Lyškánora 36
* Motta tohoto čísla * Tryzna nad mrtvým tělem
Harezovým * Novinky liscannorské * Vyhlášky liscannorské * Hymna Bílé ruky * Hanba, fuj *
Svatá válka * Píseň rozvášněnejch álfheimovců * Pane Vrána... *
Zimosmeť 1053
Motta tohoto čísla
„...Melchizedech byl náhodou nejinteligentnější postava z vás všech..."
Rabiňák Švácnul
„...Hele, Harezi, ty si prozkoumal tu štětku. Má nějaký průvlaky..?"
Rabiňák Švácnul
„...A Naria, ta se brzy prodá..."
Milující matka Attrien
„...A ty si nech laskavě ty svoje provázky..."
Karabas, zovaný Vrána
„...A já tvojí ženě prásknu, že ses s ní vyspal.
Tak to se odstěhuj rovnou na hřbitov..."
Rien Gwardit a Yall Reblled
Tryzna nad mrtvým tělem
Harezovým
Rabiňák Švácnul, barbar, přítel ve zbrani
Chválu vzdejme Harezovi,
chrabrému to barbarovi
Pějme tryznu nad jeho tělem,
ať nářek rozlije se po kraji celém
Pro jeho činy chrabré, velké,
ať smutek slunci hlavu setne
Ať mlha se smutkem spojená
se nikdy od mohyly nezvedá
S touto ztrátou se nelze smířit,
ty navždy budeš v nás žít
Vrah Ebel‘ghuub, ten skřetí kočí,
navždy zhasil světlo tvých očí
Jak bez Tebe dál jít máme?
Hořkost v srdci stěží překonáme
Ať duši Tvé milostiv je stvořitel,
byls druh můj, bratr i učitel
Já na Tvojí mohyle
zanechávám srdce své
Novinky liscannorské
První novinkou je událost velmi významná, především pro vývoj obce. Je to pořízení
mapy Liscannoru s přilehlým okolím, se zakreslenými domy a pozemky všech obyvatel. Tímto
děkuji všem, kteří se i nepatrně podíleli na tomto počinu. Konečně víme, jak je co daleko, kde leží
hospoda a kde škola. Stále se neví, kde leží Sarimova samota, což se patrně již zjistit nepodaří.
Po návratu hodlám nakreslit mapu pouze Liscannoru, jejíž kopii dostane každý z občanů.
Další novou událostí je návrat Maji se synem Burbunem do svého malého srubu, ležícího
ve stínu Krochtova hrádku. Maje zajistím potřebné vybavení domu a dostane slíbené odstupné
(pokud vrátí obecní peníze).
Smutná zpráva je, že se prodává dům bojovníka Třaskatula, který zemřel v třeskuté řeži
v zemi Eiffer. Jedná se o masivní kamenný dům s dřevěným podkrovím a velkou pecí. Nechť
dům tohoto velkého válečníka nezůstane dlouho s vyhaslým ohništěm!
Další, poněkud starší, zpráva se týká založení obchodu U Moskyta s tovarem rozličným,
jež jest v domě čp. 26, obývaném paní Attrien Moskytovou, jež také obchod provozuje. Povolení
k provozování živnosti samozřejmě uděluji. Je jen dobře, že dobrodruh si může zakoupit potřebné
věci (např. železnou zásobu, lano a lucernu s křesadlem) neboť ne každý má vše sbaleno a
pohotově připraveno k okamžitému vyjetí z Liscannoru a cesta do Nurnu, třebas i koňmo, může
bolestivě zdržet.
Zdá se, že Viola Pelouchová se nehodlá navrátit k rozestavěnému domu, takže se nabízí
na prodej velmi hrubá stavba s navozeným materiálem, jež nemá použití.
Darlen Moorhed
sedmý starosta liscannorský
Vyhlášky liscannorské
Darlen Moorhed, sedmý starosta liscannorský
S vyhláškami, jež vyšly v minulé Lyškánoře, souhlasím a prodlužuji jejich platnost s
následující změnou u vyhlášky č.4 takto:
Je zakázáno zvracet, močit či jinak znečišťovat a poškozovat starožitná sousoší lemující
vchod hostince U hrocha, pamětní sousoší umístěné Na škvarku a vzácný strom Jantern, zasazený
u cesty do naší vesnice.
Toliko ke starým vyhláškám.
Vzhledem k již vytvořené mapě Liscannoru a současnému stavu starostenské knihy, která
je téměř v pořádku až na dům Klabzeje Myšilova, dům Lambarda a Wulpin Zivrilové, dům
Arkusse Dettora a na dům vdovy po Melchizedechovi, paní Glassal, důrazně žádám, aby
zmiňované nákresy domů mi byly co nejdříve dodány a mapa s knihou mohla být dána do
naprostého pořádku.
Aby další starostové nemuseli pracně vymáhat plány stojících domů, dávám ve známost
následující vyhlášku: (samozřejmě ji, stejně jako další vyhlášky, mohou následující starostové
zrušit).
Kdo chce vystavěti v obci sobě dům, srub či jiné obydlí, musí ponejprve zažádati starostu
o povolení, které dostane po jeho uvážení. Leč stavbu domu jest povoleno počíti až po předložení
nákresu domu spolu s umístěním případného pozemku do mapy obce.
Starosta může po shlédnutí plánů zakázati stavbu domu z důvodů nevhodného umístění,
výšky či rozlohy zamýšlené stavby. Dále může upravovati tvar pozemku a oplocení, aby zůstaly
zachovány cesty a pěšinky k ostatním domům.
Dům musí být vzdálen alespoň deset sáhů od nejbližšího jiného domu, pokud se stavějící
nedohodne se sousedem.
Proto dopuručuji těm, kteří hodlají stavět, aby si nákres domu připravili předem, aby
mohli co nejdříve zasednout na lavici před krbem, či se oddávat lenošení na peci.
Dále:
Jesť přísně zakázáno loviti v panských či dokonce královských oborách ať již pro zisk
peněz či potravy, neboť jen králi přísluší, kdo v jeho lesích hospodařiti může, a jemu náleží
uložiti trest za překročení zákona...
Živiti se lovem v okolních lesích, náležejících pod královské město Nurn, je možno jen
v královských barvách, tudíž státi se královským lovčím, jenž je zodpovědný za stav zvěře v
lesích...
III-39
Toliko gwendaronský zákon.
V lesích přináležejících obci je možno lovit pouze pro svou potřebu, s vyjímkou obor, jak
praví zákon. Je zakázáno lovit spárkatou zvěř v době plození mláďat a v době říje.
Pouze pro svou potřebu znamená, že maso uloveného zvířete se zpracuje. Nikde nesmí
zůstat ležet mršiny. Lovit se smí jen dospělá zvířata. S kůžemi, které nenajdou uplatnění, je
možno jít na trh, kde se platí poplatek z prodeje tovaru. Prodej masa z ulovených zvířat bude
posuzován jako pytlačení a tudíž podléhá gwendarronskému právu.
Hymna Bílé ruky
Klabzej Myšilov
Bílé
bílé
bílé
myšlenky bílé
jsou spanilé
Je to tak milé
když čile
plynou
až s oblohou
splynou
Bílé
bílé
bílé
všechno bude jen bílé
čisté
Ta chvíle
se čile
blíží
nelidi hnusné
tíží
Hřeznou
hřeznou
hřeznou
vnitřnosti hřeznou
kanou
Jsou totiž nutnou
slzou
slanou
v bělostné víře
pranou
Kvílej
kvílej
kvílej
mutante kvílej
sténej
a ty mi nalej
Modrookej
sklínku
jsi na mě tak hodnej
synku
Ve dvou
ve dvou
ve dvou
tančíme ve dvou
melodií tklivou
A jejich žilou
kapky krve
kanou
s nečistou vinou
zhynou
Bílé
bílé
bílé
všechno bude jen bílé
i jejich tvář
v té chvíli milé
se naše dlaně
spojí
tvá s rukou mou
a moje s tvojí
Hanba, fuj
Karabas, zovaný Vrána
Je to trapné a je mi stydno, jak se široká obec družinická chová. Říkám - fuj. Ani se
nedivím panu Moorhedovi, že nemá potřebu s takovými barbary jakkoliv komunikovat. Ono je
totiž strašně snadné tít tam, kde to nejvíce bolí, a šťourat se v otevřené ráně (zvlášť, když je nás
víc, že ano?). Také věřím, že je to pro vás příjemné, vždyť taky - cizí neštěstí „člověka" potěší.
Mnozí asi namítnou, že do toho nemám co mluvit, ale chtěl bych podotknout toto: Darlen je můj
přítel, což mi již dokázal. Nejednou mi zachránil holý život a dával v sázku svůj. I vy ostatní
sáhněte do svého svědomí, co by se asi stalo, kdyby s námi nebyl. A proto tvrdím, že je lepší
rozhodovat pro přátele, než za přátele, což mi dají za pravdu mnozí.
A na závěr podotýkám, že není zločin narodit se ve slušné rodině, ale je ohavné a sobecké
vysmívat se těm, kteří nic takového v životě nepoznali. Toto vše mě přivádí k tomu, že kdo
nepoznal strasti života, neví o čem mluví. Já osobně jsem synem svého otce a matky, kteří
společně pásli lesní včely (měl jsem takříkajíc sladký život). Byl jsem vychováván v lásce a úctě
k rodičům, lesům a životu vůbec.
Dokonalá idylka. Pak ale přišli lidé a pogromy...
Svatá válka
Předmluva k prvnímu vydání je poměrně stručná: Pardi, vzhledem k tomu,
že jsem to psal s mnohaletým zpožděním je mi jasné, že jsem v tom nasekal hafo faktických chyb.
Najdete-li tu boty, s nimiž se nebudete moct smířit, dejte o tom vědět co nejdřív, ať je možno dát
při korektuře všechno do definitivní, co nejpřesnější podoby. S úctou váš Dyni.
(Chladen 1033, Dyni Longodon)
I. Šedov
Krochta sešel po hlavní třídě až na její samý konec. Tam ulice přecházela v
dlouhé, široké schody, stoupající k Modrému kopečku. Vystoupal po nich a ocitl se ve světě
poněkud odlišném od toho obyčejného Nurnu. Uličky tu byly křivolaké, vedoucí tu hned napravo,
tu nalevo, tu nahoru a hned zase dolů, tolik odlišně od přímých a širokých ulic hlavních
nurnských tříd. Tady byla čtvrť nurnských umělců, bohémů, tady bydlelo i mnoho cizích studentů,
tedy těch, kteří si to mohli dovolit. Tahle čtvrť žila především v noci. Ale ani ve dne tu nebylo
pusto. Několik malířů vybalilo své rámy a barvičky přímo na ulici, kde malovali buď ponuré
panoráma nurnské pevnosti, pod kterou se červenaly střechy domů, nebo jen tak nabízeli svá dílka
k prodeji, doufajíce, že si jich někdo všimne.
Krochta tu nebyl náhodou. Již dlouho
si lámal hlavu, čím by důstojně vyzdobil jídelnu a došel k názoru, že to, co mu chybí, je portrét.
Ne portrét ledajaký. Bude to obraz nikoho menšího než samotného Krochty Moskyta z Bažiny,
pátého starosty Liscannorského sakumprásk s celou rodinou. Malbu takového díla pak nebylo
možno svěřit žádnému patlalovi, a tak Krochta zavrhl malířské schopnosti Ruindorských i všech
ostatních z řad Nurnské družiny a zamířil přímo ke slovutnému Goljamovi, kterého jeho reputace
již řadila na přední místa v Gwendarronském království. Prý prortrétoval i Norrangha, velitele
královských vojsk.
Když se Krochta o něco později vracel z Modrého kopečku zpět do města, byl lehčí o pěkně
tučnou zálohu, zato však měl Goljamův příslib, že za dvě tři sezení bude portrét připraven. Začít
můžou třeba hned zítra.
Ovšem... Jak tak Krochta jde po hlavním nurnském tržišti a
přemítá, co by tak malému Allenovi koupil dobrého na mlsání, ucítí něčí nenechavou ruku ve
svojí kapse. Tu nelení a jímá se nenechavcovu ruku kroutit za nenechavcovými zády. Ten se cuká,
kroutí, piští, snaží se vysmeknout, ale nejde to. Krochtův stisk je pevný. Tu Krochta vidí, že
zlodějíčkem je hobit, oděný tak nenápadně, jak jen to je možné. Nejenže Krochtovi připadali
vždycky všichni hobiti stejní (samo sebou až na hobitky Lískových), tenhle je ten nejobyčejnější
a nejhobiťovatější ze všech. Krochta, starý dobrodruh, by toho mizeru nejraději na místě ztrestal,
ale je v Nurnu na tržišti a jako Liscannorský starosta přece musí dodržovat zákony do puntíku.
Řekne si tedy, že je pod jeho úroveň patlat se s takovým špinavcem a tak nešťastníka, kterému
mezitím, zdá se, spadl hřebínek, vleče k nejbližší strážnici. Tam je Krochta přijat a vyslechnut,
a výslechu je podroben též hobit. Z něj vypadne jak jeho jméno - Sklípec Niněra, tak i místo jeho
pobytu - žlutá ulice číslo čtyři. Výpovědi jsou zapsány do protokolu a ... a pak jsou oba
propuštěni. Krochta se sice rozčiluje, ale velitel strážnice jen krčí rameny: Niněra u sebe nic z
Krochtových věcí nemá, svědci pokusu o krádež nejsou taktéž žádní. Krochtovým slovům,
jakožto slovům starosty nedaleké vesnice je sice přikládána větší váha, ale, marná sláva, před
zákonem jsou si se Sklípcem Niněrou rovni. Nezbývá než vrátit se do Liscannoru a mumlat si
kletby o prohnilosti státu a zkaženosti lidí. Je už to dnes taková
doba.
***
Vůz s královskými znaky stál na návsi před domem Grétty
Erinské, v němž měl Krochta Moskyt z bažiny svou starostenskou úřadovnu. Koně rozhrabovali
kopyty zelený trávník. Okolo stáli čtyři zamračení muži ve vojenských stejnokrojích, ozbrojení
meči. Hlídali okolo vchodu do "radnice". Od domu *** je se založenýma rukama nedůvěřivě
sledoval mladistvý hrobník Eriadann Rugornský.
"Je to tedy jasné, pane starosto?",
zeptal se šedovlasý, důstojně vypadající kudůk ve zlatem protkávané kazajce Krochty. "Každá
nová ves je na dvacet prvních let od mimořádných daní osvobozena. Nyní dochází ke
všeobecnému vypsání mimořádné daně, která se již vztahuje i na vás. A zároveň si můžete vážit
toho, že právě ve vaší vesnici daně vybírá hlavní královský výběrčí".
"Ano, pane Darfine", horlivě přikyvoval Krochta. "Jistě pane Darfine. Nedáte si teplou medovinu,
pane Darfine?"
"Hmmm, ne, děkuji. Nemáme na to celý den, takže, abychom se
dobrali k nějakým číslům. Řeknu vám namátkou některé výměry: obytný dům-200 zlatých, muž
přihlášený k pobytu starší patnácti let-20 zlatých, kráva-5 zlatých, lán pole-20 a tak dále. Tady
je soupis". Darfin si odkašlal. "A teď nahlédneme do starostenské knihy a přistoupíme k vyměření
daně. Vedete doufám starostenskou knihu pečlivě?".
"Ehm", zpotil se starosta po
celém těle. "Jistěže, pane Darfine", zalhal.
Vzhledem k tomu, že však starostenská kniha nebyla k nalezení (Krochta dobře věděl, kde jí
má, ale měl v ní bordel, se kterým se nechtěl chlubit před královským úředníkem), vypracoval
starosta seznam veškerého zdanitelného majetku v obci a ten výběrčímu předložil. Darfin, zdálo
se, přimhouřil oko nad formálními nedostatky takového vyměření a spočítal celkovou daň. Vyšlo
to na necelých *** tisíc zlatek. Krochta prohlásil, že daň zaplatí sám a pak ji od obyvatel obce
vybere. Kudůk na to jen pokrčil rameny. Bylo mu to jedno.
"Tak to bychom měli",
natáhl si Darfin pohodlně nohy a připálil dýmku pěnovku. "Další zlatky do královské
pokladničky.
"Vaše práce je jistě záslužná", konverzoval Krochta. "Ale málokdo asi daně platí rád. "Říkal jste,
že tahle daň je mimořádná?".
"Mimořádná daň je zapotřebí k reorganizaci armády a domobrany. K potření zločinnosti", řekl
Darfin a v oku mu zajiskřilo.
"To máte pravdu!", rozohnil se Krochta. "Všem lumpům
je třeba šlapat po krku!".
Darfin se pousmál. "Samozřejmě, zločinecké bandy je třeba
vymýtit. Ale moje práce je vybírat daně, pane Krochto". Na chvíli se odmlčel. "A to bývá někdy
velice obtížné. Inu...", Darfin chvíli zaváhal, ale pak se rozhovořil: "Vlastně, co bych to
protahoval. Moje osobní přítomnost zde není náhodná. Chtěl bych, abyste mi pomohli vybrat
daně. Jistě znáte Šedov, čtvrť rozkládající se kolem starého nurnského přístavu a přístavních
skladišť. To místo je známým hnízdem zločinců a vydat se tam v noci se zlatým prstenem na prstě
znamená v lepším případě přijít o ruku. V horším, možná pravděpodobnějším, o život.
Domobrana se tam sice odváží, ale najde většinou jen zavřené okenice a zabedněné dveře domů.
Není to příjemné místo. Vlastníkem mnoha domů v Šedově je jakýsi Triam Dobrila, muž, který
se před mnoha lety přistěhoval z jihu. Pravděpodobně má prsty ve zlodějinách, loupežích a kdoví
v čem ještě".
"Tak na něj pošlete vojáky!", rozohnil se Krochta.
"To ale
není můj problém", bránil se šedovlasý kudůk. "A tedy ani váš. Já mám vybrat daně. Rád bych,
abyste je vybírali za mě, mým jménem a pod mou záštitou. Je nezbytně nutné, abych se toho
účastnil osobně, ale je to zároveň nebezpečné. Dobrila neplatí daně už několik let a soudní
exekutoři se do Šedova bojí byť jen strčit nos. Rád bych tam tedy měl vás, už máte svojí pověst.
Nebudete to také dělat zadarmo: čtvrtina vybraných daní pak bude vaše. Celkový jeho dluh vůči
státu činí čtyřicet dva tisíce a sedm set zlatých".
"To zní rozumně, pane Darfine",
odvětil Krochta, který zatím připravil peníze na daň za celou vesnici. "Budeme mít nějaké
odznaky nebo pověřovací lejstra?".
Darfin máchl rukou:"Nic z toho nebudete
potřebovat. Moje osobní přítomnost bude zárukou oficiálnosti celé akce".
"Neměl
byste ale riskovat, pane. Šedov je nebezpečný".
"Hmmm", zamyslel se kudůk. "Máte
pravdu. Nejlépe bude, když se svými muži zůstanu na hlavní třídě, rozdělující Šedov a sousední
čtvrti, a vy se mnou ponecháte hlídku. Zbytek vaší bandy, ehm, chci říct družiny půjde za tím
bas... ehm, za panem Dobrilou a celou záležitost vyřídí.".
Krochta pokýval hlavou.
"To zní rozumně. Kdy to chcete provést?".
"Dnes máme pětadvacet", v duchu počítal
Darfin, "tak nejlépe to bude až prvního".
"Rozumím. Máme vás vyhledat ve vašem
sídle, pane?".
"I kdepak! Pošlu pro vás svůj vůz".
"Ujednáno".
Darfin stisknul Krochtovu ruku. "A ještě jedno", dodal polohlasem, "ty lumpy nemusíte šetřit".
Sebral Krochtův váček s daněmi Liscannorských."To vám přeci jde", pousmál se opět. "Šlapat
lumpům po krku".
Kočár odrachotil po cestě směrem k Nurnu. Kdyby jej někdo
z Nurnských hrdinů sledoval, uviděl by, jak kousek na jih od rozcestí Na škvarku vojáci svlékli
stejnokroje zbrojnošů a se dveří kočáru sejmuli Gwendarronský znak. Vůz se stal tím
nejobyčejnějším vozem v zemi. A marně by v jeho nitru někdo hledal šedovlasého, důstojně
vypadajícího kudůka.
Ačkoliv už bylo skoro poledne, když se Krochta vydal obejít vesnici a oznámit všem melouch od
pana Darfina, ne všichni už byli vzhůru. V prvním patře Lynhaardova domu, kde měl chlupatý
kroll ložnici, bylo pootevřené okno, a to i přes to, že v noci už pěkně přituhovalo. Kroll, jako
dědictví po předcích, měl rád i v noci pořádný průvan. Instinktivně mu to připomínalo jeskyni.
Zevnitř se ozývalo hlasité chrápání.
"Koukej vstávat, povaleči!", zařval Krochta, doufajíc, že to Lynhaarda po včerejší pitce U
hrocha vzbudí. "Nabruš si meč a pojď s náma!". Chvíli počkal a když se nějakou dobu nic
neozývalo, zahulákal ještě: "Tvrdils vo sobě, že si válečník. Dovolim si připomenout, že slovo
válečník není vodvozený vod slova válet se, nýbrž válčit".
Z pootevřeného okna se
ozvalo rozespalé zívání a skřípění rozválené postele. Lynhaardova rozcuchaná palice vyhlédla
z okna.
"He? Jde se na výpravu?".
"Zatím ne, jenom vybírat daně pro
královského výběrčího".
"Ty pro sebe vybírat daně?. Já chtít být
osvobozen!".
"Lynhaarde", řekl mírně Krochta krollovi, vyďoubávajícímu si ospalky
z očí. "Co blbneš? Vždyť už přece umíš skloňovat. Nedělej ze sebe většího pitomce než jseš. A
jak já bych mohl vybírat daně?. Daně jsou pro krále. Jdeš nebo nejdeš?".
"Lynhaard
si vezme kalhoty a meč. Moment".
"Někdo zůstane ve voze s Darfinem, zatímco my
budem v Šedově hledat toho mizeru", organizoval opodál Raglin scházející se družiníky. "Chceš
to bejt ty, Šáchore?", zeptal se mladého kouzelníka.
"Klidně, jen už pojďte",
odpověděl kudůk.
