Hrdinové Nurnské družiny
Dyni Longodon
hobit theurg [1016-1071]
Tento vědec a alchymista se stal v nurnské historii patrně nejmenším členem vůbec. Lidé a zvláště krollové se museli pořádně předklonit, aby na něj vůbec viděli. K družině se připojil roku 1041 v Erkrachtu a zúčastnil se několika bojů za svobodu Kamenného ostrova. Výpravu zdárně přežil a vrátil se s ostatními do Gwendarronu. Vyrazil i na další dobrodružství na piráty v roce 1042, kdy se projevily jeho sklony uvařit vše, co Nurnští našli, mimo jiné také Cecilova mrtvého havrana. Ke svému štěstí vynechal výpravu do Armidenu, při níž padli téměř všichni zúčastnění, a raději si u Aedda na samotě začal hloubit vlastní noru, ve které by mohl provádět své pokusy. Vyrazil až v třiačtyřicátém do Velvennoru. Družiníkům pomáhal především svými lektvary, ale jeho kuše Wenora, pojmenovaná po švarné liscannorské kudůčce a dvojnásobné vdově, byla také smrtící zbraní. Dyni i tuto výpravu šťastně přežil a významně se podílel na rozkvětu Aeddovy samoty, která se přeměnila v osadu Vranigost. Pro další výpravu do doupěte Černých jezdců, kam byla družina vylákána zrádným Chamtudurem, byl malý alchymista dokonce zvolen vůdcem. Leč přepadla ho zrádná nemoc, a tak hned po prvním souboji opustil družinu a vydal se na zpáteční cestu do Vranigostu. K družiníkům se opět připojil v závěru výpravy, kdy tito bojovali v Kasulu ve vojsku svrženého krále. A hned se stal příslovečným jazýčkem na vahách, neboť v souboji o záchranu unesené dcery nómského náčelníka, kdy byla družina téměř poražena, malý Dyni přesně mířenou střelou ze své kuše zastřelil velitele nepřátel. Po této výpravě se však hobit odebral do ústraní a ve své vranigostské noře se po nějaký čas věnoval bádání a rovněž literární činnosti. Znovu se rozhodl k družině připojit až v devětačtyřicátém při lovu ještěra v hustých jižních pralesích. Z výpravy se šťastně vrátil pln nových poznatků o přírodní magii a pustil se s vervou do nového bádání. Od té doby se Dyni Longodon stal pravidelným členem výprav, které Nurnská družina podstoupila. V létě roku 1050 se vydal do okolí Nové Tehaly, kde prokázal zaujetí pro alchymii svým takřka fanatickým zájmem o lov netopýrů, z jejichž těl extrahoval žádané magické substance nutné pro další obrábění do kýžených alchymistických výrobků, jimiž, pravda že za peníze, zásoboval zhusta družinu. Na jaře roku 1051 následovala výprava po stopách jistého Bartoloměje Drápa, z kteréžto osoby se vyklubalo nechvalně známé individuum, říkající si dříve Bukvoj Draplák. A malý Dyni Longodon byl tím, kdo se aktivně podílel na popravě duchovního strůjce Mondragonského atentátu z roku 1033. Na počest této výpravy byl v obci vysazen posvátný Jantern a pan Longodon, ač dosud neobčan, požíval pochopitelně výsady účastnit se každoročně sklizně jeho plodů. O rok později, na jaře dvaapadesátého roku, podpořil Dyni družinovou výpravu na severovýchod Gwendorronu, která v oblasti Trkan potírala temné reje nečistých zjevení. Během tohoto času zúročil veškeré své nabyté vědění a nemusel příliš přesvědčovat ostatní, že v oblasti alchymie nemá konkurenta. A tehdy se dá nalézti zmínka, že se začal naplno a do hloubky věnovat theurgii. Ve výčtu úspěšných výprav nesmí chybět ta do kraje khanderwaedského z jara roku 1053. Před touto výpravou posílil svou pozici v družině uzavřením tzv. Úmluvy ohně, což byl holport o maximální podpoře uzavřený mezi Dynim a dvěma silnými válečníky, Yallem Reblledem a barbarem Harezem. Tímto prozíravým kouskem zajistil si vlastně ochranu. Říkalo se ale, že vcelku pevná a jistá pozice v družinové hierarchii učinila jej pyšným, což dával najevo zejména lidem z oboru či oborů příbuzných. Z výpravy se šťastně vrátil a usmyslil si, že jeho postavení je natolik silné, že by mohl založit rodinu. Začal se více zajímat o dění liscannorské a byl jedním z kritiků tamního starosty Moorheda. Dá se snad tvrdit, že začínal pomýšlet na odstěhování z Vranigostu, kde by dále provozoval už jen alchymistickou laboratoř. Výprava do Nabatelu z podzimu téhož roku, kde byl Dyni družiníky zvolen za vůdce Nurnských, přinesla značné ztráty na životech spoludruhů. Přesto byl na jaře roku 1054 Dyni Longodon znovu zvolen vůdcem družiny a vedl výpravu na ostrov