Nový rok 1075
Proběhly bouřlivé oslavy. Bujaré veselí mi kazily pouze dvě skutečnosti. Za prvně liscannorská usmrkaná chamraď už od rána vyřvávala po okolí a soupeřila v hlasitých dětských soutěžích, které pro ně uspořádal kdoví který kolovpletenec, a za druhé nějaký kozojed objednal hobití kutálku, která přijela na několika vozech, což značí, že tu celý den a celou noc bylo víc hobitů, než jsem kdy pospolu na svobodě vůbec viděl.

5. ponovorok 1075
Toho dne všechno začalo. Ponurý příběh, který trhá spánek a mrazí v zádech, ze začal odvíjet s příjezdem chlapce, provázeného opěšalým elfem.
Chlapec, deseti až patnáctiletý, později však věk upřesnivší na dvanácte jar, zahalený do pláště sepnutého sponou s hlavou vlčka, projevil zájem o rozhovor s “kapitánem nurnské pěchoty”. Jelikož jediným kapitánem široko daleko je Gerllod Moskyt, odvedl jsem chlapce i elfa k Moskytovům a vrátil se do krčmy. Po nějaké době Gerllod Moskyt svolal sraz do hospody, kde seznámil zvědavce se závažným sdělením.

Chlapec se jmenuje Jura Zubka, je členem gwendarronských vlčat - gwendarronské vojenské přípravky, která z dětí dělá hrdlořezy a budoucí vojáky. Chlapci se ztratil dědeček, Ondřej Zubka, penzionovaný velitel jízdních lučištníků, hrdina s vyznamenáním za erkrachtské tažení. Nevím přesně, co to bylo erkrachtské tažení, ale tuším, že šlo o nějakou povedenou gwendarronskou agresi v zámoří. Dědek se ztratil před několika dny.

Opěšalý elf se prohlásil za souseda Zubkových z hostince U supího pařátu (tam jsem bydlel - hrozná díra), Zarna Hadrigerna, a chlapcova slova potvrdil. Hadrigernovi je kolem dvaceti a je to evidentní zaháleč. Přesto když promluví, hovoří z něj jakási přirozená autorita. Není divu, elfové jsou už takoví. Důvěřuji mu.

Provedli jsme opatrný výslech. Otec a matka mladému Zubkovi zemřeli kdesi na moři, žádný další příbuzný není. Dědek se ztratil den před novým rokem, to jest asi v době, kdy hobití kutálka v nekrytých vozech vyrazila na Liscannor. Že by náhoda?

Vnuk s dědou žijí v pronajatém pokoji hostince U supího pařátu, pronájem zaplacen na rok dopředu, chlapec tedy částečně zajištěn. K dlouhodobě pronajímaným pokojům vede zvláštní vchod, oddělený od lokálu. Děda zmizel 29. přednovoroku 1074.

Ondřeje Zubky popis:
jizva přes levé oko, plešatý, vousy šedé, 65 let, 170 coulů, 1300 mincí. Oblékal se jako tesař pracovně, lacině. Občas ho bolela záda.

Děda je na penzi a asi dva roky si přivydělává jako truhlář. Mladý Zubka se ochomejtal kolem truhlárny, ale dozvěděl se, že tady jeho děda nikdy nepracoval. Takže první zajímavost, první rozpor, první lež!

Truhlárna pana Blatiglava, Na Zababči 13. Lže buď ten Blatiglav, nebo starej Zubka. Že by Zubka byl nějaký špeh? Na druhou stranu ale Jura Zubka, člen gwendarronských vlčat, musel být nejspíš prověřen i s celou rodinou. Zubkovým nadřízeným je nějaký kapitán Drum z Agerské pevnosti.

Rozhodli jsme se Zubkovi pomoci a pro tento účel zvolit vůdce. Volba dopadla nerozhodně, nerozhodně pro Zemikosu a Moskyta. Trochu mě Zemikosův poloviční úspěch vyděsil - cožpak už lidé zapomněli? Ale co mě vyděsilo ještě víc, byla ta nechuť vůbec být vůdcem. V nerozhodném poměru sil se jeden i druhý snažili, alespoň naoko, vůdcovství zbavit a přenechat jej tomu druhému. To je veliká zvláštnost. U nás, u hraničníků, bylo udělení výsady velet hlídce, skupině, oddílu výsadou, ctí a závazkem vůči druhým. Rozhodně ne nějakým horkým nahnilým bramborem, který je třeba využít pro své vlastní blaho a potom co nejrychleji přehodit jinam. Myslím, že toto je v Nurnské družině určitým průvodním znakem morálního úpadku. Ačkoli zaznívaly různé návrhy - jako dvojvůdcovství, hrát o post kostky a podobně, zvítězily zbytky zdravého rozumu a v opakovaném druhém kole se nějaký nerozhodný dobrák přikonil na druhou stranu a tak zvítězil Gerllod Moskyt. Musím se přiznat, že jsem si oddychl. Mít za vůdce Zemikosu, to bych sbalil fidlátka a odmítl se výpravy zúčastnit. V půl třetí vůdce Moskyt družinové setkání rozpustil s tím, že ráno se vyráží do Nurnu. Ještě k tomu vůdci - myslím, že jednou se tady bude post vůdce dražit. A ta doba není až tak vzdálená.

Kromě mé hraničnické maličkosti dalšími členy výpravy tedy jsou - Moskyt, Thogey, Blathel, Dorn, Růžička a potom ten Zemikosa. Bolbuch odmítl vyrazit pro pokročilé stáří a elf Worrel sovák pro celkovou tělesnou slabost po severské výpravě. Nepřítomnost obou mě velmi mrzí. Jediní, se kterými se dá rozumně a na úrovni bavit, jsou Nocturno a potom ten voják, ten Moskyt.

Ještě jedna zvláštní poznámka: truhlárna dodává nábytek do obce Lesná. Proč jsem si to vlastně napsal?

6. ponovorok 1075
Kolem desáté dosaženo Nurnu, návštěva hostince U supího pařátu. Hadrigern požádán, aby zašel do truhlárny přeptat se na Zubku - nevyvolá tolik poprasku, jeho totožnost nevzbudí poprask. Menhorian Blathel Hadrigerna sleduje neviditelný.

Hadrigernovo zjištění:
Truhlárna Na Zababči 13. Dílenský mistr a zároveň majitel se chová značně podrážděně. Zubku prý nezná. Zjištěno, že dalším zaměstnancem je poďobaný mladík Jarabe. Zarn Hadrigern po chvíli vyhozen na ulici a na vrata vyvěšena cedule “Zavřeno”. Hadrigern přísahá, že slyšel Blatiglava zamumlat: “Toho starocha mi byl čort dlužnej!”. Domněnka: Staroch je Zubka.
Blathel si všiml, že dílna je zvenčí hlídaná vousatým chlapem. Blatiglav o tom asi neví. Co je to za vousatého chlapa a komu slouží? Nutno zjistit.

Přesouváme se do blízkosti Zababče do hospody U lišky. Družina buduje základní tábor, Zemikosa neviditelný jde omrknout chlapa s vousy, já taktéž neviditelný jdu omrknout, jak se nejsnáze dostat do truhlárny bez přílišného rozruchu.

Obešel jsem blok a přes zahradu, kde právě podřezávali vepře, jsem se dostal do truhlárenského dvora a uchoval v paměti situační náčrt. Zjištěn pohyb tří osob - kudůk, svrabovitý mladík Jarabe a chrchlající barbar s dřevěnou nohou. Tito a Blatiglav, toť pouhopouhé čtyři osoby.

Zemikosa veden ve stavu očekávaných a potom pohřešovaných až do devíti hodin večer, kdy se zjevil. Slezli jsme se v jizbě U lišky v základním táboře. Zemikosova zjištění:
Chlap sledoval dílnu do šesti hodin večer. Procházka, zastávka v alchymistickém krámku, potom couravá chůze do hospody U třešně, kde sledovaný objekt navázal kontakt s obhroublým barbarem. Vyslechnuto sdělení, že má stopu a že pokud to vyjde, tak od Zachariona to hodí tři tisícovky a že sleduje barvu a tím je švic. Předpoklad - oba patří ke stejné skupině, která u Třešně bydlí. Dle slovníku se jedná o spodinu. Identifikována ženská ve zbroji, která taktéž patří k nim. Dále identifikováni dva elfové - cizinci. Podle oděvů značně potrhlý - kdo by se zdobil múrmačím pláštěm a pláštěm z netopýřích křídel? Jsou i elfí odpadlíci, úchylové. Zacharion je profesor z University - zaobírá se ochrannými kouzly.
Dále zjištěno, že skupina jsou námezdní lovci hlav. Proč ale Universita platí takové žoldáky? Aby slídili po truhlárnách a jejich dělnících? Aby se šťourali v hoblinách? Lovci, jak je nazýváme, mají dlouhodobě pronajaté pokoje u Třešně. Aspoň dva roky. Tedy řádově stejnou dobu, jakou Zubka pracoval v truhlárně. Jde o Zubku nebo o truhlárnu?

Na noc je naplánován přepad truhlárny a Blathel se jede do Liscannoru vyspat. Není mi jasné, proč nepřespí v hospodě, ale on už je takový. Někdy je lepší nechat ho být, stejně se člověk pravdy nedopídí.

7. ponovorok 1075
Půl hodiny po půlnoci jsme přelezli zadní zeď truhlárenského dvora. Spolu s Thogeyem jsem dostal za úkol krýt kůlnu a zajmout každého, kdo by vylezl. V kůlně bydlí dělníci. Vůdce vedl hlavní voj na Blatiglava, cíl akce. Já, stále neviditelný, jsem se bohůmžel zapletl do nejakého rezavého harampádí, což vzburcovalo okolí. Blatiglav vylezl z dobu, tasil a okamžitě zaútočil.
Boj byl strašný, strašný už ujenom proto, že Blatiglav nepocházel z říše živých ani z říše mrtvých. A také proto, že to byl ten nejhouževnatější nemrcouch, jakého jsem kdy viděl. Přesto byl válečníky družiny zabit, aniž mohl říci jediné slovo. Sabit byl i chrchlající barbar, který na Thogeye vyběhl se sekerou. Ostatní ušetřeni.
Po rychlé prohlídce ve sklepě nalezen svázaný polonahý zajatec - hobit. Zbylé vybavení sklepa - mrtvoly, tedy spíše torza trupů v různých stadiích rozkladu na hácích. Kotel s vřelým tukem. Spousta hlav na policích, objevena i hlava s jizvou přes oko, v níž identifikován ostatek Ondřeje Zubky.

Hobit, mimochodem tradičně drzé a arogantní stvoření, se představuje jako Arin, lovec vendig. Blatiglav byl prý vendigo, nečlověk, nějaký druh nemrcoucha. Lovec vendig, drzý hobit, je zřejmě nějaký zaměstnanec University. S lovci od Třešně ale nemá nic společného, zdá se.

Vyčkáváme v ztichlém dvoře na Arinova nadřízeného, pro kterého vyběhl do tenat nočního Nurnu.

Dostavil se Erich, chlap ve stříbrné zbroji, velitel Komendy Purigatos, jakéhosi spolku čistícího Nurn od nemrcouchů, financovaného Universitou. No, další arogantní hovád. Je mi jasné, od koho to ten zaprcatělý hobit odkoukal. S Erichem přijel i Zarn Hadrigern. Jakožto znalec místních poměrů a elf byl uprostřed hoblinami pokrytého dvora pod plným měsícem přijat do družiny. Erich zabavil truhlářskou bryčku a odvezl mrtvé a zajatce k dalším výslechům.

Prohledáváme dům po domu, pokoj po pokoji. Nalezeno mnoho písemností. Ve čtyři hodiny ráno odcházíme k Lišce a půl hodiny nato začínáme studovat zabavený materiál. V půl šesté jdeme spát.

V písemnostech nalezeno:
účty, zakázky, účtenky z bordelu U červené sedmy, nákresy truhlářských výrobků, směnky, genealogické schéma, recepis na nějaký lektvar lásky, milostné dopisy mezi nějakou Lorín a Blatiglavem.

Zatím zjištěno, že Blatiglav měl před mnoha lety milenku, kterou přivedl do požehnaného stavu, ale její otec ji nechal zavřít do Slunečního chrámu v Nurnu.

Ráno, respektive dopoledne, velí vůdce navšívit Universitu a jednat přímo se Zacharionem, nájemcem jak Komendy Purigatos, tak Lovců hlav. Ukazuje se, že ctihodný a věkovitý Zacharion není nájemcem, ale přímo hlavním představitelem Komendy, tzn. že Lovci hlav jsou najmuti Komendou a Komenda najmuta Universitou. Tedy vlastně Komenda je přímo součástí University, když ji vede universitní profesor ochranné magie. No, prostě je to hrozně složité, ale ne nezjednodušitelné. Komenda, a tedy i katedra ochranné magie spolupracuje s kněžkami ze Slunečního chrámu a kněžkami Matky Nifredil, no a potom také s Kosou, což je dle Moskyta, který se v gwendarronských věcech vyzná, respektive ještě dokáže vyznat, Kancelář ochrany státních aktivit. Gwendarronské agresivní aktivity, obzvláště v zámoří, jsou v jistých kruzích známé, a je zřejmě nutné je Kosou ochraňovat.

Zacharion nás odměňuje třemi tisíci zlatých za noční lov. Nemohu se zbavit dojmu, že to jsou peníze, které měli slíbeny Lovci hlav, kteří tímto velmi ostrouhali a až se to dozví, nebudou nás mít rádi.

Zároveň ctihodný kmet promlouvá o jistém Orknejovi ze Slunečního chrámu, který měl vize (tedy divoké sny) o nebezpečí - příchodu vyššího upíra.

Zacharion, zvláště po úspěchu noční akce, na kterou se Lovci neúspěšně připravovali dva roky, stojí o služby Nurnských a seznamuje nás, užaslé, s tabulkou oceňování úkonů. Ten Zacharion je prazvláštní děda.

Dozvídáme se, že nějaká Eleanor Žhnoucí, představená Slunečního chrámu, velí Bledému úsvitu, který pomáhá Komendě Purigatos. Myslím si, že Bledý úsvit je militantní organisace, ženská obdoba Komendy, a tedy zřejmě více lítá. Nápad: není náhodou Lorín Eleanor? Nápad zavržen. Asi není. Ale stejně mi Žhnoucí Eleanor zní jako jméno nějaké ženštiny od Červené sedmy, spíš než z Chrámu.

Ještě jeden postřeh: je prokázáno, že nemrtví mimosmyslově komunikují.

Orknejova vize ještě pokračovala. Spatřil v deliriu nečistý znak. Podobný znak je na dopise ze zabavených písemností od Blatiglava, v němž jistý Hasašmuk, jurista z Ovocného rynku, objednává dodávku šedesáti rakví pro špitál. Hasašmuk je krajně podezřelý.

Loučíme se a tájhneme na Ovocný rynek č.3, kde je zjištěno, že jurista Hasašmuk tu skutečně bydlí a na vchodu je juristův vývěsní štít.

Přesouváme se asi sto sáhů od rynku do hospody U lípy, kde objednáváme pokoje. Útok bude proveden zase v noci. Úplně jsme si převrátili den a noc. Teď, krátce po poledni, jdeme spát. Jsme unavení. Gerllod odchází oznámit smutnou novinu, že z dědy zbyla jenom hlava, Jurovi Zubkovi k Supímu pařádtu a zajistit mu vlídnost a ochranu nadřízených v Agerrské pevnosti.

Asi v deset večer se budíme, abychom se dozvěděli, že Zemikosa s Thogeyem byli znásilněni nějakou průsvitnou ženou, která procházela zdmi, a nechala jim v místnosti naopak úplně hmotný plášť. Oba dva se tváří dost zaraženě a na plášti je objeveno další znamení.

O ženě se někteří vyjadřují, že to je sukuba, což zní dosti hnusně, takže tomu věřím.

V jedenáct hodin v noci jdeme s Grendellem na obhlídku juristova vývěsního štítu. Předpoklady se skutečně naplnily, pod štítem bylo další znamení! Jurista je nemrcouch. Teď už víme, že jdeme najisto.

8. ponovorok 1075
Po půlnoci provádím další průzkum juristova domu, tentokrát z hlediska vhodného místa pro proniknutí dovnitř. Jsem však nějaký unavený nebo co, při pokusu vylézt na střechu jsem spadl a způsobil hluk. Aspoň vím, že je uvnitř. Na chvíli jsem spatřil jeho plešatou hlavu, když vykoukl ven. Je nemrtvý, to je jisté, a navíc vidí velmi dobře potmě. Když se situace uklidnila, doběhl jsem pro naše.

Útok byl veden ve dvě hodiny v noci přes vchodové dveře, jurista Hasašmuk se ukázal býti upírem, který ve sklepě přechovával ještě několik ghúlů pro osobní ochranu. Smutné je, že Hasašmuk, i když měl namále, proměnil se v netopýra a prostě nám uletěl. Ve sklepě nalezena rakev plná hlíny a veliká okovaná kniha Exodus DeKreemonicum. Dále pak divná krabička s dalším úchylným nemrcoušským znamením.

Uvnitř mramorové desky. Ve sklepě ještě proběhl boj s neviděným - to skutečně nelze popsat. Nalezeny vyděračské dokumenty na nějakého Barvíka Kvasinku, hostinského od Třešně, který zabil svou ženu. A svědkem události - podepsán Hrubiš Kvasinka, hospodského syn.

Takže jinými slovy: nemrcouch Hasašmuk od nemrcoucha Blatiglava objednává obrovské množství rakví pro špitál. Nemrcouch Hasašmuk vydírá hostinského, v jehož knajpě čirou náhodou dlouhodobě bydlí Lovci, kteří jdou po Blatiglavovi a po dva roky nejsou schopni najít jediný důkaz. Proč asi, když slídilové jsou sami sledováni?

Vrátili jsme se do hostince, na vyčištění upířího brlohu povolána Komenda Purigatos. Někteří zranění šli spát nebo odpočívat; Dwany, Hadrigern a já jsme se jali luštit podivné obrazcové písmo na mramorových destičkách. Zde je výsledek několikahodinové práce nad evidentně velmi starým textem:

ELONE KODEKS
Mocenské, silové a ekonomické sdružení humanoidů, vycházející z legendy Elone.
Elone Kodeks vznikl v reakci na vzestup a eksistenci solaroidů.
Elone Kodeks je jedinů šancí pro minoritu lunaroidů přežít ve stále zmenšujícím se životním prostoru.
Hlavní strategií je infiltrace a parazitace na solaroidech.
Elone Kodeks eliminuje animozitu mezi všemi lunaroidy.
Slávas Elone a synům Múru a Davýru.

Do oběda plánujeme spát, pouze Zemikosa chce zaskočit k Barvíkovi Kvasinkovi a vůdce Moskyt na Universitu.
Zemikosa se vrátil s tím, že Kvasinka byl skutečněš vydírán, aby na Lovce donášel. Stýkal se pouze s juristou, nikoho dalšího neznal. Svými udáními zapříčinil smrt několika z lovců. V nestřežené chvíli, když zřejmě Zemikosa požadoval po hospodském nějaké výpalné, se Barvík Kvasinka v kuchyni oběsil. Nikdo se už asi nikdy nedozví, co se mezi Zemikosou a Kvasinkou přesně odehrálo, ale ve vypjatých událostech po tom ani nikdo z Nurnských nepátral.

Z University také přišly špatné zprávy. Do soukromé lázně kouzelníka Zachariona pronikl vodník a utopil ho. Vodník zabit Komendou, tělo zajištěno k ohledání. Prý má ale na hrudi vytetovaný nějaký znak.

V Hasašmukových písemnostech se objevil ještě poukaz na nějakého Archibalda, výrobce afrodiziak, z Ostrovní ulice číslo 6. Vzhledem k tomu, že Archibald je uvažován jako potenciální nemrcouch, vyslal vůdce mě, Grendella a Thogeye obhlédnout terén. Jedná se o domek se zahradou, o takové tiché špinavé kořenářské doupě. Neobjevili jsme jediný důkaz, hovořící o spojení s vendigy, vracíme se zpět.

Zatím jsou další zprávy z University. Víme, že tetování vodníkovo zosobňuje smrtihlava a že po smrti Zachariona tam zavládl chaos.

Moskyt zařídil informování Kosy o dění na Universitě. Máme doporučenu spolehlivou osobu pro komunikaci - pokladník Horácius. Pokladník čeho, už mi není jasné - zda pokladník Kosy nebo universitní katedry? Nebo snad Komendy? Je to jedno, až ho budeme potřebovat zkontaktovat, snad si vůdce vzpomene. Dalším kontaktem je Jánuš Loržak, kvestor adeptů - zde také nechápu, jestli kvestor adeptů na magická studia, nebo do vlčat. Je to jedno, jméno Loržak na mě beztak nepůsobí příliš důvěryhodně. Kosa nám prověří Eleanor Žhnoucí a bude hotoven vojenský oddíl pro případný zásah kdekoli na území Nurnu a přilehlého okolí.

Potom je tu jedna informace o Lorín. Před osmi lety byla přijata do Chrámu a sáhla si na život, ještě než se dítě narodilo. Takže se zdá, že alespoň tento dílčí příběh je uzavřen a plně vysvětlen.

Ještě se proslechlo, že na centrálním hřbitově byla dnes v noci zabita stryga, zabil ji nějaký Zomzil Plamen. Kdo Je Zomzil Plamen, není jasné, ale obyčejný hrobník s lopatou to asi nebude. Jedno je ale jisté - zašťourali jsme do vosího hnízda a nemrcouši se dali do pohybu a v návaznosti na ně i všechno ostatní. Začíná v celém tom dění být pěkný zmatek.

Ve tři hodiny odpoledne jsme hodili na pergamen seznam nurnských špitálů. Jsou tři:
polní lazaret v pevnosti Agerr
špitál Slunečního chrámu
špitál Synů Nifredil

Zemikosa, já a Blathel volíme syny Nifredil, jméno zní dostatečně zvrhle, a jdeme na průzkum, respektive zároveň najít juristu - toho upíreva, co nám uletěl. Blathel mě zneviditelňuje. Je to dobrý kouzelník. A moudrý elf. A taky Nocturno. Soumračný. V nemrcouchách se vyzná.

Ve špitále je to krajně podezřelé, na přilehlých pozemcích nějací lidé okopávají tuřín a tváří se značně unaveně. Taktéž i veškerý personál, tedy synové Nifredil. Jsme přijati zástupcem chrámu, Humprusem Řekou. Je starý, k smrti unavený a krajně podezřívavý a nekomunikativní. Evidentně zná juristu, ale skálopevně tvrdí, že ne. Blathel mi nenápadně dává znamení, že nás někdo sleduje. Jakožto pořád neviditelnému mi nečinilo zvláštní potíže obhlédnout okolí. Našel jsem důkazy o tom, že postranní branou projelo v noci mnoho vozů, nebo opakovaně. V rozbředlém blátě jsem našel vlčí chlupy - důkaz o lykantropech. Nic jiného podezřelého jsem však neobjevil. Blathel si myslí, že Řeku někdo ovládá nebo se mu hrabe v hlavě. Vypadá to na upíra - nejspíš na Hasašmuka, který si tady z toho špitálu udělal takévé soukromé výsostné území, dílničku na výrobu nemrcouchů z bláznů a ztracených případů. Jo, součástí špitálu je taky blázinec. Lykantropí líheň!

Vrátili jsme se do krčmy a připravili k útoku na špitál. V šest hodin nás soumrak zastihl před špitálskými vraty. Vlezli jsme dovnitř a zavřeli vrzající vrata. Vůdce zavelel k útoku. Všude zjištěni nemocní a nakažliví, presonál zmizel!

Teprve v komnatě, kde byly vedeny hovory s Řekou, objeveni: Hasašmuk a další nemrcouši, hotovení k boji. Další záznamy jsou velmi kusé, mnoho jim nerozumím - píši tedy tak, jak jsou: Hasašmuk a další nemrcouši... hromada mrtvol... jeden chlap se změnil v Gerlloda... jsou tu dva Gerllodové... který je který?... někteří psi mají dvě hlavy... některé družiny mají dva vůdce... strašlivá bitka... Gerllod M. (vyvedeno v runách)... měňavec... měňavec má na prsou vytetovaného smrtihlava...

V této chvíli již bylo zřejmé, že falešný Moskyt padl a pravý přežil. Měňavec má na zádech vytetován nemrcoušské znamení.

Proveden výslech těch, co se ještě hýbou. Zjištěno následující:
Těch šedesát rakví odvezli do hospody U psa. Hospoda U psa je doupě vlkodlaků ve starém přístavu. Klan Nosferat. Předák klanu = Abakulus Žula. Přednosta špitálu je nezvěstný, ale plánována jeho iniciace do klanu. Klan=kamarila, ale tady nevím, jestli nekecám. Aha, už to vidím - kamarila je sídlo klanu, snad v Nurnu. Nevím, proč jsem si napsal větu “Znaky démonické”. Jaké znaky, to už v poznámkách není. Dále seznam členů klanu: Blatiglav, Hasašmuk, sukuba od Archibalda Meruňky (on si ji uplácal), Burlak (hospodský od Psa), Hubruš a Zupák (přístavní dělníci ze Šedova), Houžvička, Klupík a Surloš (námořníci), Blunt a Drobkan. Dále zjištěno, že smrtihlav je znakem Ekipy Smrtihlav, jakési ochranné gardy klanu Nosferat. Iniciace v řeči solaroidů znamená nakažení.

Všechno neživé pobito kolem jedenácté hodiny v noci a návrat družiny do základního tábora. Zjištěna informace, že hostinec U třešně hoří. Hostinec U třešně je základním brlohem Lovců hlav. Konstatováno, že se jednalo o útok na ně. Nemůžu si pomoct, ale jsou to chudáci. Rozhodnuto o okamžité trestné výpravě do hostince U psa, nemrcoušského doupěte.

9. ponovorok 1075
Tři čtvrti hodiny po půlnoci, hodině duchů, obklíčen hostinec U psa. Jedná se o ubohou smrdutou sklepní prostoru, v současnosti nacpanou rakvemi a lykantropy. Podniknut útok. Detekováni vlkodlaci, krysodlaci a medvědodlaci vedení sněžným vlkodlakem - odporným albínem.

Při bitce Blathel vybuchl, údajně proto, že jsem já zaútočil na nepřítele. Prý křičel, že do něj se nemá útočit, což jsem rozhodně neslyšel, a kdybych to slyšel, považoval bych to za dezertérství a rozhodně bych to ignoroval. Nevím, proč by se na nepřítele nemělo útočit. Naštěstí se nikomu nic zásadně vážného nestalo, vybuchnuvší Menhorian Habakus Blathel Nocturno z Cairn byl jenom trochu očmouzený.

Na pobitých nalezeno množství démonických znaků a nějaký mučící nástroj - podivná palečnice. Mrtvoly odklizeny do rohu, jde se spát. Po probuzení zmerčen za dveřmi lokálu pohyb, vyběhl jsem a zmerčil něco jako syslodlaka. Vyzkoušen chodecký meč - opravdu kvalitní práce! Syslodlak zabit, ale ukázalo se, že šlo o hobita od Lovců, oděného do nějaké zvířecí kožky. Pitomý hobit - mrtvý hobit.

Arin poslán na Komendu Purigatos, aby vyčistila okolí. Vrací se za půl hodiny s tím, že nad městem byl spatřen upír, který přistál kdesi v Šedově. Šedov je nedaleko, asi čtvrt míle do staré zástavby.

Thogey, nebo někdo kdo šel s Thogeyem za Lovci (nepamatuji si už kdo) zjistil, že Lovci byli v noci napadeni Ekipou Smrtihlav. Lovci byli úplně rozprášeni až na čtyři. My však víme, že zbyli tři - syslodlačí hobit bude vyčištěn Komendou U psa. Upír se jmenuje Burzak Létavec. Lovci vědí, kam uletěl, ale jsou ochotni sdělit to za koš nemrcoušských hlav. Zřejmě jde zase o nějaký kšeft s Universitou. Lovci nám navrhují obchodní schůzku u západní městské brány.

Hlavy odřezány a naloženy Thogeyovi do nůše. Zatímco nosič hlav veden Zemikosou a Arinem jde prodat hlavy Komendě Purigatos, jdeme k Lípě.

U lípy se srocuje dav. Zjištěno, že se sbírá procesí na Chrámovou horu. Chrámová hora je někde v Nurnu, asi nějaký svatý kopeček, k němuž se váže nějaký srdceryvný příběh. My si ale jdeme dát něco k snídani.

Divné je, že po chvíli přichází i Arin, Zemikosa a Thogey s nůší, evidentně plnou. A jim v patách Lovci - kníráč a elf s pláštěm z múrmaka. Ženskou není nikde vidět, ale dá se předpokládat, že je neviditelná, což je oblíbený trik jak náš, tak jejich. Lovci se představují jako Čihurin a Múmačin, což jsou jména jako pro hovada. Pak se nám někdo představil jako Jahma, ale nevím kdo, zapomněl jsem si to poznamenat. Lovec to určitě nebyl. Asi někdo zasvěcený. Lovci znají Arina a Zemikosu. Řeší s nimi obchod. Jedná se o ty hlavy. Dozvídám se, že Thogey prý něco pokazil, ale není mi úplně jasné, co. Tváří se zamlkle, ruce položené na plné nůši, zakryté hadrem. Lovci říkají, že lovili Burzaka Létavce a vědí, kde sídlí. Létavce sice lovili, ale jak je vidět, neulovili. Žádají tři tisíce zlatých za informaci. Thogey se bohům žel přiznal, co nese v nůši, což vedlo k tomu, že se zhmotnila dosud neviditelná ženská - lovkyně, s taseným trojzubcem a sítí. Tasený trojzubec a síť vypadají děsivě, zvláště v rukou ženy. Nechceme se rvát za účasti svědků, a tak cena usmlouvána na přijatelnou výši. Lovkyně se jmenuje Šída. Předána kýžená informace: Burzak Létavec žije, resp. nežije, i když ani to není úplně přesné, v nurnském starobinci. A starobinec prý není starobinec, což už mi taky došlo. Létavec je upír z Ekipy.

Šída nám dává pergamen, na kterém je výklad démonických symbolů a znamení, která nalézáme po celém městě. Je to tak, jak se dalo předpokládat. Znamení označují lunaroidy, řídící se Kodexem a vyjadřují nejen druh nemrcouštví, ale i klanovou příbuznost.

Moskyt zavelel vyrazit rychlým krokem do starobince, Thogey nese prázdnou nůši. Ještě než bylo starobince dosaženo, jsme napadeni chlapem s křídly, zřejmě Burzakem Létavcem, dalšími nemrcouchy a hejnem netopýrů. Nastala rubačka přímo na ulici. Dosud jsme se takovýchto bitek snažili vystříhat. Bitka je vítězná, hlavy odděleny, trupy ponechány. Thogey má zase plnou nůši.

Starobinec jsme prozatím nechali být, vrátili jsme se ke Psovi. V půl jedenácté před hospodou U psa jsou už vojáci a pár lidí z University - Erich a Horácius. Komenda Purigatos čistí okolí a nakládá rakve. Předáváme jim tedy hlavy, co má Thogey v nůši.

Zajímavé je, že upír, ten Létavec, měl pouze tetování Ekipy, tedy Smrtihlava, a žádné znamení, pojícího jej ke Kodexu.

Před Psem nám byl představen Zanzil, zabíječ stryg, chlap, který na centrálním hřbitově jednu zabil. Bude nám prý pomáhat. Je to od něj hezké.

Vůdce znovu velí vyrazit na starobinec. Začíná bouřka.

Kolem jedenácté jsme na místě. Starobinec je obehnán zdí a je opravdu velmi starý. Smrad plísně a nemocí. Arin se snažil na zeď vyšplhat, ale najednou se zřítil v bezvědomí . Lehkým pohmatem a prohlédnutím zornic jsem oznámil nezvykle hluboký stav bezvědomí. Co je, u všech bohů, za zdí? Zemikosa se ochotně nabídl a udělal vůdci stoličku. Moskyt se vysápal na zeď a nahlédl přes okraj. Hlásí množství nemrtvých a mumií. Blathel něco zamumlal o spojitosti mumií s Arinovým stavem, pak zašátral v batohu a zamumlal znovu. Zemikosa utrousil, že od teď je družina chráněna před nemrtvými. Tasili jsme zbraně a Zemikosa, Moskyt a Dorn se rozeběhli proti bráně. Brána vyražena, prudká šarvátka.

Všude, kam oko pohlédlo, samí nemrtví. Stařeny a starci, potácející se v transu se sápavými pařáty, podpoření silnějšími nemrtvými, například podivnými kožnatými koulemi s háky. Kožnaté koule vytáhly Moskyta a Zemikosu mimo ochranný val, magicky vytvořený Menhorianem Blathelem. Nastal naprostý chaos, který družinu vybuzudil k maximálním výkonům. Do toho ještě Strygobijce vyvolal ohnivý déšť a Blathel opět vybuchl. Mám pocit, že ten elf neustále vybuchuje. Nakonec je nádvoří vyčištěno a vůdce zavelel k prohlídce budov.

V domě byl zanedlouho objeven nemrtvý trpaslík, na němž bylo okamžitě identifikováno znamení z Orknejovy vize! Ani ve snu by mě nenapadlo, že nemrcouch všech nemrcouchů bude trpaslík. Bojuji s o to větší vervou, ale záhy padám ochromen na zem, spolu se mnou i někteří další, a tak si více mnoho nepamatuji, jen útržkovitě. Nemrcouch byl nakonec udolán.

Poté, co ochromení pominulo, Dwany Růžička ohlásil svůj pocit, že tu ještě někdo je. Brzy byla objevena tajná místnost zavřená zvenčí závorou. Vtrhli jsme dovnitř, uvnitř ožila zlatá socha, která se udeřila do stehen. V tu ránu začaly vzduchem létat zlaťáky, náušnice, zlaté zuby a podobně, všechno samozřejmě nejkratší cestou k soše a přes jakékoli překážky, párajíce tak batohy, kabátce a dásně. Socha zmohutněla, jak by také ne, a vrhla se na nás. Záhy jsem pochopil, že mé šípy se od sochy neškodně odrážejí, tak jsem zvolil ústup z místnosti ven. Uvnitř zůstali v první linii pouze vůdce Moskyt s Růžičkou v prudkém a lítém boji, za nimi se však do komory přikradl Grendell a ten cápek z Komendy, ten Arin, a začali šermovat zbraněmi a navzájem si překážet. Arin se nakonec rozhodl jít na sochu se sítí a Grendell bleskem. Dopadlo to ale tak, že poté, co Grendell vřískl “Jarák barák” a vyšlehl žlutý blesk, Arin roztočil síť a vypískl. Blesk sjel skrze tělo hobitovo do podlahy a Arin padl mrtev k zemi. Na sochu dopadla síť a skrze ni podnikli válečníci vpředu poslední výpady, kterými sochu definitivně proměnili v hromadu neškodného zlata, víceméně už předtím beztak našeho.

V jednu hodinu po poledni byly ostatky hobita Arina nacpány do Thogeyovy nůše a odneseny na Komendu Purigatos. Potom jsme se zcela vyčerpaní přesunuli k Lípě.b Asi hodinu poté, co jsme svlažovali hrdla pivem dorazil nějakýposel a vytáhl si stranou vůdce Moskyta.

Moskyt tlumočil rozmluvu takto: Za tři dny bude sláva. Jaká sláva a kde, to už nesdělil a odběhl pryč, údajně do pevnosti.

S vůdce jsme měli tu čest se setkat až k večeru, kdy v šenku nastoupené družině vyjevil, že sláva bude uspořádána na půdě Nurnské radnice a při té příležitosti, kromě dohodnutého kořistného, budou odměněni tři lidé, které sám na odměnu navrhl. V tu chvíli mi bylo jasné, že to bude známá trojice Moskyt- Zemikosa-Růžička, a opravdu, vůdce řekl: Zemikosa... Růžička... a...

Moskyt, myslel jsem v duchu... Kirche..., řekl vůdce.

Kirche! Kirche! Kirche! To jsem já, ten Kirche! Tak mi totiž říkají, říkají mi Kirche, Kjerche atakdál, protože si na to ještě nezvykli, ale myslej Kierke, Jorchen Kierke... myslej mě! Byl jsem navržený vůdcem na odměnu! Já, Jorchen Kierke, hraničník! A ještě mi řekl ten vůdce, že se mnou má občas ňáký spory a rozbroje a tak, že se někdy názorově neshodneme, ale že si myslí, že jsem jinak docela dobrej chlap! To je, panečku, vůdce, ten Moskyt, ne jako ten chlívák Zemikosa. Cítil jsem skutečně upřímnou vděčnost k tomu muži, a dají-li bohové, nikdy na tento okamžik nezapomenu! Ztratil jsem doslova řeč! Jsem konsternovaný a... šťastný!

Dobrej chlap, dobrej chlap. To se ví, že jsem dobrej chlap. To je dost, že si toho někdo konečně všimnul. A že se jako někdy názorově neshodneme - co tím vůbec myslel? Jaký spory a rozbroje? Inu, raději do toho nešťourat. Tvářit se bodře, leč zdrženlivě. Žádný velký emoce. Jsem, kurva, ňákej hraničník, ne!?

10. ponovorok 1075
Komenda Purigatos vyplatila Nurnské družině peníze za odvedenou práci a my jsme na oplátku práskli vesnici Lesná a afrodiziakáře Archibalda pro podezření ze spolčení s lunaroidy. Komendou přislíbena vaporizace, pokud se podezření potvrdí.

Do oslav na radnici zůstáváme U lípy. Jsem v očekávání toho, co bude!

12. ponovorok 1075
Za účasti livrejovaného doprovodu se družina dostavila na radnici. Vše se neslo ve velmi oficiálním duchu, ve velkém radničním sále přítomna nurnská honorace. Starosta Brant Rorejs měl nějaký proslov, ale byl jsem tak rozrušen očekáváním, že si z něj nepamatuji ani slovo. Mám jenom pocit, že mluvil o všivácích a hrdinech.

Stojíme ve špalíru, my tři a čtyři z University, snažím se dmout prsa, co nejvíc to jde, a jsme Rorejsem oceněni za zásluhy o blaho Nurnu. O blaho Nurnu, prosím!

Dnešního dne mi bylo uděleno čestné občanství města Nurn!

Navečer Gerllod Moskyt rozpustil výpravu a ožrali jsme se jako prasata. Já tedy rozhodně. Ještě když jsem trochu vnímal, dozvěděl jsem se informaci, která mě nepřekvapila: Rhak Thogey vyraboval kasičku před vchodem Chrámu Matky Nifredil.

Ještě jedna poznámka - nevím, jestli výše jmenovaný Horáček je chodec nebo druid. Myslím si ale, že spíš druid. Zvláštní učenec, ten Horáček, když píše slovo přírodozpyt tak, jak jej slyší. To je tedy elita národa, ten Horáček. Druid Horáček - nevím proč, ale pořád mi cuká v koutcích. Kdyby se můj otec jmenoval Horáček, tak bych se radši nenarodil.

Pozdější poznámka - Gerllod Moskyt mi vysvětlil obsah dokumentu, který mi trochu unikl. Už mi ten Horáček zase tolik nevadí. Prostě mu dali blbý jméno. Za blbý jméno přece nikdo nemůže. Nelze soudit syny za viny jejich otců. Klidně se jednou zapíšu do kursů k Horáčkovi. A klidně do kursů “Přírodospytu”. A nevadí mi, že to bude v oboře. Prostě tak. Horáček! Lidi, co se tak jmenujou, by snad neměli mít právo plodit děti.

15. ponovorok 1075
Tohoto památného dne vyšla v účinnost nová vyhláška nurnské radnice, zavádějící některé novoty na území královského města. Vyhláška, podepsaná Brantem Rorejsem a deklarovaná jako jednomyslně schválená městskou radou vychází jako reflexe nedávných událostí a klade si za cíl omezit “kosmopolitní a multikulturní vlivy”, to jest vlivy negwendarronské. Vyhláška obšírně popisuje šest kroků, z nichž si dovoluji uvést stručný výtah.

1/ Migrace cizáků
Každý bez Gwendarronského občanství, tedy bez občanské příslušnosti k některému z měst,obcí či osad země, jest cizákem. Jako takový je povinen doložit a prokázat jméno, místo narození, příslušnost, místo pobytu, vyznání a účel pobytu. Dohled nad cizáky spadá pod městské pořádkové síly a Kancelář pro ochranu státních zájmů. S tímto bude mít nezanedbatelná část Nurnských nemalý problém.

2/ Posílení pravomocí a navýšení rozpočtu
Navyšuje se státní/městský udržovací příspěvek armádě, pořádkovým silám města, Kanceláři ochrany státních zájmů, Komendě Purigatos a Vymítačům z velkého laboratoria - zřejmě tedy alchymistickému cechu.
Zároveň se výše uvedeným uděluje oprávnění na osobní a domovní prohlídky, právo výslechu podezřelých bez omezení užitých prostředků, to jest včetně práva na mučení, právo vyhlášení výjimečného stavu a zákazu vycházení. Dozorem je pověřena Královská kancelář, která má spolupracovat se soudním dvorem. Z toho skutečně mrazí.

3/ Žeh
Městská pokladna podporuje pohřeb žehem, a to příspěvkem deseti zlatých na zpopelněného nebožtíka. Udržování centrálního hřbitova je zřejmě nákladné.

4/ Uvědomělý občan
Udání uvědomělého občana vedoucí k odhalení zločinu bude odměněno deseti až tisíci zlatých. Myslím si, pamětliv lidské přirozenosti, že se v tomto roce s uvědomělými občany nejspíše roztrhne pytel.

5/ Městské služby
Počet městských krysařů navýšen na pět osob. Navýšen počet paličů, starajících se o noční osvětlení města.

6/ Trestní zákoník
Apel na soudní dvůr, aby co nejpřísněji trestal nekromancii, čarodějnictví, kanibalismus a zločinné spolčení. Nurnská družina se v tomto směru nepochybně pohybuje za hranicí zákona.

V hostinci U hrocha se uvedený dokument velmi bouřlivě diskutoval. Opili jsme se, někteří radostí, jiní žalem. Ze zmíněné pitky mám v hlavě pár poznámek.

Konečně jsem pochopil, proč se Bolbuch během severské cesty několikráte nepředvídaně přiklonil na Zemikosovu stranu. Byl totiž Zemikosou uplacen, aby jej volil a podporoval jakožto vůdce. Což taky učinil, ovšem musím ve světle tohoto poznání dodat, že dosti zmatečně. Vnímám to tedy takto - Bolbuch je trpaslík, a zachoval se jako trpaslík. Ty dobré věci - to byl spíš jenom náhodný nic neříkající záblesk stařecké senility, který ve vypjatých okolnostech vypadal jako hnutí rozumu. Bolbuch je trpaslík a trpaslíkem zůstane. Za peníze si klidně upajcuje fousy. A Zemikosa, to je osoba, která je na tom tak bídně, že si autoritu musí kupovat. Kupuje si šlapky a poskoky. Teď konečně rozumím, proč družina byla tak neschopná cokoli s neschopností udělat. Bohové vědí, do čích kapes se kutálely Zemikosovy peníze. Ale tyhle věci, ty se dříve či později vrátí odkud vzešly, a co kdo zaseje, to taky jednou sklidí.

Kvitoval jsem s povděkem a obrovským nadšením, že tři význační elfové v družině, ctihodní pánové Zarn Hadrigern, Worrel Sovák a Menhorian Nocturno Blathel z Cairn, řečený též Halabus, si podali ruce a uzavřeli přátelství. Myslím si, že z tohoto spojení v budoucnu vzejdou jenom samé dobré věci. Zařekl jsem se, že tomuto spolku budu věrně oddán a budu jej, v rámci svých možností, ze všech sil podporovat.

Veliké spekulace se vedou kolem skutečného věku hobita Dwanyho Růžičky, který řady družiny posílil v roce 1072. O svém věku, sám jsem se jej nejednou dotazoval, záhadně mlží a tváří se tajemně. Nezastírám, že pokaždé, když na to konto přijde řeč, koktá a nesouvisle brblá. Bráno lidskými měřítky, hádal bych mu tak něco kolem pětadvaceti jar, ale dobře vím, že hobití ksicht nepodléhá povětrnostním vlivům ani vlivu času toliko, jako ušlechtilá tvář lidská. Nenadarmo se říká: hobití kůže je jako podsvinčí prdýlka. Vycházím-li však v úvahách z toho, že o osobě hobita Dwanyho Růžičky se lze z veřejně dostupných pramenů dopátrat již o zimosmeti roku 1033 a s přihlédnutím k tomu, že se již v té době jednalo o dobrodruha, dá se předpokládat, že rok jeho narození se může pohybovat plus mínus kolem roku 1013. Pokud se dnes píše rok 1075, potom mi vychází, že tomu “mladíkovi” musí být něco kolem 65 let. Ve světle tohoto poznání, pokud tuto možná zdánlivou nesrovnalost Růžička věrohodně nevysvětlí, k čemuž se tedy zatím nemá, začínám nabývat dojmu, že podepsal Codex Elone nebo se spachtoval s Něčím, co nelze vysvětlit běžným rozumem. Tomu nahrává také skutečnost, že zhola nic o hobitově minulosti není známo. Myslím si, že by bylo zcela namístě pro bod 6/ aplikovat bod 4/ z nové Rorejsovy vyhlášky. Musím si to řádně promyslet - nejsem si jist, zda jsem dostatečně uvědomělý.

Zarn Hadrigern, a teď skutečně nevím přesně, zda mluvil o otci nebo o sobě, se přiznal, že býval ve svém rodišti komisařem. Když o tom ale přemýšlím, asi mluvil o otci - na každý pád pochází z velmi významné trindindolské rodiny a pocit, že tento skvostný muž se nachází v mé blízkosti, vyvolává ve mně hřejivé vzpomínky na dny hraničnické. Jaký je přesný význam slova komisař nevím nebo jsem se nedovtípil, byl jsem již značně podroušen, ale kladu si za úkol toto zjistit a dokumentovat. Že jde o trindindolskou honoraci, je však nasnadě.

Kapitán GKA Gerllod Moskyt veřejně oznámil, že za aktivní zásluhy o blaho Nurnu, respektive potření lunaroidího spiknutí kolem Elone Codexu, mu byla nabídnuta funkce polního smírčího soudce, kterou přijal. Polní smírčí soudce je prý institut, který je aktivován v době trvání válečného stavu, kdy je nutné aby proti obžalovanému v polních podmínkách stanul jeho velící důstojník a přímý nadřízený velícího důstojníka, a polní smírčí soudce pak zajišťuje smír mezi oběma nadřízenými důstojníky, to jest dohodu strany žalující. Vzhledem k tomu, že jsem vůbec nepochopil smysl takto podaného institutu smírčího soudce, ozval jsem se, avšak bylo mi stran smírčího soudce sděleno, že mám držet hubu. Nenalezl jsem jediný logický důvod, co tento institut komu vlastně přináší, závěr mám tedy prozatím jediný: GKA má navýšený rozpočet a proto je třeba adekvátně zvýšit náklady, aby se někde neřeklo, že je navýšení prostředků zbytečné.

Zarn Hadrigern mluvil o tom, že někde na pobřeží ve věži, v nějakém Vranigostu, kdysi bydlel elf jménem Gwardit, který tak jako on pocházel z Trindindolu. Jeho rod byl tam i tady velmi vážen, avšak už je mrtvý - myslím ten elf. Měl bych o tom Gwarditovi a jeho rodu zjistit víc. Začnu tím, že navštívím Vranigost, případně prohledám přilehlé hřbitovy. Nocturno o něm určitě taky něco ví.

Když jsem si náhodou pročítal svůj deník z roku 1072, namátkou jsem padl na ošklivou říkanku Blathel vzal knihu... a zbrotil jsem se potem. Nevím, co mě to tenkrát popadlo, napsati takovou ostudnou a vysloveně trapnou rýmovačku na ctihodného pána Menhoriana Nocturno Blathela z Cairn, řečeného Halabus - jediné vysvětlení je pro mne to, že jsem se tenkrát v družině příliš neorientoval a byl jsem stržen nepříliš inteligentním davem. I hraničník může být čas od času blbý - jsme přeci jenom lidé, a tím se právě odlišujeme od velké elfí rasy. Z dnešního pohledu připadá mi mé tehdejší chování jako navýsost trapné a hanebné. Říkanka už tenkráte měla znít spíše takto, čímž činím zadost svému svědomí:

NOCTURNO
Nocturno knihu vzal, nošením odřenou
jeho hlas sveřepý zahřímal ozvěnou
skřetové, kteří mu šavlemi hrozili
kňouravě vyjekli... pak prostě nebyli

16. ponovorok 1075
Dnes se stala úžasná věc. Starosta Moskyt mi nabídl ke koupi dům. Domy k mání jsem si pečlivě prohlédl. V jednom to příšerně smrdělo a byl malý. Všiml jsem si prohnilých sudů, ve kterých snad původní majitel skladoval hnůj, nebo co. Další připomínal přístavní skladiště uhlí a byl velmi hrubě postaven - buď krollími prackami, nebo nějakým zednickým nedoukem. Do třetího jsem raději ani nevkročil, protože o něm kolují legendy, že je prokletý a kdo do něj vstoupí, do roka zemře. Nakonec jsem si ale vybral - skvostné stavení po nějakém Melchizedechovi. Doslova jsem se do toho stavení zamiloval, zvláště poté, co jsem se dozvěděl, že jeho majitelem byl vznešený elf, rodinný přítel Moskytových. Dům je překrásný, velmi útulný a prakticky zařízený. Hned zítra vymetu pavučiny a červotoče a zařídím se v něm. A má velkou zahradu, což se nedá opominout.

Od úst k ústům jako divoká voda běží novinky z Nurnu. Nurnské městské stráže působí velmi podrážděným dojmem. Rorejsova vyhláška vstoupila v praxi, což se projevuje zesíleným pohybem strážních hlídek, prověřováním obyvatelstva jak na ulicích, tak obzvláště u městských bran. Horkou novinkou je, že dosavadní velitel městských stráží byl odvolán a místo něj Rorejs jmenoval do funkce člena GKA Zeka Subraldima, což je, jak jsem s hrůzou zaslechl, trpaslík jako poleno. Je všeobecně známo, že městské a armádní složky se nemají příliš v lásce. Domnívám se, že královská armáda posílila značně svůj vliv i v oblastech, které dříve nespadaly pod její působnost. Kontroly, osobní a domovní prohlídky se pak týkají obzvláště osob, působících cizáckým dojmem.

Přišla velmi razantní změna počasí. Padá sníh, a to takovým způsobem, že sněhové přívaly na mnoha místech blokují cesty a je třeba je odklízet. Přesto nám, kteří jsme zažili hrůzy drsného severu, připadá počasí jako mírné a přívětivé. Až na ty haldy sněhu, které otravují při chůzi - v mém případě kupříkladu mezi domem a hospodou a zpátky.

20. ponovorok 1075
Byl pozdní večer, když jsem v hospodském lokále právě probíral u korbele piva s barbarem Grendellem situaci kolem svého domu. Cítím se být totiž starostou poněkud podveden. Dům, který jsem před pár dny zakoupil, byl mi G.Moskytem presentován jako elfí stavení, stavení po ctihodném pánu Melchizedechovi. Že v domě dlouhý čas bydlel smradlavý hobit, a ještě ke všemu nejhorší ze všech, jaké jsem kdy poznal, to mi zůstalo zatajeno. Vtíravý pach hobitiny jsem původně přičítal pachu myší moči, avšak potom jsem v jedné skříni objevil řidké podvlíkačky s vyšitým jménem Horác Lipový. Myslím si, že to je pravý důvod, proč byl dům k mání tak lacino. Dlouho, dlouho potrvá, než zápach hobitiny vyvane a znesvěcení pokojů nečistou přítomností hobitovou bude rukou pracovitou napraveno.

Dřepěli jsme tedy v krčmě, když tu vstoupil do nálevny plešatý chlap. Měl posekaný obličej, samá špatně zhojená jizva a šrám, a jak jinak - začal žadonit o nějakou práci. Představil se jako Bald a ačkoli nás to valně nezajímalo, prozradil o sobě, že skončil v armádě. To znamená, že ho nejspíš vyhodili a teď mu došlo, že je na mizině a na dně. Abych se zbavil jeho jímavého vyprávění, vedeného beztak snahou příjít si na nějakou almužnu, dal jsem mu za zlatku vykopat díry v ledu na obecním rybníce.

Příšerný nečas, panující nad zšeřelým liscannorským údolím, přivábil do vesnické knajpy další obyvatele. Stalo se něco divného - prokazatelně se otřásla země, všichni jsme si toho všimli, a potom znovu. Otřesy se s nepravidelností ozývaly po několik hodin. Worrel zřejmě tuší, o co může jít. Pravil, že se nacházíme v descendentu hada, stigmatu života. Není to však prý jednoznačné, je to totiž svázáno i se stigmaty smrti. Dodal, že se jedná o vícerozměrné záležitosti, ale je to jasné. Mně to tedy jasné vůbec není. Ani ty otřesy, ani Worrelovo vysvětlení. Myslím si, že nejsem sám.

21. ponovorok 1075
Další otřesy mě probudily z divokého sna asi ve tři hodiny v noci. Rány se ozývaly opět nepravidelně asi do pěti hodin. Potom jsem naštěstí zadříml.

Ráno Worrel přinesl do hospody nějaké barevné lejstro s obrázky, jakési magické schéma. Nad pergamenem pokrytým znameními a runami tajemně řekl, že descendent je tady nahoře ve stigmatu smrti, a to je prý něco strašně zlého. V určitých hodinách se jeví býti něco v nepořádku. Ano, to mohu potvrdit - konkrétně včera mezi sedmou a devátou večerní, a dnes mezi třetí a pátou ranní. Worrel ještě podotkl, že s třetí hodinou ranní, v hodině štíra, se to běžně nestává. Třetí hodina je prý totiž v kvadrantu ohně a působí na kvadrant vody určitým zvláštním způsobem a působí tak na hodinu sedmou a osmou. Nevím, co se s Worrelem děje. Dříve takový nebýval. Potom přijel Gerllod z Nurnu a řekl, že tam se to dělo taky.

Rachocení se ten den ještě několikráte opakovalo.

23. ponovorok 1075
Pokud bylo doteď počasí nevlídné, dnes se šeredně zkazilo. Nad krajem zuří bouře provázená vichrem. Cizák Bald je zaplacen obcí jako prohazovač cest.

Večer navíc začal smrdět vzduch. Podivný zápach spáleniny je velmi čpavý, až slzí oči.

24. ponovorok 1075
Všude, kam oko dohlédne, je vidět černý sníh. Nánosy popela se jeví být jakoby nachrstané v pruzích. Popel zřejmě přinesl vítr, ale odkud? Nurn je prý také pokryt popelem. Thogey, vyběrač chrámových kasiček, říká, že před chrámy se srocují davy vyděšeného lidu. Worrel asi hodinu dřepěl nad magickými obrazci svého pergamenu a poté zadumaně zkonstatoval, že je to jasné. Princip je prý rovnováha. Nemáme to brát na lehkou váhu, je to totiž netradiční. Ale co je netradiční? Co nemáme brát na lehkou váhu? Proč elfí učenec nehovoří konkrétněji?

Gerllod Moskyt osedlal koně a odjel do Nurnu.

27. ponovorok 1075
Starosta Moskyt se vrátil se saněmi, naloženými zásobami jídla. Domlouvá s hostinskou jejich uskladnění ve sklepě hostince U hrocha. Říká, že jde o potraviny pro všechny na horší časy. Nurnští obyvatelé prý také křečkují zásoby a armáda zatím situaci vyhodnocuje. Není jasné co se děje, ale něco se děje. Tu Lesnou jsme tenkrát měli vypálit do základů. Myslím si, že něco z Elone zbylo a toto je její hněv. Worrel věští něco o tom, že jsou periody, které procházejí. Tedy nuanční záležitosti, které někdy udeří tvrději. O čem to, u všech bohů, vlastně mluví?

3. chladen 1075
Život se pomalu vrátil do normálu. Avšak udála se taková velmi zajímavá věc. Gerlloda Moskyta navštívil elf. Posel. Předal mu list. Na druhý den do svého sídla v Nurnu, v Zahradní ulici číslo 13, zve Nurnské pan Iemarlien Gwardit. Iemarlien Gwardit! Trindindolan! Není snad ani možné, že mě potkalo takové štěstí, taková čest. Gwarditové, a to řekl Zarn Hadrigern, kterému věřím a kterého si vážím, je velmi vážený trindindolský rod. I.Gwardit je člen Rady, spravující zemi. To, že se soudce Gwardit obrací na nás, považuje elf za natolik neuvěřitelnou věc, že si myslí, že zmíněný dopis by měl býti jednou zarámován a vyvěšen na odiv v hospodě U hrocha. S tím nelze jinak než vřele souhlasit.

