Lyškánora 132
* Motta tohoto čísla * Návrat do Kardamu 1072, druhá část * Jonas Wreda: Zápisky z cest *
Sečen 1092
Motta tohoto čísla
„...Štosujeme se do fronty...”
Balvan Hruška před bojem
„...Jsem taky jenom takovej výletník...”
Jorchen Kierke
„...Jak se má intelektuál pohybovat po lese?...”
Julián Chrpa
„...Vopatrně...”
Mekrpt Zaržec
Návrat do Kardamu 1072, druhá část
Ieronýmus
Odpoledne byl postup znovu zdržen Dwanyho bolestmi břicha. Už od rána měl běhavku a po poledni už na něm byla znát
dehydratace. Celý bledý požádal družiníky o odpočinek. Blathel si dělal starosti, zda na něj nevložil některý ze skřetích
šamanů nějakou kletbu, ale Dwany měl oprávněné obavy, že je mu zle spíš z vody, kterou si nabral ve městě Kardamu. Tu
nevábně páchnoucí vodu z řeky. Jenže jiná voda tam nebyla a on už byl se zásobami na dně. Ráno se jí se sebezapřením
napil, a asi neudělal dobře. Váhal, jestli to má říct ostatním, ale nakonec se zařekl, že jako odolný hrdina ponese svojí slabost
statečně. Jen tu vodu už raději vylil a napil se od Gerlloda. Po odpočinku scházeli pomalu do údolí. Minuli několik
opuštěných a rozvrácených usedlostí, které byli v kamenité krajině rozesety. Zhruba polovina z nich byla vypálena. Na
políčkách okolo nich druzi našli loňskou úrodu zplanělých mrkví a tuřínu. Všechno bylo v nepoužitelném stavu a jen to
připomínalo doby, kdy tu žili lidé. Před večerem dosáhli dna údolí. Řeka, která se klikatila skrz hlavní údolí, tu narážela na
nepřekročitelnou překážku, pobřežní hřeben. Ale vodní tok si tu zázračně dokázal poradit. V místě, které mapa označovala
názvem Lačná zem, tu řeka mizela ve skalní průrvě a s burácením padala do hlubiny pod horou. Její tok byl čistý, ničím
nezkalený. Dobrodruzi si s úlevou naplnili měchy. Tak zdroj vody ve vnitrozemí by byl. Úbočí kopců kardamských vrchů
bylo namnoze holé a tak spolu se srážkami byl i tok řeky náladový, někdy skoro vysychal, jindy naopak burácivě hučel,
když padal do lůna Lačné země. Nad průrvou, nad tokem, který se lámal v tříšť, překračovala cesta řeku po starém
trpasličím mostě. Tady se Nurnští zastavili, protože Jorchen Kierke hodlal hledat stopy. Místo bylo natolik důležitým
markantem, že stopy zde zjištěné by měly velkou váhu. Ostatní zatím stáli na mostě a plivali ho hlubiny. K Jorchenově
překvapení tu kolem bylo stop jak naseto. Šlo bez výjimky o skřetí nohy, většinou bosé, jen někdy obuté v jednoduché
láptě či primitivní sandály. Jorchen chvíli stopy zkoumal a pak, k překvapení ostatních, slezl několik sáhů po nebezpečně
skloněném srázu u paty mostku. Za chvíli se vrátil a rozrušeně ostatním řekl, že našel umně skrytý vchod do nějaké
podzemní prostory. Schovány za skálou, která kryla přístupovou cestu, byly dva sáhy velká vrata, jejichž jedno křídlo bylo
napůl utržené a druhé bylo otevřené. Spousta čerstvých skřetích stop mířila dovnitř i ven. A tak Nurnští nalezli vstup do
pradávné trpasličí říše. Užasli nad brilantně provedenou kamenickou prací, kterou byly zbudovány chodby, komnaty a sály.
Ornamentální výzdoba byla pokrytá prachem a jen uprostřed hlavní chodby se nacházela v prachu zřetelná stopa, kudy
skřeti proudili kamsi do hlubin pod horami. Skřetí šlápoty byly lemovány jakýmsi bahnem, jehož kousek zaujal Zoltara
Zemikosu, který si jej dal do kapsy. Vzduchem se nesl smrádek. „Trochu síra“, řekl Lipi. „Trochu zelí. Trochu pálený
dřevo. Podobně smrdí řeka dole v Kardamu“. Blathel přikývnul: „Tady někde se dozvíme, co tu řeku kazí“. Druzi nalezli
vysokou vytesanou prostoru, jakýsi komín, okolo kterého byly vytesané schody dolů, po kterých se pustili. Sestoupili
mnoho desítek sáhů níž, a tam nalezli v zamčené železné kleci spícího tvora, zachumlaného do deky. Nebylo jasné, zda jde o
skřeta či ne. Dotyčný chrápal, až se to rozléhalo do daleka. Nurnští se jej zatím ohleduplně rozhodli nebudit a šli dál, kde
nedaleko překvapili hlučnou skupinku skřetů, kteří ve světle tlumeně svítícího kahanu mastili karty a pili nějakou
samohonku. Nurnští se potichu připlížili neviditelní až těsně k halekajícím karbaníkům a skřetí soirée v okamžiku rozmetali.
„To máte za ten karban, mizerové“, uplivnul si Gerllod poté, co Menhorian otevřel okenice svojí lucerny, aby se přesvědčili,
že nikdo ze skřetů nepřežil. Frynn Konopka sbalil krásně vymalované, ale hrozně umolousané skřetí karty. Byli na nich
vyobrazeni pářící se skřeti a skřetice, čímž se staly pro družinu neuvěřitelně zajímavým suvenýrem. Lipi Hopkal se oděl ve
skřetí zbroj a ozbrojil se skřetí zbraní. Všichni, kteří měli na prstech magické prsteny proti nemrtvým, vrazili pěsti do útrob
zabitých skřetů a nechali prsteny napít se dosyta krve. Šťouchnutím Zemikosovy plamenné čepele probudili spícího tvora v
kleci a zjistili, že jde taktéž o skřeta. Lipi se pokusil použít svoje chabé znalosti skřetí mluvy, které nabyl v kardamské
radnici, ale na nějakou velkou konverzaci to nestačilo. Přesto měli Lipi s Nunvářem Pilatušou pocit, že jim skřet tvrdí, že
brzy přijde velká skupina jeho kmene. Prý žijí v nitru hor. Nurnští všechny informace prosívali přes hodně husté síto a po
chvíli už měli pocit, že jim skřet, otloukánek svých silnějších pobratimů, kuchař, posluha a občasná děvka pro všechno, není
schopen nic dalšího zajímavého říct. Zoltar Zemikasa mu otevřel klec klíčem, nalezeným u karbaníků a skřet s blaženým
úsměvem vylezl. „Pocem!“, přikázal mu Zemikosa. Skřet přistoupil a Zoltar se rozmáchl. Ostatní raději odvrátili zrak. Pak
se, v obavách z toho, jaký rozruch v podzemí mohli vyvolat, pustili opatrně dál. Podzemní prostory byly obrovské.
Komnaty a kobky byly nesčetné, shromaždiště a jídelny bylo rozlehlé, sály a dómy měly vysoké stropy. Všechno bylo
prázdné. A ať už tu žil před dávnými časy kdokoli, kromě prostor samotných tu po něm nic nezbylo. Jen z dálky se začal
ozývat tajemný zvuk, vzdálené hučení. Asi po hodině bloumání podzemím narazili Nurnští na sál, kde byly kamenné sochy,
a výzdoba nedávala pochybnost, k čemu tohle místo slouží. „Hrobka“, vyslovil Blathel. „Krypta nějaká, tady uprostřed
pod tou kamennou deskou, to je vstup do nitra hrobky“. „A někdo tu nedávno šlapal a to víko odsouval“, prohlásil Jorchen
Kierke, jehož služby družině se ukazovaly jako neocenitelné. Ostatně, zde v podzemí už chodil leckdy v čele. „Tak
opatrně“, syknul Gerllod. „Kde jsou hrobky, můžou bejt nemrtví. A tady někdo nedávno byl“. Zoltar s Dwanym a
Frynnem zabrali a odsunuli těžkou kamennou desku. Pak se všichni jali sestupovat po schodech dolů, jeden pod druhém.
Dole nalezli velkou místnost, s podestou uprostřed. Výzdoba zde byla slavnostní, ještě nádhernější než jinde. Podesta jako
by přitahovala zraky dobrodruhů. Jako by byla stvořená k tomu, aby na ní stál trůn… Najednou se všem těžko dýchalo.
Každému z Nurnských se zatočila hlava. Jako by byli omámeni nějakým plynem, jedem, či kouzlem. Gerllodovi se udělalo
slabo a nohy se mu zapletly. Zapotácel se, ale v tu ránu stál zase pevně. „Král dnes večer zemře“, řekl skálopevně hlasem,
který mu náhle nebyl povědomý. V rukou potěžkal sekeru s pečlivě nabroušeným ostřím. „Tak jest, Karbine“, zavrčel vedle
něj stojící trpaslík. „Zrádce na trůnu nemá co dělat“. Menhorian sám nevěděl, proč zrovna tohle říká. Jeho ruce v železných
rukavicích mu nepřipadaly známé. Louče, osvětlující chodbu, oživovaly mihotáním tesané reliéfy. Frynn Konopka, kterého
tlačila železná helma, si přisadil. „Ty mu budeš zhoubou, Zafrane. A na trůnu jej nahradíš“. Zoltar seznal, že se opírá o
obouručnou sekeru a s ostatními jej pojí pouto krvavé přísahy. Spiklencům bušila v hrudích odhodlaná srdce. Teď nebo
nikdy. „Jdeme!“, řekl ten, kterému říkali Zafran a rozkopl zdobené dvoukřídlé dveře. Jorchen seděl na trůně. Trůn stál
uprostřed velké místnosti, dobře osvětlené mnoha čadícími loučemi. Z pohřížení v těžké myšlenky jej vytrhla rána. Dveře
trůnního sálu se rozletěly a v nich stáli nezvaní hosté. „Zafrane!“, zařval burácivě Jorchen na prvního z trpaslíků, kteří vtrhli
do síně. „Padni na kolena!“. Vyskočil na nohy, protože si byl vědom toho, že se bude nucen bránit. Horda, která vlétla
dovnitř, měla v rukách obouruční sekery. Jorchen si začal oblékat zbroj, bylo mu jasné, že mu jde o život. Dlouhé sivé vousy
mu trochu překážely. Ale navléknout do leskla vycíděnou kroužkovou zbroj bylo dílem chvíle a on už popadl obouručný
mlat, položený vedle trůnu na vrcholku pódia. „Za tohle budete viset v průvanu!“. Zachmuřený trpaslík s černým vousem
vedle něj už se vrhal na útočníky, kteří se proti němu spojili. „Drž se na námi, králi Grisline“, řekl pevným hlasem Lipi a
seskočil se zařinčením z pódia. Váha jeho zbroje byla velká, ale okované boty na jeho krátkých nohou křísly o kámen a on se
vrhnul vpřed, veden jediným cílem. Položit život za krále, ochránit jej před zrádci. Ale jeho úkol byl přetěžký. Dodával si
síly bojovým řevem, ale jeho černý vous záhy zkropila krev, vlastní i cizí. Trůní síň se rozléhala třeskem zbraní a výkřiky
bojujících. Sten se ozval hned vzápětí, jeden z útočících poklesl. Ale i králova garda už byla rozmetána. „Chcípni!“, zařval
mužský hlas a černovousý králův strážce se s rozpolcenou lebkou zřítil k zemi. Král už byl ozbrojen a rozmachoval se
zbraní. „Jsem nesmrtelný! Vy červi!“, zařval. „To ty zdechneš, Grisline, zrádce národa! Srazíme ti korunu!“, zaburácel
Zafran a tři zbylí útočníci zaťali zbraně do králova těla. V tu chvíli jako by se čas zastavil. Králi vyhrkla z úst krev a pomalu
klesnul na kolena. „Dokonáno jest“, řekl jeden z útočníků, ale hlas už slábnul a i obraz jako by se šeřil. Nejen pro umírajícího
krále a mrtvé již ostatní trpasličí bojovníky. Světlo pochodní jako by pohasínalo, obraz se začal pliznout a jako by na
všechno padla mlha.
Dobrodruzi pomalu opouštěli snový svět, do kterého jej chytila magie onoho místa.
Vynořovali se z ozvěny dne, kdy na tomhle místě došlo k osudovému činu, který se silou dramatického okamžiku vpil do
samotného kamene a vtahoval do děje i náhodné návštěvníky. Však jich v posledních desetiletích a možná staletích určitě
nebylo mnoho. Dobrodruzi se probrali ze sna. Polehávali na kamenné podlaze, někteří z nich opření o reliéfy pokrytou zeď.
Někdo zakašlal. Mlhavě začali vnímat skutečný svět. Kamenné stěny podzemí, ještě před nedávnem skrápěné krví a
osvětlené pochodněmi, byly teď pokryté prachem a světlo Blathelovy lucerny na nich mihotavě tančilo. Ještě napůl v
mlhách podivného snu se na hranici viditelna zčistajasna objevila ze tmy tvář. Tvář bledá, pokrytá modřinami. S uchem
utrženým, vyrvanými chomáči vlasů. Z úst, v nichž nezbyly žádné zuby, vytékal hlen smísený z krví. Tvář…, ta tvář byla
Blathelovi důvěrně povědomá. „Yasper. Yasper!!!“, zařval mág a všichni pohlédli směrem, kam elf třeštil vyděšený zrak.
Okamžitě byli všichni na nohou. Pod přízračnou, krutě zmučenou tváří se ve světle objevilo i tělo, oděné v cáry. Postava se
k nim pomalu přibližovala. Myšilov se roztřásl a zavyl: „Všichni pryč! Padáme. Yasper si pro nás přišel! To jsou nečistý
čáry!“. “Já nejšem Yašpej“, řekl ten přízrak žvatlavě, ale přesvědčivě. „Jšem šuít“. „Odstup“, zařval Jorchen Kierke a
šermoval před sebou rukama. „Nech mě na pokoji, duchu, za života jsem ti nijak neublížil!“. Ale postava se k němu šourala a
zaschlé strupy na obličeji se jí leskly. „Šem šuííít!“. „Zdrháme!“, ječel Myšilov a klidil se do zadních řad. Ale Gerllod a
Blathel už seznali, že postava není přízrakem, je z masa a kostí a nebýt podivného volání „Šem šuíít!“, možná by se s ní
dalo i hovořit. „Co tady děláš?“, zkusil se tedy zeptat krátce Blathel, když se ta Yasperovi podobná pomlácená postava
došourala až k nim. „Hjedám Yašpeja šáče“. „Hledáš Yaspera sráče?“, otázal se udiveně Zoltar. „Ne, šjátče“. „Jo zrádce, už
rozumim“, dovtípil se Blathel. „A kdo tě poslal za tim Yasperem? Vždyť vypadáš jako on, jsme mysleli, že jsi jeho duch“.
„Šak je to muj bjatl“, zašišlala ta zubožená postava. „Náš oteč mě pošlal, abych Yašpeja šjátče žabil“. Tomu člověku bylo
nesmírně těžko rozumět, na čemž měly hlavní vinu jeho vymlácené zuby a notně pohmožděné čelisti. Ovšem i běžné použití
jazyka bylo pro toho muže zjevně obtížné, často se vyjadřoval jen v infinitivu nebo holých větách a vystupováním
připomínal spíše nějakého zaostalého krolla. „Šem š Olvolnu. Šem pjotektoj. Od náš š vešniče“. „Bohové, s tím bude těžká
domluva“, ušklíbl se Menhorian. „A co takovej protektor z vesnice dělá?“. „Chjání úmjuvu. S tlpašlíkama. Yašpej úmjuvu
pojušil“. Po delším rozhovoru z člověka vytáhli následující: Yasper, jeho bratr, porušil posvátnou smlouvu s trpaslíky, kteří
si v Olvornu dělají nárok na vše, co je v podzemí. V jejich horské vesnici se objevila zlatá žíla na povrchu země. Načež si i na
ní, v rozporu se smlouvou, dělali trpaslíci nárok. Yasper se nějakým způsobem postavil na jejich stranu, následkem čehož
trpaslíci provedli jakýsi zával ústí celého údolí. Yasper byl svou rodinou prohlášen za zrádce a vlastním otcem odsouzen k
smrti a exkomunikován. Tohle ale musela být nějaká stará historie, protože Yasper se už od roku 1066 vyskytoval v
Liscannoru, kde žil spořádaným a nikterak zrádným životem. Dokonce se přiženil do starostovy rodiny. Na poměrně blízký
příbuzenský svazek se Zuiitem, jak znělo jméno Yasperova bratra, když někdo zrovna nešišlal, byl Gerllod hned upozorněn.
Někteří družiníci škodolibě navrhovali, že Gerllod by si Zuiita měl vzít pod patronát. Každopádně na Yaspera jeho otec
před bezmála šesti lety uvalil klatbu, a poslal Zuiita, ochránce a protektora dodržování úmluvy, aby zrádce zabil. Zuiit byl
viditelně rozmrzelý, když mu řekli, že Nurnskou družinu sice po celá ta léta hledal statečně a nakonec i úspěšně, ale Yasper
že byl před několika dny sprovozen ze světa přetržením ve dví nemrtvým vojákem GKA. Inu, v životě se někdy stávají ty
nejpodivnější náhody. Zuiit hořce litoval toho, že Yaspera nemohl přetrhnout sám a jal se proklínat skřety, kteří mu v tom
zabránili. Tím se dostal k vyprávění o tom, jak jej někdy před čtrnácti dny skřeti zajali, když se plížil Kozlími vrchy a
čenichal po Nurnské družině. Následně jej zavřeli sem do podzemí a nutili k otrocké práci. Před dvěma dny se pokusil o
útěk, který mu ale nevyšel. Skřeti ho zmlátili do bezvědomí a zanechali ve stavu blízkém smrti, bez jakéhokoli jídla a pití
zavřeného ve staré trpasličí hrobce, jejíž kamenná deska byla příliš těžká, než aby jí sám odsunul. Skřetům zřejmě připadalo
takové pohřbení za živa jako přiměřený trest za pokus o útěk z jejich podzemního pracovního tábora, nebo si jej v té hrobce
jen nechávali za trest vychladnout a dosud jej z žaláře nevyzvedli. Naštěstí se Nurnští objevili včas a osvobodili jej. Podivné
náhody mají prostě tendenci se řetězit. Zuiit se v rámci toho osvobozování také prolnul do jejich snového boje o trpasličí
trůn. Byl jedním z králových ochránců, čímž získal sympatie Jorchena Kierkeho. Další dotazy na Zuiita musely samozřejmě
směřovat k detailům jeho nedobrovolného pobytu v podzemí, zejména k počtu skřetů a k tomu, co tu vlastně skřeti kutí.
Protože jednak tahle informace mohla mít velkou váhu při podávání hlášení Molenu Varžicovi a dále také Nurnští byli od
přírody nesmírně zvídaví, což platilo hlavně tam, kde si mohli pro svou zvídavost nějak připálit prsty. Zuiit odhadl počty
skřetů na tři desítky, což se nezdálo jako velký problém, ale k tomu bylo nutno připočíst tři obry. To už bylo mnohem
horší. Navíc Zuiit připustil, že tyhle cifry můžou být snadno jen zlomkem a skutečná síla zde v podzemí může být i
několikanásobná. Skřeti v podzemí těžili jakousi hmotu, kterou ponorná řeka splavovala z povrchu a ukládala v podzemních
meandrech a kavernách, kterými protékala. Dost možná byla ta hmota jen sprašem, který dostával své neobyčejné vlastnosti
až tím, že ležel po věky uložen na tomto neobyčejném místě. Hmotu, kterou nazýval Zuiit trefně Hlínou, skřeti nějakým
způsobem nahrubo čistili a předávali na povrch k dalšímu zpracování. Transport veškerého materiál byl prováděn pomocí
velkých proutěných vrší, na které Nurnští v podzemí už několikrát narazili. Hlušina, která zbývala po skřetím předčišťování
vytěženého materiálu, byla jednoduše sypána zpět do podzemního proudu, čímž bylo vysvětleno zkalení řeky, vytékající
ve městě Kardamu zpod hor. Podle Zuiita byla ona předčištěná Hlína skřety využívána k posílení účinnosti výbušnin.
Zoltar Zemikosa učinil pokus a za mírných bezpečnostních opatření zkusil kus usušené Hlíny, kterou měl v kapse, zapálit.
Ta hořela neochotně, spíše jen žhnula a prskala jiskry okolo. Ale bylo v ní zjevně něco magického a pro Nurnské tím
podzemí získalo na důležitosti, takže se jej rozhodli prozkoumat ještě důkladněji. Konopkovi od chvíle, kdy zjistil, že v
Hlíně je obsažena magenergie, začaly svítit oči.
Zuiit už si sice omyl obličej od krve a šlemu a některá nejhorší
zranění se mu zatáhla, ale přesto bylo jasné, že i přes nespornou podobnost s bratrem Yasperem je jeho tvář vzorem
ošklivosti, ne daleko od legendárního nejodpudivějšího ksichtu v dějinách Nurnské družiny, válečníka Grihnala. „To prý
byla taková držka“, řekl Menhorian Nocturno Blathel z Cairn, „že před ním zamykali dveře všude, kam přišel“. Blathel sám
sice Grihnala neznal, ale jistý Griffin Linfalas, usedlý liscannorský elf, dával historky o Grihnalovi a jeho hrozném zjevu v
hospodě U Hrocha často k lepšímu. Nakonec, každý v něčem vyniká a vynikat nadměrnou ošklivostí může být
dobrodruhovi někdy k užitku. Tak jako tak neměl Gerllod v úmyslu nechávat Zuiita v podzemí samotného a tak jej
podmínečně přijal jako doprovod družiny. Ještě než vyrazili z hrobky dál do hlubin zaniklé trpasličí říše, přečetl jim Zuiit
některé z nápisů na zazděných otvorech ve stěnách. Potvrdila se předchozí domněnka Nurnských, že jde o hroby. Způsob
pohřbívání do kapes, vytesaných v kameni, tedy vrchovci od trpaslíků převzali. Jednotlivé náhrobky sdělovaly jméno
pochovaného člověka a jeho povolání. Převažovali kameníci a kutači. Zvláštností pak byly letopočty, které se nijak
nevztahovaly k času, plynoucímu na povrchu. Roky byly udávány vždy od založení podzemního města a nejstarší nalezené
náhrobky byly datovány okolo roku šedesát. V tu dobu se zde začalo pohřbívat. Naopak nejnovější náhrobky obsahovaly i
zmínky o vznikajícím městu „Kahr Rudamm“, což jim Zuiit přeložil jako „Tvrdá pěst“. „Tak je to potvrzený, Kardam fakt
postavili místní trpaslíci“, povzdechl si Frynn Konopka. Zuiit byl ještě schopen přeložit nápis na vstupu do podzemní říše,
který si Jorchen opsal na kus papírku. Znělo nějak takhle: „Vstup kdo v dobrém přicházíš. Ať tvé vousy rostou. Pracuj a
pamatuj na smrt.“ Dobrodruzi opatrně pokračovali dál do hlubin říše v kořenech hor. Bylo neuvěřitelné, jak rozsáhlé
prostory zde trpaslíci vykutali a jakou výzdobou je zkrášlili. Nurnští žasli nad širokou hlavní chodbou, která se nořila do
hloubi hory a čítala ne méně než čtyři až pět sáhů šíře. Její podlaha byla ošlapaná a všem bylo jasné, že zdejší obyvatelstvo
muselo být početné a město tudíž velmi kvetoucí. Jenže to už bylo před dávnými věky a teď zůstala jen tísnivá tma, kterou
prořezávala lucerna Menhorianova. Nakonec došli do míst, kde už končila výzdoba a široké chodby. Dál pokračovaly už jen
nahrubo vyražené stísněné tunely skřetů. Hluk, přicházející ze směru před Nurnskými se stále zesiloval. Bylo to temné
hučení podzemní řeky, které bylo doprovázeno nepravidelnými třesknutími. Konečně došlo i na střetnutí s nepočetnou
skřetí skupinou, v jejímž středu byl ovšem i jeden skoro čtyřsáhový obr. Skřeti nebyli ozbrojeni, a tak byl boj krátký a dost
nerovný. Skřeti byli rozhodně překvapeni a jen pár z nich se bránilo sochory a krumpáči, a Gerllod utržil nejhorší ránu
lopatou ve svém na zážitky bohatém životě. Jenže když se chtěli Nurnští dovybavit zásobami jídla, zjistili, že skřetí jídlo
jíst opravdu nelze. K Lipiho popisovaným skřetím lahůdkám přibyla jakási obdoba skřetí železné zásoby, sušená haše
neznámého původu. Před družinou se konečně objevil zdroj hukotu, podzemní vodní tok, který tu přehrazoval cestu dál do
nitra hory. Jeho silný proud vyvěral z jedné strany a mizel ve skále na straně druhé, přičemž chodba, která za ním
pokračovala, žhnula někde v dálce rudými tečkami zapálené Hlíny. Přes tato světýlka občas přešel tmavý stín skřetů či
obrů. Ti už zjevně byli varováni a byli si vědomi hrozícího nebezpečí. Z té strany bylo slyšet i zoufalé volání hlasů, kteří
srozumitelně volaly o pomoc. Zuiit pravil, že jde o ostatní zajaté lidi a hobity, kteří pro skřety spolu s obry těží a tahají
výkopek. Řekl ale taky šišlavě, že podle něj je teď skřeti jistojistě zmasakrují. Tok o šířce asi dvanácti sáhů bylo možné
překročit po otočné dřevěné konstrukci, která se ale skládala ze dvou částí a z každého břehu bylo nutné příslušnou
polovinu konstrukce otáčet zvlášť. To znamenalo riskovat nejprve teleportaci na druhý břeh, kde byl nepřítel o neznámé
síle. Dále byla u stropu železná kolejnice, která zjevně usnadňovala transport Hlíny v proutěných koších přes řeku, ale její
využití Nurnskými bylo obtížné. Hrdinové strávili snad několik hodin poradou o dalším postupu a nakonec se ujednali, že
Zoltar Zemikosa bude tím, kdo povede hrot útoku. Zoltar udeřil holí do země a zvolal památná slova: „Ó, Pane země,
pohlédni na svého služebníka a sešli mu svého posla, aby mu pomohl na jeho cestě!“. Nato se větší i menší kameny a
zbytky Hlíny okolo něj začaly jako živé kutálet a shromažďovat vprostřed kruhu světla, vršily se rychle na sebe a
slepovaly v kompaktní hmotu, z níž rostla velká postava. Během pár okamžiků stál mezi Nurnskými zemní elementál,
gnóm, neboli golem, postava, poslušná vůle svého stvořitele. Zemikosa se po svém zachechtal. „Teď uvidíme, co umíš“.
