Lyškánora 122
* Motto tohoto čísla * Zápisky střelmistra aneb Grubova jízda na huntu * Hranice - část sedmá *
Poradostiny 1090
Motto tohoto čísla
„...My neutíkáme, my umíráme...“
Grub
Zápisky střelmistra aneb Grubova jízda na huntu
Sepsal Grub
3
Tady se jasně prokázalo, jak snadný je přijít k úhoně a jak je třeba bejt vopatrnej za každých
vokolností. A taky to, jak málo vlastně život družiníka pro zbytek znamená. Pokud nejste se Společenstvem fakt dlouho,
tak to znamená vobrat mrtvolu, zahrabat a jede se dál. Tohle je na tom asi to nejhorší, ta určitá neúcta. Nasadím pro někoho
krk, pak on pro mě, pak si dáme spolu flašku, podělíme o poslední žvanec, prostřídáme holku a … pak tě brachu voberu a
zahrabu jak psa. Měl jsi smůlu, já kliku a šlus. Konec. Co se stalo, nic neznamená. A když to potáhneš dlouho, tak tvoje
kosti možná někdo vodtáhne na hřbetu domu. Ale tak to tady chodí, je potřeba to přijmout, i když kus něčeho v tobě umře.
Ale zas ti to dá sílu jít dál. Snad. Tohle je potřeba si v sobě vyjasnit a pochopit, že se každej s tím ňák musí vyrovnat. Ale
Káplo měl kliku, umřel skoro doma a tak měl docela pěknej pohřeb. Skoro doma.
A tak se pokračovalo. Hlavní
síla zajistí tábor v lese a já vyrazim do Nurnu zajistit informace vo Meziřečí, přespim tam a ráno se potkám se zbytkem, tj.
Nif a Vesta s Kalivodou bude vyrážet z Liscannoru. A dojedeme zbytek. Inu, stalo se, že sem nákres a pár informací zajistil
v knihovně Velkého Labratoria a páč bylo ještě brzo, tak sem vyrazil do Liscannoru, stejně měli vyrážet ráno. Hovno.
Vyrazili si už navečer a na mě se vybodli. A tady sem si poprvé vzpomněl na oblíbené Jonasovo úsloví – hrozen hovad.
Hovad! To je přesné. Jak a proč tohle náhle změnili, když o nic nešlo? Co když půjde do tuhého? Aha… Seru na ně, já se
držím toho, co se dohodlo. A jdu spát, ráno je doženu. Hrozen jeden.
Dohnal jsem je odpoledne. V lese, kde u
cesty seděl Kalivoda a tvářil se, jak kdyby se mu něco stalo. A taky že jo. Vybodli se na trpaslíka a Osud jim to hnedle
vrátil. Večer se hrozen spojil se zbytkem a pak je přepadli. Souviselo to s Nostrillou, s tou jeho údajně unesenou holkou a s
těma propuštencema. Ale chlapiska jim rozbili držky, takže se tahle kapitola téměř uzavřela. No téměř, páč ta povedené
holka vod Nostrilly nebyla unesená, ale sama se unesla, aby mohla vytáhnout z fotra prachy. A ty prachy chtěj dostat v
Plyji, což byla vesnice zrovínka v tom Meziřečí. Takže dobrý, na to se dá kouknout, až budeme dělat pro Kalivodu a není
třeba se v tom teď babrat. Nostrilla potáhne s náma a časem se uvidí. Akorát se musí schovat, přeje jen je uteklej před
vyšetřováním. Jo a Kalivoda, ten se taky musí schovat, aspoň když pojedeme krze Marrburk. To je ta vnitřní politika, co
nás do toho vlastně dostala. A ukázalo se, že Ieronýmus taky musí bejt přes Marrburk schovanej. No jo, někdo, asi lepší
neřešit kdo, do něj investoval, do jeho flašinetu, vopice, schopností a von pak vzal dráhu. Takže ten někdo byl pochopitelně
nasranej a toho se Slepec bál. Jojo, žijeme ve svobodné zemi. Tak jsme s narvanym vozejkem schovanců projeli Marrburkem
a před náma se pomalu začalo rozkládat ono Meziřečí. Ještě se však stala jedna věc. Jmenovala se Fenx. Takovej divnej fuj
kudůk se na nás nalepil a že půjde s náma. Dost bezelstně se přiznal k tomu, že je z Nurnu, ze Šedova. Že krade a že se živí,
jak se dá. Že účel světí prostředky. Několikrát jsme ho zahnali, ale ne dost důsledně, pořád se vracel. Až se mu ho Nifa
zželelo a nechal ho ukázat, jak umí střílet a pak ho přibral. Takovej další dost zásadního okamžik, jak Společenstvo funguje.
Dá šanci prakticky každému, ať ukáže, co v něm je. A když není, tak se používá takovej vlastně dost zlej vejraz – živej štít.
Každopádně sem si začal dávat pozor na měšec. Kudůk ze Šedova….
První knajpa, vesnice Solna. První kontakt
a první informace o kraji. Nic zajímavého, obvyklé dřisty místních. Je zajímavé, jak se rychle jeden „vyšvihne“ a rád
zapomene, že byl podobnej křupan, co znal akorát to svoje okolí. A přestane být místním buranem. Už je z něj všeznalej
pán, co procestoval lán světa. Povznášející a komické zároveň. Ale to povznášející o trošku víc. Pochopitelně. Ale jedna
zajímavá zmínka o jakémsi pošťákovi, co brázdí místní kraj. Divné. Ale to jméno Perkelt, s tím se dozajista ještě setkáme,
takové tušení. Cesta dál začala být divná, ztrácela se, zarostlá a všude okolo nesklizené lány obilí. Ale jakého! Divného. Což
nám objasnil Křivej, syn sedláka. Začal mluvit o námelu, o nějakém svinstvu, co se pojí s obilim. Jíst se to pak ale nedá,
vznikaj z toho divný stavy a pomalu to tráví tělo. Ale nejdřív to sežere mysl. Tak určitě je to zajímavý studijní materiál, ale
to až časem. Teď z toho plynulo, že si musíme dát pozor na to, co kde sníme. Vlastně mouka v jakékoliv podobě může být
o šajstlich. Byla to zajímavá debata, hlavně ta část o tom, že se takové pole vlastně může jenom vypálit. Další námět na
studium, to vypalování políček. Mno, ale tahle debata byla záhy dost brutálně přerušená, když najednou na vůz, kde jel
Kalivoda s Nostrillou, dostal ránu spadlym stromem. A pak se ten strom zase zvednul, ožil a začal nás mlátit větvema. A
druhej. Vypukl boj mezi Společenstvem a stromama. Zní to divně? Bylo. A několik krolů k tomu. Ti, co sázeli stromy a my
je asi vyrušili. Boj jsme zvládli a jednoho krola se podařilo chytit, ale vypadlo z něj prakticky jediné a sice jméno, Ptáčník.
Tajemný muž, co sází stromy. A ty stromy umí oživnout. Babačan tak nějak taky ožil, asi mu to je blízké, tahle magie
stromů. Ale ožil tak nějak obezřetně. Jen se teda ukázalo, že pod tím rozdrcenym vozem zůstal podobně rozdrcenej
Nostrilla. S dávkou cynismu by se dal vymyslet epitaf, něco jako – A tolik k našim dvěma úkolům, jeden se vyřešil sám,
popojedem.
Popojeli jsme. Do další vesnice, do Salaru. A zase to jméno Ptáčník. Je tu pro něj připravená
nevěsta. A vůbec mu vděčí za mnohé. To kvůli námelu, co zničil obilí. Trošku se vkrádá na mysl, že to spolu dost možná
nějak souvisí, ale to bude řešit Kalivoda, až se ujme vlády. A tak jsme se dostali až k hradu Vrábel. Cíl naší
cesty.
Vesta, zneviděn, se vydal na průzkum. A donesl zprávy o tom, že jsou na hradě ozbrojenci. Počtem
odpovídající zhruba našemu. A že tam rozhodně nemaj co dělat. No bodejť, Kalivoda byl u nás. A tak jsme se vydali dobýt
hrad. V osmi lidech proti asi tak deseti. Už se mi zase na jazyk dere slovo komické. Nejít o kejhák. A tak vznikla záchodová
četa. Čili plán, že se neviditelní hobiti, vydají hajzlikama do lůna hradu a sehrají diverzní roli útokem odzadu. A Nif bude
hozen, odborně teleportován, na přední hlídku a tím se zbytku otevře prostor a tak hrad dobijeme. Tak se i stalo a hrad byl
náš. K tomu několik zajatců. A zásoba psího masa. Věru slavná kořist. Kalivoda byl nadšenej a chtěl hnedka vyvěsit prapor,
kterej by všem dal najevo, že je tu nový pán. Což se mu zatrhlo, přeci jen, věci se zkomplikovali, když se zajatci vyslechli.
Ti totiž vypověděli že jsou ve službě jistého Perkelta alias Pošťáka. Zajímavé. Další směr byl tak nasnadě a sice Pošťákovi
soukromé a zamčené komnaty. Huh, byli hlídané nemrcouchy. Cože?! Co je tohle za divnej kraj, co se tu děje a proč jsme
tady kurva my? Teda Kalivoda, kterej netuší která bije. Našli se nějaké listiny, co ukazovali na skupinu vyděračů, kteří si
zjevně přicházeli na velmi, velmi zajímavé částky. A, teď se Bohové musí strašně smát, které se nápadně podobají těm, po
kterých pasl Nostrilla. Ten co před pár dny umřel. A pár jmen. Zase Ptáčník, ňákej Sebeš a Salihoud. A starosta vesnice pod
Vrábelem, Švec. Něco zapadlo do sebe, ale hlavní byli dvě věci. Že tu v kraji panuje nějaký gang, co to má dost pod palcem a
druhá, že tu s Kalivodou očividně zůstaneme delší dobu. Chm. Vlastně ještě dvě věci, samozřejmě ty nemrcouši. A pak
jakýsi důl/lom a vesnice Vanškrod, kam šli značné částky z toho vydírání. Částky téměř absudrní, někdo tam musel stavět
obrhrad či co.
Ještě nám zůstala na průzkum jedna místnost, zatlučená. A v ní truhla. Otevřeli jsme jí a náhle na
nás zaútočila divná mrazivá podstata. Dávno mrtvý duch. Dwany, vlastnící magickou čepel se ale nezalekl a my se tak mohli
pokochat obsahem truhlice. Ou, destilační kolona, magická hmotička. Samé pěkné a užitečné věci. A rozthané papíry, ale z
nich se mi podařilo sestavit výuční listy jistého Kalyáše Lokvarta. Věru, to byl velmi zkušený theurg. Z fleku by mohl být
ve Velkém Laboratoriu mistrem. A pak deník pana K.L. Souvislost s výučními listy zjevně patrná.
Lokvart byl
vzdělaný muž, který prahl po jistém mocném artefaktu. A cesta za ním ho zavedla až sem, kde podle všeho byl ten artefakt
v držení místního pána, Karmala Vrábelského. Ale nedařilo se mu tak, jak asi očekával. A zdá se, že ten artefakt měl na
Lokvarta neblahý vliv. Lokvart každopádně přizval do kraje Sebeše a spolu založili jakési učení ve Vaškrodu, postaveném na
místním klášteře. Sebeš ale hrál svojí hru a postupně převzal otěže hry, jen nevíme jakou. Přizval Pošťáka a dost možná i
Ptáčníka a společně to tady ovládli. Dostali pod svojí moc Karmala, který se zbláznil a stejný osud očividně potkal i
Lokvarta. Sebeš, asi, se stal opatem a využil toho, že se Lokvart rozhodl v klášteře nabral nových sil. Že by v tom hrál roli
námel a tedy Ptáčník? A co ten artefakt, byl on cílem Sebeše nebo to bylo ono učení ve Vaškrodu. A jakého druhu je to
uční?
Otázek byla přehršel, ale odpovědí velmi poskrovnu. Spoustu věcí jsme si dali dohromady až později a
něco nám nepochybně uniklo. Jedna věc však byla jistá. Potřebujeme nutně posílit. A na to by měl mít Kalivoda lejstro. A
Vestu, co byl ochoten vyrazit zpátky na nejbližší posádku a muže skrze to lejstro sehnat. A tak se stalo, Vesta odjel a my
mohli čekat. A rozmyslet co se zajatcema. Popravit? Pustit? Přeplatit a naverbovat je do Kalivodových služeb, nového pána
na Vrábelu a v Meziřečí? Jak málo vlastně stačí, aby jeden začal uvažovat nad tím, že by někoho prostě popravil, minimálně
byl tomu účasten. Být v tomto Společenstvu si skutečně vyžaduje hodně pokroucenou mysl. A mám ji i já? Doufám že ne,
cesta naverbovaní těch zajatců byla daleko přirozenější. Ale to zatím mohlo počkat, teď byla před námi noc a věru, noc
zcela zásadní.
Ráno bylo zakalené, břuch mě bolel jako už dlouho ne a očividně si nikdo nedělal hlavu s hlídkou.
To, že mě nikdo nevzbudil na mojí službu, sem přičítal tomu, že sem si zabral pohodlnou místnost stranou ostatních.
Pochopitelně abych měl prostor na lučbu. Ale to že byl ráno podivný klid mě znejistilo. Právem. Zbytek sem našel, jak se
bez hnutí valí kolem hlavního sálu, kde měli ležení, jen Nif na ochozu, kde měl hlídku. Vypadalo to, že žijí, ale tuzí jak
prkno. Nějaká hromadná otrava? Kouzla? Postihlo to Kalivodu i zajatce v celách. Na celém hradě sem byl zhola opuštěn.
Bylo tohle nějaké znamení? Pobrat co můžu a zmizet někam pryč. A zajistit si pohodlný život někde daleko, koupit důl a
stát se váženým mužem. Ani bych pro to nemusel vlastně moc udělat, ti chudáci kolem mě se stejně dost možná nedožijí
dalšího dne. Tohle mě postavilo před zásadní rozhodnutí. Probíral jsem všechny možnosti a důsledky svých možných činů.
Bylo by to snadné, tak snadné.
Do prdele, sem Naglinoj, žádnej sráč. Tohle byla sice divná rodina, ale přijala mě
a já přijal jí. Moje Společenství. Moje kořeny a můj původ jasně říkal, kdo jsem a co musim udělat. Musim se o ně postarat a
pomoct jim. A kdyby náhodou… tak to můžu řešit až potom, sbít hunt a vodtáhnout ho Liscannoru, kde je zakopu.
Jednoho po druhém. Protože tohle, tohle smysl dávalo. Postarat se o všechno co bude třeba. A tak jsem si vybral Nifa,
bytelnýho chlapa, jako pokusnýho králíka. Teplo u krbu, lektvar, čistá voda, pouštění žilou. Nějaké mazání. Dalo se na něm
lecos zkusit, aby se probral. Dobré bylo, že vykazoval základní známky života. To byl základ. Ale nic nepomáhalo. A čas
plynul. Naštěstí se nikdo neukázal, žádnej Pošťák, kroll nebo Švec z blízké vesnice. Nebo další nemrcouch či Lokvartův
duch. A čas pořád utíkal, až se náhle objevil Vesta. Vesta, na kterýho sem úplně zapoměl, že byl pro posily. A ty s ním
dorazili. Byl upřímně vyděšenej tim, co tu našel. Ale je to muž činu. Zaúkoloval setníka, co velel těm skoro třiceti chlapům,
které sehnal na posádce aby se postarali o Vrábel a šel mi pomáhat s chlapama a Kalivodou.
Hranice - část sedmá
Jorchen Kierke
Pravidla Komendy Purigatos
Byli dva. Erich Krumm, statný muž ve
stříbřité zbroji a zasmrádlý vágus s kuním pohledem. Smraďoch se představil ako Zanzil Zabíječ
Stryg a poté, co jej Erich onoho devětadvacátého sečna roku 1089 v hostinci U hrocha představil,
víceméně převzal slovo. Bylo odpoledne, když ti dva přijeli koňmo od Nurnu. Přijeli nalehko, vpadli
do hostince a nechali si zavolat Nurnské. Zanzil bušil do stolu a vykládal, jaké nepříjemné trable
čekají ty, co se přidají ke Komendě Purigatos a zúčastní se operace Mlat.