4. chladen 1075
Dnes je můj velký den! Vstal jsem brzy, umyl se a slavnostně, leč vkusně oblékl.

Zahradní ulice, nóbl čtvrť, pěkný dům se zahradou. Otevřel nám pan Cindren, doručitel listu, a uvedl nás do pracovny k panu Gwarditovi. Všechno kolem je tak elfské! Všechno v ladu, vypiplané detaily! Iemarlien Gwardit, důstojný muž s pečlivě zastřiženými vlasy, si s námi podal ruku a řekl: “Mantúlie!”. Mantúlie znamená elfsky Vítejte. Mám to štěstí, že zrovna touto dobou pracuji na pojednání o Rienu Gwarditovi, zesnulém synu soudcově, takže jsem v otázce onoho rodu poměrně sečtělý. Proto mě trochu zarazilo, že pan soudce vypadá na padesát let. Totiž R.Gwardit byl druhým nejmladším ze čtyř soudcových dětí a když v roce 1066 zemřel, bylo mu 44 let. Takže si myslím, že I.Gwardit bude s největší pravděpodobností jedním z Věčných.

Zatímco jsme ujídali vybraných sýrů a upíjeli lahodné víno, Iemarlien Gwardit přešel k věci a předestřel stručný příběh. Všichni jeho potomci jsou již mrtvi, s výjimkou dcery Frivaé. Vím, že u Frivaé bylo v mládí objeveno Chlii magické pnutí a dívka byla odvedena ke studiu magických věd na Trindindolské universitě. Soudce Gwardit sdělil, že v minulém roce Frivaé odešla z domu a opustila Trindindol. Toužila poznat Nurn. Není mi úplně jasné proč, ale takto se věci mají. Krátce a dobře v polovině jarnu 1074 odešla s doprovodem a ubytovala se právě v tomto domě. Mínila studovat staré svazky v Nurnské knihovně. Věnovala se historii a měla velké nadání pro léčitelství. S rodinou udržovala čilou korespondenci. Poslední zpráva od Frivaé se datuje k 19. hodovanu 1074, ve zmíněném listu prý byly zmínky o plánované pouti na jih do Wallimoru. O důvodech cesty se však nezmínila. Zvláštní také je, že se na cestu vydala pouze v doprovodu služebné, nějaké hobitky.

Ještě jsem si všiml jedné věci. Ten Cindren je určitě voják. Má takové rázovité pohyby a na jeho šlachovitém těle je poznat, že pravidelně cvičí.

GWENDARRONSKÁ MOBILISACE
Na Náměstí uzdrvených přichvátali všickni
i ty co mají koňové i ty co mají klisni
někdo přijel na prasatu, na ušatý osle
bléskaly se metále a průhovaný hozle
Kdo měl holý pazoure, dostal prkno s hákem
óbršajba zabékal o fechtuňku ňákém
kvůlivá to mužovi, co na hradě trůně
z rozvařenéch fazulí rozlila se vůně
S nacpanýma bachory duňá vojsko v štrůdle
ženský vilně čuměji a můzika hudle
důstojně a pomali se v sesli na vemblůdu
šíne soudce-úkonář od polného súdu
On má órdnunk na hrbu, azda jsme tu všickni
když velejí zabékat, že přidáme se k písni
je to pajšl armády, umí vázat úzle
dezertýra potresce, jak by to byl kůzle

Iemarlien Gwardit se tedy ihned s osobní družinou vypravil do Nurnu a uvedl dceřino zmizení ve veřejnou známost. Dozvěděli jsme se, že dny I.Gwardita se krátí. Jeho zdravotní stav není v pořádku. Ačkoli poslední dobou vztahy s dcerou nebyly nejlepší, potřebuje, aby se vrátila. Chce, aby majetek rodu zůstal v rodině.

G.Moskyt přišel s domněnkou, zda by ve zmizení Frivaé nemohl hrát roli milostný motiv. Toto trindindolský soudce rozhodně odmítl.

O Frivaé zaznamenávám následující postřehy:
Vypadá na třicet let, ale je to holý nesmysl, v porovnání se známými informacemi o věku Riena Gwardita jí musí být kolem padesáti. Frivaé je oddaná vlasti a rodině. Prahne po poznání, je to jedna z nejlepších léčitelek. Vyučovala léčebnou a ozdravnou magii na Trindindolské universitě. I.Gwardit podotkl, že se jedná o famózní výsledek. Před zmizením Frivaé odhlásila pronájem, zaplatila dlužné nájemné a propustila doprovod. Ponechala si pouze hobití přísluhu, jejíž jméno zní Zemilina Cirousová. Cirousová je padesátiletá tlustá hobitka. Frivaé odjela 22.hodovanu 1074. Nepříliš vřelý vztah otce a dcery byl zapříčiněn tím, že I.Gwarditovi se pro jiné povinnosti nedostávalo času na rodinu.

I.Gwardit má plán. Chce, abychom se doptali na dívčinu přítomnost užitím pomoci astrálních sfér. V první chvíli jsme věc pochopili tak, že my se máme se sférami spojit, což jsme rezolutně vyloučili. Soudce Gwardit však, zdá se, má vše již předem pečlivě rozmyšleno. Dle vlastních slov vrhl již energii tímto směrem a zařídil přízeň jistého theurga, který uspořádá tajný rituál, který bude proveden zde v tomto domě. My budeme pouze tiše přihlížet. Muž, který rituál povede, prý těmto věcem rozumí. Dostalo se nám krátkého poučení. Spojení se sférami prý probíhá vizuálně, nikolivě verbálně. Rituál musí být veden zkušeným odborníkem, jinak hrozí veliké nebezpečí. I.Gwardit zřejmě ví, o čem mluví, protože je prý praktikujícím theurgem. Na muže, jenž rituál povede, obdržel doporučení z Velkého laboratoria v Nurnu, což je alchymistický cech. To je ten cech, co na základě Rorejsovy vyhlášky je oprávněn od nového roku provádět osobní prohlídky a mučení. Theurg se jmenuje Zegrin Dudek a je to kudůk. Došlo mi, jak asi zajistil jeho přízeň. Uplatil ho. Být na místě pana soudce, kudůkovi bych příliš nevěřil. Zdá se však, že má vše pečlivě promyšlené a pevně v rukou.

Po dokončení theurgova rituálu máme dále za doprovodu elfa Cindrena pátrat po Frivaé a přivést ji zpět. To bude naše poslání. Je dobře, že s námi pojede voják trindindolské armády. Další elf v družině, a ještě vycvičený, se vždycky hodí.

Domluvili jsme se, že zvolíme vůdce, aby další jednání podléhalo jednotnému řádu. Po velmi zajímavém hlasování byl vůdcem zvolen Worrel Sovák. Worrel Sovák! Elf a přítel! Myslím si, že Nurnské družině se začíná blýskat na lepší časy. Konečně i jiným pomalu dochází, jak je dobré nechat se vésti a následovat ryzí elfství! Worrel Sovák jako svého zástupce ustavil Gerlloda Moskyta. Moudré rozhodnutí. Moskyt se v gwendarronských poměrech vyzná, je zkušený, oddaný králi a své vlasti. Hodnoty, které uznává, jsou obecně vzato správné. Je to voják, bude si tedy s Cindrenem, naším průvodcem, rozumět v osobní i profesní rovině.

Jedna poznámka: všiml jsem si, že Darkal Dorn, bývalý pirát, je vyzbrojen prazvláštní zbraní. Jedná se o prkno s hřebíkem, které zakoupil od trpaslíka Bolbucha. Své zbrani říká Havraní zobák. Odkud se vlastně vzal tenhleten Dorn?

Vůdce Worrel říká, že zmíněnému rituálu se správně říká invokace. Invokace proběhne v tomto domě v horním patře. I.Gwardit nám předal obraz Frivaé. Portrét roluji do batohu, rám zdobený zlatými slavíky vracím. Jestli autor nelže, a není k tomu důvod, je Frivaé velmi pohledná.

Invokace. Jak zní to slovo tajemně. V rozlehlé čtvercové komnatě již bylo vše připraveno. Nábytek odsunutý do rohů a přikrytý cíchami. Zegrin Dudek dolaďující poslední detaily v hrubých rysech naznačil, co se bude dít, co smíme a co naopak nesmíme. V zásadě nesmíme nic a smíme jenom tiše zírat. Mimochodem, ten kudůk je pěkně starý a kulhavý dědek. Kolem krku má zdobený šál popsaný runami.

Středu zatemněné místnosti vévodila železná čtyřnoha, podpírající nějaký krystal. Kolem v dvousáhové vzdálenosti rudou hlinkou nakreslený kruh, lemovaný miskami s bílým práškem. Čtyři větší misky v nohách podstavce. Vně kruhu směrem k západu stojan s tlustou knihou, na níž patrno časté užívání. Rozestavěli jsme se do koutů místnosti a vyslechli si poslední instrukce: Dudek vyvolá obrazy; nikdo během obřadu nesmí překročit kruh. Hadrigern utrousil něco o larvách. Odkázal jsem jej na přednášku královéoborského druida Horáčka “Vývojová stadia hmyzího hovádu”.

Invokace. Dudek tasí louči. Je v transu. Bojím se. Jinak tma. Louč postupně zapaluje misky. Bílý plamen. Dudek nesrozumitelně mumlá. Klení algacharských skřetů? Hrdelní bublot? Čtvero misek uprostřed vydává výšlehy namodralého kalného světla směrem ke krystalu. Krystal září. Nekonečná doba, svědění v morku kostí. Mumlání dědka, tajemné formule. Rozumím jenom slovům Frivaé, Gwardit a Zefiel. Kdo je Frivaé a Gwardit, to vím. Zefiela neznám. Dudek to opakuje dokola. Mantra. Čas letí. Světlo pulsuje stále rychleji. Náhle se rozlétá do prostoru v sloupu zářící mlhy. Je to tady. Začínají se zhmotňovat obrazy. Záblesky krajiny. Moře. Vlny. Točí se mi z toho hlava, svírá se žaludek. V mlze obrys. Postava. Leží. Zostřuje se, přibližuje. Je oblečená. Drobné prsy - žena. Dřevo. Ruka pod hlavou. Leží na boku. Dudek mumlá. Dřevo s otvory. Mříže. Klec. Trestná klec? Vlasy. Frivaé. Zraněna, znavena. Špinavé šaty, zablácené. Násilí neurčitého druhu. Další postavy. Vepř. Ne. Tvor. Ne - hobit. Objemné prsy. Žena. Tlustá hobitka. Cirousová? Ve stejné kleci. Dělá s ní něco. Co? Stará se o ni. Další žena. Lidského rodu. Prkna sbitá do tvaru mříží. Klec visí. Na mechanismu. Všechny ženy ve stejných hadrech. Pytlovina hrubá nějaká. V rohu nádoby. Ozývají se z nich zvuky. Ozvěna. Obraz se vzdaluje. Další klece. Kladky. Další klece. Mnoho klecí. Hora se strženým úbočím. Důl s šachtami. Hlavní cesta. Bláto. Ruch. Spousta lidí. Vlajky vlají. Praporce. Černá a rudá. Tábor zajatců? Otroci tlačí vozíky hlušiny. Žádná zvířata. Lidé jsou zvířata. Žádný sníh. Bahno. Prší. Biče. Nad dolem stavby, baráky. Ploty. Hřmí. Obrovská hora. Bledne. Obraz bledne. Vytrácí se. Dudek vhazuje prach. Volá Zefiela, Frivaé a Gwardita. Nepomáhá to. Je konec.

Invokace končí. Dudek je lehce roztrpčen. Odcházíme tiše do přízemí a necháváme kudůka v začouzené komnatě svému osudu.

Závěrečné jednání s I.Gwarditem, vedené vůdcem Worrelem, točilo se kolem peněz. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že bylo vedeno z naší strany v poněkud nedůstojném duchu, který nazval bych za jiných okolností vydíráním. Nechtěl jsem působit elfímu vůdci potíže a jednání jsem opustil, tzn. neznám přesnou částku, na které se tito dva pánové usnesli, pouze vím, že nám Cindren vyplatil zálohu.

Na Hadrigernovo opakované naléhání na téma Gwarditova zdravotního stavu víme tolik, že trpí nějakou vnitřní nemocí a zbývá mu nanejvýše rok života. K tomuto mám jeden osobní poznatek - všiml jsem si, že si elf barví vlasy a tvář má umně pokrytu silnou vrstvou líčidla. Asi na tom je skutečně velmi zle. Iemarlien Gwardit se rozloučil zvoláním “Namarie”. Namarie je elfský výraz a znamená to něco jako “S bohy”.

Dům jsme opustili v několika skupinách s jasnými úkoly. Zjistit všechny dostupné informace o Frivaé v Agerru, Nurnské knihovně a na Universitě.

Navečer jsme se sešli v liscannorském hostinci U hrocha. Zjištěné poznatky: Frivaé Gwarditová byla příjemná mladá dáma. Zajímala se o Monghyr a historii Wallimoru. Do hloubky studovala knihu Velká města starého světa. Tu sepsal roku 883 Maxilia Gortru, to náhodou vím, a pojednává o velkých městech, mezi nimi o Trindindolu, Euferialu a Váles Dimoriel. Vlajky a praporce, spatřené při invokaci, mohly by se vázati k nějakému území jménem Kortos nebo Kartos, jedná se snad o pruh země někde mezi Wallimorem a Assuaenem. V Erkrachtu zuří občanská válka. Plavba po moři je možná do města jménem Gambledy, kde se v současnosti zboží z lodí překládá a skrze Wallimor převáží po souši. Mořské cesty kolem Erkrachtského souostroví jsou zřejmě velmi nebezpečné. Podobnou vlajku by mohl užívat ještě západní Armiden, nebo Valden, ale shodli jsme se, že podobnost s těmito územími je čistě náhodná a zavádějící.

Budeme pátrat po tom Kortosu nebo Kartosu. Jedná se o jedinou stopu, kterou máme. Nejbližším cílem cesty tedy budou Gambledy.

Menhorian Blathel řekl, že na výpravu nevyrazí. On to vlastně neřekl, ono to nějak vyplynulo z jeho zádumčivého výrazu. Nevím, co se s tím výtečným chlapíkem děje. Bude to citelné oslabení nejen pro družinu, ale i pro družinové elfství obecně. Proto jsem také rád, že s námi pojede Cindren, i když se nemohu zbavit dojmu, že některým družiníkům se jeho přítomnost příliš nezamlouvá. Menhorian Blathel v podstatě přestal komunikovat - myslím si, že ho něco trápí.

V půl deváté večer Gerllod Moskyt, zástupce vůdce a voják, navrhl, respektive přikázal bojovou strategii družiny. Tedy postavení každého z nás v pevně dané formaci pro případ jakéhokoli střetu s nepřítelem. Je to velmi zajímavé. Když současné perfektně fungující rozvrstvené vedení družiny srovnám s tím, jaké bylo za časů Zemikosových, jdou na mě stále mdloby. Zemikosa neřešil vůbec nic. Dnes každý přesně ví, kde je jeho místo a jaký je jeho úkol. Worrel také vystupuje velmi sebevědomě, až mě tím, v dobrém slova smyslu, zaskočil. Není mi jasné, kde se to v tom elfu vzalo. Formace družiny je tedy následující:

čelo družiny - Růžička, Moskyt
druhá řada - Kierke, Worrel
střed voje - Hadrigern, Bald
zadek - Grendell, Thogey, Dorn
pohyblivý úderník - Cindren

I přesto, že budu zřejmě pořád koukat na hobitova špinavá záda, respektive jeho zkrabatělé pačesy, připadá mi postavení z vojenského pohledu velmi vhodně zvolené; obzvláště zadek bude nebývale důsledně krytý. Gerllod Moskyt prostě nezapře armádní školu, která přináší zralé ovoce i do něčeho tak nevojáckého, jako je družina.

Vůdce rozdělil jeby - budoucí kořist. Zajímavostí je, že Rhaku Thogeyovi nepřidělil žádný, a tento stav bude trvat, dokud nevrátí do posledního měďáku vše, co rozkradl v kasičce u Chrámu Matky Nifredil.

Gerllod Moskyt, starosta obce, vyhlásil ještě v noci nové volby do obecního úřadu, neboť jeho starostování se nachýlilo ke konci. Do hostince byl přivolán Zemikosa, který je také občanem. Dle místní podivné tradice přišel v papučích, ačkoli jsou cesty zaváté sněhem a mrzne. Volba starosty obce je zde v Liscannoru prováděna veřejným hlasováním, kterému předcházejí proslovy kandidátů. Je to skutečně velmi zajímavé - člověk se hodně dozví o charakterech i plánech jednotlivých zúčastněných. Následně se vylosuje pořadí, jak budou lidé hlasovat. Pořadí proslovů je také losováno. Hlasujících občanů bylo pět, kandidáti čtyři. Já jsem se totiž svého práva být volen zřekl, protože se skutečně necítím pro tento post zralý jak po stránce zkušeností, tak po stránce loajality ke zmíněné obci. Navíc bych musel řešit některé nepopulární záležitosti, což by asi znamenalo všeobecnou vzpouru na jejímž konci bych byl souzen a jistě i odsouzen, čímž bych elfí věci mnoho nepomohl.

Worrel na svém schématu silového kruhu vyvěštil, kdo se stane příštím starostou, napsal to na papírek a požádal mě, ať to otevřu až po volbě. Jedná se prý o zkoušku funkčnosti věšteckého postupu. K tomu věšteckému postupu - Worrel přišel s inovací. Dříve věštil jenom z lejstra, ale dnes na lejstro rozhodí hrst předmětů s různými znaky či nápisy a postavení předmětů na schématu mu odhalí budoucnost. Ony předměty - to jsou například kamínky, mušle, ulity a podobně. Nosí je v takové dřevěné piksle, kterou nechce nikomu půjčit, ani mně ne.

Proslovy byly velmi zajímavé a proto uvádím stručný výtah z velmi chvatně zaznamenaných poznámek.

Grendell pravil, že ho všichni znají. Přináší nové myšlenky, je tu nový. Touží nastolit rovnost pro barbary. Elfové prý barbary utlačují. Svůj proslov označil za krátký, leč úderný. Pochopil jsem, že údernost barbarových slov tkví v opírání se do elfů. Rovnost pro barbary je opravdu jedna z posledních věcí, po kterých toužím. Kde Grendella a v jakém slova smyslu všichni znají nevím, ale pro mě je stále tento muž, alespoň co se týče niterna, záhadou.

Gerllod Moskyt, dosluhující starosta, sdělil naslouchajícím, že vykonával úřad v tomto a minulém období, to znamená šest let. Vesnice pod jeho vedením vzkvétala a vzkvétá a obecní pokladna je plná. Jeho volebním trumfem bude dopsání všech novinek liscannorských do obecního listu. Nevím, v jaké bídě tonula obec před šesti lety a z toho důvodu nemohu její rozkvět soudit. Za tu dobu, co tu žiji, však nemohu jinak než konstatovat, že se situace rozhodně nezhoršuje, spíše převládá pocit opaku. Starostenské novinky chybí i mně, protože bych se mohl dozvědět více o věcech, které mě zajímají - například o Menhorianu Blathelovi. On sám o sobě totiž není příliš sdílný a já si myslím, že je nedoceněn. Skutečnost, že G.Moskyt spravoval vesnici šest let bez prohřešku či zakolísání, je jistě velmi vážným argumentem pro jeho opětovné zvolení. Po Frynnu Konopkovi, který již zemřel, jsem od svého přistěhování do obce Moskyta považoval za další, tedy druhou místní přirozenou autoritu.

Zoltar Zemikosa prohlásil, že ho znají všichni. Není prý dobře oblečen, ale důležité jsou činy. Zemikosa dle svých slov nemůže říci, že G.Moskyt starostuje špatně. V obci je klid a bezpečno. Na druhou stranu ale kdokoli jiný by prý uměl vést vesnici lépe. Kdokoli dokáže napsat novinky a Zemikosa toto tedy nepovažuje za trumf. Přede všemi Zemikosa slíbil, že novinky dopíše a že je dopíše bez hrubek. Musím potvrdit, že Zemikosovi věřím, že kam přišel, tam si na něj pamatují. Osobně mám pocit, že mu vidím až do žaludku a jeho činů, respektive nečinů, jsem byl mnohokráte přítomen. Vyjádření, že Moskyt sice nespravuje obec špatně, ale každý jiný by to svedl lépe, mi vysloveně k Zemikosovi sedí. A že budou jeho novinky bez hrubek, považuji za závazek hodný nezměrnosti jeho osoby. To je tedy trumf k pohledání!

Bolbuch začal tím, že poděkoval G.Moskytovi za jeho dobrou práci a úsilí, které věnoval rozkvětu obce. Stav pokladny považuje za konsolidovaný a hodlá pokračovat v zmnožení obecního jmění. Nehodlá však nikoho diskriminovat, a to ani pozitivně. Chce podporovat soudržnost obyvatel a vymáhat dodržování pravidel. Starostou by podle jeho mínění měl být někdo se zkušenostmi a léty. Míní podporovat výstavbu, místní mládež a obecní malotřídku. Nesouhlasí s tím, když starosta vesnice není v ní kontinuálně přítomen - slíbil tedy, že pokud bude zvolen, nevrátí se k dobrodružnému životu. V současné době se již dle svého vyjádření družinových výprav neúčastní a nechlastá, alespoň ne tak, jako dříve. Bolbuchův proslov byl pro mne velmi zajímavý. Narozdíl od ostatních uměl poděkovat a narozdíl od některých se nevymezoval. Že rozumí penězům, musím jen potvrdit. Mám dojem, že je věřitelem drtivé části Nurnské družiny. Jeho vize podpory vyjmenovaným oblastem je chvályhodná a náhled na diskriminaci akceptovatelný. Ano, také si myslím, že přítomnost starosty v obci je důležitá, ale ne takto striktně nezbytná, pokud je zařízen běh věcí v jeho nepřítomnosti. Že nepije je pozitivní a velmi mě potěšilo kladení důrazu na slova soudržnost a pravidla. Na druhou stranu ale musím zmínit, že Bolbuchovou skvrnou na cti zůstává, že je trpaslík a že přijal úplatek.

Poznámka: již delší dobu přemýšlím, kdo je horší. Zda ten, kdo úplatek nabídne, kdo úplatek přijme nebo osoba s vyhraněně neutrálním postojem. Myslím, že osoba, nabízející úplatek, je bezesporu nejhorší. U těch dvou dalších případů si stále nejsem jist.

Následující hlasování bylo také zajímavé. Grendell zvolil Bolbucha a já jsem dal hlas Moskytovi. Potom došlo ke zlomu, protože Zemikosa zvolil sám sebe, protože, jak řekl, dokáže být lepší než Moskyt. Myslím, že tím dokázal něco poněkud odlišného. Bolbuch hlasoval tedy také sám pro sebe a G.Moskyt chvíli zvažoval a potom zvedl ruku pro Bolbucha.

Trochu mi zatrnulo, ale myslím si, že Gerllod Moskyt se zachoval charakterně a v dané situaci velmi rozvážně. A Bolbuch, třináctý v pořadí, bude pro následující tři roky dobrým starostou.

Na Worrelově věštebním papírku bylo napsáno, že starosta bude vyvolen z lidského rodu. Nahlas jsem však přečetl, že starostou bude trpaslík. To jsem nemohl Worrelovi udělat, abych před těmi liscannorskými kverulanty zpochybnil jeho věštecké umění, které se bude jistě jen zlepšovat. Papírek jsem potom rozžvýkal a polkl. Byl malý. Worrel mi potom vytkl, že jsem mu to neměl dělat. Já vím, lhát se obecně vzato nemá. Pro dobrou věc je to však povoleno.

Dnešní den byl skutečně velmi dlouhý.

5. chladen 1075
Gerllod Moskyt zjistil, že zítra odplouvá na Gambledy loď jménem Okoun. Vůdce Worrel nařídil povinný nákup zásob v Nurnu.

Od Gerlloda jsem koupil štít pobitý uschlýma ušima. Je velmi šikovný, uši jsou malé, zřejmě skřetí nebo hobití. Od starosty Bolbucha jsem koupil tabák a ve městě dýmku. Ten tabák není rozhodně ledajaký.

Další informace: na moři poplujeme jedenáct až dvanáct dní. Zítra v přístavu se k nám připojí elf Cindren. Starý Gwardit se do čtrnácti dní vydá na cestu do Trindindolu. Až osvobodíme Frivaé, máme ji předat právě tam. V Trindindolu. V Zakázané oblasti! Cindren má dekret, který nám umožní v elfově doprovodu vstoupit. Jestli se toho dožiju, poprvé v životě spatřím vnitřní Trindindol! Máwe di Trindin! Slavíky! Všechno se daří. Jsem šťastný.

6. chladen 1075
Je nás devět a desátý Cindren. Nastoupili jsme na Okouna. Loď je asi dvacet šest sáhů dlouhá, tedy o něco delší než Karpen, co jsme s ním pluli do Hoburgu. Na lodi je desetičlenná posádka, tři vojáci a kromě nás dalších deset pasažérů. Vypluli jsme kolem šesté večerní. Iemarlien Gwardit nám předtím na molu všem potřásl rukou a řekl “Naisúlee sajuva lanil yamar”, což znamená “Ať se vítr opře do vašich plachet”. To jsem nevěděl, to mi řekl Worrel. Tak dobře elfsky totiž ještě neumím.

Worrel rozdělil kajuty. Rozdělil kajuty rasově - tři barbaři do jedné, elfové a já do druhé a různorodý zbytek do třetí. To znamená, že jsem obecně považován za součást družinového elfství! Je to úžasné a byl jsem z toho upřímně dojatý.

Další poznámky: Botsman se jmenuje Brabec a Grendell má s sebou nehlášeného psa, který připomíná malého vlka. Máme nárok na snídani a večeři. V kajutách je teplo - topíme v kamínkách dřevěným uhlím.

Worrel řekl, že členství v Nurnské družině není povinnost, ale výsada. Cílevědomě si buduje a upevňuje autoritu.

Elf Cindren má na krku znamení řádu, jakéhosi Mantra Magne. O tom jsem nikdy neslyšel. Znamení v noci modře světélkuje, takže naši kajutu v noci zalévá tajemný namodralý přísvit. Cindren žhne ještě na jiných místech - na boku na opasku nosí nějaké světélkující kameny. Je to zvláštní, nezvyklé. K Cindrenovi ještě musím říci, že se každý den myje a upravuje si vlasy. Na to nejsme příliš zvyklí, natož u vojáků. Všiml jsem si, že někteří na Cindrenovy odlišnosti jízlivě poukazují.

12. chladen 1075
Před dvěma dny loď proplula kolem Kardamu, počasí bylo vlhké a chladné. Dnes už je příznivější vítr, ale zato se zkazilo počasí. Padá břednoucí sníh. Nevím, jestli jsem to už zmínil, ale Cindren je bratranec Frivaé. Seznámili jsme se s manželským párem a jejich dětmi, které si oblíbily Grendellova psa. Muž je úředníkem státu a státní zájem jej přinutil odstěhovat se do Wallimoru. Není z toho nadšený. Myslím si, že má nějaký škraloup.

14. chladen 1075
Na západě se z mlhy noří nevlídné merionské pobřeží. Spatřili jsme hradby Borginu. Tyčí se do neuvěřitelné výše. V životě jsem nic podobného neviděl. Loď pluje bez mezipřistání, což je velmi úsporné z hlediska času. Příznivé je také to, že plujeme po větru.

17. chladen 1075
Na lodi panuje uvolněná nálada. Asi je to tím, že se blíží konec plavby, ale i jinak byla cesta bez nějakých útrap či nečekaných událostí. S plavbou na Hoburg se to rozhodně nedá srovnat. Posádka ale začala projevovat jistou nervozitu. Na přídi byl obnažen šípomet, který dosud zakrývala těžká plachta. Námořníci i vojáci chodí po palubě ozbrojení. Často hovoří o Erkrachtu, jehož ostrovy leží směrem jižním.

Ve čtyři hodiny loď přistála ve městě Gambledy. Tedy abych byl přesný, jedná se o přístav Gambledami spravovaný. Gambledy leží asi dvacet mil ve vnitrozemí Wallimoru. Toto místo se ve skutečnosti nazývá Lygom. Velkému umně zbudovanému přístavu vévodí kamenná pevnost, za městem se tyčí hory. Je zde spousta doků, skladišť a hostinců - rezidenční čtvrť je však malá. Lygom je přístav a obchodní překladiště.

Vylodili jsme se a vůdce zavelel vyhledat hostinec pro přenocování. V doporučeném hostinci U zlatého draka neměli pro naší skupinu dostatek místa, a tak jsme zvolili zájezdní hostinec U jabloně. Zítra budeme pěšky pochodovat na Gambledy. Není sice mnoho sněhu, ale vůdce Worrel rezolutně zavrhuje myšlenku nechat se někým za úplatu svézt. Nejspíš nechce, abychom zlenivěli, a zvykli si hned od začátku na ostré pochodové tempo.

18. chladen 1075
Ráno jsme vyrazili na pochod, ale záhy jsme přesvědčili Worrela a zastavili prázdný povoz. Deset zlatých není mnoho peněz a neurousáme si boty.

Kolem poledního jsme dorazili do cíle. Gambledy žijí čilým ruchem, to je znát. Ubytovali jsme se U malé studny; krčma je to slušná, čistá.

Poznatky: Wallimor je rozdělen do tří správních oblastí. Rochan je hlavním městem hluboko ve vnitrozemí, potom tu je Kaltor a Gambledy. Správcem Gambled je nějaký Lepej Věrný.

Hadrigern se neustále pídí po důvodech opalizace Cindrenových kamenů. Cindren od počátku není příliš sdílný, je věren trindindolským závazkům a doporučením, ale přesto po sklenici vína jsme se nakonec něco málo dozvěděli. Jedná se o azuriony, někdy též zvané Smarfaliovy kameny. Smarfaliovy kameny - kde jsem to jenom slyšel? Je do nich prý možné ukládat magickou energii ať již v surové formě či ve formě kouzel a čar. Proto opalizují; jsou nabité trindindolskou silou.

U malé studny na Strážném náměstí zůstalo jádro družiny a Gerllod s Hadrigernem byli vysláni pro informace na gambledskou radnici. Poznatky následující: Před dvěma týdny dva mlčenliví lidé v barvách, to jest uniformách Kortosu, zajišťovali obchodní zakázku ve věci dovozu uhlí z Mlžných hor směrem na jih, přičemž nešetřili zlatem. Uhlí bude nakládáno v Lygomu na čtyřicetisáhovou loď jménem Bílá vlna. Mimo jiné zjištěno, že v Gambledách je značné množství pobořených či poškozených domů, k čemuž došlo prý vlivem zemětřasu. Průvodní znaky zemětřesení nejsou zdaleka nepodobné událostem, jichž jsme byli svědky nedávno v Gwendarronu, avšak ve značně větší intenzitě. Popisován černý sníh, zápach spáleniny a tak dále. Po události mezi lidem pozdvihly aktivitu různé sekty, hlásající blížící se konec světa nebo nabízející spasení, mezi nimi i vzývatelé Amon-Súra. Kortosští z Bílé vlny vzývali právě tohoto boha a mimo uhlí zjištěno, že sháněli duše pro svou víru. Jakým konkrétním způsobem, zjištěno nebylo, avšak zřejmě šlo o nějaké přednášky a emotivní proklamace v nálevnách a po ryncích. Zajištěna spojka, ochotný jazyk - chlapec jménem Jeleb. Za úplatu byl pověřen sběrem dalších informací, které má přinést spolu s mapou Kortosu ke Studně, kde večer vystoupí Jižní hvězda. Jižní hvězda je nějaká místně známá hospodská tanečnice - všude po městě jsou vyvěšena její zvadla. Na obrázcích je však vykreslena jenom v hrubých rysech, ale je jisté, že v její kutálce bude alespoň jeden hobit. Zajistili jsme si vstup a dobrý stůl.

Worrel, náš vojvoda, odcválal na pronajatém koni do Lygomu, aby zajistil nějaké plavidlo do Kortosu. Doprovázel jej Cindren, protože nikomu jinému oslovenému se nechtělo. Zřejmě kvůli té Jižní hvězdě. Já jsem osloven nebyl. Byl jsem tomu nakonec rád. Upřímně vzato, taky se mi nikam nechtělo. A myslím si, že takto se Worrel s Cindrenem trochu blíže poznají a sblíží.

Hadrigern řekl, že azuriony se těží v Trindindolu. Ulévá se do nich takzvaná hlavová magenergie. Kameny jsou vybavováni příslušníci Mantra Magne a Radní gardy. To je skutečně velmi zajímavé!

Navečer, tak jak slíbil, přišel do hostince mládenec Jeleb a přivedl s sebou nějakého vysloužilého námořníka s dřevěnou nohou. Chlap se představil jako Kalipan. Plavíval se dříve na Brietě, což byla obchodní loď zajišťující pravidelné přepravy mezi Kortosem a Wallimorem ještě před Bílou vlnou. Je mu zajisté přes padesát let a nohu má uříznutu nad kolenem. Všiml jsem si chybějících prstů na ruce a hlubokých jizev v obličeji. Tento muž řekl, že Kortos je na jihu nad Assuaenem a také že Assuaen je dnes součástí Kortosu. Jak může být něco součástí něčeho jiného, když je to nad ním - tomu úplně nerozumím, ale onen muž rozhodně nevypadá jako nějaký kdovíjaký myslitel. Kortos má jediný přístav jménem Jerez. Cesta trvá tři až čtyři týdny plavby, podle počasí. Dozvěděli jsme se doslova, že Kortos je sídlem boha Amon-Súra. Není mi jasné, jestli se jedná o božstvo, nebo o skutečnou osobu. Začínám mít dojem, že spíše to druhé. Kortoská krajina je tvořena stepí a loukami, na západ zvlněnými. Bezesporu zajímavé je, že po Kortosu je omezen volný pohyb osob. Kalipan, abych byl přesný, doslova řekl: "Nelze tam svobodně cestovat. Zvláště elfové". Amon-Súr, respektive jeho takzvaní Vyvolávači, hlásají víru, která hlásá svět bez magie a že zosobněním magie jsou elfové. To se mi zdá směšné. Kde by byli elfové bez magie a kde bychom byli my bez elfů!

Dále od Kalipana vymámeno ve stručnosti následující: Moře ovládají čertranští piráti z Tol Meldonu. To je jeden velký ostrov jižně od Erkrachtu. V Kortosu se nehovoří obecnou řečí, ale hrdelní kortštinou. Amon-Súr je zároveň bůh a zároveň osoba, což potvrdilo můj předpoklad. On to byl, kdo přivedl kortoské do Kortosu. Kortosu prý vládne patriarcha. Pokud patriarchou není sám Amon-Súr, musí být tedy logicky už mrtvý. Podle Kalipana, který však byl v Kortosu naposledy téměř před deseti lety, stál tehdy v hlavě oblasti jistý patriarcha Theodorik. Tím Kalipanova výpověď skončila, protože kumštýři u pódia rozsvítili louče a začali ladit skřipky a vozembouch. Jak se ladí vozembouch mi však jasné není. Hospoda byla v mžiku narvaná k prasknutí.

Zatímco muzikanti ladili, přichvátal Worrel v patách s Cindrenem. Udýchaně přednesl, že Bílá vlna je skutečně velká loď, plující po vlajkou Wallimoru. Posádka je však vesměs kortoská. Odražení od břehů je plánováno za tři dny. Loď nepopluje sama - doprovodem jí budou další čtyři menší obchodní lodě a dvě válečná plavidla. Také zjistil, že Wallimoru vládne nějaký Melen, syn Evelýny, sestry Krochana. Panovník udržuje dobré vztahy s nějakými dvojčaty, která vládnou erkrachtskému Rudému ostrovu. K čemu jsou informace tohoto typu dobré, prozatím není jasné. Dvojčata se jmenují Zorbar a Barzor. Aby se prý Zorbar a Barzor odlišili, nechají si říkat Zorbar Sudý a Barzor Lichý. To považuji za krajně podivné. Worrel rozložil nákres Silového kruhu a zadumaně věštil budoucnost. Sdělil nám však pouze toto: "Hmm. Pojedeme tam". Nejspíš měl na mysli Kortos, ne Rudý ostrov.

Cindren říká, že v Kortosu jsou magici pronásledováni a lapáni. Víra v Amon-Súra je prý silná a pro bezvěrce v Kortosu není místa. Kortos se vyznačuje velkou sháňkou po vojácích. Toliko tedy k lygomským zjištěním. Kapitánem Bílé vlny je nějaký Žabrak. Cindren dal k dobru radu, aby se elfové nazítří zamaskovali.

Vystoupení Jižní hvězdy je ladné taneční představení za doprovodu nepříliš nápadité hudby. Se skřipkami, guslemi a vozembouchem se žádné zázraky dělat nedají. Hvězda Jihu rytmicky chřestila tamburinou a chřestidly, která měla navlečena na nohách. Je pravda, že lidé tleskali a byli nadšeni, já osobně jsem však na vystoupení neshledal nic nevšedního nebo nápaditého a myslím, že ani mí spoludruzi. Navíc mi dojem neustále kazil slintající Kalipan, který neustále pokřikoval, že je to úžasně rytmické, že ta žena hezky hopsá a má krásný holý pupek. A když na celé kolo zařval, proč má zakryté ohanbí a kozy, zacpal jsem si uši a můj dojem byl nadobro pokažen.

19. chladen 1075
Ráno pod vedením Cindrena elfové nakoupili v nějakém krámku paruky, falešné vousy a barvy na tělo. Na Trindindolanovu radu se míní zamaskovat, ale myslím si, že to nemůže dopadnout dobře. Nevím, jestli elf, připomínající zvrhlého barbařího obojetnického prostituta, nepřitáhne více pozornosti. Kvitoval jsem s povděkem, že vůdce Worrel se podstoupit takovou nedůstojnost zuby nehty brání.

Nevím, co jsem to včera snědl, ale je mi dost mizerně. Následující záznamy do deníku činím tedy s jistým zpožděním, využívaje bohatých poznámek vůdce Worrela. Poznámky jsou velmi podrobné, za což jsem elfovi neskonale vděčný. Dokoupeno bylo takzvané assuaenské pouštní šatstvo, sestávající z dlouhého bílého kaftanu, velkého turbanu s možností krytí obličeje před polétavým pískem i nežádoucími pohledy, vysokých páskových bot po kolena a šerpy, a to v počtu čtyř kusů. Oděv bude použit pro případné maskování našich elfů. Od prodavače též zjištěno, že Assuaen se momentálně nachází pod správou Kortosu.

Další informace o Wallimorských poměrech: země není příliš jednotná. Po smrti krále Krochana severním državám panuje jeho sestra Evelýna společně se synem Melenem. Melen udržuje dobré vztahy s Rudým ostrovem a takzvanými Dvojčaty. Jižní území ovládá již zmiňovaný Lepej Věrný, osobní pobočník zesnulého krále. Je regentem, starajícím se o nezletilého prince Zorika. Dle Worrelova úsudku se jedná o typickou ukázku přebujelé středozápadní formy dělby moci, která namísto aby se sjednocovala pod nejsilnějším, štěpí se a upadá do bezmocnosti. S tím nelze než vřele souhlasit.

Po polednách se elfové převlékli do kaftanů a obzvláště Cindren pod roucho ukryl své nápadně opalizující azuriony. Následně proběhl přesun kumpanie do Lygomu na pronajatém povoze.

Gerllod Moskyt se ujal vyjednávání o přepravě na Bílé vlně, která se nachází ve stavu zmatečného naloďování. Worrel popsal situaci takto: čilý ruch, zmatek, šlendriánství, absence kompetentních lidí. Z toho důvodu se družina přesunula do hospody U fleku, kde měl dlít kapitán Žabrak a jeho zástupce Zakan. Žabrak zaneprázdněn obchodním jednáním, podrobnosti nezjištěny. Kontaktován pouze Zakan, který přislíbil odvoz směrem Kaltor a Travert. O přístavu Jerez v Kortosu se družina z bezpečnostních pohnutek nezmínila. Nazítří Bílá vlna odplouvá.

20. chladen 1075
Po ranním nalodění Worrel v poznámkách konstatuje, že zmatek na lodi nepolevil, spíše se zvýšil. Elf zmínil drobné hádky a vyjasňování si pozic mezi kapitánem a jeho zástupcem na straně jedné a jistým Kastorem a Bulurem na straně druhé. Čahoun Kastor a trpaslík Bulur jsou nerudní patroni v kortoských barvách, zřejmě asi hlavní nájemci Bílé vlny ve věci přepravy uhlí.

Nurnské družině byly vyčleněny dvě kajuty poblíž kuchyně, bylo však třeba je vyklidit. Do ničeho jsme se nemíchali, ačkoli se nedalo nevšimnout si neustálých konfliktů mezi botsmanem a kuchařem. Dvě kajuty rozděleny tradičně na elfskou a neelfskou - k naší elfí části přidělen ještě Gerllod, což je dobře. Myslím si, že jeho místo je skutečně spíše zde než tam.

Bílá vlna odrazila kolem desáté dopolední. Na molu došlo k nějaké menší šarvátce, kdy pět grobiánů nahánělo nějakou ženštinu, domáhající se vstupu na loď. Za pomoci Gerlloda byla žena vytažena na Bílou vlnu. Ženská oděná do pánských šatů se představila jako Serina, ale záhy v ní kdosi poznal Jižní Hvězdu. To jest onu tanečnici, po které tolik slintal ten ubožák Kalipan. Worrel si poznamenal, že v nastalém zmatku si kapitán zapomněl vyžádat zaplacení za přepravu, což značí, že zřejmě poplujeme zadarmo. Serina je obecně chápána jako neobyčejně drzá a vlezlá bytost.

Flotila sedmi lodí si razí cestu k jihu.Grendell cvičí psa, kazí se počasí, prší. Čas trávíme v kajutách, zvracíme už všichni, kromě hobita Dwanyho, který má kachní žaludek. Panuje jistá domněnka, že kuchař je dobytek, ale mně osobně bylo zle ještě před naloděním, tak nevím. Spíš za to můžou ty vlny. Cindrenovi je zřejmě také nevolno, ale stydí se to přiznat. Dáví potají mimo kajutu.

22. chladen 1075
V elfí kajutě je, nestydím se to říci, nablito. O kajutě nečistých nemluvě. Worrel nařizuje, že zvratky si každý po sobě musí pravidelně odklízet. Jak jsem rád, že Cindren má ty svoje voňavky. Ještě k Worrelovi - vrací se mu jeho nedoléčená severská slabost - je na tom skutečně bídně.

Worrel z dlouhé chvíle sepsal seznam posádky a cestujících. K čemu bude dobrý nevím, ale pro zajímavost jej uvádím v plné šíři:
Posádka - šestnáct až osmnáct osob:
Žabrak - holohlavý kapitán lodi.
Zakan - zástupce kapitána a kormidelník.
Buratuša - olbřímí botsman severského zjevu s copem.
Ferino - nesympatický kuchař s lysinou a delšími kadeřemi po stranách.
Cedník - kuchařův přidavač.
Hráb, Zlatec, Hrubec a Čumil - námořníci.
Lábi Švestka - také námořník, ale hobit - proto zřejmě uveden zvlášť.
Zvratek - popsán doslova jako krollí budižkničemu.
Dále evidováni čtyři vojáci z gambledské wallimorské posádky.

Cestující:
Kastor - vysoký člověk libující si v kortoských barvách, stále ozbrojen, odhadnut jako jeden z velitelů, naprosto nekomunikativní.
Bulur - trpaslík, opět oděný do kortoských barev a těžce ozbrojený, pravděpodobně druhý z vůdců. Worrelovu poznámku, že byl později zatčen, si budu muset nechat vysvětlit. Žádného zatčení jsem si nevšiml, ale je pravda, že jsem podpalubí opouštěl pouze s kyblíkem zvratků.
Loter, Jáma, Padřich a Kuka - kumpanie kortoských pod velením Kastora s Bulurem. Všichni kompletně se s nikým nebaví a tváří se nevraživě.
Hurk a Hoblok - nějací lovci.
Zita a Jorik - žena kolem třicítky se synem. Upjatá škrobená dáma jedoucí za prací do Travertu jako vychovatelka dětí jistého obchodníka se dřevem, panem Cepeninou. Prý se jedná o nějaké lokální velké zvíře. Jméno Jorik jsem už někde slyšel, ale nevím kdy a kde.
Serina alias Jižní Hvězda - bezprostřední žena bavící se s kýmkoli o čemkoli. Je neuvěřitelně vlezlá, ale vzhledem k její nepříliš vážené profesi její chování nebudí žádné zvláštní emoce.

Odpoledne se zdá, že si začínáme na vlnobití zvykat a postupně se nám dělá lépe. Hlídka hlásí "Plachty na obzoru!" a z výkřiků "Piráti!" a hotovení se posádky k obraně zjišťujeme, že flotila byla zmerčena. Čtyři lodě se však brzy bez boje obracejí na útěk. Jsme zřejmě příliš velké sousto. Worrel si poznamenal, že by se mohlo jednat o pirátské lodě Bakona Obránce nebo Momona z Erkrachtu, ale zároveň podotkl, že má v těch pochybných vládcích každého erkrachtského pidiostrůvku značný nepořádek.

23. chladen 1075
Worrel se zneviditelnil a jal se pozorovati podezřelého kortosana Kastora skrze okénko. Ten člověk však, neznámo jak, Worrelovu přítomnost pocítil. Elfovi se naštěstí podařilo bezpečně zmizet.

V devět hodin mezipřistání v Kaltoru. Jsme nuceni přihlásit se v pevnosti u jistého kapitána Ornalda. Gerllod neskrývá hnus a nazývá místní manýry za provinčácké. Dozvěděli jsme se, a podotýkám že úsečně a stroze, že budeme vyslýcháni, a to jednotlivě. Největší obavy panují z výslechu pitomého Rhaka Thogeye, který zřejmě vůbec netuší, kam a proč vlastně plujeme. Utvrzujeme si jednotnou verzi: Moskyt je Tening, předák společnosti ochodující se dřevem. Obchody uzavřeny s jistým Cepeninou z Travertu. My jsme zaměstnanci Teningovy společnosti, taktéž tedy obchodníci. Naši barbaři jsou ochranka.

Výslechy byly rutinní a zřejmě dopadly dobře. Zvláště Worrelova výpověď, coby komoditního specialisty pro severní oblasti se zaměřením na jantar a kůže, dodala našim slovům na důvěryhodnosti.

Gerllod Moskyt byl však znovu předvolán k dalšímu výslechu. Bílá vlna zůstala obsazena kaltorskými vojáky a posádce i cestujícím zamezen přístup. Rozloženi na molu, dychtivě očekávajíce Moskyta, řešili jsme co dál. Worrel mi vysvětlil, jak to bylo se zatčením trpaslíka Bulura. Před dvěma dny zde byla totiž vojskem vymetena svatyně Amon-Súra. Oficiální důvod: pro šíření náboženství v rozporu s wallimorskými zájmy. Drzý Bulur se po vylodění odebral do zmíněného chrámu se pomodlit a byl zatčen. Je nesporné, že by měl být pověšen nebo upálen. V tomto duchu míním podat návrh kapitánu Ornaldovi, budu-li opětovně vyslýchán.

Po velmi dlouhém a napjatém očekávání, kdy jsme již začínali být na pochybách, se Gerllod Moskyt připojil ke zbylé části družiny, a to ve velmi dobrém, až rozverném rozpoložení. Řekl doslova: "Kapitán Moskyt se staral, kapitán Moskyt zařídil. Ukázalo se, že se dobře staral. Je to děsně zamotaný a složitý". To mohlo znamenat jistě mnohé. Moskyt převyprávěl svůj příběh, který shrnu v kostce na následujících řádcích.

Je patrné, že Gerllod vsadil na vysokou kartu, avšak tento riskantní manévr mu vyšel. Rozhodl se přiznat barvu a nabídnout Ornaldovi služby Nurnské družiny. Situace je tedy následující: pod Assuaenem je moře plné zrádných mělčin a korálových útesů. Na východ od assuaenského poloostrova leží dosud neznámý a nezmapovaný ostrov jménem Zulharad. Před dvěma sty lety ze Zulharadu přišli Amon-Súrovi služebníci a postupně si podmanili Kortos a Assuaen. Assuaenská města Umbur a Alutunah, zakreslená v běžných mapách, leží dnes již pohřbena pod písečným příkrovem pouště. Zulharadští do zmíněných krajů přivezli otrokářství a Šakry. Šakry jsou svaté spisky, oslavující Amon-Súra; jsou základním písemným zakotvením víry v něj. Již dvě stě let probíhá vleklá válka mezi Amon-Súrem a Pánem Draků, jenž je dáván do souvislosti s Kortosem. Zřejmě se jedná o podobenství než o skutečnou regulérní válku. Popel, který padal z nebe, doprovázen hřměním, zemětřasem a čpavým smradem, v okolí Nurnu, a který v jižním směru až po Wallimor a zřejmě dále intenzivněl, je prý průvodním jevem povstanutí Amon-Súra. Souboj se chýlí k závěru. Toto vše je psáno v Šakrách. Amon-Súrovi přisluhovači verbují lidi, dokonce i zde ve Wallimoru. Z toho se dá usuzovat, že kortosští staví vojsko. S kapitánem Ornaldem bylo dohodnuto, že propustí Bílou vlnu a nechá zatknout dalších šest Kortosanů. Jediným, koho ponechá na svobodě, bude jejich vůdce, Kastor. Pro Nurnské potom bude snazší s ním navázat kontakt, nutný pro kortoský průnik. My na oplátku Wallimorským zajistíme současnou mapu Kortosu a další informace. Peněžní odměna nebyla řešena s tím, že další podrobnosti projednáme v hostinci U Cardy kolem druhé hodiny odpolední. Ještě zjištěno, že příslušníci Řádu Amon-Súra si říkají Samaři.

Do hostince U Cardy, špeluňky nejhrubšího zrna, zavítal Ornald tak, jak slíbil. Dostavil se v utajení bez uniformy, doprovázen malým přičmoudlíkem jménem Al-Bútur. Tento jižan má na posádce na starosti assuaenské utečence a kontakty s jihem. Zná člověka, avšak naposledy s ním vešel v kontakt před třemi lety, to znamená že může být už dávno mrtvý, jménem Múrmur Matar, rodilého Assuaence, který žije poblíž Ali Sabathu. Jedná se o pastevce, vlastnícího velká stáda; kočovníka z pouště. Když se nám podaří s ním spojit, můžeme se dozvědět spoustu důležitých informací.

Aktivní verbování wallimorského lidu k rozmnožení řad stoupenců Amon-Súra je sledováno již dva měsíce. Al-Bútur se přiznal, že věří v Achmala. Vzhledem k tomu, že Ornald neprojevil žádné znepokojení, zřejmě víra v Achmala není vnímána kontroverzně. Ujistili jsme se tedy, že k zatčení kortosanů s výjimkou Kastora skutečně dojde. Ornald udal náš kontakt v Travertu - jedná se o nějakého pana Bastiena. Více podrobností prý není nutno znát.

Worrel vyňal schéma silového kruhu a vyvěštil budoucno. Ženské na palubě jsou prý ve smrtelné konstelaci davýří. Nezačínat si s nimi nic. Zita a Serina. Dostaneť jinak tento onen lygoma. Srdce značí - dáno jest ptát se cyklu na cestu. Cesty naše inkognito vedou tak, jak námi chtěno. Cestou vše vyvrbit se jeví... Volně bych věštbu přeložil asi tak, že zmíněné ženy mohou trpět pohlavními chorobami, takže je nutné dodržovat zdrženlivost. Dále pojedeme na jih, stejně nám nic jiného nezbývá. Co dny další přinesou, to se teprve uvidí.

Vojáci opustili Bílou vlnu a povolili jí vyplout. Kapitán však odmítl s odvoláním na Kastora, který stále nebyl propuštěn. Je mu jedno, že máme všichni zaplaceno, a chce plavbu na jih bez doprovodu ostatních lodí, zejména těch válečných, úplně zrušit. Navečer se nalodil propuštěný a hněvem brunátný Kastor a zavřel se s kapitánem Žabrakem, kormidelníkem Zakanem a botsmanem Buratušou do kajuty. Jejich jednání nebylo možné špehovat.

Zatím došlo k nepěkné hádce. Žárlivý kuchař Ferino požádal Worrela, aby vyvěštil, zda je mu jeho žena věrná. Worrel se mu podíval na dlaň a potom mu z pro mě neznámého důvodu řekl, že je hajzl. Jelikož jsem cítil za povinnost se elfa zastat, byli jsme oba vyhozeni krollem Zvratkem.

V noci jsme se slezli v elfské kajutě a pozvali Zitu i Serinu. Byl to příjemný večer; pamětlivi vůdcovy věštby, chovali se družiníci slušně. Přesto musím podotknout, že barbar Grendell se kolem obou žen až příliš nápadně motá, dokonce jim nabídl doprovod až ke dveřím jejich kajut.

Tímto však den neskončil - Worrel s Grendellem vyzvěděli, že kapitán má hrozný strach vyplout bez doprovodu dalších lodí a chce všechny vyplatit a zrušit cestu. Worrel mu nabídl, že bychom mohli plout jako žoldáci, respektive ozbrojená obrana.

Na závěr ještě jedna věštba: "Cesta není bezpečná, ale přesto plout nám dáno jest". Co z toho plyne nového a vizionářského, vědí jenom bohové.

24. chladen 1075
Ráno jsem se omluvil Ferinovi za včerejší nedorozumění. Pevninu zbarvil nádherný východ slunce. Je zima a pára stoupá od úst. Na Bílé vlně se znovu zjevil Ornald s vojenským doprovodem a vedl blíže nezjištěný rozhovor s kapitánem Žabrakem. Kastor se mezitím vytratil do města. Jeho záměr také není známý; dá se však předpokládat, že se jednalo o něco nekalého. Po svém návratu Kastor trvá na okamžitém vyplutí. Je vzteklý a proklíná wallimorské jako magikouctívače. Řekl temnou věc: "Je s námi síla Amon-Súra, jehož síla nedovolí, aby tahle loď nedojela". A nabídl kapitánovi dvojnásobek ceny, když zajistí odražení od kaltorských břehů ještě dnes večer. Kapitán souhlasil s tím, že budeme dělat ozbrojenou obranu lodi. Nabídl nám sto zlatých na hlavu a vrácení cestovného. Jedinou jeho podmínkou je, že požaduje, aby naše úderná síla byla patnáctihlavá. Nás je ale jenom deset. Budeme muset v Kaltoru někoho najmout.

Gerllod Moskyt mě upozornil na omyl, kterému jsem podlehl. Nemáme sehnat pět lidí, ale patnáct lidí. Za každou hlavu dostaneme jednorázově zaplaceno sto zlatých, ale od té chvíle budou tito muži spadat pod Žabrakovo přímé velení a budou jím i placeni. Přesto bude třeba toto ještě přesně s kapitánem dojednat, protože mi není jasné, jaký žold těm mužům můžeme jeho jménem slíbit. Navíc je nasnadě, že nemůžeme jen tak pobíhat po Kaltoru a srocovat davy - to bychom byli zřejmě velmi rychle zatčeni. Bude třeba zajít za Ornaldem, a to také z důvodu, aby tito muži byli víceméně v rámci možností prověřeni. Nerad bych se dočkal toho, že najmeme chlapy, které Kastor skrze kapitána použije proti nám. Kastor je ten, co plavbu financuje, a přátelsky nám není nakloněn ani zbla.

Serina, ta vnadná a vilná hvězda z jihu, se v kajutě nabídla, že nám ty muže sežene, ale učinila si nárok na polovinu provize. Nepřijatelná byla už jenom drzost, s jakou návrh vyřkla. Myslím si, že je velmi nebezpečná. Je si svých vnadů bezesporu vědoma a je jich ochotna využívat k jakémukoli pro ni prospěšnému účelu. Bojím se, že jejímu kouzlu začínám propadat. Již několikráte jsem se přistihl, že myslím na její ňadra, a přiznávám se, že mi ty myšlenky vůbec nejsou nepříjemné. Zdá se mi o ní i v noci, jak ležím zavalen jejím poprsím a nemůžu dýchat ani hýbat údy. Nedostává se mi vzduchu a jsem nasycen její kyprou vůní. Raději jsem se s tím spoludruhům nesvěřil, ale nejspíš nebudu sám, komu se o ní zdá. Musím se vystříhat jakémukoli kontaktu s tou ženou; cítím, že ona si velmi dobře uvědomuje, jak na své okolí působí a touží jej krůček po krůčku ovládnout a přizpůsobit k obrazu svému. Je zákeřná. Je živelná. Je smyslná... Když zavřu oči, z jemně fosforeskující tmy se noří oblé hroty jejích bradavek. Stydím se za to, ale nemohu si pomoci.