"Ještě Lynhaard, Ignolas a Petúnie", oznamoval Erwill z Ruindoru,
na kose se ještě čeká.
"Ten novej, Lasička, říkal že půjde taky", řekl barbar Guldur.
"To je ten hobit s divnejma vočima, co bydlí u Jeremyho?", otázal se Cecil a přihnul si
z butyly.
"Jo ten". Tanris si utřel nudli do rukávu. "Už jdou".
"Tak
jdem".
"Nebojte pane", Lynhaard dlaní zabušil ještě jednou na dveře hodnostářova vozu. "Daně
přinesem. A ty Šáchore", oslovil Liscannořana uvnitř vozu. "Dávej na pána Darfina pozor, aby
se mu nic zlýho nestalo".
"Pojď, ty", popohnal jej zvolený vůdce akce Raglin. "Jak se jmenuje ten bastard, co si k němu
jdeme pro prachy?".
"Ňákej Dobrila", odvětil Griffin Linfalas. Nurnští se ponořili do
spleti uliček, zanechávajíc za sebou vůz s výběrčím Darfinem, Šáchorem vozkou a dvěma
vojáky.
Šáchor se díval z okna za vzdalujícími se družiníky. Už se chystal
obrátit se na Darfina a začít s ním společensky konverzovat, když tu náhle dostal takovou ránu
do týla, že mu před očima vyskočily hvězdičky. Slyšíc tichý chechot lidí okolo sebe ucítil, jak se
s ním motá svět dokola a upadl do bezvědomí…
"Kde je
Dobrila?"
"Kdo?"
"Dobrila, hňupe!", Raglin svá slova podpořil ranou pěstí.
Chasníkovy rty praskly jako balónek na pouti a vyvalila se červená. "He? Co mě
mlátíte?".
Křus!, ozvalo se suché prasknutí přelomené sanice. Guldur měl taky pádnou
ruku.
"Dobrila! Dluží nám na daních." Krochta vše pozoroval se založenýma
rukama.
"Nevím kde je!", řekl vyděšený člověk.
"Áááá. Takže ho znáš",
vítězoslavně řekl Griffin.
"Ne, neznám", zapíral bitý zajatec dál.
"Lžeš! Má tady bydlet". Krochta si zapálil doutník. "Ledaže bys to byl ty". Vypustil labužnicky
kouř. "To by bylo moc špatný. Pro tebe", dodal.
Krochta, známý čaroděj, se muži ovšem mezitím šťoural v myšlenkách, takže věděl, že tohle
jejich člověk není. Pozoroval také, s jistým zadostiučiněním, mužovu rostoucí
hrůzu.
"Mluv!", zařval Lynhaard a znovu udeřil. Chlapova hlava však krollovu ránu
nevydržela. Vaz se zlomil a člověk se bezvládně zhroutil na zem.
"Lynhaarde", řekl
káravě Krochta. "Zabils jazyka".
"Přečetls´ mu něco?", otázal se vůdce Raglin,
kterému bylo jasné, že se vyslýchanému Krochta hrabal v hlavě.
Čaroděj zavrtěl
hlavou. "Nic moc. Ten Dobrila tu sice bydlí, ale kde je teď, bozi vědí".
"Moji bohové
vědí všechno…", odtušil Raglin polohlasem. "Když tu bydlí, můžeme na něj počkat. Hej,
Guldure, Ignolasi, odtáhněte tu chcíplotinu do patra, ať nám tu nesmrdí."
Dva vyzvaní
družiníci se chopili mrtvoly a vyvlekli ji po schodišti nahoru. Tam ji pohodili v jednom z již dříve
prohledaných pokojů.
"Dobrá, počkáme si tady na něj", řekl Krochta a típnul
nedopalek o bohatě čalouněné křeslo.
Jakmile se pohnula klika u dveří,
zbraně všech se okamžitě octly v nápřahu. Do dveří však vešla mladá žena, která, jakmile uviděla
bandu Liscannorských, leknutím vykřikla. Za ní strčil do dveří hlavu asi desetiletý
hoch.
"Kde je můj manžel?", otázala se žena opatrně.
"Vodstěhoval se",
odtušil Lynhaard a ukázal prstem na strop. "Nahoru", dodal tajemně.
"Hehe", zachechtali se Cecil s Tanrisem. Pak bleskurychle přiskočili ke dveřím a vtáhli ženu do
místnosti. Griffin chňapnul po jejím synovi, ale ten se mu vysmekl.
"Stůj, smrade!". Vyběhnul za ním na chodbu. Ale harant se už ztrácel vchodovými dveřmi na
ulici. Hraničář vystartoval za ním, ten Kluk by určitě zalarmoval Dobrilovy nohsledy a Dobrilu
by varoval. Ať se však snažil sebevíc, marná sláva, kluk se v místních úzkých uličkách
vyznal.
"Kruci", zasakroval. Ulicí se k němu blížil Tanris, který vyběhl za
ním.
"Nech to na mně", řekl mu Tanris, zkušenější v hraničářském řemesle. Griffin to nechal na něm
a vrátil se. Vůdce Raglin právě uvažoval, co s ženskou provést.
"Tanris běžel pátrat po tom mrňousovi na vlastní pěst, vůdče", zahlásil Linfalas ve
dveřích.
"Nevadí, prohledáme to tady a půjdeme ho najít", rozhodl Raglin.
Nurnští nakonec dům prošmejdili od krovu po sklep, leč nic zajímavého nebylo nalezeno.
Žehrajíce na nedostatek kořisti, opustili bydliště Triama Dobrily. Ženu nechali na
pokoji.
Venku nalezli hraničáře Ignolase, který se potloukal v okolí domu. Stál vprostřed ulice a prohlížel
si jakýsi zmuchlaný list.
"Co je to, Ignolasi?", zeptal se Erwill. Ignolas zavrtěl hlavou.
"Nevim, vrazil mi
to do ruky nějakej člověk, co tudy proběh. Nedává to smysl. Na".
Griffin Linfalas se
podíval na cár papíru, kde bylo načmáráno:
40 tisíc zlatek za čtyry dny vo půlnoci na křivym plácku nebo ho podřiznem. Ať přídou tři lidi.
Žádney podraz.
"Zatraceně!", zaklel Griffin, s chřestěním zbroje se rozběhl a uháněl na hlavní
třídu. Povoz s panem Darfinem i Šáchor byli fuč.
Pracovna byla obložena
dřevem. Krb byl plný praskajícího ohně, který dával teplo rozlehlé místnosti. Bylo ho třeba, neboť
okna byla otevřena dokořán a svěží mořský vítr, vzdouvající těžké závěsy přinášel chlad
postupujícího podzimu. Okno, abychom věděli, kde ona pracovna vlastně je, bylo jedním z mála
osvětlených v západní stěně Nurnské pevnosti, vysoko nad vlnami, tříštícími se o kamenné
základy mohutné stavby. U těžkého dubového stolu seděl muž a listoval stránkami fasciklu. Jeho
pohled se pojednou zastavil nad listem, který nebyl ničím jiným než jakýmsi dotazníkem. Kwen
Kalleste, neboť majitel pracovny nebyl nikdo jiný než právě velitel zvláštních složek Nurnské
armády, pozvedl pergamen výše a pozorně si jej prohlédl. List byl nadepsán:
Krochta Moskyt z Bažiny
Dále bylo uvedeno:
Rasa: člověk
Povolání: čaroděj, dobrodruh
Datum a místo narození: okolo 1001, jakési bažiny, střední Wallimor
Bydliště:
Liscannor, Nurnská oblast
Záliby: zlato, doutníky
Zvláštní znamení: arogantní chování
Kwen Kalleste založil složku zpět do
dubového pořadače a povzdechl si. Léta strávená v místě šéfa Gwendarronských zvláštních služeb
jej naučila nevěřit nikdy a nikomu. Proto setkal-li se tu a tam s naivitou a bezelstností, nemohl
se ubránit upřímnému údivu.
"Služba!", zavolal, načež vstoupil muž v kožené vestě.
Jeho zástupce. "Depeše Troubilovi", řekl Kalleste a předal muži pergamen. Pečeť na něm byla
sotva zaschlá. "Obvyklou cestou, Co možná nejvíc utajit". Muž se uklonil a beze slova
odešel.
Nebylo pochyb. Stopy toho haranta končily tady. Tanris div neočuchával dlažbu kolem vchodu
do kolárny. Přes ohradu voněla ze dvora vůně hoblin a pryskyřice. Jeden z mála fungujících
řemeslníků v celém Šedově, už to bylo samo o sobě podezřelé. Jakmile si byl jist, že ten spratek
skončil tady, vypustil svého psa, aby přivedl ostatní. Ti se taky zanedlouho připlížili.
"Jseš si jistej, Tanrisi?", zeptal se hraničáře Cecil.
"Jsem si alespoň tak jistej, jako
ty seš vožralej, zmizíku", odseknul Tanris neviditelnému Cecilovi.
"Ty šmejde!"
zasyčel kouzelník, který se nejlépe hledal podle vůně alkoholu. "Bílá ruka si tě
najde…".
"Držte hubu, pitomci", zarazil je Krochta. "Vůdče, řekni ksakru něco!".
"Mhhhmmm,
bohové, co mi poradíte… Uděláme… Já bych…", Raglin neoplýval rozhodností.
"Vyrubem to?", nadhodil Erwill, hraničářský začátečník.
"No, ehm,
jo".
Ostatní to vzali jako vůdcův příkaz a jali se plížit do dvora. Odtamtud se, zdálo
se že nepozorovaně, dostali do truhlárny, kam je zavedl bystrý čich Tanrisova psa. Stopa končila
u veliké hromady narovnaných sudů. Sahala skoro až ke stropu.
"Prázdné", zašeptal
Griffin, který lehce poklepal na jeden z nich.
"Krucifix", zaskuhral Tanris. "Ať mě
kousne užovka, jestli tomu rozumim. Vidíš to, Linfalaskej? Ty stopy vedou do těch
sudů".
"Se mi zdá, že to vidim taky tak",řekl Griffin a s námahou odstranil první dva
sudy stranou. Ve stěně za nimi se objevila malá dvířka.
"Fíha", řekl Ignoas. "Kdo to
tady asi moh takhle pěkně zamaskovat, no to bych rád věděl".
"Dobrila, pitomče",
usadil jej Krochta. "Petúnie, co tam cítíš?"
"No počkej, proč pitomče, jak jsi to
myslel…".
"Jsou tam nejmíň čtyři", hlásila Petúnie své pocity. Jak známo, hobiti
dokážou přítomnost tvorů vycítit. "Vypadají tvrdě a jsou asi pěkně nažhavený".
"Za
chvíli budou vypadat ztuhle a budou mít pokojovou teplotu", zavrčel Raglin
temně.
"Tak jdem".
Lynhaard rozšlápl vchod a Liscannorští vtrhli do
doupěte...
"Jméno", vyštěkl Lynhaard na jatého hobita. Do kůže na jeho hrdle pomalu zajížděl Cecilův
kuchák. Po ostří sjela krůpěj a ulpěla Cecilovi na rukávu. Na zemi se povalovaly mrtvoly. V rohu
se choulící chlapec se rozplakal.
"Hubu drž!", zařval na hocha Raglin a výhrůžně naň napřáhl ruku.
"Vrabčák",
rozkašlal se zajatec.Ústa měl plná krve a vyražených zubů. "Nechte kluka. Nic vám
neudělal".
"Vodpovídej na moje votázky!", výhrůžně zaryčel kroll. "Za každý slovo
navíc jeden zub ven, jasný?!".
Zajatec němě přikývl.
"Kde je
Dobrila?"
"Nevim, chodí sem jen občas".
"Nelži mi, ty grázle!".
Lynhaardova pěst se mihla vzduchem a Vrabčák odletěl i se židlí, ke které byl připoután. Chlapec
se znovu rozbrečel.
"Chceš do držky? Řek sem ti, že budeš zticha, smrade!", Raglin
vytáhl dýku a pro výstrahu ji chlapci ukázal. "Rozuměls?". Pláč neochotně
ustal.
Lynhaard s Guldurem zatím postavili Vrabčáka na všechny čtyři. "Tak znova.
Kde je tvůj šéf?". Lynhaard si promnul pěst. "A žádný řečičky", přidal se
Guldur.
"Viděl jsem ho naposledy před dvěma dny. Nevím kde bydlí, nikomu to
neříká".
"Osvěžím ti paměť", přistoupil k němu Lynhaard. Zajatec sklonil
hlavu.
"Nechte mě", řekl Vrabčák, který vypadal, že už je mu všechno jedno. "Tady
je skrýš naší bandy, občas sem chodí i Dobrila, ale kde je teď neřeknu. Nemůžu říct,
nevím".
"Dobře si rozmysli, jestli budeš mluvit, hajzle. Protože jestli ne, potrestají
tě bohové", řekl z rohu místnosti nečekaně Raglin, držící klečícího kluka za pačesy. "Jako tohohle
smrada".
Pochodeň ozářila čepel dýky, jak jí Raglin přejel přes klukovo hrdlo. Krev
vystříkla a s odporným zamlaskáním se rozlila po podlaze. Brutální alchymista chlapcovo tělo
odhodil jako nepotřebný kus hadru na zem. Bylo to stejně nečekané jako odporné. Čtyři
bezejmenní bohové přijali oběť.
Vrabčák zesinal a zavřel oči. Skrz stisknuté zuby bylo
slyšet jeho strašlivé kletby. Petúnie omdlela, Ignolas se pozvracel. Byla to příšerná
podívaná.
"Jako sele", poznamenal hraničář Tanris, jehož se to příliš nedotklo, a
odflusl si.
"No, tak doufám, vůdče, že jsi se uklidnil. Berte zajatce, výslech pokračuje
u nás ve vsi", organizoval zkoprnělé družiníky Krochta. "Balíme, tady to páchne.
Smrtí".
Jeden po druhém se začínali vzpamatovávat. Obrané mrtvoly nechali ležet na
zemi a prohledali skrýš. Nalezli něco zlaťáků, hlavní pokladnu Dobrilovců však
neobjevili.
Jen Raglin seděl uprostřed toho všeho na zemi a díval se na svoje
zkrvavené ruce. Jak to mohl učinit? Chtěli to bohové opravdu? Čí to byla ruka, jež vedla tu
mojí?
"Pojď, bastarde", trhl Krochta za provaz, který poutal zajatce. Vrabčák měl jen trochu povolené
nohy, aby mohl drobnými kroky chodit. "Nebo umřeš taky".
Vrabčák se na něj smutně
podíval. "Smrt je jako daně. Prostě se tomu nevyhnete".
Zajatec byl neprodleně dovlečen do Liscannoru. Tam se Liscannorští vybavili na
výslech a potlučeného Vrabčáka zatáhli do Sarimova lesa.
Lynhaardovy vyšetřovací metody byly opravdu příšerné. Papír, jak známo, unese hodně, popis
krollových metod by však byl příliš. Tak jenom vypovím, že k mučení bylo použito železných
háčků, zubaté kudly, rozžhaveného pohrabáče a mravenců. K večeru, když už Vrabčák přestával
jevit známky života, sedl si Lynhaard na vyvrácený kmen a podrbal se ve štětinách.
"Třeba ví fakt prd", řekl.
"Mrtvý prd ví", zabrumlal si oblíbenou průpovídku Tanris.
"Vzbuďte ho!", vyskočil, hledaje kolem příhodnou
kudlu.
"Vrabčáku!", řekl Lynhaard a zacloumal zajatcovým ramenem.
Ten zvedl hlavu a vyřeštěně na krolla pohlédl. Třeba se mu to jenom zdá. Ráno se zase
probudí…
"Je konec!", houkl na něj Lynhaard. "Chceš ještě něco?". Trochu ještě doufal, že to zajatce
vyburcuje k tomu, aby řekl alespoň něco, ale bylo mu jasné, že ten hobit nejspíš opravdu nic neví.
Teď bylo třeba zbavit se svědka Raglinova sadismu. Vrabčák už byl samým děsem úplně bez
sebe, bílý jak vápno. Řeklo by se, krve by se v něm nedořezal.
A vida! Ono to šlo!
Krve se v něm dořezal celkem snadno elf Tanris, který se s radostí zhostil role popravčího. Ale
i takovou práci musí někdo dělat, když to vůdce nařídí. Vůdce dále nařídil zatáhnout mrtvolu
někam hodně daleko, kde se o ni postará drobná lesní zvěř. Nějací pochopové rozkaz
vykonali.
Nurnští byli zmateni. Nechápali, co se kolem nich děje. Zřejmě
byli vtaženi do nějaké špinavé hry podsvětí. Královský výběrčí daní Darfin, o jehož bezpečnost
se měli starat, jim byl pod rukama někým unesen. Nadto v tom měl zřejmě prsty člen družiny,
kudůk Šáchor. Výkupné bylo požadováno na nich, nikoli na státu Gwendarron. Tolik peněz by
ale nezaplatili za nikoho, natož pak za královského výběrčího daní. Tušili, že by měli požádat
úřady o pomoc, ale skutečnost, že Raglin podřízl malé dítě jak jehně jim v tom
bránila.
"Lynhaarde", přitočil se ke krollovi později Krochta. "Vím, kde bydlí jeden lump.
Nedávno se mě pokusil okrást v Nurnu. Moh by o únosu Darfina něco vědět…"
"Máš
dobrý známý, Krochto", udiveně řekl Lynhaard.
"Houby známý. Jde se do Nurnu, bando", zvolal. "Zorganizuj si to, Ragline".
"Až se nám dostane do ruky ten kdo za tim stojí", bojovně poznamenal Guldur, ťapajíc do
Nurnu.
"Nebo ten zrádce Šáchor", dodal Griffin.
"Zastavte!", vykřikl
najednou Lasička. "Ztratil se Cecil".
"Prdlajs, taky jsem", ozvalo se vedle něj
Cecilovým hlasem. Vzápětí se ozvalo typické "glo, glo, glo", jak někdo pije z lahve, čímž o
identitě hlasu nemohlo být pochyb.
"Ty seš neviditelnej?", otázal se
Raglin.
"To je kvůli utajení a bezpečnosti", poučil jej kouzelník. "To je to hlavní, co
mně naučili v kouzelnickým cechu".
"To je tam, cos ukrad diplom?", řekl Tanris a všichni se rozřehtali.
"Tak vod tebe to beru, Álfheime, vod tebe jo", odsekl rozezleně hlasatel bílé víry a šlapal po
cestě k Nurnu.
Žlutou ulici nalezli celkem snadno. Rozdělili se do
několika skupinek po dvou až třech, poschovávali se po okolních průjezdech. Část družiny byla
za pomoci Cecilova oblíbeného triku zneviditelněna. Tak se stalo, že Sklípec Niněra, vracející
se z hospody domů, zažil nepříjemné překvapení v podobě několika ran pěstí, jimiž jej Lynhaard
zpacifikoval. V bezvědomí byl neprodleně dopraven do lesa za Nurnem, kde došlo k dalšímu
výslechu.
"Tak to vyklop, bastarde mrňavej!". Už to byla rutina.
Niněra věděl, že nemůže začít mluvit hned. Věděl zhruba, co jsou ti hrdlořezi zač.
Jeho nadřízení to věděli taky. Něco bude muset vydržet. Ale pak se z toho bude muset
dostat.
Netrvalo to dlouho. Tanris se chopil zubatého kucháku a než mohl říct Niněra
nechteměvyidiotinebotohobudetelitovat, byl o prst kratší. To stačilo. Pak už Niněra mluvil.
Mluvil a mluvil. Okolní les mu naslouchal. Nurnští také.
"Zatím ho nezabíjejte",
pravil Krochta, odcházejíc. "Musím do vesnice pro pergamen a papír, ta jeho výpověď se musí
sepsat".
"Krochťáčku", začala Attrien. "To je dost, že jdeš, Allen má už zase teplotu", utírala si
umaštěné ruce do zástěry. "Kdes vlastně byl, máš šaty samé jehličí. Byl tu nějakej člověk, co
říkal, že máš jít do tý Nurnský pevnosti. A k večeři budou buchty s mákem , tak ne abys šel zase
do hospody za těma ožralama, buď pěkně doma".
"Eh, ženo, co naděláš?", rozhodil
její muž ruce. "Cos to vlastně říkala s tou pevností?", zarazil se. Doma poslouchal jen na půl
ucha. "Ke komu mám jít?".
"Za tím člověkem, Krochťáčku, co vás posílal do Erkrachtu, tím Kallestem, ukazovals mi ho na
oslavě králových ***tin".
"Vida", podivil se čaroděj. "S tím bych zrovna moc rád mluvil i já", řekl a kabát, který už se
chystal pověsit na věšák, znovu navlékl. "Sbal mi buchty, já jdu pro Lynhaarda a přijdu pozdě.
Neboj", políbil Attrien. "Do hospody dnes nepůjdem". Zamyslel se a dodal: "Alespoň
myslím".
Krochta odešel od Kwena Kallesteho poněkud zmaten. První rozkaz zněl: propustit ihned zajatce.
Další instrukce byly podpořeny sprduňkem, kdy bylo Krochtovi vynadáno za zabedněnost a
krátkozrakost a pohroženo vězením a represemi vůči Liscannořanům. Pak Kalleste trochu ubral
a nabídl mu spolupráci. Bylo to stále zmatené, ale začínalo se vyjasňovat…
"Byl jsem, pane, při příchodu domů unesen". Niněra se ještě třásl při vzpomínkách
na tu bandu. Hned jak jej pustili, plížil se do pevnosti.
"Ano, ano, agent Troubil mě ihned informoval". Kwen Kalleste zdánlivě bez zájmu cosi
zapisoval.
"Těmi lumpy mi byl odříznut prst". Niněra si stydlivě tiskl ovázanou
ruku.
"Prst?", Kalleste se nedůvěřivě nahnul přes stůl, aby lépe viděl. "A to bylo
všechno? Nic ze svojí identity jsi jim neprozradil?".
"Bohové při mně, pane, to bych
nikdy neudělal! Jsem přece agentem už...".
"Dobře, dobře, věřím ti", přerušil jej
Kalleste. Něcos jim ale říct musel, to bys už nebyl naživu".
Niněra zavrtěl odmítavě
hlavou: "Navykládal jsem jim toho spoustu o Vichrenovi, samé obecné věci. Dál mne napadlo,
že bychom je mohli využít".
