Lyškánora 18
* Motto tohoto čísla * Odpověď na Guldurův apel
*
Lynhaard z Rugornu: Volání divočiny * Žít a kouzlit pro život a slávu * Armiden - poslední
zpráva 1043 * Cecilův konec * Svatá válka * Novinky liscannorské * Bez tebe * Smrt * Pocit ten
* Hrobníkova stížnost *
Světen 1043
Motto tohoto čísla
Slečna nepije?!
„...Ale já jsem si dala..."
Pethůnie
Dlouhoprstíková
Odpověď na Guldurův apel
V předminulém vydání Lyškánory apeloval občan Guldur Vodouch na občany, družiníky
a zvláště pak na starostu liscannorského, aby došlo ke kriminalizaci spolku Bílá Ruka, vzhledem
k fámám a pomluvám, které toto sdružení produkuje. Takže...
1. Cech Bílá
Ruka již nemá s Liscannorem vůbec co do činění. Cecilu Neviditelnému nebylo nikdy dáno
povolení k tomu, aby si v Liscannoru postavil dům. Proč a z jakého důvodu bylo napsáno v
Lyškánoře č. 15. Ideologický pohlavár Alwynn, zvaný Velký, skutečně vlastnil dům v obci a měl
na něj řádné povolení. Po jeho zmizení byl vydán příkaz ke zničení tohoto stavení a tak se skutečně
stalo. Tzv. Alwynnova chata tedy již na území Liscannoru vůbec nestojí a tudíž se členové Bílé
Ruky nemají v obci kde slézat.
2. K šíření fám lze dodat asi toto. Je jasné, že nelze
zabránit, aby při družinových výpravách, kterých se Cecil Neviditelný účastní, občas nějakou tu
fámu vypustil. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že speciálně o Cecilovi koluje mnohem více
fám, než-li o komkoliv jiném. Namátkou například ta, že uklízečkou v Bílé Ruce není modrooká
blondýna, ale modrooký blondýn.
3. K těm údajným fámám o Cecilovi jistě
napomáhá i to, že ačkoliv je tento člen Nurnské družiny již patřičně procvičen v oboru kouzlení,
není to mnoho vidět a je stále brán jako pouhý učedník, který se vzmůže pouze na to, aby se
dokázal opít a následně se nechal okrást.
4. V případě trestního stíhání za šíření
poplašných zpráv a urážky na cti je třeba se obrátit na královský soud v Nurnu. Otázka je, jestli
to má vážený občan Guldur Vodouch zapotřebí.
Krochta Moskyt z Bažiny,
pátý
starosta liscannorský
Lynhaard z Rugornu: Volání
divočiny
Takto nazvaný text, podotýkám, jsem nalezl na liscannorském smetišti, poté, co jsem tam
úpěnlivě hledal své omylem vyhozené papíry s výpočty. Nejsem tedy autorem těchto řádků. Přesto
lze snadno dohlédnout, že samotné zveřejnění tohoto textu stává se nebezpečným mé osobě a
jakákoli případná újma na mém zdraví s tím bude asi spojená. (Pro ty, co nepochopili: budu-li
nalezen bez života, zato však se stopami násilí na těle, víte, kdo mě má na
svědomí...)
Dyni Longodon
Šedé mládě
Lišil se
od svých bratří a sester. Jejich srst již dávala tušit narezavělou barvu, kterou zdědili
po matce, on jediný se zbarvením podobal otci. Bylo to jediné šedé mládě z celého vrhu. Byl
věrným obrazem krollího plemene, vlastně věrným obrazem svého otce,až na to, že měl dvě oči
proti Byrthogovu jednomu.
Teprve nedávno je poprvé otevřel, teď však již jimi
viděl zřetelně a jasně. I tehdy, když měl oči ještě zavřeny, již hmatal, ochutnával a čichal. Znal
velmi dobře své dva bratry i sestru. Začal s nimi již nesměle a neohrabaně dovádět a dokonce se
i prát. Z hrdla se mu přitom ozýval škrábavý zvuk, předzvěst budoucího vrčení a bojového řevu.
A dlouho před tím, než otevřel oči, naučil se hmatem, chutí i čichem znát mámu- zdroj tepla,
potravy a něhy.
V prvních měsících svého života prospal stulen u své mámy většinu
času, ale teď už dobře viděl, zůstával vzhůru delší dobu a poznenáhlu se začal seznamovat se svým
malým světem. Byl to svět šerý, nebyl si toho však vědom, neboť žádný jiný svět zatím nepoznal.
Ozařovalo ho mdlé světlo, ale na žádné jiné světlo si si jeho oči zatím ani nemusely zvykat. Byl
to malý svět, jelikož však krollí mládě nevědělo nic o širém světě venku, necítilo se nijak stísněno
úzkým prostorem, v němž žilo.
Záhy však malý ušatec objevil, že jedna stěna
jeho světa je jiná než ostatní. Bylo to ústí jeskyně a zdroj světla. Poznal, že se liší od ostatních
stěn,
dávno předtím, než si uvědomil nějaké vlastní myšlenky, než pocítil nějakou vědomou vůli. Tato
stěna ho neodolatelně přitahovala, ještě dříve než otevřel oči a pohlédl na ni. Světlo z ní se opíralo
do jeho zavřených víček a oči se mu zachvívaly pod drobnými jiskrnými záblesky, teple
zbarvenými a podivuhodně příjemnými. Odpočátku, ještě dříve než se v něm probudilo vědomí
nepřestával lézt k ústí jeskyně. Neustále se natahoval ke světlu a lezl k němu a matka jej musela
zahánět zpět.
Tehdy se šedé mládě setkalo z s laskavýma rukama své matky, které
taky dokázaly vrazit nejeden pohlavek za neposlušnost. Tak se naučil znát bolest. Naučil se
dokonce i vyhýbat se bolesti, nejprve tak, že se nevystavoval jejímu riziku, pak, když už
riskoval, bránil se tím, že se jí vyhýbal a včas unikal. To byla první vědomá činnost, to byly
výsledky jeho prvních zkušeností se světem. Předtím jen slepě uskakoval před bolestí, teď už se
bolesti vyhýbal, protože poznal, co bolest je.
Byl velice dravý. I jeho sestra a bratři
byli takoví. Co jiného se taky dalo čekat. Byl šelma, postrach lesů. Pocházel z plemene, jež se
živilo zabíjením a masem. Jeho otec i matka byli živi pouze z lovu. Mléko, jež sál na samém
úsvitu života bylo mléko přetvářené přímo z masa a nyní, když byl o něco starší, začínal se již
také sám živit masem- masem, jež matka zpola strávila a krmila jím svá čtyři mláďata, která se
dožadovala potravy. Šedý byl z celého vrhu nejdravější. Uměl už chraptivě zavrčet, hlasitěji než
všichni ostatní. I vztekat se dovedl divočeji než oni. Jako první ze všech se naučil povalit své
sourozence lstivým úderem krollí pěstičky. To on, první ze všech, chytal druhé mládě za veliké
ochlupené ucho a tahal a rval se zuby pevně zaťatými. Byl to rváč.
Šedé mládě se
ovšem neoddávalo přemýšlení - alespoň ne po LIDSKÉM způsobu. Mozek mu nepracoval tak
jasně. Přesto však jeho závěry byly bystré a jasné. Měl ve zvyku přijímat věci bez ptaní proč a nač.
Nikdy se netrápil, proč se něco dálo. Stačilo mu vědět jak se to stalo. Když se o zadní stěnu
jeskyně
několikrát bolestivě uhodil do nosu, uznal, že neumí mizet ve stěnách. Vůbec se tím netrápil.
Logika a fyzika k jeho duševní výzbroji nepatřily.
Matka měla šedé mládě nejraději
ze všech. Zamilovala si ho pro jeho neohrabané batolení po jeskyni i pro jeho bezmeznou a
roztomilou hloupost. Dala mu jmého LYNHAARD.
Tak vám nevím, ale
podle obsahu to skoro vypadá jako nějaký ten štvavý leták Bílé Ruky, která, jak známo, má svoje
bílé prsty úplně všude.
D.L.
Žít a kouzlit pro život a slávu
První část zápisků Krochty Moskyta z Bažiny
Včera jsme v Liscannoru oslavili příchod dalšího roku. Oslava nebyla vůbec bouřlivá, jak
by snad někdo čekal. Snad to bylo způsobeno celkovou únavou po předešlých útrapách a snad je
to tím, že někteří jsou ženatí a tudíž kapku zaneprázdnění. Ale i tak to byla vydařená
oslava.
Venku slabě chumelí, v krbu praská oheň, žena mi nalila pohár svařeného
vína a upekla mi kus masa. Je mi dobře. Řekl bych dokonce, že skvěle. A kdybych chtěl možná
trochu přehánět, řekl bych, že to již nemůže být lepší. A přitom to není ani tak dávno, co bylo
všechno jinak a svět se mi jevil v těch nejhorších barvách. Je to zvláštní, ale sny, představy a touhy
se někdy plní. Stačí jen chtít a mít kopec štěstí...
Tenkrát
Když
jsem se před pár lety ocitl náhodou v Liscannoru neměl jsem vůbec nic, jenom ten
pytel zlata, z kterého jsem musel uplatit Getda Ruindorského. To ale bylo úplně jedno. Liscannor
tehdy působil smutně a neútulně. Byl plný sirotků a vdov, v hostinci U hrocha se vedly smutné
řeči,
na rynku se povalovaly odpadky, pivo točil Jeremy teplé a na zemi se ještě válel papír, na kterém
Getd kdysi sliboval odměnu na mou hlavu. Moje pověst byla mizerná. O to se postaral právě Getd,
který peníze sice rád přijal, ale v opilosti se do mě často trefoval. Naštěstí i jeho pověst nebyla
nejlepší, neboť kromě toho, že kdysi byl na nějaké výpravě, seděl nyní doma na zadku a pouze
občas si zaběhl do vykřičeného domu. Ten mi mohl být ukradený. Necítil jsem se tenkrát ale stejně
dvakrát dobře. U hrocha jsem měl pronajatý pokoj, který jsem sdílel společně s věrným křečkem
Fistlem. Brzy jsem pochopil, že mám-li si získat nějaký respekt budu se muset zúčastnit nějaké
výpravy, ve které všem ukážu, kdo je to Krochta. Ale ono se nedělo vůbec nic. Pořád se nikam
nejelo a jen se sedělo v hospodě. U Jeremyho jsem platil pěkně vysoký nájem. Chtěl po mě celé
dvě
zlatky na den, za což mi občas vyměnil povlečení a dvakrát denně jsem se mohl v lokále najíst.
Peněz jsem měl sice spoustu a ve srovnání s tím co jsem si protrpěl minulá léta to tady byl luxus,
ale něco tomu chybělo. Po nějakém tom měsící se mi to všechno začalo trochu zajídat. Jediným
rozptýlením pro mě byla výuka našeho starosty a tahle drobná epizoda mého života však stojí za
trochu vyprávění...
Učitelem
Když jsem začal bydlet v
Liscannoru byl jsem doslova šokován tím, že starostenský úřad vykonává, s odpuštěním, debil.
Je to smutné, ale vhodnější označení jsem nenašel. S krollem Lynhaardem jsem se poprvé spatřil,
když jsem přišel žádat o povolení k pobytu ve vesnici. Za stolem seděl v pokecané vestě obrovský
primitiv s vizáží opice. Nejprve jsem se strašně lekl a chtěl se dát na útěk, ale pak jsem si dodal
odvahu. To stvoření nepůsobilo zle. Dokonce bych řekl, že bylo zasněné, až zamilované. To se
ostatně potvrdilo později. Nejprve se na mě díval, jak tam tak stojím a rozpačitě si mnu ruce a pak
na mě něco vybafl. Přiznám se, že jsem tomu hned nerozuměl a pouze jsem usoudil, že ho asi
zajímá co jsem zač. Slušně jsem se představil a hned jsem chtěl povolení k pobytu. Dostal jsem je.
Potíž nastala v okamžiku, kdy se ten kroll zatvářil důležitě a začal se hrabat v jakýchsi
pergamenech s tím, že si to povolení musí zapsat. Popadl kus papíru a chvíli na něj zíral.
Okamžitě mi došlo, že nemůže umět číst ani psát. Neuměl. A tak jsem mu navrhl, lehce podlézavě,
to připouštím, že ho naučím číst i psát a že bude ten nejchytřejší starosta v Gwendarronu. Chvíli
se na mě podezíravě koukal, ale pak na mě prskl něco, co jsem si vyložil jako souhlas. Ulevilo se
mi. Vždyť mě mohl také okamžitě rozmlátit hlavu na kaši. Není nic vyjímečného, když si takto
ti, kteří vládnou spíše mečem nežli rozumem, léčí své komplexy. Ale on to přijal a dokonce mi
za to nabídl peníze. Od tohoto okamžiku jsem k němu pocítil jistou sympatii. Ale na druhou stranu
jsem si na svá bedra naložil skutečně nadlidský úkol. Představte si to! Dvě hodiny denně se snažíte
vysvětlovat někomu, kdo nemá potuchu o tom, kde je vpravo a kde vlevo, že tohle písmeno se
píše
takto a tohle zase tak, a že když to dáte dohromady, tak to dá slovo. Několikrát jsem byl na
pokraji zhroucení, ale Lynhaard si tak seděl na židli, žmoulal brk na psaní, kapal po stole inkoust
a možná, že jej to i bavilo. Ne snad, že by občas po mě něco nehodil, nebo na mě nezačal řvát,
tu a tam dokonce i stůl rozšípal, ale jinak to byl docela hodný žák. Nebyl příliš učenlivý, ale
snažil se. Po půl roce už uměl jakžtakž základní písmena, uměl se podepsat a počítal docela
obstojně. Dlouho jsem nevěděl jak ho mám počtům naučit. Pokusy se švestkami nebo jablky
dopadly katastrofálně. Buďto je okamžitě sežral, nebo je po mě začal házet. Teprve po nějaké
době
jsem přišel na geniální myšlenku, která byla tak prostá, že jsem se až styděl za to, že mě
nenapadla hned. Docela jednoduše jsem před něj vysypal hrst zlaťáků a to byste koukali, jak mu
to hned šlo! Neříkám, že se mi ho snad podařilo naučit počítat přesně na kousek, ale vždycky
poznal, která hromádka je větší a která menší. Myslím, že umět počítat je pro starostu mnohem
důležitější, nežli umět číst a psát. Samozřejmě někdo by mohl namítnout, že naučit za půl roku
někoho pár písmenek a základní počty je dosti mizerný pedagogický výkon, ale takovému
šťouravci odpovím jednoduše, ať si to zkusí sám naučit něco takového poloblba! A proto
zdůrazňuji, že jsem na svůj výkon patřičně hrdý. A nestydím se to říci, že když táhnem občas
městem a Lynhaard namáhavě přeslabikuje název hospody či správně přečte jméno lodi v přístavu,
tak nemám daleko k slzám. A nic na tom nemění ani fakt, že je to tam často i namalováno! A ještě
jednu věc bych chtěl zdůraznit. Vyskytly se po Liscannoru řeči, že jsem používal rákosku jako
výchovný prostředek při krollově výuce a mlátil ho s ní přes ruce. Není to pravda. Ne snad, že
bych občas nechtěl do něj nějaké ty vědomosti natlouct (na to by ovšem byla rákoska málo) či
nakopat, ale zkuste si to na někom, kdo měří skoro dva a půl sáhu a nevypadá dvakrát
mírumilovně.
