Lyškánora 28

Lyškánora 28

* Motta tohoto čísla * Ironie z lesů * Modlitba k Dubu * Pád Velvennoru * Pod čarou *

Ponovorok 1050

Motta tohoto čísla

"...Řízený požár lesu prospěje..."
Horký adept na druida, Klabzej Myšilov, milovník lesa

„...Tady zas vystoupila ironie z lesů..."
Arkuss Dettor k Myšilovovi

„...Chtěl bych se zeptat. S tou inteligencí, pomůže mi někdo?..."
Kryšpín Pěnipírko

„...Místo šatů má rukavice..."
Darlen Moorhedd

„...Já jsem Třaskatul Drtinosa. Taková asymetrická postava. Asi metr vysokej, asi metr širokej, asi metrák vážící..."
Třaskatul Drtinosa

Ironie z lesů

Klabzej Myšilov

Milí spoludružiníci. Původně jsem ani nechtěl tento článek psát. Zdá se mi totiž, že vysvětlovat něco, co je snad každému rozumně uvažujícímu člověku zřejmé, je trochu pod úroveň. Navíc způsob, jakým stěžovatel svou nevoli projevil a důvody, které ho k takovému jednání vedly zdají se mi poněkud trapné a nedůstojné.

Nicméně přijmu fakt, že je mezi námi nespokojenec a budu se snažit ozřejmit i věci notoricky známé. Jako vydavatel Lyškánory jsem byl panem Kryšpínem Pěnipírkem kritizován za to, že v listu otiskuji jenom příspěvky, které se mi hodí a které nejsou zaměřeny proti mně. Možná toto není přesný výrok dotyčného pána, avšak vzhledem ke skutečnosti, že Pěnipírko namísto aby svou výtku projednal přímo se mnou, po vzoru zlých domovnic stěžuje si jak jinak než v mé nepřítomnosti, mně nedává jinou volbu, než uvést ho tak, jak jej znám z doslechu.

Jelikož mám alespoň mlhavou představu o způsobu uvažování dotyčného hobita, začnu od úplného začátku a pokud možno jednoduše. Lyškánora je družinický časopis. Na jeho stránkách jsou otiskovány příspěvky členů Nurnské družiny a těch, kteří s ní mají něco společného. Autor takového příspěvku jej nejdříve napíše a potom předá tomu, kdo družinický list vydává. Články se otiskují v neopravené podobě, tudíž bez pozměňování obsahu a formy. Tento fakt může za všechny potvrdit kupříkladu pan starosta Burbbag a věřím, že i všichni ostatní. Nicméně. Každý časopis má svého vydavatele. To není žádná honosná funkce nebo známka příslušníka vyšší společenské vrstvy. Vydavatel prostě vydává. A tomu úkonu se říká práce. Zjednodušeně se dá říci, že jsou lidé, kteří pracují a lidé, kteří se práci vyhýbají. Vzhledem k tomu, že chovám družinickou tvorbu v opravdu velké úctě, snažím se ji zprostředkovat sobě a ostatním v ucelené formě, která je čtenáři přívětivější. Dávám tedy dohromady Lyškánoru. Kdybych to nebyl já, byl by to někdo jiný. Někdo, kdo se nezabývá malichernostmi a raději přispívá ke společnému dílu. A společné dílo, milý Pěnipírko, se jmenuje, pokud to nevíš, Nurnská družina.

Tak tedy - příspěvky. Ať se ozve jediný autor, jehož příspěvek nebyl do listu zařazen, a já sním svůj klobouk i se všemi amulety, které na něm jsou. Můj klobouk je opravdu odporný, ale já jsem si jist, že se nikdo nepřihlásí. Snad jen dosud nechápající Kryšpín Pěnipírko. Pak se tedy ptám přímo. Jsi snad autorem textu, který nebyl otištěn? S čistým svědomím mohu odpovědět i za tebe. Nejsi. Tak kde se v tobě, milý hobite, bere odhodlání ke krokům, které se snažíš podnikat? Je za tím vším snad nějaký jiný záměr? Nejspíš ano.

Odkud vítr vane? Co malého Pěnipírka tolik žere? Nejde-li tedy ve skutečnosti o Lyškánoru, může jít jenom o nějakou závist vůči mé osobě nebo o komplex osoby vlastní. Co mi však Pěnipírko může závidět? Jako dobrodruh mu nemohu být konkurentem. Jsem druid Myšilov, který má za sebou ostudnou minulost žebráka a jsoucno zástupce ocasu družiny, jenž víc než k užitku je břemenem. Tedy zatím. Rozhodně však nepožívám o nic větších výhod než Kryšpín sám. Rozhodl jsem se jít cestou, na které rozhodně Pěnipírkovi nepřekážím. Kráčím trnitou pěšinou k vyšším druidským cílům a lesnímu duchu Smrkenovi. Není to rozhodně žádný med. Lidé se mi ve své nevědomosti posmívají. Mezi nimi nejvíce právě Kryšpín Pěnipírko. Ale je to v pořádku. Byla to má volba a svou cestu jsem si vybral sám. A s nějakými těmi překážkami, jako každý soudný člověk, musím počítat.

Ve svém rozboru se tedy dostávám k jedinému možnému vysvětlení. Hobit zřejmě trpí krizí osobnosti. Zdá se mu snad, že všechno co činí se míjí účinkem? Že není slavný jako ti kteří jdou v čele a nasazují životy i pro něj? Zdá se mu snad, že je považován za packala, ačkoli je ve svém řemesle a lidském žití jeho pravým opakem? Snad by si měl uvědomit, že nikdo ve skutečnosti není takový, jak ve své zaslepenosti sám sebe vidí. Většinou záleží na tom, jak jej vidí ostatní. Nastavit tvář zrcadlu je občas dobré.

Je to těžké se nesmát člověku, který s vážnou tváří do kuše láduje suchary, protože se prostě spletl. Který je ve svém zlodějském řemesle natolik zručný, že během jediných dvou samostatných akcí jednou namísto elegantního odemčení záhadné truhly ztratí jakési pasti a podruhé je při vloupání na cizí pozemek chycen majitelem, protože jeho tiché plížení, kterému se prý učil v rychlokursu, je slyšet na míle daleko. Je těžké mít ve vážnosti někoho, kdo hlavou myslí až po té, co je na to upozorněn. Myslím, že takovému (ani komukoli jinému) nikdo cituji „s inteligencí nepomůže".

Vzhledem k tomu, že jsem psaním tohoto zhola zbytečného textu unaven, a vy, čtenáři, zřejmě také, chtěl bych celou věc uzavřít shrnutím. Do Lyškánory nadále budou psát ti, co do ní chtějí psát. Uveřejňováno bude nadále vše, co splňuje rámec Lyškánory, ať už se to komukoli zrovna hodí nebo ne. Druida Myšilova nikdo nepřinutí, aby psal články proti sobě. O takové hovadině odmítám diskutovat. Druid Myšilov bude druidem, protože to chce. Bude používat hlavu, protože ji má. A ať bude jakákoli, bude jeho. Víc nemám co říct. Doufám, že to pan Pěnipírko pochopil. A snad taky pochopil, že myslet se musí hlavou. A kdyby ne, co na tom? Třeba jde z mé strany jenom o hloupou ironii z lesů.

Modlitba k Dubu

Klabzej Myšilov

Dube
Věrnej Dube
proč mi nezpíváš
proč mi nešumíš větvemi a listím?
Proč ani nezapláčeš?
Jsem snad nehoden tvé přízně?
Jsem snad špatný lesů syn?
Málo jsem tě o půlnocích vzýval
a laskal tvé vrásčité kořeny?
Málo jsem spínal ruce k duchům
a opěvoval krásu tvé koruny?
Málo jsem tě miloval?
Mlčíš, strome
stále mlčíš, Netečný
jsi věru tichý společník
Já dál tě budu blažit svými dary
dál ti budu teskně vyprávět
až srdci tvému mě se zželí
až poznáš, že jsem přítel tvůj
a jsem tě hoden
to si pamatuj
Jsa v dřevo oděn vlastním dnes
i druidskou hůl

Pád Velvennoru

[1043, Eodel Zivril]

Prolog

Jsem Eodel Zivril, skromný válečnický učedník, toho času prodlévající na gruntu svého bratra Eowena, jemuž ve vsi Liscannor nikdo neřekne jinak než Velká Huba, muže, který prodal svou čest za občanství a sekeru. Jakožto nejmladšímu z členů Nurnské družiny a zároveň rodáku z krajů angwarrských připadlo mi dle vyprávění svědků sepsati strašný příběh, který se udál na sklonku roku 1043 v zemi Velvennor. Předem chci předeslat, že vyprávění to bude smutné, hrůzostrašné, vždyť následky tamního dění pociťuji i já sám, jakožto i mnoho dalších. Vinou několika zdánlivě bezvýznamných událostí se dalo do pohybu soukolí zkázy, jež ve své konečné podobě způsobilo nezadržitelný pád království Perrimova, strážce staroangwarrských tradic. Předem se omlouvám za případné odchýlení od pravdy, leč celá ta podivná historie je obestřena dodnes neobjasněnými záhadami. Proto v takovýchto místech příběhu budu se přidržovati svého, byť možná neobjektivního náhledu.

Midolasův černý den

Byl ponurý začátek podzimu. Obloha nad městem, barvy připomínající kalenou ocel, nesla předzvěst prvních plískanic a nočních přízemních mrazíků. Osamělý jezdec projel nurnskými branami a nedůvěřivě si prohlížel chodce na ulicích. Byl malý, zaprášený s rozevlátým nazrzlým vousem. Na první pohled trpaslík. Jmenoval se Narw. U trhovce s mořskými rybami se hrdelním severským přízvukem dotázal na hostinec, kde by mohl nechat odpočinout svému tělu. Masivní velvennorskou zlatkou zaplatil obchodníkovi za mlčení a odcválal přímou cestou k hostinci U prasete, známé to zájezdní krčmě. Objednal si pokoj a oddal se těžkému přerývanému spánku. Měl strach a právem.

* * *

Toho dne projela nurnskou branou zajímavá skupina jezdců. Už jejich vzezření vzbudilo u vartujících vojáků podezření. Šestice kudůků na pohublých koních je v těchto krajích dosti neobvyklým úkazem. A vypadá-li někdo jako ten nejprostší sedlák a přitom je ověšen zbraněmi od hlavy až k patě, potom dvojnásob.

"Vaše jména a cíl cesty, pánové", dotázal se s podezíravým tónem v hlase zaprášený úředník z okénka výběrčího mýtného. Tři vojáci královské stráže zaujali výstražné pózy. Kudůci zůstali v sedlech, jen jeden obratně sesedl a přistoupil k okénku. "Bleška, pane, vůdce karavany. Todle sou pánové Čilimník, Hadinec, Plašek, Bloník a Soumračec, všecko čestný mužové, za kerý se můžu zaručit. Nurnem jenom projíždíme a pokračujeme na jih dólu do Wallimoru". "Na karavanu moc nevypadáte, když nevezete žádné zboží", pátravě si úředník prohlédl zbytek jízdy od hlavy až k patě. "Živíme se námezdnim hubenim vlkův a rosomákův, ctěnej pane", odvětil Bleška medovým hlasem a zatvářil se co nejvíce venkovsky. "Věřte, že o takovéto podivné existence nemáme v naší zemi převelký zájem", prohlásil opatrně mýtný, poznačil si jména pocestných a za jejich jména vtiskl pečetku Průjezd. Stejným pergamenem obdařil i Blešku a upozornil, že na průjezd Gwendarronem mají pouze tři dny. Šestice pomalu vjela do města. "Jakže se menuje ten hajzl, Bleško?", zeptal se polohlasem olysalý kudůk jménem Plašek. "Tušim že Narw. Má zrzavou kštici a holou řiť". Soumračec se ponuře uchechtl. Na Nurnském rynku se šestice rozjela všemi směry.

* * *

Liscannor. Hostinec U hrocha se otřásal salvami smíchu. Ne že by bylo nějak obzvláště plno, to ne, v lokále mohlo být nanejvýš nějakých pět šest lidí, vesměs obyvatel zde pronajmutých pokojů. Předmětem bujarého veselí byl vytáhlý a proplešatělý elf jménem Midolas. Klátil se na rozvrzané stoličce a po požití tří žejdlíků Jeremiášovy chmeloviny měl poněkud neposlušný jazyk a zakalený zrak. "Ty hele, Nollande, mám si koupit spíš tu železnou zásobu a nebo spíš tu čerstvou, co je lepčí?", poplácal elf po rameni mladého barbařího válečníka, předčítaje přitom obchodní leták nurnského řezníka Jelita mladšího. Salva škodolibého smíchu. "Podívej se, Midolasi, předevšim je lepší si koupit zásoby až když jedeš na nějakou cestu. Teďka to fakt nemá smysl, to by ti do tý doby zplesnivělo". "Aha, to chápu. Ale když to vemu čistě teoreticky, kdybych jako někam jel, kerá z těch zásob je lepčí?". "No já bych řek že železná. Víc vydrží a navíc je to už tak zažitý", vmísil se do hovoru Nervor Chinský, malý kudůk, kterého vdova po jeho bratrovi vyhodila na ulici, takže musel chtě nechtě vzít zavděk jednou z Jeremiášových zablešených světnic. Nutno dodat, že blechy chytil hned druhý den svého pobytu a není chvíle, kdy by nějakou na svém těle neulovil a se zaklením nerozlouskl mezi prsty. "No jo, ta železná je sakra drahá. To já si rači koupim tu čerstvou a ušetřim na podvlíkačky", zamyslel se spořivý elf nad Jelitovým ceníkem zboží. "Chá, a za tři dni se ti zkazí a budeš žrát zelenej shnilej blaf", zařval mocně elf Herbert Álfheimský, válečný veterán, který už na výpravy nechodí, tloustne a na živobytí si vydělává praním ponožek a onucí. "A ty, Herberte, to se mi něco stane, když budu jíst zkažený jídlo?", otázal se přiblblý elf důvěřivě. "Seš pitomej, nebo co?", zarazil se Herbert, nevěda, zda si z něj hraničář Midolas netropí žerty, "Když budeš žrát vejkaly, tak se akurát pobleješ a chytneš lepru nebo podobný svinstvo". "Já sem si to myslel. Jó a eště otázečku. Je to hodně těžká nemoc chytnout lepru nebo podobný svinstvo? Já sem totiž hraničář a moh bych se vyléčit, že jó?". U hrocha to zaburácelo tak mocně, že se kamenné stavení otřáslo v základech. "No sem přece hraničář nebo né?", zatvářil se nechápavě hlupák Midolas, ostuda všech elfů. "To musíš vědět nejlíp sám", pokýval nešťastně hlavou Nolland. "Já myslim že sem hraničář". "Drž už hubu, vole", zařval Herbert, jemuž došla trpělivost a začal tápat v paměti, jakže zněla čarodějná formule na kouzlo apage. Midolas se urazil a opustil lokál.

Smutno je elfu, jehož urazili. Brouzdaje krajem, neznaje jiné cesty zvolil tu k Nurnu. A tam jej potkala osudová příležitost dokázat svvým druhům, že za něco stojí, že je to rozhodný a schopný muž. Osud mu přihrál do cesty nuzáka Puchlapa, sezónního ledaře z nurnských doků.

"Dejž vám to dobrej den", smekl Puchlap obnošenou čapku z výprodeje. "I vám, pane", opáčil mrzutě Midolas, vyseknuv přeuctivou poklonu. "Du dobře na Lyškánor?". "Jistě, jistě. Tam za kopcem". "To byste mi moh poradít. Hledám jistýho pana Jorka". "Jork, Jork", zadumal se dobrácký elf, "V Liscannoru žádnej toho jména nežije". Puchlap se zakabonil. Inu zapeklitá situace. "A ňáká Nurská společnosť tam néjni?". "Myslíte Nurnskou družinu?", zaradoval se Midolas, "Já sem Nurnskej, jeden z nich". "Ó jéje, tak to si uštědřim štreku", zaradoval se hloupý Puchlap, který, vzdělání nemaje, mínil samozřejmě že si cestu ušetří, ne uštědří. Ale co na tom. Gwendarroňan se s gwendarroňanem vždycky nějak domluví. "Mám pro vás takovej vzkaz. Ňákej pan Narw se s váma chce sejít dneska v noci na Centrálu. Máte dát znamení zeleným světlem. Prej de vo nevodkladnou záležitosť. Jó, a nikomu ani slovo. Jako hrob, řikal ten chlápek, jako hrob". "A ještě takovou otázečku, co je to vlastně ten Centrál?". "Nurnskej centrální hřbitov přece, drahej pane".

* * *

Krochta Moskyt, starosta liscannorský, právě se svou paní a dětmi obědval na terase za domem, když se vynořila Midolasova rozcuchaná hlava zpoza živého plotu. "Tss, tss", zasyčel Midolas a znovu zaplul do křoví v obavách, aby jej nezmerčila paní Moskytová. "Tss, tss, tss", vypoulily se dvě veliké oči v roští. "Prosim tě, Krochťáčku, už čtvrt hodiny se nám válí ve křoví ten podivín od Hrocha", pošeptala paní Moskytová svému muži. "Vím o něm. Děti, nevšímejte si ho. Je to blázen, ale mouše by neublížil. Nenecháme si zkazit dobré jídlo". Midolasovo syčení však onedlouho rozčílilo starostu natolik, že vstal a dobráckého elfa vytáhl za šos ven. "Co si to dovoluješ, lézt mi na pozemek?". "Zelený světlo, zelený světlo", začal koktat lapený elf, obezřetně se rozhlížeje do všech stran a nabízeje panu Moskytovi usoplený balíček pšeničných oplatek, "Zelený světlo na krchově, ale jinak mlčet jako hrob!". Není divu, že s ním starosta vyrazil dveře a pohrozil mu šatlavou. V té chvíli se Midolas rozhodl, že na nurnský hřbitov půjde sám. A předtím si v Nurnu nakoupí pořádnou výstroj, koně a hlavně zásoby. Nikdo neví, co se z toho může vyvrbit. Ze svého pokoje vytáhl věrného psa Bleka a ještě ho pro jistotu seřezal holí, jak ho to učili v hraničářské škole při výcviku krocení divých šelem. Blek, statný ale hloupý pes, podal pánovi packu na důkaz oddanosti. Jak je psáno v hraničářské příručce, cvičený pes je nejvěrnějším pomocníkem dobrodruha.

* * *

Nurnský centrální hřbitov, tmavá noc. Midolas, ověšený starou tornou z výprodeje nacpanou zásobami a různými použitými zbraněmi a nepotřebnými předměty obešel obloukem kovaná vrata a zamířil podél východní zdi. V ruce třímal otlučenou lucernu s okenicemi. Byl to levný a dobrý nákup, liboval si. Až na handlíře s koňmi. Kůň, jakožto hloupé zvíře, mu přišel opravdu drahý, povzdechl si, šlapaje pěšky. Onedlouho se Midolas asi na třetí pokus úspěšně přehoupl přes zeď a seskočil mezi rovy. Zažehl světlo, které přes zelené lité sklo roztančilo okolí hrůzostrašnými stíny. V dálce byl signál opětován. Hraničář vytáhl kuši a pomalu se proplétal vpřed. Svist, svist! Všechno se sběhlo tak rychle, že elf překvapením ztuhl. Ucítil prudkou palčivou bolest v lýtku. Z otevřené rány trčel šíp! Věrný Blek s děsivým štěkotem vyrazil vpřed a zmizel ve tmě. Midolas odhodil lucernu, ta se rozbila a zhasla. V nastalé tmě a svistotu šípů se nic nechápající Midolas rozhodl pro bezhlavý belhavý útěk, při němž poztrácel většinu svého vybavení. Je otázkou, zda ošklivé rány na těle způsobily šípy, či prudké nárazy do kamenných náhrobků. Nutno však poznamenat, že ve chvíli, kdy zmatený elf přepadl přes okraj hřbitovní zdi, byl více mrtvý než živý. S funěním se odplazil do bezpečí bezinkového keře a vyčerpáním usnul. Z dálky se ozvalo Blekovo smrtelné zakňučení. A potom už jen ticho.

Brzy k ránu se Midolasovi, probuzenému nočním chladem, podařilo dobelhat se k Liscannoru a pokradmu dosíci bespečné postele v pokoji hostince U hrocha. Tam vysílením z hraničářského zaříkání nad svou bolavou nohou upadl do mrákot.

* * *

Dalšího dne v Liscannoru nikdo protivně zvědavého hraničáře Midolase nepostrádal. Zatímco v horečkách spal jako dudek, den se přehoupl, naplněn poklidným venkovským životem. Teprve následujícího rána, ještě za kuropění, kdy všechno spalo, probudilo hobitku Atalju nesmělé klepání na dveře. "Pane, ste tam?", zachroptěl hlas zvenčí. Atalja, obávaje se snad násilného vniknutí nějakého nemravy, celou vahou hobitího tělíčka pověsila se na závoru. "Ale tady žádnej chlap nebydlí", zapípala roztřeseným hláskem. "Tak to pardón, slečinko", zaskuhral ten venku, "Hledám potrhlýho elfa". "To bude nejspíš pan Midolas odvedle", oddychla si Atalja. "Děkan, slečinko".

