Lyškánora 12
* Krádež v Nurnské knihovně * Zabiti ohnivým
drakem * Hrobníkovy pohřební novinky *
Jarn 1040
Krádež v Nurnské knihovně
Lynhaard nepodrobitelný z Rugornu
Koloběh překotných událostí,
který jako nebezpečný vír vtáhl Nurnskou družinu do uskutečnění nového tažení, se začal odvíjet
zcela nevinnou příhodou na nurnském rynku na samém sklonku léta roku 1033. Z malé uličky
vedoucí z polí vyskočil plešatý chlap v nevábně vyhlížejícím úboru ze špinavé pytloviny a
šmajdavým krokem si to spěšně namířil přes náměstí ke kašně, u níž většinou sedávají místní
žebráci. Ale tenhle chlap, ač vzhledem zdaleka ne nepodobný, žebrák není. Je to chlap z lesa. Na
zádech táhne obrovský záplatovaný pytel, jehož obsah zamořuje okolí smradem prašiviny a
činidla. Lesák natáhl své nemyté chlupaté nohy, obuté v příšerně velikých sandálech z pravé hroší
kůže a otírá si zpocenou bílou pleš savým hadrem. Po malém odpočinku obrací pytel vzhůru
dnem a vysypává na obecní dlažbu hromadu vydělaných zvířecích koží rozličného druhu, stáří
a kvality zpracování. Potom si zavěšuje na krk mošničku s penězi, dává ruce v bok a jímá se
pěkně po cirkusácku vyvolávat: "Lidičký, poďte blíž, poďte blíž. Kupujte kužé. Sou děsně lacný,
za zlatku, za dvjé. Kupujte kužé!". Zvědaví lidé se scházejí a opravdu se občas najde někdo, kdo
občas od pokoutního prodejce i něco koupí. "Chlupatý kužéé dělají mužéé!", vříská Sarim a občas
prohodí i to svoje: "Páprlapá". Zlatky a stříbřence putují do mošničky a chamtivý druid je doslova
v transu. "Za jednu kožkůů koupíš si Božkůů". K vyřvávajícímu pouličnímu prodejci se přitočil
malý korpulentní movitě vyhlížející mužík a šibalsky zamrkal očima: "Buď pozdraven,
koželuhu". "Póslední kužéé, přistupté bližéé", ječí Sarim a mává vzrušeně rukama nad zmenšující
se hromadou smradlavých chlupů, "Je libo ňáké pěkné kužé, pane velkomožný? Slunce už je
nejvejš, za chvíli to tu mušim zavřít". "Nejde mi tak o kůže, kupče", praví tlustý chlapík
špinavému druidu. "Jde mi o vaše boty. Prodejte. Neštřím penězi". "Kdo jako ste?", ptá se
nedůvěřivě druid Sarim, protože jeho slavné sandále mu vždycky přinesly jenom výsměch. "Jsem
obchodník. Obchoduju s různým tovarem. Co se najde. Kupuju a prodávám. Mám krámek támhle
v loubí". "Ty boty neprodám. Mám je rád", dupe výhružně pravým sandálem Sarim a bojovně
vystrkuje neholenou bradu. "Na penězích nebudu šetřit. Stanov cenu". "Ne a ne a ne", šklebí se
lesák, "Ty boty sou mejma jedinejma vopravdickejma druhama. Vždycky stojej při mně. Jó, to
sou dobrý sandále. A sou z móc dobrý a vzácný kůže. Proto je neprodám ani za nic. A navíc mě
z vostatních bot bolej ty moje platfusácký nohy". "A z jakého druhu kůže jsou ušité, můžu-li se
přeptat?", vyzvídá obchodník tajemství výroby. "Inu, sou z pravý hroší kůže, činěný hrošim
mozkem, což sou věci děsně vzácný, a desetkrát máčený v jemnejch vonnejch volejích, aby
dostaly hebkosť ženský pokožky, což je děsně vodborná záležitost a tajemství sandálovejch
mistrů. Navíc sou ty boty šitý sušenou hroší šlachou, kerá je vodolná vod předření a pevná jako
niť mýho pokoutnýho života, jež je taky nepřetrhnutelná", říká pyšně Sarim z Gorůdye a nafukuje
se jako kozí měch. Dav lidí se náhle rozestoupil a před Sarima předstupují dva vojáci královské
posádky. "Hej, chlape, máš povolení k pouličnímu prodeji?", praví jeden z nich, "Ukaž". "Ale,
ctěný pánové vojáci, nebuďte krutý k vobyčejnýmu chudákovi. Přece se nebudete zlobit pro pár
kuží", nasazuje nacvičeně úlisný Sarim v obličeji výraz naprostého žebráka a poctivce a dlouhou
prackou schovává naplněnou mošničku pod plášť. "A kde jsi k těm kožešinám přišel, máš vůbec
povolení k lovu zvěře?". "Udatný pánové, přece si nebudete dělat hlavu pro těch pár pastí a sítí
na malý ptáčky, co kladu tam nahóře v lese", valí oči vyčůraný lesák a cpe každému z vojáků po
dvou zlatkách do kapsy. Vojáci s chlapem, který vypadá velice nuzně, soucítí a se slovy: "Padej!",
odcházejí k Pařátu na žejdlík chmeloviny. Sarim se tváří jako zpráskaný pes, balí prázdný pytel
a, uctivě děkujíc a klaníc se šlechetnosti žoldnéřů, couvá do uličky k polím. Tam se obrací a rysy
jeho tváře tvrdnou. "Cha chá, zase sem se z toho vysekal", chechtá se zle ten zlosyn, "Kdepak,
na starýho Sarima nikdo nemá. Von je děsně mazanej a chytrej, jako ten ouhoř. To každej muší
vidět na každym kroku. Když ho někdo skřípne, tak se kroutí a kroutí a kroutiť se nepřestane.
Jeho tělo je slizký a děsně vohebný a proklouzne každičkou skulinkou, každičkou škvírkou, co
se vobjeví". Ouhoř Sarim si to šlape do kopce a jak si to tak štráduje, jeho zvířecí smysly zmerčí
nějaký pergamen, přibitý na vratech jedné stodoly. "Co to jé? No co to jé? Svrbí mě muj druidskej
nos, a když mě ten nos svrbí, tak to se něco móc důležitýho stane", bručí druid, drbe se na pleši
a pomalu čte oznámení. Jedná se o vývěsku spolku nurnských knihovníků, kteří nabízejí odměnu
šest tisíc sedmset padesát zlatek tomu, kdo Nurnské knihovně navrátí knihy Pověst o pádu
Elieldolu, Tajemství dlouhověkosti a Hněv astrálních sfér a pergamen, označovaný jako Odkaz
Lunduma Tugrina. Všechno jsou prý svazky staré a velmi cenné. Jejich ztrátou se prý ztrácí i část
kultury Starého světa. "Čmuchám prachy!", hvízdl si chlap z lesa veselou notu a vyráží
horempádem k lesu. Potom jistě hned zamíří do liscannorské hospody, aby se mohl vytáhnout,
co všechno zjistil. Hned naverbuje hochy a ti jej pro samou úctu jistě zvolí za vůdce, když je
takový pašák. Potom pod jeho vedením naleznou knihy a dostanou odměnu. Odměna, to zní
krásně.
Na kraji lesa se Gorůdyjskej zastavuje a ohmatává mošničku naditou
dnešním ziskem. Naposled se dívá na Nurn a mává teatrálně zabahněnou pěstí. Pak se ještě
jednou laská s obsahem mošničky a umiňuje si, že v zimě nastraží ještě víc pastí. A taky sítě na
ptáčky. Bude je prodávat ve vrbových klecích. Potom pohlíží ostřížím zrakem svých šedých očí
do temnoty lesa. Za chvilku zmizí v roští. Tam je doma, tam je v bezpečí. Tam na něj nikdo
nemůže.
"Zdař les, hospodó", vříská Sarim na celé kolo falešnou vřelostí a hostinský
Jeremiáš už nalévá do malého otlučeného plecháčku druidovu obvyklou dávku likéru z jehličí.
Po lokále se rozléhá váhavé mručení. Sarim si sedá hned k prostřednímu stolu a kope do sebe tu
odpornou kořalku. "Héj, lesáku!", vykřikuje ppřiopile Lynhaard z Rugornu, soused nynějšího
starosty obce, "Tak sem slyšel, že chytáš malý ptáčky do sítí a pak je prodáváš. Že se nestydíš,
vydřiduchu!". "To néjni pravda. To je lež jako věž a esli má někdo ňákej problém, tak ať rači drží
tu svojí hubu", čertí se Sarim, který sám je lež jako věž, protože je známý lhář a podvodník, což
jedině ukazuje na to, že jedině on je sám sobě problémem. "Urazils krolla, Plešoune", praví temně
Páin z Nórienu, známý svalovec a zabiják. "Nó, tak si to zas tak neber", vykrucuje se proradný
druid, aby mu náhodou trpaslík v návalu vzteku neublížil, "Až uslyšíš, co mám za novinu, hned
mě budeš do nebe vychvalovat". "U mě seš jednou pralesák a fikslíř a tak taky zustaneš", pronáší
na svůj vkus až nezvykle dlouhou větu nórienský šermíř. Sarim je ale známý ouhoř a jeho tělo
je děsně slizké, pročež z něj všechny narážky stečou jako voda, takže se jenom oklepává, nasazuje
dobráckou tvář číslo dvě a začíná hrozně tajuplně vypravovat: "Teď vám povim, co sem se
dozvědíl vo jedný móc dobrý faše, z kerý, dyž budeme hodně chytrý chlapi, potečou prachy
proudem jako z nepodojený kozy. A to všecko skrzeva ňáký písemnosti, co se ztratily za děsně
tajemnejch vokolností z tý Nurnský knihovny. Já teda moc čtivej nejsem, ale jedno vim určitě,
že starý lejstra bejvaj hodně vzácný, na to já mám ten čmuch, co sem získal po předcích. Nó, a
když ty lejstra najdem, koštne to ňákejch dobrejch šest a půl žluťáků, což je dosť slušný, ale
mušíte počítat s tim, že si mušim účtovat něco za zprostředkování, jak to tak ve v obchodě bejvá.
A když de vo prachy, neznám bratra". "A nic určitějšího nevíš, Lesáku?", táže se se zájmem
Erlanth Linfalas, chlápek s železnou rukou. "Inu, možná vim, možná nevim", tváří se důležitě
druid, "V každym pádě mě tady zejtra přesně vo polednách čekejte. Já s váma pojedu do Nurnu,
abysme něco vyzvěděli. Teď ale mušim domu. Slunce už bylo dávno nejvejš a já se eště porádně
nevokázal doma". Sandálník kvapem odchází a hostinec U hrocha propuká v bouřlivý smích.
Poslední dobou veškerá dřívější druidova vážnost upadla a dnes už z něj má valná většina
liscannořanů akorát tak srandu.
Nazítří se liscannořané scházejí před hospodou.
Erlanth, Páin, Llandaff a Edudant tady čekají na Nestora Burmu a Tři Divoké Vepře, což je pravé
a poněkud neobvyklé jméno psychopatického krolla Ušouna. Po chvíli na uříceném koni doráží
Sivel Chrastník, který se usadil v Samotě, kde žije také Sarim. "Kde je Pralesák?", táže se Nestor
Burma netrpělivě. "Rion mu upekla zálesáckej dort, aspoň podle smradu, co se šířil lesem, takže
počítám, že jen co ho spořádá, hned přijede", praví klidně pan Chrastník a otírá zpoceného koně
svým pláštěm. "Mám pro vás novinku. Je to taková blbost", říká Llandaff, aby řečš nestála,
"Dorgis, ten ardasanskej lotr, si kousek od Nurnu na kreji lesa začal stavět srub. Zatim je to sotva
rozestavěný, ale za měsíc, za dva, to může bejt docela pěkný hnízdečko". "Jó, ten spratek to určitě
postaví rychle. Živí ho totiž vztek. Von si pěstuje lítosť, jak ho tudle starosta vykázal z vobce a
zakázal mu jakejkoli pobyt", rozebírá poslední události Nestor Burma. "Já si myslim, že to bylo
trochu krutý, to s tim vyhoštěnim", tváří se vyčítavě Edudant Škorpík z Tiklu, zvaný Éda Tyglík.
"Ardasani nám sem nepáchnou a basta. Sou to vrahové, lháři, podvodníci a navíc žebráci. Jestli
někdy ta jeho špinavá chatrč bude stát, tak jedině díky žebrotě", vykřikuje zlobně Páin a naráží
na nechutné Ardasanovo putování od domu k domu a vymáhání almužny od liscannorských
občanů. K tomu by se kromě Ardasana nesnížil snad nikdo. Liscannorští vyrážejí směrem k
Nurnu a na cestě za Liscannorem narážejí na shrbenou vytáhlou postavu Dorgise Ardasanského,
který si tady s kloboukem v ruce živí svou lítost, pročež do Liscannoru nesmí. O chvíli později
přibíhá udýchaný Sarim. Běží pěkně po svých, prý že se mu v sandálích z hroší kůže moc pěkně
běhá, ale spíš to bude proto, že by si jeho kůň ošoupal podkovy. Nové kování, jak známo, jest
drahé. "Sem nadmutej", praví druid, držíc se za břicho, "Móc sem toho sněd". Nurnští se konečně
s tříhodinovým zpožděním vydávají na pochod.
Na nurnském rynku se
dobrodruzi, vedeni snahou získat co nejvíce informací, rozcházejí. Druid Sarim si černým
uhlíkem kreslí na pleš vlasi, aby jej tady nikdo nepoznal ohledně těch včerejších patálií s
nedovoleným prodejem zvířecích koží. Oddělené skupinky se potloukají ulicemi a brzy se
dozvídají, co se v Nurnské knihovně opravdu stalo. Je tomu asi měsíc, co se ztratily ty staré
svazky. Podezřelých z krádeže bylo hned několik, ale žtádný z nich se k činu nepřiznal. Když se
viníka nepodařilo objevit, přislíbil spolek nurnských knihovníků odměnu tomu, kdo knihy vrátí.
Jediné, cg královská garda udělala bylo, že přidělila ostrahu k Nurnské knihovně. Celá záhada
usnula na mrtvém bodě, až před dvěma týdny byl v objektu chycen vetřelec, nějaký hobit, Šlohník
Duták, bytem v Přístavní ulici č.p. 49, známý recidivista. Tenhle zloděj Duták žije se svojí
družkou, Brusinou Jablůnkovou, šatnářkou od Červené sedmy. Je to chlapisko po všech čertech
vykutálené a v otázkách soudních zřejmě mazané, protože hned jak jej chytli, doslova zavřel hubu
a odmítl jakkoli odpovídat na otázky. Proto byl odsouzen k pětadvaceti dnům žaláře o chlebu a
vodě, a to pouze za pokus o loupež. Spojitost jeho činu s předchozí krádeží nikdy nebyla
prokázána.
Na město padl soumrak, jak by řekl Sarim, slunce už bylo nejníž,
a Nestor Burma společně s tichošlápkem Sivelem Chrastníkem a žebravým alchymistou
Dorgisem z Ardasanu vpadli do Červené sedmy, kam je přivábily nepokojné plamínky červených
lucerniček. Přátelé si odkládají pláště u šatnářky Brusiny Jablůnkové, malé asi dvaatřicetileté
hobitky, a usedají do malých vzhledných polstrovaných křesílek. Všechno zatím platí Nestor
Burma, protože pan Chrastník si zapomněl doma peníze a ardasanská žebrota nic nemá. K pánům
se hned přitáčí tlustá majitelka tohoto věhlasného podniku a nabízí album místních krasavic.
Dorgisovi se sbíhají sliny, možná je to od hladu, protože už dlouho nic pořádného nejedl, a ptá
se dobráckého Sivela, jestli by mu nepůjčil nějaké peníze. Sivel si prohlíží nahé zadečky místních
krasavic, vymalovaných na obrázcích, s takovým zájmem, že se po chvilce nabízí, že zajede
koňmo do svého domu a přiveze malou truhličku zlatek. Dorgis se raduje, že zase něco vyžebrá
a Nestor Burma, známý světoběžník, se nemravně uculuje. Dorgis z Ardasanu vymáhá několik
zlatek i od něj a odchází do města shánět rolničky. Sivel Chrastník zatím štve koně k samotě nad
Liscannorem.
Llandaff a Erlanth, kouzelnická dvojice a výkvět liscannorské
inteligence, chvíli zevlují po Nurnu a pak míří své kroky k nurnské trestnici, kde jsou pověstné
královské kobky. Onedlouho už buší na vězeňskou bránu. "Hej, hola, vodevřte bránu, dou k vám
hosti!", volá Llandaff a buší klepadlem o kovaná vrata, zatímco mág Erlanth Linfalas vyděšeně
koulí svýma chrpově modrýma očima, poněvadž v místní hladomorně ještě nikdy nebyl. "Koho
to sem soumrak nese?", houkl strážný, když otevřel vrata, "Nechcete přijít až po ránu, chlapi
mizerný?!". "Sou votázky života a smrti, kerý nejdou vodkládat. Deme za velitelem káznice
kuliva tej krádeži v knihovně. Sme takříkajíc na stopě velkej černotě, což nesnese vodkladu",
nasazuje Llandaff Quonsettský do slovní půtky veškeré přednosti svého medového hlasu. Erlanth
Linfalas říká to svoje: "Jó, jó, jó", a kýve hlavou ze strany na stranu. "Inu, když je to tak, pánové,
tak chvilku sečkejte, já se optám velectěného pána Grokha, jesli vás přijme", praví voják a rázuje
pryč.
Éda Tyglík, Sarim z Gorůdye a Páin zapadávají po neúspěšném bloumání
po Nurnu a páčení informací z kdejakého opilce do hostince U supího pařátu, stařičké krčmy na
samém okraji města, která ani po všech těch letech neztratila své kouzlo. Tam se hned oddávají
ještě s několika cizinci hře v kostky. Štěstí se naklání neustále na stranu Sarimovu, což je nadmíru
podezřelé,a tak Páin s Édou, kteří proradného druida znají jak své boty, od hry odstupují.
Zanedlouho je gorůdyjský šejdíř přistižen při falešné hře, protože používal cinknuté kostky, na
kterých ještě navíc bylo o jednu šestku navíc. Celá výhra je zabavena, ale k proklamované bitce
nedochází, neboť podvodník zbaběle prchá oknem. V maštali si balí hlavu do hadrů, pleť
pomatlává kolomazí a takto přestrojen se vrací zpět do šenku. Tam se vydává za assuaenského
prodejce koberců. Jeho dětinská lest kupodivu vychází, což v Sarimovi vyvolává neskonalou úctu
k sobě samému, a trojice dobrodruhů se jde posilnit spánkem na pokoje.
Dorgis
Ardasanský za vyžebrané peníze kupuje rolničky a vrací se k Červené sedmě. Nestor Burma už
začíná být v náladě a baví své okolí prostými historkami, které se snad ani nemohly nikdy
přihodit, protože jsou neskonale přitroublé. Asi po půl hodině už je Dorgis netrpělivý, protože
prošustroval celou almužnu a teď několik sklínek pije na dluh. Venku se ozvala rána a do sálu
vpadl zchvácený Sivel Chrastník s ošoupanou truhličkou v ruce. "Vodtáh... hug...", dusí se
Chrastník, jenž nemůže popadnout dech, "Vodtáhněte mýho... hug... hug... koňa. Je vyřízenej".
Uřícený hraničář, páchnoucí koňským potem, se kácí na židli a otevírá truhličku. Je plná kulatých
zlatek, poctivě naspořených. "Že mi zaplatíš jednu z těch krasotinek, Siveli, kamaráde?",
požaduje Dorgis půjčku. "No, jasně, Dorgisi", sípe Sivel a odpočítává žebravému barbarovi jeho
díl. "Nebo radši dvě. To už máš jedno, jestli jednu nebo dvě. To pak stojí jenom dvakrát tolik,
víš?", vytahuje Dorgis na dobráckého hraničáře průhledný trik. "Jestli ti to udělá dobře, starej
parde, tu máš". Nestor Burma se usmívá jako sluníčko a půjčuje si od Sivela také. "Hele,
kamaráde", kroutí se Ardasan jako had, "Puč mi eště pět stováků, abysme to jako zavokrouhlili.
Já bych ti vo to neřikal, ale dělám to jenom pro tvý dobro. Zavokrouhlenej dluh se líp pamatuje,
to je svatá pravda. Takže já sem vlastně takovej dobrák, když si to vod tebe pučuju, víš?". Sivel
Chrastník, prostý chasník ze samoty u lesa, který nikdy nepoznal lidskou zášť, krutost a faleš,
takže v její existenci ani nevěří, vysypává zbytek obsahu truhličky do Ardasanových nenasytných
kapes. Dorgis je doslova ve svém živlu. Pánovitě listuje v obrázcích místních krasavic a
objednává: "Tak Burmovi tuhle zrzavou, pro pana Chrastníka tuhle křepelku s těma dlouhejma
nohama, potom tudletu z druhý stránky a já si vobjednám, tak třeba tůdle čtrnáctku, patnáctku a
šestnáctku". "Á, mladej pán je zřejmě znalec ženské krásy, není-liž pravda?", ptá se se zájmem
majitelka při předběžném kasírování hostů. "Sem Dorgis Ardasanskej, velkej boháč a
světoběžník", chvástá se alchymista, který ještě před chvílí měl tak hluboko do kapsy, že nemohl
najít dno, "A to vám povídám, každý tý křehotince dáte na krk rolničku, co mám tudle v kapse".
Na to úchylný alchymista vytahuje šest mosazných rolniček. "Né, rolničky né", brání se Nestor
Burma, ale je mu to houby platné, protože je opilý a navíc si peníze taky vypůjčil. Povedená
trojice úplně bohůpustě kašle na nějaké páčení informací ohledně krádeže v Nurnské knihovně
a jde se bavit na pokoje.
V Nurnských ulicích a uličkách vládne naprostá tma.
Nikde se nic nehýbe. Na střeše plačtivě zamňoukala kočka a od zdi oprýskaného domu se odlepil
stín. Velký stín. Temná postava zlověstně obchází zahradu a dům pána Nothgerda, slavného
královského vojevůdce. Honosný dům s malými věžičkami se tyčí k ztemnělé obloze. Tajemný
muž trochu nemotorně přelezl zeď a svalil se do trávy. Možná je to nějaký lupič, uprchlý
trestanec. Může to taky klidně být vrah. Nájemný zabiják, který jde zavraždit velitele
gwendarronských vojsk nebo psychopat, vraždící pro ukojení svých šílených choutek. Muž se na
chvíli zastavil a naposledy se ohlédl. Tvář mu na okamžik osvítily měsíční paprsky. Ano. Je to
kroll Ušoun, zvaný Tři Divocí Vepři. Nední to žádný vrah ani psychopat. I když...
"Vstupte dále, pánové a posaďte se", vyzval velitel trestnice Grokh, mohutný barbar, pány
Erlantha Linfalase a Llandaffa Quonsettského. Ti se slušně usazují v pohodlných křeslech
přijímacího sálu a rozhlížejí se kolem. V krbu hoří oheň, na zemí leží drahé koberce, stěny jsou
pokryty nákladnými freskami. Inu, toto povolání je zřejmě výnosné. Alespoň tady, v
Gwendarronu. "Tak, pánové, v jaké věci přicházíte?", táže se Grokh a odkládá kachní stehno.
Ústa utíká do bílého krajkového kapesníku a mocně upíjí vína z cínové číše. "Takže já tudle se
sousedem", promlouvá zdlouhavě hovornější Llandaff a ukazuje na kamaráda Linfalase, jenž se
zase tváří jako nekňuba a mocně koulí těma svýma bezelstnýma očima, "Sme přišli orodovat, aby
nám bylo dovoleno poklábosit s jednim trestancem. Tejčilo by se to teda vězně Dutáka Šlohníka,
co bručí za pokus vo zcizení soukromýho majetku v Nurnský knihovně". "Jó, jó, to je pravda. My
sme totiž takový soukromý vočka", praví stydlivě Erlanth a na důkaz pravdiivosti svých několika
slov mrká těmi svými kukadly. "Kontakt s vězněm, pánové, není v zásadě nemožný", poučuje
vlídně Grokh, "K trestanci dutákovi vás ale pustím až mi ukážete povolení z královského dvora".
"Dobře, pane Grokhu", říká Llandaff ukázněně a nesnaží se ani smlouvat, "Brzy se vrátíme i s
povolením. Dobrou noc, vinšuju". "Dobrou", usmívá seč Erlanth.
Úchylný kroll
Ušoun, občas také přezdívaný Prase nebo Divoká Svině, mocně zabušil na vrata Nothgerdova
sídla. Po nějaké době otevřel rozezlený lokaj v modré livreji. "Co chceš, vobejdo? Almužnu ti
nedám a ještě na tebe poštvu psy!". "Nothgerd, prosim", huhlá Ušoun. "Že tě nechám zpráskat,
drbane?! Mého pána budeš nazývat pánem velkomožným a přitom se pokaždé uctivě ukloníš.
Rozuměls?", hudrá lokaj a volá si pomocníky, dva lokaje a štolbu s bičem. "Já né žebrák. Já
Ušoun, Tři Divoke Prasce. Svobodný voják", nepříliš jasně vysvětluje Ušoun, co chce, "Ušoun
chtít uzavřít vobchod s pánem velkomožnym, pánem Nothgerdem". Na důkaz, že je opravdu
válečník, se na schodech svléká a ukazuje své jizvy, které však většinou utržil při sedlácké práci,
některé dokonce při porodu, když jej porodní bába, mimochodem krollka nevalného rozumu,
tahala na svět zapůjčenými kovářskými kleštěmi a páčidlem na lodní truhly. Možná právě tento
neprofesionální zákrok byl příčinou Ušounových psychopatických sklonů a záchvatů padoucnice.
Nothgerdův sluha se zdá být unaven přítomností krollího hamtusáka, a proto posílá Ušouna k
Červené sedmě, kde prý pán tráví noc. Tlusťoch Ušoun zmateně děkuje, chvíli se točí dokolečka,
říká: "Hm. Hm. Aha", pak si dává ruku přes oči, straží své uši a kroutí hlavou sem a tam a
kolébavou chůzí mizí ve tmě. "Divný chlápek", dumá lokaj v modré livreji. "Radši na noc
vypustím psy", říká štolba a jde učinit ochranná opatření.
Llandaff s Erlanthem
se konečně s mírnými problémy dostali do královského hradu a byli přijati jedním z ministrů.
Jednoruký Erlanth přednesl žádost o rozpravu s vězněm Dutákem. "Inu, pánové, je to tuze těžká
a zapeklitá věc. Když si počkáte, tak za dva týdny bude Šlohník Duták propuštěn". "Ale my s ním
potřebujeme hovořit hned", hypnotizuje Erlanth ministra svým sladkým dobráckým kukučem.
"Jak vám, pánové, říkám, je to těžká věc", má svou hlavu králův ministr. "Toho chlapa nevopiješ
medovym rohlíkem a tim svym chrpovým oudolím, Erle", špitá světaznalý Llandaff z Quonsettu,
"Ten chce peníze". A s těmito slovy nabízí sto zlatých jako bolestné za případnou námahu. "Tři
sta", odsekává ministr a dává pozor, aby mluvil dostatečně tiše. "Umluveno". "Zítra v osm hodin
si vyzvedněte to povolení", šeptá králův zmocněnec a láskyplně se mazlí s naditým měšcem, na
němž je vypáleno L.Q.. Kouzelníci Nurnské družiny se jako pořádní lidé jedou vyspat do
Liscannoru
Buch! Kroll Ušoun vpadl do nevěstince, zvaného Červená sedma.
"Mámo!", rozkřikl se tupý kolohnát a vrhl se k tlusté majitelce vyhlášeného podniku. "Ale já
nejsem tvoje máma, cukrouši", směje se tučná krasavice neurčitého věku a prohlíží si pozorně
podivína. "Mámo! Já Ušoun. Tři Vepřové", hartusí kroll a mohutně gestikuluje svými tlapami,
"Kde Nothgerd, mámo?". "Velkej pán Nothgerd, hošánku, neni na prodej, víš?", uculuje se ta
tlustá paní, "Je to zákazník. A moc váženej zákazník. Je na štyrce". "Mámo, zlato", hýká Ušoun
a cpe zmalované sádelnici do dlaně pětadvacet zlatek, "Úplatek". "Ty dobytku", vříská vrchní
hampejznice, "Todle je slušnej podnik. Kunčofty neprodávám!". "Ale Ušoun ne spát", tváří se
Prase jako jeliman, "On mluvit". "Tak to je jiná, když jenom mluvit", navrací se té dámě pod
tlustým nánosem líčidel konečně barva do obličeje. Teď už pochopila. A to se říká, že natvrdlí
jsou jenom krollové.
Vojevůdce Nothgerd, chlap z ocele, zahalený v červeném
županu s bílým emblémem podniku, vyšel rázným krokem, v patách s napudrovanou majitelkou,
z pokoje číslo čtyři a zle se podíval na otrhaného Ušouna. "Co chceš, chlape, že mě taháš vod
zábavy?". "Já Ušoun, Tři vepře divoké". "Mě je ale uplně fuk, kolik máš prasat, vobejdo". Já,
Ušoun, merčim chlapy, co kradou". "A tim jako myslíš konkrétně co?!", chystá se Nothgerd rozbít
provokatérovi tu jeho krollí tlamu. "Já myslim ty, co knihy kradou", brání se kroll neobratnosti
svého jazyka. Žel stále více zabředává díky své neohrabanosti do průšvihu. "Aha. No a co má
jako bejt". "Nó, mňo, ehm, to špatný je", mele si svou tupou písničku Prase. Nothgerd se dál
nerozmýšlí a nechává toho ubožáka být. Vrací se do svého pokoje a dává zmalované fúrii, která
si říká Madam Lů, několik zlatek, aby k němu už žádné pochybné osoby nepouštěla. Ušoun jde
pryč. Tvář má zkřivenou bolestí a hněvem. Zase zůstal nepochopen, zase byl někým zesměšněn.
Dnes už nepůjde spát. Až do rána bude bezcílně bloudit ulicemi a přemýšlet o dni, kdy všichni
lidé dostanou za vyučenou. Kdy všichni budou trpět tak, jak dosud trpěl jenom on. Bude to den,
kdy na svět vstoupí Pravda a Ušoun, jediný vyvolený, připraví půdu pro její příchod. Bude to
velký den. Všichni mu budou klečet u nohou a prosit o odpuštění. Možná už dnes někoho pro
výstrahu zabije. Možná. A může to být kdokoli, prostě nějaký náhodný chodec. Jednou přijde
velký den a věčné vysvobození.
V dálce zakokrhal kohout a oznámil příchod
nového dne. V jednom z pokojů hostince U supího pařátu zaskřípěla prkenná podlaha. První ranní
pták. Plešatý chlap pohlédl do zrcadla a zhrozil se nad svým obrazem. Jeho obličej je příšerně
upatlaný od sazí a kolomaze. "To muší dólu. To muší nutně dólu. Všicky by si země utahovali
a řikali mi špindíro a pralesáku. Já je znám, ty zmetky. A to nejčko nemůžu potřebovat, protože
sem děsně slavnej chlap a vůbec". Přitom si úporně drbe hlavu hadrem a myje se ve studené vodě
ze škopku. Studená voda Sarimovi nevadí, je na ní z lesa zvyklý.
"Vstávat,
vochrapové!", alarmuje druid své dva druhy, Páina Nórienského a Édu Tyglíka, "Válíte se tu jako
prašivky v mechu, co mi rostou doma na komíně". Trpaslík i hobit se s nechutí zvedají, ranní
hygienu takticky opomíjejí a balí si mošny. "Teď bysme měli zvizitýrovat Nurnskou knihovnu.
Tam musí ležet klíč k celý záhadě", dumá mocně trpaslík Páin, zatímco si češe dlouhé kudrnaté
vousy. Potom je strká za opasek a trojice dobrodruhů míří k Nurnské knihovně. Vchod do úřadu
stráží dva vojáci. Vlivem této skutečnosti začíná Edudant Škorpík kňourat a vytáčet se, že se mu
do knihovny vlastně vůbec nechce a kdo ví, co ještě. Z vojáků v uniformách má Éda doslova
panický strach, kterým trpí už od mládí, kdy v rodném Tiklu jako malý hoch kradl na tržištích.
Nesčetněkrát byl také při činu chycen. Proto zanechává Páina se Sarimem, prochází se po městě
a tropí si z místních lidí šprťouchlata.
Po obchodní cestě, vedoucí mimo jiné také
z Liscannoru, přijeli dva jezdci na čerstvých koních. Dlouhé pláště jim vlají, jeden má na hlavě
černý klobouk s rozložitou střechou, druhý je prostovlasý. Oba jedou ke královskému hradu. Ten
prostovlasý nedočkavě pobízí koně železnou protézou k rychlejšímu klusu. S povolením z
královského dvora směřují své kroky k nurnské trestnici. Éda Tyglík, který se právě vynořil na
druhé straně ulice, volá pištivým hobitím hláskem: "Erlanthé, Llandaffé. Počkejté", ale jeho
volání zcela zaniká v bušení kovářského kladiva z platnéřské dílny v loubí jednoho modrého
domu. Llandaff s Erlanthem vjíždějí do vrat věznice a brána se za nimi uzavírá.
Páin se Sarimem vešli do Nurnské knihovny, kde byli jen tak zběžně prohledáni. Nová
bezpečnostní opatření. "Prosim vás, pánové, kde můžeme najít vrchního knihovníka nebo někoho,
kdo je takříkajíc ve vobraze", praví sáhodlouze šermíř Páin Nórienský, "Sme tu krze tu krádež".
Oba dva jsou poslíčkem vedeni mezi dlouhými zaprášenými regály, plnými zaprášených svitků
a knih, až k malé místnosti. Tam předstupují před omšelého starce s bílými vlasy a tlustými
brejlemi na nose. "Brej den, pane knihovník", klaní se Sarim Gorůdyjský, až mu v zádech křupe.
"Též, též, mládenci, co si přejou?". "Zajímáme se vo tu sprostou zlodějinu, co se tady udála.
Hlavně nám de, abych tak řek, vo ty knížky", odpovídá jindy málomluvný Páin. "Nó, tak řeknu
jim, chlapci, co vím. Předem je upozorním, že to byly spisy dosti staré, pročež i vzácné. Hlavně
se jedná o Pověst o pádu Elieldolu, knihu vázanou v kůži a zlatým písmem osázenou, od
Smigriffa Gurma z roku 420, která pojednává o pádu nebeského kamene a vzniku Žíznivých
písků. Dalším nskonale cenným dílem bylo Tajemství dlouhověkosti z pera Dróina I. z
Nemirwaenu, jak známo, jednoho z králů Mubarrathu, kde se objevuje mimo jiné i návaznost na
Eliel a Grull. Při krádeži zmizela také prastará alchymistická kniha, v níž byl vložen pergamen
s názvem Odkaz Lunduma Tugrina. Nu, a v poslední řadě jde o záznam kohosi, kdo zřejmě patřil
mezi četné přívržence a uctívače Eliel a jehož jméno se nedochovalo, pojmenované Hněv
astrálních sfér. To by bylo asi tak vše, co bych jim, mládenci, o tom mohl sdělit". Knihovník
suchým hlasem dokončil výčet škod a napil se odstálé vody ze skleněné dózy. Během starcova
proslovu si škudlil Sarim nemusel ani dělat poznámky uhlíkem na útržek březové kůry, jak to
obvykle dělává, protože trpaslík Páin vše, co knihovník řekl, si určitě zapamatuje až do konce
života. Páin, přes všechny nešvary své povahy a na to, jak má malou a prostoduchou hlavu, je
obdařen velkým darem. Má obrovskou paměť. Dokáže si z každičkého okamžiku zapamatovat
i ten sebemenší detail, sebenevýznamnější útržek informace. Druid a trpaslík se radostně
rozhodují hledat zbytek Nurnské družiny.
Modrooký Erlanth s předčasně
prošedivělým Llandaffem stanuli tváří v tvář odsouzenci Šlohníku Dutákovi, malému hobitu s
neposednýma trnkovitýma očima, v příšeří krrálovských kobek. "Je to známej recidívista, tendle
Duták. Má to, takřikajc v krvi. Je to jeden z potomků nechvalně známýho kradláře Čmajzberky
Dutáka, takže myslim, že až dojde k propuštění, venku se móc dlouho nevohřeje a zase bude
kalupem zpátky v arestu", prohazuje jen tak mimochodem, zřejmě z nedostatku příležitosti si
poklábosit, při odchodu strážný. Všichni tři konečně zůstali o samotě.
"Trestanče, sme vyšetřovatelé případu krádeže v Nurnský knihovně", začíná Llandaff nemilosrdný
nátlak na vezně, "Víme, že seš do toho namočenej, takže kápni slzu pravdy, jak to bylo
dovopravdy, sic tě roztrhnu!". "Pane, já nevim, vo čem jako mluvíte. Sem totiž čistej jako lílium",
tváří se hobit jako prosťáček, který neumí do pěti počítat. Přitom počítat umí docela slušně a zná
ještě plno všelijakých kousků. "Grrr", zavrčel vztekle Llandaff a podíval se vyslýchanému zle do
očí. Ten nehnul ani brvou a tváří se jako hotový jeliman. "Hele, Llanďoure", špitá úlisný Linfalas
Quonsettovi do ucha, "Sem humanista. Dostanu z něj pravdu pokojnou cestou, i když bude lhát".
Poté se mág Erlanth Linfalas, odborník v otázkách magie a duševna, začíná soustředit s úmyslem
číst Dutákovi myšlenky. "Tak to vemem znova", pokračuje ve výslechu Llandaff, "Máš něco
společnýho s tou první krádeží?". "Ne", zatvrzele vrtí hlavou hobit. "Jo", přitakává Erlanth, který
se Dutákovi úspěšně naboural do hlavy, což jest procedura velmi složitá a náročná, "Ukrad ty
knihy". Šlohník se tváří krajně vyděšeně. "Proč si to udělal, lháři?", pokládá vyšetřovatel další
otázku na tělo. "Já to neudělal, pánové vvyšetřovatelé", lže hobit, ale už si zdaleka není tak jistý.
"Dělal to pro nějakýho chlapa za úplatu", žaluje mág Linfalas. "Hele, chlape", dochází trpělivost
panu Quonsettskému, který je mimochodem velkým elfím nacionalistou, "Nejsme žádný
vyšetřovatelé. Deme jenom a pouze po tom chlapovi, co tě najal. Když budeš patřičně sdílnej, tak
z toho vybruslíš bez úhony. Jakmile mi ale budeš lhát, budeš bručet, až zčernáš. Jestli tě teda dřív
neroztrhnu ve dví". Hobitova očka nervózně těkají po obou elfech a odvaha je rázem ta tam.
Pravda ze Šlohníka Dutáka leze sice jako z chlupaté deky, ale přeci vylézá na světlo. Recidivista
Duták byl prý najat jakýmsi panem Zaikhem, barbarem poměrně movitě vyhlížejícím. Měl
severský přízvuk a hobitovi za vykonanou práci zaplatil olvornskými zlatými, které se v
Gwendarronu nerazí. Po několika týdnech Dutáka kontaktoval Zaikhův posel, že má pro něj ještě
jednu práci. Část peněz prý dostal předem, druhou polovinu by získal až při předání lupu v
olvornském hostinci U rybí kostry. "A že sem tak smělej", kuje železo, dokud je žhavé, jednoruký
Erlanth Linfalas, "Cos to měl jako ukrást v tej knihovně?". "Nó, jednalo se vo podivnou věc. Měl
sem vytrhnout stranu 112 z dvaatřicátýho svazku Velký encyklopedie gwendarronský".
"Aha".
