Lyškánora 7
* Luční květ * Páinovo mudrosloví * Zlodějovi přátelé * Glenalův poklad *Epos o
Jacobovi* Červená sedma *
Sečen1034
Luční květ
Páin z Nórienu
Na louce vyrostla květina
na stonku tenkém a
křehkém,
kdo viděl ji je hluchý k pomluvám,
jen pravdu zná a je jí
věren
Kdo čichl k ní dál zná je přátelství,
nerozumí slovu zrada,
šíří té
krásy poselství
a v žilách mu koluje láska
Ten květ není možné
utrhnout,
sebrat ho jenom pro sebe,
vždyť kdo ho jen spatřil přál by si
naplnit jím
celé nebe
Ten květ však už nyní nenajdeš,
dlouho zase kvést nebude,
byl
rozšlapán, spálen a zadupán
botami, jenž znají jen sebe
Když zlo přišlo oděné v
lásky háv,
ohánělo se slovy míru,
aby pak všem lidem nakonec
přineslo žal a pach
dýmu
Podle mého názoru je Luční květ vrcholným dílem tvorby
Páina Nórienského, jnak prostého trpasličího literáta, básníka a malíře.
Pozn.
L.R.
Páinovo mudrosloví
Páin z Nórienu
Hrdinů činy veliké,
o nichž pějí slavné písně,
stojí za
trochu slzí žalu,
slzí, jež lemují slávu
Páinovo mudrosloví:
Kdo
se ožení, toho čeká blízká smrt. Kdo se však ožení s ženou jiné rasy, má před sebou dlouhý
život.
Zlodějovi přátelé
Návrh Páina z Nórienu k úpravě pravidel (už asi sto padesátý... ne, to je jenom blbá
sranda)
Zlodějovi přátelé (od 4.úr.-
75%)
Lasička
živ.: 1
UČ: (2+0)=2 zuby
OČ:
(2+5)=7
Přidává zloději:
šplhání po zdi: +5%
tichý pohyb:
+5%
Straka
živ: 1
UČ: (3+0)=3 zobák
OČ:
(4+2)=6
Přidává zloději:
vybírání kapes: +5%
schování ve stínu:
+5%
Zloděj může mít jen jednoho přítele. V případě úmrtí může dalšího získat až při
přestupu na další úroveň.
Po přežití dobrodružství si hodí k6 na zlepšení vlastností:
1-2:
+2 životy
3: +1 k UČ
4: +1 k OČ
5: +1% k 1.vlast.
6: +1% k 2.vlast.
Glenalův poklad
Erlanth Linfalas, Dešten 1032
Píše se rok 1032. Je polovina jarnu,ale po jarním
slunci ani památky.Neustále mrzne a mírně chumelí. V tomto počasí dorazila do Liscannoru
vojenská kolona a zastavila před hospodou, jejíž vývěsní štít hlásal, že tady je U
hrocha.
Polovina mužů sesedla a uvazála své koně k loukotím dřevěného vozu
taženého čtyřspřežím. Hospoda se pomalu naplnila prokřehlými vojáky a hostinský Jeremiáš
si zamnul ruce ve vidině cinkajících zlatek. Vojáci se nestačili ani usadit a zahlédli skrze
okna pomalovaná od mrazu přibíhající postavu.
Rolld se zastavil u
podupávájících těžkooděnců a jako starosta se začal zajímat, co zde dělá ozbrojená skupina,
čítající devatenáct mužů. Někdo mu ukázal ke dveřím hostince, že jejich velitel je uvnitř a
nalévá se kořalkou, zatímco oni mrznou. Rolld tedy vešel do nálevny a rozhlédl se. Spatřil
osm vojáků, kteří se zajímali jen o čaj a kouřící talíř polévky. Z rohu místnosti jej kývnutím
hlavy pozdravil Sarim a něco prohodil k malé neznámé osobě v kápi po jeho boku. Rolld
zamířil k postavě zápasící s kuřecí pečení a s přilbou položenou vedle džbánku
medoviny.
"Pane, co má znamenat vaše ozbrojená výprava a co
pohledáváte v Liscannoru, jako starosta této obce mám právo toto vědět," otázal se Rolld muže
středních let, který dopil džbánek medoviny a se zaduněním jej odložil na stůl.
"Uklidněte se pane starosto, zde mám pověření s pečetí království gwendarronského.
Víte, my vezeme velice důležitou zásilku do Mondragonu," pravil umaštěný velitel a
vytáhl několikráte přeložený pergamen. "To je něco jiného." oddechl si zástupce práva v obci
a usedl ke stolu.
"A odkud jedete ?" zvolal ode dveří příchozí Llandaff.
Za ním vstoupili další obyvatelé Liscannoru, kteří si všimli velkého množství lidí před
hostincem a přišli si pohovořit a dovědět se co je kde nového. "My jsme z Alby," nadmul se
voják, "Jak jistě víte, Alba, moje rodné město, je významným zlatnickým centrem. V jeho okolí
je mnoho dolů s velice kvalitním zlatem a v místních horách se těží i diamanty, safíry a kdoví
co ještě." Při posledních slovech se některým přítomným podivně zaleskly oči.
"Opravdu? A co vezete, mohu-li se zeptat ? " otočil se k veliteli Llandaff s podivným
úsměvem. Velitel, viditelně potěšen zájmem tolika mužů, se naklonil přes stůl a jeho hlas přešel
do šepotu. "Víte, ze severu, tedy jako z Mondragonu, přišla objednávka na korunovační
klenoty a nám připadla úloha je bezpečně dovézt majitelům." Llandaff se otočil a začal si
prohlížet vojáky mizící ve dveřích. Při pohledu do ostatních tváří, bylo jasné, že myšlenkou
přepadnout vůz a zmocnit se šperků se nezabývá jenom quonsettský kouzelník. Po chvíli
přemýšlení tento nápad zavrhl, jako značně šílený.
Velitel, poté co dojedl kuře
a dopil medovinu, se rozloučil a odcválal včele kolony směrem k severu. Rolld si konečně
začal všímat Sarimova zakukleného společníka. "Hej,kdo jsi!" otázal se zvýšeným hlasem
a pokusil se zachytit podobu neznámého. Po nezdařeném pokusu strhnout cizincovu kápi se
otočil na Sarima. "Hele, Sarime, řekni mi kdo to je." Druid vypnul hruď, v očích mu zajiskřilo
a hrdým hlasem prohlásil: "To je můj syn." "Jéje, Synek." ohlásil se od výčepu Jeremiáš.
"Ne!To je můj SYN a JMENUJE se Grim." řekl o poznání tvrději a pozoroval co se bude dít.
"A smí pít pivo?" zeptal se Jeremiáš, když přišel s tácem plným cínových korbelů přetékajících
lahodným mokem. Na otcův souhlas tedy položil před tichého Grima čtvrtkový korbel. "Tu
máš hochu, vítej U hrocha. Berte si a na zdraví."
Ten večer byl značně divoký.
Sešel se téměř celý Liscannor. Středem pozornosti byl samozřejmě Grim. Oslavovalo se také
brzké narození dalšího člena druidské rodiny a narození prvního dítěte válečníka Páina,
který si v létě vzal hobití krasavici Luniel Pitkovou z Nového Borginu. Oslava se samozřejmě
protáhla dlouho do noci. Neví se zda byl Grim domů donesen otcem nebo obráceně, ale
pravdou zůstává, že následujícího dne oheň v krbech všech zůčastněných zůstal vyhaslý až do
pozdního odpoledne. Hospoda U hrocha se naplnila až po páté hodině večerní.
Dobrodruzi v teple ohně rozprávějí o včerejšku. Probírají všechno možné, hrají karty
a pijí dobré hobití pivo. Večer vypadá poklidně, venku nefučí vichr, ani sníh nepadá a v době
večeře se na obloze ukázalo několik hvězd.
Po osmé hodině večerní se od severu
přihnal jezdec na schváceném koni. Byl vnesen do hostince a ošetřen lokem rumu. Zarudlé
tváře a lesk očí prozrazovaly, že trpí horečkou. Všichni v něm poznali člena vojenského
doprovodu mondragonských korunovačních klenotů. Muž rozčíleným hlasem začal
vykřikovat něco o mrtvých a hordě zarostlých mužů, o lupičích a přepadení a o hrozném trestu,
který jej stihne. Po dalším loku se uklidnil a začal vyprávět:
Vojáci pokračovali
rychlým tempem z Liscannoru stále na sever, do Mondragonu. V místě, kde z Údolí stínů
vytéká říčka a přetíná cestu je kamenný most. Všude v okolí je les plný skal. A tam na mostě,
když vůz zablokoval cestu, byli přepadeni. On jediný vyvázl s lehkým zraněním na
noze.
Své vyprávění ukončil tím, že se okamžitě vydá zpět, aby přivedl vojsko
a vyrval lupičům uloupené poklady. Nurnští se nabídli, že půjdou loupežníkům po stopě. Svoji
pomoc přislíbili ve vidině kořisti a tučné odměny, která je jim samozřejmě přislíbena otrhaným
vojákem.
V krbu příjemně praská oheň a vrhá mihotavé stíny na dřevěnou
podlahu. Okolo dubového stolu, na němž hoří jediná svíčka osvětlující skvrny od vína,
škrábance a nožem vyryté nápisy, sedí několik postav. Sem tam se natáhne ruka, uchopí korbel,
napije se a postaví jej zpět na stůl.
"Takže Sarime, ty vážně nepojedeš?" otázal
se po několikáté Rolld. "Ne, nepojedu. Já nemůžu, žena čeká každým dnem dítě a já jí nechci
nechat samotnou, zvláště, když má tak daleko do Liscannoru." "A co budeš mít? Já bych chtěl
mít syna." pozeptal se Páin. "Já budu mít dceru. Ale už radši půjdu, co kdyby to na Rion
přišlo dnes v noci. Budu na vás vzpomínat. Dobrou noc." rozloučil se druid a zmizel ve
dveřích. Ostatní ještě domlouvali podrobnosti zítřejší výpravy, ale čas odjezdu zůstal na
hodině úsvitu.
Liscannor spí. Nejtvrději chrápe posel vítané správy v podkroví
hostince, kam byl uložen. Je půlnoc a z těžkých mračen začíná padat sníh a smazává stopy
krvavého boje v lese u ústí do Údolí stínů. Tam někde leží sídlo lupičů, tam v Údolí stínů, kam
se vypravila Nurnská družina před sedmnácti lety. Avšak tuto výpravu už nepamatuje vůbec
nikdo. V té době ještě žil Jacob z Rugornu, který by mohl vyprávět, kdyby minulý rok na podzim
nezemřel. Nebo spíše, kdyby nebil zabit.
"Kdo je zase tohle?" zeptal se Erkli
a ukázal rukou směrem k Sarimově samotě. Llandaff si zastínil oči a upřel zrak na
cválajícího jezdce, který mířil přes pláň do Liscannoru. "Ježkovi zraky, to je Grim," vykřikl
Llandaff, uchopiv se za hlavu, "snad nechce jet s náma. To ho sebou máme tahat. Jestli ho
Sarim pustil, tak se musel zbláznit."
Grim dojel ke skupině koní. Měl na sobě
drátěné brnění a u pasu široký meč a tvářil se velice odhodlaně. "Táta mě pustil, říkal že můžu
jet s váma." "Děkujeme pěkně" zabručel pro sebe Llandaff a dál si prohlížel kování na svém sedle.
"Grime, jak to že máš meč a dokonce železný brnění? Kdyby to viděl otec, ten by ti dal." usmál
se Rolld. "Snad to na mě nepovíš strýčku? On o tom nic neví." "Dobře, nepovím. Ale drž se
vzadu a nikam se nežeň. Musíme tě přivést zpátky celího."
"Tak jo. Vyrážíme!"
vykřikl vůdce Llandaff, když si své sedlo dostatečně prohlédl. "Nestore, přivez zpátky mého
koně. Je mi zima a jdu ještě spát. Mějte se a všichni se vraťte." rozloučil se s družinou
Erlanth a zavřel okna svého domu. Od té doby, co minulý rok málem umrzl, v zimě nikam
nevyráží. Jen zapůjčil Nestorovi vyježděnou klisnu, protože na mladém hřebci by se nezkušený
jezdec těžko udržel.
Bývalí kapitán pirátské lodi usedl na zapůjčeného oře
s velkou nedůvěrou. "Jak to nemá plachtu a kormidlo, tak to neumim řídit. Stůj klidně a hlavně
se neplaš nebo sletim. Nono, malá nebo velká. Stůj." vykřikl vystrašený válečník, když si kůň
odfrkl a pohodil hlavou.
Koně vyrazili, v záplavě zvířeného sněhu se ladně
pohybuje čtvero jezdců. Do dokonalosti má daleko jen podivný kouzelník Erkli Plískon, ale
svého koně neřídí nikterak špatně. Skvělým jezdcem je Rolld z Erinu a Grim spolu s
Llandaffem a Painem řídí své koně jistou rukou. Zato Nestor Burma! Poskakuje na koni jak
pytel brambor, při každém kroku vyluzuje bolestné vzdechy přes křečovitě sevřená ústa. Když
vůdce za Liscannorem zrychlil, Nestorovi se v obličeji usadil panický výraz. Vyvalil oči,
zatnul zuby a ve strnulé póze zůstal příštích osmdesát mil.
Pomalu se
stmívalo, když skupina pěti jezdců dorazila na místo údajného krveprolití. Nic nenasvěčovalo
tomu, že zde bylo povražděno na dvě desítky mužů. Předvečerním tichem se rozléhalo frkání
koní a bublání říčky uvězněné pod krustou ledu a sněhu. Hraničáři sesedli z koní a šli
prozkoumat okolí kamenného mostu. Grim si klekl vedle Rollda a vzrušeně vykřikoval: "To
byli koně a přijeli odtamtud a jeli sem. A tady sesedli, jsou tu lidské stopy a bylo jich hodně,
ale já se tu nevyznám. Je to zavátý sněhem, protože dvě noci chumelilo, žejo strýčku? " "Hmm,
máš pravdu Grime." odvětil nepřítomně Rolld a vydal se podél mělkých dva dny starých stop
k lesu. Pak se vrátil k chlapci a začal mu vysvětlovat a ukazovat. Po chvíli se vrátili k ostatním.
Ti slezli z koní a začali se vyptávat Rollda. Mladý Sarimův potomek se snažil na sebe obrátit
pozornost hlasitým vykřikováním nově nabytých zkušeností. Ostatní jej okřikli a v tichu
pozdě zimního večera očekávali příjezd posledního, šestého člena výpravy.
* * *
Dlouhá zima není dobrá. Zásoby se tenčí a zvířata mají
hlad. Vlci vyrážejí na lov blíže vesnicím a městům. Téměř beze stopy mizí v lesích koně i
s jejich majiteli. Medvědi se budí s pocitem hladu a zabíjí vše, co se může stát snadnou
kořistí. Jaro nepřichází a v přírodě vítězí ten silnější.
Řezavé uhlíky nedávali
žádné světlo, ale stále hřáli. V jeskyni bylo teplo a tma, ale ticho zde nebylo. Z kouta se ozývalo
hlasité chrčení. V jiné části doupěte se pohnul balík kůží. Vykoukla ušatá hlava, otevřela oči
a začala se pohybovat ke zdroji dávivých zvuků a zatřásla majitelem impozantního chrápání.
"Hej vůdče, vstávej." Nic. Tělo se nepohlo, jen chrápání ustalo. První vzbuzený pokus
opakoval. "Vstávej!" Vůdce se zprudka vymrštil, rozhlédl se kolem sebe hledaje nebezbečí.
Pravou rukou začal šmátrat po meči. Když uviděl člena svého kmene, začal znovu usínat. "Vzbuď
se. Potřebujeme jíst." "He" ozval se vůdce. "Je hlad dojdi něco ulovit." "He" "Nó, jídlo, smečka
má hlad, chce jíst."
"He,hé" vůdce smečky se usmál v náhlém pochopení.
"Áá,jídlo, Lynhaard mít taky hlad. Vzít meč a jít lovit. Tak,tak." Z pelechu se vyvalil kroll
a natáhl se po rezatém meči,královské to zbrani mezi dřevěnými kyji. Oblékl si umně
vyrobené kožené oblečení, které se v zatuchlém doupěti objevilo kdoví jak. Celý rozespalý
odhrnul kůži zakrývající vchod a vyběhl do noci. Pomalu se vydal z rugornských skal, dolů
do údolí, aby ulovil něco pro Lynhaarda a krollí smečku.
* *
*
"Už jede." utrousil Rolld a upravil si meč na zádech. Pak jej spatřili i ostatní.
Objevil se v záhybu cesty, opatrně se rozhlédl a začal sestupovat k mostu. Nemohl je vidět,
protože za sebou měli tmavý les. Oni jej proti sněhu viděli výborně. Tmavý terč na bílé cestě.
Bylo jasně vidět, že kůň je sice osedlaný, ale nikdo na něm nejede. Muž byl ozbrojený a dobře
stavěný stejně jako jeho kůň. Stále se blížil, ale rysy nešli rozeznat. Pod koženým pláštěm se
rýsovaly hranaté tvary pancíře a přilby. U pasu se mu houpal dlouhý meč a velký kulatý štít
byl zavěšen u sedla.
