Lyškánora 25

Lyškánora 25

* Motta tohoto čísla * Semínko * Třaskatulův návrh * Trpasličí řežba * Gorganské intriky * Démon Alkohol * Mrtvý prd ví * V letitém inkoustu * Kořala * Wulpinina pohřební řeč * Novinky liscannorské * Pochod * Bibi vaří * Raananion * Umělý květ * Pod čarou *

Ponovorok 1049

Motta tohoto čísla

"...V každý pořádný ženský je kus trpaslíka..."
Melchizedech

"...Wulpíno, budeš mít bambíno?
Jak to mám vědět? Dyť ty seš neschopnej..."
Eodel a Wulpin Zivrilovi

"...U Melchizedecha nikdy nevíš, co vyvolá. Většinou jenom smích..."
Krochta Moskyt

"...Já spim na posteli a osel na zemi, protože na postel by se dva oslové nevešli..."
Eodel Zivril

Semínko

Darlen Moorhed, Třaskatul Drtinosa, Eodel Zivril

Dal jsem svému Tukanovi
ke snídani semínko,
on mi za to na podlaze
snesl žluté hovínko

Chvilku jsem se na něj zlobil,
tvářil se jak kakabus,
Tukan můj mě na čas zlomil,
že jde o magický trus

Svému ptáku dost jsem věřil,
vždyť jsem si ho uhnětl,
rozum jsem mu provždy svěřil,
když se mi tak popletl

Tak se hrabu v ptačím lejně,
jelikož jsem zvídavý,
chtěl jsem vždycky narvat stejně
více magů do hlavy

Když přišel čas zaostření,
odmítl jsem běžný brousek
a ve věci vylepšení
použil jsem hovna kousek

Z bobků síla už mi stačí,
ač se tvářím váhavě,
jen ať všichni ušklíbači
mají máslo na hlavě

Snad se cosi nevyvedlo,
přesto dobrý byl můj cíl,
spousta vlasů z hlavy slezlo,
budu muset změnit styl

Příště budu mazat prsa,
zkusím nové postupy,
vystoupám až na nebesa,
přijdu nejhůř o chlupy

Třaskatulův návrh

Toto je dopis, nalezený v pozůstalosti Eodela Zivrila

Eodeli,

situace v našem okolí začíná být neúnosná, dalo by se říct katastrofální. Agresoři nezůstali jen u slovních útoků, ale pozvedli proti nám i zbraně, o tom už jsi se přesvědčil na vlastní kůži. Navrhuji proto řešit nastalou situaci po dobrém - přestat se rvát ve prospěch družiny a tím přestat chránit zadky druhých, vyjma vlastní sebeobrany.

Tímto bych chtěl přimět vůdce, aby zjednal pořádek a potrestal viníky.

Jestli toto nezabere, budeme nuceni vzít věc do vlastních rukou a pak
Světe střez se trpaslíků.

S úctou Třaskatul

Trpasličí řežba

Třaskatul Drtinosa

V duchu naší tradice
zvednem svoje zadnice,
na hlavy pak helmice,
do ruky zas sudlice,
na vědomí berouce,
že zřežem ty vopice

Gorganské intriky

Getd z Ruindoru

"Tatí, vstávej, u je ráno". Na posteli se cosi začalo vrtět, ozvalo se temné bručení a z pod peřiny se začala vysoukávat noční čepice. Pak se opatrně otevřelo jedno oko. "Vstávej, u musím do školy". "Vá ně Kroch áčku, měl bys' vstávat, a tam nejsi poslední", ozvalo se z kuchyně. "Mhhmmm".

"Však ono tě to po pár dnech přejde", pomyslel si liscannorský čaroděj o nadšení svých ratolestí, vzpomínaje na svá mladá studentská léta, a začal se oblékat do svých nejlepších šatů, aby všem ukázal, e on není ádný sedlák, jak se o něm kdysi někteří vyjadřovali.

Před školní budovou u bylo plno. Rozhodně zde bylo více čumilů, ne dětí a jejich rodičů, u proto, e slavnostní otevření liscannorské školy bylo spojeno s občerstvením zdarma.

"Buď zdráv, Aedde", pozdravil se Krochta se svým kolegou, starostou Vranigostským, "Tak co, přivedl's děti?". "Jen dceru", odpověděl ruindorský zloděj, "To víš, můj Fionn je u moc starý. Ten u chodí do vyšší třídy na nurnský rynek. Musí trénovat, aby po mě mohl převzít řemeslo". "To abych si dával pozor na kapsu", zasmál se Krochta. "To se bát nemusíš. Má zakázáno pracovat s někým, kdo by alespo trochu připomínal kouzelníka, a tebe zná. Ale ‘de mu to, jsem na něj pyšný". "Jo, jo, děti jsou naše radost", pohladil si čaroděj vous, "Škoda, e Eriadan tak brzo ztratil otce. Ten by mu jistě dal pořádný výcvik, ne by ho pustil na výpravu. Není to dobrý příklad pro ostatní rodiče, kdy první syn dobrodruha vyrostlý ve vesnici padne na výpravě po několika dnech a eště k tomu se sám propíchne. Hlavně matky asi nebudou moc nadšeně posílat své děti za dobrodru stvím. A já bych jistě měl taky obavy, abych své děti nepře il". "Tak, tak", přitakal Aedd, "Výcvik je základ úspěchu. Dokud můj syn nebude umět aspo polovinu toho co já, nepude z domu". K oběma starostům přistoupil pan řídící Rhandir, "Ták, pane Krochto, vše je připraveno, mů eme začít". "Výborně", zamnul si ruce čaroděj, "Jdeme na to".

"Ehm, ehm", odkašlal si Krochta, vystoupivší na provizorní pódium z několika beden, "Tak vás tu všechny srdečně vítám. Sešli jsme se tu u příle itosti otevření Liscannorské školy. Tato událost jistě poslou í dalšímu zviditelnění naší malebné vísky a prospěje obecné vzdělanosti obyvatelstva. Pevně doufám, e se rodiče nebudou zdráhat poslat své děti nabrat vzdělání, tolik potřebné pro další ivot, zvláště pak pokud se děti vydají v šlépějích svých otců a zasvětí svůj ivot dobrodru ství. Pod vedením našich schopných pedagogů se nám jistě podaří vychovat řádné podomky, ehm, potomky, kteří se ve světě neztratí a nikdy nebudou pro svou hloupost někomu pro smích. A nyní prosím naše áky, aby se pod vedením ředitele Rhandira odebrali do svých lavic, a pro rodiče je zatím připraveno pohostinství, které zajistili paní Rollanda Rhyderská a pan Jeremiáš Čipera". Po králkém potlesku se rodiče spolu s několika zevlouny odebraly ke stolům s přichystaným jídlem, zatímco děti s příznačným ječením vtrhly do školní budovy.

"Jo, jo, pokrok se nedá zastavit", promluvil Drsoul, nejstarší z liscannorských obyvatel, "To za mého mládí jsem mohl o pořádném vzdělání jen snít". "Je to vidět", ozvale se z míst, kde do sebe lil lacinou kořalku alchymista Detor. Nikdo si toho však nevšímal, nebo je známo, e Roahanský hraničář je hlava otevřená, zatímco Detor místo do školy chodil do místní hospody poslouchat vyprávění starého slepého alchymisty s jedinou rukou, o jeho ivotě plném ohně a krve. "Tak, tak", souhlasil Krochta vzpomínaje na své mládí strávené v Ba ině, "Dnes u děti nejsou odkázány jen na znalosti svých rodičů, vzdělání je přístupné pro ka dého".

Zábava se celkem rozproudila, rodiče diskutovali o svých dětech zatímco se několik dobrodruhů odebralo ke hrochovi, aby se ukryli před podzimním sluncem, které jim v kombinaci s Jeremiášovým pohostinstvím nedělalo dobře. "Hele, starosto", š ouchl do Krochty malý pan Nervor Chinský, "Co je támhle to za chlapa?", a ukazoval při tom na jakéhosi elfa, který se stranou od ostatních cpal připraveným jídlem. "Hej, člověče", přistoupil k neznámému Krochta, "Kdo jsi a co tu chceš?". "Ughm, ughm", zakuckal se elf. "‘Fem svyšel, ve tu vije vkufina dobhodhuhů a chvěl byf se pfihvásit", promluvil pak s plnou pusou, a drobky létaly na všechny strany. "No, to je pravda", odvětil Krochta a vyklepal si vousy, "A co umíš?". "Umim stopovat", polknul elf, "A taky trochu léčit". "To by ses moh' hodit", pokýval hlavou čaroděj, "A jak se ‘menuješ?". "Airon", vycenil zuby elf a nakrmil psa kusem libové šunky.

"Huráááá", vyřítil se ze školní budovy houf dětí a začal se honit kolem bavících se rodičů. "Tatí, tatí", volal malý(á) ??? Moskyt, "Pan učitel je skvělý, vyprávěl nám o světě, a povídali jsme si, a ka dý měl něco říct o sobě a o své rodině a ??? Rugornský nevěděl, a pak pořád vykřikoval, a zítra se začneme učit číst a psát, a ka dý dostal svitek pergamenu, aby mohl cvičit...". "Dobře, dobře", pohladil svého potomka po hlavě Krochta, "Bě si raději hrát s ostatními, povíš mi to potom". ‘Děti jsou opravdu naše radost', pomyslel si, kdy ??? zmizel mezi ostatními.

"Jsou to opravdu hodné děti", přistoupil ke starostovi řídící Rhandir, otíraje si čelo kapesníkem. "Jenom takové... divoké", dodal a usrkl ze sklenice červeného vína. "To mají v rodě", přátelsky poplácal učilete po zádech Krochta, "Jsou nespoutaní a svobodomyslní, jako jejich rodiče".

"A starosto", nahýbl se k čaroději Krochtovi, který se zase po dlouhé době objevil v hospodě U hrocha, Eodel, "Nedalo by se nějak zařídit, aby ty děti po ránu tolik neřvali. Já kvůli nim nikdy nemů u dospat. Kdyby aspo byla ta škola dál vod hospody". "No jo, škola", přidal se Trblot, "K čemu je vlastně taková škola? Kdy tě někdo praští palicí po hlavě, tak ti nepomů e, e umíš číst". "Nevymlouvej se", zasmál se Krochta, "My všichni stejně víme, e si nikdy do školy nechodil". "Náhodou chodil", bránil se trpaslík, "Nevymejšlej ‘si". "Chodil tam uklízet", ozval se malý alchymista Detor, známý o rala a milovník výbušnin. "No to řek' přesně ten pravej", zabručel Krochta, který je naopak známý odpůrce všech nekonfesních zbraní, vyjma vlastních kouzel.

"Prosil bych o ticho", vešel do lokálu elfí zloděj Griffin Linfalas. Dru iníci se na něj se zájmem podívali očekávaje, co zajímavého jim lupič chce. "Chtěl bych tu oznámit, e patnáctýho se tady budu loučit se svobodou, tak e jste všichni zvaní, stejně jako na svatbu, která se bude pro jistotu pořádat a o týden později", prohlásil Griffin. Chvíli bylo ticho, ne všichni stačili vstřebat poddanou informaci, pak propukla vřava. "Ty kluku", volal Krochta, "Tak tys' konečně našel enskou". I několik ostatních přispěchalo s gratulacemi, přesto e někteří, jako například trpaslíci, dávali najevo, co si o enách a rodině myslí. Inu, takovýh deset let aláře udělá s mu em svoje.

Loučení se svobodou bylo skutečně velkolepé, Griffin dobře věděl, proč ho uspořádal celý týden před svatbou. Však také byla druhý den liscannorská náves prázdná, zvláště kdy Korchta, ještě z hadrem na hlavě, z pozice starosty důrazně naznačil řidícímu Rhandirovi, e dětem by rozhodně prospěl celodenní výlet do blízkého lesa.

Následný týden proběhl v rámci shánění dárků pro oslavence. Ale schylovalo se k více svatbám.

"Kroch áčku, někdo klepe, bě otevřít", zaslechl čaroděj hlas své eny, cosi zabručel, odlo il jistě zajímavou knihu a zamířil ke dveřím. Za nimi stál voják v zelenočervených barvách Gorganského království. "Starosta obce Liscannor?", zeptal se zdvořile, "Měl bych tu pro vás dopis od krále Gorandira. Král si dovoluje pozvat vás, jako přestavitele obce, její obyvatelé mu prokázali dobré slu by, na svatbu princezny Arnúthien a královského velitele vojska Wrighramem. Pro vás a vaši rodinu je připraveno místo v paláci. Kromě toho je připravena rovně oslava pro prostý lid, která proběhne ve městě na Hlavním náměstí". "Díky za zprávu", odvětil potěšeně Krochta, "Určitě přijedeme". ‘Tak já jsem pozván do samotného královského paláce', pomyslel si, kdy za poslem zaklaply dveře, ‘To bude mít ena radost'.

"Vy mů ete jet taky, ale musíte bydlet v hospodě. To já budu bydlet v hradu", vytahoval se Krochta hned navečer v hostinci U hrocha. "A proč zrovna von v hradu?", zeptal se ji silně podnapilý Eodel. "Náč je zástupce obce", přinesl plnou náruč korbelů Jeremiáš, "A já budu taky v hradu, e ‘sem se jako zúčastnil tý poslední taškařice". "Co?", chtěl se ujistit Krochta, "Ty seš taky pozvanej?". "Jo", potvrdil hostinský, "A starej Drsoul taky, anšto ten byl na tý první výpravě". "To bude teda v hradě narváno", poznamenal Detor. "Ale podívat bysme se tam mohli", ozval se Trblot, "U tady smrdíme skoro rok, navíc kdy bude Jeremiáš pryč, tak bude zavřená hospoda. A na takový slavnosti pro lid určitě bude nějaká zábava". "Jo, já tam hodim bombu", ozvalo se zpod stolu. "Něco na tom bude", zvedl hlavu ze stolu Eodel, "‘Dy bude zavřená hospoda tak to tu stejně namá váhu... eeeeee vejšku".