"Využít?".
"Už jste o tom se mnou pane hovořil. Jediné konkrétní, co jsem řekl bylo, že únos výběrčího daní
Darfina byl fingovaný. Že to nebyl žádný výběrčí. Že posloužili jen jako prostředek proti cizí
bandě. A taky že si je chtěl Vichren otestovat. Že by je zaměstnal".
"To není špatná
myšlenka, jen bude třeba přesvědčit o tom Vichrena".
Niněra přitakal. "Už jsem o tom
mluvil s jedním z jeho pobočníků". Vichren musí získat dojem, že bude dobré mít je pod svým
velením.
Kalleste si promnul krátce střižené vousy. "Nejlepší bude nějaká habaďůra.
Víš co myslím, fingované přepadení. Jakoby vyloupí nějaký dům, nebo ještě lépe ukradnou vůz.
Přepadení za Nurnem, stranou od lidí, to by bylo nejlepší".
Niněra, tisknoucí si stále
zkrvavený prst, přitakal. "Domluvím to, pane, s Vichrenovými muži".
"A já si pozvu Nurnskou družinu.".
"Hlavní, co jsem se od Kwena
Kallesteho dozvěděl je, že jsme se stali voběťma zločinný bandy. Ta nás má v merku už asi dost
dlouho a souvisí s tim asi i to přepadení v Nurnu, kterýmu jsem se před časem ubránil", nafoukl
Krochta kapesní krádež. Ostatní dobrodruzi, shromáždění jako obvykle U hrocha mu
naslouchali.
"Takže Šáchor, kterej tu s náma byl, byl s nima spolčenej. Dobře si pamatuju, jak chtěl hlídat ten
vůz." Krochta se zhluboka napil a otřel pěnu.
"Kallesteho zájmem je, abychom se
vetřeli do zločinecký tlupy. Za tím účelem musíme udělat přepadení, jako", Krochta zamrkal na
ostatní, "kupeckýho povozu na cestě z Černých vrchů. Ten povoz bude, to je domluvený,
doprovázenej Kallesteho lidma. Ty se nechaj přepadnout, my ten vůz, JAKO", opakoval důrazně
čaroděj, "ukradnem. To budou sledovat lidi z tý bandy, co nás doběhla. Vede jí nějakej… počkat,
já si vzpomenu…".
"Fujavec?", napověděl Lynhaard.
"Větrouš?".
"Vichren!", vzpoměl si Krochta. "Tenhle padouch by nás totiž vzal do
svojí bandy, jestli se osvědčíme a to by se zase moc líbilo Kallestemu, kterej se tomu Vichrenovi
chce dostat na kobylku. Uf!", otřel si Krochta čelo a dal si pořádného loka. "Ale na podrobnosti
se mě neptejte, je to strašně tajemný, tajný a zamotaný tak, že tomu sám pořádně nehovim. Máme
za to od Kwena Kallesteho slíbený prachy, tak jsem mu na to kejvnul. Dál se uvidí. To mi
připomíná, že Raglin složil vůdcování, takže bychom mohli volit nového vůdce... Cože, já? No
jasně, vždyť jsem si to myslel".
Kudůka probudil chladný dotek kovu. Ležel na studené a vlhké podlaze jakéhosi
sklepení. Jestli počítal dobře zvony, ohlašující hodiny, pak tam ležel už čtyři dny. Skoro mu
nedávali jíst ani pít, občas do něj někdo přišel kopnout, aby se ujistil, že je ještě naživu. Teď, jak
se zdálo, mu někdo přeřezával pouta.
"Tsss, lež klidně, nebo tě pořežu", ozval se šeptem klidný, melodický hlas. Jeho zachránce byl
elf. Konečně byl s provazem hotov. "Nohy si rozvážeš sám".
Šáchor se převalil tak, aby na elfa viděl. Něco jej zarazilo.
"Moc si mě neprohlížej,
nikdy jsi mě neviděl, rozumíš?". Vrtícímu se Šáchorovi to došlo. Ten elf neměl uši. Vysmekl se
z pout.
"Tsss, ne tak hr", řekl tiše elf a pevnou dlaní jej zadržel. "Za pět minut se
zvedneš. Ne dřív. Dveře nechám pootevřené. Chodbou doprava, na konci po chodech nahoru.
Vrata vlevo vedou na ulici". Od dveří ještě zašeptal: "Pamatuj! Nikdy jsi mě
neviděl".
Šáchor to vydržel dvě minuty. Pak vyklopýtal po schodech nahoru a na ulici se ocitl, ani nevěděl
jak. Moc se nerozpakoval. Rozeběhl se. Ne domů do Liscannoru, kde bydlel střídavě v hostinci
a v podnájmu u Álfheimských, ani na strážnici nahlásit přepadení. Běžel směrem k nejbližší
městské bráně. Běžel pryč. Proč z města, které bylo plné šílenců a úchyláků. Tady mohl přijít
jenom k úhoně. A od té doby jej ve městě Nurnu nikdo neviděl.
Vichrenovi muži přišli od pole. Jako všichni lapkové měli nechuť k hlavním silnicím, po nichž
se proháněly jízdní hlídky armády, pěší oddíly domobrany a královští poslové. Připlížili se z pole,
na němž sedláci nechali uschnout kukuřici, a zalehli do hložinatých křovisek, soustředěných asi
čtvrt míle od skalek, kde se mělo přepadení odbýt. Ačkoli měli dobrý výhled, nikdo v těch
místech nebyl vidět, a tak se Vichrenovi muži nerozpakovali a vytáhli láhev. Schováni v hloží,
na dohled smírčího kamene, který měli šmírovat, ji pak odšpuntovali.
"He, Krochto!", zašeptal zpoza skalky drsný hlas alchymisty Raglina. "Vidíš někoho?" "Ne.",
konstatoval Moskyt v odpověď. "To je blbý, nerad bych se pral s Kalestovcema zbytečně. Jestli
nás Vichren nebude šmírovat, tak to bude na hovno. To se mu moc v akci nepředvedem".
"Vichren chce ukázku, tak uděláme ukázku. Šimrá mě za krkem, jako by nás někdo pozoroval",
podrbal se čaroděj na zátylku. "A jestli ne, tak taky dobrý. Třeba už nám věří i bez toho. Že jo,
vůdcová", praštil Petúnii přátelsky do zad. Ta leknutím div
nezařvala.
Vichrenovci seděli v hloží. Nudili se. Láhev se špiritusem
kolovala chvíli dokola, ale záhy musela nutně vyschnout a tak byla zahozena do křovisek.
Nedlouho poté se z jihu začal pomalu blížit osamělý povoz
"Jedou! Jedou Kalesteho lidi!". Mezi Nurnskými zavládlo vzrušení.
"Koho na nás asi poslal?", rozjímal Erwill, syn Arrawnův".
"Určitě nějaký, co se
moc nebudou bránit", upokojil jej Tanris.
"Musí to ale vypadat věrohodně", poznamenal zkušený válečník Guldur. "Prát se s nima musíme,
to je jasný jak slunce na nebi".
"Aj vaj, abychom tak někoho pomordovali", strachoval se mírně nachmelený Cecil, který
k úkrytu také nasával z polní lahve. "To by nás asi Kalleste nepochválil, hehe".
"Proč
by nás nepochválil?", zeptal se Ignolas, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.
"Je to
dobrý, maj pod kupeckejma hadrama plechovky", konstatoval Guldur.
"Přesto je rubte
na plocho", vyzval všechny vůdce a vyskočil na cestu.
Chňapnul poděšené koně za
udidla, zatímco kolem vozu se začali rojit Nurnští. Vichrenovci v křoví zpozorněli. Na cestě se
rozpoutal na první pohled lítý boj.
"Uéégh!", zařval Lynhaard a třísknul jednoho z vojáků přes přilbici, až jej srazil do prachu.
Guldur vzal mečem dalšího muže, až ten odletěl obloukem do křoví.
"Godžická
práce", obdivně zamumlal jeden z Vichrenových mužů. Jeho kumpáni uznale
zamručeli.
Na druhý, bližší pohled by však uviděli, že rána, která hrozila rozseknout
jednoho z kupců ve dví náhle změnila směr a rozštípla opěradlo na kozlíku vozu, že úder, který
měl přistát na Lasičkově nechráněné palici se náhle zarazil a jen mu učísl blonďaté vlásky, nebo
že jeden z převlečených vojáků, sedící ve voze, tloukl zbraní do plechového štítu a hekal přitom,
čímž věrně simuloval hluk líté řeže. V kukuřici mizející Vichrenovci však byli spokojeni. Tihle
řezníci se budou jejich šéfovi rozhodně hodit.
Schéma sítě tzv."východního klanu", zločinecké tlupy v Nurnu dle odhadů
informací šéfa GTS Kwena Kallesteho
Cizí mocnost (osoby, ovládané pravděpodobně
vládnoucí mocí cizí mocnosti, osoby, usilující o detronisaci)
Osoby, provádějící
špionážní a zločineckou činnost na území Gwendarronu a to jsou:
Prostředník
(vykonavatel záměrů cizí mocnosti)
Vichren (oficiální velitel tzv.
Východňárů)
Vyšší velitelé (4 lidé)
Nižší velitelé (7 lidí, včetně agenta
Troubila)
Povaleči (ca 30 lidí)
Zloději a kapsáři (ca 40 lidí, včetně 2
agentů GTS)
Lumpové, příležitostní zloději a informátoři mezi obyvatelstvem. (cca
100 lidí)
Složky, určené k potírání výše jmenované zločinné
bandy:
Gwendarronská tajná služba, zastupovaná vrchním šéfem Kwenem Kallestem
a jeho tajemníkem
Najmutí civilisté (ve zločinecké organizaci podléhající přímo
Vichrenovi, kontrola jejich činnosti přes Niněru, přidělené agenty a agenta Troubila)
Niněra, Troubil a další infiltrovaní agenti
osm agentů tajných služeb infiltrovaných pomocí civilistů, posléze dalších pět
bez
podpory mezi lidem
Skupina Triama Dobrily (včetně několika agentů
GTS)
Zřejmě rozprášena po nedávných krvavých incidentech v Šedově,
pravděpodobně zanechala organizované činnosti. Z jejích bývalých členů se rekrutují nové tváře
v jiných městských zločineckých tlupách.
Jiné, blíže nespecifikované skupiny operující
v královském městě Nurnu (vesměs menšího významu i členské základny, bez možnosti ohrozit
stabilitu království)
Další vývoj, Nurn: GTS převezme plnou kontrolu nad Západní
částí Šedova. Civilní osoby a osoby GTS najaté vyloučit z dalších operací,Případně přeřadit na
jinou činnost. Infiltrovat řady "východňárů" s využitím existující odnože jejich organizace (tzv.
"Nurnská družina") a agenta Troubila. Infiltraci provést maximálně rychle, s použitím
nejschopnějších lidí a za použití nejvyšších možných bezpečnostních podmínek. Vyhledat
prostředníka cizí mocnosti a zajistit jej. V případě neúspěchu tohoto či nebezpečí z prodlení
stáhnout síť a destruovat nepřátelskou skupinu v co možná nejvyšší míře.
Další vývoj,
zahraničí:
1/ Protišpionážní akce na rozbití informačního toku cizí mocnost -
Gwendarron za použití hraničních vojskových stráží, zlepšení bezpečnostní situace na cestách
a použití speciálních magických prostředků k zabránění nepersonálnímu přenosu zpráv
(lze-li).
2/ Špionážní akce na území cizí mocnosti za použití najatých civilních osob.
Proniknutí na cizí území za účelem konání výzvědné činnosti v těchto oborech: (seřazeno podle
stupně důležitosti)
Směry expanze cizí mocnosti
Zabezpečení
hranic
Způsob moci
Formování a velikost armády
Nálady
mezi obyvatelstvem, případné hnutí odporu atd...
Civilní osoby je nutno velmi dobře
zaplatit, ovšem i přesto stále kontrolovat (magické prostředky, agent). V případě nespolupráce
či vymknutí se kontrole je nechat na pospas, jistě se brzy odkopou a budou podsvětím likvidováni.
V případě nebezpečí prozrazení jejich spojení s královskými institucemi likvidovat všemi
prostředky, beze svědků. Bezpečnost Gwendarronu musí být zajištěna za každou
cenu.
Kwen Kalleste ještě jednou přelétl pohledem pergamen a pak jej
vložil do obálky. Na ní bylo napsáno: tajný úřední přípis. Určeno do královských rukou. Až si
přípis král přečte, poputuje pergamen buď do krbu, nebo do tajných archivních
složek.
Ozvalo se ostré zaklepání.
"Vstupte", řekl. Na tenhle raport čekal
s netrpělivostí.
Dveře se otevřely a vešli dva muži. Kapitán jeho osobní stráže a jeho
pobočník. Ten měl polovinu obličeje fialovou, jako by ho někdo polil barvou. Vojáci přistoupili
blíže a vykonali předpisový vojenský pozdrav.
"Nuže?", otázal se Kwen Kalleste.
"Hlásím splnění úkolu, pane! Vůz i náklad nám
byly úspěšně uloupeny".
"Nějaké komplikace?".
"Ne pane", vyštěkl
voják.
"Zranění?".
"Jen drobné oděrky, pane", zahlásil kapitán stráže, ačkoli tvář jeho pobočníka hovořila o opaku.
Kallesteho muži si nebyli zvyklí stěžovat na svou službu.
"Nějací svědci?".
"Ne, pane, bylo to provedeno opravdu profesionálními
lupiči".
Kalleste se mimoděk pousmál. "Dobrá. Tví muži mají dva dny volna", řekl
a pokynul jim. "Tři dny volna", opravil se, když na něj kapitánův pobočník vyčítavě
pohlédl.
"Děkuji, pane!".
"Odchod".
Loď se otřásala bujarým veselím. Nurnští vstoupili na úzkou lávku, spojující loď s pevninou.
Zrušeným přístavem zněly falešným opileckým řevem zpívané odrhovačky, prokládané zvukem,
jak nějaký zoufalec dáví z paluby přímo do moře. V námořnické hantýrce se tomu říká´krmit
ryby´. V nurnském přístavu plném odpadků, splašků a všelijakého sajrajtu nebylo co krmit, takže
se tím jen mírně zvýšil obsah špíny ve vodě. Loď byla stará, oprýskaná a bylo vidět, že již léta
neopustila svoje místo v nurnském přístavu.
"Pojďte s náma, Vichren už na vás čeká",
ujal se jich na palubě ramenatý člověk s důtkami. "Pojďte pani", dodal a otevřel dvorně Petúnii
dvířka do podpalubí.
V podpalubí to vřelo. Všude čpěl alkohol a nemyté nohy
námořníků a lapků. Byla to pěkná sebranka. Byli mezi nimi lidé s tetováním po celém těle,
žebráci, kteří pod hadry skrývali malé samostříly, barbaří mlátičky i poběhlice z ulice. Byli tam
námořníci se žlutou kůží, trpasličí hobit, o kterém se smíchem prohlašovali, že se do domu
protáhne škvírou pode dveřmi, byl tam dokonce i elf s vážnou tváří, který měl uřezané uši.
Polovina z osazenstva byla ovšem opilá, druhá polovina se k tomu teprve propracovávala. Díky
tomu se nejrychleji aklimatizoval Cecil. Po něm Lynhaard, Guldur a nakonec všichni ostatní.
Raglin se osmělil natolik, že jednu z prostitutek vylákal na břeh a za několik zlatek si s ní odběhl
kamsi do tmy. Kolem půlnoci si tvrdou lihovinu dala už i vůdcová Petúnie, která byla nastrčena
na vyjednávání s kudůkem, který jí byl představen jako Vichren, šéf bandy. Zábava se protáhla
až do svítání…
Pane!
Podle tvých rozkazů jsem se zúčastnil přijímání nových členů do Vichrenovy zločinné bandy
s tím, že noví členové jsou tebou podporovaní civilisté. Po včerejším setkání se zdá, že jim
Vichren už docela věří. Na stopu spojení Vichrena se služebníkem cizího království nás to však,
zdá se, asi nepřivede. Ovšem lepšího výsledku by mohlo přinést sledování oněch vozů, které
Vichren občas vypravuje. Stále je opatřuji označením, neboť mám pocit, že se v nich přepravují
důležité zásilky. Zpět ke včerejšímu setkání. Bouřlivá oslava poutala hodně pozornosti, dobře že
jsi poslal hlídky domobrany z přístavu pryč. Najatá loď málem vzala za své. Ta družina přišla asi
v deset. Samozřejmě že Vichren s nimi nemluvil, ale celý večer se odehrál podle jeho představ.
Vyjednávání vypadalo, s dovolením, náramně komicky, neboť jejich údajná vůdkyně, jakási
bezvýznamná hobitka, smlouvala o podmínkách s falešným Vichren, kterého představoval jeden
z nižších velitelů (ve zdejší hantýrce tzv. kápo). Oba nevěděli přesně, co mohou nabídnou a co
za to mají požadovat, ale nakonec se domluvili. Ta banda civilů dostala do správy čtvrti na sever
od Šedova, kde má vybírat výpalné, provozovat hampejz a starat se o to, aby tam jiné bandy
nestrkaly nos. Tři čtvrtiny zisku budou dávat Vichrenovi. Musí si najít a upravit stálé sídlo. Mají
pravidelně odevzdávat hlášení a skládat účty. Mají, a to je pro tebe velmi důležité, sehnat dalších
pět až osm lidí jako pomocníky. Tudy bys mohl do organizace nasadit další lidi. Prosil bych tě
ale pane, abych mohl načas od té bandy dát ruce pryč. Jejich přítomnost pro mne znamená
neustálé nebezpečí prozrazení.
S úctou tvůj věrný
Troubil
"Takže", usedl
Krochta U hrocha ke stolu. "Co nám ten Kalleste řekl".
"Jeremy, dej nám dvě", přerušil jej Lynhaard, usedajíc vedle něj.
"Především, Darfin, kterej byl unesene, nebyl Darfin a Darfin, ten nebyl
unesenej".
"To nechápu", poznamenal Ignolas.
"To je jedno".
Na stole cinkly korbele a hostinský Jeremiáš z Tiklu si přisedl, aby dobře
slyšel.
"Hlavní je, že jsme se stali čeny bandy toho Vichrena".
"A Kalleste
nás zavře", poznamenal pochybovačně Lasička.
"Máme to posvěcený, budeme prostě
členama lupičský bandy toho Vichrena, ale táhnout budem s Kallestem. Kalleste nám taky přidělí
svoje lidi, abychom je dostali do Vichrenovy blízkosti taky. Vo zbytek se postará Kalleste sám.
Peníze, který vyděláme lupem, budem samo litr odevzdávat v pevnosti, dostávat budem pevnej
žold, dvacet zlatejch denně.
"Kalleste taky říkal, že jestli se my vosvědčíme, tak my
budeme ještě nějakou práci dělat pro něj", dodal Lynhaard "A peněz že bude vo moc víc pro nás
taky".
"Jasně", řekl Krochta a mávnul na Jeremiáše. "Takže naše úkoly jsou tyhle: Nic neprozradit o
našem spojenectví s Kallestem, zbudovat si sídlo v Šedově a dělat, co nám Vichren nařídil. Tj.
vybírat od obchodníků výpalný".
Zvedla se vlna nadšeného jásotu. Lupičství
posvěcené státním úředníkem. To bylo něco, loupit pod ochranou
Gwendarronu.
"Navrhuju vobsadit lihovary!", zařval barbar Guldur v
euforii.
"Klid, Gulďo, řekl zkušeně vůdce bandy Krochta. Na všechny se
dostane".
"Né, to mně nenamluvíš, že bys nemoh´ zaplatit pět zlatek tejdně". Krochta praštil do pultu.
"Takovýhle krejčovství musí vynášet alespoň čtyřikrát tolik!". Seschlý mužíček s metrem kolem
krku se třásl hrůzou, až mu jahelníček na levém předloktí poskakoval. "Nechceš doufám vědět,
co by se ti stalo, kdybys nám nechtěl zaplatit?".
Krejčí nechtěl. Došoupal pantofle ke
kase, vylovil z ní příslušný obulus a odevzdal jej.
"No vidíš", domlouval mu Cecil.
"Ani to moc nebolelo. Za tejden sme tu zas, tak ať to máš připravený", houkl na něj ještě mezi
dveřmi, odcházeje za kvačícími hrdiny.
Liscannorští chodili Nurnem jako černá smrt. Své zbraně neskrývali, naopak
je dávali na odiv a bojovně chřestili zbrojemi. Jejich obličeje a způsoby byly zakrátko ve čtvrtích
kolem Šedova pověstné. Při jejich spatření se zabouchávaly okenice domů a zavíraly dveře
krámů. Vymáhání výpalného, nebo, jak říkali sami Nurnští, poplatku za ochranu, mělo vždy
stejný scénář. Kroll Lynhaard rozkopl dveře do krámu či dílny, vtrhl dovnitř a ostatní se nahrnuli
za ním. Vzápětí těmi samými dveřmi prchli vyděšení zákazníci. Majiteli krámu, tedy
ochraňovanému, v úprku zabránila Lynhaardova mocná paže, načež mohla začít oblíbená hra,
zvaná ´dobrý policajt, zlý policajt´. Dobrým policajtem byl Krochta Moskyt, zlým chtěl být
zpočátku kouzelník Cecil, ale poté, co na jednoho z vydíraných vydechl obsah plic v podobě
explozivní mlhy a bodře zahlaholil "Haikhtlá, šéfiku, kalíme", byla tato zodpovědná funkce
přidělena obrovitému krollu Lynhaardovi. Dobrý policajt Krochta vždy oběti vemlouvavě
vysvětlil výhody toho, proč se nechat ochraňovat, a to právě jím. Většinou to ihned zabralo, jen
několika méně chápavým musel naznačit nevýhody opačného postupu, tedy zůstat bez ochrany.
Pak ukázal na Lynhaarda a vysvětlil, že právě tomuhle monstru se dotyčný vůbec, ale vůbec
nelíbí. Pohled na Lynhaardovu štětinatou tlamu pak většinou stačil. Bylo to takové vybírání peněz
za ochranu před Lynhaardem. Jen jeden kovář projevil sdostatek srdnatosti, že zatvrzele promlčel
i další stupeň přesvědčování, lechtání žhavým pohrabáčem. Teprve třetí stupeň, Lynhaardova hra
s nožem za asistence kovářova syna tradičně zabrala. Zaplatil i kovář, zaplatili
všichni.