Naštěstí jsme nechali Serinu Serinou a vypravili se do pevnosti za Ornaldem. Kapitán dal plánu souhlas a navrhl verbovat v hospodě U černé kůže. Mezi muži, které naverbujeme, budou i dva jeho vojáci; ke Kůži je přivede Al-Bútur . Smluvené heslo: "Ať zavře hubu, ten pes".

Proč se Černá kůže jmenuje právě tak a nejinak, bylo na první pohled zřejmé, když hostinský, tlustý umaštěný hromotluk s úplně černou kůží, ukázal na volný stůl v koutě. Usadili jsme se, objednali dva tucty piv, Worrel vylezl na stůl a rozhlásil, ať se hlásí dobrovolníci na Bílou vlnu. Zakrátko jsme měli na seznamu dvě duše - barbary Luka a Jabara. Další dobrovolníci však z neznámých důvodů nejevili zájem.

Po nějaké době ke stolu viklavou chůzí přistoupil nějaký plešatý stařík, představivší se jako Strakapoud. Musím poznamenat, že velmi drzý a ziskuchtivý patron. Sdělil třesoucím se hlasem, že tady nikoho neseženeme, ať radši jdeme ke Slané kůži. Proč se tady kdejaká špeluňka jmenuje podle nějaké kůže, mi není jasné, ale možné je, že stařík si ji vymyslel a při své bezduchosti jej nenapadlo nic důvtipnějšího. Záhy se totiž nabídl, že nám dobrovolníky sežene sám, ale rozumí se, že za úplatu. Usmlouvali jsme jejho služby na tři sta zlatých a dozvěděli se i nějaké novinky. Po městě se šeptá, že po Bílé vlně jdou chlapi z Ruky tmy. Ruka tmy je loď čatranských pirátů. Ano, čatranských, ne čertranských, jak uváděno jinými zdroji dříve. Zdá se, že na důslednou výslovnost místopisných pojmů se v tomto koutě světa příliš nedbá. Proto se lidé tolik obávají služby na Bílé vlně. Říká se, že Bílá vlna je napakovaná, což přitahuje zájem osob s loupeživými úmysly. Měl jsem za to, že vezeme uhlí. Ale viděl vůbec kdy kdo to naložené uhlí? Bohové vědí, co mohou skrývat skladištní prostory na dně lodi. Kolem poledního se dostavili dva slíbení Ornaldovi muži Jerom a Semir a byli připsáni na seznam. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, o koho jde, a proč neznámí zájemci pokřikovali, aby ten pes zavřel hubu. Chvíli jsem si dokonce myslel, že urážejí Růžičku a míní hobita vyprovokovat k bitce. Jejich rozpačitý výraz však připomínal spíše Thogeye, když se probudí z hlubokého spánku a mžouravýma očima pátrá, kde se to vlastně ocitl. Byl jsem však i trochu duchem nepřítomný - zazdálo se mi, že jsem u vchodu zahlédl Serinu. Přivřel jsem na chvíli oči a už to tam zase bylo. Mám na mysli ty oblé hroty.

Strakapoud odněkud z města přivedl slíbené muže, bohům žel téměř samé kudůky a hobity, čímž mě tedy poměrně silně rozčílil. Mezi těmi špinavými prťavci je považován za autoritu nějaký Kemřík Jáňa. Jenom Márty Skrk a Or Honispáč jsou lidé, nicméně takoví nemastní neslaní.

Na Bílé vlně Kastor dobrovolníkům nabídl za ochranu lodi hrazenou cestu do Jerezu a zpátky, jídlo a dvacet zlatých na den. Kemřík Jáňa se pokusil vynutit si přídavek. Na toho přizdiprda si dám obzvláštní pozor. Jedná se o klasický příklad hobití nenasytnosti. Mužstvo je ubytováno v kajutách.

Kastor nám vyplatil slíbené a požádal ještě o jednu věc, a to za velmi tučnou úplatu osvobodit Bulura. Zde musím uvést jeden omyl - Bulura jsem dříve označil za trpaslíka, ale ve skutečnosti je plemene lidského, jen malého vzrůstu. Musím však říci, že se na něm tedy příroda doslova vyřádila, když byl vyvržen z lůna matky tak strašně znetvořen. Bulur byl prý zatčen za to, že se zapletl do křížku s vojáky. Je však prý jisté, že nikoho nezabil a důvodem věznění je příslušnost k Amon-Súrovi. Je uvězněn v městské šatlavě a má být převezen do věznice v pevnosti. Kvapně jsme se poradili a nabídku přijali.

Opět jsme zašli do Kaltoru - Worrel s Gerllodem do pevnosti, a my ostatní k městské šatlavě, kde se pokoušíme předstírat zájem počítáním oken, sledováním okolí. To pro případ, že bychom byli sledování proradným Kastorem či jeho špehy. Po návratu dvojice družinových předáků rychlý přesun k Jabloni, kde Gerllod nadšeně vykřikuje "Fingáč!!!", objednává všem pivo a dychtivě mrká očima.

V devět hodin v noci se dostavil kapitán Ornald v patách s přičmoudlým Al-Búturem, samozřejmě v civilním oděvu, a družiníkům, dychtícím po podrobnostech, sdělil, že všechno je schváleno, odsouhlaseno. Tedy. Kortosan bude o půlnoci převážen ze šatlavy do pevnosti vně města kolem malého lesíka nad řekou. Eskorta sestává z prověřených a o plánu informovaných mužů. Bulur pojede v poutech na koni, hlavu zakrytou kápí, aby se v situaci nemohl orientovat jinak, než sluchem. U lesíka provedeme fingovaný přepad eskorty a Bulurův únos. Konci vyprávění jsem nevěnoval pozornost, protože jsem opět spatřil Serinu. Hovořila u výčepu s nějakými místními. Mou mysl zaplavila závrať, propadal jsem se někam dolů, do temnoty.

25. chladen 1075
Lesík. Půl hodiny po půlnoci. Měsíc v úplňku, krajina zalitá stříbrosvitem. V údolí šumění řeky. V hlavě se mi zhmotňovaly obrazy, tiché výjevy z nesčetných hraničnických hlídek. Hraničníci na čekané. Bělma očí, zrcadlící hřeben horizontu. Pleskající bosé nohy běženců. V dálce zesílil dusot koňských kopyt. Když se eskorta dostala do úderného dosahu, vyběhli jsme s křikem vstříc, třeskajíce zbraněmi o štíty a zbroje. Vojáci padali jako hrušky a řičeli bolestí. V jiných, klidných časech, bychom se mohli dát s úspěchem k divadlu. Někdo vzal Bulurova koně za uzdu a chvatnou chůzí, přerušovanou občasným během jsme se dali na ústup k přístavu, do bezpečí Bílé vlny. Asi po třech stech sázích někdo sňal Bulurovi kápi a ten zaryčel: "Zupar!!!". Nevím, co by to mohlo značit, ale nebylo to podstatné.

V jednu hodinu Kastor nevybíravě vzbudil kapitána Žabraka a ten okamžitě vzburcoval posádku. Odrazili jsme od břehu. Ve městě Ornaldovi muži dohrávali závěrečné dějství nočního tyjátru. Slyšeli jsme jejich výkřiky, plné hněvu. To už Bílá vlna pod plachtami útlou špicí mířila na otevřené moře. Grendell vytáhl měch kořalky, popili jsme a šli spát.

Ráno se pokazilo počasí. Bylo pošmourno a mlhavo. Kastor s Bulurem nám přišli poděkovat a nabídli, že pokud s nimi poplujeme až do Jerezu, najde se tam pro nás práce. Vypadá to, že nám začal, alespoň v rámci daných možností, důvěřovat.

Byl jsem mezi těmi, kteří opojeni úspěchem, navrhli Serině, aby zatančila a ukázala ňadra. Sevřelo se mi hrdlo očekáváním, ale Jižní hvězda odmítla. Prozatím. Hodně se o jejích vnadách mezi mužstvem mluví.

ACH...
Ach, proč mi pořád hlavou lozí
té vilné ženy zahrocené kozy?
Proč uvrhá mne do studu a do hanby
to její obnažené luzné ohanbí?
Proč utápím se z její vůně, ach
v trýznivých a snových mrákotách?
Ach pročpak tohle? Leda že by...
Ach...

29. chladen 1075
Dva dny Bílou vlnu sužovalo nepříznivé počasí a rozbouřené moře, objevily se nové případy mořské nemoci. V předchozích dnech loď proplula kolem Tol Meldonu. Říká se, že na odvrácené straně ostrova leží Čatran, město založené erkrachtskými uprchlíky, kteří do těch míst přišli po smrti Ilsena a Hundry, erkrachtských krutovládců. Některý s námořníků mi doslova řekl, že ten bordel tam trvá do dneška. Čatran je prý svobodné město. Myslím, že oním označením svobodné mínil město nespoutané a bez řádu, líheň pirátů a kradačů. Mezi nejobávanější čatranské lodě patří Kladivoun a Lanová kráska - jsou malé, rychlé a obávané.

Dnes se vyčasilo. Modrá obloha a slunce, které má citelnou sílu. Radost ze změny počasí posádce Bílé vlny ale nevydržela dlouho, tedy do chvíle, než hlídka ze strážního koše nevyjekla: "Plachta!".

Nedlouho poté kapitán Žabrak svolal mužstvo a sdělil to, co někteří ostřílení námořníci již věděli nebo alespoň tušili. Loď, která se stále více přibližovala, byla nepochybně čatranská Ruka tmy. Napadlo mě maně, jak nás tak rychle dokázali objevit. Samozřejmě ve světle informací z Kaltoru, kde jsme na zájem pirátů z Ruky tmy byli varováni. Naše odplutí přeci bylo náhlé. Že bychom mezi sebou měli čatranského špeha? Nevím proč, ale zase se mi vybavila Serina. Tentokrát ale nebyla nahá. Byla zahalená v černém závoji a v ušních lalůčcích měla zaraženy náušnice z lidských zubů. Z mých zubů. Kapitán vydal rozkaz: "Šípy k šípometům". Pochopil to každý. Z Ruky tmy, které velel jistý obávaný Rubruk Samostrom, začaly metače metat kameny, prozatím s nevelkou přesností. Přesto se loď pirátů s každým okamžikem blížila. Zalezl jsem tedy do kajuty, ozbrojil se a dopisuji deník. Aby kdybych náhodou padl, vše zůstalo zaznamenané. Občas vyhlížím ven, kontroluji situaci, kdy už bude mít smysl hotovit se na palubu k obraně. Právě jsem si všiml, jak Rhak Thogey střílí z kuše do moře. Nemá šanci trefit loď, která je více než v dvojnásobné vzdálenosti jeho dostřelu. Nurnští napjatě čekají a mlčky pozorují barbarovo divné chování. Teď rozpáral hadr a omotal jím několik šípů. Z umaštěného tlumoku vyňal láhev oleje a bandážované šípy polil. Olej se rozlil po palubě. Ten Thogey je vážně šílenec, a co hůře, je svému bezprostřednímu okolí nebezpečný. Teď vytrhl křesadlo a směrem k nepřátelské lodi zahalekal: "Tak kterej z vás je největší cápek?". Hovád jeden barbaří. Beru luk a jdu se přidat, aby mě nepomluvili, že se schovávám. Tečka.

Když se loď přiblížila na dostřel, přidali se lučištníci k Thogeyově zatím neúspěšné palbě. Snažil jsem se dávat si pozor nejen na blížícího se nepřítele a jeho palbu z šípometu a metačů, ale hlavně na olejovou skvrnu na palubě a Thogeyovu manipulaci se zápalnými šípy. Od polovysypaného tlumoku, z jehož obsahu ještě mnohé zůstalo skryto a mohlo být potenciálně ve spojení s ohněm velmi nebezpečné, jsem se držel v uctivé vzdálenosti. Na Ruce tmy, přeplněné po zuby ozbrojenými mořskými vlky, se hotovili na zahákování. Několik mužů vyvleklo dvě lávky, zakončené háky. Střetu už se nedalo vyhnout.

Začal lítý boj. Shluk čekajících těl na palubě Bílé vlny zasáhl první šíp z nepřátelského šípometu a doslova přibil k prknoví tělo nebohého Balda. Mistr úkonář by řekl, že si ani neupšoukl. Olejová skvrna Thogeyova se smísila s krví. Začalo jít do tuhého, což znásobilo reciproční palbu střelnými zbraněmi. Zarn Hadrigern se skryl za stěžněm a zařval: "Sfaira ignea!". Mocné kouzlo zaneslo na nepřátelskou loď paniku, začalo tam hořet - zřejmě účinkem kouzla hromadné zkázy. Piráti však se nenechali vyvést z míry nadlouho a počali se srocovat kolem vytrčených lávek k vylodění. Všiml jsem si Hadrigerna, jak prchá do podpalubí a dostal jsem těžký zásah šípem. Doplazil jsem se za ním, abych si v klidu stačil doléčit zranění, než nás definitivně zahákují a vyhřeznou jako smrduté výkaly na Bílou vlnu.

Nepřátelé zahákovali naši loď, zaklesli lávky s háky a začali za bojového povyku hřeznout. Nurnští se hotovili k obraně u lávky blíže k přídi, posádka a najatí žoldáci se zšikovali u té druhé. Některá lana s háky se zaklesla do ráhnoví. V té době jsem již byl jakž takž ošetřen a přezbrojen a vyběhl z podpalubí, abych se přidal k našim. Piráti v dvou až třístupech dusali po lávce vzhůru, nedbajíce kymácení zaklesnutých lodic, tam, kde živou hradbu učinili zejména válečníci Gerllod Moskyt a Dwany Růžička. Až teď nám zúčastněným došlo, k čemu že byla lany zahákována ráhna - ze stěžňů Ruky tmy se po nich přehoupla úderná skupina ozbrojenců, která se záhy octla obranné kumpanii v zádech, čímž jsme se rázem octli v obklíčení ze všech stran. V mžiku se bojové srocení rozpadlo do kruhové obrany a započal boj muže proti muži, který znamenal nutné ztráty na obou stranách. Vnímal jsem zřetelně, že mnoho z nepřátel jsou rasy trpasličí, kudůčí nebo hobití, což mi vrátilo rychle vychládající bojovou morálku. Zejména mi tane na mysli souboj s kudůčím sekerníkem, který mě velmi zle zranil.

Ačkoli se situace na straně Nurnských zprvu jevila dosti nejistě, brzy se štěstěna přiklonila na naši stranu a nepřátelská formace se začala rozpadat. Válečnická hradba u ústí lávky nejen že nebyla vůbec prolomena, ale chlapi zatlačili piráty na ústup a sáh po sáhu se začali přesouvat po lávce na Ruku tmy. Na naší straně byl utlučen poslední nepřítel a letmým pohledem mezi padlými na straně hájené Nurnskou družinou jsem nespatřil žádnou známou tvář. Dalo se tedy předpokládat, že veškeré ztráty v krvavé skrumáži jsou na úkor kaltorských zverbovanců. Jak se situace na této straně Bílé vlny vyvinula pozitivně, situace u druhé lávky byla o poznání horší. Ze zděšených výkřiků a hemžení se zdálo pravděpodobné, že piráti prorazili. Bylo to ale daleko a nebezpečí se nejevilo být akutně bezprostředním, proto jsme si my na palubě trochu oddychli a přerušili boje. Rozhlédl jsem se kolem sebe na hromady mrtvých těl, na ty zkrvavené hobití ksichty a kuní ksichty posekaných kudůků a trpaslíků, obludné držky krollů a další krvavé cáry lidí, kteří za živa udržovali podivné holporty s tou hnusnou verbeží. Tolik krve rozlité po palubě, vsávající se do bot a kožešin. A tehdy mě to napadlo...

VĚDRO
Vědro
žíznivé oko
zbytnělý pupek světa
středobod vyšinutý země
po plnosti lačný
vysává ustrnulé šťávy bezhlavých
živočichů
Vraženi do úrodného chřtánu
ze zpěněných
noří se z tekutin jakoby pozpátku
s vytrčenýma vzhůru nohama mrtví
okovy dlaní spoutáni
žehnají tam, kde stojím já
příště zrozený
Pán Draků...

Ta myšlenka mě posedla, doslova pohltila. U bortu jsem sebral prázdné vědro na mytí paluby a vyvlekl jej doprostřed mezi padlé. Prvnímu hobitovi jsem odřízl hlavu, zvedl jej za bezvládné nohy a rozšklebeným krkem, v té chvíli připomínajícím lačný chřtán tasemnice, jej do vědra zarazil. Grendell mé konání nevěřícně sledoval a úplně zapomněl na své okolí. I já jsem zapomněl na své okolí. Nevnímal jsem ani Grendella, středobodem země stalo se vědro, které přijímalo zpěněnou krev, řinoucí se z torza hobití náplavy.

Zpracovával jsem další hobití trup, avšak nemohl jsem si nevšimnout Seriny, tančící v ráhnoví s kuší. Ta žena, pominu-li svůj osobní problematický vztah k ní, se mi jevila čím dál podezřelejší. U druhé lávky zatím došlo k obratu - některý z hierarchicky výše postavených pirátů zavelel k ústupu a odtažení přemostění. Nepřátelé okamžitě začali rozkazy plnit, muži na zádi se neodhodlali k průniku na nepřátelský škuner a zahájili palbu. Gerllod Moskyt s Dwanym Růžičkou však již pronikli hluboko do nepřátelského území a probíjeli se stále dál. Z kajut vyběhl elf Worrel, přeběhl do zad oběma válečníkům a podpořil je magicky. Vlna nepřátel byla záhy prolomena a poslední skrumáž odporu se proměnila v krvavou bažinu. Ruka tmy byla dobyta.

Stále jsem se věnoval své práci. Nurnští kolem mě si lízali rány, když tu se vrátil Gerllod Moskyt a nazval mne krvemorcem. Byl jsem však natolik zaneprázdněný, že jsem mu nevěnoval mnoho pozornosti. Jen jakoby z duté dálky doznívaly k mým uším výkřiky plné nadšení a provolávání slávy Amon-Súrovi. Poznal jsem ryčný hlas Kastorův a hluboké přizvukování Bulurovo. Džber se konečně naplnil. Zaplavila mě vlna zadostiučinění a požádal jsem Thogeye, aby vědro bafnul a pomohl mi s ním do kajuty. Myslím si, že vůbec netušil, co to neseme, a vůbec na nic se neptal. Podle mě je Rhak Thogey až neuvěřitelně blbý. Kdyby mu někdo řekl, ať sežere šneka, tak to bez rozmyslu provede a jeho mozku se tato informace vůbec nedonese. Svým způsobem to musí být šťastný tvor. Veškeré ty každodenní problémy, které život v tomto nepříliš uspořádaném světě přináší, jej míjejí bez povšimnutí. Potom jsem mu přikázal, ať sežene v kuchyni naběračku, a on prostě odběhl, jako by šlo o bojový úkol hodný pravého válečníka. Zašel jsem za Gerllodem, aby mi půjčil měchy, a měl jsem všechno potřebné náčiní pohromadě. Potkal jsem Serinu, jak ošetřuje zraněné, tak jsem se při té příležitosti nechal ošetřit také. Její doteky mi vůbec nebyly nepříjemné. Naopak. Vzrušením jsem se celý chvěl, musel jsem se jít záhy uklidnit do kajuty, jinak bych po ní snad skočil přede všemi. Hobití krev jsem v klidu přelil do měchů a uschoval v torně. Celé se to seběhlo podezřele hladce.

Když jsem se opět objevil na palubě, muži už odklízeli mrtvoly a snášeli na hromadu zbroje a zbraně mrtvých. Někdo křičel, že byla ukořistěna lodní pokladna, ale tu zabavil kortosan Kastor.

Vyhledal mě Worrel a pozval si mne s vážnou tváří na osobní pohovor do kajuty. Snažil se mi promluvit do duše, ale čím déle mluvil, tím více jsem nabýval dojmu, že jde pouze o to, aby ostatním dokázal, že jako vůdce má věci pod kontrolou. Řekl mi v kostce, že se mnou soucítí a rozumí mi, ale má i vyšší zájmy, kterými se musí řídit. Pravil doslova, že "mé jednání bude presentovat jako momentální zkrat a jako takový jej bude presentovat". S tím se nedalo nesouhlasit. Pokusil jsem se část viny svalit na Thogeye, protože mi opatřil naběračku a pomohl nést vědro, ale samozřejmě jsem s presentací momentálního zkratu souhlasil. Ná závěr vůdce podotkl, že v cizím prostředí se toto už nemá opakovat.

Kapitán Žabrak vedl z můstku řeč k mužstvu. Bojovali jsme prý jako jeden muž, a tak dále, a tak dále. Potom řekl, ať si z kořisti každý vezme co chce, a hobiti se vrhli na hromadu zbrojí. Kastor kapitána doplnil, že muži z Wallimoru jsou praví válečníci a Amon-Súr prý vstoupil do našich srdcí. Pokud jej budeme následovat, staneme se lepšími. Do mého srdce vstoupil úplně někdo jiný a měl jsem s tím velkou potíž.

Zahlédl jsem v davu Zitu se Serinou, jak se na něčem v ústraní domlouvají s kuchařem Ferinem a potom začaly rozlévat chlast a nosit ho radostí burácejícímu mužstvu. Přitom provolávaly něco o hrdinech a zachráncích.

Mezi hobity, rozebírajícími zbraně a zbroje se vztyčila obrovitá postava Rhaka Thogeye, jenž se domáhal odpovědi na podivnou otázku: "Vypadá tady něco lepšího, než najdu na trhu?", na což se mu pochopitelně odpovědi nedostalo. Alespoň jsem ji nezaregistroval.

Navečer byla uspořádána bujará oslava, ale ještě předtím si vůdce Worrel pozval na pohovor Serinu. O co šlo nevím, ale zřejmě zase o nějakou presentaci momentálního zkratu. Nějaký námořník vytáhl skřipky a lidé se začali bavit, tančit, hulákat a nezřízeně pít. Serina, zřejmě rozjařená osobním pohovorem, se vrhla do davu a zvala lidi k tanci. Mezi spontánně tančícími námořníky se proplétala Zita, roznášející jídlo. Gerllod byl nějakým způsobem drzý, už nevím proč, jenom snad že se zastával nějakého hobita, Růžičky nebo kohokoli jiného, vždyť je to jedno - všechno je to stejná pakáž, a byl vyzván Worrelem na osobní pohovor do kajuty. Musím se přiznat, že jsem mu to přál. Dal jsem si žejdlík piva a čekal, až se kajuta uvolní. Měl jsem ještě nějakou práci.

Odlil jsem něco hobití krve do malého měchu a vytratil se na latrínu. Rozhodl jsem se nejdřív okusit, jestli jsem toho schopen. Bál jsem se, že vrhnu a všechno pokazím. A bylo to odporné, ale čekal jsem to horší. Pozřít tu hnusnou vazkou tekutinu není jen tak. Bylo mi poměrně zle, ale obsah žaludku zůstal tam, kde má být. Příště už budu vědět, do čeho jdu. Byl jsem z té pro mne nové zkušenosti poněkud roztrpčen. Rozhodl jsem se tedy, že raději půjdu spát.

Mezitím se veselice rozproudila divokým tempem a mužstvo bylo ožralé jak dobytek. Našel jsem Worrela v bezvědomí, respektive ožralého a spícího mezi potácejícími se tanečníky. Táhlo to z něj jak z tuřínové palírny, tak jsem jej vzal za bezvládné paže a odtáhl do kajuty. Přitom jsem zahlédl Moskyta, zaklesnutého u bortu do Zity. Pěkný ptáček, ten Moskyt. Doma je to hotový morální kodex ve zlatém rámu, a jen co vytáhne paty, už se muchluje s kdejakou ženštinou. Lygom nelygom. Zaklesnutí do sebe sunuli se ti dva směrem ke kajutám. Pak jsem potkal ještě Rhaka Thogeye, zaklesnutého do krolla Zvratka, a to už se mi udělalo opravdu zle. Hodil jsem Worrela na pryčnu a zalezl na palandu. Byl to dlouhý a náročný den plný krve a osobních pohovorů.

30. chladen 1075
Zase se mi zdálo o Serině. Byla nahá a pomalu přízračně plula temnotou. Byl jsem také nahý, ležel jsem na zádech. Blížila se ke mně, plula nejasným prostorem. Chtěl jsem k ní vztáhnout paže, obejmout ji a přitisknout, ale údy jsem měl zcela zchromlé. Když se její tvář přiblížila k mé, nastavil jsem ústa k polibku. Její rty se rozevřely, odhalily rozeklaný rudý jazyk a ta žena příšerně zařvala. Procitl jsem, zbrocený potem. Serina zmizela, ale výkřiky zůstaly. Ve tmě kajuty jsem zřetelně zaslech křik, byl naléhavý. Dole pode mnou chrápal Worrel, jinak jsme tu zřejmě byli sami. Vyšel jsem na palubu do černé noci, ozářené měsícem, a spatřil apokalyptický výjev. Všude se váleli ozralí spící muži poskládaní tak, jak upadli. Jen u kormidla stála Serina jako přízračné zjevení, vlasy jí vlály. To ona kormidlovala loď, s bravurností námořníka, sama obklopená šuměním mořských vln. Zase jsem zaslechl výkřik, přišel odněkud z kajut na zádi, byl suchý, přidušený. Potom se hlas odmlčel. Vrátil jsem se, natáhl kalhoty a košili, a s taseným mečem jsem proběhl na záď. U Zity se něco dělo. Zkusil jsem otevřít dveře, ale byly zajištěné zevnitř. Zabušil jsem. Pohyb uvnitř ustal. Začal jsem bušit jako šílený. Stále nic. Vedle mě se objevila Serina. Nevěřil jsem jí ani za mák a snažil jsem se držet tak, abych ji měl stále na očích.

Najednou otevřela Zita. Byla polonahá. Vtrhl jsem do kajuty. To, co jsem spatřil, bylo příšerné. Vedle zválené postele na zemi ležel v bezvědomí nahý Gerllod Moskyt. Otočil jsem se na Zitu a Serinu. Ta coura mi ledově řekla, ať si lehnu na zem. Odmítl jsem a Serina mě udeřila do čelisti. Pěst měla obalenou nějakým kovem. Zpoza dveří vyskočil cizí chlap, hromotluk. Rozhodl jsem se prorazit ven. Náhle se mi zatmělo před očima a ztratil jsem vědomí.

Procitl jsem na prknech paluby, kterou ozařoval měsíc. Za kormidlem stála Serina, klidná a tichá jako předtím. Měl jsem svázané ruce i nohy. Vedle mě ležel spoutaný Moskyt, stále nahý a s ochablým přirozením. Zita s cizákem v tichosti systematicky svazovali namol ožralé námořníky. Právě v té systematičnosti bylo něco hrůzostrašného. Bylo mi do breku z té naprosté bezmoci, když jsem si uvědomil, jak Nurnská družina dopadla. Všichni se ožerou do němoty, vůdce jako první. Moskyt, vůdcův zástupce, se nechá sbalit první ženskou a ta ho v posteli osouloží a přijednom zbije a sváže. A nejvíc jsem v duchu zlořečil sám sobě, že jsem nebyl ostražitější. Jsme jedna hloupá namyšlená banda venkovských balíků. Jeden jako druhý. Rasa s tím nemá co dočinění.

Serina na můstku zažehla pochodeň, její prazvláštně rudé světlo vyslalo signál do noci. Nedlouho poté jsem zesinal hrůzou. Na palubu se z nebe sneslo a přistálo obrovské černé stvoření s křídly. Na jeho zádech dřepěl jezdec, šedovlasý stařec.

Stařec, asi šedesátiletý muž statné tělesné konstrukce, byl oděný do zatepleného prošívaného kabátce s kapucí volně svěšenou na záda, pod nímž se zřetelně rýsovala drátěná zbroj. Ozbrojen byl obouručným kladivem, což byl neklamný důkaz jeho sveřeposti. Mužovo zjevení vyloudilo na tvářích Zity a Seriny úsměv. Serina se k němu vrhla, objala jej a políbila. Potom se rozešli po své práci.

Zita s barbařím kolohnátem přivlekli množství provazů a jali se systematicky svazovat spící muže. Pokud někdo projevil byť jen sebemenší náznak pohybu, okamžitě mu dali přičichnout k malé truhličce. Zřejmě se jednalo o stejný uspávací prostředek, který nám musel být přimíchán do jídla a pití během oslavy. A Ferino, ten sprostý kuchař, v té zradě musel jet s nimi, to je jasné. Celý ten příšerný výjev ozařovala rudá pochodeň, teď již zapíchlá v držáku u kormidla.

Najednou jsem ucítil strašlivý puch. Otočím se ke Gerllodovi a vidím, jak mu do ksichtu zírá ona černá obluda, cení zuby a dýchá na něj. Nebýt starce, který přiskočil a okřikl ji, asi by mu ukousla hlavu až po pás. Stařík zařval: "Sig!", což zřejmě značí: "Fuj!". Sig, vy prasata, sig od Nurnských!

Zrakem jsem pátral po nehybných tělech, zda u někoho neobjevím nůž nebo něco podobného, čím bychom mohli v nestřeženém okamžiku rozřezat pouta. A skutečně, asi dvanáct sáhů ode mne jsem u pasu jednoho bezvládného námořníka spatřil rukojeť dýky, trčící z kožené pochvy. Soustředil jsem všechnu mysl na objekt svého zájmu a nůž se pomalu začal sunout ke mně. Stařec, kterého oslovují Cetler, vyštěkl příkazy, že každý, kdo se hne, musí být uspán. Je zřetelně znát jejich uspokojení, že mají věci pod kontrolou. Z rozhovorů jsem se dovtípil, že čekají na loď jménem Jižní hvězda, a do té doby mají v plánu uklidit zboží. Jaké zboží není zřejmé, ale pravděpodobně jde o lodní náklad. A uhlí to rozhodně nebude.

Dýka se pomalu přisunula k mé dlani. Už už jsem po ní chtěl chňapnout, když tu z přítmí vyskočila obezřetná Serina a zadupla ji nohou. V následujícím okamžiku už jsem měl kudlu mezi nohama. Úplně zesinalý hrůzou jsem vyslechl pohrůžku té ženské, že jestliže se ještě jednou o něco pokusím, už se na další slečnu podívám úplně jinýma očima. To jako že mi ufikne koule. Krve by se ve mně nedořezal. Ta svině!

Potom nám oběma, to jest i Gerllodovi, dala Zita čichnout z truhličky. Je v ní nějaký bílý prášek a strašně smrdí. Nadechl jsem se, zatočila se mi hlava, ale byl jsem stále při vědomí. Přesto jsem obrátil oči v sloup a předstíral paralýzu. Gerllod se zřejmě pokusil o to samé, ale jeho prokoukla. Rázem na něj skočil ten vysoký barbar a začal ho škrtit. Zřejmě je to nějaký Zitin milenec, nebo co, každopádně jeho nenávist ke Gerllodovi je neskrývaná. Úplně vzteky vyšinutý chytil Gerlloda za pyj a zařval, že za to, na co se musel předtím koukat, mu ho uřízne. Myslím si, že v tu chvíli bylo Gerllodovi skutečně ouvej. Naštěstí zasáhla Zita a rozkázala mu, ať těch prasečin nechá, že zajatec ztratí cenu. Potom Zita vlepila Gerllodovi pár facek a vrazila mu truhličku do obličeje. Gerllod upadl do limbu. Ten hovězí barbar, řezač ohanbí, se jmenuje Krupec. Dobytek. A ta věta o ceně mohla znamenat jediné - zamýšlejí nás prodat.

Zůstal jsem tedy sám, samotný při smyslech. Bál jsem se pohnout, zadnici staženou strachy. Tři hodiny jsem sledoval rudou záři pochodně, kterou občas přiživovali nějakým magickým pískem. Sledoval jsem, jak obírají zajatce a všechno snášejí na hromadu na spodní palubu. Potom Krupec něco zmerčil na moři a ohlásil, že už jsou tady. Přirazily dvě lodě, z nichž na Bílou vlnu přeskákalo asi čtyřicet chlapů a začali se bouřlivě vítat. Pochopil jsem, že jedna z lodí je Jižní hvězda, a ta druhá Ruka tmy. Ruka tmy je ale uloupená, piráti provolávají slávu Cetlerovi, řvou, že o tom majstrštychu se bude vyprávět věky! Cetler velí pracem. Zaslechl jsem, že plujeme na nějakou jejich základnu. Vzhledem k tomu, že je Bílá vlna pomalá, dává příkaz, aby se muži opět nalodili a vyrazili napřed. Bílá vlna dorazí později. Cetler rozděluje muže rovným dílem mezi plavidla.

Myslím si, že poté, co Jižní hvězda i Ruka tmy opět zmizely v mořské temnotě, zůstalo na palubě Vlny tak patnáct nepřátel. Muži provedli detailní prohlídky, přičemž jsem přišel o všechny zbylé šperky a věci - pouze jeden malý prstýnek mi nechali. Malý šikovný prstýnek. Jak jsem si jej najednou začal cenit! Potom zajatce odvlekli do kajut a zhasili pochodeň. Loď se ponořila do tmy.

Zavřený do barbaří kajuty, naslouchal jsem ve tmě oddychování ostatních. Na odporný puch barbaří přítomnosti jsem si brzy zvykl a snažil jsem se počítat a identifikovat muže po hmatu. Zdálo se, že jsme tu byli všichni - z nějakého důvodu jsme byli odděleni od ostatních námořníků a drženi pohromadě. Potom se probral Dwany Růžička. Vysvětlil jsem mu situaci. Zaslechli jsme kroky. Přišla Zita, zavěsila ke stropu nějakou lampičku, ve které zažehla ten bílý smradlavý prášek. Oblbovadlo! Snažili jsme se nedýchat a jen co za ní zabouchly dveře, srazil jsem závěsnou lampičku hlavou a rozdupal ji. Rozvázali jsme si navzájem pouta a zajistili dveře na závoru. Zatímco jsme zbavovali pout ostatní družiníky, začali se více či méně překvapeně probouzet k životu. Během té doby, jejíž délku ve tmě nejsem schopen přesně odhadnout, jsem si spletl z provazů bijec, Růžička se ozbrojil železnou lampičkou a Moskyt dřevěnou závorou. Další zbraně tvořily opasky. Někdo prohlédl okénko, ale zkonstatoval, že je moc malé, aby se jím někdo mohl protáhnout a navíc bylo rozbité - nešlo otevřít.

Nastala tichá leč vzrušená porada. Potřebovali jsme pořádné zbraně - naštěstí Worrel, který celý večer tvrdě prospal jako malé dítě, byl schopen zaostřit a tedy vypomoci magicky. Okamžitě zneviditelnil Gerlloda a Dwanyho, u Dorna byl neúspěšný, čímž Darkal Dorn byl z výpravy vyřazen. Byl domluven signál, neviditelní druzi vyšli dveřmi kajuty, které jsme za nimi zajistili závorou. Výprava pro zbraně začala.

Čas se vlekl jako hlemýžď, na konci jeho cesty však druzi přinesli dva bastardy, šavli, dva široké meče a kuši s deseti šipkami. Vůdce přidělil zbraně, na mě zbyl široký meč. Cindren se přihlásil o slovo a řekl, že je schopen někoho doléčit. V podstatě byl schopen dát dohromady každého, kdo si řekl. Výtečný chlapík ten Cindren. Výtečná Nurnská družina. Zase se rozsvítil plamínek naděje. Bylo půl páté - bylo tedy třeba spěchat, než se rozední. Tma byla Nurnským výhodou.

Nevyrazili jsme všichni, někteří stále ještě dleli v hluboké dřímotě nebo byli oblblí a tedy nepoužitelní - například Rhak Thogey. Bylo nás tedy jenom šest - vpředu Dwany Růžička a Gerllod Moskyt oděný do deky, za nimi já s Worrelem, na zadku potom Darkal Dorn a Cindren. Neslyšně jsme přeběhli po zsiřelé a temné palubě na záď. Tam po žebříku bylo třeba dostat se na horní palubu, kde bylo v plánu zajistit kormidlo. Ujely mi ale nohy a způsobil jsem hluk; naštěstí bez povšimnutí ze strany nepřátel. Zaslechli jsme hovor - nějakému Bíralovi právě kdosi udělil rozkaz k nošení zbytku zbraní k ostatním. Stáhli jsme se do chodby.

Nedlouho před pátou hodinou ranní došlo mezi družiníky ke vzrušené hádce, co dělat. Musím říci, že jsem vehementně zastával názor, že je bezpečnější nevydávat se všanc otevřenému boji na palubě, kde se promenovala ona černá obluda, kterou kdosi znalejší přírodozpytu označil za erýnii, ale spatřoval jsem naději v boji uvnitř chodeb a kajut. Pokud bychom obsadili nějakou prostoru uvnitř u dveří a vedli obranný boj, mohli bychom bojovat dva až tři proti jednomu, kterého bychom nepustili skrze omezující dveřní prostor. Navíc bychom mohli objevit další zajatce a posílit řady. Tento názor se však netěšil všeobecné podpoře, zejména Gerllod Moskyt a Dwany Růžička toužili prostě vyběhnout ven a bít se hlava nehlava. Poté, co mi Moskyt už nevím pokolikáté za mou existenci v družině řekl, abych držel hubu, jsem seznal, že s nimi rozumná domluva prostě není. Tento styl argumentace je možná běžný u GKA, ale já jsem si na něj dosud nezvykl a pokládám jej za neakceptovatelný.

Dorn dostal za úkol projít namátkově kajuty, zda neobjeví nějaké bojeschopné zajatce, a hobit Růžička proběhl zpátky na záď, zda se někdo z našich, které jsme zanechali v barbaří kajutě, neprobral k životu. Zakrátko se hobit vrátil s posilou - přivedl Grendella a Zarna Hadrigerna. Mezitím, vyčkávaje Dornova návratu, vykrystalizoval plán. Byl prostý: Worrel zakouzlí a obdaří magickou rychlostí bijce Gerlloda Moskyta a Dorna. Pokud přijde Hadrigern, naloží stejně s Dwanym Růžičkou. Na daný signál se vyřítíme na palubu. Bijci Moskyt a Dorn se vrhnou na erýnii, Růžička, já a Grendell vyběhneme na můstek a napadneme pannu Serinu. Zbytek se přidruží dle potřeb a možností. Byl to plán naprosto šílený, ale pro beznadějnost situace akceptovaný bez výhrad.

Krátce po páté se vrátil hněvem brunátný Darkal Dorn - všude prý čpí ty jejich podělané lampičky a udělalo se mu mdlo. Takže posily nebudou. Vyběhli jsme. Bohům žel, zase jsem nějak zakopl a přese mě přepadli ti, co mě následovali. Já nevím, co se mnou je; pořád se mi pletou nohy, když to nejmíň potřebuju. Zaslechl jsem nějakou poznámku o hraničnících a jejich sporných schopnostech honit hobity. Tím pádem se stalo, že Růžička doběhl k Serině sám a vrhl se na ni. Když jsme s Grendellem šťastně dosáhli můstku, spatřili jsme, jak Růža máchl mečem; ta šílená ženská meč jakoby podeběhla, čapla ostří rukavicemi a vytáhla hobita do protistrany. To jsem skutečně ještě neviděl! Vrhli jsme se na tu ženskou; já jsem vyplácal prsten, čímž moje magické schopnosti pro časy další klesly na úroveň tupého krolla. Serina evidentně zesinala, bleskurychle hmátla po opasku a metla pod nohy nějaký flakón. Okamžitě se můstek zahalil bílým čpavým čmoudem, ve kterém zmizela. Záhy jsme seznali, že musela užít nějakého kouzla, protože se zjevila v ráhnoví, kde si zřejmě v relativním bezpečí lízala rány.

Z můstku byl boj dole vidět jako na dlani. Gerllod s Dornem se řezali s erýnií, ale ta se po chvíli vznesla do vzduchu a zmizela v černočerné noci. Vrhl jsem se ke kormidlu a prudce otočil o několik otáček. Loď zaskřípěla a prudce se nahnula na pravobok, čímž několik mužů padlo na záda. Cítil jsem se jako kapitán Kierke, vládce moří! Bohům žel jenom na prchavý okamžik.

Cindren se vrhl ke Gerllodovi a začal jej léčit. Z dupotu nohou bylo patrné, že v podpalubí se něco děje. Otevřely se dveře, v temnotě za nimi se mihla Zita a naprosto jistě i to její barbaří hovado. Worrel odešel na Růžičkův popud hledat uspávací čmoudy - kdyby nějaké objevil, mohly by se hodit. Loď se zatím otočila do přijatelného kursu, tedy alespoň tak se mi to zdálo, a stabilizoval jsem tedy kormidlo provazem.

Náhle se z podpalubí se začali hrnout nepřátelé, někteří se hyperprostorovali přímo do zad Nurnským. Nastala krvavá jatka, obzvláště nebezpečně se situace vyvinula kolem Gerlloda - humpolácký barbar roztočil nad hlavou ostnaté koule na řetězu a zjevil se i Cetler s olbřímím kladivem. Útočili jsme na stále další vybíhající muže zeshora, dostal jsem těžký zárub a musel se stáhnout. Dwany Růžička skočil do vřavy, přičemž strhl nějakého chlapa na zem, a začal se probíjet ke Gerllodovi. Všiml jsem si Seriny, která seskočila z ráhnoví přímo před Cindrena a pustila se s ním do křížku. Ten, chudák, ozbrojený jenom kuší, ji začal tlouct pažbou. A ta ženská mu solila jednu ránu za druhou těmi svými ocvokovanými rukavicemi, jejichž údery jsem již měl tu čest zakusit na vlastní kůži v noci.

Gerllod Moskyt se dostal do beznadějné situace, obklíčili jej piráti a doslova jej utloukli. Obří podíl šel na vrub drsného starce Cetlera. Skočil jsem na pomoc Grendellovi, čímž jsem ztratil ve vřavě přehled. Jisto ale je, že soustředěný útok nepřátel se začal takřka v poslední chvíli rozpadat. Navíc jsme zaslechli, že v podpalubí došlo k nějaké potyčce, což mělo za následek, že další piráti již přítomným na pomoc nepřispěchali.

Štěstí se přiklonilo na naši stranu, ačkoli na koho jsem pohlédl, z toho cákala krev. Poslední pirát padl, zbyla jen Serina. A ta děvka poslala další ranou pěsti k zemi Cindrena, vojáka trindindolské armády! Seznam jejích hrdelních zločinů ještě není uzavřen a neustále se rozrůstá! Jsme na pokraji sil. Vypadá to však, že v podpalubí se osvobodili alespoň někteří z Kastorových mužů a teď bojují o holý život. To nám dává čas se nadechnout. Alespoň na chvíli. Smrt těm psům! Pohlédl jsem na nebe, které začalo viditelně světlat rodícím se úsvitem. Tam někde plachtí osamělá černá erýnie.

Záhy jsem seznal, že erýnie neplachtí. Už asi trpím bludy. Leží totiž mrtvá na palubě, jedno křídlo má úplně odseknuté a přikrývá ji jako plachta tělo nebožtíka na márničním stole. Čumím na ni jako u vytržení. Kdo ji zabil? Nevím. Nejspíš nebožtík Gerllod s Darkalem Dornem.

Můj překvapený pohled sjel na Serinu. Nacvičeným chmatem jsem hrábl po luku. Nebyl tam. Není divu, vždyť jsme o všechny věci přišli. Nevím, co se to se mnou děje, ale jsem úplně mimo. Dorn se vztyčil s hrozivě napřaženou zbraní a Serina strnula. Najednou vyskočila do útoku, její pohyby děsivě zrychlené. Vrhla několik zřejmě otrávených dýk směrem k Dornovi a Růžičkovi. Oba padli jako podťatí a začali nepřítomně slintat. Vrhl jsem se na ni s mečem, rubla mě, vykryl jsem, rubnul tu svini. Stál jsem před ní sám. Periferním viděním tuším v zádech Grendella. Je úplně vyřízený a lopotně se stahuje do ústraní.

Jsem sám. Zárub a ona vrací úder. Rána jako prase. Jdu do kolen. Upadám do mdlob. Bezvědomí.

Když jsem se probral, jsem zase svázaný. Spatřil jsem Grendella rozsekaného s vyvráceným bělmem. Jak tu ženskou nenávidím! Pak pohyb. Probírají se další, také v poutech. Škvírami ode dveří prolíná čpavý čmoud. Čmoud zapomnění. Takže se dá předpokládat, že Kastorovi chlapi jsou v ještě horší situaci než my.

Serina a Zita a nějaký chlap, kterého jsem ještě neviděl, hrozivě posekaní, začali tahat sbalené věci, svou kořist, někam na příď. Přes ksichty měli natažené šátky, aby nešli do kolen od toho svého smradu. Sledování situace, čekání na příhodný okamžik. Zdá se, že zbyli poslední tři a rozhodli se opustit loď v některém ze člunů. Teď stahují kořist. Už pro ně nejsme zajímaví, nevšímají si nás. Soustředil jsem svou vůli na dýku ležící opodál a přitáhl ji k sobě. Mám skutečně silnou vůli. Dorn se přikutálel k Růžičkovi a začal ho rozvazovat. Jen co přešli s dalším nákladem na příď, vyskočili jsme pro zbraně.

Dorn s Dwanym zaútočili, já jsem se vrhl ke kormidlu. Worrel začal něco kutit u nějaké mrtvoly. Odsekl jsem jištění kormidla a otočil prudce doleva. Loď zaskřípala a nahnula se. Potom jsem se rychlým během vrátil k našim kolem divoce pálícího Cindrena. Tam v prudké bitce jsem záhy seznal, že Worrel oživil ghúla. Ghúlí ochromující pařáty brzy poslaly ty hajzly k zemi, také Růža s Dornem už byli opět na zemi. Kromě Zity ovšem, která začala mocně čarovat. Opět jsem se před ní objevil tedy osamocen a musím přiznat, že jsem to vnímal jako svou poslední hodinku. Šťastnou shodou náhod se podařilo překazit Zitiny kejkle a jí nezbylo, než zmizet. Neviděli jsme ji, zase se hyperprostorovala někam do ústraní, aby se vylízala z nejhorších ran. Dorn vstal, Růža stále v bezvědomí, přiklusal Cindren, našli jsme nějaké provazy a spoutali ty dva. Ghúl mrtev, naštěstí, tedy myslím. Neměl jsem čas ani náladu ho hledat. Dorn podřízl toho chlapa jako podsvinče, zbyla nám Serina. Zita někde kdesi. Pak se otevřely dveře a na palubu vyšel rozespalý Rhak Thogey. Úplně jsme na něj zapomněli. Celou noc prochrápal. Mocně zívl, promnul oko a zavyl: "Zase nějaký piráti?". Myslel jsem, že ho zabiju.

Worrel podřezal Serině šlachy na ruce. Prý aby byla boje neschopná. Neschvaloval jsem to. I když je Serina svině, Worrel zhanobil její krásu. Už nikdy nebude jako dřív. Nezjizvená. Čarokrásná. V hlubokém bezvědomí vypadala doslova étericky. Tedy až na tu krev všude.

Potom se odkudsi ze zádi zase vyloupla Zita, povstala u mrtvoly erýnie s rudou pochodní v ruce. Bylo patrné, že s ní cloumá hysterie. Vřískala, že chce volný odchod pro sebe a sestru, jinak tady všechno vyhodí do povětří. Druhou rukou zdvihla torbu z erýniina boku, naditou nějakými oválnými předměty. Někdo sykl: "Bomby!".

Darkal Dorn ale také nebyl z nejklidnějších. Houkl na Zitu, že jestli udělá krok, podřízne Serině hrdlo. A drapl ji, bezvládnou, levačkou a začal ustupovat. Worrel se ujal vyjednávání, Dorn se doslova klepal vzteky a hlasitě prskal na všechny strany. Zita se začala sunout podél zdi k druhému bortu. Tam z podpalubí vylezly nečekaně dvě postavy. Rhak Thogey, který se mezitím došel zřejmě odít do brnění, a nějaký hobit, nejspíš kaltorský verbovanec. Zita položila na zem lahvičku a vyžádala si, aby ji někdo prolil Serině hrdlem. Hlupák Thogey se lahvičky vřele ujal. Začali jsme situaci zdržovat, protože Zitiny nervy byly očividně na pochodu.

Kdo měl ale také nervy na pochodu, byl dozajista Darkal Dorn. Protože najednou podřízl Serině krk a bylo to. Ten malý hobit polil Zitu vědrem vody a rudá pochodeň zhasla. Kvapně jsme začali zdrhat. Zita zesinala a mrštila torbou o zem. Ozvala se detonace, která odhalila dokonalý průřez kuchyní a k našim nohám se rozletěly kusy Zity. Požár nebyl velký, poškození lodi zanedbatelné. Oheň se zanedlouho podařilo uhasit.

Ten hobit mě nepřekvapil. Pořád mele hubou. Je zvláštní, že čím je hobit menší, tím víc klape ozubím. Navíc prohlásil, že hobití verbovanci jsou burani a nechce s nimi mít nic společného. Vzpomněl jsem si na Kahance. To byl ten hobit, co nesnášel, že je hobit. Proč hobiti nechtějí být hobity? Proč hobiti mluví o buranství jiných hobitů? Ne, že bych s tím nesouhlasil, ale připadá mi to z hobitího hlediska krajně zmatené. Ale faktem je, že hobití hledisko na tomto světě není podstatné.

Ze zadýmených zadních kajut se vyplazil Kastor a začal zvracet. Když si ulevil, pověřil hobita Růžičku, který se už probral z bezvědomí, aby podal hlášení. Růžičkovo hlášení bylo příslovečně stručné: "Všichni nepřátelé jsou mrtví". Kastor pochvalně pravil, že Amon-Súr bdí nad naší cestou. To nám bylo jedno, začali jsme se zabývat kořistí. Cindren odvedl Kastora z dohledu pod záminkou, že mu ováže rány. Zatím jsme do elfí kajuty dotáhli lodní pokladnu, obsah vysypali do dek a truhlici hodili do moře. Potom začalo rychlé, leč systematické obírání mrtvých. Řekl bych, že v tomto umění Nurnská družina opravdu vyniká. Taky jsme se konečně dostali ke svým věcem. Ozbrojili jsme se, oblékli a tak podobně, a konečně jsme se zase cítili tak, jako včera. To znamená spokojeně a bujaře. Až na ty tři mrtvé družiníky, jejichž ztráta je a ještě bude citelná. Jejich smrt na nás zjevně dosud plnou vahou nedopadla.

Rozdělili jsme si věci po mrtvých, což je v Nurnské družině běžná procedura na uctění jejich památky. Vůdce Worrel přidělil vdově po Moskytovi, paní Lilien, jeden jeb z kořistného jako bolestné, které jí bude vyplaceno po návratu. Prý to slíbil a chápu to jako chvályhodný postoj. Vůdci ale evidence činí jisté potíže, protože se čas od času ptá, kdo nám tady chybí a kde se vlastně fláká, když jeho záznamy jasně hovoří, že členů družiny je devět. Zatím se vždycky našel nějaký dobrovolník, který jej upozornil, že Lilien je v Liscannoru. Takže osm je správně. Plus Cindren.

Musím zcela jasně deklamovat, že ten nový hobit je drzý a neustále do něčeho kafrá. V kostce: všude byl, všechno zná, všechno umí. Rozumí vyjednávání, výbušninám, výrobě lektvarů. Vystudoval nějakou universitu v Barrathu, což je v Bořimsku. Jinak je to prachobyčejný hospodský, na to konto si chce otevřít hospodu v Nurnu. Nejvíc ho zajímá, jaké jsou podmínky vstupu do společenstva a kolik z toho bude mít. Pořád se s vůdcem dohaduje o nějaké podíly. A ten dobrák ho přijal. Teprve až na závěr se ten hobití pingl představil jako Otakáro Vesta. Otakáro Vesta - musím uznat, že jméno mu k jeho otřesné povaze sedne jako ulité. Jo, a taky se zeptal, jestli by mu někdo z nás za úplatu nechtěl dělat sluhu. Myslím, že právě pro takovéhle podivné existence se v Trindindolu začalo s upalováním.

Dwany Růžička byl vůdcem ustanoven jako zástupce po zesnulém Gerllodovi, na což řekl: "Hm".

Je hodně mrtvých na lodi, obzvláště mezi posádkou. Padl i kuchař Ferino, což znamená, že si budeme muset vařit sami a již není nutné Ferina podrobit výslechu. Svým úmrtím se zbavil podezření a dokázal tak svou nevinu. Zašili jsme tělo Gerlloda a Grendella do pytlů a připravili je tak k pohřbu. Hromadný obřad bude večer, do té doby se vyspíme.

Kapitán Žabrak vedl z můstku proslov, ve kterém všem vyjádřil vděk, obzvláště nám Nurnským, za záchranu Bílé vlny a hlavně našich duší. Dluží nám prý svůj život a duši. Potom vystoupil Kastor. Jeho řeč byla tradičně dlouhá a plná Amon- Súra. Byla věnována zejména Bulurovi, Kastorovu důvěrnému příteli, který také padl. Říkal něco o tom, že jsme přátelé a spolubojovníci, a že osud chtěl, abychom byli napadeni. Nepřátelé však neměli šanci, neboť za námi stál Amon-Súr, který nám nedovolil padnout pod magickým jhem magického spánku. Nedovolil uzurpátorům, abychom skončili v otroctví čarodějníků. Bulur byl prý bratr a lev, skoroamonsúr, a jako takový se bil a padl. Amon-Súr však žije a povstane a přijde mezi nás. Nebojovali jsme, podle Kastora, nadarmo. No to doufám, že jsme nebojovali nadarmo!

Na závěr, když se konečně dostal ke slovu, promluvil i Worrel. Jeho řeč byla stručná: "Přátelé. Staly se strašné věci. Vzpomínám na padlé druhy. Nikdo na ně nezapomene".

Kastor požádal Worrela o soukromou schůzku. V zásadě šlo o to, že kdosi udal, že stojíme za rozkradením lodní pokladny. Peníze je tedy třeba vrátit a všechno bude v pořádku. Uplatit se ho nepodařilo, tak jsme tu hromadu zlata tedy vrátili. Nemělo smysl se s ním dostat do křížku a šli jsme raději spát. Začínám nabývat dojmu, že Kastor nějakým způsobem ví o každém našem pohybu. Ještě jsem ale nepřišel na to, jak by to bylo možné. O zrádci v řadách Nurnských však nemůže být řeč. Škoda, že tu není Menhorian - ten je na takové záležitosti odborník.

Večer byl pohřeb. V zásadě obřad vedl Kastor a nesl se opět v duchu opěvování Amon-Súra. Potom byli mrtví naházeni do moře. Vím, je to strašné, ale bylo to tak. Otakárovi vůdce přidělil vychládající pryčnu po Grendellovi.

10. jarn 1075
Bílá vlna proplula kolem Nerenu, malého přístavu. Spatřili jsme město vystavěné na vysokých skaliscích; město je s přístavištěm propojeno mistrným kamenickým dílem - úzkým schodištěm vytesaným přímo do žulové horniny. Jedná se bezesporu o jeden z divů tohoto světa.

11. jarn 1075
Ráno kapitán navedl loď do travertského přístavu. Oznámil, že budeme kotvit do druhého dne a vydal pokyn k rozchodu. Bílá vlna zde doplní zásoby a prodá pirátskou kořist. Vyšli jsme do města. Po celém východním horizontu se táhnou divoké lesy. Travert je zablácená špinavá díra plná divoce vyhlížejících špinavých obyvatel, ovšemže po zuby ozbrojených. Zapadli jsme do první knajpy, kterou vybral užvaněný Otakáro, znalec přes putyky. Worrel pravil, že nastal ascendent vody a objednal si pečenou rybu. Nemohli jsme si nevšimnout železných klecí, rozmístěných po skupinách zdánlivě náhodně u zdí domů z vepřovic. Jejich obsah, špinavé a odrané osoby menšího vzrůstu a ještě divějšího zjevu, než místní lid, dával tušit, že tu kvete trh s otroky. V hospodě U jetele, tak se to tu jmenovalo, si k nám přisedl nějaký chlapík a objednal pro všechny pivo, a za to žádal informace - konkrétně kam plujeme a odkud, proč, a zda je na lodi místo. Vypadalo to velmi podivně, ale nakonec z jeho jinak poměrně přívětivého jednání vyšlo najevo, že je jenom přátelský a nepříliš obratný ve vyjadřování. V zásadě se dovtípil, že jsme žoldáci jako on a chtěl se chopit příležitosti k výdělku. Jak se zdálo, uměl to s mečem, tak mu Worrel nad rybí kostrou nabídl práci za cestovné a jídlo, což dotyčný vděčně přijal. Představil se jako Jerome Skuld a prozradil, že otroci v klecích jsou loveni v hlubokých lesích kolem Travertu a odvážejí se na západní trhy. Zřejmě do Bořimska, což tedy ukecaný Otakáro urputně odmítl.

