Další den v ústavu pro choromyslné
Rezavá struna
Někdy to zní jako rezavá struna
ten zvuk
zvracení starce uprostřed
noci
skřek umírajícího živočicha
(jednou nohou v hrobě
a druhou v nějaký díře,
na níž je něco nápadně shodnýho)
v krátký mezidobě
slok jedné písně z dávných
let
vonících medem
co jsem měl v podvědomí
v komůrkách mozku
Něco
se
změnilo
prostor, čas
i věci kolem
nějaký ty věci, co se zvou názor
Necítím
nevděk, jsem dál
a možná i blíž hrobu
mám svý známý
jsou míň voňavý, ale mám
je rád
tak nějak obhroublí zubem času
takový unavený
občas i opilý
ale jsou
tu, protože je někdo zavolal
možná myšlenka
nebo chuť něco dokázat
něco, co
nás spojilo
pořád to tu někde je
Ale kde? ptá se ten stařec šikmo zleva
v otazníku
beze slov
Ani jsem nechtěl s ním promluvit
asi že byl dávno mrtvej
a kvůli jistý
rovnováze
která se řídí Zákonama
co visej nad vším