Nurnští otočili oba konce mostu, právě včas, aby čelili přibíhajícím skřetům a obrům. Golem přešel po praskajícím dřevě a
kamennými pěstmi začal bušit do nepřátel. Ostatní za ním. Následovala řež. Skřeti i obři se na družinu vrhli ve velkých
počtech, byli odhodlaní a ozbrojení vším možným, od lopat po zubaté šavle. Golem zkameněl svým planoucím pohledem
dva z nebezpečných skřetů, další se ale na vrhli na něj i na Dwanyho Růžičku, který se bil v první linii s Gerllodem. Řež
byla tentokrát prudká a dlouhá. Jorchen i Zoltar se oháněli jako válečníci, Lipi, Frynn a Zuiit nezaostávali. Blathel pálil
blesky všech barev z očí i z prstenů. Jen starosta Piulatuša se pouze kryl za zády ostatních. Skřeti neváhali, tak, jak je u
nich zvykem, obětovat svoje životy pro svůj rod a další a další hřezli z útrob hory. Obři se vyrovnali Gerllodovi
houževnatostí a golemovi drtivostí. Postupně, jak končily účinky posilovacích lektvarů, které druzi před bojem vypili,
začaly síly Nurnských umdlévat a tlak slábnout. Okolo golema, jehož pohled, bez emocí a přesto hrozivý, přehlížel zástupy
skřetů, se začali Nurnští stahovat přes most zpátky. Tam už byl Dwany, připravený otočnou mostní konstrukci rozsekat v
jejím ukotvení a oddělit skřetí hordy na druhém břehu. Nakonec se ale štěstěna přiklonila na správnou stranu, v době, kdy
Lipi klesnul k zemi na pokraji smrti a Zoltaru Zemikosovi přestal náhle a definitivně planout jeho kouzelný meč. Poslední z
obrů byl svržen do proudu podzemní řeky a Nurnští raději všichni ustoupili na svůj břeh. Zemikosa s Frynnem jejich část
mostu za pomocí železné kliky a mechanismu otočili tak, aby na ně případné další hordy nemohly. „Chlapi, dobrý!“,
pochválil uznale svojí jednotku po vojensku Gerllod. „Až budeme vyprávět, že jsme v podzemí Kardamu složili šest obrů,
tak nám to rozvědka asi neuvěří“. „Já měl teda ukrutný štěstí“, zamumlal ležící Blathel. „Když jsem se bránil proti třem
skřetům naráz. Takový štěstí už nikdy v životě nezažiju. Navíc se mi uprostřed boje bůhvíproč zabodnul do zad šíp“.
„Ukaž, já ti to ošetřím“, řekl soucitně Jorchen Kierke a šetrně mu šíp vyndal. Byl samozřejmě jeho, ale to se prostě v zápalu
nepřehledného boje občas stane. „Neboj, čistej průstřel. Než se voženíš, tak se ti to…“. „Nerozmazávej to, Kierke!“, zavelel
Gerllod. Nurnští se začali dávat dohromady. Uprostřed čvachtavých kaluží krve, která čpěla železitým pachem a pronikala
jim do bot, si ovazovali rány fáčem i magií. Nejhůře na tom byl Lipi Hopkal, a to spíše po stránce duševní než tělesné. Po
čase, stráveném mezi skřety mu strašlivé krveprolití, jehož byl účasten, podlomilo psychiku natolik, že trval na tom, že chce
okamžitě na povrch, vidět sluneční zář. Po boji se pořádně ozbrojil i nováček Zuiit. „Šupinovku?“, optal se ho Frynn. Bude
ti to stačit? „Jepší než djátěnou zbjojí do voka“, odvětil rozverně muž z Olvornu. A navlékl si zbroj, staženou z padlého
skřeta. Zemikosa mezitím řešil důležitější otázku. „Jak se asi budeš jmenovat?“, zeptal se zadumaně a prohlížel si svůj
hliněno-kamenný výtvor. „Krten“, napověděl mu Kierke. Alchymista se rozzářil. „Jasně, tvoje jméno budiž Krten!“,
vyřknul a golem jeho návrh přijal. „A budeš krom mě poslouchat i tady Konopku!“, houkl na něj ještě Zemikosa. A věnoval
vzpomínku památce svojí matky, Krteny. Ale byl v srdci spíše rozmrzelý, protože kromě jeho planoucího meče přišel i o
magicky posílenou helmu. I ostatní druzi začali zjišťovat, že mnohé jejich kouzelné zbraně a předměty ztratily z nějakého
důvodu svoje schopnosti. Nurnští počkali na to, zda se na druhé straně neobjeví další obři nebo skřeti a pak znovu otočili
most a šli se ve své nezměrné zvědavosti podívat ještě dál do hloubi skřetího dolu. Nalezli těla pěti čerstvě zabitých lidí, o
kterých Zuiit prohlásil, že to jsou jeho bývalí spolutrpitelé pod skřetí knutou. Dále nějaký výkopek, další proutěné koše,
lopaty, krumpáče a něco z předčištěné Hlíny. Blathel si vzal větší kus, vzorek, který chtěl ukázat v Agerru nebo jinde, kde
by s tím udělali příslušné pokusy. Toho se chytil Zemokosa a naložil za Konopkova dychtivého pohledu na svého nového
Krtena tolik Hlíny, kolik jen unesl. Byly toho dva plné pytle. Co se s nimi stane, až se golem rozpadne, což mělo nastat
zhruba za týden, bylo ponecháno budoucím úvahám. Frynn Konopka se pak ještě krátce, ale ostře pohádal s Gerllodem,
neboť byl stižen běžným alchymistickým záchvatem mamonu po magenergii. Tu chtěl přímo v podzemí destilovat z Hlíny
po dobu alespoň několika následujících dní, bez ohledu na hlasité protesty družiny, která chtěla jen formálně zabrat důl ve
jménu Gwendarronu a skřetí přístupovou chodbu z trpasličího města prostě odpálit výbušninou. Všichni ale měli především
tmavého podzemí až po krk, včetně brblajícího Konopky, který si Hlínu nacpal úplně do všech toren a kapes. Z pod hory
vylézali zatížení na nejvyšší možnou mez. Gerllod uvažoval, jestli má větší význam tahat s sebou přetěžký osmiboký
kámen slepého šamana, nebo všechnu tu Hlínu, která jim může být nakonec k ničemu. Nebo zda by nebylo lepší jít nalehko,
pro případ, že by museli brát někde nohy na ramena. Navíc už neměli skoro žádné zásoby jídla, a v případě, že by na nějaké
narazili, pak by nějakou Hlínu nebo jiné vybavení museli chtě nechtě vyházet, aby se vůbec hnuli. Na povrch vylezli u
Lačné země v tmavém šeru počínající noci. V podzemí ztratili přehled o čase, ale i světlo hvězd jim připadalo jako nejjasnější
lucerny a po dvou dnech strávených v temném a horkém podzemí byl syrový vítr počínajícího jara velmi příjemným
osvěžením. Konopka si ihned vybalil destilační soupravu. „Zanedlouho nám dojde jídlo. Než vydestilujete, co potřebujete,
vy dva trotlové“, podíval se Blathel na Konopku se Zemikosou. „Než zpracujete ty dva pytle a všechno, co máte po
kapsách, tak tady zdechneme hlady. Bude to trvat aspoň deset dní. A to budete muset destilovat ve dne v noci a nesmí na
nás mezitím přijít skřeti“. „To je přece blbost“, zavrtěl hlavou Gerllod a golem na něj tiše hleděl planoucím pohledem.
„Vyspíme se tu. Hlídky budou. Ale ráno jdeme dál“. Frynn Konopka na to chtěl něco říci, ale než otevřel pořádně pusu,
ozval se za ním ze tmy jasný hlas: „Dobrý večer!“. Zoltar okamžitě vytrhnul svůj neplanoucí již meč z pochvy a i Gerllod
sáhl po zbrani. Ale muž přišel ze tmy blíž. Nebyl ozbrojen a rozhodně to nevypadalo, že by choval k Nurnským nějaké
nepřátelské úmysly. Byl nevysoký a vypadal staře a sešle, ale jeho oči byly jasné. Neměl pro vrchovce typické černé, husté
vousy, jen prokvetlé štětinaté licousy a dlouhé, nestříhané vlasy. Měl na sobě pytlovinové kalhoty zakončené úplně
rozedranými botami ze světlé kůže a zcela nedostatečnou kazajku pro tohle roční období. „Okamžitě nám vysyp, co jsi zač,
ty šmejde!“. Konopka rozhodně nehodlal odpovědět slušným pozdravem a byl rozhodnutý příchozího ihned prošpikovat
šípem, takže musel být zadržen Blathelem a dalšími. „Viděl jsem vás předevčírem, když jste tudy šli od západu“. Muž
mluvil pomalu a rozvážně, s úplným klidem. Měl ruce v kapsách a jako by ho nijak neznepokojovalo, že na něj jsou
namířené kuše a meče. Frynn Konopka se úplně třásl vzteky, aby si střelil. „Moje jméno je Werch Štajn“, řekl klidně a s
mírným úsměvem vagabund. „Co děláš tady v horách?“, zeptal se podezřívavě Blathel. „Asi víš, že tu není bezpečno“.
Werch se štěkavě rozesmál a smích zakončil ošklivým dusivým kašlem. Šel od něj smrad jako od psa, který se vyráchal ve
staré louži. Mluvil velmi pomalu a tiše, a jakoby dlouze hledal slova. Protahoval slabiky s tím svým prapodivným úsměvem
a působil jako někdo, kdo už dlouho s nikým nemluvil a teď si musel přihnout něčeho ostřejšího, aby mu to vůbec šlo.
„Ano, to je dost mírně řečeno. Ale mám tu svoje skrýše, kde přebývám. Skřeti mě nenajdou. Vím, jak se jim vyhnout“.
Gerllod a poté i Zemikosa sklonili meče. Jen Konopka se pořád třásl potlačovaným vztekem a hrotem šipky mířil Werchovi
na hrdlo. Gerllod se náhle rozhodl a popadl svůj tlumok. „Poslyš, chlape. Zkus si tyhle škorně. Jsou to poctivý armádní
kožeňáky, ty tvoje škrpály už přece patří hodit do ohně“. „A to jó. Děkuju“, upejpavě poděkoval Werch, vyndal ruce z
kapes, na kterých se ukázaly nepěstěné dlouhé nehty, kterýma bylo pár uncí špíny, a přezul se. „Trochu velký“, řekl
omluvně s klidným úsměvem a ignoroval Konopkovu kuši. „Ale moc hezký“. Gerllod byl rázem bez náhradních bot. Slova
se chopil Blathel. „Nejsi vrchovec, Werchu, vypadáš přece úplně jinak, než ti černobraďáci. Ale ty hory znáš jako svoje …
boty“. „Tak jest“, usmál se vagabund. „Takže jsi tu už nějaký čas, Werchu“, řekl Menhorian. „Pamatuješ si tyhle kopce
před tím, než přišli skřeti? Znal ses tu s někým? Znáš to na vartovištích?“. Werch opět upadl do kašlavého záchvatu a
vyhnul se tím odpovědi. „Mě lidi mezi sebou moc nechtějí“, řekl zase, jako by se omlouval. „Nejsem typ, co vyhledává
společnost. Nevím o nikom, kdo by mě měl nějak zvlášť rád“, dodal, ale nebyla v tom hořkost, spíš jako by si byl vědom
toho, že je chyba v něm. Vtom promluvil Zoltar Zemikosa. „Poslyš, to, že se někdo občas promění ve psa, na tom není nic
špatnýho“. A tím udeřil hřebík na hlavičku silou beranidla. Werchův plachý úsměv byl rázem ten tam, najednou sebou
škubnul a zbystřil. Bylo jasné, že to, co řekl Zoltar, ho vyděsilo nepoměrně víc než Konopkova jak břitva ostrá šipka. „Kdo
se mění ve psa?!“, štěkl a přelétl zrakem po tvářích Nurnských. „Co všechno o mě víte? Ne. To NE!“, křikl. Otočil se na
patě a uprchl do tmy dřív, než Frynn stihl zmáčknout spoušť a Gerllod říct: „Posaď se, příteli, a uklidni se“. Druzi chvíli
slyšeli, jak se drolí kamení, po kterém Werch prchal, ale i to se rychle ztratilo v dálce. „Tak mě to stálo boty“, podotknul
Gerllod a poškrábal na hlavě. „Ale víme, že tenhle chlap by nám asi mohl být někdy v budoucnu platnej. Tak snad to jsou
dobře investovaný škrpály“. „Třeba ještě přileze“, řekl Zemikosa. „Určitě by nám měl co říct. Ale honit vlkodlaka po
horách nemá cenu“. „Psodlaka“, opravil jej Blathel. „A asi je skutečně lepší mít tu za kamaráda přátelského lykantropa, než
bandu skřetů“. Frynn Konopka si sednul ke svému kahanu. „Jděte spát. Budu vařit a hlídat. S kamennym Krtenem. Ale
jestli se na mojí hlídce ještě někdo ukáže, dostane rovnou šipku do chřtánu, ať je to psodlak nebo mukurská princezna“.
„Hlídka bude mít k dispozici okulus“, vydal pokyn Gerllod. „Aby si mohla prohlídnout i hodně vzdálenou tmu“, dodal
někdo škodolibě a družina šla spát. Za noc navařili Frynn se Zoltarem něco magenergie z Hlíny a i když byli ráno unavení,
jejich morálku to pozvedlo. Ale když Gerllod po probuzení viděl, že z pytlů Hlíny neubylo skoro nic, zlobil se. „Vy jste za
celou noc zdělali jen tak málo? Tak to ne, pánové. Zbytek tu necháte“. Zemikosa s Konopkou brblali, ale k tomu, aby
vyvařili veškerou nesenou Hlínu, by opravdu potřebovali mnoho dní. Takže větší část zbytku v pytlích zakopali pod šutry.
Golem byl ponechán na hlídce na můstku, Zemikosa ještě cvičně zapískal v marné naději, že se jeho opeřený Krten přece jen
snese z oblohy a Gerllod zavelel k přípravě na návrat šupem zpátky pod zem. Chtěl vyhodit skřetí důl do luftu. Proti tomu
se ale hlasitě ohradil bývalý starosta Nunvář Pilatuša. Ten prohlásil, že by se tu nic ničit nemělo, že jednou se vrchovský
národ vrátí a důl jistotně využije. Gerllod se ho kysele zeptal, jestli měl on nebo kdokoli jiný vůbec ponětí, co vlastně pod
tou horou je. Pilatuša neochotně připustil, že o trpasličím městě, natož o nalezišti Hlíny neměl nikdo celé věky ani potuchy.
A začal se dožadovat alespoň urychleného opuštění nebezpečných končin Kardamských a žádal pro sebe bezpečný
doprovod z hor do klidných končin centrálního Gwendarronu. Ani v tom mu Gerllod nemohl vyhovět, alespoň ne
přednostně před Zmrzlým a jeho blízkými, o jejichž doprovod je požádal. Přece jen, bývalý starosta byl pro Nurnské úplně
bez pravomocí. S Blathelem a dalšími se Gerllod sice včera radil, že by snad šlo Pilatušu využít jako tmelícího prvku při
organizování vrchovců v therfastském táboře, ale to by se dalo vyřešit tím, že mu později přiřknou zásluhy na zabití dvou či
tří obrů ve skřetím dole. Teď byly důležité jiné věci a zesláblý Pilatuša musel ještě chvíli vydržet a hlavně držet krok a ústa.
K diverznímu návratu do hlubiny se přihlásili kromě Gerlloda ještě Zoltar a Konopka jako sapéři a Dwany Růžička jako
krytí. Šel s nimi Zuiit, kterému se do temných prostor moc vracet nechtělo, ale měl plnit úlohu poradce, kdyby se ztratili.
Pilatuša měl zůstat na povrchu s Blathelem, Jorchenem a Lipim. Golemovi Zemikosa přísně nakázal, aby ostatní chránil a
jakékoli skřety, co se objeví, napadnul. Tak se rozdělili. Gerllodova skupina celý den bloumala podzemním městem
trpaslíků, kochala se znovu výzdobou a monumentálností místa a zvolna spotřebovávala družinové zásoby oleje do luceren.
Ale než došli ke skřety proražené štole do dolu na Hlínu, plán na explozi se jim v hlavě rozležel. Kromě toho, že proti
výbuchu byl Pilatuša, uvědomili si Nurnští těžko překonatelné obtíže technického rázu. Návrty nebylo čím provést.
Množství výbušnin, které bylo potřeba k zavalení přístupové chodby, převyšovalo polní výrobní kapacity obou
alchymistů. Nedostatek doutnáků, potíže s tlakovou vlnou a viditelností po explozi a podobné věci už byly jen drobnostmi.
Takže se vrátili zpátky na povrch. Ale tam se mezitím věci změnily. Jorchen Kierke celý vyplašený hlásil, že před
polednem byla spatřena menší skupinka skřetů. Byli daleko na dohled východním směrem a měli s sebou velké, šedo černě
žíhané psy na dlouhých šňůrách. Pak se ztratili za návrším, ale posléze byli opět viděni, jak jdou směrem ke Kardamu.
Jorchen a ostatní se před jejich zrakem schovali v hromadách kamení na úbočí, ale golem měl prostě jiné příkazy. Jakmile
uviděl skřety, s kamenným dusáním svých statných nohou vyrazil s žhnoucím pohledem přímo k nim. Nedal si to rozmluvit
ani od hobita, ani od elfa. Od té doby jej nikdo nespatřil a Jorchen vyjádřil pochybnost, že by se tak ještě někdy mohlo stát.
Zoltar zavyl. Během krátké doby přišel už o druhého Krtena. Blathel s chmurným výrazem řekl, že je toho názoru, že tohle
byla jen hlídka, předcházející větší skupině skřetů, kterou Zmrzlej nazval armádou.
Dwany Růžička otevřel
otázku, kterou měl asi už dávno definitivně rozseknout Gerllod Moskyt. Tedy který z těch, na které Nurnští zatím narazili,
by měl být tím, kdo na sebe vezme roli nového Patrona vrchovců. Toho, který přivede jejich národ zpět domů a zajistí jeho
bezpečí. Otázka zněla, zda Zmrzlej nebo Pilatuša. Na toho, koho vyberou, by se měla soustředit pozornost Nurnských a
jeho pro jeho bezpečí mělo být uděláno vše. Pilatušu s sebou zatím vlekli skrze vrchy jako nechtěný přívažek. „A Zmrzlej
běhá bozi vědí kde“, uzavřel Dwany. Gellod uznal, že tahle otázka je hodná řešení a oslovil bývalého starostu: „V Therfastu
a okolí jsou tisíce tvých krajanů. Ti by se chtěli vrátit domů“. „Ne chtěli“, opravil jej Blathel kysele. „Měli by se vrátit
domů“. „No jo, to asi taky“. „Jsem rád, že se zachránilo tolik lidí z vrchoviny“, začal opatrně Pilatuša. „Ale odpusťte, já se
nějak necitím na to, organizovat nějaký nábor…“, nedořekl v rozpacích. „Vždyť jsi byl starostou“, uhodil na něj Zemikosa.
„Vůdcem. Jak ses vlastně k tomu starostování dostal? Podplacením, za zásluhy, nebo… Oddaností Gwendarronu? Dosadil
tě král?“, zeptal se s nadějí, že aspoň nějaké předpoklady pro další použití Pilatuša může mít. „Byl jsem starostou jen rok.
Starostu v Kardamu volila městská rada. Nahradil jsem předchozího starostu, který měl problémy s gwendarronským
místodržícím. Takže chápejte…“, dodal schlíple. „Jasně. Nějaký intriky. Prostě jsi byl vybrán až příliš pečlivě. A za
zásluhy to fakt nebylo“, uplivl si Gerllod. „A poslední rok strávil jako pucflek starýho skřeta“, dodal Blathel. „To
jednoduše není životopis, vhodný pro budoucího spasitele. Toho nezpochybnitelného, s mečem v ruce“. „Tenhle je z toho
všeho leda nezpochybnitelně psychicky narušenej“, utrousil Jorchen Kierke. „Na to mu můžu doporučit doktora“, řekl
definitivní ortel nad bývalým starostou polohlasem Gerllod. „Ale není levnej“. Narážel na události z konce poslední
výpravy. Podobně jako Blathel byl i Moskyt přiveden zpátky k životu nečistým způsobem. Ale na rozdíl od Menhoriana
Blathela, on se rozhodl dlouhodobé následky řešit. Pátral po způsobech, jak s nepříznivými účinky bojovat. A nějaké nalezl.
Velice tučně zaplacení odborníci se snažili ovlivnit jeho mysl tak, aby trvalé následky byly co nejmenší. Blathel, který tohle
všechno nechal zcela na řízení osudu, měl sice trvalé následky horší, ale na rozdíl od Gerlloda dost ušetřil. Gerllod utratil za
svoji léčbu tolik peněz, že si dokonce musel odpustit výuku na vyšší stupeň cechovního zasvěcení s šermířským mistrem.
Rozdílný přístup k té věci se tak stal třecí plochou mezi družinovým mágem a nejsilnějším bojovníkem.
Ve tři
hodiny odpoledne se vydali zpátky do sedla. Gerllod se co chvíli ostražitě rozhlížel svým okulusem, ale zdálo se, že hory
kolem nich jsou klidné. Další noc, kterou druzi strávili rozložení u cesty, se znovu objevil psodlak Werch a krátce pohovořil
s Zuiitem, který byl v tu chvíli na hlídce. Řekl mu, že jim potřebuje pomoci. „Takhle to řekl? Potřebuje? Nespletl ses,
Zuiite?“. „Nešpjet, Gejllode. Taky mi to pšipadalo divný. Počebuju vám pomočt, žekl. A měl u toho takovej ten jeho
úšměv, ale vypadaj v tu chvíji tak nějak najéhavě“. „Naléhavě? Třeba prostě nevěděl, jaký slovo použít“, zabručel Gerllod,
ale vrtalo mu to hlavou. „A taky povídaj, že pjačuje pjo pána hoj. Š toho šem už nebyj vůbeč moudlej. Kdyš šem še ho ptaj,
kdo je ten pán hoj, tak še jen tak škjebil a povídaj něčo o Demuišovi Paštýži. Ale ten je mjtvej pšeče, dyť šte mi říkaji, že
jeho šušený tějo šte pšed nedávnem viději, ne?“. Gerllod se škrábal na hlavě a řekl: „On je asi napůl cvok. Kdybych byl
lykantropem, taky by mi z toho strašilo ve věži“. „No jo, aši jo. A taky říkaj, že nemáme odchážet že žemě, že tu máme
žůštat a pomočt pánovi hoj vyhnat škšety“. Gerlloda mluva se Zuiitem unavovala. Ale to, co říkal, bylo ve vztahu k
Werchovi asi důležité. Řekl si v duchu, že Werch je zatím ve fázi, kdy si na ně zvyká a učí se jim důvěřovat. Gerllod doufal,
že se všechny věci vyjasní dřív, než jim dojdou zásoby jídla. Někteří z družiníků hlásili, že zítra už nebudou mít co do huby.
Dalšího dne ráno bylo Růžičkovi pořád špatně, ale po zaléčení Jorchenem byl schopen chůze. Gerllod druhy dovedl do
vypáleného domu, ale žádný vzkaz od Zmrzlýho tam nebyl. Menhorian nechal tedy v ruině domu vzkaz: „Potřebujeme s
tebou mluvit. Na tomto místě. Co nejdřív. Nurnští“. Pak se šli druzi skrýt raději někam dál od cesty. Gerllod ale nehodlal jen
nečinně čekat. Veden svojí neklidnou povahou, rozhodl se osobně doplnit zásoby ve městě. Ve sklepeních muselo být nějaké
trvanlivé jídlo, které tam lidé zanechali při evakuaci. Vzal si s sebou jen Zuiita a Zoltara Zemikosu a nalehko vyrazili.
Gerllod měl sice sto chutí vyplenit Zmrzlýho sklad, ale chápal, že tím by asi přátelské vztahy vzaly za své. A s nimi i
plány. Takže vážili cestu do města, kde se s ohledem na nastávající soumrak nejdříve opevnili v jednom z domů, kde
přespali. Nikdo se v noci neukázal, město bylo stále prosto skřetů i nemrtvých. Ráno pak prohledali sklepení několika
měšťanských domů a nalezli mnoho kompotů, zavařených ve sklenicích, a k tomu pytel upotřebitelné mouky. Město bylo
zjevně natolik velké, že skřeti nerabovali všude s důsledností a tak ledacos po jejich řádění zbylo. Třeba dvě velké láhve s
kořalkou, které Zuiit s vítězoslavným úsměvem uložil do tlumoku. Vydali se na cestu zpět s vědomím, že následující dva
týdny bude sice družina jíst jen meruňkové knedlíky, ale hlady zcela určitě nezajde. U zbytku družiny byli zpátky za více
jak den od chvíle, co odešli. Jorchen, Blathel a ostatní se mezitím ukrutně nudili. Jorchen všem vykládal smyšlené historky o
tom, jak Zmrzlej a jeho skřetice dovádí v horách a ti, co mysleli racionálněji, plánovali, jak přimět Zmrzlýho či Wercha, aby
se ukázali. Nakonec dospěli ke konsenzu, že nejjistějším bude, když se Zoltar s Konopkou někam schovají, aby jejich
potencionální spojence příliš neděsili. Když se konečně objevili Gerllod, Zoltar a Zuiit se zásobami, měli všichni velkou
radost, ale Lipi správně poznamenal, že mouka bez vody jim není takřka k ničemu. To byla správná připomínka a
pozornost se tedy obrátila k zásobám vody. Tu, jak se ukázalo, ne všichni u Lačné země doplnili a tak se činorodý Gerllod,
nabitý neumdlévající energií, rozhodl pro výpravu k čistému vodnímu zdroji, tedy k Lačné zemi. Zoltar jej alespoň
přemluvil, aby se v ležení vyspali, s čímž Gerllod neochotně souhlasil. Následujícího rána sebral všechny dostupné prázdné
měchy. Dwany konečně z těch svých vylil poslední zkaženou vodu a od té chvíle mu začalo být poznenáhlu lépe. Gerllod
nakázal těm, kteří zůstávali v rozvaleném domě, zadržet případně Zmrzlýho do doby, než se vrátí. Vzal si s sebou Jorchena
a vyrazili.