Svatební obřad se vydařil, Griffin byl šarmantní, nevěsta byla krásná a ostatní byli krátce po začátku slavnosti úplně o ralí, zvláště přátelé z enichovi strany. Novoman elé dostali spoustu dákrů a celou slavnost provázela příjemná atmosféra. Mo ná proto si nikdo ani nevšilml, e se novoman elé poměrně záhy vytratili. Inu, ka dý měl chu na něci jiného, někdo na víno, jiný na kořalku, a další...

"Tak zatim", loučil se s ostatními Krochta na gorganském Hlavním náměstí, "My se jedem ubytovat. Pošlete mi zprávu, kde bydlíte". "Tak si to tam u ij", přátelsky se loučil Griffin. "Nobilita se jde bavit", odplivl se Detor, ale nikdo ho neslyšel.

"Hele, U krůty", ukázal Eodel, "To vypadá dobře". "Hej, hospodo", vpadl do lokálu Trblot, "Jídlo, pití, pokoje a ustájení pro koně". "Samozřejmě vzácní pánové, račte se posadit. O koně se postará podomek", ochotně se u kláněl hostinský.

"Líbí se mi tu", pokýval hlavou Eodel, pochutnávaje si na dobré pečínce. "Myslim, e je to dostačující", podotkl Griffin, "Zůstaneme tady". "A kdy e je ta svatba?", ozval se Detor, který jinak moc nevnímal. "U zejtra", ozval se Airon, elf a hraničář. "To bude pitka", zasnil se Detor.

Svatba na hradě byla spíše společenská zále itost, proče postrádala bujarost pitek provázející svatby dobrodruhů. Krochta byl sice představen králi, ale přesto si nedělal nejmenší iluze o tom, kam patří. Místo u stolu v nejvzdálenějším rohu mu toho bylo důkazem, a tak se raději věnoval své eně a rozhovoru s jakýmsi místním zbohatlíkem. Ale byl v paláci a to bylo hlavní, to se hned tak někomu nepoštěstí. A zítra se zúčastní lovu v královské oboře.

Ostatní dru iníci se zatím ve městě zpili jak zákon ká e, jak se na takovou svatbu sluší a patří.

Krochta se hned na počátku lovu oddělil od hlavní skupiny honců a raději projí děl lesem samostatně. Z lesa k němu doléhal zvuk řehtaček a bubnů. Po chvíli narazil na prchajícího kance. Srazil ho tedy několika blesky, a kdy se ještě hýbal, zaútočil svým koněm. Vzápětí se objevili slou ící, kteří zabité zvíře odnesli, a Krochta se tak mohl věnovat dalšímu lovu. Brzy zahllédl v křoví srnce. Pobídl tedy koně, přičem na něj seslal rychlost, tak e zakrátko prchající zvíře dostihli a čaroděj ho proklál mečem. ‘A jde to i bez blesků', pomyslel se Krochta, vzpomínaje na uštěpačné poznámky ostatních dru iníků ohledně jeho loveckého umění.

Krohta ještě chvíli kři oval les, hledaje nějakou obě , kdy pojednou spatřil, e nejen zvěř se stala obětí dnešních lovců. Na zemi le elo tělo. Čaroděj se rozhlédl a opatrně přijel blí . Zdálo se, e na blízku nikdo není, proto seskočil a obrátil tělo na záda, aby se zděšením pohlédl do bledé tváře prince Drumora, následníka trůnu. Krochta zjistil, e ještě dýchá, ale sám se neodvá il začít s o ivujícími pokusy, proto nalo il prince na koně a tryskem se vydal zpět, k základnímu táboru, kam se snášeli ulovená zvířata. Nikdo zřejmě nepředpokládal, e nezůstane jen u zvířat.

Kdy Krochta přivezl tělo prince, vypukl vcelku pochopitelný povyk. Naštěstí byl nablízku královský lékař, který se prince okam itě ujal. Krochty si zprvu nikdo nevšímal, a později se několik vojáků zajímalo, co se vlastně přihodilo. Čaroděj jim vše po pravdě vypověděl, také neměl proč zapírat, nače ho vojáci opustili, zřejmě šli hledat nějaké stopy. Lov byl samozřejmě ukončen a všichni se v ivých diskusích vraceli do paláce.

Krochta se rovně vrátil do paláce a odebral se do svých komnat. Nějaký čas tam strávil se svou enou, kdy se ozvalo zaklepání na dveře a po Krochtově výzvě vešel král.

"Dobrý den, pane Krochta", pozdravil Gorandir, "Přišel jsem poděkovat za záchranu syna". "To nestálo za řeč", skromě prohodil čaroděj, v duchu si představuje, jak bude ostatním vyprávět o králově osobním poděkování. "Ale stálo", odporoval král, "Stálo. To však není jediný důvod proč jsem za vámi přišel. Vaše dru ina mi několikrát pomohla, proto bych vás chtěl po ádat, jestli byste se nepokusili něco vypátrat. Nezávislí dobrodruzi se často mohou dozvědět víc, ne královští vojáci. Co vám ostatně budu povídat, před XXX lety jste si taky poradili". "Dobrá, několik lidí od nás přijelo do města, tak e jim řeknu a porozhlédneme se", poškrábal se Krochta ve vousech, "Ale potřeboval bych vědět všechno o momentální situaci v paláci".

"Dobrá", pokýval hlavou král, "Tak tedy, jak jistě víte, králem jsem tu já a Drumor je můj jediný syn, z čeho plyne, e je následníkem trůnu. Pokud by zemřel, měla by na trůn právo Manwing, která nemá man ela. Po ní by přišel na řadu Wrighram, který se včera o enil s Arnúthien. Shodou okolností jsou díky svatbě na hradě přítomni také mí dva synovci, Brodhard a Dijard, synové mojí sestry Fillain, která se provdala a ije daleko na severu, kde má její man el jakési nezávislé území. V případě úmrtí všech mých potomků, by to byli právoplatní následníci, ale myslím, e doma jsou natolik odříznuti od dění tady, e by se zřejměn nestačili včas přihlásit o své nároky. Pak jsou tu samozřejmě mí ministři, Lundin z Borogu, Agon z Umuru a Sattor z Ghanu a samozřejmě můj starý komoří Mlind, ti samí, co tu byli ji před XXX lety, kdy mi bylo usilováno o ivot. A abych nezapomněl, je tu také syn mého ji dávno zesnulého bratrance Trimik. Ani nevím, jak se vlastně o svatbě dozvěděl, nebo se toulá po světě. Sám jsem o něm neslyšel asi patnáct let".

"Měli bysme se asi mrknout do toho lesa", zakončil Krochta své líčení situace ostatním dobrodruhům v hostinci U krůty. "No jo", zamyslel se Eodel, "Ty ‘si, Airone, řikal, e umíš stopovat". "Taky umim", přitakal elf, "Esli tama áká stopa je, tak jí najdu". "Jen se moc nevytahuj", ozval se Detor. "Já se nevytahuju. Já ‘sem uměl stopovat eště ne ‘sem se naučil chodit". "To sis hodně dlouho nemoh' dojít na záchod", zasmál se Detor. "Nechte toho", vmísil se do rozhovoru Trblot, "Měli bysme radši zvolit vůdce".

Volbou nakonec prošel vítězně oblíbený lupič Griffin, přesto e se v pozadí ozývali obavy nad jeho benevolentním a mnohdy nerozhodným rozhodováním. Jeho první příkaz byl ovšem jasný, jít se podívat do lesa. Nikoho ani nic lepšího nenapadlo.

"Tak tady to bylo", ukazoval Krochta, kdy dru ina dorazila na inkriminované místo, "Tady le el, tady měl hlavu, šíp v zádech, vodtamtaď ‘sem přijel...". "Přestantě tu dupat", ozval se Aironův mocný elfí hlas, "Dřepněte si všichni tamhle pod strom a počkejte, a to tady prohledám". "Co na mě řveš", protestoval Trblot, "Takovej ouchcapek jako ty mi nebude řikat, co mám dělat". "Chceš abych něco našel? Chceš achych něco našel?", shlí el na trpaslíka svrchu elf, vědom si své převahy jediného stopaře v dru ině, "Tak si sedni a nepřeká ej". Trblot si ještě cosi mumlal, ale vida, e nikdo jiný neprotestoval, odebral se za ostatními pozorovat sna ícího se elfa.

"Tady to vypadá, jako by se kolem přehnalo stádo olifantů", klel Airon plazcí se po zemi. "Král řikal, e se tu jeho lidi u byli podivat", ozval se Krochta. "To se teda podívali", odplivl si elf, "To bych spíš něco našel na frekventovaný cestě". "Podívej se taky do těch křovin", radil Detor, "Třeba tam byl někdo schovanej". "Neraď, vim co mám dělat", odvětil Airon a odebral se ke křovinám. "To křoví tady u někdo prohledával", konstatoval po chvíli, "Mečem". "Tak e nic?", otázal se Krochta, jeho u čekání na nějaký kloudný výsledek unavovalo. "A se koukám jak se koukám, nikde ani stopička", kroutil hlavou Airon, "A přece". Všichni dru iníci se zvedli a přiběhli blí . "Uka ", "Co máš?", volali jeden přes druhého. "Bosá noha", ukázal Airon na drobnou nerovnost zeminy, "Malá, to znamená dětská, nebo spíše hobití. A tady kus peříčka, nepochybně ze šípu". "A z kuše nebo z luku?", ozval se Detor. "Jak to mám vědět", zakroutil hlavou elf, "Ale je vobarvený na černo". "Doká eš jít po tý stopě?", zeptal se Griffin. "Tady v tom bordelu se ztrácí, musim se porozhlídnout dál, kde je to mí zdupaný, jestli tam pokračuje". "Fajn", pokýval hlavou Griffin, "Tak hledej".

"U je moc tma", zvednul se Airon ze země, na ní u asi hodinu dr el stopu neznámého střelce, pokud to ovšem nebyl náhodný houbař, "Tu stopu nemů u udr et". "Dobrá, utáboříme se a ráno budem pokračovat", rozhodl Griffin. "Myslim, e míří k městu", prohlásil Krochta, "Za chvíli se dostaneme na příjezdovou cestu".

Dobrodruzi rozdělali ohe a chystali se ulo it ke spánku, kdy se mezi stromy objevila temná postava. Po té co přistoupila k ohni, ukázalo se, e je to elf oděný v zeleném. "Pánové", promluvil, "Musím vás po ádat, abyste opustili prostor lesa. Toto je královská obora a přístup veřejnosti je sem zakázán, a u vůbec nepřípustné je rozdělávání ohně". "Ale my jsme tu na příkaz krále", ozval se Krochta. "O tom já nic nevím", pokrčil rameny elf, "Máte nějaké potvrzení". "To né, ale...". "Pak je mi líto. Prosím, okraj lesa je támhle". "Ale vy to nechápete", přidal se Griffin, "Nás po ádal král, abychom se tu porozhlídli". "Já mám své instrukce, civilisté mají vstup do lesa zakázán", trval na svém elf. "My tady prostě máme práci a nemů eme odejít. Klidně se bě te zeptat krále", sna il se ukončit rozhovor Krochta. "Tak e nehodláte odejít?", ještě se pro jistotu zeptal elf. "No dobrá",konstatoval a zmizel mezi stromy.

Trblot Vratiglad seděl na hlídce a podřimoval, kdy tu ho náhle probudil dusot kopyt. Okam itě se probral, kopl do několika dru iníků a přihodil dřevo na ohe . Zatím asi dvacítka jezdců zaujala pozice kolem probouzejících se dru iníků. Jeden z jezdců sesedl a přistoupil k ohni. Ukázalo se, e je to důstojník gorganské armády. "Tak, pánové", promluvil, "Vstávat. Mám rozkaz dopravit vás na kraj lesa. Navíc dostanu dvěstě zlatých pokuty za nedovolené táboření v lese a neuposlechnutí královského úředníka". "To je nesmysl", prohlásil rozčilený Krochta, "My jednáme na příkaz krále". "Vaše výmysly mě nezajímají", odpověděl voják, "Zaplatíte nebo vás máme donutit?". Vojáci na koníchvytáhli meče. "Dobře, dobře", ozval se Griffin, "Zaplatíme. V pořádku". Několik dobrodruhů sice ještě reptalo, ale nebylo velkým prolémem dát dohromady po adovanou sumu. Horší bylo, kdy důstojník zatkl alchymisty Detora a Nervora Chinského, údajně kvů li prošetření v paláci. Hobit nazval královské vojáky prasaty, a přidal ještě pár peprnějších výrazů, nače byl svázán a s roubíkem byl vysazen na koně. Pan Nervor raději neprotestoval.

Dru iníci se po té, co je oddíl vojáků opustil vypravili zpátky do hostince U krůty. Mo ná budou pokračovat zítra. Nervor s Detorem byli nakonec ráno propuštěni, kdy jim byli prohledány osobní věci, mezi nimi nebylo nalezeno nic závadného. Detor ovšem nevyvázl bez pokuty za urá ku královského činitele.

Druhý den začali dobrodruzi tím, e se jeli podívat na místo svého nočního incidentu se strá ci pořádku. Airon opět objevil stopu hobita, a šel po ní a na hlavní cestu, kde se mu stopa ztratila. "Pravděpodobně mířil do města", bystře usoudil Krochta. "Pravděpodobně", dodal Airon, "Ale tam jeho stopu určitě nenajdu". "Mů em se zeptat, jestli ho tam včera někdo neviděl", zamyslel se Eodel. "Kolem města nejsou hradby, moh' tam přijít kudy chtěl", zavrhl nápad Griffin, "Vrátíme se do hospody a tam se dohodnem".

