Lyškánora 55
* Motta tohoto čísla * Je tma, och, temné nic * Heft je jako moj syn * Ty zakrslý primitive... * Bezhlavě rubaje toporem... * Houbaři * Ondy * Za chvíli jedem * Hej Ladó * V krajinách pohanských * O tom, jak se Gerllod Moskyt rozhodoval o svém budoucím povolání pod dohledem svého slavného otce * Pojednání krátké o vůdcovských schopnostech Gwardita Riena * Závěť Rollandy Rugornské * Starostenské novinky * Pod čarou *

Dešten 1066
Motta tohoto čísla

„...To je strašný, ztratit se ve tmě v cizím moři..."
Klabzej Myšilov

"...Já nečtu, já si prohlížím..."
Rien Gwardit

"...Doufám, že budeme táhnout za jeden provaz. Každej za jinej konec..."
Rien Gwardit
"...A na tom provaze potáhnem Horáce..."
Bolbuch

"...Je to člověk nebo von?..."
Gerllod Moskyt

"...Já se koukám do toho světla s tou kuší..."
Horác Lipový

"...Hele, první tenhle rok..."
Hrobník Dolwen o smrti Fionna

"...Sou dva. Sou to lidi a jeden je trpaslík..."
Rien Gwardit

"...Pěstuje se tam jídlo..."
Rien Gwardit

"...Kam zmizeli ty lidi? Zmizeli beze stopky?..."
Frynn Konopka


Je tma, och, temné nic

Klabzej Myšilov

Je tma, och, temné nic
a srpku půlměsíc
v něm větev, silueta - sýc
hou, hou, hou
houká sova tmou
Cosi karasí se pěšinou
hle, jakás divná osoba
jen pytláku se podobá
Tu strne jako neživá
zadrnčela tětiva
pic... pic... pic...
střela kalená
skolí jelena
Je ticho, sípot plic
Hoj
až příliš, příliš snadný boj
Znenadání šup, šup, šup
že by šustil starý dub?
Náhle hup
klackem rub
praští chrup
z něj letí zub
...a další zub
jak roztržený pytel krup
a zbitý trup
natošup
žuch bezvládně do jedlých hub
pak na něj vlhký sandál dup!
Hoj, hoj, hoj
mě se boj!
Jsem brunátný a rozhněván
já, mocný Klabzej, lesů pán!


Heft je jako moj syn

Na následujících řádcích si můžete přečíst rozhovor s váženým trpaslíkem Bolbuchem. Myslím, že jeho zpověď je velice zajímavá a úpřímná. Posuďte sami - G. M.


Bolbuchu, ty jsi již přeci jenom trošku v letech. Zajímalo by mě, co přiměje takového kmeta k tomu, aby se na stará kolena stal dobrodruhem?

Tož, to víš. To byla jako tak, jako že náhoda, než cokoliv jinýho. Roztloukám si šutry, silnice..., přemýšlím, kde budu zítra spát, přemýšlím co budu jíst, přemýšlím kam se vrtnu na zimu. No, náhoda mě přivedla Nurnským do cesty. Tož som ju chytil za pačesy. Jako celý život.

Mohl by jsi trochu povyprávět o tom co jsi dělal předtím než jsi se přidal k Nurnské družině?

No, to by byla... No, to by vydalo na celé knihy. Já si nemóžu všechno pamatovat, že. To..., tož som byl mladší, tak som robil všelicoš. Tož když chceš vědět co som všechno robil, tak třeba na dole som robil. Né kopača, tož jenom pomocníka, tož jako hlušinu som vozil a nářadí podával a tak. Tož mal som tehdy pred sebú skvelú kariéru, ale stalo se. Život se mnú zamet. No a pak sem se už protlúkal, jak to dalo. Tož třeba u šmita sem helfoval. Tož na stavbách som pomáhal, tož v lesích som sa skrýval. No a pak v podstatě som sa protlúkal jak se dalo. Občas v šatlavě, občas na cestách, občas som třeba i v zemědělstvu robil. Tož ale enem přes léto. No, inu jak se dalo.

Nurnští tě potkali na jedné cestě v Gwendarronu, kde jsi coby trestanec pracoval na stavbě cesty. Za co jsi byl odsouzen? Předpokládám, že to nebylo nic vážného, když vás nikdo ani nehlídal.

Tož nééé trestanec. Ja som nikomu neublížil. Tož občas som sa napil a v hospoďa sa popral, ale trestanec to nééé. Trestanci sú taký co, co vraždí lidi. Ja som enem měl za úkol robit cestáře. Tož a až súdca uznal za vhodné, že už dlouho toho bylo..., tož byl sem odkován. Ale trestanec nééé... (smích).

V Nurnské družině byl již v minulosti tvůj syn Bušchal. Je jistě paradoxem, že v družině byl nejprve syn a pak teprve jeho otec. Mohl by jsi nám o něm něco povědět. Například kdo byla jeho matka?