Potom jsme se vrátili na Bílou vlnu, protože v téhle díře nebylo do čeho píchnout. Po cestě byl spatřen Kastor v důvěrném rozhovoru s nějakým cizím chlapem před domem se zvláštním znamením, jež někdo přirovnal k zubu posledního z lidí. Jerome řekl, že v domě je svatyně Amon-Súra. Všiml jsem si, že Cindrenovi jeho assuaenský převlek ohromně sluší. Což se tedy rozhodně nedá říct o vůdci a Hadrigernovi.

Worrel se zneviditelnil a pokusil se Kastora sledovat. Dopadl ale úplně stejně jako tenkrát, to znamená nijak. Když se vrátil do kajuty, pravil, že už to zkoušet nebude. Kastor používá zřejmě nějaký druh magické ochrany. Ačkoli je to v jeho domovině zakázáno.

Teprve dnes jsem si vzpomněl na hobití krev, kterou jsem devětadvacátého načerpal do měchů. Pochopitelně byla zkažená, sražená a plesnivá. V duchu jsem se proklínal a hodil měchy přes palubu. Holt pán draků se nekoná.

12. jarn 1075
Bílá vlna vyplula na poslední úsek cesty. Větrno, prší, loď se houpe a Otakáro ustavičně mele hubou.

23. jarn 1075
Z předchozích dní mám jedinou zajímavost. Cindren hraje karty o peníze! Musím říct, že mě to překvapilo. A zkazil jej Otakáro.

Kolem poledního hlídka ohlásila Jerez na obzoru. Kortos nás, užaslé, přivítal sluncem zalitou zátokou, krytou cípem skalisek, na jejichž vrcholu se tyčila obrovská patnáctisáhová socha z kamene. Zosobnění muže s křídly, opírajícího se o meč. Za hlavou vybíhající pozlacené tyče zářily v paprscích slunce, jako by žhnuly světlem stovek pochodní. Amon-Súr! U úpatí majestátního monumentu byly patrné nějaké budovy. Kortosané na palubě stáli jako vyjevení a vzdávali soše úctu. A před námi se pomalu vynořilo město. Jerez!

Náhle bylo zřejmé, že Amon-Súrův monument neční patnáct sáhů vysoko, jak se zprvu mohlo zdát, ale jeho výška jeví se být spíše k čtyřiceti sáhům! Tak obrovskou sochu jsem dosud nespatřil!

Obrátil se na mě Zakan, kormidelník, poměrně naléhavě a znatelně nervózně. Nevím proč si vybral zrovna mě, ale sdělil mi rozechvělým hlasem, že jsme konečně tady a že je šťastný, že přistáváme. Šťastně ale vůbec nepůsobil, ba naopak, a nabyl jsem dojmu, že si někomu potřebuje vylít své hoře. A on, zřejmě potěšený zájmem, náhle obrátil a šeptavě mě upozornil, že Kortos je nebezpečná země. Dostalo se mi rady, abychom rozhodně neopouštěli přístav. Prý nás někdo viděl, jak kouzlíme. Za to se tady trestá smrtí. Máme si dávat pozor hlavně na ty modré šutry. Přišlo mi, že hovořil o azurionech.

Jediný, o kom vím, še ze zdobí azuriony, je Cindren. Že by Cindren byl příslovečnou zmijí na prsou, kterou si dle Zakana zahříváme? Nikoli. Vyloučeno. Nevím, proč jsem si toho nevšiml dříve - i Kastor nosí na krku azurion. A pokud se jím zdobí Kastor, musel taktéž činit i Bulur, jenž byl jeho až puntičkářsky důslednou kopií.

Začal jsem si Kastora více všímat. Je zřejmé, že celou situaci kontroluje.

Ještě jsme ani nepřistáli a Otakáro už řešil místní hospody. S kým jiným, něž s Kastorem, v družném a příznačně hlasitém rozhovoru. Otakáro potichu snad rozprávět ani neumí. Pak zařval: "Kemalova slza! Dobrá hospoda!", a bylo jasné, že měl vybráno. Potom přiražení k molu, zajištění lodi provazy. Vystoupit na břeh jsme však nestačili.

Na Bílou vlnu vtrhli nějací úředníci a spousta vojáků. Mocně vykřikovali: "Merhaba, merhaba samar", což mohlo znamenat cokoli. Kastor se s několika z nich objal a pravil něco ve smyslu: "Norede. Kim. Ered. Hai". Vojáci tasili luky, zacílili a strnuli v dalším očekávání. Posádka Bílé vlny také strnula v očekávání, jen kapitán Žabrak se dotázal Kastora, co že se jako děje. Kastor odvětil, že je podezření, že na lodi jsou čarodějníci a špehové. Pokud ered znamená čarodějník a hai znamená špeh, pak udání podal Kastor přímo před našimi zraky. Všichni do jednoho budeme předvedeni k výslechu, loď bude zatím vyložena. Další výslech! Potom nám kázali opustit loď a shromáždit se na nábřeží, což posádku poněkud pobouřilo. Z úst Kastora se lidem dostalo ujištění, že to nebude trvat dlouho. "Jsme přeci přátelé!", zvolal nakonec a pokynul vojákům, aby rozhýbali srocený dav.

Kortosané mluví hatmatilkou, které není ani zbla rozumět. To je velmi nepříjemné, neboť budeme odkázáni na tlumočníky. Možná že ten nováček, ten Skuld, by mohl trochu rozumět. Snad. Na nábřeží jsme byli obklíčeni ještě dalšími muži - vojenskými zálohami, hřeznoucími z postranních uliček. Kastor však nás, Nurnské, znenadání vytáhl ven stranou; vyvedeni jsme byli rychle se tvořící uličkou mezi ozbrojenci. Už vůbec nevím, co si o tom Kastorovi myslet. Jakou hru to s námi hraje?

Stoupali jsme za Kastorem jako vyplašené ovce do mírného vrchu. Když se člověk ohlédl, mohl si všimnout, jak námořníci jsou šikováni do štrůdlu a eskortováni někam do města. Bílá vlna se hemžila vojáky, kteří z jejích útrob vykládali pytle. I když byly černé, v jejich uhelný obsah jsem ani za mák nevěřil.

Teď trochu zmateného vyprávění. Zmateného proto, že jsem byl po dlouhé krvavé plavbě i z nastalé situace velmi unavený a moje mysl těkala mezi realitou a duševními úvahami. Poznámky jsou tedy zmatené a útržvité. Získané poznatky tedy shrnuji tak, jak si je útržkovitě pamatuji. Kastor za služby již prokázané má pro naši družinu možnost dalšího výdělku. Bude nás potřebovat. Má s námi plán, ale nepoodhalil jaký. Zítra je v Jerezu nějaká slavnost. Máme prý štěstí. Štěstí? Největší svátek roku. Svátek příchodu. Příchodu koho? Bude příležitost vychutnat skvostnou atmosféru. Jistě. Půjdeme do pevnosti, kde nám bude přidělena suba. Suba není sukuba. Suba je průvodka. Je průvodka průvodkyně? Žena? Asi ne, v Kortosu ji má prý každý. Každý má svou subu. Podle suby se pozná, kdo je kdo, co dělá, zda má právo cestovat, zda má vůbec nějaké právo... Suba je cedulka z kovu, měděná destička. Až každý obdrží svou subu, budeme přiděleni do pevnosti Jefizem. Jefizem leží několik desítek mil odsud. Daleko. Nejspíš ve vnitrozemí. Tam budeme seznámeni s vírou. Staneme se přidělenci kortoských jednotek. Projdeme výcvikem. Výcvikem víry, jazyka, boje. Potom nám nabídnou služby ochranného charakteru. Budeme mít všechna doporučení. Vysvětlí nám i situaci. Myslím si, že v plánu je vymýt Nurnským mozky!

Vojáci přinesli truhlu. V ní obřadní kovadlina, spousta raznic. Několik čistých sub. Žádají naše jména. Razí do sub jména. A pod jméno znak. Další zub posledního z lidí? Znak je prý znamením žoldnéře.

Žoldnéř má právo nosit zbraň a nemá právo opustit Jerez. Na zbraň tedy právo máme, ale je lepší ji nenosit. Subu naopak musíme nosit u sebe a na vyžádání kýmkoli předložit. Ztráta suby značí smrtelný problém. Jsme tedy žoldnéři. Zítra po rozbřesku se máme hlásit zde. "Amon-Súr s vámi!", rozloučil se Kastor. Bohové s námi, pomyslel jsem si a zasunul těžkou subu do kapsy.

Zapadli jsme zkroušeně do Kemalovy slzy, kterou vybral Otakáro Vesta. Cestou jsme šli kolem zapáchající stoky a byly nám vojáky na mostě kontrolovány suby. Velitel řekl: "Hamel" a propustil nás dále. Hamel asi znamená, že je suba a přechod mostu v souladu. Kemalova slza ležela proti proudu stoky na jejím kamenném břehu, takže to tam strašně páchlo. Hospodský zvolal: "Merhaba!" a ukázal na volný stůl. Byl jsem hrozně unavený. Opřel jsem si hlavu o desku stolu a usnul. Vůbec nevím, co se se mnou dělo.

24. jarn 1075
Museli mě nějak odnést na pokoj. Vůbec nic si nepamatuji. Do poznámek mi někdo nakreslil velmi sprostý obrázek, takže jsem se možná stal terčem posměchu. Obrázek mi evokoval zamlženou vzpomínku na Serinu. U snídaně jsem pochopil, že je s námi nějaký přidělenec jménem Nasim, takový vytáhlý spratek. Neptal jsem se, co se včera večer dělo - neměl jsem na to sílu. A navíc je to jedno. Prostě je s námi nějaký Nasim a bude nás otravovat, špiclovat a udávat. Nasim má chudý knírek pod nosem a turban.

Snídaně byla vyloženě hnusná. Zavařenina, med a vejce - to není mé oblíbené jídlo. Měl jsem náladu pod psa a dával to patřičně najevo.

Od Nasima zjištěno, že na Amon-Súrově náměstí se pořádá turnaj v lukostřelbě, potom vojenská přehlídka. Následně prý bude viděn patriarcha. Co to znamená: být viděn? To nevím. Taky jsme zjistili, že Amon-Súr bojuje s Ilandrisem. Ilandris je ale Pán draků, takže to vlastně už víme. Patriarcha je Amon-Súrův zástupce. Začínám mít pocit, že Amon-Súr vůbec neexistuje. Je to výplod chorobné mysli patriarchů.

Vyšli jsme loudavou chůzí směrem k Amon-Súrovu náměstí. V zákoutích dřepí spousta trhovců. Obchodním artiklem jsou látky a hrnce různého stáří. A potom všudypřítomná kortoská specialita - sušené marmelády. Hnus už od pohledu.

Všimli jsme si brány, před ní stál sloup a na něm modrý kámen. Azurion. V bráně dva lidé ve vojenských varkočích a s holemi - hlavice opět opatřené azurionem. Kolemjdoucí se jim očividně ustrašeně vyhýbají. Nasim řekl, že to jsou Psi. Tak o tom tedy mluvil Zakan - o Psech. O hledačích magiků. Nasim vysvětlil, že Psi se starají o bezpečnost. Vyhledávají čarodějníky. Spadají pod Rudý koncil, což je část bratrstva Samarů. Rudý koncil se zabývá přečiny proti náboženství. Čarodějníci jsou popravováni veřejně, nejčastěji upálením.

Šíleným bulvárem, bulvárem špinavou dlážděnou ulici nazval Nasim, jsme došli k ještě šílenější stavbě. Stavba je tvořena čtyřmi věžemi, obklopujícími pátou nejvyšší, a ve výšce navzájem propojenými kamennými oblouky, zřejmě mosty. Nasim řekl, že v budově je připravený trůn pro Amon-Súra, až se vrátí. Kněží ujišťují, že se vrátí brzy. Troufám si tvrdit, že Amon-Súr se nevrátí nikdy. Plac před budovou se nazývá Náměstí Amon- Súra.

Všimli jsme si ještě jedné věci. Město Jerez je rozdělené do čtvrtí, jejichž lesk citelně upadá se vzdáleností od Náměstí. Navzájem jsou odděleny hradbami, proto je rozdíl mezi nimi o to více nápadný. Je evidentní, že existují suby, které držitele opravňují pobývat pouze na území jedné konkrétní čtvrti. Mé ponuré myšlenky zaplašilo vyhlášení střeleckého turnaje. Terčem byl kožený vak na tyči; střelba prováděna z koňského hřbetu v plném trysku. Tohle klání pro mě není zajímavé. Jsem zvědavý na vojenskou přehlídku a potom... až bude viděn Patriarcha. A ještě jedno mě napadlo - Kastor je Pes.

Nalepil se na nás nějaký chlap - jakýsi Al-Rahem. Nese si nějaké hoře, nevím jaké. Jeví se být značně rozporuplnou osobností. Al-Rahem je Assuaenec, přesto neoblomně věří a uctívá Amon-Súra. Na druhou stranu mám pocit, že v naší kumpanii spatřuje prostředek, jak se z Amon-Súrovy moci vymanit. Nevím. Nevěřím mu ani za mák. Mezi ním a udavačem Nasimem nevidím zřetelného rozdílu. Dozvěděli jsme se něco málo nového. Lučištníci jsou prý v Kortosu tradicí. Lukostřelbě se vyučuje v nějakém Okmejdanu, jak upřesnil Nasim. Nevím proč, ale Worrel veřejně vyhlásil, že Al-Rahem je členem našeho žoldáctva, a na slovo žoldáctvo kladl nezvyklý důraz. Nevím proč, když Assuaencovy osobní pohnutky jsou diskutabilní. Také mi není jasné, co tím myslel, tím žoldáctvem. Jestli nemá na mysli, že družinu dělí na dobrodruhy první a druhé kategorie a na každou z kategorií se vztahují jiné kořistnědělné podmínky. Budu se ho musit někde v klidu zeptat. Myslím si, že tedy dobrodruhem druhé kategorie, tedy naším žoldáctvem, je i Otakáro Vesta, což schvaluji.

Nasim odněkud přinesl látkové kornouty se sladkostmi a sušenou marmeládou. Jelikož zřejmě očekával větší vlnu nadšení, obratem navrhl, že družinu dovede na pečené berany, kteří, jak podotkl, se pečou tady kousek. Cestou k pečeným beranům vyprávěl o procesí Samarů. "Až ho uvidíte, srdce vám zaplesá", pravil zasněně. Srdce mi tou dobou plesalo hlady. Vzpomněl jsem si na ranní vejce s medem. Nasim ještě v kostce sdělil následující: Patriarcha půjde k Amon-Súrovu trůnu a bude vést tradiční pojednání. Patriarchou je nějaký Buknedin. Povede své první pojednání, protože starý patriarcha Theodorik před rokem umřel. Buknedin prý vede kortoský lid ke světlým zítřkům. Cestou k pečeným beranům jsem si také všiml, že všude, ale opravdu všude jsou samí vojáci. "Vojáci jsou všude", pravil Nasim pyšně, "A také Psi!". Pak řekl, že až vstoupí do našich srdcí, naše cesty půjdou jenom za světlem. Nevím, kdo až vstoupí do našich srdcí - zda vojáci, Psi, Patriarcha nebo Amon-Súr. Také bych byl raději, kdyby naše cesty vedly spíše k pečeným beranům než za světlem. Šli jsme dál městem jako ve zlém snu a Nasim ozřejmil, že Patriarcha sídlí v nohách Monumentu. A kolem nás dav zahučel a začal skandovat: "Sláva!!!".

K pečeným beranům jsme nedošli. Cestu za skopovým přehradil tradiční marš Samarů v plné zbroji. Jeli koňmo, jejich zbroje byly rudé. Zřejmě natřené proti korozi. V mnohostupech míhaly se černorudé varkoče, koně cvakali kopyty o tvrdou zem. Řev davu zesílil. Za Samary se zjevil Patriarcha, také na koni, v doprovodu nějakého tlustého chlapa. Patriarcha byl oděn do křiklavých barev bílorudého pláště, přes krk zavěšenu černorudou štolu. Připomínal mi nějakého exotického ptáka. A v ruce třímal hůl s velikým modrým azurionem, který připomínal ptáka toho oko - ozdobeno bylo zlatými křídly. Lidé kolem nás začali v agónii omdlévat. Patriarcha sesedl před onou podivnou věžovitou stavbou a po chvíli se vynořil na balkóně, ze kterého pokynul davům. Davy se zavlnily očekáváním. Zaduněly bubny a prostranství ztichlo. Nějací Samaři přivlekli na balkón Amon- Súrův prázdný trůn, Buknedin se k němu poklonil a dav začal aplaudovat. Neutuchající potlesk trval téměř půl hodiny, než se lidé vyčerpali, a Buknedin se konečně dostal ke slovu. Tou dobou bylo už půl šesté večer. Čas tady v Kortosu běží strašně rychle.

"Há kewal...", řekl Patriarcha a potom pokračoval souvislým proudem těch divných slov, která Nasim šeptem musel překládat. Zaznamenal jsem si z té plamenné řeči následující: My, děti Amon-Súra, vzpomínáme, kdy naše oči spočinuly na něm. A také kdy jeho oči spočinuly na nás. Viděli jsme jeho zář. Dal nám tuto zemi. Slíbili jsme, že tuto zemi připravíme na jeho návrat. Dal nám lásku, ale někteří nechtějí naslouchat. Magikáni, kteří oddalují den příchodu. Očistíme zemi od čarodějníků. Ať shoří jejich duše.

A pak zařval, aby je přivedli. Nějací pochopové přitáhli dvě klece, věrné obrazy z té Dudkovy invokace. A uvnitř tucet chudáků, choulících se a k smrti vyděšených. Chlapi, ženské, staří, mladí, děti. Teprve teď jsem si všiml, že po levé straně prostranství jsou přichystané hranice. Lidé kolem to věděli, těšili se na veřejné upalování, což dávali hlasitě najevo. Už vím, co znamená ono kortoské "Zupar!". Pomsta!. Palivci zažehli ohně. Vzpomněl jsem si na Trindindol. Al-Rahemovi zářily oči očekáváním. O Nasimovi ani nemluvě. Přestal překládat a plně se propadl do svého niterního světa. "Zupar... Zupar!", cedil skrze zuby.

Z ustrnutí mě vytrhl Worrelův naléhavý hlas. Všiml si, že na ploché střeše třípodlažního domu za našimi zády došlo k nějaké bitce. Nebylo toho mnoho vidět. Za povšimnutí stál černě oděný muž. Tvář měl ukrytu za stříbrnou maskou vlka. Al-Rahem pravil, že to je Karabaš se svými Vlky. Nahoře něco ostře zasyčelo. Al-Rahem vykřikl, ať si dáme pozor na kouzla, ale to už vzduchem letěly bomby a tam, kde stály klece s ubožáky, došlo k ohromné detonaci. Lidé se káceli k zemi, vzduchem létaly kusy těl. Dav se hnul všemi směry, zavládla panika a tlačenice. Někdo křičel, že vojáci brání lidem opustit prostranství. Al-Rahem pravil, že dav lidí je nejlepší štít na obranu patriarchy. Měl jsem sto chutí mu rozbít hubu, ale to už Worrel vyběhl podél fasády a my pochopitelně za ním.

Měli jsme štěstí, že jsme se celou dobu drželi stranou davů. Podařilo se nám doběhnout do nějakého parku. Růžičkovi dal nějaký kolemjdoucí znenáhla pěstí do obličeje a on mu to pochopitelně vrátil. Hnali jsme se dál. Najít nějakou hospodu a schovat se vevnitř. Nasim se ujal vedení a řítil se úzkou uličkou. Přitom řval v rodné kortosštině: "Zeregina Luna". Tak ne. Zeregina Luna je hospoda. Taková špeluňka s několika stoly. Narvaná k prasknutí. Ve znaku půlměsíc a na něm rozvalená nahatá ženská - tedy ne úplně. Jak řekl někdo z místních - nahá a oblečená. Už mě ti kortosani serou, a nejsem sám. Vyhodili jsme několik lidí od stolu a objednali pití. Al-Rahem zase pronesl nové moudro. Karabaš prý touží, aby magie byla v Kortosu legalizovaná. Jinak je to stejně zapálený stoupenec Amon-Súra jako ta ostatní pakáž.

Najednou se rozlétly dveře do lokálu a dovnitř vpadli Vlci v čele s Karabašem. Šest po zuby ozbrojených chlapů. Jak se poté ukázalo, jeden chlap byl ženská. Jeden z nich, trpaslík, byl černý jak bota. Padala jména jako Obur a Ajča. Ajča, ta ženská, je slyšet nejvíc. Jsou udýchaní a v úzkých. Řeší, co dělat. My řešíme u stolu to samé. Nasim a Al-Rahem je chtějí zamordovat. Worrel si myslí, že bychom jim měli pomoci. Vidím mu to na očích. Myslím si to samé. Utekli jsme před Psy a dohnali nás Vlci!

V Zeregině Luně zavládlo špitavé ticho. Nasim byl jak na trní, cedíce skrze zuby, ať ty Vlky zamordujeme. Worrel se nahnul k Otakáru Vestovi a nařídil mu, ať v příhodné chvíli vyskočí, proběhne na ulici a zalarmuje jerezské vojáky. A černý trpaslík před nálevním pultem shodil tornu a vybalil nějaké věci. Ticho by se dalo krájet a balit do látkových kornoutů. Vytáhl jsem meč a položil jej na desku stolu do pohotovosti.

Potom to začalo. Jeden z barbarů, ani jsem si ho předtím nevšiml, odkopl můj meč a čapl mě pod krkem. Worrel vstal, snažil se něco naznačit, ale nekompromisní reakce Vlků jej donutila lehnout si na zem. Přitom jej počastovali přezdívkou "Hajzle", což by v jiné situaci bylo trestuhodné a neomluvitelné. Barbar, co mě držel za krk, trochu povolil stisk. Řekli, že kdo se hne, toho zabijou. Nějaký místní chlap vyrazil šíleným během ke dveřím, ale nedorazil. Zastřelili ho. Ženská, zřejmě jeho družka, začala hystericky ječet. Vlci měli evidentně nervy nadranc. Zmerčil jsem Nasimovu držku, čišela z ní ryzí a nezakrývaná nenávist. Soustředil jsem na ten ksicht svou vytříbenou mysl, všechen hněv slil se do jednoho mocného proudu energie. Nasim vyvalil bulvy a zhroutil se na stůl. Hraničářská magie je mocná! Ve zmatku se Worrel metamorfoval v hostinského. Ohlédl jsem se k výčepním sudům - ten skutečný knajpmistr stačil někam zmizet a teď se jistě klepe strachy v temném koutě. Nařídil jsem Otakárovi, ať Nasimovi prořízne hrdlo. Pro jistotu. Hraničářská magie je totiž jistě mocná, ale je lepší ji pojistit. Vesta okamžitě zanořil dýku do zrádcových tkání. Mocný proud krve ohodil Thogeye a jeho náklad. Krev se rozlila po stole.

Jenom trochu odbočím. Thogeyův náklad jsem myslím ještě nezmínil. Thogey je totiž nejen vykradač kasiček, ale stal se ještě Vestovým osobním slouhou. Za pět zlatek týdně mu nosí peřiny. No a ty peřiny teď potřísnily cákance Nasimovy krve. To je mi panečku barbaří hrdobec, ten Thogey! Neštítí se doslova ničeho.

Worrel v rouše hostinského po šeptandě s Karabašem zmizel s částí vlků po schodišti do patra.

K Vlkovi, stojícímu stále za mými zády, u nějž jsem zaregistroval jisté vyděšené zmatení, jsem tiše prohodil, že jsme na jejich straně. Ať to tedy přetlumočí vůdci. To jest Karabašovi. Ještě jsem ozřejmil, že ten mrtvý na stole byl udavač. Barbar, nevěda zřejmě, jak s informací naložit, hystericky zařval na Obura. Otakáro Vesta se drze zvedl a volným krokem vykročil směrem ke dveřím. Barbar mě pustil, doběhl Vestu a začal do něj kopat. Dwany Růžička vytasil. Houkl, že vůdcův rozkaz je zabít ty dva barbary, a zaútočil. Darkal Dorn vyběhl v zteč. Můj meč, bohům žel, ležel pod nohama zápasících mužů, takže jsem zůstal sedět. Přiznávám, že jsem se trochu přestal orientovat v situaci. Nepochopil jsem, proč bylo nutné ty dva Vlky zabít. Otakáro Vesta vyběhl na ulici a bylo slyšet jeho pištění: "Amon-Súr, Amon-Súr!". V horním patře se ozval dupot. Lidi v lokále zpanikařili a vyhrnuli se ke dveřím.

Jeden z barbarů padl, čímž se mi naskytla příležitost znovu se zmocnit meče. Druhý z barbarů se hlasitě dovolával pomoci, obzvláště od černého Obura. Žádné se mu nedostalo a Dorn s Růžičkou ho utloukli. Zatím jsem se postavil u dveří a organizoval úprk civilistů. Původně jsem zamýšlel všem v útěku zabránit, ale hlasité klení hobita Dwanyho změnilo můj názor. Už jsem přiznal, že jsem se v situaci ztratil. Pátral jsem mezi uprchlíky po hostinském nebo té ženské, co předtím tolik hystericky ječela. Ty bych pro jistotu zatkl. Hraničnická zkušenost mi velela považovat právě tyto dva za možné riziko.

Jenomže lidé, co se v děsu tlačili ven, se najednou zase začali hrnout dovnitř. A za nimi jerezští vojáci. Začal jsem řvát ono tradiční vyvolávání Amon-Súrova jména a štěkal hlasité rozkazy, ať nevinní vypadnou na ulici a vinní lehnou na zem. Do lokálu vpadl vojenský velitel a jeden ze Psů. Všiml jsem si, že čím vyšší vojenská hodnost, tím delší bodec na armádní helmici. Tenhle muž měl bodec skutečně dlouhý. A tenhle muž rozkázal, ať si všichni lehneme na zem, což jsme vzhledem k jejich převaze bez okolků učinili. Pes, obklopený osobní stráží, procházel mezi ležícími s azurionem - zřejmě hledal magiky. Potřeboval jsem se nutně zbavit toho, co mi ještě zbývalo v hlavě.

Do Zereginy Luny vkráčel udýchaný Otakáro a ječel: "Přátelé, vstaňte", načež se mu dostalo rozkazu, ať zavře hubu. Rozčilený Otakáro klekl na zem, pobízeje k pronásledování renegátů. V ten okamžik po schodech seběhl Worrel, nabyvší opět svých ušlechtilých álfheimských rysů, a udal hostinského jako odpadlíka a přisluhovače Vlků. Vojáci, evidentně vycepovaní a sehraní, obklopili Worrela a ten část jerezských stráží odvedl do patra.

Pes zatím pomalým mávání holí nad ležícími hledal magii. Najednou azurion zažhnul a před Psem se zhmotnil chlap. Assuaenec. Vlk. Vojáci zaštítili magikohledače oplechovanými těly, přesto Vlk stihl tnout. Otakáro začal vyvolávat Amon-Súra a nechť všichni jeho služebníci povstanou. Všichni vojáci se semkli kolem Vlka, ten však jakoby měl devět kočičích životů. A potom Otakárovo volání po lásce k Amon-Súrovi, vzrůstající panika, nepovedený ústup Psa, průnik Vlka a další zásek, Pes na kolenou, výpad jerezských, Assuaencův marný boj.

Otakáro Vesta bafnul Psa, toho zmetka, v podpaží a vlekl jej do bezpečí. Vůbec jsem nepochopil proč. Že by uvěřil? Soustředil jsem zbytky svého zlobného vědomí do jediného usměrněného proudu a Pes v Otakárově náručí doslova zvadl. Byl mrtev. Ten čilý hobit mu okamžitě ukradl hůl. Je to evidentně muž příležitosti. Ukázkový hobit. Takový, jakého je na svobodě třeba mít neustále pod kontrolou.

Pak už nebylo potřeba ležet. Došlo k naprostému zmatku a řeži. Proto budou následující řádky útržkovité. Chaos. Plno vojáků. Nevím, kdo je přítel a kdo nepřítel. Otakáro vystřelil do Vlka. Proč do Vlka? "Zawai", zařvali vojáci s luky. Zawai znamená asi Sehněte se. Vojáci vpředu se sehnuli a sekají v pokleku. Nad nimi sviští šípy ze zadní řady. V malém lokále! Situace se stala neuchopitelnou. Jerezští padají, Vlk stále na nohou. Neuvěřitelné. Kolem mě někdo proběhl, někdo neviditelný. Několik osob. Sykl jsem: "Běžte! Běžte rychle!". Karabašovi vlci. Vlk dole jak v sršním hnízdě se pořád drží. Stále nechápu, proč ho chce Vesta odprásknout. Worrel dal signál a Růžička s Darkalem skočili po Vlkovi. Worrel ho ještě bodl oštěpem. Začalo mi svítat. Vlk konečně padl. Z jerezského oddílu zbylo pouhých šest mužů. "Abrhel nakapel!", řvou jerezští jeden přes druhého. Potom naší kumpanii nechávají už na pokoji. Abrhel nakapel tedy zřejmě znamená Nechte je být.

Řekli nám: "Hemel abakal kel". Al-Rahem, tlumočník, přeložil, že je třeba počkat na posily. Zbraně je třeba držet v pohotovosti, protože renegáti mohou být všude. Worrel opět upozornil, že někteří Vlci utekli po schodech do patra.

Pozoroval jsem Otakára Vestu, jak se nepříliš úspěšně snaží schovat Psovu hůl pod kabátkem a poté opět neúspěšně přelomit pod hlavicí nesoucí azurion. Pak se začal chovat jako hysterická Amon-Súrova hlásná trouba, což bylo jeho oblíbené divadlo k vyvolání zmatku a zakrytí záměrů skutečných, což už jsem bezpečně poznal, a odběhl do patra. A za ním v patách jeden z vojáků.

Hostinského objevil Worrel zalezlého ve skladu, odděleném od lokálu plentou, kde se třásl strachy za sudy s pivem. Civilisté stále ležící na podlaze, vojáci kupodivu netečně jistící situaci a čekající na posily. Divné. V patře dusot. Worrel se postavil před plentu a Darkal Dorn vtrhl do skladu; hostinský neměl šanci přežít. Shora se ozvalo Otakárovo hlasité volání o pomoc, doprovázené výkřiky, že jsou ještě tady. Tedy ti Vlci. Vojáci vyrazili nahoru, já za nimi. Tam zkrvavený Otakáro Vesta táhnoucí mrtvého muže v turbanu. Máváním paží nasměroval vojáky dozadu s tím, že Vlci utekli oknem. Potom směrem ke mně prohodil, abych toho chlapa v turbanu dodělal. Nebyl tedy mrtvý. Potom už byl. Vojenský oddíl se zase převalil zpátky a já se zeptal hobita, koho že jsem to vlastně oddělal. Byl to jenom civil, který si jej všiml, jak ukrývá zbytek Psovy hole pod koberec. Takže tedy máme azurion. Těžko říct, k čemu nám bude, ale hlavně, že ho nemají oni. A taky - je to symbol nepřátelství k Amon-Súrovi. Důkaz odporu.

Sešli jsme dolů, kde právě vojáci přišedším posilám podávali hlášení o zjištěné situaci a zneškodnění magika a Vlků. Posily byly vedeny dalším Psem. A ten Pes poslal pro další posily. Mám pocit, že nejužívanější taktikou zdejší armády je přivolávat posily.

Pes řekl, že po příchodu posil nařídí systematické prohledání okolí. Do té doby však rozkázal vyčkat zde na místě incidentu. Bude vyšetřování. A potom se živý Pes začal shánět po zmizelé holi mrtvého Psa. Worrel, aby Nurnské ušetřil dotěrných otázek, se dobrovolně přihlásil k výslechu. Podal výpověď, která Psa zřejmě plně uspokojila. A naoplátku zjistil, že Pes se kortosky řekne K'pek. Svitlo mi. Předtím jsem vůbec nechápal, proč vojáci volají: "Krtek, krtek!" a obracejí mrtvé. Teď už chápu - volali K'pek, hledali svého chlebodárce. Psa. Zamordovaného vysokou magií. Mou magií.

Branec Vesta (tak se hobit tituluje při jednáních s místními), adept nejvyššího umění Amon-Súra, podal také výpověď. Dobrovolnou a hrdinnou. A Pes řekl: "Dobrá práce", a potom houkl "Ukažte mi suby!". Nebyl nikdo, kdo by zaváhal. Suby vylétly v natažených pravicích. Už jsme v tom dobří. Pes řekl, že do zítřka, kdy se máme hlásit v Kastorově úřadu, spadáme pod jeho velení.

Přichvátaly posily a posel, jehož hrdelní výkřiky se jal opět tlumočit Al- Rahem. Bylo to něco o Vlcích a kanálech pod městem. Pes rozdělil vojáky do skupin a udělil rozkazy. My plus dva další vojáci, utvořivše narychlo údernou jednotku Sever v rychlém poklusu vyběhli jsme na ulici vedeni Psem. Poprvé od setkání s Cindrenem v Zahradní ulici zpozoroval jsem, že je celý nesvůj. Velmi nezvyklý jev u zmíněného muže!

A taky jsem vysledoval, že město Jerez vůbec není poznamenané zemětřasem, jak tomu bylo v sídlištích, jež jsme dosud míjeli či navštívili. Z toho se dalo usuzovat jediné, totiž že epicentrum musí ležet severně, nejspíše u Travertu.

Poklusem bylo dosaženu srotiště vojska, kde nějaký Samar potvrdil nález magické stopy, neklamného důkazu, že Vlci se skryli v kanálech. Dorazily další posily, naše skupina Sever se rozrostla o dalších dvacet vojáků, Pes předal velení skupiny dalšímu Samarovi, tedy Psovi, tedy K'pekovi. Pochopil jsem, že centrální velení míní obsadit všechny vstupy do kanalizace, které ve čtvrti jsou, a dostat Vlky do obklíčení. Skupina Sever pronikla rychlým přesunem k severní hranici čtvrti a tam v jednom pavlačovém domě si K'pek vyžádal klíče od Strážce klíčů, nutné pro odemčení vstupu. Z doslechu víme, že vstupy do kanálů jsou totiž zamřížované, a to i prostupy mezi čtvtěmi, a klíče drží v ochraně před zneužitím Správci klíčů. Správci klíčů zřejmě patří do cechu krysařů. Všiml jsem si, že Darkalem Dornem zase cloumá vztek. Byl bílý jako stěna a pokradmu nazval Samara soumarem. Což v jeho případě nevěstí nic dobrého. Tyhle Dornovy návaly hněvu jsou nebezpečné nejen jemu, ale obzvláště jeho okolí.

Vlezli jsme do kanálu, respektive do obrovské, šest sáhů široké klenuté a páchnoucí chodby. Smrad tam byl skutečně příšerný. Jak někdo trefně podotkl - děsivý nasládlokyselý puch. Samara se zápach evidentně nedotkl, byl na něj zvyklý, a zavelel k pochodu po postranních chodnících. Na první křižovatce skupinu Sever rozdělil na tři díly. Skupina Sever III - toť Nurnští a dva neznámí vojáci. Postavili se do čela, hlupáci. Vůbec netušili, co mají v zádech. Worrel jakožto skupinový světlonoš zažehl lucernu. Čím více Sever III postupoval vpřed, tím více se kanál zužoval; úměrně s ním i šířka chodníku. Brzy jsme se ztratili, aniž bychom nalezli jakoukoli stopu po Vlcích. Po nějakém čase bloudění Sever III narazil na Sever I, a než došlo k domluvě, co dál, dorazil i Sever II. Nějaký K'pek začal nadávat na neschopnost vojska a zorganizoval další postup. Provedli jsme obrat a pokračovali v průzkumu, zanechávaje Sever I a II svému osudu. Opět jsme se brzy naprosto ztratili v temných smradlavých chodbách, což naši dva průvodci a zřejmě i velitelé nepopřeli.

Na jednom místě, které se smradem, množstvím plísně, ani ničím jiným nelišilo od všech ostatních, jeden z kortosanů prohlásil, že tady by mohly být nějaké stopy. Rozdělil skupinu Sever III na oddíly A a B. Každý oddíl rázoval po protilehlém chodníku podél třísáhového valícího se proudu jerezských kalů a bylo jim dáno propíchávat vodu. Podle směru toku jsem byl členem Severu III-A.

Za plnění zmíněného naprosto nesmyslného rozkazu byla objevena prostora plná bílého šlemu. Množství průsvitných vajec dávalo tušit, že tady něco žije. O tom bylo možné se přesvědčit vzápětí. Ze smrduté vody se vynořila bradatá hlava, za ní druhá a třetí. Pak dvě menší. Tvorové okamžitě zaútočili. Někdo vykřikl, že to jsou haterie. Smrdutí plazi žijící na smrdutých místech, pokrytí žahavými bradavicemi, nenávistně plivající jedovaté sliny. Došlo k hroznému boji, netvoři žeroucí jerezské výkaly napadli čela obou oddílů Severu III, což znamenalo smrtelné nebezpečí nejen pro oba kortosany, ale zejména pro Růžičku a Dorna. Vzduchem létaly pařáty a jedovaté sliny. Sám jsem dostal dva flusance a nebylo mi do zpěvu. A potom, chodníky byly tak úzké, že nebylo možné předbíhat, ani utíkat; pouze stát na místě se zbraní připravenou. Situace vypadala velmi vážně, nejhůře ve chvíli, kdy Worrel vymyslel a okamžitě uskutečnil podivný plán. Lucernu, kterou nesl, jediné světlo, obloukem poslal vstříc ještěrům zmítajícím se v proudu. Netrefil a lucerna zabublala pod hladinu. Naráz byla tma, což haterie, uvyklé životu ve tmě, vůbec nezaregistrovaly a bily se s potravou o potravu s neutuchající silou. Potom Worrel vyvolal magické světlo z prstenu. Skutečnost, že světlo bylo magické podstaty, byla ortelem smrti pro vojáka, který podzemní útok haterií přežil. Mohl by mluvit, musel být zabit. Nevyřčeného úkolu se bez řečí ujali Dwany Růžička s Jeromem Skuldem. Bylo dobojováno, některé haterie se daly na útěk. Stav skupiny Sever III po znovusloučení, respektive rozpuštění oddílů A a B: množství zraněných a dva mrtví. Vzhledem k tomu, že veškeré ztráty připadly na vrub rodilých Kortosanů, stalo se, že skupina Sever III se stala z etnického hlediska plně cizineckou. A co více - bylo nutné vyřešit, co dál.

Měl jsem v hlavě příslovečné prázdno a pusto, potřeboval jsem zaostřit a vypomoci zraněným spoludruhům hraničářským léčením. A tehdy jsem si vzpomněl na magické hulení, získané od trpaslíka Bolbucha, a kukuřičnou faječku, zakoupenou k těmto účelům v Nurnu. Nacpal jsem faječku a počal mocně šlukovat, přičemž skupina Sever III vyrazila po pravém břehu. Zanedlouho jsme dorazili k nějaké lávce, kterou bylo nutné přejít. Byla kluzká. Dýmající směska byla velmi silná, motala se mi hlava a lidi nadávali na příšerný puch, který tabák šířil. Možná proto mi na lávce podklouzly nohy a já potupně zajel po pás do ještě smrdutější stoky. Fajfka zmizela v hnědých vodách kanalizace a kýžený výsledek se nedostavil. Mám to ale pech! Vždycky když to nejmíň potřebuji, někde sebou seknu. Měl bych si dát přízvisko Padák. Nebo vozembouch!

V osm hodin večer, jednalo se však o čas spíše tušený, na kterém jsme se většinově shodli, se skupina Sever III obrátila na cestu zpátky. Záhy jsme se ztratili a potom vůdce zjistil, že někde potratil náčrtek kanálů, jejž dosud pečlivě udržoval. Sžíral mě strach, že chytnu vlka a exkrementální původ vlhkosti mých kožených gatí zanese mi do ran růži. Růže je strašná nemoc!

Nakonec se Nurnským podařilo setkat se s pětadvacetičlenným vojem, tentokráte bez přítomnosti Samarů. Zda se jedalo o některou ze skupin Sever nebo Východ, nebylo možné zjistit, protože okamžitě došlo ke kontrole sub. Navíc to nebylo podstatné. Podáno hlášení. Zjištěno, že haterie jest v Kortosu označována jako pekelnec. Pekelnce nasadili do kanálů čarodějníci, aby unášeli děti. Obvyklá drastická pohádka pro nehodné děti a slaboduché dospělé, aby se vyhýbali tmavým ďourám. Pohádali jsme se s velícím důstojníkem. Chtěl nad námi převzít velení a hnát šturmem k místu krvavé šarvátky, my se oháněli Kastorem a vyššími rozkazy. Nakonec dosaženo cíle. Vydán rozkaz, abychom se okamžitě dostavili ke Kastorovi. Nějaký chlap začal štěkat na vojáky rozkazy. Velící Nurnským ozřejmil doslova, že ten "chlap posílá různé lidi na různá místa". Pochopil jsem, že se jedná o chaotické přivolávání posil, již zmiňovanou často užívanou taktiku kortoské armády.

Konečně venku z kanálů. Worrel podal hlášení. Rozkaz: vyčkat na místě. Worrel odveden podat osobně další hlášení ještě vyšší šarži. Netrpělivé čekání a sledování ruchu na pavlačích. Neustálé podávání hlášení je dalším z rysů zdejších ozbrojených složek.

"Ach, moji známí!", rozlehlo se pavlačí a tam... stál Kastor. Nezdálo se mi však, že by setkání bylo náhodné. Kastor mi sáhl na rameno a pozval nás k sobě domů. Jeho stisk mě vyděsil. Toho muže se skutečně začínám bát. Čpí jakýmsi nepojmenovatelným zlem. Je děsuplný. Worrel podal Kastorovi další, v pořadí čtvrté, hlášení.

Vedeni Kastorem, přešli jsme náměstí, obsazené vojáky, uklízejícími nepořádek. Kastor omluvně pronesl, že na náměstí je hrozný bordel. To potvrzuji. Po cestě jsme si všimli, že některé vnitřní městské brány mají v ohbí klenby zasazen azurion. Zjišťovač magického pnutí! Jelikož, jak jsem již zmínil, v hlavě jsem měl v tomto smyslu doslova vymeteno, strach jsem necítil.

Kastorův skvostný dům! Opečovávaná zahrada. Bílý písek na cestách. Uctiví sluhové v hluboké úkloně. A Kastor, blahosklonně kynoucí. Příjímáme pozvání na večeři, předtím spočineme v lázních. S tím se Kastor rozloučil. Z těch lázní mám radost - smrdím fekáliemi a čmoudem z Bolbuchova hulení opravdu odporně.

Ujal se nás osobní sluha Hurum. Jsme v lázních. Vysvlečeni z nechutných hadrů a zahaleni v naškrobená prostěradla. Jen naši elfové, Worrel, Cindren a Hadrigern, zůstali v assuaenských převlecích, pot z nich řinul, strážili batohy. Přišlo mi jich líto, jak tam dřepěli jako vyděděnci civilizace. Stejně si myslím, že místní musejí tušit, že jde o elfy. Vědí to, určitě.

Sešli jsme do lázně. Všude pára, obrovská nádrž z kamenných bloků. Hurum řídící práce a muži, přilévající v džberech vroucí vodu. Nikdy mi plně nedošlo, jak je hobití nahota odpudivá. Sledoval jsem chlupaté zdeformované tělo Otakára Vesty, a i v té horké vodě mi naskočila husí kůže. Sloužící přinesli červené víno. Kvas ve spojení s vroucí koupelí rozvázal jazyky. Rychle opadlo napětí zažitých útrap a radovali jsme se jako malé děti. A taky jsme žvanili, smáli se. Řeči byly velmi sprosté. Byli jsme přiožralí.

OTAKÁRO VESTA
Otakáro Vesta
z divného je těsta
ukázal mi, nahatý
kou zrůdnost skrývá pod šaty

Potom zase přišli. Těla dobrodruhů, politá ledovou vodou vonící po jehličí, položili na kamenné stolce. A započali s tělopružebními chvaty. Lazebníci. Nikdy jsem takovou slast nezažil. Bylo to příjemné, i když teplé dlaně ženy ocenil bych více. Zavřel jsem oči. Sluha mě poléval vodou, lámal kosti a lechtal vousem.

Kolem desáté večer, možná později, nevím, přinesli čisté oblečení. Zdobené hábity, šerpy, papachy. Vypadali jsme jako debilové. Veselí debilové z Náměstí radosti. Tváří v tvář hlídkujícím elfům zjištěno, že služebnictvo odneslo všechny věci na přepírku. Včetně batohů! To mě zle rozlítilo. Nepochopil jsem proč, a hlavně jak, když elfové měli ostražitě hlídat. V jejich očích se zračilo čiré zoufalství. Poprvé v životě jsem zapochyboval, za což se stydím. Vytanulo mi v mysli, že s elfy to zřejmě někdy může být těžké. Vyhádali jsme si na služebnictvu přístup k batohům a prohlídku přidělených pokojů.

Dal jsem Worrelovi Bolbuchovo hulení a křesadlo. Fajčičku si bude musit obstarat sám. Řekl mi, že se v nestřežené chvíli pokusí spojit s Vlky. Byl jako na trní, Kastorův dům považoval za lůno nebezpečenství. Worrel je schopný, plně mu důvěřuji. Vybafá fajfku a zmizí. A nějak zařídí, aby smyčka, stahující se kolem hrdel Nurnských, pozbyvších v lázni veškeré ostražitosti, se úplně nezdrhla a Vlci ji sňali.

S vizáží a bujarostí kejklířů rozesadili jsme se v Kastorově jídelně na poduchy kolem stolu. Kastor, dýmající z vodní dýmky, ukázal na stůl přetékající sušenými křížalami, zcvrklými jablky, pečivem, sýrem a kotlíky silného hovězího vývaru. "Jezte, co hrdlo ráčí", řekl, "Postarat se o hosty je čest". Pak nějaké ženy, první ženy spatřené v tomto domě hojnosti, přinesly vařené maso, pikantní omáčku, bílý šlem z mléka a množství pestrobarevných, a také na chuť až odporných, sladkostí. Ženy byly oděné do průsvitných šatiček. Přinášení pokrmů řídila žena s nádhernými vlasy, také polonahá, asi pěta až šestatřicetiletá, těžko říct. Zřejmě jeho žena. Spíš jedna z žen.

Při večeři Kastor představil přítele Iasona, člena Řádu. Takže Psa. Aby mu ukázal jedny z hrdinů dne. Tedy nás. Vymínil si, abychom vyprávěli o naší zemi, a tak dál. O naší zemi nejsem oprávněn příliš hovořit, takže jsem tuto čest nechal na ostatních. Pak hostitel pravil, že dnešní den je k odpočinku, protože nás prý čekají těžké časy. Už je to tady. "Važme si těch chvil, kdy můžeme odpočívat", řekl pán domu. Zítra začne převýchova Nurnských. V první řadě budeme obeznámeni s hierarchií vojenských složek. Budeme plnit úkoly pro Řád a Amon-Súra. Doprovodíme náklad z Bílé vlny. Destinace? Proti proudu řeky do města Halab a dále do Bingötu. Kastor konvoj doprovodí. Potom přijde rozkaz k přesunu do Jefizemu. Tam budeme znovu, a tentokráte do hloubky seznámeni s Hierarchií a Orientací. Orientací v Kortosu.

Worrel naslouchal jako na trní. Potom řekl, že má "extemporeta" a potřeboval by na kutě. Co jsou extemporeta, není důležité. Je jasné, že Worrel touží zahulit a vypařit se vstříc Vlkům. Vůdce mi soukromě sdělil, že má obavy, že se výprava zvrhla. Souzněl jsem s jeho názorem, nicméně krása polonahých žen způsobila, že jsem souzněl i se zvrhlou částí výpravy. Kastor nepojal žádné podezření, namáčeje a chroupaje oříšky v medu. Byl jsem v očekávání - Kastor pravil, že ženy jeho prý umožní odpočinout našim tělům. Ano, ano... toužím, aby mi bylo umožněno odpočinout!

Potom Kastora přemohla únava, těžko říct, zda hraná či nikoliv, a pravil, že ženy se o nás postarají. Ráno nám budou přeraženy suby a vyrazíme. Potom se rozloučil a odešel.

Nurnským byla přidělena velká společná komnata se spacími výklenky, oddělenými plentou. Všude plno ženských. Řvali jsme jako jeleni v říji! A stalo se to, co Worrel předpověděl. Al-Rahem, znalec místních zvyků, okamžitě zatáhl jednu ženu za plentu a začali se divoce pářit. Dwany Růžička nezůstal pozadu. Otakáro Vesta vyskočil na stůl a ječel na celé kolo, že chce rovnou dvě. Inu, co jsem měl dělat? Vybral jsem si dvě, v rámci možností světlejší pleti. Nemohl jsem zůstat pozadu za nějakými hobity. Nešlo přeci o násilí. Ty ženy byly evidentně školené ve škole lásky. Tak by to alespoň určitě vysvětlil Kastor.

Z HLAVY MI VYHŘEZLY BULVY
Z hlavy mi vyhřezly bulvy
ohanbí tvrdé, jak kláda
V polštářích rozpuklé vulvy
ženských, jež prohnuly záda
v slastné a školené křeči
dychtící po mojí míze
Zdráhám se zbytečných řečí
nahý, leč navlečen v říze
Jsem chlapec poměrně plachý
vulvy však mají mě v moci
zbytečné trápit se tlachy
možná snad ve dne, ne v noci
Do spánku ze snu jsem procit -
dychtivě žádoucí vulvy
vysály duši, zbyl pocit
že z hlavy mi vyhřezly bulvy

HLAVNĚ NE S HOBITEM
Jsem hrůzou němý...
Hlavně ne s hobitem
hlavně ne s hobitem
míchati šlemy

25. jarn 1075
Takhle hluboce jsem nespal už hezkou řádku dní. Přidělené ženy nás velice jemně probudily kolem osmé hodiny, snídaně už byla přichystaná. Mám pocit, že pořád píšu něco o jídle, ale zdejší strava je tak prazvláštní, že cítím potřebu zachytit její skladbu příštím generacím. Kdo ví, třeba sepíšu kortoskou kuchařku a ještě na takovém exotickém tématu vydělám. Tedy snídaně: nadýchané placky, taková jakoby tlustá kola. Med. Sušené ovoce, oříšky, zelenina. Studené uzené s kozím sýrem. Mehaj... Mehaj je taková černá horká voda, takový jako odvar z ponožek. Ale voní hezky.

Hurum přišel oznámit, že Kastor si nás žádá na půl desátou připravené k odchodu. Sbalili jsme batohy a probudili Worrela. Worrel se tedy v noci přeci jen vrátil! Měl kruhy pod očima, jeho prádlo čpělo kanálem a jevilo se navlhlé. Když popil mehaje, řekl, že v noci vyrazil ke Kemalově slze na setkání s Vlky. Ve městě byl vyhlášen zákaz vycházení, takže musel kus cesty plavat kanálem. Kanál se jmenuje Cizra. Řeka Cizra. V Slze byl jenom hostinský, který se ptal na Nasima, svého syna. Worrel mu sdělil nějakou smyšlenou báchorku. Stejně to bylo jedno, protože zakrátko se dostavili Vlci, hostinského zardousili a hodili do Cizry. Worrel řekl, že černý Obur se ukázal jako víceméně studovaný a ví, kde se nachází elfka, co ji hledáme. Tedy Frivaé Gwarditová. Je držena v táboře Dreblineg, kde se těží azuriony. Je to pracovní tábor. Otakáro Vesta si vzpomněl, že černí trpaslíci pocházejí z Glatarstanu, což je území někde na východ od jeho bořimského rodiště. V Dreblinegu prý mají Vlci nějaké svoje lidi. Kontakty, které by nám mohly pomoci. Ponejprv si ale žádají důkaz, že stojíme pevně na jejich straně. Důkaz máme předat za čtrnáct dní v nejsevernějším cípu nějakého lesa. Worrel přesně ví, nebo alespoň tuší, kde. Ajča mu načrtla zevrubný plánek, který ovšem později utrpěl vodou z kanálu.

Důkazem oddanosti má být pět samařích hlav a tři psí hole. To se snad ti Vlci zbláznili? Jak to máme, u všech bohů, zařídit? Obur ještě vyprávěl o nějaké Zeleně, která prý říkala, že důvod Frivainy návštěvy Kortosu je krajně podivný. Pak prý mluvila o vojenské pevnosti Kahta, ale nepochopil jsem, v jaké souvislosti. Zajímavým poznatkem je fakt, že v Dreblinegu nefunguje žádná magie. To bude jistě těmi azuriony.

Worrel dostal od Vlkyně Ajči azurion nabitý blesky. Alespoň to tvrdí. To bylo vše. Odebrali jsme se nahlásit v plné sestavě ke Kastorovi.

Kastor a Iason tou dobou řešili nějaký závažný problém. Všude po stole plány a papíry. Otakáro Vesta nadšeně podal hlášení, i když nebyl vyzván. Myslím si, že uvěřil. Jenom to ještě neví. Byly nám přeraženy suby, respektive vyražen Kastorův osobní znak, který nás opravňuje v případě, že budeme mít písemný rozkaz s Kastorovou pečetí, tento rozkaz vykonat. Také nás opravňuje k tomu, že můžeme na kterékoli bráně říci, že plníme jeho rozkazy. Takže mám dojem, že nová suba nás neopravňuje k ničemu novému.

Kastorův plán: zítra vyrazíme s karavanou do osmdesát mil vzdáleného Bigötu. Což bude čtyřdenní těžká a zdlouhavá cesta.

Cestou do pevnosti jsme se utvrdili, že byl skutečně vyhlášen zákaz vycházení. Vztahuje se však pouze na noční dobu. V pevnosti v plných obrátkách příprava karavany s nákladem Bílé vlny. Jedná se o třicet vozů. Divné je, že vozy se nenakládají v přístavu, jak by se dalo čekat, ale zboží se nosí sem a až tady je nakládáno do vozů. Musí to stát více času a sil. Kastor naši kumpanii představil proviantnímu důstojníkovi Sinanu Agovi. U něj doplníme vše potřebné ze zásob. Potom zmizel. Naším úkolem po cestě bude hlídat vozy jakožto zadní voj.

Okouněli jsme kolem vozů a pomalu se loučili s představou další noci s krásnými polonahými kortosankami. Dnes budeme spát na cimře plné nepohodlných vojenských pryčen. Nějaký voják k našim udiveným pohledům dostrkal jakéhosi chlapa. Trpaslíka. Pochopili jsme, že bude také přidělen k zadnímu voji. Je to evidentně ožrala. Pozvracený a s kruhy pod očima. Mluví ale obecnou řečí, což je potěšitelné. Všímáme si ho však pramálo. Je divný. Jmenuje se Thygram. Dostali jsme koně, doplnili střelivo, jídlo a vodu. K obědu nám dali bandory ve slupce a vařené maso. Bandora připomíná bramboru, jen je hnusnější. Budíček večerním rozkazem naplánován na čtyři hodiny ráno. Večeře žádná. Večerka je vyhlášena mlácením do železného ingotu.

Na potemnělé cimře, když už jsem usínal, ozval se z kouta Thygram, že se k nám chce přidat. Nevím, proč to říkal, když k zadnímu voji byl přidělen stejně jako my rozkazem. Jeho hlas byl takový zkroušený. Otakáro mu řekl, ať si umyje ty svoje poblité vousy. Ještě jsem zaslechl trpaslíkovu tichou odpověď, že se mu to někdy přihodí. Ještě jsem zaregistroval Zarna Hadrigerna, jak vzdychá ze spaní. Myslím, že je mu zle. Taky několikrát vyběhl na latrínu. Pak jsem konečně usnul.

26. jarn 1075
Je divné, že oběd i večerka vyhlašuje se ve zdejší povedené armádě třískáním do kusu železa a řvaním, budíček však nikoli. Díky tomu jsme se ráno, respektive ještě v noci, probudili až v době, kdy už byla pevnost dávno na nohou. Jako zadní voj jsme se zalepenýma očima vyrazili na ocase karavany, tvořené zmíněnými třiceti vozy, šedesáti pěšími, deseti jízdními, třemi Psy a dvěma Samary, tedy Kastorem a Iasonem. Dobře udržovaná cesta, jak někdo z místních zmínil, kopírovala tok Cizry a byla plná tak obrovských výmolů, že občas do nějakého zapadl vůz a bylo třeba jej vyprostit. To jsem zvědav, co bude, až dojedeme na venkov, do míst, kde už cesta tolik udržovaná nebude. Táhli jsme se dvacet mil pustou, počasí podmračené. Daleko na východě štíty vysokých hor. Večer rozbita kruhová obrana z vozů.

