Lyškánora 51
* Motta tohoto čísla * Dvě dcery * Zasvěcení *
Starostenské novinky * Myšilovova Ardasanská * Pod čarou *
Ponovorok 1061
Motta tohoto čísla
„...Máš ještě nějaký opium?..."
„...Ne, já ho už rozdal dětem..."
Gerllod Moskyt a Klabzej Myšilov
„...Rien na poslední výpravě akorát fotil a fackoval se s Akabem..."
Anonym
Dvě dcery
Burbbag Šestý
Bylo to začátkem deštna. Jaro už bylo na vítězném tažení krajem, i když paní Zima o
sobě ještě občas dala vědět nepříjemným ledovým deštěm, jakoby chtěla ukázat a
připomenout svou sílu. Avšak jaro se nedalo zastrašit. A výpady zimy byly stále méně časté.
To se projevilo i na okolní květeně, která se začala mít čile k světu. Zelené louky, tu a tam u
cesty trs petrklíčů, a na polích lidé, osazující zoranou půdu obilím. V tom všem byla cítit
vůně jara.
Od Nurnu přijížděl jezdec. Ledabyle seděl v sedle, dlouhé
neupravené vlasy neznající hřeben mu povlávaly ve větru, a do klapotu kopyt si pohvizdoval
nějakou barbarskou písničku. Ano, jezdec byl barbar. Usmíval se na celé kolo, protože ani ne
před dvěma hodinami dokončil tříměsíční výcvik u mistra Kwaerta, který v Nurnu vyučoval
válečnickému umění. A dokončil jej úspěšně. Proto měl takovou radost.
Kousek před sebou uviděl Harez, tak se barbar jmenoval, první střechy
Liscannoru.
„Už hodnou dobu jsem tady nebyl", pomyslel si, „To jsem fakt
zvědavej, co je novýho".
A ještě na něco pomyslel, i když vlastně na to
myslel téměř pořád, na korbel plný hobitího piva, správně chlazeného a s pořádnou pěnou.
Takové, jaké uměl natočit hostinský Jeremiáš v hostinci U hrocha. Válečník olízl suché rty a
pobídl koně do slabin.
„Vždyť už to není ani míle!".
U liscannorského hostince byl během chvíle. Seskočil z koně, odstrojil ho a odvedl
zadními dveřmi do stáje. Netrvalo to ani půl směny a už bral za kliku lokálu. Avšak něco ho
zarazilo. Po cestě k vesnici přijížděla bryčka tažená jedním koněm.
„Kdo to
může bejt? Takovejhle kočár nemá v Liscannoru nikdo, jak si pamatuju...", přemýšlel nahlas
barbar.
Zůstal stát s rukou na klice a čekal. Za chvíli u něj malý vůz zastavil.
Další věc, která Hareze překvapila, byl vozka. Vlastně vozková. Na kozlíku totiž seděla žena,
což válečníka notně překvapilo. Podle něj totiž má žena sedět doma, vařit, prát a rodit děti, a
ne se prohánět po cestách s opratěmi v rukou.
„Mladý pane, prosím vás, jsem tu
správně v Liškanoru?", vyrušila náhle barbara paní na voze.
„Ehm, no... ech...
jo, jo... v Liscannoru. Co chce... vlastně, co potřebujete?", zamotal se trochu válečník, který
se musel rychle přeorientovat na to, že nemluví s nějakou ženskou od nich z
vesnice.
„Uch, to jsem ráda", oddechla si dáma a počala slézat z vozu, „Já totiž
hledám Nurnskou družinu. Potřebovala bych pomoc".
Barbar hned zareagoval,
poněvadž když někdo Nurnské hledal, tak to většinou znamenalo výpravu: „Jo tak to jste na
správný adrese, paňmamino, jako že se Harez menuju a k Nurnskejm patřim. Pote se mnou
dovnitř. Dáme si trochu toho píva a vy mi vypovíte, co že vás trápí".
Žena byla
trochu nesvá z divokého válečníka s mečem u pasu, ale pak si pomyslela, že z jejího
problému by jí asi nějaký navoněný hejsek z města těžko pomáhal. A ona měla velký
problém.
U Hrocha panovala veselá nálada. Hostinský Jeremiáš roznášel pivo
asi
pěti persónám, na kterých bylo vidět, že už tu nějakou chvíli sedí. Pokud byla paní předtím z
Hareze nesvá, tak ti, kteří tu seděli, jí na klidu nepřidali. Zvlášť, když jí je Harez představil
jako část Nurnské družiny. U stolu seděli: Arkuss Dettor, hobití alchymista a známý
notorický pijan, kroll Burbbag, zakutý v ocelové zbroji a s velkým řemdihem, opřeným za
sebou o stěnu, Eodel Zivril, malý vousatý trpaslík s šátkem na hlavě (s uzlem podivně
uvázaným dopředu), a také kouzelník Melchizedech, na jehož účet se právě ostatní dobře
bavili. Jediný, kdo na první pohled vzbuzoval trochu důvěry, byl liscannorský starosta a
čaroděj Krochta Moskyt.
„Nazdar, chaso", pozdravil ostatní barbar,
„Tudlejc dámu jsem potkalpřed hospodou, kterak se sháněla po Nurnskejch. Vypadá to, že od
nás něco potřebuje...".
„Tak se, madam, posaďte a povězte, co vás trápí", ujmul
se slova starosta, „A my uvidíme, jestli vám budeme moct pomoc. A ty, Jeremy, přines tady
našemu hostu něco k pití".
Žena, stále nesvá, se pomalu usadila ke stolu,
uhladila si záhyby své sukně a dala se do vyprávění.
Paní
Melanita Vrantová, tak se představila, pocházela z vesnice Tmarsting, nacházející se několik
dní cesty směrem na severovýchod. Zde žila na malém hospodářství se svými dvěma dcerami,
Melanitou mladší a Glassal. Bylo tomu tak tři čtyři týdny, kdy okolo poledního poslala dcery
vyprat nějaké prádlo k potoku. Prádla nebylo moc, asi dva koše, takže čekala, že se tak za dvě
hodiny vrátí. Jenže ony nepřišly ani odpoledne, ani večer. Paní Vrantová je šla nejdřív hledat.
Myslela si, že třeba někde usnuly nebo že šly na jahody, ale nikde je nenašla. V tu chvíli se o
ně začala bát. Doběhla do vesnice za svým přítelem kovářem Tvarou a všechno mu řekla. Ten
hned shromáždil několik vesničanů a vyrazili dívky hledat. Nenašli je. Ani toho večera, ani
druhého dne, ani třetího. To už byla zoufalá matka na cestě k nedaleké vojenské posádce.
Vojáci také vyslali několik mužů, ale objevili to samé, co Tvarovi vesničané.
Nic.
Melanita Vrantová sáhla k poslední možnosti. Nikdy neměla k
dobrodruhům velkou důvěru, zvláště po tom, co kdysi jedna taková banda přemluvila jejího
manžela, aby jel s nimi na výpravu. Už se nevrátil. Avšak ona neměla jinou možnost. Na
malý vůz naložila pár věcí, co potřebovala na cestu, a přihodila k nim to, co zbylo po
manželovi. Věděla, že se v tom haraburdí najde pár věcí, které mají, zvlášť pro dobrodruhy,
cenu. Peněz moc neměla, takže doufala, že zaplatí tímhle. Vyrazila.
Zprvu si
Melanita myslela, že najde pár dobrodruhů v nedalekém Naglinu, ale měla smůlu. Většina
družin byla někde na výpravách, a ty, co objevila, vypadaly, jako že jí za rohem podříznou
krk. Věděla, že nemá mnoho času, ale rozhodla se to risknout. Rozjela se do hlavního města.
Do Nurnu.
Nurn ji překvapil. Tolik lidí pohromadě ještě neviděla. Všude
byla spousta domů, tržišť, zboží z blízka i daleka. Avšak rychle se vzpamatovala. Začala
obcházet místní hostince, kde jak známo se dobrodruzi vyskytují nejčastěji. A tam také,
hospoda se jmenovala U lišky, jí hostinský poradil. Prý kousek od města, ve vesnici
Liscannor, sídlí jakási družina jménem Nurnská, ať se vydá tam, že prý jí pomohou. Rozhodla
se.
Mezi tím, co paní Melanita vyprávěla svůj neveselý příběh, dorazili k
Hrochovi ostatní členové společenstva. Byli jimi: Nervor Chinský, hobit alchymista, Darlen
Moorhed, elfí hraničář, a lidská hraničářka Wulpin Zivrilová, manželka Eodela
Zivrila.
„Takže se vám ztratily dcerunky... Mnó, a kolikpak jim
bylo roků?", přerušil nastalé ticho Arkuss a v očích se mu zalesklo.
„Kušuj,
vožralo!", přerušil ho starosta a obrátil se na Melanitu: „To vám, pani, teda vůbec nezávidim.
Fakt hrozný. Ale napadlo mě - nemohly ony odejít dobrovolně třeba s nějakejma hochama, do
kterejch se třeba jako zamilovaly a utekly s nima?".
Paní Vrantová chvíli
přemýšlela, a pak rezolutně zakroutila hlavou.
„To ne. Já jsem na ně nikdy
nebyla kdovíjak přísná. Kdyby za mnou přišly a řekly, že se chtějí vdávat, tak bych jim to asi
nezakazovala. A kdyby přesto chtěly odejít s někým, o kom by si myslely, že by se mi nelíbil,
určitě by mi nechaly alespoň dopis".
„To je asi pravda", řekl po chíli Krochta,
„Inu, milá paní, my vám asi pomůžem. Ale je tady ještě jedna otázka. Otázka peněz. My
neděláme zadarmo".
Přípravy na cestu Nurnským netrvaly
nikterak dlouho a následující den ráno byli ti, co se rozhodli vyrazit, připraveni. Společenstvo
tvořili: Krochta Moskyt, Nervor Chinský, Darlen Moorhed, Harez, Arkuss Dettor,
Melchizedech a manželský pár Eodel a Wulpin Zivrilovi. Ti, co se měli s kým rozloučit, se
rozloučili se svými rodinami a družina společně s paní Vrantovou vyrazila směrem na
Naglin.
* * *
Samý prach, hluk ze všudypřítomných kováren; převážně hobiti a trpaslíci. To byl
Naglin, město, o kterém se říkalo, že zde žijí nejlepší kováři v Gwendarronu. Nurnští se sice
nechtěli příliš zdržovat, ale nikdo z nich se nedokázal ubránit, aby se neprošel po tržišti a
nepořídil si nové přezky nebo hroty na šípy. Společenstvo zde také doplnilo zásoby jídla a po
odpočinku v hostinci U kovadliny vyrazili druhý den na další cestu. Ta nyní měla vést přes
divoké území, kde se v poslední době začaly množit skupiny lapků a lupičů, i když ty
zřídkakdy zaútočí na po zuby ozbrojenou bandu.
