Lyškánora 22

---

* Motta tohoto čísla * Psi * ... a Jeremiáš vyprávěl * Zlatý Důl * V Liscannoru začala škola * Seděl jsem deset let * Kandidoval bych jedině sám pro sebe * Zvratky a krev * Pod čarou *

---

Zimosmeť 1045

---

Motto tohoto čísla

---

"...Chcípněte!..."
Alwynn Bílá Ruka

"...Já TO dělám ve prospěch družiny..."
Bibiána Šňupáková

"...Já si to musim napsat, pani. Jsem totiž mdlé paměti..."
hraničář Airon

"...Já si Rutgera vážim, ale kuli tomu pitomýmu voslovi nebudem ztrácet čas..."
Krochta Moskyt

---

Psi

---

Alwynn Bílá Ruka

Muž s mečem otočil hlavu. Prudký závan větru mu pročísl dlouhé černé vlasy. Přivřel oči a zašklebil se. Nátáhl do plic svěží vůni usínajícího lesa. Cítil ve vzduchu i něco jiného. Strach. Pronásledovatele. Vzepjal síly a rozběhl vstříc zelenému hvozdu. Uvítal ho remízek mladých javorů. Našel stezku a pokračoval do hlouby lesa. Nad ním v dálce zašvitořil ptáček. Sevřel meč pevněji. Pokračoval. Zastavit se znamená smrt. To věděl. Doklopýtal se mezi obrovské staré duby. Vše mnohem ztmavlo.
Šero. Kořeny. Vůně masa. Výkřik.
Procitl a zahnal podivné myšlenky. V dálce zaštěkal slabě pes. To ho, jako bodnutí koně do slabin, povzbudilo. Zvýšil obratnost. V hlavě mu, jako rytmus nějaké rychlé písně, bušilo srdce. Větve se k němu skláněly. Chtěly ho polapit. Cítil melodii srdce.

Červánky pomalu odplouvaly. Stmívalo se. Musí do tmy. Do hlouby, do lůna lesa. K bráně.
Kožený oděv byl potrhaný. Obličej rozšlehaný od břitkých šlahounů.
Dál. Viděl před sebou prchající zvěř.
Obrovské duby vystřídala rozvrásněná krajina plná smrků a neprostupné kleče. Začínal hornatý terén.

Zatnul zuby. Přeskakoval polomy. Kožené boty dusaly jehličí.
Nahoru.
Dolu.
Nahoru.
Nahoru.
Skály!
Stromy začaly ustupovat. Šedavé nebe se odkrylo a vítr zakvílel. Z bolesti stromů stvořeny v jehličí se tyčily křídově bílé komíny skal.
Doběhl k první skále; nejbližší.
Padl.
Srdce mu málem vyskočilo z krku. Nemohl popadnout dech.
Psi. Pronásledovatelé. Vše se mu v hlavě mlelo. Zpocené tělo přilákalo hejna malých mušek.
Jejich bzučení přivádělo k šílenství.
Psi! Slyším je.
Sílu! Dej mi sílu! Oskhurum!
Malátně se zvedl. Měl ztěžklé nohy. Pomohl si mečem. Rozhlídl se. Uviděl stezku mezi skalami vedoucí nahoru. Rozběhl se.
Meč zastrčil v běhu za opasek a začal se drápat jehlíčím do svahu. Funěl.
Stromy pod ním ustupovaly a stahovaly se k zemi. Mezi nimi cítil smrt.
Smrt ho hnala kupředu.
Štěkání se přibližovalo.
Byl v půli svahu.
Z lesa vyběhl první pes. Černé hunaté monstrum. V šeru se leskly obrovské bílé tesáky.
Ještě kousek! Prosím.
Konec stezky se přibližoval. Přibližovala se záchrana. Kamená plošina kamsi pokračující.
Od plošiny ho dělilo sotva pár kroků. Už se dotýkal kamene. Chybělo poslední přitažení.
Lesem zaněl strašlivý skřek. Do nohy se mu zasekly tesáky.
Ztratil rovnováhu a padal pod skály.
Právě přibíhaly další černá monstra.
Řítil se do jejich chřtánu. Štěkali.
V mžiku u něj byli. Trhali mu maso. Zaživa. Lesem zněl řev.
Cítil svoji horkou krev. Omdlel.
ÁÁÁÁCH!

Spocené tělo se vzpřímilo a vykřiklo. Sen skončil.
Vyskočil chnapl po meči a přeběhl zrakem po místnosti.
Uff. To byl teda sen. Kurva!
Byla tma. Viděl matné zařízení místnosti. Na oknech byly zavěšeny závěsy. Alchymistická laboratoř. Roztáhl závěsy a ranní slunce proběhlo místností.
Rychle přivřel oči a zašklebil se. V laboratoři vládl nepořádek.
Prohlédl se. Byl oblečen v koženém oděvu u pasu měl meč. Lekl se.
Oblečení bylo rozdrásáno, na lýtku, hrudi, bocích a na přirození.
A sakra! Co to je za podivnou věc?
Rukou nahmátl na hrudi masívní stříbrný nahrdelník. Byl na něm vyobrazen obrovský, hunatý pádící pes s obrovskými tesáky.
Ale jakto, že se mi nic nestalo. Měl bych to vyhodit. Ale...ale co když je to opravdu ono?... Musím vydržet...musím...Třeba projdu branou SNU. Ale jakto, že se mi nic nestalo. Ten pes. Dokážu to!
Muž si podrbal neoholenou osmahlou tvář. Dlouhé tmavé vlasy odstrčil z obličeje a protáhl se. Vyšel z království baněk a podivných přísad do kuchyně. Vzal tvrdý chleba a vykoukl z domu. Viděl zaprášenou ulici, plno pobíhajících lidí a také vchod do svého příbytku s houpající se cedulí nade dveřmi. Hlásala "Igwin Altemar - Alchymie, Astrologie a jiné služby". Cedelu se houpala. Zdálo se mu, že se směje.
Jedl.
Ještě jednu noc. Ještě jeden SEN. Dostanu se tam navrchol. K BRÁNĚ. Naplním svůj smysl.
Nikdo mi tě nevezme. Věnoval jsem ti celý život. Oskhurume!
Rukou přejel po hrudi a pohladil náhrdelník. Usmál se. Dojedl a odešel do pracovny.
Na stole v prachu a špíně ležela malá kniha: Abdub Nemar - Oskhurum, Tajemství snu. Otevřel ji a prolistoval.
Tady to je. Dosáhnout vrcholu. Projít branou. Dostat se do Oskhurumu. Do města snů. Vidět bohy. Do města neskutečných rozkoší. Ztratit čas. Musím tam být. Budu první. Já tu knihu první pochopil. Já přišel na to, že musím spát na psí kůži. Před spaním snist teplé psí srdce. Já to byl. Sny jsou moje. Musím všem utéct. Dokážu to!
V dálce zaštěkal pes. Muž se zasmál. Převlékl roztrhané šaty. Vyšel z domu. Zamkl. Šel na trh. Koupit psa.

V poledne se vrátil. Z jeho náruče se ozýval veselý a nesmělý štěkot. Malý hnědý voříšek hravě kousal do koženého rukávu.
Nojo, maličkej. Večer to už budeš mít za sebou. Já díky tobě proniknu Na druhou stranu.
Podrbal psa za ušima a nechal si ruku něžně okusovat.

Večer pečlivě upravil lože ze psích kůží. Prolistoval Knihu Snů. Prošel všemi stranami. Byla psána jako deník. Pak autor pravděpodobně zešílel a po padesáti stranách text skončil. Poté na každém listu té malé, kožené knihy byl barevný obrázek. Výjevy mužů. Postavy měly úsměv na tváři. Pozadí bylo rozmanité. Města, hrady, lesy, skály,pláně...a poslední, sedmnáctý obrázek měl na pozadí obrovskou bránu; zářící všemi barvami a tyčící se do nebes. Muž na ní běžel. Pak kniha skončila. Pokračovaly jen prázdné listy. Bylo jich devadesát pět.
Zavřel knihu a položil ji na postel.
V rohu pobíhal voříšek a štastně štěkal a knoural.
Muž ho chytl pod krkem. Vytáhl dýku. Pes ztichl.
Rychlým hmatem ho podřízl. Pod jeho rozšklebený krk přistavil, již použitý dřevěný škopek.
Krev stříkala. Začal ho kuchat. Ve změti horkých vnitřností našel srdce.
Usmál se. Bylo malé a teplé. Krev mu tekla mezi prsty.
Vyřízl srdce z krvavého těla.
Zakousl se do něj. Cítil teplo a jeho zvláštní chut. Byla sladká.
U všech bohů! Dej mi sílu. Oskurum! Prosím. Dokážu to!
Po chvíli dožvýkal. Otřel krvavý obličej. Oblékl si bojovou zbroj. Vzal meč, výbušniny, dýku, malou kuš s toulcem,různé lektvary a jídlo. Důkladně se připravil a lehl si na postel. Napil se ještě svého výtvoru: uspávadla. Pohladil náhrdelník ze psem.
Zavřel oči. Chlupatá psí kůže ho šimrala za krkem. Zavrtěl se.
Oskurum.

Oskurum.

Chladný vítr pročesával nízkou trávu. Mraky dýmaly svoji šed po obloze. Vycházející rudý kotouč se válel po nekonečné rovině. V trávě zmítané větrem ležel muž.
Ách. Kde to sakra jsem?
Náhle se zachvěl. Jeho zrak se zaměřil a on nevěřícně sevřel svůj meč.
U všech bohů...To není možné. Já to dokázal.
Rychle se zvedl, jeho zrak to pořád sledoval.
To je krása. Božská krása. Oskhurum.
Slunce se zvedlo a prozářilo svými rudými paprsky mohutný oblouk.
Oskurum. Brána snů. Vytesána z bílého mramoru, tyčící se do nekonečných výšek. Mohutné dva bílé, zářivé sloupy; symbolizující božskou čistotu. Neobjalo by je ani tisíc mužů. Na jejich konec by nedohlédl ani nejbystřejší. Mezi sloupy vzdálenými několik sáhů, se zářilo bílé světlo. Vše bylo čísté. Nekonečná rovina. Nekonečné sloupy. Nekonečné světlo.
Dílo Bohů. Za ní je Město. Počkat...
Vítr ševelil.
Psi. Bože! Psi! Psi! Néééééé....
Rozhlédl se. Až k obzoru se táhla rovina zarostlá kypře zelenou trávou. Zbystřil. K bráně mu odhadem zbývala míle.
Náhle je v dálce uviděl. Ne nebyli vidět. Cítil je.
Sakra.
Zkontroloval zbraně. Připravil si výbušniny; malé kovové koule s doutnákem. Měl tři. Nabil kuš.
Kolik jich tak může být? Dnes mě zabijí. Vím to.
Na obzoru rozeznal černý bod. Zvětšoval se. Vítr přinesl první štěkot.
Rozběhl se.
Musím to dokázat.
Bod se již změnil ve smečku psů, zběsile pádící a štěkající.
Skákali, za sebou rudě zářící slunce, jako poslové čistoty.
Doháněli ho.
K bráně mu zbývala třetina cesty. Když se ohlédl uviděl jejich černá těla na místě kde procitl. Jejich štěkot byl kvílivě monotní. Bylo jich pět.
Nedokážu to. Dostanou mě.
Vítr skučel. Viděl světlo v bráně. Zářilo a dodávalo mu síly.
Sevřel výbušninu v ruce a otočil. Byl již blízko. Psi také.
První byl od něho necelých dvacet sáhů. Zapálil krátký doutnák, rychle zaměřil a hodil. Ozval se ohlušující výbuch. Dým. Skučení. Pach spáleného masa.
Dostal jsem ho!
Psi zpomalili.
Zapálil další. Přitom pomalu ustopoval k bráně. Hodil.
Výbuch. Psa ošklivě poranil, ale ten z posledních sil se ploužil. Strašlivě štěkal.
Vytáhl kuš.
Zbylí tři byli tak blízko, že viděl jejich lesklé tmavé oči.
Vystřelil. Jeden z nich padl a knučel.
Zbylí dva po něm skočili.
Po jednom hodil kuš a uhnul. Zasáhla ho a zkátila jeho skok.
Druhý na něho dopadl plnou vahou a zahryzl se mu do ruky.
Ááááááá
Tekla mu krev. Pes ho srazil k zemi.
Vytáhl dýku. Bodal jak šílený. Do hrudi, hlavy, nohou. Stříkala krev.
Druhý pes skočil do zmítajícího se klubka.
První černé monstrum ochablo a pustilo rozdrásanou ruku.
Nezraněný pes se mu strašlivě zahryzl do ruky z dýkou.
Strašlivý řev a štekot zněl plání.
Muž pustil dýku. Dopadla do trávy zbrocené krví.
Druhou, rozdrásanou rukou ho mlátil do hlavy, na oči.
Pes ho pustil a skočil po krku.
Rychle si zakryl zkříženými rukami krk. Pes se zahryzl do krvavé rány na ruce.
Vší silou psa nakopl okovanou špičkou boty do slabin.
Pes zaknučel a pustil ruku.
Muž se překulil. Třásli se mu ruce; byly celé rozdrásané a od krve.
Jednu ruku nastavil šílenému zvířeti. To se mu do ní zahryzlo a trhalo mu jí.
Druhou rychle šáhl do kapsy u opasku a výtahl se strašnými bolestmi lahvinku se žlutou tekutinou. Lahvinka byla obtažena několikrát drátem.
Pes hryzal; trhal maso.
Chladnokrevně mu lahvinku rozmlátil o hlavu. Do všech stran vystříkla žlutá tekutina.
Pes trhaně zavyl. Měl politou celou hlavu. Kouřilo se zní. Žlutá tekutina mu jí začala rozežírat. Muž řval. Tekutina mu postříkala zkrvavenou ruku. Pes ho pustil. Strašlivý smrad byl smíchán s neskutečnou bolestí. Tekutina muži rozežrala celou ruku až k zápěstí.
Pes měl rozežranou celou hlavu.
Muž se namáhavě zvedl.
Potácivě se rozběhl. Necítil bolest. Z ruky mu stříkala krev.
Musím to dokázat. Za chvíli skončí bolest.
Běžel, klopýtal.
Po chvíli doběhl k bráně.
Za ním se váleli psi. Několik se jich hýbalo a slabě knučelo.
Usmál se a polkl krev. Byla sladká.
Vykřikl. Oskurum! Oskhurum. Poklekl na kolena a začal plakat. Slzy mu omývaly obličej a vracely bolest.
Vstoupím.
Otočil se k slunci a podíval na prázdnou plán.
Pohlédl do výše, na šedivé mraky. Cítil bolest.
Otočil se a vkročil.
Bílé světlo ho pohltilo.
Pokračoval.
Bolest již necítil.


Když o týden později vyrazili dveře alchymistické laboratoře. Tak je překvapilo rozkládajícíse vykuchané štěně, prolezlé červy. Na posteli ze psích kůží ležela kniha. Byla plná obrázků.
Na posledním byl muž, který ztratil ruku. V pozadí bylo nádherného náměstí neznámého mramorového města.
Muž se usmíval.
Vedle knihy ležel stříbrný náhrdelník.

---

... a Jeremiáš vyprávěl

---

Předradostniny 1038 Griffin Linfalas

Píši zde já, Griffin Linfalas, svého času družiník Nunrnského společenstva a právoplatný občan vesnice Liscannorské, příběh jež se začal odvíjet v čase zimním, v čase plném smutku z nadcházejících mrazů a z podzimního větru, který se přehnal přes členy Nurnské družiny a mnoho statných kmenů vyrval z kořenů života. Tam v severních zemích zemřelo mnoho statečných mužů, mezi nimi i můj o mnoho starší bratr Erlanth, jež v Liscannoru vlastnil kamenný dům, zahradu a stáj. V Erlanthově pokoji nyní ležím na assuanském koberci, tvář blíže k ohni, abych viděl na starý list pergamenu.

Přestože mě Erlanth trpělivě učil psát, husí brk plní stránku runami plnými života, které se různě hroutí, protahují, velké se smršťují a malé protahují a činí se tak zcela nečitelnými i pro mě, jakožto pisatele tohoto příběhu. V krbu hoří jasným plamenem březová polena a já v šeru letního večera vzpomínám na rok 1033, kdy se tento příběh začal odehrávat.



Liscannor ležel pod sněhem. Jen z nemnoha domů se k nebi nesl dým a nemnoho dveří nebylo zapadaných sněhem. Cesta skrze ves nebyla prošlapaná pěšími ni koňmi a stopy po povozu bys zde nenašel.

Vše vypadalo jakoby se blížily nepřátelské armády a obyvatelé vesnice ji opustili v dobách zrajícího vína. Jen ti nejtvrdohlavější osadníci se rozhodli zde bránit svůj jediný majetek proti neštěstí, vlkům a zlovůly světa.

Tak na mě zapůsobil Liscannor, když jsem sem přijel, abych se ujmul majetku mrtvého bratra. Za polorozpadlou hřbitovní zdí bylo vidět tři nové hroby, hnědé hroudy zmrzlé hlíny, které nestačil zakrýt sníh. Smutný pohled ve smutný čas na poloprázdnou vesnici uprostřed bílého údolí.

Čas plynul, sněhu přibývalo, zakryl i tři rovy na hřbitově a v Liscannoru přibyla další stuška kouře. Líně se vinula z domu č.7, mého domova.

V hospodě U Hrocha jsem se pomalu seznamoval s obyvateli Liscannoru. První, koho jsem potkal, byl hostinský Jeremiáš, který zametal olezlým koštětem dřevěnou podlahu nálevny a svýma hobitíma rukama čistil korbele a nepoužívané pohárky, ze kterých stále voněl jalovec. Chodil v plstěných pantoflích od okna k oknu, vzdychal a vyhlížel zákazníky, kteří nepřicházeli.