No, uznejte sami, že je to pěkná hloupost dobrá tak akorát pro
sebevraha...
Konečně dobrodružství!
Mé první dobrodružství
v Nurnské družině jsem si představoval trochu jinak. Naivně jsem se domníval, že se jednoho dne
ozve dusot kopyt a přijede děsně bohatý pán, který nám dá nějaký velmi důležitý úkol, např. zabít
draka, zachránit zemi od bandy lupičů apod. Někdy to tak skutečně bývá, ale jak již dnes vím,
většina výprav spočívá v daleko prostších posláních. Zkrátka a dobře jednoho dne se skutečně
ozval dusot kopyt a skutečně přijeli dva poměrně slušně vypadající pánové. Potud by bylo všechno
v pořádku. Ti dva se samozřejmě nějak jmenovali, určitě nám to řekli, ale protože si ta jména již
nepamatuji (bylo to v době, kdy jsem učil Lynhaarda a neustále mě bolela hlava), označím je jako
pana A a pana B. Oba vypadali skoro stejně. Až na to, že...ale to až později. A tihle ti dva
pánové po nás nejdříve chtěli nějaké informace o nějaké knize, že je to pro ně důležité. Nebudu
tady popisovat o jakou knihu šlo a vůbec žádně podrobnosti, to si laskavý čtenář přečte v
Historii, spíše se zaměřím na to, co potkalo mě. Bylo to zpočátku jednoduché. Jeden z těch pánů,
myslím si, že to byl pan A, nebo snad B, se na mě obrátil s prosbou zda bych mu nedojel do města
do knihovny zjistit nějaké informace, moc dobře totiž poznal, že jsem vzdělanec. Inu, souhlasil
jsem, znáte to. Jenomže ten pan A, nebo snad B, si se mnou ještě chtěl promluvit o nějakých
podrobnostech v soukromí. Okamžitě jsem se cítil důležitý a souhlasil jsem. Jelikož jsem v té
době ještě neměl vlastní dům, pozval jsem toho chlapa do svého pokoje, který jsem měl pronajatý
v hostinci U hrocha. A pak se to stalo..., ha to jste teď všichni napnutý, co se to vlastně stalo. No,
stalo se. Jen za námi zapadly dveře do pokoje, tak mě ten chlap ukázal nějaký meč, jestli se mi líbí.
Řekl jsem, že líbí. A ten mizera mě s ním vzal po hlavě. Představte si to, normálně mě s ním praštil
do hlavy. Buch a bylo to. Pořádně mě to zabolelo a hned jsem začal řvát o pomoc a chtěl jsem se
pomocí kouzla (však jsem taky kouzelník, teda teď už čaroděj) přenést za dveře a postěžovat si
ostatním. Jenomže ten pan A či snad B byl rychlejší. Praštil mě ještě jednou a to už jsem
nevydržel a omdlel jsem. Nepříjemná záležitost.
Nevím jak dlouho jsem byl v
bezvědomí. Probral jsem se v nějaké smradlavé kobce s řetězem na krku. S řetězem na krku! To
mě ovšem těžce urazilo. Někdo dal Krochtovi řetěz na krk! Taková potupa! Hlava mě brněla a
chtělo se mi zvracet. Znovu jsem usnul. Když jsem se probral stál u mě jakýsi tlusťoch a podával
mi misku s nějakým blivajzem. Otřásl jsem se hnusem. Chtěl jsem po tom člověkovi, aby mi
laskavě
zdělil co tady dělám a proč mám ten řetěz kolem krku. Přišlo mi to jako úplně normální otázka v
mé situaci. Ale on se jenom zašklebil, řekl nějakou sprosťárnu a odešel, což mě velmi rozlobilo
a od té chvíle jsem toho člověka neměl rád. Však počkej on ti to Krochta ještě spočítá, takhle mě
otravovat. A taky jsem mu to později spočítal.
Ležel jsem tam ještě několik hodin
a
stále se nic nedělo. Pouze jsem se snažil pomocí několika blesků přepálit ten řetěz, ale nevedlo se
mi to. Snadno jsem si spočítal, že bych ho takhle přepaloval aspoň týden a to by mě ještě nikdo
nesměl otravovat. Nebyl jsem tehdy tak zkušený kouzelník, abych si mohl dovolit čarovat jeden
blesk za druhým. A tak jsem se raději obrátil na bok, hlavu si podložil kusem hadru a snažil jsem
se nemyslet na to, jak mě ten žetěz dře do krku. Ale klidu jsem moc neměl. Za chvíli zarachotily
dveře a v nich se objevili oba pánové. Pan A i pan B. Jenomže jeden z nich byl svázaný, zatímco
druhý na něj něco hulákal a hrozil mu. Důvtipnému čtenáři je jistě jasné, že ten co hulákal byl ten
samý, který mě předtím praštil do hlavy. Něco ještě chvíli hulákal a pak ty dveře zavřel. Podíval
jsem se na svého nového spolubydlícího. Byl zkrvavený a sotva mohl mluvit. Mlel něco o nějaké
zradě (to jsem mohl konec konců já také). Chvíli jsem ho poslouchal, když v tom se dveře znovu
otevřely a ten druhý pán po tom prvním pánovi (no po tom co byl se mnou v cele) hodil jakousi
láhev a řekl něco v tom smyslu, jako ať si ten sajrajt třeba vypije, když ho neumí udělat. A zase
zavřel. Zeptal jsem se toho pána, co to má všechno znamenat. A on mi děsně tajemně řekl, že měl
pro toho druhého pána vyrobit takový lektvar, který umí rozežrat kov, ale když ho pro něj poctivě
vyrobil, tak mu ten druhý pán řekl, že ho podvedl a uvrhl ho ke mě do kobky. Okamžitě jsem se
ho zeptal, jestli to co ten druhý pán po něm hodil není náhodou ten lektvar co požírá ten kov. A
ten pán přikývl. A tak si povídám, co bych to nevyzkoušel a proč ne třeba na tom řetězu. A
představte si! Hned co jsem trochu té tekutiny vylil na řetěz, začalo syčet a za chvíli byl řetěz na
jednom místě rozleptaný. Tady by se asi slušelo podotknout, že ten chlápek co k nám do cely ten
lektvar hodil byl naprostý pitomec a hlupák, když si jeho účinky ani nevyzkoušel. Původně jsem
si myslel, že ten pán musí být náramný učenec a tuze mazaný chlapík. To jsem si myslel i po tom
co mi provedl, ale svůj názor jsem změnil. Takovou chybu by neudělal ani opilec Hlůva, pošťák
z Nurnu! Podíval jsem se na toho druhého a chtěl jsem jej také pustit, ale on mezitím umřel. Taky
dobře. Neměl se spolčovat s tím druhým. Tak jsem si raději omotal zbytek řetězu okolo krku a
vylil
trochu té zázračné tekutiny do zámku ve dveřích. Za chvíli jsem již radostně otevíral dveře. Ocitl
jsem se na chodbě slabě osvětlené loučí. Po stranách té chodby byly další dveře, určitě také kobky.
A pak se to stalo! Z jedněch dveří jsem zaslechl příšerné nadávky. Hned jsem ten hlas poznal. Cha,
to je trpaslík Buškchal. Můj spolubydlící na patře v hostinci U hrocha. Tak tady nejsem sám, těm
mizerům se podařilo nás pochytat víc. Buškchale kamaráde, to sem rád, že tu nejsem sám.
Honem jsem na zámek v jeho cele vylil zbytek toho lektvaru. Za dveřmi stál Buškchal a tvářil se
překvapeně. Pravda trochu mě překvapilo, že neměl řetěz okolo krku jako já, ale moc dlouho jsem
si s tím lámat hlavu nemohl. Asi byl privilegovanějším vězněm. Ve stručnosti mi vysvětlil, že poté
co jsem zmizel z Liscannoru, staly se podivné věci. Nebudu je zde vyprávět, to je opět věcí
družinické kroniky, jisté však bylo, že v těchto kobkách bylo uvězněno několik dalších družiníků.
V první řadě to byl starosta Lynhaard. Smutně jsem se podíval na prázdnou láhev. Zámek v jeho
cele se mi již nepodaří rozleptat. Na to se musí jinak. Rychle jsme se s trpaslíkem domluvili.
Potichu jsme zavřeli všechny dveře a zalezli jsme do mé cely. Musíme k nám dostat toho
strážného. Ano, toho hnusného žalářníka, který se se mnou odmítl slušně bavit a k jídlu mi nosil
akorát šlichtu! Já se ho pokusím složit k zemi kouzlem a Buškchal se rozhodl bojovat pochodní.
Mrkli jsme na sebe a já začal řvát nějaké sprosťárny a kopat do dveří. Netrvalo dlouho a s
nadávkami se přihnal žalářník. Vtrhl do dveří a... nežli se začal stačit divit, že je otevřeno
seslal jsem na něj jeden žlutý blesk. Lup! Dostal to holomek rovnou do pupku. Začal strašně řvát
a tasil meč. Teď už to byla práce pro trpaslíka. Neváhal a zaútočil pochodní. Já jsem byl v této
chvíli k ničemu a tak jsem se spíše snažil Buškchala povzbudit vydatným řevem. Rval se jen tak
v košili s tou pochodní v ruce a začal toho chlapa zatlačovat. Zasadil mu mnoho ran, ale sám také
nejednu utržil. Dlouho to vypadalo nerozhodně, ale ten prokletý mizera ustupoval do strážní
místnosti, kde se mu podařilo vypít hojivý lektvar a hned získal nad Buškchalem převahu. Ten
statečný trpaslík se dále pral s přeraženou pochodní, ale proti meči neměl šanci. Nakonec se
žalářníkovi podařilo probodnout mému druhovi hrdlo. Vítězně zařval a přestože byl již značně
poraněný, hned se na mě vrhl. Měl jsem úplně holé ruce a vytřeštěný výraz. V zoufalství jsem
popadl
dubovou židli, abych se mohl alespoň bránit a v duchu jsem se loučil se životem. Skočil ke mě
a já sevřel tu židli a praštil. A měl jsem kus štěstí. Zasáhl jsem toho lumpa přímo do hlavy. Sesul
se k zemi a nejevil známky života. Pro jistotu jsem mu hned jeho meč vrazil do hrudi. A máš to!
Chtěl jsi šikanovat a otravovat Krochtu a ten ti to teď vrátil obyčejnou židlí! Blbečku! Zaplavila
mě vlna úlevy. Jenomže to nebylo ono. O kus dál ležel mrtvý Buškchal a jeho krev barvila
podlahu. Už si nikdy nezahrajem spolu partičku kostek U hrocha. Chudák. Nebyl však čas na
nějakou sentimentalitu. Rychle jsem tomu žalářníkovi sebral klíče od cel, ještě mu plivl do obličeje
a běžel jsem osvobodit ostatní. Ti budou koukat, že je tahá z bryndy Krochta Moskyt, ten o
kterém ten povaleč Getd navyprávěl tolik pomluv (no nebyly to vždycky jenom pomluvy). Nejdřív
jsem osvobodil starostu Lynhaarda a hned jsem mu do ruky vrazil ukořistěný meč. Přeci jenom
on s ním uměl trochu více nežli já, kouzelník. Myslím, že ze mě měl větší radost, než když jsem
ho učil abecedu.
Další události uvedu již jen ve stručnosti. Společně s Lynhaardem
jsem osvobodil další dva zajatce, podivína Énmila a hobita Kyliána. Tento hobit byl neobyčejně
zajímavý tím, že sebou neustále tahal barvičky, kterými si maloval celý obličej. Naší první snahou
bylo utéci ven a zjistit, kde, že to vůbec jsme. Události začaly nabírat rychlé tempo. Ze
smradlavého vězení vedla pouze jedna cesta. Potíž byla v tom, že jí hlídal jakýsi krajně odpudivý
tvor. Starosta mi později řekl, že to byl ghúl. Jeho likvidace byla nepříjemná, jelikož tato bestie
je schopna člověka, kterého podrábe, ochromit. Téměř nahý Lynhaard to moc dobře věděl a tak
jsme ho museli pořádně přemlouvat, aby zaútočil. Nakonec všechno dobře dopadlo, jak jinak a
my opustili hnusné kobky.
Ocitli jsme se v prostorách, které byly očividně pěkně
staré a tesané ve skále. Naší jedinou snahou byl útěk, pouze Lynhaard se ještě snažil nalézt své
věci, které mu ukradli. Snažili jsme se postupovat potichu, ale pohybujte se tiše, když je s vámi
kroll. Pochopitelně netrvalo dlouho a naši věznitelé nás začali honit. Už to s námi vypadalo bledě,
když se najednou zničehonic objevil v podzemí trpaslík Páin, pěkný bijec, společně s Tchan-čim,
šikmookým alchymistou. Později nám řekli, že do Liscannoru přijeli ozbrojenci, kteří se je
snažili zajmout. Páinovi a Tchan-čimu se, ale podařilo uprchnout a následně se nám vydali na
pomoc. Páin ještě prozradil, že jsme ve starodávné pevnosti Rugenských kněží. Nurnští sem již
jednou pronikli a zřejmě proto na ně zdejší obyvatelé měli vztek. Další cesta již byla jednoduchá.