Tož to, že ste znali Bušchala, to byl pro mňa..., to bylo pro mňa znamení. To byl taky jeden z důvodů proč som k vám tak přilnul. A samozřejmě..., protože ste dobří chlapíci. I ty Gerllode, ačkoliv máš občas hubu pěkně prořízlů. Ale i teba mám rád synku. Na co že ses to ptal?

Ptal jsem se na tvého syna Bušchala, na to co dělal a na to kdo byla jeho matka?

Tož Bořina, jeho matka. Slunce mojho života zhaslo tak brzo. Ale... Bušchal byl moj jediný syn. A Bořina..., tož země si ju vzala když se Bušchal narodil. On jak to tak občas bývá..., on byl příliš veliký a Bořina mě opustila. Tož ale co sa spolu stretněme v síních tam..., tam ve skále.

Tak přejdeme k veselejším věcem. Jsi znám tím, že alkohol rozhodně není tvým nepřítelem. Kdy jsi s pitím začal a kolik toho průměrně vypiješ, řekněme za den?

Tož to byl důvod proč som prestal robit v dole. Protože když Bořina mě opustila..., priznám sa, že s té doby si toho mnoho nepamatuju. Už je to opravdu, opravdu dávno, ale hm... no vypil som tak několik lahví.Móžem si dať závody, chceš-li?

Raději ne, asi bych prohrál. Tak trochu navážeme na předchozí otázku. Jak vzpomínáš na nedobrovolný více jak dvoutýdenní pobyt družiny v člunu uprostřed moře. Jaké to je být tak dlouho bez vody a hlavně bez alkoholu.

Tož ja som sebú měl, měl sem sebú zásobu (úsměv), ale tož došla. Víš Gerllode, až budeš starší, nebudeš potrebovať tolik piť. My starší ľudé nepotřebujem tolik vody. A nesl sem to v podstatě eště dobře, dá-li se tak říct po čtrnácti dnech na moři. Nesnáším totiž vodu. To by mě nikdo nepřinutil, třeba skočit do vody jen tak. Ale bylo to opravdu nepříjemné. Tož ale stalo se a vzpomínáš-li si, vesloval jsem dokuď do šlo. No ale, aby sme se tam zase někdy nedostali. Já bych sa držel od moře co nejdál.

S družinou jsi zatím nešel tolik výprav jako někteří jiní. Přesto mohl by jsi říci jaký je tvůj největší zážitek na výpravě?

Největší zážitok? Velký dojem na mě udělalo měso Maghreb. Tož tam bych jednou chtěl dožít. Opravdu klobúk dolů, trpaslická práce a ačkoliv na všem je něco shnilého, Maghreb mi přišel jako nejkrásnější město, které jsem na světě viděl. A jinak..., no nedlóho poté sme se střetli s těmi pavúky. To bylo opravdu nechutné. No uidíme..., kam nás zase zavanou naše kroky.

V dražbě jsi nakoupil ohromné množství různých zbraní a i během výpravy rád vláčíš hotový arzenál. Zdá se, že jsi zbraněmi přímo posedlý, nebo je za tím něco jiného?

Tož zbraně patří k chlapovi. S holými pěstmi se zmůže hodně, ale iba zbraně ze kterých si můžu vybrat to dá člověku pocit jistoty a jak sem říkal, helfoval sem u šmita. Tož tenkrát sem měl v ruce pár pádných zbraní. Ale ty který mám teďka, který dřív patřily slovutnému Turukosovi, kterého držím v najvyšší úctě, ty se mi opravdu líbí. Ale chtěl bych říct, že nevláčím toho tolik sebú zase na výpravu. Tož doma si vyberu to nejlepší co mám a to si vezmu sebú.

O většinu tohoto vybavení jsi přišel ve hře v kostky. Je to pro velká ztráta nebo potěšení ze hry bylo pro tebe větší?

Tož dyť si mi to zase vrátil, Gerllode (smích). Nepřišál sem vo to. A víš, co. Mám doma něco kolem dvaceti mečů, šavlí, sekyr, různých jiných věcí. Já na tom nějak nelpím. Tož férová hra, patří sa něco vsadit. Nemyslím si, že bych byl ňákým způsobem, jak vy říkáte vy ludé, pošetilý a zbraně sbíral z ňákého plezíru nebo tak..., prostě mám rád doma hodně zbraní. Postavil som si dom. My říkáme zemnicu. A urobil som si tam sklad. Tam to vypadá moc pěkně. Samé železo.

Zajímalo by mě co jste s Heftem Tarasem během poslední cesty neustále prozkoumávali. Je pravda, že jste hledali rudy a nerosty? Souvisí prospektorství nějak s tím, že jsi coby trestanec roztloukal kamení? Hodláte případný nález nějak zpeněžit? Prospektorskou mapu třeba prodat?

Tož..., my trpaslíci to máme v krvi. Jako vy ľudé máte..., ech nechme toho (smích). Zajímá nás co kde roste za skálu. Je to také..., také silné. Co kde prýští za žíly a zpeněžit? Tož za všém só peňáze, ale spíš by mě lákalo narazit jednou na opravdu silné, dobré ložisko. Založit si tam vlastní ďouru. Heft k tomu má taky vztah, já som kedysi robil na dole. Tož je to takový malý sen.