„Operace Mlat?”,
podivil se nakvašeně Vesta.
Byl vzteklý přesně od okamžiku, co se dozvěděl, že vrábelský
správce nepojede s Nurnskými, ale že již před několika dny odjel sám a bez doprovodu zpátky do
Meziřečí. Otmar, který hobitovi už takříkajíc přirostl k srdci, podle jeho mínění doslova hazardoval
se životem a někdy se choval jako malé nezvedené dítě.
„Přesně tak”, potvrdil Zanzil,
„Operace Mlat”.
A vysvětlil, že jméno bylo operaci přiděleno z Agerru.Agerrské velení
očekávalo, že operace Mlat, jíž se Komenda stane předvojem, bude rychlá a drtivá. Na tom byl
postaven úspěch. Erich Zanzilovými ústy varoval, že ačkoli GKA uvolnila vojenský oddíl, očekávají
se ztráty a to především ztráty na civilistech. Někdo namítl, že v horách se podle všeho žádní
civilisté nenacházejí, ale Zanzil vysvětlil, že těmi civilisty jsou míněni Nurnští. Dával zcela nepokrytě
najevo, že ačkoli si princ Teydrik přeje, aby členové Nurnské družiny stáli Komendě po boku, a
Komenda přání korunního prince jako jeden muž respektuje, nemůže si Komenda Purigatos
odpustit poskytnout Nurnským prostor vše dobře uvážit.
„Navíc jsou tu jisté zásady, kterým
byste se museli podřídit. Jsou to zásady poměrně přísné a jejich dodržování je nekompromisně
vyžadováno po každém muži bez výjimky”.
Zanzil učinil krátkou pauzu, aby se
napil.
„Těm zásadám říkáme pravidla. Jsou to pravidla přežití”.
„Jaký jsou ty pravidla?”,
osmělil se Babačan Borůvka.
Zanzil zamrkal kuníma očima. Pomalu mu začalo docházet, že se
nepovede to, oč jej Erich požádal. Tedy že tuhle povedenou chásku od účasti na operaci Mlat
neodradí. Přesto se pokusil do svého úkolu vložit s veškerou vervou. A vysvětlil první pravidlo,
pravidlo Tykáme si.
„Tykáme si?”.
„Přesně tak. Žádný pane, žádný dlouhý soujmenní,
žádný tituly. Jenom přezdívky, krátký a výstižný. Takový, který prostě a jednoduše sednou jako
prdel na hrnec”.
„Ale já jsem magistr Kroupa”, namítl Buk, zavinutý do vypůjčené myšinou
páchnoucí deky.
„Dobře, takže ty jseš Magistr”, řekl Zanzil, „A mně řikej Zabíječi...
Támhleto je Erich... Nebo prostě Stříbrňák”.
„Mně řikaji Fialovej Zabiják”, uchechtl se
Babačan Borůvka.
„Takže tohle je teda Zabiják... No, uvidíme, protože je tady pravidlo
dvě...”.
Pravidlo dvě: Zabíjíme upíry a všechno, co z nich odpadne, patří Komendě Purigatos.
Toto pravidlo znamenalo vážný problém. Nif se zeptal na představy o platu a potvrdil si, že se
skutečně s žádnou odměnou nebo kořistným nepočítá.
„To nemůžete myslet vážně...”, křikl
nespokojeně Grub.
„Ale můžeme”, řekl Erich, „My vás přeci nezaměstnáváme... Rozhodli jste
se sami...”.
„Tohle po mně nikdo nemůže chtít!”, ozval se nespokojeně Fenx
Worna.
„To máte pravdu”, přitakal Zanzil a vysvětlil pravidlo tři, totiž vždy a jakýchkoli
okolností poslouchat výhradně Erichovy rozkazy.
„Odmítnutí poslušnosti ohrožuje všechny,
ohrožuje je na životě. Neposlušnost se považuje za dezerci a je aktem ohrožení integrity Komendy
Purigatos”.
„Co je to ta integrita?”, zeptal se Darghaz.
„Lepidlo”, sykl
Ieronýmus.
Otakáro Vesta začínal propadat hysterii, která v něm zatím bublala někde uvnitř.
Bál se vybuchnout, protože pozoroval zřetelné známky, že v Nifovi kyne hněv. A jestli vybuchne
Nif, bude vymalováno.
Zanzil Zabíječ Stryg se zhluboka napil piva a Erich si to vyložil jako
ztrátu koncentrace. Přispěchal mu na pomoc s pravidlem, které ho právě napadlo. Pravidlo čtyři,
osobní prohlídka.
„Zanzil každýho prověří, zda není potřísněnej černou magií”, pravil Erich,
„Pravidlo štyry totiž řiká, že Komenda s černou magií nekoketuje, naopak, Komenda jí vodhaluje.
A trestá jí smrtí...”.
„A v čem to prověření spočívá?”, chěl vědět Grub.
„Nic příjemnýho,
to mi věřte. Dělám to kusem větve”, chytil druhý dech Zanzil, „Ale musí to bejt, takový už holt
máme pravidla, který platěj pro všechny...”.
Darghaz zakoulel očima a zatvářil se
rozmrzele.
Když ani osobní prohlídka nezabrala, vytasil se Zanzil s pravidlem číslo pět. S
pravidlem: Noci v divočině. Tohle pravidlo zahrnovalo konec hostinců a postelí s natřepanými
duchnami, konec pitek a teplých obědů a večeří. Přespávat se mělo výhradně v divočině, bez ohně
a o železné zásobě. Zanzil to vysvětlil jako opatrnost a maximální snahu vyhnout se nežádoucí
pozornosti. Toto sdělení rozhučelo hostinec U hrocha jako roj divokých včel.
„Tohle je na mě
moc”, posteskl si slepý Ieronýmus.
Zamračený Grub jenom kroutil hlavou, div že si ji
nevyvrátil z obratlů.
„Máme poslání, chlapi”, zvolal k malomyslným druhům Otakáro Vesta,
„Myslete na to!”.
A potom tu byly hlídky. Noční hlídky se musely dělit mezi všechny, komu
Komenda poskytuje bezpečí, rovným dílem. Hlídky v naprosté tmě, bez ohně, povětšinou
uprostřed lesa. Tak znělo šesté pravidlo. O hlídkách rozhoduje výhradně Erich. Jakékoli výhrady
by odporovaly sedmému pravidlu, které příkře zakazovalo odmlouvat či vymlouvat se tomu, co určí
Erich. Toto pravidlo silně připomínalo pravidlo číslo tři. Zanzil se do pravidel, ač jich většinu
předkládal, poněkud zamotal a vyhlásil další pravidlo, které popíralo pravidlo o rozdělování hlídek
za temných nocí, totiž pravidlo o tom, že Komenda Purigatos se přesouvá výhradně v noci. Když
praktický Darghaz Zanzila na tento očividný rozpor upozornil, muž s kuním pohledem vysvětlil, že
se nejedná o přesuny noční, ale o velice časné ranní budíčky, to jest budíčky ještě za
tmy.
„Aby bylo jasno, pohybujeme se vod tmy do soumraku”.
Pravidlo devět vlastně
nebylo pravidlem. Zanzil řekl, že se nakonec každého zeptá, zda je ochoten takové utrpení
podstoupit a pokud ochoten nebude, nebude se jednat o žádnou hanbu.
„Odmítnutí po
důkladným rozvážení všech pro a proti neni žádná hanba”, zamrkal kuníma očima Zanzil Zabíječ
Stryg a skrze tenké rty vyloudil cosi jako úsměv.
Potom se Zabíječ počastoval mocným hltem
a bylo vidět, že už je trochu ožralý. Erich vysvětlil pravidlo desáté - žádné tituly, na což mu
Babačan, který si jako jediný z Nurnských činil podrobné poznámky, odvětil, že tímhle pravidlem
zákony Komendy začínají.
„Pravidlo jedna je stejný jako pravidlo deset!”, nenechal se vyvést
z míry Erich Krumm, „Porušení jednoho nebo druhýho pravidla značí porušení vobou, a teda
nasnadě dvojnásobnej trest”.
„To mi dává smysl”, přitakal muž s přezdívkou
Magistr.
Potom Erich přednesl pravidlo, které opět rozšumělo lokál. Komenda Purigatos, a
tedy i Nurnští, totiž pracuje zadarmo a nikdo jí za odvedenou práci nepoděkuje. Tak to je.
Nurnským došlo, že Komenda podle všeho není nijak přímo placená a že žije z kořisti, to jest
zabaveného majetku po temných bytostech a jejich přisluhovačích. A podle pravidla číslo dvě na
kořist Nurnští neměli nárok.
„Zadarmo já prostě nehnu ani brvou!”, vykřikl nakvašeně trpaslík
Grub.
„Chápu tě”, plácl ho po rameni Zanzil Zabíječ, „Sám bych se nezachoval jinak. Vlastně
naivní vochotu některejch tady kolem zadarmo zhebnout nechápu”.
„Máme poslání!”, zařval
pan Vesta a vysloužil si Zanzilův úšklebek a vysvětlení dvou pravidel číslo dvanáct.
První
pravidlo dvanáct, tomu rozuměl i takový Darghaz.
„Žádný ženský”, bouchl Zanzil do stolu,
„Ani v bandě, ani na tajno po hospodách, prostě nikde. Ženský nosej smrt!”.
Druhé pravidlo
číslo dvanáct se smrti dotýkalo velice úzce. Kdo chcípne, zůstane ležet a nikdo mu na hrobě
nezahraje. Protože žádný hrob ani nebude. Tomu Nurnští rozuměli velice dobře. Kdo padne, bude
obrán a ponechán rozkladu. Vzhledem k místům, kam měli namířeno, se dalo předpokládat, že
ostatky budou zohaveny přinejmenším dekapitací. Fenx Worna si troufl zeptat se nahlas a muž s
kuním pohledem přikývl. Co se tím slovem myslí, bylo třeba Darghazovi správně volenými slovy
vysvětlit, ale barbar pochopil velice záhy a dokonce se zdálo, že chápe nejvíc ze všech, proč je
uplatňování takového pravidla naprosto nezbytné.
„Aspoň budou uši”, vycenil zuby
Darghaz.
„Neni mezi náma jedinej kroll”, podotkl Fenx.
„Aha...”.
Třinácté pravidlo
pravilo, že přidělení vojáci poslouží jako živé štíty. Toto pravidlo znamenalo, že s vojáky se v
operaci Mlat skutečně počítá a že vzniklo specielně pro operaci Mlat. Také se z něj dalo
odhadovat, k jakému účelu budou využiti Nurnští. Nif se zeptal, kde je zbytek Komendy s vojskem,
načež mu Erich opětoval, že Komenda buduje základní tábor, tak řečené sraziště nedaleko od
Nurnu, a že vojsko se ke Komendě přidruží až v Naglinu.
„Máme tady pravidlo poslední”,
řekl unaveně Zanzil, „Pravidlo, který nařizuje nocovat bez vohně a světla”.
„Myslim, že už to
tady někde bylo...”, listoval poznámkami Babačan Borůvka.
„Ty už mě, Zabijáku,
neser!”.
Erich Krumm se postavil a pravil, že Nurnští už slyšeli všechno potřebné a teď je na
každém muži, aby pečlivě zvážil, zda mu podstoupené riziko za přidružení se ke Komendě
Purigatos stojí. Na promyšlení dostali druzi půl hodiny. Kdo by měl náhodou zájem na účasti, musí
se dostavit ve stavu hotoveném. Tedy v plné polní. Chlapi vypadli ven před Hrocha a hlasitě se
dohadovali. V hovoru vynikala fistule Otakára Vesty, který vykřikoval cosi o poslání a že všechno
nakonec bývá jinak, než jak to zpočátku vypadá.
„Musíme vyrazit všichni, prostě musíme”,
plácal liscannorský starosta pardy po ramenou, „Bude tam armáda, celej pluk tam bude! A kořistný
taky bude, uvidíte!”.
Nakonec toho večera k upozaděné nelibosti Ericha Krumma a Zanzila
Zabíječe Stryg všichni Nurnští bez výjimky nerovné podmínky Komendy Purigatos přijali.
* * *
Táhlo na jedenáctou hodinu noční. Po obchodní cestě se rozléhal
klapot koňských kopyt rozvolněné jízdní formace. Nikdo z jezdců nesvítil lucernou či pochodní, nikdo
nehovořil. Občas ticho porušilo suché zakašlání. Vpředu jel volným krokem muž ve stříbřité zbroji, o
jejíž mitrilové kroužky se odrážely mdlé paprsky luny. To Komenda Purigatos táhla za svým cílem.
Operace Mlat započala. Potom se ozvalo několikeré zahoukání sýčka. Erich Krumm zarazil koně a
otočil se na muže jedoucího po svém boku. Ten přiložil sepjaté dlaně k ústům a vyloudil soví zahoukání.
Z přilehlých křovisek se vyloupl stín. Na cestu vyšel malý muž a zdvihl paži k pozdravu.
„Hejkals
jak potrefenej bocán, Zanzile”, uchechtl se ten kudůk.
„Nesejři, Kleťáku”, odsekl Zabíječ, „Ty
bys nerozpoznal čapisko vod labutě”.
„Tábor je kde?”, zeptal se Erich Krumm.
„Tam”,
ukázal Kleťák neurčitě do temného lesa, „Povedu vás, strunky sou totiž natažený...”.
„Strunky?”,
podivil se Nif.
* * *
Ležení tonulo v temnotě, kdesi vzadu frkali
koně, tam, kde uvázali i koně nově přišedší a kde stál i vůz. Nurnští pobrali osobní věci a následovali
Kleťáka, který se představil plným jménem jako Gorlen Kleť.
„Tady vopatrně, sou tu všade
natažený strunky”, upozornil Kleťák, „Strunky sou všade dokola kolem ležení”.
Fenx zamžoural
na do země zapíchlý klacek s bělavou bambulí na konci. Nif strunky viděl, viděl totiž ve tmě. Lanko se
táhlo kolem dokola ležení ve výšce asi třiceti coulů. Ve výšce jej jistily špicí nahoru do země zapíchlé
šipky. Odhadoval je na šipky do kuše. Na jejich konci byl zámotek, nejspíš z voskovaného plátna. Na
šipkách visely i nějaké předměty, zřejmě amulety. Nif odhadl, že ta věc má bouchnout, když o strunku
někdo zavadí, nebo alespoň vyšlehnout světelným zábleskem. Zkoušet to nechtěl. V ležení se povalovali
další čtyři ukoptění chlápci - kudůk, trpaslík a dva lidé. Ti se posadili a zírali na příchozí.
„Zdarec
Erichu...”.
„Zdarec Hubeňoure...”.
„Na ty strunky pamatujte”, pravil Gorlen Kleť, řečený
Kleťák, „A nevopouštějte v noci ležení. Když se budete potřebovat vychčít, vychčijte se vedle sebe.
Prostě ty strunky mějte porád na paměti”.
„To je pravidlo číslo patnáct”, podotkl Zanzil, „Strunky
a chcaní...”.
„Jaký pravidlo?”, zeptal se Kleťák.
„Prostě takový pravidlo, nestarej se”,
odsekl Zabíječ Stryg, „Todle jsou, chlapi, Nurnský. Ty civilové, co valej s náma”.
A tak měli
Nurnští příležitost konečně potřást si rukama se zbytkem slavné Komendy Purigatos. Do tváří jim,
kromě vůdce Nifa, sice ještě neviděli, ale už je dokázali rozeznat alespoň podle hlasu, pachu a siluety.
Tedy člověka Ramulla Pochodně, trpaslíka Krabocha Vymítače, kudůka Kavyla Šantu, jemuž pardi
přezdívali Hezoun, a člověka Santaru Tejla, řečeného Hubeňour. Hubeňour byl podle všeho pěkný
suchar a knihomol.
„A teď všichni na kutě, ráno se brzo vstává”, přikázal Erich
Krumm.