Všichni se začali usmívat, když zaslechli bolestivé steny.
Podivně jdoucí postava došla k vyčkávající skupině, pustila opratě a začala si třít postižená
místa.
"Tak jsem dorazil," pronesl Nestor, když se přestal škrábat, "Co se
smějete, tak neumim jezdit na koni. Dneska jsem jel poprvé." "Taky to je vidět" zasmál se Páin.
"Chtěl bych vás vidět na lodi, jak v bouřce lezete do lanoví. Nebo co byste dělali, kdyby za
váma plaval žralok. To bych se nasmál." ušklíbl se a začal si znovu třít místa, která se po celý
den až příliš často setkávala se sedlem. Pak se přestal litovat a obrátil se na
Rollda.
"Mrtvoly jsme nenašli," začal vysvětlovat dotázaný, "snad budou dál v
lese. Museli to tu uklidit. Spoustu koní pochytali a zbytek se rozprchl. Odjeli jedním
směrem, támhle do lesa. Tudy projelo asi osmdesát koní."
"Nasedáme a jedem po
stopě. Rollde veď nás." zavelel vůdce a vyšvihl se do sedla. "Já jdu pěšky." prohlásil rázně Nestor
a začal se brodit sněhem s koněm v patách.
Zanedlouho objevili těla zasypaná
sněhem.Mezi dvaceti sedmi mrtvými leží i velitel vojáků, který se příliš chlubil obsahem
dubového vozu. Zbývajících devět těl patřilo neznámým mužům oděných do kůže. Patrně oběti
ze strany lupičů. Těla nikdo nezkoumá a skupina pokračuje po vyšlapané cestě dál do lesa,
až na místo kde se stopa dvojí. Rolld seskakuje a zkoumá obě cesty. Pak ukazuje rukou na
sever: "Tudy jel vůz a jen několik koní, který se vracejí, ale vůz nikoliv. Všichni, nebo
většina odjela východní cestou." udivený Grim kroutí hlavou, protože ze stop nevyčetl vůbec
nic.
"No, myslím, že pojedem na východ. Na sever odvezli vůz a nechali jej
tam. Jedem." domýšlí si Llandaff a vyráží zvolenou cestou. Na koně nasedl i po pás mokrý
Nestor, s myšlenkou, že až sleze sníh, musí se naučit jezdit na koni.
Cesta pokračuje
míli stejným směrem a pak se náhle stáčí přímo na sever. A právě zde, v místě kde koruny
staletých smrků vytvářejí největší šero, jsou nalezena další těla. Rozházená po okolí, okradená
a pokrytá napadaným sněhem, prozrazují, že se stalo něco neočekávaného. Mezi nimi
prochází kouzelník Erkli Plískon a skoumá značná zranění na zmodralých mrtvolách. "Řekl
bych, že byli přepadeni ze zálohy. Značně příhodné místo." pronesl Erkli tichým hlasem
a rychle se stáhl se k ostatním. "Asi se nepohodli o kořist," usuzuje Llandaff, "Pojedem
dál."
Cesta se mění. Ve ztemnělém lese se objevují skalky a bludné balvany
skryté pod čepicemi sněhu. Koně šlapou se skloněnou hlavou a jediným zvukem je křupání
sněhu a občasné Nestorovo heknutí. Lehce chumelí, v lese panuje tma. Lidské ostatky nalezené
v kořenech stromu zabalené v rudém hadru jen bílé ticho prohlubují.
Skupina
vyjela na paseku. Vyjetá stopa mizí po pravici a vnořuje se opět do lesa. Na protější straně
paseky každý spatřil rozpadlé hradby a polorozbořenou věž jakési tvrze. Dobrodruzi ukryli své
oře ve skalní rozsedlině, suchými stromy a chvojím zabezpečili prasklinu proti vlkům. Pak
vyrazili pěšky po stopách, které kličkujících mezi zasněženými skalami.
Když došli na dohled k rozpadlé bráně, ozval se jinak mlčící Erkli: "Někdo by měl jít
na průzkum." Nikomu se však nechce a tak se přihlásil Grim, který se vždy snažil být
užitečný a všem zkušeným dobrodruhům projevoval jistou úctu. "Hmm,dobrej." podivil se
nad chlapcovou statečností nebo horlivou zbrklostí Rolld.
"Víte, ale šel bych
raději neviditelný, kdyby to šlo." prohodil a svoji poznámku směřoval směrem ke
kouzelníkům. Po patřičném Llandaffově kouzlu, odešel neviditelný Grim směrem ke hradu.
Prošel rozpadlou branou a zamířil k jediné stojící budově uprostřed skalní plošiny lemované
bílými zbytky hradeb. Podle pachu ucítil koně. Malým okénkem ve stěně stáje je zahlédl
namačkané v každém stání dva. Pak obhlédl další budovu, které však chyběla střecha a dírou
v západní stěně sem vítr zavál hromadu sněhu. Pod ohořelými trámy našel naviják, který, jak
se později zjistilo, byl od brány do podzemních prostor. Po krátkém průzkumu chodby vedoucí
do sklepení hradu, se Grim vrátil zpět a ohlásil výsledek svého průzkumu. Tak se celá skupina,
po krátké poradě, vydala dobýt doupě loupežníků, z dálky vonící pečeným masem.
* * *
"Rollde!Otoč se!" vykřikl Erkli a rychle se vrhl za
torzo věže. Šípy z chodcova luku sklátili k zemi trpaslíka a dva barbary. Nestačili udělat ani
pár kroků ze dveří stáje, kde se znenadála objevili. Z druhé stany, z podzemního vchodu,se
nahoru vyhrnulo několik kudůků. V rychlém sledu padli pod ostřími mečů jediných
Liscannorských válečníků.
"Táák,to bychom měli," protáhl Páin, když si otíral
meč o šaty jednoho z mrtvých, "už se zase pěkně leskne." "Kterej komín ucpeme teď, " obrátil
se na Llandaffa Erkli,"když finta s vykuřováním vyšla tak skvěle?" "Třeba tehle." ukázal vůdce
na poslední komín, ze kterého se ještě kouřilo a stáhl se tak, aby jej nikdo neviděl, ať už vyběhne
odkudkoliv. Grim ucpal svým pláštěm poslední komín. Ostatní čekali, oči upřené na dva
možné východy. Dlouhou dobu se nic nedělo. Tak Nestor, aby zrychlil reflexi lupičů, vhodil
do komína láhev oleje. Opět se nic nestalo a proto Llandaff rozhodl podpálit stáj. Grim
odvázal všechny koně, vyhnal je ven a Rolld si mezitím nachystal láhve s olejem. S pochodní
v ruce přistoupil k polité slámě a zapálil stáj.
Vnitřek budovy zaplál jasným
světlem. Plameny vystoupili výš. Za chvíli vzplál i krov. Pak se vše zhroutilo a plameny
pomalu uhasínaly. Chvíle čekání,nikde se nic nepohlo. Bylo rozhodnuto a osud loupežníků
zpečetěn, Nurnská družina zapálila lucernu a vnořila se do spícího doupěte...
Nurnští včele s Páinem a Rolldem prošli místností, jež sloužila jako obydlí zesnulým
kudůkům. Chodby i místnosti byly patrně vyhloubeny vodou. Místy je chodba přitesána,
jinde stojí kamenné zdi, které rozdělují velké dómy na menší jeskyně a chodby a vytvářejí
tak přijatelné obydlí. U stropu se začali vytvářet nové krápníky a stěny jsou hladké a
lesklé.
Nacházejí další východ, tentokráte přehrazený zrezivělou mříží, která
není spuštěna až k zemi a tedy dovoluje průchod na zasněženou paseku. Skupina prošla značnou
část podzemím a ještě nenarazila na nepřítele. Někdo se chvíli přehraboval v objeveném skladu
nepotřebných věcí. Prohledávali dna vypáčených truhel zda lupiči nepřehlédli nějaký ten zlatý,
ale, jak známo zlato je cenný a vyhledávaný kov, a tak lupiči nemohli přehlédnou nic
cenného. Rolld si se zájmem prohlížel zdobené a jistě drahé sedlo, ale po chvíli jej znechuceně
odhodil zpět na hromadu kůží, lan a hadrů, protože sedlo vypadalo sice vkusně, ale jevilo se
velice nepohodlné. Z této činnosti byly vyrušeni dvěma psi, kteří nejsou žádnou překážkou pro
Nestora a už vůbec ne pro Páina a nemohou se rovnat se psi, jakými je Llandaffova Nóriane,
Nestorův Corey a Rolldova Jůlien. Tito psi, vlastně ještě dvouroční štěňata, pocházejí z vrhu
feny Kell, která kdysi patřila dnes již zesnulému chodci Yorgovi z Erinu.
Boj skončil, skupina se zformovala a začla pátrat po majitelích ubohých voříšků. Ti
byli sice vzhůru, ale v nočních košilích toho moc nezmohli. Dva okamžitě padli mrtvi k zemi,
další se skácel po mocném kouzlu Bindman, vyslaném Erklim. Posledního, nejdéle se
bránícího utloukli Rolld s Páinem plochými stranami mečů.
Příbytek dvouch
barbarů a dvouch lidí byl v mžiku prohledán. Až na košík se dvěma týdenními štěňaty nenašli
nalezeno nic. V touze mít vlastního psa, chodit s ním na lov a na výpravy si jedno štěňe vzal
Grim a strčil jej na vrch věcí v batohu. Ale Grimův sen se nevyplnil. Štěně po dvouch dnech
zemřelo, snad z nedostatku vzduchu nebo pohybu, nebo proto, že bylo příliš malé, aby mohlo
žrát stravu jako ostatní psi.
"Když máme zajatce, tak se aspoň dovíme co
potřebujem." "Co když nebude chtít mluvit ?" ozval se starostlivý hlas. "Tak mě na něj
pustíte, " vykřikl Nestor s krvelačným úsměvem. "Na moři sem se dobře naučil jak z lidí
dostávat informace." "Hele hele, už se probírá, dobře,že sme ho svázali." upozornil klečící Páin
a postavil se, aby se taky jednou nad někým tyčil on, když i druhý nejmenší, Llandaff,
převyšoval Páina o dobrých pětadvacet coulů.
"No, jakpak se menuješ?" započal
výslech Nestor nejobvyklejší otázkou se sladkým úsměvem. "Já,já se jmenuju.. Já jsem
Grogar" vykoktal zajatec se strachy rozšířenýma očima. "A kde máte korunovační klenoty,
co jste předevčírem ukradli?" pokračoval Llandaff. "Já,já nevím.Já to opravdu nevím." Nestor
se usmál, pomalým pohybem vyndal dýku a klekl si ke Grogarovi v domnění, že družině přídou
vhod jeho dlouholeté zkušenosti. "Povím,povím," začal ječet hraničář a snažil se dostat z
Nestorova dosahu, "má je Gled. Všechno zlato je u Gleda." "A kolik?" vyplivl otázku Páin.
"Devět tisíc ve zlatě" okamžitě odpověděl Grogar. Páin povytáhl huňaté obočí. Nestor
znechuceně zasunul dýku do pochvy, sedl si na postel, kroutíc hlavou. "Dneska už nejsou žádný
tvrdí chlapi, třeba jako já" zabručel nespokojeně, snad proto, že nepředvedl nic ze svého
umění.
"A kdo je to ten Gled?" otázal se Rolld. "To je náš vůdce." "Dobrá, a kdo
je tu dál?" pokračoval Rolld. "Nejdřív je tu Gled Krvavá ruka, pak Rulen jeho pravá ruka
a pak ten mrňous, Axim Zelený," vyhrkl ochotně svázaný hraničář a barva nezralého ovoce
se pomalu dala na ústup z pihovaté tváře. Pak se usmál a začal vykládat, "Velectění pánové,
že vy jste od Glenala. To je můj přítel, já sem si ho oblíbil." "Ne nejsme od Glenala a co
je to zač, ten Glenal?" prohodil Llandaff, který doposud setrvával v přemýšlivém mlčení. "No
to je.. No von.. Já nevím, ale je skvělej střelec. Ale Gled ho nemá rád, von si myslí, že má
něco s Penelin." "Sakra, kdo je zase tohle?" zaklel trpaslík, který si už nestačil udržet přehled.
"To je Gledova holka, ale nikdo se jí nesmí ani dotknout." "A je z lidského rodu?" vykřikl
náhlým zájmem Grim. "Hehe, " zasmál se Nestor, který snad už překonal osobní tragédii, "ty
nám začínáš nějak brzo, no né?" "Ticho!" okřikl všechny Llandaff, "Tak ještě jednou.Je tu
Glenal.Pak je tu ten Axim, dále ta pravá ruka.. No, jak si to říkal?" Llandaff přestal dotyčné
osoby vypočítávat a obrátil se na ležící postavu. "Ne pravá, ale Krvavá ruka, tedy Gled. Ale
to už jsem říkal" Llandaff spražil drzého zajatce pohledem a ten se rychle stočil do klubíčka.
Llandaff nevzrušeně pokračoval: "Dobře Gled a ta jeho pravá ruka, ta se jmenuje jak!" "Vy
myslíte Rulena, bojovníka" odvětil okamžitě Grogar a snažil se napravit svoji předchozí chybu
uctivým tónem. Llandaff pokýval hlavou a pokračoval: "Axim,ten prcek jak říkáš, co je zač?"
"To je hobit, málo kdo ho má rád, von je takovej, takovej divnej" "Ještě jednou ke
Glenalalovi, co je zač a odkud se tu vzal?" "No, přišel asi před třemi týdny a přidal se k nám
a spolu s bandou,která přijela před měsícem z jihu, nám pomohl přepadnout ohlášenou
zásilku zboží.Ale střílí opravdu skvěle."
Llandaff si do kouta odtáhl Rollda,
k nim se přidal Páin s Erklim. Nestor vstal z postele, odplivl si do kouta a přidal se k
družinové poradě. Grim si přestal hrát se štěnětem a naslouchal radícím se
mužům.
"Ten Glenal, to je chodec, to je jasný.Ale co tu dělá?" pronesl Rolld
šeptem, aby ho neslyšel svázaný Grogar. "Kdo ví, co je to zač? Třeba mezi loupežníky ani
nepatří." zapřemýšlel Nestor a podíval se na zajatce, který se snažil zachytit rozhovor, vědom
si toho, že se jedná o jeho příštím osudu. "Dobře a co teď a co s ním" pronesl Páin a kývl
hlavou směrem k dotyčné osobě. "Necháme se sním zavést k tomu Glenalovi. Pak bych ho
pustil." rozhodl Llandaff.
"Hele, my tě pustíme," otočil se na zajatce Rolld. Ten
si viditelně oddechl a uvolnil se, ale po dalším slově znervózněl. "Ale.. Chceme abys nás
zavedl za Glenalem. Pak budeš volný." "Ano, jistě, samozřejmě, udělám to, jen my
neubližujte." vychrlil šťastný hraničář a viditelně se mu ulevilo, když jej, byť jen částečně,
rozvázali.
Grogar je vedl přes místnost plnou přikrývek a upravených
postelí. Na otázku proč tu nikdo nespí, odpověděl: "Tady spala ta druhá skupina, co
přijela z jihu. Jenže voni všichni chcípli při útoku na vůz. I s vůdcem." Podivně se
zašklebil, ale ve vysvětlování nepokračoval. Na konci klikaté chodby vyhloubené dnes již
vyschlým pramenem, Grogar zabočil vlevo a ukázal na dveře: "Tak tady bydlí, ale už bude asi
spát. Splnil sem co jsem slíbil, prosím vás, puste mně, já vám slibuju, že nikoho nebudu varovat,
jen si vemu svý věci a už mě nikdy neuvidíte." "Dobře. Běž, ale jestli tě ještě někdy uvidim stáhnu
z tebe kůži." zasyčel Nestor, když uvolnil provaz poutající zajatcova zápěstí. Ten na nic nečekal
a prchnul chodbou zpět okud přišli.
Všichni se připravili vtrhnout do
místnosti, když se dveře pootevřeli. Neznámí hlas pronesl: "Pánové pojďte dál, už jsem na vás
čekal." Rolld,který stál nejblíže dveřím se otočil s tázavým výrazem k vůdci. Llandaff pokrčil
rameny a hlavou kývnul ke dveřím. Po chvíli přešlapování Nurnská družina vstoupila do malé
místnůstky. Uvnitř byly čtyři postele, tři obsazeny malými těli hobitů nebo kudůků. Neznámí
k nim stál zády. První, čeho si v šeru všimli, byl dlouhý chodecký meč pověšený na zádech.
Jeden po druhém ostýchavě vlezli dovnitř, chvíli postávali v šeru, pak se místnost pořádně
osvětlila další lucernou položenou na stole. Neznámí se konečně otočil a ostatní si jej mohli
pořádně prohlédnout. Zašpičatělé uši jasně prozrazovali chodcův původ. Glenal byl elf, sice
kudrnatý a hnědovlasí, ale elf. Měřil alespoň jeden sáh a osmdesát coulů. Když si sedal na svou
postel, jeho drátěné brnění tichounce zacinkalo.