Následující noc došlo zase ke dvěma setkáním. Zuiit, hnětoucí placky, byl překvapen Zmrzlým, který
donesl pár měchů s vodou. Zuiita se hned vyptal, jak dopadla družina na východě. Zuiit mu řekl o bojích v podzemí i o
Werchu Štajnovi. „Potkali jsme ho v jeho lidské podobě“. Zmrzlýmu zasvítily oči. „Tak ten pes má lidskou podobu? Tušil
jsem, že je součástí legend. To, že se po nocích proměňuje v člověka, by mohlo ledacos vysvětlovat. Víte, vrchovina má
spoustu legend a příběhů. Některé z nich jsou určitě smyšlené, ale mnohé mají překvapivě reálný základ. Jedna legenda říká,
že takhle se pomstil Blahut Trubač jednomu člověku, kterému věřil, a který ho zradil“. „Že ho proměnil ve psa?“. „Že na něj
uvalil kletbu, nutící člověka od úsvitu do soumraku být ve psí podobě“. „Nedobrovolná lykantropie?“, zeptal se Blathel.
„Ano, tak něco“. „Ale Demuis žil před stovkami let, jak by mohl být Werch tak starý?“. „Prokletí mohlo být, jak se říká, až
za hrob“. „Aha, dědičné. Prokletý byl asi celý rod, všichni potomci, celé pokolení“. „No, řekl bych, že vždy alespoň jeden
potomek ty kletbu musel nosit. Každopádně kletba by mohla být sejmuta tím, že se tu zradu ten postižený pokusí
napravit“. Blathel se zamyslel: „Tím by se vysvětlovalo, proč ten Werch říkal, že nám musí pomoct. Že musí pomáhat
pánovi hor, tím teda asi myslel potomkovi Demuise Pastýře, nejstaršího z Patronů. Protože ví, že chceme pomoct
Kardamu“, zauvažoval. „Tím se to pro mě vysvětluje zcela. Od té doby, co jste mi řekli o podobě našeho nejstaršího
patrona, cítím se já být potomkem Demuise Pastýře“. Zmrzlej jako by od posledního setkání doopravdy vyrostl. „S tím
Werchem nás tedy pojí pouto krve. To já bych mohl být ten, kdo jeho prokletí může sejmout, jestli je zavázán téhle zemi.
Chci s ním mluvit“. „No, tak to asi nejlíp v noci, protože přes den leda tak štěká“, řekl Růžička, kterému už celkem otrnulo.
Nurnští dále vykládali Zmrzlýmu o tom, že skřeti těží Hlínu, obsahující magickou podstatu. Zmrzlý byl tímhle objevem
překvapen. Blathel si domyslel, že vytěženou Hlínu dopravovali skřeti od Lačné země asi do východních údolí, kam Zmrzlej
nechodil. Zmrzlej ale potvrdil, že skřeti skutečně používají výbušninu kromobyčejné účinnosti, kterou ale připravují zřejmě
právě někde na východě. Nurnským zopakoval přání co možná nejdřív opustit vrchovinu. Blathela zapřísahal, aby, až se
Gerllod a Jorchen vrátí, pomohli mu doprovodit jeho tajemnou blízkou osobu co nejdřív pryč. Po zbytek noci se živě
zajímal o dění v táboře Therfastu, o uprchlíky, o Vávu a cokoli, co s tím souviselo. Takhle se choval ten, který se měl stát
Patronem, obnovitelem země. Ne jako Nunvář Pilatuša, který celou dobu seděl v rohu a tiše žvýkal meruňkovou placku.
Mezitím Gerllod a Jorchen absolvovali setkání jiného druhu. Na cestu se s Jorchenem zneviditelnili, tudíž si
museli celou dobu povídat, aby neztratili jeden druhého. Jorchen byl Gerllodem vyzván k rychlému pochodu a vzal jej za
slovo. Gerlloda hnal celý den po hraničářsku, což znamenalo takovou rychlostí, že se i Gerllod sám divil, jakých výkonů je
schopen. Když odpoledne kvapným poklusem sbíhali k Lačné zemi, už ze značné vzdálenosti uviděli tam rozloženou
středně velkou skřetí armádu. Aspoň tak to zahlásil Gerllod, který se na černající se houf koukal okulusem. Později opravil
svoje tvrzení a odhadl počet skřetů na nějakých dvě stě hlav. Skřeti byli zjevně v klidu, což zřejmě znamenalo, že ještě
nepřišli na spoušť, kterou v podzemních prostorách napáchali Nurnští. V nouzových přístřešcích a stanech, z nichž některé
byly zjevně původem kradené ze zásob gwendarronské armády, polehávali a jinak si krátili čas. V tábořišti hořely sporé
ohně a kolem pobíhali psi. Ze psů měl Gerllod největší obavy, ale s jistou úlevou seznal, že v táboře nejsou žádní obři.
Jedinou možností, jak se dostat k nezkalené vodě bylo tedy výše proti proudu, což však znamenalo obejít skřety divokým
terénem. Jorchen z toho neměl velkou radost, neboť zatahující se nebesa slibovala jarní noční bouři a on sám šel opravdu
velmi nalehko. Nakonec se dostalo na jeho slova a s Gerllodem byli nuceni přenocovat mezi kamením v údolní pláni. Terén
byl tak neschůdný, že na nějaké noční chození mimo cestu nebylo ani pomyšlení. Drkotal zuby v sedě až do půlnoci, kdy se
zase objevil psodlak Werch Štajn. „Přišli dopoledne“, ozval se tiše jeho jízlivý hlas a bylo jasné, že tím myslí skřety.
„Nehodný darebáci. Cejtim, jak se jim sama země vzpírá“. „Hele nemáš nějakou houni“, zadrkotal zuby v odpověď Jorchen.
„Nemám“, ozvalo se s lítostí. Werch smrděl tak, že se Gerllod divil, že ho necítí skřeti, i když to bylo na půl míle daleko. A
tak i tady se rozvinula živá debata, která trvala po velkou část noci. Werch si potřeboval potvrdit, z jakých důvodů je tady
Nurnská družina a kdo je sem vyslal. Když mu to Gerllod řekl, vysypal ze sebe mnoho užitečného. Vyplynulo z nich, že ve
své psí podobě má prochozené celé hory a má čerstvé informace. Například že hlavní voj skřetů je v místě, zvaném
„Demuisův oud“. Ale že skřetích houfů je několik a každý z nich je ovládán vlastním náčelníkem. Množství skřetů odhadl
na tisícovky, ale bylo zřejmé, že ve velké rozloze Kozlích vrchů se nedají spočítat ani přibližně. Werch zopakoval svojí
potřebu Nurnským pomoci a tím se dostali k debatě o Zmrzlým. Werch zjevně o Zmrzlým věděl už delší dobu, jen nemohl
najít způsob, jak mu pomoci, či jej snad nemohl kontaktovat z důvodů, které byly zatím skryté. Ale zjevně jej choval ve
velké úctě a nazýval jej patriotem. Občas sklouzával do své poněkud mystické mluvy, když říkal, že Demuis, jakožto
patron nejuctívanější, by skřety z hor vyhnal. Na Gerllodovu praktickou připomínku, že Demuis je už pár století po smrti,
učinil poznámku, že Demuisův duch žije a Nurnským by mohl pomoci. Gerllod si nebyl jistý, jestli se Nurnští umí stýkat s
duchy, a Werch mu řekl, že hledat by měli někoho, kdo by Demuisův odkaz mohl výrazně posílit. A že Blahut Trubač měl
ze své poustevny nejlepší přehled o celé zemi, tam by bylo dobré zčít. Na nejvyyší hoře celých Kozlích vrchů. A Werch
ještě dodal, že je rozhodnutý smýt provinění. To už Gerlldovi nedávalo vůbec smysl a byl by rád, kdyby Werch mluvil
konkrétně. A taky by spíš byl rád, aby ze sebe Werch smyl ten smrad. Ale Werchovi slíbil, že od něj bude držet dál
Zemikosu i Konopku a že se tudíž nemá čeho bát, Nurnští jsou přece parta férových pardů. Werch Gerllodovi ještě jednou
poděkoval za boty a před svítáním zmizel.
Po dalších dvou dnech, to už bylo třináctého deštna, se všichni
Nurnští opět setkali. Od začátku všech těch událostí uplynul teprve jeden měsíc, ale za ten jeden měsíc se toho stihlo udát
tolik… Teď měli relativně dost vody i jídla. Obě skupiny si porovnali svoje historky a bylo to, jako když dva kusy jednoho
mechanismu začnou spolupracovat. Zkazku Zmrzlýho o zrádci, kterého Blahut proklel jako psa. A historku Wercha o tom,
že musí odčinit nějaký zlý skutek. Zapadalo to do sebe. Ovšem horší bylo poznání, že démon mamonu po magenergii úplně
pohltil oba družinové alchymisty. Ti za posledních čtyřicet osm hodin vysypali na hromadu veškerou Hlínu, co měli po
pytlích, mošnách a kapsách a prohnali jí svými destilačními soupravami. Frynn Konopka se s mátožným, ale blaženým
výrazem klátil před Gerllodem. Ten vypadal, že vybuchne vzteky. Za Konopkou se Zemikosa snažil ochlazovat do ruda
rozpálené křivule a baňky. „Vy jste tady jeli nonstop?“, řval Moskyt. Konopka pomalu přikyvoval a usmíval se jako
měsíček v úplňku. „Yop. Střídali jsme se na směny. Dvě aparatury. Jeli jsme dva dny na plnej výkon“. Jeho oči s
rozšířenými zornicemi zářily jako lampióny. „Středobod těžby magenergie civilizovanýho světa“. „Vždyť mohli přijít skřeti,
šmankote! Musíme bejt ostražitý. Mobilní. Připravený. A vy zatím…“, všiml si hromady lahví od oleje. „Kolik jste zdělali
toho voleje?“, zařval, až se hory třásly. „Skoro… všechen“, řekl s blazeovaným úsměvem Frynn Konopka a bylo jasné, že
družinové zásoby oleje jsou mu úplně buřt. „Jestli máme projít Rourou až na její konec“, připomněl další z úkolů na
Gerllodově seznamu Menhorian, „tak budeme potřebovat oleje celkem dost“. Blathel dva dny koukal na to, jak alchymisti
pálí jednu flašku oleje za druhou, ale do debaty si přisadil až teď, když měl vedle sebe Gerlloda. Gerllod, vědom si toho, že
už situaci nezachrání, se jen zeptal: „Kolik magů jste z toho aspoň dostali?“. „Devadesát“, škytnul Konopka a převalil se
naznak. „Přichází pan Malovec“, oznámil Jorchenův hlas. Kierke byl před rozvaleným domem na hlídce. Zmrzlej vstoupil a
s Gerllodem se pozdravili. „Jste se tu nějak usadili. Ale předpokládám, že jste hotovi vyrazit“. Gerllod přitakal. „Já mohu jít
také. Mám ale dvě podmínky, které bych potřeboval nejdřív znát. Potřebuju, abyste mi ukázali vstup do té, jak vy říkáte,
Roury. Chci vědět, kde začíná, a nejlépe i kam přesně vede. Projít na její konec. Chci vidět zemi na druhé straně tunelu. Do
míst, kam jsem se po povrchu neodvážil“. „Poslyšte, ale to jsou dva dny cesty podzemím. A dva zpátky. Tím se to
všechno zdrží, ten doprovod vašich blízkých“, připomenul Blathel. „A vypadá to, že teď nemáme dost oleje do luceren“.
Zmrzlej zatnul čelisti a řekl: „Riziko zdržení jsem ochoten podstoupit. A olej do luceren dodám ze svého skladu“. Gerllod
řekl: „Ona teď ale není vůbec doba na prostoje“. Pominul přitom, že se ještě nedávno motali po horách poněkud
neorganizovaně. „Víš, Malovče“, vyhnul se použití jeho přezdívky, „My tě vnímáme jako toho, kdo by měl být tím
vyvoleným. Podle proroctví Vávy a nějakých dalších starších psaných pramenů by se měl objevit potomek některého
patrona, zřejmě Pastýře. Ty bys podle nás měl být tím, o kom tahle proroctví hovoří“. Zmrzlej zadumaně pokyvoval
hlavou. „Mám ale osobní problém. Tak říkajíc dilema. Nemůžu se zříci té služby, kterou na mě kladete prostřednictvím naší
víry v patrony. Ale osobní problém se týká té osoby blízké, kterou bych potřeboval dopravit do Gwendarronu. Nemohu si
vybírat mezi svojí rodinou a svým národem. Jestli vše půjde dobře a dohodneme se na cestě Rourou, vyjevím vám podstatu
tohohle svého rozpolcení“.
„Můžeme se ještě jednou pobavit o tom vztahu tebe a Wercha?“, zeptal se Blathel.
„Vědět, jak silně je ti zavázán a co za tím bylo mezi tvými a jeho předky by mohlo být užitečné. Podle všeho se jednalo o
nějakou zradu jeho předka na Demuisovi“. Zmrzlej přitakal a řekl: „Z toho, co jsem si vybavil a přečetl z těch několika málo
starých knih, ke kterým mám přístup, je to ještě mnohem složitější. Ta křivda, jak vy říkáte, se neodehrála přímo na
Demuisovi, ale na někom z jeho družiny, z jeho přátel. Byla to rodina. Marydas se jmenoval otec a měl velký počet synů,
snad sedm či devět. A z toho, co vím, to musel být nějaký předek toho Wercha, kdo je zabil. Snad šlo o otravu, alespoň tak
se to traduje. Mohlo to být i omylem, nešťastnou náhodou. Každopádně ten Marydas zřejmě zemřel, a Demuis Pastýř,
který byl nadán nějakou neobyčejnou mocí, toho Werchova předka, jehož jméno neznáme, počastoval prokletím“. „Baltazar
Marydas a synové. To jsem asi někde četl“, ozval se náhle Nunvář Pilatuša. „Ano“, pokračoval v zamyšlení, jako by lovil z
paměti něco, co m u kdysi cvrnklo o nos. „Ti byli snad podle legend zkamenělí, či co“. „Tak zkamenělí, nebo otrávení?“,
zeptal se Dwany, sám už z toho otrávený na duchu. „Je to staletí stará historie, tak těžko říct. Písemné záznamy v Kardamu
jsou velmi řídké“, řekl Pilatuša. „Baltazar Marydas a synové“, zopakoval bručivě Dwany Růžička. „To zní jak název
nějakýho formanství. Navíc mám sám pocit, že tohle jméno jsem už taky někde slyšel“. Zmrzlej dodal: „Každopádně ten
zločin se měl stát na hřebeni, nedaleko Terlinu, vypáleného vartoviště na nejvyšším vrcholu pohoří. A Werch, jako nositel
toho prokletí, by měl odčinit ten zlý skutek svojí pomocí tomu Marydasovi. Čekal bych, že to odčinění by mohlo být
provedeno právě tam“. Menhorian Blathel se rozpomněl: „Já si to místo pamatuju, takové strašně jednoduché, strohé
místnosti, vytesané ve skále. Holé zdi. Opuštěná poustevna“. „Tam se taky podíváme“, řekl Gerllod. „Ale ujasněme si
důležité věci. To, co tu konáme, konáme z pověření krále Gwendarronu. Chci mít jistotu, že jsi toho vědom, Malovče. Jsi-li,
pak máš naší plnou podporu“. Zmrzlej měl zjevně tuhle otázku už promyšlenou. „Všechno co dělám, nedělám kvůli sobě.
Patroni jsou mi svědky, že chci uchránit tuhle zemi a lidi, kteří tu žili. Našim společným cílem s králem je vyhnat skřety a
nemrtvé“. „Důležité na tom je, že Gwendarron trvá na tom, že tahle země mu patří. Ale nebude nijak potlačovat vaši víru v
patrony a vaší samosprávu“. Zmrzlej pokýval vážně hlavou. „Potud se shodneme. Vy a já, Kardam a Nurn. Podejme si na to
ruku“, řekl Zmrzlej. Tak se i stalo. Gerllod začal tedy rozvíjet časové plány. „Takže teď bychom vyrazili Rourou. Tam a
zpět, čtyři dny“. „Ale nemůžeme jít všichni“, řekl překvapivě Zmrzlej. „Potřebuju, aby tady zůstal doktor“. A tak tedy na
hlídce před pobořeným domem vystřídal Jorchena Lipi. „Kierke, máš jít dovnitř. Prej s náma nepůjdeš do Roury. „No to asi
není problém, nemám zájem strávit čtyři dny v nějaký díře“, odvětil Kierke. „Ale proč se jako máme dělit? A proč zrovna já
nejdu?“. „Malovec potřebuje, abys tu zůstal, kvůli těm jeho, jak von říká, blízkejm. Asi jsou nějaký nemocný“, dohadoval se
Lipi Hopkal. „Jako že budu opatrovat tu jeho nemocnou skřetici?“, durdil se Kierke nad tou absurditou. „To teda
nebudu…“, bručel a šel za Gellodem a Zmrzlým důrazně se ohradit. Ti jej ale bez řečí vzali s sebou a vyrazili k nedaleké
Zmrzlýho skrýši. Zmrzlej jim při chůzi řekl, že jim teď ukáže zdroj čisté vody. A také že si ze skladu vezmou vše, co bude
potřeba. Skrýš už se bude rušit. Pro Jorchena i Gerlloda pak čekalo u Zmrzlýho domu překvapení. Především nepoužili
vstup, objevený a otevřený Lipim. Z druhé strany, jakoby ve sklepení, byl další umně zamaskovaný vchod. Tam je zavedl
bez okolků Zmrzlej. Ve sklepení domu byla ukrytá studna s rumpálem a okovem, v hloubce se leskla vodní hladina. Ale to
nebylo to nejdůležitější. V tmavé a chladné místnosti sklepení, vybavené kavalcem a základními potřebami k životu tam byla
ukrytá osoba. A skřetice to rozhodně nebyla. Šlo o černovlasou mladou vrchovskou ženu s jasnýma, odhodlanýma očima.
Její jméno bylo Velchin. Velchin Tarnovská. Ty oči hleděly na Zmrzlýho s naprostou oddaností a láskou. K úžasu
Gerllodově i Kierkeho byla žena ve značně pokročilém stadiu těhotenství. Inu, ti dva byli sami uprostřed nepřátel. Měli jen
jeden druhého a spoustu času na konci léta… Kierkemu to bylo jasné, rozhodně jasnější než přednedávnem. Pokýval hlavou.
„Inu, rozumím, doktor se tady asi může dost hodit. Počítám, že už vám, madam, moc času do slehnutí nezbejvá“. Jorchenovi
bylo líto, že s ostatními nejde. Sice jej vyhlídka na několikadenní průchod těsným prostorem Roury pranic nelákala, ale s
rozením dětí měl pramalé zkušenosti a ani tahle perspektiva nebyla o moc lepší. Doufal, že Velchin alespoň bude schopná
nějaké smysluplné konverzace, i po té dlouhé době života v odloučení. Obrátil se na Gerlloda: „Tak v Rouře a i pak za ní
dobře pořiďte, hlavně se vraťte ve zdraví“. Gellod jej poplácal po rameni, naplnil měchy čerstvou vodou ze studně, torny
nacpal sušeným masem a dalšími nezbytnostmi pro přežití v horách, a šel se s ostatními sbalit. Následujícího rozbřesku měli
být hotovi vyrazit. Po soumraku hlídku udeřil do nosu charakteristický smrádek nemytého psa, který už z dálky ohlašoval
příchod Werchův. Ten se také záhy vyloupl mezi kamením se svým ironicky se šklebícím štětinatým obličejem. „Pěkný to
tu máte“, poznamenal rozšafně a prohlížel si ruiny kamenného domu, z nichž se ozývalo chrápáni dobrodruhů. Ale nemohl
si nevšimnout, že hlídka měla u sebe sbalenou tornu. „Nevodcházíte z hor, že ne?“, poznamenal. Lipi, který měl zrovna
hlídku, pokrčil rameny. Wech se olízl a obrátil hovor k praktičtějším věcem: „Máš něco k jídlu, nějakou dobrotu?“. Hobit mu
podal, co měl, ale Werch se zašklebil. „Placky s meruňkou mi nejedou“. A tak byl probuzen Gerllod, který Werchovi dal
něco, co mu jelo lépe a proběhl další hovor mezi Gerllodem a Werchem. Zmrzlej stál stranou a tiše oba poslouchal. Werch,
který nyní prvně uviděl Zmrzlýho tvář, viditelně ztratil hodně ze své veselé bezstarostnosti. Nejprve si Zmrzlýho dlouze
mlčky prohlížel, jako by hledal nějaké povědomé rysy. Pak sklopil hlavu a od té chvíle bylo jeho chování uctivé, skoro až
přehnaně. Zejména později, když už se Werch odvažoval oslovovat Zmrzlýho přímo, připomínalo Gerllodovi jeho chování
skutečné plazení se oddaného psa před pánem, od kterého si není jistý ranou holí, ale od kterého doufá v nejvyšší pochvalu.
Zmrzlý si jej zatím mlčky měřil zkoumavým pohledem, zprvu pátravě, posléze snad s porozuměním. Ale bylo třeba zapříst
hovor a Gerllod si chtěl nejdříve u Wercha ověřit Zmrzlýho vyprávění o tom, čím se Werchovi předkové provinili a jak může
být sejmuto to prokletí, kterým byli potrestáni, Werch zvážněl a uvedl věci na pravou míru. Řekl, že ten kdo byl prokletý,
nebyl jeho předek. Byl jím on sám. Gerllod chtěl namítnout, že to není možné, neboť jde o historii dvě staletí starou. Ale než
otevřel pusu, aby se ozval, uvědomil si, že Werch v tu chvíli, ve světle skomírajícího strážního ohýnku, vypadá opravdu
staře. To, v kombinaci s magií onoho prokletí, mohlo skutečně znamenat, že je tvorem, který přežil věky, aby mohl nasadit
osud zpět do správných kolejí. Werch mu dále řekl, že Blahutova poustevna, ono místo, kde způsobil onen hřích, není tak
prázdná, jak se jeví. „Ale měl by tam s námi jít i tady pán“, kývl hlavou směrem ke Zmrzlýmu, který Wercha stále ještě
neoslovil a stál stranou hovoru. Ani Werch se jej neodvažoval zatím oslovit. „To je potomek Demuisův?“ „Ano“, potvrdil
mu Gerllod. Werch vzdychl, jako by úlevou, že to, na co tak dlouho čekal, konečně nastalo. „Hádám, že to tak má být.
Osude, naplň se tedy“. Řekl tiše. Svoje slova doprovodil úklonou k Derfleru Malovcovi. „Ty si teda pamatuješ Blahuta
Trubače?“, zeptal se Gerllood Moskyt. „Každý den ho vidím, jako by to bylo dnes“, řekl psodlak s bolestí v hlase.
Byli si vědomí, že Werch se s rozbřeskem promění ve psa a proto se všichni už nad ránem probudili a začali
chystat. Zmrzlej se oděl v lesklou zbroj a k pasu si připnul závěs s mečem. Vypadal, jako by najednou ještě povyrostl a
zmohutněl. Byl důstojný a hodný respektu jako přicházející vládce. Poprvé promluvil na Wercha. „Buď zdráv, legendo ze
starých časů“. Werch poklekl na jedno koleno. Sklonil hlavu. Zmrzlej mu položil ruku na rameno a pronesl jasným hlasem:
„Neopustíš mne, dokud tě nepropustím“. V kruhu stojící Nurnští to tiše sledovali. Zmrzlej se od té doby stal do značné
míry pánem situace, začal se podílet na chodu družiny a rozhodovat o jejím směřování. To byla ale pro Gerlloda nepřijatelná
situace, vadilo mu to. Někde tady začaly vznikat vážné třecí plochy. „Co jste to tady říkali o Blahutově skrýši?“, zeptal se
Zmrzlej a jeho dotaz byl určen primárně Werchovi. „Že tam chcete jít? Ale skrýš je prázdná, tam to znám. Jsou to holé
místnosti, vytesané ve skále“. Blathel souhlasně pokýval hlavou, leč Werch odvětil: „To není až tak pravda, můj pane. To,
co je prázdné, jsou jen předpokoje“. „No prosim“, pokýval Gerllod. Blathel si uvědomil, že poustevna sloužila zřejmě jako
krytí něčeho daleko důležitějšího. A také si uvědomil, že Werch za žádnou cenu nechce říci, co že to na tom pro Vrchovce
posvátném místě provedl strašlivého Baltazaru Marydasovi a jeho synům. Ale řekl si, že to se asi všichni dozvědí v pravou
chvíli. Vydali se na cestu, zanechávajíce za sebou Jorchena a Velchin, ukryté v tajném domě. Scházeli po stezce do města
Kardamu a všichni, až na Wercha, cestou chroupali loňská jablka, která jim Zmrzlej rozdal ze zásob svého rušeného skladu.