Odpoledne se dru ina rozdělila na několik skupin, které vyrazily shánět informace. Krochta a Griffin se vydali za Gorandirem. Krále se ovšem dočkali a po hodné době a nezískali od něj ani potvrzení o tom, e pracují pro něj. Gorandir jim vysvětlil, e počítal s tím, e síla dru iny bude v její nenápadnosti a v tom, e nikdo nebude vědět, e pracují pro něj. V opačném případě se informace o pátrání Nunských rychle roznese a pachatelé si na ně dají pozor, stejně jako si zřejmě dají pozor na gorganské vojáky. "V nenápadnsoti je síla", prohlásil král, "Alespo nenápadnosti vašich předchůdců vděčím za ivot. Jeliko o nich můj tehdejší nepřítel nevěděl, nebyl připraven se proti nim bránit". Oba dobrodruzi museli uznat, e král má pravdu. Bohům el, na to, e pozornosti mají budit co mo ná nejméně přišli pozdě. Ji brzo se o tom měl přesvědčit sám vůdce Nurnských.

Další skupina, čítající tři trpaslíky a alchymistu Nervora se vydala pátrat do městských hostinců. "Kdo moh' střílet na prince?", zamyslel se jakýsi opilec v notně zašpiněných hadrech, který u v hospodě seděl evidentně dost dlouho, "To byli určitě ty trpajzlíci". Pak teprve přes hustou opilostní mlhu zaostřil s kým to vlastně mluví. "Ehm, no, mo ná ne. Ale byli to určitě nějaký hajzlové, třeba jako můj šéf". "A jak se menuje tvůj šéf?", zbystřil pozornost Eodel, "A ce je zač?". "Plimeš. To je hroznej bídák. Včera mi strhnul dva stříbrný z platu, e ‘sem prej blbě zamet Dobytčí trh. Parchant. Aby ho čert vzal". "A ákej hobit u vás nepracuje?", přeptal se ještě Eodel. "Jó, jeden jó", vysoukal ze sebe opilec a z hluboka se napil z podaného korbelu, "To je hroznej blbec. Ani do hospody nechodí, jenom pracuje. Vod nevidim do nevidim. Ale mů e si za to sám, má na krku pět harantů".

Rozhovor ještě chvíli pokračoval, ale nakonec dobrodruzi usoudili, e Plimeš, šéf čety popelářů a zametačů nemá s postřelením prince nic společného. Jejich otázky se tudíš stočili jinam. "A nevíš, kde by su tu dal se hnad nějakej jed?", zkusil to Eodel. "Med?", rozuměl špatně popelář. "Né med, jed, jako na votrávení někoho". "Có jed? Vy chcete jed?", vypoulil oči opilec, "Vychcete někoho votrávit". "Ale né", ozval se Trblot, "Ale princ byl prej zasa enej votrávenym šípem". "Vá ně", kroutil hlavou údr bář, "No to byli teda parchanti, ty co ho postřelili. Zrovna jako můj šéf Plimeš". "No dobře, ale nevíš, KDE by se takovej jed dal sehnat?", do adoval se odpovědi Eodel. "Bohové chra te, já a jed, ale v hobití čtvrti se prej daj sehnat takový věci". To dru iníkům stačilo.

Poslední skupinu tvořili hraničář Airon, oblíbená zlodějka Bibiána, elf Melchizedech a částečně šílený hobit Detor. Ti si to nejprve namířilo do několika Gorganských zbrojířství ve snaze zjistit něco o neobvyklém opeření ze šípu, které našli v lese. "Šíp?", odfrkl si první kovář, kterého navštívili, "To nevedu. Zato tu mám krásnou sekyru, radost pohledět. Nechcete si jí vyzkoušet?", otázal se Airona, který se co do velikosti nemohl se zbraní příliš měřit. "Ne, děkuji", odmítl elf, "Já jen kvůli těm šípům...". "Nebo tady ten obouručák", pokračoval kovář s podivným leskem v očích, "Tím přeseknete vola vejpůl ani si toho nestačí všimnout". "Né, né, díky. My u musíme jít", vycouval ze dveří Airon. "Tak tedy přijďte zas", pokrčil rameny kovář a lesk v jeho očích pohasl.

"Mám krásné šípy", usmál se další zbrojíř, "Sám je vyrábim". "A takovýhle opeření děláte?", podal mu Airon peříčko. "Uka te", se zájmem se na věc zadíval zbrojíř, "Černé opeření, to nedělám. Ale počkejte", zarazil se překvapeně, "Dy to pírko je z vorla". "A z vorlů se opeření nedělá?", zajímala se Bibiána. "Normálně ne", odvětil zbrojíř, "Sice se řiká, e opeření z vorla líp nese, ale já myslim, e je to pověra. Vono se to taky dost prodra í, ejo. Se e te dneska jen tak vorla. Já osobně dělám vopeření z holubů a nikdo si nestě oval". "A myslíte, e nějakej jinej zbrojíř by to moh' dělat?", otázal se Airon. "Já nikoho takovýho neznám a nikdy ‘sem ani vo nikom takovym neslyšel. To nejde, vzít jen tak luk a říct ‘Du do lesa na vorly'. Proč by to někdo dělal. Kdy někdo bude chtít vopeření z vorla, tak mu prodám tohle a von houby pozná, jestli je to z vorla nebo ne. Řek' bych, e takovýhle pírka si musej ty střelci dělat sami, aspo u nás a v okolí". "Hm", strávil informaci Airon, "A co takhle nějakej jed na ty šípy, dá se sehnat?". "Jed? Na šípy", podivil se zbrojíř, "Tady si šípy kupujou výhradně lovci a co by dělali s votrávenym zvířetem?". "My se toti chystáme na výpravu", ozvala se Bibiána. "Jo", potvrdil její slova Detor, "A tam jeden narazí na všelijaký potvory, kerý je potřeba sejmout, he he". "Tady v Gorganu je prodávání jedů a různejch podobnejch utrejchů zakázaný", pokrčil rameny zbrojíř. "Aha", pokýval hlavou Airon, "Ale přece jenom, někde by se tu sehnat dali, ne?". Zbrojíř se podíval na zla ák v elfově dlani, "Řiká se, e hobiti kšeftujou s takovym tim, ehm, nelegálnim zbo im. Já s tim ale nemám nic společnýho a ani nikoho neznám, ale na hlavnim náměstí a ve východní čtvrti jich bude určitě dost, tam se zeptejte". "Dobře", pokýval s uspokojením hlavou Airon a předal zla ák, "Díky za informace. Buď s bohy".

"Dobrej den", přitočil se Airon k hobitovi, který stál na hlavním náměstí opřený o zeď, pohvizdujíc si jakousi neslušnou píničku, "Potřebovali bysme takový neobvyklý zbo í". "To sou na správnym místě, pánové", odpověděl hobit, "Mám spoustu neobvyklého zbo í, právě pro ně". "Pro koho?", otázal se Detor, který nebyl příliš zběhlý v konverzaci, anšto většinu ivota strávil v hospodě". "A co třeba?", ozval se elfí kouzelník Melchizedech. "Třeba fajnový dýmkový koření", šibalsky se pousmál hobit, "Z východu, to by vám jistě šmakovalo". "My bysme spíš potřebovali nějakej jed", ozval se Airon. "Co dneska neni jed, pánové", zakroutil hlavou hobit, "Alkohol je v podstatě taky jed. Někdo tvrdí dokonce, e maso je jed. Ale esli chtěj někoho votrávit, tak ‘sou na špatný adrese". "Ale né", hned zavrtěl hlavou Airon, "Jenom se chystáme na dobrodru ství a tam jeden potká spoustu nebezpečnejch příšer". "Ach tak", chápavě kývnul hobit, "Páni jsou dobrodruzi. Tak to by jim určitě chutnal ten tabáček. Pouhých deset zlatek na dvě dávky". "Co e", vykulil oči Melchizedech, "Za to bych měl celou krabici Naglinskýho tabáku". "Ale tohle je zvláštní zbo í", usmál se hobit, "Vochutnaj a uviděj, e u nebudou chtít nic jinýho". "No dobře", vytáhl zvědavý elf hrst zlatek, "Tak já bych si teda jeden balíček vzal". "A ten jed by se dal sehnat kde", ozval se Airon, který tabáku neholduje. "Mo ná by ákej moh' mít Borin", pokrčil rameny hobit podávaje Melchizedechovi tajemný balíček. "A kde ho najdeme?". "Zeptejte se U vyra enýho zubu ve východní čtvrti", odvětil hobit přepočítávaje peníze, "Tam se často ukazuje".

U vyra enýho zubu bylo hobitů povícero. Dru iníci si vybrali jednu tříčlenou skupinku a přisedli. Všichni si dali pivo, jen Detor ho ještě říznul kořalkou a Melchizedech si začal nacpávat dýmku. "Nevíte, kde by se tu dal sehnat nějakej Borin?", obrátil se Airon na jednoho hobita. "A co byste mu jako chtěli?", zeptal se hobit místo odpovědi. "Potřebovali bysme sehnat nějaký věci, co ve městě neprodávaj", odvětila Bibiána. "To by snad šlo nějak zařídit", usmál se na zlodějku hobit, "A co konkrétně byste potřebovali". " ákej jed", vyhrkl Airon. "Chá, chá, jed. No jó, jed, che che, to chceme", rozesmál se Melchizedech. "Na co taková krásná slečna potřebuje jed?", otázal se hobit Airona si nevšímaje. "Krásná slečna, chá, chá", dál se řechtal Melchizedech, a se za břicho popadal. "To víte", odpověděla Bibiána, "Jsme dobrodruzi. Touláme se po světě. Nikdy nevíme, co nás potká". "A máte to zapotřebí?", usmál se hobit, "V dy byste se mohla vdát, ít v klidu, doma. Já mám třeba tady kousek podkrovní pokojík, malý, ale útulný. Nechcete se tam podívat?". "Né, díky", odvětila Bibiána. "My spíš, co je s tim Borinem?", ozval se Airon. "Borin, chá", Melchizedech se ani nedotkl piva, anšto se v záchvatech smíchu svíjel na lavici. "Co kdyby jsme se šli trochu projít?", navrhl hobit Bibiáně, "Tady není dostatek klidu a venku je krásná noc". Airon mu věnoval rozhořčený pohled. "Ale ádný pokojík", ujiš ovala se zlodějka. " ádný pokojík", pokrčil rameny hobit. "Ty s nim chceš váně jít", vytřeštil oči Airon. "Dělám to ve prospěch dru iny", upozornila Bibiána. "Chá, chá. Dělá TO ve prospěch dru iny", skácel se pod stůl elfí kouzelník. Kdy se za sympatickým hobitím párem zavřely dveře, vypustil Airon svého psa, aby je sledoval.

Po chvíli se pes vrátil a se spokojeným výrazem ulehl pod stůl. "Kde ‘sou ty dva?", hned se začal zajímat Airon, ale pes mu věnoval jen nechápající pohled. "Blbý zvíře", zaklel Airon a vyběhl ze dveří. "Chá, chá. Blbý zvíře, chá".

Airon dlouho hledat nemusel. Bibiána s hobitem si povídali za rohem. "Dobře", řekl hobit, kdy k nim hraničář došel, "Zavedu vás za Borinem. Poďte za mnou".

Aironovi se zdálo, e vcházejí do hospody z druhé strany domu.Vešli do nevelké místnosti, v ní několik hobitů popíjelo pivo. Byly tam ještě jedny dveře, zpoza kterých se ozýval hluk výčepu. Nebylo pochyb, e jsou skutečně U vyra enýho zubu. Hobit přistoupil k jednomu stolu a cosi zašeptal jednomu za sedících. "To je Borin", řekl potom dru iníkům, "Mů ete s ním hned mluvit", nače zmizel.

"Ták, co byste potřebovali?", začal Borin otázkou, "Slyšel jsem, e jde o nějaké jedy". "Ano", promluvil Airon, "Potřebovali bychom nějaké jedy, které jdou natřít na šípy". "No jo, to je špatné", poškrábal se hobit na bradě, "Toho tu moc nemáme. Tady je poptávka spíš po tradyčních jedech, proti krysám a podobně, ty natírací jedy, to se tu moc nepou ívá. To víte, město není zase tak velké, příliš se tu nevra dí, a tak to není mnoho potřeba". "A v poslední době, nezajímal se někdo o ty jedy?", optal se Airon. "Proč vás to zajímá?", zatvářil se podezřívavě Borin. "Ále, něco jsme zaslechli", špitla Bibiána a vyvalila na hobita svůj důvěryhodný kukuč. "No jo", odkašlal si Borin, "Skutečně. Tedy, sna ila se sem vetřít nějaká cizí skupina, a místní podsvětí mělo plné ruce práce s jejím zlikvidováním". "A co to bylo za lidi?", zajímal se Airon. "To já nevím", usmál se Borin, "To víte, k podsvětí nepatřím. Já jsem poctivý obchodník. Ale proslýchá se, e jejich šéf byl a z Codgicku". "A zničili je?", ozvala se Bibiána. "Jó", pokýval hlavou Borin, "Alespo si to mysleli. Ale vod tý doby se stejně čas vod času děje nějaká loupe , vo který místní podsvětí nic neví. Jakoby za sebou nezanechávali stopy. Ale to jsme se nějak zapovídali, promluvme si raději o těch jedech".