Rhak Thogey, osobní slouha Vestův, pod vozem rozložil svému pánu žíněnku a peřiny. To všechno ten ubohý barbar nese. Je to neuvěřitelné! Lehl jsem si k Otakárovi pod vůz. Thygram celý den mlčel, ale před usnutím dal k dobru příběh. Má příjmení Rudgesson a někteří Psi jsou prý považováni za čarodějníky. V jedenáct hodin v noci postihla ležení průtrž mračen a Vestovy peřiny nasákly vodu a bahno.

27. jarn 1075
Zataženo, mlha, neprší. Zima, lezavo. Jsme durch. Kolona drkocá dobře udržovanou cestou. Asi po hodině jeden z vozů zlomil oj. Jaké štěstí, že kortosané vezou náhradní oje! Zřejmě mají s Cestou letité zkušenosti. Karavana urazila slabých osm mil. Navíc pozdě odpoledne začalo zase hustě pršet. Step je úplně pustá, nerostou tu ani žádné stromy. Zřejmě už je dávno vykáceli a nebyl nikdo, kdo by zasadil nové. Navečer přestalo pršet a rozjasnilo se. Opět kruhová obrana z vozů. Na bídných ohních z křovisek se centrálně vaří teplý odvar na zahřátí. Teplý odvar bez chuti z nějaké stepní trávy.

Byla už tma, když hlídka spustila poplach. Stráž chytila a přivlekla nějakého muže. Mladý, leč odrbaný muž se uklonil před Samary a ti jej před jedním z ohňů vyslýchali. Poslali jsme tam Al-Rahema. Mluvili evidentně kortosky.

Jednalo se o místního vesničana. Udal, že v jejich vesnici přespávají Vlci. Jeden ze Psů vyjevil domněnku, že může jít o pokus rozdělit karavanu. Vesničan byl celý strachy rozklepaný a několik vojáků jej odvedlo do jednoho z vozů. Pak se ozvalo řvaní - zřejmě jej mučili.

Po nějaké době, kdy nářek vesničanův připomínal již jen táhlé kňučení štěněte, byli jsme předvoláni před Kastora. Ten řekl, že má velmi zajímavou zprávu od onoho věrného, možná ale i nevěrného, vesničana. V nedaleké vsi přespává osm Vlků, které by bylo třeba živé pochytat. Zda je vesničan věrný či nevěrný prý právě zjišťuje K'pek. Poté, co stranou tábora kňučení vesničana utichlo, bylo jeho bezvládné tělo přineseno k ohni. Bylo to s podivem, ale ještě žil. Pes Kastorovi podal hlášení, že vesničan byl uznán věrným. Z uší a očí tomu ubožákovi tekla krev. "Jsi věrný služebník", řekl zmučenému muži Kastor, "Teď jsi členem mé družiny. Povedeš nás".

Nurnští byli přiděleni k útočnému oddílu. Připravili jsme si nejnutnější, ale bylo dost času. Bylo třeba vyčkat, až se věrný vesničan bude schopen alespoň trochu postavit na nohy a splnit poslání. Tedy dovést útočný oddíl k vesnici. Vyrazili jsme k řece. Chvíli trvalo, než zmučený mladík našel brod. Musel hrozně trpět. Od řeky jsme jeli koňmo, velmi zostra asi sedm mil mírně do kopce. Přibližně půl míle před vsí, jejíž přítomnost prozradilo několik světýlek, jsme sesedli a dál už šli pěšky. Bylo půl dvanácté. Kastor nařídil půlnoční útok - spatřoval v tom zřejmě cosi symbolického.

28. jarn 1075
Nurnští a čtrnáct chlapů v plné zbroji, jež jsme definitivně začali považovat za úhlavní nepřátele, se semkli nad kresbami v písku, které Kastor narychlo načrtl větví. Z věrného vesničana vyzískal představu o síle Vlků a jejich vesnických soukmenovců, který z domů je primárním cílem a jaké jsou jeho půdorysy. Vesničan popsal vzhled některých z Vlků, mezi nimiž jsme s jistotou poznali určitě Ajču a černého Obura. Dozvěděli jsme se také, že Vlci mají nějakou Radu a Obur je jejím členem. To však nebylo v tuto chvíli podstatné. Kastorův plán: zapálit barák, pobít, co se hne, a chytit jednoho až dva jazyky. Sešli jsme se stranou, a vůdce navrhl přidat se k Vlkům a zaútočit v pravou chvíli do našich kortoských souputníků. Otakáro zbledl a dal sbohem školení o víře v Amon- Súra.

Další poznatky: cíl útoku, načrtnutý v písku, je Morhan-Bek-Ašlanův statek. Syn Morhan-Bek-Ašlana před nějakými deseti lety zmizel a byl považován za mrtvého. A této noci se vrátil v kruhu Vlků. Smůla, pech. Setkání syna s otcem se vzápětí mělo změnit v krvavou řež.

Do první linie paličů se přihlásili Růžička, Otakáro Vesta a vůdce Worrel. Jaké však bylo jejich překvapení a zděšení, když každému Kastor určil přesné místo založení požáru a dva kortoské pomahače. To byla předzvěst zborcení Worrelova plánu. My zbylí mašírovali jsme v zádech hlavního voje, čekajíce, co se bude dít. Temné stíny paličů vyběhly do mírného svahu.

Dům byl na předem určených místech polit olejem a střelci zahájili nepřímou střelbu zapálenými šípy. Morhan-Bek-Ašlanův barák na několika místech chytl. Potom se paliči stáhli zpět, ale vpředu ze tmy se ozvaly nějaké zlobné výkřiky v hrdelní kortosštině. Dav kolem nás zahučel. Teprve teď jsem si všiml, že Worrelovi špiclové se vracejí bez něj. A nahoře z oken domu v horních patrech vyšlehla jasná magická záře! Worrel! Mezi kortoskými došlo k nějaké ostré výměně názorů, my jsme strnule hleděli k domu a dohadovali se o počínání Worrelově. Přiběhl Al-Rahem, ten assuaenec, a varoval, že Kastor právě vydal příkaz, aby nás stále drželi na očích. Worrel zřejmě něco zvoral. Musel být přistižen, jak kouzlí! Potom přišel rozkaz, že Nurnští pomašírují proti domu jako živý štít. Velice zmatečně jsme vyrazili tmou. Před sebou dům plný Vlků, kteří nemuseli nutně chovat přátelské pocity vůči nám, za zády masu vojáků, kteří se tvářili, jako bychom cílem akce byli my. Roztrhli jsme se do stran na malé hloučky. Chůze se proměnila v běh, potom v úprk. Kortosští vyslali dva muže do vsi pro posily. Opět oblíbená armádní taktika našla své místo.

Přidružil jsem se k chvátajícímu Al-Rahemovi a malému Vestovi, a supěli jsme kolem domu zprava. Odkudsi ze tmy se vyloupl Rhak Thogey, poznal jsem jej okamžitě podle plácání žíněnky, kterou nesl ledabyle přivázanou k zádům konopným motouzem. Zastavili jsme u hlavního vchodu do nějakého dvorku, obehnaného vysokou zdí. Barbar se na Vestův příkaz bytelnou bránu pokusil neúspěšně vyrazit. Tak jsme tedy s vzájemnou výpomocí přelezli zeď a octli se v pusté malé zahradě. Thogey se mě zeptal, co tady děláme, proč tady vlastně jsme, proč nejsme radši v Jerezu a jestli na to vůbec máme suby. Nebyl jsem schopen vůbec mu odpovědět. Jeho myšlenkové pochody jsou mi někdy vážně záhadou.

Náhle někdo rozrazil okno a z něj zazněl Worrelův ryčný výkřik: "Za Frivaé!". Nebylo jasné, zda se jedná o poslední výkřik před smrtí, či zda nás volá do vlčího doupěte. Tak jsme zaraženě zůstali stát a čekali. Někdo zařval, že jdou Vlci po nás. Vůbec netuším, odkud. Do toho okamžitě Vesta obecnou a Al-Rahem kortosky vyjekli: "Přátelé! Jsme přátelé!". Otevřely se dveře do domu a z něj pozpátku vypadli nějací lidé, nejspíš tlačení masou těl ven. Vesta se vrhl k bráně a jal se lomcovat petlicí, Al-Rahem řval, ať to nedělá, potom křičel zase něco tou hatmatilkou, ztratil jsem se opět v situaci. Co bych v tu chvíli dal za jistotu vědět, kdo je kdo a jaké má pocity a úmysly. Vyběhli Vlci, nastavili jsme zbraně, ovšem za Vlky vyběhl uřícený Worrel. Dav lidí křičel: "Kabel abrkel!", což vůbec netuším, co by mohlo znamenat, a Al-Rahem oněměl. Z rohu zahrady volným krokem vyšel Dwany Růžička, vůbec netuším, kde se tam tak najednou vzal, a tvářil se krajně sveřepě. Pak ze zdi vyskákali další Nurnští, byli jsme snad všichni a v pořádku, ale byl to hrozný zmatek. Worrel křičel, ať otevřeme všechny brány, někdo jiný ječel, že to je totální blbost, a do toho vysoká fistule Otakárova nabádala k pokoji zvoláním: "Klid, přátelé! Klid!". Někdo jiný zase přišel s tím, že Kastorovci se sice z původních pozic nehnuli ani o píď, ale směrem od vesnice se blíží tlupa lidí s pochodněmi. Vesnické posily! Worrel odmítl padlý návrh na útěk do polí. Namísto toho zavelel k frontálnímu útoku. Potom kouzlem zneviditelnil Dwanyho a Darkala Dorna, a už podle vzdalujícího se dusotu okovaných bot bylo patrné, že probíhají domem. Tam, kde pravděpodobně ústil postranní vchod na pláň. Takže jsme se roztrhali. Worrel zbylé muže, připomínající tou dobou dobytčí stádo, sešikoval do lajny. Teď capeme v lajně a jdeme si pro smrt. Toto je možná poslední řádka deníku. Tímto odkazuji svůj deník elfu Cindrenovi, aby jej předal na příslušných místech, pokud přežije. Obsahuje velmi cenné informace o poměrech v Gwendarronu, i jinde.

Vyrazili jsme tedy na zteč, smíření s tím, co nezbytně musí přijít. Nurnští uprostřed, napravo shluk Vlků, vlevo hejno vesničanů z Morhan-Bek-Ašlanova statku. Na tvářích vesničanů patrno jediné: touha v příhodný okamžik vzít do zaječích. Morálka Vlků však velmi utvrdila, a jejich dříve víceméně nejednotné reakce zdály se být již jednoznačné. Pořvávali na sebe, vybuzovali se k agresivitě. Zato rustikální branci nacházeli se ve stavu morálního rozpadu a pochodovali očividně jen ze setrvačnosti. Jaká však proměna stala se s Nurnskou družinou! Ve stavu bezvýchodné situace, poté, co vůdce odmítl veškeré ostatní návrhy vyjma frontálního útoku, Nurnští semkli se jako jeden muž a soustředili se plně na cíl. Pravda, Kastorova armáda stačila se spojit s přišedšími posilami ze vsi, avšak ze svého postu nehly se jejich řady ani o píď. Zastavili jsme se na dvě stě sáhů od nich a plně rozvili formaci. Poslední nejisté dotazy, zda jít nebo nejít, zaplašily závěrečné bojové přípravy. Otakáro obešel malomyslné, nabádaje je k útoku. Vůdce Worrel promluvil s černým Oburem, aby nasadil své bijce dopředu. V Nurnské formaci postavil do čela Rhaka Thogeye a nováčka Thygrama. Ostatním nařídil přezbrojit na střelné zbraně. Všiml jsem si, že Thygram mírně znejistěl, ale příkazu se podvolil. Kastorovci stále vyčkávali, jejich nečinnost působila podivně. Sevřel jsem lektvar rychlosti, který mi na dvorku daroval Otakáro Vesta. Potom mi Jerome Skuld vrazil do ruky toulec s šípy nebezpečně zubatých hrotů.

Vzhledem k tomu, že Kastorova armáda stále udržovala vyčkávací taktiku, vyrazili jsme vpřed na sedmdesát sáhů. Tam vůdce zavelel zarazit, dopředu vyběhl kouzelník Hadrigern. Ano, komisařův syn, Zarn Hadrigern, můj vzor a přítel, který zcela vyzdravěl a začal být opět plně aktivním! A vyběhl a zařval: "Sfaira ignea!", a to hned natřikráte! Z jeho napřažených paží vylétly tři ohnivé kule, dštící kouř a síru. Stal jsem se tedy očitým svědkem pověstné trindindolské ohnivé magie, nejmocnější magie Starého světa! A stál jsem pouhé dva sáhy od něj!

Dva Samaři, Kastor a Iason, však byli vybaveni azuriony a tyto proklaté kusy horniny dvě z mocných koulí vysály a rozzářily se modrým svitem. Třetí kule však vybuchla a ožehla vyčkávající kortoské. Potom vůdce zavelel přiblížit se na dostřel a zahájit palbu. Byli jsme přeci jenom oslabení. Růžička s Dornem poté, co se neviditelní vytratili ze dvorka statku, se stále ještě neobjevili.

Polkl jsem Vestův lektvar. Byl hnusný a v údech jsem ucítil prazvláštní mravenčení. Začali jsme pálit a pomalu se přibližovat až na třicet sáhů. Podivný vojevůdce Kastor zavelel svým mužům zakleknout a opětovat palbu. Naše střelba tu jejich zcela zřetelně převážila a poté, co kupodivu některý z vesničanů na levici vyvolal ochranu před šípy, střelba kortoských se počala úplně míjet účinkem. V ten okamžik se Kastor konečně rozhoupal vydat svým mužům příkaz ke zteči. Za chvíli byli u nás. Boj muže proti muži byl dlouhý, v zádech nepřátel se nakonec objevili i Dorn a Růžička a plně se soustředili na rozbití nepřátelského velení v osobách obou Samarů. Netrvalo dlouho a Kastor s Iasonem, v kruhu mnoha dalších, padli. Útočná linie nepřátel se rozpadla a zdánlivě bylo možné vydechnout. Pohled směrem k levému křídlu však napověděl, že skupina vesničanů je před rozdrcením stran několika z kortoských elitních vojáků. Bylo třeba nepodlehnout předčasné euforii a věnovat pozornost tímto směrem.

A levé křídlo bylo vzápětí skutečně na hlavu poraženo, zbytek přeživších vesničanů se obrátil na bezhlavý úprk. Elitní Kastorovi vojáci podnikli smělý travers směrem ke středu bojové formace. Rhak Thogey, zmateně rozhlížející se na všechny strany, ani nestačil zavětřit blížící se nebezpečí. S Thygramem jsme vypálili několik šípů a z pravého křídla zazněl dusot okovaných bot, jak se Dwany Růžička s Darkalem Dornem vyřítili na pomoc nic netušícímu barbarovi. Bohům žel se ti dva navzájem srazili, čímž jejich výpad ztratil na rychlosti a malý Dwany byl odmrštěn mimo účinný dosah. Avšak i Dorn dorazil pozdě. Thogey nemohl před zbraněmi útočníků obstát a svalil se do krvavé louže, která se pod ním rychle rozlévala. Thogeyův vrah padl hned vzápětí, stejně i zbylí vojáci neustáli hněv Nurnských válečníků. Ani ten jediný, který se dal na útěk, nedoběhl daleko.

Vůdce poslal Thygrama s Dornem pro koně, ostatní se věnovali obírání mrtvých. Vytáhl jsem obinadla a jal se ošetřit Cindrena, který na tom nevypadal vůbec dobře. O propustku do Trindindolu si nemůžeme dovolit přijít. Celou tu hrůznou scenérii, dějiště krvavé bitvy, ozářily plameny, vyšlehnuvší z Morhan-Bek-Ašlanova statku. V uctivé vzdálenosti se srotil dav vesnických čumilů.

Černý Obur nařídil Vestovi, aby uřízl zabitému Kastorovi hlavu. Ten rezolutně odmítl, takže se jej vůdce Worrel jal přemlouvat. Bezúspěšně. Načež se tedy vůdce uvolil, že nechutné dílo provede vlastníma rukama. To se ale z nějakého důvodu Vestovi nezdálo, takže opáčil, že když už, tak řezat bude sám. "Kdo jí ale ponese?", optal se hobit a pohlédl směrem, kde žíněnka nasátá krví přikrývala chladnoucí tělo Thogeyovo. Pak Vesta prohlásil, že si to přeci jenom rozmyslel a že nic řezat nebude. Že by se mu nejspíš zvedl žaludek, ale že má dobrý nápad. Řekl, že nejlepší by bylo, kdyby řezal Dorn. A že kdyby vůdce chtěl, klidně sám a osobně vůdcův rozkaz Dornovi přetlumočí. A už zrakem pátral po barbarovi, který se s Oburovci věnoval obírání mrtvých. Jenomže vůdce Worrel, chtěje ukázat svou rozhodnost, rezolutně Otakáru Vestovi přikázal, ať vezme kudlu a bez řečí udělá, co se po něm žádá. Otakáro zbledl a požádal Dwanyho Růžičku, jestli by ten úkol nemohl sprovodit ze světa sám. Růžička řekl "Hm" a "Ne". Worrel začal výhružně počítat, a když dopočítal, a přesto se bořimský hobit ani nepohnul, vytáhl kudlu a šel vykonat Oburův rozkaz sám. Na to mu Otakáro poděkoval a slíbil, že na vůdcovu počest vypijeme Thogeyovu kořalku. Bylo vidět, že vůdcem cloumá hněv. A musím uznat, že spravedlivý.

Jenomže Otakárovi teprve teď plně došlo, že v Thogeyovi zemřel jeho posluha a nosič. Odvázal z barbara tu nejméně zkrvavenou peřinu, smotal a svázal ji provazy. A jelikož nenašel jiného služebníka, který by trpěl podobnou absencí hrdosti jako dotčený nebožtík, ostatní náklad musel oželet. Nad zlou situací mu povolily nervy a jal se sprostě nadávat okolostojícím vesnickým čumilům. Vůdce Worrel pak skrumáž lidu rozehnal výhružným máváním Kastorovým uřízlým cefalem nad hlavou. Když se vracel, bylo patrné, že mu není nejlépe ani od vnitřností, ani na duchu.

Pak přivedli koně a někdo řekl, že nějaké další spatřil dříve na statku. A Morhan-Bek-Ašlanův statek byl v jednom ohni a Darkal Dorn řekl, že buď budou normální koně, nebo spíš koně pečení.

Worrel se dotázal Obura, jaký má další plán, a ten odvětil, že to musíme teprve vymyslet a že každá rada je dobrá. A potom ještě pravil, že by bylo dobré uchýlit se do hor, ale kudy, to je prý otázka. Potom vytáhl lejstro, které se ukázalo být mapou, a v té mapě byly hory skoro všude. Nakonec se Obur obořil na Otakára Vestu, ať na mapu nešmatá svými zpocenými pačmáky, tak to řekl, že ta mapa je originál. Potom jsme se dozvěděli už jen tolik, že Karabaš, vůdce Vlků, táboří v horách u Cizry. A Obur na to domnělé místo zabodl pačmák, tedy prst.

Ukázalo se, že černý trpaslík Obur není vůbec vůdčí typ. Proto se vůdce Worrel optal Ajči, co si myslí ona. Nemyslela si nic. Takže se konečně situace ujal ten pravý muž, nurnský vůdce a elfí učenec Worrel Sovák a nad mapou ukázal, kudy pojedeme podél Cizry a kde přebrodíme. Worrel se ještě přeptal na Zelenu, ale o jejím výskytu prý ví pouze a jenom Karabaš.

Vyrazili jsme koňmo, bohům žel se k naší skupině přidružili přeživší ze statku, takže s námi jedou i ženy a děti, dokonce i jedna bába. Thogeyovo tělo zůstalo nepohřbeno připoutané k žíněnce a zbylé peřině Otakára Vesty. Je nasnadě, že hněv Matky Nifredil za tu chrámovou kasičku nestál. Božstva ani osobní autority se urážet nemají. Pokora. Pokora se vytrácí z myslí smrtelníků. Alespoň mám ten pocit.

Byli jsme po celodennním putování s karavanou a probdělé bouřlivé noci k smrti unavení, tak bylo přijato s povděkem, když drahý vůdce nařídil nad ránem u nějakých kopečků rozbít ležení. Otakáro, stále pociťující vinu za nesplnění rozkazu, se dobrovolně přihlásil k hlídce. Bylo mu velkoryse odpuštěno.

V šest hodin však jemný a velmi milý budíček stran strhaného a nevyspalého vartaře Vesty, potom podél Cizry stále k horám. V dálce, kde tušena dle mapy obchodní cesta do Bigötu, spatřen tryskem pádící jezdec, zřejmě posel alarmujících zpráv o událostech na Morhan-Bek-Ašlanově statku. Nemáme však sílu jej pronásledovat, museli bychom navíc přebrodit řeku.

Dlouho po poledni jsme objevili brod. Řeka však vyhlížela nebezpečně, proto se podnikly pečlivé přípravy. Jdu jako průzkumník, na druhé straně vylézám sice mokrý, ale v pořádku, taktéž činí i ostatní.

Jedinou víceméně smutnou událostí je, že se utopila ta bába, co jsem ji již zmiňoval. Prostě spadla z koně a neuměla plavat. Zmizela pod hladinou a nepodařilo se jí zachránit. "Tak to bysme měli", řekl Zarn Hadrigern, když už bylo jasné, že je po všem. Myslím si, že její tělo zachytí až v Jerezu někde v okolí Kemalovy slzy.

Navečer jsme zase dorazili k řece, která dlouhým obloukem opět přeťala přímý směr, kterým skupina mířila k horám. Rozhodli jsme se přebrodit a za řekou se definitivně zbavit koní. Za Cizrou se krajina prudce zvedala prvními homolemi horského pásu. Zarn Hadrigern se hyperprostoroval na protější břeh, ale než jsme stačili navázat lana, objevila nás kortoská hlídka. Jejich síla čítá asi pět až deset jezdců. Ležíme sice v křoví, ale je jisté, že dojde k řeži. Pevně věřím, že jsem měl a stále mám v sobě dostatek pokory. Že jsem neurazil ani Matku Nifredil, ani žádnou jinou. Jako kupříkladu Rhak Thogey.

Optal jsem se vůdce Worrela, zda mé tělo pohřbí, když padnu. Ujistil mě, že to se rozumí samo sebou. Potěšilo mě to. Nerad bych skončil jako Thogey.

Kortoská jízda se zarazila na vyvýšeném ostrohu. Samozřejmě naše ležení ihned zmerčili a jejich předák panovačně rozkázal, ať předložíme suby. Nehnuli jsme se ani o píď. Vůdce Al-Rahemovi nařídil, ať laskavě tlumočí a to odměřeně. Al-Rahem tedy vykřikl, že máme přímé rozkazy od Kastora a jsme jeho rozprášená armáda. Opatrně vyšel do popředí a ukázal subu, která očividně zapůsobila. Někdo vykřikl obecnou, ať nám ukážou naoplátku svoje suby. To kortosany očividně rozčílilo a ukázalo se, že velmi dobře rozumějí, když je třeba. Nastalo dohadování, které plynule přešlo do obecné řeči. Tlumočit nebylo třeba a Al-Rahem zalezl zpátky do křoví.

Malý poznatek: předák jízdy se jmenuje Jančar Zeved. Jančar je ale spíš asi hodnost.

Worrelovi povolily nervy a vydal nečekaně rozkaz k palbě. Bez reptání jsme začali pálit. Než vojáci stačili sesednout z koní a sešikovat se, několik padlo k zemi. Zbylí se počali plazit do bezpečí. Ty dobila úderná skupina vyběhnuvších válečníků. Pouze jednomu se podařilo spasit holý život, což před Nurnské postavilo další problém. Nebezpečí pronásledování a odvety. Byli tedy obráni mrtví a rozprášeni koně. Na zurčící Cizru zatím padla hluboká noc.

V půl desáté se zmáčená Nurnská družina, překonávající hlubokou a poměrně rychlou řeku po rozpletených lanech, srotila na druhém břehu. Poslední vesničané a Vlci ještě kvapně brodili, když od cesty zazněl dusot koňských kopyt. O chvíli později jsme spatřili mnohohlavé siluety jezdců. S Al-Rahemem jsme zahájili krycí palbu a učenec Zarn Hadrigern vykřikl památnou větu: "Nepotřebujeme je všechny!". Mínil ty poslední ubohé vesničany, zběsile deroucí se na lanech proudem.

Z ostrohu se vyřítili vojáci, někteří opětovali střelbu. Worrel nařídil, aby Vlci v Cizře odřízli lano, a sešikoval několik mužů, kteří započali mocně tahat. Všichni šťastně dosáhli břehu. Naše skupina tonula ve tmě, takže nepřátelé cílili naslepo. Jediné dva šípy, které zasáhly, skolily k zemi vůdce Worrela a komisařova syna Hadrigerna. Z toho jsem se utvrdil v názoru, že úhlavními nepřáteli místní moci jsou skutečně právě elfové. To znamená, že od této chvíle nebudu mít žádné slitování.

Oba skolení elfové žili. Bylo třeba poskytnout jim ošetření. Obzvláště zle na tom byl vůdce. Bylo třeba jej dále nést, čehož jsem se zhostil s ochotným tlumočníkem, a malý Vesta obětavě naložil na hřbet vůdcovu bagáž. Bylo jasné, že pronásledovatelé řeku v těchto místech nepřebrodí, ale někdo z místních pravil, že v Bigötu je most. Takže bylo jasné, že nás budou štvát, co to dá. Na nějaký spánek nemohlo být ani pomyšlení, což nepřidalo nikomu, obzvláště ne Otakáru Vestovi, který tou dobou byl na nohou už čtyřicet hodin a připomínal oživlou mrtvolu. Kolem jedenácté naše společenstvo dorazilo na vrchol nějakého kopce a Worrel tenkým hlasem nakázal krátkou přestávku. Všude kolem se tyčily homole hor bez jediné známky života nebo osídlení. Přesto bylo třeba pokračovat. Kortosané nám jistě nedopřejí ani chvilku oddechu. Po krátkém vydechnutí, vedeni trpaslíkem Oburem, vykročili jsme na další cestu. Znavené mátohy, nesoucí dřímající vesnické děti. Ti vesničané nás jenom zdržují. Nevím, zda by pro obě strany nebylo lepší, zanechat je napospas osudu. Jsem si jistý, že stejně smýšlí i komisařův syn.

Cítím potřebu ještě jednu věc do deníku poznamenat. Poznámka se týká Otakára Vesty, družinového nováčka a bořimského hobita, který zřejmě k smrti vysílen čtyřicetihodinovým spánkovým půstem, začal blábolit z cesty. Přičítám naprostému vyčerpání, že si dovolil otevřít hubu přívalu slov, který odkryl jeho skutečné niterní pochody, jež jindy nechává si sám pro sebe. Tedy drží je na uzdě. Vzpomínám si, jak ještě nedávno byl přijat do družiny s holou řití a kyblíkem vody; jak byl úslužný a obětavý. Ty časy jsou však pryč. Družinové elfy, výkvět intelektu, obecně označil za vyhublé, pobledlé a ušaté panáčky, jejichž šminkám a parukám se já, hraničník, nikdy nepřiblížím, ať si polezu elfím řiťovodem sebeusilovněji. Také pravil, že Zarn Hadrigern je povedený komisařův synek, kterého chůva jako malého upustila na hlavu. Jsem přesvědčen, že stát se toto v jiných částech světa, byl by drzý hobit okamžitě na místě popraven. Zatím jsem se spokojil s tím, že byl Vesta panem Hadrigernem i vůdcem Worrelem brilantně odkázán do příslušných mezí. Opět se ukázalo, jaké formy mluveného projevu i činů volí nižší formy života, a v jakém ostrém kontrastu působí v protikladu projevy životních forem vyšších. Přesto mi to nedalo, abych nepohrozil drzému hobitu, že mu velmi narostla ramínka, až mu šle praskají ve švech, a bylo by záhodno zamyslet se nad svým krajně nevhodným chováním a pronésti omluvu. Urážka elfství, to je sám o sobě smrtelný hřích! Soudím, že je skutečně na čase, aby Bořimec ze Západního Nevímčeho vzal rozum do hrsti, je-li mu jeho bídný život alespoň trochu milý.

Jedenáct hodin v noci, kam oko tmou dohlédne, všude tušené i netušené kopce porostlé vysokou travou, žádná křoviska ni stromy. Dýchavičné supění roztroušené skupiny. Na jednom z kopců velmi krátká zastávka, neboť Otakáro Vesta se konečně přiznal, že mele z posledního. Vůdcův batoh, který nese, je strašně těžký, proto dělíme věci mezi sebe, což Vestovi viditelně ulehčuje. Pod Oburovým vedením, který zřejmě stále tuší správný směr pochodu, vyrážíme dále.

Nedošli jsme daleko. Ajča sebou švihla o zem a omdlela. Nevím, zda únavou nebo se prostě jenom praštila do hlavy o kámen. Bylo mi to vcelku jedno. Když se Vlkům podařilo přivést ji k vědomí, zjistili jsme, že vůdce Worrel usnul a není k probuzení. Navrhl jsem Dwanymu Růžičkovi, který je jeho pobočníkem, že bychom měli přespat, že takhle už to nejde dál. Růžička tedy nařídil pauzu na jednu směnu. To jsem zrovna na mysli neměl, ale nevzpěčoval jsem se. Byl jsem vyčerpaný. A nebyl jsem sám. Během přestávky zadřímli další tři lidé.

Potom najednou vstal nějaký Lidin, jeden z Vlků, a řekl Oburovi, že má pořád ty věci od Zeleny, tak ať pronásledovatele setřese. Udivilo mě, že si nevzpomněl dříve. Obur ozřejmil, že má možnost vyvolat homunkuly, prý má na to azuriony. A my prý odlevitujeme, abychom nezanechali stopy. To má taky od Zeleny. A ti homunkulové udělají falešné stopy. Namítl jsem, kde vezme těla. Řekl, že je nepotřebuje. Obur je velmi zvláštní. Někdy se chová jako trouba a někdy se v něm něco hne a srší nápady. A neexistuje nic mezi tím.

Domluvili jsme se tedy, že tady rozbijeme tábor. Potom Obur vyprodukuje homunkuly, které pošle falešným směrem, aby odvedli stopy. My zatím beze stop odlevitujeme kus dál, co kouzlo vystačí, čímž nepřítele zmateme. Naprosto skvělý plán v rozpoložení, v jakém jsme byli chvilku předtím!

Obur tedy vytáhl azuriony a vyprodukoval tuším šest homunkulů. Zajímavé bylo, že homunkulové byli ženy. Úplně nahé tmavé ženy, kolem čtyřicítky, černovlasé, s trochu povislými ňadry, leč stále na svůj věk krásné. Jedna vypadala jako by druhé z oka vypadla. Všiml jsem si, že Darkal Dorn viditelně ožil. Malý Vesta také ožil a požádal Obura, zda by si mohl sáhnout. Dotek popsal jako vláčný a studený a označil nečistou podstatu žen za strašlivou prasárnu. Zeptal jsem se Obura, jestli ty ženské nevypadají jako Zelena. Přitakal. Takže teď všichni víme, jak vypadá Zelena nahá. Myslím si, ačkoli čarovat rozhodně umí, že ta ženská nemá žádnou fantasii. Na Dornovi bylo vidět, že by je obchytil všechny, kdyby nebylo třeba okamžitě vyrazit.

Nechali jsme oddíl Zelen jejich úkolu a přičiněním Obura odlevitovali asi do směnu vzdáleného údolíčka.

29. jarn 1075
Zvířecí stezkou se kumpanie půl hodiny po půlnoci doškrábala k úbočí jedné homole. Část svahu byla stržená a v tomto místě Obur objevil malý převis. Byly rozděleny hlídky a černý trpaslík se nečekaně vytasil s novým nápadem. Měl nějaký dryják, který zdejší inteligenci umožní hlouběji a plněji se vyspat, čímž bude možné meditační rituály provést již za kuropění a tedy i dříve vyrazit na další cestu. Mezi zdejší inteligenci jsem byl považován samosebou, což mě potěšilo. Takže jsme s elfy popili Oburova dryjáku. Voněl po bylinkách, byl hořký, až trnulo patro. Pak si pamatuji, jak jsem se škrábal pod převis, ale tělo bylo jako z kamene, těžší a těžší, a já se škrábal a škrábal... a byly tam něčí nohy... a ruce... a potom... už nevím nic....

V sedm hodin ráno mě vzbudil Skuld. Jeho tvář byla vážná, myslel jsem, že jsme přepadení, že někdo umřel, ale potom jsem pochopil, že mě prostě jenom budí. Myslím, že by se ten pard mohl dobře uživit u divadla. Krásné ráno v kopcích! Jak mi to připomnělo mou domovinu!

Někdo řekl, že noční hlídka spatřila jezdce s pochodněmi. Jerome Skuld potvrdil, že to je pravda. Nějaký Vlk, co měl šavli a meč, řekl, že tedy rozhodně nic neviděl. Jerome Skuld potvrdil, že to je pravda. Taky prý nic neviděl. Připadal jsem si chvíli jako ve zlém snu, nebýt Al-Rahema, který po nějaké době mlčení přiznal, že on to byl, kdo noční jezdce spatřil a informaci mezi mužstvo rozšířil. Ten Al-Rahem se někdy chová zvláštně. Přeci jenom je třeba míti stále na paměti, že uctívá Amon-Súra. Al-Rahem byl tedy zneviditelněn a vyslán na průzkum rozhlédnout se. A jádro skupiny vyrazilo v deset hodin na další cestu.

Ještě jedna poznámka. Ten černý Obur, to je prazvláštní osoba. Válečník, a vyzná se v praktické alchymii. Dosud jsem se domníval, že má jenom špinavé nepěstěné pačmáky, že je to takové černé prase, ale už je jisté, že jsou popálené od kyselin a louhů. Takové pačmáky, jaké mívají praktikující alchymisté. Rozežrané a velmi šikovné.

Al-Rahem dostihl skupinu v malém údolí a předal alarmující zprávy. Jezdců jsou desítky. Sice ležení o vlas minuli, ale stále se pohybují nedaleko, asi půl hodiny, téměř naším směrem. Obur řekl, že nedaleko před námi kopce přecházejí v takové zdrclé muldy a tam už se koňmo jet nedá.

Brzy jsme spatřili ony zdrclé muldy a za nimi spásná tyčící se skaliska. Ale před muldami přes třista sáhů volného prostoru a na pláni chlapa zakutého v železe na koni zakutém v železe. Padli jsme do trávy, stále neviditelný Al-Rahem odšustil na výzvědy. Bylo jich tam ukrytých dalších deset. Vůdce ústy Dwanyho Růžičky nařídil překonání pláně ostrým během k zdrclým muldám. Nedoběhli jsme. Chlap na koni nás zmerčil, divoce zagestikuloval, zpoza kopečků vyjelo tryskem dalších dvanáct nepřátel. Běželi jsme jak o život, ale nedoběhli. Některý z Vlků, snad Zaketuk, ale mohl to být dost dobře i Lidin, zaječel jako pominutý: "Kurva, střílejte! Střílejte!!!".

Tak jsme se tedy, snad i díky vůdcově náhlé indispozici a zástupcově ryze introvertní povaze, shlukli do neforemné formace, jakéhosi chaotického hroznu, a tasili. Nepřítel se srotil do dvou jízdních řad a vyrazil na zteč. První řada, utvořená sedmi kopiníky, sklonila dřevce a přešla do trysku. Pětici jezdců s tasenými meči v druhé řadě nebyl čas vnímat. Jako první naši formaci s šíleným jekotem opustil houf dětí, haranti se rozpadli na jednotlivce a hnali se jako o život směrem, kterým jsme na planinu vpadli. Jejich útěk způsobil hemžení v našich řadách a válečný hrozen, který jakoby ožil svým vlastním životem, hrozivě šuměl, jak se neustále chaoticky přeformovával. A ocelová řada nájezdníků se kvapem blížila a ti chlapi se tvářili, že vůbec nemíní zastavit. Vtom zaduněl sveřepý hlas Hadrigernův, zařval: "Sfaira ignea", to už jsme znali, a z natažených šlachovitých rukou toho elfa vyšlehl prskající proud energie a vzápětí obávaná jízda zmizela v záblesku oslnivého světla.

Potom světlo pohaslo a řada tryskem uháněla dál, pouze jeden kůň ztratil orientaci, točil se na místě a vyhazoval kopyty. Jezdec se však pevně držel v sedle a oplechované zvíře výkřiky a kopanci klidnil. V očekávání drtivé srážky nezbývalo než vystřelit. Musím říci, že v tom děsu jsem vystřelil jako hovado, jako hraničnický nedouk, což mi také někdo řekl, ale vůbec nevím kdo a bylo to skutečně nepodstatné. A pravdivé.

Každopádně prorazili ty stojící vpředu, mnoho mužů nárazem padlo k zemi, a jízda neztratila téměř nic ze své rychlosti. Kopiníci projeli celým hroznem a pokračovali dál do pláně. Po nich zůstala válející se a krev soptící změť těl. Jen málokdo měl to štěstí, že zůstal na nohou, a to jen proto, že jezdců bylo pouze šest. Morálka kumpanie rázem upadla a pravé křídlo se úplně rozpadlo.

Jen co se mužům podařilo vstát, zaútočila druhá řada nepřátel ve snaze dobít meči, co se ještě hýbe. Všiml jsem si, že malý Otakáro byl mezi těmi, co se už nezvedli. Později se ukázalo, že nebyl mrtvý, jen strachy podělaný. Což je svým způsobem dobře. Obojí. Ale to je zase jiný příběh. Věnoval jsem se víceméně střelbě, tentokráte už takové, za kterou se stydět nemusím, a pečlivě si hlídal své místo. Obzvláště jsem očekával, že kopiníci se na pláni zformují a zaútočí zezadu. Což se také stalo, ale naštěstí až poté, co zejména Dwany Růžička, Darkal Dorn, elf Cindren, nějaký Hubíb a ještě jeden Assuaenec druhou řadu zdecimovali, to znamená srazili z koní. Samozřejmě přispěli i jiní, ale dnes více než kdy jindy jsem si všímal obzváště těch, kteří ty zlotřilce srazili do prachu. Zbytek práce dodělali dobíječi.

Zatímco se druhá formace hnala po pláni na přeformovávající se kumpanii, všiml jsem si Al-Rahema, který se zviditelnil na pláni u muže, stále ještě krotícího svého splašeného koně, a pustil se s ním do křížku. A kus od něj vířil prach plášť Zarna Hadrigerna, který pelášil k zdrclým muldám, jakoby šlo o nějaký závod na dlouhou míli. Nedlouho poté, co elf šťastně dosáhl bezpečí, Al- Rahem sejmul svého protivníka k zemi. Nebyl však čas sledovat jeho vítězné poskakování, kopiníci totiž přezbrojili a byli u nás.

Jenomže černý Obur zase překvapil. Vytáhl z batohu nějaké dvě železné koule a do zubů si dal křesadlo. Potom dosti prazvláštním způsobem jednu zažehl a hodil útočníkům pod nohy. Detonace kupodivu nikoho nezranila a dva koně se splašili. To rozbilo do té doby pevnou formaci a nepřátelé již soustředěnému tlaku nemohli odolat. Když bylo po boji a Růžička vyřídil posledního muže, vstal Otakáro Vesta z prachu a zaječel: "Vzdejte se!". Jediní dva jezdci, kteří přežili, se tedy vzdali. Máme dva zajatce. Nejspíš dojedeme k zdrclým muldám, které dobil Zarn Hadrigern, a budeme vyslýchat. A jistě i mučit. Není totiž vůbec jasné, co jsou ti chlapi zač. Členové kortoské armády asi sotva. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Na pláni to vypadalo jako v řeznickém krámě. Doslova a do písmene.

Konečně jsem měl příležitost prohlédnout si obzor. Zvlněná krajina tu přechází do zdrclých muld. Někdo řekl, že je to taková zdrsněná krajina plná rozházených šutráků. A někdo další, že je taková údolovitá s roklinkami. Ano, taková byla ta prazvláštní krajina. A za muldami zvedající se horské štíty. Jeden kopec vedle druhého. Velmi hezká krajina.

Vůdce přikázal prošacovat mrtvé, pochytat koně a prohledat torby. Koně byli úplně zpěnění. Kdybych rozuměl koním, asi bych řekl, že jsou velmi pěkní. Železní jezdci byli žoldáci. Našli jsme u nich žoldácké suby. Z kortoského pohledu byli vlastně jako my. Šli po nás z Bigötu. Dwany Růžička mínil přehodit mrtvoly přes koně, ale vůdce na něj třikrát zařval: "Jdeme!". Myslím si, že křičel zbytečně hlasitě. Takže jsme zanechali koně koňmi a vyrazili k muldám, dobytým Zarnem Hadrigernem.

Kolem půl dvanácté bylo nalezeno příhodné bezpečné místo k výslechu zajatců. Výslech zahájil Otakáro Vesta a mateřským tónem kladl spoutaným zajatcům otázky. Zarn Hadrigern se ujal role zlého a mlátil vězně dřevěnou hůlkou přes holeně. Bití muselo být velmi bolestivé, protože naříkající a žadonící vyslýchaní nekladli odpor a vyklopili vše, co věděli. Myslím si, že komisařův syn má v mučících praktikách velké zkušenosti. Ihned jsem pochopil, že je to odborník na slovo vzatý.

Bylo zjištěno, že žoldákům nějaký Rupert řekl, že je na Nurnské vypsána vysoká odměna, tak ať nás dostihnou a zaútočí. Byli součástí transportu z Bigötu do Jefizemu. Rupert je od Lamaé z Brionne. Tedy cizozemec. Velitel Rupert z Lamaé. V transportu převáželi zbraně pro invazi. Jedná se o plánovanou invazi do Zulharadu. To je ten ostrov, ze kterého Kortosští do Kortosu přišli. O pracovním táboře v Dreblinegu žoldáci nikdy neslyšeli. Patriarcha, na kterého v Jerezu Vlci podnikli bombový útok, je prý těžce raněný. Vina za útoky je připisována černému trpaslíku Oburovi. Nevím proč Zarn z prvního zajatce nevymlátil jméno, ale druhý se jmenuje Siril Delambré, taky Brionec. V Brionne prý měli horkou půdu pod nohama, a tak uprchli a na druhém konci světa vstoupili do verbovaneckých služeb Kortosu. Delambré se s pláčem přiznal, že v kortoských službách už zabil dvanáct lidí. Brionnští žoldáci sloužili někde na severu u nějakého lesa. Ti mrtví byli divoši právě z toho lesa. Pokračovat dále ve výslechu nemělo valného smyslu. Worrel řekl Oburovi, ať rozhodne, zda je odvede do tábora Vlků nebo namístě popraví. Černý trpaslík opět propadl nerozhodnosti, tak je Darkal Dorn popravil sám. Propíchl je mečem a bylo to. Předtím ale ještě Delambré stihl na Darkala Dorna uvalit kletbu, nad čímž se bývalý pirát jenom temně uchechtl.

Ve tři hodiny odpoledne kumpanie vyrazila na další pochod. Zvířecí stezky byly stále více neschůdné. Vůdce Worrel udělil Otakáru Vestovi výstrahu, že je drzý. Musel jsem totiž oznámit obsah jeho rozhovoru s Dwanym Růžičkou, který ostouzel elfy. Řešili také, že Zarna Hadrigerna chůva neupustila jenom na hlavu. Jenom na hlavu znamená, že je blbý. Zarn Hadrigern ale není blbý. Je to komisařův syn a ti dva mu nesahají ani po paty. A to jak fyzicky, tak i psychicky. Tak jsem je udal a Vestovi byla udělena výstraha. Růžičkovi výstraha udělena nebyla, i když bych si to přál, ale vůdce je moudrý a rozvážný muž. A elf.

V podvečer Obur oznámil, že už je to do tábora jenom kousek. Pak ale řekl, že nějaký Zar asi špatně zahnul a ztratili jsme se. Takže mi nebylo úplně jasné, jestli je to do tábora jenom kousek či nikoliv. Asi po míli a půl pochodu ale kumpanie šťastně narazila na hlídku, která vykřikla, ať řekneme heslo. Heslo bylo: "Hej. Hej!" a odpověď "Vlci. Vlci!". Připadlo mi to trochu pitomé.

V Karabašově ležení, nacházejícím se v malé roklince mezi skalami, došlo k vřelému vítání a dozvěděli jsme se, že jsme dobří chlapi. Roklinka měla ploché dno, bylo tam jezírko s kamenným můstkem a spousta stanů. Stany byly větší i menší. Tábor U jezírka, jak mu tady příznačně přezdívají, je domovem asi osmdesáti mužů. Z planoucích ohňů se linula vůně pečeného masa. Všiml jsem si, že tady černému trpaslíkovi říkají Obur Hrdina. Myslím si, že Obur Zmatený by bylo příznačnější.

Karabaš je divný muž. Chodí v černých hadrech a tvář má zakrytu stříbrnou maskou Vlka. Masku neodkládá ani mezi svými. To je skutečně podivné. Doufám, že neskrývá nějakou ošklivou nakažlivou nemoc. Nebudu se k němu raději příliš přibližovat.

Znavenou kumpanii přivítala také Zelena. Poznali jsme ji hned na první pohled - nedávno jsme měli možnost spatřit její nahý obraz ze všech stran. Má černé vlasy. Ohanbí taktéž.

ČTYŘICET PLNÝCH JAR
Čtyřicet plných jar, přesto jsi mladá
máš bujné poprsí a rovná záda
též bradu půvabně bojovně vztyčenou
Ó, jak jsi ztepilá, překrásná Zeleno!
Z krásy té všecky mé údy jsou strnulé
obzvláště, když si tě představím minule
kterak tvé obrazy kráčely travou
nahé tmou půlnoci... lepkavou... vlahou...

Jedním z mužů, který si zaslouží samostatné poznámky, je šedesátiletý Assuaenec s krátkými bílými vousy a vlasem téže barvy, splývajícím v kadeřích po ramena. Přivítal se obzvláště s Vidimem, což je jeden z Vlků, a pravil k němu pohrdlivě, že teď ten zmetek, Patriarcha, snad už dozajista chcípne. Také řekl, že Obur je hrdina. Myslím si, že to nemusel zdůrazňovat. O Oburově hrdinství je přesvědčen celý tábor.

Potřásl jsem si rukou s Karabašem a řekl mu, že už jsme se viděli. Tvrdil, že ne, a zatvářil se rozpačitě. Asi jsem se zbláznil! Jsem přesvědčený o něčem, co se asi vůbec nestalo! Jestli náhodou za mojí občasnou zmatečností nestojí negativní působení Azurionů, které se nacházejí v mé blízkosti už od prvního setkání s Cindrenem. Jejich množství v družině neustále stoupá. Trapnou situaci vyřešil hrdinný Obur, který řekl, že jsem dobrý chlap. Takže mě Obur zase překvapil.

Umyli jsme těla elfím mýdlem v tůňce. Otakáro Vesta také, ačkoli brumlal nějaké nejapné poznámky na téma elfskosti mýdlových bublin. Myslím si, že naopak mýdlo by si mělo stěžovat na znesvěcení Vestovým znojem. Mýdlo bylo jedno pro všechny. Po použití jsem jej omyl a vrátil majiteli, Zarnu Hadrigernovi. Potom jsme už pouze popili místní pálenku z jehličí a pojedli maso s plackou. A potom jsme šli na kutě, ačkoli je pravda, že jsme se trochu zhádali. Dwany Růžička totiž řekl něco o tzv. černých elfech, což je nějaký jeho fantaskní přelud z dětských let, Darkal Dorn se tomu zasmál, vůdce Worrela se to dotklo, pochopitelně, a začal upravovat podíly na kořistném, což se zase dotklo Dorna, který začal vyhrožovat a tak dále, ale byli jsme natolik znavení náročnou cestou, že jsme nakonec zadřímli a nikomu se nic zlého nestalo.

30. jarn 1075
Starý Assuaenec s Karabašem projevili přání s Nurnskými pohovořit. Z naší strany k hovoru vyžádána i Zelena, protože jistě hodně ví, a navíc je na svůj věk krásná. V noci se mi o ní zdálo. Stařec se jmenuje Osman Sind. Porada uskutečněna v jednom z velkých stanů okamžitě po rychlé snídani.

TADY... TEĎ... V TRÁVĚ...
Z vizí svých zhmotnělých jsem trochu jelen...
Nedávno spatřil jsem šest nahých Zelen
a teď, když uzřel jsem skutečnou Zelenu
ačkoli oděna, vidím ji svlečenu
Očima uhýbám, jako bych spoután byl
suknicí prosvítá reliéf ohanbí
prazvláštní pocity tepou mi v hlavě...
Pojmul bych Zelenu... tady... teď... v trávě...

Zjištěno ve zkratce následující. Zelena má docela vyvinutá prsa a je vysoká. Vlci budou Nurnským nápomocni. Pracovní tábor Dreblineg je těžko napadnutelný. Jsou tam soustřeďováni magici a těží se tam azuriony. Nikdo z Vlků ale v Dreblinegu dosud nebyl. To je divné, protože v Jerezu Obur tvrdil, že tam mají svoje lidi. Ukázalo se, že Vlci v táboře sice svoje lidi mají, ale jako vězně. Z tábora se dosud nikomu nepodařilo uprchnout, kromě jediné osoby - jistého Zermona Palivce. Tábor je střežen odhadovanou silou tří set padesáti dozorců. Worrel zhodnotil, že Obur Nurnské podvedl a vědomě uváděl polopravdy. Také se ukázalo, že Zelena pannu Frivaé nikdy neviděla a nevešla s ní v kontakt. To vůdce velmi rozčílilo, a právem, ale v situaci, v jaké se nacházíme, nemůžeme dělat nic jiného, než srovnat se s novou situací a pozměnit plány dalšího postupu. Že však Vlci přestali být vnímáni jako přátelé, je nasnadě. Karabaš sdělil, že Vlci jsou schopni nalézt uprchlého trestance Zermona Palivce a zajistit jeho podporu. Poprvé potvrzeno, že Váles Dimoriel, jedna z bájných elfských ztracených magických bran, skutečně existoval na současném území Kortosu. Říká se mezi kortoským lidem, že je to ztracené město. Nic víc, nic méně. Nicméně už samo povědomí je velmi důležitým důkazem jeho skutečné existence. Karabaš tvrdí, že v horách jsou k vidění známky dávného elfího osídlení. Tomu místu v horách se prý říká Buzurtán. Buzurtán není původní označení, ale kortoský pojem. Je to totiž vysloveně hnusný a dehonestující výraz. Dále bylo zjištěno, že Palivec v současnosti dlí v táboře U Taškenových síní. Toto je tábor U jezírka. A nějaký Burtan Baša prý slouží v Dreblinegu. Je to snad nějaký dozorce, na kterého něco mají. Dále bylo zjištěno, že Kortos se chystá na příchod Amon-Súra a připravuje invazi do Zulharadu. Na ten úkor se bude pořádat tajný sněm Samarů, na kterém dojde k rozdělení a přerozdělení funkcí a úkolů. Samaři z celé země se sjíždějí na Er-Zurun, což je pevnost, kde sněm proběhne. Obur pravil, že bránou v Buzurtánu se dříve procházelo mezi pevnostmi Bugur-Tatan a Bugur-Ezskry. Bugur-Tatan a Bugur-Ezskry jsou tedy dvě pevnosti, ale vůbec netuším, kde leží. Přiznávám se, že s touto Oburovou informací vůbec nedokážu naložit, ni rozumově uchopit ji a pojmout. Budu se musit zeptat svých elfích přátel, co oni míní. Sněm v Er-Zurunu se má uskutečnit za dvanáct dní, to znamená dvanáctého deštna. A ten Burtan Baša, dozorce z Dreblinegu, je také Samar. V jedné nedaleké vesnici má prý tajnou milenku a nemanželské děti. Tomu už rozumím. Burtan Baša by mohl být tedy vydíratelný. A má vazby jak na Dreblineg, tak na samaří sněm v Er-Zurunu. Na konci jednání předák Vlků Karabaš řekl, že v Dreblinegu si odpykává zřejmě doživotní trest jeho přítel Dork Timbamčuk. Co tím chtěl říci nevím, ale zřejmě měl na mysli, že pokud se Nurnským nějakým zázrakem podaří vypořádat se s třemi sty padesáti po zuby ozbrojenými kortosany v táboře a osvobodit Frivaé, mohl by být ten Timbamčuk osvobozen také. No, abych řekl pravdu, mám z toho všeho rozporuplné pocity. A k tomu všemu ještě ty zbytečné družinové hádky. Pevně věřím, že vůdce Worrel dohadům rázně zamezí.

Už se mi zdá být příznačným, jak Vlci každou novou větou popírají svá předchozí prohlášení. Tento deník je chronologickou výpovědí; neslouží účelu být fakticky přesným záznamem, ale snaží se být přesný v reáliích zasazených v čase. Takže v některých případech může na případného čtenáře působit dojmem zmateným a neuspořádaným. Ale zmatená a neuspořádaná je situace a doba, ve které se pohybujeme. Zmatený a neuspořádaný je konkrétně Kortos a celá jeho mocenská mašinerie. Abych řekl pravdu, cítím se již velmi unavený a opotřebovaný.

Tak tedy. Z Dreblinegu neuprchl jeden vězeň, ale vězni čtyři. Byla to taková skupinka vězňů. Jenomže potom se tři z nich ztratili a zbyl jediný. Tolik tedy k tomuto bodu. Karabaš se o útěku vězňů dozvěděl před čtyřmi dny - nejsem si jist, nakolik je to důležitá informace. Zermon Palivec je kudůk. Skupinka vězňů uprchla podzemím protrženou štolou. Co je to protržená štola, se snad dozvím později. Taškenovy síně jsou od jezírka vzdáleny nějaké tři až čtyři dny pochodu.

Bělovlasý Osman Sindh byl Karabašem pověřen přípravou útoku na Burtana Bašu. Burtan Baša je postarší Samar, zastávající funkci kontrolora trestaneckých lágrů. Takže přímo v Dreblinegu už nepracuje, Dreblineg pouze spadá do jeho svěřených kompetencí. Baša má ve vesnici Patnos vystavěn jeden ze svých domů. Je to statek. Na statku si vydržuje příložnici a dvě děti. K příložnici má prý velmi vřelý vztah. Právoplatnou ženu má někde v Elbistánu, což je město.

Zvídavý trpaslík Thygram se optal, zda je známo, kdy Burtan Baša bude pobývat v Patnosu. Je to prý těžko říct. Karabaš si vyžádal kus uhle, aby mohl zakreslit Patnos do mapy. Kus uhle je výraz pro psací potřebu.

Příložnice Burtana Baši se jmenuje Šárí a děti nějak od H., sdělil Karabaš, když kusuhlem zakřížkoval místo v mapě.

Další poznatky: Zulharaďané provozují nekromancii. Buzurtán je území draků a lidé tam nechodí. Draci však byli viděni, to je prokázáno. Buzurtán bylo trpasličí území, nikoliv elfské. To je informace, která popírá dříve podanou, zdá se. Buzurtán zničila bílá nemoc a draci se tam usadili až po epidemii. A draky potom vyhnal Amon-Súr. To mi, přiznám se, trochu nekoresponduje s tím, že draci byli viděni. Podstatné je, že boj s Ilandrisem, což je Pán Draků, trvá dodnes. Vůbec jsem ale nepochopil, kde ten boj vlastně trvá, když v Buzurtánu snad žádní draci nejsou. V Buzurtánu vůbec nejsou pozůstatky elfského osídlení, jak bylo řečeno dříve, ale pozůstatky osídlení černými trpaslíky. To je pochopitelně velmi zásadní rozdíl. A taky už víme, že Šamir-Achtchall a Amir-Ghod jsou jména starých trpasličích měst, a taky že posledním králem Buzurtánu byl nějaký Malyk, který zemřel v roce 770. Což je mi v zásadě ukradené, protože Frivaé Gwarditové se to vůbec netýká.

Karabaš opravil počet Bašových manželek. Není jedna, ale tři. Zda ty dvě zbývající bydlí také v Elbistánu, však neřekl, a nejeví se to být podstatným.

