Další den v ústavu pro choromyslné
Možná je něco jako bůh
Nad lesem se rozednívá
tenká čára horizontu odkrývá tvary
tajemství
noci plné záhad
oči tvora hledí do hlubiny
zřídla chladu nevinně se tetelí
v
podivném stavu odsouzence před popravou
první tóny života
nejistě tápou nedozírným
prostorem
prsty zemdlelého skálolezce
hledají úchyty a štěrbiny
je hezké vidět
taky
něco pozitivního
přijmout ten dotek živoucího tepla
nahmatat hmatatelné
ucítit
louku pod nohama a vůni dívky
pochopit tvora, jeho úlevu
rostoucí sílu místo
únavy
logiku nelogického
to je ten pravý čas k odpuštění
hýbe se, hýbe rozplizlá
zrůda
v smrtelné agonii
je krásná
stejně jako ty věci kolem
možná je něco
jako bůh