Hrdinové Nurnské družiny

Arkuss Dettor
hobit pyrofor [*1020]

Po armidenské tragédii roku 1043 byla družina velice oslabena a hledala rychle náhradu za všechny mrtvé a nezvěstné. Tak se do družiny dostal i malý hobit Arkuss Dettor, specialista na výbušniny. Jeho první výpravou se stalo vyplenění zlatého dolu. Dettor se projevoval především nadměrným pitím alkoholu a neustále veselou povahou. Jako družiník se teprve rozkoukával a pomoc poskytoval ostatním pouze tu a tam nějakou tou ranou z kuše. Učil se však rychle a především jeho manipulace s třaskavinami dávala tušit, že z něj jednou bude potřebný člen. Těžko určit, koho měl v družině nejvíce v oblibě. Většinou to byl ten, kdo byl ochoten se s ním napít. Jeho životním heslem se stala věta: “Dopijem a nejdem!”. Nějakou dobu se Arkuss na výpravy nevydával. V té době, v roce 1045, se stal občanem Liscannoru a postavil si na jeho území noru s kamenným vyzděním. Od podzimu toho roku poctil účastí všechny výpravy, které Nurnská družina zorganizovala. Jako o dobrodruhovi toho nejde o panu Dettorovi mnoho říci. Byly okamžiky, kdy dokázal být družině velmi platný, ale takové chvíle byly spíše ojedinělé. Nejčastěji bylo lze vidět malého alchymistu opilého a vtipkujícího na účet kohokoli okolo. Přestože pro své nezřízené opilství nebyl pro družinu příliš produktivním článkem, mezi dobrodruhy byl poměrně oblíben. Často dokázal i vážnou situaci proměnit v žert. A snad právě pro svou nekonfliktní povahu byl na dvou výpravách v roce 1048 zvolen vůdcem. Jako vůdce byl však velmi neschopný. Pod tíhou zodpovědnosti o to více pil a propíjel se do plačtivých nálad. V Isselu se natolik zřídil, že pozvracel pracovnu mallikornského soudce a ještě jej hrubě urazil. Arkuss bezesporu nebyl schopen družině velet, což se ukázalo tehdy, kdy nebyl schopen řešit svár družiníků, který vyústil v krveprolití. Snad proto od té doby už nikdy nezastal vůdcovský post. Starosta Burbbag Šestý v devětačtyřicátém roce Arkusse učinil obecním rybníkářem. Vydání obecní vyhlášky, aplikující pro Dettora pod pohrůžkou vyhoštění z obce zákaz jakékoli manipulace s výbušninami, mělo za následek, že alchymista veškeré svoje profesní umění nasměroval na pálení destilátů. Ve své noře založil palírnu. Obliba v alkoholu a současně jeho neomezený přísun měly za následek, že se Arkuss stal na kořalce doslova závislým. I nadále se zúčastňoval všech družinových výprav, kořistné z nich potřeboval hlavně pro nasycení věčně hladové palírny. Jeho cíle při nurnských taženích se omezily na boj o flašku. Přestože družiníci žertem často flašku považovali za alchymistovu nejoblíbenější zbraň, byl Arkuss v zásadě vynikajícím kušiníkem, jehož umění mělo málo konkurentů. Bohům žel velmi často nebyl schopen ani nabít, natož zacílit. Věčně opilý Arkuss Dettor se s družinou potácel až do léta roku 1052, kdy už sám uznal, že se výprav není schopen dále zúčastňovat. Naplno se věnoval už jen palírně, návštěvám hostince U hrocha a obecnímu rybníku, za jehož údržbu mu z obecní pokladny plynula malá, leč stálá renta. Vzhledem k tomu, že se za dobu Dettorova rybníkaření jezírko změnilo v páchnoucí bahnitou břečku, byl alchymista v roce 1056 i této poslední funkce zbaven.