Hrdinové Nurnské družiny
Goran
barbar čaroděj [1030-1068]
Barbar Goran, šaman divokého barbařího kmene z olvornských hor, se setkal s Nurnskými po náhodném prostoupení nunavuitským průvlakem na ostrově uprostřed khanderwaedského jezera Khenneh. Psal se dešten roku 1053 a mladý šaman podstupoval zkoušku třináctidenního půstu a odloučení od svého lidu. Nurnskými byl vyrušen uprostřed klanového rituálu, ten nuceně přerušil a spolu s družinou se vydal odstranit příčinu vzniku eifferského zrcadlení a uniknout z útrob Ellielského kamene. Goran se stal Nurnským oporou, protože rozuměl přírodě a zvykům primitivních národů. Byl velmi pečlivý pozorovatel okolí, což bylo platné obzvláště během hlídek. Jako kouzelník příliš nevynikal - jeho styl využívání magie byl gwendarroňanům nezvyklý, pro svou jaksi přírodní a primitivní podstatu. Provozování magie musel barbar podporovat rozličnými šamanskými rituály, při nichž hojně využíval různých fetišů, tanců a zaříkání. To znamenalo, že aplikace jeho kouzel byla velmi zdlouhavá. Barbaru Goranovi se podařilo spolu s Nurnskými ve zdraví vyváznout z hroutícího se Ellieldolu a navrátil se v jejich řadách do Liscannoru. Poté, co mu byl vůdcem vyplacen nepříliš tučný podíl z kořisti, rozloučil se a vrátil se ke svému kmeni v olvornských horách. Mezi Nurnské se ale barbaří šaman znovu vrátil, vlastně vrátila jej náhoda. Bohové vědí, jaké pohnutky jej vedly, nicméně faktem zůstává, že se o jedenáct let později, na jaře roku 1064, toulal v okolí Kostence a padl do zajetí loupeživé bandy, která si vydělávala na živobytí únosy a vydíráním. Tenkrát v Kostenecku Nurnští pátrali po unesené choti velitele Zorbana Drulla a tu spolu s dalšími unesenými osvobodili z rukou uchvatitelů v jejich skrýši na jezerním ostrůvku. Únosci byli do jednoho pobiti a mezi zajatými byl s výkřiky radosti ze shledání objeven Goran, jehož lapkové zřejmě mínili ústrky a hladověním převychovat k obrazu svému. Ačkoli byl Goran ve zuboženém stavu, přidružil se ke společenstvu jako za starých časů a rychle sílil. Za tu dlouhou dobu, co Nurnské opustil, už šaman značně zmužněl a jeho divoký zjev naháněl strach dětem i dospělým. V řadách Nurnských Goran absolvoval pátrání po původcích přepadů obchodních karavan. Podezření tehdy padlo na kašgajské nájezdníky a potvrdilo se. Pátrání po Kašgajcích zavedlo Nurnské nejprve do Maghrebu, kde odhalili pletichy Santhorova kultu, a nakonec až do Andeluru, jež byl Kašgajci okupován. Nurnští tenkrát zjistili cenné informace a varovali maghrebskou radu před nebezpečím vpádu kašgajských nájezdníků, načež se s tučnou kořistí vrátili do Liscannoru. A šaman Goran s nimi. Jako za starých časů se ubytoval v hostinci U hrocha a na jaře roku 1065 stanul opět v řadách družiny. Nurnští se tehdy zapletli s álfheimskými vyslanci, kteří ve světě pátrali po álfheimských krajanech, kteří by byli svolní zapojit se do ostrovní volby nového krula. Vzhledem k tomu, že řadami Nurnských za ta léta prošlo nemálo rodáků ze vzdáleného divokého ostrova, přijali nabídku napomoci jedné ze stran sváru, poněvadž volba krula skutečně v mnohém připomínala svár, a rozhodli se k plavbě na Álfheim. Barbar Goran zcela pochopitelně účast na výpravě mezi divoké elfy s nadšením přijal, a to včetně magických dvojníků, jež si vyvolával na svoji ochranu i pro potřeby družiny. Zhmotňování mlčenlivých homunkulů bylo jedním ze signifikantních rysů Goranovy stepní magie. Álfheimské zemité prostředí šamana Gorana takřka uchvátilo a během strastiplného putování po ostrově se naplno projevil jeho prazvláštní, leč v daných reáliích velice příhodný přístup k magii. Během výpravy si Goran vybojoval značné ostruhy, tak nebylo divu, že na výpravě následující v jarnu roku 1066 byl zvolen vůdcem družiny. Dá se říci, že toto byl vrchol Goranovy družinické dráhy. Nurnští se vypravili na daleký sever do země Smalland odhalit a vypořádat se s příčinou zákeřných nájezdů na tamní rybářské vesnice. Odhalit strůjce nájezdů a zneškodnit část nájezdníků se pod Goranovým velením skutečně podařilo a Nurnští si přišli na své, nicméně za cenu vážných ztrát. Proto Goran rozhodl, že informaci o původu útoků z Ledových ostrovů pouze předá patřičným místům. Je možné, že svým způsobem nedokončení poslání přineslo Goranovi prohru při volbě vůdce pro následující výpravu ze zimosmeti téhož roku. Jako řadový družiník však dál neochvějně kráčel s družinou a byl nápomocen svým uměním. Nurnští tehdy přijali nabídku dělat ozbrojený doprovod mallikornskému pánu Osvarrovi k převzetí hradu Zmořeň, jejž dostal od tamního krále darem v léno. Hrad, nalézající se na mallikornském venkově, byl však skrz naskrz prolezlý temnou kletbou a Goranova magie se znovu stala nedílnou součástí družinové strategie, obzvláště jeho nedocenitelní a pověstní dvojníci. Nedlouho po šťastném návratu do Liscannoru, v zimě roku 1067, však mezi Mallikornem a Gwendarronem vypukla válka a král Linthold vyhlásil širokou mobilizaci. Goran však jakožto negwendarroňan a osoba necivilizovaného, tedy pro státní struktury nevhodného původu, mobilizován nebyl a kvapem opustil zemi. Z rodných a širých barbarských plání se šaman Goran vrátil až po válce v osmašedesátém a v létě onoho roku přijal spoluúčast na plnění zakázky, již Nurnským učinil ollarský obchodník Fris Hortus. Najít hrob ollarského knížete Thoruse a z něj vyzvednout pohřební palcát se družině, jež se pohybovala v nevyzpytatelném konkurenčním prostředí tamních starožitníků, obchodníků a sběratelů, nakonec podařilo, a Goran měl díky svému krahujci na úspěchu bezpochyby nemalý podíl, ale neradoval se dlouho. Ještě nevyzpytatelnějším než ollarské obchodní skupiny se ukázal hobit Horác, družinový blb, který v nepřehledných bojích v okolí Thorusovy hrobky omylem zasáhl barbařího šamana svazkem blesků do zad. Tak zmatený Horác Lipový přivodil neslavný konec muže, jenž nesporně mohl v řadách Nurnské družiny dosáhnout velikého úspěchu.