Nalil mi korblík piva, donesl něco studeného k snědku, přisedl si a s kostkovanou utěrkou v rukách začal vykládat. "Jójó mladej pane, přijel ste ve špatnejch časech. Takle pustou obec sem už dlouho nezažil. A to už jsem tu hostinským pěknou řádku let. Vždycky tu seděli u těhle stolů, jako Nurnská družina myslím, taky sem k nim patřil, ale to sem byl mladší a taky odvážnější, no a voni tu seděli, jako teď my dva, ale bylo jich daleko víc, celej lokál, no a pili tu." Hobit se odmlčel, nechal kostkovanou utěrku na stole, vydal se přes místnost k výčepu a začal si pivo točit do malovaného pucláku.

Očima pomalu bloudil po trofejích přibitých na zdech okolo oken, nade dveřmi, díval se na impozantní dračí lebku pokrytou nejlepším zlatem hlídanou ze dvou stran zdobenými pancíři zesnulých šermířů Nurnské družiny, pohledem přejel dlouhé meče zavěšené podél dveří. S úsměvem se pozastavil nad železnou tyčí, přivezenou z Tugrinského hradu, očima přelétl množství předmětů vystavených na krbové římse a přůřez nurnskou historií ukončil u jasanové pípy a bílé čepice na korblíku. S tichým vrznutím uzavřel žlutý vodopád, napil se, naposledy se podíval z okna, zda přeci jenom někdo nejde a opět si přisedl.

"To víte, mnohdy sem je vodsud hnal svinským krokem, když mi nalevo vod dveří blili nebo znečišťovali to hroší spřežení, ale ten jejich řev je mnohem lepší, než tohle zatracený ticho. Dyť já sem vochotnej i něco uvařit, korbele sem umyl, podlahu zamet, sníh ke kadiboudě vodházel, ale nikdo sem nepáchne." Jeremiáš se odmlčel, aby se napil ze své květinové nádoby. "Zasejc to nejni tak zlý, vobčas sem příde Páin, vypije si těch svejch pár piv, nepromluví ani slovo a hned běží domů chovat ty svý dvě děti, co má s tou hobitkou Luniel."

"Jó, Luniel", pokračoval po chvíli zasněného mlčení. "To vám povim, ta musí mít svatou trpělivost s timhle trpaslíkem. To je vám hroznej pořízek a jak se umí vohánět mečem. Nechtěl bych se s nim utkat jako ti tři před měsícem, co s nima bojoval. No zrovínka tuhle. Dveřma vletěl a za chvíli ti tři chlápky vynášel." Hobitova očka rychle zamrkala a jeho pravá ruka se natáhla po utěrce. Utěrák několikrát překroutil a pak i jej nacpal do kapsy. "Nemyslej si pane, že je zabil, to ne. Jen jim rozbil ty jejich uřvaný klapačky do krve, že jsem pak musel celý vodpůldne drhnout lokál. No, nejdřív je celý zmlácený vyhodil pod schody. To venku ješte neležel sníh. Po ránu sice mrzlo, to zasejc jó, ale zima ještě nebyla, to zasejc né. Jen z některejch stromů vopadávalo poslední listí. A jak bylo krvavý, jeden by řek, krása pohledět, ale pak s Páinem přišly ty špatný zprávy a bylo po kráse, no."

Oba jsme se zahleděli na několik stromů za hospodou. Nebyl na nich jediný list. I větve pokrýval sníh a na nejvyšších větvích seděli havrani a svými křaplavými hlasy dávali drze najevo, že teď slunce nehřeje, že je jejich čas, čas černých ptáků a zimy.

"Nebyl sních, země byla tvrdá a jak je Páin vycházel tak si ješťe natloukli, smradi. Páin tvrdil, že utekli někam do Sarimova lesa, von nejni vidět celej, ale kdyby ste vyšel ze dveří a vydal se támhle na ten vršek," rozprávěl hobit a tlustým prstem ukazoval skrze okna pomalovaná od mrazu do ztichlé krajiny, "Jo, přesně na ten kopec, tam kde stával Čakdanova věž než ji nechal starosta Rolld zbourat."

"Kdybych nevěděl jak vypadá tak bych se taky divil, ale ta věž spíš vypadala jak doupě skalních obrů. Měla zatim jedno patro, i když Čakdan chtěl hned patra tři a nahoře věžičky a korouhvičky a kdoví co ještě. Ta stavba stála téměř na kopci, všude kolem spousta kamenů a trámů, a když Čakdan umřel a stavba se začala rozsejpat nechal ji starosta strhnout. Spousta kamenů se vodtamtaď rozvezla na jiný budovy, takže teď to tam vypadá jak na starym pohřebišti, jen strašidlo tam chybí."

"Je dobře, že ste se nastěhoval. Neobývaný domy chátraj rychlejš, to je známá věc. Vemte si třeba Sarimův dům, celej pod sněhem a v lese, to je spousta vlhkosti, ten barák do dvouch let musí spadnout, pokud na něj nespadne ten velkej dub co pod nim Sarim postával." Jeremiáš se pousmál, napil se piva a pokračoval: "Eště k těm co vod Páina dostali přes hubu. Teď se v tom hvozdu schovávaj a bojej se vylíst. Ať tam třeba schnijou, mně je to jedno. Třeba vobjevili tu Sarimovu chatrč, stejně je vopuštěná, co se Rion vodstěhovala. A to vám řeknu, jakej měla naloženej vůz, když vocať vodjížděla. Lynhaard mlel furt vo tom, že ty pytle jsou plný zlata. To ten Sarim musel bejt móc škudlivej, když vezla vosm pytlů, dva koně to táhly." Hobit divoce máchal rukama a ukazoval, kterak pytle byly velké. Pak rychle dopil svoje pivo, ze stolu vzal oba korbele a rychlými kroky se přenesl k pípě. Odtud pokřikoval: "Je fajn, že jste zašel, aspoň si mám s kym povídat. Páin prohodí za celej večer pár slov a furt si něco bublá do svejch fousisek a s Lynkaardem nejni kloudná řeč. Drsoul a Christla se už léta neúčastněj vejprav, ani moc vidět tu nejsou a do hospody nezavítaj, jak je rok dlouhej. Asi často vodjížděj k příbuznejm, nebo tak. Akorát s Gedem se dá mluvit, ale ten je buď zavřenej doma nebo v Nurnu. Pak je tu ještě ten alfheimskej elf Herbert, co bydlí v tom strašidelnym baráku za vsí."

"Tu máte, píte, je chlazený, teď už ani led ve sklepě nepotřebuju. Kde sme to skončili, u tej samoty. Nevim, jestli tam sídlí Synek, teda jako Grim, to je Sarimův synek, teda byl, když už je Sarim mrtvej. Možná, že se Grim vydal na toulky někam daleko vodsuď, když je jeho otec mrtvej a matka se vrátila do Askeru. Ale ten lesní druid, jako Sarim, ten vám měl prej bídný konec. Já se v božstvech nevyznám, ale von se dal na uctívání ňákýho Šrega, nebo Srega, nebo tak ňák. Jak se přesně menuje tenhle ten patron podvodníků a lumpů, to by vám řek Rolld nebo Landaff, kdyby nebyly už měsíc mrtvý, protože se vo to zajímali. Páin povídal, že svejm služebníkům podá v nouzi pomocnou ruku, ale jaká je to pomoc vod takovýho boha s timhle divnym ménem, to vám nepovim. Prej byl Sarim takovej divnej, jakoby celej vyměněnej".

Jak se tenhle bůžek jmenoval, bylo slyšet z poza dveří, kam se Jeremiáš vypravil pro něco k snědku. Vrátil se s kusem sýra, bochníkem chleba a pochvíli přinesl ještě šunku, máslo a dva nože. "Už sem si vzpomněl, Skregh se menoval," vyprávěl, když si pomalými tahy mazal chleba, "vodporný méno, což."

"Bohužel Sarim nebyl jedinej služebník toho proklatýho boha. Sou jich prej celý zástupy. V naší vsi byl druhej takovej, Bukvoj Draplák se menoval, takovej podivínskej kudůčí alchymista. A ten vám pobláznil na severu tři podivíny a spáchali tu hroznou věc. Vodnesla to spousta nevynejch lidí. A mezi nima váš bratr, Llandaff z Quonsettu, tůze učenej pán, a Rolld z Erinu, co po něm zbyla vdova Gréta. Samý fajnový zákazníci. Šak měli pěknej pohřeb, ale neměl na něj kdo jít. A Páin že prej nechá udělat pomník. Koupil bílej mramor a zaplatil sochaře. Měl by bejt na jaře hotovej, ale kam ho chce Páin dát to teda vážně nevim." Jeremiáš domazal krajíc, přidal pár plátků šunky a ukousl sousto. Chvíli mlčky jedl. Chleba nebyl nejčerstvější, Nurn není zrovna blízko a přes cesty vítr vanoucí od moře navršil bílé zavěje.

"Eště k tomu Bukvojovi. Ten žil dlouhý léta v Liscannoru, dům měl postavenej kousek vod vostatních, asi aby nikdo neviděl co po nocích dělá. Když byla Nurnská družina na vejpravě na severu v Olvornu, tak takhle koncem léta se najednou sebral, vosedlal poníka a vyrazil k severu. Já sem zrovna vokopával trochu tý zeleniny co mi roste za živym plotem, když projížděl kolem mě a něco si mručel. Vypadal hrozně přemýšlivě, za svym poníkem táhnul tak naloženýho koně, že sotva šel, a když projížděl kolem mě, breptal něco takovýho: 'Zabili Sarima. Já jim ukážu. Ponížila služebníka boha Skrega, zamordovali mýho přítele. Já jim dám. Seberu pár dalších uctívačů, to ještě uviděj, kdo je Bukvoj Draplák. Ať žije Skreg.' Přesně tak to povídal. Jak se to moh dovědět to sem tenkrát nevěděl. Já sem tam jen tak stál a s vodevřenou papulou sem pozoroval tu jeho malou karavanu a jak se klátí ze strany na stranu na tom svym mezkovi. Skoro nebyl vidět za velkou truhlou co měl na tom koni. Sem si řek, že to má ze slunce a z toho neustálýho sedění doma. Na všechno jsem si vzpoměl, až když se vrátil Páin a vyprávěl co se stalo. Řeknu vám, že kdyby Páin potkal toho kudůka, jako Drapláka myslim, ten by ho určitě zabil. Von právě Draplák pobláznil na severu ty tři padouchy co je Páin vypráskal z mý hospůdky, a sám někam utek."

Po chvilce přemýšlení Jeremiáš prohodil: "Páin ty tři vypráskal z hospody, to jo, ale po kouskách." S očima Upřenýma na dveře začal vysvětlovat. Bylo to jedenáctýho dne měsíce zimosmeť, tohodle roku, teda roku 1033, šestnáct dnů po tom co ti ři a Draplák spáchali atentát. Páin přirazil na zchvácenym koni, bez brnění a s takovou vobyčejnou dřevorubeckou sekyrou. V potrhanejch šatech rozrazil dveře a vrhal krvelačný pohledy na tři burany, co seděli u támhletoho stolu u zdi, pokřikovali na mně, chřestili zlatkama vod Drapláka a uráželi mně, mou hospodu a celej Liscannor. Páin stál úplně nepříčetnej ve dveřích, rudej jak vařenej rak, v levý ruce svíral tu tupou sekyru, co by si žádnej válečník nevzal do boje. V takovimhle stavu sem ho nikdy neviděl a taky neuvidim. První ho zmerčil ten v zlacenym rouchu, co vypadal jak kouzelník. Myslim, že na něj jeho kumpáni pokřikovali Kurwill, nebo tak ňák. Ten najednou zbělel, vytřeštil oči jako by viděl mrtýho a vono taky jo, protože Páinovo tělo viděli ležet v troskách a v krvi v Mondragovu. Za to že začal znovu dejchat nevděčí přírodě za svý mohutný tělo, ale magii. Zbylí dva ztichli a votočili se ke dveřím. Najednou bylo ticho. Páin, co by vzezření boha pomsty, se zatim nehejbal, těm třem muselo přestat tlouct srdce, jen seděli a zírali. Bylo to jakoby někdo vymaloval obraz o zlomu dějin. Pak Kurwill vyskočil ze židle a začal formulovaat zaklínadlo. Oči měl jak v horečce, celej zpocenej. Zbylí dva, Keron a Asasinn, tak si řikali, se začli rozhlížet kudy ven. Páin se rozběhl. Já se schoval pod stůl. Všechno trvalo chviličku. Slyšel jsem pád židle, pár krátkejch výkřiků a dutý rány. Když jsem vykouk, stál tam trpaslík nad tělama těch třech, celej zacákanej vod krve, už bez sekery, protože tu měl ten kudůk Asasinn až po topor v žaludku. V tu ránu sem na něj začal křičet co si to dovoluje a kdesi cosi. Páin se sebral a beze slova vodešel, vrátil se s kýblem a rejžákem. Umyl podlahu, těla naložil na vozejk, co v něm Drsoul vyváží hnůj a se slovy 'Jdu rozvěšet jejich vnitřnosti po Sarimově lese' zmizel v šeru. Pozdě večer se vrátil, už umytej a převlečenej a všecno nám vyprávěl. Teda mně a Lynhaardovi.

Tak poslední Skregův posluhovač hodí po širym světě a užírá se záští a zlobou. A kdyby věděl, že se mu nepodařilo zničit Nurnsou družinu, což si Draplák z celýho svýho zkaženýho srdce přál, puknul by jak rybí měchýř. Doufám, že ho někde sežerou vlci."

Pivo na bílých stěnách korbelu dělalo zažloutlé kruhy jak pomalu ubívalo. Jeremiáš vyprávěl a vyprávěl, hodil sem a tam po šenku, na vysoké židli klátil ve vzduchu nohama, ujídal chléb, sýr i šunku, povídal a já poslouchal. Když skončil, hvězdy shlížejí z temné oblohy slibovaly jasnou a mrazivou noc.

* * *

"Á pan Griffin, to jsem rád, že tě zas vidím. Měls ale přijet o týden dřív, to bys stihnul výpravu někam na sever. Vím, že si dost mladej, ale aspoň by ses otrkal a zjistil jak to chodí v tlupě ožralů co platí za chlast krvavejma zlatkama." rozohnil se Jeremiáš a hadr, co s ním cídil mosaznou cedulku s nápisem "Zde seděl král Gorganu", si nervózně nacpal do levé kapsy. Seskočil z jediné nerozvrzané židle, právě té co stála pod onou cedulí, roztočil dva žejdlíky piva a pokračoval o mnoho klidněji: "Já to nemyslím nijak zle, však jsem s Nurnskou cháskou taky nějaký čas chodil, a byly to doby zábavnější. Jenže se člověk furt musel plazit blátem, líz do stok, zachraňovat králům život a živit se sušeným masem a bramborovou plackou. A jeden moh snadno přijít k úrazu, když vzduchem začly hvízdat šípy. A člověk hladověl a strádal na duchu a hlavně na těle." Zarazil pípu, natočené korblíky postavil na tác, přihodil misku placek a studené hovězí a donesl jej ke stolu. Otřel si ruce do zástěry těsně obepínající jeho soudkovité tělo. "Tak si přeci sedni, popijem spolu piva, sníme něco z mé kuchyně. Za tu dobu co jsi tady nebyl se událo takových radostných věcí a já mám takovou chuť vyprávět."

"Ani nevím jestli jsem ti pověděl, že náš starosta, ten velkej ušatej a málomluvnej, pořád pokukoval po Wenoře, vdově po Katzbalgrovi. Nepověděl? Teď už to víš. Tak ty měli svatbu deset dnů před začátkem ponovoroku, takže to už je přes tři měsíce ženatej. Jenže byl problém koho pozvat. Těch pár starousedlíků by byla malá oslava a tak Páin napsal na kus kůže zprávu, že... Hele a víš ty, že se Lynhaard začal učit psát. To je překvápko co? Asi, aby nepůsobil jako nevzdělanec nebo kvůli Wenoře nebo co. A učí ho pan Krochta, co bydlí u mě na jedničce, a když je teď na tý výpravě možná, že večer Lynhaard předčítá k pobavení družiny," zasmál se Jeremiáš svému nápadu a s úsměvem na rtech chvíli tiše seděl a kýval pomalu hlavou. Asi se bavil svojí představou krolla sedícího u ohně, kterak tlustým prstem jezdí po řádcích a rozklížená písmena lepí pomalu a neohrabaně ve slova.

"Já to tomu Krochtovi nezávidím," pokračoval už bez úsměvu. "Ty začátky byly hrozný. Bral si Lynhaarda dvakrát týdně nahoru, nevim co tam dělali, ale asi na něj nechtěl křičet, protože minimálně třikrát za večer seběhl do lokálu a řval na stěny. No, pak se vracel, a když Lynhaard odcházel s výrazem nepochopení domů, Krochta seděl u stolu a naléval si hlavu červeným vínem. Vem koncem, Krochta se snažil, Lynhaard taky a před svatbou se už uměl podepsat. Teda jako náš starosta. Vono to potřeba je, to zasejc jo. Protože jak to vypadá když místo 'Lynhaard, starosta obce Liscannor,' tam naškrábe tři křížky, nebo otiskne palec. Kdyby musel něco napsat, tak bych to musel psát já nebo zase Páin, jako to pozvání na svatbu, spojené se vstupem do Nurnské družiny.

To se zas kroll dohod z trpaslíkem a měli jalovej nápad. Abych si moc nevymejšlel, špatnej nápad to nebyl, ale co z toho vyšlo. To si tak jednou u piva povídali a vzpomínali na početnou Nurnskou družinu, a jak si Lynhaard představuje svatbu a tak. Nevim koho to napadlo, že napíšou vyhlášku a vyvěsí ji v proslulý hospodě U supa, kde začínal nejeden dobrodruh. Stálo tam, že se bude konat hostina s jídlem a pitím zdarma, a že zvou všechny, kteří se chtěj stát členy Nurnskýho společenstva. Až potuď to bylo dobrý. Páin to vzal, sroloval ten kus kůže a strčil si ho za košili a vyrazil k Nurnu. Vyvěsil, vrátil se, vypil pivo, řek svý Hm a za tejden se děly věci.

Vo tý slavnosti, kvůli který sem musel jet do Nurnu desetkrát, vo tý ti musim vyprávět."