"Kde je Zaren." pozeptal se
upírajíc zelené oči na Rollda. "Zdržel se, příde později." chopil se slova Llandaff. "Aha." pronesl
a natáhl si nohy ve vysokých kožených botách na pelest postele. Mohutný pes spící pod stolem
jen zvedl hlavu, zívl, protáhl se a znovu spokojeně usnul.
"Sedněte si."
Dobrodruzi se nerozhodně rozhlédli po místnosti. Kromě čtyř postelí,které byly obsazeny, si
nebylo kam sednout a usednout na zem se nikomu nechtělo. Malý stůl byl příliš malý a sedět
na spících hobitech není nejlepší. "Tak si sedněte, ty tři mrtvoly klidně hoďte támhle do rohu."
pronesl elf a směr naznačil zdobenou dýkou, kterou vzal kdoví odkud. První se probral Nestor
a shodil malé tělo na zem. Když se všichni usadili, elf si přestal dýkou čistit nehty, zastrčil ji
za opasek a prohodil: "A máte alespoň překlady." "Ne, nemáme, ty má Zaren." odpověděl po
chvíli trapného ticha Llandaff. "Tak na něj počkáme. Nedá se nic dělat. Snad bychom se mohli
představit. Já jsem Glenal Zelenooký z Ruanadoru a jaké je tvoje jméno bratře?" nasměroval
svoji otázku na Rollda. Rolld udivený tímto oslovením, chvíli mlčel a pak se představil jako
Halk z Erinu. "Dyk se jmenuješ Rolld né." prohodil Páin. Llandaff obrátil oči v sloup a
zavrtěl hlavou. "To je dlouhá historie. Tady můj přítel se jmenuje Halk, mé jméno jest Erkli
Plískon." pokusil se zachránit situaci kouzelník. "Tu historii mi povíte později a těší mě,
že tě poznávám, Erkli." Po vzájemném představování se Glenal otázal: "A za jak dlouho má
Zaren přijít? " První se ujal slova Nestor: "No to nevíme." "A kolik sebou přivede lidí?" "No
myslím,že, že s ním sou tři lidi, ne dva nebo tři.." začal se potit Nestor a vysílal prosebné
pohledy na všechny strany, "ne, jsou s ním dva lidi určitě." Válečník ukončil svoji odpověď a
zhluboka si vydechl. "No, to nás bude dohromady devět. Gleda zabijem určitě, ale jestli
stačíme na strážce hrobky, to nevím."
"Jaká hrobka, Zaren nám nic neřekl"
zpozorněl Llandaff. "On vám vážně nic neřekl? Nevadí, času máme dost, já vám ten příběh
povím. Já spolu se Zarenem a čarodějem Oltesem jsme jednou vybrali svatyni Rudých kněží
a s několika cennými šperky jsme sebrali nějakou knihu. Jmenovala se Kniha Rugenu. Oltes se
jí pokoušel překládat a já pátral po jménu Rugen. Podařilo se mi zjistit, že hrad Rugen byl kdysi
sídlem Rudých kněží. Zjistil jsem, že byl vypleněn a pobořen asi před sto lety při nájezdech
z východu. To všechno bylo napsáno v Kronice gwendarronské. Z ní jsem také vyčetl, kde
hrad leží. Když jsem se vrátil, Oltes byl mrtev," při těchto slovech přelétl přes Glenalalovu tvář
stín chmuru. Malý moment se odmlčel, pak jeho tvář ovládl stálý cynický úsměv a on
pokračoval, "Nenašel jsem žádnou stopu, která by určovala vraha, ale vzhledem k tomu, že
zmizela i kronika soudím, že nás nějakým způsobem vypátrali Rudí kněží a přišli si pro svůj
majetek. Z toho co Oltes stačil přeložit jsem vyrozuměl, že vchod do hrobky je za tajnými
dveřmi, které jsem po dvaceti dnech, strávených hraním si na lupiče, nalezl. Zaren se vypravil
pro několik lidí, aby jsme mohli skoncovat s tím prokletým Gledem a tou jeho otrhanou
bandou." Glenal najednou zvýšil hlas a sevřel pěsti. "Mé vyprávění je u konce, ale chtěl bych
vás o něco požádat. Až půjdem na Gleda a jeho nohsledy, dejte prosím pozor na Penelin, dívku
do které jsem se zamiloval." Glenalova tvář byla plná obav. Všichni mu přislíbili svoji
pomoc.
"Glenale," pronesl Rolld dívaje se na své boty, "já se opravdu jmenuji
Rolld. Předtím jsem nevěděl jaký jsi, teď to vím." Rolld dořekl a podíval se zamyšlenému
chodci zpříma do tváře. Ten se smutně pousmál a pravil: "Nevadí, mě je to vcelku jedno, ale
jsem rád, že jsi ke mně upřímný." Nastalo ticho, nejdříve jej porušil Páin: "A kde ten tajnej
vchod leží?" "Ukážu vám ho, až příde Zaren." "A co bylo v těch překladech, co po chudáku
Oltesovi zbyly?" optal se Erkli. "Poznámky, básně, všechno značně nejasné, ostatně uvidíte
je, až je dáme se Zarenem dohromady, on jich má většinu."
Olej v lampě vyhořel.
Do té doby se nestalo vůbec nic. Zaren se zatím neobjevil a slabší povahy se začli potit.
Místnost tonula v tichu, sem tam se někdo optal na nepodstatnou drobnost. Každý se zaobíral
vlastními myšlenkami a Glenal začal projevovat známky netrpělivosti. Po té co doplnil v
lucerně olej a znovu ji zapálil, obrátil se k Páinovi: "Nevíš kdy má Zaren přijít? " "Nevím."
usmál se nervózně trpaslík a hleděl k zemi. "Zaren říkal, že musí ještě něco zařídit a nás poslal
napřed." snažil se Páinovi pomoci Nestor.
Najednou se ozvalo bušení na dveře.
Glenal se usmál a zabručel: "My o draku a drak za..." Nedopověděl, protože si všiml chování
svého psa. Ten po prvním zaklepání vstal, postavil se přede dveře a začal zlostně vrčet. Glenal
vytáhl meč a postavil se ke dveřím. Teď poprvé si Rolld mohl prohlédnout elfův meč v plné
nádheře.
Umně tepané stříbrné rukojeti se zasazeným modrým kamenem velikosti
gwendarronského zlaťáku si už všiml. Zato čepel se leskla ve světle lucerny jak hladina jezera
při západu slunce. Nejenom jílec meče byl umně zdobený. Celou délku čepele zaujímal
vyleptaný plamen. V místě, kde je čepel nejširší, se zlatem skvěly elfí runy. Mezi písmem
sličného lidu se proplétal černý had se zlatou korunou.
"Kdo je?" otázal se elf
s mečem připraveným k ráně. "Já" ozval se hrubý hlas z druhé strany dveří. "Kdo já?" "No
já, Lynhaard" "Neznám" zašeptal elf a ostatní také vytáhli své zbraně. Glenal zprudka otevřel
dveře. V nich stál vyzáblý kroll v koženém oblečení s kyjem přes rameno a rezivým mečem
v rukách. "Co vy dělat na mém území?" začal hulákat. Glenal krolla vtáhl dovnitř a zabouchl
za ním dveře. "Co tu dělat, tohle být taky moje a já všemu tu velet." "To je ten vůdce
lupičů? " otázal se Páin pohrdavě a s mečem v ruce postoupil o krok dopředu. "Blbost, tohohle
jsem vživotě neviděl. Ten vylez z kdoví jaký jeskyně." "Jak to víš? Já vylézt z jeskyně, abych
lovil jídlo pro smečku. Lynhaard přijít po čuchu, tady být jídlo, dát mi jídlo. Hned, Lynhaard
mít hlad." Všichni se začli usmívat, Nestor se zdvihl z postele a stoupl si před krolla. "Ty,
krolle, chtěl bys k jídlu hobita?" otázal se s liščím úsměvem. "Co být hobita? " Kroll vyvalil
oči a mlsně se olízl. Nestor ukázal na hromadu v koutě a pozoroval, jak hladovec zareaguje.
"Lynhaarda neoblbnout. To nebýt hobita, to být malej člověk. Lynhaard nebýt
pitomej."
"To je hobit a u nás na severu se normálně jedí." trval na svém
seveřan. "Co to být hobit?" ozval se znovu hladovec a zašilhal pod stůl, kde u hlavy
Glenalova psa ležela prázdná miska s ohryzanými kostmi. "Neblbněte mu hlavu a radši
přemejšlejte, co s nim."
Rolld postoupil kupředu, upřel na krolla svůj
pohled, jazykem si olízl rty a začal vyjednávat: "Hele Lynhaarde, ty bys chtěl jídlo, viď. No
a kdyby jsi šel s náma a pomohls nám zlikvidovat pár lidí, tak bys dostal sto zlatejch." pronášel
starosta Liscannor pomalu, aby to malému krollímu mozečku došlo. "A co být to, to.. sto
zlatejch." Rolld se zmateně podíval po ostatních a pokračoval: "Zlatý jsou peníze a za ně si
nakoupíš jídlo, šaty, zbraně a tak." "Dobře, mýt hlad a ty vaše sto zlatejch chtít. A ty lidi, co
znamenat zlikvidovat?" zeptal se opatrně jakoby tušil význam onoho slova. "To je zabít" stručně
pronesl Páin a sednul si na postel. Kroll pokýval ušatou hlavou a pokračoval. "A ty co chtít
vy zabít, být malý nebo velký? " "Velký" "Velký nebýt, malý jo. Velký přítel, malý nepřítel,
ty já nemám rád." Páin něco nevrle zabručel, změřil si krolla ostrým pohledem a palcem
ozkoušel ostří svého meče. "A to jako proč?"
Kroll začal vyprávět příběh,
který by se vešel na kousek pergamenu, ale Lynhaard vyprávěl celou hodinu. Krabatil čelo,
hledaje správná slova. Když skončil ulechčeně si oddechl, celý zpocený usedl na zem a
vítězoslavně pokukoval po nurnských, pyšný na svůj hodinový výtvor. Krollovo vyprávění
nebylo zcela jasné, ale po několika jednoduchých otázkách a jednoslabičných odpovědí se druzi
dozvěděli, že Lynhaard je vůdcem jakéhosi kmene, i když název smečka, jak sám říká, by byl
příhodnější. Onen kmen sídlí v Rugornských skalách, kde neustále bojuje proti skřetům
a orkům, a právě odtud pramení nenávist proti rasám malého vzrůstu. K překvapení ostatních,
z krolla vypadlo, že zesnulý Jacob byl synovcem Lynhaarda, tedy Lynhaard byl bratrem
Urgolina, Jacobova otce.
Lynhaard byl přijat do družiny a všichni vyrazili
vypořádat se s vůdci a jejich strážci, kteří by měli být posledními lupiči ve zdech
Rugenu.
Glenal zatlačil na skálu a ta se pohnula. Skrze tajný otvor prošli do větší
jeskyně zaplněné nahromaděnými přikrývkami a náhradním šatstvem. Po otevření dalších
dveří se na potichu jdoucí skupinu vyvalil zápach spáleného masa. "Fuj, to je smrad," odplivl
si Erkli, "za to můžeš ty Nestore, to je to tvoje házení lahví do komína." "Hhhhmmm, to být
vůůně." pronesl kroll a nasál šedivý kouř. Lynhaard tažen hladem vstoupil do jídelny s dubovým
stolem a dvěmi řadami lavic jako první. Obešel převrácenou židli a začal šťastně obskakovat
očazený krb. Z rožně v krbu sundal kus zuhelnatělého masa, který mohl být stejně dobře
vzrostlým teletem jako malou veverkou. Ze zuhelnatělého špalku nešlo poznat, co měli
loupežníci k večeři, klidně to mohli být něčí ponožky. Ostatní vstoupili s nechutí a ucpanými nosy
dovnitř.
"Tak tady bábe vchod do Gledových kobnat." řekl Glenal držíce si
špičku nosu. "A koho tam bábe očekávat." zajímal se Llandaff. "Doo, já vib o čtyřech strážcích,
Gledovi, Rulenovi, Aximovi a Pedelin, teda Penelin." opravil se Glenal, když si pustil nos.
"Bovná by bel jít někdo na průzkub." ozval se Erkli s červenýma očima. Všichni se shlukli
a dohadovali se přímo před otočným balvanem, kryjícím velitelské místnosti. Lynhaard
mezitím dojedl a s černou pusou se zapojil do rozhovoru. Netvářil se nikterak šťastně,
přecijenom uzené uhlí není k večeři nejvhodnější. Glenal zrovna vysvětloval, že neví jak to
za dveřmi vypadá. "Já bych tam vletěl a všechno rozsekal." pronesl kroll a otřel si saze do
kožené čepice. Začli se snášet další názory, jak nejlépe proniknout dovnitř a každý se snažil
prosadit ten svůj. Dlouho se nemohli rozhodnout, až vše vyřešil jakýsi barbar v noční košili
s pochodní v ruce, který vylezl spoza otočných dveří. "Glenale co tu dě..." nedořekl. Do těla
se mu zakously zbraně a lněné plátno se zabarvilo krví. Náhle se všichni vrhli do neznámých
chodeb. Pobití zbývajících strážců bylo dílem okamžiku, zvláště když jeden spal i přes plechový
rámus nurnských válečníků. Během chvíle místnost prohledali a vyrazili chodbou
dál.
Dveře se rozrazili a v nich stojí Liscannorští včele s Páinem a
Lynhaardem. Proti nim se ze stínu vyloupli dvě postavy. Malý a velký, jak by řekl
Lynhaard. Mohutný barbar v brnění a s obouručným mečem se zabručením vykročil ke
dveřím. Páin s Rolldem mu vyběhli vstříc.
"Ten malej být můj!" vykřikl kroll
a vyrazil vpřed, snažíc se zasáhnout hobita v zeleném. Jaký byl jeho udiv, když prolétl místem
na němž mužík před chvílí stál. Svůj let ukončil tvrdým nárazem do protějších dveří. Barbar
se zlatými nátepníky se po strašlivé ráně s řevem vrhl na Rollda a Páina. Pak jej trpaslík
přibodl ke zdi a šílený řev utichl. Glenal několika rychlými seky a Lynhaard pádnou ranou
rychle dobili hobita Axima.
Za vítězně se tvářícím krollem se otevřeli dveře.
Stál v nich mohutný vousatý muž snědé tváře v plátovém brnění a s mečem v ruce. Byl to
Gled. Lynhaard se nestačil ani otočit a s krvavým křížem vyrytým do zad se sesul k zemi.
Když jej Glenal spatřil, otočil se a hrozivě se usmál. Meč sykl vzduchem jak podrážděná kobra.
Gled se rozehnal, ale netrefil. Elf se rychle sehnul a dvakrát bodl. Světlem se mihl runami
popsaný meč a prorazil lupičův kryt. Vytryskla krev. Pak se připojil Nestor a Rolld. Vůdce
lupičů se zapotácel, ztratil rovnováhu, zakopl a hlavou vrazil do rámu dveří. Nestor na nic
nečekal a vrazil Theranil Gledovi do břicha. Glenal mu uťal hlavu. Otřel meč, zasunul jej do
pochvy a nervózně se usmál. Pak vkročil do Gledových komnat a zavřel za sebou
dveře.
Družina začala prohledávat chladnoucí těla, jen Nestor se šel podívat
za Glenalem. Nakoukl za dveře a spatřil, kterak utěšuje ženu opálené tváře a havraních vlasů.
Tiše zavřel a vrátil se právě včas, aby zahlédl, jak Páin sklátil Axima k zemi. Při prohledávání
mrtvol Axim náhle vyskočil a snažil se utéct, ale jaksi se mu to nepovedlo. Když byly všechny
mrtvoly a truhla se třemi tisíci zlatými prohledána, probral se z mrákot i kroll a Rolld mu začal
sešívat rány na zádech.
Po dobré hodině vyšel ze dveří elf spolu s Penelin. Teď si i
ostatní mohli všimnout, že má stejné, zelené, oči jak Glenal. Měla na sobě splývavá šaty
podšité králičí kůží přepásané opaskem se zavěšenou zdobenou dýkou. Zarudlé oči napovídali,
že plakala. Glenal si odkašlal a tichým hlasem začal promlouvat: "Děkuji vám přátelé, opravdu
moc. Jsem rád že jste mi pomohli získat svoji lásku." při těchto slovech se elf usmál na Penelin
a přitiskl ji k sobě ještě pevněji, "za tu hodinu jsem hodně přemýšlel. Poklady z té hrobky mi
za to nestojí, nemohu riskovat, že někde zůstanu. Nechci, aby o mě měla Penelin strach. A
proto vám ráno dám překlady a ukážu vám ty tajný dveře. Teď si pojdťe pro odměnu. Vedle
je jedna truhla."
