Lyškánora 78
* Motto tohoto čísla * Milý Luncie... * Katadhinská studie - část první *
Ponovorok 1078
Motto tohoto čísla
„...Pojedu do Mirellu za sexuální turistikou...“
Jakub Pozlátko
Milý Luncie...
Milý Luncie,
tíží mne velmi, co se v naší obci stalo a že Tvoje sestra je ta, na kterou ta celá tíže padá. Protože to není ani vaše matka,
ani ty, ani nikdo jiný, kdo se se situací bude muset vypořádat. Nejdůležitější ze všeho z mého pohledu starosty je, aby z toho malého vyrostl
dobrý občan, a to doufám, že tvá sestra dokáže beze zbytku zajistit, byť se matkou stává ve věku ne již úplně mladém. Také nechci, aby v obci
docházelo k rozbrojům mezi občany, a už vůbec nechci dělit občany na starousedlíky a nově přešedší dobrodruhy. Na této ploše nikdy
nedocházelo ke třenicím, neboť usedlí občané, namnoze tak jako ty potomci významných dobrodruhů, respektovali výhody aktivních
dobrodruhů ve volbě starosty, plynoucí i z toho, že do obce jejich zásluhou přitéká tolik peněz. Dobrodruzi, kteří jsou začasté tou novou krví,
zase respektují Liscannorské tradice a mají úctu k těm, kteří zde žijí již dlouho, nebo se zde dokonce narodili. Po dlouhé měsíce také nebývají
doma, čímž si „starousedlíci“ mohou od jejich ne vždy klidné přítomnosti odpočinout. Nicméně tebou řečený Zoltar Zemikosa, můj kamarád,
není už žádnou náplavou, vždyť zde žije už drahně let. Mrzí mne, že se s tvojí sestrou po předchozím sblížení tolik rozvadil a mrzí mne velmi
jeho slova. Promluvil jsem s ním, a on mi sám, bez toho abych jej musel kárat, řekl, že teď, s chladnou hlavou, svých slov lituje a že se tvojí
sestře veřejně omluví. Já doufám, že tímto tvá právem vzbouřená krev zchladne. To, co mezi sebou ti dva lidé měli nebo neměli, nám, tak jak
sám říkáš, nepřísluší hodnotit nebo zkoumat. I když sami o sobě si o tom můžeme myslet cokoliv. Luncie mám tě velmi rád a vážím si tě coby
potomka válečníka, jehož velikosti se mi už asi nikdy nepodaří dosáhnout. Tebe vnímám jako pokračovatele Páinova ducha a jeho velikosti.
Kdykoli se budeš chtít vydat námi na výpravu, bude mi velkou ctí zasvětit tě do řemesla tvého otce a být ti průvodcem.
S dokonalou
úctou
Bolbuch
Katadhinská studie - část první
Jorchen Kierke
Hamirské ozvěny
O atentátu, který byl loňského roku spáchán v Hamiru
na vysokého představitele Gwendarronské královské armády, a jehož vedlejším projevem se stala
úplná demolice hostince U statného valacha, se v Nurnu mluvilo snad na každém rohu. Bylo to
nejžhavější téma a skutečnost, že státní moc události tajila, přilévala jenom oleje do ohně. Kde
informace chyběly, lidová tvořivost a bujná představivost vykonaly své. Zkazek z Hamiru a
takzvaných očitých a veskrze protichůdných výpovědí bylo k mání nepřeberné množství, a tak
nebylo zcela zřejmé, zda silné explozi podlehl pouze hostinec U statného valacha či dobrá
polovina města. Výše škod se pohybovala někde v tomto širokém rozmezí a stejně proměnlivé
byly i počty obětí na životech. Objevila se dokonce i odvážná tvrzení, která hovořila o známých
zemětřasech z roku 1075, jež dávala hamirskou explosi do přímých souvislostí. Jedno však bylo
zkazkám společné - za vše byl přímo zodpovědný Wilfský stát a krvelačná vláda zosobněná jeho
krutým vladařem. Vladařovo jméno známé nebylo, respektive ohledně jména kolovalo mnoho
dohadů. Že však ve Wilfu žijí elfové, to bylo známo všeobecně, a jejich poněkud nezvyklý způsob
odívání byl ještě známější. Není tedy divu, že wilfští elfové, jakožto domnělí strůjci všeho zla,
upadli mezi lidem gwendarronským v nelibost. A čím méně intelektu ve vybraném vzorku lidu
přebývalo, tím viditelnější projevy nelibosti daný vzorek lidu prokazoval. Není tedy divu, že
wilfský panovník Adeodátus po zralé úvaze rozhodl se přistoupit v výjimečnému řešení vzniklé
situace.
Podivné přátelství Kormana Zlotěho
Muselo se to
poprvé stát někdy začátkem chladna. Ano, od vidění ho znal už dříve, ale nikdy s ním neprohodil
víc jak několik běžných frází. Zapisoval se na stejné kursy jako on. Stejně jako on nepůsobil jako
nějaký kdovíjaký myslitel a stejně jako on budil zdání, že má jednu kapsu prázdnou a druhou
vysypanou. Společný osud lidi stmeluje, dává jim pocit sounáležitosti a rovnosti. Ale Korman
Zlotě v zásadě na tyhle věci zvysoka kašlal. Žil pro konkrétní okamžik. Co je teď, je teď. Co bude
zítra, to se neví, a co se už stalo, na to, s odpuštěním, sere pes. A potom se tehdy v chladnu
potkali. Potkali se mimoděk na půdě University a on Kormanovi navrhl, že by mohli zajít na pivo.
Že ho zve. Jmenoval se Janyk Hába.
* * *
Studentská špeluňka, která dost dobře ani neměla povolení Nurnské radnice, natožpak nějaké
oficiální jméno, se nacházela ve sklepních prostorách pod maštalemi. Říkalo se jí prostě Maštal.
Toto bylo lůno mladých odvážných myšlenek, které hřezly do společného éteru skrze pach
kobylinců a mlhu dýmu z tabáků a bylin.
Sedli si do kouta, žvanili o různých věcech.
Ledabyle sledovali kluky z Trajdáku. Trajdák sestával ze tří hudebníků. Z bubeníka, pištce a
zpěváka. Zpěvák vlastně nezpíval, ale dokola recitoval nějaké těžkopádné a špatně srozumitelné
texty. Přitom se štkavě zmítal v rytmu. Žvanili a potom najednou to Hába navrhl. To o těch
penězích.
“Mohl by sis přijít na nějaký peníze”.
“Jo?”.
“Samozřejmě, že jenom
občas. Prostě když bys něco zajímavýho zahlíd nebo zaslech”.
“Aha”.
Korman Zlotě
se zadumaně napil piva.
“A co jako kdybych zaslech?”.
“No, drobnosti, zajímavosti.
Nejde o žádný špehování”.
“Ne?”.
“Jasně, že ne. Jde jenom o to bejt otevřenej, chápeš?
Rozhlížet se a poslouchat. Nic víc”.
“Aha”.
“Ale taky nic
míň”.
“Jo”.
“Dneska tě zvu”, řekl Hába a cvrnkl do korbele, ”Mám na
to”.
“Hm”.
“Ty budeš mít taky, to je jasný. Jseš votevřenej, všímavej”.
“To teda
jsem”.
“To jsem si myslel. Když si něčeho zajímavýho všimneš, řekneš to mně. A dostaneš
peníze. Nebo i jinší věci”.
“Jaký věci?”.
“Lepší”.
“Aha”, odtušil Korman, “Jenže
porád nevim, čeho si mám všímat”.
“Věcí, který se dějou, řečí, který se vedou”, odvětil
Janyk Hába.
Ztišil hlas a nahnul se ke Kormanu Zlotěmu. Trajdáci měli zrovna občerstvovací
pauzu.
“Jedná se hlavně o Ardasiana Filistru, Horácia Tenqueeho, Tinara Mystaru a
prdelníka Šlábala. Moje známý zajímá všechno, co se kolem nich děje, včetně obsahu studijních
kursů. Šel bys do toho?”.
Korman Zlotě se dlouze zamyslel. Profesorský sbor neměl rád.
Byli to třídní nepřátelé. Znal ty muže. Ardasian Filistra je profesorem oboru Distančního transferu
hmoty. Horácius Tenquee děkanem Magické university, která je pilířem slovutné University
nurnské. A děkanský pedel Šlábal, kterému se mezi studenty neřekne jinak, než Prdel? To je vlezlý
Tenqueeho podržtaška, universitní úředník, který jednou pýchou a vědomím své důležitosti nejspíš
pukne. Jenom ten Mystara mu mezi ostatní jména nezapadal. Nenápadný student, se kterým
spolufrekventuje některé z kursů a o němž nikdo neví, co si vlastně myslí.
“Tak jo”, řekl
Korman Zlotě.
“Správná volba, příteli!”, plácl ho Janyk Hába přes
rameno.
“Hm”.
Trajdáci vyloudili několik kakofonických zvuků a dav zaburácel
nadšením.
“V šédovskéééjch ďourááách mezi vódpadkamááá... cvákajííí courýýý
pódpatkamááá...”, ječel zpěvák jako pominutý.
V Maštali to vždycky žilo, jako kdyby zítřek
už nikdy neměl přijít.
* * *
Od té doby se viděli párkrát. Zašli spolu na pivo. Hába se zajímal, co je nového. Korman Zlotě
řekl, co věděl, ale moc toho nevěděl. Ardasiana Filistru viděl naposledy na konci loňského roku.
Říkalo se, že píše knihu. Zlotě si ale všiml něčeho jiného, změn v chování Janyka Háby. Za těch
několik schůzek se hodně změnil. Byl stále méně usměvavý a vyrovnaný. Působil dojmem
vystrašeného a roztěkaného. Měl kruhy pod očima a nervózně si hryzal nehty. Ta proměna se s
ním udála během necelých dvou měsíců. A potom na konci jarnu dal Janyk Hába Kormanu
Zlotěmu první jednoznačný úkol. Za osmadvacet zlatých měl zjistit, jaký má Tinar Mystara, ten
student, názor na elfství a wilfskou zodpovědnost za výbuchy v Hamiru. Zbytek večera nad
korbelem levného piva student Hába vyprávěl studentu Zlotěmu o elfech a dávných časech
wendaernských. Korman Zlotě ty věci pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven a přemýšlel,
co je vlastně zač, ten Hába. Ale ty peníze k zahození rozhodně nejsou. Když zjistí, jaký má kolega
Mystara názor na elfství, rozhodně mu tím neublíží. A klidně přidá k dobru i názor svůj. Jak ho
sere elfský protekcionismus ve škole, který sice formálně neexistuje, ale je cítit všude, kam se v
areálu university člověk podívá.
Kvalitní člověk
V Liscannoru
bylo zase vše při starém. Na konci loňského roku to vypadalo, že starosta Bolbuch se pochlapil
a začal činit rázných kroků k očistě Liscannoru, ale už zase částečně upadl do dřívější nečinnosti.
Přesto ta starostova krátká aktivita za sebou zanechala viditelných stop v podobě vyčištěného a
osazeného rybníka, odbahněných cest a jisté naděje na vyhlídku lepších časů, jež se nejistě usídlila
v myslích místních obyvatel. Naděje, že se věci obracejí k lepšímu. Dokonce i řídící obecní školy,
Griffin Linfalas, který byl důrazně pokárán, že školu přivedl na okraj existenční propasti, se nechal
slyšet, ať se přihlásí každý, kdo přechovává doma nějaké dítě školního věku. Bolbuch toto
prohlášení podpořil a pravil, že řídící Linfalas je přesvědčen, že by nějakých šest až osm kousků
mělo snad být k mání. Což bylo tedy obyvatelstvem obecně považováno za čirou blbost.
V
takovém ovzduší plném očekávání si Worrel Sovák začal stavět dům podle vlastnoručně
zhotovených plánů, které předtím dlouze konzultoval s přítelem Menhorianem Nocturno
Blathelem z Cairn, u nějž do doby, než se bude moci přestěhovat do vlastního, přebývá. Nový
dům bude prý álfheimského typu a bude se mu říkat Skalla. Najatí dělníci pracovali čile a hrubá
stavba Skally tou dobou už čněla k nebi.
Zoltar Zemikosa se zatím věnoval jiným věcem.
Definitivně se nastěhoval do domu Moskytových, kde mu paní Attrien Moskytová nechala vyklidit
jeden z pokojů pro hosty. Vlastní srub Zoltar drobnými úpravami v rozmístění sešlého nábytku
přestavěl na laboratorium, které si mínil držet kvůli bádání a pokusům. Je dobré mít laboratorium
mimo místo bydliště, protože pokus se někdy nevydaří. Některým odborníkům, mezi něž se pyšně
řadil, dost často. A navíc, Zoltar Zemikosa chtěl být nablízku dámě svého srdce. Udržoval s paní
Attrien důvěrný vztah již nějaký ten rok a zatím vše dokázali udržet v tajnosti. Bylo to pro něj
úplně něco nového. Něco ho k té ženě, která by mohla být jeho matkou, táhlo. Věkový rozdíl
mezi nimi odhadoval na třicet let, ale neodvážil se Attrien zeptat. Nehodilo se to. Nehodilo se
mnoho jiných věcí, tak je prostě nedělal. Byl tolik šťastný. A Attrien v jeho blízkosti rozkvetla,
i když si byla vědoma, že ten vztah je nerovný. Věděla ale také, že život je krátký, a proto je třeba
radovat se z každého dne. Už si byla jistá, že má Zoltara ráda. Věděla, jakou má minulost. Jaké
řeči se vedly a vedou po vsi. Ale byla přesvědčena o jeho dobrých stránkách. Rozhodla se, že ze
Zoltara Zemikosy vychová kvalitního, dobrého člověka.
Převýchova Zoltara Zemikosy
započala občasnými návštěvami nurnské měšťanské společnosti spojenými s kulturními událostmi.
Takže Zoltar Zemikosa už brzy dokázal bravurně odlišit housle od violy a také skálopevně věděl,
že basa tvrdí muziku a má čtyři struny, kdežto gusle mají strunu jednu a netvrdí vůbec nic. A
Attrien byla s milencem velmi spokojená a rozhodla se, že jí už na utajení vztahu zas tolik
nezáleží. Dobře věděla, že pokud se lidem pravda představí postupně, po lžičkách, nebudou
pohoršeni.
A Zoltar se nestaral jenom o Attrien a kulturní dýchánky, ale také vědecky bádal.
Dal se do spolku s bořimským alchymistou Otakárem Vestou a spolu vymýšleli samé nové věci,
jak co s čím shníst dohromady, aby z toho bylo něco jiného, lepšího a šikovného. Říkali tomu
tvoření a z laboratoria stoupaly různobarevné dýmy. Občas se také něco nepovedlo. To potom
Otakáro Vesta se smíchem vyprávěl v hospodě veselé historky a Zemikosa se tvářil
otráveně.
* * *
A potom, bylo to osmadvacátého jarnu, kdy Zoltar Zemikosa obdržel ten dopis. Poštou. Voněl
po akátu a ještě něčem nejasném. Zemikosa cítil ženskou. Přečetl si dopis v laboratoriu, aby ho
nikdo nerušil. K Attrien nemohl - co by si pomyslela? A v hospodě by mu viselo za krkem aspoň
tucet zvědavých chlapů. Zoltar otevřel obálku a četl.
Psáno v královském městě
Nurnu
28.3.1077
Drahý pane Zemikoso!
Z mně velmi blízkých a
navýsost důvěrných kruhů donesly se mi přednedávnem zvěsti, jež zavdaly mi příčiny doufati a
nalézti odhodlání osloviti Vás tímto listem. Ze zmíněných veskrze důvěryhodných indicií troufám
se domnívati, ne, já jsem o tom pevně přesvědčena, že jste veskrze
kvalitní člověk! Pro toto
přesvědčení hovoří nejenom vřelá vyjádření kruhů mně blízkých, jakož i pověst, jež Vás provází
a předchází. Ovšemže je mně též známo, že požíváte cti honositi se čestným občanstvím našeho
milého sídelního města, a také jsem byla ubezpečena, že nadmíru rozumíte křehkému srdci ženy.
Umíte uchovat důvěrnost sdělení, jež Vám byla v dobré víře vydána všanc, a to bezvýhradně. Jste
ctihodný muž, jenž si může osobiti být po právu hrd na svou bezúhonnou a charakterní
existenci.
Drahý a milý pane Zemikoso! Bude mi neskonalou ctí přivítati Vás ve vší
počestnosti v malebném hostinci U korbele červeného dne 1.4.1077 po šesté hodině večerní a
stráviti s Vámi příjemný večer při sklence lahodného vína a velmi závažném a důvěrném
rozhovoru. Žádám Vás, ačkoli jsem přesvědčena, že můj požadavek budete považovati za
naprosto samozřejmý, abyste naše setkání pozdržel v tajnosti.
S neskonalou úctou
a potěšením,
Vaše
Blahulena Šlábalová-Filistrová
žena universitního profesora
Ard. Filistry
tč. praktikujícího na Magické universitě nurnské
Zoltar byl
z obsahu listu mírně řečeno zděšen. Měl krásný vztah s Attrien Moskytovou a v žádném případě
netoužil si jej nikterak pokazit. Cítil zradu, ale byl také neuvěřitelně zvědavý. Nechal věc uležet
s tím, že ráno je vždy moudřejší večera. Ale ráno bylo úplně stejné. Zoltar se tedy setkal s
Worrelem Sovákem, který u staveniště nového domu pokřikoval povely na stavební
dělníky.
“Jakpak to jde?”.
“Pomalu to jde, Zoltare, pomalu”.
“Ono taky neni
čemu se divit, když sotva opadly sněhy”.
“Ty jseš zase nějakej chytrej, co?”.
“Hele,
Worrle...”.
“Říká se Worreli, chlape! Worreli. Stejně jako jeteli nebo příteli”.
“Příteli,
potřebuju radu”.
“Hm”.
“Neznáš nějakýho Filistru?”.
“Znám. Je to profesor na
Universitě. Ardasian Filistra, jo, jo. Magicus”.
“Co vyučuje?”.
“Nějaký teleportace a
tak. Šup sem, šup tam. Magický hejbačky”.
“A jakej je?”.
“A jakej by měl asi tak bejt?
Profesorskej, pedantskej. Kam deš s tim trámem? Kam deš, do háje zelenýho, s tim trámem asi
tak, se tě ptám!?”.
Zoltar pohlédl na peskovaného dělníka, který zaklel a otočil
se.
“Furt na ně musim dávat pozor. Kradou”.
“Každej krade. Když může”.
“Oni
nemůžou. Nesměj. Stavěj mi dům. Mojí Skallu”.
“Vorelí hnízdo”.
“Ty máš zase
rejpavou, co?”.
* * *
Na druhý den se svěřil kolegovi Vestovi. Příteli. A ten mu navrhl, že pojede s ním, aby jej
podpořil. Že na něj počká někde stranou.
“Já budu sedět U lišky. Je to blízko. A kdybys
něco potřeboval, tak prostě zaběhneš”.
“Mně se to celý ale nějak nezdá”.
“Co je na
tom divnýho? Ňáká bába si potřebuje pokecat s kvalitním člověkem, tak si vybere
tebe”.
“Když já nevim. Je to nějaký divný”.
“Jaký divný? Obšťastnils tady půlku
vesnice a teď se zalekneš jedný paničky z Nurnu?”.
“Lidi se měněj”.
“Houby měněj.
Lidi zůstávaj stejný. To jenom dělaj, že se měněj. Ale neměněj se. Nejsou na to dělaný, aby se
měnili”.
“Já se změnil. Přišlo to zevnitř, z duše. Tak ráno u Stromu?”.
“Radši před
Hrochem, když tam bydlim”.
“To je jasný”.
“Dobře, domluveno. Brzo ráno. Dáme si
oběd U lišky, koupíš si nějaký hadry. Oholit, ostříhat, vykoupat, navonět. Ať ta ženská ví, že jseš
honorace. Že dostává, čeho si žádá”.
“Máš představu, čeho si vlastně
žádá?”.
“Kvalitního člověka přece, Zoltare. Kvalitního člověka”.
U korbele
červeného
Do Nurnu dorazili koňmo a vzali s sebou ještě Mila Pelíška. Uvyklý
tvrdé dřině na tuřínových polích vstával dosud brzy. Za kuropění. Ještě si nezvykl, že teď už
nemusí. A tak seděl na zápraží u sochy hrochojezdců a viděl je. A oni spatřili jeho. Museli ho vzít
s sebou, jinak by všechno rozkecal. A Vesta byl nakonec rád. Aspoň se U lišky nebude nudit. Milo
Pelíšek je docela dobrý parťák do nepohody.
Zoltar Zemikosa si koupil nějaké šaty a hlavně
zaběhl k lazebníkovi, který s jeho vzhledem učinil zázraky. Potom si dali oběd a Vesta poprosil,
zda by jej pardi nedoprovodili k zakázkovému krejčímu a ševci. Nechal se oměřit a objednal si
ušití vysokých bot a kostkovaných šatů. Pelíšek nevěřícně zíral. A přiblížil se podvečer. V hostinci
U lišky vyslechl si Zoltar Zemikosa pár posledních rad a vyrazil na schůzku.
* * *
Janyk Hába byl nešťastný. Vydírali ho. Svině. Buď ukáže, že za něco stojí, nebo šmytec. Studium,
bydlení na koleji, peníze, štěstíčko. Šmytec. Ani to štěstíčko. Nic. Oni jsou mocní. Seděl pod
stolem, držel se za kolena a ujistil se, že dlaň, kterou rozevřel před obličejem, skutečně nevidí.
Nebylo těžké zjistit, že baba Filistrová má freje v Šarlatovém salonku. A ještě lehčí bylo se sem
dostat. I když bez štěstíčka se klepou ruce a myšlenky těkají. Janyk Hába myslel čím dál tím víc
na Kormana Zlotěho. Zdálo se mu, že elfy v lásce nemá. Možná by mu mohl pomoci. Kdyby
zmizely důkazy proti němu, možná by se mohl vyvázat. Možná by ho z University nedostali. Jak
se zdá, ani Mystaru nemají. Třeba tam nemají nikoho. Kdyby nebyly důkazy, bylo by snadné
cokoli popřít. Ale sám nemá šanci. Se Zlotěm by šance být mohla. Zdá se, že pro ránu nejde
daleko. A plno věcí ho sere. Ale teď baba Filistrová. A ten kvalitní člověk. Kde se courají?
* * *
Zoltar Zemikosa přišel dříve, odložil plášť v šatně, ale neřekl, že tu má s někým schůzku. Řekl,
že chce stůl pro dva někde stranou. Potom seděl, pil červené víno a sledoval okolí. Obzvláště
vchody do salonků.
Paní Blahulena Šlábalová-Filistrová přišla s jistým společensky
dodržovaným zpožděním v doprovodu kypré služky Druchty. Druchta Barňáková byla veselá
kudůčka, která udržovala občasný vášnivý vztah s kočím, zaměstnaným u téže dámy, a v současné
době právě odstavujícím kočár v boční ulici. Služebná Barňáková tedy byla netrpěliva, až ji paní
propustí, a bude se moci oddat několika hodinám nerušeného objímání a jiných důvěrností v
drožce v náručí milovaného kočího Antola Špony. Zoltar Zemikosa bedlivě paní Filistrovou
sledoval, jak se nese a dává na odiv bohatství šatů i šperků, jež jistě byly nad její poměry. A
pohledem odhadoval i služku, která dámu uvedla do salonu a zavřela dveře. Zoltar pomalu dopil
a oznámil číšníkovi, že je sezván paní Filistrovou k soukromé večeři v Šarlatovém salonu. Číšník
jej brzy uvedl do místnosti a Druchta Barňáková byla propuštěna. Zemikosa usedl naproti paní
Filistrové a číšník přinesl dvě láhve červeného vína.
“Jmenuji se paní Blahulena Šlábalová-
Filistrová, jsem dcerou děkanského pedela Šlábala a chotí profesora Magické university, pana
Ardasiana Filistry”.
Povstala a nabídla Zoltarovi ruku. Ten se také představil a potom
zasedli. Seděli naproti sobě na vzdálených stranách dlouhého stolu. Zoltar si původně chtěl
přisednout blíže, ale ze silné vůně té ženy ho bolela hlava.
Rozhovor byl dlouhý, společenský
a důvěrný. Při dobrém víně a chutné večeři se oba uvolnili. Jen Janyk Hába pod stolem trpěl.
Vůněmi jídel, sžíravou touhou po štěstíčku a obavami, co by se stalo, kdyby ho objevili. Ten
Zemikosa vypadal jako pořádná porce chlapa.
Zoltar se, narozdíl od dámy, snažil mírnit v
pití a spíše naslouchat. Hovořili o všem možném, o počasí, o výbuších v Hamiru pochopitelně
také, a o dalších společenských tématech. Alchymista si dělal obrázek o té ženě. Všiml si, že je
velmi parádivá a zlatými brožemi, náhrdelníky a prsteny rozhodně nešetří. Odhadl, že se snaží
řadit do vyšší měšťanské společnosti a v této vyniknout. Její muž, Ardasian Filistra, je prý
uznávanou kapacitou a profesorem na Magické universitě, kde vyučuje obor distančního transferu
hmoty. Co to je, tušil matně. Jejím otcem je děkanský pedel Šlábal, pracující přímo pro Horácia
Tenqueeho. S manželem jsou svoji od požehnaného roku 1056 a jakožto honoraci jim požehnala
k sňatku samotná Eleanor Žhnoucí, jejíž řád udržuje s Universitou navýsost důvěrné styky. Byli
tedy sezdáni v Chrámu Matky Nifredil. Paní Filistrová považuje Gwendarron za nejcivilizovanější
ze všech zemí světa. Magická universita je srdcem University Nurnské, jež je srdcem království
a má veliký význam ve vzdělanosti země. Zemikosa pochopil, že ona dáma je pevně přesvědčena,
že její skvělý muž by jednoho dne mohl stanout v čele Magické university, kdyby se ovšem
bezvýhradně řídil jejími radami a doporučeními. Je totiž vybavena nadáním vyjednávat a má
kotakty.
“Pane Zemikoso, pohybuji se ve vysoké společnosti. Mám spoustu vlivných
přátel”.
“Jistě, madam, to je nesporné”.
Po večeři Blahulena Filistrová objednala další
láhev vína a důvěrně sdělila svému společníkovi, že jí a jejímu muži nebylo dáno míti potomků,
ale že jsou smířeni. Navíc rození dětí škodí postavě a pleti vůbec.
“A takto jsme tu oba
jenom sami pro sebe a naše láska není rozmělněna a je pevná”
Zoltar si všiml, že začíná být
přiopilá.
“Pevná...”, řekla paní a dolila si.
Zoltar jí pohledem visel na rtech.
“Pane
Zemikoso, jste nesporně kvalitní člověk a rozumíte srdci ženy”.
“Dá se to tak
říci”.
“Mám pocit, že mě můj manžel podvádí s jinou ženou”.
“Máte
pocit?”.
“Jsem o tom přesvědčena. Vím to. S courou, která není hodna nazývati se ctnostnou
ženou”.
“Víte to”.
“Pane Zemikoso, vy rozumíte srdci ženy. To žena vnímá srdcem,
to žena ví, i když nemá jediného důkazu”.
“To jistě”.
“Coura špinavá, běhna
rozcapená!”.
“A co po mně tedy přesně, paní, chcete?”.
“Abyste té ženské zpřelámal
hnáty, pane!”.
A nejen to. Zpřelámat končetiny, aby si rozmyslela běhat za ženatými muži,
to je jedna věc. Zničení jejího majetku je věc druhá. A věc třetí, zásadní, je přivést ctihodného
Ardasiana Filistru urychleně domů. Předtím mu však musí být důrazně promluveno do duše, a to
tak, aby se právě důsledkem takové důrazné domluvy dobrovolně vrátil ke své milující ženě a už
nikdy nepomyslel na ženu jinou. Těžký úkol.
“Už nikdy, rozumíte?”, zařvala paní
Filistrová.
“Jistě. Chápu”.
“Ale o jedno vás prosím, pane Zemikoso”, zaštkala dáma,
“Ono mnou zmíněné důrazné vysvětlení situace a povinností by mého muže nemělo dlouhodoběji
poškodit. Ani fyzicky, ani psychicky. Chápete?”.
“Plně”.
“Kdybyste mě, pane
Zemikoso, snad podvedl, pak mám spoustu vlivných přátel...”.
“To je
pochopitelné”.
“Ale vy jste kvalitní člověk”.