Rány na dveře probudily zakrváceného Midolase až po notně dlouhé chvíli, ale přesto se rozhodl dělat mrtvého brouka. Nevěřil už nikomu a ničemu. Škemrání zpoza dveří však bylo neodbytné, proto se rozhodl muže vpustit. Byl to Puchlap, bezdomovec zubožený z nezdravého života v docích. Nepořádku, který vládl v elfově skromné světnici s jedním zaprášeným oknem s výhledem na polorozbořenou kuželkárnu nevěnoval přílišnou pozornost a přešel hneed k věci. "Pane, vod pana Narwa sem taky dostal zaplaceno, abych zjistl, jak dopadlo vaše střetnutí na kerchově". "Byla to léčka", zachroptěl unaveně elf, "K žádnýmu setkání nedošlo. Jen se mě někdo pokusil zabít a muj Blek to vodnes na životě. No jo, chudák Blek, já na něj pro všechen ten zmatek dočista zapomněl. Ale co, byl to jen pes". Puchlap se zadumal, mocně se drže za prošedivělé skráně. "V takovym případě sem vám měl předat poselství, jak vono to bylo...". "Povídejte", nastražil zvědavé uši elf. "Mýl u Tuškáru tam kde teče Temnice v lesu Chandúr, tak to bylo...", vzpomněl si Puchlap, ale paměť mu činila jisté potíže, "V Olborský zemi pod bubaráckou bránou, pán Gzimák, tak to řek ten Narw, pán Gzimák, nebo něco v tom smyslu". "Uf", odfrkl si Midolas, jemuž chladně myslet dělalo vždycky problémy. "Nó, to je všecko. Svý prachy sem si vodsloužil, takže sem čistej a nevázanej", zaradoval se Puchlap a odkráčel společně se svým přítelem Pitvorem, který vartoval na úzké zšeřelé chodbě, pojídaje chlebové skrojky. Hraničář Midolas únavou z přemýšlení opět usnul.

* * *

Barbar Nolland, následován hobitkou Ataljou, oděnou do průsvitné noční košilky, a hostinským Jeremiášem, jenž oba dva bezdomovce přistihl v lokále, jak olizují pípu a zalarmoval světnice, vyrazil dveře Midolasova pokoje a trojice vpadla dovnitř. Krvavý elf, pohroužen do tvrdého spánku se ani nepohnul. "Fuj, to je puch. Mělo by se tady vyvětrat", ohrnula nos hobitka a rozeběhla se k oknu. Jeremiáš s Nollandem v obavách vytáhli Midolase z postele. Brzy se do lokálu seběhl snad celý Liscannor a unavený elf pod palbou otázek začal vyprávět trochu zmatečný příběh nočního dobrodružství. "...Ale kdybych si koupil koně, mohlo bejt všechno jinak", zakončil historku elf. Brzy po poledni dorazili do vsi i Aedd Ruindorský a Dyni Longodon, žijící na samotě u moře. Osedlali koně ihned, co se jim ta podivná zvěst donesla. "To Midolasovo poselství mi nejde na rozum", prohlásil lupič Aedd, když vyslechl celé vyprávění znovu, "Je docela možný, že to hraničář celý pomotal. Ani bych se nedivil, je to vyhlášenej liscannorskej blb". "Nejlíp bude, když se za tim záhadným Narwem vypravíme sami", ozval se malý pan Longodon.

* * *

Nebylo těžké zjistit, že Narw bydlí v hostinci U prasete. Stačilo se zeptat pár lidí. Taková zpráva o příjezdu cizince se roznese vždycky rychle. Hostinský ochotně sdělil, že pan Narw obývá pokoj číslo dvanáct a koně má ustájeného v přístavku na dvoře. Podle použitého platidla se dalo usoudit, že trpaslík přijel z Olvornu. "Ta Olborská zem bude nejspíš Olvorn, Midolasi", otočil se na elfa Aedd strohým tónem. "Já nevim, mám v hlavě jak po zemětřesení". "Známá věc", zabručel Trblot Vratigllad a pohladil si potetovanou pleš.

Dveře Narwova pokoje byly pootevřené. Griffin Linfalas odstrčil veřej. Hostinský s křikem odběhl pryč. Malá místnost byla plná krve. Pokoj zpřeházený, prohledaný. Uprostřed leželo nehybné tělo nazrzlého trpaslíka. "Je umučenej a studenej jako kus ledu", přerušil tichoKrochta Moskyt, prohlížeje si vypálené iniciály na trpaslíkově zuboženém těle. "S.V., co to může znamenat?", prohodil alchymista Dyni. "Netušim", ozval se Nolland. Atalja si dřepla, udělalo se jí trochu mdlo. Nurnští však na tomto místě dlouho neprodleli. Umluvili se na tom, že pana Narwa pomstí a podívají se záhadě na zoubek. K tomuto účelu byla svolána porada na druhý den po ránu v hostinci U hrocha. "Koně a výstroj s sebou", upozornil Trblot Vratigllad méně zkušené dobrodruhy.

* * *

Co se dělo v hostinci U hrocha není potřeba nikterak rozvádět. Za zmínku stojí pouze Midolasovy úporné prosíky o zapůjčení koně a zpráva, kterou přinesl zvídavý Dyni Longodon z Nurnu, to že po panu Narwovi se sháněli nějací kudůci a před dvěma dny prý koňmo opustili město severní branou. "Jede se do Olvornu, je to naše jediná stopa", rozhodl Krochta Moskyt, služebně nejstarší družiník. Jakýmsi záhadným způsobem se ve vsi objevil opilý muž divokého zjevu, představiší se jako Mistr a projevivší zájem o členství na výpravě. Pánové Moskyt, Aedd a Griffin v zubožené osobě s notnou dávkou fantazie poznali pana Alwynna, mistra cechu Bílé Ruky, na něhož je v Gwendarronu již po několik let vydán zatykač. Nutno dodat, že tím, že nikdo z nich neohlásil Alwynnův příchod příslušným úřadům, dopustili se porušení zákona ve smyslu skrývání uprchlého zločince a napomáhání k útěku. Je smutné, že zákon obchází i samotný liscannorský starosta, představitel místní státní moci. Korupce kvete v každé době. Nurnské společenstvo podle svých tradic zvolilo vůdce, jímž se stal mladičký Nolland, nezkušený válečnický nedouk. I tato událost je na pováženou a možná, že se stala základním kamenem blížící se katastrofy.

Bitka v Rybí kostře

Olvorn je malá země ležící na severské přímořské kupecké stezce mezi Mondragonem a Mubarrathskou říší. Kraj je to chudý, pln prostého divokého lidu. O národu, žijícím z barbařích tradic, toho nelze mnoho říci, snad jen fakt, že barbarské kmeny si vydobily krvavou nezávislost nad ostatními rasami během lidového povstání v letech 1021 - 1023 známého jako Tharbekhův odboj, stojí za zmínku. Přilehlé kraje , neohraničené přesně vytýčenou hranicí, spadají pod volnou vládu starostenského úřadu ve stejnojmenném městě Olvorn. Správní zřízení lze tedy charakterizovat jako svobodná území města Olvorn včele se starostou jako nejvyšším zákonodárcem. Je však třeba uvést, že v důsledku vývoje v okolních zemích mezi barbařím lidem sílí myšlenka na vytvoření pevnějšího a těsnějšího správního uspořádání, včetně vytýčení hranic a založení silné cvičené armády.

* * *

Na mostě přes divokou řeku Rawwanil, uznávaném to hraničním přechodu z Mondragonu, se nurnská jízda ocitla po dvoutýdenní úmorné cestě vcelku obývanými a stabilními kraji. Jenom pár slovy bych se rád vrátil k vyčíslení členů výpravy. Nepříliš silnou válečnickou část skupiny představoval novopečený vůdce barbar Nolland a trpaslík Trblot Vratigllad, velvennorský rodák s trestním záznamem za zabití v hospodské rvačce. Léčitelskou, tedy dosti důležitou skupinou byli chorobný kradař a šmírák Tanris z Álfheimu a naprosto neschopný hraničář Midolas.Za alchymisty lze vyjmenovat věčně opilého oplzlíka Alwynna Bílou Ruku, přespolního Dyniho Longodona a Nervora Chinského. Nelze opomenout také schopnou a ostřílenou dvojici zlodějů, Griffina Linfalase a Aedda Ruindorského, doplněnou o něžnou hobitku Atalju. A na konci výčtu není potřeba komentáře - Krochta Moskyt z Bažiny, největší z čarodějů Nurnské družiny, zvaný někdy též, samozřejmě potajmu, magické hovado. Tedy sečteno a podtrženo, jedenáct hrdlořezů schopných všeho, leč nejednotných a tedy i zranitelných.

Průjezd mýtem, zejména díky barbařímu původu vůdce Nollanda, proběhl bez jakýchkoli jedovatých poznámek a úšklebků ze strany místních vojáků. Městský lomoz pohltil znavené jezdce jako jáhelná kaše dlabanou lžíci. Ač na mostě nedošlo k žádné slovní šarvátce, na městském tržišti na sebe nenechala dlouho čekat. Při získávání zpráv o šestici kudůků, pravděpodobně zodpovědných za smrt trpaslíka Narwa, jež se ukázaly jako liché, se prostořeký a pětiletým žalářem obhrouhlý trpaslík Trblot Vratigllad zapletl do hádky se starou paní, přičemž do ní strčil tak mocně, že upadla na chodník a dala se do úpěnlivého spílání. Jen díky včasnému zásahu ohleduplnějších družiníků, kteří, maje dobrého vychování a cítí úctu ke stáří, odtáhli rozohněného Trblota z rynku, kde se už shlukl notný dav lidí, ji ten bývalý mukl nepřetáhl řemdihem. Útočiště Nurnští nalezli v hostinci U rybí kostry, kde objednali pokoje, krátce vzpomenuli tragickou smrt Nestora Burmy v třiatřicátém a odebrali se ke spánku před další cestou.

Oplzlý Alwynn však nešel spát. Byl přidělen na jizbu k hobitce Atalje, což zapříčinilo, že v komůrce vládlo trapné ticho, Atalja přestěhovala svou postel co nejdál od té Alwynnové a probděla noc v polosedu na pelesti.

Aedd Ruindorský také nešel spát. Při svitu olejové lucerny dlouho do noci studoval mapu kraje a častoval polodřímajícího Dyniho svými závěry. "Mě furt nejde do hlavy ten Midolasův galimatyáš. Když to vemu čistě logicky a Olborská zem je teda s největší pravděpodovbností Olvorn... pak bubarácká brána by mohla bejt klidně brána do Mubarrathu, víš, ta co je ve znaku merrithský oblasti". "Hmm", zabručel rozmrzele Dyni, mžouraje do plamene lampy. "Jedinej pořádnej les v dosahu je tady Khandúrm, to zní podobně jako Chandúr, to moh klidně Midolas ve svý nevědomosti zmršit". "Hmm...", zaskuhral Longodon, maje mezi ztěžklými víčky jen malou bílou štěrbinku. "To by pak seděla i hora Tuskarn a řeka Temnice. Tuskarn a Tuškár, to je vono, při troše fantazie to dává smysl". "Jó, to dává...". "Gzimák, to je jedinej problém. Zblbaný méno se vodhaduje špatně. Ale co je to ten mýl, z toho sem celej tumpachovej", zamyslel se Aedd, "No nic, zejtra vyrazíme k Tuskarnu. Vemem to nejspíš přes Duifin". "Nechtěl bys už chrápat?", zazněla vzteklá odpověď a na Ruindorově hlavě přistál poctivý polštář z prachového peří.

* * *

Griffin zalezl do postele, zatímco Vratigllad, stoje v podvlíkačkách u džberu, věnoval se čištění uší. Náhle kdosi zabušil na dveře. Otevřeli. Venku stálo šest chlapů, barbarských výrostků. „To je von", ukázal jeden na trpaslíka, „Malej hajzl potetovanej". Vratigllad poodstoupil a ohlédl se po zbrani. Griffin vyskočil a vrhl se ke dveřím. „Zbil si mojí mámu, a za to dostaneš do držky", zařval druhý a vrhl se pěstmi na Trblota. Griffin okamžitě vlepil druhému facku. Ogaři začali řvát a bitka na férovku se rozjela plným proudem. Už už to vypadalo bledě, když se v chodbě objevil Krochta Moskyt s Nervorem Chinským, oba posilněni nějakými neadekvátními bezmegy. A začala mela. Olvornští balíci pomalu začali padat k zemi, i když Griffinovi s Trblotem už se taky pěkně řinula krev z nosu. Vratigllad se najednou rozzuřil a uskočil. Hrábl po kladivu a nejbližšímu z útočníků nappálil ránu pěkně zblízka. Skácel se k zemi. Brzy bylo po boji. Bezvládná těla Nurnští natahali do pokoje, přičemž zjistili, že Trblot toho svého zabil. „U všech Ardasanskejch", zakoulel očima Linfalas, „Tys ho zabil". „Tadle hospoda je snad prokletá", řekl Krochta, „Musíme vypadnout. A nejlíp hned teď". „Utečeme přes dvůr", navrhl Chinský, „Ve stájích máme koně".

Gzimakhův tábor

Ve spěchu Nurnští opustili hlavní město a projeli Duifinem. Koně zarazili až u samotného Khandúrmského hvozdu v místě, kde do lesa zabíhá polní cesta směřující prastarým lesem k hoře Tuskarn. Cesta, zpočátku dobře zřetelná a pohodlná, brzy zmizela v objetí divokých kapradin, břečťanového koberce a nezdolné ostřice. Zde bylo třeba koně vést a pokračovat pěšky. Cesta se ztratila úplně a její směr se dal vytušit podle dobře udržovaných záseků v kůře stromů. Vysilující pochod v podmáčeném terénu dovedl družinu až na dohled roztroušených kaluží na dně malého údolíčka. "K zemi", houkl Álfheim, který svým vytrénovaným zrakem spatřil dva obry, chlemtající ze zdroje kalné stojaté vody. "Počkáme až vodejdou", špitl Nolland. "Já bych jim rači uřezal hlavy", zatvářil se bojovně psanec Alwynn Bílá Ruka, lokl si kořalky, ale namísto činu se zaryl hlouběji do ostřicového trsu. Obři dopili, táhle odfrkli jako nějaká zvířata a odběhli severovýchodním směrem.

Ke skutečnému střetu s obry došlo možná o míli později. Společenstvo, prodírající se kapradím, bylo objeveno skupinou obřích lovců. Válečný řev dupajících kolosů způsobil mezi nimi malou paniku. Dopadlo i několik oštěpů, leč bez výsledku. V následujícím okamžiku však alespoň část Nurnských dokázala svou připravenost a semknutost, a to, prosím, s absencí rozkazu nezkušeného vůdce! Pod úctyhodnou palbou Griffina a Nervora Chinského, za podpory silné Moskytovy magie, se obři stali nebožtíky dříve, než stačili vůbec doběhnout a obrovské drtivé palice nenašly svého cíle. A jelikož po bitvě je každý králem, přišla řada na věčně opilého Alwynna, který ač se v boji zbaběle skrýval za zády ostatních, statečně vyskočil a za odporného chechotu uřezal mrtvolám hlavy. "Je to dobytek", odtušil elf Midolas. "Ještě jednou to udělá, tak ho, na mou duši, zabiju", zazněla Krochtova pohrůžka. V družině vzklíčil první zárodek sváru.

* * *

"Už mi došlo, co je to ten mýl", ozval se znenáhla Trblot Vratigllad, vyzývajjíc vztyčenou paží k ostražitosti, "Podívejte". Ve vzdálenosti dobrých třiceti metrů mezi stromy na kraji mýtiny upoutala zraky druhů navršená hromada, z níž k obloze stoupal tenký pramínek dýmu. "Milíř", ozřejmil Nolland. Zurčení říčky, nepochybně Temnice, přes níž vedla z hrubých klád zrobená lávka, dávalo tušit, že je výprava u cíle. Za paloukem, na kterém prosvítala střecha hospodářského stavení, se zvedalo zčásti holé skalnaté úbočí. "Ééé, počkejte", broukl Běloruký, neboť jeho krhavý zrak cosi zřejmě upoutalo. Klátivým krokem člověka, který si není zcela jist, zda se mu cesta, po které jde, najednou nepostaví do cesty, došel k milíři a začal se v jeho úpatí přehrabovat. "Uáá", vykřikl úlekem, ale potom se zasmál. "Je tady lidská noha, hehé". A už začal tělo vyprošťovat. Nurnští stáli jako přikovaní. Před zraky všech byla objevena spodní část trupu malého těla, shora iohořelého. "Dítě to neni", poznamenal Aedd, který měl tu sílu jít se podívat blíž. Zvrhlý Alwynn, ta nechutná práce mu totiž činila neobyčejné potěšení, objevil ještě paži. Co však bylo zajímavé - tetování kus pod ramenem. "S.V...", vydechl pan Ruindorský. Správná stopa. "Vzal bych to stavení útokem", navrhl vůdce Nolland. "Ba ne", zazněl Krochtův roztřesený hlas, "Zkusíme to nejdřív po dobrym". A Griffin Linfalas napjal svůj luk a řekl: "Hlavně vopatrně. Tady končí veškerá sranda".

Družina mlčky přešla temnickou lávku a uskupila se v šik na samém okraji palouku. Ozvalo se osamělé zaštěkání psa. Přidali se další a další. Nurnští opatrně vyšli na louku a zastavili se v půli. Koně zanechali v lese pod dohledem zbabělého Alwynna, který už teď sotva šel, natož aby byl schopen nějaké akce. Pouze hraničář Midolas zůstal v sedle tažného grošáka. Z otevřené brány statku se vyřítila smečka vyhladovělých psů. Bylo jich bratru tucet, ne-li víc. Mezi dobrodruhy nastal zmatek. Nezkušený vůdce Nolland se vykašlal na své vůdcovské povinnosti a beze slova vyrazil vstříc běsnícím hlídačům. Zkušenější družiníci se připravili do neorganizovaných, leč bojových pozic. Elf Midolas otočil koně a rozeběhl se k lesu, následován pěšáky Nervorem Chinským, hobitkou Ataljou a Dyni Longodonem. Z dálky se ozvaly dávivé zvuky opilého Alwynna.

Ubohý Nolland doběhl k místu střetu a byl doslova roztrhán na kusy. Smečka se prala o jeho maso a v rudých cárech jej roznášela po okolí. Tím družina získala čas se vzpamatovat z náhlého šoku. Aedd zavelel k pomalému ústupu. Midolas, zaslechnuv Nollandův smrtelný chropot znovu obrátil koně a pobídl jej k trysku. Tou dobou už Nurnští zahájili ostrou palbu z kuší a luků. Z Krochtových očí začaly prskat magické výboje všemožných blesků. Psi zanechali cupování a za hrůzného cenění žlutých tesáků prudce zaútočili. Z brány vyběhli dva muži v uhlířských kutnách z hrubé pytloviny. Tanris se odrazil a mocným skokem přeletěl čtyřicet sáhů, které jej v této chvíli dělily od statku. Je těžké říci, jak mohl takovou věc zvládnout. Sám tomu mnoho nevěřím, ale očití svědkové o tomto úctyhodném kousku vypráví vcelku shodně. Na každý pád to musela mít na svědomí černá magie, snad jakýsi Herbertův bezmeg, jistě ale ne cirkusácké umění, vezmu-li v úvahu, že Tanris je líný jako prase. Takže - skok to byl vskutku úctyhodný, ale dopad nevyšel a Tanris se s žuchnutím zřítil ze střechy na zem. Naštěstí to nebylo vysoko. Veškerý čas boje pak promarnil marnými pokusy o zdolání střechy.

Midolasův kůň se vzepjal a velkým obloukem se vznesl nad dvě bestie. Psi vyskočili a ostrými zuby rozpárali nebohému koni břich. Teplý obsah vnitřností postříkal okolostojící. Kůň dopadl a bezvládně se zabořil nozdrami do udusané trávy. Midolas, nezkušený jezdec, se zřítil a jako hruška se rozplácl opodál. Psi se na něj okamžitě vrhli. Krev tekla i na mnoha dalších stranách. Z lesa se vypotácel Alwynn Bílá Ruka. Chvíli nepřítomně zíral, než jeho otupělému mozku vůbec došlo, co se děje. Pak sejmul z ramene kuši a jal se pálit. Je pravdou, že sklátil jednoho z uhlířů, ale několik šípů poslal i do řad vlastních. "Svatá válka!", zařval opilec o doběhl h hlavní linii.

V bráně se objevilo několik dalších barbarů, ale vesměs byli postříleni Griffinem a Nervorem či pobiti Trblotovou strašlivou zbraní. Bojiště ztichlo, ozývalo se jen Alwynnovo opilé škytání a Midolasův nářek.

"Fuj, to byla fuška", ozval se po chvíli mlčení Tanris, otlučený od několikanásobného pádu ze střechy domu. "Svatá válka, hehé", zachechtal se Alwynn a počastoval své druhy dechem páchnoucím lacinou kořalkou, "Byli to hnusný barbaří mutanti a já jim teď všem uřežu hlavy". "Jestli někomu uřízneš hlavu, tak tě zabiju", zaječel Krochta. Aedd Ruindorský, kterému smysl krvavé bitky vrtal hlavou, mezitím nikým nepozorován zmizel v bráně.

Běloruký si zatím vyhlídl barbaří mrtvolu, ležící opodál. Přistoupil a pomatlal si obličej krví. Potom, vědom si Krochtovy pohrůžky, lišácky odřízl levou paži rituálním nožem. "Ať žije Bílá Ruka!", zaječel a zdvihl trofej nad hlavu. Od lesa se ozval dusot kopyt a kůň s jezdcem vyrazil tryskem na volnou pláň. Čarodějův plášť vlál divoce ve větru. "Uříz sem mu jenom ruku!", rozbrečel se Alwynn a rozpatlával si slzy po obličeji. Ve sveřepé tváři Krochty Moskyta se zračila smrt. Kůň mířil přímo k Alwynnovi. "Ne!", zanaříkal opilec a klekl si do prachu. Krochtův válečný kůň jej srazil brutálně kopytem a zastavil se až několik sáhů za ním. Alwynn se bezvládně svezl k zemi. Nebyl mrtev, je s podivem, jak takovou ránu vůbec přežil. Možná ho živila víra, snad Plimskrův duch ze záhrobí. Po nějaké době se pohnul, posadil a dal se do usedavého pláče. Krochta si nad tou lidskou troskou odplivl a odmítl se jím dál zabývat.

