Lyškánora 9
* Motto tohoto čísla * Novinky liscannorské
* Dvě smlouvy z tažení po Erkrachtu * Závěť Lokke Ardasanské * O hlouposti
krollí * Netvor a démon * Já jsem zloděj, gdo
je víc * Závěť liscannorského hrobníka * Barbarský hon * Píseň drakobijců
* A na závěr... *
Poradostiny 1036
Motto tohoto čísla
"... Z toho plyne poučení,
že si máš koupit brnění ..."
Kouzelník Astorius
Tak pravil ctihodný pan Astorius o sedmnáctých poradostinách roku 1036
po zbytečném skonu barbara Dobhara na kamenném mostě přes velikou řeku,
an toliko spořil, že ani zbroje nezakoupil, pročež učený Astorius ještě
prohlásil: "Jů, to je fakt dobrý todleto, to je dočista jako velkej
citát a eště se to rýmuje", a že o velký citát jde, o tom jistě není
sporu.
Novinky liscannorské
Zpráva Lynhaarda z Rugornu, čtvrtého starosty Liscannoru
Páin Nórienský se konečně zbavil své protivné tchýně, Lurmuny Pitkové.
Když selhaly veškeré pokusy o její provdání (popř. i prodání) za některého
z místních starousedlíků rozhodl se, že se jí zbaví jinak. Za Lurmuniny
úspory nechal v Nurnu vystavět dům a milou tchýni vystěhoval. Jisto však
je, že na celém světě neexistuje tolik vzdálené místo, aby dobrotivé paní
Pitkové ta veliká dálka zabránila čas od času navštívit milovaná vnoučata,
dceru a malého nerudného Pájíčka, a konec konců Nurn je vzdálen jen pouhé
dvě hodiny jízdy.
Krull Tichošlápek, liscannořan z č.p. 19 a zároveň místní hrobník, si koupil
hada. Dlouhého ošklivého hada, kterému vylámal zuby. Neustále si se svou
zmijí hraje a krmí ji křečky, jejichž sadbu si ve své noře založil. Dokonce
se netají, že svého milouška-hádeška hodlá vycvičit na Krochtova oblíbeného
křečka Fistla, pročež si na zahrádce zbudoval malý hadí cvičák. Nechme
se překvapit, jak se události vyvinou.
Hrobník pan Tichošlápek dostal ze starostenského úřadu další peněžitou
částku, a to na údržbu náhrobků. Od této chvíle kažý měsíc se na rovech
slavných objeví nové čerstvé květy, to proto, aby jmen slavných a jejich
činů nikdy nebylo zapomenuto.
Vydal jsem přísný zákaz zvracení na sousoší, lemující vchod do hostince
U hrocha, jakož i na jiná místa uvnitř i v okolí hostince. Jakékoliv úkony,
související s látkovou výměnou a výměsky tělních zplodin, budou prováděny
výhradně na místech k tomu vyhrazených, a to na suchém záchodku za krčmou.
Úmrtí Kiliána Nedoriho, jenž bydlel v jednom z hostinských pokojů, mnou
hluboce otřásla. Nicméně, pan Nedori po sobě zanechal přibližně deset tisíc
zlatek v plátěném pytli. Tento vak se však při pozůstalostním řízení nikdy
nenašel. Zkrátka zmizel. Naskýtají se dvě teorie. Kilián své jmění buď
zakopal kdesi na území obce, nebo je ukradl krčmář Jeremiáš Čipera. Ať
tak, či onak, majetek rozhodně patří obci, a tak apeluji na vás, občané
liscannorští, pátrejte v okolí, přeorejte třebas celý Liscannor, ale Kiliánův
odkaz nalezněte a předejte správnímu úřadu.
Dvě smlouvy z tažení po Erkrachtu
Zde pro ilustraci předkládám čtenářům dvě smluvy
z roku 1019. Byly sepsány nezávisle na sobě a zřetelně prokazují hloubku
a důmyslnost špinavých intrik rodu Ardasanů, resp. Duirona bezectného.
Všichni totiž víme, nebo se můžeme dočíst, jak to tenkrát dopadlo.
My,
Duiron, barbar alchymista IV. úrovně
&
Morsten, elf kouzelník I. úrovně
se zavazujeme že:
1. Nikdy proti sobě nepozdvihneme zbraň, ani se jinak nenapadneme.
2. Budeme se chránit v případě nebezpečí až do případného skonu jednoho
z nás.
Ve městě Nurn
chladen 1019
Duiron z Ardasanu
Morsten
* * *
My,
Duiron, barbar alchymista IV. úrovně
&
Pepe, elf hraničář I. úrovně
se zavazujeme že:
Primo: Nikdy proti sobě nepozdvihneme zbraň, ani se jinak nenapadneme
Secundo: Budeme při sobě stát v případě nebezpečí a neopustíme se, dokud
jeden neumře
Tertio: Pepe bude volit Duirona za náčelníka a ten jako náčelník slibuje
Pepemu ochranu před ostatními členy družiny
Quatro: Při porušení smlouvy výše uvedené je porušitel povinen zaplatit
poškozenému 3 000 zlatých
Ve městě Nurn
chladen 1019
Duiron z Ardasanu
Pepe
Závěť Lokke Ardasanské
Tato závěť, ač na první pohled zcela nezajímavá,
podsouvá vnímavému čtenáři hned několik nových faktů. Jak známo, Lokke
Ardasanská spáchala roku 1023 po úporných a ostudných hádkách s manželem
sebevraždu. Její odkaz především ukazuje na velmi blízký vztah k Halkovi
Erinskému, jenž byl v té době už ženat. Naskýtá pozoruhodná domněnka, zda
díky jejich neodiskutovatelné náklonnosti nedošlo ke vzniku tzv. manželského
čtyřúhelníku. Další otázkou zůstává, kdo z Ardasanského páru koho vlastně
vydědil z rodu.
Závěť:
Já, Lokke Ardasanská, manželka Dariona lstivého z Ardasanu, odkazuji v
případě svého úmrtí
- perlu v hodnotě 1 000 zlatých Gwandě Lískové (či její příbuzné)
- ostatní majetek včetně zbroje, lektvarů a svého válečného psa Skeira
Halkovi smírnému z Erinu.
Barbarka alchymistka
Lokke z Ardasanu
O hlouposti krollí
Páin z Nórienu
Karwellem jsme projeli,
spoustu zlatých platili,
máme totiž pospíchat,
ne se v bitkách zdržovat
Pak se ale objevili
velicí a tupí krolli,
mysleli, že jich je víc,
mohou nastavit svou líc
Teď se válí těla v prachu,
měli míti trochu strachu,
pořádně si rozmyslet
dřív, než začli urážet
Netvor a démon
Páin z Nórienu
Tam v dálkách dalekých
v minulých stoletích
žil netvor spolu s démonem,
v temnotách temnějších,
než duše ztracených,
přemýšleli, jak škodit lidem
Tak rozsévali střepy,
otravovali řeky,
v noci vypouštěli stíny,
kouř stoupal z té hory
za spálenými bory,
kde vznikaly zmije a blíny
Tam zahynul každý,
kdo tu horu spatřil,
a v srdci měl kousek světla,
však tělo zůstalo,
bez vůle běhalo,
chtíc do světa vnésti víc zla
Jen kdo má čistou duši,
srdce pro lásku buší,
může vyhrát s temnotou boj
tam, kde tělo trpí,
tečou potoky s krví,
všechny slzy už prolity jsou
Jenom jediná duše
v světě velikém dýše,
nezná špatnost, zradu ni strach,
ta prošla temnotou
celou dálku dalekou,
netvor i démon změnili se v prach
Však žijí dál zrůdy
a osnují hrůzy,
jak ti dva chtějí mnozí zas být,
ale čistota duší
je víc, než kdo tuší,
před ní se tma musí skrýt
Já jsem zloděj, gdo je víc
Krull Tichošlápek z Mortalu
Mortal, 5:29 hod.,8.5.1008
Prší. Křik. "Mámooo je to kluk !!!!!","Béééééééé húúúúúú
béééééééé"
"Jéé ten je, ale prtavej, sakra to je ale mrnous". Tak sem se
narodil.
"Budeme mu řikat Krull !!!, Kouká jako nakej natvrdlej krol, sem zvědavej
esli něgdy vůbec vyroste" .A kupodivu vyrost sem i když zase né moc.
Jo tenkrát to bejvaly časy. Rád vzpomínám na své mladší bratry Arkusse
Dettora a Thevenina Bleskoně, na svou první kuš. Chodili sme do lesa k
potoku střílet rybičky,žáby a občas i sami sebe. Byly to nádherné roky.
A pak to přišlo. Bylo mi zrovinka deset let. S bratry jsem se potuloval
po tržišti v Mortalu. Joo Mortal je hlavní město Nakary a je prostě nádherný,
rozkládá se na stráních Modrého údolí, nad ním se tyčí vrcholy Čonk-khiho
masívu a za nimi se rozkládá jakási podivná země plná kamenných domů a
pasoucích se krav. Naše město je voproti vašim městům takový divný, jiný,
totiž skoro všechno je podzemí, néé že bysme byli náký trpajzlíci, ale
my hobiti máme prostě rádi nory. Nad zemí se pouze vlnily davy malých tělíček
pobíhajícich na tržisti, bylo slyšet hlasité smlouvání, nadávání, chechtání
i zvracení opilých kořalů. Tomu všemu vévodí věže králova hradu, všichni
ale víme že královský hrad je jenom ozdoba, náš král Lemmor Mazaný bydlí
v hlubokých norách pod hradem.
No tak se tak courám po tržišti, všude jsou slyšet obchodníci, no prostě
je tu hroznej bordel, ale stím se nedá nic dělat hobiti sou takový kšeftaři
a šmelináři.Zrovinka takhle du vokolo obchodníka se šperkama. Nějaký asi
zámožný hobit, oblečený do pěkného šatctva s bílým pláštěm, zrovinka kupuje
pěkný zlatý náhrdelník s drahokamem. Stačím eště zaslechnout, "...ále
to víte dcera se mi žení, tak jí koupim tadytu drobnůstku..."
"Tak to máme zámožnej pane devadesát zlatejch , na ruku"
"Cooožžžééééé tolik ?????",diví se ten pracháč.
"Inu to víte doba je těžká",přikyvuje kšeftař.
"Inu dobrá, dám vám pětavosmdesát zlatejch, ted hned" a vyndavá
měšec.
Já stará hlava zvědavá sem musel všechno a tak sem se příkradl k pultu
a vočumuju. No a jak ten chlapík vyndává zkušeným hmatem měšec, ale nevšim
si ten hlupák, že mu z kapsy vypad zlatej řetízek. Že já mu ho nevrátil,
sakra, no a já hlava dubová ho vzal ze země, nikdo si mě, nevim proč nevšim.
Byl to asi nejhorší okamžik v mém životě. Rychlým prkem sem doběh domů.
Proč mě nechytili ? Doma sem se hned chlubil, řval sem "Hééé, mam
řetééz" a všem sem ho ukazoval. Když ho viděl tatík, tak se pousmál
a řekl, "Tak synu konečně si přimkl k nákýmu řemeslu !!!, budéééšš
člen nejstašího cechu, teda až po jednom,hehe"
Měl sem se stát zlodějem.
