Další den v ústavu pro choromyslné
Prolog
"... To smutný volání je jenom vlka kvil ..."
Věnováno s úctou Trblotu Vratiglladovi

Byl to hrůznej sen. Právě pro tu svou hmatatelnost a podobu úzkýho průvlaku, kterým člověk musí prolízt sám, jen jedním směrem, protože na tý cestě trčej neústupný zpětný bodce, rezavý zbytky Démonovejch šupin a drápů, a taky trnů obyčejný podstaty, který musej bejt zlý pro svůj dobrej užitek. A hlavně že byl tak dlouhej, občas už to nešlo unýst, jak člověk vlek ten nesmyslnej balvan, ač se nehodil ani na hrob, natož k něčemu opravdu důležitýmu. Ve snu bylo něco z nekonečný hlubiny, temnýho strachu a lehkejch křídel netopýra z chladnejch jeskyní v nitru světa, kde nikdo z nich nebyl, ale každej vždycky nějak tušil skrytý prostory pokladů. A takhle jsem to vnímal já, byl tam i Učitel, ale ten svý věci choval v skrytu nebo byl prostě netečnej, od všeho trochu, ale jistě ne zlomenej. Cítili jsme beznaděj, když prolítli jsme bránou Času, lesklý okovy, který svazujou křídla, protože každý temno má svou předzvěst, ponurou předtuchu plnou stínů. Tenkrát se zastavil čas, vlastně se vrátil, i když ani to není přesný, od všeho kus, bylo to v Bráně, v jejím protnutí, to byl ten důležitej moment, za kterej jsme nemohli, kterej nám byl určenej a exekutivou provedenej, a zatímco jsme padali, protože zpátky už to prostě nešlo, tam už to nikdy nejde, octli jsme se v roce Démona. Démon byl vždycky zlej hajzl a my to dobře věděli, alespoň já, ale i ten mladší to určitě tušil, měl svůj věrnej instinkt, co k němu nemluví slovama, ale vnuknutím pocitu a na ten on spoléhal ze všeho nejvíc. Každej se ho bál a taky se naučil před ním uhejbat, protože jeho síla byla ukrutná, a kdybysme se spojili, všichni ti co protkli Bránu, naše by byla taky. My, otroci dvou věků, spadli jsme do toho kotle, na jeho dno, doprostřed toho svinstva plnýho lidskýho popela, kostí a nasládlýho smradu hromadný kremace Démonovejch obětí, a Učitel si rozbil hlavu o čnící leb, byl to tvrdej náraz, opravdu hodně. A tehdy jsem se moh zase učit, učil jsem se od něj pořád, byl v tom dýl a obětoval víc věcí, alespoň ve srovnání se mnou. Krev z něj tekla, neřek ani popel, asi byl zvyklej na rány od Jeho poskoků, ošetřil si ksicht psím sádlem, na nějaký štychy kašlal, a plazil se vzhůru po stěně kotle, pěkně pomalu, krok za krokem. Chtěl jsem tam bejt první, abych ukázal, že jsem taky silnej, byl jsem asi zbrklej, smrad mě sžíral zevnitř, popel zvenčí a v žaludku byly víry a ty se točily rychlejc a rychlejc, jak já jsem padal. A nebejt mýho druha, nikdy bych nezahlíd poušť za okrajem kotle. Podal mi ruku, poznal jsem jí, byla trochu potetovaná a když mě tahal, zapraskaly klouby. Přehoupli jsme se přes okraj a padli do černýho písku, kterej se lesk v zeleným svitu Démonovy lucerny jak krásnej koberec. Kdybysme neznali zlý chrutí tý svině, asi bysme pocejtili něco jako štěstí, a vo to mu jde, pořád to sděluje ústama svejch hnusnejch poskoků v ucházejících lidskejch tělech, řeči o dobrovolný cestě a dobrý službě, o tom jak máme bejt hodný, protože mohlo bejt hůř. Ale kdybysme byli hodný, asi bysme už dávno chcípali hlady, nebo žebrali někde na schodech, to oni dobře věděli. A taky věděli, že je nenávidíme a ta nenávist den ode dne roste jako jedovatá houba s bílejma bodkama. A taky se naučili, že na psa se musí holí, aby se bál, zahnat ho až k okraji, do úplnýho kouta, jo, ale vždycky mu nechat potupnou skulinu plnou fekálií, aby se v ní moh schovat a vyráchat, když by ho opouštěly síly. Bez přítomnosti branky úniku by moh promluvit jeho šestej smysl, jeho pud sebezáchovy. A