* * *

Aedd Ruindorský mezitím prolezl statek a objevil v chlévě tři uhlíře. Tichým gestem naznačil, že přichází v míru. Všichni muži odložili zbraně. Aedd se vyznamenal svým vyjednavačským uměním a převyprávěl svůj příběh. "Takže my teď hledáme toho pana Gzimáka", zakončil výčet událostí. "Gzimakh sem já", ozval se zavalitý barbar v odraném oděvu". Šlo zřejmě o jakéhosi předáka, neboť on jediný s panem Ruindorským zapředl rozhovor. Pan Gzimakh, zprvu značně nedůvěřivý, brzy roztál jako jarní sníh, neboť poznal, že toto jsou ti praví muži, o nichž mluvila trpasličí spojka. "Víte co, pane Gzimakh?", přerušil ruindorský lupič nit přívalu slov, "Zavolám svý druhy, ať z toho taky něco maj". Čtveřice drsných mužů rozvážným krokem vyšla před statek, tam, kde se první krkavci začali slétat na krvavé bojiště. Gzimakha upoutal pohled na ubrečeného opilce Alwynna, vlekoucího uťatý úd a blekotajícího cosi o čistotě rasy. Jeho tvář zbrunátněla. "Tenhle dobytek sem nesmí!", zaburácel statný uhlíř hrubého hlasu, ale čistého srdce. "Jestli patří k vám, tak vo něm nechci vědět". Alwynn, nemaje žádného zastání, se dal znovu do usedavého pláče a odploužil se jako hromádka neštěstí k lesu.

* * *

"... objevili se tu jednou zrána. Stahovali jsme zrovna polena z Tuskarnský homole, rostou tam ty veliký duby, co jsou starý jak samotnej věk". "Hmm", zabručel Aedd Hlína soucitně. "Byli tři. Trpaslíci na první pohled, vousiska rozevlátý, ve tvářích nach a že prej jestli si tady nemůžou trochu vodpočnout a nabrat dechu. To víte, v těchhle drsnejch končinách neni nikoho, kdo by v nouzi ruku nepodal, tak jako že jo. Nic jsme vod nich nečekali, ale vyklubali se z nich chlapiska vděčný a štědrý. A jak tak povokřáli, večer u vohně se rozpovídali vo severskejch krajích, jaká je tam teď těžká doba a vůbec. Některý věci vypadaly trochu nepochopitelně a přehnaně, budiž, ale olvornskej lid má zakořeněnej soucit s určitejma věcma, dyk taky pocejtil břemeno jha a ústrku. Ale dál. Nepobuli tu dlouho a když nadešel čas rozluky, pravil ten jejich předák, že jestli bysme si nechtěli přivydělat drobnou službou v správný věci. Proč né, povídám, když nám to nějak nezkomplikuje pracovní výkon, a von na to že de vo takovou drobnost. Že prej se tady zastaví nějaká banda a my jí máme poskytnout něco na zub a teplej pelech. A jak je poznáme?, já na to ve strachu, aby se nám tady z toho nestala zájezdní nocležna, a von že žádnej strach, že prej předák tý bandy bude mít jeho prsten. Načež mi tu cetku ukázal a předal mi pár dodatečnejch inštrukcí, který mi teda vopravdu vrtaj hlavou."

"A jaký to jsou instrukce, můžu-li se optat?", zeptal se Griffin Linfalas.

"To eště neni celej příběh", zakabonil se barbar, "Už bysme s kumpánama na celou věc dočista zapomněli, když tu jednou se z lesa vynořila skupina takovejch malejch floutků, samej úsměv a nevinný voči, a že prej jestli neznáme nějakýho Narwa, trpaslíka. Mimo jiný se mi ten jejich vůdce prokázal prstenem, čimž jsem pozbyl všech pochyb, i když se mi ty prckové moc nezamlouvali. Porád si něco šuškali a zvědavý byli až hanba. Ale co, řek sem si, trpajzlíci byli dobrý chlapi a nějakej důvod mít museli, když se dali dohromady s touhle čeládkou. A navíc dobře zaplatili. Předal jsem jim všechny ty věci a voni jako že sme hrozně milý a pohostinný a že za rozbřesku vodjedou. Jenže ty smrádci v noci vzali sukovice a ve spánku na nás zaútočili. Řvali něco o pronárodech a bůhvíco eště za sprostoty. Ghekhovi se nějak podařilo pustit psy, čimž mu vděčíme za svý životy. Tři z nich ty bestie je roztrhaly na kusy a zbytek se rozprch jako když zašťouráš do včelína. Bohůmžel čtyři parťáci to odskákali. Ráno sme je pochovali a vostatky těch vrahů naházeli do paliště. Jeden nikdá neví, kdo se tu vobjeví příště".

"Byli to chlapi, co umučili pana Narwa", odtušil Dyni Longodon, "Kudůci, co na krchově málem zabili Midolase". "Máme asi málo času", ozval se Krochta, "Jestli můžete, předejte nám poselství a my odjedem". "Mám to v chlívku v truhle", řekl uhlíř Gzimakh a opustil místnost. "Počkej, Krochto, měli bysme se vyspat a zvolit novýho vůdce", zaburácel elf Tanris, "A mohli bysme zakopat Nollanda. Nebo ho aspoň spálit".

* * *

Gzimakh se vrátil s hromadou špinavých hadrů a vyklopil ji na hliněnou podlahu. "Pan Narw mi řek, že se máte zastavit u nějakýho pana Satlanna, hrobníka z velvennskýho kerchova. Je to ve Velvennoru. Po cestě ale nemáte budit žádnej rozruch, tak pojedete přestrojený za kočovný kominíky. Máte si taky dát pozor na zbraně". "Cože?", zvedly se páry nevěřících očí. "To si mám vzít na sebe tendle eklhaft?", ohrnul nos čaroděj Moskyt. "A můžete se zamazat mourem", uchechtl se Gzimakh, "Toho je tady všude plno". "Sem zvědavej, co tomu řekne Atalja", zrozpačitěl lupič Linfalas, když si jen tak zkusmo natáhl přes hlavu špinavou rubášku.

Obři

Atalja neřekla nic, ohrnula malý nosík a prstem přejela po tvářích. Zbyly po něm dvě něžné sazné čárky. Nutno podotknout, že ačkoli barbaří převlek nepadl zrovna jako ulitý, vypadala pořád svůdně. Bylo v tom něco z nevinné dětskosti a něco z půvabu mladé hobití dívky. Nurnští, zčásti vyhlížející jako skupina chudých kominíků a zčásti stále jako tlupa hrdlořezů, které nestojí ani za to smýt zaschlou krev posledních obětí, se s vřelostí jim ne právě vlastní rozloučili a odcválali směrem k Duifinu, do hloubi hvozdu. Po cestě nabrali ubohého vyděděnce Alwynna, už zase opilého. Na jeho strhaném obličeji byly jasně patrné stopy probdělé noci v tísnivé samotě ztemnělého hvozdu, plného strašidelných skřeků a kradmých pohybů nočních šelem.

"Tak my jedeme domu, do Velvennoru", otřel si zpocené čelo Trblot Vratigllad, "Tam sem se narodil, prožil mládí a seděl v lochu". "Vzpomínáte si na Jarbu?", ozval se Aedd s kominickou čapkou posazenou hluboko do čela. "Ne", odpověděl mnohohlasý sbor. "Já taky ne. Ale čet jsem o tom". "To zná každej", špitl Krochta Moskyt, "Perrim, Norrangh, Glendorr, Bóin... a ty earrily". "A pojedeme přes Olvorn, kolem Mubarrathu, přes Angwarr..., pak Círrhen a Velvennor", vytasil se se svými chabými zeměpisnými znalostmi poněkud prostší Trblot Vratigllad. "Máš sice pravdu, ale bude lepčí to vzít přímo", dodal Griffin Linfalas s letmým úsměvem v hezké elfí tváři. "Ale nejprv přede všim se porádně nažerem, né?", zařval na to elf Tanris, řečený Álfheim, až spadlo několik zralých šišek z přilehlých borovic. "Víte co?", ozval se kdosi z procesí, "Tady na tý mejtině to zapíchnem, někdo skákne pro klestí a hraničáři vyrazej na lov". Inu, stalo se. Dvě lovecké skupiny, Griffin s Midolasem a Tanris s Aeddem zmizely v přítmí lesa.

* * *

Aedd a Tanris, ostřílená dvojice, vyrazili jako ohaři po první stopě, kterou zbystřili. Byla krása na ně pohledět, svojí práci dobře rozuměli, Tanris držel stopu a Aedd se pohyboval mezi stromy takřka neslyšně s prstem na spoušti věhlasné kuše ostrostřelky. Netrvalo dlouho a bystré oči álfheimského elfa zbystřily šlápoty medvěda. Mlčky se prodírajíce křovinami začali pátrat po medvědově příbytku.

"Před náma je jeskyně, tmavá ďoura", sykl Aedd a krátkými přískoky dohnal Tanrise. "Je tam, cejtim ho", houkl elf, "Rubnem ho a vyhřeznem". Oba dva se rozeběhli k temnému otvoru. Tanris zbrkle, Aedd s ostražitostí jemu vlastní vždy nějaké dva tři kroky za svým druhem. Medvěd mohutně oddychoval, zavětřil nebezpečí. Ve tmě, ozářené zvenčí jen sporými paprsky světla, zaburácel Álfheimův bojový řev, tmou zasvištěl šíp a nějaký ten magický výboj. Bolest vyburcovala huňáče k nepříčetnosti a vrhl sena útočníky. Jeho tlapy ztěžka dopadly na álfheimského chodce a začly jej drtit. Je pravdou, že nechybělo mnoho, ale Aedd, netuše sice, do koho v rvoucím se klubku vlastně střílí, zasáhl toho pravého, tedy těžce poraněné zvíře, a to vydechlo naposled. Těžká váha přimáčkla krvácejícího Tanrise ke kamenné podlaze. "Vodval ho, Hlíno, vodval ho ze mě", zavyl elf táhle, "Sic ze mě potečou střeva! Už je cejtim v chřtánu, u všech bohů!!!". Aedd bryskně odhodil kuši, přelomil padlou souši ve dví, řekl jenom to své hmm a používaje vtipně toporu jako páky, vydoloval elfovo tukovité tělo zpod medvěda. "Sem málem zařval", otřel si hraničář zakrvácenou tvář. "Sem slyšel", opáčil Hlína. Když si oba dva řádně odpočali, jali se úlovek stahovati a těšiti se na pořádnou krmi.

* * *

Jak byla skupina první sehraná, tak jí byla skupina druhá opakem. Nebo protipólem, chcete-li. Griffin Linfalas je sice zkušený muž, jen co je pravda, ale nerozhodný. A dostane-li pod velení takového šťourala a nechápavce, jakým byl elf Midolas, který navíc přitahuje problémy a zamotá, co může, pak je o nevšední zážitky postaráno.

"Už se hodinu touláme po lese a mně se zdá, že jdeme pořád dokola", pronesl nejistě nalehko oděný Griffin, ověšený pouze toulcem s šípy. "Taky se mi zdá", hekl Midolas, který na lov vyrazil s veškerou svou výzbrojí a výstrojí na cesty, včetně batohu naditého nepotřebnou veteší. "Já myslel, že jdeme po stopě", zarazil se lupič Griffin, "Myslel jsem, že stopuješ?". "Já že umim stopovat", podrbal se na hlavě pitomý Midolas, "To myslíš jako stopy zvěře hledat? To snad umim, né?". "Tak proč nestopuješ. Co jseš to za hraničáře, chlape?". "Počkej", zalovil v mozku elf, "Co jsem to za hraničáře. No, já myslim, že jsem hraničář. Asi jo". "Tak hledej stopy, vole", rozlítil se Griffin, který je jinak klidný a sprosté výrazy se mu nadmíru hnusí. Nešťastník Midolas se shýbl k zemi a začal lovit v paměti, cemu že ho to ve škole učili. Dalo mu to velkou práci, ale nakonec narazil na stopu vysoké. "Běžel tady jelen. Hlína je měkká, párky pěkně u sebe. Byl to jelen parožák", zajásal elf a zachřestil batohem. "Midolasi, to nejsou párky, ale spárky", obrátil oči v sloup lupič. "Počkej", zarazil se Midolas, občas přezdívaný též Mamlas, což jest jistě výstižnější, "Mám pocit, že to jsou párky. Mám ten dojem z hraničářský přednášky o kopytech, protože ty stopy maj tvar párků, to je jasný...". Griffin vztekle máchl rukou na důkaz, že elfem pohrdá. Midolas zmlkl a začal konečně sledovat stopu. Šli dlouho, protože elf se pod tíhou příručních zavazadel vlekl opravdu pomalu. Stopa jelena křížila stopu skupiny obrů, ale těm Midolas nevěnoval pozornost ani tolik, aby o objevu zpravil svého druha. Chtěl jelena. Brzy ho Griffin spatřil v mlází. Vyrazil neslyšně vpřed, zanechávaje za sebou zmoženého hraničáře. Sklátit jelena není těžké, když se lovec přiblíží na dostřel, umí střílet a ví, kam nejlépe zasáhnout. Jelen padl, Midolas se přibelhal a shodil z ramen batoh.

Druzi se rozběhli po okolí nalézt vhodné břevno k přivázání jelena, aby se lépe nesl. Midolas brzy objevil vhodnou souši, kterou za notného řevu vyvrátil i s kořenem a provlekl ji úlovku mezi svázanýma nohama. Druzi úlovek nahodili na ramena a vykročili po cestě. Nešli však dlouho. Griffin náhle bez hlesu padl k zemi. "Co je?", houkl hlučně nezkušený hraničář. Linfalasovo gesto rukou bylo výmluvné, leč zůstalo nepochopeno. "K zemi!", špitl ostražitý lupič. Mezi stromy se míhaly velké postavy.Šly jim po stopě. Není divu, už hodnou chvíli o nich věděli. Vetřelci se dostali moc blízko k jejich doupatům. Byla to obří hlídka. Griffinův mozek horečnatě přemítal. Uvědomil si, že by určitě obrům utekl, ale chudák Midolas s těžkým batohem by padl vysílením po chvilce běhu. Navíc je to nebetyčný blb. Určitě by obrům vběhl rovnou do chřtánu. Ne, musí jít tomu ouchcapkovi i s nasazením vlastního života příkladem. Třeba se mu podaří je ustřílet. Luk má. Obři se zarazili, táhle zavětřili a za hrozivého ryku vyrazili vpřed. Bylo jich šest. "Na stromy!", zavelel Linfalas a s mrštností kočky se vydrápal do rozsochy listnatého dubu. Odtud odstřelil nejbližšího obra v dostřelu. Ne tak Midolas. Než mu došlo, že s batohem se nikam nevyškrábe, podnikl dva komické pokusy o vydrápání se do koruny. Obří oštěpy jej dosáhly ve chvíli, kdy se soukal po vzoru svého zkušenějšího soudružiníka mezi větve. Hlasitě zachroptěl, vytřeštil oči a žuchl dolů. Griffin začal bojovat o holý život. Jeho smrtící dobře mířené střely s kalenými ostřími se však s oštěpy, které obrům brzy došly, rozhodně nemusely poměřovat. Pouze jeden z útočníků vyvázl s holým životem. Zmizel v hloubi lesa, zanechávaje za sebou tlustou čáru temné krve. Linfalas se nezabýval mrtvým druhem, ani jelenem, a rychlým klusem se vracel hoštinami zpět ke svým druhům. Po nějaké době bloudění se vynořil vyčerpaný na palouku s doutnajícím ohněm. Tanris právě stahoval medvěda, někteří si čistili zbraně, jiní odpočívali.

"Midolas je mrtvej, dostali ho obři", podal strohou zprávu o neúspěchu lovecké výpravy Linfalas. "Hmm...", zkonstatoval Aedd. Midolasovu smrt všichni přešli bez zbytečných výlevů citů. "Ale těm vobrům bysme mohli vypráskat kožuch", pravil Trblot a vybalil řemdih. "Rozbijem jim držku, kdo de?", otázal se Krochta Moskyt. Družina zamručela nesouhlasem.

* * *

Byli tři. Tři stateční, tři krvelační. Obrobijci zlověstně kráčeli bujnou vegetací hvozdu. Vpředu stopař Tanris, za ním válečník Trblot Vratigllad a čaroděj Krochta Moskyt. Šli najisto. Místo Midolasova skonu bylo doslova rozdupáno obřími stopami. Jelen zmizel, elfovy věci byly rozcupované po okolí, mrtvola ležela v blátě s vyhřezlými vnitřnostmi. "Sežrali mu játra, dobytci", rozčertil se Álfheim. "Chcípnou", pronesl Vratigllad a pohladil řemdih po ostnech.

Stopy byly čerstvé, četlo se z nich snadno. "Před náma je palouk. Cejtim jejich smrad", pronesl do ticha Tanris. Nurnští, kryjíce se stromy, obhlédli scenérii. Kolem velikých ohnišť u hrubých skalek se pohybovaly postavy. Malá obřata se bavila mučením zmrzačené laně. V trávě bzučel hmyz, ptáci pěli, i tlukot datla bylo slyšet. Sluneční paprsky ozařovaly místo obřích doupat.

"Pozor, použiju zbraň hromadnýho vyhubení!". Krochta Moskyt vystoupil zpoza stromu, odhrnul plášť, vzepjal ruce a začal zaříkávat strašlivou formuli temné magie. "Mortéé", dozněl jeho pevný hlas. Začaly se dít věci. Několik obrů se bez vlády sesulo k zemi. Nastala panika. Obřata zaběhla kamsi do sluje, následována svými matkami a vším, co přežilo. Krajem se rozhostilo nepřirozené ticho, Nurnští stáli jako přikovaní. Potom šouravými kroky vstoupili na paseku. "Probůh, Moskyte, cos to proved?", ozval se Tanris, pohlížející si trávu kolem,"Dyť je to hotovej hřbitov. Všecko je mrtvý. Ptáci, brouci, i ta laň, všecko co dejchalo už nedejchá". "Účel světí prostředky", odvětil tvrdě čaroděj. "Hlavně že žijem my, né?", přidal se na Krochtovu stranu Vratigllad. "Dem dodělat svou práci. Vobři zdrhli do támdletý sluje".

Nurnští šli obezřetně. Byli jen tři, byli v menšině. A to je vždycky ošemetná záležitost. V jeskyni bylo vysekáno několik místností s odporně páchnoucími pelechy. Nurnští se vrhli na nepřátele a co se hlo, to zabili. Nešetřili ani ženy a děti. Nutno dodat, že ke zraněním docházelo na obou stranách. Ozvěna pláče kvílejících obětí masakru brzo utichla. "Prohlídnem to tady, dobijem, co najdem, a potom mažem kalupem k našim", rozhodl nový vůdce družiny Krochta Moskyt, "Už se mi sbíhaj sliny na medvěda". Při prohledávání prostor, které se ukázalo být po stránce získání kořisti lichým, byl objeven postranní východ zavalený obrovským balvanem. Chodbami se začal rozléhal hřmot. "Dou po nás", sykl Tanris. "Nevadí", pronesl ledově zabiják Vratigllad, "Zůstaneme v chodbách. Tady se líp ubráníme". "Chci vás jenom upozornit, že jsem se tim svym čarováním dost vyčerpal", upozornil čaroděj, "Nevim, jestli vám budu k něčemu platnej". "Postav se za nás". Trojice obrobijců vyčkávala v bojovém uskupení, ale útočník nepřicházel. Brzy někoho napadla myšlenka, že obři zavalili hlavní vchod. A ta myšlenka nebyla mylná.

* * *

Oheň plál a modravý dým se vznášel, tančil, proplétal listovím korun velikánů. Znavení muži se povalovali okolo ohně a uždibovali libové kousky z čerstvé voňavé pečínky. "Psst!", zbystřil náhle zloděj Aedd a dlaní opsal kruh. Tento signál všichni dobře znali. K zemi. Nurnští se přilepili k zemi. "Co se děje?", sykl ke svému nevlastnímu dvojčeti Griffin Linfalas. Odpovědi však nepotřeboval. I on zaslechl praskavý zvuk ze severovýchodní houštiny, přimykající se k mýtině. "To nejni žádný zvíře, ale lidskej zvuk", odtušil alchymista Chinský, "A těch vosob bude vícero". "A nejspíš podle rámusu hádám to budou pěkný zelenáči", ozval se mírně přiožralý Alwynn Běloruký. Kdosi odhrnul houští a na paseku vyšel muž. Takový ouchcapek, řekli byste. Nurnští vyskočili na nohy a muže zajali. Ani se nebránil. Šramot v mlází ustal, roztroušená skupina cizinců, kteří zbloudili v hustém hvozdu, strnula.

"Hej, hola, vylezte z toho lesa", zaječel malý Dyni Longodon, "To se dělá, vočumovat lidi při jídle?". Nic. Ticho. "Mám si tam pro vás dojít, nebo co!?". Nasupené vřískání alchymistovo donutilo zbloudilce vylézt a vzdát se. Posadili se kolem ohně, byli vyčerpaní a hladoví. Byli to tři muži a jedna žena. "Sme dobrodruhové, ale takřikajíc sme zabloudili...", rozvázal se jazyk vytáhlému člověku v prostém koženém oděvu, zřejmě předákovi. "A to enum kuli, še tuten šlak zabyl žradlo", přidal se muž velmi, ale opravdu velmi divokého východního zjevu s kožešinovou čapkou zaraženou hluboko do žlutavého čela. "Co já?", ozval se postižený, ten, kterého Nurnští jako prvního zajali, "Dyk ste mi to neřekli, nikde to neni psaný, jak to mám teda tušit, že si zásoby táhne každej sám". Žena omdlela a svalila se do trávy. Zřejmě hlady. Obětavý Griffin k ní hned přiskočil a odhalil jí hnědou kapuci z tváře. "To snad neni ani možný", zařval, "Dyť to je Christla, Christla Lísková. Lískovka se jí řiká přece!". "No jó, no jó, asi máš recht, když si vodmyslim ten vyzáblej vobličej a přidám pár tukovejch polštářů, tak jako by jí z voka vypadla", nahlas zapřemýšlel pan Ruindorský. Byla to ona. Dva měchy studené vody ji probraly.