“Ano”.
Zoltar Zemikosa už nevěděl
kudy kam. Chtěl rychle pryč. Ta žena už byla nebezpečně opilá. Pokusil se domluvit nějakou cenu,
ale paní Filistrová řekla, ať si cenu stanoví sám.
“Když si řeknete moc, tak frrr...”, učinila
opilá dáma výmluvné gesto a potřísnila si vínem šaty.
Což bylo další dilema, které bylo třeba
prodiskutovat s Nurnskými. Zoltar se tedy s paní Filistrovou dohodl, že o práci zájem má a zítra
odpoledne ji navštíví v jejím domě s finančním návrhem. Do té doby požádal, aby poštou do
Liscannoru doručila nějaký manželův portrét či podobiznu. Aby nedošlo k nějakému
nedorozumění. Potom se rozloučil a odkvapil. Venku se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. Byl
rád, že vypadl. Stavil se u Lišky za přáteli. Vypil pivo, ale moc sdílný nebyl.
* * *
Teprve večer v Liscannoru se Zoltar příteli Otakáru Vestovi svěřil. Celé mu to přišlo nějaké
zamotané.
“Zítra si domluvíme cenu a potom uvidíme”.
“Jo,
uvidíme”.
Noční posel
V noci se stala ještě jedna věc. Mohlo být
tak půl jedné, když Jakoubka, který vypomáhá paní Nórienské se dřívím a různými pracemi a
může za to přespávat na lavici v lokále, vzbudilo bušení na dveře. Otevřel, proč by ne. Byl
zvědavý. Zamžoural do tmy, ze které se šklebila vyzáblá bledá tvář.
“Dobrý den. Mohl byste
tohle předat panu Worrelovi Sovákovi? Je to n-naléhavé”.
“Worrel dneska spí tady v hostici,
pokud vim. Můžu ho vzbudit. Vy jste pošťák?”.
“Ne. Já jsem posel. Důležitý p-
posel”.
Posel si přejel hřbetem ruky přes nos a nervózně se rozhlížel.
“Tak počkejte
tady”.
Worrel nebyl rád, ale věděl, že Jakoubek by ho jen tak pro nic za nic nebudil. Vždyť
Worrelovi kdysi posluhoval a dobře znal návyky svého bývalého pána. Álfheimský elf sešel v
papučích a noční košili dolů.
“Nesu vám d-důležité psaní”, řekl posel a předal elfovi obálku
z hnědého papíru.
“Počkejte, vás já znám”, pravil Worrel, “Vy jste kolega Hába,
že?”.
“Ano, Hába. Janyk Hába, kolego”.
“Děkuji vám”.
Ale děkovat Worrel
neměl. Na pokoji otevřel obálku a to, co na něj z listu vyhřezlo, bylo skutečně
hnusné.
Pane Sováku Álfheimský, příteli!
Dostavte se, prosím,
BEZODKLADNĚ do Naší Kanceláře v Zahradní ulici č.p.18 v Nurnu. Slovo “BEZODKLADNĚ”
je použito s plným vědomím jeho skutečného obsahu. Před vstupem se, prosím, představte jako
VOZATAJ a uveďte jméno ALWARIN. Důvodem návštěvy je PŘEVZETÍ DENNÍ
KORESPONDENCE. Dostavte se neozbrojen a sám. Dostavte se pěšky a ve slušném oděvu.
Dbejte, aby Vás nikdo nesledoval, v opačném případě Vám převzetí denní korespondence nebude
umožněno. O návštěvě pomlčte a tuto výzvu ZNIČTE. Odmítnutí pomoci naší ušlechtilé věci by
mohlo být chápáno, obzvláště v této neuspořádané době, jako NESOUHLAS s našimi
myšlenkami a idejemi. Nesouhlas by mohl být považován za pádný důvod podat návrh k zanesení
Vaší osoby do seznamu nesouhlasných osob. Jsme přesvědčeni, že jste si plně vědom všech
případných dopadů svého konání a že jste vázán sounáležitostí. To jsou nuance, které nás
odlišují od okolí. Pokrok je v řádu a spolupráci!
Namarié,
příteli!
Podpis žádný.
“Co teď?”, řekl si Worrel, “Do hajzlu, co
teď?”.
Zatím se rozhodl mlčet a vyčkávat.
* * *
Druhého dne v hostinci U hrocha Zoltar Zemikosa převzal doručenou podobiznu Ardasiana
Filistry a svolal zasedání. Řekl jenom, že jej nějaká žena požádala, aby Nurnští přivedli zpátky
jejího manžela, který jí zahýbá. Muže na této skice - studii k portrétování.
“Filistra. Jako by
sobě z voka vypad”, pochválil skicu Zlotě.
“A kolik za to?”, zeptal se Milo
Pelíšek.
“To chce vědět ona, co za to chceme”, řekl Zoltar.
“Ale když přestřelíme, tak
bude kulový”, ozval se Otakáro, který již byl do věci zasvěcen.
“Kolik teda myslíte, že
bysme měli chtít?”, ozval se Milo Pelíšek.
“Hodně”, řekl Dwany Růžička.
“No,
university vyhazujeme do luftu za dvacet, takže tohle bysme mohli udělat tak za pět”, odtušil
Jakub Pozlátko, zvaný Jakoubek.
Worrel Sovák protočil oči v sloup. Měl trochu výčitky,
že takového hloupého tvora přivedl do družiny. A taky ho štvalo, že dostal ten ohavný list. Urážel
ho nevybíravý vyděračský tón. Nevěděl, co si má počít, jak se má zachovat.
“Pět teda
nepovažuju za hodně”, namítl válečník Dwany.
Nakonec dohodnuto bylo zkusit
dvacet.
“Takže máme na všechno stejnou cenu?”, zeptal se Jakoubek.
“Hubu
drž”.
Uzavření obchodu
Navečer Zoltar Zemikosa navštívil paní
Filistrovou v areálu University, kde obývala profesorský domek.
“Paní Šlábalová-Filistrová
vás přijme bezodkladně, pane. Jste očekáván”, pravila služebná Druchta, když se Zoltar
představil.
Uvedla jej do přijímacího salónu, který alchymista shledal jako velmi přepychově
zařízeným. Až přehnaně, pomyslil si. A také si pomyslil, že jiné pokoje tohoto domu dost dobře
mohou být holé na úkor svých přeplácaných bratříků. Z úvah alchymistu vytrhlo zvolání služky,
že pan Zemikosa jest zde. A potom už paní Blahulena Filistrová sestupovala zvolna po schodišti
dolů a chřestila zlatými řetězy.
Rychle se domluvili na ceně. Ona souhlasila a znovu
zopakovala podmínky. A přidala pět navrch pro korektnost jednání.
“Půl si musím účtovat
předem”, řekl Zoltar Zemikosa,”Je to o obvyklý postup a výdaje nebudou
zanedbatelné”.
“Jistě, drahý pane Zemikoso”, culila se paní domu, “Ale mám ráda kulatých
částek. Třináct hned, dvanáct posléze”.
“Dobrá”.
“Obnos nechám doručit zítra na
obvyklé místo”.
“Ano, paní”.
Zoltar se ještě snažil získat nějaké informace, něco
zajímavého o panu Filistrovi. Nedozvěděl se ale nic nového. Jenom jistou informaci, že ani pan
Hába, kterého muž doučoval a konsultoval, neví více. Ani pan Istred, profesorský asistent.
Zemikosa byl důvěrně ujištěn, že kdyby paní Filistrová nedokázala rychle vrátit svého milovaného
muže na půdu University, mohla by přijít o všechno, včetně tohoto domu.
“V sázce je velmi
mnoho, pane”.
“Chápu”.
Vůbec netušil, čeho se chytit.
* * *
V liscannorském hostinci U hrocha Nurnští netrpělivě vyčkávali příjezdu Zoltara Zemikosy s
oznámením výsledku vyjednávání s paní Blahulenou Šlábalovou-Filistrovou. Čekali dlouho.
Během té doby se stalo několik zajímavých věcí. Starosta Bolbuch seznal, že hostinec U hrocha
nemá žádný přístavek, kde by dlouhodobí nájemníci jeho služeb mohli ustájit koně, nemluvě o
krmivu a příslušné péči. Koně se za jakéhokoli počasí museli uvazovat u žbrlení vedle pověstných
sousoší, což nečinilo dobře nejen zvířatům, ale i vzhledu hostince. O jiných zvířatech nemluvě.
Trpaslík tedy bouchl pěstí do stolu a oznámil, že nechá na území obce vystavět obecní stáj a zřídí
placenou funkci stájníka.
“Zdroje tu jsou”, řekl Bolbuch pyšně.
“Takže, pánové, kdo
by chtěl dělat obecního pasáka?”.
“Počkej, starosto, jak to myslíš? Jakýho obecního
pasáka?”.
“Toho, co by se staral o stáj a zvířata liscannorskejch v tý stáji”.
“Jo,
tak”.
“Za sto zlatejch ročně”, rozhlédl se Bolbuch.
Jakoubek se ošil, ale potom řekl,
že on už by to nestíhal, když teď už pracuje pro hostinskou.
Nikdo se nepřihlásil.
“No
co”, pravil Bolbuch, “Než bude stáj stát, někdo se jistě najde”.
Bolbuch potom oznámil, že
pro případné absentování své osoby na území obce jmenuje starostenského zástupce. Nejprve
mínil vyhlásit Jorchena Kierkeho, ale jelikož někdo řekl, že Kierkeho už delší dobu nikdo neviděl
a že hraničník zřejmě dlouhodobě odcestoval, rozhodl trpaslík narychlo a jinak.
“Zástupcem
ve věcech obecních bude Griffin Linfalas”.
Griffin Linfalas byl řídícím obecní
školy.
Vozataj přebírá denní korespondenci
Worrel Sovák
se z Liscannoru vypařil jako pára nad hrncem. Nechtěl, aby někdo věděl, že jede do Nurnu.
Nechtěl se stát terčem dotěrných otázek. Jel koňmo, Mourka v kapuci pláště. Jel neozbrojen,
přesně jak to psali.
“Dostavte se sám a neozbrojen”, mumlal si načuřeně.
“Dostavte
se pěšky”.
Koně nechal v hostinci cestou. Mourka zneviditelnil. Kráčel Zahradní ulicí a
ostřížím pohledem obhlížel terén. Ulice nebyla prázdná. Aspoň že tak. Potkával kolemjdoucí. Šel
ulicí a počítal domy. Prohlížel si cedulky. Kráčel kolem zahrad a zahradních domků. Jak čísla
vzrůstala, přibližoval se ke staré zástavbě. Pochopil, že Zahradní ulice dříve nebývala plná domů
se zahradami. Možná se dříve jmenovala jinak. Dříve tu stála stará zástavba, která byla postupně
ukrajována stavbami novými. Ze staré zástavby vlastně zbyly čtyři domy. Jeden vypadal jako
adept na demolici, jeho okna byla zatlučena prkny. To ale nebyl dům, který ho zajímal. Jeho dům
stál v těsném sousedství. Dům č.p.18 byl obývaný, i když vypadal v dezolátním stavu. Z okna v
přízemí zírala nějaká stařena a pozorovala kolemjdoucí. Worrel Sovák se zhluboka nadechl a sáhl
na kliku.
“Kam dete?”.
“Co, já?”.
“Jestli chcete chčít v průjezdu, tak to táhněte
jinam”.
“Já jenom...”.
“Porád nám tu chčijou bezdomovci a ožralové”.
“Ale já
jsem vozataj”.
“A za kym dete?”.
“Za panem Alwarinem”.
“Tady žádnej Alwarin
nebydlí”.
“Ale já du převzít korespondenci...”.
“Vypadněte vocať”, vyjekla baba,
“Každej si myslí, že když to tu chtěj zbourat, tak si tady může třeba nablejt. Ale to né. Dokuď sem
živá, tak tady bude pořádek!”.
Worrel vpadl dovnitř a zneviditelnil se. Stál v tmavém
průjezdu, jen škvírami v paprscích prolínalo světlo. Bábě to chvíli trvalo, ale nakonec se otevřely
dveře z jejího bytu a byla tu. Běžela směrem k vchodu na ulici a Worrel měl tu smůlu, že do něj
vrazila obřími prsy. Zaječela jako když ji na nože berou. Worrel se okamžitě stáhl do rohu a
vyčkával. Jekot správcové byl příčinou, že se někde z horních pater ozval dupot a řvaní. Přiběhl
nějaký kroll a začal se se správcovou dohadovat. Potom sudlicí propíchal vzduch kolem a když
seznal, že správcová je jenom stará hysterka, něco sprostého zahučel a vystoupal po
schodech.
* * *
Worrel osaměl. Chvilku vyčkával a potom pomalu stoupal vzhůru. Mourka nechal strážit před
domem, aby podal zprávu přátelům, kdyby jej tady potkalo něco zlého. Ta Kancelář byla až na
půdě. Na dveřích se skvěl nápis: Kancelář pro podporu a rozvoj elfských komunit, a pod tím:
spádová oblast Wendaern. Potom malé zamřížované okénko a pod ním: Klepejte silně a vyčkejte.
Jasně. Trindindol. Tušil to, ale nevěřil. V dopise s ním mluvili jako se psem. Ve Worrelovi se
vařila krev. Zviditelnil se. Na kus mastného papíru od uzenek napsal: Vozataj, a pod to: Alwarin,
a papír vecpal pod mřížku. Potom silně zabušil a vyčkal.
“Vítejte, pane Sováku, příteli”,
pravil elf a svíral mastný papír.
“Dobrý den”.
“Jste očekáván. Jsem Albarianas
Thée”.
“Sovák. Worrel”.
Kancelář byla malá a omšelá. Pan Thée ukázal na
lenošku.
“Posaďte se zde a vyčkejte”.
Když dosedl, zvedl se oblak prachu. Elf
nakrátko zmizel v nějakých dveřích a poté, co se vrátil, nevěnoval už návštěvníkovi
pozornost.
Worrel tiše seděl a pozoroval okolí. V místnosti stála knihovna plná rukopisů.
Nešlo o knihy, spíše něco, co by snad knihami jednou mohlo být. Pan Thée seděl za stolkem, na
němž dlel štůsek papírů, a v jediné židli byl usazen nervózní mladík. Místnost byla špinavá. Kromě
lenošky, v níž Sovák dřepěl, už místnosti vévodila pouze objemná skříň u vchodu. Jedno křídlo
bylo natřené šedou a druhé modrou barvou. A přes to se jako černé trenýrky skvěl trindindolský
znak. Runa Té.
Worrel Sovák slušně čekal, hlavou mu vířily myšlenky a ledabyle naslouchal
rozhovoru těch dvou. Pochopil, že hovoří o nějaké literatuře. Mladík byl zřejmě mladý autor a
pan Thée prováděl rozbor.
“Jsem toho názoru, že máte nesporný talent”.
Mladík
strnul.
“Musíte ale přinést více textu, víte?”.
“Ano, pane”.
“Budeme vás
pochopitelně podporovat, ale nárokujeme si jistou kvalitu”.
“V jakém smyslu,
pane?”.
“Oprostěte se od všedních popisů, dejte do toho více
citu”.
“Citu?”.
“Více citu, více lásky. Aby to bylo čtivé, aby to bralo u
srdce”.
“Více citu”.
“Nepopisujte lidský svět lidskýma očima. Popisujte elfy v lidském
světě”.
“Ale jak?”.
“Ústřední postavu, toho člověka, nahraďte elfem. Vzdělaným elfem.
A dejte mu charakter. A vznosné elfské méno”.
“Ano”.
“A kupříkladu zde... proč má
hlavní postava za přítele člověka? Elf nemůže mít za přítele člověka. Je to nesmyslné. Dejte tam
někoho jiného. Trpaslíka třeba. Silného, věrného, dělného trpaslíka s rozevlátým vousem.
Věrného sluhu a přítele”.
“To by šlo”.
“A hlavně cit. Lásku. Proto je autor tady.
Zapůsobit na čtenáře, pohnout jeho niterními pocity, poučit jej, vzdělat. To je autorova práce.
Hníst čtenáře a vtáhnout jej do příběhu”.
“Vtáhnout jej...”.
“Posílit jeho vědomí sebe
sama. Učinit jej součástí”.
“Součástí?”.
“Přepište to. A příště přineste víc
textu”.
Albarianas Thée vysázel na stůl tři zlatky.
Mladík se uklonil a měl se k
odchodu.
Otevřely se dveře do jedné z místnůstek a Worrelův zrak padl na neznámého
elfa.
“Pojďte dál, příteli”.
* * *
“Warha. Elthariel Warha”.
Worrel napřáhl pravici a byl usazen do rozvrklané židle. Místnost
byla holá, jen za židlí pana Warhy visel závěs v trindindolských barvách. Na stole ležely nějaké
spisy. Pohledem zabrousil na zelené desky, na nichž se skvělo jediné slovo. Skokan. To slovo
jakoby se mu vypálilo do mozku.
Worrel celou dobu mlčel a poslouchal. Krev mu vztekem
a bezmocí bublala v žilách a pulsovala ve spáncích. Předtím si to jen myslel, ale teď to věděl.
Elthariel Warha byl obyčejná svině. Nevěděl, nakolik může být nebezpečný. Proto
mlčel.
Elthariel Warha v kostce Worrelovi poděkoval, že se bezodkladně dostavil. Prý ani
nic jiného neočekával, protože už když jej vybrali, věděli, že se nemýlí. Oni se totiž nikdy nemýlí.
Worrel Sovák je muž na svém místě a chápe povinnost a poslání. Ví, kdy je třeba posloužit
společné věci, kde je jeho místo. Pan Warha dal velmi povýšeným způsobem najevo, že ví, že pan
Sovák má vztah a přímý vliv na jistého Zemikosu. A že jej bude doprovázet za jistým posláním,
jehož směr se částečně kryje se směrem zájmu Kanceláře. Tedy s poskytnutím doprovodu pro
wilfského vyslance a jeho příručího. Úkolem Kanceláře je nabízet pomoc zástupcům elfství a jako
taková byla požádána wilfským vyslancem o pomoc. Adeodátus, král Wilfské říše, jako akt
nesouhlasu s postojem Gwendarronu a jeho lidu k událostem kolem tzv. Hamirského atentátu,
potrestal Gwendarron tím, že stáhl svého oficiálního vyslance. Tohoto vyslance a příručího s
majetkem je tedy třeba prostřednictvím přítele Worrela Sováka dopravit kamkoli do bezpečných
oblastí. Elthariel Warha dal najevo, že gwendarronské území oblastí bezpečnou v žádném případě
není.
“Příteli”, řekl Warha povýšenecky, “Očekává se samosebou, že svých povinností se
zhostíte v zájmu naší věci. Tedy zdarma”.
“Ovšemže”.
“Pak je vše jak má
být”.
Worrel Sovák se nechal představit wilfským vyslancům. Tou dobou byli ubytováni u
paní správcové v přízemí. Naložený vůz stál i s koňmi na dvoře.
A tak tedy Worrel poznal
pana Halwiria Thalleho a Ollase Siemona. Rozloučil se s panem Warhou, nasedl k vyslancům na
vůz, povolal zpět neviditelného Mourka a vyrazili. Směr Liscannor.
* * *
Příjezd se neobešel bez prozrazení. Pestré plachtoví vozu a podivné úbory wilfských způsobily
srocení Nurnských na zápraží Hrocha, doprovázené uštěpačnými poznámkami. Vůz projel kolem
a zamířil k Worrelovu nedostavěnému domu. Tam elfy pan Sovák ubytoval v jedné z komůrek
a nechal u nich Mourka. Aby něco vyzvěděl. A Mourek se činil. Odposlechl rozhovor wilfských,
kteří nevěřili ani Worrelovi, ani Warhovi a jeho povedené kanceláři. Chtěli domů nebo aspoň
někam, kde jim na potkání nerozbijí huby. Jako tady v té příšerné zemi. Trápil je postoj Warhův.
Postoj vyděrače, který za své služby žádal neuměřenou protislužbu. Písemně udat cokoli, co jejich
budoucí doprovod zjistí o nějakém Ardasianu Filistrovi. A doručit poštovním kurýrem cokoli, co
mu zabaví. Písemnosti. Poznámky. Toužili dostat se domů, do Wilfu. Na všechny ty věci tady
zapomenout.
Worrel Sovák si všechno nechal pro sebe. Ty věci s hnusným dopisem,
návštěvou krajně podezřelé Kanceláře. Věci kolem Warhy a wilfských elfů. Tedy aspoň prozatím.
Jenom řekl, že to jsou wilfští elfové a on je odveze domů, tedy do blízkosti Wilfu. Je to jeho
osobní věc. Ale kdo mu pomůže, tomu klidně zaplatí. K wilfským zášť necítil, ale nadřazenost
trindindolských zástupců jej iritovala. A ten drzý Warha jej nazval Ostrovanem! Způsob, jakým
to slovo vyslovil, byl trestuhodný.
* * *
Zoltar Zemikosa se vrátil z Nurnu něco po půl deváté a Nurnští se dohodli, že věci se nějak
zamotávají a bude třeba zvolit vůdce družiny, který by převzal tíhu budoucích rozhodování na
vlastní bedra. Volbě vůdce předcházely řeči. Každý, kdo měl zájem spolupodílet se na urvání části
kořistného, které zítra snad přiveze pošťák z Nurnu, řekl něco o sobě. Tak bylo možné se
kupříkladu dozvědět, že Dwany Růžička nosí helmu z rybích kostí a přes záda má pytel, a Milo
Pelíšek zase obléká zelenou kamizolku barvy brčálu. Bolbuch zase pohovořil o svých chorobách
a dal přísedícím na odiv, že jeho zásadní vadou je, že poměrně silně nedoslýchá.
“Prostě
hulákejte. Když něco chcete, tak hulákejte. Ale jinak jsem porád jura”.
Zdvihlo se několik
udivených pohledů.
“No jasně. Jsem jura. V hospodě něco urazim, když na to příde. Furt
jsem dobrej”.
Worrel Sovák se přidal a také mluvil o nemocech.
“Jsem slabý na prsa”,
pravil vážně, “A člověk slabý na prsa by neměl být vůdcem”.
“Má pravdu, na tom něco
je”.
“Jo”.
A potom se hlasovalo. Do druhého kola postoupil trpaslík Bolbuch a Worrel
Sovák. Tedy pánové s chorobami. Pan Nedoslýchavý a pan Slabý-na-prsa. Slabá prsa ve druhém
kole obměkčila více hlasujících, takže se Worrel Sovák stal vůdcem. Nedoslýchavý Bolbuch byl
jmenován zástupcem.
Vůdce Worrel rozpustil setkání s tím, že až přijedou peníze, bude se
řešit plán.
Hába hledá Zlotěho
Jakub Pozlátko, zvaný
Jakoubek, spal tvrdým spánkem v lokále na dřevěné lavici, jako když ho do vody hodí. A v té
vodě plovaly bubliny a ty vzlínaly vzhůru a bušily do zelenkavé hladiny. Bubliny bušily divně a
hlučně, až Jakoubka probudily a on seznal, že to není sen, kdo jej hlukem probudil, ale že hluk jej
probudil ze sna. Někdo se dobýval do dveří.
Byl to Hába. Janyk Hába. Bledý a roztřesený,
od bláta, s urousanými nohavicemi. Hryzal si nehty a žadonil, jestli tu je Korman, Korman Zlotě,
jeho přítel.
“Nevím”.
“Prosím vás, snažně vás prosím”, škytl Hába.
Jakoubek jej
usadil ke stolu a načepoval mu pivo. Učinil tak naprosto samozřejmě, ačkoli už včera dostal
vyhubováno od hostinské, že na pípu ani cokoli prodejného nemá v žádném případě sahat.
Jenomže Jakoubek byl tvor přátelský a v hospodě se má čepovat, když už je jednou otevřeno. To
je přeci samo sebou. Janyk Hába usrkával pivo a čekal. Přitom vybalil faječku a nacpal ji nějakým
kořením.
“Co to máte?”, optal se Jakoubek, když mu přinesl ještě jedno pivo do
foroty.
“Tohle? To je štěstíčko”.
“Jasně”.
“Zaběhnete pro pana Zlotěho,
prosím?”.
“Jistě”.
A Jakoubek odkvačil na pětku, kde si myslel, že Zlotě bydlí.
* * *
“Vstávej, Kormane”, špitl Jakoubek směrem k posteli a podíval se na ramínko, na měmž visela
brčálová kazajka.
“Co se děje?”, vynořila se z peřin hobití hlava.
“Ty nejseš Korman
Zlotě?”.
“Ne, já jsem Pelíšek. Milo Pelíšek”.
“Tak to spi dál, Pelíšku”.
Jakoubek
si uvědomil, že vlastně vůbec neví, kde Korman Zlotě spí, a zdali vůbec bydlí v hostinci. Vzbudil
tedy Al-Rahema. Ten si také nebyl jist. Ale dohodli se, že Jakoubek obejde vesnici a vzbudí
každého, koho uzná za vhodné, a on se zatím pokusí pana Hábu nějak uklidnit. Vzbudit důvěru
či soucit, to byl samostatný obor, jemuž se vyučovalo ve zlodějském cechu. Kdo chtěl uspět, musil
umět přesvědčit oběť či zástupce zákona. Teď se mu takové zkušenosti hodily. Použil je na
Janyka Hábu, který zatím propadl u stolu účinky piva a dýmu z faječky do podivného plačtivého
stavu. Slzy jako hrachy se mu řinuly po tvářích, ruce se mu třásly, jeho hlas byl
křaplavý.
Zatímco Jakoubek postupně obíhal Liscannor a přiváděl nové a další rozespalce,
kteří postávali v přítmí opodál s plnými korbely a tiše sledovali dění u stolu, Al-Rahem velice
chápavě snažil se z Janyka Háby dostat, co jej trápí. Pokud padla zmínka o tom, kdy přijde ten
Korman, zamluvil ji. Jakoubek roztočil další piva. Bylo mu úplně jedno, co se stane, až na to paní
Čiperová přijde. Každému co jeho hrdlo ráčí.
Z roztřesené výpovědi Janyka Háby si Al-
Rahem udělal jakýs takýs obrázek a potom požádal Jakoubka, zda by Hábu nemohl někde
ubytovat. Jakoubek věděl o prázdném pokoji a suverénně Hábu odvedl. Potom dostal na starost
hlídkovat pod oknem, kdyby se Hába náhodou snažil uprchnout. V lokále zatím došlo k noční
poradě, která se protáhla asi do dvou hodin.
Al-Rahem řekl přísedícím, co se dozvěděl,
případně co si myslel, že ví. Že Hába je student, který se zapletl s Kanceláří, to bylo zřejmé.
Využívali ho, aby jim nosil informace na Ardasiana Filistru a další osoby z universitní půdy. Za
tyto služby byl odměňován zejména blíže nezjištěnou podporou při studiích, něco málo penězi a
takzvaným štěstíčkem.
“Ten Hába normálně hulí nějaký svinstvo”, řekl Al-Rahem, “Je z toho
úplně vyřízenej. Klepou se mu ruce a asi na to získal návyk”.
“Všim sem si, že ta jeho fajfka
smrděla jak tchoř”.
Al-Rahem řekl, že Hába se chtěl ze služeb pro Kancelář vyvázat, ale oni
ho začali vydírat. Že mají páky, jak dosáhnout toho, aby skončil. Na universitě, na
kolejích.
“Hába si myslí, že by ho byli schopný nechat zmizet. Vaporizovat. Mluvil o
nějakým Warhovi, co tu kancelář řídí”.
“No a co my s tím? A proč hledal
Zlotěho?”.
“Protože Zlotěho zná. Už ho vlastně nezávazně tahal do služeb Kanceláře, když
se s ním stýkal”.
“Je docela dost dobře možný, že ten Warha hledá náhradu”.
“Taky
bych řek. Ten Hába je úplně vyřízenej. Vždyť jste ho viděli”.
“Ale kde je vlastně ten Zlotě?
Viděl ho někdo?”.
“Tady, zdá se, nebydlí”, řekl Jakoubek, “Kde teda bydlí?”.
“Asi
někde v Nurnu”.
“A proč ho ten Hába hledal tady?”.
“No, když včera v noci přines ten
dopis, tak jsem asi o Kormanovi něco řek. Že tady bydlí”, ozval se Worrel, “Myslel jsem si
to”.
“Pročs mluvil o Kormanovi?”.
“Protože Hába se na něj ptal. Mimoděk. Zřejmě
věděl, že s ním mám něco společnýho”.
“Jo, takže Hába ti přines dopis. Od koho
byl?”.