„Počkej, Erichu, ještě jedna věc”, namítl Zanzil, „Ještě je tady pravidlo vo
klacku”.
„Vo jakým klacku?”.
„Virgule... Prohlídka...”.
„Pravidlo číslo čtyři”,
vzpomněl si Borůvka.
„Správně, Zabijáku”, pochválil druida Zanzil, shýbající se k batohu, „Všim
jsem si hned, že jseš vnímavej chlap”.
Zanzil objel Babačana virgulí jako prvního a spokojeně se
usmál. I v té tmě připomínal hledače pramene.
„Dobrý... Další...”.
Jediný, kdo neprošel
Zabíječovou prohlídkou, byl Ieronýmus. Zanzilovi se nelíbil jeho batoh.
„Rozbal to!”.
„Co
se ti nezdá?”, ohradil se Ieronýmus, ale skrze opičáka viděl, že spolupardi se k jeho obraně nechystají.
Jen Nifovi poklesl pačmák trochu níž k opasku, avšak Vesta vůdci zavčasu položil ruku na
rameno.
„Rozbal ten bágl, povidám!”, procedil skrze zuby Zanzil, „Vysyp to svý haraburdí na
hromadu”.
Ieronýmus se podvolil a chtě nechtě vysypal obsah batohu do jehličí. Zabíječ Stryg
objel hromadu kouzelníkových věcí virgulí.
„Co je todle?”, houkl Zanzil a podal Flašinetáři černý
hadr.
Ieronýmus prožmoulal látku a čichl k ní.
„To je plášť...”.
Byl to plášť, který
Nurnští ukořistili v Pošťákově cimře na Vrábelu a Ieronýmus jej koupil v dražbě. Nechal z pláště
odpárat zlé znamení Kaerstagů, ale Zanzil přesto skrze chvějící se virguli vycítil v předmětném kusu
oděvu něco nepatřičného.
„Tohodle se zbavíš, jasný?”.
„Jo”.
„Jinak seš víceméně
čistej... Nebylo v tom nic osobního... Ruku na to”.
A podal Ieronýmovi ruku na usmířenou.
Napřažená pravice se nacházela v opičákově slepém úhlu, takže Ieronýmus minul.
„Ty seš
slepej?”.
„Vod narození”.
„Tak voni s náma táhnou ne že civilové, voni s náma táhnou
postižený civilové...”.
„Je tady ještě někdo slepej, hluchej nebo nějakým jinym způsobem
chabrus?”, houkl suše do tmy Santara Tejl.
„Kromě Ieronýma ne...”, ozval se Nif
Bouřlivák.
Nurnští si do vlhkého mechu rozložili houně a připravili se ke spánku.
„Ten
slepec, to je špatný znamení”, otočil se na Kraboch Vymítač na Hezouna Šantu, „Tadle voperace Mlat
smrdí krchovem, to ti povídám”.
„Zavři hubu a spi. Erich nás vykope ještě za tmy”.
„Nevim,
co je to za nový móresy, vstávat takhle brzo a troubit budíček. Vždycky stál za tim, že morálka je
hlavně vo pohodě... prostě nic neuspěchat...”.
„Teďko je to jinak, páč teďko sou tu voni...”,
zašeptal Hezoun.
„Ale taky sme tu my a my máme ňáký návyky”.
„Tohle nevydržej dlouho.
Vodpadnou, uvidíš...”.
„Chčít vedle sebe - jak na to ten Kleťák přišel, u všech kostrounů
pojebanejch?”.
„Zavři hubu a spi...”.
„Tak dobrou...”.
„Jo,
dobrou...”.
Vojenský pluk
Naglinem Komenda takřka procválala
osmého světna roku 1089 a Erich ještě před městem nařídil nezastavovat. Těm, co se po dlouhých
nocích strávených po houštinách ve tmě o sušeném mase a potoční vodě těšili na noc strávenou v teple
nějaké naglinské krčmy, plané naděje vysublimovaly jako pára nad destilační soupravou. Asi dvě míle
za městem Erich Stříbrný zavelel sesednout a poslal Kleťáka s Hezounem na průzkum severní části
lesa. Nurnští už věděli, že hobit s kudůkem jsou nerozlučná dvojice, kterou velitel Komendy rád využívá
na průzkumy terénu.
„Je tam taková mejtinka asi tři sta sáhů timhle směrem”, ukázal později
Hezoun Šanta.
„Vejdem se tam asi i s vojskem”, řekl Kleťák.
„Dobře”, odvětil spokojeně
Erich, „Připravte ležení. My tady s Nifem zatim zajedeme do Naglinu”.
„Měl by ject i von”, namítl
vůdce Nurnských.
„Kdo?”.
„Vesta”.
„Proč?”.
„Protože tam mám, Erichu,
známý”, ohradil se Otakáro, „A protože jsem tam osobně dojednal partu střelmistrů, co se nám budou
tam v horách zatraceně hodit. Tak proto”.
„Pro mně za mně”, odtušil Erich Krumm, „Tak slezte
z koňů”.
„Proč jako?”.
„Protože pudeme pěšky...”.
Bylo pět hodin odpoledne, do
večera zbývalo ještě moře času.
* * *
To, co se všechno v
Naglinu přihodilo, se druzi dozvěděli až večer, kdy hlídka upozornila, že se naglinský průzkum vrací.
Tedy krátce poté, co Vesta zařval: „Zahoďte ty sušený blijáky, neseme kuláš. Vesta se totiž, jako
vždycky, stará, a kdo se stará, ten má”.
Nurnští zajásali a zcela nezakrytě zajásali také zbylí
příslušníci Komendy Purigatos. Jen Nif Bouřlivák vypadal jaksi sklesle.
„Co ti přelítlo přes nos,
Nife?”, zeptal se vůdce Fenx Worna.
„Počkej. Vesta ti to poví. A až ti to poví, upadneš na
zadek...”.
„Takže tady ten kuláš, to je nefalšovanej poctivej kuláš vod Kamenný pece, kde na
nás čekali dva chlapi z GKA. Takže teďka už víme, že se nejedná ani vo prapor, ani vo
setninu...”.
Grub se zamračil ve zlé předtuše. Ale nakonec se ukázalo, že předtucha zdaleka
nedosáhla rozměrů reality. Otakáro Vesta vysvětlil, že Erichem, ale potažmo i Teydrikem zmiňované
vojsko čítá všehovšudy deset mužů, mužů posádkou v Agerru, kteří se k operaci Mlat přihlásili
dobrovolně.
„To ale neni to nejhorší”, pronesl Otakáro Vesta, „Nejhorší je ten, kdo jim
velí...”.
„Ne!”, uklouzlo Babačanovi, „Ten ne!”.
„Ale jo, to víš že jo!”, rozchechtal se kysele
Otakáro, „Náš starej známej Hanyš Lubina. Praporečník Lubina v plný parádě. A tady náš bouřlivej
vojvoda Nif už s nim stihnul vyvolat konflikt”.
„Ani sem se ho nedotk...”, ohradil se barbar, „Jen
sem mu trochu natrh košili...”.
„No ještě aby, Bouřliváku! Kapitán Zagar to musel rychle urovnat.
Nebejt Vesty, trčíš teďko v báni...”.
U kotle kuláše s erteplemi a soudku piva Otakáro
vypověděl, kterak je ti vojáci z hostince U kamenné pece odvedli na posádku naglinské městské stráže,
jak tam na dvoře pevnůstky čekali, až je kapitán přijme a jak je přijal a představil jim muže, jemuž
nabídl přístřeší a právě s ním vedl rozhovor. Tím mužem nebyl nikdo jiný, než praporečník Lubina, a
to se ví, že ihned, jak se Nif objevil ve dveřích, zhurta spustil tu svou. Vesta se rozhodl mlčet a držet
si odstup, ale v Nifovi to znase kypělo a kypělo, až nakonec vybuchl.
„Vopravdu sem se ho skoro
ani nedotk...”, zopakoval Nif, „Přisahám...”.
„No a potom nám Hogun Zagar řekl, že dole na
dvorku čekaj ty slíbený střelmistři”, pokračoval Otakáro, „Tak jsem bafnul Nifa za flígr a vytáhnul ho
z kapitánovy velitelny”.
„No a jak to bylo dál?”, zeptal se nedočkavě Fenx Worna.
„No,
řikal jsem si, proč jsme si těch kopáčů nevšimli předtim, když jsme na tom samym dvorku čekali, až
nás Zagar přijme...”.
„Maji tam víc dvorků...”, hádal Babačan.
„Ne, ale ty střelmistři sou
jen dva”.
„Pouhopouhý dva?”.
„Přesně tak...”.
„A kde všichni i s těma Lubinovcema
jsou?”, zeptal se Ieronýmus.
„Jedou za náma. Museli se posbalovat. Na cestě jsme jim nechali
značku a je tam hlídka...”.
„Hlídku má Kavyl Šanta”, řekl Erich Krumm.
* *
*
Šanta spatřil blížící se Lubinovu jízdu, obemykající pomalu se kodrcající plachtový
vůz tažený důlním poníkem, a vyběhl z houští. Zamával a zvolal, že je dovede do tábora Komendy
Purigatos. Příjezd do ležení se stran vojáků GKA nesl v poměrně chladném duchu. Praporečník si
podal ruku s Erichem a Nurnské přehlížel jako vzduch. Zato ti dva trpaslíci, důlní mistři, se přivítali
bouřlivě s Grubem. Jak by také ne, Grub pocházel sice z Naglinu, ale dlouhá léta pracoval v
Kroumech, kde oba přišedší střelmistři žili. Ten osmiprstý si říkal Korhund Drhoš a v jeho pomocníkovi
Grub důvěrně poznal jistého Kroba Hnědela. Toto nečekané shledání však bylo jedinou známkou
vřelosti, k ostatním trpaslíci udržovali postoj spíše odtažitý. Padl soumrak, který přikryl nenávistné
pohledy některých vůči jiným a naopak a Zanzil Krummovým jménem rozdělil hlídky. Té noci poprvé
nebyly nataženy strunky, pravděpodobně kvůli těm novým. Otakáro vyhledal Ericha a odtáhl jej
stranou. Tam se mu snažil vysvětlit, co je ten Lubina zač a že jeho výskyt v blízkosti barbara Nifa bude
znamenat, že buďto zabije Lubina Nifa nebo Nif Lubinu, a nebo se oba dva utlučou navzájem. A že
je naprosto nezbytné tyhle dvě výbušné entity rozdělit do nedozírna. Krumm nejasně pokýval hlavou
a odvedl řeč na to, že sice také čekal vojáků víc, ale i tak jimi Komenda nepohrdne.
„Je to lepší,
než do voka drát”, pravil Erich a nezakrytě Vestovi přiznal, že s vojáky počítá výhradně jako s živými
štíty.
Otakáro Vesta navrhl, že by Nifa, ale i Babačana mohli od Lubinovy jízdy oddělit alespoň
na cestu do Chodůru.
„Ve vopačným případě tam podle mýho nikdy nedojedeme a pobijeme se
cestou...”, řekl Vesta a Erich přislíbil, že si to do rána nechá projít hlavou.
Když se ti dva vrátili
do ležení, část mužů ležela shluklá kolem kulášového kotle a do škrábání lžic o stěnu nádoby bylo slyšet
Zanzilovo vyprávění o slavném tažení Komendy v pětasedmdesátém roce. Potom hubený Santara Tejl
zmínil zprávu Objev a suše ji odsoudil jako vycucanou z prstu nějakým nýmandem, který jaktěživ
nevytáhl paty z Nurnu.
„Zpráva Objev?”, zamyslel se Otakáro a učinil si závěr, že existuje ještě
další dokumentace popisující řádění temných sil v centru pozornosti operace Mlat.
Možná se
mohlo jednat záznamy erbertských výslechů toho soudce Brachta. Kdo ví. Nutno dodat, že na zprávu
Objev přišla řeč od té doby ještě několikrát, ale nikdy v nějakých hlubších
souvislostech.
* * *
Ráno si Grub Otakárovi postěžoval, že mu
v noci praporečník Lubina vyhrožoval.
„Normálně se ke mně připlížil, dejchnul mi do ksichtu a
syčel, že mi zláme hnáty...”.
„A cos mu na to řek?”.
„Mlčel jsem jak zařezanej. Potom na
mě plivnul a vodplazil se pryč”.
Otakáro Gruba pochválil, že se zachoval správně. Rozhodl se
událost neprodleně nahlásit vůdci a potom i Erichovi Stříbrnému.
„Počkej”, zarazil hobita Grub,
„Ještě něco...”.
Otakáro zdvihl obočí.
„Myslim, že si mě v tý tmě splet s
Babačanem...”.
* * *
Když Otakáro převykládal vůdci, co se
dozvěděl od Gruba, barbar se zasmušil. A přiznal, že dnes ráno jeho samotného Lubina sledoval, když
šel močit, a že se tam v mlází pohádali. Lubina barbarovi nadával do hajzlů, vyptával se na Emmu a
především na soudce Nostrilu. Vesta při té zmínce zbledl.
„Ani jsem se ho skoro nedotk”, ohradil
se Nif, „Jen jsem ho trochu přiškrtil, aby tolik neřval...”.
„Ty jseš fakt neskutečnej...”.
„Ne,
počkej”, chytil barbar pyrofora za rameno, „Rozešli jsme se každej po svejch,
přisahám”.
Otakáro si oddechl. Kdyby Nif Lubinu zranil, už by byl celý tábor určitě dávno na
nohou.
„Akorát...”.
„Akorát co!?”.
„Akorát jsem se nechal unýst, nějak to ve mně
bouchlo a já mu dost nevybíravě vyklopil, že Nostrila je mrtvej...”.
„A co von na to!?”.
„Co
von na to?”, podrbal se na hlavě Nif Bouřlivák, „Řek mi, že jsem vrah. A že si to šeredně
vodskáču”.
V tu chvíli se Otakáro Vesta rozhodl, že Lubinovu jízdu je od Nurnských nutné
oddělit okamžitě. Ať to stojí, co to stojí. A o chvíli později nekompromisně uhodil na Ericha
Krumma.
* * *
Komenda Purigatos s doprovodem civilistů jela
v rozvolněné formaci po naglinsko-marrburské obchodní cestě. Vojáky zanechali daleko za sebou s
úkolem postarat se o bezpečný transport kroumských střelmistrů. Erich Krumm praporečníku Lubinovi
vysvětlil, že důlní poník zapřažený do rozvrklaného povozu by postup Komendy zbytečně zdržoval.
Komenda prohlédne Vanškrod a zajistí Chodůrskou pevnost, fortifikaci, o níž hovořila zpráva Objev.
Zde vyčká na příjezd střelmistrů. Jediné, co Erichovi vrtalo hlavou bylo, proč Hanyš Lubina s návrhem
tak ochotně a bezvýhradně souhlasil. Byl to jen Erichův dojem, nebo špatně skrývaná řeč
praporečníkova těla? Erich se svěřil Vestovi, že je přesvědčený, že praporečník má své vlastní rozkazy,
rozkazy, o nichž neměl v plánu hovořit. Tedy utajené rozkazy, týkající se operace
Mlat.
Nepřítel nespí
Erich s odkazem na zprávu Objev stanovil
první cíl cesty, klášter ve Vanškrodu, a trval na tom, aby se Komenda vyhýbala všem obcím, jimž se
lze vyhnout. Babačan Borůvka se přihlásil, že je dobrý stopař a že se v Meziřečí vyzná jako takřka
nikdo, prostě jako by se tam narodil. Druid byl tedy postaven do čela voje. V závěsu se mu držel
Ramull Pochodeň, který tu a tam ověřoval, zda si hobit v mechovém brnění tak trochu nevymýšlí.
Komenda projela Marrburkem a po rastské cestě překonala Most, Delkaru i Solnu. Na Nurnským již
dobře známé křižovatce hobit Babačan zarazil koně a ukázal k severozápadu.
„Tam za lesejkem
je Salar...”, pravil pyšně druid, „Vesnice, co jsme jí vosvobodili. Znám se se starostou”.
„Starostu
tady známe všichni, Babačane”, namítl Grub.
„Ale já ho znám nejlíp. Menuje se Bardan
Syrovátka”.
