Lyškánora 38
* Motta tohoto čísla * Harezi, příteli * Život * Banda
* Důl * Funkce starosty ve Vranigostu neexistuje * Myslim, že mi zbylo na to, abych oživil ještě
sám sebe * Klidně mě pohřbili, to byla taková křivda * Veška * Stížnost na zabavení peněžního
daru * Uzavření obecního objektu * Žádost o nápravu *
Jarn 1054
Motta tohoto čísla
„...Čichám..."
Yall Reblled
„...Já jsem se tam pokusil vtlačit aspoň Herezi..."
Rabiňák Švácnul
„...Vypadat jako tenhle hastroš, tak jsem taky hysterickej..."
Dyni Longodon ke Klabzeji Myšilovovi
„...Urazils funkcionáře..."
Klabzej Myšilov
Dyni: „...Bronzovou ozdobu si vezme Buřič..."
Rien: „...To je jako vyhodit to z vokna..."
„...Ještě že naše jména nezačínaj stejným písmenem. Alespoň odpadla ta chvilka napětí, co bývá
po vyslovení prvního písmene na začátku..."
Darlen k Dynimu
Harezi, příteli
Rabiňák Švácnul
Harezi, příteli, cožpak se vyplatí
bez díku hlavu cpát do cizích opratí
cožpak je důvodu pro slávu falešnou
tasit, když svévolně stíny se v dáli pnou
cožpak jen pro těch pár blýskavejch měďáků
se vrháme bez bázně bestiím do spárů
Harezi, jsi teď stín
v té zemi nezemi
jež pachuť má jak blín
do dýmky nacpaný
Smrt je tu nesmrtí
a tebe v dáli zřím
však máš tělo bez kostí
opředené tajemstvím
Teď tiše bez hlesu stíny nás jímají
pohřební dumku já zpívám si potají
co si teď počneme, bez těla, bez viny
cožpak už nebudem dál mezi vlastními?
Najdeme způsobu, co duše z područí vymaní
anebo zůstanem už navěky neznámí?
Vždy s hlavou vztyčenou
i v područí katana
jen s holýma rukama
půjdem do neznáma
Barbar, ten nezná strach
i v Hlavě Eliel
rozdrtit ji na prach
rozmetat bych ji chtěl
To je to tajemství v srdci barbara zakleté
že když stín útočí, tak statečnost vykvete
to je to tajemství před světem schované
že jako barbaři poroby neznáme
Život
Harez
Sedím takhle na kameni koukám kolem sebe
Pod nohama zem mám a nad hlavou nebe
Ptáci kolem lítají a zvířata chodí
Ta zvířata jsou šakali a ptáci jsou supi
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas
Zhebni
Když jí nečekáte
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas,
přijde včas
V kamení se válejí lebky, hlavy, hnáty
zápach spáleniny se mísí z vůní máty
kol supi a hyeny živící se játry
nevidoucí oči nezří vzestupy ni pády
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas
Zhebni
Když jí nečekáte
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas,
přijde včas
Hlavy dříve hrdě vztyčené se válejí v trávě
s vyděšeným výrazem, že život končí právě
usekané ruce a děravá břicha
mrchožrouti mlaskají, jinak je zem tichá
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas
Zhebni
Když jí nečekáte
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas,
přijde včas
Vyhřeznuté vnitřnosti šakalům chutnají
z rozervaných údů červi vylézají
také vrány hodují na tom shnilém mase
veliká to hostina v pobitevním čase
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas
Zhebni
Když jí nečekáte
Zhebni
Smrt přijde vždycky včas,
přijde včas
Banda
Getd z Ruindoru
Toho dne mi nebylo nejlépe. Nolnen mi vyhrožoval smrtí. A nebylo to jen tak nějaké
vyhrožování, jaké je možné slyšet v každé hospodě u piva. Díval jsem se mu do očí a viděl jsem,
jak planou nenávistí. Chtěl můj život. A můj majetek. Těžko říct, po čem toužil více. Ale tak
snadno to nepůjde.
Vstoupil jsem do nejhorší putyky ve městě. Určtě tu nemá
žádné místo horší pověst, než tato díra. Jen co jsem stanul uvnitř, podlomily se mi kolena z
odporného zápachu nemytých těl, zvětralého piva, spáleného masa a bohové vědí čeho všeho
ještě. Rozhlédl jsem se kolem a zahleděl jsem se do tváří zdejších hostů. Maminko, kam jsem to
vlezl? Rozklepaly se mi ruce. Chtělo se mi prchnout. Ale musel jsem se překonat. Jen odvahou
mohu ochránit svůj život a majetek. "Prosím o pozornost", pronesl jsem nahlas a většina tváří se
obrátila ke mně. Pochyboval jsem, že odsud vyjdu živý. Ale pokračoval jsem: "Hledám nějaké
schopné muže, kteří by mi dělali doprovod na cestě". Většina hlav se zase odvrátila. Pár mužů
se začalo mezi sebou dohadovat. Byla ve mně malá dušička, ale čekal jsem. Brzy se rozhodne o
mém osudu.
Nakonec se od jednoho stolu zvedlo čtvero postav. Při pohledu na
ně jsem se již loučil se životem. Dva byli obři. Byli nejméně pětkrát větší než já. Stačil by jim
nepatrný pohyb rukou, aby ze mě udělali placku. Jejich zjev byl hrozivý. Snad i kámen by
nevydržel pohled na ně a raději by ustoupil z cesty. Kolik životů museli mít tahle monstra na
svědomí. Třetí nebyl tak vysoký, ale jeho zjev byl neméně hrůzný. Vypadal spíše jako divoká
šelma než jako člověk. Když jsem byl malý, strašila mě maminka vyprávěním o divokých lidech,
kteří pojídali malé hobity. Jestli takoví lidé existovali, pak museli vypadat přesně takto.
Naštěstí čtveřici doplňovala ještě jedna postava. Byl to hobit. Vypadal, jakoby
vůbec nepatřil do těchto míst. Měl čisté šaty, umyté vlasy a učesané chlupy na nohou. A vypadal
poměrně dobrosrdečně. Jestli má na ty tři nějaký vliv, mám naději.
První však ke
mě přistoupil ten větší obr. "Co to být za práce?", zafuňel shlížeje na mě z nebetyčné výše. Ale
bylo to dobré znamení. Né rána kyjem, ale otázka. Možná budu mít štěstí. Vysvětlil jsem mu tedy,
že potřebuji dopravit povoz se svým zbožím do Našrahotu a že mi bylo vyhrožováno, a tedy bych
se cítil bezpečnější s ochranou. Obr vypadal jako by o něčem přemýšlel. ‘Teď se napřáhne a je
po mně veta', pomyslil jsem si, ale tvor promluvil. "Kolik?", zeptal se stručně, a mě spadl kámen
ze srdce. Řekl jsem částku, celých 1000 zlatých. Chtěl jsem původně dát míň, ale při pohledu na
obra jsem raději přihodil. Stejně se mi to v případě úspěchu bohatě vyplatí a nevěděl jsem, co se
takovým tvorům honí hlavou.
Na cestu jsme se vydali druhý den za svítání. Při
pohledu na obry jsem si sice nebyl jist, jestli mě o zboží nepřipraví místo Nolnena oni, ale hobit
byl celkem zábavný společník. Jmenoval se Kutouš Králík a uměl výborně vařit. To co dokázal
v polních podmínkách na pusté cestě, po níž jsme směřovali k cíli, hraničilo se zázrakem. Ale
nejenom kulinářským uměním vynikal, jak se ukázalo později.
Třetí den naší
cesty se najednou z lesa před naším vozem vynořil člověk z kuší a namířil jí na mě. Vykřikl,
abychom zastavili vůz a složili zbraně. Po stranách se ve stínu stromů daly zahlédnout další tři
postavy, tak jsem raději uposlechl. Ne tak ten větší obr, jemuž říkali Zlochor. Skočil na kozlík,
popadl opratě a divokým řevem pobídl koně. Skrčil jsem se snaže se schovat za obra, a uslyšel
jsem zadrnčení tětivy a vzápětí svistot šípu nad hlavou. Muž před vozem se snažil zastavit koně,
ale byl odhozen obrovým kyjem. Pan Králík vystřelil z kuše a jeden stín v lese se zhroutil. Třetí
lupič se snažil zezadu naskočit na rozjíždějící se vůz, ale druhý obr, kterému říkali Bábel, ho
praštil do hlavy svým masivním hřeby pobitým kyjem. Byl to odporný pohled. Měl jsem pocit,
že budu zvracet. Ještě nikdy jsem neviděl smrt člověka, a nyní to přišlo dokonce z takové
blízkosti. A tak brutální ranou.
Posledního vyřídil ten divoký zjev. Goran se
jmenoval. Celou cestu sice jedl s ostatními, ale stejně bych řekl, že pečeným hobitem by
nepohrdnul. Pokud by ho ovšem nepoužil k nějakým čarodějným obřadům. Na vlastní oči jsem
totiž viděl, jak ten divoch prováděl čarodějnické zaklínání. Na zem nakreslil temná znamení a pak
kolem nich tančil a zpíval mantry. Jen bohové vědí čeho všeho je schopen. Pevně doufám, že
nečerpá svou sílu z obětovaných hobitů. Na naší cestě naštěstí vykouzlil jen několik postav.
Všechny se mu podobali jako vejce vejci, jen nemluvili, nejedli a vůbec se chovali divně. Ale
když došlo k boji, hned seskočili z vozu a vrhli se do lesa, kde zlikvidovali jednoho z lupičů. Byl
to také hobit, a oni ho beze slova přitáhli k vozu, abysme ho mohli vyslechnout.
Velký obr ho hned chtěl začít mučit, ale zajatec se naštěstí rychle rozpovídal, takže to
nebylo třeba. Nejsem si jistý, jestli bych obra dokázal zastavit. Lupič přiznal, že jim o snadné
kořisti představované mnou řekl Nolnen, tedy přímo ho nejmenoval, nepředstavoval se, ale podle
popisu to bylo jasné. Lupič už nám toho více říct nemohl, chtěl jen snadno přijít k penězům
přepadením mého vozu. Nechtěl jsem ho ale nechávat na pospas té bandě, byl to přece jenom
hobit a jen bohové vědí, co by s ním ti čtyři udělali. Nechal jsem ho proto pustit, jenom šaty mu
odebrali, aby si to pamatoval a začal se živit poctivě.
Po této nemilé příhodě nás
ovšem už nic zvláštního nepotkalo, a já dovezl zboží na místo určení. S těmi lidmi jsem se rozešel
a doufám, že se už nikdá nepotkáme. Stejně tak doufám, že už nikdá nebudu potřebovat pomoc
takových zabijáků.
Natrefil Hládek - obchodník
Co bych měl povídat.
Jednoho dne se můj pán Čchédy, starosta obce Vetreš, vrátil z města a přived s sebou ty zjevy.