“Od Háby”.
“Hába ti přines dopis od Háby?”, zdvihl udiveně obočí Bolbuch,
“Není to divný?”.
Worrel nechtěl říci, že dopis byl z Kanceláře. Možná se styděl, možná bál.
Dost možná si chtěl informace podržet, než se záležitost trochu objasní.
Assuaenec Al-
Rahem odtušil, že Hába mluvil o nějakých důkazech, které pokud by zmizely, nebylo by žádné
prokazatelné spojitosti mezi ním a Kanceláří. Šel za Zlotěm s prosbou, zda by mu nemohl pomoci
a nezařídil, aby ty důkazy zmizely.
“Jaký sou to důkazy?”.
“Prej písemný”, řekl Al-
Rahem, “Je to nějaká složka, kterou vedou. Složka se jmenuje Skokan”.
“Hába, žába,
skokan”, ozval se Menhorian Blathel, “Takže na Hábu vedou nějakejs spis? A proč?”.
“To
je nějaký divoký”, ozval se Otakáro Vesta, “ A není to spíš tak, že Hába je udavač a v tom spisu
jsou vlastně důkazy o jeho udáních?”.
“Jo, to by hrálo”, řekl Zemikosa, “Ale kdo je teda ten
Skokan?”.
Worrel Sovák, novopečený vůdce, Nurnským vyklopil, co zjistil Mourek od
wilfských elfů. Uvedl, že toho pochybného pana Warhu z Kanceláře už měl tu čest
poznat.
“Je to pěknej parchant”.
“A co je to vlastně za kancelář?”, optal se Milo
Pelíšek.
“Kancelář pro podporu a rozvoj elfských komunit”.
“Počkej, to myslíš jako
tu trindindolskou?”, ozval se Dwany Růžička.
“Přesně tak”.
“Hele, to smrdí”,
neodpustil si poznámku Bolbuch.
“To jo, smrdí to jak stará fusekle”.
“Co kdybysme
toho Warhu nebo Hábu udali Kanceláři?”.
“Jaký kanceláři, u všech bohů?”.
“Kanceláři
na ochranu státních aktivit přece”.
“Kose? To si nepamatuješ, jak nás nedávno vypekli s tou
Ebelovou záležitostí?”.
“Od doby, co je starej Kalleste po smrti, týhletý bandě absolutně
nevěřim”, řekl Bolbuch.
“A kdo byl Kalleste?”, optal se Jakoubek.
“Šéf
Kosy”.
“Zaplést se s Kosou, to smrdí jenom dalším průserem”, řekl trpaslík Bolbuch, “Stačí,
že jsme v průseru už teď”.
“V jakým průseru?”.
“Že jsme někde mezi Wilfem a
Trindindolem. Jako myši mezi mlýnskejma kamenama”.
“Ale ten Warha, to musí být nějakej
trindindolskej renegát. To neni možný, aby tady takhle špehoval a vydíral lidi”.
“Elthariel
Warha je gauner”, řekl Worrel Sovák, “A ta jejich kancelář, to je taková špinavá půdní díra.
Pracujou tam dva tři zaměstnanci. Dole v domě maj akorát nějakou partu ranařů”.
“Počkej,
tys tam někdy byl?”.
“Jo, byl. A ten spis na Skokana jsem viděl. Je to taková tenká složka
v zelenejch deskách”.
Na elfa se obrátily udivené páry očí.
“To oni po mně chtěli,
abych doprovodil wilfský elfy do bezpečných krajů. Z loajality”.
“Z loajality k
čemu?”.
“Vždyť víte”.
Nastala chvíle překvapeného ticha.
“Mám takový neblahý
tušení”, promluvil starosta Bolbuch, “Že kolem Liscannoru se stahujou pavučiny zla”.
Ticho
jako v hrobě.
“Ty pavučiny je potřeba rozsekat”.
“Jak jako myslíš to rozsekat?”, zeptal
se opatrně hobit Dwany.
Starosta Bolbuch navrhl, aby wilfští elfové i třaslavý Hába byli
popraveni někde ve sklepě. A zmizeni.
Nálada uvázla na bodu mrazu. Někdo navrhl, že je
pozdě a mohlo by se jít spát. Ráno moudřejší večera. Jakoubek se to nedozvěděl. Zapomněli na
něj. Do rána, chudák, věrně strážil pod Hábovým oknem a čekal, až ho někdo vystřídá nebo
odvolá. Čekal ovšem marně. A v lokále zůstaly odstrkané židle, polité stoly a prázdný sud piva.
A nasládlý tchoří puch štěstíčka.
Zmatku je třeba dát řád
Když obzor zahořel svítáním, Jakoubkovi došlo, že na něj zapomněli. Vrátil se do lokálu.
Vypadalo to tam jako po výbuchu, ale neměl sil něco dávat do pořádku. Natočil si pivo, posadil
se a rozjímal. Zanedlouho dorazil Worrel Sovák, protože nemohl usnout, jak mu myšlenky vířily
v hlavě jak utržené ze řetězu. Dostavil se i Dwany Růžička s Al-Rahemem, cestou vytáhli z
pelechu Pelíška. Pelíšek navrhl, že roztočí piva, a Jakub Pozlátko jen rezignovaně mávl rukou. Až
se stará hostinská probudí, stejně ho zabije, tak co. Někdo navrhl, ať jde dobrovolník vzbudit
starostu Bolbucha.
“Starosta je chytrej. Vyřeší situaci”.
Po příchodu hlavy obce byl
lokál prohlášen za výslechovou místnost a Růžička s Al-Rahemem přivedli Janyka Hábu. Chlapec
se poněkud prospal, zřejmě poprvé pořádně po dlouhé době, a cítil se poměrně v bezpečí. Proto
spolupracoval, na otázky odpovídal poměrně souvisle a přímo, nicméně nic závratného se Nurnští
nedozvěděli. Také se objevil Korman Zlotě, který konečně uvedl na pravou míru, že je z města
a tedy přespolní. Pokud někdy v Liscannoru přespal, tak pouze jako host u někoho z
přátel.
Worrel Sovák coby vůdce rozhodl, že Nurnští podniknou poslední dva pokusy o
získání nějakých informací. On osobně pojede navšívit pedela Šlábala a Korman Zlotě se poptá
v Maštali a v universitní knihovně.
Navečer už bylo jasno. Nezjištěno téměř nic nového,
vlastně vůbec nic. Pouze Worrel Sovák, který se u pedela Šlábala poněkud zamotal do
příbuzenských vztahů a označil Ardasiana Filistru za Šlábalova tchána, se dozvěděl, že Šlábalův
tchán je už dávno na onom světě. Naštěstí ale nakonec došlo k vyjasnění situace a děkanský pedel
nabídl panu Sovákovi pět set zlatých za to, když Ardasiana Filistru, jeho zetě, přivede v co
nejkratší době, to jest pokud možno ihned, do areálu University. Worrel seznal, že pedel Šlábal
nemá ani zbla ponětí, že o stejnou službu projevila zájem jeho dcera skrze kvalitního člověka
Zoltara Zemikosu, a Worrel Sovák mu tuto zajímavost nemínil ani naznačit, natož peníze
odmítnout.
Po návratu do Liscannoru vůdce Nurnských seznal, že wilfští elfové jsou stále
naživu, Janyk Hába také, takže na noční pohrůžky v jeho nepřítomnosti zaplať bohům dosud
nedošlo. V lokále byl původní svinčík uklizen a stará paní nakvašeně obsluhovala. Jakub Pozlátko
dřepěl u stolu jako puťka a tvářil se nepřítomně.
“Co se stalo?”, zeptal se
Worrel.
“Vyhodila mě. Za ten bordel a ten sud, co jsme vylemtali”.
“Takže jseš bez
obživy?”.
“Takže jsem bez obživy”.
“A máš kde bydlet?”.
“Z pokoje mě, naštěstí,
nevyhodila. Ale uvažovala o tom”.
“Worreli, máme ty prachy vod Filistrový. Převzal to
Zemikosa vod pošťáka”.
“Aspoň něco se povedlo”.
“Ale co teď budeme dělat?
Vodpravíme Hábu a ty elfy?”.
“Zatim ne. Posvítíme si na tu kancelář. Nic jinýho nám
nezbejvá”.
Nurnští se domluvili, že před půlnoci se setkají u Janternu. V plné zbroji. Musí
to být rychlá akce. Worrel se pokusí ke svazku Skokan dostat sám. Pokud to nevyjde, nastoupí
hrubá síla. Akce tohoto typu na území královského města smrděla pořádným
průšvihem.
Kancelář pro podporu a rozvoj elfích
komunit
Zřizovatelem Kanceláře je stejnojmenná Nadace. To Worrel věděl.
Věděl také, jak okolí domu č.p.18 vypadá. Už tu byl. Byly dvě hodiny ráno a ulice ztichlé
opuštěností. Worrel ukazoval na okolní domy a šeptem podával vysvětlení.
“Támhleten
barák to je”.
“A co je tady v tom zabedněnym v sousedství?”, zeptal se Zlotě.
“To je
nějaké opuštěná ruina”.
“A nezkusíme to teda tudyma?”.
“Ne. Kancelář je v
osumnáctce na půdě. Zkusim se tam dostat sám. Nechám tady Mourka a kdyby se něco zvrtlo,
dá vám vědět”.
“A co když tam nebudou? Třeba tam ani nebydlej, když je to tam tak
špinavý”.
“Nejde nám ani tak vo ně, ale vo Skokana”.
“To je
fakt”.
“Hm”.
Worrel zmizel a Nurnští vyčkávali poschovávaní ve stínu domů a
plotů.
* * *
Dostal se tam kouzly, už v tom byl za ta léta u Nurnských nepřekonatelný. Kancelář byla prázdná,
nikde ani živáčka. Hledal Skokana, ale nikde ani stopy po zmíněném svazku v zelených deskách.
Až otevřel tu skříň u vchodu. Byla prázdná, ale okamžitě pochopil, proč tu stojí. Uvnitř
vybouraným zdivem proudil zatuchlý vzduch. Ta díra byla hrubě proražena skrze nosnou zeď do
vedlejší budovy. Do toho opuštěného a zatlučeného baráku, určeného k demolici! Nerozmýšlel
se dlouho a vstoupil na obrovskou půdu domu číslo sedmnáct. Část opuštěného prostoru ozářil
magický plamínek slunečního prstenu, kterému dobrodruh neřekl jinak, než slunečňák. Slunečňák
byl Worrelovým přítelem z říše neživých předmětů. Kráčel po špinavé a vrzavé podlaze směrem
k druhé straně, kde tušil snad schodiště do nižších pater. Přelezl trám krovu, a pak se to stalo. Elfa
ohlušil praskot a potom už jen padal. Zaslechl zvuk zvonců, velmi vzdálený. Asi mu zvonilo v
uších. Dopadl na něco měkkého, snad matrace či starou slámu, zdvihl se prach. Praštilo jej několik
prken, ale bylo mu jasné, že toto musela být past. Stropní výdřeva a trámoví muselo být
odstraněno, jinak by jej suť zavalila a rozmáčkla jako mouchu. Obzvlášť, když je tak slabý na prsa.
Jistě by to nemohl přežít. Postavil se na nohy a potom je spatřil. Ze stran se hrnuli nemrtví. V
posledním vypětí sil se soustředil na kouzlo, jímž se teleportoval směrem, kde tušil ulici. Měl
neskonalé štěstí.
* * *
Nurnští stáli a zaslechli ten zvuk. Jako by se někde něco bortilo. A potom, snad z nebe, spadl
nějaký balík hadrů a rozplácl se o dláždění. Mourek nastražil slechy a zpozorněl. Hromada se
hnula a zvedla se postava. Elf.
“Kurva!”.
“To seš ty, Worreli?”.
“Kurva! Sou tam
nemrcouši”.
“Cože?”, podivil se Bolbuch. Dobře věděl, co to znamená. Rorejsova vyhláška
naháněla strach.
Elfovi z úst tekla krev.
“Máš Skokana?”.
“Nemám”.
“Tak
si pro něj skáknem, ne?”, prohodil Dwany Růžička a rozeběhl se proti bráně.
Brána
zapraštěla, ale nepovolila. Nurnští ale pochopili, že zadřevení zvenčí je falešné. Respektive hřeby
v prknech. Vrata byla funkční, zajištěná závorou zevnitř. Než se ti silnější srotili ke společnému
pokusu o vyražení vrat, dům se slabě zatřásl vzdáleným výbuchem. A zpoza vrat zaslechli dusot,
lomoz.
Vrata se rozlétla, uprostřed průjezdu spatřili povoz. Dwany Růžička se jal čistit
pravé přízemí domu, o levé se postarali poměrně odvážně relativní nováčkové Jakub Pozlátko a
Milo Pelíšek. Po chvíli se k nim jako podpora přidal jejich bývalý pán a nynější vůdce Worrel
Sovák, který se vyhoupl na vůz a metal blesky. Hlavní síla vedená trpaslíkem Bolbuchem pronikla
na dvorek, odkud tušili hlavní nebezpečí stran ohlášených nemrtvých. Nastala krutá řež, při níž
nebylo malomyslných. Sedm trindindolských elfů, z nichž čtyři byli prokazatelně navlečeni do
trindindolských armádních uniforem, bylo smeteno k zemi a stejně bylo naloženo i se zombiemi,
které hřezly na dvorek po pohyblivých schůdcích z otevřených dveří v prvním patře. Prostranství
bylo ozářeno hučivým žlutým plamenem, který šlehal z díry v zemi. Vypadalo to na venkovní
vchod do sklepa.
Potom se mohli trochu porozhlédnout. Celý ten dvorek tady působil dosti
podivným dojmem. Byly tu stáje, chlívky. Vysoká zeď dvorka posetá rezavými ostny vylomenými
dovnitř pod úrovní horního okraje. Bydleli tu. Ve dvou místnostech. Pět mužů ve větší místnosti,
dva v menší. Čtyři z nich byli vojáci a dle všeho řadoví. Uprostřed dvorku se leskla hladina
jezírka.
“Máwe di Trindin”, zašpičkoval kdosi.
Ze spodních větví stromu viseli slamění
ptáčci na provázcích.
“Trindinové!”, odtušil Worrel, bledý jako stěna.
Nurnští stáli
uprostřed Nurnu, noci a krvavé hrůzy.
Prohlídka prostor nepřinesla mnoho. Blízko Warhovy
vychládající mrtvoly byla nalezena pokladnice Kanceláře a pod polštářem svazek Skokan. A z
prstu mu stáhli podivný prsten s rudým kamenem. Otakáru Vestovi bylo hned jasné, že tento
předmět bude třeba nechat podrobněji prozkoumat odborníky.
“Dva eště dejchaj”, oznámil
Milo Pelíšek, ohledávač.
“Svázat!”, zaječel Bolbuch.
Nurnští se semkli kolem vůdce,
který otevřel zelené desky.
Warhův svazek
Skokan
SKOKAN
Ardasian Filistra, ozn.
Skokan.
Universitní profesor. Narozen 14.11.1023 v Marrburku.
Otec Karvan
Filistra, učitel počtů tamtéž, tč. žijící ve starobinci tamtéž.
Matka Ziana Filistrová, rozená
Hýsková, mastičkářka. Zemřela.
Místo působení: Magická universita v Nurnu, obor
Distanční transfer hmoty od r.1056. Do roku 1065 jako asistent, po r.1065 jako
profesor.
R.1056 sňatek s Šlábalovou Blahulenou, nyní Filistrovou.
B.Šlábalová =
dcera děkanského pedela Šlábala. Sňatek měl nesporný vliv na Skokanovo přijetí do služeb
university. Ped.Šlábal=vlivný úředník, napojení na Skokanova nadřízeného=Horácius Tenquee
(sam.spis. ozn. KEJKLÍŘ).
Vlastní díla:
Obecné a základní postupy pro
transfer hmoty aneb Přenést a nerozbít!
asistentská přijímací práce
Bájné portály
entolorainské - theoretický exkurs do hlubin možného a nemožného
svatokrádežné
hypothese
Architektura jako nezbytný prostředek pro redundantní distanční transfer
hmoty
práce pro udělení profesury, architektonické postuláty pro redundantní distanční
transfer hmoty.
1068 - výměnná stáž v Mallikornu - Argyllská universita
věd.
1073 - neúspěšná žádost o návštěvu Trindindolské university.
Rasové
názory: nevyhraněné.
Záměry: studium technik upoutání magie a praktické využití,
profesorská činnost.
Touhy, vize: Vejít ve styk s Trindindolskou universitou. Odborný
zájem. Neskrývaný záměr poznatky vyvézt a využít!
Zájmy: rodina, universitní práce, obor
distanční transfer hmoty.
Slabiny: Víno (nadpřiměřeně, ale víceméně uměřeně),
B.Filistrová. Nutno rozvést. Zdá se, že život s B.Filistrovou velmi nákladný. Údržba domu,
vystavování na odiv společenského postavení, společenský život dotyčné. Lze soudit jako
nákladné, nad poměry.
6/1074 - Skokan požádal o půl roku studijního volna.
Odchod do ciziny, cíl nezjištěn. Studijní pobyt údajně v Kasulu, nepotvrzeno, nevyvráceno.
Údajná práce na novém díle, nepublikováno. Název nezjištěn, obsah nezjištěn, avšak údajně
tématický.
7-8/1075 - přibližně dvouměsíční ohlášená neplacená tvůrčí absence.
Odjezd do záhraničí. Destinace nezjištěna.
7-8/1076 - přibližně měsíční ohlášená
neplacená tvůrčí absence. Odjezd do záhraničí. Destinace nezjištěna.
Návrh na
pravidelné sledování.
Nasazení UČEDNÍKA. UČEDNÍK = Janyk Hába, student
mag.univ., bytem universitní kolej. Podprůměrný, přesvědčený o své nadprůměrnosti. Nečistý.
Odměna formou podpory a povzbuzujících medikamentů.
UČEDNÍK frekventuje
výuku a dochází na konsultace.
12/1076 - přibližně dvouměsíční ohlášená neplacená
tvůrčí absence. Odjezd do záhraničí. Destinace nezjištěna.
UČEDNÍKEM důvěrně
od BF zjištěno přesné datum odjezdu SKOKANA, ke kterému došlo. 1.12.1076 ranním poštovním
dostavníkem, jenž z jiných zdrojů určen jako pravidelné trasy Nurn-Hamir-Kostenec-Dauken.
Obsazeno všech šest míst, destinace cestujících:
1x Rozkolec
2x Hamir
1x
Donn
1x Kostenec
1x Dauken
Zažádáno o zjištění pohybu
SKOKANA.
Přiložena odpověď na žádost o zjištění pohybu. Doporučení: pokud
budoucí spolupráce s přítelem Dimmilem bude v obdobném nevstřícném duchu, nalézt záminky
pro pádné důvody k ohlášení nadřízeným místům.
***
Náš wendaernský příteli,
Eltharieli Warho!
S užitím Nám důvěrných zdrojů potvrzujeme, že Vámi uvedená osoba
skutečně překročila hranice spádové oblasti v kompetenci Naší Kanceláře. Není však pravdou,
že dosáhla cílové destinace, avšak ústně potvrzeno, že odstoupila od proplacených služeb na
vlastní žádost ve městě Svleč. Zároveň ovšem s politováním zjištěno, že dotyčná osoba z ohledů
rasových nespadá do okruhu ušlechtilých zájmů, k jejichž uspokojení byla Naše Kancelář
zřízena. Naším posláním je činnost odlišného charakteru, a zdroje finanční i lidské nejsou
neomezené. V současnosti navíc Naše Kancelář pro spádovou oblast Nordwaith-Podnordwaití
eviduje vnějšími vlivy vynucený nárůst objemu zejména osvětové činnosti, což v kontrastu s
nenavyšováním zdrojů je nemilé. Z výše uvedených důvodů dovolujeme si účtovati za prokázané
informace adekvátní částku vynaložené snaze a nákladům, a to ve výši 2.300 zlatých. Zároveň
s odkazem na výše uvedené upozorňujeme, že na případné pozdější žádosti nebude brán zřetel,
nebudou-li odpovídat ideové linii vytýčené Naším zřizovatelem. Pokud zmíněná záležitost byla
nesprávně pochopena a s linií souzní, neprodleně Nás o oněch závažných skutečnostech zpravte
a částka bude refundována v plné či částečné výši dle uznané míry souznění. Věříme, že chápete
opodstatněné důvody, které provázejí Náš postoj.
Namarié, příteli!
Anquist
Dimmil
Kancelář pro podporu a rozvoj elfích komunit
spádová oblast Nordwaith-
Podnordwaití
***
1/1077 - UČEDNÍKEM zjištěno, že poslední absence
SKOKANA vnímána vedením MU s nevolí. Řízením výuky oboru pověřen t.č. asistent Jansen
Istred. JI vykazuje znaky ctižádostivosti - předpoklad, že bude zamýšlet SKOKANA funkčně plně
nahradit.
UČEDNÍK hlásí, že ped.Šlábal navštívil BF a oznámil, ať sjednána jest
urychlená náprava, neboť jeho vliv je v dané konstelaci omezený. Zjištěno zprostředkovaně od
BF, která v tomto smyslu v náznacích vyjevila zmíněný problém s obavami o udržitelnost
postavení ve vysoké společnosti. Předpoklad: BF bude činit určitých
kroků.
UČEDNÍK přinucen k vyšším aktivitám na BF s navýšením odměn.
Doporučení: navýšené odměny vyčleněny na tři měsíce, proplacením resp.příděly z fondu elfské
poesie, poté náhrady zastavit a přinutit UČEDNÍKA spolupracovat zdarma. Záměr: hledat
náhradu UČEDNÍKA z řad finančně nedostatečných frekventantů, zatím
nezasvěcovat.
Pozn.: UČEDNÍK projevuje nežádoucí vedlejší příznaky z
odměn.
2/1077: UČEDNÍK oznámil, že SKOKAN není zvěstný. JI složil profesuru.
Předpoklad: nahrazení SKOKANA je pravděpodobné.
Předpoklad 2:
nevyhnutelné.
Pozn: Pokud bude JI dosazen na místo SKOKANA, doporuč. založit
spis a převést UČEDNÍKA na noví cíl. Též spis SKOKAN uzavřít a z důvodu kontinuity převést
na spis JI.
UČEDNÍK nepřeveditelný. Je stresovaný a vazba na BF je zavedena.
Doporučení: při zavedení spisu na JI využít vytipovaných frekventantů: Tinar Mystara, Korman
Zlotě. Navrženi UČEDNÍKEM. Nepříliš úspěšní frekventanti bez výsledků, schopností,
prostředků. Možno nabídnout podporu. Dosud nekontaktováni. Doporučení: nejprve nutno
prověřit! Aktivity, názory, slabé/silné stránky.
2/1077 - BF kontaktována
ped.Šlábalem s tím, že SKOKANOVY dny budou sečteny, pokud cit.“nepřileze po kolenou s
důvodem pádným jako železná pěst”. Zjištěno UČEDNÍKEM skrze BF, která si nezvykle hrubě
postěžovala, že kvůli té couře nebude dřít bídu s nouzí, a že co je její, to si také vezme i s úroky.
A že té couře zpřeláme nohy, že se nestačí divit. Kdo je ona COURA, to
nezjištěno.
3/1077 - SKOKAN stále není zvěstný. UČEDNÍK požádán BF o doprovod
do čtvrti Šedov. UČEDNÍK přijal, ale ve čtvrti Šedov BF opustil. Pozn: UČEDNÍK je strachy
bez sebe a požádal o propuštění ze služeb. Důrazně mu vysvětleno, jakým způsobem je nahlíženo
na nesplnění poslání a na ZRADU. UČEDNÍK pochopil, ale je nestálý. Bude třeba jej
nahradit.
UČEDNÍK oznámil, že BF ví o jistém kvalitním člověku (ozn. KČ), který
její problém jednou provždy vyřeší. Jméno kvalitního člověka nezjištěno. Vhodné zjistit totožnost
a zázemí, pověření od BF a cíle. Pokusit se využít pro zjištění důvodů SKOKANOVY ne
zvěstnosti, které považovány jsou z hlediska Naší Věci za vážné.
BF sjednala schůzku
s KČ - put.Korbel červeného, odpoledne či večer 1.4.. Zjištěno UČEDNÍKEM zprostředkovaně
z několika důvěryhodných indicií. Nasazen UČEDNÍK. Zřejmě naposledy. Nutno pojistit jinak.
Zjistit: kdo je KČ, jaké je ŘEŠENÍ ve smyslu SKOKAN. Přijmout opatření.
UČEDNÍKA
třeba neprodleně zbavit poslání.
4/1077
UČEDNÍK podal ústní zprávu o schůzce
sledované osoby s KČ. Záložní sledování dopadlo negativně. BF oslovila KČ se zájmem o
nalezení a předvedení SKOKANA zpět k BF. BF se domnívá, že SKOKANOVA nepřítomnost je
zapříčiněna citovou vazbou se neznámou osobou ženského pohlaví (NOŽP). KČ osloven s
druhotnou poptávkou služeb na vykonání fyzické a psychické újmy a dehonestace NOŽP. KČ
přislíbil diskrétní pomoc. KČ zjištěn jako jistý Zemikosa Zoltar, námezdný žoldák. KČ dále
označován jako ZZ. Smluveno další jednání o ceně služeb.
Zjištěn pobyt ZZ dle
požadavku na doručení portrétu SKOKAN. Liscannor, vesnice v oblasti Našeho zájmu. Žádné
použitelné osoby. Vytipovány tři čisté osoby z registrace (2/1075, žád.pod.J.Kierke) tamního
krajanského spolku ozn. HABLAWOR, jedna NESMÍ být jmenována z důvodu STÁTNÍHO
ZÁJMU a velmi DŮLEŽITÉHO postavení. Činnost spolku ukončena. Vybrán přítel Sovák Worrel
(WS). Sovák Worrel označen také UČEDNÍKEM. UČEDNÍK však nemá s WS navázaný kontakt.
Navázání kontaktu z hlediska plánovaného ukončení využití UČEDNÍKA nemožné. WS má blízké
vazby na ZZ a stejný obor obživy. Předpoklad: WS bude spolupracovat se ZZ, bude ZZ zasvěcen
a požádán o spolupráci ve smyslu požadavku BF.
Navržené opatření: Skrze tlak na
WS zajistit (zdarma, s odkazem na povinnost a morální princip) převoz ctihodného W vyslance
s doprovodem (CWVD) do vlasti či do bezpečné oblasti v blízkosti. CWVD přislíbena pomoc
Kanceláře a zajištění a financování doprovodu za protislužbu - dostat se do blízkosti SKOKANA
a odeslat písemně veškeré důležité informace a zjištěné poznatky. Zapůsobit na sounáležitost WS
obtížným postavením CWVD a naznačit důležitost poslání. V žádném případě nezasvěcovat. WS
obeslán skrze UČEDNÍKA s požadavkem na neprodlenou schůzku a zasvěcení do poslání. Možno
pohrozit diskreditací a cíleným vykořeněním z wendaernských krajanských komunit. Opatrně
navrhnout WS, aby veškerá dokumentace zajištěná při případném převzetí SKOKANA byla
nejprve diskrétně konsultována s Naší Kanceláří. Vysvětlit důrazně WS, aby žádné ze skutečností
ve vztahu k Naší Věci nebyly vyzrazeny třetím osobám. Vysvětlit OBEZŘETNĚ, že jde o Věc
nejvyšší důležitosti a zkoušku loajality k PROTOHODNOTÁM.
Opatření 2
(náhradní, nevhodné, nákladné) - použít RB. Nutné finance, zdroje. Jaké? RB aplikovat,
promyslet následně možnosti.
Worrel Sovák dočetl, hlas se mu třásl. Bylo mu na
zvracení. Udržel si ale tolik duchapřítomnosti, že poděkoval spoludruhům za udatnost v boji.
Nurnští uznale pokývali hlavami.
“Co mě ale překvapuje”, ozval se vůdce, “To je spojení
možných Trindindolských a nekromancie”.
“Mě zase trochu překvapuje namočení Kierkeho
do celý věci”, odtušil Bolbuch, “Abych řek pravdu, vstávají mi z toho zbytky vlasů na
hlavě”.
Svazek Skokan skutečně Kierkeho jméno uváděl záznamem z počátku roku 1075
ve věci registrace diskusního spolku Hablawor.
Al-Rahem navrhl, že dalším bodem na
pořadu by mělo být nalezení Jorchena Kierkeho a jeho výslech.
“Kierke je normální
donašeč!”.