Airon z Bibiánou si nakonec ádný jed nekoupili, nabídka nebyla valná a ceny se jim příliš nezamlouvali. Kdy se vrátili do výčepu, všimli si, e tam přibyla trojce trpaslíků a jeden kudůk, tedy druhý průzkumný oddíl nurnské dru iny. I na ně čekala schůzka a Borinem, z ní si Nervor odnesl jeden plný flakónek záhadné tekutiny. Po té dru iníci vynesli Melchizedecha, kterému přišel k smíchu ka dý vlastní krok, a zamířili ke Krůtě.

U krůty však ztuhl úsměv na rtech i kouzelníku Melchizedechovi. U tam toti na ostatní čekal zloděj Griffin, bledý jako stěna, moulaje v ruce jakýsi lístek. "Co se stalo?", zeptal se trpaslík Trblot lupičův přítel, vida jeho mrtvolně bladou tvář. "Moje ena... je pryč", zašeptal elf zdrceně. "Co? Jakto?", podívali se na něj tázavě ostatní. "Našel jsem jen rozházený pokoj a tenhle lístek", ukázal zloděj, "Stojí tam, e máme být zítra v poledna za hranicemi Gorganu, jinak...". "Co jinak?", vyhrkl Eodel. "Nemám chuť znovu číst, co by se stalo jinak", prohlásil Griffin, "Ka dopádně, balíme. Trblot skočí do paláce pro Krochtum ten musí jet taky. A Airon se zatim podivá po stopách, třeba nám něco řeknou".

Hraničář se sice sna il seč mohl, plazil se blátem boční uličky, do ní ústilo okno z Griffinovy lo nice, ale stopy tří lidí a jednoho hobita, které našel v pokoji, se mu sledovat nepodařilo. Kdy dorazil Krochta, proběhl magický výslech hostinského, ale ani ten nic nepřinesl. Dobrodruzi tedy šli spát, aby brzo ráno mohli vyrazit na jih.

Blí il se večer a dobrudruzi stále spekulovali o tom, co u dnes mnohokrát probrali. U dobrou hodinu před polednem se utábořili za hranicemi gorganského království, na dohled kouři, stopajícímu z komínů vesnice Turst. "Nezdálo se, e by nás někdo sledoval", opakoval u po několikáté trpaslík Eodel. "Moh' by nás třeba sledovat havran, nebo něco", nadhodil Trblot a tázavě se zadíval na Krochtu. Ten jen pokrčil rameny. "Mo né to je", dodal. "Třeba nás ani nesledovali a Griffinovu man elku podřízli", ozval se alchymista Detor. "Ticho", okřikl ho Trblot, "Eště tě uslyší", kývl směrem k místu, kde stranou od dru iníků stál lupič z rodu Linfalasů a pozoroval obzor. "Snad by se neodví ili jí ublí it", nadhodil Krochta. "Co ty víš, co ‘sou zač", zabručel Nervor. "Taky nevěděj, co ‘sme zač my, che, che", podotkl Detor. "Hele", ukázal Trblot směrem k severu, "Támhle de nějakej kluk".

A skutečně, od Turstu k dobrodruhům přicházel asi dvanáctiletý chlapec. Kdy přišel blí , rozhlédl se po větrem ošlehaných tvářích a pak zamířil ke Griffinovi. "Tohle bude pane pro vás", prohlásil a předal lupiči kus pergamenu. Ten na něj bez váhání pohlédl. "Ha. jedeme", vykřikl a rozběhl se ke koním. "Počkej", ozval se Trblot, "Co to je?". "Mapa". "A co s tim klukem?", otázal se Eodel. "Na toho kašlu", odfrkl si Griffin a vyskočil do sedla. "Ale já ne", prohlásil rezolutně Krochta, "Kdes to vzal, chlapče?". "Dal mi to takovej pán", odvětil hoch. "A jak vypadal?". "Ták normálně. Člověk, měl plášť s kápí, stejně jak to nosí starej Frejd, co přišel vo voko". "A jak došlo k tomu předání". "Nó", poškrábal se chlapec na hlavě, "Dal mi ten papír a řikal, e a bude slunce zapadat, abych to přines sem a dal támhletomu pánovi, a pak vodjel na voze". "A kdy to bylo?" "Jó, tak nějak po vobědě". "A proč si vybral zrovna tebe?", vlo il se do rozpravy Trblot. "Von si tam zrovna nikdo jinej nehrál, já tam čekal na kamarády", pokrčil rameny chlapec. "Tak, kurva, jedete nebo né, proto e já jedu", houkl na ostatní Griffin, který u se hezkou chvíli netrpělivě vrtěl v sedle. "No jó, jedem", pokýval hlavou Krochta, "Jenom, řikal ‘si, e ten chlap vodjel na voze, jak vypadal?". "Normální vůz s plachtou, nebylo vidět dovnitř". "U má stejně pořádnej náskok", houkl na čaroděje Trblot a pobídl koně, aby následoval vůdce Griffina, který u se cvalem vzdaloval.

"Tak tady vod toho je ta krev", vytáhl Airon z křoví zaříznutou slepici. "A určitě neni nic z ní?", kývl Detor směrem ke Griffinovi, který právě zbavoval svou enu zbytků krve. Nebyla sice její, ale ve chvíli, kdy ji zloděj spatřil přivázanou ke stromu a celou zakrvácenou, zastavilo se mu srdce. Naštěstí byla XXX v pořádku. Fyzicky. Psychicky se asi hned tak nevzpamatuje.

"Odjí dím", prohlásil skleslým hlasem Griffin, kdy si se svou enou chvíli stranou od ostatních promluvil, "Nemohu jí poslat domů samotnou". "To ani nepomstíš její únosce", ozval se trpaslík Eodel, zvaný té Velká huba. "Rád bych", sklopil hlavu lupič, "Ale XXX trvá na tom, e chce, abych jel s ní". "A to si necháš poroučet vod enský", pohrdlivě burácel dál Eodel a přidal ještě několik dalších vět týkajících se vůdcovy slabosti, ale Griffin si ho nevšímal. Ostatní mlčeli, dobře chápali co vůdce cítí, a jak by se na jeho místě cítili oni.

"A hele, neni támhleto Darlen", zvolal Krochta, kdy opět projí děli ulicemi Gorganu, "Co tu u všech všudy děláš?". "Buď zdráv Krochto", odpověděl s úsměvem elf, "Ale to víš, byl jsem se podívat na severu a teď se vracim do Gwendarronu, a kdy jsem slyšel, e se tady pořádá slavnost, tak jsem se zastavil". "My jsme taky přijeli na slavnost, ale trochu se to zvrtlo a teď tu máme práci. Mo ná byses k nám moh' přidat, ka dá ruka dobrá", navrhl Moskyt. "Díky, to rád přijímám", souhlasil nadšeně hraničář a obdařil všechny svým zářivým úsměvem.

"Tak co uděláme?", zeptal se Trblot, kdy dru iníci opět zasedli ke stolu v hostinci U krůty. "Měli bysme pokračovat v pátrání", navrhl Eodel. "Zase se ptát po hospodách?", tvářil se odmítavě Airon. "S tim souhlasim", ozval se Detor, právě si přihýbaje z korbelu. "Hlavně bysme měli zvolit vůdce", podotkl Eodel. "To bysme měli", souhlasil Trblot, "Ale s tim musíme počkat na Krochtu, a se vrátí z paláce". "A zatim budeme pít, he, he".

"Tak jsem tady", vešel do hospody Krochta a mnul si ruce, "Wrighram přidělil man elce pár mu ů, aby se bezpečně dostala domů, tak e to bysme měli z krku". "Právě ‘sme vymejšleli co udělat", řekl příchozímu Trblot doufaje, e čarodějův bystrý mozek na něco přijde. "Nu", pohladil si vousy Krochta, "Vzhledem k tomu, e o nás vědí, co tedy předpokládám, e si všimli našeho návratu, mohli bysme se nechat přepadnout. Nejlépa tak, e by několik lidí předstíralo opilost a ostatní by za nima šli neviditelný". "To je dobrý, já se hlásim do první skupiny", zajásal Detor. "Zní to dobře", poškrábal se Trblot na své plešaté hlavě, "Ale napřed bysme měli zvolit vůdce".

Z volby náčelníka vyšel vítězne Eodel Zivril známý tím, e kritizoval ka dého vůdce, ať jím byl kdokoliv. Po vítězné volbě zůstala jeho velká huba alespoň na chvíli zavřená. S Krochtovým plánem však souhlasil.

Dru iníci se k večeru odebrali do sých pokojů, předstíraje opilost. Někteří je po chvíli opět opustili a vydali se na pozdní procházku městem, berouce si s sebou několik lahví s kořalkou. Ti ostatní šli s nimi, ale nikdo si jich nevšiml, byli toti neviditelní. Tuto zodpovědnou úlohu na sebe s radostí vzali čaroděj Krochta Moskyt, vůdce Eodel Zivril, jeho trpasličí kolega Trblot Vratiglad a hraničář Aeron. Nutno podotknout, e skupina předstírající opilost pojala svůj úkol velice zodpovědně, zvláště pak alchymista Detor, kterého bylo nutné táhnout u chvíli po té, co dobrodruzi opustili svůj domovský hostinec. A kdy elf Melchizedech nacpal svou dýmku druhou dávkou svého nového tabáku, měli i neviditelní plno práce, aby ud eli svoje druhy na nohou. Naštěstí potkali dobrodruzi na své cestě malou kašnu, do ní jich valná část naskákala, a alespoň trochu tak vystřízlivěla. To u ale se skupinou nebyl elf Aeron, který znechucen bandou opilců, rozhodl se pro návrat do hostince. Jeho zmizení si nikdo nevšiml, anšto byl stále neviditelný.

Kdy dorazil ke dveřím hostince, zjistil elf, e u je vzhledem k pozdní hodině zavřeno a e se musí dovnitř dostat zadem, přes stáje. Beze všeho prošel a otevřel dveře. Jaké bylo jeho překvapení, kdy se mu kolem hlavy mihla palice. Rychle se schoval za roh a počkal co se bude dít. Ze dveří vzápětí vyšel jakýsi pobuda a zmateně se rozhlí el. "Co se děje?", ozvalo se z míst mezi ko mi. "Někdo votevřel dveře", odpověděl ten s palicí. "Ale dyk tam nikdo neni". "No právě". Pak se chlapík vydal směrem ke koním, kde zřejmě bylo skryto několik jeho druhů. Chvíli se o něčem dohadovali, ale Aeron byl příliš daleko, aby něco zaslechl. Pak nějaký mu vyběhl ze stájí a zmizel na ulici. Ten s palicí se opět vrátil do domu, aby číhal na dalšího příchozího.

Nedlouho poté se přihrnuli opilí dobrodruzi. Jako první vešel do hostince Darlen, nače se vypotácel ven s pěknou modřinou na čele. To u ze svého úkrytu mezi koňmi vyběhli další tři mu i a zaútočili na dru inu. Detor a Nervor se okam itě svalili na zem omráčeni pádnou ranou palice. Pak ale převzali iniciativu nurnští a útočníci se nestačili divit, jak rychle dobrodruhů přibývá. Jednoho bandytu srazil Krochta mocným kouzlem, tak e se zkoprnělý pobuda nemohl ani hnout, a ostatní byli bez milosti pobiti. Za chvíli bylo po boji a několik dobrodruhů se vydalo uklidit mrtvá těla do stoky. Aeron se ujal kříšení dvou malých alchymistů, zatímco druhý hraničář, Darlen, si zamačkával bouli na čele. Kdy bylo všechno hotovo, došlo na druhou nejoblíbenější činnost nurnských, hned po přepočítávání pokladů, výslech zajatců.

Výslechu se ujal Krochta Moskyt, čaroděj a známý čtenář myšlenek. "Proč jste nás přepadli?", udeřil na třesoucího se ubo áka. "My, my, my jsme dostali zaplaceno", vykoktal mu a nebyl dalek další ztráty vědomí. "A kdo vám zaplatil?". "Jeden hobit. Přišel za náma a nabíd nám peníze, kdy vás tady jako přepadneme a vystrašíme". "Jak vypadal? Mluv, chlape, sic uvidíš", pohrozil Moskyt. "No jak vypadal. Jako hobit. Malej, né moc při těle, ale nosil takovou strašnou kápi, e mu nebylo pořádně vidět do vobličeje". "Nevymejšlej si, červe", vyjel na zajatce Eodel, "Jestli mi okam itě neřekneš jak vypadal, tak uvidíš, co doká e moje sekyra". "Ale já mu do tváře vá ně neviděl", rozvzlikal se nešťastník. "Nebreč mi tady, chlape, nebo mi dojde trpělivost", zahrozil Krochta, "A nevykládej nám, e k vám jen tak přišel a dal vám peníze". "No, my ‘sme tu dost zmámý, v jistých kruzích", blekotal ubo ák. "Jak jste mu vlastně měli dát vědět, jestli to vyšlo?". "Von čekal za rohem, ale kdy se votevřeli ty dveře, tak jsme za nim poslali Brena, aby se pro jistotu přeptal, esli v tom nejsou áký čáry, a ne se vrátil, tak jste přišli". "Co to meleš?", vyštěkl Eodel, "Jaký dveře, jaký čáry. Já ti asi budu muset zpřerá et kosti". "Jo to ‘sem vám eště neřek, e chvíli předtim, ne ‘ste přišli se votevřeli normálně na kliku zavřený dveře, ale nikdo tam nestál". "Jo tak voni se najednou votevřely dveře", prohlásil Krochta s výhrů kou, která však tentokrát nebyla určena zajatci, v hlase a rozhlédl se po dru inících, zejména pak po Aeronovi, "Tak se mi zdá, e někdo opustil dru inu a šel napřed". Nikdo se však ani nesna il vypadat provinile, zejména ne hraničář.