Další z povinností Nurnských bylo hlídat a kontrolovat hampejz ´Růžové
poupě´. To byla ta pravá příležitost pro Raglina, jak si spravit pocuchané nervy, pořádně si
odpočinout a rozjímat o svých bozích. Mezi Liscannorskými se v posledních dnech tradovalo, že
jednou z jeho bohů je Swona, krvavá bohyně, žádající si lidské oběti, nejlépe malé děti. Raglin
to ale slyšel dost nerad, svědomí ho přeci jen tlačilo. V hampejzu si našel místo jako vyhazovač,
ve volných chvílích pak skotačil s ostatním personálem. Jeho zbožná mysl se tím dávala do
pořádku.
Nejvíce času Liscannorským zlodruhům však v těch dnech zabralo vybírání místa pro jejich
dostatečně reprezentativní sídlo. Šmejdil Lasička vypátral nepoužívanou půdu v severní části
Šedova, která se zdála být ideální. Sotva se však začali nastěhovávat, přišla Petúnie s tím, že
objevila nepoužívané sklepení, z nějž by se při troše námahy dal prorazit průchod do nurnských
kanalizačních stok. Okamžitě to všechny chytlo, neboť podsvětí a kanály, to jde přeci jen
dohromady.
Odtamtud pak banda vyrážela do okolí vymáhat výpalné,
roztáčet peníze po hospodách a hampejzech, aby se sem pak vraceli a opíjeli se. Do Liscannoru
zacházeli jen málokdy. Dostali od Kallesteho pět mužů. Ty Krochta zapojil do činnosti, přiděloval
jim méně význačné úkoly. Ukázal je Vichrenovým mužům, kteří je přijali mezi sebe podobnou
pitkou, jako byla ta na lodi. S Kallestovými muži se ovšem Krochta nijak neradil. Tak uběhl celý
měsíc.
"Nějak zapomínáme na naše poslání", řekl jednou večer vůdce
bandy Krochta v hlavním stanu, zatímco se špičkou nože šťoural mezi zuby.
"Jsme
jako nějaká banda lumpů", špitla Dlouhoprstíková.
"Vo to nejde. Peníze stejně
vodevzdáváme", řekl čaroděj, ponechávaje skromně stranou fakt, že část z vypálených peněz
skončila u něj ve sklepě. Část z nich ovšem inkognito, prostřednictvím své ženy, vrátil mučenému
kováři, snažíc si tak utišit naříkající svědomí..
"Jde vo to, že my, slavná Nurnská
družina, máme dělat pro takovýho bastarda jako je Vichren".
"Neděláme pro
Kallesteho?", zeptal se Erwill.
"Jasně, ale tohle můžeme vyřešit sami. Vyrubat tu
bandu a hlavně zabít toho bastarda Vichrena, to je ten největší parchant".
"A nebylo
by lepší zeptat se Kallesteho?", zeptala se Petúnie.
"Prosim tě, Kalleste je moc
předposranej, až Vichrena zabijeme, ještě nám poděkuje".
"A zaplatí", dodal
Raglin.
"A kde toho Vichrena najdeme? Na lodi?", zeptal se Guldur.
"Tu
loď měli jenom pronajatou, ptal jsem se na to", odpověděl Krochta. "Sídlo maj na křivým plácku,
tam, kde jsme měli zaplatit výkupný za Darfina. Ve zrušeném krejčovství".
"Máš ještě
ty bomby, Ragline?", zeptal se Krochta.
"Jasná páka, starouši".
"Tak
můžeme vyrazit. Vichren pozná, co je to zahrávat si s Nurnskou
družinou.
Pohled na po zuby ozbrojenou bandu Liscannorských
dobrodruhů, jdoucích městem byl strašlivý. Jen Cecil chodil zásadně neviditelný. Alespoň jej
nikdo nemohl nachytat opilého.
Na křivém plácku hlásala ke vchodu se sestupovalo po čtyřech schůdkách, dílna byla ve
zvýšeném sklepě. Dveře však byly zavřené a zatlučené několika bytelnými fošnami. Tudy cesta
nevedla ,ale Nurnští se vplížili vraty do dvora domu. Tušili zadní vchody.
"Ke je ten Kozichlup s tím pivem, aby ho filcky sežraly!", zavrčel jeden z mužů,
mastících karty.
"Určitě ho půlku vypije, jak ho znám", odvětil druhý a odplivl si do
rohu. Tam byly nakupené poloshnilé látky a staré krejčovské panny, které byly rejdištěm
krys.
"Nahlásíme ho vejš", rozhodl třetí, "Už má u mě nejeden vroubek. Že jsme ho
v deseti letech vytáhli z lapáku neznamená, že si bude dovolovat. Jednou je z něj pomocník
tak…".
"Hej! Co to bylo! Slyšels to, Švestko?".
"Klid, Prhide, kdo by sem
lez.", odbyl jej druhý. "Sem se nikdo nevodváží. Leda démoni".
"Démoni přijít
můžou, Vichren, jak sem ho viděl, je jejich příbuznej, ten jim to vysvětlí", zachechtal se
čtvrtý.
"Copak Vichren", ztišeným hlasem řekl Švestka. "Toho znám. To je tvrdej
chlapík, ale našinec. Žádnej kouzelník s vohnivejma vočima, co tě nechá zkamenět nebo promění
v rosomáka. Je tu ale nějakej hlavoun nad nim. Cizinec".
"Co může nějakej
přivandrovalec kecat do řemesla Vichrenový partě? A Vichrenova parta tady byla už za dob mýho
fotříka, tfuj tfuj, aby ta šibenice spadla. Cizinec by dostal po čuni, Mergliši, tak si
nevymejšlej".
"Leda by byl Godžičan", dodal ten kterému říkali
Pihrd.
"Tohle nejni Godžičan, říkám vám. Starej Vichren z něj má pěknej vítr.
Kouzelník, nebo co to je. Já tu sem už dlouho, ne pár pátků jako vy mladý. Já pamatuju ještě
kuchačky na nože každou noc po celym Šedově, když jsme s vostatníma bandama bojovali vo
území. To byl Vichren nejmocnější. Pak jsem ho ale jednou viděl pěkně sťatýho, loni na novorok
to bylo, a vykřikoval, že ty nový časy mu byl ďas dlužnej a to že se jeho rodině nikdy nestávalo,
aby musel peníze vodvádět cizím pánům. A mladej Hubenec, ten s vlasama jak vlčí mák, říkal,
že ho viděl s Vichrenem. Ten se prej celej třás, i po tom, co ten chlap zmizel. Plášť prej nosí.
Nemyslim si ale, že by bylo bezpečný se na něj vyptávat".
Náhlé zařinčení kyblíku
na chodbě přerušilo rozmluvu banditů. Dva vyběhli na chodbu s kinžály
v rukou.
V tom okamžiku byla jejich debata nadobro přetržena vyžehnuvším
oslepujícím plamenem, který ozářil zrušenou krejčovskou dílnu jasným světlem. Ohlušující rána
přišla až potom. Někteří z lapků ji však už nemohli slyšet.
Kwen Kalleste
byl velice zachmuřen. Chmury na jeho tváři měly původ v jeho pracovních starostech. Vzhledem
k tomu, že náplní jeho práce bylo blaho Gwendarronu, což je práce nesmírně těžká a zodpovědná,
bylo zřejmé, že i jeho chmury tomu musí odpovídat. Fascikl Nurnské družiny na jeho stole
povážlivě tloustnul. Právě se do něj chystal zařadit další papíry.
Můj
pane!
Podle údajů agenta Troubila očekával jsem odjezd označeného vozu z města Nurnu. Dvacátého
sedmého měsíce zimosmeti vůz vyjel jyžní bránou a moji lidé zahájili sledování. Vůz byl tažen
dvěma kupeckými valachy, posádku tvořilo tré lidí. Dva z nich byli ozbrojeni. Náklad se nám
identyfikovat nepodařilo. Označení, které Troubil na vůz připevnil, bylo v Mallikornu odstraněno,
ale mým mužům již nebylo třeba. Vůz pokračoval rychlým tempem přes Lurgraps na východ,
zastávky činil zásadně v zájezdních hostincích. Náklad byl stále hlídán či přenášen v truhlách do
pokojů. Posádka vozu měla dostatek zlatých peněz Gwendarronské ražby. Nikoho během své
cesty nekontaktovaly. Sledování vozu bylo ukončeno na hranicích Jižního Armidenu nepřízní
místních úřadů. Předpokládám však, že cesta vozu v Heralionských krajích končí, neboť Jižní
Armiden není běžnou tranzytní zemí. V úctě bych doporučil v této věcy kontaktovat naše lokální
rezidenty.
V nejhlubší úctě oddaný sluha Královský a Váš
Litrus
Dovoluji si připojit seznam výloh a nákladů cesty, jehož kopii zasílám do vojenského
úřadu účtů...
Dalším dokumentem byl opis hlášení kapitána Haracha, velitele domobrany ze
strážního postu v Hrnčířské ulici svému nadřízenému. Předmětem hlášení byl alarmující fakt, že
ve čtvrtích kolem Šedova došlo v poslední době k prudkému a nečekanému nárůstu hlášených
vydírání obchodníků. Kapitán Harach v hlášení dále uvedl, že zločinci užívají stále brutálnějších
metod, přičemž vyjádřil obavu, že jen malá část těchto zločinů je nahlášena domobraně, neboť
řemeslníci a kupci mají strach z následné odplaty vyděračů. Hlášení bylo zakončeno celkem
zdařilým popisem Lynhaarda z Rugornu, Krochty Moskyta a zbytku Liscannorských.
Kwen Kalleste zavřel desky a zhluboka se nadechl. Počítal v duchu do deseti ve snaze uklidnit
se, ale pak několikrát třískl fasciklem o stůl, přičemž vztekle řval. Nemohl si pomoci. Když si
zrekapituloval poslední vývoj akcí v Šedově, nemohl se ubránit zlosti. Žasnul nad tím co se ve
městě dělo. Nurnská družina byla jak utržená ze řetězu. Horší nežli bandy protřelých lumpů.
Chodili po městě, šířili strach, vymáhali výpalné, vyhrožovali. Zjevně spáchali ten pumový útok
na sídlo Vichrenovy bandy. Ohrozili agenty mezi bandity, jednoho z nich mučili a zmrzačili.
Potřeboval tomu učinit přítrž a vzít otěže věcí do svých rukou. Potřeboval ty nájemné pitomce
někam uklidit. Nejlíp co nejdál. Nadechl se a vztekle zařval: "Přiveďte mi je!".
Jé, tebe už sem dlouho neviděl!", zařval radostí Lynhaard, když se vedle něj cestou do pevnosti
zčistajasna zjevil Cecil. "Aj, kurňa, kouzlo přestalo účinkovat", zanaříkal kouzelník. "Bah, ale
co", mávl rukou. "Alespoň už nebudu furt sám uprostřed davu a pudu s váma za Kallestem". Tak
došli do pevnosti. Strážím stačilo říct jen to, kdo jsou a zubaté korseky byly odkloněny, aby
Liscannorští mohli projít. Přímo za Kwenem Kallestem však byli vpuštěni jen Krochta
s Lynhaardem.
Usedli před ním na židle. Moskyt a Rugornský. Kalleste nahlédl do složky. Ruka
úředníkova tam do rubriky krollova vzdělání napsala: nevzdělaný. Slovo bylo ovšem přeškrtnuto
a uvedeno na pravou míru: nevzdělatelný.
"Mám pro vás jiný úkol",
řekl.
"Jiný úkol, jiný peníze, opáčil Lynhaard. Šel s Krochtou, protože se bál, že
Krochta všechny okrade. Měl to v krvi.
Kalleste se chopil brku, otřel inkoust, přeškrtal
nevzdělatelný a napsal: mazaný.
"Dobrá, tahle akce vám vynese nemalé jmění. Bude
ovšem také nebezpečná. Jedná se o práci na území cizího státu".
Krochta si zamnul
ruce. "Dobrá, nebezpečí se dá ocenit penězi. A za každého, kdo ve vašich službách zahyne,
vyplatíte odškodné pozůstalým".
"To je otázka dohody o cenách", odvětil Kalleste.
Věděl, že nejdřív se s Nurnskými musí dohodnou a plácnout si, a až potom jim sdělit, kam je chce
poslat. Jinak by tam nejeli, byl si tím jist, četl také tu jejich kroniku.
"Lynhaard nikam
nechce, jenom dyš dostane medajli!", postavil si najednou hlavu kroll. "Lynhaard už ví, že to
možný. Lynhaard už jednu takovou doma má!", sdělil vítězoslavně Kallestemu, od nějž už
skutečně jeden metál za služby na Kamenném ostrově dostal.
"Bez medajle žádný
válčení!".
Kalleste zakroutil hlavou a dopsal: mazaný, leč pitomý. Lépe, když
dostanou nějakou pitomou medaili, kterou nechá pro tuhle příležitost vyrazit, nejlépe s nějakým
idiotským, nic neříkajícím heslem, než kdyby zkoušeli usmlouvat dvacet tisíc navrch z královské
pokladny.
II. Vyzvědači
Z moci,
svěřené bohy a posvěcené sférami vyšších mocností, vydává rada Heralionská toto posvátné,
neodvolatelné a věčné nařízení:
Na území Jižního Armidenu se mimo jiné
zapovídá:
1) Hovořit o lesních čarodějnících, zachovávat předměty na ně
upomínající, uctívat stromy
2) Bezdůvodně se shlukovat, shromažďovat se na jiných
místech než k tomu určených
3) Pít, kouřit, či přechovávat alkohol, tabák či jiné
omamné látky
4) Vlastnit zbraně
5) Vlastnit jedy
6)
Přechovávat zakázané knihy
7) Vlastnit bez povolení koně či jiné zvíře
8)
Vstupovat do lesa bez povolení
Každý, kdo se nachází na území Jižního Armidenu je
povinen kdykoli se prokázat platným dokladem o domovské příslušnosti, potvrzením o pobytu či
povolením k průjezdu
Přestupky proti těmto základním regulím budou trestány v
nejvyšší možné míře dle úvahy Mistrů - vtloukáním, vyptáváním, zpovědí či
smrtí.
Dáno nejvyšší radou, v Heralionu, osmého dne měsíce světna roku
tisícího dvacátého třetího Armidenského věku jako nař. č. 401/23
Jezdci se přiblížili na dohled mostu. Neměli nijak naspěch, však také jejich zvířata, utrmácená
dlouhou cestou, by se ke spěchu nutila jen těžko. Stejně tak utrmáceni byli i lidé, hobiti a *** v
sedlech. Čtrnáct dnů tomu bylo (zlí jazykové tvrdí, že do všech okolních zemí trvá cesta čtrnáct
dnů), co opustili svojí vesnici. Ano, všichni jezdci byli z jediné vesnice, nebo se k ní alespoň
hlásili a ač neměli stejné úbory ani společný znak, putovali společně za svým cílem. Špehovat
Armiden. Když dojeli blíže k mostu, užasli, neboť tak mohutnou a skvělou stavbu již dlouho
(pokud vůbec) nespatřili. Zlatý most, jak se mu říkalo, postavila Armidenská moc po vítězství
Heralionských v občanské válce. Jeho stavba byla velkolepým projektem, oslavujícím vítězství
ve válce. Tady pracovali váleční zajatci a dragolští druidi, než vyčerpáním vypustili duši a jejich
mrtvoly byly hozeny do Ódruiny, aby pak tiše propluly kolem posvátného háje do Heralionu. Už
zde, na horním toku měla řeka Ódruina, stékající se západního úbočí Rullských vrchů šíři
veletoku. Devatenáct mostních oblouků se klenulo nad vodou, posetou bójemi a sítěmi. Ty
ukazovaly lodím cestu do říční celnice. Most samotný byl z kamene, na obou koncích opatřen
věžemi. Vprostřed mostu byla další kamenná stavba, táhnoucí se přes celý oblouk. Mostovka byla
krytý. Na kamenných bocích byla postavena dřevěná konstrukce, nesoucí šindelovou střechu. Pod
ní se vešel jezdec na válečném koni. V bocích mostu byly úzké a vysoké střílny. Pilíře byly
chráněny bytelnými ledolamy. Na všech stranách věží byla úzká okna, odkud neustále hleděly
desítky neusínajících očí.
Až potud jim Kalleste byl schopen říci, co je čeká. Za devatenáct mostních
oblouků Zlatého mostu jeho vědomosti nesahaly. Krochtovi, novému veliteli výpravy po
Raglinovi, který se po akcích v Šedově nervově zhroutil, mohl říci jen o málo víc, než mohli
Nurnští sami vyčíst z Historie Nurnské družiny. Po válce s
Jižní Armiden, těžko
průchodné, uzavřené území s přísnými zákony pro cizince a ještě přísnějšími pro ty, co tam žili.
Jisté bylo, že v zemi má značnou roli jakési pseudonáboženství, v němž hrají hlavní roli
zbožňovaní vládci - vítězové války nad druidy z Boskeru. Šéf vojenských špiclů Nurnským přidal
několik kontaktů na spolehlivé lidi oddané Gwendarronu, kteří by v případě nouze mohli pomoci.
Šlo o bývalé Gwendarronské obchodníky, kteří se v Armidenu usadili. Všichni však žili na sever
od Heralionu. Jejich adresy si musel zapamatovat, žádná lejstra, žádná jména, která by mohla při
osobní prohlídce napáchat škody.
Na cestu do Armidenu se odmítl vydat elfí lenoch Tanris z Álfheimu. Těžko říci, zda kvůli
pochmurné pověsti, které Armidenská říše v Liscannorských letopisech má, či z pouhé neochoty
vydat se na zimu někam dál než do hospody. Možná však že spíš to první, obhroublý
Álfheimovec nebyl nikdy žádný velký pijan. Namísto něj se k hrdinům přidal zarostlý trpaslík
jménem Damin, muž v ošoupaných gatích, který jednoho větrného večera přišel do Liscannoru,
sekerou zaklepal na dveře hospody a požádal o přijetí do řad společenstva. Byl přijat. Na cestu
se dalo i množství dalších Liscannořanů, ať už usedlíků nebo obyvatel hostince U hrocha.
Jmenovitě to byli: elfí hraničář Ignolas Důvěřivý, vybavený dlouhým lukem a nebezpečnými
otázkami, falešná vůdkyně Petúnie Dlouhoprstíková, jenž byla zlodějkou s přirozeným talentem
a rodinnou tradicí, hraničář ze známého rodu Griffin Linfalas, Guldur Ludrugsson, barbar bez
skrupulí, zato s mečem, dále ochmelka a známý přisluhovač šéfa bílé ruky Alwynna Velkého
kouzelník Cecil, jenž byl stejně velkou část svého života neviditelný a psychicky labilní
alchymista lidského rodu Raglin, uctívač schizofrenního božstva, jehož jméno nepovažoval za
nutné si zapamatovat. Hlavně že nad ním bohové drželi ochrannou ruku a byli tu pro něj. Výpravu
doplňoval samorostlý hobití zlodějíček Lasička, který by výborně zapadal do Vichrenovy
zločinecké bandy a hraničář, půlelf Erwill, syn Arrawnův. O tomto muži si v Liscannoru mohli
dobrodruzi přečíst v jedné z kapitol Getdova spisu z ruindorského života, nazvaného Povídky
radostné a strastné.
V tomto složení Nurnská družina vstoupila na Zlatý most.
Strážný měl
na sobě zelený vojenský kabátek a svíral mohutnou halapartnu. Za ním se jako banda zevlounů
potloukalo dalších pět jeho kolegů
strážnému se v chladném vzduchu tvořila pára od
úst.
"Kdo jste a co tu chcete?", zeptal se rutinně strážný.
"Cizinci, chceme
projet", konstatoval zjevný fakt s ironickým šklebem Krochta.
"Zaplatíte poplatek za
povolení ke vstupu a tranzitní papíry", nedal se halapartník vyvést z míry.
"To vám máme jenom tak zaplatit?".
"Jak, jenom tak?", řekl strážný a přeměřil si
čaroděje. Každý od nás dostane povolení k průjezdu.
"Nurnští vytáhli peníze a každý
za svoje zlatky dostal papír nadepsaný: Povolení k průjezdu. Nejdůležitější údaj na papíře bylo
datum vypršení- čtyřiadvacátého přednovoroku, tedy za sedm dní. Sedm dní měli všichni na
průjezd.
"To nám to pěkně začíná", utrousil Erwill a popohnal koně na most.
"Doufám, že nám tyhle náklady Kalleste proplatí.
"Zkus si vzít stvrzenku", zavrčel
ironicky Griffin. "Buď rád, že se tam dostanem tak lehce".
Mezitím dojeli doprostřed
mostu.
Bylo slyšet šplouchání řeky. Most byl pro lodě průjezdný jen
vprostřed, kde bylo molo. Tady se kontrolovaly náklady lodí. A lidí.
"Halt!", zařval strážný s knírkem. "Zaplaťte!"
Raglin na něj přátelsky zamával
stvrzenkou. "Povolení už máme".
"Zaplaťte clo!", pravil horlivý celník a za ním se
začali šikovat vojáci.
"My žádné zboží nevezem, není za co platit", poznamenal
Lynhaard.
"A co za koně, zbraně a kouření?", opáčil strážný. Krochtovi jeho doutník
divže nezaskočil.
"My s těma koněma nechcem kšeftoval", pokusil se uvést věci na
pravou míru Griffin, ale celníci věděli dobře, co dělají.
"Zaplaťte poplatky, nebo vám
zabavíme věci", uzavřel diskusi voják.
Raglin si čtyřikrát uplivl, za každého boha jednou. Lynhaard začal neklidně bubnovat prsty na
hlavici meče.
"Zmetci prašivý", mumlal Krochta, když vyhazoval pikslu s doutníky
do řeky. Chtěli po něm clo – pět stříbrných za kus. Na luxusní zboží byla uvalena strašlivá
sazba.
Dojeli na konec mostu. V baště, která strážila severní břeh, stála skupina vojáků.
Jeden, zřejmě velitel, svíral halapartnu.