Hned ráno mě tatík odvedl na náměstí. A řekl " tak tady synku budeš
mít školu", a ukázal na tržiště. Pak jsme šli do chudinské čtvrti
k jedné zapáchající a rozpadlé noře. Na dveřích byl znak cechu. Bylo tam
plno, teda chci říct, že tam bylo plno dětí. Cena za vyučení nebyla vysoká,
ale zisky byly jisté. Ještě ten den jsem se šel podívat na pracoviště,
se svým učitelem Klapkem zvaným Lapákem.
Pamatuju si na svojí první krádež, musel sem jedný babce na tržišti, ukrást
jedno jablko. No to byly nervy, ted mi to ani nepříde, ale tenkrát ja měl
vopravdickej strach. Ovšem strach byl menší než hlad, asi proto se mi to
povedlo. Klapko mi řekl, "No vidim, že stebe něco bude prcku".
A taky že jo. Za pár let bylo jméno "Krull", již známo dostatečně
po celým městě. Lidé přede mnou se pevně chytali za měšce a cennosti strkali
do nedůstojných míst. Můj temný smích je mrazil za krkem a mě bylo skvěle.
Jo to byly časy.
To se ale mělo změnit. Z hlubin temnot povstali zapomenuté spory se sousední
říší Trejin obývanou trpajzlíky (brrrr), a také jak sem sám zjistil draka.
Už ani nevím jak to všechno začalo. Trpajzlíci se spolčili s drakem a povstali
proti našemu mírumilovnému nárůdku.
Bylo mi tenkrát asi dvacet, byl sem známej zloděj i šprýmař a měl sem hodně
přátel, moje činny byly známy po celém městě .
Byly asi dvě ráno, v hospodě U jahůdky jsme zapíjeli včerejší den.
Náhle jsem zaslechli hřmění, pak blesky, hrozný žár. Vyběhl sem ven. Všechno
bylo v jednom ohni, který se snášel v hrozných dávkách na moje milované
město. Někdo začal řvát "Dracíí, to sou draci". Otřásl sem se
hrůzou při pohledu na královský palác, byl celý probořený a hořel jasným
plamenem. Ešte že mi hoboti sme podzemní nárůdek a tak mnoho škod tenhle
nálet neudělal. Hned ráno ohořelý král svolal armádu a vyslal špehy. Ve
městě byl bordel.
Všude probíhali záchranné práce. Moje nora byla taky pěkně ohořelá, ale
jinak vpořádku. Tak sem si po dlouhé noci lehnul a tvrdě usnul.
Probudilo mě bušení na ohořelé dveře.
"Coo jééééé, proč mě budíítéé ???"
"Hledáme pana Krulla známého zloděje !! ", ozval se drsný hlas.
"Prooč ? Co se děje ? To sem jááá"
"Král vás potřebuje, oblékněte se, vemte si to nejnutnější a pojdte
s námi"
"Chmmmm no joo, už du"
Tak sem se v hradě dozvěděl, že začala válka s trpajzlíky a draky z Trejinu.
To mě teda potěšilo. Říkalo se, že na hranicích se shromažduje armáda trpajzlíků,
kteří touží po našem bohatství a chtějí si nás podrobit, k tomu si přizvali
draka se kterým po staletí sdíleli své dýmající jeskyně.
Naši špehové zjistili přesnou polohu dra čísluje a byly vypraveny rychlé
skupiny aby nás zbavily těchto netvorů. V jedné této skupince jsem byl
i já. Neveděl sem k čemu budu užitečný, protože vo okrádání draka nešlo.
Ale záhy sem zjistil k čemu budu užitečný. Budu navádět dábelské střely.
Naši družinu tvořily z větší části totiž slavní alchymisté z Krvavé struny
naší nejslavnější alchymistické školy (pozn.překl. mj. rodiště Rulfa Bomabře).
Tato alchymistická škola je známa svým zaměřením na vše výbušné a explodující,
a jsou známy pokusy s obrovskými rachejtlemi, dlouhými přes dva sáhy a
schopnými v okamžiku zničit pěkně prosperující vesničku i s okolím. Též
můj bratr Arkuss Dettor touto škoulou prošel a zanechalo to na něm trvalé
následky. Doslova žil ve výbušninách.
Král shromáždil armádu. Naše armáda čítala mnoho mužů, kteří byli vesměs
kouzelníci z Bleskové Univerzity v Mortalu a také dábelští alchymisté z
Krvavé Struny ze svými raketami.
Naše nepočetná družina vyrazila. Jeli jsme co nejrychleji k hranicím a
potom jsme objeli celou armádu a vjeli do Trejinu. Museli jsme projíždět
lesy. Po pláních jsme projížděli v noci, kdy nám na cestu svítil temný
úplněk.
Pátého rána jsem je uviděl. Vysoko tyčící sněhem pokryté masívy Dračích
hor.
Nyní nás vedla přesná mapka, která nám naznačovala, že do dračí sluje je
pouze jeden vchod. Některým při pohledu na hory běhal mráz po zádech. Ovšem
zvrhlí alchymisté už netrpělivě křesali křesadly.
Dojeli jsme pod masívy a nedalo nám práci najít stezku. Naštestí byl všude
klid, protože všichni trpajzlíci bojovali s naší armádou a nebo se prostě
báli draka známého svou žravostí.
Před vchodem do sluje hlídali stráže. Jejich těla se svezli k zemi náš
kouzelník se zkušeně protáhl a mrknul na mě. Můj čmuch řikal, že tu něco
je, něco tak velkýho, že mě z toho rozbolela hlava.
Alchymisté začali skládat rachejtle. Byly asi sáh dlouhé a docela tlusté,
říkali o nich, že to je nový model vyvinutý velkými mistry určený pro svou
účinnost k níčení velkých a nepříjemných věcí.
Po chvíli sem se měl vydat na průzkum. Dostal sem od kouzelníka prsten
o kterém mi řekl, že až bude nejhůř tak si ho mám v hlavě představit, chvíli
na něj myslet a on mě prý udělá neviditelným. No moc sem tomu nevěřil,
protože kouzelníci jsou cháska podivná.
Vydal sem se tedy do sluje. Bylo tam vlhko a páchlo to tam zatuchlostí
a stěny byly ožehlé. Celej sem se třásl. Postupně jsem se přibližoval.
Po chvíli jsem zaslechl hlasité chrápání. Šel jsem dál. Uviděl jsem ho.
Byl nádherný. Jeho šedavé šupiny se v šeru leskly. Šel jsem blíž. Cítil
jsem jeho horký dech.
Tak tohle byl ten drak co nám sežehnul město.Heh ted zemře strašlivou smrtí.
Jak jsem tak šel k němu, tak podemnou zapraskala nějaká kost a drak se
pohnul.
Uplně mě to rozházelo. Drak se pomaloučku převaloval, frkal a já začal
v hlavě myslet na prsten a hrozně sem se klepal, že nebude fungovat. Po
chvíli sem ucítil v hlavě škubnutí, lehce se mi zatočila, cítil sem jako
by sem se rozpustil, můj krok byl lehký a rychle jsem se rozběhl ven.
Zarazil jsem se o alchymisty, kteří si mě nevšimli, protože sem nebyl vidět.
Teprve když jsem promluvil tak si mě všimli, kouzelník mě odčaroval a já
už sem nechtěl mít s magií už nic společného.
"Je tam !!! a spí", téměř jsem vykřikl. Alchymisté nasledováni
kouzelníkem a mnou vzali rachejtle a postupovali vpřed do jeskyně. Před
spícím drakem rozložili rakety a pečlivě zaměřili.
"Pal !!!", ten hlas zněl temnotou jako rozsudek smrti.
S hrozným rachotem se od země odlepil asi tucet rachejtlí, směřujících
na draka.Ten se v okažiku proměnil v hořící pochoden, byl doslova rozerván
na kusy. Jeho temny řev zněl po celých horách. My přeživší jsme byly celí
ožehlí.
A na tvářích nám zářili úsměvy a úprkem jsme utíkali ke koním a ujížděli
konečně domů, kde jsme nevěděli co nás čeká.
Když jsme se blížili k hranicím, překvapil nás kouř stoupající ze země,
pláně poseté ohořelými nebo roztrhanými těly trpajzlíků. Alchymisté se
usmívali, věděli že jejich dábelské výbušniny zachránily naši maličkou
zemi.
Hned po návratu nás přijal král, vyprávěl nám o statečnosti našich lidí
a o účincích našich výbušnin, diky kterým jsme zvítězily nad tupými trpajzlíky.
Dále nás král za naši statečnost odměnil, byli jsme pasováni do šlechtického
stavu, stali se z nás vážení Drakobijci.
A mě nejmenšímu, odvážnému průzkumníku přiřkl za odvahu jméno "Tichošlápek"
a od toho dne jsem znám jako "Krull Tichošlápek" se všemi poctami.
No a jak čas šel a já si užíval života, tak jsem zatoužil znovu po dobrodružství
a slávě. Tak jsem se vydal do světa. Cestoval jsem daleko, až jsem se jednoho
dne připojil k Barnaulské družině, která měla namířeno do Almemarského
království , najít draka a přinést jeho ocas králi ke svatbě.
Ovšem díky rozporům v družině mezi elfy a hobity, v Rokli ozvěn, kdy byl
vyhoštěn náš velitel, jsem se rozhodl hledat. Po nalezení jeho mrtvoly,
jsem se slzou v oku přidal k Nurnské družině, plné hrdlořezů a nájemných
vrahů.
Bohužel tato zkušenost ,lépe řečeno některým členům této družiny se podařilo
mě úspěšně vrhnout na šikmou plochu.......
Za což jim děkuju..........
13.12.1035
Správce hřbitova, vážený občan
Krull Tichošlápek
Liscannor
nora č.p. 19
Nurnská oblast
západní Gwendarron
Závěť liscannorského hrobníka
Nebohý pan Krull Tichošlápek zemřel nešťastnou
náhodou 20.7.1036 pádem ze stromu. Toto je jedno z mála, co po něm zůstalo
(Text je otištěn v nezměněné a neopravené podobě).
Já
Krull Tichošlápek,
Drakobijec a člen cechu
vám oznamuju, že jsem Vás opustil, mé tělo již rozvál prach, vězte, že
každýho sem měl rád, ale sper Vás ďas.
Své dědictví a tudíž všechen svůj majetek odkazuji svým bratrům Thevenimu
Bleskoňovi a Arkussu Detorovi z Mortalu hlavního města Nakavy
nora .p.42, Západní Kotel
Sbohem
Krull Tichošlápek
správce hřbitova
člen cechu
nora č.p.19
Liscannor
Zápupadní Gwendarón
Ověřeno: 25.11.1035
Nurn
Barbarský hon
Getd z Ruindoru
To je země. Du už dva dny a nikde žádná pořádná hospoda", mumlá
si pod vousy statný trpaslík a rázným korkem kráčí po cestě, "Z tý
poslední mě vyhodili, jako bych byl nějakej žebrák či co. A přitom sem
chtěl pít jenom na sekeru. Na svou krásnou sekeru po dědovi. Ale to né.
