Lyškánora 64
* Motto tohoto čísla * Dobytí Norgydu * Běsi * Přes půl světa * Bolbuchu, starosto... * Bylinky * Zrádcův konec *
Jarn 1075
Motto tohoto čísla
„...Buď budou normální koně a nebo koně pečený....“
Darkal Dorn u hořícího statku
Dobytí Norgydu
Dwany Růžička
(kronikový záznam o výpravě z roku 1053)
Toho roku to v Liscannoru vřelo. Začalo to nevinně zvolením Darlena Moorheda starostou obce. Většina obyvatel si oddechla, že skončilo
starostování pologramotného krolla Burbbaga, který se příliš nestaral o běžnou správu obce, zato každou chvíli přišel s nějakým šíleným
nápadem, a jen jeho nebetyčné lenosti lze děkovat, že je neuskutečnil. Vzpomínkou na jeho starostování tak zůstal jen nepoužívaný škuner na
obecním brouzdališti.
Co se však stalo po jmenování nového starosty, překonalo nejčernější očekávání. O starostovi se začalo šířit,
že je členem jakési zločinecké organizace. Vzhledem k tomu, že se k družině připojil na nechvalně proslulém souostroví Kodgick, nebylo jeho
napojení na podsvětí nikterak nereálné, neboť to je v těch místech silnější než tamní vláda. Sám starosta tyto dohady ještě podpořil přiznáním, že
patřil kdysi k jakémusi Moorhedovu bratrstvu, což byla zločinecká gilda, řízená jakýmsi Nargelem Moorhedem. Darlen se s touto hlavou
podsvětí cítil natolik zpřízněn, že přijal i jeho jméno. Většina lidí těmto povídačkám samozřejmě nevěřila, alespoň zpočátku. Sám starosta se
však cítil příliš povznesen nad prostý lid, než aby v klidu tyto povídačky vyvrátil. K tomu se pak přidala jeho neobvyklá správa
obce.
Za všechny případy postačí uvést dva. Na liscannorské návsi stojí jantern, vzácný to strom, jehož plody mají léčivou sílu.
Semena janternu přivezli družiníci z výpravy do Karwellu, a proto podle práva patřily plody jim. Starosta se nicméně rozhodl plody sám zabavit
a rozdat je podle svého uvážení lidem, kteří s výpravou neměli pranic společného.
Dalším sporným činem starosty bylo vystěhování
družky bývalého starosty Burbbaga, Maji, se synem Burbunem z jejich domu. Přestože Maja se nikdy nestala Burbbagovou ženou (jelikož oba
pocházeli z prostředí, kde se na formality příliš nehledí, není ani divu), nebylo možné o Burbunově původu pochybovat, a malý polokroll byl
právoplatným dědicem domu. Proti vystěhování se zvedla vlna odporu, ale starosta, chtěje ukázat rozhodnost, se nedal obměkčit. Naštěstí se
chudinky Maji s malým kojencem ujala laskavá hobitka Viola Pelouchová a ubytovala je ve svém domě, kde jim nehrozilo další šikanování ze
strany starosty.
Také se občanům zdálo podezřelé množství cizích osob, které se potulovaly po vesnici, některé se dokonce usadily v
márnici, tvrdíce, že zastávají úřad hrobníka. Až po drahné době se ze starosty podařilo vymámit prohlášení, že úřad hrobníka byl skutečně
znovuobsazen, ale k vyřešení problému bezdomovců se již nevyjádřil.
Po těchto a dalších přehmatech se začaly množit výzvy,
volající po starostově odstoupení. Darlen Moorhed si jich ovšem tradičně nevšímal a s občany se raději příliš nebavil. O to víc se množilo klepů a
Darlenovi brzo nezůstalo nic z bývalé důstojnosti. Všemu pak nasadil korunu, když ukradl peníze, které na rozvoj obce věnovala ctěná paní
Attrien Moskytová, vdova po starostovi Krochtovi Moskytovi. Na dotazy, co s penězi udělal, nejdříve podle svého zvyku mlčel a čekal, až se vše
přežene. Když hlasy volající po vysvětlení osudu peněz neustávaly, trapně se vymlouval, že je prozatím uschoval. Přesto se nezdálo, že by je
hodlal vydat. Jelikož nebyla síla, která by ho donutila něco říci na svou obranu, o odstoupení nemluvě, nezbylo nakonec občanům, než útrpně
čekat na nové starostenské volby a doufat, že ves nepostihne žádná nečekaná událost, která bude potřebovat rázného starostenského
zákroku.
Na trampoty ve vesnici dal zapomenout příjezd muže, který se představil jako Byrg Básník. Ten družiníkům vyprávěl o
svém zmizelém bratru Borkovi, po němž zbyl jen jeho deník, který měl rozumně s sebou.
* * *
Deník Borka z Košehradu byl publikován v Lyškánoře 52/1062 (pozn. vyd.)
* * *
Více toho po milém
Borkovi nezbylo. Byrg naléhal na družiníky, aby se vypravili na tajemný hrad Norgyd, poklady v něm ukryté zaručeně uspokojí nenasytná srdce
dobrodruhů, a všechny si mohou ponechat, jeho zajímá pouze osud jeho bratra. Nakonec se našlo několik odvážlivců, kteří se nechali přesvědčit a
rozhodli se na vlastní oči prozkoumat tajemství hradu Norgyd. Těmito ovážlivci byli liscannorský starosta Darlen Moorhed, zkušený theurg Dyni
Longodon, zvolený za vůdce této výpravy, ostřílený válečník Harez, jeho kolega, neméně ostřílený Yall Reblled, trojici válečníků doplňoval bývalý
zemědělec Rabiňák Švácnul, nechyběl lesní muž Klabzej Myšilov, zcestovalý elfí mág Rien Gwardit a jeho kolega Karabas Vrána. Něžné pohlaví
na výpravě zastupovala hobitka Wiki.
Tak se sychravého podzimního rána vydala Nurnská družina znovu na výpravu za dobrodružstvím.
Cesta gwendarronskými kraji probíhala klidně, a ani po překročení hranic družinu nepotkala žádná zvláštní příhoda, takže trvalo jen něco přes týden,
než dobrodruzi dorazili do vsi Lakýš. Místní obyvatelé jsou si vědomi velkého zla, které na hradě sídlí, a do jeho blízkosti se neodvažují. To ale tlupu
liscannorských hrdlořezů nemůže odvrátit od jejich úmyslu. Družiníci přespali a časného rána pokračovali dále po cestě k hradu. Na jakési pasece
zanechali koně a výstup na kopec k hradu již absolvovali pěšky. Před polednem již stanuli před hradní branou.
Zatímco se družiníci
dohadovali, jak bytelnou bránu otevřít, objevil se na rozbořené hradbě pohyb a mezi dobrodruhy dopadlo několik předmětů, které vzápětí s velkým
rachotem vybuchly, pročež nebylo těžké usoudit, že se jednalo o bomby a ohnivé hlíny. Dobrodruzi byli těžce poraněni, a jelikož záplava výbušnin
neustávala, dali se na zběsilý útěk ze svahu. Životem naštěstí vyvázli všichni, ale když se sešli na pasece, kde zanechali koně, zjistili, že jsou tito pryč.
Nurnští si tedy vyléčili rány a dali dohromady plán útoku na neznámé obyvatele hradu.
Jak se zakrátko zjistilo, hrad byl obýván místní
tlupou lupičů, kteří v něm našli bezpečný úkryt před spravedlností. Zbídačení lupiči, chudí jako celý kraj, si tentokrát díky kouzelnickému umění
Riena a Karabase příchodu družiny nevšimli, a následnému drtivému náporu liscannorských válečníků nemohli odolat. Trvalo jen pár chvil a zbytky
lupičských těl se válely po celém hradě.
Nurnští se tak stali pány hradu, který byl až na několik lupičských brlohů zcela prázdný. Druzi
však z deníku dobře věděli, že vstup do podzemí bylo třeba hledat ve studni, kde jej také našli, a s průzkumem nebylo proč otálet. Ukázalo se však,
že podzemí je stejně rozsáhlé jako nebezpečné. Především se podzemí jevilo být obýváno podivnými poloprůsvitnými černými muži, kteří byli
družinou odhaleni jako uctívači Urg’huula, starající se o to, aby měla stvůra stále dost čerstvých mrtvol k snědku. Zároveň se ukázali být
nebezpečnými válečníky, jejichž mečům podlehl nepříliš zkušený Rabiňák Švácnul.
Družina se navečer stáhla z hradu, aby si vyléčila
utržené šrámy a odpočinula si před dalším prohledáváním podzemí. Ráno se druzi do podzemí vrátili, ale chyběl jim zkušený kouzelník Rien Gwardit,
kterého postihla jakási slabost, což byla citelná ztráta. Druhý kouzelník, Karabas, zvaný Vrána, se snažil svého staršího kolegu nahradit, ale přecenil
své síly a rovněž padl v boji s černými muži. Podzemí se zdálo nekonečné a bylo obývané nemalým počtem nejrůznějších oblud. V těžkém boji s
několika neznámými netvory padl barbar Harez, a jen díky obětavosti hobita Dyniho Longodona a Yalla Reblleda byla jeho mrtvola vytažena
ven.
Venku nastala hádka nad barbarovými ostatky, jelikož v družině bylo několik lahviček oživovacího elixíru, ale ne všichni byli
ochotni jej na Hareze použít. Zejména Darlen Moorhed a Rien Gwardit by si rádi kouzelnou kapalinu schovali na pozdější dobu, kdy by se snad něco
podobného přihodilo jim. Opačného názoru však byli Dyni Longodon a Yall Reblled, kteří nakonec, věrni Úmluvě ohně, přesvědčili ostatní, že bez
Hareze bojujícího vždy poctivě v první linii by museli začít chodit s kůží na trh i další družiníci, a barbar ožil.
Tím ovšem spory v družině
zdaleka neskončily. Většina družiníků byla pro odchod ze smrtelně nebezpečného hradu, zvláště vzhledem k tomu, že se pověsti o skrytých pokladech
ukázaly velice přehnanými. Nakonec se však rozhodlo pro ještě jeden poslední průzkum podzemí, o což se zasadil zejména Harez, který se chtěl vrátit
pro svůj meč, a Rien Gwardit, který si s ohledem na své ochuravění nebezpečného podzemí zatím příliš neužil, zato stále toužil po mamonu, který
se tam podle něj musel někde skrývat, a v neposlední řadě po věcech zabitého Vrány, jehož mrtvola zůstala v podzemí.
Během hádky
se na pasece objevily dvě cizí postavy. Druzi, očekávající nebezpečí, se hned hotovili k obraně a požadovali odpověď na otázku, kdo dotyční jsou
a co tu pohledávají. Jedním z dvojice byl ovšem velmi drzý trpaslík, který se okamžitě začal hádat a cosi vykřikovat, až se Myšilov rozhodl zastřelit
ho svým lukem. V poslední chvíli zasáhl trpaslíkův společník a spor se urovnal. Ukázalo se, že se jedná o dva místní chudáky, kteří se rozhodli
nedostatek peněz řešit putováním do světa, kde se chtěli nechat najmout jako žoldnéři. Nurnští je po krátké poradě přijali do družiny jako živé štíty,
kteří se v nebezpečném podzemí jistě budou hodit. Tak byli do družiny přijati hobití válečník Nebuč Kanimůra a trpasličí válečník Klaudius, zvaný
Rypák.
Po řádném odpočinku Nurnští znovu vlezli do podzemí a vydali se do posledního boje. Nástrahy podzemí ovšem neustávaly a
zakrátko svou úlohu živého štítu splnil trpaslík Klaudius, který padl v souboji s černými muži. To už se Nurnští probili do obrovské místnosti. Náhle
za nimi zapadly dveře a ze tmy se přivalila strašlivá obluda. To se tajuplný Urg’huul vydal do svého posledního boje. Jeho tělo se skládalo z
podivného propletence mrtvol nejrůznějších tvorů, částečně srostlých do děsivých tvarů. Ke své hrůze mezi rozmanitou směskou Urg’huulových tkání
družiníci poznali nešťastné hrdiny Karabase a Rabiňáka. Sem tam někdo zahlédl některého z nepřátel, které v podzemí v minulých dnech zabili, a
rovněž tu a tam ztraceného koně.
Nastala krutá řež. Nemajíce kam ustoupit, vrhli se Nurnští do rozhodujícího boje. Zejména válečníci
Harez a Yall rubali do svíjejících se těl a nesli hlavní nápor útočící obludy, ostatní je podporovali střelbou a kouzly. Zakrátko se těžce porubaný Yall
odplazil z boje celý zbrocený krví, na pokraji smrti. Ostatní však vzápětí zasadili obludě poslední úder. Netvor se celý zavlnil ve smrtelných křečích,
pak celý zduřel, a nakonec s nechutným lusknutím vybuchl. Kusy těl dopadly na Nurnské hrdiny, což některým dobrodruhům způsobilo těžké
modřiny. Nejhorší však bylo, že na těžce porubaného Yalla Reblleda dopadlo torzo koně a zcela ho přimáčklo k zemi. Hrdinný válečník tak vypustil
duši ve chvíli vítězství, na kterém měl tak veliký podíl.
Zubožení druzi mohli konečně natrvalo opustit hrad. Všichni si odnášeli jizvy
na těle i duši, naopak si neodnášeli slibované poklady, ale to už bylo všem jedno, hlavní bylo, že přežili. Venku čekal Byrg Básník, který po několika
dnech konečně dorazil za družinou. Zchudlý šlechtic sice rád slyšel o zlikvidování zla, nicméně o jeho bratru dobrodruzi nic podstatného nezjistili,
ač jeho osud by se dal ze zjištěných skutečností vytušit.
Byrga doprovázel všem známý Allen Moskyt, syn proslulého čaroděje Krochty
Moskyta, který právě s vyznamenáním ukončil magická studia, a rozhodl se kráčet ve stopách svého otce a živit se jako dobrodruh. Možná bylo jeho
štěstím, že dorazil pozdě a nemusel čelit nebezpečnému podzemí, ze své první výpravy se tak vrátil nezraněn. Alespoň na zpáteční cestě mohl
poslouchat vyprávění dobrodruhů a těšit se, že snad také zažije něco podobně zajímavého.
Dobrodruzi se již chystali na cestu, když si
malá Wiki povšimla, že z míst, kde stála vesnice, se line hustý dým. Vesnice skutečně hořela. Družiníci se kvapem vydali blíže zjistit, co se vlastně
stalo, na místě pak pomáhali hasit. Nutno podotknout, že ne všem na vesničanech záleželo. Někteří se pod zámiknou hašení vydali hledat do chudých
chalup nějaké cennosti, zatímco jiní pouze přihlíželi snažení vesničanů. Druzi byli unaveni a bylo jim již všechno jedno. Po jakéms takéms uhašení
vesnice bylo rozhodnuto o návratu. Nurnští se bez lítosti rozloučili s Byrgem, zanechávajíce starost o hrad na jeho bedrech, a vydali se na cestu k
domovu. Tak skončilo dobrodružství, v němž se Nurnská družina utkala s dost možná nejstrašlivější nestvůrou ve své dlouhé historii…
Běsi
Nebuč Kanimůra, Dwany Růžička
(kronikový záznam o výpravě z roku 1054)
Z ocelově šedých mraků se neustále sypal sníh. Skučící vítr se proháněl mezi zakrytými vozy, jedoucími z Nurnu. “Jak je to daleko?”, houkl
jeden vozka z kozlíku za sebe, přitáhl otěže a zastavil. Přehodil si ovčí kožu přes nohy kvůli zimě. “Kousek, hned tamdle za lesem, u toho
potoka”, odvětil řezníkův pacholek z druhého vozu. Vozka pohodil hlavou na znamení souhlasu a mlasknul na valachy. Koně se pohli a kolona
tří vozů vyrazila po rozblácené cestě směrem k Liscannoru.
“Jauúúú!”, vykřikl malý hošík po zásahu sněhovou koulí do obličeje.
Huňatá čepice s ušima mu spadla do sněhu. “Aaaáá, to to pálí”, naříkal dál, jak mu tající sníh stékal po krku. “Seš pěknej blbeček, Gory, už s
tebou nebudu kamarádit”. Větší, zavalitější chlapec v chundelaté vestě z berana, stojící o kus dál, jen pokrčil rameny, řka: “Dyť se ti nic nestalo,
Eonne, tak co tak vyvádíš?”. “To tvůj tatík, Eodel, to byl jinačí řízek, ten vydržel víc”. “Nebo se tim alespoň chlubil”, neodpustil si ještě
jedovatou poznámku starší Gory. “To tvůj, ten se jen cpal sladkym, že, že…”, rychle přemýšlel Eonn, “že skoro nemohl chodit”, odsekl. “No
počkej, já ti rozbiju kebuli”, pravil prorocky Gory. “Nechejte toho, oba jste blbečci”, zakřičelo na hochy copaté děvče, s kterým hráli
koulovanou. “Stejně jsou už voba pod drnem, tak co?”. Oba chlapci si museli přiznat, že Nilien, dcera Griffinova, má pravdu. “Mě už to stejně
nebaví”, řekl Eonn. “Mám nápad”, usmálo se šibalsky děvčátko. “Pojďme na rybník, je zamrzlej, budem se klouzat”. “No jo, ale co když na nás
vyběhne porybnej?”, strachoval se Gory. “Neboj, ten je zalezlej v hospodě”, odvětila Nilien. “Jééé, koukněte támhle na cestu”, zvolal najednou
malý Eonn a ukázal prstem dolů z kopce. “To sou voni”, vykřikl Gory a rozeběhl se k vesnici. Ostatní děcka s křikem: “Už jedóóu”, běžela za
ním.