Vedlejší místnost byla zařízena jako ložnice. Postele přikrytá
medvědí kůží, v jednom rohu dřevěná truhla na šaty a u dveří bytelná truhla se znakem
Mondragonu, znázorňujícího stříbrného draka na modrém poli, jak chrlí rudý oheň.
Světlo se odráželo na hromadě zlata, ale po klenotech ani památky. Ty byly nalezeny
v komůrce za tajnými dveřmi uložené ve vypolstrovaných zdobených truhličkách. Žezlo
s diamanty, koruna se safíry a zlatý řetěz s rubínem.
"Tak si Glenale vyber
svoji část kořisti." prohodil Rolld a jasným gestem ukázal na klenoty blyštící se zlatou krásou.
Glenal s rozmyslem šáhl po tom nejcenějším, po koruně. Chvíli si ji prohlížel a pak ji uložil do
vaku. "No, uvidíme se ráno. Ukážu vám ten vchod. Dobrou noc a díky." Nurnší se sebrali a uložili
se ke spánku ve velké místnosti, která už vyvětrala od šíleného puchu Lynhaardovi očouzené
večeře a Glenal zůstal s Penelin ve velké posteli s medvědí kůží.
Když měsíc
protrhl šedivé mraky a rozsel své stříbřité světlo po kraji, Nurnská družina spala spánkem
spravedlivým a zaslouženým. Vždyť dnes nikoho neokradli a zrádně nezavraždili. Vždyť se byli
za ušlechtilí ideál, za lásku, která vzklíčila v srdcích dvouch mladých bytostí. Že by Rvizova
láska a obětavost zanechala v duších dobrodruhů svůj světlí odkaz? Snad. Možná že se mýlím,
možná, že někteří sledovali jen svůj prospěch a nechtěli riskovat svoje životy v boji se
zamilovaným chodcem. Ne, mýlím se. Této noci vykonala Nurnská družina dobrý skutek a
nedívali se jen po zlatu. Vždyť proti Rolldovým slovům '..vyber si svoji část kořisti..' nikdo nic
nenamítl, ani když v ze sametem vyložené truhličky zmizela koruna v hodnotě osmi tisíc. Nikdo
si nenacpával kapsy zlaťáky, kterých bylo všude dost. Možná, že láska, ta všemocná čarodějka,
jak říkají bardi a trubadůři, obměkčila srdce sveřepých dobrodruhů z údolí liščích nor.
Některým snad přišlo na mysl, že se jednoho dne i oni mohou takto zoufale zamilovat a mohli
by potřebovat pomoc svých přátel. Jako se to stalo trpaslíku Páinovi minulou zimu, který
si víceméně poradil sám. Možná, že stejně miluje Rolld svoji Grétu a Sarim Rion. Třeba se
jednou zamiluje i slanými větry ošlehaný Nestor, až přestane navštěvovat Červenou sedmu v
Nurnu, kde tráví každý volný večer, pokud neleží na mol opilí pod stolem v hostinci U hrocha
nebo někde jinde. Snad i chlupatý Lynhaard dokáže být něžný, i když, řekl bych, svoji lásku
projevuje pádnou ranou kyjem do hlavy, ale třeba taky ne. Kdo ví?
* * *
"Vstávat, jdem za Glenalem." probudil svým zvučným hlasem
všechny Rolld. "Já bych řek, že bude ještě spát a tak bych ho nebudil." vypravil ze sebe
Grim mezi zíváním, otočil se na druhý bok a usnul. "Všichni na palubu, dva muži do koše
napnout hlavní plachtu, zvednout kotvu, odrazit od břehu. Vyplouváme směr hrobka!"
definitivně probudil spáče Nestor a na všechny cenil svoje zuby. "Nojo, už vstávám"
zabručel Páin a zastrčil si vousy za zdobený opasek. Ostatní také vstali, oprášili své oblečení
a začli se trousit ke Glenalovi. Nestor zaklepal a vstoupil i s ostatními. Postel byla prázdná,
stejně tak i pokladnice. Jediné co se změnilo byly další dveře tvořené skálou zaklíněné
truhlou. Za dveřmi se do šera táhla nová a zaprášená chodba.
"Já to věděl, že
ho tu ráno nenajdem. Hele tady sou nějaký listiny." vykřikl Rolld a uchopil dva listy
pergamenu položené na truhle. Pochvíli prohlásil: "Tohle jsou ty překlady a ten druhý je dopis
od Glenala." "Tak to přečti, nejdřív ten dopis." Rolld začal číst:
"Přátelé!
Chtěl bych vám ještě jednou poděkovat za pomoc kterou jste mi
poskytli. Vím, že nejste od Zarena, ale to nic nemění na skutečnosti, že vám dávám Oltesovi
překlady a poznámky a přeji vám mnoho štěstí. Můžete počkat na Zarena a dát obojí
překlady dohromady nebo zkusit štěstí sami. Já odjíždím s Penelin do jejího domova, ale někdy
přijedu za vámi do Liscannoru. Mnoho štěstí.
Glenal."
"Ten druhý přečtu
já," uchopil druhý list Grim a začal předčítat,
"Čtyři ze sedmi ve tmě
leží,
tam budou se ti hledat stěží.
Pravou značkou dej se vést.
falešnou se nenech
splést.
Ve druhé místnosti jinak choď,
vyber cestu, co je ti
vhod.
A tady je připsáno, že to bylo na straně čtyřicet osm." Na zbytku
pergamenu stály tyto verše:
V severu smrti východ čeká.
Na
východ slepá cesta leží.
Na západě nebezbečí už neleká
Z jihu přídeš téměř
svěží.
Na jihu v severu dvířka hledej,
tam jeden ze tří najdeš snáz.
Od
hledání cesty odradit se nedej,
než smrt hladem zláme ti vaz. str.217 a 218
Co
se zlatem které září,
když v tlumoku ti jídlo schází? str. 3
Co se zlatem které
září,
když v tlumoku ti jídlo schází?
Teď na tebe hledí oči prázdné,
ve tvém smrti
utěšení žádné.
Prázdná hrobka-černá díra,
z ní na tebe smrtka zírá.
str.366
To bylo vše co na první straně listu stálo. Na druhé straně
pergamenubyly napsány zmatené poznámky plné škrtanců a oprav. Poznámky sepsal učený
muž, což prozrazovalo drobné a úhledné písmo. Stejně tak byly vyvedené překlady veršů z
kroniky hradu Rugenu. Opisuji je tak, jak se dochovali.
Pevnost Rudých
kněží-Rugen -uctívači Hardena
-založen 732 a stavěn 13 let
-926 vypleněn
-pohřbili své představené a zemřeli nebo uprchli s kronikou
-tři hrobky a
?jedna? dvojitá?
-rozbitý velký sál ?zatopený? -šifra
-vchod tajný
uprostřed?
Studnice Moudrosti -pokleknout
-brát a dávat
-za
velkým sálem
-14 dveří
Chodba u jezera «» velký sál » knihovna
Nikdo nic nevyrozuměl, ale všichni rozhodli přijít básním na kloub, až se dostanou do
míst, pro které byly verše určeny. Nurnská družina vkročila do tajné chodby, přeskakujíc truhlu
naplněnou šesti tisíci ve zlatě.
Po několika sázích a překročených mrtvolkách
netopýrů a krys, ozbrojená skupina vtrhla do místnosti po stranách vyzdobenou těžkými
rudými závěsy, značně potrhaným a zašlými, s kamenným stolcem a oživlou sochou z téhož
materiálu. Do boje s podivným tvorem se zapojila hrstka kostlivců, která se vyrojila zpoza
závěsů. Do této osmihrané místnosti vedou troje dveře a naproti těm prostředním kdosi našel
tajné dveře odkrývající sáh chodby přehrazené masivní bronzovou branou. Klíč, také bronzový,
ležel uvnitř stolce. Do podobné místnosti se druzi dostali ještě dvakrát. Vždy se nejdříve
podívali za závěs, zda na ně nikdo nečíhá. Ale bylo tomu vždy jinak.
V první na ně
čekala socha křemenná a zombie za iluzorní zdí, kam vtáhli Páina, který je spolu s Grimem
roztrousil po místnosti. "Já jsem teď zachránil Páinovi život, zabil sem všechny ty černý
pokrouceniny co tu leží na podlaze." vychloubal se Grim, když družina procházela další bronzovou
branou. Páin už otevřel ústa a chtěl říci, že sice Grim bojoval statečně, ale že zabil jenom jednu
a né čtyři, a že by se neměl příliš vytahovat, ale nestačil nic říct. Grim na něj mrknul a
zašeptal: "Že to na mě nepovíš, strýčku, že né?" A Páin se jen usmál, mávl rukou a pobaveně
mlčel.
Ve druhé takovéto místnosti byl jen bronzový klíč od další brány. Ale
jen co bránu otevřeli, usídlila se Lynhaardovi mezi vyvalenýma očima kamenná pěst patřící
soše čekající za branou spolu s několika ghůly.
Jen co byli nepřátelé barvy
šedozelené pobiti a zranění se probrali z mrákot způsobené ohavnými pařáty ghůlů, vyrazili
Liscannorští nyní již prázdnými chodbami dál. Po prohledání několika místností se ocitli na
terase, z které přehlíželi mramorové schodiště pokryté klečícími těli v rudých pláštích. Hlavy
vyschlých mumií se obraceli ke dveřím se závorou osázenou sedmi zámky, které se skvěli ve
vysoko nad těli dávno mrtvých kněží.
"Čtyři ze sedmi ve tmě leží..." zarecitoval
Llandaff, "je to snadný, stačí najít těch sedm klíčů." Nestor si ještě s radostí skočil z galerie
na jedno tělo, která se rozpadlo v prach a rychle doběhl družinu nořící se do tmavé místnosti
podivného tvaru. "Jejky," ujelo Grimovi, když odkrokoval místnost se čtyřmi sloupy a tvar
zakreslil do mapy, "vždyť to má tvar lebky." "A co, dem dál né." ozval se Nestor. "A kam ty
chytrej?" "Třeba tudy," ozval se Llandaff od míst, kam směroval kořen nosu pomyslné lebky,
"račte dál, další tajný vchod."
Ani ten nejmenší hobit by neudělal deset kroků od
tajných dveří k osmihrané místnosti, kam družina vstoupila. Byla to stejná místnost, jako
všechny předchozí. Po stranách visely rudé závěsy a vytvářely tak čtyřhrannou hrobku s
kamenným stolcem uprostřed.
Zpoza stolce je pozoroval temný stín. Otevřel oči
sálající ohnivou barvou a s vysunutými drápy se v absolutním tichu vrhl na družinu. Jediným
zvukem boje bylo oddechování mužů a zuřivé výkřiky raněných. Když démon padl rozplynul
se do okolního šera.
Když nejsilnější mužové nadzvedli těžké víko stolce, mezerou
začalo cosi unikat. Plynulo to jak černé víno z proraženého sudu. V zápětí se černé nic
zformovalo a z temného uzlu povstal další démon s ohnivým pohledem.
Páin
zavyl, odhodil víko a vytrhl meč z pochvy. Rolld, aby pro družinu získal tolik cenný čas,
poštval svoji Jůlien proti černé příšeře. Ta se krátce ohnala ohnivými pařáty a věrná fena
přelétla místnost a v protějším rohu v tratolišti krve dodělala. To už kolem stáli muži s tasenými
meči. Černé tělo se chvělo pod zásahy kouzelných čepelí, které jej bezhlučně protínaly. Démon
se zachvěl a nenávratně zmizel v okolní tmě. Jen zuřivé oddechování a mrtvá fena napovídali,
že zde došlo k boji.
"Tak.. a přišel sem o fenu," povzdechl si Rolld, "ale, sakra,
byl to dobrej pes." "A pohřbíš jí, strýčku?" "To výš že jo," prohodil Rolld a rozhlédl se po
místnosti, "třeba sem do tý kamenný truhly, stejně v ní nic nejni." Chodec uchopil zmrzačené
tělo a vložil je na dno stolce a za pomoci ostatních položil těžké víko zpět. Pak Nurnská družina
opustila místnost tajnými dveřmi, které byly vždy na stejném místě, naproti prostřednímu
vchodu v místnosti s rudými závěsy.
Další místnost je skutečnou hrobkou. V
každém rohu, v rakvi bez víka, odpočívají čtyři těla válečníků se sepjatýma rukama na meči,
jenž spočíval na hrudi vyschlých mrtvol. Meče jsou mírně prorezlé, ale krásně zdobené stříbrem
a drahými kameny. Naproti vchodu je hrobka oddělená od okolí černou mříží, která sice
nedosahuje až ke stropu, ale každý ocelový prut je zakončen umělecky vykovaným hrotem
oštěpu. Před mříží, a tedy volně přístupná je sáh dlouhá truhla bez zámku. Na ni se soustředí
sedm lačných pohledů.
Předtím než Rolld otevřel okovanou truhlu, někdo strčil meče
mrtvých bojovníků do bezedného pytle. Ale to není to nejcennější a nejzajímavější. V
truhle mimo zašlých, ale stále použitelných šatů a vysokých kožených bot, se našel zdobený
krátký meč i s pochvou a několik zlatých řetězů. To však Nurnským nestačilo. Za hlasitého
funění a povzbuzování si nejsilnější z družiny vyhrnuli rukávy a začli ze zdi páčit ozdobnou mříž.
Ta se, celá pokroucená a zohýbaná, vytrhla ze zdi. Nestor se zasmál, nadechl se a chtěl něco
poznamenat v tom smyslu, že by tu mříž vytrhl sám, ale dech si musel šetřit pro boj.
V okamžiku, kdy se umělecká kovářská práce vytrhla ze zdi, ožili mrtvý válečníci. Těla
stále ležela, jen se nad nimi vznášeli přízraky s planoucíma očima. Slabé pramínky šedých
vlasů, které zbyly na průzračných lebkách, jim čechral neviditelný vítr. V rukouch drželi
ohnivé meče, planoucí chladným ohněm a vydávající oslnivý jas.
Za několik
okamžiků se zešeřilo a místnost osvětloval jen normální svit Erkliho lucerny. Po smrti přízraků
se druzi vrátili k původnímu záměru, a to vyrabovat hrobku. A jak si usmyslili, tak udělali. Jenže
otevírání víka doprovázel nepříjemný hukot. Jako když se v rugornských skalách utrhne skalní
blok a řítí se dolů, do údolí. Na zdech se objevili trhliny a podlaha se silně
zatřásla.
"Někde blízko se něco zřítilo." "Jó, hodně blízko, podívejte." řekl někdo
a ukazoval do vedlejší místnosti, která zmizela pod hromadou kamenů. "Klídek, nejdříve se
podíváme co má ta balzamovaná mumie a pak nás odtud Llandaff dostane." řekl Rolld a otočil
se k otevřené rakvi. Kromě zlaté koruny a přívěsku se žlutým kamenem a dalším s okřídleným
hadem nenašli nic.
Pomocí Rolldovi magie a Llandaffových kouzel se všichni
dostali do nezasypané části podzemí kde se uložili ke spánku.
Tak Nurnší
tráví druhou noc na hradě Rugenu. Zatímco druzi spí, venku zuří poslední zimní vánice.
V šeru lesa se prohání proudy mokrého sněhu a v přestávkách, kdy není slyšet kvílení větru,
se vzduchem nese vlčí vytí. To na vrcholu kopce sedí velký samec a dává dohromady svoji
smečku k dnešnímu lovu. Vlci už cítí jaro, ale vědí, že ještě dlouho bude trvat období hladu, a
proto jdou lovit. Už nemusí dlouhý čas hledat stopy. Minulou noc se v Údolí stínů objevila
kořist. Je sice zdravá a silná, ale když je hlad padnou i silnější zvířata. Kořisti je hodně a tak
se k soustu dostanou i slabší jedinci a na své si přijdou vrány a krkavci. Vždyť si teď nemusí
bránit svoje žrádlo. Vždyť les je plný koní. Hlavně kolem ruiny starého hradu.
* * * *
Příští ráno Nestor nemusel nikoho budit hlasitým
hulákáním a tak se všichni vydali ke dveřím se sedmi zámky s myšlenkou otevřít je stůj co
stůj a zjistit co se skrývá za branou, před kterou klečí dvacet jedna mrtvých kněží, nepočítaje
v to jednoho, kterého Nestor rozdupal. Vyrazit dvousáhovou bránu se nikdo nepokoušel a tak
přichází ke slovu oheň. Zatímco Rolld s Páinem polili bránu, Nestor zapálil pochodeň a s
paličským úsměvem přiložil louč ke dřevu. Olej okamžitě vzplál a okolní stěny ožily
pobíhajícími stíny. Jas ohně se odrážel v Nestorových očích a ten vzpomínal, kterak za
obzorem zmizela pyšná karavela, plápolající jasnou barvou ohně, ze které nejdříve vynesl
pokladnici. Nestor vzpomínal a stíny mu zacláněly posmutnělou tvář. Už se asi nikdy nevrátí na
moře a nebude potápět obchodní lodě. Ale zde mu také není špatně, nemá sice vlastní dům a tak
bydlí u Erlantha, ale stejně jako na pirátské lodi, i v Liscannoru kraluje v kuchyni, ze které
vycházejí opravdové pochoutky.