Před branami věznice sedí prťavý hobit Éda Tyglík a z dlouhé chvíle troubí
na pestrobarevnou trumpetku, kterou si za měďák koupil na pouti. Tento zvuk přivábil z nějaké
temné díry dokonce i krolla Ušouna. Je špinavý, páchnoucí, rozcuchaný. Zřejmě od toho, jak
celou noc nespal a bloumal nočním městem. Snad nikoho nezamordoval. Snad. Édovo svérázné
hobití notování přiloudilo i zbytek Nurnské družiny. Přichází falešný hráč Sarim z Lesa a Páin
Nórienský. Předávají si zkušenosti a Erlanth Linfalas navrhuje hledat chudého alchymistu
Dorgise, Nestora Burmu a Sivela Chrastníka. "Sou u Červený sedmy", kaboní nenávistí
znetvořený obličej šílenec Ušoun. Do pravého koutku oka dostává tik.
Noc v
Červené sedmě byla bouřlivá. Nestor Burma se potácí po ochozu a bolí ho hlava. Dorgis se
potutelně usmívá a cinká si rolničkami. Bodejť by se neculil. Pěkně si užil a úplně zadarmo,
vlastně, ještě na tom vydělal. Pan Sivel Chrastník, umělec každým coulem své dobrácké duše, se
klátí na židli a čárá si nemravné skicy a obrázky. "Řeknu vám, ta jedna holka, ta se mi vopravdu
líbila. A myslim, že ani já sem jí nebyl lhostejnej", chvástá se Ardasan. Potom si nechává onu
povětrnici zavolat. "Ty, děvče, víš, že se mi docela líbíš?", snaží se zvrhlík udělat dobrý dojem,
"Sem pán velkostatkář Dorgis z Ardasanu, bohatec, co se v těhdle krajích rozhod založit velký
vinice. Nemám ale ženu, a tak bych tě rád poprosil vo tvou bílou voňavou ručku". Ardasanský
lhář nemá vůbec žádné zábrany a mladá dívka, která se už naučila, jak životem chodit, čeká na
příležitost vytřískat ze zákazníka co nejvíc. "Jakýpak je vlastně tvý méno, krasotinko
sedmibarevná?", lísá se barbar. "Kirian, můj pane", cudně sklápí oči červenosedemská holka pro
všechno. Ardasan odepíná od opasku naditý měšec, jehož obsah dříve patřil panu Chrastníkovi,
a dává jej sličné Kirian: "Tumáš, děvče milé, ber a jeď do mého sídla nedaleko od cesty k
Liscannoru. Tam na mě počkej. Po polednách se vrátím. Potom se domluvíme na datu svatby".
Kirian strká měšec do kapsáše a odchází. Sivel Chrastník objednává snídani a trojice přátel si
nacpává břicha.
Kolem půl deváté, zrovna když zvon nurnské radnice odbil své dvě
medové rány, vpadl do nevěstince Červená sedma zbytek Nurnské družiny. "No kde ste, chlapi
nemravný?", haleká Páin z Nórienu za nervydrásajícího doprovodu Édovy pouťové trumpetky.
Kocovinou postižený Nestor Burma se drží za bolavou hlavu a tváří se zádumčivě, asi tak, jako
když lesákovi ulítly včely. "Sme tu všicí?", dotazuje se starostlivě mistr Chrastník. "Jó, Sarim,
Dorgis, Sivel, Edudant a já", počítá ztěžka na odulých ulepených prstech kroll Ušoun, zvaný Tři
Divocí Vepři, ale pro zjednodušení označovaný jako Prase nebo Svině, "Nó, a pak tu máme tudle
Llandáffa, Erlantha Linfalaskýho, Páina a Nestora. To dolhromady koštuje devět chlapů". Kroll
se hluboce zadumává, sepíná ruce na prsou a obrací oči k nebi. "Jó, jó, je to tak. Llynhaard totiž
pravil, že bude hledat nějakou ženu, která by byla vochotná s nim vstoupit do svazku
manželskýho. Rolld Erinskej se zase toulá po nějakejch túze vysokejch horách, jak chytil tu
toulavou slinu. Takže, když to vemu kolem a kolem, víc nás ani bejt nemůže". Družiníci se v
červenosedemské šatně houfuují do chumlu a předávají si navzájem veškeré informace ohledně
těch starých svazků. Nestor Burma začíná být neobyčejně výřečný a pronáší dlouhou řeč o tom,
jak by se lidé měli mít rádi a také, jak je dobré míti silného a statečného vůdce. Páin Nórienský
moudře pokyvuje vousatou hlavou a říká to svoje: "Hm, hm, to je prauda. Hm. Mňo. Asi bysme
měli zvolit toho vůdce, no". A Nestor Burma hned na to: "A to zase jó. Vůdce, to jó. A tak já se
hlásim jako vhodnej kandidát, protože všechny náležitosti vohledně tý síly a vodvahy splňuju,
takže vám děkuju a svatosvatě slibuju, že budu spravedlivej a dovedu vás k věčnýmu vítězství".
Kroll Ušoun se tváří krajně vzpurně, protože jakékoli vůdce už od mládí nesnáší, a to přesně od
doby, kdy mu jako malému děcku syn předáka mallikornských přistěhovalců ukradl kuličky.
Družinictvo se tváří krajně zaraženě. "Jestliže se vůdcem může stát kdejakej sralbotka, tak to
klidně můžu bejt i já!", vznáší nesmělou námitku Edudant Škorpík z Tiklu, protože mu trošku
vadí, že Nestor Burma, jehož členství v družině je nepoměrně kratší, jest podstatně uznávanějším.
Nastává tedy volba vůdce a tím se stává ctihodný pan Llandaff z Quonsettu, čaroděj a učenec.
Nestor Burma nadšeně a hlasitě tleská, což kroll Ušoun komentuje temnou poznámkou:
"Řiťolezec. řiťolezec", což však Burma nevnímá a dále nadšeně tleská a vzdává hold novému
vůdci. Družinový šprýmař Éda troubí na trumpetku a v mezidobě nazývá mistra Sivela Prďochem,
pročež se všichni smějí, až se tzv. "za své břicha popadají". Družiníci se konečně rozhodují, že
zabalí své tlumoky a vyrazí na cestu na sever.
"Vzhůru, vzhůru, všichni druzi!",
zavelel čaroděj Llandaff a máchl paží do prázdna. "Na činy veliké, na dálky nezměrné", vykřikl
nadšeně Éda Tyglík a přivázal si na tornu křiklavou trumpetku a zcela nový krasohled z poutě.
"To bude krása", výská mág Erlanth. Jeho železná paže jako na souhlas hlasitě zavrzala. "Ať
každý do sebe ruma vrazí", zabručel temně tupec Prase a v jeho nabobtnalém psychopatickém
mozku se uhnízdil dovětek, že to ještě všichni budou potřebovat. Kdepak, konec světa se už určitě
blíží.
Cesta na sever probíhala bez nějakých zvláštních příhod, pouze proklatým
Merionem se jelo poněkud mlčky. Družiníci byli pobledlí a z jejich těkavých pohledů čišela
nervozita. Dokonce ani Éda Tyglík rozpustile netroubil na pouťovou trumpetku a neprováděl své
poťouchlé kousky. Jenom Dorgis Ardasanský se zase začal vybarvovat. Jakožto alchymista nabídl
Nestorovi, že mu za tisíc zlatek odprodá jeden velmi vzácný lektvar. Lektvar mlhoviny. Důvěřivý
Nestor zajásal, uschoval flakónek do torny, ale netušil, že malá skleněná lahvička namísto vzácné
kapaliny obsahuje obyčejnou vodu. Nejdražší vodu v celém Starém světě. A to mohl být rád, že
zmetek Ardasan jako náplň nepoužil ranní moč nebo jed. Ale cesta pokračovala dál a nic netušící
Burma klusal na svém koni s ostatními. Jak se družiníkům ulevilo, když konečně dorazili do
Salienu. V Mondragonu došlo k jedné zastávce v hostinci Na provaze, o němž se píše ve druhém
dílu Historie a Nurnští si zde odpočali před posledním úsekem cesty. Po sedmnácti dnech jízdy
koňmo se na obzoru objevila silueta svobodného města Olvornu. Po chvíli družiníci dojeli k
mostu nad hlubokou trhlinou, kterou za dlouhé věky vytvořila prudká říčka Rawwanil. Zde byli
zastaveni výběrčími mýta.
"Jsem Halgist, strážce mostu. Zaplať mýtné, bratře",
zvolal mohutným hlasem neméně mohutný barbar divokého zjevu a sporých šedin. "Kolik to
bude?", ptá se ustaraně lesák Sarim, který jede odvážně včele družiny. "Dělá to pět zlatek i s
koněm". "To je docela dost peněz", škemrá druid o slevu, "Sme skupina. Nedostali bysme tu
skupinovou slevu?". "Ty psi patřej k tobě?", dotazuje se hrubě Halgist. "Ale pane, já mám jen
tudle toho jednoho dočista malýho vořecha. To se asi ráčej mejlit", strachuje se škudlivec a bojí
se, že mu mýtař ještě zvedne stanovenou průjezdní taxu. "Je vidět, bratře, že nejseš místní. Jinak
bys věděl, že nemáme veškerou tu lidskou, elfí a ostatní chamraď rádi, protože pase po pádu naší
barbarovlády", kaboní tvář mýtař Halgist, "Takže buď rád, bratře, že platíš čtyři krát míň, než ta
lúza, co se za tebou táhne jako smrad". "Mám tam ještě kamaráda", veselí se Sarim a falešná očka
mu žhnou zadostiučiněním a pýchou nad svým barbarstvím, "Je to taky barbar, menuje se Dorgis
a mám ho rád, protože je to vopravdickej přítel a nikdy nezradí. Taky je pravdomlluvnej a...". "No
dobře, bratře", zarazil přítrž Lesákových řiťolezeckých slov voják vybral od něj a Ardasana po
pěti zlatkách. "A ostatní to mají za dvacet. Vítejte na půdě svobodného území Olvorn, kde po
prolití množství krve vládne konečně pořádek, mír a spravedlnost. "Je jediná spravedlnost",
zabručel temně psychopat Prase a se zvýšeným úsilím vysázel na Halgistovu dlaň mýtné, "Já!".
Nurnští se smíšenými pocity překlenuli most přes Rawwanil a zamířili k hradbám Olvornu.
Vlastně o hradbách se ani nedá mluvit. Jediné co z opevnění stojí, je městská brána. Na několika
dalších místech se pilně staví nová hradební zeď. Stovky barbařích zedníků na dřevěných lešeních
ženou do výšky obranné zdivo. Už onedlouho tu bude stát pevná hráz proti vetřelcům a
nepřátelům barbařího rodu. Družiníci projíždějí městskou branou a míří, kam jinam, než na
náměstí. Na obecním rynku se právě konají velké trhy. "Blešárna. Blešárna", skotačí zlatomil
Sarim tancem Věrného Dubu, "Lacně koupit, draze prodat. Lidi vodrat, měšec naprat. To já znám,
to já umim. Sem vobchodník každym coulem svýho úžasně prohnanýho těla".
Nestorovi Burmovi, jemuž se také občas z neznámých důvodů přezdívá Žouns, blýsklo
v očích a ztratil se v davu. Vůdce Llandaff chytá za nůši nějakou stařenku a s výrazem hodného
synka z vesnice pokládá dotaz: "Hezkej den vinšuju, teta, nevěděj náhodou tady vůkol vo nějaký
fešný krčmě?". "Ale to věděj, panáčku, to věděj, že jim pomůžu. Stará Vedrana zná všecko, na
co si jenom vzpomenou. A kampak, mládenci, kam si to štrádujou? Z daleka? Z daleka?".
Stařenka Vedrana, až na to, že jí paměť už moc dobře neslouží, vypadá převelice živě. "Nó, to
věděj, že zdaleka, teta", odpovídá Llandaff vychovaně, "Ale nejčko nám de vo tu putyku, jesli jich
můžem prosiť". "Tak nejjblíž je tady asi Rybí kostra. Já jich tam, mládenečkové, dovedu.
Náhodou se tam tim směrem zrovna karasím, takže můžou na těch svejch kobylkách klidně
poskakovat za mnou", stařenka Vedrana se opřela o svou bukovou hůlku, zhluboka se nadýchla,
aby mohla pokračovat ve vyprávění. "Nejsme všichni", skočil Vedraně do řeči Páin, a to tak, že
dosti nevybíravě, "Chybí Žouns". Nutno dodat, že Páin má pravdu. V tomto případě má Páin
vždycky pravdu. Má takový nepříjemný zlozvyk. Přepočítává družiníky několikrát denně, aby se
náhodou někdo neztratil, aby někde někoho nezapomněli. Naučil se to v mládí v trpasličí obecné
jeskynní škole (tzv. TOJŠ) doma v Nórienu. "Jó, tak Žouns", zaskuhrala Vedrana, sedla si na
lavičku pod stromem a začala vzpomínat, "To tady žil ňákej Kharb, chlap starej jak khandurmský
enti, a ten se vám furt ztrácel. Kdekoli a kdykoli. Pak se vždycky někde našel a hrozně se čílil,
že se neztrácí von, ale všichni ostatní, což jim měl děsně za zlý, takže se na všecky urazil a s
nikym nemluvil. Už s nikym nepromluvil ani slovo až do tý doby, kdy se mu začaly ztrácet věci.
Podezříval každýho, že jest zloděj a kradlář, ale ty věci se tu a tam začaly vobjevovat, vždycky
na místech, kde je předtim zapomněl. Tak von si vám, světe, div se, začal svý osobní věci
schovávat v tajnejch skrejších, aby mu jako už nikdy nemohly zmizet, až měl ouplně prázdnej
kvartýr a byl skoro nahej. A nakonec se chudák Kharb schoval někam sám, a vsadim stříbřenec,
že zapomněl kam. Nezbylo po něm vůbec nic, vůbec nic, ani ten pšouk. Jenom tendle příběh vo
zapomnětlivosti jednoho móc starýho pána".
Oplechovaný Nestor se i s koněm
vynořil z davu a předběhl frontu starých paní, služek a kuchařských tovaryšů. "Koupim tudle
rybu, prodejče", vykřikl Burma pánovitě. "Toho velkýho lososa?", usmál se trhovec, "Je vidět,
že se pán vyzná v dobrým zboží". "Když cejtim moře, tak se ve mně pohne ňáká páka, či co, a
cejtim se zas starym mořskym vlkem, jako za starejch časů". "Vykuchat, pane?". "Né. Pro pět ran
do zlatý šupiny, to né. Přehoď mi tu rybu přes sedlo, poveze se jako královna". Nestor Burma
vede koně, v jehož sedle se pohupuje obrovský mrtvý losos.
"... A tak jim ten slepej
pes dočista pošel strachem a byl ouplně šedivej, co se tejčí chlupů, páč, jak nic neviděl, tak si
myslel, že je zavřenej v nějaký černý díře a von se jim z tý tmy tolika bál, že teda pošel",
dovyprávěla Vedrana a usmála se svými bezzubými dásněmi. "Žouns de, Žouns de", začal
rozhazovat rukama Dorgis z Ardasanu. "No, Burmó, co to vezéš na kobylé?!", chechtá se hlasitě
Sivel Chrastník, až se za břicho popadá. Družina pod vedením staré Vedrany vyráží k hostinci
U rybí kostry.
Cesta, která by za normálních podmínek netrvala víc než slabou
směnu, se protáhla na dobré čtyři, a to jen proto, že bába Vedrana se ukrutně belhala, vyprávěla
nudné příběhy ze svého života a co chvíli se na někoho otáčela, když cítila potřebu zdůraznit
význam svých slov. Jinak tuctový příběh takové pauzy sice patřičně dramatizují, ale družině na
rychlosti nepřidají. Křivolaká ulička stoupá prudce do kopce a po žulovém dláždění se jde vcelku
nepohodlně, obzvláště koním. "Tak tady za těma kovanejma vratama je sídlo olvornskýho
alchymistickýho cechu", ukazuje užvaněná babka na malé loubí, "A támdlejc už Rybí kostra,
panáčkové". "Tak my vám, teta, moc děkujeme za vochotu, ale dál už pudeme sami", loučí se s
hodnou paní vůdce Llandaff, protože družiníci už trochu reptají, že mají stařeny plné zuby. "Ještě
sem jim nepovědíla vo tom šilhavým řezníkovi, co porcoval krávu na čtvrťky mačetou...", začala
babka rozhazovat rukama, asi tak, jako když Nestor Burma něco vysvětluje. "Hmmm", zamumlal
si Páin a následoval poslední z družiníků, pospíchající kalupem pryč. "... A přidržoval si tu krávu
levačkou... ", skuhrala dál Vedrana a naznačila, jak to asi udělal. Kolem se vytvořil malý hlouček
lidí. Zbytek už Nurnští neslyšeli, protože zapadli do zaplivané námořnické putyky U rybí kostry.
"... A pak si usek ruku", dokončila bába svůj prostoduchý příběh a náhodní posluchači se rozešli
zase po svém.
Rybí kostra je opravdu drsná severská putyka, plná různých
pochybných existencí, vesměs mořských vlků, ale i jiných, kteří mají k moři blízko. Nurnská
družina se setkává s krajní nevraživostí místních štamgastů zaplivané knajpy. "Nejste tu vítaný,
prašiví cizáci", vykřikuje jeden barbar, chlap jako hora, sedící nad žejdlíkem místního ležáku. "Jó,
nemáme rádi cizáky, to je pravda!", přizvukuje opilý děda s námořnickou čapkou. "To sou praví
barbaří nacionalisti", mudruje Llandaff a postrkuje dopředu Sarima, ač se mocně brání. Sarimův
zjev však vyvolává v sále uctivé ticho. Je to totiž barbar každým coulem. Vypadá přesně jako
hrdinové ze starých barbařích ság a pověstí. Alespoň na první pohled. Dorgis cítí, že situace se
příznivě vyvíjí a hrne se také dopředu. Druid z lesa, přezdívaný Pralesák, vyhlíží poloprázdný
stůl, přisedá si a zapřádá hovor s divným chlápkem, který cucá jahodové mléko s rumem. Nurnští
si sesedají okolo.
"Buď zdráv, barbare", začíná vyzvídat Sarim, "Neznáš
někoho ménem T. Zaikh?". "Né, drahouši, to né. Já znám nejvíc Tlustýho Žoka, víš? Chceš? Já
tě s ním seznámím", usmívá se přitrouble přihřátý, asi třicetiletý barbar. Sarim se tváří jako
počurané dítě a neví, co má dělat. To si divný chlapík špatně vykládá: "Víš, jmenuju se Gožin a
ty se mi líbíš, fakt, jsem z tebe úplně paf, srdíčko". Sarim polekaně kouká po svých druzích. Ti
se smějí a nemíní mu nikterak pomoci. "Víš, co mě na tobě nejvíc rozpaluje?", lísá se k ubohému
Sarimovi hnusák Gožin, "Máš krásné vysoké čelo. Úplně jako dětskou prdýlku". To už v
Sarimovi vzurostlo odhodlání. Ten přihřátý chlap tady si z něj tropí nemístné žerty. A potom bude
všem dobrodruhům jedině tak pro smích. Čelo jako prdýlka, no kdo to kdy slyšel. Taková hanba!
"Fuj, prase", rozeřval se brunátný druid a dal se na ústup. "To jsem nevěděl, že je holoubek
takovej pintlich", praví Gožin překvapeně a pak se obrací na další objekty svého zájmu, dva z
nejpohlednějších liscannořanů, elfy Llandaffa Quonsettského a Erlantha Linfalase. Hned je zve
k sobě domů na večer ve čtyřech, prý pozve ještě jakéhosi Tlustého Žoka, což bude zřejmě
podobný případ. Kouzelníci z legrace slibují, že se určitě zastaví, obzvláště po zjištění, že
Gožinovo doupě neřesti je právě přes ulici proti škole alchymie. Družiníci se radí, co dál. Llandaff
navrhuje, ať se tady ubytují, ustájí koně a potom se rozeběhnou na vlastní pěst shánět nějaké
informace ohledně záhadné postavy pana Zaikha. Nestor Burma na to říká, že nikam nepůjde,
pročež druhům uvaří večeři, totiž toho velkého lososa, co se mu pořád ještě houpe v sedle. Poté
odchází za hostinským, aby si domluvil přístup do kuchyně. Dochází na Llandaffova slova, a tak
jsou objednány pokoje a ustájeni koně. Družiníci vybíhají do ulic, aby do večera sehnali nějaké
informace. Ne však všichni.
Nestor Burma je šťastný. Hostinský od Rybí kostry
mu dovolil, aby lososa upravil po svém. Navíc, v téhle hospodě se mu líbí. Vždyť páchne mořem,
mořskou solí a jsou v ní slyšet hlasy a drsná mluva starých chlapů z moře. On taky velkou část
svého života prožil na lodích. Jako kuchař. Ale občas taky někoho zabil. Než se jeho poslední loď
potopila. Prostě, šla ke dnu a byl konec. Nestor Burma obdělává velikou rybu, cizokrajným
kořením nešetří, chce, aby se krmě vydařila tak, jako nikdy. Vždyť je dnes velký den. Neví proč,
ale cítí to ve vzduchu. Něco se stane. Něco velkého. Na to on má nos. Nos mořského
vlka.
Družiníci běhají po městě a ptají se lidí. Někteří se dokonce netají s tím,
že vyšetřují krádež v Nurnu, že jsou z Nurnské družiny a hledají Zaikha, zloděje, který to má na
svědomí. A tajemný pan Thorgul Zaikh, který je ve městě také, má uši, které slyší. Proto se rychle
hotoví k odjezdu na statek. Tam bude v bezpečí.
Dorgis Ardasanský vůdci kašle
na nějaké sbírání pochybných informací. Nezáleží mu na nějakém tajemném chlapovi ani za mák.
A na ostatních taky ne. Klidně by je všechny nechal rozdupat stádem olifantů. Kdyby nějaké měl.
Takhle musí čekat. Pořád čekat, jednou se určitě naskytne příležitost, jak něco provést. Místo toho
buší na bránu alchymistické školy a tam škemrá o magické předměty nebo aspoň ingredience, z
nichž by si mohl nějakou magenergii vydestilovat. Dočista jako pouťový tatrman. Kuplíř a šejdíř.
Proto je Dorgis nevybíravým způsobem ze vrat vykázán.
Tři Divocí Vepři, alias
Prase, zakomplexovaný krollí úchylák, bloudí městem a má zase ty svoje černé myšlenky. Zase
mu přeskočilo, jako už mnohokrát. Jako tenkrát, když u rybníka škrtil žáby. Pak je všecky sežral.
Bylo mu z nich potom zle. Žáby jsou slizká stvoření, lidi taky. Blíží se konec Starého světa. Blíží
se vykoupení. Jasně to cítí. Den, kdy se Ušoun stane nesmrtelným, nadchází. Dnes o půlnoci.
Dnes o půlnoci započne vyvražďovat lidstvo. Systematicky. Neúprosně. Bez výjimek. Ó, jak se
těší, až bude mít v rukou naprostou moc a vládu nad životem a smrtí! A tak kroll Prase začal
vymýšlet vražedný plán.
Navečer se druzi sešli u večeře, kterou připravil
Nestor Burma, bývalý pirát a znamenitý lodní kuchař. Jediný, kdo chyběl, jak si všiml Páin z
Nórienu a všem to hned sdělil, byl Prase, neboli také Ušoun, ale nikomu nto mnoho nevadilo,
protože to byl takový prapodivný brouk, s nikým se nepřátelil a nic se mu nelíbilo. Nikdo netušil,
že ten šílenec se právě chystá k vraždě. A Nestor Burma přinesl lahodnou krmi, lososa na víně,
celého obloženého různými dobrotami, to aby si přišel na své každý. Druzi pili, hodovali a všem
bylo dobře. Gwendarroňané klábosili, Nestor Burma vyprávěl staré zkazky z pirátských dob a
Páin přidal k dobru i nějakou tu nemravnou básničku, co sám složil. Prostě, jak by to mělo být
pořád. Když tu do sálu vstoupil šílený kroll, tlustý Ušoun. A nebyl sám. "Podívejte, kamarádi, von
si táhne štětku!", rozesmál se Sarim z Gorůdye. A opravdu, po boku krollově stála ošklivá
zmalovaná barbarka v odvážných šatech. "Lehkou ženskou?", povytáhl obočí zvrhlík Dorgis
Ardasanský, "Jak to, že von může a já ne?!". A s touto řečnickou otázkou se sebral a vyrazil do
ztemnělých olvornských ulic na lov. Kroll Ušoun se mezitím nechal odvést na pokoj. Na
jedničku. "Ty bláho", promluvil po chvíli zkoprnělý Sivel Chrastník, "Jeden by řek, takovej
bezúhonnej kroll, a von se teď takle spustí". Druzi ještě chvilku rokují, tráví dobré jídlo a potom
odcházejí do pokojů. Vrací se i Dorgis s prodejnou pouliční holkou, též barbarkou, a zamyká se
s ní na dvojce. Myslím tím pokoj č.2. Na trojce spí Sarim se svým věrným psem, Sivelem a Édou.
V dalším pokoji Llandaff s Erlanthem, dva nerozluční přátelé. V pokoji č.5 uléhají válečníci, Páin
Nórienský s Nestorem Burmou. "Dobrou noc", ozývá se z jednotlivých pokojů. "Dobrou noc",
šeptá jízlivě kroll Ušoun.
Poběhlice se opřela o okenní rám a zaujala vyzývavý
postoj. Celé tělo jí začalo hrát ladnými křivkami. Lehce se usmála. Profesionálka. Kroll nehnul
ani brvou a zrudl. Jak je škaredý, pomyslela si prodejná dívka v duchu. Ale co, hlavně když platí.
"Tak co bude, milouši?", zaútočila nedočkavě dívka, "Budeme tady na sebe civět, nebo co?". Čas
jsou peníze. Kroll se hryzl do rtu a pot se z něj jen řine. Tak do toho, kruci, má přeci jasný plán.
Konec světa se blíží! "Víš, votoč se, já ti rozepnu šaty", zakníkal kroll. Vyschlo mu v hrdle a byl
červený až za ušima. Tak moc se styděl. Ale musí to být. Každá válka něco stojí. Tím spíš, je-li
svatá. A to pro něj je. Dívka se otočila a opřela o pelest postele. Ušoun pomalu rozepíná knoflík
po knoflíku. "Tady se to ňák zaseklo", praví Ušoun přesně podle svého plánu a předstírá závadu.
"Tak dělej, kocoure, nebo tady usnu". Krollova ruka pravá ruka se zatím svezla k zemi a
nahmatala dubové topůrko. O chvíli později se strašlivá sekera mihla vzduchem. Plác! Zubaté
ostří se zarublo do dívčiných zad. Ta bez hlesu padá k zemi. Z mohutné rozšklebené rány stříká
rudá krev. Psychopatický násilních balí tělo do starého pláště, aby se krev nevyřinula na podlahu.
Měl by práci se zahlazováním stop. Ušounův proces převtělení započal. Převtělení z Ušouna
chudáka do Ušouna krutovládce. Odporný vrah přestal snít a počíná druhou fázi plánu s
prostitutkou. Užitím magických schopností jistého přívěšku, temného zaklínání a divokého tance
vdechne opět zamordované život. Tedy život po životě. Z podlahy vstává nemrtvá, tedy ghúlka,
smrtící bytost oddaná tomu, kdo ji stvořil. Ušoun jí dává jméno Štětka a první rozkaz. "Štětko!",
káže pomatenec a přitom ukrývá krvavé hadry pod postel, "Teď odejdu". Ohyzdná bytost
přikyvuje nafialovělou hlavou. "Až přídu", pokračuje ten chlap, "Nebudu sám. Budeme totiž dva.
Já vejdu první a on jako druhý. Ty budeš čekat ve tmě a na toho druhého chlápka se vrhneš. Ale
nesmíš ho zabít. Jen zranit. Pustit žilou". Kroll se naposledy kochá svou vražednou bytostí, svou
Štětkou.
Buch! buch! buch! Dveře se rozechvěly tvrdými údery. "Kdo je?", ptá se
Nestor Burma, který se už chystal na kutě a je v nočním prádle. "To sem já, Ušoun", ozývá se
rozechvělý hlas. Ten bastard hraje svou roli opravdu mistrovsky. A Nestor Burma odsouvá
závoru. "Hele, Burmo, poď se mnou", třese se kroll po celém těle, "Přišel sem na záhadný
vokolnosti". "Dobře, jeno si vezmu zbraň a brnění", otáčí se Nestor. Páin leží a pokouší se usnout.
"Ne, Burmo, néjni čas. Poď hned, sic sme v řiti", neoblomně přesvědčuje úchyl.
Těžké kroky duní chodbou. První jde Ušoun, za ním kluše Nestor Burma, občas
přezdívaný Žouns. "Ty, krolle, už bys...", ptá se Burma, který nic nechápe, ani to, že jde
dobrovolně na porážku. "Až vevnitř", odbývá jej Prase, otevírá dveře pokoje a mizí ve tmě. A
Burma hned za ním.
Šleh! Nestor Burma dostal po zádech ošklivou ránu ghúlím
pařátem a skácel se v křečích k zemi. Ušoun zavírá dveře na petlici a jediným gestem posílá
Štětku do kouta. "Krolle, krolle, pomoz mi, nemůžu se hejbat!", svíjí se chudák Nestor v
bolestech ghúlího ochromení a ještě docela nic nechápe. Ušoun pomalu přechází po pokoji a
vychutnává každý okamžik. Je to tak slastný pocit, mít nad někým moc. "Kamaráde, kamaráde,
zab tu bestii!", vříská Nestor. "To du taky udělat", pronáší krollí zrůda temně. Potom poklekává
k Nestorobě hlavě a vytahuje rezavý zubatý nůž. "A teď se, Žounsi, rozluč se světem. Byl si
vyvolenej, abys zemřel první. Novej svět se rodí. Lepčí, spravedlivej a já tam budu vládnout. A
ty, Žounsi, ty mi tam budeš sloužit. Navěky. Seš první na seznamu". Takové šílené řeči vede kroll
Prase, takové odporné žvásty musí vyslechnout dobrák Burma před svou smrtí. Třetí část plánu
nastává. Kroll noří dva prsty do Burmova oka a celou bulvu vytrhává ven. Nestor omdlévá. Oční
nerv je tak dlouhý, libuje si Prase a do černého otvoru vráží kudlu. Nestor umírá. Potom Prase
cpe oko zpátky do oční jamky, balí Burmu do prostěradla a cpe pod postel.
Dorgis
z Ardasanu se veselí s vykolórovanou barbarkou. Je zrzavá jak pomočený mech. Pijí víno, mazlí
se a netuší, že ve vedlejším pokoji došlo k vraždě. K nejšílenější vraždě, jakou kdy kdo mezi
Nurnskými spáchal na vlasttním druhu. A tihleti dva nic netuší. Když tu pojednou Dorgisovo
uličnické oko zmerčilo pohyb. Jenom takový letmý. U své torny, kde má osobní věci. Dorgis
vystartoval jako střela, ale malý mužík, právě ten, který způsobil šramot, byl o mnoho rychlejší.
Teď si to peláší chodbou pryč. A nahý Dorgis za ním. Dorgis má dlouhé nohy. Proto už dole v
lokále je malému hobitovi v zádech natolik, že mu skáče po krku. Pohled na nahého muže,
škrtícího na zemi malého chlapíka, je úžasný. Zvláště pro poslední hosty v nálevně. Není pro
alchymistu problémem podivného chlápka přeprat. Opásává si tedy bedra ukoptěným ubrusem
ze stolu a vede nočního zloděje na pokoj, kde spí Sarim a jeho kumpáni. Sarim má totiž praxi v
řezání prstů. Takže, kdyby bylo potřeba, výslech se může usnadnit.
"Jen poď dál,
prďolo", začíná Sarim výslech, "Jen poď hezky k taťkovi Sarimovi. A hezky všechno vyklop.
Taťka je dobrák, ale vobčas mu ujedou nervy, víš?". "Jó, tudle Sarim hrozně rád řeže prsty, chá",
šklebí se Dorgis, "Dělá si z nich prstovej náhrdelník". "Nelži!", vříská vztekle plešatec. "To je
taktika, druide", krutě se usmívá Ardasan, "Pouštim hrůzu". Hobit se klepe po celém těle a
skálopevně tvrdí, že si jenom spletl pokoj. Prý šel normálně spát. Ale po všech démonech
prohnaný aradsanský alchymista dobře ví, že původně bylo zavřeno na petlici, takže ten malý
skrček je zloděj. A určitě něco hledal. Nastává chvíle pro Sarima Gorůdyjského, velkého chlapa,
co je strašně odvážný a udatný. Sarim zkouší ostří svého nože a poklekává k hobitovi. "Né, pane,
prsty né. Všecko řeknu, jen mě nemučte, prosim!", ječí hobit tenkým jódlujícím hláskem. "Tak
konečně mluv!", hřímá Dorgis, ten známý žebrák. "Poslal mě jeden chlap, abych vám ukrad
vosobní věci a hlavně zbraně", přiznává se noční zloděj. "A kerej chlap?", klade další otázku
Ardasan. "Barbar. Takovej vysokej, udělanej. Postarší a móc dobře voblečenej", třese se
vystrašený hobit. "Méno", klade poslední otázku Dorgis Ardasanský. "Nevim", zní odpověď. "Ale
tvý", směje se Dorgis. "Kypřík Třasořitka, pane". "Líbíš se mi Kypříku. Vstup do mých služeb,
služeb velkýho pána z Ardasanu, a já tě na oplátku neudám místním úřadům". "A za kolik, pane
Ardasán?", ptá se Kypřík. "Inu, ajť nejsem škrob", dí na to Dorgis, "Zlatku na den". "Beru,
velkomožnej pane".
V pokoji byla tma. Zvenčí se ozval dupot nohou. To nahý
Ardasan právě stíhal vyděšeného Kypříka Třasořitku, Zaikhova špicla. Kroll Ušoun se zarazil.
Venku je moc rušno. Dostal strach. Co, když někdo slyšel Nestorův nářek? Musí rychle zahladit
stopy. A mrtvolu někam schovat. Ale kam? Kroll horečnatě přemýšlí, přistupuje k oknu a hledí
do dvora. Do stáje, do sena! To je dobrý nápad. Alespoň získá čas. Kroll vyhazuje Nestorovu
mrtvolu oknem a sám slézá po laně. Potom tělo nebohého válečníka vleče do stájí a ukrývá pod
hromadou sena. Zase se vrací tak, jak přišel. Oknem. Venku už je zase ticho a kroll Ušoun, jinak
také Tři Divocí Vepři, bystří slechy a přemýšlí. Kdo bude další? Kdo je na řadě? Inu, třeba Páin.
Ať to veme z jedné vody na čisto. Pěkně popořádku, jak to má být. Ale má málo času. Ušoun
dostává strach a potí se po celém těle. Začíná chybovat. Mění totiž zcela nepochopitelně svůj
dokonalý plán. Jde i se Štětkou, věrnou pomocnicí, ven, přímo před Páinovy dveře. Ghúlka se
schovává za roh, kdežto Ušoun buší. Je rozčilený.
"Páine, prosim tě Páine. Něco
se stalo Nestorovi!", buší Ušoun na dveře. Páin vstává z postele a rozžíhá lampu. Ušoun otevírá.
"Co jé?", ptá se trpaslík a natahuje si kalhoty. "Honem, Nóriene, na gatě kašli!", máchá Ušoun,
ta zrůdná bestie, rukama a nutí Páina ke spěchu. Ghúlka čeká ve skrytu. "Buď vopatrnej, Pájo,
tady něco nehraje", radí zřejmě Páinovi jeho šestý trpasličí smysl, protože nic nedbá krollova
vyšilování a obléká si brnění. V klidu. S rozvahou. "Burma potřebuje pomoct, trpajzlíku!", vřeští
nepříčetně kroll, "Když nechceš, tak mu du pomoct já. Třeba holejma rukama. Sem totiž kámoš".
S těmito slovy Ušoun odbíhá a vrací se do svého pokoje. Ghúlka čeká. Páin si dopíná řemínky
na zbroji a chápe se meče. "Eště přilbu", mudruje Páin, "Chrání hlavu". A svou hlavu, tu má Páin
rád, tuze rád.
Páin se vyřítil ze dveří a zezadu se po něm ohnaly dva odporné ghúlí
pařáty. To Ušounova Štětka plní rozkazy svého paranoidního pána. Ačkoli drtivost úderu je
značná, šermíř Páin je drsný chlapík. A má vskutku skvělou zbroj. Jednu z nejlepších, co jsem
kdy viděl. Proto s jistou dávkou štěstí, jehož má Páin vždycky dost, útok odvrací a rube ghúlku
doslova na kusy. U toho říká jenom to svoje hmm a fuj a běží k Ušounovu pokoji. Krollův pokoj
je však prázdný, skvrny od krve vyčištěné a Nestorův vrah sprostě lže, že Žouns, tedy Burma,
záhadně zmizel. Páin alarmuje všechny družiníky a ti v malých skupinkách pátrají v okolí,
dokonce i na ulici. Kroll Ušoun pátrá ze všech nejvíce, přičemž neopomíná všude zanechat své
stopy. To kvůli zmatení nepřátel. A nepřáteli jsou všichni lidé na světě. Všichni družiníci jsou
zmateni, zvláště poté, co byla nalezena Nestorova mrtvola. Odporný pohled. Ani toho lososa
nestihl strávit. Tím hůř, že šlo o takového dobráka.
Družiníci se scházejí v
Ušounově pokoji. Nálada je napjatá a zmatená. Kroll na svůj obyčej nějak moc žvaní, takže v
některých družinících vzrůstá nedůvěra. "Hele, Prase, ty seš poslední člověk, vlastně kroll", dělá
rádoby směšnou grimasu Sarim, "Kerej jako poslední viděl Žounse živýho. Tak řekni, co se
stalo". Ušoun vypráví naprosto zmatený příběh o tušení velikého zla a Nestorově zmizení. Potom
se ještě uráží, že mu hrdinové nedůvěřují a odmítá vypovídat. "Mně teda na tom neštymuje jedno.
A to, jak je možný, že si tůdle kroll nevšim tý ghúlky, když mě lákal k sobě na cimru", tváří se
vážně trpaslí Páin z Nórienu. "Nemusim vidět všechno", zatlouká tupec Ušoun, "Ta bytosť tam
klidně mohla přijít pozdějc. Dyk řikám, že se tady dějou divný věci". "Tak jediná divná věc seš
tady ty, Prase", pronáší temně a pomalu šermíř Páin, "Ta ghúlka totiž stála v slepý části chodby.
Neměla, kudy přijít. Musela tam bejt už v době, kdy si škemral vo pomoc". "Takže si jí musel
vidět, to mi nevykládej", prohlíží si krolla zpytavě vůdce Llandaff. Kolem krollího vraha se tvoří
pevný kruh ozbrojených družiníků. Pevně semknutý. Erlanth Linfalas čaruje a čte tupci myšlenky.
Teď je mu všechno jasné. Zmetek, ten Prase. Přesto, že Erlanth ví, na čem je, dál nutí krolla, aby
vyprávěl o příhodě z dnešní noci. Bez jediného mrknutí svého chrpového oka trpělivě poslouchá
snůšku sprostých lží a smyšlenek. Když se kroll nepřiznává, špitá mág jednotlivým družiníkům
hnusnou pravdu do ucha. Kroll se tváří uraženě a nevinně.
"Tak, tlusťochu, přišel
čas to skoncovat", zavrčel Páin", Tu máš, všiváku!". A proklál Tři Divoké Vepře mečem. Z břicha
vyhřezl obsah střev a žaludku a Ušoun se z posledních sil vymrštil a proskočil oknem. "Měl sem
ho radši zaživa stáhnout z kůže", utrousil trpaslík, krollův kat, při pohledu na hromadu
bezvládného masa dole na dvoře. Zavládlo hrobové ticho. Ticho, kterým byla uctěna památka
Nestora Burmy, správného chlapíka, jenž položil život pro svou dobrosrdečnost, přátelství a
veliké hrdinné srdce.