„Měli bysme nejdřív zajet na Vrábel, Erichu”, ozval se Vesta, „Oznámit správci
Kalivodovi započetí operace Mlat”.
Pyrofor měl ale především na mysli zjištění, že je Kalivoda
živý a zdravý, a že mu nehrozí nebezpečí. Pořád mu, zřejmě jako jedinému z Nurnských, šlo o to,
nezklamat prince Teydrika, i když ze služby už byli fakticky vyvázáni. Bral to skutečně jako poslání.
Věděl, že s dobrodružným životem končí, chtěl přežít a rozloučit se důstojně, to jest na samém vrcholu
dobrodružné dráhy. Otakáro Vesta prostě potřeboval zářné vítězství, které by bylo vidět těmi, jež jej
vidět mají. Korunní princ Teydrik byl plánovaného triumfu svědkem z nejdůležitějších.
„Ne”,
rozhodl Erich Krumm, „Cílem je Vanškrod. Nejkratší cestou. Tu obec, co zmínil Zabiják, vobjedeme
vobloukem. Ale pokud chcete, můžeme se rozejít”.
Nezůstat Komendě hluboko v týle bylo
zásadní. Pamětliv této premisy budoucího úspěchu a zároveň pamětliv střetu s komendovým pravidlem
číslo sedm a tři, Otakáro ustoupil.
„Vanškrod je správná volba, Erichu...”, přitakal
hobit.
„Můžeme to vzít tudydle lesem a pak po cestě, co kopíruje hranici”, navrhl Babačan
Borůvka, „Tudyma jsem sice ještě nikdy nešel, ale mám docela slušnou představu vo správným
směru”.
„My potřeme jistotu, Zabijáku, žádný představy”, sykl Ramull Pochodeň, „My jsme
Komenda Purigatos, žádný hokus-pokusové”.
„Jo... jsem si jistej”, utvrdil více sám sebe, než
Pochodně, druid Babačan.
* * *
Cesta pohlcená zčernalým
polem dovedla Komendu k Vanškrodu. Už od Ptáčníkova lesa bylo všem jasné, že v klášteře hořelo.
Tenký pramínek kouře dosud stoupal k obloze a tam plizl do stran. Pochodeň promnul několik klasů
a nahlas zkonstatoval, že v tomto detailu tedy zpráva Objev nelhala.
„I ve svojí zprávě jsem
zamoření námelem zmiňoval”, ozval se Otakáro Vesta.
Zprávě Objev, jakožto jakýmkoli
informacím padajícím z Nurnských, začali členové Komendy se vší vážností důvěřovat, až když dosáhli
Vanškrodu samotného. Zanzil Zabíječ Stryg totiž skrze chvění své virgule okamžitě poznal, že za zdmi
se ukrývají ostatky nemrtvých. Nif ukazoval kolem dokola a vykřikoval, za kterou zdí by měla být jak
velká hromada kostí či zamřelých ghúlích trupů.
„A támdle jsme pobili ty psy”, ukázal Nif
Bouřlivák.
Virgule se chvěla i ze spáleniště samotného. Všechny dřevěné domy, tedy především
klášterní budovu s oltářem, někdo úmyslně zapálil. Muselo se to stát už před pár dny. Babačan s
Ramullem obhlédli stopy a objevili otisky zanechané po jedné bytosti, a to zřejmě bytosti pěší. Žádné
čerstvější stopy koní nebo povozu stopaři nenašli.
„Přespíme tady”, rozhodl Erich Krumm, „U
toho vohniště”.
A nařídil zostřené hlídky a dvojitou linii strunek.
„Už uvěřili”, odtušil
Ieronýmus.
* * *
„To je animálio, že?”, zeptal se večer u ohně
Ieronýma Hubeňour.
„Jde vo to, kdo se ptá”, odvětil Slepý.
„Nedělej slepuchu... Vidíš
skrzeva něj...”.
Ieronýmus se poťouchle usmál a pokrčil rameny.
„Dávej si na něj
pozor”.
„Proč?”.
„Až budou hvízdat rachejtle a bílý střely, drž ho stranou, jinak voslepneš
vopravdu. Až to začne hvízdat, bude to vážně mazec...”.
„Vřelej rukoutřas za varování, Santaro
Tejle...”.
„Rádo se stalo...”.
* * *
Druhého dne Erich zcela
ignoroval pravidlo o vstávání za tmy. Odjezd po desáté druzi kvitovali s potěšením. Jenomže uvolněné
potěšení zakrátko vystřídala obezřetná nervozita, jež se na Nurnské přelila především z Ericha Krumma
a Zanzila Zabíječe. Kumpanie, slepená ze dvou nepříliš dobře padnoucích dílů, zvolila velice opatrný
postup. Stopaři co chvíli v lese ověřovali stopy, aby se ujistili, že skutečně Vanškrod zapálil osamocený
jedinec. Nejspíš nesl něco těžkého na zádech. Ramull v lese u brodu přes lesní potok upozornil, že
otlaky pat jsou podstatně hlubší než vlys zánártí. Tam, kde dotyčný přeskakoval přes peřejku, tomu
bylo naopak a přískoky se jevily být velice krátkými. Babačan s Pochodňovými závěry souhlasil.
Nebylo jim co vytknout. A potom se roztroušení muži objevili v ruinách Chodůru. Babačan Ramulla
upozornil na iluzorní mimikry, jež se budou nacházet vpravo za vsí. Ramull přitakal.
„Vim vo tom.
Zmiňuje to zpráva Objev. Máme existenci anomálie potvrdit nebo vyvrátit...”.
„Je tam,
uvidíš...”.
Jenže přelud byl pryč. Ze vsi se táhla štěrková cesta severovýchodním směrem ke
skalám, do rozevírající se soutěsky.
„Bylo to tady, přísahám”, kníkl mechový druid
nešťastně.
„Uvidíme...”, odvětil stroze Pochodeň.
Komenda Purigatos vhřezla do útrob skal,
muži mlčky a opatrně kráčeli úžlabinou až tam, kde se začala rozevírat. Soutěska rozevřela chřtán a
odkryla planinu s bělostnou nízkou pevností na jejím konci. Před pevností se motal pes. Motal se velice
podivně.
„Bohové dobrotiví”, zaštkal Babačan, „To je muj Buk”.
„Já sem ale tady za
tebou”, ozval se Buk Kroupa.
„Myslí svýho Buka...”, zavrčel Grub, „Psa, co už jednou
umřel”.
„Je to, kurva, nemrcouch”, sykl Zanzil, „Je to nemrcouch, Stříbrňáku”.
„Stahujem
se”, vztyčil ruku Erich Krumm.
„Ale proč...”, zaštkal druid.
„Pravidla”, upozornil Babačana
Fenx Worna, „Pamatuj na pravidla...”.
* * *
Komenda se stáhla
do bezpečí skalní úžlabiny a Erich, řečený Stříbrňák, vhodil do pléna, zda se někdo přihlásí dobrovolně
na provedení průzkumu. Nepřihlásil se nikdo. Nurnští věděli, že uvnitř pevnosti po sobě zanechali
obrovskou hromadu kostí a pokud obživl Babačanův pes, mohla povstat celá ta hromada. Ukázalo se,
že příslušníci Komendy Purigatos, znalí zprávy Objev, si tohoto rizika byli také velice dobře vědomi.
Erichovi nezbylo, než průzkumníka určit. Obětoval Zanzila Zabíječe, muže letitých zkušeností. Na
Zabíječi Stryg bylo vidět, že jej Erichova volba mrzí, ale byl zvyklý poslouchat. Jakožto protřelý muž
provedl průzkum tak zvaný prvotní, během nějž se vyvaroval průniku do nitra pevnosti. Vrátil se se
závěrem, že ten pes je skutečně nemrtvý a silně poškozený.
„Jedná se o velice nebezpečnou ghúlí
formu postmortální existence”, shrnul Zanzil, „Na pohyb ale reaguje sensitivně. Dovnitř sám nejdu,
virgule se mohla pominout”.
„Navrhuju palbu na dálku”, ozval se Kavyl Šanta, „Zasypeme to tam
naslepo vobloukem”.
„Municí bysme měli šetřit”, namítl Kleťák, „Když jí vystřílíme bohům do
voken, může nám bolestně chybět”.
„Já to tam ještě prozkoumám”, ozval se najednou Otakáro
Vesta.
Erich Krumm, přezdívaný Stříbrný Erich, uznale pokýval hlavou. Pyrofor nabil kuši
stříbrnou šipkou a Ieronýmus jej zneviditelnil. Vzdalující se skřípání štěrku pod nohama dalo zřetelně
na vědomí, že průzkumník vyrazil za svým úkolem.
* * *
„Brána
je povotevřená, ale dovnitř jsem nevlez”, ozval se hlas neviditelného hobita, „Nejsem šílenec. Sázim ale
krk na to, že ta hromada kostí uvnitř povstane...”.
Erich se zamračeně rozhlédl po ostatních a
vyžádal si podrobnosti. Otakáro převyprávěl, kterak vyšel na planinu a kterak se obezřetně plížil roklí.
Ačkoli byl neviditelný, hnilobný pes se po něm beztak ohlédl.
„Viděl mě, cejtil muj pach”, vysvětlil
Vesta, „A já cejtil, jak muj kouzelnej meč tou jeho přítomností vibruje jak pominutej”.
„A byl to
vopravdu muj ubohej Buk?”, zasténal druid Babačan.
„Byl... Ale už neni”.
Otakáro nečekal,
až se zmrtvýchvstalé zvíře proti němu rozeběhne a až do něj zaboří svoje zapáchající tesáky. Sňal kuši
a dobře mířenou střelou novou formou bytí zmučené zvíře života po životě zbavil. Potom vypil lektvar,
jenž hobita zbavil nakrátko nabyté podoby. Meč přestal jevit známky nepokoje, ale jenom na chvíli.
Když pyrofor opatrně dokráčel k mostku, ozval se znovu. Otakáro neměl pochyb, že pokud nepřítel
oživil obyčejného psa, oživil předtím Nifovu hromadu kostí tam za hradbami. Nechtěl riskovat, že teď,
na konci dobrodružné dráhy, takhle zbytečně položí život, s nímž měl v budoucnosti ještě veliké
plány.
„Jsou tam a číhaj na nás”, usoudil Otakáro Vesta.
„Ale nezmerčils nic konkrétního...”,
zeptal se Kraboch Vymítač.
„Ne, konkrétního nic...”.
Zanzil rozhodil ruce v pohrdavém
gestu a věnoval Erichovi nechápavý pohled. Stříbrňák se mlčky otočil ke Gorlenu Kleťovi.
„Jo,
pudu já”, odtušil Kleťák, „Pudu, no...”.
Trvalo necelou půlhodinu, než se člen Komendy vrátil.
A popsal, že uvnitř pevnosti leží obrovská hromada nehybných kostí. A na té hromadě spatřil jediného
oživlého tvora v hadrech s dřevcem v pařátech. Ihned, jak Gorlen prošel branou, otočil se prý nemrtvý
směrem k temnému loubí a vydal hrubě artikulovaný kvil.
„Je to ghúl druhýho řádu”, pravil Gorlen
Kleť, „V tom jeho skřeku tkvělo poselství. Zmizte pryč, budu se bránit. Chrlil to ze sebe pořád
dokola”.
„Drží dřevec, říkáš?”, zeptal se Fenx Worna, „Nevypadal ten cápek náhodou jako
venkovan?”.
„Možná... Asi jo...”.
„Vobživili mrtvolu Jáchyma z Luže...”, zaštkal
Babačan.
„Byl tam ještě někdo další?”, zeptal se slepý Ieronýmus.
„Ne. Jenom ten ghúl na
hromadě kostí...”.
Erich Krumm rozhodl o opatrném postupu směrem k bráně a rychlém vpádu
do útrob pevnosti.
„Ta hromada kostrounů povstane!”, vykřikl Vesta, „Jsou jich tam
stovky!”.
Ieronýmus ustoupil ke skalní stěně a opičák se mu vyšvihl na rameno. Bylo jasné, že
Flašinetář se do útoku nepohrne. A i v tvářích dalších Nurnských se zračilo všechno možné, jenom ne
ochota k ráznému čelnímu šturmu. Erich pochopil, že s civilisty počítat nemůže, a rozdělil své muže do
dvou křídel, vedených Kleťákem a Hezounem. On sám se Zanzilem utvořili střed rozvolněné formace.
A vyrazili soutěskou tam, kde se otevírala do planiny, na jejímž konci čněly bělavé kvádry pevnostní
hradby. Nurnští druzi se drželi zpátky, s tasenými zbraněmi sledovali obezřetný a sehraný postup
příslušníků Komendy Purigatos. Drželi se jim v týle, v bezpečné vzdálenosti, ale tak, aby byli schopni
v případě nutnosti účinně přispěchat na pomoc a zároveň se nedostat do kleští nemrtvé mase, kterou
předpokládali. Sledovali tichý postup obou křídel vpřed až k mostku, viděli Zanzila, jak odborným
zrakem prohlédl mrtvolu psa a ukázal jednoznačné gesto, jež potvrdilo pravost Vestovy výpovědi.
Křídla se na mostě spojila a zastavila se před branami. Jedna veřej zela pootevřená. Do temnoty
průjezdu vpadl Zanzil Zabíječ Stryg s napřaženou kuší, těsně následovaný Stříbrným Erichem,
ozbrojeným masivní stříbřitou čepelí. Z nitra pevnosti se ozval hrdelní výkřik, několik opakujících se
chraplavých varovných vět. Vět vycházejících zdánlivě z kakofonického válce obludného
flašinetu.
„Zmizte pryč! Budu se bránit! Zmizte pryč!”.
Průjezd pohltil Hezouna Šantu i
Kleťáka. Další se drali za nimi.
„Budu se bránit! Zmizte...”.
Potom hlas zmlkl a ozvalo se
praštění kostí. Nurnští čekali, že teď se z brány vyhrne nespočetný dav rozkomíhaných kostlivců. Ale
vyšel ven vyzáblý Santara Tejl a zamával, že vzduch je čistý.
* *
*
V ohavném ghúlovi, zastřeleném a ležícím hlavou dolů ve svahu sopouchu z kostí,
poznali Nurnští zbědované ostatky rybáře Jáchyma. Byl to on, o tom nemohlo být pochyb. Žádný jiný
pohyb nezaznamenali. Stále ještě neviditelný Otakáro Vesta chtě nechtě musel potvrdit, že v kouzelném
meči to necuká, nehučí, ani neopaleskuje neklidem z přítomnosti zlých sil.
„Tady jsem tenkrát
stál”, ukázal Nif na bělavou haldu s kráterem uprostřed, „Tady mi šlo dost vo kejhák”.
„Tady nám
šlo vo kejhák všem”, osmělil se podotknout trpaslík Grub.
Zatímco Nurnským vyvstávaly před
očima ošklivé vzpomínky na den, kdy poprvé vkročili do Chodůrské pevnosti, členové Komendy se
rozeběhli po okolních budovách. A byl to Zanzil, kdo na ploché střeše objevil podezřelé podivně
scvrklé tělo nějaké ženy. Erich se hrnul po schodišti za ním. Otakáro si vzpomněl, že právě v oněch
místech tehdy Nurnští zabili tu zrzavou ženskou, ženu, kterou ve své zprávě označil jako ženu v černém.
A musel uznat, že když tenkrát pevnost opouštěli, její ostatky vypadaly zcela jinak. Ano, bylo to to
samé tělo, ale neslo známky jakéhosi vysušení. Trup jako by implodoval sám do sebe, nenesl žádné
známky rozkladu. Mrtvola zrzavé lítice působila dojmem rychlé mumifikace. A Zanzil to byl, kdo
upozornil na podezřelé stopy pokousání v oblasti šíje. Otakáro Vesta té černé ženské uťal hlavu a skopl
ji ze střechy dolů. Erich Krumm se na ploché střeše vztyčil a připomněl, že zpráva Objev zmiňuje vstup
do podzemí.
„Jdi ten vstup najít, Pochodni, a vem si někoho k ruce”.