S příjezdem vozů do vesnice se přípravy na oslavu nově příchozího roku daly do pohybu. Liscannor vypadal jako velký
rozbzučený úl, a takto vydržel až do večera. Nadešla hodina, kdy v taverně U hrocha místní občané i přespolní sousedé usedli za hodovní
lavice.
Netrvalo to dlouho a stolovníkům se začaly červenat nosy a jiskřit očka. “Tož, šumaři, mam sa gazdit bez muziky?”, hulákal
již notně sežraný trpaslík Bouřňák Buřič s prolysalým temenem a s o to mohutnějším vousem. Jako na povel začala vyhrávat kutálka z najatých
hudlařů a šumařů. Ke stolu nurnských hrdinů, rozuměno štamgastů, přisedl mohutný prošedivělý barbar - veterán Drsoul. “Chlapci, a jak to
bejlo s tym strómem, co máme na rynkojc, vyprávějte”. “Ále, to je dlouhá historie”, pravil plešatý elf, Rien Gwardit. “Stejnak je to hen blbé
strom”, rozvedl debatu Buřič. “Nechej bejt, ogařisko, dyť plodí skoro zlatá jabka, teda zvlášť pro nás, alchemiky”, ozval se malý obtloustlý
mužíček Dyni, kterému deska stolu sahala po krk.
“A jestli se někdo na ty zlatý jabka jen křivě podívá, má co dělat se mnou”,
bouchnul pěstí do stolu obecní druid Myšilov. “Né nadarmo sem byl jmenován Strážcem Janternu, řekni něco, Darlene, si přeci starosta”. “Se
hned nedurdi, přeci nikdo nechce Janternu ublížit”. Zpoza stolu se zaleskly oči. ‘Mam tu v kapse ten svůj novej morfovací dryják, vylupnu ho a
bude bžunda’. Malý mužíček dostal nápad a šibalsky se usmál. V sále rázem bylo ticho, jako když utne. Jen ostrý kvil prasklé struny skřipek
visel ve vzduchu. “Eh , co to, kdo, vy, vy dva, kterej z vás je pravej Myšilov?”. “Já”, ozvalo se dvouhlasně. Osazenstvo sálu nevěřícně koukalo z
jedné osoby Myšilova na druhou, některým by i do otevřených hub mouchy lítaly, kdyby je neodpuzoval puch laciné kořalky. Stejný ošuntělý
klobouk, stejné “rybí” oči, stejný vous i špína v něm. “Co čučíte?”, pravil druid, “pojďte ven a já vám ukážu, jak umim lízt po stromech, du na
Jantern, holahou”. “Má recht, dem šici, já to umim taky “, rozvášnil se Buřič. “A to prr, to teda néé”, ozval se ten zaraženější druid. “Kurnik, já
du, ňáké potróblené strom, to ešťa zvládnu”, a to pravého druida vydráždilo. “Se sebou si to vyřídim pozdějc, ale tobě rozbiju hubu!”. Bum,
prásk, ozvalo se, jak rozčílený druid dvěma háky uzemnil hranatého trpaslíka.
Té noci již krev netekla. Ráno sice Buřič dával u
raního piva na odiv díru po zubu, nicméně když pravil: “To doroste”, celá aférka tím zapadla. A malý mužík Dyni? Ten si
oddychl…
* * *
Počátek roku poznamenal spor Rollandy Rugornské se starostou Darlenem
Moorhedem o financování obecní ubytovny, zřízené kdysi k tomu, aby i nemajetní členové Nurnské družiny měli kde bydlet a nemuseli se
potloukat po okolí, spát na skládce a živit se kradením slepic řádných občanů. Ubytovna přináležela obci, ale starala se o ní majitelka hostince U
hrocha, Rollanda Rugornská. Jelikož současný starosta odmítl s paní Rugornskou o ubytovně jakkoli jednat, rozhodla se paní Rugornská
ubytovnu uzavřít. To zvláště nelibě nesl elfí čaroděj Rien Gwardit, který tam bydlel na černo a nechtěl ani slyšet o tom, že by měl za ubytování
platit. Jeho rozčilení bylo takové, že se přestěhoval do Vranigostu do volného pokoje v tamější nálevně, založené něšťastně zesnulým panem
Vránou a provozované Nebučem Kanimůrou.
Na spory ve vsi dal zapomenout příjezd delegace trpaslíků z Lybbsteru, vedené
Rouskem Túrpem. Lybbster je nevelký ostrov západně od Mubarrathu, obývaný převážně trpaslíky a hobity. Tamní půda je vhodná zejména k
pastevectví. Pan Túrp byl vyslancem lybbsterských cechů, které byly zneklidněny podivnými úkazy. Především to byla místní řeka, která začala
neúnosně zapáchat, což krom jiných problémů způsobilo nedostatek vody na ostrově. Dále došlo k rozsáhlému pobíjení hospodářských zvířat.
Jelikož je maso hlavním vývozním artiklem ostrova, způsobilo to velmi vážné škody.
Jelikož pan Túrp nabídl solidní odměnu,
uvolili se Nurnští vydat se na Lybbster a záhadě se podívat na kloub. Lybbsterští měli v přístavu připravenou loď, kterou se vraceli na svůj
ostrov, a na tuto se nalodila i Nurnská družina. Pod vedením zkušeného theurga Dyniho Longodona vypluli z Nurnského přístavu následující
dobrodruzi. Barbar Harez, ostřílený šermíř, na kterého družina spoléhá především, dojde-li k boji. Klabzej Myšilov, světem protřelý druid a
družinový léčitel. Darlen Moorhed, liscannorský starosta a neomylný střelec. Rien Gwardit, již zkušený elfí mág a hlavní opora Nurnských v
magických záležitostech. Allen Moskyt, který teprve před nedávnem dostudoval magickou školu v Nurnu, nicméně plný mladistvého elánu a
touhy vyrovnat se svému slavnému otci. Posledním dobrodruhem byl trpasličí válečník Bouřňák Buřič, nováček, který zatím proslul pouze
rvačkou s Myšilovem při oslavě Novoroku.
“Hejno obryb na levoboku”, ozvalo se jednoho dne zhruba po dvou týdnech plavby k
severu z lodního koše. Na lodi nastal shon. Námořníci zvědavým dobrodruhům vysvětlili, že obryby jsou zvláštním druhem ryb, dosahujících
olbřímích rozměrů. V severních vodách se často vyskytují a řada námořníků z Lybbsteru a Chainoru se živí jejich lovem, jelikož jejich maso a
tuk jsou vyhledávaným obchodním artiklem. Lov ovšem může být nebezpečný, neboť tvorové sice nejsou agresivní, ale při jejich úctyhodné
velikosti jim nedělá potíže překotit člun.
Zatímco se druhům dostávalo tohoto vysvětlení, námořníci spustili na vodu několik člunů a
připravili si dlouhé zubaté harpuny. I Nurnští byli pozváni, aby si lov obryb vyzkoušeli, což někteří přijali s nadšením. Nejprve se sice zdálo, že
trefit harpunou obrybu není takový problém, ale zasadit skutečně smrtelnou ránu nebylo tak lehké. Navíc bylo nutné obrybu na lanech přitáhnout
k lodi, kde mohla být vykuchána a naporcována. Několik člunů se při lovu převrátilo, když je strhly mohutné trupy obryb, ale naštěstí nikdo z
námořníků ani Nurnských neutonul, neboť pomoc byla vždy na dosah. Vše tak skončilo maximálně mírným prochladnutím ze studené vody
severního moře.
Po pár dalších dnech dorazila loď do Lybbsteru, přístavu a hlavního města stejnojmenného ostrova. Jednalo se o
bohaté multikulturní město s převládající trpasličí populací. Domy ve městě měly netradiční tvar, byly podivně vysoké a úzké. Jak se dobrodruzi
později dozvěděli, bylo to způsobeno vysokou daní z pozemků, takže majitelé se snažili využít své parcely co nejlépe. Nurnští také dorazili k
řece, z níž se linul strašlivý zápach. I bez zápachu bylo na první pohled vidět, že řekou neprotéká obyčejná voda, ale spíše hustá
kaše.
Následující den se dobrodruzi vydali do vnitrozemí. Nejprve zamířili k městu Sorden, a odtud směrem na Erken, kde byly
hlášeny největší ztráty na stádech. Cestou druzi spatřili trosky jakési tvrze, které se rozhodli prozkoumat. V rozlehlých podzemních prostorách
došlo k boji se skřety, kteří ovšem byli rozvášněnou družinou naprosto zmasakrováni. O kus dál byla připoutána k loži jakási podivná ženština.
Ta se ovšem nedožadovala záchrany a odvázání, ale naopak zaútočila na přicházející dobrodruhy pronikavým jekotem, který ukončil Harez za
použití špinavého hadru, využitého jako roubík. Velmi nepříjemné však bylo, že vibrující hlas způsobil popraskání většiny skleněných věcí, které
s sebou dobrodruzi měli, zejména flakónků s cennými magickými lektvary a alchymistické aparatury Dyniho Longodona. Také lahve s olejem
nezůstaly nepoškozeny, což navíc způsobilo znehodnocení značné části zásob.
Zde také dobrodruzi zjistili, že dotyčná ženština je
smilnice Lurga, která zplodila řadu dětí s jistým Nostrisem Krverádem. Ne všechny děti byly humanoidy, přesto je spojovalo společné poznávací
znamení, a sice kočičí oči. Tato povedená rodinka tedy terorizovala okolí a stála za celou šlamastikou na Lybbsteru.
Rozhodnutí, co
s odpudivou zajatkyní, vyřešil Rien Gwardit, který polil smilnici olejem a zapálil ji, řka, že se to u nich doma tak dělá. Nikdo z otrlých družiníků
proti tomu neprotestoval, Lurga si bezpochyby takový osud zasloužila. Dobrodruzi se spíše podivili brutálnímu jednání elfího mága. Ten ovšem
od samého počátku dával najevo svou posedlost ohněm, která mu byla vštípena v jeho domovině.
Družina opustila podzemí a vydala
se po relativně čerstvých stopách skřetů, které byly v okolí nalezeny. A skutečně, druzi po nedlouhé době narazili na skřety, pobíjející stádo
dobytka. Rozhodným útokem však skřety smetli z povrchu zemského i s jejich velitelem, kterým byl jeden z potomků Nostrise a
Lurgy.
Následujícího dne Nurnští konečně dorazili do Erkenu, hospodářského střediska uprostřed luk a pastvin, kde tvoří naprostou
většinu obyvatelstva hobití zemědělci. I tímto krajem protékala páchnoucí řeka. Nurnští byli s radostí přivítáni, zvláště po zprávách o pobití
skřetích zlotřilců, a dokonce byli pozváni na místní hobití svatbu. Taková svatba je u hobitů záležitostí celé občiny, jedná se skutečně o
významnou událost, které se účastní celé příbuzenstvo a všichni blízcí i vzdálení známí. Nurnští se ovšem v záplavě svatebních hostů neztratili,
každý si chtěl pořádně prohlédnout hosty z daleka. Dobrosrdečný Allen Moskyt vyprávěl malým hobiťátkům strašidelné příhody, zatímco Rien
Gwardit se před důvěřivými hobitími venkovany chlubil značně přibarvenými historkami ze svého života. Rovněž Harez, za nestřídmého
popíjení lahodného hobitího piva, dával k lepšímu zážitky ze svých cest, ovšem podané po jeho barbarském způsobu, což mělo za následek, že
některé slabší povahy se raději rychle vzdálily z doslechu.
Dyni Longodon, který sám, byv hobitem, mezi svatebčany docela dobře
zapadl, se věnoval nejprve místním lidovým tradicím, ale později spíše přítomné sestře nevěsty, pohledné hobitce jménem Anja. Její krása
vranigosťanovi doslova vzala dech a on s ní strávil většinu oslavy v družném rozhovoru a tanci. Naučit se místní dupák bylo pro šikovného
alchymistu dílem okamžiku, načež svou vyvolenou mnohokrát protočil v kole. Zbytek družiny se většinu večera a následné noci věnoval pojídání
lahůdek a prolévání hrdla hobitím pivem a silnou kořalkou, v čemž vynikal zejména trpaslík Bouřňák.
Následující ráno bylo pro
některé dobrodruhy značně nevlídné, ale dobře naladěný vůdce všechny časně vykopal z postelí a zavelel k odchodu. Družina se vypravila proti
proudu řeky ke starému mlýnu. Družina šla tiše. Mírný vánek chladil rozbolavělé hlavy dobrodruhů, ale stejně nikomu nebylo příliš do řeči.
Silné hobití pivo s jedním udělá své. Dyniho Longodona sice netrápila kocovina, ale ten zase mlčky vzpomínal na krásnou noc s krásnou Anjou.
Když se za romantického svitu hvězd loučili, jelikož ctnostná hobitka již musela na kutě, slíbil jí Dyni, že se pro ni vrátí. Tak šli zvlněnou
krajinou lybbsterského vnitrozemí, každý pohroužen do svých myšlenek.
Přítomnost družiny zřejmě nezůstala utajena ani
nepřátelům, neboť za soumraku byla ze zálohy přepadena smečkou vlků a hejnem netopýrů, vedených velkým černým vlkem a okřídlenou
ženou. Jelikož byli Nurnští napadeni ze všech stran, museli se do boje zapojit všichni hrdinové. Vzduchelm létaly šípy a blesky, svištěly meče a
sekery, a ozýval se nářek raněných. Nikdo nemohl zůstat stranou, šlo opravdu o život.
Nejudatněji se bil barbar Harez, u jehož
nohou se navršila hromada vlků i netopýrů, včetně obou velitelů. Oba kouzelníci, Allen a Rien, vyvolali kolem sebe několik obrazů, aby
soupeřům ztížili útok, a pak počastovali útočící šelmy svými blesky. Darlen Moorhed se oháněl chodeckým mečem, co mu stačily síly, Klabzej
Myšilov zase točil nad hlavou masivní dubovou holí, rozdávaje rány na všechny strany, občas doplněné o nějaký ten magický úder. Malý Dyni
Longodon, posílen několika svými kouzelnými lektvary, se bil jako ostřílený válečník a své počínání doprovázel kouzly z magických bezmegů. I
trpaslík Bouřňák se snažil vyrovnat ostatním, ale jeho malé válečnické zkušenosti si vybraly svou daň. Zakrátko zmizel pod klubkem vlčích a
netopýřích těl a byl zcela rozsápán. Zbytek hrdinů se však ukázal nad spojené síly vlčí smečky a netopýřího hejna, a po smrti svých velitelů se
zbytek zvířat ztratil ve tmě. Ohledání černého vlka a okřídlené ženy přineslo poznání, že i oni patřili k povedené rodince.
Dalšího dne
dorazila skupina gwendarronských dobrodruhů k tajuplnému mlýnu. Řeka pod náhonem prapodivně bublala a měnila barvu, pročež Dyni
Longodon neváhal a dal ostatním pokyn k útoku. Jako první prolétl dveřmi Harez a jeho barbarské instinkty mu ihned napověděly, že je v
doupeti nepřátel, takže začal rubat, na co přišel. Mlýn byl plný vyžlat, která ale nebyla Nurnským rovnocennými protivníky a podlaha mlýna
byla zakrátko kluzká krví. Druzi se prohnali mlýnem jako divoká voda a povraždili celou kolonii vyžlat i s paní domu, čarodějnicí Bringulou,
zlovolnou matkou Nostrise Krveráda.
Ani v mlýně však nebyla nalezena odpověď na tajemné znečištění řeky. Nurnští mlýn tedy
využili jen jako nocležiště a z rána se dali opět na pochod proti proudu řeky. Zde ovšem řeka netekla jedním korytem, ale rozlévala se do
rozlehlých mokřadů a bažin. Postup páchnoucími močály byl velmi obtížný a nepříjemný, naštěstí krom hejn obtížného hmyzu nebyli Nurnští
dobrodruzi napadeni ničím nebezpečnějším. Jediné menší vzrušení nastalo, když družina narazila na zuboženého člověka, který v bažinách
zabloudil. Nebožák byl celý od bahna a mokrý, jak několikrát zapadl a málem se utopil. Jmenoval se Lagran Paskal. Měl drobné kouzelnické
schopnosti a živil se předváděním čarodějných kousků prostým venkovanům v okolních vesnicích a samotách. Před několika dny ale sešel z cesty
a od té doby bloudil močály a nemohl se z nich vymotat. Družiníkům se chudáka zželelo a přijali ho mezi sebe. Vždyť na výpravě se může každá
ruka hodit, přinejmenším může posloužit jako živý štít pro ostatní.
Dalšího dne se Nurnští konečně vyhrabali z bažin a dorazili k
rozlehlé přehradě, která sice působila poměrně humpolácky, přesto zářila novotou. Když se dobrodruzi vyšplhali do kopce, aby se podívali do
nádrže, naskytl se jim pohled na vodu plnou mrtvého dobytka. Tlející kusy těl se pohupovaly po vlnící se hladině, všude kolem kroužila hejna
odporných velkých much a zápach v okolí řeky byl téměř nesnesitelný. Allen Moskyt, mladičký kouzelník, který si zatím nestačil úplně
zvyknout na otřesné pohledy, kterým je někdy dobrodruh vystaven při svých putováních, neudržel snídani. Lagran Paskal rovněž celý zezelenal,
ale jelikož mu jídlo došlo už před několika dny, neměl co udržet.
