Lyškánora 94
* Motta tohoto čísla * Země Starého světa * Jednoho dne to přijde a člověk se stane - nebo nestane - hrdinou * V ledovém zajetí - část třetí *
Poradostiny 1080
Motta tohoto čísla
„...Zatím jsme tu pobili elfí učence a skřetí sběrače dřeva. Co budeme dělat, až narazíme na vojáky?...“
Malwo Lokýtko
„...Limbus měl být na vodítku...“
Otakáro Vesta
„...Když on vodítko nesnášel...“
Malwo Lokýtko
Země Starého světa
Jorchen Kierke
Angwarr
Vláda:
Království. V novodobé historii zemi vládne král čistě
lidského rodu, který je dosazován dědičně z mužské linie, případně sňatkem.
Charakteristika:
Angwarr je starým
trpasličím územím, které bylo odnepaměti ovládáno kmeny horských trpaslíků. Kraj je z větší části tvořen horami, od nichž pozdější
království odvodilo své jméno. Od sousední říše Mubarrath je Angwarr oddělen mohutným veletokem, Grullduinou, na jejímž protilehlém
břehu se zdvihají mohutné štíty Grullského pohoří. Od východu území odděluje hluboký Círrhenský hvozd. Většina obyvatel Angwarru žije
v pláních angwarrské kotliny. Nehostinné hornaté části země jsou obydleny řídce.
Armáda:
V Angwarru je udržována
velmi silná stálá armáda, Angwarr si také udržuje říční flotilu.
Obyvatelstvo:
Převládají trpaslíci a lidé. Lidská rasa
odvozuje svůj původ od mubarrathských předků.
Města:
V čele měst stojí správci jmenovaní králem. Správci měst
mají vliv na spádovou oblast i na místně působné vojenské posádky. Důležitost města a tedy i postavení správce jsou úměrné přínosu do
královské pokladnice.
Hospodářství:
Těžba a zpracování rud, nevyjímaje rudy drahých kovů a pravostříbra. Relativně
bohaté žíly pravostříbra jsou dokladovány v útrobách hory Al-Mairros, avšak jejich dobývání je příčinou svárů s původním obyvatelstvem,
které považuje horu za posvátnou. V úrodné angwarrské kotlině se daří zemědělství. Rozšířeno je pěstování obilí, zejména prosa, ovsa,
ječmene a žita. Na horských úbočích chovají se kozy a ovce. Vody Grullduiny a jezera Urx jsou hojným zdrojem
rybolovu.
Náboženství:
Původní trpasličí etnikum udržuje víru v nadpozemskou moc posvátné hory Al-Mairros a její
ochranitelku, kamennou vílu Marraiah. Marraiah je považována za patronku trpasličího lidu a legendy praví, že byla zasnoubena s mužem
lidské rasy. Prý se jej v nejtěžších chvílích pro trpasličí národ vzdala a poslala jej zemřít. Dnes trpasličí lid v modlitbách znovu žádá
Marraiah, aby přivedla nového hrdinu, který by za svobodu lidu vykrvácel. Uznáván je též Dróin, dřívější mubarrathský král, jenž byl po
smrti zbožštěn a lidští přistěhovalci se považují za jeho následovníky. Minoritně je v oblasti vzývána bohyně Elliel. V oblasti se též věří na
silomoc eärrilů, drahých kamenů vyvřelých z žhavého lůna hory Al-Mairros. Zmíněným relikviím, eärronu a eärredu, je přisuzován
státotvorný až náboženský význam.
Historie:
První písemné zmínky o angwarrské historii pocházejí z dob panování
krále Burrghoda I., kterému se přisuzuje sjednocení trpasličích klanů a jemuž se roku 875 narodil syn Berenhold. O Burrghodově vládě
toho mnoho známo není, ale jeho syn se stal velice významnou historickou postavou. Berenhold II. byl roku 903 korunován za krále
Angwarru a sporé prameny jej označují za toho, kdo získal eärrily. Eärrily, drahé kameny pocházející podle legendy ze samého nitra hory
Al-Mairros, prý obdarovávaly svého nositele nezměrnou vůlí. Kameny (či jejich zpodobnění) byly vnímány jako symboly síly a jednoty
Angwarru a staly se součástí nejen královských insignií, ale i bojových zástav a po roce 1007 i ústředním motivem angwarrského znaku.
Berenhold nechal oba eärrily, eärron i eärred, zasadit do královské koruny a na jejich počest kázal v nitru Círrhenu vystavět Síně
Berenthauru.
V roce 927 došlo pod velením Dróina I. Mubarrathského ke vpádu sousedních vojsk do země. Válka vyvrcholila
památnou bitvou na Grullduině, jež je také nazývána První bitvou na Beriondských polích, a v ní se Angwarrským podařilo vojska
silnějšího souseda zahnat na ústup. O krvavé bitvě na Beriondských polích vypráví legenda o Khrathachovi a Marraiah. K roku 929 se
datuje narození dědice trůnu Angholda.
Roku 952 propukla nová mubarrathsko-angwarrská válka, jež vyvrcholila drtivou porážkou
Angwarrských na Beriondských polích, v tak řečené Druhé beriondské bitvě. V této bitvě padl Berenhold II. a poražená vojska trpaslíků
byla rozprášena. Angwarrskou kotlinu obsadili Mubarrathští, Angwarr byl anektován a prohlášen za Angwarrské državy. Mubarrathský král
Dróin do země dosadil vlastního místodržícího, jistého Loddarona z Baghmiru. Započala první přistěhovalecká vlna ze západu, která měla
za následek útlak a rozmělnění původního obyvatelstva. Mnoho trpaslíků odešlo do hor, ať již z hrdosti, odmítání nových pořádků či
dovlečené kultury, nebo před obavami z represí.
Koruna králů včetně eärrilů v nastalých zmatcích zmizela. Nebylo příliš známo, že
trpasličí vůdci se se zbytky věrných stáhli do hloubi divokého Círrhenského hvozdu, kde v Síních Berenthauru tajně korunovali
Berenholdova syna Angholda za jediného právoplatného krále Angwarru. Toto plané gesto mělo za cíl udržet královskou linii nepřerušenou
a sjednocovat již tak ochablý odpor.
V Angwarru byla zatím novými pány založena města Balhirr, Rawan, Werin, Mohwarr a
Darrgou, jež vznikla na místě původních trpasličích osad. Podpora přistěhovalectví se stala jedním ze zásadních způsobů potlačení odboje,
a mubarrathští okupanti, zvoucí sebe sama hrdě Angwarrští, brzy uchvátili vládu nad zemí takřka neochvějně. Síně Berenthauru, známé
dříve pouze vyvoleným, byly do dvaceti let zcela zapomenuty, respektive tradovalo se, že byly zničeny. Roku 980 byl s velkou slávou
nalezen eärred a uložen v Loddaronově klenotnici. Roku 994 jej však uloupila čtveřice trpasličích zbojníků.
V roce 1007 za
neobjasněných okolností zmizel mubarrathský král Dróin a na osiřelý trůn nastoupil Findor Nemirwaenský. Následkem jeho mírné politiky
se Angwarrské državy odtrhly od Mubarrathské říše a Loddaron Baghmirský se prohlásil za svrchovaného krále Angwarru a pravého
Dróinova nástupce. Došlo k druhé vlně angwarrské kolonizace, kdy do země zamířili Dróinovi stoupenci, kteří věřili, že starý král je
naživu. Tradovalo se o něm totiž, že je nesmrtelný, respektive že zmrtvýchvstal. Roku 1017 byly objeveny Dróinovy ostatky, což v samém
důsledku vedlo ke změně mubarrathského režimu, a Angwarr zaplavila třetí, nejmasivnější vlna nových osídlenců.
Roku 1020 se
konflikt s Mubarrathem nebývale vyostřil a angwarrská kotlina se počala připravovat na vpád nepřátelských vojsk. Stálé hrozbě války
předcházelo několik neúspěšných pokusů stran Mubarratských o odstranění Loddarona. Král Loddaron byl nakonec odstraněn, ale jeho
smrt je připisována Círrhenským. Círrhenské v té době vedl Perrim, řečený čtvrtý trpasličí král. Právě jemu, vzdorovládci a králi-
bezzemkovi, jsou připisovány únos a smrt Loddarona Baghmirského. Taktéž znovuobjeven byl eärred, který se ocitl v držení Tol-
Balhirrského správce, a eärron, jenž se ocitl ve rukou Perrima IV.. Po Loddaronově smrti nastoupil na trůn jeho syn
Gwerraldhon.
Gwerraldhon III. byl velmi mladý a ctižádostivý. Nedbal na hrozbu ze západu a v touze pomstít smrt svého otce obrátil
podstatnou sílu angwarrských armád na východ k Círrhenu a dál na východ k Velvennoru. Výsledkem Gwerraldhonových dobyvačných
snah a neutuchající touhy po odplatě byla značná roztříštěnost sil, ale také dobytí velké části na válku nepřipraveného velvennorského
území. Roku 1022 byl kraje velvennorské prohlášeny za Východní Angwarr a správa území byla přiřčena Glendorru Nardalaenskému,
dřívějšímu vlivnému správci Tol-Balhirru.
V zimě roku 1023 došlo k nočnímu vpádu mubarrathských vojsk na oslabené posty u
grullduinského přístavu Werrin. Začala válka o Angwarr a ještě téhož roku v bitvě u Rawanu nerozvážný Gwerraldhon III. padl. Konec
Loddaronova rodu znamenal, že byla přerušena dědičná linie a správci angwarrských měst pod hrozbou rychle postupující linie
nepřátelských vojsk byli nuceni narychlo vyvolit krále nového. Tím se stal Glendorr, jenž byl balhirrskými oblíben a v novém působišti
poměrně uznáván. Glendorr IV. po uzavření jistých dohod stáhl vojska z Východního Angwarru a v místě jmenoval správcem velvennořana
a svého přítele Darlonna. Veškerou vojenskou sílu Angwarru obrátil proti mubarrathským liniím. Veřejně vyhlásil zrušení trpasličího
otroctví a přislíbil horskému národu postoupení některých angwarrských území. Tím si naklonil horské klany, jež měly nemalý vliv na
rozdrcení a vyhnání Mordinusových vojsk. Válka přesto byla velmi krvavá a vyžádala si dlouhé dva roky bojů. Roku 1025 Glendorr IV.
naplnil slib a vzdal se nároků na Východní Angwarr, nyní již opět Velvennor, a to ve prospěch trpaslíků. Tímto aktem ze svého hlediska
vyřešil i potíže se sílícím vlivem Ugoldarrského řádu, voláním velvennorského obyvatelstva po svobodě a voláním trpasličího národa po
svébytném území. Na důkaz neměnnosti hranic a trvalého míru vyměnili si Glendorr a Perrim IV. eärrily. Eärron tedy nalezl místo na
angwarrské koruně, zatímco eärred ozdobil korunu velvennorského krále, krále trpaslíků. Glendorr IV. vládl do své smrti v roce 1044. Po
něm na trůn usedl armádní velitel Norrangh, když pojal za manželku Glendorrovu jedinou dceru Glenir. Neuplynul však ani rok a královna
Glenir spáchala sebevraždu skokem z tol-balhirrské věže, aniž by po sobě zanechala potomka.
Vládci:
Burrghod
I. (???-903), Berenhold II. *875 (903-952), Loddaron Baghmirský coby mubarrathský místodržící od roku 952, následně korunován jako
Loddaron II. (1007-1020), Gwerraldhon III. (1020-1023), Glendorr IV. (1023-1044), Norangh *1001 (od r.1044). Linie trpasličí
berenthaurské vzdorovlády - Anghold III. *929 (952-1005), Perrim IV. *972 (1005-1043), Bóin V. *1002 (od
r.1043).
* Khanderwaed
Vláda:
Decentralizovaná vláda čtyř
panských rodů podepsaných pod khanderwaedskou Panskou úmluvou.
Charakteristika:
Existence Khanderwaedu
jako samostatného územního útvaru měla velmi krátkého trvání a skončila rozpadem svazku z důvodů ekonomického zhroucení.
Khanderwaed existoval mezi lety 1023-1058 a definitivní zánik jeho torza se datuje k roku 1060, kdy poslední panství smlouvy, panství
Heikornatské, vyhlásilo loajalitu Olvornu a stalo se dobrovolně jeho součástí. Khanderwaed je kraj ryze zemědělský, přes jeho území
prochází méně významná, leč důležitá obchodní cesta do Angwarru.
Armáda:
Žádná stálá
armáda.
Obyvatelstvo:
V převažující míře lidé a barbaři.
Města:
Panská města Eiffer, Limbrador,
Merdel a Heikornat.
Hospodářství:
Chov koní a dobytka. Těžba dřeva. Pěstování sadového ovoce, zeleniny a
obilí.
Historie:
V reakci na Tharbekhovo povstání, vznik sousedního Olvornu a následné pogromy uzavřela v roce
1023 čtyři svobodná panství khanderwaedskou panskou úmluvu. Podpis úmluvy dal vznik Khanderwaedu. Do dříve řídce obydlené oblasti
v té době mířilo větší množství uprchlíků a velká část se zde počala usazovat. Roztrpčení starousedlého i přistěhovalého lidu nad situací u
východního souseda a pocit možného ohrožení měly za následek, že svobodní páni nezávislých panství zasedli k jednomu stolu a podepsali
zmíněnou úmluvu, v níž část původních svobod postoupili společné myšlence. V té době začal obchod na olvornské obchodní cestě váznout
a kupci našli jistou alternativu v zde procházející cestě do Angwarru.
K zabezpečení příjmů do panských pokladnic Khanderwaed
začal razit vlastní silně nadhodnocenou měnu, stříbrný denuk. Tento nepromyšlený krok měl v samém důsledku spolu s postupným
uklidněním olvornské situace zásadní vliv na plíživý hospodářský úpadek. Khanderwaed se rozpadl v roce 1058 spolu se zánikem Panské
úmluvy, kdy ji páni z Eifferu a Limbradoru vypověděli a sklonili se před Olvornem. O rok později jejich příkladu následovalo panství
Merdelské. Osiřelým pánům z Heikornatu nezbylo, než v roce 1060 učinit totéž.
Vládci:
Známi jsou tito páni: Kasmir
z Heikornatu, Bradok z Eifferu.
Kodgick
Vláda:
Ostrovní
království. Zemi vládne král, který je dosazován dědičně z mužské linie. Většina vlád ale v minulosti skončila ozbrojeným pučem. Je
známo, že podstatný vliv na vládu v zemi mají obchodní uskupení, cechy a městské gildy.
Charakteristika:
Kodgick
je souostrovím, tvořeným čtyřmi ostrovy. Dle důležitosti a vlivu hlavním ostrovem je ostrov Kodgick, dříve nazývaný Zvar. Dalším
ostrovem, co do rozlohy asi čtvrtinový, je ostrov Girum, následovaný větším, ale o to nehostinnějším Torkilem. Ostrov Torkil nesl do roku
1038 jméno Garum, proto je možné ve starší literatuře setkat se právě s tímto termínem. Posledním z ostrovů ve maličký Tichý ostrov, který
je ostrovem trestním. Snad z důvodu utajení v některých pramenech není zmiňován vůbec. Kodgické království podporuje námořní obchod
a pirátství, pirátství je součástí ostrovních tradic a je zde hluboce zakořeněno.
Armáda:
Pokud se o armádě jako
takové dá hovořit, jedná se o královskou gardu, jež je využívána k ochraně královského paláce, králem vlastněného majetku a trestnic. Její
početní stav je nestálý a proměnlivý.
Obyvatelstvo:
Drtivou většinou převládají lidé, avšak jsou zde zastoupeni i
příslušníci malých ras. Co se týče vzhledu, je zde patrná směska různých typových rysů, vycházející z pirátské a námořní minulosti i
současnosti.
Města:
Vliv nad městy či obcemi drží v rukou především cechy a obchodní spolky. Jednotný model
správy měst není pevně dán. Rozhodující je míra vlivu dané mocenské skupiny.
Hospodářství:
Obchod, překupnictví,
rybolov. Těžba síry, rud kovů, drahokamů, polodrahokamů, obsidiánu (tzv. dračí sklo). Je veřejným tajemstvím, že Kodgick tyje z pirátství
a trhu s otroky. Běžnou a uznávanou formou obživy je úplatkářství a lichva, v oblibě je směnný obchod, v němž je možné smlouváním
prokázat obchodní kvality.
Náboženství:
Víra v moc peněz a obchodu. Jako zosobnění jediného boha vzýván
Chalmán Zvíře, Otec ostrovů. Střežením jeho svátosti je povinován Chalmánův řád, řád mnišských bratří. V lidech je též silně zakořeněna
úcta v projevy sopečné činnosti, jež jsou vykládány jako osudová znamení a je jim přisuzován hluboký
význam.
Historie:
Historie Kodgického souostroví jako jednolitého státního celku se začíná psát s rokem 742, a to
konkrétně s vyloděním obávaného a krutého piráta Chalmána Kodgicka, zvaného Mořské Zvíře, na nejmenším z ostrovů, neúrodném a
nehostinném Tichém ostrově. Chalmán Kodgick na ostrově vystavěl malé opevnění a též kotviště, kde krvežíznivá tlupa zacelovala šrámy,
hromadila kořist, a odkud podnikala své nájezdy po okolních mořích. Období Chalmánových výpadů a terorizování okolí je na Kodgicku
nazýváno a opěvováno jako Chalmánova válka a obecně je chápáno jako uchvacování nadvlády a počátek sjednocení.
Chalmánova
válka trvala celých dlouhých devět let a podstatou Zvířetova úspěchu byla spíše pověst, jež jej předcházela, a legenda, jež jej obklopovala.
Obyvatelé ostrovů postupně raději, než aby byly jejich usedlosti vydrancovány a vypleněny, ohnuli před obávaným Chalmánem koleno a
zahrnovali jej dary. Chalmán tak na svobodomyslných Ostrovech položil základy svérázného daňového systému, jenž tam svým způsobem
v nezměněné podobě funguje dodnes. Chalmán Zvíře postupně sjednotil všechny čtyři ostrovy souostroví pod svým výhradním vlivem a od
těch dob se jim říká Kodgické souostroví.
Roku 753 Chalmán přesídlil z nehostinného Tichého ostrova na největší z ostrovů, Zvar, a
přejmenoval jej na Kodgick. Písemné doklady z časů Chalmánovy války a z dob před ní se nedochovaly, historické reálie z té doby jsou
svým způsobem zpětnou rekonstrukcí a výkladem zkazek a legend o slovutných činech Mořského Zvířete a jeho družiny.
Písemná
dokumentace přichází až po vzniku Kodgického království, jež je datováno k roku 842. Je ale zajímavé, že prameny a archiválie pozdější
mnohdy zmiňují rok 742, někdy i 753. Z dnešního pohledu je Chalmán Kodgick považován obyvatelstvem za prvního krále Kodgicku, a
takto je zřejmě třeba jeho osobu chápat. Zároveň jako jediný smrtelník byl po své smrti zbožštěn. Roku 783 po Chalmánově skonu bylo
jeho tělo převezeno zpátky na Tichý ostrov a zde také s pietou pohřbeno v místě, kde stálo v té době již opuštěné a polorozbořené opevnění
Kodgick. V roce 892 během bouřlivých celebrací padesáti let vyhlášení Kodgického království byla na Tichém ostrově v místě, kde stálo
opevnění, postavena obrovská Chalmánova mohyla s hrobkou a světcovy ostatky přemístěny sem. O ostatky Otce ostrovů, jak se Chalmánu
Zvířeti také přezdívalo, převzali péči girumští mniši, kteří zde položili základy kláštera a nového Chalmánova řádu. Chalmán Zvíře byl
zbožštěn a dodnes je jako božské zosobnění uctíván. K Chalmánovu vysvěcení došlo roku 895 po vystavění kláštera.
Roku 1012 byla
na Tichém ostrově za vlády krále Korima vystavěna trestnice a pojmenována po něm. V trestnici Korima skončil nejeden z kodgických
panovníků a odpůrců starých pořádků, později včetně Korima samotného. V roce 1036 garumský klan Torkilů ovládl kodgické diamantové
doly a nebývale zbohatl, což vedlo následujícího roku k přejmenování ostrova Garum na Torkil a o dva roky později k únosu krále Korima
(1039-1040) a všeobecné občanské válce. Válku ukončila zloba Chalmána Zvířete, zvěstovaná výbuchem torkilské sopky, a
znovudosednutí krále Korima na trůn. Vliv Torkilů byl potlačen silnými represemi, jež byly podpořeny výklady Chalmánových znamení
vyjevenými představeným opatem Chalmánova řádu.
Král Korim vládl do roku 1049, kdy byl svržen během puče známého jako
Šavlový tanec. Roku 1061 došlo k dalšímu puči, nočnímu převratu, nazývanému jako Noc ohňů. Tento převrat byl vyvolán girumskou
gildou zvanou Břitva.
Vládci:
Chalmán Kodgick, zvaný Mořské Zvíře nebo též Otec ostrovů (742-783), Chalmin
Kodgick, zvaný Malé Zvíře (783-790), Kravaj Udatný (790-803), Luddor Břitva (803-812), Žlut Torkil, zvaný Obsidiánový Žlut (812-818),
Ražachtan Břitva (818-836), Pajach Břitva (836-840), Nábel Torkil, zvaný Trpasličí Mor (840-873), Usman Garumský, řečený Mor Torkilů
(873-875), Beno Smírce (875-879), Kravaj Druhý (879-886), Vasut Pěna (886-892), Blaho Torkil, řečený Démantový (892-919), Kajaba
Moudrý (919-934), Bolzen (934-935), Wajdara Prudký (935-948), Wolodar Zvíře (948-973), Wladar, řečený Vlčí (973-980), Kafta Torkil,
řečený Zlatý (980-983), Oladan Girumský (983-992), Wolotar, zvaný Divoké Zvíře (992-1011), Korim Vznešený (1011-1049), Osirich
Girumský (1049-1061) a Krutěch Ostrý (od r.
1061).
Mubarrath
Vláda:
Království. Král je volen po smrti
předchozího panovníka Královským sněmem, který je svolán pouze za účelem volby a účastní se jej krajští hejtmani a správci oblastí.
Královský sněm není rozpuštěn, dokud z něj nevzejde jméno nového krále.
Charakteristika:
Mubarrath je rozlehlá
říše, jež si vydobyla pevné místo na severu Starého světa, a to mnohdy na úkor okolních i vnitřních národů. Jde o zemi, v níž má velmi silné
postavení armáda, a z toho vyplývá její nechvalně známá krvavá a dobyvačná historie. Je známo, že s Mubarrathem není radno si cokoli
začínat, a z toho plyne jeho jistá odloučenost a uzavřenost.
Armáda:
Mubarrath udržuje velmi silnou centralizovanou
armádu, na jejíž chod mají představitelé měst pramalý vliv. Vrchním velitelem vojsk je král a bývá zvykem, že král vzchází z vojenských
kruhů. Služba v armádě je považovaná za velice prestižní povolání a je téměř podmínkou dobrého postavení ve společnosti. Důstojničtí
veteráni bývají ti, z nichž se obvykle rekrutují hejtmani a správci oblastí. Známo je, že Mubarrath udržuje silnou námořní flotilu, jež mimo
jiné po dlouhá desetiletí zajišťuje blokádu grullduinské delty.
Obyvatelstvo:
Skladba obyvatelstva je tvořena z valné
většiny lidmi, barbary a elfy. Ostatní rasy jsou zastoupeny menšinově, ale ne nevýznamně. V Grullské poušti na pokraji vyhynutí přežívají
zbytkové kolonie grullů.
Města:
Země rozdělena do tří správních oblastí, jež spravují králem jmenovaní správci z
oblastních měst, přičemž král je zároveň správcem nemirwaenské oblasti. Oblastními městy jsou Nemirwaen, Baghmir a Merrith. Oblasti se
dále dělí do krajů, jež ovládají města krajská skrze správci dosazené hejtmany.
Hospodářství:
Těžba rud železa a
barevných kovů. Rybolov, chov skotu, skopu a bravu. Pěstování odolných plodin, zejména prosa a šarlatových erteplí. Zvláštností je
výsadba kaštanovníkových hájů pro sběr jedlých kaštanů. Kaštanová mouka je hlavní surovinou pro výrobu pečiva i
piva.
Náboženství:
Silně zastoupena víra v zbožštěného Dróina, jenž je uctíván především lidmi, kteří prošli armádou,
a to ať jako bůh nebo jako dobyvatel. Dróin je někdy jako Dobyvatel označován, a pod tímto jménem uctíván. Jedná se ale vždy o jednu a
tu samou religiózní podstatu. Minoritní je víra v krvavou bohyni Elliel, ale církve a sekty tohoto zaměření nebývají početné a není
výjimkou, že se pohybují na hranici ilegality.
Historie:
Dróin I. Nemirwaenský, řečený Dobyvatel, se dožil plných 121
let, přičemž říši vládl úctyhodných dvaadevadesát let. Za tu dobu v dobyvačných válkách říši nebývale rozšířil v jejích nejrozlehlejších
hranicích a upevnil vládu nad celým územím. Dróin byl k stáru uctíván jako nesmrtelný, ve svých sto dvaceti letech stále vypadal na
statných šedesát, a není divu, že byl po své smrti zbožštěn. Traduje se, že Dróina udržovala při životě magie pocházející od draků z
Grullské pouště, ale ani to jej nakonec nedokázalo vyrvat smrti. Dróin zhynul rukou blízkého člověka, jenž mu podal jed. Skutečná pravda
zůstala dlouhé roky skryta, tedy pravda, že se stal obětí touhy po moci svého budoucího následníka, nemirwaenského soudce Findora.
Netušil to ani nikdo z vládnoucí elity, jež jej dlouho považovala za zmizelého, a soudce Findor osobně řídil pátrání po vládci
země.
Roku 985 Královský sněm na návrh nemirwaenského soudního dvora prohlásil Dróina za úředně mrtvého a vyvolil za krále říše
soudce Findora. Findor II. vládl rukou nejistou, a to až do roku 1017. Za jeho vlády se země spíše zmenšovala. Odtrhly se Angwarrské
državy a Venhirrel sužovaly rozsáhlé elfské rebelie. Došlo k značnému exodu obyvatelstva zejména z východních částí země. Ke konci
Findorovy vlády hrozil rozpad Mubarrathu, respektive odtržení Baghmirské oblasti. A nakonec roku 1017 byly objeveny ostatky Dróina I..
Vyšel najevo způsob jeho smrti a neklamné důkazy svědčící ve Findorův neprospěch. Findor II. byl ještě téhož roku úkladně zavražděn a na
jeho místo Královský sněm jmenoval baghmirského soudce Mordinuse.
Mordinus Baghmirský navázal na Dróinovy dobyvačné snahy
a poté, co jednou provždy skoncoval s venhirrelskými rebeliemi a stabilizoval moc a armádu, zaútočil roku 1020 na odtržené Angwarrské
državy. Vleklá válka však ve finále skončila neúspěchem. V roce 1023 ve vleklé dvouleté válce Mordinus svůj pokus připojit Angwarr silou
zopakoval, avšak i tentokrát neúspěšně. Vojenské neúspěchy, jakkoli se mu podařilo stabilizovat rozháranou zemi, jej stály život. Byl
zavražděn roku 1027 během vojenské přehlídky v sídelním městě říše otrávenou střelou z kuše. Bylo pochytáno a popraveno několik
domnělých vrahů, ale skutečnou pravdu se nepodařilo vypátrat nikdy.
Zasednuvší královský sněm vyvolil králem Reifa Merrithského,
řečeného První, který vládl zemi do roku 1042, kdy zemřel na zápal plic. Za jeho vlády se politika země odvrátila od stabilizujícího se
východu a obrátila se na oblast západního a severního moře, respektive tamních ostrovů. V jeho úsilí pokračoval jeho nejstarší syn Raff a
vnuk Raff Malý. Vláda Raffa Malého byla poměrně krátká a nevýrazná, neduživý panovník přišel nešťastnou náhodou při lovu o život. V
současné době říši vládne Ormor Jednooký.
Vládci:
Dróin I. Nemirwaenský *864 (893-985), dožil se 121 let, Findor
II. Nemirwaenský (985-1017), Mordinus Baghmirský (1017-1027), Reif I. Merrithský (1027-1042), Raff II. Merrithský (1042-1065), Raff
III. Merrithský, řečený Malý (1065-1068), od roku 1068 Ormor
Jednooký.
Nordwaith
Vláda:
Království. Zemi kládne král,
který je dosazován dědičně výhradně z mužské linie.
Charakteristika:
Nordwaithské království udržuje až na
výjimky myšlenky Kaygara Sjednotitele, tedy podřizuje veškerou politiku udržení celistvosti a síly země. Odtud pramení neutralita k
vnějšímu okolí, zejména ke konfliktům mezi lesními elfy z Barroldského hvozdu a Wilfskými. Udržování přátelských vazeb k okolním
státům a územím má strategické důvody - tato okolní území jsou považována za nedílnou součást obranné strategie, jejímž hlavním pilířem
je Hymlajské pohoří. Země je dělena na severní a jižní část, přičemž do jižní části počítáno je i zalesněné území Temného hvozdu.
Státosprávně je země členěna do lenních území pod vládou jednotlivých lenních pánů, loajálních koruně.