* * *
„Hej, haló, dobří lidé! Pomozte, pomozte!", zavolal náhle na družinu muž, který se
vynořil v zatáčce zpoza lesa. Nurnští zpozorněli. Už nejednou se stalo, že někdo nalezl na
cestě rádoby raněného, kterému chtěl pomoci, a pak byl ze zálohy napadnut jeho kumpány.
Všichni si připravili zbraně a opatrně postupovali k volajícímu muži. Ten však rozhodně
nebyl návnadou.
Podle zaprášené a potrhané gwendarronské uniformy všichni
poznali zle posekaného příslušníka armády. Družinoví felčaři Darlen s Wulpin mu ihned
ošetřili nejhorší rány a muž se poté, co dostal pořádně napít, rozpovídal o tom, co se
stalo.
„Ono toho na vyprávění moc není. Já ještě se šesti muži jsme
doprovázeli královského výběrčího daní, pana Obllada, na cestě do pevnosti severovýchodně
od Tmarstu. Cesta ubíhala bez problémů a byla to spíš nudná záležitost. Náhle se však
všechno změnilo. Před vůz zničehonic spadl strom a z lesa vyběhla jakási skupina. O boji
toho moc nevím, protože než jsem stačil vyndat meč, dostal jsem ránu do hlavy a probral se v
noci v prachu u cesty. Musíte mě dopravit k nejbližší posádce, abych mohl říct, co se stalo.
Obllad je totiž opravdu vysoký státní úředník", domluvil raněný a prosebně se díval na
kolemstojící.
„Hele, vůdče", obrátil se Krochta na Arkusse Dettora, který byl
ze své nedávno nabyté funkce trochu nervózní a musel si při rozhodování notně pomáhat ze
své nevyčerpatelné zásoby alkoholu, „To by mohlo bejt něco pro nás. Kdybysme se pustili po
stopě těch chlápků a zachránili toho clapa, tak by nám určitě vyplatil nějakou odměnu... a
nehledě na to, že bysme si udělali vočko u královskýho úředníka".
„Von to
neni vůbec blbej nápad, Moskyte", přitakal Dettor, „Voni ti chlápci, co je přepadli, budou mít
u sebe taky nějaký další lupy. Hej, družino, vyrazíme na ty lapky?". V odpovědi se ozvalo
souhlasné mručení.
Darlen opatrně kráčel pět kroků před ostatními a
v lesním podrostu se snažil držet stopy. Ostatní postupovali za ním s rukama na jílcích zbraní,
připraveni okamžitě zaútočit. Les před nimi se začal pomalu prosvětlovat. Elfí hraničář udělal
rukou znamení, aby zbytek počkal na místě, a sám se vydal prohlédnout si blízkou se
mýtinu.
„Sou to oni", prohlásil potichu Moorhed a začal do
písku kreslit nákres, Sou tam ve skále zřejmě nějaký prostory, ve kterejch žijou. Venku jsem
sice žádnýho z nich neviděl, ale jejich stopy vedou přímo do díry ve skále. Zřejmě odpočívaj
po tom přepadení. Tak co, jdem do nich?".
Melchizedech se nesměle
rozhlédl po spoludružinících: „Já bych mohl nechat proletět mýho Rhuie kolem vchodu a
nechat ho tam nahlídnout".
„Dobrej nápad, kouzelníku. Pošli toho svýho
palétavce na vobhlídku", řekl Arkuss.
Malé neviditelné kočky, která je zlostně
pozorovala z nedalekého stromu, si nikdo ani nevšiml.
Mladý elf sundal svého
černého havrana z ramene a nechal ho vzlétnout, přičemž s ním neustále udržoval telepatické
spojení. Rhui zakroužil nad loukou a zamířil k otvoru. Z něho mu však vstříc vyletěl šíp a
prošpikoval ho skrz naskrz. Slavný Rhui dolétal.
„Bohové! Muj Rhui, muj
havránek. Ty chlapi mi zastřelili havrana! Už nikdy neuslyšim jeho tuk, tuk... vlastně krá,
krá...", lkal nahlas Melchizedech, „Ale já vám ukážu. Teď uvidíte, co to je zabít kouzelníkovi
přítele...".
„Hele, moc se nikam nežeň, Melchizedechu, nebo tě rozstřílí na
maděru", zadržel kouzelníka Eodel, „Pěkně pomalu a opatrně!".
Dobrodruzi
vyrazili. Nebyli by to ale Nurnští, aby vyrazili do boje tupě jako tlupa barbarů. Vždy měli v
zásobě nějakou kulišárnu. Tentokrát Krochta zneviditelnil Dettora, který byl připraven s
bombou, kdyby se stalo něco nepředvídaného. Ostatní také nevyběhli z lesa a neběželi přímo
ke vchodu, ale vzali to pěkně obloukem k skalní stěně a přitlačeni na ni se opatrně
přesunovali k ústí jeskyně.
„Raz, dva, tři... teď!", zavelel Krochta a střelci
na hrotě s válečníky Eodelem a Harezem vtrhli dovnitř. V tu chvíli se ale stalo několik věcí
najednou. Nurnským válečníkům se do cesty postavili dva nepřátelé se zbraněmi v rukou. To
by ještě nebyl takový problém, ale špatné bylo, že oba byli urychleni kouzlem. Další, co se
stalo, že někdo odkopl křoví, které zakrývalo druhý vchod, a v něm se objevili noví dva
protivníci, obsluhující jednoduchý šípomet. Začala mela. Krochta za pomoci svojí magie
urychlil Eodela, který se s trpasličí kletbou a barbarovou pomocí vrhl na nepřátele. Darlen s
Wulpin zaklekli a ze svých luků začali ostřelovat posádku válečného stroje. Ti jim ale
nepříjemně přesně odpovídali. Už to přestávala být legrace, když tu náhle se ozval výbuch a
šípomet i s posádkou se rozletěl na všechny strany. Bylo slyšet podivný smích. Trpaslík s
Harezem zatím vyhráli boj v ústí jeskyně a těžce posekáni postupovali dále dovnitř. Zde na ně
sice vyběhla další čtveřice lapků, ale dříve, než se jejich zbraně mohly srazit s
liscannorskými, byli skoseni Krochtovými a Melchizedechovými blesky. Družina chvíli stála
v očekávání dalšího útoku, ale vypadalo to, že je po boji.
„Tak, bando, teď
to tady pořádně prosmejčíme, jestli tady ty bídáci nenechali nějakou zlatku a toho zajatce",
ozval se odnikud Dettor.
* * *
„Nakonec se ta odbočka docela vyplatila", pronesl potichu Darlen ke svému
společníkovi na hlídce, „Ty mladý lapkové toho stačili nashromáždit docela slušnou spoustu a
úředník nám slíbil taky docela pěknou sumičku".
Nervor prohrábl klackem
žhavý popel a přiložil něco nalámaného dřeva.
„To máš teda pravdu. Ono mít
zavázanýho úředníka se taky hodí. Vem si třeba takovýho Kallesteho... kolik nám to už
přineslo výprav".
„To je ale trochu něco jinýho. Kalleste nám nevděčí za
život. Pro toho jsme udělali pár práciček, který vyšly. Máme u něho pouze dobrý jméno, nic
víc. Kdyby to bylo nutný, tak nás klidně pošle na smrt. Je to přeci jen šéf tajný služby
Gwendarronu".
Oheň se pomalu rozhořel a vytvořil stíny na tvářích hlídky.
Chvilku oba mlčeli. Pak se znovu ozval Nervor: „Co si myslíš o těch holkách, Darlene? Já
mám za to, že už jsou někde s nějakejma svejma milencema a užívaj si tak, jak se užívá život
bez mámy za zadkem".
„To je klidně možný. Hlavně to ale neříkej před starou
paní. Ona sice vypadá, že to všechno nese strašně statečně, ale často ji slyšim v noci vzlykat",
odpověděl mladý elf a po chvíli dodal: „No, a zítra se přesvědčíme co a jak. Mám pocit, že
bysme měli zítra dorazit do Tmarstingu".
* * *
Vesnice Tmarsting se nacházela u samých hranic Gwendarronského království a
spadala pod panství šlechtice a královského zmocněnce Mendefara Tmarsta. K jeho lénu
patřilo ještě několik vesnic a také jeho tvrz, okolo které se rozkládalo malé městečko. Život
ve zdejších krajích, stejně jako v jiných pohraničních oblastech, nebyl jednoduchý. Byl
naplněn převážně prací a častým špatným počasím.
Nurnští dorazili do
Tmarstingu asi tak dvě hodiny před západem slunce. Ubytovali se u paní Melanity a po
krátkém odpočinku vyrazili do místního hostince shánět informace. Paní domu zatím začala
přivádět od sousedů domácí zvířectvo a dobytek, které u nich nechala hlídat, než odjela. O
jejích dcerách nikdo nevěděl nic nového.
Dobrodruzi zatím v hospodě
způsobili svým zjevem malý rozruch. Místní lidé byli sice zvyklí na ledacos, ale když se
otevřou dveře a do lokálu vejde po zuby ozbrojená banda zaprášená desetidenní jízdou, tak
většinou každý si jednou rukou chytí měšec a druhou sevře rukověť dýky. Nikdo z Nurnských
ovšem nechtěl vyvolávat žádnou bitku nebo rvačku. Přišli sem pro informace a také
spláchnout prach z cest.
Po návratu do Melanitina domu si družina před spaním
ještě chvíli sedla a probírala, co se dozvěděla. Nebylo toho moc. Nikdo z vesnice nevěděl nic,
co by mohlo přispět k objevení zmizelých dcer paní Vrantové. Ze štamgastů v hospodě bylo
cítit, že se něčeho bojí, a většina z nich nezůstala u svých pucláků moc dlouho po setmění. Až
trochu podnapilý místní kovář Tvara jim prozradil, čeho že se to všichni bojí.
„Vlci, pánové, jsou to vlci, co v lidech vzbuzuje strach. A ne lecjaký ratlíci. Lidi u nás
jsou na normální vlky zvyklí, dyž tady žijeme na hranici a kousek támhle začínaj hory. Tihle
nejsou obyčejný. Maj červený vočiska a každej z nich vydá za půldruhýho normálního
vlka".
Tvara přerušil vyprávění a zhluboka se napil.
„A jak je to
asi tak dlouho, co se ty potvory začaly tady v kraji objevovat?", povzbuzoval kováře k
dalšímu hovoru liscannorský čaroděj Krochta Moskyt.
