Lyškánora 34
* Motta tohoto čísla * Takže popořádku * Tklivý
příběh osamělého chlapce * Darlenův životní příběh * Stanovisko řídícího liscannorské školy *
Stížnost na pana Lambarda, manžela Wulpin Zivrilové * Starostenská kniha * Liscannorské
obecní a majetkoprávní zákony * Novinky liscannorské * Otevření obchodu s tovarem rozličným
* Pod čarou *
Traven 1053
Motta tohoto čísla
„...To já pudu na záchod. Ale s Alwynnem..."
Wulpin Zivrilová
„...Musíme zjistit, kde je ten údelí..."
Melchizedech
„...Já vodrodim a hned zase pojedu..."
Wulpin Zivrilová
Takže popořádku
Darlen Moorhed
Takže popořádku budu
vyjasňovat některá nedorozumění.
Proč nebyla moje odpověď na Getdův výmysl
v minulé Lyškánoře?
Protože jsem neměl možnost Getdovi svůj životopis předat
před vydáním obecního občasníku. Svou poněkud delší odpověď jsem začal psát, stejně jako
novinky, krátce po přečtení 32. čísla ve chvilkách odpočinku mezi učením se na mistrovskou
zkoušku v Nurnu, pro mě tolik důležitou. Když jsem dopsal, Getd byl neznámo kde a mně ležely
kusy pergamenu na stole. Když jsem se vrátil z přestupu, Getd byl již doma a všichni měli
Lyškánoru přečtenou a já ji dostal až jako poslední. Getd se mne mohl zeptat v zájmu objektivity
občasníku, kterou má jistě na zřeteli, zdali mám odpověď napsanou. Zvláště potom, co dostal od
Myšilova aYalla články, ve kterých píší, že se o nařčení vůbec nezajímám. I moje
chyba.
Co se týče Moorhedova bratrstva a jaké postavení v něm
zaujímám...
Již neexistuje Moorhedovo bratrstvo, zmizelo spolu s Nargelem
Moorhedem, hlavou onoho spolku. Neexistuje již hodnou řádku let. Převzal jsem jméno bratrstva
a přijal je za vlastní, aby nebyla zapomenuta dávná přátelství a skutky, které byly vykonány. V
Moorhedovu bratrstvu nebylo pevných postů, byl jen vůdce Nargel, několik zkušených
dobrodruhů a ostatní, ke kterým jsem patřil já.
Roste Jantern, roste,
vzácné poklady plodí...
Převzácná semena jsme přivezli ze Země karwellské. Ale
plody nevydrží dlouho, je nutno je rychle zpracovat do lektvarů či je šťávy zbavit, a tu uchovat.
Jak se stalo. Podle pana Joachalena mají léčivou moc a proto šťávu z plodů uložil jsem u pana
Rhandira, obecního učitele, jenž zůstává po celý rok ve vesnici a neopouští ji na předlouhé
výpravy do širého světa. Víte snad o někom lepším, u koho by plody měly dlít, než u pana
Rhandira? Je to muž vzdělaný a uvážlivě použije léku. Na mdloby je vědro studené
vody.
Jantern nepovažuji za majetek obce, jak mylně tvrdí Myšilov. Plody dostali
ti, kteří pro ně měli použití. Čekáním na vůdce příští výpravy, který by plody rozdělil, by ony
objekty zájmu nemusely přežít. A dražba? Nechtěl jsem ovoce tak vzácné poměřovat zlatem. A
zvláště z první úrody. Při rozdělování byla družina z Karwellu celá, všichni ještě žili, kdo chtěl,
mohl si vzít plod a lektvar z něj vytvořit po dohodě s alchymistou.
Rok je dlouhá
doba. Příště bude dražba patrně nutná.
Maja, družka
Burbbagova...
Nejdříve k vyjasnění toho, jak se to opravdu seběhlo. Nabyl jsem
dojmu, že Maja není v obci příliš oblíbená a po smrti Burbbaga by nemusela mít lehký život.
Proto jsem jí nabídl, že jí zařídím návrat do její domoviny. Odmítla, což bylo pochopitelné. Druhý
návrh, že zjistím, zda by ji nepřijal Burbunův děd Šak, také odmítla. Nabízel jsem odstupné ve
výši třech tisíců za malý dřevěný srub. Až později jsem seznal, že dům má mnohonásobně větší
podzemní část, a proto částka povýšila na pět tisíc.
Měl jsem dost času na
přemýšlení. Vystěhování Maji byla hloupost, stejně jako některá slova, která jsem značně
horkokrevně vyřkl. Za svůj neuvážený čin a slova se omlouvám.
Maje se z
vesnice nechce a Burbun má nárok na dům svého otce, proto bych chtěl učinit Maje následující
návrh. Bude-li chtít, může se nastěhovat zpět do domu, kde až doposud žila. Dům vybavím
scházejícím nábytkem a nabízím odstupné za způsobené nesnáze ve výši tisíc zlatých. Vše ze
svých peněz. Prvotní odstupné, pět tisíc zlatých, je nutno vrátit, neboť se jedná o obecní peníze.
V případě souhlasu se samozřejmě ruší část liscannorských novinek o prodeji tohoto
domu.
Závěrem...
Ze svého postu starosty obce
Liscannor odstoupit nehodlám. Chybu, kterou jsem udělal, hodlám napravit. Pro obec jsem
neudělal nic, co by bylo vidět. Jen se snažím dát dohromady starostenskou knihu a pořídit nákres
okolí Liscannoru. Zasvěcení vědí, že to není jen tak jednoduchá práce.
Tklivý příběh osamělého chlapce
Yall Reblled z Hedu
Stíny se pomalu rozestupovaly a obrysy postav začaly nabývat konkrétněnjší podobu. Stále
však bylo všechno zahaleno oblakem mlhy. Bylo slyšet řev, sténání a nesrozumitelné výkřiky. Pak
vše náhle ustalo a byla tma...
Malý Eonn se neklidně převalil. Ten sen jej
pronásledoval již strašně dlouho. Nevěděl přesně čeho se týká. To co se mu vracelo noc a noc se
kdysi dávno skutečně odehrálo. To bylo tehdy když Eonn ještě pil mateřské mléko. Všechny
vzpomínky na ten den byly nejasné a nekonkrétní. Marně si někdy lámal hlavu jestli to tehdy byla
skutečnost nebo jen představa. Bál se na to zeptat. Jednou to zkusil, ale dostal naloženo potěhem.
Bití se bál. Ale musel na to myslet stále. Také si pamatoval na časté hádky mezi jakýmsi
brunátným mužem malého vzrůstu, které vedl večer co večer s jeho macechou Wulpin. Uf, šla
z něj hrůza. Ten muž jednoho dne zmizel a již se nevrátil. A pak po nějakém čase se k nim
nastěhoval Lambard. Macecha mu nakázala, aby mu říkal tatínku. Lambard byl jiný než ten malý
vzteklý muž. Někdo by možná řekl, že Lambard byl dar od bohů. Potíž byla v tom, že ne vždy
takový dar prostí lidé ocení. K Eonnovi se choval pěkně. Vyprávěl mu pohádky, pral mu šaty a
stlal postel. Přesto však z něj měl Eonn hrůzu. Často jej totiž viděl, kterak celý od krve stahuje
z kůže nějaké ulovené zvíře. Srnu, koloucha, zajíce. Eonn měl zvířata moc rád a pohled na jejich
mrtvá těla páraná nožem v něm vyvolával panický strach a nutkání zvracet...
Nechtěl
znovu usnout. Bál se, že se ten sen vrátí. Nevěděl kolik je hodin, ale do svítání
bylo ještě brzy. Byl sám v podkrovní místnosti. Všude kolem na stěnách byly kůže zvířat, které
ulovil jeho nový otec Lambard. Eonn se nemohl zbavit pocitu, že ty kůže jsou živé a že spolu
mluví. Brrr, mluvící kůže. Pokrývka přetažená přes hlavu mu mnoho klidu nedodala. Nakonec
zpocený vstal a s očima otevřenýma hrůzou se vydal ke dveřím. Přikrývku pevně držel v náručí.
Otevřel dveře a poslouchal. Všude bylo ticho. Pomalu sestupoval po dřevěném schodišti do
přízemí. Pečlivě se vyhnul sedmému schodu, neboť věděl že vrže. Pak se opět zastavil a dlouze
naslouchal. Z dolní místnosti bylo i přes zavřené dveře slyšet chrápání jeho macechy Wulpin,
která tvrdě vyspávala hojné požívání kuzgusu, primitivního alkoholického nápoje. Vedle ní spal
poctivým a zdravým spánkem Lambard. Spolu s nimi tam spal i několikaměsíční kojenec.
Eonnova nevlastní sestra, které se občas v Liscannoru s trochou ironie přezdívalo "Dcera lovce
medvědů". Naštěstí i on spal. Eonn si dodal odvahy a pomalu otevřel venkovní dveře, zatajil dech
a znovu je zavřel. Nezaskřípaly. Oddychl si a vydal se za dům, kde byla stáj. Uvnitř byl Eonnův
němý kamarád, osel Rutger. Eonn vlezl dovnitř. Sporé měsíční světlo dopadlo na udusanou zem.
Na slámě ležel starý osel. Okamžitě Eonna poznal. Radostně hýkl a v pohledu jeho smutného oka
se zalesklo. "Tsss, tiše Rutgere, tiše". Osel vstal a olízl Eonnovi tvář. Ten jej na oplátku podrbal
a řekl mu několik lichotivých slov. Pak si ustlal na slámě a konečně usnul posilňujícím
spánkem...
Ráno. "Vstávej Eonne, maminka tě hledá. Musíš jít do školy",
Lambard zahýbal spícím chlapcem. Eonn se posadil, vymetl si slámu z vlasů, zívl a pak se od
Lambarda odtáhl. Lovcův příchod z nelibostí zaregistroval i starý Rutger. Lambard byl příliš
dokonalý než aby si toho povšiml. Eonn si protřel oči, zbalil si deku a poslušně šel za
Lambardem. "Jak to, že si zase chrápal u toho blbýho vosla?!", uvítala jej "maminka" Wulpin.
Eonn mlčel. "Mám se tě ptát stokrát, nebo co?!", Wulpin zvýšila hlas. Eonn začal natahovat
moldánky. "Dělám ti něco, spratku. Mám tě fakt seřezat, abys měl proč řvát...". "Počkej miláčku,
někde jsem slyšel, že někdy se na děti musí pokojnou cestou. Dát jim příklad a tak", vložil se do
řeči dobrý Lambard. "Tebe sem se na nic neptala! Běž si lovit!", okřikla jej Wulpin a pokračovala
směrem k Eonnovi: "Tak co! Proč si spal v tý stáji u toho pitomýho zablešenýho vosla?!". "...já,
já... nevim", zajíkal se malý Eonn. "Tak já ti něco povim. Eště jednou tam budeš chrápat, tak ti
zpřerážim hnáty a toho vosla podřežu!", Wulpin stále nemohla Rutgerovi zapomenout to, že v
manželském loži spal její bývalý manžel Zivril raději s oslem, než s ní. Její vztah k Eonnovi byl
složitější. V pralese u divokého lidožřavého kmene platily jiné zákonitosti. Slabé děti se zabíjely,
neboť ne vždy byl dostatek jídla, aby se všechny uživily. Zákony přírody byly neúprosné. Na
nějaké lítosti nebyl čas, kmen musel přežít. Pak přišli Nurnští a divoška Wulpin se k nim přidala.
Přestože to nebyli žádní beránci ani vykladači dobrých mravů, je třeba říci, že civilizace se na
nich určitým způsobem podepsala. Wulpin se tak naučila, že nemusí všechno jíst syrové, že
existují takové věci jako je občasná koupel a tělo se halí do něčeho jako jsou šaty. Wulpin vše
nové dychtivě hltala. Dokonce se naučila alespoň trochu psát a číst. S nadšením zjistila že za tu
nejpřirozenější věc, kterou po ní v pralese mohl kdykoliv požadovat jenom trochu silnější samec,
se dají požadovat peníze. Odtud pocházelo oněch dnes již legendárních třista zlatých. A tak
poznala trpaslíka Zivrila. V té době se již přirozeně pohybovala v šatech, tvořila souvětí, věděla
kolik co stojí a byla schopná spát pod pevnou střechou v domě z kamene. Byla to bouřlivá léta.