Teď přijdou takové ty tradiční otázky. Přibliž ostatním z nadhledu tvých požehnaných let svůj pohled na ostatní družiníky.

Co to je za otázku?

Ta otázka tady byla vždycky.

Tož nemůžu na ní odpovědět tak, aby sa někdo neurazil nebo abych někoho nechválil víc než někoho jiného, kdo by si to třeba také zasloužil. Tož jenom mohu říct, že Heft je jako moj syn. Znamená pro mě opravdu hodně. A ostatní? Tož je to dobrá parta. Občas samozřejmě jako všude vyskytnů sa ňáké třenice, zvlášť když lidé su taký veselí jako si ty (smích). Ale tož parta lidí z Liscannoru a tož ňáký ten člověk taky z Vranigostu mi připadají jako správní chlapíci.

Co ještě očekáváš od života? Peníze, slávu, bohatsví, ženy nebo něco jiného. Teď jsi si postavil dům, začal jsi žít krásným životem.

Tož přiznám se, že život sa hodně změnil. A je v něm spousta věc, které jsem dřív neměl. Třeba peníze, v životě jsem neviděl ani tolik peněz co mám teď. Ale nemyslím si, že to by znamenalo ňákou slávu, moc..., prostě chtěl by sejít z tohoto světa jako rovný muž. A nic jiného si od toho neslibuju. Bylo by dobré, kdyby člověk vykonal něco smělého, skvělého, velkého. Tož aby za o něm až tu nebude také vyprávělo, ale není to co bych si mohl slibovat od života.

Tak jo. Díky.


Ty zakrslý primitive...

Tento dobový dokument byl nalezen v rezavém pouzdře při jarní orbě na nově zakoupeném Myšilovově pozemku. Dle starých záznamů ve starostenské knize místo nálezu kdysi patřilo do majetku nechvalně proslulého Herberta z Álfheimu. Dopis, starý drahně let, byl adresován dnes již zesnulému Páinovi z Nórienu, ale nikdy nebyl pisatelem odeslán.


Ty zakrslý primitive,

za to, že si nedovedeš udržet pořádek ve své "rodině" (mám-li tak nazývat toto sodomické spojení) si můžeš sám. Vzpomeň si, jak tenkrát v Pitkovic hospodě jsem tě před tím varoval. Nyní přicházíš s nějakými ničím nepodloženými obviněními. Snažíš se mi vyhrožovat. V naší zemi, pokud je mi známo, panuje král a zákon, a proto tvůj dopis postupuji královské justici a budu žádat před soudem o tvé potrestání (mimochodem za křivé obvinění se prý trhá jazyk). Hodláš-li se mi za toto "nedorozumění" omluvit, jsem ochoten na celou tuto nechutnou záležitost zapomenout.

S úctou
Herbert z Álfheimu,
kouzelník

P.S.: Jak můžeš vědět, že tvoje psaní se nedostane k těm chudáčkům tvorečkům, k těm hobitkám, jinou cestou? Mám na mysli třeba tu osobu, co ti pomohla sesmolit ten paskvil. Jistě uznáš mé právo se domnívat, že jsi při tvých chabých mentálních schopnostech toto veledílo světové literatury zplodil sám.


Bezhlavě rubaje toporem...

Klabzej Myšilov

Bezhlavě rubaje toporem do lidí
pro krve gejzíry doslova nevidím
pro krve cákance jsem skorem slepý
dlaně jsou mazlavé, vlasy se lepí
Žaludek chystá se okolí pohostit
zvedaný zápachem vyhřezlých vnitřností
brodím se zhnuseně bažinou trupů
krev se mi vpíjí do kůže a chlupů
Zadnice od strachu celá je stažená
taková tedy je krajina kýžená
toto je rekova krajina snová
k popisu dalšímu chybí mi slova


Houbaři

Klabzej Myšilov

Houbaři pojedli barevné houby
ve tvářích zsinali, ztuhly jim klouby
hrdla se sevřela prazvláštní křečí
o stromy opřeni blijí a klečí
Potupně zkrouceni šavlují po lese
nářek a sténání k mým uším nese se
vidím je zbrocené studeným potem
těžko to shrnouti výstižným mottem

Nezváni vkročili v posvátná území
vrátit se toužili s plnými nůšemi
hub, které uloupí lesnímu pánu
jež mínili prodati v houbařském krámu
Však byli tak lakomí, tihleti bídníci
že nežli se nasytit se sádlem krajíci
z kořisti vybrali škaredé kousky
v domnění, že jde o neškodné klouzky

Takže tam ve mlází cpali si bachory
vulgárně říhali bez kouska pokory
a byli tak pitomí, slepí jak krti
u hub že přehlédli kalichy smrti
Však vůle Smrkena po právu měří
což kvituji s povděkem, maskován v keři
že houbaři, kteří už sčítali zlatky
zemřeli potupně zalknuti zvratky