„Štola je támhle
vzadu”, zvolal Babačan Borůvka, „Dobře vim, kde...”.
Ale nevěděl. Tušil, že díra do skály tu
někde byla, ale kde přesně, to už si zřetelně nevybavoval. Druid zavedl stopaře Ramulla do malé
přilehlé roklinky, na jejímž konci stál starý vojenský stan. Díra do skály však nikde. Stopaři prohlédli
stan i roklinu a ve vápenné drti se snažili vyčíst z fragmentálních stop co nejvíce. Kamenitý terén
stopařskému umění nepřál, museli se spolehnout na vlastní úsudek a ze svých názorů učinit průnik,
společný závěr. V zásadě se ale shodli, že ve stanu někdo žil a pohyboval se tu i před několika dny.
Oba hraničáři se dohodli na dvou osobách běžného vzrůstu, našli i známky přípravy stravy, takže
alespoň jeden z těch dvou musel být živý. Vůbec se jim ale nelíbil pach toho místa, proto přivolali
Vymítače. A Vymítač si vyžádal střelmistra.
„Co vo tom soudíš?”, zeptal se Kraboch trpaslíka
Gruba.
„Zbytky vejbušnin...”, odtušil s vážnou tváří Grub, „A voskovanýho
papíru...”.
„Vstup do skály tam ale žádnej neni”, uzavřel hlášení veliteli Komendy Ramull
Pochodeň.
„Hloupost!”, křikl Otakáro Vesta, „Nakreslili jsme to do mapy”.
„Do jaký
mapy?”, chtěl vědět Zanzil Zabíječ Stryg.
„Do mapy, co je přiložená ve zprávě”, trval na svém
nurnský pyrofor, „Bylo tam spousta map. Jako přílohy”.
„U zprávy Objev žádný plánky nebyly”,
zavrtěl hlavou Erich.
„Já nemyslim zprávu Objev. Myslim tu mojí zprávu. Zprávu Otakára
Vesty...”.
„Žádný plány ve zprávě nebyly...”.
„Tak to je asi někdo někam zasel...”, odtušil
Santara Tejl, řečený Hubeňour, „Nebylo by to poprvý ani naposledy”.
„Nemáte někdo aspoň
nějaký vobkresy?”, rozhlédl se Nif nervózně po ostatních.
Všichni Nurnští pohlédli na Babačana
Borůvku.
„Já jsem ti, Otakáro, všechno dal. Všechny mapy...”.
„A já to přiložil k tý
zprávě...”.
„Zpráva je jenom jedna. Objev. A tvrdím, že v nic přiloženýho neni”, trval si na svém
Stříbrný Erich, „Možná třeba někdy bylo, ale neni”.
„Když je to teda vlastně asi jedna a ta samá
zpráva”, zeptal se kudůk Fenx, „Proč jí vlastně říkáte Objev?”.
„Vojenský označení”, vysvětlil
suše Santara Tejl, „Označení, jako třeba operace Mlat”.
„To chápu, ale proč zrovna
Objev?”.
„Byla podepsaná jako O.B.J. Vesta. Takže Objev”.
„Proč ses tak zmateně
podepsal?”, zkřivil ret Nif Bouřlivák.
„Pač je to grafomaniakální tvor”, odtušil zasvěceně
Ieronýmus, „Dělník pera...”.
„Vlezte mi s těma svejma kecama na záda!”, povolily Vestovi nervy,
„Podepsal jsem tak, jak se jmenuju. Plnym jménem. Jmenuju se Otakáro Bořivoj Johan
Vesta!”.
„Bohové dobrý!”, zachroptěl Darghaz, „Bohové dobrý!!!”.
„Zkusíme to tady
prostopovat?”, otočil se Ramull Pochodeň na užaslého hobita v mechovém brnění.
„Jo,
zkusíme...”.
A zanedlouho ústí do podzemní štoly objevili. Vlastně stopy, co mizely v šedé
skále.
„Vim, vo co se jedná”, oznámil Babačan Borůvka později druhům, „Ale i když to vim,
nejsem tim schopnej projít”.
Efekt, nebo jak muži Komendy říkali anomálie, který dříve zakýval
cestu a ji obemykající soutěsku vedoucí z rozbořené vesnice k Chodůrské pevnosti, někdo vyvolal zde,
u ústí štoly.
„Někde se tam vevnitř ukrejvaj”, odplivl si Nif Bouřlivák, „Skrejvaj se tam, ale my
si pro ně dojdem”.
„Jo, dojdem”, přitakal Babačan Borůvka.
„Proto jsme tady, Zabijáku”,
usmál se zavile Pochodeň.
Pavučina
Zanzil Zabíječ Stryg zavřel oči
a rozeběhl se proti skále. Strašlivě narazil a ve zpětném rázu se jak široký tak dlouhý natáhl na bílý
štěrk, který potřísnil krvavými slinami.
„Pusťte mě k tomu”, zaskuhral přesvědčeně Ieronýmus,
„Na tohle je potřeba fištrón”.
Slepec rozpažil ruce, opičák na jeho rameni strnul očekáváním.
Potom kouzelník paže svěsil.
„A co?”, zeptal se Hubeňour.
„A nic”, odvětil smutně
Flašinetář, „Je to silný...”.
„Uhni...”, zasyčel Grub.
Trpaslík vylovil z batožiny hůlku,
vydávající jemný klapavý zvuk. Jak se přiblížil ke skále, klapot zvýšil frekvenci až k zešílení. Střelmistr
se opřel o skálu, ale ta dál kladla odpor.
„Je to tady...”, naznačil Grub obrys ústí, „Vim, že je to
tady”.
Na zem tam, kde tušil stěny štoly, položil trpaslík dva větší kameny. Kraboch Vymítač se
pokusil mezi hraničními kameny proskočit, ale dopadl stejně jako Zanzil.
Ieronýmus se nevzdal,
něco pošeptal opici. Spíš to ale musela být magická formule. Zrzavé zvíře zmizelo.
„Je tam”, usmál
se Ieronýmus.
Ze skály vyletěla opičákova červená čapka a dopadla na zem. Kouzelník vykročil
a bez odporu prošel skálou, zmizel druhům z očí.
„Je to tak”, pokýval hlavou Santara Tejl,
„Magická anomálie...”.
Darghaz bezmyšlenkovitě udělal to, co předtím Flašinetář, a stejně jako
on byl skálou pohlcen. Zanzil se znovu rozeběhl proti stěně a znovu bolestně zavyl. Po něm se o prostup
postupně pokusili Gorlen, Kraboch a Kavyl Šanta. Marně.
„To neni dobrý...”, pohodil
beznadějně hlavou ke skalisku Nif Bouřlivák, „To vůbec neni dobrý...”.
* *
*
Než je ta přízračná věc napadla, stihl Ieronýmus rozsvítit, respektive vynutit si
světlo z magického prstenu, a postavit se za Darghaze. Tam vpředu oba druzi spatřili chmýří pavučin
i silná vlákna ztuhlého sekretu. Chodba se jevila být přehrazena napříč. Do zad druhům dopadalo světlo
zřídlé účinkem iluzorní anomálie a v něm se hýbaly siluety druhů. Věděli, že přátelé neprojdou a že tam
v temnotě před nimi něco je. Temnota tmavá tak, že ani světlo ji nedokázalo rozptýlit.
„Další
vochranný kouzlo”, varoval Ieronýmus, „Kouzlo na kouzle. To se mi nelíbí...”..
Pavučiny se
najednou rozhýbaly poryvem větru a Darghaz zavyl. Začal divoce máchat mečem kolem sebe,
Ieronýmus se kryl z dosahu, aby mu barbar v panice neodťal hlavu od těla, a svítil. A z jeho napřažené
dlaně vyšlehl blesk. Zvířený prach dal tvorovi, který se prolnul s tělem Darghazovým, nepříliš zřetelný
tvar. Ale tvar to bezesporu byl a Darghaz sekal stříbrným mečem a podrážděně chroptěl. Ieronýmus
zaslechl, jak kdesi daleko v zádech se někomu podařilo konečně projít. Podle radostného zvolání, jež
k jeho uším přinesla tříštivá ozvěna, poznal Fenxe.
* * *
Santara
Tejl rozpřáhl klackovité údy a zvolal cosi, co se při nejlepší vůli nedalo reprodukovat. Shluk slabik
nedával žádný smysl, ale účinky výkřiku se projevily okamžitě. Magická temnota pominula a protkly
ji paprsky světla z luceren. Celý prostor byl protkán hustou sítí pavučin, kam až oko dokázalo
dohlédnout.
„Řek bych, že to byl duch”, oznámil Ieronýmus Hubeňourovi, když si nechal
podrobně popsat vzhled vysublimovaného tvora zneškodněného barbarem.
Darghaz těžce
oddychoval opřený o zeď a sledoval počínání Krabocha Vymítače, který se pomalu prořezával
pavučinami. Ieronýmus mu na tu práci přisvicoval. Kraboch se ale najednou zarazil.
„Jdi s tim
vohněm dál, Slepejši”.
„Cos našel?”, ozval se Grub.
„Vidim v tý změti
doutnák...”.
Opatrně se jim podařilo prožezat k prvnímu návrtu a podezření se potvrdilo. Návrt
byl napěchovaný výbušninou a vedla z něj zápalná šňůra. Jelikož těch šňůr mezi lepkavými vlákny bylo
více, dalo se předpokládat, že pavučina ukrývá sáhy prostoru nacpaného černým
prachem.
Vymítač strčil do návrtu ruku a přičichl k umatlaným prstům.
„Co si vo tom myslíš,
trpaslickej?”.
„Vejbušnina dost nekvalitního provedení”, odtušil Grub, „Prach slepenej mazlákem
nacpanej do děr. Dílo hochštaplera”.
„A teda taky nestabilní...”.
„To bych
řek...”.
„Navíc jsou v tý mazanině zatuhlý hřebíky, nebo co”.
Oba alchymisté se sjednotili
na nejpřirozenějším vysvětlení, proč tady někdo tu pavučinu nastražil. Nejúčinnějším způsobem zbavení
se takového neřádu bylo propálit se jím, to byla poměrně známá věc. A to by tady nedopadlo věru
dobře. Vlastně se ti dva neshodli pouze na jediné věci. Vymítač byl přesvědčen, že tohle mělo odpálit
chodbu v případě, že by někdo vstup objevil a dokázal jím projít. Grub zastával názor, že tohle bylo
dílo osoby stižené naprostým šílenstvím a nemělo kloudný základ pochopitelný zdravým
rozumem.
„Každopádně se budeme muset prosekat a dát si pozor na jiskry”, uzavřel Kraboch,
„Jak ty návrty vedou daleko?”.
„Asi padesát sáhů”, vzpomněl si Babačan
Borůvka.
„Zajistíme to nejdřív tam vpředu”, rozhodl Erich Krumm, „A budeme postupovat proti
sobě”.
„Může tam ještě něco bejt”, varoval Hubeňour.
„Právě...”, přitakal Erich, „Hlásí se
někdo dobrovolně?”.
Nezdvihla se jediná ruka. Erich se tedy rozhodl nechat teleportovat
Krabocha Vymítače.
„Zase já?”.
Santara Tejl položil Krabochovi ruku na rameno a trpaslík
zmizel. Za chvíli se ozvalo jeho vzdálené volání, že vzduch je tam čistý. Erich Krumm ukázal na sebe
a na Otakára Vestu.
„Hm”, odvětil Otakáro zachmuřeně.
Stříbrnému Erichovi se nedalo
odmítnout.
Předpoklad Santary Tejla se naplnil. Duch vyhřezl z pavučin a zaútočil, sotva se ti dva
další stihli po podstoupeném transferu zorientovat a zaujmout pozici. Kraboch tou dobou už tušil, že
vzduch až zas tak čistý nebude a bezhlavě pálil před sebe. Duch se soustředil především na Ericha s
Vestou. Kraboch včas couvl hlouběji do chodby, kde zakopl o nějakou překážku a jeho palba ustala.
Brzy se duch rozplynul, avšak tam, kde pronikl ke kůži protivníků, zanechal mrazivě bolestivá místa.
Z té bolesti se zvedal žaludek.
„Je tady mrtvola”, ohlásil Kraboch Vymítač, když chřestění kovu
utichlo nadobro.
Žena, jíž Otakáro nedokázal identifikovat, působila stejným mumifikovaným
dojmem, jako ta na střeše pevnosti.
„Ženská v černým”, odtušil liscannorský alchymista.
„A
taky pohryzaná...”, sykl Kraboch nenávistně.
„Kaerstagové”, pronesl Erich Stříbrný, „Cejtim je
v kostech...”.
* * *
Prořezávání pavučin trvalo několik hodin,
než se obě skupiny setkaly. Grub s Vymítačem si vyměnili poznatky ohledně návrtů a usnesli se, že
nejlepší bude všechno tady kolem prolít vodou. Otakáro Vesta upozornil velitele Komendy, že asi dvě
hodiny cesty odtud se nalézá ten Rmutný žleb, o němž se sáhodlouze rozepsal ve své zprávě, a že by
bylo dobré, ještě než přijedou Lubinovi muži s naglinskými střelmistry, zjistit, jaká síla se ve Žlebu nyní
nalézá. A přihlásil se, že průzkum je ochoten provést sám osobně. To však netušil, že vzpomínky na
zprávu, označovanou jako Objev, se mu buďto pomíchaly v hlavě, nebo se mu pomíchaly vzpomínky
samé ještě před jejich zvěčněním a zmíněné zkreslení do zprávy už jenom svědomitě zanesl. Přestat
tvrdošíjně nazývat Rmutný úžlab Rmutným žlebem, to už bylo vysloveně nad hobitovy síly. Na každý
pád po dvou hodinách osamělého pochodu štolou předsunutý průzkumník skutečně do jakési rokliny
došel, ale ta byla liduprázdná a ztichlá poklidným odpolednem. Otakáro seznal, že takhle důsledně by
po sobě uklidit nedokázali ani Kaerstagové a usmyslil si, že se jedná o docela příhodné místo k
přenocování. Té noci zde Komenda Purigatos skutečně přečkala noc. Bylo to proto, že Erichovi se
také příliš nezdálo příhodné přenocovat v místě, kde se vršila hromada kostí, které pokud by dokázaly
povstat, potom by těm pár šťastnějším, našli-li by se vůbec tací, nezbylo než v chvatu vyklidit pozice
a ponechat své mrtvé osudu horšímu než smrt. A stejně jako Nurnští, vnímali i jeho vlastní muži, že
nepřítomnost Hanyše Lubiny je momentálně příhodnější než jeho přítomnost. Nechali za sebou v
chodůrské rokli vůz a Buka Kroupu, který měl Lubinovi předat zprávu, že Komenda Purigatos pronikla
do podzemí a rozhodla se učinit pokus o obsazení onoho ve zprávě zmiňovaného Rmutného žlebu. Buk
Kroupa byl beztak k ničemu. Od okamžiku, co spatřil tu hromadu kostí, se třásl jako osika a když
zaslechl o střetu s duchy, doslova se složil.
„Blbej vesničan”, ušklíbl se Darghaz, jako by mu
ulpělo lejno na podrážce, „Vesničan blbej”.
Největší radost z nepřítomnosti pana Kroupy měl
však střelmistr Grub. Trpaslík totiž toho muže bytostně nenáviděl od prvního okamžiku.
Té noci
se Nurnští dozvěděli další pravidlo Komendy Purigatos. S nemrtvými se bojuje ve dne, kdy jejich síla
není umocněna lunárními silami noci. V noci Komenda Purigatos volí bezpečného úkrytu k načerpání
sil.
„Jak je to teda ještě daleko do toho Rmutnýho žlebu?”, zeptal se Erich Krumm, zabalený v
houni, Otakára Vesty.
„Co by kamenem dohodil”, odvětil hobit první, co ho napadlo,
„Víceméně...”.
První smrt
„Jsme v cíli”, oznámil liscannorský pyrofor
po pěti hodinách pochodu, když se celá šíře chodby před nimi v mohutném oblouku rozzářila mdlými
zelenkavými pablesky umělého přísvitu. Nurnští silně vnímali to, co příslušníci Komendy vnímat nemohli.