Osman Sindh byl pověřen úkolem a tedy připravuje útok na Burtana Bašu. Konkrétně jej plánuje zamordovat. Připravuje to už několik dní. Karabaš Nurnské požádal, zda bychom mohli Bašu zajmout živého a narafičit to tak, aby to vypadalo, že je mrtvý. Takže Sindhův plán padl a věci se ujala Nurnská družina. Vyžádali jsme si dva průvodce z řad Vlků, tedy místních znalců okolí. Karabaš družině přidělil Zaketuka, kterého už dobře známe, a nějakého Sansiboje Ragenčuka. Říkáme jim Čuk a Tuk.

Začalo zase poprchávat. Sešli jsme k jezírku a Ragenčuk načrtl vzhled Bašova patnoského sídla. Jedná se o statek na samotě, vprostřed vinic. Poslední Karabašovo konečné a neměnné slovo: Bašu zajmout živého a přivést k výslechu. Od krásné Zeleny přijaty darem tři nabité azuriony. Zelena je velmi štědrá.

V půl jedenácté nahrubo sbalen tábor, balíky vytahány skalou jakýmsi důmyslným kladkostrojem, kde je cosi, co jest místními označováno jako Chodba. Krátkým a úmorným výšlapem všichni stoupají k Chodbě. Chodba je tmavá štola, ražená horninou k severu. Zřejmě starodávná práce černých trpaslíků. Štola, mírně se svažující, vede mlčenlivý mnohohlavý zástup několik mil. Obdivuji tesané trpasličí reliéfy. Jsou primitivní a tajemné.

Kolem půl druhé odpoledne konečně denní světlo. Místo označeno za Bugur-Ezskry. Bugur-Ezskry je tedy nepoužívaná polorozpadlá pevnost z časů Malykových. Pohled do údolí bych označil za nehostinný. Na protějších skaliscích, asi dvě míle vzdálených a oddělených ostrým zářezem šedivé Cizry, ční zdi Bugur-Tatanu, druhé z dávných pevností. Bugur-Tatan je ale narozdíl od svého dvojčete používán kortoskou mocí a dnes je nazýván Er-Zurun. Er-Zurun - místo, kde za několik dní proběhne tajný samaří sněm! Kdysi dávno obě pevnosti nad hlubokým údolím spojoval most, z nějž dnes už zbyly je pahýly pilířů. Tomuto mostu se dřív říkalo Brána. Brána Buzurtánu. Tedy žádné Váles Dimoriel, ale obyčejný most! A Buzurtán, to jsou ty skaliska všude kolem. Takže jinými slovy bych řekl, že starých elfích sídlišť se zmocnili černí trpaslíci, ti pomřeli na epidemii bílé nemoci a potom... přišli Kortosané ze Zulharadu.

Bílá nemoc je prý strašlivá nakažlivá choroba, která způsobuje odumírání určitých částí těla. Obur jí v mládí ochořel, ale jako jeden z mála šťastlivců ve zdraví přežil. Ukázal jizvy na pažích. Pačmáky má spálené kyselinami a louhy, ale jizvy od předloktí výš má na svědomí právě bílá nemoc.

V Er-Zurunu, jak dokládá všudypřítomný dým páleného uhlí, jsou hutě. Protější stěna kaňonu je poseta soustavou lešení a děr. Právě tady se kope pravostříbro! Mithril! Každý Samar si prý z tohoto kovu vlastníma rukama uková vlastní zbraň. To znamená, že Samaři se rekrutují buď z řad mithrilových kopáčů nebo kovářů. Na každý pád nejde o žádné studované intelektuály. Tam v dolech se prací zocelují, podotkl Karabaš, vůdce Vlků.

A právě zde, v rozvalinách Bugur-Ezskry, se naše cesty rozdělily. Většina zástupu míří do útočiště v Taškenových síních. Nurnští a třicítka dobrovolníků, vedeni Lidinem, do údolí a potom na jih k Patnosu. Na příhodném místě se rozdělíme na tři skupiny. Dvě čistě Vlčí zaútočí na dva doly, ta Nurnská potom na Bašovo sídlo.

1. dešten 1075
Přespali jsme vysoko v horách. Worrel vydal varování, abychom si dávali pozor, že jsou v okolí pumy. Na hlídce nějakou viděl. Alespoň si tedy myslí, že se jednalo o pumu. Musím jeho slova potvrdit. Během dalšího pochodu jsem jednu zahlédl mihnout se ve stráni. Nevím, jestli šlo přímo o pumu, ale kočkovitá šelma to dozajista byla. A byla pěkně mrštná.

2. dešten 1075
Dnes jsme vstali daleko před rozbřeskem. Celý den na krkolomné cestě horami, potom z prudkých svahů do údolí. Večer rozbit tábor v malém, avšak bezpečném remízku. Dohodli jsme se, že tady se ráno rozdělíme, podnikneme útočné akce, a zase se na tomto místě sejdeme. Jelikož však o Patnosu nevíme téměř zhola nic, provedeme nejprve základní průzkum usedlosti a obou dolů. Zbytek vyčká.

Ve tři čtvrti na šest večer vyrazili Otakáro Vesta a Worrel Sovák do sedm mil vzdáleného Patnosu. Z průzkumu se vrátili v zachmuřené náladě před půlnocí. Bylo zjištěno, že Burtan Baša je na statku přítomen a pořádá večírek pro hosty. Hostů je asi dvacet a ve statku se pohybují čtyři muži stálé ostrahy. Ukázalo se, že Worrel je zachmuřen proto, že zastihl pána domu v ložnici. Burtan Baša se ke své milence zřejmě veřejně nepřiznává proto, že je to hobitka s chlupatýma nohama. "Normálně ji tam pígloval", odtušil Worrel zhnuseně. Myslím si, že Burtan Baša je zvrhlé čuně a zaslouží si smrt.

Nemělo však smysl vyrážet na zteč, večírek jsme už nemohli stihnout. Proto Worrel zneviditelnil koho mohl a šlo se spát. Útok naplánován na zítřejší podvečer.

3. dešten 1075
Celý den kumpanie hnípala, Worrel zneviditelnil další muže. Nebyl schopen takto připravit každého, ale minimálně polovina Nurnských byla hotovena překvapivého útoku ze zálohy. V šest hodin večer vyrazily z remízku tři skupiny, na hlídce zůstal pouze Zarn Hadrigern a Jerome Skuld, kteří měli bolestivé krvavé puchýře z nevhodné obuvi do hor.

Skupina Patnos se blížila podél vinic, ale jelikož se lidé začali vracet z roboty domů, bylo třeba ještě nějaký čas posečkat. Sotva zapadlo slunce, začalo hustě pršet. Statek Worrel nalezl bez problémů, doplížili jsme se ke zdi a podél ní přeběhli k bráně. Rozštěkali se psi a navíc nad bránou někdo objevil azurion, což bylo nepříjemné. Ještě nepříjemnější bylo, že azurion se rozzářil. To znamená, že útok byl prozrazen. Rychle jsme se dohodli, že vtrhneme branou. Přihlásil jsem se jako dobrovolník, že přelezu zeď a otevřu bránu. To jsem neměl dělat. Neměl jsem to dělat ohledem své nemoci, postižení dolních končetin. Na zeď jsem vylezl mrštně jako kočka, ale dolů jsem žuchl jako pytel písku. Chlap, který tou dobou stál na zápraží a zjišťoval, proč psi tak vyvádějí, okamžitě pochopil a tryskem vyběhl ke kotcům. Z nějakého hospodářského stavení naproti vyběhl další chlap s vidlemi. Jaké štěstí, že jsem nepřišel o svou neviditelnost. Jen co jsem se sebral ze země, doběhl jsem k bráně a otevřel veřej. To už se do mě zakousli tři vypuštění psi a já začínal počítat poslední okamžiky na tomto světě. Vůbec jsem nevnímal ostatní, jejichž část zatím zřejmě vtrhla na vnitřní prostranství, a ze všech sil se odrazil a vyskočil na zeď. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem se opět nezřítil a že zeď se ukázala být pro hladové psy příliš vysokou. Vzal jsem do ruky luk, začal pálit a konečně si všímat okolí.

První řada Nurnských proběhla branou neviditelná, ale jak se srazila s útočícími psy, postupně jsem rozeznal rozlíceného Darkala Dorna a Dwanyho Růžičku, a za nimi střelce Al-Rahema, Čuka a Tuka; psi však útočili i do opuštěného prostoru - bylo jasné, že někdo z družiníků, chránící si neviditelnost, raději rány nevrací. Ale to už se v dvoukřídlých dveřích domu zjevili kortosští vojáci. Psi byli dobiti a úderná dvojice válečníků postupovala neohroženě vpřed a nepřátelé se počali stahovat do nitra domu. Teď se ukázala hrdinná chvíle Otakára Vesty. Ten malý muž se vynořil šikmo zprava - musel tedy také přelézt zeď - a vhodil do dveří vlastnoručně zhotovenou bombu. Naprosto neomylně zasáhl, ozvala se detonace a tlaková vlna zarazila obě křídla dveří zpátky na své místo. Dvorek zasypaly ostré střepy z vitrážových oken.

Vůdce Worrel rozhodl, že část družiny zaútočí do útrob domu skrze boční vchod, střelci pod vedením Al-Rahema budou jistit dům zvnějšku, aby nikdo neuprchl a nezalarmoval Patnos. Byl jsem původně přidělen ke skupině dobývající dům, ale než jsem stačil seskočit ze zdi a připojit se k Worrelovi, na horní balkón se vyřítili střelci a započali bezhlavou palbu. Zaketuk, zasažen třemi šípy, byl po zbytek boje vyřazen - zůstal tedy Al- Rahem a Ragenčuk, a já je ze své pozice podpořil. Zastřelili jsme dva střelce a třetí se zraněný stáhl do domu. Ještě kolem pobíhal neviditelný Thygram, ale toho jsme skutečně jenom tušili. Potom otevřel spodní dveře a od té doby o něm nebylo známo nic. Pravděpodobně šel podpořit Worrelovu skupinu. Zajistili jsme tedy okolí domu, hlídali jej ze všech stran a pálili po každém, kdo se jen mihl v oknech. Tuk a Čuk dostali za úkol shromáždit a osedlat koně.

Jak se situace venku stabilizovala, uvnitř se musely dít strašné věci. Nebyl jsem tam a mám natolik kusé informace, že nemohu být ani zdánlivě přesný. Předpokládám, že hlavní úderný voj vedl Dwany Růžička s Darkalem Dornem, a za nimi operoval obzvláště Otakáro Vesta střelbou a bombami, a kouzly Worrel Sovák. Prosekali se spodním patrem domu a potom vtrhli nahoru. Na okamžik jsme je zahlédli ze dvorku a jejich postup domem poznali podle hemžení nepřátel u oken. Zcela určitě se dostali do situací, kdy jejich život visel na vlásku, obzvláště tehdy, kdy nalezli Burtana Bašu s jeho osobní stráží, tupým dvousáhovým krollem. A zřejmě právě tehdy padl Darkal Dorn hrdinskou smrtí. Po zajetí Samara, jak jsem pochopil, začali Nurnští prohledávat dům ve snaze nalézt hobití příložnici Šárí a její haranty. A nemohouc ji najít, objevili tajnou chodbu do její laboratoře, kde se ukázalo, že Šárí není žádná slaboduchá příložnice, ale mistryně v této zemi zakázaných alchymistických věd. To znamená, že dotyčná žena za Samarovými zády provozovala zakázané kejkle. A tyto kejkle málem stály život Otakára Vesty i život Worrelův, neboť po vstupu do laboratoře se Šárí podařilo ochromit Dwanyho Růžičku, proměnit se v pumu a vrhnout se na nic netušící zmíněné pány, nečekající již pražádné ohrožení. Jak jsem pochopil, Vesta odpálil další ze svých bomb, čímž naprosto zdemoloval zařízení laboratoře a zranil mistra kouzelníka, a potom se oba dva holýma rukama jali bojovat s lítou šelmou, což neskýtalo žádných vyhlídek k přežití. A také jsem pochopil, že Dwany Růžička se nakonec z ochromení vymanil a v poslední chvíli šelmu poslal ranou do mrákot, čímž vlastně vůdci i výtečnému alchymistovi spasil život. A za to jsem mu vděčný. A Šárí se opět proměnila do své hobití podoby a byla spoutána koženým řemenem a taktéž její nemanželští haranti.

Nurnští se setkali na dvorku a byla nařízena prohlídka hlavní budovy a přilehlého okolí. Nebylo mnoho času, takže už v devět hodin večer Nurnští kvapně opouštěli statek na zabavených koních, naložených čerstvými potravinami, kořistí a písemnostmi, jejichž kortoskému obsahu nerozuměli ani tlumočník Al-Rahem, ani oba Vlci. A za námi vysoko k obloze vyšlehly plameny, které rychle stravovaly stopy po dnešním masakru. A mezi mrtvými měly zanedlouho pohltit i tělo Darkala Dorna, které zůstalo ležet tam, kde vypustilo duši. Thygram Rudgesson suchým hlasem pravil, že je to hezká pohřební hranice. Pak otočil koně a bodl jej do slabin.

Po cestě k remízku jsme vpravo v dálce zaslechli tlumenou detonaci a tmu ozářily plameny. To rukama Vlků zahořel jeden z dolů.

V půl jedenácté dosaženo poklidného remízku. Rozdělili jsme kořist a další věci mezi sebe a připravili se na odchod. Spoustu věcí, obzvláště železo po zesnulém Dornovi, nebylo už možné pobrat. Tak jsme je dali darem Vlkům. Tou dobou dorazila značně prořídlá skupina Důl II. Okamžitě jsme pěšky vyrazili směrem k horám, zanechávaje na místě koně se spojkou, aby případně šťastně se navrátivší skupina Důl I, o níž jsme neměli žádných zpráv, dostihla kumpanii ještě před prostupem do hor.

4. dešten 1075
V jednu hodinu v noci kumpanie na úpatí hor nalezla a zabezpečila místo k přespání. Stále prší a snažíme se spát. Zajatci jsou spoutaní, mají roubíky a pytle na hlavách. Přibližně kolem třetí hodiny návrat skupiny Důl I, ze které přežila jen polovina mužů.

V sedm hodin kvapný budíček. Rozprášení koní a chvatný pochod do srázu. Teprve o obědní pauze učiněn pokus promluvit se zajatci. Bašovy děti se jmenují Hiriž a Miklen. Pořád bulí. Šárí dostala od Worrela nějaké jídlo a málem mu ukousla prsty. Nejradši bych jí podřízl krk, ale setkal bych se zřejmě s nevolí souputníků. Šárí i Baša svorně odmítají spolupracovat. Pokus pohrozit zabitím jednoho z dětí vyšel a začínají spolupracovat alespoň v tom, že jdou. Jde se jim hodně špatně, když mají ty pytle. Ale pytle mají za trest.

Cesta je velmi zlá i pro ty, co vidí. Mám úplně zrasované nohy. V pět hodin rozbit tábor. Strašně leje. K půlnoci sice přestává, ale jsme úplně durch, navíc se projasnila obloha a začala být hrozná zima.

5. dešten 1075
Prodrkotaná bezesná noc. S Worrelem jsem se v sedě choulil pod kusem povoskovaného plátna. Ráno jasné, vzduch jiskrný. V dálce na jihu je vidět dýmající hora. Musí být aspoň sto mil daleko. Chování Samara se ještě více zatvrdilo. Pod roubíkem něco drmolí. Evidentně se modlí. Odmítá přijímat potravu i vodu.

V poledne zkoušíme přemluvit Šárí, ať domluví Samarovi a přinutí jej ke konzumaci. Nemůžeme si dovolit, aby se stal bezvládným vyčerpáním. Něco spolu rozmlouvali kortosky, on se potom o to více zatvrdil, přestal ji úplně vnímat a už se jenom modlí. Je to evidentní fanatik. Myslím si, že útok na Burtan Bašův statek a tedy i Dornova smrt, byly úplně zbytečné. Tento názor nesdílím sám.

K večeru doschly všechny věci nasáklé předchozí noci. Další pokus o Bašův výslech je neúspěšný. Nejde to ani magicky, ten Samar nějakým způsobem dokáže ovládat mysl.

6. dešten 1075
Kumpanie sešla z hor. Zase prší, ale cesta už je podstatně lepší. Po cestě jsme spatřili pozůstatky pevnosti Ar-Zakan. Opuštěné místo, připomínka černých trpaslíků, kteří byli vyhlazeni nemocí. Ragenčuk řekl, že je stále třeba dávat pozor, kam člověk šlape, že je terén zrádně drťovatý. Drťovaté je všechno, kam oko dohlédne. Také řekl, že tam dole v mlze leží jezero Čarodějův kotel.

Dozvěděli jsme se, že blízko Čarodějova kotle za Malykových dnů leželo město Gami-Goght. Toto město vystavěli trpaslíci na úbočích hory. V nitru hory potom leželo centrální náměstí, jemuž se říkalo Taškenovy síně. Z města dnes zbyly jenom ruiny, ale Taškenovy síně stále stojí a Vlci si v jedné jejich části zbudovali stálý tábor. V táboře žije asi dvě stě lidí.

Toto vyprávěl Lidin. A za jeho ponurého vyprávění došli jsme k hoře, prošli ruinami Gami-Goghtu a vstoupili do chodeb, vedoucích k Taškenovým síním. Taškenovy síně jsou tmavé a nedozírné, vyztužené sloupy. Vlčí tábor, ukrytý životadárným dotekům slunečních paprsků, na mě působí velmi skličujícím dojmem. Přesto Vlci, radostní ze shledání a úspěchu akce, přivítali prořídlou kumpanii s ovacemi. "Ó, přátelé! Přátelé!!!", ozývají se výkřiky kolem a mezi tvářemi poznáváme Obura, Ajču, Karabaše. Tedy Karabaš vlastně tvář nemá - pořád nosí tu proklatou masku. Osman Sindh si vzal na starost zajatce a Nurnští druzi zatím přijali pozvání do Karabašova stanu na večeři. Vzali jsme s sebou zabavené patnosské spisky.

Důležitá poznámka, na niž upozornil Thygram. Darkal Dorn zřejmě zemřel účinkem kletby Sirila Delambrého, onoho zrádného Brionnce, jenž byl popraven pirátovou ocelí před osmi dny. Cítím v Thygramově výkladu cosi mystického a děsuplného.

Karabaš, narozdíl od mnoha jiných, psanou kortosštinu ovládá. Většina spisků se týkala domácího účetnictví, našla se nějaká kniha o metamorfóze, a potom záznamy Bašových inspekčních cest po pracovních táborech a pevnostech. Pochopové dovlekli hobitku Šárí a Karabaš ji podrobil výslechu. Už je tedy známo, že Šárí pochází z Travertu, její rodiče byli obchodníci. Ona toužila naučit se létat a začala se zabývat alchymií. Toužila proniknout k poznání a v Kortosu bylo k mání množství alchymistických surovin, nutných k pokusům. Šárí lákala představa změny. Přestěhovala se tedy do Jerezu. Alchymii pochopitelně provozovala tajně, avšak její praktiky nezůstaly dlouho skryty slídivým očím Psů. Byla udána a zatčena oddílem vedeným Burtanem Bašou. Ona však Bašu pomocí starého lektvaru lásky připoutala k sobě, nic netušící Samar k ní zahořel animální touhou a láskou, pomohl jí ke svobodě a přestěhoval ji do Patnosu. Patnos se pro Šárí stal zlatou klecí. Žila v přepychu, ale nebylo jí dovoleno statek opouštět. Věnovala se tedy vinařství a po nějakém čase tajně i svému výzkumu. Burtan Baša o jejích zakázaných aktivitách neměl potuchy. Šárí Bašovi porodila dvě děti. O práci pro stát se s ní Burtan Baša ale nikdy nebavil.

Nurnské zajímalo, zda Šárí nezná nějaké Bašovo slabé místo, které by mu mohlo rozvázat jazyk. Je prokázáno, že Baša se k smrti štítí hmyzu, pavouků a podobných nečistých hovádů.

Mezi písemnostmi byl objeven spisek o inspekci Dreblinegu, datovaný k 18. jarnu, tzn. před několika týdny. Jedná se o suchý záznam o stavu posádky, vězňů, zásobách a výtěžnosti. Je tedy potvrzeno, že tábor stráží tři sta padesát mužů a ti bdí nad devatenácti sty jednadvaceti vězni.

Po výslechu příložnice Šárí přišel na řadu rozhovor se Zermonem Palivcem, dreblinegským uprchlíkem. Bylo potvrzeno, že Palivec Frivaé Gwarditovou osobně zná a vděčí jí za svůj život. Její nedobrovolný příchod do tábora prý spoustě lidí pomohl. Nový vězeň v táboře je podroben procedurám zlomení osobnosti. Nováčkové jsou drženi v klecích a dělají tu nejhorší práci. Frivaé tedy podstoupila procedury lámání osobnosti, ale vládla výjimečnou vnitřní silou. Podstatnou informací je, že magici prý v oněch místech trpí neustálou a neutuchající bolestí hlavy. Frivaé bolest dokázala zvládat a přitom ještě pomáhala ostatním vězňům. I v místě, kde je magie rušena přirozenou mocí azurionů, dokázala, ač v omezené míře, léčit. Období přijímače přežila a byla přemístěna na normální ubikace. Frivaé tedy byla jedinou osobou, která v tamních nelidských podmínkách byla schopna alespoň trochu uchopit magii. A tuto schopnost plně zasvětila pomoci spoluvězňům. I Zermona Palivce vyléčila z těžké nemoci.

Tázali jsme se, zda Palivec neví, co dívka v Kortosu hledala. Odvětil, že hledala Něco. Prý kvůli otci. Nějaké město, snad jménem Muriel nebo Muřina. Shodneme se v názoru, že pátrala po Váles Dimoriel.

Potom se Palivec rozhovořil o útěku samotném. Jednoho dne se země otřásla zemětřasem. Zemětřesení způsobilo závaly na několika místech podzemních štol. Palivec byl členem pracovní čety, která dřela na odklízení suti v jedné z chodeb. Při práci vězni objevili, že došlo k průvalům do neznámé dutiny. Dutina byla přírodní a šel z ní průvan. V noci se kvapně rozhodli k útěku. Puštěným psům předhodili mrtvé tělo práskače a přeběhli k dolu. Došli až k místu, které během dne objevili. Muži brzy našli komín do podzemních jeskyní. Cítili, že část magie se jim začíná vracet. Po čase bloudění narazili na průvlaky k podzemní říčce. Sledovali její tok, dostávali se často do slepých jeskyní. Už dávno netušili správný směr ani jak dlouho tu jsou. "Žijou tam sakraši", řekl Zermon. Sakraši jsou prý brouci různých velikostí, takoví jako škvoři. A škvory zabíjeli a žrali je. Objevili jezírko, cesta dál byla slepá. Už šílení bezmocí pokusili se potopit a pod vodou objevili cestu dál. Když se vynořili, zjistili, že všude kolem nich jsou zdi z prastarých kvádrů. Byli ve velmi staré, nejspíš elfí hrobce. Kolem hrobky bylo staré elfské pohřebiště. Záhy utečence napadli nemrtví strážci hrobů. V děsu objevili porušenou zazděnou stěnu, skrze níž se prohrabali do novějších pohřebních síní trpasličích. Tomu místu se prý říká Katakomby. Z výše uvedeného tedy plyne, že elfové tu před černými trpaslíky skutečně žili.

To je tedy konec Palivcova truchlivého příběhu. Zpátky k Dreblinegu. Je známo, že tábor je rozdělen do tří nápravných sektorů. Prvním sektorem je přijímač, druhý sektor je určen pro běžný výkon trestu vězňů, kteří podstoupili přijímací procedury lámání osobnosti. Třetí sektor se nazývá dle Palivce Dosušovna, kde se dosušují a nechávají prohnít mrtví, než jsou vyvezeni na skládku hlušiny, a to do doby, než je skálopevně jisté, že už nevstanou. Druhý sektor je v noci střežen smečkou dvaceti hladových psů.

Na závěr rozpravy přišla Zelena, které jsme položili dotaz, zda by kouzlem nabitý azurion mohl být pronesen do Dreblinegu a zůstat přitom funkčním. Řekla, že možná ano, možná ne. Že by se to muselo zkusit.

7. dešten 1075
Ráno, které zde v Taškenových síních není ničím nepodobné večeru, Karabaš podrobil Burtana Bašu poslednímu mučení. Ani po dvou hodinách ze Samara nevypadlo nic víc, než výkřiky bolesti a modlitby k Amon-Súrovi. Pak se ale situace změnila. Muž v drátěných rukavicích přinesl sakraše. Škvora. Burtan Baša se nelidsky rozvřískal a zanedlouho byl škvorem zlomen a konečně promluvil. Bylo to nechutné! Dobře věděl o útěku zajatců, ale ve zprávě událost neuvedl. Po stopách uprchlíků byl poslán dozorčí oddíl, ale záhy se pronásledovatelé dostali do potíží a přišli o několik mužů. Proto velitel tábora nařídil štolu v místě průvalu odstřelit a vstup do dolu zatlouci bedněním. Zbídačelý Burtan Baša dostal pergamen a spoutanými pačmáky do večera kusuhlem čmáral podrobnou mapu Dreblinegu.

V noci jsme se my, Nurnští, slezli na jednu deku a při svitu lucerny do mapy, která zhmotnila Dreblineg v plné hrůzostrašnosti, mlčky civěli. Dwany Růžička, poslední žijící nurnský bijec, odtušil, že by se to možná mohlo zvládnout. Nováček Thygram, ten nesmělý trpaslík s kousíčky ve vousech, se stal druhým válečníkem družiny. No, bohové s námi!

11. dešten 1075
Předchozí čtyři dny jsme prohnípali v Taškenových síních a čas zabíjeli přípravou na vstup do Katakomb. Především Otakáro Vesta si tento čas vyžádal u vůdce jako nutný k tomu, aby zařídil vše potřebné a nutné. Alchymie je totiž velice časově náročná, žádá si pečlivost a uvážlivost. Vestovým schopnostem věřím, pamětliv toho, co předvedl na Burtan Bašově statku.

Během dlouhé doby čekání a nicnedělání jsme od Zermona Palivce získali informaci, že dreblinegské vězenkyně povětšinou pracují v povrchovém dole. Práce pod zemí je spíše doménou mužů.

Musím poznamenat, že Oburovi v Taškenových síních velice narostla ramena. Rozdává rozumy na všecky strany. Tvrdí, že by bylo nejlepší osvobodit všechny vězně naráz, tedy ne jen Frivaé a toho Timbamčuka, jak bylo v plánu. Taky má utkvělou představu, že Nurnští projdou podzemí až k táboru, prozkoumají ho, pak se vrátí do Síní a potom znovu zpátky. To se snad zbláznil, když míní, abychom tu nejistou a zrádnou cestu podnikli třikrát, možná i čtyřikrát! A nejhorší je, že na Nurnské zkouší i všelijaké psychologické kejkle. Řekl třeba, že mu velmi imponuje naše nadšení. Myslím si, že třeba takový Thygram mu na ty jeho kejkle skočil jako myš na špek. Má pořád nějaké přemoudřelé poznámky, až mi cuká v koutku oka. Vůbec si nedokážu reálně představit, jak zvládnout skorem dva tisíce vězňů a nenechat se přitom ušlapat!

Vlci evidentně nemají plán a vaří z vody. Zdá se, že po všech peripetiích už plánují zaútočit na důl zvenčí. Karabaš zmínil nějaký dávný a zřejmě úspěšný přepad jakéhosi Liščího dolu. Postupně z něj vylezlo, že to byla úplně jiná situace. Jiná v tom, že neosvobozovali vězně, ba naopak. Přijeli přestrojení do armádních uniforem v krytých vozech, nacpaných výbušninami. A potom vozy odpálili. Prostě kortosští bombometčíci, nic jiného.

Otakára Vestu jsem za poslední dny viděl málo. Chlapi říkali, že vaří, a když nevaří, shání šťovík. Vím, že to je velmi zjednodušeně řečeno, ale ani já, ani chlapi, alchymii nerozumíme. Vesta jí rozumí, tak ať si shání, co potřebuje.

Dohodli jsme se, že se s Vlky na nějakém plánu nedá dohodnout. Proto jsme se s nimi dohodli na tom, že provedeme průzkum Dreblinegu a potom se uvidí. Vlci přislíbili, že nám dají k dispozici pět kopáčů, kteří se nebojí sáhnout po meči, kdyby bylo třeba.

Worrel Sovák se domluvil se Zelenou, aby mu darovala a nabila nějaké azuriony. Kupodivu souhlasila, což je skvělá zpráva. Nabíjení azurionů trvalo dva dny, takže ani Worrela nebylo mnoho vidět.

Dnešního dne po ránu jsme tedy konečně byli hotoveni vyrazit. Vůdce Worrel rozdělil mezi mužstvo Otakárovy a Zeleniny bezmegy. Za zmínku stojí, že Vesta nese dva tajemné vestapytle, o jejichž funkci odmítá cokoli sdělit. Vydal varování, že se nikdo k vestapytlům nesmí přiblížit a že je bude po cestě nutné ještě doupravit. Worrel zase nese jeden azurion, ve kterém je prý nahá Zelena. Těším se, až ve tmě a marastu katakomb Zelenina produkce zvedne mužstvu náladu. Je to takový azurion do nepohody. Proti trudnomyslnosti. Jenom se bojím, aby v daný okamžik azurion fungoval.

Vystoupali jsme z Taškenových síní na úbočí hory a po dnech strávených v neustálé temnotě mne ostrý svit slunce bolestivě zaslepil. Když bolest ustala, mohl jsem si konečně pořádně prohlédnout přidělené kopáče. Jednoho dobře znám. Je to Tuk. Opravil mě, že se jmenuje Zaretuk, ne Zaketuk. Ona ta kortoská artikulace je taková ledabylá, stejně jako psaný projev. S tím jsem se v Kortosu setkal vícekrát. Dalším mužem lidské rasy je nějaký Buřta Zabaj. Potom jdou s námi dva barbaři - Jelezin a Sid. Sid s sebou táhne malého drzého vořecha, který je velmi nevychovaný. Posledním přidělencem je trpaslík jménem Kuit Zeneg. No a Zermon Palivec, pochopitelně. Míříme do Katakomb po široké rozbité cestě, z níž po půldruhé hodině uhýbáme úzkou odbočkou do kopce. Pod námi leží mlhou zahalený Čarodějův kotel.

Zermon Palivec nemá vůbec zbroj a jedinou jeho zbraní je klacek. Nevím, jak si tam dole s takouvou bídnou výstrojí povede. Ještě pořád si, bláhovec, myslí, že až dojdeme ke zdi, dopravíme jej zpátky do Síní. Thygram si to myslí také a ještě si myslí, že jsem to Palivci slíbil. To si ale myslí špatně. Myslím si, že by Thygram neměl myslet nahlas.

Napůl vyvrácenými okovanými dveřmi jsme vstoupili do Katakomb. Uvnitř trpasličích pohřebišť je hrozný nepořádek, poničená výzdoba a nakaděno od pocestných. Takže strašný smrad. Zdá se, že hrobky jsou vyrabované a poničené záměrně. Kortosané se asi před trpaslíky potřebovali viditelně vymezit a učinili tak s nápaditostí sobě vlastní. Objevena obrovská jeskyně, uprostřed níž stojí dvanáctisáhový monument trpaslíka. Po obvodové stezce sešli jsme dolů. Myslím si, že socha ztvárňuje Malyka, posledního krále. Řekl bych, že je uvnitř pohřben, ale to není důležité. Socha samotná vlastně není ani tak obrovská. Dvě třetiny její výšky sestávají z podstavce. Všude podél stezky potkávali jsme vyrabované trpasličí hrobky. A všudypřítomný zápach exkrementu. Ztratili jsme asi hodinu času, když Worrel nařídil důkladně ohledat sochu, protože mu přišla divná. Taky mi přijde divná, ale to není nic neobvyklého. Trpaslíci jsou divní.

Palivec neomylně vedl družinu jednou z chodeb. Worrel znejistěl a nařídil bojové postavení. A měl pravdu. Záhy družinu napadl nějaký přízrak. Nemrtvý. Éterická postava bez rysů. Vůdce z jednoho z Vestových bezmegů vyvolal ochranné kouzlo a vzápětí Nurnské napadlo celé hejno těch bytostí. Účinkem magické ochrany to však byl nerovný boj. A v jeho závěru zhmotnil se vpředu bledý přízračný trpaslík v rouchu. Snad samotný Malyk. A jeho střela prošla ochrannou bariérou a zasáhla čelo voje.

KUSUHLE
Karabaš vytáhl z útrobí truhly
zlomenou kusuhli
zčernalý uhlekus
třaslavým pačmákem ztvárnil tou věcí
ženštinu v kleci
kolem ní nástin hrůz
Pergamen oživl zrůdnými tvory
pavouky, škvory
svinskými hovády
co morbidně kývali pazoury všemi
až zpěněné šlemy
jim kanuly u brady
Pak, dílo dokončiv, ve svitu svíce
když zbledly mu líce
on řekl si, že by
raději uhlorys s vypsanou kusuhlí
uložil do truhly
a tu probil hřeby

Jenomže jak se ukázalo, toto nebyl závěr boje, pouze jeho rozvleklý počátek. Vzápětí byla družina zleva i zprava napadena dalšími nemrtvými. Okamžitě došlo k přeskupení formace a soustředěné palbě na křídlech. Jak prozřetelným činem vůdcovým se nyní ukázalo vyvolání ochrany proti nemrtvým. Pod jejím účinkem byli jsme chráněni před pařáty zombií a zhoubně ledovými doteky přízračných. Palivec v děsu zaječel, že ti opaleskující tvorové vládnou bledými záblesky. Měl zřejmě na mysli, že přízrační opalizují, nicméně pojem opalescent se okamžitě ujal a stal se nedílnou součástí družinického výraziva. Opalescenti tedy ostřelovali družinu bledými záblesky, před nimiž ochrana neúčinkovala. Zarn Hadrigern trefně podotkl, že opalescenti vyvolávají bleblesky. Myslím si, že výraz bleblesk přesně opisuje magický výboj, který jsme spatřili a bolestivě pocítili. Bleblesk je taková obrovská záplava bledého světla. A právě bleblesky způsobily, že padl Thygram a vůdce Worrel. Velení okamžitě převzal vůdcův zástupce Dwany Růžička. A potom mi dva bleblesky sjely po zbroji a kolem mne se rozlila černočerná tma.

Upadl jsem do bezvědomí a měl sen. V tom snu jsem byl jenom já a nějaká dívka. Kráčela ke mně, byla to Zelena. Že byla nahá mě nepřekvapilo, už jsem byl zvyklý. Vztáhla ke mně paže, zvláštním vnitřním hlasem volala mé jméno, blýskl se kov... Lekl jsem se, ty ruce nebyly její, byly to ruce Seriny a v nich malé kovové zbraně, dvojžena mínila mne udeřit... S nevyřčenou otázkou pohlédl jsem dívce znovu do tváře a tam, na alabastrovém hrdle němá a v děsivé grimase šklebila se na mě tvář Otakára Vesty... A pak mě postava udeřila...

Dostal jsem další dvě facky a otevřel oči. Otakáro Vesta mě fackoval a přitom nahlas oznamoval, že žiju. A kolem běhali Nurnští, tahali šípy a někdo další už zvedal na nohy Thygrama Rudgessona a vůdce Worrela, který ještě vůbec nechápal, co se vlastně přihodilo.

Bylo po boji. Worrel stále nebyl schopen velení, proto Růžička nadále vykonával jeho povinnosti. Došlo k jemné rozepři, zda se stáhnout ven z Katakomb a načerpat síly, nebo jíti dále. Obzvláště Palivec propadl nekontrolované hysterii, obcházel druhy a zapřísahal, prosil a žadonil, ať z kobek vypadneme, dokud je čas. Zvítězilo kompromisní řešení jít ještě kus dál, pokud to půjde, ale potom se stáhnout a dát do pořádku na zdravém vzduchu.

Jak prostupujeme hloub a hloub Katakombami, všude jsou cihly a oblouky. Palivec zanedlouho upozornil, že brzy budeme u pukliny. Řekl, že je tam taková cihlovatá zeď, ve které jsou vypadané cihly. Je to prý v místnosti, která je zdobená tak, aby vypadala honosně. Zakrátko jsme se na vlastní oči mohli přesvědčit, jak vypadá do honosnosti zdobená místnost a jak zase cihlovatá zeď s vypadanými cihlami. Toto bylo místo, kudy prolezeme do elfských, to jest o poznání starších, částí pobřebiště. Dwany Růžička řekl, že jsme už viděli dost, a zavelel na ústup. Palivec byl očividně hobitovým rozhodnutím šťastný.

Venku jsme se rozložili na houně a vyslali kopáče Sida jako rychlého posla do Síní, aby doprovodil Palivce a přinesl zásobu šípů se stříbrnými hroty, kterých je v družině žalostný nedostatek a v posledním boji se jich citelně nedostávalo.

Čekání na Sida krátil si každý po svém. Měl jsem konečně čas trochu o tom chlapíkovi přemýšlet. Je trochu jiný než ti ostatní přidělenečtí Vlci. Je cizozemec. Pochází prý z Kamenného ostrova. Jenže vykradl zlatnický krám a zavraždil nějakého člověka. Takže vrah a zloděj. Byl vyhoštěn či z ostrova uprchl a dal se naverbovat do kortoského žoldnéřstva, které se zaobíralo likvidací magiků. Jenomže armáda nevyplácela žold, tak dezertoval a přidal se na stranu Vlků se všemi jejich bombovými útoky a atentáty. Nakonec skončil jako kopáč. Zavrženíhodná kariéra. Navíc se pochlubil, že pochází z nějakého Gumdolí, což má být jakási zapomenutá samota na Kamenném ostrově. Já si ale myslím, že žádné Gumdolí neexistuje. Jsem přesvědčen, že Sid je velmi povedený ptáček, který když byl zatčen za vraždu a lustrován, mínil zakrýt svou skutečnou identitu a prostě improvizoval. Jelikož je to ale barbar a tedy je poměrně blbý, vyřkl první pitomost, která se mu uhnízdila v mozku. Možná, že se ani nejmenuje Sid. Bude třeba míti se před ním na pozoru. Může být také velmi prohnaný a blbost jenom hraje.

Jediné, co po Palivcovi zůstalo pozitivního, je podrobná mapa Kortosu a podivný nákres, sestavený ze střepů vzpomínek na strastiplný úprk podzemím. Otakáro Vesta vyrobil nějaké ochrany proti nemrtvým. Je to kumštýř, to tedy klobouk dolů.

Navečer se spustil liják, takže bylo nutné přemístit se do vstupu do Katakomb. Po kvapném přesunu zjištěno, že jeden z kopáčů v nastalém zmatku dezertoval. Vůdce nařídil hlídky a šlo se na kutě. Spánek byl nezdravý, stejně jako nezdravý byl podzemní vzduch, nasycený zápachem fekálií. Poznámka na okraj: ani jsem si nevšiml, že během poslední bitky zemřel Sidův vořech.

12. dešten 1075
Nad ránem se loudavou chůzí vrátil barbar Sid s otepí stříbrných šípů a šipek. Jaký rozruch však způsobil nečekaný návrat Palivcův! Byl v poměrně rozmrzelé náladě a tentokráte již navlečený do zbroje a kožené helmice. Ukázalo se, že s Karabašem v rozhovoru mezi čtyřma očima změnil názor a touží dreblinegské věci pomoci. Myslím si, že od Karabaše dostal pořádný výhubek, a to chválím.

Sidova zpráva o cestě k Síním a zpátky je příznačně stručná: "Dorazil jsem. Vzal jsem šípy. Ráno jsem vstal. Brzo. Před slepicema". Inu, barbaří košatá mluva.

V deset hodin mašírujeme zpátky do Katakomb a o hodinu později stojíme před cihlovatou zdí. A zase družinu napadli nemrtví. A také víme, že černou prasklinou nehřeznou jenom opalescenti, ale také ještě nerozeznatelní. Palivec řekl, že nerozeznatelní jsou přízrační, kteří narozdíl od opalescentů nejdou přesně rozeznat. Opalescenti jsou naopak rozeznatelní, a to právě podle svých bleblesků. Nurnské tedy napadli dva nerozeznatelní, ale jelikož ti neblebleskují a my máme novou ochranu, nepouštíme se do křížku a pomalu postupujeme vpřed. Potom zpředu třetí nerozeznatelný. Jeví se být značně bezmyšlenkovitým. Palivec řekl, že nerozeznatelní jsou skutečně takoví. Bezmyšlenkovití. Vůdce však myšlenku má a rázně velí: "Dojít k noření!". Noření je Worrelův výraz pro puklinu ve zdi. Jenomže ten bezmyšlenkovitý nerozeznatelný, ten vpředu, tlačen ochranou, se přilepil k puklině a bezmyšlenkovitě v ní uvízl. Proto vůdce vydal rozkaz k palbě. Chvíli poté napadli zadek družiny opalescenti se svými bleblesky a začala mela.

Boj se v ničem nelišil od toho včerejšího. Stříleli jsme jako šílení, několik mužů padlo k zemi, tentokrát hlavně elfové. Jediný rozdíl byl v tom, že kopáč Sid už nevstal. Byl mrtvý.

NEROZEZNATELNÍ
Z cihlovaté zdi věkem vypadaly cihly
opalescenti se černou dírou mihli
pak srotivše se v kruh zlobně opaleskovali
a mumlajíce mantry bledě bleskovali
Když pocítil jsem bleblesků zlé síly
mně v celém těle vyskočily žíly
a rozhozeným koloběhem krve
jsem praštil s sebou o zem v chvíli prvé
Pak propadaje do mdlob v kruté křeči
já skelným zrakem spatřil hrůzu větší
to nořením, to jeho hutnou černí
do světla loučí hřezli nerozeznatelní!

Sidova smrt znamená, že zbyli už jenom tři kopáči. A ti jsou velmi drzí, jeden se dokonce zle obořil na Vestu. Pohrozil jsem mu smrtí a on zmlkl. Prozatím. Musím říct, že jsem hotoven podříznout jednomu krk, aby zbylí dva dělali, co mají. Myslím, že většinově nejsem pochopen. Ale také ani zavržen. Al-Rahem tvrdí, že nemrtví se tady rojí proto, že někdo rozházel jejich kosti. Hlasitě se dožadoval, abychom ty kosti porovnali do kupiček. Nesetkal se naštěstí s pochopením a Nurnská družina konečně prošla puklinou do elfských pohřebišť.

Překvapilo mě, jak jsou elfská pohřebiště malá. Sestávají vlastně ze čtyřech místností, i když je možné, že jsou tu ještě další skryté prostory. Narozdíl od trpasličích prostor jsou ty elfské pečlivě uklizené. Schodiště, katafalky, sochy. Hobit Růžička navrhl sochy rozmlátit. To je naprosto typické. Družinovým elfstvem bylo mu však důrazně vysvětleno, že kulturní dědictví národů se nerozbíjí.

Palivec pravil, že kousek od dómu, v němž jsme právě stáli, je vyseklá roura, kudy se vleze do jezírka. Ona vyseklá roura nebylo nic jiného, než zaplavená štola délky kolem sedmi sáhů. Nevím, kam ten Palivec pořád na ty výrazy chodí.

Zatímco Zarn Hadrigern s pergamenem a kusuhlí oblézal katafalky a opisoval nápisy, družina řešila jiný problém - který dobrovolník půjde pod vodu první. Kopáči to odmítli. Dobrovolníkem jsem se tedy stal já, ačkoli nedobrovolně, ale máme mezi sebou tři neplavce. Tak jsem tedy šel a dokonce jsem neupadl, ani nic jiného se mi nestalo. A Worrel mě ještě zneviditelnil, takže odteď jsem jako jediný nerozeznatelný. Postupně družina proplavala do jeskyně. Voda byla až nezdravě studená.

S pohřebišti za zády už se šlo podstatně radostněji. Palivec tu a tam poukázal na nějaký jeskynní útvar, který si pamatoval, což bylo vnímáno pozitivně. Kráčeje jeskynním systémem po proudu řeky místy velmi obtížným terénem, občas znepříjemňovaným plazivkami, okolo třetí hodiny odpoledne došli jsme k vodopádu. Po cestě jsme nenarazili na žádné stopy života ani neživota. Tento hluboký vodopád překonali jsme na lanech, což vcelku šlo dobře, protože tok podzemní říčky není prudký. Ale o co hůře, navečer jsme já a Worrel byli stiženi zimnicí. To ledová voda zapůsobila na naše zdraví, podlomené severskou výpravou.

Čtvrtá hodina odpolední. Do celého těla vystřeluje mi chlad. Vůdce Worrel drkoce zuby, že půjdeme ještě dvě hodiny. Otakáro Vesta se svlékl donaha a vyždímal si šaty. Odhazujeme stud a činíme tak po jeho vzoru. Jsem stále ještě neviditelný, takže moje nahota zůstává skryta. Těžkým terénem dokázali jsme jíti jen hodinu a půl. Nevím, jak je to možné, ale chůzí jsem se zahřál a je mi o mnoho lépe. O to hůře je ale oběma elfům.

V šest hodin rozbit tábor, jsou nařízeny hlídky po dvou hodinách. Ždímeme houně. Do mokré houně se balím nahý a takto zabalen balím se ještě pečlivě do voskovaného plátna, abych se řádně zapařil. Nemíním nic riskovat.

13. dešten 1075
Během spánku nic zvláštního se nepřihodilo, pouze Otakáro Vesta zašlápl jednoho sakraše, který se motal kolem. Řekl, že stačilo na něj hodit deku a rozdupat jej. Ani se nějak zvlášť nebránil.

Jsem poměrně suchý, protože jsem si v pařníku zapálil lucernu. Myslím ale, že velmi značně zapáchám.

Palivec řekl, že před sakraši je třeba mít se na pozoru. Prý je také jedl, a když je jich víc v hejnu, dokáží pěkně štípnout.

V šest hodin opět na pochodu temnotou. Asi po hodině zjištěn šustivý zvuk před námi, který Palivec neomylně označuje za sakraší pohyb. Worrel vykouzlil stěnu z ohně, do které hejno těch tvorů zajmul. Bylo třeba ale počkat, až oheň dohoří. Sakraši jsou velmi hloupí bezmyšlenkovití tvorové, kteří se bez nějakého pokusu o záchranu nechali upálit. Díky Worrelově výhřevnému magickému ohni bylo možné skutečně poctivě usušit šaty i obsahy toren. Vzduch čpí smradem smažících se brouků.

V deset hodin je možné pokračovati dále podél vody. Sem tam potkáváme osamělé sakraše, kteří zmateně pobíhají, ale neútočí. Potkali jsme i jedno hejno, ale stačilo prostě jít a střílet. Nebyli schopni soustředěného útoku. Možná jsou to jenom mrchožrouti. V jeskyních také roste nějaký světélkující lišejník, což je velmi zvláštní. V hlavě mi zůstal zajímavý Palivcův slovní obrat: škvířící se škvor.

V šest hodin večer Palivec evidentně ztratil směr, protože pořád opakuje, že tuší odbočku, kde žádná není. Také řekl, že ty zpropadené jeskyňovité útvary jsou jeden jako druhý. Našel se až o dvě hodiny později, kdy objevil kýžený komín vzhůru. Rozbili jsme tábor a Palivec řekl, že tam nad komínem je systém ďour.

14. dešten 1075
Dwany Růžička za pomoci nějakého lektvaru vykomínoval vzhůru. Komín je vysoký tři sáhy, takže po lanech postupně tuto nevelkou vzdálenost překonáváme bez potíží všichni. Cesta vede dalšími chodbami a dalšími krátkými komíny. Palivec měl pravdu. Skutečně se jedná o systém ďour. Řekl bych, že systém se jeví být velmi náhodným.

Jedním z komínů lezl jako první Zaretuk. Náhle se podzemím rozlehl jeho ryčný hlas. Vykřikl: „Hajzle, pojď sem!“. Hrubý neznámý a zjevně roztřesený hlas se dožadoval pomoci. Brzy jsme neznámého mohli spatřit na vlastní oči. Vyděšený a zubožený krollí kolohnát, chlap kost a kůže. Ukázalo se, že uprchl z Dreblinegu a uvízl pod závalem při řízeném odpalu štol. Až neuvěřitelným se zdálo být, že tento mentálně zaostalý hromotluk byl kortoským režimem označen za magika a odsouzen na doživotí. Evidentním se jevilo, že na Nurnské pohlíží jako na božské zjevení z nebes. Okamžitě s takřka dětinskou oddaností začal spolupracovat. Představil se jako Rupák, ale posléze bylo zjištěno, že skutečné jeho jméno je Babrak. Babrak Teufel. To jenom mohutné sanice tvora, znetvořené bitím, špatně artikulovaly. A ten Babrak ve výpovědi, košaté bídnými lamenty, uvedl zarážející věc, totiž že Frivaé Gwarditová z tábora onoho inkriminovaného dne také uprchla. To naprosto odporovalo výpovědi Palivcově. Palivec byl okamžitě předvolán k jeskynnímu výslechu. Jeho reakcí bylo okamžité vyvolání ochranného kouzla. Tasili jsme zbraně a začali se přeřvávat. Palivec se zdál být na pokraji nervového zhroucení a sdělil, že Frivaé se skutečně v Palivcově skupině podařilo uprchnout. Karabaš prý vědomě tuto skutečnost zatajil, protože jinak by Nurnští nebyli svolní sloužit jeho záměrům, mezi nimiž lze zmínit zejména osvobození Timbamčukovo. Takový tedy byl Karabašův zrádný plán. A zrádný Palivec pod tíhou napjaté atmosféry předal vůdci Nurnských Karabašův list, sepsaný oné noci v Taškenových síních.

Toto je pravopisně upravený přepis dopisu obludného Karabaše:

Moji drazí přátelé,
jestliže čtete tento dopis, je Zermon Palivec zřejmě mrtvý nebo je ve velice nepříjemné situaci. Pokud je mrtvý, je to smutné a bude mi opravdu chybět. Ve druhém případě vás žádám, abyste nechali hlavy vychladnout a ušetřili jeho život, protože vám může být prospěšný v dalším postupu.
Ale nyní: hlavní důvod, proč píši tento dopis, je, že panna Frivaé Gwardit je v tuto chvíli mým vzácným hostem. Daří se jí velice dobře a úspěšně se zotavuje z útrap způsobených zajetím. Pro vás je to jistě příjemná zpráva a dalo by se říci, že tímto ztrácíte důvod pokračovat v plnění svého poslání. S tímto ale musím nesouhlasit. Vaše cesta je velice důležitá a budoucnost mých Vlků a všech magicky aktivních lidí v této zemi záleží na vašich činech.
Abych si tyto činy pojistil, jsem nucen vzít Frivaé Gwardit jako záruku zdárného dokončení vašich úkolů, které jsou:
- Prozkoumat a nalézt cestu pod horami do Dreblinegu. Pokud bude zavalena, vykopat ji!
- Zjistit poslední zprávy z tábora!
- Zjistit, zda lze sesílat kouzla z Azurionu v blízkosti tábora, a jak dlouho kouzla působí.
- Informace předat Zeleně, která vás bude očekávat u východu z katakomb.
- Spolupracovat na osvobození tábora, nalézt a ochránit Dorka Timbamčuka a předat ho živého do mých rukou.
Pokud toto splníte, bude vám Frivaé předána a poskytnuta veškerá pomoc při opuštění kortských krajů. V opačném případě budu nucen vás i pannu Frivaé označit za zvědy státní moci, což se trestá smrtí.
Já ale věřím, moji drazí přátelé, že k tomuto kroku nikdy nedojde a vše dopadne ke spokojenosti nás všech.
Karabaš

Rychle jsme se poradili, zbraně stále hotovené. Záhy jsem se odhodlal ztrestat zrádce a seslal na něj mentální úder. Začala řež, ve které se Palivci podařilo zneviditelnit. Zarn Hadrigern zařval: „Proreb Thoraheb!“, z jeho údů vylétla záplava jakési lepkavé hmoty směrem k Zaretukovi, který také zmizel. Mezitím jsme dobili kopáče. Zaslechli jsme sypat se štěrk někde v okolí komínu do dolních pater. Bylo třeba rychle jednat, dříve, než se těm dvěma zrádcům podaří uprchnout z katakomb a spojit se se zrádnými Vlky!

Vůdce Worrel pravil, že všechny otázky zhodnotíme a všichni budou znát odpověď. Vůbec jsem nerozuměl, co tím míní, a raději jsem vyběhl k ďouře. Mínil jsem se chytit nabízené paže Al-Rahema, trochu se spustit komínem a potom seskočit do chodby o patro níže. Problém byl, že mi uklouzly nohy a já se skutálel komínem dolů. V chodbě jsem se bolestivě rozplácl o podlahu. Když jsem se probral z otřesu, stál už nade mnou Al-Rahem, který mě zpravil o tom, že Worrel zmizel, a ukázal na světlo, vzdalující se na konci chodby. Tasili jsme a vyběhli. Naše klopýtání však bylo mnohem pomalejší, protože mne vedl můj nový krollí šestý smysl, se kterým jsem se ještě nesžil, a Al-Rahem neviděl vůbec nic. Tak nebylo divu, že naši tápající skupinku brzy doběhl malý Otakáro Vesta. Ten už byl vybaven magickým světlem, takže v posílené sestavě pronásledování získalo zase alespoň nějakou šanci na úspěch. Otakáro udýchaně sdělil, že zbytek družiny se postupně slaňuje, a půjde nám ihned v patách.

Brzy jsme opět v dálce spatřili světlo. Po cestě jsem opět zakopl, takže jsem se dostal na ocas skupiny. Běžíme a křičíme, ať se zastaví, že jim nic neuděláme. Upadl jsem ještě dvakrát.

Vůbec nejde odhadnout, jak dlouho šílená honička trvala. Zaslechli jsme Zaretukovy nadávky a brzy zjistili příčinu. Z jednoho komínu šla zář ohně, ucítili jsme žár. Nebylo pochyb, že Worrel se postupně hypersprostoroval a postavil uprchlíkům do cesty stejný magický jev, jakým dříve počastoval škvory. Plamennou zeď! To byl problém, protože Vlkům evidentně nezbylo nic jiného, než za každou cenu pokusit se projít, a nám se do plamenů rozhodně nechtělo. Namísto čekání, až plameny dohoří, volali jsme tedy Worrelovo jméno a zapřísahali jej, ať kouzlo zruší. Worrel se náhle zjevil vedle nás, kouzlo zrušil a pravil, že to bylo vošajstlich. Nevím, co jako mělo být vošajstlich, ani nevím, co přesně tento zvláštní výraz znamená. Worrel tedy upřesnil, že tím vošajstlich mínil, že se navzájem se Zaretukem a Palivcem drželi v šachu a ti dva potom řekli, že věci dáme do pořádku až před Zelenou.

Vyběhli jsme tedy dále, tentokrát už pouze já a Vesta. Worrel s Al-Rahemem se obrátili na pochod zpátky k jádru družiny. A my dva s Otakárem klopýtali jsme vpřed a křičeli: „Zaretuku, stůj! Stáli jsme při sobě v boji!“. Pokusili jsme se vsadit na Zaretukovy city, víc už nám nezbývalo. Palivec byl obecně vnímán jako zrádce, ale se Zaretukem prožili jsme toho více, a ten muž prostě nemohl být až tak špatný a prohnilý.

Tento zběsilý postup přinesl nakonec své ovoce. V jedné z chodeb spatřili jsme zapíchnutou hořící pochodeň. Zastavili jsme se a dále zapřísahali Zaretuka, ať přijde jednat. Nakonec zaslechli jsme jeho vyrovnaný hlas. Domluvili jsme se, že se domluvíme a se skloněnými zbraněmi setkali se u pochodně. Zaretuk byl sám, Palivec dál prchal spletencem jeskynních prostor, nedbaje nebezpečenství, vstříc Zeleně.

Sdělili jsme Zaretukovi své obavy, že Karabaš dost dobře může být Samar, sledující své osobní zájmy. Vždyť kdo kdy vůbec spatřil jeho pravou tvář? Kdo jej kdy viděl bez masky? Nikdo z Nurnských a nikdo z Vlků! A během svých absencí v ležení - co vůbec dělá? Je dost dobře možné, že je to Samar, který touží se stát patriarchou. Starého rukou Vlků či jiných odstranit, ovlivnit samaří sněm v Er-Zurunu či jinde, a stát se fakticky nejmocnějším mužem Kortosu. Přemluvili jsme Zaretuka k návratu k Nurnské družině a slíbili jsme na svou čest, že nezemře. Dokladem velikosti Zaretukovy osobnosti je fakt, že váhavě, leč přeci, souhlasil.

