Další den v ústavu pro choromyslné
Pavouk
Zahlíd jsem jeho čouhající prsty
pořád ty samý
ty dlouhý
všudypřítomný
byly tam v prolínání
nějaký bezvýznamný krabice
plný veteše a
nepotřebných nesmyslů
jsou rychlý a kam se podívám
připomínaj pavouka
se
stříbrnou sítí, ta pohlcuje prostor
a věci, který obsahuje
předměty bez jména, a to bez
odkladu
prostě protkne
anebo sežere
Dlouho jsem poslouchal řeči o
morálce
a jak by to mělo bejt
aby to bylo spravedlivý
a hlavně podle Knihy
o
lidech a o bohu
chlápkovi s bodlinama
co trpěl pro něco velkýho
ne pro ten
vzor
pavoučím zastáncům tý jediný
pravý víry
a taky o kurvách co kradou stále
stejně
a něco je nápadně podobný
na padlý holce a knězi
a davu pod
ním
říkám si
A není pravda, že bych taky nemiloval
chlápka co tolik
zkusil
aspoň cítím úctu a vůbec ne ze strachu
a nějak mi uniká
nitka mezi jím a
pavoukem
Asi nechápu jistý slova
cítím jen střepy v hlavě
vzácně pořád ty
samý
ty skleněný
jehly
v hřmotu pochodů a srdceryvných tónů
umělý
hudby
Není to divný?