Vstal od stolu a s korbeli v ruce popošel k pípě. Oba vypláchl, což bylo známkou neobyčejné důležitosti, neboť toto dělal velmi zřídka, a oba pomalu plnil hobitím pivem z borového soudku.

"Kvůli tý svatbě mě Lynhaard prosil, abych to tu vyzdobil, nakoupil spousta pití a dostatek jídla a zdůrazňoval, abych to tu řádně uklidil, jako kdyby tu byl nepořádek nebo co." halekal Jeremiáš od pípy. "Ale udělal sem to rád, dokonce bych i pár kytek před vchodem vysadil, kdyby nebyla zima, protože to měla bejt po dlouhý době veselá událost a měla se rozrůst družina a taky Liscannor, protože Torp nestihnul mít potomka, nebo nechtěl, co já můžu vědět, a Lynhaard je takovej, no, takovej trochu živočišnej a tak. Vůbec, mělo se vypít spousta piva a mělo přijít ještě víc lidí. I když to bylo spíše obráceně." Při těch slovech Jeremiáš chvíli vrtěl hlavou.

"Těch návštěvníků zas tolik nebylo, ale stále o dost víc, než po tý věci co se stala v Mondragonu, ale to už víš." pokračoval Jeremiáš, když si opět sedl.

"Přišel samozrejmě Páin s hobitkou Luniel. Ten trpaslík má ale pěknou ženu, " povzdechl si hostinský, "jen co je pravda. Úplně bych řek, že mu jí závidím. Je to sice divný, trpaslík a hobitka, ale Luniel má Páina ráda a von jí taky. Mají spolu dva kluky, Luina a Lunciuse a tu holku, jak se jenom..., u děravýho sudu, menuje. To je jedno, však já si vzpomenu. Ale stejně je to furt lepší než hobit a trpaslice. Voni sice trpaslíci na ty svý vousatý ženy nedaj dopustit, v jednom kuse je chráněj před lidma a jinejma netrpaslíkama, a ani nevěděj, že trpaslice stejně nikdo nechce. Akorát trpaslíci sami, a to ještě né všichni. Když už mluvíme o těch vousatejch chlapech, tak ti povim vo Énmilovi. To je takovej podivín, co koupil dům, spíš srub, vlastně takovou chatrč po dalšim podivínovi Rvizovi a teď platí starostovi splátky na to stavení. Na Énmila se podíváš a je ti hned jasný, že s nim je něco v nepořádku. Horní půlku těla má jak trpaslík, široký ramena velkej pupek, svalnatý ruce a k tomu má dlouhý křiví nohy. Getd při jedný návštěvě prohlašoval, že Énmil je z tý druhý části člověk a že prej pochází z magicky vodstíněný země, kde žijou jen trpaslíci a lidi. Proto prej vypadá tak jak vypadá. Pravdou je, že Getda tenkrát nes domů, myslim, Rolld."

Jeremiáš vstal a na svých malých hobitích nožkách poodešel k oknu, odkud byl výhled na dům Ruindorských už po mnoho let. Vyskočil na lavici a chvíli pozoroval Getdův dům. "Dneska Getd stejně nepříde, je zase na výpravě v Nurnu za tou svou Tlustou Lolou. A kdyby Énmil nebyl na výpravě s Nurnskými, byl by na výpravě v Nurnu, jako Getd, ale né za děvčetem. Nevim jestli to pochopíš, von Énmil nejni normální chlap, že by šel za ženskejma, von hledá přítele. Někdo mi tvrdil, že už ho našel, prej Doža se jmenuje.

Ty seš mladej a pohlednej, takže kdyby Énmil na tebe něco zkoušel, tak mi řekni a já mu vpálim modrej blesk mezi voči. Abys věděl hochu, já sem študovanej kouzelník. A né tak ledajakej. Už si troufnu i na komplikovanější kouzla a zakletí, takže, když sem řek, že se Kurwill snažil čarovat, tak sem věděl vo čem mluvim."

Jeremiáš se najednou zmateně rozhlédl po nálevně, podíval se na židli, na kterou během ohnivého proslovu hbitě vyskočil. Podrbal se za uchem, a když si znovu sedal bručel: "Jen si teď nemůžu nějak vzpomenout, kam sem uložil tu svou převzácnou kouzelnickou knihu.

Každopádně toho o magii znám víc než Krochta a Getd dohromady, kdyby se teda voni dohromady dali. Von totiž Krochta byl spolu s Getdem a ještě jednim člověkem a půlelfem, který sem nikdy v Liscannoru neviděl a asi neuvidim, protože sotva vědí kde to je, a kdyby Krochta nejel kolem a neslyšel vo Getdovi, sotva by si mohli vyměňovaat dopisy s pečetěma a... Teď sem to nějak zamotal a nevim co sem to... Už vim. Tak tahle čtyřka byla na turnaji někde v Lurgrapsu a voni zvítězili a Krochta jim vyfouk ty zlatky, co poctivě vyhráli nebo jak a ujel. Voni ho asi honili a nechytli, Getd se vrátil do Liscannoru a ty dva tam zůstali. Ale asi Krochtu žralo svědomí, protože když zjistil kde Getd bydlí tak si s nim výměnil několik dopisů a Getd dostal zlaťáky, hádám tak polovinu, a bylo všechno v pořádku. Ty zbylí dva, Bregyl Jánevimjakdál a Snagroth Půlelf, se couraj po světě a kdyby na Krochtu natrefili, stěží by zněj něco dostali, protože Krochta je na mizině. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč by se nabídnul Lynhaardovi, že ho bude učit číst, počítat a dokonce i psát.

Ale jinak je pan Krochta slušnej zákazník. Na svym pokoji udržuje pořádek a to si chová krečka Fistal, co ho furt nosí v plechový piksle u pasu. Já kvůli němu vozim z Nurnu obilí a vořechy. A dopí to pivo, skočim roztočit další."

"Sem si na něco vzpoměl," vykřikl radostně Jeremiáš poté, co si hřbetem ruky otřel ústa od pěny, "Když přišel Krochta na svatbu, tvářil se jak měsíček na hnoji, jak byl pyšnej na to, že se Lynhaard už umí podepsat. Jenom asi já chápu, že může bejt pyšnej právem, protože sem viděl ty jeho ranní kocoviny, když chodil nahoru dolů a opakova 'Ještě jedna hodina s Lynhaardem a už to nepřežiju, ještě jedna...' a zatim to vždycky přežil."

"Piješ ňák pomalu," plousmál se Jeremiáš po porovnání hladin sousedních korbelů, "to bys měl vidět jak se pilo na Lynhaardově svatbě. A těch lidí co přitáhla ta kozí kůže vyvěšená U supího pařátu. Páin musel vyházet spoustu poděsů. Kdo vypadal jako obchodník, nebo byl vypasenej, nebo kdo neměl aspoň dýku nebo hůl, vůbec, kdo neměl vzezření dovrodruha ten zůstal venku na mraze.

Sem totiž přišli různý vožralové v potrhanejch kabátech. Dokonce přišel i jeden šaman. Aspoň to o sobě tvrdil. Takovej vysokej hubenej barbar v rákosový sukni ve smradlavejch onucích a s kostí ve vlasech. Když ho Páin uviděl, chytil ho za kožený hadry co ho asi měli chránit proti mrazu a chystal se toho šamana vyhosit, jak jinak než hodem do dáli. Jenže se za něj přimluvil takovej holobrádek, ale sympatickej, Livren Chrastník se menoval, kerej přijel do Liscannoru, aby se ujmul majetku po svym bratrovi Sivelovi, co umřel v Olvornu v horách, někde poblíž Khelebova vodopádu. A že prej Loup Eliskos, tak si ten šaman nechal řikat, že je jeho kamarád, povidá Livren.

Teda podle mýho byl ten s kostí ve vlasech pěkná pijacice, Livren vypadal dobrácky a určitě se vod něj nechal pěkně vodírat. Určitě spolu chlastali u Pařátu, a když si Livren náhodou tu vyhlášku přečet, vzpoměl si co chtěl v Liscannoru, jenomže to už byl vo nějakou tu zlatku lehčí. Podle mně, byl Livran na tom šamanovi závislej. Asi ho uhranul, nebo něco, pochybuju, že umněl nějaký rozumný kouzlo. Ten tak akorát křepčit kolem kotle, brumlat něco jako 'vzývám tě duchu schnilýho smrkovýho polínka' a kdoví jestli neumněl akorát chlastat, protože toho vypil zatraceně hodně. Skoro jako trpaslík Bušchal, co taky prošel tim Lynhaardovim a Páinovim kok, kom," soukal ze sebe pracně Jeremiáš a luskal prsty, "konkumem, konkursem. Takovej mohutnej, mlčenlivej, zkrátka trpaslík. Vedle neustále prázdnýho kalichu s pálenkou měl položenou ztupenou dvoubřitou sekeru. Takže to už sou tři noví členové Nurnské družiny.

Tim výběrem taky prošel malej kudůk a někdy koncem oslavy, když už měl vypito, tak vykřikoval 'sem Kilián Krvák a všem nepřátelům uřežu hlavy'. Podle mýho byl asi nemocnej na hlavu. A to značně. Ale jinak byl celou oslavu klidnej, to zase jo. Po slavnostním přípitku a gratulaci novomanželům, vypil Kilián korbel piva na jeden dech a vod tý doby se ploužil po sále a povidal si pro sebe."

Jeremiáš vstal a se dvěma korbely se vypravil k pípě. Oba vyplách, svůj malovaný pečlivěji, a naplnil je pivem. Železným pohrabáčem prohrábl ohniště a přihodil dvě polena z hromady vedle krbu. Vrátil se k pípě, kde dotočil oba korbele na pořádnou míru a pak se nejitým krokem vracel ke stolu vylévaje cestou pivo na hoblovanou dřevěnou podlahu.

"Tak sem vzpoměl na všechny účastníky tý slavný Lynhaardovi svatby," prohodil Jeremiáš, když se mohutně napil zalévajíc vyprahlé hlasivky hltem čerstvého piva, "Málem sem zapoměl na Tehanšiho, ne, Tchan-čiho, Timona Tchan-čiho, tak se ten chlapík menoval. Během oslavy z něj vypadlo, že je synem nurnského lékaře či mastičkáře. Vypadal tak trochu jak Čakdan a jeho manželka Ličong, co bydleli ve věži, než Čakdana zabili poblíž hradu Thindoru a Ličong se odstěhovala. Nebo vypadal trochu jinak? Vypadal jinak. Nebyl tak hubenej a nehrbil se tak jak Čakdan. Byl taky černovlasej, ale vlasy měl spletený do dlouhýho copu. Nebo je měl rozpuštěný, já už nevim. Hele, kolik sem dneska vypil pucláků? Čtyři, pět? Spíš víc. Hele já už dneska nevyprávim, přiď zejtra na oběd, já něco připravim. Třeva kuře po Čakdansku. Né, to už nejde, vono to kuře je už voškubaný. Tak kuře na rožni, co řikáš? Uglajs, na mně to nějak dolehlo, dobrou noc."

Jeremiáš sebral ze stolu svíčku a s tichým nadáváním zmizel po schodech do patra kde byly hostinské pokoje. Ještě chvíli byl ze shora slyšet hluk. Ozval se pád židle, pak několikeré vrznutí postele a ticho. V krbu hořela polena nízkými plameny. Po jarní obloze se šinul měsíc a krajina se plnila rychle se blížícím půlnočním tichem. V ohništi praskl suk. Svět spal, jen netopíři a sovy se žlutýma očima hledali v ztichlé krajině obživu. Stejně tak Nurnská družina.

* * *

Už z mého domu byl vidět proužek kouře stoupající klidně k obloze, po níž se honily mraky slibující každou chvíli vlahý déšť. Po loukách okolo Liscannoru se proháněly stíny nebezkých cestovatelů. Tráva zavlažená již dávno zmizelím sněhem a několika jarními dešti se začla zelenat, jen ji nespásaly ovce ani krávy, protože nikdo z dobrodruhů domácí zvířeta jako je drůbež či skot nepěstoval a pokud se neusadí jako Drsoul z Roahanu, který, podle slov Jeremiášových, uvažoval o koupi kravky nebo dvouch, ani chovat nebude. Na druhou stranu, téměř všichni z obce Liscannorské vlastnili koně, tolik důležitá zvířata pro rychlý přesun z místa na místo či pro útěk z bitevní vřavy.

Když jsem dorazil do Jeremiášovi svatyně, dostal jsem do ruky kliku od rožně, abych otáčel právě napíchnutým kuřetem. Jeremiáš nemohl přece udělat všechnu práci sám. U krbu se ocitlo menší houpací křeslo, samozřejmě pro hostinského. Na stole čekaly známé nádoby, Jeremiášův malovaný puclák z kameniny a můj oblíbený dřevěný korbel s cínovým víčkem. Vedle nich dva talíře z lipového dřeva a ošatka s nenakrájeným chlebem. Týden starým.

"Já tě zdravým. Koukám, žes byl v Nurnu pro čerstvý chleba. Chtěl jsem tam zajet ráno, ale poníka jsem si jaksi nepořídil a pěšky bych to nestih. Dej ho támhle na stůl a můžeš zapálit oheň, křesadlo je na římse. Já zatím natočím pivo."

Oheň rychle pohltil třísky a chystal se na buková polena. Hromada polen slibovala opékání bez jakéhokoliv odbíhání pro nové dřevo, a kdyby snad oheň vyhasl stačilo sáhnout vedle polen, kde se kupili třísky.

"To koukáš kolik mám dřeva a třísek," nadhodil Jeremiáš, když se vrátil s natočeným pivem pro oba a mašlovačkou z husích brk ponořenou v husté omáčce z vína a koření započal natírat připravené kuře, "Však jsem taky ty tři prohnal, když chtěli bydlet bez placení. Sem je zaměstnával od svatby, kdy byli vybráni jako členové družiny Liscannorské. S nápadem, že za bydlení a stravu budou u mě pracovat přišel Bušchal. K Bušchalovi se přidal Timon Tchan-či a nakonec i Kilián. Bušchal vo sobě prohlašoval, že je synem Bolbucha z Horního Dolu. Kde to je nevim, ale asi poblíž Naglinu. A pochybuju, že Bolbuch byl předák dolu, to by byl Bušchal jinak voblečenej a nescháněl by si u mě práci. Jedině, že by ho otec vydědil.

Ale udělali tu spoustu práce. Když eště byl moc velkej mráz a všude spousta sněhu, prohazovali cestu k budce, utírali a mili nádobí, nově natřeli stoly a židle, opravili postele a schody a vyměnili těch pár zlomenejch špriclů v zábradlí. Samozřejmě, že zametali a poklízeli lokál," vypočítaval, když pomazával kuře, až se rudě blištělo, "to většinou dělal Kilián, protože to se sekerou neuměl.

A jakmile se přiblížilo jaro, odtálo trochu sněhu a přes poledne tolika nemrzlo, chnal jsem je ven pro dříví do lesa a na chrastí. A to měli i nějaký to pivo zdarma. Samozřejmě, chodili pro zásoby do Nurnu, tam sem posílal hlavně Timona, protože je poctivej a peníze nepropije jak Bušchal. Zato štípat dříví neuměl, na to zase byl moc dobrej trpaslík, ten i tlustý polena štípal jednou ranou. Já ti povidám, že z něj vyroste dobrej válečník. Uvidíme, až se vrátí z vejpravy.

Bydleli tu od Lynhaardový svatby, ta byla, eee, dvacátýho přednovorokuu, do dvacátýho devátýho jarnu, když odtáhli na tu výpravu. Tam si vydělaj peníze. Aspoň teda doufám."

"Vem za kliku a toč pomalu a pořádně, ať se dobře najíme. To pivo ti dám sem na židli." Jeremiáš přistavil židli blízko ke mně, postavil na ní korbel a dal se do krájení chleba, toho čerstvého. "Sem si vzpoměl na chudáka Livrena. Von se mu ten s kostí ve vlasech nastěhoval do srubu po Sivelovi a chodí si ke mně pro chlast. Platí to jo, ale těžko svejma penězma, protože, když přitáh, neměl na svym hábitu jedinou kapsu a pochybuju, že měl peníze v hubě. Von Livren musel zdědit docela dost peněz, jinak by už byl s tim svym kamarádem šamanem na huntě. Nebo má peníze vod svýho otce, vo kerym mi vyprávěl, jak ho zabili skřeti v Prasenu.

Teď by mě zajímalo co dělaj, protože když přišel Duny a Halddy, takový dva lidi, co nabídli Nurnskejm práci, tak požádali Livrena, aby jel do Nurnský knihovny zjistit nějaký informace.

Livren sednul na koníka a s pergamenem s poznámkama v ruce vyrazil k Nurnu. Samozřejmě, že s ním vyrazil s kostí ve vlasech. Vod tý doby sem je neviděl a to zbytek družiny vyrazil severnim směrem, tedy vopačnym než leží Nurn, a kdyby se vraceli za zbytkem družiny, projíždděli by kolem mě a nepochybuju, že by se s kostí ve vlasech nezastavil aspoň pro láhev kořalky. Zvláště, když nemusí loudit peníze z Livrena, protože všichni, kdo přislíbili účast, myslim jako na výpravě, tak dostali padesát zlatejch. Je zajímavý, že mu všichni řikaj S Kostí Ve Vlasech a vono mu to zůstane, jestli na něj lidi dřív nezapomenou. Vono méno Loup Eliskos je akorát tak k posměchu. Patrně byl jeho otec moudrým náčekníkem lidožroutského kmene a věděl co z jeho synka vyroste a tak mu dal takovýhle méno. Třeba znamená v jejich řeči něco jako beru všem.

To byl vtip. Ale klidně je možný, že ten šaman Livrena zabil pro padesát zlatejch a kvůli koni. A to by mi bylo líto. Livren Chrastník, stejně jako jeho bratr, vypadal skromě a nezkaženě. Sice by z něj nevyrostla žádná osobnost, jako je Páin a Lynhaard, ale aspoň by nedělal ostudu a neschovával by se v zadních řadách."