Hostinskej byl tupej barbar a vůbec neměl úctu k zákazníkovi, vydřiduch
jeden. Tři stříběnce za pivo. To by ho musel bejt soudek. A hele vesnice.
Doufám, že tam mají hospodu. A pochopení pro potulné válečníky, toho času
v neutěšené finanční situaci. Vida, cedule. Copak to tu píšou? Liscannor,
to je asi méno tý vsi. No, maj tu věž, támhlecten barák vypadá jako radnice,
to by tu mohla bejt ňáká pěkná hospoda. Támhle je cosi napsaný, 'U hrocha',
co je to pro pět ran do hromady zlata hroch? Že by to podivné zvíře na
štítě. Nuž, co dělat, kvalita piva se podle ména hospody nepozná. Vyzkoušíme
- uvidíme", řekl si a vstoupil dovnitř.
"Pět, pět a tři", s námahou počítá krollí starosta Lynhaard zlaťáky
před sebou. "Výborně", chválí ho jeho učitel Krochta Moskyt,
zatímco ostatní se baví, až na kouzelníka Astória, který peníze vsadil.
Mezi dobrodruhy obývajícími Liscannor se totiž rozmohla nová hazardní hra.
Spočívá v tom, že někdo položí před Lynhaarda hrst zlatek, a když kroll
spočítá, respektyve uhádne, kolik jich je, může si je ponechat, jinak sám
platí. Zpočátku platil starosta nejednou za celou hospodu, ale od té doby,
co se naučil počítat do deseti, stále častěji vítězil.
Dveře hostince se otevřely a do místnosti vstupuje trpaslík. "Dobrej
den vynšuju, dobří lidé. Našlo by se tu ještě místo pro jednoho pocestnýho?",
promlouvá. "Hele, trpaslík", ozývá se Lynhaard, "Zdráv buď.
Ty válečník? To dobře. Sedni sem", srdečně zve kroll příchozího ke
stolu. 'To vypadá líp, než sem čekal', pomyslel si trpaslík, "Jsem
potulný válečník Barzubaj", představil se, "Zrovna hledám nějaké
dobrodružství nebo aspoň dobrou hospodu", dodává a usedá vedle Lynhaarda.
"A peníze, máš?", ptá se ostražitě hostinský Jeremiáš, jemuž
se poslední dobou často stává, že si dorodruzi nechávají účty psát na futro,
jelikož už dlouho nebyli na žádné výpravě. Když pak pan Čipera odmítne
poskytovat další služby zdarma, uklidní ho starosta Lynhaard zálohou z
obecní kasy, kterou zpravuje. "On host. Lynhaard platit", posílá
Jeremyho pro další rundu kroll a Barzubaj si oddechl. Pojednou do hostince
vstoupil Yalled z Erinu. "Se vracim z Nurnský knihovny a pučil sem
si tam jeden cestopis", ukazuje hraničář objemný svazek, "Nechceš
si to taky přečíst Lynhaarde, když to teď umíš". "To by nepřečet
ani do soudnýho dne", směje se hobit Krull Tichošlápek a poplácává
starostu po zádech. "Náhodou", brání svého žáka učitel Krochta,
"Za večer už si přečte i jednu krollí anegdotu". "A za další
večer jí pochopí. Cha, chá", řehtá se elfí hraničář Tanris, až se
za břicho popadá. Zábava pokračuje dlouho do noci a nokonec se Barzubaj
ubytovává v hostinci a slibuje účast na příští výpravě Nurnské družiny.
"Áááá. To byl zase večer", protahuje se ráno Krochta a krmí svého
křečka Fistla oříšky, když tu náhle uslyší dětský pláč. Krátce na to vybíhá
na náves šermíř Páin a volá: "Mám dceru. Mám krásnou dceru a menuje
se Pamilla". Krochta si ještě stačí pomyslet, že pokud bude dítě po
otci, tak moc krásy nepobere, a odchází na snídani. "Hej, hospodo,
otevři. Bude oslava", řve Páin a buší na dveře hostince U hrocha,
zatímco se ostatní vesničané sbíhají. V hostinci se pak rozvíjí živá debata
o potomcích liscannorských hrdinů. "Ten Páin má už třetí dítě a já
ať se snažim jak se snažim pořád nic", praví smutně Lynhaard. "A,
Lynhaarde, můžeš vůbec mít děti? To přece neni normální", táže se
krolla Yalled z Erinu. "Jestli to spíš nebude manželkou. Některý ženský,
co maj takový povolání jako vona, sou prej sterilní", rýpe do starosty
Tanris Álfheimský. "Mnó, Wenora poudala, že už to možná bude, ale
nejni to ještě jistý". "Jen jestli to bude tvoje. Znáš přece
ženu, jak ráda chodí na dlouhé procházky", přisazuje si Jeremiáš Čipera.
"Tak to né, todleto. Wenora nejčko vede ouplně novej život, tak pozor".
"Když to bude tvoje tak to dozajista poznáš, vo to bych se nebál.
Já sem spíš zvědavej, CO se narodí", vložil se do debaty zloděj Tichošlápek,
načež se doposud seriozní diskuse zvrtla do popisování nejrůznějších fantaskních
představ o budoucím potomku Lynhaardově. "A vůbec nejhorší by bylo",
zakončil debatu hraničář Yalled, "kdyby se narodila dcera".
Uběhlo několik dalších dní, když u Lynhaardova domu kdosi zabouchal na
dveře. Kroll otevírá a vidí před sebou velmi dobře oděného muže středních
let. "Bohové s vámi", promlouvá muž, "Hledám místního starostu".
"Já být starosta. Jít se mnou", dostává se mu odpovědi. "Slyšel
jsem", začíná muž rozhovor, když se usadil v pohodlném křesle starovstovského
domu, "že zde žijí schopní dobrodruzi a chtěl bych si je najmout.
Doufám, že jsem tu správně". "Ja, ja", kývá hlavou Lynhaard,kterého
právě začaly svrbět pracky. "Tak tedy, mám tady v Nurnu několik vozů
se zbožím a chystám se s nimi vyrazit na sever do Velvenu. Cesta vede nebezpečnými
kraji plnými lupičů, proto bych si rád najal několik lidí na ochranu svého
zboží. Odměna by činila deset tisíc ve zlatě". "Lynhaard přijmout.
Říct ostatním". "Výborně. Čekejte mě pozítří v osm hodin na cestě",
loučí se muž a odchází pryč, zatímco Lynhaard se vydává do hospody seznámit
s nabídkou ostatní.
"Já teda nejedu", prohlašuje Páin, "Moje žena potřebuje
péči a nechávat jí tu jenom s tchýní se mi nechce". "Neví někdo
co je s Énmilem?", táže se starosta. "Ten má teď nějakýho novýho
kamaráda v Nurnu", odpovídá Tanris, který přislíbil účast jako první,
"Myslim, že se menuje Dožo". Kouzelník Krochta se rovněž rozhodl
zúčastnit výpravy, neboť se stále ještě nevzdal naděje, že najde dvě elfky,
které sice okradly družinu, ale přesto si svou krásou zajistili obdiv několika
dobrodruhů. Stejně tak pojede s družinou Krochtův kolega z oboru Astórius
a zloděj Krull Tichošlápek. Družinu doplňují dva noví válečníci trpaslík
Barzubaj a zamlklý kroll Tar. Nakonec se dostavuje Dergan, který žije v
Nurnu, kde prý pomáhá v kovárně. Někteří dobrodruzi však tvrdí, že ho viděli
jak v oranžové vestě vozí odpadky na skládku za Nurnem. Přesto se ale barbar
stává vůdcem výpravy, přestože nyní již gramotný Lynhaard mu zdatně konkuruje.
Nakonec o výsledku hlasování rozhodl kroll Tar, který neumí psát a nemohl
se tudíž volby účastnit, jenže se nikomu nepřiznal, a tak si všichni mysleli,
že se jedná jen o volební menévr.
Všichni dobrodruzi si v Nurnu kupují koně nebo alespoň mezky, aby nemuseli
celou cestu šlapat pěšky, i když u většiny z nich není zdaleka jisté, že
cestou nepadnou.
Druhý den ráno se u památníčku Na škvarku setkávají dvě skupiny. Jednu,
přijíždějící od Nurnu, tvoří pět vozů, v jejichž čele jede muž na krásném
černém oři. Druhou tvoří nesourodá směs osudem ošlehaných dobrodruhů. Je
tu kroll, hobit, elf i trpaslík. Někteří mají na sobě navlečený těžký pancíř,
jiní jsou zahaleni pouze pláštěm. Někteří mají u pasu meče, sekery či kladiva,
jiní kuše nebo dokonce knihy. Mezi nimi se vleče i jeden starý a šedivý
poník bez jezdce, který však jakoby se prohýbal pod neviditelnou vahou.
To Astorius se už večer raději zneviditelnil, aby se mu náhodou něco nestalo.
Obě skupiny se zdraví, muži v jejich čele spolu prohazují několik slov,
načež jezdci tvoří kolem vozů ochranou zónu a celá kolona vyráží k severu.
Když se družina blíží k velvenorrským hranicím, pozoruje, že směrem severním
kolem projíždějí skupiny ozbrojených jezdců. Druzi se však nikoho nevyptávají
a spíš si hledí ochrany vozů. Na hranicích Velvenorru, zastavuje kolonu
několik trpasličích vojáků a ptají se po účelu cesty. "Špatné jsou
časy pro obchodování", prohlašuje trpaslík, když je mu oznámen. "Proč?
Co se tady děje?", vyzvídá Astorius, který je sice pořád neviditelný,
ale přesto se neustále snaží komunikovat s okolím, což vyvolává rozčilení,
opovržení nebo naopak strach z nurnského společenstva. "Z východu
přitáhl kmen divokých kočovných barbarů a napadl východní Valden",
vysvětluje trpaslík, jen co ostatní uklidnili jeho podezření, že se jedná
o špióny, "Naše vojska jsou soustředěny v bitvě na Grullduině a nemohou
účině zasáhnout, takže jsou vypsány odměny za likvidaci nájezdníků".
Všechny dobrodruhy hned napadá, že tady by si při troše štěstí mohly přivydělat,
ale zatím tu mají dobře placenou práci a tak pokračují dále s vozy.
Za tři dny doráží kolona do Velvenu a druzi dostávají slíbenou odměnu.
Za získané peníze si nurnští kupují teplé oblečení, neboť zima se nezadržitelně
blíží, a někteří méně majetní dobrodruzi si pořizují lepší zbraně a brnění.
Astorius se zatím vydává na radnici, kde se, jak doufá, dozví něco víc
o současné situaci. Všímá si, že na radnici míří několik skupin ozbrojenců,
vesměs táhnoucích jakésy balíky. 'Aby to tak byly usekané hlavy barbarů',
pomyslel si Astorius zděšeně, ale brzo se dozvídá, že tomu tak není. Po
chvilkové námaze najde kouzelník jednoho úředníka ochotného věnovat se
mu, a mámí z něj informace. Nutno podotknout, že elf se musel nejdříve
zviditelnit, neboť když byl neviditelný, vycházela jeho snaha něco zjistit
nadarmo, poněvadž úředníci ho buď ignorovali nebo před ním prchali, nehledě
k tomu, že byl málem ušlapán.
