Sny bohů
Les večera (sonet)
Zpěv lesa utichl, nebesa ulehla
Velká zlatá koule přede líně
Poslední věty plují skrze
větve lesa
Na mýtince v trávě ulehla těla dvě
Má drahá Eleanoro,
zlatá
Kvítečku jarní ze všech nejdražší mně
Lásko, hvězdo tisíckrát
pokušená
Těla se k sobě těsně přitiskla
Hebkost dotyků se topila Slunci
vně
Přiváděla ke zpěvu stromy, jich děcka
Duby se skláněly nad milenci
mocně
Lásko má taks božská, nekonečná
Ó, Aoréne, tys nejdražší pro
mě
Slunce se uspalo, vyšla Luna ticha.