Sny bohů

Les večera (sonet)

Zpěv lesa utichl, nebesa ulehla
Velká zlatá koule přede líně
Poslední věty plují skrze větve lesa
Na mýtince v trávě ulehla těla dvě

Má drahá Eleanoro, zlatá
Kvítečku jarní ze všech nejdražší mně
Lásko, hvězdo tisíckrát pokušená

Těla se k sobě těsně přitiskla
Hebkost dotyků se topila Slunci vně
Přiváděla ke zpěvu stromy, jich děcka
Duby se skláněly nad milenci mocně

Lásko má taks božská, nekonečná
Ó, Aoréne, tys nejdražší pro mě
Slunce se uspalo, vyšla Luna ticha.