"Tak sbohem", mávnul Cecil rukou na strážného, když projížděl baštou na konci mostu. Ostatní
se ani nesnažili předstírat zdvořilost.
"Jaképak sbohem?", zařval halapartník. "Zaplaťte".
"Už jsme zaplatili", odbyl jej
Cecil, ale strážný proti němu napřáhl halberdu. Nurnští zarazili koně.
"Zaplaťte za použití mostu!". Halapartnou ukázal na černou tabuli. Byl tam ceník, připomínající
spíše celovečerní sazby v hampejzu U červené sedmy.
"Použití mostu?", nevěřícně
se otázal Krochta a seskočil z koně. Otočil se za sebe, jako by tomu, co slyšel, nevěřil. Most tam
opravdu stál, pěkný, krytý, bytelný.
"Použili jste most? Tak zaplaťte", trval na svém
Armidenec.
"Už jsme platili dvakrát, potřetí nic nedáme", zaskuhral
Lasička.
"Chcete se protivit svaté moci?", zeptal se podezřívavě halapartník, jako by
se chtěl na Nurnských realizovat a zajistit si služební postup.
"Oh, ne", ujistil jej
Ignolas. "Kolik si od nás žádáte?".
"Přečti si to na tabuli, chlape pitomá", opáčil
strážný. "Jestli to umíš".
"Kdybych to věděl, tak na ten pitomej most nelezu!", vřeštěl
hystericky Erwill. Petúnie měla na krajíčku, když vypárávala z podšívky poslední tajně ukryté
peníze. Vojáci je nevzrušeně pozorovali a svírali své dlouhé píky.
"Já tolik peněz nemám", prohlásil klidně Cecil, který v Kostenci investoval do
kořalky.
"Tak ti zabavíme zboží nebo osobní majetek v protihodnotě", zadeklamoval
voják pasáž ze služebních předpisů. Cecil se polekaně chytil torny s nákladem
špiritusu.
"To ne", zaprotestoval. "Vypůjčím si!".
"Padesát za člověka,
sto zlatek za koně, dvě stovky za vůz", opakoval znovu a znovu strážný, aby mu cizinci dobře
rozuměli.
"Vůz nemáme", řekl rozčileným hlasem Krochta, pokoušeje se uklidnit.
"Zaplať!",
hřímal jeden už brunátný voják.
Nurnští se horečnatě šacovali a přemýšleli, jaké nástrahy jsou ještě před nimi. Čekali všelijaká
příkoří, ale na psychologickou válku je Kalleste nepřipravil. Konečně se žádané peníze objevily
na světle. Družinoví hobiti se chvíli pokoušeli usmlouvat poloviční taxu, ale velmi rozumně toho
brzy nechali.
Zaplatili a vkročili na půdu Armidenu. Nyní již nešlo couvnout. Jakoby
symbolicky, dokreslujíc mizérii, která je v Armidenu čeká, začalo
sněžit.
První průšvih se udál hned druhý den večer. Když hledali místo
k přenocování, přepadli je vlci. Nebylo to nijak překvapivé, celý den se kolem nich ozývalo vytí,
při němž tuhla krev v žilách. Vlci se však neodvážili blíž dříve než k večeru padla mlha. Šedé
stíny proplouvaly mlhou kolem nich jako tiché blesky. Pak se jeden z nich oddělil z houfu a vletěl
mezi Nurnské. Lynhaard jej rozsekl vejpůl, ale to již bylo mezi Nurnskými horko. Deset minut
vzdorovali Vlkům. Lynhaard a Guldur meči, Griffin především střelbou z luku, Krochta čarování,
ostatní jak se dalo. Raglin se také bránil. Několikrát odrazil vlčí mordu od svého hrdla, ale
nakonec jej vlci svojí vahou porazili do sněhu.
Když se zadíval do zamračené oblohy nad sebou, jeho tělo zachvátila křeč. "Bohové!", vykřikl
zoufale. "Pomozteee…!". Obloha mlčela, jen vlčí tesáky rvaly jeho tělo na cáry. Konečně se
Lynhaard, Guldur a ostatní vypořádali s šedým nebezpečím.
"Co se Swonistou?",
zeptal se po boji hraničář Erwill a kývnul směrem k mrtvole Raglina, bývalého vůdce výpravy.
Kdo ví, jestli Swonna mezi jeho bohy vůbec patřila.
Krochta zavrtěl hlavou.
"Nemůžeme se zdržovat spálením. A mrtvolu nepotáhnem", rozhodl Krochta. "Zahrabejte ho do
sněhu, víc pro něj udělat nemůžeme. Musíme dál".
Daleko ale nedošli, když bystrozraká Petúnie uviděla světlo. Vycházelo z oken
malé chalupy na kraji lesa.
"Jdeme tam?", vůdče, zeptal se Krochty Ignolas. Nurnští
se až dosud lidským obydlím vyhýbali, ale na samotě jim snad nehrozilo nebezpečí.
"Nevidím důvod proč spát v závěji. Petúnie je stejně nastydlá a Ignolas už taky
chraptí.
Souhlasil i Cecil. Zneviditelnění pomáhá proti palčivým slunečním paprskům, ale před
mrazem neochrání.
Nurnští vtrhli do domu. Přes protesty starého muže,
jenž zde bydlel se svojí ženou zabrali dobrodruzi celou sednici a pořádně provětrali zásoby ve
spíži. Spálili v kamnech asi metrák dřeva a spokojeně se uložili ke spánku. Až na
čaroděje.
Krochta měl ještě jednu povinnost. Měl Kwenu Kallestemu prostřednictvím
magického prstenu hlásit svoje pohyby a zážitky. Vešel proto ze sednice a chtěl projít na zápraží.
Zarazila jej ve dveřích vylepená vyhláška o tom, co vše je zde zakázáno. Zasmál se trpkým
smíchem a pergamen strhnul. Měl sice pocit, že se na něj tohle nařízení, jako na člověka zemí jen
projíždějícího nevztahuje, ale stejně jej zamrazilo, když si uvědomil, že Nurnští tuto vyhlášku
porušují komplet celou, možná s výjimkou bodů jedna a šest. Řekl si, že se na to ráno přeptá
domácího, ale uvědomil si, že lůžko majitele domu a jeho ženy je prázdné.
Krochta se lhostejně odvrátil a otevřel dveře do noci. Od dveří se táhla zpola zavátá stopa dvou
lidí. "Utekli", zabručel pro sebe. "Bojí se nás". Ale ten dobrý obyvatel Armidenské samoty se
nebál Nurnských. Bál se armidenských Mistrů. Bylo zakázáno poskytovat přístřeší cizím lidem,
nadto ozbrojeným a s koňmi, čpícím alkoholem, a ještě jim dávat jídlo. Nechtěl s tím mít nic
společného, musel to jít ohlásit, aby se vyhnul nejvyšším trestům, včetně vyptávání.
Krochta pronesl formuli a vložil do prstenu magii. Když ucítil, jak se magie v prstenu
obsažená poddává jeho vůli, začal v duchu probírat události posledních dní. Potichu drmolil
zprávu, tak, jak si ji večer pro Kallesteho připravil. Nevěděl, zda jej tímto způsobem může někdo
slyšet, a jestli ano, zda jej nemůže slyšet někdo nepovolaný. Připadal si teď, po lýtka v závěji,
v cizí zemi s prstenem, se kterým si hraje, docela jako kašpar. Důvěřoval ale Kwenovi Kallestemu
a cítil se povinen zprávu do Gwendarronu předat. Ještě chvíli postál před chalupou, než bude
kouzlo hotovo. Slunce mezitím vystrčilo okraj své tváře nad ledovaté pláně a zaštípalo Krochtu
v očích. Krochta se zhluboka nadechl a přešlápl na zmrzlých nohách. Čerstvý prašan, který během
noci napadl mu zakřupal pod podrážkami. Krochta se rozhlédl. Byl s kouzlením hotov. Země
vstávala. Dobré ráno, Armidene!
Když Nurnští obcházeli město Brass, do jehož uliček se báli byť jen vstoupit, Narazili
v pláních na osamělého člověka.
"Haló, pane, není vám zima?", otázala se Petúnie
člověka, ležícího na zemi v důlku, vyleženém do sněhu
Ležící člověk k ní zvedl tvář
a příšerně se zašklebil.
"Chceš mě zahřát, maličká?", zeptal se.
Lekla se
nejen Petúnie, ale i ostatní. Mužova tvář vypadala jak sešitá z několika různých nestejnoměrných
kusů kůže. Krom jizev od ran se na ní snad podílely ještě stopy po popáleninách a následky
neštovic".
"Huj, to sem se lekla", chytla se hobitka za srdce. "Vy jste ale
ošklivej!".
"Jo jo, to sem celej já", vstával človíček ze sněhu, oprašujíc si sníh
z nohavic. "Grihnal, jméno mé. Hádám že nepatříte k místním
vojákům?".
"Nepatříme", odpověděl Krochta. "Ty s nima máš nějakou
při?".
"Mám s nima tu při, že mě při cestě na sever oškubali jako slepici a dali mi bumážku na průjezd".
Nurnští souhlasně pokyvovali hlavou.
"A do kdy ti to průjezdní povolení platí?".
Grihnal vstáhl lejstro, a zápatral v něm.
"Do čtyřiadvacátýho přednovoroku.
¨Nám taky, tak to můžeme cestovat
společně".
Od té doby byl zjizvený Grihnal, který nosil ***, přijat do řad družiny,
zatím na cestu skrz Armiden, případně i dál.
Šli dál. Ignolas se jako
obvykle celý den vyptával na nesmysly.
"Jseš hroznej, Ignolasi", řekl mu Krochta. "To
tě v tom tvym rychlokurzu nic nenaučili, že se nemáš na všechno ptát? Jestli se budeš furt ptát,
tak se ti stane něco ošklivýho".
"Myslíš jako tomu hraničáři, co furt chtěl mluvit se
zvířaty?", plácl nazdařbůh Griffin, který toho měl taky plné zuby.
"Jo, jako tomu",
odsekl Krochta, jen aby se vlezlého elfa zbavil.
"A co se stalo hraničáři, který chtěl
pořád mluvit se zvířaty?", otázal se Ignolas.
"Buď rád, že to nevíš", odbyl ho Krochta.
"Chtěl by ses to třeba taky naučit".
"Počkej, to nechápu", domáhal se vysvětlení elf.
"Moh bys mě to..."
Ale čaroděj už byl ten
tam.
Jedenadvacátého, když už na krajinu pomalu padal soumrak, objevili
se na cestě daleko vpředu jezdci. Mířili k nim. Nurnští na cestě Armidenem potkávali lidi a vozy,
tažené voly jen výjimečně, jezdci tu byli vzácní. Tohle však nebyli obyčejní jezdci. Byli to vojáci.
Osmičlenná jízdní hlídka přijela až k nim. Jeden z koní byl neosedlaný.
"Papíry!",
křikl na poutníky velitel oddílu.
"Mohli by mít pečetidla, dokumenty a tak", pošeptal
trpaslík Damin Krochtovi. "Sejmem je?".
Krochta němě přikývl. Měl už
armidenských vojáků plné zuby.
Lynhaard, který dělal, jako že hledá povolení
k průjezdu a doklady o zaplacení cla náhle vyškubnul meč z pochvy a vrhl se na velitele. Krochta
seslal na vojáky ohnivou záplavu. Začala řež.
Dva z vojáků vzali do presu Guldura,
který, ač byl protřelým válečníkem, nestačil vykrýt všechny údery. Armidenská čepel mu přeťala
tepnu ještě než mu stačili ostatní přijít na pomoc.
"Uáááá", řval Lynhaard, když drtil
posledního z vojáků.
"Archenile!", zasípěl voják, klesající na kolena. "Pomoz
nám!".
Lynhaard se rozmáchl mečem, aby jej dobil a vzápětí vojákova hlava odletěla
stranou, rozstřikujíc za sebou chvost krve. Lynhaard se rozhlédl. Sníh v okolí byl rudý jak
Tanrisovy spodky.
Zatímco Nurnští ukývali Guldurovu mrtvolu, když jí předtím vzali všechny cennosti (a že jich
nebylo málo) a kompromitující povolení k průjezdu, ostatní chytali koně. Z devíti koní
armidenské hlídky se Nurnským podařilo chytit dva. Krochta projevil snahu ukrýt i mrtvoly jízdní
hlídky, ale vzhledem k tomu, že stopy řeže byly nezahladitelné, to brzy vzdal. Vojáci byli tedy
alespoň obráni o pár zlatých a několik cetek. Nurnští vyjeli opět k severu.
Opodál se do kyprého sněhu z ničeho nic začaly otiskovat stopy, směřující k severu, za zvolna
se vzdalující Nurnskou tlupou..
Křižovatka se prakticky nedala obejít. Potřebovali byste k tomu znát místní kraj jak své boty a
dva dny navíc, aby jste se dostali oklikou tam, kam jste chtěli. Křižovatka byla místem, kudy
vedly všechny hlavní cesty Jižního Armidenu. Popravdě řečeno, vedly tu obě hlavní cesty.
Severojižní, spojující Heralionskou kotlinu s městem Brass a se zlatým mostem a
západovýchodní, vedoucí z Rullských skal přes město Rull přes Ódruinu, spěchající na sever do
pevnůstky, která se stavěla na jižním cípu tamějších hor. Křižovatka sama pak byla zbudována
na místě, které se zvedalo z blat, rozkládajících se uprostřed země. Cestu k ní vedly po nákladně
zbudovaných náspech a Křižovatka sama byla chráněna navršenými valy. Ty byly přes čtyři metry
vysoké a prstencovitě obepínaly Křižovatku ze všech stran. Valy, v jejichž nitru byly zbudovány
místnosti, byly proraženy právě jen na čtyřech místech, kudy procházely cesty. Na valech neustále
procházely hlídky a hleděly do mlhy. Od jihu se blížila skupina jezdců. Byla to Nurnská
družina.
Ze západu, od Rullských skal, se ke Křižovatce blížila jiná postava. Ten muž
neměl koně. Neměl dokonce ani pořádné boty. Nohy měl zabalené v onucích, které měl zkušeně
stažené kusy drátu a motouzu. V dobře utažených onucích je leckdy větší teplo než v botách. Ani
ostatní jeho oděv na tom nebyl lépe než jeho obuv. Rozedrané cáry, které pamatovaly lepší časy
a rozhodně i několik jiných majitelů byly nicméně natolik účelně záplatované a překryté přes
sebe, že v nich zima také nebyla. Jejich majitel, Iš, byl smradlavý a hladový. Na Křižovatce si
chtěl odpočinout. Věděl, že od velitele křižovatky se dočká leda pár ran po hřbetě, ale taky věděl,
že jej vojáci nechají přespat v teple a dají mu trochu čaje. Přidal do kroku, víříc onucemi čerstvý
prašan.
"Přijela skupina ozbrojených cizinců, pane". Gansan vzhlédl od pracovního stolu. V jednom ze
čtyř dílů valu měl svojí pracovnu, kde zároveň bydlel. Zbývající valy skrývaly ubikace mužstva,
sklad a vězení, sloužící zároveň jako přístřeší pro ty, kteří na Křižovatce chtěli
přespat.
"Hodlají tu nocovat".
"Zamkni je, lotře, dnes v noci máme vzácnou návštěvu",
odvětil nevrle Gansan a vrátil se k papírům na stole.
Krochta se značně
vyděsil, když zjistil, že dveře kobky, kam je vojáci dali přespat, jsou zamčené, ale žebrák, který
na Křižovatku dorazil chvíli po nich ze západu, jej ujistil, že se nemá čeho bát. V noci nikdo
nesmí ven, ale ráno prý všechny pustí.
"Dobrá, zavrčel čaroděj. Za svítání vyrážíme.
Jestli ty dveře nebudou odemčené, tak ať si mě tam venku nepřejou".
Svítalo
v pět.
Gansan se třásl chladem a nervozitou. Inspekce zvláštních složek
vnitřního velení byla postrachem všech místních velitelů. Po návštěvách inspektorů velitelé tu a
tam obdrželi převelecí rozkaz do Heralionu. Už o nich nikdo nic neslyšel. Gansan si nebyl jist,
zda je obávaný Mistr zabíječ, soudce nad Mistry, skutečnou osobou, nebo zda jde jen o strašáka
pro ty, kdo by se chtěli stát nepravými Mistry. Gansan byl zkušeným žoldákem svaté branné
moci. Účastnil se už bojů o rhyderský most přes Rhynar, v době výstavby západních hraničních
pevnůstek v Rullských skalách už velel malému oddílu a prováděl výcvik pohraničářů. Nato byl
vyvolen a pozván do Heralionu. V bílém městě se mu dostalo výsady zasvěcení do umění Mistrů
a poznal učení nahlížečské. Byl schopen nahlížet do myslí obyčejných lidí a odhalovat jejich
skryté myšlenky. Jeho snem bylo stát se Mistrem vtloukačem či dokonce vyptávačem, ale věděl,
že jen nemnozí z těch nejtalentovanějších poznají štěstí zasvěcení vyšších Mistrů a zasednou
v Radě. Věděl, že v bílém městě Heralionu, samotném srdci Armidenu byli Mistři vtloukači jen
dva.
Přesně deset minut před úsvitem dorazil inspektor. Nejvyšší, Gharrs Třetí, pán duší, obchodník
s časem, oblačný poutník, dveřník podsvětí, správce životů, dozorce nad světlem a tmou, pastýř
větru, Mistr zpovídač. V sedě se zkříženýma nohama, přes kolena položenou magickou cestovní
hůl, zabalen v těžkém, tlustou podšívkou podšitém plášti, jehož cípy vlály v povětří, jak se Mistr
zpovídač blížil nočním vzduchem. Velitel křižovatky Gansan se dvěma pobočníky a několika
vojáky stáli na valu a třímali pochodně. Už několik hodin Mistra vyhlíželi. Počkali až jejich
nadřízený stane u nich na valu. Poté jej přivítali, vzdali poctu a nabídli teplou houni a horkou
medovinu. Noci byly obzvlášť chladné.
Svrabimor byl zkušeným žebrákem. Ráno zarachotil klíč a dveře se skutečně odemkly. Iš
Svrabimor, se kterým se mezitím Nurnští spřátelili, se nabídl, že je bude doprovázet. Vůdce
Krochta proti tomu nic neměl. Protřelý Armidenec se jim mohl hodit. Když nic jiného, tak zná
poměry.
Vyjeli tedy posíleni o dalšího člena, který naznačoval, že má kouzelnické
schopnosti. S vojáky z křižovatky se neloučili. Raději svižně odjeli na sever, dřív než se přijde
na zabité vojáky z jízdní hlídky a na to, že s sebou mají jejich koně. Jak se tak vzdalovali
z křižovatky, drobné krystalky sněhu začaly znovu létat v povětří. Poletující sníh několik mil jižně
vířil jezdech, spěchající na sever. Nesl Mistrům zlé zprávy…
Gansan dobře věděl, proč nechal posla, aby tu zprávu předložil Mistru zpovídači sám. Poslové
špatných správ to nikdy nemají jednoduché. A daleko to nedotáhnou. Gansan to daleko dotáhnout
chtěl.
Kurýr předstoupil před Mistra zpovídače s nejvyšší úctou a bázlivostí. Celé hlášení odříkával
v hlubokém úklonu, s pohledem upřeným na okované špičky Gharrsových železem podražených
bot z tlusté, dobře promaštěné kůže.
"…nevěděli jsme, kde se patrola zdržela. Říkali jsme si snad, že snad zkusila jet do Rullu přes
zamrzlé slatě. Nepomysleli jsme na to, když ti ozbrojení cizinci dnes ráno odjeli. Nemohli jsme
vědět, že by bylo dobré zkontrolovat značky na jejich koních".
"K
věci!"
"Dnešní ranní hlídka mistra Bizzdreho našla. Ležel v závějích patnáct mil jižně
od křižovatky. Byl skoro zmrzlý, ale žil. Právě nám pověděl o tom masakru...".
"Cože?"
"Vojáci byli pobiti, mistra Bizzdreho shodil během boje kůň. Naštěstí
byl celou dobu neviditelný, ti cizinci o něm nevěděli. Nedostali se tak k dokumentům, které měl
u sebe, ani k pečetidlu".
"Měl se okamžitě ozvat!", zvýšil hlas Mistr. "Proč to ihned
nehlásil rozmlouvačům na mostě a veliteli křižovatky!".
"Mistr Bizzdre není
rozmlouvač. Hlídka měla s sebou jen nahlížeče, můj pane", řekl posel v obavách z možného
trestu.
"Co je to za lidi?!", zahrozil Gharrs k nebesům.
"Musí ovládat magii, když pobili celou hlídku!".
"Mlč!", poručil mu
Gharrs.
"Pobili celou jízdní hlídku! Sedm vojáků!".
"Drž zobák", zařval na posla vzteky brunátný Mistr zpovídač.
"Bizzdre šel dva dny
závějemi. Měl omrzlé..."
Mistr Gharrs zařval vzteky a v návalu zuřivosti kouzlem posla umlčel navždy. Neuklidnilo ho to.
Hodlal se mstít osobně. Zavolal stráže, poručil odklidit mrtvolu a přinést si své cestovní
zavazadlo. Ze zdobené, červenou látkou potažené truhly opatrně vyňal svojí poutnickou hůl.
Měřila dva metry a vypadala jako sukovice z velmi tvrdého dřeva. Její povrch byl vyhlazen do
leskla rukama mnoha generací Mistrů.
Přistoupil k němu Gansan, velitel.
"Odešel s nimi jeden z místních lidí, tulák. Tady je jeho složka, pane".
Gharrs otevřel složený papír.
Jméno: Iš Svrabimor
Rasa: člověk
Povolání: žebrák
Věk: kolem třiceti
Místo narození, původ:
neznámé
bydliště: nemá stálé
Zvláštní znamení: podle nepříliš
věrohodných zdrojů má sklony k magii
"Zabte je všechny!", zasyčel
Gharrs, vrátil Gansanovi složku a zaťal pěsti, až mu zbělely klouby. Nikdo si nesmí dovolit
vztáhnout ruku na Mistra a jeho lidi! Zabte je".