Někteří družiníci by zjevně raději změnili povětří, ale vůdce zavelel
rezolutně k pochodu do věže, která se tyčila na okraji přehrady. Dobrodruzi si alespoň uvázali šátky přes ústa a nos, aby trochu utlumili zápach,
a vyrazili v šiku ke stavbě. Když se z věže vyrojila horda nemrtvých, bylo jasné, že jsou Nurnští očekáváni. Nastala poslední bitka. Rozlícení
dobrodruzi zmasakrovali zástupy zombií, až létaly kusy těl na všechny strany. Všichni se vydali ze všech sil, každý zabil svůj díl odporných
netvorů. Jen potulný venkovan Lagran Paskal se v děsu schoval za ostatními, neboť od dobrodružného života nečekal takové hrůzné
zážitky.
Netrvalo dlouho a dobrodruzi se probili do samotné věže. Včele s Harezem vyběhli po schodech, kde na ně kromě dalších
páchnoucích oživlých mrtvol čekal jejich stvořitel, učený nekromant a hlava zvrácené rodiny, Nostris Krverád. Nebyl to ovšem jen mocný
čaroděj, ovládal i válečnické umění a zasadil svou pověstnou zbraní, Živým ostřím, dobrodruhům značné šrámy. Ale nebylo síly nad Nurnské a
po chvíli krutého boje mu konečně zasadil Harez smrtící ránu mečem. Pobít zbytek jeho nohsledů už nečinilo družiníkům pražádné obtíže, takže
zanedlouho se už mohli plně soustředit na rabování černokněžníkovy pokladnice, a družinoví inteligenti mohli prozkoumat rozsáhlou
knihovnu.
“Studie o dlacích, Vlčím světem, panečku, to jsou poučná díla”, mudroval Darlen Moorhed, přebírající knihovnu. “A
tady, Vivifica Mortum! Napsal hrabě Soyo. To mi něco říká”, pohladil se po pleši elfí kouzelník Rien Gwardit. “To je přeci ten, jak jsme s ním
bojovali v Soyohradu”, ozval se Darlen, který se na výpravu dobře pamatoval. “Tam umřel tatínek”, posmutněl Allen Moskyt, který si pohled na
zmrzlé tělo svého otce, přivezené na saních, pamatoval též. “Tak to si počtu”, vstrčil Rien objemný svazek do torny a pokračoval v prohledávání
knihovny, litujíc, že s sebou druzi nemají vůz nebo alespoň pár mezků, aby mohl odvézt všechno.
Po kompletním vyrabování věže
vydal vůdce rozkaz toto doupě vypálit. Následně se druzi za obvyklého reptání proměnili v dělníky a jali se rozebrat a poškodit přehradu. Když
se dílo podařilo dokončit, spatřili dobrodruzi mrskat se uprostřed bahna a vyplavených mrtvých těl rozličného dobytka obří oliheň, posledního
živého potomka nečistého spojení nekromanta a smilnice. Ta se marně snažila odplazit zpět do mírného toku špinavé řeky, dobrodruzi ji však
brzo dostihli a následně zasypali šípy. Netvor ale nebyl ani na suchu zcela bezbranný, a na družiníky brzo začala nepříjemně dotírat chapadla
chobotnice. Některá sežehli kouzelníci svými blesky, pár jich usekl Harez svým skvělým mečem, ale stejně se nebezpečně obtáčela kolem hrdinů.
Nakonec se Harez rozběhl, zatočil nad hlavou mečem, odsekl dvě dotírající chapadla a skočil obludě přímo na neforemnou hlavu, načež zabodl
meč hluboko mezi její oči. Oliheň zdechla a chapadla bezvládně dopadla na rozbahněnou půdu. “Tak to bylo o fous”, otřel si zkrvavený Dyni
zpocené čelo. Už se sotva držel na nohou. A nebyl sám. Všichni si notně oddechli a začali se hrabat ze špinavého
bahna.
Následujícího dne se družiníci vrátili do Erkenu, kde sdělili radostnou novinu o svých úspěších. Nutno dodat, že k
obrovskému a spontánnímu nadšení místních obyvatel. Dyni nelenil a hned se vydal vyhledat hobitku svého srdce, sličnou Anju. Během Dyniho
dobyvatelských snah se druzi poflakovali po městě, bavíce se vypravováním o svých hrdinských činech a pitím dobrého hobitího piva. Takové
chvíle volna přijdou dobrodruhům po nebezpečné výpravě vždy k duhu. Přesto se časem začalo ozývat remcání. Dobrodruzi vybízeli Dyniho k
návratu domů a v neposlední řadě k vyzvednutí zasloužené odměny. Hobití alchymista si tedy dodal odvahy a požádal Anju o ruku. Hobitka
sklopila oči a souhlasila.
Zatímco se chystala svatba, odvedl Dyni družinu do Lybbsteru, kde byla družiníkům vyplacena odměna za
úspěšné splnění úkolu. Bylo znát, že řeka již zapáchá o dost méně. Přesto bylo nutné vyslat výpravu dělníků na vyčištění řečiště od množství
mršin, aby se řeka nákazy zbavila úplně. To už ale nebyla věc Nurnské družiny. Ta se ještě jednou naposled vydala do Erkenu zúčastnit se další
hobití svatby, při níž o patnáctém deštnu pojal Dyni za ženu Anju Šťovíkovou…
Přes půl světa
Dwany Růžička
(kronikový záznam o výpravě z roku 1056)
Bylo to uprostřed zimy, krajina byla pokrytá bělostnou peřinou, v které tak rády dováděly místní děti, když takhle jednou popíjel starosta
Myšilov v hostinci U hrocha. “Ty, Jeremy”, pravil druid, hledící z jinovatkou pokreselného okna, usrkávaje ohřáté pivo, “kdy jsi naposledy viděl
Herberta?”. Malý hostinský přicupital s ohřátou polévkou, která v tomto marastu starostovi jistě přijde k duhu. “Víš dobře, Klabzeji, že Herbert
sem nechodí. Mý ženě zavraždil otce, ctihodnýho pana Pitku, takže se naší rodině vyhejbá. A zaplať bohové za to. Von se teda vyhejbá vůbec
každýmu, vždycky byl tak trochu mešuge, víme?”.
“No jo, to je možný. Ale podívej se na jeho barák. V týhle zimě se ze všech
komínů kouří, jenom na jeho je už několikadenní vrstva sněhu. A když jsem šel kolem, koukal jsem se po stopách, ale nic. Už pár dní určitě z
domu nevyšel, možná dýl”. Tak rozprávěl ctihodný starosta liscannorský a dumal. Nakonec se rozhodl jednat. Dojedl polévku, dopil pivo a
vydal se obejít vesnici.
Odpoledne toho dne za přítomnosti obecního hrobníka Nebuče Kanimůry a nového rybníkáře Kutouše
Králíka, který na místo nastoupil po neschopném Arkussu Dettorovi, za jehož rybníkaření se jezírko změnilo v páchnoucí bahnitou břečku, za
účelem nápravy, starosta vyrazil dveře bydliště Herberta z Álfheimu. Podivína a uprchlého vraha nalezli zhrouceného v plesnivém křesle a na
kost zmrzlého. Všude vládl smrad a příšerný nepořádek starého zapšklého mládence. Přítomní si také povšimli, že zemřel přirozenou smrtí a
vykašlával krvavé hleny, nejspíš se zde jednalo o útok nějaké zlé epidemické choroby ze špíny, pravděpodobně tuberkulózy. Po tomto nanejvýš
závažném zjištění přítomní dům opustili a starosta na sebe vzal odpovědnost a nechal dům zapálit, aby zamezil šíření případné infekce. Smrti
tohoto podivína nikdo nelitoval, ba naopak, zejména potomci a příbuzní nebohého pana Pitky, kterého záludný kouzelník kdysi odporně a
bezdůvodně zavraždil, by mu přáli horší konec.
Herbert, žel, nebyl jedinou obětí letošní zimy. Na zápal plic zemřela také Bianka,
hobitka, kterou Dyni Longodon vykoupil z otroctví v prokletém Wenarenu a přivezl ji do Liscannoru. Nebylo sice jasné, zda ve slečně Biance
hledal zkušený theurg náhradu za svou nešťastně zesnulou lásku Anju, nebo jen opatrovnici pro svou malou dcerku. Druhým úmrtím v krátké
době ve svém domě byl však upřímně zdrcen natolik, že se rozhodl zůstat doma a další výpravy se neúčastnit.
Byl stále ještě mráz a
sněhová pokrývka stále zahalovala okolní lučiny, když se v Liscannoru objevil jezdec. Jak je u hostů obvyklé, zamířil nejprve do hospody, aby
zahřál prokřehlé kosti něčím teplým. Netrvalo dlouho a na nového hosta se seběhla podívat většina vesnice. Jak se brzy vyjasnilo, nebyl to jen
tak obyčejný host, ale posel kasulského krále Carmada II., Drus Moršic, s nabídkou práce.
Jak někteří sečtělejší dobrodruzi věděli,
bohatství Kasulu bylo postavené na vývozu mehaje, rostliny, z níž se vařil velmi osvěžující nápoj. Sklizně této rostliny však v poslední době
dramaticky poklesly, proto se král rozhodl najmout skupinu dobrodruhů, která by věci přišla na kloub. Nurnští, hotovi za peníze udělat cokoli,
souhlasili s výpravou na jihovýchod a již druhý den se výprava dala na dalekou cestu.
Vůdcem výpravy se stal Lúin Nórienský, syn
slavného Páina a krásné Lúniel, mladý, ale přesto již v boji zběhlý válečník. Nechyběla ani dvojice ostřílených hraničářů, chodec Darlen
Moorhed a druid Klabzej Myšilov. Dále jeli liscannorský hrobník Nebuč Kanimůra, již protřelý válečník, Kutouš Králík, družinový kuchař a
zároveň amatérský alchymista. Ze skládky za vesnicí, kde přespával, jelikož mu starosta pro opilství zakázal pobyt ve vesnici, se přivalil otužilý
Beryl Sekera, nebetyčný opilec a příležitostný válečník. Posledním členem výpravy, zastupujícím válečnické řemeslo, byl kroll Zlochor, jehož
mohutná postava se teprve nedávno objevila ve dveřích hostince U hrocha, kde potulný válečník hledal nějakou práci. Nutno dodat, že nebyl
žádným nováčkem, a navíc se z dřívějška znal s Kutoušem Králíkem, pročež byl přijat do družiny.
Dobrodruzi po několika dnech
jízdy opustili relativní bezpečí krajů gwendarronských a projížděli nestabilními zeměmi jihovýchodu. Byli již na cestě více než dva týdny, když
se v malém městečku jménem Slapelant rozhodli doplnit zásoby a rozběhli se po trzích na náměstí. “Pane, přijměte osvícení Very a váš život se
zlepší”, zatahal za rukáv Darlena Moorheda pochybně vypadající mužík v hábitu. “Co to mektáš, chlape? Jaký život? Jak zlepší?”, obořil se na
něj chodec přísně. “Vera přijme každého do svého svého objetí, dejte se k nám a poznáte to na vlastní kůži”, mektal dál ten podivný muž.
“Nepotřebuju děvku, obejdo. Kliď se mi z cesty, sic ti hnáty zlámu”, pohrozil elf a odstrčil zděšeného nebožáka. Dav se za ním
zavřel.
Chlap ale očividně nebyl sám. “Chceme zlepšit váš život”, zazněl náměstím řev od skupinky podobně oděných individuí.
“Dejte se k nám a Vera se o vás postará”. Kolem se začal slézat dav a náměstím zněla další prázdná hesla pochybných fanatiků. Někteří lidé
projevovali zájem o členství mezi stoupenci pochybné bohyně, jiní přihlíželi, občas někdo i nadávku vyřkl. Nemálo nadávek pocházelo z úst
Nurnských, kteří měli na podobné pomatence vlastní názor. Jen Myšilovovi se verbování líbilo a hlasitě povzbuzoval Veřiny stoupence. Kutouš
Králík však byl jiného názoru. Ve strouze sebral několik psích výkalů (jako alchymista, zvyklý hrabat se ve všelijakých sajrajtech, byl na
podobné věci zvyklý) a jal se je metat po podivných kazatelích. Jeho muška byla neomylná a záhy měl nejhlasitější fanatik, zřejmě jakýsi předák,
psí exkrement rozpláclý na čele. Prvním úmyslem fanatiků bylo malého odvážlivce inzultovat, ale když si všimli Zlochora, stojícího za Králíkem
jako ochrana a pohrávajícího si s masivní palicí, raději se stáhli. Dav vřískal smíchy a v této nepřátelské náladě si vyznavači raději sbalili
fidlátka a odebrali se pryč. Nezastavilo je ani Klabzejovo pokřikování: “Stůjte, počkejte, hovno přece nemůže zastavit
myšlenku!”.
Dalšího dne dobrodruzi pokračovali v cestě a na veselou příhodu by se zapomnělo, kdyby se pojednou z lesa neozval
zběsilý řev a na Nurnské se nevyvalil špinavý dav vyznavačů Very, nad hlavou mávající sukovicemi, cepy a vidlemi. Pomsta ovšem nedopadla
tak, jak by si věřící představovali. Asi dvacítka fanatiků se zakrátko válela v prachu cesty. Bojovali do posledního dechu, oči jim zářily bojovým
zápalem a jejich zuřivý křik plašil vrány v okolí. S Veřiným jménem na rtech však také do jednoho padli. Nebylo nikoho, kdo by je
litoval.
Trvalo další tři dlouhé týdny, než družina dorazila do Kurše. Zde se nacházelo velké překladiště, a tudíž se tu pohybovalo
velké množství krollích dělníků, kteří snášeli náklad mehaje z hor. S krolly si Nurnští docela dobře rozuměli a nečinilo jim problémy s nimi popít
v místní hospodě. Když kroll Zlochor navíc porazil místního šampiona v páce, byl důvod k oslavě nasnadě. Snaha získat od krollů nějaké
důležité informace se zcela minula účinkem. Snad jedině potvrdili slova krále, že mehaje se poslední dobou přepravuje méně a je tudíž méně
práce.
Dalšího dne družiníci vyrazili nahoru na náhorní plošinu. Tam se dobrodruzi pokusili získat nějaké kloudné novinky přímo od
pěstitelů, ale ti naopak o poklesu nevěděli nic. Obchod s mehajem byl kontrolován státem a tudíž byla úroda vždy odváděna do státních skladů.
Co se s ní dělo potom, už farmáři netušili. Další vyšetřování odhalilo, že nějaké informace by mohl mít krollí farmář z jižní výspy, který
momentálně z ne zcela jasných důvodů seděl v base. Po dohodě družiny vyvolal kroll Zlochor rvačku a nechal se zatknout a zavřít, aby zjistil
více. Ostatní družiníci mezitím zamířili za správcem oblasti, jistým Sovilou Izubem.
Správce nevypadal, že by měl radost z návštěvy
Nurnských. Přesto nemohl nic dělat, neboť královské pečetě byly prokazatelně pravé a dobrodruzi měli povolení k pátrání, takže se nabídl být s
čímkoli nápomocen. Přesto se zdálo, že se snaží spíše mlžit, a tak Nurnští nakonec s podezřením odtáhli.
V noci byl pak podniknut
celkem bezproblémový pokus dostat z poklidného maloměstského vězení Zlochora i krollího farmáře Ugha. Od něj se Nurnští dozvěděli
množství zajímavostí. Například to, že směrem na jih se tajně vozí značné zásoby mehaje a dokonce se tím směrem buduje cesta, po níž by byla
doprava snazší. Malí farmáři z té oblasti byli v podstatě vykázáni, když byly jejich farmy odkoupeny, často pod pohrůžkou násilí. On jediný se
nedal, a tak byla jeho farma vypálena a on sám pod falešnou záminkou uvězněn. Že má v celé věci prsty správce, bylo téměř jisté. Utajení prý
napomáhá také to také to, že jižní oblast hraničí s pralesem, kam se většina obyvatel bojí byť jen přiblížit, což není divu, neboť tam žijí podivní a
nebezpeční tvorové.
Nurnští nelenili a vypravili se na jih, aby měli náskok, než se přijde na útěk vězňů. Nechtěli se otevřeně střetnout
se zdejší pořádkovou mocí, když to nebylo nezbytně nutné. Družina se brzo dostala do pralesa a jala se zkoumat, co se v něm skrývá. Skutečně
byla nalezena pašerácká stezka, která k překvapení všech dovedla dobrodruhy na místo, kde byla rozsáhlá pralesní část vykácena, a na získaných
polích se pěstoval mehaj. Tajná pěstírna vzala ovšem tímto za své, neboť Nurnští se nezdráhali farmu vypálit. Na ochranu tu bylo sice několik
najatých žoldáků, ale ti nepředstavovali pro dobrodruhy zvláštní překážku. Dělníci se pak vesměs rozutekli.
Povzbuzeni úspěchem
postupovali druzi dále do pralesa po tajné stezce.
V kůžích zabalený muž stál na zbořené věži a rozhlížel se do dáli.
Kam oko dohlédlo se rozprostíral hustý prales. Vrulan a jeho tlupa by se měli každým dnem vrátit z dalšího lovu. Snad přivedou dost těch
šupinatých ještěrů. Bylo potřeba je zkrotit. A krotit, to byla jeho práce. Krotit on uměl. Uměl zlomit vůli jakéhokoliv zvířete a donutit ho
poslouchat. Naučil se to kdysi dávno v Dragolském hvozdu. Tam se stal druidem. Tam se naučil, jak ohýbat přírodu před svou vůlí, jak ji
podrobit. Je to tak dávno, co byli tamní druidi vyhnání těmi proklatými theurgy. Ale to mohlo být teď jedno. Teď byl tady, vládl tomuto kusu
pralesa a jeho moc rostla. Vytvořit zde překladiště mehaje byl dobrý nápad. Prodával levně, a přesto se jeho pokladnice plnily. Bez kasulského
cla šel veškerý zisk jemu. Až se podaří Kasul zcela odříznout, půjde veškerá úroda mehaje z těchto krajů přes něj, a on si bude určovat cenu.