"Ták, ty barbaři maj pevnou vojenskou hierarchii", oznamuje Astorius
ostatním, když se opět sešli v hospodě. "Všichni vojáci maj pláště
a podle jejich barvy se poznaj hodnosti. Ty pláště sou tkaný nějakou divnou
technikou, kerou nikdo nezná a neni možný ji pořádně napodobit, proto sem
nemusíme tahat hlavy, ale stačej ty pláště. Podle barvy se pak vyplácí
odměna. Jejich nejvyšší velitel má plášť bílej, a kdyby ho někdo přines,
tak dostane dvacet tisíc. Ten velitel má deset pobočníků, kerý maj pláště
černý a ty sou po pěti. Maj tam i nějaký kouzelníky v rudejch pláštích
za dva tisíce, nižší velitelé maj modrý pláště se smaragdovym lemovánim
po tisíci a normální mužstvo má modrý pláště za pětset". "To
je dobrý. Z toho by mohlo něco kápnout", mne si ruce Krochta. "Hmm,
měli bysme sehnat nějakou mapu, ať víme, jak to tam vůbec vypadá",
moudře promlouvá vůdce Dergan a družina se vydává hledat nějaký příhodný
krámek.
"Ták tadý sou teď tý barbaří, jó", ukazuje místní prodavač map
dobrodruhům své dílo, "Nó, a todlé, to sou vypálený vesnicé, jó, a
todlé, to sou nevypálený vesnicé, jó, a tó kolém, to jé lés, jó, ale kde
sou tý barbaří, tó jakó nikdó neví, nó". "A jak to v tý zemi
vypadalo předtim, než tam vtrhli barbaři?", pídí se družina po podrobnostech.
"Nó, tó jakó se tám začalí usazovát zemědělcí, poněvádž tam bylá nevyužívaná
půdá, jakó, nó. Nejprv se tám usazovalí, jakó, takoví odvážný, nó, poněvádž
tam bylí vlcí, a vůbéc taková havěť, nó, alé potém se tám stěhovaló stálé
víc lidí, jakó, áž jich tám býló docelá dóst, nó". "A kdo tam
vlastně vládne?" "Nó, tó jakó patří pod Velvensků správů, jó,
alé vojácí, to tám nebylí, to né, poněvádž vůkól nejní žádná hranicé á
žijů tám samí rolnící, jó, tákžé je tám stálé klíd, nó, jakó". Dobrodruzi
pochopili, že tady už se asi víc nedozvědí a tak nabrali směr Valden a
vyrazili vstříc novému dobrodružství.
Po dvou dnech doráží družina do vesnice Hory, což je neoficiální hranice
Valdenu. Cestou druzi potkávají několik podobných družin jedoucích oběma
směry, a řadu uprchlíků s vozy, kteří jeli všichni směrem jedním. Ve vsi
nurnští míří ihned do hospody 'Pod lipami' pro informace. "Jé, buď
zdráv Pyrre. Kde se tady bereš?", zaradoval se Dergan, když poznal
jednoho z válečníků popíjejících tu zlatavý mok. "Ále, měl sem chuť,
trochu si zabojovat, tak sem se sem vydal, sehnat nějaký pláště",
odpovídá Pyrr z rodu Orlů, který získal při minulé návštěvé v zemi Almemar
léno a nyní má mnoho práce s jeho správou. "To víte, trpaslíci neposlouchaj
a mě to stojí peníze. Třeba tam vůbec neměli hospodu. Chodili chlastat,
k ňákýmu trpaslíkovi, tak sem jim hospodu postavil a toho trpaslíka udělal
hostinskym, a co myslíte, že voni udělali. Do hospody ani nepáchnou a choděj
chlastat k jinýmu trpaslíkovi". Družiníci prohodili několik řešení
problému neposlušných trpaslíků, z nichž ve většině případů by z nich přežil
jen málokterý. Nakonec se Pyrr rozhoduje opustit několik Almemarských šlechticů,
se kterými se na výpravu vydal a přidat se k Nurnské družině.
Vůdce Dergan ještě navštěvuje místního starostu a dozvídá se, kde že je
pomyslná hranice mezi hájeným územím Valdenu a částí ovládanou barbary.
Družina tedy vyráží dále do vesnice Porku. Tady vládne panika. Ve vesnici
žijí samí kudůci, i když by se dalo říci žili, neboť většina chalup je
zjevně opuštěná a ti, kteří ještě zůstali se na odjezd čile připravují.
Dergan opět navštěvuje starostu Dubáka, ale od vystrašeného kudůka se dozvídá,
že barbaři nejspíš přijdou v nejbližších dnech. Je však jasné, že jeho
slova byla zastřena strachem, proto druzi vyrážejí dále na Dunn.
Do Dunnu přijíždí družina již za soumraku a ubytovává se v místním hostinci
U jednorožce, který je spojen rovněž s knihovnou, a tak si někteří dobrodruzi
na noc půjčují několik svazků informací o zemi Valden. V nich se dozvídají,
že začátky osidlování země se datují do začátku století, kdy se několik,
vesměs dobrodružně naladěných osadníků, počalo usazovat v nepříliš úrodné
a nikým nespravované zemi, kde nebylo díky dravé zvěři příliš bezpečno.
Těmto odvážlivcům se podařilo vyrvat divoké přírodě kus země a zůrodnit
ji. Hlavní příliv osadníků však nastal až v roce 1024, kdy se Velvenorr
stal nebezpečným místem díky agresi Ugoldarrských mnichů. Díky Velvenorrským
kolonistům připadl také Valden pod Velvenskou správu. Tolik se dozvěděla
sečtělejší část Nurnských, zbytek, jako Lynhaard, Barzubaj či Pyrr, celou
noc chlastali s několika muži velvenorského vojska, kteří tu byli jako
ochrana vsi před případným útokem, a nedozvěděli se nic, aniž by jim to
nějak vadilo.
Ráno se družina vydává dále na jihovýchod do Sittu, kde má nečekaně možnost
narazit na první známku řádění barbarů. Už zdálky je vidět dým z míst,
kde ještě včera stála vesnice. Jelikož Krochtův výzkumný havran nespatřuje
žádné známky života, odvažují se dobrodruzi blíž. A skutečně, žádné známky
života. Celá vesnice, včetně několika vojáků, byla do posledního vyvražděna,
chalupy vypáleny a domácí zvířata pobity. "No jo. Sou to barbaři",
prohlašuje Tanris a Dergan dělá, že ho neslyší. "Jedem dál, do Crum.
Ten snad ještě stát", rozhoduje Lynhaard a všichni ho mlčky následují.
Netrvá dlouho a dobrodruzi doráží do Crumu. Vesnice je obehnána palisádou
a uvnitř se nachází ležení asi třiceti až čtyřiceti vojáků. Kromě toho
se tu pohybuje několik skupin nezávislých dobrodruhů, takže obranyschopnost
vsi je značná. Dobrodruzi se hned po příjezdu vydávají shánět informace
a postřehy z lovu barbarů. Nakonec se, jak se dalo čekat, nejvíc věcí dozvídají
v hospodě. Barbaři prý obvykle jezdí v menších skupinkách, které hlídkují
daleko od jejich hlavních sil. Tyto se také nejčastěji stávají terčem dobrodruhů,
ale stává se, že je to i naopak. Některé skupiny jezdí ve dne, jiné v noci,
a na úspěch to nemá valný vliv. Území, kde většina družin operuje, a kde
se tím pádem odehrává většina šarvátek, leží mezi Crumem a Srumem, a východně
od nich až k Lomoru.
Druzi se rozhodli vyrazit navečer, jihovýchodním směrem. Asi dvacet mil
od Crumu rozbíjejí tábor a na výzvědy je vyslán osvědšivší se Krochtův
havran. Do půlnoci zbývá asi hodina, když létající průzkumník objevuje
tábor a u něj pět tábořících barbarů. Nurnští lační boje naváhají a vyráží
nejkratší cestou nepřátelům vztříc. K tábořišti se však nedokáží přiblížit
aniž by byli sami viděni, a tak jim při útoku přilétává na pozdrav několik
šípů. Ty však mezi zkušenými dobrodruhy, Derganem, Lynhaardem a Pyrrem,
kteří jedou v čele družiny, nemohou zanechat větší zmatek, a když se dostávají
ke slovu meče, není o výsledku boje pochyb. Čtyři barbaři jsou zmasakrováni,
aniž by se zmohli na výraznější odpor, takže na slabší dobrodruhy držící
se pozadu se ani nedostalo. Poslední barbar však zmizel v blízkém lesíku
dříve, než druzi přijeli, a za tmy se jim nedaří najít jeho stopy. Družiníci
tedy jen obírají mrtvé o pláště, doplňují si své zásoby šípů a vydávají
se raději na své původní tábořiště, kde si všichni léčí nečetné rány a
spí až do úsvitu.
Ráno Dergan nařizuje pokračovat dále na jihovýchod a prozkoumat terén.
Druzi však na nic nenarážejí a tak se zhruba po deseti mílích otáčejí a
nabírají směr zpět do Crumu.
Pojednou se však na pahorku před nimi vynořuje jezdec. Sedí v předklonu
a sleduje zem. Stopař. Za ním jde krokem ještě dvanáct koní s třinácti
jezdci. Krochta se vyčítavě dívá po svém havranovi, který se právě vrací
s úplně opačné strany oblohy, zřejmě se zdržel u nějaké ptačí samičky.
Vzápětí obě družiny tvoří bojové postavení a vyjíždí proti sobě.
Netrvá dlouho a první barbar se řítí z koně zasažen šípem zloděje Tichošlápka.
I hraničář Tanris střílí a zle zraňuje druhého. Následuje střet obou družin
doprovázený řinčením zbraní a výkřiky raněných. Vzduchem se mihne několik
blesků a několik barbarů padá z koně. To Astorius a Krochta ukazují něco
ze svého umění. Díky němu také Dergan nabírá neuvěřitelnou rychlost, kterou
na něj seslala prskající kočka na hrušce jeho sedla. Většina barbarů se
již válí na zemi, když se do boje zapojuje i jejich velitel, a hned první
ranou sráží z koně zraněného Lynhaarda. Z koncentrace ho však vyvádí blesk
z čistého nebe, který na něj seslal havran. To už na něj útočí Dergan s
Pyrrem, a když se střelbou přidávají ještě Krull Tichošlápek a Tanris Álfheimský,
je o výsledku boje rozhodnuto. Několik druhů je však těžce zraněno, zvláště
Lynhaard plive krev, ale i Tanris, Krull a Barzubaj se snaží provizorně
zastavit své krvácení, proto vůdce Dergan dává pokyn k rychlému návratu
do Crumu.
Po příjezdu do opevněné vsi se s družinou loučí Pyrr z rodu Orlů, který
se rozhodl vrátit na dvé léno, aby, jak říká, tam trpaslíci nezvlčili.
Tanris a Krull, kteří v boji utrpěli nepěkná poranění, následují válečníka,
dávajíc přednost prohlídce jeho nové hospody před nebezpečím dalších bojů.