Z jeho vzpomínání ho vytrhnul náhlý pohyb
po pravé ruce. Vlevo se taky něco pohnulo. Všude kolem se začaly zvedat vyschlé mumie
ve vyrudlých kápích. Mladý Grim vyděšeně vyběhl nahoru na galerii, kde postával Llandaff
s Erklim. Dole se začalo bojovat. Nestor uchopil nejbližší postavu a vhodil ji za sebe do ohně.
Poté vytrhl Theranil a rozehnal se kolem sebe. Stejně tak činili ostatní. Ale v malém
prostoru dlouhé meče nebyly moc platné. Zato pařáty koster trhali šaty dobrodruhů na
kusy.
Velká část nemrtvých padla v oslnivém výbuchu Bílé střely, velice
účinném to kouzlu, vrženém Llandaffem do bojujícího klubka. I když nepřátel bylo čtyřikrát
více,nebylo jim to nic platné. S každým úderem meče odpadla jedna hlava bez mozku a za chvíli
na spodní terase stáli čtyři oddechující muži nad hromadou vybledlých rouch.
"Buf, to byl boj, ještě, že je po něm." vydechl Nestor a sesul se pomalu k zemi a ze
zaprášené podlahy pokračoval, "Sem zvědavej jestli ty vrata prohořely." Neprohořely. Dřevo
bylo trochu zuhelnatělé, ale tloušťka dveří se o mnoho nezmenšila. "A co to udělat takhle,
" prohodil Llandaff a pomalu sestoupil po schodech. Stoupl si naproti stěně vedle dveří a mnul
si zamyšleně bradu. Hodnou chvíli pozoroval oprýskanou zeď před sebou, pak rozpřáhl ruce
a něco zamumlal. Tam kde byla očouzená omítka, se objevil otvor tak velký, aby jím prošel
i vzrostlý člověk.
"Rychle dovnitř, máme málo času a musíme to stihnou
dovnitř a ven. Za chvíli to zmizí a já nechci nocovat vevnitř." Nikdo se na nic neptal a
družina vběhla dovnitř v čele s Páinem a Lynhaardem. Ocitli se v další hrobce, tentokráte pro
dva lidi. Uprostřed stála obrovská socha okřídleného hada Hardena s rozepjatými křídly
a hrozivě vztyčenou hlavou. A tak mu ji Páin pro jistotu radši urazil. Dvě truhly s šatstvem
bleskově prohledali a dali se do páčení mříží. Obě vytrhli, odhodili víka rakví a obrali
představené řádu o modré přívěsky a zlaté koruny. Nic nedbali toho, že se země chvěla a bylo
slyšet zvuk padajících kamenů. Nám se nic nemůže stát. Vyrabovat hrobku je normální a
když se někde něco sesype, tak nás z toho Llandaff s Erklim nějak dostanou.
Družina se vyhrnula z uměle vytvořeného otvoru, rozsadila se na schodech a
pozorovala, jak otvor pomalu mizí. "Tak a co teď, všechno už jsme prošli, ale ještě tu něco je."
ozval se jako první Grim, "Strýčku Llandaffe, můžeš přečíst ten list s poznámkami?" "Jo
hned, jen co ho vytáhnu... Už ho mám. Píše se tady tři hrobky, to znamená, že zbývá ta dvojitá
a Studnice Moudrosti za zatopeným velkým sálem." "A ještě knihovna a chodba k jezeru,"
pokračoval Rolld ve čtení, "Tak se dáme do hledání tajnejch dveří."
Po
celých osm hodin se v podzemí ozývalo bušení do zdi, to jak se Lynhaard snažil být
nápomocen s hledáním příští cesty. Po osmi hodinách se utahaní dobrodruzi sešly v nejméně
zaprášené a znečištěné místnosti, ze které vynesli jednu nebo dvě zapáchající mrtvoly, dříve
než se uložili ke spánku.
Stejně pokračovali i příští den. Večer se sešli utahaní,
zmožení a někteří velmi hladový. "Lynhaard mít hlad. Já muset dát něco k jídlu. Nebo
umřít hlady." "Tak si dej toho netopejra cos ho včera zabil" řekl Nestor a znechuceně hodil
své dva netopýry psovi. Rozžvýkal poslední tvrdý chleba a smutně se díval jak ostatní pojídají
své železné zásoby s velkou chutí. Lynhaard se pustil do syrového netopýra a smutně
vzpomínal na zuhelnatělou veverku, která se ve srovnání s houževnatým okřídlencem jevila
jako vrchol královské tabule u gwendarronského dvora. Toto, ale Lynhaard těžko mohl znát,
když nikdy neviděl lžíci, vidličku a natož Nurn.
Další ráno bylo stejné. Zoufalé
hledání pokračovalo několik hodin. Ale všem zvedl náladu Erkliho objev tajných dveří. Tak
se Nurnská družina vydala s jednou lucernou, třemi láhvemi s olejem a jednou loučí do
kamenné chodby, naplněné chladným a vlhkým vzduchem.
"Cítit vodu." vykřikl
Lynhaard a vrhl se do chodby. Proběhl místností, ve které stálo šest soch vousatých mužů s
rohatými přilbami a válečnými kladivy. Lynhaard si vybral jedny dveře ze tří, seběhl
schody a vnořil se do vody, která mu sahala pod kolena. Ostatní jej doběhli, když otevíral dveře
do velkého sálu.
Obrovská místnost byla zatopená vodou, která neustále přitékala,
chrlena rozevřenou hadí hlavou. Had mířil na torzo roztříštěné mramorové mísy a tak
pramen padal z výše dvou sáhů na hladinu podivného podzemního jezera a plnil loubený
sál zvukem jarního vodopádu. Lynhaard se ohromeně zastavil ve dveřích a pozoroval klenutý
strop, opadanou omítku se zbytky maleb a dvě rozbité mramorové kašny. Po jeho boku stál
Páin a pozoroval svůj plovoucí vous očima, které byly slabých čtyřicet coulů nad hladinou.
Prskal kolem sebe vodu, vždycky když se kroll otočil a zalil tak trpaslíkovu hlavu příbojovou
vlnou.
Tichý úžas přerušil nepříjemný skřípavý zvuk. Jako by někdo třel dva těžké
kameny o sebe. "Sochy ožili! Všichni do sálu!" zavelel vůdce, "budem se bránit tam."
Nebránili. Páin s Lynhaard vykročili do sálu a šlápli do prázdna. Udivené tváře zmizeli pod
hladinou a svalnatá těla rychle klesla ke dnu, tažena váhou brnění. Lynhaard dosedl na dno,
začal se drát z těžkého brnění, které ukořistil mrtvému barbarovi. Když se oprostil od závaží,
zadíval se směrem k Páinovi, který ležel na zádech, kopal rukama a nohama a vůbec připomínal
brouka chrobáka, který spadl ze stébla trávy a přilehl si krovky. Trpaslík klel, až mu šli od
pusy bubliny. Odhodil tornu, štít a meč, ale stále se nemohl zbavit zdobené rytířské zbroje,
která jej svým železným sevřením držela u dna dalšího zatopeného sálu.
Kdesi
na druhé straně kdysi zdobené místnosti se nastražili cizí uši. Zaposlouchali se do hlasů, kterým
sice nerozuměli, ale voda jim vypověděla, že se někdo topí a on by se svými přáteli mohl
utopenému pomoci. Vždyť je to tak krásné někoho utopit. Pak se šest těl ponořilo a zelené nohy
pravidelně tepaly mléčnou vodu a hnali obratná a rychle plovoucí těla k místu, kde Grim
štrachal z vaku lano a někde pod ním Páin vypouštěl poslední zbytky vzduchu.
Rolld s Nestorem se bránili zuřivým útokům kamenných vikingů a byli zatlačováni,
krok po kroku, stále hlouběji do chodby. Erkli, snad aby jej nesrazil couvající Nestor, se přenesl
doprostřed sálu. V následném okamžiku zmizel pod vodou. A mrštná těla se pohybovala velmi
rychle.
Lynhaard nedbal blížících se těl, která zachytil svým sluchem
vycvičeným v příšeří jeskyň a tvrdým a nebezbečným životem v Rugornských skalách,
a snažil se trpaslíka vytřást z brnění. Když Páina vynesl k hladině, už jej tahali dva páry rukou
zpět ke dnu. Lynhaard se ošil a nejbližšího zeleného mužíka přetáhl čepelí přes hlavu. Ostatní
vodníci se stáhli a obrátili svoji pozornost na něčí nohy, které se znenadání objevili kousek
odsud.
Nestor se sehnul pod svištícím kladivem a naslepo bodl pod štítem.
Spokojeně se zazubil, když ocel zaskřípěla po kamenu a vousatá socha změnila své skupenství
z pevného na sypké. Dalšímu úderu kladiva se už nevyhnul. Rána do hrudi jej odhodila dva
sáhy zpátky a Nestorovi blonďaté vlasy zmizeli pod hladinou. Do boje se zapojil Rolld,
podporován Llandaffovými kouzly.
Lynhaard se vynořil a naplnil si plíce
vzduchem. Spatřil Erkliho, jak vylézá na zbytek fontány. Zelené ruce uchopili kouzelníka za
nohy a strhly ho znovu pod hladinu. "Poomo.." zbytek výkřiku zmizel v hluku hroutící se
skály. Lynhaard se vrhl pod hladinu a nejbližšího vodníka přeťal v pase. Dalšímu vrazil pěstí.
Třetí pustil klesající Erkliho tělo a podrazil krollovi nohy a další dva se na něj vrhly. Lynhaard
zmizel v klubku zápasících těl. I když se vždy rval na suchu, ve vodě si počínal velice dobře.
Lynhaard odhodil meč a několika kopanci a ranami pěstí odehnal zbytek tlupy rybích mužů. Pak
vynesl bezvládné tělo, uložil je do kašny, znovu se potopil pro meč a pak v kleče vedle Erkliho
těla hlídal zda se nepřítel neblíží pod hladinou.
"Hele, kdo se mi ponoří pro věci?",
otázal se Páin, když se i Erkli probral a družina stála v chodbě plné vody, nad kterou vyčnívalo
šest hromádek štěrku, "Já mám sice náhradní pancíř, ale nejni to vono." dodal trpaslík
zmáčený od vousů až po kožené boty, navlečený v brnění chránící jen hrudník a záda. "Já se
potopit. A být pak skoumat podvodu." ozval se zachránce Erkliho, Lynhaard. "Kdo jít se
mnou? Nebát se já vidět i pod vodou." "Já, pudu já. Že můžu jít s tebou, ehm, no.." nedořekl
Grim, nevěda jak polonahého krolla oslovit. "Já půjdu taky." "A já taky, aspoň uvidíte jak
umím plavat, vy suhozemský krysy." ozval se Nestor a začal se svlékat z brnění.
Malá skupinka se svlékla, odložila své věci na schody a postupně naskákala do vody.
Každý nabral vzduch do plic a hlavy postupně mizeli pod vodou. Poslední zmizela kudrnatá hlava
Liscannorského starosty.
"To je zima." otřásl se Erkli a rozhlédl se po sálu,
zda se potápěčská výprava už nevrátila. "Mně to tady nebaví, neumim plavat, mám mokrej
vous a voni se kdoví kde potápěj a my tu máme mrznout." brumlal od vodní hladiny zmáčený
trpaslík, "já se du támhle na sucho slíknot z tohohle náhradního pancíře a vezmu si svý
brnění co mi vylovil Lynhaard." Jak řekl tak udělal, sebral se a s tichým šploucháním
zmizel v chodbě. "Páin má pravdu," zamyslel se LLandaff, "až se vrátí tak se půjdem
porozhlídnout po druhé polovině sálu."
Hladina se zčeřila a postupně
se vynořoval jedna hlava za druhou. Rolld s hlasitým chrčením nabíral vzduch a přidržoval
se rozbité podlahy. Vedle něj funěl Grim a jen starý mořský vlk Nestor si v klidu povídal s
krollem, i když vedl spíše vedl monolog, protože kroll se rozhlížel po místnosti. "..no a já sem
se před tim žralokem schoval v takový malí jeskyni pod vodou. Jenže začal stoupat příliv a
ta smradlavá díra se začla plnit vodou a tak my bylo jasný, že musim vocať a že ten žralok tam
na mě bude čekat. A taky že jo. Schovával sem se za korálama, ale von mě spatřil a hnal se po
mě. Kdybys viděl tu obrovskou tlamu plnou vostrejch zubů. Ten by překous i tebe." Nestor
se odmlčel, vyškrábal se na podlahu a ve stoje pokračoval. "Zkrátka, půl hodiny sme se
honily v těch skalách, až sem vlez do ouzký průrvy. Jak byl velkej, tak byl pitomej." Tady
se vypravěč trochu zadrhnul a rychle dodal: "Nic proti tobě Lynhaarde." Chvíli počkal a když
se nic nedělo opět pokračoval. "No a jak se za mnou hnal, tak sem vyskočil a plaval k hladině,
kde sem proti slunci zahlíd naší loď. Když jsem se otočil, tak tam ta zubatá potvora stále vězela
v tý skále, mrskala vocasem sem a tam a řek bych, že ho sežrali kamarádi. No a vod tý doby
se umim takhle dobře potápět. Ale lepší bylo, když sem ze jedný velký bouřky.."
"Grim, udělat světlo tady hadí potvora." prohodil kroll ke chlapci a definitivně tak
ukončil příval Nestorova vyprávění. Grim po několika marných pokusech rozžehl malí plamínek,
který osvětlil kamennou sochu hada s roztaženými křídly. Hlava okřídleného plaza se téměř
dotýkala hladiny. Jen malé skvrny na hřbetu dokazovali, že plaz byl kdysi natřen rudou
barvou. Vlhkost soše také nepomohla, a tak se na podstavci válely oddrolené kusy
kamene.
"A hele, co se to tu zalesklo," upozornil Grim a rukou ukazoval pod
mohutné smyčky kamenného těla. "Ukaž," Rolld se naklonil a šáhl po mohutném zlatém
klíči. V tu chvíli socha vydala dunivý zvuk a z otevřených čelistí vylétl proud ohně.
Nikoho nezasáhl a udivená skupinka pozorovala, jak se hlava hada i s křídly s tichým
zaskřípěním utrhla a zmizela pod hladinou.
"No myslím, že tenhle klíč už nebudem
potřebovat," pronesl zmáčený chodec a hlasitě kýchl. "To je jeden ze sedmi." dopověděl, když
si utřel nos. "Tam být chodba do pryč." ozval se Lynhaard po návratu z krátkého průzkumu
temné vodní říše. "Jak je dlouhá?" "Lynhaard nevědět, konec nevidět." "Nojo, ale já to
potřebuju vědět, abych to uplaval. Zrovna dneska se nechci utopit." Kroll se zamyslel a po
chvíli prohlásil: "Být tak dlouhá, jako skřet uteče, než ho dohonit Lynhaardova palice." "Ach
jo. Víte co, já doplavu zpátky a někde na vás počkáme. Kdo ví, jestli to končí nad vodou.
Hodně štěstí!" popřál Rolld, dýkou odřízl lano poutající ho k Nestorovi a vnořil se zpět do
vody.
"Za mnou!" zavelel a táhl Grima a Nestora do temného otvoru, který
mohl spatřit jedině kroll.
Když propluli čtyřicet sáhů dlouhou chodbou a
vynořili se u schodiště, i Lynhaard zuřivě dýchal a Grim v kleku vykašlával špinavou vodu
z plic. Po chvíli oddechu se vydali v naprosté tmě dlouhou pomalu klesající chodbou.
Postupovali pomalu, krok za krokem je Lynhaard vedl tichou temnotou, přerušenou něčím
zaklením, či kýchnutím nastydlého Nestora. Po několika hodinách klopýtavého pochodu se
před prokřehlou skupinkou objevila úzká štěrbina, propouštějící trochu denního
světla.
Když Lynhaard otočil balvanem přehrazujím vchod a rozšířil tak
škvíru na bránu, kterou by mohli do hradu proudit jezdci na koních. Druzi stáli na břehu jezera
sevřeného ve věnci zalesněných skal. Vlahý vánek si pohrával s Nestorovými dlouhými vlasy.
Slunce stálo v poledni a do tváří zmáčených dobrodruhů vrhalo oslnivé záblesky od hladiny
jezera, na kterém pluly ledové kry. Sníh odpadával z mohutných smrků a mezi kameny pod
suchým bukem vyrazila první sněženka a svým jemným květem oznamovala, že nastane čas
zelené trávy, čas zpívajících ptáků a mláďat.
"Být jaro." "Máš recht, je cítit ve
vzduchu. Ach, na moři musí být krásně." "Nebudu muset shánět spadlé větve, když táta nechce
kácet stromy." "Jaro." zopakoval Lynhaard a zvedl mohutné ruce k obloze, kde se třepetal
skřivan a světu oznamoval, že konečně nastává čas teplých dnů. Lynhaard se zvednutými
pažemi popošel několik kroků dopředu a bosýma nohama stanul na mokrém sněhu. S tváří
upřenou do slunce a zaťatými pěstmi vyrazil ohlušující výkřik, který se několikrát vracel
od protějších kopců a plašil ptáky usedlé na vrcholcích stromů, odkud už sluneční paprsky
odloupali jiskřící sníh.