Když začal hřeben hor vrhat dlouhý stín na mořskou hladinu, zmizel Werch z dohledu a po chvíli se místo něj objevil velký
šedý pes, který se nevzdaloval daleko od Malovcových nohou. Před polednem se dostali do Kardamu, stále opuštěného a
tichého. Nalezli vstup do Roury, ukrytý za troskami stánků na horním tržišti. Zoltar odemkl dvířka a jeden po druhém se
vsoukali dovnitř. Zmrzlej Zoltarovi klíč vzal z ruky a strčil si jej do kapsy, což Zoltar odnesl tlumeným seřváním ze strany
vůdce. „Dělej, ty blbe, vem si ho zpátky, tohle je náš klíč. Máš ho na starosti, je to tvoje zodpovědnost! Tak si ho
vydyndej!“. Zoltar z toho byl upřímně nešťastný, ale začal do Derflera Malovce hučet a nakonec klíč od Roury, tu vzácnou
převzácnou věc, vyloudil zpátky. Zmrzlej mu ho předal se slovy, že za něj Zoltar od teď plně zodpovídá. „Jsi tedy
strážcem klíče“, napomenul jej slavnostně. Zemikosa byl spokojený. Protože Gerllod byl spokojený. Zmrzlej byl taky
spokojený. Akorát ta trapná situace nebyla zjevně v pořádku, neboť komu vlastně klíč náleží, se tím nevyjasnilo. Roura
měla od samého počátku jen něco málo přes půl druha sáhu průchozí výšky, leckde i jen stěží. Na šířku to bylo ještě
mnohem horší, muži v oceli museli sundat zbroje, jinak zadrhávali na každém kroku. Blathel si omotal hlavu šálou a na hlavu
vrazil kotlík proti naražení. Zatuchlé ovzduší bylo jen stěží k dýchání, ale velmi mírný pohyb vzduchu, který zde byl,
zajišťoval, že se snad nedalo udusit. Šli. Šli dlouho, předlouho. Ti, co byli malého vzrůstu, jako Lipi Hopkal, šli celkem
pohodlně. Ale ti, kteří museli kráčet sehnutí a občas si ulevovali v pokleku, aby si narovnali záda, těm bylo ouvej. Po mnoha
hodinách strastiplné cesty, kdy se cítili jak červ, razící si cestu hlínou, nalezli místo, které si Blathel, Zoltar a Gerllod
pamatovali z minula. Byla to pomenší kruhová místnost, která měla uprostřed široký sloup. Okolo sloupu bylo do kamenné
podlahy vytesané korýtko. V něm se leskly mince všeho druhu, od měďáků až po zlatky. Pokud si Gerllod vzpomínal,
mincí tam teď bylo mnohem více, než když tudy před dvěma lety procházel. Frynn Konopka hned přičapl a začal vybírat
zlato, ale Menhorian Blathel jej zarazil. „Nedělej to“, položil mu ruku na rameno. „Tohle místo je magické. Trpasličími
runami je tu napsáno“, ukázal na zdi, pokryté reliéfy a nápisy, „že kdo použije tuhle cestu, musí zaplatit těm, kdo jí
vykutali. Jako projev úcty. Protože ti dělníci, kteří dílo dokončovali, zaplatili za svůj nešťastný úděl životem“. „Kvůli
utajení, aby bylo jasno“, doplnil jej Gerllod. „Takže nikdo nebude riskovat, že na něj padne nějaká zpropadená trpaslická
kletba a každej hodí na zem zlatku“. Za Zmrzlýho, Zuiita a Wercha, který byl samozřejmě v podobě psa, zaplatil
Menhorian Blathel. Chvíli si tu odpočinuli. Zatímco Lipi si prohlížel obrázky, na kterých bylo znázorněno hloubení Roury
pro kardamské lidi a následný los, metaný o to, kdo z trpaslíků se ujme neblahých prací dokončovacích, Vrchovec Zuiit se
zajímal, zda by nešly otevřít kamenné dveře, vedoucí do onoho tlustého sloupu uprostřed. „Tam jsou zazděná těla těch
kopáčů“, řekl chmurně mág. „Necháme to zavřené“. Zuiit poděšeně uskočil. Nunvář Pilatuša zkonstatoval, že styl výzdoby
je svým způsobem podobný tomu, co viděli v podzemní trpasličí říši na Lačné zemi. „Takže tohle pro nás vyhloubili
trpaslíci“, konstatoval. „V knihách se tradovalo, že na její vybudování padl výtěžek ze stavby sta námořních korábů“. „To
bývaly zdejší kopce ještě pokryté lesy“, dodal Blathel. Šli. Šli ještě mnohem déle. To, že nastala na povrchu noc, mohlo být
určeno jen tím, že se Werch, nikým nepozorován, proměnil zpátky v člověka. Nepřineslo mu to radost, protože jako psu se
mu v nízké chodbě šlo přeci jen lépe. Narazili na další místnost, na kterou si Gerllod s Blathelem pamatovali jen matně. Bylo
to vlastně jen takové rozšíření chodby s vytesanými lavicemi po stranách, jako na odpočívadle. Ale čím bylo tohle místo
zajímavé, byla výzdoba. Tentokrát se nejednalo o trpaslické reliéfy, ale o barevnou malbu na do hladka obroušeném kameni.
Blathel si malbu zkoumavě prohlížel, ačkoli únava jej nutila raději, tak jako ostatní, odpočívat. Ale od prvního momentu pro
něj byl ten obraz nesmírně zajímavý. „Tohle je mnohem mladší“, řekl druhům, když se trochu zorientoval v tom, co malba
představuje. „Trpaslická říše už byla v době, kdy tahle malba vznikla, určitě dávno opuštěná“. Gerllod se zvedl a ve světle
Blathelovy lucerny se zadíval na obraz. Barvy za dlouhého působení podzemní vlhkosti jistě ztratily na hloubce, ale přesto
byl výjev jasně zřetelný. Představoval jakési kladení do hrobu. Alespoň podle toho, že středem dění byl nebožtík, zabalený
v plátně, s množstvím lidu shromážděným okolo něj. Hrob však představovala mohyla, jejíž jedna strana byla otevřená a
připravená přijmout svůj obsah. Lid okolo měl své tváře obrácené k mrtvému, vzdával mu poctu. A všichni byli ozbrojeni.
Byla to armáda. A nebožtík měl v rukách, složených na prsou, zřetelně vymalovaný dlouhý meč. „Kazard Jezdec!“, vykřikl
za zády Menhorianovými Zoltar Zemikosa. „Tohle je funus Kazarda Jezdce, na to vsadim svoje spoďáry!“. „Ano, ale to
není to nejzajímavější“, podotkl klidně Blathel. Jeho zrak bloudil po okraji malby, tam, kde byl pod vrchem, na němž
mohyla stála, vidět v dáli mořský břeh. Zprava pak přitékala nějaká řeka. A vzadu, za kopcem, tam, kde se černaly šiky
vojska, které se na vrch zjevně chystalo zaútočit v posledním rozhodujícím náporu, rozkládalo se město. Bylo velké. Uvnitř
jeho hradeb se na mírném hřbetu rozkládal hradní palác, bylo vidět bránu. Výhled na přístav poněkud zastiňovala skála,
dosud holá, ale přímo vybízející k tomu, postavit na ní velkou strážní pevnost. Zoltar si v těch místech představil něco jako
Agerr a syknul v úleku. „Ano, je to Nurn“, řekl suše Menhorian. „Před nějakými sto lety“. „To místo na obraze znám“, řekl
Dwany Růžička. „Je to Šibeník, vrch přímo viditelný od jižní brány města. Ani ne půl hodiny koňmo. Cesta z Nurnu na jih
vede okolo něj. Nahoře nějaká stavba stojí, aspoň myslím. Možná je tam fakt mohyla. Sám jsem tam nikdy nebyl“. Lipi suše
prohlásil: „Tak si tam dojdeme pro ten meč. Jestli ta bitva byla tam, tak tam Kazard leží, tím si můžeme bejt jistý“. Zuiit
šišlavě vyjádřil podiv nad tím, že Vrchovci, vedení Kazardem, pronikli až takhle hluboko do Gwendarronského království.
„Ale pak byli zmasakrovaní“, opáčil Gerllod jako by tady musel bránit reputaci královy armády. „Prý se vrátil jeden a ten
následně umřel na následky, to si za rámeček nedaj“. Gerllod byl citlivý asi jako skála v zimě. Vedle něj stáli Pilatuša a
Zmrzlej, oba spřátelení Vrchovci jako poleno, ale Moskyt si stejně neodpustil poznámky o tom, jak jim to Gwendarron
nandal. Teprve vzápětí si uvědomil, kvůli čemu Kazardův meč hledají a řekl ke Zmrzlýmu: „To by se nám hodilo, abychom
tě tím mečem opásali, což?“. „Jen jestli to tam někdo nevybral před náma“, strachoval se Zoltar. „Kterýho hledače pokladů
by napadlo kutat v samým srdci království, na dohled od městských bran“, zapochyboval Lipi. V srdcích všech zahořela
nová touha dostat se domů, měli o důvod víc tam pospíchat. A Gerllod měl na svém seznamu další úkol, který byl blíže ke
splnění. Šli dál. Kdosi poznamenal při pohledu do mapy, že někde nad nimi je nyní vartoviště jménem Terlin a kousek dál
také Blahutova skrýš, ale Blathel jen poznamenal, že nad nimi je teď leda černá noc. A že jej spíše tíží to, že Jorchen někde
ve sklepení rodí cizí dítě. Zmrzlej to neslyšel, nebo alespoň nedal nic najevo, ale v myšlenkách musel být jistě také tam, kde
Blathel. Po dvou dnech, pokud mohli soudit, náhle chodba bez varování skončila. Konec byl přehrazen velkým, dutě
vydlabaným kamenem, který zakrýval strop chodby. Protože Werch byl psem, dalo se čekat, že venku bude den, ale
záplava světla překvapila všechny. Na návrh Zmrzlýho rozkázal Gerllod všechny zneviditelnit, ale Blathel odmítnul. S
vůdcem se ostře pohádali, Gerllod měl pocit, že mág šetří s energií namísto poslouchání rozkazů. Vyčetl mu, že mu chybí
kuráž. Blathel mu nezůstal z ostrých slov nic dlužen a řekl, že na všechny stejnak energie nevyzbyde. A že jeden
průzkumník může uspět stejně dobře jako tři. Ti dva se rafli do hloubky. Z Gerllodovy strany v tom bylo hodně frustrace z
toho, že se o velení výpravy tak nějak musel rozdělit s Malovcem a ze strany obou přilila do ohně nepříjemná podrážděnost
z dlouhého putování Rourou. Blathel nazval Gerlloda zeleným mozkem, ale měl na mysli spíše modrou barvu armádních
kabátců než druidy. „Nebudeš mi kázat, co mám a nemám dělat!“, řekl odvážně, protože Gerllod byl přeci jen vůdcem a
velení se od něj tudíž očekávalo. Moskyt pak, poté co si slovně po vojensku ulevil, o kousek couvl a zatím se spokojil s tím,
že Blathel zneviditelnil Zoltara Zemikosu, který vyrazil od umně zamaskovaného ústí Roury do okolí na výzvědy. Zmrzlej
vypadal krajně rozechvěle. Příčinou nebylo ani tak divadlo, které mu předvedli Nurnští, jako fakt, že byli přímo v srdci jeho
země. Zoltar se vrátil zanedlouho a hlásil, že je venku všechno klidné. Vylezli tedy ven, do chladné a zamračené krajiny,
charakterizované kamenitou plání v širokém horském údolí. Podle postavení slunce mohlo být vprostřed odpoledne. Seznali,
že v těchto místech je krajina bez vody a že v dálce na jihovýchodě stoupá velikánský sloup černého čoudu. „Tam někde by
měl být Demuisův oud“, prohlásil Lipi při pohledu do mapy, kterou mu půjčili. Přemýšleli, jak v krajině označit místo, kde
Roura ústila. Snoubila se v tom touha místo kdykoli bezpečně nalézt, s rizikem, že jejich značky někdo pozná, bude tu slídit
a vstup do Roury objeví. To by byla skutečná katastrofa. Nakonec se spokojili s tím, že položili na nedaleký kámen jiný
plochý šutr a spolehli se na to, že to místo prostě najdou. Zmrzlej dýchal zhluboka a vypelichaný šedý pes vedle jeho nohy
chladil svoje bušící srdce přes vyplazený jazyk. Byli vprostřed jejich země, ale teď to znamenalo také v centru skřetího
území.
Další den po poledni došli na hřeben. Celou cestu se Gerllod pátravě rozhlížel okulusem po kopcích, ale
nespatřil ani skřeta, ani nic podezřelého. Kouř v dálce byl zřejmě trvalý, k původnímu sloupci se přidaly dva menší. Z
hřebene byl dokonce vidět i onen „Oud“, velký skalní útvar, kde mělo být semeniště nepřátel. Jedinou další zajímavostí byly
vypálené zbytky osad v údolí pod nimi a samot na úbočích. Pokračovali dále, přes holý plochý vrchol. Na něm bylo
rozsáhlé spáleniště, kde před dvěma lety Menhorian Blathel bojoval svůj osamělý hrdinský boj během přepadení vartoviště
Terlin. Z něj zbyly zčernalé trosky, v nichž nalezly smrt mnozí jeho obyvatelé. Z druhé strany nejvyšší hory bylo vidět
řeku, lesknoucí se dole. Tok končil tam, kde byla Lačná zem. Bylo to daleko, tak daleko, že i okulusem bylo tohle místo
vidět jen velmi vzdáleně a nezřetelně, ale bylo zřejmé, že hemžení skřetů v těch místech je mnohem větší, než jak jej viděli
před zhruba týdnem Jorchen s Gerllodem. „Skřeti už přišli na to, co se stalo v podzemí“, zavrčel Gerllod s trubkou u oka.
Zmrzlej jej pak požádal o okulus s takovou samozřejmostí, že Gellodovi nezbylo, než mu jej podat. Všichni, Gerlloda
nevyjímaje, věděli, že okulus je artefaktem patronů a Gerllod byl nervózní z toho, co se stane, až okulus zmizí v Malovcově
brašně. Jasně že by to musel eskalovat, donutit zamýšleného budoucího vládce kraje vrátit mu jeho právoplatnou kořist, ale
byla by to zatracená nepříjemnost. Možná i konec výpravy, kdyby došlo ke sporu. Gerllod by necouvl, kořist pro něj byla
posvátnější než všichni zasmrádlí patroni Kardamu. Ale k jeho úlevě mu Zmrzlej podal po chvíli okulus zpátky a Gerllod se
zahojil alespoň další krátkou hádkou s Blathelem. Do večera bylo třeba najít Blahutovu skrýš, ale ta byla opravdu nedaleko,
jen pár set sáhů od Terlinu. Pes je tam zavedl, bylo jasné, že tu je jako doma. Zmrzlej sebejistě vkráčel pod drobným
květinovým motivem zdobený portál jeskyně, z níž byl průchod do dalších tří místností, vytesaných nahrubo jako skalní
příbytek. Padl soumrak a Werch se ze tmy vynořil v lidské podobě. „Tak, ukaž!“, pánovitě řekl Gerllod Moskyt. „Tady
někde“, neurčitě máchl rukou do nitra skály psodlak. „Nevím úplně přesně“, dodal, když se na něj Moskyt podíval
otráveným pohledem. „A jak to teda víš, že tu je něco navíc?“, zeptal se pochybovačně. „Vždyť jsem tady byl! Ale tenkrát
byly všechny místnosti zařízené. A je to“, dodal omluvně, „dvě staletí. To už se starýmu psovi ledacos z hlavy
poztrácí…“. A tak začali hledat.
Asi hodinu marně ohmatávali nahrubo otesané stěny poustevny. Zuiit, muž,
který zatím stále ještě nebyl přijatý do družiny jako plnohodnotný člen, nakonec našel umně zamaskovanou spáru v
kameni, která značila kus skály, který bylo možno otočit a odsunout. Vše bylo pro umocnění dokonalého zamaskování
zřejmě posíleno kouzlem. Chodba před nimi pokračovala do nitra skály. Všude bylo značné vlhko, kopec byl zřejmě v
těchhle místech plný vody. Nalezli místnost, ze které ústily několikery dveře, které byly mocně pobity železem a vlhkosti
odolávaly zatím překvapivě dobře. Gerllod jedny z nich zkusil otevřít, poté vyrazit a nakonec se, s ramenem celým
bolavým, obrátil rozmrzelý nezdarem na Zmrzlýho. „Hele, Malovče“, řekl bez respektu. „Sekyrku bys neměl? Nebo nějaký
páčidlo, co?“. Zmrzlej zaraženě opáčil: „V mém skladu je takových věcí dost“. „No, ale tam ti jsou houby platný, co? No
jo…“. A tak se museli spokojit s tím, že dveře Frynn Konopka drsně otevřel explozí bomby. Byla poslední, která zůstala
nevyužitá při demolici kardamské radnice. Nalezli velkou místnost, připomínající trůnní sál. Uprostřed byl rozlehlý stůl.
Nurnští, vstupujíce do místnosti, naplněné dosud ozvěnou exploze a oblaky zvířeného prachu, spatřili okolo stolu deset
nehybných postav. Místo mělo takový mystický náboj, že nikdo ani nedutal, když pomalu kráčeli tichým sálem. Postavy
seděly na židlích, vzpřímeně a nehnutě. Aby také ne, když byly z kamene. Aspoň se tak zdálo, když na jednu ze soch
opatrně zaklepal Zoltar hlavicí meče. Devět postav mělo před sebou na stolech položené meče. I přes všude zde panující
vlhkost bylo na čepelích jen minimum rzi. Desátá postava před sebou neměla nic. To bylo výmluvné. „Co je tohle za sněm“,
ptal se zmatený Gerllod. Starosti s Malovcem, s vedením výpravy, hádky s Blathelem, ostražitost vůči Werchovi, to vše
způsobilo, že byl roztěkaný a nemohl se soustředit. „Otrávený Blahutovi kamarádi“, odpověděl suše Dwany Růžička. „A
tohle je předseda?“, kývl vůdce k postavě bez meče. „Baltazar Marydas, otec těch devíti“, doplnil ochotně Zoltar Zemikosa.
„Jo aha, to není vochranka“, uvedl se Gerllod do souvislostí. „Ale jsou nějaký kamenný“. „Počítám, že ten meč Karzarda
Jezdce nebude tady pro pána“, kývl Růžička směrem k zamyšlenému Derfleru Malovcovi, „ale tuhle pro pana otce. Tomu
zbraň zjevně chybí“. Prach se zvolna usazoval, na zem, na stůl i na zkamenělé postavy. Zmrzlej chvíli uvažoval a pak
přitakal. „Asi ano, Baltazarova družina by měla povstat ku obraně země. Pokud jí k tomu někdo oprávněný vyzve. Třeba
potomek toho, kdo tu kletbu zpsůsobil“. Blathel se na něj upřeně a doplnil: „Anebo taky potomek nejstaršího a
nejváženějšího z Patronů, Demuise Pastýře“. Zmrzlej zaváhal, pak vytáhl meč z pochvy a položil jej před postavu, o které
se domnívali, že je to Marydas. Nestalo se vůbec nic. „Hele to je fajn nápad“, řekl Zoltar. „Škoda že už nemám kouzelný
meč“. „Zato já mám meč, a ne ledasjakej“, pochlubil se Gerllod. „Meč Joachalenta Salenta!“. Zkusil jej před kamennou
postavu položit také. A opět se běh světa nezměnil. „No dobrá“, zabručel Zmrzlej. „Takže. Předpokládejme, že protože je
legenda spojená s mečem dalšího z patronů, tudíž zkamenělé postavy ožijí…“, zaváhal, hledaje vhodná slova. „…působením
sil magické konjunkce víry v Patrony se silou meče - atributu“, doplnil jej Menhorian Blathel. „A vyzvat je k tomu musí
dědic země, potomek Demuise Pastýře“, dodal ještě pro úplnost. „Takže přece jenom vochranka“, řekl Gerllod. „K
vochraně novýho patrona a zachránce země před skřety“. „Asi jo“, připustil Blathel. „Takhle bychom to měli zahrát. Jen ty
chlapíky přivést k životu. Snad to tím mečem opravdu půjde, jestli ty jejich legendy a proroctví mají pravdu“. „Ten meč
Kazarda ale neměl nic společnýho ani s Blahutem, natož s Marydasem, a tím míň s Demuisem Pastýřem“, připomněl suše
Dwany. „Dyť se to historicky časově rozchází o dlouhá desetiletí, snad i víc“. „Hele, ta jejich mystika je natolik provázaná,
že to klidně může fungovat“, pokrčil rameny Lipi Hopkal a všichni, včetně Zmrzlýho, se s tím spokojili. Zoltar mezitím
našel v rohu nějakou kostru, oděnou v rozpadlé cáry ztuchlého oděvu. V jeho závěsu šel Frynn Konopka a kostru obral o:
dva zlaté náramky a reliéf v podobě listu, vyražený na plíšku z neznámého kovu, zavěšeného na řetízku. Do vaku s tím,
dobrodruzi. Zmrzlej, sotva to uviděl, varoval všechny před neuváženým počínáním tohoto druhu na místech, která mají
souvislost s vrchovskou historií, nebo mohou být nějakým způsobem prokletá. Řekl to mírně, bez náznaku nějaké hrozby.
Gerllod to ale vzal jako příležitost, jak se vůči němu vymezit. „Hele, zvykej si na to, že jsi šéf. Prostě najednou máš
zodpovědnost za lidi!“. Ale po straně řekl k Frynnovi: „Balíme to, píšu ti to do věcí do dražby, neseš dva zlatý
náramky…“. „Jen říkám, že byste měli zachovat pietu tohohle místa, nevíte, jaký hněv tím můžete vzbudit“. V očích
Zmrzlýho se objevil oheň. Ale dohoda pro něj znamenala mnohem víc, než Frynnovo loupení a Gerllodovy opakované
provokace. Navíc, každý svého štěstí strůjcem, jak se říká. Zmrzlej si zchladil žáhu na, jak jinak, Menhorianu Blathelovi.
„Posviť mi sem!“, štěkl na něj. Učený elf byl tak perplex, že neprotestoval a jako nějaký elév poslušně za Gerllodova
škodolibého šklebu posvítil lucernou na kamenné postavy. Bílé sochy z poněkud zvětralého kamene s meči před sebou na
stolech byly vypracované do nejmenších detailů. Jejich nádherné zpracování ostře kontrastovalo se shnilým vybavením
místnosti, rozpadlým ostěním, které vytvářelo nepřehledný binec v této i v dalších komnatách, kterými prošli. Někde kapala
voda ze stropu, jinde tekly čůrky vody ze stěn. Jen stůl a židle, na kterých seděly nehybné postavy, se zdály být zubem
času relativně nenahlodané. Ve vedlejší místnosti, která vypadala jako přípravna jídla, byl nalezen krásný, vrstvou měděnky
pokrytý měděný kotlík, okolo kraje zdobený zlatým filigránem. Zoltar jej zabavil, i když do torny jej sotva dokázal narvat.
„Jau!“ zařval náhle Frynn Konopka. Za ním stojící žena v bílém, celá průsvitná, po něm vztahovala náruč. „Duch!“, zařval
Zemikosa a z prstenu po přízračné postavě vypálil blesky. Ostatní se co nejrychleji ozbrojili kouzelnými čepelemi, neboť
jiné, jak známo, na přízraky nepůsobí. Ale i magické zbraně se zdály přízračnou postavou procházet bez odporu a Frynn
Konopka byl zjevně zraňován jejími mrazivými doteky. „Hele, Frynne“, houkl na něj vůdce mezi dvěma máchnutími
joachalentova meče. „Klidně to zahoď, ty šmuky, jestli máš pocit, že to pomůže“. Konopka ten pocit měl a zlaté náramky i
plíšek z kovu odhodil na kostru, z níž je prve serval. Došlo na Malovcova slova. Duch zaplul do stropu. „Hele, tohle tu
radši nechám taky“, řekl Zemikosa, vyndal z torny kotlík a šel jej postavit do vedlejší místnosti, na místo, kde jej našel. Tam
hodnou chvíli váhal s rukou na držadle a sváděl mučivý niterní zápas. Pak v něm zvítězil dobrodruh a Zoltar kotlík šoupnul
zpátky do pinglu. Zašklebil se radostně nad vítězným vnitřním bojem a svět byl zase v úplném pořádku. Ujednali se, že
tedy toto skryté místo zavřou a ponechají k budoucímu použití, až se jim podaří opatřit si meč Kazardův. Venku na ně čekal
Werch Štajn, který s nimi do tajných prostor odmítl vstoupit a byl raději, očividně plný strachu a nervozity, na čerstvém
vzduchu. Zmrzlej, který pro měl pro jeho pocit viny pochopení, jej poplácal po rameni. Druhům se honilo hlavou, co asi
provedou s Werchem Marydasovci, pokud se jim je podaří přivést k životu a psodlak bude na blízku. Ale nikdo si nechtěl
lámat hlavu s tím, co bylo ještě daleko. Teď byly před nimi jiné úkoly. Protože seznam toho, co měli v horách vykonat, už
měl Gerllod celý seškrtaný, bylo třeba se vrátit k Jorchenovi a zjistit, zda se zhostil svého požehnaného úkolu. „Po povjchu,
nebo špátky na východ a joujou?“, zeptal se Zuiit. Ostatní už se naučili rozumět mu na první dobrou. „Musíme do Roury“,
řekl poněkud rozmrzele Zoltar Zemikosa. „Nechal jsem si tam nějaký vybavení, který jsem nechtěl tahat nahoru na hřeben.
Hlavně mojí hůl“. „Nechce se mi do Roury“, zamračil se Gerllod. Při pomyšlení na to, jak si zase po dva dny bude otloukat
hlavu, se mu zdálo mnohem lepší potkat třeba tucet skřetích hlídek. „Také si myslím, že není třeba znovu zalézat pod zem“,
řekl Zmrzlej. „Cesta po povrchu bude sice nebezpečnější, ale kratší a o něco rychlejší“. V duchu už byl asi u svojí ženy. „A
co se hole týče, koupím ti novou. Dostaneš ji ode mě darem. Dubovou či jasanovou, jaká ti bude milejší“. „No jo“, zavrčel
Zemikosa potichu, aby nebyl za nevděčníka. „Jenže ta moje byla alchymistická. To není jen tak, takovou sehnat. Navíc musí
bejt z hrušně“. Ale nakonec svojí hůl oželel a Nurnští se vydali z hřebene dolů na západ. Blathel cestou filozoficky hovořil,
samozřejmě na chvostu družiny a z Malovcova doslechu, k Zoltarovi: „Ona ta zvláštní Zmrzlýho držka je vlastně výhodou.
Je to něco, co sice běžně odrazuje coby odpudivý fyzický rys, ale ten je v tomhle případě natolik nezaměnitelný, že to
vlastně má potenciál stmelit lidi, když je kolem toho ta historka o krvi Demuisově. A z hlediska Gwendarronu je to asi
jedno, jestli je hrot kopí, které má smést skřety, na pohled takový nebo makový…“.