Armáda:
Hlavní síla armády je udržována v sídelním městě Daukenu. Nordwaithská armáda podléhá králi, který je jejím vrchním
velitelem. Malé vojenské posádky udržují i lenní páni, kterým tyto posádky podléhají a kterými jsou placeny. Skrze lenní pány jsou součástí
armády. Udržovány jsou i oddíly domobrany, ty jsou podřízeny místnímu správnímu představiteli, jenž podléhá lennímu pánu. Domobrana
je pro Nordwaith levnějším řešením, než udržovat stálé vojenské posádky. Na rozdíl od jiných částí světa je nordwaithská domobrana
považována za součást armády a požívá jistou vážnost.
Obyvatelstvo:
Obyvatelstvo země je velmi kosmopolitní,
nicméně výraznější podíl tvoří lidé a po nich elfové. Kostrbaty jsou známy početnou populací národa horských
krollů.
Města:
Města i obce jsou spravovány pověřeným správcem, dosazovaným příslušným lenním pánem. V
případě měst je schvalována i rada, jejíž velikost je odvislá od velikosti populace. Hlavním městem je
Dauken.
Hospodářství:
Nordwaith je proslulý chovem koní, z jejichž krve prý dalším šlechtěním vzešli koně wilfští.
Pro jízdní vlastnosti jsou honorováni obzvláště koně nuzburgští, takzvaní nuzburgáni, pocházející z mezihallemských pastvin. Pro potah či
namáhavou práci se hodí naopak koně drastanští. Ale existuje i mnoho dalších chovů. Co se týče zemědělství, Nordwaith je známý
pěstováním vinné révy a výrobou vína či destilátů z něj. Vinná kořalka hallemovka se připravuje destilací kvašených vinných hroznů,
mačkaných a nahnilých, s užitím vody výhradně z Vroucí Hallemi. Voda dává kořalce nezaměnitelnou bázi chuti, chuťový přívlastek
potom dodává odrůda a původ hroznů, které ale vždy musí pocházet z nordwaithského území. Tradice výroby je udržována královským
výnosem a kontrolována úřady.
Náboženství:
V zemi je udržována svoboda náboženského vyznání. Vyznáváni jsou
tradiční bohové, mezi nimiž převládá víra v Matku Nifredil, Velkou Matku stvoření a země. Uctívaným symbolem země je horská
lvice.
Historie:
Historie nordwaithského území je velice stará, ale jako jednolitý celek existuje země až od roku 712.
Vznikla spojením území ovládaných pány z Křivého rohu, Wauhallu a dnes již neexistující Albarethské tvrze, pod jejíž vládu spadala celá
Kostrbatská pusta. Prvním králem Nordwaithu se stal Kaygar Sjednotitel, pán z Křivého rohu. Křivý roh byl po dlouhou dobu sídelním
hradem panovníků. Za Kaygarovy vlády, která skončila jeho smrtí v roce 748, došlo k připojení dalších území. Před Kaygarem sklonili
hlavu především pánové z Nuzburgu, kteří ovládali divokou a nepřehlednou oblast východní části Temného hvozdu.
Vláda nad
územím byla předávána z otce na syna. Upevněna byla budováním lenních hradů, jež měly lépe chránit území rozdělená královským
výnosem v menší celky. Tak byly postupně zbudovány hrady Osuch, Antracht a Krušný, jež měly bránit proti nebezpečí, která skrývalo
pohoří Hymlaj, a dále hrady Koštar a Draghan, jež chránily hraniční stezky do Wilfu a přes Vrchovinu.
Upevňování hranic a jednoty
bylo hlavním směrem, jímž se vyznačovaly vlády Genthorna a jeho syna Lacha Dlouhověkého. Během té doby království vzkvétalo a v
nordwaithských pláních vznikaly vesnice a městysy. Za vlády Istana Daukenského bylo založeno město Dauken a vystavěn daukenský hrad.
Dauken se roku 842 na počest stotřicetiletého výročí sjednocení země stal sídelním městem království a sídelním hradem králů. Poloha
Daukenu byla příhodnější pro centrum obchodu a moci, a toto rozhodnutí mělo svůj nesporný vliv na hospodářský rozvoj
země.
Následovalo mnoho panovníků v řadě. Království od roku 1067 vládne král Amlach, který se hlásí, ostatně jako většina jeho
předchůdců, k tradicím Kaygara Sjednotitele. Nordwaith za celou dobu své existence drží politiku neutrality. Výjimkou bylo vedení
ozbrojených výbojů na jih od hranic, a to pouze za vlády Mandrachta Jednookého a Wlachana Železného telete. Tyto územní výpady však
ve výsledku nebyly úspěšné či dobytá území dlouhodoběji udržitelná, a oba zmínění panovníci zemřeli na bitevním poli.
Nordwaith
mimo jiné staví svou politiku na míru s elfy z plání a lesními elfy z Barroldského hvozdu. K jejich svárům zaujímá výhradně neutrální
postoj. Zmíněná území jsou součástí jeho dlouhodobé obranné strategie.
Vládci:
Kaygar Sjednotitel (712-748),
Genthorn (748-760), Lach Dlouhověký (760-829), Istan Daukenský (829-861), Mandracht Jednooký (861-895), Kaygar II. (895-913),
Kaygar III. (913-937), Kaygar IV. (937-956), Genthorn II. (956-994), Genthorn III. (994-1010), Wlachan Železné tele (1010-1033), Kaygar
V. Smírný (1033-1045), Lach II. (1045-1067) a po jeho smrti od roku 1067
Amlach.
Olvorn
Vláda:
Království. Král je korunován
lenními pány a při korunovaci přijímá přízvisko, jež jej charakterizuje.
Charakteristika:
Chudý přímořský kraj
táhnoucí se od Grullského pohoří po pohoří Nogol, k jehož území přináleží i malé ostrovy Daukirn a Minir. Velkou část rozlohy zabírá
těžko přístupný Khandúrmský hvozd a nehostinný Rawwanský močál. Do roku 1062 svobodný městský stát, v současnosti království.
Země rozšířila své hranice v roce 1058 respektive 1060 politickým připojením východních panství. Tento akt měl za následek zrušení
rasových výnosů a měl podstatný vliv na změnu státního uspořádání. Panovník vládne z hradu Rybokost. Zajímavostí země je, že ačkoli je
chudá a málo rozvinutá, je sídlem Olvornského cechu alchymistických věd, který je ve světě vědy považován za nezpochybnitelnou
autoritu.
Armáda:
Armáda je silná a na její vydržování plyne většina prostředků se státní pokladnice. Je
centralizovaná a její vrchní velení přináleží králi. Zajišťuje ostrahu hranic, bezpečnost v zemi i městech, jakož i výběr mýta a daní. Olvorn
neudržuje žádnou další ozbrojenou složku, ani v jakékoli jiné formě. Hierarchie armády, případně specializace, je poměrně primitivní a
opisuje dřívější kmenové zvyklosti. Každý voják je povinen přísahat oddanost Tharbekhově vůli, zavázat se bohu životem a uctívat
jej.
Obyvatelstvo:
V letech po Tharbekhově povstání téměř výlučně barbarské, v současnosti jsou významnou
menšinou obzvláště na východě země lidé.
Města:
Hlavním městem je Olvorn, kde byl vystavěn i panovníkův hrad
Rybokost. Důležitými městy jsou Tugrin, Duifin a Ascarant, jež po připojení Khanderwaedu a vyhlášení království byla jmenována lenními
městy a starostové povýšeni do panského stavu. Olvorn tedy dnes sestává z olvornského, duifinského, tugrinského, ascarantského,
eifferského, limbradorského, merdelského a heikornatského panství, přičemž lenní města Khanderwaedu odvozují název od jmen tamních
panství.
Hospodářství:
Tradiční je těžba dřeva, výroba papíru a dřevěného uhlí. Také je v kraji poměrně rozvinuté
užitné hrnčířství a výroba vepřovic. Zemědělství se omezuje na nenáročné plodiny, jakými jsou tuřín, řepa a erteple. Plody kaštanovníku
užívají se k výrobě mouky. V malé míře zastoupeno vinařství. Hospodářsky velmi významný je rybolov a sběr dalších mořských živočichů.
Příjmy pokladny zajišťují cla z procházející severojižní obchodní cesty, která spojuje jih s
Mubarrathem.
Náboženství:
V zemi neexistuje centrální náboženství a víra je spíše dána původem a způsobem života.
Přesto jsou olvorňané velice bohabojným lidem. Měšťané ponejvíce obětují Tharbekhovi, jenž byl zbožštěn po své smrti v roce 1029 jako
jako jistá civilizovanější forma vtělení Harr Ghneda. Rybáři uctívají rozličná mořská božstva, jimž přisuzují vládu nad hojností rybolovu a
příznivými větry. Mezi divokými kmeny uctíván je Harr Ghned v surové podobě. Učenci povětšinou uctívají bohyni Elliel, již považují za
patronku vědění.
Historie:
Olvorn jakožto jednolitý celek vznikl spojením kmenových území nárokovaných
zcivilizovanými barbarskými kmeny a klany, které trpěly pod jhem či byly vytěsňovány okolními uzurpátory, zejména Mubarrathem. Ke
sjednocení došlo v letech 1021 - 1023 za takzvaného Tharbekhova lidového povstání. První zmínky o Tharbekhově odboji se však datují už
do roku 1015, tedy do období sklonku slabé vlády mubarrathského krále Findora.
Vyhlášení samostatnosti a snaha o její udržení za
každou cenu znamenala přinesla, respektive vyhánění lidí především nestarousedlého původu. První tři roky, než se stabilizovala armáda a
správa země pod vedením olvornské radnice, přinesly mnoho krvavě potlačených rasových nepokojů. Vysoká cla na hranicích, jež byla za
často měnících se nařízení vyměřována nerovnou měrou, přinesla útlum obchodního ruchu a tedy i hlubší chudobu země.
Postupné
rozmělňování zmíněných neduhů mladého státu trvalo celá desetiletí. Roku 1058, po zhroucení ekonomiky krajů za východní hranicí země
a rozpadu khanderwaedské panské úmluvy, páni z Eifferu a Limbradoru přijali olvornskou nabídku a ohnuli koleno před olvornskou
vládou. Roku 1059 se sklonil i Merdel a o rok později došlo k přidružení zbídačelého Heikornatu. Tento akt měl zásadní význam i pro
Olvorn, kdy fakticky znamenal zrušení zbytků rasových výnosů a nepochybně vedl ke změně státosprávního uspořádání. Na aktu připojení
se výraznou měrou podílelo dobrozdání Cechu alchymistických věd, které podrobně prokázalo historickou a kulturní spjatost
Khanderwaedu s Olvornem, nově získané území bylo v jistém smyslu označeno za pravlast zdejšího lidu.
Olvorn byl v roce 1062
vyhlášen královstvím. Korunován byl tehdejší starosta Olvornu a přijal přízvisko podle hradu, jejž v předchozích letech podle vlastních vizí
nechal zbudovat.
Vládci:
Thargum Rybokost (1062-1070), Kharbach Zavalitý (1070-1075), od roku 1075 Gzivar
Kamenosval.
Velvennor
Vláda:
Království. Král je
dosazován Radou velvennorského stolu a volen z jejího středu. Radní je jmenován nadoživotí samotnou Radou. Do roku 1044 složení Rady
ze zákona stanoveno pevným poměrem trpasličích a kudůčích zástupců. Starý stabilizační zákon, který měl ve své době vážné státotvorné
opodstatnění, byl zrušen králem Darlonnem Velvennským.
Charakteristika:
Za Velvennor je označována původní
zemědělská oblast v jižním podhůří Ugoldarrského pohoří mezi Círrhenským a Skardannským hvozdem. Vzhledem k příhodným
podmínkám pro zakládání rolí a pastvin se v kraji odedávna usazovali rolníci, mezi nimiž se velmi dařilo početným kudůčím komunitám.
Velvennor jako jednolitý státní útvar nemá dlouhou historii, původně se jednalo o samostatná území, přimykající se k usedlostem a později
zbudovaným městům. Občasné kořistnické nájezdy barbařích hord z dálných východních plání nikdy nebyly vedeny snahou podrobit si
území, takže tehdejší velvennorská města necítila potřebu stmelit se v těsnějším svazku.
Nutnost jeho vytvoření si obyvatelé zdejších
krajů uvědomili příliš pozdě, poté, co byl roku 1022 Velvennor anektován Angwarrem a označen za Východní Angwarr. Tehdy vlastně
poprvé byly přesně vytýčeny velvennorské hranice. Východní Angwarr se díky své částečné autonomii stal útočištěm trpasličích běženců ze
západu. Území získalo svobodu až roku 1025, a to výnosem Glendorra IV., angwarrského krále, jenž takto splatil dluh za podporu během
angwarrsko-mubarrathské války. Není sporu o tom, že se proň jednalo o důležitý politický tah. Velvennor tedy získal vytouženou svobodu,
avšak z hlediska původního obyvatelstva byla svoboda vykoupena poměrně vysokou cenou. Králem Velvennoru byl korunován trpaslík,
tedy cizinec, a byl vyhlášen výnos o vzniku Rady velvennorského stolu. Odtud pramení řevnivost mezi kudůčím a trpasličím
etnikem.
Armáda:
Od vyhlášení království si Velvennor udržuje stálou armádu, tato armáda je však významně
decentralizovaná a není považována za příliš akceschopnou. Přesto schopnosti některých trpasličích oddílů jsou mezi vojenskými
zasvěcenci vysoce hodnoceny. Velvennorská armáda se v krátkém výčtu svých úspěchů honosí především vytlačením barbařích nájezdů ze
země a ze sousedního Valdenu v roce 1035. Její válečné úspěchy zřejmě podstatnou měrou přispěly k tomu, že valdenské území se
dobrovolně vydalo pod správu velvennorské koruny.
Obyvatelstvo:
Z valné části tvořeno kudůky a trpaslíky, jejichž
poměr je víceméně vyvážený. V menší míře zastoupeni lidé a barbaři. Po započtení Valdenu, jehož skladba obyvatelstva i po dlouhých
desetiletích připojení zůstává v lecčems odlišná, lze za výraznou majoritu považovat i barbary. Ti jsou pozůstatkem dřívějších barbařích
nájezdů.
Města:
Hlavním a sídelním městem království je Velvenn, mezi městy s největším vlivem lze jmenovat
Sakrausty či Korkas.
Hospodářství:
Hospodářství země je orientováno na zemědělství a chov dobytka, především
dobytka menšího vzrůstu, tedy koz, ovcí a býložravých vepříků. Pěstováno je vše od luštěnin a obilovin po kořenovou zeleninu, též je
rozšířené sadařství. Trpasličtí přistěhovalci přinesli do země umění těžby a zpracování rud, ale rudné doly v Ugoldarru nejsou nikterak
významné.
Náboženství:
Z hlediska náboženského vyznání je Velvennor značně tolerantním až atheistickým státem.
Pravověrní trpaslíci uctívají posvátnost hory Al-Mairros a její patronku, vílu Marraiah. Méně pravověrní přijali rustikální božstva úrody a
vláhy, vyznávaná původním obyvatelstvem. Ve Valdenu mezi barbary je též možné narazit na uctívače Harr Ghneda, ovšem v usedlé,
umírněné formě. Ačkoli je Velvennor nábožensky tolerantní, jedna církev je zakázána, včetně vyznávání její věrouky. Jedná se o
Ugoldarrský řád.
Historie:
Velvennorské království vzniklo z původního Východního Angwarru, držav, jež byly
ustaveny na územích dobytých angwarrským králem Gwerraldhonem III.. Gwerraldhonův následník, Glendorr, daroval Velvennoru v roce
1025 svobodu a nechal korunovat králem země Perrima IV.. Mezi oběma zeměmi bylo uzavřeno pevné strategické spojenectví.
Roku
1035 velvennorská armáda čelila nájezdům divokých barbarů z východu, tyto kořistné nájezdy úspěšně rozprášila a vytěsnila cizácké hordy
i z území sousedního Valdenu, který nebyl s to sám účinně se bránit. Na základě zmíněných vojenských úspěchů předáci valdenských osad
a vsí ohnuli koleno před velvennorskou korunou a Valden se stal vnitřní součástí velvennorských hranic.
Perrim IV. vládl zemi
pevnou rukou až do své smrti v roce 1043, kdy byl úkladně zavražděn příslušníky organizace Stín Valinnu. Rada Velvennorského stolu po
bouřlivém jednání určila Perrimovým nástupcem Darlonna Velvennského. Ten v roce 1044 zrušil rasová
nařízení.
Vládci:
Perrim IV. (1025-1043), od roku 1043 Darlonn Velvennský.
Jednoho dne to přijde a člověk se stane - nebo nestane - hrdinou
Bolbuch
Rozhovor uskutečněný s Al-Rahemem při zastávce družiny v Liscannoru v průběhu výpravy Elfí stopy.
Buď zdráv, Al-Raheme, chtěl bych si s tebou popovídat, ne jako starosta, ale jako služebně nejstarší aktivní dobrodruh. Jestli
ti některé moje otázky budou připadat moc všetečné, dej mi to najevo, ale jinak budu rád, když si popovídáme bez obalu.
Já myslím, že si popovídáme bez problémů.
Zkusím se vyhnout otázkám, na které jsi
odpovídal roku 1078 Otakáru Vestovi. Nejdříve bych si rád ujasnil základní údaje o tobě. Jsi
jižan.
Assuaenec.
Zdá se, že jsi na to hrdý. Ale méně už je známo o tvojí víře a také o tvých
rodinných poměrech. Začněme tou vírou. Při svém příchodu v Kortu roku 1075 se zdálo, že vzýváš Amon-Súra. Jak moc to bylo
jen naoko, či jak pevný ve víře jsi. Co pro tebe Amon Súr znamená?
Jako většina pouštních kmenů i já uctívám Al
Achmala. Víra v Amon Súra nebyla z přesvědčení, byla z donucení. Ve chvíli, kdy jsem já opustil rodný písek a dva roky strávil v Kortu v
přístavu, tak tam jiná víra než v Amon Súra byla naprosto zapovězená a to způsobem, že lidi hořeli na hranicích a byli pronásledováni. To
znamená, že navenek člověk předstírá trochu něco jiného než v co skutečně věří.
Tak mi tedy povyprávěj o Al
Achmalovi.
Al Achmal je pro nás bůh, kterého uctíváme, jediný bůh v kterého věříme. Ono se potom zdálo že má
určité společné prvky s Amon Súrem, nicméně v průběhu této výpravy se ukázalo že Amon Súr je pouze bytost jaksi reálná, falešná, což
samozřejmě dalo i mě podnět k tomu, že byla utvrzena víra v Al Achmala. Jak jsem říkal, Al Achmal je jediný bůh, který vlastně řídí
všechny naše osudy.
Pro mě jako pro trpaslíka, bezvěrce, je to trochu obtížné pochopit. Ale praktikuješ nějak
svojí víru?
Méně než by bylo záhodno. Méně než by bylo asi vyžadováno doma v Assuaenu. Hodně na to měl vliv asi
- no přiznejme si, s Amon Súrem to pro mě byl jistý otřes, kdy z boha se stal podvodník. A zároveň pobyt v Liscannoru, v Gwendarronu,
který je jaksi mimořádně kosmopolitní a velmi, řekl bych, chladný ve víře, tak moje víra trošku upadla. Respektive praktikování. Ano,
vzývám Al Achmala. Je to soukromé. Občas člověk vzývá boha v myšlenkách. Veřejně nikoliv.
Co pro tebe znamená
identita Assuaence a Assuaenská historie, jak moc hrdý národovec jsi? Občas se zmíníš o historických osobách, ale podle všeho je
dnes Assuaen v kortoském područí? Jak vnímáš současnost?
Začnu postupně. Jsem hrdý na to, že jsem Assuaenec.
Mé kořeny pochází z Assuaenu a je to pro mě to, z čeho já vycházím. Byl bych poloviční, kdybych jaksi nectil kořeny a svojí historii.
Ostatně proto pro mě byla nesmírně důležitá výprava na Gurdutovy kruhy, která mi umožnila prozkoumat a dozvědět se mnohé o dávné
assuaenské historii. I to byl důvod, proč jsem měl eminentní zájem na koupi obrazů a písemností, které s tím byly spojené. Co se týká
současné assuaenské historie - ano, vládne Kort. Na území bývalého Assueanu vládne Kort a nicméně jeho vláda nad vnitřní pouštní
oblastí je nevýznamná. Ale pro nás jako pro Assuaence to neznamenu klid, protože my potřebujem obchodovat, získat většinu věcí
důležitých pro život. Musíme obchodovat. To znamená že - ano, uvnitř pouště nám nikdo nerozkazuje, ale Kort, Kort vládne. To asi nemá
cenu zastírat.
Ty jsi už zřejmě pevně usazen V Gwendarronu. Plánuješ založit v Liscannoru i
rodinu?
Po nedávném problému s věkem si myslím, že mám ještě dostatek času. Nicméně rád bych, ano. Ale kdy k
tomu dojde, s kým a za jakých okolností, to je ve hvězdách.
Pojďme teď k tvému životu dobrodruha. Hned na
druhém dobrodružství ses stal vůdcem, bylo to při velmi spekulativní volbě po mém odchodu od družiny v Kostenci. Všem jsi
ovšem vytřel zrak, když jsi vydal vzápětí rozkazy, se kterými nepočítali. Tím jsi asi získal pověst poněkud nepředvídatelného
dobrodruha. Nemyslíš, že se následky tohoto tvého kontroverzního vůdcování táhnou vlastně dodneška, že ti ostatní tolik
nedůvěřují?
To je otázka. Vzhledem k tomu, že mnoho pamětníků této výpravy není ať už mezi zivými nebo nejsou
aktivními dobrodruhy, je spousta nových tváří v družině, tak těžko soudit. V podstatě tohle spíš otázka na Otakára, Jorchena nebo
Zemikosu, o tom do jaké míry změnily tyto události jejich pohled na mě. Ale nemyslím si, že by byl důvod, aby se tohleto se mnou nějak
táhlo.
Jak jsi vůbec vnímal celou tu situaci v Kostenci? Jak jsi to viděl ty?
Tak především
problémy s volbou vůdce se táhnou delší dobu. Speciálně na této výpravě už kroll Babrak byl zvolen velmi, velmi spekulativně. To
znamená, že já jsem byl jeden z dalších, kteří byli takto zvoleni. A vnímání - já jsem rozhodl tak, jak mi v té chvíli připadalo nejsprávnější,
nejlogičtější, protože situace byla taková, že jsme vlastně nevěděli moc co dál, nic moc jsme z toho jaksi neměli a bylo to trošku jako
mlácení prázdných klasů. To že se potom někteří postavili za, jiní proti, docházelo k přesvědčování nerozhodných lidí na jednu nebo na
druhou stranu - tak to už je osud, to už prostě v tu chvíli nebylo dáno, aby bylo dokončeno to, co bylo dáno za rozkaz. Byť slovo rozkaz
tady asi není na místě, ale je asi nejbližší tomu, co to bylo.
Další dobrodružství v Nordwaithu mělo pro tebe nějaký
moment, na který bys chtěl upozornit? Co ti přineslo?
Problémy se Zoltarem Zemikosou. Nevím, jak to vnímá on,
ale z mé strany to dodneška není úplně v pořádku, ten vztah. Jinak klíčový moment - asi obecně se to týkalo chování Zoltara Zemikosy
jakožto vůdce. Od té doby já mu ještě stále nejsem příliš schopen v některých otázkách důvěřovat.
Konkrétně? Měli
jste spolu nějakou dohodu, kterou porušil?
Ne, ne, žádnou dohodu jsem s ním neměl. Vadilo mi několik věcí.
Jednak jeho řekněme zbytečné zneužívání mě na pozici družinového průzkumu. A s tím zejména souvisí událost blahé paměti s Milem
Pelíškem na průzkumu, kde jsme byli spolu a Milo Pelíšek byl ode mě rozdělen po útoku jakýchsi varanů či ještěrů. A problém z toho, co o
této události říkali někteří dobrodruzi a co konal vůdce. Druhý problém potom byl při dělení kořisti. To se týkalo zejména odměny ve
prospěch Menhoriana Blathela. A hlavně co nejvíce otřáslo mojí důvěrou - ono důvěra není to správné slovo - spíš důvěrou ve schopnosti
Zoltara Zemikosy jakožto vůdce, bylo potom finální rozhodnutí, kdy on nereflektoval to, na co jsem já nebo Otakáro Vesta poukazovali a
vlastně zcela nesmyslně sám sobě snížil podíl a zvedl ho Jakoubkovi. Nikoliv aby se zaměřil na problém, který jaksi vznikl, a to byl
Menhorian Blathel a jeho podíl. Tohleto rozhodnutí pro mě bylo natolik nepochopitelné, že mi to udělalo problém se vnímáním Zoltara
Zemikosy jakožto soudné osoby v některých věcech.
Dobře. Při výpravě na ostrovech Gurdutovy kruhy se stále
více polarizovala družina, na jedné straně s Jorchenem Kierkem a na druhé straně s Otakárem Vestou, podporovaným Zoltarem
Zemikosou. Ty, ač v té době už relativně silný muž družiny, ses podle mého nepostavil ani na jednu stranu, čímž ses nedostal do
konfliktu, ale zase nezískal žádný další vliv navíc. Je to tak?
Těžká otázka. Nepostavil jsem se na žádnou stranu.
Neměl jsem důvod stavět se na stranu Otakára Vesty a Zoltara Zemikosy, ale spíš jsem se domníval, že jsem na straně Jorchena Kierkeho.
Nicméně při událostech, kterými Gurdutovy kruhy končily, vlastně už v Liscannoru, to jest primárně dělení kořisti, jsem zjistil, že z
hlediska Jorchena Kierkeho tomu tak rozhodně nebylo. A jestli jsem ztratil nebo získal vliv- zase, to ať posoudí jiní. Moje ambice nejsou
takové, abych si budoval pozici, ale tak abych za sebe byl čistej. Nikoliv aby mě jiní vnímali jako že jsem nebo nejsem
něco.
Je to teda tak že chceš být zodpovědný sám sobě, nemáš v družině nikoho, vůči komu by tě vázalo nějaké
spojenectví? Anebo mi řekni obecně - kdo z těch, kteří jsou v družině déle, je ti nejbližší a proč? Kdo je tvým přirozeným
spojencem a tvojí krevní skupinou?
Tak pokud předchozí otázka byla těžká, tak tahle bude ještě víc. Jak jsem řekl,
já mám problém s určitými věcmi okolo Zoltara Zemikosy. Co se týká Gurdutových kruhů, tak od té doby mám problémy s Jorchenem
Kierkem. Respektive problémy on má spíš se mnou než já s ním. Ale Otakáro - jsou věci, které mi na něm vadí, na druhou stranu nemůžu
proti němu asi říct nic špatného. To samé platí vlastně o tobě. Ostatně mám pocit, že se to projevilo nejvíce tenkrát při volbě vůdce v
Kostenci, kdy já jsem si dal za podmínku, že budeš zvolen vůdcem ty a neměl jsem nejmenší tušení o tom, že mezi družinou proběhla
dohoda o tom, že bude zvolen Zoltar Zemikosa. A podle pohledů při volbě mi přišlo, že jsem byl jednak jediný, kdo o této dohodě nevěděl,
a jednak že většinu lidí překvapilo, že o tom ani nevím. Takže v podstatě se dá říct, že z těchto čtyř - pak je otázka jestli Dwany Růžička,
který ale už na výpravy nechodí- ale nejblíže mám asi k tobě, Bolbuchu. Ale přirozený spojenec - já si myslím, že moje postavení v družině
nevyplývá z nějakého spojenectví s někým, ale z mé práce, kterou jsem schopen odvádět. To znamená že svým způsobem budu užitečný pro
jakéhokoli vůdce. Tak aby stálo za to se se mnou bavit. A abych byl vnímán už jako veterán v současné době asi.
Ano.
Pojďme se ještě trochu dotknout tohohle tématu. Pokud jsem slyšel, tak v nedávné době zaznamenala družina zatím největší
roztržku, která vyvrcholila tím, že Kierke zůstává ve vesnici a dál se zbytkem nepokračuje. Tomu podle všeho předcházela hádka.
Jak jsi tu situaci viděl ty?
Já se přiznám, že jsem tuhletu situaci příliš nevnímal, já jsem v tu chvíli byl kousek
stranou družiny, tudíž jsem neslyšel nebo neviděl všechno, co se v tu chvíli stalo. Na druhou stranu myslím si, že tenhle konflikt byl v
uvozovkách "připravován", nebo rostl z nějakého podhoubí mnoho měsíců, ne-li let. Došlo k němu - došlo, je pravda, že pro mě bylo třeba
překvapením, když jsem zjistil, že Otakáro si vyvolal obrazy pro případný konflikt. V tu chvíli asi reálný. Ale přiznám se, že v tu chvíli já
jsem byl stranou družiny a neslyšel jsem jak se to všechno seběhlo. Těžko se mi potom na to odpovídá. Ale jak jsem říkal, byl to konflikt,
nebo situace, ke které to spělo už dlouho. Minimálně od Gurdutových kruhů. Pravda, nebyl jsem potom na salidské výpravě, tudíž úplně
nevím, co se tam stalo. Přišlo mi, že co říkali druzi při návratu, že tam k žádným konfliktům nedošlo. Ale jestli byly nějaké skryté či řešené
soukromě, to samozřejmě nevím.