Páin a Tchan-či znali únikovou cestu. A když šli vpředu takoví znamenití válečníci jako Páin a
Lynhaard, nebylo co řešit. Já se do boje mnoho nezapojoval, neboť jsem byl příliš vyčerpaný na
to, abych mohl kouzlit. Pouze jsem se mazaně snažil metat nepřátelům do obličeje žhavý popel,
abych je oslepil, ale když několik uhlíků zasáhlo i Páina, raději jsem toho nechal. Vzhledem k
tomu, že jsme nezapoměli každého mrtvého důkladně očesat o všechno cenné, dá se říci, že jsme
se alespoň částečně zahojili za všechnu tu potupu.
Tak skončilo mé první
dobrodružství v Nurnské družině a myslím si, že jsem si počínal celkem zdatně. Zvláštní
uspokojení jsem pociťoval především z toho, jak jsem zabil toho chlapa obyčejnou židlí. Kostky
jsem již nemohl U hrocha hrát s Buškchalem a tak jsem je začal metat s novým podnájemníkem
Tchan-čim
Krochtův rádce pro začínající kouzelníky
Tak v
tomhle povídání bych se chtěl trochu a ve stručnosti věnovat tomu nejdůležitějšímu co dělá
kouzelníka kouzelníkem a totiž jednotlivým kouzlům. Na tomto místě bych chtěl především
podotknout, že následující řádky jsou určeny opravdu pro začátečníky, neboť já sám se nemohu
považovat za nějakého dokonalého a nepřemožitelného čaroděje. Takže je to spíše pro ty, kteří
chtějí vstoupit do řad Nurnské družiny. V rámci této družiny si myslím, že jsem schopen
kouzelníkům trochu poradit i když já sám také často potřebuji rady
zkušených.
Slovo úvodem
Když už se někdo chce naučit
čarovat, musí pro to mít určité předpoklady. Je například dobré umět číst a psát, neboť spousta
informací se dá vyhledat ve starých (nebo nových) knihách. Jsou samozřejmě takoví, kteří dokáží
kouzlit od přírody, nebo jsou schopni se zpaměti naučit dlouhé poučky a různé formule. Z toho
plyne, že hlavní je především talent. Když nemáte talent a nadání, nenaučíte se ani ťuk i kdyby
jste se snažili až do roztrhání těla. Prostě nadání a vůle. Pakliže si myslíte, že jste schopni se
naučit kouzlení a všemu co k tomu patří (správný kouzelník samozřejmě umí mnohem více, než-li
jen seslat kouzlo) je velice důležité, vybrat si, které kouzlo se začnete učit jako první. Některá
kouzla se třeba naučíte náhodou, nebo je někde pochytíte. Tato kouzla však většinou patří do
nižší kategorie. Pořádně čarovat se naučíte v drtivé většině případů v kouzelnickém cechu, nebo
od nějakého zkušeného čaroděje či mága. A protože nikdo vás to většinou nenaučí zadarmo a
peněz
není nikdy dost je třeba při každém školení pečlivě vybírat!
Při výběru pamatujte
především na to, že nejdůležitější je především váš život. Není důležité kolik zlikvidujete
nestvůr, kolik nepřátel složíte na hromadu, kolik si vyděláte. Pamatujte na prvním místě je přežít!
Teprve potom uvažujte kolik vám to vynese a jakou slávu si získate. Život kouzelníka je těžký.
Když nebudete dostatečně připraveni může vás skolit i splašená kráva. Na výpravy vám
doporučuji chodit v doprovodu několika bijců, kteří vás mohou chránit, tak aby jste mohli
nerušeně
sesílat zaklínadla. Úloha kouzelníka v družině není, aby chodil vpředu a neustále odrážel útoky
nepřátel, to prostě neumí. Válečník je schopen se svým mečem ohánět mnohem a mnohem déle
nežli vy budete schopni kouzlit. Síla kouzelníka je v něčem jiném. Správně naladěný a odpočatý
kouzelník je schopen v jediném okamžiku zabít i velmi silnou nestvůru, nebo ostříleného
žoldnéře. Je schopen mávnutím ruky rozmetat bandu obtěžujících skřetů, zjistit úmysl protivníka,
vytáhnout celou družinu ze dna propasti. Dokáže toho hodně ale pamatujte, že kouzlení
vyčerpává!
Spousta učenců se zabývá tím, že dělí kouzla do různých kategorií.
Já osobně raději dělím kouzla na praktická a nepraktická, popř. na lehká a těžká. Pro mě není tak
důležité dělit je na ta, která pocházejí z černé magie, která z bílé, případně nějaké jiné, která
pocházejí ze západu a která z východu, která jsou kouzla psychická, která léčitelská, která jsou
lesní a která třeba polní. Spíše je rozděluji kouzla velice jednoduše. Na útočná, na obranná a na
praktická. Do těch posledních zařazuji samozřejmě i kouzla pro přežití.
Tak a
teď to slyším (hlavně ze strany učených elfů), že mé názory jsou přízemní, že nectím čarodějnou
vědu jako takou atd. Není to pravda, velice rád se občas vrtám ve starých pergamenech a knihách,
ale nezapomínám při tom ani na normální život. V tom se asi trochu liším. Na prvním místě je pro
mě má rodina, žena a děti, pak je to touha po dobrodružství a teprve pak mě zajímají věci okolo
magie. Není totiž, podle mě, důležité zda dokážete nepřítele zlikvidovat ranou meče nebo ho
odpravíte kouzlem. Pamatujte, účel světí prostředky! Snažte se především žít jako slušný a
řádný občan, ale v okamžiku kdy jste napadeni, tak nesmíte váhat. Buďto vy, anebo ten prďola
co
vás otravuje. Tak si vyberte! Hlavní je pro kouzelníka vybrat ve správný okamžik to správné
kouzlo a nebojte se ani trénovat takové věci jako je rychlý útěk, nebo boj s mečem. Může se vám
to hodit. Žádná dovednost, která vám pomůže přežít není potupná. Ha, už opět slyším moudré
elfy, kteří si neumí bez kouzla ani zatopit v kamnech. Až vám budou třeba povídat o tom, že
manželství škodí vaší magii (cituji dnes již mrtvého kolegu Astoria), tak se mu klidně vysmějte.
Jsem šťastně ženat již několik let, mám dvě děti a mé magii to vůbec neškodí. Ale to jen tak na
okraj.
Takže teď se již budeme věnovat jednotlivým kouzlům. Budu je uvádět v
řeči obecné, neboť v případě, že se je rozhodnete studovat, budete stejně potřebovat o nich vědět
daleko více a to vám již prozradí váš mistr. Kouzla zde uvádím v takovém pořádí v jakém jsem
se je učil já. Na závěr tohoto úvodu bych ještě uvedl jednu radu. Ke každému útočnému kouzlu
se naučte alespoň dvě obranná. Vězte, že je to důležité, neboť jako mrtvému vám již nic
nepomůže, i když...
Hyperprostor, někde označovaný jako
druhý
Tak tohle kouzlo jsme se učil jako první. Zařadil bych ho do
kategorie kouzel obranných (i když ho lze samozřejmě využít i při útoku nebo jinak). Často se
vám přihodí, že se potřebujete v jednom okamžiku objevit na jiném místě, než se právě
nacházíte. Např. okamžitě utéci z boje, dostat se za zamčené dveře apod. S tímto kouzlem se vám
to podaří. Můžete s ním pomoci kamarádovi v boji. Např. hyperprostorovat válečníka za zada
jeho protivníka, velmi praktické. Můžete se s ním dostat bez námahy na skálu, na kterou nejde
vylézt, utéci z vězení atd. Není příliš těžké se ho naučit a čím budete zkušenější tím ho budete moci
lépe využít. Časem budete schopni se přenést i na vzdálenost několika set sáhů a třeba dostihnout
utíkajícího protivníka. Ve většině případů ho však využijete jenom na pár kroků, to na překvapení
či útěk v podzemí často bohatě stačí. Toto kouzlo je pro přežití velmi důležité a každému bych
ho vřele doporučil.
Neviditelnost
Další nezbytné kouzlo
pro přežití. Je již poněkud náročnější, ale bohatě se vám vyplatí se jej naučit. Bez tohoto kouzla
se jako kouzelník stáváte velice ohroženým druhem. Jsou známy případy kouzelníků, kteří hned
jak toto kouzlo uměli, tak se na výpravě zneviditelnili a snažili se tak zůstat co nejdelší dobu.
Kouzelník je totiž většinou velmi choulostivý a stačí jeden zdálky vystřelený šíp a má to spočítané.
Když se tedy cítíte ohroženi, neváhejte a klidně zmizte ze zraku všech nepřátel. Nemá ani cenu
psát, že se vám také neviditelnost velice vyplatí při různých výzvědných výpravách, chce se to ale
umět také ovládat, musíte chodit velice opatrně, dýchat co nejtišeji a dávat pozor, abyste do
někoho
nevrazili. Oceníte ho i při zákeřných útocích a v kombinaci s jinými kouzly. A opět máte-li na to,
můžete s ním provésti celou družinu nebezpečnými místy. Zktrátka a dobře neviditelnost je
základ.
Žluté blesky
Jo, jo, moje první útočné kouzlo. A
dodnes si ho nemohu vynachválit. Je vcelku jednoduché a když jsem byl v dobré pohodě dokázal
jsem hned jak jsme se ho naučil seslat i dva najednou. Stalo se na nějaký čas mým nejdůležitějším
útočným kouzlem. Dnes již raději používám jiné, ale občas se mi hodí stále. Vzhledem k tomu,
že kouzla jsou jen kouzla občas se stane, že ne vždy se vám povede blesky vyvolat. Záleží na
mnoha věcech, jak jste zkušený, jestli prší nebo naopak praží slunce, jestli vám v kouzlení někdo
brání, popř. jestli někdo neseslal protikouzlo. O žlutých blescích se dá říci, že riziko, které vám
hrozí, že se vám nepovedou je ještě docela úměrné. Tohle kouzlo uplatníte především v boji
zblízka. Na větší vzdálenost se příliš neuplatní, ale vy máte většinou tu výhodu, že útočník se k
vám nejprve musí dostat, takže si na něj můžete pěkně počkat a pak ho osmažit. Opět zde
samozřejmě platí, že čím budete zkušenější budete schopni blesků seslat více a více. Také bych
zde chtěl podotknout, že jsem žlutými blesky útočil dokonce i na draka a podařilo se mi ho dosti
zranit. Opět mohu vřele doporučit, aby jste se tohle kouzlo snažili naučit co
nejdříve.
Zdvojení
Jestli chcete býti jako kouzelník platný
v boji, bez tohoto kouzla se neobejdete. Válečníka chrání brnění, vás právě tohle kouzlo. Existují
i jiná kouzla s podobným účinkem, ale podle
mého mínění je tohle nejlepší. Na každé výpravě
jej několikrát
vyvolávám. Jeho účinek je vynikající. Způsobuje totiž, že nepřítel, který na
vás útočí není schopen vás po nějakou dobu vůbec zasáhnout a právě po tuto dobu ho můžete
zlikvidovat jiným kouzlem nebo vám někdo může přiskočit na pomoc. Je sice trochu ošemetné
v tom, že není nikdy jisté jak účinně se vám ho povede vyvolat, ale pokud máte dostatek času a
jste odpočatí není problém zkusit si ho vyvolat podruhé, účinky vašeho předchozího snažení sice
zmizí, ale není zase tolik náročné. jeho další výhodou je to, že vydrží poměrně dlouho a tudíž
máte většinou čas vyvolat ho ještě před blížícím se nebezpečím, stačí jen správně odhadnout, kde
může nebezpečí číhat. To je pouze otázka praxe. Je třeba jasné, že když se z nějaké jeskyně
ozývá mohutný řev a jsou před ní poházené kosti, obletované rojem masařek, nastal právě čas pro
vyvolání zdvojení. Používám výraz zdvojení, ale právě tomuhle kouzlu se většinou říká zkráceně
dudu, popř. jednoduše obrazy. Ale ať už se mu říká jak chce, je to velice důležité
kouzlo.
Levitace
Jednoduše řečeno jednoduché a přitom velice
praktické kouzlo. Umožní vám bez nebezpečí dostat se na dno hluboké prolákliny, nebo naopak
se z ní dostat ven. Můžete se s ním třeba dostat přes rozbouřenou řeku. Nepoužijete ho tak
často jako třeba dudu nebo blesky, ale určitě se ocitnete v situaci, kdy ho využijete. To je u
některých kouzel velice důležité, budou se vám hodit třeba jen několikrát v životě, ale pak vám
třeba zachrání krk. A na to dbejte.
Dveřník
Jedno z
parádních kouzel, které jsem se naučil hned jak jsem byl v čarování trochu více zběhlý. Vyžaduje
již poměrně dost námahy, ale výsledek stojí za to. S tímhle kouzlem jste totiž schopni proniknout
i za pěkně tlustou zeď, třeba i s koněm. Prostě se chvíli soustředíte a vyvrtáte na slušně dlouhou
dobu
pěkně velkou díru do skály. Opět patří do kouzel, která příliš často nevyužijete, ale když na to
přijde ušetří vám spoustu starostí. V podzemí se tak můžete vyhnout spoustě nástrah, můžete
s ním lehce uniknout z vězení (kde jste byl zavřen samozřejmě neprávem), zkrátka jeho použití
je rozsáhlé. Také se vám může někdy velice hodit, že jeho účinky časem zmizí a vše opět vypadá
jako dříve. Jestliže jsem se výše zmiňoval o praktických kouzlech, tak tohle bych zařadil na jedno
z prvních míst.
Čtení myšlenek
Velmi praktické kouzlo, hodící
se na vaše putování po světě. Potřebujete se přesvědčit, zda ten podivný kupčík, který vám nabízí
lacině nějakou užitečnou věc? Žádný problém, nabourejte se mu do hlavy a pěkně si zjistěte co si
o tom myslí on sám. Lze ho využít při náboru nových členů do družiny, nebo při zjišťování
krádeže. Tohle kouzlo se také dobře hodí vůdcům družin, neboť mohou případné nesrovnalosti
a hádky rychle utlumit, ukážíli-li včas na pravého pachatele. Jiná věc je jestli jim to někdo uvěří.
