Další den v ústavu pro choromyslné
Zítra je možná taky den
Vyhodili nás
řekli si o bakšiš, o svou drogu
tvář byla mramor, chlad
kamene
a nezbylo než sčítat šlépěje
mlhou zmrzlýho dechu, kapének života
tmou
rezervace černejch muklů
směrem z tajemnýho centrálparku
řekou hroutících se domů
beze skel
do světla lidský čtvrti
tý bílý, kde splynem s davem
bez věčný
ostražitosti a odstupu
před tuchou agresora
kde není těžký najít kout, světlou
skulinu
jenom na chvíli
dohrát svou běžnou válku aspoň do patu
když ne do
vítězství
s vědomím, že tak je to správný
když už nezbejvá moc času
chvíli před
půlnocí
to je ten okamžik, kdy mysl váží únavu
technický otázky cesty
věcí s tím
spojených
A pak už opravdu vstanem
poslední dostavník vrznul ojí
kůň se
vzepjal, jiskří podkovy
dvířka klaply
Krok
Sten
Zítra je možná taky
den