Po nutném odpočinku se na další cestu vydává pouze šestice dobrodruhů,
Dergan, Lynhaard, Krochta, Astorius, Barzubaj a Tar.
Družina se tentokráte vydává na severovýchod a dál podél lesa. K překvapení
všech se nenádále objevuje nepoškozený statek. Družiníci vidí za jeho zdmi
čilý ruch, ale ten ustává, jen co se přiblíží blíž. "Buďte pozdraveni",
zdraví Dergan muže, který stojí na převráceném voze blokujícím bránu, i
ostatní, jež jsou rozestaveni za ním. "I vy", odpovídá muž, "Jedete
bojovat s barbary?" "Jistě, ale mysleli jsme, že tady v těch
místech už byli všichni lidi pobiti". "Takhle severně se barbaři
moc nevyskytujou a naši usedlost naštěstí ještě jejich hlídky nezpozorovali".
"To ste měli štěstí, ale nemyslíte, že by bylo lépe odtáhnout?"
"Myslim, že jsme schopni se tu dost dlouho bránit, barbaři nejsou
zas tak silní, jak by se zdálo, a nás je tu dost". "Mimochodem,
nevíte co je v těch skalách na severovýchodě?", táže se Krochta. "Starousedlíci
tvrdí, že tam bývala nějaká temná svatyně a doposud tam žijí zlé stvůry,
ale my sme tam nebyli, takže víc nevim". "Přesto dík. Buďte sbohy
a hodně štěstí", loučí se Dergan a pobízí koně. "I vám",
mává na rozloučenou muž.
"Tak, co řikáte?", táže se Dergan ostatních, když se večer utábořili,
"Pojedeme na jih na barbary, nebo na sever do chrámu?" "Já
bych se docela mrknul na ten chrám", prohlašuje Krochta. "Lynhaard
souhlasit", přidává se liscannorský starosta. "A co budeme jako
dělat v ňákym temnym chrámu?", protestuje Barzubaj, "Chcete snad
vyvolávat temný síly". "To zrovna né, ale v takovejhle chrámech
bejvaj dost slušný poklady, a na zlato, to já mám nos", odvětil Krochta.
"Je to jasný, zejtra jedem do chrámu", uzavírá vůdce, "Teď
dem spát a Barzubaj má první hlídku". "Já, zase já, to je spravedlnost.
No jo, barbar velitel, pfůj", kleje trpaslík a balí se do dek, aby
mu v noci nebyla zima.
"To je zas ráno", komentuje Krochta zamračený den. "Juhuááááá",
zívá Lynhaard, "Keby tu být aspoň ženská dajaká", posteskl si
kroll. "Jak někdo jako ty může vůbec zbalit nějakou fuchtli",
kroutí hlavou Barzubaj. "Lynhaard být nejhezčím z celé smečky, náhodou".
"To se teda divím", přidává se Astorius a načechrává si umaštěný
plášť, "Ale to víte, my elfové máme jiná měřítka krásy. Třeba já vždy
okouzloval dívky svým luzným zjevem". "To teda nevim, jak si
moh těma ulízanejma pačesama a tou bradou holou jako dětská prdel někoho
okouzlit", směje se Barzubaj, zatímco Astorius brunátní. "Já
jsem náhodou příkladem dokonalé krásy", odpovídá rozčileně. "To
se máš čim chlubit. Nic bych za to nedal, že sebou nosíš dokonce i hřeben".
"No a co. Aspoň na mě letěj elfky. Vo ňáký trpaslice nemám zájem.
Slyšel sem, že vod trpaslíků ani nejsou poznat". "Nepoznáš, viď,
ale já na rozdíl vod tebe trpaslice poznám", triumfuje Barzubaj. "Tak
už toho nechte", uklidňuje oba Dergan, "Je čas vyrazit".
Dobrodruzi tedy končí s rozpravou a začínají balit, načež sedají na koně
a pokračují k severu.
V předu letí jako vždy Krochtův havran a hlídá družinu před nenadálým přepadením.
Náhle svému pánovi hlásí několik mrtvol ležících ve vysoké trávě. Družiníci
opatrně přijíždí blíž, aby zjistili, co bylo příčinou jejich smrti, a jsou
napadeni několika duchy. Pro několik druhů, kteří nevlastní kouzelné zbraně,
je boj poněkud obtížnější, ale ostatní se s duchy snadno vypořádají. "Teda,
sme dost daleko vod temný svatyně a tohle", prohlašuje Barzubaj, když
je po boji, "Co asi bude uvnitř?" "Nestraš, čím větší nebezpečí,
tím větší poklad", snaží se uklidnit sebe i ostatní Dergan, "Zatím
to de takže jedeme dál".
Brzo družina přijíždí do skal. Cesta dál je špatná, a tak dobrodruzi uvazují
koně a dál pokračují po svých. Druzi postupují úzkými stezkami obklopenými
skalami ze všech stran. Náhle se Lynhaard zastavuje a jeho tělo se začíná
prudce chvět jako v horečce. "Lynhaarde, co je?", zarazil se
Astorius, který šel za krollem. "Mumie", křičí Krochta, který
rovněž spatřil odporné mumií tělo, ale vydržel příšerný pohled a vyslal
na nemrtvého svazek blesků. K němu se přidal i Astorius a nemrtvý se zřítil
do prachu. "Tak teď už toho mám dost", prohlašuje po té Barzubaj,
"Dyť tady de vyloženě vo kejhák. Nevim proč se chcete trmácet dál?
Bozi vědí, co vás tam čeká". "Nesejčkuj. Zatím se nic nestalo",
přikazuje Dergan. "To chcete čekat, až se stane? Já teda jedu zpátky".
"Jestli chceš, tak di, ale už sme dost daleko a nevíme, co sme nechali
za sebou, a myslim, že na tý pláni taky neni moc bezpečno, můžou tam bejt
ještě ňáký duchové a nikdo s tebou nepojede". "Dobře, du s váme",
rozhoduje se nakonec trpaslík, "Né, že bych se bál, ale můžete mě
ještě potřebovat".
Družina tedy pokračuje dále, až narazí na dva útulné hroby obývané dvěma
fexty. Někteří druzi začínají panikařit, ale dva kouzelníci, Krochta a
Astorius, opět útočí svými blesky a nemrtví nadobro umírají. "Uch.
To sem si dal", vydechuje zcela vyčerpaný Krochta, "Teď bych
se potřeboval pořádně vyspat". "Dobře, přidává se Dergan, "Cestou
sem viděl takový pěkný místo. Je to vobehnaný skálama, takže se to dá dobře
bránit". "Jo, ale taky neni kam utýct", namítá Barzubaj.
"To, že nás nikdo nemůže překvapit zezadu, je podstatná výhoda. Dem
tam".
Jak řekl vůdce, tak se také stalo a družina se ukládá ve slepé strži. Na
hlídce zůstává kroll Tar, jelikož svým sluchem může případného nepřítele
velmi rychle odhalit. A skutečně, v noci Tar slyší podezřelé chřestění
a tak pro jistotu budí ostatní. Po chvíli se objevuje několik kostlivců
a se zlověstným chřestěním kostí napadají družinu. Ani značná rozespalost
však nebrání dobrodruhům rozsekat tyto nemrtvé na kosti a pokračovat ve
spánku. Zbytek noci už proběhl bez problémů.
"Tak, už se zase cítim dobře", prohlašuje Krochta, když dokončil
ranní meditaci. "Co asi přijde teď", medituje si pro změnu sám
pro sebe Dergan, "Byly tu duchové, mumie, fexti, to nás eště asi čekaj
spektry a upíři". "Už i ty začínáš?", rozčiluje se Astorius,
"To taky můžem rovnou zabalit". "Ale ne", brání se
vůdce, "Jen sem přemejšlel co nás čeká". Nálada po ránu není
valná, druzi mlčky myslí na čekající nebezpečí a přepadají je chmury. Nakonec
dává Dergan pokyn k odchodu a družina vyráží do hlouby skal.
Netrvá dlouho a družiníci se po souboji s několika duchy dostává na jakousi
plošinu, z níž mají dobrý výhled na strž pod sebou. Ta, soudě podle množství
hrobů, sloužila dříve jako pohřebyště, ovšem jeho obyvatelé nebyli zdaleka
všichni pohřbeni. Mezi hroby se pohybovuje okolo padesáti kostlivců a několik
zombií. "A sakra, to bude mela", prohodil Lynhaard. "Klid",
usmívá se Krochta, "S tím si poradíme". Po té pozvedl ruce a
zvolal "Churšeláh", načež mu z rukou vylétají dvě bílé střely
a explodují mezi nemrtvými. Kosti kostlivců a hnijící těla zombií se rozlétají
na všechny strany. Hřbitov je náhle téměř bez života a jen několik nemrtvých
zmateně hledá příčinu katastrofy. Nakonec se několik kostlivců následovaných
pomalejšími zombiemi vydává na cestu na stanoviště družiníků. Pár jich
sestřeluje ještě Dergan svou kuší, ale pak přicházejí ke slovu meče. Zkušení
družiníci však nemají se zbytkem zraněných nemrtvých mnoho práce a několik
pádných ran Lynhaarda, Dergana, Barzubaje a Tara ukončuje život (neživot)
nemrtvých. Pak začíná družina sestupovat k pohřebišti.
Dole dobrodruzi spatřují vstupní bránu do temných prostor a přes obvyklé
protesty Barzubajovi vchází dovnitř. Před nimi se otvírá rozlehlá, temná
místnost. Dergan se podíval doleva. Lynhaard se podíval doprava. Krochta
se podíval před sebe. "Fext", zvolali všichni současně. V tuto
chvíli začíná družina jednat v obdivuhodném souladu - všichni se dávají
na útěk. Nakonec se jim daří doběhnout ke koním a aniž by se jakkoliv zdržovali,
začínají je štvát pryč ze skal.
"Kam ste všichni utíkali?", táže se Dergan, když se družiníci
konečně zastavili v dostatečné vzdálenosti na rozlehlé pláni, kde je do
všech stran dobře vidět, "Mohli sme je zrubat". "Na mě nekoukej",
mává rukama Krochta v zamítavém gestu, "Já sem utíkat nezačal".
"Lynhaard chtít jít do nich, ale všici utíkat, tak se přidat",
krčí rameny kroll. "Já se jen držel ostatních", prohlásil Astorius.
"Nedívejte se tak na mě", snaží se Barzubaj oponovat pohledu
ostatních, "Já sem vám řikal, že tam nejdu, tak co". "Nevadí,
teď už je to jedno. Vyspíme se a pudeme tam zejtra", zakončuje rozhovor
Dergan.
Ráno se druzi budí do šedivého dne. "Teda, dneska je zas hnusně",
pozoruje oblohu Astorius, "V takovejdle den bych nechtěl zhebnout".
"Já myslim, že pak už ti to bude jedno", dí na to Barzubaj. "Hezky
nebo vošklivo, boj bude stejně tuhej", mudrujr Krochta. "Žádný
poraženecký řeči", rozkazuje Dergan, "Sou jenom tři a ty snad
tady kouzelníci zvládnou, nebo ne?" "Se ví, že jo. Vo to nic,
ale co nás tam čeká potom vědí bohové", odpovídá mu Astorius. Nakonec
se druzi zvedají, usedají na koně a míří zpět ke skalám.