Obchod s ještěry rovněž kvetl. Skřeti se připravovali k útoku na nějaké elfí město. Jemu to bylo jedno, důležité bylo, že od něj kupovali zkrocené
ještěry, které používali jako účinnou útočnou zbraň. A platili dobrým zlatem. Dávno se naučil nemít žádné předsudky. Zákazník je zákazník, i
když je to třeba smrdutý skřet. Muž se hlasitě zasmál. Hromady jeho zlata se utěšeně rozrůstaly.
Králík s Myšilovem byli právě na
průzkumu pralesa daleko před družinou, když se náhle z hustých křovin vyřítili dva ještěři. Ani druid Klabzej, obeznámený s většinou druhů
světové fauny, netušil, o jaké tvory jde. Neměl ale čas na přemýšlení, neboť úmysly ještěrů byly jasně patrné. Myšilov zpražil prvního ještěra
nenávistným úderem a pevněji sevřel svou hůl, zatímco Králík sáhl k pasu a vytáhl malý flakónek namodralé tekutiny, jehož obsah jedním hltem
vypil. Malému alchymistovi se naboulily svaly na rukou, a on s mečíkem skočil na hladového ještěra, zamýšlejícího vylepšit svůj jídelníček o
tučného hobita. Králík ťal a meč rozsekl ještěrovy šupiny jako máslo. Obluda jen marně chňapla ostrými tesáky, mrštný hobit uhnul a zasadil
druhou, smrtící ránu. Klabzejovi se druhý netvor zatím zakousl do zápěstí, ale druid mu duchaplně vrazil hůl volnou rukou do oka. Ještěr zařval
bolestí a chystal se znovu udeřit, ale to už přiskočil Kutouš a mečíkem mu rozpáral břicho.
“Měli bysme jednu tu potvoru donýst
našim. Ať viděj, co tady žije”, prohlásil Kutouš. “Ale rychle, než to přestane účinkovat”. S tím zastrčil mečík do pochvy a hodil si jednoho
statného ještěra na rameno. Klabzej měl nějaké tušení o účincích alchymistických kouzelných lektvarů, proto se ani mnoho nedivil a vyrazil za
Králíkem, mizejícím v křovinách.
Dobrodruzi nepřijali zprávu o výskytu ještěrů s žádnými zvláštními návaly hysterie. Takoví
tvorové zkrátka na některých místech Starého světa žijí. Nelenili tedy a vydali se dále. Překvapivější bylo, když po dvou dnech prales náhle začal
ustupovat a oni narazili na trosky města. Předměstí bylo již pralesem zcela pohlceno a i zbytek byl velmi hustě zarostlý, ale přesto bylo jasné, že
se kdysi jednalo o nemalé sídlo. Přestože se druzi snažili plížit dávno nepoužívanými ulicemi co možná nejnenápadněji, jejich pozornost
nezůstala nepozorována. Že tu nejsou vítáni, poznali druzi po zasvištění několika šípů, které jim přilétly na přivítanou. Následovala krvavá řež,
kdy se Nurnští utkali s ostřílenou družinou lovců ještěrů a jejich zaměstnavatelem, temným druidem z Dragolského hvozdu. Zde to byla opravdu
bitva na ostří nože. Družina tentokrát spoléhala především na hrubou sílu, válečníci včele s ostřílenými Lúinem a Nebučem, kterým zdatně
sekundovali statný Zlochor a nebojácný Beryl, vytvořili pevnou bojovou linii, jejíž křídlo kryl Darlen Moorhed svým nabroušeným mečem.
Dubovou holí se mocně oháněl i Klabzej Myšilov, pomáhající v místech, kde to bylo nejvíce potřeba, zatímco Kutouš Králík se kryl za ostatními
a přesně mířenými střelami z kuše způsoboval nepřátelům těžké ztráty.
Hrdinové měli namále zvláště tehdy, když jeden z lovců
vypustil z klecí několik ještěrů. Líté šelmy se vrhly na dobrodruhy jako povodeň. Velké tlamy plné ostrých zubů vytrhávaly kusy masa udatných
dobrodruhů. Jen díky obětavosti Nebuče Kanimůry, který ostatním získal čas na přeskupení, družina i tento nápor odrazila. Žel, nebohý
Kanimůra položil život, roztrhán nelítostnými dravci. Zkrvavení druzi nakonec stáli uprostřed hromady mrtvol. Nikde se nic nehýbalo. Teď bylo
mrtvé město již opravdu mrtvé.
Po vyléčení nejhorších šrámů se druzi vydali prohledávat trosky. Především se podařilo nalézt sídlo
pána této oblasti s cennými informacemi. Z dokumentů vyplývalo, že byl druidem z Dragolského hvozdu, uprchlým před tamními theurgy.
Myšilov podle záznamů jeho pokusů na zvířatech usoudil, že to bylo pěkné prase, ale záznamy raději zabavil na pozdější prozkoumání. Byl to
přeci jen druid a kdo ví, co z materiálů by se mohlo hodit. Především pojednání o tom, jak zlomit vůli zvířat pomocí obojků, vytvořených ze
zvířecích šlach, působilo zajímavě. Byly objeveny i spisky o obchodu s mehajem a o prodeji ještěrů skřetům. Spojení se skřety bylo udržováno
pomocí tajemné brány, aktivované v určitou dobu takzvaným verdilským prachem. Jednalo se o blankytně modrý prášek, který podle Kutouše
Králíka jen zářil magií.
Bránu dobrodruzi nalezli opodál na prostranství, které dříve bylo nejspíš hlavním náměstím. Po deseti
schodech se vyšlo na vyvýšené pódium, na němž stály čtyři otesané menhiry. Mezi nimi se klenulo šest oblouků bran, vytvořených z ohlazeného
kamene. “Takže to zkusíme zapnout?”, zeptal se Beryl Sekera, který jako vždy neposlouchal. “Beryle, jasně se tam píše, že se brána musí
aktivovat z obou stran”, trpělivě se jal vysvětlovat Darlen Moorhed, který veškeré dokumenty podle svého zvyku pečlivě prozkoumal, a nyní se
jimi prohraboval. “A to se podle těchhle papírů stane… čtvrtýho deštna”. “Aspoň máme čas dát se dohromady”, podotkl vůdce výpravy Lúin
Nórienský.
“Hele, Kutouši. Co pořád lozíš do tý džungle? Ještě tě něco sežere”, zavolal Lúin, opékající na ohni jakési zvíře
připomínající sviště, na hobitího alchymistu, který se právě vynořil z křovisek. “To víš, hledám kytky”, odvětil Králík a přisedl k ohni. “A na co
jako potřebuješ kytky?”, podivil se Beryl Sekera, válející se opodál, žvýkaje slámku. “To je tak. Když jsme se tehdy dozvěděli, že pojedeme na
jih, pořídil jsem si v našem alchymistickém cechu takovou šikovnou knížku, která se jmenuje ‘Užitečná květena jižních hvozdů’ od pana
Brambase Rupeho”, rozvyprávěl se alchymista. “Je tam spousta obrázků a popisy květin a rostlin, které se tu dají nalézti a dají se z nich získat
tolik ceněné alchymistické suroviny”. “Tak hlavně zas nelov hady, ať ti Myšilov nemusí vysávat jed z rány”, obával se o Kutoušovu bezpečnost
Lúin. “Jo, s hadama si už radši nebudu nic začínat”, otřásl se Králík nepěknou vzpomínkou. “Ale je to škoda, ty jejich jedy bych rád
prozkoumal”. “Tak hlavně né na sobě”, zachechtal se Sekera.
Tak ubíhaly dny, kdy druzi čekali na aktivaci brány. Za zmínku stojí
jen chvíle, kdy se mezi troskami objevila osamocená postava. Ukázalo se, že je to osamělý elfí poutník jménem Šírkéz. Vydal se do pralesa
hledat prastaré elfí město, které tu mělo kdysi stát, aby snad nalezl nějaké stopy z elfí historie. Díky tomu, že dotyčný uměl trochu kouzlit, byl
přijat do společenstva, kde kouzelník momentálně citelně scházel. Také druhům sdělil, že se nacházejí v dávném městě
Euferial.
Euferial, Trindindol, Váles Dimoriel – elfí města, o nichž se ví, že byla spojena. Při velkých rasových bouřích, kdy
byl Euferial zničen a vypálen do základů, byli z Trindindolu vyhnáni všichni lidé a město s okolím bylo za pomoci vysoké magie odděleno od
ostatního světa neprostupným hvozdem. Dnes již není známo, kde tato města ležela, neboť od této události uběhlo již více než sto padesát
let.
Maxilia Gortru
Velká města starého světa, sepsáno r. 883
Po několika dnech
čekání nastal konečně kýžený den. Druzi se v plné zbroji seřadili před branou a Kutouš,
jakožto odborník, rozsypal kolem verdilský prach. Přesto se ještě pěkných pár hodin nic
nedělo, a hrdinové povolili obezřetnosti a posedávali či polehávali kolem. Slunce již zapadlo a
na obloze jasně svítil měsíc, když se vzduch v jedné z bran začal vlnit a místo průhledu na
zbytek náměstí se v ní vytvořila jakoby vodní hladina. Vůdce vyskočil na nohy, hodil si na záda
sbalenou tornu a s mečem v rukou se postavil před bránu. Ostatní se postavili za něj, zbraně
připravené. Tak vstoupili do brány. Ke svému překvapení se ocitli uprostřed místnosti plné
elfů, kteří však nevypadali o nic méně překvapeně. Elfů bylo příliš, než aby se družina pustila
do boje. Únik branou zpět se okamžitě ukázal jako nemožný, takže dobrodruhům nezbývalo,
než se elfům vzdát. Družina tak byla zatčena a uvězněna.
Cestou do vězení se
druzi dozvěděli, že se dostali do bájného Trindindolu, který dosud znali jen ze zmateného
vyprávění Riena Gwardita. Hrdinové byli odzbrojeni a zejména jim byly zabaveny veškeré
písemnosti, jejichž držení je prý v Trindindolu přísně zakázáno. “To by vysvětlovalo
patologickou touhu Riena sbírat kdejaký knížky”, prskal Darlen Moorhed, když mu elfí
věznitelé zabavili jeho poznámky a marně se snažili škrabopis rozluštit. Po zabavení věcí byli
Nurnští uvrženi do žaláře. Jediné obvinění, které jim bylo sděleno, byl nedovolený pohyb po
Trindindolu. Proti tomu se začal ohrazovat druid Myšilov, ale byl elfími pochopy nelítostně
zbit.
V žaláři strávili Nurnští dalších pět dní, přičemž jediný styk s okolním světem
zprostředkovával žalářník, který pravidelně nosil jídlo. Co je s jejich případem a zda budou
elfové jejich situaci nějak řešit, se nedozvěděli a brzo začalo být jasné, že elfové patrně netuší,
co si s jejich nepohodlnou přítomností počít, takže je nechají shnít ve vězení. Nepomohly ani
pokusy o vyjednávání elfů Šírkéze či Darlena Moorheda, který byl z chování elfů natolik
rozčilen, že se jen stěží udržel, aby neřekl elfímu vězniteli, co si o něm myslí. Přesto
vyjednávání nikam nevedlo. Tak strávila Nurnská družina několik dní v zatuchlé kobce bez
možnosti s kýmkoli promluvit. Zvenku jen občas doléhaly k uším družiníků sborové zpěvy
elfích písní, zřejmě z nějakých veřejných shromáždění.
Naděje svitla pátého dne,
kdy se před vězeňskou kobkou nečekaně objevil Rien Gwardit. Nechápal, kde se ostatní v jeho
rodném městě vzali, ale družiníci neměli v úmyslu něco vysvětlovat a požadovali okamžité
propuštění. Rien sice v Gwendarronu tvrdil, že je synem jednoho z mocných soudců, na místě
se ovšem ukázalo, že není schopen zajistit spravedlivý proces. Propuštění dobrodruhů
považoval za zhola nemožné. Nabídl ale družině, že pokud mu složí dvacet tisíc ve zlatě,
zajistí druhům útěk a převedení přes hranice Trindindolu po některé z převaděčských stezek,
kterými je kraj proslulý.
“Zařiď to, jak chceš”, zařval nakonec rozezlený Darlen.
“Já už v týhle posraný zemi nechci zůstat ani směnu”. Rien na svého nejlepšího přítele zůstal
nevěřícně koukat. Nevěřil, že o jeho krásné zemi může takto někdo mluvit, navíc také elf.
Ostatní se ovšem přidali ke zlobným výkřikům, a tak mág sklopil hlavu a odešel. Od té doby se
traduje jeho zatrpklost vůči Darlenu Moorhedovi.
Zda by Rien dokázal zařídit
kontakt na nějakou převaděčskou organizaci, se už Nurnští nedozvěděli. Naskytla se totiž jiná
příležitost k úniku v podobě několika elfích spoluvězňů. Byli zatčeni za pokus o opuštění
Trindindolu, při němž byli ovšem dopadeni. Přesto se nevzdávali a chtěli se z vězení a země za
každou cenu dostat. Díky tomu, že měli velmi rozsáhlé znalosti o Trindindolu a okolí, a
dokonce věděli o napojení žaláře na městskou kanalizaci, podělili se o ně s Nurnskými. Pro po
svobodě bažící družiníky nebyl problém dostat se ven z kobky a proniknout do
kanálů.
Průchod páchnoucími kanály zabral družiníkům téměř celou noc. Špína
byla skutečně strašná a bylo vidět, že kanály jsou dávno neudržované. Pravděpodobně se
jednalo o starou trpasličí kanalizaci, kterou elfové nadále neudržovali. Není nic divného, že v
zemi ovládané takzvaně vznešenými elfy se nikdo nechtěl starat o údržbu kanálů. Přesto
kanály nebyly zcela životaprosté. Většinu fauny tu tvořili velcí hadi a nějací zmutovaní netvoři,
jak družiníci usoudili, patrně pozůstatky elfích pokusů s magií, které mají tito tak v
oblibě.
Nad ránem se družiníci dostali z kanálů a zamířili k horám, vědouce, že lesy
jsou plné druidů a hraničníků, kteří bez milosti popraví každého, kdo by jimi chtěl projít. Útěk
družiníků nezůstal zjevně nezpozorován a byl na ně zjevně vyhlášen hon, jelikož ještě než
dosáhli úpatí hor, přihnal se oddíl elfí jízdy a přímo z trysku družiníky napadl. Družina, vidouc
blížící se jezdce, se sešikovala do bojového postavení. Vpředu stál Lúin, po jehož boku stanuli
válečníci Beryl Sekera a Zlochor, velmi bojovně naladěný chodec Darlen Moorhed a po
pomstě za své potupné zbití prahnoucí druid Klabzej Myšilov. Za první linií stál připravený
ostrostřelec Kutouš Králík, s šípy potřenými některým ze svých vyhlášených utrejchů, a
Šírkéz, opakující si ještě narychlo bojová kouzla.
Elfové se blížili se skloněnými
kopími, chtějíce smést uprchlíky a zadupat je do země pod kopyty svých koní. To se ale
přepočítali. Lúin se vrhl kupředu a podťal nohy prvnímu koni. Řičící kůň se skácel do prachu a
zavalil pod sebou velitele pronásledovatelů. Beryl se napřáhl a širokým obloukem zarazil
sekeru do hrudi druhého koně. Ten se vzepjal a shodil svého jezdce, až tvrdě dopadl na záda.
Tam ho dostihla druhá rána trpaslíkovy sekery. Vysoký Zlochor se nemusel namáhat
zasahováním koní, jeho kyj smetl elfího jezdce ze sedla jako hadrovou panenku. Myšilov se
chvíli soustředil a pak zasáhl jednoho z jezdců psychickým úderem takové síly, že se otřesený
elf nedokázal udržet v sedle a svalil se do prachu, načež se druid vrhl s holí na druhého. I meč
Darlena Moorheda se činil, nejprve odrazil úder kopím, načež elegantním úderem usekl jezdci
hlavu. Prvotní úderná síla jezdeckého útoku tak byla zastavena a družiníci se vrhli do boje
mezi zmatené jezdce a vzpínající se koně. Lúin, kterému pro jeho vzrůst nečinilo potíže
prosmýknout se pod koňskými břichy a překvapit tak nepřátele, řádil mezi jezdci jako černá
ruka. Zmatek zvyšovaly svištící šípy z Králíkovy kuše a žhnoucí blesky sesílané Šírkézem.
Druzi, rozzuření několikadenním nespravedlivým žalářem, neměli s elfy slitování. Brzo byl
jezdecký oddíl naprosto zmasakrován. Po boji družinoví felčaři zběžně ovázali zranění, ale
dobrodruzi se nezdržovali. Ač vyčerpáni nočním prolézáním špinavých kanálů, stejně jako
pochodem přes pláně a bojem, všichni dobře věděli, že je nutné se odtud co nejdříve ztratit,
než hraničníci dorazí ve větším množství.
Po poledni už družina stoupala do hor,
jejichž strmé svahy se tyčily k modré obloze. Postup se stal značně namáhavým, ale druzi
vytrvale pochodovali dál. Alespoň bylo jasné, že případní pronásledovatelé je již nemohou
stíhat koňmo a ve skalnatém terénu se mohou snáze ztratit. K večeru se již zcela vyčerpaní
dobrodruzi utábořili na příhodném místě pod skalním převisem. Až na hlídky dobrodruzi spali
jako zařezaní.
