Hrdinové Nurnské družiny
Énmil Slaďoch
půltrpaslík válečník [*1000]
O tomto malém půltrpaslíkovi lze zjistit první zmínku ze sklonku roku 1031, kdy se objevil mezi Nurnskými v ne právě důstojném stavu. Byl totiž přivlečen v zajetí, společně s potulným kouzelníčkem Erkly Plískonem, svéráznou pannou Seilynn. Tuto trojici svedl dohromady nejistý osud v jižní zemi Orridor. Poté, co byli všichni tři přijati do řad Nurnské družiny, byl Énmil i Plískon propuštěn na svobodu. K nemilému překvapení všech brzy vyšly na světlo Énmilovy nízké pudy a zvrácené chtíče podivného zaměření. Půltrpaslík Énmil totiž necítil přirozenou náklonnost k ženám, ale k mužům. Tuto zvrhlou orientaci dokazovala i Énmilova nepřirozeně vysoká fistule a dialekt Spolku teplých bratří. Se svými ostudnými návrhy se zpočátku půltrpaslík nikterak netajil, což mezi družiníky mužského pohlaví vyvolalo mírnou paniku a od té chvíle si před ním každý doslova chránil svůj zadek. Dlužno dodat, že nebezpečné šarvátky, jež jsou u družiníků každodenním chlebem, Énmilovy touhy postupem času zchladily, ale přesto si tento podivný válečník vysloužil přezdívku Slaďoch. Po návratu z Orridoru se Énmilovi nespoutaný dobrodružný život natolik zalíbil, že hned vyrazil na výpravu další, do Rugenu. Z Énmila se nikdy nestal vážený muž či mistr svého řemesla, ale přesto si získal jisté uznání a obdiv. Ty však nebyly takové, jaké by si asi přál. Možné také je, že zatoužil po stálém partnerovi, se kterým by položil základy svého rodinného štěstí. Na každý pád Énmil Slaďoch na počátku roku 1032 Nurnskou družinu opustil. Proslýchalo se, že se usadil kdesi v Nurnu a konečně našel muže svého srdce. Prý se jmenoval Dožo. Jeho odloučení od družiny netrvalo dlouho. Již v roce 1034 se Énmil znovu objevil, neboť si potřeboval trochu přivydělat. Stalo se, že byl mezi těmi, které unesli kněží z Rugenu. Na svůj podíl z kořisti si ale nakonec přišel a po výpravě, úspěšně zakončené vyrabováním rugenského chrámu, se opět uchýlil k Dožovi. Dožo byl zřejmě náročný, poněvadž už za další dva roky měl Énmil opět hluboko do kapsy. Výprava do Monghyrských plání ale byla jeho poslední. Zřejmě dobrodružnému životu odvykl natolik, že se odmítl dále vláčet divokými východními kraji a družinu definitivně opustil. Usadil se a se svým přítelem žije v Nurnu dodnes.