„Nó, začalo to asi tak před
měsícem, před půldruha. Když se mladej Žitík zrovna vracel z pastvy. Bylo už pozdě, slunce
zapadlo, ale vidět ještě jakž takž bylo. Abyste rozuměli, Žitíkové nejsou žádný boháči.
Mladej hnal domů asi tak pět kravek a jedno tele. Jo, no abych se vrátil k věci. Najednou kde
se vzali, tu se vzali vlci. Kolik jich bylo přesně, to jsme se nedozvěděli, ale podle stop jich
mohlo bejt tak maximálně pět, šest. No, co vám budu povídat. Mladej se úplně pokousanej
zachránil útěkem na strom a z toho jeho stádečka vlci na místě zabili dvě kravky a to tele. Ty
tři zbylý kusy jsme našli zaběhlý až druhej den. No a zajímavý na tom ještě je, že když jsme
našli ty mrtvý kusy, nebyly vůbec vožraný. Jenom trochu. Jako by si kousli tady a támhle.
Jako by zabíjeli jen tak. Jo a ještě prej maj takový divný voči. Takový žhavý. No a vod tý
doby se tu objevujou, potvory. Dokonce i do Tmarstingu se odvážej. Mně to příde, jako by
nás chtěli strašit".
Eodel se nejprve přesvědčil, že paní Vrantová není v
doslechu, a tichým hlasem poznamenal: „A co když si je vodnesly zrovna tyhle potvory, co se
jich tu každej bojí? Třeba jsou to služebníci nějakýho vlkodlaka, co se usadil tady v lesích a
teď je vysílá na lov nezkaženejch panen".
„Sru... glo... chrch...", zapojil se
na chvíli do debaty vůdce Arkuss a zase spokojeně usnul spánkem opileckým.
„Ach jo", pomyslel si Krochta při pohledu na slintajícího hobita, „To máme zase
jednou velitele".
A potom dodal už nahlas: „No, doufejme, že se těm holkám
nic
takovýho nestalo, i když časově by to docela sedělo. Ty holky se taky ztratily asi tak před
měsícem. Já bych se teď docela vyspal a ráno bysme mohli prohledat nejbližší okolí. Co vy
na to?".
Družina mu odpověděla souhlasným mručením.
„Já
akorát ještě skočim naštípat nějaký dřevo, než půjdem spát", zakončil poradu Darlen
Moorhed.
„Tak, to by nám mohlo stačit", proběhlo mladému
hraničáři hlavou a spokojeně přejel pohledem slušnou porci dřeva. Zasekl sekeru do velkého
špalku a začal si protahovat unavená záda, když tu náhle zpozorněl. Nevěděl, jestli něco
zaslechl, nebo to byl pocit, který člověk získá, když velkou část života stráví v lese. Ale
věděl, že ho někdo pozoruje od nedaleké vysoké zídky. Dělaje jakoby nic, se opásal mečem,
který před prací odložil, nabral plnou náruč dřeva a pomalu se vydal k domu. Jakmile ztratil
zídku z dohledu, opatrně položil svůj náklad a už s vytaženou zbraní se tichým během vydal k
inkriminovanému místu.
To, co uviděl, ho notně udivilo. Ve stínu ohrady
se krčili dva mladíci, podle vzrůstu ani ne devítiletí, a o něčem se potichu dohadovali. Nebyl
problém je překvapit, takže kdyby chtěli utéct, museli by projít přes jeho meč.
„Ale, ale, mladí pánové, copak tady děláme v tuhle noční hodinu?! Tohle není dobré
místo pro procházky při měsíčku. Jestli někdo udělá pohyb, co se mi nebude líbit, tak ochutná
moje ostří! Teď se pomalu zvedněte a ruce za hlavu... Tak, tak je to správně... A teď se
vydáme vysvětlit mně a mým přátelům, proč se tady takhle
schováváte".
Kromě opilce Arkusse se všichni shromáždili v
největší místnosti domu a byli překvapeni, proč že je Darlen vytrhl ze začínajícího
spánku.
„Kurňa cucky", zařval...
* * *
„Tak támhle za tím kopečkem je údolí a v něm jsem viděl starou chajdu", potichu
promlouval k družině Darlen, sdělujíce jí, co objevil jakožto předsunutá hlídka.
„Myslíš, že by tady moh sídlit ten vlkodlak, jak nám o něm říkal Tvara... ehm, jak že
se jmenoval?, obrátil se na průzkumníka Nervor Chinský.
„Hnargh... jo,
jmenoval se Hnargh", chvíli pátral v paměti chodec, „No a polohou by to sedělo. Takže jestli
tomu kováři věříme, tak jsme na místě. Ale je možný, že nás poslal někam jinam. Kdo ví...",
dopověděl hraničář a jen tak mimoděk, aniž by tomu jeho mysl věnovala velkou pozornost,
zkontroloval letky na jednom ze svých mnoha šípů.
„Mně se to nelíbí. Tady
něco smrdí. Hodnej vlkodlak, kdo to kdy slyšel!", přidal se do debaty Eodel a jeho těkavý
pohled na všechny strany dával tušit, že ho matka příroda neobdařila přemírou
statečnosti.
„He, he... smrdí to, jo?! Leda tak tvoje fusekle, trpaslickej",
ozval se piják Arkuss, který zase po své ranní lahvi překypoval odvahou až moc, „Prostě tam
vlítnem a tu chajdu vyhodíme do vzduchu... he, he".
„Ty držko jedna vožralá,
já ti...".
„Tak dost!", přerušil začínající hádku Krochta, „Arkussi, začni se,
sakra, chovat jako vůdce. Jestli tady na sebe budete řvát, tak o nás budou za chvíli vědět
všechny sojky bonzačky v okolí", uklidňoval dále ty dva čaroděj, přičemž narážel na svou
oblíbenou pohádku z dětství.
Rozvášnění dobrodruzi ztichli jako
pěny.
„Co, kdybysme vyrazili? Myslím, že všichni víte, co máte dělat.
Válečníci doprostřed, střelci na kraj družiny, ale střílet až na povel", řekl
Krochta.
Všem bylo jasné, že nemyslí povel vůdce, ale
svůj...
Skupina dobrodruhů sestupovala po mírném svahu do
malého údolí, kde na břehu potůčku stál malý srub. Pomalu a napjatě se všichni
přibližovali.
Obydlí bylo malé, jeho půdorys měl sotva několik čtverečních
sáhů, a sousedilo s malou, ale udržovanou zahrádkou. Z komína stoupal k obloze slabý
proužek dýmu, což znamenalo, že zdejší obyvatel nebo obyvatelé budou buď doma, nebo
nebudou daleko. Všichni se zastavili a zrakem prozkoumávali okolí. Vše vypadalo malebně a
klidně, avšak ne dlouho.
Zpoza domu pomalým krokem vyšel vlk. Opatrně
dával
tlapu před tlapu a jeho naježený hřbet a občas vyceněné zuby vypadaly hrozivě. Byl to jistě
jeden z největších vlků, se kterými se družina kdy setkala. Došel až před dveře domu.Zastavil
se tu a se svaly napjatými jako ocelová pružina pozoroval příchozí.
„Buďte
zdrávi, pánové...", ozvalo se náhle dobrodruhům za zády.
Všichni se v úleku
rychle otočili a hlavice šípů začaly mířit na nový cíl. A nehledali dlouho. Zpoza jednoho ze
stromů vystoupil muž. Nebyl vysoký, jeho postava ukazovala na šlachovitého hbitého
člověka. Oblečen byl ve starých obyčejných tisíckrát vyspravovaných šatech a hlavu měl
porostlou hustými černými vlasy i vousy. Prohlížel si družinu bystrým zrakem.
„Co vás přivádí k mému domu? Nevypadáte na pocestné, kteří jdou jen tak
kolem".
„Ehm, hledáme pana Hnargha. Posílá nás za ním tmarstingský kovář
Tvara", odpověděl za družinu Darlen a pomalu sklonil svůj luk.
„A copak
chcete od pana Hnargha?".
„Potřebovali bysme radu", přidal se do
rozhovoru vůdce, „Po kraji se tady potulují vlci a pan Hnargh by měl mít o vlcích jako
takových docela rozsáhlé znalosti".
Muž vypadal, jakoby si poslední
větupomalu říkal sám pro sebe: „...rozsáhlé znalosti... pché... velice diplomaticky řečeno",
mumlal a potom dodal: „Ano, mám v této oblasti rozsáhlé znalosti. Záleží na tom, co chcete
vědět. Avšak nemusíme naše záležitosti řešit se zbraněmi v rukou. Pojďte, sedneme si a
vyřešíme naše záležitosti jako civilizovaní lidé".
„Jako co?!", obrátil se
harez na Wulpin, stojící po jeho boku.
Družiníci seděli před
srubem a pozorně naslouchali vyprávění postaršího muže, jemuž u nohou ležel obrovský vlk.
Ten občas zvedl hlavu a krátce zavětřil. V okolí se ovšem nenacházelo nic, co by zasluhovalo
jeho pozornost, tak opět položil svou velkou hlavu pohodlně na přední nohy.
„...no, no, a takto jsem se nakazil lykantropií. Naštěstí jsem této nemoci nepropadl naplno a
dokážu své pudy částečně ovládat i ve vlčí podobě. Ale vysvětlujte to lidem. Tvara mě kdysi
dávno zachránil před zlynčováním a pomohl mi uprchnout do lesa. A abych pravdu řekl,
docela se mi tu zalíbilo. Až donedávna. Z mojí smečky se pomalu začali ztrácet moji vlci.
Nejprve jsem si myslel, že je zastřelili hlídači stád, ale jedné noci odešli všichni, až tady na
Huraje. Hledal jsem je, ale oni jakoby se do země propadli. Až jednou jsem zahlédl Grryla.
Zastavil se a chvíli jsme si hleděli do očí. Cítil jsem, že se v něm cosi změnilo. Čišela z něho
zuřivost a vztek. Krví podlité oči těkaly ze strany na stranu. Brr, šel z něho strach. Poté se
sebral a odběhl. V poslední době jsem viděl mnoho jejich stop. Běhají jako šílení po lese a
zabíjejí vše, co jim přijde do čelistí. Zabíjejí ale i když nemají hlad, a to mě děsí...", zakončil
své vyprávění Hnargh a nervózně přelétl zrakem okolí.
„Fíha, v tom bude
určitě nějaké velké temné lesní kouzlo", rozmluvil se náhle kouzelník a družinový blb v jedné
osobě, elf Melchizedech, „To já znám. Doma o tom mám takovou šikovnou knížečku,
která...".
„Zadrž, Melchizedechu, zadrž", skočil elfovi do řeči Darlen, který
věděl, že by všechny čekalo zdlouhavé vyprávění o ničem. Kouzelník měl sice rozsáhlé
znalosti o spoustě věcí, ale většinou se tak nějak netrefil do tématu.