I zatoužila po založení rodiny. Zivril nakonec souhlasil. Oba spolu uzavřeli téměř tajný sňatek
a nastěhovali se do společného domu. Z nějakého důvodu však Zivril odmítal plnit základní
manželské povinnosti, což pro horkokrevnou divošku bylo zjištění dosti šokující. Wulpin toužila
po dítěti. Po tom malém tvorečkovi, který se dá tahat za vlasy aby následně nádherně pištěl.
Zákon přírody se v ní probudil naplno. Všechny ostatní ženy v Liscannoru vesměs děti měly.
Wulpin sice nechápala, proč se o ně tolik starají, chovají je na klíně, kupují jim roztodivné hračky
a vůbec kolem nich poskakují, jako by snad takový tvor byl všechno na světě. Z pralesního života
však dobře věděla, že dítě znamená zachování rodu a pokračování života. Téměř každý den se
hádala se Zivrilem a stále více nenáviděla osla Rutgera, který mu byl očividně milejší nežli ona.
Zivril nakonec kapituloval. Ne snad, že by vyhodil Rutgera z postele a začal se věnovat
manželským povinnostem. Ne, tak hluboko ten hrdý trpaslík opravdu neklesl. Na jedné výpravě
se však zmocnil dítěte cizího. Pravda, předtím kvůli tomu musel odpravit jeho rodiče a dokonce
údajně dlouho váhal zdali nemá tomu mrňousovi raději rozšlápnout hlavu, ale na nátlak Wulpin
ho nakonec raději unesl, aby měl doma klid. Tak se dostal malý Eonnek do Liscannoru. Věčně
nabručený Zivril k němu však paradoxně postupně získal mnohem větší vztah nežli Wulpin. Ke
konci by se tento vztah dal nazvat i láskou. Wulpin se zpočátku o Eonna i starala, ale dlouho jí
to nevydrželo. Chtěla své vlastní dítě. Dítě, které bude nosit ve svém lůně a které skutečně porodí.
Nakonec Zivril svolil i ke zdílení společného lože a k plnění manželských povinností. Pak však
zasáhl osud a Wulpin zůstala sama. Zivril již potomka zplodit nestačil a padl v boji. Wulpin
osaměla. Zbyl jí pouze nemilovaný a nevlastní Eonn a osel Rutger, ke kterému měla vztah ještě
horší. Když jí díky neopatrnému pití podezřelých magických sajrajtů ještě narostl místo ruky
pařát, zbyl jí na celém širém světě jen ten kuzgus. Na ubohého Eonna neměla čas, když nebyla
opilá, tak byla na výpravě s dalšímu nurnskými kumpány z Liscannoru. Po tu dobu dávala Eonna
k vdově Chinské. Postupem času se malý Eonn nesmírně těšil na tyto týdny, kdy byla jeho
macecha pryč z vesnice a on bydlel u Chinských. Děsil se dní, kdy bude muset být neustále ve
střehu a dávat pozor na to, aby neprovedl něco co se nebude jeho náladové maceše líbit. To byl
ještě malý a spoustu věcí nechápal. Těch spoustu věcí nechápal ani dnes, kdy již chodil do
liscannorské obecní školy. Když si Wulpin přivedla do domu poloboha Lambarda, mohl by si
kdekdo myslet, že se Eonnův život zlepší. Nezlepšil. Lambard Wulpin naprosto nekriticky
zbožňoval (konec konců vzít si za manželku divošku s pařátem asi opravdu vyžaduje pořádnou
porci lásky, když neuvažujeme o úchylce) a ve své dokonalosti naprosto Eonna přehlížel. S dětmi
to Lambard neuměl. Wulpin se s ním narodilo vlastní dítě a Eonn na tom byl ještě hůře než
předtím. Vzhledem k tomu, že Lambard na výpravy nechodil, neboť mu všichni ostatní "byli
volní", nedávala ho již Wulpin k Chinským. Zbyl mu doma jen jediný přítel, stařičký osel Rutger.
Ten Eonnovi opácel stejnou mincí. Přitom byl Eonn přemýšlivý a hodný chlapec, který se zajímal
o všechno možné. Byl však velice drobný, neboť jeho praví biologičtí rodiče patřili k národu tzv.
trpasličích trpaslíků...
"...zbal se a táhni teďka do tý pitomý školy a běda ti jestli
se budeš cestou zpátky někde trajdat!", křičela Wulpin dále na ubrečeného Eonna. Tomu se
částečně ulevilo, neboť věděl, že kázání a nadávání je u konce. S kručícím žaludkem se rychle
otočil a pádil k obecní škole...
"Eonne, Eonne. Chlapče nezdárný. Už jsi tady měl
být před hodnou chvílí. Co s tebe bude? K výuce se musíš dostavovat včas", pokáral zrudlého
Eonna řídící Rhandir. "Pro...promiňte, už... už se to víckrát nestane", vykoktal ze sebe rozpačitě
Eonn a posadil se do lavice. Rhandir si jen povzdechl. Měl toho malého zrzavého chlapce docela
rád. Jenom kdyby nebyl tak nesoustředěný a roztržitý. Rhandir sice dobře tušil, že to nemá doma
Eonn jednoduché, Liscannor byla příliš malá vesnice na to, aby se v ní hned všechno nerozneslo,
ale jak mohl vědět o Eonnových bezesných nocích, o jeho strachu z věčně zakrváceného
Lambarda a o častých změnách nálady opilé macechy. To Rhandir zdaleka tušit
nemohl...
Liscannorskou jednotřídku společně s Eonnem navštěvovaly tento
rok už jen dvě dívky. Obě byly starší nežli on. Jmenovaly se Nilien a Naria. Obě se chovaly
přesně tak, jak se malé slečny většinou chovají. Věčně se něčemu smály, stále si něco špitaly,
občas se pohádaly a den dva spolu nemluvily, aby se následně opět udobřily. Eonn měl často
pocit, že se smějí právě jemu, což nebyla sice většinou pravda, ale Eonn před nimi měl jistý
ostych. Obě dvě si s ním chtěly občas hrát, ale většinou v těch jejich hrách musel představovat
mrně, o které se ty dvě pak jako staraly. To ho příliš nebavilo. Ještě před rokem s ním do školy
chodil Gory Chinský, kterého měl rád. Gory nikdy nedopustil, aby si z něj někdo utahoval. Často
mu také přinesl koláč nebo buchtu, když mu macecha nedala najíst. Ať už z trestu nebo prostě
proto, že na to zapoměla. S ostatními dětmi ve vesnici si příliš nerozuměl. Kluci byli jednak o
dost starší a až příliš často se chtěli vyrovnat svým otcům, o které tak záhy přicházeli. Eonn byl
raději samotář. Rád chodil sám do lesa a celé hodiny v něm pozoroval život ve všech formách.
Domů si často nosil všelijakou havěť, brouky počínaje a žábami a vypadlými ptáčaty konče.
Jednou si domů přinesl i malého zajíčka. Jaký však pro něj byl šok, když mu Lambard s jeho
věčně optimistickým úsměvem zdělil, že mu na něm ukáže, jak se stahuje zvěř. Lambard
absolutně nechápal, proč tenkrát Eonn utekl i se zajícem zpět do lesa, kde se plačky zhroutil.
Spousta jeho domácích mazlíčků také skončila ve stále hladovém žaludku jeho
macechy...
Řídící Rhandir začal s výukou psaní. Věděl, že psaní a počty je
nejlepší vyučovat hned z rána, když jsou děti ještě čerstvé. Výuka pak většinou pokračovala
výkladovými předměty a končila přírodozpytem nebo tělopružbou, tedy předměty, která se
vesměs dala provozovat na čerstvém vzduchu. Eonn se s psaním z počátku dosti mořil. Ruce měl
celé upatlané od inkoustu, brk měl celý rozkousaný a hojně kaněk pokrývalo list pergamenu.
Písmenka mu skákala po celém papíře. Rhandir mu nakonec papír a brk raději odebral a dal mu
břidlicovou tabulku a olůvko. Eonn seděl v první lavici, holky za ním a potichu si štěbetaly.
"Včera večer sem viděla Lambarda v rybníku, heč. Ten má ale svaly!", zdělila Nilien Narije. "Hm,
Lambard je úžasně krásnej, vůbec nechápu, jak může žít s takovou divnou ženskou, co furt nasává
a chodí s chlapama za kořistí. Co se mu na ní líbí?", odtušila Naria. "Já bych si Lambarda vzala
hned, kdybych byla starší", pokračovala Nilien. "Ne, já bych si ho vzala! Taky sem slyšela, že ta,
no... Wulpin si taky vydělávala jako ta..., no... však víš", tiše se začala smát Naria. "Chi, chi, chi.
Já to taky slyšela. A pamatuješ si jak furt nosila tu rukavici, víš proč?". "Nééé, proč?". "Protože
místo ruky...". "Holky, budete zticha! Už to máte?", ozval se Rhandir a přišel až k nim. "Ano,
prosím", zazněla dvouhlasná odpověd. Rhandir pokýval hlavou. Věděl, že obě mluví pravdu.
Psaní nedělalo potíže ani jedné z nich. Zvláště Naria vynikala v krasopisu, jedno písmenko jako
druhé a ještě s kudrlinkami. Teď jí však písmenka nezajímala. "Co? Místo ruky, co?", otočila se
k Nilien. "...měla pařát!". "Kecáš, to neni pravda. To nejde!", vyjeveně vyjekla Naria. "To teda
nekecám! Měla a měla. Říkala mi to Eleanor a ta ví všechno". "Eleanor je blbá. Teďka se s ní
nekamarádim". "Blbá možná je, ale ví všechno. A Wulpin ten pařát měla!". Eleanor byla napůl
krollka a napůl kudůčka, známá svým otřesným školním prospěchem a bývala neoficiální vůdkyní
party liscannorských dětí. Školu již loni opustila. "Jo aha, a proč už ho nemá teďka?". "No,
protože ji Lambard vysvobodil ze zakletí. Dal jí pusu abys věděla!". "Lambard je krásnej. Hele
myslíš, že by mi taky dal pusu?", zčervenala Naria. "Nééé, dyť nejsi jeho žena. To je jasný. Ty
seš teda naivní", odsekla jí Nilien. "Nech si to, nebo to řeknu bráchům a ty tě zbijou!", opáčila
jí na to lehce rozmazlená Naria. "Tsss, epi, epi, epičky. A já to řeknu tátovi, heč!", vytáhla
poslední trumf Nilien. Naria, stejně jako většina liscannorských dětí, otce již neměla a tak jen s
námahou hledala protiargument. "Jo, a já to povim starostovi a ten tě nechá zavřít!", vypadlo z
ní nakonec. "To se teda bojim. Šla sem tuhle tátovi pro pivo k Hrochovi a zrovna se tam tomu
tvýmu starostovi všichni smáli. A dokonce říkali, že si sám neutře ani pr..., ...zadek", vyprskla
smíchy Nilien. Narie to také zacukalo na tváři, ale nemohla se přeci tak snadno vzdát. "Hm, a já
budu teďka zase mluvit s Eleanor a s tebou ne, tak!", Naria se odvrátila od Nilien a nakrabatila
svoji hezkou tvářičku. "Tak ať! Eleanor ale už je stará a stejně se kamarádí jenom s klukama. A
taky jí řeknu, že si vo ní říkala, že je blbá", ušklíbla se Nilien, premiantka třídy. "Ty si to říkala
taky!". "Ale ty první". "Ne, ne!". "Jo, jo!". "Ne, ne!". Hádka trvala ještě nějakou chvíli, než ji
ukončil Rhandir. Každou žačku posadil na druhý konec místnosti a byl pokoj...