"Ták, a co s tebou?", obrátil se čaroděj zpět k zajatci. "Ale já ‘sem vám všechno řek, pánové", zablekotal nebo ák, "Víc toho vá ně nevím". "Víš tedy co", usmál se Krochta, "My tě pro tentokrát pustíme, ale jestli se objeví ten hobit, tak se sebereš a půjdeš nám to hned říct. "Jestli ne, tak se nestihneš ani před smrtí pomodlit". "Děkuji vám, vzácní pánové", ukláněl se mu a k zemi, "Samozřejmě, jak se něco šustne, hned ‘sem u vás. Samozřejmě, slu ebníček". "Jak se vůbec menuješ?", napadlo náhle Darlena. "Šalich, vzácný pane, říkají mi Šalich". "Tak u padej", pobídl ho Trblot.

"A teď ty, Trblote", promluvil Krochta, kdy za a Šalichem zaklaply dveře, "Pudeš za nim a nespustíš ho z očí. Však my si ho pohlídáme". Pak čaroděj odříkal zaklínadlo a trpaslík zmizel. Vzápětí se, zjevně bez cizí příčiny, oevřely a zavřely dveře.

Trblot sledoval Šalicha a do jeho domu a po chvíli se opová il vejít dovnitř. Vyšel po schodech do patra a přistoupil ke dveřím. Zevnitř se ozývaly dva mu ské hlasy a hluk nějaké činnosti. Trpaslík velice rychle usoudil, e se jedná o balení. Vzápětí mu dal za pravdu Šalich, který vyšel ze dveří s rancem na rameni. Za ním šel ještě další mu , kterého Trblot neznal. Seběhli ze schodů a Šalich zabouchal na dveře v přízemí. Druhý mu zatím zmizel venku. Ze dveří po chvíli bouchání vylezla jakási rozespalá enština. "Máme problém", vychrlil bez zbytečného zdr ování Šalich, "Musíme z města. Řekni Dalpimu, e ‘sme na statku, ale jinak, kdyby mě někdo hledal, nevíš kde ‘sem". S tím Šalich rovně opustil dům. nasedl na přítelem přivedeného koně a oba cvalem zmizeli ve tmě. Trblot pokrčil rameny a vydal se ke Krůtě.

"Tak odjeli říkáš", poškrábal se ve vousech Eodel, "To musíme hned zjistit kam". "Chcete je pronásledovat?", podivil se Darlen. "Samozřejmě", potvrdil Krochta, "Musíme je chytit". "Já si spíš myslim, e jenom chtěj zmizet z města", ozval se Aeron. "Tak rači moc nemysli", okřiklho Eodel, "Proto e já ‘sem tady vůdce a vy mě budete poslouchat, a kdy řeknu, e jedeme za těma chlapama, tak jedeme za těma chlapama. A ty se teď sebereš, pudeš s Trblotem a vytáhnete z tý enský, kam ty chlapi vodjeli". "Na statek", podivil se otázce Trblot. "Ale na jakej statek, co?". zeptal se méně chápavého trpaslíka Krochta. "Aha, no jo. Tak dem". A tak šli.

"Támhle ta to je", strčil neviditelný Trblot do Aerona, pozorujícího inkriminovaný dům. "Dem za ní", potvrdil elf. "Co to je? Nějaký krejčovství nebo co?", podivil se Trblot před výkladní skříní domu, kam ena vešla. "Vevnitř neni", prohlédl výlohou Aeron, "To tu asi pracuje, enský si často takhle vydělávaj". "Tak se mrkni dovnitř a vytáhni to z ní", postrčil ho Trblot. "Já?", podivil se elf. "No já ‘sem neviditelnej, já nemů u", vymlouval se trpaslík.

"Dobrý den, co si račte přát", pozdravil prodavač sotva elf vešel do dveří. "Ehm, no tedy", odkašlal si Aeron, ale domluvit nestačil. "Na vás bysme tu měli krásné zelené šatičky", spustil prodavač, "Výborný materiál, ten se neprošoupe ani za sto let. Anebo", pokračoval, kdy si všiml, e elf nejeví přílišný zájem, "Tady ty šedivé, do společnosti. Ty by vám padli jako ulité, a je k nim klobouček se sojčím pírkem..." Nakonec se Aeronovi podařilo prodavače zastavit a vysvětlit mu co si přeje, co mu e zjevně nepotěšilo, ale elfovi to bylo jedno.

"Co chcete?", zeptala se ena, jí sledovali, špatně skrývající obavy. "Já jsem přítel Šalicha a dozvěděl jsem se, e je teď pryč", začal Aeron. "To já nevím, kde je", odpověděla ena rychle. "Ale já to asi vím", zkusil Aeron, "Říkal, e kdy nebude k zasti ení, e bude na statku, jen e já nevím, kde to je". "To já vám stejně nemohu říct", odpověla ena. "Jo von vám řek', abyste to nikomu neřikala", usmál se Aeron. "Ale né", začala ena mírně koktat, "Já s nim nemluvila". "Jasně, jasně", pokýval hlavou elf, "Jen e to nemáte nikomu řikat, e je na statku. Ale já vim, e je na statku, a proto e ste mi to neřekla vy, e?". "Né, neřekla", potvrdila ena. "Tak mi to moh' říct jedině von, ne?". "No, to asi jo", zamyslela se ena. "Tak mi to, prosimvás, u řekněte", po ádal elf. "No dobře, tedy", rozhodla se nakonec ena, "Tak to musíte severní cestou, v Křenově odbočíte na západ a pojedete do Bohdašína, odtud na Biřičku, tam zahnete k severu a na Šivec, a kousek za Šivcem u to je". "Moment, moment", brzdil enu Aeron, "Já si to musim napsat, pani. Jsem toti mdlé paměti".

"A mám to", usmál se Aeron před obchodem ve směru, kterým tušil Trblota, šťasten z toho, e se mu podařilo obelstít duševně nepříliš vyspělou šičku. Ale i tak na sebe mohl být pyšný, mnozí v ivotě nedokázali ani to.

Následující čtyři dny strávila skupina nesmyslnou honbou za dvojicí pobudů, jejich jediným cílem bylo dostat se co nejdál z města. Vůdce Eodel fanaticky trval na pronásledvání a první dva dny nedovolil dru iníkům ani ulehnout. Eodelův osel Rutger měl na štěstí pro dru iníky více rozumu a trpaslíkovo sna ení přimět jej k pochodu se stalo jediným rozptýlením vyčerpaných dobrodruhů. Po návratu do hostince U krůty všichni dobrodruzi padli a prospali půl dne.

První se probudil Krochta, a šel se podívat do paláce, co je nového. Ke svému překvapení zjistil, e se mu vrátila ena. Schody vyběhl po čtyřech a do svého pokoje se vřítil tak, e málem vyrazil dveře. "Ach Kroch áčku", vrhla se mu ena do náručí. "Co se stalo?", okam itě se zajímal kouzelník. "Přepadli nás", vzdychla ***, "Kousek za městem". "To si někdo odskáče", hozivě mručel kouzelník, "No, povídej dál". "Nějaký dva hobiti", zašeptala *** a pevněji se ke Krochtovi přivinula, hledajíc ochranu před nepříjemnou vzpomínkou, "Zastřelili vojáky, a pak se jeden blí il s takovym velkym no em. Chtěla jsem pou ít ten prsten, co jsi mi půjčil, ale nevěděla jsem, jak se to dělá, tak jsem zavřela oči, a najednou se jakoby zablesklo, ozval se výkřik, a kdy jsem otevřela oči, tak ti hobiti le eli na zemi, asi mrtví". "Co měli u sebe?", zajímal se kouzelník. "No, já viděla ten nů a kuši, jinak nevím", pokrčila *** rameny. "No, dobře, dobře", pokýval hlavou Krochta, "A pak?". "Pak u jsem jenom dojela na voze zpátky sem". "To je dobře. Tak teď hlavně neopouštěj palác, já si pudu něco vyřídit", oznámil man elce Krochta, políbil jí na čelo a zmizel z pokoje.

"Sakra, sakra, sakra", začal klít kouzelník, jen co za ním zapadly dveře, "To si někdo pořádně odskáče. A mám takový pocit, e u vím kdo".

"Ahoj, Krochto. Víš, e je ze mě hrdina?", ozval se za kouzelníkovými zády známý hlas hobita Jeremiáše. "Co to plácáš?", otočil se rozčílený starosta liscannorský a popadl hobita za límec. "Au, nech mě", ohradil se Čipera, "Nic ti nepovim, abys věděl". "Né počkej", začal se uklid ovat kouzelník, "Co se stalo?". "Tak abys věděl", začal Jeremiáš, "Tady v paláci dělá sklepmistra takovej velice milej hobit, nějakej Jarůvek. To víš, já jsem hostinskej, tak e k sobě máme blízko, tak jsme si hned padli do oka. No, a on mě pozval, abych ochutnal zdejší víno. To víš, e vybíral jenom ty nejlepší ročníky. A tak jsme poklábosili, já mu vyprávěl, jak jsem v mládí dělal dobrodruha, a jak byl u nás na návsi huorn a ..." "Zkra to", přerušil příval hobitových slov čaroděj. "No dobře", sklamaně pokrčil rameny Jeremiáš, "Tak tedy spoustu dalších historek jsem mu vyprávěl. A on mi taky vyprávěl o eně a o dětech a o ..., no to je jedno", dodal rychle, kdy spozoroval kouzelníkův výraz. Tak e jsme takhle popili, a pak šli spát. No, ale proto e jsme toho vypili hodně, tak jsem se v noci probudil a musel jsem jít na záchod. A jak takhle jdu po chodbě, tak si všimnu, jak se tam takhle někdo krade. To víš, my hobiti v tomhle máme svoje zkušenosti. Tak jsem ho chvíli sledoval a pak na něj zavolal strá . Ty ho chytli a zavřeli do vězení. A já se stal hrdinou, proto e to určitě byl vrah". "No jo, a co to bylo zač, a kde je teď?", hned se zajímal Krochta. "Byl to hobit, ale u zdrhnul", odvětil Jeremiáš. "Jak to?", vytřeštil oči Krochta. "Mě se neptej", pokrčil rameny hobit, "Prej podříz hlídku a zmizel, ale já se o to moc nezajímal. Já tu teď jsem středem pozornosti. A víš, v kuchyni dělá taková jedna pěkná hobitka...". "No jasně", přerušil ho opět čaroděj, "Promi Jeremy, ale já mám teď moc práce. Řekneš mi to jindy". S tím Krochta hobita opustil a vydal se za komořím Mlindem.

"Tak abych to shrnul", objas oval svým soudruhům Krochta v lokále hostince U krůty nové události a zjištění, "O tom, e men elka odjí dí věděl jenom Wrighram a několik vojáků. Nemusel to bejt on, ka dopádně se ale choval značně podezřele, proto si ho vyzkoušíme". Krochta se pořádně napil. "Řekl jsem mu, e v osm hodin máme na rohu Jalovcové a Dlouhé ulice schůzku s nějakou podezřelou existencí, která nám má předat nějaký balíček. Po ádal jsem ho, jestli by tam nemohl někoho poslat, kdyby se něco semlelo, a on souhlasil. To znamená, e kdy se tam objeví nějakej hajzl, tak je s nima Wrighram ve spojení". "Počkej, počkej", zadr el příval kouzelníkových slov trpaslík Eodel, jemu se kouřilo z hlavy, jak se sna il pochopit, co to tu Krochta vlastně povídá, "A z jakou podezřelou existencí se to teda vlastně máme setkat?". "No, to by mě taky zajímalo", přidal se Trblot. "Ale s ádnou", trpělivě vzsvětloval čaroděj, "Sami nafingujeme předání nějakýho balíčku a uvidíme, co se stane". "Aha, to jo", pokýval hlavou Eodel, "A co by se vlastně mělo stát?". Krochta zdvihl oči k nebi a pak jedním dechem vyprázdnil svůj korbel.

"Nezdá se, e by tě někdo sledoval", ozvalo se u ucha Trblotovi, čekajícímu na rohu Jalovcové a dlouhé ulice. To neviditelný Krochta přišel sdělit výsledek svého pozorování. Trblot se rozhlédl ulicí. Nikoho nebylo vidět, ale trpaslík tušil polohu dalších neviditelných dru iníků. Nic však nenasvědčovalo tomu, e se ryba chytla na udičku. Za chvíli se měl objevit Detor s fingovaným balíčkem, a stále se nic nedělo.

Předání balíčku proběhlo bez problémů. Detor u zmizel za rohem a stále nic podezřelého. Trblot nervózně přešlapoval. ‘Co teď?', ptal se sám sebe v duchu, ‘Co mám sakra dělat? Mám balíček a nic se nestalo. Kde je, kurva, někdo, aby mi řek', co mám dělat'. "Co tady stojíš jako tvrdý y", strčil do trpaslíka Krochta, "Bě někam, a víme, jestli tě někdo nesleduje". "Kam?", vyhrklTrblot, ale byl rád, e mu zase někdo říká, co má dělat. "Co já vim, sakra. Třeba támhle", mávl čaroděj svou neviditelnou rukou, tak e to nebylo nebohému trpaslíkovi mnoho platné, ale ten u se raději na nic neptal a vyrazil.