“Hned jsem si říkal, jak je to možný, že měli tak přesný informace”, postěžoval
si vůdce, “A ono ejhle!”.
Milo Pelíšek navrhl, že by bylo dobré v první řadě zmizet, dokud
město spí. Než si Nurnské někdo spojí s těmi mrtvými a hlavně nemrtvými tady kolem. Také se
svěřil, že co ho na spisu Skokan zaujalo nejvíc, je fakt, že nikde není vysvětleno, proč vlastně
Ardasiana Filistru sledovali. Tedy že vlastně nesledovali přímo jeho, ale něco skrze jeho
osobu.
“Když zmizel Filistra, začínají řešit, jestli nepřevést spis pod spis, který by vedli na
toho jeho asistenta Istreda”.
“Istred si myslí, že se vbrzku stane profesorem oboru
Dištancu”, ozval se Zlotě.
“Čeho?”.
“Oboru distančního transferu hmoty, hováde
nevzdělanej”.
“Takže nejde o Filistru, ani o Istreda. Jde prostě o Něco”, shrnul vůdce,
“Takže víme zase kulový”.
“Jasně, budem hledat Něco, a to Něco bude ve Svleči, což
absolutně netušíme, kde je”.
“Budeme teda hledat Něco Někde”, řekl Jakoubek a usmál
se.
“Co se tejčí toho Kierkeho, nepřeceňoval bych jeho roli v týhle záležitosti”, řekl hobit
Pelíšek, “V tom chladnu 1075, kdy podával registraci, vyrážela družina do Kortosu, a tak ho k
tomu mohl dovést pan Gwardit. Ten měl s Kanceláří určitě nějaký styky”.
“Co ty o tom víš,
Tuříne?”, osopil se naň veterán Zemikosa.
“Nech ho bejt, má bystrou mysl”, pochválil hobita
starý Bolbuch.
“Lidi řikali”, bránil se hobit, “Jsem zvídavej, všechno mě zajímá”.
“Lidi
řikali. A řikali taky, co je to ten Hablawor?”.
“Kierkeho přelud o přátelství. Neexistující
spolek elfů”.
“Jakejch elfů?”.
“Ha jako Hadrigern, Bla jako Blathel, Wor jako Worrel.
Hablawor. Taková blbost, který se šílenej hraničník chytil při ňáký pitce a kerá pochopitelně
nedožila ranní kocoviny”.
“Takže pan Kierke není donašeč?”, zeptal se Jakub
Pozlátko.
“To vědí bohové. Ale co vim určitě, tak je to magor. Nebezpečnej hraničnickej
magor”.
“A co teda budeme dělat, když nebudeme honit a vyslýchat magora?”.
“V
první řadě zjistíme, kde leží ta Svleč”, navrhl Dwany Růžička.
“A pokusíme se sehnat nějaký
mapy”.
“To by šlo”.
“A co s tim svinstvem tady?”.
“Nechat přirozenýmu
osudu”.
* * *
Vytratili se z Nurnu jako mlčenlivé přízraky. Jediného přeživšího trindindolského vojáka nesli
spoutaného a s roubíkem v ústech. Tedy vlastně s Jakoubkovou smrdutou onucí. Jakoubek se
choval jako utržený ze řetězu a po cestě vojáka několikrát zmlátil. Za pochodu.
U lesíka
provedli výslech. Opřeli toho chudáka o strom a řvali na něj. Jmenoval se Tamriel a mluvil. Byl
k smrti vyděšený. Nevěděl toho ale mnoho. Vlastně skoro nic. V Gwendarronu byl za trest. Na
tři roky. Obcoval s hobitkou, a to je v Trindindolu trestné. Mohl být rád, že byl souzen podle
vojenských, a ne občanských zákonů. To by paradoxně mohl dopadnout ještě hůř. Ale teď potkal
Nurnské a jeho osud se naplnil. Jakub Pozlátko jej umlátil cepem.
Nurnští potom zakryli
mrtvolu větvemi.
Přípravy na cestu za Něčím a vyřízení některých
věcí
V Liscannoru byla svolána rychlá porada. Druzi se shodli na tom, že zítra
vyrazí směr Kostenec, a skrze něj na nordwaithskou Svleč. Předtím ale bude potřeba zařídit
několik posledních záležitostí. Otakáro Vesta zajde s Warhovým prstenem za Marbusem Zlatým,
bezkonkurenčním odborníkem na určování magických bezmegů. Bude to sice něco stát, ale cítil
v kostech, že drobná peněžní oběť za ukojení zvědavosti v tomto případě stojí. A když už bude
ve městě, staví se na poštovním úřadě, aby si potvrdil, že svazek Skokan ve věci poštovního
dostavníku nelže. Vůdce Worrel Sovák si vzal za úkol koupit nějaké nordwaithské mapy. Zbytek
Nurnských zatím bude balit na cestu. A s tímto ujednáním se chystali rozejít na kutě.
“Ještě
je tu jedna věc”, odtušil Worrel Sovák, “Ta věc se jmenuje Hába”.
“S ním jdou udělat jenom
dvě věci - pustit nebo zabít”.
“Já bych ho krocnul”, ozval se Dwany.
“Kdo vlastně ví,
že je tady?”.
“Nejmíň půlka Nurnu”.
“Stejně by měl chcípnout”.
Nurnští se mlčky
zadívali na vůdce, který hluboce přemýšlel.
“Jakoubku”, pravil po chvíli ticha, “Ty máš
svolení”.
Jakoubek zdvihl obočí.
“Však ty víš, o čem”.
Mladík přikývl na souhlas.
Pomalu a jistě se z něj stával družinový kat.
“Zítra”.
“Byl to ale dlouhej
den”.
“Dlouhej a krvavej”.
“Dobrou noc”, rozloučil se vůdce.
“Dobrou”.
* * *
Ti, kteří zůstali v obci, netrpělivě čekali, jak to Jakoubek zaonačí. Kat se dostavil chvíli po Janyku
Hábovi, který se dotazoval, kde je Korman Zlotě. Korman Zlotě totiž vyspával noční zážitky ve
vůdcově nedostavěné Skalle.
“Korman Zlotě si přeje s tebou mluvit”, řekl
Jakoubek.
Hábovi zasvítila očka nadšením a ihned souhlasil, že se nechá Jakoubkem za
přítelem Kormanem zavést. Do lesa k jeho lesnímu tábořišti.
A chvíli nato už Nurnští
sledovali, jak Janyk Hába kráčí loučkou k lesu, v patách následován Jakubem Pozlátkem,
třímajícím cep.
* * *
Jakoubek se rozhodl, že takhle blízko vesnice není vhodné jít na věc hrubou silou,
tedy cepem. Aby všude po stromech visely chuchvalce sražené krve a cáry mozku. Vytáhl kudlu,
otočil se znenadání k Hábovi a bodl. Ten překvapeně vytřeštil oči a chytil se za břicho. A potom
zmizel.
Jakoubkovi došlo, že je zle a pelášil do vsi, co mu nohy stačily.
“Zmizel mi”,
zaječel na celé kolo, “Prostě mi zmizel!”.
“A došlo mu, žes ho chtěl jako... to?”.
“Asi
jo”.
“Jak moc asi jo?”.
“Má mojí kudlu v břiše”.
“Tys na něj šel s
nožem?”.
“Přišlo mi to čistší”.
“Jakoubku, ty seš fakt vůl!”.
* * *
Trestná výprava vyrazila okamžitě a kvapně. Pod vedením Mila Pelíška. Byl to jeho okamžik a
chopil se příležitosti za pačesy. Chtěl ukázat, že je dobrý stopař a jako takový může být užitečný.
Dosud jej považovali za tuřínového malorolníka. A potom chtěl pomoci Jakoubkovi a vysekat ho
z polízanice, kterou si nadrobil.
Milo chytil stopu a držel se jí. Brzy našel neomylně místo,
kde Jakub Pozlátko plánoval vykonat popravu. Hába byl kouzelník, teleportoval se. Stopař
Pelíšek se začal točit po spirále a brzy zase stopu neomylně objevil. Ten chlapec krvácel a
vrávoral. Dostihli jej asi za hodinu. Al-Rahem Janyka Hábu odpráskl jako podsvinče. Nechali ho
ležet tam, kde padl. Od Liscannoru to bylo dostatečně daleko, aby se s mrtvolou museli nějak
důkladněji zaobírat.
* * *
Worrel Sovák mapy sehnal. Různé. Koupil, co bylo k mání. Z Nurnské knihovny přinesl dvě
nepříliš podrobné letité práce, z nichž jedna byla provedena tuší a druhá sice kolorovaná, nicméně
úplně bez kýžených detailů. O Svleči nikde ani zmínka. Knihovník v oddělení kartografie a
geografie mu ale za drobnou úplatu sdělil, že Královská zeměpisná společnost minulého roku
vydala nové mapy Nordwaithu a okolí, vzešlé z kartografických měření z roku 1060. A za ještě
větší úplatu je knihovník panu Sovákovi přinesl až pod nos. Mapy byly kolorované a detailní a
vůdce byl tedy spokojen.
* * *
Otakáro Vesta byl také spokojen. Jednal vcelku úspěšně s Marbusem Zlatým a na poštovním
úřadě si skutečně potvrdil, že svazek Skokan o poštovním dostavníku nelhal. Profesor Filistra
skutečně zaplatil cestu až do nordwaithského Daukenu a skutečně vystoupil v městečku jménem
Svleč.
* * *
Když Vesta vstoupil do lokálu hostince U hrocha, Worrel už tu seděl a kolem něj Nurnští,
zvědavě se probírající mapami.
“Tadytudyma to vememe”, hlásil Milo Pelíšek,”Tady jak
ukazuju. K Černejm vrchům, a pak doleva přes Rozkolec k Hamiru”.
“To je tady,
podívejte”.
“A dál v Donnu zahneme na Mirell”.
“Donn ale je v Mirellu,
ne?”.
“Mám na mysli město Mirell. Tam, co bydlí kníže Barchta”.
“Ksindl
Barchta”.
“Jasně”, řekl Pelíšek, “A já si na chvilku skáknu domu za našima. Kouknout se,
co je novýho, a tak”.
“Jasně, nic nás nežene”, řekl Korman Zlotě.
“Hele, Vesta
přišel”.
“Nazdar, Vesto!”, přivítal hobita Menhorian Blathel.
Bořimský obchodník se
zrcadly se usadil na sesli a pravil: “Tak pánové, Vesta se staral, Vesta zařídil”. A položil na stůl
Warhův prsten.
“Tadyten prsten je fakticky zajímavej, podívejte”.
Nurnští
ztichli.
Vesta ukázal na malé pantíky. Kámen a jeho usazení v masivním zlatém lůžku bylo
možné odklopit a odkrýt tak utajený prostor, který skrýval takovou miniaturní klícku.
“Já
to tušil”, vyjekl Zemikosa, “To je travičskej prsten!”.
“Ten Warha byl ale hajzl!”, odtušil
Jakoubek.
Worrel Sovák pokýval hlavou na souhlas.
“Ba ne”, řekl Vesta důležitě, “Jen
se podívejte blíž”.
“A co mám jako vidět?”.
“To zviřátko”.
Uvnitř klícky se
skutečně něco pohlo. Takový stříbřitý pidižvík.
“Vždyť je to veš!”, chytl se za vousy
Bolbuch, “Vždyť se to tady rozmnoží a bude nám to pít krev! Hned to zašlápni!”.
“Ale
houbeles zašlápni. Není to veš. Je to bleška”.
“Zadupni jí, nebo to urobim sám! Je to hnusnej
krvesaj! Piják!”.
“Je to magická bleška”, řekl bořimský hobit a potutelně se usmál, “Ta krev
nepije, nepotřebuje to”.
“Aha”.
A Otakáro vysvětlil, co mu řekl Marbus Zlatý. Tedy
co se domníval. Že tu blešku je možné v nestřežené chvíli někomu vypustit do kožichu. A kámen
v prstenu potom opaleskuje ve směru, kterým zvířátko vnímá.
“To je strašný! Co s tim
budeme dělat?”.
“Na jakou vzdálenost to funguje?”, zeptal se Zoltar.
“To nevim.
Marbus to zkoušel po městě”.
“A fungovalo to?”.
“Fungovalo”.
“Já teda nevim,
ale já bych to spíš prodal”, ozval se Worrel.
“Když jsem se u Marbuse zastavil, nejdřív mi
nechtěl nic říct”, řekl Otakáro Vesta, “Chtěl to rovnou koupit. A šrouboval cenu. Byl neodbytnej,
a já taky. Ale přes patnáct jít nechtěl. A tak mi řek, co si vo tom myslí”.
Cestou
na Mirell
A tak vyrazili konečně na cestu. Všichni ti druzi v dobrém i zlém.
Vůdce Worrel Sovák, dva alchymističtí kolegové a zároveň zapřísáhlí konkurenti Otakáro Vesta
a Zoltar Zemikosa, assuaenec a výborný střelec Al-Rahem, dva urputní bijci malého vzrůstu
Dwany Růžička a Bolbuch, tichý kouzelník Menhorian Nocturno Blathel z Cairn, zvaný Halabus,
a ještě tišší Korman Zlotě. A také dvojice, které se pomalu a jistě začalo přezdívat tuřínový
spolek, dvojice spojená svými osudy, bývalí sluhové jednoho pána - Milo Pelíšek a Jakub
Pozlátko, zvaný Jakoubek. Všichni na koních jak se sluší a patří. Někteří na koních wilfského
původu, a tudíž kradených. A na ocase průvodu wilfský vůz krytý purpurovou plachtou,
přitahující nenávistné pohledy těch, co wilfským nemohou přijít na jméno. A uvnitř vozu vyslanec
Halwirius Thalle s příručím Ollasem Siemonem.
Cesta na Mirell vedla poklidnými kraji, ale
nenávistá gesta činěná prostými obyvateli nebylo možno přehlédnout. Snad proto Worrel Sovák
nabídl svým wilfským svěřencům, že je zneviditelní. Nabídku přijali a velmi brzo si na svůj nový
stav zvykli. A snad proto jim stoupalo sebevědomí a jejich projev vůči elfskému ochránci se
zvyšující se vzdáleností od Gwendarronu pozvolna nabýval na nadřazenosti. Worrel však přijal
poslání a jejich chování útrpně snášel.
V Mirellu se zastavili na noc. Milo Pelíšek ještě za
soumraku odcválal směrem ke Smokřanům, aby pozdravil rodiče a blízké. A Nurnští se zatím
vyptávali na poslední události v kraji. Sraz s Milem si domluvili u vypáleného hostince U psa
poblíž Šerrského hvozdu, o němž však seznali zpráv, že byl navrácen původním majitelům a ti
započali obnovovací práce.
Mirell se od loňského roku hodně změnil. Barchtova armáda
byla rozpuštěna a kraj kontrolovala gwendarronská královská armáda. Markus Ebel, jemuž
Nurnští dodnes nemohou přijít na jméno, je místními obyvateli považován za hrdinu, který vyřešil
mirellskou záležitost.
Tehdy po přepadení Kerstegova opatství, čímž Barchtův plán dostal
první vážnou trhlinu a jež zapříčinila jeho pád, Barchta se svými muži začal v okolí kláštera
vyšetřovat. Při tomto vyšetřovacím tažení nastolil teror. Obyvatele vesnic vyslýchal a mučil a v
hrozivé zlobě se uchýlil k nelidskému vyplundrování jedné z vesnic. Tou dobou už ale Markus
Ebel, jemuž se dostalo jistých informací, táhl s hamirským vojskem na Mirell. Mirell byl obsazen
a Barchta žalářován. Pod tíhou svědomí se zhroutil a pod tíhou vin si sáhl na život. Jednoho rána
jej našli oběšeného. Markus Ebel rozpustil Barchtovu armádu a zažádal listem gwendarronské
úřady o vyslání státního přidělence, který by oblast spravoval z Barchtova zámku. Ten se
zanedlouho dostavil, oficiálně převzal správu kraje a potvrdil Ebelova opatření. Správce
znovupotvrdil již před lety vyhlášené leč fakticky Barchtou neuznané zrušení nevolnictví a
poškozeným rodinám navrátil dříve zabavené majetky a vyplatil reparace. Šerrská tlupa se
rozpadla a její členové se rozprchli do všech koutů. Po Rabanovi Šťovíkovi stále probíhá pátrání.
Mezi lidem se vedou zvěsti, že zahynul. Jsou lidé, kteří se domnívají, že se mu podařilo spasilt
holý život a uprchl do ciziny. Říká se ale také, že byl znovu přijat do armády a za provádění akcí
proti Barchtovi povýšen. Existují i odvážná tvrzení, že byl povýšen do šlechtického stavu. Osud
Rabana Šťovíka tedy zůstává veskrze nejasný.
“Teď už je jasný, proč s náma Kosa
nekomunikovala”, řekl Otakáro Vesta, “Oni nám prostě od začátku nevěřili”.
“Asi to tak
bude. Markus Ebel byl a je považovanej za hrdinu. A tak to asi zůstane”.
“Ale je to hajzl.
Slízal smetanu a my jsme jenom neznámej provázek v celý tý šmodrchanici”.
“Tak, tak”, řekl
Bolbuch, “My se dřeme, krvácíme, a zásluhy si připíše úplně někdo jinej”.
“Řek bych, že to
je takovej úděl dobrodruha. Nasazuješ život a nikdo ti ani nepoděkuje. A nakonec tě
bezejmennýho krocnou v nějaký blátivý škarpě a neštěkne po tobě ani ten pes”.
“Takový je
řád a koloběh tohoto světa”, pravil Worrel Sovák.
* * *
Na druhý den čekali Nurnští na Mila Pelíška u ruin hostince U psa. Worrelu Sovákovi bylo stran
wilfského vyslance vytknuto, že procesí neustále někde na něco čeká, čímž se cesta neúměrně
protahuje.
“Nemáte své muže příliš pod kontrolou, příteli”, postěžoval si vyslanec Thalle,
“Kdybych já byl na vašem místě, dal bych jim pocítit, co je to autorita”.
“U nás to funguje
trochu jinak. A jak to funguje, to je moje věc”.
“To je omyl, příteli Sováku. Vy máte své
poslání a dal jste slib. Vy musíte konat rychle, vy máte morální povinnost”.
“Tak to
zase...”.
“Vy jste zavázán povinností. A mám pocit, že nejste vždy plně zorientován v
prioritách”.
“Čekáme na Pelíška”.
“Na něm nezáleží, příteli. Záleží na naší věci. Na
vašem poslání”.
“Ano, ale...”.
“Cukr a bič, příteli”, pravil pan Thalle, “To je to, co
vašim mužům schází. A vy jim toho nedopřáváte. Dělají si z vás šoufky, příteli”.
Worrel
Sovák zbrunátněl, ale mlčel. Nurnští počkali na Mila Pelíška. Když se objevil, vypadal
šťastně.
Květoprav Šulák, básník
Putovali už osmnáct dní.
Jenom z Mirellu cesta trvala sedm. A wilfští Worrela sužovali čím dál tím více. Oleje do ohně
přiléval drzý bořimský hobit Otakáro Vesta, který elfy v lásce příliš nechová, a takto povýšené
už vůbec ne. Nebylo jediné příležitosti, kdy by si neodpustil nějakou škodolibou poznámku. A
Worrel byl předvoláván a bylo mu vysvětlováno, že má poslání a není si dost dobře vědom jeho
důležitosti, a že jeho mužům chybí morálka.
A takto dojela karavana až do blízkosti
Kostence. Ta událost se stala asi míli před městem u lesíka. Wilfští byli neviditelní ve voze a Milo
Pelíšek držel opratě. Al-Rahem vpředu upozornil na něco vpředu a Nurnští zvolnili.
Asi sto
padesát sáhů před sebou spatřili nějakých deset jedenáct mužů, jak pročesávají traviny. Oni si jich
také všimli, tedy spíš jejich neobyčejného vozu. Muži vypadali jako lapkové, lůza. Vyšli na cestu
a ustali v činnosti.
Nurnští dojeli k nim a byli nuceni zastavit.
“Co to, kurva, je?”, houkl
mezulán, který se cítil být silný v kramflecích.
“Co máte na mysli?”, zeptal se slušně Jakub
Pozlátko.
Chlap ukázal na vůz.
“To je vůz”.
“Nebuď drzej, smrade, nebo
dostaneš přes držku!”, houkl druhý.
Hrozivě se přibližovali.
“To je, kurva, wilfskej
povoz! Ty seš wilfskej sráč?”, obořil se zřejmě vůdce tlupy na elfa Worrela Sováka. Menhorian
Blathel ustoupil potichu za postranici.
“Ne. Nikoliv”.
Neviditelní wilfští na voze dřepěli
jako puťky.
“Takže ten vůz se zabavuje!”.
To neměl říkat. Družiníci se po sobě
významně ohlédli a vrhli se do útoku. Proti Nurnským neměli ti hadrníci šanci. Brzy se jejich
mrtvoly válely všude kolem. Když už bylo téměř po všem, zpoza křoví ve vysoké trávě směrem
k lesíku vyskočil divný vousatý chlap. Ječel jako pominutý a mával nad hlavou
lopatou.
Otakáro Vesta zalitý hněvem vykročil s nabitou kuší.
“Jsem hrozivý! Jsem
neživý!”, vřískal vousáč a rzivá lopata opisovala kruhy, “Střez se, smrtelníku, sic z tebe vysaju
všechen život!”.
Otakáro vystřelil a vousáč zmlkl. Padl na zem.
* * *
Obírání mrtvých ukázalo, že ten divný chlap přežil. Vypadal skutečně divně. Šlo o člověka, ale
páchl jako mrtvola. Ze zkrvaveného rubáše trčely dvě chlupaté bosé nohy. Muž byl nemytý a
příšerně zarostlý, vousy i vlasy dosahovaly mu do pasu. A ty nehty! Dlouhé, pokroucené, plné
hlíny! Vedle něj ležela mrtvolka králíka, napůl ožraná.
“Fuj, to je smrad!”, chytil se za nos
Al-Rahem, když šel podivína ohledat.
Travou se blížil Milo Pelíšek. Za chvíli řekl: “Eště
dejchá”.
“Je to fakt nemrcouch?”, zvolal vůdce.
“Jestli jo, tak ňákej divnej”, hlásil
stopař, “Cáká z něj krev. A ty rány kolem šipek mu černaj”.
“No aby nečernaly, vždyť jsem
střílel votrávenejma”, přiznal se Vesta.
“No tak to nemůže bejt nemrcouch”.
“Ale smrdí
tak. Jako vodpornej nemrcouch”.
“Nemrtví páchnou”, zahlaholil Jakoubek poučku z
kursů.
“Co s nim? Krocnem ho?”, ozval se Zemikosa.
“Počkáme, až se probere”,
nařídil vůdce, “A pak se ho zeptáme”.
“Jako třeba proč smrdí?”.
“Jako třeba. A taky
třeba, proč po něm ty chlapi šli”.
Zatím podivínovi svázali ruce a nohy.
* * *
Vousáč se probudil zanedlouho. Začal výslech.
“Co seš zač?”.
“Neživý, jsem neživý!
Vysaju vám mozek pohledem a posvačím vaši duši!”.
“Aha”.
Nurnští pochopili, že ten
chlápek je čistokrevný blázen. Vřískal jako smyslů zbavený. Chvíli je proklínal a vyhrožoval, chvíli
žadonil. Pochopili toliko, že se jmenuje Květoprav Šulák a že zemřel v roce 1056. A že je to
básník a že je neživý. A taky to, že ho někdo zmlátil a že má hlad a narodil se památného roku
998 a o Kostenci nikdy neslyšel, respektive netuší, co by to mohlo být, ačkoli naopak tvrdil, že
celý Kostenec na něj myslí s láskou. Na spoustu jednoduchých dotazů neznal odpověď nebo si
nevzpomínal, ale když přišla řeč na domov, prohlásil že domov má už od roku 1056 na hřbitově.
Kde však hřbitov leží, to netušil také, a potom se zase rozvřískal, že vysaje mozek každému, kdo
se mu podívá do očí, protože je neživý, a tak dál. Prostě naprostý blázen.
Nurnští byli
zmateni.
“Zůstává otázka, co s nim”, ozval se zase Zemikosa, “Já bych ho teda
krocnul”.
“No”, zavrčel válečník Dwany.
“Počkej. Nemůžeme zase rubnout každýho,
koho potkáme”.
“Hele, měli bysme vypadnout”, ozval se Milo, “Je to tady samá mrtvola.
Podívejte se na tu spoušť”.
“Tak co teda s nim?”, optal se kouzelník Blathel.
Bolbuch
pohodil hlavou směrem k vozu.
“Ty myslíš jako...”.
“Jasně. Vemem ho do města.
Třeba z něj eště něco vypadne”.
“Ale to se budou cukat. Dyť smrdí jako tchoř”.
“Ať
se cukaj”, řekl škodolibě Otakáro Vesta, “Pudeš jim to říct, vůdče?”.
Al-Rahem ohlásil, že
se blíží povoz. Vyčkávali. Nemělo smysl teď něco maskovat. Byl to nekrytý vůz plný hrnčířského
zboží. Muž na kozlíku vypadal vyděšeně. Nurnští sdělili, že došlo k přepadení lapky a že je třeba
věc nahlásit. Muž bledý hrůzou nervózně přitakal. Nechali ho projet. Mířil k městu na trh. Jen co
byl z dosahu přímého ohrožení, postavil se a divoce mlátil koně bičem. Vozík poskakoval po
štěrku a řítil se v oblacích prachu ke kosteneckým branám.
Worrel Sovák vedl uvnitř vozu
nepříjemný rozhovor. Ohledně toho divouse a jeho případného setrvání na voze. Neustále se
domáhal, ať jej propustí ze služeb, zbaví poslání, když nechtějí spolupracovat. Wilfský vyslanec
si byl dobře vědom, že tím by Worrelovi nahrál do karet.
“Vy máte vyšší poslání. Nemohu
vás jej zbavit, i kdybych chtěl. A to nechci”.
“Potom musíte spolupracovat”.
“Ale
příteli, my přeci spolupracujeme. Nepřekážíme”.
“Ale nechcete vézt toho
chlapa”.
“Příteli”, řekl pan Thalle, “Ta osoba do tohoto vozu nevstoupí. To by se jednalo
o znesvěcení území wilfské říše”.
“Jaký území, u všech ďasů?”, zatvářil se nešťastně elf
Worrel, “Jde jen o trochu místa na voze”.
“Tento vůz, drahý příteli, je součástí území wilfské
říše. A jeho nedotknutelnost musí býti vámi chápána a správně vykládána. Naložte si to
individuum na vlastní koně”.
Worrelovi došla trpělivost. Obořil se na ně takovým způsobem,
že to vypadalo, že obrací a jede domů.
Wilfský vyslanec tušil, že trochu zariskoval. Bez
Worrela by je ti ostatní nejspíš zamordovali. Některým to zcela nezakrytě čišelo z očí. Souhlasil
tedy s naložením té smradlavé osoby v rubáši do vozu.
“Pro tentokrát, příteli, pro tentokrát”,
upozornil vyslanec Thalle, “Než si zajistíte náhradní přepravu”.
Worrel vztekle došel ke
koni, doprovázen soustrastnými pohledy druhů.
Spoutaný Květoprav Šulák byl nesen k vozu
a vypadal šťastně.
“Jsem básník”, zvolal.
“Obloha úsvitem zaplála paletou barev... hrdý
lid z hnojiště povstává...”.
“Slyšíte ho?”, upozornil Korman Zlotě.
“Z červů a larev!
Odvážné tváře se otáčí k nebi, kde svítá...”.
Ti dva, co jej nesli, uložili jej do
vozu.
“Svět bude lepší a jinačí...”.
“Z červů a larev...”, řekl Dwany Růžička, “Slyšeli
jste to? To je hustý”.
“A havěť zbita”.
“Příteli?”, ozvalo se z vozu, “Požaduji, abyste
okamžitě zajistil umlčení tohoto individua!”.
“Havěť”, ucedil vůdce Sovák a mávl rukou
směrem k vozu.
“Zbita”, usmál se Jakub Pozlátko, družinový kat.
“Radši ne. Jsou to
přece jenom elfové”.
“Zbita”, zopakoval Jakoubek.
“Ne”.
A tak jeli ke
kosteneckým branám, doprovázeni recitací Květoprava Šuláka, který zemřel před jednadvaceti
lety a kterému nikdo z Nurnských už neřekl jinak, než
Mrtvola.
