Další den v ústavu pro choromyslné
Už asi nic nechápu
Už asi nic nechápu
nechápu tebe, ji ani svýho přítele
kterej mi bleje
do ucha svoje problémy
stejně jako další okolo
v honosný putyce zrzavýho
číšníka
Každej má svý problémy, říkám si
ale je to jako cikánskej kolotoč
z
něhož jsem měl vždycky žaludek v krku
jako malej kluk
i jako velká
bestie
nesnášel jsem produkce nájemný kutálky
plný srdcervoucích tónů
ani teď
je nemiluju
a s uchem jako průtokovou spirálou
pouštím je do kbelíku odpadu a
sraček
svinstva civilizačních chorob
města plnýho nezájmu a
anonymity
nezdravých vztahů žijících z lhostejnosti
I já jsem jedním z nich
patřím
k nim, žiju s nima
dejchám jejich otravný plyny
jsou taky moje
každej má právo
sdílet výdobytky společnosti
tak je sdílím, ale nic to nepřináší
žádná úleva, žádná
euforie
žaludeční vředy a věčná únava
Nemůžu bejt jinej, i kdybych chtěl
je to
jako řetěz
nemá konce ani začátku
a články zapadají do sebe jako soukolí v
hodinách
s úžasnou přesností
až padá hrůza z bezmocnosti
nad tím, že není
kudy kam
Zbývá jen zůstat
a nebejt zas tak velkej hajzl
taková svině co se živí
ostatníma
i když je dávno jasný
že jediná je cesta bez
východu