Celý rozhovor dvou malých slečen, však vyslechl i chudák malý Eonn, který se stále trápil
s psaním. Na ten macešin pařát si pamatoval. Zatímco venku jej pečlivě zakrývala, doma jej
klidně nosila odhalený. Fuj! Eonn se toho pařátu bál ještě více než řemene. Z dalších narážek toho
moc nepochopil. V hlavě měl z toho pouze zmatek. Již dávno se mu doneslo, že je nevlastní a
často tedy přemýšlel, kdo je jeho pravá maminka a tatínek. Něco samozřejmě zaslechl, ale nemohl
uvěřit tomu, že jsou mrtví. Že je již nikdy nespatří. Vrátit se jednou tak domů, k někomu kdo jej
bude mít rád a bude ho mít za vlastního. V Liscannoru byl vždy raději u cizích než doma. Záviděl
ostatním dětem, které měly své rodiče. Jak rád chodil na návštěvy k ostatním dětem a hrál si z
jejich hračkami. A jak se pak děsil návratu k maceše a Lambardovi...
Výuka
ten den končila malováním. Tento předmět neučil řídící Rhandir, ale učitel Getd z Ruindoru. Činil
tak dobrovolně a bez nároku na honorář. Byl to vysloužilý kouzelník a kreslíř samouk. Žil
poklidným staromládeneckým životem a většinou se věnoval spisování všeho možného a
malování všeho možného. Dříve byl znám jako hýřil a pravidelný návštěvník nurnského
nevěstince Červená sedma. Nechal tam většinu svého jmění. "Ták děti, ehm. Dneska budeme
malovat třeba..., ale dyť je to jedno..., třeba ňáký zvíře. Ano, ehm, každý namaluje ňáký zvíře.
Tady máte papíry", pan učitel Getd vstal a jal se podávat třem žákům pergameny na malování.
Stala se mu však drobná nehoda. Ačkoliv bylo již téměř pravé poledne, vstával samozřejmě na
poslední chvíli. Celý rozespalý popadl doma jiné pergameny, než ty čisté určené na malování,
totiž pergameny se svými kresbami, které tvořil po nocích. Byly to samé hanbaté obrázky
nezahalených slečen. "Ták tady to máš, tady to máš ty..., co?! Votočte se, fuj..., kdo mi to sem
podstrčil?!", zděsil se Getd, když si uvědomil co dětem rozdává. Nilien s Nariou vyprskly smíchy.
Eonn si ta povedená dílka zvědavě prohlížel. "Čemu se smějete?!", Getd horečně všechno sbíral
zpátky a hledal čisté pergameny. Naria s Nilien po sobě začaly mrkat a gestikulovat. Předchozí
hádka byla zapomenuta. Ten den si jistě budou mít o čem vyprávět a nejenom mezi sebou.
Nakonec se trojice dětí přece jen pustila do malování. Holky kreslily pochopitelně koně, co jiného
taky takové slečny kreslí jiného, nežli koně a princezny a Eonn maloval svého jediného kamaráda,
osla Rutgera. "Nóóó vidiš, pěknej koníček, akorát má moc dlouhý uši", okometnoval Eonnovo
snažení Getd, který se celkem rychle vzpamatoval z předchozího trapasu. "To prosím není kůň,
to je můj Rutger, on je prosím osel", odpověděl potěšeně Eonn. "No jó, fakt to je vosel, tak mu
tam eště namaluj mrkev a ňákej ten bodlák, to voslové jedí. Maj to rádi", podotkl ještě učitel a
zanedlouho ukončil výuku...
Děti opustily školu a Naria s Nilien se každá radostně
rozeběhly ke svým domovům. Eonn se za nimi smutně díval. Domů se mu nechtělo. Měl sice
nakázano, aby okamžitě po skončení školy dorazil domů a věnoval se nějaké práci, ale dobře
věděl, že je ještě brzy na to, aby se jeho macecha probrala z obvyklého odpoledního vyspávání.
Zadumaně přešlapoval na návsi, když jej vytrhlo zavolání. "Ahoj, Eonne. Už ti skončila škola?",
oslovil jej jeho starší kamarád Gory Chinský. "No, ahoj", odpověděl rozpačitě Eonn. "Tak poď
k nám". "Hm... no to bych mohl", Eonn byl rád. U Chinských se měl vždycky dobře...
"Tak pojďte kluci. Jak se máš Eonne?", přivítala je vdova Chinská. "Dobře", řekl tiše
Eonn a vzápětí si povzdychl. Grimel Chinská moc dobře věděla co to "dobře" znamená. "Už si
jedl?". "...ne..., ale já nemám hlad", odvětil Eonn a snažil se popotáhnutím z nosu přehlušit
kručící žaludek. "Tak se posaď. Já vám kluci hnedka něco přinesu", s těmito slovy postavila před
oba chlapce vrchovaté talíře masité polévky. Zatímco Gory se v jídle spíše šťoural, Eonn se do
své porce pustil více než zdatně. Následně zbaštil ještě plný talíř houbového guláše, aby vše
zakončil třemi medovými koláči. Ten med pocházel z bývalých Melchizedechových úlů a byl
výtečný. Ještě vše zapil krajáčem mléka a měl dost. Vdova Chinská se usmívala. Byla ráda, že
tomu malémo hubenému chlapci tak chutná. Gory ještě předvedl Eonnovi svou novou hračku,
kompletní sadu dřevěných figurek, které dosti primitivním způsobem představovaly domácí
zvířectvo. Eonn byl u vytržení, zvláště z osla, který dokonce kýval hlavou. "Na tumáš, vem si ho,
já jich mám dost", podaroval dobrák Gory svého mladšího kamaráda. Eonn se chvíli zdráhal a byl
na rozpacích, nakonec však neodolal. "Tak děkuju, já už budu muset", rozloučil se a přijal od paní
Chinské ještě teplý koláč do ruky. Opět věděl, že bude muset domů a opět se začal
bát...
Rozhodl se, že to domů vezme oklikou okolo rybníka. Bylo krásné počasí
a na hrázičce s prutem v ruce podřimoval hobit Arkuss Dettor. Vedle něj se válelo několik lahví
z větší části dopitých. V dřevěném vědru se mrskalo několik ryb. Eonn jej slušně pozdravil.
Dettor se lekl a málem pustil prut. "Ááá, Eonn, buď zdráv, prcku! Ze školy, ze školy? Chceš si
zachytat?", otázala se ta kreatura. "No..., chtěl bych. Ale to mi musíte pučit prut. Já žádný
nemám". "He, škyt. To je jasný, nééé. A můžeš mi tykat. Starýmu Dettorovi můžou všichni
kámoši tykat", rozpovídal se Dettor a náhle mu svitlo v očích. "Pučim ti prut, ale musíš říct
hovno!". "Hm, to nééé. To je sprostý slovo. To se nemá", zarděl se Eonn. Sprostá slova mu až
moc připomínala jeho macechu, která jich používala v hojné míře. Lambard naproti tomu mluvil
slušně, takže některé dialogy u Zivrilových rozhodně byly zajímavé. "Ále, jakýpak copak, každej
chlap musí umět říct hovno! Poslouchej nic to neni. H.O.V.N.O.!". "Hov...no", zašeptal Eonn a
samými rozpaky se zajíkl. "No, vidiš! Seš chlap! Tady máš prut!", zajásal Dettor a podal rudému
Eonnovi klacek s provázkem na konci. A na samém konci byl ještě ohnutý hřebík. "Ták, ták, tak
je to správný. Hele tady máš chleba. Takhle z něj udělej kuličku. Hele a tady ji namoč do piva.
To kapři milujou. Dettorovy pivní kuličky, he!". Eonn všechno dělal jak mu hobit řekl. Nakonec
nahodil do vody. "Dobře, dobře, tak a eště si dej loka", Dettor podal Eonnovi ohmatanou láhev.
Eonn, který zaujatě sledoval splávek nejprve odmítal, ale nakonec podlehl vytrvalému nátlaku.
Následně měl pocit, že mu shoří pusa. Všechno vyprskl a oči se mu zalily slzami. "Jááá, cha, cha,
cha! To se k tomu musíš pořádně prochlastat! To chce každej den pilně trénovat!, křepčil smíchy
Dettor a Eonn se rozpačitě usmíval. Nakonec jej však ten pijan nechal v pokoji si ulovit rybu.
Eonn měl netušenou radost. Když mu ji však Dettor chtěl zabít a zabalit do plátěného pytlíku, aby
si ji mohl odnést, tak ji Eonn popadl a hodil zpátky do rybníka. "Co blbneš, cvrčku! Taková ryba
je tuze dobrá a když ji pak spláchneš holbou piva, tak je ještě lepší!, podivil se Dettor. "Takhle
je to lepší, hele strejdo jak plave!", nadšeně ukázal Eonn na rybu mizející v bahnité vodě. "Hm,
to teda jo. Baže kluku taková škoda. S takovou dobrotou to daleko nedotáhneš", kroutil hlavou
hobit. "Tak jo strejdo. Já už musim", rozloučil se Eonn a žaludek se mu sevřel strachem. "No jo,
no jo, prcku", zamumlal si Dettor a lokl si z láhve...
"Tak teď už musim, ale
opravdu domu, nebo budu zase bitej", plačky si vnitřně přiznal Eonn a pomalu se vracel. Šel
zpátky po návsi jen co noha nohu mine. Uprostřed návsi, nedaleko hospody U hrocha bylo malé
travnaté prostranství. Rostl na něm Jantern, posvátný strom, chlouba Liscannoru. Na bobku u něj
seděl druidský adept Klabzej Myšilov a něco u něj kutil. Eonn ho spatřil a hned měl alespoň
malou záminku, aby se ještě zdržel. "Ahoj strejdo", přiblížil se k Myšilovovi, který jej neviděl.
Nic. "Copak to děláš s těmi dřevy?", zeptal se trochu hlasitěji Eonn. "Stavim plot, aby tady
vožralové nemočili na posvátnej strom. Jo to seš ty? Pytlákův synek!", obrátil se konečně na
Eonna Klabzej. "Nééé, já sem Eonn. Můj tatínek je Lambard, aspoň mu tak musim řikat",
povzdechl si Eonn. "No dyť povidám. Pytlákův synek! Co ste měli včera k večeři, co?", otočil se
Klabzej konečně celý. "Měl sem ovesnou kaši a tak... ", pokrčil rameny Eonn. "Jo? Aha. A co
měli rodiče, he?", vyzvídal dále Myšilov. "Ňáký maso, Lambard ho přinesl". "No, to se
podivejme! Maso! A Lambard ho přinesl! A víš, kde ho vzal?". "Já nevim, asi v lese", Eonn stále
netušil kam Myšilov směřuje. "Přesně tak v lese! Sprostě tam zavraždil ňáký zvíře. A ne jedno,
ale spoustu. Všechny je podřezal. Něco sežral a zbytek prodal! Tak! Přesně tak!", Myšilov zvýšil
hlas. "Jo, já vim. Chodí potom celej vod krve", vypadlo z Eonna aniž věděl jak. "Protože je to
sprostej pytlák a vrah. Ale voni si na něho jednou posvítěj všichni druidský bohové, včetně mě!
A Smrken ho ztrestá!", zakřičel Myšilov a Eonn se raději odtáhl. Chvíli bylo ticho, které nakonec
přerušil Eonn. "Já mám zvířata rád, všechny. Před chvílí sem pustil rybu zpátky do rybníka. Taky
se mi líběj veverky a zajíci. Hele strejdo, dou všechna zvířata ochočit?", upřímně se ptal Eonn.
Myšilov změkl. "No, záleží na tom, který. Některý ne, protože maj radši svobodu". "A proč?".
"Protože to tak chce Smrken", odpověděl mu Myšilov. Eonn se k němu posadil. "Můžu
pomáhat?", nabídl se. "Jo, tady to podrž, aspoň trochu vodčiníš hříchy svýho otčíma". Eonn tak
opět oddálil návrat domů. Nízký plůtek byl brzy hotov. Eonn se sice víceméně pletl, ale
Klabzejovi to nevadilo. "Tak a je to. Jestli chceš, tak se večer přiď podivat jak krmim prasata a
můžeš sebou vzít i toho tvýho vosla". "Já vim. Bukvoje a Bukvici", pochlubil se Eonn. "Jo, jo",
zamumlal Klabzej a nasadil si na hlavu odrbaný slamák se širokou střechou proti slunci. Eonn
byl zase sám...