Jeremiáš se naposledy zhoupl v křesle a natáhl se po hrnci s omáčkou. "Přestaň točit a přihoď dvě tři polínka, ale nezapomeň oheň pak rozhrábnout, aby se kuřátko nepálilo v ohni, ale jen se ohřívalo nad žhavími uhlíky. Pohrábáč je někde u dřeva. To bude kůrčička, už se těšlím, jak si pochutnáme." Hobit mazal kuře a já mu pomalu otáčel rožní, aby se mohl dostat i pod stehýnka a křidýlka budoucí pečeně.

"Máme hromadu času než se kuře dopeče," pravil Jeremiáš, když se usadil do křesla a ze své objemné zástěry vylovil nacpanou fajfku a podanou větví si ji zapálil, "aspoň ti můžu vyprávět jak proběhl odchod Nurnský družiny. Za jak dlouho se vrátí to nevim, ale měli nějakou práci na severu kam všichni postupně odjeli, ale po pořádku.

Někdy v půli chladnu, tedy v době, kdy už se Wenoře přestalo říkat vdova, přijeli za Páinem a Lynhaardem, jakožto nejznámějšími z Nurnských, dva lidi. Jak sem už řikal, menovali se Duny a Halddy. Voba byli na krátko vostříhaný, skoro vyholený a dobře voblíknutý. Jeden z nich, Halddy tušim, vypadal vzdělaně a taky se tak vyjadřoval. Ten druhej byl víc kamarádskej, líp se s nim mluvilo. Tenkrát sem s nima nemluvil, protože se akorát zmínili o práci na jaře, prej koncem jarnu, a zase vodjeli něco zařídit.

Páin svolal ke mně schůzku družiníků. Přišli všichni, aby taky ne, když čtyři bydleli u mně. Jen ti dva ze Sivelova srubu, teda teď už vlastně Livrenova, nebyli vůbec v Liscannoru. Možná, že ho Loup...

Loup, Loup Eliskos. Loupe Eliskosi. To je divný méno. To vážně musí něco znamenat. Beru všem asi ne, ale třeba kůrovej zaostalec, Kůrák. To jo , to by šlo, von vypadal tak dřevěně, zvlášť když se vopil.

No to je jedno. Chtěl sem říct, že ho asi v nějaký nurnský taverně přemlouval, aby prodal srub a odjeli spolu pryč.

Na každej pád, na výpravu pak jeli všichni. Každej z nováčků se docela těšil, jen s Bušchalem to nehlo. Dál dělal svou práci. Hlavně Timon chtěl už vyrazit. Když je ten syn lékaře, tak si brašnu naplnil pruhy plátna a cupaninou, a že prej bude všem obvazovat rány a vyndavat šípy, co po nich budou střílet lapkové, když budou chránit vůz těch dvou. To sem neřek, co?

Ty dva jeli shánět zboží do Nurnu a asi si chtěli zajistit ochranu už předem, myslim jako vod Nurnskejch. Aspoň sem to tak zaslech při roznášení piva. Seděl tu včele stolu Lynhaard spolu s Páinem a okolo na židlích všude možně ostatní a poslouchali co zkušení dobrodruzi povidaj. Dělali takovej zaškolovací kurs pro nováčky, povidali co si vzít sebou, co za zbraně, jestli louče nebo lucernu, kolik jídla, pití, vody a voleje a tak. Hlavně prej si koupit řádný brnění, povidal Páin. Stejně neměli peníze, tak si sotva mohli dovolit třeba i šupinovou zbraň. Ta se dělá z kousků ocele našitý na kůži. Tos ji nikdy neviděl? Až se vrátí Timon, tak si jí můžeš prohlýdnout. Jestli se mu nerozpadne, protože ji měl pěkně prorezlou a...

Hele dyť se to kuře připaluje, toč s nim pořádně! Skočim pro kvašený vokurky, mám je někde doma a ty zatim dopij to pivo, natočim pak další."

Jeremiáš vyklepal fajfku a opět ji ukryl do některé z kapes na své zástěře. Z kredence vyndal dřevěnou misku a zmizel ve dveřích, aby došel asi čtyřicec kroků do domu vedle hospody, který už dlouhá léta patřil rodu Čiperů, hobitů z Tiklu.

Ohniště příjemně žhnulo, hřál i kamený krb. Na kuřeti se začla dělat zlatavá kůrka a místnost se plnila vůní masa a koření. Ve dveřích se po chvíli objevil Jeremiáš, v ruce misku s několika velkými ostře zelenými okorkukami.

"Áá, tady to voní, ještě tak hodinku a začnem prostírat, už se těším." Jeremiáš postavil misku na stůl a usedl opět do křesla a započal s nacpáváním fajfky. Ihned si ji zapálil a jal se vyprávět o svých bratrech. Tlachal chvíli o tom, pak o něčem jiném. Vyprávěl o svém dobrodružství v Gorganu, o malířském umění Sivela Chrastníka a zdali kreslit zvládne také Livren, krátce se zmínil o kupecké výpravě Nurnských do Karwellu, která se zvrtla v honbu maskovaných mužů známých pod jménem Krvavá jízda a dlouze povyprávěl, jak sázel květiny okolo domu a hlavně před vchodem k Hrochovy. Skákal od jednoho ke druhému, ale čas příjmně běžel a kuře se opalovalo do zlatova.

Když Jeremiáš uznal, že kuře je hotové, začal s prostíráním stolu. Donesl nože, talíře a dva čerstvě natočené korbele. Kuře rozdělil na dvě polovičky, na jednu menší a druhou větší, tu pro sebe.

"To bylo vážně dobrý, takhle skvěle sem se už dlouho nenajed. Tak, snad abych se vrátil k Nurnský družině." pronesl Jeremiáš, když si po dobrém jídle otřel ruce do zástěry a s notným funěním sklidil ze stolu, tím způsobem, že kosti a talíře přemístil z jednoho stolu na druhý. Ještě si nacpal fajfku a došel ke krbu, aby si připálil.

"Skončil sem vyprávění u toho vyučování co tu provozoval Páin s Lynhaardem?" ozvalo se z obláčku modravého kouře, "Jo? Dobře. Tak tedy, oni dva poučovali, ostatní poslouchali. Nikdo se neptal proč, jak a nač, jak nakupovat brnění, či kde se co dá koupit a kde torna stojí devět stříbrnců a kde zlatku. Zase to nebyli takový začátečníci, každej věděl na co mu síli stačí, co zvládne a co ne.

Když se přiblížil konec jarnu, někteří si zajeli do Nurnu pro zásoby a vybavení. No a před sedmi dny, to bylo devět a dvacátýho jarnu, přijeli ti dva, Duny a Halddy. Rozdali zálohu, jak už sem včera řikal, padesát zlatek na osobu, aby si každej moh nakoupit co potřebuje. Eště se optali kdo jako pojede. Halddy pak odjel něco zařídit a na Dunym zbylo, aby odpověděl na všechny ty otázky týkající se práce a hlavně peněz.

Na jaký sumě se dohodly sem neslyšel, protože jsem zrovna byl ve sklepě pro víno, ale určitě dostanou dost abych dostal zaplaceno za pokoje. Snad bych moh i zdražit ubytování, možná i jídlo a pití.

Uznávám, že u mě nejni zrovna nejlevnějš, ale ať lidi zkusí dvakrát týdně šlapat do Nurnu pro zásoby. Musim přece něco vydělávat ne? Kdyby mi starosta koupil káru s koněm, von i poník by stačil, a zaplatil by mi cestu, tak bych prodával takový ty věci na výpravy a tak. Jako železný zásoby co neplesnivěj, provazy a torny. A nějakej ten cestovní alkohol, myslim pivo v malejch soudcích, víno, kořalku. Jak sem řek, kdyby mi starosta platil takovejch deset zlatek za cestu, tak bych tyhle věci prodával bez přirážky, to jako na podporu družiny a vejprav. Až se starosta vrátí, zajdu za nim a řeknu mu: 'Pane Lynhaard mám takovej nápad pro rozvoj družiny a šetření času družiníků.'

Ale k tomu vyprávění.

Myslíš, že je to dobrej nápad, myslim jako ten prodej se slevou. Já Lynhaarda moc dobře neznám. Teda znám, ale nevim jakej vztah má k penězům. Peníze sou pro něj dost novinkou. Zase tak novou ne, ale jistý je, že před třemi lety neznal peníze vůbec. Prej se ptal jestli sou k jídlu. Von totiž Lynhaard pochází z Rugornskejch skal, z vokolí pobořenýho hrádku. Přímo z jeskyně, ale moc mu to připomínat nemusíš. Však se Lynhaard snaží udělat ze sebe, z hloupího krolla, učenýho starostu. Zatim žádná sláva. Počítání mu jde líp než psaní a číst sem ho neslyšel. Žádnýho učence z něj Krochta nevychová, ale vono stačí, když ho Wenora naučí normálně stolovat. Taky když se na něj podíváš,

tak ti musí hned bejt jasný, že při rozdávání rozumu na něj trochu zapomněli.

Velkej, chlupatej a ušatej, že by moh zastat voplachtění menší loďky, to je moje představa Lynhaarda. V jeskyni brnění neznaj, tak vobčas v něm chodí do hospody a pak se mohutnejma tlapama tluče v hruď. Lynhaard z ocele, povidá potom co dozní ten plechovej rámus. Ale co sem slyšel, tak mečem mává dost dobře, prej líp než Nestor Burma, co byl zavražděnej v Olvornu. Určitě bude spolu s Páinem slušnou oporou v boji. Co je v Bušchalovi se ukáže a co je v Énmilovi to vim. Když se Halddy ptal, kdo pojede, Énmil vyskočil a aby se předved, rozštípal židli. Ale né rukama. Vzal si na to sekeru, eště ke všemu vobouručnu. Teď už je to jedno, židli sem mu pěkně naúčtoval.

Zpátky k vyprávění. Halddy se vrátil za šera a vzal si stranou Krochtu, jakožto kouzelníka, že má pro něj nějakej zvláštní úkol, vo kterym se nechce moc šířit. Muselo to bejt moc tajný, protože Krochta vodjel úplně tajně. Nikdo ho neviděl vopouštět Liscannor. Vostatní měli vodvýst nějaký balíčky nebo je vyzvednout, ale to až druhej den, a zbytek by odjel za dva dny na Sever.

To už sem řikal jak Livren měl vyzvednout balík v Starym přístavu a jak se k němu přidal s kostí ve vlasech. Možná, že se vrátěj s vostatníma, ale moc tomu nevěřim. Ten šaman určitě zatáh Livrena do první hospody a do toho přístavu vůbec nedorazili. Vo tom sem mluvil už včera. Jen doufám, že se Livrenovi nepřihodí nic horšího jak raní kocovina.

Někdy v poledne, pár hodin po tom co vodjel Livren, dostal Timon Tchan-či lektvar vod Dunyho v takový dřevěný krabici a pár lejster s poznámkama. Dostal adresu v Mondragonu, myslim jako místo kam má zajet. Eště vyfasoval další lektvar, to prej kdyby se něco stalo na cestě, kdyby ho někdo chtěl přepadnout, co já vim."

Jeremiáš se podíval na dno svého pucláku a pronesl: "Už sme zase na suchu." a vyrazil k pípě. Můj zbytek piva vylil z okna a začal natáčet další. U soudku si tiše pobroukával písničku dokud se korbele nenaplnily. Pípu důkladně uzavřel, aby ani kapka nepřišla na zmar.

Hned si důkladně přihnul a už za pochodu pokračoval ve vyprávění.

"Timon, na Dunyho radu, přibral Bušchala a vyjely k severu. Málem bych zapomněl. Ty co neměli koně a potřebovali je, jako tyhle dva, tak dostali peníze hned po příjezdu těch dvou, aby nezdržovali jako tamty dva. Co koukáš tak nechápavě. Prostě si Bušchal a Timon koupili koně. Samozřejmě, že za peníze co dostali vod Dunyho. U mně by si vydělali tak akorát na poníka.

No a zbytek družiny vodjel další den do Nurnu pro vůz s nějakým haraburdím, no a pak měli vyrazit po hlavní cestě na sever. Vypadalo, že dost spěchaj, tak nevim jestlli hledali šamana a Livrena po všech hospodách, a co jich v Nurnu je.

S tim vozem vodjel, samozřejmě kromě Dunyho s Halddym, Lynhaard, rugornský to náčelník smečky, jak mu někdo říká, von to teda vo sobě prohlašoval sám, ale v poslední době na to asi chce zapomenout, snad aby sme si nemysleli, že je na vůdcování moc starej. Teď nějak nevim, kdo byl zvolenej za vůdce smečky, houby smečky, družiny. Myslim, že Páin, norienský to trpaslík, nebo přece jen Lynhaard. To je jedno.

Abych pokračoval, dál vyrazil Páin, podivín Énmil a, éee, kudůk Kilián. Jo, to bude tak všechno, vostatní už jeli napřed nebo tak něco.

To bude asi tak všechno, co ti sem schopnej říct vo týhle výpravě. Piva je ještě dost, než ho vypijem, tak bych ti moch povyprávět, vo výpravě do Gorganu, kde sem s Nurnskejma zachraňoval králův život. Nebo vo tom jak k nám do vesnice vtrhnul huorn. To je takovej voživlej strom co chodí a je děsně nebezpečnej.

To se takhle uprostřed léta vobjevil v Liscannoru strom. Přikolíbal se na náves a všude vypuk zmatek. Já sem skočil k sobě domů a vytáh sem z truhlice kouzelnickou knihu a tak sem ten pochodující pařez vopražil modrejma bleskama, až se z toho..."

Jeremiáš povídal, rád že se má komu chlubit. Nezůstalo jen u dopití korbele. Když se Jeremiášovi začal plést jazyk a každou věc zopakoval alespoň dvakrát, společně jsme opustili nálevnu.

Jen na vedlejším stole na talíři leželi obrané kosti, v misce poslední nakouslá okurka. Po zemi chlebové drobky, které zde budou ležet jistě hodně dlouho, protože Jeremiáš, pokud neměl dobrý důvod, jako jsou například peníze, tak nezametal. Až se vrátí Nurnská družina a sejde se U hrocha, tak po dvouch třech týdnech bude Jeremiáš donucen uklízet. A to zadarmo.

* * *

"Haló Griffine," vyřvával Jeremiáš z okna hostince na celý Liscannor, "víš co je novýho? Já vim, že to víš taky, jen ti to tak voznamuju. Vono to nejde asi nepoznat. Ale kdybys to náhodou nevěděl tak ti to řeknu. NURNŠT SE VRÁTILI! Už ráno. Vodsedlej si koně a pak přiď ke mně."

Jeremiáš prudce zavřel okno, až sklo v dřevěných rámech zařinčelo. Za chvíli vrzli dveře a rozesmátý hobit vyrazil na verandu a zahrozil mi: "A vem si nějaký zlatky. Né jako posledně, že sis je zapomněl doma. Tři večery sem tě hostil a před tím tři měsíce ty tři pracovníky. Sice pracovali, ale stejně. Teď se vrátili s penězma a za pokoje budou platit. Začínám se zase chovat jako hostinskej."

Když jsem odjížděl ke svému domu, abych odložil vaky a ustájil koně, zahlédl jsem koutkem oka, kterak si Jeremiáš zamnul ruce, radostně vyskočil a hlasitým bouchnutím oznámil svůj odchod do nitra krčmy.

Odněkud se ozvalo ženské hudrování. Snad, že některý z liscannorských otců neřekl, že se chystá na výpravu a svou desetidení nepřítomnost osvětlil až při návratu. Či snad šlo o radostné výkřiky, když žena obdržela od svého manžela zlaté naušnice či přívěšek, případně, když těžký dubový stůl zasténal pod tíhou zlatých mincí naň položených.

Od Páinova domu dolehlo dětské zavísknutí následované voláním Luniel. Na Drsoulových hruškách rostoucích za plaňkovým plotem se již objevili první květy a poslední sluneční paprsky osvětlovaly zborcené základy Čakdanovy věže- nejvyššího místa v blízkém okolí, zatímco se okolní budovy pomalu utápěly ve tmě. S přícházející nocí se rychle ochlazovalo a vzduch se plnil vůní hořícího dříví.

Oheň hořel i v hostinci. Jen hromada dříví vypadala o něco menší.

"Tak, kde seš, už ti padla pěna," ozval se Jeremiáš jakmile vrzly dveře, "před chvílí odešel spát Krochta, že prej je uondanej. Ani Kilián tu dlouho nepobyl, pravda, přes den co tu druzi probírali všechno možný, vypil co se dalo a odešel nahoru do pokoje jako první."

"Dobřes' udělal, že ses doma najed, protože nurnští přijeli hodně hladoví. Snědli toho dost, ale zaplatili všichni, i Timon Tchan-či a to před výpravou u mně pracoval za byt a stravu, jak se říká. Nejhorší je, že teď u mně už nechce pracovat a budižkničemu Kiliána Nedoryho nechci. S Bušchalem sem byl domluvenej, že mi bude dál pomáhat v hostinci. Chtěl to samí co předtim.

Jojo, chtěl a byl. Von už je pár dnů mrtvej. Takovej pracovitej trpaslík, to je mi ho líto. Ani nevim jestli ho vostatní pohřbili. Budu se muset zeptat Krochty nebo někoho jinýho.

No, nejlepší bude, když si sednem, vypijeme nějakej ten korblík a já ti poviprávim co sem dneska vodposlouchal vod druhů, když si dneska u mně dělili kořist. Myslim jako tady, U hrocha, né u mě doma. Jakožto v domě číslo popisné čtyři, kterýžto nechal vystavit můj nejstarší bratr Thadeáš Čipera, hobit to tikelský," zadeklamoval Jeremiáš.

"Předevčírem sem ti vyprávěl vo tom, kam a proč vodjela Nurnská družina, že jo. Jak se trhali, kvůli nějakejm vobsílkám a balíkům a tak. Jenženjak sem se dneska dověděl, tak to byla past, bouda. Všecko ale úplně všecko bylo vymyšlený a falašný. Teda skoro všechno. Totiž jak se dostal Krochta z toho řetězu, tak... Nejlepší bude, když začnu vod začátku a vod hlavní skupiny co jela do Nurnu pro vůz.