Řikal, že konečně dostanou tu prokletou vědmu. Snad se jim to podaří, několik jinejch už se vo
to pokoušelo a pochybuju, že je někdo z nich eště na živu. Tyhle ale vypadali vobzvlášť příšerně.
Dva byli krollové. To je taková divná rasa primitivů, s velkejma svalama a ušima. Třetí byl
člověk nebo spíš barbar, to se dalo těžko poznat, protože byl vověšenej všelijakejma nesmyslama
jako krysíma lebkama a peřím, a navíc přes špínu ho nebylo téměř vidět. Špinavý byli ale všichni,
jen co je pravda. Dostali pokoj pro hosty, aby tam mohli přespat a myslim, že všechno z toho
pokoje přijde vyhodit. Starosta nemá rád blechy ani podobnou havěť, a tyhle určitě byli
podobnym svinstvem prolezlí až na kost. Snad až na toho posledního. To byl vobyčejnej prťavej
hobit.
Večer se akorát najedli a šli spát. Vo příboru patrně nikdy neslyšeli a
mlaskání se neslo celym barákem. Hlavně ty krollové žrali jako dobytek a cpali do sebe všechno
co viděli. Kdyby se jim to žrádlo nasypalo do žlabu jako prasatům, tak by to bylo příhodnější. Pak
šli spát a chrápali, až se třásly vokna.
Ráno eště sežrali pár bochníků chleba a
vypadli do lesa za vědmou. Snad už jí konečně ukážou, ale nejlepší by bylo, kdyby se pozabíjeli
navzájem. Určitě by nikomu nechyběli. Člověk fakt někdy žasne, co všechno může chodit po
světě.
Feghuš - starostův podomek
O té skupině jsem věděla dávno
předtím, než se přiblížili k mé chalupě. Po mém lese se pohybovali jako banda olifantů, nebylo
možné je přeslechnout. Byli čtyři. Dva krollové, jeden asi barbar zřejmě odněkud z východu z
divokých krajů, a poslední hobit. Ten vypadal spíš jako kuchař, než jako zabiják, ale určitěnebyl
o nic lepčí než ostatní. Ten barbar zřejmě uměl pár jednoduchých kouzel, protože když našli mou
chaloupku, poslal dovnitř svoje dvojníky. Tak primitivní kouzlo nebylo vůbec problém zrušit,
dokonce pro mojí kočku. Divili se, proč dlouho nevycházeli, tak jsem se jim ukázala.
Stačilo pár dobře volených slov a vypadlo z nich, že je poslal Čchédy, aby mě zabili. Jako
ty předtím. Ten hobit po mě dokonce vystřelil. Možná bych je mohla všechny pobít. Možná také
ne. Bylo zbytečné to riskovat hned. Snažila sem se je přesvědčit, a při tom taky trochu blafovat.
A vyplatilo se to. Bylo zřejmé, že na ně moje nebojácné vystupování zapůsobilo a nehrnuli se
hned do boje. Také chtěli získat čas. A taky chtěli peníze. Bylo to prostě jenom normální nájemní
zabijáci a chtěli odměnu. Nakonec jsem je ale přesvědčila.
Poslala jsem je, aby
vyhrabali hrob báby Morlichy Urichové. Čchédy jí s pomocí hrobníka totiž vykopal a jen temní
bohové vědí, co provedl s mrtvolou. Bylo ale životně důležité, aby jí vyhrabali před lidma. Ti
potřebovali vidět důlkaz Čchédyho řádění. Podařilo se mi je přesvědčit. Pokud nezklamou, mám
vyhráno. Síly pohřebiště mi budou nakloněny, když zničím toho, který ruší klid
mrtvých.
Čarodějnice Mola
Ráno mě probudil křik lidí před
domem. Vyskočil jsem s postele a podíval se z okna. Celá ves byla na nohou a mířila ke hřbitovu.
Rychle jsem se oblékl a utíkal taky.
Na hřbitově už bylo srocení a hned jsem zjsitil
proč. Jakási podivná banda vyvrhelů tam vykopávala hrob naší dobré kořenářky Morlichy
Urichové, která asi před dvema měsíci zemřela. Bylo to nechutné a navíc proti všem božím
zákonům. Bylo nutné jim v tom zabránit, ale nezdálo se, že by se někdo odvažoval. Na první
pohled bylo vidět, že ti chlapi jsou zabijáci. Ani starosta si netroufal, a to byl nějakej muž.
Nakonec se ale pár lidí našlo, vzali kosy a šli na ně. Jenže pak přišli nečisté čáry. Miloň ze
starostova statku jednoho přetáhl kosou a on se rozplynul. Všichni se zase stáhli.
A potom to přišlo. Ti ničemové vytáhli rakev a otevřeli jí. A v ní byl jenom pytel kamení.
Někdo musel tělo vyndat dříve. Chtěli jsme se zeptat starosty, ale ten zatím někam zmizel.
Mezitím ta bezbožná čtveřice přivedla hrobníka, a ten se přiznal.
To co řekl, pro
mě byla rána, a pro ostatní asi taky. Starosta mu platil za vykopaná těla, už jich prý tahle dodal
několik. Zasloužil si pověsit na nejbližší strom a starosta vedle něho, ale v tom přišla Mola a po
jejích slovech jsem se trochu uklidnil a ostatní taky. Ozřejmila nám také, k čemu starosta
potřeboval ta mrtvá těla - k temným čarodějnickým obřadům. Pak nám řekla, abysme hlídali
starostův dům, ale nechodili dovnitř, že bysme se mohli stát obětí temných čar. Ti čtyři pobudové
prý všechno vyřídí za nás a starostu po právu potrestají.
No, možná bychom
starostu dostali sami, co by ostatně měli nějací přivandrovalci co řešit naše problémy. Ale když
jsme přitáhli před starostův dům nenašel se nikdo, kdo by chtěl vpadnout dovnitř. Tak sme
obklíčili dům a hlídali, ani myš nemohla uniknout. Pak přišla ta banda a oknem vtrhla dovnitř.
Co se tam dělo nevím, ale ozvalo se několik ran a výkřiků, a pak začalo vybíhat starostovo
služebnictvo. Nikoho jsme nešetřili. Těžko mohli nevědět o jeho temných rejdech a žili mezi
námi, jako by nic. Jejich těla jsme předhodili krkavcům.
Pak se dlouho nic
nedělo, jen občas některý z těch pobudů odběhl ke kováři pro nějaké nářadí. Zřejmě se někam
dobývali. Až nakonec vyšli a prohlásili, že starosta uprchl. Snažili jsme se jim vysvětlit, že
nemohl utéct, že jsme hlídali, ale oni stále vedli svou, mluvili o nějakých čárách či co a nakonec
odešli s Molou k lesu.
Lemeš - truhlář
Toho dne jsem se stal vyhnancem z domovské vsi. Předtím šlo všechno jako na drátkách.
Starostovi jsem občas dodával nějaká těla. Co s nima dělal mi bylo srdečně jedno, hlavně, že
dobře platil. Z našetřenejch peněz bych si už brzo moh postavit statek a žít si jako pán. A teď
nemám zase nic. A přitom starostovi všichni věřili, vesničany měl pevně ve své moci. Nepočítal
jsem, že se něco zvrtne, a on ostatně nejspíš taky ne.
Jenže pak se objevila ta banda.
Přišli v noci. Když jsem otevřel oči, doufal jsem, že ještě sním, ale nebyl to sen. Těsně nade mnou
se skláněla obluda a fuňela mi do obličeje. Nebyl jsem se schopen ani pohout, zbytečně mi říkali,
abych mlčel. Pak mě popadly čísi ruce a začaly mě svazovat. Pak mě vyvlekly z postele a
následně ven z domu. Už jsem poznal, že se jedná o čtyři osoby. Tři z toho ale vůbec nevypadali
jako lidé, spíš jako démoni. Chtěli po mě, abych je dovedl ke hrobu kořenářky Urichový. Nebylo
možné zapírat, stejně jsem nevěřil, že zůstanu naživu dlouho. Pak mě odvlekli do lesa a tam mě
nechali svázaného.
Přišli pro mě až ráno. Ve dne nevypadali tak démonicky, ale
strašní byli pořád. Vypadali divoce, určitě by pro ně nebyl problém mě rozčtvrtit, kdybych se o
něco pokusil.
Dotáhli mě zpět na hřbitov. Tam už byli shromáždění všichni
vesničani, a hrob starý Morlichy byl otevřenej. Samozřejmě v něm našli jenom kameny, a po mě
požadovali vysvětlení. Snažil jsem se všechno hodit na starostu, ale stejně to vypadalo, že mě
budou lynčovat. Pak ovšem přišla Mola a jejich hněv obrátila hlavně proti starostovi. Mě jenom
vyhnali, ale nesměl jsem si vzít ani svoje věci. Ani svoje peníze. A ta prokletá čarodějka má tohle
všechno určitě na svědomí. Proč mi zachraňovala život, když mě vlastně sama uvrhla do téhle
potupy. Nenávidím jí a nenávidím všechny ostatní. A tu bandu. Kdybych se jim tak molh pomstít.
Zaživa bych jim vykuchal vnitřnosti z těla.
Šelpa - hrobník
Tohle zvládli bezvadně. Vykopali rakev a ukázali všem, co v ní leží. Lidi nevěřili vlastním
očím, ale nic jiného jim nezbylo. To byl nejvhodnější okamžik přijít tam, a předestřít jim, co si
o tom mají myslet. Taky pomoh hrobník, který se přiznal, že Čchédymu dodával mrtvoly. Chtěli
ho lynčovat, ale několika vhodně volenými slovy jsem zmírnila vášně. Není potřeba hledat více
vyníků, všechen hněv by se měl obrátit proti Čchédymu.
A neprovedla jsem to
špatně. Lidé bouřili a obklíčili Čchédyho dům. Dovnitř se ale neodvážili. To je dobře, špinavou
práci udělají ti čtyři. Není potřeba, aby vesničané zbytečně umírali. Pokud Čchédy zemře, budou
zase chodit pro radu za mnou a opět se stanu váženou v celé vsi.
S těmi čtyřmi
jsem vlezla do Čchédyho domu. Služebnictvo prchlo ven, kde se o ně postarali vesničani. Trochu
si zchladili žáhu. My jsme se zatím vydali do sklepa, kam Čchédy prchl, jenže tam nás napadli
nemrtví. Bohové vědí, která těla nebohých vesničanů nedošla pokoje a byla vytržena temnými
obřady z věčného odpočinku. Moje čáry nad nimi neměli žádnou moc, ale čtveřice zabijáků si s
nimi poradila. Potom ale nalezli masivní truhlici. Čchédy jí dobře zajistil před násilným
otevřením, ale ti dva přihlouplí krollové, se do ní stejně snažili dostat, nic nepomohli domluvy,
že klíč má Čchédy a po jeho smrti ho získají. Dokonce šli ke kováři půjčit si nějaké nářadí. Až
když zjistili, že s truhlou nic nezmohou a dokonce o ní znehodnotili své zbraně, vydali se dál. Ale
ztratili jsme spoustu času a Čchédy se zatím stačil dostat pryč nějakým kouzlem.