* * *

"Co kdybysme se k vám přidali", otázala se slečna Lísková, když si zpravila chuť medvědí pečení a lokem Alwynnovy laciné kořalky. "Proč né", usmál Longodon, "Když se tady za ty týpky zaručíš". "Já sem ňákej Ramidor, hraničář z rodu Strážců Temného hvozdu", napřáhl pravici předák. "A ja sum Čagataj, ogar s moc graju dalegych. Tu f Gvendornu mi gdegdy Žluťak řikaji, lebo Ragos zmradlavy, ale ja sum Čagataj a gdo inag mi pořika, tomu gatě zrubu. Tag sum teda Čagataj, ale ig pisane, tag enum Tchagotaj. Jasne je? Sum rat...", založil si ten cizokrajný chlápek ruce na prsa a zatvářil se důležitě. "No a moje jméno je Thielas, mám to tady na takový šikovný kartičce napsaný, abych to nepoplet. Sem elf, jak vidíte, a lehce hraničářsky založenej. To jako že tíhnu k přírodě, zajímám se o stopy a tak dále. Psa nemám, protože jsem si ho nehodil...". "Cože?", vytáhl obočí Aedd Hlína. "Myslí tim v kostkách", špitla Christla, "Furt chce psa a nemá peníze. Tak šel za antouškem a v kostičkách prohrál brnění". "A teď je nahej, blbec jeden", prohodil Ramidor, podle vystupování asi pěkně namyšlený chlápek.

* * *

"Dorazili Moskytovci!", oznámil všem pan Chinský, dlící na stráži, "A vlekou mrtvýho mamlasa Midolasa". "Vzali sme ho s sebou. Když bude čas, vykopáme hrob", vydechl Trblot Vratigllad a otřel si potetované čelo. Tanris a Krochta se svalili do trávy. "Bylo to drsný. Vobři nás zavalili v jeskyni a chtěli nás sežrat. A měli takovýdle huby s takovejdlema zubama", rozeřval se Tanris Álfheimský a divoce šermoval rukama, "Ale dostali sme se vocamcaď, a to hlavně kuliva bystrosti, rychlosti a vobrovský síle". "...A taky Krochtovi", dodal Vratigllad. "Jó, vůdče, přijali sme tři nový členy, Christlu a spol", uvědomil pana Moskyta elf Linfalas. "Christlu dycky rádi vidíme", odhrnul si dlouhé zpocené vlasy z čela chodec Tanris, aby na nový objekt svého zájmu lépe viděl.

Nováček Thielas se zatím připlouhal k mrtvole hraničáře Midolase a začal jí svlékat z brnění. "Hmm, hmm, hmm... Midolas, to zní jako Thielas, to můžu říct, že je to muj brácha z velkýho rodu Lasů a tim pádem mi budou patřit všechny jeho věci...". "Hej, kašpare, seš nemocnej, že hladíš mrtvoly?", všiml si Ramidor Thielasova počínání. "Ále, beru si věci vod svýho bráchy, brnění, vobsah báglu, šperky a tak dál", tváří se přihlouple elf Thielas, "Jó, apropó, koně náhodou neměl?". Tu se najednou prudce vztyčila robustní postava efa Tanrise, zvaného Álfheim, který, ač trpí kradařskou chorobou, sám k smrti nesnáší lidi sobě podobné. "Co kradeš, parchante?", zaburácel chodec. "Já... já... aspoň to brněníčko", roztřásl se Thielas. Odpovědí byla Tanrisova pěst. "Álfheime, nech ho", okřikl jej Krochta, "To děravý brnění ať si nechá a může za to vykopat hrob. Myslím, že brzo vyrazíme k Velvennu. Tak se připravte".

Kominíci do Velvennu

Cesta do Velvennu, hlavního města Velvennoru, nepatřila zrovna k těm zdlouhavým úmorným štrekám rovinatými kraji. Stále bylo na co se dívat. Hluboké hvozdy, vysoké štíty hor, úbočí plná stříbřitých bystřin, širé louky a pastviny. Krása pohledět. Jen kdyby nebylo těch zablešených kominických hadrů, které teď nikdo neodkládal ani na spaní. Nejhorší ze všeho byl ale všudypřítomný prasečí puch. To nováčkové družiny, nemaje jiné možnosti, v první vsi za Khandúrmem zakoupili sobě staré sedlácké róby a patřičně je vyváleli v hnojůvce, aby se více podobaly pracovním a tolik odpuzovaly, aby se nikdo nezahloubal, že jest divné, proč s potulnými čističi komínů putují také potulní zemědělci. Nurnští prošli severním Olvornem, souběžně s Grullduinou obešli Grullské pohoří; stejným způsobem se ti lenoši vyhnuli i pohoří Angwarr a dostali se až na starou známou cestu k Velvennu, vedoucí skze Jarbu, vesničku u říčky Dúrian. V Jarbě se výprava zastavila jenom na skok, protože nikdo z místních k jejich vlastnímu štěstí vyčistit komín nechtěl. A tak se jednou v podvečer na obzoru objevily první velvennské střechy.

* * *

Druzi se zastavili před chatrnými a očividně narychlo zrobenými zátarasy z hrubě otesaných souší. "Stát. Stůjte", zavelel spoře oplátovaný trpaslík, dřepící na břevně. Štít, opřený o brlení, byl ve znamení zkřížených seker na modrém poli. Z přilehlé provizorní budky vylezlo dalších pět mužů, z toho dva kudůci. Hraničáři Ramidorovi, okusujícímu právě masitý lopuchový kořen, náhle blesklo hlavou, že by měl ukrýt zbraň, kterou až doposud, narozdíl od všech ostatních, nesl zavěšenu u pasu. Odhodil ohlodaný kořen a dosti neobratně se jal meč ukrývat v záhybech své plandavé rolnické sutany. Štestím především jeho, ale potažmo i ostatním, kteří výzbroj pašovali v houních, přivázaných k sedlovým úchytům, bylo, že strážný byl z nedostatku zábavy jaksi unylý a roztěkaný.

"Co ste zač?", seskočil z posezu strážný a pomalu se došoural k Nurnským. Jeho muži zůstali opodál, měříce si pocestné zkoumavými pohledy. "Sme kominíci, né", zaburácel elf Tanris Álfheimský, "Pucujem komíny, né". "A tydle k vám patřej taky?", ukázal trpaslík na několik jedinců, kteří se páchnoucím ošacením jaksi vymykali jeho představě o kominících. "My sme žumpaři", špitla líbezným hláskem Christla Lísková, "A kanálníci k tomu". "Tag sume tagřikajc grupa člověkuf potloukavych, co svinsku robotu robi", mocně zagestikuloval Tchagotaj, "To jasne? To jasne, co ja, Čakataj, sum řek?". A rukou udělal gesto, jakože on, muž z východu, domluvil. Trpaslík zakroutil hlavou a nechal podivnou výpravu vpustit. Měl sice od pana Oikrespa rozkaz všechny podezřelé lidi zaznamenat do denního hlášení a do města nevpustit, ale pán měl na mysli různé potulné žoldáky, ozbrojence, zloděje a vrahy. A tahleta odporná cháska přece jenom projede městem, tu a tam komín vyčistí, a zase vypadne. "Počkejte", zvolal náhle voják, "Jak se jmenuje váš předák?". "Krochta Moskyt", zaječel pravdomluvný a trochu přitroublý elf Thielas. Trpaslík si zapsal jméno na pergamen s denním hlášením. Člověk nikdy neví. Krochta zpražil Thielase kyselým pohledem. "Počkej, Krochto, to jsem neměl řikat, že jseš Krochta? No jseš přece Krochta, nebo né?". Pan Moskyt ledabyle mávl rukou a popojel do čela výpravy. "Je to Krochta anebo neni to Krochta? No, řekni, Ramidore. Jseš přece Ramidor, nebo né?", podrbal se na hlavě hlupák Thielas a zatvářil se nanejvýš přemýšlivě. "Já vim jenom jedno", odvětil mu hraničář, ohlodávající právě bulvu divokého celeru, "Že seš debil".

* * *

"Hej, hospodo, něco k pití", zvolal Nervor Chinský, když dosedl na dřevěnou lavici. "Správně, chlast ať teče proudem", zajásal věčný opilec Alwynn Bílá Ruka a hned si dělal dostatečný prostor na stole. Burácivý hlas álfheimského elfa přehlušil i hospodský ryk: "Co, chlast? Ty prase jedno! Hlavně ať dostaneme něco k žrádlu", obořil se na něj, "Zase si pořádně vyráchat držku", liboval si nad tou krásnou představou.

Hostinec U rožněného selete patřil ve Velvennu k těm lepším krčmám. Rozhodně to bylo dáno jeho polohou, vždyť přítomnost obchodní cesty a pod okny hlavní velvennské náměstí byly zárukou jistých příjmů. Střed města sestával z množství krámků v loubích a dmů bohatších lidí. Dyni Longodon pohlédl z okna a nad střechami domů spatřil velikou červenou střechu ostatní stavby o mnoho převyšujícího domu. "Prosím vás, strejče, co to je za barák?", optal se jistého staříka s fajfkou. Ten se tuze zakřenil, uslintl na vestu a pravil: "Inu, to néjni žádnej barák, mládenečku, alébrž vznešenej hrad krále našeho Perrima". "To je mi teda pěknej hrad", pomyslil si alchymista Longodon, "Dyk to vypadá jako větší stodola". A měl pravdu. Jenže takovou pravdu je lépe ve zdejších krajích příliš nahlas neříkat. Nad korouhvemi se počalo smrákat.

Nurnští se po dlouhé pouti dosyta najedli, napili, zaplatili ustájení koní a pro sebe pokoje. Jenom hobitka Atalja trošku reptala, že nechce spát v jedné cimře s tím ožralou Alwynnem. Ihned se zvedl les hlasů, kdo že se nabízí jako dobrovolník. Nejvíce s přehledem hulákal nevychovanec Tanris. "Já, já, já, já to chci bejt", řval jako pominutý na celé kolo. Atalja zčervenala a rozhodla se raději spát sama. "A tadleta hospoda bude vodteďka náš hlavní stan", sykl Aedd Hlína.

Zatímco druzi popíjeli a klábosili u stolů, Krochta s Trblotem vyrazili ke hřbitovu. "Zapomněl jsem, jak se ten hrobnik menuje", chytil hlavu do dlaní trpaslík Vratigllad. "Satlann, Trdlo, Satlann", pravil Aedd Ruindorský s úsměvem na rtech. "Menuju se Trblot a né Trdlo!", temně houkl lysohlavý trpaslík. "Tak už poď", křikl vůdce Moskyt a vyběhl do tmy.

"Du se vychčít", rozhulákal se údajně vychovaný álfheimský elf, "Kde je tady hajzl?". Atalja s Christlou obrátily oči v sloup a začaly si něco šuškat. "Asi na dvorku, né?!", ohrnul ret Griffin Linfalas, taky elf. Álfheimova sprostota už začala družiníky pěkně dobírat.

Tanris kvapem odběhl na dvorek, ale namísto malé potřeby se zneviditelnil řádným lokem svého, jistě kradeného, lektvaru. Po změně stavu se proplížil na ulici a jal se šmírovat dvojici průzkumníků. Šmírování je potřeba. Šmírování vede k blahobytu. Na Álfheimu, rodném ostrově, také každý každého šmíruje. A taky udává a okrádá. Takže každý všechno ví, co kdo jako má, a může si cokoli ukrást podle svých potřeb. A nemusí se bát, že se okradený bude zlobit, protože šmíráci už všechno vědí a udávají to ostatním, takže každý ví všecko a okradený si nic nedovolí. To radši okrade někoho jiného, aby to nebylo chápáno jako pomsta. Jó, na Álfheimu, tam je blaze. Tam si každej může dělat co chce. A když se to někomu nelíbí, tak mu rozbije držku. Aby si pamatoval, jaká je naše barva.

* * *

Taková tma, jaká vládla na hřbitově pod korunami rozložitých dubů, byla až ke škodě. Nebylo vidět na krok a před chvílí ještě tak příšerně zavrzala veřej rezavé brány. Krochta Moskyt měkce našlapoval po písčité cestě, prohmatávaje tak prostor před sebou, Trblot zato chřestil svými pláty a dupal okovanými botami. Neustále svým pověstným trpasličím zrakem bloudil po ještě temnějších zákoutích tmy. Mezi stromy zablikalo světélko, stromy se lehce rozestoupily a proti bledší obloze se začaly rýsovat jasné kontury střechy stavení. "De to z prvního patra", sykl Moskyt. "No jó", ozval se Trblot a tasil kladivo, které měl předtím pohotovostně zaražené zpředu za opaskem a hrbolatý topor jej už delší čas nepříjemně dloubal.

"Dvéře", řekl Krochta a zaklepal. Nic. Vratigllad hodil do osvětleného okna kamínek. Po chvíli se otevřela okenice a vykoukla hlava jakéhosi starce. "Pan Satlann?", houkl Vratigllad. "Co má jako bejt?", zaskuhral dědek, na jehož hlase bylo znát, že klimbal. "Deme za váma. Prej vo nás víte", snažil se být navýsost zdvořilý čaroděj Krochta Moskyt. "To teda nevim, ale du dólu". Buch! Okno se zavřelo. Neviditelný šmírák Tanris se krčil na hrobě a přemýšlel, co bude dělat.

Dědek se objevil ve dveřích a pátravě se zahleděl na noční návštěvníky. "Poslal nás pan Narw. Tady je prsten", pronesl pan Moskyt a jen tak mimoděk se rozhlédl kolem sebe. Satlann vtáhl oba muže dovnitř a zabouchl dveře. "Deme nahóru, v márnici se někerejm lidem špatně poslouchá", řekl a rozžehlou lucernou ledabyle áchl směrem k jakémusi stolci, na němž leželo lidské tělo v otevřené rakvi. Moskyt odvrátil hlavu a následoval hostitele. Trblot se ještě chvilku díval, přičemž si dumavě hladil pleš: "Teda to je povolání. Fuj".

"Ale né!", zaskřípěl zuby Tanris, když Satlann přibouchl domovní dveře, "Nestih sem to. Sem pomalej, sem hrozně pomalej!". A začal se sápat po zdi.

"Nemyslete si, že sem zvlášť nadšenej, z toho, že vás mám v baráku", začal se zachmuřenou tváří hrobník Satlann, když usadil hosty do červotočivých židlí a sám si dřepl do obstarožního houpacího křesla, "Udělám jen to, za co sem placenej a vod tý doby vás neznám". "Jistě, pane", našpicoval uši vůdce Moskyt. "Mám tady pro vás vzkaz", řekl a zpod křesla vytáhl truhličku z drahého dřeva. Rozhodně ostře kontrastovala s vybavením místnosti. Zřejmě na ní býval erb, ten však kdosi odštípl. "Od koho?", dychtil trpaslík Vratigllad po jakékoli informaci. "To vás nemusí zajímat. Dozvíte se v pravej čas", odsekl hrobník, "Dnes v noci se musíte dostat do hradu. Nebudou vypuštěni psi. Postranní dveře pro služebnictvo i dvířka na střechu budou v jednu hodinu v noci odemčené. Vaším úkolem bude vlézt do komína a projít spojovací šachtou do komína královských topenišť. Tam objevit komnatu krále Perrima". A předal panu Moskytovi truhličku. "Uff!", oddfoukl si Trblot Vratigllad, na nějž toho bylo až moc. Venku za oknem cosi zašramotilo. Satlann rychle sfoukl lampu. Ozval se pád na štěrkovou cestu a úprk. Krochta s Trblotem se vyřítili ven, avšak hřbitov už opět tonul v tichu. Že by přelud? Na každý pád se účel výpravy začíná vybarvovat. "Do hospody", houkl Krochta a uschoval truhličku pod plášť.

* * *

"To je vod vás hezký, šéfici, jak vobděláváte ty políčka pro nás, svině z měst", zařval Alwynn Bílá Ruka a shrnul si mastné rousy do čela, "Ale jedno vám povim, že ste svině". Opile se zvrátil na židli a ukázal do davu: "Ale jedno je na tom, šéfici, pěkný... a to že... že se máme rádi... že je nám uplně jedno, že sme mutanti... a vůbec kalíme až do rána a to je pěkný... a proto vás mám, šéfici, rád...". Když zjistil, že mu už jen nemálo lidí věnuje pozornost, usedavě se rozplakal. Alwynn, který si v časech, kdy ještě po světě honil mutanty, říkal Velký, už dnes připomínal spíše lidskou trosku. Propadl kouzlu kořalky, stal se neškodným pořvávajícím bahnem společnosti, které toliko páchne a není hodno povšimnutí. Tak končívá nejeden vůdce lidu. Tak končívá nejedna veliká myšlenka v rukou slabých. Tak vznikl smrdutý notorik Alwynn, gwendarronský psanec bez střechy nad hlavou.

Do putyky vpadl Moskyt s Vratiglladem. "Dochlastat a deme na cimru", zavelel vůdce. "Kde je Tanris?", dotázal se trpaslík. "Asi před hodinou šel na dvorek močit", ozřejmil Griffin Linfalas. Náhle se rozlétly dveře a do lokálu vešel Tanris: "Se ví, že sem celou tu dobu chcal. Když dlouho chlastáš, tak dlouho chčiješ, to je jasný", zahlaholil prolhaný álfheimský chodec. "Správně, šéfiku, kalíme až do rána", přitočil se ubulený běloruký mistr. "Ale já, kurva, chlastám vodu, hé! Páč sem slušně vychovanej elf, hé, ty čuně jedno vožralý", rozeřval se elf s duší barbara až korbele nadskočily. Alwynn se zase rozplakal. Krochta s Trblotem na sebe krátce pohlédli. Už jim ten Álfheim začal lézt opravdu na nervy.

Na pokoji hobitky Atalji, který byl nejpečlivěji uklizený, Trblot, proplétaje se přitom složitými souvětími, vysvětlil, co se dnes v noci bude dít. "Nemáme moc času, takže se všichni připravte. Vemte jen nejnutnější věci. Samozřejmě deme v kominickejch hadrech, ale nějaký ty příruční vocele by se šikly", zakončil monolog trpaslík. "Jó, a dostali sme truhličku", ukázal Krochta a otevřel víko", je v ní diadém tak cirka za šest tácků zlatejch. Jako základ dobrý, ne?". Dav uznale zamručel na souhlas. "A jak máme vědět, že ste něco nelohli?", zahromoval Tanris, "To známe, takovýdle manýry - hodně ukrást, málo přiznat". "Tak takovýhle manýry známe akorát u tebe", zbrunátněl Vratigllad a tasil kladivo. "Nech ho bejt, dyť je nemocnej", uklidnil ho Moskyt. Tanris se zatvářil triumfálně.

Perrimova komnata

Do zahrady se dostali snadno, přelezli zeď. Jejich černé siluety splývaly se záhony růží. Ke hradní budově se přiblížili z boku. K jedné z přilepených věžiček vedla štěrková cesta. Strčili do dveří. Otevřely se. "Satlann nelhal", sykl Trblot, Griffin Linfalas kývl hlavou. Vyběhli po dřevěných točitých schodech. V každém patře vedly dřevěné dveře do domu. Nurnští ani nerozžehli lucernu. Bylo by to příliš riskantní. Schody vyvedly družinu do krovu věžičky. V trámoví se každou chvíli někdo přerazil a potloukl. "Ticho, ksakru", upozorňoval ostražitý lupič Aedd. "Tu ja, Čakataj, sum dveře nachodil", ozval se Tchagotaj a otevřel. Venku se z mraků vyhoupl dorůstající měsíc. Brzy bude v úplňku. Další cesta vedla po pro účely oprav upevněném prkně. Ke komínu vedl žebřík. Bylo třeba zvýšené opatrnosti, druzi se navzájem jistili lany. Dobře že tak. Pod tlustým Ramidorem praskla šprušle a málem se zřítil dolů. To by pak byl zmařen nejen jeho život, ale celá akce.

"Lezu první", pravil rezolutně Aedd Ruindorský a obratně si uvázal k pasu lano dračí smyčkou, "Kdo mě bude jistit?". "Třeba já, ale nech mě, prosim tě, trochu vodfrknout", ozval se nejsilnější chlap v družině, bývalý mukl, potetovaný Vratigllad. "Nečekám!", řekl Hlína a vyhoupl se na okraj dýmajícího komínu. Tam si namočil šátek a převázal si jím obličej. "Ked trpajzlik vodfrka, tak sum tu ešče ja, Čakataj", přihlásil se dobrovolně Tchagotaj a chopil se konce lana. Pak začal Hlínu pomalu spouštět. "A když třikrát škubnu, tak mě vytáhněte", houkl nakonec. "To jasne. Nesum blby".

Aedd v temnotě narazil na první rozbočku komínů. Zde si na chvíli odpočal, ale protože jej štiplavý kouř pálil do očí a nosu, pokračoval v cestě. Pro případ, že by ztratil vědomí, vybral si pravý komín, který se pozvolna svažoval. Nedlouho na to objevil nové větvení. "Hmm, níž už nejdu. Mám málo lana", zabručel si pro sebe Aedd a prozkoumal levou větev. Brzy se dostal až ke krbu. Plápolal v něm však oheň a plameny byly tak vysoké, že nebylo možno se dostat do místnosti. Aedd třikrát škubl lanem. Bylo mu mdlo.