Všechna tři těla byla přenesena do Prasetova pokoje. "A co
teď?", optal se Sivel Chrastník s obavami v očích, "Jsme v průšvihu. Máme tři mrtvý na krku".
"Sou vcelku dvě možnosti", vykládá svůj názor Erlanth, "Zdrhnout, nebo všecko vohlásit". "Já
sem pro vohlášení. Měli bysme jenom vopletačky a to se nám nehodí", dí Llandaff. "Dobrá, ale
měl by to jít vohlásit nějakej barbar", říká Páin, "Víte, jak to tady chodí". "No jó, pude Sarim",
káže vůdce. "Já?", kouše si nehty olysalý druid, "Já? Co já? Proč zase já?". "Seš silnej, udatnej,
statečnej, taky vodvážnej, prostě, hlava vodevřená a tůze moudrá", ozývá se z davu. "Jó, to jó",
naparuje se ješitný chlap, karikatura všech lesních druidů, a chystá se k odchodu. Éda Tyglík,
tušíc problémy, se schovává ve stínu a nenápadně mizí ven z hostince.
Je časné
ráno, ulice jsou ještě vlhké ranní rosou a nikde ani živáčka. Když tu pojednou, vzduch se nasytil
zvukem běžících nohou, plácavých platfusů v sandálích z hroší kůže. Rozcuchaný chlap, chřestící
zašmodrchanými svazky korálí a amuletů prudce zahnul do ostré zatáčky, až sandálové podrážky
táhle zapištěly.
"Strážé, strážé, pomóc", volá druid a zběsile mlátí mosazným
klepadlem u olvornské radnice. Ze vrat vyhlédl rozespalý dráb: "Co chceš, blázne?". "Du vohlásiť
zločin, co se zrovínka stal", nedá se Sarim. "Nech to na pozdějc, chlape", drbe se dráb ve kštici,
"Starosta tu néjni, eště nejsou ouřední hodiny". "Rychle ho přiveďte, pane dráb", zmateně máchá
rukama ten chlap, co vypadá úplně jako žebrák, co poslední noc spal v mraveništi, "De totiž vo
mord". Dráb zvážněl a rozeběhl se přes rynek. Onedlouho se vrací i se starostou. Sarim je
předveden do starostenské pracovny. "Tak nám hezky popořádku řekněte, co se vlastně stalo,
pane..., pane...?", říká starosta. "Já sem Sarim dobromyslný z Temného hvozdu Gorůdye, syn
Gronův, znalec lesní moudrosti, též zvaný silný, udatný a vůbec, sem prostě děsně slavnej chlap,
to muší každej vědět, ouplně to totiž ze mě dejchá, ta sláva", praví na to druid, "A du sem
vohlásiť trojnásobnej mord, kerej se stal dnešní noci v putyce U rybí kostry, kde sem ubytovanej
s mejma kumpánama". Starosta se k Sarimovi chová velmi vlídně, vždyť je to barbar a navíc
nabídl své služby při objasnění zločinu. Sarim uvádí jména všech podezřelých, do případu
zapletených, ale nic neříká o tom, že pravým viníkem je nebožtík Ušoun. Spíše celou pravdu
zamlžuje a končí tím, že nic neviděl, a tudíž nic přesnějšího neví. Vojenská hlídka jde zapečetit
Ušounův pokoj, ohledat mrtvoly a zajistit svědky a podezřelé. Mezi podezřelými chybí pouze Éda
Tyglík, který se vypařil hned po činu, a Páin z Nórienu, který, očekávaje problémy, zmizel až
teď.
Úmrtní protokol říká následující:
Burma Nestor,
přezd. Žouns, nar. xxxx, rasa: člověk, pov.: turista
Smrt nastala 12.9.1033 mezi
24-01 hod. násl. krvácení do mozku. Krvácení způs. krátkým ostrým předmětem, pravd. dýkou
nebo pletací jehlicí, skrze oční jamku. Jasně patrná perforace, oční bulva část. zdeform.. Násilná
smrt.
Ghunnová Zarin, přezd. Vohnivá Zára, nar. 14.2.1010, rasa:
barbar, pov: prostitutka
Smrt nastala 12.9.1033 mezi 24-01 hod. pravd. násl. otravy
toxic. látkou, nejsp. bolehlavem, jasně zřetelná cyanosa. Paradox. výskyt nekrvác. blubok.
sečných ran po celém těle. Pravděp. způs. až po smrti. Násilná smrt.
Ušoun, rodov. jm. neznámo, přezd. Tři Divocí Vepři,zkr. Prase, nar. xxxx, rasa: kroll,
pov.: turista
Smrt nastala 12.9.1033 mezi 03-04 hod. násl. rozsáhl. vnitř. zranění,
způs. pádem z okna. V oblasti žalud. patrna hlub. seč. rána, orgány vyhř., tl. střevo perfor., způs.
pravděp. mečem. ještě před ex.
Začíná řetěz křížových výslechů, z
nichž vyplývá následující:
Na Erlantha Linfalase bude vznesena obžaloba pro
záměrné zapírání důležitých fakt, maření výkonu spravedlnosti, předstírání duševní zaostalosti
za účelem zamlžování.
Na Dorgise Ardasanského bude vznesena obžaloba pro
neustálé lhaní, zapírání a pohrdání úřadem spravedlnosti.
Na Llandaffa
Quonsettského bude vznesena obžaloba pro záměrné maření vyšetřování. Navíc je třeba zvážit
podíl viny s přihlédnutím k funkci vedoucího turistického zájezdu.
Na Sarima
Gorůdyjského bude vznesena obžaloba pro zatajování důležitých okolností případu a pro rasovou
nesoudržnost s olvornským lidem.
Na Páina z Nórienu bude vznesena obžaloba
pro trojnásobnou vraždu a vyhýbání se spravedlnosti.
Na P.N. bude
vydán zatykač a bude nemilosrdně stíhán. Ostatní obvinění, t.j. E.L., D.A., L.Q. a S.G., mohou
být na příslušnou kauci propuštěni z vyšetřovací vazby až do samotného procesu dne 21.9.1033
v budově Olvornského soudu Na Rellanově plácku č.12.
Obvinění
družiníci se vyplácejí několika drahocennostmi, jen žebravý alchymista Dorgis si opět potřebný
obnos musí vyškemrat. Potom se společentvo schází na rynku pod velikými stromy. "Chybí Páin
a Éda", upozorňuje Llandaffa Sivel Chrastník. Nurnská družina jde hledat ztracené druhy. Páin
je nalezen hned za prvním rohem, jak se krčí v přítmí. "Musim fouknout", chvěje se rozčilením
trpaslík, když se dozvěděl, že na něj byl vydán zatykač, "Někam pryč. Třeba na druhej konec
světa!". "Nebude to snad tak horký", pravil Llandaff a mocně čaruje pro trpaslíka neviditelnost.
Netrvá dlouho a objevuje se i Éda Tyglík. Není ale sám, jdou s ním nějací lidé. "To sou přátelé",
hlásí hned obezřetně Éda, aby se náhodou družiníci hned nevrhli do boje, jak to mnohdy mají ve
zvyku. "Todle je Thandar Kall", představuje hobit Edudant vytáhlého mládence s dřevěnou
truhlou v podpaží, "Pracoval jako kuchař U rybí kostry, ale dostal padáka. Je to brácha nebožtíka
Coreye". "Jó, to jsem já. Když je člověk člověk, má to v Olvornu těžký", říká ten chlapík, "A
Coreye si moc nepamatuju. Byl sem eště malej, když ho unesli piráti". Druhým nováčkem, který
má zájem o členství v Nurnské družině, je prťavý hobit jménem Káin. Taková tichá a zapšklá
osoba. Praví jenom: "Nó, já sem Káin, che che", a dál už s nikým mnoho nekomunikuje. Třetím
mužem je barbar v brnění, zřejmě válečník. Má divou kštici a mastnou oholenou tvář. "Jmenuju
se Blajzvík Blůva, rád se toulám po širém kraji, spím jen tak pod dekou pod hvězdami, lovím
ryby a piji vodu z horských pramenů", předstravuje se poněkud přihlouple ta divná osoba. "No
jó, kluci, berem vás", kyne pravicí vůdce Llandaff, "Tak se tady pěkně seznamte s mejma
hochama a ctěte je. Sou to kumštýři ve svym voboru. Když se budete snažit, taky jednou budete
dobrý". "Jestli teda nechcípnete", hudruje pod neholené strniště žebrák Dorgis a hladí svého
osobního sluhu Kypříka Třasořitku, jehož s sebou, podle vyjádření vůdce, vláčí jen na vlastní
nebezpečí.
"Co teď?", optal se opatrně Erlanth Linfalas vůdce. "Musíme sehnat
ňáký mapy. Bez nich sme v týhle zemi ztracený". "Chci vám říct, že můj otec, Blůva Dwalmir,
má tady na rynku malý krámek. Prodává i mapy". "No, vidíš, Blajzviku, jak umíš bejt užitečnej",
chválí záludného barbara mistr Sivel Chrastník. Nurnští druzi si to razí k zašlé
vývěsce:
Blůva Dwalmir, obchod tovarem rozličným a
užitečným
Pan Blůva, ukoptěný barbar s tlustými brejlemi, složil na
prodejní pult svazek kartografických pergamenů a čaroděj Llandaff z Quonsettu vybral jednu
obzvláště srozumitelnou mapu a zaplatil poctivými gwendarronskými platidly. Ostatní si
nakoupili něco zásob a jiné veteše, aby tak doplnili svou výstroj na dalekou cestu. "Tak mě
napadá", porušil náhle studijní ticho mág Erlanth Linfalas, kterému se občas říká Chrpový Erl,
"Ten podivnej předek pána Zaikha se menoval Lundum Tugrin". "No, a?", kroutí hlavou
neviditelný Páin Nórienský. "Ále, jenom mně vrtá hlavou, že tady na tom olvornskym plánu je
vesnice ménem Tugrin. Trošku divný, ne?". "Máš dočista pravdu, Erle, přesně jako ten předek",
horlivě přikyvuje Dorgis Ardasanský. "Jó, kde je předek, tam je i zadek", usmívá se fištrónsky
Éda Tyglík a troubí na svou pouťovou trumpetku k odchodu. "Na shledanou, otče", loučí se
Blajzvík Blůva a hrne se múrmačími kroky ze dveří. "Kam deš, synu?". "Na vandr". "Už zase?",
rozčiluje se tatík, "Pořád se někdse flákáš a práce žádná. Jseš darmošlap a budižkničemu!". "Ano,
tatínku", utrušuje kysele mladý barbar a mizí ze dveří. Ostatní za ním. Družina vyráží na
celodenní pouť kolem Šedavy, přes vísku Duifin a Khandúrmský hvozd směrem k Tugrinu. Cesta
je příjemná a nic zvláštního se neděje, a tak se zlý alchymista Dorgis Ardasanský nudí. Zřejmě
proto káže malému zlodějíčkovi Kypříkovi, aby okradl Thandara Kalla o obsah jeho torny. Když
se zlodějina zadaří, nechá Ardasan okrást i ostatní družiníky. Ještě jim ukáže, jak je mocný. Z
Thandarova batůžku mizí cenný lektvar a pár zlatek, jediné Kallovo vlastnictví. Zatím ale nic
netuší a šlape s družinou a vesele si píská do kroku. Úlisný Ardasan ukrývá lup do svých
hlubokých žebráckých kapes a odporně se šklebí. Druzi jdou a netuší, že před časem v rodném
Liscannoru starosta Rolld, který se po dlouhé době vrátil z vysokých hor, osedlal koně, rozloučil
se s manželkou a vyrazil Nurnským hrdinům po stopě. Olvorn už je nedaleko. Nurnští také netuší,
že Thorgul Zaikh se opevnil na svém statku a připravil na nevítané hosty past.
Vůdce Llandaff zvedl pravou paži a rozttáhl prsty. Varovný signál. Skupina jezdců
zarazila koně na kraji lesa. "Tugrin", špitl Blajzvík Blůva při pohledu na asi dvě míle vzdálenou
vesničku, obklopenou vinohrady. "Co teď?", ptá se pokorně hobit Káin. "Vemem to asi útokem,
né?", vyzvídá nepříliš zkušený Thandar Kall, jenž má do svého bratra opravdu hodně daleko. "Asi
jo", přitakává mág Erlanth Linfalas, vůdcova pravá, i když poněkud chromá, ruka. Důstojný pan
Quonsettský mlčky zatnul pěst a ukázal prstem před sebe. Signál k útoku. Stručný a jasný.
Kolikrát už toto strohé gesto předcházelo vyplundrování vesnice nebo vvyrabování doupěte
nekalé lůzy. Kolik síly v tak prostém pohybu tkví. Jízda vyrazila tryskem vpřed, prolétla vsí jako
šíp a zarazila se až před hostincem. "Kudy k Zaikhovu statku, vesničane?", otázal se panovačně
Dorgis Ardasanský. Sedlák, sedící na zápraží ledabyle máchl rukou kamsi do vinic. Muži opět
pobídli koně. "Díky, strejcu", pokynul uctivě hlavou slušně vychovaný Sivel Chrastník a vyrazil
za ostatními druhy, mizečjícími v oblacích zvířeného prachu.
Skupina jezdců
z Gwendarronu dojela na rozcestí mezi vinicemi, kde nějaký sedlák spravoval prasklé kolo vozu.
Valach hlasitě zaržál a hrábl kopytem do země. Na kopci o samotě stojí dva statky, asi míli od
sebe vzdálené. "Jedeme k Zaikhovi, chlape", houkl zhurta Llandaff z Quonsettu, "Ukaž, kudy
cesta". "Tam k panu Zaikhouc", ukazuje venkovský buran, jemuž sláma čouhá z bot, na levou
usedlost. "Deme na věc", káže vůdce Nurnských, "Ale nejprv po dobrym, že sme civilizovaný
lidi".
O chvíli později už Thorgul Zaikh vysílá rychlého posla na čerstvém koni
do Olvornu s oznámením, že jistí žoldáci drancují Tugrin.
Buch, buch, buch!
"Vodevřte vrata, dou hosti!", huláká Thandar Kall a Edudant Škorpík výhružně troubí. Po
nějakém čase se brána statku opravdu otevírá a vychází bojovně vyhlížející barbar s
dřevorubeckou sekerou. Zřejmě sedlák a pán domu. "Kdo ste a co tu pohledáváte?". Nurnští
neodpovídají, ale rovnou útočí, zatím však jen slovně: "Menujete se Zaikh?". "Ne", odvěcí
vykuleně vinař, "Zaikh bydlí támdlejc naproti. Já su ňákej Khúrned. Tady ste na Khúrnedouc
vinohradech, pánové". Ha, ten přetrhdílo na rozcestí nás poslal naschvál špatnou cestou, pomyslel
si vůdce Quonsettský. Teď už o nás ten Zaikh, ať už jeto kdokoli, jistě ví. "Víte, pane
velkostatkář", usmívá se medově čaroděj Llandaff, an právě vymyslel novou taktiku, "Jak tak
koukám, zrovna vám zraje vinná réva". "Inu, zraje, zraje". "A brzy bude vinobraní". "Inu, bude,
bude". "A pár šikovnejch chlapskejch mozolnatejch rukou by se taky šiklo". "Inu, šiklo, šiklo".
"My vás teda, pantáto, deme prosit vo práci za střechu nad hlavou a trochu toho žvance". "Inu,
když se uskrovníte v maštali na seně a nepohrdnete cibulačkou, proč ne", usmívá se statkář, "Ale
nehrajte si tam s vohněm a neplašte koně". Nurnští ještě nabízejí své vlastní oře kdykoli k
dispozici a ustájují je k valachům. Poté se slézají v maštali na seně k válečné poradě.
"Tady sme v bezpečí. Tady bude náš hlavní stan", dí vůdce. "A vocajť taky v klídku
zjistíme, co má Zaikh za lubem a s kym vlastně máme tu čest", vykládá aktivně Thandar Kall.
"Nó, hlavně, aby se nám to nevymstilo", drbe se na pleši Sarim, ten druid zbabělá. "Mucký!",
zavrtěl se neviditelný trpaslík Páin na dřevěném špalku, "Vysaďte mě tudle tim vokýnkem a já
pěkně vočíhnu, co Zaikh peče". Je to dobrý nápad a neviditelný šermíř je vcukuletu pryč. "A týdle
akci dáme méno Zaikhův statek", přemýšlí nahlas Káin. "A to jako proč?", ptá se nevěřícně
švícko Éda. "Každá pořádná akce má svý méno, to je jasný. A todle bude určitě pěkná jatkárna",
vysvětluje malý hobit se svéráznými názory. "Hlavně nikoho nezabíjet", strachuje se Gorůdyjský,
"Víte přece, že máme na krku vobžalobu olvornskýho soudu?!".
Páin Nórienský
se připlížil až do blízkosti Zaikhovy usedlosti. Už na první pohled je statek zvláštní. Kolem
dokola je padesátisáhový neosázený pruh, kde se nedá skrýt. V těsné blízkosti zdí je šestimetrový
vodní příkop, příjezdová cesta vede po padacím mostě. "To je divný, móc divný. Učiněnej hrad",
brumlá si nespokojeně pod vousy neviditelný prťavec z Nórienu a jako šelma číhá na svou
kořist.
Po několika hodinách nepohodlného čekání vyšli ze Zaikhova statku čtyři
muži. Na první pohled obyčejní čeledíni. Páin se pomalu vydává v jejich stopách. Čtyřčlenná
skupina se zastavuje asi sedmdesát sáhů před Khúrnedovou usedlostí. Tam z vinice vyskakuje
chlap a něco tlumeně vykládá a ukazuje rukama směrem ke stavbě. Ti čtyři zalézají mezi révové
keříky, dva vpravo a dva vlevo. Poslední chlapík, zřejmě průzkumník, spěchá po cestě dolů.
Zřejmě jde podat hlášení, myslí si Páin. Omráčím jej a pak vyslechnu. Neviditelný Páin chvíli nic
netušícího venkovana sleduje a potom ho zezadu klátí naplocho mečem. Ovšem trpaslík, uvyklý
tvrdým úderům, venkovskému ubožákovi drtí leb na padrť a prach polní cesty se mísí s temnou
krví v rudé bláto. Navíc se Páin samozřejmě zviditelňuje, poprvé od opuštění Olvornu, a musí
tedy jednat krajně opatrně. Zamordovaný koňák je hozen do vinohradu a zakryt několika
urvanými keříky. Potom trpaslík hrne prach na krvavou skvrnu a oprašuje si oděv a vousy. Potom
se družinový šermíř vrací k domu, rychle jej obíhá, právě tak, aby jej nepřátelští zvědové nemohli
odstřelit, a buší na okénko od maštale. Blajzvík Blůva jej cpe dovnitř a trpaslík mocně oddychuje
na kupě sena.
"Vepřédu to hlídaj štyry zvědové", podává trpaslík stručnou zprávu,
"Žel bohům sem jednoho dosť krutě zamordoval". "Už je to tady, už je to tady", třese se sralbotka
Sarim z Lesa, "A teď po nás pudou a vobviněj nás eště z mordu a sme zralý tak akurát pro
voprátku. Ale to jim povim, že sem v tom nevinně, že sem dočista čistej, jako to lílium".
"Nestrachuj se, mechovej poseroutko, mrtvola je dobře ukrytá", uklidňuje zbabělého druida
šermíř. "Ale bude jim haprovat v počtu", kvílí Sarim jako lesní meluzína, "Já to vim, já to vim.
Mám na to ten jaksepatří vyvinutej čmuch, co sem zdědil po svejch tůze slavnejch a uznávanejch
gorůdyjskej rodičích, myslim tim po votci a mámě, kerá pekla tak dobrej zálesáckej dort". "No
jo. To už sme slyšeli nejmíň šesťkrát", kroutí hlavou Thandar Kall, bratr Kalla Coreye, jenž měl
za ženu Yullien z chudého šlechtického rodu. "Ty, Pájo", dumá nahlas mág Linfalas, "Můžu
vypustit Kňourka". "Eee?!", nechápe trpaslík, zatímco ostatní se diví poněkud civilizovanějším
výkřikem: "Co?!". "Kňourek je moje kouzelnická černá kočka, co sem jí nedávno pokřtil, anžto
mi přirostla k srdci", vysvětluje mág. Jak známo, kouzelníci se svými kočkami umí na dálku
udržovat výměnu myšlenek a zrakových vjemů. "To je fajnová ídea, posláť kotá na čuméndu",
chechtá se Llandaff, parodujíc přitom Páinovo pojetí Čagdanova východního dialektu. Blajzvík
Blůva, mladý podivínský barbar, je celý nesvůj. Zřejmě proto, že jest místním rodákem a nechce
se zaplést do nějaké trestné činnosti, do níž se nurnské společenstvo jistojistě zaplétá. Barbar se
dere malým okýnkem za kočkou.
Kňourek neslyšně oběhl dům a ztratil se v
révových keřích. Otylý barbar Blůva se plazí podél vinohradu a hledá podezřelý pohyb. Jelikož
však nic nenachází, vrací se zpátky. Slunce už se pomalu blíží k horizontu, blíží se večer. Nad
Zaikhův statek se vznesl obláček zvláštně modrého dýmu a po chvilce se rozplynul. Blajzvík,
divný to brouk, protlačil své špekovité tělo maštalním okýnkem a dopadl vedle trpaslíka
šermíře.
"Kňourek už jednoho našel", praví Erlanth Linfalas a tváří se teatrálně. "Co
dělá, co dělá?", drkotá zuby Sarim, ta pochybná existence. "Prohlíží si nějakou lahev a strká ji
opatrně do báglu". "Vožrala, to je jasný", dí hobit Káin a ukazuje řady žlutých zubů. "Ba né, to
néjni chlast", mudruje mág, "Von se vám tý flašky snáď bojí, nebo co". Mág Linfalas dřepí v
assuaenském sedu, drží se oběma rukama, tedy rukou a železnou protézou, za hlavu a mocně se
soustředí, neboť telepatický kontakt jest činnost velice náročná a namáhavá. "Ten chlap!", houká
Erlant, tváříc se přitom jako šikmooká vědma z východu, "Ten chlap se plazí pryč. I s tim
ruksakem". "Už má žížeň. De do hospody, to je jasný", přemýšlí nahlas Káin. "Třeba seděl v
mraveništi", ozývá se Éda Tyglík a houpe se na trámu. "Plazí se vinicí a furt se rozhlíží. Jako by
někoho hledal". "No jak by ne, když tam má parťáka", říká nórienský trpaslík, "Dyk byli ve
dvojičkách. A já sem vám to prve meldoval, tak nebuďte jak malý. Ty se určitě hledaj". A taky
že ano. Muž s tornou obeplazil vinicí dům a našel druhého chlapa. Tomu předal batoh a teď se
vrací zpátky. "A ten divnej chlápek tu láhev vyndavá a zírá na ní, jako u vyjevení". "Hele, pardi",
ozývá se Dorgis Ardasanský, zlé stvoření, které cítí přátelství, jen když mu teče do bot, "Aby nás
tak nechtěl votrávit ňákym alchymistickým blivajzem. To já znám. Sám tydle srágory taky
patlám". Blajzvík Blůva zbledl jako stěna. "Né", zařval Sarim Gorůdyjský jako raněný kanec a
začal se cpát oknem ven. Ke vší smůle se zamotal do korálí a několika plášťů, které nikdy
neodkládal, ani v noci ne, takže mu chvíli trvá se vymotat, ale potom skáče do trávy a žene se k
vinohradu. Už vidí tělo onoho sedláka, jak se prohlo a paže s lahví opsala oblouk. Potom se ten
vesnický ogar dává na šílený úprk zpátky do vinice, přičemž šíleně řve. To ale nezná Sarima. Ten
je zvyklý honit králíky v hustém mlází, umí se plazit kapradím mrštně jako zmije, zná různé finty
lesní zvěře. Není divu, vždyť mezi ní prožil celý život. A navíc má vhodnou obuv, ne taková ta
těžká bagančata, co nosí venkovští balíci, ale moderní vzdušné sandále. Z hroší kůže, která je
vláčná a poddajná, jako dětská prdýlka, dokonale kopíruje terén a tudíž se nesmýká a
nepodkluzuje. Jó, ty své boty, ty má plešatý Sarim rád. Jedině díky nim toho chlapa dostihl a
povalil na zem. Ale ta láhev svůj cíl zasáhla. Rozbila se o střechu. Naštěstí. A vítr všechen ten
smrad rozvál po širém kraji. Takže se nikomu, kromě lehké nevolnosti z chvilkového puchu,
který vždycky bývá tam, kde něco zahnívá, nic nestalo. Sarim vítězoslavně táhne potlučeného
chlapa po pláni a bije se v nadmutá prsa, což je Nurnským spíše k smíchu. Zajatec má po celém
těle množství podlitin a krvavých šrámů, protože ho zlý lesák jaksepatří zloukl, aby mu ukázal,
kdo je to vlastně ten Sarim dobromyslný z Temného hvozdu Gorůdye, syn Gronův, znalec lesní
moudrosti, obzvláště v řezání prstů, též zvaný silný, udatný a luzný, prostě děsně férový chlap,
co nikdy nešvindloval, ani v kostkách ne.
Ardasan se nudí. Nezajímá jej výslech
zajatce. Nezajímá jej Nurnská družina. Kdyby tak všichni chcípli. Nezajímá jej nic. Poflakuje se
po dvoře a přemýšlí, co by komu zlého provedl. Když tu náhle, jako víla z pohádky, na dvůr
vychází dívka s koštětem a jímá se zametat slepičince, prach a slámu. Je vcelku pohledná, tedy
na barbarku, mladá, trošku při těle. Prostě normální vesnická holka krev a mlíko, hádám,
sedmnáctka, řekli byste. A tomu Dorgisovi hned hoří v očích takové divné plamínky a hned
spouští to svoje Slečno, sem, a slečno, tam, já jsem Dorgis Ardasan. A ji to ani v nejmenším
nezajímá, protože ona je dcerou pána domu a ten Dorgis je jenom obyčejný nájemný pacholek.
Tak mu káže, že když se tolik nudí, může vzít sekeru, tu těžkou dřevorubeckou, a jít štípat dříví,
kterého pořád není dost. Ardasan se tváří vztekle a hází dívce k nohám zlatku. Ta, jako dobrá
hospodyňka, minci strká do kapsáře a odchází nahoru do komory se slovy, že večeře bude v osm,
tak ať veškeré služebnictvo přijde včas, jinak nic nezbude. Dorgis se tváří značně nakrknutě,
pročež káže sluhovi Kypříkovi, ať jde tedy naštípat to dříví, když paní kázala, a ať sebou mrskne,
jinak že nedostane žold, což jest zlatka na den. Kypřík Třasořitka tedy štípe, až se z něj kouří a
Dorgis sedí zádumčivě na schodech a píská si nějakou melodii. Živí si tu svoji zlobu a
ukřivděnost, jak on to umí, a skládá na tu drzou holku posměšnou písničku.
O
Ardien, o Ardien
Dorgis z Ardasanu, nevlastní bratr Duironův
Když luka létem
vonící
svým svitem měsíc protkal,
barbarku růžolící
na dvorku jsem
potkal
O Ardien, o Ardien,
er nardil irwen Dúwien
Se smetákem,
s koštětem,
na dvorečku v rohu
laškovala s prasetem,
drbala mu
nohu
O Ardien, o Ardien,
er nardil irwen Dúwien
Byla skoupá na
slovo,
z bláta zlatku vzala,
svému štěstí nanovo
opět košem dala
O
Ardien, o Ardien,
er nardil irwen Dúwien
Zajatec vypadá jako v
posledním tažení, tak ho Éda polévá džberem vody, který sebral jednomu z valachů. "Tak mluv,
chlapče", tváří se Llandaff takřka mateřsky, "Cos to tady prováděl?". "Já?", sípe ztěžka vesnický
ogar, který má pořád batoh na zádech, "Já trhal révu, pánové". "Myslíš si, že sme blbý, he?", kření
se Sarim a vytahuje svůj nový ostrý stahovák. "Chce mu řezat prsty, to je jasný", praví pobaveně
Káin. "Jó, bude se řezat, jesli nebude hodnej", vříská úchyl Sarim, "Jak to nemám rád, to řezání,
tak to muší bejt. To já mušim vědět, dyž sem ten druid". "Cha chá", směje se Páin. Paranoidní
řezač prstů zabodává špičku zahnuté čepele do zajatcova pravého ukazováku. Krev kape na zem.
"Ne, ne, néé", pláče mučený chudák a gorůdyjské zvíře mu zacpává uslintaná ústa cípem svého
humusného pytlovinového pláště, který páchne bahnem, jehličím, potem a rybinou. "Všecko
řeknu, na co se jen zeptáte", huhlá skrz ucpávku ten zubožený muž. Vyšetřovatel Sarim povoluje
sevření a na nařízlý prst vesničanovi plive jednu druidskou jedovou slinu, aby se prý zastavilo
krvácení. Zvláštní způsoby toho škudlilského mastičkáře! "Zajímá nás Zaikh", tváří se vlídně
vůdce Llandaff, sečtělý čaroděj, "Řekni všechno, co o něm víš". "A taky vo tý pevnosti, co se
tváří jako statek", doplňuje trpaslík Páin z Nórienu. Erlanth Linfalas, mág a obdivovatel bílé
magie, se pro jistotu vyslýchanému nabourává do hlavy, což jest kouzelnický výraz pro takzvané
čtení myšlenek. Potom jeho výpověď upravuje, samozřejmě s úsměvem, do té podoby, aby co
nejvíce odpovídala pravdě.
Pan Thorgul Zaikh zdědil statek i s přilehlými
vinicemi, a pochopitelně i s čeledí, před několika lety po zemřelých příbuzných. Byli to
příslušníci starého rodu Tugrinů, kteří tuto obec založili. Spolu s majetkem získal Zaikh i
množství pro něj zajímavých knih, svitků a pergamenů, které zřejmě pocházely z doby života
Lunduma Tugrina, který byl mistrem olvornskkého cechu alchymistů, a jako takový se velmi
proslavil. Pan Zaikh se rovněž zabývá alchymií, už dlouhé roky, a zřejmě přišel na něco, co
považoval za velmi drahocenné a vzácné. Celé noci se zavíral v pokoji a nechtěl být nikým
vyrušován. To tajemství si nechal jenom pro sebe, možná ani jeho žena Snighaim neví tolik, co
on. Po čase se pán rozhodl poněkud přebudovat statek. Nechal vymýtit asi padesátisáhový pruh
kolem statku, jeho zdi kázal obehnat vodním příkopem a i vnitřek domu nechal poupravit. Nařídil
zazdít spodní okna a přebudovat je na střílny. Dokonce najmul pár žoldnéřů. Pán Zaikh celé noci
pracuje a říká, že brzy přijde čas, kdy všichni, kteří pilně pracují pro něj, zbohatnou. V poslední
době několikrát na delší dobu opustil usedlost. Nikdo neví, kam vedly jeho kroky. Nikdo. "Kolik
lidí je na statku?", zajímá se o podrobnosti Páin. "Asi dvacet mužů, šest žen a osm dětí", blekotá
ogar a je bledý jako stěna. "Eště si nám nevodpověděl, cos to metnul na střechu", pouští hrůzu
pralesák Sarim, až se mu krabatí jeho bílá pleš. "Pan Zaikh vyrobil nějaký alchymistický puchy
a řek, že to máme hodit na dvorek. Prej potom šicí usnou jako jelimani, tak to vzkazoval". "Jó,
tak jelimani? Jó, tak my sme prej jelimani, jó?!", vříská vztekle druid a šermuje svým nožíkem,
kterým obvykle stahuje zvěř, "Má ňákej problém? Má snad ňákej problém, ten Zaikh?!". A přitom
bodá zajatce do břicha. Ten po chvíli bolestí a křeče umírá. "Je mrtvej. To je jasný", praví malý
Káin, "Prostě drsná jatkárna". "Tys ho zabil, ty lesní prase!", tváří se nespokojeně Blajzvík Blůva,
"Seš vrah a spravedlnosť sii tě najde". "Byl to nepřítel a já ho bodnul v sebevobraně", třese se
Sarim po celém těle jako osika a žadoní, "To mi všichni mušíte dosvědčit, kdybych z toho měl
ňáký vopletačky se soudama". Hrdinové zahrabávají mrtvolu umučeného muže do
sena.
"Večeře, čeládko!", svolává dívka služebnictvo vysokou fistulí. Nurnští se
scházejí na dvoře a přidávají se i tři místní čeledíni. Dcera statkáře staví na zem džber s
cibulačkou a jde pryč. Hladoví čeledídi se vrhají na nevábně vonící jídlo, to se ví, že hladová
Nurnská družina nezůstává pozadu a nekrká, nefuní a nemlaská o nic méně než ostatní, dokonce
se dá říci, že v tomto oboru jsou Nurnští opravdovými mistry. Dorgis nejí, je uražený a pořád
bloumá po ochozu. Ometá se kolem dveří panstva. Potom vytahuje měšec a počítá zlaté.
Nakradené a vyžebrané. Padesát zlatek. To jde. Ardasan klepe slušně na dveře a přivolává
Kypříka Třasořitku. Po chvíli otevírá pantáta Khúrned a diví se, cože to chasa zase chce.
"Pantáto", pronáší Ardasan velmi důležitě, "Chtěl bych vám něco říct, něco, co sem chtěl tajit
jako ten hrob, ale co už nemůžu unýst". Statkář Khúrned je velmi zvědavý a hned zve lstivého
žebráka, tvářícího se nyní jako Jeho veličenstvo Torgan Gwendarronský. Ardasan jakoby náhodou
upouští na zem měšec a padesátka žlutých penízků sed kutálí po podlaze. Sedlák třeští oči a sbírá
mince. "To nechte bejt, pantáto, to je dobrý", říká alchymista, "Přece se pro pár zlatek nebudete
válet po podlaze. Pro mě peníze nic neznamenaj. To víte, mám jich plný sklepy a už nevim, kam
s nima". Khúrned přestává sbírat a civí na barbara jako u vytržení. "A kdo teda ste, velkomožnej
pane?". "Ve skutečnosti sem", pronáší ten lhář vážně a pomalu, aby svým slovům dodal na
významu, "Velkopán Dorgis z Ardasanu, zvaný dobrotivý a šlechetný, sem šlechtic, přítel krále
Gwendarronu, velkej vinař a znalec, co se vína tejčí. A taky sem velkej boháč". Khúrned civí jako
vyoraná myš a diví se ještě více. "Jo, a todle je muj vosobní sluha Kypřík Třasořitka". Kypřík se
uklání jak svému pánu, tak pantátovi Khúrnedovi a praví: "Ba, ba, velkej pán, ten Ardasan. A to
panství, jaký má. Až voči přecházej". A ta krysa Ardasan lže dál, jako by se nechumelilo, že má
rád dobrodružný život, a tak se tu a tam přestrojí za nuzného poutníka a obchází vinařské kraje,
nechává se najímat na práce při vinobraní, aby načerpal nové zkušenosti při pěstování révy.
Manuální práce, té on prý se nebojí, a navíc si odpočině od toho protivného bohatství a blahobytu,
co mu už taky čas od času pěkně leze krkem. A podlézavý Kypřík se kroutí jako dlouhá dešťovka
a omílá pořád dokola to svoje: "Ba, ba, velkej pán, ten Ardasan. A porád svobodnej. Taková
partie. Škoda, že nejsem kapánek větší a ještě ke všemu fešná ženská". A Dorgis má ve tváři
útrpný výraz a praví, že se mu všechno nějak vymklo z ruky, když přijel na Khúrnedovu usedlost,
pročež potkal sličnou dceru a srdce mu zaplálo láskou, poprvé v životě, tak se rozhodl, že to je
ta pravá a požádá ji o ruku. Jenže ona mu málem dala džberem, protože si myslila, že jest jenom
nuzným čeledínem. Panu Khúrnedovi září oči a hned vede velkopána Dorgise z Ardasanu k
večeři. Představuje jej ženě i dceři, které už Dorgis také není lhostejný, zvláště poté, co
všudypřítomný slouha Kypřík říká s vážnou tváří to svoje: "Ba, ba, velkej pán ten Ardasan. A má
zlatý ruce, zlatý srdce a zlatý sklepy. Je dočista celej zlatej, tak je to dobrej chlap". Netrvá dlouho
a šťastná Khúrnedova je představena jako Númil a zbytek Nurnských jako Dorgisovo
služebnictvo.
Služebnictvo venku zatím dojedlo nevábnou polévku. "Inu,
štrejchnul sem si", prohlásil Páin z Nórienu, který sní všechno, co se mu dá, a táhle si odkrkl.
Takové říhnutí po dobré večeři je prý tuze zdravé. "Ta polivka byla tejden stará a už jí nežrali ani
vepři, to je jasný", tváří se nespokojeně Káin. "Polivka nebo poblivka. Dyť je to stejný", piští
neposedný Edudant Škorpík a skotačí po dvoře. "Nezapomínejme ale, že sme vobklíčený", říká
Blajzvík Blůva. "Hele, Erlanthe, co kdybys poslal Kňourka k tý Zaikhový barabizně. Abysme jako
všechno měli z první ruky", předhazuje myšlenku hloubavý Sivel Chrastník, kterého Éda
jedenkráte nazval Sivel Prďoch. "Zaikhův statek je móc daleko. Tohle poslání bysme asi s
Kňourkem nezvládli. Viď, Kňourku", drbe Erl svého chlupatého svěřence za ušima. "Mňau",
praví kouzelnický kocour rezolutně. Nad krajinou se zatím rozhostila tma.
Dorgis
Ardasanský po dobré večeři vyšel na terasu a poplácal si břicho. Vyšlo mu to. Dostal pohodlný
pokoj, pořádné jídlo, možná bude mít i ženu a může ostatním rozkazovat. Ale s tím musí
pozvolna. Pěkně pomalu. Nurnští jsou kapánek nepoddajní. Ale nakonec se zlomí
každý.
"Měli bysme zahájit dobývání. Je už noc a noc je Nurnskejch máma", řekl
Llandaff a stáhl si do čela svůj pověstný černý klobouk, šitý po vzoru kloboučků bájných
černovršských horalů, kteří podle starých tradic zaháněli nudu a samotu tím, že skákali přes veliké
ohně a přitom tuze juchali a mávali takovými dlouhými směšnými sekerkami. "Navrhněte někdo
nějakej plán", dí Sarim, jemuž to nikdy moc nemyslelo. "Nó, nejlíp bude, když tam vlítnu a
vyrubu, co se jenom hne", navrhuje Páin. I když je to nápad vskutku blbý a prostý, je přijat,
obzvláště druidem, protože při něm nehrozí nižádné nebezpečí. Páin se s dopomocí sápe okýnkem
ven a mizí v černé noci. Po chvíli čekání prohlašuje Thandar Kall: "Já du taky. Chci si do něčeho
pořádně rubnout. Svrběj mě, abych tak řek, ruce". A hrne se ven. A za ním Sivel Chrastník a Éda
Tyglík. Samí stateční hrdinové. Samí skvostní dobrodruzi!
Páin Nórienský se
proplazil kolem vinohradu, ale na nic podezřelého nenarazil. Jedině se celý urousal od čerstvě
padlé rosy. Kdesi ze tmy vyběhl nerozvážný Thandar Kall s kuší v ruce, následován hraničářem
a zlodějem. Z vinohradu vylétl šíp a zabodl se Kallovi do ramene. Trpaslík Páin zaslechl Kallův
bolestivý sykot a vrhá se do křoví. Tam naráží na záhadného střelce a čtvrtí jej mečem. Zraněný
alchymista se Sivelem a Édou zatím dorážejí k bráně. Kall se znaveně opírá o bránu a hraničář
Sivel vybaluje nějaké léčivé obvazy a masti. V dálce na cestě vyšlehl plamen a tlustá ohnivá čára
na chvíli ozářila celé okolí. Prásk! Místo, kde stáli tři z Nurnských, se zahalilo sirným dýmem a
zzemě se otřásla detonací. "To byla rachejtle! Naváděná rachejtle!", řve vztekle šermíř Páin a řítí
se po cestě dolů. Tam naráží na záhadného odpalovače. Je jím statný barbar s mečem. A v brnění.