Pojďme se vrátit k poklidnějším věcem. Co Liscannor, jak vnímáš soužití s
dalšími obyvateli? Je tvoje brojení proti Peškovi motivováno skutečně jen snahou o čistotu potoka a povětří, nebo za tím je i nějaký
osobní spor?
Ne, osobní spor za tím rozhodně nestojí. S žádným z občanů Liscannoru nemám jakýkoliv problém.
Tato snaha je skutečně motivována tím, že mi prostě vadí smrad z rybníka, případně z odtoku z rybníka dál, který, pro Peška bohužel,
prochází okolo mých oken. Je samozřejmě pro mě nevýhodou, že jsem jediný, kdo má barák na této straně potůčku, ale samozřejmě mrzí
mě, že Vilda Pešek není schopen se k tomu jakkoliv postavit. A to ani slovně, ani činy, nijak. Prostě strčí hlavu do písku a dělá, že nic,
ignorace, nezájem, nic se neděje. Ale není to rozhodně osobního rázu, proč bych s ním měl mít problém.
A co známé,
svého času asi trochu nafouknuté, plivání směrem k domu jistých sousedů, scházíte se ještě s Kierkem na zápraží? Nebo s někým
jiným?
Trošku nafouknuté je slabé slovo. To bylo silně nafouknuto. Ano, se Jakoubkem a s Jorchenem jsme se
scházeli u šíši a Jorchen, vždyť - jeho vztah s Oatkárem je známý. Ale že bychom pořádali oslavy a plivali k baráku vzdálenému dvě stě tři
sta sáhů, to je samozřejmě nesmysl. Jaksi, došlo k tomu, Jorchen se tím pak pochlubil, nebo dal to najevo Otakárovi a Otakáro z toho
udělal aféru a Jorchen to přiživil, místo aby to vysvětlil. Prostě to přiživil, nafoukl. Ostatně já si myslím, že i Otakáro to bral jako legraci,
případně to bral jako záminku jak šťourat do Jorchena. Nikoliv jako věc, která by narušovala sousedské vztahy mezi mnou a
jím.
Jak se stavíš k faktu, že dobrodruzi jsou valnou část roku na cestách, přesto ale mají v obci hlavní slovo a
místní nemají faktickou moc něco v obci změnit. Mluvím teď hlavně o volbách starosty.
Je to zvláštní. Je to
zvláštní stav. Ale pokud vím a dočetl jsem se, doslechl jsem se, tak s těmito pravidly již obec byla zakládána. Na těchto pravidlech obec
funguje odnepaměti. Tak to prostě beru, že to tak je. Jistě, samozřejmě, vdovy, potomci dobrodruhů by si možná zasloužili nějaký hlas. Ale
prostě tato věc je dána, na tom je obec vystavěna. A tradice se mají dodržovat. Tradice jsou silné. Tradice - je dobré se něčeho držet, k
něčemu vzhlížet. I když tradice nemusí být někdy úplně správné, ale jsou to prostě tradice, to je něco, co je prostě důležité. Z čeho se dá
vycházet.
To se mi líbí. Blíží se další volby, budeš kandidovat? Kam by měl podle tvého názoru směřovat
Liscannor?
Směřování Liscannoru. Já si nemyslím, že by Liscannor směřoval špatným směrem. Nechť směr, který v
současné době je, ať zůstane. Já myslím, že vesnici se žije dobře. A co se týká mé kandidatury - přiznám se, že mě to nenapadlo. Tudíž
jsem o tom nepřemýšlel. Nevím, teď ti, kór v průběhu výpravy, na které se může stát spousta věcí, asi neodpovím tak, jak by si chtěl slyšet.
Skutečně nevím v tuhle chvíli.
Co tvoje profesní záležitosti, jsi spokojen s výcvikem v Nurnu, nebo dáváš přednost
jižnímu stylu?
Tak určitě. V Nurnu jsem se naučil mnohé. Ať už u nejrůznějších složek jaksi armádních či složek
řekněme neveřejných. Ale je pochopitelné, že ty základy, to co je pro mě důležité, pochází z Assuaenu. Snažím se držet jakési assuaenské
tradice a vychování. Nicméně samozřejmě Nurnem a znalostmi Nurnu, tedy řekněme jakýmsi výcvikem, dá-li se to tak nazvat, jsem
samozřejmě silně ovlivněn. To bezpochyby. Snažím se držet toho, co je pro mě důležité, což jsou assuaenské
tradice.
Co považuješ za svůj zatím nevětší úspěch jako dobrodruha? Co bys chtěl dosáhnout v nejbližší
době?
Co je to největší úspěch? Skolit draka? Ukrást poklad? Pomoci přežít jinému dobrodruhovi?
Třeba. Něco, na co jsi nejvíc hrdý.
Nevím, asi nedokážu odpovědět. Vypíchnout jednu událost,
takhle, před ostatní. Ne, nedokážu vypíchnout jednu událost nad ostatní tak, aby to byl skutečně jako majstrštyk nebo jakási zásadní
událost. A čeho bych chtěl dosáhnout? Bylo by hezké, kdyby se povedl nějaký majtrštyk, na který by vzpomínali, možná ne až tolik já, jako
ostatní. Možná trochu přízemně se zapsat nějakým velkým činem do povědomí. Možná ne až tak druhů jako Liscannoru. Bylo by hezké,
aby součástí liscannorských legend bylo, že Al-Rahem tenkrát tohle a tohle. To by bylo samozřejmě krásné. Ale to samozřejmě vyžaduje v
nejbližší době přežít, přežívat a postupně to příjde samo, takováhle příležitost. Já si nemyslím, že tohleto jsou věci, které si člověk dokáže
naplánovat nebo vymyslet. Jednoho dne to přijde a člověk se stane nebo nestane hrdinou.
Ale už samotná ta touha
zapsat se do historie je motivující.
Je to motivující a je to neskromné. A je to přirozené.
Já ti
děkuju za rozhovor a přeju hodně štěstí.
Taky děkuju a doufám, že se setkáme teď po návratu z jihu.
V ledovém zajetí - část třetí
Otakáro Vesta
Mrtvé maso
Atmosféra v jeskyni byla strašná a nijak ji nerozptýlilo ani ulovení čtyř tuleňů během jediného lovu, o
což se zasloužil Krach, Thogey a Zářez. A pak se znovu začal sypat sníh a vanout ledový vichr. A v nejodlehlejším koutě jeskyně si spolu
začali tlumenými hlasy dlouze rozprávět bocman Kosatka a barbar Rhak Thogey z Nurnské družiny.
„Sem si všim, že si to byl
ty, kdo přivlekl toho elfího chcípáčka. A k tomu ještě pořádnej kus masa“, oslovil Rhaka Thogeye bocman.
„Jo, to si si všim dobře.
Beze mě by skapal…“.
„A přitom takový jako von nám silnejm a schopnejm jenom ujídaj žrádlo“.
„To si řek
přesně…“.
„Takový darmožrouti by měli bejt vyhozený na mráz“.
„Taky si myslim. Jenomže co naděláš? Když nad nima drží
Zemikosa a Bolen vochranou ruku“.
„To je smutná pravda. Vsadim se, že třeba ten elf, jak mu teď řezali tu ruku a jak si ho zachránil,
si pro sebe křečkuje jídlo…“.
„To je dost možný Já mám podezření hlavně na toho našeho hobita. Na toho pitomce Hopkala Však
sem mu taky tudlenc rozmlátil držku A kdyby nezasáhl ten hobitomil Zemikosa, tak sem mu jich vrazil vo pěknejch pár víc Ten by zuby
hledal až v Hoburgu “.
„Jo, tak proto má ten monokl. Cha. Dobrá práce Takhle se na ně musí, na darmožrouty “.
„Tos řek
dobře “.
„Musíme se dát dohromady. Myslim jako my dva, protože my se vo sebe dokážeme postarat…“.
„To je dobrý. Musíme
ale vopatrně“.
„Prostě musíme zvyšovat svůj vliv. Hele… já zpracuju Zářeza. Ten mě bude poslouchat“.
„Nejdřív bych si
posvítil na toho Hopkala. Já nesnášim hobity. Kdyby aspoň drželi hubu a šoupali nohama, ale to voni ne Sabotujou dobrý věci a ještě
pořád do všeho kafraj “.
„Jo, a všechno sežerou. Ovšem, když jsme u toho, kdo kolik sežere, tak třeba takovej Berda je nám úplně
k hovnu Posranej mrzák “.
„Berdu bych zatim nechal. Ten aspoň neškodí. Ale ten hobit…“.
„Dobře. Začneme s ním.
Proklepneme si jeho bágl. A když se ukáže, že křečkuje zásoby, tak už s tim bude muset něco ten pitomej Bolen dělat “.
„Jo, musíme
to vzít do rukou my Pořádný chlapi Teď z toho prťavce nespustim voči. Každopádně náš vůdce se ukázal jako nějakej heřmánkovej
vodvárek Ten prťavec se protivil jeho příkazu a nic Nechal si srát na hlavu “.
„Zase nesmíme bejt moc hrrr. Pudeme na lov,
přineseme pořádnej úlovek, a tim zase stoupne naše cena. Bez nás by stejně chcípli “.
„Jo, naše chvíle přijde “.
„Takže začneme
tim hobiťákem “.
„Pozná, co je to disciplína Dostane lekci “.
„Sem si taky všim, že vo tobě ty tvoji kumpáni vobčas mluvěj
dost pohrdavě. To bych jim taky spočítal“:
„Sou to hajzlové nevděčný. Ale na tebe taky nadávaj. A vaši taky “.
„Však jim to
spočítáme. I tomu vašemu Zemikosovi, i tomu debilnímu Bolenovi “.
„Ty seš stejně dobrej chlap, Kosatko. Rozhodnej a tvrdej Jako
sám život “.
„Tos řek dobře. Důležitý je nenechat si srát na hlavu“.
„Akorát abychom na tom lovu nepotkali nějaký
trolly…“.
„Se nebojim trollů, ale darmožroutů, který nám užíraj zásoby. Hele, a ty máš ulitou nějakou bokovku?“.
„Nic moc.
Nějakej špek a pár sucharů…“.
„To fakt není nic moc. Musíme si ulejt něco z toho, až něco ulovíme. Naporcujeme to maso na kusy
už venku, a potom se houbelec pozná, kolik toho bylo původně…“.
„To je dobrý. A schováme to u člunů venku…“.
„To je ještě
lepší…“.
„Ostatně, teď si vzpomínám, že ten Worrel bude mít určitě něco ulitýho, jak si už zmínil. Já ho jednou viděl. Dělal, že si
přebaluje vonuce, ale vsadim se, že to bylo kradený žrádlo “.
„Takže to máš potvrzený To sou takový svině A voni budou
moralizovat Kurvy Ale nejvíc bude mít stejně nasysleno ten hobit “.
„Hele, tak já s nim zkusim vyprovokovat zase hádku. A pak ho
vodhalíme Hobita jednoho smradlavýho To nebude těžký. Je hádavej a navíc je dobrá doba, protože sou na něj nasraný i vostatní po tý
události s tim vochočenym trollem“.
„Dobře. A já zase udeřim na toho elfa Ale pozor. Musíme to udělat vopatrně. Pěkně je musíme
vokrajovat po kouskách…“.
„Jasně To zní rozumně“.
„A to víš, že Bolen měl zaraženej postup, protože najel s lodí na mělčinu?
A že Krach byl přeloženej z válečný lodi kvůli chlastu?“, lhal Kosatka a Rhak mu přikyvoval.
„To sem nevěděl, ale věřim tomu. To tu
posádku vybírali na smetišti. Musíme postupovat rozumně. Musíme jim ukázat, kde je pravda Přímou vzpouru bych zatím nechystal, ale
musíme je diplomaticky donutit, aby dávali příkazy, který budou vyhovovat nám. Prostě slušnejm chlapům “.
„Hele… to zní
dobře“.
„Jasně Dobrý chlapi musej držet spolu “.
Kosatka dostal příležitost k uskutečnění plánů hned následující den, kdy
byl přidělen na hlídku s Jorchenem Kierkem. Od vůdce to byl čirý nerozum dát na hlídku spolu zrovna tyhle dva. Jorchen zarytě mlčel. Ale
Kosatka rozhodně ne.
„Dost nám dochází jídlo. Vsadim se, že sou mezi náma takový, co ho kradou “.
„Nikdo se s sebou
nebaví“, odsekl mu hraničník.
„Takže tobě nevadí, že některý se cpou slaninou a ty máš sračku
z lišejníku?“.
„Neser…“.
„Takže nevadí, jo? Tak se podívej, já ti votevřu voči “, vztyčil se bocman a kopancem probudil spícího
Worrela. „Ukáž bágl Vysyp ho, dělej Seš podezřelej, že kradeš zásoby “.
Bocmanův řev probudil i několik ostatních a nemocný
Worrel se po dalším kopanci probral ze spánku.
„Nic ti ukazovat nebudu Ty hajzle Táhni “.
„No jen ukaž Ukaž Co máš
nakradeno “.
Vzápětí se však Kosatka prudce zlomil v pase, neboť na něj Jorcehn seslal útočné zaklínadlo. A Zoltar Zemikosa
s taseným mečem přispěchal Worrelovi na pomoc i s několika dalšími. Kosatka si uvědomil, že tohle mu nevyšlo, a začal
couvat.
„Nechte mě Myslel sem to dobře. Já jenom chci poukázat na některý nešvary. Aby tady byla spravedlnost“, loupl nenávistně
očima a zalezl raději do svých přikrývek. Jeho hlídka tak skončila.
Uběhl první týden měsíce jarn a ze zásob už zbývalo jen
několik žalostných hromádek. Bocman Kosatka se dobrovolně přihlásil na lov a vzal s sebou Rhaka Thogeye a půlelfa Zářeza. Přesně, jak
se před nedávnem domluvili. Panoval silný mráz, ale vítr se ten den utišil, takže trojice lovců vyrazila ostrým tempem. Opatrně přešli po
skalní římse ke člunům, a potom zamířili dolů k zamrzlému moři, kde se stočili na sever. Po cestě vedli silácké řeči. Tedy hlavně Kosatka
s Thogeyem. Zářez byl ducha mdlého, a tak spíše oběma jenom naslouchal a nechal si od Kosatky mazat med kolem huby.
„Tak
hele, chlapi. Tady se rozdělíme. Tady už určitě budou ty díry, jak jima ty tuleni vylejzaj, aby se nadejchali. Ty, Rhaku, běž tudyhle ještě na
sever a zkus to tam vomrknout. Medvědi tady snad teď nebudou, a když se najednou porozhlídnem na dvou místech, tak máme větší šanci
na úspěch. A až nalovíme, tak si část ulejeme pod čluny. Přesně, jak si navrhoval, Thogeyi. Tak hodně štěstí“, rozdělil malou výpravu
Kosatka na dvě části.
Barbar Rhak se skutečně vydal na určené místo. Cítil se dobře, silný mráz mu nevadil a byl rád, že vypadl
z věčného smradu jeskyně. Navíc se opájel pocitem vlastní důležitosti. Po úlovku však pátral marně.
„Hele, Zářezi, tady to
vypadá jako tulení díra. Vem si sekeru a trochu ji rozšiř“, rozkázal půlelfovi bocman a voják se skutečně sklonil s nástrojem nad led.
Vzápětí se vzduchem mihlo ostří a krev zbarvila sníh. Zářez nestačil ani vykřiknout. Bocman Kosatka poklekl a začal obratně pracovat
s nožem.
Uplynulo několik hodin a Thogey se bez úlovku vracel na místo, které si předtím s bocmanem domluvili. Bocman již
čekal.
„Zdar, parde, tak co? Ulovils něco?“, přivítal Kosatka barbara.
„Měl sem smůlu. Jednoho sem viděl, ale zdrhnul mi. A co
vy?“.
„Jo, my sme dva ulovili. Naporcoval sem to tudle do pytle. Kus sem oddělil. Ten dáme pod ten člun. Zbytek ale musíme donýst
vostatnim, aby viděli, že sme dobrý. A naše vážnost zase stoupne“.
„Já nevim… jestli stoupne? S tim Worrelem si to posledně provedl
nějak moc hrrr…“.
„Všechno nevyjde vždycky podle představ. Hlavně, že máme dobrej úlovek. To už pěknejch pár dní nikdo
nepřines. Prostě sme dobrý“.
„Jo, sme dobrý. Kde je Zářez?“.
„Nevim, musíme na něj počkat. Ještě se šel podívat támhle kousek
za ty torosy. Tady padla mlha a já sem ho ztratil z dohledu“.
„Jo, chvíli počkáme“.
Čekali asi hodinu, ale Zářez se stále nevracel.
Začal se zvedat vítr a Kosatka rozhodl, že teď stejně nebudou mít šanci ztracence najít.
„Von trefí sám. Asi zabloudil. Potkáme se
s nim v jeskyni. Deme, nebo budeme muset bivakovat venku“.
„Máte něco?“, přivítal Kosatku a Thogeye Lipi Hopkal, „nemám
už co do hrnce“.
„Jasně, že máme. My vždycky ulovíme. Tady máš a můžeš to rovnou uvařit. Už je to naporcovaný“, podal bocman
hobitovi zkrvavený pytel.
„Paráda. To ste ulovili aspoň dva“, potěžkal Lipi Hopkal pytel a přidal do ohně kus smradlavého tuku, aby
se více rozhořel.
„Jo, my totiž lovit umíme. A jen tak mimochodem, Zářez už se vrátil?“.
„Zářez? Ne, nevrátil. Dyť vyrazil
s váma, ne?“, zeptal se Krach.
„Tak to je teda blbý. Padla mlha a my se rozdělili. Mysleli sme, že už musel dorazit. Venku se zase
zvedá vichr. Musíme ho jít hledat. Rychle, chlapi Mohl by tam sám klidně i zmrznout“, zakřičel do jeskyně bocman
Kosatka.
Záchranná výprava však půlelfa nenalezla. Ani žádné stopy, které by poukázaly na jeho osud.
„V tomhle vichru
nemá šanci. Ten už někde umrzl“, vpadl do jeskyně Zoltar Zemikosa, který byl poslední ze záchranné výpravy a teď pečlivě zadělával
vchodovou plachtu.
„No aspoň, že bude dneska něco teplýho do břicha. Sem hlady už úplně zesláblej“, hodil pohledem směrem
k Lipimu trpaslík Bolbuch. „Hm, zase tuleň. To by se hodilo spláchnout kořalkou. Nemáme tam eště flašku?“.
„Máme poslední dvě
láhve. Musíme šetřit…“, odpověděl mu Lipi Hopkal, který v kotlíku připravoval skromné jídlo.
„To je život. Kurva, že bych se na to
nevysral No tak to maso aspoň pořádně podus. Ať je to měkký. Nějak se mi viklaj zuby“.
„Fuj Cos to kruci přidal do toho
masa, hobite blbej? To tam musíš házet kdejaký svinstvo Aspoň to jedno jídlo denně kdyby bylo k žrádlu “, zaklel Jorchen a vyplivl něco
z pusy.
„Si poď vařit sám, chytráku. Jestli chceš, tak si to můžeš vylepšit lišejníkem. Berda ho dneska seškrabal slušný množství“,
odsekl mu Lipi.
„Jo, našel sem tady kousek takový slušný místečko, kde ho je hodně“, zazubil se prostoduchý Berda.
„To… to
je… kurva, to je nehet Ty prase, když ti slejzaj nehty, tak nemáš vařit To je teda nechutný. Hobití nehet Čeho se tady eště dočkám?“,
prohlížel si hraničník to co vyplivl z pusy.
„Tak to asi těžko. Já mám nehty všechny. Jenom se mi trochu viklaj zuby. A navíc nejsem
sám. Takže si nejdřív prohlídni svoje pracky, než budeš někoho vobviňovat “.
„Hm… možná máš pravdu. Pár mi jich slezlo… ale já
sem kruci nevařil A ty nehty mi slezly už před pár dnama “.
„…teď mě napadlo… něco hroznýho“, sykl Grendell a zezelenal
v obličeji.
„Mě taky Co to vůbec jíme za maso?“, těžce polkl poslední sousto Dwany Růžička.
„Tu nejlepší svíčkovou asi,
troubo, ne? Proč se ptáš? Tuleně, co jinýho? Jak ho dneska přinesli Kosatka s Thogeyem“, odpověděl mu uraženě Lipi Hopkal.
„Jasně
Protože my dovedeme lovit. Na rozdíl vod jinejch, co se akorát flákaj “, olízl si mastné prsty Rhak Thogey.
„Tak mě ale napadá. Vy
ste to maso přinesli už naporcovaný? Proč?“, znejistěl i Bolen.
„Jasně. Tuhle Kosatka vám chtěl ušetřit práci. Nechápu kam míříte?“,
ušklíbl se Thogey a spokojeně se natáhl na spací fusak.
„A není to náhodou Zářez? Vy prasata “, zaječel Zoltar Zemikosa.
„Tak
teď už sem se nasral Kam míříš, ty špíno? Normálně sem ulovil dva tuleně A když sem čekal na Zářeza, tak sem je rovnou naporcoval,
aby se mi vešli do pytle “, povstal bocman Kosatka a sevřel pěsti.
„Thogeyi Řekni, jak to bylo?“, křikl na barbara
Bolbuch.
„Normálně. Já sem lovil vo kus dál, pak sem se vrátil a…“.
„Co se s nima vůbec bavíš? S lenochama Sami sou
schopný chytit tak akorát vši ve svejch vlasech A když člověk udělá něco pro vostaní, tak akorát držkujou To máme za naši snahu “,
okřikl Thogeye Kosatka.
„Mluví Thogey Tak ho nepřerušuj “, udeřil na bocmana Bolen.
„No… takhle to bylo. Jak říká tady
Kosatka. Nevim co máte? Prostě někomu slezl nehet. To je toho Místo, aby nás někdo vocenil, tak naznačujete nějaký blbosti“.
„Tak
vidíte, vy špinavci podezíravý. Zářez byl nejlepší z vás a někde tam chudák umrznul. A až jeho tělo najdeme, tak se mi všichni… a
zdůrazňuju všichni, vomluvíte “, řval bocman a tvářil se zle.
Uplynulo několik dalších ponurých dní, když barbar Grendell
přinesl alespoň trochu pozitivní zprávu. Nad obzorem se začínal objevovat tenký pás světla. Den se začal vracet. Stalo se tak sedmnáctý den
měsíce jarn. Tou dobou už živořili v jeskyni šedesát sedm dní.
Následující den vyrazila většina z těch, kteří ještě měli trochu sil,
na lov. Světlo nad obzorem jim vlilo novou naději do žil. Ten den měli štěstí a podařilo se jim utlouci několik tuleňů. Po Zářezovi však
nebylo nikde ani stopy. Při návratu ještě hobit Růžička a barbar Grendell zaskočili prohlédnout oba čluny, jestli jsou stále v pořádku a
budou ještě někdy schopné plavby.
„Všechno v pořádku?”, zeptal se jich Zemikosa, když se vrátili, „Mám s tim jednim člunem
dost velkej plán. Možná na něm poletíme domu. Až pominou ty zimní vichřice“.
„Jestli poletíme domu, to fakt netušim. Jo… čluny
jsou v pořádku. Ale našli jsme tam tohle “, hodil na zem Růžička rozvázaný pytel z hrubého plátna. Na sněhu se objevila hromádka
několika kusů zmrzlého masa.
Dobrodruzi se na sebe překvapeně podívali.
„Čí to je?“, zvedl kus masa Krach.
„Asi to tam
nechali nějaký gulidi… tak… jako… že jo…“, koktavě vypadlo z Rhaka Thogeye.
„Jo, nějaký gulidi, který ještě nikdo ani neviděl,
nám tady nechali dárek “, zaječel Zoltar Zemikosa, „Poslední si byl venku ty a Kosatka “.
„A taky s nima byl Zářez Ten Zářez, co
záhadně zmizel“, přidal se k vůdci jeho zástupce Bolbuch.
„Prostě kus masa, já nevim, co děláte?“, rozpačitě se bránil barbar
Thogey.
„Ale já vim “, ozval se najednou hlasitě bocman Kosatka. „To je kus tuleně z posledního lovu, jak jsme při něm ztratili
našeho kamaráda Zářeza “.
„…ale, to… to… není pravda“, pokoušel se dále lhát Thogey, který vůbec nepochopil o co najednou
bocmanovi jde.
„Jasně, že je to pravda Dal to sem tady Thogey s tim, že se nám to bude hodit, až spustíme ty čluny zase na moře.
Aby veslaři měli sílu…“.
„Co to kecáš? Takhle to… dyť ty si říkal…“.
„Jasně, že to tak bylo Celý to spunktoval tuhle Thogey
Já sem nechtěl Von mě do toho navezl Já sem mu to rozmlouval a říkal sem, ať to vezmeme všechno do jeskyně, aby se chlapi pořádně
najedli, ale von mi začal normálně vyhrožovat, že prej mě vočerní. A že s mojí pověstí budete věřit jemu. Tak sem prostě musel takovýmu
vydírání ustoupit. Aspoň sem to uhádal na to, že tady necháme jenom půlku toho zvířete. Von to tady chtěl zahrabat celý “.
„To není
pravda To není pravda Takhle to nebylo “, chabě se bránil zcela zmatený Thogey.
„Chystal taky vzpouru Naštěstí sem mu to včas
rozmluvil. To se mi teď najednou ulevilo, když je konečně pravda venku“, rozkládal rukama Kosatka a zcela ovládl situaci.
„Thogeyi,
ta hajzle Za tohle by si mohl taky viset “, začal zmatenému barbarovi vyhrožovat Zoltar. „Máš štěstí, že tady není nikde žádnej
strom“.
„Teda já připouštim, že je to taky moje vina. Tak se tady kajícně přiznávám. Měl sem to hned voznámit, do čeho se mě to tady
ten gauner snažil zatáhnout “, sypal si dál popel na hlavu bocman Kosatka.
„Ty drž taky hubu To ti tak bude někdo věřit, že si se
chtěl přiznat “, okřikl bocmana Jorchen Kierke.
„Promiňte mi to, chlapi. Selhal jsem. Já se dobrovolně vzdám… na dva dny
jídla“.
„Ty hajzle Ty hajzle… tys mě zradil “, sípal vzeky Thogey, který se do celé situace naprosto zapletl.
Bocman Kosatka
celou situaci ustál. Zemikosa ani Bolen neměli v tu chvíli sílu rozhodnout o nějakém radikálním trestu. Celá situace okolo mrtvého Zářeza
se tak ještě více zamotala.
Tulení maso po pár dnech došlo. A další tuleně nebo jinou zvěř se nedařilo ulovit. Navíc se opět
oklepal Kosatka, který se vrátil ke svému normálnímu hrubému chování. Když mu při jednom vydávání maličkého přídělu barbar Grendell
naznačil, že to se zmizelým Zářezem je stejně nějaké divné, tak neváhal a napadl Grendella pěstmi. Srazil jej k zemi a začal do něj zběsile
kopat. Bitému barbarovi však přiskočili ostatní na pomoc a tentokrát došlo i na zbraně a Worrel dokonce na agresivního bocmana seslal
svazek blesků. Své přidal magií i hraničník Jorchen. Bolen s Krachem také vytáhli své krátké námořnické šavle a vrhli se po Kosatkovi.
Odolný Kosatka však přestál i tento útok. Celý zkrvavený a těžce raněný se v poslední chvíli vzdal a začal hlasitě prosit o milost.
„Táhni ven Tady si skončil“, rozkázal mu Bolen.
„Musíme ho dorazit Dyť příště někoho zabije Nedá se mu věřit“, křičel
Jorchen, ale poslední krok nikdo neučinil. Navíc hysterický Jorchen byl u posádky oblíbený asi stejně jako Kosatka u Nurnských. A
Zemikosa také zaváhal.
„Venku stejně zmrzne. Není třeba si s nim špinit ruce. Radši se někdo postarejte vo Grendella. Má ksicht na
kaši“.
Kosatka ovšem venku nezmrzl. Těžce raněný bocman se na pokraji smrti po několika hodinách vrátil s prosíkem.
Vybičovaná atmosféra mezitím poněkud opadla, a tak byl opět vzat na milost. Prohnaný bocman se stočil do klubíčka a jenom tiše
hekal.
Příděly se opět musely zmenšit. Počasí se sice celkově zlepšilo, ale lovci pro změnu nemohli nic ulovit. Zcela vyčerpané
dobrodruhy navíc napadla v jejich jeskyni další tlupa trollů, opět vedená mohutným samcem s bílou lysinou a s holí v ruce.
Boj byl
strašný. Hlady zemdlelí obránci se nakonec ubránili pouze díky lepší organizaci. Největší zásluhu na tom měli Bolbuch, Růžička, Bolen,
Krach a nutno přiznat, že také již celkem odpočinutý vitální bocman Kosatka. Ten vycítil znovu svojí šanci a bil se ze všech sil. Navíc se
tentokrát podařilo pobít všechny útočníky a zmocnit se tak té podivné hole.
„Nedejchá Worrel nedejchá “, zakřičel po boji hraničník
Jorchen.
„Tak ten už dejchat ani nebude. Je mi líto“, oznámil kapitán Bolen poté, co prohlédl bezvládné elfí tělo.