ten bejvá silnej, to věděl každej, i Démon. Byl to chytrej hajzl. Proto jsme leželi v poušti a ta se nám leskla jako koberec. Byl v tom pokus o zalíbení, když jsme byli tak silný a dostali se z kotle, kterej je tím prvním Démonovým sítem, aby od sebe odtrh ty co se vzdaj a ty co jsou vzpurný, a jim se dál věnoval ve svý nekonečný touze po zotročení a pokřivení lidský duše. Asi bych pocítil euforii, kdybych nezaslech ty hlasy, mluvily někde zevnitř, pocházely z úplně jinýho světa, z toho pravýho, skutečnýho, tam za bránou Času, kde je rok Hada a věci vypadaj trochu jinak. Ten svět byl teďka zakázanej, stejně jako plno dalších snad i nedůležitostí, který ale v jednom pytli znamenaly úplně všechno, a každej chudák byl od tý chvíle jako dobytek ocejchovanej dvěma páskama, bílou a černou, černou na rukáv a bílou na oči. Jenže byl tam ještě Učitel, kterej sice neuměl dobře mluvit, ale věděl, že když tu poušť přejdeme, stejně nepřemůžem Čas, kterej je tím jediným a prvotním Zákonem nad nímž ani Démon nemá moc, věděl taky, že v skrytu duše na nějakej takovej zázrak čekám a že je to smrtelný. On vybral tu cestu, protože jedině překážky v černým písku mi mohly otevřít oči, abych se naučil vnímat věci tak jak jsou a nikdy nepodleh hlasu Démonova poskoka nebo nestal se jím. Vyšli jsme. Cesta byla dlouhá a úmorná, úmorná tím, jak se duny zvedaly a klesaly, byly stejný, den za dnem, noc za nocí. A tehdy mě Učitel naučil počítat dny, stejně jako počítat kroky, což opravdu pomáhá, když už poutník nemůže a radši by zdechnul jako zvíře, když ztratí smečku. Naučil mě vypnout mozek, udělat takový blik, ukázal mi jak otevřít uši, aby připomínaly trubku, jak jít a odpočívat, a ještě spoustu věcí, který se vždycky hodily, když byl Démon příliš blízko, že moh udělat škrt jediným pohybem. A rostly ve mně kořeny přesvědčení, že Démonova síla slábne, že mu jednou všechno vrátím a on se rozpadne v prach a pětistýho čtyřicátýho osmýho dne vyjde slunce nebo nějakej jinej symbol svobody, kterej udělá ostrým nožem rovnou čáru, ta čára bude hranice a povede přes pupky polomrtvejch Démonovejch služebníků a oddělí jejich dobrý a zlý kusy na patřičnou stranu. A taky jsem věděl, že jim v nějaký nový světlý budoucnosti odpustím zlo spáchaný a že se usměju. Ale že nikdy nezapomenu jedinej výjev v nitru mozku, barevnej střep, rezavou jehlu. Učitel kázal něco o odpuštění, ale já v tom byl už moc dlouho, abych některý věci vůbec slyšel. Tkvělo to v rutině psance, v rychlým pochopení cestou ran a pádů a už jsem nebyl tak naivní ke všemu kolem. Dosáhli jsme hranice, kdy bylo těžký najít rozdíl mezi jím a mnou, tvář byla zrcadlo toho druhýho a nůž byl společnej, zhmotňoval se. Jistota šťastnýho konce přišla pozdějc. Nějak se vyloupla z černýho prostoru nad hlavama, vlastně jsme si nestačili všimnout, kdy došlo k bodu zlomu, najednou to bylo tak a bylo to reálný. Pocítil jsem náhlou touhu dlouhýho vítězství, tápal jsem po něčem takovým mnohokrát, v každý z těch dávnejch bitev na pláních krvavejch, který mý starý jizvy celily a nový zjitřovaly. Měl jsem tu potřebu dnes jako kdykoli předtím, ale to nebylo důležitý. Démon to věděl a to bylo poslední, co ho živilo. A Učitel hledal, pochopil. Podstatu našel ve svým instinktu a veškerej um věnoval jménu tý věci, která byla skrytá. Řek mi to, hezky pomalu, abych to strávil. Abych neskřípal zubama a neřval na měsíc. V týhle bitvě nebude vítězů ani poraženejch. Až všechno skončí, za poslední dunou, za branou Času, za vším co jsme museli snýst, už to nebude stejný. Nikdy to nebude stejný. Démonův dotyk je krutej a drápem dělá v duši věčný znamení.