Družina se srotila kolem Vlka, dychtiva jakýchkoli informací. Bylo zjištěno, že Zaretuk ví, že jsme byli Karabašem zrazeni, ale prsty v tom neměl a nemá. Nevěděl, že Frivaé Gwarditová se stala Karabašovou zajatkyní. V Taškenových síních ji neviděl, nikdo z Vlků se o ní ani slovem nezmínil. Karabaš, jehož tvář skutečně nikdo z Vlků nikdy nespatřil, vede vlčí odboj již deset let. Také hovořil o nějaké Puklině. Puklina je nějaký další vlčí tábor v horách. Puklina je dobře skrytá a slouží jako útočiště rodin členů Vlčí rady. V Puklině se také prý těží azuriony. Kde leží Puklina, vědí pouze členové Rady. Členů Rady je šest – Karabaš, Obur, Zelena, Osman Sindh, Dork Timbamčuk a nějaký Zarenga Rebenuk. Rebenuk je osoba, která má chod Pukliny na starosti. Zaretukovi se vůbec nelíbí, jak se Karabaš k Nurnským zachoval, ale je to jeho vůdce a je k němu bezmezně loajální.

Domluvili jsme se tedy, že nejlepší bude nechat Palivce Palivcem a věnovat se průzkumu Dreblinegu. Kdyby se nám podařilo zachránit a zajmout Dorka Timbamčuka, což samo o sobě zdá se být už tak dost šíleným nápadem, mohli bychom skrze Zaretuka provést výměnu zajatců. Tedy Timbamčuka za Frivaé. Panuje totiž obava, a myslím si že velmi oprávněná, že pokud bychom bez výhrad přistoupili na Karabašovu hru, nedodržel by on část své dohody a dál by nás využíval pro plnění dalších svých záměrů. Tomu gaunerovi se věřit nedá a pokud se s ním máme nějak dohodnout, musí být naše pozice alespoň vyrovnané. Navíc by se z Timbamčuka dalo dostat, kde leží Puklina, což by byl zase další trumf, se kterým by se dalo dobře pracovat.

Kroll Babrak tvrdí, že vězeň Timbamčuk běžně pracuje v podzemním dole. Dokonce ví, které pracovní čety je stálým členem a v které části dolu je výkon jeho práce. Obé se samozřejmě už mohlo změnit, ale z výslechu Burtana Baši víme, že není běžné v táboře měnit zvyklosti. Babrak byl za svůj přínos Nurnským přijat za člena Nurnské družiny. Zajímavé je, že se jedná o kouzelníka. Až bude někdy čas a klid, rád bych to jeho umění na vlastní oči spatřil! Babrak ví také prý o nějaké díře, kterou se dají obejít odstřelené závaly. Otakáro Vesta trefně shrnul, že krollí díra je výraz pro průchod, který objevil kroll. Babrak nás tedy povede k Dreblinegu krollí dírou.

Když jsme si tedy srovnali batohy a mínili vyrazit na pochod ke krollí díře a dál k Timbamčukově ortu, Babrak řekl, že všechno je komplikovanější. Tím mínil, že krollí díra sice existuje, ale nedostaneme se jí přímo k zmíněnému ortu, pouze k Dreblinegu. Ke vstupu do dolu, kde by mohl být Vlk, bude třeba překonat volné prostranství tábora. Navíc prý před deseti dny táboroví dozorci změnili režim. Hlídají i v dolech ve čtyř až pětičlenných hlídkách a pracovní čety pracují na tři směny. To znamená, že není vůbec jasné, jak to v táboře teď funguje s vypouštěním psů na noc. Bude tedy třeba se k táboru přiblížit a provést základní průzkum. Informace, kterými vládneme, jsou zastaralé.

Takže teď jsem tedy konečně pochopil Worrelův výrok, který pronesl před Palivcovým útěkem. Je velmi vizionářský. Obhlédneme tedy Dreblineg. Potom všechny otázky zhodnotíme a všichni budou znát odpověď. Vůdci Worrelovi plně důvěřuji.

Vůdce Worrel byl stižen dalším záchvatem zimnice, takže se velení družiny ujal, jako již několikrát dříve, hobit Dwany Růžička. Vytýčil prvotní cíl, kterým je pochopitelně osvobodit Frivaé. Zaretuk znovu zopakoval, že Karabašův plán je dostat lidi ven z Dreblinegu. Mám pocit, že se snaží vůdce Vlků svým plkáním ospravedlnit. Takže kráčíme krollí ďourou, žvaníme a omíláme dokola pořád to samé. V čele kráčí kroll Babrak a hledá cestu. Ostražitě pozoruje jeskynní útvary a v rukou třímá strašlivé kopí na prasata. Nálada je poměrně uvolněná; bez zájmu naslouchám dohadování Otakára a Zarna, který z nich dvou je a není schopen okamžitě vytáhnout mapu své domoviny. Jedná se o mapu Bořimska a Trindindolu. Chůze je pomalá, což Zaretuk komentoval slovy: “Jde to pomalu”. Komínujeme dalšími komíny. Ďourami. Puklinami. Je to tu opravdu ošklivé, řekl bych.

V půl třetí odpoledne dosáhli jsme velmi prostorného dómu, o kterém Babrak řekl, že je velký jako kráva. A najednou se zatřásla zem. Zachvěla se. Asi nějaký vzdálený odstřel. Cítíme blízkost Dreblinegu. Z dómu pokračujeme dále velmi kostrbatou a příkrou dírou do kopce. Podle Zaretuka se takovému jeskynnímu útvaru říká šikmina. Zarn Hadrigern si neodpustil jízlivou poznámku, že ta šikmina je tak málo šikmá, že je to vlastně taková jako chodba.

O hodinu později během malé přestávky se kouzelník Hadrigern rozhodl zneviditelnit část družiny a dvojím zvoláním formule: “Avidius” zneviditelnil Dwanyho a Al-Rahema. Worrelovi je zle, takže žádný avidius nekouzlí.

Před půl pátou se Babrak kajícně doznal, že se ztratil. Stojíme v komplexu jeskyní s jezírky. Ze stěn trčí krápníky. Zaretuk řekl, že krápníky jsou příčinou, proč je voda v jezírkách taková šutrnatá. V šutrnaté vodě se Zarn Hadrigern osvěžil a někteří další doplnili měchy. Zda se dá šutrnatá voda bezpečně pít, Zaretuk neví. Následující dvě hodiny trávíme na ocase za Babrakem, který nepříliš sebejistě hledá správnou cestu. Prolézáme nepřehlednou spleť jeskynního systému, kterou náš Vlk definoval jako: “Ďuzny nahóru, ďuzny dólu”.

Brzy Babrak objevil ve stropě jedné z jeskyní ve výšce asi šesti sáhů komín a ucítili jsme průvan. Al-Rahem se nabídl, že se pokusí vylézt nahoru a upevní lano. Výsledkem jeho aktivity bylo však zjištění, že stěny jsou velmi kluzké. Nabídl se tedy trpaslík Thygram a za pomoci magického bezmegu lano ukotvil, a Nurnští jeden po druhém vcelku bez vážných incidentů vyšplhali vzhůru. Včetně mě. Nahoře objevena štola plná výdřevy a po dvaceti sázích zával. Ocitli jsme se tedy v jednom z dreblinegských dolů a Babrak si vymýšlel, že závaly lze obejít. Nelze. Nezbylo tedy nic jiného, než shodit batohy a holýma rukama vynášet balvany a suť.

Vyzkoušeli jsme funkčnost jednoho z azurionů, čímž se potvrdilo, že i takto blízko dolům stále fungují a Thygram znovu zahalil své tělo do neviditelnosti. Zarn Hadrigern při pracích na závalu zlomil zdobený meč. Otakáro Vesta s Jeromem Skuldem byli posláni zpátky k mrtvolám kopáčů, aby donesli krumpáče. Zástupce Růžička zatím nařídil práce na směny ve dvojicích po hodině, aby bylo možno si odpočinout. Práce bez kvalitních nástrojů šla velmi pomalu od ruky.

15. dešten 1075
S krumpáči už se Nurnští prokousávali sutí rychleji, takže v jedenáct hodin Al-Rahem konečně odvalil poslední kámen. Po vyčištění suti tak, aby bylo možné se proplazit, jsme tedy fakticky vstoupili do Dreblinegu.

Po dlouhém úmorném pochodu, kdy už přítomnost tábora byla takřka hmatatelná, rozložili jsme se ve svitu lucerny kolem mapy lágru a řešili, jak dál. Otakáro Vesta byl bledý v obličeji, ale ukázalo se, že to není strachy, ale od žaludku. Skuhral, že snědl nějaké oříšky, avšak já si myslím, že to má na svědomí ona šutrnatá voda, kterou chlemtal přímo z jezírka. Dohodli jsme se, že by bylo dobré vyslat průzkumníka - někoho, kdo zná tábor a Timbamčuka. Zaretuk toto rozhodně odmítl, takže volba padla na krolla Babraka. Babrak zase přišel s novým tvrzením, tedy že ví, ve které směně Timbamčuk pracuje a že mu končí šichta v deset hodin. V jedenáct hodin v noci tedy zneviditelněný Babrak, vybavený azuriony pro Timbamčuka, vyrazil odvážně sám do Dreblinegu. Nastala Babrakova hvězdná hodina! Během čekání na krolla zaznamenal jsem jednu poznámku, kterou už nevím, kdo že vyřkl. Kdosi vytkl Růžičkovi, že není úplně zřejmé, zda Nurnským momentálně velí zástupce vůdce, nebo Zaretuk. Výtka zřejmě vycházela z faktu, že hobit je poměrně málomluvný, zatímco Zaretuk nezavře hubu.

16. dešten 1075
Průzkumník Babrak se z nitra tábora vrátil v půl osmé ráno. A nebyl sám. To, že přivedl Dorka Timbamčuka, jsme usoudili z hlasů, protože oba byli neviditelní. Babrak ochranné kouzlo zrušil a stručně sdělil několik holých vět o průběhu mise. Všechno klaplo podle plánu, nedošlo k žádné mimořádné události. Kroll Babrak si svými dosavadními činy vysloužil veliký respekt družiníků, což v tak krátkém čase u nováčků není obvyklé. O tom něco vím.

Zato Timbamčuk, stále pod ochranou kouzla, není vůbec příjemný chlapík. Pořád se pitomě vyptává, kdyže osvobodíme dreblinegské vězně, kdo jsme a o co nám jde. Jako hlásná trouba vykřikuje, že pokud okamžitě nezaútočíme na tábor, vrátí se na ubikace. Zaretuk se přesunul směrem k němu a začal před Vlkem blábolit něco o tom, že my, Nurnští, přišli jsme pouze pro tu elfku a žádní vězni nás nezajímají. Také tvrdí, že pokud se Timbamčuk nevrátí zpátky k vězňům, může být celý tábor dozorci vyhlazen. Nevím, kde na takovou pitomost přišel. Už uteklo několik vězňů a k žádnému vyhlazování nedošlo. Timbamčuk požaduje, aby byli varováni všichni vězni a chce okamžitě znát plán osvobození. Zaretuk souhlasně přitakává.

Nečekaná vlčí rebélie by byla snadno zvládnutelná, kdyby se morálka Nurnských nepočala rozkládat. Vůdce Worrel, stále stižen záhadnou chorobou, netečně seděl opřen o stěnu chodby a zastřeným zrakem zíral před sebe. Proto stále držel rozhodování v rukou zástupce Dwany Růžička. Tedy rozhodování - to je silné slovo. Po chvilce dohadování prohlásil, že není zběhlý ve vyjednávání a to je všechno, co od té chvíle řekl. Proto začali mluvit všichni, a to naprosto nekoordinovaně, a začali pronášet svoje názory. Sám se považuji za osobu, která se nechala pomýlit a velmi hlasitě prosazovala řešení, které se ukázalo být zhola chybným. Pamětliv totiž chlapského slibu, který jsme si se Zaretukem a Otakárem dali, neviděl jsem Zaretukovu rodící se zradu, stál za ním a ještě nadával Vestovi, že hobiti příznačně chlapské dohody porušují. Do toho Vesta křičel, že jsme všichni pitomci, včetně mě, což v tu chvíli působilo jako obrovská troufalost, ačkoli později jsem musel po právu uznat, že měl pravdu. Teprve zbrklé pobíhání Zarna a kroucení hlavou otevřelo mi částečně oči, a já si uvědomil, že jsme se dostali do srabovitého stavu bezmoci a neschopnosti, a co hůře, že nejsme schopni se z něj vybabrat. Ale křičeli i další, pamatuji si Al-Rahema a Babraka, ale jaké bylo to jejich vidění věcí, už nejsem schopen nastínit. Jedinými mlčenlivými zůstali smrtelně bledý Worrel a zapšklý hobit Růžička, který se navíc tvářil, jako že tady vůbec není. A Vlci pochopitelně ovládli situaci a začali vydírat, že pokud okamžitě nezaútočíme na tábor, stane se nevím co. Trochu chladnokrevnosti si naštěstí udrželi Zarn Hadrigern s Otakárem Vestou a podařilo se jim přesunout Vlkům do týla a dostat pod kontrolu průvlak závalem. To už mi konečně došlo, a byla to notná chvíle, že Zaretuk je prachsprostý zrádce a tím jsem chlapskou dohodu konečně považoval za ukončenou. S čistým svědomím přesunul jsem se k těm dvěma u závalu. Zatímco Vlci stále štkali a zapřísahali Nurnské, my tři se bavili o tom, co teď. Dohodli jsme se, že pokud družina nemá velení, velíme si sami. Zarn Hadrigern se optal, zda je vůbec možné sesadit zástupce vůdce. Myslím si osobně, že to možné není. Vůdce je volen, proto je také sesaditelný. Zástupce vůdce je vůdcem delegován, proto být sesazen nemůže. Jelikož ale vůdce je za svého zástupce plně zodpovědný, je možné sesadit vůdce a zástupce tím pádem okamžitě padá s ním. Pohlédl jsem na zkroušeného Worrela v koutě a bylo mi ho líto. Ale bylo třeba konat, diskuse o sesaditelnosti a nesesaditelnosti byla v dané situaci úplně k ničemu. Takže jsme se tedy rozhodli, jak jsem již řekl, konat.

Otakáro Vesta vyskočil a celou muší vahou dopadl tam, kde tušil Timbamčuka. Svým novým šestým smyslem mohl jsem sledovat, jak se dreblinegskému vězni podlomila kolena a okamžitě jsem vyskočil také. Zaretuk kupodivu nereagoval nijak, i když bylo patrné, jak váhá. Přidal se i Al-Rahem, takže jsme Timbamčuka s radostí bolestivě spoutali. Navíc se ten bídák zhmotnil do plné podoby, čímž konečně bylo možné řádně si prohlédnout jeho sveřepý ksicht. Timbamčukovi je něco kolem padesáti let, ale dosud má vlasy, jak podotkl tuším Al-Rahem. A mžourá. Jeho oči připomínají takové úzké štěrbiny. Má oddělané ruce, zřejmě tvrdou prací. Je vidět, že za ostře střeženými ploty tábora dosti vytrpěl, což ho ale samosebou nikterak neomlouvá.

Zatímco jsme vlekli zajatce hlouběji do chodeb, utvrdili jsme si kvapnou úmluvu o nerespektování zástupce. Přidal se i Al-Rahem, který také pochopil vážnost situace. Zkusili jsme ještě jednu věc. Zarn Hadrigern nařídil Zaretukovi složit zbraně, což ten chlap kupodivu bez reptání učinil. Takže jsme ho svlékli i z brnění a ulehčili mu od osobních věcí. Chvíli jsme ještě řešili, zda mu neodebrat i boty, ale namítl jsem, že zajatec musí mít vždycky pocit, že o něco ještě může přijít, když nebude spolupracovat. Stejně si ale myslím, že Zaretuk je v podstatě mrtvý muž.

Otakáro s vážnou tváří oznámil, že vůdce má průjem. Skutečně, elf připomíná doslova bledý přízrak. Je celý takový nerozeznatelný. Až bude čas a klid, musím se pokusit nějak mu pomoci. Ještě jedna věc - Babrak se mě drze optal, jestli náhodou nejsem kroll. Pak se rozpačitě usmál od ucha k uchu a pravil, že to byla jenom taková lichotka. Normálně by mě to rozčílilo, ale pokud porovnám Babrakovy a mé zásluhy z poslední doby, jsem přesvědčen, že má na ty své pitomé žerty právo. Takže jsem lichotku přešel bez hnutí brvou.

Táhneme ve štrůdlu jeskyněmi, Timbamčuk má převázané nohy tak, aby mu půlsáhová rozteč dovolila dělat krátké kroky. Takže táhneme pomalu, Zaretuk jde a mlčí, Růžička jde a také mlčí, občasně zastavujeme jenom když si Worrel potřebuje ulevit. V pět hodin odpoledne potkáváme konečně ponornou řeku a ve čtvrt na deset rozbíjíme tábor. Víme, že nedaleko už jsou prostory plné sakraších hnízd, takže se chceme naposledy pořádně vyspat. Timbamčuk se pořádně vyspat nesmí, aby nemohl meditovat, a Zaretuk jakbysmet. Takže dělíme hlídky a hlídky si zpestřují nevlídnou vartu tím, že šikanují Timbamčuka, což je zábavné.

17. dešten 1075
Ráno ten gauner Zaretuk začal meditovat, tak jsem ho zkopal. Je to zrádce! V osm hodin znovu na cestě. Potkali jsme jenom jednoho sakraše, a toho Růžička bez mrknutí oka zaplácl. Když jde o to něco zaplácnout, je Dwany ve svém živlu a hotová rozhodnost sama.

Kolem desáté jsme zaslechli šustivý zvuk. Zaretuk prolomil zaryté mlčení a řekl, že je to rytmus nohou. Jen tak tak se družina stačila semknout do bojové formace, když tu se vyřítili tři velcí sakraši. A další čvachtali prudkou vodou či z bočních chodeb. Nastala krutá řež, ve které byl Jerome Skuld těžce zraněn, ale i někteří další padli ochromeni sakraším jedem, Cindrena nevyjímaje. Nemocí zuboženému Worrelovi se nakonec podařilo vyvolat ohnivou zeď, jež některé z hmyzích hovádů odřízla od přístupu k Nurnské družině. Z boje Nurnští vyšli vítězně, obzvláště díky Dwanymu Růžičkovi, který sílu, již naspořil během vyjednávání, plně vložil do svalů horních končetin. A také jsem měl to štěstí, že poprvé v životě spatřil jsem na vlastní oči čarujícího krolla. Kolohnát Babrak Teufel vztáhl klackovité paže, cosi nesrozumitelného zaryčel, a z masivních prstů vytryskl vstříc obtížnému hmyzu proud zeleného výboje. Poté, co se ochromení postavili na nohy, bylo zjištěno, že nikdo nezemřel. Ani odzbrojený Zaretuk, který se tedy musel bránit pouze holýma rukama.

Jedno moudro na závěr dovolím si zaznamenat. Vyřkl jej elf Zarn Hadrigern. S pravdou je prý třeba šetřit. Když se nad tím zamyslím, musím jedině souhlasit. Ale bohové vědí, že já s pravdou šetřit neumím. Prostě to nejde. Nejspíš to mám vrozené. A proto musím uvést jednu pravdu: kdyby včera nebylo Zarna a Otakára, dopadli bychom jako hobitci na hranicích.

Vybalil jsem masti a věnoval se nejpotřebnějším zraněným. Obzvláště nedobře na tom byl nomád Al-Rahem. Cindren řekl Otakárovi: “Děkuji. Hanta”. Nevím, jestli hanta znamená v elfštině děkuji nebo hobit. Nebyl čas to zjistit, protože vzápětí bylo čelo teď už rozpadlé formace napadeno velkým shlukem škvorů, který vířil kolem jednoho obrovského a tlačil se vpřed. Od obrovitého sakraše směrem k Cindrenovi vylétl hutný cákanec slizu, trindindolan však uhnul a sliz se rozmázl o zem. Šlem byl jistě jedovatý. Soustředěným útokem na přerostlého škvora, po jeho smrti, se shluk sakrašů rozpadl a hmyz prchl do temných zákoutí jeskyní. Kroll Babrak obětavě čaroval a vyčerpal se. Bylo dobojováno.

Otakáro Vesta požádal, abychom škvorům uřezali řitní klíštky, kterým alchymista říká klepeta. Zřejmě mínil použít je na nějaký ze svých alchymistických pokusů. A aby měl výtěžnost zajištěnu, požádal, abychom je brali i s kusem řiti. Je to jako s prasečím ocáskem. Správný řezník jej zakrojí i s notným kusem zadku. Tak se pozná kvalita. Jelikož ale Vesta není schopen přesně vysvětlit, jak velkou část sakraší řiti je třeba zakrojit, neřeže se nakonec nic. Navíc není času nazbyt. Jdeme tedy dál, pryč od sakraších hnízd.

Cestou jsme opět zaregistrovali vzdálené otřesy. Další odpal v Dreblinegu. Vůdce dal zajatého Timbamčuka na starost Zarnovi. Od této chvíle má nad ním takříkajíc patronát.

V půl jedné vůdcem nařízena dvouhodinová přestávka. Cindren přišel s tím, že mezi Nurnskými cítí spory ve věci nakládání se zajatci. Vyjevil názor, že určité nepohodlí pro ně není něco, proč opustit náš cíl. Řekl to velmi diplomaticky, takže si nejsem jistý, že všichni pochopili, co mínil sdělit. Jde o to, že určitá část družiny vidí v obou vlcích nebezpečné magiky, takže za cenu soustavné a cílené šikany snaží se jim znemožnit meditaci a držet je ve stavu fyzického i psychického vyčerpání. Existuje však další část družiny, která sleduje šikanu zajatců s nelibostí a poukazuje na ni jako na jev nepřípustný. Po Cindrenových slovech se rozhořel ostrý spor, na který vůdce, jehož průjmové onemocnění se zmírnilo natolik, že se zase chopil kormidla, reagoval po svém.

Worrel Sovák si loknul z láhve a zahřímal: “Vůdce vyvolává hlasování o důvěře vůdcovství mně!”. Tím měl na mysli, že žádá družiníky o jasné potvrzení svého vůdcovského mandátu. Na závěr pravil, že důvody sdělil jasně a není třeba je rozvíjet. Měl prý nějaké excesy a všichni to víme. Věděl jsem pouze to, že vůdce měl úplavici, takže velel zástupce, který nevelel. Takže se tedy hlasovalo o důvěře vůdci, toto hlasování dopadlo jednomyslně, čímž byl vůdce Worrel ve své funkci na vlastní žádost potvrzen. To bych ještě pochopil, nepochopil jsem však to, co bezprostředně následovalo.

Vůdce Worrel poněkud zamotaně přednesl, že družina musí ctít, když on není fit, a musí akceptovat rozkazy zástupce vůdce, kterého určí. Mínil tím zřejmě říci, že družina musí poslouchat příkazy zástupce, který byl vůdcovým rozkazem určen. Mám ten názor, že družina byla vždy hotovena plnit příkazy Dwanyho Růžičky. Potíž byla v tom, že žádné příkazy nevydával. Takže Worrel vyvolal hlasování o důvěře zástupci. Hlasování, které mě pobouřilo svou nesmyslností, dopadlo nerozhodně. Já jsem se hlasování zdržel, protože podstoupení zmíněné procedury považoval jsem za naprosto zvrácené. Jinými slovy: vůdce Worrel se nejprve hlasováním nechal potvrdit ve své stávající funkci, aby potom, jednomyslně potvrzen v ní, nechal hlasováním potvrzovat správnost svých starých rozkazů. Namísto toho, aby řešil jak se zachováme k Zeleně, číhající u ústí Katakomb, chtěl vyřešit, zda rozkaz z Bílé Vlny, kdy posvětil hobita Růžičku do role svého zástupce, byl správný či nikoliv. Výsledek hlasování, kdy hlasující museli být Worrelovým postupem naprosto dezorientováni, nesdělil nic více než že možná ano, možná ne.

Cítil jsem, jak byl Worrel výsledkem zaražen a zmaten. A v tu chvíli se pochopitelně opět rozpoutala vášnivá debata, kterou Worrel utnul tím, že se obořil na Vestu, jenž byl v tu chvíli nejvíc slyšet. Vůdce se obořil na hobita, že on je tu vůdce a nějaký Vesta mu do vůdcování tedy nebude kecat. A pak mu řekl, ať drží hubu a že novým zástupcem je Zarn Hadrigern. To znamená, že Dwany Růžička od této chvíle již zástupcem není. Za normálních okolností bych byl rád, ale vůdcův postup nepřišel mi v pořádku. A to ani k Růžičkovi, ani k družině. Takže rád nejsem, protože to, co se stalo, považuji za velmi alarmující událost

Naštěstí jsme vyrazili na další pochod. U vodopádu objevil jsem stopu velké kočkovité šelmy. Myslím si, že jsme něco podobného zaregistrovali už při cestě sem. To znamená, že tu žije něco, co může být nebezpečné. Nebylo v zájmu Nurnských dlouho pod vodopádem otálet. U vodopádu stále čekalo naše lano, které někdo ozkoušel a pravil, že je mokré jak kráva. Vylézt nahoru bylo poměrně problematické, ale poté, co vrcholu dosáhla dostatečná mužská síla, zbytek byl bezpečně vytažen.

Po průchodu hrobkami v sedm hodin večer rozbit tábor u jezírka. Nařízeny hlídky. Mokré šaty přivodily mi opět návaly zimnice, tak jsem se svlékl, zabalil do mokré houně a nepromokavého plátna a teplem lucerny se zapařil. Ještě než jsem usnul, slyšel jsem, jak se hlídka baví šikanováním Zaretuka a Timbamčuka.

18. dešten 1075
Dnešek je klíčovým dnem. Dnes pravděpodobně dojde k obávanému setkání se Zelenou. Snad proto je nálada poměrně truchlivá. Lidé jsou zmítáni úvahami a city. Snad proto byla Zaretukovi vrácena zbroj, aby nebyl jako nahý v trní. Vyrazili jsme na poslední část podzemní cesty.

Za elfími hrobkami, v blízkosti trpasličího monumentu, jsme shodili batohy. Došlo k menší potyčce s nerozeznatelnými, ale ti byli umláceni a ustříleni dřív, než stačili napáchat vážnější škody. Místo bylo čisté a zdánlivě bezpečné. Došlo ke krátké poradě. Dohodnutý plán: Zarn Hadrigern půjde neviditelný na průzkum ústí Katakomb. Neviditelnost obdrží z tenčící se zásoby azurionů. A tak se i stalo.

Kouzelník Hadrigen, komisařův syn, se vrátil kolem půl desáté. Poznatky: Vlci čekají venku. Valná většina číhá neviditelná. Není divu, používají stejných prostředků jako my - azurionů. S jistotou lze říci, že na číhané jsou Zelena, černý Obur, assuaenec Lidin, asi osm hobitů. Zarn je označuje jako čichače. Hlídají chodbu za ústím Katakomb a vědí, že tu jsme. To bylo zlé. Pohrozili jsme Zaretukovi, že jestli nás podrazí, bude Timbamčuk popraven. S těmito slovy byl propuštěn, aby vyrazil za Zelenou vyjednat výměnu Frivaé za Timbamčuka. Poté, co Zaretuk odkvapil, Nurnští se počali hotovit na možný střet. Znovu jsem navrhl vůdci, že by bylo dobré z Timbamčuka pro jistotu vymlátit informaci, kde leží Puklina. To pro jistou, kdyby se něco zvrtlo a bylo třeba volit nějaký náhradní plán. Vzpomněl jsem si, že mám na dně batohu palečnici - mučící nástroj do polních podmínek. Obdržel jsem vůdcův souhlas s exekucí a Zarn Hadrigern byl zatím vybaven účinky několika azurionů, takže opět nebyl vidět, ale muselo v tom být něco víc, protože Worrel použil azuriony tři. A průzkumník Hadrigern takto umocněn vyrazil špiclovat průběh dychtivě očekávané Vlčí porady.

Mezitím jsem tedy spoutal Timbamčukovi nohy k sobě, aby nemohl chodit, rozvázal mu ruce, vytáhl mapu Kortosu a vrazil mu do ruky kusuhli. Na druhý pačmák nasadil jsem mu palečnici a začal drtit. Nurnští se srotili na to divadlo. Pak šlo všechno ráz na ráz. Zatímco Timbamčuk nelidsky řval, s vypětím sil čmáral do mapy křížek. Náhle do Timbamčukova řevu zaslechli jsme Worrela, jak křičí, že Timbamčuk něco drží v pačmáku. Stihl jsem ještě utáhnout palečnici o půl otáčky, když Timbamčuk zmizel. Ani jsem si nestihl všimnout, co že to držel, jenom vím, že to bylo zelené. Jak se mu to dostalo do ruky netuším, ale jsem si jistý, že když jsem mu uvolňoval pouta a dával kusuhli, ještě to neměl. Bylo nás kolem něj jako psů, těžko říct co se přihodilo, ale myslím si, že někdo z okruhu Zeleny se sem musel dostat neviditelný. Těžko soudit, navíc na to nebyl čas. Okamžitě jsme nahodili na záda torny a vyhřezli u monumentu. Obrovskou prostoru s trpasličí sochou jsme už dobře znali z dřívějška. Po celém obvodu, nořícím se pochopitelně do tmy, se šroubovitě vinula zaříznutá stezka. A tak zeshora ozvěnou se tříštil nelidský řev Timbamčukův, který se evidentně teleportoval na stezku, avšak se svázanýma nohama a palečnicí drtící mu kosti. Vůdce nevykřikl žádný rozkaz a zmizel. Někde nahoře se strhla potyčka, ve výkřicích poznal jsem i hlas Zarnův a Worrelův. Babrak nesměle houkl, že mě tam pošle taky, ale nevěřil jsem mu. Byl vyčerpaný a byl to kroll. Vyběhl jsem raději po svých. Zaslechl jsem ozvěnu dusotu mnoha nohou od stropu dómu. To Vlci zřejmě vyběhli svým kumpánům na pomoc. Také jsem spatřil hobita Dwanyho Růžičku, který pomalým levitačním pohybem stoupal podél stěny vysoko k místu střetu. Jak jsem chvátal stezkou vzhůru, měl jsem vzdálené místo srážky v některých okamžicích jako na dlani, protože bylo ozářeno blesky, viděl jsem kouzelníky jak bojují a Dwanyho Růžičku, který vylevitoval. Potom se však něco stalo, Dwany ve vzduchu padl naznak a pomalým levitačním pohybem bezvládně počal klesat dolů. Musel býti ochromen, jinak by se zřítil a rozplácl jako hruška. To si ale jen myslím, neznám efekty kouzel, v jejichž teorii ni praxi nejsem vzdělán. Došlo mi, že situace kolem Timbamčuka je neudržitelná. Vzápětí se Worrel i Hadrigern teleportovali na stezku o zářez níže. To znamená, že se situace nevyvíjela podle očekávání a Timbamčuk zdál se být pro Nurnské ztracen.

Situace se stala natolik nepřehlednou a bezvýchodnou, že nezbývalo, než dát se na úprk. Kdesi přede mnou Al-Rahem, který měl náskok, učinil to samé a rázem jeho supění cítil jsem daleko v zádech. Vzduchem kdesi nade mnou klouzavě ploval bezvládný Dwany Růžička a prostoru naplňoval nelidský řev Timbamčukův, v jehož spílání rozuměl jsem pouze jak žadoní, aby mu to už konečně sundali. Tedy tu moji palečnici. V trysku jen letmo jsem si všiml, jak se u Timbamčuka vyloupl věrný nohsled Zaretuk a jal se kroutit motejly mučícího nástroje. Že uspěl, poznal jsem podle toho, že Timbamčuk přešel v tichý usedavý pláč. Ve skrumáži, která se kolem dreblinegského uprchlíka srotila, poznal jsem také Hubíba - toho, jehož rodině pomáhali jsme u Morhan-Bek-Ašlanova statku. Černý Obur vyňal lahev a něčeho se napil. Potom zahlédl jsem ještě obrovitého barbara s ještě obrovitějším lukem. A dole zatím Nurnská družina se srotila do chumlu a vyčkávala, než dorazíme.

Dwany Růžička však na tom byl zle. Jak klesal pomalu dolů, zeshora na něj obdobně plavmým letem seskočil magicky nadopovaný Obur a objal jej svými zjizvenými pačmáky. Když klesli na úroveň druhého patra, draply oba vzduchoplavce pazoury Hubíba, jenž se tu najednou zhmotnil, a vtáhly je mimo dohled na stezku. Mezitím Jerome Skuld zahájil palbu, čímž na sebe upozornil obrovitého barbara na čtvrté úrovni šroubovité stezky a ten jej jedinou dobře mířenou ranou skolil do prachu.

Pelášil jsem kruhovou stezkou a snažil se ramenem lízat zeď, přičemž zahlédl jsem na druhé otočce napříč Zarna s Worrelem, jak zapadli do jedné z postranních hrobek. Otakáro pálil po Oburovi tam, kde právě s kumpány svazoval našeho válečníka, a podle toho, jak se tomu černému prťavci zkřivila huba, pochopil jsem, že Vestovy šípy jsou natřené nějakým ošklivým jedem. Přesto výsledek neměl kýženého efektu, jejž by Nurnští přijali s jásotem. Pořád jsem prchal a doufal, že Otakáro, který zacílil Zelenu, nebude jí mířit na obličej. Byla by to škoda. Poté, co ji zasáhl do ramene, stáhla se naštěstí krasavice mimo dostřel.

Konečně doběhl jsem k našim, chvíli nato i Al-Rahem. Ozvěnou tříštily se hlasy shůry, které se po Zeleně domáhaly odpovědi, zda když mají jednoho, jestli je nutné brát ještě někoho dalšího. Tím mínili zajatce. Zelena opáčila, že jeden stačí, a zavelela k ústupu. Jaké uvolnění zavládlo v řadách Nurnských, kteří cítili jasnou převahu nepřátel! V hroznovité formaci se zjevili Zarn a Worrel, pochopitelně magicky. Worrel ale vůbec nevypadal dobře, byl celý zelený v obličeji, a velení fakticky zastával zástupce Hadrigern - budiž mu za to velký dík.

Zapadli jsme do chodby a stáhli s sebou bezvládné tělo Jeroma Skulda, který naštěstí, i když plytce, dýchal. Vzápětí ale rozezněl se dómem Zelenin hlas, která ječela, že mají zajatce a že se chtějí s námi domluvit. Vyjednávání se ujal Otakáro a hlavně Zarn Hadrigern, jehož hlas byl klidný a neústupný. Domluveno následující: za hodinu se trojice Vlků a trojice Nurnských sejde na půli cesty a budou domluveny podmínky propuštění Růžičky. Takže jsme získali hodinu času, rušenou občas neviditelnými vlčími zvědy, které bylo třeba odhánět. Dohodli jsme se během rychlé porady, že se za žádnou cenu nenecháme odzbrojit a naším jediným požadavkem bude propuštění Dwanyho Růžičky živého a zdravého. Za těchto dvou podmínek potom přistoupíme na jakékoli jejich návrhy.

Ještě jedna věc se stala, a to, že Worrel složil vůdcovství. Potom si lehl do kouta a rezignovaně oddechoval. Dohodli jsme se, že ačkoli s vůdcem fakticky padá i zástupce, přesto na vyvolení nové autority není čas. Proto po nezbytnou dobu autoritou bude Zarn Hadrigern. Jako vyjednavači byli určeni Zarn, Otakáro a já. Potom vyšli jsme na smluvenou půli cesty.

Hlavními aktéry jednání se stali Zarn Hadrigern a Zelena. Potvrdilo se, že Zelena má kočku, jejíž neviditelné tělo usilovně hladila po hřbetě. Otakáro pravil, že je háklivý na kočičí chlupy. Situace je následující: Zeleně je jasné, že ve Vlky nemáme důvěru. Apeluje ale, abychom začali znovu, od nuly. Její muži mají od Karabaše úkoly, které musí splnit. Říká, že je v běhu akce, k jejímuž zahájení jsme přispěli. Jménem Karabaše požaduje po Nurnských splnění posledního úkolu - zaútočit na Dreblineg. Poté nám garantuje volný odchod, doprovod ze země a pannu Frivaé. Souhlasili jsme, ačkoli se skřípěním zubů. S ohledem na to, v jaké situaci jsme se nacházeli před hodinou, lze však považovat z naší strany vývoj situace za obrovský úspěch. A to i s ohledem na možnost, že by nás zase podrazili.

Vyjednavači se vrátili k jádru družiny, družina se přesunula k Vlkům, do jejich ležení, a nastala fáze příprav. Po dlouhém dohadování byl plán stanoven takto: za tři dny zaujmeme pozice u Dreblinegu. Tedy Nurnští a Zelenina tlupa. Projdeme jeskyněmi. Ještě teď paní Vlků vyšle posla se zprávou ke Karabašovi. Zelenina tlupa se rozroste ještě o další posily, které jsou na cestě sem. Celé skupině, která zaútočí z jeskyní, bude velet Zelena. Její plán je prostý: zaútočíme a musíme vyhrát. Zpacifikujeme posádku, ozbrojíme vězně. Po započetí útoku máme odhadem čtyři až pět hodin, než dorazí kortoská armáda z nejbližší posádky. Za tu dobu musíme opustit tábor podzemím a štoly za sebou odpálit. A to, pěkně prosím, i včetně jednoho tisíce devíti set sedmnácti zbývajících vězňů, což reálně znamená, že se v úzkých jeskyních navzájem ušlapeme. Na takové argumenty ale Zelena nechce slyšet. Zdá se, že počítá s poloviční úmrtností. Takový způsob osvobozování rukojmích je zřejmě pro Vlky běžnou záležitostí. Útok na Dreblineg bude zahájen Karabašovými muži, kteří zaujmou postavení vně tábora a projedou dovnitř zásobovacím vozem, naplněným výbušninami. Vůz bude odpálen a pokud se odpalovačům podaří včas zmizet, jedině dobře. Zelena sdělila o svém nadřízeném několik zajímavostí. Maska, kterou nosí, je s ním prý fyzicky spojená. To mu tedy asi prorostla ksichtem. Maska mu prý něco dává a něco bere. No, popravdě nevím, co si o tom mám myslet.

Takže jsme se rozložili po zemi, odpočívali a přemítali o osvobozovacím plánu. Mezitím dorazilo dvacet pět Vlků, tedy zmíněných posil, se stovkou oštěpů. Další stovka již stála vyrovnána v otepích. Takže máme dvě stě oštěpů pro téměř dva tisíce vězňů. Oštěpy mají dokonce kovové hroty, jak upozornil Palivec. No ano, ten zrádce Palivec je tady taky. Prostě jsme taková sebranka k pohledání.

V klidu tedy nastalo hlasování o novém vůdci Nurnských. K mému velkému překvapení ti bláhovci zvolili mě, což mi, popravdě řečeno, tak trochu vyrazilo dech. Nebyl jsem notnou chvíli schopen cokoli říct. Pak jsem řekl, že bychom mohli popravit Otakára, když je hobit, ale bylo to trapné. Ve skutečnosti si nemyslím, že by si zasloužil být popraven. Je velmi důležitý, dokázal to nejednou. A Zarn přeci říkal, že jedinec se může z kolektivní viny svého plemena vyvinit. Myslím si, že Otakáro je právě takovým příkladem vyvinění. A navíc nám jde o kejhák. Takže tak. Svým zástupcem jsem jmenoval Zarna Hadrigerna, stejně to fakticky povede on. Je to přirozená autorita. Když něco říká, všichni mu doslova visí na rtech. Toho nelze si nevšimnout. A tak tomu má být.

Navečer sešli jsme se ještě jednou se Zelenou nad plánem Dreblinegu. Jednání bylo velmi zdlouhavé a připomínalo koňský handl. Nicméně konkrétní úkol Nurnských v něm získal zřetelnější obrysy a do našich tlumoků přesunulo se velké množství Zeleniných azurionů. Vyrazíme zítra v pět hodin. Třetího dne po šesté hodině vtrhneme do ortu čtyři, kde osvobodíme pracovní četu a zabijeme dozorce. Počkáme na desátou hodinu, kdy by mělo dojít k výbuchu zásobovacího vozu. To bude signál, na který Nurnští přeběhnou tábor a po schodišti zaútočí na první z palpostů, rozestavených na útesech kolem rokliny. Zlikvidujeme střelecká hnízda, dokud se nesrazíme se skupinou, jež bude dobývat palposty z opačné strany. Palposty obsadí osvobození vězni, vybraní Zelenou. Osvobození vězňů bude jejím úkolem. Ostatní vězni se zatím budou shromažďovat v zajištěném ortu čtyři, což má na starosti Timbamčuk. Dobře mu tak. Nenávidí mě za to, že jsem mu zmrzačil končetinu. Po vyčištění tábora od vojáků stáhneme se také do ortu čtyři, který poté Otakáro Vesta s Oburem odpálí. Jeskynními soustavami se vrátíme sem na toto místo. Tím by měla být naše část dohody splněna. Takže zítra ráno v pět. Není to tak dávno, co jsem si myslel, že do Dreblinegu nevstoupím. Všechno je relativní.

Pamětlivi toho, že Vesta nese své tajemné vestapytle, my střelci rozdělili jsme si zápalné šípy. Poté rozděleny hlídky. Vlkům totiž není co věřit - hlídky prostě držet musíme, i když v případě nenadálého útoku sotva bychom co zmohli. Hlídky tedy chápu spíše jako cosi, co jitří smysly a povzbuzuje morálku mužstva. Nařídil jsem krollu Babrakovi, aby k mužům vystoupil s přednáškou o vězeňských palpostech. Kroll je totiž naším odborníkem na otázky vězeňství. Takže jsme trpělivě naslouchali jeho vyprávění, přerušovanému jen tu a tam doplňujícím dotazem. Konstatuji, že verbální projev Babrakův byl ucházející, na přednášku se připravil skutečně pečlivě. Výtvarnou stránku přednášky však shledal jsem příšernou, takže jsem osobně čmáranici palpostu, kterou kroll svá slova dokladoval, operativně překreslil.

Už jsme se zavrtávali do houní, když se připotáceli černý Obur se Zelenou. Řekli, že odeslali zprávu Karabašovi a konstatovali, že je tedy definitivně domluveno, že je všechno domluveno. Vůbec jsem nepochopil, proč a co těmi zbytečnými plky míní. Potom nám dali léčivé azuriony. Jsem přesvědčen, že mají černé svědomí. Proto se chovají tak, jak se chovají. Na odchodnou Zelena potvrdila, že Frivaé je v Puklině. Jaké překvapení. Když jsem už skoro usínal, zaslechl jsem, jak Babrak žertuje, že měl v táboře pletky s Frivaé. Také pravil, že by z něho mohl být elfí princ. Je to takový neškodný šprýmař, ale mám za to, že by měl držet humor na uzdě. V Trindindolu by za tohle mohl být vaporisován.

19. dešten 1075
Budíček půl hodiny před pátou, zabaleno. Ne tak Vlci. Nejsou zřejmě uvyklí rychlého uvedení do pěší pohotovosti. Na cestu vyrážíme tedy s půlhodinovým zpožděním oproti plánu. Nurnští plní Zelenino přání a kráčí blízko čela voje. Z nepříliš záživné cesty podzemím učinil jsem pouze pár letmých poznámek: Timbamčuk se snaží zasahovat do rozhodování, ale Zelena, zdá se, má vše pořád pevně v rukou. Čelo voje tvoří také dva hobiti. Jsou takoví černější a kudrnatí. Někdo trefně podotkl, že někteří hobiti jsou méně ozbrojení, někteří více. Z počtu viditelných černějších kudrnatých hobitů je totiž jasné, že větší část je jich neviditelná. Jerome Skuld mi řekl, že jsem elfí pohůnek, ale už si nevybavuji, proč. Zřejmě měl potřebu něco říci, protože se zrovna probudil z letargie, a nic smysluplnějšího mu slina na jazyk nepřinesla. Každopádně jeho slova neberu na lehkou váhu. Půjde-li to takto dál, budu si s ním musit na téma elfství vážně pohovořit.

U vodopádu vyšlo najevo, že Vlci se ve studené vodě nechtějí vyráchat a jsou na její přechod vybaveni provazovými žebříky, které skobami v sehraných skupinách umístili podél stěn. Je skvělé, že se o takové nepříjemné a pracné činnosti nemusíme starat.

Sakraším územím prošli jsme tak, jako prve. Worrel požádán Zelenou o ohňostěnnou podporu, což i přes svou celkovou fyzickou i psychickou vyčerpanost provedl. V šest hodin večer v místě, kde směr cesty měl opustit tok řeky, Zelena přikázala rozbít tábor.

20. dešten 1075
Ráno opět potíže s Vlky, kteří prostě nejsou schopni dodržet časový plán. Od půl sedmé prolézáme komíny, na některých obtížnějších místech Vlci instalují záchytná lana a žebříky. Kolem jedné odpoledne minuli jsme mrtvoly kopáčů, což nikdo z vlčích souputníků nikterak nekomentoval. Asi ve čtyři hodiny v dlouhé chodbě nedaleko dómu s průvaly Zelena kázala rozbít tábor a naposledy v klidu dospat, co jde. Na Vlcích je patrné, jak jsou sklíčení, čehož není možné si nevšimnout. Někdo procedil skrze zuby, že jim konečně došel humor, ale nevím, kdo to byl. Každopádně měl pravdu. Skuld a Babrak postaveni na hlídku na protilehlé strany chodby, zatímco Otakáro Vesta aktivuje vestapytle. Aktivace pytlů, to je hobitův odborný výraz pro jakési nebezpečné procedury s nimi.

Se Zelenou dohodnuto, že ráno malý vlčí oddíl provede průzkum oblasti, ztopoří žebře a rozšíří zával, aby prostup nebyl omezujícím. Jiní Vlci potom prý nahoru provedou přesun hmot. Hmoty, to jsou dle vysvětlení krásné velitelky zbraně, jídlo a výbušniny. Prostě těžký materiál. Prostě hmoty, řekla Zelena. Také doporučila, aby se obzvláště kouzelníci vydali z magenergie. Což bohům žel Babrak pochopil doslovně a vyřkl hrdelní formuli, jejíž účinek se dostavil vzápětí. Chodba se zahalila dusivým čpavým čmoudem. Nebylo nic vidět, postižení vykřikovali sprosté nadávky na krollův účet, které záhy se slily do jednohlasného zděšeného skandování “Mrak smrti!” a “Nedejchejte to!”. Dusili jsme se půl hodiny, než se krollí puch rozptýlil. Zelena, jejíž alabastrovou tvář pokryly nedůstojné saze, řekla, ať se to už neopakuje. Musel jsem tedy krollovi domluvit, ale nejsem si jistý, zda mé výtky pochopil. Koukal na mě těma svýma naivníma očima a přiblble se usmíval jako nějaký elfí princ. Tedy elfí princ v takové podobě, jak si jej kroll představuje.

21. dešten 1075
Napsal jsem si poznámku, že Zelena a Ajča nějak po ránu experimentovaly s magií, ale už si nevybavuji, jaké toto experimentování mělo průvodní jevy, že jsem si jej poznamenal. Asi to není důležité. Důležité je, že odešel průzkumný a zajišťovací oddíl a zásobovací oddíl začal připravovat na hromadu ony těžké hmoty.

My, Nurnští, nezatíženi žádnými hmotami, celý den jsme prohnípali. Pouze Zelena vyrušila naše úvahy, když přišla zase znovu zrekapitulovat plán. Ona by bez těch neustálých rekapitulací totiž ani nemohla existovat. Osobně musím říci, že se Zelenou rekapituluji rád. Tedy když není neviditelná. Její viditelnost je totiž na celé rekapitulaci to jediné, co zanechá skutečný a trvalý dojem. Takže Ort čtyři, jak inkriminovaný důl po vojácku označujeme, obsadíme zítra před šestou hodinou ranní. Tedy ještě před příchodem pracovní směny. Dozorci prý zůstanou daleko u vstupu. Timbamčuk půjde první a dojedná s vězni loajalitu. Potom tam vtrhneme a fakticky provedeme akt osvobození směny. Vězně vyzbrojíme. Poté, co dojde k výbuchu Karabašova zásobovacího vozu, Vlk Lidin se svými muži zaútočí na dozorce u ústí. Lidinův útok spustí jednotlivé akce, jež už byly domluveny. Ze strany Nurnských budou tedy započaty akce skupin PALPOST a KORIDOR. Velitelem skupiny KORIDOR jmenoval jsem Babraka a pod jeho velení přeřadil elfy Worrela a Hadrigerna. Skupina KORIDOR má za úkol operovat v Ortu čtyři a zbudovat ústupový koridor, jímž po úspěšném završení svého poslání projde skupina PALPOST, jež bude ještě předtím krýt odpalovací práce Otakára Vesty, do čela ústupového voje. Skupina KORIDOR tedy má na starosti cílenou organizací kumulujících se vězňů ústupový koridor vytvořit a do příchodu skupiny PALPOST zajistit v použitelné podobě. Skupina PALPOST, kterou povedu já, zaútočí na dreblinegské palposty, o nichž v instruktáži hovořil Babrak. Skupině PALPOST přednesl jsem svou vizi bojové formace se středovými výsuvníky, což bylo mužstvem akceptováno.

22. dešten 1075
Dlouho očekávaný a neodvratitelný den započal budíčkem ve tři hodiny ráno. Nálada pod psa, mlčenlivý zástup prošel k samému závalu, kde ticho porušil ojedinělý hlas, který pravil: “Tak, a jsme prolezlí v dole”. Myslím, že to byl Palivec. Rozšířeným průlezem do Ortu čtyři se vydal pouze Timbamčuk s trojčlenným doprovodem. Čekali jsme v naprostém tichu, které kolem půl šesté narušil vzdálený otřes. Davem to zašumělo, zda nejde o Karabašův vůz, ale usoudili jsme, že to je nesmysl. Zřejmě pouze některá z pracovních čet v odlehlejším ortu provedla rutinní odstřel. Zaretuk řekl, že se nemáme bát, že je tu dobré žebroví. Pochopil jsem, že na mysli měl kvalitní výdřevu.

Něco po sedmé Vlk strážící průvlak oznámil, že zaslechl zvuky řeči. Mínil tím upozornit na hlasy vězňů, vracejících se s Timbamčukem. Byla jich masa. Otrhaných, strhaných, napjatých. Veliké oči ve vyzáblých obličejích. Kortosští magici! A tato zubožená stvoření byla narychlo ozbrojena kopími s kovovými špicemi. Thygram Rudgesson v tíživé atmosféře poklekl ve volném koutě na jedno koleno a počal se modlit. Ke komu nebo k čemu není známo. Jeho mumlání bylo takřka neslyšitelné.

V půl desáté my, členové skupiny PALPOST, začali jsme se hotovit k přepadu. Kroll Babrak převzal azuriony, utvořili jsme mlčenlivou frontu a on na jednoho po druhém sesílal neviditelnost a neslyšitelnost. Po provedení úkonu pod silou dojmů začal jsem s Otakárem na téma dané procedury žvanit, čímž naše neslyšitelnost pominula a byli jsme nuceni zařadit se do fronty znovu. Na svou obhajobu musím říci, že jsem nebyl stran věci znalých odborníků příslušně obeznámen.

Když se skupina PALPOST přesouvala blíže k východu z Ortu čtyři, všiml jsem si, že Zelena má zahnutý meč, připomínající vlnovku. To ale už Vlci vpředu vyslali smluvený signál, že hlídka dozorčích ortu je v dohledu, takže jsme se stáhli do postranní štoly. Následovalo útrpné a velmi zdlouhavé čekání na výbuch Karabašova zásobovacího vozu.

Obrovská exploze otřásla Dreblinegem až chvilku před půl dvanáctou. Nebylo pochyb, že tento výbuch způsobili Karabašovi lidé. Ohlušující detonace postavila nás na nohy. Vyřítili jsme se z úkrytu a vpředu spatřili hlouček Vlků v krvavé řeži s dozorčími. Zvenčí sem doléhal divoký štěkot psů. Teď už jen nepozorovaně prosmeknout se kolem bojujících a vyběhnout do hrůzy Dreblinegu. Operace PALPOST byla nevratně zahájena! Bohové, stůjte při nás!

Neviditelní vyřítili jsme se na prostranství. Kolem vládl nepředstavitelný chaos a řev, mezi kterým vyjímala se vysoká fistule nějakého Psa, jenž provolával cosi o výbuších u západní brány. O to větší vřava vládla ubikacím napravo, kde vězni v panice vybíhající ven byli dozorci hrubě smýkáni na zem a brutálně pacifikováni. Nedbajíce zmatku kolem, vyběhli jsme jako lavina těch několik desítek schodů k prvnímu palpostu. Okamžitě se ukázalo, že Babrakova instruktáž o palpostech byla nepřesná. Vstupy do palpostů neměly být chráněny žádnými překážkami, ale tady byly bytelné dveře. Rychle jsme se dohodli, že Růžička vykopne vrata a Vesta dovnitř hodí vestapytel. Tím pádem jsme ale vesměs přišli o neslyšitelnost. A tak se i stalo, kromě toho, že Vesta nepoužil vestapytel, ale jakýsi model Šárí, který prý není tak nebezpečný na manipulaci. Bylo mi to celkem jedno, hlavně když to buchne. Nurnští se tedy stáhli do bezpečné vzdálenosti a narychlo dohodnuté se stalo skutkem. Model Šárí Otakáro zapálil z doutnající fajfky, kterou pro tyto účely zažehl již v Ortu čtyři. Takže mi konečně došlo, že smrad, který jsem cestou považoval za typický smrad vězeňský, byl smradem páleného tabáku nevalné jakosti. V očekávání detonace jen letmo naslouchal jsem Vestově drmolení, že nese výbušniny, které označuje jako model Šárí, Vesta, Obur a Oburvesta. Model Šárí sice vybuchl, ale nestalo se nic moc. Na ochoz palpostu vylezli dva střelci a zahájili palbu, přičemž unisono pořvávali: “Lili! Lilipu! Habal kabel!”. Lilipu zřejmě značí hobit. Tedy Otakáro. Opětovali jsme palbu, jeden voják padl, nicméně ukázalo se, že tam byli tři, a ti se stáhli do bezpečí za žbrlením. Vtrhli jsme tedy dovnitř, pouze Jerome Skuld počal se plaziti po plášti palpostu vzhůru. Model Šárí zničil veškeré vybavení přízemí včetně žebříku, umožňujícího vstup do prvního patra. Nezbylo tedy než zahájit krycí palbu, přičemž Otakáro Vesta aktivoval druhý model Šárí a metl jej vzhůru. Došlo k další detonaci, přičemž bedlivý Thygram ohlásil dva běžící vojáky zvně budovy. Přeskupili jsme tedy formaci, zatímco nahoře evidetně došlo k prozrazení Jeroma Skulda a následné řeži. Ačkoli se situace v jednu chvíli poměrně zkomplikovala, brzy jsme soustředěnými silami beze ztrát dostali Palpost jedna pod kontrolu. Jenom s tím dovětkem, že jsem málem zastřelil Skulda, poněvadž se motal, kde neměl.

Došlo k zneviditelnění z tenčící se zásoby azurionů zmíněných vlastností a přípravě k dobytí Palpostu dva. Otakáro Vesta odkvapil zmíněným směrem s vestapytlem. Úspěšné umístění nálože ohlásil Dwany Růžička na stráži, když upozornil, že Otakáro se rychlým hobitím během vrací a šípomet se otáčí hobitovým směrem. K výstřelu však již naštěstí nedošlo, protože vestapytel explodoval, čímž byl Palpost dva úplně zničen a ocitl se v jednom plameni.

Rychlá porada potvrdila, že tato operace byla velmi úspěšná a že Palpost tři bude zničen stejným způsobem. Poslední dvě neviditelnosti z azurionů byly aplikovány na Otakára Vestu a Al-Rahema, poněvadž Jeroma Skulda pro nedostatečné schopnosti Otakáro jako doprovod odmítl. Mezitím, co Vesta s Al-Rahemem odkvačili směrem k Palpostu tři a jádro formace přesouvalo se k Palpostu dva, hlídka oznámila, že osvobozený Palpost jedna vůbec neobsadili vybraní vězni, jak bylo domluveno se Zelenou, ale dreblinegští vojáci, a co více, že se malý oddíl přesouvá k Palpostu dva. Tedy k jádru naší skupiny PALPOST. Seznali jsme tedy, že nově aplikovaná metoda naprosté demolice palpostů je tou jedinou správnou. Drobný odklon od původního plánu Vlků byl tedy případně podložen pádným argumentem.