Básník vsával vůni kraje, z ní jak růže kvetl
dštil ve
výdeších verše luzně bezbřehé
rodnou hroudu kyprou prsty v dlaních hnětl
okouzlen
a dojat divukrásným příběhem
Té básník život zasvětil a vroucně tvořil
před
dělným lidem ukláněl se k zemi
poesií zpěvnou vlídné krajině se dvořil
on v úctě žil
a kráčel ku souznění
Pak posmrtně se v náruč vlahé prsti proměniv
se s
hroudou, z které povstal, znovu snoubí
zde náhrobek všem kosteneckým dává na
odiv
že byl a provždy bude perlou naší chlouby
“Slyšeli jste
to?”.
“Co?”.
“No jak se posmrtně v náruč tý prstě proměnil”.
“Co je to
prstě?”.
“Hlína”.
“Von se proměnil v hlínu?”.
“To se tak řiká”.
“Dobře, ale
co jako s tim?”.
“No, řikám si, jestli ten Mrtvola skutečně neni mrtvola. Teda
nemrcouch”.
“Krocnout ho můžeme vždycky”.
“To je fakt”.
“Ale já už ty jeho
kecy nemůžu poslouchat”, postěžoval si Korman Zlotě.
Kormana Zlotěho poesie
neoslovovala. Květnatost a košatost ho vždycky mátla. Rozuměl větám holým.
Úsečným.
Kostenecké zmatky
Hlídka v bráně byla upozorněna.
Tím hrnčířem, co před chvílí projel. Mínili co nejrychleji předat věc do rukou vyšetřovatele. Už
podle zmatených zpráv jim to bylo víceméně jasné. Jak hrnčíř mluvil o tom voze s šarlatovou
plachtou. O wilfském voze. Nedalo se tomu zabránit. Wilfské království prostě nemělo svou
peněžní politiku stavět na vývozu nebezpečných výbušnin. A využívat Kostenec jako překladiště.
Lidé se bojí o své majetky a život. A právem. Kdo ví, kolik takových meziskladů tady může být.
Kdekoli. Po sklepích, v pronajatých bytech. A kdykoli to může bouchnout. A vyšetřování pořád
pokračuje. Rozkrývají se nové a nové skutečnosti. A bohové vědí, kolik se toho ještě neví. Lidé
dobře vědí, že využívat Kostenec jako prachárnu, je svinstvo. Lidé nejsou hloupí, ne, ne. Není
divu, že se hněvají. Na vše wilfské se hněvají, to je pochopitelné. A když někde někoho zmlátí,
je to sice trestuhodné, ale pochopitelné. A teď se prostě někdo spletl. Zaútočili a tihle se bránili.
Je to taky nápad, projíždět se v dnešní době po kraji ve wilfském voze.
“Vy půjdete zde s
vojínem podat výpověď vyšetřovateli”, ukázal strážný na Otakára Vestu, který nejvíc
mluvil.
“Jmenuji se Omar Karbon”, představil se Vesta stejně, jako tenkrát minulý rok, “A
tady Olina beru s sebou”.
“Olin, pane”, představil se Zemikosa.
“Vy ostatní máte volný
pohyb, ale do zítřka neopouštějte město”.
“Jedeme k Soumarovi”, řekl Worrel
Vestovi.
Hostinec U soumara dobře znali z loňska. Tady plánovali útok na Podžinkův
dům.
V hostinci nechali ustájit koně a na hlídku postavili Jakoubka. Hlídal majetek wilfských
a spoutaného Mrtvolu. Mrtvola měl roubík, aby nevzbudil pozornost.
Nurnští zatím pronajali
tři pokoje. Wilfští se ubytovali v pokoji s výhledem na dvorek a zalígrovali se zevnitř petlicí.
* * *
Vyšetřovatel Virtus byl poměrně mladý. Dostal na stůl připad, který byl víceméně jasný. Došlo
k omylu a násilníci jsou mrtví. Jistě se ukáže, že jde o staré známé výtržníky, lůzu z říčních doků,
která nikomu nebude chybět. Vlastně si oddychl. Nejhorší bude odklidit mrtvé tak, aby se
nerozšířila zbytečná panika. Potřeboval sepsat výpovědi a neopominout jedinou formalitu, aby se
po něm nadřízení nemohli vozit. Pánové Karbon a Olin vypadali jako slušní lidé a nečinili při
výpovědi žádných překážek.
Otakáro Vesta byl trochu překvapený. Očekával, že jej bude
vyslýchat vyšetřovatel Šíva. Ten, co měl na starosti vyšetřování událostí kolem Podžinkovy bandy
a wilfských výbušnin. Vyšetřovatel Šíva mu byl zavázán, protože právě díky Vestovi nedošlo k
explozi a zbytečným ztrátám na životech. Proto na závěr setkání, kdy se vyšetřovatel Virtus mínil
s pány rozloučit a kladl jim na srdce, aby do zítřejšího večera neopouštěli město, kdyby bylo třeba
dovyjasnit některé skutečnosti, jej požádal, zda by nemohl zařídit setkání s vyšetřovatelem
Šívou.
* * *
Vyšetřovatel Šíva si na Omara Karbona pamatoval velmi dobře, vždyť právě díky spolupráci s ním
se mu dostalo povýšení. A zatímco se Zoltar Zemikosa vracel do hostince U soumara za
kumpány, Otakáro Vesta byl přijat k důvěrnému rozhovoru.
Vyšetřovatel Šíva Vestovi
poděkoval za staré služby a vyjevil mu svou vděčnost. Hovořili spolu o minulosti i dnešní události.
A potom Vesta pověděl o tom, že zajali divného blázna, který si říká Květoprav Šulák, a jestli prý
Šíva chce, tak mu ho předají k výslechu. Tato informace se ale panu Šívovi vůbec nezamlouvala.
Především se mu nezamlouvalo, že Nurnští si dovolili svévolně někoho zajmout. Ten člověk
evidentně nic neprovedl, ničím se neprovinil.
“Ale tvrdí o sobě, že je mrtvý. Teda vlastně
neživý”.
“Ríkal jste, že je to blázen”.
“No právě”.
“Ale být blázen, to není
zločin”.
“A taky smrdí hřbitovem... A je špinavý”.
“To také není zločin, Omare
Karbone. Uvědomte si, že stojíte na tenkém ledě”.
“Ale říká o sobě, že je někdo, kdo zemřel
v roce 1056. To je podivné".
“Souhlasím s vámi, že je to blázen. To je všechno. Tak ho
nechte být. Mohl byste mít opletačky se zákonem”.
Otakáro Vesta věděl, že tady už víc
nezmůže. Vyzvěděl ještě, že Květoprav Šulák byl skutečně kostenecký básník, oblíbený literát a
význačná osobnost města, o níž se děti učí ve škole. Kostenečtí jsou na jeho odkaz pyšní a se zlou
by se potázal každý, kdo by jeho odkaz znevažoval. Květoprav Šulák zemřel v požehnaném věku
roku 1056 na zápal plic. Kostenečtí mu na městském hřbitově vystavěli hrobku. Otakáro Vesta
kráčel ztemnělými ulicemi k hostinci U soumara a měl zamotanou hlavu. Mezitím, co byl u
vyšetřovatele Šívy, padla noc.
* * *
Tou dobou se v nájemním pokoji Zoltar Zemikosa, Dwany Růžička a Al-Rahem dohodli, že se
vypraví na hřbitov zjistit, jestli na městském hřbitově leží pochovaný ten Šulák a jestli na
náhrobním kameni náhodou není jeho podobizna. Měli na mysli zjistit, jestli čirou náhodou není
Mrtvolovi podobný.
Na rynku uplatili nějakého žebráka, aby je dovedl ke hřbitovu. Cestou
se vyptávali na Šuláka a dostalo se jim podrobné přednášky o životě a díle této význačné
kostenecké osobnosti. Hřbitov byl na noc zavřený. Žebrák zalomcoval mříží a když se z
potemnělého hrobnického domku na druhé straně mřížových vrat vynořil hrobník, kvapně
odkráčel. Ti lidé se chtěli teď v noci poklonit hrobu Květoprava Šuláka. Říkali, že brzy po ránu
opouštějí město. Uplatili ho.
Hrobník je vedl temným hřbitovem. Šli potmě. Hrobník to tu
znal. Hřbitov byl poměrně velký a spletitý. Ke hrobce kosteneckého básníka však nedošli. Narazili
na vykradače hrobů, kteří něco marně hledali a byli překvapeni. Ti muži zaútočili. Byli tři,
čtvrtého slyšeli karasit se mezi hroby někam pryč. Šarvátka byla rychlá, tvrdá a odehrála se v
naprosté tichosti. Hrobník byl úplně vyděšený a celou dobu se ukrýval za zády Dwanyho Růžičky,
který beze slova rozdával rány. Mrtvoly padly. Zemikosa a Al-Rahem se rozeběhli po ztemnělé
cestičce mezi hroby tam, kudy uprchl ten čtvrtý. Zoltar vypil flakón a brzy nechal Al-Rahema
daleko vzadu. Vykradače dostihl až nedaleko od hřbitovní zdi. Když se k němu přiblížil na dosah,
chlap začal řvát o pomoc. Potom dostal mordu mečem a padl. Zemikosa uslyšel, že se za zdí něco
děje. Kroky, hlasy. Bafnul mrtvého za ruce a táhl jej zpátky. Potkal udýchaného Al-Rahema.
Poslal jej obhlédnout situaci u hřbitovní zdi a vracel se k Dwanymu, který běžet
odmítl.
“Kde je hrobník?”.
“Podělal se strachy”.
“Tys ho sejmul?”.
“Ne.
Řek, že jsme se nikdy neviděli a ať okamžitě vypadneme. A utek. Honit ho přece
nebudu”.
Zemikosa si ulehčeně oddechl.
“Kde je Rahem?”.
“Je na průzkumu. Asi
je jich tam víc”.
Al-Rahem se vrátil zanedlouho.
“Je jich tam víc. Celá banda. Něčeho
se bojej”.
“Čeho? Nás?”.
“Nevim. Každopádně jdou po nějaký hrobce. Prej tam budou
prachy”.
“Aha”.
“Jo, pánové”, odtušil Dwany, “Jeden z těch hajzlů eště dejchá. Tak
jsem ho svázal”.
Zemikosa se k němu vrhnul s kudlou v ruce. Řval, že mu vyřízne oko.
Mluvil bez dlouhého přemlouvání. Včera v noci sem poslali tři své kumpány. Vykrást nějaké
hrobky. Narazili na jednu, kde se něco stalo. Něco zlého. Jeden hlídal a když zjistil, že dva, co
pracovali dole padli jako podťatí, utekl.
“Ta hrobka musela bejt zapasťovaná. A když byla
zapasťovaná, musej v ní bejt prachy. Potřebovali sme se zahojit, chápete,
ne?”.
“Zahojit?”.
“Finančně zahojit. Doba je zlá”.
A ti dva, co dole padli jako
podťatí, se pak nad ránem vrátili. Byli vyděšení a blábolili z cesty. Tak se domluvili, že tu hrobku
udělají dnešní noci.
“Hele, neměli bysme tady stát takhle na ráně”, odtušil Al-
Rahem.
Zalezli mezi hroby a udělali dobře. Zanedlouho zaslechli na cestě vícečetné kroky.
Al-Rahem vzal kámen a metl jím někam do tmy. Vykradači hrobů se obrátili na bezhlavý
úprk.
“Můžete mi říkat Duch hřbitova”, usmál se Assuaenec, až mu zasvítily
zuby.
Nurnští se nechali zajatcem dovést k hrobce. Železná prutová brána byla zajištěná
novým řetězem. Neměli světlo a uvnitř byla černočerná tma, takže nebylo jisté, zda hrobka patří
Květopravu Šulákovi či někomu jinému. Kromě paty kamenného podstavce nebylo vidět nic
konkrétního. Znovu tedy spoutali zajatce a uložili jej pod strom.
“Hele, Zoltare, nechceš
doběhnout pro našince?”.
“To bych moh. Potřebujeme světlo”.
Vrátili se k mrtvolám
u loučky na rozcestí. Zalezli zase mezi hroby. I se zajatcem.
* * *
Jakub Pozlátko hlídal vůz a Mrtvolu. Mrtvola sebou házel. Bylo mu toho chlapa líto. A nudil
se.
“Ostatní chlaščou a já zase stojim na vartě jak ten poslední oukrop”, řekl si.
Pohlédl
Mrtvolovi do šílených očí.
“Když ti rozvážu hubu, budeš řvát?”.
Mrtvola zavrtěl
hlavou. Jakoubek mu sejmul roubík.
“Děkuju, pane. Mám hrozný hlad a ještě větší
žízeň”.
“To jsme na tom stejně. Pro něco skočim”.
Jakoubek vlezl zadním vchodem
do lokálu a přinesl dvě piva.
“Na zdraví, Šuláku, ať ti slouží”, řekl a postavil žejdlíky na
podestu. A rozvázal Mrtvolovi ruce.
Mrtvola lemtavě hltal. Naposledy pil ráno z kaluže.
Nebyl na alkohol zvyklý. Už nejmíň rok se žádného piva ani nedotkl. Nemohl. A tak mu pivo
stouplo rychle do hlavy. Začal žvanit, ale Jakoubek to pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým
ven. Mrtvolu považoval za blázna, který plete páté přes deváté. Potom oběma skočil ještě pro
jedno. A rozvázal mu nohy. Aby se cítil lépe.
* * *
Nurnští včele se Zemikosou se vyhrnuli na dvorek. Za nimi Otakáro Vesta, který se vrátil od
vyšetřovatele Šívy.
“Ježkovy voči!”, zařval Worrel, “Voni tu chlastaj!”.
Jakoubek se
zatvářil dotčeně: “Jaký chlastaj? Jenom pijem...”.
“Mrtvola je rozvázanej a... nametenej na
prach... Jakoubku, máš k tomu co říct?”.
“Nemám... Byla nám dlouhá
chvíle”.
“Tuřínovej spolek se zase vyznamenal!”, povolily Vestovi nervy.
Na Mrtvolu
padla únava. Okolí mnoho nevnímal.
“Co teď s nim?”, zeptal se Zoltar.
Tu věc navrhl
Otakáro. Že mrtvolu zdrogují. Měl v batohu tu Warhovu pikslu. To hulení, štěstíčko, co z Janyka
Háby udělalo trosku. Korman Zlotě skočil pro pivo a Otakáro do korbele odžmoulal trochu
šedavé hmoty. Mrtvola padl jako podťatý a hlasitě chrápal.
“Necháme tady Bolbucha a
Zlotěho. Budou hlídat. A zbytek hajdy na krchov”.
* * *
“Brána je zamčená řetězem”, řekl Al-Rahem.
“Já vim”, odvětil Zemikosa.
“Jak ses
dostal ven?”.
“Přelez sem zeď”.
“Přece se nebudeme drápat jako nějaký
otrapové”.
“Vesta se snaží, Vesta zařídí”, pravil hobit, vytáhl píšťalku a
zapískal.
Zámek odskočil. Vešli dovnitř, zavřeli bránu a narafičili zámek i řetěz do původní
podoby. Jejich stíny se tiše míhaly potemnělým hrobovým tichem.
“Kurva, mrtvoly!”, křikl
Milo Pelíšek.
Mezi hroby se něco pohnulo. Vyšel Dwany Růžička.
“Tady
sme”.
Za ním vyšel Al-Rahem. Táhl zajatce.
“Hrobka je tamtím směrem”, pohodil
hlavou Assuaenec.
“A co je tohle?”.
“Mrtvoly”.
“A támdle?”.
“Zajatec”,
uzavřel Dwany Růžička, mistr holých vět.
“Tak, vůdče, zavelíš a nebo ne?”, obrátil se na
Worrela netrpělivě Otakáro.
Worrel Sovák zbrunátněl.
“Jsem, kurva, vůdce!”, houkl
nakvašeně, “A když mi tady někdo rozpoutá melu na hřbitově a neřekne ani Ň, tak co? Tak
co!?”.
Nurnští hleděli na svého předáka nechápavě. Bylo jasné, že mu povolily nervy. Nebyl
to nezvyklý úkaz.
“Hrobka je támhle”.
“Tak
dem”.
Hrobka
Někdo zažehl lucernu. Nahlédli dovnitř skrze
mříže. Na protější stěně nad uschlým věncem a vytesanou podobiznou starce se skvěl zlatistý
nápis:
K v ě t o p r a v Š u l á k
b á s n í k
9 9 8 - 1 0 5
6
Stěnu vlevo zdobila báseň, kterou už slyšeli od Mrtvoly. Ta o té vlahé
prsti. Pravou stěnu zdobila báseň, jejíž zmatené fragmenty už také
znali.
Obloha úsvitem zaplála
paletou barev
hrdý lid z
hnojiště povstává...
z červů a larev!
Odvážné tváře se otáčí
k nebi, kde
svítá
Svět bude lepší a jinačí...
a havěť zbita
V levé části
podlahy někdo kdysi odsunul desku s železným kruhem. Bylo jasně patrné, že dolů vedou schody.
Otakáro Vesta varoval, že cítí ve vzduchu nějaký mdlý a vyčpělý zápach. Zápach nepatřičný.
Zoltar Zemikosa souhlasil. Nějaký jed nebo prchavá substance se linula zespoda.
“Radši si
nasaďte nějaký hadry přes nos a hubu”.
“Proč?”.
“Může to pomoct. Kdyby to tam dóle
bylo jedovatý”.
Jakoubek vytáhl z batohu kus hadru a vymočil se naň.
“Co to děláš,
čuně?”,houkl naň Worrel.
“Nech ho bejt. Dělá to chytře”, zastal se iniciativního Jakoubka
Zoltar.
Odemčení zámku se ujal zloděj Al-Rahem. Nezadařilo se mu.
“Takže se zase
musí postarat Vesta”, pravil důležitě Vesta a pískl na píšťalku.
Zámek odskočil.
“A
píšťalka je v kelu”, pravil hobit a odhodil hudební nástroj někam do tmy.
Worrel Sovák
seřadil Nurnské do formace.
“Chlapi, deme!”, povyskočil bořimský hobit, “Konečně
dobrodružství!”.
* * *
Nenašli toho mnoho. V horním patře ještě prohlédli věnec, na jehož černé stuze stály rozlučkové
verše.
Kdyby každý mohl vetknout jméno pod věnec
pak teskná
stuha... spíše rmutný šál
desítky mil do dálav by vlál...
My vzpomínáme s láskou!
Rodný Kostenec
Podzemní krypta byla poměrně těsná, holá a
kamenná. Někdo tu už raboval. Rakev Květoprava Šuláka ležela na piedestalu s vypáčeným a
odtrženým víkem, které se válelo vedle na zemi. V rakvi leželo seschlé tělo postaršího muže. V
jeho tváři Nurnští zaznamenali podobu, vetknutou kameníky do pískovcové dlaždice o patro výše.
Byla tu ale ještě jedna rakev. Také vypáčená, ale prázdná. Na první pohled sem nepatřila a její
dřevo bylo relativně nové. Vnitřek byl vystlaný cupaninou z ovčí vlny, v níž byl vytlačen obrys
postavy. To muselo být Mrtvolovo lože! V nohách ležely tři prázdné flakóny.
“Ty flakóny
jsou uzpůsobený tak, aby se obsah nevylil a přesto se vypařoval. Vidíte ty špunty?”, řekl odborník
Vesta.
“Takže Mrtvola tam ležel votrávenej?”.
“Spíš uspanej nebo v nějakým
kómatu”.
“A jak tam moh ležet dlouho?”.
“Těžko říct. Dlouho. Dokud to ty vykradači
nevypajsrovali”.
“To se ten plyn nemoh vypařit dřív?”.
“Jestli to bylo hermeticky
uzavřený, tak ne. Plyny se v nasyceným povzduší už dál
nevodpařujou”.
“Vážně?”.
“Dal bych ruku do vohně na to, že kdybysme položili
Mrtvolu do tý rakve, tak by mu sedla jako ulitá”, odtušil Dwany Růžička.
Nurnští se
rozhodli znovu vyslechnout zajatce. Byl přinesen dolů. Nenašlo se tu totiž vůbec nic, natožpak
nějaké peníze. Sotva tomu muži však sňali roubík, rozeřval se o pomoc. Už neměl na vybranou,
stejně by ho zabili.
* * *
Pomoc dorazila zanedlouho. Vykradači obklopili hrobku a křikli dolů, že toto je jejich teritorium.
Šli po tom samém, po penězích. Worrel Sovák pohlédl na Růžičku a ten přikývl. Postavil se na
schody, za ním se utvořil štrůdl dalších. Vyběhli do útoku.
Řež byla rychlá a krátká. Když
vykradači seznali, že konkurence je převažuje silou i odhodláním, přenechali Nurnským své
teritorium a rozprchli se.
“To je normální krvavej masakr uprostřed města!”, chytl si hlavu
do dlaní Worrel Sovák.
“Tohle už nevokecáme”, ozval se Jakub Pozlátko a pohlédl ustaraně
na Pelíška.
“Měli bysme co nejrychlejc vypadnout”.
“Ne”, ozval se Zemikosa, “Něco
tady musí bejt. To neni samo sebou. Měli bysme přivést Mrtvolu a konfrontovat ho s tím
bordelem tam dole”.
Nevěřil, že hrobka je prostě prázdná.
“Něco tam bejt musí. Třeba
si vzpomene”.
“Ale vždyť je tuhej jak prkno!”.
“Tak ho nějak
proberem”.
“Dobrá”, pravil vůdce, “Pelíšek a Jakoubek, ke mně!”.
Oba dva nadšeně
vypjali prsa a očekávali rozkazy. Worrel jim nařídil, aby se vrátili do hostince a přinesli
Mrtvolu.
“Nevim, vůdče, jestli je dobrej nápad posílat tam tyhle dva”, ozval se Otakáro,
“Tuřínovej spolek by neměl pracovat bez dozoru”.
“Dobře”, ukončil debatu elf Worrel,
“Půjde s nima Al-Rahem”.
* * *
Korman Zlotě stál na hlídce. Hlídal sám. Na staříka Bolbucha totiž po celodenním putování a
následných událostech přišlo spaní. Už neměl takovou výdrž jako ostatní. Zalezl si mezi staré
bedny v rohu dvorku a řekl, že si jenom na chvilku dáchne. Mrtvola byl pořád v
limbu.
Několikrát kolem prošel podomek, ale mladý Zlotě mu příliš nevěnoval pozornost.
Ale to nejspíš měl. Podomek totiž v temném průjezdu odsunul závoru, která jistila vrata do dvora
zvnitřku. Potom podomek zmizel uvnitř lokálu.
Nedlouho nato se vrata pootevřela a dovnitř
vpadlo několik mužů. Odrbanci se tvářili bojovně a zamířili k vozu. V rukou měli
tyče.
“Svině Wilfský”, odplivl si jeden a nožem přejel přes šarlatovou plachtu.
Korman
Zlotě vylezl z přítmí.
“Co chcete, pánové?”.
Bobuch spal vzadu za bednami a u
Mrtvoly Zlotě ani nepředpokládal, že by se vzbudil. Měl strach, nechtěl problémy.
Odrbanci
se ale moc bavit nechtěli. Řekli Kormanovi, ať vypadne, jinak dostane přes hubu. Tak odešel. Do
lokálu. Tam vzkřikl, že na dvoře jsou zloději. Přiběhl podomek a vyběhl na dvůr. Tam se opřel
o zeď a dělal, jako že se ho nic netýká. A ti chlapi shodili Mrtvolu na zem a začali řádit. Trhali
cejchy, rozbíjeli nádobí, ničili.
Korman nahlédl škvírou ve dveřích a poznal, že podomek je
s nimi spřažený. Doběhl tedy do patra k wilfským elfům. Přes zavřené dveře jim vysvětlil, co se
děje, a potom slyšel, jak otevírají okno a křičí. Vrátil se na dvůr, který už byl prázdný. Vandalové
uprchli a nechali za sebou spoušť. Mrtvoly se ani nedotkli. Korman Zlotě tedy odtáhl Mrtvolu k
dřímajícímu Bolbuchovi a začal cpát rozbité věci zpátky na vůz. Wilfský povoz měl poškozené
loukotě na jednom z kol.
* * *
Tuřínový spolek s Al-Rahemem dorazil na dvorek. Korman Zlotě stručně vyložil situaci. Řekl, že
přišli nějací chlápci a zaútočili na vůz. A potom uprchli. Al-Rahem řekl Milovi Pelíškovi a Jakubu
Pozlátkovi, ať čapnou Mrtvolu a odnesou jej na hřbitov. On tady s Kormanem Zlotěm zatím
vyřeší situaci. Vzali tedy Mrtvolu a vyšli vraty na náměstí.
Al-Rahem došel pro hostinského.
Sešli se na dvoře, aby nepanikařili hosty. Dostavil se i podomek. Hned bylo jasné, že podomek
v té věci jel a hostinský tušil. Domluvili se jako chlapi. Nic se hlásit nebude a na incident se
zapomene. Hostinský zaplatí škodu. Počkali na předání peněz a věc považovali za uzavřenou.
Potom dostal podomek od krčmáře pár facek a Nurnští osiřeli.
“Bolbuch spí”, řekl Zlotě,
“Necháme ho tady”.
“Tak kvapem za Tuřínama”.
Al-Rahem s Kormanem vyšli do
města a zamířili ke hřbitovu.
Zatčení nosičů Mrtvoly
Nosiči
Mrtvoly nedošli daleko. Rozruch způsobili už na náměstí. Pořádný. Nebylo divu. Vláčet mrtvolu
navlečenou do rubáše městem, a ještě přes hlavní náměstí, to se nevídá často. Byli zastaveni
hlídkou. Hájili se tím, že nesou mrtvolu na hřbitov. Tak se tedy šlo, vojáci pár kroků za
nimi.
Vojákům byl divný už způsob, jakým otevřeli bránu. Prostě sundali řetěz. Vojáci jim
nakázali zamířit ke správcovu domu. Zejména Jakoubek držkoval, že ne. Že musí Mrtvolu uložit
do hrobu. Řekli, že se jedná o Květoprava Šuláka, a že Šulák z toho hrobu uprchl. To už bylo na
vojáky moc. Už věděli, že se tady děje něco nekalého. A když potom z podezřelých vypadlo, že
na hřbitově došlo k řeži a jsou tam mrtví, nebylo pochyb, že je to případ pro ně. Nemínili zanedbat
jedinou maličkost, vždyť byl zřejmě spáchán hrdelní zločin.
Pelíšek byl donucen zabušit na
dveře domu správce hřbitova. Jakoubek to odmítl a procedil něco nepěkného o básníku Šulákovi.
Pořád drželi mrtvolu. Tak je vojáci měli lépe pod kontrolou. Vyšel překvapený správce a
rezolutně se ohradil, že o žádných zavražděných na hřbitově neví.
Jeden z vojáků zařval na
oba Nurnské, ať si okamžitě lehnou čelem k zemi. Poněkud neochotně pustili Mrtvolu a vzdali
se. Mrtvola padl do štěrku jako žok otrub.
“Přineste nějaké provazy, pane
správče!”.
Milo Pelíšek a Jakub Pozlátko byli spoutáni na rukou a nohou. Mohli činit jenom
krátké kachní kroky. Vojáci je tlačili před sebou meči a jistili je provazy, které jim smyčkou utáhli
kolem krku. Vpředu před tímto podivným procesím kráčel hřbitovní správce s lucernou.
Jakoubkovi bylo zakázáno mluvit, protože byl drzý, a Pelíšek směl hovořit v holých úsečných
větách týkajících se výhradně směru.Mrtvola zůstal pohozen tam, kde dopadl.
* * *
A takto je dostihl Al-Rahem s Kormanem Zlotěm. Kráčeli za nimi skryti ve stínu a nevěděli, co
si o tom všem mají myslet. A Mrtvola nikde. Vojáci se zastavili u rozcestí, kde se válely
vychládající těla prvních zabitých. Al-Rahem se Zlotěm je oběhli obchvatem a spěchali za
Nurnskými ohlásit, že se něco zvrtlo. Zatím byl správce pověřen úkolem okamžitě doběhnout věc
nahlásit na vyšetřovnu.
* * *
“Pročs je nehlídal, Raheme?”, chytl se vůdce Worrel za hlavu, “Vždyť víš, že všechno
zmotaj!”.
“Řešili jsme nějakou nepříjemnou záležitost se Zlotěm”.
“Jo”, přitakal
Korman, “Přišli městský ranaři a zničili Wilfskejm vůz”.
“Dyťs měl na hlídce Bolbucha, u
všech bohů!”.