To už záleží na nich. Pokud se pro toto kouzlo rozhodnete, budete se jej učit poměrně dlouho,
neboť věci okolo psychiky jsou dosti náročné, ale v okamžiku, kdy jej budete dobře ovládat je
již celkem snadné ho seslat. Samozřejmě čím budete ostřílenější tím budete více schopen
odhalovat myšlenky nebezpečnějších protivníků. Také je třeba podotknout, že odhadnout
myšlenky takové krolla je mnohem jednodušší než-li třeba nějakého náramného vzdělance. Ale
všechno jde když se chce. Toto kouzlo bych dokonce zařadil mezi kouzla nezbytná pro jenom
trochu zkušenějšího kouzelníka.
Vítr
Jedno z mála kouzel,
které jsem se naučil sám a nikoli v cechu. Nastudoval jsem ho z jednoho zaprášeného svitku, který
jsem nalezl v podzemí vládního hradu v Almemaru. Je to kouzlo spíše praktické. Musím se
přiznat, že jsem ho ještě nikdy nepoužil v praxi i když jsem o tom několikrát přemýšlel, ale vždy
jsem si vypomohl jinak. Dá se docela dobře využít při plavbě v bezvětří, popř. v úzké chodbě
proti nějakým drobnějším nepřátelům. Určitě s ním jde poškádlit nějakého knihovníka, který má
na
svých policích pečlivě srovnány knihy a pergameny. Je poměrně velice jednoduché. Trvalo mi
pouhé
tři dny než jsem ho dokonale ovládl. A to za to stojí.
Mrak
smrti
Nadešel čas a já se rozhodl, že se naučím nějaká další útočná kouzla.
A hned nazačátek jsem se rozhodl, že začnu nějakým náročnějším a těžším kouzlem. Zvolil jsem
si mrak smrti, který je bezpochyby kouzlem černé magie, ale jak jsem již několikrát předeslal je
mnohem důležitější na co kouzlo použijeme nežli do jaké oblasti patří. Mrak smrti je skutečně
temné kouzlo. Pakliže se chcete stát masovým vrahem nějakých celkem bezbranných tvorů, pak
si jej vemte. Já naštěstí nemám takovéhole touhy a naučil jsem se jej proto, že mohou nastat
situace, kdy se toto kouzlo může hodit. Já jsem ho ještě naostro nikdy nepoužil, ale dovedu si
docela dobře představit situace, kdy se dá využít. Pustit takový mrak smrti do jeskynního sídla
brutálních orků může ušetřit spoustu ran mečem a nebezpečí vyplývající z následného boje tváří
v tvář. Za určitých okolností s ním lze zabít i velmi silnou nestvůru, pakliže je jí znemožněn
pohyb. Také lze dobře využít na vnesení paniky do šiku nepřátel a v případě velké bitvy se
mohou zkušení kouzelnící dohodnout a vypustit takových mraků více na jedno místo a to je již
vražedné. Také bych se chtěl zmínit na to, kterak jsme se v cechu toto kouzlo učili. Testovat jej
na otevřeném prostoru bylo samozřejmě nebezpečné a tudíž jsme ho zkoušeli v městské
kanalizaci. Nutno podotknout, že si celé město poté chválilo, že tenkrát nebyly žádné
krysy.
Černý blesk
Jednoduše řečeno. Náročné, ale
spolehlivé a silné kouzlo. Často se vám stane, že se potřebujete zbavit nějakého nabušeného
protivníka a nesmíte si dovolit riskovat, že ho netrefíte. Pak musí nastoupit právě černý blesk.
Jeho vyvolání vás sice hodně vyčerpá, ale výsledek je témeř jistý, záleží jen na vašem umění. Já
sám jej mnoho nepoužívám, ale v několika nebezpečných chvílích jsem jeho účinky velmi ocenil.
Jeho další výhodou je, že s ním zasáhnete protivníka i na poměrně velkou vzdálenost, aniž byste
se tudíž vydával všanc jeho přímému útoku. Opět si myslím, že je to důležité kouzlo pro
každého kouzelníka, čaroděje nebo mága.
Rudé blesky
Mé
nejpoužívanější útočné kouzlo. To hovoří za vše. Mé ovšem své klady i zápory.
Vyplatí se vám se je naučit, když jste již poněkud ostřílenější kouzelník. Pro nováčka je to příliš
velký luxus. Jsou poměrně náročné na vyvolání a také nejsou zcela spolehlivé. Z toho plyne, že
v
když je používáte je důležité se jejich vyvoláním zcela nevyčerpat, neboť v případě jejich
selhání musíte mít ještě dost síly na to, aby jste mohl včas opustit bojiště. Jejich účinky jsou však
zkázonosné. Dá se s nimi v jediném okamžiku usmrtit i několik protivníků, kteří vám
znepřijemňují život. Já osobně s nimi mám jen ty nejlepší zkušenosti. Jejich vyvolání mi nečiní
příliš velké potíže a dalo by se říci, že je to kouzlo přímo stvořené pro mě. Narozdíl od
takového "dudu", které se mi dosti často nezdaří. Takže neváhejte a až budete trochu více
obeznámeni s kouzelnickým řemeslem, tak se určitě rudé blesky naučte, bude se vám to
hodit.
Bílá střela
Super kouzlo. V poslední době je tak trochu
v módě, především u temných mágů, nekromantů a vůbec jiných úchyláků, pořizovat si na svoji
ochranu různé ty kostlivečky, ghúlíky a jinou nemrtvou havěť. Občas to má opodstatněný význam,
ale nesmí se to přehánět. Všeho s mírou. A tihleti všichni nemrtví mají jeden velice nepříjemný
zvyk. Hned jak vás spatří, tak vám jdou po krku. Asi je to baví, nebo to mají v popisu práce, ale
je to tak. Nepříjemné. A právě proti těmto tvorům a ještě několika dalším, vymysleli chytří a
správní
čarodějové bílou střelu. Je to přesně to kouzlo, které vám bude za vynaloženou námahu dobře
sloužit. Patřičně zkušený kouzelník těchto střel vyčaruje i více a může s nimi dělat pravé divy.
Bílá střela je poměrně náročná na vyvolání, ale opravdu to stojí za to. Sama o sobě není tolik silná,
ale její nespornou výhodou je, že vybuchuje v poměrně velikém rozsahu a tudíž může zasáhnout
velký počet nepřátel. Nemá cenu ji používat proti jednomu kostlivci, ale prásknout ji do houfu
těchto příšer už stojí za to. Pamatuji se, že jsem ji velice ocenil při malé výpravě do jedné staré
svatyně. Na jednom místě tam bylo pohřebiště, doslova plné zombií a kostlivců. Takový válečník
by s nimi měl plno práce a ještě by mohl přijít k úrazu. Já jsem však v dostatečné vzdálenosti
vyčaroval dvě bílé střely a seslal je doprostřed těch mizerů. Nádhera, skvělé a velkolepé! Skácelo
se jich tam najednou na tři tucty a bylo po práci. Na silné nemrtvé se již tolik nevyplatí, neboť
ti se většinou nevyskytují v celých hejnech a útočí spíše osamoceni a proto je lepší používat raději
jiná kouzla. Zkrátka a dobře. Toto kouzlo oceníte především při větším počtu nepřátel. Na
jednotlivce je ho škoda.
Poslání
Neobyčejně praktické kouzlo,
i když je poměrně velmi náročné. Při jeho studiu musíte pochopit mnohé věci, které se týkají
duševna a psychiky. Jeho studium mi zabralo dobré dva měsíce a musím se přiznat, že jsem ho
za těch několik let co ho umím ještě nepoužil. Ale věřím, že se mi jednou může velice hodit. S
jeho pomocí můžete někomu udělat v jeho hlavě pěkný maglajz. Není daleko od věci, když máte
nějakého nepřítele a vy si s ním zrovna nechcete špinit ruce (nebo hlavu), seslat na něj právě toto
zaklínadlo. V případě, že se vám povede dá vám takový otrava nejspíše pokoj a máte vyhráno.
Jednoduše řečeno, řekl bych dokonce velmi jednoduše, s tímto kouzlem můžete dávat své
příkazy někomu jinému a ušetřit si tak mnoho práce, neboť dotyčný se bude snažit udělat ji za
vás. Na druhé straně není dobré so s tímto kouzlem příliš zahrávat, protože by jste tako mohli
časem zpohodlnět a to je nejrychlejší cesta ke zkáze. Rozhodně považuji za pitomost, abych ho
využíval na číšníka, který mi dlouho nechce přinést jídlo. Pravda, pamatuji si, že jsem v cechu
studoval s nějakým člověkem Pilsubem, který se přede mnou vytahoval, že s pomocí tohoto
kouzla získal svoji nynější manželku, která jej předtím vytrvale odmítala, ale pochybuji že mu to
přineslo štěstí, natož jí. Sám jsem byl svědkem toho, jak ten samý člověk si jednou v hospodě
dokonce nechal provolávat slávu od nějakého chudáka, ovšemže za použití Poslání. Byl typickým
příkladem toho, že ne každý dokáže ctít zásady slušného chování a rozumného používání
magie. Ale to jen tak bokem. Takže v případě, že se rozhodnete toto kouzlo naučit, používejte
ho s rozumem a ne jako ten blb Pilsub.
Vodní dech
Další
kouzlo, které bych zařadil do kategorie kouzel určených k přežití. Je poměrně velice prosté, ale
umožní vám na nějakou dobu pobývat pod vodou bez nebezpečí, že se utopíte. Popisovat jeho
výhody je zbytečné, neboť každý si dokáže sám dobře spočítat na co je dobré. Opět se jedná
o kouzlo, které jsem v praxi naštěstí ještě nemusel použít, ale až jednou někde spadnu do vody,
nebo budu muset něco vylovit z hlubiny, bude se mi určitě
hodit.
Zaklep
Praktické zaklínadlo, jehož výhody oceníte
vždy, když se chcete dostat někam tam, kde je zamčeno. A to se na výpravách stává poměrně
často. Je výhodné, že nedělá rámus, jako například násilné vyrážení dveří. Jeho naučení není
příliš náročné, ale musíte počítat s tím, že speciálně vůči tomuto kouzlu existuje celá škála
protizaklínadel. Je to pochopitelné, neboť každý si rád svůj majetek pohlídá. Já sám jsem ho s
úspěchem používal zejména při výpravě za lapkou Zyffem, se kterým jsme se honili na jeho hradě
a dost často se stalo, že měl někde zavřené dveře. Jsem s ním zcela spokojen, ale časem se budu
muset stejně naučit některou jeho silnější obdobu.
Rychlost
Kouzlo, které já jsem dlouho neovládal i když patří do kategorie spíše těch snažších.
Vlastně ani nevím proč jsem se ho tak dlouho neučil. Asi proto, že jsem ho nepotřeboval. S tímhle
zaklínadlem se především zavděčíte ostatním v družině. Když někam půjdete sami, pravděpodobně
použijete jiná klouzla. Rychlost vám v podstatě umožňuje dělat všechny činnosti dvakrát rychleji
než-li normálně. Vlastně s ním dokážete na chvíli zbrzdit reálný čas. Je to sice mnohem složitější,
ale o tom vám řekne více váš mistr. Nejvíce ho ocení především všichni ti rubači, co bojují tváří
v tvář, popř. střelci, ale může se vám hodit třeba i při útěku nebo při čarování. Jak jsem již
podotkl já ho dlouho neuměl. V družině byl tehdy kolega Astorius a zátímco já po nepříteli pražil
blesky on obětavě dopoval rychlostí ostatní. V tom byl určitě obětavější než já. Ale je to velice
užitečné zaklínadlo a kdybych dnes znovu začínal asi bych se jej naučil dříve.
O
ostatních
V této kapitole bych chtěl něco napsat o některých jiných členech
Nurnské družiny, tak jak jsem se na ně dívam já a jak ovlivnili můj život. Mnozí z nich jsou již
mrtví a někteří dokonce pouze žijí v Liscannoru a výprav se neúčastní. Tento pohled je čistě můj
osobní a možná, že se časem změní.
Lynhaard Rugornský
Sluší
se abych na prvním místě uvedl osobu bývalého starosty. Lynhaard, jak známo, jest
krollem. Něco jsem o něm napsal již v kapitole "Učitelem". Byl to on, který rozhodl o tom, že se
vůbec mohu přistěhovat do Liscannoru a v dobách mých prvních výprav se také většinou stal
vůdcem. Lynhaard je rozumu velmi mdlého, ale to už jsem psal a nemá cenu se do něj dále
navážet. Však si kvůli tomu užije od ostatních dost a dost. Na krolla ovšem vypadá docela slušně.
Rozhodně před ním neutíkají děti, pouze ho z bázní sledují zpovzdálí. Velmi jsem u něj především
ocenil to, že se ode mě nechal vzdělávat a dnes je již schopen i pomalu číst a trošičku i psát, což
je v jeho případě skutečně výkon hodný obdivu. Je velmi hrdý a nemá rád když mu někdo mluví
do jeho záležitostí. Kvůli tomu jsem se s ním také dostal do konfliktu v době, kdy jsme lovili
draka. Tehdy byla družina značně nestabilní a někteří členové si z něj dělali za jeho zády zcela
nezakrytě legraci a smáli se jeho rozumovým schopnostem. Vzhledem k tomu, že byl vůdcem a
tudíž nesl značnou odpovědnost za zdar výpravy, se mi to vůbec nelíbilo, neboť při takových
akcích jako jsou družinová tažení, musí být pořádek na prvním místě. V okamžiku, kdy někdo
jedná na vlastní pěst a pohrdá vůdcem, je třeba proti němu zakročit. Nejlepší prostředek není
takového rebela zabít, ale pěkně mu přiškrtit příděl na kořisti. Jednou či dvakrát jsem tedy
Lynhaarda vyzval, aby si udělal v družině pořádek. Naneštěstí jsem učinil tu chybu, že jsem mu
to řekl veřejně, což si vyložil tak, že se mu směju. Od této chvíle mě začal těžce šikanovat a
urážet. Zkrátil mi kořistné a jak mi později u piva řekl, uvažoval dokonce o mé fyzické likvidaci.
Velmi těžce jsem nesl, že já který jsem v té době již měl v družině vybudovanou určitou pozici
mám mít stejně kořisti jako nějaký nováček, dokonce i méně. V té době jsme se opravdu neměli
rádi.