S největší opatrností pokračuje družina až k temnému pohřebišti. Tam družiníci
tvoří pevnou formaci a vbíhají do svatyně, kde se střetávají se dvěma fexty.
Kouzelnické čáry a rány ušlechtilých zbraní Dergana a Lynhaarda končí neblahý
život fextů, když tu se třetí nemrtvý objevuje za družinou a útočí zezadu.
Dergan se však vrhá proti němu, aby ochránil slabší druhy, načež se do
jeho těla zatínají odporné pařáty netvora. Ani Dergan však neváhá a bije
do nepřítele svým mečem a s podporou obou kouzelníků, kteří se v tomto
boji zcela vyčerpávají, ho likviduje.
Dobrodruzi jsou zcela vyčerpáni, zvláště pak Dergan cítí, jak mu z těla
mizí jeho síla. Přesto se pouští do prohledávání místnosti, která se nyní
zdá prázdná. Naštěstí pro unavené dobrodruhy také prázdnou je, a tak k
dalšímu boji nedochází. Místnost, ve které se druzi octli, je velká temná
svatyně. Lidské kosti, válející se všude po podlaze, také nepůsobí příliš
optimisticky. Na nejvzdálenějším konci od vchodu podlaha stupňovitě stoupá
a stojí tam dva oltáře. První, menší ještě nese zbytky zvířecích kostí.
Druhý je větší, asi tak pro jednoho člověka pohodlně, a v jeho rozích jsou
umístěny čtyři svíce. Tento oltář je vytesán z jednoho kvádru a je celý
pokryt runami, které však nikdo z družiny nedokáže rozluštit. Dobrodruhy
však nejvíce zajímá hromada zlata za oltářem. Bohatší o pár tisíc zlatých
opouštějí ponurá skaliska.
"Mnnně je zllle", cvaká zubama Dergan a balí se do dek. "Má
horkost", prohlašuje Astorius, který hned přiskočil vůdci na pomoc.
"To být jistě z teho fexta, jak Páin měl tak", stanovuje diagnózu
Lynhaard. "Měli bychom ho dovést k nějakému felčarovi", moudře
radí Krochta. "Já to tušil. Neměl tam vůbec líst. Měl by klid",
pronáší Barzubaj. "Skusíme se zastavit na tom statku", rozhoduje
Krochta nakonec, "Ty lidi tam na mě působili zkušeným dojmem, když
se nebojí sami hájit svůj majetek, někdo z nich by se moh vyznat v léčení".
Druhý den stojí hrdinové znovu před branou statku. "Tak jak jste dopadli?",
táže se družiníků jeden z obránců, s kterým se již předtím setkali. "Ale
mizerně", odpovídá Krochta, "Tady našeho kamaráda zranil fext".
"Cože, fext", diví se muž, "To by mohlo být vážné. Pojďte
ho vzít dovnitř, podíváme se na něj". Družiníci neváhají a odnášejí
Dergana do budovy, kde ho ukládají na postel a dva z mužů se o něj hned
začínají starat. "Není to naštěstí vážné", říká jeden z nich
po chvíli, "Ale tak dva dny by měl zůstat v posteli". Všichni
druzi souhlasí s několikadenním odpočinkem a rozcházejí se porozhlédnout
se po statku. Zjišťují, že statek je provizorně opevněn. Vnější zdi jsou
obehány dřevěným ochozem, aby přez ně bylo možno střílet. Brána je zpevněna
a před ní leží několik převrácených vozů. Osazenstvo pevnosti sestává z
několika ostřílených mužů, jež patrně dříve vedli dobrodružný život a dvaceti
čeledínů, kteří se na dvoře učí střílet a šermovat.
Dobrodruzi se seznámili s majiteli statku kterými byli chodec Dengher,
druid Grihan, elf Liandell, trpaslík Balin, válečníci Ollgin a Milean a
lupič Sakkel.
Druhý den ráno se Dergan probouzí a cítí se poměrně svěží. Je však přinucen
ještě ležet, aby si odpočinul. Večer se svého hostitele táže, co chce za
jeho vyléčení. "Rádo se stalo", odvětil chodec Dengher, "Ale
hodilo by se nám, aby ste tu s náma nějaký čes zůstali. Před dvěma dny
sme totiž viděli barbaří hlídku a vojsko na sebe zřejmě nenechá dlouho
čekat". Dergan souhlasí, neboť se cítí za své vyléčení dlužný, a rovněž
ostatní projevují zájem podpořit odvážné majitele statku v jeho obraně.
Jednoho odpoledne se Krochta prochází po dvoře a pozoruje ostatní připravující
se na boj, když tu ho napadne, co asi dělá havran, že se dlouho nehlásí.
"Havrane, ke mě", vysílá telepatický příkaz. "Trhni si",
zazní mu v hlavě odpověď. "Ccco sssi ttto... Havrane, okamžitě ke
mně", brunátní Krochta a pozoruje svého opeřence, jak se neochotně
vynořuje za komínem a slétá blíž. Vzápětí však za komínem zpozoruje další
černou hlavu a kousek od sebe vidí na dvoře stát čaroděje Liandella jak
rozčileně pozoruje komín. "Jo vy ste si chtěli hrát", vysílá
k havranovi už mírnějším tónem, "A žes to neřek rovnou. Tak leť, ale
dávejte pozor, ať nás nikdo nepřekvapí".
Po několika dnech se obránci přece jen dočkali. Ráno, když se zvedla mlha,
spatřují řadu jezdců rozestavených kolem statku. "Je jich asi padesát",
oznamuje ostatním Dergan. "Zřejmě počítali se snadnou kořistí",
směje se válečník Milean, zatímco Dengher, v jehož osobě má statek nejmenovaného
velitele, rozestavuje čeledíny na hradbách a střechách. Většina z nich
se marně snaží zakrývat nervozitu, a jen málokterý dobrodruh si vzpomíná,
jak se cítil před svým prvním bojem. Každý tráví čas v očekávání jinak,
někteří dobrodruzi jsou rozestavěni na hradbách, někteří si za hradbami
protahují svaly, trpaslík Balin si brousí sekeru, Liandell sedí na dvoře
v houpacím křesle a listuje svou čarodějnou knihou a druid Grihan se laská
s menší smečkou psů.
Nakonec barbaři dostávají pokyn k útoku a počínají opatrně postupovat ke
statku. Střelci zaujímají místo na hradbách. Z gwendarroňanů pouze Dergan
vytahuje svojí kuši, ostatní nemohou doufat v přílišný účinek své střelby
a tak raději zůstávají v úkrytu. Většina nájezdníků má v rukou meče a jen
někteří se snaží uškodit obráncům šípy. Barbaři s meči přecházejí na hranici
dostřelu do trysku a dojíždějí k hradbám, na které se snaží ze svých koní
vylézt. V tom jim brání Dergan, Lynhaard a Tar, kteří svými meči rozdávají
smrtící údery barbarům lezoucím přez hradby. Ostatní se povětšinou věnují
střelbě. Když barbaří lučišníci vidí nepřílišnou efektivitu své střelby
a navíc hrozící nebezpečí, že trefí své spolubojovníky, lezoucí přez zeď,
odkládají luky a tasí meče, jedouc podporovat útočníky na hradbách. Někteří
barbaři seskakují s koní a začínají odklízet vozy před branou, zatímco
další přivážejí masivní beranidlo.
Mezitím padlo několik čeledínů na jedné střeše, a několika barbarům se
podařilo dostat se na ni, proto tam rychle vybíhá Ollgin a sráží několik
útočníků dolů. Na pomoc mu běží Barzubaj, který doposud nebojoval, neboť
ochoz, na kterém řádil Dergan s ostatními, byl podstatně vyšší než trpaslík.
Teď se však mohl zapojit do boje, proto neváhal a skočil na střechu. Tam
se vrhá na statného barbara, který se právě snažil dostat se bojujícímu
Ollginovi do zad. Barzubaj se ohání svou masivní sekerou a dělá ze štítu
svého soupeře třísky na podpal. Jeho protivník však není žádný začátečník
a trpaslík začíná umdlévat. Snaží se barbarovi zasadit poslední rozhodující
ránu, když tu mu ostrý břit meče proniká do břicha. 'Teď nebo nikdy', pomyslel
si Barzubaj a napřahuje ke smrtící ráně, oči zalité krví. Jeho zraněné
tělo však není dostatečně rychlé a tak barbar zasazuje poslední úder. Barzubajova
sekera se však nedá zastavit. Její ostří se mihlo vzduchem a barbarova
hlava opisuje velký oblouk načež zapadává do okapu. Jenomže trpaslík už
klečí na kolenou snaže se vzdorovat blízké smrti, ale je to marné. Vzápětí
se jeho bezvládné tělo svaluje na krví nasáté došky, zatímco sekera dopadá
s cinknutím na zem.
V tuto chvíli je největší shon okolo brány. Barbaři už odtáhli překážejíci
vozy a buší do brány beranidlem, což vede ke shromáždění nejsilnějších
obránců za branou. "Ustupte stranou", prohlašuje pojednou Liandell,
"Brána dlouho nevydrží". Zaznívá několik dalších úderů a brána
opět znatelně povoluje, zatímco čaroděj mumlá zaklínadlo. "Nefelé
ignea", vykřikuje nakonec a zvedá ruce, právě ve chvíli, kdy se útočníkům
daří prorazit v bráně díru tak pro dva muže. Před branou se vytváří černý
mrak, z nějš začíná sršet ohnivý déšť. Ozývá se zděšený řev útočníků, kteří
prchají z inkriminované oblasti. Obránci si mohou na chvíli vydechnout,
než se barbaři zformují k poslednímu útoku. Po chvíli se zbytek asi dvaceti
barbarů skonsolidovává a vyráží na zteč brány. Mezi nimi je i skupina jejich
velitelů, kteří se doposud drželi mimo dostřel.
První barbaři pronikají dírou v bráně, ale hned padají pod ranami Balina
a Mileana a po nich další. Vzápětí se však brána nečekaně řítí do prachu.
"Bacha, je tam jeden v rudym plášti", volá Astorius, jenž stojí
na hradbách. Barbaři se začínají hrnout dovnitř, když tu Grihan vypouští
svou smečku psů. To způsobuje mezi útočníky zmatek, který stačí obráncům
k vytvoření obranné linie. Na ní se další nápor útočníků zastavuje, zvlášť
když svými kouzly přispívají Liandell a Krochta.
Krochtův havran se mezitím rozhodl k riskantnímu činu. Střemhlavým letem
se zezadu přibližuje k barbařímu kouzelníkovi a několika blesky sestřeluje
slizkou kočku sedící mu na rameni, načež vybírá klesání těsně nad zemí
a přízemním letem mizí z dosahu rozzuřeného čaroděje. Ten měl právě v úmyslu
ztrestat drzého opeřence, když se mu do nohy zabodá šíp. To Tar, nemohouce
se zapojit do boje, popadl alespoň volnou kuš a snažil se být užitečný.
