Další den v ústavu pro choromyslné
V mlze blat
Ráno visí v cárech mlhy
kalnej oceán
nebe je pryč, řeka je pryč, lidi
jsou pryč
někdo je odvlekl, zmizel
a těch pár zborcených existencí
docela určitě
není hodno povšimnutí
jsou to duchové
Jsem taky přízrak
nečinně odkrajuju míle
k městu
jako plesnivej chleba
jako bezdomovec, šedivej a s vráskama
co
jí
jen
aby něco sněd
aby nepošel
i když to nemá žádnou chuť
spíš pachuť
svinstva
takový je ráno na blatech
nic zdravýho v tom není
ani ten blbej zdravej
optimismus
co občas dokáže zázraky
co umí rozplynout mlhu
co překoná
všechny klacky pod nohama
který člověk nemá sílu
přelézt ani prostě obejít
a
který
se v poslední době stávaj běžností
Nikdy jsem necítil takovou beznaděj
jako teď
je
v tom něco odevzdání
něco netečnosti
něco krve v ústech
a kus věčnýho strachu
z řeznickejch psů
oblud s hřebama kolem šíje
na tlapách a v hubě
co v noci řvou
do tmy
živěj se masem, mrtvolama
všech těch urvanejch chudáků
který už to
nestihli
který nestihli utéct
který neměli v pochvě nůž
a padli vysílením někde v
půli
v cárech kůže
v mlze blat