„Máš,
Hnarghu, nějaký povědomí o tom, proč ty tvoji vlkouši takhle blbnou?", zasáhl do rozhovoru
barbar Harez, který si nikdy s etiketou rozhovoru nedělal žádné servítky.
„Mnó... možná ano", odpověděl trochu zmatený vlkodlak, „Vypadá to, že je k sobě někdo
připoutal. Někdo jako já, ale mnohem silnější. Je také vidět, že jim dokáže vsugerovat svoji
mentalitu a že to bude asi pěkně zlej bastard. Být vámi, tak si dávám zatraceně
pozor".
Druzi se ještě chvíli Hnargha vyptávali, ale ten již nic dalšího
podstatného, co by jim nějak pomohlo, nevěděl.
* * *
Společenstvo se zastavilo asi dvě míle od vlkodlakova domu, aby se poradili.
Wulpin
chvíli pozorovala poněkud alkoholem zmateného Dettora a pak se ho zeptala s trochou
škodolibosti v hlase: „Tak co, vůdče, coteď budeme dělat?".
„Mnó, ehm... já
bych teda... sakra, kde mám tu flašku?!".
„Já bejt váma, tak bych přispěl
zase s trochou do mlýna", řekl Melchizedech.
„Ale dyť ty jseš s náma",
připomněl Krochta.
„Jo? No, to jo, vlastně. Tak já bych se pokusil najít a
chytit jednoho toho vlka...".
„A co by si s nim tak jako chtěl dělat?", přerušil
ho Nervor, „Vyslechnout ho? Che, che, che".
Celá družina, až na elfa, se začala
smát dobrému vtipu.
„Cože!?", ozvalo se z několika hrdel
najednou.
„No, já jsem v jedný šikovný knížečce doma četl o tom, že
hraničáři, což je tady Darlen, uměj se zvířatamna mluvit. Takže bysme ho chytli, svázali a
přinutili vypovídat. Co vy na to?".
Odpovědí mu byl pouze výbuch
smíchu.
„No, mám takovej pocit, že pokud bysme to chtěli udělat tak, jak tady
náš myslitel vymyslel, tak je určitě nemusíme hledat. Támhle běžej a nejni jich, kurva, málo",
uťal všeobecné veselí Harez a už tahal svůj meč bastard z pochvy.
Měl
pravdu. Z několika stran se na družinu řítila asi desítka vlčích bestií. Naštěstí zde bylo v lese
vidět na dobrých sedmdesát sáhů, takže si jich barbar stačil všimnout včas a družiníci se
stačili jakž takž zformovat. Válečníci do popředí připraveni odvrátit útok svými meči a štíty,
kouzelníci a střelci za ně. Vystřelit stačil ale pouze Darlen, který měl svůj luk neustále v ruce.
Poklekl, zacílil a poslal šíp nejbližšímu vlkovi přesně na srdeční komoru. Ten se dvakrát
překulil a zůstal nehybně ležet. Ostatní ale už byli u družiny.
Eodel prvního
útočníka odrazil štítem a druhého ťal mečem za krk. Rána mu ale dobře nesedla a pouze
svého protivníka těžce zranil. Zvíře, jakoby nehledělo na bolest, zaútočilo a skočilo po
trpaslíkovi znovu. Ten mu nastavil zbraň a ta se ponořila hluboko do chlupaté hrudi. Avšak
než stačil meč vytáhnout, první útočník se mu zakousl do stehna. Na pomoc trpaslíkovi
přiskočil Arkuss a ze sáhu vstřelil vlkovi šipku z kuše přímo do hlavy. Ta probila lebku s
okamžitým následkem smrti. Je s podivem, že muž, který by si před chvílí nedokázal ani
nazout boty, aniž by se pletl, která je levá a pravá, se v boji rázem změnil za platného
spolubojovníka a ihned věděl, co má dělat. Jakoby mu najednou s počátkem boje všechen
alkohol z hlavy vyprchal.
Trpaslík alchymistovi vděčně poděkoval
kývnutím hlavy a rozhlédl se po zbytku družiny. Bylo téměř po boji. Poblíž dvojice
kouzelníků se povalovala čtyři zvířecí těla sežehlá na uhel magickým výbojem. Krochta i
Melchizedech se právě rozhlíželi po dalších cílech pro svá kouzla. Eodelova žena Wulpin
právě s výkřikem, který pocházel odněkud z jižních pralesů, zabodla svůj meč do vlčího
boku, až žebra zapraskala. Zvíře sebou ještě párkrát škublo a zůstalo nehybně ležet. Bylo
zřejmé, že hraničářka zasáhla srdce. Lesní žena však z boje bez zranění nevyvázla. Krvácela z
několika ošklivých ran. Jediný, kdo ještě bojoval, byl Harez. Měl proti sobě starého
prošedivělého vlka, který měřil v kohoutku téměř celý sáh. Kroužili okolo sebe, neschopni
zasáhnout jeden druhého. Šedivák však náhle jakoby poznal, že zůstal z celé smečky sám a že
jeho život by neměl dlouhého trvání, se bleskově otočil a dlouhými skoky utíkal do lesa.
Šipky, jež za ním ze svých kuší vyslali Arkuss s Nervorem Chinským, ho pouze škábly na
hřbetě. Bylo po boji.
Družině chvíli trvalo, než mohla
pokračovat v cestě Zranění utržená v boji potřebovali dobrodruzi ihned ošetřit, poněvadž by
se rány mohly zanítit. Naštěstí léčitelské uměni hraničářů Darlena a Wulpin pomohlo
škrábance a kousnutí rychle zacelit.
Poté, co Darlen ovázal poslední ránu a
udělal nad ní léčitelské zranění, promluvil k družině: „Něco mě napadlo. Co, kdybysme
sledovali toho vlka podle stop?! Pokud ho někdo ovládá, bude se chtít vrátit ke svému pánu.
Co ty na to?", obrátil svůj zrak s otázkou na Krochtu Moskyta.
Ten chvíli
přemýšlel a řekl: „No, nápad to není špatný a mohl by vyjít. Já jsem pro".
Pouze Arkuss zamračeně pozoroval Moskyta, který mu pohled bez okolků vracel. Alchymista
sklonil zrak a sáhl do svého bezedného batohu pro další láhev, kterou rychle odšpuntoval, a
svlažil hrdlo pálenkou. Jeho autorita, pokud ještě nějaká zbývala, zase klesla o stupínek
níž.
* * *
Honttiz seděl v zahradě a cítil, že se blíží jeden z vlků jeho smečky. I v lidské podobě
měl čich jako lovecký pes. Rozšířil chřípí a krátce zavětřil. Poznal Grryla, svého nejstaršího a
nejsilnějšího vlka. Zvedl se a těžkou botou rozšlápl brouka, jehož trápením si předtím krátil
dlouhou chvíli. Přemýšlel, co se asi stalo, že jde šedivák sám, bez zbytku smečky. Vlk se
pomalu blížil zdivočelou zahradou. Občas zvedl pysky a temně zavrčel. Nelíbilo se mu, že
musí ke svému pánu. Honttiz ho okřikl a vrčení okamžitě utichlo.Se staženým ocasem
přistoupil. Pán si zamračeně prohlížel dlouhý škrábanec na hřbetě.
„Něco se,
sakra, stalo", pomyslel si a s dychtivostí vědět více položil ruku na Grrylovu hlavu. Obě
mysli, lidská i vlčí, se náhle propojily. Trvalo pouze chvíli, než se Honttiz dověděl, co
potřeboval.
„Tak oni tě sledují...", pronesl nahlas své myšlenky, „Tak to jim
připravíme pořádné uvítání.
Pousmál se. Potom se opět zamračil.
„Nejdříve to ale musím oznámit svému pánu".
Zrak mu sklouzl na vlka,
krčícího se před ním. Vzpomněl si, jak ho nedávno za pomoci temného rituálu k sobě
připoutal a probudil v něm ty nejhorší sklony. Zuřivost a chtíč zabíjet pro
potěšení.
„Zmiz mi z očí, prašivče! Ale ne zas moc daleko. Budu tě ještě
potřebovat".
Starý vlk zakňučel a rychle se ztratil mezi stromy. Honttiz se
protáhl a jeho nehty se náhle proměnily ve vlčí drápy. Se zalíbením si je prohlížel teď už
vlčím okem.
„Už se těším, až někomu znovu prokousnu krk. Alespoň tu
nebude tak strašná nuda".
Krátkým duševním cvičením vrátil všechno do
lidské podoby a pomalu se vydal k břečťanem porostlému domu.
Vnitřek stavení byl vlhký a páchla zde plíseň. Vlkodlak pobýval nerad mezi těmito stěnami,
padala zde na něj tíseň. I když se zde daly zažít opravdu zajímavé věci. Vzpomínal na
minulou noc, kdy ho do své komnaty zlákala jedna z pánových společnic. Vůbec jí nevadilo,
když se uprostřed bouřlivé noci proměnil do děsné vlčí podoby. Obcovala s ním dále, i když
se jeho drápy zarývaly do jejích zad.
„Teď zřejmě odpočívá v rakvi", pomyslel
si, „Nevadí, však ona opět vstane, až zapadne slunce. Nemá ho příliš v lásce".
Pomalu došel k pánovým dveřím a co nejjemněji zaklepal. Pak stiskl zdobenou, i když
už poněkud zrezivělou kliku a dveře se skřípěním otevřel.
Mladému muži
chvíli trvalo, než zvedl velké modré oči od knihy, která ležela před ním.
Mile se usmál a řekl: „Pojď dál, Honttizi, pojď dál a posaď se, příteli. Copak tě ke mně
přivádí, že mě musíš rušit při studiu?".
Poté se narovnal, usmál se a čekal na
odpověď.
Vlkodlak ten úsměv znal. Nevěstil nic dobrého. Jeho pán nesnášel,
když byl rušen. Ale dokázal vše rozčilení, hněv, zabíjení dělat s příjemným úsměvem na
rtech.
„Ehm, odpusťte, pane, vyskytl se malý problém", řekl a, aniž by se
posadil, rychle vypověděl to, co vyčetl ve vlčí hlavě.
Mladík při jeho řeči vstal
a došel k velikému oknu s výhledem do zahrady. Díval se z něj, i když Honttiz skončil. Bylo
vidět, že přemýšlí.
Po chvíli řekl: „Hned, když jste přivedli ty holky z
vesnice, jsem věděl, že budou problémy. Nejprve ta nepříjemnost s otcem, a teď tohle. Ta
stará fuchtle si zřejmě někde najala bandu žoldáků, aby pročesali les a našli její holčičky.