Když poslední z cizáků ve mlází dodýchal
znovu se stromoví vhroužilo do ticha
v závoji poklidu zaslech jsem maně
vábení jelena, odpověď laně
A já, posel Smrkenův, vpíjel tu noblesu
pak vepsal jsem do svého druidského notesu
kratičkou poučku, poznatek malý:
‚Nechoďte do lesa, když nejste znalí'


Ondy

Klabzej Myšilov

Ondy jsem lenošil za statným bukem
když z houští vyběhl dlouhý chlap s lukem
a jak se objevil, tak zase zmizel
mám já to s pytláky odvěkou svízel

A tak jsem pytláka stopoval, nevěda
zdali mi v revíru neklátí medvěda
po druidsku rozezlen chtěl jsem ho sejmouti
včil ještě netušíc, jak mne on zarmoutí

Ne však on, to spíše totožnost mužova
vždyť šlo o Fionna, synáka Aeddova
kterýžto po ránu hulákal z paluby
aby mu nalovil kus žvance do huby

Jak známo, starý pán nemá se ku práci
celý den rozvalen v loďce se kymácí
kolébán mírnými přílivu proudy
od slunce všecek má malátné oudy

Rázem jsem pochopil, že ten muž v džunce
toužíc po voňavé medvědí šunce
k pytláctví nabádal ubohé své děti
a Fionn pak, jeho syn, že je spíš obětí

Jak jsem ho sledoval, lepil se na paty
pomalu vysychal můj kalich odplaty
toužil jsem zlomit hůl nad lumpem drzým
leč do očí studených vytryskly slzy

Nakonec dřepěl jsem na skále pod věží
usoplen od pláče sledoval pobřeží
kde Fionn předával úlovek sporý
nějaké ku smrti ubité tvory

Až příště lehnu si pod ňákým bukem
a z houští vyběhne tenhle kluk s lukem
jenom se zavrtím, převalím na bok
Fionn má výjimku, nepsaný nárok

Kdyby však místo něj spatřil jsem Aedda
sáhl bych po holi a zařval: "Běda!"
dál by mé chování bylo dost divoké
lesy jsou temné a strašlivě hluboké


Za chvíli jedem

Klabzej Myšilov

Vstanu a zabalim baťoh z poctivý kůže
ze spíže vytáhnu salám a pecen chleba
nacpu tam veteš a všechno, co hodit se může
posnídám zbytky, co zbyly mi od oběda

Přes hlavu přetáhnu kabát a dlaní si ulíznu vlasy
nasadim klobouk, co zdobí mě už hodně let
na nohy nazuju sandále nejlepší klasy
zavážu tkanice a můžu jet na vejlet

Za chvíli jedem
na vejpravu
za chvíli jedem
na vejpravu

Ještě natáhnu tětivu do luku, spočítám šípy
zkusmo si vystřelim do dveří od ložnice
vyberu nějaký korále, abych se líbil
špinavý nádobí naházim do police

Nakonec zaskočim do chlíva, naposled nakrmim prase
přečtu mu pohádku O hloupým čuníkovi
kterýho zlej řezník Jelito uvěznil v base
jenže už musím běžet a tak mu to nedopovím

Za chvíli jedem
na vejpravu
za chvíli jedem
na vejpravu

Ve spěchu načmárám na kousek papíru kdo vlastně jede
a nad těma jménama vykoumám, komu dám hlas
vedoucím výpravy může bejt totiž jen jeden
ale na ňáký složitý komploty nemám už čas

Takže vezmu hůl a před svým odchodem nalíčím pasti
kvůliva lasicím a nočním loupežníkům
v dětství mě pantáta učil železa klásti
když bylo na ňákej čas třeba opustit dům

Za chvíli jedem
na vejpravu
za chvíli jedem
na vejpravu

Konečně s přípravou spokojen na dvorku pohladim koně
kterej mě pozdraví cvakáním kopejtkama
než přivážu sedlový vaky tak shejbnu se pro ně
a lehce mi zakřupe v kostech pod lopatkama

Nevadí - zaklapnu závoru, do očka zarazim kolík
letmo se rozloučím, ale jinak jsem na pohodu
v tom vidím souseda, kterej se pozeptá: "V kolik?"
já řeknu: "Za chvíli", nahodim baťoh a du

Za chvíli jedem
na vejpravu
za chvíli jedem
na vejpravu


Hej Ladó

Klabzej Myšilov

Tenhle příběh už je starej mnoho let
ale chtěl bych vám ho přesto znovu vyprávět
i když se časy nenávratně mění
Je o chlápkovi, co se Ladot jmenoval
co měl lidi rád a tvrdě pracoval
a o jeho každodenním snění

Vždycky navečer takhle po práci
v chudý chajdě se stolem a matrací
pad na pryčnu a místo aby zíval
Pohlíd do nebe, co měl nad hlavou
měl totiž z nedbalosti střechu děravou
a takhle si ten malej kudůk zpíval

Hej hej hej Ladó
hej hej hej Ladó
hej hej hej Ladó
hej hej hej hej

Jednou vám tak na posteli tvrdě spal
najednou kde se vzal tak tu se vzal
vcelku živej sen o funebráckým voze
Měl rychlý kola s černou obručí
co do zatáčky vždycky táhle zakňučí
a když nadskočí, tak péra křísnou o zem