"Rozkaz, pane!". Gansan si odkašlal. "Mám ještě další hlášení. Dorazilo několik poslů, můj
pane", začal. "Jeden dorazil ze severního Armidenu. Hlášeny jsou vraždy východních kupců a
usedlíků. V severních územích se zformovalo několik silných jednotek po korouhvemi veteránů
z minulé války a hnuly se na východ, což je dobře, protože z Nové Ravny jsou hlášeny hromadné
vraždy a krveprolití. Armáda tam bude zapotřebí. Pak je tu hlášení mistra rozmlouvače Ylempa,
který z Rullu hlásí, že bohužel nemohl zachytit rozmluvu někoho z mistrů dne dvacátého prvního
v ranních hodinách. Ale je to celé nějaké zmatené, tou dobou tam z mistrů byl jenom Bizzdre, a
to byl nahlížeč. Takže je to celé nesmysl. Další hlášení je z Heralionu, týká se nadcházejících
svátků…"
"Odjel už oddíl za těmi cizinci?", přerušil jej rázně Gharrs, osvícen náhlou
myšlenkou.
"Myslím že ne, mistře", uklonil se Gansan hlouběji.
"Zadržte
je. Chci je živé. Nebo ne, chci zjistit, kdo jsou, komu slouží a kam směřují. Pošlete tam ty
nejlepší. Jenom dva lidi. Špehy".
"Rozkaz, pane"
"Ylemp, říkáš… Udělit mojí osobní pochvalu. Řekl bych, že si to zaslouží".
Třiadvacátého, zatímco se znovu oteplilo a sníh zmizel z cest do strouhy jak
Lynhaardova večeře do Lynhaarda, přiblížili se Nurnští k Heralionu, ležícímu na severním okraji
jižní části říše, v malebné kotlině Rovanských plání.
Průchod severní branou, vedoucí
do krajů severoarmidenských byl lehčím než se všichni obávali. Nerudnému halapartníkovi
odevzdali svoje bumážky, tedy povolení k průjezdu, vyslechli si strážného brblání, že jem
platnost právě dnes končí, a podle jeho návodu se klidili ke všem čertům. Po cestě na sever.
Silnice se vinula po úbočích Rullských skal, občas po levém, občas po pravém břehu
Ódruiny.
Soumrak už skoro dosedl na krajinu, když se před dobrodruhy z Liscannoru objevila světla první
osady v severním Armidenu. Je nepsaným pravidlem, že první osada za hranicí všude na
zaměplacce má svojí hospodu. I tady to platilo. Tohle byla pravá Armidenská hospoda, jak jí
Nurnští znali z letopisů. Tady mohli dostat pěkně po čumáku. Už když bral Griffin za kliku,
udeřilo jej cosi do nosu. Čufty s cibulí. Armidenské národní jídlo vonělo hospodou tak intenzivně,
že se mu zatmělo před očima.
"Hospodo", zahlaholil Cecil hned jak vešel, čímž rozehnal přirozenou nedůvěru k cizincům.
"Dva rumy!". Nurnští začali pít, jen *** a*** byli unaveni tak, že se šli svalit na pokoje, které
si pronajali na noc.
Snad byla místní pálenka příliš ohnivá, snad Nurnští odvykli
v poslední době alkoholu, každopádně jazyky se jim rozvázaly a chování uvolnilo trochu víc než
je obvyklé a moudré. Za hodinu a půl byli skoro všichni nakalení a pařili dál.
Už se
těším, jak nám Kalleste vysolí prachy na dřevo, hehé!", zajódloval Cecil, kouzelnický
alkoholik.
"Na prachy!", řekl Erwill, taktéž kouzelník a nalil do sebe tuplák, až mu
pivo nateklo rovnou do nosu.
"Sme děsně vodvážný, že se vodvážíme do Armidenu",
zaburácel Ignolas. "Tolik kuráže by neměl ani Kalleste".
Tak na kuráž!", zařval Erwill
a korbele třískly o sebe až spousta piva vyšplíchla na stůl.
Opil se i Lasička,
nenápadný hobit, a tak, když se Grihnal vyškrabal na stůl a začal na něm tančit, začal bědovat:
"Tohle je země děsnýho bezpráví!", lkal. "Armiden je známym místem, kde se po lickejch a
hobitích právech šlape!", zabědoval Lasička, jinak beztvarý nemluva, až se mu koulely opilé slzy
po tvářích.
"Na právo!", majznul svým džbánkem Erwill, divže ho
neroztřískal.
"My šme…", zaškytal Krochta po požití panáka jakési velmi tvrdé
lihoviny krajně pochybného původu. "Sme svobodná Gwed…, blem…, Gwendarronská
armáda!", zařval a málem se svalil na Petůnii, které po víně svítily oči jak lampy na Nurnském
náměstí.
Dva muži u vedlejšího stolu si vyměnily pohledy; jeden z nich si v zápětí
cosi poznamenal, zdálo se, že pisátkem na manžetu kazajky. Toho si však Nurnští ani nemohli
všimnout. Ti z nich, kteří byli v hospodě, byli bez výjimky opilí. Někteří jak zákon káže, někteří
pod obraz, jeden či dva jedinci byli na mol. Výjimku tvořil pouze Cecil, který byl podle svých
vlastních slov "vožralej jak prase". Dva mužíčci, kteří, co si budeme nalhávat, Nurnské potají
sledovali, si počkali, zda z Krochty nevypadne ještě nějaká zajímavá hláška, ale když bylo jasné,
že Nurnští již nejsou schopni ničeho významnějšího nežli opileckého blábolení, odešli z hostince
ven, udělivše ještě předtím instrukce místním povalečům.
III.
Svatá válka
Sestup z Rullských skal dál do severoarmidenských nížin podél zpěněné Ódruiny bolel. Bolela
hlava, nezvyklá na místní pití, v mnoha případech vůbec na pití v takovém množství, bolely nohy
z dlouhé a nerovné cesty, bolelo i zjištění, že dobrodruzi, kteří padli opilí v hostinci na zem a tam
usnuli se ráno probudili bez peněz a cenných šperků, v mnoha případech magických. Ty, kdo si
uvědomovali situaci Nurnských i riziko jejich výpravy, bolelo i zjištění, že si včera v hospodě
mnoho Nurnských pouštělo huby na špacír víc, než by bylo zdrávo. V takové atmosféře a za
všeobecného mlčení, kdy si každý vychutnával svojí kocovinu, sešli Nurnští až ke Grobalu, městu
ležícímu na okraji hvozdu, známého jako Tirienský prales.
Jeho vysokorodí Mistr Thierin, strážce temné komnaty a dolévač božského kalichu
vědění
Škůdci jsou stále na cestě. Mnohé jsme se dozvěděli v hostinci za severní hranicí. Jsou
z Gwendarronu, města Nurnu. Opili se a řvali, že jsou svobodná gwendarronská armáda. Peněz
měli dost. Jejich kumpán je nějaký Galeste, jeho jméno taky řvali. Sledování bylo neobyčejně
usnadněno velkým množstvím škůdci vypitých lihovin a piva. Mají namířeno na sever ale zřejmě
neví, že se tam sbírá vojsko.
Sledování škůdců bude probíhat dle instrukcí, v Grobalu
využijeme pomoci připravených mužů k rozšíření sledovací skupiny o schopné bojovníky. Mám
v každém okamžiku na vědomí Tvé rozkazy, že informace o naší svaté věci se nesmí dostat do
rukou nepovolaných. Ti, které sleduji, nikomu nic neřeknou. Jak jsi mi kladl na srdce, zjistím co
nejvíce o jejich dalších záměrech a ve vhodnou chvíli je umlčím.
Tvůj
věrný služebník, Sluchoš
Ve chvíli, kdy jízdní posel předával raport
v Heralionu, vstupovali Nurnští do Grobalu.
"Hej, co se to děje?", zvolal
Damin, kterého málem zasáhla židle, vyhozená z okna v patře. Z domu se ozýval jekot a
bědování. Kdo si tam ječel a bědoval v jazyce, který Nurnští neznali.
"Parchanti
šikmovoký, bezvěreci hříšný!, z vašich kostí zbudejeme hranici a ní spálíme všechnu
špínu!".
Muž stál uprostřed ulice a hulákal invektivy a rádoby zbožné kletby směrem
k domu. V ruce držel jakousi knihu, jakoby se na ni odvolával.
Jeho kolegové, kteří
byli zjevně v domě si zjevně počínali praktičtěji. Řinkot rozbíjeného nádobí se mísil s křikem a
nářkem. V přízemí domu byl obchod, na jehož štítě byl nápis "Obchod tovarem východním" Štít
právě strhával jakýsi muž, zatímco několik výrostků se strefovalo do oken kameny. Na oknech
v přízemí byl načmárán bílý nápis Smrt východňanům!.
"…Dům plnej
žlutejch harantů!", zařval někdo zevnitř. "Smrkoši! Támhle ještě jedno zdrhá. Kolik máš vlastně
parchantů, barevnej grázle?". "Devět! Milost!", ozvalo se západštinou s východním přízvukem.
"Devět?! Ty lumpe, chtěl sis na nás postavit vlastní armádu? Kde je ta tvoje ramlice!". "Nechte
ženu mojí, nic jsme vám…", zachrčení naznačovalo, že východňan se právě odebral na cestu,
z níž není návratu. Ženské pištění, které se odvalo hned nato bylo zvěstí, že ani jeho žena
neunikla. Nurnští raději popohnali koně, aby byli od toho brutálního divadla co nejdřív pryč.
Erwill, který se ještě na konci ulice ohlédl, uviděl, jak se z domu začíná valit hustý
kouř.
Na náměstí mohly být dobré dva tisíce lidí. Téměř výlučně lidí, jen
občas se v davu objevil barbar a výjimečně kroll či trpaslík. Na náměstí se šikovalo
vojsko.
Verbíři řvali sliby, vojáci zpívali pochody nebo šmelili s výstrojí, desátníci tloukli nováčky,
aby si zajistili respekt, běhny běhaly všude kolem, koně neklidně pohazovali hřívami, tažní voli
pouštěli koblihy na zem a bubeník energicky tloukl do ohromného bubnu. Nade vším vlály
praporce a standarty s hvězdami. To byla Armidenská svatá branná moc.
"Stánky!, zaradoval se Ignolas.
"Co chceš kupovat u stánku?", , zeptal se jej Damin. "Všechny peníze ti ukradli v hospodě".
"Počkej, trpaslíku", zarazil jej Grihnal. "Mám takovej pocit, že u těhle stánků se peníze spíš
rozdávaj. A opravdu. Stánky byly místem, kde se dobrovolníci zapisovali do řad armidenské
armády. Dostali pláštěnku zelené barvy, trochu menáže a především sto zlatých jako dvouměsíční
žold. Mozolnatý chlapík v pancíři dělil dobrovolníky do oddílů podle kvality jejich zbraní a síly
paží. Kdo zbraň neměl, dostal erární krátký meč proti podpisu. Každý, kdo vstoupil do řad
armády byl hned na místě označen černou barvou, kterou mu byl načmárán kříž na dlani pravé
ruky. Barvu nebylo možno žádným běžným způsobem smýt a tak bylo zaručeno, že do řad vojska
nikdo neproklouzne dvakrát. Po čase, kdy se barva smyje a odrolí, budou už rekruti na cestě se
svými oddíly a jejich velitelé je budou znát jménem. Pak už nebude značení
zapotřebí.
"Vojna nejni kojná", zaburácel hlas mozolnatého verbíře. "Vojna je pro chlapy!" Baby tu
nechceme, baby chtěj nás! Chachá". Trubač vyloudil několik zvuků. "Přidejte se k nám, nebudete
litovat! Sto zlatých na ruku!".
"Lynhaard, napiš mě!", prodral se před něj kroll a
nastavil dlaň. "Co to děláš", obořil se vzápětí na písaře, který mu na dlaň načmáral
značku.
"To je potvrzení o příslušnosti", poučil jej zapisovatel. "Ke kterýmu oddílu
chceš?".
"My jsme tady s ním", přisupěl Krochta s ostatními. Jak kroll uslyšel o
penězích, nemohli jej zadržet. "Chceme být všichni v jednom oddíle".
"Mhhhnn",
zadumal se mozolnatý verbíř. To krollisko by mohlo jít k těžké pěchotě, ale ti ostatní, co chtějí
s ním, to byli vesměs sušinkové bez pancířů nebo dokonce hobiti. Na hobity, kudůky a leckdy i
na trpaslíky se v armádě hledělo skrz prsty. Bylo jim dovoleno tak připravovat pokrmy, starat se
o koně, pucovat boty nebo tahat a léčit raněné. A byla mezi nima ženská. To bylo nejhorší. Musel
se divit její odvaze. Dvacet tisíc nadržených chlapů-válečníků a jedna hobitka. Tomu se už říká
odvaha!
"Osmnáctý zásobovací", vyštěkl zapisovatel a každému udělal značku. Do
druhé ruky jim vtiskl váček s žoldem. "Formujete se támhle v tom stanu. Hlaste se tam u
velitele". Dál už se s Nurnskými nezabýval. Pro něj to byla banda obyčejných vesničanů, jdoucích
si do války přivydělat. Ne tak pro dvojici mužů, kteří se k němu o chvíli později
přitočili.
"Ke kterému oddílu se hlásili ti lidé?", zeptal se jej jeden z nich hlasem,
zvyklým dávat nepříjemné otázky.
Písař nasucho polkl: "Osmnáctý zásobovací,
pane".
První věcí, kterou vždy Nurnští hrdinové po obdržení nějakých peněz udělají je, že je jdou propít.
Stejně to ostatně dělá sto procent všech žoldáků světa. Od toho byla na náměstí veliká krčma,
kdysi honosná, nyní však upravená na to, aby se do ní mohlo vměstnat co nejvíce
vojáků.
"U zlatých jelenů", oznámil Griffin všem kam to vstupují a Nurnští se
prodrali do nálevny. Tam se prodrali až k výčepnímu pultu, kde do sebe začali lámat pivo za
pivem. Měli ho tu dobré.
Tu se vedle nich strhla jakási hádka. Nějaký starý chlap,
v odřeném vojenském kabátci s armidenskými hvězdami na prsou, snad vojenský vysloužilec,
možná žebrák, požádal, peněz nemajíc, jednoho z vojáků o pivo. Když ten hrubě odmítl a spolu
s dalšími si z muže začal tropit smích. Muž, jenž byl zjevně slepý, neboť jeho oči byly potaženy
mléčnou blánou zákalu či zánětu, náhle jako by se napřímil a zvýšil hlas. A ten hlas
pravil:
"Tak si ho nech, ty jedna zmije... Vy lotři jste všichni, ruka ruku myje. Jen to
vám řeknu, vy zatracený mizerové, že nejeden z vás tu srandu nepřežije. Až posla noci zkrášlí
duha, z vás polovička bude tuhá. Až uslyšíte racků hlas, tak smrt si přijde mezi vás. Já jel bych
s váma, žel bohům však, jsem sešlý věkem a můj zrak", slepý žebrák se ironicky zachechtal, "už
není, jak když byl jsem mlád. Vás ale vidím..."
"Všechny".
"Umírat".
A jeho prst přitom opsal kruh po všech přítomných, a jeho oči jako by v tu chvíli opravdu cosi
viděly. Nastal okamžik zděšeného ticha.
Teprve teď se několik vojáků vzpamatovalo
a záhy vypukla vřava. V ní se na žebráka vrhlo několik žoldnéřů a slepý stařík byl v mžiku
vyvlečen z hostince kamsi ven.
Nurnští, kteří záhy dopili, vyšli zpět na náměstí.
V postranní uličce se tam válel vysloužilec, který pronesl ono neblahé proroctví. Místo obličeje
měl krvavý koláč.
To už se mezi vojáky na náměstí rozneslo, že starý vysloužilec, Raktan Pavouk, věštil smrt. A že
byl zabit, což, podle místních pověr, takovou věštbu umocňuje. Veselí na náměstí poněkud
pohaslo. Mezi vojáky se nesla neblahá zpráva o Pavoukově věštbě, ale za nějakou chvíli se na
Pavouka pozapomnělo a znovu se ozval smích a řvaní.
Po poledni se náměstí poněkud vyprázdnilo. Jak se záhy ukázalo, stáhli se všichni
do hranaté budovy s bohatě zdobeným průčelím a dvěma štíhlými věžemi, stojící osamoceně
v rohu náměstí. Budova se ukázala být chrámem, v němž se právě konalo vzývání bohů za zdar
výpravy. Nurnští, kteří se do svatyně dostali mezi posledními, se tlačili u vchodu. Naskytl se jim
pohled na dav, tvořený vojáky, místními usedlíky i všemi dalšími Armidenci, luzou, která se vždy
na válečná tažení nabaluje jak vosy na cukrový špalek. Jen ti nejnuznější a nejopilejší nebyli
z náměstí vpuštěni, což jim příliš nevadilo, neboť venku verbíři načali další soudek
piva.
Chrám samotný byl rozdělen na tři části. Pohodlné dřevěné lavice uprostřed byly
k prasknutí nacpány dobře oblečenými měšťany, důstojníky vojska a kněžími. Ti hleděli před
sebe, kde byla jakási kazatelna či oltář na vrcholu pyramidovitého schodiště, které se tyčilo ze tří
stran. Na kazatelně rozkládal rukama kněz v černo bílém rouchu. Se stěny za ním shlížely
dobrotivé tváře jakýchsi světců či bohů, vyvedené v pastelových barvách, zatímco úplně vpředu
za lavicemi u vchodu se tísnilo vojsko a luza. Nurnští vešli právě ve chvíli, kdy kněz četl
z jakéhosi pergamenu.
"..A tak ten, čistý a pokorný člověk, naleznuv víry a síly svojí, chopil se zbraně před níž třásli se
nečistí a nehodní. Se zbraní svou pak hlavy jejich stínal a krev nevěřících vřela a valila se
potoky…". Kněz odložil svitek. "A jako v tomto svědectví o činech našich patronů i my dnes
chápeme se zbraní. Aby nevěřící poznali náš hněv a poznali spravedlnost Moci a Řádu." Nurnští
si vyměnili ustarané pohledy. "Moc a Řád", zvolal kněz. "Bdí nad vámi a nedají vám padnout.
Protože Moc a Řád jsou ve vás. Buďte požehnáni. Nechť vám žehnají větry všech stran. Nechť
vám větry ze severu naostří meče, aby jejich břity snáze pronikaly lebkami nevěřících. Nechť vítr,
co vane ze západu, vám dodá sílu, sílu tělu a víru mysli, a jižní vítr ať zažehne vaše srdce
plamenem spravedlivého hněvu. Nechť vám východní vítr nepřinese nic zlého". Kněz provedl
žehnající gesto. Za ním vytrysklo světlo, které zalilo chrám paprsky.
"Jste poslové
víry! Kdo šíří svatou víru v řadách nevěřících, je nesmrtelný. Neboť jsou mezi námi i tací, kteří
mají víry málo! Těm ji musíme vštípit. Vštípit za každou cenu z vůle boží! Pro jejich vlastní
dobro, pro spásu jejich duší! Víra je mocná, víra je silná. Vštípíme jí všem. Svatá válka! Smrt
nevěřícím!".
"Smrt nevěřícím!", zařval dav a všichni zvedli pěst v pozdravu.
Vzhledem k tomu, že osmnáctý zásobovací měl z města vyrazit až nazítří k polednímu, odešli
večer Nurnští spát do luk za městem. Jen hobit Lasička zůstal na pochodněmi osvětleném
náměstí, kde za skandování hesel Svatá válka a Smrt nevěřícím téměř ochraptěl. Oči mu přitom
zářily nadšením a jeho odhodlaná pěst se komíhala v hněvném zápalu vzduchem.
Vyleštěné kepalíny se třpytily v poledním slunci, když zástupy Armidenských vojsk opouštěly
Grobal směrem na sever, do Rhienu, ležícího na hlavní zemské stezce, vedoucí Armidenem ze
západu na východ. Tam měly být voje doplněny o další muže a spolu s hlavním jádrem armády
vyrazit na východ, mečem a ohněm potírat nevěřící.
Velitelem osmnáctého
zásobovacího oddílu se ukázal být sporý muž, voják z povolání, který se ale k bojovým
jednotkám příliš nehodil. Jeho jméno bylo Vladaj Malý a jak se jmenoval, tak i vypadal. Měl
krátké, kavaleristicky křivé nohy, pupek, hodný přednosty cechu pivovarníků, odstávající uši a
hromový hlas. Pod jeho velením oddíl nocoval šestadvacátého na severním okraji Tirienského
pralesa.
Večer, kdy mužstvo zalehlo, zabalené do houní a plachet, poodešel Krochta
stranou. Měl Kallestemu co hlásit.
"S armádou na východ?", zařval Kwen Kalleste pobouřeně. Čarodějnický
zřízenec rozpačitě pokrčil rameny. Byl zvyklý zprávy předávat. Alchymisté a čarodějové, kteří
oficiálně nezastávali žádné veřejné či státní funkce a kteří byli činní pouze jako neoficiální
poradci lidí jako Kwen Kalleste byli zvyklí na nic se nevyptávat ale také se ničemu nedivit.
Zprávu přijmu, magickou clonou proniknu, tajnou skrýš objevím, skryté písmo rozluštím ale co
se s mojí informací stane, to mi neříkejte. Kalleste řval. "A co tam chtějí hledat za štěstí?
Hmmmm… Úkol splnili, tak co tam ještě okounějí? Chtějí peníze, to je jasné", s tímto závěrem
Kalleste vyskočil ze židle a začal přecházet po místnosti. Zřízenec měl tvář jako z kamene.
"Peníze jako kořist při válečném rabování. Ale jestli se ukáže, že pomáhali cizí armádě, ha!", šéf
rozvědky v duchu vzpomněl zásluh a výkonnosti Nurnské družiny při bojích o Kamenný ostrov
v Erkrachtu, "tak jim tak zmaluju prdele, až je vlastní rodiny nepoznaj! Proč jdou jenom do
války?"
"Krochto, proč vlastně jdeme do války?", otázal se ráno nevinně Ignolas. "No to by mě teda
zajímalo".
"Kuš, hňupe", odbyl kouzelníka bez respektu Krochta.
"No jo,
proč?", přidal se tentokrát Erwill.
"A proč bysme nešli?", opáčil
kouzelník.