„Počkat
Možná, že bude Něco tu mám “, vykřikl trpaslík Bolbuch, začal se přehrabovat ve svých věcech a vytáhl nechutnou věc. Vysušené trollí
srdce, které již s sebou táhnul několikátou výpravu. Získal je kdysi v dražbě a znal jeho magickou moc.
„Vodevřete mu hubu a držte jí
tak“, rozkázal trpaslík, a pak začal sekyrou otvírat ubitým trollům trupy. Potřeboval co nejvíce krve. Do té pak začal sušené srdce namáčet
až se zvětšilo a získalo temně rudou barvu. Všichni na nechutnou řezničinu jenom zírali. Nasáklé srdce pak Bolbuch přiložil k Worrelovým
ústům a začal do nich získanou krev ždímat.
„Bohové“, sykl Lipi.
„To je nechutný, kdybych měl co, tak bych blil“, přidal se
jinak drsný barbar Dorn.
„Už se hejbá Už se hejbá“, vykřikl Berda.
A skutečně. Po několika dávkách trollí krve se elfovo tělo
zacukalo a Worrel se nadechl. Bolbuchovo trollí srdce jej vrátilo do života.
„A nebude z něj stejnej nemrtvej, jako je von vobčas
vyvolával?“, zapochyboval Lipi.
„Nemělo by. Pokud teda vim“, rozložil rukama Bolbuch.
„Teda Bolbuchu, ty seš fakt dobrej.
Ty možná nebudeš patřit tak úplně k nějaký podrase. Ty si zachránil elfovi život ”, upřímně poplácal trpaslíka Jorchen Kierke.
„Díky
za uznání“, ušklíbl se ironicky starý Bolbuch.
Následující den museli všichni odpočívat. Pouze Zoltar Zemikosa opět oběhl
všechny trollí mrtvoly a zbavil je očí. Už jich měl pěknou hromádku.
Dvacátého šestého dne měsíce jarn oznámil hobit Lipi
Hopkal následující věc:
„Pánové, je mi líto, ale dochází nám jídlo. Dost akutně…“.
„Dyť máme Kahance“, zamumlal do stropu
trpaslík Bolbuch.
„Počkej? Kahanec je přece mrtvej “, podivil se Jorchen Kierke.
Tyto tři věty vlastně předurčily
následující strašlivou událost. Událost, která neměla v historii Nurnské družiny žádné obdoby. Na konci světa, v ledové jeskyni, zcela
odříznutí od civilizace, museli dobrodruzi a bývalá posádka GZS Karpen řešit děsivé dilema. Buďto se uchýlí ke kanibalismu a možná
přežijí, nebo budou pomalu podléhat hladu. Všichni byli již tak dost zesláblí díky tvrdě přiškrceným přídělům posledních týdnů. Poslední
lovecké výpravy dopadly nezdarem, počasí venku bylo stále mizerné a noci byly stále dlouhé. Čára světla na obzoru sice pomalu sílila, ale
zoufale pomalu.
„Jsem zásadně proti K tomu se nikdy nesnížim Jsem přece člověk Dobře, vobčas trochu ujedu, ale stále jsem
lidská bytost “, zvolal teatrálně bocman Kosatka a bohové vědí, že mu upřímnost jeho zvolání někteří i uvěřili.
„Uvidíme, ještě
počkáme. Ještě to můžeme odložit. Ještě máme trochu sil, třeba se už zítra zlepší počasí“, nadhodil kapitán Bolen a Zoltar Zemikosa jej
podpořil. Většině se trochu ulevilo a někteří se dokonce začali vsázet o to, že zítra se určitě vyčasí a lov bude bohatý. A někteří dokonce
začali na téma kanibalismu trochu křečovitě vtipkovat.
„Ale zítra se musíme rozhodnout. Když se nevyčasí,
tak…“
Následující den se venku spustil orkán. Opustit zapáchající jeskyni se rovnalo sebevraždě. Vyhublí, zarostlí a zoufalí
ztroskotanci se začali radit. Vše ale nevyhnutelně směřovalo k jedinému rozhodnutí.
„Takže, kdo to provede? Kdo ho… ehm,
naporcuje a uvaří“, rozhlédl se po ostatních Zoltar Zemikosa.
„Možná bys mohl ty, seš vůdce a navíc máš ty zkušenosti, když
vobcuješ s těma sférama. Navíc ti třeba vůbec nevadilo dloubat těm trollům ty voči…“, navrhl opatrně barbar Grendell směrem k vůdci
Nurnských.
„Jo, to je fakt. Seš v tom takříkajíc honěnej. Já myslim, že to zvládneš“, podpořil Grendella Darkal Dorn.
„To je
něco jinýho Chlapi, neblázněte To nemůžete srovnávat. Ať to provede tady Kosatka. Za trest, jak se tady choval a mrvil tady vztahy. Že
jo, Bolene?“, otočil se nervózně na kapitána Zemikosa.
„To by šlo. Kosatko, teď můžeš vodčinit svý prohřešky vůči morálce. Popadni
kuchák a kaj se “.
„Já, já? Tak to ne, chlapi. Já klidně urazim někomu hlavu pěstí, ale tohle po mě nemůžete chtít. Dyť já sem vlastně
outlocitnej a mírumilovnej. Já mám pod tou svojí tvrdou námořnickou slupkou strašně měkký srdce. Nemůžu… ať to udělá tenhle Dyť umí
voživovat mrtvý Tomu to vadit nebude “, ukázal prohnaný bocman na Worrela Sováka.
„Nejsem řezník, já sem magicus. Študovanej
specialista. Ne “, odsekl Kosatkovi elf.
„A co Berda? Je to blb, tomu to ani nedojde“, navrhl Bolbuch.
„To… to mi teda dojde.
To se nedělá, takovýhle věci. To… to by mě pak chodil Kahanec strašit ve snech“, téměř se jedním okem rozplakal mohutný námořník.
„Tak ať to udělá tady kuchař. Je to vlastně jeho práce. Jemu to nikdo přece nemůže vyčítat. Nakonec… budeme to jíst všichni“, vložil
se do šílené debaty Krach.
„To je pravda. Vem to na sebe, hobito. Kahanec byl napůl hobit. Takovej tvůj příbuznej druh. Ty budeš
nejlíp vědět, jak ho naporcovat“, přidal se protentokrát na stranu kormidelníka Jorchen Kierke.
„A proč bys to nemohl udělat třeba ty,
hraničnickej druhu. Dyť si dával pořád k dobru nějaký úchylný historky vo tý tvojí službě v Trindindolu “.
„Tak to nemáš vůbec
pravdu. My do Trindindolu vůbec nesměli. To je něco jinýho. To lžeš. V Trindindolu je to daleko složitější“, odvedl Jorchen téma někam
jinam.
„Hele, Lipi, dyť si přece sloužil v Kardamu skřetům. To taky muselo vobnášet všelijaký nechutnosti“, začal hobita přemlouvat
i Zoltar Zemikosa, „Pamatuješ? Jak jsme tě tam zachránili…“.
„Jó, to je pravda…“.
„Vůdce má pravdu“.
„Tak se, Lipi,
vobětuj. Co ti ti udělá?“.
„Jo, fik, fik a je to. Takovej tuleň“.
„Musíš bejt silnej. To zvládneš“.
„Jste hajzlové. Tak ho
přineste, musí nejdřív rozmrznout“.
„Seš dobrej chlap, Lipi. Vyslovuju ti ústní pochvalu“.
„Di se bodnout “.
První
sousto z mrtvého Kahance dělalo většině problémy. Ale nakonec byl nebohý kuchař z Karpenu sněden celý. Jedli ho tři dny. A jedli všichni.
A venku stále zuřila bouře.
„A sme tam, kde sme byli, Kahanec je sežranej a ven nemůžem. Stálo to vůbec za to? Stálo to za to
kanibalství?“, takřka filozoficky se zeptal Dwany Růžička.
„Kanibal seš předevšim ty, Růžičko. Hobit se krmil hobitem. Já sem
vlastně z obliga, když se to tak vezme. Je to jako kdybych jedl prase. Takovej poddruh…“.
„To spíš ty seš prase, ty poddruhu A taky
dost velkej kretén “, rozčílil se Dwany na Jorchena.
„Nechte toho, do prdele V tomhle jedem všichni Z toho se nikdo nevyvlíkne A
jestli to přežijem, tak zakazuju, aby se vo tom někdy někde mluvilo Teď budeme muset začít žrát i ty trolly“, utnul hrozící potyčku
Zemikosa.
„Trollové žrát nejdou. To sme už zkusili a všichni sme se poblili a posrali. Jejich maso je jedovatý. To dávno víme “,
odsekl vůdci Jorchen.
„Tak to teda nevim, co budeme dělat? Teď už vážně nevim “, rozhodil rukama Zoltar.
„Přežijou
nejsilnější“, ušklíbl se Rhak Thogey a Kosatka, který to slyšel, přikývl sám pro sebe na souhlas.
„Musíme něco vymyslet. A rychle.
Zatím máš hlídku, Jorchene “.
Gulidé a obcování se sférami
Hraničník si přitáhl řemen kolem
břicha, aby potlačil alespoň částečně hlad, a posadil se na vartu k východu z jeskyně. Nasluchal větru, který se proháněl venku, a pomalu
začínal klimbat. Náhle jej probudil jakýsi šramot. Jorchen se probral, popadl oštěp a přikrčil se u vchodu. Šramot na chvíli utichl, ale po
chvíli se opět obnovil. Jorchen pomalu poodhrnul plachtu a v chodbě nepatrně osvětlené čadivým plamenem z hlídkové lucerny spatřil
jakousi menší postavu zabalenou do kožešin, jak zvědavě očichává prostor. Jorchen si oddechl, že to není troll, ale zůstával ve střehu. A
pak se jejich oči střetly. Tvor se nahrbil a napřáhl před sebe ruku, ve které třímal malý kyj, vyrobený ze zvířecí kosti a ostrého kamene.
Chvíli na sebe zírali, a pak Jorchen nevydržel napětí a instinktivě seslal na tvora své oblíbené kouzlo. Tvor vyděšeně vykvikl, když mu
energie z hraničníkova kouzla způsobila ostrou bolest v útrobách, a vycouval ven. Nedokázal si ovšem spojit náhle poraněné vnitřnosti
s hraničníkem. Jorchen tvora opatrně pronásledoval až ven. Odhrnul i druhou zádveřní plachtu a spatřil těch tvorů více. Něco brebentili a
ukazovali na něj. Náhle se jeden k němu přiblížil a podával mu svazek sušených ryb. Jorchen ryby přijal, ale tvor se na oplátku dožadoval
hraničníkova meče. Tuto výměnu však Jorchen nepřijal a raději i s rybami zalezl rychle zpět do jeskyně.
„Zemikoso, vstávej Venku
sou nějaký primitivové a chtěj s tebou mluvit “.
Chvíli to trvalo, ale nakonec Zoltar Zemikosa a s ním i několik dalších vylezlo
z jeskyně. Zbraně měli připravené. Jorchen Kierke skutečně nelhal. V blízkém okolí jeskyně postávalo nebo poposedávalo několik desítek
stejných tvorů. Měli snědou pleť, byli oblečení v primitivní kožešinové obleky a na výšku neměřili více než jeden a půl sáhu. Všichni byli
ozbrojení primitivními zbraněni. Když spatřili cizince, spustili povyk podivnou hrdelní řečí.
„Gulidi, no to sou gulidi Co chcete
Gulidové? Já být přítel“, ujal se vůdce vyjednávání.
„Myslim si, že chtěj vobchodovat. Maj jídlo. Tohle sem vod nich dostal“, ukázal
vůdci Jorchen svazek ryb, „ale meč jim za to nedám “.
„Kterej ti to dal? Kterej ti to dal? Musíme mu rychle za to něco dát, aby nám
nezdrhli nebo se na nás nevrhli. Je jich tady jak nasráno“.
„Jak to mám asi vědět. Dyť to sou všichni stejný čmoudi “, odsekl vůdci
hraničník, ale vůdce se už pevně ujal slova. Vyjednávání byla Zemikosova oblíbená činnost.
„Ták… milí malí lidičkové. Tohle
je za ty ryby“, položil na zem Zoltar svoji dýku, „Abyste si jako nemysleli, že vás chceme vokrást. My dobří… my toho vyměnit víc. Jídlo
máte? A dáte? Ham, ham?“, gestikuloval Zoltar zuřivě a posunková řeč mu šla velmi dobře.
Tvorové si jeho gesta naštestí vyložili
správně. Brzy došlo k rozsáhlé výměně. Tvorové přinesli poměrně obstojnou hromadu ryb, sušeného i relativně čerstvého masa a něco tuku.
Dožadovali se hlavně kovových předmětů. Nurnští si všimli, že někteří tvorové již kovové předměty vlastní, takže se dalo usuzovat, že je
znají, ale v drtivé většině byly jejich nástroje vyrobené z přírodních materiálů. Hlad donutil dobrodruhy, aby za jídlo skutečně platili
kovem. Zbavili se tak některých přebytečných zbraní a také například kovových pásů, které obepínaly teď už nepotřebné soudky z lodi.
Vrcholem výměny se stala halapartna, kterou směnili za mrtvého gulida. Směna trvala několik hodin a na jejím konci si gulidé začali
počínat poměrně drze. Různě všechny ohmatávali a dožadovali se dalších a dalších věcí. Nakonec však odtáhli opět do ledové
pustiny.
„Voni nám prodali svýho krajana Dyť to sou prachsprostý kanibalové “, vykřikl barbar Grendell.
„Klid, bratře.
Dyť my vlastně taky“, odvětil mu Darkal Dorn.
„Ták, a sme zachráněný. Jak sem říkal. Všechno bude. S tímhle vydržíme určitě pár
tejdnů“, zaradoval se vůdce Zemikosa a nálada se mu viditelně zlepšila.
„Musel si jim vyměnit i tu šamanovu hůl? Třeba byla
kouzelná. A těch zbraní maj teď možná i moc. Co když nás s nima napadnou?“, zeptal se Zoltara Jorchen.
„Tak jim zmalujem držky
A to jídlo sme nutně potřebovali. To snad uznáš. Tak bando, deme se pořádně nadlábnout. A dvojitý hlídky, kdyby přišli znova a vo něco se
pokusili “.
Tento den byl celý nabitý událostmi. Dopoledne bylo ve znamená obchodování s gulidy, následoval plnohodnotný
oběd skládající se z rybí polévky a opečeného masa, a pak vyrazilo několik lidí úspěšně lovit tuleně a nakonec přišlo velké finále tohoto
vydařeného dne.
„Tak. Já myslim, že by to dneska šlo. Dneska je dobrej den“, usmál se záhadně Zoltar Zemikosa a poplácal si
spokojeně plné břicho.
„Co by šlo?“, zvědavě se zeptal Lipi Hopkal.
„Uvidíš. Mohl by si mi podat támhle dva kusy tý
plachty?“.
„Mohl. Tady sou“, podal hobit vůdci to o co žádal. „Sou ale dost zasviněný. S tou mastnotou se dá ale těžko něco
dělat“.
„To nevadí. Nejsem zase tolik cimprdlich. Ty, Krachu, ty máš určitě nějaký štupování?“.
„To mám, hned ho najdu. Chceš
si z toho ušít nový gatě?“.
„Ne. Něco lepšího. Já teďka sešiju ty dva kusy k sobě “.
„Já ti je klidně sešiju, určitě to budu umět líp.
Koukám, že si nepočínáš moc vobratně“, nabídl se bývalý kormidelník.
„Ne, ne. To si udělám sám“, šklebil se Zemikosa a začal dratví
dělat do plachty otvory. Moc mu to nešlo, ale to ho neodradilo.
„Takže sešiješ k sobě dva kusy špinavý plachty? A eště blbě, jak tak
koukám. Tak to je to tvoje velký překvapení?“, rýpl si Jorchen
„Dneska mě, ty věčnej kverulante, nevytočíš. Dneska ne. Dneska je
velkej den“, pokračoval Zemikosa v šití. „Berdo myslíš, že bys mohl roztopit ty druhý kamínka ve stanu. Budu potřebovat teplo. Nesmim
mít zmrzlý ruce“.
„Jo, jo“, poslušně se jednonohý námořník odebral učinit, oč byl požádán.
Asi po hodinovém úsilí vůdce
z dvou kusů plachty slátal jeden.
„Už je tam teplo, Berdo?“.
„Je, pane Zemikosa“.
„Tak já du dovnitř, a hlavně mě
teď pár hodin nikdo nerušte. Budu potřebovat naprostej klid“, zalezl do vytopeného stanu Zoltar i se svým výtvorem.
Ostatní se
po sobě rozpačitě rozhlédli.
„Já myslim, že se prostě akorát chce vychrápat v teple“.
„Já ani nechci myslet, na co najednou
potřebuje soukromí“.
„Je to magor “.
„Myslim, že není“.
„Určitě má něco za lubem“.
„Kulový“.
Tak tam
seděli a pozorovali oživlé stíny, které se míhaly na stanové plachtě, jak uvnitř při světle lucerny něco vůdce kutil.
Ve stísněné
prostoře stanu se zpocený theurg Zoltar prohraboval svými věcmi, které neměl nikdy pořádně srovnané a několikaměsíční pobyt v ledové
jeskyni tento stav rozhodně nevylepšil. Nakonec však našel to, co potřeboval. Opracovaný kus křišťálu, kterému se v odborné hantýrce říká
astron, měl zabalený do měkkého hadru. Opatrně jej vyndal a položil na kus kůže. Vedle si připravil nevábně vyhlížející alchymistickou
hmotu, která jemně světélkovala nazelenalým světlem. Tu získal převážně z trollích očí, které tak v poslení době usilovně sbíral. A kvůli
kterým se občas stával terčem posměchu. Teď si však Zoltar Zemikosa rozhodně směšně nepřipadal.
„A teď tam venku držte
huby “.
Nyní byl poutníkem po jiných světech, teď pronikal astrálními zakoutími do hlubin vesmíru. Teď volně letěl mimo
prostor a čas. Teď byl pánem démonů. Teď přikazoval. Teď… Něco se pokazilo. Theurgovo tělo se vzepjalo a vzápětí zase
ochablo.
„Kurva Kurva Takovej zkurvenej kus zkurvený zkurveniny A bahno je v prdeli Tak zase znova “.
A opět se
Zoltar pohroužil do hlubin sfér, které jsou normálním bytostem skryté. Opět běžel nahý pod hvězdnou oblohou a pod nohama měl prázdný
prostor. Opět míjel spektrum všech barev. Opět tápal tmou a opět proplouval ocány. A opět zažíval všechny bolesti i všechny rozkoše. Bral
si vše a vše rozdával. Tryskal energií, a pak poručil
Mihotavý plamen v lucerně pohasl a ve stanu se rozprostřela tma.
Vyčerpaný Zoltar však věděl, že tentokrát uspěl. Sešitá plachta se vzedmula a vyplnila již tak malou prostoru. Zoltar si na plachtu přelezl,
rozvázal vchodovou tkanici a vyplul vítězoslavně do jeskyně před vyjevené zraky ostatních.
„Letí, von fakt letí Teda to sou
věci “, vykřikl Thogey. „Teda to je dobrý. Ukaž, můžu taky? A jak to řídíš? Máš na to nějaký vopratě? Pusť mě k sobě“.
„Počkej.
Nesmíš bejt tak hrrr. Zase tolik lidí to neuveze…“.
„A jak dlouho to vydrží ve vzduchu?“.
„Pět let. Pět let“.
„Pět let To je
dobrý “.
„To víš, démoni…“.
„No a kolik to teda uveze těch osob?“, zeptal se Bolbuch.
„Mě a třeba tady mrzáka
Berdu“.
„A to je všechno?“.
„Všechno? Víš co to stálo úsilí? A ty si řekneš ‘všechno’. Si to můžeš zkusit sám, když seš tak
chytrej “.
„No, a jak se to bude chovat, až bude fičet ten příšernej vítr, kterej je tady skoro pořád?“.
„Tak na to sem eště teda
jako nemyslel…“.
„Asi dost blbě, co?“.
„Nechám tu plachtu letět nízko nad zemí. Tak třeba sáh. A když přijde vichr, tak
poručim a vona sedne na zem a tam ji normálně zatížíme“.
„Ty seš fakt magor, Zemikoso Když si vzpomenu, jak si vykládal, že nás
to vodveze všechny…“, přisadil si Jorchen.
„Jo, to sem možná říkal. Neměl jsem to úplně spočítaný. Ale co, i tohle nám pomůže.
Můžeme na to naložit naše zásoby a jít jen tak nalehko a někdo tam eště může vodpočívat…“.
„Třeba ten pitomej mrzák Berda, co
není ani družiník, že jo?“, zasyčel trpaslík Bolbuch.
„Já můžu jít pěšky. To pude. Vo mě si nemusíte dělat starosti…“, rozpačitě se
ozval Berda.
„Ne Když bude potřeba, tak klidně poletíš Třeba jenom pro to, že nejseš takovej ukňouranej sráč, jako některý tady “,
vybuchl Zemikosa. „Potížisti zasraný “.
„Na čí seš vlastně straně? Ty krtenovic nádhero? Ty vůbec nejseš Nurnskej Co to tady
předvádíš? “, zaječel na vůdce Jorchen Kierke.
„Poslyš, drž už hubu, když se bavěj dospělý Tebe mám už dlouho v merku Pořád se
akorát vztekáš “, zařval na hraničníka zrudlý Krach a výhružně se k němu přiblížil.
„Tááák, tady to máme Rozkazuje tady nějakej
špinavej námořník“, odsekl Jorchen, ale pro jistotu poodstoupil o dva kroky vzad.
„Nechte toho všichni. Musíme se teda dohodnout,
co uděláme dál. Tohle k ničemu nevede “, ozval se Bolen. „Tak, pane Zemikosa. Řekněte nám další postup. Ať tady na sebe pořád
neřveme“.
„Díky, kapitáne… takže“, nadechl se Zoltar a pokračoval: „Tááák, ještě něco nalovíme. Venku už je kus dne i dobře vidět.
Pak si zabalíme a vyrážíme do Tarnoru…“.
„Ty hovado Ty blbče blbej To je na sever “, vybuchl Jorchen.
„Jasně, že je to na
sever Ty hraničnickej parchante Kam by to asi bylo? Ale je to pár dní. Dyť jsme tady našli ten jejich deník Pár dní na sever Zásoby a
bágly dáme na lítací plachtu, kterou sem zařídil já Počasí už je klidnější. Dojdeme tam, splníme úkol a posbíráme granáty. A pak se
vrátíme sem a uvidíme, jak to bude s mořem. Jestli bude zamrzlý nebo ne. Podle toho se pak rozhodneme. Jestli budeme pokračovat pěšky
nebo na člunech. Tak Takhle to bude “.
„Tak to teda nebude Chci, aby se vo tom hlasovalo “.
„Jo, to má Jorchen asi pravdu,
tohle musíme vodhlasovat“, podpořil hraničníka Bolbuch.
„Ale budou hlasovat všichni I posádka Jedeme v tom všichni A já si bude
dělat poznámky vo tom, jak kdo hlasoval…“.
„Tak to bude teda svobodná volba Ty zasranej vyděrači Zatáhneš do toho cizí lidi a
eště si budeš dělat poznámky “.
„Hele… víš ty co, Jorchene Di do prdele Hlasujem “.
Z posádky byli pro cestu na sever
do Tarnoru kapitán Bolen, kormidelník Krach a námořník Berda. Proti se postavil bocman Kosatka a námořník Kazda. Tři ku dvěma pro
sever. A teď byl řada na Nurnských.
„Já sem pro sever. To je jasný “, odhlasoval vůdce Zemikosa.
„Já sem proti Chci na jih “,
pokýval hlavou trpaslík Bolbuch.
„Chci na jih “, oznámil svůj verdikt hraničník Jorchen Kierke.
„Jsem pro to dokončit, co jsme
začali. Na sever “, řekl barbar Rhak Thogey.
„Já taky“, oznámil barbar Darkal Dorn.
„Držim s bratry barbary. Na sever I když je
to blbost ”, vyjádřil se i barbar Grendell.
„Já chci na jih. Do tepla “, odhlasoval hobit Lipi Hopkal.
„Aspoň jeden rozumnej
hobit“, okomentoval Lipiho volbu Jorchen“. A co druhej hobit?“.
„Já si teda až tak nemyslim, že tam něco najdem. Ale je fakt, že
podle těch písemností, který jsme tady našli, je to fakt asi kousek. Takže bychom to měli zkusit…“.
„To se dalo čekat Debilní hobiti
Posraný prťavý hobiti “, vybuchl hraničník vzteky, protože teď byl výsledek už jasný.
„A hlasuju pro sever taky proto, že i když mám
spoustu výhrad k vůdci, tak ho chci teď podpořit. Jo, chci podpořit vůdce Protože už mám plný zuby tady toho zamindrákovanýho
hysterickýho hraničníka “, dokončil svoje hlasování hobit Dwany Růžička, neobvykle dlouhým proslovem.
„Ty hobití kryso
Ty…“.
„Počkejte Ještě hlasuju já Já chci říct, že chci na jih. Mám strach, že tady zmrznu. Vopravdu se toho bojim. A taky si
myslim, že tady na sebe nemusíme pořád ječet. Ale vono už je to asi jedno“, dokončil hlasování elf Worrel Sovák.
„Jo, je to jedno. Ale
díky všem za vyjádření. Takže do nějakejch deseti dní vyrážíme na Tarnor Do tý doby balíme a lovíme do zásoby Konec debaty “, tleskl
rukama Zoltar a šel zatím uklidit svojí létající plachtu někom do bezpečného kouta jeskyně.
Toho večera se stranou ostatních
sešel Zoltar Zemikosa a kapitán Bolen.
„Poslyšte, kapitáne. Potřebuju vod vás, abyste si držel na uzdě toho vašeho Kosatku. Mý
chlapi už sou na něho alergický. Já vim, že v boji vydá za dva, ale je to nebezpečnej kretén. A navíc si většina z nás myslí, že má na
svědomí toho Zářeza“.
„Já si to myslim taky. Máte pravdu, budeme ho z Krachem držet stranou, jak jen to půjde. Ale bude to těžký.
Za normální situace bych ho vysadil z lodi nebo bych zavedl řádný vyšetřování a poslal ho před soud. To tady ale nejde“.
„Jo, asi ne.
Tak díky“.
„Počkejte, pane Zoltar. Já po vás taky něco budu chtít. Vy si zase budete držet na uzdě toho vašeho Kierkeho. Mý chlapi
už sou na něj taky alergický. Možná nikoho nezabil, ale je to taky pěknej rozvraceč“.
„Na toho sem alergickej i já, ale co naděláte.
Před soud ho postavit nemůžu. Aspoň ne řádnej“, zašklebil se Zoltar a přátelsky si s kapitánem Bolenem potřásl
pravicí.
Několik dní lovili tuleně, a pak se náhle citelně oteplilo. Mrazy přes den citelně polevily. Byla to nesmírná úleva, když
se konečně objevilo slunce, i když noci byly stále dlouhé. Sníh v okolí jeskyně začal tát. Všechno bylo sice mokré, ale nikomu to nevadilo.
Kožichy a beranice šly dolů. A pak se dokonce objevili ptáci. Obrovská hejna ptáků, kteří přiletěli od jihu, aby na strmých skalních útesech
nakladli vejce a vyvedli mladé pro tento rok. Byly uspořádány lovecké orgie, které díky důvěřivosti ptačí populace definitivně zahnaly
vidinu hladu. Alky, buřňáci a rackové byli zabíjeni po desítkách holemi, které si dobrodruzi vzali ze stanových konstrukcí. A vejce také
přišla všem velmi vhod. Byly to dny úlevy, neboť i věčně provokující Kosatka byl náhle bodrý a přátelský a nosil největší
úlovky.
A pak zase přišly hádky. Hádky, které již nikdo nepočítal. A hlavními postavami byli opět Zoltar Zemikosa a Jorchen
Kierke. Jak jinak. Ostrá hádka se točila kolem stále stejných a mnohokrát omletých témat. Navíc hraničníka rozzuřilo, když Zoltar
Zemikosa přislíbil, že část případného nálezu v Tarnoru připadne i posádce. Ale největší kalibr si nechal vůdce na hraničníkovu adresu na
závěr.
„Stejně seš to ty, kdo nejvíc kurví tuhle výpravu “.
Tarnor
Čtrnáctý den měsíce deštna
konečně vyrazili. Na sever, jak si odhlasovali. I s létající plachtou. Ta byla, i přes svojí celkovou humpoláckost, mistrovským výtvorem
pokročilé theurgie Zoltara Zemikosy. Naložili na ní část zásob, takže šetřili záda i sáňky. A zároveň se na ní vždy vezl jeden člen výpravy.
Většinou to byl beznohý Berda, který i s primitivní protézou měl problém se pohybovat v náročném terénu. Berda přijímal toto privilegium
s rozpaky a necítil se nijak dobře. Zemikosova plachta se sunula asi sáh nad zemí a mírně se vlnila. Povolaný démon, který to celé měl na
svědomí, poslouchal svého pána na slovo.
Trasa pochodu vedla kolem strmých štítů přes řadu zrádných propastí a trhlin, takže
na některých místech bylo nutné se navazovat na lana. Při jejich upevňování se velmi osvědčila magie Worrela Sováka, na kterém byla
změna počasí vidět asi nejvíce. Trápila jej pouze omrzlá paže, která byla nyní částečně nehybná a kouzelník ji měl stále zafačovanou
v hadrech.