Tak do kozlíku se vám ten chlap vysoukal
na nějaký ohledy, na ty moc nekoukal
a rozjel kola tý svý černý káry
Zatáčky po dvou bral, kde nemoh po čtyřech
až i sebevrahům tohle vážně bralo dech
a kdo neuhnul, z toho zbyly jenom cáry

Hej hej hej Ladó
hej hej hej Ladó
hej hej hej Ladó
hej hej hej hej

Takže v tom snu, když se někde v dálce zvednul prach
úplně každej dostal neuvěřitelnej strach
a bez pardónů do pangejtu skočil
Tam držkou v blátě cvakal zubama
prosil a oháněl se všemožnejma bohama
a nakonec i do kalhot si močil

A šťastnej kudůk mlátil koně opratí
a smál se těm, co močili si do gatí
takže v tomhle směru sotva by se nudil
Jenomže sen to je nebetyčná potvora
co v nejlepším jak chleba jednou okorá
vždycky nad ránem se Ladot Chinský vzbudil

Hej hej hej Ladó
hej hej hej Ladó
hej hej hej Ladó
hej hej hej hej

Tenhle příběh je vážně starej mnoho let
ale musel jsem ho přesto znovu vyprávět
i když se časy nenávratně mění
Byl totiž o tom, že sny maj jistý výhody
a rozlejvají v duši kalich pohody
ale že jsou to střípky skutečnýho dění


V krajinách pohanských

Klabzej Myšilov

V krajinách pohanských, v prašivém Detoru
v chatrči z vepřovic uprostřed úhoru
žil malý chlapeček a jeho rodiče
od slunka do slunka tlačili na rýče

Celé dny shrbeni nad rýčů topory
z rozkazu sklízeli pro Chába brambory
a že jich v tom roce nebylo dostatek
přijeli výběrčí a chtěli úplatek

Jenomže těžko brát, kde nejsou peníze
tatínek zesinal a předák revize
vynesl rychlý soud: Tihle dva jsou vinni
z uřknutí Chábovy posvátné plodiny

Zatímco tatínka vplétali do kola
malého chlapečka stříhali do hola
zatímco mamičku pálili železy
chlapečka verbíři poutali řetězy

Když duše rodičů odlétly docela
vozy už vyjely a víska hořela
za pár dní sirotek zřel divné ohrady
a za nimi baráky mukurské armády

Verbíři s chlapečkem vjížděli do brány
zelený praporec pleskal se nad stany
a z toho praporu, jak hrůza bez jména
hrozila zaťatá rudá pěst vztyčená

Rudá pěst opice drapla ho do spárů
pro slávu Chába a čtvrtého ježgaru
a tak jej cvičili ve sběrném táboře
klackem a kopanci učili pokoře

Do roka ukuli z chlapečka zbrojnoše
v mundúr pak, který byl mrtvými obnošen
pyšně ho navlékli, přidali k úboru
šavličku, onuce, deku a čutoru

O pravdy hodinách tloukli mu do hlavy
jak krmit Žluťáky bošlevem krvavým
a že jim žluťáctví vyjde dost předraze
zpečetil v slavnostní vojenské přísaze

Pak už jen plešaté chlapečky třídili
v bojové jednotky, úderné oddíly
velitel zatroubil a vojsko běsnící
hnulo se umírat k východní hranici

Před bitvou vojáky rozvili v rojnice
k útoku zavelel mocný hlas polnice
a jak byli Chábovi vojáci zavilí
do pole vyběhli a šavle tasili

Jenomže Žluťáci maj ostré mačety
a jejich jílce jsou zářezy posety
aby ty zářezy patřičně zmnožili
rubali zběsile a hlavy kosili

Kam oko dohlédne krvavé bažiny
kde mezi živými nezbyl tu jediný
a zděšený chlapeček vylézá ze křoví
obličej od krve celý má nachový

Však také je nachový ze vší té marnosti
z odporu k chábovi, k mukurské vrchnosti
a jak se rozhlíží něco v něm dozrává
zaječí úmysly, nálada prchavá

V té chvíli zlomové prožitkem utužen
rodí se pomalu chlapeček do muže
nikomu nedlužen odchází z příběhu
však ze strachu raději dává se do běhu

A v chatrčích z vepřovic v krajinách mukurských
zástupy vlasatých chlapečků přejde smích
až jejich rodiče nesklidí brambory
a vlast je povolá v armádní tábory


O tom, jak se Gerllod Moskyt rozhodoval o svém budoucím povolání pod dohledem svého slavného otce

Tato píseň není z mé tvorby, na písně a poezii jsem příliš tvrdý, ale přesto jsem se ji rozhodl zveřejnit v Lyškánoře. Vyslechl jsem ji při jedné veselici v Nurnu a natolik se mi zalíbila, že jsem napříště do taštice přibalil pergamen a kousek uhlu a sepsal jsem tato slova. Hrála ji nějaká skupina ze severu nebo z Lybbsteru, žel jméno si již nepamatuji. Píseň myslím jen v žertu a doufám, že se bude i vám líbit, jako mně.
(Menhorian Blathel)