Nezbylo nám než opustit Čchédyho stavení a pokusit se zjistit, kam se vydal. Bohové nám
ovšem byli nakloněni. Lovci v lese Čchédyho zahlédli. Přesvědčila jsem je, aby se pokusili najít
jeho stopy a spolu s tou bandou je sledovat. Já se zatím vydala na stará pohřebiště vyprosit pomoc
při jeho likvidaci. Možná jí bude potřeba, aby byl boj definitivně rozhodnut.
Postup těch čtyř jsem se dozvěděla až později jen z jejich vyprávění. Prý našli Čchédyho,
jak se modlí k jakémusi kameni. Byl s ním i jeho strážce, Norvig, který zaútočil, ale byl rychle
zabit. Útok na Čchédyho však nevyšel. Všichni prý pocítili z ničeho nic slabost a pravděpodobně
by padli mrtvi vyčerpáním, když tu se otevřela země a Čchédy do ní spadl. Už nikdo nezjistí,
jestli to byla pomoc pohřebiště, nebo jestli Čchédy podlehl svým vlastním temným čárům.
Každopádně se propadl do země.
Čtveřice však chtěla mít jistotu. Únava je za
chvíli přešla, jak Čchédyho kouzlo pominulo, a tak se vydali za ním do pukliny v zemi. Objevila
tam nějaké staré podzemní prostory a prý tam bojovali z nemtvými. Našli i Čchédyho mrtvolu.
Byl zahuben těmi, které chtěl celý život ovládnout. Ti čtyři prý podzemí dále neprohledávali,
neboť tam bylo nebezpečno, jen Čchédymu uřízli hlavu jako důkaz přinesli mi jí. Myslím, že síly
pohřebiště se jim za jejich práci odmění. Já se však teď musím věnovat vesničanům. Jistě budou
potřebovat moje rady, jak se se Čchédyho zločinem mají vyrovnat.
Čarodějnice
Mola
Důl
Aedd z Ruindoru
Tento text se mi nepíše lehko. Ještě dnes se mi vrací výčitky svědomí, když si vzpomenu
na svou poslední výpravu. Mnohokráte se mi honilo hlavou, co jsem udělal špatně a kde jsem
chyboval. Udělal jsem jednu chybu. Tou byla pomoc Bibiáně.
Ještě dnes mám
před sebou rozkošný obličej rozpustilé hobitky, který zářil jako slunce mezi zarostlými nemytými
tvářemi ostatních hrdlořezů. Tehdy, při boji s pantery, napadl jeden Šňupákovskou hobitku a
hrozilo, že jí roztrhá. Právě jsem se vypořádal s jednou šelmou, když jsem spatřil obrovské tělo
tyčící se nad malou hobitkou, a pařáty rvoucí její tělo na kusy. Byla příliš daleko, abych se mohl
okamžitě pustit do boje a obával jsem se, že bych mohl přijít pozdě. Chtěl jsem tedy šelmu skolit
magicky. Nemohl jsem se netrefit, panter byl proti Bibiáně tak velký... A tehdy jsem se mýlil.
Magický blesk zasáhl malou Bibi a ta padla mrtvá k zemi. Tehdy jsem nebyl schopen slova. Byl
jsem na dně. Bibiánu bylo nutno pohřbít, neboť ve vlhkém prostředí pralesa by tělo rychle
podlehlo rozkladu. Alespoň jsem jí odřízl pramen vlasů, abych ho pohřbil doma, ve Vranigostu,
na věčnou památku veselé hobitky. Od ostatních jsem za to sklidil jen posměch. Uzavřel jsem se
do sebe. S jakými lidmi to vlastně chodím na výpravy?
Přemýšlel jsem o svém
životě dobrodruha, co jsem za svůj život vykonal a o dalších věcech. Došel jsem k názoru, že už
nevyrazím na dobrodružství a budu se raději věnovat rodině. Snad alespoň v něm nic nezanedbám
a moje děti aspoň budou vyrůstat s otcem. Kolik jiných podobné štěstí nemělo.
Ale byl jsem tehdy vůdcem. Musel jsem řídit výpravu, i když to v nastalé situaci nebylo
vůbec lehké. V celé družině jsem se mohl opřít pouze o přítele Griffina Linfalase. Ovšem rád
bych vyzdvihl odvahu Yalla Reblleda, který se, ač byl v družině nováčkem, nezalekl žádných bojů
a vydržel i v největší řeži. Možná byl tím pověstným jazýčkem na vahách, neboť si nejsem jist,
jestli bysme přívaly nepřátel zvládli jen s kolegou Griffinem a Třaskatulem. Jeho postoj se
naprosto odlišoval od krolla Burbbaga, který prchal už při pouhém náznaku šarvátky, těsně
následován trpaslíkem Eodelem.
Nyní bych chtěl neznalému čtenáři alespoň
ve sručnosti přiblížit, co se tehdy dělo. Byli jsme státem Gwendarron posláni na jih, kde jednotky
krále Ilsena obsadili důl na drahé kamení a poskytují tak slušné příjmy Erkrachtské pokladnici.
My jsme měli ten důl zasypat.
Vyrazili jsme raději po pevnině, neboť v jižních
mořích kralují Erkrachtští korzáři, a po projetí Valimoru jsme se dostali do pustých oblastí
deštných pralesů, obývaných jen divokými domorodci. Na ty jsme ovšem nenarazili, ale stejně
nás sužovala hejna moskytů, divoké šelmy a obrovští krokodýli, z nichž jeden málem spořádal
trpaslíka Třaskatula. Možná ještě horší však bylo nezdravé ovzduší, které přinášelo nepříjemné
nemoci. Jen málokomu se vyhnula horkost či trávicí potíže ze špatné vody a zkaženého jídla.
Nakonec jsme se přes všechny útrapy dostali na dané místo. Ukázalo se, že kolem
dolu je vybudována palisáda a o kus dál je vojenský tábor. Vojáků bylo nepočítaně, v naší sestavě
jsme neměli nejmenší šanci je porazit. Jak se navíc ukázalo později, nejednalo se o obyčejné
vojáky ale o elitní oddíly. Nevím jak, ale velice brzo se dozvěděli o naší přítomnosti. Během
vymýšlení vhodného plánu na splnění úkolu jsme byli několikrát napadeni, nehledě na
bezpečnostní opatření, která jsme provedli. A to se nám podařilo zlákat pro společný cíl jednu
domorodku, černou Wulpin, která byla v okolí jako doma. Zpočátku poněkud překážela jazyková
bariéra, ale nakonec jsme vyrozumněli, že erkrachtští vypálili Wulpininu osadu a všechny pobili.
Někteří z dobrodruhů měli sice z divošky trochu obavy, přece jen se v této oblasti často vyskytují
kanibalové, ale Wulpin pokud vím lidské maso nikdy neochutnala, alespoň ne za mého působení
v družině.
Abych se vrátil k vojákům, došlo k několika krvavým šarvátkám.
Že tyto boje nezaplatil nikdo životem bylo dáno především díky nesmírnému štěstí a odvaze
několika jedinců, kteří se nenechali strhnout krollem Burbbagem a drželi bojovou formaci až do
konce. Je sice pravda, že kouzelník Melchizedech během boje spíše rušil ostatní dotazy, jestli by
náhodou neměl už seslat nějaké to zaklínadlo, takže jeho přínos nebyl z největších. A rovněž
ožrala Dettor již po létech strávených v alkoholovém opojení neměl jistou ruku, ale stále ještě měl
jisté znalosti výbušnin, které se při zasypávání dolu mohli hodit.
Nakonec bylo
jasno, že jakýkoli útok je odsouzen k nezdaru, neboť nepřítel zřejmě předvídal všechny naše
kroky. Vymysleli jsme tedy plán individuální akce jediného dobrovolníka. Tím byl vybrán
kouzelník Melchizedech, jako snadno postradatelný člen družiny. Dostal za úkol s Dettorem
zhotovenou náloží na zádech vniknout do dolu a tam nálož odpálit. Jako kouzelník se snadno
mohl vyhnout nepřátelským hlídkám. K všeobecnému překvapení elf úkol úspěšně splnil a
dokonce se vrátil, přičemž zapomněl pouze sebrat pytel vytěžených diamantů.
Tím naše práce skončila a my jsme se mohli vrátit domů
Funkce starosty ve Vranigostu
neexistuje
Rozhovor s panem Longodonem
Musím se přiznat k tomu, že rozhovor s panem Dynim Longodonem byl připravován
poměrně dlouho a stále se jeho uskutečnění odkládalo více, nežli by si to tento starý dobrodruh
zasloužil. Nakonec jsem se k tomu odhodlal až v této době.
Pěkně jsem pana Longodona pozval. Nejprve jsem mu musel opatřit alkohol a chtěl po
mě i kuřivo a vůbec si všemožně vymýšlel. Na druhou stranu musím přiznat, že to bylo povídání
velice příjemné, často doprovázené smíchem a gesty. Pan Longodon potvrdil, že je rozený
diplomat. Většinou neřekně nic konkrétního a ani nemá cenu to z něj páčit. I když možná až bude
mít jednou náladu a hladinu alkoholu v krvi vyšší dozvíme se toho více...
Allen Moskyt
Je tomu již pěkných pár let, co jsi se přidal k Nurnským. Co tě přimělo opustit
pohodlný domov a vydat se na nejistou kariéru dobrodruha? Byla to pouze touha po
dobrodružství a nudnost tvého dosavadního života nebo v tom bylo i něco
jiného?
Člověk nemůže sedět pořád doma na zadku, být závislý na rodině. Člověk chce něco dokázat,
něco vidět, ňáký kraje. Nadto mě zajímala odkjakživa alchymie, chtěl jsem se něco přiučit. Tak
do Nurnu to nebylo daleko a pak už to šlo samo. Co chceš slyšet víc?
Počátky tvého působení v družině se asi nijak neodlišovaly od osudů mnoha jiných
nových družiníků. Asi prvním tvým činem, který utkvěl v paměti ostatních byla destilace
havrana dnes již mrtvého kouzelníka Cecila. Byla to tehdy pouze recese nebo skutečně
seriózní alchymistická práce?
Tak to byla spíše recese. Notabene, tenkrát byly trošku jiný doby jak v družině, tak i já jsem
byl mladší. Takže na tom nebylo nic seriózního (smích). Hlavně, to je právě to, že družiníkům taky
neutkví v paměti, jak se ten dobrodruh zapsal... ten dobrodruh se nezapíše do povědomí ňákejma
slavnejma bojema většinou, zvláště když je to slabší nebo nezkušenější družiník, ale mě to
fascinuje, jak se zapíše do povědomí, ne až tolik, ale jak si z člověka pamatujou lidi takovýhle
exscesy.