Dny byly nyní stále delší a dobrodruzi se snažili využít denního světla na maximum. Pod světelnými paprsky tál led
a všichni měli brzy mokré boty, ale po přetrpěných mrazech to byla vlastně úleva. Po nějakých dvou dnech začali sestupovat z hor a ocitli
se na rozlehlé pláni, která byla stále pokrytá sněhem, umeteným od větru. Pochod se nyní zrychlil. Největší potíže, tak nyní způsobovaly
vodní kapsy, které se občas skrývaly pod sněhem. Pokud někdo nedával pozor mohl se snadno po proboření nechtěně vykoupat. O život
však nešlo.
Tak šli několik dní a dvacátého prvního dne měsíce deštna začali scházet do údolí. Sněhu zde bylo stále méně a
méně. Objevila se holá místa porostlá převážně žlutou loňskou travou a zeleným mechem. Všude zurčely potůčky, které bylo někdy nutné
obcházet. Na jednom místě museli dokonce přebrodit říčku.
„Tam, tam Podívejte se tam. To musí bejt maják To je ten maják
To je Tarnor , vykřikl hobit Dwany Růžička, který šel před ostatními.
„Je to pravda Je to pravda. Tarnor existuje, bohové“, klesl
Zoltar Zemikosa do mokré trávy. Jeho úleva byla nesmírná. Dokázali to On to dokázal Na tenhle okamžik vsadil všechno. V tohle doufal
během nekonečných a vysilujících hádek, když stále prosazoval cestu na sever. Dokázal to sobě, dokázal to Sirnovi, dokázal to celé
Nurnské družině. Tenhle okamžik si vysnil, když se Karpen zmítal v bouřlivých vodách oceánu, když vlekli čluny po ledu k pevnině, když
zmírali v ledové jeskyni hlady, když čelili trollům. Kvůli tomuhle byly některé vztahy v družině vybičované k hranici nenávisti. A teď
konečně byli na konci cesty. A on je sem dovedl jako vůdce. Železný Zemikosa Klečel teď na zemi s mokrými koleny a
slzel.
„Tak, a teď si jdeme pro odměnu“, rozhlédl se v dojemné chvíli Zoltar po ostatních, kteří stejně jako on zírali na travnaté
údolí poseté opuštěnými a chátrajícími stavbami. Zbývalo ujít poslední míli.
„Tohle musí bejt tady ten Jižní dvorec“, ukazoval
mastným prstem na náčrtku, který pocházel z Nurnské knihovny, Worrel Sovák, když míjeli ponuré trosky staveb a kamenných zídek, které
kdysi zřejmě sloužily jako ohrady.
„A támhle před náma to bude Sernův dvorec a kousek za nim bude chrám. Jo, a potom bude řeka.
Šedá řeka. Kde to mohli nechat? Musíme to všechno důkladně prohledat…“, nedočkavě se rozhlížel vůdce.
„Hele, musíme taky dávat
bachat, kdyby tady někdo žil“, nabádal k opatrnosti trpaslík Bolbuch.
„Kdo by tady žil? Dyť tu neni nic k žrádlu“, namítl Dwany
Růžička.
„Co já vim, třeba trollové nebo ty gulidi“.
„Gulidi sou v pohodě. Dyť nám donesli jídlo…“, namítl Darkal
Dorn.
„Taky si za to nechali tučně zaplatit“, uplivl si Jorchen, který do té doby mlčel. Uvnitř s ním cloumaly dva pocity. Na jednu
stranu byl rád, že to příšerné putování dosáhlo svého konce. Alespoň s největší pravděpodobností. Teď už se budou muset obrátit na jih. Na
stranu druhou, měl tak trochu vztek, že to Zemikosovi asi vyšlo.
„Hele, padá už tma a taky mlha. Musíme se někde utábořit. Co třeba
tady. Natáhneme přes ty trosky ty naše plachty a rozděláme pořádnej voheň. Snad tady najdeme nějaký dřevo v těch ruinách“, navrhl Bolen
a ostatní mu dali za pravdu.
„Moc dřeva tady teda není. Všimli ste si, že tady taky není nic kovovýho. Prošel jsem se po
některejch těch stavbách. Nikde sem tady nenašel ani skobu, nebo třeba držák na pochodeň. Prostě nic a trámy ze střech tady taky
nejsou…“, dumal Dwany a okusoval pečenou rybu.
„Já myslim, že tady nikdy moc věcí ze dřeva ani nebylo. Dyť tady nerostou žádný
stromy, ani keře…“, pokýval hlavou Rhak Thogey.
„To ne, ale aspoň něco by tady mělo bejt. Dyť kdysi tady přistávaly lodě. Tak něco
určitě museli přivýzt. Trámy a kovový věci. Určitě“, přidal se Lipi Hopkal.
„Trámy tady byly. Podívejte, tohle musí bejt díra po trámu
a tady jsou další. Pravidelně od sebe. Spíš to někdo tady rozebíral“, ukazoval dál Thogey.
„Gulidi. To je jasný. Dyť ste si všimli, že
když s náma měnili to jídlo, tak chtěli samý kovový věci. A dřevo je pro ně taky vzácnost. Takže, když to tady ty Tarnořani vopustili, tak to
tady tyhle mrňousové vyplundrovali“, řekl Bolbuch. „A důkladně. Ten voheň nějak pohasíná“.
„Ty, vůdče. Můžeme vodevřít tu
poslední kořalku? Jako na voslavu“.
„Jo, jasně, chlapi. Pijte. Jen pijte. A nechte mi tam taky loka“, nepřítomně se ozval Zoltar. Po
nadšení, které prožíval při objevení Tarnoru, se u něj nyní dostavily pochybnosti. Najdou to, pro co se sem plahočili? Neukradl to někdo?
„Tak teď rozdělim hlídky a zejtra začneme hledat ty pytle, co vo nich mluvila Šasta. Začneme v chrámu a pak taky musíme najít tu Juleho
ďouru“.
Druhý den vstali brzy. Zemikosa rozdělil všechny do několika skupin a začali tak systematicky prohledávat všechny
ruiny. Údolí, na kterém se Tarnor rozprostíral, se táhlo několik mil. Osada byla tvořena jednotlivými dvorci a nebyly zde žádné ulice. Šedá
řeka údolí dělila na dvě poloviny. Kdysi zde byl dřevěný most, ale ten byl nyní rozebraný, a tak zde byly pouze kamenné základy. Řeku tak
museli přebrodit.
„Zase nic. Je to úplně vopuštěný. Už pěknejch pár let“, utrousil Lipi Hopkal.
„To je jasný, že je to
vopuštěný pěknejch pár let. Dokonce ti to můžu říct přesně. Je to tady takhle chcíplý třináct let“, řekl Jorchen Kierke. „Ukaž, Zemikoso, ty
papíry. Jo… tady. Vopustili to roku 1061. Skoro na den přesně. A to je třináct let. Vod tý doby se tady maximálně vobčas prohnali nějaký
gulidi…“.
„To je jasný. To jsme věděli… Ale někde to tady musí bejt Ty pytle s těma granátama. Ta holka vo tom mluvila, že je
viděla Kurva “, začínal vůdce ztrácet nervy.
„Nejzachovalejší je ten chrám. A tam bylo kulový. Kdyby ty poklady existovaly, tak
bych to hledal tam“, ucedil Dwany Růžička. „Někde tam sou třeba sklepy“.
„Sklepy? Tady? Proč by tady dělali nějaký sklepy? Dyť to
sou všechno takový polozemnice. Tady pořádnej sklep nevyhloubíš. A hlavně by byl úplně zbytečnej. Obávám se, že sklep nenajdeme ani
v tom chrámu. Takzvanym“, naštvaně Dwanyho okřikl Bolbuch.
„Juleho ďoura Juleho ďoura Důl Granátovej důj Tam to musí bejt
Podle tady toho plánku to je něco přes míli. Na sever “, zakřičel s novou nadějí vůdce.
„S tim severem se di už bodnout “, zaječel
Jorchen.
„Počkej, hraničnickej. Míli mu eště dáme“, sykl Bolbuch.
Místo označené jako Juleho ďoura našli celkem
snadno. Nacházelo se na konci údolí, na úpatí skal. Několik kamenných staveb s propadlými drnovými střechami bylo postaveno v místě,
kde byla do skály vyražená chodba. Ústí bylo nízké, tak jeden a půl sáhu, a šklebilo se na dobrodruhy černou tmou.
„Tak tady máš tu
Juleho ďouru, Zoltare. Muselo to dát pěknou makačku jí tady vyrazit. I když třeba kopírovali nějakou puklinu“, otočil se trpaslík na
vůdce.
„Světlo Zapalte někdo světlo a deme dovnitř “, rozkázal Zemikosa a třesoucí se ruce prozrazovaly jeho
nervozitu.
„Bacha Vopatrně Je to dávno neudržovaný a pracovala tady voda a led. Výdřeva je rozebraná…“.
„To udělali ty
gulidi“, upozornil Grendell.
„…rozebraná asi těma gulidama, takže pozor Ať to na nás nespadne“, varoval Bolbuch.
„Nebo tam
třeba něco žije. Nějaká krvelačná bestie “, podotkl Rhak Thogey.
„Dobrý, dobrý. Já lezu první. Hlavně někdo sviťte “, přikrčil se
Zoltar a vydal se do dolu.
„Je to tady podmáčený a všechno se drolí, ale tady se dá aspoň postavit…“.
„Já stojim pořád. A
co ty, Lipi?“, pousmál se Dwany Růžička.
„Já taky“.
„Držte huby, zakrslíci “.
Světlo osvítilo skalní prostoru, do které je
dovedla chodba. Na zemi se válely staré pytle, nějaké dřevěné smyky, zrezlé krumpáče a špičáky. Z tohoto místa se pak rozbíhalo několik
dalších chodbiček.
„Plazivky. Těm chodbičkám se říká plazivky. Asi vám nemusím vysvětlovat proč“, ujal se slova opět
Bolbuch.
„Tady, podívejte se tady Vidíte To sou narubaný kusy horniny. Tady v těch plesnivejch pytlích “, oznámil nález Dwany
Růžička.
„Ukaž Posviť pořádně Jo, to sou skutečně asi granáty…“.
„Jóóó… “.
„Neřvi, Zemikoso Neřvi V dole se neřve
Chceš, aby se to tady sesypalo?“.
„Jo, jasně, trpaslickej. Jasně. Tak za kolik toho je?“.
„Seš máklej na hlavu? Jak to mám asi
vědět? Je to pár šutříků v hornině. To se musí nejdřív z toho dostat…“.
„Tak to z toho dostaň A dávat to můžeš támhle do pytlů“,
máchl vůdce rukou.
„Dyť se rozpadaj. Všechny sou k ničemu “.
„Rozkazuju vytahat všechnu tu vzácnou rudu ven. Je to kousek.
A tady Lipi a Dwany prolezou ty plazivky a zjistěj, co tam je“, rozděloval úkoly Zemikosa.
Všechny plazivky končily po pár
desítkách sáhů ve skále nebo byly úplně zavalené. Po několikahodinovém úsilí vytahali promáčení dobrodruzi několik hromad už narubané
granátonosné surové horniny ven na denní světlo.
„Spočítej to“, rozkázal Zemikosa Bolbuchovi.
„Je to naprosto
nerentabilní…“.
„Spočítej to “.
„Nemáme stejně prostředky, jak to rozbít a ty granáty z toho
dostat…“.
„Počítej “.
„A vzít to s sebou stejně nemůžeme, protože to prostě neutáhnem. Je to k ničemu. V tomhle stavu je to
k ničemu…“.
„Tak to aspoň vodhadni Kurva práce Vodhadni to Sto tisíc?“.
„Ses posral? “, rozesmál se křečovitě Bolbuch.
„Dejme tomu, že to z toho beze ztrát někdo dostane. Pak to někdo vybrousí a pak to někdo koupí. Maximálně pár
tisícovek…“.
„Padesát tisíc? “.
„Seš hluchej, vůdče? Posloucháš, co ti říkám? Tenhle podnik zkrachoval “.
„Ale… ale voni
to z toho tady dostávali. Ta holka mluvila vo pytlích granátů. A taky říkala, že si za ně s tim Bulwarrem koupili dopravu do Gwendarronu a
barák… “.
„Rybářskou chatrč, řekl bych. Asi se do ní nakonec nepřestěhuju. Teda pokud se vrátíme“, uplivl si Lipi
Hopkal.
„Tady se potvrzuje, že seš naprostej kretén Zoltar Zemikosa sedí na hromadě neužitečnejch šutrů na konci světa A je to celý
na hovno “, přisadil si Jorchen Kierke.
„Drž hubu Budeme hledat, dokud do nenajdeme “.
„Nenajdeme co? Nic tady není. Jo,
kdysi tady něco těžili. Kdysi. Dávno, když ještě vobchodovali. Pak se na to vykašlali. Měli tady v tý prdeli dost času, aby tu rudu nadrtili,
případně i vybrousili. Ostatně brusný kotouče sou tam v těch barákách venku. Ale to je dávno“, vykládal Bolbuch a jeho slova se bolestně
zarývala do Zoltarova mozku.
„A proč by to tady nakonec nechávali? Myslim ty vopracovaný granáty. Dyť přece znali jejich hodnotu.
Podle mě to vzali s sebou, když to tady vopouštěli“, podotkl Worrel Sovák.
„A zachránili se jenom Bulwarr a Šasta. A ty dva ty svoje
drahocený šutry už prošustrovali před lety“, pokýval hlavou Dwany Růžička.
„Sbohy a řetěz “.
„Kurva “.
„Zasranej
život “.
„Ne Ne Ne To je nespravedlivý To je nespravedlivý “, řval Zemikosa.
„To je život “.
„A někdo je za to
zodpovědnej Někdo, kdo nás sem zbytečně táhnul “, ozval se jedovatě opět Jorchen.
„Ty drž hubu Říkal sem… ty drž hubu A neser
Parazite Mohl si zůstat doma “.
„To sem teda měl Mělo mi bejt hned jasný, že celej tenhle posranej podnik plave na vodě “, křičel
hraničník.
„Gulidi Vodnesli to gulidi. Pochytáme ty skřety a dostaneme to z nich Budeme je mučit Rozděláme jim voheň pod
pačmákama “.
„Uklidni se, vůdče. Plácáš blbosti“, usadil vzteklého Zemikosu trpaslík Bolbuch.
„…jo, to je asi blbost. To je fakt
blbost. Dobře… dobře…“, nadechl se nervózní vůdce, „Tři dny, ještě tři dny to tady všechno vobrátíme vzhůru nohama. Třeba to
najdem“.
„Já si myslim, že TO nenajdem, ale prosim, tři dny tady můžem pobejt. A pak deme na jih“, souhlasil s vůdcem jeho
zástupce Bolbuch.
„Třeba něco našli Bolenovci“, chtěl se vůdci zavděčit barbar Grendell, ale sám svým slovům příliš
nevěřil.
„Já se du pokusit nachytat ryby k řece. De někdo se mnou?“, pokrčil rameny Worrel Sovák a oddělil se od zmlklé
skupiny.
Následující tři dny prohledávala část Nurnských trosky Tarnoru. Pomocí létající plachty se dostali i na přilehlý
ostrůvek a prohledali zřícený maják. Výsledkem bylo pouze dalších pár kusů granátonosné rudy. Jinak nic. Zoltar Zemikosa byl zlomen.
Veškerá energie z něj vyprchala. Věřil ve svojí vizi a doufal ve svůj úspěch. Teď přišlo kruté vystřízlivění. Selhal a za těch pár dní zestárl o
tucet let. Rozkazy takřka nevydával a mlčel. Nijak nereagoval ani na narážky ostatních. Své si také přisadil bocman Kosatka, který se zase
cítil silný a na koni. Zoltarovi to bylo jedno.
„Zejtra vyrážíme zpátky. Má se něco ještě udělat nebo připravit“, otázal se Bolbuch
zlomeného vůdce.
„Co… cože? Jo… musíme si vopatřit jídlo na cestu. Ptáky a ryby…“.
„Jestli sis nevšim, tak jsme tady toho
nalovili takovou hromadu, že to ani nevodtáhnem“, oznámil vůdci zjevný fakt Worrel Sovák.
„Potřebujeme víc. Aby nebyl hlad“,
nepřítomně mu odpověděl Zoltar.
„Slyšel si, co ti tady elf povídal? Máme toho dost, seš blbej? “, houkl si Jorchen.
„Drž
hubu…“, otočil se na hraničníka vůdce, ale jeho hlas byl sotva slyšitelný.
Cesta zpět a zase ti
gulidé
Další den vyrazili. Opět s plachtou a párem sáněk. Počasí bylo příznivé. Za několik hodin nechali trosky Tarnoru
daleko za zády. A už se na tohle místo nehodlali nikdy vracet. Čerstvé maso z posledních dní jim obnovilo síly. Pro některé to byla radostná
cesta na jih a pro některé, především pro Zoltara Zemikosu, to byla cesta s pachutí porážky. Snažili se jít co nejrychleji, neboť nevěřili
místnímu počasí. Pokud to jen šlo, tak šli až do noci. Cesta byla jasná a na obzoru před nimi se rýsoval pás hor, ze kterých před několika
dny přišli. Třetí den po odchodu sice začalo sněžit, ale ve srovnání se zimními bouřemi v horách to byla příjemná přeháňka. Ukázal se však
jiný problém. Averze mezi Nurnskými a posádkou, způsobená dlouhým pobytem v uzavřené společnosti, postupně narůstala. A nic s tím
neudělal ani Bolen a už vůbec ne nyní zlomený Zemikosa. A pak se objevil ještě jeden problém. Sněžná slepota. Prudké severní slunce se
odráželo od sněhové pláně a většině dobrodruhů začalo nyní způsobovat prudké záněty v očích. Jako první si začal stěžovat starý trpaslík
Bolbuch a vzápětí bolestivý problém pocítil i kormidelník Krach. Další den se bolesti očí dostavili i u vždy odolného Thogeye, Dorna a
Zemikosy. Přikládání mokrých hadrů mnoho nepomáhalo a postižení měli pocit, jako by jim někdo do očí sypal písek. Problém postupně
vygradoval až do situace, kdy bylo nutné některé dobrodruhy vést oslepené na lanech, případně si někdo mohl odpočinout na plachtě.
Ostatní se snažili chránit oči pomocí klobouků, které někteří vlastnili, a ceněny byly zvláště ty s širokou střechou. Ale protože se slunce
odráželo od sněhu, tak se nakonec nejvíce osvědčily malé kousky dřeva, do kterých vyštípali úzké štěrbiny a natřeli je mastnými sazemi.
S tímto nápadem přišel Worrák Sovák, který pocházel z drsného Álfheimu.
Další nepříjemnost potkala Zoltara Zemikosu, pod
kterým se protrhla jeho plachta a bylo nutné jí znovu sešít. Naštěstí ji démon, kterého do ní theurg zaklel, neopustil, a tak její funkce letět
zůstala zachována.
Za několik dní se ocitli opět v horách a blížili se k jeskyni. K té jeskyni, která jim byla po dlouhé zimní měsíce
nuceným domovem.
„Posluchej, Jorchene. Jako by tam někdo bubnoval“, strčil do hraničníka barbar Grendell, který s ním držel
hlídku.
„Hm… gulidi. Čekám potíže. Ty parchanti se nastěhovali do NAŠÍ jeskyně Svině “.
A skutečně, když se druhý
den přiblížili opět ke ‘své’ jeskyni, tentokrát z druhé strany, uviděli několik desítek povykujících postaviček v kožešinách. Byli to jejich
staří známí. Obecně řečeno. Když spatřili příchozí, hned je obklopili a začali se dožadovat jejich věcí.
„Hoďtě jim nějaký
šmuky Ať nevotravujou“, zakřičel kapitán Bolen.
„Nešahej na to, parchante. Nebo ti jí fláknu “.
„Nechci, nechci to Strč si ty
svoje plesnivý ryby do prdele “.
„Ještě před pár dněma by ti ty jeho ryby byly dobrý… “.
„Ale teď ne Zmiz, tlamo
zakrslá “.
„Sou strašně agresivní. Daleko víc než minule “.
„Hele, támhle ten má naší halapartnu “.
„Kterej debil mu jí
vyměnil “.
„Ty vůdče To si byl ty “.
„Necháš mi ten klobouk “.
„Shromážděte se u plachty. Zaujměte kruhovou
obranu “.
„Vidim to bledě, mám brnění na tý pitomý plachtě “.
„Do hajzlu Voni lezou z tý jeskyně další “.
„Támhle ten
vypadá, že umí čarovat. Bacha na něj Bacha na něj “.
„Nešahej mi na vousy, dobytku Tumáš “, zaječel trpaslík Bolbuch a zasekl
jednu z Turukosových seker do příliš dotěrného gulida. Vystříkla krev a vzápětí vypukla nepřehledná bitka. Gulidi začali vrhat oštěpy a pak
vytáhli ostré sekery z nabroušeného kamene. Malí divoši se ukázali býti tvrdým soupeřem. Nurnští, natož posádka, neměli na sobě zbroje a
nyní rychle tahali zbraně, aby čelili vzteklému útoku. Boj se rozpadl na několik skupinek. Hned na začátku oddělila skupina gulidů
zpoždivšího se námořníka Kazdu a rozmlátila mu hlavu na kaši. Navíc někteří obránci měli zanícené oči od prudkého slunce posledních dní
a tak se hůře orientovali. Z jeskyně vyběhl gulidí šaman a za ním ještě jeden. Každy z nich vyvolal jakousi bytost ze záhrobí, která na sebe
vzala přízračnou humanoidní podobu. Nurnští i posádka se však vzpamatovali a svými mnohem lepšími zbraněmi začali gulidům oplácet
jejich útoky. Země se začala barvit gulidí krví. Jeden z vyvolaných duchů však pronikl obranou a napadl hobita Lipiho Hopkala, který se
snažil vylézt na pohupující se plachtu a z ní pak střílet. Malý hobit to již nestihl a závan mrazivé energie mu smrtelně pronikl do těla. Lipi
Hopkal, který kdysi přežil i drsné skřetí zajetí, padl mrtev k zemi. Ostatní však jeho smrt pomstili, i když i oni utrpěli mnohá zranění. Na
zemi se válelo několik desítek gulidích mrtvol a zbylí, pod vedením jednoho ze šamanů, utekli do jeskyně.
„Lipi nedejchá “, zakřičel
Worrel Sovák, oslabený tím, jak častoval nepřítele svými zaklínadly.
„Jorchen se taky váli v krvi, ale hejbe se Pomozte mu někdo “,
upozornil na těžce zraněného hraničníka Rhak Thogey.
„Ještě nakopeme prdel těm uvnitř “, zahulákal bocman Kosatka a společně
s Bolbuchem, Krachem, Dornem a Dwanym Růžičkou se vrhl do jeskyně. Boj uvnitř byl již krátký. Bolbuch šamana omráčil prudkou
ranou, zbylé gulidy umlátili. Ke svému řekvapení však uvnitř jeskyně našli i tři gulidky. Byly špinavé a od jejich mužských protějšků se na
první pohled lišily pouze uječenými vysokými hlasy.
„Svažte je všechny I toho šamana, třeba z nich něco dostaneme“, rozkázal
Bolbuch.
Venku zatím Bolen poskytl první pomoc Jorchenovi, který dostal těžký úder palicí do hlavy. Lipimu a Kazdovi však
již pomoci nebylo.
„Chudák Lipi. Taková smůla“, politoval hobita Zoltar.
„Jo, byl dobrej. Sice se mi vrtal do mýho
nekromantskýho umění, ale byl to jeden z nás“, přidal se Worrel Sovák.
„Hm… musíme ho důstojne pohřbít. Asi v tý naší jeskyni,
ne?“, navrhl další hobit Dwany, který se z ní právě vrátil zacákaný krví. Většinou cizí.
„Á, Kazda zakukal. No… stejně sem ho
nesnášel“, ozvalo se najednou od Jorchena, který si lesní magií začal právě léčit utržené rány. „A taky Lipi. Byl to jenom hobit a navíc
takovej zrádnej…“.
„Začínám litovat, že sem ti pomáhal Ty seš fakt parchant “, uplivl si před hraničníka Bolen.
„Máme
zajatce Šamana a ještě tři další. A sou to ženský “, oznámil všem Darkal Dorn.
„Jo, jednu už sem si zabral pro sebe Teda až se dám
trochu dohromady“, zašklebil se bocman Kosatka.
„Ženský? Fakt? To je dobrý“, objevil se na tváři Zoltara Zemikosy první úsměv od
Tarnoru, „Sou pěkný? No asi ne, ale komu by to tady vadilo“.
„Maj takový velký prdele. Asi takhle…“, ukazoval rukama
Dorn.
„Nekecej To je dobrý“, přidal se i Thogey.
„A trošku smrděj…“.
„To nevadí, my taky…“.
„Jenom si je
nespleťte s tim šamanem, prasata “, ušklíbl se Worrel Sovák. „I když vám by to asi bylo jedno“.
Nespletli. Šamana si vytáhl
Bolbuch a pokusil se o něco jako výslech. Brebentící šaman se však v tomhle ohledu ukázal být k ničemu, a tak jej trpaslik odpravil. To
zneužité gulidky dopadly lépe. Znásilnění se sice nevyhnuly ani ráno, neboť dobrodruzi se rozhodli v znovudobyté jeskyni přenocovat, ale
pak byly propuštěny a unikly tak osudu ostatních zmasakrovaných gulidů.
Po probuzení družiníky však čekalo nepříjemné
překvapení, když se šli podívat na stav opuštěných člunů, tak zjistili, že i zde řádili gulidé. Všechno kovové, co šlo oddělit, bylo ukradené.
A co nebylo ukradené, tak bylo důkladně poničené.
„Tak tohle padá. No… aspoň se nemusíme rozhodovat a čekat, až moře aspoň
trochu rozmrzne“, podrbal se ve vousech Krach.
„Takže pěšky. Aspoň bude mít Bolbuch radost“, pokýval hlavou Zemikosa, kterému
se po obcování s gulidkami poněkud zvedla nálada.
A tak pokračovali na jih pěšky. Ztěžka se plahočili úbočími hor, ale
vzhledem k tomu, že měli dostatek jídla, tak za několik dní hory překonali a opět se ocitli na rozlehlých pláních. Ty sice nebyly vždy rovné
a i na nich bylo nutné překonávat různé kopce a také rozvodněné potoky z tajícího sněhu a ledu, ale celkově vytrvale postupovali kupředu.
Oteplení přineslo i další nepříjemnost v podobě mračen komárů a různých bodavých mušek. Otravný hmyz dokázal některé poutníky
přivézt až na pokraj šílenství. Nebylo před ním úniku a příliš nepomohly ani nánosy tuku, kterým se někteří rozhodli chránit. Dalším
problémem se ukázal podmáčený povrch, který nebyl zdaleka rovný, ale byl celý boulovatý. Nejhorší bylo, že díky starému i novému
travnímu porostu nebyly občas vidět nejrůznější výmoly, takže o podvrknuté kotníky nebyla nouze. Stany stavěli na podmáčené půdě, takže
vše bylo mokré a provlhlé. V noci teplota stále padala pod bod mrazu, takže nejlepší bylo vyrážet vždy ráno, když byla půda ještě relativně
pevná a než z ní stačilo slunce učinila blátivou břečku. Ale nešlo o život, a tak míle v nohách přibývaly. Pokud byl relativně dobrý terén,
nemuseli brodit příliš vodních toků a nemuseli moc šplhat do kopců nebo je naopak obcházet, dokázali za den ujít i čtyřicet
mil.
O život však šlo, když se jedné noci k jejich tábořišti zatoulala skupina trollů. Hlídka naštěstí stačila všechny zburcovat
včas, a tak se bitka obešla beze ztrát a všichni přežili. Navíc všem trollím mrtvolám Zoltar Zemikosa opět vydloubal jejich oční bulvy.
Theurg tak opět trochu pookřál. Ale zcela přestal řešit stále narůstající drobné konflikty mezi družinou a posádkou. A nezvládal to ani
Bolen, který byl již také notně unavený.
A pak se před nimi opět zvedl další horský masiv, který vypadal vyšší, než ten
předchozí. Když došli pod hory, utábořili se pod skalním převisem. To již byla polovina měsíce travna.
„Zatluč ten kolík
pořádně, Darkale. Vypadá to, že se zase zvedá vítr“, ukázal Worrel Sovák na těžká mračna, která se vytvářela nad nedalekým
mořem.
„Je to strašně měkký, ty kolíky v tom blbě držej. Navíc to nějak divně křupe…“, namítl barbar.
„Počkejte, já přinesu
nějaký šutry, můžeme ty šňůry zaháknout vo ně“, nabídl se Grendell. „Ale vono to fakt nějak divně křupe“.
„To sou kosti Fuj Co,
kosti? To je celá mrtvola “, zatvářil se barbar Dorn znechuceně a prohlížel si kostru paže, která byla ještě částečně návlečená do nějaké
látky.
„To je fakt nechutný… hele… támhle Berda asi našel další “.
A skutečně, místo, které si ten večer vybrali pro táboření, se
ukázalo býti poseté asi tuctem koster, z nichž několik bylo prokazatelně dětských. Kostry byly očividně lidské a nemohly patřit gulidům.