Sevřel v rukou dřevěného osla, dárek od Goryho a šel domů. Srdce
mu chudákovi tlouklo stále víc a víc. Doma byly zavřené dveře. Eonn si dodal odvahy. Měl štěstí.
Doma byl pouze Lambard, který nohou houpal kolébku s kojencem a přitom sekal třísky na
podpal. "Á Eonn, tak copak si se nového naučil ve škole? Jistě spoustu zajímavých věcí. Jestlipak
už umíš dělit a násobit, cha, cha?", přivítal Eonna Lambard debilní a všemi dětmi nenáviděnou
otázkou. "Kdepak je maminka?", vyhnul se Eonn odpovědi otázkou. "Maminku bolela hlava a
tak se šla projít. Jestli chceš tak si vem pečínku, je z toho králíka co sem ho včera ulovil. A ktomu
si vezmi ostružiny, které jesm natrhal dnes ráno", odvětil Lambard. Za jiných okolnosti by Eonn
jídlo s radostí přivítal, konec konců Lambard byl vynikající kuchař a jeho jídlo bylo mnohem
lepší než jídlo předkládané macechou. Na toho králíka se Eonn pamatoval. Kolem krku měl ještě
utažené oko a měl takový smutný pohled. Králíka Lambard hned upekl a kůži prodal v Nurnu za
měďák. Opravdu pěkný výdělek. Lambard byl dobrý hospodář. Eonn měl hned lepší náladu, když
zjistil, že macecha Wulpin není doma. Šel nahoru do podkroví a pečlivě schoval darovanou
hračku do dřevěné bedýnky, ve které schovával své poklady, tak aby je Wulpin nenašla. Pak se
vrátil dolů a v duchu se připravoval na Lambardovo povídání o lovu. Ale co lepší poslouchat
krvavého Lambarda, než dostávat bití od macechy. Lambard měl ve zvyku výprávět zvláštním
neosobním způsobem. Používal obraty a termíny, které dítě mohlo těžko pochopit. Eonn
poslouchal a přitom vykonával tolik nenáviděnou práci, které se musel věnovat denně. Totiž
plivání do kuzgusu. V ruce držel dřevěnou vařečku, kterou míchal nechutnou směš v
kameninovém hrnci a do toho musel neustále plivat. Vždy když měl vyschlo v ústech, musel se
napít silně okořeněné vody, kterou připravovala Wulpin. A tak poslouchal nezáživné vyprávění,
řvaní kojence a plival a plival. Byl však ušetřen nadávek a pohlavkování a to nebylo málo. Pozdě
odpoledne ještě musel s Lambardem okopávat brambory. Okopával již poslední řádku když se
vrátila macecha z procházky. Či spíše z hospody. Pobrukovala si nějakou oplzlou písničku a hnala
se k bramborovému poli. Lambard se rozzářil. "Podívej Eonne, maminka je tady". Eonn se samou
radostí rozklepal. "...škyt, dal si najíst dítěti, našemu dítěti!, obrátila se Wulpin na Lambarda,
přičemž kladla důraz na slovo naše. "Ale jistě miláčku, dostalo kašičku a už pěkně spinká. Jakpak
bylo na procházce?", odvětil Lambard a protáhl se. "...co? Na procházce bylo..., škyt... dobře",
odvětila Eonnova macecha a nahlas si odfrkla. Vypít tucet piv v takovém horku by zamávalo
možná i s Dettorem. Pak se obrátila na Eonna. "Doufám, že si dělal kuzgus a neflákal ses někde
venku, spratku!", těmito slovy přivítala své nevlastní dítě. "...ano, maminko", hlesl malý Eonn
a snažil se dívat do země. "Tak tady nečum a skoč nanosit dříví!", zaječela dále Wulpin. "A
maminko, mohu se večer projít s Rutgerem po vesnici? Ve škole jsem ho maloval a pan učitel mě
za to pochválil", třesoucím hlasem se ptal Eonn. "To se teda eště uvidí... škyt. Až nanosíš to dříví,
tak mi eště skočíš pro pivo a pak si běž s tim smradlavym voslem kam chceš! Hlavně mi už zmiz
z vočí!", s těmito slovy se Wulpin odebrala dovnitř baráku, kde si strčila hlavu do škopku se
studenou vodou. Eonn byl rád, že nedostal bití a rovněž příslib toho, že snad bude moci jíti k
večeru s Rutgerem z domova se mu zamlouvala. Věděl sice, že macecha na daný slib okamžitě
zapomene a že se ven bude muset plížit, ale přesto se mu nálada zlepšila...
Udělal
všechno co po něm bylo žádáno. Maceše měl přivléci od hostinského Jeremiáše soudek s pivem
na vlastních bedrech. Jeho drobné tělíčko by se pod tou tíhou pořádně prohnulo, ale ten den se
na něj již poněkolikáté usmálo štěstí. Jak tak stál se soudkem na prahu hostince a přemýšlel jestli
mu Jeremiáš půjčí vozík, všiml si ho stálý návštěvník lokálu, elf Vrána, který trpěl silnou
hluchotou. "Kam s tim nákladem, pinďo. Dyť to nemůžeš unýst. To asi na někoho čekáš?". "No...
čekám. Teda ne. Já to ale odnesu", odpověděl mu Eonn. "...ééé, co povidáš?", otázal se Vrána.
"Že to odnesu sám". "...ééé, já neslyšim, musíš víc nahlas", Vrána zalovil v kapse, vytáhl si
naslouchátko z višňového dřeva a přiložil jej k uchu. Eonn vše zopakoval hlasitěji. "...ahá, nééé
to neuneseš, já ti pomůžu", dobrák Vrána soudek popadl a pomohl s ním Eonnovi až k baráku.
Eonn soudek dokutálel do sklepa a šel natrhat do blízkého remízku Rutgerovi něco bodláků. Při
té práci dojedl koláč od paní Chinské. Doma si jej nikdo nevšímal, Lambard vydělával jakousi
kůži a hlasitě si při tom prozpěvoval vtipnou loveckou písničku, Wulpin seděla na zemi se
zkříženýma nohama, kolébala se dopředu a dozadu a mumlala si dokolečka primitivní melodii
s nepřítomným výrazem a do toho všeho střídavě plakal a střídavě usínal novorozenec. Eonn
nečekal na večeři, přestože se dalo očekávat, že ji bude připravovat Lambard a tudíž bude
poživatelná. "Tak já du s Rutgerem ven", tiše oznámil neurčitým směrem Eonn. Nic. Žádná
odpověď. Eonn raději nečekal na to, že se jeho macecha probere z transu a s řevem ho pošle na
nějakou domácí práci a tiše zavřel dveře. Odvázal Rutgera a s úlevou opustil domov...
Slunce již pomalu zapadalo někde za Nurnem a od moře vál teplý vítr. Malý Eonn vedl
Rutgera směrem k domovu Klabzeje Myšilova. Starý dům byl postaven převážně ze dřeva,
došková střecha by jistě potřebovala pořádnou opravu, na několika místech do stavení jistě teklo.
Nejkritičtější místa opravil Myšilov svazkem slámy a pak do těch míst prostě nahrnul hlínu a
zasadil do ní různé byliny. V letním období se pak zdálo, že celý dům kvete. Primitivní plot z
dřevěných tyček vyhrazoval místo zeleninové zahrádce, kde Klabzej pěstoval mrkev, zelí,
kedlubny a nějaké ty byliny, jejichž svazky pak sušil přímo na plůtku. Na druhé straně domu
visely další svazky, tentokrát cibule a také několik snopů ovsa. Na jedné straně byla střecha
prodloužená a bylo pod ní uloženo několik proutěných košů plných borových šišek a hranice
březových polen. Všechny spáry byly v domě utěsnány kaší z jílu, otrub a lišejníku. Trávě se na
těch místech dobře dařilo a její délka dosahovala několika desítek coulů. Před domem byla
udusaná hlína na několika místech rozrytá a pokrytá výkaly, v rýhách byly kaluže moči a nad vším
kroužila hejna masařek. Právě tam se líně povalovala dvě prasata. Kanec a bachyně. Byla by však
lež tvrdit, že Klabzejův dům vypadal odpudivě a nevábně. Naopak. Všechna ta neurovnanost a
svinčík působily harmonickým a poklidným dojmem. Byla to oáza klidu a pohody. Život jako by
se tu zastavil a plynul přirozeným tempem, do kterého nikdo nepřirozeně nezasahoval. Klabzej
seděl na kulatém kameni a mlčky pozoroval dvě prasata. Z rozbitého komína stoupal kouř,
neklamná známka toho, že Myšilov si připravuje pokrm...
Eonn s Rutgerem přišel
až k Myšilovovi a slušně pozdravil. "...brý večer, strejdo. Já sem se přišel podívat na Bukvoje a
Bukvici, jak si mi slíbil. Podívej se přinesl sem jim žaludy a bukvice", podal Myšilovovi Eonn
plátěný pytlík napěchovaný k prasknutí. Myšilov pokýval hlavou. "Hodíme jim to pak do koryta".
A pak aniž by se na Eonna podíval konstatoval: "Zase ji vobtěžuje, čuňák jeden. No, už je na
čase, aby byly malý prasátka". Eonn mezitím pustil Rutgera, který okamžitě začal okusovat trsy
trávy, které rostly všude okolo domu. Vyplašil přitom několik slepic, které se popelily v prachu.
Myšilov se o ně nestaral, vlastně ani nevěděl komu pořádně patří, ale občas mu přišlo vhod
několik vajec, která tu a tam našel na místech, kam slepice zanášely. Chvíli bylo ticho, ale nebylo
to to nepříjemné a trapné ticho. Bylo to pohodové ticho. Uběhlo několik dlouhých chvil, nakonec
Myšilov vstal a odhrnul těžký závěs, který nahrazoval dveře. Eonn šel za ním. Uvnitř byla jedna
hlavní místnost a kumbál. Uprostřed místnosti bylo otevřené ohniště a na trojnožce pověšený
měděný kotlík. Vařily se v něm brambory. Eonn se zvědavě rozhlížel. Na stěnách visely samé
roztodivné věci. Všelijak pokroucené kořeny, spousta sušených bylin, dřevěné hole, toulec se šípy
a dlouhý luk, kožená torna, staré paroží a několik amuletů. Kouř z ohniště volně stoupal až k
otvoru ve střeše, kde byl zbytek kamenného komína. Všude na trámech bylo rozvěšené šatsvo a
pokrývky. V jednom rohu měl Myšilov udělané jednoduché lože, kterému vévodila velká deka
sešitá z různobarevných látek. Nábytek byl zastoupen pouze velkou truhlou, několika policemi
a dvěma štokrlaty. Na jednom místě byl dřevěný poklop. Myšilov k němu přistoupil, otevřel jej
a po vrátkém žebříku slezl někam dolů. Po chvíli se vrátil s velkou konvicí mléka. Sundal kotel
z ohně a k bramborám přilil asi půlku obsahu konvice. Pak to všechno rozštouchal dřevěnou
měchačkou. Eonn přihlížel. Všechno bylo nasáklé kouřem a celá místnost působila překvapivě
útulně. Něco se otřelo o Eonnovu nohu. "Zajíc, zajíček!", překvapivě vypískl Eonn a sednul si na
zem, kde si přičapl zaječí mládě do náručí. "Našel sem ho v lese, mělo zlomenou nohu", suše
konstatoval Myšilov a dál šťouchal brambory. Eonn zapomněl na okolní svět. Ó, jak mu ten
zajíček přípomínal toho, kterého si tenkrát přinesl domů a Lambard ho na něm chtěl učit
stahování zvěře. Mládě se mu schoulilo v náručí a Eonn měl blaženou náladu. "Poď", řekl mu
Klabzej když skončil s mícháním. Eonn i se zajícem šel ven za Klabzejem. Společně pak
brambory vyklopili do dřevěného korýtka a Eonn ještě přisypal bukvice a žaludy. Prasata byla
okamžitě u nich a hlasitě mlaskala. Eonn aniž věděl proč se začal smát. Tak, prostě, jen tak se
začal smát. To se mu už dlouho nestalo. Bukvoj s Bukvicí se oběma otírali o nohy a chrochtali.