Tentokrát žádný sedlák. Nelehký protivník. Začíná těžká řež dvou zkušených
válečníků.
"Mordyjé", zaúpěl Kall, válející se v tratolišti krve, celý popálený
a páchnoucí sírou, "Sivel je mrtvej!". Chrastníkovo tělo opravdu leží bezvládně na zemi. Ěda
Tyglík mu plačtivě sahá na tepnu. "Ještě žije. Dejchá", bulí Edudant a hladí si spálené chlupy na
nohou. "Co brečíš, když néjni nebožtík?". "Ten voheň mi vožehnul mojí milovanou trumpetku",
fňuká hobit. "Aha", praví Thandar a hledí směrem, odkud zaznívá řinčení zbraní. Potom nabíjí
kuši a dlouze míří. Zraněná paže bolí a chvěje se. Thandar Kall tiskne spoušť.
"Auuu", vyjekl posekaný Páin, když se mu do zad zabodl Thandarův šíp. Ve stejné chvíli
mu barbar tvrdou ranou zbraně přerazil štít ve dví. Trpaslík se tuze rozhněval, poněvadž to se
nedělá, aby velký tloukl malého, a v nestřežené chvíli propichuje zlého protivníka skrz naskrz.
Ten sténá, kleká si nejprve na kolena a pak padá hubou do prachu. Je po něm. V ten okamžik
přilétá druhý Thandarův šíp a zabodává se Páinovi do stehna. "Kalle, ty jeden přitroublej Kalle",
nadává zraněný trpaslík a belhá se zpátky, "Už konečně přestaň střílet, když to neumíš, sic ti
uřežu uši a pověsim je do pérůvanu!". A přitom ještě plive krvavé sliny. Kall se nemottorně
omlouvá, koktá páté přes deváté o to, že je moc velká tma a že má bolavou ruku. Úderníci se
vracejí a Éda táhne bezvládné tělo Sivela Chrastníka.
"Co se to tady děje?", volá pán
domu s loučí v ruce. Nurnská družina vychází na dvůr. "Ňáký chlapi vám chtěli zapálit střechu
nad hlavou. Tak sme je zahnali na ústup. Zdrhli do vinohradu", hlásí s nevinným obličejem
upravenou polopravdu vůdce. "Jó, to sou moji muži", říká Dorgis, "Těm se dá věřit. Ty nikdá
nelžou. Kdepak. Jakej pán, takovej pes". Říká to ale jenom tak potichoučku, aby to tam dolu z
ochozu nebylo slyšet. Družiníci jsou totiž hrozně vzpurní a neohební. Ze stáje se ozval šílený
výkřik. To jeden z místních čeledínů, převalující se ve slámě, objevil studenou mrtvolu
umučeného zajatce.
"Mrtvola v mém domě?", zbledl Khúrned jako stěna, "Co
jste to za povedenou čeládku?". Ardasan se tváří jako hromádka neštěstí. Sesypal se mu jeho lží
a lstí postavený domeček z karet. "Zklamal ste mě, pane Ardasan. Ale abyste věděl, že sem
karakter a chopám k vám úctu, nic nevyzradím. Ale ihned odtáhnete pryč z mého statku a už se
tady nikdy nevokážete. A toho nebožtíka vodvezete s sebou". S tímto pantáta odchází. Nurnská
družina si balí věci, mrtvolu háže Sarim na koně a smutné procesí opouští Khúrnedův statek. Po
cestě hrdinové odklízejí všechny mrtvoly samozřejmě do stínu vinné révy a zastavují se na
rozcestí. "Sivel Chrastník pohlídá koně", káže vůdce, "A Páin, Thandar, Erlanth, malej Éda a já
se pokusíme připlížit ke statku a vobhlídnout situaci. A vostatní tady na nás počkej". "Proč mám
zase hlídat koně", stěžuje si Sivel, "Furt jenom hlídám koně. Už vod tý doby, co sem poznal
Nurnskou družinu nedělám nic jinýho, než že hlídám koně. Připadám si jako nějakej sprostej
honák". Družiníci se smějí a pětice se vydává na cestu.
"Jukni na ty bílý
hromady", ukazuje Thandar Kall před sebe, "Co to je?". "Vypadá to jako křemennej písek", dumá
nahlas Erlanth Linfalas. Na obou stranách cesty, v místech, kde vbíhá na otevřené prostranství
jsou dvě velké navršeniny světlého písku. Druzi se neohroženě plíží vpřed. Alchymista Thandar
nabírá malý vzorek na špičku nože, studuje strukturu sloučeniny, její barvu, chuť a zápach. Přesně
tak, jak jej to učili v alchymistické přípravce. "Vzorek je struktury granulovité, barvy šedobílé,
chuti nevalné nahořklé, zápachu sirného", poučuje Kall, "Zdá se, že je to nějaký sirný prach s
příměsí hořčíku". "A co to jako znamená?", povytahuje obočí trpaslík Páin, který se umí jenom
rubat, ale jinak je spíše vzdělání prostého. "Vodhadoval bych, že to má dělat velkej plamen. Bílý
světlo", dodává na vysvětlenou alchymista. "Ale nebouchne to, že ne?", tváří se trochu nedůvěřivě
Llandaff. "Nemělo by. Ale pro jistotu odeberu vzorek a udělám pokus". Potom ten vědátor nabírá
hrst a jde dále od haldy. Tam zánovním křesadlem rozdělává oheň. Bílý prach hoří jasným bílým
plamenem. Žel bohům tak jasným, až je průzkumná skupina prozrazena.
Vedle
brány se otevřela okenice. V malé střílně, která zbyla v zazděném okně se zamihotal plamének
světla. "A kruci, sme prozrazený", posteskl si mladý Thandar, vysypal věci z beztak už vykradené
torny a nacpal ji k prasknutí světelným prachem. Právě včas odskakuje, když z tvrze vylétá
zápalný šíp. Hromada sirného prachu chytá jasným plamenem, tak jasným, že je rázem světlo jako
ve dne. V čelní zdi statku se otevírá množství střílen. Thandar Kall vybíhá se svým batůžkem a
přebíhá volné prostranství k vratům. Obránci tvrze nestačili zareagovat. Statečný alchymista
vysypává drahocenný obsah torny a vrací se zpět. Je zasažen dvěma šípy z kuší, jež mu způsobují
bolestivá zranění. Za chvíli už šťastně dosahuje ochrany vinohradu.
Édo, vodpal to",
syčí Thandar bolesí a trhá svou starou rubášku, aby si ovázal rány. Také vytahuje zbytky
ztzalomených šípů z těla. Nechutný pohled. Ale Thandar se drží a nepláče. Správný chlap totiž
nikdy nebrečí. A on správný je. A chce být slavným dobrodruhem. Jednou. Možná.
Éda Tyglík vyrobil zápalný šíp a vystřelil. Sirný písek se rychle vzňal a už začíná hořet
i brána. Éda nabíjí další šíp a vyčkává. Však oni vylezou. Musí vylézt. A opravdu. Po chvíli se
bráána otevírá a vybíhají tři muži s vědry s vodou. "Hele, Llanďoure, tam nejdu", odmítá
rezolutně nesmyslný boj muže proti muži trpaslík Páin, jinak slavný a neohrožený válečník, "Sem
dost raněnej a unavenej a na tom vodevřenym prostoru ze mě tak akurát udělaj šípovýho ježka".
"Má pravdu, teď to nemá cenu", valí své chrpově modré oči Erlanth, mág a mnohdy poněkud
nerozhodný muž. Éda Škorpík, přezdívaný Tyglík, milovník pouťového harampádí, tiskne spoušť.
Jeden zer Zaikhových mužů je zasažen a řve vztekem. Po druhém zásahu už neřve. Je mrtev.
Zbylí muži zabíhají zpátky do statku a zavírají bránu. Oheň je uhašen. "Máte pravdu, teď to nemá
cenu", rozhodujíe na nátlak svých mužů Llandaff, "Vyspíme se na to. Ráno moudřejší
večera".
Družina projíždí Tugrinem zpátky k lesu, přesně tam, odkud je na Tugrin
celkem slušný rozhled. Llandaff rozděluje hlídky a zranění družiníci se dávají dohromady. Noční
stráž probíhá klidně, poslední hlídku drží Páin s Thandarem. Je ještě tma. V dálce po cestě projela
malá skupina jezdců na koních. "Ty, Thandare", praví pojednou trpaslík, "Co, kdybysme šli hlídat
až k tý cestě? Budeme mít lepší kontrolu nad tim, co se děje". "Jó, máš pravdu", říká líbezně
Thandar, neboť má černé svědomí za to, jak Nórienského poranil.
Chodec Rolld
jede na znaveném koni a píská si jednu chodeckou písničku, které se naučil v těch vysokých
horách, v nichž se několik týdnů trénoval v novém stylu chodecké chůze, jež je sice poněkud
legrační, ale toliko neunavuje a jest svižný. Jel celou noc a teď je asi hodina po rozednění. A dole
v údolí se konečně objevila ta vesnice. Jak to říkal ten Blůva z krámku s mapami? Tugrin? Ano,
Tugrin. Tady někde by měli jeho družiníci být. Pokud je překotné události dávno nezavály jinam.
Musí být ostražitý. Zvláště poté, co se dozvěděl v Olvornu. O tom soudu a trojnásobné vraždě
Páina Nórienského. A takový je to spprávný chlapík. Že zabil tu šlapku, to se dá opominout. To
je u Nurnských běžné, že někoho zamordují. I mistr tesař se občas utne. Smrt Ušouna Rolldovi
také nevadí. Bylo to stejně takové prase. Podivín a psychopat. Úchyl. To udělal Pája dobře, že ho
shodil z okna. I když to není zrovna trpaslíkův styl. Ale proč, probůh, zardousil chudáka Nestora
Burmu? Vždyť Žouns byl takový dobrý pard a obětavec. Kdo ví, jak to všechno bylo. Na každý
pád, Žounse je škoda. Ale Páin je ve velké šlamastice. Jde po něm totiž velký vojenský oddíl.
Rolld jej předjel někde u Duifinu. Jeli pomalu.
Rollda z Erinu vyrušilo
zasyknutí. Že by signál? Rolld zaráží koně. "Tsssss", prská šermíř Páin a plazí se z
všudypřítomného révoví na cestu. "Rollde, seš to ty, nebo mě šálí zrak?", šeptá Páin vleže. "Buď
zdráv, Pájo, to sem rád, že sem vás našel. Kde sou vostatní?". "Tady v křoví spí Thandar a zbytek
je nahóře v lese". "Jakej Thandar?", diví se chodec. "Jó, ty ho neznáš", vykládá potichu nórienský
šermíř, "To je Thandar Kall, brácha nebohýho Coreye". "Aha", svítá náhle erinskému reku,
"Corey vo něm vobčas vyprávěl. Byl to prej maminčin mazánek". "A taky je to pěkný střevo.
Včéra mě dvakrát postřelil. Sem a sem", ukazuje oplechovaný vousatý mužík, "Ale jinak je docela
správnej". "A umí psát? Corey byl pologramotnej". "Myslim, že umí. Aspoň trochu. Je to prej
alchymista, ale asi to nebude nijak slavný". Oba dva přátelé budí spícího Kalla a jdou k lesu. Tam
budí zbytek společenstva a připravují se na boj.
"Nebude to lehký", praví vážně
vůdce, "Je jich tak dvakrát víc než nás a nejsou to určitě žádný srabíci". "Co?", ozvala se
postřelená husa Sarim. Nikdo neodpovídá, tak si lesák rovná pytlovinový oděv, obouvá sandále
z hroší kůže, rovná si tři pestrobarevné pláště na hřbetě, leští sbírku prstenů, čistí asi deset holí,
které nosí ve fusaku, spolu se zahradnickým náčiním, rozplétá zašmodrchané svazky korálí,
amuletů, všelijakých odporných přívěšků, mezi nimi i náhrdelník z lidských prstů, a leští si pleš.
Vypadá dočista jako kašpar z cirkusu, ale ne takový ten veselý kašpárek s rolničkou. Připomíná
spíš zlého počmáranéhho klauna, který je zlý a raduje se z každé špatnosti. Přesně takového
klauna, co mučí malé děti a krade, švindluje a podvádí.
"Takže vysvětlím plán",
pronáší Llandaff,"Rozdělíme se na dvě skupiny. Jedna pude zezádu a jedna branou. A potom bude
skupina hlídačů koní". "A kdože bude hlídat kobyly?", ptá se Éda Tyglík, který se při noční
přestřelce tuze vyznamenal. "Sivel Chrastník, počítám", zní vůdcovo neoblomné stanovisko.
"Zase já?", tváří se mistr Sivel ublíženě, "Proč já? Proč porád jenom já? Já už si z toho myslim,
že sem kůň, nebo co?!". A stejně bude hhlídat koně. I přes své oprávněné protesty. Je to dobrý
a poctivý hlídač. Nikdo jiný tu není. Édovi by se rozutekli, jen co by zatroubil na svou trumpetku.
Thandar by nejspíš usnul. Sarim by je s největší pravděpodobností prodal a pak by lhal, že je
někdo ukradl. Ardasan by je asi snědl nebo by z jejich kopyt extrahoval magenergii. Káin je
založením jatkař, má rád krev. Kdo ví, co by provedl. Ostatní budou potřeba při útoku a Blajzvík
Blůva je s odpuštěním blb. A vůdce Llandaff, čaroděj ve službách černé magie, zatím vykládá
zbytek svého plánu. První skupina, tedy Llandaff, Erlanth, Páin a Rolld vyrazí ke statku a obejdou
jej. Potom prorazí skrze zeď užitím jistého kouzelnického kousku. Přibližně směnu po první
skupině vyrazí skupina druhá a ta zaútočí přes bránu. Tak by se měl odpor Zaikhových žoldnéřů
rozdrobit a oslabit. Koňák Chrastník zatím bude hlídat koně na dohled od opevněné usedlosti.
Toť vše. Jelikož se zbabělec Dorgis Ardasanský strachuje o svůj mrzký život, za který by nikdo
nedal ani zlámaný měďák, obšírně vykládá, jak je těžké udržet tak velké stádo koní pro zkušeného
honce, zvláště pak pro takového Chrastníka, který není pastevcem, ale pouhým mistrem štětce.
Proto se i s Kypříkem, který není členem družiny, vtírá do hlídací skupiny. Druhá skupina tedy
čítá pět osob, a to Thandara Kalla, Káina, Édu Tyglíka, Blajzvíka Blůvu a Sarima Gorůdyjského.
První úderný oddíl vyráží pěšmo do bitky, která rozhodně nebude lehká.
Skupina
Llandaffa Quonsettského obešla Zaikhův statek a teď hledí z vinice na zadní zeď. K úpatí je dělí
padesát sáhů a šestimetrový vodní příkop. Erlanth zneviditelňuje svého Kňourka laciiným
pouťovým kouzlem a posílá jej na střech domu. To pro mrštného kouzelnického kocoura není
žádný problém, jak by řekl Sarim. "Počkáme, až Édova skupina způsobí rozruch. Potom
zaútočíme". Erlanth je doslova v transu, není divu, vždyť se snaží s kocourem navázat spojení
myslí.
"Už mám vize, už mám konečně ty vizeů, špitá Linfalas a drží se oběma
rukama za hlavu, "Muj kocourek vidí Ědu Tyglíka. Stojí na cestě a tahá z mošny tu vočouzenou
trumpetku. Asi bude troubit do útoku". "No jó, starej Éda", směje se Rolld Erinský, "Ten bude
jednou troubit a blbnout i na smrtelným loži". "Tak do toho, chlapi, ale nejdřív vás všechny
zneviditelnim", praví čaroděj Llandaff a mocně se soustředí. Neviditelní hrdinové běží k příkopu,
jehož hlubokou vodu překonávají použitím magických vlastností prstenu černé vodoměrky,
mocného to alchymistického bezmegu. "Dorman, dorman natrah dor, irwe igni surfumor", pronáší
čaroděj Llandaff z Quonsettu zlověstné zaříkadlo a mocně mává pažemi. Jeho tělo se zviditelňuje.
Uprostřed zdi díky čarodějově kouzlení zeje nevzhledná díra o velikosti přibližně osmi
čtverečních sáhů. Páin s Rolldem, oba neviditelní, skáčou s tasenými zbraněmi dovnitř,
následováni Erlanthem. Llandaff, který je jako jediný vidět, zůstává těsně před
vchodem.
Místnost, ve které se družiníci octli, je velmi prostorná a prázdná.
Pouze několik stojanů na toulce s šípy pro kušostřelce u střílen vypovídá, k čemu tato světnice
zřejmě slouží. Podlaha je pokryta kusy starých prošlapaných koberců. Je tady devět nepřátel a ti
se ihned vrhají na Llandaffa, který stojí v díře. Barbaři ve zbrojích však narážejí na neviditelné
Nurnské druhy a hned přijímají nečekané rány, jež jsou tím drtivější. Erlanth Linfalas vysílá ze
svých chrpově modrých očí svazky zelených blesků. Hrdinové se sice do jednoho zviditelňují,
ale několik protivníků padá mrtvo k zemi. Boj je krutý a neúprosný, po zemi teče mnoho krve.
Obzvláště Páinovy rány mečem jsou zkázonosné. Čáry kouzelníků přinášejí své ovoce. A Rolldův
nový chodecký meč také rube, seč může. Po nějakém čase je dobojováno. Devět mrtvých barbarů
leží roztroušeno po místnosti. Páin Nórienský je vyčerpaný a jde ke dveřím. Náhle se ozve výkřik
a řinčení zbroje a trpaslík mizí v podlaze. "Propadlo!", volá hraničář Rolld, "Je btady propadlo!".
Erlanth běží Páinovi na pomoc a propadá se také. Rolld Erinský se vzniklým otvorem pokouší
slézt za oběma po laně.
Když se nórienský trpaslík propadl, začal se řítit po nějaké
skluzavce, jejíž stěny byly porostlé kluzkými řasami, kkamsi dolů. Mával rukama i nohama seč
mu síly stačily, ale byl malý a nemotorný, jako nějaký brouk, a tak klouzal a klouzal, potom
strašlivě narazil do nějaké zdi a už jenom padal volným pádem kamsi dolů, do hlubin. Plác!
Trpaslíkovo potlučené tělo zajelo do vody a klesá dolů. Páin pouští zbraň, tornu, štít, a svléká se
i z brnění. Ještě štěstí, že umí plavat. Vyplouvá na hladinu a zhluboka se nadechuje.Neraduje se
však dlouho. Na hlavu mu dopadá tělo Erlantha Linfalase a posléze i tělo věrného psa, který vždy
následuje svého pána. Mág Linfalas se na hladině drží vcelku dobře, protože má prsten černé
vodoměrky. Přesně týž, s jehož pomocí hrdinové překonali vodní příkop. Je tma a Páinovi začíná
být zima. Na hladinu dopadá lano a přilézá i Rolld. "Seš v pořádku, Pájo?", ohmatává chodec
trpslíkovu boulovatou hlavu. "Ale jó", funí Páin, "Eště sem na tom dobře". Chodec má taky
vodoměrčí prsten, proto se staví na hladinu a za pomoci Erlantha táhne mallého vousatého
šermíře z vody. "Sme asi v nějaký studně", drkotá zuby Páin Nórienský, "Aspoň myslim".
"Ježkovy voči!", zavřeštěl Linfalas, "Spadnul na mě nějakej had, nebo co!". Rolld pouští trpaslíka
a jde na pomoc mágovi. Ale pomoci není třeba. "To neni had, to je lano", cedí skrze zuby
choodec, "Někdo ho nahoře vodříz". "Tak to sme teda v řiti", skuhrá Páin, který už se zase,
ostatně stejně jako jeho pes, plácá ve studené vodě.
Když se Rolld začal slaňovat
dolů za Páinem a Erlanthem, skočil do díry ještě trpaslíkův věrný pes. Pak se náhle otevřely jedny
z dveří a do místnosti vešel barbar. Llandaff se tedy ukrývá za rohem a po očku sleduje barbarovo
počínání Ten odřezává Rolldovo lano a volá na své kumpány. Llandaff tedy čaruje jedno speciální
kouzlo, které jeho tělo činí jaksi rozmazaným, kontur nejasných, a tím pádem hůře zasažitelným.
V družinické hantýrce se mu říká dudu nebo také vobrazy. Poté se vykrádá jako stín pryč a jde
prozkoumat jiné části statku. Jelikož si však kouzelník uvědomuje, že v osamění může snáze
podlehnout, odchází dírou ve zdi ze světnice a obchází usedlost kolem dokola. Tam se přidává
ke zbytku Nurnské družiny.
Tři barbaři se srotili kolem černého otvoru a nahrnuli
mrtvoly na hromadu. Poté jeden z nich ukazuje chlupatou prackou někam dolů. "Ug khag", dali
najevo po barbarsku svůj temný souhlas ti zbylí na důkaz, že chápou.
"Aůůů",
zanaříkal Erlanth Linfalas pod drtivou vahhou padajícího předmětu, "Moje hlava, moje
kouzelnická hlava!". Tělo chodce Rollda odlétlo a narazilo do zdi. Těžký neforemný balík dopadl
na hladinu a strhl nebohého Páina pod vodu. "Ukh, ukh", kucká mokrý trpaslík a praví to svoje:
"Hm, mrtvola. Házej po nás mrtvoly, abysme se utopili". "Mám vošklivě vodřený záda", stěžuje
si pan Erinský. Plác! Nové těžké barbaří tělo žuchlo na hlavy dobrodruhů a za ním následují další
a další. "Tady umřem, já to vim, já to vim!", řve jednoruký Erlanth bolestí a splašeně máchá
rukama, tedy rukou a železnou protézou, jíž občas bací jak Rollda tak Páina, což jim jistě nedělá
nikterak dobře. Navíc se snaží zběsile soustředit svou vytříbenou vůli k vyvolání nějakého
sebezáchovného kouzla. Už aby byl pryč. Daleko odsud, třeba na druhém konci světa! Ale
Linfalasovo čarování neustále ruší pan Erinský, který se snaží komínovat studnou vzhůru, ale je
co chvíli sražen padajícím trupem či kusem nějakého železa, to jest barbaří zbrojí, mečem,
přilbou nebo kdovíjakou veteší, jež tam nahoře po onom inkriminovaném masakru zbyla. Navíc
trpaslík Páin je už tolik prokřehlý zimou, že drkotá zuby a co chvíli se ledovatýma rukama
křečovitě chytá Erlanthových zatím ještě zdravých dolních končetin, tedy nohou. Situace vypadá
velmi vážně, když tu náhle se polomrtvému kouzelníkovi daří zmizet, asi jako pára nad hrncem.
Jenom ozvěna ještě vrací Erlanthovo zběsilé zaříkávání:
Hypersfera
addonai
Linfálasa zahi bai
Nórienskému se mág doslova
vypařil mezi prsty, trpaslík ztratil oporu, zajel znovu pod hladinu a mohutně se napil kalné vody.
"Ukh, ukh", prská trpaslík a chytá se svého psa, "Mor a neštovice na všechny barbary!". Přitom
šlape na hlavy všem mrtvým, kteří se odmítají potoopit a zabírají tedy Páinovi životně důležitý
prostor. "Hmm, sou nadmutý, proto plavou", konstatuje suše trpaslík, kterému jinak ti mrtví
nikterak nevadí. Je totiž na krev a smrt natolik zvyklý, že ji považuje za součást svého života. Jak
paradoxní. Rolldovi už také není do smíchu, ale naštěstí příval padajících předmětů ustává. Proto
se tento přeborník v komínování pomalu sune vzhůru, zatímco nórienský šermíř plave dokola v
závě su za svým psem, aby si rozproudil rychle stydnoucí krev v žilách.
Rolld
z Erinu konečně dosáhl místa, kde ústí skluzavka. "Je to celý slizký", ohmatává chodec řasami
porostlé koryto, "Eště že porád nosim ten pytlik s pískem". Je to sice divné, proč s sebou takový
slavnýý pán vláčí posypový materiál, zvláště když je léto, nicméně chodec opravdu vyndavá
naditý sáček a rozhazuje drahocenný obsah vůkol. Jedině díky této shodě náhod se po chvíli
dostává až ke světlu, přesně tam, kde ústí skluzavka v důmyslné propadlo ze světnice.
Špinavý mokrý chlap s chomáčem hnědých řas ve vlasech a poloprázdným pytlíkem písku
v rukou se vynořil z propadla. "Cha", zaradoval se barbar na stráži a stiskl spoušť. Rolld pouští
sáček, chytá se za rameno a mizí zpátky v díře. "Připadám si jako ňákej křeček, jako podělanej
křeček v prašivý ďouře", dopaluje se Rolld, vytahuje si z rány zalomenou špici šípu a ovazuje
ránu fáčem, třikrát máčeným v léčivém odvaru z babského ucha a kozlích bobků. "Musim něco
vymyslet, jináč Pája pude ke dnu". Rolld zatím odpočívá a vymýšlí nový plán. Nechme tedy
zraněného chodce přemýšlet a vraťme se o pár chvil dříve do doby, kdy Llandaff došel k druhé
části družiny.
"Zdar a sílu, hlídači koní", praví s očima navrch
hlavy čaroděj Llandaff z Quonsettu, když se mu podařilo v bezpečí dosíci cesty a stáda koní,
hlídaného Sivelem Chrastníkem. "Proč já? Proč zase já? Proč vždycky jenom já musim hlídat
koně?", stěžuje si na svůj hořký úděl pan Chrastník a ukládá do mošny uhel a skicák, do něhož,
když má dlouhou chvíli při pasení stáda, maluje a črtá. "Co tady děláte vy dva?", diví se upřímně
pan Quonsettský přítomnosti Sarimově a Dorgisově, kteří podle plánu měli dobývat statek od
padacího mostu. "Pomáháme tuhle Sivelovi hlídat stádo, pač je tůze bujný a divoký a von sám
to nezvládne", vykrucuje se proradný druid a rýpe si rezavým hřebíkem špínu za nehty. "Jó, jó,
Sarim má pravdu, když řiká, že je to vodvážná činnost, to hlídání koní", přitakává Dorgis, ještě
před nedávnem velkopán, ale teď už zase jenom vystrašená baba, "To vám potvdí i Kypřík, viď,
chlapče". "Jó, to má pravdu, ten Ardasan", uctivě se klaní osobní pánův sluha Kypřík Třasořitka,
hobit a kradeník. "A kde sou ostatní?", vyzvídá dále pan Quonsettský. "Éda s Káinem lezou po
střechách a šmírujou situaci, a Thandar Kall leží v křoví a hlídá bránu. "Takže teď všichni
vstaneme a provedeme ten útok. Rolld, Páin a Erlanth potřebujou naší pomoc". Gorůdyjský
špindíra se tváří značně nakvašeně, proč jako on by měl pomáhat zrovna těm, které z hloubi duše
nesnáší, protože jsou lepší než on, ale nic neříká, protože je nátury zbabělé a falešné. Dorgis
Ardasanský se tváří zrovínka jako druidovo zrcadlo, poněvadž případné spojenectví se Sarimem
je jeho poslední životní šancí něco dokázat a něco také znamenat. Rod Ardasanských se totiž už
od časů Darionových pohybuje na mrzkém dně celého společenstva, kudy taktéž prochází i
hranice morálního bahna. Llandaff velí k útoku a trojice dobrodruhů, následována ještě odvážným
koňákem Sivelem, který nechává stádo bez dozoru, a posílená o Thandara Kalla a tlustého
Blajzvíka Blůvu, jež vybíhají ze stínu vinné révy, útočí na bránu. Ta je po krátkém boji dobita a
skupina vchází do statku.
Malý Káin se zašívá na střeše, pěkně v závětří, a
pozoruje okolí. Je šťastný, že mu nehrozí žádné nebezpečí a přitom má celé to úžasné divadlo
jako na dlani. Celou tu skvělou jatkárnu, při níž vytékají celé kopy měchů krve a ozývá se nářek
a bojový ryk. To má rád, to je jeho životní filosofie. Jatka a krev, jak sám říká. Ještě že našel tak
dobrý výhled, ještě že mu tady Éda Tyglík nechal to lano. Ale kde je vlastně ten prcek? Kdo ví.
Třeba se někde objeví.
Ba ne, Éda Tyglík se jen tak neobjeví. Po té, co vyšplhal jako
dobrovolný průzkumník na střechu, když se nikomu nechtělo do útoku, a přivázal lano za komín,
vlezl oknem do prvního patra a začal prohledávat pokoje. Hlavně truhly, almary, skříně, ani
slamníky nevynechal, a všechno, co stálo za pohled, cpal do hlubokých kradenických kapes. Pak
potichu vyšel na ochoz do dvora, ale zalekl se několika ozbrojených barbarů. Proto se rozhodl
vrátit se na střechu a prolézat komíny. Vždyť komín vždy vede do krbu a krb obvykle stojí ve
světnici, nebo ne? Proto zloděj Éda, připomínaje spíše mouřenína, zanechávaje za sebou černé
ťápoty od sazí systematicky prohledává dům a ukradne na co přijde, i když toho zase tolik
není.
Prásk! Druhá vrata, tedy vrata vedoucí na dvůr, se s praskotem rozlétla a
dovnitř vbíhají Thandar, Blajzvík, Dorgis, Sarim a Sivel a jako lavina z Rugornských skal se
vrhají na překvapené barbary, kteří jsou po chvilce marného odporu skláceni do prachu. Ze
střechy se slaňuje Káin, jemuž očka svítí nadšením a volá: "Dobrá jatkárna, hoši, fakt dobrá
jatkárna. Tady vytek docela slušnej potok krve, to je jasný!". A na ochoz vychází ještě malý černý
chlapík s kuší v ruce. "Hele, černoch!", křičí Sarim, protože nemá v lásce otrávené šípy, po nichž
se modrá v obličeji a blbne. "Negry nemám rád, to je jasný", říká nenávistně Káin, "Zmasakrujem
ho, až z něj bude jenom černý smrdutý bahno!". "Neblbněte, kamarádi", praví ten černý mužík,
což jest divné, poněvadž černoši zřídkakdy znají hovořit starosvětsky, "Já sem jen váš špinavej
Éda Tyglík, jinak taky Edudant Škorpík, když je libo, vzpomeňte si přece!". A na důkaz ukazuje
černou pouťovou trumpetku. "No jó, je to Éda, ten starej fištrón", veselí se Sivel Chrastník, "Tak
poď dólu, chlape, ať tě vobejmu". Přátelské objímání se však nekoná,l protože hloubavý Blajzvík
Blůva přistupuje ke kašně a objevuje skrytý vstup do země. Kousek od něj se zviditelňuje mág
Erlanth Linfalas, jenž úmyslně nakopl mramorový sokl, kteréhožto prudkého pohybu se pro
plánované zviditelnění neviditelného hojně využívá, a držíc se vrzající protézou za bolavou nohu,
kýve hlavou a říká: "Kňourek mi zjevil, že toudletou dírou vodešel ňákej chlap, co byl fešně
vooblečenej, což mi řiká, že by mohlo jít vo našeho chlapa, co se vo něj zajímáme kuliva tý
krádeži v Nurnu". A tak se Nurnská družina řadí do dlouhé řady a postupně se družiníci soukají
úzkým průvlakem v kašně do těsné prudce klesající chodbičky se schodištěm. Všude kape
voda.
Nurnští hrdinové s rozžehnutou lucernou vcházejí do prostorného sálu s
obrovským sloupem uprostřed. "Tady vysloveně něco smrdí", špitá tenounce Thandar Kall. "Ať
čmuchám, jak čmuchám, tak nic necejtim. A to mám ten lesní čmuch, co je nejlepčí na celym
světě", tváří se nasupeně druid, který nedovolí, aby byl nějaký nováček lepší než on. Přitom
dokazuje jenom svoji vlastní malost, jež je politováníhodná. "Poďte, vobejdeme ten sloup",
máchá chlupatými prackami tlusťoch Blůva, který je sice celý takový prapodivný, ale teď má
pravdu. Hrdinům z Gwendarronu se naskýtá pohled na prostornou pečlivě udržovanou
alchymistickou dílnu, která je osvícena množstvím loučí. "Někdo tu musí bejt, když se tady svítí,
to je jasný", pokyvuje hlavou Káin, zatímco Dorgis s Thandarem nadšeně kmitají po dílně. Není
divu, vždyť jsou to alchymisté. "Netopýří křídlo, podívejte!", veselí se potichu nad vzácnou
alchymistickou ingrediencí pan Kall, ale veselí se potichu, potichoučku, asi tak, jako meluzína
v komíně. "A já vobjevil úžovčí moč, chá", koulí očima ardasanský spratek a hned cpe ten eklhaft
do své žebrácké mošny. "Fůj", drží se za nos Kypřík a dostává od pána pohlavek. "Ts, náhodou,
když budu chtít, tak můžu mít úžovčí moči plný sudy, abyste věděli", naparuje se hanba všech
druidů a ukazuje, jak velké sudy by to byly, na což mu ovšem nestačí ruce, "Jenže já nechci, pač
sem čistotnej a moč je ee". "Hele, támhle sou dveře", přerušuje náhle nesmyslnou debatu Erlanth,
"Deme. Připravte si zbraně!". Družina se řadí do bojového postavení a blíží se ke kovaným
dveřím. "Ty, Dorgisi", prohazuje náhle jen tak na půl úst škudlivý lesák k Ardasanovi, "Je ta moč
vážně tak cenná? A kolikpak by asi koštoval jeden soudek?". "Těžko říct. Závisí na poptávce".
"Moh bych si založit malou hadí farmu. Takovej sto, sto padesát kousků by mohlo stačit. Teda
pro začátek. Akurát mě hryže, že nevim, kolik se z jedný slušný úžovky dá denně nadojit moče.
Těžko řícť. Všecko si budu muset promysliť v tý svý tůze chytrý hlavě, aby se to jako rentovalo,
ten vobchod s hadí močkou". Příval Sarimových myšlenek byl násilně zastaven, neboť kdosi
otevřel dveře.
Místnost, na niž se udiveným očím dobrodruhů naskýtá pohled, je
překrásně zařízenou alchymistickou pracovnou. U stěn stojí několik zdobených truhel, skříní,
podlaha je zakryta drahocenným kobercem. Za půlkruhovým dubovým stolem, bytelnou to prací
přibližně z pátého století, sedí prošedivělý muš, barbar, oděný v hezký a drahý šat. Čiší z něj
jakýsi respekt, alespoň soudě z nejistého chování Nurnských. Napětí je ještě umocněno
přítomností dvou obrovitých barbarů odporného zjevu. "To je Zaikh!", zatajuje dech Sivel
Chrastník. "Ano, jsem Thorgul Zaikh", praví vážně ten muž a otáčí se na své dva zavalité
nohsledy, "Nubride! Dubrochu! Zabte je!". "Zpátky. Zpátky!", řve v děsu kdosi, "Zpátky do tý
velký komnaty!". Družina se rychle stahuje zpět do alchymistické dílny a tam hrdinové zaujímají
výhodná postavení za stoly a lavicemi, žel, Nurnská družina se tím tříští na malé skupinky.
Blajzvík Blůva se Sarimem Gorůdyjským se tlačí za stůl k západní stěně. "Erlanthe, zneviditelni
mě!", křičí Thandar Kall a velký mág kouzlí. O chvilku později už Thandar Kall mizí a Dorgis
s Káinem spolu s ním. Llandaff čaruje své oblíbené dudu a začíná se cítit trochu bezpečněji. Éda
Tyglík a Sivel Chrastník se schovávají za jeho jaksi rozmazaným tělem. Ve chvíli, kdy se dva
Zaikhovy tupé kolosy zjevují ve dveřích pracovny, sesílá stejné kouzlo i mág Erlanth. Dorgis
Ardasanský se snaží neustále držet se blízko Thandara. Drží se jej tedy za šos a dobře činí.
Neviditelný alchymista Kalltotiž vytahuje dýku, obchází dva zlé mutanty a vchází s Ardasanem
v patách do pracovny pana Zaikha. Tam číhá a připravuje se k vraždě. Chudák Káin, jakožto
nezkušený dobrodruh, po odchodu Thandara se dostává mimo působení účinků kouzla a stává se
viditelným.
Jeden ze Zaikhových mužů, tedy Nubrid, obřími skoky
skáče k nešťastnému Káinovi a rube jej hrbolatým kyjíkem. Ten se nevzmáhá na nic, ani na chabý
odpor a je na místě mrtev. Není divu, Káin byl nezkušený dobrodruh a navíc měl kopec
smůly.
Smůla se však nedrží druida Sarima, o němž se říká, že jej opatruje mocný
Skrekh, patron všech podvodníků a švindlířů. Ve chvíli, kdy se k němu přiblížil zavalitý Dubroch,
chopil oběma svými chlupatými prackami nebohého Blajzvíka Blůvu a strčil jej před sebe. "Néé",
křičí podivný tlusťoch Blůva a tasí krátký mečík. "Silnější vyhrává!", šklebí se ten zbabělec Sarim
a lepí se ke zdi, "Tak to bylo a vždycky bude. Proto sem dycky tak nevohroženej v bojích a
bitkách, pročež sem ten Sarim dobromyslný z Gorůdye, též zvaný SILNÝ!!!". Druidových
trapných sebechvalných řečí není však Blajzvíkovi dáno vyslechnout, neboť ve stejném okamžiku
má svoji podivínskou hlavu na placku, čili na kaši, jak by řekl trpaslík Páin, nebo na bláto, jak
by řekl nebožtík Káin, to je jasný. Jenom ten krátký mečík dopadá na kamenné dlaždice a kovově
zvoní. Jenom ten špatný druid se mlátí s Dubrochem, poněvadž nemá, za čí záda by se schoval,
tak používá různých fíglů a úskoků, jak by si zachránil svoji hroší kůži, ale nic mu to nepomáhá,
tak začíná skuhrat a žadonit: "Kamarádi, pomoc, pomoc, rubou mě!". Ale nikdo neposlouchá,
poněvadž druid z liscannorského lesa je špatný a zlý člověk, který má rád jen sebe a svoje špinavé
peníze a pro svou podivnou lásku napáchal už mnoho ostudných činů, které znepříjemnily život
mnoha jiným lidem. Druid se tedy bije nějakou holí, ve fusaku mu nadskakuje několik klacků a
zahradnických nástrojů, vzduch je nasycen nepříjemným chřestivým zvukem svazků korálí, lebek
a rozličného lesního neřádstva, z tržných ran mu stříká krev, je to trochu divné, protože ta krev
je temně zelená, ale možné to je, že pralesáci ji právě takovou mají. Tmavě zelenou. A ten chlap
se uchyluje k poslednímu příteli, bohu Skrekhovi, vřeští jeho jméno, až se mu vlní vousy, a
slibuje, že mu bude i nadále sloužit a nosit oběti, což je docela možné, být Skrekhem, tak bych
Sarimovi věřil. A opravdu, barbarových nářků je zřejmě vyslyšeno, poněvadž z těla se mu
přestává řinout zelená krev, a přitom stále žije a vesele se bije, ale vůdce Llandaff se už na to
nemůže dívat, zejména jej znepokojuje přítomnost odulce Nubrida, a tak velí k ústupu do chodby,
do které, podle jeho správných výpočtů, se ti dva Zaikhovi poskoci nevejdou. "Při Skrekhovi!",
ječí druid a máchá holí, zatímco se ostatní vytrácejí z místnosti, dokonce i neviditelný Thandar
s Dorgisem, "Ajť chcípnou všicky zrádci, co se proti mý vosobě kdy postavěj". Barbar však brzy
zjišťuje, že je v místnosti poslední a nemá tedy, před kým by se vytahoval se svojí silou, a utíká
za ostatními, jako by mu za hrošími sandály hořelo. Nurnští vycházejí na dvorek. "Ukrad sem ty
knihy", praví pyšně Thandar Kall, jenž je čornul ve své neviditelnosti Zaikhovi přímo ze stolu.