* * *

"Cuky tri to tahat treba, tag sum ja, Čakataj, s Hlinou mluvil", sykl Tchagotaj a začal tahat. Trblot mu pomohl. Neni třeba tady stát a vokounět", houkl Griffin, "Vytáněte lana, uvažte je k žebříku a rychle dolu". "Du první!", nahrnul se dopředu nováček Ramidor a nasoukal své špekovité tělo do díry. Hobitka Atalja nepochopitelně vlezla dovnitř také mezi prvními. "A teď já, hajzlové kradařský!", zařval až nebezpečně hlasitě psychopatický nedůvěřivec a kradař Tanris Álfheimský. Že svým neurvalým prodíráním se vpřed málem shodil několik druhů ze střechy, mu pramálo vadilo. Ramidorovi se brzy zamotala hlava. Na prvním větvení se posadil a zhluboka dýchal. Cítil však náznaky toho, že omdlí. Atalja se kdesi nahoře hlasitě rozkuckala. Řvaní Álfheima naplnilo komín silným lomozem. "Ať mě Tchagotaj začne spouštět dólu, trochu to tam vomrknu!", zvolal Aedd, který si už odpočal. Pro Tanrisův řev však nebylo slyšet vlastního slova, natož aby slyšeli ti nahoře. Aedd se tedy odvázal a obratně sešplhával hlavním komínem. Bylo tu dosti sazí, ale spáry skytaly zkušenému lupiči dostatečnou oporu. Tanris Álfheimský nahmatal původní Aeddovo lano a pustil se po něm. "Třeba najdu důkaz, že Hlína krad", pomyslel si ve své choromyslnosti, "Anebo něco ukradnu sám". Přestal řvát a rychle se spouštěl postranním komínem. Objevil to samé, co Aedd, avšak jeho lano mělo dosti velkou rezervu, a tak se jal spouštět v místě, kde se komín začal svažovat kolmo. Přitom ohmatával stěny. Netrvalo dlouho a nalezl postranní chodbu s mříží. Byla zamčená. "To je vono, to je to, co hledáme", zaradoval se Tanris ze svého objevu. Pak nalezl bezpečný úchyt, aby se mohl plně věnovat odemykání, či spíše páčení zámku.

* * *

Ramidor omdlel, svalil se na záda a zmizel v bočním komínu, připomínajícím skluzavku. "Pomóc, Ramidor se zhroutil", vypískla Atalja. Okamžitě se k ní přihoupl Tchagotaj, který už před chvílí zjistil, že Aeddovo lano neklade žádný odpor a tudíž ho nemusí držet. "Gde tlusťoch byt, Ataljo, gde? To sum ja, Čakataj". "Tady v tý ďouře". Tchagotaj nedbal nebezpečí a ychle se soukal temnou čadící průrvou. Našel ho zaklesnutého tlustým pupkem v zužujícím se přívodu do krbu. "Ešče, bogove bogu, že tag tlsty ogar je. Inag do riti svuju žizň by poslal", zaradoval se východňan a přivázal druha v bezvědomí k lanu, "Aj ja budem tag tlsty, ag tlšč sadelňag, aby sum žizň svuju do smrtě smrťuci zachoval". "A jag sum řek, tag sum řek", zapřísahal se, když nebohého Ramidora vytáhl, posadil zpátky a řádně propleskal, až se probral. "Chce se mi ňák spát, mámo", zakňoural Ramidor a objal Tchagotaje. "Kuž, ogar, ja nesum mama tvuja", odtáhl se od něj východňan, "Ja sum preca Čakataj". Ramidor znovu omdlel a svalil se. Tentokrát přepadl dopředu, přičemž s sebou strhl o pár sáhů níž visící Atalju. "Uáá", vypískla Christla Lísková, které lezení po laně už beztak činilo potíže, a křečovitě se přimkla k provazu. Elf Thielas, který při sestupu rozžehl lucernu, už jen sledoval, jak Ramidorovo a Ataljino tělo zmizelo ve tmě.

* * *

Aedd se dotkl nohama pevné země. Podloží bylo měkké. "Rozsviťte někdo!", zvolal vzhůru, když kdesi v dálce spatřil Thielasovu blikající pochodeň. Náhle pocítil prudkou bolest v rameni. Něco ho seklo. Do plic nadýchl zvířené dusivé saze. uka vystřelila k opasku a vytrhla meč. Griffinova lucerna z výšky několika sáhů ozářila prostor. Bylo to rozšířené spadiště mouru, kde nyní Aedd stál. A naproti němu podivný špinavý tvor. "Popelák", svitlo Ruindorskému. Četl o něm kdysi v nějaké knize. Jenže už zapomněl v jaké. A navíc mu na tom teď ani trochu nezáleželo. V rohu se zvedla nová vlna popela a vynořil se další. "Podte sem někdo!", zvolal Aedd. Nemusel však tak mocně křičet. Přišli hned dva. Tedy vlastně spadli. Ramidor a Atalja. Ramidorovo tělo srazilo Aedda k zemi. Popeláci se vrhli na své oběti. V příštím okamžiku do středu ápasil dopadl na obě nohy Trblot Vratigllad a už se sápal po kladivu. Otřesený Aedd z posledních sil vstal a vrhl se na nepřátele. Brzy bylo po boji. "Všichni sem!", zvolal vzhůru Griffin Linfalas. Brzi se tu družina sešla a černý prach sedl. Přítomní vypadali opravdu strašně. "Fůj", ohrnula nos Christla a ukázala na své druhy. "Nevypadáš vo nic líp", usmál se Nervor Chinský. "Teď mě napadá, kde je vlastně Tanris?", optal se Thielas. "Nejspíš někde krade", pronesl domněnku Dyni Longodon. "Já ho vážně jednou zabiju", zazněl Trblotův nenávistný hlas.

* * *

"Nazdárek, hošani", otřásly se stěny Álfheimovým burácivým pozdravem a na laně nad hlavami Nurnských se vyloupla skoro dobrácky rozesmátá hlava Tanrise Álfheimského. Úsměv byl pouhou maskou. Ve skutečnosti byl k smrti rozezlený, že se mu nepodařilo vypáčit, ba ani vyrazit mříž na objevené chodbě. Aby předešel problémům, hned svůj objev přiznal. "Dobře, Tanrisi, ale víš, že nemáš pátrat na svou pěst", pokáral chodce čaroděj Krochta. "Chtěl sem jenom ušetřit družině čas, nó", zatvářil se dotyčný uraženě, "To se na to můžu příště taky vyprdnout, nó". "Vyprdni", řekl jízlivě Krochta, pamatovav svého slibu, že když Tanris bude krást, tak ho zabije.

* * *

Nurnští pod vedením Tanrise došli k mřížím spojovací šachty a Griffin Linfalas, zkušený lupič, zámek odemkl. Tanris zbrunátněl, ale pod vrstvou sazí to nebylo nikterak znát. Potom prošli chodbou k další komínové šachtě. Zde se však evidentně netopilo. Lupiči Aedd a Griffin zkusili vylézt vzhůru, aby tak připravili cestu ostatním. Objevili jediné odbočení. Upevnili lana a svezli se po černé skluzavce do studeného krbu. Vlezli do místnosti a Griffin hned rozžehl lucernu. Byli na místě.

* * *

Stáli v rozlehlé komnatě. Ani svit lucerny nemohl dosvítit na druhý konec. Hned vedle krbu stála číš plná zlatých mincí. Tisíce zlatých odlesků ze vzálených koutů místnosti dávalo tušit nesmírné bohatství. "Propánakrále", sykl Dyni Longodon a tvář se mu rozzářila, "To je prachů!". "To bude jistě královská komnata", odtušil Ramidor. Tanris nasucho polkl. Nikdo cizí tu očividně nebyl. "Jestli někdo něco šlohne, tak chcípne", zazněla Krochtova poslední výstraha.

Druzi se rozešli na průzkum, přičemž se snažili, aby toho co nejméně umazali od sazí. Vzduch tu byl poměrně těžký a chladný. Takové zatuchlo, provoněné slabou, ale velmi vtíravou vůní. "Dvéře sou zamknutý", hlásil odkudsi Nervor Chinský. Několik svic, které hrdinové zapálili, osvětlilo celou prostoru. U protější zdi stálo obrovské lože s nebesy, plné závojů a různých serepetiček. Nurnští zmlkli. "V tý posteli někdo leží", špitla Atalja, a o krok couvla. Nurnští se stáhli zpět ke krbu. Pouze Krochta Moskyt a Trblot Vratigllad přistoupili a opatrně rozhrnuli závěs. "Ne!", vyvalil oči trpaslík a poklekl.

Byla tam otevřená rakev vystlaná ledem a drahými látkami. A tělo trpaslíka v drahé zbroji. Dlouhé vousy pevně sčesané na hruď, hlavu zdobila zlatá čelenka s drahokamem. Stařecké ruce byly na hrudi sepnuté. Zde ležel velvennorský král!

"Perrim", zaštkal Vratigllad a chytl se za hlavu. Mlčící dav u krbu soustrastně zahučel. Vůdce Moskyt smekl propocenou čapku s křidélky. V zámku dveří zarachotil klíč. Tanris Álfheimský se chopil příležitosti a rychle se zneviditelnil. Byl to jeden z jeho posledních lektvarů.

Do místnosti vešel muž, pátravě se po Nurnských rozhlédl a opět zamkl. Byl to také trpaslík. Dlouhé prošedivělé vousy, husté vlasy sčesané dozadu a rovně zastřižené v úrovni lopatek, ostré pronikavé oči. Na sobě měl drahý plášť, nesoucí znak stříbrné halapartny na rudém poli. Nurnští druzi se spontánně shoufovali v krbovišti a poklekli. Vratigllad zakoktal cosi na pozdrav, zatímco praktičtější Krochta hledal po kapsách průvodní prsten. Trpaslík sedl na volnou sesli a tentokrát věnoval té bandě špinavců mnohem delší a o to nepříjemnější pohled. "Jsme Nurnská družina, pane", pronesl trochu roztřeseným hlasem vůdce. "Vím", odpověděl, "Mé jméno je Bóin. Jsem členem Rady velvennorského stolu".

Kdo z Nurnských by o Bóinovi neslyšel. Vždyť jeho jméno bylo s historií společenstva tolik spjaté! To kdysi dávno, v angwarrském Darrgou, pomohla právě tomuto muži hrstka gwendarroňanů ke svobodě. A když před lety vedl útokem vojsko na ugoldarrský klášter, byli také při tom. Však tehdejší události zůstaly dávno pohřbeny závojem mlhy zapomnění. Dnes před zraky dobrodruhů seděl důstojný muž, jeden z nejvyšších členů královské družiny velvennorského království.

Bóinova řeč byla dlouhá, ale chladná. Dával váhu každému slovu. Vyprávěl o starém králi Perrimovi, o jeho dlouhé chorobě a náhlé smrti. Hovořil o slávě a pádu muže, který celý svůj život zasvětil sjednocení svého lidu a vybudování říše po vzoru berenholdovských tradic. Vždyť pod Perrimovým vedením získali trpaslíci opět svobodu a novou vlast. A dnes tento muž ležel na marách v čekání na poslední cestu.

„Kolem smrti krále je mnoho nejasného. Záhadné věci se udály a dějí se stále", pronesl vážně Bóin, „Perrimovo tělo bylo upraveno a pietně připraveno k pohřebnímu průvodu. Komnatu jsme uzamkli a zapečetili čtyřmi pečetěmi, pečetěmi trpasličích členů Rady velvennorského stolu...". „Co je to za radu?", vylétla Nervoru Chinskému otázka z úst. „Rada velvennorského stolu prozatímně spravuje zemi, než bude dle nejvyšších zákonů z jejího středu vyvolen král nový. Členy rady jsou čtyři trpaslíci, mimo mne pánové Harpen, Oikresp a Thún a dva kudůci, pan Darlonn a ještě jistý Kardavec, bývalý obchodník. Smrtí Perrima však v zemi započaly veřejné snahy o kudůčí samosprávu, což dva zástupci Rady, tedy alespoň v osobě páně Kardavce, pozorují s neskrývanou pýchou. Volba a korunovace proběhne v den pohřbu, který se oba dva zmínění pánové snaží co nejvíce uspíšit. Proti tomu však stojí zčásti umělé průtahy s prověřováním záhadné kkrálovy smrti. Jak ale pravím, v zájmu pokračovatelů tradic národa je předem se sjednotit na jménu nástupce a poté pány ve volbě přehlasovat. Leč ani my nejsme jednotní". „V čem vám teda můžeme bejt nápomocný?", vydal z hrdla přiškrceně Trblot Vratigllad. „Je to prosté: prošetřit královu smrt a v den pohřbu jej doprovázet až k síním Berenthauru. Jeho tělo musí za každou cenu spočinout na posvátné půdě". „A to je všechno?", podivil se Krochta Moskyt, čaroděj. „Hlavní však je přinést korunu, která z této uzamčené komnaty zmizela. Ta koruna by nás jistě dokázala sjednotit při volbě krále. Králem by se stal ten, kdo by ji našel". „Kvůli nějaký koruně že by všechno šlo tak hladce?", zakroutil hlavou Dyni Longodon. „V koruně je zasazen jeden z earrilů". „Cože tam je?", protáhl Thielas obličej. Vratigllad se na něj zle zašklebil: „Já to chápu!".

Bóin odešel a zamkl. Ještě bylo slyšet šramocení, jak opravoval pečetě.

Záhadný balíček

„Tak mám nahrabáno", zachechtal se Tanris, když se mu s devítihodinovým zpožděním podařilo konečně bez újmy na zdraví a bez jakéhokoli podezření opustit královský hrad. Sice vypotřeboval veškerou zásobu svých těžce nashromážděných bezmegů a pěkně se zapotil strachy, ale teď svíral v dlani hrst krásných růžových perel z Perrimovy komnaty. A nejlepší na tom je, že okradl krále! „Cha chá", zaplesal a kvapným krokem se blížil k Rožněnému seleti. Jen aby to Krochta neprokoukl, vždyť mu ten holomek vyhrožoval smrtí, když bude krást. Určitě mu bude divné, kde se tak louho toulal. Možná by bylo lepší se přiznat... a potom dostat alespoň podíl.

* * *

„Tak, pánové, všimli ste si taky těch čmáranic na domech?", opáčil všímavý Aedd Hlína. „Myslíš jako Klemeš na hrad a podobně?", přitočil se Griffin a ztišil hlas. „Jo. A vo to právě de. Zjistil sem, že tady ve městě pracuje taková skupina. Stín Valinnu si říká. Bojujou za svobodu kudůckejch rolníků, či co. Vede je prej ňákej Klemeš a mám takovej pocit, že by ho tady pár lidí vidělo rádo na šibenici". „Stín Valinnu?", zachmuřil se pan Moskyt, „Vzpomínáte si na ty vypálený cejchy u vobětí z Nurnu a Tuskarnu? S.V., to by štymovalo". „Takže podsvětí...", zašklebil se Alwynn Bílá Ruka.

„Takže to zkusíme dát dohromady se zjištěnejma stopama z Perrimový komnaty", přišoupl si židli Dyni Longodon, kudůk malého vzrůstu, který si vzal průzkum místa činu za své, „Víme teda, že král byl delší dobu trávenej a nakonec votrávenej. Doličnej předmět - drobný lístky z, abysem tak řek vědecky, ústní dutiny. Potom ta silná vůně. Trochu sem se po tom pídil, ale žádnou takovou rostlinu nikdo nezná. Pouze je průkazný, že je jedovatá. A dál ty stopy po zdi - takový drobný šmouhy na omítce a podobně. Ten někdo, co otrávil krále, byl pěkně malej a jaksepatří mrštnej, když vylez až nahoru k tomu malýmu větracímu okýnku a protáhnul se krzeva mříže. I s korunou ovšem, a vo tu mu ňák moc šlo. Taky by bylo dobrý proklepnout jistýho Lerka, dochtora, co krále ošetřoval". „Takže co navrhujete?", zeptal se Nervor Chinský. „Porozhlídnout se po městě a vočíhnout tu podezřelou organizaci".

* * *

Trpaslík se poněkud ztratil. Snad byly uličky příliš křivolaké, snad byl příliš unaven. Čím se však nemýlil, byl přátelský zvuk krčmy. Vypadala přesně podle jeho gusta. Omšelá, laciná a hlučná. Setřel si z vyholené hlavy krůpěje potu a vstoupil. Potřeboval získat nějaké informace. Hlavně o hradním doktoru Lerkovi.

Byla to pořádná poctivá knajpa. Plná hlaholu a kouře z laciných kukuřičných fajek. Trpaslík vstoupil, smekl umouřenou kominickou čapku a jen tak ze zvyku jí třikrát plácl přes nohavici. Letmo se rozhlédl a přisedl ke stolu, u nějž jacísi kudůci hráli v kostky. Zdálo se, že právě obírají nešťastně se tvářícího trpaslíka. „Co si to dovoluješ, potetovanej skřete!", zařval hlučný pořízek, který právě shraboval výhru, „Je tady plno". Trpaslík vrhl na Vratigllada omluvný pohled a představil se: „Trim, jméno mé. Nechcete si zahrát?". „I jó", opáčil Trblot Vratigllad, nic si nevšímaje pořízkovy nebetyčné drzosti. „Sem řek, že tu nejni místo, a co řeknu, to platí". „Správně, pane Bzigo, ať si táhne, kam patří", podpořil souseda druhý chlápek, sbíraje žulové kostičky do kvrdlometky. „Počkejte, pánové", nasadil Trblot až nezvykle pokorný tón, „Přece byste neodmítli zahrát si s vobyčejnym kominíkem, kerej navíc neni zdejší, takže ho místní problémy ani nezajímaj". A jak to řekl, metl na stůl několik zlatých. Bzigovi zasvítila očka. „Jo, a abych nezapomněl, nevíte, kde tady bydlí nějakej pan Lerk? Královskej doktor, víme?".

Kostky padly a Trblot shrábl výhru. Stolovníci ztichli. „A co mu chcete?", zeptal se opatrně pan Bzigo, když mocně zakvrdlal kalíškem. Trblot, zahnaný do úzkých si začal vymýšlet. A každou větou se zaplétal víc a víc. Vyprávěl o tom, že přijíždí z jihu a ve skutečnosti není ten, kdo je. A že Lerkovi veze jistý záhadný balíček, který má schovaný naa bezpečném místě. A že pan Lerk také není ten za koho se vydává, a že na ten balíček tuze čeká. A přitom, ač je to k nevíře, Trblot vyhrával a vyhrával. Již několik desítek zlatek se mu přesunulo do kapsy. „Pan Lerk bydlí nedaleko odsud, v honosné čtvrti, je to takový výstavní dům se zahradou", sdělil trpaslíkovi Bzigův společník a nakreslil mu na stůl plánek doktorovy rezidence plus několik okolních ulic. Trblot metl kostkami. „Pět!", zajásal, „Mám nejvíc". „Tak dost!", práskl do stolu rozezlený Bzigo a nasupeně odešel.

* * *

„Takže se ti tady, Krochto, kajícně přiznávám, že mám v kapse hrsť perel z králový komnaty", zaúpěl Tanris Álfheimský, když konečně zůstal s vůdcem sám. „Cože? Cože máš v kapse?", vyprskl Krochta Moskyt. „Nešlo to jinak, já už mám takový všetečný ručky hrabalky - moc toho lituju", zanaříkal chodec, „Můžem se rozdělit kdybys chtěl, hlavně to na mě neřikej". „Uvidíme", pronesl temně Moskyt a notorického kradláře ponechal svému dosti pošramocenému svědomí.

* * *

„Ty a ty, hlídejte Lerkovu zahradu, chlap s balíčkem určitě přijde", sykl Bzigo stručné rozkazy svým kumpánům, „A my dva se na kominíka pěkně pověsíme". „Klemeš na hrad a smrť zrádcům!", napružil se hubeňour po kudůkově levici a zlobně vztyčil zaťatou pěst. Podobné slogany měl v malíčku.

* * *

Nurnští se rozprchli po městě, vesměs bezcílně bloumaje po okolí v marné snaze narazit na nějakou stopu. Taková nudná činnost nejednoho unaví, zvláště když se začíná smrákat. Jen poněkud potrhlý elf Thielas zabloudil do krámku koželuhova a pod vlivem náročné předchozí noci zapředl s ním hovor.

„Nemoh byste mi udělat sedák, pane? Z poctivý kůže vozkoušenej na trojnásobný zátěži". „He?", zalapal po dechu dotázaný řemeslník. „Nó a k tomu ňáky vosmy , roztažný skoby a...", zatvářil se znalecky, „žimary". „Žima... co?", orosilo se prodejci čelo velkými krůpějemi, „To je asi mejlka, ctěnej pane, tady ste v koželužně. A navíc vám vůbec nerozumím". Ještě chvíli se Thielas pomateně dožadoval jakýchsi vyfantazírovaných bezmegů, ovšem brzy dostal jasně najevo, že blázni a jiní pomatení kolovpletenci by měli sedět doma za pecí a normálním lidem neznepříjemňovat život. I on se tedy, smuten, odebral k návratu do hostince.

* * *

Zdráv buď, Thielasi, zasedni a poslouchej", pozdravil druha Griffin Linfalas, „Vrátil se Trblot z výzvěd". Byli tu všichni. I Aedd Ruindorský, i Atalja s Christlou, dvě krásné hobitky. „Tag mluveš lebo čušeš, Vratigllada? Čakataj uš ves neposedny". „Dobře mě teda poslouchejte, co se mi stalo". A trpaslík převyprávěl zážitky z dnešního podvečera.

„Tos toho teda moc nezjistil", zkritizoval Vratiglladovy výzvědné schopnosti mladík Ramidor a mocně nadmul prsa, jako že on by toho zvládl víc, než jen objevit sídlo někdejšího královského doktora. „Aspoň mi nakresli mapku", vybídl siláka, „Pergamen máš tuhle". Krochta Moskyt se tvářil vážně. Poté, co Trblot dotvořil nevzhledné dílko, tedy náčrtek, vyzval jej, aby s ním šel ven. Jen Dyni Longodon, čiperný kudůk, předstírajíc, že si jde pro další korbel, se vyplížil za nimi do noci.

„Trblote", zatvářil se vůdce Nurnských navýsost zadumaně, „Máme trable. Tanris zase krad. A navíc přímo v hradě". „Cože? Ten spratek že znesvětil místo odpočinku krále? Mýho krále?", zařval trpaslík, „To si žádá krev!". „Taky si myslim. A Álfheim byl na to předem upozorněnej, takže z hlediska svědomí by to bylo čistý". „Mám ho rozpárat hned namístě, nebo si to rozdáme tady?", odplivl si Trblot. Krochta jej musel uklidnit. Nebylo by dobré vraždit na veřejnosti. A aby se předešlo problémům, družina by se o tom měla dozvědět až bude po všem. „Nech to na mě", pravil Moskyt, „Plán už mám".

