Další den v ústavu pro choromyslné
Mandragora
Na bílým letáku černej nápis
Mandragora atakdál
a mladá holka se vpíjí
očima
do té úžasné plochy
ohraničené řezy nože
nemá strach
ale mě to
nezajímá
ani ona mě nezajímá
cítím bezprostřední hmatatelnost nebezpečí
éterem
pluje démon výstrahy
Objekt střežen psy!
Někdy mám pocit, že lidi jsou psi
a
psi jsou lidi
taky mám chuť někoho pokousat
jenže nevím koho
a taky
štěkám
na krku obojek, přes ksicht dráty
a řetěz uvázanej k tý zasraný
boudě
vyšlapanej kruh hnusnýho teritoria
plnýho pachovejch značek
a cizích
povelů
přines, lehni
chci bejt hodnej
ale nejde to
nemůžu bejt jako
ostatní
nemůžu bejt hodnej
chci bejt sám sebou, dělat si co chci
ale vím vůbec co
chci?
Vím kdo jsem?
Čekám na to, že mě odprásknou
lovci s puškama,
nábojovým pásem
otcové rodin, co za peníze udělaj všechno
třeba zabijou, když je to
nutný
chudáka s okovama, raněný zvíře
krvelačnou bestii
prašivýho
psa
Toužím se stát sokolem
s mohutnou perutí
a letět, letět, letět
až někam
za hranice
kde neplatěj žádný zákony
krutý pravidla vlčích jezdců
za jejichž
porušení čeká smrt