Brzy se však ukazuje, že chybí pergamen s odkazem Lunduma Tugrina.
Rolld z Erinu, který si v tmavé a vlhké díře už dostatečně odpočal, se začal potichu plížit
ven. Dobře ví, že tam na něj číhá barbar s kuší, ale Rolld je lepší střelec. Bude to vyrovnaný
střelecký souboj. Rolld vylezá na světlo a je zasažen šípem. Hned však mačká spoušť a vyskakuje
ven. Nepříliš obratný barbar nabíjí nový šíp, ale to už padá k zemi s prostřeleným hrdlem.
Krvácející chodec se shání po nějakém lanu, které hned spouští po skluzavce do studny. Přitom
se ale chová velmi tiše. Snad ještě žije, přemýšlí Rolld, ale to už na konci lana ucítil škubnutí a
stálé pnutí. Po chvíli čekání už zimou zmodralý a mokrý nórienský trpaslík vylézá na světlo.
Nemá na sobě nic, než promáčené kožené kalhoty a hrubou lněnou rubášku. "Kde máš psa?", ptá
se Rolld. "Šel ke dnu", odvěcí suše trpaslík. "Utopil se chudák", opakuje si smutně chodec.
"Hmm", dí Páin, "Byl to jenom pes". Oba dva vycházejí dveřmi, jelikož vstupní kouzlo, jímž
prošli zdí, už přestalo účinkovat. Jsou to dveře na dvorek a tam stojí zbytek Nurnské družiny.
"Tak sme zase všichni", raduje se chodec. "Né uplně", říká Sivel, "Káin a Blazvik tam vostali".
"Sou mrtví", vysvětluje smutně Erlanth Linfalas. "Sou sice mrtví, ale já žiju", naparuje se Sarim,
"Byl sem totiž děsně vodvážnej a rubal sem se jako hrdina. Jó, hrdinům štěstí přeje. A já teda
hrdina sem, to muší každej vědět, dyk to mám už ve svym tůze slavnym ménu, že sem též zvaný
silný a bůhvíco eště...". "Prosim tě, už drž hubu!", zvyšuje hlas Llandaff, který to už nemůže
poslouchat. "Navrhuju vocať vypadnout, vodject třeba do lesa, tam se porádně vychrápat, abysme
jako byli čilý, a pak se vrátit a vyčistit to tady vod tý lúzy", navrhuje Rolld z Erinu, který sice není
dobromyslný, ani též zvaný silný, ani znalec lesní moudrosti, je to prostě jenom Rolld z Erinu,
ale jeho slovo vždy platí a nemění se jako korouhev na nurnské radnici. Proto mají jeho názory
jistou váhu, větší, než názory některých jiných. Družina se tedy vrací ke koním a mizí v oblacích
zvířeného prachu.
"Todle je docela pěknej palouček, jen co je pravda", říká
Kypřík Třasořitka, Dorgisův slouha, "Tady se to bude pěkně ležet". Družiníci po vzoru hobita
Třasořitky slézají z koní a uléhají do trávy. "Máte volno", kyne ostatním pan Quonsettský,
"Můžete si dělat, co chcete". Několik chlapů rozdělává oheň, někteří pochrtupávají, někdo si léčí
šrámy z půtek a někdo prostě jenom tak klábosí. Po nějaké době, když už všichni ostatní poklidně
oddechují, se z tábořiště vytrácí Llandaff Quonsettský, Rolld z Erinu, Páin z Nórienu, Erlanth
Linfalas a Thandar Kall. Všech pět se schází na domluveném místě a sedají si na
zem.
"Já vám povim", protahuje svá slova Thandar Kall, "Ten Sarim je nějakej
divnej. Viděli ste ten poslední souboj?". "Jo, taky mě to zmátlo", vykládá své pochyby jako karty
Erlanth Linfalas, zvaný jednoruký, "Smál se a cákala z něj zelená krev". "A volal nějakýho
skřeta!", říká Thandar, "Skřeti smrděj a sou vodporný". "Jako Jozlin", zní Páinova připomínka.
"To nebyl skřet, ale Skrekh, na koho volal", kroutí nad nevědomostmi svých hloupějších
soudružiníků hlavou čaroděj Llandaff, "Skrekh je posvátnej patrón všech šejdířů a podvodníků.
S každym fikslem jeho moc roste, proto svejm věrnejm pomáhá. Ale naštěstí néjni všemocnej".
"Ale může bejt". "To nikdo neví". "Já vám povim, kamarádi, mně je ztoho chlapa špatnýho uplně
šoufl", pronáší s odporem Rolld Erinskýý. "Myslíš tim na blití?", ujišťuje se pologramotný Kall
o významu slova šoufl. "Jo. Dyť si vemte, že ty jeho šejdířský čachry a pochybný spolky se
skřetama a Skrekhama vrhaj špatný světlo nejen na něj, ale i na nás a na celou Nurnskou družinu.
A trpíme tim jedině my". "No je to svinstvo". "Ale co je nejhorší", kýve hlavou ze strany na
stranu mág Erlanth, "Že já už ho nemůžu ani cejtit. Mám vedle něj furt takovej divnej pocit. Kdo
ví, co se v něm děje, když má zelenou krev. Třeba už ani neni živej. Třeba už je zrovínka jako
ňákej ghúl nebo jiná nečistá bytost. A ten Skrekh v něm sedí a pěkně mu řiká, co má udělat. A
třeba jednou řekne: Sarime, rub je , a dá mu do vínku neuvěřitelnou sílu a nečistý kouzla". "Já
si myslim, že už je má. Možná je už pozdě", dumá Páin, který vždy hodně ví a zná. "Nejhorší je
pohled na ten jeho věčně ukřivděnej kukuč", přemítá Thandar Kall, "To člověka unaví". "To
jistě". "Bylo by třeba jednou provždy skoncovat s podlostí a falší", navrhuje vůdce Llandaff
vážně. "To jako myslíš, abysme druida vyloučili z Nurnský družiny?", ptá se Páin z Nórienu. "To
by bylo spravedlivý", zní Rolldova odpověď, "Co ty na to, Erle?". "Inu, já neříkám tak ani tak".
To je Erlanthovo oblíbené. Když je potřeba rozhodnout, neříká tak ani tak. Je to pohodlnější.
"Blbost!", přemýšlí nahlas čaroděj a vůdce společenstva, "Přemejšlejte trochu. Když vyhodíme
Sarima ze společenstva, bude ukřivděnej, všude bude roztrubovat lži a kdovíjaký sprosťárny, jak
má ve zvyku, a určitě zakáže Synkovi, teda Grimovi, aby s náma zase někam vyrazil. Dyť už toho
zbabělýho druida známe, tak nemá cenu si něco namlouvat. A Grima já mám, narozdíl od Sarima,
rád!". "A co teda, Llanďoure, navrhuješ?". "Zabít Sarima. Jednou provždy". "Jasně", říká Páin,
který konečně pochopil. Sarimova poprava se připravuje na ráno a vymýšlí se složitý
plán.
Následujícího dne je družina vzbuzena hlídkou. Mezi stromy se totiž
objevila podivná dvojice malých mužíků. "Vstávat, vstávat!", volá Thandar Kall, "Je to trpajzlík
a hobit". "Co to tady nacvičujete, hehé?", směje se ten malý hobit a ležérně si pohazuje rezavou
železnou koulí. Je to bomba. "Hele, dávej si pozor, abys náhodou nepřišel vo prsty", křičí
nejistým hlasem Llandaff, mimochodem ještě neučesaný a s nevyčištěnými zuby, a schovává se
za strom. "Já se nebojim, hehé. Mě ňáká bomba nemůže rozházet. Sem totiž krzeva ně
vodborník", směje se hobit a cpe bombu do batohu, "Menuju se Rulf Bombař a sem vodrodilec
z Krvavý struny". "Nó, to zní drsně", praví Dorgis z Ardasanu, "Nějakej kumštýř přes výbušniny
by se nám tuze hodil". "Hehé, já teda drsnej sem, dyť sem Rulf Bombař, že jo, Filcko?". "Já tě
zabiju", vřeští trpaslí a je celý brunátný v obličeji, "Ještě jednou zkomolíš mý méno a já tě vážně
zabiju. A to platí pro každýho, pohlaví nebo původ nevomlouvá". "A jaký je teda tvý ctěný jméno,
chlape?", táže se Erlanth jednoruký. "Sem Filska Čepelák z Jebousova". Družiníci se válejí
smíchy po jehličí, neboť takhle pitomé jméno už dlouho neslyšeli. A dost možná už ani neuslyší.
Filka slibuje, že se ten smích někomu jistě nevyplatí. Ale přesto, zvláště po Rulfově přemlouvání,
se rozhoduje jet s družinou. Oba tedy vstupují do společenstva.
Nastává veliký
okamžik, veliká chvíle. Ona událost je pokřtěna jako akce Sarim, akce, která má symbolický a
nadčasový význam. Poprava zrádce družiny. Llandaff má už promyšleny všechny eventuality. Je
to vůdce a má jasný plán. Za pomoci Thandara Kalla, jenž byl v noci na stráži, předkládá družině
vymyšlený příběh o noční návštěvě nepřátelských zvědů. Proto rozděluje družinu na dvě části.
Llandaff, Páin, Rolld, Erlanth a Thandar půjdou zvědům po stopě. "Potřebujeme nějakýho
vopravdu dobrýho stopaře", přemýšlí vůdce, "Třeba ty, Sarime. Ty seš fakt dobrej". Sarim hned
souhlasí. Je jistě potěšen pochlebováním ostatníh, ale je od dnešního rána celý nějaký zamlklý.
Možná mu jeho zvířecí instinkt říká, že se blíží konec. Možná to má na svědomí Skrekh, který
všechno odhalí a vše dokáže nějak ufikslovat. Čaroděj Llandaff pokračuje: "Sivel Chrastník bude
hlídat koně...". "Já? Proč já?", tváře se nešťastně mistr štětce, "Proč zase jenom já musim hlídat
koně?". "A ostatní mu pomohou", pokračuje vůdce, "Pojedete k Zaikhovu statku. Tam se
setkáme". Plán je vysvětlen a akceptován a družina vychutnává poslední odpočinek. Ardasan
přemlouvá Kypříka Třasořitku, aby okradl toho nováčka Rulfa Bombaře a jeho věci rozházel po
lese. Kypřík činí podle pánova zvrhlého rozkazu.
"Kde mám meč?", diví se Rulf
Bombař a hledá další věci, "A kde mám penízky, bombičku a křesadlo?". Mrňous se tváří značně
nešťastně a prochází se kolem. "Ty, vůdče", otáčí se Rulf nesměle k Llandaffovi, "Ztratila se mi
šablička". Vůdce má však plnou hlavu starostí a kdokoli jiný nevěnuje Bombařovým nesmělým
slovům ani špetku pozornosti. Rulf tedy krčí rameny a sedá si ke koním. Je zcela neozbrojen,
nemá ani jídlo. Pěkná cháska, ta Nurnská družina. Hrdinové se dělí na dvě skupiny a průzkumný
oddíl vybíhá do lesa.
Sarim se tváří zádumčivě. Pořád si něco mumlá pod vousy
a nervózně se plácá po pleši a ulízává neexistující vlasy. Průzkumníci se vynořili z lesa tam, kde
začínají Zaikhovy vinice. V dálce se tyčí stavba opevněné usedlosti. "Tak kde máte ty vyzvědače,
hoši?", dotazuje se podezíravě Sarim. Hrdinové se staví do půlkruhu. "Tady to někde bylo,
druide", ukazuje rukou čaroděj, "Zkus stopovat". Sarim si kleká na kolena a reje rypákem v zemi.
"Ajť hledám jak hledám, nic nemůžu vobjeviť". Llandaff upírá na lesního škudlila a podfukáře
oči a mocně se soustředí. Nesmí zklamat. "Hledej pořádně, Sarime, seš přece velkej lesní chlap",
pobízí ješitného druida mág Erlanth Linfalas. "No to teda sem, to muší každej vědět, že sem ten
děsně slavnej stopař a vůbec", vychvaluje se pralesák a očichává pachové značky v půdě. Rolld
Erinský snímá z ramene kuši a zakládá šíp. "Kalenej šíp pro Sarima", myslí si chodec. Trpaslík
vytahuje sekeru. Z Llandaffových očí náhle vybleskl svazek blesků tlustý jako krollí paže. Prásk!
Smrtící blesky vjely do Gronova syna jako do mokrého dubu na holé pláni a ten se svalil jako
střelené prase do bahna. Rolld přidává ránu šípem z milosti a Páin od popáleného těla odděluje
sekerou hlavu a čtvrtí ji jako meloun. "Aby už nevstal", vysvětluje šermíř, "Teď už tomu
všivákovi nepomůže ani Skrekh". "Tímto se Sarim, řečený Plešoun, pro švindlířství a zradu
družiny odsuzuje polním soudem ku ztrátě živoota a cti", pronáší svůj ortel Erlanth Linfalas.
Sarimovy spálené ostatky jsou hozeny do nejbližšího křoví. Jen sandále z hroší kůže čouhají ven
na chlupatých platfusáckých nohách. Druidovy špinavé osobní věci jsou rozházeny po okolí.
Naštěstí si je nikdo nechce nechat, protože jsou nečisté a prokleté. Jenom poněkud praktický Páin
Nórienský trochu reptá. Ale drží s ostatními basu a to je hlavní. "Tak, a máme zase čistý nebe",
usmívá se chodec Rolld Erinský. "A jak se krásně dejchá", kýve hlavou Erlanth. "Deme k našim.
Musíme už dobít ten zatracenej statek", velí k odchodu Llandaff Quonsettský.
Popravčí četa se připlížila až k ležení Nurnských ve stínu vinohradu před Zaikhovým
statkem. "Kde je vlastně Sarim?", ptá se Dorgis Ardasanský. Z odpovědi vyplývá, že Sarim zaběhl
při potyčce se zvědy někam do vinice a od té doby jej už nikdo nespatřil. "A proč ste ho
nestopovali?", diví se Sivel Chrastník. "Ztratil jsem stopu a už jsem jí nenašel", říká Rolld.
"Nevadí", konstatuje Llandaff, "Sarim se nikdá neztratí. Uvidíte, že se někde objeví. Ale teď
musíme konečně dobít ten statek". "No dobře, ale potom ho pudeme hledat, že jo?", přemlouvá
družiníky Sivel, Sarimův lesní soused. "Stejně si myslim, že se mu něco stalo. Něco móc
vošklivýho", otravuje vlezlý žebrák Ardasan, "Že jo, Kypříku?". "Jó, má pravdu ten pán
Ardasan", vtírá se slouha a Dorgisův poskok. Začíná třetí a naprosto zdrcující útok na Zaikhův
statek.
Nurnští vyrážejí bránu a střetávají se s chabým odporem zbylých žoldáků.
V boji se vyznamenává zejména Éda Tyglík a jeho věhlasná kuš. Na ochozu stojí nějaká žena a
odpaluje rachejtli. Rachejtle vylétá vzhůru a ve výšce exploduje. Žena zabíhá do nějakého pokoje,
zavírá dveře a ozývá se zvuk zasouvané závory.
"Prohledat dům!", velí vůdce
Llandaff, "Možná tu budou ještě nějaký žoldáci. Nikoho nešetřte!". Družina se rozprchává po
statku. Rulf Bombař se žene na půdu a tam probourává díru do doškové střechy. Vzniklým
otvorem se sápe na střechu. Rolld Erinský se sápe na ochoz a tam se rozhoduje pro zbourání celé
střechy. Tasí tedy meč a začíná bobrovat tlustý nosný trám. Jak bláhové konání! Inu, každý
jednou šlápne vedle a ukáže se jako hlupák.
Zbytek družiníků, kteří vědí, kde je
vstup do podzemní alchymistické dílny, prolézají kašnou do nitra země. Dílna i Zaikhova
pracovna jsou však prázdné. Zmizely truhly, cenné předměty, i Zaikhovi posluhovači. Družiníci
se vracejí nahoru. "Najdeme tu ženskou, třeba z ní dostaneme nějaký informace", huláká bojovně
trpaslík Páin. "Ale ženský nezabíjet!", varuje vůdce, ale to už se ostatní ženou po schodech
vzhůru. Z druhé strany se ozývají údery Rolldova zběsilého bobrování. Inu, hraničář. Má blízko
ke dřevu i k manuální práci.
Rulf Bombař se plazil po střeše a zaslechl podezřelé
zvuky z venkovní strany statku. Doplížil se k okraji střechy a vystrčil hlavu. Z okna v prvním
patře je spuštěno lano z natrhaných cárů prostěradel a po něm se spouštějí nějaké vesnické ženy
s dětmi. V plátěných pytlích a cejchách mají sbaleny nejnutnější osobní věci a cennosti. Za
vodním příkopem stojí žena v modrých šatech a zapaluje pochodeň. Rulf nabíjí svoji kuš, ale už
je pozdě. Hořící pochodeň dopadá na doškovou střechu a oheň, hnaný větrem, se po střeše rychle
rozlézá. REulf zahazuje kuši a hledá, kudy by se vrátil na půdu. Ženské ze Zaikhova statku se
rozebíhají i se svými ubrečenými dětmi, které vesměs do jednoho přišly o své milované tatínky,
do vinohradu.
Páin s Dorgisem a Filskou Čepelákem se rozeběhli proti zavřeným
dveřím, ale narazili na bytelnou práci tugrinských tesařů. Teprve na několikátý pokus dveře
povolují. To už je místnost prázdná a z okna vyskakuje poslední žena. "Nechte je běžet", káže
Llandaff a vybíhá k Rolldovi, který stále bobruje ten prokletý trám. "Rollde, najdi, prosim tě,
Thorgula Zaikha, sic mě trefí šlak", přemlouvá chodce quonsettský čaroděj, "Máš přeci ještě to
čarovný zrcátko, nebo né?". "Pro tebe udělám všechno, Llanďo, všecko na tom placatym světě",
září chodci očka a vytahuje své pověstné zrcátko. Potom říká: "Zaikhu, chlape bídnej a všema
masťma pomazanej, zjev se. Zrcátko mý čarovný, ukaž mi toho chlápka nečistýho". A v zrcátku
to tak jako blýskne, pak se zamlží a zčeří jako hladina v horské tůni a najednou zčerná a ukazuje
obrysy nějakého barbara v v tmavé prostoře porostlé řasami, jak se drží nějakého lana. "To
vypadá zrovínka jako v tý skluzavce! Ten chlap je vevnitř!". Družiníci se hrnou k díře a stráží
východ. V tom se otevírají vrata a do dvora vjíždějí vojáci na koních. Asi tucet chlápků ve
zbrojích. Vojáků, kteří čekali kousek za Tugrinem na signál k útoku. Na signál ze Zaikhova
statku. V podobě odpálené rachejtle.
"Jménem správce nezávislého území
svobodného města Olvorn, jménem olvornského vojska, vzdejte se, vzbouřenci, a složte zbraně!",
volá jeden z jezdců, zřejmě velitel. Nurnští se však zásadně nevzdávají a tak se s šílenou
urputností vrhají na vojáky. Bitka je krátká a svižná. Brzy jsou vojáci pobiti. Na ochozu se
objevuje očouzený Rulf Bombař a volá: "Hoří střecha, hehe. Bude peklo!". Díky tomuto výkřiku
si většina družiníků myslí, že statek podpálil právě on a mají mu to za zlé. Nurnští zalézají do
alchymistické dílny, která je hluboko pod zemí a tudíž v bezpečí.
V podzemí je
z dlouhé chvíle objeven tajný otvor do oné inkriminované studny, kde Páin ztratil brnění a
všechny své věci. Družiníci se oddávají spánku, aby načerpali nových sil, přičemž chodec Rolld
díky kouzelnému zrcátku neustále kontroluje Thorgula Zaikha a jeho nohsledy. "Mají stejnej
problém jako my", sděluje těm, kteří nespí, "Hoří mu barák nad hlavou. Myslim, že taky počká,
až to shoří". Poté, co země nahoře už vychládá, vyrážejí Nurnští ven. Jen Filska z Jebousova za
pomoci Édy Tyglíka a hlídače koní Sivela Chrastníka se potápí ve studně a snaží se vytáhnout
nějaké Páinovy věci. Studna je však velmi hluboká a navíc plná mrtvol. Daří se mu vytáhnout jen
minimum předmětů a je naprosto vyřízený a promrzlý. Proto se nechává vytáhnout a zhluboka
oddychuje.
Družiníci vvyběhli mezi doutnající trosky statku a začínají hledat
místo, kde ústí skluzavka. "Jedna z těch voblud se sápe ven!", hlásí Rolld, jenž pořád vejrá do
svého zrcátka. A opravdu. V ruinách oné velké světnice se odhrnula halda teplého popela a
vyskočil obrovitý barbar s truhlou na zádech. "To je ten Nubrid, co zaplácnul chudinku Káina!",
řve Llandaff a spolu s Erlanthem soustředí svou mysl. Páin Nórienský tasí meč a po jeho vzoru
činí i druzí. Dva strašlivé svazky blesků vjely do Nubridova svalnatého těla a to se doslova
roztrhlo na kusy. "Leze další, leze další!", křičí Dorgis Ardasanský a schovává se za Kypříka
Třasořitku. Tlustý Dubroch se cpe ven otvorem v zemi, ale jeho tělo se zakliňuje o obrovskou
dubovou truhlu. Nurnští druzi vytahují kuše a jiné střelné zbraně a střílí, seč jim síly a šípy stačí.
Dubroch umírá a jeho mrtvé tělo mizí ve skluzavce. Rolld zase hledí do svého zrcátka: "Zaikh
vytahuje nějakej flakónek! Zřejmě chce zmizet...". Dorgis rychle vypočítává, jak daleko by se
Zaikh užitím takovéhoto lektvaru asi dostal. "Ba né, tak všechno je jinak. Dubrochovo tělo s
sebou strhlo Zaikha dolů do studny. Deme do dílny. Rychle!".
Z dílny, kde leží
hromádka mrtvol, vytahaných potápníkem Filskou, kterému nikdo neřekne jinak než Filcka, je
do studny spuštěno lano a mokrý Zaikh je vytažen a ihned svázán. Páin chodí okolo hromady těl
a vybírá některé své vylovené věci. Potom si výstroj doplňuje o mírně upravené plandavé brnění.
Rulf Bombař si bere meč a je zase šťastný. Jen kdyby měl nějakou tu bombu nebo jiné to
třaskátko či explozivní bezmeg! Poté komický Filska Čepelák z Jebousova vymýšlí ššíleně složitý
postup, jak dostat těžkou truhlu, jež je přišněrována k zádům tlusťocha Dubrocha a navíc
potopena ve velké hloubce. Jeho plán je shledán směšným, ale přesto účinným, a tak je kýžená
truhlice záhy vytažena.
"Porád ale ještě nevim, k čemu nám ten Zaikh bude dobrej",
říká pochybovačně Páin Nórienský, "Když se všechny jeho věci utopily". "No jó", vzpomíná si
matně Sivel Chrastník, "Pokud vím, tak nám šlo hlavně o ty lejstra z Nurnský knihovny". "Přiznej
se, chlape, kams ten poslední pergamen dal?", otáčí se na Thorgula Zaikha Erlanth Linfalas. "Já?
Já ho ztratil, když sem zahučel do tý ledový vody", klepe se zimou a trochu strachem ten
alchymista. "Já to řikal, že sme v háji", praví Dorgis Ardasanský, "Je utopenej, dočista utopenej!".
Rolld se pobaveně dívá jak na své druhy, tak na pana velkostatkáře. "Hele, Dorgisi, víš ty co?",
protahuje chodec, "Šáhni tudle tomu prolhanýmu šmejdovi za košili". "Myslíš?", diví se
ardasanský alchymista a šmátrá levou prackou Zaikhovi po chlupatých prsou. Potom se mu
rozzáří očka a vytahuje umáčený pergamen. "Kdepak, to moje zrcátko je fakt dobrý", drbe se
chodec fištrónsky ve vousech. A teď druzi vycházejí ven z dílny, aby prohledali Nubridovu
truhlu, která, jak se později ukazuje, obsahuje Thorgulovo jmění. Éda Tyglík však s družinou
nejde, otevírá vylovenou truhlu po Dubrochovi a cpe si do torny cennosti za sedm tisíc zlatek.
Inu, Éda. To je koumák. Pak jde s nevinným obličejem za ostatními a troubí na svou pouťovou
trumpetku veselou zlodějskou písničku. Vše, co jde na Zaikhově statku sebrat, je ukradeno a
Nurnští utíkají do lesa. Tam je přeci jenom bezpečněji. Teprve teď je otevřen onen pergamen a
učený Erlanth Linfalas nahlas procítěně předčítá, přesně tak, jak jej to učili v kouzelnické škole
na hodinách přednesu kouzelných formulí:
Odkaz
Lunduma Tugrina
Věz, pergamen, jenž třímáš, jest
můj odkaz, neb
zřím konce cest,
já, Lundum Tugrin, mistr věd,
jak v mátohách čtu naposled
svůj
testament, vždyť mysl má
tak často bývá zkalena
v zlých obavách, že v útlumu
já
ztratím svého rozumu,
teď v kalamáři smáčím brk,
než rozum dá se na
úprk
Vše začlo dávno, před lety,
jak prokletí šlo v ústrety,
pět mistrů cechu
v Olvornu
si mlčky sedlo na mornu,
když zjevila se Eliel,
ta kněžka temných
řemesel,
a dávala nám z číše pít
vědomostí mocných blit,
však krok za krokem,
pokradmu,
se stala paní našich snů,
ta odvrhlice vyšších sfér
svou daň si brala,
ber kde ber,
a osud zlý byl každým dnem
černým cejchem zpečetěn
Ač ne
vše bylo temné, snad,
my začali se vážně bát,
že pilné práce zářný plod
by Eliel
moh přijít vhod,
tak pohřbili jsme dítě své,
ač sotva bylo zrozené,
byť otec dobrý,
ale žel
vždy matkou bude Eliel!
Tak Zurghund ve tmě zůstal skryt
a Laviah jak
ostrý břit
na vlastní prosbu ze dna sil
jej z myslí sťala jako jíl
Pak vzepjalo
se druhů pět,
že v bezmoci než lenivět,
to lépe bude zpravit těch,
jež v příštích
dobách zvednou cech,
až mrtvi budem, nebo snad?
V to raděj ani nedoufat
Hned
v noci sepsal každý včas
svou závěť, prostou, bez příkras,
v pozůstalost cechu
jen,
by Zurghund moh být nalezen
Kdo z pěti byl by nejdýl živ,
ten měl dát
v odkaz na odiv,
co smyslu všemu náhle dá,
ač slova zdáním zmatená
Věz,
pergamen, jenž třímáš, jest
můj odkaz, neb zřím konce cest,
já, Lundum Tugrin, mistr
věd,
jsem zbyl z mých druhů naposled
Co zbývá dodat na závěr?
Bych
doplnil zde vzniklých děr,
chci říct jen tolik, bůh tě chraň,
své druhy raděj cti než
haň,
v své víře hledej mocnou zbraň
a nepřátelství, lži se straň,
pak s písmem
našich zpronevěr
jen moudře uvaž kvapný směr,
kde z písku, jako z dásně
kel,
ční k nebi Hlava Eliel
Mezi Zaikhovými osobními
věcmi je dobré pohovořit o některých z nich. Tak především takový zvláštní trojúhelníkovitý
kámen. Je z velmi těžké horniny, podle Zaikha prý stejného složení, z jakého je tvořen Elieldol.
Ten kámen spolu s dalšími čtyřmi prý otevře bránu skrytou kdesi v Žíznivých píscích na
jihovýchodě olvornských území. Dalším zajímavým objevem je nález deseti velkých cínových
flakónů, obsahujících rtuť. Zaikh vehementně tvrdí, že tato zvláštní sloučenina rtuti reaguje
podobně jako známý alchymistický bezmeg na přítomnost elieldolské horniny.
V Lundumových písemnostech je objevena ještě stará mapa okolí svobodného města
Olvorn spolu s roztodivnými podlouhlými útržky pergamenu, jakýchsi motáků. "To jsou odkazy
páně Lundumových společníků", pronáší s tichou úctou zajatec z tugrinského statku. Družiníci
rozkládají ony předměty na zelený mech a podle pořekadla více hlav více rozumu dávají
takříkajíc hlavy dohromady. Tedy ne všechny. Malá vousatá hlava trpaslíka Páina z Nórienu
chybí.
Nórienský šermíř v nestřežené chvíli sebral ze země svůj tolik let
nebroušený meč a nepozorován zmizel v hustém mlází. Teď už peláší nejkratší pěšinou k
vinohradu, co mu jeho trpasličí nohy stačí, zhluboka oddychuje a občas hlasitě zakleje, to když
mu nějaká obzvláště nepoddajná větévka šlehne bolestivě do tváře. Páin se neohlíží a běží, tvář
má zakaboněnu starostmi. Ten všivák Dorgis se neustále ptá po Sarimovi. Určitě něco tuší. A jistě
jej také bude chtít hledat. Kdyby náhodou využil stopařských schopností koňáka Sivela, jistě by
popraveného druida objevil. A to by nebylo dobré pro klidné pořádky v družině. Kdepak, to Páin
nesmí dopustit. Musí Sarimovy ostatky dobře ukrýt. Nejlépe by bylo, kdyby úplně zmizely, kdyby
tu vůbec nebyly. Mohly by se přemístit třeba na druhý konec světa, jen aby byly pryč odtud. To
je Páinovým úkolem.
Malý uřícený nórienský mužík vykoukl zpoza révoví, odplivl
zpěněnou slinu, zhluboka vydechl a zlehka se usmál. Právě proti němu z křoví čouhají dva
obrovské hroší sandály. "Hmm", bručí po trpaslicku Páin, "Už sem myslel, že to místo nikdá
nenajdu". Na Sarimově mrtvole zatím vládnou krkavci. Jeden z nich právě mohutným zobanem
klovl už lehce zapáchající mrtvolu do oka a zdvihá splasklou oční bulvu. "Oční nerv je opravdu
dlouhý", pobrukuje v skrytu keřů liscannorský šermíř a sedá si na zem, aby se mohl naposledy
pokochat Sarimovým koncem. Takový cirkus už nikdy v životě neuvidí. Krkavce, kteří uklovávají
zvláště vybraná sousta z druidova nemytého těla, neposedné vrabce, vyzobávající oříšky a
rozličné lesní plody z druidových korálí a amuletů, mravence, stavějící si na barbaří mršině nové
cesty a cestičky pro svoji úpornou a nekonečnou kořistnickou činnost. Každý si chce něco vzít,
něco urvat, ale jenom proto, aby sám přežil. Ani o ždibec víc. Kruté, drsné, a přeci spravedlivé
jsou zákony přírody, v níž Sarim sice celý život žil, ale nikdy nepochopil. Kdo s čím zachází, tím
také schází.
"Tak, Lesáku, dost bylo melancholie", šklebí se na nebožtíka Páin
a dává se do práce. Mečem krájí cirkusákovy ostatky na kusy a ty pečlivě roztahává po okolí,
zvláště s nekonečnými provazci střev, s těmi si dává práci, neboť právě ony smrdí ukrutně,
přehnusně, a mohly by případně přilákat zvědavého stopaře. Poté Páin zametá případné stopy
březovými větévkami, a když se zdá, že je všechno takříkajíc pintlich, odebírá se na zpáteční
cestu.
* * *
Nechme však Páina být, má svých starostí dost, a
vraťme se k ostatním. Ti svou pozornost obracejí k mapce a odkazům, kde lze vyčíst následující
pozoruhodnosti:
OLVORN * 22,2 * 184 *
LUNDUM
ASCARANT * 26,0 * 123 * statek
TUGRIN * 15,6 * 235 * BIRK
DUIFIN * 15,8 * 189
* dílna
HAKH * 28,0 * 337 * SAGAR
TUGRIN * 28,8 * 306 * srub
HAKH * 32,0 * 30 * ORN
NURR * 26,6 * 86 *
vodopád
NURR * 23,0 * 140 * DUBUR
KHELEB * 22,8 * 211 * dům
"Tomu teda ňák moc
nerozimim", kroutí hlavou alchymista Thandar Kall a tváří se značně zkroušeně. Někteří družiníci
však svou prostoduchost maskují tím, že hledají jinou práci, ve které by našli větší uplatnění,
například přípravu ohniště a shánění otopu. Rulf Bombař si jde hrát se jde raději hrabat ve své
alchymistické truhle a baví se představou, co by bylo, kdyby měl bombu nebo alespoň
prachobyčejnou malou rachejtličku. Sivel Chrastník jde hlídat koně, aby se náhodou nerozutekli,
a tentokrát bez jakýchkoli argumentů nabo zlolajností. Dorgis Ardasanský si uraženě sedá po
strom a šušká si se slouhou Kypříkem cosi o Sarimově nepřítomnosti. Éda raději čistí svou
ohořelou pouťovou trumpetku a přitom nevybíravým způsobem popichuje Filsku Čepeláka, jenž
z toho důvodu na nějaké přemýšlení nemá náladu ani čas, neb se musí Édovým lumpárnám vší
silou bránit. Jedinými, kteří se opravdu snaží věci přijít na kloub, jsou vůdce Llandaff, chodec
Rolld a jednoruký mág Erlanth Linfalas, ovšem za jistého přispění pana Kalla.
"Kdybysme aspoň věděli, co značej slova Nurr, Hakh nebo třeba Kheleb", pohlíží tázavě
na svázaného pana Zaikha vůdce, "To by se nám hned přemejšlelo líp. Ajť koukám, jak koukám,
žádný vesnice těch jmen v mapě nevidim". "To nejsou vsi, ale jména lidí", leze pravda na světlo
jak z chlupaté deky, "Jména Lundumových přátel, mistrů cechu. Birk Hakh, Sagar Nurr, Orn
Kheleb a Dubur Broll". "Aha", praví sklesle vůdce, jemuž rázem došly nápady. "Teda, já bych
jako vo něčem věděl, jestli můžu", vměšuje se do váznoucí debaty Kall, "Námořníci při
mořeplavbě používají zvláštní metodu k určení polohy, kerou vždycky vztahujou k severce nebo
jiný důležitý hvězdě, co se nehejbá". "Ale Kalle, tady přece nejsme na moři", ohráží se Rolld z
Erinu. "To já vim, ale tendle způsob se dá dost dobře využít i na pevnině, ač se to nevyužívá. To
já dobře vim, dyť sem vostrovan a navíc z rybářskýho kraje". "A jak to teda funguje?", táže se se
zájmem čaroděj Llandaff Quonsettský. "Inu, každý místo lze popsat vzhledem k jiným dvěma
místům užitím dvou údajů, to jest vzdáleností a námořnickym stupněm vztaženým k jednomu
neměnnýmu bodu, jež je vodevšaď vidět, proto se používá severka", vysvětluje alchymista a
přitom divoce máchá rukama, "Vono to teda vypadá, že sem nějakej móc chytrej, to zas né. Ale
tyhle základní věci musí vovládat každej mořeplavec a každej jeho příbeznej, alespoň ten
blízkej". Rolld se sice pořád tváří poněkud nechápavě, ale Llandaffovi a Erlanthovi, dvěma
učeným elfům, už začíná svítat. S nově nabytými vědomostmi se ihned vrhají k mapě a uhlíkem
z ohniště do ní čmárají nějaké čáry a kolečka, a přes ně zase další čáry a kolečka, přitom se tváří
tuze zamyšleně a docela neelfsky nadávají a hubují. Hubují nejen na svou nevědomost a
námořníky celého světa, ale i na pány Tugrina, Hakha, Nurra, Kheleba a Brolla, kteří prý se ve
svých výpočtech a odkazech dopustili chyb, což jest docela dobře možné, když vezmeme v potaz
jejich tehdejší nahnutou situaci. "Tak a teď se na tu dlouhou cestu vyspíme a ráno vyrazíme",
praví unaveně vůdce k družiníkům a jde si sednout k plápolajícímu ohníčku. "A ráno najdeme
kamaráda Sarima", omílá stále jedno a to samé poťouchlý Ardasan. "Pro mě za mě".
Všichni už usnuli. Bombař obtočený kolem své milované truhly, slouha Kypřík přitulený
k Ardasanovi, jenž má i ve spánku tvář staženou ukřivděným šklebem, Sivel Chrastník pod
kopyty svěřených pofrkávajících koní, Filska z Jebousova zabalený až po hlavu v nepraktickém
a směšném bleděmodrém fusaku, ze strachu, aby jej nepokousala nakažená klíšťata a divoké
lasice, Erlanth Linfalas s hlavou podloženou železnou protézou, o kterou po poslední
nedobrovolné koupeli v Zaikhově studně musí obzvláště starat a olejíčkem potírat, aby
nezrezivěla, i ostatní druzi hlasitě oddychují, všichni v míru, nataženi jeden přes druhého. Kdesi
blízko zapraskala větévka a kolem ještě rudých uhlíků v z ohniště se mihl černý stín. To se vrátil
Páin z Nórienu, šťastný, že v té husté tmě nalezl Nurnské ležení, rozbalil si deku a tak jak byl,
v botách a brnění, ulehl do voňavého mechu. No co, Páin je drsný chlapík, to každý přeci už
dávno ví.
Příchod nového dne oznámily nervydrásající falešné tóny Édovy
trumpety. "Trá dáááá", fouká z plných plic ranní ptáče Edudant Škorpík do pestrobarevného
náústku a brzy je zasypán přívalem rozličných předmětů, zejména botami, prázdnými lahvemi od
oleje a nedojedenými zbytky potravin. Vůdce Llandaff, věren svým povinnostem, se rychle obléká
a pohání své rozespalé a nerudné svěřence ke spěchu. Filska vylézá z fusaku a pprohlíží své
sádelnaté tělo, zda přeci jenom nebylo poďobáno nějakým nečistým tvorem. To by bylo zlé. Lesní
havěť totiž roznáší hrozné choroby, kterým se člověk jen těžkop ubrání. Tak praví jebousovská
moudrost děděná z pokolení na pokolení.
Onedlouho už Nurnská jízda se
spoutaným zajatcem vyráží kolem Tugrinu k jihu. "A co Sarim? To ho tady necháme bez
pomoci?", dotírá opět neúnavně Ardasan. "Když chtěl odejít, odešel", odsekává vztekle
quonsettský elf, "Až bude chtít, tak se vrátí". "Vono se mu určitě něco stalo, já to vim, a vy to víte
taky", uráží se Dorgis a pohlíží významně na Sivela. Ten však má svých starostí dost s koňmi a
ani v nejmenším se mu nechce odejít od ostatních a po všech hvozdech hledat nějakého Sarima.
Je to sice jeho soused ze Samoty, ale na každý pád je to přinejmenším podivín a ve světě se
rozhodně neztratí. "A kam to vlastně jedeme?", ptá se Kypřík Třasořitka. "Do Rawwanský bažiny.
Měla by tam bejt dílna toho Hakha". "Počkejte, v tý bažině je nějakej dům", oživuje svou paměť
Rolld z Erinu, "Čet jsem o to v Historii. Myslim, že tam kdysi umřeli dva z Nurnskejch". "A kdo
to byl?". "Nějakej Iásón a Letto". "Neznám". "Ten Iásón byl Ruindor", upřesňuje Páin Nórienský,
"A Letto nějakej wallimorskej pirát nebo tak něco". "Aha". "Hlavně když nechcípnu já", myslí
si ardasanský skrček, šklebíc se přenáramně, a nemyslí si jen to, myslí si spoustu ještě horších
věcí. "Tak mě napadá, jestli bysme se předtím neměli stavit dóle v Mondragonu a doplnit
zásoby", navrhuje Erlanth Linfalas. "Dobrej nápad", raduje se Rulf Bombař, "To si aspoň koupim
nějaký bombičky". Nurnští objíždějí obloukem Rawwan, stoupají do kopců nogolského pohoří
a a posléze podél horské bystřiny Nolinil sestupují k mořskému pobřeží, na jehož písčitých
pláních se k nebi tyčí věže a střechy mondragonských staveb. Družiníci ihned míří k hostinci Na
provaze, který je známý v širém okolí a navíc je úzce spjat s Nurnskou družinou, která zde před
šesti lety prožila velké útrapy, jež se od té doby zvou Krvavými prázdninami mondragonskými.