* * *

„Musíme znovu na hřbitov. Ještě teď v noci. Kvůli hrobníku Satlannovi", řekl vůdce Nurnským. Půjdu já, válečník Trblot a ještě stopař...". Rozhlédl se kolem. „Tak Tanris. Sbalte se, za chvíli vyrážíme. Ostatní počkají tady". Longodon se na vůdce zkoumavě podíval, ale neřekl ani slovo.

Vyrazili. Všichni tři. A za nimi v stínu domů se pokradmu jako černá kočka vydal zvědavý a přespříliš horlivý nováček Ramidor. A další stíny se tu a tam vylouply v dosvitu loučí a kahanů v oknech. Bzigovi muži. Posílení o další tři Klemešovy přívržence.

Cesta ke hřbitovu byla temná a nová zástavba postupně přešla v nízké zšeřelé chatrče chudiny. Ramidora obklopila nejistota, mysl mu začínala nahlodávat ostražitost. Krochta, Tanris a Trblot zmizeli kdesi vpředu. Teď už je spíš jenom tušil. Zaslechl kradmý zvuk kroků. Ohlédl se a zaregistroval letmý pohyb. Že by jej někdo sledoval? Zapadl do zpustlého dvorku. Po chvíli ulicí přešla pětice ozbrojených kudůků. „Radši zmizim", oddychl si Ramidor, když jejich vzdalující se kročeje zanikly v šumění větru. „Vobhlídnu to Lerkovo stavení", napadlo ho.

* * *

Hřbitov byl utopen v šeru. Krátké zavrzání zrezivělé brány se dobrodruhům zarylo do morku kostí. Pro jistotu nechali otevřeno, aby ten nepříjemný zvuk neprobudili podruhé. Štěrk na cestě křupal pod nohama a kdesi na tušeném konci centrální cesty mihotalo světélko oknem Satlannova pokoje. Cosi nepříjemného viselo ve vzduchu.

Čaroděj Krochta Moskyt se zastavil. I druzí dva. Rozpřáhl ruce a tísnivé ticho naplnil nenávistný výkřik. Čarodějná formule. Nerozuměli jí. Účinek seslaného kouzla byl rychlý a drtivý. Vratigllad uskočil a tasil. Tanris Álfheimský se svalil k zemi, nemohouc pohnout údy. Krochta tasil meč a společně s trpaslíkem přistoupil k nehybnému druhu. „Jako vůdce družiny tě, Álfheime, za tvé zrady družiny a nesčetné krádeže odsuzuji k trestu smrti". „U všech bohů, ne!", zaštkal odsouzený a bezbranný chodec. „A pro zradu krále Bóina přijdeš o hlavu setnutím". A tak ho rozsekali.

„Trblote, ohlídej to tu. Zatím zajdu za hrobníkem", řekl Krochta. Odešel. Vratigllad chvíli stál. Pohlédl na odřezanou hlavu druhovu. Sjel pohledem na odřezané tělo druhovo. Zasunul zbraň zpátky na své místo. „Inu, mělo by se uklidit", krátce se zachechtal. A na důkaz svého odhodlání s Tanrisovým lebem v podpaždí zavlekl tělo kamsi do tmy mezi hroby.

Kdesi na konci cesty vrzla železná vrata. Trpaslík se zarazil, pod okovaným bagančetem nepříjemně zaskřípal štěrk. „Haló, kdo tam?". Ticho. Náhle se ze tmy vyřítili dva muži a ve vší tichosti, jak to jen bylo možné, se na něj vrhli. „Tu máš, chropte!", procedil skrze zuby Bzigo a přetáhl Trblota kladivem. Hrudní pláty se lehce zdeformovaly, ale zachránily trpaslíka před jistou smrtí. Vratigllad odrazil nápor druhé zbraně a uskočil. V momentu překvapení se vrhl mezi hroby. Tak to bylo jistější. Bez Krochty ani ránu. Utíkal, seč mohl, občas se přerazil o nějaký ten kamenný náhrobek. Muži mu byli v patách, ale ve tmě měl přeci jenom jistou šanci. „Rychle, ať nám nezdrhne", zaslechl Bzigův sípot, „Má u sebe zásilku".

Trblot, otřesený z několika nárazů, vyskočil zpátky na pěšinu a rozeběhl se k bráně. „Jste to vy?", vzkřikl kdosi tlumeně. Vzápětí Vratigllada zasypala salva šípů. U vrat strážila trojice kudůků s kušemi. Trpaslík v poslední chvíli zaslechl za svými zády běsnícího Bziga. Rozhodl se pro bezhlavý úprk do tmy mezi hroby, tam, kde umrlci sní svůj dlouhý sen.

* * *

„Slíbil jste nám pomoc, pane Satlann. A my sloužíme králi", řekl vážně Krochta. „Mrtvýmu králi, není-liž pravda", poopravil čaroděje hrobník velvennský. „A ani úcta k němu mě nezavazuje ke spoluúčasti na mordu. Nemůžu přeci jen tak mýrnyxtýrnyx pohřbít něčí tělo na místo někoho jinýho". „A co to přifařit k nějakýmu společnýmu hrobu?". „Ne", zakabonil se Satlann, „Nanejvýš o tom budu mlčet. A to znamená, že se vůbec neznáme. Jó, a to tělo, to do ousvitu zmizí".

* * *

Krochta Moskyt kráčel po cestě, hledaje Tanrisovo tělo, popřípadě Trblota. Nezdařilo se. Zřejmě trpaslík mrtvolu dávno uklidil a lup zajistil. Ale co to? Mrtvolné ticho přerušil výkřik - výkřik člověka, bojujícího se smrtí. Čaroděj vyběhl, upravujíc si poněkud nepraktický plášť, aby měl volné ruce. Uviděl je, byli to cizáci. Jeden stál vprostřed cesty v soustředění. Kousek dál, u brány, tři muži s krátkými kušemi. Prásk! Z Krochtových očí vyšlehl plamen, stromy na okamžik vystoupily z objetí noci a kudůk žuchl na zem. Kudůci u brány na okamžik ztuhli. Čaroděj rozpřáhl ruce a začal cosi mumlat pod vousy. Další záblesk proťal tmu. Ti zbylí, co měli více štěstí než rozumu, v panice prchli pryč.

* * *

Trblot zaječel, když po něm Bzigo skočil. Oba se svalili na zem. Chopili se zbraní, odskočili. Nastal okamžik vůle osudu. „Chcípneš, pse trpaslickej!", odfoukl si Bzigo. „Nebo taky ty, hlásná troubo", houkl trpaslík, jemuž krev crčela čůrky po tváři. Zbraně se zlověstně blýskly a zasvištěly vzduchem. Byl to boj vskutku hodný hrdinů dnešní doby. Krutý, ale čistý. Kov na kov, krev za krev. Byl prudký a krátký. Naposledy se zbraně útočníků napřáhly k smrtící ráně. Oba byli vyčerpaní, oběma údy vypovídaly službu. Bzigo pod tíhou těžké zbraně zavrávoral, okamžik pohotově využil k smrti znavený Vratigllad a proklál kudůkovi žebra. Bzigo se svalil trpaslíkovi do náruče a oba padli k zemi.

* * *

Krochta pátral po svém druhu. Úpěnlivě volal jeho chrabré jméno. Dokonce obešel hřbitovní zeď. A tam jej našel. Zuboženého, zakrváceného. Trosku muže, jenž je největším válečníkem Nurnských. Choulil se v koutě a žalostně sténal. Ve zkrvavené tváři se objevila dvě bílé bulvy. Moskyt okamžitě svému příteli poskytl nejnutnější pomoc, aby byl schopen dojít alespoň do hostince. „Tak tohle je kladivo, kerý mi zachránilo kejhák. A teď ho pokřtim vlastní krví, dám mu jméno Bzigo a budu ho nosit do nejdelší smrti. Dneska jsem totiž přežil svuj osud".

* * *

„Dneska byl z mýho rozhodnutí popraven Tanris z Álfheimu, řečený Zloděj", oznámil vůdce Nurnských v hostinském pokoji stručně tu zvěst a pohlédl do kouta, kde na blešivé posteli hraničáři sešívali Vratiglladovy šrámy. „Cože? Cože? To byste taky příště mohli vodkráglovat mě!", rozčílil se Dyni Longodon. Moskyt přešel jeho výtku mlčením. V místnosti zavládlo mrazivé ticho.

Rozlétly se dveře a do pokoje vběhl Ramidor: „Kde ste? No kde ste? Já vás tu shánim a všechno dělám za vás, a vy si tady chrápete!". Po té, co se uklidnil, což jistou nezanedbatelnou chvilku trvalo, řekl vše, co viděl. Jak se schoval naproti Lerkovu domu a sledoval muže, kteří u vrat strážili. A jak po několika hodinách nudné hlídky přiběhli další dva, mocně gestikulovali a všichni se rychle sebrali a utekli. „A víte kde zmizeli?", zatvářil se důležitě Ramidor, „V kanálech. Jejich ústí vede do řeky. A pořád mluvili o nějakým Bzigovi a jakýmsi balíčku z jihu".

Masakr v kanálech

„Todle je tuze pěkný místečko. Voňavej vzdoušek, měkkoučkej mech, tady se mi to bude nádherně spát", usmál se Nervor Chinský, odhodil kuši a svalil se do zeleného podrostu. Les kolem byl smrkový, nedivoký. Vzduch čpěl smůlou a mírem. Sem nemohly dosáhnout špinavé intriky města. A snad právě proto si Nurnští tento lesík vybrali ke zbudování hlavního stanu, svého útočiště. „Počkej, Chinskej, máme ještě práci", upozornil unaveného kudůka Aedd Ruindorský. „Ale když je unavenej, tak ať zustane", vložil se do debaty pan Linfalas, „Aspoň někdo pohlídá koně". „Jo, a Alwynn by tu moh taky zustat", řekl přidrzle Ramidor, „Po cestě se nám kapánek vožral". „Zase...".

* * *

Deset postav za šera přebrodilo nevábnou stoku, vlévajjící se dole ve městě do řeky Dil. „Tady to je. Tady zmizeli", ukázal Ramidor malý vstup do podzemí, ledabyle zakrytý roštím. Longodon zažehl lucernu. Obezřetně vstoupili. Vpředu válečník Vratigllad a Krochta Moskyt, za nimi výteční střelci Aedd s Griffinem, světlonoš Longodon a ostatní. Zatuchlý puch blízkého kanálu. Na zemi mazlavé bláto, stěny vlhké, kamenné. Odporné místo. Avšak věci daleko odpornější měly teprve přijít. Trblot kráčel vpředu a ve vzpomínkách se vrátil k dnešnímu ránu, kdy se s čarodějem Krochtou vrátil nalézt ostatky Tanrisovy. A hlavně ty perly. Jenže místo bylo zajištěno Harpenovými vojáky a mrtvola dávno ta tam. Ještě štěstí, že nebyli zatčeni. Jedině velitel harpenovců, jistý Pupruchalk, si poznamenal jejich jména a přechodné bydliště. Uvedli hospodu. A pelášili odtud, seč jim síly stačily.

Ani hluk proudící bahnité vody, pocházející z koryta, ležícího kdesi v temnotě před Nurnskými, nemohl zadusit lidský výkřik. Ani praskot lámaného dřeva. Přístupová chodba čističů centrální stoky se již dávno rozšířila a bylo zde o poznání sušeji. Hrdinové gwendarronští vyrazili ostrým tempem vpřed, míjeje postranní odbočku s několika kamennými schůdky a zarazili se v místě, které přetínal široký kanál. Na hladině zvolna odplouvaly trosky lodice. Nějaký muž, zalkávající se špinavou vodou, rozhazoval rukama a pravděpodobně tonul.

„Hoďte mu lano!", houkl Linfalas kamsi dozadu Tchagotaj a Christla se začali horečnatě přehrabovat v batůžcích. Náhle tonoucí, tažen snad obrovskou neviditelnou silou, zajel pod hladinu. „Ha", vydechl Aedd Ruindorský. V místě, kde zmizel, vykoukla obrovská hlava. Zvířecí. Tak obrovská a hnusná, až Nurnští zceppeněli. Jen na okamžik. „Haterie", houkl Aedd a sňal ze zad luk. Taktéž Griffin. Haterie zmerčila vetřelce. Mocnými machy blanitých pazour se přiblížila k ústí a sápala se ven. Čaroděj Moskyt věděl, že toto není nejpříhodnější místo k boji. Levou rukou si přidržel milovanou čapku s křidélky a temným hlasem houkl zaklínadllo:

Hypersfera, nádech
ajť sem vobru v zádech

A byl. Jen letmo si uvědomil, že naproti, lehce vlevo, je otvor ve zdi, podobný tomu, kterým přišli. A už tam byl, a už tam stál. Z vody, blízko zbytku Nurnských, se vynořila další hlava. Krochta se mocně soustředil, až kolem křidélek na čapce probleskly jiskřivé výboje. Byl pln síly, kterou soustředil do jediného bodu, k Vratiglladovu zvířecímu nepříteli. Prásk! Obrovská šleha na okamžik doslova oslepila všechny přihlížející. Tvor se doslova rozplizl u nohou potetovaného trpaslíkama, jemuž kolem uší vyčuhovaly hroty šípů Griffina a Aedda. Byli připraveni přes malého muže střílet. Druhá haterie se vysápala přes tu první. Nastala pravá bitevní vřava.

Krochta vytušil cosi za svými zády. Nestačil se však otočit. Obrovská tlapa plácla do nepříliš ztepilého čarodějova těla. Moskyt opsal obrovský oblouk a zahučel do stoky. Loknul si, a začal se topit. Voda jej unášela, bezvýsledně se pokusil o nějaké záchranné kouzlo. Pak si v poslední chvíli vzpomněl na hůlku, co nosil za opaskem. Zaslechl, kterak tělo třetí haterie žuchlo o hladinu. Šla po něm. V rozhodném okamžiku, pomocí kouzelné schopnosti hůlky, vylevitoval podél stěny vzhůru a zachytl se spáry. Našel opor pro jednu nohu. Nemohl to vydržet dlouho. Byl mokrý, špinavý, poloutopený a polomrtvý.

Rozlícená haterie, zraněná několika šípy, popadla první, co zahlédla. Trblotovo malé tělíčko vyletělo ke stropu. Prudký náraz jej odmrštil zpět. Strašná rána. Trblot nebyl mrtev, ale rozhodl se, že už nevstane. Snad hho ta obluda nechá na pokoji. O podlahu zazvonilo válečné kladivo Bzigo. Haterie sice na trpaslíka ještě několikrát šlápla, ale veškerý zájem věnovala zděšeným střelcům Linfalasovi a Ruindorskému, kteří byli nuceni přezbrojit. Nutno podotknout, že štěstí, pokud o něčem takovém lze vůbec mluvit, stálo rozhodně při Griffinovi.

Zbytek družiny stál a vyčkával. Bylo zbytečné drát se dopředu, když stateční a silní bojovali. Tady byl vcelku klid. Tedy do chvíle, než se přihnali ti prokletí bradavci, vábení zřejmě křikem bojujících. Vyřítili se z postranní chodby, té, kterou druzi minuli a vpadli právě do houfu těch, kteří se pokojně dívali na krvavé divadlo vpředu. Šlo to ráz na ráz. Nic netušící Atalja šla jednou ranou k zemi. Z její nádherné hrudi vystříkla krev. Překvapení a nepřipravení dobrodruzi se postavili na chabý odpor. Ramidor s Christlou jednu z útočících bestií skolili. Druhá se vrhla na Tchagotaje a rozsápala jej doslova na kusy. Přes padající tělo zaútočil Dyni Longodon. Už měl připraven vlastnoručně zrobený flakón. Věděl, že dlouho neobstojí. Po první téměř smrtonosné ráně, kterou utržil, flakón do mrtě požil. Jeho tělo ztratilo tvary a narůžovělý obláček plynul pryč z tohoto místa. Na zem žuchly veškeré jeho věci, šatstvo a kovaná alchymistická truhla. Thielas už byl dávno v trapu. Christla s Ramidorem se rozhodli pro bezhlavý úprk. Tlustý a neobratný Ramidor však neměl tolik štěstí. Bradavcův pařát mu rozeklál záda dlouhým šrámem. Tělo se jakoby zlomilo a skácelo na zem.

Už se dali na ústup i Griffin s Aeddem. Letmo pohlédli na Trblota Vratigllada, zda je schopen tak kvapné chůze. To právě on v poslední chvíli vyskočil na nohy, aby pomohl bestii druhům dobít. Od svobody je dělil pouze jeden zraněný bradavec, a toho druzi, tak strašní ve svém hněvu, svorně propíchli. Ztratili se ve tmě.

Krochta Moskyt, stropní viselec, zůstal sám. Prostory chabě ozařovala Longodonova zapomenutá lucerna. Poslední haterie chvíli plovala ve vodě pod ním, ale po zjištění, že na masitý vábně vyhlížející úlovek nedosáhne, rozhodla se hledat potravu jinde. V chodbě leželo masa spousta.

Čaroděj měl doslova zdřevěnělé údy. V duchu převracel stránky kouzelné knihy, přemýšlel o účinných bezmezích, jež tak dlouho schraňoval, až se v nich nevyznal. Pak mu blesklo. Těžko popsat, jak se mu ten zázrak povedl, nicméně najednou stál rozzlobený Moskyt za zády haterie, byl jaksi komicky rozmlžen a oudy jeho vydávaly podivný bzučivý zvuk, jak rychle protínaly vzduch. Byl ohromně rychlý. Z obou rukou vylétly blesky. Zablyštěl meč. Sek, sek! Škoda, že jej při této přehlídce čarodějně-válečnického umění nikdo nespatřil. Jenže na hladovou haterii to bylo pořád málo. Vrhla se na něj a rozhodně nemínila zůstat pozadu. Moskytovi pomalu tuhl úsměv. „Ještě dva vobrazy, a sem v řiti. A k tomu eště dočista vymagovanej", pomyslel si. A v tu ránu vyvolal svojí poslední levitaci.

Krochta připomínal obrovského netopýra, jak tak visel na svém známém místě u stropu. Haterie se vrátila zpátky do chodby a věnovala se pojídání mrtvých. Potom zaslechla hluk. To bradavci se stahovali k masu, na něž si také dělali nárok. Haterie nečekala a vyrazila do útoku.

Čaroděj byl na pokraji zhroucení. Horečnatě přemýšlel. Mozek mu vypovídal službu. A náhle, jako poslední záblesk sil, vzpomněl si na malý balíček na dně torny. Už dlouho ho nosil. Kdysi mu ho daroval, či snad prodal někdo, kdo už dnes nežije. Někdo, kdo se účastnil dávné erkrachtské výpravy. Ten balíček obsahoval hroudu silné nepromokavé výbušniny. Krochta našl oporu pro druhou nohu a zašátral v torně. Byla tam. I s odpalovací prskavkou. Z posledních sil, už v mrákotách, křísl o ocílku a hroudu hodil do chodby.

Ozvala se strašlivá detonace, která Moskyta odhodila do kanálu. Všude byl dým a tma, ale on popaměti připlaval k ústí chodby. Po ztuhlém hateriím těle se vysápal na pevnou zem a, šátraje po stěnách, potácel se pryč. Ven za svými druhy.

* * *

Celý mokrý a rozedraný se vypotácel ven. Byla tma. Město bylo rozzářeno tisíci světýlek z prohřátých domovů. U koryta potoka se koupal zbytek stále otřesené družiny. Dyni Longodon si právě natahoval vypůjčené podvlíkačky. „Sem rád, že žiješ", rozzářila se Griffinovi Linfalasovi tvář. Krochta se sesul k zemi. „Měli bysme se vrátit. Jsou tam těla našich přátel", řekl alchymista Dyni, „A navíc jsem tam nechal truhlu a všechny svý věci". „To nemá žádnej význam", sípl vůdce, „Vyhodil jsem všechno do vzduchu". „Né", chytil se za hlavu Longodon.

* * *

Koukám, že ste dopadli jak barbaři u Zámoře", uchechtl se Alwynn Bílá Ruka, když se zdecimovaná výprava rozvalila pod stromy. „Jo", unaveně odpověděl Griffin a pohledem sjel cizáky, kteří se hřáli u ohně, „Kdo je zase tohle?". „Jó, ten mrňous a habán?", hýkl Běloruký, „To je ňákej trpajzlik, co děsně nesnáší ty kudůčí mutanty, a chlap, co nesnáší vůbec žádný mutanty. Tak tady spolu chlastáme a nadáváme". „Prej dete vymlátit Klemešovu bandu", houkl trpaslík. „Jo". „Tak to du s váma. Řimbatul Drtinosa". „Hlídej, Alwo", řekl Aedd, „Ráno povyprávíme". A usnuli. Solwin, tak se jmenoval ten druhý, ještě s Bělorukým vyřizoval nějaké formality ohledně Bílé Ruky.

* * *

Známé místo. Tmavá chodba posetá úlomky kamene, závaly. Další pokus o dobytí hnízda vzbouřenců. „Tohle byla moje truhla", zaštkal Longodon a ukázal na kus zohýbané výztuže. „Rači pudem těma chodbama. Bude to jistější a vpadneme Klemešovcům do zad", radil Trblot. Druzi se mlčky sešikovali v bojové uskupení. Tasili a vtrhli. Mrtvá těla haterie a bradavců dávala tušit, k čemu zde došlo. Nurnští byli natolik rozrušeni, že prázdným zatuchlým sklepům nevěnovali přílišnou pozornost a soustředili se pouze na případný letmý pohyb. Několikrát zvolili odbočku, vpadli do míst, kde žili blátivci. Pro nadmíru vzteklého Trblota a poněkud horlivého nováčka Drtinosu žádná práce. Dva rozsekali, třetí prchl. Co na tom.