Kostlivé pochodně porostlé houbou ztrácely na síle. Ve štole se už bez luceren nedalo obejít. To mohlo
být dobrým znamením, že Kaerstagové ztrácejí sílu, ale i znamením zlým, že ji přesunuli a koncentrovali
jinde. Nebyl vhodný čas na vítěznou euforii. Ještě ne. Kumpanie pomalu došla až ke ztichlé
bráně.
„Tohle neni Rmutnej žleb, abysme byli přesný”, odtušil suše Santara Tejl.
„A co by
to, kurva, mělo bejt!?”, ohradil se nakvašeně Otakáro.
„Abysme byli přesný, píše se tady
Rmutnej úžlab...”, ukázal kouzelník nad zavřená vrata se zalígrovaným okénkem, které v Babačanovi
evokovalo neblahé pocity stísněnosti.
Vesta zaklel, ze záňadří vytáhl píšťalku, krátce pískl a
zatvářil se vítězoslavně. Někde za branou to zadunělo. Kraboch Vymítač uznale pokýval hlavou.
Nurnští udělali mužům z Komendy prostor, ti je počastovali pohrdlivými pohledy a přeskupili se. Čelo
voje se zježilo nabitými kušemi, Stříbrňákova čepel se přízračně blyštěla cizím zelenkavým přísvitem.
Nif se postavil k pravé veřeji, Darghaz čapl protilehlou. Erich pokynul hlavou a barbaři z plných sil
zabrali. Komenda Purigatos v očekávání nepřítele vtrhla do Rmutného úžlabu. Borůvka zkoprněl
překvapením, že nevidí to, co čekal. Denní světlo na konci tunelu, který měl ústit po pár desítkách sáhů
do sluncem zalité rokliny. Nebyl slyšet ani žádný zvuk úderů kostlivých kameníků, byť jen vzdálený.
Čelo voje pohltila černočerná tma.
„Něco je špatně!”, houkl Grub, „Něco je kurevsky
špatně!”.
Potom druzi ucítili na tvářích proud vzduchu a zaslechli suché klapání kostí. Jako by
tisíce kostěných úlomků narážely o sebe a o kamenné zdi. Někdo v temnotě sprostě zaklel, podle hlasu
Zanzil. Ozval se svistot tětiv. A řev. Z temnoty vyhřezla záda Santary Tejla, jak překvapeně ustupoval
vzad.
„Hubeňoure!”, zaječel Babačan Borůvka, „Rozbi tu tmu, Hubeňoure! Pro smilování lesních
duchů, rozbi jí...”.
Nurnští se srotili kolem Nifa, který vší silou drtil jílec kladiva a mžoural před
sebe, zda nerozpozná, kam tít a přitom netít do vlastních. Grub a Fenx strhli kuše ze zad a slepě zacílili.
I ostatní se chystali k útoku, jen co bude zřejmé, kam útok vést.
„Tak Santaro!”, zařval druid
znovu.
Santara Tejl se nadechl a zamumlal zaříkání. Temnota ztratila svou intentzitu a obnažila
zmítající se siluety příslušníků Komendy Purigatos, na pozadí denního světla z rokle, černé jako polité
tuší. Muži se zmitali proto, že celou šíři chodby až ke stropu vyplňoval divoký vír plný úlomku kostí,
které zvonily o zbroje a kamenné zdivo chodby. Grub se stáhl na schody a zahájil palbu, stejně tak
Fenx Worna. Tady nešlo minout. Z Otakárovy pozice vyšlehl svazek blesků. Barevný přísvit vytryskl
i z místa, kde stál kouzelník Ieronýmus. Světlo ozářilo Slepcovu tvář, stejně jako rozšklebenou mordu
rezavého opičáka, protoplasmatického animalia, který byl kouzelníkovýma očima a určoval směr a
pozici bezpečného zacílení. Babačan Borůvka složitě přezbrojil na ferplí kopí.
„Lokvartův
přízrak!”, zasyčel Nif Bouřlivák a vrhl se k hranici víru.
To samé učinil i Darghaz. Kolem ucha mu
nebezpečně prolétl Fenxův šíp. Boj byl vleklý, naplněný zvukem praštících kostí a drnčení tětiv. Tu a
tam černé zoufale tančící siluety dostaly barvu blesků, aby je zase pokryla čerň. Vír se mezitím zmenšil
a roztrojil, na což zareagovali i muži samovolným rozpadem do zápasících hroznů. Spíše už bránili holé
životy, než cokoli jiného, promyšleného. Někdo tam vpředu upadl a už nevstal. Babačan Borůvka
konečně zareagoval a vyslal svazek blesků. Ty si neomylně našly Nifa a po jeho brnění se neškodně
svezly do země. Nif pomyslel, jak je rád, že ho má, to brnění, které považoval za prokleté, brnění,
kterému dosud více obětoval, než mu vracelo. Poslední dobou se ale karta obrátila. Nejdřív tam na
vanškrodské věži, a potom právě tady a teď. Výron energie dohasínající v drobounkých vlásečnicích
žilnatiny barbarovi dodal na sebevědomí a ťal o to srdnatěji. Se vší vervou. Babačan přezbrojil na kuši
a začal hledat šipku. Boj dohořel. Nejprve se rozpadlo reziduum kolem Ericha Krumma, potom to u
Nifa s Darghazem. Komenda Purigatos i s civilisty ve svých řadách sevřela zbylé zhmotnění zlé energie
do kleští. Došlo k rozetnutí pojících silovazeb, k definitivní vaporisaci.
„Kurva drát!”, zaklel
Gorlen Kleť, „Hezoun je studenej!”.
* * *
Stáhli se jako zbití psi
po schodišti nahoru, do jedné z místností. Byl na ně bídný pohled, jak si tam v koutě vlhké prostory
lízali rány. Gorlena Kletě muselo k padlému druhu pojit věru silné pouto, silnější, než jaké jej pojilo k
ostatním příslušníkům Komendy. Kleťák propadl zoufalství a přísahal Kaerstagům krutou pomstu.
Kavyl Šanta byl jediný muž, o kterého přišli, ale nenadálost jeho skonu přinutila druhy přemýšlet, kde
se stala chyba. Erich byl ztrátou tak konsternovaný, že přestal udílet rozkazy. Otakáro Vesta zažehl
kahanec a přitom činil jizlivé poznámky. Darghaz byl bílý jako stěna, o niž se opíral.
„Nechybělo
moc a posvačil jsem s Harr Ghnedem”, odtušil barbar.
„Kdo to má bejt?”, zeptal se střelmistr
Grub.
„Bůh boje”.
„Tak todle je teda ta slavná Komenda,jo?”, uchechtl se Vesta nad
plamenem, „Tak todle jsou ty vobávaný zabijáci nemrtvejch?”.
„Přál bych ti zažít
pětasedumdesátej, kecale”, zavrčel Zanzil z kouta, „Ucvrnk by sis do gatí, zažít jenom desátek toho,
co jsme zažili my”.
„Nechte toho”, křikl Erich, „Nechte, kurva, toho!”.
Gorlen Kleť si
postěžoval, že ho sžírá strašná zimnice a poprosil Ramulla Pochodně, jestli by se mu nepodíval na
záda.
„Mám je jako kus ledu...”.
Nif s Fenxem se vytratili na průzkum přilehlé chodby nad
roklinou a vrátili se s alespoň trochu uspokojivou zprávou. V chodbách naproti ani v rokli samotné
nezjistili byť jen náznak pohybu. Všichni kostlivci, kteří tam ještě před měsícem opracovávali kámen,
leželi bez života v pozicích, jako by toho života byli zbaveni lusknutím prstu.
„Jediná špatná zpráva
je, že je tam těch koster tak polovina...”, řekl Fenx Worna s poťouchlým úsměvem.
Což značilo,
že ta chybějící masa se někam musela podít. Erich Krumm nařídil zostřené hlídky na předsunutých
pozicích. Zbytek se měl postarat hlavně o to, dát se dohromady.
„Počkáme tady do večera.
Najdeme si nějaký bezpečný místo a přespíme”, rozhodl velitel Komendy, „A jestli se vo něco
pokusíme, tak maximálně vo průzkum. Ale na to by se musel najít dobrovolník. Nutit nikoho v
takovýhle situaci nehodlám”.
„Nejdřív je nutný prohlídnout druhou stranu rokle, jestli je
bezpečná”, namítl Zanzil Zabíječ Stryg.
„A taky musíme vyřešit Hezouna”, ozval se
Vymítač.
„Vyřešíme ho hned”, přitakal velitel Komendy, „Postarej se vo to”.
Kleťák hlasitě
zaštkal.
* * *
Postarat se znamenalo uříznout hlavu a probodnout
nebohému Hezounovi hruď osikovým kůlem. Zanzil Zabíječ Stryg na to upozornil. Že to nebude hezký
pohled, ale že je nezbytné některé věci činit důsledně. Aby se v budoucnu nevymstily.
„Neni
nutný, abyste se na to dívali”, řekl Erich nahlas cestou k Hezounovým ostatkům, „Nebude to, věru,
hezkej pohled”.
Nurnští ale byli zvědaví. Gorlen Kleť se nad mrtvým sklonil, položil mu ruku na
rameno.
„Buď s bohy, příteli...”.
Ramull Pochodeň přičapl na kolena, tasil dýku a beze slova
obkroužil nebožtíkovi hrdlo. Potom se druhou rukou zapřel plnou vahou o čepel, až to křuplo. Hlava
se oddělila od těla. Pochodeň ji postavil stranou a vytáhl zpoza opasku připravený
kolík.
„Stáhněte z něj někdo tu koženici!”.
Kraboch a Zanzil přispěchali na pomoc.
Pochodeň se rozmáchl a prudkým úderem vrazil Kavylu Šantovi naostřený osikový klacek do hrudního
koše.
„Vosika je ze všeho nejlepší...”, utrousil nahlas Zanzil.
Potom přišlo na řadu to, co
Nurnští dobře znali. Obírání mrtvého. Santara Tejl vysypal obsah nebožtíkova batohu na zem a
přiděloval předměty těm členům Komendy, co se přihlásili. Kde bylo více zájemců, rozhodl podle
uvážení. O co zájem nebyl, to zahodil.
„A zbejvá nám tady houžev...”, pravil Hubeňour a zdvihl
ošklivý smotaný provaz.
„Já si jí vezmu”, přihlásil se Gorlen Kleť.
„Co to, u všech bohů,
je za špagát?”, ozval se Babačan Borůvka.
„Houžev přece”, odtušil Darghaz, „Provaz z
máčenejch kořenů”.
„Neni to ledajaká houžev”, řekl Kraboch Vymítač, „Jedná se vo houžev z
kořenů devíti druhů dřev”.
„Každej z nás jí nosí, už je to skoro jak komendí talisman”, podotkl
Zanzil, „Už vod pětasedumdesátýho”.
„V pětasedumdesátym se hodně vosvědčily”, přitakal
Ramull a s Šantovou hlavou v ruce se vztyčil, „Kdo neměl po ruce houžev, jako by
nebyl...”.
„Hezoun houžev měl a neni...”, posteskl si Kleťák.
„Mít po ruce houžev je prostě
základní pravidlo příslušníka Komendy...”, vysvětlil Zanzil.
„Asi už šestnáctý...”, odtušil nurnský
druid, „A na co ty houžve sou vlastně dobrý?”.
„Na svazování nemrcouchů, přece”, zavrtěl
nechápavě hlavou trpaslík Kraboch, „Svázaný houžví sou krotký jako vovce”.
„Inu, tak to je...”,
usoudil Otakáro Vesta jízlivě, „Primitivní národy holt používají primitivní prostředky...”.
Zabíječ
Stryg se na hobita zle zamračil.
„Měli bysme jít”, rozhodl se uklidnit vášně Erich
Krumm.
Komenda vyrazila opatrně po široké stoupající cestě, lemující skalní stěnu a zvyšující se
sráz, dolů, kde trčela k obloze netečná nakládací soustrojí, hromady opracovaného kamene a nehybná
torza kostlivců. Zanzil se skrze virguli ujistil o jejich bezduchosti. Ani Otakárův meč nevykazoval žádné
známky světélkujícího chvění. Hobit potvrdil to, co dříve usoudil průzkum. Totiž že kosterních ostatků
tam dole je už od pohledu podezřele málo.
„Někam se museli podít”, zamumlal polohlasem, „Ale
kam?”.
„Uvidíme...”, pronesl Nif.
Ramull Pochodeň se rozmáchl a hodil Šantovu hlavu tam
dolů. Padala jako nebeská vlasatice s dlouhým vlajícím chvostem. Potom dopadla.
„Myslim, že
támhle sou další vrata”, ukázal Erich Krumm před sebe.
„To je konec Rmutnýho žlebu”, odvětil
Otakáro, „Za vratama je prostora a vstup do horní galerie voken po stranách rokle. Dál už vede jen
jediná štola...”.
„Úžlab...”, namítl suše kouzelník Santara, „Tohle místo se jmenuje Rmutnej
úžlab...”.
„Tam bysme mohli rozbít ležení”, rozhodl Erich.
Nurnské více než muže Komendy
překvapilo, že vrata zela zavřená a zajištěná z opačné strany. O odsunutí závory se postaral Ieronýmus
a vysloužil si Santarův obdivný pohled. Za vraty bylo čisto, hraničáři ohledali stopy a usoudili, že
Rmutný úžlab byl stižen hromadným exodem kostlivců a důlních povozů.
„Kaerstagové se
připravujou k obraně”, usoudil velitel Komendy, „Stahujou všechno, co stojí za řeč. Musíme se
vyspat”.
„To je dobře”, usmál se Santara Tejl, „Jsem úplně vyčerpanej. A to jak fyzicky, tak
předevšim psychicky, jestli mně chápete...”.
„Jsem na tom stejně”, přikývl Ieronýmus
Flašinetář.
Psychické vyčerpání kouzelníka znamenalo jediné - že už nemůže kouzlit. A to byl další
důvod, proč bylo nutné si odpočinout. Kouzelníky druzi potřebovali, zvláště při vědomí, co na ně
čekalo tam vepředu. Tam u Vydutého mostu. Otakáro Vesta zašátral v torně a podal Hubeňourovi
několik útržků pergamenu napuštěného čímsi žlutým, co připomínalo žluklé máslo.
„Co to
je?”.
„Papírky...”.
Otakáro pyšně vysvětlil, že když ty lístky rozžmoulá v dlani, rozsypou se
v prach a přejde mu do těla část v nich vázané energie.
„Řikám tomu papírky. Podpoří tu tvojí
psychiku, víš?”.
„Nepotřebuju žádný komediantský šimrání pod lopatkama”, ohradil se Santara
Tejl, „Já se potřebuju vyspat a podstoupit meditaci, rozumíš!?”.
„No tak to pardón”, ohradil se
Otakáro a otočil se uraženě na kramfleku.
A tak se stalo, že se pyrofor přihlásil jako dobrovolník
na průzkum toho, co čeká Komendu u Vydutého mostu. Stříbrný Erich Vestův nečekaný návrh kvitoval
s povděkem a přidělil mu k ruce Gorlena Kletě, s nímž po Hezounově skonu beztak nebyla kloudná
řeč.
Na Vydutém mostě halda kostí roste...
Ráno zavládla v ležení
Komendy Purigatos pochmurná nálada. Průzkumníci se nevrátili. Ieronýmus pronesl několik temných
varování a navrhl, jestli není na čase se vrátit a posílit řady o vojáky praporečníka
Lubiny.
„Nemůžem tam Vestu nechat”, oponoval Nif Bouřlivák, ale barbarův postoj byl dán spíše
tím, že se mu příčilo pomyšlení mít toho nabubřelého agerrského důstojníka opět nadosah.
Erich
Krumm souhlasil. Komenda Purigatos neměla ve zvyku nechávat své příslušníky na
holičkách.
„Máme svý zásady...”.
„Pravidla jsou víc než zákon”, přitakal Zanzil Zabíječ
Stryg.
Muži se seskupili do pochodové formace. Dopředu byli postaveni stopaři, Pochodeň s
Borůvkou.