Když nad jezerem opět zavládlo ticho, válečník oděný v
bederní roušce z vlčí kůže se otočil a začal se vracet podzemní cestou zpět do Rugenu. Nestor
a Grim šli hned za ním a za zády se jim zmenšoval světlí bod, který jim připomínal, že jaro
konečně přišlo.
"Strýčku, to už jste se vrátili? A potkali jste ty
zelený mužiky? A našli jste nějaký poklady a perly? A a a... hrocha jsi náhodou nepotkal?"
zasypal Grim přívalem otázek Rolldovu hlavu, která se znenadání objevila uprostřed sálu.
"Našli jsme tenhle klíč a hrocha jsem nepotkal, ani náhodou." odvětil chodec, vyhoupl se na
podlahu a vyrazil chodbou pro své věci.
"Páin se už vrací." Llandaff se odtrhl
od značky vyryté na sloupu a podíval se směrem k příchozímu trpaslíkovi. "Teď se cítím
mnohem bezpečněji." prohodil a mával kolem sebe náhradním pancířem. Pak jej znechuceně
odhodil doprostřed sálu a otočil se na vůdce s otázkou kam teď. "Uvidíme." zazněla odpověď
a Llandaff začal obcházet sloupy a pozoroval porůznu vyryté značky. Nějakou dobu
přemýšlel a pak zamířil ke dveřím vedoucím do sálu s oltářem hada.
"Tady
pod tím hadem jsme našli ten klíč. Llandaffe, pozor, někde před tebou je díra, kterou jsme
sem vplavali." "Hmm, dík." zamumlal elf a upřeně pozoroval kus zdi s opadanou malbou. Pak,
veden náhlou intuicí nebo hlubokými znalostmi, ke stěně přistoupil a útlými prsty ohledával
škvíry mezi kameny. "Mám je. Jsou tu. Račte dál." usmíval se a rukou ukazoval na právě
otevřené tajné dveře. Ostatní s nechápavým výrazem pozorovali temný obdélník chodby,
který pohlcoval kamenné schody vystupující ze zčeřené hladiny.
První vstoupil
Páin, libujíc si, že je konečně na suchu. Za ním vstoupil Rolld, Llandaff a Erkli. Pomalu stoupali
po suchých schodech a pokračovali chodbou, zanechávajíc za sebou louže vody. Na konci
chodby byla větší místnost, jejíž strop podpírali útlé a umně tesané sloupky.
"Spektry, couvněte." zašeptal ve předu jdoucí Páin, který zahlédl obávané nemrtvé
mezi sloupovím a svým tělem začal tlačit Rollda zpět do chodby. "Kde mam ten svitek, kam
sem ho dal." koktal Erkli a roztřesenýma rukama cosi hledal ve svém tlumoku. "Mám ho!"
zvolal vítězoslavně. Pak si uvědomil svoji chybu a v ošidném plaménku začal číst runy ze
zmáčeného svitku, ze svitku, který by měl zahánět nemrtvé. Právě, když dočetl, do chodby
nakoukla obludná, z části průhledná hlava a prázdné černé oči upřela na Páin. Llandaff včas
zastavil poděšeného trpaslíka, aby se s obnaženým mečem nevrhl vstříc jisté smrti.
"Počkej, neukvapuj se." promluvil Rolld a chráněn neviditelnou bariérou, o kterou
se spektra zastavila, vkráčel doprostřed sloupového sálu. Pomalu vytáhl černě opeřený šíp,
vložil jej do tětivy, dlouze mířil a pak šíp vypustil do přízračného těla spektry. Rolld
vystřeloval jeden černý šíp za druhým a obyčejnými zbraněmi nezranitelní nemrtví
pomalu umírali.
"A je po nich." oddechli si všichni a pochválili chodcovu pevnou
ruku a bystré oko." "Vypadá to na dvojitou hrobku skrytou za velkým sále. Ale kde je ta
Studnice moudrosti?" mumlal si elf pro sebe, "Padli tři spektry, jedny dveře na západ,
druhé vedou na východ, přišli jsme z jihu, odejdem na sever." "A kudy teď? Vlevo nebo do
prava." přerušil někdo Llandaffovo rozjímání. "Možná rovně." prohodil a přistoupil ke stěně,
přímo naproti chodbě, kterou sem vstoupili. A opět byl úspěšný. Za skrytými dveřmi klesaly
schody a kam lucerna dosvítila, byly porostlé tmavě zelenou plísní. "Tu chodbu necháme na
pak. Nejdříve se podíváme do té dvojité hrobky." domluvil a vykročil k západním
dveřím.
První, co uviděli v místnosti za dveřmi, byla rakev vyrobená z
tmavého kamene. Klid mrtvého strážila černá ocelová mříž, sahající téměř ke stropu. Její
vrcholky napodobovaly hroty oštěpů. Před mříží ležela kovaná truhla, skrývající ve svém nitru
mnišské róby, zlaté šperky a hlavně v práchnivém sametu nádherně zdobený krátký meč.
Všechny cenné věci zmizely v tlumocích liscannorské čtveřice. Erkli se zvedl od otevřené
truhly, přistoupil k mříži a posvítil si dovnitř.
První co spatřil byl vytesaný
letopočet v nohách rakve. Zašlá čísla hlásala, že člověk zde pohřbený žil v letech 702 až 754. Na
protější stěně z výšky hliněného obrazu shlížel okřídlený had chrlící plameny, který vzlétal z
kamenné pevnosti, jež mohl připomínat nově postavený hrad Rugen. Pod tím vším stály dvě
svíce, zlatá čelenka a křišťálová koule.
"Vybereme rakev?" nadhodil Erkli
a ostatní souhlasili. Další zlaté šperky zvětšili váhu toren a různých pytlů, obtěžkávajících
záda dobrodruhů. A kdesi v nitru podzemí se utrhl kus skály a s příšerným skřípotem zasypal
další osmihranou místnost.
Stejně vypadal i druhá hrobka, ale místo svic a
knihy byl na hliněném obraze znázorněn meč a přilba. Přesně takový meč a přilbu našli v
truhle před mříží zabalené v rudém sametu. I letopočet se lišil. Tento muž se narodil o pět let
dříve a zemřel v roce 745. Ani schránka chránící vyschlé tělo nezůstala ušetřena. Když
družina spokojená sama se sebou i s naloupeným majetkem stála nad otevřeným hrobem,
promluvil Páin: "Tady už nic nenajdem. Jdem tou vlhkou chodbou do hlouby země." Když
domluvil, otočil se a vykráčel z poničené hrobky. Ostatní za ním a jak se světlo
vzdalovalo, stíny vrhané mrtvými řasnatkami a částmi kamenných bojovníků, které padli
pod zubatými čepelemi Liscannorských druhů, se prodlužovali a plazili dál ode dveří, protáhli
se okolo ocelových tyčí mřížoví a rozplynuly se v černotě prázdné
hrobky.
Voda ve velkém sále se opět zčeřila, kdo ví pokolikáté, a
nad vodu vykoukli tři úplně rozdílné hlavy. Postavy se vyškrábali na břeh a největší z nich
třímala v rukách hrudní pancíř. Polonahý muž s velkýma ušima vedl zbývající dva
naprostou temnotou bezpečně a rychle. Dovedl je do chodby, vystoupal po schodech na
suchou zem, kde na hromadě ležely věci podvodní výpravy, která odtud odešla před několika
hodinami. Prostřední se vrhl k hromadě a po hmatu vytáhl suchou přikrývku a celý se do
ní zabalil. Nejmenší začal rozdělávat oheň a v záblescích jisker se objevil Nestor zachumlaný
do houně a Lynhaard, který si se zájmem prohlížel část brnění. Grim několikrát foukl a pochodeň
zaplála jasným světlem.
"To být brnění malého vousatého muže. Lynhaard pamatovat.
On určitě se utopit. On neumět plavat. Já vědět, já zachránit mu život." "Až oschnem, tak se po
nich podíváme, ale všichni se utopit nemohli. Třeba na nás čekají nahoře ve zříceninách." Jak
Nestor navrhl, tak udělali a Lynhaard se hodinu potápěl, hledaje stopy po utonulých. Když
neuspěl ani Grim s průzkumem suché části podzemí a družinu tlačil čas, neboť měli jen jedinou
pochodeň, všichni se opět svlékli, zabalili své věci, jak nejlépe uměli a pomalu se šourali k
zatopenému sálu, aby se vydali vodou na cestu z hradu.
"Taky chtít ocel na tělo.
Lepší chránit než kůže. Škoda, že Lynhaard být tak velký." posteskl si kroll předtím než odhodil
příliš malé brnění. "Nu jít, třeba oni být venku." domluvil a smutným pohledem sledoval
letící hrudní plát, který s hlasitým plesknutím dopadl na hladinu a ihned se začal potápět.
Lynhaard vzal svůj balík a vydal se za ostatními.
"Ani se
nepohly." zabručel trpaslík a třel si pohmožděné rameno. "Zkus to ještě jednou." povzbuzoval
Erkli s lucernou v ruce, ale Páin jen zabručel a přenechal místo Rolldovi, který se cpal
dopředu s jakýmsi lektvarem v ruce. "Přece nepůjdem zpátky po těch kluzkejch schodech,
aniž by sme se podívali do tý Studnice moudrosti." vykřikl chodec, vypil lektvar a vrhl se proti
obyčejným dřevěným dveřím. Ty se prohnuly a Rolld se rozběhl znovu. A ještě jednou. Pak
dveře povolily a odhalily prastaré místo, kam nevkročila lidská noha přes sto let.
Krápníková jeskyně, už jen částečně obložená čedičovými a popraskanými
dlaždicemi, byla vlhká a její stěny místy mizeli pod zelenou plísní. Stěny, kde čas odkryl holou
skálu, zaplňovaly mělké díry, jež vyhloubila proudící voda před staletími. Z rozbité dlažby se
na povrch draly obrovské krápníky jiskřící zářivou krásou. Uprostřed stál vysoký
obsidiánový balvan. Okolo něj nevyrostl žádný krápník, v jeho stínu nevyrostl jediný výhonek
odpudivé rostliny vyrůstající téměř odevšaď, okolo něj byl jen kruh mrtvé a neporušené dlažby.
Vrchol kamene zdobila řada surových diamantů a rubínů, jako koruna nějakého mocného
krále z dávných dob. Svou tichou mlčenlivostí nutil k pokoře tisíce lidí, kteří před ním
poklekali, neboť dlažba nesla stopy po klečících nohách. "Studnice moudrosti." vydechl
Llandaff.
Zatímco druzi tiše stáli a prohlíželi si mohutný balvan, nad jejich hlavami
se spřádali temné síly mlčenlivých ochránců kamene, síly neviděných. Llandaff sebou
nervózně trhl a podíval se ke klenutému stropu, kde obyčejné oko nemohlo nic spatřit, ale
oko kouzelníka, posilněné silou duše, spatřilo pod bezhvězdnou oblohou ztemnělé
místnosti chuchvalce nadýmající se mocí a silou, silou, která chce ublížit. Llandaff výkřikem
varoval své přátele a ti vytrhli své meče a dali se do dlouhé a kruté řeže s neviditelnými
nepřáteli.
Když boj úspěšně skončil, druzi se svezli na rozbitou podlahu a
uklidňovali své rozechvělé duše hovorem. "Myslíte, že už je venku jaro? To by Luniel
pomohlo, stále se trápí kvůli smrti svého otce. Jestli já toho vraha chytnu.." Všem bylo jasné
co Páin udělá s vrahem pana Pitky. "Mám chuť zase slyšet zpěv ptáků a dívat se na svěže
zelenou trávu s pasoucími se koňmi." "Já bych si rád zakouřil. Až se vrátíme, zajedu si do
Nurnu, koupím si fajfku, pořádnej tabák a sednu si před svůj starostovskej dům a bude si z tý
fajfčičky bafat."
Takhle se všichni bavili a plašili pochmurnou atmosféru tohoto
neutěšeného místa a oddalovali tak chvíli, kdy jeden z nich poklekne před balvanem a pokusí
se nahlédnout do Studnice moudrosti. Když rozhovor uvázl a zavládlo hrobové ticho, zvedl se
Llandaff odkašlal si a pronesl: "Já to zkusím." Odložil vak, poklekl před monolitem,
nadechl se a objal balvan oběma rukama.
"Vítej." zavibroval elfovou hlavou
mohutný hlas, jakoby vycházející z hluboké propasti na jejímž dně hučí mořský příboj,
tříštící se o ostré hrany skal a plašící lehká křídla racků, jejichž křik zaniká v řevu bouře.
Llandaff měl oči doširoka otevřené, nevnímali svit lucerny, neslyšel vzrušené hlasy přátel,
jen se třásl po celém těle a jeho duše se stavěla na odpor neznámé drtivé síle proudící do útlého
těla z černého nitra prastarého kamene. Elfova duše stavěla hradby, opevněná města a kolem
měst hluboké příkopy se dny posázenými ostrými kůly, vysílala semknuté řady vojska
proudící z mohutných bran, aby zasazovaly kruté rány bojovníkům, kteří se rodili ze země
a pokryli půdu od skla čnějících do nebe, až k útesům u jejichž paty vylo moře píseň zatracení.
Pak nastalo nepřirozené ticho, pláň se vyčistila, nezbylo jediné mrtvoly, moře se uklidnilo
a vítr zmizel ve sluncem zalitých oblacích. Poté zmizela pláň, město i nesmírně vysoké hory
a zbyl jen Llandaff v černé prázdnotě a onen hluboký hlas, který pronášel slova bezestopy
jekýchkoliv citů.
"Vyhráls, tedy ber."
Llandaffovo tělo se
přestalo třást, dech se zpomalil a elf začal opatrně dýchat. Tělo se pohnulo, ruce povolili
křečovité sevření, kolena se narovnala, elf pomalu vstal a v jeho zpocené tváři zářili oči
naplněné poznáním. Llandaff se posadil, z tlumoku vyndal měch s vodou a hluboce se napil.
Rukávem si otřel ústa a několika větami vysvětlil napjatým přátelům svůj prožitek. Co si ze
Studnice moudrosti vzal, však nikomu neprozradil.
Bez dlouhého rozmýšlení před
kamenem poklekl Rolld a pustil se do boje s šedými stíny v zeleném šeru jižních hvozdů. Když
se po dlouhém a namáhavém boji prales změnil ve vyprahlou písčinu, nad kterou zapadalo
krvavé slunce a zlaté duny se změnily v černé, ozval se v chodcově hlavě hlas: "Vyhráls, tedy
ber." A chodec bral. Šáhl až na dno studnice a vyrval odtud věc téměř nejvzácnější.
Když Páin odmítl utkat se se soupeřem, který neovládá ocelovou zbraň a bojuje jakými
si podivnými kouzli, jediný kdo se neutkal s kamenem byl Erkli. Po dlouhém rozmýšlení,
přistoupil před balvan a plný obav poklekl.
V černotě se oběvil bílý hrad na skále
nad mořem. Příboj se tříštil o skaliska a vlny s bílými hřebeny podmýlali základy
pevnosti. V polednímu slunci se vznášela hejna krkavců a pod hradbami čekala černá
armáda. Stála tam tichá a hrozivá. Brána hradu se otevřela a řinkot zbraní přehlušil i
nářek moře. Začal boj. Hradby padly a rozvalinami se drali černí bojovníci. Pláň se pokryla
šedou směsí a na skále stála jen jediná věž útlých základů. A vydržela. Zase zůstal jen jediný
muž, zpocený a zmučený kouzelník Erkli s prázdným dunivým hlasem a se slovy: "Vyhráls,
tedy ber." Erkli šáhl po prvním, na co narazil a opustil prázdnou temnotu, aby mohl spatřit
uklidňující světlo svojí lucerny.
Vyčerpaná čtveřice se vyšplhala po
kluzkých schodech vzhůru a uložila se ke spánku v místnosti plné jemně řezaných
sloupků.
V témže čase spala i druhá skupina na studené dlažbě chodby vedoucí z
Rugenu k nevelkému jezeru. Jen Lynhaard nespal, oči měl upřené do tmy a přemýšlel.
Přemýšlel o ocelovém brnění, o lovu zvěře a neustálých půtkách se skřety a orky.
Přemýšlel o zlatě, za něž si je možné koupit jídlo bez toho aniž by musel běhat v zimě lesem a honit
králíky. Přemýšlel o kamenném domu, v němž by se usadil a rozhodl se, že půjde s podivnými
muži do vesnice, v níž žil i jeho synovec Jacob.
První se probudil
Rolld, smotal houni, sedl si na ni a z kapsy vytáhl malé zrcátko, docela obyčejné, vyrobené
ze skla a trochy toho stříbra. Se zájmem si je prohlížel a nevypadalo to, že se bude holit. Pak jej
přetřel a nahlas pronesl: "Ukaž mi, jestli je někdo ve velkém sále tohoto hradu." Nic. Ale pak
se v zrcadle přestala odrážet chodcova tvář a místo ní Rolld spatřil prázdný sál. I hladina
byla klidná, nikde se nic nepohlo. Obraz po chvíli zmizel a Rolld viděl opět sám sebe. Ukryl
zrcátko zpět do kapsy a počkal až se ostatní probudí.
