Další den v ústavu pro choromyslné
Noc se smráká
Noc se smráká jako opona
nad bitevní plání mrtvých hrdinů
a
bezejmenných
dozněl i skřípot vozíku obírače
poslední sten zemdlelého
koně
mrzáka věrnýho psa
nějaký to chrutí smrti
Jsem poeta
i když možná
něco řeknu drsně
a libuju si v šokující nahotě
holý věty
a než prásknu
otěží
pronesu nějakou tu moudrou myšlenku
adeptku nesmrtelnosti
kterou každej
nějak čeká na konci dějství
něco o tom všem
o tý nebetyčný křivdě
nějakou tu
zhovadilou pravdu, která je neuskutečnitelná
z hlediska teorie
pravděpodobnosti
samozřejmě
Jenže teď mám zrovna okno
plný spár, olova a
uvězněnejch bublin
a tak kolem sebe aspoň řvu
když už nic jinýho
aby už jednou
drželi huby
všichni ty válečný veteráni
plný jizev a chybějících končetin
a hrubejch
historek, černejch vtipů
vhodnejch jen pro tvrdý chlapy
bez cíle, bez světlý
budoucnosti
bez nějaký kloudný cesty ven z tý hrůzný noční můry
kurvy s křídlama a
s chrapotem
tančící tanec v lůně plamene
Dost už!, zní můj křik
Ty krávo
blbá
Zmiz už, zmiz!
Ať krev a špínu skryje tma
(ostatně je mnohem důstojnější,
než ty vaše kecy)