Ty doby však již nikdo ze stávajících hrdinů, bojujících za slávu společenstva, nepamatuje a zná
je jenom z vyprávění.
Tehdy v šestadvacátém roce mohutná přílivová vlna město
srovnala téměř se zemí, v té době bylo pomálu stavení, jichž se katastrofa nedotkla. Dnes však
již Mondragon dosáhl opět takového rozkvětu, jako kdysi, a není lze spatřiti přehršle stop po
tehdejších událostech. I hostinec Na provaze, znovu opraven a bílým vápnem omítnut, může se
honosit svou starou historií v kvalitě pokrmů a bujarých radovánkách. Není tedy divu, že nurnští
hrdinové míří právě sem a ne jinam, jak by se dalo domnívat.
"Hej, hospodo,
několikero pečení a víno vybrané chuti pro mne a mé kumpány!", poroučí vůdce Llandaff, ledva
hrdobci usedli za poctivý dubový stůl. Krčmářův přisluhovač ihned odbíhá splnit přání podivných
hostí. "Jen mi tu chybí ta severská Činčila", smutně obhlíží prázdný parket Erlanth Linfalas,
řečený Erl. "Jó, tak pánové, hvězda severu, Cinda Cincila, skutečnym ménem Gloxinia, už tady
nevystupuje, nehledě na to, že eště néjni večír, kdy se takový hudební produkce provádějí",
rozkládá své znalosti jako hrací karty na stůl chodec Rolld, "Nejčko je z ní vážená pani starostová
a je tuze vážená. Já vo tom náhodou vim hodně, vona totiž kdysi měla patřit do rodiny. Von s ní
muj nebožtík brácha Yorg měl jakýsi avantýry, abyste jako rozuměli". "Co na tom", křiví ústa
alchymista Rulf Bombař, "Ženský sou pitomý husy, co vám mám povídat. Vo ty mi vůbec
nekráčí. Jó, kdybych tady měl nějaký bombičky nebo detonátka, to bych byl šťastnej jako nikdá
dřív".
K malému nespokojenému hobitu se přitočil jakýsi chlapík, na první pohled
host, ale na pohled druhý už nikoliv. "Maji zájem vo bombičky, mladej pane?", dotazuje se slušně
a smeká plátěnou čapku z prošedivělé hlavy, "Jsem prodejce všelikých předmětů i zvířeny
domácí, jen řeknou, co jich trápí". Malému Rulfovi mžikají očička překvapením, i když trochu
nedůvěrou. "No, bomby bysem chtěl". "Tak to jim pane povim, že nemohli udělat líp, než natrefit
na takovýho přímýho chlapa, jako sem, s vodpuštěním, já". A s těmito slovy pokládá před hobita
dvě natlučené rezavé koule bez sirných knotů, předtím nepořádně uložené ve větší lněné mošně.
"Nó, abych řek pravdu", prohlíží si Bombař s nedůvěrou dva šišaté předměty, "Sou ňáký použitý.
Aby vůbec buchaly!?". "To sou nejbuchavější bombičky na celý širý zeměplacce, ce se kdy viděl.
Dyť jim taky neřeknu jinak, než explodivky. Nadělaj jistojistě takovou paseku, že z toho budou,
velectěnej pane, až u vytržení". Z Rulfa Bombaře rázem spadla nedůvěra jako jarní sníh. "Za
kolik?". "Dvě zlatky". "Beru". Pokoutní prodejce je opravdu rád, že nemusí pronášet svou
omlelou průpovídku o zlé ženě a jedenácti hladových krcích. Po dobrém pozdním obědě se
družiníci rozebíhají po všelikých mondragonských krámcích a shánějí potraviny a výstroj pro
průchod nezdravými močály. Filska Čepelák dokonce přináší dva podivné předměty upletené z
rákosu, proutí a koženého řemení. "Co to, Filcko, u všech kanců, vlečeš za bezmegy?", směje se
na celé kolo Páin Nórienský, až se za své chlupaté břicho popadá. "To sou sněžnice, troubo", krotí
trpaslíkovu bujarost hraničář Sivel Chrastník, "Nosej to na nohou horalové, když padnou hluboký
sněhy". "Tohle jsou blatnice, když padne hluboký bahno, pitomci", vzteká se jebousovský
prťavec. O chvíli později, když Filska přišněroval své podivné blatnice pevně k sedlu, si jdou
Nurnští zamluvit pokoje na noc.
Rolld Erinský si záměrně bere na starost
Thorgula Zaikha a ubytovává jej ve své komůrce. Dobře ví proč. Má jisté pochybnosti. Zaikh je
sice mlčenlivý a vzpurný, ale přesto k němu chodec necítí pražádnou nenávist. Navíc mu vrtají
hlavou temné náznaky z Tugrinova odkazu a Khúrnedova narážka o údajné Zaikhově chorobě.
"Pane Zaikhu, stojíme sice každy na jiné lodi, ale přesto jsem vám ochoten pomoci", rozhoduje
se erinský hraničář nechodit kolem horké kaše. "Nemám, s čím byste mi mohl pomoci". Rolld
tedy vysvětluje své pochyby a domněnky a Zaikh rázem obrací. Vypráví o starých časech, kdy
přičichl k alchymistickému řemeslu i o tom, jak se dozvěděl o činnosti svého předka Lunduma.
Vypráví i o tom, jak je zneužívání moci vyšších astrálních sfér nebezpečné a vrtkavé. Dokonce
se svěřuje, že jej v dohledné době jistě čeká osud jeho předka, jako i mnohých jiných, neboť v
jeho těle už dlouho žije zárodek démona, larva. Rolldovi září oči nadšením, neboť už teď ví, že
Zaikhovi může pomoci a larvu z něj vyhnat. Vlastní totiž jistý mocný předmět, modrý kámen,
dovezený z Órridoru, který má schopnosti bájných vymýtačů. Okamžitě jeho moci využívá a od
té chvíle se Thorgul Zaikh stává Rolldovým oddaným přítelem. Od toho večera také na chodcovo
přimluvení u vůdce nemusí chodit s pouty. Zaikh navrhuje chodci, že se s ním a se svou ženou
Snighaim, jíž se podařilo z dobývaného statku utéci, na konci cesty za Zurghundem rozdělí. "Jen
my tři", opakuje tugrinský alchymista, "Ostatní zemrou, jak jim po právu náleží". "Počkej", drbe
se erinský rek ve vousech, "Mezi těmi bezbožníky jsou i mí přátelé. Rozhodně nechci aby se
komukoli nic stalo. A do spolku přibereme ještě Llandaffa a Páina. Tak zní má nabídka".
"Umluveno. Až přijde čas, dám ti vědět".
Druhý den po ránu družina vyrážejí
vstříc bažinám. Rawwanský močál je pruh neúrodné mokřinaté země, ležící na sever od pohoří
Nogol. Celý kraj je zamořen hejny dotěrných komárů a jedovým puchem z hnijící stojaté vody.
A co zkazek se o blatech mezi místním lidem vypráví. O bludičkách a bludných kořenech,
čnějících jako pokřivené lidské údy z bahna. Je jich nepočítaně. Díky starým zkušenostem z
procházení mokřadů, zejména pak Rawwanské bažiny, však nurnským dobrodruhům nečiní
žádnou svízel držet správný směr. Stačí pouze několik pochodní a sud oleje. A na ten dobrodruzi
nezapomněli. A očekávaná přítomnost několika bahenních zrůdiček pomalý a obtížný pochod
jenom zpestřuje, alespoň může Páin ukojit svou neuhasitelnou touhu po mordu a nikomu
neuškodí. Co je však zlé, Nurnští jsou nuceni v močálech nocovat, a ačkoli noc probíhá vcelku
pokojně, ráno není nikomu příliš do smíchu. Asi kolem desáté hodiny následujícího dne se před
druhy z Liscannoru zjevuje mlhami opředený ostrůvek, cíl putování.
"Támhle jsou
trosky nějakýho domu", ječí a ukazuje poněkud vpravo Edudant Škorpík, tikelský to hobit. "Vím
o něm", zní vůdcova ledová odpověď, "Je to dům, jehož podlaha už jednou v minulosti vsákla
krev Nurnských a možná ukojí svou žízeň znovu, když nebudeš držet hubu". Gwendarronští bijci
se rozestupují do rojnice a pomalu postupují k pobořeným plesnivým zdem kdysi jistě honosného
venkovského sídla. "Támhle asi bejvaly dveře", ukazuje Rulf Bombař na nevlídně vyhlížející díru
a vytahuje z batůžku jednu ze svých tak lacino nabytých bomb. "Počje, vem si radši tuhle", nabízí
Sivel Chrastník svůj osobní majetek k volnému použití, "Je sice vobyčejná, ale pro běžnou
manipulaci naprosto bezpečná". Dem dovnitř, hoši", šeptá bázlivě Llandaff, "Ale hlavně vopatrně.
Člověk nikdá neví, i když je to elf". Dům, tvořený několika zpustošenými místnostmi, jejichž
podlaha je pokryta vrstvou naplaveného jílu a zelení náletových rostlin, je procházen vskutku s
největší obezřetností. I takovému šprýmaři, jakým je Éda, není do zpěvu, a dobře že tak.
Liscannořané totiž k děsivému úleku objevují doupě spících haterií. Vzápětí už letí vzduchem
několik zapálených bomb a družiníci práskají do bot. Venku se uskupují do obranného postavení,
a to tak, že vpředu stojí bijec Páin Nórienský po boku s vynikajícími střelci, jakými jsou
bezpochyby Rolld Erinský a Sivel Chrastník. Hned za jejich zády vybalují své pečlivě udržované
knihy kouzel bezkonkurenční kouzelníci Llandaff Quonsettský a jednoruký Erlanth Linfalas.
Ostatní družiníci se však spíše skrývají, ovšem spíše tím způsobem, že se šikují v hemžící se
stádo. Obzvláště Dorgis Ardasanský se chová zbaběle jako stará baba a klepe se po celém těle.
Přitom vříská na chudáka Kypříka, aby mu dělal živý štít, k čemuž nemá jistě valné chuti, ale co
jiného může dělat.
Ozval se silný výbuch a některé chatrnější části zdí se
vyvalily. Z domu začínají vybíhat rozezlené haterie. Jejich slizká těla jsou však zasypávána
sprškami šípů, vzduch je nasycen nenávistným zaříkáváním mága a čaroděje, naprosto sehrané
dvojice, jaké v dějinách společenstva ještě nebylo. Co dodat? Ty ze zraněných ropuch, kterým se
podařilo ve zdraví dosíci prvních řad, jsou dotlučeny nelítostným mečem slavného nórienského
šermíře. Však ani Rulf Bombař nelení. Jak by také mohl. Těší se, až zapálí svou novou bombu.
A tak také činí. Nestačí ji však už odhodit, neboť detonuje ve chvíli, kdy dopadla první
jiskra.
Buch! Ohromná tlaková vlna rozmetává okolostojící druhy po blízkém
okolí. "Hehehe, hehehe", směje se jako pominutý hrůzným způsobem zkrvavený Bombař a počítá,
zda má všechny končetiny pohromadě. Vůbec mu nevadí, že mohl zemřít, je šťasten jako nikdy
v životě, "Hehehe, hehehe, bum, prásk, bum!". Filska z Jebousova, těžce pochoumán vzlyká v
blízkém křoví, v jehož pichlavé ostny se doslova vyválel. Špatně dopadl také chudák Llandaff,
jemuž se pokroucené železné střepiny zabodly do zad. Teď navzdory svým uctívaným elfím
zásadám kleje jako ten nejsprostší trpaslík který neprošel ani obecnou školou. Naopak Erlanthovi
více než tržné rány vadí znečištěný oděv a skutečnost, že se mu opět dostala voda do soukolí
mechanické protézy nahrazující levou paži, o níž přišel verdiktem mallikornského nejvyššího
soudu za padělání peněz. Nebohý elf totiž plnou vahou dosedl do hluboké kalné kaluže a zabořil
se do odporně mazlavého jílu. Zato Páin Nórienský nad celou nešťastnou příhodou jenom kroutí
hlavou: Hm, buchla bomba. Hm, byla blbá".
"Můžu tomu chudákovi zatroubit na
fůnusu?", fňuká s notnou dávkou černého humoru nad nehybným tělem Dorgise z Ardasanu Éda
Tyglík, občas přezdívaný Trumpetka. "Jó, ten by si to zasloužil. Byl to velkej pán, ten Ardasan.
Choval v lásce dělnej lid a...". "Cože, ten bídák chcíp?", řve vztekle vůdce. "Všechno zlý je k
něčemu dobrý", poplácává čaroděje po ramenou Thandar Kall, držíc si dvěma prsty nos, aby
zastavil nepříjemné krvácení. "Ba né, hoši, zaplať to Prozřetelnosti, ten žije", osahává barbarovy
tepny hraničář pan Chrastník, "Až se teda probere z bezvědomí, Sivel má plné ruce práce při
ovazování ran svých druhů a mezitím se upatlaný nezmar Dorgis sbírá ze země a nechápe, co se
vlastně přihodilo. zjistíme víc. Jestli to teda nenechalo nějaký následky".
"Bombaři!", huláká quonsettský elf až se země otřásá. "Co?", poulí ustrašené oči původce neštěstí
a tváří se jako hromádka neštěstí. "Tak za tohle ti budu krátit podíly na kořisti". "Však já to
odčiním. Uvidíš, že to odčiním. To slibuju jako že se Bombař menuju", dělá hobit známé gesto
a poté vybaluje svou druhou bombu z hostince Na provaze, "Teď už vim, jak s tim mám zacházet,
takže až bude příště nějaká příležitost, předvedu vám řízenou explozi v plný kráse, hehe". "Příště?
Nebude žádný příště!", křičí na šíleného alchymistu Rolld, který si uvědomuje možné následky
dalších pokusů, "Už nebude žádná příležitost. Nikdy!". A s těmito slovy nevybíravě vykopává
Rulfovi bombu z rukou a kope ji po svahu k močálu. Rulf se sice šklebí, nadává a dělá na
hraničářův účet posměšné opičky, ale nijak zvlášť se zásahu samozvané spravedlnosti nevzpěčuje.
Zato podvratník Filska z Jebousova, který má do věci nejméně co mluvit, ten ano. Okamžitě
skáče po Rolldovi a oba se začínají prát v bahně a přetahovat o nebezpečnou bombu. "Hned to
vrať, ty vykořisťovateli vobyčejnejch lidí". "Co chceš, Filcko. Kouslo tě vzteklý hovado?". "Já
tě zabiju, já tě zabiju", vřeští Filska brunátný vzteky a bezmocí. Buch! Rolldovi došla trpělivost
a udeřil vší silou potrhlého trpaslíka do obličeje. Ten se bezvládně svalil k zemi a ráchá si svoji
úskočnou hubu v blátě. Erinský chodec má konečně volné ruce a metá nebezpečný předmět kamsi
do bažiny. Zostuzený trpaslík Filska se zvedá ze země, tváří se vzpurně a celý se prohlíží, zda na
sobě nemá nějakou pijavici. Pijavice jsou totiž hnusné a přenášejí nemoce.
"Tak a
teď k vážný robotě", nabádá ke spěchu mág Erlanth jednoruký, "Myslím, že naším úkolem není
rvát se v bahně kůliva blbý bombě". "Jo, pravdu díš", přitakává čaroděj a vylévá na zem jeden ze
Zaikhových flakónků. Kulička rtuti se kutálí směrem od domu, ale neustále se zmenšuje až zaniká
docela. "Ještě že těch lahviček máme vícero", směje se vůdce a vylévá obsah dalšího flakónku.
Posléze je na zemi křížem označeno místo, kde bude potřeba kopat. Nastává obvyklá přenice o
tom, kdo z jakého důvodu právě nemůže kopat, ale nakonec je vybrán Kypřík Třasořitka a Páin
Nórienský.
Hloubení jámy je zdlouhavé a úmorné, zvláště když jako pracovní
nástroje slouží starý děravý okov, sekera a meče. Po několika sázích a neméně hádkách, že práce
smrdí a ta zbytečná dvojnásob, Kypřík Třasořitka naráží na jakousi prostoru. Jelikož se však bojí,
je ihned vytažen a na jeho místo se spouší šermíř Páin a souká se do tmavého průvlaku, ve kterém
dočista mizí. "Chodba! Je tu nějaká chodba!", ozývá se z díry, a tak nezbývá, než nahodit torny
na ramena a lézt za ním.
"Hej Pájo, co si vo tom myslíš?", optal se chodec
Rolld, když doskočil na dno chodby. "Hm, chodba. Nemáš lucernu?". "Ne". Odpověď však docela
zanikla v trpaslíkově výkřiku. Šermíř se brání seč může a chodec jej naslepo podporuje palbou
z dlouhého luku. Po chvíli protivník padá k zemi. "Nevíš, co to je?", dotazuje se Nórien. "Na
vomak to vypadá jako nějaká velká ropucha. Uvidíme, až tu bude světlo. Světlo je rozžehnuto za
chvíli, když doráží zbytek skupiny. "Myslim, že je to bradavec. Žijou prej hojně nahoře na
severu", mudruje nad mrtvolou hnědého bradavičnatého plaza Thandar Kall. "Inu, já neříkám tak
ani tak. Možná to bude tak a možná naopak", přidává svou dvojsečnou špetku do mlýna
jednoruký Erl. Teprve nyní věnují dobrodruzi větší pozornost chodbě. Je velmi neumně hloubena
v jílu a vede přibližně ze severu na jih, pokud se to dá takto zjednodušeně říci. Navíc pohyb
značně ztěžuje skutečnost, že zem je pokryta tlustou vrstvou řídkého bahna. Družina se staví do
pochodového šiku, první Páin s Rolldem, za nimiLlandaff a Erlanth, družinu uzavírá dvojice
Sivel a Filska.
Hned na prvním rozcestí čelo pochodující skupiny naráží na chabý
odpor několika dalších bradavců, kteří sice ostříleným dobrodruhům mnoho škody nenadělají, ale
zato hodně vydrží. Daleko horší je vývoj situace na ocase družiny, neboť i ten je napaden
útočícím bradavcem. Málo zkušení dobrodruzi mají co dělat, aby vyvázli alespoň s holým
životem, ale s obětavostí Sivela Chrastníka se nerudné bažinné zvíře nemůže zdaleka
měřit.
Nurnské společenstvo, hnáno vpřed nadávkami nervozního vůdce, kterému
zdejší klima nesvědčí, nechává mrtvoly bez většího ohledávání tam, kde padly a vbíhá do jakési
prostornější kobky.
"Stujte", táhle zavyl Dorgis z Ardasanu a nastražil své
mnoho dní nemyté uši. Družina se na místě zastavuje. Kobka je prázdná, neútulná, na podlaze
rozbředlé bahno, nepříjemně zatékající do bot. "Co zase máš, Ardasane?". "Zaslech sem ňákej
divnej zvuk. Takový jako mlaskání, či co?", kaboní tvář alchymista. "No jó, má pravdu ten pán
Ardasan", vtírá se do barbarovy přízně slouha Kypřík, "Já to taky slyšel. Myslim, že to šlo
votamtajď z tej ďoury". A přitom máchá rukou směrem k černému ústí nevábně vyhlížející
chodby. A aby ne. Z onoho směru se v té chvíli vyřítilo zrůdné stvoření, které, divoce šavlujíce
svými čtyřmi dlouhatánskými pažemi, se vrhá na nebohého ardasanského alchymistu. Plác, plác,
plác, plác! Čtyři sukovité klacky dopadají na Dorgisovu barbaří hlavu a místnost se naplňuje
nervydrásajícím zvukem praskajícího lebu. V tu chvíli z řady vyskakuje rubec Páin a s pomocí
Rollda a všudypřítomných kouzelníků klátí tu ubohou zrůdičku do bahna. Z ocasu družiny vybíhá
odvážný Sivel Chrastník s Édou Tyglíkem a jímají se vyčistit dvě z přilehlých kobek. Tam
podstupují nerozhodný boj s goblochy, ale vycházejí jako vítězové. Teprve teď nastává čas na
bližší ohledání mrtvoly. Ne té Dorgisovy, ale ostatků blátivce, jak byl tvoreček z mokřadu
bryskně nazván.
Malé tělo, kryté nahnědlou blátem obalenou kůží, je velmi
roztodivné. Vybíhá z něj šest údů, tedy končetin, tedy dvě nohy s prsty spojenými oblaněním a
čtyři paže nepřirozeně dlouhé a kostnaté. Ještě podivnější je blátivcova tvář. Zcela v ní chybí nos,
tedy orgán čichu, a uprostřed bezvlasé holé lebky je posazeno jediné vyvalené oko, teď již
naprosto vyhaslé a obrácené v sloup. Což jest však velmi zajímavé, blátivcovi, opatřenému řitním
i ústním otvorem, zcela chybí orgány pohlavní. To družiníky vyvádí z míry natolik, že předlouze
mudrují, jak se ten bezpohlavní hybrid vůbec rozmnožuje, načež Filska tvrdí že samoplozením,
a to z bahna. Pro skutečnost, že jde zřejmě o tvora velmi primitivního hovoří i to, že nebyl vůbec,
ale vůbec oděn, a to ani do nejmenšího kousku hadérku či plátenka. Nasnadě je prosté Filskovo
vysvětlení, že blátivec, jakožto tvor bepohlavní, se zřejmě nemá za co stydět. To takový Filska,
jež jest prokazatelně tvorem pohlavním, musí jistě dobře vědět, neboť on sám se při jakémkoli
svlékání stydí převelice, přidržujíc si obvykle klín chlupatou prackou.
"Hej
chlapi", přemýšlí nahlas chodec Rolld, "Ten blátivec byl dost drsnej, žádná chudinka. Dyť z toho
hajzla Dorgise stříkal mozek na všecky strany a to si ani neškrtnul. Měli bysme asi vzít zpátečku
a dát se trochu do cajku". "Jó, a těch šmejdů tady může bejt víc, hehe", přitakává Rulf Bombař.
Kupodivu nikdo nic nenamítá. Chvíli nato se vracejí dva goblochorubci, Sivel a Éda a táhnou
velký zahnívající sud. "Je plnej takovýho hnusnýho černýho bahna, a hrozně to páchne", hlásí
vesele hobit Edudant. Bahno je vylito a družina dělá čelem vzad. "Dem do Mondragonu", ozývá
se Erlanthovo rozumování. "A co s chudákem Ardasanskym?". "Někde nahoře ho pohodíme".
"Jó, jó, byl to dobrej pán, ten Ardasan. Ale jinak to byl pěkná svině", kýve hlavou za zatáčkou
mizející Kypřík Třasořitka, kdysi slouha, ale teď už zase svobodný zloděj.
* *
*
Po několika dnech Nurnská družina opět stanula na zabahněném ostrůvku
uprostřed Rawwanské bažiny. V Mondragonu to bylo pěkné, velice pěkné. Všichni si nechali
odborně zhojit zanícené jizvy, vykoupali se, nabaštili a napili, též s pochybnými děvčaty
pošpásovali. Rolld Erinský dokonce navštívil bývalou lásku svého bratra Yorga, dnes už ženu
tamního starosty, paní Gloxinii, a schoval si u ní pytel zlaťáků, o než měl zřejmě před Nurnskými
strach. Pryč však jsou dny přepychu a duševní pohody v hostici Na provaze. Na hrdiny z
Gwendarronu se usmívá ona stará známá černá díra, vedoucí do nitra ostrova. Družiníci se
spouštějí po konopném laně dolů a spěchají do kobky, v níž zahynul barbar z Ardasanu. Trpaslík
Páin se tváří nasupeně, zřejmě se připravuje na nadcházející boje. Nikdo ani nedutá, jen mlaskání
řídkého bahna ruší klid srdce Rawwanu.
"Támdle tou chodbou!", velí nórienský
šermíř a vbíhá do dlouhé chodby. Družiníci ve slepé důvěře klušou za ním a nic nepřemýšlejí o
tom, co se může stát, nechají-li si odkrytá záda. Statečný trpaslík si klestí cestu vpřed, avšak
blátivců je objeveno pomálu. Po nějakém čase nastává rozhodující okamžik. Páin svým svalnatým
ramenem vyráží prohnilé dveře a zavádí nurnskou tlupu do chodby, která zvolna klesá schodištěm
kamsi dolů. Tam se štola otevírá do jakéhosi prostorného svažujícího se sálu, zpola zatopeného
bahnem. Tam, na suché zemi uplácaný z bahna stojí vysoký stolec, na něm jakýsi zabahněný
chlapík mává čtyřmi pažemi a ukazuje na čelo družiny. Směrem k Nurnským vybíhá několik
blátivců a z bahna se vztyčují další a další. Je to doslova šok. "Voni se na nás připravili!", křičí
Thandar Kall. "Je jich jako much, snad deset nebo patnáct!". "Pryč, rychle pryč!", vřeští v děsu
Llandaff a družina se obrací na bezhlavý úprk.
Filska z Jebousova a Kypřík
Třasořitka, šlapající do této chvíle na konci družiny dělají hup, hup, následováni ostatními
vybíhají několik schodů, ještě jeden a potom ještě pár kroků, tam už budou v bezpečí. Ne,
nebudou. Jsou zaskočeni hordou máchajících paží. "Sme v kleštích. Uplně vokleštěný!", blekotá
Filska Čepelák a staví se na chabí odpor. Bum, bum! Filska je doslova zatlučen do bláta. Kypřík
Třasořitka zasahuje nejbližšího blátivce, ale jeho smrt je neodvratná. Jeho špinavá zlodějská duše
za chvíli následuje mrtvého Filsku. Na rozcestí chodeb se kupí hromada mrtvol, padli už i první
blátivci. Nastává strašlivý chaos, boj o přežití, davová panika. I na konci družiny dochází ke
krvavé srážce. Ti mocnější z Nurnských přemýšlejí, jak spasit alespoň několik životů včetně těch
svých. Hrdinové, z jedné strany kryti zuřivým a krvácejícím Páinem a ze strany druhé masovým
hrobem, vysypávají obsahy svých toren, hledajíce ty patřičné magické bezmegy. Rolld Erinský
dává panu Zaikhovi vypít vzácný lektvar mlhoviny, sám se zneviditelňuje a prchá. Thandar Kall,
mladý alchymista užívá jednoho ze svých vlastnoručních výrobků a jako obláček mlhy se
vypařuje do ztracena. Přitom děkuje mamince a jiným bohům, že se neotrávil. Není nutné zvláště
hovořit o kouzelnících, neboť ti doslova práskli do bot, ovšemže magických, hned v prvních
chvílích. Stačili pouze dopomoci Sivelu Chrastníkovi, jenž stál nejblíž a, připravujíc se na smrt,
dloubal se v nose. Družina řídne a zbývají ti nejslabší, opuštění. V následném okamžiku je
blátivci nevybíravě umlácen Rulf Bombař a i chudák Éda Tyglík umírá pod nelítostnými ranami
kamenných palic. Pouťová trumpetka opisuje oblouk a s plácnutím dopadá do bláta. V příštím
okamžiku je rozšlápnuta utíkajícím Páinem, který je sice těžce raněn, ale přesto má ještě dosti sil,
aby prorazil šikem zuřivých blátivců, přelezl hromadu dvourukých i čtyřrukých mrtvol a opustil
podzemí.
Na ostrůvku vládne pohřební nálada. Vůdce Llandaff chodí okolo a počítá
ztráty na životech a vybavení. "Tak to sme teda dopadli", sedá si čaroděj na zem, nedbaje toho,
že si zašpiní plášť, a svírá hlavu v dlaních, "Dorgis je mrtvej, Kypřík je mrtvej, potom taky ten
vůl Filska Čepelák, chudák Éda a Rulf Bombař. A to neni zdaleka všechno. Thandar je nahej,
Zaikh je nahej, nechali dóle všecko, co nesli". "Jó, to dělá ta mlhovina, to je prevít", praví smutně
Sivel Chrastník, "Vypiješ, vyšumíš, a nemáš nic, jen holej zadek". "Ať si mám třeba holej zadek,
mně to nevadí. Hlavně že žiju", čertí se alchymista Kall, člověk chatrné tělesné konstrukce, ale
teď šťastný ze své existence.
Hrdinové se ukládají ke spánku, bahno nebahno,
choulí se k sobě, snažíc se z vyspat z nejhoršího a utéci do bezstarostné krajiny snů. Jen vůdce
Llandaff nařizuje zostřené hlídky.
Po několika dnech odpočinku a táboření na
blatech se zbytek Nurnských odhodlává k odvetné akci. Jako uragán probíhají hrdinové hnusnými
katakombami a dobíjejí zbytky kdysi početného blátivčího společenství. Jisté však je, že mnoho
z těch zpropadených tvorů uteklo pryč do bažin. Poslední blátivec je objeven ve velké prostorné
místnosti právě ve chvíli, kdy se chystá ponořit do bahna. V tu chvíli je lapen do pevného oka
Rolldova koženého lasa. Blátivcova hlava mizí pod hladinou a Rolld se s tvorem přetahuje. Je
však patrné, že blátivec je silnější. Teprve ve chvíli, kdy v řídké kašovité hmotě mizí asi čtyřicátý
sáh lana, přiskakuje na pomoc silák Páin ještě s několika dobrovolníky. "Héj rup, héj rup", burácí
ozvěna mnohohlasým sborem, lano je taženo rychle zpátky, když tu pojednou jsou tahači
překvapeni náhlou neoblomnou silou na konci lana. "Ten prevít se tam někde zaklínil nebo co!",
vzteká se chodec, jemuž je líto hlavně krásného lasa spíše než neúspěchu. "Vidíte ty klacky? To
vypadá jako kus nějakýho křoví", ukazuje Erlanth na kusy křovisek zamotaných v laně a teď
trčících jako prsty utopenců z bahna, "To čtyřruký hovado musí bejt určitě nekde na povrchu".
"Jó, mně bylo hnedka divný, jak vocajť ty proklatý bastardi tak rychle zmizeli. V tom bahně je
pohřbenej určitě nějakej votvor, kerej vede dál do bažin", pronáší moudrou myšlenku Thandar
Kall. Rolldovi z Erinu náhle svítá, jak by také ne, to by musel být skutečně hloupý jak boty,
pouští napjaté lano a spěchá nejkratší cestou ven z podzemních štol. Pak už není velkou
překážkou objevit asi deset sáhů od ostrůvku ubohého blátivce zamotaného do křovisek a
plácajícího se v bahně, jenž se marně snaží rozvázat uzel na konci poctivého provazu. Chodec
vkládá do tětivy šíp s kaleným hrotem, napíná ji a dobře mířenou ranou si bere nepříteli to, co jest
na světě nejdražší, jeho život. Druzi odřezávají zbylý provaz, vynášejí na povrch ostatky svých
někdejších spolubojovníků a vše, co po nich zbylo, i Édovu zničenou trumpetku, hloubí
hromadný hrob a pochovávají potlučená těla. Poté se vydávají pečlivě píď po pídi prohledat celé
podzemí, je sveden poslední boj a je objeven Tugrinův kámen, druhý v řadě. "Tak lehký spánek,
kamarádi", mává bílým šátkem dobrák Sivel na rozloučenou k malému rovu, když se prořídlá
skupina vydala směrem k Mondragonu.
Mondragon uvítal Nurnské svou
pohodou a klidným odpočinkem. Nikdo netuší, jak trpké budou události následujících dní, nikdo
nemá ponětí, jaká krušná doba přijde do jejich středu, jaký oheň nenávisti zahoří v jejich středu.
Ten plamen se už vznítil. Zaplál v srdci jednoho z Gwendarroňanů. Jméno tohoto člověka zní
Bukvoj Draplák. Kdysi býval mírumilovným dobrým člověkem. Pak jej však posedla černá můra
a zakalila jeho mysl. Ta zlá můra byla možná poselstvím astrálních sfér, byla zhoubným
zárodkem zlých démonů, poselstvím smrti. Spletité a nevyzpytatelné jsou cesty alchymistických
věd. Bukvoj Draplák kráčí prašnou pěšinou a v dálce z ranního oparu vystupují první stavby
mondragonské. V jeho patách jde kouzelník Keron Arratský, pochybná existence, zkrachovalý
kouzelník, jenž si po dlouhé věky vydělává na živobytí předváděním laciných kejklí o jarmarcích.
Kdysi býval také dobrodruhem, bylo to dávno, za časů kdy patříval do Nurnské družiny. Tehdy
zemřel jeho bratr Argille. Od těch skvostných dob už uplynula fůra let. Až teprve teď se na něj
usmálo štěstí. Bukvoj Draplák patří právě k Nurnským. Mohl by jej mezi ně opět vetřít. Dobrý
přítel.
Bukvoj Draplák se jakoby náhodou setkává na mondragonském rynku s
Rolldem Erinským, jehož zná z Liscannoru. "Buď zdráv, příteli", prýští alchymista falešnou
vřelostí. "Bukvoji, kamaráde", výská Rolld, "Jdeš právě jako na zavolanou. Teď, co už se ti
povedlo sesbírat všechny magický chrousty z celý zeměplacky, ses konečně vrátil?". "Jó, sem
tady. A mám s sebou přítele", zatvářil se medově kudůk Draplák a pevně sevřel svoji na míru
vyrobenou truhlu, nesoucí smrt. Ta truhla je naplněna výbušninou. Jednou přinese
smrt.
Nurnští po mondragonských ulicích přemlouvají místní lid i poutníky, aby
se za mírný žold přidali k nim do společenstva. Nakonec se do hostince Na provaze kromě
Bukvoje a elfího skrčka Kerona dostavuje i jistý pan Salinger, údajný bratr Filingerův. Dalším
přírůstkem do společenstva je hobit alchymista Asasinn zvaný Bastard, shodou okolností prý
nevlastní bratr Bombařův a pochybný zloděj z místního tržiště, říkající si Kori Soliton. V tomto
pestrém složení se následujícího dne skupina Nurnských vydává do přístaviště vyhandlovat
nějakou tu loď či škunérek. Další cíl výpravy je totiž vůdcem Quonsettským stanoven do
lúrinarské delty, místa odlehlého a tajemného.
"Héj, hóu", huláká ostrovan Thandar
Kall, "Plachty nahóru, héj rup, héj rup". Plachty vzhůru letí, laciná kocábka nevalné vizáže se
hýbe vpřed. Bukvoj Draplák dřepí na zádi, objímá svou hnusnou truhlu a tváří se zádumčivě. Kori
Soliton, jelikož je neskutečně blbý, drhne palubu. Keron každému podlézá, aby se zavděčil. O
několik dní později doplouvá posádka do lúrinarské delty.
Kocábka s unavenou
posádkou na palubě proplouvá mezi ostrovy. Ptáci zpívají, mezi travou a bujnou vegetací
zarostlými břehy se občas mihne nějaký vodní tvor, tu a tam i šupinaté tělo krokodýla zapluje tiše
pod hladinu. Není zde však vidět jediná známka osídlení, jediná známka civilizace. "Víte co?",
ozývá se pojednou pištivý hlásek nováčka Asasinna, "Nejlepčí bude, když někde zakotvíme a
vydrápeme se na zem". "Jó, to věčný houpání mě už taky zmáhá", přiklání se k hobitovu návrhu
barbar Salinger. Jelikož se tento plán zdá být rozumným, přirážejí Nurnští k nejbližšímu
břehu.
"Na průzkum pudou Páin, Sivel a Rolld. Vostatní budou hlídat loď a
vodpočívat", rozkazuje vůdce Llandaff, "A nezapomeňte, hledáme srub toho Sagara Nurra". "Kdo
to je?", ptá se přitrouble Kori Soliton a odkládá do kouta vědro a mokrý hadr. "To byl přece ten
chlap z pětice mistrů olvornskýho cechu, hledáme totiž ten jeho kámen", mateřsky vysvětluje
Erlanth jednoruký. "Aha".
Trojice průzkumníků vyrazila do hloubi hustého lesa
a teď si prosekává cestu bujným podrostem. "Eště štěstí, že ty vostrovy nejsou moc rozsáhlý",
ztěžka oddychuje šermíř Páin. "Co to je?", vykřikuje znenadání hraničář Sivel Chrastník. "A to
jako co?", drbe se ve vousech chodec Rolld Erinský. "Támdle mezi křovisky snad leží něco jako
modrej hadr". Trojice gwendarroňanů se zastavuje. Rolld s Páinem mhouří oči, ale ať koukají jak
koukají, nic nevidí.
Svist! Vedle Páinovy hlavy se do stromu zabodl šíp s
kachním opeřením. "K zemi, k zemi", huláká nórienský trpaslík. Druzi skáčou do úkrytů a
rozhlížejí se kolem. Sivel Chrastník na sebe nahrnuje padlé listí. Mezi stromy se mihl obrys malé
postavičky. V tu ránu trojice liscannorských vyráží vstříc nepříteli. Z okolních houštin vylétají
šípy. Rolld se zastavuje a odráží smrtonosné střely zběsilým mácháním svého chodeckého meče,
jenž je k takovému manévru obzvláště uzpůsoben, ale jinak je to zbraň doslova na prd. Trpaslík
Páin kluše dál, nic nevnímá svištící šípy, není ani divu, má opravdu skvostnou zbroj. A tak si to
supí mlázím a tu a tam uplivuje zbytnělé sliny nenávisti. Jenom Chrastník má smůlu. Jeho
chudičká kožená kazajka jen stěží může odolat pazourkovým a kostěným špicím lučištnických
střel. Po několikanásobném zásahu klesá na kolena a se smrtelným výkřikem dopadá hlavou na
bukový kořen.
Páin dostihl jednoho ze zákeřných střelců. Je jím maličký černoch
černý jak hrobníkova bota. Plác! Ostrá čepel šermířova meče proťala divochovo hrdlo těsně pod
bradou. Jeho malé tělíčko se zhroutilo jako domeček z karet. Rolld s Páinem pročesávají okolí
a dohledávají zbytek útočníků. Dva objevení divoši nemají valnou naději na úspěch a tak jejich
krev se brzy mísí s kyprou zeminou. "Tak a teď deme k tomu modrýmu hadru", křičí rozvášněně
trpaslík, "Myslim, že to bylo někde támdle". Svist! Z hloubi lesa vyletěl šíp a zasáhl Páina do
paže. Trpaslík v tu chvíli modrá v obličejí a kácí se mrtev do prachu. "A kruci!", kleje Rolld a
schovává se ve vykotlaném stromu. Tam potichu jako puťka čeká, až jej přijdou
zachránit.
"Už sou tam ňák dlouho", straší Llandaffa, jenž nese odpovědnost
za své druhy, obavy. "Měli bysme se jim vydat po stopě", navrhuje Thandar Kall a družina
zachránců vyráží čerstvým průsekem. Jediným, kdo zůstává na lodi, je neduživý elf Keron. Brzy
je objeven chodec z Erinu, maskující se v trouchu. "Páin a Sivel sou po smrti, je to hrozný",
podává zprávu o neúspěchu průzkumné skupiny. Gwendarronští hrdinové se rozbíhají po okolí
a pátrají po neznámém střelci, také však hledají třetí kámen k Elieldolu. Objevují však jen zcela
rozbořené kamenné základy srubu a u nich cár modrých ženských šatů. Všichni se scházejí nad
zvláštním nálezem. Zaikh znatelně bledne, neboť jak sám později přiznává, v kusu látky poznává
šaty své ženy Snighaim. Rolld, známý šťoural odchází o pár kroků dále a vytahuje své kouzelné
zrcátko. Obraz v zrcátku se mlží, asi jako když se v liscannorském údolí za letních nocí válí mlha,
řta se však pozvolna rozplývá, z ní vystupují malé černé siluety, jsou to divoši, křepčící divoši,
v obludném tanci krouží dokola dokolečka, přitom tuze juchají a mávají nad hlavami
roztodivnými klacky a vybělenými lebkami, tancují kolem jakéhosi předmětu, kulatého předmětu,
jehož stěny olizují plameny ohně, ten předmět to je prachobyčejný kotel, to už bystrý Rolld jasně
poznává, a v tom kotli to škvíří a bublá, asi polévka, říká si v duchu ten zvědavec, a jaká polévka?