Na druhou stranu je třeba říci, že právě tohle ponižování mě vyburcovalo k tomu, abych
předvedl parádní výkon při boji s drakem. Ale o tom jsem již psal. Po návratu mi dělalo značné
problémy jít ho jako tehdejšího starostu žádat o povolení stavby domu v Liscannoru. Nakonec
mi jej dal, ale také se asi musel přemáhat. Na této výpravě jsem také poznal, že nemá rád když
je ve společenstvu nějaké žena. Podle něj totiž narušuje vztahy v družině, říká tomu "boj o
samici". Ostatní, včetně mě, na to sice měli jiný názor, ale to je nyní již jedno. Nějakou dobu
trvalo,
než jsme se udobřili. Věc, která hodně pomohla naše napjaté vztahy urovnat, se stala při výpravě
na ostrov Kodgick. Jednalo se o naše sázení na vítěze turnaje válečníků, která nám oběma přinesla
slušný zisk. Obecně lze říci, že dnes jsme přátelé a vycházíme spolu dobře i když o vážnějších
a složitějších věcech si raději popovídám s někým trošku vzdělanějším.
Lynhaard je,
alespoň podle mého, šťastně ženat s kudůčkou Wenorou. Tento sňatek vyvolal všeobecné
nadšení a škodolibé očekávání, zda-li se krollovi a kudůčce, může vůbec narodit potomek.
Pravda, stálo je to oba hodně úsilí, ale výsledek určitě stál zato. Dcerka Wyndred a synek Haardun
jsou určitě velice roztomilé děti a jsem rád, že Haardunovi jsem šel dokonce za kmotra, což jen
svědčí o tom, že s Lynhaardem již vycházím dobře.
Nemá asi cenu vůbec psát o
tom, že své válečnické umění ovládá dokonale a je velmi nebezpečným protivníkem. Viděl jsem
mnoho nepřátel naší družiny, kteří skonali pod jeho zbraní.
Páin z
Nórienu
Páin, jo Páin. Tak tenhle chlapík je už po smrti. Ale když žil, tak
o sobě svými činy dával vědět. Za dobu mé přítomnosti v Nurnské družině jsem nepoznal lepšího
bijce než-li tohoto trpaslíka. Jeho válečnické umění bylo veliké a byl-li s námi na výpravě cítil jsem
se bezpečněji. Pamatuji si jakou jsem měl radost, když nám přišel na pomoc do pevnosti
rugenských kněží. Při výpravě na draka v zemi Almemaar šel neustále a nepřátelé před ním v děsu
prchali. Bojoval mečem a ne sekyrou, jak je u trpaslíků spíše zvykem. Mé vztahy s ním nebyly ani
zvlášť dobré, ani zvlášť špatné. Byly neutrální. Páin byl bezpochyby pod vlivem povaleče Gedta
s nímž nejednou popíjej U hrocha, ale na druhou stranu byl založením flegmatik, kterému bylo
jedno co o mě Getd povídá. Pamatuji si, jak jsme spolu objevili v Almemaaru sochu zlatého draka.
To byla velká událost. Také je třeba říci, že jsem od něj koupil některé jeho magické prsteny,
které mi dodnes dobře slouží. Pravda, koupil jsem je za pořádnou hromádku zlatých, ale
uvědomoval jsem si, že je lepší mít něco na svoji obranu (popř. útok), než-li se válet na hromadě
zlata. Páin by mi je určitě neprodal, pouze jsem využil toho, že tehdy neměl peníze, aby zaplatil
svému mistru. Byl to dobrý obchod.
Jednou věcí mě však Páin pěkně naštval a jak
se později ukázalo nejenom mě. Při naší výpravě na draka se stalo, že Páin jdoucí v čele družny,
byl nakažen velice nepříjemnou chorobou, kterou mu způsobil zákeřný fext. Páin nám několik
dní doslova odcházel před očima a hrozilo reálné nebezpečí, že se sám nakonec také stane
fextem. Když jsme po několika dnech dorazili do města snažili jsme se pro něj vyhledat pomoc.
Když jsme ji nakonec našli, ukázalo se že Páinova nemoc je v takovém stádiu, že odmítá
jakkoukoliv pomoc a naopak hrozí nebezpečí, že napadne nás. Doslova s nasazením vlastního
života se nám podařilo jej dostat k lékaři. Zásluhu na tom jsem měl hlavně já a Tchan-či. Stálo nás
to nemálo námahy a nebezpečí a v neposlední řadě i spoustu peněz. Když se Páina podařilo
zázrakem vyléčit ani nám nepoděkoval. Dokonce se mu nechtělo mnoho ani vrátit peníze, které
jeho
léčba stála. Naopak nám ještě tvrdil, že jsme ho zachránili jen proto, aby měl kdo v družině
bojovat a že bez něj se stejně dále nedostanem. Těžce se mě tím dotkl. Když jsme jej zachraňovali
ani jsme nepomysleli na to co bude dále. Aspoň já osobně jsem chtěl zachránit život tohoto
slavného válečníka, aby se vůbec ještě někdy podíval domů za svojí ženou a dětmi.
Mám pocit, že v té době byl již trochu nafoukaný a nedržel se při zemi. Měl na to svým
způsobem právo, neboť v té době byl skutečně nejlepší, to mu rozhodně nikdo neupíral. V té době
žil také určitě šťastný život. Měl pěkný dům, sympatickou ženu a tři děti na které byl velmi hrdý.
Smrt však již na něj čekalo a skosila ho na Monghyrských pláních, kde jsem nebyl. Padl hrdinskou
smrtí v boji s nepřítelem a je zarážející, že mu v tomto boji nikdo z druhů nepřišel na pomoc a
jeho smrti ani nikdo příliš nelitoval. Že by se ostatních tolik dotklo jeho namyšlené chování v
Almemaru? Padl, tak jak žil, neustoupil soupeři ani o krok. Myslím, že ho byla velká
škoda.
Getd z Ruindoru
Tohodle pána znám ze všech
Nurnských nejdéle. Dá se říci, že pěkně dlouho. To ovšem neznamená, že bychom byli přátelé.
Getda jsem poprvé spatřil na tom turnaji, který jsem později vyhrál, i když za cenu toho, že jsem
ostatní okradl. Konec konců to jsem již přiznal dávno. Nemá cenu to popírat. Pak jsem Getda
dlouho neviděl, ale cítil jsem, že po mě jde se svým kumpánem Snagrotem. Pochopitelně, na jeho
místě bych určitě udělal to samé. Narazil jsem na něj až po několika letech, kdy jsem se o jeho
existenci dozvěděl v Nurnu v hostinci U Lišky. Tehdy jsem se rozhodl, že kvůli svému klidu
napravím to co jsem spáchal a Getdovi dám odstupné. Dal jsem mu mnohem více peněz než-li by
si tenkrát vůbec vydělal, nastěhoval jsem se do Liscannoru a považoval věc za vyřízenou. Ne tak
Getd, peníze rád přijal, ale pomlouval mě jak jen mohl, což dělá vlastně dodnes. Zezačátku mě to
pilo krev, ale dnes je mi to jedno. Zpočátku také často vyhrožoval, že až ho navštíví Snagroth,
tak si to se mnou vyřídí, ale ten protivný a zakomplexovaný půlelf naštěstí nikdy
nepřišel.
Ostatním byly naše vzájemné vztahy ukradené. Samozřejmě, že se do mě
občas naváželi, ale nebylo to ve zlém. Spíše takové popichování, které je běžné. Je to úplně stejné
jako když se smějeme Jeremymu, že mu upadlo pivo, nebo se někteří ušklebují nad
Lynhaardovými potomky. Stejně tak šťourají do Getda, že ode mě vůbec peníze přijal a nevyřídil
si to se mnou osobně.
Za dobu mého pobytu v Liscannoru nebyl tenhle člověk ani
jednou s ostatními na výpravě. K vidění je pouze u sebe doma, kde píše a maluje. Spatříte ho,
kterak se zarudlýma očima žmoulá v ruce husí brk a píše a píše. Pak vstane a jde do hospody, kde
pije a pije. A pak vstane od pití a odebere se do Nurnu, kde pravidelně navštěvuje Červenou
sedmu,
vyhlášený hampejz. Pak se vrátí a všem vypráví o nějaké Claudii. A takhle neustále
dokolečka.
Astorius, vyděděnec rodu Zelenovršských
S
kolegou Astoriem je spjatá značná část mého života v Liscannoru. Vlastně byla spjatá. On je totiž
už po smrti.
Poznal jsem ho při výpravě na draka v zemi Almemar. Astorius byl
elf a tak jako já se zabýval magií. Ne tou upachtěnou magií, kterou sebou nosí alchymisté a jiní
šarlatáni ve formě bahna ve svých otlučených truhlách, ale onou vznešenou magií, kterou
kouzelník
získá meditací a dlouhým učením. Tím jsem si byli blízcí. Jinak byly ovšem naše názory na život
a kouzlení zcela rozdílné. Často jsem to společně probírali u poháru dobrého vína a přestože jsme
se často neshodli, navzájem jsme se respektovali. Velmi rád vzpomínám na naše cesty do Nurnu,
kde jsem oba navštěvovali kouzelnické kurzy. Shodou okolností nám to vždy vyšlo tak, že jsme
do kurzu chodili společně a následně jsme spolu potom probírali co jsme se nového
naučili.
Jak jsem již psal Astorius byl elf, zatímco já jsem člověk. Naše názory na
čarování se od sebe lišily. Zatímco já dávám přednost praktické magii a považuji každé kouzlo,
které může napomoci dobré věci za dobré, Astorius o sobě hrdě prohlašoval, že on se zabývá tím
co nazýval bílou magií. Uvedu to na příkladu. Existuje jedno kouzlo, které se zabývá oživováním
nemrtvých. Stručně řečeno je to pěkná čuňárna, v tomhle jsme se ještě shodli. Ale náš přístup byl
jiný. Já se tohle kouzlo nehodlám učit prostě proto, že hrabat se ve smradlavých mrtvolách,
přivádět je znovu k životu a mumlat přitom velmi temná zaklínadla, považuji za krajně odporné
a nechutné a myslím si, že bych se dříve asi pozvracel, nežli bych k životu přivedl byť i jen
kostlivce. Prostě se mi to příčí fyzicky. Na druhou stranu si myslím, že pokud na to někdo má
žaludek a nervy ať si to klidně používá. Důležité jsou jiné věci. Například, kde si na to ten
dotyčný obstará mrtvolu. Takové, kteří používají mrtvé kamarády, nebo dokonce vykrádají
hřbitovy, bych nechal čtvrtit zaživa. Pokud, ale se například nachází výprava dobrodruhů v
hlubokém podzemí a nalezne zde starou kostru, nemám nic proti tomu, aby ji dotyčný uvedl do
pohybu a nebyla následně použita jako živý štít v čele družiny. To je určitě užitečné. Astorius
však tvrdil, že je to kouzlo černé magie a basta. Že mohou nastat případy, kdy je užitečné o tom
odmítl diskutovat. Opět uvedu jednoduchý příklad. Úchylný čaroděj unese staroslivému otci jeho
jedinou dceru. Tu se rozhodne vysvobodit hodný a spořádaným životem žijící jiný čaroděj. Jde
a jde, už je skoro u konce a sil mu mnoho nezbývá. Je sám a každý útok jej může skolit a tu si
takový čaroděj vzpomene, že umí právě ono kouzlo na oživení nemrtvých. Najde si vhodnou
mrtvolu (kolem sídla úchylného čaroděje jich bude určitě dost a dost) a oživí si dejme tomu tři
ghúly, fuj! Ti pak jdou s ním, chrání jej zepředu i z boku, poslouchají jej na slovo až dojde k
pořádné závěrečné bitce. A jsme u toho. Úchylný čaroděj pochopitelně brání svojí kořist a metne
po ghúlech, kteří slouží dobrému čaroději, bílou střelu, což je bez jakkékoliv diskuze kouzlo,
které by Astorius zařadil mezi kouzla bílé magie (a má samozřejmě pravdu), a rozmetá dva ghúly
na prach. Jenomže je tu ten třetí ghúl, který přiskočí a sklátí úchylného čaroděje do prachu a
následně jej zakousne. Dobrý čaroděj pak slavnostně zachrání ubohou dceru, odvede ji k otci,
popř.
se s ní ožení. Hezké, že? A teď se na to podívejme. Hodný používal černou magii a zlý naopak
bílou. Z toho plyne, že důležité jsou především následky a pak teprve prostředky!
Tak v tomhle jsme se s Astoriem od sebe lišili. A nejen v tom. Astorius byl určitě
talentovanější nežli já. Učil se rychleji než já, dovedl lépe mluvit, různé hádanky také řešil
mnohem rychleji. Ano v tom byl určitě lepší. Na druhou stranu bych ho chtěl vidět třeba jak štípe
dříví nebo v případě nouze bojuje mečem. Ze všeho nejlegračnější mi na něm přišel jeho oděv, ve
kterém se vydával na výpravy. Já si na sebe natáhl pořádné vysoké boty z kůže, oblékl si kožený
kabátec, teplý plášť, pohodlné kalhoty, na záda si hodil tornu, u které bylo rozhodující, to že
pevně sedí na zádech a za pás jsem si upevnil meč. Ne tak Astorius. Jako zbraň s sebou tahal
nepraktickou hůl, která byla sice pěkná a ozdobená tajemnými runami, ale mohl se o ní maximálně
opírat. Daleko horší však byl jeho oblek. Na hlavě nosil vysokou čepici a zahalen byl do podivného
roucha, které vypadalo sice efektně zdobeno podivnými obrazci, ale muselo být strašně
nepohodlné.
Na koni se v tom muselo sedět mizerně a o utíkání raději nebudu vůbec mluvit. To byla cena za
to,
že chtěl vypadat vždy důstojně a dávat najevo, že je kouzelník. Typický elfí přístup. Také si
nejsem zcela jist jestli vypadal důstojně i poté co jsme se brodili týdny v bahně a krvi. Asi
ne.
Přesto všechno jsem ho měl velmi rád a považoval jsem ho za přítele, který
nezradí. Však jsme spolu na výpravách skolili nejednoho nepřítele.
Aedd z
Ruindoru
Aedd je další chlapík z neobyčejně rozvětveného klanu
Ruindorských.