“Bolbuch spal”.
“Spal?”.
“Já vám řikal, že Dědek už na to nemá”,
ozval se Blathel, “Měli jsme ho nechat doma. Ve vsi”.
“A kde je Mrtvola?”.
“To ví
jenom Tuřínovej spolek”.
“Musíme s pravdou ven”, navrhl Otakáro Vesta, “Jít tam a zkusit
to přes Šívu. Ale je to na hraně”.
Pan Šíva vyšetřuje
Toto byl
případ pro vyšetřovatele Šívu. Více než tucet mrtvých na hřbitově a pocit, že Omar Karbon je do
věci zapleten. Ty zvěsti o nošení mrtvoly skrze město, ty zvěsti o mrtvém, který snad ani mrtvý
není a říká si Květoprav Šulák. Proto okamžitě uvedl do pohotovosti celý oddíl bojeschopných
mužů a vydal se s nimi poklusem k městskému hřbitovu.
* * *
Nurnští postávali kolem mrtvol a vyčkávali příchodu vyšetřovatele. Šuškali si. Otakáro Vesta byl
nervózní. Věděl, že jednat bude muset nejspíš on. Worrel Sovák byl bezradný. Sledovali vojáky
stojící opodál a strážící své vězně. Pelíška a Jakoubka. Nurnští sledovali vojáky, vojáci sledovali
je. Po nějaké době dorazil Šíva se svými muži. Oddíl se rozevřel do kruhu a obklíčil
prostor.
Vyšetřovatel Šíva pohlédl na mrtvolu elfa, druhému sáhl na krční tepnu. Určitě
pocházeli z Wilfu. Vyhnanci. Bezesporu. Hřbitov skýtal nejsnazší a nejjistější způsob obživy pro
tyhle chudáky. Nepatřili vlastně nikam. Nenávidění. Vykořenění.
“Je mezi vámi osoba
jménem Omar Karbon?”.
“Tady, pane Šívo, tady”, ozval se Otakárův nejistý
hlas.
“Pojďte sem!”.
Odešli spolu stranou. Vesta vypověděl svůj příběh tak, jak jej znal.
Šíva nechtěl problémy. Cítil, že hobit nelže. Přesto si nechal jeho slova potvrdit od pana Olina.
Tedy Zemikosy. Ten však nebyl schopen vykoktat ze sebe víc, než že se mu stala taková
věc.
Vyšetřovatel Šíva s Vestou přešli ke hrobce. Poslal dolů dva muže, aby místo ohledali.
A ti muži ohlásili, že v cupanině v té nepatřičné rakvi objevili nějaké peníze, meč a zapečetěný
dopis.
Otakáro Vesta byl bledý jako smrt. Možná ale mohl být rád. Fakt, že hrobka nebyla
vlastně vyrabovaná, svědčil o slušných záměrech Karbonových mužů.
“Pane Omare”, řekl
Šíva, “Opusťte hřbitov”.
Podom Vestovi uložil, aby do rána zůstali v hostinci a během
dopoledne opustili město. Dal mu zřetelně najevo, že pokud by se tak nestalo, jejich důvěrný
vztah by utržil velmi vážných trhlin.
Milo Pelíšek i Jakub Pozlátko byli propuštěni na
svobodu.
Nurnští pelášili cestičkou k bráně.
“My jsme úplný hovada!”, cedil skrze zuby
Vesta, “Vůbec jsme tu rakev neprohledali!”.
Byla to pravda. To s tou rakví. Vůdce klusal
po boku Menhoriana Blathela a mlčel. Byl vzteky bez sebe. A to ho ještě v hostinci U soumara
čekal nepěkný rozhovor s wilfským vyslancem. Byl obviněn, že opustil svaté poslání, k němuž se
zavázal, a nechal je i jejich majetek napospas nekalým živlům. Bylo mu důrazně vytčeno, že je
neschopný a nepožívá u svých kumpánů patřičné úcty a autority.
Zoltar
zachraňuje Mrtvolu
Zoltar Zemikosa se nevzdával jen tak snadno. Věděl, že
Tuřínový spolek upustil Mrtvolu před správcovým domem. Nechal se od totálně zdrceného
Worrela zneviditelnit a vypravil se naposledy na hřbitov. Vrata dosud nebyla zajištěna. Podle
Pelíškova popisu našel správcův dům. Mrtvola však nikde. Chvíli pátral a objevil ho v márnici.
Svítilo se tam, Mrtvola ležel pořád v limbu na stolci a v rohu na židli podřimoval strážce mrtvých.
Druhá místnost, kam dopadalo trochu světla, byla plná mrtvol. Poznal ty muže. Byli to vykradači.
Rozhodl se vyčkat, sedl si a zahalil se pláštěm. Bylo chladno.
Potom uslyšel ze tmy kroky.
Dva vojáci nesli dalšího nebožtíka. Hodili ho na hromadu a když se vraceli, jeden řekl:
“Třináct”.
“Ještě asi dva, tři”, řekl si neviditelný Zoltar a vyčkal, až vojáci přinesou
posledního nebožtíka a odejdou směrem k východu.
Rozhodl se, že počká, dokud se
Mrtvola neprobudí. Nakonec se dočkal. Mrtvola se posadil a něco vzkřikl. Hlídač mrtvých musel
vědět, že Mrtvola není skutečně mrtvý, protože se nezdál zaskočen. Zaskočilo jej ale to, co se
stalo potom. Co zaskočilo, vyděsilo k smrti!
Samovolně se otevřely dveře do márnice a
rozezněl se dutý pomalý hlas.
“Jsem duch Květoprava Šuláka...”.
Hlídač mrtvých prchl
v naprostém děsu. Dalo by se říci, že by se v něm krve nedořezal.
* * *
Mrtvola kráčel městem ve špinavém rubáši a rozprávěl si dvojhlasně sám se sebou. Alespoň to tak
vypadalo. Na dvorku do něj Zoltar Zemikosa vpravil korbel piva se štěstíčkem. Zafungovalo to
spolehlivě jako prve. Mrtvola upadl do limbu.
Šíva předává
dopis
Nebylo však všechno ztraceno v beznadějném nenávratnu. Vyšetřovatel
Šíva si všechny zabavené důkazy ponechal. Jenom jeden nechtěl uložit do složek k případu. Ten
divný dopis. Byl psán v cizině a hovořil snad o možném zločinu. Ten hypotetický zločin, pokud
se vůbec odehrál, odehrál se také v cizině. S Kostencem vůbec nesouvisel. A kdyby byl dopis
někdy objeven mezi ostatní dokumentací, mohl by si někdo myslit, že Šíva nerozkryl veškeré
skutečnosti s případem spjaté. On vyšetřoval mnohonásobné zabití vykradačů hrobů na
kosteneckém městském hřbitově. Ano, možná znesvěcení hrobky Květoprava Šuláka. Případ byl
víceméně vyřešen a svým způsobem kostenecké bezpečnosti bylo odlehčeno. Nebylo třeba
zamotávat se do dalších otázek. Proto se rozhodl, že dopis daruje Omaru Karbonovi. Alespoň ten
muž nebude mít důvodu setrvávat na zapřenou ve městě a svým jednáním způsobit další maléry.
Mohlo by se stát, že by jej nakonec musel nechat sebrat a zavřít.
Vesta se s vyšetřovatelem
Šívou setkal u krátké snídaně. Byl šťastný, že mu Šíva dal ten nešťastný dopis. A zapřisáhl se, že
probudí své muže a okamžitě opustí Kostenec. S tím si podali ruce a rozešli se.
Otakáro se
rozhodl, že dopis si přečtou až za branami. Někde v klidu. Třeba v lese. Ještě bylo potřeba
postarat se o nový vůz. Přeložili náklad wilfských a Worrel Sovák útrpně snášel jejich výtky a
spílání.
“To je dost, že jedeme, příteli”, vzkřikl vyslanec.
Vůdce zrudl jako
rak.
“Už jsme si s panem Siemonem myslili, že zde oslavíme svátek radostin!”.
“Tak
mě zprostěte, do háje!”, zařval nešťastně Worrel, “Zprostěte mě, a bude to!”.
“Ale, příteli,
příteli... To by bylo příliš snadné”.
“A co byste teda vlastně chtěli?”.
“Abyste se, příteli
Sováku, vzmužil a rozkázal svým mužům vyrazit”.
“Jedem!”.
* * *
Psáno v noci v hřitovní márnici
čtyři dny po pohřbu
v Draghanu-městě
20.
jarnu 1076
Drahý pane,
čtete-li tento list, nacházíte se v takovém
fyzickém stavu, jak jsem ve vypjaté chvíli, kdy osud nedopřál mi prostoru ani času, anibrž nedal
na výběr, horečnatě plánoval. Stojím-li před vámi, běh věcí udržel si svůj řád. Vyslechněte mne,
prosím, s důvěrou. Nechte mne domluvit do konce a přijměte zasvěcení do své nelehké situace,
v níž se vinou hrdelních úkladů nacházíte. Nestojím-li před vámi, potom seznejte, že běh věcí
vymkl se mé kontrole a zvrtl. Možná už nežiji, co já vím, možná mi osud zabránil stát před vámi.
Nicméně skutečnost, že čtete tyto řádky, znamená, že jste dosud naživu, což jsem si i přes
nelehkou posici, jíž jsem byl vystaven, toužebně přál. Také je možné, že tyto řádky čte někdo jiný.
Potom tě, neznámá osobo, jsi-li vedena úmysly nečistými a zákeřnými, proklínám a sper tě
nevychládající a všespalující dech dračí! Přijď si pro mne, budu se bránit!
Drahý
pane, nabyl-li jste z jakýchkoli důvodů pocitu, že jsem vaším vrahem, potom vězte, že není tomu
tak. Byl jsem vystaven těžké životní zkoušce, a jestli mé činy mohly by býti považovány za
zločinné, vždy byly do důsledků promyšleny a provedeny tak, abych naslouchal sebezáchovnému
pudu, vlk se nažral a skopec zůstal celý. To, pane, že stojíte zde a čtete tyto řádky, je mých
čistých zámyslů, jak doufám, nad slunce jasným důkazem.
Drahý pane, vy už budete
věděti, jak naložiti s vašimi vrahy. Vy už se postaráte, aby jména dobrých byla očištěna a jména
zlých upadla do věčné hanby a zatracení. V tom vám budu nápomocen, pokud budu mít sil a
budu se nacházeti na straně, kde dosud mou zásluhou stojíte. Tedy na straně
živých.
Po poslech s vaším tělem pokusím se odeslat nějaké osobní věci, jež vám byly
odňaty před pohřbem, a trochu peněz z mých úspor. Najdete je ve svém nuceném a navýsost
odporném loži. Nesuďte mne příliš příkře. Vaše setrvání v něm považoval jsem za nejjistější
způsob, jak vás dostat bez možnosti vlastního dohledu do relativního bezpečí. Když teď píšu tyto
řádky, ruka se mi dosud třese. Zařídím poslední nezbytnosti a k ránu se vracím. Budu truchlit
jako ostatní. Budu prolévat slzy stejně jako druzí. Vím, že ty moje budou skutečné. Vím, že
některé další nikoli. Netuším však, kolik falešných slzí bude pokrývat tváře soustrastníků. Něco
vím, něco tuším. Něco jsem dosud nedohlédl.
Violan Zhora
“Takže
Mrtvola byl fakticky pohřbenej”.
“Znáš nějakýho Violana Zhoru, Šuláku?”.
Nic mu to
jméno neříkalo.
Přes Černoc do Barroldského hvozdu
Byli na
cestě osm dní, když dorazili do městečka jménem Holar. Cestou projeli jediným městem, a to
Černocí, a potom už sledovali pouze kupeckou stezku prokousávající se hlubokým Barroldským
hvozdem. Cestou nepotkali živou duši. Překrásné hluboké lesy byly bohaté zvěří. A Jezero nářků,
v blízkosti jehož břehů se cesta vinula po většinu cesty, bylo hluboké, tmavé a plné ryb. Často si
Nurnští druzi dopřávali odpočinku a rybařili. Rybaření se věnoval především vůdce Worrel, který
tak unikal slovním výpadům z wilfského vozu. Wilfští jeli po celou dobu neviditelní a neopouštěli
vůz. Čím blíže se nacházeli Wilfu, tím byli nedočkavější. A roztrpčenější, že se výprava tolik
táhne. Dalo by se říci, že mezi wilfskými a Nurnskými vládlo za tu dobu společné pouti čiré
nepřátelství a jen jen hrozilo vybuchnout. A mezi těmito dvěma mlýnskými kameny stál Worrel
Sovák a byl semílán a trpěl. Proto chodil na ryby, kdykoli se naskytla příležitost.
Zajímavá
byla změna, která se za těch osm dní stala s Mrtvolou. Pořád mu říkali Mrtvola, ale už věděli, že
to není žádný Květoprav Šulák, básník. Postupně se začal rozpomínat. Už měl šaty. Prosté, ale
důstojné proti špinavému rubáši. A jednoho dne se u jezera ostříhal a oholil. Otakáro mu půjčil
břitvu, štětku i mazlák. Nurnští s Mrtvolou se pomalu a jistě začínali stávat přáteli. Jmenoval se
Galissar. A měl ženu. Viennu. Žádné děti. A komorníka. Už si vzpomínal, že Violana Zhoru zná.
Z města Draghan. Alchymistu, který jim dodával koupelové sole a omlazovací oleje do lázně. Na
Draghan. Na hrad. Jmenoval se Galissar Draghanský. Vládl mečem, ale nikdo žádný náhradní
neměl. Ani koně. Pořád musil dlít na voze s těmi drzými a neviditelnými Wilfskými. A svrběly ho
ruce. Byl přesvědčen, že se píše rok 1076, ale Nurnští mu tvrdili, že je už o rok více. Nevěřil jim.
Potvrdil mu to až hostinský v Holaru. Na dosah nordwaithských hranic. Galissar si vzpomínal na
další věci a vyprávěl o nich. O králi Amlachovi, který vládne zemi, a o dávném vládci Wlachanovi
Železném Teleti.
V Holaru se po dlouhé době zase pořádně prospali v měkkých postelích.
V hostinci Ve hvozdu. Bylo to malé dřevorubecké městečko, živé a klidné. Vonělo dřevem a
pryskyřicí. Vyptávali se na situaci v nedalekém Wilfu. Hostinský potvrdil, že král Adeodátus
nechal uzavřít hranice.
Nurnští doplnili ve městě zásoby a vyrazili na poslední úsek cesty ke
Svleči. Tam čekali, že naleznou profesora Filistru a odvezou jej zpátky k manželce. Všechno se
zdálo být snadné. Ke Svleči to mělo být podle mapy už jen nějakých třicet mil vozovou cestou
pomalu řídnoucími lesy podél řeky Hallem. Jezero nářků nechali za zády.
Srážka
s Tristandskými věrnými
Stalo se to asi kolem půl dvanácté. V lese. Výprava
pokračovala v odlehčené, neuspořádané formaci. Vůdce už problémy nečekal. Ale nastaly. Ta
hrůzná událost začala jezdcem který se v dálce před nimi přehoupl v ladném skoku přes cestu.
Jezdec měl bílé šaty a kůň byl také celý bílý. Snad proto připomínal přízrak. Zmizel v lese na
druhé straně.
Nurnští zvolnili tempo. Na stejném místě, teď už asi nějakých sto třicet sáhů
před nimi, vyjeli na cestu dva další jezdci a točili se s koňmi v kruhu. Hleděli směrem, kterým
přijeli. Od řeky, jejíž vzedmuté vody hřměly skrze bratru šedesátisáhový pás lesa. Worrel Sovák
nevydal žádné příkazy. Kolona pokračovala v původním směru. Asi na půl cesty mezi Nurnskými
a jezdci, jejichž vzdálenost se snížila na sto sáhů, se vyškrábali na cestu dva pěší bělokabátníci,
vedoucí otrhané zajatce. Zuboženci měli paže připoutané za krkem ke krátkým tyčím a kolem
krků vodicí provazy.
“Gworové!”, sykl někdo.
Gworové byli příslušníky prastarého
národa lesních elfů. To Nurnští věděli. Alespoň ti vzdělanější určitě. Žili odedávna v hloubi
Barroldského hvozdu v pospolitých tlupách a kmenech. Wilfští, jejichž království vzniklo v
dávných dobách spojením společenství elfů z plání, s Gwory vedli odvěké války.
“Hele”,
upozornil Al-Rahem, “Tam podél řeky jdou další!”.
A skutečně. Podél říčního břehu se mezi
stromy rychle míhala početnější skupina. Těchto devět jezdců vyjelo na cestu k ostatním. Zajatci
byli dohnáni ke skupině. A Nurnští se zatím dostali na vzdálenost dostřelu. Jako hejno husí. Na
kozlík vedle Mila Pelíška, který třímal otěže vozu, se vydrápal wilfský vyslanec a zviditelnil se.
Chopil se jedinečné příležitosti.
“Tristandští! Tristandští věrní!”, křikl.
Bělokabátníci
zpozorněli.
“Jsem vyslanec Wilfské říše, sahající od slunce západu ku slunce
východu!”.
Otakáro se zamračil.
“Svaté Wilfské říše, pod správou krále Adeodáta
Mocného Vznešeného dlící!”.
A seskočil na zem.
Na kozlík se vyhoupl wilfský příručí
s truhličkou chřestící kovem. Zamával wilfským bratřím.
Jeden z jezdců předjel vpřed a
zvolal, aby zastavili. Učinili tak. Potom něco přikázal vojákovi, stojícímu v sedle vedle něj. Ten
seskočil z koně, tasil a kráčel směrem k Nurnským. Zastavil se u Zemikosy. Dwany Růžička se
podíval na vůdce Worrela. Jejich pohledy se setkaly. Čekal na rozkaz. Worrel zavrtěl hlavou. Ještě
doufal, že z toho vyjdou bez škrábnutí. Jenomže většina družiny jela na wilfských koních. Jen
málo wilfských koní kdy opustilo hranice elfské země.
“Máte kupní dokumenty od tohoto
koně?”.
“Ne”.
“A vy?”.
Rozpačité mlčení.
“Tito koně”, řekl Tristandský a
ukázal kolem, “Se zabavují. A blahokonající vyslanec Wilfské říše, včetně majetku ovšem, pojede
s námi”.
A ukázal na vůz.
“Leda hovno!”.
Nurnští nečekali. Vyrazili do útoku.
Tristandští věrní pobídli koně a zaútočili. Svezli se z koní a koně vyběhli do lesa. Srážka byla
strašlivá. Nurnští neměli dobrou formaci. Kupříkladu Bolbuch a Al-Rahem se nacházeli tou dobou
za vozem a chvíli jim trvalo, než se dostali do boje. Někteří se také začali teprve teď posilovat
magickými lektvary. A potíž největší tkvěla v tom, že vzniklo velmi silné a naopak velmi slabé
křídlo, kdežto hradba Tristandských byla víceméně rovnoměrně rozvrstvená.
Došlo ke kruté
řeži, při níž cákala krev na všechny strany a šlo o holý život. Wilfský vyslanec vyběhl do lesa a
příručí za ním. V lese vyslance dostihly šípy střelců. Padl mrtev. Příručí měl větší štěstí.
Následkem zranění omdlel. Nurnští připomínali dva chumly. Jeden se víceméně držel, ale než se
stačili muži vypořádat s bezprostředním nebezpečím a přesunout se k potřebnějším, došlo k
nejhoršímu. Jakub Pozlátko se dostal do beznadějné situace a zdálo se, že vypustí duši. Worrel
Sovák se odhodlal k zoufalému činu. Posílen účinky ochranného kouzla vrhl se před Jakoubka a
chránil jej vlastním tělem. Jenomže strašlivá morda Tristandského ochranou prošla a ocelový meč
projel nebohému Worrelovi hrudním košem. Tím košem, na který byl tolik slabý. Potom Jakoubek
dostal druhou ránu a omdlel. V nastalém zmatku Milo Pelíšek z kozlíku zasáhl blesky Zoltara
Zemikosu.
Tristandští však také krváceli a jejich řady řídly, až nakonec byli Nurnskými úplně
prolomeni. Bylo po boji.
“Nemáme vůdce”, zaštkal Korman Zlotě, “Worrel je
mrtvej”.
“Jakoubek dejchá”, ozval se Milo, “Slabě, ale dejchá”.
Vztyčila se před ním
olbřímí postava Zoltara Zemikosy.
“Eště jednou mi to napálíš do zad, a dodejcháš. To ti
slibuju”.
“Ale já nechtěl. Bylo to nepřehledný”.
“To neni poprvý, Pelechu”, přidal se
Vesta, “Ty si prostě musíš vystřelit za každou cenu”.
“Měli jsme strašně blbou formaci”,
bránil se Pelíšek, “Bijci se nahrnuli na levý křídlo a nerozprostřeli se”.
“Vůdce měl velet. A
nevelel”, pohlédl Růžička směrem k nebohému Sovákovi.
“Stejně si myslim, že ste v tom
Worrela a Jakoubka nechali”, stál si za svým Milo, “Kouzelník má bejt chráněnej jako
perla”.
“Jak nechali?”, zařval rozhořčeně Dwany, “Měl jsem na krku tři vojáky a neměl jsem
čas řešit nic jinýho”.
“Worrel tam šel o svý vůli”, ječel Otakáro, “Moh se stáhnout. Ale byl
to hrdina a chtěl pomoct Jakoubkovi. A měl strašnou smůlu”.
“Jasně”, zatvrdil se hobit,
“Vestovi se nic nestalo, Vesta je v pohodě”.
“Hele, Milo, neštvi mě”, ohradil se dotčený, “Po
boji seš zase chytrej jak knihovník”.
Al-Rahem došel k příručímu a spoutal jej. Podíval se
do truhlice a odhadl hodnotu cenností. Obojí naložili na vůz a vyrazili na poslední úsek cesty. A
také mrtvolu Worrela Sováka. Zabalili ji do wilfských dek. Mrtvola, tedy Galissar Draghanský,
se konečně ozbrojil. V brnění a s mečem vypadal hned o poznání lépe. Usmál se.
A někde
ve voze se v tichosti rozplynul neviditelný kocourek Mourek. Takový bývá osud všech
kouzelníkových přátel. Rozplynou se. Vysublimují. Jejich energie se vrátí tam, odkud byla
povolána. Svoboda.
Pohřeb
Pozdě odpoledne vyjeli z lesa a
pohlédli do kraje. Šíré pláně svažující se do dálav. Na dalekém horizontu Hymlajský masiv.
Vinice, pastviny. Malebná Svleč utopená v údolí zalitá jarním sluncem.
“Zajedeme někam
do klidu”, navrhl Růžička, “Dáme se do pořádku a vyslechneme Wilfana”.
“Jmenuje se Ollas
Siemon”, podotkl Al-Rahem.
“Hajzl to je zákeřnej!”, odtušil Zemikosa.
“Svině
wilfská!”.
Zajeli s vozem za luční vlnu podél lesa. Mimo dohled cesty a Svleče. Potřebovali
se dohodnout, co dál. Ve Svleči je mohlo čekat cokoliv.
Milo Pelíšek vzal Mrtvolovu lopatu
a začal stranou kopat hrob. Jakoubek přidřepl opodál a zálibně sledoval, jak jde malému hobitovi
dílo od ruky.
“Práce posiluje ducha”, pochválil přítele.
Pelíšek otřel rukávem z čela pot
a znovu zaryl nástroj do kypré jarní hlíny. Za jeho zády se vztyčila mohutná postava Zoltara
Zemikosy. Držel v rukou své pověstné háky a hrozivě jimi máchal. Tvářil se zle.
“Ještě
jednou někoho střelíš do zad, tak tě zabiju! To ti povídám!”.
Pelíšek se opřel o lopatu a
zarytě mlčel.
“To byla jenom nešťastná náhoda”, zastal se hobita
Jakoubek.
“Potřebujem, aby střílel, to jó. Ale když už jednou střílí, musí střílet
pořádně”.
“Dyť střílel pořádně, nebo ne?”.
Zemikosa vztekle ukázal na svůj ohořelý
plášť a uplivl si.
“Ještě jednou!”, zahrozil.
“Blbost není omluva!”, zvolal od vozu hobit
Vesta.
* * *
Proveden byl výslech zděšeného wilfského příručího, ale z hlediska přínosu nových skutečností
a poznatků byl shledán bezcenným. Snažil se zachránit krk, ale nebylo mu to nic
platné.
“Kdo to s nim skoncuje?”.
Jakoubek se postavil do pozoru. Družinový kat byl
vždy připraven.
“Roztluču mu lebku”.
Než se ozvala tupá rána, vzduchem se mihl
Pozlátkův pověstný cep. Kat popraveného mlčky odtáhl do lesa.
“Hrob je hotovej”, oznámil
zpocený Milo a opřel lopatu o postranici vozu.
“Pohřbíme Worrela”.
“Tak
jo”.
“Měl by mít nějakej náhrobek, nebo ho prostě hodíme do ďuzny?”, zeptal se
Zemikosa.
“Náhrobek je lepší”.
“Byl to dobrej chlap”.
“Umřel jako hrdina. Za
nás. Za Nurnský”.
“Tak, tak. Hrozný neštěstí”.
“Ať se ti dobře spí,
příteli!”.
Korman Zlotě obrátil na mrtvého lopatu hlíny. Střídali se. Zemikosa přinesl kámen
a položil jej na rov. Náhrobek.
“Taky bysme měli zvolit vůdce”, navrhl
Bolbuch.
“Jasně. Vůdce potřebujeme jako sůl”.
Z prvního kola postoupili Zemikosa
s Vestou. Zoltar Zemikosa řekl, že vůdce dělat nechce, a zvítězil. Jeho zástupcem se stal Otakáro
Vesta. Slunce se pomalu klonilo k západu.
“Bude tma”, řekl vůdce, “Rozdělíme si
Worrelovy věci a potom vyrazíme do Svleče”.
“Přespíme tam?”.
“Jo”.
Vůdce
hrabal v Sovákově torně a přiděloval předměty rozličného tvaru a funkcí.
“Hezký nože”,
zvolal, “Kdo chce hezký nože?”.
“Nože dej vrahovi”, navrhl Otakáro.
“Aha”, ohradil
se Al-Rahem dotčeně, “Takže jsem povýšil! Ze zloděje na vraha!”.
Galissar Draghanský
dostal darem koně po nebožtíku Worrelovi. Wilfského koně. Skvostného.
Ušlechtilého.
“Mám meč a koně, jsem celý muž”, řekl, “Pojedu domů”.
“Jenom něco,
Galissare, zařídíme ve Svleči a vyrazíme. Doprovodíme tě”.
To byl slib hodný
naplnění.
Selský dvůr
Vybrali si Selský dvůr. Špinavou malou
knajpu. A obsadili jediné tři pokoje. Od jisté místní paní, kterou zastavili na ulici, se dozvěděli,
že je ve městě ještě jeden lokál - vinný sklep U Guldů. Ale zvolili si prostotu před noblesou, tedy
místo, kde se dostanou blíže k prostému obyvatelstvu. A udělali nejspíš dobře.
Hostinský
se jmenoval Zudla. Pět štamgastů si pocestné měřilo podezřívavými pohledy, ale když se Nurnští
rozesadili kolem stolů a začali točit rundy dokola, brzy padl veškerý ostych a zábrany. Tak se měli
Nurnští možnost seznámit se starostou Malachem, jistým Dejmosem, velitelem svlečské
domobrany, která prý čítá při plném stavu tucet mužů, a statkářem Brolem. Všechny přítomné
pojila láska k vínu, a to jak z pohledu pěstitelství, tak i konzumace. Té noci pilo se nezřízeně a
divoce, kořalka také tekla proudem, a tak není divu, že někteří méně zvyklí se na pokoje té noci
už nedostali. Zejména Galissar měl s pitím problémy, to bylo očividné.
Nurnští získali něco
informací o Svleči. Malé nordwaithské příhraniční město s dlouhou tradicí chovu koní a pěstování
vinné révy. Malebné rustikální městečko, hrdé na produkty, jež vzcházejí z lidské práce, umu a
nordwaithské země. Dobrodruhy ale více zajímal profesor Filistra. Kdo by tady o profesorovi
neslyšel! Študovaný pán, cizinec, který si oblíbil malebný kraj svlečský natolik, že kraj
navštěvoval, do něj se vracel. Milý starší pán, milovník vína. Starosta Malach to byl, kdo jako
první řekl, že pan Filistra nalezl přístřeší u vdovy Guldové. Na statku. Naposledy byl ve městě
viděn asi před třemi týdny. Možná dvěma.