Když si je Myšilov kdysi kupoval, myslel si, že je časem zabije a sní. K tomu, ale nedošlo a když
v zimě přišly mrazy, vzal si je Klabzej dovnitř domu a tak nějak si na ně zvykl. "Jestli máš hlad,
tak poď dovnitř, třeba tam bude něco k jídlu", řekl Myšilov Eonnovi neosobním tónem. Eonn
kývl a oba se opět vrátili k ohni. "To se mi líbilo, že si strejdo nejdřív dal najíst čuníkům a pak
teprve sobě", vypadlo z Eonna. "Já si jídlo dovedu vopatřit sám, ale domácí zvířata ne. Proto jim
až poslední", odvětil mu Myšilov a opět zalezl dolů po žebříku do sklípku. Vynořil se z něj z
kameninovým hrncem a do kotlíku po bramborách nalil hustou zelnou polévku. Ještě do ní
rozklepl dvě vejce a pak jen čekal až se ohřeje. Ze zdi sundal dva dřevěné talíře a dvě lžíce ze
smrkového kořene. Pak každému nalil vrchovatě do talíře a vyzval Eonna, aby si vzal svůj talíř.
Polévka měla zvláštní kořenitou příchuť. Jedli venku. Klabzej Eonnovi ještě podal kus chleba a
uzené. "Jé, já myslel, že nelovíš a maso nejíš?", zvědavě se Klabzeje zeptal Eonn. "Když
potřebuju, tak lovim. Ale jenom tolik co občas snim. Za to pak zvířatům nosim v zimě jídlo a v
rámci mejch sil pomáhám lesu. V přírodě musí bejt rovnováha...", Klabzej ještě chtěl něco dodat,
ale tak jak začal povídat, tak náhle skončil. Nikdy toho moc nenamluvil. Eonn se už na nic neptal.
Všechno snědl a pak už jenom s Klabzejem seděl na travnatém pažitu a čekal na první hvězdy.
Rutger, prasata, slepice i malý zajíc také čekali na první hvězdy...
Ten den se Eonn
vrátil domů pozdě večer. Věděl co ho čeká. Opilá macecha již na něj čekala s řemenen ze surové
kůže. Ten večer byl mnoho bit. Když usínal sám v podkrovní místnosti, ležel na břiše. Na zádech
nemohl, neboť je měl samý krvavý šrám. Tiše vzlykal a slzel do polštáře. Proč ho doma nemá
nikdo rád, proč doma nikdy neuslyší laskavé slovo? Co provedl, že se k němu osud tak zachoval?
Proč se k němu cizí chovají lépe a jsou k němu laskaví a doma ho jen bijí a odstrkují?
Proč?
Darlenův životní příběh
Darlen Moorhed
Reaguji na článek v Lyškánoře č.32, kde mě Getd nařknul, že pocházím z ostrova
Kodgick, což by mi až tak nevadilo, nikdo nemůže za své rodiče ani za místo, kde se narodil, ale
přidal k tomu, že jsem ve spojení s tamním podzemím. Opravdu nevím proč tento výmysl psal,
protože, když přišel při svých studiích Historie Nurnské družiny nato, že jsem se k družině přidal
právě na onom ostrově, zmínil se o tom přede mnou v žertu, že jsem ve spojení s mafií, a já jsem
to popřel s tím, že jsem na ostrově byl jen několik týdnů a rozhodně jsem se na Kodgicku
nenarodil. Tím to také skončilo. Přesto se článek objevil. Pokud si Getd náš rozhovor nepamatuje,
může za to patrně alkohol. Pokud si Getd vzpomíná, je to velice smutné, že vypouští takovéto
jedovaté zprávy, o nichž ví že jsou lživé.
Tak tedy k mé minulosti.
Narodil jsem se na počátku předradostnin v merionském hlavním městě nazývaném Borgin v
rodině řezbáře a tepače šperků, samozřejmě bronzových a měděných. Moje rodina sem přišla
odněkud z jihu, o čemž svědčí mé černé vlasy, tak netypické u severních elfů.
Ze
svého raného dětství si mnoho nepamatuji. Snad jen malý dům pár ulic od obrovské kamenné
hradby obepínající celé město, v jejímž stínu jsem vyrůstal v chudší městské části, vůni lipového
dřeva, ťukot otcových nástrojů, vůni naelwe, svátečního chleba s kousky ořechů a matku,
vyhlížející zákazníky. Hádky rodičů o věcech, kterým jsem nerozuměl a nepříjemné ticho
naplnivší dům potom co matka zemřela. Asi od pěti nebo šesti let jsem žil u strýce, když se otec
zratil. Nebo zemřel. Nebo byl zabit.
Nikdy jsem se vlastně nedozvěděl co se stalo.
Můj strýc se o tom nikdy nezmínil a já se raději neptal. Mý pěstouni se mnou mluvili, jen když
mi nakazovali co mám obstarat a udělat.
Z útržků rozhovorů zaslechnutých, když
jsem nemohl usnout pod dřevěnými schody vedoucími do patra, z narážek a z nelibosti
projevované nad mou přítomností v tomto bohatém a vzdušném domě, jsem mnohé
pochopil.
Snad jsem byl pankchart nebo nalezenec. Barvu otcových vlasů si
nepamatuji, ale jistě vím, že matka měla vlasy velmi světlé. Ve strýcově domě mě živili, myslím
proto, že je trápilo svědomí. A nejvíc strýce. Třeba měl něco společného s otcovým
zmizením.
Když mluvím o svém strýcovi a tetě, nemyslím pokrevní příbuznost. Oni
byli místní. Borginští. Žli v domě po svém dědu, oba byli tlustí a malí stejně jako jejich dva syni.
Jediná Nelle, jejich dcera nejmladší z rodiny Husburků, nepatřila k růžovolícím prasatům žijícím
v domě, kde jsem byl za stravu a střechu nad hlavou něco mín než služka. Nelle se mne snažila
bránit před jejími bratry, ale její slovo mělo pramalou váhu.
Byla jedinou bytostí v
domě, která se mnou mluvila přívětivě a s níž jsem trávil svůj tolik vzácný čas. Učila mne číst
a psát, protože rodiče mne jako malé dítě mnoho nenaučili a mí pěstouni se v tomto směru
nenamáhali, a tak jsem si do svých deseti let knížky pouze prohlížel.
Nakonec se
Nelle stala důvodem mého odchodu z Husburkova domu. Její rodiče se báli dvouch věcí. První
byla pravda o zmizení mého otce. A druhou věcí, starost o Nelle. Krátce po jedenáctých
narozeninách mne strýc odvezl do Nirku, přímořského města vzdáleného osmdesát mil od
Borginu, kde mě zanechal v péči jakéhosi sirotčince spojeného se školou. Zaplatil na měsíc
dopředu, otočil vůz a odjel. Po čtyřech měsících strávených prací a učením, nepřišli od strýce
peníze. Když za další měsíc přišel jenom dopis, ze školy mě vyhodili. Právě začínala
zima.
Příští dva roky nesly znamení bídy. S partou otrhanců a zlodějíčků jsem žil
pod molem v převrácené bárce naplněné hnilobou. Nikde nebylo možné sehnat alespoň rozumně
placenou práci. Proto jsme čistili jsme lodě námořníků pro pár mědáků, kradli na trzích jídlo a
v přístavu ryby, když došli peníze a nikdo nic nevyžebral. Prchali sme temnými uličkami s
dlouhými stíny zbrojnošů v patách. Žrali sme všechno, jen když to bylo trochu k jídlu.
Vysloužilým šlapkám sme scháněli zákazníky v přístavních špelunkách, dostávali sme levnou
kořalku, trochu jídla, starý hadry. Prohrabávali sme odpadky v bohatších čtvrtích, kde vždy byla
kořist největší a nejjistější. Ale boháči na nás štvali psi, svou čeládku, podkoního s bičem.
Strašně sem zhubnul. S dalšími žebráky sme se rvali o hozený zlaťák. Takhle jeden z nás zůstal
ležet ve stoce, hlavu v bahně.
Pak sem musel z Nirku zmizet. Vopitej sem se vrhnul
na chlapa co voněl tak, že to přerazilo pach mejch hadrů. Vztek byl jak uragán. Zůstal ležet v
zápraží dveří, který se celou noc nevotvíraj, ať se na ulici děje cokoliv. Ty nový šatečky, co to
všechno zavinili, měl vod krve. Ve strachu sem ho nestich ani prošacovat.
Se stašnou
kocovinou jsem se vod parťáků dozvěděl, že mně včera někdo viděl a poznal mě a stážcům řek,
kde mě najdou. S bolavou hlavou sem vypad z města. Vobešel sem celý město a večer došel na
cestu do Borginu.
Věděl jsem, že touto cestou jsem přijel. V životě jsem před tím
neviděl mapu, znal jsem jen Borgin a Nirk. Nirk zvláště dobře. Nenapadlo mě nic jinýho než se
vydat zpátky do hlavního města.
Cesta vedla z půlky starým hvozdem, o
kterym si moch slyšet hodně příhod poznamenaných smrtí a strachem. Odjakživa nesl název
Temný hvozd a kdokoliv jím projížděl, držel se výhradně stezky vedoucích kol písčitých skal a
podél říčky. V příštím čase jsem měl dost času na prozkoumání podivuhodných zákoutí lesa. Les
nebyl hrůzostrašný, jak se po hospodách v Nirku vyprávělo. Byl jen temný, vzbuzující respekt,
nedovolující křičet nebo rozdělat oheň pod příkrovem stromů. Tenkrát jsem nevěděl, že všecho
jsou jen smyšlenky. Vše zlé, co se událo skryto slunci lidem, činili opět jen lidé. Po lese nebloudí
žádné duše mrtvých či zabitých. Ani na místě, kde jsem strávil poklidnou noc pod z části
zahrabaný v listí na okraji paseky, které se stalo před mnoha desítkami let dějištěm masakru.
Ráno jsem nalezl na pasece trouchnivé kusy vozů, kosti koní, lidí, a myslím, trpaslíků. Zrezivělé
kusy polámaných zbraní tvořily zeď kol tichého pohřebiště. Tenkrát jsem odsud zmateně utíkal,
stejně jako jsem se vnořil do Temného hvozdu ze strachu před šatlavou.
V lese
jsem se pohyboval podél cesty, skryt zrakům případných pronásledovatelů. Jedl jsem to co
poskytl les. I syrové houby přišli vhod. K cestě jsem se neodvážil na blíž než sto sáhů. Proto po
čtyrech dnech, kdy cesta prochází úzkou roklinou vyhlodanou rychle tekoucí říčkou v rozáhlých
rozeklaných skalách, jsem se rozhodl opustit směr cesty a vydal jsem se do hor. Dva dny jsem
hledal cestu ven z lesa. Slunce probleskující větvemi stromů mě mátlo na dně mokrých roklých.
Mířil jsem stále na výhod, alespoň ráno. Během dne jsem se motal vyhládlý a znavený směrem,
který byl pro mě východem, ač byl ve skutečnosti půlnoční stranou.
V tomto stavu
mě nalezl vousatý trpaslík malého vzrůstu a širokých ramen. Po hodně dlouhé době jsem opět
okusil maso. Nargud Gudger, neboť tak se trpaslík jmenoval, mi zanechal něco málo jídlo, teplou
přikrývku a láhev kořalky s tím, že zítra ráno se tu opět staví. Jak slíbil, tak
učinil.
Druhý den večer jsem srkal hourkou polévku ve společnosti dvacítky
různorodých lidí. A po dvou letech jsem spal konečně pod pořádnou střechou. Po osmi letech
jsem měl postel sám pro sebe.