Čaroděj však nemá náladu na žerty a několika blesky doslova sestřeluje
krolla z hradeb. Při tom se však neopatrně přibližuje, a tak Astorius,
jenž se doposud skrýval za ochozem, obdarovává čaroděje svými blesky, načež
se zase skrčuje za ochoz. Barbar se však už o něj nestačil zajímat. Z ničeho
nic ztuhl a zřítil se z koně, přičemž si přerazil vaz. Další šikovné kouzlo.
Lynhaard má v tu chvíli docela jiné starosti. Napadá ho totiž jeden z velitelů,
ale liscannorský starosta využívá své velké zkušenosti, odráží nápor a
s pomocí spolubojovníků barbara poráží. V tu chvíli je už bojiště ovládnuto
dobrodruhy, kteří dobíjejí poslední zuřivé, ale zároveň zoufalé barbary.
Je dobojováno a druzi počítají své mrtvé. Kromě gwendarronských hrdinů,
Barzubaje a Tara, padlo třináct čeledínů. Ostatní bojovníci, vyjma kouzelníků,
jsou ve větší či menší míře posekáni, ale nikdo nevyžaduje zvláštní péči.
Nebyli by to však nurnští, kdyby se hned po spočtení ztrát nezačli zajímat
o pláště barbarů, které si obě skupiny dělí napůl.
"Já sem slyšel", vypráví Astorius druhům večer u ohně, "Že
v každý svatyni je poklad pod oltářem. Tam v těch skalách sme se moc nerozhlíželi,
ale já bych se tam vrátil a pořádně to prohledal". "Neměli bysme
se rači podivat po barbarech?", přemýšlí vůdce. "Barbarů sme
tady zabili dost, já bych se tam podíval", souhlasí Krochta se svým
kouzelnickým kolegou. Všichni nakonec souhlasí, neboť zřejmě zapomněli,
že zlato již našli za oltářem. Nicméně druhý den ráno vyrazili opět na
sever.
Tentokrát družina bez problémů projíždí skalami a vstupuje do svatyně.
Družiníci několikrát prohledávají celou místnost, až usuzují, že pod oltářem
ani nikde jinde žádné tajné dveře skrývající poklad nejsou. "Blbej
nápad", prohlašuje nakonec Lynhaard, "Na to ty přijít sám, chytráku",
posmívá se dále kouzelníkovi. Krochta se mezitím raději snaží přijít na
účel oltářů. Rozsvěcuje svíce na velkém a zjišťuje, že jejich světlo dopadá
převážně na oltář, který pak vypadá, jakoby hořel. Pak přistupuje k menšímu
otáři, jemě se řeže do dlaně a skouší na něj stříknout několik kapek krve.
Velice se diví, když se krev jakoby vpila do hladkého kamene a svíčky na
velkém oltáři na chvíli zazářili. Zkouší krev ukápnout i na velký oltář,
ale tam se nic neděje. "Co kdybychom přinesli nějakou oběť",
navrhl Dergan, který Krochtu pozoroval. "Na mňa nekoukej", odmítavě
se tváří Lynhaard. "Já jenom esli souhlasíš?" "Nu, proč
ne, co", drbe se kroll a předstírá, že přemýšlí, "Ale, co potvora
dajaká vylézt, co?" "Ale neboj", uklidňuje ho Dergan, "Jenom
tu obětujeme nějaký zvíře a uvidíme co to udělá".
Po té dobrodruzi míří do lesa, aby se pokusili něco ulovit. Na lov se vydává
Dergan s Astoriem, ale i Krochta vysílá svého havrana, aby se pokusil něco
složit. Dergan a Astorius se pomalu a tiše plíží lesem, až se jim podaří
objevit číhající lišku. "Musíme jí dostat živou", šeptá Astorius,
"Až ti řeknu tak jí chytíš". Po té se mocně soustředí a šeptá
čarodějná slůvka. Liška je vzápětí stižena těžkým psychickým šokem a ani
se nebrání, když ji Dergan strká do pytle. Krochtův havran mezitím nalézá
osamělou srnu a skládá ji několika blesky.
"Koukněte co mám", ukazuje Krochta havranův úlovek ostatním.
"Hm, jenže my potřebujeme živý zvíře", odpovídá Dergan, "K
obětem se většinou nepoužívali mrtví tvorové, nebo jo?", obrací se
na Astoria. "Ale co? Aspoň ho sníme", přechází otázku kouzelník.
Naplněni dobrou srnčí pečení, vrací se nurnští do svatyně k liščí oběti.
Krochta zapaluje svíčky, načež Lynhaard páře malou šelmu mečem. Svíce planou
jasným plamenem a osvětlují oltář, jakoby stál na slunci. Nic se však neděje.
"Esli se tam nemá nejdřív strčit nějaký tělo", přemýšlí Krochta.
"No, momžná, že na tom voživovali ty nemrtvý, bylo jich tu spoustu",
přidává se Dergan. S tím se družiníci spokojují a definitivně opouštějí
chrám.
Nutno podotknout, že družinu tvoří nepříliš ostřílení dobrodruzi, co se
týče navrácení života svým spolubojovníkům. Nikdo z nich nepamatoval časy,
kdy byli mrtví druzi pokládáni na nejrůznější oltáře či naléváni kdejakým
utrejchem, po čemž jim obvykle narostly oslí uši, prasečí rypáky nebo něco
podobného, ale v nejednom případě skutečně ožili. Tady družina propásla
jednu z řídkých příležitostí, i když je pravdou, že v temném chrámu jako
tento, by to bylo pravděpodobně spojeno s jistým nebezpečím.
"Měli bychom se vrátit pro nějaký posily", dí večer Dergan, "Ve
čtyrech bych se na barbary nevydával". "Máš pravdu", souhlasí
Krochta, "Zajedem do Crumu. Třeba se tam někdo najde". Jak se
domluvili, tak učinili a příští večer už strávila družina v bezpečí opevněné
vsi.
V Crumu nurnští navštěvují místní hostinec a kromě několika skupin dobrodruhů
tam vidí ještě dva osamocené kudůky, ke kterým míří víjmečně viditelný
Astorius, maje v úmyslu zlákat je k dobrodružství. "Nechcete se k
nám přidat?", hlaholí elf. Jeden z kudůků si kouzelníka chvíli měří
pohledem. "Dobrý den", dí nakonec. "Ehm, dobrý, dobrý",
brebtá zaražený elf, "Nechcete se nám přidat?". "Zálist
Chvět", představuje se kudůk po chvíli trapného ticha. "Mno,
já sem teda ňákej Astorius, teda", mumlá elf nezvyklý příliš slušnému
chování. "Dobrý den, já jsem Dergan", zapojuje se do rozhovoru
vůdce, který všechno slyšel a byl tak dostatečně varován, "Nechtěli
byste se vydat s námi za dobrodružstvím?" "Inu, proč ne",
odpovídá kudůk, "Sami jsme chtěli něco zajímavého prožít". "Fajn",
pookřál Astorius, "A vodkaď vlastně pocházíš?" "My si tykáme?",
obrcí se na něj Chvět, načež elf zčervenává a do hovoru se dále nezapojuje.
Tak se Nurnská družina rozrostla o dva kudůky Zálista Chvěta a Krostu.
Družiníci se rozhodli, že tentokrát se podívají až na východ Valdenu, kde
začínají neprostupné hvozdy. Projíždí tedy severně kolem Ronku a Hulgu
a pak podél hvozdu k jihu. Celou dobu nenaráží na žádnou známku barbaří
populace, až v blízkosti Tunu objevuje havran menší tábor, složený z několika
stanů a stáda dobytka. Havran hlásí dvacítku vojáků a zhruba stejný počet
pastýřů. Dobrodruzi ustupují od možnosti zaútočit přímo, a raději dávají
přednost vylákání vojáků z vesnice. Na přepad si vybírají malé útulné údolíčko
s několika křovinami.
"Tak tady rozděláme oheň", rozkazuje Dergan, "Uděláme pořádnej
kouř, aby je to přilákalo, a když zaútočej, tak je rozprášíme". "A
co když jich bude moc?", ptá se opatrný Astorius, který je jako obvykle
neviditelný. "Havran bude hlídat a když jich bude moc, tak nás varuje.
Já s Lynhaardem budem ve předu, kouzelníci za náma a vy se kryjte vzadu",
obrací se ke dvěma kudůkům, "Ty, Záliste, máš vůbec nějakou zbraň?",
napadá náhle náčelníka. "Ne, proč?", diví se kudůk. "Ty
vážně nemít zbraň?, nevěří Lynhaard svým uším, "Von nemít zbraň",
konstatuje nakonec. "Hele, já ti pučim jednu dýku, na", podává
kudůkovi zbraň Dergan, "Tak dík, no", krčí rameny Chvět a strká
si ji do torny. "Tak to né, počkej", brání mu vůdce, "To
mi jí rači vrať, v batohu ti nebude nic platná". "A naco je mi
vůbec dýka?", diví se kudůk. "Víš", praví shovívavě Krochta,
"Tady řáděj nájezdníci, vypalujou vesnice a zabíjej obyvatele".
"Aha, tak to my dej tu zbraň. To je musíme pobít", dychtivě se
sápe po dýce, a tak mu Dergan přidává ještě jednu. Pak druzi zapalují oheň
a čekají co se bude dít.
Asi po hodině havran ohlásil skupinu šesti barbarů. Ti se zakrátko objevují
a hned jak spatřují družinu, vyrážejí do útoku. Proti připraveným dobrodruhům
však nemají šanci. Dva se řítí mrtvi k zemi po zásahu kouzelníků, Krochty
a Astoria, třetí padá z koně zasažen dvěma šípy Krostovy kuše, dalšího
zasahuje Chvět dýkou do krku a poslední dva si berou na starost válečníci
Lynhaard a Dergan. Brzo je po krátkém boji a družiníci se vydávají přenocovat
na kraj hvozdu.
Ráno se družina vydává opatrně nazpět, poněvadž tuší, že zmizení šesti
barbarů nezůstalo bez odezvy. Nakonec se skutečně střetávají se skupinou
barbarů, kteří jedou po jejich včerejší stopě, rozvinuti do rojnice. Naštěstí
jsou dobrodruzi včas varováni havranem a mejí tedy dost času připravit
si výhodné podmínky pro následující boj. Objíždějí proto barbary a napadají
je z boku, neboť doufají, že je budou moci likvidovat postupně a nedojde
ke střetnutí se všemi najednou. To se vcelku daří, protože barbaři jsou
příliš lačni boje, než aby jim zbyl čas na sjednocení se ve větší skupinu,
která by byla schopna zasadit nurnským hrdinům vážnější ránu. Dobrodruzi
jsou přesto značně vyčerpáni, proto odkládají návštěvu barbarského tábora
na zítřek a jdou se zatím řádně prospat.
Barbaři však nehodlají čekat, až se nurnští vyspí. Když se válečníci nevrací,
balí pastýři tábor a vydávají se na západ, ke svým hlavním silám. Na jejich
popud vyráží ještě v noci trestná výprava, čítající dvacítku jezdců.
