Další den v ústavu pro choromyslné

Už asi nic nechápu

Už asi nic nechápu
nechápu tebe, ji ani svýho přítele
kterej mi bleje do ucha svoje problémy
stejně jako další okolo
v honosný putyce zrzavýho číšníka
Každej má svý problémy, říkám si
ale je to jako cikánskej kolotoč
z něhož jsem měl vždycky žaludek v krku
jako malej kluk
i jako velká bestie
nesnášel jsem produkce nájemný kutálky
plný srdcervoucích tónů
ani teď je nemiluju
a s uchem jako průtokovou spirálou
pouštím je do kbelíku odpadu a sraček
svinstva civilizačních chorob
města plnýho nezájmu a anonymity
nezdravých vztahů žijících z lhostejnosti
I já jsem jedním z nich
patřím k nim, žiju s nima
dejchám jejich otravný plyny
jsou taky moje
každej má právo sdílet výdobytky společnosti
tak je sdílím, ale nic to nepřináší
žádná úleva, žádná euforie
žaludeční vředy a věčná únava
Nemůžu bejt jinej, i kdybych chtěl
je to jako řetěz
nemá konce ani začátku
a články zapadají do sebe jako soukolí v hodinách
s úžasnou přesností
až padá hrůza z bezmocnosti
nad tím, že není kudy kam
Zbývá jen zůstat
a nebejt zas tak velkej hajzl
taková svině co se živí ostatníma
i když je dávno jasný
že jediná je cesta bez východu