"Stále nic", zazněl opět trpaslíkovi, který mezitím obešel několik bloků, u ucha Krochtův hlas, "Skus zapadnou do támhlenctý hospody. My deme za tebou". Tpaslík kývl a zapadl do špinavé, zaplivané putyky, ani se nepodíval na její název. Objednal si pivo a bedlivě se rozhlí el po lokále. Tento podnik byl zjevně určen té nejubo ejší třídě, soudě podle zjevu návštěvníků. Zvláštní pozorností trpaslík obdařil skupinku hobitů, která popíjela opodál. ‘Třeba opilost pouze předstírají', pomyslel si Vratiglav. Pozorujíc hobity, ani si příliš nevšiml právě příchozí skupiny několika lidí. Podle oblečení umazaného od malty a vypracovaných svalů by se dalo soudit, e pracují někde na stavbě. Dalšího příchozího si však Trblot všiml trochu víc, byl to toti hobit. Jeho zjev však budil spíše soucit, ne obavy, byl toti oblečen v příšerně špinavých hadrech a ani jeho obličej a mastné vlasy nevypadaly nejčistěji. Po té, co přepočítal několik měďáků vyta ených z kapsy, si objednal pivo. Pak se však Trblot musel věnovat něčemu jinému. Zedníci sice vypili sotva jedno pivo, ale u se začali hádat. A nezůstalo jen u hádky. Vypukla rvačka, co v těchto končinách zřejmě bylo vítanou zábavou, nebo sotva padla první rána, byla celá hospoda v jednom kole. Eodel, Krochta a Griffin, kteří tu byli také, aby Trblota chránili, v nastalém zmatku rezignovali na svou neviditelnost a sna ili se probít k východu. Jejich náhlemu zviditelnění si ve víru boje nikdo nevšiml.

Ke vchodu se sna il probít i Trblot, který se jako to válečník v podobných situacích orientoval celkem dobře. V tom však ucítil cosi v zádech. Byl to poměrně ostrý nů . Trpaslík zaúpěl o ohlédl se. Spatřil špinavého hobita, toho, jen přišel poslední, kterak mizí mezi bijícími se hosty. Vratiglad vytáhl kladivo a jal se prchajícího pronásledovat. Hobit se mu sice na chvíli ztratil mezi lidmi, ale najednou se objevil a zaútočil. Trpaslík ho však viděl včas. Vyhnul se lesknoucí se čepeli a udeřil plnou silou. Zasa ený hobit odletěl několik sáhů daleko, ale v m iku byl na nohách a zamířil směrem k zadnímu východu. Bylo však vidět, e se pohybuje s větší námahou, ne před chvílí. Přesto byl stále ještě obratnější ne Trblot, co mu umo nilo daleko rychleji se pohybovat ve stále trvající bitce. V m iku byl z lokálu venku. Rozezlený Trblot se však řítil za ním. Z hobita však stále viděl jen stín mizící za rohem. Za jedním rohem ale stál u hobit celý a vyu ívaje trpaslíkova překvapení, vrazil mu do břicha dýku. Trblot zařval a udeřil. V poslední chvíli si však uvědomil, e by měl hobita dostat ivého, proto ovládl svůj vztek a nevlo il do rány plnou sílu. Hobit se svezl k zemi, ale slabě dýchal. Trblot si s vydechnutím sedl na zem a začal si léčit rány. Hobit měl evidentně s probodáváním nepřátel no em své zkušenosti. Ale mohlo to dopadnout hůř.

Zakrátko dorazili, zbývající tři dru iníci, kteří sice zahlédli, co se v lokále dělo, ale nepodařilo se jim přispěchat trpaslíkovi na pomoc, proto se rozhodli, e se pokusí hostinec obejít. Trblot ale stejně u všechno vyřídil za ně. "Ták", radoval se nad omráčeným hobitem Eodel, "Teď ho vemem a vypadnem někam, kde ho budem moct v klidu mučit".

S hobitem ukrytém ve velkém pytli opustili Nurnští město a odebrali se k nedalekému lesíku. K jejich překvapení se hobit během cesty stačil dostat z pout a po vysypání z pytle se pokusil uprchnout, ale byl rychle zneškodněn. Ke stromu byl pak přivázán s obzvláštní pečlivostí a ještě byl Bibiána pověřena hlídáním jeho pout.

"Jak se menuješ, chlape?", vyštěkl na hobita Eodel. "Buhbur, prosím", zašeptal tázaný. "A co tu děláš?". "Jsem přivázaný u stromu". "Co", zbrunátněl vůdce nurnských dobrodruhů, "Tak ty si z nás budeš dělat srandu". "Nech to na mě, náčelníku, he he", přistoupil k zajatci Detor se svým řeznickým no em. "Tomu řikáte výslech", vyhrnul si rukávy Trblot, "Puste mě na něj". "Tak dost", vykřikl Eodel, "Ticho. Výslech povedu já, a Krochta bude... však on ví co. A ty nám pěkně povíš co ve městě děláš", ukázal vůdce na hobita. "Já jenom projí dím", odpověděl hobit a tvářil se nevinně. "A nel eš takhle náhodou?", zeptal se Krochta, přesto e to dobře věděl. "Ehm, já? Ne", zakoktal se Buhbur. "Mám pocit", pronesl důle itě Moskyt, " e si tě někdo najal". "Ehm, no popravdě řečeno, ano". "Tak proč ‘si nám lhal?", vyjel na zajatce Trblot. "Počkej", uklid oval trpaslíka Eodel, "V dy se na něj podívej, jak vypadá chudák. U nám nebudeš lhát, viď?!". "Nebudu", řekl rychle hobit, dříve, ne se do toho stačil vlo it Trblot. "No vidíte", obrátil se k dru iníkům Eodel, "Nebude". "Zbláznil se", zašeptal Detor. "Ale mě taky přijde docela sympatickej", oyval se Darlen, "Mohli bysme ho rozvázat, von u bude hodnej". "Tak dost", přerušil diskusi Krochta, "Nikdo se rozvazovat nebude. Nej dřív se vyslechne". "No vidíš", obrátil se Eodel k hobitovi, "Kdyby sis to nerozházel, tak bysme tě i rozvázali, ale takhle...". "A u nám u všech ardasanskejch ďasů řekne, kdo si ho vlastně najal", přerušil se ho Trblot.

Buhbur pak vyprávěl, e jest rovně dobrodruhem, a jako takového ho vyhledala ena, která mu dala dvacet tisíc za to, e pojede do Gorganu a bude tam vykonávat činnost, kterou mu nařídí. Přiznal se rovně ke střelbě na prince Drumora a byl to také on, kdo se v noci procházel po hradě s cílem prince dorazit a pak utekl z vězení. Neodhalil však Nurnským eninu toto nost ani adresu, nebo prý za ním posílala spojky, co je potřeba udělat. Nutno podotknout, e dobrodruzi opomněli polo it přímou otázku, tak e hobit při zatajování adresy své zaměstnavatelky nebyl nucen lhát, proče ho Krochta nemohl ani pomocí svých čar odhalit. Některým dru iníkům se hobita z elelo a jako kolegu byli dokonce ochotni ho propustit, ale rázně zasáhl Krochta, který jako to starosta nesnášel jakoukoli podvratnou činnost, a jasně rozhodl, e Buhbur bude předán spravedlnosti. V pytli byl hobit dopraven zpět do Gorganu.

Tam se dru ina rozdělila na několik částí. Krochta se vydal do hradu, aby zajetí hobita oznámil králi, a také aby se od něj dozvěděl, kam s ním. Bylo toti třeba zavřít ho na bezpečné místo, odkud by neutekl. Detor se vydal do Buhburova přechodného bydliště v opuštěném domě Na Krtovce 15, aby vyčkal, jestli se hobita nepokusí někdo kontaktovat. Jako osobní strá mu byl přidělen neviditelný Trblot. Ostatní hlídajíce hobita čekali na Krochtu s tím, e přijdou za Detorem, jak jen to bude mo né.

"Hej, Buhbure, jsi tu?", uslyšel Detor cizí hlas, pravděpodobně hobití. Vzápětí se pootevřely vstupní dveře a objevila se malá postavička. "Tady jsem", odpoveděl alchymista a pohnul se ve stínu pod schodištěm. "Mám tě okam itě přivést k Sordoně", sdělil hobit důvot svého příchodu. "A kde je?", sna il se vyzvědět Detor, ale měl smůlu. "Ty nejsi Buhbur", zjistil nále s překvapením hobit a šáhl k opasku, kde měl ukrytu dýku. Nevšiml si však, e v přítmí ukrytá postava skrývá za zády kuši. "Aaaa", zachroptěl hobit po té, co se mu šíp zapíchl do břicha. Jeho dýka zazvonila o podlahu. Hobit se dal na útěk, ale další rána ho zasáhla do zad.

‘Je po něm', oddechl si Detor po ohledání bezvládného těla. Pak hobita zbě ně prošacoval, ale nenašel nic zajímavého, a tak mrtvolu ukryl do jednoho z vedlejších pokojů.

"Co se děje?", přisupěl Trblot, který se zapomněl v zahradě. "Přišel hobit, a řekl, e mám jít k nějaký enský, ale jak se to, sakra, jmenovala, Sabra..., Sabro..., Sabrina, nebo tak nějak", odvětil Arkus, "Pak mě ale poznal, tak ‘sem ho musel sejmout". "Musíme za ostatníma", přemýšlel Trblot, a se mu z hlavy kouřilo, "Aby nám Buhbur řek', kde tu enskou najdeme". A tak se vydali ke Krůtě.

Ostatní mezití předali hobita do domu jakéhosi spolehlivého šlechtice, kam je poslal král. Pak se rozdělili na dvě skupiny, kvůli nenápadnosti. První, kterou vedl Eodel a tvořili ji ještě Krochta, Třaskatul a Darlen, se vydala neprodleně za Detorem do hobitova příbytku. Zbytek dru iny Bibiána, Nervor, Aeron a Melchizedech se šli podívat ke Krůtě, jestli se tam něco nového nesemlelo, a měli se pak vrátit rovně Na Krtovku 15. U krůty se nic nového nestalo, ale elf Melchizedech odmítl jít s ostatními zpátky a raději šel na pokoj a ulehl, nebo byl ji znaven.

První skupina mezitím dorazila k opuštěnému domu a dru iníci se strategicky rozestavili po zahradě. Tři dobrodruzi od Krůty dorazili o něco později a první skupiny si vůbec nevšimli, ale v zahradě se skryli také. A pak všichni čekali.

Zatím Detor U krůty burcoval Melchizedecha ze spaní, aby je okam itě zavedl k domu, kam slo ili Buhbura. Elf se dost neochotně vyhrabal s postele a společně se vrátili na místo předání.

"Co chcete?", zeptal se slou ící, ani by otevřel bránu do zahrady. "Potřebujeme mluvit s tim hobitem", odvětil Detor. "S jakym hobitem? Já o ádnym nevim", prohlásil sluha. "No přece s tim, co ho sem před chvílí přinesli", pronesl překvapeně Melchizedech. "Já o ničem nevim a vás neznám. Buďte s bohy", rozloučil se slou ící, který Detora předtím skutečně neviděl, a na nenápadného Melchizedecha si z předchozí návštěvy nepamatoval. "Né, počkejte", zacinkal elf několika zla áky. "Tak vy mě chcete podplatit", rozčílil se sluha, "Okam itě zmizte nebo na vás pošlu psy". "No, ale...", brebtal Melchizedech.

"Seš si jistej, e ‘sme tady dobře?", zeptal se pochybovačně stále neviditelný Trblot. "Ale určitě", kroutil hlavou stále zmatený Melchizedech, "Přesně tady ‘sme toho hobita předali". "A určitě ‘ste jim řekli, aby k němu nikoho nepouštěli, co?", svitlo náhle Detorovi. "No to myslim, e jo", přitakal elf. "Musíme najít Krochtu, a vůbec ostatní", prohlásil alchymista.

A tak se Detor a Melchizedech vydali za ostatními, kteří stále trpělivě čekali v zahradě opuštěného domu, předpokládajíc, e Detor s Trblotem jsou stále uvnitř. Neviditelný Trblot zatím hlídkoval u brány domu skrývajícím zajatého hobita. Nehlídkoval dlouho.

"Haló", zavolal Detor, kdy dorazili k zahradě, "Nurnští". ‘To zní jako Detor', pomyslel si Eodel, ‘A zní to zvenku'. Ostatní hobitův hlas také zarazil, ale zůstali skryti čekaje, co se bude dít. "Haló, je tam někdo?", ozvalo se znovu. Eodel s uchnutím seskočil ze stromu, kam se předtím se značnou námahou vydrápal. "Co tu řveš? Máš bejt přece vevnitř". "Potřebujeme se dostat k tomu hobitovi, ale nechtěli nás tam pustit", odvětil Detor. "Taky ‘sem jim zdůraz oval, e k němu nemaj nikoho pouštět", vyprostil se ze křoví Krochta. "Jen e voni k němu teď nechtěj pustit ani nás", sdělil mu Melchizedech. "Tak to budu muset za králem", poškrábal se čaroděj ve vlasech, "Jinak nás za hobitem nepustěj".

"Tak král u to věděl", oznámil Krochta druhům, kdy se vrátil s paláce, "Prej se nějaký pobudové domáhali vstupu, tak hobita rači vzali a vodjeli s nim někam do Ře e, nebo jak se ta ves menuje". "A Trblot jel asi s nima, náč před tim barákem neni", sdělil mu Eodel. "Dobře, tohle je Tramdrik", pokýval hlavou čaroděj a ukázal na mu e, který přušel s ním, "Ten ví kde to je a potvrdí taky, e ‘sme vod krále".

Po několika hodinách jízdy se Nurnští dokodrcali na statek, kde našli jak Buhbura, tak Trblota. Výslech netrval dlouho, hobit pod hrozbou mučení rychle prozradil jméno a adresu oné tajemné eny: Sordona, Na Farče 7.