Želví? Hrachová? Na hladinu se v mastných ocích vyplula dívčí paže...
Zsinalý
Rolld, jenž v houští ulevil svému žaludku, přistupuje k Zaikhovi. "Tvoje žena, parde", pronáší
třesoucím se hlasem chodec, "Je mrtvá. Mrtvá". Zaikh se složil do prachu a hlasitě se rozvzlykal,
držíc si na tváři útržek ženina roucha. "Cos to udělal, ty hajzle?", atakuje Rollda vůdce Llandaff,
"Tos nemoh konečně jednou držet hubu?". "Řek sem pravdu, nic víc", ohrazuje se vztekle
Erinský. "Rozvracíš morálku družiny", huláká nepříčetně vůdce, "Za to ti strhnu podíly na
kořisti!". Rolld uraženě držkuje, což morálce družiny mnoho nepřidá. "Probůh, Keron!", ozývá
se náhle Bukvoj Draplák, jenž se do této chvíle hrabal v práchnivém pařezu, hledaje zřejmě larvy
magických chroustů, "Keron je sám na lodi!". S těmito slovy nechává pařez pařezem a olifantími
skoky peláší zpátky k lodi. Ostatní se ještě chvíli dohadují, pak berou na hřbety své mrtvé druhy
a smutně se vracejí.
Zplavený Bukvoj Draplák dorazil k lodi. "Kerone, Kerone!".
Žádná odpověď. "Příteli, kde jsi?", fňuká pomatený alchymista, jenž byl kdysi modrý a dobrotivý,
ale bohům žel se na něm neblaze podepsala věda. Z protějšího břehu vyletělo několik šípů a
ošklivě alchymistu zranilo. Jedem potřené špičky šípů však nepáchají mnoho škody, neboť
Draplák je ze svých dlouholetých zkušeností při práci s jedy proti jejich zhoubným účinků
částečně odolný. Zraněný kudůk se plazí k bortu a v jeho skrytu si cucá jed z ran.
Zbytek družiny dotáhl mrtvá těla Páina a Sivela k lodi a ta jsou prozatím uložena v malém
podpalubí. "Zachraňme Kerona, zachraňme Kerona!", skučí zraněný Draplák a koulí svýma krví
podlitýma očima. "A kde vlastně je?". "Asi ho unesli kanibáci, já nevim", piští prosebně kudůk
Bukvoj. "Když tak kanibalové", opravuje nevzdělance ledově Llandaff. Družiníci přeplouvají
šířku řeky a na protějším břehu za pomoci stále ještě smrtelně uraženého stopaře Rollda sledují
stopy záhadných ostrostřelců. Ti však zřejmě ostrůvek opustili na loďce skryté v rákosí kus po
proudu řeky Lúrinar. "Teď sme v koncích", hodnotí situaci modrooký Erlanth Linfalas.
"Zachraňte Kerona", bulí Draplák. "Prostě poplujeme po řece dolů a uvidíme. Nic jinšího se nedá
robit", zcela správně rozhoduje vůdce. Nervy družiníků jsou napjaté, každou chvíli hrozí, že
někomu povolí. "Kanibáci sou černý svině", skučí alchymista Bukvoj a už zase pevně tiskne tu
svoji truhličku.
Po dlouhém čase bezvýsledného pátrání je u jednoho ostrůvku
objeveno maličké molo s chýší bez stěn. Tam na dlouhých lanech visí množství roztodivných
kultovních předmětů, divoce chřestících ve větru. "Co to může bejt?", ptá se bázlivě barbar
Salinger. "Těžko říct. Vidíte? Támdle je nějakej chlap", ukazuje Kori Soliton na podivného
černošského starce, dřepícího ve stínu přístřeší. "To bude určitě nějakej šaman", upozorňuje své
druhy Asasinn, "Slyšíte? Von zpívá nějakou písničku". "Kanibáci sou černý svině", omílá pořád
dokola ubožák Draplák. "Ale tendle neni tak černej, alespoň rozhodně ne jako hrobníkova bota.
A má vlasy pomatlaný ňákou rezavou hlinkou". V tu chvíli kdosi zpozoruje i podivná dřevěná
lože zbudovaná ve větvích. Na nich leží vyschlé mrtvoly černošských bojovníků. "Tý brďo, to
je pohřebiště", kulí bulvy Thandar Kall, "Tam nejdu, tam bloudí určitě jejich nečistý duchové!".
I ostatní mají nedobrý pocit, svírající jejich duše, a snad právě proto nemíní přistát a vylodit se.
Vůdce Llandaff se staví ke stožáru: "Héj, chlape, kudy se dostaneme k černošský vesnici?". Černý
chlapík se zlověstně zdvihá a cosi mumlá. "Vokažte nám aspoň směr, dobrej pane". "Bum bum,
dug dam", huhlá stařík a vztekle chřestí koráli. "Von je snad blbej, nebo co", pronáší nahlas svou
myšlenku Rolld Erinský. "Dug dum, bug bug", zní odpověď na Erlovu urážku. "Hele, ten trouba
to snad dělá schválně", čílí se Soliton a dělá směrem k ostrovanovi posměšné opičky. "Mluv
normálně, kašpare, nebo si tam pro tebe dojdu!", vzteká se jindy tolik rozvážný pan Quonsettský.
Onen kašpar se chápe dlouhé hole a zlobně jí máchá ve vzduchu. "Hug dan, hug dan!". "Kanibáci
sou černý svině!", hrozí pěstí kudůk Draplák. "Pádlujem vocať, ten chlap je debil a nic dobrýho
z toho nekouká", navrhuje Rolld a lod Nurnských se vydává proti proudu zpátky. Rameny řeky
se nese Llandaffovo zlostné kibicování a počítání: "Héj rup, héj rup, makejte! Pádlujete jako stádo
povalečů!".
Bárka asi po půlhodině intenzivní plavby proti proudu doplouvá ke
kamennému mostu, přes nějž prochází merrithská obchodní cesta. Je to v místech, kde se řeka
Lúrinar rozlévá svými četnými rameny do lúrinarské delty. Začíná se smrákat, nikde není vidět
živáčka. "To je blbost, tady už to nebude. Podle mapy už řeka protéká civilizovaným územím
Podgrullských plání. Měli bysme to votočit zpátky", navrhuje Bukvoj Draplák, který ještě
neopustil touhu spasit bezvýznamného kouzelníčka Kerona, jenž padl do zajetí jen a jen ze své
hlouposti. Mužstvo už je unavené těžkou dřinou a neustálým šikanováním afektovaného vůdce
a kapitána, a proto všichni souhlasí se změnou směru plavby po proudu k moři.
Nočním tichem zaznívá vzdálené dunění tamtamů. Chodec Rolld užívá svého kouzelného
zrcátka, aby zjistil, kde planou ohně, jež by v tuto hodinu mohly přivést družinu na správnou
stopu. Brzy je jedno takové místo objeveno. Kocábka potichu připlouvá ke břehu a Nurnští druzi,
ozbrojení až po zuby, se neslyšně vyloďují. Potom se plíží lesní stezkou až na dohled divošských
ohňů. "Do útoku", zařval zlobně vůdce Quonsettský a skupina nasupených hrdlořezů vyráží
vpřed. Mezi divošskými chýšemi nastává zmatek a panika. Ženy ječí a shánějí své děti. Několik
mužů se s primitivními zbraněmi shlukuje a staví na chabý odpor. Vzduchem sviští šípy, temnotu
tu a tam prosvěcují pestrobarevné záblesky kouzelnických blesků. Domorodci jsou ubíjeni jako
stádo prasat v chlívku neblaze proslulého nurnského řezníka Jelita. Gwendarronští hrdlořezové
se neštítí rozpárat dítě ani ženu, jsou ve své zlobě nemilosrdní. Vůdce Llandaff dokonce jedno
pomalejší děcko chytá za hrdlo a ve výšce dvou stop nad zemí jej rdousí. Jen málo divochům se
daří ve zdraví dosíci okraje lesa a zmizet v houští. Chodce Rollda, vraždícího skupinku černochů
na malém kopečku, náhle zaráží několik drobností a začíná v něm růst vlna pochybností. Tito
černoši jsou trochu odlišní od těch, jež zabili Páina se Sivelem. Především nejsou tolik černí.
Jejich vlasy jsou pomalované rezavou hlinkou. Také nepoužívají otrávené šípy. A kde že jsou
kotle, v nichž vaří své nebohé oběti, jako chudinku Snighaim?. "Zpátky, spletli jsme si vesnici",
křičí na celé kolo Rolld, jemuž konečně došlo, jakého hrůzného omylu se liscannořané dopustili.
Družiníci ustávají ve svém nechutném díle zkázy a kvapem spěchají zpátky k lodi. Hodně mužů
trápí výčitky svědomí, najdou se však i tací, kteří tuto příhodu berou spíše jako nácvik
nadcházejícího přepadení.
Kocábka pluje po proudu a Nurnští si čistí zbraně.
Když tu náhle dochází k nečekané události. Otevírají se padací vrátka na zádi a z podpalubí
vylézá Páin se Sivelem. "Duchové!", choulí se do kouta Thandar Kall. "Jaký duchové, herdek,
seš blbej nebo co?", kleje Páin, jemuž není zrovna dvakrát dobře. Sivel je bledý jako stěna a
nemluví. Druzi jsou opravdu velmi překvapeni a zjišťují, že chudák Páin si vůbec nepamatuje,
co se stalo. "Sou takový jedy, kerý způsoběj, že se člověku zpomalí srdeční činnost a pak vypadá
jako mrtvej", praví moudře alchymista Bukvoj Draplák, "A kanibáci, to sou černý svině, když
používaj na svý šípy takovej vodpornej blit". Páin se Sivelem s napětím poslouchají vyprávění
druhů o všem, co se za dobu jejich podivné smrti událo. Ve chvíli, kdy se dovídají o plánovaném
rabování vesnice, je jim už o něco lépe. Tábor lidožravého kmene je objeven tak, jako
prve.
"Do útoku!", zařval znovu vůdce Llandaff a Nurnští, teď už dostatečně
procvičení v masovém mordování vraždí bez milosti. Jsou zapalovány chýše a dobíjeno vše živé
v dohledu. Každý se zapojuje, každý chce rozbít nějakou tu černou hlavu, žen a dětí nevyjímaje.
Je to hrozné a nechutné divadlo, ale to už k životu dobrodruha neodmyslitelně patří. Jediným, kdo
nevraždí, je Bukvoj Draplák. Plíží se se svojí podivnou truhlou v podpaží lesem a hledá Kerona.
Chce jej zachránit. Potřebuje jej pro svůj hnusný plán, jenž se mu rodí v hlavě. Ale ještě nepřišla
ta pravá chvíle. Kdo si počká, ten se dočká.
Keron stojí u dřevěného kůlu, pouta
se mu zařezávají do masa. Bojí se o svůj nicotný život. Snad mu jeho soudružinící pomohou na
svobodu dříve, než se ho nějaký černoch rozhodne ranou kamenné sekery zprovodit ze světa.
Vedle Kerona stojí ještě jeden kůl. Teď se tam klimbají volné smyčky lana, ale ještě před chvílí
zde stál druhý zajatec. Nějaký Yargell. Cizinec. Taky kouzelník. Takový docela správný chlap,
stejný zmetek jako Keron. Ale měl větší štěstí. Chvíli se soustředil, vyřkl kouzelnou formuli a
rozplynul se. Prostě zmizel. A Keron při svém kouzlení zvadl jako lilium. Hrozná rána. Hrozná
potupa. Nikdo se to nesmí dozvědět.
Bukvoj Draplák konečně objevil spoutaného
Kerona a pomohl mu na svobodu. Oba dva mizí v houští a vracejí se k lodi. Bukvoj vykládá
Keronovi svůj hnusný plán. Odkrývá svou nenávist k Nurnské družině. Nenávidí slavné druhy.
Nenávidí jejich hrdinství a slávu, zdejší pořádky. Možná je to závist, možná chorobná touha
škodit. Těžko říci. Dříve takový nebýval, ale je jiný. Dočista jiný. Zjevil se mu Skrekh a nabídl
mu procitnutí. Hnusný bůh Skrekh, patron všech šejdířů a podvodníků. Bukvoj svěřuje Keronovi
do opatrování svou truhličku a vysvětluje její poslání. Keron, ten zrádný bastard, ihned souhlasí.
Oba se zavazují, že do svých řad Skrekhových služebníků získají co nejvíce lidí. "Až nás budou
milióny...", sní úchyl Draplák svůj hnusný sen.
Neviditelný elf Yargell,
Keronův přítel ze zajetí, celým jménem Yargell z Ardosui, ale jinak tvor nečistý a zákeřný, se
plíží za dvojicí vyznavačů Skrekha a daří se mu vyslechnout celý rozhovor. Kdepak, škodit, to
je jeho. Komukoli a kdykoli. Ti dva jsou jistě správní kumpáni. S jejich pomocí se stane slavným
a obávaným. Už nebude žebravým elfem, už nebude muset dojídat odpadky, škemrat o almužnu,
dělit se s krysami o nocleh v kdejakém kanálu. Zatím ale počká. Člověk nikdy neví. Zůstane
neviditelným co jen to půjde a od těch dvou se nehne ani na krok. Draplák a Keron nastupují na
loď, Yargell mizí v podpalubí. O chvíli později se vracejí rozvášnění družiníci a nesou kořist.
Několik cenných předmětů, zlatých sošek a další z Tugrinových kamenů. Posádka se jde vyspat
a ráno vyráží podle Llandaffovy navigace proti proudu Lúrinaru k dalšímu cíli, Lúrinarskému
vodopádu. Tam někde kdysi bývala alchymistická dílna páně Orna Kheleba. To však už bylo
dávno, dávno. Kdopak ví, jak tato místa vypadají dnes.
* * *
Po
několika dnech klidné plavby, kdy většina družiníků spíše odpočívá, nežli vesluje, doplouvá
dřevěná loď do blízkosti lúrinarského vodopádu a na rozkaz kapitána, tedy vůdce Quonsettského,
je vyhozena kotva. Samotný vodopád sice ještě není vidět, ale hřmění padajících vod je značně
hlasité. Řeka je však plná kamenů a zrádných vírů a mohlo by při další plavbě dojít k poškození
lodi. Dobrodruzi se brodí na břeh a pokračují pěšky. Za ohbím řeky spatřují vodu padající z
dobrých třiadvaceti sáhů výšky. Je tu takový hluk, že není slyšet vlastního slova. Kolem dokola
se do výšky zdvihají strmé skály, patřící zřejmě k jednomu z výběžků pohoří Grull. Hrdinové
postupují po písčitém břehu kam až to jde.
"Landaffe", snaží se překřičet hukot
vody Páin z Nórienu. "Có?". "Měli bysme to spíš vobhlídnout na protějším břehu". "Cožé?",
přikládá vůdce dlaně k uším. "Že bysme měli přebrodit", huláká Páin. "Já tě neslyšim", řve
Llandaff, "Ale myslim, že bysme se měli dostat na druhou stranu. Ty skály tam vypadaj
přístupnějc". "A půjde tam někdo dobrovolně?", piští Thandar, "Já se teda vody bojim, ve vodě
sou totiž nebezpečný víry a ty stahujou lidi". "Poudačky a babský tlachy", praví vůdce a rozhlíží
se kolem sebe. Jelikož se však nikdo k brodění nemá, rozhoduje se jíti příkladem. Zouvá si botky
a svléká kalhoty. Kolem těla se přepásává lanem, jehož konec jistí silák Páin, a v trenýrkách a
vykasaném plášti vstupuje do vody. "Je studená", syčí Llandaff, jehož elfí tělo jest neotužilé a bílé
jako ovčí sýr. Čaroděj skáče po mokrých kamenech, hop a skok, jak jen to jde, občas zapadne po
pás, tu se zase vysápe na jiný balvan, když tu pojednou plác, noha mu podklouzla, tělo opsalo
oblouk, poslední výkřik a Llandaff mizí pod hladinou, přičemž jej strhává proud a smýká s ním
přes kameny. Páin však nelení a hrubě vytahuje poloutopeného čaroděje z vody. "Kakraholte,
prdim vám na to", zcela neelfsky kleje zmáčená postavička s pavoučími nohami, která ve vodě
ztratila klobouk, hůl a důstojnost, "Já tady nebudu, balim a hajdy domu!". "Neblbni, Llanďoure,
dyk jsme už skorem na konci cesty a navíc se zase tolik moc nestalo", uklidňuje vynervovaného
vůdce Sivel Chrastník. "Nestalo, nestalo. Moh sem se utopit, například", durdí se pan
Quonsettský, obléká si kalhoty a šněruje botky. "Hele, Llanďoure, a proč ses tam
nehyperprostořil?", rýpe do zdeptaného čaroděje Erlanth Linfalas, "Seš snad kouzelník, nebo
ne?". "Co je ti do toho, co je ti, krucinál, do toho?", nadává Quonsett, "To je snad moje věc, co
dělám a co nedělám. Nechte mě už všichni bejt, hampejzníci". "Ale von ten Erl zas nemá tak blbý
nápady", zastává se zmrzačeného elfa chodec Rolld. Llandaff brunátní a mocně se soustředí.
Kolem pasu má však stále přivázané lano, jehož konec drží silák Páin. V okamžiku čarodějovo
tělo mizí a zhmotňuje se o pár sáhů vlevo, kde s sebou hlasitě práská o zem. Potlučený pan
Quonsettský je vzteky bez sebe a jeho sprosté nadávky nejsou slyšet jen díky hřmotu padající
vody. Myslím si, že by se za něj v některých chvílích jeho ctnostný strýček asi styděl. "Když se
už chceš řídit mýma radama, tak si aspoň vodvaž to lano", nevědomky píchá do vosího hnízda
dobrák Erlanth. Nepříčetný Llandaff však vybuchuje jako sud s prachem, zasypává ostatní
přívalem sprostot a nadávek, přičemž neopomíjí ani astrální sféry, což může být mnohdy životu
nebezpečné, a notnou chvíli vybíjí svoji agresivitu tím, že metá do vody kameny. Potom, když
se mu daří dostatečně se uklidnit, jistým čarodějnickým kouskem se přemísťuje na druhou stranu.
Tam se začíná drápat do kopce.
Yargell z Ardosui, už tři dny se válející v
zatuchlém podpalubí, zjistil, že krysa, se kterou sdílel lože, jej zcela jistě zpozorovala a zakousla
se mu do nohy. "A jéje, to moje kouzlo už přestalo působit", říká si potichu kouzelník, "To budu
asi muset vyrukovat s pravdou ven". A potom škvaří ubohou krysu tenkým svazkem modrých
blesků a pojídá ji k snídani. Krysy mu nevadí, krysy jedl. I kočku jedl. Život ho naučil. A navíc,
maminka vždycky říkala Doma sněz na co máš chuť a v cizině co ti dají. Po jídle elf vylézá ze
zahnívajícího podpalubí a klátivým krokem jde po čerstvých šlépějích v písku.
Když Llandaff zmizel z dohledu, rozhodli se druzi k činu. Sejdou pár set sáhů dolů po
proudu a tam na nějakém klidnějším místě přejdou přes řeku. Za tímto účelem trpaslík Páin
vybírá prsteny černých vodoměrek. Družiníci na své cestě potkávají několik dní nemytého a plísní
zapáchajícího Yargella. "Nazdár, nazdár. Du přesně za váma", křičí na celé kolo Ardosuiský a v
očkách mu hrají falešné plamínky. "Co chceš, žebráku?", tváří se nepřístupně Rolld z Erinu, "Nic
ti nedám". "Ale to je můj známej", veselí se Keron Arratský, "Je to dobrej chlap". "Ten
špinavec?", oklepává se odporem Thandar Kall. "Jak se menuješ, chlape?". "Yargell", pyšní se
ten odranec. "Kurwill?", zvedá obočí v pobaveném úšklebku bijec Páin. Yargell se uráží a zarytě
mlčí. Mlčí i Keron a přemýšlí o své přísaze Skrekhovi. Družiníci podle Páinova návrhu přecházejí
řeku, samozřejmě za velké pomoci mága Linfalase.
Llandaff se vyšplhal po úbočí
a mezi dvěma kopci se dostal až do lesa v úrovni vodopádu. Tam se rozhoduje sledovat lesní
pěšinu, mířící na východ.po chvíli dochází k tunelu ve skále. Na zemi leží zašlá mosazná tabulka,
z níž se dá vyčíst nápis:
Lúrinarský
vodopád
Pozemek páně O. Kheleba, vstup se
zakazuje
Llandaff Quonsettský se ihned vrací k
ostatním a vede je k tunelu. Yargellově přítomnosti nevěnuje mnoho pozornosti. Další chudák,
co si za jakoukoli cenu potřebuje přijít k nějaké té zlatce. Obyčejný živý štít.
Tunel je krátký, vytesaná díra do skalního přepažení, a vystupuje na úzkou římsu pod
vodopádem, tedy mezi padající vodou a skálou. Proto nebyla zdola vidět. Římsa vede asi ve výšce
čtrnácti sáhů nad zemí. Dost velká výška ke zlámání vazu. Stezka je kluzká, skála se drolí. Jen
díky tomu, že vpředu jdou ti z obratnějších a méně zavalitých, kteří zkoušejí terén a na
nebezpečně vyhlížející místa vehementně upozorňují, se nikomu nestane, že by mu ujela noha.
Tam, kde římsa končí, vede do skály vytesaný otvor. Družina v obvyklém uskupení, tedy vpředu
Páin a Rolld, hned za nimi Erlanth a Llandaff, ve světle právě zažehnutého plaménku lucerny
vtrhávají po čtyřech sázích chodby do jakési prostory, shodou okolností nyní sloužící za doupě
zvláštních suchozemských chobotnic, občas v některých pramenech nazývaných chapadlovec.
Osm nestvůrek je tvrdším oříškem, než se zdá, ale není síly nad Nurnské, zejména na obzvláště
sehranou čtveřici starých pardů. Ti zbylí, zejména pak Keron, Draplák, Soliton, Salinger a
Asasinn, se bojům a jakékoli práci záměrně vyhýbají, neustále si něco šuškají a mají věčné
připomínky. Na hlavu vůdce naopak padá, že jejich nezájem přiložit ruku k dílu nikterak nepotírá,
a to ani snižováním podílu z kořisti. Tak se stává, že v družině nekontrolovaně bujejí zhoubné
zárodky čehosi, co by jednou mohlo přerůst v cosi, co lze přirovnat k morové
epidemii.
Družina rychlou chůzí klopýtá vpřed, na ocase si to šine Draplák,
když tu náhle čísi ruce jej chápou za hrdlo a táhnou pryč. Čtveřice s Páinem včele zatím doráží
do prázdné kobky, na jejíž protější zdi je železná páka. V tu chvíli přibíhá zděšený Sivel
Chrastník. "Zmizel ve zdi, zmizel ve zdi!", křičí známý mistr štětce. "Kdo, pro pána krále!", lze
spatřit protáhlé obličeje ostatních nad Sivelovým náhlým pomatením smyslů. "Bukvoj", zmateně
gestikuluje pan Chrastník, "Prostě zmizel ve zdi". Páinovi svítá. On totiž, ač se to možná nezdá,
není hloupý. Má rozsáhlé vědomosti. Už jako děcko čítával staré svazky, namísto aby se jako
blbec honil s ostatními někde po pískovišti a plácal bábovičky. Co se v mládí naučíš, ke stáru jako
když najdeš. Páin dobře ví, že není všecko zlato, co se třpytí, ví také, že není všecko zeď, co tak
vypadá. Proto vede ostatní zpět na místo, o němž mluvil Sivel, a k údivu ostatních vchází do zdi.
Ostatní činí taktéž.
V místnosti, do které tak nečekaně Nurnští hrdinové
vstoupili, se v koutě krčí pět permoníků a jeden z nich drží vykulenému Bukvojovi na krku nůž.
"Všichni pryč, nebo to prase zabiju", třese se strachy malý skalní permoník a snaží se vypadat
neohroženě. Draplák vypadá na omdlení a ani nedutá. Páinovi čiší z očí smrt. "Přicházíme v míru,
pánové", uklidňuje rozvášněné strany vůdce Llandaff, jenž chce zabránit zbytečnému krveprolití.
Už tak toho má Nurnská družina na svědomí ažaž. "Pusťte pěkně našeho přítele a my zase
půjdem". "Kam?". "Hledáme alchymistickou dílnu pana Kheleba", vykládá na stůl karty Thandar
Kall. "Tady nic takovýho neni, to bysme museli vědět", odsekává permoník, ohrožující stále hrdlo
Bukvoje Drapláka. "A k čemu je ta páka tam ve vedlejší sednici?", ozývá se Rolld. "Nevíme. Je
tak rezavá, že s ní nejde hnout. A co taky s pákou, he?". Vůdce Llandaff uplácí permoníky
několika zlatkami z družinového majetku a strachy podělaný Bukvoj Draplák je propuštěn na
svobodu. Druzi odcházejí prozkoumat páku. Ani Páin s ní nepohne sám, ale za vydatné pomoci
Rollda a Sivela Chrastníka se otvírají v jedné zdi kamenné dveře. "Uf, to byla fuška", otírá si čelo
pan Kall, který se na celou práci pouze díval, a zařazuje se do středu bojového šiku.
Společenstvo Nurnských prochází dlouhou chodbou a míjí tři výklenky. Potom po starém
schodišti sestupuje do podivné kruhové místnosti. Z ní vedou tři další kamenná schodiště ústící
do dvousáhových chodeb, zakončených přepažením s malými otvory ve zdech. Prozkoumáním
otvorů je jakožto jediný družinový zloděj a specialista na pasti pověřen Kori Soliton. Ten se k
svěřenému úkolu staví ležérně, ale přesto brzy vůdci předkládá výsledky svého pozorování. "V
každý ďouře je páka. Podle mě se za všechny tři páky musí zatáhnout", hlásí podivný zloděj
Soliton, "Těžko říct, co to udělá, ale pasti tam podle mýho názoru nejsou". Družina tuší trable.
A právem.
Gwendarroňané se rozdělují na tři skupiny. Za jednu z pák jde
zatáhnout Bukvoj Draplák. Jemu kryjí záda Thandar Kall a Páin Nórienský. Ke druhému otvoru
se hrne Rolld z Erinu a za ním mág Llandaff Quonsettský se Sivelem Chrastníkem. Na Asasinna
pak připadá úkol zatáhnout za třetí páku. U něj se tísní zbabělec Yargell z Ardosui, poťouchlý elf
Keron, barbar Salinger, záda jim kryjí jednoruký mág Erlanth Linfalas a zloděj Kori Soliton. Na
Llandaffovo odpočítání je pákami pohnuto.
Blaf! Místnost na zlomek okamžiku
ozářil prudký záblesk světla, světla tak oslnivého, že jsou užaslí družiníci na několik
drahocenných vteřin doslova oslepeni. Jenom do jejich mozků se vrývá zvůk posouvaného
kamene. "Ježkovy voči", zaklel nahlas Erlanth Linfalas, jehož chrpové oči se vzpamatovaly jako
první a spatřily tu hrůzu. Místnost se zdála byt najednou jakoby větší, prostornější. Připomínala
spíše motýla, a pořádně velikého. To se zřejmě vysunuly posuvné části stěn a odkryly tak prostory
tolik let lidským okem nespatřené. A co víc. Druzi tu nejsou sami. V útočných smečkách už se
blíží těla vlků. "To nejsou obyčejní vlci", je slyšet Llandaffovo upozorňování, "Ty sou sakra
magický". Vlci jsou šedavé barvy, i rozběsněné tesáky mají šedé. Jako by ani nebyly ze zuboviny.
"A kůži maj jako z kamene!", křičí Páin, jenž právě jedno vzduchem letící tělo vší silou přetáhl
měčem a z místa střetu zbraně s pokožkou odlétl proud žhavých jisker. V družině nastává panika
jako už mnohokrát během tohoto strastiplného tažení. Erlanth Linfalas se mocně soustředí a
temně zaříkává:
Kdo se nerdí, v tváři nach,
nezná vlastní krve
pach,
to je věru divný brach,
zajde bídně, churšeláh
Z
poslední zdravé mágovy dlaně vylétá několik malých bílých bíle zářících koulí a ty ve středu sálu
vybuchují. Místnost je zaplavena ostrým bílým jasem. "Bílá střela!", juchá Llandaff, který o
těchto věcech něco ví, "Erl vypražil bílou střelu!". A s tímto výkřikem doplňuje Erlanthův
ohňostroj několika paprsky jasně zelené barvy. Krásná podívaná. Ale ne v tuhle chvíli. Asi třináct
vlků se nehybně válí na zemi. Teď přicházejí na řadu poctivé zbraně. Rolld as Páin, každý z jiné
strany se neohroženě vrhají vpřed. Vlci jsou však stále v přesile a svými tesáky trhají, na co
přijdou. Je jisté, že nebýt Erlanthova čarování by byl boj asi brzy hotov. Spolu s masovým
hrobem. Thandar Kall je napaden jedním vlkem a má s ním značné potíže. A navíc nikdo není
nablízku. To takový Draplák před sebou zažehl jakýsi magický oheň, takže k němu vlci nemohou.
Je mu sice kapánek horko, ale je v jistém bezpečí. Daleko nejhorší je vývoj situace na Erlanthově
straně. Mág se kryje pod schody a je připraven v nejhorším případě čarovat hyperprostor do
nějakého bezpečnějšího místa. V chodbě se teď tísní Salinger, Yargel, Soliton a Asasinn a bijí
se o bezpečná místa tím, že se navzájem vytlačují. Korimu Solitonovi náhle povolují nervy a
rovnýma nohama skáče doprostřed smečky vlků. Ubohý zloděj je v mžiku doslova roztrhán na
kusy. Ani Sivelu Chrastníkovi nepřeje štěstí. Dostává se do střetu s několika vlky a je zatlačen
ke zdi. Kamenné tesáky jako ostré břity vytrhávají z jeho těla kusy masa. Po chvíli marného boje
umírá. Mezitím Páin s Rolldem prorážejí hlavní smečkou a několik zbylých vlků se rozprchává
na všechny strany. Ti se stávají snadnými cíly Llandaffových blesků. Brzy je po boji. Unavení
druhové se shlukují uprostřed a vyprávějí si zážitky z tvrdého boje. "Kori Soliton byl vůl, ale
chudák Sivel si takovej konec nezasloužil", hodnotí situaci vůdce. Thandar Kall si se zájmem
pozorně prohlíží nové prostory sálu. "Ty, Llanďo, myslim, že sou tady teleporty", přináší po chvíli
důležitou zprávu. "Já nevim jak vám, ale mě se v tuhle chvíli nikam nechce", dí Rolld, "Spíš bych
přivítal odpočinek". I většina ostatních sdílí jeho názor. Ne však Páin. To by ani nebyl on, aby se
okamžitě nehnal do každého nebezpečí. Nórienský trpaslík je prostě takový neposeda. Proto se
chápe meče, nadhazuje si na záda tornu a bezhlavě vchází do jednoho z teleportů. Udělá to janom
takové plaf, a trpaslík je pryč, dočista pryč. "Jestli tam něco je, tak to Pája vyrube", přemýšlí
nahlas vůdce, "Počkáme v klidu a bezpečí tady, až se vrátí". Jenže Páin se dlouho, dlouho
nevrací.
Páin se zhmotnil v malém výklenku ve skále. Vidí padající vodu, ohlušuje
jej rachot vodopádu, ale krásy přírody jej vůbec nezajímají. Naopak. Páin na přírodu zhluboka
kašle. Má jiné potíže. Stojí přímo v doupěti chapadlovců. Je jich šest, a tak i přes veškerou
odvahu vyráží nurnskému šermíři na čele studený pot. Páin je ale protřelý válečník a dokáže pro
své vítězství využít nejprotřelejších šermířských taktik. Brzy jsou chapadlovci nelítostně pobiti
a trpaslík znaveně padá mezi klubko bezvládných chapadel, aby upadl do spánku. Inu, každý si
čas od času potřebuje odpočinout. Zvláště když dře jako mezek za těch pár šupů, jako je podíl na
kořisti.
"Ten Páin mi dělá starosti", stěžuje si Erlanth Linfalas. Thandar Kall se
zdvihá a odhodlává se k obětavému činu. Vchází do teleportu. Ale neobjevuje se u Páina, jak
předpokládal. Stojí v prostorné místnosti s velikým schodištěm a čtyřmi truhlami. Ty jsou po
zevrubném prohledání shledány prázdnými. Tedy až na pět svitků. Ty Thandar pečlivě uschovává
na dně své torny. A ještě jeden předmět přidává. Nově objevený Tugrinův kámen. "Teď už máme
čtyři", libuje si alchymista, "Chybí už jenom jeden". Poté se odvážný pan Kall vrací k teleportu,
který leží u protější stěny.
Erlanth Linfalas je sice mrzák, ale nic mu nechybí
z jeho velkého srdce. Jde s Thandarem. Nenechá ho jít neznámo kam samotného. Nerad by jej
viděl umírat. Jaké je však Erlanthovo zklamání, když se namísto u pana Kalla zjevuje osamocen
v temné kobce. Na zemi křupe písek, je slyšet dunění vodopádu. Erlanth vylézá z malé jeskyňky
na břehu řeky. Čerstvé stopy dávají vědět, že se tu dnes už Nurnští pohybovali. Tady se Llandaff
nedobrovolně potápěl. Erlanth se hyperprostoruje na druhý břeh a sápe se do vysokého
kopce.
"Pomóc, pomóc", snaží se překřičet hukot vody Páin z Nórienu, jehož hlava
se objevila ve výšce šesti sáhů nad přístupovým traversem k vstupu do podzemí, "Kde ste kdo?
Pomozte mi vocať!". Chudák Páin. Nemá lano, nemá možnost dostat se dolů, nikdo jej neslyší.
Zbývá mu jídlo a voda asi tak na tři dny. Možná vydrží i sedm, možná osm. Ale potom umře,
umře v křečích. Opuštěn a sám. Sám.
Plaf! Na úzké římse se objevil Thandar Kall
a zmateně se rozhlíží kolem. Náhle spatřuje trpaslíkovu ježatou hlavu. "Pomoz mi, Kalle, pomoz
mi", huláká trpaslík. "Jak ses tam dostal, Nórienskej?", chláme se Kall. "Já nevim, já vážně
nevim, ale hlavně mi pomoz!". Thandar Kall běží do jeskyně ke zbylým druhům. Potom je přivádí
na římsu a cestou vypráví své zážitky. Venku všichni narážejí na Erlantha Linfalase, kterak se
směje Páinovu neštěstí. Vyprostit Páina na svobodu však není pro nurnské kouzelníky žádným
těžkým oříškem, a tak si odvážný šermíř brzy potřásá s ostatními pravicemi. Druzi pomalu
sestupují k řece, neboť nesou tělo hraničáře Sivela, který, ač nežil v Liscannoru, byl tamními
starousedlíky velmi oblíben.
Nsa břehu řeky je vykopán hrob a tělo nebožtíka s
pietou uloženo k věčnému spánku. Na prostý rov navaluje silák Páin obrovský balvan, na nějž
Thandar Kall vysekává perlíkem nápis:
Sivel Chrastník
hrdinný to
muž
24. 9. 1034
Hrdinové mlčky stojí okolo hrobu, když tu
pojednou Yargell z Ardosui ruší obřadné ticho a rudou hlinkou čmárá na hrob text následujícího
znění, přičemž se hlasitě chláme:
Sivel Chrastník
řádný chlapík
"Ty Ardosuiskej šmejde!", bouří spravedlivým hněvem Rolld a vráží špinavému
nactiutrhači pěstí do zubů. "Au, au, au", simuluje neúměrné zranění prohnaný elf a snaží se
vyhrotit situaci. Thandar Kall nabírá vodu do dlaní a omývá zneuctěný náhrobek milovaného
družiníka. Družina se dělí na dva tábory a nastává krutá rozepře. To hraje do noty úchylnému
Bukvoji Draplákovi a vražedný plán v jeho mysli začíná nabývat obludných rozměrů. Yargell
uraženě nohou čmárá v písku to své 'Sivel Chrastník, řádný chlapík' a přitom sprostě uráží, koho
může. Rozhádaní družiníci se vracejí k lodi a nechávají se nést proudem směrem k moři. Tam
napínají plachty staré dobré kocábky a onedlouho přistávají v Mondragonu.
Hrdinové
se rozbíhají do ulic doplnit své vybavení a výstroj před nadcházející poslední částí výpravy.
Chodec Rolld jde na zdvořilou návštěvu k paní Gloxinii a zároveň se chce ujistit, zda jeho pytel
zlatých je pořád tam, kde má být.
Thandar Kall bloudí ulicemi a přemýšlí, jestli
nemá přemluvit své přátele k delší přestávce v tažení. Tajemný Zurghund jim přeci jenom
neuteče. Snad. Thandar by si totiž chtěl zaplatit další kurs u cechu svého oboru. Nastal čas. Jen
aby s tím osstatní souhlasili. Proto hned obchází několik alchymistických mistrů, aby posoudil
kvalitu a cenu takového kursu.
K dramatickému rokování však dochází v jednom
zastrčeném zákoutí tohoto města. Tam se na starých bednách od psího loje schází tajné zasedání
služebníků Skrekha. Je zde mozek celého spolku, pomatený Bukvoj Draplák, nechybí
samozřejmě Keron Arratský a spratek Yargell z Ardosui. Kupodivu se dostavuje i barbar Salinger
a hobit Asasinn. Zde Draplák přednáší svůj plán pomsty, která má jednoupostihnout všechny
zpropadence. S těmito slovy podává svoji truhlu Salingerovi. Densir od Drapláka dostává darem
sluneční prsten, další část plánu. Všichni vědí, co mají dělat, všichni se připravují na nadcházející
události. "Skrekh je v nás!", vřeští fanatik Draplák. "Až na věky věkův!", odpovídá sbor hlasů.
"Chvalme jeho sílu!", pokračuje tlusté prase. "Ničme zástup poblouděných!". Poté, co se
Draplákovi podařilo zfanatizovat dav, považuje svou úlohu za dovršenou. Balí si tornu a s
výrazem zadostiučinění pokradmu jako zloděj opouští město. Půjde dál světem a bude šířit víru.
Bude žít životem světce a stane se nesmrtelným.
Nurnští se scházejí v hostinci
Na provaze. Zmetek Ardosuiec se tváří jako cukrkandl a s každým se poplácává po zádech.
Pocukrovaná zmije. I Keron se snaží vypadat jako dobrák. Všichni pijí, bujaře se veselí. Barbar
Salinger v nestřeženém okamžiku podstrkuje pod Yargellovu sesli Draplákovu truhlu obalenou
v kusu látky. Přesně podle plánu. Důvěřiví družiníci nemají ani ponětí, co se na ně chystá. Yargell
všem objednává rundu. Thandar Kall nadnáší, že by se chtěl v tomto městě zapsat do
alchymistického kursu. Hobit Asasinn se vytrácí na záchod. Kouzelník Keron se připravuje
vyvolat kouzlo. Salinger dřepí na své židli a trápí jej výčitky svědomí. Teď všichni zemřou. Asi
si to zaslouží. Za to věčné urážení a nedoceňování jeho schopností. Ale ze Skrekha má strach. I
ze všech těch jeho přívrženců. Barbar Salinger se v této chvíli rozhoduje zemřít s ostatními.
Prostě spáchá sebevraždu. Yargell pod záminkou, že jde objednat další rundu, odchází k
výčepnímu pultu a dává signál Keronovi. Ten se v mžiku hyperprostoruje z dosahu a tu se na
Yargellově prostředníku sotva znatelně blýskne prsten. Sluneční prsten. V tu chvíli z něj vylétá
svazek modrých blesků namířených proti Draplákově truhle.