Cesta do úkrytu v
Malovcově domě trvala skoro tři dny, oproti cestě Rourou neušetřili víc jak půlden. Ale zato museli několikrát bojovat o
holý život. Poprvé ve strmém kopci hned pod Blahutovou skrýší, kde na ně slétli draví ptáci. Dwanyho jeden z nich strhnul
z úbočí hory tak, jak byl zřejmě zvyklý strhávat horské kozy, které se následně rozbíjely o skaliska a sloužily dravcům za
potravu. Růžička se chvála bohům zachytil po pár metrech. Natloukl si, ale o život mu naštěstí nešlo. Zoltar zkoušel
hvízdat na píšťalku, neboť si myslel, že by mezi opeřenci mohl být jeho ztracený Krten, ten původní. Ale marně. Nakonec
zbytek ptáků, poté, co se podařilo jednoho z nich sestřelit, odlétl. Horší boj následoval nazítří dopoledne, kdy si Blathel
všiml skupinky skřetů, pohybujících se v kamenném poli stejným směrem jako družina, jen o něco výše na úbočí. Upozornil
ostatní a Gerllod záhy okulusem odhalil, že se k nim blíží z různých směrů dvě další party skřetů, doprovázených psy.
Zjevně byli pomalu obkličováni. Krvavá řež, která následovala, jen s velkým štěstím neznamenala ztráty na životech
družiníků. Nejtvrdší boj ale nastal následující noci, kdy se Nurnští uchýlili k spánku do ve skále vytesaného úkrytu v
průsmyku pobřežního hřebene. Skřeti, kteří je napadli, měli s sebou i nejméně jednoho šamana, který opět způsobil zmatení
v řadách Nurnských. Frynn Konopka opakovaně útočil do vlastních a Gerllod, který musel bojovat se zuřivými skřetími
psy a zároveň se krýt před vražednými Konopkovými výpady, měl nervy napjaté k prasknutí. Ale nakonec i díky hrdinství
Růžičkově tenhle boj dopadl smrtí nepřátel a dalšího dne před polednem už Nurnští usedli na rozvalené kamení ve zbořeném
domě v zatáčce. Gerllod se Zmrzlým šli opatrně prozkoumat, v jakém stavu jsou Velchin s Jorchenem. Oba lenoši byli v
dobré náladě. Velchin, stále samodruhá, s rukama složenýma okolo svého kulatého břicha, a mírně se nudící Jorchen, sedící
obkročmo na Křoupákově bedně. Byl moc rád, že se s okovanou truhlou nemusel tahat s ostatními na hřeben. Za posledních
pět dní probrali do detailů všechny známé drby gwendarronského království a Velchin rozhovory s Jorchenem později velmi
pomohly v začlenění se do života. Jorchen, přiznejme si to, mohl mít také v nehostinných kopcích horší společnost než
černookou vrchovanku. Nebylo nač čekat a po krátkém odpočinku se družina zvedla a posílena pokračovala dále dolů, do
města Kardamu. Tou dobou už byla většina družiny neviditelná, což bylo nezbytné pro hladký průchod po pobřežní stezce.
Po střetu v průsmyku už bylo jasné, že skřeti opětovně pobřeží obsadili. Jakýkoli boj teď mohl mít strašlivé následky, a
proto bylo důležité se mu pokud možno vyhnout. Postup byl ukrutně pomalý, těhotná Velchin šla opatrně s pomocí svého
muže. Gerlloda, jehož mysl byla stále svazována obavami o zdar celé akce, tížila mučivá pomalost pochodu i starosti o to,
aby se neviditelní dobrodruzi náhodou neroztrhali. Nechtěl ztratit z dohledu zejména oba alchymisty, neboť při představě,
že by opět někde zůstali bez dozoru a „vařili nahusto dva dny bez pauzy, na dvou aparaturách“, jej obestíraly mrákoty. I
přes pomalost postupu se ale zdálo, že Vrchovina je pustí zpět do gwendarronských nížin bez dalších těžkostí. Až sedm
dní před koncem deštna se to stalo. Týdny beze ztrát a výrazně dramatických událostí byly najednou přebity třemi
tragédiemi a jednou radostnou událostí naráz. Radostná událost o sobě dala vědět první. Velchin praskla voda. Stalo se to
nedaleko zbytků strážní věže pevnůstky Racek, kde už Nurnští jednou krev prolili. Tohle místo zjevně skřety přitahovalo,
protože i tentokrát se začali rojit hned, jak se zviditelnila Velchin, Jorchen a pár dalších pomocníků. Bylo třeba ubránit
pozici za každou cenu. Jenže tentokrát byli na místě kromě skřetů a psů i obávaní obři. Jorchen byl od začátku z boje
omluven – kontrakce nastaly velice záhy a dítě očividně chtělo na svět. Starosta Pilatuša mu byl k ruce, i když se ukrutně
klepal rozčilením. Zbytek, to jest válečníci Gerllod, Dwany a Malovec tvořili obranu na přístupech k měkkému jádru
pochodové skupiny. U schodů, kterými začínala odbočka k věži, se potýkal Malovec s obrem a dvěma skřety. Dwany měl
před sebou celý štrůdl křivonohých skřetích kolohnátů a Gerllod rozdával rány tak, jak byl zvyklý. Werch, kterému svěřili
železnou zbraň, se pral, jak nejlépe uměl. Lipi, Frynn a Zoltar se snažili střílet, Blathel upouštěl magickou sílu po troškách a
Zuiit se kryl před přilétajícím skřetím kamením, jak to jen šlo. Bohužel ne vždy to šlo dost dobře. Navíc se objevil obr,
který znenadání vpadl na cestu shora a kyjem rozbil Zuiitovu hlavu na kaši. Zuiit byl prvním, kdo padl. Do stavu družiníků
byl nakonec nominálně zapsán až posmrtně. Hned vzápětí šel k zemi Werch Štajn, paradoxně s hrdlem rozervaným od
skřetího psa. Úvahy o tom, jaká bude jeho další úloha při osvobozování Kardamu a jak se vyvine jeho křivda na Baltazaru
Marydasovi, vzaly jeho smrtí definitivně za své. Nejhorší průšvih nastal ale na schodech k věži. Konopka, který pomáhal
Zmrzlýmu likvidovat nepřátele, se dostal do rány těžkého Malovcova meče. Ti, kdo situaci v zápalu boje koutkem oka
zahlédli, později Gerllodovi tvrdili, že Zmrzlej v tom byl nevinně. Každopádně Kroman Zlotě byl ve známé historii prvním,
kdo zemřel nešťastnou náhodou ruční zbraní družiníka nebo jiného spoludruha ve zbrani. Případů, kdy se vyskytl nějaký
zbloudilý šíp a způsobil tragédii, bylo už několik, ale tohle bylo velmi neobyčejné a vymykající se. Každopádně s
posledním skřetem, klesajícím do kaluže své vlastní krve se ozval křik novorozeněte. Emocionální síla toho okamžiku byla
neuvěřitelná. Malovec střepl Konopkovu i skřetí krev z čepele a poklekl ke svojí ženě, které odměřeně se tvářící Jorchen
právě podával její v nějakém kusu rezervního oblečení zabalené a ošetřené dítě. Byl to chlapec. Jak mohl Gerllod v takovou
chvíli začít vyšetřovat smrt Frynna Konopky? Neřkuli sáhnout k nějakému trestu? Určitě se nejednalo o jeho slabost, tím
spíše když mu smrt zasloužilého družiníka rvala srdce. Byl to smysl pro vůdcovství, který mu zavelel položit na
Malovcovo rameno ruku a říct s typicky vojáckou vřelostí: „Blahopřeju ti tímto k narození syna“. Zmrzlej se potom, když
se o den později dostali do bezpečí krajů therfastských, kál a omlouval celé družině za neúmyslné zmaření Konopkova
života. Ale byl pochopitelně též zároveň naplněn radostí ze svého prvorozeného potomka. Ten dostal od svých rodičů z
vděčnosti jméno Geltar, jméno složené ze jmen Gerllod a Zoltar, na počest těch, kteří se nejvíce zasloužili při onom
posledním boji. Kmotrem se stal Jorchen Kierke. Velchin bylo samozřejmě nutné od tohohle momentu nést. Provizorní
nosítka, které zrobili Nurnští se značnou dávkou improvizace, pojmula jí i Geltara. Nosítka nesli s nejvyšší opatrností, vždy
jeden z Nurnských spolu s Malovcem. Postup tím zpomalil na naprosto šnečí tempo. Ale přesto se všichni tři dny před
koncem travnu ocitli v přístavišti nedaleko Therfastu. Tam už Zmrzlej zahalil svojí tvář do šátku, aby svým srstí porostlým
obličejem nebudil nežádoucí rozruch. Později, během cesty, se mu podařilo sehnat si válečnickou helmici, kryjící větší část
obličeje, kterou následně mezi lidmi z opatrnosti nosil. Občas to působilo sice trochu divně, ale asi to bylo lepší, než jeho
prazvláštní tvář. V therfastském přístavišti Gerllod zjednal, zejména s ohledem na rodičku a její dítě, místa na Mallikornské
lodi s obilím a Nurnští vystoupili v Nurnském přístavu v pozdním odpoledni druhého travnu, kdy jaro počínalo zvedat
typický zápach řeky Kalné a šířit jej ulicemi královského města. „Se jdeme ubytovat, ne?“, mlaskl Zoltar s dobrým pocitem,
že je zase doma. „Ne, jdu podat do Agerru hlášení“, řekl rázně Gerllod Moskyt. „Teď?“, Zapochyboval Menhorian Blathel.
„Slunce se kloní, tam už nikdo nebude“. „Sepisoval jsem s tím celou plavbu. Piloval jsem detaily i sloh“, zasyčel sveřepě
Gerllod a klouby, ošoupané a kropenaté od inkoustu, mu bělely. „Chci to předat co nejdřív. Jestli už šel milej pan Varžic
spát, tak ať ho prostě sakra probuděj“. „Spát asi ne, ale pochybuju, že má bydlení v Agerru“, pokrčil rameny mág. „Prostě
tam nebude. Bohové vědí, jestli tam bude vůbec někdo z úřadu“. Zemikosa, který byl sice zklamaný z toho, že se ještě
nemůže posadit do svojí oblíbené hospody, ale rozhodnutý nenechat Gerlloda v jednání s úřady samotného, řekl rychle:
„Půjdu tam s tebou“. Byl si vědom, že Menhoriana Blathela s sebou Gerllod chtít nebude a nechtěl nervního vojáka provést
nějakou nerozvážnost. Zbytek družiny se nezdál být kompetentní. Takový Lipi Hopkal byl v němém úžasu z
dvoupatrových kamenných domů a širokých ulic. Gerllod se Zemikosou tedy odešli do Agerrské pevnosti a zanechali
ostatní v přístavu. Geltar spal v šátku a Velchin seděla na úvazním pacholeti. Ostatní se bavili s omšelým barbarem, který
vystoupil z lodi společně s nimi. Během plavby mastil s posádkou a Nurnskými karty a nejvíc se přitom sblížil s Lipim a
Zoltarem. V Nurnu neměl žádné plány co dělat a jevil opatrný zájem vstoupit do řad družiny, zejména poté, co mu Pilatuša
prozradil, že pánové nesmrdí měďákem. Co mu ovšem bývalý starosta Kardamu zatajil, byly ztráty, které Nurnští utrpěli
jen za krátkou dobu, co s nimi putoval. Barbarovo jméno bylo Grendal a Gerllod vůči jeho případnému zapojení se do
dalších aktivit Nurnských neměl žádné předsudky, neboť Grendal byl opásán mečem. Slunce se naklonilo jen velice mírně
nad mořský obzor a Gerllod se Zemikosou už byli zpět. „Jdeme, zmizíme do nějaký hospody“, řekl zklamaně Gerllod.
„Povím vám cestou novinky, ale nejsou moc povzbudivý“. Zatvářil se dosti nasupeně. „Když jsme tam dorazili, probíhala
večerní výměna stráží, to vždycky na chvíli zastaví pohyb dovniř a ven. Taková jako…“, hledal chvíli vhodný výraz,
„ceremonie“, napověděl Blathel. „A když jsme zažádali o přijetí u pana Varžice, tak se na nás přijímací důstojník zatvářil
dost kysele. Hned mě napadlo, že došlo k nějakýmu průseru, tak jsem chtěl mluvit alespoň s panem Homandurem“. „To je
kdo?“, zeptal se Jorchen Kierke, který nebyl v obraze. „Subalterní úředník, zasvěcený do naši věci“, odpověděl Gerllod. „To
on nám dával poslední pokyny před odjezdem. K němu nás nakonec dovedli. Samozřejmě beze zbraní a takový ty
bezpečnostní serepetičky okolo“. „Počkej, nejdřív tu hospodu“, zabrzdil vůdcovo vyprávění prakticky uvažující hobit
Růžička. „Nějakou pořádnou, po těch týdnech v pustině se chci najíst a napít jako člověk, teda vlastně jako hobit“. „Jo, na
hospodu jsme vyfasovali v pevnosti peníze“, zahlásil Zoltar. „Patnáct zlatejch“. „Patnáct zlatejch na osobu, hohó, to si
nechám líbit, to bude hostina!“, zajásal Grendal, který se ve své barbaří prostotě už cítil mezi svými. „Ne“, opravil ho
kysele Gerllod. „Patnáct zlatejch na celou naší grupu, včetně mladý pani, jejího zahalenýho chotě, taky včetně pana
bejvalýho starosty a celýho tohohle pitomýho cirkusu. To vystačí tak na řídkou polívku a spaní na slámě v chlívku. Aspoň
když budeme chtít bejt mimo Šedov“. Povytáhl si opasek a dodal: „Ale přisypeme k tomu něco z vlastního a trochu se
pomějeme“. „Tak co třeba zde“, ukázal Menhorian Blathel na nedaleký vchod do jakéhosi podniku. Okolo vstupu hořely
zapálené lampičky, před umně vyřezávanými dveřmi přecházel olivrejovaný sluha a nade dveřmi byl krasopisně provedený
nápis: U kamenné laně. Většina Nurnských se sice na lodi umyla a z nejhoršího přeprala i svršky, ale přeci jen byli všichni
pořád po zuby ozbrojení a zarostlí jako loupežníci z lesa. Takže se nebylo co divit, když první sluhova reakce na
mnohohlavý dav, který se před ním objevil ve snaze projít dovnitř, bylo, zastoupit jim dveře a slušně, leč natolik nahlas, aby
to bylo slyšet i uvnitř, říct: „Jste si jistí, že chcete zrovna k nám?“. „Dyť je to nějakej bordel“, ucedil Jorchen, který měl,
jako obvykle, podezření. Ale kupředu se prodral sličný elf Blathel, který přece jen budil více důvěry, vtiskl sluhovi do dlaně
zlatku a řekl: „Uveďte nás“. To zafungovalo bezvadně, muž se hluboko uklonil a Nurnští postoupili dále, k mladé ženě
uvnitř, oděné v jakousi napodobeninu selského kroje. Žena měla na hlavě vyčesané vlasy a Kierkeho podezření zesílilo k
jistotě. Zvlášť když se ta dáma vrhla vpřed a vykřikla: „Ale drahoušku, jak jsi roztomilý a sladký!“. Ale proti očekávání a k
alchymistově zklamání nepatřil ten výkřik Zoltaru Zemikosovi, ale malému růžolícímu Geltarovi, kterého vnesla Velchin v
náručí v zavinovačce. Ledy tím byly prolomeny, Gerllod projevil přání dostat večeři pro všechny a případně zde v
nejvyšším možném pohodlí přespat. Rozumí se, že Gerllod přání projevil po vojácku, což připomínalo spíš udílení povelů
na seřadišti. „Na naše zavazadla ani zbraně prosím nesahat“, zarazil Menhorian vznikající rozmíšku mezi jedním ze sluhů a
Dwanym Růžičkou, který se nechtěl vzdát své torny a zbraní. „Budete prosím platit hotově?“ otázala se žena s vyčesanými
vlasy Gerlloda, jakožto předpokládaného vůdce zájezdu. „Můžeme předem zaplatit. Hotově… počkejte, to jako jde i
jinak?“. „Inu ano, třeba zárukou. Míněno vypsanou zárukou krytí nějaké osobnosti, taková by zde pochopitelně mohla
dostat též úvěr“. „Na sekeru!“, vykřikl překvapený Grendal. „Tady dávaj na sekeru!“ „Ale ne tobě“, usadil ho Lipi. „Anebo
například směnkou, to není vůbec výjimečná záležitost“, podotkla ta žena spíše jen na okraj. „Tady asi ne, ale zkus tohle U
Hrocha“, ucedil Zemikosa na Blathela. Nurským byly nabídnuty pokoje k přespání, které zářily čistotou a Lipi vyzkoušel
měkkost matrací. S pobytem u slepého skřetího šamana se to nedalo srovnat v žádném ohledu. Za dobrodruhy hned posluha
zametal bláto, které jim padalo ze škorní. Blathel měl pocit, že zakyslý odér družiny se sem nehodí a že na oděvu některých
přítomných je víc skvrn od krve, než by se slušelo a patřilo. Ale schopnosti dobrodruhů spočívaly mimo jiné v tom, umět se
adaptovat na jakékoli prostředí. Ať to byly drsné severské pustiny nebo pralesy obývané krvežíznivými Tituji, ať jejich
společnost tvořili nemrtví nebo piráti či králové minulí, současní i budoucí, vždy se museli přizpůsobit situaci a přežít. A
když už to vypadalo s přežitím dobře, tak potom vytřískat z daného okamžiku co nejvíc. A tenhle okamžik, byť byl krytý
patnácti zlatkami, vypadal věru dobře. Takže všichni uvítali před večeří koupel v kádích s teplou vodou, na přání
obohacenou pěnou. Velchin a její rodina měli samozřejmě zvláštní zacházení, stranou od nevázaného veselí družiny, která
cachtala vodu po dvou i po třech. Jorchen uznal, že tohle asi vykřičený dům nebude, sňal ze zad krosnu s truhlou a odložil si
ji na dosah. Tak, jak to dělal ostatně z opatrnosti vždycky. Svršky byly služebnictvem z nejhoršího vyčištěny a případně
byl dále nabídnut na večer náhradní oděv pro účely posezení u hodovního stolu. Kamenné tváře sloužících svědčily o kvalitě
zdejšího personálu a Gerllod, jehož chlupatá hruď vyčuhovala z vany, nahlas předčítal ostatním vinný list. Začínal na
čtyřiceti zlatých a končil u devadesáti. „Za lahev, pochopitelně“, dodal a žvýkal přitom lékořicovou pastilku, kterou dostal
nabídnutou, aby se mu žaludek lépe připravil na večeři. „Máte pivo?“, hýknul pěnou olepený Grendal, který k tomu všemu
přišel jako slepý k hudebnímu nástroji. „Jistě, pane“, odvětil sloužící. „Donesu do lázně“. „A víno!“, křikl Zoltar po
Zemikosovsku. „A kořalku!“, poručil Jorchen. „Taky do lázně!“ „Jako aperitiv vám mohu nabídnout něco z ovocných
destilátů“, pronesl sluha, snažící se zrakem míjet nahá těla dobrodruhů, střídavě se vynořujících a zase mizejících v kádích.
„Hruškovici a slivovici, oboje Mirellské, pak výběr pálenek z Domoviny, anebo čisté lihoviny severní. Specialitou je pak
Malvorovice“. Dobrodruzi se začali překřikovat v tom, co chtějí do lázně za chlast. „Tak takhle má vypadat život
dobrodruha“, řekl Gerllod, rozvalený v kádi. Grendal si umínil, že k těmhle pánům prostě musí patřit stůj co stůj.
Následovaly přípitky, destiláty horší chuti včetně produktu z puškvorce z oblasti Malvoru končily v kádích. Poté začaly
vzduchem létat objednávky jídla. Jehněčí kýta a jehněčí panenky nedopatřením předskočily polévky rybí, hovězí vývar a
vorařskou. Lipi chtěl husu. Plněnou nějakým jiným ptákem. Jako předkrm. Pan hobit měl zřejmě vyhládlo. Zoltar chtěl
sumce, ale pak si to rozmyslel. Starosta Pilatuša si dal specialitu podniku, nadívané kvíčaly. Jorchen odvolal objednávku
nějaké ryby a nahradil ji objednávkou další hruškovice. Plátky z lososa. Kuřecí stehna. Více sýra, více vína. Objevili se další
sloužící jako posila a donesli velké lněné osušky a zprávu, že polévky a předkrmy už se mohou podávat. Nurnští se přestali
louhovat, zabalili se do osušek a Gerllod poslal do kuchyně zprávu, že bude chtít vařeného humra. Jakmile se všichni
přioděli, byli usazeni v jakémsi hodovním salónku s přeplácanou výzdobou. Objevilo se další služebnictvo, pomohlo
panstvu s židlemi a s ubrousky u stolu prostřeného pro odpovídající počet hostí. „A šlehaná kaštanová pěna!“, rozkázal
Gerllod, když mu přisunovali židli. „A říční raky“, vzpomněl si Lipi Hopkal na svoje mládí v Domovině. „A tabák a dýmku,
ale to až na závěr, po hostině“. „Je mi hrozně líto, pane, ale myslím si, že pro vás v tuhle hodinu už žádné kuřivo
neseženu“, s lítostí opáčil sloužící. Ale tahle jediná kaňka nezkazila to nádherné uvolnění vypětí, kterým si Nurnští prošli.
To úžasné rozjaření, plynoucí z toho, že přežili všechno to nebezpečí a strádání a teď se může všechna ta zadržovaná
energie veselí a užívání si života provalit ven. Pryč byli skřeti, pryč byl Křoupák s Mozoláčem, pryč byla služba království
a kamenité srázy, o které si otloukali kotníky. Teď šlo o to naprat si břuch a zasmát se s ostatními. Takhle to cítí obrybáři,
kteří po třech letech na moři vplují do přístavu, je jim vyplacen žold a oni jej ve dvou dnech rozforfují za běhny a alkohol.
Protože si nemohou jinak pomoci, jakmile je zavalí ta strašně silná vlna života. Gerlloda sice jímaly obavy, protože kdesi v
pozadí mysli věděl, že tohle bude stát strašlivý ranec zlata, ale ani on si nebyl ochoten odpustit ten úlevný večer, který
Zoltar Zemikosa trefně nazval neskutečnou pařbou. „Takhle by to určitě označil Frynn Konopka“, dodal a pozvedl sklenici
vína na jeho památku. V oku se mu přitom zaleskla slza, jediná toho večera. Zmrzlej, který se večeře zúčastnil i s rodinou,
upravil v koupeli poněkud svůj vzhled. Nejhorší kučery v obličeji si oholil, okolo krku dal šátek a zvedl si kolem tváří
vysoký límec, takže nebudil mnoho pozornosti. Uvolnění napětí sálalo i z něj. „Lugzus“, říhnul Zoltar. „Život je krásnej“,
pronesl Lipi. „A krátkej“, dodal Pilatuša. „A musím přiznat, že tu vaří líp než u skřetů v Kardamu. A to i za Lipiho“,
zasmál se. Snad poprvé se projevil trochu lidsky za celou dobu. Gerllod, opasek povolený, v puse párátko, kterým vybíral
mezi zuby zbytky humra, vrátil všechny do reality družinického života: „Takže vám převyprávím ten dnešek. Byli jsme
přijatí tím Homandurem. Hlavní informace zní, že dohoda, kterou jsme v pevnosti měli, už je tak nějak na vodě. Došlo totiž
k tomu, že Molen Varžic, jakožto nástupce Kwena Kallesteho byl… odstaven? Odejit? V rámci nějakých pletich nebo boje
o posty byl nařčenej z nějaký defraudace a prostě nahrazenej“. Zoltar Zemikosa využil toho, že se Gerllod nadechl a dodal:
„Nějakým Kaspichem Mrauzem“. „Jo. A ten bude k mání zejtra po ránu. Ale ten úředník Homandur se na nás tvářil hrozně
nešťastně, v podstatě mám pocit, že nám dával najevo, ať si od toho jednání moc neslibujeme. Byl srdečnej a určitě byl rád,
že nás vidí, ale do vočí se nám moc koukat nechtěl“. Zoltar pokyvoval. „Já teda nevim“, pokračoval vůdce, „nakolik může
novej přednosta kanceláře pro ochranu státních aktivit popřít dohodu, byť ústní…“. „Protože písemně nemáme nic“,
přerušil jej Balthel. „…kterou uzavřel jeho předchůdce. Vzhledem k tomu, že je v tom i Homandur a ten nám naše úkoly teď
potvrdil a za jejich splnění soukromě gratuloval, tak to asi nehoděj do záchoda. Dyť by byli blbí!“, rozohnil se poslední
větou Gerllod a zamával štosem papírů s ohnutými rohy a plnými kaňek. „Tady je zaznamenanejch tolik důležitejch věcí
pro království, že to prostě nemůžou ignorovat!“. Všichni souhlasně zamručeli. „Takže zejtra se tam vydám ráno, zase se
Zemikosou. A s tim novym, tim Mrauzem, domluvím vyplacení odměny za to, co už máme hotový a taky jak dál
postupovat s tim, co ještě hotový neni. Protože jsme, počítám, tak někde za půlkou, zbývá vyzbrojit toho novýho vůdce
Vrchovskejch“, kývnul směrem ke Zmrzlýmu, „nejlíp mu teda najít ten Kazardův meč, zbuntovat uprchlíky v lágru u
Therfastu a poslat je do Kardamu“. „Ale nejsme si teda jistý, jak to teď bude s podporou těchhle plánů ze strany KOSA
nebo GKA“, poznamenal Blathel. „To si právě ujasníme ráno“. Gerllod se rozhlédl po mužstvu, rozvaleném na brokátových
křeslech, a dodal: „V osm odcházíme. Pro dnešek rozchod. Hlídky dneska nejsou“. Jorchen si nebyl jistý, jestli si Gerllod
dělá legraci, nebo jestli je fakt takový voják.
Jonas Wreda: Zápisky z cest
Jonas Wreda, zápisky z roku 1091
Knihovna v plamenech
Úplně jsem se o radost z očekávání potomka zapomněl podělit s rodiči.
