Další den v ústavu pro choromyslné
Oblouk
Ty lidi pořád mluvěj
je to svist švába, bzučení včely
zhovadilý
slova
jako v tý hospodě s K.
stovky otázek a cesta bez východu
bez pitomýho
nouzovýho východu s požárním žebříkem
nebo šplhací tyčí
nejhorší jsou ty
jehly
jsou všude, v dotyku, v gestu
ve slově
a nikdo nedbá na sdílení citu
bez
domluvy, bez posunku
obyčejnýho proudu energie prostupující mozek
je to tak
prostý
vztah může bejt v úsměvu, v pohlazení pohledem
ale ne v číslech dvou
stran
ani krutý netečnosti
chce to náboj života
v pomalým umírání
na jehož
konci je stejně jenom smrt
Je to jen ve výboji
v krátkým bílým oblouku
co trvá
jen
okamžik
ale je cítit, že tu byl
že zmírnil utrpení
navzdory svému
zániku