Myslím, že kdyby se všichni Ruindorští shromáždili najednou na jednom místě, tvořili by velký
dav. Asi jako když se v Nurnu handlují koně. Aedd patří k těm duším o jejichž výchovu se
postarala ulice. Po světě se potloukal všelijak a živil se především příležitostnými krádežemi a
protože je obratný a mrštný podařilo se mu vždy utéci před rukou zákona, aby se nakonec ocitl
v Nurnské družině, To je ostatně pro tuto družinu dosti typické. Přestože Aedd patří do
stejného rodu jako Getd myslím si, že mu jsou spory mezi mnou a Getdem zcela lhostejné. Musím
se přiznat, že v mých očích je Aedd docela sympaťák. Na družinových výpravách neremcá, že
má mokré boty, nešťourá se do cizých věcí, nepoučuje ostatní a hlavně je to střelec k pohledání
a obratný průzkumník. Jeho jedinou chybou je jeho záliba ve výbušninách. Ach jo, ty jeho
zpropadené hlíny! Aedd si nikdy nezapomene přibalit aspoň pět kousků této nebezpečné výbušniny
do torny. V nebezpečných situacích má pak neustále jednu v ruce a dost často je po někom metá.
Což o to, když se s někým pereme na otevřené prostoru, třeba na louce, tak je mi to fuk. Ale
v okamžiku, kdy se plížíme nějakou skalní průrvou a náhle mi kolem uší prosviští to jeho hnědé
bláto a pak bouchne těsně u mě, tak z toho žádnou radost opravdu nemám. V družině není
pravděpodobně nikdo koho by ty jeho hlíny alespoň nepopálily. Dokonce si pamatuji, že jednou
dost těžce zranil trpaslíka Orglaffa. Družina byla tehdy v dosti mizerné situaci. Krev z nás všech
jen crčela a do toho bouchla Aeddova hlína. No co vám mám povídat. Popálený Orglaff se
rozzuřil a začal nadávat, pěkně sprostě podotýkám, ale ještě nic nedělal. A Aedd místo, aby se
alespoň omluvil si v klidu výtáhl další a přidal pár nadávek, že když někdo neumí uhýbat, tak má
prostě smůlu. Smůlu však měl nyní on. Orglaff se nyní opravdu rozzuřil a přetáhl Aedda sekerou.
Ano přiznávám, že jsem tehdy byl vůdce družiny a měl jsem do jejich sporu zasáhnout, ještě
předtím nežli se vzduchem kmitlo ostří trpaslíkovy sekery, ale tehdy jsem si opravdu přál, aby
Aedd dostal za vyučenou. A za vyučenou opravdu dostal. Nějakou dobu se na ty své hlíny ani
nepodíval. Mě ovšem zcela jistě vyčítal, že jsem se ho nezastal. Asi právem. Napětí, které tehdy
mezi námi vzniklo však rychle zmizelo. Každopádně je fakt, že někdy od této chvíle se mu v
družině přezdívá Hlína, ale není to myšleno zle. Prostě Hlína, he, he. Nic víc. Myslím si, že je mu
to jedno. On toho vůbec nikdy mnoho nenamluví. Jeho nejoblíbenějším slůvkem je hm, hm. S
Aeddem jsme již zažili vícero nebezpečných chvil a pokaždé se zachoval statečně, čímž
dokazuje, že je již ostříleným chlapíkem.
Griffin Linfalas
Když
jsme před chvílí psal o Aeddovi nemohu nyní psát o nikom jiném nežli o Griffinovi.
Mají spolu mnoho společného. Oba jsou to zloději k pohledání. V družině jsou stejně dlouho,
společně navštěvují cech v Nurnu, společně podporují družinu střelbou v nebezpečných chvílích.
Povahově se však dost liší. Zatímco člověk Aedd toho mnoho nenamluví, elf Griffin má snahu
mluvit hodně a někdy bych hlavně řekl, že do všeho. Nemám mu to v žádném případě za zlé, je
neobyčejně obětavý a vždy připravený pomoci, ale ..., no když ono je to někdy těžké. Představte
si, je vám zima, jste mokrý, nebo je naopak horko, výprava trvá již druhý měsíc a všichni jsou
právě postaveni před nějaký pořádný oříšek. A tak stojíte a radíte se a tu se ozve elfí hlásek a
začne každému radit co má dělat. Nejvíce si zřejmě oblíbil mojí čarodějnickou kočku a havrana.
Kolikrát jsem jen poslouchal: "Tak tam pošli toho tvýho kocoura, ať to vomrkne a nezapomeň
ho zneviditelnit", "Hele ať to tam vomrkne ten tvůj havran a může taky u toho někoho
ubleskovat", "Tak nech hlídat kočku", popř. "A umí ten tvůj opeřenec čarovat tohle a tohle".
Někdy to opravdu bylo lehce úmorné. Ale tohle jsem většinou dokázal přejít s mlčením. Horší to
však měl občas takový Lynhaard, když se rubal na život a na smrt s nějakou krvelačnou potvorou
a tu se ozvalo: "Nezapomeň se krejt, to je proti tomudle druhu výhodný, hlavně se krej!". Kecat
válečníkovi do řemesla je podle mě opravdu drzost.
Griffin je založením dobrák, který
když se nemusí zrovna bránit, tak by neublížil opravdu nikomu. Jeho jedinou chybou je, že
občas rád mění své názory. Nedělá to z určitě z vypočítavosti, spíše bych řekl, že si to nechce s
nikým rozházet a snaží se být s každým zadobře. V okamžiku kdy si bude řádně stát za svým
a nebude ostatním mluvit do řemesla, bude to určitě skvělý chlapík.
Dergan, zvaný
prokletý
Dergan byl barbar. To je důležité. Protože to do značné míry
ovlivnilo můj poněkud zdrženlivější postoj k němu. Prostě nemám rád barbary. Tahle rasa je mi
protivná. Občas se dokonce přistihnu, že je srovnávám se skřety a podobnou havětí. Barbar je
parodie na člověka.
Dergan přišel do Liscannoru v době, kdy jsme se chystali
táhnout na draka. Družina byla tehdy velmi slabá a proto musím chtě nechtě přiznat, že nám
přišel vhod. Byl sice nezkušeným, zato však nebojácným válečníkem. Každému sice řekl, že je
prokletý, ale proč o tom se již nezmínil. A tak jsme raději táhli na draka. Dergan byl oním zláštním
typem dobrodruha, který je hodný a obětavý, ale který nemá pořádně svoji osobnost. Tato má
averze byla kromě toho, že byl barbar způsobena i tím, že s námi tenkrát nějaký čas táhly i dvě
půvabné elfky. Je jasné, že si je každý snažil naklonit (vyjma vůdce Lynhaarda, ale ten by se
svým kukučem, stejně neměl šanci). Každý to činil jinak. Tchan-či se neustále předváděl, plácal
je
po zadku a šilhal na ně těma svýma šikmýma očima, já se zase snažil vést učené kouzelnické řeči
(byly také kouzelnice), kupoval jsem neustále při každé příležitosti hromady květin, zval je na
drahé večeře a vytahoval jsem se neustále s křečkem Fistlem, zkrátka snažil se každý. Třeba to
bylo občas trapné, ale bylo to normální. Ale Dergan! Ten zaujal pozici nesmělého barbara. Moc
dobře jsem věděl, že se mu líbí ta mladší černovláska. Ale ten bulík nic. Pouze se snažil vést
přede všemi moudré a učené řeči. Ovšem po barbarsku. Moc mu to nešlo. Kdyby se třeba
červenal, nebo koktal, ale to on ne. V duchu se ve mě střídal vztek (co si budem povídat, přeci
jen to byl konkurent a všichni jsme jen pozemské bytosti) a smích. Nakonec se to vyřešilo samo.
Elfky nás okradly a utekly (já jsem je chápal, jednak jsem kdysi udělal to samé a jednak jsme
museli
být kapku nudní společníci). A tady to přichází. Kdyby se mě někdo ptal na mé důvody proč mi
není Dergan dvakrát sympatický asi bych řekl, že nevím, prostě nevím.
Dergan
šel s družinou dál a dál a stal se její neodmyslytelnou součástí. Jednou se stal dokonce vůdcem
výpravy. To bylo neobyčejně paradoxní. Potřebovali jsme tenkrát peníze a naskytla se nám
příležitost, kterak si je vydělat. Ta příležitost nebyla nic jiného, nežli zabíjet barbary, kteří
pronikali do východního Valdenu. Co si budem povídat, prostě se z nás stali nájemní vrahové.
Nikdo jsme proti tomu nic neměli, já tedy určitě ne. Barbary nesnáším. Kupodivu proti tomu
nenamítal nic ani barbar Dergan. Naše výprava byla neobyčejně úspěšná. Zlikvidovali jsme těch
buranů několik tuctů. A velel nám Dergan. Jeho vůdcování bylo takové nemastné neslané. S nikým
si nic nerozházet, nikomu neublížit. Každému stejně kořisti ať se někdo fláká nebo se může
přetrhnout. Na druhé straně k němu musím být upřímný. Byl velmi statečný a obratný válečník.
Skolil tam nejednoho barbara.
Časem se z něj stala opora družiny. Nechodil pozdě
na družinové srazy, bojoval většinou v první řadě, nemluvil sprostě, nedalo se mu nic vytknout.
Přesto všechno mi k srdci mnoho nepřirostl. Byl to ten typ dobrodruha se kterým se rozloučíte
a za chvíli ani nevíte, že existuje. Byl pouze tvrdý bijec, ale nic víc, žádná osobnost. Když
zemřel nebyl jsem u toho, padl prý jako hrdina, ale mám pocit, že více nežli smrt Dergana mrzela
dobrodruhy ta skutečnost, že není kdo by ho zastoupil na jeho postu. Prostě najednou byla v
družině díra a nebylo ji náhle čím nahradit. To že je to díra po barbaru Derganovi, bylo úplně
jedno.
Ladot Chinský
Než začnu o tomhle kudůkovi psát
trochu více, musím napsat na začátek to nejdůležitější. Ladot je správný chlap! A kdo proti tomu
bude něco namítat, ten je pro mě hlupák.
Chinský toho sice mnoho nenamluví,
ale když je s vámi na výpravě je tam hned veseleji. Stačilo se mi na něj jen podívat a hned mi to
zvedlo náladu. Je neobyčejně prťavý, trochu šmajdá a nemá mnoho vlasů. Tahá s sebou neustále
obrovskou kuši, která je větší nežli on, ale běda tomu kdo se mu připlete do rány. Také k smrti
rád vyrápí všelijaké dryáky a lektvary. Je radost pozorovat ho při práci. Skáče kolem těch svých
baněk a křivulí na krátkých nohách, oblečen v legračních kraťasech a starém kulichu, tu a tam si
při tom zavýskne a pak s láskou naleje hotový produkt do flakónku. Také na něj musím prozradit,
že má k smrti rád alkohol a je velmi mlsný. Zatím jsem ho neviděl na výpravě jinak nežli se
soudkem na zádech. Je mu jedno jestli má dost jídla, náhradní prádlo a šípy do kuše, hlavně když
má dost alkoholu. Potrpí si na vyhlášené značky. Vím kam si jej chodí kupovat. Ten obchod je
hned vedle toho krámku, kde si kupuji doutníky. Je to dobrý obchod. Co se týče jídla zažil jsem
s ním jednu legrační příhodu. Táhli jsme onehdá severním Gwendarronem a hledali zmizelé děti.
Říkal jsme si, že až je třeba najdem udělá jim radost trocha cukroví. Koupil jsem ho tehdy celý
pytel. Samé dobroty. A ačkoliv jsem sám mlsoun a mám rád sladké, tak z tohodle pytle jsem si
navzal ani sušenku. A najednou jednoho dne ráno koukám a pytel nikde! Prostě byl fuč. Koukám
se tak kolem sebe, pozoruji ostatní a po chvíli se ptám své čarodějnické kočky, jestli o tom něco
neví. To se ví, že věděla a hned mi prozradila, že mi ten pytel vytáhl v noci právě Ladot. Prostě
pohotové udání. Hned jsem se na něj obořil. Zpočátku se pokoušel zapírat, ale činil to takovým
bezelstným způsobem, že jsme hned věděl, o co jde. Na tváři měl ještě drobky a pusu měl celou
upatlanou. Skočil jsme k němu a zmocnil se zpět svého pytle. Představte si! Za noc dokázal
spořádat dobrou polovinu obsahu. Podotýkám, že to byl pořádný pytel, který mě stál dobrých
dvacet zlatých. V duchu jsem se musel smát, ale navenek jsme se musel tvářit důležitě. Byl jsem
vůdce a nemohl jsem si dovolit, aby se mi někdo jen tak hrabal v majetku. Sebral jsem mu tedy část
podílu na kořisti a dál jsem to raději nerozmazával, neboť jsem dobře vytušil, že se ten Ladotův
noční kousek ostatním líbil. Ani mnoho neprotestoval, pouze mi řekl, že to cukroví bylo dobré
a pak se nějaký čas vyskytoval v uctivé vzdálenosti ode mě. Prostě legrace.
Také to,
jak se oženil stojí za trochu vyprávění. Jedna hnusná a smradlavá věštkyně (u které jsme
mimochodem našli první zmizelé dítě) mu předpověděla, že v případě, že políbí první žábu, na
kterou narazí, tak se z ní stane žena jeho rasy. A on se hned vrhl k první louži a začal tam líbat
žáby. Tak přišel ke své budoucí ženě. Jsme opravdu rád, že svatba se konala v Liscannoru a že
se platila z obecních peněz.
Alwynn, Bílá ruka
"He, he, he! Tak
co šmejdi! Chcípnete v křečích a budu tančit na vašich hrobech! He, he, he!. Tak přesně tohle je
Alwynn. Tohle a nic víc. V těchto několika slovech je obsažena celá jeho jednoduchá životní
moudrost. Alwyna znám již poměrně dlouhou dobu. Je to bez řečí neobyčejně zajímavý člověk.
Ano, je člověk a nesnáší jiné rasy, alespoň tom říká. Založil dokonce za tímto účelem se zlodějem
Plimskrem cech Bílé ruky. Když zahynul Plimskr, stal se jeho hlavou a v Nurnu si založil
náborovou špeluňku. Ale asi se mnoho nesnažil, neboť do dnešní doby získal pouze jednoho
člena, kouzelnika Cecila a vzhledem k tomu, že se tomuto přezdívá Cucínek, nebude to asi
žádná posila. Ale to jen tak na okraj.
Alwyn je, jak již jsme řekl zajímavá osobnost.