* * *

„Sviť pořádně, ničemo!", houkl zpředu Griffin Linfalas. „Dělám co můžu", ohradil se alchymista Dyni, „Mám krátký ruce a navíc je před náma nic néjni". Přesto Nurnští vpadli v očekávání nepřítele.

„Né, né, né!", vyjekl čaroděj Moskyt a chytl se za hlavu. Okolostojící druzi odskočili. „Áááááh", skuhral a tančil po sklepení. Na všechny strany jako zelené zvratky odletovalo nějaké svinstvo. Měl to mezi prsty, na kazajce, všude. „Spadlo to na něj zeshóra", vřískl Thielas. Čaroději ze zad odlétla torna a její obsah se rozkutálel po podlaze. „To je hlen, zelenej hlen", zamudroval všudypřítomný Aedd, „Pochodeň, křesadlo, rychle!". Někdo mu je podal. A potom, jakoby se pomátl, s hořící pochodní v ruce sežehl naříkajícímu čaroději hlavu. Ten se v bezvědomí sesul k zemi. „Hlen de jenom spálit", houkl Ruindorský, stoje rozkročmo nad doutnajícím druhem.

„Bolí to", plakal bolestí Moskyt, když mu Griffin opatrně seškraboval zbytky křidélkaté čapky z hlavy. „Trochu se to zapeklo do kůže", pravil soustrastně. „Je to odporný", utrousila Christla Lísková, „Chudák malej".

Thielas s hobitkou Lískovou druha podepřeli a na těžce popálenou hlavu, teď už bez vlasů, jako provizorní ochranu nasadili kotlík, v němž si dříve čaroděj vařil chutnou polévku. Skoro nebyl schopen jít, sténal, byl jako v mátohách.

* * *

„Sssst...", špitl Aedd z Ruindoru a ukázal před sebe, „Slyšim hlasy". Zastavili se. Opravdu. Hovor zněl vzdáleně, tlumeně. Nesl se klenbami, tříštil se ozvěnou o stěny. Připadal jim mohutný, mnohohlasý. „Tak co, dem tam nebo ne?", zdvihl obočí Trblot. Byli zaražení. „Krochta pláče", ozvala se nešťastně hobitka Lísková, „Měl by jít k felčarovi". „Ani nás nevnímá, chudák", řekl Thielas. Němělo to cenu. Bez Moskyta jít do boje? Nikdy!

Trblot na výzvědách a vše, co bylo potom

„Netejrejte mě, pane ranhojič, a řekněte pravdu", zeptal se s obavami ještě napolo bezvládný Krochta, „Budu mít ještě někdy vlasy?". I přes svůj stav si dobře uvědomoval, že s takovou zrůdou by asi Attrien dlouho nevydržela. Hlavu měl samý puchýř, tu a tam zčernalá kůže praskla a odkryla cosi hrůzného pod ní. Christle se zvedl žaludek a musela rychle na čerstvý vzduch. Thielas byl statečně vůdci oporou. „Ty černý fleky oškrábu, zbylou pokožku pokud možno sešiju. A to bude pěkně bolet. Dál už je to věc opatrnosti, hojivejch mastí a modliteb", řekl velvennský městský felčar starostlivě, „Jestli vám znovu vyrostou vlasy, to je ve hvězdách. Jó, a ten plechovej kyblík taky neni moc dobrej".

Během zákroku čaroděj několikrát omdlel. Felčar předal Thielasovi léčivé masti a postiženému napatlal hlavu a nasadil na vyspravenou lebku ochranný kožený návlek. „Třikrát denně mazat, jinak čapku nesundavat", řekl vážně a vybral zlaté za léčbu.

* * *

„Jít zpátky? To by mě musel šlak trefit!", ohradil se elf Thielas Aeddovu návrhu. „Mně se taky moc nechce", řekla tiše hobitka Christla Lísková. Dobrodruzi se sesedli k poradě. Netrvala dlouho. „Dobře", pravil rezolutně válečník Vratigllad, „Když mě teda někdo zneviditelní a pučí vodoměrku, tak pudu". „Pij", řekl Longodon.

* * *

„Teda smrad tu je, že by zezelenal i neviditelnej", pomyslel si trpaslík, když ohledal místo krvavé srážky. Nedávná detonace uvolnila několik kvádrů a na několika místech zúžila chodbu jílovými závaly. Pohlédl na hladinu, která se matně leskla odlesky z jihu. Jinak tu byla tma. Kanální voda volně plynula bez známek přítomnosti něčeho živého. Opatrně našlápl. Krochtův vypůjčený prsten černé vodoměrky začal okamžitě účinkovat. Pohlédl-li na sever, spatřil světlo. Mihotavý plamen důlní lampy. V ohbí kanálu stála pramice. Popojížděla. Seděli v ní dva muži. Vratigllad se k nim připlížil. Náhle si všiml vlhké chodby, zabíhající jihovýchodním směrem. Bylo v ní po kolena vody, což Trblot spíše odhadl. Zalezl za roh. Přikrčil se. Hodiny plynuly. Kudůci na pramici si povídali. Dlouhé hodiny tlachali o spoustě věcí. O Klemešovi, to je jisté, a o jakémsi Mochnovi, který zmizel a už ho od té doby nikdo neviděl. Inu, hlídka se nudila.

„Hej, Brouchu", hýkl jeden. „Co?". „Znamení". A pramice zvolnými šťuchy bidlem vyplula k ústí kanálu. A Vratigllad za ní. V místě, které už trpaslík dobře znal, nastoupil udýchaný muž. Vyměnil si se strážnými stisk ruky. „Jedu z Pasennu. Chci ke Klemešovi. Vezu důležitou zprávu". Pramice vyrazila vzhůru proti proudu.

Za velkou zatáčkou se ze tmy vynořilo provizorní přístaviště. Byly zde ukotveny další lodě. V koutě dřepící kudůk krátce zamával. Krátce odpověděli. Kotviště minuli a zahnuli do postranního kanálu. Brzy přistáli a posel vystoupil po několika schodech na suchou zem.

Trblot se už začínal nudit. Stál na vodě a byla mu zima. Konečně chlap vyšel a jak dosedl na lavici, loďka se nebezpečně rozhoupala. „Tak co?", zajímal se Brouch. „Rychle zpátky. Musim se vrátit do Pasennu. Pohřeb velkýho skřeta už se blíží".

Vratigllad z nepochopitelných důvodů trčet na místě, zatímco pasennský posel byl dávno ten tam.

* * *

„... Takže to je všechno, co sem zjistil", nadmul se trpaslík, když dovyprávěl mírně opepřenou a přibarvenou pohádku z průzkumu. O tom poslovi se, bohům žel, zapomněl zmínit. „Takže vlastně jediný, co se ti povedlo zjistit je, že Perrimův pohřeb bude zejtra?", usmál se ironicky Dyni Longodon. Uvědomil si totiž, že vzácný lektvar neviditelnosti vyhodil nadarmo. „To je, řek bych, jasnej důkaz neschopnosti", pravil Aedd Hlína. „Takže se sbalte, vyrážíme", řekl vůdce, „Alwynn a Nervor zustanou u koní". Útrpně pohlédl na zuboženého Moskyta, jemuž po vydatném spánku bylo o poznání lépe. „Du taky", řekl.

* * *

Ve městě bylo nezvykle rušno. Všude shon a zmatek. Na náměstí plno lidu, přivázaných koní, hostince a krčmy pukaly ve švech. „A do háje, už se sjíždějí hostové", řekl kdosi. „Hele, to nemůžeme stihnout", otočil se k vůdci Trblot Vratigllad. „Dobře", řekl Krochta, „Počkejte tady na mě, jedu na hrad".

* * *

Krochta Moskyt nakonec přesvědčil stráže o nutnosti rozhovoru s Bóinem. Pro skutečnost, že mezi vojáky došlo k hádce, bylo jediné vysvětlení. Ve vypjaté chvíli nebyli jednotní. A možná jedině díky nejednotnosti velvennořanů se vůdce Nurnských k Bóinovi přeci jenom dostal. V komnatách vládl chaos, bylo zde plno hostí, ruchu. Nebyl čas.

„Korunu ještě nemáme, pane", řekl Krochta, když Bóin vešel a osaměli. Vypadal rozezleně, zachmuřeně. Neřekl nic, jenom zkoumavě visel čaroději na ústech. Krochta řekl, co ho trápilo. Potřeboval jediný den navíc. Aby stihli vybít hnízdo Stínu Valinnu. Pěvně věřil, že tam koruna někde je. Bóinovi se vůbec nechtělo, nakonec ale svolil, že udělá vše, co je v jeho silách. Šlo o poslední šanci. „Pane Moskyte, situace je vážná", řekl, „Tak vážná, jak jen si dokážete představit. Dnes bylo Radě oznámeno, že zmizel ctěný pán Oikresp. Chápete snad, co to znamená". „Jistě, pane".

„Mám ještě jednu věc", pronesl pomalu Moskyt. A vyklopil tu nešťastnou věc o Tanrisově krádeži, o popravě a zmizení perel. Bóin se vztekal, zlostně mrštil o zem cínovým pohárem. Neměl ale jinou možnost. Ti mamlasové jej zahnali do kouta. Neměl je rád, ale vsadil na ně a nemohl couvnout. „Jděte a udělejte to, co máte", máchl rukou a tím považoval rozhovor za skončený. Krochta vstal. „Jednám s vámi jako čestný muž. Jsem Krochta Moskyt z Bažiny, vůdce Nurnských, starosta liscannorský a své závazky plním". „Jistě. Komické čepice, kradlářství a vraždy se v bažinách mezi lidmi nosí...", zabručel trpaslík nasupeně.

Odešel. Moskyt zůstal sám. Věděl, že ho Bóin urážel neprávem, snad. Věděl také, v jaké situaci se trpaslík ocitl. Malichernosti nelidí.

* * *

„Dem na to", dodal si odvahy Třaskatul Drtinosa. „Uf", odfoukl Vratigllad, tasil a párkrát zkusmo švácl do vzduchu. „Musíme to vyřídit rychle", řekl vůdce Moskyt, „Teď nebo nikdy. Když někdo padne, necháme ho ležet. Každej se musí spoléhat sám na sebe. Neni čas". Měl pravdu.

V místech, kde došlo k vůdcovu zohyzdění, se Nurnští sešikovali. „Je tam přístaviště pramic", ozřejmil Trblot. Plán měli rozpracovaný do detailů. Drtinosa nedočkavě mávl rukou na znamení a druzi vyrazili.

To, co se dělo potom, lze při nejlepší vůli jen velmi těžko popsat. Nurnští volali po krvi a podle toho byl útok veden. Bezhlavě, drtivě. Kudůci, strážící lodice v zostřených hlídkách, vyskočili na nohy, několik jich však ani nestačilo tasit. Malý plac u kotviště byl záhy takřka přeplněn bojujícími, ostré potyčky se pro nedostatek místa rozvášnily dokonce i na vratkých lodicích. Do té vřavy nurnští střelci zahájili palbu, volíce jenom jisté cíle.

Christla Lísková vyjekla bolestí, jak se jí zaryl do zad Solwinův šíp. Nezkušený nováček nestřílel zrovna nejlépe, asi se mu ruka příliš třásla rozechvěním nad prudkostí bitky. Hobitka zavrávorala a v tu ránu ji soupeř sekl šavlí do boku. Mrtvá Christla padla bezvládně pod nohy dalších, kteří se tlačili do místa střetu lační krve. Kudůci padali k zemi jako hrušky. Ubývalo jich. Dva či tři skočili do loďky a odrazili od břehu. Solwin si toho všiml, odhodil kuši a rozeběhl se k volné lodi, kterou už už nějaký klemešovec jal se odvazovat. Na její dno srazil u okraje bojujícího trpaslíka Drtinosu a náhlý náraz odrazil loď do proudu. Kudůk přepadl přes okraj, Solwin vzal bidlo a rozbil mu hlavu. Třaskatul nechápavě vstal a tasil. Začali druhou loď stíhat.

Poslední kudůk padl a družiníci naházeli těla do stoky. Některá se potopila, jiná se volně vznášela na hladině a pomalu se vzdalovala.

Pramice se střetly. Bidla se zkřížila. Drtinosa proklál kudůka na přídi, rozbil mu hlavu. Nekoordinovanými pohyby obou posádek došlo k převržení. V tu chvíli teprve Solwinovi došlo, že neumí plavat. Drtinosa se odrazil ode dna a vyhoupl se na otočený kýl lodi. Rozhlédl se. Naposledy zahlédl Solwinovu hlavu. Odněkud ze tmy přilétl šíp a zranil jej. Skočil do vody, vysvlékl se ze zbroje a znovu se vynořil. Hledal poloutonulého družiníka. Nebylo těžké jej nalézt. Bezvládné tělo uchopil nacvičeným chvatem záchranáře a odvlekl do bezpečí. Nurnští si trochu odpočali a ošetřili nejpotřebnější raněné.

* * *

Kdesi neurčitě ozvala se detonace. Na lodicích pluli úzkým tunelem. Třaskatul vylovil odhozené pláty. Připnul je, polaskal zbraň. Táhlé strky bidel popoháněly pramice kupředu. „Tady to je", ukázal Trblot Vratigllad. Vlevo několika schůdky z vody ústila suchá zjevně používaná chodba. Nikde žádný zvuk.

Včelejdoucí opatrně nahlédli do prostorné místnosti. Zpoza připravených barikád vylétla sprška šípů. „Rubte je!", zařval Vratigllad a vymrštil se skokem vpřed. Nurnští byli vzteky bez sebe. Ti proradní kudůci jim už začínali pořádně pít krev! Snad díky tomu kobku doslova zplundrovali. I několik dalších místností, včetně nocležny. „Heleďte, voni normálně vodstřelili zadní východ", ukázal svůj objev Dyni Longodon. A opravdu. Vysypaná suť, díra ve stěně a za ní lesknoucí se hladina. „Nejspíš zdrhli. A ty co nezdrhli, budou za těma vratama", došel Griffin na křižovatku chodeb a provedl krátký propočet, že za dveřmi musí být nějaké obrovské sklepiště bez jakéhokoli jiného východu.

„Jó, víte co je Valinn?", vzpomněl si náhle plešatý Vratigllad. „Né", zavrtěl hlavou elf Thielas. „Posvátnej strom Klemešovců. Ten strom nepotřebuje světlo, pochází odněkud z bažin". „Takže nejlíp uděláme, když ho podpálíme", řekl Aedd.

Nurnší se na křižovatce rozestavili do výhodných pozic. Od kovaných dveří je dělilo pár sáhů. Rychle vyrobili provizorní zápalné šípy, Aedd vyňal láhev s olejem a do hrdla napral cár košile. „Plán by měl bejt takovej", řekl ruindorský zloděj, „Někdo tam dojde, vodevře dvéře a rychle se vrátí. Střelci zapálej šípy. Pokáď uvidíme strom, budem pálit do něj. To je nejspíš pěkně votráví a polezou ven. No a já mezitim hodim tudle zápalnou butylu, takže aby se k nám dostali, budou muset lozit vohněm. Jasný?". „Teď ještě zbejvá vybrat dobrovolníka", pohlédl vůdce na druhy. „Já, já", přihlásil se nadšeně elf Thielas. Konečně příležitost, aby dokázal, že za něco stojí. Že něco umí. Třeba vzít za kliku a otevřít dveře.

Elf stiskl mosaznou kliku a směrem k sobě zatáhl. Zavrzaly panty. Thielas z neznámo jakých pohnutek ustoupil ke zdi a schoval se za veřej. Místnost byla ozářena plameny pochodní. Velká, prostorná. Nedaleko ode dveří se celá podlaha zvedala několika stupňovitými schody o dobrý sáh a půl výše. Tím pádem se nedalo dohlédnout na druhý konec. Po pravé straně stoupaly kamenné řady jakýchsi lavic. Zřejmě místo konání tajných zasedání organizace. V tomto nepřehledném terénu nebylo vidět živáčka. Ale někdo uvnitř přeci musel být!

Zraky družiníků padly na vrchní část koruny roztodivného stromu, odhadem se dalo tedy tušit, že podlaha se v zadní části sálu opět svažuje, a to ještě mnohem níže, než teď stáli. „Valinn", zatajil dech Griffin. Zapálili šípy a vystřelili. Ozval se výkřik. A další. Celý sbor. Klemešova banda vyběhla do posledního boje. Pomstít chátru, která se rozhodla pošpinit svaté symboly!

Aedd Hlína zažehl ohňovou láhev a metl. Láhev opsala oblouk a nepředpokládaně se roztříštila o veřej. Místo dopadu zachvátil oheň, který se s vychrstlým olejem rozšířil na celou šířku chodby. Z plamenů se vypotácel ubohý Thielas, který hořel jasným plamenem. Vznícené tělo se zastavilo a zhroutilo do olejové skvrny. Ve strašlivých bolestech uhořel. Asi ještě dlouho bude nebožákův smrtelný chropot strašit přítomné ve snech.

„Proč tam stál, blbec jeden?", vztekal se Aedd, který se ještě nevzpamatoval z šoku. „Jeho věc", řekl vůdce, „Plán jsem mu vysvětlil nejmíň třikrát". Ale nebyl čas na dlouhé řeči. Přes oheň se snažili projít nepřátelé. Proto střelci zahájili znovu palbu. Kdo z kudůků prošel, toho dobil Trblot s Drtinosou. Až na tu nešťastnou příhodu vcelku výborný a bezpečný plán.

Přes zkomírající plameny podnikli gwendarronští hrdinové vpád do sálu. Rozprostřeli se do rojnice a doupě velvennské lůzy vybili do posledního muže. Tedy až na jednoho. Dle starého zvyku neopomněli vzíti jazyka. A odnésti vše, co se zdálo být potřebné a cenné. Nebylo toho málo. Jediný, kdo tu chyběl, byl Klemeš. Zůstala však jeho truhla, patřičně zajištěná, jíž ale Griffin s Aeddem, mimochodem výborní zloději, nakonec přeci jen otevřeli. A jaká bylo jejich radost, když uzřeli královskou korunu. A jaký byl jejich smutek, když zjistili, že někdo vyloupl earril. Jaké bylo jejich překvapení...

Griffin přečetl nalezené motáky:

Věrný K.

Plán se rozbíhá. Stvrzené úmluvy platí. Poslušní dojdou slávy a svobody. Spojkou je M. Má naši plnou moc.

N.

Věrný K.

Dny P. Jsou sečteny. Způsob a čas záleží na tobě. Zajímá mne jedině kámen. Zbytek je tvůj. Doporučuji přirozenou smrt. Nesmí padnout stín podezření.

N.

Věrný K.

Dílčí neúspěchy nás učí ostražitosti. Převezmi zásilku a čiň podle jejích instrukcí. Nedá se jí důvěřovat, ale učiní vše potřebné. Domluv se na kontaktu.

N.

Věrný K.

Město je hlídané. Důležitá schůzka je dva dny před úplňkem. Mochnu ukliď. Ví mnoho. Přivez dar od Z. Nebuď překvapen. Zkoušíme její věrnost a vše je součástí plánu.

M.

Mnoho tomu nerozuměli. Věděli jen tolik, že mají šibeničně málo času a zmizelý kámen už nemá cenu hledat. A věděli, že Trblot tenkrát na výzvědách promarnil šanci, která už se nevrátí. „Zbejvá nám už jenom předat korunu a zajistit důstojnej pohřeb krále", řekl po chvilce rozpačitého ticha pan Linfalas. „Během smutečního průvodu se určitě něco semele", řekl Aedd. A Krochta na to: „Jedem do lesa odpočinku. Vyspíme se na to. Ale ještě před tím se stavíme na hřbitově". Vůdce se chtěl ještě jednou setkat s trpasličím předákem, aby mu předal tu skvělou novinu!

* * *

„Pan Bóin s váma mluvit nechce", řekl Satlann, který po poslední příhodě neudržoval s Nurnskými dobré vztahy. „Ale my pro něj máme to, co hledal". „V tom případě to předejte na týhle adrese", řekl stařík a načmáral na kus pergamenu pár slov. „Šedá ulice č. 23?", podivil se Moskyt, „Proč to nemůžeme provést přes vás?". „Mě do svejch křivejch obchodů netahejte, mám už svejch starostí dost s vysvětlováním různejch vražd a podobně. Harpenova družina tady vod těch časů slídí jako honicí psi", pravil příkře hrobník.

Smuteční průvod

Byli tu všichni. Kromě Nervora a Alwynna, kteří jako tradičně zůstali u koní. Někteří ještě trochu otřesení z mučení zajatce, jehož se předešlé noci chopil tolik nechutným způsobem Solwin. Nařezával mu kůži na žebrech, pálil chodidla, nakonec zamordoval, ale přesto se nedozvěděl víc, než že Klemeš po posledním příchodu posla odjel kamsi do Pasennu a už se nevrátil. Snad ten ubožák ani víc nevěděl. Hostinec u rožněného selete pukal ve švech. Na náměstí se začínal srocovat dav. Bylo lze viděti i královské zástavy angwarrské, trubačů a žalopěvců nepočítaně. Velké narychlo stlučené řečnické pódium bylo ozdobeno květy a barevnými plátny. Městský sbor pěvců právě zpíval tklivou hrdinskou píseň z dob Bereholdových. Skutečně velkolepá sešlost!

„Jděte k hostinci a zkuste sehnat nějaký dobráky", řekl vůdce, „Já zatim tuhle s Trblotem pojedu do Šedivý ulice předat korunu". „Cože máme sehnat?", houkl Solwin. „Nějaký bezprizorní živý štíty. I třeba naprostý blbce. Ať je za koho se krejt. Myslim, že to budem potřebovat".

* * *

Rožněné sele bylo narvané k prasknutí. Aedd se ramenatě cpal davem až ke stolům, aby udělal místo malému Longodonovi, a pohledem těkal po štamgastech. „Vídíš ty dvě žáby? Vypadaj dosti cizácky", houkl dozadu. Alchymista přistoupil ke dvěma ženám, srkajícím pivo. „Nazdárek, dámy", pozdravil Dyni. Hobitka vyjukaně vzhlédla a hlesla na pozdrav. Druhá, krolka, pomalu dopila, říhla, a řekla: „Co jé?!". Dyni pěkně podle instrukcí udělal těm ženským návrh. „Klidně s váma pudem, no né, Bibi?", houkla krollka, „Vobzvlášť dyž z toho něco kápne".