"Já nevim, nemůžem tam přijít k úhoně?", nadhodil Guldur, zatímco
mašíroval po prašné zemské stezce. "Slyšel jsem, že ve válkách umíraj lidi."
"Ty
sralbotko, už jsi přece jednu válku prošel, ne?".
"To byl boj pro Gwendarron. Tam
jsme měli důvody. Bojovali jsme pro našeho krále. Dobře, taky pro peníze, jasně. Ale tady? Těch
sto zlatejch si můžou, víte co".
"Lynhaard věří Krochtovi. A sobě. My dyžtak utečem,
není problém".
"Jasně, Erwille, zdejchnout se můžeme vždycky".
"My
jenom dávat pozor, aby my nedopadli jako v tom naříkadle. Až posla...".
"V jakým
naříkadle?", zarazil ho Griffin.
"No v tom naříkadle", trval na svém
Lynhaard.
"No, já znám zaříkadla, to maj čarodějové..."
"Tak moment,
chceš snad tvrdit, že já, Krochta Moskyt, jsem nějaká babka kořenářka, já užívám kouzla, žádný
zaří...".
"...pak pořekadla, to sou takový ty lidový žblepty a pak už snad jenom říkadla,
to maj děti, aby se naučily mluvit, ne?".
Lynhaard se ohradil. "Děti krollů nemaj
říkadla. Děti krollů maj tvrdej život. Maj naříkadla".
"A co s tim?".
"Co
povídal ten šedovlas v hospodě, to typický naříkadlo. Až posla noci zkrášlí duha, z vás polovička
zakuká, nebo jak to bylo.".
"Bude tuhá", doplnil jej Griffin. "Tak to bylo, ale jinak
máš pravdu".
"A co vlastně to proroctví znamená", zeptala se Petúnie, která byla
občas neviditelnější než Cecil.
"To znamená, že na vobloze budou muset bejt
najednou měsíc, slunce, kvůli tý duze a musí zároveň pršet. To je hodně krkolomný. Řek bych,
že taková předpověď se hned tak nevyplní".
"Uhhhrrrrrrr", krkl si dlouze Cecil. "Jaká
duha, to je blbost. Proroctví neproroctví, svatá válka zvítězí, haikhtlá, bílá ruka", zablábolil a
rukou provedl nacvičený pozdrav. Vůbec mu nevadilo, že jeho dlaň je poznačená černou
odvedeneckou značkou a k bílé ruce má momentálně dost daleko. Věčně přichmelenému Cecilovi
se pomalu začínaly slévat hesla svaté války s učením Velikého Alwynna a tak matlal dohromady
hesla "Smrt nevěřícím" a "Mutanti, táhněte". Běloruký fanatik si nicméně zachovával jasnou
hlavu ohledně rozeznávání přítel - nepřítel a táhl jednolitě s ostatními Nurnskými.
To
takový Lasička se zcela změnil. Pobrukoval si vojenské pochody, pořvával ´svatá válka´ a ´smrt
nevěřícím´, kdykoli se mu k tomu naskytla příležitost. Snažil se lísat k desátníkům a vůbec byl
horlivý a pilný až hrůza. Pochodoval většinou s několika dalšími vojáky jeho ražení, s nimiž se
bavil takřka výhradně o všivých východňárech, svatém hněvu a dobrotivém Armidenu. Vypadali,
jako by je zachvátil nějaký nakažlivý fanatismus Konečného Vítězství. Osmadvacátého dorazili
celí promrzlí osmnáctí zásobovači do Rhyderu.
Krochta se objevil ve
vchodu velkého vojenského stanu, kde byli v Rhyderu Nurnští jako část osmnáctých zásobovačů
ubytováni.
"Tak co, jak jsi pořídil", zeptal se Griffin, který mastil se zjizvencem
Grihnalem karty. "Zjistil jsi něco o tom Kallesteho Gwendarroňanovi?". Zbytek Nurnských, který
se vesměs tulil kolem plechových kamínek, které dávaly trochu tepla, pohlédl tázavě na vůdce,
zatímco ten, sejmuvše promočený plášť, ždímal nasáklou kapuci. Venku studeně
lilo.
"Nic", zachraplal čaroděj. "Člověk, kterýho jsem na adrese od Kallesteho našel
buď nebyl tím koho nám doporučili, nebo se bojí příliš než aby nám nějak
pomohl".
"To je pech", posteskl si Griffin. "Jsme tu vopuštěný Gwendarroňani
uprostřed nepřátelskýho území".
Cecil, zas jednou viditelný, se zachechtal: "Klika,
že nevědi kdo jsme a pro koho děláme…".
Ráno překročili Nurnští Rhyderský most, dějiště krvavé bitvy, které se roku zúčastnila i tehdejší
Nurnská družina a otočili se po cestě na sever, k Rhyzorským horám. To již však šli jako ochrana
a posádka karavany deseti vozů, naložených vojenskou výstrojí, jídlem a pící pro koně. Jako
zásobovací oddíl museli náklad co nejdříve dopravit bojovým jednotkám na východě.
Ignolas byl sice většinu času duchem mimo, zato vše později doháněl usilovným vyptáváním.
Nebylo divu, že šel za chvíli všem na nervy.
Předposlední den starého roku se osmnáctý zásobovací oddíl s Nurnskými dostal na přechodu
Rhyzorských hor do Drylského průsmyku. Mdlé slunce nestačilo za celý den rozehnat mlhu, která
se tu v chuchvalcích valila. Odpoledne oddíl dosáhl vrcholu průsmyku. A tehdy došlo k
nepříjemnému incidentu, který roztrhl Nurnské.
Lynhaarda pořádně
svrběly pracky. Strašně toužil po krvi. Už dlouho nezabíjel. Byl hotov sejmout kohokoli.
Armidenští vojáci mu už lezli krkem, nechtěl s nimi pořád někam pochodovat…
"Vlci"!, ozvalo se ze stezky před Lynhaardem volání. Kroll měl dojem, že zároveň s ním
uslyšel štěkot a řev raněných. Pak zmatené volání a už se kolem něj valili prchající vojáci. Ujistil
se, že jej v mlze nemůže nikdo cizí vidět a prudce se rozmáchl
mečem…
Ten chlap to dostal mečem!", vyjekl jeden z vojáků, sledujících
gejzír krve, který pomalu přestával rytmicky tryskat z rozšklebené rány na napůl odseklém krku.
Všichni jako jeden muž se rozhlédli kolem a jejich zrak se zastavil na Lynhaardovi. Ten stál jako
neviňátko opodál, v ruce meč z jehož špičky krev tiše ukapávala na zem.
"Co se tu,
u všech rohatých, děje?", zařval Vladaj Malý, jehož sporá postavička se vynořila
z mlhy.
"Smrdí tu zrada, pane", pošeptal mu jeden z mužů. Vladaj Malý si čistil palcát
od vlčích chlupů.
"Tady to nebudeme řešit", řekl a přeměřil si krolla. "Odvedeme ho
do Nudinu, tam si s ním poradí. Slož svoje věci na zem, chlape! Vy dva, budete ho eskortovat!
Hněte se", volal na znovu se formující karavanu. Musíme dál, kůže líný, tady to smrdí dalším
přepadením Menší rozestupy, lenoši!".
Lynhaard se po krátkém zaváhání podvolil.
Byl oddělen od ostatních a veden mezi dvěma chlapy s meči. Poslední den dvaačtyřicátého roku
došli do Nudinu.
Halapartníci smýkli Lynhaardem na studenou podlahu
cely. Nudinská posádková věznice byla v těchto rušných časech přeplněna, ale velitel věznice
dostal zvláštní příkazy, aby dal tohohle na samotku. Velice zvláštní příkazy od velice zvláštních
lidí. Prokazovali se plnými mocemi z Heralionu.
Lynhaard řval na celé
kolo. Nebyl to řev zlosti ani pomsty. Byl to řev divokého zvířete, zavíraného do klece. Semlelo
se to tak náhle.
"Neřvi tam, ty smradlavá opice, nebo tě dám do raportu!", houkl na
něj strážný. Měl na rameni vytetovanou Archenilskou hvězdu.
Lynhaard zaskřípal
zuby. Byl v pěkné šlamastyce. Jeho kouzelné zbraně byly kdoví kde, jeho kamarádi jakbysmet.
Semlelo ho soukolí svaté války. Jen krollí hrdost mu bránila si zoufat. Krollí hrdosti měl v sobě
Lynhaard v sobě spoustu. Už od mládí mu ji otec vtloukal do hlavy. Kdyby byl váš otec kroll,
taky by to na vás zanechalo stopy.
"Chci svoje věci", zařval kroll, snažíc se prostrčit
mezi mřížemi alespoň hlavu.
"Příští týden dorazí soudce, jezdí vždy jednou do
měsíce. A bude vynesen rozsudek. Z vůle boží!".
"Zvůle boží", zamumlal Lynhaard a pokoušel se uvolnit hlavu, zaklesnutou mezi úzkými
příčlemi. "To říkal i ten kněz v chámu. Zabiju vás všechny!".
Žalářník potřásl útrpně hlavou. "Má štěstí, že není zrovna bičovací týden", zamumlal si pod
vousy a třískl závorou. "Přestaň vyvádět, opičáku. Děláš si to jenom horší".
Lynhaard
zacloumal mříží. "Hajzlové", zasípěl. "Kde jsou moje věci!".
Usedl na studenou zem. Dnes odpoledne měl s osmnáctým zásobovacím oddílem vyrazit do
Galniru. On zůstal tady. Zatímco zvenku doléhaly do kobky bujaré výkřiky opilců, slavících
příchod nového roku, jeho jako by uřízli od života. Těžce si povzdechl a stulil se do neforemného
klubíčka na erární, od krys prožrané dece.
Lynhaard zůstal v Nudinu. Unikl tak oku Armidenských slídičů, avšak dostal se zřejmě do
ještě horší šlamastyky.
Na severní Armiden se opět začal snášet poprašek
sněhu.
Šestého vyrazil z Nudinu podivný vojenský útvar. Jednotka
trestných dobrovolníků měla zvláštní pochodový tvar. Řetěz, táhnoucí se od zápěstí jednoho k
zápěstím druhého, třetího a všech dalších dovoloval, aby se jak dlouhá housenka tento bojový
oddíl nepravidelně roztahoval na desítky metrů. To si ostatní jednotky dovolit nemohly. Řetěz
poutal všechny řadové vojíny tohoto regimentu. Všichni členové tohoto regimentu byli
dobrovolníky, kteří šli do války výhradně z vlastní vůle. Je fakt, že bylo málo těch, kteří
dobrovolně účast v tomto oddíle odmítli a raději byli podle původního plánu mučeni odsouzeni
a popraveni. Zastávky se nedělaly. Výjimkou byly chvíle, kdy někdo vysílením či kvůli
omrzlinám klesl na zem a nemohl dál. Pak se oddíl zastavil, nežli kroll-hlídač ohromným
kladivem vyprostil nebožáka z pout a udělil mu ránu z milosti. Tohle byl elitní oddíl ocelových
mužů pro nasazení na nejtěžších místech. Kdo nepřežije pochod, byl by v boji jen na obtíž. Jen
ti dobří zůstanou. Lynhaard z Rugornu, muž v roztrhaných hadrech a rozedřených, kdysi drahých
botách od Nurnského ševce mužem z ocele docela určitě byl.
Osmnáctý
zásobovací postupoval s vozy rychle k jihovýchodu. Cesta vedla podél hustého Ulmienského lesa,
z hvozdů na severovýchodě vystupovala osamělá homole Drynworu.
Cesta by byla
nudná, nebýt Ignolase. Ignolas se během cesty dozvěděl spoustu nových věcí: z Guldura vyrazil
informace o rozdílu mezi železnou a obyčejnou zásobou, o rozdílu mezi železnou zásobou a
železným střelivem, vyptal se na způsoby léčení a druhy zbraní. Naprázdno vyzněl jen jeho dotaz,
co že se stalo hraničáři, který mluvil se zvířaty.
Lasička, který se během cesty stále více zbytku družiny odcizoval, už teď nepokrytě šlapal s
hrstkou skalních fanatiků, nadával na žluté muže z východu a mumlal si modlitby za zdar svaté
výpravy.
Když sedmého ponovoroku dorazily voje s Nurnskými do Bergienu, nebyly
o Lynhaardovi stále žádné zprávy. O dva dny později je přivítala Nová Ravna. Nová Ravna byla
přístavem, který měl v krajích východně od Gwendarronu pověst nejnebezpečnějšího města
v okolí. Zločinnost zde bujela takřka nekontrolovatelně. Armidenským to ani příliš nevadilo. Toto
území anektovali teprve nedávno, vlastně jen proto, aby získali přímý přístup k východnímu
pobřeží vnitrozemského moře. Novoravenský přístav se nyní stal hlavním shromaždištěm
Armidenských vojsk před cestou přes moře
Přístav i lodě v něm byly plné vojska. Celé dny i noce tady probíhalo nakádání lodí, chystajících
se vyrazit potřít nevěřící. Na nábřeží celou noc procházeli hlídky. Přístav byl spolu s vojenskými
sklady nejstřeženějším místem na tomto pobřeží. O to větší překvapení zažil velitel přístavu, když
mu ohlásili, že padesát metrů od břehu vybuchla zakotvená loď s nákladem zelí a pitné vody.
Stihl vyběhnout na molo právě včas, aby uviděl, jak se loď pomalu noří do vln. V jejím boku zela
rozšklebená díra. Na hladině přístavu plavaly stovky hlávek zelí. Ve městě byli nepřátelští
záškodníci.
Krochta se vrátil do ubikací. Boty měl trochu mokré, ale postavil je ke
kamnům, ony do rána uschnou. Přetahujíc si vojenskou přikrývku těsněji k bradě, pomyslel si,
že dnes v noci udělal kus práce. Už si začínal připadat jako ten Rulf Bombař, blahé paměti. Jó,
bombičky…
Ještě toho večera přijel do města posel. Na jeho oblečení i na stavu jeho koně bylo
vidět, že jel dlouho a spěšně. Možná to byla náhoda, že o několik hodin poté byl Vladaj Malý
zbaven velení nad bezvýznamným osmnáctým zásobovacím oddílem a nahrazen hřmotným
barbarem doprovázeným dvěma mlčenlivými krolly, kteří své zbraně nikdy neodkládali. Možná
to byla náhoda. Ale spíše ne.
Plachty sotva nadouval slabý vítr. Nicméně
loď bystře uháněla k východu, poháněna dvěma řadami vesel. U nich seděli otroci, většinou
váleční zajatci a jižané. Krochta dýchal slaný vzduch moře. Dříve nevěděl, že je zde, na východě,
také moře. Spolu s lodí, která vezla Nurnské, jely další tři lodice. Až se pozdě odpoledne přihnala
bouře, která trvala až do rána. V lodi to skřípělo a sténalo, jak bojovala s vlnami. Ráno byli na
hladině sami.
Kapitán zjistil správnou polohu, vytýčil další kurs a taktaři nasadili tempo. "Veslujte, povaleči!
Práce osvobozuje! Zaberte, neslyšíte!", hulákal popoháněč.
"Za dva dny jsme na
východě. Tam se uvidí", pravil Krochta Griffinovi. Do jeho slov znělo práskání biče, který tančil
na hřbetech veslařů.
Pevnost byla impozantní. Nově vystavená, poslední výkřik válečného stavitelství. Moderní zubaté
hradby a štěrbiny střílen výhrůžně mířily na všechny strany. Klenby kasemat, které byly vybaveny
výbušnými komorami, které zničily všechno živé na poli na povrchu a ohromná skladiště plná
zásob pro případ obléhání. A pevnost obležena byla. V okolí, z dostřelu katapultů, bylo utábořeno
několik desítek tisíc vojáků. Jak říkali Armidenští: nevěřících. Ale stejně říkali i oni armidencům.
Pevnost v posledních týdnech bez větší námahy odrazila útoky obléhacího vojska, ale kruh
obklíčení byl prakticky dokonalý, takže nikdo nemohl ven. A to ani po moři, kde plulo množství
lodic s východňany. Snad právě proto, že kapitáni lodí spíže strážili pevnost než moře za svými
zády, podařilo se čtrnáctého galéře s osmnáctým zásobovacím oddílem a zásobami na palubě
prorazit blokádu a zakotvit u mola uvnitř zahnuté pevnostní podkovy. Blokáda se však za nimi
pečlivě uzavřela.
Malé lodice, které byly, na rozdíl od těžkých veslic armidenských opatřené bohatým plachtovím.
Jejich paluby byly plné lučištníků a námořníků divokého vzezření, kteří jen jen čekali na to, až
budou moci zahákovat nějakou galéru a svými zahnutými noži podřezat její posádku. Ve dne se
lodice držely v uctivé vzdálenosti. Jejich kapitáni se už naučili, že pevnostní balisty a katapulty
dokáží křehké plavidlo potopit v mžiku. Vždy v noci se však jejich kruh stahoval. Z pevnosti
Lotru neproklouzla ani myš.
A tak, v očekávání útoku obléhacích vojsk přešly čtyři dny…
Hodinu
před půlnocí byl vyhlášen poplach. Mužstvo bylo v naprosté tmě a tichosti sešikováno,
nastoupeno do lodí a lodě se připravily k odplutí. Velitel i jeho krollové si počkali až poslední
z Liscannorských nastoupí na loď a pak odvázali lana. Překvapivý noční průlom vyšel než se
kapitáni východních lodic stačili vzpamatovat, galéry kolem nich projely a hedvábná tma je
pohltila jako oceán hozený kámen.
Všichni doufali, že s nimi na lodi je i Cecil, neviditelný vojín armidenské svaté branné
moci.
Tab-Bar byl jiný než ostatní z jeho lidu. Byl pečlivý. Vedl si pečlivý deník, měl pečlivě vycíděné
kopí. Snad proto se stal z prostého desátníka velitelem ochrany tří verst pobřeží. Pečlivě toto
pobřeží opevnil. Za nepečlivost totiž byly tresty. Stejně jako s pečlivostí, i s o organizací byli na
tom muži jeho lidu vždycky pod psa. Podivuhodnou výjimku tvořil rozsáhlý a dokonale
propracovaný systém polních mučení. Od nejjemnějších "změkčovadel", při nichž se užívalo
hlavně tradičních kaktusů až po nejtvrdší metody, prováděné vesměs ohněm o různých teplotách.
Pro každou příležitost a každý den v týdnu byly popsány přesné postupy a instrukce. Tab-Bar by
se s nimi nerad seznámil z nesprávné strany. Vyčerpaným vojákům, trpícím nedostatkem jídla a
nemocemi poručil přemístit tisíce metrů zeminy. Okopy se táhly podél celého pobřeží, co chvíli
zježeného vyčuhující balistou v palebném postavení. Balist měl, na rozdíl od mužů, dostatek. Na
místě, které se zdálo nejsnáze přístupné pro útočníky z moře umístil oddíl vrhačů plamene. Sám
neúnavně pracoval a tak byl on i jeho muži sedmnáctého s opevňovacími pracemi hotovi. Ti psí
syni mohli přijít.
Po šesti hodinách plavby na severoseverozápad dal kapitán svinout plachty. O poledni se objevila
na západě flotila. Ukázalo se, že je to hlavní část Armidenského loďstva. Na stožárech lodí byly
vlajky a hvězdami Archenilu, Armidenské zástavy. Flotu tvořilo několik desítek válečných veslic,
některé až o čtyřech řadách, na jejichž palubách za temného dunění bubnů taktařů dřeli otroci
přikovaní k lavicím. Tempo bylo značné, udržovali je dozorci s důtkami. Doprovod galérám
tvořilo několik plachetnic, zabavených nebo ukořistěných obchodních lodí s vojáky. Loď
s Nurnskými se zařadila po bok ostatním a celá skupina zamířila na severovýchod.
"Hele, Damine, Cecilova flaška!", vykřikl najednou Iš Svrabimor.
"Vida!, To by tu mohl bejt i ten ožrala", odvětil trpaslík a oba se dali do hledání. Po chvíli zakopli
o spícího kouzelníka, který neviditelný ležel na okraji paluby.
"Cecile, ty seš zase
vožralej?", zeptal se udiveně Iš. "Kde pořád bereš ten chlast? Ty musíš mít nevyčerpatelný
zásoby".
"V pevnosti mi prodali", řekl Cecilův hlas, hlas probuzeného opilce. "měli
sice blokádovou přirážku, ale chlast je za všechny prachy".
"Že tě to pořád baví. Jdi
si alespoň lehnout do podpalubí, začíná pršet.
Cecil najednou škytnul a kdyby jej druzí
dva viděli, viděli by, jak si protírá oči a třeští je na příď.
"Ty kule brikule, Pavoukova
věštba, je to tady", řekl.
"Co to meleš?".
Duha a měsíc najednou. Iš
s Daminem se rozhlédli po obloze. Pak Damin ukázal na to, co i Iš už viděl. Měsíc, stojící nízko
nad obzorem, protínaly pestré barvy duhy, kterou v přeháňce vytvořilo zapadající
slunce.
Iš se zarazil, ale potom si dodal kuráže: "Nevim ovšem, proč bysme se měli
pokaždý, když uvidíme duhu, co je na vobloze zároveň s měsícem, podělat strachy". Najednou
na přídi zakřičel racek.
"Proto", ukázal náhle pobledlý Damin nad stožár. Na obloze
kroužily desítky sněhobílých racků. A v dálce se začalo rýsovat pobřeží.
Lasičkovy zpocené ruce sevřely pevněji ratiště kopí. Zpod jeho helmice hleděly
dvě odhodlané oči, ve kterých žhnulo světlo. Světlo Svaté války.
"Svatá válka!",
zachraptěl Lasička z hloučku fanatiků.
"Kalíme, prdi, hehéé!, haikthlá, bílá ruka.",
povykoval v odpověď Cecil.
"Co se má stát, ať se stane!"
"A co jako
vlastně se má stát? To by mně zajímalo…".
Lučištníci na pobřeží čekali. První musí vypustit šíp velitel. Tak je dáno. Tab-Bar ještě chvíli
počkal. Když měl jistotu, že jsou první z útočících lodí v dostřelu, natáhl tětivu.
"Laszom elon baszom", utrousil Tab-Bar na adresu mužů na palubách útočících lodí a vypustil
šíp. Ve stejném okamžiku vylétlo několik desítek dalších. První lodě
přistávaly.