Ještě navážeme na předchozí otázku. Vzpomínáš si na nějaký jiný tvůj čin nebo událost,
která by neměla být z té doby zapomenuta? Například zabití velké nestvůry, nebo rozřešení
nějakého zapeklitého problému?
Nevzpomínám si na nic. Já mám obecně takovou horší paměť. Já se nepamatuju přesně ani
kterej rok sem přišel do Nurnský družiny. Ale život vždycky plynul takovymhle způsobem a asi tak
bude plynout i nadále.
Byl jsi jediným členem družiny, který protestoval proti likvidaci Tanrise z Álfheimu.
Jaký jsi k němu měl vztah a jak dnes vzpomínáš na tuto událost?
K Tanrisovi z Álfheimu jsem neměl žádnej vztah. Měl jsem vztah k lidem, který byli proti
němu. A já jakožto člověk, kterýho ty lidi ňákym způsobem neuznávali, nebo řekněme uznávali,
ale většinou rozhodovali sami... sami za sebe a na názory ostatních nebrali moc ohled, tak mě to
povědomě... podvědomě jsem tíhnul k tý části družiny, která mě byla podobnější. Čili to bylo
jediný a spíš v tom byl trošku... v tom byla trošku obava, že něco takovýho se může stát i mě, co
se stalo Tanrisovi. Tenkrát se mi to hrozně nelíbilo a vim, že kvůlihle tomu sem chtěl i vodejít.
Nebo přerušit vztahy s Nurnskou družinou, ostatně pak se věci vyhrotily jiným
způsobem.
Ano vyhrotily. Následovala roztržka mezi Liscannorem a Vranigostem. Jedním z
hlavních aktérů jsi byl tehdy i ty. Všichni se za nějaký čas udobřili. Vyjímkou byla pouze
tvá osoba. Stáhl jsi se do ústraní, odmítal jsi se účastnit družinových výprav a uraženost z
tebe jen sálala. Jak vzpomínáš na toto, pro tvoji osobu, dosti neslavné období? Jednal bys
dnes jinak?
Asi bych nejednal. Já nevim, vono nemá moc cenu tohlento komentovat, vzhledem k tomu, že
jsem jedinej žijící pamětník tehlentěch událostí a ty vostatní se k tomu nemůžou vyjádřit. Čili já
tohle období beru za takový dosti nešťastný... to jistě, ale uzavřený. Asi bych jinak nejednal, ale
rozhodně na to nerad vzpomínám.
Po tvém opětovném příchodu do družiny jsi začal intenzivně pracovat na tom, aby jsi
se stal nejslavnějším theurgem v historii Nurnské družiny, což se ti nepochybně daří. Co
považuješ za svůj největší profesní úspěch a čeho by jsi chtěl dosáhnout v
budoucnosti?
Nevim, co je můj největší profesní úspěch. Rozhodně největší zážitek pro mě byla cesta hlavou
Eliel. Úspěch? Jsem rád, že mi podařily věci, který jsem udělat chtěl a jsem rád, že jsem se v
tomhlentom směru tak ňák procvičil. Je to... souvisí to s tim, že lidi na člověka... na hobita jinak
nahlížej a s tim, že se člověk cejtí trošku sebejistej, ale ty jsi řek, že pracuju na tom, abych byl
nejslavnější theurg v Nurnský družině. Já si myslim, že to neni pravda (smích).
Na posledních dvou výpravách jsi byl zvolen vůdcem družiny. Změnilo se nějak tvé
nahlížení na vztah vůdce - družina? Ptám se na to proto, neboť v minulosti tě někteří
obviňovali z toho, že rád všechno kritizuješ, ale praktickou radu nedáš.
Nóóó... tak nahlížení se moc nezměnilo. Nezměnil jsem nahlížení na to, jak by měl vypadat
vůdce. Samozřejmě asi trošku něco jinýho je jak by vůdce měl vypadat a jak vypadám já jako
vůdce. Já osobně bych řek, že nejsem úplně ideální vůdce. Něco taky trošku odlišnýho je otázka
jestli tam někdo vypadá na to, že by byl ideální vůdce, to je další věc. Ale mý názory na to jak by
měl vypadat vůdce se ňák nezměnily. A myslim si, že moje vůdcování v družině zatim
nezaznamenalo žádný velký neúspěchy, ale taky žádný obrovský pozitiva. Poslední výprava byla
dost fiasko. To bych chtěl teďka ňákym způsobem zlepšit, ale jak toho dosáhnout to se uvidí až
v průběhu dalších měsíců.
Teď přijde obvyklá otázka. Situace v současné družině je poměrně stabilizovaná a
nepanují v ní snad žádné nepřátelské nálady. Je v ní přesto někdo koho považuješ za svého
spojence nebo naopak někdo, kdo ti příliš nevoní a proč? Případně je něco co by jsi rád
změnil?
No, asi jedno po druhym. To je víc otázek najednou. Družina je teďka velice stmelená, řek
bych. Až překvapivě. Mě to osobně překvapilo. Překvapilo mě, že Harez žije... sem tomu hodně
rád a hodně to prospělo ve vztahu lidí v družině jaksi k sobě navzájem v tom směru, že se tam
situace hodně, hodně stabilizovala i když ne že by byla předtím ňáká extra nestabilní. Myslim,
že tam neni nikdo, kdo by to ňákym způsobem kazil. Samozřejmě to, kdo je můj spojenec, kdo
neni můj spojenec, těžko budu ventilovat. Ti kdo jsou moji spojenci to vědí, ti kdo nejsou... holt
o tom nevědí. Což, ale neznamená, že bych na ně nahlížel ňák negativně a doufám, že oni
samozřejmě na mě taky nenahlížej negativně. To je možná taky jeden... jedna z věcí, který jsem
trošičku začal víc chápat, když jsem se stal vůdcem, že člověk má určitou zodpovědnost za ostatní
a nemůže hnedka každýho ňákym způsobem odsoudit, ale zároveň problémy se musej řešit rázně.
To znamená, že ňáký nastaly, tak se podle toho musí člověk zařídit... jako vůdce.
Vraťme se ještě k Vranigostu. Kromě toho, že tam žije Aedd s rodinou a ty, a že je tam
nálevna a několik trosek neobývaných domů o něm není mnoho známo. Mohl by jsi jako
zapřísahlý vranigosťan trochu svůj současný domov ostatním přiblížit. Například by
ostatní jistě zajímalo jestli je u vás funkce starosty doživotní, dědičná nebo
volená?
Vranigost je osadou, která je zčásti žijící, zčásti vymřelá a ani na tom do budoucna nechci
moc měnit. Funkce starosty ve Vranigostu neexistuje. Je tam Aedd, kterej je... kterej určitym
způsobem vystupuje jako zástupce tý osady navenek... ale starosta to rozhodně neni. Taková
funkce neexistuje. Je to osada.
Nechceš tedy opravdu rozšířit svoji odpověď na otázku co je Vranigost vlastně zač a říci
něco o něm podrobněji. Když už máš prostor na stránkách Lyškánory?
Myslim si, že Vranigost je osada, jakejch existuje v Gwendarronu spousta. To, že tam žijou
družiníci, respektivě družiník a bejvalej družiník, tak to ji žádnym způsobem ňák... tím ta osada
nevybočuje z průměru ostatních osad v Gwendarronu. Je to místo, kde mě se žije dobře, já bych
se nestěhoval, ale zároveň nemám potřebu za ten Vranigost ňákym způsobem brojit a tahat tam
ňáký lidi, samozřejmě zvlášť potom, co jak jsi řek, byla ona řevnivost mezi Vranigostem a
Liscannorem. I tehdy to nemělo za cíl ňákym způsobem lákat nový družiníky, aby se usídlili ve
Vranigostu, místo v Liscannoru a zahajovat ňáký... ňákou, ňákou řevnivost mezi těmadlenctěma
vesnicema. To si myslim, že i tehdy byl nesmysl, ale říkám to je uzavřená záležitost a nechtěl
bych se k tomu vracet.
Je o tobě dostatečně známo, že jseš šprýmař, který si občas neodpustí drobné či větší
dloubnutí. Obecně si vždy rád dloubneš do Liscannoru, "obětí" jednoho tvého článku se
stal Darlen Moorhed a naposledy jsi si dosti drsným způsobem vystřelil z Klabzeje
Myšilova. Nemáš pocit, že se někdy tvé žertíky mohou obrátit i proti tobě? A ještě jedna
zcela konkrétní otázka. Dopustil by jsi skutečně pokácení či poničení Janternu, posvátného
stromu v Liscannoru, kdyby se toho trpaslík Buřič skutečně zhostil?
Kdyby se toho trpaslík Buřič skutečně zhostil, tak bych asi byl jeden z prvních, kdo by se mu
v tom snažil zabránit. Jestli máš teďka na mysli i ňáký šprýmy vůči Klabzeji Myšilovovi... já si
toho z novoroční oslavy moc nepamatuju, akorát vim, že když jsem se vrátil domu, mě chyběl
jeden lektvar, kterej nevim kam přišel. Čili samozřejmě za veškerý svoje žertíky jsem vždycky
byl a jsem samozřejmě připravenej vzít odpovědnost. I když ty žertíky jsou dost občasný.
Samozřejmě pokácení Janternu, nebo jeho poničení je naprosto nemyslitelná záležitost, i když
označovat Jantern slovem posvátný, mě zavání trošičku něčim v naší družině nepřístojnym. My
nemáme žádný družinový naboženství a my neuctíváme Jantern.
Velmi nedávno jsi v mírně podroušeném stavu poměrně neskromě a hlasitě zdůrazňoval
své zásluhy vůči družině. Dokonce jsi prohlásil, že nebýt tebou vyrobených magických
předmětů byla by družina ztracená. To nesvědčí zrovna o skromné povaze. Povyprávěj tedy
něco více o svých zásluhách vůči družině i všem ostatním čtenářům
Lyškánory.
Asi mi budeš muset osvěžit paměť. Na to si nepamatuju (smích).
Rád ti to osvěžím. Bylo to na jedné několikadenní pitce v horách. A měl jsi toho
opravdu dost. Dokonce jsi korbele zaměňoval za skleničky. Takže vidím, že již si
vzpomínáš...
Tam spousta dobrodruhů říkala spoustu zajímavecj věcí. Nebyl jsem to jenom já, ale tak to
si myslim, že to nebylo chvástání, nebo... asi tak to bylo chvástání (smích), ale samozřejmě každej
rád se pochlubí, tim co pro družinu mohl udělat. Moje jako znalosti družině v lecčemž pomohly,
jo? To že někdy ani moje znalosti nebyly dostatečný k tomu a moje schopnosti, aby věci šly tak,
jak by si to všichni přáli, tak to je jistě politováníhodný, ale myslim si, že jsem vždycky dělal
maximum co jsem udělat mohl. No a jestli jsem se tim někdy chlubil... holt měl jsem trošičku
upito.