Kdyby se měly věci řídit podle jeho řečí, byla ve všech zemích krvavá jatka. Neustále mluví o krvi
a usekaných hlavách. Téměř permanentně někomu nadává. Jenomže se u toho směje a tak se to
nebere příliš vážně. Pokud si zvyknete na jeho druh humoru občas se i zasmějete a to vás může
povzbudit v nesnázích. Mám ho docela rád. Je s ním legrace. V případě nebezpečí se většinou
brání
kuší. Je také schopen občas uplácat či uvařit nějaký ten lektvar, což je pro ostatní výhodné. Také
se proslavuje tím, že uřezává hlavy všem mrtvolám , které vidí. Fuj! Je tudíž občas ostatními
využíván k tomu, aby odvedl špinavou práci. Na druhou stranu je ale pravda, že o různých
čuňačinkách spíše žvaní, nežli by je snad prováděl. Ale jeden nikdy neví. Kdo ví čeho se od něj
ještě dočkáme?
Tanris z Álfheimu
Tanris v družině velice
důležitá postava. Naneštěstí je občas poněkud náladový a tak se na něj nedá vždy spolehnout.
Když přišel před lety do Liscannoru, nebyl jsem v družině o mnoho déle. Jednoho dne přišel,
uvítal se se svým bratrem Herbertem, který jest uprchlým vrahem a nastěhoval se k němu do
domu.
Povahově je velmi blízký svým příbuzným. Je to elf s duší barbara. Když občas zaburácí jeho hlas
hrozí všem následné ohluchnutí. Celé jeho chování je kapku živelné. Nikdy předem nevíte, jak
se bude chovat v příští chvíli. Jeho důležitost spočívá především v jeho léčitelských
schopnostech. V tom je jako hraničář takřka nenahraditelný. Je na to patřičně hrdý a občas to
dává najevo, Někdy skoro až moc. Hodně mu v družině uškodilo, když hulákal jako tur na
mladičkého Mugzaše, že narozdíl od něj v družině něco znamená, jako by zapomněl, že také někdy
začínal. A přitom se tehdy Mugzaš velmi snažil pomoci ostatním. Tanris zřejmě nepřenesl přes
srdce, že ho v tuto chvíli předčil někdo mladší a mnohem nezkušenější. Také si občas odporuje.
Rád tvrdí, že chce pomáhat slabším a že jsou si všichni rovni, ale že by se podle toho vždy řídil
to se říci nedá. Traduje se spíše humorná historka o tom, kterak jednou jel s nějakým svým
příbuzným na výlet a hned toho ubožáka naložil těžkými zavazadly a sám nesl jen malou
brašničku, přičemž jej neustále popichoval, že jde pomalu. Velmi rád se před ostatními ukazuje
jako velký chytrák a velmi rád napadá primitiva Lynhaarda, kterému neustále předhazuje, že
přišel z jeskyně a že ho považuje spíše za opici, nežli za normálního občana. Já sám s ním však
nemám žádné špatné zkušenosti. Naopak si pamatuji, kterak jsme se společně na Kodgicku dvořili
dámám našeho srdce. Jenomže tehdy se ukázala jeho nedůslednost. Zatímco mé snažení skončilo
sňatkem, on se brzy přestal snažit a raději jel domů. To se mu ovšem stane častěji, že se
uprostřed výpravy sebere a jede pryč. Tam si poté natáhne své parádní zelené šaty a jde se
předvádět do Nurnu. To je pro něj typické. Ale já ho mám docela rád. Také se musím přiznat k
tomu, že z Lynhaarda jsme si občas dělali legraci oba dva. Ale nemysleli jsme to zle. Prostě jako
když si ostatní dělali dříve legraci z mého křečka Fistla.
Hlavně poslední dobou
se však ukazuje velice nepěkná vlastnost Tanrisova. Je to zloděj! Tanris krade neustále. Furt, furt
a furt. Je jasné, že když takový dobrodruh najde na výpravě nějakou pěknou kořist, tak se o ní
s ostatními nerozdělí. Většinou. To je v pořádku. Pakliže mu, ale někdo dokáže, že si ji strčil do
kapsky, má to přiznat a aspoň se začervenat. Ne tak Tanris. Ten okrade i smradlavou starou
mrtvolu a je mu jedno jestli má u sebe měďák nebo plat královského ministra. Je to notorický
obírač
mrtvých. Nepříjemné je také Tanrisova vlastnost, že z podobných kousků rád obviňuje druhé.
Rád káže, že krást se nemá apod. Jestliže zjistí, že někdo jiný by mohl někde něco sebrat bez
jeho vědomí, okamžitě jej neodbytně sleduje, slintá u toho a v případě, že dotyčného nemůže
sledovat je rudý vzteky a není s ním řeč.
Bangord
Tak tohle
monstrum jsem poprvé spatřil když jsme šli po hlavě loupeživého Zyffa. Bangord je skutečně
hora krollího masa. Svojí velikostí dalece převyšuje i Lynhaarda. Když jsme ho viděl poprvé,
myslel jsem si že jde o obra. Moc dobře tenkrát poznal, že to nakonec budeme my, kteří se
budou radovat z vítězství a dal se na naši stranu. Když se s námi vrátil do Liscannoru, svěřil mu
bývalý starosta Lynhaard úřad hrobníka. Bangord z toho měl opravdu radost a hned vykopal dva
hroby. Jen tak, aby měl práci udělanou dopředu. Svoji práci chtěl asi opravdu dělat poctivě (i když
na ní také chtěl určitě zbohatnout), neboť jednou za mnou přišel a nechal si ode mne napsat
seznam všech služeb, které hodlá jakožto hrobník a funebrák v jedne osobě, poskytovat. Rád
jsme mu ho napsal, neboť do té doby žil řádným životem a na výpravách tu a tam také skolil
nějakého toho nepřítele. Je sice pravda, že občas měl tendence se před bojem někam zašít,
například chtěl podezřele často hlídat koně, ale o život se nakonec bojí každý. Nemohl jsem si
na něj zkrátka vůbec ztěžovat. Až došlo k tomu k čemuž došlo. Tak a teď jste určitě všichni
zvedaví co to vlastně udělal. No udělal něco mimořádně odporného. Co to nemohu říci, neboť
nechci někomu ublížit. V okamžiku, kdy se tohoto dopustil nemohl jsem postupovat jako starosta
vesnice jinak. Prostě jsem ho propustil z funkce hrobníka a nechal jsem ho vystěhovat z márnice.
Následně se potom dostal před gwenarronskou justici, která jej odsoudila za potulku. Ten den
musel asi soudit nějaký nedoučený soudce, neboť trestní oznámení jsem na něj podal za to, že se
neoprávněně vyskytoval na území obce, ve které již neměl co dělat. Ale on dostal třiasedmdesát
dní za potulku. Pěkně si je odpracoval v kamenolomu. Ta potulka je nesmysl, ale kdyby měl být
souzen za to co skutečně udělal, dostal by alespoň dva roky těžkých galejí. Vlastně mi ještě může
děkovat. Ale pochybuji, že tak učiní.
Bušchal
S trpaslíkem
Bušchalem jsou spjaty mé začátky v Nurnské družině. Přišel nedlouho po mě a tak jako já bydlel
v hostinci U hrocha. Společně jsme nadávali Jeremymu, že má teplé pivo, že nám v pokojích
lezou švábi a že také jídlo nestojí za mnoho. Po večerech jsme pak často společně hráli kostky o
pár drobných a snili o lepších výdělcích. Bušchal byl velmi ctižádostivý, což jsem ovšem já také,
a toužil rychle dosáhnout slávy. Jenomže..., jenomže mu chyběl ten kus štěstí, které jsem naopak
měl já.
Když jsme byl později zákeřně unesen rugenskými kněžími, uvržen do
smradlavého podzemního vězení a následně se mi podařilo uprchnout, byl Bušchal první z naší
družiny, kterého jsem nalezl. Měl jsem z toho nelíčenou radost. Osvobodil jsem ho a společně jsme
kuli plány, kterak osvobodit i ostatní a dostat se pryč z toho zatuchlého podzemí. Oba jsme byli
nezkušení a málo ostřílení, ale v tu chvíli jsme na to nemysleli a spolupracovali jako staří
dobrodruzi. Došlo však k neštěstí. V následném boji s žalářníkem byl Bušchal v nerovném boji
zabit. Klidně jsem mohl být na jeho místě. Bušchal se bil jako chlap a všichni mu mohli tenkrát
děkovat, že jsme se odtamtaď dostali. Bušchala jsem měl opravdu rád a mrzí mě, že neměl trochu
více štěstí.
Mugzaš Nekromancer
Tak o minulosti tohodle
elfa mnoho nevím. Už jeho jméno však napovídá, že asi byla dosti temná. Přestože nevím jaké
měl dětství rozhodně bych ho něchtěl mít jako on. Kouzelnický mladíček, který hned jak se naučí
trochu číst a psát a začne hned oživovat nemrtvé, vyrábět různé ty kostlivečky, ghúlíky a
podobnou havěť to asi opravdu neměl v životě lehké. Když se poprvé objevil v družině neměl
jsem k němu přílišnou důvěru. Ale řekl jsem si, že ho nebudu hned urážet, tak jako to činil kolega
Astorius, který mu nepokrytě dával najevo, že jeho černou magií pohrdá. Spíše jsem čekal co se
z něj vyklube až s námi potáhne na nějakou výpravu. A musím říci, že mě spíše mile překvapil.
Když se někde hrabal v mrtvole, aby ji následně přivedl k podivnému životu, dělal to vždy a
pouze k okamžiku, kdy družina v nebezpečné chvíli potřebovala živý štít. Pravda běhal mi
přitom mráz po zádech a držel jsem se za nos, ale musím přiznat, že to bylo užitečné. Je však
pravda, že jsem si od něho raději držel určitý odstup, pivo bych po něm asi nepil.
Na ostrově Kodgicku, jsme společně zastupovali Nurnské při soutěži kouzelníků a myslím,
že jsme si vedli zdatně. Mugzaš byl i přes svoji temnou magii v družině docela oblíben a většina
druhů se jej zastávala ve chvílích Astoriových výpadů. Vedle Astoria ho neměl příliš v lásce už
jen hraničář Tanris. Proč to nikdo neví, každopádně se traduje historka o tom, kterak Tanris
držel jednou Mugzaše pod krkem u obchodu s uzeninami a hulákal na něj něco v tom smyslu, že
se s ním musí rozdělit o nějakou cennost, jinak, že ho zabije. Podrobnosti však nikdo neví. I
přesto, že si občas rád vyrobil nějakého toho nemrtvého, svěřil mu bývalý starosta Lynhaard úřad
hrobníka v Liscannoru a správu hřbitova. Nevím zda to bylo zcela zodpovědné, ale každopádně
se tam snad nic podezřelého nestalo.
Štěstí Mugzaše opustilo na hradě loupežníka
Zyffa. V poslední bitce byl zabit právě tímto špinavým lapkou, když se obětavě snažil pomoci
kamarádům. Je právem pohřben na liscannorském hřbitově, který sám
spravoval.
Tchan-či
Tchan-či, šikmooký Tchan-či,
žluťoch z divokého východu, tak a ještě jinak se přezdívalo tomuto alchymistovi, který však o
sobě tvrdil, že je lékař. Táhnout s tímhle chlapíkem na výpravy byla radost. Jednak jsme si měli
z koho dělat legraci, hlavně kvůli jeho zjevu a neobratné šišlavé mluvě a jednak to byl dobrý a
obětavý kamarád. Tchanči-ho jsem si oblíbil už v době, kdy jsem byl unesen rugenskými kněžími
a on se po dobu mé nepřítomnosti vzorně staral o mého křečka Fistla a nic nedal na řeči některých
jiných, kteří by jej raději upekli a snědli.
Tchan-či rád každému vyprávěl, že jeho otec
je známý lékař a on chce být jako on. Neustále s sebou tahal různé mastičky a fáče, aby mohl léčit.
Občas se mu to i povedlo, zvláště když zabránil, aby Lynhaard dostal infekci do nohy v jednom
podzemí. To Páin jeho pomocí tenkrát pohrdl a rána se mu zanítila takovým způsobem, že s tím
měl velmi vážné problémy. Také si pamatuji jak jsme společně zachránili Páina od toho, aby se stal
fextem. Tchan-či si rád potrpěl na dobré jídlo a pití, což se mu nakonec stalo osudným. Tenhle
chlapík, který přežil nejedno nebezpečí, totiž zahynul opravdu nedůstojným způsobem. Když
dobrodruh padne ranou meče, je usmažen čarodějnickým bleskem, roztrhá ho šelma je to sice
smůla, ale to už je život. Tchan-či měl tu smůlu, že se doslova upil k smrti. Ne sice v tom
hanlivém slova smyslu, že by nevydržel pitku v hospodě, ale... to bylo tak. Prolézali jsem tenkrát
v Almemaru podzemí sídelního hradu, neboť jsme tam pátrali po jednom uprchlíkovi a dostali
jsme se až do tajných komnat, které byly plné mrtvých. Ale hlavně jsme tam našli pergamen, na
kterém bylo napsáno, proč se tak stalo. A dosti výrazně tam stálo, že za to může nějaké víno v
sudech. Tchan-či asi zrovna nedával pozor, neboť když jsme o pár chvil později nalezli několik
sudů plných vína, hned ten trouba přiskočil a načepoval si pohár. Než-li mu v tom stačil kdokoliv
zabránit už ho měl v sobě a mlaskajíc si točil další. Přitom si mumlal jaká je to dobrá značka. A
nic se nestalo, zapomněli jsme na to. Vrátili jsme se na hrad a šli na večeři. Prostě pohoda.
Tchan-či
si ještě přidával a mlaskal, když se náhle popadl za břicho, poulil oči a slintal. Nikdo v první chvíli
nevěděl, co se stalo. A najednou byl mrtev, než kdokoliv stačil cokoliv učinit. Teprve po chvíli
nám
došlo, že za to může to víno. Tak takhle blbě umřel dobrák Tchan-či.
Dovětek
pro laskavého čtenáře
Tento zápis není zdaleka kompletní. Dalo by se říci,
že v něm chybí valná část. Samoyřejmě, že se chystám v psaní pokračovat, ale momentálně
nemám dostatek duševní síly, abych tak učinil. Vzhledem k tomu, že mám ještě velké dluhy vůči
družinovým zápisům však nevím, kdy k tomu dojde.