Do Nurnu vodjeli, ve Starym přístavu vyzvedli vůz s posádkou vcelku vobyčejnou, jen za kozlíkem seděl takovej mohutnej chlap. Hlavní město země Gwendarronské opustili kolem poledne Severní branou a vydali se Obchodní cestou, co vede blíž moři, jak jinak než na sever. Naloženej vůz jel pomalu, vedle šlapali koně Lynhaarda a Páina a pár dalších. Někdo se vez na voze.

Když projížděli, už teda jako za šera, hvozdem kerej se táhne vodněkaď ze středu Rugornskejch skal přes Údolí Stínů a svym výběžkem přetíná cestu a končí někde ve skalách u moře, tak došlo k přepadení. Najednou se z lesa vyrojilo pár chlapů a vod předu přijel prej chlap na koni. Énmil povidal, že se vyrostli náhle ze země a že jich bylo čtyřicet, ale podle mího Énmil klimbal na voze a spočítat dokázal tak akorát kolik piv vypil a to přes dvacet určitě nejde.

Kdybych to mněl počítat podle toho jak se kdo vytahoval, aby dostal větší podíl, tak by jich tam muselo bejt tak třicet. Jenže jak to tak bejvá když se nad pivem vypráví, tak by každej chlap musel bejt zabitej dvakrát, některý z těch útočníků i třikrát. Já bych to vidělil tak dvěma, protože tam byli dva schopný válečníci. Myslim Lynhaarda s Páinem. Vono tyhle válečnický počty chce brát trošku s vodstupem, hlavně když se rugornskej kroll, myslim jako Lynhaarda, dohaduje s Énmilem, kdo jich víc pobil. Ale zpátky k tomu kde sem skončil.

Samozřejmě, že padly takový ty věty jako 'Vzdejte se, veškerý odpor je marný' nebo 'Dejte všechny zbraně a peníze na hromadu'. Jenže tohle nejde Nurnskejm řikat jen tak. Zkrátka začla rvačka, co rvačka, začla pořádná bitka. Jenže se ukázalo, že ten na koni, prej byl vyhublej a vousatej, je čaroděj nebo něco. A proti našim se postavili všichni ti co doprovázeli vůz už z Nurnu. A hlavně ten svalnatej vozka. Ten zpod kozlíku vytáh vobouručák, myslim jako dvouručnej meč, a začal se taky rubat. Do rány mu vběh jako první Énmil, jak tvdil Lynhaard dneska, takže prej nemoh pobít tolik lidí jako von.

Jenže Énmil povidal, že prej Lynhaarda viděl jak ho ubili nějaký páprdové v šupinovejch zbrojích. Na druhou stranu se všichni schodli, že ten falešnej vozka měl na sobě jen kožený hadry, tak nevim. Za nurnský se postavil jen Duny, jeden z těch co přijeli do Liscannoru kvůli práci. Ty víš koho myslim. Jenže ten očividně nevěděl co si má myslet. Dostal párkrát mečem po hlavě vod Halddyho a v mdlobách se poroučel na zem.

Vostatní vyprávěl Páin, kterej zabil tři vojáky a když viděl, že Lynhaard s Énmilem sou v limbu, skočil do křoví a zmizel v lese. Kiliána bojovat nikdo neviděl a já se ani nedivim, protože von na to nemá postavu. Schválně si zkus někdy sundat třeba támhle ten dlouhej meč co visí nad krbem a mávat s nim vokolo sebe.

Teď né, někdy jindy. Zatim seď a poslouchej. Jestli si dopil natoč si další.

No, Páin zmizel v lese a utíkal stále dál, jenže v patách se mu držel ten vozka jen s mečem v ruce, měl pár šrámů vod Énmilový sekery a kvapem Páina doháněl. Utkali se na nějakym malim paloučku. Jasně, že to ten kolohnát nemoh vyhrát, dyť neměl ani brnění!

Jak se tam řezali ty dva, tak hluk boje přilákal toho čaroděje na tom koni, jak už sem řikal. Jenže přijel dost pozdě, jeho druh byl už dávno mrtvej a jak byl Páin rozvohněnej, tak se na milího čaroděje vrhnul, smet ho jednou ranou z koně a druhou ho přišpedlil k zemi. Čaroděj akorát stačil zablekotat nějaký zaklínadlo, po kerym se Páinovi dělali rudý kola před vočima a sotva sípal. Ale jakmile čaroděj zcepeněl, Páin moh už normálně dejchat a tak se sebral a prchal dál dokud nepřestal slyšet hluk pronásledovatelů. Voni ho těžko mohli najít v tý tmě a trpaslíci se potmě líp vyznaj, tolika neklopítaj a tak. To maj vod toho jak celý generace trpaslíků kutaj v horách a hledaj drahokami a zlato.

Já teda nevim jestli tohle někerej z trpaslíků, co pracovali v Nurnský družině... Pracovali to je takový blbý slovo. Zkrátka, co bydleli v Liscannoru nebo někde ve vokolí a vyráželi na vejpravy, tak těžko někerej z nich něco podobnýho dělal, myslim jako doloval zlato a tak.

Snad jen Bušchal, co pochází z Horního Dolu, moh kutat zlato. Ale to jen tak hádám podle jména toho města. Nikdy sem vo tomhle městě, neslyšel a kde leží to už se nikdy nedovim, protože je Bušchal tuhej. K tomu jak umřel se ještě dostanu.

Jak sem řikal, Páin se procházel lesem a najednou narazil na Timona, jak se krčí v křoví, před sebou vak s věcma a u huby nějakej lektvar či co.

Když tohle Páin líčil a vyprávěl vo tom jak se Tchan-či hrozně bál a jak byl rozradostněnej, když na něj Páin narazil, tak se chudák Timon docela i styděl. Von to byl úplnej mlíčňák, protože jak z někoho vypadlo tak po boji vobvazoval i nepřátele, a hlavně ty co postřelil ze svýho luku. No, možná že svou pomocí jim spíš ublížil.

Né, to byl vtip, vobvázat krvácející ránu nejni přece nic těžkýho a Timon rozhodně nevipadal jako nemehlo, i se smetákem věděl co má dělat. I když takovej Lynhaard nebo Páin si uměj svý rány vobvázat daleko líp, ale ty už maj takovejch šrámů, že si to mohli stokrát vyzkoušet, myslim jako vošetřování si ran. Takže až bude mít Timon Tchan-či za sebou tolik dobrodružství co tyhle dva, tak to může Nurnská družina krvácet jedna radost.

Ale zpátky k tý vejpravě. Z Timona vypadlo, že je napad takovej vousatej vyhublej chlap na koni a dostal Bušchala. Páin se s Timonem dohadovali a došli k tomu, že to byl ten mrtvej čaroděj. No, a Timon se dostal pryč stejně jako Páin, že seskočil z koně a zmizel ve křoví."

Jeremiáš se chvíli odmlčel, aby věděl čím pokračovat.

"Teď ti řeknu, co se stalo se zbytkem družiny. Někdo se probral už cestou, svázanej na voze, jiný až ve vězení na dřevěnejch plesnivejch kavalcích kdesi ve sklepení. Třeba takovej Krochta tam už tvrdnul dva dny. Von totiž vůbec nevodjel, jak se nejdřív myslelo, ale na jedničce, jako v pokoji tady nahoře, kde Krochta bydlel, dostal vod Halddyho přes hlavu mečem a někdo další ho vytáh pryč a vodvez.

Tak do tohodle vězení naskládali vostatní. Samozřejmě, že tam chyběl Livren a šaman s kostí ve vlasech, protože... A to už sem řikal několikrát, že se jeho umělecky laděná duše dostala do špatnýho vlivu podivnej přátel. Kdoví jestli ten Loup, no, myslim toho šamana. Neřikej, žes zapoměl jeho jméno. Teda, kdoví jaký přátele tenhle šaman měl. Třeba se přátelil s těma, no s... s Ardasanskejma, jestli teda ještě nějaký žijou. No to je jedno, jestli si to zapoměl tvoje věc.

Zkrátka, ve vězení seděli všichni až na Páina a Timona co se plahočili po lese a hledali nějaký stopy po tom voze a tak. Nakonec stopy našli, vydali se po nich a narazlili na takovou větší paseku na jejimž druhym konci stál hrad. Vono podle mě, aspoň co sem vodposlech, tak to moh bejt dost slušně velkej hrad, ale tak před dvěstě lety. Dneska tam zbyla věž a dvě budovi, jedna z nich byla konírna. Vedle ní stál ten vůz, jen bedny a sudy byli složený.

Jen je škoda, žes tu nebyl dneska ráno, abys slyšel jak to vyprávějí vostatní. Nemysli si, že vyprávěj líp než já, ale kdyby si slyšel jak se dohadujou. Hlavně ty mladší a málo zkušený. Nějak sem nepochopil jak se Krochta dostal z cely a spolu s Bušchalem zlikvidovali stráže. Jednak proto, že sem zrovna šel pro další rundu piv a taky, že se začli hádat Timon s Krochtou, kdo jako na vosvobození Nurnskejch má větší podíl. Voni voba mohli vyprávět co jako bylo dál, protože v tu dobu co se se volnej Krochta a Bušchal mlátili se strážnym, tak Páis s Timonem právě vstupovali do pevnosti Rugenskejch kněží.

Teď mě tak napadlo, tys ještě to méno neslyšel, myslim jako Rugen a tak. Tak právě do týhletý pevnosti, co je podle nějaký kroniky stará asi třista let, tak do ní se dostali Nurnský, když pátrali po lupičích, co přepadli vůz chráněnej vojákama, co projížděl Gwendarronem. Mezi náma, nepátralo se kvůli odměně, anobržto kvůliva těm zcizelejm šperkům. Totiž to sem přiletěl v zimě, hodně navečer, řek bych skoro k půlnoci, zraněnej a zmrzlej voják, co to všechno vyžvanil. Nurnský ho uklidlnili, že je všechno v pořádku a tak, uložili do postele a ráno, mnohem dřív než se vobjevilo nad hvozdem to ubrečený zimní slunce, vono teda mělo bejt jaro ale mrzlo, že trpaslíci do hospod chodili s hotovym ledopádem pod hubou.

Jo, a ještě než se ten voják probral, tak vyrážely zavátou cestou k lesu. Abych to zkrátil, narazili na lupiče právě v tý pevnosti, samozřejmě, že to nebyli vůbec žádný kněží, voni našli tu částečně zničenou pevnost, a tak se v ní usadili, a ani nevěděli že seděj ve starym chrámu a tajný chodby jim vedou takřka do pokoje. Jako ty lupiči to nevěděli.

No, a Nurnský to tehdá vobjevili, myslim jako ty chodby a tak. Von v tom teda byl ještě nějakej Glenal nebo či co, co teda pátral po těch tajnejch chodbách. A ten jim právě pomoh zlikvidovat ty loupežníky a za vodměnu si vzal jeden z těch klenotů, voni to byli korunovační klenoty pro Mondragon. No a ještě v tom byla nějaká ženská, co ji ten elf miloval, jako Glenal a...

Ech, to by sme tu seděli do rána. Zkrátka před těma třemi lety, Nurnský trošku vyrabovali nějaký hroby jejich představenejch a trošku jim to tam zlikvidovali. Tak asi proto, se jim ty kněží chtěli ten pomstít, nějak se domákli kdo to jako udělal a přijeli si pro ně. Vlastně voni si tak pěkně vyjeli navzájem naproti."

Jeremiáš trošku posmutněl. Sebral korbele a vydal se těch pár kroků k pípě natočit další, jen cestou si cosi bručel a zamyšleně krabatil čelo. Když se vrátil zpět ke stolu, usedl a po pořádném zavlažení hlasivek opět započal své vyprávění, které prokládal mnoha gesty a obličeji, jakoby snad hrál nějakou hru kočovné divadelní společnosti, a některé z jeho vět by se svým přednesem spíše hodila k čaroději, jež přednáší svým učňům v Hlavní síni Kouzelnické univerzity v Nurnu.

"No vlastně ty kněží měli tak trošku smůlu i štěstí," začal Jeremiáš pomalu a hned se dal do o poznání rychlejšího vysvětlování, "Proč štěstí a smůlu? Protože tenkrát, myslim jako když Nurnský to tam tak tošku vyrabovali, tak to tam ještě bylo spoust slavnej lidí, jako byl Llandaff, Rolld, bejvalej starosta Liscannoru, Nestor, kerej se tenkrát ještě rozkoukával. Z těch, kerejm by se stálo za to pomstít moc nezbylo, vlastě zvostali jen dva. Páin a Lynhaard, co tenkrát vylez ze svý krollí sluje a začal zkoumat svět. Toho našeho ušouna si už viděl, tak si schválně typni kolik mu je, jako Lynhaardovi myslim.

Těsně vedle. Je mu čtyřicet, teda bylo a za chvíli to bude první padesátník v řadách družiny. A taky dost možná, že první bezdětnej a ženatej. No, do padesátky mu přece jen něco schází a děti bude taky mít, dyť tu byli i starší druzi, třeba takovej Sarim. Ale mečem se dokáže vohánět velice slušně, myslim jako Lynhaard, protože celou tu pevnost vyčistil von s Páinem. Podle toho jak se ke slovu hlásil Timon a Páin ho neumlčoval, což dost často dělal, když vykřikoval Killián co všechno udělal a tak, tak soudim, že pár ran zasadil i ten s tim dlouhym černym copem. Tys neviděl Tchan-čiho? Viděl, tak co ti nejni jasný?

Jo tak. Jen sem chtěl říct, že se Timon taky účastnil bojů, pravda, sice jen lukem, ale na rozdíl vod Kiliána aspoň něco.

Nějak sem ti zapoměl říct jak to vodnes Bušchal, a tuhle pasáž vyprávěl Krochta hodněkrát, jenom mě dvakrát. Asi proto, že to moh vyprávět jenom von.

Tam šlo vo to, že jak se Krochta dostal s Bušchalem ze svý cely, tak se vrhli na strážnýho, co tam uprostřed noci bděl u svíčky. Bušchal ho mlátil zapálenou pochodní, jen tak ve spodkách a stejně tak voblečenj Krochta žídlí. Jenže ten chlap, kromě rudýho hávu co nosili všichni ti kněží, kerej teda po boji zvostal vohořelej, to vod Bušchalový pochodně, tak měl kovovou zbroj a šavli. Já bych si na ty dva nevsadil ani měďák, ale voni to stejně vyhráli. Teda jenom Krochta, protože když ten popálenej chlap ve svym poslednim zofalym útoku propích už notně posekanýho Bušchala, přerazil mu Krochta vo hlavu dubovou židli. Chlapík zhebnul jenže Bušchal taky, tomu se nedá říct jinak než hrozná smůla.

Pak to šlo hladce, Krochta vzal klíče a začal vodemykat cely, v tu chvíli tam vběhnul Páin, jemu v patách Timon. Začlo vítání a taky konec Rudejch kněží v Rugornskejch skalách. Vyrazili tesanejma chodbama, kerejma se už dva z druhů pohybovali, pro svý drahocený šaty, brnění a zbraně, jen zesláblího Dunyho, co byl zavřenej s Krochtou v tý samí kobce nechali ležet na slámě s tim, že se pro něj vrátí. Voni vlastně našli svý věci, dokonce i kvalitní a drahý zbroje, jen meče či sekery tam nebyly. Scházely tam taky takoví věci jako je alchymistický zboží, rostlinky, medikamenty a tak. Všechno museli schovat někde v těch tajnejch místnostech, co tam jsou a ještě dlouho budou, protože je Páin s Lynhaardem nenašli. Kroll trošku breptal a byl z toho celej pryč, že přišel vo svůj meč a stejně tak Énmil.

Po boji, ze kterýho jedinej živej vyváz ten parchant Halddy, a to ještě útěkem, Nurnský sebrali svý věci a cizí zlatky a vrátili se k Dunymu. Jenže ten už byl chudák podřezanej. Musel to udělat ten druhej, Halddy myslim. Nikdo jinej tam nebyl, snad jen pacholci vod koní jestli tam nějaký vůbec měli.

Eště k tomu štěstí. Totiž kdyby se nestala ta vošklivá věc tam nahoře v Mondragonu, tak by proti Rugeskejm kněžím stála družina v plný síle a to by už neměli žádnou šanci. Jo, jo. To bejvlaly časy, když Nurnský stáli pevně na nohou a nikdo s nima nedokázal hnout. Ani taková Krvavá jízda z Karwellu, ani celý Rubanice se všema strašidlama z celýho Thindoru. To draci zalejzali zpátky do svejch doupat, když kolem šli, a kostlivci se pěkně rychle zahrabávali zpátky do svejch hrobů.

Teď tu jsou jen dva válečníci, vpravdě silný a schopný, a takový válečníci, jako je Páin s Lynhaardem, jsou jak kamenná zeď. Jenže pak tu nejni nikdo kdo by je moh zastat, když slíznou nějakou tu ránu. Možná jen Énmil, kerej v Rugenu snad ani nebojoval, a když se vrátil rychle sebral svůj podíl zlatejch a zmizlel. Prej má v Nurnu přítele. Jo a taky mi nejdřív, než vodsud vypad, zaplatil za tu rozmlácenou židli.

Nejni tu žádnej pořádnej čaroděj, žádnej mág, co by tahal přátele svejma zaklínadlama z průšvihů. Takovej Krochta, z něj se snad stane dobrej kouzelník, jestli mu teda někdo nerozbije hlavu dubovou židlí. Já sice taky pár kouzel umim, ale na to abych někam vyrážel se už moc necejtim. Mě je dobře tady doma, pěkně v suchu, v teple a s Nurnskejma cestuju až se vrátěj z těch dálek, zasednou k pečeni a k pivu, dělej zlatky a rozprávěj. Já vždycky roznášim korbele piva a poslouchám, co se kde stalo a kde je co novýho. To mam vopravdu moc rád, když si Nurnská družina, ke který sem patřil i já, někde v daleký zemi něco vykonala a tak.