Navíc mnohé z nich byly ještě oblečené do pečlivě sešitých kožešinových plášťů a vlněných šatů. Byly nalezeny i zbytky sáněk a smyků,
nějaké cínové nádobí a několik kovových zbraní.
„Tak tady se mi spát teda nechce“, rozhodil rukama Grendell. „Myslíte, že to byli
Tarnorský?“.
„Kdo jinej? Prostě tyhle došli dál než ty, co jsme nalezli v tý naší jeskyni. A zřejmě je nenašli ani gulidi“, pokýval
hlavou Bolbuch.
„A teď, chlapi, čumte, co sem našel?“, ozval se náhle zvesela Zoltar Zemikosa. „No jen hádejte?“.
„Medvědí
lejno?“.
„Trollí bulvu?“.
„Smradlavý vonuce na dně báglu?“.
„Nic z toho. Tohle “, natáhl před ostatní ruku Zoltar. Držel
v ní kožený pytlík, ze kterého se sypaly opracované granáty. „Tak za kolik bude tohle, trpaslickej? Je to vymlácený z tý rudy a celkem
vopracovaný, tak co?“.
Bolbuch si vůdcův nález potěžkal v ruce a pečlivě jej prohlédl proti zapadajícímu slunci.
„Jo, tohle bude
za pár tisícovek. Řek bych tři až pět. Záleží na okolnostech. Ber to jako hrubej odhad“.
„Ták. A kolik to tak asi váží? Nemusíš
odpovídat hned. Nebo já ti odpovim sám. Skoro nic. Takže s dopravou nebude problém“, šklebil se Zemikosa od ucha k uchu.
„Zase
tak moc toho není“, brzdil vůdce Bolbuch.
„Jako když plivneš“, ušklíbl se Jorchen.
„Jenomže se dá předpokládat, že toho bude
víc. Teď je jasný, že ty šutříky nesli s sebou. A že těch Tarnorskejch bylo pár stovek. A došli dva. Takže to máme asi deset mrtvejch, který
měli pět tisíc. To je…“, zamyslel se ztěžka Zoltar Zemikosa. „To je nějakejch půl miliónu na sto lidí. Bylo jich pár set… hm… hm… ták to
máme hodně přes milión. Miliónovej Zemikosa Takže sem měl vlastně pravdu. Jenom jsme to našli trochu jinde. Ták “.
„Počkej,
takhle to nemůžeš přece počítat “, namítl Bolbuch.
„Navíc to počítá blbě. Úplně Přidal sis tam nulu, trumbero “, ušklíbl se Dwany
Růžička.
„Jo? Aha… no, asi jo. Ale pořád je to fůra prachů “.
„Vůdce výpravy je polodebil Nebo možná úplnej debil “,
rozesmál se Jorchen Kierke, „Debil, kterej má naprosto bludný a zhovadilý představy Hlavně nezapomeň dát půl miliónu
posádce “.
„No, půl miliónu nechceme, ale máme slibenej řádnej podíl. Takže podle toho, kolik nás je, máme nárok na třetinu. I
z tohodle nálezu. To je jasný, jako facka“, vložil se do rozhovoru kapitán Bolen.
„To se ještě uvidí, vy námořnický šmejdi “, ozval se
opět Jorchen.
„Uvidí se co? Můžeš mi to zopakovat do vočí “, nakročil k hraničníkovi kormidelník Krach. „Váš vůdce nám něco
slíbil. Všichni to slyšeli Říká se tomu dohoda, ty smrade “.
„Jo, slíbil, a platí to. Zatím to beru k sobě. Myslim, že brzo najdeme
další“.
Vůdcovo potvrzení toho, co kdysi skutečně slíbil, se však vůbec nelíbilo většině Nurnských. O kořist se vždy dělili velmi
neradi. Zoltar Zemikosa celou záležitost myslel dobře a je třeba říci, že i spravedlivě, ale naprosto selhával ve schopnosti něco tvrdohlavým
družiníkům vysvětlovat. Nálada se opět zhoršila.
Roztržka
Další den začali opět stoupat do hor.
Rozbředlé pláně nechali za zády a všechny síly nyní museli soustředit na zledovatělý terén, který jim opět dal vědět, že jsou daleko na
severu. Od Tarnoru již překonali nějakých dvěstěpadesát mil a podle Krachova odhadu se již přehoupli přes půlku vzdálenosti, kterou jim
zbývalo ujít do Hoburgu. To však byla jen teorie, která v pustých horách neplatila. Orientace byla mizerná a někdy se museli vracet nazpět,
neboť se ukázalo, že cestou, kterou se vydali, nelze dál pokračovat. Krajina byla plná zrádných strží, prudkých svahů nebo kamenných polí
a spadlých lavin. Navíc se zde takřka neustále proháněl ostrý vítr, přinášející co chvíli mračna bodavých zmrazků a sněhu. Teplota opět
citelně klesla, takže na řadu přišly opět kožichy a beranice. Mnozí již také měli zcela rozervané boty, takže je nyní museli provizorně
opravovat. Nejlépe tak na tom byl Berda, který se musel starat pouze o jednu botu.
„Žene se zase orkán Musíme támhle pod ten
převis. Ten nás aspoň trochu ochrání “, zařval Krach a v počínající metelici jej skoro nebylo slyšet. Bouře udeřila s plnou silou zakrátko.
Tak zakrátko, že neměli ani čas si vyhrabat sněhové záhraby a stany postavili hodně ledabyle. Zemikosa na poslední chvíli stačil smotat
plachtu a zatížit jí velkými kameny. V rychlosti zalézali v botách i zasněženém oblečení do nevypnutých stanů, do kterých také naházeli
nějaké zásoby. Stanová plachta a několik soudků jim tak poskytla alespoň částečnou ochranu. Nespali a s obavami naslouchali běsnící
bouři. Jorchen Kierke nespal s ostatními. Postavil si svůj vlastní malý stan pro dvě osoby, který si vzal ještě na lodi a přibral k sobě
nemocného Worrela Sováka. Jeho stan měl tu výhodu, že byl vyrobený z kůží a byl z jednoho kusu, včetně podlážky. Stavěl se tak rychleji a
hlavně byl odolnější proti počasí.
„V týhle pumelici aspoň nepřídou trollové“, zavtipkoval Dwany Růžička, který se choulil
v rohu a vypadal jako kožešinová koule.
„Hlavně držte stanovou plachtu, ať nám neuletí“, nabádal Zoltar Zemikosa. „Co Bolenovci?
Stačili postavit stan? Nebo sou v záhrabech?“.
„Seru na Bolenovce Co je nám pořád do nich?“, zavrčel Bolbuch.
„Potřebuju se
jít vychcat. Pustě mě ven“, zvedl se Rhak Thogey a začal rozvazovat vchodovou tkanici, kterou s takovými obtížemi
zavázali.
„Nikam To budeš muset vydržet “, okřikl jej Dorn.
„Tak to se asi pochčiju “.
Posádka na tom byla
ještě hůře. Jejich stan byl v horším stavu než ten družiny. Po několika hodinách vichřice se začal trhat. Jakmile látka jednou povolila, trhala
se pak daleko snadněji. Za pár chvil byli zbývající čtyři členové posádky z potopeného Karpenu zcela bez ochrany před zuřící bouří. Teď se
musel postarat každý sám o sebe. Oslepený Krach se ve vánici doplazil ke stanu Jorchena Kierkeho.
„Pusťte mě dovnitř Pusťte mě
dovnitř “, dožadoval se kormidelník, ale ten večer zaklepal na ty špatné dveře.
„Kdo je to?“, ozvalo se zevnitř. Jorchen nespal a
s obavami také sledoval počasí. Nemocný Worrel se zmítal v horečkách a nebyl schopen slova.
„Kormidelník Uletěl nám stan
Musim se někde schovat “.
„Táhni Tady není místo “.
„Zmrznu tady Zmáčknem se “.
„Řekl sem, aby si táhnul, hajzle.
Seru na tebe, zasranej Bolenovče “.
Po nějaké době se Krachovi podařilo prostrčit hlavu dovnitř, ale okamžitě schytal
kopanec.
„Táhni, táhni Pro tebe tu místo není “, kopal hystericky hraničník dál směrem ke vchodu a nakonec své obydlí
uhájil.
Krach se odpotácel do mrazu.
Po dlouhých hodinách nakonec bouře ustala. Kupodivu přežili všichni. I posádka,
která přečkala schoulená pod převisem. Noční událost však opět přilila pořádnou kapku do poháru nenávisti, který stále
plnil.
„Přišli jsme vo nějaký zásoby a vo jeden stan. Musíme se dát dohromady. Musí tu bejt nějaká jeskyně“, poradili se
dobrodruzi druhý den. Jeskyni o několik mil dále skutečně našli. Hned za ní však byl prudký sráz a bylo jasné, že tudy dále jít nemohou.
Nasoukali se tedy do jeskyně s vědomím, že budou muset hledat jinou cestu. Ve srovnání s jeskyní, ve které strávili zimu, byla tahle
mnohem menší, takže se uvnitř museli poněkud stěsnat. Pomocí magických bezmegů si vytvořili magický oheň, který alespoň částečně
vypudil z jeskyně zimu. Přesto byla atmosféra mrazivá. Nevraživost, která vládla mezi posádkou a Nurnskými byla stále větší a větší. A
nevraživost nevedla pouze v této rovině, ale panovala i mezi jednotlivými členy výpravy.
Většina družiny měla vztek na vůdce
Zemikosu, který podle jejich názoru příliš ustupoval posádce. Rhak Thogey nenáviděl bocmana Kosatku za to, že jej namočil do, stále
nepříliš jasné, události okolo zmizení námořníka Zářeza a následného ukrývání zásob. V Krachovi zase vřela krev, kdykoliv se podíval na
Jorchena, kterému nemohl zapomenout, že jej za bouře nepustil do stanu. A pak se samozřejmě projevovala celá řada drobných animozit,
jejichž spouštěčem se mohlo stát cokoliv. Nevhodně zvolené slovo, otočení ve spacím fusaku, zakašlání, vypuštěný pšouk a mnoho dalších
věcí, kterých by si za normální siuace nikdo ani nevšiml. Dobrodruzi však již celou řadu měsíců rozhodně nebyli v normální situaci. A
venku se zase několik dní sypal sníh.
Vyčasilo se až dvacátý druhý den měsíce travna. Bolbuch, Růžička a Grendell byli vysláni
na průzkum, aby zse pokusili nalézt další cestu na jih. V jeskyni se tak poněkud uvolnilo místo. Jorchen si vytáhl stan a začal na něm
vyspravovat škody, které napáchala poslední bouře.
„Šiješ to jak prase “, vyštěkl Krach na Jorchena.
„Nestarej se “, odsekl
mu hraničník.
„Musíš to šít dvojmo a dělej ty stehy víc u sebe “.
„Co je ti do toho? “.
„Když vidim takhle lajdáckou práci,
tak mi do toho je “.
„Se nestarej. Je to můj stan “.
„Tvůj? Pokud vim, tak si ho sebral z lodního skladiště “.
„Mohl sis vzít
taky. Já ho vzal, tak je můj “.
„Tak každej táhne něco A někdo táhne i věci pro vostaní Ne jako ty Škudlilskej
parchante “.
„Neser Nebo…“, Jorchen se nervózně rozhlédl kolem a uvědomil si, že část družiny je na průzkumu.
„Srát se budu
A za posledně mi něco dlužíš Vyrazim ti všechny zuby z tlamy “.
„Žádný rozbroje Nech ho bejt “, zastal se hraničníka Worrel
Sovák.
„Ty drž klapačku a dávej si pozor, aby sis zase nepochcal deky “.
Navztekaný Krach, kterému hraničník ležel v žaludku
již pěkně dlouho, se přestal ovládat a vrazil mu ránu pěstí. Kormidelník měl velkou sílu a nebýt Worrela, který spustil poplach, mohlo to
s Jorchenem špatně dopadnout. Zachránil ho v poslední chvíli Bolen, který rozzuřeného kormidelníka odtáhl a uklidnil. Alespoň pro tuto
chvíli. Napětí v jeskyni opět o něco stouplo. Bocman Kosatka se tentokrát do ničeho nezamíchal. Po ostré domluvě od kapitána Bolena
před několika dny se nyní raději držel stranou. Bocman si dobře uvědomoval, že by mu kapitán mohl zavařit u Sirna.
„Normálně mě přepad, hajzl Měl by si s tim něco dělat ”, vyjel na Zoltara Zemikosu Jorchen Kierke o chvíli později, když se
ocitli o samotě.
„Nemáš ho provokovat Dej mi s tim pokoj“.
„Kdo ho provokoval? Sem si spravoval stan, ty hajlze Tak takhle
se za nás stavíš? “.
„Pár přes hubu bys teda potřeboval Klidně ses s nim moh za tý bouře vo ten stan podělit Já bejt na jeho
místě…“.
„Ty máš bejt předevšim na našem místě Bylo plno “:
„Drž hubu Moc dobře víš, že zmáčkout ste se tam mohli Jemu
šlo vo život A tyhlety tvoje permanentně udržovaný stavy nenávisti, nám moc neprospívaj Tak mi teď polib
prdel “.
Průzkumná výprava se vrátila až druhý den. Všichni tři účastníci byli prokřehlí, neboť museli strávit noc venku.
Zpráva, kterou přinesli, však byla pozitivní.
„Když se vrátíme, kudy jsme přišli, tak se na jednom místě můžeme vydat vlevo, dá
se to tam projít. Došli jsme až ke srázu. A před tim srázem je jeskyně, tak dvě míle. A v tý jeskyni sou mrtvoly. A hlavně jsme tam u nich
našli zase nějaký granáty. Vopracovaný a za pár tisícovek“, vykládal Bolbuch a srkal přitom horkou vodu, což by za jiných okolností bylo
pro trpaslíka spíše trestem.
„No to je skvělý. Sráz je i tady. To jste se moc nevytáhli. Teda až na ty kamínky, to je dobrý“, namítl Rhak
Thogey.
„Nech domluvit staršího Tenhle sráz půjde překonat. Lana máme. Nemůžeme to místo minout. A teď se zase smrskněte.
Zejtra snad můžeme vyrazit. Počasí už se zlepšilo“.
„A co ty mrtvoly? Tarnorský?“, otázal se Dorn.
„Určitě. Nějaký ženský a
děti. Nebylo to příjemný. Mrazem vysušený. No co naděláš…“.
„A vy ste tady ňák zamlklý. To dusno by se dalo krájet. Doufám, že
ste se zase nepohádali“, pronesl Grendell, když si stahoval promrzlé boty.
A před jeskyní ten večer proběhl ještě jeden velmi
zásadní rozhovor. Rozhovor mezi bývalým kapitánem a bývalým kormidelníkem potopené lodi Karpen.
„Jestli to takhle půjde
dál, tak se tady povraždíme navzájem“, pronesl kapitán Bolen.
„To asi jo. Tomu Jorchenovi s chutí rozmašíruju ksicht“, odtušil
kormidelník Krach.
„Rád bych tomu předešel. Uznej sám, do Hoburgu už se asi dostaneme. Přežili jsme ztroskotání, pochod po ledu,
dlouhý měsíce vo hladu v jeskyni. Pochod na sever a teď pochod na jih. Led, sníh, hory. Nemusim pokračovat dál, ne?“.
„Kam
míříš?“.
„Trhneme se vod nich. Nemáme vůči nim žádný závazky…“.
„Myslíš, že budou souhlasit? Ten jejich Zemikosa to nemá
moc pod kontrolou…“.
„Trhnem se tajně. Poslouchal si, co říkal ten Bolbuch, když se vrátili?“.
„No jasně“.
„Tu cestu dál,
k tý překročitelný propasti, najdem. Pak přelezeme a pudeme dál. Je to rozhodně menší risk, než že někomu zase rupnou
nervy…“.
„Zasloužil si to…“.
„To jistě, taky ti nic nevyčítám, ale musíme myslet víc dopředu. Je jich víc a budou držet při sobě.
Maj mnohem lepší vybavení na boj než my. To si musíme přiznat. A pak je tu Sirn…“.
„Co je s nim?“.
„Na tyhle typy von drží.
Když se na to podívaš objektivně, tak sme něco dokázali. My i voni. Jo, přišli sme vo loď i vybavení, ale něco sme dokázali Sirn tu loď
přehlídne. Ale když se tady povraždíme navzájem, tak bude zuřit. S nim se musí na rovinu. Když je teď napadneme třeba ve spánku, tak asi
vyhrajem. Jenomže, co potom? Stačí, když jedinej z nich to přežije. Bude vyšetřování. Jednou by to mohlo prasknout. Pak je s náma konec.
Kosatkovi nemůžeš nikdy věřit, a přitom ho potřebujeme…“.
„Kosatka je hajzl Klidně bych ho sejmul taky “.
„Jasně, že je to
hajzl Ale dovede si to spočítat. Přežije s náma nebo s nima? Když zůstane s nima sám, tak ho sejmou okamžitě. Když mu slíbim, že se
nebudou vyšetřovat všechny ty jeho svinstva, tak bude držet hubu a poslechne nás…“.
„I to, že podle všeho zabil Zářeza a pak nám ho
předložil k večeři?“.
„I tak Není to dokazatelný. Je to strašný, ale je to kompromis, kterej musíme podstoupit. Prostě mu to budeme
pardonovat. Hnus. Já vim, ale to je život. Nechám ho pak vyrazit ze Zeměpisný. V tomhle na mě Sirn dá a navíc je to v mý kompetenci. A
už tu zrůdu nikdy neuvidíme…“.
„Sirnovi věřim. Je lepší s nim hrát rovinu. To souhlasim. Pamatuješ na šedesátej. Na Sillskej záliv ve
Wenarenu?“.
„Jak bych se nepamatoval. To bylo slavný vítězství. Pod Sirnem jsme tam potopili a zajali skoro celou jejich flotilu. To
byly slavný časy“.
„A víš, jak to dopadlo s těma zajatcema, který se vzdali a slíbili, že nic nepodniknou až do konečný kapitulace?
Důstojníkům jsme tenkrát nechali i jejich osobní zbraně. Sirn se spolehl na jejich čestný slovo…“.
„To si pamatuju moc dobře. Na to
se nedá zapomenout V noci podřezali naše stráže a pokusili se prchnout…“.
„Jo, a pak jsme je zase pochytali. A Sirn je nechal
všechny pověsit Do jednoho. Ani nečekal na jednání vo výkupnym. Prostě se nasral. Takže ti dávám za pravdu. Trhnem se a Sirnovi pak
řeknem pravdu. Že sme tim trhnutím se vlastně zabránili vraždění. Ale musíme je nějak zpomalit. Můžou nás pronásledovat a podezírat ze
všeho možnýho“.
„Na to sem myslel. Musíme jim zničit tu jejich lítací plachtu. Když si budou muset nýst všechno na zádech, tak je to
zpomalí…“.
„Dobrý, jenomže nás zase bude zdržovat Berda. A toho tu nenecháme, je to dobrej chlap “.
„Vo Berdu se
postaráme. To je jasný. Je to člen posádky. Jeho podpírání dostane na starost Kosatka. Aspoň ho to zaměstná a nebude myslet na podrazy.
Dám mu to rozkazem A je zase bude zdržovat ten Worrel. Je na tom tak zle, že ho budou muset táhnout. To Berda aspoň může
pajdat…“.
„Dobře, takže bereme naše zbraně a zásoby. Pak musíme vzít nějaký lana a skoby…“.
„Jedinou starost mi dělaj
peníze z lodní pokladny. Deník mám u sebe, ale ty peníze si vzal k sobě Zemikosa. Ty nám můžou chybět a riskovat, že se kvůli nim někdo
vzbudí, se mi nechce…“.
„Na ty peníze kašlem. Budeme je stejně potřebovat až v Hoburgu. A to už je civilizace… no… je to
civillizace. A tam už se o sebe vždycky postaráme…“.
„Hm, myslel sem na to taky. V Hoburgu se s nima setkáme. Myslim teda, že
tam dojdem dřív než voni, ale musíme si tam dát na ně sakra pozor a hlavně pak vodplout na jiný lodi než voni. Tohle musíme ještě
promyslet…“.
„Touhle dobou už tam může bejt dost kupeckejch lodí. Když budeme mít štěstí, tak se s nima ani nemusíme
potkat…“.
„V to bych nedoufal. Ale teď to nevyřešíme…“.
„Jasně, takže jak to provedem? Musíme mít
náskok“.
„Počkáme na noc. Snad dneska bude dobrý počasí. Když vyjde hlídka na nás, tak je to jasný. A když na ně, tak tu hlídku
sejmeme. Vomráčíme je. Uděláme to na začátku druhý hlídky“.
„Hlídka bude asi dvojitá. To zaměstná dva z nás. Další pak zničí
plachtu a padáme “.
„Přesně, padáme Pokud to vyjde, tak budeme mít čtyři hodiny náskoku. I víc, nevyrazej přece hned. Já to teď
domluvim s Kosatkou a ty se postarej o Berdu. Ať je připravenej “.
„Teď mě něco napadlo. Možná tady v těch horách taky najdeme
nějaký ty granáty u těch mrtvejch osadníků“.
„V to skrytě doufám. Takže na starý časy, Krachu “.
„Na starý časy,
Bolene “.
„Takže první hlídku si bere Dorn a já. Druhou Jorchen a Grendell. Poslední pak Bolbuch a Růžička“, rozdělil večer
vůdce Zemikosa hlídky.
Bolen s Krachem na sebe mrkli.
„Beru si Jorchena. To mi neupřeš, ne?“, sykl Krach.
„Dobře. A
toho Grendella si bere Kosatka. Vo všem ví. Bude držet basu. Ať je Berda připravenej, kdyby se něco semlelo“, odpověděl kormidelníkovi
Bolen.
Všichni se pomalu chystali ke spánku. Až na hlídku a na ty, kteří nyní tvořili zbytek posádky
Karpenu.
Pád vůdce
Jorchen se ztěžka probíral z omráčení. Hlava mu třeštila. Slyšel okolo sebe
zmatené výkřiky. Někdo mu třel studeným sněhem obličej.
„To je dost, že si se probral A na hlídce ste asi chrápali?“, uslyšel nad
sebou hlas Darkala Dorna.
„Co… co… co se stalo?“.
„Stalo se dost Sou pryč “.
„Kdo… kdo je pryč?“.
„Bolenovci
Kdo jinej A s nima i část zásob. Teď to počítáme“, sypal ze sebe informace, jinak většinou mlčenlivý, barbar Dorn.
„Grendell už se
probral Teď bleje“, oznamoval Rhak Thogey.
„Do prdele Plachta je v řiti Moje plachta je na hadry To jim nezapomenu “, ječel
Zoltar Zemikosa, „Můžu si z ní udělat tak leda vonuce “.
„Venku nikdo není, navíc zase začalo sněžit“, oznamoval další skutečnost
Dwany Růžička.
„Převezli nás. Sou fuč To je jasný. Sebrali se a vypařili. Zničili tuhle to Zoltarovo veledílo a zdrhli. To je holá
skutečnost“, shrnul všechny doposavaď zjištěné události trpaslík Bolbuch.
„Tak to je paráda To sme to dopracovali“, uplivl si Rhak
Thogey.
„Možná je to dobře. Aspoň se to vyřešilo, tak nějak samo“, řekl Bolbuch.
„Můžem je zkusit honit. Sestavíme údernej
oddíl a budeme je pronásledovat, zase tak daleko bejt nemůžou. Pár hodin tady v tom terénu nic neznamená“, navrhl Dwany
Růžička.
„To je blbost. I když je dohoníme, tak co?“, namítl Bolbuch.
„Rozbijeme jim držky, za to co udělali…“, pokračoval
Dwany.
„A donutíme je zašít tu Zemikosovu plachtu, che? “, rozesmál se Bolbuch. „A co když tam na nás někde skočej za rohem.
Dyť sou to všechno tvrdý chlapi. Nemá cenu riskovat s nima boj. A hlavně, k čemu?“.
„Na plachtu kašlu. Je pryč. Já se jim ani
nedivim. Dyť tady bylo pořád dusnějc a dusnějc“, mávl rukou vůdce Zemikosa. „Kolik toho chybí?“.
„Nějaký vybavení, jejich věci a
skoro půlka zásob“, oznámil posmrkávající Worrel Sovák, kterým lomcovala horečka.
„Hřáli sme si hady na prsou ”, vyštěkl Jorchen,
který zatím přišel plně k vědomí a nyní si utíral krev z temene hlavy.
„Ale hovno, hraničnickej To dusno si tady dělal hlavně ty
Protože ty se s nikym nesneseš “, rozeřval se nyní pro změnu Zoltar Zemikosa.
„Já jo? Ty gaunere, já aspoň vim, kam patřim Já se
nepaktoval s cizákama Já jim nenabízel naše podíly Teď se podivej, kam si to dopracoval “, řval Jorchen. „Zatáhl si nás do mrazu, kde nic
neni. Neumíš velet Jenom slibuješ A když nás někdo napadne, tak se ještě postavíš na jeho stranu “.
„Tohle si fakt posral, Zoltare“,
přisadil si Bolbuch na účet vůdce.
„Blbý je, že sme nikdy pořádně nevěděli, co budeme dělat“, ozval se i Dwany Růžička. „Každej má
nějakou pravdu, to je fakt, jenže ty si tu naší nikdy neuměl vyjádřit“.
„Seš tim svým vůdcovstvim úplně posedlej“, přidal se i ležící
Worrel Sovák.
„Zemikosa, to je taková divná vášeň“, vypadlo i od jindy smířlivého barbara Grendella.
„To sem zvědavej, jak se
teď tady z těch hor bez Kracha vymotáme“, sykl Rhak Thogey. „To nebylo moudrý si je takhle znepřátelit“.
„Kam míříš?“, zeptal se
barbara Jorchen.
„Že se fakt zbytečně s každym hádáš “.
„A tohle říká někdo, kdo se paktoval s Kosatkou Slyšíte? “.
„S
Kosatkou sem skončil, tak mě nevobviňuj Byla to chyba, že sem mu věřil. A co?“, rozkřikl se Thogey. „Ale s vostatníma sem vycházel
v pohodě. Na rozdíl vod tebe “.
„Seš blbec, Thogeyi Ovšem ne takovej, jako je tady Zemikosa Ten posral co mohl “.
„Drž
hubu, Jorchene Ty si zkurvil, co se dalo. Umíš akorát všechny rozeštvat a dávat neužitečný rady…“.
„Jako třeba to, aby si všichni
připravily nouzový zavazadla, co? “.
„Tak zrovna v tomhle si měl pravdu. Stačí ti to? To ti přiznávám. Já chybu přiznat dovedu, na
rozdíl vod tebe “.
„To je fakt hrozně důležitý, že všechny ty svoje průsery dokážeš přiznat To nám pomůže “.
„Já sem jenom
chtěl, aby všichni táhli za jeden provaz Všichni My i posádka Sem zvědavej, jak bysme přežili, kdyby tam Bolenovci nebyli Jo, já
zapomněl Jorchen by všechny ty trolly a gulidy uřval svejma jedovatejma kecama “.
„Seš debil a nehodlám se s tebou
bavit “.
„Seš takovej kýbl žluči “.
„No dobrý. Takže co budeme dělat teď, vůdče?“, ironicky se zeptal Bolbuch, který podobné
vypjaté situace zvládal vždy nejlépe.
„Nevim Co po mě chceš? Rozumnýho z tebe nic nevypadne, ale podkopnout stoličku ve
vhodný chvíli, to ti jde vždycky výborně, trpaslickej “.
„Hm… to sis moh vodpustit. Já se tě jenom ptám, co budeme dělat?“, šklebil
se Bolbuch a moc dobře věděl, že Zoltar mele z posledního.
„Co asi budeme dělat? Deme dál “.
„Tak to sou teda velerady Díky,
to by nikoho nenapadlo“.
„Seru na to Skládám vůdcovství…“, vypadlo ze Zoltara.
„První rozumná řeč, kterou vod tebe slyšim“,
okomentoval theurgovu porážku Jorchen.
„A víš, proč to pokládám? Protože kdybych tomu měl dál velet, tak bych tě musel zabít, ty
vřede A já nechci mít krev družiníka na rukou. Proto to skládám A teď mi polibte prdel “.
„Kdo to vezme po něm?“, zeptal se
Grendell.
„Bolbuch, kdo jinej?“, navrhl Jorchen, který si pád vůdce Zemikosy užíval.
„Jo, Bolbuch…“.
„Jo, ten to dořídí
do klidnejch vod…“.
„Souhlasim…“.
„Nemusíme ani volit…“.
„Tak já to teda beru“, usmál se lišácky Bolbuch, kterému
vůdcovství spadlo zadarmo do klína. „Já budu takovej provozní vůdce“.
Bloudění a
paběrkování
Asi za hodinu byli opět na nohou a směřovali zpět na sever. Vzduchem líně poletovaly velké sněhové vločky,
protože vítr naštěstí ustoupil. Když došli na rozcestí, stočili se opět na jih po trase, kterou objevila průzkumná výprava. Měsíc traven se již
nachyloval ke konci.
„A támhle bacha, tam bude ten sráz“, upozornil ostatní barbar Grendell.
„Hele… něco se tu válí “, sehnul
se k zasněžené zemi Worrel Sovák, který byl stále zesláblý nemocí, ale šel po svých. „To je Berdova noha “.