Armiden - poslední zpráva 1043
Vrátil jsem se z Armidenu. Nevrátil jsem se sám. Tak tomu obvykle bývá. Vrátili jsme se
dva! Ano, pouze já a Griffin Linfalas jsme přežili prokletý Armiden. Nevím jestli se mám
radovat ze života, nevím jestli se mám smát a křičet radostí, že jsem přežil, nevím zda se mám
naopak zmítat žalem, či zda mám plakat a truchlit pro mrtvé kamarády. Nevím nic. Jsem pouze
šťasten, že jsem opět doma u ženy a dětí, že mohu spát ve svém domě a že jsem v
Gwendarronu.
Není důležité psát proč a kvůli čemu jsme se ocitli v Jižním
Armidenu. Prostě jsme chtěli trochu cestovat. A na naší cestě jsme poznali to o čemž se již
přesvědčili naši předchůdci, Armiden je východní říše zla. A je úplně jedno zda se jedná o jeho
severní či jižní část. Celý Armiden je podivná směsice fanatismu, temné magie a východního
primitivismu. Za celou dobu našeho pobytu jsme neviděli spokojeného a šťastného obyvatele. K
potkání jsou tam pouze odraní ubožáci, třesoucí se strachy, buranští vojáci v ohyzdných
stejnokrojích, na kterých je na první pohled vidět, že se na nich šetřilo. A za tím stojí fanatičtí
stoupenci jakéhosi podivného náboženství, nevážící si nikoho a ničeho, kteří vládnou ohněm a
železem na jedné straně a nezměrnou byrokracií na straně druhé.
Tak díky této
prokleté zemi nalezla smrt valná část mých přátel. A jediné co mě těší je skutečnost, že jsme těch
armidenských psů zlikvidovali pěknou řádku. Podrobnosti naší cesty budou jistě ještě
zveřejněny.
Na závěr bych chtěl říci jedno. Jestli se někdy pozvednou korouhve
Gwendarronu proti zástavám prokletého Armidenu, půjdu rád do boje propalovat armidenské
pupky.
Poslední zpráva z Armidenu 1043 tedy zní:
Lynhaard z Rugornu,
kroll - nezvěstný, pravděpodobně mrtev
Erwill z Ruindoru, člověk - padl
Cecil
Neviditelný, člověk - padl
Ignolas Důvěřivý, elf - padl
Pethůnie Dlouhoprstíková,
hobitka - padla
Guldur Ludrugsson, barbar - padl
Raglin Nalezenec, člověk -
padl
Grihnal, člověk - padl
Damin, trpaslík - padl
Iš Svrabimor, člověk -
padl
Lasička, hobit a zrádce - nezvěstný
Griffin Linfalas, elf - přežil
Krochta
Moskyt, člověk - přežil
Splnění cíle výpravy - ?
Krochta Moskyt z
Bažiny
pátý starosta liscannorský
Cecilův konec
Eowen Zivril
Ač kouzelník byl zkušený,
nevynikal v
učení,
sotva vyšel první školu,
propad kouzlu alkoholu
Pití kalí rozum,
zrak,
vbrzku z něj byl ubožák,
co se vzmohl občas jen
být opilý a
neviděn
A jak se život měnil v pád,
upnul se na Bílý hnát,
zločinecké
sdružení
absentérů myšlení
Co lze lidem říci víc
o králi bílých
pijavic?
Snad jen to, že v konci dní
stih z chlastu ztratit
vědomí
Svatá válka
Alwynn Bílá Ruka
Žlutá masa
smrdí a hnije
Žlutá
těla,
nenávist žebrá
Svatý čin vykonat
jest povinností
věřících,
všech
Ó Armiden!
Buď pochválen
Do války!
Za svatou
zem
Naše síla,
meče a sekyry,
magie mocných,
kalené
střely
Nastolí řád,
rozdrtí žlutou barvu
Do války!
Pod znakem
mocným
Čistá víra
roztrhá duše nevěřících
Smrt obchází bojiště,
duše
věřících
nebe čeká
Smrad žlutých
skřekem padá
do pekelných
jam
Po věky věků
budou se smažit
Pro ně místo
není
Novinky liscannorské
Krochta Moskyt, pátý starosta liscannorský
Tyto novinky budou smutné, velmi smutné. Družina, či spíše její torzo, se vrátila z
prokletého Armidenu. Do Armidenu nás jelo hodně. O to méně se nás vrátilo.
1.
Osudnou se stalo armidenská výprava pro nejstaršího žijícího dobrodruha, který se
aktivně účastnil družinového dění. Beze stopy zmizel Lynhaard z Rugornu, čtvrtý starosta
liscannorský. Lynhaard byl naposledy spatřen v jednom armidenském městě, kde byl lapen
místními
žoldáky a následovně odlečen. Od této chvíle jej nikdo z družiny nespatřil. Vzhledem k poměrům,
které v této zemi vládnou a vzhledem k době, která uplynula je dnes jisté, že Lyhnaard zahynul.
Pro Nurnskou družinu je to citelná ztráta, neboť v jejích řadách nebylo lepšího
válečníka.
Největší zásluha Lynhaardova však spočívá v jeho roli, kterou sehrál
v době po Mondragonském atentátu. Především jeho zásluhou se podařilo Nurnskou družinu opět
stabilizovat a přivést ji opět k rozkvětu.
Lynhaard po sobě zanechal vdovu Wenoru
a
tři potomky. Útěchou jim může být, že díky starostlivému maželovi nebudou rozhodně strádat
nouzí. Paradoxem je, že Lynhaard nalezl smrt v době, kdy již pomýšlel na odpočinek.
2. Další obětí z řad občanů Liscannoru, který nalezl smrt v Armidenu je Guldur Vodouch.
Další citelná ztráta v družině, neboť statečných bijců není nikdy dost a Guldur byl bezesporu
velmi statečný a obětavý kamarád. Z čistě osobního hlediska musím přiznat, že ve mě částečně
poopravil na barbarskou rasu, ke které nechovám zrovna úctu.
3. V Armidenu
padli i další ze členů družiny a myslím, že i když nebyli občany Liscannoru měla by se jejich
jména objevit na následujících řádcích a která bychom si měli připomenout.
V
námořní bitce padl statečně Erwill z Ruindoru, který podobně jako jeho četní přibuzní šířil slávu
rodu Ruindorského.
Ještě dříve nalezl smrt i chvilkový vůdce družiny Raglin,
který se svého snu o založení kláštera již nedočká.
Tak jak žil, tak i padl Cecil
Neviditelný, člen ideologické rasistické organizace Bílá Ruka. Byl zabit na moři neviditelný a
opilý. Do pomyslného hrobu si vzal i své podivné a někdy až nechutné názory. Přesto je třeba
zdůraznit, že Cecil byl plnohodnotným družinovým členem.
Na lodi nalezla smrt
i
sympatická a tichá hobitka Pethůnie Dlouhoprstíková. Po dlouhé době to byla další žena ve
společenstvu, která byla ochotná táhnout s někdy poněkud drsnějšími dobrodruhy.
Padl i elf Ignolas, který se projevoval spíše jako velice nerozhodný, ale v rozhodující a
naneštěstí pro něho poslední chvíli neváhal a bil se se zbraní v ruce.
4. V konečném
výčtu ztrát chybí ještě jména dobrodruhů, kteří se k naší výpravě přidali po cestě. Padl Grihnal,
který statečně nesl svůj úděl v podobě zmrzačené tváře. Padl trpaslík Damin, padl tulák bez
domova
Iš Svrabimor.
5. Ve výčtu možná někomu chybí ještě někdo. Ne, nezapoměl jsem
na ně, ale myslím, že jména zrádců zde nemají co dělat.
6. Všem obětem
prokletého Armidenu, byl odhalen mramorový obelisk na Liscannorském hřbitově. Není snad třeba
dodávat více.
7. Nurnská družina náhradou za padlé kamárady přijala nové členy.
Jejich jména budou zveřejněna v příštích novinkách. Tyto novinky totiž patří mrtvým a jejich
památce.
Bez tebe
Aedd z Ruindoru
Když zavřu oči,
uzřím tvou krásnou
tvář,
chci se tě dotknout,
ale ty se rozplýváš
Každou noc sním
stále stejný
krásný sen,
po tvém boku
je tak krásný každý den
Pár dní bez tebe
je jak
temné podsvětí,
jsi jediné,
na čem mi dnes záleží
Smrt
Aedd z Ruindoru
Smrt, všude na nás číhá
Smrt, zpoza rohů na
nás zírá
Smrt, kdo z nás se jí leká
Smrt, všude na nás čeká
Smrt, té se bránit
nemůžeme
Smrt, tu nikdy nepřemůžeme
Smrt, jednu jistotu máme
Smrt, jednou
se s ní setkáme
Pocit ten
Wenora Rugornská, dříve Katzbalgerová
Dnes se tak dobře
cítím,
mnoho dnů jsem měla pocit, že mi uniká
život můj,
moře snů
a
nevídaných krás
Když ráno vstávám,
když oblíkám si blůzku
lehounkou,
cítím ten žár,
ač v noci uhašen,
znovu začíná planout
Já
přec tak silná nejsem,
abych dokázala pouze sama uhasit ten žár,
nechci mu
ublížit,
neviňte mne,
ale on je příliš stár
Zdá se tak dávno chvíle,
kdy
prvně řek 'V oči mít velká zář',
sváděl mé tělo
a to tělo chtělo,
jenže dnes už starý
je,
proč tak rychle jde čas
Já ho mám přece ráda,
ale jsou tu také věci
silnější
než já,
nemohu mu říct,
že potřebuji
to, co nemůže mi dát
Těch pár
okamžiků krásy
dokáže mi do srdce vnést pohodu a klid
a říkám si
chtěla
bych
s ním v těch okamžicích být
Hrobníkova stížnost
Vážený pane starosto,
předem svého dopisu bych chtěl předeslat, že je pro mne
velkou ctí zastávat důstojnou funkci hrobnickou Vámi mi svěřenou. Jmenování bylo pro mne
velkou poctou a usnadnilo mi vykročení do života, abych se mohl postavit na vlastní nohy a žít
po svém. Proto před Vámi, pane starosto, hluboce smekám a prosím předem za odpuštění, že Vás
obtěžuji se svými starostmi, které popíšu dále.
Když jsem nastupoval do svého
úřadu, mínil jsem tak, že každý poctivý člověk musí pracovat, aby po něm něco zůstalo, aby
nezlenivěl a nestal se povalečem a lumpem, jak tomu mnohdy bývá v širokém okolí. Vlastně ani
nemusíme chodit moc daleko. Však k věci. Před několika lety jsem se horlivě ujal krumpáče a
lopaty a vykopal několik hrobů takříkajíc do zásoby, nebo do foroty, chcete-li. Měl jsem zápal pro
věc, nadšení. Mínil jsem totiž myslet na budoucnost, abych zvládl případný nápor nebožtíků
padlých v nějaké bitvě či zesnulých po nějaké epidemii. Leč žádná bitva ani mor či tyfus, ovšemže
naštěstí, pane starosto, tento kraj nepostihly. Dokonce ani těla padlých sousedů se nikdy nevrátila
z dalekých krajů. A že jich bylo požehnaně. Se zármutkem míním hlavně tragický masakr v
Armidenu ve třiačtyřicátém. Jak je to možné? Cožpak, pane starosto, ke svým zesnulým
sousedům a k jejich rodinám necítíte tolik úcty, abyste nechal jejich ostatkům spočinout v jejich
rodné domovině? Vím, někteří vážili skorem dva metráky, znám, co je to vléci tři pytle brambor
na jedněch bedrech. Je však možno něčím jiným než námahou uctít jejich památku? Stěží, pane
starosto. Stěží lze vyjádřit soustrast a účast vystavění obludného monumentu, jež nedávno bez
mého vědomí takřka přes noc vyrostl na obecním hřbitově. A nemám tímto na mysli svého
prastrýce, dejte mu bohové věčnou slávu, hlavně za ten dům, co mi koupil. Leč nechci Vám kázat,
pane starosto, to opravdu ne. Vždyť většinu z mrtvých jste znal mnohem lépe než já, obyčejný
hrobník. Však tato neúcta k mrtvým se dotýká i mne samotného a mé práce.
Těch
několik hrobů před lety vykopaných si už ani nevšímám. Jsou pro mne všední. Ty jámy tam byly
před lety, byly tam včera, jsou tam dnes a budou i zítra. Prázdné jámy, připomínající hobití ďoury
nebožtíka pana Chinského, myslím toho, jak snil o černém čtyřspřeží a nechal se z mladické
nerozvážnosti naverbovat do armády. Lopata už je nepoužíváním celá rezavá a krumpáč jsem
zasel, nevím kam. Celé dny se válím na hřbitově, poslouchám ptáky a čtu si náhrobní nápisy. Ó jak
je nenávidím. Už je znám celé zpaměti, dokonce i letopočty do nich vtesané. Nudím se jako pan
Getd, pane starosto, to je ten místní flamendr, co ztratil práci. A to mne zabíjí. Mřu, pane starosto,
duševně mřu. Někdy mívám dokonce nutkání exhumovat staré hroby a přesunout ostatky do hrobů
nových (exhumovat je hrobnický výraz pro otevření starého hrobu, velectěný pane, kdybyste jako
nevěděl). Asi tak, jak se přesazují květiny do nových květináčů. Vím, že to není správné a že bych
zřejmě přišel o místo, na kterém mi, alespoň prozatím, velmi záleží. Proto dál polehávám na
hřitově a mřu. Někdy si myslím, že se ze mne stal zahradník. Ta jediná činnost mi zůstala. Starat
se o kytičky. Ale já přeci, pane starosto, nejsem žádný zahradník, ale hrobník. Vždyť já,
probůh, nepoznám kopretinu od kaktusu!
Co nejponíženěji Vás, pane starosto,
žádám o vhodnou nápravu vzniklé situace, žádám Vás ne jako hrobník starostu, ale jako syn
otce, vždyť vy jste otcem všech liscannorských válečných sirotků, jste naším vzorem a
dobrodincem, bez něhož by nebylo našim opuštěným matkám dáno přežít sotva několik zim, jež
jsou v těchto krajích obzvláště kruté. Děkuji za vyslyšení a ještě jednou přijměte mou omluvu za
vyrušení ve Vaší obětavé a odpovědné práci.
Váš oddaný
Eriadann
Rugornský, obecní hrobník