Na pobřeží se rozpoutala jatka. Mezi čárou přílivu a travnatou
plošinou se rozkládalo třicet až padesát sáhů písčitého svahu. Ten se stal bojištěm přeběhnou svah
a stanout nahoře boji muže proti muži se však podařilo jen těm nejšťastnějším. První vlny
vyvrhovaly náklady nešťastníků, kteří se pod deštěm šípů a kopí z balist brodily ke břehu. Klesali
do vln a do písku. Některé lodě se potápěly, jiné zapálily šípy
nepřátel.
K boji se postupně připravovaly všechny lodě. Připravoval se
i osmnáctý zásobovací oddíl. Jeho velitel, sveřepý barbar, dva krollové jako jeho garda a několik
dalších vojáků se však nedívali na nepřítele na pobřeží. Jejich nepřátelé byli přímo před
nimi.
"Řežte je, zmetky prašivý!", vykřikl jeden z krollů a vrhnul se na Nurnské. Na lodi nastala
všeobecná řež.
Ostatní vojáci, vesměs členové osmnáctého zásobovacího se krčili v relativně
bezpečnějších koutech lodi, mimo dosah zbraní . Nechápali, co se děje.
Petůnie, která byla nejblíž tomuto novému nebezpečí se nestačila ani
vzpamatovat. Jeden z krollů se po ní ohnal strašným spodním sekem, který by snad rozsekl i
mümaka, natož hobitku. Petúnie zemřela okamžitě, její ručičky a nožičky se spolu s její kuší,
čutorou, koženou tornou a svazkem paklíčů rozletěly do okolí jak rozmetány výbuchem.
Jeden z nepřátel, beze zbraně, napřáhl náhle ruce před sebe a z nich vyšlehl oheň.
Erwill začal hořet po celém těle. Udusil plameny a zvednul svůj meč, aby se vrhnul na jednoho
z nepřátel, ale poté, co jeho úder barbar vykryl štítem se nešikovně dostal mezi dva krolly.
Následky byly pro Erwilla nezvratitelné. Jeho zbroj nebyla s to zadržet
rány
Loď se mezitím dostala blíž k pobřeží a dostala se tím i do popředí
zájmu lučištníků. Od pobřeží začaly přilétat šípy. Zabíjely každého.
Tohle už nebyl
hrdinský boj. Tohle byla obyčejná, prašivá válka, která zabíjela každého, kdo se namanul.
Hraničář Ignolas najednou heknul, svalil se na palubu a znehybněl. Z věčně otázkami přeplněné
hlavy mu trčelo kropenaté opeření na konci šípu. Už se na nic neptal.
Válka. Špinavá
válka.
Zachroptění po Krochtově pravici přišlo naprosto nečekaně. Jak bublavé zvuky ustávaly, čirý
vzduch se zachvěl, zmatněl a objevil se v těch místech kouzelník Cecil. Jeho krk byl prošpikován
šípem a jeho zrak pomalu kalněl. Ještě jednou se vzepjal ve smrtelné křeči a ztuhnul. Válka
zabíjela dokonce i neviditelné.
Griffin udolal posledního z krollů. Krochta měl již připravené zaklínadlo, kterým, jak doufal,
by armidenského kouzelníka umlčel navždy. Ten ale najednou zmizel. Krochta
zaláteřil.
Pak se ale vzpamatoval. Měl zaječí myšlenky. Zachránit co se dá. Čtyři zbylé
dobrodruhy. A peníze.
"Kde jsou prachy po Guldurovi?", vykřikl čaroděj na
Grihnala.
"Sou u Cecila".
Na pobřeží to zahučelo a zvedl se mohutný sloup černého dýmu. Obránci z velkých nádob lili
z náspu na pláže hořlavou pryskyřici, kterou okamžitě zapalovali. Na obránce měly tyto ohnivé
jazyky, ničící vše, co jim stálo v cestě, značný demoralizující vliv. Pohled na živé pochodně svých
spolubojovníků otřásl a zlomil vůli i těch nejotrlejších armidenců.
Damin najednou zavyl jak zvíře. Vytřeštěně se zadíval na zbloudilý šíp, který jej přibil
k prknům kapitánské budky. Pak svěsil hlavu, zhroutil se a váha jeho těla šíp přelomila.
Bezvládně zůstal ležet na palubě.
"Padej pro ty prachy! Mizíme vocaď", zařval na něj Krochta. Grihnal opustil svůj bezpečný úkryt
a rozeběhl se po krví kluzké palubě, až její prkna zaduněla. Kryl se při tom za bortem nakloněné
lodi. V tom od pobřeží zasyčel šíp z těžké balisty, železným hrotem rozčísl prkna a zabořil se
Grihnalovi do boku. Grihnala náraz odhodil na palubu, kde jej zastihl další šíp z balisty. Ten jej
zranil na rameni. Zvedl se a doplazil k Cecilovi. Ten ležel na zádech a z otevřených úst mu
bublala a vytékala krev. Ta přýštila také z několika ran. Zraněný Grihnal, neohlížeje se na
mohutné šípy trčící z jeho těla, převalil se značnou námahou alkoholem čpící mrtvolu kouzelníka
na bok a rozvázal tornu, kterou měl Cecil na sobě. Tiše přitom kvílel, aby nemusel myslet na
bolest a beznaděj. Nahmatal vak se zlaťáky a trochu pookřál. Jako pravý dobrodruh. Připlazil se
zpátky. Šípy se mu tentokrát vyhnuly, ale přesto cítil, že mu s každou kapkou krve utíká z těla
život.
"Jsi zraněnej", řekl Krochta. Spíš než otázka to bylo konstatování.
Grihnal
přikývl.
"Dej ty prachy ke mně", řekl a vzal mu vak s cennostmi.
Griffin
mezitím stočil loď proti širému moři.
Krochta se odvážil a vystrčil hlavu nad ochranný bort. Zaklel.
Jedna z lodí, plujících
pod plnými plachtami k pobřeží náhle změnila směr a zamířila přímo k rozstřílenému a
zkrvavenému plavidlu s Nurnskými. Na palubě bylo vidět Armidenského čaroděje, kterak burcuje
vojáky a ukazuje na zbylé liscannorské družiníky.
"Aeth e dummbe!". Griffin
zanadával tak sprostě, jak mu to jen ušlechtilý elfí jazyk dovolil. Sáhl do záňadří a vytáhl amulet
na koženém řemínku. Kormidlo lodi pak nasměroval tak, by loď plula přímo k pobřeží. Jedině
tam teď byla záchrana. Ale bylo mu jasné, že se každý bude muset postarat sám o
sebe.
Krochta, stoje na přídi, zamumlal zaklínadlo a ujistil se, že vzácný prsten černé vodoměrky
je na svém místě. S jeho pomocí mohl chodit po mořské hladině. Zaklínadlo Krochtu
zneviditelnilo. Bylo to oblíbené Cecilovo kouzlo, které bylo používáno tak často, že se z něj stal
spíše pouhý pouťový trik. Ale teď to byla jediná možnost, jak přežít. Neviditelný Krochta vstoupil
na hladinu. Řemen brašny, naplněné zlatem po Guldurovi si upravil na rameni. Vykročil. Pro
ostatní už nemohl nic dělat.
Zatím Griffin stisknul amulet a v duchu pronesl prosbu
ke všem bohům, aby kouzlo fungovalo. Tak, jak to mnohokrát viděl u Cecila, i jeho tělo začalo
průsvitnět, až zmizelo docela. Neviditelný se vyhoupl na bok lodi a opatrně skočil do vln. Byl
dobrým plavcem. Voda, vířená a rozhrnovaná jeho tělem byla sice zřetelně vidět, ale nikdo
z nepřátelské lodi tomu nevěnoval pozornost. Salva šípů dopadla na hladinu daleko od
něj.
Šípy se mu vyhnuly skoro všechny. Grihnal spíše přepadl z paluby, než skočil.
Příď lodi s pronásledovateli řezala vodu opodál. Grihnal se nechtěl dostat pod kýl. Musel na
hladinu, nadechnout se. Pátrající oči Armidenských lučištníků uviděly bubliny, vystupující na
hladinu. Na palubě se rozlehl vzrušený křik. Grihnal se objevil jen na okamžik, aby doplnil
kyslík, ale to lučištníkům stačilo. Grihnal se nadechl, ale spolu s ním pod vodu se zasyčením
zajely i šípy. Grihnal se ponořil a voda mu naplnila prostřelené plíce…
Zatímco
Krochta kráčel po hladině rozvážnými kroky do dáli, příbojem plavala další neviditelná postava.
Griffin se statečně čvachtal k pobřeží, ačkoli jej brnění, meč a nasáklé šatstvo táhly ke dnu.
Nedaleko od břehu se neviditelný napůl brodil, napůl plaval na hladině, až se dostal na pevnou
zem, kde nebyli vojáci, jen skály, u kterých se nedalo přistát. Tam se vyškrabal na pobřeží, a ač
vyčerpán a se smysly zjitřenými prožitým krveprolitím, utíkal pryč od masakru, dokud nebyl dost
daleko, aby mohl ve volné stepi rozdělat ohýnek, usušit se, trochu odpočinout a pak zas prchat
a prchat. Jen pryč. Pro něj to byl konec.
***
Neúspěch
vyloďovací operace značně otupil hrot armidenského kopí, které heralionští Mistři vyslali na
východ. Psychologický účinek války se začal obracet proti nim. Za moře byly vyslány nové
dobrovolnické sbory spolu s několika Mistry. S jejich pomocí se podařilo prolomit obklíčení a
na dohled pevnosti Lotru svést vítěznou bitvu s vyčerpanými východňany. Armidenským se
otevřel volný průchod do vnitrozemí.
Před branami pobřežních měst, v nichž řádil
mor se však armidenská okupační armáda raději otočila a pronikla hlouběji do nitra země. V kraji
zvaném Gromske grby pak došlo k bitvě, ve které se armidenským postavila morem zdecimovaná
domácí armáda. Armidenští měli dlouho navrch, ale rychlá jízda jagušira Zir-Zanda, který v
kritické chvíli vpadl invazní armádě do týla posunula jazýčky vah do nerozhodné polohy. Obě
armády utrpěly velké ztráty. Oslabeni ztrátami a ve strachu před zavlečením epidemie do
vlastních řad se armidenští stáhli zpět do pevnosti Lotru. Bylo uzavřeno příměří. Mistři mohli být
spokojeni. Takto bylo možno vést válku takřka neomezeně dlouho.
Přežít sám masakr, řež, v jejíchž potocích krve zahynou všichni přátelé a členové výpravy je jistě
dáno dílem velikým štěstím, dílem válečnickým uměním, správným rozhodováním a odvahou.
Zůstat sám, když ostatní už nejsou, je ale také velmi těžké. Je to jako kdybys měl odpovědnost
za všechny ty padlé. Jako kdybys měl převzít jejich sílu, moudrost a zkušenost. Jako kdybys měl
vykonat činy, které oni už nestihnou a stejně dobře a jakoby tě oni, ze zásvětí, či kam se snad
odebrali, pozorovali a hodnotili tvé činy. Je to nemilá věc, zůstat sám, poslední pohrobek,
poslední pamětník prokletého Armidenu.
Už celý měsíc od svého příchodu čekal Krochta, zda se ještě někdo z pouti po
Armidenu vrátí domů. Během té doby nevycházel. Staral se o nemocného syna Gerlloda, který,
zachvácen těžkou nemocí přežil snad jen díky přímluvám pralesních démonů z pirátských
ostrovů, u nichž měl od minulého roku liscannorský čaroděj nesplacený dluh. Celý ten čas byl
Krochta doma. Většinu času spal či jakoby v mrákotách seděl či stál u okna a hleděl k východu.
Nepil, jeho mysl byla jasná, ale přesto nebyl schopen soustředit se na cokoliv. Jediným vytržením,
ujištěním o životě a jeho smyslu byli pro něj žena Attrien a synové Allen a Gerllod. Měsíc čekal
na návrat. Nechtěl zůstat sám.
A pak se na cestě od východu objevila postava. Byl to Griffin Linfalas, s rukama odřenýma
námezdnou prací, kterou si vydělával na cestu domů. Šel většinou pěšky, spával v příkopech i ve
chlévech, živobytí si obstarával všelijak. Prošel kraje, o nichž v Liscannoru nikdy ani neslyšeli,
viděl lidi, kteří se Gwendarroňanům jen málo podobali. Vyhnul se lapkům, lovcům lidí,
škorpiónům i morovým barákům. A vrátil se zpět. Odraný, bez měďáku v kapse, osmahlý
sluncem a zaprášený prachem nekonečné cesty. Na návsi si s Krochtou pohlédli do očí a podali
si ruce. Slov nebylo zapotřebí. Žádný z nich už nebyl sám.
Toho dne vepsal Krochta Moskyt do stránek obecní kroniky:
Vrátil jsem se z Armidenu. Nevrátil jsem se sám. Tak tomu obvykle bývá. Vrátili jsme se dva!
Ano, pouze já a Griffin Linfalas jsme přežili prokletý Armiden. Nevím jestli se mám radovat ze
života, nevím jestli se mám smát a křičet radostí, že jsem přežil, nevím zda se mám naopak zmítat
žalem, či zda mám plakat a truchlit pro mrtvé kamarády. Nevím nic. Jsem pouze šťasten, že jsem
opět doma u ženy a dětí, že mohu spát ve svém domě a že jsem v Gwendarronu...
a o něco níže připojil bolestný seznam:
Poslední zpráva z Armidenu 1043 tedy
zní:
Lynhaard z Rugornu, kroll - nezvěstný, pravděpodobně mrtev
Erwill z Ruindoru, člověk - padl
Cecil Neviditelný, člověk - padl
Ignolas Důvěřivý, elf - padl
Pethůnie Dlouhoprstíková, hobitka - padla
Guldur Ludrugsson, barbar - padl
Raglin Nalezenec, člověk - padl
Grihnal, člověk - padl
Damin, trpaslík
- padl
Iš Svrabimor, člověk - padl
Lasička, hobit a zrádce -
nezvěstný
Griffin Linfalas, elf - přežil
Krochta Moskyt, člověk -
přežil
Krochta moskyt z Bažiny, pátý starosta
Liscannorský
28.4.1043
Nazítří, když si oba rozdělili těch
něco peněz, které Krochta na lodi vzal od Grihnala, než umřel. Mnoho toho nebylo, něco po
Guldurovi, který si spoustu peněz táhl s sebou na výpravu, něco od vojáků, které zabili v jižním
Armidenu.
"Griffine", řekl později Krochta. "Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale zůstali jsme jediný dva
pořádný družiníci. To, že všichni ostatní umřeli, není ale důvod to zabalit. Nezabalili to žádní
z těch, co tu byli před náma. Ani po první výpravě do souostroví Erkracht, odkud se taky vrátili
jen dva z těch, co vyráželi, ani po atentátu v Mondragonu, kdy pomřeli vlastně všichni. Musíme
to táhnout dál, máme za to zodpovědnost. Tradice Nurnské družiny nesmí padnout. Je ti to
jasný?"
"Jo, jasně, to máš pravdu, Krochto", přikývl hraničář vážně, jako že si to všechno uvědomuje.
"A můžu s tebou jít za Kallestem?", zeptal se naivně.
Krochta se
zarazil.
"Já vim, že jsi za ním do pevnosti chodil ty a Lynhaard, ale když je teď kroll
mrtvej…", rozkládal Griffin rukama.
Krochta nevěřil vlastnímu sluchu. Na co se ho
ten nekňuba ptá? Vždyť zůstali sami dva, poslední členové družiny, měli by to být ti nejlepší. A
ten moula neví, musí se ho ptát, jestli si s ním může jít pro odměnu. Tak to ne. Takovéhle
nekňubáctví nemůže zůstat nepotrestáno. A řekl: "Víš, Griffine, já to zvládnu sám". A všechny
peníze, které od Kallesteho dostal za informace o Armidenu si ponechal.
O další měsíc později byl na Liscannorském hřbitově za účasti všech Liscannořanů odhalen
obelisk z černého kamene na paměť padlých ve válce na východě. Od dveří márnice tomu se
značnou nevraživostí přihlížel i obecní hrobník, mladý Eriadann Rugornský. Nakopal hroby do
foroty a teď do nich neměl koho šoupnout.
Tou dobou již do Liscannoru přicházeli potulní dobrodruzi, kteří se doslechli, že Nurnská
družina přijímá nové členy. Život šel
dál...
Dovětek
Praporce se třepetaly ve větru a vydávaly pleskavý zvuk. Zdálo se, že vlny útočníků konečně
začínaly ochabovat. Černé pásy ožehlého písku a na nich se válející ohořelé či šípy probodané
mrtvoly ´nevěřících psů´ hustě křižovaly pláž. Boj, který se na dvou místech přenesl za první
dunu pomalu uhasl poté, co tam byly přemístěny posily. Roztřepené a potrhané prapory
s hvězdami nevěřících psů klesaly jeden po druhém. Poslední lodě ještě přistávaly a vyvrhovaly
náklady válečníků. Jedna z nich přistávala přímo před stanem velitelovým Z její paluby skočil do
mělkých vln obr. Na sobě měl nedbale zapnutou drátěnou košili a máchal obouručním mečem
jako párátkem. "Svatá válka"!, zakřičel silně. "Za Armiden! Jmenuju se Lynhaard". Brodil se
příbojovou vlnou ke břehu. Tab-bar na něj upozornil osádku balisty.
Píseň rozvášněnejch álfheimovců
Klabzej Myšilov
Pokojně si rabujem
buch, buch, vylupujem sklepy
civilisty mordujem
pro myšlénky velkolepý
Co to slyšim, co to je
buch, buch, vojáci nás mlátí
proč nás nutí do boje
tohle se jim nevyplatí
buch
Burácí píseň rozvášněnejch álfheimovců
smrdí tu plíseň panskejch pochopů
žili jsme v hnízdech nuzáků a bezdomovců
to, co jste zaseli, dnes vážem do snopů
A naše krev jak vlčí máky rudá
vodráží sílu i spravedlivej vztek
a teď si, páni, vyberte lichá nebo sudá
jednoho podřežem, druhej jde na špalek
Přitáhli jsme po čuchu
buch, buch, přes doly a vršky
abysme všem v přepychu
rozkopali tlustý držky
Nedáme si pošlapat
buch, buch, svatosvatý právo
tak nás nechte rabovat
nebo zaplatíte vlastní hlavou
buch
Pane Vrána...
Pane Vrána...
Dnes se mi dostal do rukou Váš list "Hanba, fuj" a protože se jeho obsah týká těch, kteří
si dovolili kritizovat sedmého starostu liscannorského, týká se i mé osoby a proto Vám hned za
sebe odpovím.
Jestli jste si náhodou toho nepovšimnul, tak Vám musím zdůraznit, že kritika Darlena
Moorheda se týkala pouze jeho starostovské funkce. Jako družiníka jej nikdo nekritizoval. Píšete,
že Vám několikrát zachránil život. Nezlobte se na mě, ale to se na našich výpravách stává skoro
den co den, že někdo tím, že stojí tam kde stojí, někomu zachraňuje život. Kdyby to tak nebylo,
tak tady nikdo dávno nejsme. Přesto je od Vás hezké, že se dokážete zastat přítele. Naneštěstí se
ho zastáváte naprosto nekriticky a zřejmě si ani v koutku své duše nepřipouštíte, že by na té Vámi
tolik zavrhované kritice mohlo býti také něco pravdivého.
Proti Darlenovi nemám osobně vůbec nic a jako družiníka si jej velmi vážím (přestože
mám poslední dobou lehce pocit, že začíná trochu "sarimovatět"). Ale o tom jsem psát nechtěl,
dobrá věc se totiž chválí sama a není potřeba se o ní zmiňovat. O čem jsem se však zmiňovat
chtěl je právě to nešťastné starostování a vůbec jakkékoliv rozhodování pana sedmého starosty.
A také jsem se o tom zmíňil. Jestli jste toto nepochopil, tak Vám ve stručnosti své výhrady za
kterými se stojím zopakuji.
Úřad starosty Liscannoru musí vykonávat někdo, kdo je schopen především správně a
rychle rozhodovat a to pan Moorhed zatím zcela prokazatelně nebyl (nevím co obnáší funkce
předáka ve Vranigostu a je mi do toho prd) a o příkladech jeho neschopnosti toho bylo napsáno
dost, aniž by to někdo, včetně samotného starosty, vyvrátil. Stačí si nalistovat. Za všechno, ale
vypovídá Darlenův rozhovor v Lyškánoře č.35. Musím se Vám pane Vrána k něčemu přiznat.
Když jsme ten rozhovor s Klabzejem připravovali, řekli jsme si, že budeme klást otázky takové
a tak, aby měl starosta možnost na ně vždy odpovědět tak, aby mohl získat zpět pošramocenou
pověst a ukázal se jako moudrý muž. To co jsme se však z rozhovoru dozvěděli přesahuje
všechno. Pan starosta (zástupce královské moci!) tvrdí, že možná časem přijde na to, že v čele
našeho státu moudrý muž, ale jinak o něm nemá vysoké mínění. Nebo další perla. Nurnská
družina se prý neliší od Moorhedova bratrstva a náš pan starosta v ní pokračuje ve stejném životě
na jaký si navykl v mládí. V čem pokračuje, ptám se? V kariéře pasáka, zloděje a vraha! Co si
mám myslet o starostovi, který si klidně nahlas řekne, že nebude rozhodovat pevně, jasně a rázně.
A těch příkladů by se na na těch necelých čtyřech stránkách našlo mnohem více. Ještě, že máme
ta pevná přátelství.
A ještě jedno si neodpustím k Vašemu "Hanbafuj". Na konci píšete něco o lidech a
nějakých pogromech. Nepíšete jakých, protože je pohodlnější napsat pár teček. Prostě jen tak
hodit do vzduchu jakousi informaci, bez konkétního vysvětlení. Pokud se nepletu, tak na území
Gwendarronu Vás nikdo nešikanuje, tak si laskavě nestěžujte, aby jsme v družině neměli další
plačku a ufňukánka! Také si uvědomte, že ač v závěru nadáváte lidem, tak hned na začátku pro
změnu Vy urážíte barbary. Ale to je opravdu jen šťouralství z mé strany.
S pozdravem
Yall Reblled