“A co u té Guldové dělá?”.
“Bydlí tam a
bádá”, oznámil vědoucně pan Brol, “Píše prý nějakou knihu. Spisovatel, knihomol”.
“Říkal,
že zdejší kraj mu přináší klid na práci. A inšpiraci”, ozval se od spíže hostinský.
“Inšpira...
co?”, zarazil se Dejmos.
“Vňuknutí”.
“Tak to jo”.
“Stejně s ní něco má, s bábou”,
řekl Brol.
“Řiká to každej. Guldová je prej hotová dračice”.
“Co dračice, svině to je
zakuklená!”, bouchl pěstí do stolu starosta Malach.
Nurnští se dozvěděli, že paní Guldová,
statná čtyřicátnice, oznámila, že napřesrok míní kandidovat do obecní starostovny. Soupeřit s
Malachem.
“A my, domobranci, museli bysme skákat podle toho, co se té ženské urodí v
lebeni”, svěřil se s děsivou představou sedlák Dejmos.
Paní Guldovou podle všeho nechoval
v lásce ani hostinský Zudla. Jeho zavedený podnik chřadl s tím, jak ona bohatla. Vesničané u stolu
vyjevili, že je podivné, kde ta ženská bere peníze.
“Ale nebejvala taková, když ještě žil
nebožtík Jarsom”.
“Jó, Jarsom, to bylo dobrej chlap. Poctivej. A jak bídně
skončil”.
“Co se mu stalo?”, zeptal se Menhorian Blathel.
“Rozmačkaly ho sudy. Sudy
plný vína. Otřesnej pohled”.
“Kdy?”, optal se soustrastně Milo.
“Nejčko to bude po
sklizních dva járy”.
Zoltar Zemikosa, nový vůdce družiny, se rozhodl, že dnes přespí ve
vinném sklepě U Guldů. Rozloučil se s druhy, vzal koně a vedl jej přes náves.
* * *
Bylo tam prázdno a pusto. Čisto a chládek. V horních patrech byly pokoje, v přízemí kuchyň a
pár stolů a v podzemí chladivý sklep. Dům byl nově omítnut, hrdá tabule se skvěla novotou. Že
tu vládne ženská ruka a oko pro detail, to Zemikosa pochopil ihned. Měl pro tyhle věci cit.
Šimralo ho to v chřípí. V kuchyni se pomalu otáčel postarší hobit, ale přivítán byl hobitkou.
Netrvalo dlouho a znal její jméno. Viorika. A věděl už, že ten muž v kuchyni není její manžel ani
příbuzný. Že bydlí u rodičů ve městě a je nezadaná. Sedl si ke stolu a poškrábal se v
rozkroku.
“Dal bych si něco moc dobrého, dámo”.
Zvolil kozlečí s brambůrkou a
máslem. Po konině netoužil.
“A jsem Zoltar. Můžeš mi tykat”.
Zoltar se dozvěděl, že
paní Guldová velmi dbá na dobrou pověst podniku a veškeré víno, které zde nabízí, pochází
výhradně a pouze z jejích vinic. Tak se mu naskytlo příležitosti ochutnat a vyslechnout povídání
o jednotlivých druzích vín z vinné nabídky. Brzy věděl, čím se liší červené Eosino tajemství od
Kachní krve, a že tajemstvím Jarsomova tajemství je zase skutečnost, že je perlivé. Ale ke
kozlečině dal Zoltar přednost raději bílému. Začal těžkou Domobranou, ale aby mu hlava neklesla
příliš rychle, přešel na Eosinu svíci, avšak Eosin vzdech jeho lačnému jazyku lahodil více.
Potřeboval být při smyslech. Specialitu podniku, Svlečské selské v obou barevných formách, mínil
popít až na závěr. Aby si dodal kuráže. Svlečské selské, jak se dozvěděl, bylo velmi těžké víno,
vyráběné s přívlastky svlečské Hallemky, tedy kořalky, která dává vínu neobvyklou sílu a sirný
ocásek. Zemikosa mlaskl nad tím pomyšlením a navrhl dívce, zda by u něj na pokoji nechtěla
přespat. Nechtěla. Byla slušně vychovaná. A tak si jen povídali. Do lokálu postupně přišlo několik
lidí, ale volili spíše chlad sklepení. Asi věděli, jaké prostředí je pro konzumací vín
vhodnější.
Zoltar Zemikosa se nedozvěděl mnoho nového. Jen tolik, že profesor Filistra
skutečně u paní Guldové, majitelky, pobýval. Viorika jej také již nějakou dobu neviděla. Byl to
hodný pán. Chodil s doprovodem, různým. S cizáky. Zřejmě šlo o jeho asistenty. Viorika řekla,
že párkrát s ním byla i žena. Divoká, zlá. Žena, ze které šel strach. Ozbrojená. A nejhorší na ní
byl ten jazyk. Úplně jí chyběl. Její ústa připomínala hlubokou studnu. Zoltar si všiml, že pokaždé,
když vyslovil Filistrovo jméno, dívce přes tvář přeběhl stín. Potom se dozvěděl, proč. Paní
Guldová nakázala, že kdykoli se někdo cizí bude po panu Filistrovi ptát, musí se jí to oznámit.
Zemikosa to ale s ženami uměl. Už pro dívku nebyl cizí. Bohům žel zatím ani blízký, což jej
trochu mátlo. Obvykle to šlo snadněji. Zeptal se na Guldovic stavení. Nebylo to daleko. Uprostřed
vinic polní cestou asi jeden a půl míle směrem k lesu.
Zoltar Zemikosa se znovu osmělil až
poté, co odešli všichni hosté i kuchař. Obrátil do sebe Svlečské selské, červené i bílé. Na kuráž.
Vrávoravě se postavil na nohy. Táhle zívl. Propíchl dívku loudivým
pohledem.
“Vioriko?”.
“Ano, Zoltare?”.
“Nešla bys...”.
“Nešla”.
Spal
sám.
Al-Rahem obhlíží Guldův dvorec
Zoltar Zemikosa se
vzbudil brzy. Nemohl spát. Musil na ni pořád myslet, na tu malou potvůrku. Na Vioriku. Na
ženách miloval nejvíc, když se mu snažily uniknout a on věděl, že neuniknou. V tom mezidobí byl
příjemně napjatý. Většinou neunikly. Potom už to nestálo za řeč. Ale tahle unikla. Zoltar nebyl
zvyklý spát sám. Vyšel na náměstí a zamířil k Selskému dvoru. Zamčeno. Hodil kámen do okna.
Nic. V tom pokoji spal starý Bolbuch, který se ani nehnul.
“Dědek je vlastně hluchej”, řekl
si alchymista.
Hodil druhý kámen. Z okna se vyvalil rozčepýřený Vesta.
“Co je,
veliteli?”.
“Chci dovnitř. A vzbuď chlapy”.
Několik Nurnských prospalo noc u stolu.
S Galissarem včele. Brzy se dostavil hostinský Zudla a ohřál včerejší polévku. Mezitím se Nurnští
nad sporými zjištěními uradili, co dál.
“Raheme?”.
“Co?”.
“Šel bys vomrknout
ten Guldovskej statek?”.
“Jo”.
“Tak běž. Počkáme tady”.
“Počkej, vůdče. Ať si
nejdřív sní tu polívku”.
“Tak jo”, souhlasil Zoltar a ohlédl se ke kuchyni.
Zudla donesl
mísu kouřící polévky se zelím, bramborami a koňským klobásem. Nurnští se na ni hladově
vrhli.
“Jsem rád, že vám chutná, chlapci”, usmál se, “Polívka je grunt”.
“Jako vod
mámy”, pochválil Pelíšek.
* * *
Al-Rahem byl zloděj, ale neslyšel rád, když se to říkalo veřejně. Když je člověk zloděj, nemá se
to vědět. Jinak si na něj každý dá pozor. To zloděj nepotřebuje. Zloděj má být nenápadný. A Al-
Rahem nenápadný byl, když kráčel městem cestou, kterou mu popsal vůdce. Byl neviditelný, padl
na to Vestův lektvar. Vyšel z města, kráčel po vozové cestě alejí topolů mezi vinicemi. Vinice
statkářky Guldové byly na rozpukající jaro podezřele olistěné. I když vinařství nerozuměl a
většinu života prožil na pouštích assuaenských, přišlo mu to divné. Stoupal do mírného kopce.
V dálce nad vinicemi na temném horizontu lesa spatřil černou břidlicovou střechu.
“Barák
jako kráva”, zamumlal, ale potom jeho pozornost upoutala budka na rozcestí.
Stáli tam dva
muži, jeden líně zevloval z nezaskleného okna. Chlapi v plné zbroji. Mlčenliví. Minul je. Došel ke
zdi, obepínající selský dvorec. Vpravo spatřil ohrady s popásajícími se koňmi. Několik mužů,
koňáků, pohybujících se mezi nimi. Al-Rahema ale zajímal dům. Přelezl zeď. Žádní psi. Vynikající.
Snadno obešel dům dokola a nahlédl okny v přízemí. Viděl paní Guldovou, několik hospodyň. A
napočítal asi sedm ozbrojenců. Cizinců na první pohled. Ve třech místnostech na kobercích stály
tři prapodivné stavby. Navlas stejné, z hrubě tesaných kamenů. Sestávající z mohutného soklu,
dvou pilířů a překladu. Takové jako kamenné rámy.
“Divná věc”, řekl si.
A ještě
divnější věc - v jedné z místností místo obrazů na stěnách pruhy pergamenu s množstvím
poznámek a výpočtů. A schématickým znázorněním rámů.
“Á, do hajzlu”.
Zkusil ještě
vylézt na staré hrušně a nahlédnout do některých z oken v patře. Na tu vzdálenost nic konkrétního
nezahlédl, jen nabyl přesvědčení, že v patře snad nikdo není. Slezl tedy ze stromu a vydal se po
cestě zpátky.
* * *
Příhoda, při které se odvážnému Al-Rahemovi málem zastavilo srdce, potkala průzkumníka dříve,
než se dostal ke strážní budce. Po cestě ke statku volným krokem stoupali jezdci na koních. Měl
tolik duchapřítomnosti, že, ač neviditelný, nic neponechal náhodě. To se ozval jeho šestý
zlodějský smysl a ač mladý Assuaenec neměl ve zvyku mu vždy naslouchat, teď jej poslechl. A
učinil dobře. Pokradmu zašel mezi řádky vinné révy a tiše vyčkával. Sledoval cestu, tichý jako
myš. A potom ji spatřil! Tu ženu! Jela včele tří mužů, všichni byli oděni v černých kabátcích a šla
z nich hrůza. Kabátce na vyděšeného zloděje působily skutečně ohavným a odpudivým dojmem.
Z těch lidí šel strach. Mlčeli. A nejděsivější byla ona. Vypadala skutečně nebezpečně. Dlouhé
nepěstěné havraní vlasy měla na zátylku sepjaté sponou, aby jí kadeře nepadaly do očí a volně a
neposlušně splývaly po zádech. Jeli tiše, nevzrušivě. Al-Rahem ženu sledoval pohledem. A
potom... jej polil studený pot. Srdce cítil až v krku, jak bušilo silným pomalým tepem. Žena
zastavila koně a ohlédla se směrem, kde Assuaenec stál. Jejich pohledy se setkaly, alespoň měl ten
pocit. Připadal si jako holátko vypadlé z hnízda, srdce se mu hrůzou zastavilo. Ona jej
probodávala tmavýma očima, jejichž uhrančivost ostře zvýrazňovala tmavě podbarvená spodní
víčka. Možná se dívala skrze něj. Cítil, že mu její pohled drásavě prochází tělem. To strašlivé
spojení trvalo snad celou věčnost, těžko říci, čas pozbyl jakékoli podstaty. Al-Rahem snad ani
nedýchal. Sledoval, jak se té divoženě chvěje chřípí. Nasávala vzduch. Nakonec pohled odtrhla.
Pobídla koně, muži ji následovali. Skupina jezdců pomalým krokem zmizela Al-Rahemovi z
dohledu.
Čekal, hluboce dýchal. Stražil uši, až mu chruplo v boltci, ale nic podezřelého
nezaslechl. Snad si jej nevšimli. Snad.
“Á, do hajzlu!”, řekl si dnes už
podruhé.
Odo Tříprsťák
Pomalu se blížilo k polednímu, když
spatřil první svlečské domy. Radostí skoro povyskočil, až mu málem vypadlo sklíčko z oka. Měl
špatný zrak, sklíčko potřeboval. Na druhé oko neviděl vůbec. Chybělo mu. Prázdný oční důlek
kryla zavřená víčka. Sešili mu je po tom nešťastném výbuchu, aby mu do živé tkáně masařky
nenakladly vajíčka. Byla to tenkrát silná exploze. Přišel i o dva prsty na levé ruce. Kdyby se svlékl,
mohl by ukázat i další jizvy. Někde na náměstí, za peníze. Kudůk se něčím živit musí, říkal si. A
když ne tak, tak jinak. Jíst se musí. A on měl hlad. Bolely ho nožky a ještě ke všemu ta těžká
roura. Jediné, co mu připomínalo dřívějšího chlebodárce. Alwakose Matulimaka, představeného
wilfského Detonačního učení. Matulimak byl mrtvý. Mnoho přátel zemřelo při tom strašlivém
výbuchu, jiní se pohřešovali a wilfská branná moc po nich dosud pátrala. On měl to štěstí, že v
té době byl mimo areál. Ale oni ho zatkli, vyslýchali, obviňovali. Jako by byl nějaký méněcenný.
Elfy a jejich nabubřelou nadřazenost, která z jejich uhlazených ksichtů chlístala s každou rádoby
ušlechtilou grimasou, nechoval zrovna v lásce. On ne. On věděl. Žil mezi nimi.
“Jak vy k my,
tak my k vy”, ucedil skrze zuby a zahrozil pěstí směrem k jihozápadu.
Potom už to šlo
rychle. Řekli mu, ať si sbalí nejnutnější věci do erárního vojáckého pytle. Mnoho toho neměl,
všechno shořelo. Tak čapnul aspoň tu trubku. Plus nějaké jídlo, měchy, potlučené nádobí. Deku.
Noci v horách jsou chladné. Na seřadišti se zařadil mezi dva podobné chudáky. Potom je eskorta
hnala svinským krokem k nejbližší hranici. Jako by nebyli ani lidskými bytostmi. K horskému
přechodu v Kostrbatech. Tolik toho pro království udělali. Sloužili jejich vědě. A oni jim řekli,
ať táhnou a už se nevracejí.
Kudůk se při té představě neubránil a uplivl si.
Přes
Draghan a Eralan zamířil kudůk směrem k Daukenu. Byla to dlouhá cesta. Tou dobou už byl sám.
Připadal si jako pobožný poutník, rouru vláčel jako nějakou svatou relikvii, a postupně ji začal
nenávidět. Ale věděl, co chce. Měl cíl a to jej živilo. Směřoval ke Kostenci, daleko na severu. Tam
se narodil. A tam také vypoví svůj příběh. Kostenečtí jej jistě budou litovat a zželí se jim. Začne
znovu. Od píky. Říkal si Odo Tříprsťák. Slunce se mu opíralo do černého klobouku, když bral za
kliku hostince.
“Selskej dvůr”, mumlal si, “To zní libově”.
* * *
Nurnští netrpělivě čekali na Al-Rahema. Už byl pryč docela dlouho. Seděli rozložení kolem dvou
stolů a živě diskutovali. Cítili se tu už jako doma. Hostinský Zudla nově příchozího pozdravil a
nabídl mu polévku a potom vařenou koninu s brambůrkem. Nurnští ztichli. Odo Tříprsťák zasedl
k jedinému volnému stolu, položil před sebe klobouk a rozvalil se v rohu.
“Vodkaď jdete”,
zeptal se vychovaně krčmář a položil před hosta misku kouřící polévky.
“Z tama”, mávl
kudůk neurčitě směrem k Zemikosovi.
“A kam máte namířeno?”.
“Tam”.
Nurnští
se tvářili nevraživě a začali si mezi sebou špitat. Zoltar Zemikosa se vztyčil a napřáhl
pravici.
“Já jsem nějakej Zoltar. Zoltar Zemikosa”.
“Hm”.
“Von asi nemá méno”,
zašťoural malý zástupce s velkou vyřídilkou.
“Von asi nemá méno”, zopakoval vůdce a
probodl kudůka pohledem.
“Sem Yorke, když to musí bejt”, vypravil ze sebe Odo první
jméno, které mu slina na jazyk přinesla.
“Yorke?”.
“Yorke”.
Bavit se moc
nechtěl, neměl náladu na nějaké bratříčkování. Dosud měl bolavou duši. Krčmář Zudla odešel
dozadu ohřát koninu a Zemikosa se zase pokusil zapříst hovor.
“To Yorke se píše s Y nebo
s J?”, snažil se vůdce zaujmout svou vzdělaností.
“S Y”.
“Aha”, zamyslel se Zoltar a
snažil se vybavit, jak přesně to písmeno vypadá. Mlhavou představu měl, to jistě, ale ne a ne ji
chytit. Věděl ale, že s tím písmenem měl vždycky potíže, jenomže nemohl si vybavit, jaké. Bylo
to zkrátka zrádné písmeno. Zrádné a nevypočitatelné. Jako ten kudůk.
A potom se někdo
svému sousedu zmínil o nějaké alchymistické věci. Prostě padlo to slovo. Alchymie. To Odovi
rozvázalo jazyk, to jej začalo zajímat. Jediná skutečná láska jeho života. Skutečný smysl. K
alchymistům cítil kolegiální respekt. A došlo mu, že ten Zemikosa nejspíš o alchymii něco ví. A
ten malý našuškávač vedle jistě taky.
“Ty jseš alchymista?”, zeptal se Milo Pelíšek a vlídně
se usmál.
“Co ty můžeš vědět o alchymii”.
“No, něco vim”.
“Víš třeba, co je to
trajdák?”.
Zemikosa s Vestou se na sebe podívali. Signály.
“No”, zrozpačitěl Milo,
“Zní to jako nějakej tanec”.
Vůdce se zástupcem se vědoucně rozchechtali. Odo také. Ale
kontakt byl navázán a Odo se brzy svěřil odkud přišel a co se mu stalo. A kam míří, co má za
lubem. Nurnští se přiznali, že o zničení wilfského Detonačního učení něco vědí, ale neřekli z které
ruky. Že u toho byli. To by nejspíš kudůk nepřekousl. A do té odlehčené debaty vstoupil Al-
Rahem. Tedy - otevřely se dveře. Zoltar vstal a zase je zabouchl.
“Jdeme na
pokoj!”.
Odo osiřel. Žvýkal vařenou koninu. Byla výtečná.
* * *
“No, a tak jsem si tam mezi keřema nakonec málem ucvrnknul do kalhot”, zakončil Al-Rahem
vyprávění.
Nikdo se nesmál. Nebylo čemu.
“Jaks popsal ty kabátce”, podotkl
Menhorian Blathel, “Připomněly mi něco, co mám doma”.
“Co?”.
“Hnusnej kabátec,
co jsem koupil v jedný dražbě. Dragolskej kabátec”.
“No a?”.
“Slyšeli jste už někdy
o dragolských druidech?”.
“Něco jsem zaslech. Nic hezkýho. Maj něco do činění s
Armidenem”, řekl Dwany.
“No právě. Jde mi z toho mráz po zádech”.
“Druidi?”,
nadhodil starý Bolbuch, “To by mohlo vysvětlovat ty rozpučelý vinice”.
“Hele, je to nějaký
divný”.
“Můžem tam vletět”.
“To nejde”, řekl Vesta, “To nejde, pokaždý někam hned
vtrhnout a řádit jak utržený ze řetězu”.
“Ale je to fakt divný”.
“Divnejch je na světě
plno věcí.”.
“Já myslim, že vrátit se můžeme vždycky”, řekl Korman Zlotě.
“Taky
myslim. Nejdřív vyřešíme Mrtvolu”.
Galissara to oslovení neuráželo. Měl Nurnské rád. Byli
to rovní chlapi, vázalo je už pouto. Tak to cítil. A mezi chlapy se tohle může.
“Jel bych
domů. Za ženou”, přitakal Galissar Draghanský, “Meč mám, koně už taky”.
“Tak jo”, pravil
vůdce Zemikosa, “Zaplatíme a za půl hodiny odjezd. Vykliďte pokoje”.
Oda Tříprsťáka
přemluvili, aby jel s nimi. Že mu budou hradit stravu a ubytování. Byl to vlastně nápad Zemikosy.
Těžko říct, co skutečně zamýšlel. Možná jen doplnit řady. Ale zřejmě podstatnou roli hrála
skutečnost, že Odo byl alchymista a zdálo se, že odborně na výši. Mohl se od něj lecčemus přiučit.
Zoltar prahnul po praktickém vědění jako myš po špeku. Ale možné je, že prvotní nápad vůdci
vnukl Otakáro Vesta. Proč by potom jinak Zoltar přítele pověřil, aby si jej vzal pod
dohled.
“Můžeš jet s náma, Yorke”, tlumočil kudůkovi definitivní vůdcovo rozhodnutí
Jakoubek.
Odo po zralé úvaze souhlasil a změnil původní plány.
“Jo, a nejmenuju se
Yorke”.
“Ne?”.
“Říkají mi Odo Tříprsťák”.
A na důkaz pravdivosti svých slov
vztyčil levou ruku. Tu znetvořenou.
Věci se změnily
Otakáro
Vesta vyvedl poníka a připojil se ke skupině, sedlající koně.
“Hele”, řekl Korman
Zlotě.
“Co?”.
“Tam”.
Ukázal přes náměstí ke Guldovu vinnému sklepu. Stáli tam
dva koně. Hnědák byl přivázaný k břevnu, ale černý plnokrevník stál úplně volně.
“Ten
černej vypadá jako ten jejich kůň”, ozval se neviditelný Al-Rahem.
“Čí
kůň?”.
“Dragolskejch”.
“Počkejte tady na mě”, řekl vůdce, “Raheme! Za
mnou!”.
A rázným krokem zamířil přes náměstí.
* * *
Alchymista vpadl do vinného šenku s tvrdou a neoblomnou rozhodností.
“Dobré
poledne”.
U nejbližšího stolu seděla selka, oděná do bohatých šatů, před sebou číši vína a
nějaké papíry. Zdvihla pohled a opětovala pozdrav. Paní Guldová. Vdova.
“Dám si víno”,
řekl Zemikosa a přitom přejel pohledem místnost. Kuchař byl v kuchyni - bylo to slyšet i cítit.
Vzadu v rohu seděl černě oděný ozbrojenec a vedl nějaký tlumený hovor s Viorikou. Hobitka byla
bledá jako křída, stála sklesle. Pohlédla letmo směrem k přichozímu a trhla sebou. Al-Rahem
nelhal. Ten muž vypadal zle.
“Je to on?”.
Dívka přikývla.
“Pojď sem!”, vyštěkl
rozkaz na Zoltara, “A ty se, holka, kliď”.
Paní Guldová, majitelka podniku, nad účetními
papíry ztuhla jako socha. Zoltar Zemikosa pomalu došel ke stolu a přidřepl. Nehnul brvou. Na stůl
položil dýky. Chlap na druhé straně stolu vytáhl meč a uhodil s ním o desku stolu. Připomínali dva
bojové kohouty před zápasem. Al-Rahem se postavil do kouta. Tušil, že se něco nepěkného
semele. Byl připraven tomu Dragolskému meč vyrvat z rukou, kdyby bylo třeba. Vzduch byl
nabitý k prasknutí.
“O co ti de?”.
“O nic”, odvětil stejně stroze alchymista, “Dostal
jsem žížeň”.
“Je zavříno”.
“Jsem na cestách. Bydlim tady”.
“Tak se sbal a
vypadni!”.
“Hm”.
“Vypadni hned, chlíve! Jinak to s tebou špatně
skončí!”.
Černokabátník vstal. Jeho kabátec nepříjemně zašustil. Zemikosa mu zastoupil
cestu.
“Pudu, až sám budu chtít”.
“Zmizni a už se
nevracej!”.
“Hm”.
Dragolský se ohnal mečem, ale Zemikosa byl rychlejší. Dvě zvláštní
úzké čepele, připomínající stvůrné drápy, se mihly vzduchem. Dragolský vytřeštil bělma a
bezhlesně se svalil. Kolem jeho těla se začala rychle rozlévat kaluž krve. Paní Guldová se otočila
a otevřela pusu. Výkřik však z jejího hrdla nevyšel. Ustrnula jako opařená.
“Drž hubu!”,
houkl na ni vůdce Nurnských a zaškaredil se. Potom došel pro kuchaře, vytáhl jej od hrnců a
postavil vedle oněmělé Vioriky. Přešel po místnosti a kontroloval situaci. Hobit se sesul k zemi
a tiše plakal.
“Raheme!”.
“Jo?”.
“Skoč pro našince. Věci se změnily. A žádnej
spěch”.
* * *
Nurnští vešli pomalu do lokálu a poslední zavřel dveře. Že se věci změnily, to bylo zřejmé na první
pohled. Otakáro Vesta ihned paní Guldové zabavil papíry rozložené po stole. Účty. Ani necekla.
Na volnou židli si k ní sedl Zemikosa, napil se z její sklenice a zahřímal:
“A teď
mluv!”.
Byl poďobaný od neštovic a mračil se opravdu zle. Navíc toho doziratele skolil
jednou ranou. Nezapírala. Ardasiana Filistru skutečně znala. Bydlel u ní, pronajala mu celé křídlo
domu. Jemu i jeho pomocníkům. Vlastně těm, co mu to bydlení a klid na práci zařídili. Ti muži
kolem pana Jarmulaka. Pan Filistra se poprvé objevil asi před necelými dvěma lety. Pravidelně se
vracel. Pracoval, psal. Jarmulak zařizoval všechny ty věci kolem. Postupně Jarmulak přivedl
ozbrojence, kteří se starali o Filistrovo bezpečí. A jezdily za ním občasné návštěvy. A potom na
sklonku loňského roku přijela ta ohavná ženština. Radhel jí říkají. Se svými pochopy. Vypadali
jako žoldáci. Nebezpeční. Jarmulak žádal o ubytování, ale paní Guldová odmítla jejich přítomnost
v domě. Platili ale dobře, mohla si dovolit přestavět a opravit statek, namísto starého nuzného
vinného sklepa otevřela ve městě nový podnik. Pro honoraci. Nabídla tedy prostory moštárny, kde
se lisuje víno. Moštárna Guldových ležela u lesa asi míli od statku. Nevěděla, co tam dělají. Ale
jedno jim dala zřetelně najevo - do léta, tedy do sklizně, odejdou. Přítomnost tolika cizích lidí jí
už dávno nebyla příjemná a navíc, začala přicházet do řečí. A to jí také nebylo po vůli, zvláště s
vědomím, že mínila nahradit starostu Malacha v městském úřadě. Už tak dost peněz jí plynulo z
panem Jarmulakem konstantně pronajatého pokoje ve vinném sklepě U Guldů. Tento pokoj
využívali vzácní hosté, například vzácný doprovod armidenského vyslance Andrachina. Podnik
již byl známý a zavedený.
“Zajdem tam”, řekl vůdce.
“Do
moštárny?”.
“Jo”.
“Co s těmahle?”, zeptal se Dwany
Růžička.
“Svázat”.
“Přineste provazy!”, přetlumočil rozkaz zástupce Vesta.
“To
snad nemusí být, Zoltare”, kníkla malá hobitka.
“Ale musí, Vioriko”, řekl Zemikosa, “Pro
tvoje bezpečí”.
“Vioriko?”, podíval se Jakoubek na Mila Pelíška a naznačil výmluvné
gesto.
“Svaž jí, prosim tě, jemně”, požádal vůdce Jakoubka.
“Jo”.
“A roubíky do
huby!”, vzpomněl si náhle.
“Přineste nějaký hadry na roubíky”, štěkl zástupce, “A ať to
odsejpá!”.
“Zoltare?”, hlesla zase Viorika.
“Udělejte jí to volný”, pousmál se Zoltar
poprvé od chvíle, kdy do lokálu vstoupil.
“Jak moc volný?”, zeptal se nedůvěřivě Milo, když
se líně přikolébal s květovanou utěrkou z kuchyně.
“Prostě volný”.
Svázali je do
kozelce a uložili v Zemikosově pokoji.
“Tady hnízdilo snad nějaký zvíře”, zkonstatoval
zválenou postel Jakub Pozlátko.