Dům se jim podařilo najít snadno. Bibiána pak otevřela postranní dveře, zatímco ostatní dělali zeď. Zdálo se, e neupoutali ničí pozornost, proto neviditelný Trblot pronikl dovnitř. Hned za dveřmi byli schody do patra. Trblot po nich opatrně vystoupal, ale narazil jen na další uzamčené dveře. Chvíli poslouchal, ale nebylo slyšet vůbec nic. Vrátil se proto dolů a po ádal Bibiánu o asistenci. Hobitka tedy rovně vklouzla do domu a pustila se do otevírání druhého zámku. Netrvalo dlouho a Trblot mohl vejít do nevelké, skromně zařízené místnůstky. Ne se však stačil pořádně porozhédnout, zaslechl za sebou šramot. Ohlédl se a spatřil za sebou statného mu e ve zbroji s dlouhým mečem v ruce. Překvapením přidušeně vykřikl, co jeho soupeři stačilo, aby odhadl jeho pozici. Meč zasvištěl vzduchem a na zem dopadly kapky krve. Trblotovi se však podařilo dostat se na opačnou stranu stolu, nechávaje tak šermíře dělat výpady do prázdna. Vtom uslyšel z chodby z chodby výkřik, nepochybně patřící Bibiáně ze Š upákova. "Tohle sám nezvládnu", pomyslel si trpaslík, popadl nejbli ší idli a prohodil ji oknem.

"Něco se vevnitř děje", zvolal Krochta, kdy se mu na hlavu začali sypat střepy, "Rychle dovnitř". Sám pak vyrazil jako první, avšak zarazil se, kdy na schodech spatřil enštinu zahalenu v černý plášt, kterak dr í nů pod krkem v dru ině oblíbené hobitky. Osoba chtěla nepochybně něco peprného říci, ale čaroděj ji předešel. Zašeptal zaklínadlo a dvě těla uchla na zem. Bibiána se ovšem hezky rychle zvedla, tvář dosud bledou, zákeřná útočnice však le ela dále nemoha pohnout ztuhlými svaly.

Krochta vyběhl po schodech a do patra za pochodu vyvolávaje dudu. Tam se stále neviditelný Trblot stále s větší námahou bránil výpadům zuřivého soupeře čekaje na pomoc. Kdy se ve dveřích objevil Krochta, krvácel u trpaslík z několika ran. "Wrighram", procedil mezi zuby čaroděj, konstatuje ke svému sebeuspokojení, e se nakonec nemýlil. Nemeškal ale a seslal na šermíře několik blesků. Vzápětí byl rád, e my blesky odrazivší se od štítu prosvištěly neškodně kolem ucha. To u se do místnosti vřítil Eodel a s křikem zaútočil na šermíře. Ten byl však rychlejší a po jeho ráně klesl trpaslík na kolena. Uvědomiv si svou situaci, pokračoval v klesání a ulehl na zem dělaje mrtvého. Na jeho místo skočil Třaskatul a zasadil pádnou ránu kladivem. Vzápětí se přidal se svým mečem i Krochta, pohybujíce se překvapivou rychlostí, samozřejmě vyvolanou kouzlem. Kdy to viděl Trblot, rozhodl se také zapojit do boje, aby o sobě stále mohl tvrdit, e je nejslepší válečník v dru ině, a vpadl Wrighramovi do zad. Tě ce raněný šermíř učinil poslední zoufalý pokus na svou obranu, z jeho meče vyšlehl černý blesk. Těsně minul odvá ného Třaskatula a zaryl se do prsou Trblota Vratiglada, kde propálul palec širokou díru do pancíře. Trpaslík se s heknutím svalil na zem. Jeho z několika ran krvácející tělo tento poslední zásah ji nevydr elo. Jeho vrah ho však nepře il o dlouho. Ostatní dru iníky sice poslední Wrighramův kousek poněkud zarazil, ale o to větší údernost měl závěrečný útok, kterému umdlévající šermíř ji neodolal.

"Právě jsme zabili jednoho z nejmocnějších mu ů v království", konstatoval Kroctha směrem ke schodům, kde se začali objevovat zbylí dru iníci, zdr ivší se pod záminkou svazování zajatkyně. "A teď rychle za králem", kývl na Eodela, tě ce se sbírajícího ze země, "Vy ostatní tu zatím hlídejte".

"Tak Wrighram je mrtev", pokýval smutně hlavou Gorandir, "Doufám, e máte o jeho vině přesvědčivé důkazy". "Máme zajatkyni, která byla s ním", přisvědčil Krcohta, "Na mučidlech vše jistě přizná. Teď bychom chtěli pár vojáků, abysme zajistili ten dům a bez problémů převezli oba do paláce". "Máte je mít", pokýval hlavou král, "A pospěšte si. Výslech začne hned jak to bude mo né".

"No a při výslechu z ní vypadlo, e je Wrighramovou matkou, a e jeho otcem byl Drómin", vyprávěl Krochta celý příběh v hospodě U hrocha těm, kdo se na slavnost do Gorganu nevypravili. "Ona si myslela, e celá Dróminova zrada byl výmysl, a e ho král nechal normálně zavra dit, tak se chtěla pomstít. Ale u toho výslechu jsme nebyli, to nám sdělil a Gorandir, kdy jsme tam byli druhý den s Eodelem. Pak nám pěkně poděkoval a dal nám docela slušnou odměnu". "A mě potom poděkoval zvláš ", přicupital Jeremiáš s plnou náručí pěnících korbelů, "Kdybych tam toti nepopíjel víno, tak mo ná prince Drumora zapíchli". "Nepovidej", ozval se hraničář Airon, "Ty jsi pro krále krev necedil, tak se nevytahuj". "Zato tys jí cedil, co?", ušklíbl se hostinský. "No necedil, ale moc nechybělo", odvětil elf. "Počkej, Jeremy, a jak to vlastně bylo s tim vínem?", ptal se honem elf Melchizedech, "To ses jako opil, a pak jsi hledal toho vraha, nebo jak to bylo?". "Ale né", zavrtěl hlavou Jeremiáš, "Já jsem prostě na chodbě zahlíd toho chlápka, jak se tam plí í, tak jsem na něj zavolal vojáky". "Ahá", nasadil Melchizedech chápavý výraz, "A to jsi se jako schoval ve stínu, jó, a pou il si tichej pohyb, e jo. Ale vlastně, ty si kouzelník. A byl si aspo neviditelnej? A měl si dudu?". "Víš, Melchizedechu", odpověděl Jeremiáš, kterému se začínala točit hlava, "Já ti to radši povim někdy jindy".

"Teda řeknu vám, nechtěl bych bejt králem", zamyslel se Darlen, "Ka dou chvíli chce někdo zabít vás, nebo aspo někoho z rodiny". "Ale prosim tě", ušklíbl se Krochta, "Tady v Gwendarronu se přece nic nestalo jak dlouho". "Ale co ty víš, co se nahoře děje", oponoval hraničář, "To se k našim uším nedostane. Určitě je tady kolem spousta lidí, kteří by rádi usedli na trůn". "To je sice pravda, ale tohle je velká země", zamyslel se čaroděj, "Tady nemů e jen tak někdo zabít krále a nastoupit na jeho místo. Co armáda, a šlechta, to je slo itý". "Ale ten Wrighram to měl dobře vymyšlený", podotkl Eodel, "Ten by se stal legitimnim králem". "Ale v Gwendarronu by se mu to nepodařilo, to musíš uznat", trval na svém Krochta, "Tady si nemů e vzít ka dej ouchcapek někoho z královský rodiny". "To myslíš jako Halka?", dotázal se Melchizedech. "Ale to je taky tim, e je Gorandir moc outlocitnej", vysvětlil Darlen, "Dcera nebo vnučka se zamiluje, a on klidně ke s atku svolí". "To já bych je hnal", přispěl svou troškou do mlýna Eodel. "A koho? Ty dcery nebo ty enichy?", zeptal se opět Melchizedech a opět se odpovědi nedočkal. "Myslim, e stejýho názoru je král Gwendarronu", ušklíbl se Krochta. "Ale Gorgan je něco trochu jinýho", přinesl Jeremiáš další rundu, "Dyk kdejaekej gwendarronskej guvernér spravuje větší území a má větší moc ne Gorandir". "Ale je to král", doplnil Detor a obrátil do sebe další korbel.

"Ahoj, Griffine. Jak se daří eně", přivítal Krochta lupiče, který právě vešel do lokálu. "Buďte zdrávi", usmál se příchozí, "Díky za optání, u se vzpamatovala. A jak to probíhalo, kdy jsem byl pryč?". "Tak si poď sednout sem vedle mě", srdečně zval Linfalase starosta, "Já ti to hned celý převyprávim. Ostatní u to sice slyšeli, ale neuškodí jim, kdy si to poslechnou znova".

A tak to šlo a do rána.

Démon Alkohol

Arkuss Dettor

Tiše tu sedíme, ruku v ruce
Furt smíchy brečíme
V kol se bavíme
Ruce naše špinavé svírají cosi
To malé, tu paní, tu krásku
Toho démona štěstí, zloby
Tu přítulnou slizkou krysu
Svíráme flašku plnou lihu
Vše je krásné, tak otevřené
Připíjíme na život, na touhu
Démon se směje
Je v nás, dělá si co chce
Zničí nás
My chcem víc
Mnohem víc
Démona lížeme, cucáme, srkáme, lejeme
Do sebe
On se směje
Směje se našim ránům
Naší beznaději
Směje se do očí
V lihu se svět točí
V jeho očích
Tak na zdraví
Ať slouží

Mrtvý prd ví

Eodel Zivril

Řeknu vám teď příběh tklivý
Mrtvý prd ví
řekl mrtvý
ještě v dobách,
kdy byl živý
O tom, co však
cítí mrtvý,
když je mrtvý,
živý prd ví,
a tak jenom hloupě civí

V letitém inkoustu

Rollanda Rugornská, rozená Rhyderská
(tento odkaz, sepsaný před lety a dávno zapomenutý, předala paní Rugornská, vdova po Jacobovi)

V letitém inkoustu namáčím brk
ve snaze vypotit nějaký frk
po vzoru manžela, jenž verše psal,
když duši sužoval smutek a žal

Ubohý Eri a Rnynníčku malý,
oškliví vrahové otce vám vzali,
černě se zablesklo, čepel jak hřeb
ve dví pak rozťala ušatý leb

Orridor tajemství skrývá jak mrak,
mnohé však patrno z hrdinských ság,
z klepů a svědectví, jež obcí jdou,
o pravdu v putyce druzi se přou

Skončil se tatínkův života běh,
duše šla v pokoji na onen břeh
udělám tečku a odložím brk
a vy zas mordýřům podřežte krk

Kořala

Eodel Zivril

Prolej břitkou slivovicí prázdný břich,
ještě plnou placatici pod kožich,
na koně hoď po dvou sudech kořaly,
zítra v deset odjíždíme do dáli

Lepší je rum, nežli hrnek podmáslí,
aby se ti ruce tolik netřásly,
a každý meč, člověk, nebo brnění
ztratí tvrdost nepořádným kalením

Každý chlap si po ránu hned sklínku dá,
nebo radši dvě, ať tolik nepajdá
a nepřestane, pokud zrovna nemusí,
jako ty, náš notoriku Arkussi

Wulpinina pohřební řeč

Wulpin Zivrilová

Eodeli Zivrile,

vím, že náš vztah byl trochu vrtkavý a že ani jeden z nás nebyl zpočátku nakloněn tomu druhému.

I když sňatek, který jsme uzavřeli, nebyl z lásky a každý z nás jsme měli pádný důvod, proč sňatek uzavřít, tak věřím, že jsme si našli k sobě cestu a mohli snad i žít šťastně a spokojeně i přes narážky některých družiníků.

Neměla jsem sice k tobě zprvu příliš dobrý vztah, ale postupem času, kdy jsem měla možnost tě lépe poznat, jsem si tě oblíbila a zamilovala a chtěla mít s tebou děti.

Věřím, že i tvůj vztah ke mně se zlepšil a měl jsi mne alespoň trochu rád.

Slibuji ti, že našeho syna Eonna se budu snažit vychovat stejně, jako bych vychovávala své vlastní dítě, aby mohl, až vyroste, pokračovat ve tvých šlépějích.

S láskou se s tebou loučí tvoje žena Wulpin.

Novinky liscannorské

Krochta Moskyt, pátý starosta liscannorský

Dnešní novinky navážou svým obsahem na novinky z Lyškánory č.23. Budou tedy o samých obyčejných a příjemných věcech. Jsme velmi rád, že mohu opět napsat, že Liscannor vzkvétá z čehož vyplývá, že i Nurnské družině se daří dobře.

1. Novými občany Liscannoru se stali kroll Burbag, syn Šakův a člověk Yall Reblled z Hedu. Oba dva zatím stále bydlí v novém přístavku hostince U hrocha a stravují se domácí kuchyní paní Rolandy. O těchto dvou válečnících se tvrdí, že se prý nemají příliš v lásce. V budoucnu by si oba prý chtěli postavit svá stavení.

2. Elf Melchizedech posbíral ve svých úlech první snůšku medu, který následně všem rozdal. Med byl vynikající kvality a kupodivu pouze hobit Detor si z něj udělal medovinu. Elfu Melchizedekovi patří velký dík i za to, že jeho včely zatím nikoho nepoštípaly.

3. Starosta vyzývá pana Eodela Zivrila, aby si přišel pro peníze, které mu náleží jakožto obecnímu hrobníkovi na další rok. Panu Zivrilovi můžeme gratulovat k naprostému nedostatku práce, což je při jeho profesi bezpochyby radostné.