Když jsem se ráno, již odpočatý a mnohem méně
hladový, rozhlédl po okolí, zjistil jsem že dům, ve kterém jsem přespal, není ve skalnatém údolí
jediný. Ve stínu skal a staletých smrků se krčilo šest podobných hrubě zrobených obydlí s
několika malými okny. Z jedné budovy se ozývalo frkání několika koní. Kromě budov nebyla na
pasece znát práce lidské ruky. Všichni muži nosili zbroj a zbraň. Někdo měl jen sekeru, obušek,
někteří měli meč, zbraň, kterou jsem tak často vídal, ale nikdy jsem ji neměl v ruce.
Nargud mě představil muži jež celé společenstvo vedl. Jmenoval se Nargel Moorhed. Jeho
oblečení a vystupování se jaksi nehodilo do jehličí a tesaných domů. Kdyby se oholil a převlékl
do čistých šatů, mohl by jezdit v drahém povozu po Borginu.
Nabídl mi práci.
A to slušně placenou. Příštích několik měsíců jsem strávil prací a učením se mnoho nového. Sekal
jsem dříví, zajišťoval jídlo, nejraději rybolovem, když jsem se naučil jezdit na koni, projížděl
jsem kraj a vyřizoval Moorhedovy vzkazy týkající se obchodu nebo zcela osobní
dopisy.
Za ten necelý rok jsem se mnoho naučil.
Pak jsem Temný
hvozd a Moorhedovo bratrstvo opustil. Obrátil jsem se směrem k východu, k městu odkud jsem
utekl, k Nirku. Za pár dnů jsem přišel k městu, pěšky, ale již s trochou peněz, se zbrojí a
ocelovou zbraní-dárek od Narguda. Bál jsem se, že mně někdo ve městě pozná a tak jsem se
vyhýbal starým místům, zvláště přístavu. Nedostatek peněz a chuť opět změnit místo mě přesto
k pachu soli a rybiny opět přivedl. Ten den jsem měl štěstí. Nepotkal jsem nikoho, kdo by mě
běžel udat a navíc sem sehnal práci na bytelně vyhlížející obchodní lodi s hrdým názvem Sokol
moře.
Následující měsíce jsem pomáhal se vším co bylo potřeba na palubách
několika lodí. Nesehnal jsem práci stálou. Vždy v přístavu kam jsme dojeli, jsem dostal zaplaceno
a znovu jsem hledal práci. Po návštěvě několika přístavů jsem přijal dobře placenou práci na lodi
plavící se na jakýsi ostrov. Kapitán tvrdil, že bere posádku na stálo. Lhal. Když jsme připluli na
Kodgick, celá posádka po deseti dnech strávených na moři opustila loď a šla si užít pevnou zem
se všemi vymoženostmi města. Když se námořníci vraceli opilí nad ránem do přístavu přivítal je
jen křik racků a prázdné molo. Většina věcí zůstala na lodi a s ní i slíbená odměna, práce. A byl
jsem na tom stejně jako v Nirku. Sehnat práci v Kodgicku byl velký problém a odplout se nedalo,
protože těch pár lodí co sem připlulo nebralo nové námořníky a zaplatit si cestu vzhledem k výši
zlatek nebylo možné.
Z ostrova jsem se dostal s Nurnskou družinou, o které jsem
tenkrát nevěděl zhola nic. Nurnští tenkrát ukradli větší loď v jejímž podpalubí jsem vyspával
opici po levné kořalce.
Po návratu na pevninu jsem se snažil navštívit staré přátele.
Při svém cestování jsem narazil po čase na Getda, který spolu s Grynhalem a Yalledem Erinským
vyráželi do starého trpasličího města. Má cesta s Nurnskou družinou se setkala ještě podvakráte.
Poprvé na pirátských ostrovech a podruhé na podzim, když jsem se vracel ze severu a projížděl
jsem Gorganem. Od té doby mám v Liscannoru dům a vyrážím na výpravy již pravidelně.
Takže tohle je můj životní příběh ve zkratce. S Kodgickem mám společné
jen nedobrovolně prodloužený pobyt a s mafií sídlící na ostrově nemám společného zhola
nic.
Stanovisko řídícího liscannorské
školy
Drazí čtenáři Lyškánory...
Tímto svým stručným výčtem nezvratných faktů chtěl
bych poopravit a poukázat na nepřesnosti, jichž se zřejmě uchvácen literární múzou dopustil ve
své lehce nadsazené studii nazvané "Tklivý příběh osamělého chlapce" můj podřízený a člen
učitelského sboru, pomocný učitel tělopružby, ctěný pan Yall Reblled z Hedu. Jelikož pana
Reblleda dobře znám, zejména jako spolehlivého kantora, a jsem skálopevně přesvědčen, že mu
osudy liscannorských dítek leží hluboko na srdci, zcela chápu pozadí celého dílka, kterým chce
poukázat na problematičnost Lambardovy rodiny ve vztahu k duševnímu vývoji malého Eonna
Zivrila, žáka naší školy. Musím na druhou stranu ale říci, že není vhodné přistupovat k
samotnému tématu ukvapeně a dopouštět se hrubých faktických chyb. Proto bych rád touto cestou
Reblledovu práci opatřil následující drobnou poznámkou, která snad zabrání tomu, aby někdo
jeho snahu, vedenou dobrou myšlenkou, pro pár historických nedostatků zatratil jako
celek.
Wulpin, která se do obce přistěhovala roku 1046 jakožto negramotná, v
otázce vzdělání a základních civilizovaných návyků naprosto nevzdělaná žena, vedena dobrou
snahou začala navštěvovat místní školu, která jí vštípila alespoň základní návyky ve čtení, psaní
a počtech. Osmnáctého jarnu roku 1047 si tehdy bezdětný a svobodný trpaslík Eodel Zivril
přivedl z dalekých cest malého přibližně jednoletého chlapce Eonna, jehož rodinu pravděpodobně
on, nebo jeho společníci vyvraždili. Dítě si osvojil, ale brzy mu došlo, že není schopen se o něj
sám starat. Dva měsíce na to, 22. travna, uzavřel téměř tajný sňatek s Wulpin, která přijala po
muži příjmení Zivrilová. Svědky tohoto aktu se stali Krochta Moskyt a Třaskatul Drtinosa. Je
známo, že tento sňatek byl veden pouze rozumem a s láskou mezi mužem a ženou, alespoň
zpočátku, neměl mnoho společného. Eodel se zbavil problémů s malým Eonnem a Wulpin, tehdy
žena nevalné pověsti, udělala tlustou čáru za neblahým prodáváním svého těla za třista zlatým
každému, kdo si řekl. O neobvyklosti vzniku Zivrilovy rodiny svědčí autentický záznam
rozhovoru těchto dvou, který se zázrakem dochoval:
E: "Nejseš náhodou
těhotná?"
W: "Ne. V tý hospodě se ti to asi nepovedlo..." (narážka na prostituci za 300
zl.)
E: "Neni jistý, koho by to bylo..."
W: "Když si mě vezmeš, tak ti dám
děti..."
E: "Dobře, ale vezmem se tajně..."
W: "Ne!"
E: "Řeknem jim to potom,
po svatbě..."
W: "Ale Moskyt půjde za svědka..."
E: "A Třaskatul..."
W:
"Dobře..."
E: "Když si tě vezmu, tak budeš vychovávat Eonna..."
W: "Ale svoje děti
budu hýčkat víc..."
Následující výhružný list psaný rozhořčenou Wulpin a
adresovaný jejímu choti dokladuje zcela jasně, v jakých poměrech nebohý Eonn
žil:
"... Jestli se ke mně budeš pořád takhle chovat a jestli jsem ti dobrá jen jako
služka, tak tohle už dlouho nevydržim. Snažim se k tobě chovat zdvořileji a pomáhat ti, ale ty seš
ke mně pořád bezohlednej. Jestli se to nezmění, tak se podle toho začnu taky chovat. Chci mít
svoje děti a jestli ty mi je nedáš, tak odejdu ..."
Další důkazy o Eonnových
nepříliš růžových vyhlídkách v podivné rodině zmizely ve víru času. Roku 1048 Eodel Zivril
zemřel a Eonn zůstal s macechou sám. Jeho vývoj ovlivnily matčiny časté a dlouhodobé odchody
za dobrodružstvím a s tím spojené neustálé stěhování mezi domovem a komůrkou u vdovy
Grimel Chinské. Teprve roku 1050 se Wulpin Zivrilová znovu provdala, tentokrát za lovce
Lambarda z Nové Tehaly. Tím bych asi upřesnění k dílu pana Yalla Reblleda ukončil. Poměry
v současné Lambardově rodině do detailů neznám, takže nemohu soudit. Rozhodně si ale myslím,
že se Eonnova situace zlepšila.
Co však soudit mohu, je záležitost s Eonnovou
nevlastní sestrou Lombien. Jelikož se dá předpokládat, že i ona jednou zasedne do lavic
liscannorské jednotřídky, nedá mi, abych neupozornil na problém, který se může dotknout malé
Lambardovy dcery. Byl bych opravdu nerad, aby k jednomu psychicky narušenému dítěti přibylo
další. Tedy k věci. Je známo, že lovec Lambard neužívá žádného příjmení ani přízviska, jež by
mohl předávat svým potomkům. Je to zdánlivě jeho volba, která může být každému "volná". Také
rázně odmítl přijmout příjmení své ženy, což se dá pochopit. Jméno Lambard Zivril by mohlo v
lovcových očích jeho příkladnou a čistou osobu jaksi špinit. S Eonnem a Wulpin je věc vyřízená.
Jsou Zivrilovi. Lambard je zase lovec, a to mu zřejmě stačí. Ale co malá Lombien? Ta je čí? Má
si snad říkat poněkud zdlouhavě Lombien, dcera lovce medvědů, nebo Lombien Zivrilová po
matce? Když to bude prostě jenom Lombien, dá se předpokládat, že se stane terčem žertů svých
kamarádů, kteří jí budou dávat různá potupná přízviska. Dobře vím, jak děti dovedou být kruté
a bylo by dobré těmto věcem zavčasu předejít.
Z pozice řídícího školy jsem
se snažil provést příslušné kroky a sám jsem na toto téma s Wulpin Zivrilovou zavedl řeč. Navrhl
jsem jí dvě možnosti - možnost, že Lombien tedy dostane příjmení své matky, nebo možnost v
tomto případě vhodnější, že lovec Lambard zjistí rodové jméno svých předků a ať už bude
jakékoli, dá jej své, doufám, milované dceři a potažmo alespoň své ženě Wulpin, když už se za
něj snad sám stydí a bylo by skvrnou na cti jeho vznešené a svobodomyslné osobnosti. Dítě by
dle mého názoru však v žádném případě nemělo trpět hříchy či snad vrtochy svých rodičů. Jaké
ale bylo mé překvapení z odpovědi, kterou mi dala Wulpin. Sama o tomto problému věděla a
chtěla jej řešit. Když její milovaný muž popřel existenci jména svých předků, rozhodla se zcela
pochopitelně pro to, aby se tedy Lombien jmenovala Zivrilová. Do tohoto vnitřního problému
rodiny se však ze mně nepochopitelných důvodů zamíchal starosta obce, pan Darlen Moorhedd,
který nevím jakým právem zakázal Wulpin Zivrilové takto učinit. Nejsem sice občanem
Liscannoru, ale bohové suďte, jestli starostenskému úřadu přísluší právo o takovýchto věcech
vůbec rozhodovat a diktovat, jak se to či ono novorozeně bude jmenovat. Je chybou, že se Wulpin
Zivrilová proti takové nehoráznosti neohradila, možná k tomu však přispěla notoricky známá
laxnost přístupu jejího chotě k jakémukoli dění ve vsi. Ale já, jakožto řídící školy, cítím nutnost
se proti takovému zvláštnímu postupu vůči bezbranným dětem postavit. Dobře vím, že mne pan
Moorhedd může na základě těchto řádků odvolat, ale v případě, že v obci, kde škola stojí, bude
docházet z úřední moci k prokazatelnému, byť nepřímému, ubližování dětem, nebudu stejně
schopen svou funkci dále vykonávat. Pevně věřím, že pan Moorhedd veřejně uzná svou chybu,
omluví se Lambardově rodině a podnikne rychlé kroky k nápravě škod jím
způsobených.