„Fuj “, vykřikl Rhak
Thogey.
„Myslim ta dřevěná“.
„Tak to sem si voddych“.
„Šli tady před náma, to je očividný. A tady se museli navazovat a
přelýzt po tý úzký římse. Ta noha mu překážela, proto se jí zbavil“, ohledal místo Grendell.
„Zdá se, že zdrhaj, ale přesto musíme bejt
ve střehu, kdyby měli nějaký škaredý úmysly“, varoval ostatní Bolbuch a začal odmotávat konopný provaz, na který se začali jednotlivě
navazovat.
Nebezpečné místo nakonec zdolali bez zranění, ale přechodem ztratili dobré dvě hodiny. Za další hodinu se ocitli opět na
nepřehledném místě.
„Tak kudy dál? Co myslíte?“, rozhodil vůdce rukama.
„Tak to je blbý, tady se dá jít třema směrama“,
upozornil Jorchen Kierke.
„A kudy šli voni, nemůžeš to nějak zjistit?“, oslovil hraničníka Bolbuch.
„Těžko, stopy už sou dávno
zavátý“.
„To aby si člověk hodil mincí“, zašklebil se Darkal Dorn.
Radili se několik směn, ale ani potom si nebyli vůbec
jistí směrem, kterým by se měli dál ubírat. Teď jim citelně chyběla Krachova orientace. Poměrně slušně se v terénu vyznal Jorchen Kierke,
Grendell a také Worrel Sovák, který si pamatoval mnohé z toho, co ho kormidelník naučil, ale jistý si nebyl nikdo. Nakonec se rozhodli jít
přímo na jih. Po několika mílích nalezli jeskyni. A opět byla plná mrtvol Tarnorských osadníků. Ovšem dvě míle za jeskyní byl terén opět
zcela neschůdný. Museli se vrátit a náladu jim tak spravilo pouze prohledání mrtvých, u kterých opět nalezli něco granátů.
Když
se vrátili na rozcestí, rozhodli se tentokrát zamířit směrem od moře na východ, ale po nějaké době se cesta opět dvojila.
„Sakra, tady
taky můžeme bloudit měsíce “, začal se rozčilovat Dwany Růžička.
„Musíme hlavně někam zalýzt. Už se smráká“, navrhl
Bolbuch.
„Nějaký jeskyně tu určitě budou, myslim, že před chvílí jsme jednu minuli“, ukázal rukou Jorchen.
Jeskyni
nalezli ještě předtím než padla tma. Jak přicházelo léto, tak se dny prodlužovaly, ale v hlubokých horách se to tolik
neprojevovalo.
„Zase sou tu mrtvoly Dyť je to tady jeden velkej hřbitov Tfuj “, zaklel Dorn.
„Mrtvoly mi nevaděj.
Ukaž “, odstrčil barbara stranou Worrel Sovák, kterému se ten den udělalo opět lépe. „Hele, tyhle sou nějakejch dětí. Vypadaj
zachovale“.
„Tak to tam vykydejte, ať se tam můžem nakýblovat. Myslim, že v noci bude mráz. Vobloha je jasná. Sou vidět hvězdy“,
uplivl si Dwany Růžička, kterému začínala být zima.
Když se nasoukali dovnitř a připravili si večeři ze stále tenčících se zásob, začal
se uzdravený elf z Álfheimu nudit.
„Něco vám ukážu. Dneska v noci si můžem vodpočinout všichni. Zařídim hlídače“.
„A jé.
Zase nějaký prasárny To tě to eště nepustilo?“, ulevil si na elfovu adresu Zoltar Zemikosa, který toho od svého pádu mnoho
nenamluvil.
„Že mu to, vůdče, nezatrhneš“, přidal se Grendell.
„Hm, když nás to nevohrozí“, pokrčil rameny lidový vůdce
Bolbuch, a tím Worrelovi nekromantský obřad schválil.
„No podívejte. Není jako živá?“, usmíval se Sowák, když ostatním
předvedl své temné umění. „Hlídej a nikoho sem nepusť “.
Zombie, vytvořená z těla asi osmileté holčičky, se poslušně odebrala k ústí
jeskyně a upřela prázdné oční důlky to tmy.
„Ráno, až načerpám sílu, jí udělám i bratříčka“, zasnil se
Sovák.
„Hm…“.
Za rozbřesku skutečně elf učinil, co večer slíbil. Nyní měl na povel dvě dětské zombie. Atmosféra byla
ponurá, když se družina sbírala k odchodu. Z nebe padal sníh, obloha byla šedá a navíc na balící se dobroduhy netečně pohlížely dvě dětské
zombie.
„Bereš je s sebou?“, otázal se Worrela Rhak Thogey.
„Neberu, stojí mě to dost sil. Udržovat je takhle poslušný. A zase
na mě něco leze. Ty jeskyně sou příšerně studený“, odpověděl barbarovi Worrel Sovák. „Počkám, až budete dost daleko, a pak jim dám
svobodu“.
„Pěkně děkuju… za takovou svobodu“, ulevil si Grendell.
Jeden za druhým opuštěli družiníci jeskyni a
vydávali se na další zoufalý pochod. Worrel Sovák skutečně počkal, a pak uvolnil duševní pouto, které jej k zombiím poutalo.
„Jděte a
zabijte všechno na co narazíte “, dal jim poslední rozkaz.
Dětské zombie, za života snad bratříček a sestřička, se chytly za ruce a
odkráčely do počínající chumelenice.
Celý další týden se družina motala v nepřehledném labyrintu hor. Počasí bylo značně
nestálé, ale největší problém začaly opět činit docházející zásoby potravin. Opět bylo nutné zavést přídělový systém, který rychle ubíral
dobrodruhům síly. Stejně jako neustálé vyčerpávající hledání správné cesty. Několikrát se stalo, že si všichni mysleli, že již jdou dobrou
cestou, když se ukázalo, že tomu tak není. V hlubokých skalních rozsedlinách museli brodit přes potoky běsnící ledové vody, aby vzápětí
museli šplhat do příkrých srázů. Někdy měli štěstí a našli jeskyni, ve které mohli přečkat noc, ale také se stalo, že museli spát ve sněhových
záhrabech. Worrel Sovák opět onemocněl. Dostal těžký zápal plic a při životě jej držela jen Jorchenova magie a ochota ostatních táhnout jej
s sebou ve spacím fusaku.
Vzpruhou těchto dnů se tak staly pouze občasné nálezy mrtvol Tarnorských osadníků, které u sebe často
měly váčky s granáty a občas i nějakou jinou drahocennost v podobě starých šperků nebo zbraní.
„Hele, co sem tady u týhle
mrtvoly našel“, vytáhl Bolbuch několik pergamenů ze staré kožené brašny. Pak se na mrtvého posadil a začal ostatním při svitu lucerny
předčítat.
Gulidí kanibal
Velký gulidí náčelník Nanortalik rád jedl. Jedl všechno a hodně. Jeho sluha mu musel každý den připravovat
oblíbené lahůdky. Jednou nad jeho hrncem přelétal orel, který předtím ulovil gulidí dítě, aby jim nakrmil svá mláďata. Byl napaden jiným
orlem a musel svoji kořist pustit. Mrtvé dítě spadlo do hrnce. Nanortalik ochutnal polévku, kterou mu donesl jeho sluha. Její chuť jej ohromila
a pokrm mu velmi zachutnal. Zeptal se svého sluhy z čeho dnes polévku připravil. Ten mu vyjmenoval všechny suroviny, které použil. Druhý
den sluha Nanortalikovi opět přinesl polévku. Nanortalik ji ochutnal a rozzuřil se. Pak poručil sluhovi, aby mu donesl stejnou polévku jako
včera. Marně sluha přísahal, že do polévky dal i dnes to, co včera. Nanortalik mu nařídil, že další jídlo musí chutnat jako to včerejší. Tak to
šlo několik dní. Kuchař se marně snažil dosáhnout oné chuti, která jeho náčelníkovi tolik zachutnala. Nakonec se Nanortalik rozzuřil a kázal
kuchaře zabít. Jeho tělo pak hodil do kuchařovy poslední polévky. „Když neumíš polévku připravit, tak v ní budeš plavat “, vykřikl veliký
náčelník. Pak polévku ochutnal a zajásal. Tak to byla ta tajemná přísada. Lidské maso
Od té doby Nanortalik odmítal jíst cokoliv jiného.
Jedl lidské maso gulidů z jiných kmenů, až široko daleko nezbyl žádný jiný gulid. Pak začal požírat i lidi z vlastního kmene. Nakonec zbyl
jediný. A tak začal požírat sám sebe. Nakonec zbyla jen Nanortalikova hlava, která od těch dob bloudí sněžnými pláněmi a hledá lidské maso…
Zapsal Jahrr Olwarr 1012
„To sme dávno věděli, že ty gulidi žerou sami sebe“, pokýval hlavou Jorchen, když
Bolbuch dočetl.
„My sme taky vlastně takový kanibáci“, zašklebil se Dwany Růžička.
„Ale my museli. My k tomu byli donucený
vokolnostma. Bez toho bysme chcípli, ale ty gulidi to považujou za zcela normální“, namítl barbar Grendell. „Prostě jeden den si daj tuleně,
pak třeba medvěda nebo soba a přijde nedělní oběd a voni sežerou nějakýho příbuznýho“.
„Ták, milé děti, dneska budeme mít babičku.
Babičku né, babička je moc tuhá, radši si dáme sousedovic kluka“, gestikuloval rukama Darkal Dorn a smál se vlastnímu vtipu.
„Máš
poslední dobou nějak podezřele dobrou náladu, barbare. To je co říct v těhle podmínkách. Nemáš nějakej ulitej chlast?“, zaptal se Dorna
novopečený vůdce Bolbuch.
„Nemám, ale u těch gulidů sem našel tohle. Cpu si to vobčas do dýmky“, ukázal barbar ostatním několik hrstí
podezřelých sušených bylin. „Mám po tom pak takový divný stavy. Ale zahání to hlad“.
„Ukaž. Dej mi taky zahulit“, přidal se Rhak
Thogey.
Ten večer panovala v družině mnohem lepší nálada než jindy. Pouze Zoltar Zemikosa byl stále zamlklý a nezvyle odměřený.
V duchu stále probíral, zda měl nebo neměl odstoupit z vůdcovského postu.
‘Možná to bylo unáhlený, hlavně teď, když se všude nacházej
ty granáty. Máme jich už za hezkejch pár desítek tisíc’, přemýšlel theurg, když večer usínal zabalený do potrhaných dek.
A ráno
museli opět na cestu i s kručícími žaludky. A opět lezení do srázu a pak balancování na skalní římse. A navíc ještě přišel prudký útok osamělé
trollí tlupy, který sice odrazili, ale za cenu dalších krvavých šrámů, které se špatně hojily, a také v tomto boji někteří vystřelili své poslední šípy,
které chtěli použít k případnému lovu. Ten den byl vůbec nabitý událostmi, neboť večer se strhla další severská bouře plná pestrobarevných
blesků, z nichž některé udeřily velmi blízko družiny, která ten den nenalezla žádnou jeskyni. Leželi stočeni v klubíčkách ve sněhových jámách
a odevzdaně čekali na konec té šílené bouře. Mnohým se spustila krev z nosu a očí. Nejhůře na tom opět byl zesláblý Worrel Sovák, který stále
balancoval mezi životem a smrtí.
„Už to přestalo, musíme dál. Svítá“, zavelel ochraptělým hlasem trpaslík Bolbuch.
„Worrel
sotva dejchá“, upozornil Jorchen Kierke.
„To poslední dobou pořád. Thogeyi a Dorne, budete ho muset zase táhnout“, nařídil vůdce dvojici
barbarů.
„No jo, porád“, zaklel Dorn. „To je smrad Worrel smrdí jak pytel hoven “.
„Sem se posral, no…“, sotva slyšitelně zasípal
eflí kouzelník.
„To ho jako budeme přebalovat, nebo co?“, zeptal se Rhak Thogey a Dwany Růžička se tomu zasmál.
„Nechte ho
tak. Lepší když bude podělanej, než kdyby ho něco zase ofouklo. Je to nakonec jeho fusak“, rozhodl Jorchen Kierke a vůdce mu dal za
pravdu.
Ten den se však konečně vymotali z hor. Psal se dvanáctý den měsíce předradostiny, když se před nimi rozprostřely zelené
travnaté pláně, do kterých začali s úlevou sestupovat.
Poslední míle
„Jak daleko ještě můžeme bejt vod
Hoburgu?“, zeptal se hobit Dwany Růžička.
„Krach to naposled vodhadoval něco okolo dvouset mil. V těch horách jsme se motali sem
a tam. Takže to bude pořád asi stejně. Ale tady po těch pláních to půjde snad rychle…“, promnul si trpaslík Bolbuch ruce, ze kterých si stáhl
kožešinové rukavice.
„Zbejvá nám ale posledních pár soust“, podotkl Jorchen Kierke.
„Musíme to stočit na západ. K moři. Tam bude
větší šance něco ulovit“, navrhl Grendell.
„To je fakt. Sice si tim pár mil zajdeme, ale jíst musíme“, rozhodl vůdce Bolbuch. „I když mě
by stačila flaška kořalky. Jak já bych chlastal“.
„Jenože nás ještě čekaj jedny hory. Minimálně. Ty před Hoburgem. Dobře sem je tam
viděl“, upozornil na nepříjemnost Darkal Dorn.
„Ty už by neměly bejt tak vysoký. Zatím na to nebudeme myslet, stejně s tim nic
neuděláme“, zašklebil se Zoltar Zemikosa.
Další den směřovali na jihozápad skrze protivný mokřad a mraky komárů. Darkal Dorn
v blátě ztratil botu, kterou již nenašel, takže musel pokračovat pouze v s onucí. Naštěstí bylo relativně teplo, takže ani barbarovi, ani nikomu
jinému nehrozily omrzliny. I Worrel Sovák byl schopen chůze, byť o obsah jeho batohu se museli postarat ostatní. Pouze elfův spací fusak nikdo
nést nechtěl, i když jej Worrel obrátil při jednom odpočinku naruby a jakž takž očistil.
Objevil se však další problém. Či spíše starý
známý problém. Druhý den po sestupu z hor narazili na početnou skupinu gulidů, kteří táhli krajinou. Místní primitivové se rozhodli Nurnskou
družinu doprovázet. Zvědavě dobrodruhy pozorovali a co chvíli se pokusili o nějakou krádež. Povykovali ve své hatmatilce, provokovali
oplzlými gesty a občas přiletěl i kámen. Bylo jich tolik, že se družina snažila vyhnout za každou cenu konfrontaci. Sice se od nich podařilo získat
něco sušených ryb, ale vzhledem k neustálé agresivitě těch pár soust za to ani nestálo. Družiníci se museli neustále držet pohromadě a dávat
bedlivý pozor. Byla to tvrdá zkouška nervů. Povykující gulidé se proti komárům chránili tím, že si odkrytou pokožku natírali žluklým tulením
tukem, takže všichni vydatně páchli.
„Teda, to sem radši čuchal podělanýho Worrela, než tyhle záprdky“, ulevil si Rhak
Thogey.
„No tak sem se posral No a co? To se může stát každýmu “, odsekl barbarovi Worrel.
„Mně ne. Já můžu sežrat třeba botu
a špatně mi nebude. Mám dobrý trávení“, zašklebil se Thogey.
„Což je ovšem pravda“, utrousil pro sebe Jorchen Kierke, který se pajdal
opodál.
Po dvou úmorných dnech je konečně vřeštící gulidé opustili. Byla to ohromná úleva. Navíc dorazili k moři. Celý půlden
sice museli hledat sestupovou cestu k hladině, ale nakonec s pomocí navázaného provazu sešplhali až na kamenitou pláž. Vítr, který se zde
proháněl také spolehlivě odehnal dotěrné komáry. O pár set metrů dále narazili i na celé stádo vyhřívajících se tuleňů, takže celkem pohodlně
obnovili zásoby masa.
Pak vůdce rozhodl o celodenním odpočinku, který byl přijat s úlevou. Během něj bylo rozhodnuto, že se
pokusí dosáhnout Hoburgu podél moře, aby se vyhnuli dalšímu přechodu zrádných hor. Cesta po pobřeží se ukázala jako velice namáhavá, neboť
museli přelézat drobná skaliska a spoustu balvanů, někdy museli čekat na odliv, všechno bylo zmáčené a ztěžklé od prosolené vodní tříště. Ale
již nešlo o život. Všichni byli zarostlí a pohublí. Těla měli pokrytá boláky a nehojícími se šrámy. Někteří trpěli vleklými průjmy od jednostranné
a nedostatečně připravované stravy. Vztahy uvnitř družiny také nestály za mnoho, i když je pravda, že většina přivítala změnu na postu vůdce.
Trpaslík Bolbuch neměl s velením vlastně žádné potíže. Ostatní jej respektovali, a tak se vše tak nějak samo sunulo kupředu. Zoltarovi se také
nějak ulevilo. Nemusel se namáhat s přemýšlením, jak neustále odrážet výpady vůči své osobě, ať oprávněné nebo pouze provokační. Worrel
Sovák měl pobledlý obličej pokrytý drobnými vřídky, ale šel sám a bez pomoci.
„A sme zase v prdeli Sme v prdeli “, vykřikl stopař
Grendell po dvou dnech trmácení. Barbar šel v tu chvíli nějakých padesát sáhů před družinou jako předvoj.
„Co se děje?“, otázal se jej
vůdce, i když tušil co asi je důvodem barbarova vzteku.
„Tohle nevobejdem Končí to tu Tady voda nevopadne. Prostě to tu
končí “.
„Ne, to ne To ne Já se na to už vyseru Proč nám to bohové dělaj? Kurva, tohle není možný Já už toho mám plný zuby Který
teda nemám Jestli já mám tohle zapotřebí Bez chlastu a s vopruzenou prdelí se tady trmácím na konci světa “, zhroutil se vůdce Bolbuch.
V jeho případě se jednalo o pověstnou poslední kapku. Teď se trpaslík sesul k zemi a sypal ze sebe jednu nadávku za druhou.
„Tak tady
zkusíme vylýzt nahoru“, navrhl hobit Dwany.
„Nahoru? Nahoru Jak tady polezeme několik set sáhů nahoru? A co potom? Kde se
vocitnem, ty pitomče? “.
„Zkusit to můžeme. Třeba na jinym místě…“, nevzdával se Dwany Růžička svého nápadu. „Pošlem třeba někoho
to vomrknout“.
„To je kravina Úplná blbost “, povoloval si Bolbuch řemeny na batohu a natáhl se na vlhký písek. Vzteky jenom
sípal.
Tenhle výběžek, o který se tříštily vlny, se opravdu obejít nedal. Museli se vydat nazpátek a opět se tak vzdálit od Hoburgu, který
již někteří tušili takřka na dosah ruky. Není nic horšího, než se vracet stejnou cestou. Nálada se opět zhoršila. Někteří si svůj vztek vybili na
stádu tuleňů, které zbytečne zmasakrovali. Tolik masa rozhodně nepotřebovali, a tak za svými zády zanechali jenom zbytečně ubitá zvířata.
Když po třech dnech vztekle doklopýtali na místo, kde původně slezli k moři, tak zjistili další problém. Na hlavu jim začaly dopadat
kameny. Jeden omráčil Worrela Sováka, takže jej museli odtáhnout do relativního bezpečí pod převisem. Brzy seznali, že vrcholek srázu je
obsazen množstvím vřeštících gulidů, kteří v této pozici cítili převahu a začali to dávat zcela nepokrytě najevo.
„Co budeme dělat? Worrel
má kebuli na maděru, musíme se schovat “, vykřikl Jorchen Kierke.
„Tady sme v relativnim bezpečí. Musíme počkat na noc, a pak je
rozprášíme“, navrhl Dwany Růžička a jeho návrh byl přijat.
„Co to tam děláš?“, křikl na Zoltara Zemikosu barbar Thogey, který si všiml,
že theurg něco kutí s čutorou u skalní stěny.
„Hledám nějakou uschlou vodu“, nešťastně se přeřekl Zoltar.
„Uschlou vodu, jo? Co
to jako je?“, začal se Zemikosovi posmívat Jorchen Kierke.
Zoltar na to nereagoval, protože se nechtěl zaplést do další hádky, a dál hledal
nějaký čůrek vody, kterým by si naplnil čutoru.
A kameny pršely dál. Nicméně dolů se gulidé slézt neodvažovali. Obsadili průrvu, vedoucí
na útes a čekali.
Když padla tma zneviditelnil stále mátožný Worrel Bolbucha, Růžičku a Rhaka Thogeye kouzlem. Ostatní se plazili
za nimi, a tak vyrazili do útoku. Věděli, že se na tomto místě nemohou zdržovat donekonečna a že si cestu prostě prorazit
musí.
Gulidí bojovníci byli prudkostí útoku zaskočení, ale brzy se vzchopili k odporu. Nestačili však použít nachystané balvany
a oštěpy. Nejhoršími soupeři pro Nurnské se tak opět ukázali býti gulidí šamané. Jednoho sice stačil probodnout Dwany Růžička ještě před tím,
než stačil seslat kouzlo, ale druhý dokázal oslepit na čas Jorchena Kierkeho, a tím ho vyřadit z boje. Překvapení však bylo na straně Nurnských,
kteří navíc šli do boje ve zbrojích, které na sebe navlékli před bojem. Pokud ocelové zbraně dopadly na chabě oděné gulidy znamenalo to jejich
konec. Strašlivé rány rozdávané rozzuřenými dobrodruhy postupně prorazily nepřipravenou obranu primitivů. Bolbuch dorazil i druhého šamana
a Zemikosa, Dorn i Thogey využili zakolísání obránců a pokračovali v krvavém díle, dokud nezačal nepřítel ustupovat. Nejvíce se vyznamenal
Dwany Růžička, který začal nepřátele pronásledovat, takže jej vůdce musel krotit, aby nezaběhl moc hluboko mezi prchající gulidy. Cesta
k horám byla volná.
Z obavy před dalším útokem se družina však raději dala hned na pochod. U mrtvých někteří dobrodruzi ještě
stačili posbírat některé zajímavé zbraně a předměty. Darkal Dorn u obou šamanů, ke své radosti, našel další sušené byliny určené ke kouření.
Úpatí hor dosáhli nerušeni o hodinu později. Teprve nyní byl čas na ošetření ran. Dny byly nyní tak dlouhé, že se po krátkém odpočinku vydali
hned do kopců. Počasí bylo příznivé, takže přespali pod širým nebem. Jorchen ani nestavěl stan.
Toto pohoří se ukázalo býti mnohem
přívětivější než to minulé. Několik vysokých hor snadno obešli a další se ukázaly býti pouhými kopci. Po travnatých pláních se rychle blížili
ke svému vysněnému cíli. Již druhý den začali klesat do údolí.
„Támhle něco je“, zaclonil si oči Dwany Růčička a ukázal rukou
kupředu.
„Zase nějaká gulidí mohyla. Buďte ve střehu“, rozkázal Bolbuch.
„Teď už mě nezastaví ani stovka gulidů “, odsekl Darkal
Dorn a rozeběhl se k navršeným kamenům.
„Něco tam vlaje. Nějakej černej hadr To nebudou gulidi, spíš třeba lovci z Hoburgu“, pronesl
s úlevou ZoltarZemikosa.
V navršených kamenech byla skutečně zabodnutá černá vlajka. Když mohylu rozebrali, nalezli v ní papír
v koženém pouzdře a nějaké sušené maso.
Vzkaz posádce lodi GZS Karpen
Nalézáte se ve vzdálenosti zhruba 60 mil od přístavu Hoburg. Držte se černých vlajek. Lovci v krajině jsou o Vás informováni.
Pátrání probíhá v oblasti podél hor a při pobřeží. Loď GKN Fardaš Dule bude v Hoburgu kotvit zhruba do půli měsíce Světna. Velitel
Foldysach v Hoburgu Vám poskytne případnou další pomoc. Bohové s Vámi.
Stn.Haluš Karpach GKA – 8. Traven 1074
„To je pro nás. Vědí o nás “, vykřikl radostí barbar Grendell. „Skončilo to.
Je konec“.
„Konec ještě není. I když protáhneme krok, tak tam dorazíme nejdřív zejtra. Pudeme furt “, rozhodl s úlevou v hlase trpaslík
Bolbuch. „Dokud je hezky. Nemá cenu riskovat zase nějakou změnu počasí“.
„A víte, co to znamená? Že jsme možná předhonili
Bolenovce “, nadhodil Worrel Sovák.
„Třeba tam někde zmrzli, parchanti “, pousmál se Jorchen Kierke.
„Taky mohli jít jinudy. Jistý
je, že tudy určitě nešli. Tak, a deme “, zavelel Bolbuch.
Pan Sirn se zlobí
Psal se první den měsíce
poradostiny roku 1074, kdy téměř po roce opět spatřili osadu Hoburg. Teď jim nepřipadala jako nějaká ztracená díra na konci světa. Těch
několik oprýskaných baráčků, tonoucích v rozlehlé kotlině, jim připadalo jako malebné městečko. Viděli na celý hoburský záliv i několik
kotvících lodí.
„To je taková krása. Taková krása“, klesl na kolena se slzami v očích Worrel Sovák a někteří se k němu
přidali.
„Támhle ta loď, to musí bejt ten Fardaš Dule. Válečnou loď poznám na první pohled. Však sem léta sloužil u gwendarronskýho
námořnictva“, pochlubil se Darkal Dorn a ukazoval na loď, která kotvila stranou od ostatních. Nebyla příliš velká a ve válečném námořnictvu
sloužila bezpochyby jako průzkumná. I tak byla podstatně větší než potopený Karpen.
„Já myslel, že si sloužil u městský stráže?“, otázal
se Dorna Rhak Thogey.
„To až potom, nejdřív sem byl u námořnictva“, pochlubil se barbar, který se zřejmě rozpovídal pod tíhou
radostného okamžiku, protože jinak toho z něj nikdy mnoho nevypadlo.
Někteří dobrodruzi nezávazně tlachali, ale na vůdci i
několika dalších, byla vidět nervozita. Předběhla je posádka nebo ne? A pokud ano, tak jak Bolen a ostatní referovali o událostech posledních
dní? Gwendarronská válečná loď sem bezpochyby připlula kvůli nim, což byla skutečnost, kterou by všichni za jiných okolností přivítali a
náležitě ocenili, ale ve světle nedávné roztržky se nyní věci jevily poněkud jinak.
„Hele, támhle Někdo k nám míří“, upozornil
Grendell na čtveřici mužů, kteří k nim mířili a volali na ně. Když přišli blíž, seznali Nurnští, že se podle uniforem jedná o gwendarronské vojáky.
Pod lehkými kožešinovými vestami měli dva z příchozích důstojnické uniformy královského námořnictva. Zbylí dva, kteří je doprovázeli, měli
široké námořnické kalhoty, kabátce rovněž od uniformy a na ramenou nesli několik zastřelených sněžných kurů.
„Pánové, vítejte.
Vy musíte být z Karpenu. Těší mě, že vás poznávám“, udeřil se jeden z důstojníků pravicí do hrudi vojenským pozdravem. „Jsem kapitán
Kulich, a tohle je setník Rapich. Je mi ctí“.
„Zoltar Zemikosa “, pozdravil jako první z Nurnských theurg a potřásl si pravicí se všemi
čtyřmi muži.
„Bolbuch“, kysele se na Zemikosu podíval trpaslík a současný vůdce, ale dál malé společenské fópá
nekomentoval.
Vzápětí se představili i ostatní a poněkud škrobená atmosféra opadla. Někteří z dobrodruhů si sice při pohledu na oholené
a dobře oblečené důstojníky uvědomili svůj žalostný stav, ale nakonec se neměli za co stydět.
„Pojďte s námi, doprovodíme vás na loď.
Našli jste naše vzkazy?“, otázal se kapitán Kulich.
„Jo, našli, psal to nějakej Karpach. To byl dobrej nápad s tou černou vlajkou. Tu
hromadu šutrů jsme viděli zdaleka“, odpověděl mu Grendell.
„Setník Karpach. Ano, byl jedním z těch, kteří orientační body v krajině
vytyčovali“.
„A co je s ním teď?“, otázal se Thogey.
„Co by s ním bylo? Podle rozvrhu má dnes volno jako my. Asi bude někde na
lovu“.
„A kdy jste připluli?“, zeptal se Zoltar Zemikosa.
„Někdy před dvěma měsíci. Pan Sirn to u námořnictva zařídil jako
cvičení…“.
„Sirn? Myslel jsem, že dělá pro Zeměpisnou společnost?“.
„To jistě, ale u královského námořnictva má pořád spoustu
přátel i vliv “.
„Takže Sirn, Bořivoj Sirn vás pro nás poslal. To je vod něj moc hezký, že nebudeme muset shánět nějakou loď a plahočit
se po všelijakej přístavech, když jsme vo tu naší přišli…“.
„Pan Sirn nejenže Fardaše Duleho zařídil, ale on sem i připlul. Za chvíli se s
ním setkáte“.
„Sirn je tady, uf. No a co ještě pan Sirn říkal? Ani vás nepřekvapilo, že jsme přišli vo loď“, opatrně nakousl Bolbuch další
téma.
„Nepřekvapilo, my už to víme…“.