Zajímalo by mě, kde na to vzala peníze. Tyhle bandy většinou stojí spoustu peněz. No,
nevadí. Mám plán, jak je trochu překvapit. Oni ti dobrodruzi vždycky rádi zachraňují nevinné
panny".
Muž se odvrátil od okna a pohlédl na Honttize.
„Teď běž a
sežeň toho uječeného blázna Chotara. Určitě s tím svým čoklem pobíhá někde tady v lese a
honí veverky. Potom mi přiveďte Melanitu. Potřebuji si s ní promluvit".
Vlkodlak chvíli stál a čekal, jestli jeho pán nebude chtít ještě něco. Když viděl, že ne, pospíšil
si splnit to, co mu nakázal.
* * *
Společenstvo v začínajícím šeru opatrně postupovalo po cestě, na kterou před chvílí
zabočila vlčí stopa. Téměř celý den Darlen s Wulpin sledovali sotva znatelné stopy v lesním
podrostu. Byl to téměř zázrak, že je nestratili. Nyní to ale vypadalo, že jejich snažení přineslo
ovoce.
Netrvalo dlouho a spatřili konec cesty. Všimli si staré mřížované
brány, za níž se táhla rozlehlá, ale zdivočelá zahrada. Od vstupu se na každou stranu rozbíhala
asi tři sáhy vysoká zeď, která zřejmě obepínala celý vnitřní prostor. Na druhém konci zahrady
stál rozsáhlý kamenný dvojpatrový dům, ke kterému se od brány táhla široká pískem
vysypaná cesta. V několika oknech se svítilo. S táhlým zavrzáním starých pantů vstoupila
družina do zahrady. Pod nohama jim skřípal jemný písek. Náhle se do ticha, které všude
panovalo, ozvalo prásknutí biče, po kterém následoval ženský výkřik plný bolesti. Všichni se
po sobě poohlédli s otázkou na tvářích a během se vydali směrem, odkud křik
přicházel.
Ta scéna byla jako ze špatného snu. Na silné stromové větvi
byla přivázána dívka. Její šaty byly na zádech roztržené a na její kůži bylo vidět několik
šrámů. Jakási přihrblá šlachovitá postava s rozježenými vlasy svírala v rukou bič a zrovna se
chystala k další ráně.
Jako na povel zvedli ti, co je v družině měli, střelné
zbraně s úmyslem prošpikovat příšeráka skrz naskrz. Avšak těsně před tím, snad dva tlouky
lidského srdce, než stačili rychlé posly smrti vypustit, se na ně postava podívala, vycenila
nemyté špičaté zuby v nechutném úsměvu a jedním obrovským skokem zmizela v přítmí
zahrady. Šípy pouze proletěly místem, kde před chvílí dotyčný stál a dále byl slyšet pouze
zvuk proráženého listí.
Do ticha, které přerušoval pouze vzlykot dívky
zavěšené
na stromě, promluvil Krochta: „Dávejte všichni pozor a připravte se na obranu. Ten zmetek se
může každou chvíli vrátit. Harezi, ty ji odřízni z toho stromu. Ostatní buďte
připraveni".
Barbar přistoupil k dívce a mečem přeřízl její pouta. Ta se
svalila na zem a vypadalo to, že omdlela. V tu chvíli byla družina napadena. Z jedné strany
přibíhali dva vlci. Jeden byl družiníkům starý známý šedivák a druhý byl obrovský lítý vlk s
jasně rudýma očima. Z druhé strany na družinu útočili další dva nepřátelé. První se pohyboval
dlouhými skoky a byl to ten, který před chvílí zmizel v lese. Druhý byl malý, ale svalnatý
pes, který se sice pohyboval nepřirozeně rychle, ale na první pohled nebyl příliš
nebezpečný.
Vlkům se postavili Nervor, Melchizedech a Harez. Proti
druhým stál Eodel po boku s Wulpin a Darlenem. Za nimi je svými kouzly podporoval
Krochta Moskyt. Arkuss se s kuší skryl do vysoké trávy a pomalu se plazil útočníkům do zad.
Nervor zacílil kuš a vystřelil šipku proti menšímu z vlků. Neměl však štěstí. Zasáhl pouze
ramene pravé přední nohy. To však dokázalo šediváka zdržet natolik, že alchymista stačil
znovu nabít a druhou střelou se nemýlil. I když už byl jeho cíl ve skoku a jeho otevřená tlama
směřovala na jeho krk, kudůk se přikrčil a chladnokrevně snad z jednoho sáhu zasáhl vlčí
srdce. Vlk sice letěl dál a dopadl na Nervora obrovskou vahou, která jej srazila k zemi, zde
však zůstal nehybně ležet.
Lítý vlk se vrhl na Hareze a srazil ho k zemi.
Mezi barbarovým hrdlem a obrovskými tesáky zůstal pouze válečníkův štít. Celou svou silou
se snažil udržet si tlamu od těla. Vlk však vyhrával. Náhle se rudě zablesklo a obluda
zakvičela. To elfí kouzelník, někdy také přezdívaný Elfí zadek, seslal kouzlo a vypálil
velikou díru do vlčího boku. Toho to nezabilo. Naopak, rudooký obrátil pozornost na
kouzelníka. To však stačilo válečníkovi pod ním uvolnit ruku s mečem a vrazit ho obludě
zespoda do tlamy. Z huby se vyvalila krev a vlk ztuhl. Pomalu se začal měnit na
člověka.
Na druhé straně chtěla Wulpin nakopnout dotírajícího malého čokla.
Ten se jí ale bleskurychle vyhnul a zatnul své zuby silou neúměrnou své velikosti do
divoščina lýtka. Vzápětí uhnul jejímu meči a začal opět s nepříjemným štěkotem poskakovat
kolem. Stejně dopadali Eodel s Darlenem. Jejich protivník se jako blesk vyhýbal ranám a
pařáty zasazoval soupeřům nepříjemné rány. Náhle se ale útočník prohnul, jako by dostal
ránu do zad, a prudce se otočil. Mezi lopatkami mu trčela šipka z kuše. Jeho zaváhání
okamžitě Nurnští využili a oba mu zasadili smrtelné rány. Nepřítel padl k zemi a zpod jeho
těla vytékala načernalá krev. Z trávy nedaleko vykoukla rozchechtaná tvář Arkusse
Dettora.
Wulpin se svět před očima náhle zpomalil. To čaroděj za jejími zády jí
přispěchal na pomoc kouzlem, jež zbystřuje smysly a urychluje reakce. Okamžitě toho
využila. Malinkou chvilenku vyčkala, než se k ní čokl připlíží na dosah, a vší silou ho
konečně nakopla, až odletěl několik sáhů. Bleskově k němu přiskočila a ranou mečem ho
přišpendlila k zemi.
„Sakra, to byl boj", zaklel trpaslík a opřel se o hlavici
meče, zabodlého do země, „Ty snad vylezli ze samotnýho pekla... Tfuj!", odplivl si směrem k
mrtvole.
„Ukažte, kdo jste zraněnej, já se vám na to rychle podívám a musíme
rychle dál", ozval se Darlen a začal ošetřovat rány své i cizí.
Harez s ním
souhlasil: „Jo, to jo. Tahle baba vypadá jako jedna z těch holek, co je hledáme. Kdo ví, co v
tom baráku dělaj s tou druhou".
Wulpin se sehla k mladé dívce: „Pojď, vstávej,
já ti pomůžu. Jakpak se jmenuješ?".
„Melanita", ozvala se
potichu.
„Tak to je paráda, jednu bysme měli", pronesl Dettor, „Neboj se, holka,
Wulpin se o tebe postará".
Musíme vyrazit podívat se dovnitř po tý
druhý...".
Družiníci se před hlavním vchodem seřadili do
bojového postavení, které se používá od počátků dějin Nurnské družiny. Vpředu dva
válečníci Harez a Eodel, za nimi čaroděj Moskyt a vedle něho tak, aby mohl střílet, Darlen
Moorhed. Dále pak kouzelník Melchizedech a vedle něho vůdce Arkuss Dettor. Jako poslední
družinu jistili Wulpin, podpírajíce zuboženou Melanitu, a alchymista Nervor Chinský. Takto
vstoupilo společenstvo do podivného domu, kde jak doufali, měli nalézt druhou ze sester,
Glassal Vrantovou.
Prošli hlavní vstupní chodbou, na jejímž konci byly
vsazeny veliké dubové dveře. Mezi jejimi pootevřenými křídly prosvítalo světlo. Družina
vtrhla dovnitř. Nurnští se ocitli v rozsáhlé místnosti, jejíž výška zasahovala až do druhého
patra. Na zábradlí ochozu, jež místnost lemoval, byly vytesány kamenné sochy chrličů.
Uprostřed se skvěla malá bublající fontána, okolo které byl rozložen obrovský stůl ve tvaru
runy U. Nalevo i napravo z místnosti vybíhalo široké schodiště. V čele stolu stálo veliké
dřevěné křeslo, ve kterém seděl mladý pohledný muž. Pozoroval se zájmem družinu, měl
milý úsměv na rtech.
Pomalu vstal z místa, kde seděl, a promluvil jemným
hlasem: „Ale, ale, pánové... proč s takovým lomozem? To neumíte zaklepat?!".
Ze schodišť začaly pomalu scházet dvě bledé ženštiny v bílých přiléhavých šatech.
Obě se také usmívaly.
Mladík se podíval na každou z nich a pokračoval dále:
„Avšak když už jste zde, posaďte se a dejte si něco na posilněnou. Rád hoduji ve
společnosti".
„Kde je Glassal?!", zavrčel Krochta, i když také jeho překvapilo
to, co zde viděl.
Po zkušenostech zvenku zde čekal spíše rohatého netvora, než
mladíka s vybraným chováním.
„Och, ta mladá dívenka je nahoře v pokojích a
převléká se. Onedlouho se k nám připojí. Vidím, že přivádíte její sestru. Já jsem jí říkal, že
zahrada kolem domu je nebezpečná a že se v ní pohybují podivné bytosti".
Darlen vše pozoroval podél těla svého šípu. Jeho hrot mířil střídavě z mladíka na ženu, stojící
u pravého schodiště. Vše vypadalo opravdu klidně. Ale počkat! Co to bylo?! To přece nebyly
normální zuby, které zahlédl v ústech té ženštiny.
Náhle mu hlavou projelo
hrozivé zjištění a zařval: „Upíři... to jsou upíři, sakra!".
Mladík se nemile
usmál a spíše už pro sebe mu odpověděl: „No, to není úplně přesné, ale není to také daleko od
pravdy".
Poté roztáhl paže a jeho nehty se proměnily v jako břitva ostré pařáty
a
zakřičel: „Na ně, děti moje, na ně!".