Ta velká se jmenovala Táňa. Obhroublá jeskynní příšera, dostatečně blbá na to, aby dělala živý štít za málo peněz. Malé říkali Bibiána Šňupáková. Měla ráda pivo a šňupala mletý tabák, až měla nosík rudý a baňatý jako bramboru. Obě byly nehezké a bezprizorní. Hodily se výtečně.

„Longodone, to musíš vidět!", procpal se ke stolu válečník Drtinosa, „U výčepu stojí chlap a prodává se za peníze. Blbec každym coulem". „Tak ho berem, né?", řekl Aedd.

Kolem nálevního pultu bylo o poznání volněji. Stál tam namol ožralý chlápek a nadšeně vřískal. Navlečen byl do pláště s hvězdami, hlavu pokrýval směšný klobouk bez střechy. „Dám ti pívo, esli rozstřelíš korbel!", ozvalo se z davu. Člověk se zapotácel, vyplázl jazyk a zatajil dech, až tvář zbrunátněla návalem krve do hlavy. „Hrbel", houkl zaklínadlo, z očí vyšlehlo cosi modrého, co by se při troše dobré vůle snad dalo nazvat bleskem, a od korbelu se odlouplo ucho. Dav zaburácel potleskem. „Co eště umíš?", zařval Griffin. „Rozstřelit sklenici", vzkřikl pyšně. „Tak co, berem ho?", zeptal se Longodon druha. „Ale jó", pravil Aedd, „Blbec je to dostatečnej".

* * *

Náměstí bylo doslova našlapané. „Vítám mezi námi velectěného krále Angwarru, pána Glendorra s družinou", křikl do hlásné trouby obřadně řečník. Na pódium za zvuku trubek a dud vstoupili vojáci v pestrých uniformách, nesoucí nosítka s třepotajícími se praporci. Na zlacené sesli dřepěl seschlý stařec, pro nějž i vztyčení paže k pozdravu zdálo se býti nadlidským úkonem. Na zlaté koruně jasným zelenkavým třpytem zářil druhý z earrilů. Dav zaburácel ovacemi. Řečník jedno po druhém předčítal poselstva a kondolence význačných pánů velvennorských i přespolních.

„Polil sem ho vodou, ajť se probere", křikl Drtinosa vůdci do ucha, „A menuje se prej Heller, ten prodejnej kouzelník". „Tohle že je kouzelník?", ohradil se Krochta, „Dyť to je vobyčejnej manták". „Pravils, abysme sehnali blbce. Tak tady ho máš", řekl dotčeně válečník. Nurnští stáli v davu a vyčkávali, co se semele. A něco se semlít muselo, to je jisté.

Za velké slávy a zvuku bubnů přišel hradní průvod. Perrimovu rakev na obrovských marách, zakrytých velvennorským praporcem a praporcem berenthaurským, pročpělým pachem bitev a zaschlou krví starých trpasličích válečníků. Hlava krále ležela na polštáři z květů, dlouhé vlasy a vousy byly zčesané a padaly v loknách přes okraj. „Helejte, naše koruna", ukázal Linfalas.

* * *

Dav byl netrpělivý. Bóin, člen Rady velvennorského stolu převsal hlásnou troubu a oznámil lidu, že pan Oikresp a jeho muži se nedostavili, ale že již dále nelze vyčkávat. Pronesl několik vět o následovném průběhu smutečního průvodu. Králova rakev bude přenesena na pokraj Orghallu, kde dojde k poslednímu rozloučení. Dále už půjde jenom průvod nejvěrnějších a ti pochovají ostatky na tajném místě v Síních Berenthauru. V nejbližší možné době potom na velvennském hradě zasedne Rada velvennorského stolu k poslednímu tajnému sněmu, z něhož přímým hlasováním vzejde nový král, nástupník vlády v zemi. Průvod vyrazil na dlouhou pouť. Nurnští, roztroušení v několika skupinkách, dávali bedlivý pozor na jakoukoli podezřelou okolnost. Byli bedliví.

Kdesi nad Jarbou na obzoru zavlály modré praporce se zkříženými sekerami. Dlouhý průvod jízdních a částečně pěších mužů ve zbrojích vyjel na pláně. „Oikrespovi muži", zazněly nadšené výkřiky z průvodu. Gendarroňané zpozorněli, průvod se ale mlčky zařadil mezi ostatní. Oikrespovi muži byli zaražení, snad to bylo dáno smutkem a žalem. Nicméně davem se rychle rozšířila zpráva, že pan Oikresp mezi svými vojáky není.

* * *

Nurnští byli zmateni. Vše bylo jak má být. Žádná podezřelá událost, žádný přepad. Slunce už dávno zapadlo nad Círrhenem. V Orghallu hořely stovky pochodní. Řečníci se loučili s mrtvým panovníkem. Glendorr byl natolik dojat, že se zmohl jen na nesouvislé souvětí, jehož smysl unikl snad i jemu samému. Byl příliš stár a nemocen. Únava z dlouhého dne byla na něm znát. I Nurnští sklonili hlavu a v tiché modlitbě vzdali hold Perrimově památce. Potom světla zhasla, dle tradic je svrhli do propasti, jen několik málo osvětlovalo tichý průvod několika nejvěrnějších trpaslíků, kteří se odpojili, nesouce rakev po kamenité cestě nad propastí do hloubi Círrhenu, do samotného srdce. Tam, kde leží Berenthaur.

V úctě k trpasličím tradicím nechtěli Nurnští rušit svátost procesí a rozhodli se zajeti zpátky do lesa, kde na jediné přístupové cestě hodlali čekat na případné zrádce.

* * *

Dlouho se nic nedělo. Třičtvrtě hodiny přemítání, zda družiníci neudělali někde chybu, něco neopomněli. Lidé se už dávno odebrali na cestu domů, do měst a vsí. A náhle, v naprosté tmě, po cestě tryskem projelo několik jezdců. Mířili na Orghall. „My furt čekáme, že procesí bude napadený zezadu, a vono to může bejt klidně obráceně", zalarmoval druhy pan Linfalas. „Deme!", zaječel jako smyslů zbavený Vratigllad, vyhoupl se do sedla a vyrazil. I ostatní. Teď už to nebyla družina. Každý chvátal sám za sebe s cílem pomoci. Tak silné bylo pouto k zdejšímu kraji.

Temná předtucha se naplnila. V dálce plála světla pochodní a zněl hluk nelítostného boje. Nurnští, nehledě na to, že se mohou při jediném chybném kroku zřítit do propasti, dohnali šestici jezdců a zaútočili. Už od pohledu bylo zřejmé, že jde o nepřátele. Jezdci v bílých pláštích byli po zuby ozbrojení a byli to... lidé. Ti šli k zemi vcelku snadno. Popsati však to, k čemu v Orghallu došlo, lze jen velmi těžko. Snad tedy od začátku tak, jak se Nurnští dozvěděli od umírajících a zběhů.

* * *

Průvod dosáhl konce Orghallu. Dále už měli jít pěšinou v lesích. V místech, kde se sráz pprudce stáčel vlevo uzřeli bílé postavy. Stáli tiše, bez hlesu, rozprostření v rojnici. Nad jejih hlavami čněly temné siluetyněkolika válečných strojů. Trpaslíci tasili. Náhle kdosi vzkřikl a zpoza okolních balvanů a skalek vyběhli Oikrespovi muži. Zaútočili. Měli jasnou převahu, tlačili chabě se bránící protivníky před sebou. V té chvíli se však někteří Oikrespovci otočili proti svým druhům a někteří se vydali na útěk. Zavládl strašný zmatek, který vyústil v krvavou potyčku, při které se to mydlilo hlava nehlava. A do toho všeho se přidali bílí jezdci, jen několik z nich odtáhlo rakev k okraji.

Dyni, Bibiána a Heller okamžitě vyšplhali na útes a zahájili palbu. Ostatní ze rozprchli do všech stran, soupeříce s každým, kdo se postavil na odpor. Ty, co prchali, nechali být. Nebyl čas je dobíjet, zvláště když nebylo jasné, kdo je přítel a kdo nepřítel. Není snadné popsat vše, co se té noci v Orghallu událo. Není možné pamatovat na každý hrdinský čin. Vždyť nebyl téměř nikdo, kdo by nešel až na hranici svých možností, ochoten položit život svůj za Bóina. Tak obrovské bylo odhodlání Nurnských.

Trblot Vratigllad jako smyslů zbavený vběhl do nejbližší krvavé řeže, kde několik Harpenových mužů prolévalo krev po boku svého pána. Z Harpena tekla krev. Trblot prudce zaútočil, nehleděl na vlastní šrámy. Nebylo ale dáno Harpenovi přežít, padl pod ranou protivníka jako pravý muž, který ani v nejtěžší chvíli neopustil ideál, za který celý život bojoval.

Krochta Moskyt ze sebe vydal vše, co mohl. Nepřátelé kolem něj padali jako hrušky, smrad spáleného masa dělal vzduch těžkým a nedýchatelným. Aedd Ruindorský zaútočil po boku Griffina Linfalase, brzy jej ale ztratil. Nebylo lehké si mezi zmítajícími se těly udržet orientaci. Těžká souboj s několika protivníky jej zatlačila až na okraj propasti. Tam k zemi skolil posledního a potkal Krochtu, který byl zaujat čímsi vpředu. Tam na druhé straně bitevního pole právě skupinka bělopláštníků rabovala rakev. „Chtěj krále svrhnout do propasti", zařval a mocně se soustředil. Aedd zašátral v batohu a nahmatal flakónek rychlosti. Krochta se teleportoval. Aedd si lokl odporné tekutiny. Pachuť mu nevadila. Rozhodně ne za noci hrdobců!

Čaroděj Moskyt se zhmotnil vedle rakve. Teď anebo nikdy. Šel zrádcům velvennorské koruny přímo na tělo. Po chvíli se ze tmy přiřítil Aedd z Ruindoru a za bojového řevu sklátil jednoho z vojáků do prachu. Netrvalo dlouho a pobili je. Byli zemdlení, ale uchránili královy ostatky. Padali vysílením, ale přesto se vrhli k poslední a největší skupině bojujících, kde tušili Bóina. Na okamžik zahlédli Linfalase, Vratigllada a Drtinosu. Zem mokvala krví. Trblot se dostal po bok Thúnovi. Byla to čest pomáhat takovému velkému pánu. Položil by za něj i život. Nebylo však dáno Thúnovi přežít. Čísi meč proťal hrudní plát a on klesl. Další a další rány rozpoltily helmici. V nastalé mele se mizivý zbytek Oikrespových mužů dal na útěk. Zahazovali zbraně, někteří se vzdávali, jiní prchali. Poslední bělopláštníci obklopili Bóina. Už mnoho mužů nezbývalo. Nurnští jako vosy zaútočili střed. Bóin na tom nebyl dobře. Vrozhodné chvíli mu Trblot Vratigllad zachránil život, když před něj skočil a nastavil vlastní hruď. Těžké brnění ránu zastavilo, ač trpaslík neměl daleko od smrti. Zbraně věrných dodělaly svou práci. Bylo dobojováno.

* * *

Bóin byl vzteky bez sebe, ale nemluvil. Byxl příliš otřesen. Shromáždil zbytek svých mužů, kteří vzali na bedra rakev s Perrimem a namířili si to k Berenthauru. „A ty...", otočil se trpaslík k vůdci Nurnských, „Poklekni". Krochta učinil. „Jmenuji tě dočasně členem mé družiny. Vás všechny. Sejdeme se na hradě. Tento statečný muž bude vaším průvodcem". Přitom se dotkl Moskytovy šíje jílcem skvostné válečné sekyry. Družina osiřela. Rychle z hromady sténajících raněných vytáhli jazyka. Zajímalo je, jak to bylo s Oikrespem.

Trpaslík, jehož si vybrali, byl zřejmě na pokraji nervového zhroucení, proto okamžitě řekl všechno, co věděl. Pan Oikresp svým mužům v předvečer pohřbu nařídil tajný přesun do Orghallu. Od té doby jej neviděli. Tam na ně čekala záhadná jízda zápaďanů, kteří za pomoci otroků v řetězech přivezli dva velké šípomety. Z jejich rukou obdrželi Oikrespův rozkaz k útoku na smuteční průvod. Druhý den došlo k velké roztržce, někteří odmítl vykonat páně Oikrespovo přání. Nemalá část mužů s pochybnostmi zůstala. A došlo k činu, z kterého každý z těch, kteří přežili, bude nadosmrti rozpolcen. Zradili památku krále, svoji vlast. Byli zrazeni svým pánem, jehož statečnost dříve ctili. Co se to, u všech bohů, stalo?

* * *

Druhého dne město doslova vřelo, jak se rozšířila zpráva o orghallské zradě. Veškerý ten kolot připomínal sopku před výbuchem. Nurnští se za městem dali dohromady a pod vedením přiděleného trpaslíka zamířili na hrad. Tam dostali přiděleny pokoje Bóinovy družiny. Z pokojů se nevzdalovli, čekali na večer, kdy měla zasednout Rada velvennorského stolu. Alespoň se umyli, šaty vyprali a najedli. Také spánek potřebovali jako sůl. Po Bóinovi nebylo vidu ani slechu.

* * *

Bóinova družina, včetně té nurnské části, se semkla a pod vedením jednoho z trpaslíků zamířila k Bóinově komnatě. Byl večer, večer rozhodnutí. Bóin byl oděn v slavnostní šat, který ostře kontrastoval s bledou sveřepou tváří. Ani Nurnské nepozdravil. Procesí mlčky procházelo chodbami a sály, plnými veškerého lokajstva.

Zasedání rady se událo v obrovské kopulovité komnatě. Kruhový stůl se sedmi křesly zel prázdnotou. Bylo zde plno vojáků. U stolu seděl pouze Darlonn, kudůk. Kdysi za vlády angwarrského krále Glendorra zde býval správcem. Bylo to v dobách, kdy Velvennor jakožto východní Angwarr spadal pod angwarrské državy. Bóin zasedl a rozhlédl se. Chyběl pouze Kardavec, velvennský zbohatlík, pozdější člen Rady. Ten si dával na čas. Bóinova družina se semkla kolem svého pána. Stejně tak učinili přívrženci Darlonnovi. Atmosféra byla vypjatá, vzduch se dal krájet.

Lokajové otevřeli veřeje. „Ctihodný pán Kardavec přichází". Kardavec, navlečený ve skvostném rouchu chrastil zlatými řetězi, jež se mu klimbaly kolem krku. Tlustý pajdulák se tvářil nadmíru povýšeně a Bóinově různorodé ofáčované družině věnoval pohrdlivý pohled. Zasedl též ke stolu a rozhlédl se kol sebe. Po chvíli ticha pronesl: „Inu, prořídly naše řady poté, co se trpasličí velenárod vyvraždil". Bóin vyskočil a zpražil přidrzlého kupce nevraživým pohledem. I Darlonn se naň zle podíval. „Doba je zlá, musíme dát velvennorskému lidu nové světlo", pravil Darlonn a věnoval pohled Bóinovi, který se opět odevzdaně posadil. Už mu nezbývaly síly. Pomalu to vzdával. Jediné, o co teď chtěl bylo, aby na hradní půdě nedošlo ke krveprolití. Aby se nerozpoutala občanská válka, která by destabilizovala zemi natolik, že by se stala snadným terčem pro okolní státy. Jak by bylo snadné právě v této chvíli sáhnout po meči a moc si vydobýt krví. Co by se ale dělo dál? Mohlo by to znamenat konec jeho národu, konec staroangwarrských tradic. Ačkoli Nurnští byli připraveni na vše, Bóin rezignoval. Neunesl tíhu událostí, které se staly v poslední době. Kolik přátel ztratil. Kolik výtečných mužů padlo intrikářstvím zrádců. A neschopností těch, které v poslední naději povolal. Těch, kteří mu zachránili život a způsobili pád jeho plánů. Těch, kteří tu teď stáli okolo něho a byli připraveni za peníze pomordovat třebas celý hrad.

„Kvůli něčemu jsme se tady sešli", prolomil ticho Kardavec. Darlonn věnoval další krátký pohled Bóinovi. Ten, tichým roztřeseným hlasem, řekl: „Vyvolme tedy budoucího krále...". Nurnští se po sobě nechápavě podívali. Proč to dělá? Stačí jen lusknout prsty a podřízli by všem těm Kardavcům krky. Jšen lusknout prsty...

Jsou věci, které nájemní žoldnéři nepochopí. Jsou věci i nad těmi nejčestnějšími záležitostmi cizáků. Jsou věci svaté a hluboké. A těm cizinec nemůže porozumět.

Lokaj rozdal pergameny a brky. Každý teď napsal jedno jméno. Místností vládlo ticho jako v hrobě a škrábání brků se zarývalo do morku kostí. Členové rady si lístky vyměnili a otevřeli je. „Darlonn", přečetl ze svého lístku Darlonn Velvennský. Kardavec se kysele zašklebil a s největším odporem pravil: „Bóin...". Bóin rozevřel svůj list, zesinal a pergamen zahodil. Dobře věděl, jaké jméno ukrývá, ale přesto jej to ohromilo. Snad celou dobu čekal něco, co se nemohlo stát. Něco nemožného. Kardavec vyskočil a jeho muži tasili. Nurnští také. Darlonn mávl rukou a zavelel: „Stůjte! Toto je posvátná půda. Kdo prolije krev, bude viset!". Sluha zvedl list a podal jej Kardavci. „Darlonn", houkl vztekle.

„Tímto vám kážu já, velvennorský král", pronesl Darlonn Velvennský stroze. Pan Bóin i Kardavec do zítřejšího dne i se svými věrnými opustí hrad. Kdo se vzepře rozhodnutí této rady, bude popraven. Kdo se nepodvolí řádu, bude řádem odsouzen. Neboť tak je od této chvíle psáno - já jsem král a tuto zemi povedu ku rozkvětu. Naše země je Velvennor a žádná jiná. Bude zde vládnout právo a pořádek. Tímto dnem rozpouštím Radu velvennorského stolu, neboť splnila své poslání...". Darlonn se sebral a se svými věrnými v patách opustil komnatu. Chvíli po něm se vytratil i Kardavec. Bóin seděl mlčky dál. Byl skleslý. Bylo po všem. Trpasličí Velvennor padl.

* * *

Před svojí komnatou se Bóin otočil k Nurnským. „Zřejmě chcete peníze", pravil pohrdlivě. Křivdil jim. Už dlouhý čas pro něj nepracovali pro peníze. Už dlouhý čas se s osudem jeho lidu ztotožnili natolik, že se cítili sami býti příslušníky berenholdova národa. A on jimi tolik opovrhoval. Zavolal pár věrných a kázal nějakou odměnu pro pány připravit. Nurnští se drželi opodál. V úctě a otřeseni. Jen Krochta Moskyt, čaroděj, který si o sobě vždycky myslel hodně, se rozhodl Bóinovi radit, co by teď měli trpaslíci dělat. Taková do nebe volající drzost! Taková nestoudnost! Jakým právem se vůdce žoldnéřů zosobňoval do role rádce? Jakým právem srovnával chování trpaslíků s chováním lidí? Vždyť lidské pokolení nemá ani tuchy o starých tradicích a legendách. Pro ně jsou stejně mrtvé jako jejich souznění. Bóin předal Nurnským odměnu a tím byla pro něj celá ta nešťastná věc vyřízená.

Návrat

Šli mlčky dolů ulicí. Drtinosa někde za slušnou cenu pořídil povoz s koněm. Kola drkotala po výmolech a to byl jediný zvuk, který bylo lze slyšet. Nurnští byli ponořeni do vlastních úvah. Vesměs byli nešťastní, zahanbení. Nemělo cenu tu déle prodlévat. Nakrátko se zastavili jenom v Lese odpočinku, jak jej nazvali. Osedlali koně, probudili Nervora Chinského a Alwynna Bělorukého a vyrazili vstříc Liscannoru. Nebylo jim do zpěvu. Jen zlomený Trblot Vratigllad za jízdy čmáral cosi na kus ppergamenu. Skládal báseň. Modlitbu. Cítil potřebu zbavit se svého žalu. Modlitba byla určena králi a angwarrskému lidu. Lidu angwarrských trpaslíků. Psaní vyholenému válečníkovi nikdy mnoho nešlo. Když se na obzoru objevila první liscannorská stavení, měl už název. To bylo první a poslední, co papíru svěřil. „Můj králi!". Jediná dvě slova, která říkala vše a nic. V těchto slovech se zrcadlila neskutečná hloubka trpaslíkova věrného srdce, i prázdnota dnešního světa. Byly v nich kořeny i proudy, i prach angwarrských hvězd, vítr v korunách stromů Círhennu, pach krve, vůně slávy, hořkost porážky. Trblot rozuměl tomu, čemu lidé rozumět nemohou. Otevřel srdce a dal si slib, který možná nikdy nesplní. Slib, že jednou, až se naskytne příležitost, svůj dluh splatí. A slíbil si, že trpasličí Velvennor v něm bude žíti dál, alespoň ve vzpomínkách a vyprávění. Dnes konečně přišel na to, kam patří...

Pod čarou

Zde měly být novinky liscannorské. Vzhledem k tomu, že starostovy sliby vyšly naprázdno, musíme se smířit s tím, že o zprávy z obce zůstaneme ochuzeni. Snad se dopříště pan Burbbag pochlapí a svůj skromný sloupek naplní. Bylo by to asi na místě. Přeji všem Nurnským přízeň duchů v nadcházející přípravě na boj s drakem. Pevně věřím, že si všichni ve zdraví zatančíme na jeho šupinaté kůži. Bylo by to spravedlivé vítězství, stvrzené náklonností duchů ze Slunečního chrámu.

K. M.