Vojákem být - jaká čest
boj ztvrdí rys i sval i pěst
Kdo k vítězství chce vojsko vést
ten dočká se jen slávy
Za vítězstvím žeň se dál
dbej, abys vždy v čele stál!
Vojna ztvrdí pěst i sval
a mozek ztvrdne záhy

Gerllod Moskyt byl tvrdej chlap
jó, tvrdej chlap a žádnej srab
když nepřítele v boji drap'
tak byl s ním vždycky amen
Při souboji dostal křeč
protivník vyrazil v zteč
však při výpadu zlomil meč
o játra jako kámen

Čím chceš být řekni, synku můj
dnes rozhodni se stůj co stůj
Víc doma planě nelelkuj
a nezahálej stále
"Chytrý nejsem, to vím sám
také k práci odpor mám
na vojnu se tedy dám
a budu kapitánem


Pojednání krátké o vůdcovských schopnostech Gwardita Riena

Klabzej Myšilov


"…Je to jen pohádka, pohádka zmatená, veskrze tuctová však s dobrým koncem. Bylo i nebylo, ale spíš bylo a bylo jich osm. Osmero hrdobců ze země daleké, osmero bratříků s čepelemi, co pletli se do věcí, aby se popletly, a co osud namíchal aby se nestalo, či aby se stalo, leč úplně jinak. V té zemi nezemi tradice klanové kázaly nad rakví vojvody velkého nového vyvolit ze středu klanů. V každém z nich tomu, kdo urozen, po právu bylo mu zdvihnouti pravici nad hrobem pro muže srdci mu blízkému. Tak klanoví vazali přístupy ku hrobu střežili by přišedší hlásači z klanů jim nevhodných byli radš zajati, zmučeni, ztlučeni a miska vah ku nim pak spíše se klonila, než by se klonila kdyby je nechali. A takto smýšleli i jiní klanové a kuly se pletichy a líčily pasti. A v této náladě dosti už zmatené přijeli bratříci z dalekých zemí a čepelí zvonili a hlásače honili, až z toho málokdo byl vskutku moudrý. Nakonec vojvoda velký byl vyvolen a anobrž jist si byl, že by tak nebylo, kdyby tu statečných cizinců nebylo, předvolal bratříky a jal se je odměnit. Byly tři truhlice poctivé dubové, co skrývaly posvátné poklady klanové, a tyto poklady byly i tříděny. První z nich patřila klanovým rubačům, ve druhé dřímaly bezmegy mágů a třetí, nejprostší, skrývala bukvice a různé posvátné druidské to objekty. Jednu z těch truhlicí mohli si bratříci pro sebe vyvolit a odvézt domů. Jen jednu truhlici před nimi ležící, jen jednu jedinou a žádnou jinou…"

Nurnská družina toho dne stála před posledním úkolem. U nohou osmi znavených mužů ležely tři truhlice. Jen jednu si mohli vybrat a odvézt jako odměnu za služby vykonané. O obsahu nebylo mnoho známo, jen obecná informace (zčásti i vydedukovaná a silně zjednodušující), že první skrývá především předměty válečnické, druhá spíše pro kouzelníky nebo lidi prahnoucí po vědění a třetí dle původu pravděpodobně druidská. Pro úplné zjednodušení jim říkejme v předem uvedeném pořadí truhlice A, B a C. A pro ještě věrnější dokreslení vcelku jednoduché situace si představme jako vůdce družiny Riena Gwardita. Vůdce družiny měl plné právo vybrat kteroukoli z truhlic a bylo by hotovo. Nicméně vůdce Gwardit toto riziko nepodstoupil a rozhodl se nechat volbu na družině jako celku, proti čemuž samozřejmě není co namítat a jedná se o běžnou praxi. Co se však pod taktovkou Riena Gwardita dělo dále, lze nazvat fraškou a zasmát se, ale já ty údálosti v žádném případě neberu jako úsměvnou historku k pivu, ale jako velmi nebezpečný příklad pochybení vůdce, které by se nám, Nurnským, jednou mohlo ošklivě vymstít.

Předem bych chtěl shrnout, že v celkové váze hlasů truhlice A měla největší preference, truhlice B stála z hlediska zájmu v závěsu a o výběru truhlice C nešlo ani mluvit, protože zájem o ni nestál za řeč.