Ale to už místností letěly první šípy. Ten
od Darlena mířil přímo na srdce podivné ženštiny. Ta však v poslední chvíli uhnula a šíp
proletěl neškodně okolo ní. Ošklivě se usmála a rozeběhla se na hraničáře, který rychle
odhodil luk a vytahoval meč a štít. Pomohl mu Eodel, který se k ženštině přitočil a dvěma
ranami poranil ženštinu zle na boku a na stehně. To ji zdrželo a hraničář si stačil vytáhnout
zbraň. Společně s trpaslíkem se do ní pustili. Náhle se v místnosti rozblesklo bílé světlo. To si
liscannorský čaroděj všiml, že chrliče rozmístěné na ochoze nejsou na ozdobu, ale že se
chystají napadnout družinu zeshora. Bílá střela, kouzlo zraňující pouze magické nestvůry,
mezi nimi udělala dílo zkázy. Bílé světlo rozervalo jejich duše a na zem dopadla pouze mrtvá
těla.
Čaroděj se podíval přes místnost na jejich dřívějšího hostitele. Doufal,
že ho magické světlo také zraní, ale nestalo se tak. Ten už neměl na tváři milý úsměv, ale
hněv. Rozběhl se na družinu. Daleko se však nedostal. Blesk vyslaný z Krochtova kouzelného
prstenu ho zasáhl přímo do hrudi a odhodil ho zpět o několik sáhů.
Wulpin se
otočila na Melanitu. Chtěla jí říci, aby odběhla zpátky do chodby, ale slova jí ztuhla na rtech.
Dívka byla proměněná a nebezpečně připomínala druhé dvě ženy v místnosti. V tu chvíli
dopadl její pařát a téměř roztrhl divoščinu kroužkovou košili. Rána byla tak silná, že ji o pár
sáhů odhodila. Wulpin však nebyla z těch, které by se jen tak něčeho zalekly. Druhou ránu
odrazila štítem a jílcem meče praštila Melanitu přímo mezi oči. Ta se skácela k
zemi.
Mezi oba alchymisty mezitím doběhla druhá ze společnic. Byla sice
pošramocená jejich šípy, ale stále velice nebezpečná. V boji zblízka oba rozhodně nevynikali,
ale jejich mrštnost jim dovolovala celkem úspěšně se vyhýbat pařátům.
Harez ucítil účinek stejného kouzla, jako v minulém souboji Wulpin. Viděl, že mladík,
kterého Krochta složil bleskem, vstává a rozeběhl se na něj. Tohle ovšem nebyl jednoduchý
protivník. Jedním pařátem zachytil barbarovu ruku s mečem a druhým mu ťal po krku. Harez
ale ránu v poslední chvíli odklonil štítem, avšak pařát se svezl a roztrhl mu bok. Poté ho jeho
soupeř uchopil za opasek a odhodil téměř přes celou místnost. Tam zůstal barbar nehnutě
ležet.
Darlenovi se mezitím podařilo zabodnout meč do soupeřčina břicha.
Toho využil Eodel a jednou ranou jí usekl hlavu. Darlen však už nemohl pokračovat v boji.
Byl vyčerpán a krvácel z mnoha ran. Eodel se otočil na muže s pařáty, blížícího se k němu.
Trpaslík sáhl za opasek pro malou lahvičku, ve které byl ukryt mocný elixír. Způsoboval něco
podobného, jako kouzla použitá předtím Wulpin a Harezem. Rychle do sebe lahvičku obrátil.
To už byl však jeho nový protivník u něho. V poslední chvíli odrazil trpaslík pařáty štítem a
mečem, avšak pod tíhou úderů zakolísal. Ale nebyl sražen. Podařilo se mu o dva kroky
ustoupit a dostat soupeře od těla. Zhluboka se nadechl a po jeho těle se začaly rozlévat účinky
elixíru. Zivril se usmál a vrhl se na soupeře. Teď už to bylo o něco jednodušší.
Krochta společně s Wulpin mezitím svými blesky vyřídili protivnici Nervora a
Dettora. Čaroděj se rychle poohlédl, jak se daří trpaslíkovi. Bylo vidět, že Eodel má navrch.
Pohyboval se neskutečně rychle a zasazoval soupeři těžké rány. Už už to vypadalo, že právě
zasadí tu poslední smrtelnou, když se kolem jeho soupeře zablesklo a on zmizel.
„Sakra, utekl", pomyslel si čaroděj.
* * *
Celou noc a celý den trvalo, než byla družina schopná nějaké další akce. Naštěstí v
posledním boji neztratila žádného ze spolubojovníků. Melanita, která byla již zase normální,
jim vyprávěla, co se vlastně stalo.
V lese poblíž vesnice je přepadli.
Vlkodlak Honttiz a podivné stvoření jménem Chotar. Ti je přivedli sem do tohohle domu.
Muž, který zde sídlil, se jmenoval Axandert. Nejprve z jejich přítomnosti nebyl příliš nadšen,
ale zanedlouho se rozhodl, že mu budou sloužit. Po několika dnech a několika neúspěšných
pokusech o útěk se v zahradě objevil jezdec. Jaká byla Melanitina radost, když zjistila, že je
to pán zdejších krajů, Mendefar Tmarst. Melanita vše pozorovala z okna a chtěla běžet
vznešenému pánovi naproti, ale zadržela ji jedna z Axandertových společnic.
Glassal měla štěstí, protože zrovna zametala před domem. Axandert tam byl také. Mladší ze
sester se rozeběhla k Mendefarovi a vrhla se mu k nohám. Žadonila o záchranu. Melanita
pozorovala oba muže před domem. Myslela si, že se Axandert na příchozího vrhne, ale ten se
s ním dal pouze do rozhovoru. Z útržků a z podoby těch dvou s hrůzou vyrozuměla, že je to
otec se synem. Nemluvili spolu dlouho. Axandert se svému otci vysmál. Ten naložil Glassal
na koně a odjel i s ní. Od té doby Melanita sestru neviděla. To, co se poté dělo s ní, bylo jak
noční můra. Bili ji, trápili a znásilňovali. Z incidentu, ketrý se stal v posledním boji, si nic
nepamatovala.
Poté, co si družina vyléčila rány a trochu si
odpočinula, vyrazila na hrad místního pána pro druhou ze sester. Melanitě Nurnští prozatím
svázali ruce provazem. Nebyli si jisti, že se nestane to, co minule. Samozřejmě nezapomněli
vydrancovat celý dům a vše cenné nacpat do svých bezedných toren. Rozhodně toho nebylo
málo.
* * *
Družina šla lesem sotva několik hodin, když jí cestu zkřížila tlupa ozbrojenců. Byla
to
osobní stráž zdejšího pána Mendefara Tmarsta. Uprostřed nich stál Axandert. Ten mezitím,
co se kouzlem dostal z posledního boje, vyrazil na hrad svého otce. Využil jeho nepřítomnosti
a zlatem a medovými slovy přesvědčil jeho gardu, aby jej následovala. Teď vojáci stáli po
jeho boku, připravení rozsekat Nurnské na kousky. Bylo jasné, že zde žádné vyjednávání
nepomůže. Obě skupiny se rozeběhly se zbraněmi proti sobě. Vzduchem zasvištěly šípy, štíty
třeskly o meče. Začal jeden z dalších krvavých koloběhů, které před dobrodruhy staví osud.
Tento liscannořanům vyhrála magie. Ovšem stála ji jeden dobrodružný život.
Čaroděj Moskyt už měl dost věčného spaní v lese. Už měl dost bolavých nohou a
odřenin. Chtěl domů. Ještě však musela družina vyhrát tenhle jeden boj. Krochta začínal být
docela naštvaný. Skrze rty prošla magická formule, tělem projel záchvěv mocné energie a z
rukou vyšlehly blesky. Čtyři spálená mužská torza spadla na zem. Melchizedech tím samým
způsobem dostal dva. Axandert Tmarst viděl, že pokud zneškodní toho lidského kouzelníka,
nemá jeho pomsta šanci. Odstrčil Eodela, se kterým právě bojoval, a vrhl se na Krochtu. Ten
byl po seslaném kouzle téměř v transu, a kdyby se k němu Axandert dostal, bylo by po
kouzelníkovi. Cestu mu však zkřížil Arkuss a zblízka mu vpálil šipku do břicha. Tmarst
zakolísal. Zahlédl to Eodel a využil okamžiku. Mocným rozpřahem rozpoltil Axandertu
Tmarstovi lebku.
„A máš to, ty hajzle!".
Jeho slova se mu stala
osudnými. Stejně tak, jako on předtím, využil teď příležitosti jeden z gardistů. Ťal jej zezadu
přímo do krku přes krční tepnu a prosekl i dýchací trubici. Trpaslíkova krev vystříkla na
všecky okolo.
Wulpin viděla smrt svého manžela z bezprostřední blízkosti.
Krvavě se jí zatmělo před očima a vrhla se na vraha svého muže. Sekala a sekala. Nevnímala
rány, které dostávala. Když zabila svého protivníka, byl vrahem ten vedle něho. Tak sekala
znovu a znovu, až už nebylo koho. Došla ke svému mrtvému muži a svezla se vedle něho.
Pak už pouze plakala a plakala. Plakala dlouho.
Na místo boje
přicházel muž. Byl starý a unavený. Spravoval tuto oblast už velice dlouho a doufal, že ho
jeho syn vystřídá. Při pomyšlení na syna ho zabolelo u srdce. Kdyby tak neměl strach, že
zestárne a zoškliví, kdyby se tak nebál smrti. Kdyby nebyl posedlý nalezením nesmrtelnosti.
Kdyby ji, zatraceně, nenašel, mohlo být vše jiné.
Mendefar věděl, že
nesmrtelnost jeho syna nebyla výhrou. Změnila ho. Změnila ho ve zkaženého zlého člověka.
Možná už ne ani člověka. Ani to příliš nebolelo, že ho viděl ležet mezi mrtvými.
Někteří z dobrodruhů jej spatřili a namířili na něho kuše. Když hleděl na ty ocelové
hroty, myslel pouze na jedno. Musí se přece s nimi nějak dohodnout.
Musí.
„Takže dohodnuto. Dvacet tisíc a tu dívku k tomu... a
vaše jméno nebude dáváno s ničím, co se zde stalo, do souvislostí", uzavřel rozhovor
Krochta, „Předání se uskuteční zítra v lese poblíž vašeho hradu. Přijedete sám pouze s
Glassal. Tím bude ta věc pro vás uzavřena".
Mendefar se zvedl od ohně a
přikývl. V duchu byl rád, že vyvázl tak lacino.