Jen doufám, že se družina vzmůže a pořádně se rozroste. V Licannoru vyroustou nový baráky, v nich budou bydlet pořádný chlapi, co se jen tak něčeho neleknou a všichni se budou scházet tady u mně, U hrocha."

Jeremiáš dopil poslední hlt. Přešel ke dveřím, pod hobitovou tak trochu dětskou rukou klika tiše zaskřípala a dveře se otevřely do tichého voňavého večera. Na dřevěnou verandu padl obdélník světla a Jeremiášův stín vrhaný ohněm v krbu sahal daleko od schodů vedoucích do hostince. Jeremiáš tam tak stál, nasával čerství vzduch. Do místnosti vlétl vítr, ve dne zpívající o jaru, o květech a o plodech, které teprve přijdou až nastane ten správný čas. Teď spíš jen tak ukolébával a dával pocit jistoty, že po každé každičké zimě musí přijít slunce.

Polena v krbu náhle jasně vzplanula, osvítila místnost a Jeremiášova záda. Jeho stín se zamihotal, trohu se prodloužil. Všechno vypadalo jako namalované na plátně, vyvedené ve zlatě, žluti a krvavé rudi planoucího ohně. Meče, štíty a zbroje pověšené na stěnách, ozdoby a trofeje na krbové římse, obrovská dračí lebka a jasanová pípa a soudek, vlastně celá Nurnská historie vrhala náhle na stěny jasné obrysi.

Jeremiáš si ničeho nevšímal. Jen stál, zády k ohni pozoroval tu temnotu venku a zhasnutá slepá okna domů v Liscannorském údolí. Možná neviděl jen poloprázdnou vesnici, snad tam nad hradbou lesa, na obloze poseté mihotajícími se hvězdami, viděl cválající Nurnskou družinu. Viděl staré ostřílené druhy, kteří byli už třebas dávno mrvi? Viděl snad ty, které teprve přídou? Nevím.

Se zástěrou nadouvanou větrem se zamyšleným výrazem ve tváři s očima, které viděli mnoho návrátů mnoho ztrát i zisků, upřenýma kamsi do dály vypadal jak věštec. Čekal jsem, že se pomalu otočí a něco řekne. Třeba něco o tom, že zas přijdou časy, kdy Nurnská družina bude stát pevně na nohou a draci budou zalézat do svých doupat.

Jeremiáš se neotočil, ani nepromluvil, sešel po schodech a zmizel v noci vonící jarem.

* * *

---

Zlatý důl

---

Řimbatul Drtinosa

Bylo to v roce 1042 našeho letopočtu.Jedna z mnoha zámořských kolonií,kterou uchvátil Gwendaronský chtíč jako državu pro svého lačného krále,se zmítala v neustálých nepokojích,selských bouří a krvavých lázních.Na jedné straně koloniální nadvláda zhoubné Gwendaronské byrokracie a šlechty bažících po moci a bohatství a na druhé straně osadníci vedeni tamější Guvernérkou Zeldou.V Novém Gwendaronu bylo pouze pár elitních oddílů,které spadaly pod zprávu úřadů a ty zastupovali jak vojenské tak i pořádkové síly.Kdežto Zelda vládla velkým počem dobrovolníků a cizích žoldáků,které verboval,což je velmi zajímavé,v samotném Gwendaronu jistý pan Nerf,tou dobou ještě vrchní guvernér všech kolonií.

Gwendaronské koloniální vedení nevědělo,jak z této patové situace vyjít co nejlépe.Tak udělalo to co se nabízelo samo.Koupilo si pár domorodých maníků za levný peníz.Byli to obrovští,sukovití poloobři,samej roh a kel,tlamu plnou ostrejch zubů,tlapy jako vod medvěda,prostě chlapiska jako duby.Tadlecta banda pak vzala stečí zlatej důl - jedinou tepnu,která nesla životodárnou tekutinu do Zeldiny pokladnice

Výňatek z cestopisu po severních zemích

Niqueho Gorgany



"Uf to je ale tíha" brmlá si pod fousy hostinskej Jeremiáš ,když vleče po schodech do sklepa dvě velké konve plné vody."Dneska musim zmáknout ty čtyři sudy červenýho v rohu ,dřív než začne svítat." Pak se zastavil a zamyslel se " Todlecto mi hodí tak čtyřicet nebo pětačtyřicet žluťásků ,ty já rád moc rád." A s těmito myšlenkami zvedl konve a začal je lít do sudů s červeným vínem.

Náhle se rozlehne po Liscannoru jasný zvuk vojenské polní trubky.Jeremiáš ztuhnul ,že by se v něm krve nedořezal "Co kdyby mě tu načapal starosta ,to by byla mela." Když se po chvíli vzpamatoval ,nechal konve konvemi ,vykasal si zástěru a vyběhl po schodech na náves ,co že se to vlastně děje.

Chvíli kouká ,najednou zahlédne jezdce v královských barvách ,jak se k němu blíží."A doprdele už to prasklo." pomyslel si. Krev se mu najednou nahrnula do hlavy ,až celý zčervenal. "Utíkat by nemělo smysl ,tak budu dělat ,že sem někdo jinej." Jezdec přijede blíž a houkne na něj "Hej ty !" "Kdo ,co ,já." tváří se zmateně Jeremiáš."Jo ty ,řekni mi kde bych našel starostu ,mám pro něho nějakou práci." Jeremiášovi se znatelně ulevilo a odpoví mu ,sice trhaně ,ale zvučným hlasem " T - támhle." A aby svým slovům dodal více vážnosti ,ukáže prstem na dům Krochty - starostu Liscannoru.

Jezdec popojede a zabouchá pěstí na dveře.Za chvíli se objeví ve dveřích rozcuchaná a rozespalá hlava Krochty." Ty čeledíne " řekl posel " Zavolej mi starostu a hejbni kostrou!" " Ty mě budeš nadávat do čeledínů ty královský nedochůdče" osopil se po právu starosta "Já tady starostoval ještě když tobě teklo mlíko po bradě. " Posel zrudnul ,ale nedovolil vzteku aby mu zastínil mysl.Je přece královský posel a ten musí mít v hlavě jasno. Seskočil s koně ,klekl na jedno koleno ,sklonil hlavu a pravil:" Královský jízdní posel žádá starostu Liscannoru mocného čaroděje o slyšení " Krochtova hruď se vzedmula pýchou nad tímto gestem a pravil "Inu co si přeješ mladíku." " Přináším vám návrh od pana Nerfa , vrchního guvernéra všech Gwendaronských kolonií." "No tak jo ,pojď zatím dál " zve ho krochta do svého domu.Vevnitř mu pak posel vylíčí celý návrh ,který spočívá v tom,že pan Krochta a pár jeho známích dobrodruhů plus pár žoldáků ,které k nim přidělí ,odjedou do jedné z Gwendaronských kolonií ,která se jmenuje Nový Gwendaron ,kde pak mají vyrvat ze spárů místních domorodců zlatý důl a to vše za pár tisícovek zlaťáků.Když domluvil ,tak se zeptal "Co vy na to ?" Krochta se podrbal ve vousech a řek "Je to sice lemavá práce ,ale poslední dobou nemám do čeho píchnout a moji kumpáni taky ,tak to beru.

"Tak dobře ,pozítří vyplouvá loď z Nurnských doků ,na loďi budete mít zamluvený kajuty na cestu." "V přístavu u mola na vás budou čekat najmutí žoldnéři ,kteří pojedou s vámi.""Až dojedete do hlavního města Nového Gwendaronu ,hlašte se u tamního zprávce kolonie ,Zeldy."

Pozítří vyjíždí z Liscannoru skupina dobrodruhů.V čele jede na mohutném koni pan Krochta Moskyt ,družinový čaroděj. Za ním jedou dva liscannorští zloději Griffin a Aedd ,kteří jsou i užiteční bojovníci ,pod jejich šípy padlo nemálo nepřátel.Za Aeddem na malém poníkovi cválá Nervor Chinský, bratr zesnulého Ladota. V této sestavě dojedou až k městu Nurn, projedou branou a zamíří k dokům. Na mole je čekají čtyři žoldáci.Dva trpaslíci,oba bejvalý vězni, věční buřiči a rebelové. Měli se navzájem tak rádi, že by se samou láskou k sobě navzájem sežrali. Jeden z nich, ten s tou plešatou potetovanou hlavou se představil jako Trblot Vratiglad a ten druhý ,že se prej jmenuje Eowen Zivril.Další chlap nebyl trpaslík, nýbrž příslušník vznešeného plemena Elfů, i když na to vůbec nevypadal. Ten se představil jako Midolas bratr Ignolase.Pak tu byl ještě jeden věčně podnapilý hobit.Po chvilce těžkého dorozumívání z něho vytáhli ,že mu mají říkat Arkus Detor.

Stalo se to hned po vyplutí. Všichni byli v podpalubí, až na ty dva trpaslíky a Arkuse co zůstali na palubě. Arkus byl zcela v pohodě, ohnutý přes zábradlí zvracel do vody ,kdežto mezi trpaslíky vypukla slovní potyčka ,kterou vzápětí argumentovali svými tvrdými ,vězením zocelenými pěstmi. "Hrdéééééš" vydralo se Trblotovi z hrdla a poslal Eowena jedinou ,přesně mířenou ranou do nosu na zem. Přivolaný kapitán chtěl oba protáhnout pod kýlem, ale pak se ukázalo ,že jsou v královských službách ,tak z toho sešlo.

Za šest dní úmorné cesty po moři se objevily břehy Nového Gwendaronu."Hurá " volali všichni ,kdož cesty po moři přímo nesnášejí."Jupííí" křičel Arkus, který to hned oslavil další lahví kvasu. Za hodinu už stáli před Zeldou ,která jim vysvětlila co mají dělat dál. Také jim řekla, že jim přidělí na cestu průvodce "Je to ohromě hodný pán který se jmenuje ........" řekla ,který jim má pomáhat v drsné divočině za hradbami města.Druhý den časně zrána vyrazili po cestě k dolu. Asi po šesti mílích uviděli ,jak se před nimi vznesl mrak krkavců."To nebude samo ssebou "pravil zkušený Aedd."Bude tam asi nějaké zvíře ,třebas vlk" pravil ......... . A skutečně ,po pár metrech



(Hrdéééééš - Velmi starý trpaslický válečný pokřik )



uviděli co se děje. Obrovský Grizzly ,který právě hodoval na černé kobile a jejím majiteli ,obrátil pozornost na Nurnské. Jenomže zkušení dobrodruzi neváhali. Grizzlyho pokropila sprška šípů vypuštěná od Aedda a Griffina.Krochtovy blesky škvařily Grizzlymu maso. Trblot a Eowen přiskočili každý z jedné strany a mlátili ho hlava nehlava svými sekerami. Po chvilce padl medvěd mrtev k zemi. Nikdo z dobrodruhů nebyl zraněn ,až na pár drobných škrábanců ,tak se vydali dále k dolu. Po cestě narazili ještě na smečku vlků ,ale ti nebyli pro Nurnské žádnou překážkou.Šli po cestě dál ,až dorazili k místu ,kde uviděli obrovská blata. Cesta se stáčela okolo té smrduté bažiny na severozápad."Hele ,Hele co to je tamhlcto" zahulákal Nervor a ukázal prstem na veliký oblak něčeho ,co se začalo zvedat z celých blat."To jsou obrovští komáři ,moskiti a další hmyzí havť" křičel na všechny průvodce. "Honem něco uděleje ,než nás ukoušou k smrti" pravil Nervor. "Ohéň ,kouř ,zapalte pochodně to ty malý mršky naučí" Zvolal mocným hlasem Krochta a oháněl se kolem sebe již čadící pochodní.Ostatní následovali jeho příkladem a zapalovali své pochodně. Všichni ,až na Midolase ,který si myslel ,že ho ochrání lépe zapálená dýmka než čadící pochodeň."Vpřéd a rychle ať jsme z toho rychle venku" zavelel znovu Krochta. Asi po míli zběsilého úprku se dostali do lesa kde na ně ta hmyzí havť nemohla."Už se začíná stmívat ,měli bychom se někde utábořit na noc " prohlásil mírně opuchlý Midolas. A skutečně všichni přijali tento návrh velice vřele ,protože se jim nechtělo trmácet se ve tmě touto divočinou. Našli si malinkatou mítinku ,kde hodlali přenocovat. Všichni usnuli ještě před půlnocí ,kromě první hlídky kterou držel Aedd. Noc proběhla klidně ,až na občasné vytí vlků. Ráno se všichni vydali dále na cestu. V poledne se před nimy otevřelo malé údolíčko ,ve kterém ležel ten slavný důl.Jediná přístupová cesta k dolu vedla po ušlapané cestě ,na které právě stáli. Okolo celého dolu byla postavená docela vysoká zeď z kamene a místo brány se zde tyčily dvě kamené věžičky ,na kterých byli obři jako strážní.Vně hradeb se rozkládalo několik budov: ubytovna horníků, zbrojnice, dům zprávce dolu spolu s pokladnicí a nakonec jedna dřevěná strážní věž plně obsazená čtyřmi orky s kušemi ,která se tyčila přesně uprostřed dolu a kontrolovala vše v jejím okolí. Dobrodruzi se rozhodli utábořit se kus od dolu ,aby na ně nebylo vidět a domluvit se ,jak ten důl obsadí. Po chvilce dohadování se rozhodli ,že Krochta a Griffin půjdou na výzvědy ,protože jediní dva se umějí zneviditelnit. Tak Krochta a Griffin prošli nezpozorováni mezi strážnými obry a začali nakukovat do jednotlivých domů. V ubytovnách pro horníky zpozorovali pět obrů v železe s obojručnými meči ,jak se válejí na zemi a napájejí se vínem z místních zásob. Ve zprávcově domě uviděli mohutného obra s rohy na hlavě ,zřejmě vůdce této bandy ,jak drží vjedné ruce obrovskou dvoubřitou sekeru a něco řve na malou postavu ve stínu rohu. Krochta s Griffinem usoudili ,že se jim naskytla příležitost ,jak vyřídit vůdce bandy ,tak Griffin otevřel dveře a ustoupil stranou ,než čekajícímu Krochtovi vylítli z očí jeho smrtonosné blesky. Vůdce bandy se s chrapotem zřítil mrtev k zemi ,ale v rohu stála ještě ta malá postavička. Byla odděna v černou huňatou kožešinu ,na které byli přidělány mušličky ,ulity ,lebky malých zvířátek a peří ptáků. Oboum došlo že to bude nejspíš nějaký šaman. Jenže než stačily jakkoliv zareagovat ,šaman zamumlal nějaké zaklínadlo a v tu ránu byl pryč. Náhle uslyšeli nějaký zvuk za sebou ,otočili se a uviděli jak se ke Krochtovi žene těch pět obrů ,protože jak vypálil blesky tak se zviditelnil a orci na věži vyhlásily poplach. Krochta na nic nečekal a znovu se zneviditelnil a za chvíli už oba pelášily ke svým druhům.Když si trochu odpočali a řekli svým přátelům jak se věci mají tak se rozhodli ,že večer se tam vypraví znovu ,ale všichni. Večer Krochta zneviditelnil všechny ,ale nesměli se od něho vzdálit moc daleko ,jinak by byli vidět. Takto se dostali nezpozorováni až pod velikou dřevěnou věž na níž hlídali ostražití orci a na jeden z jejích dřevěných kůlů na kterých stála připevnily výbušninu a dohodli se ,až Aedd dá znamení tak to odpálí. Aedd potichounku řekl ,že do tý místnosti ,kde jsou schovaní ti obři vhodí skrz okno ohnivou hlínu a to že bude to znamení pro vás. Oddělil se od skupinky a schoval se ve stínu domu kde byli ti obři. Sundal batoh ze zad ,vybalil ohnivou hlínu a hodil jí oknem dovnitř. Ozvala se výbuch a skřek ožehlých obrů. Orci na věži neváhali a spustili palbu do míst ,kde tušili ,že se někdo nalézá ,ale jejich počínání přerušil další výbuch ,jenž způsobil ,že se věž začala řítit. Ostatní dobrodruzi na nic nečekali a začali bojovat s očazenými obry ,zmatenou stráží,a potlučenými orky .Nepřátelé bojovali statečně ,leč triumf patřil Nurnským ,tak brzy bylo po boji. Po boji se někteří družiníci odebrali šacovat mrtvoly ,pro některé dobrodruhy tato činnost přináší uspokojení nejen mysli ,ale také i kapsy.V domě ,kam Aedd hodil hlínu našli tělo šamana ,kterého to rozcupovalo na kousíčky ,takže nezůstal nikdo na živu. Své vítězství oslavovali dlouho do noci. Hodovali z místních zásob jídla ,pili také místní víno a pak s pocitem uspokojení šli spát.

Ráno se vydali na cestu zpět. Cestou se nic zvláštního neudálo ,až na to ,že se Midolas nepoučil z předcházejících událostí ,tak z toho vyvázl s menší otravou krve způsobenou poštípáním jedovatého hmyzu.

Když dorazily do města ,uviděli ,že celé město je vylidněné ,jenom před guvernérským palácem stojí stan.Ve stanu byl maršálek pozemních sil Nového Gwendaronu a řekl ,že tu čeká na ně ,protože Nový Gwendaron vyhlásil nezávislost a že potřebuje jejich pomoc. Zelda prý je na válečném tažení a obyvatelé a cechy se ze strachu stáhli do hor. Maršálek jim řekl ,že mají dobýt palác ve kterém se ukrývají Gwendaronští vojáci a že jim za to zaplatí.Jenomže to neměl dělat protože nevěděl že tito dobrodruzi jsou Gwendaroňané . A tak vypukl nerovný boj ,v němž maršálek padl hned první ranou a jeho stráž se nedokázala bránit dlouho. Pak se Nurnští spojili s krajany uvnitř paláce ,kteří je dopravili domů do L I S C A N O R U.

