Hrdinové Nurnské družiny
Dolwen Mukurský
barbar šermíř [1033-1064]
Barbar Dolwen se narodil ve špinavé vesničce jménem Detor v Mukuru. Jeho dětství v chábově zemi bylo smutné. Rodiče byli
zemědělci a dřeli na malém políčku. To, co vypěstovali, museli z valné části odevzdávat chábovým úředníkům. Když byl dospívající
Dolwen odveden do armády, bylo to pro něj vlastně štěstí. Tady se aspoň najedl, i když ne vždy. Byl zařazen k jízdním čardajům
a očekával ho trpký život chábova vojáka. Příchod Nurnské družiny roku 1057 do Mukuru to však změnil. Dolwen padl společně
se svým druhem Bašár-bejem do nurnského zajetí a byl přinucen ke spolupráci. Se změnou stran neměl narozdíl od Bašár-beje
Dolwen žádné problémy. Mukur chtěl opustit již dříve a zde se mu naskytla příležitost. S družinou spolupracoval ochotně, ale hrůza
z chába na něm ležela ještě dlouhou dobu. Velmi často od něj mohli ostatní slyšet větu: “To se nesmí”. Postupně se však začalo
ukazovat, že Dolwen je tvrdý bijec, který pro ránu nejde daleko. Dokázal dlouho mlčet, aby pak vybuchl v záchvatu vzteku, což pro
jeho nepřátele nebylo nic příjemného. Dalo se očekávat, že to v družině jednou dotáhne daleko. Roku 1058 se podílel na úspěchu
výpravy do kraje De Kree a starosta obce Klabzej Myšilov jej jmenoval obecním hrobníkem. Své postavení v družině si upevnil i
během další výpravy, která částečně začala na liscannorském hřbitově spravovaném právě Dolwenem. Hrdinně se podílel na obraně
obce před obludnou Klogou, která na Liscannor tehdy přitáhla s celou armádou nemrtvých. A splnil i smutnou povinnost, když
pohřbil obecního rybníkáře Kutouše Králíka, který při obraně obce tehdy zahynul. Hrobník Dolwen sám navrhl epitaf na hobitův
obelisk. V té době byla již vážnost barbara taková, že se v roce 1060 stal vůdcem družiny během tažení do Mallikornu. Svým
povinnostem vůdce dostál a společně s Gerllodem Moskytem pak na dlouhý čas vytvořil úderné čelo družiny. Oba válečníci se v boji
vzájemně podporovali, i když každý pocházel z jiných poměrů. Dolwen byl divoký východní válečník, a tak bylo pro některé velkým
překvapením, když se opět jako vůdce roku 1062 významně podílel na rozluštění zašifrovaného odkazu jistého Archima, čímž přispěl
ke zdaru výpravy i jinak než svým mečem. Po skončení výpravy mu však někteří dobrodruzi vyčítali nespravedlivé rozdělení kořisti,
ale Dolwen nad tím jen mávnul rukou. A byl to neohrožený zásah mukurského válečníka, který zachránil hobita Adona, napadeného
ve svém domě bandou vyděračů. V družině neměl Dolwen i přes svojí někdy prudkou povahu žádného odpůrce. Svým bojovým
uměním velmi přispěl ke zdaru výpravy i v Bořimsku, kde se při Gerllodově neúčasti stal právem prvním válečníkem v družině.
Památný byl zejména jeho boj se šarunskými saněmi. Ačkoliv dával většinou přednost boji tváří v tvář, nosil u sebe vždy krátký luk,
který mu připomínal, že kdysi sloužil v chábově vojsku v Mukuru. Po návratu z Bořimska Dolwen konečně opustil ubytování
v hostinci U hrocha a pořídil si vlastní bydlení, když zakoupil zchátralé stavení po mrtvém krollu Eghovi. Opravit dům však již
nestačil. Roku 1064 se barbaří válečník vydal na svou poslední výpravu na jihovýchod do oblasti města Maghreb. Družina tehdy
procházela rozsáhlými skalními rozsedlinami a podzemními tunely. Dolwen jako vždy v čele družiny nepřežil boj s ohnivým
démonem. Vzhledem k okolnostem nemohlo být jeho tělo řádně pohřbeno. Tak zemřel mukuřan Dolwen, neohrožený bijec a obecní
hrobník. Jeho smrt byla pro družinu velká ztráta.