Učinil jsem tak až na jaře koncem jarnu, když mne rodiče nečekaně navštívili. Jejich nenadálý příjezd k dveřím bílé věže na
vrcholu kopce byl pro mne skutečným překvapením. Matka ihned mezi dveřmi spustila litanii, že otec přišel o práci. Otec
byl skleslý. Všiml jsem si, že na malém voze mají naložený skromný majetek. Pozval jsem rodiče dovnitř a Sylvana
připravila večeři. Při jídle se matka částečně uklidnila a pustila otce konečně ke slovu. A teprve tehdy jsem se dozvěděl, že
se ztrátou otcova zaměstnání v Nurnské knihovně to nebude zas až tak horké. Tedy horké... Knihovna prý vyhořela, úřady
ji dočasně uzavřely a rozeběhlo se vyšetřování. Rodiče přijeli, aby se na čas ubytovali u mne, než bude otec předvolán k
výslechům. Z jeho přerývaného vyprávění jsem si dal nakonec dohromady, že Knihovna nevyhořela celá, pouze jistá její
část. Oheň se zavčasu podařilo uhasit. Neštěstí se přihodilo před pár dny. Pan Juliš, knihovník a otcův přítel byl při požáru
vážně popálen a byl převezen do špitálu synů matky Nifredil. Vyšetřování začne probíhat naplno, až pan Juliš bude
schopen výpovědi, až se částečně zotaví. Pokud se tedy zotaví. Vyrozuměl jsem, že k požáru došlo během noci, kdy
knihovna měla být veřejnosti uzavřená. Ale přítomnost pana Juliše na místě činu značila, že se po zavírací době v objektu
nacházel a že tak neučinil poprvé. Otec řekl, že někdy se to stává, že je bohatým zájemcům umožněno za úplatu bádat i v
noci za přítomnosti knihovníka. A pan Juliš prý nějakého bohatého knihomola v bádání poslední dobou podporoval a velice
se mu věnoval. Otec se to od pana knihovníka Juliše dozvěděl při jedné z občasných večeří v hostinci. O neznámém badateli
hovořil jako o velice zajímavém zákazníkovi, znalci. Znalci původem z daleka, z východu. Svěřil jsem se otci s
přesvědčením, že pokud někdo přijde o práci, bude to pan Juliš, a že otec bnic špatného neprovedl. A teprve poté, co se
rodiče vypovídali a v rámci možností uklidnili, sdělil jsem jim radostnou novinu, že Sylvana je v očekávání.
Na
druhý den jsem rodiče, aby přišli na jiné myšlenky, vzal na oběd ke Hrochovi. A tam se otec před místními znovu
rozpovídal o požáru v Nurnské knihovně. Když matka a otec odešli se Sylvanou domů, svěřil se barbar Nif, který dochází
do Agerru na jakási bojová cvičení, s tím, že o té nešťastné noci na třiadvacátého jarna se těch neblahých událostí v
královském městě přihodilo víc. Nehořelo prý pouze v knihovně, ale také na Starém městě a kdesi okolo Svahoviště. A také
prý došlo k vraždě starého penzionovaného geneerála GKA. Ten starý muž byl za nejasných okolností zamordován u
Agerru v Korouhevní ulici. Generál ve výslužbě se prý jmenoval Jeromej Belzek a mezi svými se mu přezdívalo Jezdec. Té
zlé zprávy je prý plný Agerr.
Jen na okraj a pro pořádek uvádím lokální noticku, kterak se starosta Kierke obořil
na Babačana Borůvku, toho ukoptěného druida a všem známého udavače, že v žádném případě nebude vyhrožovat řádným
občanům vsi a pokud že se to bude opakovat, rázně s ním zatočí. Totiž - trpaslík Grub si stranou vsi v lese nad Liscannorem
postavil prkennou boudu a malý pozemek, na němž, nutno dodat velice zřídka, provádí pokusy v oboru svého zájmu, tedy
pokusy s výbušninami. Prostě provádí jednou či dvakrát do měsíce řízené odpaly. A to se malému muži, který si říká
Borůvka a nevím jakým právem se tituluje druidem, nelíbí. Vyrozuměl jsem totiž, že si Borůvka z nějakého nejasného
důvodu nárokuje celé polesí, ačkoli mu vůbec nepatří, a určuje kdo tam co a kdy smí a nesmí dělat. A když natrefil na
Grubovu boudu, začal ho šmírovat a evidentně i vyhrožovat, ať ten svůj pozemek zase prodá a odtáhne z lesa někam pryč.
Babačan Borůvka, ačkoli se tak na první pohled nezdá, je pěkný gauner. Vzpomněl jsem si na jeho udavačské dopisy, co
jsem se k nim přichomýtl při výsleších v Marrburku, kde koneckonců udával i mne a vlastně především mne, a také proč se
mu říká doktor Smrt. Vždyť ten Babačan je vlastně vrah Liscannořanů. Na to nesmím zapomínat. Zardousil spoludruha,
který se nemohl bránit. Ten chlívák přeci zavraždil Zifnaba Lenthana! Na tohohle povedeného ptáčka si musím dávat pozor
a pořád mít na paměti, že je schopen naprosto všeho!
Otec mne doma v mé bělokamenné věži požádal, abych s
ním nazítří zajel školní bryčkou do nurnského špitálu U neviňátek, kde leží pan Juliš. Takže pan Juliš tedy není léčen ve
špitále synů Matky Nifredil, ale v menším městském lazaretu v Provaznické ulici.Jinak pro pořádek - pan Juliš se jmenuje
Juliš Dvorec. Správně bych měl tedy uvádět, že pojedeme navštívit pana Dvorce, ale já jsem oslovovat pana Dvorce panem
Julišem navyklý od dětství, a přitom už také zůstanu. Takže jeho žena, Mahulena, ačkoli jí nazývám paní Julišová, se
vlastně správně zove paní Mahulena Dvorcová. Tolik pouze na okraj, abych zamezil zmatkům.
Provaznická je
dlouhá a vede od Ovocného rynku směrem ke středu města. Zmíněný špitál U neviňátek se nachází asi v její polovině. Jedná
se o vícepatrovou budovu se zahradou. Čpí to tu smrtí a desinfekčním špiritusem. Bryčku jsme nechali před branami a byli
přijati jak se patří. Špitální zřízenec nekladl žádných překážek a odvedl nás do rozlehlé místnosti s dvaceti postelemi, kde
leželi čtyři dalůší zranění a pan Juliš. Přestože jsem dříve z otcova vyprávění nabyl dojmu, že pan Juliš se potácí na hraně
mezi životem a smrtí, že jeho život visí na vlásku a nachází se v hlubokém bezvědomí, nebylo tomu tak. Byl jsem tomu věru
rád, že se pan Juliš byl schopen posadit a o to více, že byl schopen hovořit. Jeho popáleniny nevypadaly vážně, to spíš
otok na hlavě po silném tupém úderu. O to více mi přišlo divné, že zatím ani po třech dnech nebyl vyslechnut úřady. Byli
jsme tedy s otcem první, kdo se na celou událost ohledně požáru v knihovně zeptal.
Pan Juliš si takhle prostě
přivydělával. Zájemcům o literaturu zprostředkovával za mírnou úplatu cenné rady a dobrozdání a některým těm vážným a
dobře situovaným se věnoval i po pracovní době, tedy ve svém volném čase. A to byl právě případ muže, jenž se panu
Julišovi představil jako pan Jelenec. Pan Margold Jelenec oslovil pana Juliše někdy na počátku jarnu a zajímal se o nalezení
prvního a třetího dílu Kroniky lismorrské. Sám vlastnil díl druhý, který ochotně panu Julišovi zapůjčil k nahlédnutí, a teď
toužil svou sbírku rozmnožit o chybějící kusy. Margold Jelenec prý byl starší člověk ve věku mezi čtyřiceti a padesáti lety,
cizinec z východu, který se spolu se svým sluhou ubytoval u jisté paní Šedivé v Puškvorcové ulici. Ten jeho sluha byl
rezatý trpaslík jménem Gejza Papuč. Pan Jelenec se o lismorrské kroniky zajímal prý z čirého vlastenectví, z lásky k
domovině. Narodil se v Lismorru a prožil tam celý život. Navíc byl i dobvře situovaný, poněvadž platil hotově a předem.
Pan Juliš nejprve pátral v knihovních regálech, ale nenalezl nic. Potom se začal zaobírat sklepním depozitem, kde knihovna
skladovala dosud neroztříděné svazky z celého světa. Byla to práce na dny a týdny. Pan Juliš pátral po Kronice sám, pan
Jelenec se pouze dostavoval vyzjistit, jak v pátrání pokročil a předplatit další knihovníkův čas. Osobně byl pátrání
přítomen pětkrát či šestkrát, z toho pouze dvakrát mimo otevírací dobu. Tedy v noci. Ta druhá z nočnív návštěv se
přihodila třiadvacátého jarnu a stala se panu Julišovi osudnou. Knihovník v kanceláři ve druhém patře listoval stohem knih
přinesených toho dne ze suterénního depozitu a pan Jelenec dřepěl u druhého stolu a popíjel víno. Potrom pan Juliš,
zahloubaný do knih, ucítil prudkou ránu do zátylku a zatmělo se mu před očima. Když procitl, kolem něj hořelo a mezi
regály pobíhali hasebníci s džbery vody.
Pan Juliš byl přesvedčený, že Margold Jelenec jej té noci nečekaně
praštil po hlavě nějakým těžkým předmětem, založil požár a uprchl. Zeptal jsem se, aby mi knihovník příběh toho dne
odvyprávěl znovu a snažil se rozpomenout na veškeré podrobnosti. Nerozpomenul se ale na nic zásadního. Ráno se pan
Jelenec dostavil do knihovny v doprovodu rezatého sluhy Papuče a vyplatil panu Julišovi další obnos. Do knihovny se
vrátil až večer a sám. Potom o půlnoci pana Juliše bez zjevného důvodu a souvislostí znenáhla praštil. Toť vše. Jenom jedna
podivná věta toho rána mezi Jelencem a jeho sluhou padla. „Zajdi do černý...”, řekl prý Lismořan Gejzovi Papučovi. A ten
přitakal. A jedna zvláštní informace na okraj. Lismořanův zájem o Kroniku lismorrskou prý od prvního setkání postupně
ochládal. Přesto pana Juliše vyplácel, přesto se dostavoval. Zvláštní věc. Jakoby návštěvy knihovny byly jenom krytím
něčeho jiného, co s knihovnou vůbec nesouviselo. Svěřil jsem se panu Julišovi s přesvědčením, že pokud bude vyšetřován a
vyjde najevo, že do knihovny brával cizí lidi po zavíracích hodinách, obviní jej ze zapříčinění požáru z nedbalosti a hrubého
porušení pracovní kázně, a tedy o svou milovanou práci přijde. Pokud by se ale pana Jelence podařilo nalézt a vyslechnou
dříve, než se do vyšetřování vloží úřady, mohla by se spousta věcí osvětlit a bylo by možné se na výslech připravit a
pozornost odvést jinam. Navrhl jsem, že znám osobně několik lidí od rány, kteří by byli možná ochotni se po panu
Jelencovi poohlédnout, dokud je věc ještě žhavá. Samozřejmě ne zadarmo, ale že jsem ochoten se na pátrání finančně podílet.
Měl jsem samozřejmě na mysli Nurnské. Pan Juliš mi vřele poděkoval, otec potom později vynadal. Že život, který vedu,
míří k vězeňské báni.
Pátrání po Margoldu Jelenci
Odpoledne jsem v Liscannoru natrefil
na Fenxe s Nifem a ti byli kupodivu svolní se po panu Jelenci poptat úplně zadarmo. To jsem nečekal a navrhl, že alespoň
budu platit případné ubytování a stravu. Ti dva dokonce zcela ochotně obešli Nurnské a přesvědčili je. Na mě zůstalo
přesvědčit slepého Ieronýma, jehož opice se mohla hodit na průzkum bytu paní Šedivé, a kupodivu ani on se neptal, co z
toho bude mít. Jediný, kdo se tedy trochu cukal, byl trpaslík Grub, ale zůstal ve svých otázkách na finanční vyrovnání
osamocen. Takže sklapl a vyrazil s Nurnskými do Nurnu.
Ještě jedna věc. Vzpomněl jsem si na tu podivnou
Papučovu větu o černé a Fenx okamžitě zareagoval. Černá je prý nějaká nechvalně pověstná ulička v Šedově. Vlastně to snad
ani není ulička, nelze ji nalézt ani na maopě Nurnu. Jedná se vlastně o jakýsi průchod skrze průjezdy domů. Prý to tam moc
dobře zná. Nechtěl jsem raději znát žádné podrobnosti. Bohatě stačilo, že byl Fenx svolný do Šedova zajít a poptat se
tam.
Navečer jsme koně nechali u městských bran a odebrali se do Puškvorcové ulice, kde měla žít ta paní
Šedivá, co údajně poskytla panu Jelenci ubytování. Brzy jsme objevili dvouposchoďový dům a zjistili, že paní Šedivá žije v
malém dvoupokojovém bytě ve druhém patře. Také jsme zjistili, že paní Šedivá je vdova po jistém desátníku Šedivém, který
padl během šedovské rebélie.
Na ženu, která otevřela a nebyla moc sdílná, bylo nutné trochu zatlačit. Udeřil jsem
tedy z ostra, že jsem vyšetřovatel Wreda, což trochu zkomplikovali Grub z Fenxem svými nespokojenými výkřiky, ale ta
paní nakonec pochopila, že pokud ochotně vyklopí, co ví, odejdeme a už nás nikdy nespatří. Samozřejmě to podpořilo
několik zlatek z mé kapsy a lesk zlata mi otevřel i přístup do nájemného pokoje, který se paní Šedivá uvolila poskytnout mi
pod jejím bedlivým dozorem k osobnímu prozkoumání. Zatímco jsem se zaobíral prohlídkou pokoje, druzi vyčkávali na
chodbě. Pokoj byl prázdný, uklizený. Pan Jelenec měl předplaceno do konce měsíce, ale už se neukázal. Podle všeho tedy
nechal sluhu uklidit a ustlat ještě oné inkriminované noci a už se sem z knighovny nevrátil. Ve městě museli být koňmo,
koně Lismořanů však zůstali tam, kde koně naši, tedy u městských bran. Poděkoval jsem tedy paní Šedivé za vstřícnost a
ochotu. Jediné, co jsme tedy měli v ruce, byl popis těch dvou pánů, jenž se však v ničem nevymykal a mohl pasovat na
spoustu lidí ve městě. Čověk, padesátník s prošedivělými vlasy. Pěkný plášť se sponou, kvalitní střevíce, kožená brašna.
Sluha - trpaslík. Nikoli zrzavý, ale černovlasý. Pan Juliš se tedy možná zmýlil. Mladší, ohyzdný. Zřejmě opilec. Tedy
nenalezli jsme víceméně nic. Tedy až na tu kroniku. Kroniku objevil Ieronýmův opičák ještě v době, kdy jsem se paní
Šedivou snažil přesvědčit o tom, že by měla říci, co ví. Ieronýmus zůstal na ulici a opičák provedl magický transfer do
pokoje. Kniha prý ležela pohozená pod postelí. Prostě jen tak. Nestála panu Margoldu Jelenci za řeč.
Že
Kronika lismorrská nemá valné ceny mi potvrdil otec, když jsem za ním s knihou zašel domů. Druzi se zatím ubytobvali v
nedaleké hospodě U jezevce, kde jsem objednal večeři a nocleh. A Fenx se zatím vypravil do Šedova a Grub poptat se po
trpaslíku Papučovi po nějakých trpaslických lokálech. Hodnotu knihy otec stanovil na přibližne dvacet zlatých a ohodnotil
ji jako běžné dílo dělníka pera, popisující historii Lismorru v průběhu sedmého století. Znovu jsem se tedy utvrdil v
přesvědčení, že pátrání po knihách na půdě knihovny využil tajemný pan Jelenec pouze jako zástěrku, pouze jako důvod
své přítomnosti v Nurnu. Šlo mu tedy o něco zcela jiného a požár v knihovně měl pouze odvést pozornost úřadů
jinam.
Čekali jsme v hostinci U jezevce na Gruba a Fenxe. Babačan Borůvka na Kronice lismorrské nezřízeně
svačil jako čiré prase a hýřil nápady, co by se mělo všechno dělat a co ne. Navrhl jsem mu tedy, ať také něčím přispěje sám,
ale v tu chvíli mu došly nápady. Už jsem si všiml, že doktor Smrt kecat umí výtečně, ale k činu se nemá nikdy. K půlnoci
dorazil Grub a chvíli po bněm Fenx Worna. Grub nezjistil nic. Víceméně bvy to asi byla velká náhoda při uvaze popisu pana
Papuče, jakým disponujeme. Fenx přišel s tím, že Černá je ona ulice neulice, ale také i banda, jkterá průchody ovládá. Prý se
přes nějakého kontakta, jehož totožnost odmítl sdělit, dostal k informaci, že zmíněná banda měla spadeno na jistý objekt v
Korouhevní ulici. Tak to přesně řekl. Objekt. A ten objekt že měl být vykraden. A ten objekt také oné inkriminované noci
vykraden byl. Není náhodou, že oním objektem byl míněn dům Jeromeje Belzeka, penzionovaného generála, jenž byl
zavražděn. A bylo tedy zřejmé napojení Margolda Jelence na Šedovské skrze sluhu Papuče. Toho tak řečeného Lismořana, o
jehož smyšleném původu hovořila pouze kniha o historii země v sedmém století a o jehož smyšlený původ měl potvrdit
omráčený a záměrnou shodou okolností neuhořelý pan Juliš. Jelencovi šlo o něco v Belzekově domě, co mu měla dopomoci
získat šedovská banda z Černé. O co se však mohlo jednat, to mohl vyzjistit jediný muž. Fenx Worna. Fenx se uvolil, že na
druhý den zjistí v Šedově víc.
Na druhý den po odchodu Fenxe Worny Babačan Borůvka opět začal hýřit
nesmyslnými nápady. To už mě rozezlilo natolik, že jsem se naň obořil, ať buď zavře klapačku, nebo ať něco udělá sám.
Uvolil se tedy, že zajde do města a vyzjistí nějaké informace pěkně po svém, po Borůvkovsku. A po Borůvkovsku
přemluvil Darghaze, aby mu dělal při jeho tažení městem dělal osobní gardu. Mezitím jsem ještě zašel za otcem poptat se na
míru škod způsobených požárem v knihovně. Dle předpokladu vetší škody napáchaly hasební práce. A dle zatím známých
závěrů tedy pan Juliš skutečně neměl zemřít, ale měl nevědomky svědčit o domnělém původu pana Jelence a svést tak
případné vyšetřování zcela zavádějícím směrem.
Zato Babačan Borůvka. Ten nezjistil vůbec nic. Následován
svojí osobní stráží, nic netušícím Darghazem, nakráčel do krejčovství a nechal si vzít míry na svatební šaty. Potom se vrátikl
k Jezevci a nárokoval si, abych mu uhradil tučnou zálohu, kterou si krejčí nechal vyplatit. Myslel to zcela vážně. Poté, co se
mi vrátila řeč, jsem ho verbálně poslal do míst, kam poodle mého tahle záludná kreatura a parodie na strážce lesa patří. Do
horoucích řití.
Na starém městě podle všeho hořelo v domě U kočky, ale podobně jako v knihocvně se jednalo o
malý požár, který se podařilo uhasit bez valných škod na majetku. A požár na Svahovišti byl taktéž podobného charakteru,
navíc vznikl ve zcela bezvýznamném skladišti potravin. Skladiště pana Viklibalda Hrouzka sice lehlo popelem, ale oheň se
podařilo včas lokalizovat a dostat pod kontrolu, takže okolní budovy zůstaly v bezpečí. Všechny tyto informace
potvrzovaly jediné - jednalo se o kouřové clony, odvracející pozornost od toho, co se odehrálo v Korouhevní ulici. A dost
pravděpodobně k úmrtí generála Belzeka vůbec nemělo dojít a byla zapříčiněna nešťastnou souhrou náhod, kdy se bandě z
Černé věci vymkly z rukou.
Fenx se ze Šedova nevrátil ani odpoledne, ani večer. Zaplatil jsem tedy Nurnským
na další noc ubytování U jezevce a snídani k tomu. Fenx se ale ani do rána neobjevil. Pozřel jej Šedov, zmizel beze stopy
jako pára nad hrncem, a pocítil jsem neblahé tušení, že ho jeho tajemný kontakt udal a banda z Černé si s ním definitivně
vyřídila účty.
Nezbylo tedy než čekat dál. Zatoulaný pes se obvykle vrací na místo, odkud se zatoulal. A nebo
je mrtvý. Fenx vždy o sobě pyšně tvrdíval, že je nadměrně inteligentní kudůk a nezbylo tedy, než v nezměrnou inteligenci
zatoulaného psa doufat. Slepý Ieronýmus se zatím vypravil do města vyzjistit více o tom Belzekově pohřbu a přinesl zvěst,
že zavražděný generál bude pochován na vojenském hřbitově posledního dne měsíce jarnu. Dohodli jsme se, že se toho
pohřbu alespoň zupovzdálí pokusíme zúčastnit, abychom se mezi truchlícími pokusili rozpoznat nějakého jazyka, který by
věděl víc, případně zjistili podezřelé chování podezřelých osob, jež by se nám tak dostaly, jak říkají Šedovští, do merku. A
do města se vypravili i další, kupříkladu Borůvka s osobní stráží, kteréžto role se protentokrát ujal Nif Bouřlivák, a taktéž
trpaslík Grub. Ten však na vlastní pěst. V hostinci zůstali jsme tedy pouze já, Ieronýmus a Darghaz. A kolem dvanácté
vrátil se zatoulaný pes.
Fenxova tvář hrála všemi barvami. Dobitý kudůk se belhal jako chromec a byl evidentně
pomočený. Smrděl doslova jako tchoř. Připotácel se ke stolu a se zoufalým sténáním se sesul na lavici. Po čase, když se mu
vrátila řeč a pojedl misku silného vývaru odtušil, že se v Šedově věci zvrtly. Z kudůkovy zmatené výpovědi vyšlo najevo,
že se zřejmě příliš vyptával a ten jeho kontakt ho podrazil. Tak ho ta banda z Černé nalákala do temného průjezdy a tam ho
šedovští rabijáti zmlátili jako prašivého psa. Jen díky tomu, že si vymyslel podle svých slov vinnou a také nevinnou
historku, ho nezabili a strčili ho do sklepa, kde ho čas od času tloukli, aby z něj vymlátili víc. Prý sháněl trpaslíka Papuče,
že mu dluží peníze. A přitom z něj ti chlapi vytřískali, že žije v Liscannoru v hostinci u hrocha a odkvačili si ty informace
ověřit. Mimochodem - ten kudůkův tajemný šedovský kontakt se prý jmenuje Tchoř. Jak příznačné. Banda z Černé si
nějakým způsobem snad v Liscannoru ověřila Fenxovu výpověď a zjistila, že Fenx nelhal. Tedy že mu snad skutečně šlo o
toho Papuče a o peníze, které mu dlužil. Nechali si v Liscannoru vyplatit výkupné, o což se snad postaral sám starosta
Kierke z Fenxových peněz, a kudůk byl naposlšedy ztlučen a propuštěn na svobodu.
V půl jedné se vrátil
Borůvka s Nifem, kteří však nepřinesli žádnou novinku, kromě toho, že druidovy svatební šaty už se šijí. Tradiční výsledek
Borůvkových velkolepých plánů. Holé ničím nezaretušované nic. Ti dva mohli tak být přítomni zbytku Fenxova vyprávění
o tom, jak z něj Šedovští soukmenovci vytloukali duši. Ohledně šedovské bandy nedozvěděli jsme se mnohé, snad pouze
tolik, že hlavními personami byli jakýsi elf, trpaslík a člověk. A že výkupné z Fenxova liscannorského majetku bylo
vyplaceno ve výši pěti set zlatých. Ta šedovská banda z Černé se ve skutečnosti zove bandou Ištvána Chromého. Ištván
Chromý je zřejmě nějaká známá firma.
Pomočený Fenx Worna se už odmítl do Šedova vrátit. Naopak poprosil,
zda by mu někdo nevěnoval nějaké čisté prádlo. Dohodli jsme se, že se podíváme na ten Belzekův pohřeb a že nemá valného
smyslu vracet se do vsi. Dohodl jsem tedy s hostinským ubytování a stravu na další dva dny. Jen Fenx s Nifem se
odpoledne vypravili do Liscannoru zjistit pravý rozsah škod na kudůkově majetku. A z města se vrátil Grub, ale byl
tajemný.
V sedm večer se vrátil flašinetář Ieronýmus navlečený do seprané uniformy modrokabátníků. Prý se
mu podařilo vetřít mezi nějaké staříky, co se zúčastní generálova pohřbu a přesvědčit je, že i on je veterán z válek. V hostinci
U jezevce se potom domáhal nějakých zaručených informací a příběhů z gwendarronských válek, které by na pohřbu mohl
dát k dobru. Nedomohl se ale ničeho. Nikdo z nás tu vojákem nebyl a není. Já osobně jsem sice před lety byl vzat asi na
čtrnáct dní do stavu během šedovské rebélie, ale zmíněné krušné vzpomínky jsem už dávbno vytěsnil z hlavy. Šlo mi tam
tenkrát o život natolik, že jsem neměl čas ani náladu se nějakými vyššími záležitostmi vůbec zaobírat. Vybavují se mi toliko
plesnivé kanály, všudypřítomná krev, chaos a zmar.
Věci se vyjasňují
Devětadvacátého
nad ránem se vypařil Grub s tím, že se vynasnaží o zaopatření nějaké krycí historky pro Ieronýma. A nadobro zmizel.
Během toho dne ani nevím jak padla řeč na jistého Mordochaje Bílého, velitele jakéhosi mallikornského tažení. Na krycí
historku to bylo dost bídné.
A jelikož Grub zůstal zmizelým i v den pohřbu, nezbylo než improvizovat.
Ieronýmus odkráčel v sepravé uniformě ke hřbitovu. Pověřil jsem Puklinu, aby Ieronýma sledoval a nad shromážděním
truchlících se vynasnažil zdetekovat podezřelé osoby, jednu dle svého citu zvolit a tu sledovat. Byl to z mé strany spíše akt
zoufalství nežb nějaký plán, ale bylo mi jasné, že s mým vzezřením by mě sotva na vojenský hřbitov vpustili, natožpak aby
se se mnou někdo vůbec vybavoval.