„Jak je ten Most vlastně daleko, Zabijáku?”, zeptal se velitel Komendy.
„Pořád
rovně... kus cesty...”, pokrčil rameny druid Babačan, „Vlastně nevim...”.
„Je tady někdo, kdo
něco ví?”.
Nurnští svorně pokrčili rameny. Plány kreslil Babačan, tyhle otravné záležitosti druzi
ochotně nechávali na něm. Staly se součástí příloh Vestovy zprávy a zmizely ve víru událostí. Sežrány
úředním šimlem nebo Erichovou liknavostí. To se ale nikdo netroufl říci nahlas.
* *
*
Táhli v hrozivé předtuše prostornou štolou větší část dne. Cestou prošli několik
osiřelých roklin pod širým nebem. Stopaři tu a tam ve štěrku objevili stopy, jež přisuzovali ztracenému
průzkumu. Nechápali, proč ti dva táhli sami tak daleko.
„Vidim jejich osud beznadějně černě”,
posteskl si Ieronýmus další ze svých vizí, „Cejtim v kostech, že už přešli pod velení
Kaerstagů”.
„Jdem dál!”, zahromoval Nif a divoce zakoulel očima.
Cítil, jak se v něm
hromadí hněv, metabolit beznaděje.
Osud však Kleťákovi s Vestou zůstal dosud nakloněn, ačkoli
tentokrát visely jejich životy skutečně na vlásku. Stopaři v čele voje spatřili kdesi daleko mihotavé
světýlko lucerny. Byli to skutečně oni, Babačan poznal klátivou chůzi bořimského hobita a ten druhý
hobit musel být Gorlen Kleť. Tady v podzemí panovala věčná tma, ale druzi odhadovali, že tam venku
nad horami se slunce přehouplo do klesající fáze svojí každodenní pouti. Musely být tak dvě hodiny
odpoledne. Erich Krumm vyhlásil přestávku na odpočinek.
Otakáro Vesta byl rozhněvaný a
hystericky křičel. Kleťák se jeho věty snažil mírnit a bagatelizovat. Příslušníci širší Komendy si z
Vestových lamentů a Gorlenových doplnění udělali ten obrázek, že se sice během průzkumu přiblížili
takřka až k bráně u Vydutého mostu, ale byli zaskočení přízrakem podobným tomu, který napadl
Komendu u vstupu do Rmutného úžlabu.
„Lokvartův přízrak...”, zbledl Nif.
Gorlen tu věc
popsal jako neviděné a velice silné zhmotnění zla, nabyvší tvaru nasátím předmětů volně ležících
kolem.
„Kamením a kostma...”.
Záhy nastal boj o holé přežití, kdy se Kleťák rozhodl pro
bezhlavý úprk.
„Udělal si ze mě živej štít!”, zařval Otakáro, „Jen se přiznej,
šmejde!”.
Gorlen Kleť se jeho slova snažil uhladit do příznivějšího vyznění a vysvětlil, že si hlídal
rozumný distanc, aby mohl zahájit silnou a účinnou palbu.
„Tak jsem byl vycvičenej”, otočil se
dotčený hobit na Ericha, „Pro průzkum a palbu z tejla”.
Otakárovi nezbylo, než krok za krokem
v krytu ustupovat a vydat se ze všeho, co měl po ruce. Cítil, jak mu vzdušný vír odporným mrazením
vysává život z těla, jak ochabuje. Z Kleťových střel vylétaly snopy zářivě bílých jisker, jeho palba měla
nesporný účinek. Z Vestových prstenů šlehaly blesky. Liscannorský pyrofor už skoro cítil Kleťáka v
zádech, když se přízračný vír rozdělil na několik částí, stejně jako tam v Úžlabu. Vzápětí byl napaden
i Kleťák, většina zlé energie se hnula směrem k němu a pohltila jej. Otakárovo zkroucené tělo ozářil
poslední výron magického blesku a rozvířené kosti kolem něj náhle spadly na zem. Pyrofor se otočil
a přezbrojil na kuši. Gorlen Kleť obklopený reziduem, se ale dál zmítal jako stižený záchvatem
padoucnice. Potom mu cosi bezhlučně vybuchlo v rukou. Chodbu ozářilo silné hořčíkové světlo,
oslepující záblesk. Vesta začal bezhlavě pálit druhému hobitovi nad hlavu.
„Šáhli jsme si na dno”,
řekl smutně Kleť.
Krátce a stručně - cítili se jako mouchy a průzkum Vydutého mostu vzdali jako
za daného stavu věcí nerealizovatelný. Odpotáceli se na cestu zpět.
„Cestou jsme úplně vyčerpaný
museli chtě nechtě přenocovat”, řekl Otakáro Vesta.
„Bez hlídek”, doplnil Gorlen Kleť, „Na
zajištění bezpečí už nezbyly síly. Zvadli jsme jako mimina a doufali, že se ještě někdy
probudíme...”.
„Takže ten Vydutej most je asi jak daleko?”, zeptal se Zanzil.
Pyrofor
odhadl, že asi tak osm hodin pochodu. Erich Stříbrný rozhodl, že se Komenda přesune na dochozí
vzdálenost čtyř hodin. To bude téměř večer. V noci, není-li zbytí, Komenda Purigatos neútočí.
Kumpanie rozbije ležení a přenocuje. Ve tři hodiny ráno Erich Krumm vyhlásí budíček a postaví muče
do útočné formace.
„V sedm hodin provedeme útok na Vydutej most”, rozhodl velitel Komendy
Purigatos.
Flašinetáře Ieronýma obestřely černé vize. Neřekl nic. Opice na jeho rameni však
dobře rozpoznala stvořitelovo zlé rozpoložení. Vycenila zuby a hněvivě se
zašklebila.
* * *
Stopy děsivého zápasu o život byly ve štěrku
patrné i pro necvičené oko. Všude vládlo ticho, v dálce už bylo vidět denní světlo a tmavá hradba
obranného přepažení. Muži došli až k bráně a opět došlo na Fenxe. Ten už zeď jednou zdolal a věděl,
co ho čeká, i jak otevřít bránu. Vyhodil kotvičku přes zeď a svižně se vyhoupl po laně na její hřeben.
Rozhlédl se a zmizel. Zvuk odsouvané závory byl takřka slyšitelný. Otevřela se pravá veřej a v ní se
objevila Fenxova hlava.
„Vopatrně”, zašeptal kudůk, „Na mostě je hromada kostí... Bojim se,
že se hne...”.
Druzi opatrně a v naprosté tichosti prošli branami a popatřili na obrovskou haldu
kostí na úpatí zvihajícího se mohutného oblouk mostu. Přízvisko Vydutý padlo mostu jako poklice na
hrnec. Díky úctyhodné míře jeho vydutosti nebylo možné z místa, kde druzi stáli, dohlédnout na druhou
stranu soutěsky, konkrétně ke vstupu do pevnosti, kde očekávali nepřítele. Hřmotné dunění vod
Aydarry pohlcovalo veškeré zvuky, což hrálo pro Komendu Purigatos, ale také proti ní. Erich si
vyžádal dobrovolníka na průzkum. Nepřihlásil se tradičně nikdo. Tam, před nimi, číhala sama Smrt,
smrt v zosobněné podobě.
Zanzil Zabíječ Stryg napřáhl směrem k valu z kostí virguli. Odtušil, že
si myslí, že jde jen o improvizovaný obranný val, o nic víc.
„Potřebuju se na tu hromadu dostat”,
pravil Erich a obrátil se na Santaru, „Je to jasný?”.
„Jasný...”.
„A potom Hubeňour
transferuje někoho z vás...”, prohodil k Nifovi.
Bouřlivák přitakal a určil trpaslíka Gruba. Grub
odevzdaně pokrčil rameny.
* * *
Stříbrný Erich se zhmotnil na
hromadě kostí a s mečem v nápřahu strnul. Potom zasunul zbraň do pochvy, vztyčil zaťatou pěst a
ukázal k mostnímu hřebeni. Zanzil zvedl ruku, že pochopil.
„Jeden náš, jeden váš”, prohodil
Zabíječ Stryg směrem k Nifovi.
Santara sáhl Grubovi na rameno a ten vmžiku vaporisoval.
Příslušníci širší Komendy Purigatos se u Santary Tejla stavěli do řady a sledovali, jak se daleko před
nimi Erich Krumm opatrně sesunul po kostech a zmizel jim vzápětí nakrátko z dohledu. Spatřili ale
Gruba, nabíjejícího kuši a opatrně našlapujícího, aby se nepropadl a nezůstal uvězněn v troskách
polámaných hrudních košů. O chvíli později bylo lze spatřit velitele Komendy s trpaslíkem v závěsu,
kterak přikrčeni a kryti vysokým mostním lemem přebíhají až téměř k vrcholu oblouku. Tam zalehli a
zbytek, jenž je dělil od nejvyššího bodu hřebene, proplazili. Vyslali znamení, že situace je pod kontrolou
a Zanzil signál opětoval. Z dalšího gesta Zabíječ pochopil, že nepřítel je v dohledu, ale
netuší.
„Vyklidíme v těch kostech průlez”, otočil se Zabíječ na Nifa, „Aby bylo kudy
zdrhat”.
„Jo”, přitakal vůdce Nurnských a ukázal na Borůvku a Fenxe.
„Vy dva pojďte za
mnou...”.
* * *
Trojice odklízečů, doplněná Hubeňourem, se
připlížila k hřebenu mostu, tam, kde vyčkávali Erich s Grubem a ti další, jež Santara Tejl odteleportoval.
Jen Ieronýmus zůstal na místě, u ústí podzemní štoly. Kdyby se v týle přihodilo něco nepředvídatelného,
vyslal by varování. Grub sdělil, že ani po půl hodině se situace tam dole u pevnosti nezměnila. Vrata do
opevnění zela otevřená dokořán, tu a tam projel nekrytý kamenický vůz tažený odpudivými kostlivými
oři s kostlivci na kozlíku či korbě. Povozy vozily ven kámen a vracely se prázdné. Ve výhledu na vnitřní
nádvoří pevnosti však bránil nevýhodný úhel a vysoké hradby.
„Vodklízejí suť”, pronesl Erich
Krumm a ukázal na zarostlou stranu rokliny porostlou vegetací, „Vyvážej jí někam mezi ty
křoviska”.
„Odhrabávaj zával”, usoudil střelmistr Grub, „Před měsícem jsme tam při ústupu
vodpálili štolu”.
„Kde ústila?”, zeptal se Zanzil.
Nif ukázal přímo před sebe. Na skalisko,
tyčící se nad pevností. Grub doplnil, v jaké hloubce se nacházely použité návrty a jak daleko chodbou
byly rozesety. Popsal i přibližnou sílu náloží a účinky, jaké odhadoval, že Nurnskými řízený odpal mohl
napáchat. V časovém sledu projíždějících vozů objevil Erich jistou pravidelnost.
„Vyšleme
průzkum”, usoudil Erich a otočil se dozadu.
„Měli bysme to vzít šturmem”, ozval se nespokojeně
Otakáro Vesta, „Než nás tady zmerčej, což je jenom otázkou času”.
„Jsem taky pro okamžitej
čelní útok”, zabručel Nif Bouřlivák.
Darghaz po jeho boku zachrčel na srozuměnou.
„Jestli
tam bude upír, upír prvního řádu, chce to soustředěnej útok”, navrhl Vymítač, „Nekompromisní, tvrdej
úder”.
„Žádný houžve?”, zeptal se Santara.
„Dneska žádný houžve”.
„Jak se pozná
upír prvního řádu?”, zeptal se Babačan Borůvka, „Myslim tim, jak se pozná vod upíra druhýho
řádu?”.
„Na první pohled se to nepozná právě že nijak”, odtušil Ramull Pochodeň, „Na to musíš
mít zkušenosti, Zabijáku. Prostě jdi tam, kam pudeme my. Drž se nás jako klíště”.
Erichovi se
čelní útok bez průzkumu nezdál, ale nakonec nespokojené nabádání Nurnských přijal. Cítil, že jeho
autorita u nich poněkud pohasíná, a to při práci, jakou se tady zaobírali, nebylo dobré. Vyšel jim tedy
vstříc.
„Až kostrouni vysypou náklad a zajedou s károu dovnitř, vyrazíme”.
Čelní
útok
Vyběhli. Hnali se po Vydutém mostě dolů. Připomínali olbřímího ježka, jak se
bojový hrozen ježil čepelemi a hroty založených šipek v kuších. Řítili se k pevnosti a některým už došlo,
že je nepřítel musel nějakým způsobem zmerčit. Jiným to došlo až vzápětí. Z brány vyběhli nemrtví
krollové v plných zbrojích. Vysoko na hřebeni mostu se vztyčil Ieronýmus, jemuž to nedalo, aby si celé
představení nechal ujít. Toužil být u toho alespoň jako divák. Kouzelník měl bojiště jako na dlani, jako
na divadle v lóži pro honoraci. Jenomže potom zachytil nepatřičný zvuk daleko v zádech. Opičák otočil
hlavu a vnukl slepému stvořiteli obraz obrovského kostlivce v plátech. Vedle něj se zhmotnil
druhý.
„Útok ze zálohy! Útok ze zálohy!!!”, křičel jako smyslů zbavený a prchal dolů, tam, kde
se čelo voje tvrdě střetlo s protivníkem.
Vzplála krutá řež. Kostlivci Komendu silně převažovali
na počet hlav, avšak početní převaha byla na druhé straně vyvážena bojovou toporností. Formace
solaroidů se rozpadla do tří hroznů a přestala postupovat. Muži se víceméně omezili přinejlepším na
přesun mezi hrozny podle situace. Kostlivci běžící po mostě dolů zamíchali situací, Darghaz se odpojil
od Nifa a věnoval se této nové hrozbě. Několik hromotluků se za suchých ozvuků praskajících kostí
zhroutilo. Myšlenka na soustředěný útok vůči upírovi prvního řádu vzala za své. Žádný upír, ať už řádu
jakéhokoli, se tu zjevně nevyskytoval. Ieronýmus doběhl doprostřed vřavy a schoval se za
Darghazovými širokými zády. Borůvka přezbrojil na ferplí kopí. Zákeřný útok z týla doběhl a srazil se
s Darghazem, tou dobou ještě plným sil. Ne nadlouho. Hodně práce vykonaly zářivé prskavce ze střel
z provenience Komendy Purigatos. A s obdivuhodnou zručností metané a cílené výbuchy ohnivých hlín
z rukou Fenxe Worny. Byly to hlíny vlastnoručně vyrobené Otakárem Vestou, hlíny vylepšené účinky
vhnětených substancí proti nemrtvým. Ovšemže výbuchy postihly i vlastní řady, tlaková vlna si nevybírá.
Ale účinek na nepřítele byl díky podstatě substancí značně umocněný. A nutno podotknout, že Fenx
Worna volil cíl dopadu i v bojové vřavě s chladnou promyšleností. Zručný metač kamenů z šedovských
ulic v dobách jeho dětství. Ieronýmus se v oblaku dýmu zhroutil, opičák se však neproměnil v hroudu
roztřeseného rosolu a dál bránil tělo svého pána. Stvořitel byl tedy podle všeho dosud mezi živými.
Darghazovi začaly docházet síly, ale dotírající krollí skelety udolal. Situace začala vypadat o něco lépe.
Tedy do okamžiku, než se v zádech bojujících skupin zhmotnily přízračné bytosti. Upozornil na ně
zoufalý výkřik Santary Tejla. Přízrak kouzelníka prolnul a Hubeňour, hroutící se k zemi, nechápavě
vytřeštil oči. Erich se okamžitě otočil po smrtelném výkřiku. Nic nedbal, že si tak odkryl záda. Zanzil
se vrhl po přízraku, který spatřil za Vymítačem. Borůvka přezbrojil na kuši a nalepil se zády k zábradlí
mostu. Nastal naprostý chaos, příslušníci Komendy se soustředili na přízračné bytosti a
nepředpokládaně změnili pozice. Odkryli tak místa, s jejichž zajištěností počítali druzí. Na to bylo třeba
nahodile reagovat. Bitva pozbyla řádu a stala se šíleným mumrajem, v němž se zhroutil Darghaz, Gorlen
Kleť a Kraboch Vymítač. Jako poslední se bezvládně zhroutil Fenx Worna. Babačan přezbrojil na
kopí. Přízraky nakonec pod náporem útoků vysublimovaly, pohltil je vzduch naplněný řevem a
burácením Aydarry. Z posledních sil si zbylí Gwendarroňané poradili se zbytky krollích ozbrojenců
notně oslabených výbuchy. Bylo po boji, tedy po boji tady, před hradbami. Zanzil s Nifem doběhli k
bráně, zavřeli vrata a zapřeli se o ně.