4. Skončil druhý školní rok v Liscannorské obecné škole. Premiantem ročníku se opět stal Allen Moskyt. Gratulujeme!

5. Pan Eodel Zivril a slečna Wulpin z Pralesa spolu uzavřeli sňatek. Rovněž gratulujeme! O sňatku a vůbec o jejich soužití koluje spousta pověstí, z nichž mnohé se jeví jako pravdivé. Sňatek obecního hrobník a divoškou proběhl v tajnosti, pouze za účasti dvou svědků, p. Moskyta a p. Drtinosy. Hostina se nekonala vůbec. Eodel se pouze se svědky opil ve staré putyce U supího pařátu za padesát zlatých. Po svatbě se oba nastěhovali do Zivrilova domu. Nutno podotknou, že nová rodina již má první dítě. Nevlastní. Jedná se o trpaslíčka jménem Eonn, kterého se Eodel zmocnil na jedné výpravě ještě jako nemluvněte. Když jsou oba nevlastní rodiče na výpravě, stará se o Eonna paní Grimel Chinská. Kromě těchto tří normálních obyvatel bydlí v domě ještě pes a osel Rutger. Zlí jazykové tvrdí, že Rutger spí s Eodelem v posteli a Eodel to nepopírá. Každopádně je osel Rutger určitě tím nejrozmazlenějších zvířetem v Liscannoru. U hrobníků je tedy veselo.

6. Do Liscannoru se přistěhoval i pan Třaskatul Drtinosa, který dříve bydlel v obci Vranigost. Liscannořané, konkrétně p.Moskyt, p. Griffin, p. Eodell, p. Melchizedech, p. Yall a p. Burbag mezi s sebou vybrali peníze a panu Drtinosovi postavili nový kamenný dům a nadšený Drtinosa za to obci věnoval deset tisíc zlatých. Vítej, trpaslíku!

7. K vyzvednutí peněz na další rok vyzývá starosta i pana Rhandira. Je zajímavé, že většina zaměstnanců obce na finance úplně zapomíná. Možná, že to svědčí o přílišné štědrosti obce.

8. V úvodu je sice napsáno, že novinky budou věnovány pouze příjemným událostem, ale teď si vzpomínám, že došlo i k jedné nepříjemné. Drzým zločincem byla napadena obecní škola, přičemž došlo k fyzickému napadení pana řídícího Rhandira a dětí, které byly právě přítomny školní výuce. Neznámým gaunerem byl hnusný kroll, který požadoval za propuštění dětí výkupné ve zlatě. Zločinec byl naštěstí zlikvidován právě se navrátivšími dobrodruhy, aniž došlo k jakékoli újmě na zdraví rukojmích, kromě duševního otřesu. Násilník byl za svůj ohavný čin po zásluze potrestán.

9. Vzhledem k tomu, že v obecní pokladně je nyní čtrnáct tisíc zlatých nastala otázka, co s nimi? Starostou bylo rozhodnuto, že liscannorská vodní nádržka bude zvětšena, prohloubena a vyčištěna, postaví se hráz a následně se zakoupí násada ryb. Liscannořané si tak budou moci kdykoliv zarybařit. Také padl návrh na vybudování kašny na návsi. Nápadu se nadšeně chopil elf Melchizedech, který prohlásil, že sestrojí zařízení zvané "trkač", které bude do kašny přivádět vodu. V okamžiku, kdy donese věrohodný nákres takového zařízení a celou věc technicky vyřeší, budou na stavbu uvolněny obecní peníze. Jsou i další návrhy na to co s penězi. Je možné, že se zakoupí loď k plavbám po moři a část peněz by mohla býti věnována spolku liscannorských vdov.

10. Tímto desátým bodem definitivně ruším to, co jsem napsal v úvodu. Tyto novinky nebudou jen veselé a poklidné. Je to dáno tím, že se družina vrátila z výpravy. Své mladé životy na ní položili dva chrabří liscannořané. Jako první padl nešťastnou náhodou hobit Nervor Chinský, který tak dlouho pokoušel osud až se mu to vymstilo. Jako druhý padl hrdinskou smrtí v boji obecní hrobník Eodel Zivril. Trpaslík do posledního dechu kryl ohrožené pravé křídlo družiny semknuté v boji. Oba dva si jistě zaslouží řádný pohřeb na obecním hřbitově. Čest jejich památce. Tímto bodem se ruší bod č.3.

11. Stále častěji se vyskytují zprávy o smrti předáka ideologické rasistické organizace Bílá ruka, Alwynna. Jak známo tento na celém území Gwendarronu hledaný zločinec a nositel rasové nesnášenlivosti nikde nebydlí a nebyl dlouho nikým spatřen. Vzhledem k tomu, že letošní zima byla velice krutá a kromě toho se přemnožili vlci, je docela dobře možné, že Alwynn opravdu někde zdechnul hlady a zimou.

12. Hledá se obecní hrobník. Vzhledem k tragickému úmrtí Eodela Zivrila je tato funkce momentálně neobsazená. A co si budeme namlouvat. Prostým výpočtem dojdeme k tomu, že lépe placenou práci by hledal i velice výkonný dobrodruh asi těžko. Tisíc zlatých na ruku při nástupu do funkce a ročně další tisícovka, bez ohledu na to kolik pohřbů se koná. A postarání se o malý liscannorský krchůvek mnoho práce skutečně nezabere. Tady se opravdu peníze válejí na zemi!

13. Na prodej je stavení po nešťastně zemřelém Nervoru Chinském. Jedná se o kamenný dům v perfektním stavu. Cena činí 6.000 zl. a nový majitel dostane i Nervorův zapečetěný odkaz.

14. Rodina Moskytova přijala dva služebníky. Jedná se o starší manželský pár - kuchařku Celebrínu a čeledína Brantda.

Pochod

Harez

Jdem, a bůh je s námi, kráčíme smrti vstříc
Brzo u nové jizvy ozdobí nám líc

Harr Ghned, Bragh Drhu Zreb
Kdo vůni krve znáš
Zalezlý je jak pes v křoví, kdo zaslech pochod náš

Tak potoky krve pro slávu potečou
Pro větší slávu boha nás k věčnosti zanesou

Harr Ghned, Bragh Drhu Zreb
Kdo vůni krve znáš
Bě tam, kde velikost navěky vyzískáš

Svůj meč u pasu z nás ka dý nosí rád
Kdo má jenom okrasu měl by z cesty se nám dát

Harr Ghned, Bragh Drhu Zreb
Kdo vůni krve znáš
Hleď a také zbrani svojí napít řádně dáš

Úpění a praskot kostí, krve bublání
Věnujem našemu bohu nepřátel strádání

Harr Ghned, Bragh Drhu Zreb
Tak strach se zahání
Se sklopeným ocasem před námi uhání

Tak ijeme bojem by bůh se viděl v nás
Kdo prolil potoky krve ivot nepropás

Harr Ghned, Bragh Drhu Zreb
Bůh dohlédne na nás
V dy rozsévat smrt na bojišti to je krása krás

Bibi vaří

Z hobití kuchařky Bibiány ze Šňupákova

Tyto recepty našla v pozůstalosti Bibiány její sestřeníce Infantýna , která se je rozhodla na památku Bibiány postupně publikovat v časopise Lyškanora, neboť z důvodů okolností, které se dozvěděla kolem záhadné smrti své sestry příliš nedůvěřuje starostovi Vranigosti a nechce je proto publikovat v časopise jím vydávaným Vraní kosti. Bylo by škoda nevzpomenout si na hobití pochoutky, kterými obšťastňovala Nurnskou družinu Bibi. Mnoho úspěchů v přípravě těchto pochoutek vám přeje Infantýna.

1. Hlemýždi po Šňupákovsku - 4 hobití porce jako hlavní chod
1 kopa hlemýžďů, hovězí vývar, sůl !, kartáček, máslo, nádivka

Plže v domečkách nech 1 hodinu vařiti, sceď, vyber z domečků a okrájej ocásky t.j.měkké masíčko, to tvrdé nech bejt, plže posyp solí, promni a nech je v hovězí polévce 3 hodiny vařiti. Domečky propláchni a dej je do slané vody hodně vařiti, sceď vodou a asi třikráte je v čisté vodě se solí a kartáčkem k tomu určeným vymyj a každý poklop na plech, aby voda z nich vysákla. Vyčištěné domečky takto plň: 1 kávovou lžičku hovězí polévky do něho vlij, pak tam vlož plže na něj nádivku, kterou je přikryješ na způsob pokličky, posyp strouhanou houskou a dej na pánev na kus másla a trochu polévky udusiti nebo v troubě zčervenati.
Nádivku připrav následovně: utři 38 dkg másla a 25 dkg očištěných sardelí, prolisuj je, přidej 48 dkg bílé housky namočené ve smetaně, cibulku jemně nastrouhanou, česnek, citronovou kůru. Tato míra je na 1 kopu hlemýžďů.
Dobrou chuťa nezapomeňte tento lahodný pokrm zapíjet kvalitním značkovým vínkem.

Raananion

Před časem Nurnská družina dostala k nahlédnutí první svazek románu Raananion nazvaný Soumrak světa od Petera „Ontra" Demjána. Zde uvádím alespoň úryvek (s omluvou autorovi - v překladu). Pro případné zájemce je k mání kompletní originál. Ontro je příznivcem Nurnské družiny a zajímají ho naše názory na toto dílo. (Pozn. Kl. Myš.)

Mlčky jsme seděli v naší malé sněhové jeskyňce a čekali, až přejde noc a snad i vichřice, která nás tu zdržovala. Piri byl opřený o stěnu a zabalený do množství přikrývek pokojně spal. Hal seděl a díval se do ohně. Zřejmě si vzpomínal na svá stará dobrodružství, a tak si krátil dlouhou chvíli.

Venku bylo slyšet vítr, který hvízdal na hranách skalního průsmyku. Zaujala mě jeho mocná píseň a tiše jsem naslouchal. Nevěřil jsem, že ty hlasy patří některému z duchů, i když se povídalo, že v Jižním pohoří ještě zůstaly Staré bytosti. Teď, v tichu, obklopený skalními stěnami a větrem, jsem však naslouchal zvědavý. Ve zpěvu jsem rozeznával složité zvuky. Jednou to byla řeč, které jsem nerozuměl, jindy hvízdání, na které z vedlejšího kaňonu přicházela odpověď,

a kroky. V tom větru jsem zaslechl kroky. Bral jsem je jako součást zpěvu větru, ale do mojí představy se vkrádala jiná vzpomínka. Vzpomínka na monotónní skřípání sněhu a odírání podrážek o kámen. To však nemohlo patřit k písni. Bylo to jiné a mělo to účinek komára, letícího spáči těsně kolem ucha. Moje myšlenky zchladly a já jsem se nepokojně vzbudil. Píseň se změnila na skučení větru a hlasy na žblunkot vody v tajném prameni, který přetékal uvnitř skály. Kroky však zůstaly a bylo je slyšet stále blíž. Vylezl jsem zpod přikrývky a opatrně jsem z hromady, na které ležely batohy, oblečení a výstroj, vytáhl železnou kotvu, pevně omotanou v kusu látky. Byla to kromě Skrraigu naše jediná kovová zbraň.

Přelezl jsem ke vchodu do bivaku a přeplazil se přes úzký tunýlek, který vedl ven na plošinu ohrazenou sněhovým valem. Vichřice byla ještě stále velmi silná a i v chráněném kaňonu se přes větrem hnané závoje sněhu dalo vidět sotva na deset sáhů.
„Asi už začínám blouznit", pomyslel jsem si. „Žádný člověk by se přece v takovémto počasí neprocházel po průsmyku".

Vzápětí jsem však kroky zaregistroval znovu. Tentokrát však už nebyly jenom snovou vidinou. Zvuk přicházel od cesty a zdálo se mi, že vidím už i tmavý obrys postavy. Pevněji jsem sevřel svoji zbraň a přikrčil jsem se za sněhovou zídku. Kroky se stále přibližovaly. Tu mě napadlo, jak jsem je mohl při takovéto vichřici z takové vzdálenosti zaslechnout. Znovu jsem zapochyboval o svém zdravém úsudku a mírně jsem vystrčil hlavu.

Umělý květ

Alwynn Bílá Ruka

Děvčátko v modrých šatech
se usmálo a zvedlo zaťatou pěst
sevřené prsty rozlétly se v let
maličká dlaň a její smutné čáry
odhalil světu tu věc
malý bílý květ
byl umělý, nikdy neuvadal
byl umělý jako tento svět

mraky se rozlezly po obzoru
nad městem přestal žhnout rudý kotouč
vyrojili se lidé
tisíce a tisíce těl
každé vypadalo sice jinak
ale uvnitř byli stejní
stejní jako tento svět
stejní tak jak to chtějí Oni

elfové a skřítci uprchli do neprostupných lesů a skal
které měli být zničeny
děti kašlali prach a síru
smrt obcházela vše
ale lidé byli štastní
protože je to tak správné
Oni jsou také štastní

malé děvčátko pohlédlo na květ
byl umělý
začalo plakat
vykřiklo
Co jste nám to udělali!
vítr se ztišil
a jen andělé a skřítci s elfy ji poslouchali
věděli vše

utěšovali děvčátko
zavedli ji do zahrad, kde bylo vše krásné
živé, neumělé
věděli, že zítra už nebude
budou tam stát nová vysoká obydlí
děvčátko stále plakalo
ptáčci cvrlikali
tušilo to
přijdou všude se svými stroji

Co jste to udělali naší Zemi!
křičelo děvčátko
plakalo mezi květy
všichni ji tělo
andělé se slitovali
vzali nezkaženou duši sebou
do svých zahrad
ostatní jen čekali
až přijdou Oni.

Pod čarou

OBECNÍ VOLBY

Vzhledem k náhlému úmrtí starosty obce, pana Moskyta, se v nejbližší době uskuteční volby do tohoto postu. Nově zvolený starosta bude již šestým v pořadí. Horkými kandidáty jsou Arkuss Dettor, Griffin Linfalas, kroll Burbbag a Wulpin Zivrilová.