Spánek družiníky alespoň částečně osvěžil, přestože za časného rána
se ozývalo z tábora brblání. Nebylo však hlasité, přáním všech bylo z této prokleté země
zmizet. Překážkou však byly nesmírně vysoké Stínové hory. Kousek před ostatními šli
družinoví stopaři Darlen Moorhed a Klabzej Myšilov, aby zkoumali terén. Zakrátko narazili na
množství skřetích stop. Bylo jisté, že tyto hory se skřety jen hemží. Objevily se sice hlasy, že
se skřety bude snažší vyjednávání, než s namyšlenými elfy, ale přesto si družiníci byli vědomi
nebezpečí a postupovali opatrně. Před polednem se druzi dostali na dohled jakéhosi opevnění.
Průzkumník Šírkéz zjistil, že se jedná o důl s příslušenstvím, obehnaný palisádou, s malou elfí
posádkou, převážně však obývaný trpasličími dělníky. Jelikož se nablízku začali rojit skřeti,
přiblížili se Nurnští k dolu a poslali Šírkéze, jakožto elfa, vyjednávat. Přistoupili pak na
dohodu, že poskytnou pomoc obležené posádce dolu proti očekávanému útoku
skřetů.
Nurnští vstoupili do pevnosti, kde se částečně občerstvili, a od trpaslíků
získali dokonce nějaké čerstvé jídlo. Trpaslíci se narozdíl od elfů chovali k dobrodruhům
přátelsky. Jednalo se o horníky, kteří tu kutali rudu pro své elfí pány. Práce byla namáhavá a
špatně placená, ale aspoň zde trpaslíci měli jistou nezávislost a v rámci možností neelfí rasy na
trindindolském území i relativně slušné živobytí. Elfové je potřebovali, neboť sami
nevykonávali žádné namáhavé práce. Pryč ale nemohli, neboť pokus o opuštění Trindindolu se
trestal smrtí.
Dobrodruzi s trpaslíky ještě chvíli rozmlouvali, ale vše přerušilo táhlé
vřeštění válečných rohů. Na dohled opevnění se začali rojit skřeti a hotovit se k útoku.
Enkláva byla obklíčena. Mezi trpaslíky se objevili jejich elfí nadřízení, někteří s důtkami, a
křikem je hnali na palisádu. Trpaslíci byli jen chabě vyzbrojeni krumpáči, dřevorubeckými
sekerami a kovářskými kladivy, a jako zbroj používali maximálně kožené zástěry z tvrzené
kůže. Přesto vytvořili první linii, elfové zatím zůstali v bezpečí jako záloha. Družiníci zaujali
místo mezi trpaslíky na hradbách. Kutouš Králík si připravil kuši a Darlen s Klabzejem luky,
aby oslabili útočníky střelbou, než se přiblíží. Válečníci pak překontrolovali ostří svých zbraní
a jali se vyčkávat.
Chvíli se nedělo nic a znepřátelené strany se jen navzájem
nevraživě pozorovaly. Pak znovu zavřeštěly rohy a skřetí linie se vrhla kupředu. Někteří skřeti
se zastavili na dostřel a zasypali palisádu šípy z krátkých luků. Jejich přesnost však nebyla
nejlepší a jejich nekvalitní zbraně také neměly dostatečnou razanci, takže nezpůsobily vážnější
šrámy. Kutouš si zapřel kuši o hradbu, krátce zamířil a vystřelil. Vzápětí se skácel skřetí
lučištník s šípem v lebce. “Tahle se to dělá, prďolové!”, zajásal hobit a připravil se k další ráně.
Rovněž Darlen a Klabzej začali ostřelovat skřety šípy a připojilo se i několik z elfích vojáků s
luky. Bylo jich však málo na to, aby střelba měla nějaký vliv na masu skřetů, valící se
k opevnění.
To už dorazila hlavní úderná síla a přistavila hrubě stlučené žebře k
hradbám. První hlavu, která se objevila nad palisádou v místě, bráněném Nurnskou družinou,
sťal Lúinův meč. Přesto se skřetů na zteč vrhlo příliš, takže brzo měli všichni co dělat a ochoz
byl zakrátko kluzký krví. I trpaslíci se činili. Statní horníci se s lehkostí oháněli těžkými
krumpáči a sráželi neduživé skřety do bahna pod hradbou. Skřeti byli sice malí, měli špatné
zbroje i zbraně, ale díky početní převaze dokázali proniknout na hradby a občas zasadit smrtící
úder. Zpoza bitevní linie elfové štěkali na trpaslíky rozkazy a burcovali je k většímu
úsilí.
Pak zaduněla rána. To se skřetům podařilo přitáhnout k bráně masivní
beranidlo a jali se do ní tlouct. Brzo bylo jasné, že dřevěná brána dlouho neodolá, proto Lúin
neváhal a seběhl z ochozu, aby bránil očekávaný průlom. Za ním se vydali Zlochor a Beryl.
Elfí velitel jim po bok nahnal i několik trpaslíků. Po dvou dalších ranách se jednokřídlo utrhlo
z pantů a skřeti se převalili do pevnosti. Většina se jich zděšeně snažila vyhnout obrovité
postavě krolla Zlochora a za snažší cíl mylně považovali malého Lúina. Několik krátkých
rezavých mečů neškodně zarachotilo o statovu zbroj, načež začala jatka. Lúin systematicky
pobíjel postupující skřety a zanedlouho se mu u nohou válela hromada posekaných těl. Za ním
další skřetí útočníky likvidoval Beryl Sekera, zatímco Zlochor téměř zahradil průlom a drtil
skřety kyjem na krvavou kaši.
Nadšení skřetů z úspěšného rozbití brány nemělo
dlouhého trvání. Tlak útočící masy sice natlačil dovnitř ještě několik vzpírajících se skřetů, ale
ti, vidouce strašlivý masakr svých druhů, snažili se dostat z dosahu Nurnských válečníků.
Davem se šířila panika, která se rychle přešla na celou armádu. Po chvíli už byli všichni skřeti
na útěku. Druzi ještě pobili pár z těch, kterým se podařilo proniknout do opevnění a neměli se
jak dostat ven, a bylo dobojováno. Družinoví felčari Moorhed a Myšilov obvázali všem
utržené rány, ale zranění naštěstí nebyla vážná. Zbytek posádky však dopadl hůře. Řada
trpaslíků byla vážně posekaná a nemálo jich padlo. Nakonec se do řeže museli zapojit i elfové,
a i oni přes své zbroje utržili řadu šrámů a byli mezi nimi padlí. Přes vítězství tedy nevládlo v
táboře velké nadšení.
Bylo jasné, že se skřeti hned tak nevrátí, takže se dobrodruzi
po ošetření všech šrámů neměli proč v opevnění zdržovat. Elfí velitel jim sice poděkoval, ale
oznámil jim, že jako odměnu za pomoc je nezatkne a nechá je volně odejít. Loučení tedy
nebylo nijak srdceryvné. Trpaslíci Nurnské alespoň nasměrovali směrem ven z Trindindolu a
důrazně varovali dobrodruhy před vstupem do lesů, kde řádí hraniční druidi, likvidující
nelítostně každého, kdo by se snažil projít.
Nurnští se sotva dostali z dohledu
opevnění, když je dostihl jeden z trpaslických dělníků. Měl jen mošnu s nejnutnějšími věcmi a
masivní krumpáč. Sdělil družiníkům, že se jmenuje Tufer Tuvar a rád by využil možnosti
uniknout s družinou z této prokleté země, a přestat otročit elfím pánům. Nebohý trpaslík byl
tedy přijat do společenstva.
Dva dny Nurnští stoupali směrem k nejvyšším horám.
Hraničáři občas objevili skřetí stopy, ale přímo na skřety druzi nenarazili. Hlavně díky tomu,
že se vyhýbali schůdnějším cestám a plahočili se kdejakým roštím, aby unikli nevítané
pozornosti ať už skřetů nebo elfů. Neušli však pozornosti věčných průvodců špinavých skřetů
a nejlepších stopařů vůbec, vlků. Smečka zaútočila za noci, kdy má vlčí čich převahu nad
lidským zrakem. Spící hrdiny probudil řev hlídkujícího Kutouše, ve kterém by se ve chvíli, kdy
se ve světle mihotavého ohýnku objevil první stín, krve nedořezal. Dobrodruzi se začali hrabat
z dek a spacích vaků a sápat se po zbraních, bráníce se ostrým zubům lítých šelem. Tábor se
ocitl v naprostém zmatku, ale naštěstí se zkušenější dobrodruzi rychle zorientovali a vlky
pobili, aniž by kdo zahynul.
Ani po zbytek noci však nebyl Nurnským dopřán
klidný spánek. Obloha se totiž zatáhla mraky a přihnala se zuřivá horská bouře. Celé
následující dopoledne se druzi krčili pod převisem, aby byli alespoň trochu chráněni před
řáděním živlů, a až po třetí hodině odpolední se mohli dát zase na cestu. Nálada byla nevalná.
Zde ve vyšších polohách vládla značná zima a ne všichni dobrodruzi na to byli připraveni.
Zejména Darlen Moorhed byl na toto počasí poměrně nalehko a začínala ho trápit horečka,
rovněž elf Šírkéz pokašlával. Lúinovi povolily podešve okovaných bot, ale naštěstí byl
přítomen Kutouš Králík, který vždy a všude tahal s sebou plné torny náhradních dek a šatů na
převlečení, takže měl též tři páry bot, z nichž jedny statovi půjčil.
Dalšího dne
prošli Nurnští konečně nejvyšším průsmykem a začali sestupovat. Podle uprchlíka Tufera zde
již končil Trindindol a začínala země, obývaná skřety, kteří poslední dobou nabyli na síle a nyní
se do Trindindolu hrnuli. Dobrodruzi tedy zachovávali obezřetnost, ale šlo se jim přeci jen již
veseleji. Další čtyři dny nepotkali ani živáčka, s výjimkou několika horských syslů, kteří jim
trochu zpříjemnili chudý jídelníček. Družina však díky tomu poněkud povolila v obezřetnosti,
na což mohla krutě doplatit.
Stopy tábořišť totiž zjevně neunikly pozornosti
skřetích hlídek, a tak se po stopách hrdinů vydal skřetí oddíl s vlky. V nepřehledném terénu
zůstali pronásledovatelé neviděni a díky vlkům se mohli nepozorovaně přiblížit i pod rouškou
tmy. Mazaně počkali na půlnoc, kdy je spánek nejhlubší, a zaútočili.
Naštěstí pro
družiníky nadělali skřeti dost hluku, takže hlídka stačila ostatní vzburcovat dříve, než skřeti
vpadli do tábora. Dobrodruzi se sotva rozkoukali a hotovili se k jakés takés obraně, ale při
útoku ze všech stran nebylo mnoho možností k vytvoření bojové formace. V noční tmě, kde
jediné světlo poskytoval matný odlesk měsíce, bojoval každý sám za sebe. Když utichlo řinčení
zbraní, bojové pokřiky a chroptění umírajících, přiložil kdosi na oheň. Ten ozářil hrůznou
scénu. Lúin, od hlavy po paty pokrytý lepkavou krví, stál na obrovské hromadě mrtvých
skřetích a vlčích těl a, supě namáhou, se opíral o meč. Beryl Sekera se svezl na zem, zády se
opíraje o balvan. Měl několik nepěkných šrámů a ve stehně zaražený rezavý meč. Klabzej
Myšilov stál opřený o hůl, jednu ruku zle potrhanou vlčími tesáky. Kutouš Králík dřepěl na
zemi mezi dvěma balvany, odkud mohl střílet po nepřátelích z improvizovaného krytu. Ošklivě
krvácel z boku, kde mu kus masa vyrvaly z těla vlčí tesáky. Vedle něj ležel Zlochor, obklopený
dobrým tuctem skřetích těl. Jeho tělo bylo posekáno k nepoznání, brnění na cáry. O kus dál
ležel trpaslík Tufer s rozseknutou hlavou. Uprchlý horník se nedokázal zorientovat v bitevní
vřavě a byl utlučen nepřáteli. Osud mu nedopřál uniknout z prokletého Trindindolu a poznat
svobodný život v některé z normálních zemí. Vedle mrtvoly velkého černého vlka ležel Darlen
Moorhed, krvácející z rány na hlavě a z ošklivého šlicu na zádech. Jeho chodecký meč, ležící
vedle, byl rudý skřetí krví, které té noci nemálo prolil. Po ohledání zjistil Klabzej, že elf dýchá.
Ze tmy se pak vynořil ještě Šírkéz, který na začátku boje seslal na válečníky rychlost, a pak se
hyperprostoroval co nejdál z dosahu nepřátel.
“Několik jich uteklo”, oznámil elf.
“Musíme zmizet, než přijdou další”, prohlásil vůdce. “Blázníš? Je noc a jsme raněný”, ozvaly
se protesty. “No jo, pravda”, pokýval hlavou Lúin, “Odcházíme za svítání”. Pak si trpaslík
odložil zbroj a ve světle ohně si začal látat utržené rány, nevšímaje si dalšího reptání
ostatních.
A za svítání vyrazili. Družinoví felčaři jakž takž zafačovali nejvážnější
poranění, a potom družina spěchala co to dalo pryč z těchto nebezpečných území. Bylo kolem
poledního, když dobrodruzi vystoupali na kopec, odkud byl výhled daleko do kraje. V té chvíli
je spatřili. V jejich stopách se ubírala další skupina skřetů. Na tu dálku se nedal určit přesný
počet, ale bylo jisté, že je větší, než ta první. Zavládla panika a družiníci se dali do běhu. Celé
dvě hodiny strávili Nurnští během, než jim došly i poslední zbytky sil. Chvíli odpočívali, ale jen
co znovu popadli dech, vydali se znovu na strastiplný pochod. Skřety už
nezahlédli.
Večer narazili na osamoceného barbara. Jmenoval se Glut Gavrat a byl
potulným válečníkem. Byl to divný patron, s nikým se mnoho nebavil a vůbec mluvil jen
zřídka, nicméně byl přijat do družiny jako náhrada za padlé. Navíc věděl, že pár dní odtud se
nachází země Almemar, a tak Nurnští konečně zjistili, v které části Starého světa se vlastně
nacházejí.
Za pár dní se Nurnská družina skutečně ocitla v zemi Almemarské a
konečně se tak navrátila do civilizovaných krajin. Trvalo ovšem ještě celé dva měsíce, než
druzi znovu dojeli do Kasulu podat zprávu králi. Carmad II. se sice trochu divil, kde byla
družina celé tři měsíce, nicméně neměl důvod dobrodruhům nevěřit jejich neuvěřitelnou
historku o tajemném přesunu přes půl světa. Jejich zprávy mu přeci jen pomohly, takže vyplatil
slíbenou odměnu. Za další měsíc se před družiníky konečně objevil Liscannor.
Zde
se starosta Myšilov ujal nepříjemné povinnosti oznámit Malině Březinkové, družce zesnulého
Nebuče Kanimůry, smutnou novinu o jeho skonu. Dělal si také starosti s tím, zda má hobitku,
bývalou otrokyni, vystěhovat z Nebučova domu, neboť nebyli řádně sezdáni a tudíž neměla na
dědictví po něm nárok. Když však hobitka přišla otevřít, ukázalo se, že se tato situace vyřešila
sama. Malina byla v pokročilém stádiu těhotenství a po několika měsících se jí narodil Bzučan
Kanimůra, potomek udatného Nebuče…
Bolbuchu, starosto...
Bolbuchu, starosto...
Předem svého dopisu, abych předešel tomu, že se mou výzvou nebudeš vůbec zabývat, ve stručnosti se
představím. Jmenuji se Jorchen Kierke a mohl bych být snad považován za náplavu. Ale za tu se již, rozhlédnu-li se kolem sebe, nepovažuji, to
podotýkám. Do Liscannoru jsem přibyl v jarnu roku 1072 a stal jsem se členem Nurnské družiny, jejíž podstatná část tu žije. V družině zastávám
místo zapisovatele, jak mnozí říkají. Můj názor je, že zastávám místo nepříliš početné inteligence, to jest rozumové hybné síly. Po oslavách
Novoroku, prvního dne roku 1073, jsem byl bývalým starostou Moskytem uveden do úřadu rybníkářského. Správu rybníka, veledůležitého
vodního zdroje, mám na starosti dodnes. To si myslím o něčem svědčí. Osmnáctého sečna roku 1074 jsem se stal právoplatným občanem
Liscannoru a dvanáctého ponovoroku roku 1075 mi bylo za zásluhy o blaho královského města ctihodným nurnským radním a starostou
Rorejsem uděleno čestné občanství města Nurn. Na základě zmíněné události byl mi starostou Moskytem nabídnut ke koupi dům.Od šestnáctého
ponovoroku 1075 tedy vlastním výstavní elfské stavení. Čtvrtého chladna roku 1075 proběhly nové starostenské volby, ve kterých jsem se z
důvodů, jež pro obsah listu nejsou podstatné, rozhodl nekandidovat, a které zpečetily tebe jako nového starostu s veškerými právy a povinnostmi
z aktu vyplývajícími. Z toho vyplývá, že jsem zažil éru dvou starostů. Nemohu být tedy považován za náplavu, míním. Můj list není možné bez
poznámky odložit jako podpal do krbu.
Před časem jsem publikoval studii o životě a díle velkého učence a dobrodruha Riena
Gwardita, nazvanou Rien Gwardit: Elfí velikán a vizionář. Tato práce se setkala s širokým ohlasem odborné i laické veřejnosti nejen doma
(míním v Gwendarronu), ale i v cizině (míním doma). Při své práci vycházel jsem z velmi bohatých pramenů, které spojovalo místo vydání -
Liscannor. Zde mám na mysli obecní občasník Lyškánoru, Historii Nurnské družiny a podobně. Jedním z důležitých pramenů, jichž jsem užil,
byly takzvané novinky liscannorské.