„Nalejte do nich lektvary!”, křičel Otakáro a vytahoval z
batohu flakóny s obsahem, jenž by měl člověka v bezvědomí postavit na nohy. Na nohy klátivé, ale
schopné alespoň nějakého pohybu. Babačan Borůvka po nabízených lektvarech hrábl a začal obíhat
padlé. Zvrátit hlavu nazad, silou rozevřít čelisti, ukousnout špunt, nalít, zemdlelce cvičeným chvatem
násilím posadit, aby to nevyteklo kolem. Tohle znal, tohle zvládal dobře. Většinou mu byl odměnou
tristně nechápající pohled dotyčného, ty pomalu se rozevírající škvírky odkrývající bělma, vlhký kašel,
někdy dávení či výtrysk blitek. Na zvratky si dával pozor, mechové brnění šlo špatně čistit. Vlastně bez
porušení podstaty látky zcela vyčistit z chlupatého brnění skvrny jakéhokoli původu bylo zhola
nemožné. U Gorlena Kletě musel druid konstatovat smrt. Byl studený jako rampouch. Přízraky z něj
vysály život a už se nezahřál. Žádné škvírky, žádný kašel. Účinky lektvaru vyšly naprázdno.
Nif
s Erichem drželi bránu a sledovali druidův tanec mezi těly. Darghaz klečel na všech čtyřech a
dávil.
„Mrtvej...”, oznámil Babačan, „Přišli jsme vo kouzelníka...”.
„Slepejš?”, zvolal Zanzil
Zabíječ Stryg.
„Ne... Ten druhej... Hubeňour...”.
„Santara Tejl!”, přeběhl Erichu Krummovi
po tváři stín.
Poslední obětí byl Kraboch Vymítač. Všichni tři zesnulí byli příslušníky Komendy
a duch je opustil svorně zákeřným útokem přízraků. Z původní Komendy zůstali naživu pouze Erich,
Zanzil a Ramull, řečený Pochodeň. Ze země se sbíraly zoufalé mátohy přeživších. Ramull Pochodeň se
nabídl se základním ošetřením a přidal se i Babačan. Všichni cítili, že pevnost není dobyta, že to nejhorší
je zřejmě teprve ještě čeká.
* * *
Nif s Erichem vpadli branou,
kterou otevřel Darghaz. Lovec krollů se dál rozhodl držet vzadu, byl na tom bídně a velice dobře si
uvědomoval, že Harr Ghned už k němu napřahoval svalnatou pazouru s opečenou kančí kýtou. Nikoli
poprvé, ale teď ho tak nějak vůně té božské krmě zašimrala v chřípí. Stačilo jen sevřít čelisti a zuby by
se zabořily do voňavého masa. Ne, na nekonečnou hostinu je ještě příliš brzy. Dnes ještě ne, ne teď
a ne tady. Držet se vzadu a louskat vlastní suchary.
Pobili několik kostlivců u vozů, ale ti nebyli
ozbrojení. Pár skeletálních koní se útoku ani nebránilo. Bezduše zírali před sebe a nechali se rozbít na
padrť. Nádvoří jinak zelo prázdnotou.
„Tam”, ukázal Grub mezi budovy, „Tam vzadu je ta
štola...”.
Druzi se hnali vpřed, ostatní v závěsu. Erich byl vysloveně rozezlený. Už spatřili černý
otvor. Z temnoty podzemí se oddělily stejně tmavé siluety a když na ně dopadlo denní světlo, dostaly
i podobu.
„Ghúlové”, zařval Zanzil a začal pálit. Střelci jako Fenx Worna, Grub a Otakáro Vesta
se rozvili do stran a přidali se. Někteří ghúlové se přesto dopotáceli až mezi protivníky a zaútočili
pařáty. Těžko říci, co se vůdci Nurnských honilo hlavou, ale úvaha to zřejmě byla opodstatněná. Tyhle
nemrtvé musel někdo ovládat. A pokud se nevyskytoval tady v pevnosti, musel se ukrývat tam, někde
ve štole. Barbarovi bleskla hlavou myšlenka, její praktické provedení však hraničilo s šílenstvím. Nif
se prostě rozeběhl, vyhnul se přibíhajícím ghúlům a zmizel v temnotě štoly. Erich pochopil, oč barbarovi
jde, a pospíchal za ním. V chodbě ale musel zastavit, vyhrabat a zapálit lucernu. Přitom kroutil hlavou
nad vzdalujícím se dusotem tříštícím se ozvěnou. Nif ale ve tmě viděl dobře, světlo nepotřeboval. A
brzy zahlédl čtyři postavy tam na samém konci, kde se ke stropu zdvihal zával.
Zanzil nedbal, že
kolem zuří šarvátka s ghúly, která bez válečníků nabyla podoby vleklé přetahované, přerušované jen
občasným zhroucením nějakého ochromence. Podstatné bylo to, co se skrývalo uvnitř podle všeho
slepé chodby, v níž tak horlivě zmizeli Erich s Nifem. Otakáro Vesta si při nabíjení kuše s hrůzou všiml,
že Zabíječ Stryg zakládá rachejtli.
„Ne!”, křikl hobit, ale bylo to marné.
Rachejtle opsala
nejistou trajektorii a zmizela v chodbě. Zůstala po ní jenom čára čpavého kouře.
*
* *
Nif upíra poznal. Jestli je prvního nebo druhého řádu, to mu bylo zcela jedno.
Byl to upír a basta. Příčina všeho, středobod zlého chrutí. Viděl, jak upír rozpřahuje paže a cosi mumlá.
Barbar proskočil mezi ghúly a zarazil zlatou hlavici kladiva nemrtvému ve zdobeném kabátci přímo
doprostřed čela. Potom ucítil spáry ghúlů, jež se mu zaryly hluboko do masa, a krátký, ale velice krátký
výstřel bolesti, jež mu projela tělem.
Erich běžel vpřed, do temnoty, kde ustal dusot okovaných
bagančat a ozval se dobře známý zvuk drcených kostí. Potom světlo z lucerny obnažilo zdvihající se
šotolinu závalu. Velitel Komendy spatřil hroutícího se cizince a Nifa, jemuž kladivo vyklouzlo z rukou
a opsalo oblouk. Barbar padal a ghúlové, kteří se na něj sesypali ze stran, se rozpřáhli k zasazení
smrtelné rány. Krummovi blesklo hlavou, že tohle nemůže stihnout. Přišel o dalšího muže. Potom jej
ohlušil syčivý pískot letícího projektilu a vzápětí oslepilo jasně bílé světlo. Že jde o Zanzilovu rachejtli,
o tom neměl tušení. Jediné, co vnímal ostře, bylo naprosté ticho. Potom přilétla druhá rachejtle. Dosud
oslepený však už její záblesk nevnímal.
* * *
Darghaz kráčel
vpředu, za ním Babačan a Ieronýmus s opičákem na rameni. Ieronýmus nesl lucernu a děsil se
okamžiku, kdy světlo padne na mrtvolu družinového vůdce, s kterým jej již pojilo mnohé. Erichův osud
slepého kouzelníka nezajímal, slavná Komenda Purigatos beztak již téměř přestala existovat. Na konci
chodby viděli druzi světlo. Nehýbalo se. Lucerna zřejmě stála na zemi. Potom Nurnští zahlédli sklánějící
se siluetu muže.
„Je to upír, podle všeho Kaerstag”, zazněl unavený hlas Ericha Krumma,
„Vodneseme ho na světlo, ať se na něj podívá Zanzil”.
„Co je s Nifem?”, ukázal Darghaz na
barbarovo tělo ležící v objetí mrtvých ghúlů.
„Mrtvej...”.
Erich Stříbrňák vytrhl z pochvy nůž
a jal se upírovi odřezávat hlavu.
Babačan si půjčil od Ieronýma lucernu a posvítil vůdci Nurnských
do obličeje.
„Zírá. Těkaj mu voči”, usmál se druid, „Ghúlové ho zchromli”.
Erich mlčky
vyhrabal z tlumoku osikový kůl. Ieronýmovi se v zádech vynořil Zanzil Zabíječ Stryg.
„Je
tuhej?”.
„Babačan tvrdí, že jen vochromenej”, utrousil Darghaz.
„Máme upíra...”, otočil se
Erich na Zabíječe, „Upíra prvního řádu. Pojď mi říct, co si vo tom myslíš”.
„Řek bych, že to bude
Chadur, když tu byl samotnej”, usoudil Zabíječ Stryg, „Chadur Kaerstag”.
„Támhle pod stropem
je asi průlez”, ukázal Babačan zlatou hlavicí kladiva na vršek závalu, „Možná to tam bude slepý, možná
ale ne...”.
„Puč mi to kladivo, Zabijáku”.
Babačan podal veliteli Komendy Nifovu zbraň a
ten ji použil jako tlouk. Proklál dekapitovanému torzu hrudní koš.
* *
*
Smutné ráno na ztichlém nádvoří upíří fortifikace. Příslušníci Komendy otřesení
ze ztráty tří důležitých druhů a spolu se čtvrtým, o nějž přišli ve Rmutném úžlabu, ochuzení o jediné dva
průzkumníky, kouzelníka a nahlížeče sfér. Muže, který jako jediný z nich dokázal vymítat démony z
postižených. Zbyl velitel Erich, nepostradatelný Zanzil a stopař Pochodeň. Nebyla to dobrá situace,
zvlášť když nebylo nikoho, kdo by dokázal říci, co je za závalem. Tady, u Vydutého mostu, končily
i popisy zprávy Objev. Zpráva se dále omezovala na pouhé spekulace o obrovském městě z bělostného
kamene, stovkách až tisících nemrtvých žijících v něm a dvou věžích, tyčících se nad městem samým.
Informace, na nichž se nedalo stavět a tedy přijímat zásadní rozhodnutí. Muži Komendy přinesli své
mrtvé a mlčky je dekapitovali. Ze zatloukání osikového kolíku se stal běžný rituál. Potom si Erich vzal
stranou Nifova zástupce Otakára a oznámil mu, že Komenda se potřebuje zásadně uradit, co dál. A
připojil se ke svým dvěma druhům, kteří už vyčkávali stranou u hradeb. Nurnští osiřeli a čekali, až
Nifovi povolí křeč svalů. Svalové zkoprnění trvalo nezvykle dlouho. Babačan zatím ošetřoval druhům
rány. Ieronýmus něco pošeptal opici a zneviditelnil ji.
„Tak nám ta slavná Komenda ňák
dokomendovala, co?”, utrousil posměšně Otakáro, „Čekal jsem teda velkolepější věci, než
tohle”.
Fenx Worna vybalil suchary máčené v hovězím loji a začal žvýkat.
„Myslíte si, že to
zabalej?”, pohodil hlavou k mužům tiše debatujícím pod hradbami trpaslík Grub.
„Doufám, že
ne...”, odpověděl Ieronýmus.
„Dyť jich neni ani do mariáše”, odtušil Otakáro, „Bez nich by nám
bylo líp”.
„Furt jsou to tři platný chlapi”, namítl Darghaz, „A nebejt jejich mrtvejch tady mohli bejt
naši mrtví...”.
„Chlapi, který si myslej, že shrábnou kořist a my vostrouháme...”.
„Jo, tak
pánové”, pronesl náhle slepý Ieronýmus, „Mám pár zvěstí z válečný porady...”.
A přiznal, že
neviditelný opičák vzrušenou debatu Komendy sleduje a má tam ještě jedno želízko v ohni.
„Nif
se konečně trochu začíná hejbat”, upozornil druid.
Teď ale všichni viseli na rtech Ieronýmovi. Ten
řekl, že chlapi ze slavné Komendy přičítají smrt svých pardů na vrub civilistům, kteří svou zbrklostí měli
vliv na užití odlišných taktik vedení boje, než jaké praktikovali dosud.
„Maj za to, že by se měli
vrátit k původnímu účelu, k jakýmu nás chtěli použít”.
„A to má bejt co?”, zeptal se
Darghaz.
„Živý štíty”, odtušil Ieronýmus, „Chtěj nás poslat dopředu jako živý štíty a potom se
táhnout za náma a řešit věci po svym”.
Příslušníci Komendy se podle Flašinetářových slov usnesli
na tom, že zásadní je, aby z té šlamastyky vytřískali co nejvíc, tedy aby zajistili smrt druhého z
Kaerstagů a obě upíří těla, přinejmenším hlavy, donesli do civilizace. A aby uchvátili jakoukoli
hodnotnou kořist dříve, než přitáhne Teydrik.
„Tím myslej prince Teydrika s
armádou”.
„Teydrik ale vyslal Lubinu”, namítl kudůk Fenx, „Proč by Teydrik posílal Lubinu, když
by chtěl sám přitáhnout s armádou?”.
Ieronýmus pokrčil rameny, ale stál si za tím, že Erich si je
Teydrikovým tažením naprosto jistý a že operace Mlat ve skutečnosti není to, co tady provádí Nurnští
s torzem Komendy Purigatos.
„Operace Mlat je podle všeho označení pro vítězný tažení
Teydrikova vojska proti nemrtvým”.
Nif Bouřlivák se posadil a zahýbal pažemi.
„Ten Erich
je pěknej hajzl”, zachroptěl vůdce Nurnských, „Vobral toho upejra vo prsten a zlatej
řetěz”.
* * *
Erich Krumm u Vranina domku dalekosáhle
vysvětloval Nifovi o strašné ráně, která dopadla na Komendu, a po očku sledoval, jestli se někdo z
Nurnských neblíží. Nif mlčel a pohádce o bolestivých ztraněních a ztrátě dlouholetých přátel trpělivě
naslouchal. Když Erich nakousl, že Zanzil s Ramullem se s mrtvými chtějí důstojně a v tichosti rozloučit
a uložit je do země k věčnému odpočinku, nesnažil se namítnout, že Komenda Purigatos přeci své mrtvé
nepohřbívá a na hrobech nelká. Že je nechává ležet tam, kde padli, odhlavené a obrané o všechny ty
houžve a šipky do kuší. Nechal velitele Komendy Purigatos pěkně vymluvit, aby si vychutnal protiútok.
A potom na něj vyjel s tím, co ukradl tomu upírovi.
* * *
Nurnští
sledovali ty dva u domku, jak se do sebe naráz zaklesli a drapli se pod krkem. Vlastně Nif drapl Ericha
za límec a něco na něj hřímal. A Erich barbara chytil za rameno a snažil se ho odtrhnout. Muži z
Komendy tam vzadu strnuli. Jenže hádka tak jak vzplála, zase opadla. Erich nakvašeně odkráčel ke
svým a Nif se vrátil k družině rozesazené na batozích.
„Je to vyřešený”, řekl Nif a upravil si
pomačkaný rukáv, „Dělíme se. Jdeme sami za sebe”.
„Aha...”, založil ruce na hrudi
Darghaz.
Přišel Erich Krumm a hodil po Nifovi řetěz.
„Udav se!”.
„Jo...”, zabručel
spokojeně barbar.
„Teď jenom nevim, jestli mám mít radost, nebo navopak”, zaváhal Ieronýmus,
když velitel Komendy rázným krokem odpochodoval zpátky ke svým.
„Přišli jsme vo tři chlapy”,
podotkl Babačan Borůvka, „Vlastně vo šest během poslední hodiny”.
„Ale zato se nám votevíraj
nový možnosti”, namítl spokojeně Otakáro.
„Můžu se zeptat kde?”.
„Tam”, ukázal bořimský
hobit k ústí štoly.