Blížíme se k závěru našeho rozhovoru. Je ještě něco co by jsi chtěl říci na závěr. Teď
nemám na mysli, že vytáhneš umaštěný papír s nějakým moudrem (viz. rozhovor s
Rabiňákem Švácnulem), ale že by jsi mohl nastínit čeho hodláš ještě v družině dosáhnout,
zdali se hodláš oženit, či zda jednou necháš nebezpečného života dobrodruha a budeš se
starat o jablka a řípu?
Nebezpečného života dobrodruha jistě jednou hodlám zanechat. Nikdo by asi nechtěl vidět
starce Dyniho, jak se o holi belhá za družinou, ale ta doba zatim nenastala i když v poslední
době, pod vlivem událostí spíš začínám uvažovat o tom, že bych se usadil. Jsou samozřejmě jistý
důvody proč se mi nechce usadit se teď, ale řek bych, že se ten čas přiblížil. Aspoň jaksi určitym
způsobem.
Děkujem.
(Je možné, že ty otázky nebyly poslední, neboť jak se pan Longodon právě přiznal, kdyby měl
upito více, rozpovídal by se více a třeba by mluvil i konkrétněji, padala by i konkrétní jména a
třeba by se i více chvástal (jak právě podotkl). Takže v budoucnu ten rozhovor možná i
rozšíříme.
Myslim, že mi zbylo na to, abych oživil
ještě sám sebe
V tomto rozhovoru bych chtěl čtenářům Lyškánory představit mistra ohnivé magie, pana Riena
Gwardita. Povídali jsem si u dobré krmě a pan Rien dokonce pil pivo, i když tvrdil, že jej nemá
příliš v lásce. Hovořili jsem spolu dlouho a bylo to povídání opravdu zajímavé. Pro čtenáře ještě
podotýkám, že jsem odpovědi pana Gwardita nechal přesně, tak jak je řekl, neboť odstraňovat
všechna ta "samozřejmě", "prostě", "svým způsobem" a pod. bylo nad mé síly.
Allen Moskyt
Při svém prvním setkání s Nurnskou družinou jsi se vydával za felčara. Byl to pouze
holý výmysl nebo máš skutečně něco společného s léčením?
K tomu můžu říct, že jsem se za felčara, když to tak řeknu, vydával..., protože nemá cenu,
nebo...cestoval jsem... byl jsem mladý, nezkušený, cestoval jsem neznámym krajem. Není vždycky
dobrý říkat, že člověk vládne nebo používá ňáké magické schopnosti, je čaroděj nebo čaroděj na
cestách, nebo spíš kouzelník na cestách a bylo to prostě... spíš taková zástěrka pro vesničany...
a zrovna se to v tu chvíli hodilo, takže... A něco o lékařství vim ze školy. Vim toho vlastně od
svého strýce, ale že bych byl ňáký vzdělaný lékař to určitě ne.
V obci Trkany jsi se přidal k Nurnské družině. Co přimělo vzdělance Riena Gwardita
přidat se k družině ne zrovna přatelsky vyhlížející a následně s ní snášet veškeré útrapy
dobrodružného života. Pověz nám něco o svém mládí i prostředí, ve kterém jsi
vyrůstal.
Tak bych to vzal popořádku. Co mě přimělo přidat se k Nurnský družině? Byla to taková
touha po dobrodružství. Já... byla to hlavně svym způsobem tou...to byl i důvod, proč já sem se
vydal na cesty, proč jsem vlastně opustil místo, kde jsem vyrůstal a vydal jsem se prostě, do světa.
Svym způsobem na zkušenou.. Bylo to... Takhle, hm...To, že Nurnská družina nevypadala jako
kdovíjak přátelsky nebo nevypadala prostě, samozřejmě... Na první pohled vypadá samozřejmě
jako banda hrdlořezů, ale už jsem se setkal se spoustou takovejch lidí, jsem se setkal na svých
cestách, takže prostě... Nebyl to, nebyl to určitě, jako že by mě ňákym způsobem odrazovali nebo
něco takovýhleho. Spíš byli to na první pohled dobrodruzi a já jsem už dlouho cestoval sám a byl
jsem rád, že jsem je potkal a samozřejmě ňák i ty možnosti s nimi vydělat peníze mě samozřejmě
zlákalo k tomu, abych se k nim přidal.
Tak mládí... to je těžká otázka. Já totiž... takhle. Pocházim z dobrý, řekl bych, že z hodně
dobrých poměrů z města jménem Trindindol, ale bohůmžel mě zavazuje, svym způsobem
odpovědnost ke svým spoluobčanům, k lidem... kde jsem vyrůstal neprozrazovat místo, kde tohle
město leží. Poněvadž to město leží... poněvadž ,prostě je to, jakkýkoliv občan, který to město
opustí a vydá se do světa má prostě, nesmí prostě prozrazovat místo, kde to prostě místo leží. To
není prostě pro lidské a i barbaří, krollí, prostě uši. To je pokud... mnozí elfové znají to místo, ale
lidi, lidem je to místo zapovězený. Jinak ještě o poměrech, v kterých jsem vyrůstal. Byly to
vyloženě... vyrůstal jsem...můj otec je šlechtic, takže i já svym způsobem mám v sobě šlechtickou
krev, ale jako mám spoustu, mám čtyři sourozence a jeden..., jsem druhý nejmladší, takže jako,
že bych měl zdědit ňáký velký majetek nebo něco takovýho to se určitě říct nedá.
Tvým stálým následovníkem byla po dlouhou dobu tajemná postava zahalená v plášti.
Někdy jsi ji nazýval sluhou, někdy démonem a někdy ďáblíkem. Můžeš nám dnes již vyjevit
o koho se skutečně jednalo?
Kouzelníci vědí, že... nebo i zkušení dobrodruzi vědí, že kouzelník si s sebou vede, nebo
kouzelník má s sebou, nebo dokáže si přivolat z jistých... dokáže si přivolat přítele nebo
služebníka, který ho doprovází na jeho cestě. A toto byl prostě služebník, který doprovázel na
cestě mě. Já... v našem městě je...v našem městě je magie a studium magie je velmi prestižní
záležitost...nebo neřekl bych přímo prestižní záležitost, ale je to prostě záležitost... u nás prostě...,
jak bych to vysvětlil jednoduše? Je to... V našem městě je studium magie záležitost... je zde prostě,
magie je mezi elfama v Trindindolu velice, já nevim přesně teď přesně to slovo...............Je to
prostě, stala se mi taková věc. Byl to takový můj přítel, kterýho sem vyvolal, byl svym způsobem
nepříliš, nepříliš šťastného původu a nepříliš, nepříliš správným kouzlem vyvolán, ale prostě byl
to prostě průvodce, kterýho sem dostal..., kterýho sem si vyvolal, takže mě prostě doprovázel.
Neměl jsem k němu takový vztah jako má, prostě kouzelník ke svému příteli. By měl správně mít
ke svému příteli. Proto jsem ho nazýval sluhou a démonem.
V současné družině zaujímáš pozici nejzkušenějšího kouzelníka. Tvé kouzlení se
odlišuje od všech tvých předchůdců. Jseš zastáncem tzv. ohnivé magie. Svědčí o tom i tvůj
plášť, odznak tvého umění. Řekl jsi, že studium ovládnutí takového živlu jako je oheň je
velmi náročné. Nikdo, ale neví kde vlastně studuješ. Mohl by jsi to osvětlit a případně
povyprávět o podstatě tvé magie?
Popořádku. Takže bych pohovořil vlastně o ohnivé magii. Je to... já samozřejmě začal jsem
se učit kouzlit v našem městě, kde vlastně je mnoho druhů magie, která se tam vyučuje, protože
magie je v našem městě velice, velice na vysoké úrovni a lidé, kteří magii... lidé, kteří tam žijí a
magii vyučují a ovládají jsou opravdu jedni z nejlepších čarodějů ve Starém světě. To můžu bez
jakkýchkoliv pochyb prohlásit. Ohnivá magie mě lákala už od dětství, není to nejbezpečnější,
samozřejmě nejbezpečnější magie, která se na tomto světě nachází, ale prostě mě to lákalo. Oheň
- nespoutaný živel, ovládnutí, ovládnutí něčeho opravdu mocného. Ohnivá magie samozřejmě,
jak už to vychází prostě ze síly ohně... je opravdu těžké ji ovládnout. Já, co já provozuji je..., co
já jsem se naučil je opravdu jenom základ toho co s touto magií dělat lze. Jsou to opravdu mocná
a navýsost ničivá kouzla, která prostě jdou seslat. Samozřejmě můj plášť a můj..., což je můj
odznak, vlastně směru magie, kterou vlastně, čim to vlastně u nás... vlastně na univerzitě nebo
u nás v magické škole, vlastně nosí všichni, kteří se dali touto cestou. Je to prostě, je to odznak
toho... této cesty.
Co dál říct o svém vztahu k magii? Je to tak nej... nejdokonalejší a nejlepší věc, kterou se
může prostě elf naučit a je to naprosto..., nadřazuji to úplně všemu ostatnímu co
znám.
Na své první výpravě jsi ohluchl. Je to dnes již v pořádku?
Je to dnes již v pořádku. Stálo mě to spoustu peněz, ale je to dnes již v pořádku. Je to jeden
z důvodů, proč jsem permanentně bez finančních prostředků.
Nelze si nevšimnout, že osobou která je ti ve společenstvu nejbližší je Darlen Moorhed.
Koluje o tom celá řada vtipů. Jestliže se řeší nějaký problém a jeden z vás dvou něco řekne,
druhý jej okamžitě podpoří ať se jedná o cokoliv. Objevil se dokonce i názor, že vy dva
byste měli mít při hlasovaní pouze jeden hlas dohromady. Jaký je tvůj skutečný vztah k
Darlenu Moorhedovi?
Můj vztah k Darlenu Moorhedovi je... přátelský, je to hlavně, hlavně zapříčiněno tím, že to
je jediný elf v družině. To je si myslim jeden, jeden... to je hlavní důvod, protože já jsem vyrůstal
vlastně ve společenstvu, nebo mezi, mezi elfy, kteří ostatním lidem, ostatním rasám, kromě hobitů,
nebyli nikterak, nikterak nakloněni a jedině má zkušenost z cest, prostě mi trošku tuto nedůvěru
k ostatním rasám snížila. To je hlavní důvod proč, ale samozřejmě prostě ne plně. Jo, to je hlavní
důvod proč já... prostě Darlen Moorhed je svym způsobem blízký přítel. Eéé... myslim si, že se
neshodujeme úplně ve všem. Co je tady řečeno, že bysme měli mít při hlasování jeden hlas je
myslim, myslim nesmysl. Každej pes jiná ves. Názor jako názor. Je to možné i tím, že prostě
jsme..., že pocházíme se stejné rasy, že máme na spoustu věcí stejný názor, ale určitě ne na
všechny věci máme stejný názor. Darlena Moorheda si vážím, protože myslim, že v Nurnské
družině znamená velmi mnoho, spoustu toho dokázal, samozřejmě i jako starosta Liscannoru
má..., měl..., udělal svoje boty a udělal. Jeho největšim, největšim, největší, jak bych to řek,
špatnou vlastností, nebo... jeho nerozhodnost, jo? Ale jinak si myslim, že pro Liscannor, jako
vesnici, jako takovou udělal spoustu věcí. Já sám jsem taky nerozhodnej, nerozhodný, taky sem,
taky mám, taky prostě, taky prostě, vidim prostě dvě cesty, nevidim hned tu první, hned tu první
nejlepší cestu, takže možná i to je důvod, proč, svym způsobem, jsme si tak ňák, názorově
blízcí.