Novinky liscannorské, jejich pečlivé shromažďování, spisování a zveřejňování, byly vždy, jak
dokládají úvodní autorizace, doménou starosty obce. Dle jisté pravidelnosti, s jakou byly vydávány, soudím, že publikování výtahu událostí bylo
chápáno jako povinnost. Poslední povinnosti bylo učiněno zadost roku 1070, poté vinou ataku duševní choroby starosty Moskyta a krátkého
úřadu starosty Myšilova novinky vydávány nebyly. Toto období nicméně nakonec pokryl znovuzvolený a již duševně stabilní starosta Moskyt
letošního roku, když přepsal a publikoval poznámky zesnulého Myšilova. Sám však během svého úřadu nevydal nic a ty, Bolbuchu, také ne. To
znamená, že v rozmezí let 1071-1075 neexistuje základní pramen pro budoucí bádání. To jest bádání těch, kteří pochopí a budou moci
čerpat.
Chápu starostenský úřad liscannorský jako kontinuum, nezávislé na tom, čí zadek právě zahřívá jeho sesli. Z tohoto pohledu,
obzvláště přihlédnu-li k tomu, že exstarosta Gerllod Moskyt již také není mezi živými, leží zodpovědnost za shromáždění a sepsání klíčových
událostí ze zmíněných pěti až šesti let jenom a pouze na tvých bedrech. To samé platí pro časy budoucí. Ve svém kandidátském projevu, kterému
jsem naslouchal s obzvláštní pozorností, jsi hovořil o dodržování pravidel, životních zkušenostech a moudrosti stáří. Hovořil jsi také o nutnosti
věnovat obci veškerý čas - i proto ses zřekl dobrodružného života. Z tohoto důvodu tě žádám, abys této věci věnoval část svého času a uvedl ji do
pořádku za sebe i za své předchůdce. Věřím, že každý z pamětníků ti bude nápomocen radou či vzpomínkou.
Na závěr chci říci
jediné. Neplatí to však jenom o obci, ale o jakékoli dějinné události. Lidé mají krátkou paměť. Dějinná událost je zapomenuta, není-li uchována
následovníkům v písemné podobě. Písmáctví je jedním z důležitých pilířů, které elfím národům udržely jejich velikost. Znáš to i ve svém malém
pojetí, to jsem si jist. Nesepíšeš-li s dlužníkem úpis, nic ti nevrátí. Tomu bys mohl rozumět spíše, než kdybych tu obšírně hovořil o pojmech, jako
jsou čerpání, vědění a tak podobně.
Buď dlouho zdráv, trpaslíku!
Jorchen Kierke
obyvatel Liscannoru
Bylinky
Z Baldovy pozůstalosti
Dlouhá léta jsem sloužil jako felčar a za tu dobu jsem se mohl přesvědčit, jaká síla se skrývá v přírodních produktech. Není snad nemoci, na
kterou by jste nenalezli v přírodě odpověď, či alespoň ulehčení v tíživé situaci. Bylinky jsou zkrátka čarovné. Pomáhají i tam, kde se zdá vše
ztracené a dokáží si poradit s nejedním problémem. Chtěl bych se touto cestou podělit o své zkušenosti, doufajíc že snad tento přehled může
v budoucnu pomoci.
Ideální jsou pochopitelně produkty čerstvé, nicméně vegetační doba většiny bylinek nám neumožňuje jich
používat po celý rok tak jak by jsme chtěli. Z tohoto důvodu se používá několika procedur, jak uchovat účinky rostlin pro nezbytnou chvíli.
Nejvíce rozšířené je tak sušení. Sušení bylinek však nesmí probíhat na přímém slunci, které by mohlo nenávratně zničit účinky, leč sušíme na
suchém, stinném místě s dostatkem čerstvého vzduchu a to buď zavěšením ve svazku či rozprostřením ve slabé vrstvě, ideální na to je spletená
ošatka z proutí, která umožňuje přistup vzduchu zespoda. Důležité je, aby si bylinka zachovala své původní vlastnosti, tj. barvu, vůni a vzhled,
jinak dochází ke ztrátě účinnosti. Tímto procesem tak můžeme zachovat účinnost bylinek až po dobu dvou let a vyžít je v pozdější době. Ať už
přidáním do jídla, mastí, lektvarů, či jejich využití v macerátu. Tím se dostáváme k dalšímu způsobu využití a tím je extrahovaní požadovaných
látek do tekuté podoby. Sem spadají odvary, již zmíněné maceráty a nálevy. Odvary se vyrábí obvykle z tvrdých částí bylin, jako jsou semena,
kůra, dřevo či plody. Zde postačí kratší vaření, obvykle ne delší než tři, čtyři směny. Oproti tomu nálevy se připravují z měkkých částí (květy,
listy, stonky, kořen) tak, že se prudce spaří a následně nechávají vylouhovat směnu, dvě. Oproti tomu macerát připravujeme louhováním ve
studené vodě, mnohdy i půl dne a jako základ zde používáme bylinky sušené či různých kapradin, mechů a podobně. Jako poslední forma
skladování bylinek (a zároveň i způsob podávání) je sirup. Tedy koncentrovaný roztok, obvykle vzniklý delším vařením, smíchaný se štědrou
dávkou cukru. Vyniklý produkt je tak ne nepodobný medu. Některé bylinky se dají louhovat i ve slabším alkoholu, jako například ve víně (třeba
šalvěj), či se přidávají do piva (bedrník). Silnější alkohol není doporučován, neboť mnoho bylinek pak ztrácí své účinky a tudíž je vhodné míchat
bylinky se silným alkoholem až těsně před podáváním, kde alkohol slouží k otupění pacienta či podpoře krevního oběhu.
Samotný
sběr se také řídí několika pravidly, abychom dosáhli co nejsilnějších účinků a zároveň zachovali sběrné místo pro budoucí použití. Tedy
nesnažíme se vybrat vše co nám padne pod ruku, ale necháváme alespoň pár bylinek na místě, či kořeny, přezrálé plody nebo plodnice hub. Je
vhodné sbírat bylinky v panenské přírodě kde nemohou být znehodnocené velkou koncentrací domácí zvěře (i když někteří říkají, že takovéto
bylinky mají zase posílené jiné účinky) či lidí. Některé rostliny zase sbíráme jen v určitých podmínkách či během velmi omezené doby. Toliko
k přípravě a zpracování.
Bedrník
- kořen na trávení, listy jsou mírně pálivé, kořeněné a chutnají jako okurka
Černý
bez
- květy a mladé řapíky – teplota + chřipka.
- na bolest smíchat s lipovým květem a diviznou.
- listy + kůra značně jedovaté
- pozor na předávkování
Blahovičník
-olej, dobrý na infekce
Medvědí česnek
- čistí krev (listy), vhodné
z jara
- vhodný na žaludek a střevní problémy
- víno na plíce
- kuchtění
Devětsil
- kořen na horečku
-
listy na sněť
Kokoška
- čerstvé rány, krvácení
Jmelí
- křeče, bobulky jedovaté (spolu se sádlem dobré na
omrzliny)
- nejsilnější z dubu a topolu
Komonice
- nať na nespavost
Kustovnice
- plísně, léčení
ran
- olej
Plavuň
- plavuňová mouka - skvělá na čerstvé rány
- omotat při křečích
- spařit na
čaj
Terčovka
- kořen - horečka, hadí uštknutí
Zrádcův konec
Kutouš Králík, Otakáro Vesta
(kronikový záznam o výpravě z roku 1051)
“Lesa já se nebojím, les to je muj kamarád, les mě má rád!”, mírně podnapilý Klabzej Myšilov se sunul ke svému příbytku v pozdní noční
hodině. Ten den pil přes svou obvyklou míru. Už se rozhodl. Zítra bude jeho velký den, po roce opět vstoupí do liscannorského remízku. Tak
dlouhá doba uplynula od té doby, co jeho osandálovaná noha naposledy vkročila do tichého příšeří lesa. Klabzej škytl, lehce se zakymácel a
zavzpomínal na ten den. Pokoušel se tehdy ovládnout mocné lesní síly a vyhnat zvědavého Páinova potomka z lesa. Tu protivnou holku, která
drze trhala lesní plody v jeho lese! A to on jako mocný druid a vládce lesa přece nemohl trpět. Ale les jej neposlechl a dal mu najevo svoji
nelibost. Od té doby se do něj Myšilov bál vstoupit. Ale zítra do něj opět vkročí s holí v ruce. Projde se březovým hájem, potěší se pohledem na
stádo laní, napije se ze studánky, proskotačí kolem věrného dubu, vyhne se Sarimově zřícenině a bude snít. Z úvah ho vytrhl hysterický ženský
jekot a řinčení nádobí. ‘Aha, to se zase Mija a Maja, dvě starostovy příložnice, rvou mezi sebou navzájem’, pomyslel si Klabzej a jeho zrak padl
na nepříliš udržovaný dům starosty Burbbaga. Bylo to již několik měsíců, co si kroll Burbbag přivlekl z výpravy dvě černé divošky, kterým říkal
ženy. Jeho ženy. Mija a Maja. Pořádně ani nevěděl, která je která. Poněkud naivně si myslel, že když bude mít dvě ženy, bude o něj lépe
postaráno a jeho vážnost stoupne. Nestalo se tak. Obě divošky se brzy začaly nenávidět a začaly spolu soupeřit o to, která se skutečně stane
Burbbagovou ženou. Hádky postupně přerostly v pranice. Burbbag mnoho nezasahoval, pouze před ostatními dobrodruhy se čas od času
vytahoval, kterak obě nezdárné ženy doma srovná klackem. Ten večer bylo u starostů opět veselo, několik málo kusů nádobí, které patřilo do
vybavení krollího domku, vzalo za své, poničen byl i jediný stůl a dvě okna. Mija a Maja ječely a sápaly se po sobě. Tekla i krev. “Nechte toho,
holky. Bolí mě hlava. Že vás srovnám!”. “Drž klapačku! Buďto já, nebo vona!”, ječela Mija, nebo snad Maja? Ale vždyť je to jedno. Jediným
výsledkem poslední hádky bylo to, že se druhého dne ráno Burbbag sebral a odebral se do Nurnu. Co se tam dělo, nikdo nevěděl. Výsledkem
starostovy návštěvy bylo to, že následujícího měsíce jednoho dne zmizela Mija. V noci. Druhý den oznámil ostatním, že Miju posadil na loď
mířící na jih. Do jejího rodiště. Na otázku, co s ní bude dále, odpověděl pokrčením ramen. Maja byla očividně spokojená.
Ale to
jsme odběhli dále. Myšilova jsme opustili ve chvíli, kdy se mírně podnapilý potácel domů od Hrocha a chystal se druhý den do lesa.
Následujícího dne, když se vyspal z kocoviny, se do lesa skutečně vypravil. Mohl být navýsost spokojen. Les ho přijal a nikterak mu nedával
najevo své dřívější nepřátelství. Myšilovovo sebevědomí šlo prudce nahoru. Procházel se lesem a pohvizdoval si. A pak ho spatřil. Vetřelce!
Myšilovovo čelo se nakrabatilo a prsty, které držely hůl, se zaryly do dřeva. Byl to on! Lambard! Lovec! Klabzej ho přímo nesnášel. Rozčileně
pozoroval, kterak Lambard, druh Wulpin Zivrilové, vleče po zemi zakrváceného koloucha. “Pche, lovec! Vrah to je a loví mi v revíru, darebák.
Beztvářný hovado!”, klepal se Myšilov. Přímo však nezasáhl a nakvašeně odkráčel domů.
Lambard, který přišel do Liscannoru s
Wulpin, to vůbec neměl u ostatních dobrodruhů jednoduché. Byl příliš jednoduchý a kromě toho na něj někteří žárlili, zvláště Myšilov. Wulpin,
které umřel dřívější manžel, hrobník Zivril, se netajila tím, že hodlá spojit s Lambardem svůj příští život. Lambard byl takový nijaký, a právě to
ostatním vadilo nejvíce. Vždyť co Nurnský dobrodruh, to svým způsobem osobnost. Ať už kladná nebo záporná. Každý měl svoji historii a své
vady. Lambard ne. Jeho obživou byl lov a výroba šípů. Dělal je dobře, lovil také dobře. A… a… to je všechno. Parkrát s ostatními popil, ale
jinak se věnoval domácím pracem. Jezdil s malým Eonnem (uloupeným trpaslíčkem) na procházky, okopával zahrádku, spravoval střechu a lezl
ostatním na nervy.
Léto bylo v Liscannoru opravdu příjemné. Dobrodruzi odpočívali a úspěšně tloustli. Někteří se také rozhodli
věnovat se ve volném čase chování užitečné zvířeny. K Reblledově králíkárně tak přibyly i Třaskatulovy slepice a Klabzej Myšilov si dokonce
jednoho dne přihnal z nurnského trhu dvě prasata. Pojmenoval je Bukvoj a Bukvice. U svého domu zatloukl dva kolíky a obě prasata k němu
přivázal. Pak jim nasypal něco bukvic z lesa a šel se věnovat svému domu. Dům, ve kterém Klabzej přebýval, patřil dříve Tanrisovi z Álfheimu.
Byl velice zpustlý. Skoro by se zdálo, že každou chvíli spadne. Klabzejovi se však líbil a rozhodl se, že jej ponechá v původním stavu. Pouze si
z Nurnu přivedl odborníka a nechal si od něj dům zpevnit. Několik podpůrných trámů vzhledu domu sice nijak nepřispělo, nicméně nebezpečí
zhroucení nosných stěn a střechy se podařilo eliminovat. Klabzej byl spokojen. Když udeřily v zimě první mrazy, zahnal obě prasta k sobě domů.
Bylo to šlechetné gesto. Je však také třeba podotknout, že zápach v domě prudce vzrostl a Myšilov za několik dní čpěl prasečinou skutečně
hrozně. Pořádek v domě udržovat prakticky nešlo a za takový svinčík a smrad by se možná styděl i starosta Burbbag, a to pocházel z
jeskyně!
Během zimy se potvrdily obavy některých družiníků. Wulpin otěhotněla! Bylo jasné, že další výpravy se asi nezúčastní.
Lambard konečně spravil střechu. Byla to taková obyčejná zima…
Byl krásný jarní den. Hostinský Jeremiáš s
kostkovaným kapesníkem na plešaté hlavě se natáhl na zápraží hostince U hrocha. Po chvíli začal zívat, až usnul docela. Nedřímal však dlouho.
Probudil ho skřípot kol a hlasité pobízení. Do Liscannoru opět po dlouhé době zavítal pošťák Hlůva. Svůj původní dřevěný samochod již
vyměnil za malý žebřiňák, do kterého byl zapřažen utrmácený mezek pokročilého věku. “Prrr, Ferdo. Stůj!”, Hlůva seskočil z vozu, láhev
kořalky v jedné ruce, bič v druhé a zkušeným opileckým krokem se vydal přímo k Jeremiášovi. “Hej, hospodo! Nalej!”, křikla ta troska na
hostinského. “A máš peníze?”, otázal se ho hobit. “Né, a proč? Vezu vám zprávu a je dobrým zvykem dát poslovi panáka, nebo dva tři od cesty”.
“No, to máš pravdu, vydřiduchu jeden. Tak já ti zatim naleju a ty si to vyřiď támhle v tý ratejně”, ukázal Jeremiáš na dům starosty Burbbaga.
Hlůva škytl a vydal se ukázaným směrem za broukání si nějaké přisprostlé písničky.
Přijetí u starosty Burbbaga bylo srdečné. Kroll
pozval Hlůvu dovnitř, Maja nalila hostu pálenky a i vařený brambor přistrčila. “Helejďte se, pane starosta. Mám pro vás zprávu. Došel vám do
Nurnu balík, teda spíše truhla. Je to psaný na Nurnskou družinu a ponivadž ste starosta, tak vám to vyřizuju. Stavte se pro to do Dřevářský ulice
u přístavu”. Burbbag se cítil důležitě, ale pak jej něco napadlo. “A proč si nám to nepřivezl sem, he?”. “Protože je to moc těžký a Ferda by se mi
ztrhal”, odpověděl Hlůva vítězoslavně, prolil si hrdlo pálenkou a vypotácel se zpět k Jeremiášovi, kde do sebe vrazil další.
Burbbag
se postaral, aby se o došlé zásilce v Nurnu dověděli všichni. Hospoda U hrocha byla za chvíli plná. Vřelo to v ní jako v úle. “To bude určitě
truhla plná prachů, někdo vod nás něco chce”, ječel na celé kolo barbar Harez, toho i jiného času bezdomovec. “Nebo nám někdo posílá chlast!”,
přidal se správce rybníka a liscannorský opilec, hobit Dettor. Ještě dlouho se ozývaly různé nápady, co může být v té tajemné truhle. Když se
chtěli druzi zeptat na všechno Hlůvy, byl již večer a nurnský pošťák byl dávno zpátky ve městě. Něco si však starosta přeci jenom
zapamatoval.
Následujícího jitra se všichni zvědavci vydali koňmo do Nurnu. Na přepravu truhly si vypůjčili od pana řídícího
Rhandira školní bryčku, na kterou se posadili ti, kteří momentálně nevlastnili koně ani jiné přepravní zvíře. Takových bylo hodně, neboť valná
část družinových zvířat byla na minulé výpravě sežrána tlupou skřetů. K liscannorským se přidal i hobit z Vranigostu, Dyni Longodon,
povoláním i koníčkem alchymista. Zvláště ten trpce vzpomínal na minulou výpravu, neboť kromě poníka přišel tehdy i o své skvělé polstrované
sedlo. Teď seděl namačkán s ostatními na bryčce, komíhal nohama a poslouchal Burbbagovy povídačky o Mije a Maje.