* * *
Arkuss Dettor pobídl svého poníka a zařadil se vedle Darlena Moorheda. Cesta
Nurnským ubíhala pomalu, alchymista byl nezvykle střízlivý, a tak si chtěl s někým
podebatit. Příjemné bylo pouze to, že to byla cesta domů.
„Tak mi furt vrtá
hlavou, co ten Axandert s Melanitou provedl, že zmizela chvíli po tom posledním boji...",
začal hobit.
Darln se díval na stromy, ubíhající kolem nich, a chvilku
neodpovídal.
Pak se otočil k alchymistovi: „Myslím, že s ní udělal to samé,
co se svými bývalými společnicemi. Udělal z ní jednu z nich. Taky si myslím, že utekla, aby
své rodině neublížila, a protože měla pocit, že už nepatří k lidem. Bohové ji provázejte na její
cestě".
„Všechno neskončilo tak hrozně, že ne?", usmál se Krochta při pohledu
na dvě k sobě se tisknoucí postavy na kozlíku vozu, jež vezl mrtvoly Eodela Zivrila a Nervora
Chinského.
Darlen se zasmál také: „Jo, tak to máš pravdu. Ale musím ti
říct, že to bylo nejrychlejší zamilování dvou lidí, jaké jsem kdy viděl. Stejně nechápu, co ta
Glassal na tom Melchizedechovi vidí. Dyť je to takovej mamlas", dodal s
úsměvem.
Pak posmutněl při pohledu na vůz a divošku ve zbroji, jedoucí
vedle postranice: „Je mi hrozně líto Wulpin. Je to hrozný, že jí potkal takovej
osud".
„To jo", posmutněl hobit a pohroužil se do svých
myšlenek.
Už ho zase chytala slina.
Cesta dále ubíhala
na jihozápad tam, kde poblíž Nurnu leží Liscannor...
Zasvěcení
Menhorian Blathel z Cairn
Kupci neklidně přecházeli místností. V Krvavém kameni se hromadila jedna kolona
za druhou. Vozy se zdáli být dobře chráněny městskou posádkou, o kupce bylo dobře
postaráno, jen zprávy o dění za městskými hradbami byli kusé a neurčité. Venku je prý válka
a je nebezpečné putovat krajem. To každý z kupců dobře věděl, v těchto pustinách bylo
nebezpečná takřka cokoliv, proto žádná z karavan necestovala bez dobře vyzbrojených
žoldáků najímaných v příhraničních městech. Ne každému z žoldáků se dalo věřit, ale kdo se
vrátil sám, bez kupce a se zbožím, toho si příště už nikdo nenajal. Zákony na okraji civilizace
příliš neplatily, s vyjjímkou zákona silnějšího a zákona pného měšce, samozřejmě. Ale velitel
města, Khan, nechtěl karavany pouštět ani jedním směrem.
"Je škoda vašich
peněz, které nám platíte za hospody a ochranu. A nezapomínejme na mítné, že? Když vaše
těla zůstanou ležet v bahně už sem nikdy nepřijedete. A to by byla škoda..." říkával Khan
kupcům v oválné pracovně ve věži nad hlavní branou otočenou k jihu. "Ale jedno je jisté, v
polovině zimosmetě bude po všem a v kraji bude dostatečně bezpečno, aby se karavany
postaraly sami o sebe."
"Ještě čtyři, pět dnů," přemýšlel Larden nad
korbelem zkyslého piva a pohledem bloudil po jediné pořádné ulici ve městě. Okna byla
špinavá, olysalý hostinský nebyl schopen ani za šest dnů umýt okna od bláta z podzimní
plískanice, která už zaváněla zimou. Larden se těšil do jižních měst, kde stráví zimu za peníze
vydělané obchodem. A bohatě mu zůstane. Snad by si mohl koupit dům. Víno, koření, jantar,
surové drahokami, těch bylo velmi málo a kdyby o nich některý z ostatních kupců věděl,
Larden by se sotva dožil pohledu na hranici, to vše bylo vysoce ceněno. Čím dál od hranic
tím větší cenu jeho náklad měl. Opojná vína vyráběná neznámým způsobem se v některých
královstvích nesměla ani objevit, ale tím větší cenu jediná láhev měla. "Možná si jednu
nebo dvě lahvinky nechám pro sebe."
"Hasto, doufám že stále někdo
hlídá naše vozy, víš co v nich vezeme."
"Vím, ale hlídají je i ti zatracení elfové,
nějak se o nás podezřele starají," odpověděl zarostlý muž v pobíjené koženici. Už spolu
udělali nejeden kšeft. Taky už by se neměli ukazovat v některých královských městech, pro
klid duše a hlavy na ramenou.
"Proč nás nechtějí pustit do chrámu? Rád
obětuju něco za zdar cesty i místnímu bohu, i když v bohy moc nevěřím, co Hasto? Ani do
svejch hospod nás nenechaj nakouknout..."
"Příde mi, že nás hlídaj," odplivl si
Hasta na odlahu. Zem posypaná slámou necucaná bahnem a vylitým pivem už ani nepřijala
hromutlukův plivanec. "Snad je to proto, že nás tady je už skoro dvě stě. Kdyby sme chtěli,
můžeme to tu vydrancovat. Stačí někdo kdo všechnu tu kupeckou chátru povede, co
Lardene?" zubil se Hasta a rukou mávl k zaplněné taverně.
"Sami jsme
obchodníci a kupci, Hasto," ušklíbl se další z Lardenových mužů, ale nemyslel to
vážně.
"Jistě že jsme kupci, ale nic podnikat nebudeme, posádka je zatraceně
dobře vyzbrojená a pak, rvali by jsme se mezi sebou o kořist. Jaká je šnace, že v tý panice a
požárech přežijeme zrovna mi? Hm?"
"Nemyslel jsem to vážně, jen se
zatraceně nudim. A co se chrámu týče, tak já na bohy kašlu. Nikdy mi nic nedali. Bez tak to
bude banda úchylnejch jeptišek, kerý se klaněj něčemu, ani nevědí čemu a pořádnýho chlapa
neměli."
"Čteš mi myšlenky, taky bych šel plenit klášter," smál se další z bandy
kolem stolu a řeč doprovázel jasnými pohyby, dokonce si na to stoupl z rozvrzané lavice.
Lardenovi muži mluvili o zdmi obehnaném chrámu. Jen
jedinou branou se dalo vejít. Podle střech, čnících nad kamenou hradbou, nebyl chrám jediná
stavba uvnitř. Snad i ten klášter tam byl. Pravdou je, že takřka nikdo neviděl žádnou elfí
ženu. Snad proto, že ty čarokrásné ženy si jejich černovlasí muži se špičatými uši drželi
doma, když v Krvavém kameni bylo tolik cizinců.
Když šel
Larden spát, z okna pokoje viděl hejno otroků chřestících řetězi, jak táhnou městem.
"Válka končí, už se hromadí pracovní síla," pomyslel si Larden spokojeně.Ani mu
nepřišlo že posledních pár hodin se osazenstvo hospody obsluhovalo samo. Jak si lehl tak
usnul. V botech a v kabátě, ani těch pár štěnic mu nevadilo. Otroky spolkla brána ve
chrámové zdi.
Město bylo podivně tiché. Místní nevěděli co se
bude dít, ale podle nálady svých vůdců poznali, že této noci bude lépe zůstat doma. Ještě lépe
ve sklepě.
V podzemní místnosti páchlo přes sto mužů. Všichni
byli namačkáni v široké chodbě, nikdo raději nešel do kobek vyhloubených ve skále i když
zde nebyl nikdo kdo by mříže zamykal. Nejvíce lidí se tísnilo kolem mříže uzavírající
chodbu. Ve světle pochodní bylo vidět že schody za mříží vedou kamsi nahoru.
Jeden přes druhého křičel, řval, kdosi plakal. Na chvíli se otevřel poklop ve stropě a
do vřavy přibyl další člověk. A další. Po chvíli přibyla celá skupina, se kterou Larden vjížděl
do města. Několik trpaslíků se snažilo mříž nadzvednout, ale bez výsledku.
"Hasto, Hastóóó," řval Larden. Bez odezvy.
Po hodině dohadování a křiku se
dav v podzemý utišil. Nikdo neznal důvod, proč jsou drženi v kobkách starších než celé
město. A proč samý kupci, nikdo z místních. Nikdo nepřišel, aby podal
vysvětlení.
Muži se rozsadili podél zdí, někteří si ošetřovali zranění. Občas
se kdosi zvedl a připálil novou pochodeň. Čas plynul zimou a vlhkem podzemního sálu. Den
nebo dva? Nikdo nevěděl.
"Tak jsem se dočkal, už jsem ve vězení ale
proč?" Larden pomalu střízlivěl.
Neklidný spánek přerušil lomoz, křik a
sténání. Někde nahoře se bojovalo. Převažoval vysoký ženský jekot. Pak vše upadlo do
klidu.
Lardena opět probudil řinkot zbraní, tentokrát velmi blízko. Ze
stropního poklopu začali padat zbraně. Začal boj o ocel. Na podlaze zůstal ležet mrtev jeden
mladík a další z mužů v koutě sípavě dodělával. Každý byl po zuby ozbrojený a na zemi stále
ležela hromada nejrůznějších zbraní. Larden svůj meč nenašel, ale poznal Hastův. Přibral
ještě dvě dýky a vrhací sekeru. Všichni stáli, pozorovali ostražitě jeden druhého. Neklid
narůstal. Nakonec se mříž s vrzáním zvedla.
Obrovský prostor
osvětlený stovkami loučí a svic. Uprostřed stála hrubá socha muže s mečem vytesaná z
kamene. Okolo ní kamenné schodiště šíře třech sáhů, dál směrem ke kamenným stěnám byla
hlína a pak dlažba přerušovaná desítkou sloupů podpírajících klenbu vysoko ve stínu.
Do tohoto prostoru se vřítilo sto dvacet a jeden muž. Zaraženě se dívali kolem
sebe. Pozorovali sochu k nim otočenou zády. Hlína kolem schodiště byla nasáklá krví.
Podstavec, svícny, zdi snad i strop ukrytý ve tmě to vše neslo stopy krve. Čtyři sáhy nad zemí
na ozdobé hlavici sloupu se usadil malý rudý krápníček. O kus dál další. Larden přemýšlel
kam zmizela všechna ta těla.
Zpoza monstrózího kamene vystoupila takřka
nahá žena, oči se jí divoce leskly. "Mé exotické víno, oni dostali můj náklad" napadlo
Lardena bezděky. Podivně se usmívala. Byla nádherná a odporná. Meč zakrvácený až k jílci,
v druhé ruce zubatý tesák. Pomalu udělala krok, dva, zapředla jako kočka a olízla krev z ostří.