V první chvíli mu to vůbec nedošlo. Vůdce jej počastoval
dlouhým váhavým pohledem.
“Já to tak, vůdče, nemyslel”.
Nurnští zamkli pokoj i
vstup do lokálu. Vyšli ven.
“Nakonec vlastně bylo po jeho”, řekl Zoltar, “Je
zavříno”.
“Jo”.
Moštárna
Rozhodli se nejet přímo.
Netušili, co je tam potká. Opustili Svleč polní cestou na jih a obloukem objeli rozsáhlé vinice po
pastvinách. Zajeli do lesa a sešli se k poradě.
“Raheme, jseš tu?”.
“Jo”.
“Půjdeš
na průzkum”.
“Dobře”.
“Počkáme tady na tom místě”.
“Jo”.
Podél lesa
vedla polní cesta. Al-Rahem našlapoval opatrně, dával si na čas. Nebylo kam spěchat. Jedna chyba
a konec. Tvář té ženy ho strašila ve vzpomínkách. Už věděl, že se jmenuje Radhel. Nevěděl však,
že se jí říkalo Radhel Odklizečka. Po levé straně měl les, po pravé svažující se vinice. V dálce dole
už zpozoroval střechy Guldovic usedlosti. A potom si všiml kouře, stoupajícího mezi stromy lesa.
Byla tam nějaká mýtina, vlastně proklučený prostor nalevo od cesty. Všiml si koňácké ohrady a
když se přiblížil, spatřil i nízké baráky. Vesměs stodoly. Dým stoupal z kouřové díry ve střeše
nejvyšší z budov. Zahlédl pohyb. Několik lidí, po zuby ozbrojených. Vypadali jako ti, které už
potkal na cestě ke Guldovu statku, i jako ten Zemikosův z hospody. Už měl zase stažený zadek.
Nebylo divu. Ohrada, tvořená kůly a dvěma příčnými břevny, byla porostlá nějakým podivným
trnitým keřem. Nikdy dříve takový nespatřil. Křovisko bylo hnědé, ostnaté. I listy mělo hnědé. Al-
Rahem se držel v uctivé vzdálenosti, obešel z větší části ohradu a vrýval si do mozku každý
detail.
* * *
Kus uhle divoce tančil po pergamenu a Nurnští mlčky zírali na vznikající náčrt budov, ohrady a
stanů.
“A tady jsem viděl tři vojáky”, ozval se Al-Rahemův hlas, “A tady dva. Ale bude jich
tam nejspíš plno”.
“Guldová říkala, že tak patnáct”.
“A tady je vstup. Ty břevna se dají
odsunout”.
“Jo”.
Otakáro Vesta pohlédl na vůdce.
“Takže šturm?”.
“Takže
šturm”, utrousil Zemikosa.
“Slyšeli jste, chlapi? Připravte se!”, udělil hobit rozkazy,
“Zaútočíme koňmo”.
“Koňmo?”.
“Jo. Přiblížíme se na dohled vnitřní stranou lesa.
Rahem tam dojde a odsune břevna. Jak začne, vyrazíme. Námitky?”.
“Ne”.
“Takže
bojová formace bude následující. Tahle šiška je Bolbuch, tendle klacek náš drahej
vůdce...”.
“Hm”.
“Todle jsem já... a tendle mrtvej brouk je Jakoubek”.
“Mrtvej
brouk?”.
“Přesně tak. A tadyten kámen, to je Odo s Pelíškem”.
“Co?”.
“Pelech
ho veze na koňovi”, vysvětlil studovaně Korman Zlotě.
Odo Tříprsťák přitakal a přihnul si
z flašky.
“Ty piješ? Před bojem?”.
“Jo”.
“A proč?”.
“Na kuráž”, řekl Odo,
zarazil špunt a opřel se o rouru.
Byl to tichý pijan. Nenápadný. Že se trochu motá, si nikdo
dosud nevšiml. Ta roura byla napěchovaná výbušninou. Pětinásobnou dávkou.
* * *
Al-Rahem čapl horní břevno a způli jej odsunul. Křoví začalo divně šustit listím. Nepřirozeně. Než
si však stihl tu podivnost uvědomit, vyšlehla ostnatá větev a ťala jej přes ruku. Assuaenec se
zapotácel a síly ho opustily. Zhroutil se ochromený k zemi. Nemohl se hýbat. Ale vnímal.
Sledoval, jak se od lesa vyřítila nurnská jízda v plném trysku. Koně v předních řadách se odlepili
v mocném skoku. Pouze Otakáro v poslední chvíli strhl svého poníka stranou a seskočil. Rozhodl
se jít na zteč po svých.
Při dopadu se pod vůdcem zhroutil kůň, zasažený trnitým šlahounem.
Zoltar koni přeletěl přes hlavu a padl jako žok do udusané hlíny. Bolbuch s Dwanym Růžičkou
se hnali prostranstvím a vrhli se na překvapeného žoldáka Dragolských. Ten útok kupodivu ustál.
V dálce nurnští válečníci viděli dva muže, jak tasili a vyřítili se jejich směrem. To už se ale
Zemikosa ztěžka sbíral ze země a přes ohradu dopadli další koně. Milo Pelíšek s Odem
Tříprsťákem dopadli jako Zemikosa. Jejich kůň se zhroutil. Menhorian stačil před odrazem koně
strhnout trochu vlevo, aby nerozdrtil kopyty rozzuřeného vůdce. Otakáro Vesta bez potíží prostě
prošel a přidružil se k Zoltarovi. První voják zatím padl. Dva, kteří doběhli, zaútočili na válečníky
držící formaci vpředu. Z boční ubikace vyběhlo několik mužů. Nastala vřava. Pravé, teď značně
ohrožené křídlo, snažil se udržet Zoltar Zemikosa známou taktikou mlčenlivého balvanu a Nurnští
semkli se v houf a zahájili podpůrnou palbu na obě strany. Zemikosa se dostal do kleští, ale držel
se. Taktéž Bolbuch s Dwanym. Dwany Růžička mlátil kolem sebe s plným nasazením, ale v
Dědkovi byla rozvážnost stáří. Zvolil taktiku polobalvan. Galissar působil poněkud zmateně.
Držel se zpátky. Zvláštní bylo, že se stále zdánlivě nic nedělo. Potom se otevřely poslední dveře
ubikace a vyřítili se tři obrovští černí psi. Nurnští se semkli a drželi pozici. Kromě Oda ovšem.
Ten se vypotácel z hloučku na druhou stranu, kde ovšem nikdo z nepřátel nestál, a mocně třímal
rouru.
“Sper tě če... černej chrchel, rouro nečistá!”, zařval a něco cinklo. Kov o
kov.
Teprve teď bylo jasně patrné, jak moc je opilý. Otakáro Vesta ho tedy pod dohledem
moc neměl. A potom se ozvala ohlušující detonace. Oda Tříprsťáka odmrštil zpětný ráz asi pět
sáhů vzad. Rozervaná trubka opsala oblouk a odlétla někam pryč.
Jakoubek s Galissarem
Draghanským ubili dragolského žoldáka a posledního, se kterým se snažil neúspěšně poměřit
kouzelník Menhorian, ustříleli Otakáro Vesta s Milem Pelíškem. Obrovští černí psi se však dostali
do střetu a zaútočili na pravé čelo Nurnských. Nurnským válečníkům už valem ubývalo sil a
Zemikosa horečnatě přemýšlel, zda už nenastal správný čas zavelet k ústupu. Stalo se ale ještě
něco. Od jedné ze stodol, kde byly úzké průzory, přilétly šípy. Byli tam střelci. Otakáro Vesta,
který měl dobrý výhled, se upnul v tu stranu a palbu opětoval. Jenomže stala se věc ještě
podivnější. Od ubikací ze dveří, z nichž se předtím vyřítili ti psi, vyšlehly jazyky mlhy. Ta mlha
byla hustá a mléčná a rychle se rozlévala. Onedlouho cáry mlhy vyšlehly přes střechu z druhé
strany domu a těžce se přes ni přelily. Odo Tříprsťák se postavil na ztěžklé nohy. Byl otřesený.
Se psy si to za cenu velmi těžkých zranění vyřídili Dwany, Bolbuch a vůdce Zemikosa. V závěru
se přiřítil i Galissar. Začal být v ráži. Otakáro Vesta stále ostřeloval dům, z nějž Nurnské
ohrožovaly střely kalené a jedové. Jeden šíp zasáhl i ubohého Tříprsťáka, který se motal po place
nevěda, kam se vrtnout. Síly ho opouštěly a nohy neposlouchaly. Hustá mlha se rozlila mezi
Nurnské. Zastřela už i výhled na palebnu nepřátel. Potom Milo Pelíšek zaječel, že jeho Kikina se
chová divně. Cenila zuby směrem ke stodole po levici, ocas stažený mezi nohy, hlavu přikrčenou.
Někdo rozrazil vrata, ale Milo nikoho nezahlédl.
“Něco tam je!”, houkl smokřanský
hraničář, “Kikina šílí”.
Kikina hlavně uměla couvat. Byla tak vycvičená. Zvětřit nebezpečí,
ohlásit jej vnímavému pánu, a couvat. Cenila bílé tesáky. Milo věřil psímu instinktu a začal
ustupovat. Zoltar Zemikosa konečně zavelel k ústupu.
“Padáme, chlapi!”, křikl
rozkaz.
Zadní řady počaly ustupovat směrem k vstupním břevnům. Dva ochromení koně se
trápili. Hrabali kopyty, vyvalené oči potažené mžurkou. Přední řada pomalu ustupovala pozpátku,
střelné zbraně hotovené k výstřelu. Bolbuch však vypadal otřeseně a podivně klátivou chůzí
vyrazil napříč. Nevěnovali mu pozornost. Ustupovali. Trpaslík se zmateně zatočil v kruhu a
zakopl.
“Nevidim!”, křikl, “Já, do hajzlu, nic nevidim!”.
Otakáro Vesta hodil kuši na
záda a obětavě pro Dědka doběhl.
“Takže Dědek je teď nejen hluchej, ale i slepej”, snažil
se odlehčit situaci, ale do smíchu mu příliš nebylo.
“Já vážně nic nevidim!”.
Jakub
Pozlátko, který jediný seděl dosud v sedle, se rozjel a přeskočil ven. Třaslavý Odo Tříprsťák se
dopotácel k břevnům. Mínil je přelézt. Vyšlehl prut ostnatého keře a ochromil jej. Odo se
bezvládně svalil a trhaně koulel očima. Zoltar Zemikosa vyrval z torny láhev oleje a mrštil jí do
křoví. Olej se rozlil. Mlha Nurnské pohltila.
“Vodtáhněte toho kudůka”, houkl vůdce a
křísl.
Milo Pelíšek skočil obětavě k Odovi, drapl jej za kazajku a táhl pryč. Vyšlehl další
šlahoun. Mířil na Pelíška, ťal však do bezvládného Tříprsťáka. Jeho vykulené oči znehybněly.
Měřily už jen vyhasle výšku nebe. Vzduchem prolétl žhnoucí troud. Křovisko zaplálo, olej se
škvířil.
“Jakoubku!”, křikl Menhorian, “Hledej Rahema!”.
Al-Rahem stále ležel
zchromlý a neviditelný tam, kde jej před útokem skolilo divoké křovisko. Jakub Pozlátko seskočil
z koně a opatrně opíchával násadou cepu prostor. Na křoví si dával velký pozor. Měl
respekt.
“Tady je něco měkkýho!”, oznámil a píchl ještě jednou, aby se ujistil.
Pak tu
neviditelnou věc čapl a vlekl. Kdyby člověk nevěděl, působily by ty pohyby směšně.
“Jau!”,
kvikl Vesta.
Z boku mu trčel šíp. Opětoval palbu do míst, kde se v mlze rýsovaly dvě siluety.
Jeden z nepřátel okamžitě padl. Zemikosa rychle přezbrojil a přidal se Vestovi po bok. Kryli
Nurnské, kteří přeskakovali oheň. Mila Pelíška zasáhl šlahoun a zhroutil se. Jakoubek jeho tučné
tělo přehodil přes koňský hřbet vedle Al-Rahema. Potom chytil koně za uzdu a táhl jej pryč. Pryč
odsud.
Dědka ohněm museli provést. Žár mu přismahl vousy, trpaslickou chloubu.
Nevzpěčoval se. Věřil Otakárovi a jeho intuici. Nic jiného mu vlastně nezbývalo, pokud si nechtěl
dřepnout a čekat na poslední ránu z milosti. Nurnští prchali pryč, cestou podél lesa. Byli na tom
dost zle. Když se cítili být dostatečně daleko, zaběhli do vinice. Tam se svalili na zem a zhluboka
dýchali. Někdo si lízal rány. Vůdce mlčel a něco nervózně míchal v tyglíku. Křečovité ochromení
Pelíška a Assuaence pominulo.
“Co budeme dělat, vůdče?”.
“Vařim”.
“Hele,
vojvodo, chtělo by to vážně nějaký rozkazy. Jsme tady dost na
ráně”.
“Vařim”.
Zemikosa měl evidentně nervy na pochodu. Jenom vaření jej mohlo
uklidnit. Zaměstnal tak ruce a vlastně i mozek.
“No, já si myslím”, ujal se slova zástupce
Otakáro, “Že vůdce by chtěl, aby tam někdo došel omrknout vývoj situace. Taková předsunutá
hlídka”.
“Myslíš?”.
“Jsem o tom přesvědčenej, že by to řek. Kdyby nebyl v
šoku”.
“Vůdče?”.
“Vařim. Já prostě vařim”.
“Raheme?”, oslovil dosud
neviditelného spoludružiníka hobit Vesta.
“No?”.
“Dojdeš tam na
čumendu?”.
“Jo”.
“Dám ti s sebou vestapytel. Někam ho tam položíš a
odpálíš”.
“Hm”.
“Tady ten doutnák zapálíš a pomažeš, co nejrychlejc budeš
moct”.
“Dyť já vim”.
A šel.
V bílé mlze
Al-Rahem
našlapoval opatrně. Něco mu říkalo, že protivník rozhodně nevolí konfesní zbraně. A někde tu
pořád musela být ta strašná ženská. Pořád na ni musel myslet. Její tvář se mu zjevovala. Tělem
mu procházelo divné mravenčení. Hlavou se mu honily různé myšlenky. Šel lesem. Přes rameno
neforermný těžký pytel. Vestapytel. Předmět hromadného zmaru. A potom mezi stromy zahlédl
prostranství kolem moštárny. Za břevny ohrady se pořád držela mlha. Jako by ji jakási síla středila
k sobě. Ani lehký vítr mlhu nerozptýlil. Je pravda, že vnější prostor tu a tam olízla plachetka
běloby, ale ten náhodný nicotný cár zase nějaká neviditelná síla vtáhla dovnitř.
“Tohle není
normální”, posteskl si Al-Rahem a nahodil pytel na druhé rameno.
Pytel byl viditelný.
Působilo to komicky, jak neslyšně plul a natřásal se mezi stromy. Al-Rahem obešel ohrady kolem
dokola. Nevšiml si ničeho podezřelého, ale přesto mu bylo jasné, že oni jsou uvnitř. A vyčkávají.
Snad. Bál se toho křoví, odmítl se přiblížit. Už jednou měl tu čest a nebylo to vůbec
příjemné.
“Fuj”, otřásl se a při tom pomyšlení naskočila mu husina.
* * *
“Odo je mrtvej”, posteskl si Milo Pelíšek, který si za ten krátký okamžik stihl ke kudůkovi najít
cestu.
Cítil sounáležitost k takovým prťavcům s pohnutými osudy. Sám byl jedním z nich.
Vemkoncem, Odovo působení v mezi Nurnskými se omezilo asi na dvě hodiny a jednu míli
pochodu. Kdyby se nezastavil na teplou polévku v Selském dvoře, nejspíš by touhle dobou
štrádoval směrem na Holar. Šťastný a s rourou. Co se stalo, nejde odestát.
“Udělal tři chyby,
ten Odo”, řekl Dwany, “Chlastal před bojem a to se nemá”.
“To je fakt”.
“Pak
naládoval rouru jako šílenec, což mohlo pochroumat kdekoho v dosahu”.
“A ta
třetí?”.
“Byl těžce zraněnej a běžel jako první. Nepočkal si. Prostě vyběh”.
“Asi
jo”.
“Hele”, ukázal Korman Zlotě k cestě, “Kráčí sem pytel”.
Byl to Al-Rahem. Vracel
se.
“Neodpálil jsem to”, řekl, “Roztřásly se mi nohy. Do toho se mi fakt
nechce”.
“Aha”, ozval se posměšně zástupce Vesta, “Takžes to prostě
nezvlád”.
“Ne”.
“Prosim tě, Blatheli, zneviditelni mě!”, křikl Otakáro Vesta.
“Už
jsem docela vyčerpaný”.
“Prostě to udělej”.
A malý bořimský hobit kvapně vyrazil.
* * *
Na dostřel té věci se hobit uhnízdil u kraje cesty. Byl vzteklý. Podepřel rachejtli o kámen a z
hroudy jílu udělal zarážku. Rachejtle mířila na ohradu. Potom to celé přikryl listím. Čekal.
Tiše.
Brzy se stalo to, v co ani nedoufal. Z jihu po malé cestě směrem od Guldova statku
vyjela skupina na koních. Byli tři. Dva muži a jedna žena. Zahlédl ji jenom z profilu a potom z
týla. A poměrně z dálky. Ale přesto mu po zádech přeběhlo mrazení. Musela to být ta ženská, co
o ní mluvil Al-Rahem. Ta Černá. Nečekal a fajfkou zapálil doutnák. Zášleh. Svist a ohnivá čára.
A výbuch. V tu ránu se všichni tři jezdci váleli na zemi. Dva šli dolů i s koňmi. Jeden kůň se
splašil, vzepjal a přelétl žbrlení. Zmizel v mlze. Otakáro vypil připravený lektvar. Vytáhl kuši. A
vyběhl. Ta žena se otřeseně zvedla na nohy a jeden Dragolský také. Vyběhli do mlhy. Otakáro
Vesta už je nedostihl. Vzdal to. V té mlze by se stal nejspíše snadnou kořistí. I když odvahy měl
dostatek. Ale odvaha je špatný epitaf. Dragolský žoldák, který se nezvedl, pořád slabě dýchal.
Otakáro Vesta mu prořízl hrdlo.
“Tumáš, zmetku!”.
* * *
Od chvíle, kdy Nurnští chvatně vyklidili bojiště, uplynulo téměř tři čtvrtě hodiny. Nurnští se dávali
pomalu dohromady. I Zoltar Zemikosa nabyl ztracené rovnováhy. Bolbuch zase viděl, i když mu
slzely oči.
“Nebreč, Dědku, bude hůř”.
“Dyk já nebulim. Já jenom
slzim”.
“Vůdče, dovařils?”.
“Dovařil”.
Vrátil se Otakáro Vesta. Viditelný a
poměrně spokojený. I když očekával, že rachejtle Dragolské spolehlivě rozmetá.
“Viděl jsem
tu ženskou. Skutečně z ní jde strach”.
“Co teď?”, zeptal se Jakub Pozlátko.
“Musim
se vošetřit”, odvětil rezolutně trpaslík Bolbuch, “Do tý doby se nikam nehnu”.
Postavili tedy
alespoň hlídku na cestu.
* * *
Vrátili se. Do mlhy. Byli odhodlaní. Zchromlí koně byli pryč. Nikde nikdo. Al-Rahem odběhl do
nejbližší stodoly. Potom se na Nurnské vyřítil. Nemrtvý. Ghúl. V cárech kožených hadrů a s pírky
ve vlasech. Menhorian Blathel zakouzlil a vysál mu energii. Nemrtvý se proměnil v beztvarou
hromadu dřív, než stačil doběhnout. Pelíškova Kikina měla zase stažený ocas a cenila
zuby.
“Musí jich tu být víc!”, upozornil Milo, “Kikina má strach”.
Otakáro Vesta vytáhl
svitek, který tenkrát v Nurnu zabavili Warhovým vojákům. Přečetl tu hrůznou
formuli.
“Pojďte sem, honem!”, volal Al-Rahem.
Zemikosa zavelel k pomalému ústupu
do stodoly. Z mlhy se vyřítili další ghúlové. Neměli však šanci. Bránila jim neviditelná ochranná
bariéra svitkového kouzla. Některé nemrtvé ustříleli, některé vyřídil kouzelník Menhorian. S
nemrtvými měl své zkušenosti a věděl, jak s nimi naložit.
Ve stodole bylo prázdno. Sloužila
dříve zřejmě k ustájení dobytka. V poslední době ale sloužila k ustájení jiných tvorů. Všude byly
řetězy a okovy. Někoho tu ti Dragolští věznili. Železa byla ještě teplá.
“To nic neni”,
upozornil Al-Rahem, “Ale podívejte se támhle”.
Ukázal na mřížoví klece. Bylo tu mlžno a
šero. Ale klec tam stála. A uvnitř zase prázdná železa. Až na jedna. V nich visel bezvládný mladík.
Měl podřízlé hrdlo jako podsvinče. Ale chabě dýchal. Al-Rahem vytloukl kolíky z želez a chlapce
položil na zem.
“Zavažte mu někdo tu ránu!”, řekl vůdce.
Ošetření se chopil hraničář
Milo.
Potom došlo na prohledání přilehlých budov. Nebylo tu ani živáčka. Dragolští místo
kvapně opustili. Kromě rozházených ubikací a dalších nedůležitých stop o dlouhodobém přežívání
větší skupiny lidí nebylo nalezeno nic podstatného. Za zmínku snad stály dva povozy s upraveným
dvojitým dnem. Nepohodlně by se do každého vešlo i šest osob. Ohniště v lisovně bylo zalité
mazlavou tekutinou. Nejspíš tu něco vařili.
“Ti ghúlové mi připomínali Gwory. Lesní
elfy”.
“Taky mám ten pocit”.
“Ty prasata z nich dělali nemrcouchy!”.
Každému
ze zabitých ghúlů trčel vzadu z krku ocelový hřeb.
“Vyndejte to někdo”, řekl vůdce,
“Prozkoumáme to někde v klidu”.
Milo Pelíšek vzal Kikinu k noze a prošel se mlhou. Hledal
stopy svého koně. Když pominulo ochromení, vyběhl k východu. A nakonec přeskočil ohradu.
Byl pryč. Během průzkumu objevil ale stopy, mířící na jih. Do vinic. Hromadné kvapné procesí.
Tam na jihu stál Guldův statek.
“Jsou pryč. Zdekovali se”, oznámil spoludruhům.
“Co
teď?”, zeptal se Bolbuch.
“Jsou jenom dvě možnosti”, řekl Otakáro Vesta, “Buď vzít
šturmem Guldův statek, a nebo odtud okamžitě vypadnout a řešit Galissarův návrat
domů”.
“Vrátit se můžeme vždycky”, navrhl Al-Rahem, “Za dva dny, za
tejden...”.
“Pokud jim necháme pár dní, tak zmizej”, zavrtěl hlavou Dwany Růžička, “To mi
věřte. Zmizej jako pára nad hrncem”.
“Ale předtím můžeme udělat ještě jednu věc”, navrhl
Vesta.
“A to jako co?”.
“Vyslechnout tadytoho podřezanýho chlapíka”.
Ten muž
měl na sobě jakousi hrubou kutanu a sandály. Připomínal mnicha. Snad jím i byl. Těžko říct. Pořád
dřímal v bezvědomé prázdnotě.
“Ale někdo by měl zatím hlídat statek”, řekl vůdce, “Musíme
si krejt záda”.
Pohledy Al-Rahema a Zemikosy se váhavě
setkaly.
“Hm”.
Schimone Rybář
Al-Rahem byl vybaven
okulusem, aby zmapoval cvrkot na statku. Odešel. Zatímco Nurnští křísili toho podřezaného
mnicha, Milo Pelíšek v tichosti odkráčel s pověstnou Mrtvolovou lopatou za stodolu a tam počal
dloubat zem. Chtěl malému Odovi vyhloubit alespoň trochu důstojný hrob. Potom si hobitovy
nepřítomnosti někdo všiml.
“Můžeš mi říct, co to děláš?”, zahalekal vůdce Zemikosa, když
se část Nurnských zjevila za Milovými zády.
Přišli se na vlastní oči podívat.
“Reju
hrob”.
“Proč?”.
“Pro Oda. Zaslouží si bejt řádně pohřbenej”.
“Vykašli se, Pelíšku,
na to!”, křikl zástupce Vesta, “Jsme v průseru a potřebujeme rychle jednat”.
“Ale nemůžeme
tady Oda nechat jen tak ležet”.
“Řikám ti naposledy, vykašli se na to!”.
“Náhodou,
Pelíšek je ideální hrobník”, odtušil trpaslík Bolbuch, “V Liscannoru převezme
funkci”.
“Chlapi!”, křikl Korman Zlotě, “Ten mnich se probírá!”.
Nurnští se srotili
kolem muže, který chvíli vůbec nechápal, kde se to ocitl. Jmenoval se Schimone Rybář. Mnich
jakýsi. Gwendarroňan. Filistra jej před nějakou dobou povolal. Aby mu asistoval při budování
demonstračního díla. Znali se z Nurnské university.
“Pracoval jsem tam jako uklizeč”, řekl
Schimone, “Myl jsem záchody”.
“A Filistra si tě zavolal na pomoc, jo? Uklízeče
hajzlů!?”.
“No”.
“Neni to náhodou nějaký divný?”.
“Ne”.
Usoudili, že je
zřejmě otřesený. Sdílný mnoho nebyl, ale vůdce byl toho názoru, že ten muž není nebezpečný. Až
bude čas, vyslechnou ho pořádně. A zkonfrontují s Filistrou. Pak se pravda jistě ukáže. Teď bylo
třeba zaměřit se hlavně na statek, kam se očividně stáhla Radhel i se svými kumpány.
“Říkali
jí Radhel Odklizečka”, pravil Schimone, “Vedla to tady. Opravdu odporná ženština”.
“To
zní fakt drsně”, sykl Otakáro Vesta, “Odklizečka!”.
Nurnští ze Schimona dostali už pouze
to, že Filistru i ty zajaté Gwory Dragolští odvedli dolů. Jeho jako nepotřebného kázala Radhel
ústy jistého Orsipa popravit. Podříznout jako podsvinče.
“Radhel slouží jistému
Jarmulakovi”, řekl mnich, “Pro něj pracoval i Filistra”.
“A kde ten Jarmulak
bydlí?”.
“Dole na statku”.
“Takže tomu statku se tak jako tak nevyhneme”.
Mlha
se pomalu začala rozplývat. Čekali na Al-Rahema a připravovali se na nadcházející boj. Během
čekání se vrátil Pelíškův kůň a později i ten Zemikosův.
Menhorian Blathel z povalujícího
se materiálu oživil dva nemrtvé. Zvětšil tak údernou sílu družiny. A potom Zoltar Zemikosa
nechal vyklidit plac a počal zaříkávat.
“Ó, pane... Ó pane země...”, koktavě odříkával a
přitom upadl do zjevného transu, “Já volám...”.
Uděřil o zem holí. Nurnští druzi zaraženě
sledovali theurgovo počínání.
“Teď se budou dít věci”, odtušil Vesta, “To uvidíte.
Snad”.
“Volám svého pomocníka!”.
A udeřil znovu.
“Volám elementhalia
země!”.
A udeřil potřetí. Zvedl se větrný vír, který nasál prašnou prsť a zdvihl ji do výšky.
Vír se točil stále rychleji. Zmenšoval se a hmota houstla. Potom nabyla pevné podoby a vítr utichl.
Před vyjevenými zraky Nurnské družiny stála hliněná postava neurčitých tvarů. Měla paže,
humpolácké nohy a trup. Za elementálem zela díra.
“Tam by se Odo krásně vešel”, porušil
nastalé ticho Milo Pelíšek.
“Pohřbíme ho”.
* * *
Al-Rahem neměl chuť ani náladu se ke statku byť jen přiblížit. Zašel naopak k lesu a vylezl na
strom. A na tu dálku téměř devíti set sáhů sledoval objekt okulusem. Neviděl toho mnoho, a co
neměl možnost si ověřit, to si domyslel.
“Semkli se k obraně v horním patře”, oznámil, když
se vrátil, “Řek bych, že budou pálit, jen se dostaneme na dostřel”.
“Dobrá, nemá cenu to
odkládat”, rozkázal vůdce, “Vemte si to nejnutnější. Koně necháme tady”.
“Takže
šturm?”.
“Takže šturm. Zaútočíme od brány. Al-Rahem nás povede”.