Rhandir Hekhlem, řídící školy
Stížnost na pana Lambarda, manžela Wulpin
Zivrilové
Adresováno panu Darlenu Moorheddovi, sedmému starostovi
Liscannoru
Vážený pane starosto,
vzhledem k mému krajnímu
rozhořčení nad počínáním jednoho ze svých sousedů, pana Lambarda z domu Zivrilova, podávám
na něj udání pro nekontrolované pytláctví prováděné v okolních lesích. Doufám, že rychle učiníte
přítrž jeho nepovolenému způsobu obživy a vyřešíte celou záležitost sám, aby dobré jméno
Liscannoru nemuselo být vláčeno špínou na příslušných místech v Nurnu.
Pana
Lambarda jsem poznal v Nové Tehale někdy v roce 1050. Už tehdy byl povoláním lovec, lov byl
zcela prokazatelným a jediným způsobem jeho obživy. Věřím, že byl v tamním kraji k
provozování takového povolání místními úřady oprávněn, nicméně to není jádrem sporu. Úvodem
bych chtěl říci, že je holou pravdou, že jsem z celkem pochopitelných a velmi osobních důvodů
zapřísáhlým nepřítelem lovu, tedy takového, který není určen k vlastní potřebě, ale který je
provozován za účelem následného prodeje přebytků, popř. jeho ještě horší varianty, kdy je
výsledkem neukojené touhy po zabíjení a hojné přebytky z něj plynoucí prostě shnijí. Skutečností
zůstává, že pan Lambard se svým povoláním nikdy netajil a po sňatku s Wulpin Zivrilovou, kdy
se přiženil do Liscannoru a získal občanství, jej neváhal provozovat dál. A lov v lesích nad
Liscannorem provozuje dodnes. Odhlédnu-li od skutečnosti, že jsem Lambarda v lese s kořistí
sám několikrát potkal a pominu-li i výpověď pana Yalla Reblleda o lovcově dni, popřípadě
svědectví dalších obyvatel vesnice, pak prostý a nezvratný fakt o neskrývaném pytláctví přiznává
a ještě se jím pyšní on sám. Je to Lambard-Lovec, tak si ve své zaslepenosti nechá říkat. Jeho
žena Wulpin také povolání manžela otevřeně přiznává, ovšem s tím, že prý loví pro svoji potřebu.
K víře v tato slova by byla zapotřebí opravdu velká dávka naivity. Příběh lze tedy shrnout
několika stručnými větami: Lambard je povoláním lovec. Lovec loví zvěř. Úlovek lovci přináší
obživu. To, že někdo zastřelí srnu, z něj ještě nedělá lovce.
Každý normální
člověk,
má-li hlad, jde a koupí maso na trhu. Za peníze. Ty zřejmě pan Lambard nepotřebuje. Zastřelí
zvíře, maso sní, ze surové kůže si ušije spodky, v zimě má kožešinu na kabát, z několika plátů
zrobí vkusný stan, sušené šlachy místo nití. I nádobí se dá funkční vyrobit a z kosti příbor - sám
si takové věci po večerech občas vyrábím. Jak prosté. Jenže Lambard takový život nevede. Má
rodinu, bydlí v domě, obléká se jako ostatní. A loví zvěř, aniž by měl jakékoli povolení. Je třeba
si uvědomit, že z lovce, kterému lov není povolen, se stává pytlák. A pytláctví je v každé rozumné
zemi zakázáno. Kdyby každý z důvodu spořivosti provozoval pytláctví, asi by brzy nebylo co
ulovit.
Veškerá půda v království, včetně lesů a zvěře v nich, pokud není v
soukromých rukou, je vlastnictvím státu a krále. Není možné si cokoli brát a nic nedávat. A
okrádá-li někdo Gwendarron či kohokoli jiného, měl by být po zásluze souzen a potrestán.
Vzhledem tomu, že pytlák Lambard je občanem Liscannoru, staví obec do špatného světla, když
je protizákonné počínání takového člověka tolerováno a přehlíženo. Je to stejné, jako kdybych
se já sám prohlásil lovcem, na obecním rybníčku chytal ryby a ty pak prodával na tržišti v Nurnu.
To byste mě asi, pane starosto, pěkně hnal. Proto vás žádám, abyste pytlákovo počínání rázně
zakázal nebo zbavil Liscannor jeho přítomnosti. Věřím, že chápete důvody mé nevole a prokážete
se jako muž, jemuž leží pověst obce na srdci. Byl bych velmi nerad, aby se tato nepříjemná věc
řešila na vyšších místech, než je vaše úřadovna.
Klabzej Myšilov, strážce
Janternu
Starostenská kniha
S funkcí starosty se mi do ruky dostala i kniha zaznamenávající stavby, narození a některá úmrtí
v obci Liscannor. Z mnoha kusů papírů jsem pomal lepil nákresy obydlí liscannorských občanů
a dával tak dohromady jednotný celek- starostenskou knihu.
Bohůmžel, jsem zjistil, že některé plány staveb chybí. Tímto žádám, aby níže jmenovaní
dodali alespoň náčrtky s pořizovací cenou (nejlépe i cena vybyvení a v jaké třídě luxusu se
nábytek atd. pohybuje), když nesvedou nic lepšího.
Jsou to:
čp.23 Klabzej Myšilov - hrázděné stavení
čp.27 Wulpin Zivrilová - kamenný dům
čp.29 vdova po Melchizedechovi - cihlový dům
čp.30 Arkuss Dettor - kamenná nora
čp.33 Yall Reblled - kamenný dům
čp.34 Viola Pelouchová - neznámý dům
Dále bych žádal o dodání pořizovací ceny a ceny vybavení u těchto občanů (samozřejmě
všichni výše jmenovaní):
čp.26 rodina Moskytova - kamenný dům
čp.24 rodina Lynhaardova - kamený hrádek
čp.16 rodina Nórienská - hrázděné stavení
Dále bych chtěl požádat Lúina Nórienského, obecního hrobníka, zda-li by nezjistil, kdo
byl pohřben na obecním hřbitově po Mugzašovi a Astóriovi.
Dostane-li se mi žádaného, bude starostenská kniha opět v naprostém pořádku. Předem
děkuji.
Darlen Moorhed,
sedmý starosta liscannorský
Liscannorské obecní a majetkoprávní
zákony
Úvod
Na následujících řádcích bychom chtěli ujednotit existující vyhlášky a usnesení ve věcech
obecního a dědického práva o nové úpravy a doplňky.
Práva a povinnosti starosty
Obecné
1. Starostenský úřad je úřad volený na dobu v trvání tří let. Starostou či zástupcem, popř. jinou
vybranou osobou je vypracován seznam voličů a možných kandidátů. Kandidující v případě, že
svoji kandidaturu potvrdí, mají prostor promluvit. Volba probíhá jednokolovým veřejným
hlasováním, kdy pořadí voličů je určeno postupným losem. Platí, že kandidát na post může
volit sám sebe a kdokoli se také může zdržet hlasování. Starostou se stává ten, kdo obdrží prostou
většinu hlasů. Vyjde-li vítězně více kandidátů, probíhá druhé kolo hlasování, z něhož jsou tito
vyjmuti (Volič nemá právo volit svoji vlastní osobu). Pouze v případě, že právoplatní voliči jsou
právě dva, určuje se vítěz losem, popř. dohodou.
2. V okamžiku nástupu do funkce starosta přebírá starostenskou knihu.
3. Starosta zastává vrcholnou správní funkci v obci, z níž vyplývají níže uvedené povinnosti a
práva.
4. Starostenský úřad je neplacená funkce.
5. Starostenský mandát zaniká vypršením volebního období, úmrtím, složením funkce nebo
sesazením. Starosta může být sesazen přímým hlasováním popř. peticí, v níž se pro jeho odvolání
vysloví nadpoloviční většina občanů (s právem volit). Zároveň se tímto odvoláním bezprostředně
vypisují nové volby.
Povinnosti
1. Starosta je místním zástupcem státní moci. Z tohoto titulu je podřízen odpovědností radnici
královského města Nurn a povinován věrností králi.
2. Starosta je povinen vést a udržovat starostenskou knihu; t.j. úplnou evidenci domů, obyvatel,
občanů, obecních funkcí a zvláště pak průhledný stav a pohyby obecní pokladny. Takovéto
informace musí být kdykoli občanům předloženy na požádání k nahlédnutí.
3. Starosta je povinen o aktuálním dění v obci občany pravidelně písemně informovat (např. na
stránkách občasníku Lyškánora).
4. Starosta je přímo zodpovědný za pověst a čest obce.
5. Starosta je povinen v případě nepřítomnosti ve vesnici určit svého zástupce, který má dočasné
rozhodovací pravomoci.
6. Starosta vyřizuje pozůstalostní řízení.
Práva
1. Starosta má právo udělovat a odebírat občanství dle svého uvážení.
2. Starosta uděluje právo na stavbu domu a může rozhodnout o jeho umístění, popř. dalších
limitech.
3. Starosta má právo kohokoliv z vesnice vykázat. V případě, že tento vlastní na území obce
soukromý majetek, který není schopen odvézt (např. dům, pozemek), je starosta povinen
dotyčného vyplatit ve výši, za kterou dle úředních záznamů tento danou věc pořídil. Dále je
povinen dotyčnému poskytnout desetidenní lhůtu na vyklizení nemovitosti. V této lhůtě musí být
ze strany úřadu splaceny veškeré pohledávky.
4. Starosta může libovolně nakládat s obecní kasou podle svého nejlepšího uvážení.
5. Starosta má právo jmenovat a odvolávat kohokoliv do obecní funkce (hrobník, rybníkář, řídící
školy apod.) a tohoto dle svého uvážení vyplácet z obecních peněz.
6. Starosta má právo libovolně nakládat s tzv. „mrtými stavbami". Tím se rozumí stavení, které
je neužíváno delší dobu než jeden rok.
7. Starosta má právo v doprovodu minimálně dvou občanů vniknout do opuštěného
domu.
Volební právo
1. Starostou obce smí být zvolen pouze ten, kdo má liscannorské občanství, vlastní na území obce
dům (alespoň srub) a byl alespoň jedenkráte členem Nurnské družiny.
2. Starostu má právo volit ten, kdo má liscannorské občanství a byl alespoň jedenkráte členem
Nurnské družiny.
Další obecné zákonitosti
1. Každý, kdo se rozhodne v obci usadit, musí splnit přihlašovací povinnost u starosty obce, jinak
může být považován za vetřelce.
2. Občanství se automaticky přenáší na právoplatnou manželku nebo manžela a také na jejich
potomky žijící v Liscannoru, je-li alespoň jeden z nich jejich biologickým rodičem. To ale
neznamená, že občanství nemůže být starostou zrušeno.
Dědictví
1. Při úmrtí liscannořana se dědické záležitosti řeší takto. Existuje-li závěť, musí být starostou
bezprostředně do posledního bodu vykonána za přítomnosti svědků z řad občanstva.
2. Zůstal-li nějaký majetek, popř. neexistuje-li prokazatelně závěť, přechází veškerý majetek na
nejbližšího příbuzného v tomto pořadí: manžel/ka, potomci od nejstaršího dále. Pokud nikdo
takový není, spadá rozhodnutí o osudu majetku do pravomoci starosty obce.
Roku 1053 vypracovali:
Yall Reblled z Hedu, pomocný učitel tělopružby
Klabzej Myšilov, strážce Janternu
Stávající platné vyhlášky v obci Liscannor
1. Arkussi Dettorovi je pod pohrůžkou vyhoštění z obce zakázán pohyb s výbušninami a
třaskavinami jakéhokoli druhu na území obce, zejména v okolí obecné školy. Toto je navíc
zakotveno smluvně.
2. Je zakázáno provádět rybolov na obecním rybníčku osobám, které trvale nežijí v obci.
3. Následující obecní funkce mohou nárokovat pro potřeby funkcí vymezené na liscannorské
pokladně 1.000 zlatých ročně: řídící školy, hrobník a rybníkář. Osoba funkcí odpovědná musí vést
důsledné záznamy o vynakládání této částky.