Při poslední výpravě došlo k úmrtí barbara Hareze, kterého jsi neměl společně
Darlenem příliš v lásce. Vy oba a ještě Dyni Longodon jste měli velice cenné lektvary, které
by dokázaly vrátit Harezovi život. Vy dva jste byli rezolutně proti. Jak si tedy vysvětluješ,
že nakonec k oživení Hareze došlo a navíc ještě paradoxně pouze ty a Moorhed jste na to
obětovali právě ty jedinečné lektvary? To nesvědčí mnoho o pevném a rozhodném postoji.
Co tě přimělo tak rychle změnit názor?
Takže. Je pravda, že... Můj vztah k Harezovi je... sahá svym způsobem i do minulých výprav,
protože jeho chování, jeho postoj, vztah k boji a výroky "Mohla být dobrá rubačka", opravdu
prostě nesvědčí o tom, že by byl... Jak bych to řekl? Nechci ho urazit, že by byl... je to barbar jako
poleno! Neměl, neměl jsem přílišný zájem na tom Hareze oživit, ale potom jsem se rozhlédl po
družině a zjistil jsem, že kdyby Harez prostě dál nebyl v Nurnské družině, Nurnskou družinu by
to strašně oslabilo. Nurnská družina mezi sebou potřebuje dobrého válečníka, vynikajícího
válečníka, čímž bezesporu Harez je. To byl jeden z důvodů, proč jsem, proč jsem změnil názor
na to, aby se Harez oživil. Neni pravda to, že bych obětoval na jeho oživení úplně všechny... nebo
všechnu možnost, nebo všechen lektvar na oživení, který mám. Myslim, že mi zbylo na to, abych
oživil ještě sám sebe. To je tak to jediný co k tomu mohu říct.
Na té samé výpravě jsi byl jedním z těch, kteří prosazovali návrat do smrtelně
nebezpečného podzemí za účelem získání věcí a peněz po mrtvých ač se dalo očekávat, že
to bude stát další životy. Prahneš opravdu tolik po majetku a zlatu, nebo jsi tím sledoval
něco jiného?
Takže. Tak. Proč jsem prosazoval návrat do vlatně opravdu nebezpečně... nebezpečně, kde
spousta dobrodruhů umřelo, byl můj názor, že... bylo z důvodů toho, že jsem měl pocit, že už by
to tam nemuselo bejt tak nebezpečný, tak životu nebezpečný, jak to popisovali navrátivší se
dobrodruzi. Já jsem tam nešel z důvodu toho, že mě postihla prostě nevolnost. Musel jsem prostě
hlídat koně. Nebo nemusel jsem hlídat koně, ale postihla mě prostě nevolnost... byl jsem rád, že
prostě hlídám koně. Jsem... teď mohu prohlásit, že jsem rád, že to bylo opravdu štěstí v neštěstí.
Věci který, které... vždycky zbydou po dobrodruzích jsou opravdu cenný majetek, cenné věci a
je myslim velká škoda je prostě někde nechat jen tak pohozené, nebo ňáká, nebo propást možnost
se někam pro ně vrátit a dál je používat ať kdokoliv v Nurnské družině. Nurnské družině věci,
kouzelné věci a magické věci prospívají a samozřejmě je to posiluje. To byl prostě důvod, důvod
proč to. Jestli prahnu po majetku? Je to... ne, že bych prahnul po majetku, ale moje finanční
situace opravdu není nikterak růžová a je... ze svého domova finanční pomoc čekat jako nemohu,
samozřejmě se mohu kdykoliv vrátit jako je to, je to spojeno se spoustou samozřejmě určité
rodinné tradice a nemá cenu myslim se tady o tom ňákym způsobem... Spousta lidí ví jak to v
rodinách chodí.
Neprahnu po majetku, neprahnu po velkém majetku, neprahnu, neprahnu po zlatě, ale chci
vést spokojený život. K tomu samozřejmě jsou peníze potřeba.
Teď si na chvíli odpočineme od dotěrných otázek. Pověz nám jestli kromě ohnivé magie
mají v tvém životě místo i jiné věci. Například jaké máš rád jídlo, jaké pití, čím se zabýváš
v době, kdy zrovna nestuduješ nebo nejsi na výpravě?
Jak jsem již prohlásil magie je pro mě opravdu jedna z nejdůležitějších věcí, prostě na světě,
ale samozřejmě k životu patří spousta jiných věcí jako jsou..., jako je dobré jídlo, ženy, dobré pití
(mohutný lok piva), odpočinek, přátelé . To je samozřejmě, člověk zase magii nemůže obětovat
život. Já rád, já se rád najím, mám rád dobré libové maso, pikantní, pikantní omáčky, dobře
připravené jídlo. Svym způsobem cokoliv co je dobré jo, co mi chutná snim, co mi nechutná
nejim. Z pití samozřejmě dobré víno, to je... pivo není můj nejoblíbenější nápoj. Víno je nápoj
lásky, nápoj bohů. Ženy samozřejmě. Pokud potkám někdy v životě tu pravou budu se snažit o
manželský svazek a samozřejmě o rodinu, děti. Je to krásná věc, věc, věc, kterou bych
samozřejmě chtěl někdy prožít, starat se o děti, starat se o rodinu.
Zatím jsi nebyl zvolen nikdy vůdcem výpravy. Jednou k tomu jistě dojde. Jsi připraven
nést plně zodpovědnost za ostatní a zhostit se role vůdce se všemi příjemnostmi i
nepříjemnostmi, které z této role plynou?
Nejsem připraven se zhostit role vůdce. To je opravdu role, která jak to pozoruju na
výpravách je opravdu náročná. Jak už jsem řekl i já, jak jsem řekl já jsem nerozhodný elf, vidím
vždycky dvě cesty, snažím se najít, snažím se hledat tu lehčí cestu, ale samozřejmě to je, to má
zase nevýhodu v tom, že je to způsobeno ztrátou času a ztrátou okamžitého rozhodnutí někdy, což
je někdy... může zapříčinit, zvlášť v roli vůdce klidně smrt některého dobrodruhů. Já jsem svym
způsobem rád, že jsem nikdy zvolen vůdcem nebyl, protože nejsem si jist, že bych snesl, nebo
unesl tu zodpovědnost za družinu, kterou vůdce má.
Na závěr přijde celkem tradiční otázka. Čeho by jsi chtěl v budoucnu v Nurnské
družině dosáhnout, jaké máš cíle, případně je něco co by jsi chtěl změnit?
Eééé... čeho bych chtěl... Myslim, že své postavení, které v Nurnské družině mám je v
naprostém pořádku. Neřekl bych, že bych měl mezi Nurnskými nepřátel na život, spíš na smrt. To
je, to je zatím můj cíl vidět co nejvíc, prožít co nejvíc a naučit se co nejvíc. Já sám... co do
budoucna je mým cílem je studium do budoucna, studium magie, ale zřejmě se asi odkloním od
magie ohnivé, protože zjistil jsem, že jsou i jinačí cesty a možná mi přijde i lepší cesty, jak magii
provozovat a jak s magií zacházet. Eště, eště se musim hodně učit, ale myslím, že to nebude trvat
dlouho a změním svůj, změním svojí cestu... Změním svoji cestu ve vztahu k magii a vydám se
jinou cestou, než je magie ohnivá.
Díky, Riene.
Klidně mě pohřbili, to byla taková
křivda
Jako třetího jsem si pro rozhovor vybral barbara Hareze. Dá se o něm říci, že je to starý
veterán a už byl nejvyšší čas udělat rozhovor právě s ním. Harez nic nepředstírá, na nic si nehraje.
Je drsný a syrový, tak jako nehostinné východní pláně, odkuď pochází.
Allen Moskyt
Zcela na úvod našeho povídání bych se tě chtěl zeptat, kde teď vlastně
žiješ?
Po většinu roku žiju v naší vesnici, barbarský. Vobčas se strhne ňáká ta šarvátka s vedlejšíma
vesnicema, že jo. Tak je tam zábava, ale přece jenom tak často se tam nevyráží na takovýty
dobrodružný výpravy za těma, za těma správnejma bitkama, že jo, jako tady, ale jako ten styl tady
těch lidí života mi nesedí. Jako přece jenom většinu času žijí v domě, pevnym. To bych brzo
zchoulostivěl, to se... to nejde, jako, jako to bych byl vytrženej z přírodního prostředí, že jo. My
žijeme v podstatě v chýších, ve stanech, kočujeme vždycky tam, kde je zrovna ňáká válka nebo
pořípadě, kde se dá dobře lovit a tak. Takže k těm domům nemám dobrej vztah, radši žiju někde,
někde na... venku, abych byl otužilý a utužilý.
Nechal jsi se slyšet, že pocházíš z vesnice, kde vládnou pravé barbaří poměry. Co to
přesně znamená?
No, to znamená, vlastně tam sou část chlapi válečníci a lovci, že jo. Ty se staraj vo ty důležitý
věci, jako prostě boj s okolníma vesnicema, lov a tohlencto. No a potom zbytek sou ženy. Ty sou
vod toho, aby rodily děti, že jo a aby dělali takový ty ostatní práce, že jo. Co ženy maj co dělat.
Vařit a vůbec, nosit a štípat dříví a no... co ženy dělaj. No, akorát sem tam se najde teda ňáká
ženská, která se chce jako vyrovnat mužům, kerý... Pár válečnic se tam... taky vyrostlo, jako, ale
vesměs to neni úloha ženy, tohlencto.
Zůstaňme ještě u tvé rodné vesnice. Mohl by jsi nám říci, kde leží, kdo stojí v jejím čele,
čím se živí její obyvatelé a vůbec nějaké podrobnosti o tvém způsobu života, před tím než
jsi vstoupil do řad Nurnské družiny?