Havran se z průzkumu vrátil asi za dvě hodiny a neshledal nic podezřelého.
Jednalo se o malé smuteční shromáždění staříků s metály. Generál Belzek byl uložen do země a po krátké ceremonii se
přítomní rozešli do svých domovů. Co ale bylo zajímavé, to bylo zjištění, že pevnost Ager animalia odpuzovala. Jako by
byla obestřena magickým krytím. O tom jsem dosud skutečně nevěděl. Puklina mi v obrazech vyjevil fyzickou nevolnost,
která mu bránila přiblížit se k hradbám. Ieronýmus se také vrátil s prázdnou. Jeromej Belzek byl podle všeho kariérní
důstojník u štábu, který za svoji celoživotní službu Gwendarronu neopustil Agerr. Tedy dočista padla představa, že by
během své kariéry někde někomu v cizině provedl něco, za co by jej bylo třeba sprovodit ze světa. Generálův život byl
nudný, nebyl ničím zvláštní, žádných operací posledních let se neúčastnil.
Jelikož se Grub nevrátil ani
odpoledne a nebylo žádných indicií, kde jej hledat, sbalili jsme se a vyrazili k Liscannoru. Ale ani tam se Grub nenalézal.
Skutečně se propadl do země. Navečer v hostinci U hrocha pravil Babačan Borůvka, že ráno je moudřejší večera, což je pro
toho pomatence naprosto typické. Ale nebylo co činit, pokud jsme se nechtěli potácet po Šedově a dopadnout jako Fenx.
Tedy zbití a pomočení.
Jenže ráno bylo stejné jako předešlý večer. Ráno moudřejší večera pochopitelně
nenastalo. A Grub byl Grub, důležitý muž nurnského společenstva. Chtě nechtě přišlo na řadu, že se do Nurnu přeci jen
vrátíme a nezbyde nám, než pátrat. Jeji jsme krajinou mlčky, zcela zoufalí, když tu náhle proti nám jízda Dva vojáci, hobit v
civilu a... Grub. Hned mi došlo, že toho hobita jsem už někde v minulosti viděl. A pak mi to došlo. Velmír Rách. Muž z
Kosy, pracující pro Molena Varžice. Muž, který nás před osmi či devíti lety doprovázel během cesty do Morochu.
Vzpomněl jsem si náhle na jeho nemocné nohy a okažik v soutěsce nad řekou, hluboko v Morochu, kde jsme o něj málem
přišli. A vytanula mi na mysli jeho bezpříkladná houževnatost. Věděl jsem, že tomuto muži lze věřit. A Velmír Rách
kupodivu poznal i mne, pobídl koně a záhy mi podal ruku. Pamatoval si i moje jnméno. A požádal mne, že by se mnou chtěl
hovořit v soukromí.
Obrátili jsme tedy koně a Grub se svěřil, že sháněl Ieronýmovo krytí kolem Agerru, byl
zatčen a vyslýchán. A že musel vyklopit všechno, co věděl. Tedy ty záležitosti kolem pana Juliše Dvorce a požáru v
knihovně.
Nurnští se vrátili ke Hrochovi, ale já pozval pana Rácha k sobě domů. A tam nad číší vína dozvěděl
jsem se informace, které mnohé objasnily. Pan Velmír Rách krátce zavtzpomínal na morošské tažení a taktéž na pana
Visliria, pro nějž jsme tenkrát pracovali. Pan Vislirius prý stále pracuje na svém služebním postupu. Pan Grub byl zadržen
Kosou, poněvadž se choval podezřele. A během výslechů vyšlo najevo, že je členem Nurnské družiny a že se podílel na
nedávné operaci Mlat. Dvě noci strávil v agerrských kobkách, ale vše ohledně jeho osoby se prý vysvětlilo. A jelikož jméno
Nurnských mezi úředníky Kosy opět vyvstalo na povrch a bylo spjato s úspěšným morošským tažením i s úspěšným
tažením vedeným dnes už králem Teydrikem, jež bylo v úředních kruzích označováno jako Mlat, padlo rozhodnutí zapojit
Nurnské do další služby vlasti. Zasvětit Nurnské do událostí, jež přitáhly zvýšenou pozornost státních orgánů. Pan Rách
pravil, že je v zájmu státu učinit jistá řešení, do jejichž výsledku má Nurnská družina důvod promluvit. A zeptal se mně, zda
jsem si vědom, co se událo v roce 1023 a v roce 1042. Nevěděl jsem nic. Zeptal se mne, zda ví, co je to Armiden. Věděl jsem
velice málo, vlastně skoro nic. Roku 1023 se Nurnská družina pohybovala po Armidenu a v roce 1046 prý také. Jsme prý
jedni z mála, kteří se do těchto míst byli schopni vypravit a také se i vrátit. Alespoň část. Opáčil jsem, že v těch letech
nikdo ze současných Nurnských nebyl na světě. Jenž pan Rách tvrdil, že máme alespoň informace, informace z kronik a
příběhů, jež se předávají u nočních ohňů. A pokud Nurnští uspěli podvakráte, proč by neměli uspět i napotřetí? S
odhlédnutí od tklivé personální situace v současné družině zdálo se být Ráchovo vysvětlení logické. A pochopil jsem také,
že Agerr hledá bandu neuniformovaných špinavců, kteří se do Armidenu vypraví. Bandu špinavců, po kterých když se
slehne zem, nikdo po nich nebude truchlit. Ostatně tak to bylo i tenkrát s Morochem.
Pan Rách pravil, že se
prudce zhoršila situace v Antrinském svazku, a ukázal mi mapu. Antrinský svazek je svazek tří městských států, jemuž
vévodí město Antrin. Jedná se o území mezi Gwendarronem a Armidenem, jakýsi nárazníkový pás na východě, nad nímž
obě říše uplatňují své zájmy. Antrinský svazek je důležitý pro obchod okolních zemí, vedou skrze něj obchodní cesty.
Armiden je odvěkým politickým rivalem Gwendarronu a vlivem své uzavřenosti i rivale velice tajuplkným a
neodhadnutelným. Střety mocností, střety různého charakteru na území Antrinského svazku, se odehrávají delší dobu,
vlastně možná od nepaměti. Kancelář pro ochranu státních aktivit smrti krále Lintholda a korunovaci korunního prince
Teydrika zaznamenala zvýšené aktivity Armidenu. Tedy nepřátelské aktivity různého charakteru od cílených provokací či
pokusů o posilování armidenského vlivu, po oslabování vlivu Gwendorronu na straně druhé. Jakékoli ustupování z pozic by
mohlo mít dalekosáhlé následky. Politiku cílených provokací podle pana Rácha Armiden praktikoval vždy. Řekl, že dle
mínění Kosy armidenská moc ověřuje, co s sebou přináší změna panovníka na gwendarronském trůně. Na vrub cílených
provokací je Kosou připisována i vražda nedůležitého agerrského generála ve výslužbě a taktéž i požáry nurnských objektů.
S žádnou z těchto událostí není možné armidenskou moc spojit přímo a jedná se o události navýsost nedůležité, prováděné
přes rozličné nezasvěcené prostředníky z podsvětí. Armiden si prý ověřuje, kam až je možné zajít a jak je schopná státní a
branná moc zareagovat. Některé z provokačních útoků na území Nurnu či na obchodní mise v Antrinském svazku se
podařilo včas zmařit, některé byly úspěšné. Teď však nastal čas provést misi vlastní, misi namířenou proti armidenským
zájmům. V tomto okamžiku, kdy jsem ještě zcela nechápal, nebo chápal jen velice mlhavě, pan Velmír Rách teprve udeřil
hřebíček na hlavičku a poodhalil, s čím vlastně přichází. A dotázal se, zda by Nurnští byli ochotni za standardních podmínek
podniknout misi do Antrinského svazku a možná i dál. Tím „možná i dál” mínil bezpochyby Armiden, a neměl tím na mysli
možná, ale určitě. Někde tam se totiž nachází osoba, o níž má Kancelář velice vážný zájem.
Hrozen hovad,
jaký tady ještě nebyl
Identita té osoby není známá a je nazývána jako Přeběhlík. Neví se, zda jde o može
či o ženu, avšak z podstaty armidenské hierarchie se předpokládá muž. Muž, znalý tamních poměrů, osoba, od níž si Kosa
slibuje získat nepřeberný přísun informací o vnitřním uspořádání a chodu nepřátelského státu. Přísun cenných
zpravodajských informací, které by bylo možné využít proti odvěkému a velice nebezpečnému rivalovi. Ten Přeběhlík skrze
prostředníka několikrát zkontaktoval gwendarronskou obchodní misi v Antrinu a ačkoli nevyjevil svoji identitu, projevil
jasný zájem. Změnit stranu. Je zde samozřejmě možný předpoklad, že se jedná o další z armidenských provokací, ale je
možné, že dotyčná osoba skutečně míní přejít k odvěkému nepříteli. A o tom je tedy ta mise.
Pan Rách pravil,
že už jsem se dozvěděl vše, co jsem se pro tuto chvíli dozvědět mohl. Přesto mi důrazně připomněl, že vše, co již vím a vše,
co se možná dozvím, je předmětem státního tajemství. Pochopil jsem velice dobře, co se mi snaží naznačit, a nasuchio jsem
polkl. Řekl mi, ať se poradím se svými druhy a pokud budeme svolní podílet se na zmíněné misi, nechť zvolíme vůdce. Já a
vůdce se máme dostavit do Agerru k dalšímu řízení. Přitakal jsem a nečopomněl zmínit Ištvána Chromého, ktrerý za úplatu
nechal zavraždit generála Jeromeje Belzeka. Pan Rách odvětil, že se úřady o Ištvána Chromého a jeho komplice postarají. S
tím jsme se rozloučili.
Ještě toho dne poté, co Rách se svými muži opustil území obce, svolal jsem Nurnské do
hostince U hrocha a vysvětlil jim, jak se věci mají. Zírali jako vyorané myši a vesměs se začali dohadovat o penězích.
Standardní cena za standardní služby je neuspokojila. Borůvka pravil, že Lismorr není Armiden, ale co tím chtěl světu sdělit,
to vážně netuším. Fenx Worna se už zapomněl, že jej před pár dny ztloukli, až se z toho pochcal, a vykřikoval, že za peníze
udělá úplně všechno, ale ty peníze že chce předem. Nastala divoká rozepře o hovadství a nehovadství, kterou ukončilo to
jediné, co bylo třeba učinit, pokud jsme se chtěli pohnout z místa. A to jest zjistit, kdo by měl zájem a potom z těchto mužů
zvolit vůdce.
Volbu vůdce provázely pikle. Došlo mi, že Borůvka s Fenxem jsou smluvení a že v tom jejich
holportu figuruje i Nif. A také mi došlo, že vůdcem má být asi Fenx, protože se naparoval jako světoběžník, který si tyká s
králi všech okolních zemí a všechno dokáže zařídit. A nebo Borůvka, kterému křídla narostla skutečně hodně vysoko.
Šedovan se samosebou se nezdráhal holedbat, jaké má kontakty ve vysokých kruzích a neváhal zmínit toho ubohého
Torgana, co se ho královna matka zbavila sňatkem s nabatelskou princeznou Valérií. A Ieronýmus zaujal podivný postoj, že
zadarmo se nikam nepohrne a že patrioty pohrdá. Nezbylo mi, než se soustředit na Darghaze, který ve své prostotě zůstal
tím, kým je. Tedy negramotným barbarem z plání, ale aspoň předvídatelným, nezaslepeným šílenými ambicemi. Volba
vůdce v tomto ohledu dopadla, dle mého soudu, nejlépe, jak v daném zoufalství dopadnout mohla. Fenx s Borůvkou se svým
komplotem vyřadili z možnosti rozhodnout v druhém kole. Ukázalo, se, že Borůvka podváděl a volil sám sebe, což se nesmí
a čímž jeho zásadní hlas propadl. Z toho vyplynulo, že vůdcem podle jejich měl být Borůvka. Borůvka, který vždy dokázal
být generálem jedině a pouze po bitvě, ale jinak nikdy nedokáza nic. Fenx i Borůvka tak postoupili a postoupil i Darghaz,
můj kůň. Ieronýmus vykřikl něco ve smyslu, že chtěl být jazýčkem na vahách. Z toho mi došlo, že hlas pro Kormana
Zlotěho, popraveného upíra, byl od něj. O komplotu tedy věděl, ale nechtěl si vzít na svědomí vítězství ani jednoho z těch
dvou namyšlených idiotů. Mínil tedy původně výsledek nechat na zcela nich, byl si vítězstvím jednoho z těch dvou jistý.
Ve druhém kole tedy musel volit Fenxe Wornu. A tím docházím k tomu, že Nif se pravděpodobně nepředpokládaně a
nezávisle na dohodě přiklonil na stranu jediné možné jistoty v této trojici. Tedy na sobě rovného. Na někoho, komu rozumí.
Na Darghaze. Vůdcem se tedy stal Darghaz a všem došla řeč. Především tedy Fenxovi a Borůvkovi, kteří považovali svůj
plán za bezchybný a předem jasný. A taktéž sklaplo Ieronýmovi, který zoufale lomil rukama. Sklaplo i Darghazovi, protože
tohle vůbec nepředpokládal. Služebně nejmladší ze všech se stal vůdcem. On, barbar z plání, který byl zvyklý plnit svěřené
jednoznačné úkoli, měl teď velet. Do hostince vpadl Grub a omluvil sem, že volbu vůdce promeškal, ale že pojede
také.
Ano, volba vůdce nakonec dopadla nejlépe, jak v dané svízelné situaci mohla, ale kdyby tady byli přítomní
úředníci z Kosy, nejspíš by služby Nurnské družiny po zralé úvaze odmítli. Respektive Nurnské družiny... Hroznu hovad,
jaký tady ještě nebyl. Umínil jsem si, že pokud tuhle misi chci přežít, musím držet při Darghazovi a vystříhat se především
těch dvou pitomců, Fenxe s Borůvkou. Ti svou bezostyšností a smrtelně nebezpečnou prostoduchostí průsery přímo
přitahují. A pokud se věci vymknou kontrole, musím okamžitě prchnout a nezastavit se dřív, než až před vraty své bílé
věže! Takže Darghaz je život, to ostatní je bídná smrt!
Do Nurnu jsme se s Darghazem takhle sami dva
vypravili ještě téhož dne odpoledne. V Agerru byli velice překvapení, ale ani tak ne z barbarových svátečních šatů, tedy
nahrubo vydělané medvědí kůže s chlupy, lebkou a vyceněnými tesáky, ale z rychlosti, s jakou jsme se rozhodli nabídku
přijmout. Byli jsme předvedeni do Kanceláře před pány Velmíra Rácha, Molena Varžice a Malachiáše Bruta. Byli jsme
upozorněni, že přijetím nabídky přijímáme na svá bedra i předmět státního tajemství, což se dalo čekat. O tom, že někteří z
Nurnských závažnost toho, co ponesou na bedrech, nikdy nepochopí, jsem se raději nezmínil. Oni to jednou poznají sami,
že nepochopili, co pochopit měli. Představil jsem Darghaze, coby vůdce nurnské mise. Usadili nás do křesel ke krbu a
nabídli víno.
Předmět státního tajemství se tedy týká Antrinského svazku. Tamní obchodní mise byla opakovaně
kontaktována jedním z armidenských velmistrů, případně mistrů, prostě osobou v hierarchii vysoce postavenou. Tajemná
osoba v listu nabídla, že je ochotna přeběhnout. Armiden je země zahalená tajemstvím, uzavřená okolnímu světu kromě
spoorých průjezdů obchodních karavan. Zemi vládne rada velmistrů, avšak nhení jasné, zda se velmistry nazývají všichni z
rady, nebo je jeden či několik velmistrů a zbytek je titulován mistry, každopádně se velikost rady odhaduje na dvanást až
třináct subjektů. Subjektů proto, že není zřejmé, zda všichni mistři jsou jednotlivé osoby, nebo některým mistrem není
nazýván kupříjkladu celý cech nebo zájmová skupina. Struktura rady je prostě zahalena tajemstvím. Jednání rady samotné
mohou být vedena přes prostředníky, tzn. rada nemusí nutně zasedat v jednom konkrétním místě. O mistrech se ví,
respektive odhaduje pouze tolik, že mají ve svých kompetencích rozličné úkoly. Dost možná i úkoly navzájem se
prolínající. Armiden je ne zcela homogenně strukturován na jižní, severí a východní. Nejtužší vláda je podle všeho udržována
v jižním Armidenu, který je přístupný přes takzvaný Zlatý most. Východní Armiden je podle všeho nejliberálnější částí
říše. Do severního Armidenu je situována nejstarší část země, kterou tvoří Dragolský hvozd. Jedná se o prastarý hvoz
táhnoucí se dvě stovky mil na východ. Části Dragolského hvozdu ovládají skupiny dragolských druidů, některá uzemí
nejsou plně pod nadvládou rady mistrů. Armidenská státní struktura je tedy nehomogenní, nekonzistentní a obestřená
rouškou mlhy obecného nevědomí. Co se však ví jistě je fakt, že Armiden zcela konzistentně zkouší okolní země. Molen
Varžic odtušil, že expanzivní politika Armidenu zdánlivě spí, ale ve skutečnosti nespí. Obyvatelstvo okolních zemí je prý
soustavně udržováno v napětí. Armiden vyznává politiku moci a řádu. Aktivity říše se umocnily s nástupem Teydrika
Gwendarronského na trůn. Asi tak během ponovoroku byla kontaktována gwendarronská obchodní mise v Antrinu. Byla
kontaktována Přeběhlíkem skrze list, a to přes prostředníka. Oním prostředníkem bylo silné animalio ve formě krkavce. List
nebyl podepsán, ale byla v něm učiněna zcela jasná nabídka. A také popsány události, jež se skutečně staly a za nimiž stál
Armiden. Kupříkladu podrobné informace o úkladné vraždě generála Belzeka. Pan Velmír Rách pravil, že to je vzkaz. Vzkaz,
že to učinili, ačkoli armidenská moc nikdy nepřizná, že za vraždou stojí. Je to vzkaz, že takovou věc Armidenští dokáží
provést, kdy se jim zamane. Podle pánů z Kosy se jedná ale především o vzkaz, že Armiden se chystá posílit svůj vliv na
Antrinský svazek.
Obdrželi jsme od pánů mapu Antrinského svazku z roku 1088 a schépatická plán města
Antrin z roku 1091. Tedy zcela čerstvý. V mapě města jsou zakresleny čtvrtě a důležité body, jako například poloha
gwendarronské obchodní mise a taktéž mise armidenské. Leží od sebe co by kamenem dohodil. Cesta do Antrinského svazku
vede po obchodní cestě přes Kostenecko. Avšak zpátky k Přeběhlíkovi. Přeběhlík by byl prý podle všeho ochoten opustit
Armiden, přičemž získat Přeběhlíka, obzvláště takhle vysoce postaveného, na svou stranu, to by bylo veliké vítězství.
Přeběhlíkovi byla skrze poskytnuté animalio předána odpověď, odpověď tak říkajíc ověřovací. A následný druhý kontakt
toto ověření potvrdil, respektive zaplašil notnou dávku obav, zda se nejedná o armidenskou provokaci. Kontaktovaným na
straně gwendarronské obchodní mise je jistý pan Spytihněv Mladina. Pan Mladina je představeným mise a gwendarronským
vyslancem. Pan Malachiáš Brut vysvětlil, že sice pochyby byly po ověřovacím kontaktu zaplašeny, ale v případě
Armidenu je třeba vždy počítat se vším. Potom zavedl řeč na Dragolský hvozd a zopakoval, že oblast hvozdu není zcela
pod armidenskou kontrolou. Před třemi staletími prý Dragolští ovládali celý Armiden, dokonce se pod jejich mocí nalézala i
část Mukuru. Dnes však jsou Dragolští roztříštěni do malých skupin a některá území hvozdu se poklonila centrální vládě.
Pan Rách pravil, že v Antrinském svazku jsou čas od času přepadáni obchodníci a je sem z Armidenu cíleně dovážen i tovar
dotovaný, tedy záměrně pod cenou. Vysvětlil jsem vůdci Darghazovi, že tím má pan Rách na mysli, že Armiden v okolí
vede obchodní válku a záměrně kazí obchod ostatních zemí.
Dozvěděli jsme se, že vládcem Antrinského svazku
je správce, volený zástupce na šest až sedm let. Nynějším správcem, sídlícím v Antrinu, je jistý pan Augustin Velebný,
jehož funkční období se má završit roku 1094, tedy za tři roky. Pan Velebný je prý muž vlídný a nepříliš schopný. Podle
pana Varžice k poslednímu, třetímu kontaktu, došlo patnáctého jarna a opět byla učiněna nabídka přeběhnutí. Zatím prý
není známo, jaké protislužby by Přeběhlík požadoval. A v tu chvíli jsem ucítil, že Puklina na mém rameni zvadl, omdlel.
Když procitl, oznámil mi pan Malachiáš Brut, že mi právě učinil krátkou ukázku, že vláda nad cizím animaliem může být
převzata a animalio být využito proti svému stcvořiteli. Pravil, že vlastnit animalia může být výhodopu, ale taktéž i
obrovskou slabinou, pokud animalia protivník rozpoozná a převezme nad ním vládu. Toto převzetí může být takto
viditelné, jak ukázal zde předvedený názorný příklad, ale také nerozpoznané. Skrze takové animalio je potom možné
získávat informace, aniž by o tom stvořitel věděl. Musím se přiznat, že jsem zbledl. Svěřil jsem se, že takových animalií je
po družině hned několik, konkrétně tři. Přesto mne pan Malachiáš ubezpečil, že si myslí, že animalio nám může být spíše k
užitku, pokud si budeme vědomi rizik a budeme připravebni se s nimi rezolutně vypořádat. Čímž mi vlastně řekl, že Puklinu
ať si s sebou vezmu, ale musím být připraven ho popravit.
A teď, když už jsme věděli všechnu tu omáčku
kolem, přišlo stran Molena Varžice jasné vysvětlení mise. Vydat se do Antrinu v přestrojení za gwendarronské obchodníky,
zjistit totožnost Přeběhlíka, zajistit jej a bezpečně dopravit do Nurnu. Abychom připomínali skutečné obchodníky, vybaví
nás jistý Bělma Kuloš vozy a radami. Doporučení je převážet drahý porcelán z důvodu, aby bylo logicky odůvodnitelné
naše nezvyklé vyzbrojení. Obchodní tovar bude součástí naší odměny, což značí, že se musíme pokusit jej prodat a
neroztřískat hned za první zatáčkou. Armidenští se za žádných okolností nesmí dozvědět, kdo za naší misí stojí. Pokud
bychom vstoupili do kontaktu s Přeběhlíkem a ukázalo by se, že se jedná o nastraženou past, musíme ho zlikvidovat. Za to
iobdržíme zálohu a příslib tučné výplaty za splnění mise. Patří nám i veškerá kořist, s výjimkou písemností, dokumentace a
knih. Ty musíme odevzdat úřadům. Dále obdržíme peníze na úplatky a výdaje, ale ty je třeba pečlivě vyúčtovat. Tedy
budeme potřebovat účetního, který se bude zpovídat, když čísla nebudou hrát. Obdržíme list pro pana Spytihněva Mladinu,
odvolávací rozkaz pro plukovníka Kristava Lebeně a pověřovací rozkaz pro praporečníka Rapicha Mlata. Pan Varžic pravil,
že po korunovaci nového krále se obměňují posty. Takže si v Antrinu hned po svém příjezdu uděláme nepřítele z
plukovníka Lebeně a jemu oddaných mužů. Výborně! V Antrinu prý působí i zastupující rada Ervín Lokhartus. Ten slouží
Gwendarronu a je to elf. Jestli se kolem pana Velebného pohybuje také zastupující rada armidenský, tak bude kuláš, do nějž
zčistajasna vpadneme, vroucí a připravený ke žranici!
Jediné, co mě těší, je, že jsem si troufl požádat pana
Varžice, zda by bylo možné zajistit negativní informace ze svazků, které jsou na nás u úřadů vedené. Konkrétně jsem zmínil
především sebe a Ieronýma a poukázal na výslechy vztažené k případu Korman Zlotě. Pánové rozuměli, o čem hovořím, a
Molen Varžic sdělil, že je ochoten takové opatření učinit. Na ten úkor příslib stvrdil podáním ruky. I kdyby jen toto měl být
výsledek chystaného tažení do Antrinského svazku, byl bych šťastný. A co na tom, že většina informací ve svazcích se
zakládají na lžích, které mají prazáklad v písemných udáních jistého Babačana Borůvky. Starého známého chlíváka Borůvky,
udavače a vraha, na jehož roztlemenou mordu se musím, chtě nechtě, pořád dívat. A poslouchat ty jeho žvásty o
ničem.
Vypotáceli jsme se s Darghazem z Agerru s bolavými hlavami a hnali koně k Liscannoru, abycho vše
svým pardům začerstva vypověděli. Fenx Worna byl jmenován účetním a na druhý den byl naplánován odjez k panu
Kulošovi do nurnských doků, kde měl být dohodnut náklad. Babačan Borůvka při zmínce o dvou stech sázích Dragolského
hvozdu pravil, že v lese je bezpečno. Tolik jen na ukázku, s jakým materiálem se pánové z Kosy rozhodli pracovat.
Soupiska hroznu hovad, jaký tady ještě nebyl, jest tedy následující: vůdce Darghaz, účetní Fenx, slepý Ieronýmus s opicí,
Jonas Wreda s havranem, střelmistr Grub s něčím mezi kočkou a rosomákem, světaznalý druid Babačan Borůvka a
horkokrevný Nif Bouřlivák. Sedm špinavců, jaké svět neviděl.