První se vzbudil Páin
a pochvíli i Llandaff. Rolld si oba vzal stranou, vytáhl postříbřený kus skla a začal
vysvětlovat: "Jak jsme včera zápasili s tím kamenem, tak jsem si od něj vybral tohle
zrcadýlko. Vypadá obyčejně, ale umí divy." Na důraz svých slov chodec rozhodil ruce a
pokračoval, "dneska ráno jsem ho zkoušel." "No a co umí?" otázal se trpaslík a stavěl se na
špičky, aby se mohl do zrcadla podívat. "Ukáže ti úplně všechno, aspoň myslím, a jak si včera
povídal o zesnulém panu Pitkovi... "Hmm, tak co." zabručel méně chápavý trpaslík a Rolld
pokračoval: "To zrcátko ti může vraha pana Pitky ukázat..." dopověděl a nechal slova viset ve
vzduchu. Páin vytrhl Rolldovi předmět z rukou, upřeně se na něj podíval a vyštěkl: "Ukaž mi
vraha, kerej zabil starýho Pitku."
Zrcadlo chvíli mlčelo, jen obraz huňatého
obočí a jiskřících očí zmizel. Když se Rolld i Llandaff napjatě dívali Páinovi přes ramenu, ze
zešedlého skla se vyloupl jasný obraz. První co se objevilo, bylo zapadající slunce pod
kopcem, na němž se tyčily tři věže jakéhosi starého hradu. Obraz se posunul trochu doprava.
Objevil se jakýsi rozcestník a postava stojící čelem ke slunci. Měla tmavý plášť, vysoký
klobouk se širokou střechou a v ruce svírala hůl, téměř sahající ke špici klobouku. Pak se
částečně otočil a sluneční paprsek ozářil tvář s potutelným úsměvem. Špičaté uši se ztrácely
ve stínu širáku. Elf se otočil a spěšným krokem se vydal za skupinou, která právě zmizela
v zákrutu cesty. Pak se obraz rozplynul a odrážel trpaslíkův obličej zkřivený
nenávistí.
"Herbert, já to věděl, byl to von. Ten bastard. Až se vrátíme do
Liscannoru, rozsekám ho i s jeho barákem." klel Páin s křečovitě zatnutými pěstmi. "Ale
Páine, vždyť to jde vyřešit jinak." uklidňoval rozčíleného trpaslíka Llandaff. "A jak ty chytrej,
krev volá po krvi!"
Trvalo delší dobu než se Páin uklidnil a přistoupil na
mírnější řešení navrhované Rolldem. "Sejdeme zpátky ke kameni a já ho požádám, aby
Herberta nějak potrestal. Třeba ho zesměšnil nebo tak něco." "Vždyť on není tak špatný, jenom
má záchvaty. A zabíjet v Gwendarronu se nemusí vyplatit." přidal se Llandaff, aby si to Páin
nerozmyslel a neproléval krev ve vesnici.
Opět sešli po řasami zarostlých
schodech a stanuli pod klenbou krápníků a chladné skály. Rolld poklekl a objal studený balvan
oběma rukama. "Ty a znova? Nuže dobrá." uslyšel na uvítanou, když prolétal černou šachtou
a hluboký hlas se mu do mozku zatínal jak rozžhavený kov. Pak se objevil uprostřed dřevem
obehnané pevnosti, stojící uprostřed malé mítiny obklopené ze všech stran temnými
velikány vlhkých jižních pralesů. A slunce zapadalo. Prales stydnul, a rozšiřovalo se
nepřirozené ticho, ticho nabité nepředvídatelnou bouří vládnoucí neznámou silou. Ticho
pohltilo úplně všechno, stromy stály jak vytesaná, vítr nehýbal listím ani stéblem trávy, měsíc
dnešní noci nevyšel a obloha ztmavla. Pak přišla bouře. Náhle a nečekaně. Začala táhlým
výkřikem, nasyceným silou země a ničivou rychlostí větru. První blesk zasáhl nejvyšší strom
na okraji paseky, který uchopen větrem přesně dopadl na bránu pevnosti a vzal sebou i část
hradeb. Pak prales ožil šedými stíny vystupující odevšaď. Muži padali zasaženi modře hořícími
šípy, nebo byli odtahováni za šíleného řevu do nitra vlhkého hvozdu. Ze země vyšlehly
plameny a obklíčily posledního živého obránce. Rollda, svírajícího svůj elfí luk. Oheň
dotančil k chodci, prudce vzplál a nad pralesem se opět rozhostilo ticho a tma.
"Prohráls'. Tedy beru já." prohlásil hlas bezestopy nejmenšího vzrušení.
Erkli, Llandaff a Páin němě zírali na třesoucí se Rolldovo tělo. Na čele mu vyrážel pot
a na dlažbě vytvářel malé loužičky. Báli se odtrhnout Rollda od kamene a přerušit tak souboj
duší.
Pak se chodcovo tělo napnulo jako luk, odpadl od monolitu, narazil do
zdi a bezvládně se sesul k zemi. Páin s Erklim uchopili Rollda, pozbírali jeho věci a vytáhli
jej po schodech vzhůru. Když se probral, vypadal nesmírně vyčerpaně. Sám nedokázal ani vztát,
dýchal pomalu a chrčivě a kolena se mu třásla slabostí. Ihned souhlasil s návratem domů a
nechal se i s ostatními přenést nahoru na hrad, kde už čekal nastydlí Nestor spolu s Lynhaardem
a Grimem.
Jen Llandaff se vrátil do místnosti plné sloupků a zamířil do
západních dveří. Z otevřené rakve vyjmul rozpadající se kostru a opatrně ji položil na
dlažbu. Několikrát obešel mrtvé tělo a zastavil se u hlavy s prázdnýma očima. Chvíli tam stál,
ruce napřažené kupředu a z úst mu proudil příval tichých slov. Pak se v prázdných očích
rozhořely plamínky a mrtvola se trhavě posadila. Když povstala a kymácela se ze strany na
stranu na nejistých a zpráchnivělých kolenech, Llandaff vytáhl tesák, vtiskl ho spolu s
plátěným pytlíkem kostlivci do ruky a rozkázal: "Běž po schodech dolů, vyloupni z
obsidiánového kamene uprostřed sálu několik diamantů a dones mi je sem. Já tu počkám."
Ještě mu podal zapálenou lucernu a naslouchal pomalému sestupování nemrtvého. Když se
zespodu ozval suchý zvuk rozpadajících se kostí, na nic nečekal a přenesl se zpět doprostřed
nádvoří mrtvého hradu.
Tady zatím vysedávali ostatní na zbytcích rozbořené
hradby, ze které slunce sejmulo sněžný příkrov a teď zasypávalo paseku teplými
paprsky.
Sněhu na zemi ubylo a na stromech nebyl žádný. Erkli vyprávěl co se jim
přihodilo, zatímco příběh druhé skupiny měl Nestor dávno odvyprávěný. Rolld seděl
schoulený na zdi zabalený do deky a třásl se zimou. Lynhaard seděl na okraji zdi a díval se do
kraje.
Kdosi navrhl, že odnesou i dvě truhly plné zlata. Ale když vstoupili do
místností kde je nechali, nebyla tu ani jedna. Jen před vstupem bráněným prorezlou mříží, se
táhly od lesa stopy koní. U křoví byl vyšlapán velký kruh a u brány v tajícím sněhu se dal
najít otisk okované vojenské boty.
Tak se vydala Nurnská družina na dlouhou
cestu v mokrém a těžkém sněhu zpět do Liscannor. Padesát mil šli dva dny, neboť Rolld šel
pomalým stařeckým krokem a Nestor se každou chvíli zastavoval, aby drsným kašlem
odlehčil plicím. Druhého dne, v čase poledním, dorazila zkřehlá a nastydlá družina do
Liscannoru i s krollem Lynhaard, který zde hodlal začít nový život. Když se druzi rozcházely
do domovů a roztápěli své krby, když psi zdravili vracející se pány štěkotem plným energie,
když Lynhaard obdivoval vybavení hostince U hrocha, vyjela ze severu početná výprava, jejichž
koně tepali umrzlou zemi na níž stále ležel sníh, zatím neposkvrněn dotykem jarního slunce.
Zvířený sníh vytvářel podivné obrazce, stoupal, otáčel se ve větru, který přidával další vločky
sypající se z šedých oblaků, pomalu padal a usazoval se ve stopách jezdců, s jejichž rudými
plášti si pohrával ledový vítr vanoucí z jihu. A jezdci jeli proti větru.
Epos o Jacobovi
Getd z Ruindoru
Kdo je v bílém hradě?
Kdo se to sem
krade?
Kdo to ruší klid tu?
Nedopřeje spánku
Je tu jeden kroll
A s ním pár
dalších lidí
Budou míti bol
Že napadlo je tu slídit
Ahura-Mazda zakletá
Byla
už věky prokletá
Však tato malá družina
Tu těžkou kletbu zlomila
Jacob to byl ten
kroll mocný
Však záhy byl i nemocný
Když divý medvěd kousl ho
Rána se nehojí,
divné to
Hrad byl pak srovnán se zemí
V družině zavládlo veselí
Jacob však jednu
trabli měl
Do města vyléčit se šel
Léčení dobře dopadlo
Jacob už není
lykantrop
A jeho kroky vedly v tu stranu
Kde kul plány barbar z Ardasanu
Ti dva
pak spolu utvořili
Pakt jenž proslavil jejich činny
Avšak na druhou stranu vzato
I
žal a smutek přineslo to
Však hrdinů činny veliké
O nichž pějí slavné písně
Stojí
za trochu slzí žalu
Slzí jež lemují slávu
Nebyly lehké tyto časy
Časy mladých
hrdinů růstu
Vždyť oba byli ještě slabí
Ale jejich cesta vedla vzhůru
Odvrací se
zraky
Od štítů černých vrchů
Vzpomínky na ty dny
Vnáší v srdce
bídu
Však úspěchy velké
Měli brzy přijít
Král Aran je prosí
Svou zemi
zachránit
Tažení je těžké
Mnoho mrtvých cestou
Kroll Jacob však kráčí
Svou
velkou pouť za slávou
Však u všech druidů prašivých
Je snad Sauron nejhorším z
nich
Moc Gorůdie porazit
Sám na výsluní nastoupit
To je teď cesta
krollova
Je konec osudu druidova
Praskají nitky života
Jen já tu jsem a za mnou
potopa
V zemi jižní rozdělené
Ve velké prostorné aréně
Klátí k zemi šelmy
divé
Publikum jásá a baví se
Však nebyla toho příčinou
Krollova chuť pouštět
žilou
Nešť zajetí pouhým pohledem
Vyslaným mocným čarodějem
Ale není nikdy
nic ztraceno
Co vzniklo vůlí cílenou
Ni útěk není nemožný
Když se o něm jen
nemluví
Všude jsou odporné bestie
S křídly zvané erýnie
Však pod velkou silou
krollovou
Dlouho tu žíti nemohou
I upíři by se našli tu
Co stráží cestu
úniku
Tady skončil druid raněný
Dorazit ho problém není
Zde přísaháme
bratrství
Jež bude čelit tlaku pomsty
Když budem v nouzi nejvyšší
Naše krve se
promísí
Pak přišla bitva veliká
Krev zbarvila vodu i zemi
I kroll se rube co to
dá
A že to není naposledy
Po bitvě radost nastává
O vítězství velkém v kronikách
se píše
Alkohol teče proudem ze skepů
Vynáší hrdiny do nebeské výše
Však
dobrodruzi nelení
Nejsou ze to ni placeni
Vyplouvají pod hvězdami
Přímo do
dračí tlamy
Zde bydlí ten mocný čaroděj
Zde stvůry zlé mají svůj rej
Však není
doma pán domu
Proto záblesk protíná tu tmu
Je stále domov domovem
Je jenom
trochu vypleněn
Útěk se však marným stává
A v družině propuká zrada
Je zrada
zradou i z donucení
Násilí nic na tom nemění
Zrada nezůstane nepomstěna
I když
se to možná někdy nezdá
Mají teď druzi to co chtěli
A vymýšlejí plán další
smělý
Co hledají v podzemí má být
Tam pokusil se to někdo skrýt
Opět spatřil
slunce svítit z nebe
Talisman, který k pokladu vede
Teď by ale bylo třeba
lodě
Která by ho odnesla po vodě
Pirátství se trestá stětím hlavy
Nebo aspoň
třiceti lety šatlavy
To však odvážnému nevadí
S každým problémem si poradí
Už
ostrá příď lodi moře ryje
Černý sokol, nese hrdé jméno
Družina se veselí a
pije
Proudem teče kořalka i víno
Ale dál jen dál milí druzi
Čekají nás teď vysoké
hory
A nejsou pusté jak ukázal čas
Žijí zde drsných stolinů hordy
Jsou zde i
tvorové strašnější
Bytosti hrůzné a ještě hrůznější
Odklop uši od prokletého
zpěvu
Ztuhne ti mozek za příšerného řevu
I druhý talisman světlo světa spatřil
A
spolu s prvním poklad označil
Tak dobrodruhů kapsy prázdné
Zaplnili se pravým
zlatem
Kroll Jacob pak vrací se a znova
Odpočívá v klidu domova
Který sdílí
se svou hodnou ženou
Všem přátelům známou to Boženou
Až jednou přišla výzva ze
země
Nezněla ani moc tajemně
Ta země Gorganem je zvána
V ní žila princezna,
mladá panna
Když jednoho dne večerem
Vyšlehlo zlo jasným plamenem
A život
na zámku poklidný
Změnil se v zármutek šedivý
Však karta se zas obrátí
A
lokajům zla plán zhatí
Anšto jednoho dne zrána
Přijela Nurnská družina
Družina
vedená krollem
Kým jiným nežli Jacobem
Ten pevně svírá otěže
Jimiž vede své
přítěže
Únosci šanci nemají
Že tento útok přežijí
Protože z kyje krolla
Jacoba
Sálá spravedlivá zloba
Pro peníze jež jste chtěli
Jste sladké dítě
unesli
Ač plán to byl jistě smělý
Tak dělat jste to neměli
Však nepevná je
družina
Ne každému se líbí síla
Na to kdo vyhrál je odpovědí
Pohled na tělo
Lewellyna
Hory, v nich doly trpasličí
Nad zalesněnou krajinou se tyčí
Zlato tam
těžilo se zplna
Než přišla Nurnská družina
Druzi to zlato sebrali
A trpaslíky
pobili
Vždyť poklad patřil, patří a patřit bude
Silnějšímu, to vědí všude
Pak znovu
přišli odpočinku dny
Kdy každý hrdina o své slávě sní
U stolu s pivem se
vypráví
Příběhy jež se stávají
Až jednoho dne zaznějí
Od kopyt koňů
údery
Král z Nurnu svého posla vyslal
By družině královský úkol zadal
Tam v
zemi Lismorr ztrácejí se lidi
Kteří jsou našemu panu králi milí
Úkolem vaším bude
najít
Lupiče co stihl se tam ztratit
Začala cesta nelehká
Putování do
daleka
Na druhy pojednou padl strach
Když ucítili malomocných pach
V té zemi
lidé nemocemi trpí
Tu malomocní, tu zas lykanropy
Však alchymista si s tím
poradí
Pokud ho jeho ruce nezradí
Ten muž co žil tu nes jméno Mollg mocný
To
v některých srdcích stejně jak božské zní
Taková pěkná svatyně
Vypleněna je
povinně
Tam Jacob získal mocnou zbraň
Kladivo, lahodný pohled naň
S takovým
krásným kladivem
Nejednu hlavu rozbijem
Tam v údolí tom zeleném
Poklad je
ukryt pod sněhem
Nemrtvých davy hrnou se
Ukousnout dobrodruhů
kousek
Statní druzi se nebojí
Kažý svým mečem odpoví
A Jacobovo
kladivo
Ťalo si pěkně naživo
A teď snad druzi už čas je
Podívat se, kde zloděj tráví
den
Ten zloděj pro něhož jsme tu
Osvobodit ho ze tmy na vzduch
Však obyvatelé
místní nesmělí
Odpovídat na dotazy nechtěli
Jasný plamen vyšlehl na pláni
To
hoří víska na kraji bažiny
Někde v té bažině tráví ten zloděj
Dny i noci v strašlivé
bídě
Tam do bažiny vydáme se směle
Všichni druzi a s Jacobem v čele
Bažina
hluboká však je tam místo
Z kterého k cíli je poměrně blízko
Že jsou ale vězni
samotní
Myslet si bylo by bláznovství
Už oddíl vojáků vyráží vpřed
Kruh se
uzavírá druzi jsou střed
A Jacob velí namastit svaly
Čest nám velí ty muže
porazit
Už nepřítel mrtev je a přítel náš
Na cestu k domovu můžem se dát
Král náš
nás pochválí bude nám hej
V hospodě vypijem sud velikej
Velký turnaj v Gorganu blíží
se
O ruku sličné princezny soutěží se
I Jacob vyráží do toho klání
Nebude to věru
lehké utkání
Jacob však zvítězil, ale i Halk
Ač poražen nakonec si princeznu
vzal
Svadba se slaví a pití je dost
Ze všech dobrodruhů srší radost
Tento čas
radosti dlouho netrval
Neb osud některých se naplňoval
Někteří přátelé
Jacobovi
Z cest už se vrátiti neměli
Časy hojnosti skončili
Když archenilští mniši
přijeli
Přijeli v noci a nezváni
Neměli dobré chování
Kde Orodruina teče
proudem
Putují druzi jedním houfem
Od krčmy ke krčmě jdou a jdou
Před sebou
mají pouť dalekou
Jacoba potkala obrovská smůla
Při nočním útoku vampýřího
hejna
Rána slavným kladivem zabila vampýra
Na zemi však zůstala také malá
Gwanda
Smůla družině napaty se lepí
V městě byli někteří druzi málem
stěti
Všechno ale vrcholí na ostrůvku malém
Při souboji s čárami oživeným
párem
Jacob skolil upíra zápas to byl těžký
Vůdce Halk však podlehl pod pařáty
spektry
Díky mocným kouzlům všichni mrtví mohou žít
Jacob kuje plány Halk
nevstane nikdy víc
Bojů ještě mnoho Jacob zbrani nedá spát
Kdyby theurgů krev prolil
zcela jistě byl by rád
Nebylo však přáno toto přání vyplnit
Brzo další osud přítele se
naplnil
Není přáno vůdcům v této zemi prokleté
Tady nikde kolem žádný život
nekvete
Pepen zemřel ve chvíli kdy spatřil sebe sám
Vedle Halka v Liscannoru je teď
pochován
Jacoba však v Armidenu potkala sladká věc
Rollanda se jemenovala chtěla
pod čepec
Kroll si se vším poradí ženicha zabije
Pak se na svou novou lásku řádně
napije
Problémy však čekaj doma Božena zuří
Talíře ničí zlostně křičí že dům
poboří
Jacob si však vždy poradí s každou ženštinou
To by bylo nezkrotit si ženu
zlotřilou
Zármutek nad mrtvými končí s nabídkou novou
Čaroděj má pro ně práci na
ostrov poplujou
Další přítel podlehl tam síly přecenil
Malý Farin jehož přínos ne každý
ocenil
Úkolů je požehnaně práce nestojí
Peníze však nesypou se druzi
reptají
Čaroděj je čestný člověk a štědrý rovněž
Dává druhům dovolenou a pytel
peněz
Jacob však neodpočívá svrbí ho ruce
Na ostrově hořkých slz je peněz
velice
Ten ostrov je tady kousek vydáme se tam
Dříve než nám ňáký skrček
vyplundruje krám
Kvůli dutým hlavám druhů špatně to dopadlo
Našli vzkaz však
zapomněli co že tam stálo
Drahé špeky zmizely jen malá část zbyla
Družina se na svou
hloupost dost rozlobyla
Aspoň jednu vesnici tu vyplundrujem teď
Zpravíme si náladu
než vrátíme se zpět
Jacob zvrhlík uspokojil svůj nezkrotný chtíč
Bere černou ženštinu
a odchází s ní pryč
Takovéhle výstřelky jsou u něj normální
Rollanda je daleko čeká
až se vrátí
Takoví jsou všichni krolli v tomhletom směru
Vždyť malý mozek svědčí prý
o velikém ...