Druhý den se dobrodruzi vydávají navštívit barbarský tábor, avšak nalézají
jen pošlapanou trávu. Dergan tedy naprosto nesmyslně nařizuje jet po cestě
do Mardu, tedy prakticky vstříc nepřátelům. Kolem poledního se obě skupiny
spatřili, respektive, nejdříve se spatřili dva havrani a ti pak informovali
své pány. Družna se okamžitě obrací a dává se na útěk, ale po chvíli je
jasné, že barbarští koně jsou podstatně lepší, nehledě na to, že Astoriův
poník ze sebe vydá při trysku rychlost Lynhaarda, vlekoucího se nad ránem
od Hrocha.
Družiníci tedy nechávají marného útěku a staví se do obraného postavení,
zatímco nad nimi krouží černý havran. "Havrane, leť a sejmi ho",
nařizuje Krochta svému opeřenci, tem bojovně kráká a vzlétá do boje. Rychle
nabírá výšku, až se dostává na úroveň svého nepřítele. Oba havrani začínají
létat v kruzích kolem sebe, snažíc se dostat do výhodného palebného postavení.
Nakonec se Krochtův havran odhodlává k riskantnímu manévru. Znenadání provádí
efektní loping, čímž se dostává na ocas svého soupeře a než ten stačí zareagovat,
sestřeluje ho žlutým bleskem.
"Výborně", chválí svého miláčka Krochta, ale pak už se věnuje
přibližující se skupině. Barbaři se rozvíjejí do rojnice a tryskem se přibližují
k družině. Vzápětí se s třeskem setkávají s Derganem a Lynhaardem, kteří
tvoří čelo nurnských. Oba šermíři srážejí své protivníky z koní, zatímco
Astorius kouzlí, Krosta střílí a Chvět vrhá dýku. Krochta zatím ztuhnul
v sedle, neboť byl právě vytván na mentální souboj. Barbarský mág však
zřejmě špatně odhadl své možnosti, neboť po chvíli, se značně pročištěnou
hlavou souboj vzdává. Mezitím naplno probíhá boj. Barbaři už obklíčili
skupinu a útočí na koho se dá. Chvět se před nepřátelskými meči raději
ztratil pomocí svého lektvaru, zatímco Krosta byl nemilosrdně sražen z
koně. Kudůk se však rychle zvedá, uniká zpod kopyt plašících se koní a
pak opět pozvedá kuš a zasazuje nepřátelům další smrtící rány. Několik
barbarů se snaží zaútočit i na soustředícího se Krochtu, ale ten si naštěstí
před bojem stačil vyčarovat obrazy a tak nebyl dosud zasažen. Rovněž Astorius
mate své nepřátele kouzlem dudu a případné útočníky sráží k zemi blesky.
Mezi prořídlými barbary se zapojují do boje i jejich velitelé, útočící
na dva gwendarronské šermíře. Ti se však bijí jako lvi a zvláště Dergan
podporován kouzly Astorivy prskající kočky si vede výborně. Brzo zůstavají
jen tři barbarští velitelé a jejich kouzelník a proti nim Dergan s Lynhaardem
a Krochta podporováni střelcem Krostou, noboť zcela vyčerpaný Astorius
po té, co zlikvydoval posledního dotírajícího vojáka, raději zvolil ústup.
Téměř všichni bojující jsou již na zemi a jen barbarský velitel v černém
plášti se nad nimi tyčí na svém mohutném oři a zatlačuje bránícího se Lynhaarda.
Brzo je však i on sražen z koně, když Krochta, po té co se zorientoval
po vítězství v mentálním souboji, vyslal svazek blesků. Dergan mezitím
sklátil jednoho z barbarů a pustil se do druhého. Havran se zatím snáší
z oblohy a svým ostrým zobákem klove barbarského mága do týla. Ten mu na
to zasazuje tvrdou ránu holí, až je pták odhozen na pět sáhů daleko, ale
vybírá pád a odlétá raději pryč.
Lynhaard se vrhl na na zem padnuvšího barbara a zasadil mu smrtící ránu.
Zatím Krochta dobíhá k mágovi a chvíli s ním bojuje holí, až mu nakonec
zasazuje smrtící ránu do ohrysku. Nakonec i Dergan vyřizuje svého soupeře
a tak je dobojováno. Druzi si spěšně dávají provizorní obvazy na své rány,
načež pokračují maximálním tempem k lesu.
"Tak, já myslim, že už sme udělali dost, co řikáte?", obrací
se Dergan ke svým druhům navečer, když družina odpočívá ve stínu hvozdu.
"No jo", souhlasí Krochta, "Máme už víc než osmdesát plášťů,
docela sme si nahrabali". "Tak, tak", přidává se Lynhaard,
"Zbytečno dál rubat. Boje těžké a více těžké a zlata už dost".
Dobrodruzi se nakonec shodují na tom, že nastal čas skončit s bojem a vydat
se k domovu. Ráno tedy nabírají směr na Crum. Pravda, ne nejkratší cestou,
která vede přez nebezpečná území, ale oklikou okolo známého statku.
Ke statku dobrodruzi dorážejí druhého dne navečer, ovšem dovnitř se dostat
nemohou. Brání jim v tom asi stovka barbarů, kteří obklíčili statek. Z
jejich postavení se však dá usuzovat, že zaútočí až ráno, proto jdou dobrodruzi
raději spát.
Hned po ránu posílá Krochta svého havrana hlídkovat, zatímco ostatní se
skrývají za pahorkem. Krátce po svítání se barbarská vojska dávají do pohybu.
"Hele, je jich moc. Rači se do toho nebudem míchat a počkáme, jak
to dopadne", odvážně navrhuje Krochta. Všichni souhlasí a tak družiníci,
přestože se už docela zotavili z předchozích zranění, zůstavájí za kopcem
a vyčkávají výsledku bitvy. Nakonec, když je jasné, že i tento útok bude
zkušenými statkáři odvrácen, vyjíždějí dobrodruzi ze svého úkrytu a dobíjejí
několik zraněných barbarů, aby se neřeklo. "Škoda, že ste to nestihly
dřív", volá na druhy chodec Dengher a prohlíží vyvrácenou bránu, "Měli
bysme menší ztráty". Nurnští se raději loučí a pospíchají do Crumu.
"Tiše", promlouvá znenáhla Lynhaard, když se na dohled objevuje
Crumská palisáda, a napíná uši, "Lynhaard něco slyšet". "To
zní jako zpěv bojových písní", přemýšlí Dergan. "No, já už dlouho
bydlim U hrocha a ten zvuk mi spíš připomíná tady Lynhaarda, jak zpívá
s Krullem půlnoční duet", oponuje mu Krochta. Když dobrodruzi přijíždějí
do opevněné vesnice, vidí všude zkázu, kterou ovšem nezpůsobili barbaři,
ale něco docela jiného. U otevřené brány se válí voják se džbánem v ruce
a cosi chroptí. Další ožralové na sebe nenechají dlouho čekat a jejich
počet se zvyšuje úměrně tomu, jak se druzi blíží k hospodě. Uvnitř, respektive
na honjišti za hospodou, neboť ve výčepu není slyšet vlastního slova, se
druzi dozvídají, že přitáhl oddíl padesáti trpaslíků z Angwarru a ti poblíž
Srumu rozdrtili asi třísetčlené barbaří vojsko, v němž navíc bylo několik
vyšších velitelů. Tím zřejmě zničili značnou bojovou sílu barbarů, neboť
ti se po bitvě podstatně stáhli k východu a jejich hlídky už rovněž nejsou
tak časté a početné. Dobrodruzi se radostně přidávají ke všeobecné oslavě,
ale ani tyto zprávy nemohou nic změnit na jejich rozhodnutí odtáhnout z
boje a vrátit se do Liscannoru.
Ve Velvenu si družina vyzvedává odměnu vypsanou za pláště a pak míří na
jih, do Gwendarronu. Cesta proběhla bez zvláštních příhod a po třech týdnech
putování se před dobrodruhy objevují známé střechy liscannorské osady.
"Hola, sme doma", volá Lynhaard, "Rychle k Wennoři".
Kroll kvapně míří k domu, když tu ho zaráží hlasitý dětský pláč. "Zdar,
otče", přichází ke starostovi Páin a poplácívá ho po zádech, na ramena
totiž nedosáhne. "Co je to?", sklání se k trpaslíkovi kroll,
"Kluk nebo chudinka". "No, po pravdě řečeno to je holka",
odpovídá Páin, "Ale tak zlý to zase nejni". Lynhaard dále neváhá,
sbírá veškerou odvahu a jde se podívat na plod své lásky. Doma nachází
Wennoru, kterak chová jakýsi balík, z něhož čouhají jen dvě velké uši.
Kroll přichází blíž a láskyplně si prohlíží podivný obličejík koukající
z peřinek. Není pochyb, že tohle dítě je skutečně jeho.
Večer v hospodě všichni vyprávějí své značně přibarvené příběhy z cest,
jen Lynhaard je nezvykle zamlklý. Přemýšlí totiž, jestli má cenu pokoušet
osud a zkusit ještě jedno dítě. Pak ho ale napadá, jak mu alkohol v krvi
houstne, že jeho dcera je svým způsobem krásná, i když nezná nikoho, kdo
by s ním souhlasil.
Píseň drakobijců
Getd z Ruindoru
Ledový drak
stačí nám na něj síly?
Přetěžký boj
Nesmíme ztrácet víry
Jak zahrát,
Abychom hlavu měli
A přitom
Nic dělat nemuseli
Vystřelit?
Na to má tlustou kůži
Rozlobí se
A budou padat muži
Snad blesky
To není špatný nápad
Krochta jde
Teď potřeba je chvátat
Bestie řve
Však Krochta daleko je
Jak havran
Rychle odletěl z boje
Už jen pár
Takových ran ho zklátí
Kdo půjde
Dokončit toto klání?
Čtyři tam jdou
Jdou zabít dračí stvůru
Čtyři to jsou
Sráží zbabělost z trůnu
Čtyři se vrhají
Vztříc tlamě dračí
A všichni bojují
Co jim jen síly stačí
Páin se rve
Jak trpaslíci umí
Lynhaard buší
Až jeho rány duní
Dergan píchá
Z drakových ran krev prýští
Jenom Daren
Nemá už další příští
Barbar mladý
Odvážně čelil stvůře
Mnoho lidí
Zemřelo už i hůře
Kdo může říct
Že jak hrdina padl
Neustoupil
Nezůstal někde vzadu
Lynhaard
Už ztratil spoustu krve
Není kroll
Tak čerstvý jako prve
Ni Dergan
Již nemá tolik síly
Aby mohl
Sekat draky na díly
Tak Páin
Zasadil další ránu
Samoten
Čelil obludy spárům
Draka bil
Krev prolili tam oba
Stáhl se, však
Odpočat přijde znova
Ráno se
Tři hrdinové našli
Páin, Krochta
Spolu s Derganem tam šli
Utkání
Nad které těžší není
Pro draka
Se končí představení
Drakobijci
Se radují z té smrti
Sbírají poklad
Do nejposlednější mrti
Řežou hlavu
Jež má zuby jak meče
Odměna
Nyní už neuteče
A na závěr...
Z cyklu Slavné výroky družiníků
"... Jestli je ta moje zmije sameček nebo samička, tak to se nepozná,
protože nemá zuby. Ale jmenuje se Hugo ...", pravil Krull Tichošlápek
a za chvíli umřel