Obchodníci s
porcelánem
Na druhý den pan Velmír Rách odvedl přítomné Nurnské k panu Bělmovi Kulošovi, kde bylo
dohodnuto připravení dvou vozů s porcelánem v dřecvěných bednách. Mimo to jsme obdrželi slíbenou zálohu, účetní Fenx
peníze na výdaje, jež vůdce nechal strategicky rozmístit po družině v menšícgh částkách, kdybychom přišli o některého z
mužů v očekávaných bojích. Obdržel jsem přidělenu dřevěnou truhličku s lektvary a byl jsem zasvěcen do jejich užití. Kosa
má obavy, že za sebou budeme zanechávat magickou stopu a tyto lektvary by nám měly pomoci ji zamést. Pardi jsou sice
rádi, ale já ne. Lektvary nám mohou pomoci jenom na chvíli, al fakt, že se úřady starají o nějakou magickou stopu značí, že
se o ni zajímají především Armidenští a že ji jsou schopni zachytit. A to značí, že se nalézáme v poměrně beznadějné situaci
ještě dříve, než jsme vůbec vyrazili. Pan Kuloš pravil, že vypracuje přesný dodávkový list, to jest soupisku zboží,
kdybychom byli po cestě kontrolováni. A aby nabyl list vážnosti, chtěl vědět, koho tam má nechat podepsat. Darghaz se
pochopitelně zdráhal a já to odmítl zcela. Ještě že je mezi námi takový chvástavý blbec, jakým je Fenx Worna. Takže teď je
to nejen účetní, který bude pro armidenské výslecháře spisovat každý úplatek a výdaj, ale je podepsán na dodávkovém listě
jako Fenx Worna, obchodní předák. Až ho bafnou, bude po právu souzen.
Takže abych to zkrátil - sedm
špinavců na koních, dva vozy s potahem, šestnáct beden porcelánu a pár pytlů s pící pro koně k tomu. A vůdce Darghaz,
který snědl něco špatného a je mu zle, takže pověřil svým zastupováním mne. Jsem tedy zástupce vůdce a musím velet. A
tedy velím, že zálohu vyplacenou z Kosy necháme doma u Gruba, abychom o ni nepřišli. Zaplatil jsem U jezevce ještě jeden
nocleh se stravou pro ty, kteří už před výpravou zpátky do Liscannoru. Zbytek, co se ozval, že má ještě něco osobního k
zařizování, se přidružil ke Grubovi jako doprovod. Zítra na devátou ranní dohodnut sraz v docích u pana Kuloše. Tam
převezmeme vozy s nákladem a vyrazíme.
Třetího deštna obchodní karavana opouští Nurn, na kozlících
Babačan a Grub, zbytek se válí na vozech mezi porcelánem. Jízdní koně přivázáni k postranicím. Darghaz heká, občas
zvrací. Vytrvale prší, cesty rozmoklé, plné bláta Lepší začátek výpravy si nebylo možné přát.
Dvanáctého
deštna v hostinci U dvou slunců, Riven. S občasnými přestávkami pořád prší. Darghazovi je pořád bídně. Asi to nebude od
jídla, spíš je skutečně nemocný. V opačném případě by musel pozřít celého zamřelého medvěda, a to nepředpokládám.
Míříme na Drvigrad, kam dorážíme dvacátého dne měsíce. Babačan Borůvka tvrdí, že v Drvigradu mají na náměstí kouzelnou
studnu, kam když vleze stará ženská, vyleze z ní mladá. Takovým nesmyslným báchorkám nevěřím. Prostě tam mají studnu
a tečka. Studnu s pitnou vodou. Jako všude jinde. O den později přespáváme v hostinci na samotě jménem Zelený svršek.
Prý kdysi dávno vyhořel. To je asi pravdy. Projížděl jsem tudy dvákrát při své cestě do Šestivěží, kde jsem se učil a
elevoval. A mám ten dojem, že nějaké spáleniště tady bylo. Dnes je však hostinec obnoven a v plném
provozu.
Čtyřiadvacátého jsme se dostali k Irvanu, města za řekou na Golzaradské hranicí. Tady to znám, přes
říční most jsem kdysi přejížděl při své studijní cestě. Dnes ale do Golzaradu ani do jeho hlavního města nevstoupíme.
Vydáme se po obchodní cestě táhnoucí se na gwendarronské straně proti proudu řeky. Na irvanském mostě všiml jsem si
zesílené přítomnosti gwendarronského vojska. A jedna ze stran nechala na most instalovat dřevěnou závoru. Ta tu dříve
nebývala. Řekl bych, že armáda zesiluje bezpečnostní opatření a vše je dáno korunovací nového krále.
Cestou
podél řeky daleko na horizontu vystoupily útlé věže Šestivěží. Učinil jsem spoludruhům krátké seznámení s tím, co
Šestivěží vlastně je. Věhlasné místo, kde se vyučuje toliko vysoké magii. A nalézá se zde i rozsáhlá knihovna. Musím
přiznat, že Šestivěží i takto zdálky působí velice malebně a takřka magicky. Jedná se, dle mého skromného názoru, o jeden z
nemnoha architektonických skvostů Starého světa. Jsem šťastný, že jsem měl možnost spatřit jej i zvnitřku. Toho štěstí s
mnohým jiným nedostane. Darghazem stále zmítá choroba. Je bledý a mlčenlivý.
Pětadvacátého deštna jsme
projeli cípem golzaradského území, neboť obchodní cesta do Antrinského svazku míří právě tudy. Na hranicích jsme
zaplatili povinné mýtné a oplátkou se dozvěděli, že v Antrinu máme být velice obezřetní. Prý jsou tam přepadány obchodní
karavany, obzvláště ty gwendarronské. Na noc ubytovali jsme se v hostinci U srpu a dozvěděli se, že hranice Antrinského
svazku překročíme zítra. A znovu jsme byli ujišťováni, abychom si dávali bedlivý pozor. Babačan Borůvka rozvinul teorii,
že by se vydal napřed jako samostatná jednotka a očíhl situaci. Bylo mi jasné, že jeho dalším požadavkem bude nárok na
osobní stráž. A když je Darghazovi nedobře, určitě by si vymínil Nifa. Zatím si troufl vynárokovat slepého Ieronýma,
kterého vozívá v sedle. Řekl jsem mu, že dělit družinu je nebetyčnmý nesmysl a pokud by se mu podařilo dostat se do
Antrinu se zdravou kůží, jeho vyptávání přitáhne nechtěnou pozornost a až se s námi opět pokusí ve městě spojit, bude mít
v zádech tlupu armidenských špehů. Pamětliv ale jeho komplotů ohledně vůdcování, řekl jsem, že mu rozhodně nemíním
nikterak bránit v rozletu. Naštěstí do rána Babačana Borůvku jeho odvaha přešla. Přiznám se, že jsem na to trochu spoléhal.
On už je prostě takový. Plno košatých keců a když dojde na lámání chleba, tak skutek utek. Aby si to zase nerozmyslel,
požádal jsem ho, zda by mě naučil kočírovat vůz. Konečně měl nějaký neškodný úkol, jehož se s vervou zhostil, a na nějaké
samostatné průzkumničení nadobro zapomněl.
Šestadvacátého kolem druhé hodiny odpolední jsme překročili
hranice Antrinska. Vartující vojáci nás nechali sesednou z vozů a chtěli vidět dokumenty. Přitom se jejich velitel vůbec netajil
tím, že Gwendarroňany bytostně nenávidí. Náš skvostný porcelán, který se nechal ukázat, nazval rychlokvašným šmejdem.
Jeden z vojáků si mě vzal stranou a omluvil se mi za chování svých bratrů ve zbrani. Někteří z nich jsou prý zapřísáhlými
odpůrci gwendarronského vlivu a straní Armidencům. Brzy nás Antrinští propustili a odkázali na vesnici jménem Celná,
ležící asi pět mil ve vnitrozemí. Tam prý dojde k důkladné kontrole nákladu a výběru předepsaného mýta.
Do
Celné doputovali jsme po rozblácené cestě a vyřešení lapálie s prasklým kolem až navečer. Vojáci v červených varkočích
obestoupili vůz a vytahali nás z vozů. Přitom jsme opět museli poslouchat řeči o gwendarronském šmejdu, který v ničem
nemůže nahradit kvalitní tovar armidenský. Velitel vojáků se nijak netajil názorem, že gwendarronští kupci do Antrinska
beztak brzy přestanou jezdit nadobro. Vojáci si nechali otevřít všechny bedny s porcelánem a my museli snášet uštěpačné
poznámky. Jejich nadávání a buzerace měly jediný pozitivní efekt - Darghazovi se udělalo lépe. Zaplatili jsme obrovské
mýtné, mýtné tak vysoké, že se mi zvedl žaludek. Fenx Worna požadovaný obnost vyplatil a zapsal jej do účetní knihy.
Když jsme byli konečně propuštěni, zamířili jsme k hostinci Lesní zátiší. Tam nás ale neubytovali a víceméně jsme se
dozvěděli, že důvodem je náš gwendarronský původ. Vzali jsme tedy zavděk hostincem U bobra, kde místní krčmář na
původ nehleděl. Inu, vypadá to, že nás čekají krušné časy. Řekl bych, že Armiden vynakládá horentní prostředky, aby v
Antrinském svazku rozputal vášně. Zřejmě vjíždíme na území, připomínajícím kotel s vroucím kulášem, pod kterým
heralionští mniši mocně přitápějí. A do toho kotle se mínil Babačan Borůvka vnořit zcela sám a vyptávat se na všechno
možné. Jsem si jistý, že by v tom kotli najisto zmizel a už bychom jej jaktěživ nikdy nespatřili. Jenomže v noci před tím,
než jsme se rozešli na cimry, s tím svým nápadem o odloučeném průzkumu zase přišel. Ty jeho myšlenkové veletoče nějak
psychicky nezvládám. Řekl jsem mu, že mu v ničem bránit nebudu, ale ať si to pořádně do rána rozmyslí. A znovu jsem mu,
tentokrát jako blbému, vysvětlil důvody svých obav.
Sedmadvacátého ráno padlo rozhodnutí, že karavana
pojede v semknuté formaci. Darghaz na koni jistil čelo voje, Nif týl. Bylo jasné, že varování ohledně přepadání
gwendarronských karavan nestojí na vodě. Došlo to asi i Babačanovi, proněvadž řekl, že si to s tím průzkumem zase
rozmyslel. Že se tedy zatím oddělovat nebude. Dohodli jsme se, že se pokusíme dostat ke Škvárům, kde se má nalézat
statek našeho kontaktu. To víme od pana Rácha, ale asi jsem se o tom nezmínil. Škváry jsou naše útočiště pro případ, že
bychom se dostali do nesnází. Jedná se o statek chovatele dobytka, pana Kalibuse Matného. Statkář Matný je prý
prověřený člověk a dá se mu věřit. Jenomže abychom do soumraku stihli dorazit do Škvárů, museli bychom sebou hodit.
Neviděl jsem šance kumpanie příliš valně, navíc totiž začalo silně mrholit. Ale za pokus to stálo. Variantou brod bylo
přespat za zesílených hlídek někde v divočině. A to se s bezpečím noclehu ve statku prověřeného člověka nedalo vůbec
srovnávat. Jenomže cestou odpoledne se přihodilo to, to se přihodilo. Karavana byla
přepadena.
Přepadení
K přepadení došlo na zcela nečekaně mezi nějakými remízky. Když
se ti chlápci vynořili z okolních křovin, zprvu to vypadalo na běžnou buzeraci antrinského vojska. Opěšalí chlapi v rudých
kabátcích se znaky Antrinského svazku přehradili cestu a obklopili čelo voje, kde se nalézal Darghaz. Hned za ním jsem na
kozlíku prvního z vozů trhnutím otěžemi zarazil koně. Babačan Borůvka dohlížel, zda manévr provádím správně. Vedle
vozu běžel jeho cvičený černý pes. Velitel Antrinských vyštěkl otázky. Odkud jedeme, kam máme namířeno, co vezeme a
kdo karavaně velí. Ze zadního vozu se ozval Fenx Worna. Velitel houkl, ať mu Worna přinese ukázat doklady. Což náš
účetní, kudůk, učinil. Dokráčel k Darghazovi a podal údajnému veliteli celníků dokumenty. Ten chvíli do papírů mžoural a
potom zařval, že se jedná o nepovolený náklad. Že se tedy všechno zabavuje a Worna že je zatčen. Přitom ti ostatní hrábli
po čepelích a bylo jasné, že se o žádné vojáky vůbec nejedná. Že jsme se stali cílem přepadení nám došlo vzápětí, když
dopadly první rány. Fenx Worna ani nestihl hmátnout po zbrani a sesul se v bezvědomí k zemi. Darghaz vytasil zbraň a
kopl koně do slabin. Já jsem provedl magický transfer pod plachru do zadní části vozu. Spatřil jsem, jak Grub švihl otěžemi
a zadní vůz vyjel z cesty vpravo. Pukliina vypražil blesky do jednoho z nepřátel poblíž Darghaze, ale ten magický výron
ustál. Zleva se po koních vrhli nějací psi a začali je trhat na kusy. Nastal chaos. Dostatečný přehled jsem si udržel jenom
proto, že Puklina vyletěl vzhůru a sledoval rej zápasících z ptačí perspektivy. Díky tomu jsem zahlédl, že Darghaze
obklopilo několik mužů a další po něm vystřelili. Barbar se sice snažil prorazit a jednoho muže sekl tak mocně, až
zavrávoral, ale proti přesile neměl šanci. Když jím ještě projel mocný svazek žlutavých blesků, zhroutil se z koně do
rozblácené hlíny. Díky tomu jsem si všiml, kdo tady tomu velí ve skutečnosti. Chlap v pozadí, evidentně kouzelník. Grubův
vůz byl zaražen hradbou mužů, kteří se vrhli na koně. Učiniol jsem teransfer do zadního vozu, kde stál Ieronýmus s opicí.
Podařilo se mi vyvolat ochranné kouzlo, ale jeho psychické účiny neměly proti těm venku efekt. A ti, mám na mysli střelce,
se jali střílet nazdař bohové skrze plachtu. Tam jsem mezi porcelánem stál já a dostal zásah. Tou dobou sledoval jsem
obrazy vnukané Puklinou. Nif se probil k místu, kde se váleli Darghaz s Nifem a začal řádit. Padl Borůvkův pes a Borůvka
divoce přezbrojoval z luku na ferplí kopí a naopak. Vůdce bandy brzy pochopil, že Nif je těžký oříšek a rozhodl se zmizet.
Puklina zaregistroval jeho transfer a znovuzhmotnění asi šedesát sáhů severně. Vnukl jsem Puklinovi příkaz chlapa sledovat
a vyhrnul se na kozlík, odkud jsem počal častovat muže, pobíjející koně, blesky. Potom jeden z koní padl a bryskně se na
něj vysápal trpaslík s obouručnou sekerou v chlupatých prackách. Došlo mi, že je po mně. Z posledních sil jsem vyronil
svazek rudých blesků a prosil bohy o to, aby stáli při mně. Trpaslík zahořeklk rudým plamenem a kouřící hromada tkání a
rezavých chlupů se svezla po trupu mrtvého koně dolů. Padl druhý kůň a Grub vedle mě se dostal do potyčky s nepřítelem.
Zabil ho. Vpředu odvedl svou práci Nif a za dopomoci Babačana upoutali pozornost zbylých kořistníků. Brzy bylo po boji.
Puklina mi vnukl, že vůdce bandy se zneviditelnil. Zjevně se rozhodl vzít nohy na ramena. Nechal jsem havrana vartovat nad
místem, kde zmizel a hlasitě varoval ostatní. Borůvka zaječel, že Fenx žije, ale že Darghaz je definitivně po smrti. Darghaz,
náš velitel! Cítil jsem v Borůvkově hlase ne snad zrovna radost, očekávání určitě. Blesklo mi hlavou, že se celá lapálie s
cinknutou volbou vůdce se bude opakovat. A Borůvka s chorobně neukojeným egem že si zase dělá naděje. Hanba fuj!
Hanba fuj! A do třetice fuj a hanba! Ten zablešený chlap páchnoucí na hony plísní a hnilobou, co si zalévá hábit jako
zeleninovou zahrádku, je čistokrevné hovado! Hovado z hovad nejhovadovatějších! Družina byla bez vůdce a já byl
zástupcem něčeho, co už není. Umínil jsem si dotáhnout chlapy alespoň do Škvárů. A možná se pokusit chytit toho
uprchlého předáka, ale bylo jasné, že jediný tady neviditelného chlapa dokáže vystopovat Babačan a ten se možnosti
nasazovat krk zdaleka vyhne. Jenže co nám ten loupežník mohl asi tak říci. V horším případě, že je to loupežík, v lepším, že
je jeho banda finančně podporovaná někým, kdo má zájem, aby tady přepadal kupecké karavany z Gwendarronu. V
nejlepším případě bychom se mohli dozvědět to, co je jasné už od Celné. Totiž že peníze pocházejí od Armidenců a jejich
zájmem je vyvolat svár, který by skončil otevřenou válkou nebo gwendarronským vyklizením pozic. Taková informace
víceméně nestála za to riskovat pro ni život. Takže dostat toho chlapa by přineslo pouze zadostiučinění a bylo by gestem,
že atak na Nurnskou družinu vyvolá ráznou a neúprosnou reakci. Nic víc.
Darghaz byl skutečně po smrti a přišli
jsme taktéž o všechny tažné koně. Znovu jsem zařval, že nám utekl jeden chlap a že Puklina asi šedesát sáhů severně vartuje
nad místem, kde se zneviditelnil. Doběhl jsem k Borůvkovi, našemu stopaři, který se skláněl nad Fenxem. Pohlédl na mě tím
svým zmokvalým pohledem a bylo mi jasné, že Borůvka nikoho pronásledovat nebude. Zbabělec. Namísto toho vyndal
nějaký hnědotmel a začal bezvládnému Fenxovi potírat obličej. Přiběhl Grub a na druida se obořil, ať se věnuje stíhání
uprchlíka, že Fenx počká. Borůvka zavrtěl hlavou a dál už dělal, že tady není. Typický Babačan Borůvka, když o něco jde.
Mávl jsem nad tím pitomcem rukou a vybvěhl ke koni. Již v sedle štval jsem koně za Puklinou. Předjel mě Nif Bouřlivák,
který pochopil, o co jde, a tryskem se hnal vpřed. Puklina mi vnukl obraz koní asi sto sáhů daleko v remízku. V jisté
předtuše vydal jsem mu příkaz, aby přiletěl blíže ke stádu. Stály tam nákladní muly a jezdečtí koně. A jeden z nich, zdánlivě
bez jezdce, se náhle vyřítil do trysku. Nemýlil jsem se. V jeho sedle pevně dřepěl neviditelný a vydal se na zběsilý úprk.
Kopal jsem svého koně do slabin a ječel do zad Nifa Bouřliváka, ať prchajícího koně stíhá. Brzy jej barbar zahlédl
sám.
Jak jsem hnal koně, ssledoval jsem Nifa, kterak koně dohonil a kterak oba koně prudce zastavili. Potom se
žlutě zablesklo a po Nifově zbroji neškodně sjel výron smrtící energie. A v sedle se zhmotnil chlap v antrinském varkoči. Nif
se rozpřáhl, zlaté kladivo se hrozivě zablyštělo a z mužovy lebky vystříkl proud krve. Potom se zhroutil pod kopyta koní.
Byl na místě mrtvý. Obrali jsme jej, ale nenalezli nic příliš užitečného, užitečného ve smyslu vysvětlení příčin přepadu.
Prostě to byli lapkové, vybavení očividně falešným lejstrem, že jsou příslušníky antrinské armády. A tento muž, jejich
velitel, měl být důstojník antrinského sboru, jistý kapitán Draguš Nosatec. Pohádka pro pitomé.
Odvedli jsme
zabavené koně s mulami ke znehybněným vozům. Pečlivě jsme prohlédli zbytek mrtvých mužů a svlékli je z varkočů.
Zvířata byla do jednoho ocejchovaná a tedy v naší situaci k nepotřebě. Bylo třeba je črozprášit. Dohodli jsme se, že mrtvé
necháme ležet tam, kde jsou, poněvadž s úvahou pobitých tažných valachů by se nám beztak nepodařilo zahladit stopy po
masakru. Rozhodli jsme se tedy alespoň spálit veškeré stopy, které by mrtvé spojovaly s armádou. Tedy především tu
hromadu varkočů. Naložili jsme mrtvého Darghaze na vůz, rozprášili ocejchované koně a muly a naše jezdecká zvířat přes
jejich nesouhlasné ržání zapřáhli do těžkých postrojů. Bylo jasné, že do Škvárů rozhodně nedojedeme. Navečer se kumpanie
utábořila stranou cesty v divočině. A vykopána byla jáma a připraven nebožtík. Borůvka zatvrzele odmítl kopat a byla mu
tedy dána na starost příprava barbarova těla. Ale před pohřebním obřadem bylo se družina rozhodla vyřešit to, co ji pálilo
nejvíc. Zvolit nového vůdce. Čekal jsem, že se zopakuje nedávná taškařice z Liscannoru, tedy že vůdcem se stane zbabělec
Borůvka. O osvícený hlas praktického barbara Darghaze byla družina chudší a do hry vstoupil nevyzpytatelný
Grub.
Jenomže přihodilo se něco, co tak zcela nechápu. Hrozen hovad, jaký tady nikdy nebyl, se rozhodl jít ode
zdi ke zdi. Babačan Borůvka neobdržel žádný hlas. A já, který nezískal žádný hlas v minulé volbě, jsem postoupil do
druhého kola spolu s Grubem. Nif sykl „Ach jo!”, dlouze váhal, a potom napsal jméno. Zvítězil jsem nad Grubem tři ku
jedné. Absolutně na takovou eventualitu nepřipraven stal jsem se novým vůdcem družiny. A čuměl jsem jako tele na nová
vrata. Ale Babačan Borůvka, jsem o tom přesvědčen, čuměl ještě víc. Až mu to celé vzalo řeč. Potonm jsme pochovali
družinového válečníka a já se ujal svých nových povinností. Mou hlavní povinností se stalo, aby družina uspěla a naše
jména byla definitivně vymazána ze svazků.
Antrin
Na druhý den pomalá cesta na
východ, jezdečtí koně potřebují často odpočívat a táhnout vozy příliš nezvládají. Škvárů, tedy statku Kalibuse Matného
dosaženo po druhé hodině odpolední. Statek rozpoznán neomylně, Kalibus Matný se zdráhá před čeledíny projevit přízeň s
gwendarronskými úřady. O samotě však tak činí a nabízí pomoc. Hlavně když nebude do ničeho zasvěcen. Získáváme tedy
tažné koně, nocleh a stravu, a příslib, že pokud budeme v úzkých, kdykoli můžeme na Matného statku požádat o pomoc.
Situace v Antrinském svazku je prý neúnosná a naprosto nepřehledná. Mezi lidmi se šíří zkazky o zázračných léčitelích z
Armidenu a o tom, že armidenští obchodníci rozdávají jídlo hladovějícím. Na druhý den cestou do Antrinu jmenuji svým
zástupcem Fenxe Wornu. Jedná se z mé strany o tah čistě praktický a promyšlený. Zacpu mu tím hubu a dostanu ho na
svoji stranu. Kudůka jsem jako po všech stránkách ješitného muže odhadl naprosto správně. Je nadšený a cítí se být
veledůležitý. Začal se projevovat velice aktivně a to je to, co potřebuji. A pořeboval jsem jej odtrhnout od Babačana
Borůvky, což se, zdá se, podařilo. Worna je důležitý a Borůvka není nic. Družinový outěžek, který se nehodí k ničemu.
Přenocování v hostinci U žitného věnce, zítra už vstoupíme do Antrinu.
Antrinskými branami projela družina
třicátého deštna 1091 a zaplatila velice tučné clo. Klasická buzerace - předložení dokladů, důkladná prohlídka zboží a
všudypřítomné nadávky na gwendarronskou svoloč a nekvalitní předražené zboží. A také sebrali Babačana Borůvku pro
drzost. Osmělil se říci nějakou jízlivou připomínku na vrub vojáků a byl nekompromisně zatčen a odveden, aby jej Antrinští
po zaplacení pokuty zase propustili. Při pohledu na druidův zoufale ukřivděný pohled jsem se poměrně bavil. Tedy vnitřně,
navenek jsem neg´hnul brvou. Jsem přeci vůdce a kdo jinému jámu kopá, sám do ní obvykle spadne. Zamířili jsme do centra
města, tam, kde se měla nacházet gwendarronská obchodní mise. Nedojeli jsme tam, a to kvůli mohutným davům v ulicích.
Skončili jsme na jakémsi dvorku a předstírali výměnu prasklého kola. Během té doby jsme zjistili, že obchodní mise se
nachází v obležení davu, který řve a hází na zeď, oddělující pozemek, exkrementy. Přítomní příslušníci antrinského sboru se
zdáli být nečinní. Čekali jsme do soumraku, zda se dav nerozejde, ale nerozešel. Naopak zesílil. A s příchodem noci zesílilo i
odhodlání lůzy. Ozývaly se výkřiky o vypálení, potom exkrementy vystřídaly i pochodně. Minimálně třísethlavý dav se
teprve dostával do varu. Po zažehnaném incidentu ve dvoře bylo jasné, že musíme ze čtvrti zmizet, někde se ubytovat a
vymyslet plán. Při hledání vhodné hospody v obchodní čtvrti, která se měla stát dočasným hlavním stanem, jsem si
ujednotril priority. Pokusit se nějak vyděsit a rozehnat dav a kontaktovat pana Spytihněva Mladinu, zástupce obchodní
mise. Pan Mladina pro nás byl zásadní vzhledem k tomu, že zřejmě jedině on vešel v písemný kontakt s Přeběhlíkem, a
předpokládal jsem, že v mezidobí došlo k dalšímu kontaktu, o němž nevíme. Bez pana Mladiny by se vazba přerušila,
pokud ne zcela, tak minimálně na dlouhou dobu. Pan Mladina byl tedy pro naše poslání zásadní. Dalo se předpokládat, že
iformace o kontaktu se dostaly i k Armidenským a ti se rozhodli gwendarronskou misi zprovodit ze světa. Jak jinak, než
vyprovokováním chudinského davu, který teď kamenuje pozemek gwendarronské mise a hotoví se jej vypálit do základů.
Bylo nutné zakročit. Rozhodl jsem se, že se s úředními listinami pokusím dostat do objektu a spojit se s panem Mladinou
osobně. A na Fenxi Wornovi nechám záležitost rozprášení davu. On se nebude bránit, bude ochotný založit požáry cizích
objektů v sousedství, které by donutily laxní příslušníky antrinského sboru k ráznému zásahu proti město pustošící lůze.
Najdeme hostinec, zbudujeme hlavní stan a dohodneme plán.