„Víte? A jak to víte?“.
„No dyť přece část z vás už dorazila před několika dny. Vy
to nevíte?“, pozastavil se Kulich.
„Ale víme… víme. Rozdělili jsme se. Jenom, že to tak rychle stihli s tim jednonohym…“, vypadlo
z Bolbucha.
„Námořník Berda To je hrdina Určitě se mu dostane náležitého vyznamenání“, přidal se do rozhovoru i setník Rapich.
„A jak to vlastně toho Sirna napadlo, že sem poslal pro nás loď? Dyť v Nurnu nemohl vědět, že Karpen byl rozdrcenej v ledu?“, zajímal
se dál Zoltar.
„Pokud je mi známo, tak se prostě Karpen dlouho nevracel, skoro rok. Sirn díky svým kontaktům v námořnictvu zajistil
Fardaše Duleho, a jak jsem již říkal, bylo to pojato jako cvičení. Takže teď máme na palubě víc důstojníků, než bývá obvyklé. Samé budoucí
kapitány. Navigační výcvik se vždy hodí“.
„A co ještě říkal kapitán Bolen… třeba?“, otázal se dále Bolbuch.
„Nevím to přesně,
ostatně za chvíli se s ním potkáte. Ale jinak vám řeknu, že je to tady hrozná díra. Konec světa. A místní nás také mnoho nemusí. Sirn bude rád,
že jste dorazili a budeme moci zvednout kotvy“.
„Proč vás nemají rádi?“, otázal se Thogey. „Mubarrath je v konfliktu
s Gwendarronem?“.
„Ale kdepak Ale co si budeme nalhávat. Sem posílaj většinou zkrachovalce nebo z trestu. Tak. Prostě sou to takový
chudáci. Taková žebrota“, rozprávěl dál kapitán Kulich. „Ostatně podívejte se, támhle se dva mubarrathský blížej. To je teda armáda,
tfuj “.
A skutečně, když se družina s doprovodem přiblížila k prvním barákům, zaregistrovali jejich pohyb i místní. Důvod značně
odtažitého vztahu zdejší posádky ke gwendarronským, byl na první pohled zřejmý. Na míru šité parádní uniformy posádky Fardaše Duleho se
nápadně odlišovaly od zbědovaných uniforem hoburských, potažmo mubarrathských vojáků. A gwendarronští až příliš dávali najevo svojí
nadřazenost, která hraničila s pohrdáním. Posádka Fardaše Duleho sice řádně zaplatila všechny poplatky za kotvení, obchodování a lov ve
zdějších končinách, ale to k přátelským vztahům nevedlo. A cizí válečná loď byla v místních vodách spíše trpěna.
Po příchodu do Hoburgu
byli Nurnští okamžitě obklopeni zvědavci a zasypáni dotazy. Někteří si slávy užívali, ale většina byla příliš unavená.
Objevilo se
několik dalších gwendarronských vojáků a námořníků, kteří Nurnské srdečně vítali. „Snad to nebude tak žhavé. Snad nás Bolen nepotopil“,
pomyslel si trpaslík Bolbuch a v duchu si rovnal slova na přivítanou se Sirnem.
„Pan Sirn je na břehu nebo na lodi?“, otázal se setník
Rapich jednoho z gwendarronských námořníků.
„Je na lodi. Už jsme mu poslali zprávu. Jste očekáváni, pánové. Prosím do člunu“, ukázal
námořník na velkou jolu, která kotvila u mola.
„Pirát jeden hnusnej“, ucekl polohlasně Jorchen Kierke.
„Myslím, že pirátů se bát
nemusíme. Na nás se zaútočit neodváží“, odpověděl hraničníkovi setník Rapich, který význam Jorchenových slov nepochopil.
Jola
za chvíli přirazila k boku Fardaše Duleho a všichni po provazovém žebříku vyšplhali na palubu. Na palubě stál rozkročený Bořivoj Sirn
v drahém kožichu, obklopený důstojníky a posádkou. A přítomen byl i zbytek posádky Karpenu. Kapitán Bolen si podal ruku pouze se
Zemikosou, Krach mlčel, Kosatka se tvářil značně provokativně a Berda si rozpačitě prohlížel špičku boty.
„Vítám vás zpět. Jsem hrdý
na to, co jste dokázali“, potřásl každému z Nurnských Sirn pravicí a prohodil ještě několik povzbuzujících slov.
„Rádi vás vidíme“, utrousil
zdvořile Bolbuch.
„Oceňujeme, že jste pro nás přijel. A ještě více oceňujeme, že jste přijel osobně. A vůbec oceňujeme všechno…“,
vypadlo ze Zoltara Zemikosy.
„Já také oceňuji. O své lidi se starám vždy a všude , odpověděl Sirn a sebevědomě se rozhlédl po
nastoupeném důstojnickém sboru. Všichni horlivě přikývli.
„Tak a už jste snad všichni, že?“, pokračoval Sirn. „Nazítří budeme moci
odplout. Vaše kajuta je připravena, můžete se převléknout a vykoupat. A najezte se podle chuti. Pokud potřebujete ošetřit, lodní felčar je vám
k dispozici“.
„Asi dost smrdíme, že jo?“, vypadlo z Worrela Sováka.
„Ve vašem případě máte dobrou omluvu“, pousmál se Sirn.
„Pane Zemikosa, vás očekávám ve své kajutě. Sluha vás zavede, až se upravíte“.
„Jistě, jistě… jistě, pane Sirn“, odpověděl Zoltar a očima
vyhledal trpaslíka Bolbucha. Ten pokrčil rameny a nijak nedal theurgovi najevo, co si myslí.
„Ták sem tady, pane Sirn. Umytej a
v čistejch šatech“, zahlaholil Zoltar, když jej sluha uvedl do pohodné Sirnovy kajuty.
„Tak se posaďte, veliteli Zemikoso“, zavrtěl se
mohutný Bořivoj Sirn v křesle a pohodlně si natáhl nohy, „Jistě se zajímavými informacemi a dobrodružnými historkami jen
hemžíte“.
„No… kde bych tak začal?“.
„Kde chcete, máme spoustu času“.
„Kapitán Bolen se už vrátil, všiml jsem si. To je
dobře. Přežili všechny ty proklatý srázy, mrazy… co vám vyprávěl?“.
„Vyprávěl mi spoustu věcí“.
„Teda… jako… úplně jsme se
s nima, myslim jako s posádkou kapitána Bolena, nepohodli…“.
„Hm…“.
„Asi vám to řekl, že jo?“.
„Myslíte si, že by mě
takovou věc zamlčel?“, napil se Sirn vína z poháru.
„Asi… asi ne. To je logický. Pohádali jsme se. Prostě to bylo těžký. Bylo to hrozně
náročný… jako myslim po tý stránce duševní…“.
„Takové věci se stávají…“.
„Že jo? Takové věci se stávají Stávaj se. Měli jsme
hlad. Skoro pořád byla zima. Strašná zima. Ale Tarnor jsme našli “, nadechl se Zoltar a dál nervózně sledoval Sirna.
„Skvěle“.
„Ale
to už asi taky víte… hm“.
„Kapitán Bolen přišel s ostatními o pár dní dříve“.
„Takže víte. Taky jsme přišli o Karpen. Ten tlak toho
ledu byl strašnej. Asi jsme pluli moc na sever…“.
„Veliteli Zemikoso, můžu se vás zeptat? Vy jste byl kapitán Karpenu?“.
„To sem
nebyl“.
„Takže přeci nemůžete být viněn z jeho ztráty“.
„To nemůžu To máte pravdu“, ulevilo se bývalému vůdci
Nurnských.
„Když se taková věc stane, tak se ustanoví komise a ta potom takovou ztrátu vyšetřuje. A příslušný kapitán se pak zodpovídá,
za jakých okolností k tomu došlo…“.
„Já to nebyl “.
„Přesně tak. Vy jste to nebyl. Vy jste měl na starosti, řekněme, pozemní část
výpravy. Tak povídejte“, dolil Sirn potícímu se Zoltarovi jeho pohár.
A uvolněný Zoltar Zemikosa povídal a povídal. O boji s piráty, o
ztroskotání, o šíleném pochodu po ledovém poli k pobřeží, o věčné tmě, o sněhu, o jeskyni, o mrazu, o bouřích, o gulidech, o trollech, o věčném
hladu, o beznaději, o Tarnoru, o zpáteční cestě i o věčných hádkách. A ke cti Zoltara Zemikosa je třeba říci, že ve své výpovědi na nikoho
neházel špínu ani si s nikým nevyřizoval účty. Sirn bedlivě poslouchal a občas si udělal nějakou poznámku.
„Prý došlo i ke kanibalismu?
Je to pravda?“.
„Ne. Ne… teda… jo. Došlo. Ale to bylo strašně složitý, umírali jsme hlady a Kahanec byl dávno mrtvej. My ho
nezabili…“.
„Věřím vám. Mimořádná situace si žádá mimořádná řešení. Ale o tomhle radši nikde nevyprávějte. Tohle by nemuselo být
pochopeno dobře. Informujte o tom i své muže“.
Budu… teda, budu je o tom informovat, ty moje… Prostě jim řeknu, aby to nikde
nevyklopili. Myslim, že jsem jim to už říkal hned potom… Jako po tý údálosti…“.
„Správně, pochopil jste to dobře“.
„…moji muži,
hm…“.
„Ohledně toho Tarnoru. Kapitán Bolen jeho polohu celkem dobře zakreslil do lodního deníku. Budu pak po vás chtít, abychom
si to tady pak prošli společně“.
„Jasně, to není problém“.
„Zbývá poslední záležitost…“
„Jasně…“.
„Lodní pokladna, či
spíše její obsah“.
„Chmmm… jo?“.
„Ano“.
„A…?“.
„Ten obsah bych potřeboval vrátit. Jedná se o majetek Zeměpisné
společnosti“.
„Vážně? To asi ano. To je logický“.
„Kapitán Bolen i ostatní potvrdili, že to máte u sebe. Nebo někdo z vaší
skupiny…“.
„Podívám se po tom. Nějak se mi to vykouřilo z hlavy. Ale jasně…“.
„Tak mi ty peníze přineste. To víte…
účetnictví“.
„Hned?“.
„Brání vám v tom něco?“
„Ne… jasně, že ne“.
O chvíli později přišel Zoltar Zemikosa do
velké kajuty, kde byl ubytován zbytek družiny. Najedení, a někteří i umytí a oholení, dobrodruzi z Nurnské družiny se váleli na kavalcích a vedli
řeči.
„Tak co, Zemikoso? Dobrý? Byl si tam docela dlouho…“.
„Jo, to sem byl. Jenom mi teď dejte ty prachy z lodní pokladny. Sirn
je chce“.
„To si se zbláznil? To sou naše peníze “, zakřičel Jorchen Kierke.
„To teda sou “, přidal se Darkal Dorn.
„Co to tady
předvádíš? Proč máme vracet něco, co je naše?“, zašklebil se trpaslík Bolbuch, skutečný vůdce družiny.
„Ví, že je máme…“.
„No
a co? Ty prachy patřej nám “, zasmál se Dwany Růžička.
„Prej ne, prej je to majetek tý Zeměpisný společnosti. Že prej patřej ke
Karpenu…“, utřel si theurg zpocené čelo.
„Karpen se potopil, jestli sis nevšim, blbče “, zakřičel Jorchen až na stole nadskočily misky se
zbytky jídla.
„Ale… ale… ale…, já nevim… říká to Sirn“, zaštítil se Zemikosa nepřítomným.
„Ten starej pirát Ať si políbí řiť“, křičel
Jorchen dál.
„Ty si nás normálně udal, Zemikoso Na čí vlastně seš straně?“, přidal se i Rhak Thogey.
„Nikoho sem neudal. Dyť von
to ví Ví to vod Bolena… dyť není blbej “.
„Normálně si to vyžer sám, bonzáku Prachy sou naše Nic “, Jorchen dál nemilosrdně útočil
na bývalého vůdce.
„A kolik tam vůbec je?“, zeptal se Worrel Sovák.
„Nevim to přesně. Něco vokolo deseti tisíc“, ozval se vůdce
Bolbuch.
„A stojí nám to za to?“, opatrně se otázal Worrel Sovák.
„Jasně, že nám to stojí za to To sou naše prachy My sme mrzli,
my sme trpěli A ten hnusnej pirát si válel šunky v teple“, pokračoval Jorchen, který dobře věděl, že v téhle záležitosti budou skoro všichni proti
Zemikosovi. Družiníci se vždy neradi vzdávali zlata. Tak to vždy bylo.
„Běž si to vyřídit. A běda, jak nám někdo na ty prachy sáhne “,
pohrozil Zemikosovi Bolbuch.
„Řvou tam na sebe, pane. Je to slyšet až na palubu“, zahlásil mladý setník Sirnovi informaci, kterou
díky intenzitě hádky, věděl i šéf Zeměpisné společnosti. Jeho kajuta byla na stejné palubě jako kajuta Nurnských. Křik hádky slyšel dobře, ale
přesný obsah neznal. Mohl se jen domnívat, co je její příčinou. A nemusel mnoho přemýšlet, aby si to domyslel.
„Raději povolejte několik
mužů pro případ, že by se něco semlelo. A podávejte mi dál hlášení, o čem se hádají“.
„A pane… ještě něco…
ehm“.
„Ano?“.
„O vás říkají, že jste starý pirát…“.
„Starý pirát?“.
„Ano, přesně tak. Nejvíce to řve ten člověk, ten
černovlasý. Alespoň si to myslím. Pamatuji si jej dobře, byl navztekaný už při příchodu…“.
„Zajímavé“, pousmál se Sirn, „Velmi zajímavé.
Sledujte je dál, ale rozhodně nezasahujte. Nesmíme zapomínat, že ti muži mnoho vytrpěli, jsou to vlastně hrdinové“.
„Uráží vás, pane…“,
poulil mladičký setník dál oči.
„Ale no tak. Budeme přeci shovívaví. Sledujte situaci, připravte muže na případný zásah a zavolejte mi
sem kapitána Kulicha. A hlavně mi dál hlaste obsah té hádky. Rozumíte?“.
„Jistě, pane. Rozkaz“, pozdravil předpisově setník po vojensku
a opustil kajutu.
„Starý pirát? Hm, zajímavé. To sou věci“, zamumlal si pro sebe Bořivoj Sirn, a pak se rozesmál.
Když
vystresovaný Zoltar dorazil opět do Sirnovy kajuty, byl zde přítomen již i kapitán Kulich, kterého znal. Ve zbroji a s vážným výrazem.
„Tak
prosím, veliteli Zemikoso. Sem mi to předejte“, uvolnil místo na stole Bořivoj Sirn a ze šuplete vytáhl knihu, „Jak jsem říkal, účetnictví musíme
mít v pořádku. Kapitáne, pomůžete mi počítat“.
„Hu… já… já ty peníze nemám?“, mračil se Zemikosa a otíral si zpocené ruce do
kalhot.
„Nemáte? Ale to je smutný případ. Stalo se s nimi něco?“, trápil theurga Bořivoj Sirn. „Pokud jste snad o ně přišel, budete muset
zcela věrohodně dokázat, za jakých okolností k tomu došlo“.
„Sem… sem… jsme je nenašli“, špitl Zoltar, který se ocitl mezi dvěma
mlýnskými kameny a nevěděl, co má dělat.
„Nenašli? Nenašli “, vstal najednou Sirn z křesla a Zoltar si opět uvědomil, jak je Sirn
neuvěřitelně mohutný.
„Heee…“.
„Neserte mě, veliteli Zemikoso Blbce si dělejte z vaší matky “.
„Krtena“, hlesl Zoltar.
„Ze mě ne “, praštil Sirn do stolu a zcela změnil původní bohorovný výraz. A kapitán Kulich se začal tvářit ještě přísněji.
„Já… já… nejsem
už velitel“, vypadlo ze Zoltara.
„Co? Cože už nejste? Co teda vlastně ste?“.
„Nejsem velitel. Nevedu je“.
„Vzpoura? Sesadili
vás?“.
„Ne Odstoupil jsem sám. Pro nepřekonatelný rozpory a pro ideovou nesouhru“, nafoukl se Zoltar.
„Tohle už tady jednou bylo,
pokud si vzpomínám Jednou jste velitel, podruhý nejste velitel Co vlastně ste? “.
„Sem… sem… Sem Zoltar Zemikosa a myslim to dobře.
Jo, myslim to dobře “.
„Ale děláte to blbě Víte, co je tohle?“, ukázal Sirn na účetní knihu a znovu se posadil.
„Kniha? Sešit nějakej?
Účetní sešit. Jasně, je to účetní sešit“.
„Chytrej“, pochválil theurga ironicky Sirn a otevřel knihu dokořán, tak aby Zoltar mohl zahlédnout
stránky rozdělené na sloupečky a spoustu čísel.
„Takže já teď budu muset tu částku z tý pokladny odepsat. Pěkně mínus. Účetnictví je
spousta plusů a mínusů. Upřímně řečeno, moc mě to nebaví. Když se na to tak koukám, tak celej Karpen je taky v mínusu. To máme loď,
náklady na plat posádky, kompletní výstroj a zásoby. To všechno je v mínusu…“.
„Jasně. Chápu. Vy to vodepíšete. To je účetnictví. Tomu
rozumim“, nadechl se Zoltar Zemikosa s nadějí.
„Ovšem mnohem raději mám plusy. Našli jste Tarnor, učinili jste něco pro Gwendarron,
Přinášeli jste oběti. Zeměpisná společnost z toho může ledacos vytěžit, když se o to postarám“.
„Jo, strašně jsme mrzli a taky jsme měli
hlad. Když mluvíte vo těch vobětech…“.
„A v účetnictví se taky stává, že se některá položka můžu přesunout z mínusu do
plusu…“.
„Jasně. Může. Jste študovanej“, pousmál se Zoltar a začal věřit, že nejhorší má za sebou.
„Máte tušení, která položka by
to tady v tý mý účetní knize mohla být? Taková položka, kterou jsem již před několika dny odepsal?“.
„Hm… ne“.
„Je to dost velká
položka“.
„Ne, nic mě nenapadá. Nejsem účetní, jsem theurg“.
„Tak Vy nejenže nejste velitel, a důvody proč tomu tak není, sou
mi ukradený, vy jste navíc ještě blbec Vypadnětě A zavolejte sem… třeba… třeba… toho Dorna. Jo. Darkala Dorna. A teď zmizte a zavřete
za sebou dveře “.
Sirnova sázka na to, že se domluví s Darkalem Dornem, kterého letmo znal, a doplnil jím stav Nurnské družiny
před vyplutím, se ukázala jako hodně nešťastný krok.
„Tak co? Žvanils?“, otázal se skleslého Zoltara Jorchen Kierke po jeho
příchodu do kajuty, ve které vládla bojovná nálada. Vydat peníze? Nikdy
„Drž hubu “, odsekl hraničníkovi theurg a padlý
vůdce.
„Počkej, cos mu teda řekl?“, nenechal Zemikosu odpočinout trpaslík Bolbuch.
„Že už nejsem vůdce. Dejte mi pokoj. Sme
za úplný blbce. Jo, a má tam jít Dorn“, svalil se uraženě Zoltar na kavalec a přestal komunikovat.
„Proč já? Hu…“, udivil se Dorn a mocně
zabafal z dýmky, do které si nacpal již druhou dávku gulidího hulení.
„To je jasný, protože seš Sirnův špicl. To mi bylo jasný vod začátku“,
zamračil se Jorchen.
„Špicl? Já… hu… hu…hu“, rozkašlal se Dorn.
„Ty seš fakt špicl, jo? To je zajímavý. Jak se to dělá?“, otázal
se Rhak Thogey.
„Seš máklej, hu?“.
„Hele Dorne, možná bys tam měl jít. A pamatuj si. Žádný prachy “, otočil se na Dorna vůdce
Bolbuch.
„A proč tam nejdeš ty, vůdče?“, otázal se trpaslíka Worrel Sovák.
„Taktika. Já to jistim tady z kavalce. Mám nějaký životní
zkušenosti. Tak už běž, Dorne“.
„Hu, du… žádnýprachynaserupirátovinastůl, hu“, ztěžka odkráčel z kajuty barbar Dorn.
„Nevim,
jestli to byl nejlepší nápad, vůdče“, utrousil Worrel.
„Pan Dorn? Posaďte se. Víte proč tu jste? Potřebujeme vyřešit tu záležitost
ohledně lodní pokladny“, zkoumavě si nejistě se pohupujího barbara, prohlédl Bořivoj Sirn. „Nesete mi konečně ty peníze, ať to můžem uzavřít
a řešit konečně už příjemnější věci?“.
„Hu… hu… žádnýprachynedostanešpiráteposranejtosounašeprachy…
šáhninaněarozbijutipalicikladivem… našepeníze… mysijepřinesliahovnohovnohovno… nicnedostnešzloději “, vypadlo ze zcela zhuleného
barbara Dorna.
„Prosím?“, vytřeštil oči Sirn a kapitán Kulich povytáhl meč z pochvy.
„Mám ho nechat zatknout?“, otázal se
Sirna.
„Zajímavé, zajímavé… co to, kapitáne, ta osoba povídala?“.
„Nic pěkného. Domnívám se, pane. Mám ho nechat sebrat a
zbičovat?“.
„Ne, ne. Tady názorně vidíte, jak se projevuju dlouhodobá zátěž ve spojení s vrozenou polodebilitou“.
„Hu…
žádnýpenízepirátenebošlus… trpaslikrozkázalnicnevydatjátakynicnevydám… nenechámesevokrádat “.
„Poslyšte, kapitáne Vyveďte
to individuum, nebo za sebe vážně neručim “, začínal ztrácet nervy i životem protřelý Sirn. „A zarazte jim příděl chlastu “.
Dorn
opustil Sirnovu místnost. Když kráčel spojovací chodbičkou, všechno se okolo něj divně pohupovalo a po stěnách tančily divné stíny. Nijak
nevnímal, že je tu najednou více vojáků, kteří zde předtím nebyli.
„Tak co?“, zeptali se jej ostatní
dobrodruzi.
„Penízenašenicjsemnevydal. Dejtemiještěčmouda…“.
„No, dalo by se říct, že splnil přesně tvůj požadavek, vůdče“,
poškrábal se na nose Worrel, „Ale co z toho bude, to vážně nevim“.
„Dobře udělal Nepodělal se z toho piráta. Jako tady Zemikosa “,
vyštěkl Jorchen a přihnul si z lahve.
„Jsme připraveni zasáhnout, pane. Kapitán lodi Gdoul je o všem informován a za chvíli dorazí.
Máme brát zajatce?“, zahlásil kapitán Kulich.
„Snad nebude tak zle. Teda aspoň pořád doufám. Ale tohle si pro jistotu připravím“, potěžkal
Sirn v ruce těžké bojové kladivo. „Zajatce samozřejmě berte, kdyby se něco semlelo. Pořád jsou to osoby, které něco dokázaly. Věřím, že je mezi
nimi stále někdo příčetný. Ostatně, škodí především sami sobě.
„Domnívám se, že zásah je na místě. Navrhoval bych naopak poslat jim
další pití a pak tam vtrhnout. Odzbrojíme je, a pak je rozdělíme. Sebereme jim ty peníze a ty nejdrzejší, případně ty, kteří se postaví na odpor,
necháme zmrskat. A pak je třeba vysadíme“, rozvíjel případný plán kapitán Kulich.
„To je zcela rozumný návrh. Ale dáme jim ještě šanci.
Pamatujete si, co říkal ten pitomec naposled? Mám pocit, že říkal něco o nějakém trpaslíkovi, který mu vydal nějaký rozkaz ohledně těch
peněz“.
„Jeden trpaslík mezi nimi je, pane. Starý…“.
„Já vím, Bolbát… Dubrát… nebo tak nějak. Podle všeho to bude vůdce po tom
neschopném Zemikosovi. Nechápu, proč za mnou ještě nepřišel. Dáme jim ještě šanci. Zkuste ho zavolat“.
„Bolbuch. Méno mý.
Prej jste se mnou ráčil mluvit“, ležérně se Sirnovi představil trpaslík.
„Jestli jsem to dobře pochopil, tak vy jste nyní vůdce po Zoltaru
Zemikosovi. Možná jste mi to mohl oznámit hned“, načal rozhovor s trpaslíkem Sirn. „Nemusel jste za sebe posílat… ehm… nekompetentní
osoby“.
„Nikdo se mě na nic neptal“.
„Takže jste vůdce nebo nejste?“.
„Dá se to tak říct“.
„Ano nebo ne?“.
„Ano“,
utrousil trpaslík, „jsem provozní vůdce“.
„Takže jinak. Jste kompetentní k tomu, abyste za ty lidi mluvil? Můžete uzavírat dohody a ručit
za ně?“.
„Ano… dá se to tak říct“.
„Ehm… budu to brát jako ano“.
„Berte to, jak je libo“.
„Poslyšte, kapitáne“, otočil se
Sirn na kapitána Kulicha, „nechte nás chvíli o samotě“.
„Rozkaz, pane. Kdyby něco, jsme v pohotovosti“, opustil kajutu
voják.
„Takže od začátku, pane Bolbuch. Jste ochoten vydat peníze, které vám nepatří?“.
„Nevím o čem mluvíte, pane“.
„Takže
nejste. Přesto jsem ochoten učinit vám nabídku…“.
„Nejsem proti“.
„Ty peníze si můžete nechat, odepíšu je. Dokonce vám vyplatím
slíbených deset tisíc, které jsem vám slíbil za potvrzení existence Tarnoru…“.
„Nejsem proti“.
„Budu za to ovšem něco
chtít…“.
„Poslouchám“.
„Nehodlám situaci hrotit, jde mi o dobré jméno Zeměpisné společnosti…“.
„To chápu“.
„Po
připlutí do Nurnu budu chtít, aby někdo z vás o celé výpravě referoval před několika velmi významnými a vlivnými lidmi. A chci, aby to
vyprávění bylo pojato, řekněme, hrdinsky. Velký objev, velké strádání, velké výzvy, vzdorování nepříznivému osudu. Prostě takovýhle kecy.
Předpokládám, že vy referovat nechcete?“.
„Nejsem moc na mluvení, pane“.
„Ale?“.
„Poptám se u svých lidí. Myslím, že
takového člověka najdu“, připustil Bolbuch.
„Poptejte se rychle, to jméno chci znát ještě dnes. Jinak dohoda
padá“.
„Rozumím“.
„A dále. Nikde nebudete mluvit o kanibalismu, ke kterému tam došlo. Nikdo z vás, rozumíte?“, naklonil se Sirn
přes stůl. „To rozhodně nepasuje k hrdinským historkám “.
„Zařídím to“.
„A ještě něco. To, co zbylo z bývalé posádky Karpenu,
kapitán Bolen, kormidelník Krach, námořník Berda a dokonce i bocman Kosatka je pro vás tabu Naprosté tabu Jestli se někomu z nich z vaší
strany něco stane, vyhodnotím to jako vzpouru A doufám, že vám nemusím říkat, jak se taková vzpoura ve vojenském námořnictvu trestá Ani
žádné provokace Prostě nic “.
„Souhlasím“.
„To je všechno. Můžete jít. A pošlete mi toho řečníka“, zašklebil se Sirn. „A jestli to
bude ten Dorn, tak to budu považovat za vzpouru rovnou “.
„Dorn to nebude. Jsem rád, že jsme se dohodli. Tak já jdu“, opustil Bolbuch
Sirnovu kajutu.
V kajutě byl Bolbuch přivítán jako hrdina. Zvláště Jorchen Kierke při chvále provozního vůdce neměl daleko
k podlézání. A to byl Bolbuch trpaslík K přednášce před vybranými hosty se přihlásil Worrel Sovák a po příplutí do Nurnu tak skutečně učinil
k plné Sirnově spokojenosti. Když před přítomnými hosty elf dramaticky líčil osud výpravy a ukazoval znetvořenou ruku, některé přítomné dámy
omdlévaly a Zeměpisná společnost si získala velký respekt a další přízeň vlivných. Worrel Sovák skutečně pomlčel o tom, že na výpravě došlo
ke kanibalismu. A také o tom, že se několikrát pokálel do fusaku. To k heroickým historkám nepatří.
* *
*
„Myslím, že jste k nim byl příliš shovívavý a velkorysý, pane. Byli drzí a minimálně několik z nich zasloužilo přísné
potrestání. Ale musím říct, že situace se uklidnila“, hlásil kapitán Kulich Sirnovi.
„Někdy musíte pro dobrou věc dělat kompromisy. To
je život. A ti lidé nepatří ani k námořnictvu, ani k armádě. A co se týče té velkorysosti? Udělám to takhle“, vytáhl Sirn účetní knihu Zeměpisné
společnosti a ukázal Kulichovi stranu, která se byla nadepsaná jako ‘Výprava Tarnor 1073-1074', pak vzal brk, namočil jej do inkoustu a přeškrtl
ve výdajích položku ‘Nurnské družině za mimořádné hrdinství a zásluhy o Gwendarron’.
Kapitán Kulich vytřeštil oči. Přeškrtnutá částka
měla hodnotu šedesáti tisíc gwendarronský zlatek.
„Myslim, že jste to vyřešil dobře, pane“, zasmál se kapitán Kulich.
„Jsem stejného
názoru“, pousmál se i Bořivoj Sirn a zhluboka se napil drahého vína…