Konec

---

V Liscannoru začala škola

---

Jak již bylo předesláno v minulých Lyškánorách, v Liscannoru bude tento rok otevřena první liscannorská obecná škola. Výuka začíná první den měsíce světna. Škola bude slavnostně uvedena do provozu o desáté hodině ranní. Všichni jsou srdečně zváni. Pohoštění bude zdarma a bude jej zajišťovat pan Jeremiáš Čipera z Tiklu a paní Rollanda Rugornská. Do školních lavic zasednou tyto děti vážených liscannorských občanů:

Slečna Pamilla Nórienská
* 6.10.1035, dcera Páinova a Lúniel
Slečna Wyndred Rugornská
* 5.12.1035, dcera Lynhaardova a Wenořina
Pan Haardun Rugornský
* 1038, syn Lynhaardův a Wenořin
Pan Allen Moskyt
* 9.10.1038, syn Krochtův a Atriennin
Slečna Eleanor Rugornská
* 30.1.1040, dcera Lynhaardova a Wenořina
Pan Gerllod Moskyt
* 27.1.1040, syn Krochtův a Atriennin

Dále se školní výuky bude pravidelně účastnit i:

Slečna Viella Ruindorská
* 1035, dcera Aeddova a Aelin z vesnice Vranigost

Výuka bude panem Rhandirem, který jest řídícím naší školy, individuálně přizpůsobena vědomostem a znalostem jednotlivých žáků. Pan Getd z Ruindoru přislíbil, že povede na škole hodiny kreslení. Přejeme tedy všem hodně štěstí.

Krochta Moskyt z Bažiny
pátý starosta Liscannorský

---

Seděl jsem deset let

---

Exkluzivní rozhovor s Trblotem Vratiglladem. Otázky klade Eodel Zivril.

Eodel:Trblote, proslýchá se, že jseš bývalý trestanec. Můžeš nám k tomu něco říct?

Trblot:No, můžu. Je to pravda. Seděl jsem deset let ve vězení za zabití ve rvačce. Ani nevim pořádně, jak se ten člověk jmenoval.

Eodel:Můžeš nám říct něco o poměrech, které vládly ve věznici?

Trblot:Uf. Tak je známo, že ve Velvennoru neni trest smrti, takže jsem rád, že jsem tenhleten trest nedostal. K poměrům ve věznici - já jsem se tam měl docela dobře, protože, jak známo, ve věznici přežívaj silný muži a za silného se pokládám. První dva roky byly špatný, pak si člověk zvykne.

Eodel:Řekni nám něco bližšího o stravě, popřípadě o denním režimu.

Trblot:Strava tam nebyla nejhorší, na tu si zase stěžovat nemůžu, a denní režim - ze začátku jsme pomáhali budovat vězení, vlastně budovat tam veškerý ubytovny a takovýdle věci, no, potom vlastně práce nebyla žádná. Akorát jsme seděli, občas jsme dělali vyloženě nádeničinu, že nás odvedli někam na stavbu, kde jsme pracovali. Pracoval jsem i v kamenolomu.

Eodel:Někteří vězňové z tehdejších poměrů si stěžovali na šikan. Jaké máš s tím zkušenosti ty?

Trblot:Samozřejmě, že tam byl šikan. To je samozřejmý. (smích)

Eodel:Mluvíš často o tzv. trpasličí hrdosti. Co ten pojem vůbec znamená?

Trblot:Trpaslíci jsou pro mě národ, řek bych, přirovnal bych to, národ z kamene. To takovejhle vztah k tomu snad vysvětluje. Jsou hrdí na to že jsou trpaslíci a považujou se neřek bych za nadřazenou rasu ke komukoliv, ale prostě nenechaj si od nikoho vůbec nic líbit.

Eodel:Chápu dobře, že i ty máš nějakou trpasličí hrdost?

Trblot:(smích) Chápeš to dobře.

Eodel: Jak se trpasličí hrdost konkrétně u tebe projevuje vůči ostatním družiníkům?

Trblot:Jak jsem už říkal předtím o hrdosti, vůči ostatním družiníkům, nemíním si nechat od nich cokoli líbit. Jsem ochoten klidně zajít prostě k osobnímu kontaktu, ale zase na druhou stranupokud se někdo projeví jako přítel, pokud se někdo projeví vyloženě že má ke mě nějakou náklonnost a respektuje mojí osobu, tak nemám v úmyslu někoho persekuovat.

Eodel:S tvým jménem je často spojována vražda Tanrise Álfheimského.

Trblot:Za tuhletu věc se nemíním schovávat, že jsem ji neudělal, protože všem družiníkům možná není známo, že za tím stojím. Hlásím se k tomu a jsem rád, že Tanris umřel, protože to byl pro mě hajzl a myslím, že bych to klidně udělal znova. Nelituju toho.

Eodel:Ovšem podrobnosti té vraždy nejsou příliš známy. Můžeš nám k tomu říct něco bližšího?

Trblot:No... (smích) Můžu. Zabili jsme Tanrise s Krochtou. Zabili jsme ho tak, že vlastně Krochta kouzlem Tanrise znehybnil a my jsme, protože jsme samozřejmě nechtěli umřít, protože Tanris byl silnej válečník, no, byl prostě silnej, a pak jsme ho prostě dobili zbraní.

Eodel:Proč?

Trblot:To už jsem říkal, proč jsme ho zabili.

Eodel:Je tedy pravda, že jsi Tanrise zavraždil proto, aby sis posílil svou vlastní moc v družině?

Trblot:Nedá se říct, abych si posílil vlastní moc v družině. Já jsem to bral vyloženě jako pomstu za to, co mně Tanris dělal, protože jak už bylo řečeno v minulý otázce ohledně trpasličí hrdosti, ten člověk... ten elf mi lez setsakramentsky na nervy a permanentně proti mně vystupoval měl jsem strach, že se může stát to, že on zabije mě.

Eodel:Chápu tedy dobře, že ti šlo o to, že Tanris roznášel nějakou rasovou nenávist vůči tvé rase?

Trblot:Taky. Samozřejmě taky, ale vyloženě z jeho chování bylo vidět, aspoň pro mě to tak plynulo, že ten člověk prostě může bejt zanedlouho nebezpečnej vůči mý osobě.

Eodel:Jaký je tvůj názor na situaci v Angwarru.

Trblot:Takže. Samozřejmě, že nejsem spokojenejs tím, jaká tam situace je. Já nejsem angwarrista, nejsem ten, kterej by chtěl vrátit zpátky časy Angwarru, časy starýho Angwarru. Chtěl bych, aby tam nastala situace, která tam byla za Perrimovy vlády.

Eodel:Poslední dobou se v družině často mluví o případném návratu do Angwarru. Jak se k tomu stavíš ty a co si od výpravy slibuješ?

Trblot:Stavím se k tomu tak, že do Angwarru se vrátit chci a chci se tam vrátit co nejdřív, abych svejma schopnostma pomoh, jestli to půjde, nevím jestli to půjde, vrátit situaci tam, kde byla vlastně za Perrimovy vlády, aby tam vládli trpaslíci. A já jako osobně se cejtím zodpovědnej za spoustu chyb, který se staly v Angwarru, vlastně ve Velvennu, když jsme tam byli naposled. Jo, já osobně jsem tam způsobil, myslím, když se nad tím zamyslím, docela... moh jsem svým jednáním situaci zvrátit, byl jsem u klíčovejch událostí, moh jsem situaci zvrátit. Cejtím se za to zodpovědnej, takže bych chtěl prostě jakýmkoliv způsobem přispět k tomu, aby se to tam vrátilo tam, kde to bylo.

Eodel:Pověz nám něco o svém názoru na rodinu. Popřípadě, zda-li se hodláš oženit.

Trblot:Samozřejmě, že bych se rád oženil. Jistě, jako každý muž potřebuje ženu, tak já taky potřebuju ženu. Myslím si, že bych byl dobrým otcem. Kdyby se našla nějaká trpaslice, která by mě chtěla, rád bych se oženil.

Eodel:Znamená to tedy, že nejseš zastáncem sňatků mezi dvěma různými rasami?

Trblot:To se nedá říct takhle přesně. Samozřejmě, že kdyby moje manželka byla trpaslice, byl bych asi nejšťastnější. Ale člověk nikdy neví, koho potká.

Eodel:Jak to bylo s básní "Ó můj králi"? Proslýchá se, že ti byla ukradena.

Trblot:Byla. Takhle... báseň "Můj králi"... Naštěstí Aedd, kterej se zřejmě musel vloupat někam tam, kde jsem bydlel, když jsem pracoval v Nurnu, mi ukradl vlastně... neukradl mi báseň, ukradl mi to, co jsem... Chtěl jsem napsat báseň, protože tenkrát... Spíš takhle. Abych to uvedl na pravou míru. Měla to být modlitba. Modlitba za Perrima. Ale když jsem tu báseň psal, zjistil jsem, že ohledně tohodle toho nejsem tak silnej v kramflecích, nebyl jsem prostě silnej v kramflecích, abych tu báseň dopsal. Přemejšlel jsem nad tím, myslím, že jsem nad tím přemejšlel dlouho, snažil jsem se vymyslet nějaký verše, ani by to nemusely bejt verše, prostě nějakej smysluplnej útvar, ale prostě jsem to neudělal. Nešlo to. Nešlo to. A Aedd mi vlastně ukrad to, co... tak jak báseň vlastně měla začínat.

Eodel:Nemůžeme se tedy těšit v budoucnu na její dopracování?

Trblot:Já nevím. Těšit. Těšit... v budoucnu... Takhle. Nikdo neví, jestli mě někde políbí múza, jestli se tak stane. Rád bych. Rád bych, protože Perrim si zaslouží moje slova, určitě, ale, jak jsem řekl, nejsem silnej v kramflecích. Přemejšlel jsem o tom a přemejšlim o tom do dneška. Ale... Ale. (smích)

Eodel:Jaké byly nejdůležitější mezníky tvého života, popřípadě tvé kariéry v družině?

Trblot:Samozřejmě uvěznění se na mně určitým způsobem podepsalo, nejen tetováním, ale určitým vztahem k lidem a tím, jak ohodnocuju jiný lidi nebo trpaslíky, elfy, kudůky, to je samozřejmě stejný. Nemám nijakou zvláštní rasovou nenávist. Myslím, že prostě veškerý rasy humanoidní si jsou svým způsobem rovný. To co ovlivnilo nějakým způsobem můj prozatímní život v družině... nevzpomenu si. Nevzpomenu si teďka na žádnou událost, která by mě v družině nějakým způsobem, velkým způsobem... Takhle. Určitě mě ovlivnil můj souboj s Bzigem, kdy jsem bojoval vlastně o holý život a byl jsem zraněn tak, že to prostě snad už ani hůř bejt nemůže.

Eodel:Kdo to byl Bzigo?

Trblot:Bzigo byl člověk... Bzigo byl kudůk, kterýmu jsem ve Velvennu... No, měl jsem plán, že já rozhodím informaci ohledně toho, že jsem důležitá osoba, která... listonoš, určitě to bude v zápise, a když jsme vlastně vraždili Tanrise, tak se tam objevil Stín Valinnu a Bzigo byl člověk, se kterým jsem se předtím bavil v hospodě, on se na nás vypravil a potom jsem s ním bojoval vlastně na hřbitově. A tam jsem ho naštěstí zabil. Naštěstí pro mě.

Eodel:Ovšem cesta, na které ses stal nejdůležitějším válečníkem Nurnské družiny, musela být lemována různými překážkami. Které události zapříčinily, že jsi se stal uznávaným válečníkem?

Trblot:Nevím, jestli uznávaným. Já doufám, že to tak je. Přežil jsem. To je jedna z věcí, která prostě... Samozřejmě, čím dýl člověk v Nurnský družině je, tím se stává mocnějším a mocnějším. Jak kdo, samozřejmě. Podle mě i to, že jsem se snažil nějakým způsobem družině přispět, ostatní nějakým způsobem ocenili tak, že maj takovej vztah ke mně, jakej maj, ať dobrej nebo špatnej. Já doufám, že většina má vztah ke mně dobrej. Dalščí věci, který mě ovlivnily jsou, jak jsem říkal, události v Angwarru. To mě ovlivnilo strašně moc. Nevím, co bych k tomu dál řek.

Eodel:Figurovalo na tvé cestě za slávou nějaké spojenectví nebo nepsaná domluva?

Trblot:Nevím, jestli figurovalo. Já zatím žádný spojenectví psaný nemám. Ne že bych nedodržoval psané smlouvy, ale nebudu je nikdy praktikovat, protože podle mě slovo muže je nad nějaký cár papíru. Ohledně tohohle toho jsou v Nurnský družině lidi nebo dobrodruzi, ke kterým mám dobrej vztah a se kterýma bych rád dál pokračoval ve vztahu, kterej spolu máme.

Eodel:Nechal ses tetovat na hlavě. Má to nějaký mystický význam?

Trblot:Mystickej význam to nemá. Je to... člověk, když sedí, tak tam je to svým způsobem určitá móda. Tam... (smích). A mám tetování nejen nejen na hlavě, ale jsem tetovanej i na jinejch místech. Na rukách a tak... (bouřlivý smích), kdybyste to někdo chtěl vědět. Mystickej význam to nemá.

Eodel:Co považuješ za svůj největší úspěch?

Trblot:Největší úspěch. Největší úspěch, jak jsem řek, že jsem... Takhle. Největší válečnickej úspěch je, že jsem zabil Bziga. Tak to je můj největší úspěch. Potom myslím, že žádnej velkej hrdinskej čin mojí osobu zatím nijak nezdobí. Takhle. Můj největší úspěch je to, že jsem přežil.

Eodel:Jako válečník často riskuješ život. Byl nějaký okamžik, kdy ses se životem loučil?

Trblot:Jak jsem řek, samozřejmě Bzigo, tak to je jasný. A ve spoustě situací se mi už stalo, že jsem byl na tom tak, že jsem si říkal, že už další část boje nepřežiju. Ale naštěstí jsem se z toho zatím dostal, dokázal jsem se z toho vylízat. Doufám, že to takhle bude pokračovat dál.

Eodel:Zůstaňme ještě chvíli u rizika válečnického povolání. Myslíš si, že u ostatních družiníků je toto povolání dostatečně ctěno?

Trblot:Ne.(smích)

Eodel:Proč?

Trblot:Myslím, že člověk, kterej jde jako živej štít, by měl bejt oceněnej. Nemyslím peníze. Peníze nejsou ta hlavní měrná jednotka k tomudletomu, ale bejt spíš taková větší úcta k válečníkům. A družina by si to měla uvědomovat, že by měla svejm válečníkům tu úctu projevovat, protože válečník se kdykoli může šprajcnout a říct, že prostě vepředu nejde a v tu chvíli jsem zvědavej, co ta družina udělá.

Eodel:Mluvil jsi tady o jakémsi "šprajcu". Míníš této síly někdy použít?

Trblot:Samozřejmě, že míním toho použít, pokud vůdce nebude na mojí straně, pokud mě nebude respektovat, pokud prostě situace v družině bude tohleto řešení vyžadovat, tak to samozřejmě využiju.

Eodel:Chtěl bys na závěr něco odkázat svým bratrům ve zbrani, nebo někomu, koho obdivuješ?

Trblot:Uf (smích). Tohleto není jednoduchá otázka, jestli bych chtěl něco odkázat. Já jenom doufám, že Nurnská družina zase nabyde takový slávy, jako měla. Doufám, že se situace v družině uklidní a že ta družina bude taková, jaká byla kdysi dávno. O těchhletěch časech jsem čet, ale byla i kdysi za mýho účinkování. Myslím, že teďkonc to jde s Nurnskou družinou trošku z kopce, ale já sám věřím, že to zase půjde nahoru.

---

Kandidoval bych jedině sám pro sebe

---

Rozhovor s Eodelem Zivrilem

Krochta:"Eodele, sedíme tady pěkně U hrocha a hned úvodem bych se tě chtěl zeptat, ty se prý stydíš odpovídat na moje otázky?".

Eodel:"Ne, vůbec se nestydim odpovídat na tvoje otázky, Krochto. No, jenom jestli v tom nebude žádnej podraz".

Krochta:"Neboj, podraz v tom nebude, ale můžeme hned začít první otázkou. Jak jsi se vlastně dostal do družiny?".

Eodel:"Do družiny jsem se dostal v podstatě shodou náhod. Můj bratr Eowen měl v Liscannoru grunt a jednoho dne jsem dostal dopis, že mi tady v Liscannoru zůstalo dědictví, které mám převzít. Tak jsem se sebral, nic mě doma nedrželo a dostal jsem se do Liscannoru. A jelikož se k normální práci nemám, tak jsem se nechal najmout do družiny. No, a v podstatě svýho bratra jsem zastal v jeho původní funkci a to jest ve funkci družinovýho blba".

Krochta:"A tímhle se vlastně dostáváme k tvému bratrovi Eowenovi. O něm je známo, že se mu říkalo Velká Huba a že neměl příliš mnoho přátel v družině. Máš na něj nějaké vzpomínky z dětství. Nešikanoval tě například?".

Eodel:"Můj bratr Eowen je taková nešťastná hříčka přírody. Když jsem byl malej kluk, tak na svýho bratra nemám nejlepší vzpomínky. Byl dost arogantní, panovačnej, v dětskejch partách mě v podstatě utlačoval. Takže jsem se za ním vždycky táhnul jako ten přívěsek. Když jsem dospěl, nebo když jsme oba dospěli, tak jsme si neměli už co říci. Nehledě k tomu, že to byl kriminálník".

Krochta:"Takže on byl kriminálník. Vyprávěl o tom někdy doma?".

Eodel:"On odešel z domova velmi brzy a dostal se do podivnejch spolků, který byly zaměřený proti státu, kterej v tý době byl. Eowen zmizel z domova, přidal se ke vzbouřencům, byl vězněnej a vod tý doby jsme ho neviděli".

Krochta:"Tedy podle tebe seděl právem?".

Eodel:"Samozřejmě".

Krochta:"Dobře a tím se dostáváme k další otázce. Tvůj bratr seděl vlastně jako rozvraceč státu Angwarr i když to byl trpaslík. Co pro tebe vlastně znamená trpaslictví a příslušnost k této hrdé rase?".