Lybbster, respektive vyřešit zakázku na odhalení příčiny nedostatku pitné vody. Tuto výpravu v čele družiny zdárně dokončil, a nejen to. Během výpravy se na ostrově seznámil se sličnou hobitkou Anjou Šťovíkovou, a po splnění úkolu ji požádal o ruku. Svatba se uskutečnila v lybbsterském Erkenu a byla velkolepá. Nedlouho po svatbě alchymista, žijící stále ve Vranigostu, začal hlasitě projevovat názory na nesrovnalosti v úřadování liscannorského starosty Darlena Moorheda. Počátkem roku 1054 zakoupil Dyni Longodon v Liscannoru dům a s krásnou Anjou se okamžitě přistěhoval. Zažádal starostenský úřad o udělení tamního občanství, ale z důvodu nevyvázání se z občanství vranigostského mu toto bylo zamítnuto. Na podzim se hobit zúčastnil už jako řadový, nicméně velevýznamný člen družiny, nechvalně proslulé výpravy do Wilfského království. Série výprav Dynimu zajistila jisté bohatství a události ve Wilfu, jichž byl očitým svědkem, jej zřejmě přivedly k přesvědčení, že by si měl na čas od dobrodružného života oddychnout. Možná v té době už začal pomýšlet na to, že pověsí dobrodružný život na hřebík a v kruhu rodinném bude se živit alchymií. Navíc jeho milovaná žena Anja byla tou dobou v očekávání prvního potomka. O ponovoroku 1055 rodinu Dyniho Longodona postihla tragédie. Při porodu jeho prvorozené dcery zemřela manželka Anja. Dyni Longodon byl zdrcen a na světlou památku své ženy dal novorozeněti její jméno. Po panu Moorhedovi se stal starostou obce druid Myšilov a Dyni Longodon znovu požádal o občanství. To mu bylo opět zamítnuto a mezi oběma muži vzplanul tichý konflikt. Nebylo divu - oba měli svým způsobem podobné vlastnosti. A to především ješitnost. Dyni Longodon se činil kritikou na starostenský úřad a zatvrzelý Myšilov mu oplácel stejnou mincí. Svým způsobem se mezi nimi jednalo o dětinský boj o moc. Na výpravu s Nurnskými se Dyni Longodon vydal až v zimě roku 1055, kdy byli Nurnští najati, aby pátrali po zmizelé Arnúthien Gorganské. Znovu se stal vůdcem a výpravu završil velmi úspěšně. To však byl vrchol jeho družinické dráhy. Z wenarenského trhu s otroky přivedl domů dva sirotky, jistou Bilanku a Dani, a adoptoval je. Pověsil staré řemeslo na hřebík a věnoval se pouze rodině. O ponovoroku 1056, tedy rok po tragickém skonu manželky Anji, Dyniho potkala další tragédie, tentokrát v podobě úmrtí adoptované Bilanky. Zemřela na zápal plic. Dyni Longodon se staral o své dvě zbylé děti a začal pít. Stále častěji a častěji navštěvoval hostinec U hrocha a nakonec už pil i doma. Osud Longodonův je snad nejpohnutějším ze všech osudů vůbec. Zažil vrcholy i prudké pády. Zdálo by se, že Dyniho trápení již nemohlo být horší. A pak roku 1058 přichází další životní kopanec do ztrápeného hobita. Nešťastnou náhodou zapomněl Dyni uzamknout svoji laboratoř, nebo snad vypadla zástrčka, nebo se stala nějaká jiná chyba. Obě dívky, osvojená Dani i vlastní Anja, dostaly jednou v noci žízeň a šly se napít. Rozespalé dívky si spletly dveře a místo do spíže zabrousily do jinak uzamčené laboratoře. A místo šťávy se obě napily smrtelně jedovatého lektvaru. Pro Dyniho nemohlo být hůře. Hobit se zhroutil definitivně. Našel v sobě ještě poslední sílu a nechal dívky pohřbít, a pak již jen dlouhé měsíce pil a pil. Stávala se z něj troska, které se ostatní raději vyhýbali. Roku 1061 se hobit poněkud zmátořil a definitivně opustil Liscannor. Ani se neohlédl. Nikdo nevěděl, kam se vydal. Až roku 1069 přišel do vesnice dopis, ve kterém byli Nurnští zváni do obce Dobrá míra v kraji Domovina. A podepsaný byl Dyni Longodon. Družina se tedy vydala na jih Gwendarronu a skutečně se v poklidném a úrodném kraji opět shledala s dávným přítelem. Prošedivělý hobit na tom byl již lépe a srdečně družiníky přijal. O posledních létech svého života toho mnoho nevypověděl. Ale vlastně ani nebylo co. Dyni Longodon pryč od dobrodružného života hledal vnitřní klid. A toho se mu v Domovině dostalo. To léto roku 1069 jej Nurnští na oslavě jeho narozenin viděli naposledy. Teprve po létech se dozvěděli, že Dyni zemřel v Domovině o dva roky později roku 1071 na horkou nemoc. Dyni jako jeden z mála dobrodruhů sice zemřel v posteli, ale jeho životní pouť byla snad jedna z nejkrutějších. Na malého hobita toho bohové naložili opravdu hodně.