Začli vystupovat další bělovlasé krasavice. Rudá barva kontrastovala s jejich pokožkou a
vlasy. Někde praskal oheň. V tichu bylo slyšet tlumené bublání.
U nohou
obří sochy klečel černě oděný muž. Skončil svoji modlitbu, dvakráte se uklonil.
"Pane, dnes je tvůj den. Po dlouhém hledná jsem našel tvůj ztracený chrám,
Wer-arhe Mursael wach Alech. Pro někoho jen kámen vztyčený kýmsi. Nikoliv však pro
mě. Jsem tvůj služebník, má poslední zkouška začala." Muriel vytasil nádherný meč z černé
oceli a zakrvácený tesák. "Jedenáckráte jedenáct mužů ti bylo obětováno, tedy teď nastává
druhá oběť. Dalších sto dvacet a jeden přibude v brzké chvíli. A polovinu z nich dnes skolím
já. Každý zemře jinak. Noc smrti končí a vrcholí." Muriel se ukonil a zmizel ve
stínech.
Jen několik chvil zbývalo do půlnoci.
"Jsem Eleon Sulephet, vítám vás," pravila sametovým hlasem žena stojícím na vrcholu
schodiště.
Muži vypuštění ze sklepení se shlukli a s vytasenými zbraněmi
zuřivě pozorovali okolí. Krása bělovlasé ženy, strohost sochy, obrovitost stavby a hlavně
těžký dým neznámého kadidla, to vše útočilo na smysly ozbrojené hordy. Nic se nedělo. Jen
svíce se pomalu krátily a dýmem houstl vzduch, líně se převaloval chrámem a nechal mizet
detaily vyobrazení na zdech..
"Hej krasavice nechceš si to rozdat!" vykřikl
jeden a udělal pár kroků dopředu. Na to několika rychlými kroky se zpoza sloupu vynořila
další bělovlasá. Mečem na němž zaschla krev uťala opovážlivci hlavu. Rudá šmouha v dýmu
jakoby zůstala viset ve vzduchu.
Bělovlasá s krůpějemi krve na ostří
pomalu vystoupila na první schod a olízla čerstvý šarlat. Eleon se protáhla a se spokojeným
zavrněním ochutnala také.
Kolem mužů se objevovaly další a další takřka
nahé elfky.
Ticho přehlušil jekot žen. S tasenými čepelemi se vrhly na
ozbrojený dav zkoprnělých mužů. Nastal boj. Třeskot zbraní zněl stěží hlasitěji než neustálý
jekot bělovlasých válečnic. Necitlivé vůči vlastním zraněním rozsévaly smrt mezi muži, kteří
se rozprchli mezi sloupy chrámu. Znalý žoldáci si kryli navzájem záda, využívali stěn, sloupů
a svícnů.
Ze stínu pozoroval Muriel obřad s ponurým úsměvem, skrz stažené rty
pronikla krátká modlitba. Pak odhodil plášť a začal zabíjet.
Larden ustupoval s
několika zkušenými lidmi ze své bandy chodbou, kterou objevili snad v západní zdi.
Pronásledující elfka jednoho stačila zabít šíleným útokem, ale navzájem se kryjící muži ji
rozsekali dříve než stačila ranit dalšího. Ani rychlost a šílenost útoků nestačila na zkušenost
těchto mužů.
Nikdo po nich nešel. Zvuky slábly a muži pospíchali. Z
postraní chodby, tentokrát v tichosti, vyrazila bělovlasá čarodějka. Larden kryl sek směřující
na hlavu. Bod podivně tvarované dýky vykryl takřka instinktivně předloktím levé ruky, otočil
se kolem soupeřky a sekl. Kryla zdvojeně a rychlee zaútočila. Zdola a zprava. Larden udělal
úhyb a ještě jeden. Bělovlasá zapoměla na další soupeře a vrhla se na Lardena. Ten se jen
kryl. Pak jen uznale kývl na svalnatého muže v kroužkové zbroji, když čarodějce vykvetl na
hrudi karmýnový květ. Jen hekla a sesula se na zem.
Pospíchali
dál.
Za sebou slyšeli křik mužů. Únikovou chodbu objevili další, ale také je
nikdo nepronásledoval. Po chvíli se zezadu ozvalo zachroptění a řev. Nikoli ženský
Několikrát zachřestili zbraně a ticho.
Muži raději zrychlili. Někdo odbočil do
postraní chodby. Skupina se roztrhala.
Larden spolu s osmi dalšími byl nejvíce
vepředu. Za ním se čím dál častěji ozývalo sténání a křik. Žádný ženský jekot. A čím dál
blíž.
Někdo se otřel o Lardena. Svalnatý ve zbroji se zapotácel, hlava se mu
odklopila dozadu a z krku vyrazila fontána krve. Další z mužů se držel za pahýl ruky, upadl
dozadu a tiše sténal.
"Jde zleva," uslyšel výkřik vysokého muže se
sekerou.
"Jde zprava," vřískal stejně ozbrojený trpaslík třímající navíc
pochodeň.
Oba padli takřka současně. Trpaslík rychle na ránu zleva probodávající
srdce. Muž velmi pomalu s nevyřčenou otázkou v oku, které mu zbylo.
Kdosi zvedl pochodeň, ale vzápětí padl k zemi. Teď se s tmavým mužem bojovalo v
kruhové místnosti. Larden uklouzl po kaluži krve. "Kde se vzala tady před námi?"
Ihned se postavil. Zbyl sám. Proti němu stál hubený a vysoký muž. Zakrvácený meč držel
špičkou k zemi. Dýchal pravidelně. Rozhlédl se kolem se spokojeným úsměvem pak kývl a
postoupil k Lardenovi.
Larden pozvedl meč z boty vytáhl dýku. Nadechl se a
...
proti němu vyrazil neznámý. Byl rychlý až příliš. Lardenova dýka zmizela v chodbě za ním.
Už bojoval obouruč. Jeho nepřítel také. "Kam zmizela jeho dýka?" Kryt a chabý
výpad.
Neznýmý jen odstoupil, meč v bodnici. Nedíval se na Lardena přímo,
hlavu otočenou na stranu. Čemu si naslouchal a čekal.
"Nač, pro všechny
bohy čeká?!"
Pak začal boj. Boj kočky a myši. Míhání čepelí
osvětovala dohořívající pochodeň ležící opodál.
Sek, úhyb, kryt, kryt.
Kryt, výpad! "Jak jsem mohl minout?"
Najednou byl neznámý za ním.
Klečel na levém koleni meč vodorovně se zemí. Kapala z něj zas o něco čerstvější krev.
Zazvonila ocel o kámen. Larden padl na kolena a tiskl si rozpárané břicho.
Pozoroval čadící pochodeň v ruce useknuté u ramene. Pomalu dohořívala.
Muriel se vztyčil vytáhl dýku a pomalým kočičím krokem se vydal zpět do
chrámu.
Právě minula půlnoc. Nastal dvanáctý zimosmeť.
Starostenské novinky
1) Družiníci se po dlouhé době vrátili do svých domovů, když vyřešili případ jakési tlupy
úchylných sadistů a podařilo se jim zachránit rovněž několik dívek před jistou smrtí.
Nicméně, na výpravě zemřel hrdinskou smrtí v boji liscannorský občan Lúin Nórienský. Jeho
tělo žel bohům družiníci nepřivezli zpět k řádnému pohřbu na obecním hřbitově, proto mu
věnujme alespoň pietní vzpomínku.
2) Tohoto roku došlo k velkému neštěstí.
Malý hobit Bzučan Kanimůra zabloudil v lese, kde si zlomil nohu a nemohl se hýbat. Tak se
stal snadnou obětí dravé zvěře, která bezzbrané děcko zadávila a částečně sežrala. V celé
záležitosti není zatím zcela jasná účast půlkrolla Burbuna, který se s Bzučanem předtím
pohádal. V reakci na tuto událost jsem ve škole měl k dětem přednášku o tom, aby do lesa
nechodili pokud možno vůbec, a když, tak nikdy ne sami. Rodiče by měli také své ratolesti
před nebezpečím varovat.
Vzhledem k přemnožení zvěře v okolních lesích jsem
se rozhodl vydat povolení k lovu v lese všem liscannorským občanům. Jedinou podmínkou
je, že ulovená zvěř bude zpracována a po lese se také nebudou válet zabité mršiny.
3) Nyní přejděme k radostnějším událostem. Novopečený starosta Getd z
Ruindoru se na stará kolena konečně oženil. Jako ženu si vybral sličnou Riu, která přijela s
dobrodruhy z předchozí výpravy z válkou sužovaného Gorganu a nějaký čas pracovala ve
vranigostské nálevně.
4) Další radostnou událostí je nově narozený potomek v
rodině liscannorského kováře Luncia Nórienského. Narodila se mu dcera Luna. Snad dá toto
vnouče zapomenout ctihodné paní Pitkové na ztrátu nejstaršího syna.
Getd z
Ruindoru
Myšilovova Ardasanská
Klabzej Myšilov / ardasanské plačky
(tuto báseň jsem za pomoci studia ardasanských žalozpěvů seskupil jako úsměvnou tečku za
svým starostováním. Ano, seskupil, protože tento slovní obrat nejlépe vystihuje proces, ve
kterém báseň vznikla)
Z Armidenu ač on byl
sousedy své nezradil
aň nikoho nezabil
Lambarda
si oblíbil
Oblíbil si Darlena
i mukuřana Dolwena
ani seschlá
stařena
nebyla ochuzena
Dříve býval chudákem
škrabákem a
tulákem
životem svým pohrdal
radš domov rodu nový dal
S tváří divě
zarostlou
stal se vbrzku starostou
však zůstal skromný, nechtěl řvát
na zákon
si planě hrát
Šest roků velel do kroku
šest roků cesty pokroku
až s
létem sedmým povstal ten
jenž ostříhán byl, oholen
Páchl vonnou
silicí
a hrdě zval se řídícím
na nos neviděl si kmán
když vykřikl: "Jsi
odvolán!"
(co na tom, že jich bylo víc
nejspíš víc než polovic?)
Tak
kmán ten přišel na řadu
s ním nabubřelost úřadu
Dnes slabí slaví triumf
svůj
na exstarostu hážou hnůj
co vždycky dostál muže slov
nazýval se
Myšilov
Ač nerad lovil lítou zvěř
on nebyl špatný, to mi věř
byl jen
jiný než svět váš
snad za tři roky hlas mu dáš
Do tré let zas uzří jas
z
bláta, louže vstane zas
žít v Liscannoru povolí
jen lidem, co se
neholí
Pod čarou
Khdyž máš doma kupu dzecí
to na teba všetko letí
ha tvé cenné zboží
ve skladu sa kazí
Heftovo Formanství
Na prosinách 4
Naglin, Gwendarron
Heft Taras