Eodel:"Rozhodně pro mne neznamená trpaslictví to co pro mého bratra. Já mám úctu k trpasličímu národu. Cítím k němu hrdost a ctím kořeny Angwarru. Ale tento národ vlastně dnes žije v takových poměrech, které jsou mu daný a já se nemíním nikterak proti těmto poměrům vzpouzet".

Krochta:"Bereš tedy jako hotovou věc poslední události v Angwarru i to co to může znamenat pro trpasličí stát?".

Eodel:"Pokud jde o poslední události v Angwarru, tak s nimi samozřejmě nesouhlasím a to je i důvod proč jsem ten stát opustil. Nynější perzekuce na mym národu nemůžu snášet, ale nejsem momentálně ochotnej se za něj nijak zvlášť postavit. Proto jsem Angwarr opustil.

Krochta:"Takže to vnímáš skutečně jako hotovou a vyřízenou věc?".

Eodel:"Beru to tak, že mý místo je teď někde jinde".

Krochta:"Dobře, jseš realista, ale v družině jsou i další trpaslíci, například Trblott a Drtinosa. Jaký k nim máš vztah, máš k nim větší úctu než k ostatním?".

Eodel:"Teď nevím o jakym Drtinosovi se mluví. Znal jsem chvíli Řimbatula Drtinosu, můžu říct, že to byl trpaslík, ke kterýmu jsem bohůmžel nemohl navázat bližší vztah, ale ctim ho za tu krátkou dobu co jsem ho znal. Já ho poznal hlavně v jednom boji, ve kterym on umřel a já jsem díky tomu přežil. Nový trpaslík Drtinosa se dostal do družiny ve chvíli, kdy já jsem už stanul poněkud výš a tento trpaslík pro mě moc neznamená. Důležitá osoba je teď pro mě Trblott Vratiglad. Spíš si myslím, že je to trpaslík hrubšího zrna a nota bene kriminálník. Já se ke kriminálníkům nijak zvlášť nehlásím, ovšem Trblott zastává v družině velice významnou pozici a já se musím s tímto faktem, alespoň na čas, smířit. Nebo ho nevytahovat na světlo. Myslím, že bychom se měli teďka s Trblottem navzájem ctít".

Krochta:"Ale v budoucnu ho budeš chtít jistě trumfnout?".

Eodel:"Samozřejmě, pozice druhého válečníka (smích), je pro mne sice hezká, ale když tam jsou válečníci jenom tři, tak samozřejmě budu chtít Trblotta trumfnout".

Krochta:"Dobře tedy, když ho chceš trumfnout co tedy považuješ za svůj největší bojový úspěch v družině? Zabil jsi již nějakého silného nepřítele a ještě jedna otázka. Je pravda, že jsi zatím v boji neutrpěl žádný šrám?".

Eodel:"Samozřejmě (úšklebek), moje bojový zásluhy v družině jsou, můžu si to říct otevřeně, nulový".

Krochta:"Doplň to".

Eodel:V podstatě, do boje sem se dostal jednou a to ne omylem, ale hnulo se ve mě ňákym způsobem svědomí. A chtěl jsem pomoci. Ovšem spíše jsem zatím spíše trpaslíkem, který se do boje příliš nehrne".

Krochta:"O Nurnské družině je vlastně známo, že se do bojů dostává neustále. Vyhýbáš se tedu bojům záměrně?".

Eodel:"Vyhýbal jsem se záměrně. Teď momentálně ze svýho postu vůdce se pro trošku změnila situace a já se boji záměrně vyhýbat nemůžu. To prostě nejde".

Krochta:"K vůdcovství se ještě dostaneme. Teď další otázka. Přejdeme úplně jinam, jaký je Tvůj vztah k Liscannoru, k Nurnským a vůbec k zemi, která Ti dala nový domov, ke Gwendarronu?".

Eodel:"Nejprve tedy můj vztah k Liscannorským. Ten je kladný, samozřejmě. Liscannor mám rád, pro jeho tradice, které jsem měl šanci zjistit a myslím, že stojí na pevných základech, kde žádná rasa není potlačovaná. Vztah k Nurnské družině. Zatím nemám žádné zvláštní vztahy, nemám ani žádný zvláštní přátelství k nikomu. Spíš si myslím, že toto přijde časem".

Krochta:"A Gwendarron?".

Eodel:"Gwendarron jako stát pro mě neznamená moc".

Krochta:"Takže se tedy nedá říci, že máš v družině nějakého přítele. Přesto pověz nám něco o dalších družinících".

Eodel:"O dalších družinících? Družiníky řadím v podstatě do tří skupin. Je to dáno mojí momentální situací...".

Krochta:"Tvojí situací vůdce?".

Eodel:"Ano, dá se to tak říct. Družiníky dělím na družiníky, kteří mi jsou ku prospěchu, potažmo ku prospěchu Nurnské družiny. Na družiníky, kteří sice ku prospěchu nejsou, ale jsou ochotní akceptovat určité věci a pak na družiníky, kteří spíše družině škodí. A ti opravdu pro mě nemají význam žádný".

Krochta:"Tedy typický trpasličí majetnický způsob. Přesto pověz nám konkrétně o jménech?".

Eodel:"O jménech, kterých družiníků? Který tý skupiny?".

Krochta:"Pověz nám například něco o Álfheimských?".

Eodel:"No, vzhledem k mý momentální situaci. Álfheimskýho elfa, což je elf s duší barbara a z toho se všechno odvíjí, k němu, jelikož ho nemám nijak zvlášť v lásce...".

Krochta:"Ano, on vás často napadá jako trpaslíky".

Eodel:"Ano, musím ho ctít, ale to ne pro sebe, ale... (váhání) proto, poněvadž chci, aby Nurnská družina nějakým způsobem fungovala".

Krochta:"Tedy Nurnská družina je pro tebe...".

Eodel:"Já by jsem chtěl dokončit myšlenku. Chtěl jsem říct jednu věc. Airon Álfheimský... nemám ho rád. Nemám ho rád. Je to škodlivej , škodlivej..., škodlivá osoba. Pro Nurnskou družinu. Ale v současný době, kdy neexistuje žádnej hraničář, musím ho ctít do tý doby, dokud neudělá nějakej prohřešek, proti vůbec zbytku svý funkce jakou pro Nurnskou družinu má. A to znamená, pokud bude léčit. Sem ochotnej dokonce i tolerovat věci, který bych netoleroval jinejm. Můžu potom mluvit o Arkussi Detorovi. Arkuss Detor je pro mě opilec, kterej neustále zavádí družinu do problémů a takovej člověk - neni důvod, aby mezi Nurnskými byl".

Krochta:"Takže odběhneme opět někam jinam. Do povědomí družiny jsi se jistě zapsal i svým nekompromisním postupem vůči obci Vranigost. Co si o této obci myslíš?".

Eodel:"Obec Vranigost. Je to problém. Historie Nurnský družiny, nebo její tradice se odvíjí od obce Liscannor. Samozřejmě to jsou věci, které jsem se dočetl a myslím si, že ta tradice družiny je těžce spjatá s tradicí Liscannoru. Obec Vranigost... je v pořádku, že existuje obec Vranigost. Nejsem proti tomu, ale sem proti jakýmukoliv nepřátelství, který z této vesnice by případně šlo směrem ke mně, potažmo k obci Liscannor. Ve chvíli kdy existuje Liscannor a Vranigost a je dodržena integrita družiny, tak nemám nic proti. Samozřejmě, pokud by měly do Nurnské družiny zasahovat určité proudy, který by způsobovaly její nestabilitu, tak se budu cítit jako liscannořan".

Krochta: "Přejděme úplně jinam. Odlehčíme to. Co ti říkají ženy? Zatím jsi se o nich vyjadřoval dosti pohrdlivě. Zvláště v souvislosti s poslední výpravou je bereš jako přítěž družiny. Co si o nich myslíš?. A o ženatých družinících vůbec?".

Eodel:"Můj názor na ženy byl, tak jak jsem tomu byl učenej od svých rodičů vcelku kladný. Ovšem po posledních zkušenostech, které mám, ženy nemají v družině co dělat. A družiníci, kteří jsou ženatí si musí dobře uvědomit, kde je jejich místo".

Krochta:"Jejich nebo jejich žen?".

Eodel:"Kde je jejich místo! Protože, když je někdo ženatý automaticky si bere na svoje bedra spoustu problémů a de mi jenom o to, jestli ženatý dobrodruh dokáže v družině plnohodnotně zastoupit sám sebe ve chvíli, kdy by nebyl ženatý. Můžu samozřejmě dát příklad. Přístup Griffina Linfalase na poslední výpravě beru za těžkej přečin proti Nurnský družině a když v podstatě Nurnskou družinu opustil beze slova ňáký omluvy a odejel za svou manželkou, v tu chvíli pro mě plyne jediný ponaučení. Sem proti ženám".

Krochta:"V družině nyní zastáváš místo družinovýho vůdce, který je vždy na výpravě volen. Uznáváš tedy družinovou hierarchii, popřípadě zkušenější družiníky a samotného vůdce, pokud zrovna jím nejsi?".

Eodel:"Podívej se. Změnily se okolnosti mýho přístupu. Žil jsem v bahně. Nebudem si to zastírat. Žil jsem v bahně. A bahno má trošku jinou filozofii přístupu, než člověk, kterej se dostal sice k moci, ale ve skutečnosti to neni vlastně moc, protože ve skutečnosti sem byl zvolen zmanipulovaností voleb, kdy sem vlastně byl vytrženej z bahna a stal jsem se vlastně článkem, který do tý doby neexistoval, prostě něčím mezi. Ale já teď vlastně nemám zbraně. Byl jsem vytržen z určitý skupiny lidí a nepatřím ani do jiný skupiny lidí. Teď momentálně jsem sám a záleží už jenom na tom jak se okolnosti vyvrbí. Takže v dnešní době můžu říct, že uznávám družinovou hierarchii. A samozřejmě ctím vůdce a ctím silné".

Krochta:"Samozřejmě, že ctíš vůdce, když jím momentálně jsi ty. Ale ctíš i jiné vůdce?".

Eodel:"Dneska, kdy jsem byl vyjmut ze svýho přirozenýho teritoria, ctím i jiné družiníky i vůdce".

Krochta: "A zkušenější družiníky?".

Eodel:"Samozřejmě. Dneska už jo".

Krochta:"O trpaslících se často říká, že je honí mamon. Jaký vztah máš ve svém životě k penězům?".

Eodel:(velmi suché konstatování) "Obrovskej. Samozřejmě je beru jako prostředek, ne ke stavění si zlatých sálů, ale jako prostředek k upevnění moci".

Krochta:"K tomu asi není co dodávat. Máš ňáké slabiny? Například alkohol, ženy atd.?".

Eodel:"Mojí největší slabinou, jak jistě každej velmi dobře ví, je chatrná tělesná schránka mýho těla. Opravdu můžu otevřeně říct, že jako válečník stojim za starou bačkoru. Jinak si myslím, že tyto slabiny se budu snažit vyvážit pouštěním hrůzy a upevňováním moci!".

Krochta:"Neměl jsem přímo na mysli slabiny tvé tělesné konstituce. Spíše povahové".

Eodel:"Povahová slabina moje je hlavně moje horkokrevnost. To znamená, že mnohdy v daný chvíli, ve který se vyhrotí situace jednám moc horlivě a unáhleně. Snažím se zaujmout rychle názor. Poněvadž kdybych zase názor rychle nezaujmul, tak to je opět další slabina".

Krochta:"Vrátíme se ještě k rasové otázce. Jaký je tvůj názor na jiné rasy? A prosil bych konkrétně".

Eodel:"Konkrétně... samozřejmě, že moje rasa je ta, kterou ctím ze všeho nejvíc. V týhletý rase nesnesu pokroucený existence. Dále ctím hlavně rasy ne dominantní. Spíš rasy recesivní, u nichž je vlastně život těžší. Asi tak".

Krochta:"Dostáváme se tedy k jednoznačné otázce. Tudíš neuznáváš rasu lidskou?".

Eodel:"Neuznávám, to je asi moc silný slovo, ale spíš to měla v životě... nebo tahleta rasa to má ve Starym světě jednoduchý. Víc jednoduchý než ostatní rasy. Proto jí netoleruju tolik, co toleruju jiným rasám".

Krochta:"Zanedlouho skončí volební období liscannorského starosty. Ty jakožto občan a řádný družiník máš nárok být zvolen. Chceš k tomu něco říct?".

Eodel:"K týhletý věci. Pokud budou volby starosty, budu do nich kandidovat, ovšem předem vím, že jako kandidát nemám vůbec šanci vyhrát (silně koktá) a ono dobře, že tak".

Krochta: "Tímhle si trochu odporuješ, protože jsi mluvil o volbě družinového vůdce, o které jsi víceméně naznačil, že bývá často zmanipulovaná. Nemyslíš si tedy, že by se něco podobného mohlo stát i při volbě starosty?".

Eodel:"To je v postatě jediná možnost, jak bych byl zvolen".

Krochta:"V případě, že by jsi byl zvolen, máš v plánu nějaké novinky v Liscannoru?".

Eodel:"Nemám v plánu nic. Pokud bych byl zvolen, udělá to jedině dobře mýmu egu, ale nemám v plánu nic. Kandidoval bych jedině sám pro sebe".

Krochta:"Chtěl bys ještě něco dodat?".

Eodel :"Dodat?".

Krochta:"Dobře bráníš se tedy této otázce. Máš možnost říci vlastně cokoliv co jsi ještě neřekl. Co by jsi chtěl vzkázat ostatním družiníkům? Co by jsi chtěl říct k našemu občasníku Lyškánora, jehož jsi vlastně vydavatelem. Co by jsi k tomu chtěl říci, nestyď se, třeba nějakou moudrou myšlenku?".

Eodel:"Moudrou myšlenku určitě neřeknu, nejsem k tomu ani schopnej, ale pokud se týče Lyškánory, tak jedině bych chtěl, aby se do práce pro ní zapojilo víc lidí, zejména liscannorských občanů a začalo se konečně pracovat. A přestalo se tlachat!".

Krochta:"Díky, Eodele!".

---

Zvratky a krev

---

Alwynn Bílá Ruka

Další z tajných básní gwendarronského fanatika. K uveřejnění této básně, opsané z jeho soukromého deníčku, nebyl dán souhlas. Tento krok činíme s vědomím, že Běloruký si u soudu nikdy stěžovat nebude.

Zvratky a krev
rozšklebená rána
hořící kůra
mozková
kálící spratek
roztržený ve dví
všichni jásají
smrt to tu obchází

---

Pod čarou

---

ŘEZNICKÁ SLAVNOST
Na sklonku léta se ve vísce zvané Řeznice uskutečnil večírek Nurnské družiny s ohněm, rožněním a pitím. Akce to byla vskutku jedinečná a vydařená a za to patří dík elfu Melchizedechovi, který obětavě zapůjčil chatrč svých řeznických předků. Obzvláště velkým dojmem zapůsobily vycpaniny řeznických příšer, Myšky a Bubyho.

* * *

PRVNÍ KREV
Elf Melchizedech si zřejmě z radosti nad tím, že se vydává na další výpravu za dobrodružstvím, rozbil hlavu. Jeho vystouplý nadočnicový oblouk se tak může pyšnit krásnou palcovou jizvou. Pravdu o původu zranění však elf s rozpačitým úsměvem tají, což dává prostor k všemožným hypotézám a výkladům.
Na každý pád tak statečně prolil první krev (a že jí nebylo málo).

* * *

VOLBA STAROSTY
Na třetí funkční období po sobě byl opět zvolen starostou obce Liscannor pan Krochta Moskyt z Bažiny. Ve většinovém jednokolovém systému byl zvolen 66% právoplatných voličů. Místní občasník Lyškánora se ke gratulacím připojuje.

* * *

JAK JSEM SE PRODAL ZA OBČANSTVÍ A SEKERU
(Tento nedopsaný list byl nalezen v pozůstalosti Eowena Zivrila, mého bratra. Pevně věřím, že by si přál, aby byla jeho zpověď na stránkách listu otištěna . Eod. Zivr.)

Chtěl bych, aby tento můj výlev byl chápán jako nesmělý a bezpochyby marný pokus o očištění svého svědomí před sebou samým. Stal jsem se prodejnou děvou ne pro službu, jíž jsem poskytl liscannorskému starostovi, leč pro své až přehnaně zištné pohnutky, které mne vedly k jejímu poskytnutí.

Kusé zprávy, šířící se jako lavina krajem po návratu Nurnské družiny ze severu, zasáhly mne jako ostrá čepel a mé srdce se naplnilo bolestí. Nic nepůsobí větší utrpení než pád vlastní domoviny a trpasličích snů. Viděl jsem zmatené pohledy svých druhů, smutek v hostinci U hrocha a o to více mne trýznilo vědomí náhlé prázdnoty. Pocítil jsem náhlou tíhu chudoby a osamění.

Když mne starosta obce pozval na šálek bylinného odvaru a požádal mne o poskytnutí služby, zahořel jsem hněvem a pohrdáním. Však Krochta Moskyt dobře věděl, jak na mě. A tak jsem po chvilce prodal svou čest za občanství a sekeru. A já, hudlař, se ještě cítil potěšen, že si k úkolu vybral právě mne, chudého trpaslíka, posledního z posledních. Ach ta má proklatá ješitnost a hamižnost!

Leč k věci. Obdržel jsem list a mým úkolem bylo jej předat Bóinovi, vůdci angwarrských trpaslíků. K tomu muži jsem měl vždy smíšené pocity. Nikdy jsem mu nezapomněl, že nepodpořil trpasličí odboj v devětatřicátém. Ba co více, dokonce se podílel na jeho potření...
(Tímto list končí)

* * *

OBECNÍ HROBNÍK
Po neúspěšné kandidatuře ve volbách do liscannorského starostenského úřadu (volen 0% oprávněných voličů), přijal Eodel Zivril místo obecního hrobníka. Krchůvek má zase svého pečovatele! Novopečený starosta přislíbil roční plat 1.000 zl., vyplácený dopředu a na dlaň. Prvním pochovaným se stal Trblot Vratigllad, jehož ostatky byly s pietou pochovány. Čest jeho světlé památce!

---