Městem se rozlehla
strašlivá detonace a část hostince Na provaze se zbortila. Oblak prachu vzlétl k obloze a v mnoha
okolních domech tlaková vlna roztříštila okna. Kolem místa katastrofy se začíná srocovat dav
zvědavců, z hromady suti je slyšet nářek zmrzačených lidí. Davem se prodírá Keron a pátrá po
svých kumpánech. Nachází Asasinna, ale po Yargellovi a Salingerovi ani stopy. Na místo neštěstí
dorážejí vojáci a celou oblast uzavírají. Začínají záchranné práce. Po nějakém čase je vyproštěn
zle pošramocený Yargell, který se hlásí jako očitý svědek sebevražedného útoku skupinky
úchylných cizinců. Podle něj však nejspíš nalezli v rozvalinách smrt. "Kde je Salinger?", ptá se
Asasinn, jenž měl barbara přeci jenom rád. "Byl pomalej, tak chcíp. Neni ho škoda", ukazuje
doteď skrytou stránku svého pokřiveného charakteru ten špinavec z Ardosui. "A co uděláme
teď?", dotazuje se Asasinn. "Přihlásíme se k záchrannejm pracem a ukradneme, co můžem",
vykládá svůj krkavčí plán Skrekhův zaprodanec Yargell. "Tak to se můžem docela pěkně
napakovat. Ty hajzlové byli pěkně bohatý", mne si pracky Keron, "A měli spoustu móc
zajímavejch věciček". Trojice zrádců však místním vojskem není vůbec na místo neštěstí
propuštěna. Yargell se však nevzdává. Najímá si vůz a jde přemlouvat vojáky, jestli si může
vodvézt mrtvoly svých ubohých přátel, kteří při neštěstí pravděpodobně přišli o život. Je mu
sděleno, že až práce skončí, bude si moci odvézt, koho chce.
V pozdním odpoledni
jsou ostatky vydány. Těla Nurnských jsou ve zuboženém stavu. Většina osobních věcí jim chybí,
ale to ty tři vrahy vůbec nezajímá. Kochají se pohledem na potrhané ostatky svých někdejších
nepřátel. "Kdepak, mrtví nekoušou", chechtá se Ardosuiec a kope nebožtíka Rollda do hlavy.
Zálibně si prohlíží pahýl jeho ruky a jde se shánět po zmizelé končetině. Tu brzy přináží a metá
s ní na vůz. Asasinn se tváří pochybovačně, možná se mu nezdá, zda znesvěcovat lidské ostatky
je správné, ale Keron a Yargell řádí jako zvířata. "Tak z Thandara toho vopravdu moc nezbylo",
vřeští Keron, "Jenom ta hlava mu na krku drží jako přibitá". "A ty dva pitomý kouzelníci sou taky
uplně na kaši", huláká Yargell, zatímco nabírá těla vidlemi a háže je na vůz, "Nó a to ani
nemluvim vo tom blbci Salingerovi, toho by ani vlastní máma nepoznala". "Ale podívej se na
toho krávu Nórienskýho. Ten snad vydrží všechno, teda až na malej detail. Chybí mu život, he
hé", tlemí se Keron, který v životě nikdy nic nedokázal a teď si konečně vyléčil jeden ze svých
četných mindráků, "Kdepak, ten Bukvoj to měl všecko do podrobností spočítaný". "Ten všivej
trpaslík totiž chodil pořád v plechu, dočista jako ňákej plechatec, proto vypadá ještě pořád jako
člověk". "Byl to chlap jako hora, a teď je z něj brambora, cha chá", svíjí se primitiv Keron a s
pomocí druhého kouzelníka hází Páinovo tělo na hromadu jeho mrtvých přátel. "A teď hijó na
hřbitov. Tam uvidíte, co sem vymyslel", křičí mrchožrout Yargell Ardosuiský.
Yargellovo překvapení je to, že u místního hrobníka za nemalý peníz objednává vcelku
důstojný, rychlý pohřeb Salingera a Thandara Kalla. Poté nechává složit zbytek těl na hromadu
v místní márnici s tím, že uplácí hrobníka, aby tyto ostatky za několik dní pohřbil do masového
hrobu bez náhrobku. Dále do budoucna skládá pohřebné za vyskytnuvší se mrtvoly čtyř chudáků,
kteří budou bez příbuzných a tudíž za ně nebude mít kdo zaplatit důstojný pohřeb. Yargell však
požeduje, aby na jejich náhrobcích byla uvedena jména: Páin z Nórienu, Erlanth Linfalas,
Llandaff z Quonsettu a Rolld z Erinu. Hrobník ochotně souhlasí, jak by také ne, když pán platí,
a zavírá márnici. Yargell si však bere jako upomínku Rolldovu zkrvavenou paži. "A teď vás
všechny zvu na vyjížďku lodí po moři", holedbá se svým dalším nápadem. Daleko na moři trojice
nechutných vrahů háže Rolldovu ruku do moře a všichni hlasitě juchají, přičemž se patřičně
ožírají jako prasata. Potom prodávají loď, dělí si peníze a nastává otázka, co dále.
"Já bych jel do Ardosui, mám tam babičku", přemýšlí Yargell. "Co u tvý babičky?", diví
se Keron, "Já bych se vrátil do Nurnu, kde žiju". "Já se vod vás asi vodpojim", praví už trochu
znechucený hobit Asasinn. "Víte co? Tak se na babičku vykašlem", spřádá nové plány Ardosuiec,
"Dojedem do Liscannoru, tam co žili ty bastardi, sednem si v hospodě, dáme nohy na stůl a třeba
nás napadne ještě nějaká dobrá švanda". "Jó, to se mi líbí", dí alchymista Asasinn, "A Keron nás
tam dovede". Povedená trojice vyráží k Liscannoru.
Tím však příběh nekončí. V
mondragonské márnici leží hromada mrtvol a přibývají další a další. Tu však pojednou jedna
bezvládně trčící paže pohla prsty. Nejsou všichni mrtvi. To trpaslík Páin přežil svůj osud. V
kterési dražbě koupil jeden předmět. Prsten. Kouzelný prsten. Ten prsten mu vrátil život. Jen
proto, že se Skrekhovi zabijáci štítili hrabat v haldě vyhřezlých střev a moskomíšního moku. Páin
si se dá a snaží si srovnat myšlenky v bolavé hlavě. Vylézá z márnice a na okraji města usíná v
křoví. Spí dlouho, dlouho. Nabírá ztracených sil. Po nějakém čase se jde omýt a vykoupat do
moře. Strašlivě páchne. Potom dlouho bloudí městem a zjišťuje, co se stalo. A vzpomíná, vrací
se mu paměť. Vše mu dochází. V jedné z ohrad krade koně a vyráží k Liscannoru. Štve ubohé
zvíře až do úplného vypětí sil.
Yargell, Asasinn a Keron se svorně ožírají v
liscannorském hostinci U hrocha a hýří černým humorem. Hostinský Jeremiáš obskakuje
marnotratné hosty, ale má obavy, aby mu neroztřískali lokál. Chovají se pánovitě a nevybíravě.
Náhle se rozrážejí dveře a v nich stojí zsinalý Páin s dřevorubeckou sekerou v rukou. Asasinn
bledne, Yargell se schovává pod stůl a Keron se snaží zmizel. Buch! Keronův leb se roztříštil na
několik kusů a vodnatý mozek ohodil bíle vymalovanou stěnu. "Né, ušetři mě, prosím", skučí ta
krysa Ardosuiec, žadoníc o svůj nicotný život, "Já za nic nemůžu, to voni mě navedli". "Chcípneš,
červe!", hřímá nórienský šermíř a vší silou rube toho nestoudného spratka do břicha. Z hluboké
rány prýští krev a hřeznou smrduté výkaly. "A tys v tom jel s nima?", otáčí se na nejvyšší míru
rozhněvaný trpaslík. "Ne, ne, ne", spíná ruce Asasinn a kleká si na kolena. "Špatná odpověď!".
Asasinn je vzápětí rozmatlán po zdech. Jeremiáš lomí rukama. Jeho krásný lokál se v mžiku
změnil v jezero krve. Páin beze slova odchází a jde shánět trakař. Poté odváží mrtvoly tří vrahů
kamsi do liscannorského lesa. Na hospodě se klimbá cedulka Zavřeno. Ve vsi vládne smutek.
Nejtíživější smutek, jaký kdy obec zažila.
Následující události na sebe nenechaly
dlouho čekat. Ubohá vdova Rion opustila Sarimovo stavení, vzala dcerku a pár svých věcí a
odjela velkým vozem pryč. Už ji víckrát nikdo neviděl. Mezi lidem se povídá, že se vrátila domů
na Asker.
Grim se někde ztratil. Těžko říci. Byl v té době už dospělým
mužem. Možná se stal dobrodruhem, možná se někde daleko usadil a oženil. Ale v Gwendarronu
po něm nezůstala jediná stopa, jen těch pár ulámaných větví na Drsoulově hrušni.
Z Dorgisova rozestavěného srubu zbyly jen kamenné základy, které však rychle zarostly
travou. Dorgisova přítelkyně Kirian, prodejná děvka od červené sedmy, totiž hned po Ardasanově
odjezdu sbalila peníze, prodala všechno, co se dalo prodat, i stavební materiál, a s lehce nabytým
jměním se vrátila do zaměstnání.
Bukvoj Draplák zmizel v propadlišti dějin.
Buď mu Skrekh nakloněn, ať se nikdy neobjeví. Stihla by ho nejstrašnější ze smrtí!
Vzácné knihy ukradené z Nurnské knihovny se už nikdy nenajdou. Netřeba je hledat.
Skončily v rozvalinách mondragonského hostince.
Po krušných událostech
mondragonských vyplynuly dva nejdůležitější úkoly pro poslední dva přeživší dobrodruhy, Páina
a Lynhaarda, udržet jméno Nurnské družiny a dále rozvíjet její slávu. Dále pak uchovat existenci
vesnice. Proto se rozhodli hrát v kostky o nového nástupce do starostovského úřadu. Novým
starostou se stal kroll Lynhaard. Z obecních peněz byl nově vymalován hostinec U hrocha a
kousek za Liscannorem odhalen pomník památce mondragonského atentátu. V Nurnu byly
vylepeny pergameny k náboru nových družiníků. Nurnská družina musí mít
pokračovatele!
Co dodat na závěr?
V hostinci Na provaze našlo
smrt třiapadesát lidí. Těžko lze popsat utrpení jejich příbuzných, vdov a sirotků. Odporným a
hnusným činem byl mondragonský atentát. A to vše jen pro fanatickou víru ve zvrácené ideály,
pokřivené morální hodnoty několika zaprodanců. Zurghundovo tajemství spí dál pohřbeno v
hloubi Žíznivých písků. Hlava Eliel ční k nebi a bude čnět dál. Dokud se nenajde někdo, kdo
dokáže víc, než dokázala tato výprava. Nikdo nezvrátí vůli osudu. Nurnskou družinu však nic
nezardousí. Žije dál v těch, kdož přežili, a ve vzpomínkách na ty, kdož položili své životy za
správnou věc. Píše se rok 1034...
Zabiti ohnivým drakem
Getd z Ruindoru
Zima byla již na ústupu. Sníh pozvolna tál a na cestách začalo
převládat bláto. Liscannorem se procházel Krochta Moskyt se svou manželkou a dával okázale
najevo své bohatství. Jeho žena byla oblečena v norkovém kožichu, aby jí nebylo zima. Její hlavu
pokrývala čepice z ledních lišek a uši zdobyly masivní zlaté náušnice s perlami. V náručí držela
dvouměsíčního Moskyta zabaleného v medvědích kožích. Máminy sukně se držel i druhý
Krochtův syn Allen táhnoucí za sebou zlatou kačenku.
Krochta nahlédl i do
hospody U hrocha, kde Lynhaard právě líčil několika zájemcům, jak krásný bude jeho nový dům.
Kroll se totiž, jen co zboural stavení po Torpu Katzbalgerovi a na jeho místě postavil dům nový
a větší, rozhodl, že si postaví ještě jeden, a ten bude největší v celém Liscannoru. Padl také návrh,
že vzhledem k velké finanční hotovosti, kterou si druzi přivezli z posledního tažení, by se vesnice
mohla obehnat hradbami. Zamezilo by se tak opakování situace, jež nastala při nočním napadení
Liscannoru Muhamarovými vojáky i podobné události při příjezdu armidenských mnichů před
necelými dvaceti lety. Přesto byl návrh zamítnut, neboť ke stavbě by bylo potřeba získat povolení
krále, a momentální starosta Krochta Moskyt se v této věci odmítl angažovat.
Lynhaard dále vyprávěl o své druhé dceři, kterak roste jako z vody. Jeho dcera se narodila
jen o několik dní později, než Krochtův syn. Obě děti byly totiž počaty ve stejný den, kdy si
dobrodruzi během tažení zaskočili na jednu noc přespat domů.
"Je jaro", ozvalo
se ráno prvního deštna Liscannorem. Slunce na důkaz, že to s jarem myslí vážně. zářivě svítilo
a vítr přinášel příjemnou vůni probouzející se přírody. Liscannorští, kteří vítali i menší záminku
k oslavě, se hned po ránu sešli v hospodě U hrocha. Tam druzi diskutovali o tom, co je letos asi
čeká. Rozhovor přerušili tři neznámí muži. V čele stál elf v zimním plášti s holí v ruce. Po jeho
boku byl člověk, rovněž z holí a statný barbar v brnění.
"Dobrý den", pozdravil
slušně elf, "Hledám nějaké schopné dobrodruhy, a poradili mi, že ve zdejší vsi bych je našel".
"Samozřejmě. Já jsem Krochta Moskyt, starosta obce. Jakékoliv přání mi můžete tlumočit".
"Swirriad", představil se elf a přisedl. "Mám jednoho nepřítele", začal vyprávět, "A potřeboval
bych se ho zbavit. Problém je, že má jednu věc, kterou by nade mnou získal moc, kdybych se
přiblížil. Tu věc bych potřeboval získat". "Co je to za věc?", otázal se Krochta. "A kolik za něj
dostaneme?", přidal se Orglaff. "Je to prsten. Masivní zlatý prsten pokrytý temnými runami.
Dostanete za něj čtyřicet tisíc zlatých. V případě, že mi ho přinesete i s hlavou jeho současného
majitele, dostanete padesát". "Za hlavu jenom deset", podivil se Orglaff, zběhlý v počtech z doby,
kdy pracoval u svého otce, nurnského lichváře. "Bez prstenu proti mně nemá žádnou šanci",
ušklíbl se elf, "A když ho zabijete, určitě si odnesete jeho majetek".
"Já myslim, že
to vemem", rozhlédl se Krochta po ostatních. "Lynhaard souhlasit", ozval se kroll a dále přitakal
Orglaff s Griffinem. "Výborně", usmál se elf, "Můj protivník má sídlo ve skalách, na jižní straně
Rugornských hor. Odtud je to asi den cesty. Já se sem přijdu každý den podívat, jestli už jste
zpátky". Pak elf popsal druhům cestu k jeskyním, kde se nachází vstup do podzemí, a rozloučil
se.
"Ták, teď jsme čtyři", prohlásil Krochta, "To není mnoho. Neví někdo, co
je s Énmilem?" "Propad kartám", oznámil Griffin, "Ale mám dojem, že mu to moc nejde. Už v
tom nechal hezkejch pár zlatejch". "No jo. A dluh za dům ještě nezaplatil. Jestli bych ho neměl
nechat vystěhovat", přemýšlel Krochta, starosta obce. "A ten válečník, Gerhard, v tom jede s
nim", nadhodil Orglaff. "To je zvláštní", podivi se Krochta, "Soudil bych, že je úplně jinej než
Énmil". "Třeba toho maj společnýho víc", zachechtal se Orglaff, dalo by se říct pod vousy, kdyby
nejaké měl. "Tak kdo by ještě moh jet?", přemýšlel Griffin, "Aedd odjel na zimu někam na jih,
kde je teplo. Co takhle Alwynn?". "Velký Alwynn nepojede", ozval se mladý nenápadný mužíček
v plášti, sedící v rohu, "Má jinou práci. Ale řekl mi, abych ho na výpravých zastupoval". "A ty
jsi kdo?", podezíravě se na něj podíval Krochta. "Já jsem Cecil ??? a jsem členem cechu",
odpověděl mladík s náznakem pýchy v hlase. "Aha. Takže počet členů cechu se nám
zdvojnásobil", začal se smát Krochta a ostatní s ním, kromě Lynhaarda, který si cosi počítal na
prstech. "No tak, nesmějte se", vypravil ze se be Griffin se slzami v očích nemohouc popadnout
dech, "Vždyť je to druhý nejvýznamější člen cechu". Bouře veselí se opakovala a jen Cecil se
tvářil krajně zádumčivě.
Druhý den ráno se pětice odvážlivců vypravila na
pochod do Rugornských skal, pod vedením čaroděje Krochty Moskyta. Jako šestý člen výpravy
šel Krochtův ďáblík Šplouch, jemuž jeho pán nechal ušít krátké kalhotky s jednou kšandou a
vysoké kožené botky. Družiníkům se poměrně snadno podařilo najít soustavu přírodních jeskyní,
jako stvořených pro výpravu Nurnské speeologické organizace, jejímž členům prostí obyvatelé
přezdívají špekáči. Po prozkoumání jeskyní objevili dobrodruzi trhlinu vedoucí hluboko do skály
a tudy směřovala jejich cesta. Trhlina se klikatila několik desítek sáhů, až se před druhy objevila
menší jeskyně a v jedné z jejích stěn byly dveře. Dveře byly značně prohnilé a jejich kování už
celé zrezivělo, což dávalo tušit, že je hezky dlouho nikdo nepoužíval. Tak je použil Lynhaard a
pod jeho silou neměl rezí rozežraný zámek žádnou šanci.
Družina pokračovala
dál až došla na křižovatku, kde se utkala se dvěma kostlivci, kteří ale neměli nejmenší naději na
úspěch. "Nemrtví. Ten otrapa nebude daleko", zapředvídal si Krochta a zavelel k dalšímu
postupu. Družina narazila na sídlo pavouků a doupě bazilišků, ale všichni byli zakrátko pobiti.
Podzemím se však rozlehl strašlivý jekot. To slizká houba na stěně začala vydávat hlasité
vřeštění, dokud jí Orglaff nerozdrtil řemdihem. Druzi si z toho nic nedělali a pokračovali v cestě,
dokud jim ji nezkřížili dva huňáči zjevně přivolané vřískotem. Proti nim se postavil trpaslík
Orglaff a rozmáchával se svým řemdihem. Pařáty huňáčů se však zaryly do jeho těla a zanechaly
tam nepěkné škrábance, a ve chvíli, kdy byl zasažen blesky, které tyto magické šelmy dovedou
vyvolat, stáhl se zpět a na jeho místo se postavil Lynhaard. Trpaslík se přesunul na konec družiny,
aby byl od nebezpečí co nejdál, a to právě ve chvíli, kdy družinu zezadu napadli bazilišci. Orglaff
se skrčil a kryl se štítem, svůj řemdih používaje jen k obraně. Naštěstí Krochta několika blesky
a Griffin přesně mířenými šípy skolili dotírající šelmy a těžce zraněný Orglaff si zhluboka
oddechl. Mezitím se dostal do boje Krochtův dáblík Šplouch, neboť Lynhaard, po té co porazil
huňáče, byl napaden několika ghúly a byv zraněn jejich otrávenými pařáty, padl ochromen na
zem. Šplouch byl sice také těžce zraněn, ale Krochta měl čas vyvolat kouzlo a z posledních sil
zlikvidoval dotírajícího ghúla blesky.
"Já sem hotovej", prohlásil Krochta drže si
hlavu vyčerpanou kouzly v dlaních. "Nemáte někdo nějakej lektvar?", zašeptal zastřeným hlasem
Orglaff, a provizorními obvazy se snažil zastavit krvácení z četných ran. Odpovědi se mu však
nedostalo, neboť v družině je poslední dobou čím dál tím patrnější nedostatek jakýchkoliv
léčivých prostředků. "Uch, uch", probudil se zakrátko také Lynhaard a družiníci se rozhodli
opustit podzemí za účelem nabrání nových sil.
"Co to je?", pozoroval Orglaff
velký kámen, který stál uprostřed chodby vedoucí k východu a celou jí zablokoval, "To tady
předtim nebylo". "Zdá se, že tu budem muset zůstat", konstatoval Griffin. "Krochta nás nemoct
ven dostat?", obrátil se na čaroděje Lynhaard. "Až ráno", pokrčil rameny Krochta. "Šplouchu,
mrkni se co je za tim šutrem", přikázal pak svému ďáblíkovi, načež ten zmizel. "Je to dobrý,
východ za tim je volnej", konstatoval Krochta, když mu ďáblík telepaticky ohlásil výsledek
pátrání. "Ale stejně se ven nedostaneme, že?", usmál se na něj Griffin. "Ne", zabručel Krochta,
"A dost řečí, jde se spát".
Ráno se družina vydala prozkoumávat zbytek
podzemí. K žádný vážným bojům nedošlo, dokud dobrodruzi nevstoupili do místnosti, v níž žili
tři mumie. Pohled na jejich odporná rozpadávající se těla většinu nurnských ochromil tak, že
zůstali vyjeveně zírat. Pouze Krochta Moskyt pohled vydržel a pustil se s nemrtvými do křížku.
Brzo však vypotřeboval všechnu svou magii a byl nucen vrhnout se do boje s mečem. Nakonec
zvítězil, ale ztatil v boji svého ďáblíka Šploucha, který několik cených chvil sloužil jako živý štít,
aby se čaroděj mohl soustředit.
Po tomto boji se družiníci opět odebrali k odpočinku,
jelikož mumie v zápalu boje poškrábaly svými pařáty nejen Krochtu, ale i ostatní. Podařilo se jim
také najít masivní dveře, za kteými tušili sídlo hledané oběti, a rovněž proto si chtěli řádně
odpočinout a ošetřit rány.
Po několika hodinách se odpočatá družina vydala
nazpět. Druzi prolétli dveřmi a utkali se se třemi ohnivými psy, s nimiž si rychle poradili. Několik
popálenin jim však na náladě nepřidalo. Přesto pokračovali v cestě, která nyní vedla dlouhým
klikatícím se tunelem, jenž ústil do veliké jeskyně, kterou lucerna ani zdaleka neosvěcovala.
Družiníci postupovali opatrně dál, když tu se před nimi objevil - ohnivý drak.
"A sakra, drak", vydechl Krochta a začal si mumlat zaklínadlo. "Mizíme, rychle", ozvalo
se několik hlasů kolem něj a on zjistil, že stojí strašnému nepříteli sám. Ostatní už byli na cestě
zpátky, a proto čaroděj neváhal a pustil se za nimi. Ucítil však v zádech zvyšující se žár a
poslední co viděl byly plameny vyšlehnuvší všude kolem. I ostatní zasáhla obrovská plamenná
zeď, která měla počátek v drakově tlamě. Nejprve dostihla Cecila, neboť se opozdil, jak mu
kouzelnický plášť vadil v běhu, a mladík vzplanul jako živá pochodeň. Lynhaard a Orglaff
pokračovali v běhu, přestože jim oheň sežehl kůži i vlasy a snažili se dostat do bezpečí úzkých
chodeb. Griffin se snažil běžet za nimi, ale nejednou zjistil, že ho nohy už nenesou. Cítil v celém
těle palčivou bolest, ale přesto se pokusil plížit se pryč. Nešlo to. Snažil se napnout poslední
zbytky sil, ale pojednou zjistil, že už se nedokáže ani nadechnout. A najednou byla všude
tma.
Lynhaard úspěšně dosáhl chodby, když tu jeho uši zaslechli něco, co tam
v žádném případě být nemělo. Chodba byla přehrazena zdí. Lynhaard chtěl zeď prorazit, ale nešlo
to. Alespoň se o ní opřel a z hluboka oddychoval. Vyčerpaný Orglaff se zastavil vedle něj. Když
se otočili, spatřili, jak je z ústí chodby sleduje drak. Zdálo se, že se směje. Trpaslík Orglaff
nesnesl tíhu okamžiku a vyrazil kupředu, toče nad hlavou řemdihem. Po jeho ráně se z drakova
boku odlouplo několik šupin, ale vzápětí trpaslík inkasoval zásah pařátem a zmizel ve tmě letíc
v nepřirozeně zkroucené poloze.
Lynhaard se skrčil v rohu a pozoroval draka.
A drak pozoroval jeho. Pak se nadechl a z jeho tlamy vyšlehl plamen, který zaplnil celou chodbu
a sežehl všechno, co se v ní nacházelo. I krolla.
Dobrodruzi se probrali v malé
zatuchlé cele nezraněni, neokradeni. Chvíli se po sobě zmateně rozhlíželi a pak upřeli pohled na
jediný východ z místnosti, zavřený mříží, za níž stál muž. Byl oblečen celý v černém a rovněž
jeho vlasy sestřižené nakrátko byly černé jako havraní peří. Muž měl ruce zkřížené na prsou a
občas bylo vidět zalesknutí se nějakého toho prstenu. Na jeho tváři si pohrával lehký vítězný
úsměv. "To je von", zašeptal kdosi v cele, ale jinak tam bylo ticho jako v chrámu.
"Tak vy jste mě přišli zabít", promluvil muž klidným hlasem. "Néé...", začal Krochta, ale
mužův pohled ho umlčel. "Moc jste se nevyznamenali. Ale rozhodl jsem se vás nechat naživu,
pokud mi tedy prokážete malou službičku. Zabijete Swirriada. Určitě s ním máte dohodnutou
schůzku, až to vyřídíte tady, tak to nebude problém. Každý z vás má na ruce prsten". V tu chvíli
zraky všech sjeli k vlastním dlaním. "Ty prsteny vás zabijí", pokračoval muž, "Pokud se mě
budete snažit podvést, nebo jestli se mi bude zdát, že nepracujete dost rychle", muž se odmlčel,
aby nechal své slova dopadnout plnou silou. "Tak zatím", rozloučil se a odkráčel z dohledu. Po
chvíli se začaly stěny vězení jakoby rozpouštět až zmizely úplně a dobrodruzi se ocitli na pusté
pasece uprostřed lesa.
"Tak, co teď?", zeptal se Krochta po několikaminutovém
mlčení, kdy se všichni snažili stáhnout si prsten z ruky, "Ten krám tam drží jako přibitej". "Zabít
elf", pokrčil rameny Lynhaard. "Ale jak na to?", zeptal se Orglaff pochybovačně. "Já si vemu
kouzelníka", začal Krochta navrhovat varianty boje, "Lynhaard válečníka". "Jó, a von Lynhaard
zabít", zatvářil se kroll odmítavě. "Seš ňákej válečník, krolle, ne?", podíval se na něj Krochta
přísně. "Ale bát se více silných". "Je to vobyčejnej barbar. A já ti hned pomůžu. A Orglaff taky,
že?", zadíval se Krochta na trpaslíka. "Já bych radši sejmul toho člověka. Kdo ví co umí",
prohlásil Orglaff poněkud nejistě. "Dobře, jistota je jistota", souhlasil Krochta a Orglaff si
oddechl. "A já bych se mohl schovat někde ve stínu a v pravý čas se do toho vložit", ozval se
Griffin. "Neměl bys radši střílet?", zeptal se podezíravě Krochta. "Ty chceš bojovat venku?",
podíval se na něj Griffin překvapeně, "Eště nás někdo uvidí a udá. To chce zatáhnout je do
místnosti a potichu vyřídit". "To je fakt", zamyslel se Krochta, "Takže sme domluveni", podíval
se po ostatních. "A co budeš dělat ty Číčo?", obrátil se Griffin na Cecila, ale směšné přezdívce
mladého kouzelníka se tentokrát nikdo nezasmál. "To teprv uvidíte", zabručel tázaný. "Počítat
s ním asi moc nemůžeme, ale třeba se osvědčí", uzavřel Krochta.
"A co takhle se
dohodnout", nadhodil Griffin nenásilné řešení, "Třeba nás toho dokáže zbavit". "Ale co když
ne?", upozornil Krochta, "Pak se do nás může rovnou pustit". "Ja", ozval se Lynhaard, "Přijít o...,
jak se to, moment překvapivý". "Ale může se to obejít bez boje", argumentoval Griffin. "Něco
na tom je", zamyslel se Krochta, "Můžeme se ho zeptat, a když řekne ne, tak ho hned prásknout".
"Okher" (trpaslický souhlas -pozn. překl.), "To by šlo", kývnul Orglaff, "Když nás nezabijou voni,
tak ten prsten, takže když nám vod něj pomůžou normálně, tak to bude nejlepší řešení. A je tu
naděje, že ještě získáme naše peníze". S tím všichni souhlasili, neboť vidina zisku peněz u
Nurnských hrdlořezů byla vždycky větší, než strach ze smrti.
Druzi se tedy vypravili
domů do Liscannoru, rozebírajíc znovu a znovu svoji situaci a probírajíc strategii případného
boje. Do vsi dorazili k večeru a všichni se odebrali domů, případně do hospody, přespat. Všech
pět dobrodruhů vstalo časně a hned se odebrali ke Hrochovi. Tam mlčky popíjeli bylinkový čaj,
aby se jim netřásly ruce, kdyby doško k boji, a čekali. Kolem poledního konečně dorazil Swirriad
s doprovodem.
"Dobré poledne", pozdravil s úsměvem, ale jen tiché zabručení mu
bylo odpovědí. "Zdá se, že jste neuspěli", rozhlédl se elf po zachmuřených tvářích hrdinů. "Je tam
drak", oznámil suše Krochta, "Ohnivej drak". "Áááá, to je Fifík", pobaveně prohlásil Swirriad,
"On totiž Hoolder každému svému drakovi říká Fifík". "Vy ste věděl, že je tam drak a nemoh' ste
nás varovat?", rozčileně pronesl Orglaff, až nadkočil na židli. "Iluze", usmál se Swirriat, "Je to
jenom iluze. Nemyslím, že by vám moc ublížila. Kromě toho se po několika zásazích rozplyne.
Myslel jsem, že s podobnými případy si poradíte".
"A pak je tu ještě jeden
problém", ozval se Krochta po chvíli mlčení, kdy si všichni snažili srovnat si v hlavě draka jako
pouhou pouťovou atrakci, "Máme tyhle prsteny a nemůžeme se jich zbavit". "Ukažte", pohlédl
Swirriiat zvědavě na jeho ruku, "No jo, iluze". "Cože?", vyprskl Krochta a začal zkoumat svou
dlaň. Zjistil, že prsten, kterého se tolik obával, tam vůbec není. "He?", podivil se Lynhaard, který
obsah rozhovoru ještě tak docela nepochopil, ale Griffin mu všechno podrobně vysvětlil, takže
i kroll propadl spravedlivému hněvu jako ostatní. "Ten hajzl, ten parchant", rozčileně nadával
Krochta a ostatní mu přizvukovali, zvláště Orglaff. "Já mu ukážu", dodal bojovně čaroděj.
Všichni pak mezi bojovým pokřikem zabručeli cosi na pozdrav a opustili hospodu. Rychlým
pochodem se pak vydali zpět do skal.
Nabuzení druzi pronikli soustavou jeskyní
a dostali se až do prostor, kde naposled potkali draka. Tentokrát tam žádný drak nebyl, ale zato
tam byla mumie. "Uch", vydechl Lynhaard a strnul. Vedlejdoucí Orglaff rovněž a i Cecil jevil
známky zatemnění mysli v důsledku ochromení hrůzným pohledem na nemrtvého. Krochta na
mumii seslal svazek blesků z prstenu, načež se tento rozplynul. "Proberte se padavky", začal třást
s ostatními, "Byla to iluze. Sakra, tupci. Co je?", obrátil se na Griffina, který ho zatahal za rukáv.
Ten ho upozornil na blížícího se Hoollden, který jim kynul na pozdrav. Krochta do něj tedy vyslal
černý blesk, a iluzionista se rozplynul. "Kruci, u všeho bláta v bažinách, von sem poslal svojí
iluzi", zaklel Krochta. "Dneska už se nedá všřit ničemu", doplnil Griffin a oba se rozhlíželi, co
se odkud zase vynoří.
"Co myslíš", ozval se Griffin po chvíli, "Támhleto, co se k
nám blíží, je to upír nebo iluze?". "Třeba je to upír a maskuje se jako iluze", nadhodil Krochta.
"Já bych byl radši, kdyby to byla iluze maskovaná za upíra". "Dělaj se mi mžitky před vočima
nebo ho taky vidíš několikrát?", zeptal se Krochta zmateně. "Vidim ho asi tak jako tebe", odvětil
Griffin. "Do callů (čti "do kelu"), von má taky vobrazy na zmatení nepřítele, jak mám teď poznat,
kerej z nich je pravej".
Vtom se upír rozběhl a zaútočil na dva hrdiny, zatímco
Krochta se ho snažil zasáhnout blesky, ale trefoval vždy jen jeho obrazy, a Griffin se marně
oháněl svou šavlí. Upír po několika ranách srazil k zemi Griffina, ale Krochtu se snažil zasáhnout
marně, neboť byl rovněž zmaten jeho obrazy. Ty se zakrátko rozplynuly, avšak ani upírovy už
žádné nezbyly a tak se oba soupeři pustili do sebe naplno. Krochta byl sice těžce sražen pařáty,
ale zranil upíra blesky a ten náhle zmizel.
Čaroděj si už už chtěl oddechnout,
když inkasoval ránu do týla. Jeho čepička však utlumila náraz, takže neomdlel, a ihned se postavil
do střehu. Překvapilo ho, že nikde nikoho nevidí, ale to už obdržel další ránu do žaludku. Začal
se nazdařbůh ohánět svým mečíkem, avšak byl zasažen potřetí, opět do hlavy a tentokrát už padl
do bezvědomí. Ještě mu prolétla hlavou myšlenka, že ho někdo mlátil holí.
V tuto
chvíli se stala Nurnská družina naprosto nebojeschopnou, už podruhé za několik posledních dní.
Tentokrát však tato situace netrvala nijak dlouho.
"Uch, Khered" (... -
pozn.překlad), probral se Orglaff z mumiího ochromení. Rozhlédl se kolem sebe, když tu ho
někdo praštil do hlavy tak, že mu vrazil hlemu do očí. Trpaslík se však nedal a roztočil nad
hlavou svůj strašný řemdih. K jeho překvapení zbraň narazila na cosi neviditelného, ale vzápětí
sám dostal ránu do holé brady. Rychle se však vzpamatoval a dál se rozmáchával, ale nic se
nedělo. Jeho nepřítel se ho zřejmě zalekl. Orglaff tedy zaujal strategické místo u stěny a čekal,
co se bude dít. Chvíli se nedělo nic, ale pak se před trpaslíkem objevil ďáblík, podobný
Šplouchovi, až na to že neměl kalhotky ani žádné jiné oblečení, a obdařil ho svazkem blesků.
Orglaff se vrhl stranou, ale blesky si ho našly a zranily ho tak, že se raději po dopadu na zem už
nehýbal a dělal mrtvého. V tu chvíli se probral i Cecil, ale když viděl, co se kolem děje, rovněž
se sesul k zemi doufaje, že si ho nikdo nevšimne. Doufal však marně, což zjistil ve chvíli, kdy
k němu přišel ďáblík a začal mu skákat po břiše. Cecil zařval bolestí, ale pak ho napadlo, že je
vlastně kouzelník a hyperprostorem se dostal pryč. Když ležící Orglaff viděl, že vedle něj stojí
zmatený ďáblík, napřáhl se a zasadil mu ránu řemdihem. Netrefil však zcela podle svých představ
a rozčilený ďáblík ho kopl kopýtkem do obličeje.
Rozhodující boj se však
odehrával někde jinde. Lynhaard, který už rovněž nabral vědomí, dál ztuhle stál, ale přitom se
nanápadně rozhlížel po místnosti a svým netopýřím sluchem zachytil kus před sebou jinak
neviditelnou postavu. Vyskočil a zaútočil. "Zděšený výkřik iluzionystův už nezaslechl, neboť
zasvištění jeho čepele bylo rychlejší. V tu chvíli přestal bojovat i ďáblík a podíval se na svého
mrtvého pána, přesněji řečeno tím směrem, anšto Hoollden byl stále neviditelný. Toho využil
Orglaff a rozmlátil mu hlavu řemdihem.
Zakrátko se probrali z mrákot Krochta
a Griffin a vrátil se Cecil. Pak došlo k oblíbené činnosti obírání mrtvol, což bylo ulehčeno tím,
že se Hoollden tělo zviditelnilo. Kromě věcí cenných i těch zdánlivě cenných mu byla rovněž
uříznuta hlava, jako důkaz úspěchu. Lynhaard sice tvrdil něco v tom smyslu, že kdyby byli
dobrodruzi v Gwendarronu přistiženi s hlavou v batohu, mohlo by dojít k jejich stíhání, ale jeho
touha po penězích nakonec zvítězila. Vždyť za hlavu Swirriad pěkných pár zlatek
přidá.
Pak došlo k prohledání iluzionistova obyldí v jeskyních. Kromě normálních
prostor jako byly bohatá spižírna, bohatá knihovna a bohatá pokaldnice, objevili druzi ještě jednu
jeskyni, která, jak usoudili, sloužila jako zkušebna kouzel. Dalo se tak soudit podle očouzených
stěn a různých ohořelých zbytků dřeva a kovů. Uprostřed místnosti stál stolek a na něm byla
položena objemná kniha. Krochta v ní po krátkém luštění poznal knihu kouzel temné magie, ale
přez maximální úsilí se mu nepodařilo otočit stránkou, neboť kniha byla zjevně magicky
chráněna. Alespoň si proto opsal obsah stránek, které byly na vrchu s tím, že se tím bude zabývat
později. Momentálně měl důležitější a příjemnější starosti s nakládáním pokladu. Naštěstí
dobrodruzi objevili iluzionistův soukromý východ z jeskyní, kde byla postavena stáj a v ní dva
koně. Bez nich by dobrodruzi možná zlato ani neodtáhli, i když o Nurnských je známo, že aby
pobrali zlato, zahodí raději některé zbytečnosti jako jídlo, pití, křesadla a podobně.
Cesta zpět proběhla bez zvláštních příhod a rovněž tak finanční vyrovnání s Swirriad.
Zajímavé věci se začali dít až při dražbě. Dobrodruzi za všechny cetky, které byly považovány
za magické, platili sumy, za něž by si mohli postavit menší zámek. Kdyby se to tak dověděly
manželky. Podobný pokles ceny zlaťáku už v Nurnské družině dlouho nenastal. Zdá se, že
nejbližší nabídky k práci budou muset být opravdu lukrativní, aby se dobrodruhům vůbec
vyplatilo vydat se na cestu.
Hrobníkovy pohřební novinky
Toto je
poslední historické prohlášení k občanům z pera bývalého hrobníka Bangorda, jenž je nyní
trestancem a liscannorským vyvrhelem
Občané!
V rámci zajištění
vaší nehynoucí slávy a věčné vzpomínky na vaši ctěnou osobu jsou počínaje světnem 1038 k
dispozici následující pohřební novinky. Příplatek je nutno složit v márnici č.p.10 nejpozději týden
před úmrtím.
1. Vyvěšení zprávy o úmrtí na nárožích v Nurnu:
10 zl./
4 oznámení
2. Čestná stráž u rakve až do pohřbu:
15
zl.
3. Slavobrána z chvojí u vchodu do hřbitova:
30 zl.
4.
Pohřební hudba: malá 40 zl.
velká 70
zl.
5. Smuteční hosté a plačky:
2 zl./ osobu (max. 300
lidí!)
6. Žalozpěvy ve výroční den smrti (po dobu 50 let):
150
zl.
7. Květinový déšť:
500-1500 zl. (dle ročního
období)
8. Další služby:
cena dle dohody
9. Luxusní
pohřeb se vším všudy (tzv. pohřeb století):
3500 zl.
Bangord
v.r.
+ + +