Jedem zpátky k čaroději ten má problémy
Ledový drak mu svým dechem
zmrazil záhony
Je tu Nurnská družina a ta si poradí
Mrazivý dech jí rozhodně plány
nezhatí
Ještě jedna práce tu je hrádek upíří
Upíři na naší krvi nepovečeří
My jim
přijdem na kobylku my jim ukážem
Jejich zuby jako důkaz vítězství přinesem
Výprava
se šťastně končí druzi bohatí
Vracejí se domů pějí písně hrdinství
U supího pařátu pak
všichni vypráví
O tom jak na všechny nástrahy vyzráli
Jacob říká si teď ňáký čas budu
doma
Rollandy si budu hledět pěstovat vola
Toho vola vykrmíme a pak
zabijem
Sníme a pár sudů vína přitom vypijem
Skončily však dny klidu a lásky
krollovi
Přijel posel z jihu a druhy oslovil
Piráti nám nedají spát nemáme
pokoj
Ptřebujem někoho, kdo s nimi svede boj
Peněz bude hodně, ale času je
málo
Všichni mlsně počítají to by za to stálo
Takže hurá na koně a vyraziti
vpřed
Málokterý ohlédl se ještě naposled
Dny pirátů Walimorských jsou už
sečteny
Všechny jejich plány smělé jsou teď bez ceny
Bitky krvavé urputné ty má Jacob
rád
Kladivo je v jeho rukách věrný kamarád
Nakonec tu umírá i strůjce všeho
zla
Jacob si uvědomuje, že ho odněkud zná
Horten temný čaroděj je v Erkrachtu
věznil
Byla to velká chyba on za ní zaplatil
Teď si dáme dovolenou v severním
kraji
Odpočinek, ženský, pití to se nepřejí
Nebylo však přáno druhům radosti
užít
Jejich velkou sílu bylo třeba použít
Nepříjemná věc se stala přihnala se
vlna
Celé město zatopila i s občanama
V horách žijí skkřeti ti by mohli
využít
Slabosti a pokusit se město vyplenit
Aby tohle nemohlo se nijak
podařit
Bude Nurnská družina vstup do města strážit
Bitky, bitvy, šarvátky je druhů
odbornost
Skřeti jsou odehnáni všichni mají radost
Radost se však brzo strácí, když se
dozvědí
Zaplaceno nedostanou pokladna je pryč
Nechat to tak nemůžou ten problém
popadnou
Získjí své peníze zpět i s tou pokladnou
Hledají a hledají a dozvídají
se
Celý tenhle případ pěkně zamotává se
Sedmero theurgů žije tam na
ostrůvku
Kvůli nim teď druzi spějí v blátě a marastu
Není přáno theurgům dožít klidně
život
Nevybrali šťastný den k útoku na město
Škoda jenom že s nimi umírá
Atheas
Moudrý mozek družiny a přítel Jacoba
Družina zas jede domů tam je přec
nejlíp
U supího pařátu zas budou všichni pít
Dovolená v cizině to není nic pro
nás
Tam kam přijdem není klid vždyť doma je doma
Uděláme hostinu budem se
veselit
Kdo toho víc vypije bude se závodit
Hostina ať rozjede se a trvá i pár
dní
Budeme též závodit o to kdo více sní
Dlouho trvá veselí však blíží se zas
čas
Kdy druzi spějí na mezích a souží je zlý mráz
Liscannor se veselil až přišla
hostina
Během níž se stala nepohody příčina
Přímo vprostřed hostiny se stala divná
věc
Na stůl spadl holub ale nepečený jest
Ten holub byl poštovní a na noze měl
vzkaz
Někdo žádal o pomoc, doufal, že přijde včas
Merion země je podivná
zvyky
U města hradby se do výše tyčí
Brány jeho velké otevřou s
polednem
Dovnitř jen bez zbraní anebo táhněte
To ale Jacoba a další
neznají
Kteří po světě bez zbraní nechodí
To že jsou stráže u brány nebdělí
Několik
jiných svou smrtí zaplatí
Dost drzí jsou tu žebráci
I když se tváří jako
ubožáci
Neumí chovat se k cizincům uctivě
Proto se válejí v kalužích rudé
krve
Tady však spravedlnost neplatí
Napadení se nebrání
Však u Jacoba není
zvykem
Utéci bez boje a s křikem
Je tu ale moc vojáků v zbroji
Kteří se o svůj
život nebojí
Jen málokterý bojovníka trefí
A zatím haldy mrtvých před ním leží
A
další voják a další a znova
Jako když ženou na porážku vola
Nikomu nevadí zbytečně
umírat
Každý do útoku s jásotem jde a rád
Však ani Jacob není nesmrtelný
Tolika
útokům nevydrží čelit
A proto když nakonec boj skončí
I jeho duše se světem se
loučí
Tak válí se tam tělo na hnoji
Však nezůstane dlouho v pokoji
Neboť Yorg
ten přítel Jacobův
Přišel a odvrátil smrt
Pouze dva měsíce však může žít klidně
Po
té ho jeho smrt stejně stihne
Ty dny ale může využít
A své smrti úmysly zhatit
Tak
začala se velká pouť
Pouť za věcí zázračnou
Nakonec šťastnou náhodou
Paprsek
probleskl temnotou
Yorg řekl "Tys můj přítel tak
Já nebudu se smrti bát
Pokud
jen trochu budu moci
Pokusím se ti být k pomoci"
Jak řekl, tak se také
stalo
Však štěstí chodci moc nepřálo
A sic krolla duše vrátila se zpět
Yorg se
mohl rozloučit naposled
Jacob svou cestou za slávou šel dál
Yorg tempu nestačil a
pad
Ač jediný v té zemi na jihu
Tak zármutek se line od krbů
I žal však jednou
přebolí
To Jacob sám moc dobře ví
Když se Liscannorem vedra přehnala
Nová
zakázka zavolala
Tam v poušti stojí hrobka stará
A jedno tělo tam v ní
chátrá
Podivný člověk má oň zájem
Zdá se býti nekromanem
Navíc hnusní
obludní skřeti
Plení zemi a žerou děti
Tito družině se postaví
Na krollovu sílu ale
nemají
Tělo mumie je nalezeno zrána
Obtížná práce je vykonána
Ještě malý turnaj
po cestě
Zabojujem si tu výtečeně
Zabojujem si a nejen v poli
Červený jazyk
jmenuje se podnik
Kam Jacob ihned zamířil
Jak ho očka koutkem spatřil
Celou
noc a skoro celý půlden
Byl v tomto domě obsloužen umně
Avšak v turnaji
narazil
Ne každého tam porazil
Domů se vrací zklamán i šťastliv
Čeká ho Rollanda
bude se mazlit
Domov to je stejně krásná věc
Pokud nezmění se v zlatou klec
Pak
opět přišla doba velkých činů
Další příležitost pro hostinu
Přípitek na úspěch
výpravy
Důležitější nežli na zdraví
Tam na smuteňském kopci šlechtic žije
Z práce
prostých obyvatel tyje
Aby mohl ještě více týti
Chce další vesnici obsaditi
K
tomu je tu Jacob a s ním další
Aby to měl se svou prací snažší
Vyrážejí přez louky a
pole
Do velice nerovného boje
Vesnice je zas pána ze Smutně
Obyvatelé však
tváří se dost smutně
Dobrá polovina leží jich tam v prachu
Bránili se aniž znali
strachu
Ještě větší škody udělat je třeba
Sem tam vražda nikoho neleká
Ovce pobít
a mlýn zapálit
Při tom se lze dobře pobavit
Však ještě trochu peněz by
pomohlo
Tam kde leží kypřín něco by být mohlo
Vypálíme na co přijdeme
Kdo
se bude bránit toho rubneme
Jak zněl plán tak se taky stalo
Mezi druhy nadšení
zavládlo
Ne tak v domě pána Ochrota
S ním nenávist cloumá doslova
I druhů
nadšení však ochablo
Semeno zločinu na ně dopadlo
Vždyť všechny peníze
získané
Jsou pouze umě padělané
Tak vyšli druzi znovu v pole
Znovu je čekají
těžké boje
Boje za slávu a ztracenou čest
Kdo chtěl je okrást pozná jejich pěst
Brzo
se Smuteň v krvi topí
Sám její pán ji tou krví kropí
Však není ještě konec
divadla
Neb právě přijíždí královská garda
Boj změnil se jen v útěk zmatený
Život
ten není nikdy bez ceny
Není však přáno všem druhům
Utéci čerstvým
pochopům
Tři druzi na místě zůstali
Tři ti vojáci zajali
Odvobodit je půjde
snad
Přestože z gardy té jde strach
Už chystá se zákeřná past
Tam kde je
nejčernější hvozd
Pár statných stromů stojí tam
Až spadnou bude slzí dost
Plán
ten částečný úspěch měl
Dva ze tří unikly pochopům
První proto, že zemřel pod
stromem
Jen druhý se šťastně dostal k druhům
Ten třetí zůstal v zajetí
Podvolil
se soudu rozhodnutí
Od té doby do konce svých dní
Nesl přízvisko
Jednoruký
Smutno bylo na konci výpravy
V hospodě ticho, ni písně se nepěly
O
této době se moc nevypráví
Co všechno dobrodruzi prováděli
Časy se však lepší neboť
přichází
Úkol z Gorganu, kde král je v nesnázích
Temné síly kují temné
pikle
Před Jacobovou silou však každý hned zjihne
Ač zrada pronikla do kruhů
nejvyšších
Všichni kdož propadli, leží v hrobech mělkých
S Jacobem nikdy nebyla
legrace
Jak vytuší zradu vraždí a neptá se
Král děkuje všem hrdinům
Vždyť
zachránili jeho trůn
A jak už to tak chodívá
Vše zakončila hostina
A pilo se a
tančilo
A mnoho vína vypilo
Tak jako pokaždé bylo
Všem druhům velmi
veselo
Na cestě zpáteční ještě vbrzku
Vyloupili starou elfí hrobku
Jen tak aby se
meřeklo
Vcelku se jim to povedlo
Pak Jacob jede v Naglin pod hvězdami
Kde
kovářské pece otvírají tlamy
By syn přičichl k železu
Zaplanul láskou ku kovu
A
v duši nechť mu oheň plane
Ať činy vykoná nevídané
Ještě větší než otec jeho
Když
vynasnaží se nezklame ho
Včas začal Jacob učit svého syna
Neb samotnému mu málo
času zbývá
Zatímco syn žije teprv života ráno
Jacoba klekání už odzvonilo
dávno
Malý mužík totiž s velkým kouzelným vozem
Odvezl družinu v jižní tajemnou
zem
Cenné perly by tam měly být skryty
Za které by druzi mohli dost dlouho
píti
Ale ukáže se, že perly stráží draci
Ti nevzdávají se, pokladu jen pro legraci
Po
lítém boji se však netvor kácí
Život z jeho těla se vytrácí
Lační jsou teď druzi po
pokladu
Však nic dobrého neplyne z toho hladu
Cpou si zlata šperků plné
torny
Nevěda, že nemá žádné ceny
Však zlato tohle stoleté
Je silnou kledbou
prokleté
Na vlastní kůži to poznali
Po té co šílet začali
I Jacobovu duši
zachvátil
Démon, jež ve zlatě si žli
A vzkřísil v něm nenávist velkou
Ke všem
barbarům, kteří na světě jsou
A jeden tu byl blízko, na dohled
Nejhorší co kdy jen nosil
svět
Špinavý druid, lesák a cirkusák
Proklát ho mečem to udělám a rád
Tak řek
si Jacob, tasil a vyrazil
Ale rána jeho nenašla svůj cíl
Druid byl zraněn, však zůstal na
živu
K Jacobovu němému údivu
Na řadu přišli nyní nepřátelé
Krollovi, jež
nenávist hněte
A využijí útoku
By zabili ho ve mžiku
Tak zemřel nejslavnější z
krollů
Odešel jako listí stromů
Přestože smrt ta byla způsobena zradou
On
nepomstěn leží pod luční travou
Na jeho hrob se slétávají ptáci
Chytajíc brouky lezoucí
na bodláčí
A mezi ním náhrobní kámen hlásá
Zde leží hrdina, ale i manžel, táta
Ať
vzpomínají všichni kdož ho znali
Jestli světu tolik co on dali
I když nejednou sám
způsobil bolest
Dbal vždy, aby nepošpinil svou čest
Svým vzrůstem ni činy nebyl
malý
Lidé v kraji o něm legendy zpívají
Jako on chtějí být, děti až budou
starší
Snad podobni jemu přijdou další, další.
Červená sedma
Nemravná, skoro až pobouřlivě perverzní báseň Getda Ruindorského, který z toho,
že dřepí celé dny zavřený v tmavém pokoji svého domu, úplně blbne
Jó, u Červený
sedmy, tam je blaze,
lidi válej se tu na podlaze,
nejen lidi, taky krollové,
co
nemají rádi postele
Sem tam nějaký hobit sem zajde,
pár pěkných hobitek tu
najde,
elfů je tu vždycky pomálu,
nemají ten smysl pro zábavu
Na zdi velké
heslo napsáno je,
stojí tam "Jen kdo miluje, ten žije",
pod tím heslem malé kanape
je
a na něm sedává buclatá Claudie
Pojď, holka, půjdem na pokoj se
napít,
dáme si víno z teplých jižních krajin,
pak milovat se jednou, dvakrát,
třikrát,
jó, polohu, tak tu si můžeš vybrat
Po noci plné zážitků a divů
je
nejlépe sednout si s přáteli k pivu
a zpívat s nimi o závod,
jak Červená sedma přijde
nám vždy vhod