Inu, naše vesnice leží v pustinách na východě, tam sou pláně a lesy vesměs, vesměs tam nejsou
žádný větší města, jako tady, ani normální vesnice z kamenejch domů. Prostě předevšim to sou
pláně, po kterejch se pohybujeme podle toho jak táhnou stáda, stáda zvířat, který můžeme lovit,
jo. Vobčas se pěstujou ňáký krátkodobější rostliny někde na políčkách. Vo to se staraj ženský,
tomu já nerozumim. Takže tim se živíme.
No, a v čele vesnice stojí ten většinou, většinou nejsilnější válečník. Dává hlavní rozkazy,
jinak je tam většinou rada starších, když je čas jednat, tak se jedná, ale... potom mladší válečník,
když... jaksi i mladší když se vyznamená v boji, tak taky můžou zasedat v těhle radách. A tak
akorát prostě ten nej..., nejsilnější, nejstatečnější velí, velí potom v boji. Ale třeba ňáký mladší,
mladší barbaři, to sem taky za mlada dělával, když se chtěj vytáhnout, že jo, tak vobčas sami taky
zmizej... unášej ženy z jinejch vesnicí a taková ta prostě zábava.
Nemohu si neodpustit doplňující otázku. Když říkáš, že vaše vesnice nemá pevné místo,
ale že stěhuje, jak nalezneš vždy místo, kde se momentálně tvá vesnice nalézá, když jsi
poměrně dlouho na výpravách s Nurnskou družinou?
No, tak von to neni tak velkej problém, jak se zdá. Já to tam znám, že jo. Znám to okolí.
Poznám kde, kde bylo tábořiště, jaký... podle stop se dá usoudit, kdo... kde se tábořilo, kudy lidi
táhli a v podstatě dá se i poznat na zničenym tábořišti, kterej kmen asi to byl co tam táhnul. Taky
podle ohňů a podle kouře se pozná, kde to je a většinou se během roku to přesune jakoby po
okruhu, protože ty stáda táhnou taky stejně. Dá se..., kdyby ste tam žili taky vod malička, tak tak
taky víte jak co.
Jsi bezpochyby válečníkem, který se odlišuje od všech ostatních, kteří kdy v Nurnské
družině byli. Do boje chodíš oděn pouze v kožené hazuce, s mečem v ruce a s pytlem přes
rameno. Dá se říci, že většinu problémů, které kdy před družinou nastaly, jsi vždycky chtěl
řešit bojem. Jaký je vlastně tvůj opravdový vztah k boji? Je to vždy opravdu pro tebe jen
taková obyčejná "rubačka"?
Nóóó... hm, dá se říct tak sme my barbaři byli vychovávaný k boji, vlastně ten kdo je zabitej
v řádnym boji, ten získá to nejlepší místo potom, po smrti. Bude ctěnej, bude mít ženy, bude mít
otroky z těch co zabil. A... a... vůbec. Jako ňáký složitý řešení problémů to u nás, hm. Brnění,
brnění nenosim proto, protože u nás se věří, že do kovu se odívaj pouze zbabělci, kerý se bojej
každý rány a vlastně krejou tak vlastní neschopnost se v boji ubránit normálně, tak se snažej
zakrejt plechem a myslej si, že jim to kdovíjak pomůže. Viděli sme jich ostatně dost tady v
Nurnský družině, všichni už sou po smrti, takže to snad taky o něčem svědčí.
Co pro tebe znamená skutečnost, že jsi posledním ze skupiny čtyř válečníků, kteří kdysi
začínali téměř spolu. Jak na ně vzpomínáš a je pro tebe tato skutečnost nějak
zavazující?
No tak jistě, tehdy se zdálo, že Nurnskou družinu tvoří silná čtyřka válečníků, který si
dokážou poradit s každym, s každym nepřítelem bez ňákejch větších problémů, ale tak jak se
ukázalo, tak nikdo není nesmrtelný. Každej něco, no... Z těch tří. Většinou žádnej zvláštní vztah
sem neměl ke krollu Burbagovi, tak to byl zbabělec, kterej z..., na kterýho se nedalo spolehnout,
že zůstane v první řadě. Několikrát sem byl svědkem, jak prchal seč mu nohy stačily. No, pak
takovej Yall Reblled, ač se o něm mnozí vyjadřovali, že je to blázen, tak neustoupil z žádného
boje a dokázal..., mohli jsem bok po boku likvidovat, likvidovat nepřátele. No, Třaskatul byl také
odvážný válečník. Taky nešel pro ránu daleko a jako byl, nebyl špatnej, ale přece jenom se příliš
přátelil spíš s Burbagem než, než s ostatními, takže taky to nebylo nic zvláštního.
Na kterou výpravu s Nurnskou družinou vzpomínáš nejraději a na které jsi měl pocit,
že jsi se nejvíce zasloužil o zdárný konec?
No tak, já docela rád vzpomínám na tu úplně první výpravu, co sem tady šel... bylo vybílení
jakejchsi akademie vrahů, kde se školili zabijáci. To sem tehdy eště moc bojů za sebou neměl. No
a přesto si myslim, že to... že sem přispěl k tomu, k tomu, aby ta výprava byla zdárně ukončena.
Jinak ty ostatní výpravy byly taky dost často zajímavý. Jako zachránění dcer a zabránit tomu, aby
se narodil drak a podobné..., ale tak nejdůležitější sou ty bitvy, přece jenom já jako válečník
nevidim do toho pozadí a bitvy, ty bitky byly zajímavý a často. Takže to sem byl celkem rád. No
a co se týče toho, kde sem se zasloužil nejvíc... o tom nejsem zas, tak jist, že jak už bylo řečeno,
byli jsme čtyři silný válečníci a v podstatě až dodneška mi nebylo dáno jít, jako sám, jako
nejsilnější, nejsilnější válečník. Vždycky sem byl minimálně jeden ze dvou. Takže, ten podíl
největší to ty lidi co dou vepředu. To bylo vždycky rozdělený na dva lidi až bych řek, že v týhle
výpravě značně zvedá můj podíl, můj podíl na úspěchu výpravy tim, že prostě sem ten, kdo prostě
zasazuje ty nejdrtivější, nejtrdivější rány a stojí v čele tý družiny.
Celkem již třikrát na tebe vztáhla ruku smrt. Poprvé to bylo v pralesích na jihu,
podruhé v hlavě Elliel a naposledy při boji s Urghullem. Jak si vysvětluješ, že jsi stále
naživu? Nezanechaly tyto strašné zážitky nějakou stopu na tvém duševním
zdraví?
No, já teda stále pořádně nechápu, vo čem se tady přesně mluví vo tý smrti. Protože to už je...
se soustavně už, ano... jak si správně menoval už třikrát ty lidi se mi snažej namluvit, že sem byl
mrtvej. Což je a očividně absurdní nesmysl, protože jinak bych tady nemohl bejt, že jo. To je...,
jako ví každej malej barbar, že prostě smrti se člověk nevyhne, tak jednou přijde, prostě. Smrti
se nebojim, že jo..., doufám, že příde v ňákym boji a já budu čestně potom po smrti..., mě bůh
potom vyznamená za moje činy. Nicméně jako prostě..., pravda občas sem upadl do bezvědomí,
to se přece jenom stává. Těžký zranění, zvlášť sem rád u Urghulla, že se podařilo moje tělo
vytáhnout, vytáhnout ven. Za to sem dodneška vděčnej těm lidem, který mě táhli, zvlášť Dynimu,
ale to jak si ze mě dělaj ty vopičky s tim voživovánim, to sou, to sou... tomu moc nevěřim. To
jak..., dobře si pamatuju to jak mě pohřbívali, pohřbívali v tom... v hlave Elliel, pod záminkou,
že sem mrtvej. Já sem bohůmžel tehdá, když mě praštil ten... ta vobluda tim svym řemdihem s
tou lebkou, tak mě to ňáka tak vochromilo, že sem se nemoh hejbat, ale přitom sem všechno viděl
a nikdo nic nezpozoroval a klidně mě pohřbili, to byla taková křivda.
Po výpravě do hlavy Elliel jsi byl ostatními považován za mrtvého, dokonce jsi byl i
pohřben. Jakýmsi záhadným způsobem jsi znovu ožil. Po svém návratu mezi ostatní jsi dosti
drsným způsobem požadoval navrácení tvých věcí, které si mezi sebou ostatní dle
družinových zvyklostí mezitím rozdělili. Dokonce jsi ostatním vyhrožoval smrtí. Byl jsi
opravdu zašel tak daleko? A jak na tuto událost, která tě příliš nešlechtí,
vzpomínáš?
No..., no jak sem řek. Ostatní mě z ňákého důvodu považovali za mrtvého, přestože sem
očividně žil. Celou dobu sem o sobě věděl a získal sem takový povědomí, jak sem byl v tý mohyle,
nevim čim to je i když šamani různě říkaj, že potřebujou se na ňákej čas zavřít samotný dál od
lidí, aby mohli rozjímat. Možná, že něco takovýho mě taky potkalo tenkrát, když sem byl
pohřbenej pod tou hromadou šutrů, že sem ňák tak věděl, pronik to toho světa co se děje a sem
splynul s tou Nurnskou družinou, věděl jsem co dělá a jak vlastně postupuje v tom boji a věděl
jsem, že když se jim podaří uspět a dostat se ven, že se ven dostanu taky, že ten svět tam... já
dodneška nechápu, jak to tam vlastně fungovalo. Přece jenom to nechám učenějším, ale že prostě
dostanu ven. To se taky stalo, dostal sem se ven s barbarem Švácnulem. No a potom sem, sme
vyrazili do Liscannoru. Jelikož sme byli bez věcí a..., tak sme dorazili pozdě, už bylo po dražbě.
No tak myslim, že na výpravě sem hm, sem se zasloužil o úspěch do té doby než... mě pohřbili a
tak sem oprávněně čekal, že dostanu ňáké, že dostanu taky ňáké podíly. Jak se, ale ukázalo tak,
tak lidé hlavně hleděli na to, že utratilimoc peněz za mé věci, za které já předtím také utratil moc
peněz. A ze začátku po vypadalo, že mi moc nechtějí, nechtěj vrátit. Naštěstí mezitím, mezitim po
ňákém mezičase, kerý byl, vychladly hlavy, jak moje, tak i ostatní, takže sme se mohli potom v
klidu dohodnout.
Ve staré barbaří písni ze své vesnice popisuješ, nebo se zpívá o jistém Har Ghebovi, což
by měl být údajně jeden z vašich bohů. Chceš nám o něm něco říci?
No.., barbaři věříme, aspoň u nás na východě, právě v Har Gheba, jako nejsilnějšího z bohů.
Uctíváme ho je to bůh války a krveprolévání a prostě vlastně každej, každá bitva, svedenej souboj
je k jeho slávě. On se na nás dívá, dává nám sílu, povzbuzuje nás k další, k dalším bojům a
veškerá krev nepřátel je vlastně obětina pro něj.