Rien Gwardit, a to je známo, je hnán sžíravou touhou po vědění a ta jej již nesčetněkrát zaslepila natolik, že se choval s prominutím jako smyslů zbavený. Vzpomeňme namátkou třeba na události v Černé knihovně mukurské nebo v kraji islaverském. Rozhodl tedy, že bude rádoby lidový a že se bude hlasovat veřejně a každý má právo jednoho hlasu. O čistotě důvodů by se dalo, vzhledem ke známým faktům a událostem následným, široce polemizovat. Vedl poznámky a začal hlasovat jako první. U truhlice A udělal dvě čárky a na můj údiv prohlásil, že vůdce má vždy dva hlasy. K tomu mu horlivě přitakávali álfheimští našeptávači Múr a Davýr, kteří byli zřejmě v konjunkci. Nemám nic proti rozhodnutí vůdce, pokud se neodvolává na neexistující tradici. Tradice je něco, co vzniká a tříbí se v delším časovém horizontu, a pro ty, co ji ctí, má pozitivní efekt. Jinak by ji nikdo nectil a samovolně by zanikla. Výsledek hlasování byl špatný. Čtyři hlasy pro truhlici A, čtyři pro B a pro truhlici C jen jeden. Tato patová situace, uměle vyvolaná vůdcovou snahou po vítězství truhlice jemu blízké a tedy urputným prosazováním dvou vůdcovských hlasů za každou cenu, ochromila družinu prudkou hádkou o zaběhnutých tradicích. Aktivita našeptávače Múra značně vzrostla. Rien Gwardit se rozhodl, že to zkusí jinak. Neměl snahu vše rychle vyřídit, ale zaslepil jej mamon. Výsledek byl zrušen. Nově hlasovat se nebude standardně, tedy každý dá jeden hlas, ale systémem který známe z prvního kola vůdcovských voleb. Už to je samo o sobě zdlouhavé. V prvním kole vůdcovských voleb se volí až tři priority, které případně získávají tři, dva a jeden hlas. Minimálně jednu prioritu je třeba zvolit, funguje zde však instance neplatného hlasu. Neplatný hlas přišel jeden od člověka mdlého, který složitost volby nepochopil a zmaten jejich kecáním do věcí družinových volil místo truhlic jména našeptávačů Múra a Davýra. Dále se stalo pochopitelné, s čímž možná Gwardit počítal nebo to ponechal náhodě - začalo se s hlasy široce spekulovat. Moje spekulace byla v tom, že jsem volil jedinou prioritu, tedy tři hlasy pro truhlu C (ostatně jak je při volbě vůdce běžné). Jelikož se můj lístek sčítal jako poslední, byl už průběžný výsledek veřejně známý. Gwardit rozhodl, že musím rozdat nepoužité zbylé hlasy mezi ostatní truhlice, což jsem pochopitelně učinil zcela cíleně. Asi v skrytu duše doufal v něco, co se stát nemohlo. Co mě zarazilo byla skutečnost, že "lidový" vůdce Rien Gwardit konečný výsledek přijal a stvrdil. Na základě výsledku vybral truhlici C. Dle mého názoru toto hlasování bylo ještě větší fraškou, než to předchozí.

Pokud to tedy shrnu. Díky vůdci Rienu Gwarditovi nebyla družina poměrně dlouhou dobu schopna jakékoli akce. Zmítána vášnivou hádkou nebyla vůbec s to vnímat okolí, a tím hůře, že okolí bylo álfheimské. Konečný výsledek, který vůdce vynesl, nebyl vůlí naprosto drtivé většiny družiny včetně vůdce samotného. Pouze jeden člověk mohl být spokojen. Dobře, z výsledku bych mohl být spokojen i já. Mohl bych být, ale nejsem, a to z důvodů naprosto odlišných než jsou důvody posledního vůdce. Zcela po právu měla být vybrána truhlice A, a to bez průtahů a zbytečných hádek. Anebo se vůdce měl zachovat jako chlap a vzít tu, po které tolik toužil. Ale zvolit ze tří cest tu nejhorší, tomu holt říkám pravé "moorhedovské umění". Dále bych chtěl zcela otevřeně říci, že vůdce, který svým rozhodnutím způsobí pat a ještě jej v nepochopení v jedné ze svých nejzásadnějších odpovědností přiživuje a protahuje, pro mě není vůdcem, ale stává se nevyzpytatelným a nebezpečným elementem.

Jelikož však vnímání odpovědnosti vůdce je spíše věcí citu, anobrž se pohybuje v rovině morální a pocitové, je mi jasné, že dotyčný pan postřelený nepochopí, nad čím že tady vlastně lamentuji. Vzhledem k páně Gwarditovým chorobným projevům chtíče je mi také zřejmé, že dotyčný je stižen občasnou sníženou schopností vnímání podstaty problému a svým způsobem nemůže za některé své konání být takto souzen. Zřejmě by bylo moudré, aby dobrovolně podstoupil odborná psychická cvičení. Chtěl bych však apelovat na ostatní družiníky, aby to, co se stalo, nebrali na lehkou váhu a pokusili se nad slovy zde napsanými alespoň zapřemýšlet. Zapřemýšlet nad tím, proč je vůdce pro tuto družinu nutností. Při zmíněných úvahách se dá dobrat odpovědi, k jakému přirozenému účelu má instance případného zdvojení vůdcova hlasu sloužit především. Její síla je právě v tom, že slouží všem zúčastněným, a ne pouze jednomu jedinci, jak se stalo a jak je popsáno v tomto krátkém pojednání. V pojednání krátkém o vůdcovských schopnostech Gwardita Riena.