Dřevářskou
ulici našli snadno. O trochu déle jim trvalo, než se zorientovali mezi mnoha dřevěnými baráky, ale nakonec našli to, co hledali. Na jednom
baráku byla neumělá cedule “Zásilky z daleka”, a pod tím připsáno “Správce p. Houba”. Všude bylo ticho a nic se neozývalo. Starosta Burbbag
šel ostatním příkladem. Pracně si přečetl ceduli, čímž dokázal, že Rhandirovo roční namáhavé úsilí přeci jen přineslo své ovoce, a zařval
mocným hlasem: “Houba, Houba, vylez ven!”. Chvíli se nic nedělo, ale za pár okamžiků se ozval rozespalý hlas: “Noblochu, běž se podivat, kdo
to votravuje!”. Nurnští se na sebe tázavě podívali. Je to možné? Vždyť je poledne a každý správný občan má přeci usilovně pracovat jako oni.
Dveře vrzly a objevila se hrbatá postava. “Co je?”. “Ty seš Houba, lenochu?”, otázal se toho milého tvora trpaslík Drtinosa. “Ne. Pane Houbááá,
to je pro vás”, zaječel dovnitř ten člověk. Chvíli se nic nedělo, a teprve po hodné době se vypotácela hobití postava v papučích. “Houba, méno
mé. Co chcete, panstvo?”. “My sme Nurnská družina, co žije v Liscannoru, a prej tady máme takovou těžkou truhlu”, odpověděl hobitovi slušně
Darlen Moorhed. “Tak moment”, zakabonil se pan Houba a práskl družině dveřmi před nosem. A opět se nic delší dobu nedělo. Nakonec se však
družina dočkala. Pomocný dělník Nobloch vyvezl na dvoukoláku velkou bytelnou truhlici. “Tak, eště podpis,… kdo z vás to podepíše?”, otázal
se důležitě hobit Houba. “Já, ponivadž sem starosta”, hrdě vystoupil do popředí kroll Burbbag. Houba se zlomyslně ušklíbl: “A prosil bych
pěkně čitelně a plným jménem. A taky tam připište, že ste to převzal v pořádku”. Očekával, že něčeho takového nebude kroll schopen. Burbbag
to však za pomoci ostatních dokázal. V nedalekém Liscannoru jistě zaplesalo Rhandirovo srdce radostí.
“No jo, ale co teď s tim?”,
otázal se ostatních Klabzej Myšilov, milovník lesa a chovatel vepřů. Všichni se shlukli okolo bedny. Vypadala bytelně a celá byla potažena
voskovaným plátnem. Bylo tam napsáno: “Slovutná Nurnská družina, obec Liscannor, Západní Gwendarron”, a o trochu níže bylo připsáno:
“Určeno do vlastních rukou”. Právě toto vyvolalo u většiny přítomných podezření. “Bacha na to, to může bejt výbušnina a všem nám to utrhne
pracky”, varoval nahlas hobit Dettor, družinový specialista na trhaviny. Ostatní se shlukli okolo a jejich pohledy prozkoumávaly truhlici, která
se okamžitě stala podezřelou. Nakonec bylo rozhodnuto naložit bednu na bryčku, odtáhnout ji k Liscannoru a tam ji opatrně za vesnicí
prozkoumat.
Pozdě odpoledne se družina vrátila do Liscannoru. Zásilka byla dopravena na louku za vsí. Okolo ní se utvořil zvědavý
hlouček. Přišla se podívat i Wulpin Zivrilová, na které bylo již vidět nastávající mateřství. “Chachachá, tak co, kdy s náma zase někam pojedeš,
tlusťochu?”, otázal se jí přidrzle obecní opilec Dettor. “Já vodrodim a hned zas pojedu”, dostalo se mu odpovědi. “A to jako hned hrcprc pojedeš
za náma?”, následoval ještě jeden dotaz, přehlušený mohutným loknutím z láhve. “Nechte toho, pitomci. Všichni se vod toho vodvalte pryč, celá
ta bedna je podezřelá!”, ujal se situace přespolní Dyni Longodon, švihák malé velikosti. Ostatní jej kupodivu poslechli. Do popředí se postavili
Longodon s Dettorem. “Počkejte, nejdřív by to mohl tuhle Pěnipírko pořádně prozkoumat, když je vyučenej v tom zlodějskym rychlokurzu”,
ozval se Darlen Moorhed, muž uvážlivý a opatrný. “Jo, to je pravda, já sem totiž specialista na zámky a tak podobně…”, hobit Pěnipírko nestačil
ani doříci, když se směrem od Myšilova ozvala jedovatá poznámka: “Hlavně jestli máš v pořádku ty svý pasti”. Pěnipírko se otočil a nechápavě
se podíval na lesního muže. “To jako jestli dovedu líčit pasti? Počkej, já se podivám”, s těmito slovy se za hlasitého chechotu ostatních začal
hrabat ve svém příručním batohu. Po chvíli vytáhl třikrát přeložený papírek a začal na něm něco hledat. Za okamžik ostatním oznámil, že pasti
líčit neumí, nicméně že je umí odstraňovat. “Tak se už běž podívat, jestli na tý bedně náhodou něco neni”, vyzval jej uculující se Longodon.
Pěnipírko se nadšeně vrhl do práce a po chvíli oznámil, že nic nenašel. “No, to se dalo čekat, že Pěnipírko stejně nic nenajde”, ušklíbl se do té
doby mlčenlivý barbar Harez a vykročil směrem k bedně. “Kdo to se mnou vodevře?”. Přihlásili se Burbbag a Drtinosa, oba bojovníci a tudíž
tvorové nebojácní. Ostatní se vzdálili. Všichni tři zabrali a truhlici otevřeli… Nestalo se nic. Longodon a Dettor však okamžitě ve vzduchu
zaregistrovali podezřelý zápach. “Kruci, takhle páchne trajdák!”, uvědomil si Longodon a okamžitě zalehl, přičemž křičel na ostatní, aby učinili
totéž. Nic se nedělo. Dettor se připlazil k ležícímu Longodonovi a oba si začali vyměňovat své alchymistické vědomosti. Po chvíli dohadování se
shodli, že ve vzduchu je opravdu cítit prudce výbušná směs, lidově nazývaná absolventy alchymistické nauky jako ‘trajdák’, a rovněž oba
zkušeně poznali i ostrý odér tekutiny, lidově zvané “sířivka”. Longodon i Dettor si moc dobře pamatovali z alchymistické výuky, co se stane,
přijde-li dohromady trajdák a sířivka. Zkrátka a dobře, nastane exploze.
Nic se stále nedělo, a tak se oba alchymisté odvážili k truhle
a začali ji prozkoumávat. Postupně přišli na to, že uvnitř truhly je ještě jedna menší, která je od té vnější oddělena kvalitní vycpávkou. Zřejmě se
jednalo o ochranu před nenadálými otřesy. Uprostřed byl skleněný válec a na jeho víku byly zbytky lepidla. Lepidlo se nacházelo i na spodní
straně víka. Válec byl naplněn sířivkou a po obvodu byl napilován. Okolo byly všude pečlivě utěsněné plátěné pytlíky narvané trajdákem a
železnými ježky. Princip byl jednoduchý, zato však pečlivě připravený. Po odtrhnutí víka měl válec po napilovaném obvodu prasknout, sířivka
by se vylila do trajdáku a celé okolí by letělo do luftu. Naštěstí došlo během přepravy k tomu, že lepidlo držící válec u víka truhly vyschlo a
povolilo. Oba alchymisté si oddechli a obsah celé truhly pečlivě začali třídit. Ostatní se shromáždili okolo. Začaly padat první nadávky, úlevné
výkřiky a konečně se někdo otázal: “Kerej hajzl nám to poslal?”.
To však nikdo netušil. Bylo tedy celkem rozumně navrženo, že
pátrání musí začít tam, kde si družina vyzvedla zásilku. Tudíž v městském skladišti. Konkrétně u pana Houby a jeho ‘zásilek z daleka’. Do
Nurnu se rudý vzteky vydal starosta Burbbag, doprovázený Myšilovem a Longodonem.
“Ááá, a teď se konečně eště trochu
prochrápu”, škytl vážený pan Houba a svalil se na několik pytlů s kůžemi. Pomocný dělník Nobloch se připitoměle usmál a pustil pšouk. Právě
se chystal pustit i druhý, když se ozvalo mlácení do dveří. “Vylez ven, Houbaři, nebo ti zpřerážim kosti!”, zařval hrubý hlas, který patřil
Burbbagovi. Následně se chatrné dveře rozletěly a kroll vpadl dovnitř, následován Longodonem a Myšilovem. “Co chcete? Mám po práci”.
“Kdo to poslal? Mluv, kdo to poslal?”, zavřeštěl Longodon a hrozivě mával kuší. “Co?”, následovala zaražená odpověď. “Tu bednu, hňupe!
Nebo ti sem spadla z oblakou?!”. “Já, já vážně nevim, co po mně chcete”, začal se Houba silně potit. Jak by také ne. Nezúčastněný pozorovatel
by se možná pousmál při pohledu na dvousáhového Burbbaga, kterak tam stál vedle sotva sedmdesáticoulového Longodona, a oba doprovázeni
prasečinou nasáklým Myšilovem. Ale Houbovi do smíchu rozhodně nebylo. Nevěděl, co po něm chtějí. S vystrašeným pohledem vytáhl z police
ohmatanou knihu. Ruce se mu třásly, když listoval zažloutlými stránkami. Nobloch se mezitím někam vytratil. “Ták, už to mám, už to mám.
Tudlejc to mám černý na bílym. Přišlo to před dvěma dny. Podpis toho pána nemůžu přečíst, ale ty dva kumpáni, co ho doprovázeli, ho
oslovovali nějak jako to… no, Hlína, nebo Hovnajz… to si nepamatuju přesně, ale povídali, že je z východu. Měli vůz a koně… a pak sem k
vám poslal Hlůvu s Ferdou, to je mezek a…”. “To stačí. Radšejc nám pověz, kam šel potom, he?”, houkl na pana Houbu Longodon. Nakonec se
trojici dobrodruhů podařilo z toho ubožáka dostat, že se asi ubytoval v hostinci U jehněte, což je známá putyka, o které je známo, že tamější
hostinský je ochoten pro hosty tu a tam obstarat lehkou děvu.
Hostinec U jehněte se nalézal v severní části města. Druzi tam dorazili
několik chvil po poledni. Do nosů je udeřil ostrý zápach kysaného zelí, laciného tabáku a piva. Byli v hostinci téměř sami. Obsadili volný stůl a
čekali. Po chvilce se k nim došmajdal otylý chlapík v zamaštěné zástěře. “Co to bude? Hádám, že tři zrzavý vody”, oslovil je. “Jo, a ňákou
kořalku. Hele, prej je tady ubytovanej člověk a s nim eště dva a maj vůz…”, položil Burbbag otázku. “Informace vo hostech neposkytuju. Jestli
chcete ňákou holku, tak prosim…”. “Jo, aha…”. Hostinského pohled padl na několik zlaťáků, kterými Longodon pohotově třískl o stůl.
Hostinský je sbalil. “Menuje se Hlíza a bydlí na dvojce v patře”, dodal ochotně. “Tak podivejte se, pane…”. “Kedluben”. “Pane Kedluben,
doneste nám eště jedno a až ten chlap příde, tak nám dejte znamení”, slušně požádal Burbbag, kroll bez vychování, ale přesto s velkým nadáním
pro vyjednávání. Hostinský sbalil další zlatku a souhlasil. Uplynuly tři hodiny. Naši tři dobrodruzi začali jevit známky požití, když se otevřely
dveře a dovnitř vpadli dva mírně podnapilí burani, kteří zasedli k zadnímu stolu. Hostinský s trojicí korblíků se přitočil k Nurnským. “To sou ty
dva, co patřej k Hlízovi”, důležitě oznámil. Po další hodince se druzi konečně dočkali. Hostinský Kedluben jim mezi nově příchozími ukázal i
nepříjemně vypadajícího asi padesátiletého muže, jehož tvář nesla nepochybně stopy neštovic. U pasu měl šavli a těžký nůž. Nepobyl v lokále
dlouho, něco sdělil hostinskému a odešel. Longodon využil situace a předstíraje, že jde ulevit svému měchýři (za posledních několik hodin již asi
pošesté), vyšel za mužem ke schodišti, které vedlo do patra. Stačila chvilka, sáhnutí do kapsy, vytažení malé baňky a její následné vypití. Muž
mezitím zašel do patra. Asi by se divil, kdyby se otočil a spatřil by tam navlas takového chlapíka, jakým byl on sám.
Metamorfovaný
Longodon se vrátil zpět a přisedl si ke dvojici buranů. Burbbag s Myšilovem dělali, že si jej nevšímají, a vedli řeči, které se točily převážně okolo
Burbbagových družek a Klabzejových prasat. “He, šéfe, tak co, zadzinigal sis?”, otázal se metamorfovaného Longodona jeden z Hlízových
průvodců. Longodon, coby synek bohatého statkáře, kterého vychovávala chůva, nepochopil, na co se ho ten několika kriminály prošlý člověk
ptá, a tak pouze přikývl. “He, he, a jaký měla buzně?”, otázal se se zájmem ten druhý. “No jo, jo…”, Longodon stále nechápal, ale začínal tušit.
“Pivo! Pro všechny!”, poručil Dyni, neboť potřeboval z té dvojice vypáčit co nejvíce. “Hele, Herendo, šéf nám vobjednává pívo, to se často
nestává”, uchechtl se první, který se jmenoval Kudla. “Pche, stejně bude jenom jedno, vy líný kůže”, přitvrdil Dyni a pokusil se nasadit drsný
výraz zkušeného mazáka, přičemž se snažil pokračovat v rozhovoru. “No, tak už se budem brzo vracet, co?”. “Jo, budem, a co? Ostatně jako po
každý prácičce!”. “Cesta nám bude trvat asi stejně, jako když sme sem jeli?”, Longodon začínal být mazaně prohnaný. “No, já bych řek, že vo
něco míň, když pojedem bez tý bedny”, Herenda nechápal, na co se ho šéf ptá. “Ba, ba. Pojedem stejnou cestou”, Dyni stále doufal, že z
některého z kumpánů vypadne něco konkrétnějšího. “Jako vždycky. Je vám něco, šéfe? He, he, asi byste potřeboval zase ňákou ženskou”,
následovala další nemastná neslaná odpověď. “Děte voba do prdele!”, ujelo Dynimu slovo, které ho chůva rozhodně neučila. Hobitovi došlo, že
takhle to nemá cenu dál zkoušet a nenápadně pokynul Myšilovovi a Burbbagovi. Položil na stůl pár zlatek a oběma výtečníkům objednal další
rundu.
“Sejmem toho Hlízu. Pokusíme se ho ale dostat živýho”, oznámil Dyni Klabzejovi a Burbbagovi. Oba mlčky přikývli. Za
několik okamžiků vykopl kroll Burbbag chatrné dveře na pokoji číslo dvě z pantů. Nurnští vpadli dovnitř. Hlízu načapali v nejlepším. “Vypadni,
děvko!”, zařval kroll a nešetrně strhl Hlízovu společnici z postele. “Co!?”, zaječel Hlíza a sáhl po zbrani. Vzápětí se nahý vymrštil na nohy a
postavil se na odpor. Zasáhl Burbbaga do levého předloktí a notně mu pustil žilou. Pak však ke slovu přišel krollův meč, který rozdrtil Hlízovi
rameno, klíční kost, žebra a skončil až v žaludku. Lehká holka začala ječet a snažila se zmizet z pokoje. Zasáhl ji však do temene úder
Klabzejovy hole takovou silou, že na místě omdlela. “Tak z tohodle toho asi moc nedostanem”, konstatoval Dyni vyčítavě směrem k
Burbbagovi. “Sek mě, no”.
* * *
Na tomto místě končí zápis Kutouše Králíka, který pojednává o výpravě, pronásledování a nakonec strašlivé pomstě na
největším zrádci a vyvrhelovi, který se kdy ocitl v Nurnské družině. V pokračování zápisu budu vycházet především z poznámek některých
dobrodruhů a obecního periodika Lyškánora - O.V.
Kutoušův zápis končí v okamžiku, kdy družiníci zabíjejí dva
podivné kumpány a dalšího dopadají živého. Byli to právě tito tři muži, kteří dopravili Nurnské družině podivnou truhlu, která měla po otevření
explodovat a zmasakrovat co nejvíce lidí. Kdo za tím stojí? Brutálním výslechem byla ze zajatce vypáčena jediná informace. Byli najati jakýmsi
Bartolomějem Drápem v hospodě U perutě, která se nalézá ve městě Sill v Karwellu. Družiníkům se ještě podařilo zjistit, že všichni tři byli
vybaveni padělanými dokumenty. Pak byl zajatec zlikvidován a družina se rozhodla k odvetné výpravě do země Karwell.
Pod
vedením krolla Burbbaga se na cestu vydalo celkem jedenáct dobrodruhů hnaných touhou po pomstě. Po bok vůdci se postavil druid Klabzej
Myšilov, střelec Darlen Moorhed, barbar Harez, opilec Arkuss Dettor, alchymista Dyni Longodon, kouzelník Morn Hipsa, pitomec Pěnipírko,
trpaslík Třaskatul Drtinosa a půvabná hobitka Wiki. Před odjezdem se družina dobře zásobila proviantem, Arkuss alkoholem a nakonec i mapou
země Karwell, která leží východně od království Gwendarron.