4. Je zakázáno zvracet, močit a jinak znečišťovat starožitná sousoší, lemující vchod hostince U
hrocha, jakož i jiná místa uvnitř i v okolí. K tomuto účelu je nařízeno používat místa k tomu účelu
zřízeného - suchého záchodku za krčmou.
5. Komukoli z rodu Ardasanských je zakázán pobyt na území obce.
Novinky liscannorské
Darlen Moorhed
Navazuji na tradici novinek liscannorských, jež, dle mého pátrání, v zaprášených listech
pergamene starších výtisků, započal Lynhaard z Rugornu roku 1035 v měsíci hodovanu, jakožto
čtvrtý starosta této obce. Je možné, že se novinky objevily již o rok dříve, protože mě některá
vydání scházejí. Tímto bych chtěl požádat ty, jenž mají všechna čísla liscannorského občasníku,
abych si mohl doplnit znalosti o dění v družině v dobách, kdy jsem o Nurnské družině mnoho
nevěděl. Jednalo by se o čísla 7, 13 až 15. Naopak, schází-li někomu čísla 3, 6, 26 a 29, mohu je
nabídnout, protože je mám dvakrát.
Po Lynhaardovi byl starostou zvolen Krochta Moskyt z Bažiny, který si ve své funkci vedl
navýsost dobře a byl ještě dvakráte zvolen na post starosty. Jistě by v čele obce stál ještě několik
let, ale koncem roku 1048 zemřel pod prokletým Soyovým hradem. Po Krochtovi byl zvolen
Burbbag, syn Šakův, ale již na období tří let, místo předchozích čtyř. Mé zvolení se uskutečnilo
20. ponovoroku 1052 a jsem již sedmým liscannorským starostou.
Ale teď již k novinkám.
1) Po smrti Bukvoje Drapláka, strůjce Mondragonského atentátu v roce 1033, jsme si s
Burbbagem, Harezem a Pěnipírkem udělali zasloužený výlet do Karwellu do podniku U radosti.
Pěnipírko zde propadl hráčské vášni a málem prohrál i poníka, na kterém přijel. Harez vyhrál
první cenu večerní loterie, stejně jako při naší minulé návštěvě.
2) V polovině předradostin jsme vyrazili do Naglinské oblasti získat podivné květiny,
vykvétající o Barnužině noci (přesněji o poslední půlnoci před slunovratem) v bažinách. V kraji
plném strašidel jsme se vydali do opuštěného domu jakési čarodějky. Dům však byl semeništěm
nejrůznějších oblud a nestvůr. V tomto domě zemřel Burbbag. Podlehl obrovskému kamennému
minotaurovi, který sestoupil ze svého podstavce, ač se před tím jevil jako obyčejná socha. Jeho
tělo leží pod hrubým balvanem s tesaným jménem a letopočtem na liscannorském hřbitově. O
pohřeb se postaral Luin, prvorozený Páinův syn, jenž se též stará o celý hřbitov. Dalším úmrtím
v družině byla smrt hobitího poplety Kryšpína Pěnipírka. V bažinách podlehl jedinému mocnému
úderu bahenního netvora, který jeho tělo stáhl zpět do bažiny.
3) Veselejší zprávou je svatba Yalla z Hedu s dcerou mlynáře od rybníka Brčíka v
Naglinské oblasti, s Vavřinkou. Svatba byla skromná, účastila se jí většina obce i oba rodiče
nevěsty. Tímto přeji hodně štěstí a dlouhý život.
4) Další část se týká školy. Na podzim 1052 poprvé šla do školy Nilien Linfalasová. Nilien
s Nariou Moskytovou a Gorym Chinským byli jedinými žáky pana Rhandira. Gory obecní školu
v tomto roce již opustil a v jeho židli zasedl Eonn Zivril.
5) Viola Pelouchová ze Sillu dostala po výpravě na magické květiny občanství a v létě
započala se stavbou domu. Do svého rozestavěného domu vzala černou družku zesnulého
Burbbaga i se synem Burbunem, kterou jsem vystěhoval z Burbbagova domu, protože jí dům
nepatří a jako pouhá družka nemá na dům nárok. Odstupné ve výši pěti tisíc zlatých dostala, aby
se mohla usadit, kde bude chtít, a aby nemusela pracovat a mohla vychovávat svého syna alespoň
do doby, kdy se o sebe Burbun dokáže postarat sám. Že Mija (nebo Maja) žije u Violy, je věc
hobitky.
6) Další stavba přibyla u Myšilovovy chatrče. Jedná se o chlívek pro prasata, která s
Myšilovem žila po dvě léta ve stejné místnosti. Někteří dobrodruzi však tvrdí, že se stěhovat
bude liscannorský druid a dům přenechá prasatům. Není to samozřejmě pravda. Myšilov žije již
v čistém domě a pomalu přestává smrdět.
7) V Liscannoru jsou dvě volná stavení. Je to již zmiňované stavení po Burbbagovi. Jedná
se o poměrně malý srub, který však má rozsáhlé kamenné podzemí. Dále se jedná o Pěnipírkův
hladký srub se dvěma velkými místnostmi a kuchyní, vše je zařízené a dům prodělal před rokem
a půl velkou opravu.
Otevření obchodu s tovarem
rozličným
Je tomu již několik let co zemřel můj manžel Krochta Moskyt. Časy, které následovaly
byly smutné a bolestné. Leč každá bolest jednou přebolí a člověk pokud nechce chřadnout a
utápět se ve vzpomínkách musí se po nějaké době odprostit od vzpomínek a začít žít opět
normálním plnohodnotným životem. Nechci skončit jako většina liscannorských vdov, které se
smrti svých manželů uzavřely do sebe a pouze se staraly o děti. Proto jsem se rozhodla, že peníze,
které mi zbyly po mém manželovi využiji jednak na plnohodnotné vzdělání mých dětí a také na
zřízení obchůdku v mém domě, kde hodlám prodávat všechny věci, které potřebují dobrodruzi
na svých výpravách. Jsem přesvědčena, že manžel by měl z mého počínání radost a jistě by ji
schválil. V obchodnické živnosti mi budou pomáhat mé děti symové Allen, Gerllod a dcera Naria,
každé dle svým možností.
Obchod se jednak na počest mého manžela i z důvodů zcela přirozených bude jmenovat
U Moskyta. Bude zřízen v přízemí našeho domu č.p. 26 nalevo od hlavního vchodu. Vždy v úterý
se budou doplňovat zásoby a dovážet věci o které bude zájem. Na skladě bude vše co takový
dobrodruh na svých cestách může potřebovat a co mu umožní přežít i ukrátit dlouhou chvíli.
Součástí obchodu bude i vyhrazené místo, kde budou lidé moci prodávat i své vlastní věci. Při
zřizování obchodu jsem narazila na poměrně závažný problém. V okamžiku, kdy jsem si chtěla
zažádat o povolení zřízení živnosti, zjistila jsem, že není přítomen nikdo kdo by mi dané povolení
vystavil. Starosta pan Moorhed odjel neznámo kam a nepověřil nikoho svým zastupováním.
Vzhledem k tomu, že nemám nejmenší ponětí, kdy se vrátí a čas plyne, rozhodla jsem se zřídit
obchod bez příslušného svolení s tím, že povolení mi snad bude uděleno dodatečně, neboť se
jedná o všeobecně prospěšnou věc.
Seznam nabízeného tovaru
Krosna vyztužená s řemením
Torna velká, kožená
Torna střední, kožená
Pytel na záda, kožený
Pytel na záda, plátěný
Torna malá k pasu, kožená
Kapsa na lektvary (5ks) k pasu, kožená
Kapsa na lektvary (10ks) k pasu, kožená
Pytlík na peníze, kožený
Pouzdro na mapy (tubus)
Popruhy, řemení, opasky
Tlumok kožený
Tlumok plátěný (žebradlo)
Deka plstěná
Spací vak (zevnitř kožešina, vně nepromokavá kůže)
Pokrývka prošívaná
Kožené obaly se zdrhovací tkanicí
Plátěný nepromokavý přístřešek pro 1 osobu
Houně těžká
Plášť z nepromokavé kůže
Klobouk se širokou střechou
Hučka kožešinová
Kožich těžký z beraniny
Rukavice kožešinové
Rukavice kožené jezdecké, velmi elegantní
Palčáky plstěné
Kožešinové válenky
Kamaše kožené
Kamaše plátěné
Fusekle teplé
Šátek velký
Sněžnice
Nátepník kožený
Lucerna obyčejná
Lucerna s okenicemi (zlodějka)
Obal kožený na lucernu
Svíčka vosková (10ks)
Louče (10ks)
Pochodeň (5ks)
Olej do lucerny na svícení (20mn)
Olej na údržbu kovu (10mn)
Olej na kůže (10mn)
Troud na podpal
Křesadlo
Lupa
Měch kožený
Provaz z konopí (5 sáhů)
Kožená šňůra tlustá (5 sáhů)
Kožená šňůra tenká (2 sáhy)
Kožená brašna na pergameny, knihy a psací potřeby
Pergamen (10 listů)
Brk na psaní, husí (5ks)
Lahvička inkoustu (1mn)
Břidlicová tabulka
Olůvko (3ks)
Truhla malá dřevěná
Truhla velka dřevěná
Zrcátko
Láhev skleněná
Flakónek skleněný
Hřeben kostěný
Džber
Kotlík na vaření
Pánev na smažení
Plechový hrnek
Miska dřevěná na pokrm
Příbor (vidlice, nůž, lžíce)
Karty hrací
Kostky hrací
Fajfka
Kladivo
Hřeby různých velikostí
Sekerka na dřevo
Sekáček na porcování masa
Brousek
Srp na trávu
Nůž lovecký
Látací a šicí potřeby (sada)
Rybářský prut
Síť rybařská
Sedlo jezdecké kompletní
Sedlo jezdecké těžké kompletní
Sedlo na poníka
Vzhledem k tomu, že na výpravu se většinou nechodí pěšky rozhodla jsem se i pro chov
koní, který kdysi plánoval můj manžel. Za tímto účelem jsem nechala vybudovat prostornou stáj
a výběh. V současné době jsou k mání tato zvířata:
1. Hřebec jezdecký, černé barvy, gorganský chov
2. Klisna jezdecká, bílá barva, gorganský chov
3. Hřebec válečný, grošák, gorganský chov
4. Hřebec jezdecký, mohutný vzrůst, darfellský chov!!!
5. Poník jezdecký, hřebeček, ryzák!!!
6. Poník jezdecký, klisna, grošovaná barva!!!
Všechny ceny jsou smluvní, výrazné slevy při větším odběru!!!
Seznam nabízeného tovaru se bude samozřejmě průběžně měnit a upravovat.
Attrien Moskytová
Pod čarou
Ctění čtenáři liscannorského občasníku.
Vzhledem k vážným nedostatkům otištěným v minulém čísle (zejména nepříslušnému obsahu v
záhlaví) nabízím všem, kteří projeví zájem, dodat verzi o tyto nedostatky oproštěnou.
(Kl. Myš.)
OZNÁMENÍ
Karabas, řečený Vrána
Dávám všem na vědomost, že v osadě Vranigost na gwendarronském pobřeží se v mém nově
postaveném domě otvírá „NÁLEVNA". Nalézá se v prostorách sklepů pod budovou a vchod je
ze západní strany od moře.
Tři sudy piva a jeden vína čekají na uvítanou.
Pacholci řezníka Jelita ml. přihnali na mez šest ovcí.
I lovec Lambard přislíbil pečené koroptve.
Slavnostní otevření se uskuteční, až se vrátíme z výpravy.
OZNÁMENÍ
Hledá se hospodyňka na výpomoc v šenku, kuchyni a v domácnosti. Ubytování zajištěno a plat
až šest zlatých týdně.
Vážený pan Karabas, zvaný Vrána
elfí mudrc a učenec
Vranigost, gwendarronské pobřeží