Máš pocit, že zbytek družiny dostatečně oceňuje tvoji úlohu v družině. Jdeš takřka
neustále v čele a takřka neustále jsi v ohrožení života. Přesto se ti část družiny dosti často
vysmívá kvůli tvému barbarství a jednoduchému způsobu myšlení. Chtěl by jsi tuto
skutečnost nějak změnit?
No tak, hm... vlastně v době kdy bylo válečníků víc, tak vlastně se mohli bez větších problémů
vepředu střídat, když někdo byl zraněnej, tak, že už.... v podstatě ta konkurence, to četné místo
být první v boji, ale teď vlastně je málo lidí, který by unesli úder v čele družiny. No, že se některý
lidi vysmívaj, tak to je celkem jejich problém, jako..., když se zasloužej o úspěch výpravy, tak jako
já, tak se vysmívat můžou, kdž ne, tak to si asi každej přebere, co kdo říká, jestli sou to slova
závisti, nebo posměchu, nebo snaha dělat se chytřejším než člověk ve skutečnosti je. Nicméně já
sem rád, že si pořádně zabo..., zarubu. Pravda je tam, je tam značné riziko, to ale..., to už k tomu
patří a pravda, že za některý lidi nasazovat život, jako by se mi nechtělo, ale sou jiný, s kterejma
se vyplatí spolupracovat a člověk je rád, že může pomoct.
A na závěr by jsi mohl říci zda se hodláš někdy usadit, postavit si svůj vlastní příbytek,
zkrátka věnovat se něčemu jinému nežli je válčení. Tak mě napadá, je vůbec něco jiného
kromě válčení, co máš rád?
No tak samozřejmě válčení je na prvnim místě, ale tak pěkné ženy, zvláště pak kypré
barbarky, někdy dobré pivo také není špatné., ale myslím, že dům si stavět, časem se možná
usadím u nás ve vesnici. Možná si najdu pár barbarek, které budu mít za družky, budu mít ňáké
děti. O tom v současné době nevím, jestli už se nějaký potomek nevyskytl, no ale u barbarů to
nechodí, tak jako tady, kdy každý ví čí kdo je, jak se říká. Přece jenom je to trochu volnější. No
a myslim, že neni pro mě ňáký život, život kde bych se usadil. Usazení by pro mě znamenalo spíš
to, že budu předevšim ve vesnici vyrážet na lov a do půtek s okolními babrbarskými kmeny. Že
už nebudu se tolik toulat po světě, jako teď v dobách svého mládí. No..., toulky mě zatím baví,
nehodlám to pověsit ňák na hřebík. Já myslim, že o usazení v tom smyslu, co myslíte jako tady,
jako sou ňáký bejvalý dobrodruzi, jako Drsoul nebo Getd nebo možná eště někdo, tak to... o tom
nemůže být ani řeč.
Veška
Klabzej Myšilov
Na Liscannor v časech dneška
přišla doba bídy
z jeho krve žije veška
my jsme její hnidy
Ač je tato malá stvůrka
nenápadná, šedá
nechytneš ji na okurkách
protože se nedá
A my, hloupé hnidy její
raději jsme slepé
jdeme vešce ve šlépějích
i když nás to hněte
Copak koho na tom hřeje
když se to tak nechá?
Z Vranigostu se nám směje
krvelačná blecha
Stížnost na zabavení peněžního
daru
Pane starosto Moorhede,
v krátkosti bych vám rád vyjevil své rozhořčení nad
tím, jakým způsobem řešíte finanční záležitosti v obci. Konkrétně mám na mysli financování
školy, jelikož se mě tento problém eminentně týká.
Z naší vzájemné dohody,
veřejně proklamované na stránkách tohoto listu, jasně vyplývá následující. Škole je povoleno
vybírat roční poplatek omezený limitem vašeho úřadu, přičemž v případě při výnosu nižším než
600 zl. jste se zavázal vzniklý rozdíl do této částky uhradit. Jen z formality ozřejmuji to, co jsem
sdělil i vám, že škola v tomto roce ještě školné nevybírala. Předpokládal bych tedy, že od obce
obdržím částku rovnou šestistům zlatých. Jak je tedy možné, že jsem z obecní pokladny dostal
vyplaceno pouhých 500 zl. bez udání jakéhokoli důvodu pro krácení této udržovací sumy z vaší
strany? Chtěl bych, abyste toto své nepředvídané a zcela zřejmé porušení části dohody, navržené
z vaší strany, veřejně vysvětlil.
Ovšem to je jenom zástupný problém ve srovnání s
tím následujícím. Před časem jsem byl obeznámen paní Attrien Moskytovou, podotýkám že
přímo z jejích úst, o jejím záměru věnovat v rámci rozkvětu obce a dobročinnosti nějaké peníze
liscannorské obecné škole. Před časem jsem se ke svému údivu na stránkách místního listu dočetl,
že paní Moskytová peníze darovala, jmenovitě pro školu vymezila částku 3.000 zl. To mě
opravdu zarazilo, protože já jako řídící jsem nikdy žádné peníze nepřevzal. Začal jsem se tedy,
pochopitelně, celou záležitostí zabývat, a zjistil jsem následující. Paní Moskytová celkovou sumu
5.000 zl. předala osobně přímo do vašich rukou s tím, abyste je přerozdělil a použil dle jejích
instrukcí. Jelikož vím, že vyřizování jistých věcí vám trvá poněkud delší dobu, než je tomu
obvyklé, mlčel jsem a čekal. Myslím si, že jsem dal dostatečný prostor k tomu, abyste záležitost
vyřídil. Žádné peníze však z vaší strany dosud nepřišly a neučinil jste ani to, abyste mě o čemkoli
informoval.
Proto po pečlivém zvážení celé situace mám pro vás toto sdělení.
Pane starosto, okradl jste jmenovitě obecní školu o 3.100 zlatých. Nechť vám tedy dobře slouží.
Po tom, zda se i zbylé peníze nedostaly na místo určení, nemíním pátrat, protože mi to jako
člověku bez zdejšího občanství v zásadě nepřísluší. Jenom pevně věřím, že na tom paní Rollanda
Rugornská a hřbitov bez opatrovníka nejsou stejně jako já.
Rhandir
Hekhlem,
řídící školy
Uzavření obecního objektu
Ctihodný pane starosto Liscannoru,
vzhledem k tomu, že mé výzvy a žádosti, adresované přímo vaší osobě již v dávno
ohmatané Lyškánoře č. 35, neberete vůbec na zřetel a nehodláte se jimi jakkoli zabývat, oznamuji
vám ve vší slušnosti, že ukončuji svoji službu obci starat se o tzv. obecní ubytovnu a v ní
provozovanou vývařovnu, neboť si myslím, že objekt dávno neslouží účelu, k jakému byl
posledním důsledně úřadujícím starostou, panem Moskytem Krochtou, vybudován. Dnes je to již
jen bídné zpustlé doupě, v němž hledají na obecní útraty zdarma útočiště škudliví jedinci a
bezdomovci z dalekého i blízkého okolí. Z pohledu místního úřadu není zájem o jakoukoli
kontrolu ubytovaných a ti se pak zdejší lidumilnou nocležnou nechávají vydržovat dokonce i bez
vědomí mého. Jelikož mojí osobě nebyla nikým dána na vědomí žádost o přidělení pokoje, beru
to tak, že zde v současné době nikdo ani nepobývá. Proto jsem dala zatlouct okenice a dveře i se
vším haraburdím uvnitř. V takovémto stavu jsem ubytovnu zanechala a nehodlám s ní mít nadále
nic společného.
Tím se tedy dostávám k hostinci U hrocha, který je mým majetkem. Od této chvíle
stanovuji jasná pravidla pro fungování tohoto podniku. Nadále nechávám veškeré cenové relace
služeb poskytovaných lokálem na rodině Čiperových, jmenovitě na hostinském Jeremiáši
Čiperovi. Z důvodu toho, aby cena nápojů a jídel jím nabízených byla co nejnižší, nechávám mu
v tomto až do odvolání volnou ruku a nebudu si na žádný díl z takto vydělaných peněz činiti
nárok. Dávám mu však za povinnosti následující. Jeremiáš je plně zodpovědný za chod hostince
a jeho údržbu a nutné opravy. Větší škody vzniklé na zařízení je povinen hlásit a vyšetřit, popř.
nárokovat u mé osoby peníze na nutné odstranění škod. Dále zodpovídá jednou týdně za úklid
nájemních pokojů. Pronájem pokoje osobě na dobu delší než jeden týden má za povinnost hlásit
přímo mně. Na dobu ubytování delší než jeden týden bude nadále platit následující
ceník:
čtrnáct dní: 500 zl.
měsíc: 800 zl.
čtvrt roku: 1.000 zl.
půl roku: 1.500 zl.
rok: 2.000 zl.
Nedůslednost v hlášení pobytu a vybírání poplatků bude brána jako přestupek hostinského
a vzniklá peněžní škoda může být vymáhána přímo od jeho osoby. Tento ceník se vztahuje na
veškeré osoby ubytované v hostinci od 1.1.1054 zpětně. Jinak se nájemné bude vybírat předem.
V případě neuhrazení dlužné částky může být osoba za přítomnosti zástupce místního úřadu
násilně vystěhována a dluh uhrazen osobním majetkem ohodnoceným na výši nájmu.
Toto ostré nařízení by mělo mít za úkol napravit to, co díky liknavosti a nezájmu místního
úřadu nefunguje. Nebráním se však v žádném případě ke všem výše uvedeným cenám přistupovat
v jednotlivých případech u slušných lidí smluvně.
Rollanda Rugornská,
majitelka hostince
Žádost o nápravu
Vážený pane starosto,
Obracím se na Vás v navýsost trapné záležitosti. Ještě na konci minulého roku 1053 jsem
věnovala celkový obnos 5.000 zl. na obecní účely. Konkrétní sumy i komu mají přijít jsou
uvedeny v Lyškánoře č.37. Peníze jsem předala Vám, jakožto hlavě obce a tutíž osobě nanejvýš
povolané. Předpokládala jsem, že peníze řádně předáte panu Rhandirovi a paní Rugornské. Pak
mě navštívil řídící liscannorské obecní školy pan Rhandir a ptal se mě, kde jsou ty peníze, které
jsem proklamovala na stránkách Lyškánory. S hrůzou jsem zjistila, že obecní škola od Vás žádné
peníze nedostala. O osudu dalších peněz také nic nevím. Snad jen peníze věnované na oslavu
příchodu roku 1054 splnily svůj účel. S penězi pro školu a pro hostinec není snad žádný problém,
s penězi pro hřbitov je to složitější, neboť hrobník zatím není, alespoň o tom nevím. V tomto
případě chápu, že peníze máte zatím u sebe Vy.
Prosím Vás tedy o okamžité zjednání nápravy! Chtěla bych Vás upozornit, že
výše jmenovaný obnos nebyl určen pro Vaši soukromou osobu, ani pro látání děr v obecní kase,
ale pro výše jmenované účely. Děkuji.
Zatím s úctou
Attrien Moskytová