Cesta ubíhala po dobře udržované cestě bez problémů. Za zmínku
stojí jen návštěva proslulé zájezdní krčmy U radosti, jejíž proslulost je vyhlášená daleko široko. Dobrodruzi nešetřili penězi a kromě výtečné
krmě se většina družiníků věnovala i sázení na kohoutí zápasy a kartám. Vrcholem večera byla ovšem bohatá tombola, kde vítěz získal hlavní
cenu, a tou byla noc s místní krasavicí, Perlou Karwellu. Šťastlivcem se stal barbar Harez, který si výhru náležitě užil, dokonce se s krasavicí
odebral i do lázně a nechal se řádně umýt, což již potřeboval.
Intermezzo 1
„Hm,
stejně vám povim, že by mě zajímalo, koho to vlastně honíme?”, nadhodil jednoho večera téma k povídání barbar Harez, známý silák mdlého
rozumu. „No, toho, kdo poslal tu zatrolenou věc, která nás mohla všechny vodpravit”, odtušil vůdce družiny, kroll Burbbag, chlapík rozumu
ještě mdlejšího. „Povidal tuhle Longodon, že to mohlo srovnat celej Liscannor se zemí”, vložil se do debaty druid Myšilov. „No to zase ne, ale
podle mejch výpočtů by to zlikvidovalo barák a v něm ty, co by u toho byli. Ten, kdo to poslal, to měl dobře vymyšlený. Poslal to Nurnský
družině, tak musel předpokládat, že u toho otvírání bude spousta lidí. Selhalo to jenom náhodou, na tom lepidle. Myslim, že se mám ještě hodně
co učit”, pousmál se hobit Dyni Longodon tajemně. „Každopádně to musel bejt někdo, kdo nás znal”, podotkl další hobit Pěnípírko. „No, to by
jednoho nenapadlo, he!”, usrkl z flašky Arkuss. „Někdo se nám mstí. Blbý je, že takovejch může bejt hodně. Myslíte, že jsme ho někdy viděli?”,
otázal se Darlen Moorhed. “Já myslim, že jo. Proč by někdo posílal tu bombu někomu, koho nezná? To by nedávalo přece smysl. Ale stejně si
myslim, že je za tim něco víc a hlavně ten někdo, říkejme mu zatim pan Tajemnej, moc dobře věděl, co dělá. A upřímně řečeno, ve svym oboru
to byl machr”, podotkl ještě Longodon, než se zabalil do deky a usnul. „Nebo třeba pani Tajemná. Na světě nejsou jenom chlapi”, ušklíbla se na
hobita malá slečna Wiki…
A pak již družina překročila hranice Karwellu. Tato země byla po občanské válce zbídačená,
všude byli vidět žoldnéři, v zemi kvetl černý obchod a pašování. Král Kestor, který svrhl bývalého vládce Blastora, nyní vládl za pomoci starého
krále Suliskera ze sousedního Lismorru. Velkou mocí vládli též starostové jednotlivých měst. Družinu, která mířila do města Sill, nalézajícího se
na jihu Karwellu u lismorrské hranice pod Trostanskými horami, však vnitropolitické problémy příliš nezajímaly. Dobrodruhům šlo hlavně o
vypátrání tajemného zasilatele výbušniny. Zastávky dělali jen na noc. A právě při jedné z nich, ve vesnici příznačně nazvané Mrzákov, se setkali
s podivným starcem. V této osadě se nalézal starobinec pro přestárlé lidi, o které se již nikdo nechtěl starat. Jeden obyvatel tohoto ponurého místa
se však odlišoval od ostatních. I přes pokročilý věk z něj vyzařovala důstojnost a vyrovnanost. Někteří z družiníků se s ním dali do
rozhovoru.
„Já viděl věci, které vy smrtelníci nikdy nespatříte. Viděl jsem západ slunce nad Marenským štítem, viděl jsem
pučící haluze v Celebrovém háji, slyšel jsem zurčení měsíčních kapek na Leknínovém jezeře, slýchával jsem smích a pláč na Mollgově dvoře
a viděl šiky jeho věrných pochodovat v bitvy, a korouhve jeho nepřátel, jak se řítily do hlubin. Pozoroval jsem plameny stravující všechno
živé i mrtvé. Pozoroval jsem nový život, jak se batolil po travnatých úbočích Trostanu. A pak opět Nové pošlapalo Staré, aby následně uvízlo
ve spárech Novějšího a Silnějšího. A prolitou krev smyl déšť. A i nejhorší hoře přebolelo a uťatá paže opět přirostla k tělu… Já viděl věci,
které již nikdo nespatří a všechno zmizí jako slzy v dešti… Jmenuji se Joachalent Sallent z Jalennu”.
Uchváceni touto řečí
nabídli Nurnští pomoc. Stařec jim za dobré slovo věnoval zbytek svých věci: skvostný meč a štít, stříbrný pohár, něco šperků a pytlík vzácných
semen. Snad poprvé ve své historii dostala družina něco pouze za dobré slovo. Následně Joachalentovi dobrodruzi slíbili, že až se budou vracet,
tak jej vezmou s sebou do Liscannoru.
Intermezzo 2
„Sympaťák, ten starej chlapík.
To by se mi líbilo, kdyby nám takhle každej něco dal, vlastně jen tak”, prohlížel si Joachalentovy dary Darlen Moorhed. „Jo, a ty dárci by nám to
mohli posílat domu do Liscannoru. Kdo se má pořád někde vláčet”, ušklíbl se Harez. „Říká Harez z Meze. Dyť ty nikde nebydlíš, tebe by Hlůva
stejně nenašel”, opáčil barbarovi Myšilov. „Tss, my barbaři sme votužilý a nepotřebujem baráky. Ostatně mám pocit, že ten tvůj barák vypadá
spíš jako chlív”, ohradil se Harez, ale Myšilov ho již neposlouchal, neboť se věnoval odsypávání vzácných semen z Joachalentova daru do vlastní
kapsy. „Vaše starosti bych chtěl mít. Zejtra dorazíme do toho Sillu a sem zvědavej, co budeme dělat”, posteskl si vůdce Burbbag. „Neboj, já ti
poradim, já radit umim”, usmál se na krolla jeho věrný přítel Darlen…
Následujícího dne se před družinou objevil Sill.
Staré město obehnané hradbami, které nesly stopy války. Družiníci se ubytovali se v hospodě U perutě a šli obhlédnout město a zjišťovat
informace, které by jim měly pomoci při pátrání po tajemném Bartoloměji Drápovi. Na jedné ulici je minul fanatický dav, který táhl povoz s
malým hrbatým mužem, odděným do purpurového roucha a s holí v ruce. Jednalo se o Jerguše Zvěstovatele, pomateného hlasatele nového světa
a boha Achrabata. Družinu místní informovali o tom, že tento pomatenec získal hodně přívrženců za občanské války, kdy se k němu přidávala
spousta uprchlíků a nuzáků. Náhle se ozval křik z nedaleké ulice. „Přepadli Peloucha! Přepadli kupce Peloucha! Maj rukojmí!”. Družina se
vymotala z fanatického davu a běžela udaným směrem. Dům byl obsazen několika ozbrojenci, kteří požadovali peníze. Pro výstrahu již popravili
jednoho z rukojmích. Okolo domu se motal dav čumilů a několik halapartníků z místní posádky pod vedením starosty Bubna. Nurnští se
nerozpakovali a zaútočili. Jejich akce skončila úspěchem, který byl zkalen pouze smrtí kojence Pařízka Peloucha, kterého darebáci použili jako
živý štít. Překvapením byla také precizní výbava pobitých hrdlořezů, jedovaté šípy a výbušniny. Nurnští se tak dostali do přízně místního
starosty. Tím byl člověk Buben, který si trpce postěžoval na stálý boj se zločinností.
V hospodě U perutě se nepodařilo najít žádnou
stopu, a tak se družina rozhodla prozkoumat oblast Mrtvé paseky, území přes které vedla, podle starosty, pašerácká stezka. A skutečně zde
dobrodruzi narazili na starého úchylného druida Gleriáše Hada, ovládajícího temné vědění Machraků. Souboj byl obtížný, Gleriáš povolal na
svou ochranu starý strom i oživlé kůže lesních šelem. A právě jedna z nich zabila kudůka Morna Hipsu. Dobrodruzi použili na odporná stvoření
zapálené lahve s olejem, z nichž jedna trefila také proradného druida. Hořící postava, proklínající Nurnské hrdiny, několik dobrodruhů ještě
nějaký čas strašila ve snech. Po chvíli však padla do prachu a Nurnští, překročivše zuhelnatělý škvarek, jali se prohledávat Hadovo obydlí, kde
nalezli množství pašovaného zboží a náznaky toho, že Mrtvá paseka sloužila skutečně jako překladiště pašovaného tovaru pro jistého
Bartoloměje Drápa. Družina pohřbila statečného Morna Hipsu a po příchodu do Sillu za něj vzala náhradu v osobách hobita Krubroka Krouka,
který toužil uplatnit své kouzelnické nadání, a sličné hobitky Violy Pelouchové, která toužila pomstít smrt svého malého
bratříčka.
Intermezzo 3
„Stejně, když vo tom tak přemejšlim, tak pořád nechápu,
proč nám nějakej místní darebák Dráp posílal tu bombu? Dyť nikdo z nás přece neni vodsaď. Dráp si tady pašuje a vydírá místní. Co je mu do
nějaký Nurnský družiny?”, rozčiloval se trpaslík Třaskatul. „Helejďte, a co když ten Dráp má víc jmen a používá je, jak se mu to hodí? Ostatně,
když už jsme u tý bomby, tak mě něco napadlo. Pamatujete si na Mondragonskej atentát? Na toho grázla Drapláka? Já to znám z Historie,
ostatně jako vy všichni tady, ale ten Draplák to přece tenkrát přežil, ne?”, zamyslel se Dyni. „Nepřežil. Všechny tyhle hajzly pobil Páin, rozsekal
je U hrocha”, namítl Harez. „Ba ne. Draplák mezi nima nebyl, ten utekl hned po tom vejbuchu. Hospoda Na provaze tenkrát vyletěla celá do
luftu. Většina těch, co to měla na svědomí, se vrátila do Liscannoru, zřejmě aby rabovala. A to se jim stalo osudný, protože Páin je tenkrát
rozsekal na cimprcampr. Ale Bukvoj Draplák mezi nima už nebyl, ten zmizel”, vložil se do debaty Darlen a pokračoval: „Podle toho, co se
povídalo, tak většině těch spiklenců šlo o pomstu a peníze, ale Draplák byl podle všeho fanatik, pro něj byly peníze prostředkem a ne cílem”. „Jo,
to je fakt. Podle všeho to byl takovej zamindrákovanej úchyl. Slyšel jsem, že to měl malý a vošklivý”, pousmál se Klabzej Myšilov. „Jak malý a
vošklivý? Jo tak…”, vyprskla Wiki a Viola se přidala. „Jo, a taky víme, že co se týče trhavin, tak to byl koumák. To zase všechna čest. Takže
možná, že to do sebe začíná zapadat, i když to taky může bejt všechno jenom shoda okolností”, zabafal z dýmky Dyni. „He, jestli to byl s tou
zásilkou skutečně Bukvoj Draplák, tak začínám mít motanici”, zahulákal Burbbag. „Motivaci”, opravil ho jeho věrný přítel
Darlen…
S posvěcením starosty Bubna pokračovali dobrodruzi dále v prohledávání okolí. Narazili i na bezvousého
trpaslíka Zrutala, který byl kdysi Bartolomějem mučen, protože s ním nechtěl spolupracovat. Zrutal měl od té doby takový strach, že si holil i
vous, což je u trpaslíka takřka nemyslitelné. Mezitím se ve městě stále častěji konaly srazy přívrženců boha Achrabata pod vedením Jerguše
Zvěstovatele. Družina také dopadla starostova písaře Jedlana, který měl přímé spojení na tajemného Drápa, jemuž podával informace o tom, co
se chystá. Náhle do sebe některé věci začaly zapadat. Ukázalo se, že Dráp a Jerguš jsou jedna a táž osoba. Po vypáčení informací z Jedlana
podnikla družina pochod přímo do místa zvaného Stržovna. Zde došlo k tvrdým střetům s lidmi Bartoloměje Drápa alias Jerguše Zvěstovatele.
Družina se dozvěděla od jednoho zajatce, který pro Drápa pracoval již řadu let, že Dráp má i další jméno. Bukvoj Draplák! Bukvoj Draplák,
odporná kreatura, podlý atentátník z hostince Na provaze z roku 1033. Nejhorší vyvrhel, který byl kdy členem Nurnské družiny. Draplák!
Zrádce a renegát! Bastard Debilní! Teď už bylo jasné, kdo poslal družině onu bombu do Liscannoru. Družinu posílil vztek a dál postupovala
vstříc zrádci. Boj byl však tuhý, vpředu jdoucí Darlen byl zajat a samotný Draplák mu odřízl oční víčko. Pak se však karta obrátila. Nurnští
vzali útokem poslední místo odporu, dovedně ukrytou planinu v horách, kde Draplák se svými přisluhovači, které verboval jménem boha
Achrabata, stavěl z pískovce obří sochu tohoto temného boha, který je však ve většině zemí znám pod jménem Skrekh či Skregh. Temný Skregh,
jehož temné učení začal Bukvoj Draplák již dávno uctívat. Sídlo Bukvoje Drapláka bylo vypleněno, ale samotný Draplák
unikl.
Zklamaná družina se vrátila do Sillu, který mezitím zažil plenění a řádění bezradných stoupenců Jerguše Zvěstovatele alias
Bukvoje Drapláka. Jednalo se spíše o neorganizovaný dav chudáků, se kterým neměla městská stráž větší problémy. Draplákova elita padla
vesměs ve Stržovně. Navíc pomatenci sami zanechali plenění a stáhli se k horám, kde se prý má zjevit samotný Achrabat. Nebylo problémem,
aby se tato informace dostala i k družině. Nurnští vyrazili na poslední boj. Stovky přívrženců Jerguše Zvěstovatele se utábořily pod horami a
zapálily vatry. A jejich idol skutečně přišel. Zraněný a zkrvavený Draplák mobilizoval dav, ale masa byla náhle zmatená a nevěděla, co si má
počít. Pak dorazili Nurnští. Hysterický Draplák proti nim poslal svou poslední zbraň, fanatiky opásané výbušninami. Ale ani ti nebyli příliš
úspěšní. Ještě naposled se Draplák pokoušel uniknout pomocí kouzelného lektvaru, ale družiníci byli tentokrát rychlejší. Draplák padl do zajetí,
a živý! A nikdo najednou nevěděl, co s ním. Slibovali mu tu nejkrutější smrt a těšili se na pomstu. Najednou byla před nimi vysílená a ubohá
troska, z níž jen sálala nenávist a nepochopení. Poražená bestie byla nakonec popravena a unavení dobrodruzi se obrátili na cestu
domů.
Intermezzo 4
„No, to teda bylo. Nakonec jsme ho dostali”, usrkl z korbele
Myšilov. „Hm, akorát mě to stálo málem voko. Řeknu vám, že to byl fakt perverzní úchylák”, posteskl si Darlen a upravil si umatlaný šátek,
který mu kryl zraněné oko. „Nic si z toho nedělej. Taky tě mohl potkat osud horší než smrt. U takovejch nikdy nevíš”, poplácal barbara po
zádech Dyni. „No jo, Drapláka jsme zabili a pomstili jsme ty mrtvý tenkrát z Mondragonu, ale stejně to bylo nakonec takový rozpačitý.
Pamatujete, když jsme zjistili o koho se jedná, jak jsme se pořád bavili vo tom, co mu kdo udělá?”, nadhodil Třaskatul. „Dyť to byl vlastně
chudák, zamindrákovaný hovado. Dobře jsme to udělali. A hlavně jsme mu před smrtí řekli, kdo jsme. To pro něj bylo to nejhorší. Voči mu
málem vylezly vztekem. A taky mám pocit, že si v tu chvíli nadělal do kalhot”, pokračoval Myšilov. „Stejně je to zajímavý. Pokud vim, tak mu
tenkrát v družině nikdo nic nedělal. Jasně, vobčas byla nějaká ta sranda, narážka, znáte to. Ale kdybychom k tomu takhle přistupovali všichni,
tak se povraždíme okamžitě. Že jo, tupče?”, obrátil se na vůdce Dyni. „Za to ti strhnu jeby, mrňavče drzej”, zašklebil se Burbbag. „Musel v sobě
dusit něco strašnýho. Třeba byl přidušenej při porodu, třeba v sobě měl démona, to nikdy nevíš. A tak jako my žijem z jídla a pití, tak jeho živil
vztek a mindrák”, pokýval hlavou Dyni. „Hlavně, že tu svini už nikdy neuvidíme”, uzavřel debatu Harez.
Ještě jednu
povinnost však družina splnila. Vyzvedla v Mrzákově Joachalenta Sallenta. Tak, jak mu slíbila. Doprovodila ho ještě jednou se pokochat
západem slunce nad Marenským štítem v Trostanských horách. A pak již dobrodruzi jeli domů do Liscannoru, s vědomím, že zlikvidovali strůjce
Mondragonského atentátu. Po příjezdu do Liscannoru byl Joachalent starostou Burbbagem ubytován doživotně v nejlepším pokoji hostince U
hrocha na účet obce.
Na Joachalentovo doporučení pak občané liscannorští zasadili uprostřed vesnice vzácná semena z jeho daru, a
již zanedlouho vyrostl vzácný Jantern, strom s kouzelnou mocí.
Někteří z dobrodruhů se rozhodli ještě jednou navštívit hostinec U
radosti, kde strávili tak příjemné chvíle, aby dali odpočinout znaveným tělům. A co se nestalo? Barbar Harez měl opět neuvěřitelné štěstí a
vyhrál noc s Perlou Karwellu…