Závěť Rollandy Rugornské

Tak jest psáno v dobovém dokumentu, který při nedávném rozvodnění liscannorského potůčku ležel několik dní na samém dně, aby byl opět vyzvednut, osušen a nedlouho poté i otevřen.


Já, Rollanda Rugornská, rozená Rhyderská, občanka Liscannoru, majitelka polností a hostince U hrocha, žádám tímto listem o naplnění své poslední vůle.

Z důvodu jeho nehezkého vztahu k blízkým příbuzným vyděďuji svého jediného syna Rhynna Rugornského.

Svými jedinými univerzálními dědici ustavuji Eleanor Rugornskou a Haarduna Rugornského, děti strýce mého zesnulého muže Jacoba. Pokud by oba dva byli naživu a byli by duševně svéprávní, majetek by se dělil následujícím způsobem.

Dům v Liscannoru a polnosti včetně živého i neživého příslušenství odkazuji Eleanor Rugornské, která jako jediná je po stránce bydlení nezaopatřena.

Hostinec U hrocha včetně příslušenství a závazků odkazuji Haardunovi Rugornskému. Peníze nechť jsou rozděleny mezi oba dva napůl.

Svému synovi odkazuji, že jsem jej vždy milovala, stejně jako jeho otec, a věřím, že konečně pochopí, jak jej touha po majetku zaslepila.

Léto 1055
Rollanda Rugornská


Starostenské novinky

Getd z Ruindoru


1) Dalšího přírůstku se dočkala starostovic rodina v podobě syna Gawina. Vesnice opět ožívá dětským křikem a doufejme, že tento trend bude pokračovat.

2) Lidé se rodí, ale žel také umírají. Smutnou zprávou je smrt Rollandy Rugornské, vdovy po legendárním válečníkovi a zakladateli Nurnské družiny Jacobovi z Rugornu. Byla s úctou pohřbena na obecním hřbitově.

3) Také dobrodružství, na která se obyvatelé Liscannoru často vydávají, přinesly k našemu velkému žalu oběti. Z dalekých krajů se nevrátil babar Dolwen, uprchlík z primitivního Mukuru , zahynul rovněž Fionn Ruindorský, syn Aedda, předáka Vranigostu, a smrt zastihla rovněž Goryho Chinského, syna známého Ladota. Všichni zahynuli hrdinskou smrtí v boji a budou jistě dlouho žít v našich vzpomínkách.

4)Místo hrobníka po nešťastně zesnulém Dolwenovi obsadil Haardun Rugornský. Další žák liscannorské obecné školy, který to někam dotáhl.

5) Občanem Liscannoru se stal trpaslík Bolbuch, který si koupil pozemek vyhloubil si v něm zemnici, v níž se usídlil.

6) Svůj velkolepý dům konečně dokončil také Menhorian Blatel. Dům je to rozlehlý a stane se jistě ozdoubou liscannorské architektury. Doufejme, že si do něj ctěný elfí mág najde nějakou nevěstu, aby nebloudil osamocen mnohými pustými komnatami.

7) Mladý potomek bývalého starosty Burbbaga Burbun Šestý se se svou matkou vystěhoval ze svého zničeného domu a nastěhovali se do domu po Yallu Rebbledovi. Celou akci finančně zajistila ctihodná paní Attrien Moskytová, které polorozpadlý dům krollí rodiny kazil výhled z její rezidence.

8) Šťastným otcem se stal voják Gerllod Moskyt, jehož žena Lilien porodila dvojčata, Thirien a Dolianu. Gratulujeme a doufáme, že otce po oslavě nebude moc bolet hlava.

9) Ctěný druid původem z dalekého Armidenu, Klabzej Myšilov, konečně nalezl ženu svého srdce a na slavné svatbě ji pojal za manželku. Paní Nilwa Myšilovová rozená Pšeničková se rozhodla přistěhovat se za manželem do Liscannoru, ale nejprve bude zřejmě nutné postavit nový dům, v němž by novomanželé mohli bydlet nerušeni zvěří.


Pod čarou

Naglinská obchodní společnost
NOS


Majitel Heft Taras, velkododavatel naglinských hutí, gwendarronské armády, zřizovatel 1. smaeladskéobchodní stanice, spolumajitel firmy Bolbuch &Heft - práce prospektorské i expediční.

Obchodní zástupci

NOS
- Fiala Tarasová-Ómorková

1. smaeladská obch. stanice
- Len Gwarsson

Bolbuch&Heft
- Bolbuch

Nabízíme:

Široké spektrum naglinské metalurgie - železná ruda (rodá hróda), železné i ocelové polotovary (ingóty), černé uhlí (carbon), zbraně, zbroje, zemědělské i průmyslové tovary z kovu.

Kůže rozličné i koželužné produkty, i z rozličných vzácných tvorů, luxusní zboží, paroží, obrybí tuk, JANTAR.

Veškeré prospektorské i expediční práce, kartografie, prodej deníků s výsledky atd.

Lov odměn, žoldnéřské práce.

Naglinská obchodní společnost
NOS
Na prosinách 7
NAGLIN
GWENDARRON


Heft Taras