Sešikováni ve formaci přeběhli jsme k hořícímu Palpostu dva, kde zjištěno, že vlivem obrovského žáru není možné rychle projít a mířit k Palpostu tři. Proto nařídil jsem otočit řady a vyčkat krvavého střetu. Střet s útočníky byl krátký a účinný, neutrpěli jsme žádných vážnějších ztrát. Prosmekli jsme se kolem hořících trosek a cestou k Palpostu tři, který mezitím v ohlušující detonaci pohltily plameny, spojili jsme se opět s Otakárem Vestou, který na svých křivých nohách jako o život cupital plání s Al-Rahemem v patách. Na hobitovi bylo jasně patrné, jak je šťastný. Cestou k Palpostu tři měli jsme možnost letmo obhlédnout dění v táboře. Situace vůbec nevypadala příznivě, zdálo se, že se něco muselo zásadně zvrtnout. Dreblineg byl evidentně stále pod pevnou kontrolou dozorců, vězni ležící na zemi s rukama na týle kontrolováni ozbrojenými vojáky. Po Vlcích nikde ani stopy, taktéž se zdálo, že skupina Vlků, která měla likvidovat palposty z protilehlé strany, vůbec neexistuje. Palpost tři sice zachvátily plameny, ale oblast se nacházela v aktivním dosahu palby z šípometu Palpostu čtyři, a co více, osádka zmíněného palpostu vybrala si za cíl Nurnskou družinu. Aplikovali jsme ochranné kouzlo z posledního azurionu toho druhu, a kupodivu účinky kouzla zabránily průniku šípů skrz. Musím říci, že v účinek magické ochrany proti šípometným střelám nikdo ani nedoufal; azurion jsme užili spíše jako akt šílenství. Chlapi se začali dohadovat, že máme možnost se buď probíjet vpřed, nebo naopak probíjet se cestou zpátky. Al-Rahem vykřikl, že jako vůtec družiny bych to měl rozhodnout. Vůtec, jak jsem pochopil, je nomádské označení pro předáka kmene, takže já jako vůtec rozhodl jsem, že nehledě na to, zda Vlci uspějí či nikoliv, budeme se probíjet stále dál dle původního plánu, i kdybychom měli palposty zlikvidovat všechny. Po zničení posledního palpostu octli bychom se totiž v blízkosti Ortu čtyři, tedy tam, kde skupina KORIDOR, jak pevně doufám, pečlivě buduje a kontroluje ústupovou cestu.

Takže běžíme od hořícího Palpostu tři a lízají nás střely. Nepříjemné je, že v horním patře Palpostu čtyři operuje šest dozorců. Cloumá mnou hněv, a to hněv k Babrakovi. Ve své instruktážní přednášce tvrdil, že osádky šípometů jsou dvojčlenné. Tady je nepřátel třikrát tolik. Myslím si, že Babrak v přednášce sdělil to, co věděl, a co nevěděl, to si vymyslel. Vnímám krollovo jednání jako trestuhodné a neomluvitelné.

Situace v lágru se nikterak nezměnila. Skuld však upozornil, že na západě se to fakt rube. Ozývají se menší či větší výbuchy. Daleko u Ortu jedna vznikla velice zmatečná tlačenice. Na první pohled se zdálo, že Vlci byli zatlačeni dovnitř, ale důslednější pohled ukázal, že je tomu právě naopak. To Vlci zatlačili skupinu dozorců dovnitř a Kortosští zahájili krvavou obranu. Připadlo mi jako úplná hovadina, že Vlci plýtvají silami na dobytí Ortu jedna, který je strategicky naprosto bezvýznamný.

Obrana Palpostu čtyři se stáhla za hradbení, z čehož vyplynulo, že jsme byli namísto střelby nuceni podniknout útok muže proti muži. Otakáro Vesta vmetl do palpostu model Obur. Dwany Růžička následován v závěsu Thygramem Rudgessonem vpadli s tasenými zbraněmi dovnitř. Průlom se podařil a my, střelci, mohli jsme od futer zahájit podpůrnou palbu. Jen letmo zahlédl jsem, jak Růžička řádí v krvavém běsnění a jak trpaslík Thygram první ranou nepřítele padl k zemi. Třičtvrtěsáhový rantl, o němž Babrakova přednáška pochopitelně také pomlčela, sloužil obráncům jako účinný kryt, nicméně ukázal se jako nedostatečně účinným proti hobitu Růžičkovi, který Kortosany rozsekal na kaši. Nahoře se ozval výbuch a my jsme vpadli dovnitř. Zatímco se Dwany Růžička po žebři sápal do prvního patra, dolů seskočil jeden nepřátelský voják, ale ten byl ustřílen dříve, než stačil napáchat škody. Věrný voják Cindren sice porušil rozkaz a vystřelil také, čímž porušil neviditelnost, ale na druhou stranu musím uznat, že se zapojil v pravý čas. Palpost čtyři byl dobyt.

Ohledali jsme mrtvé a bylo zjištěno, že Thygram Rudgesson je mrtvý. Dwany pravil, že nešťastný trpaslík šel do boje šeredně zraněn z předchozího boje. Vůbec nechápu, proč se nepřihlásil u Cindrena o léčení nebo nepoužil některý z léčivých lektvarů, které měl před bojem přiděleny. Shodli jsme se na tom, že spořivý trpaslík šetřil na nepravém místě v nepravou dobu. Navíc při sestavování bojové formace jsem jasně řekl, že v případě potíží si měním ve formaci s Thygramem místo. Trpaslíkovu smrt chápu ve světle těchto skutečností tedy jako zhola zbytečnou. Buď musel být ožralý, nebo dezorientovaný v rychlém vývoji událostí. Takže my, živí, začali jsme se léčit Zeleninými lektvary a Jeromu Skuldovi vydal jsem rozkaz táhnout trpaslíkovu mrtvolu na ocase formace. Proti rozkazu Skuld začal poměrně nečekaně vehementně protestovat a držkovat, takže jsem mu jej musel několikráte hlasitě zopakovat, než obsah příkazu plně pochopil.

Posledním neviditelným druhem zůstal Al-Rahem. Byl tedy vybrán jako značkovač v alternativním Otakárově plánu na zničení Palpostu pět. Plán akcentoval přítomnost Oburovy naváděné rachejtle v hobitově tlumoku, jejíž úspěšné a účinné navedení na cíl bylo třeba zajistit označením cíle speciální tekutinou. Al-Rahem tedy vybaven tekutinou a stručnou instruktáží vyrazil k Palpostu pět, zatímco zbytek Nurnských diskutoval o nesmyslné Thygramově smrti.

Al-Rahem se vrátil, ale neoznačkoval. Zjistil totiž, že Palpost pět je prázdný. Jeho osádka tedy zřejmě posílila osádku Palpostu čtyři a už tedy pochopitelně neexistuje. Takže Al-Rahem byl operativně vyslán k novému cíli, jímž se stal Palpost šest. Nurnská družina zatím nahodila na záda bagáž a ve formaci přesunula se do Palpostu pět zničit šípomet. Během přesunu zjištěno, že dozorci se stáhli z východní oblasti lágru a osiřelí vězni v reakci na jejich nepřítomnost začali se bouřit. Spatřili jsme, jak masa vězňů holýma rukama utloukla malou skupinku dozorců v ženské části věznice u povrchového dolu. Doslova je ušlapali. Také jsme spatřili, jak od Palpostu sedm běží tři muži posílit osádku Palpostu šest, což jsme kvitovali s povděkem, poněvadž Palpost šest bude označkován a zasažen naváděnou střelou. Ze zadku družiny ozývalo se hlasité držkování Jeroma Skulda, vlekoucího trpasličí mrtvolu.

Prázdným Palpostem pět jsme pouze prošli a nějaký dobrovolník přeřízl tětivu šípometu. Potřebovali jsme se dostat blíže Palpostu šest, protože Otakárova rachejtle měla poměrně malý účinný dostřel. Asi na půli cesty spojili jsme se s Al- Rahemem, který úspěšně označkoval. Éter byl nasycen řvaním vězňů, nářkem trhaných dozorců a uširvoucím jekotem vězenkyň. Otakáro Vesta požádal o zarážku pro rachejtli, tak jsem splnění této potřeby nařídil drzému Skuldovi, který rachejtli podepřel vlastním tělem. A Vesta zapálil knot, rachejtle se vznesla do vzduchu. Sledovali jsme s úžasem zvlněnou trajektorii hořícího chvostu, dokud střela nezasáhla palpost a nedošlo k detonaci. Zvedl se prach.

S napjatými luky postupovali jsme sehraně ve formaci k Palpostu šest a stříleli na cokoli, co se pohlo. Teprve napotřetí se Dwanymu Růžičkovi podařilo vyrazit dveře a vpadl do klubka nepřátel. Já s Al-Rahemem s azuriony v rukou pražili jsme fialové blesky. Tedy spíše jenom Al-Rahem, protože moje azuriony byly nějaké zfušované. Jeden nezafungoval vůbec. Po vyčištění přízemí se hobití válečník vysápal do patra a zničil šípomet. Palpost šest byl tedy náš. Jeden z vojáků ještě dýchal, tak jej Růžička popravil. Prostě ho rozsekal.

Došlo ke krátkému odpočinku, během nějž došlo k přerozdělení Thygramových věcí. Trpaslíkovu mrtvolu jsme ponechali svému osudu a vyrazili k poslednímu z palpostů, označovanému jako Palpost sedm. Byl prázdný, to jsme věděli, ale bylo třeba vyřadit šípomet z možného provozu. Situace v lágru se v zásadě nezměnila, po Vlcích stále téměř žádné stopy, dreblinegští vojáci evidentně srotili se u hradeb, chránících vojenská kasárna. Potěšitelným obratem však byl fakt, že vězni, osvobozující sebe sama, převzali kontrolu nad zbytkem tábora a holýma rukama sápali každého zapomenutého vojáka, na kterého narazili.

Zničení šípometu na vrcholu Palpostu sedm bylo dílem rutiny i okamžiku. Úkol skupiny PALPOST byl tedy splněn, ztráty na životech minimální. Navázáno lano k šípometovému soklu, kvapné slaňování po útesu směrem k Ortu pět. Spatřena Zelena s několika Vlky, jak cosi organizují v osvobozené části lágru, kterou osvobodili vězni. Co však organizovali, to nezjištěno. V šiku přeběhli jsme k Ortu čtyři.

Ort čtyři byl oproti očekávání obrovské masy tísnících se lidí poměrně prázdný. Neviditelný Barbrak, velitel skupiny KORIDOR, nebyl ani vidět, ani slyšet. Worrel a Zarn líně kontrolovali zbudovaný koridor. Svorně potvrdili, že Babrak se tu fláká někde kolem. Jediný pohyb tak vykazovalo pouze několik vězňů, kteří odnášeli raněné někam do hloubi dolu - zřejmě do některé ze zadních štol. Za chvíli se ohlásil Babrak strohým výkřikem: “Neviditelnej!”. Zarn shrnul, že předchozí akce Vlků se zúžily na dlouhé lelkování a vyčkávání a vyslání jedné menší skupiny k Ortu jedna. Co se dělo u Ortu jedna víme. Prošli jsme tedy osiřelým koridorem k závalu a přerozdělili si azuriony. Já s Otakárem Vestou vydali jsme se jako průzkumná výprava nalézt Obura a zjistit situaci.

První známou tváří na dreblinegském prostranství stal se ten chlívák Timbamčuk. Nasměroval nás do pevnosti, tedy již dříve zmíněných kasáren, kde prý operuje celá ta povedená banda včele s Karabašem. Teprve tam jsme pochopili, kam se všichni Vlci poděli. Nezajímají je evidentně žádní vězni, jde jim jenom o kořist. V pracovních četách Vlci rabovali kasárna a přilehlé sklady a skládali na hromady, třídili a pytlovali kořist, která z valné části sestávala právě z azurionů. Z celé napjaté atmosféry dýchalo jediné - Vlci udržují pevnou hierarchii a rozdělili se, řekl bych, na Vlky-otroky a Vlky-dozorce. A vztahy mezi oběma zmíněnými skupinami rozhodně nepojmenoval bych důvěrnými a přátelskými. Mezi Vlky spatřili jsme Obura - byl hrozně černý, černější než dřív. Potom se před námi vyloupl Karabaš a pronesl své stokrát omleté: “Hej, přátelé!”. Přiběhl nějaký účetní, který nahlásil osm set mrtvých vězňů a sto mrtvých Vlků. Tedy řádově. Zřejmě dobývali kasárna metodou mletého masa. Musím říci, že Karabaš je pro mne zosobněný úchyl. A ten úchyl svým mužům zavelel ke stažení do Ortu čtyři. Táhli jsme se tedy s nimi, držíce se Obura, který prohodil k Timbamčukovi, že Vlci vyhráli. No, to by jeden neřekl. V Ortu čtyři jsme se s Oburem odloučili a došli k jeho truhlám, naditým výbušninami. Tady jsem se od Otakára odpojil, jelikož mne nebylo třeba. Pouze jsem hobita vybavil nějakými ze zbylých azurionů, aby se s námi mohl snáze spojit, kdyby nastala šlapanice.

Mezitím, co Obur s Vestou přistoupili k instalaci výbušnin, Nurnští zašpuntovali zával. Ve vyčkávání, co se bude dít dále, dřepíme u závalu a vzpomínáme na Otakára Vestu, pyroklastika.

Podle vzdáleného klení mi ale došlo, že někteří z Vlků přeci jenom závalem prošli. Z výkřiků, tříštících se ozvěnou, pochopil jsem, že v řeči Vlků zmíněný důlní útvar nazývá se pokolenovka. Pokolenovka je tedy plazivka, již lze vcelku pohodlně projíti po kolenou. Ucpáváme tedy pokolenovku, aby už nikdo další neprošel.

V šest hodin večer ozvala se detonace, která otřásla zemí i stěnami. Babrak pravil, že to byla taková šlupa, že se vydroluje vydřevení i prach. Potom se zjevil Otakáro Vesta, umouněný a naštvaný. Umouněný od polétavého prachu a naštvaný, protože jej Karabaš plácal po ramenou a říkal mu příteli. Hobit sdělil několik postřehů. Vězňové prý šli ortem jako ovce a on musel zorganizovat veškerou svoji hobití přirozenost. Hadrigern řekl, že hobití přirozenost je zvláštní výraz pro hobití nepřirozenost. Tiše jsem souhlasil a nahlas svolal druhy do formace. Takto překonali jsme pokolenovku a pokračovali dále.

Ne však dlouho. Hned u prvního komínu narazili Nurnští na osm Vlků na stráži. Řekli, že mají Karabašův přímý rozkaz nepustit nikoho dál. Drzý předák hlídky, jistý Ražuk, tvářil se zatvrzele a neoblomně. Pravdou je, že pokus pustit na ně hrůzu nebyl úspěšný. Nečekali jsme však dlouho. Brzy z pokolenovky vyhřezl nějaký chlap s velkým pytlem, potom stařík Osman Sindh. Zkusil jsem přemluvit Sindha, aby nás pustil a potrestal Ražuka, ale stařec pořád jenom fanaticky opakoval Karabašovo jméno. A bídný Karabaš se v místě zjevil onedlouho, následován Zelenou. Zopakoval jsem tedy stížnost na Ražukovo chování přímo vůdci Vlků, ale stížnost evidentně nepadla na úrodnou půdu. Musím říci, že Karabašovo chování vůči Nurnským se zásadním způsobem změnilo. Chová se jako nadřazená svině. Karabaš, tváře se jako hovado, suše odtušil, že Ražukovo chování je v pořádku. A potom jako kolovrátek spustil tu svoji vlčí písničku. Pravil, že je rád, že jsme se potkali. A chce se nám omluvit. Okolnosti jej donutily nemluvit pravdu. Řekl, že jsme jeho drazí přátelé a hrdinové, a že není doba na hašteření. A také řekl, že jsme zvítězili a Frivaé prý dostaneme, to je jasné. Prý máme všechny ty zlé okolnosti smazat. Prostě žvásty, žvásty, žvásty! Proč se tedy jako vítěz necítím, ptám se? Protože Karabaš je zrůda, odpad lidství. A ten gauner pořád rozvíjel svůj hadovitý monolog dále, že jsme jeho přátelé a jako přátelé bychom mu měli být stále nablízku. Nablízku jemu, ale hlavně Oburovi - jako doprovod. Karabaš Nurnské pověřil úkolem doprovodit Obura, Sindha a nosiče azurionů až k Malykově mohyle v Katakombách. A potom to prase odpřisáhlo, že dostaneme, co nám dáno jest. Z této věty přeběhl mi po zádech mráz.

Poměrně neochotně sešikovali jsme se s nosiči azurionů do pochodové formace; Nurnští vzhledem k povaze, formě a okolnostem rozkazu pochopitelně na ocas voje, když zločinný předák opět přišel a blahosklonně oznámil, že u Malykovy mohyly bude vést k mužstvu velký projev. Otakáro s vrozenou hobití drzostí toho chlapa poplácal po ramenou a řekl: “Tak dobře, příteli!”.

Černý Obur, Karabašem dosazený velitel oddílu, nařídil tříhodinový ostrý pochod kombinovaný půlhodinovými přestávkami. Mlčenlivý oddíl, připomínající ticho před bouří, dosáhl krátce před půlnocí oblasti sakraších doupat. Obur se optal, zda by Worrel nemohl vyčarovat ohnivou stěnu. “Nemohl”, odvětili Nurnští sborem.

23. dešten 1075
Učinil jsem si pár poznámek. Morálka družiny upadla, společenstvo pod tíhou okolností není jednotné. Otakáro se bratří s nepřítelem skrzeva chlastání s Oburem. Nevím, komu tím prospěje, když Obura vyzdvihuje jako “dobrého” Vlka. Růžička pochopitelně za svým hobitím přítelem nezůstává pozadu a chlastá také. Je učebnicově příznačné, že právě hobiti jsou z hlediska ctění vyššího principu mravního nejslabším článkem. Zarn Hadrigern se naštěstí obětavě kolující flašky zmocnil, nacpal do hrdla odtržený lem pláště a zapálenou lahví metl do chodby.

Oburovci, nemaje podpory Worrelovy magie ani olejů z našich zásob, přesto dokázali shromáždit dostatečné množství, aby sakraše oddělili plameny. Vpředu došlo k menší potyčce s těmi tvory, avšak Nurnští se do boje ani nezapojili, ani nesledovali jeho průběh a vývoj. Přesto Oburův nejednotný oddíl doupaty prošel a zanedlouho čelo voje ohlásilo vodopád. Tam nařízen delší odpočinek. Otakáro Vesta, naprosto demoralizovaný a zřejmě i dezorientovaný, pravil, že jsme východní burani, a odešel chlastat s černým Oburem. Ještě jednu poznámku musím zaznamenat. Ožralý Obur nazval Zarna Hadrigerna ušounem. Černý Obur je mrtvý muž!

Ve čtyři hodiny odpoledne se Oburův oddíl přesunul k jezírku u Katakomb. Musím říci, že černý velitel si důsledně udržuje hladinu alkoholu, což bezesporu svědčí o tom, že má nervy v hajzlu. Asi něco ví. Něco, co ho žere, a souvisí to s Karabašem. Zdá se mi, že se ta jejich organizace rozkládá zevnitř. Otázkou je, zda být přímým svědkem rozkolu mezi Vlky je positivum či negativum. U jezírka dostal Obur zvláštní nápad, a to vyrabovat elfí hrobky. Nesetkal se naštěstí s podporou ostatních, obzvláště ne Nurnské družiny, což mě pochopitelně potěšilo. V půl páté vynořili jsme se tedy v dómu u Malykova katafalku.

Splnivše úkol rozložili jsme se u úpatí šroubovitě se točící stezky vzhůru. Bylo jasné, že Obur má zřetelné rozkazy nepustit Nurnské ven, takže kontrolovat toto strategické místo jevilo se být nejpříhodnějším ať už pro útěk ven či úprk zpátky.

Zatímco Nurnští budovali pozici, Otakáro Vesta odešel za Oburem a o něčem s ním dlouze debatoval. Snad proto zapsal jsem si poznámku o hobitově kolaboraci s nepřítelem. Po nějaké době se hobit zpupně vrátil k mužstvu, následován ožralým trpaslíkem, z jehož rozpačitého úsměvu usoudil jsem, že se chce bratřit. A žvanit. Naslouchali jsme tedy Oburovu žvanění o tom, že Karabaš míní vyvézt uloupené azuriony do Zulharadu. A potom se ten opilec přiznal, že má v úmyslu dezertovat. Pochopil jsem, že Zulharaďany nenávidí. Víc však Obur sdělit nestihl, protože varovně oznámil, že se začínají trousit lidi. A skutečně, v roztroušených skupinkách hřezli do dómu vězni, promísení s Vlky.

24. dešten 1075
Lidi se trousili asi do čtyř do rána. Od Obura, který s flaškou přilepenou u huby v nepravidelných intervalech častoval ležení Nurnských svou opileckou přítomností, zjištěno už jen to, že černí trpaslíci přistáli v Kortosu před stovkami let a vymlátili elfy. Tuto informaci považuji za spornou a nepodloženou. Co však je podstatné - Zarn Hadrigern, neviditelný, odešel na průzkum východu z Katakomb a přišel se sdělením, že venku je klid a liduprázdno, a vydatně prší. Kroll Babrak zřejmě v tušení, že čistý vzduch rovná se útěk, se zneviditelnil, a to úspěšně. Al-Rahem se probral z odpočinkové letargie a zeptal se, kde je Zarn. Sdělil jsem mu, že má jisté poslání, a potom jsme si chvilku vysvětlovali rozdíl mezi úkolem a posláním. Elfové totiž neplní úkoly, ale poslání. Tyto jemné nuance pouštní nomádi, zdá se, nejsou schopni zcela rozlišit.

V půl páté se kolem katafalku srotil hrozen muklů. Něco se začalo dít. Karabaš se zhmotnil osm sáhů vysoko u nohou Malyka. Vedle něj se zjevila Zelena, a potom na podstavec se o poznání krkoloměji vydrápali Sindh s Timbamčukem. Obur lézt nahoru odmítl. Evidentně pro značnou ožralost a myšlenkovou nesourodost. Zajímavé je, že se k ležení Nurnských přilepil nějaký mukl - Worrel jej prý zná z Nurnu. Je to zubožený elf a jmenuje se Malwe. Patří prý k nurnským ochotníkům.

A davy ztichly a Karabaš v úžasné akustice dómu začal hovořit:

“Moji drazí spolubojovníci! Soudružníci! Jsme u cíle! Vrátili jsme se z místa, na které nesmíme zapomenout! Nesmíme zapomenout na místa, kde spousta z nás nalezla smrt. Jenom proto, že se narodili s darem čarovat, byli nahnáni na toto místo pracovat a potit krev! Moji drazí! V této chvíli není doba na hašteření! Musíme táhnout za jeden provaz! Tady jsme se sešli u hrobů! Musíme začít nový život! Máme spojence, kteří nám pomohou začít znova! Spojence z východu, díky nimž se kortoský pronárod...”

Karabaš se odmlčel a nebylo jisté, koho kortoským pronárodem vlastně míní a co se se zmíněným pronárodem díky tajemnému spojenci vlastně stane. Všiml jsem si, že černý Obur cosi nesouhlasně brblal pod vousy. Nebylo mu však zbla rozumět a Karabaš pokračoval:

“...Zaštiťují se slepou vírou v boha, ale ta je přivede k neštěstí a smrti! Amon-Súr je nic! Uvidíte, že až tam budeme, svobodní, bude se žít dobře bez nějakého boha! Přijdou lepší bohové! I lepší časy!...”.

Karabaš rozpřáhl ruce a začal mávat. Lidé se rozhulákali jako v transu. Prostoduchý Babrak, jat davovým šílenstvím, začal tleskat. Slyšel jsem ho křičet, že elfové jsou zdegenerovaní krollové. Elfí princ evidentně uvěřil. Také mě překvapilo, že je zase viditelný. Ochranné kouzlo muselo přestat účinkovat silným duševným pohnutím. A Karabaš rozmáchlým gestem utišil davy pod sebou.

Pojednou se ozval hluboký zvuk, který naplnil dóm. Byl to takový hrdelní řev. Vycházel odněkud zeshora dómu. Takový jakoby zvuk řevu, jak by řekl Zaretuk, kdyby byl poblíž. A ten řev byl bezpochyby zvířecí! Nebylo již žádných pochyb, že obrovské cosi tlačí se do dómu shora, kde ústí chodba, propojující dóm se světem tam venku. Potom se objevila obrovská hlava a lidé začali ječet: “Drak!”. Zavelel jsem okolostojícím Nurnským k ústupu směrem k noření a nahodil batoh na záda.

Lidé pod Malykovým katafalkem zpanikařili a z chodeb vedoucích k jednotlivým hrobkám vyběhli muži v rudých zbrojích. Snad Amon-Súrovci, ale bylo to divné - nebyl čas ani prostor na formulaci názoru. Drak šlehl ohněm a odlesk žhavého oblaku pálícího vše po cestě ozářil obrovského muže s křídly, klesajícího klouzavě volným prostorem od stropu. A třísáhový obr zařval v jadrné a zvučné kortosštině: “Hel zakatrablkeh hemelel!” a “Sababal!”. A spoustu dalších hrůzných slov, která doprovodil máchnutím meče, z něhož vyšlehl plamen. A drak se odlepil od skály, zaplachtil a znovu šlehl plamenem.

Vřítil jsem se do chodeb ve směru, kterým jsme přišli, a neřešil, kdo z Nurnských běží se mnou a kdo ne. Šlo o holý život a na nějaké váhání a přemlouvání nebyl čas. Rozkaz jsem vydal zřetelně a jasně. Vím jen tolik, že Zelena okamžitě zmizela a Karabaš, již mlčenlivý, stál s rozepjatými pažemi na katafalku, jakoby čekal na reinkarnaci. Ucítil jsem vedle sebe krollův vězeňský dech. Ten dobrák prchal, seč mu síly stačily, a snažil se mi vysvětlit, že jde se mnou, protože je maximálně loajální. O tom měl přemýšlet dříve, než obdařil Karabaše potleskem. Proběhli jsme nořením, které po průletu zavalitého krolla se stalo, jak nevím kdo udýchaně podotkl, spíše vhnutím. Na druhé straně vhnutí vyčkali jsme chvilku na zbylé Nurnské. Řekl jsem, že dovnitř vpustíme jenom našince. Bohům žel, Obur už byl tady, takže tomu jsem zabránit nemohl. Přetáhl jsem tedy přes hlavu prvního mukla, který se snažil prodrat dovnitř, a zpráva na druhé straně zdi se zřejmě rychle rozšířila, poněvadž pokusy o průnik ustaly. Obur řekl, že odpálí chodbu a odpotácel se do tmy. Byl to dobrý nápad, následovali jsme jej. Proběhli jsme kolem elfích hrobek a sochy elfů evidentně ožily. Obura pohyb soch vůbec nepřekvapil a vřískal, ať běžíme za ním, že sochy nepřátele v patách zdrží. U jezírka černý trpaslík s hobitem nakladli narychlo výbušniny a provedli neřízený odpal.

Je tma. Sedíme v temné díře u jezírka. Zvuky zvenčí jsou tlumené, vzdálený dozvuk apokalypsy. Nevím, kolik nás tu je a bojím se zeptat. Myslím si, že kdo včas neprchl, je mrtvý. V první řadě potřebuji zapálit lucernu a zjistit stav mužstva. Potom se uvidí, co dál. Vodu máme, s jídlem to bude horší. Jsme zavaleni z obou stran uprostřed jeskyní.

Dlouhé vlekoucí se směny dřepěli jsme potmě a sledovali, jak vodou probleskují odlesky světel z druhé strany. Potom světla pohasla a některý z Nurnských rozžehl lucernu. V mihotavém světle, tlumeném přivřenými okenicemi lampy, sečetl jsem známé tváře. Chyběl jenom Zarn. Navíc tu byl pouze Obur a ten ochotník Malwe. Malwe se doslova přilepil na Worrela jako na nějakého poloboha. Divím se tomu, protože Worrel, zlomený nemocí, vůbec nevypadá dobře. Horším však jeví se pomyšlení na Zarna. Kde jen může být? Je dosud mezi živými?

Otakáro nadhodil směrem k černému Oburovi, aby konečně vyklopil, o co tady jde. A Obur tedy vyšel s pravdou ven. První pochybnosti o Karabašovi pocítil v Dreblinegu, kdy předák Vlků vedl proslov k Radě. Hovořil tenkrát o tom, co bude dál. Předložil svoji vizi. Vizi na zmocnění se azurionů. Obur se svěřil, že je tomu asi pět let, co doprovázel Karabaše do Zulharadu. V Puklině leží totiž malé naleziště azurionů a Karabaš zamýšlel prodat výtěžek z ložiska na zulharadském trhu. Takže stáli na tržišti a volali: “Ázurionýý. Levné kámenýý”. A tehdy Obur měl možnost alespoň letmo poznat Zulharad. Zulharad je tedy stát, kde je otroctví. Je tam prý otroctví před smrtí i po smrti. To tedy znamená otroctví nemrtvých! Obur na téma Zulharadu shrnul, že Zulharad je říše. Tedy velký jižní stát. Je to poloostrov, možná ale také ostrov. Přesně to neví, protože na to místo pluli lodí z Jerezu. Plavba trvala sedm dní. Ale to není podstatné. Podstatné je, že za azuriony Karabaš s Oburem v Zulharadu nakoupili zbraně, jídlo a zlato. Od Obura ještě zjištěno, že Zulharadu vládne centrální moc. Hovoří se tam jinou řečí než kortosštinou. Zulharadština je prý hnusná hrdelní řeč a Karabaš jí plynně vládne. Co se týče Karabaše samotného, Obur ho zná z doby, kdy ještě nenosil vlčí masku. Od té doby, co masku objevil, jej však nikdo bez ní neviděl. Obur řekl, že maska je artefakt velké moci. Maska pochází ze Zulharadu. Karabaš byl evidentně řízen zulharadskou mocí. Během zmíněného dreblinegského proslovu k Vlkům se Karabaš doznal, že měl úkoly operovat v Kortosu a podávat zprávy zulharadským. Zulharad totiž připravuje rozsáhlou a zničující invazi. Loupí lodě - i Bílá vlna padla do zajetí. A Obur ještě pravil, že co se týče azurionů - zulharaďané je používají k napájení paživota nemrtvých. A to, co sletělo komínem, je Amon-Súr. Tedy snad. A drak je Ilandris, nejspíš. Obur vyslovil domněnku, že je velmi divný úkaz, když ty dvě bytosti přišly spolu. A trpaslík Obur, zřejmě zasažen hlubokou depresí z života, který vedl, zaplavil naslouchající Nurnské dalším přívalem slov. Vykládal o tom, že Karabaš sjednotil odboj. Většina členů Rady však nepochází ze Zulharadu. Dokonce snad žádný kromě Karabaše. A vůdce Vlků převáděl v skutky zulharadské poslání, totiž v týlu nepřítele nechat zakořenit silnou myšlenku. Za to se měl stát místodržícím Kortosu pod Amon-Súrem. Zelena prý jako jediná z dreblinegského projevu byla nadšená. Nadšená z té myšlenky, jejíž hloubku však Obur nebyl schopen reprodukovat. Krátce a stručně, trpaslíkovo vyprávění působilo velmi zmateně a pohnutě.

Nabídli jsme Oburovi, že pokud naši družinu dovede do Pukliny, vyvedeme jej ze země. Souhlasil a přiznal, že má v Puklině syna a ženu. Synovi je jedenáct let a byl pojmenován Čabaj po nějakém dávném králi. Syn má prý něco z Obura a něco z Oburovy ženy. Pochopitelně. Oburova žena je lidského rodu, což mně tedy vzalo dech. Zvrácená ženština, co se spustila s trpaslíkem. S černým prťavým trpaslíkem! Bílá Čabajka!

Obur ještě na okraj uvedl, že ti ozbrojenci v rudém byli do jednoho Samaři. Dvě stovky Samarů z Er-Zurunu! Takže se předpoklad potvrdil! A Samaři tam v dómu podřezávali jeho vlčí pobratimy. A na straně Samarů - Ilandris a Amon-Súr!

Po třech hodinách naslouchání Oburovu vyprávění a vzdáleným ozvukům z dómu ozvaly se dva výbuchy. Obur pravil, že mu to připadá jako chvění, které prochází podlahou. A potom už bylo jenom ticho, rušené jen kapkami vody, dopadajícími ze stropu na kamennou podlahu. Zarn se však nevracel.

Zarn Hadrigern se nevrátil do devíti hodin večer. Rozhodli jsme se vyslat průzkumníky, volba padla na mne a na Babraka. Jsme totiž jediní, kteří vládnou šestým krollím smyslem, což nám mohlo poskytnout alespoň malou výhodu. Ustanovil jsem Otakára Vestu dočasně zástupcem zástupce vůdce a řekl mu, že pokud se do rána nevrátíme, ať Nurnští vyrazí hledat únikovou cestu sakrašími ďourami a prchnou ze země.

Babrak se potom svlékl do podvlíkaček. Připadlo mi to velmi nerozumné, ale kroll byl neoblomný. Použili jsme poslední azuriony neslyšitelnosti a ponořili se do vod jezírka. Na druhé straně však Babrak, což je, podotýkám, kouzelník, neslyšitelnost porušil, když se mě zeptal, jestli má zapálit lucernu. Zavrtěl jsem rezolutně hlavou. Prohlédli jsme místnost před sebou krollím smyslem, který odhaloval tvary předmětů. Ty tvary, to byly mrtvoly muklů a nehybné sochy elfích předků. Muselo tu dojít ke strašlivému masakru, Babrakovy kroky vydávaly odporný čvachtavý zvuk. Jinak všude ticho. Prolezli jsme vhnutím, bleskovací azuriony v pěstích. Podlaha poseta mrtvolami. Za vhnutím kruhová místnost. Mrtvola na mrtvole. Jeden tvar se z hromady vzpřímil. Pomyslel jsem na Zarna, ale zachrochtalo to. Tohle nebyl elf! Tvor zaútočil. Okamžitě jsme vybleskovali z azurionů. Tedy pouze Babrak, protože ten můj kámen opět selhal. Myslím si, že valná většina dreblinegských kamenů je zfušovaná. Anebo Zelena při nabíjení odvedla, ať už záměrně či nikoliv, nekvalitní práci. Fialové světlo, které na okamžik ozářilo místnost, vyjevilo, že ten tvor je nemrtvý, tedy oživená mrtvola mukla. Potom se zase rozhostila tma a tělo padlo do bláta. Babrak bláto ochutnal a řekl, že jde o žluč a tělní tekutiny. Zvedl se mi žaludek.

Mířili jsme k dómu. V úzké chodbě byl další nemrtvý, tak jsme se mu vyhli a dosáhli vstupu k Malykovu katafalku. Tam objeveni čtyři další nemrtví, ožírající hromadu těl. Porušil jsem neslyšitelnost a pošeptal Babrakovi, že se stahujeme k našim. Cestou narazivše na nemrtvého, upálili jsme jej blesky a přité zahlédli podrobněji jeho bídný vzhled. Postava v hadrech... tělo pobryndané žlučí a krví... nemrtvý mukl. Rychlým krokem, abychom neprobudili sochy elfů, zpátky k jezírku. Další nemrtvý, fialový záblesk azurionu. Babrak kouzlí z hlavy. Potom skok do jezírka a poznatky z průzkumu v přívalu slov. Otakáro Vesta čmárající runy na ochranný pergamen. Zjištění početné skupiny neplavců. Potom pomalý přesun skrze jezírko zpátky do krvavého trupiště, protahování neplavců na laně, jištění prostoru. A pochod ve formaci, zažehnutí lucerny.

V půl jedenácté dosaženo Malykova dómu. Obur upozornil na zvuk žraní. Zvuk žraní je takový čvachtavý zvuk, přerušovaný krkáním a supěním. Je to zvuk nemrtvých! Babrak přelouskal Vestův ochranný pergamen a Nurnští se mohli cítit alespoň na čas poměrně v bezpečí. A potom někde shůry zazněl důvěrně známý vzdálený hlas: “Buďte zdrávi! Co vás zdrželo?”. Byl jsem šťastný, že komisařův syn přežil, ale ožírači mrtvých se hnuli směrem k družině. Zarn zvolal, že nemrcouchů je v okolí asi čtyřicet, označil je za děti Amon-Súra a pravil, že je nahoře nad stezkou. Chráněni svitkem, vyhli jsme se nemrtvým, připomínajícím ponejvíce ghúly, a vystoupali k Zarnu Hadrigernovi.

Zarn byl očividně ze shledání také neskonale šťastný, což projevil veselým zvoláním: “Přátelé!”. A potom v rychlosti sdělil svůj příběh. Bylo to prý strašné. Karabaš na katafalku poté, co zmizela Zelena, nečekal na reinkarnaci, ale byl vstoje ochromen. Prostě jej nějak ochromili - zda Amon-Súr, Ilandris či Zelena, není zřejmé. Samaři, podporováni dvěma podivnými bytostmi, pobíjeli vše živé. Pak Amon-Súr chytil zchromlého Karabaše pod krkem a nasadil mu obojek a okovy. A potom Amon-Súr se Samary odtáhli po stezce ven z Katakomb, táhnouce ječícího Karabaše s sebou. Zůstali jen Ilandris a Zelena. Drak kontroloval prostor a Zelena odlovovala a dobíjela poslední z živých. Dělala to prý kouzly i ručně. Zarn shrnul, že to byl strašlivý masakr. Sindh zmizel bohové vědí kam. Když Zelena seznala, že není koho zamordovat, odtáhla i s drakem. A vrátil se Amon-Súr, který začaroval a rázem povstalo čtyřicet mrtvých muklů. A on k nim zvolal: “Běžte!”. A oni běželi, rozběhli se do všech koutů podzemí, vrhali se na své nehybné spolumukly a trhali jim maso z těl. A potom i Amon-Súr odkráčel a onedlouho poté dva výbuchy zavalily vstupní chodbu a průzor ve stropě. A rozhostila se tma. Od Zarna na závěr zjištěno ještě tolik, že zával odhaduje na dobrých dvacet sáhů. Za závalem čeká prý armáda Samarů, jestli přeci jen někdo neprojde ven, aby mu zakroutili krkem. A ten drak, ten prý smrdí jako tchoř.

Bylo nutné rychle jednat, a tedy bryskně se rozhodnout, zda nalézt cestu ven bude snazší skrze zavalený komín ve stropě dómu, či přes sakraší hnízda. Ale ještě naléhavější jevilo se vypořádat se s patnácti nemrtvými, srotivšími se kolem. Nařídil jsem tedy soustředěnou palbu na nepřítele, nepřítel záhy rozprášen a zatlačen.

Al-Rahem, pouštní člověk, odborník na přírodní útvary suchopárů, věnoval se zatím obhlídce možností dostati se skrzeva strop dómu na světlo světa. Tuto cestu brzy vyhodnotil jako beznadějnou. Nezbylo než srotit se do formace a vyrazit skrze vhnutí k jezírku, a dále kolem vodopádu k sakraším hnízdům. Jdeme tedy v mlčenlivé náladě k vhnutí, cestou střílíme po všem nemrtvém, zírajícím z temných zákoutí.

25. dešten 1075
Půl hodiny po půlnoci. Stojíme tam, kde Babrak dříve pojedl žlučovité bahno. Takřka nadohled vhnutí u elfích hrobek. Náhle zvuk v zádech! Obur sykl, že je to zvuk, jako když jde šutr po šutru. A skutečně, jsme napadeni dvěma sochami zezadu šikmo zleva. Řvu, ať chlapi ustupují k jezírku, což se děje. Ústup špuntují Dwany Růžička, Jerome Skuld, Al-Rahem, a poněkud překvapivě ten ochotník Malwe. Vykřikl jsem na něj, že tohle není pimprlové divadlo. Tohle je totiž život. A Otakáro Vesta dostal těžký zásah kamennou pěstí, špunt se rozpadl v kvapném ústupu, čímž jsem byl odkryt a vzápětí napaden druhou sochou. Nebýt Růžičky, který neohroženě obě skulptury rozbil v štěrk, nevím, jaké by celá ta příhoda měla vyvrcholení.

K smrti unavení ve tři hodiny dopotáceli jsme se k vodopádu. Mám zimnici a tečou ze mě nudle. Z Worrela taky, ale to je u něj, zdá se, setrvalý stav. Rozbit tábor. Pařím se při zažehnuté lucerně zachumlán nahý do mokré houně. Předávám Otakárovi úkol rozdělit hlídky, protože je mi fakt zle. Drzý hobit pochopitelně do první hlídky určuje Zarna Hadrigerna a neskrývá škodolibé veselí. Je mi to jedno, zavírám oči před světem kolem a snažím se usnout. Někdy prostě není zbytí a elf si musí poradit sám. To myslím obecně. Hraničník je taky jenom člověk.

Probuzeni Otakárem v jednu hodinu po poledni. Jsem šťastný, že je mi lépe. Zapářka v kokonu z houně a voskovaného plátna pomohla, ale smrdím jako ten tchořovitý Ilandris. Taky mi došlo jídlo. Žvýkám tedy skrojky z Vestových osobních zásob a útrpně jeho špičkování pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nic jiného mi nezbývá, pokud nechci přikročit k nějakému drastickému opatření. Hobit Vesta je drzý, ale o to více obětavý. A to se v těžkých dobách počítá.

Po hodině pochodu objeven skalní útvar a stopy šelem. Už dříve jsme stopy v tomto místě zaregistrovali, ale jejich smysluplnosti zde nevěnovali jsme pražádnou pozornost. Teď však se zdá být zřejmé, že ta zvířata musejí mít nějaké spojení s vnějším světem, jinak by zde pošla. Objevili jsme plazivku, jíž jsme si dříve nevšimli, ústící nad balvanem.

Další hodina. Plazivka se rozšířila, po cestě nacházíme kosti divokých koz a proutí. Jsem si už jistý, že tahle cesta vede ven. Zapálili jsme pochodeň, aby její plamen odhalil proudění vzduchu. Pohyb plamene je naším neomylným průvodcem. Kolem půl čtvrté dosaženo jeskyně, do níž dopadá světlo dne. A v šeru zaleskly se čtyři páry kočičích očí. Hnízdo! Jedna z šelem mohutným obloukem vyskočila směrem k sotva se rozkoukávající kořisti. Kořisti, plné tučných i šlachovitých, malých i velkých lahůdek. K Nurnským!

PŘEKRÁSNÁ ZELENO, SPANILÁ VLKYNĚ
Překrásná Zeleno, spanilá Vlkyně
toužil jsem vstoupiti do tvojí svatyně
plížit se pokorně úžlabem stehen
co první průkopník v úžasu němém
nad krásou divoké, panenské krajiny
v lůně pak soutěsky rozhrnout křoviny
něžně a bez dechu s ruměncem ve tváři
cestu si proklestit k samému oltáři...
Navěky spočinout v blouznění vlahém...
Ze sna jsem procitl poměrně šmahem -
kdosi se přede mnou k oltáři dávno vkrad
Nejeden... Zástupy! Snad celý Zulharad!

V jeskyni vládlo denní světlo a silný vtíravý živočišný puch. Zatímco první obrovská kočka zaútočila na Cindrena a druhá v závěsu za ní na Otakára, stačil jsem postřehnout, že šelem je celkem šest. Bránili jsme se účinně střelbou; do bojové vřavy vpadly i zbylé kočky a ani já jsem neunikl těžkému zranění. Přesto síla Nurnských byla nepoměrná.

Ochotník Malwe nabalíčkoval něco masa z mrtvých zvířat a rozdal mezi druhy. A v tuto chvíli opustili jsme jeskyně a započala dlouho očekávaná pouť do Pukliny. Obur vylezl z díry první a sprostě zaklel. Vstup do jeskyně ústil na úzké římse nad odhadem stopadesátisáhovou propastí. A nad hlavami tyčil se skalní útvar, jejž nuceni jsme byli vydrápat s jištěním na lanech. Zato na vrcholku to bylo nádherné! Radost se podívat. Travnatý palouk. Občas šutrák. A ten výhled, ta panoramata! Úchvatná krajina zalitá paprsky odpoledního slunce.

Vytýčen cíl Puklina a požádán Obur o určení trasy. Trpaslík popisuje dvě varianty. První vede přes hory, je náročnější, pomalejší, ale bezpečnější. Druhá vede údolím, a s tou je tomu prý naopak. Usoudil jsem tedy, že údolím je to méně náročné, rychlejší, ale o to nebezpečnější. Rozdíl v čase stanovil Obur v rozpětí dvou dnů. Po krátké poradě zvolena cesta horami a Obur pověřen průvodcovstvím. Měli bychom tedy dosáhnout Pukliny bratru za osm dní.

Navečer rozděleny hlídky Otakárem Vestou, protože o to hodně stál, a dostal tuto pravomoc za odměnu. Rozbito ležení a opékány kočičí špízy na malém úsporném ohýnku.

26. dešten 1075
V šest hodin budíček. Zářivé slunce napíchnuté ve štítech hor, ale zima. Potom se slunce odlepilo a zahřálo to. Den ve znamení celodenního pochodu s krátkými přestávkami. Jerome Skuld po cestě změrčil divokou kozu, zranil ji, ale utekla mu. Každopádně víme, že tu žijí. Bude třeba doplnit zásoby, které se krutě tenčí. Chvíli jsme si odpočinuli. Skuld totiž vyrazil po stopě zraněné kozy, aby ji dobil, ale nakonec se stejně vrátil s prázdnou.

Navečer hlídky přiděluji už zase já. Drzý Vesta si totiž přidělování hlídek začal nárokovat a na první vartu určil ctihodného elfa Zarna Hadrigerna. Takže jsem na stráž postavil Vestu, aby si připomněl, kde je jeho místo. Dojedli jsme zbytek koček.

27. dešten 1075
Další den pochodu. Obur řekl, že po cestě mineme trosky Bugur-Khorungu. Musíme se jim prý vyhnout. Proč se troskám musíme vyhnout, Obur neřekl. Respektive řekl, že to neví. Ale neoblomně si stál za tím, že by tam nelezl a vyhnul by se obloukem. Do Pukliny prý blízko trosek vede stezka. Vede od nějakého jezera k Puklině. A taky Obur řekl, že budeme muset přes řeku. Je tam prý brodění, které nás zdrží. Řeka se jmenuje Elbis, ale chvilku to trpaslíkovi trvalo, než si vzpomněl.

Podstatné je, že jsme cestou zahlédli stádo koz. Narychlo ustavená lovecká výprava holedbá se úlovkem čtyř zvířat. Kozy jsou malé, ale chutné. Kolem čtvrté vaříme maso u říčky.

Na závěr dne dvouhodinový pochod, než Nurnské zastihla tma. Říčka byla asi Elbis, protože jsme ji přeskákali po kamenech.

28. dešten 1075
Mé poznámky jsou velmi sporadické, protože se nic zásadního nedělo. Co se týče počasí, poznamenal jsem si pouze: vítr, ale jde to.

Kolem druhé odpolední spatřeny ve stráni trosky. Neobyvatelné. Holé zdi, rozpadlé budovy. Obur pravil, že jde o Bugur-Khorung. Obešli jsme zříceninu obloukem.

30. dešten 1075
Za poslední dva dny jediná poznámka: nikde ani koza. Ano, a potom ta příhoda s Babrakem. Babrak nějak instinktivně vycítil, že se blíží závěr cesty, a je ztoho velmi radostný. A taky si ten krollí pacholek myslí, že je elfí princ. A ten princ řekl, že jdeme do Pukliny pro Štěrbinu. Důrazně jsem mu vytkl, že takto o panně Frivaé hovořit nebude. V jiných částech světa by za takto ohavné oslovení urozené dámy byl nejspíše vaporisován.

1. traven 1075
Otakáro Vesta držel v noci hlídku a ráno oznámil, že tu létají draci. Potom své expresivní hlášení přehodnotil a už poněkud klidnějším hlasem řekl, že viděl na obloze přeletět draka. Plachtil daleko a neměl o ležení Nurnských ani tuchy.

Dnešní den byl zatažený a plný deště. A taky jsme spořádali zásoby Obura a Cindrena. Kozy už došly včera.

2. traven 1075
Je zataženo, ale neprší. Hned po ránu v blátě objeveny stopy koz, takže cíl Puklina na chvíli odložen a změněn na cíl kozy. Vystopoval jsem stádo, ale lov jsem vzdal. Na kluzkém povrchu uklouzly mi totiž ty moje nešťastné nohy a zaryl jsem se držkou do bahna. Naštěstí Vesta, Al-Rahem a Skuld stačili v přesile umlátit jedno zvíře, takže se lovci nevrátili potupně s prázdnou.

Obur řekl, že kolem poledního dorazíme k říčce, kudy vede stezka do Pukliny. Bude to prý dobrá cesta. Do večera bychom tam měli dorazit.

Teď ale dřepíme a pečeme kozu. S plným žaludkem jde všechno tak nějak lépe a radostněji. Obur ve chvilce volna zjizveným pačmákem načrtl plánek Pukliny.

Obur pravil, že tři a půl míle před Puklinou narazíme na hlídkové stanoviště Vlků. Zatímco se trpaslík zabral do okusování kozího žebra, slezli jsme se my, někteří z Nurnských, stranou na krátkou tichou poradu. Poblíž hlídkového stanoviště najdeme bezpečné místo, kde rozbijeme ležení. Já si vezmu Obura stranou a vysvětlím mu, že bude sám vyslán do Pukliny, aby se pokusil nalézt svou rodinu a Frivaé a vyvedl je nepozorovaně k Nurnským. V době mé rozpravy s trpaslíkem budou Zarnem Hadrigernem zneviditelněni Babrak s Al-Rahemem. Al- Rahem bude mít za úkol sledovat Obura a zjistit informace o situaci v Puklině. Babrakovým úkolem bude objevit Frivaé, zkontaktovat se s ní a přesvědčit ji, aby nepozorovaně uprchla, pokud to bude možné, nebo setrvala na smluveném místě a vyčkala svého osvobození. Kroll Babrak totiž jako jediný z nás zná pannu Frivaé osobně - seděl s ní v Dreblinegském lágru.

Vyrazili jsme na cestu. Přešli jsme průsmyk a po krátkém klesání spatřili jsme vodu. Obur řekl, že se jedná o říčku. Elbis to ale není, což ovšem není podstatné. A navedl Nurnské, ať se skupina vydá po rantlu, vedoucím nad vodním korytem.

Kolem tři čtvrtě na devět, to už byla jasná noc, oznámil Obur, že strážní post je vzdálený bratru půl hodiny volné chůze. Počali jsme se tedy rozhlížet po vhodném bezpečném místě na rozbití základního stanoviště; to však nenalezeno, takže nezbylo než zakotvit poblíž odbočky ke strážnímu postu Vlků. Odbočka, zařízlá do skály, prudce stoupala vzhůru. Utvořena statická bojová formace. Dle smluveného plánu vzal jsem si Obura stranou a vysvětlil mu plán. V temnotě za námi zatím byli panem Hadrigernem zneviditelněni oba průzkumníci. Obur měl jediný požadavek - aby byl zneviditelněn, na což ještě trindindolskému kouzelníku zbyly síly, takže se žádané stalo skutkem. Obur vyrazil na cestu, následován Al- Rahemem a Babrakem.

Čekání ve tmě přineslo velké překvapení. Nevím, kdo si toho neviditelného prťavce, který se skrýval mezi kamením v korytě, všiml první, ale svým krollím šestým smyslem zcela zřetelně jsem jej zaregistroval a pokusil se vyřídit jej psychickým kouzlem. Bez úspěchu. Stáhl se za balvany a vyčkával. Zřejmě nechoval nepřátelské úmysly. Zarn Hadrigern zareagoval hlasitým zvoláním: “Kdyby nám tak někdo pomohl radou!”. Okamžitě jsem pochopil, co zamýšlí, a přistoupil na elfovu hru odpovědí: “Ano, kdyby nám tak někdo pomohl”. Šeptem jsem ještě prohodil k Nurnským, ať nikdo nestřílí. Pokračovali jsme v dialogu plném slovních spojení jako “přítel Obur”, “náš kapitán Obur”,”vyzvednutí lidí z Pukliny” a podobně. Nedlouho nato muž ukrytý v kamení zvolal, co že jsme zač. Začali jsme se ptát po Frivaé Gwarditové. Muž odvětil, že zmizela s ostatními. Řekl, že všichni zmizeli v Bráně, nebo kdo ví, co to je. A ještě dodal, že Karabaš byl zajat Zelenou. A potom muž vylezl z úkrytu a zhmotnil se.

Byl to kudůk. Jistý Rebenuk, Vlčí radní, strážce Pukliny. Oburův přítel. Špinavý a očividně stresovaný. A potom začal trochu chaoticky, nicméně velmi obšírně vyprávět. Evidentně se ze svého žalu potřeboval vykecat. Rebenukovu výpověď tedy uvedu v chronologii tak, jak jsem ji slyšel a vnímal. Nějakého utřídění informací a vlastních závěrů nejsem v tuto chvíli schopen.

V Puklině je drak. Rodina Obura zmizela s ostatními. Brána je v Puklině. Otevřela ji Zelena. Rebenuk se stará v Puklině o těžbu azurionů. Jen pro dokreslení: Rebenuk je plešatý chlap s raťafákem. Tedy nápadným velkým nosem. Jeho nos připomíná zoban. Je šedivý a shrbený, ozbrojený železnou kuší. Neví, co se všechno přihodilo. Nebyl totiž u dění od začátku - byl tou dobou uvnitř azurionového dolu. Přišel však rozkaz, že všichni bojeschopní se mají stáhnout k Taškenovým síním. Rozkaz vyšel přímo od Karabaše skrze rychlého posla. V Puklině zůstali jenom starci, ženy a děti. A on, Rebenuk, který se staral o těžbu. Jednoho krásného dne potom do tábora přišla Zelena. Bylo to dvacátého pátého deštna, tedy v den masakru v Malykově dómu. Byla potrhaná, vypadala jako po boji. Sdělila Vlkům z Pukliny, že útok na Dreblineg se nezdařil a že jsou jí v patách Samaři. A řekla, že Karabaš je mrtvý a všichni lidé musí Puklinu opustit. Její projev byl velmi emotivní. Zelenině řeči Rebenuk nebyl přítomen, tou dobou se věnoval dobývání kamenů, ale do detailu mu ji tlumočil nějaký Maraz. Maraz je Rebenukovým pobočníkem. Rebenuk setrval v dole dlouho do noci, našel totiž slibnou azurionovou žílu. Když se potom vrátil do tábora, spatřil lid Pukliny ve frontě odcházet dolů k té věci. K té Bráně, nebo co to je. Rebenuk vysvětlil, že Puklina je dávným elfím sídlištěm. Tak praví legendy. Uprostřed je náměstí. Náměstí je vydlážděné, je to taková rovná plocha. Děti Vlků si tam rády hrají. A na té vydlážděné ploše stojí prastaré ruiny. A na jednom konci náměstí je ta věc. A lidé ve frontě do té věci vstupovali a potom byli všichni už tam. Rebenuk řekl, že Zelena se o ten plac už dávno zajímala. Vyplývá z legend, že kdysi existovala možnost přesunout se z místa na místo skrze ty věci. Zelena se zajímala o ty věci, o plac i legendy. A taky před tím, než lidé do té věci vstoupili, tam v ruinách něco dělala. Všichni byli na tom place a ona tam v elfích troskách něco dělala. Alespoň tak to říkal Maraz. A Maraz viděl, jak se Zelena hádá s Frivaé. Frivaé neměla v Puklině status zajatce. Rebenuk vysvětlil, že neměla takový status, protože pomáhala lidem. Léčila je. Toho dne však byla Frivaé nemocná. Měla viditelné problémy s dýcháním a horečky. A ty dvě ženy se v troskách hlasitě hádaly. Frivaé sípala, že takhle to nefunguje, že je to divné. Že přeci někdo musí být na druhé straně, že to nejde otevřít jen tak. Na mysli měla tu věc, tu Bránu. A Zelena vřískala, kdože vlastně ta Frivaé je, že Vlkům říká co dělat a jak. A hrozila, že zanedlouho v Puklině dojde k masakru, pokud lidé neodejdou skrze Bránu. Zelena zuřila a na celé kolo křičela, že jedinou možností záchrany je otevřít bránu do bezpečí. Frivaé však i přes svou nemoc tvrdošíjně trvala na svém a opakovala, že musejí být otevřeny v jednu chvíli dva body, aby Brána fungovala. Brána musí být odemčena z obou stran. A potom přiletěl drak.

Drakovo zjevení nebylo pro Zelenu zřejmě žádným překvapením. Zvolala, že pokud to nejde po dobrém, půjde to tedy po zlém. A vzkřikla k Vlkům, ať utvoří frontu a vstoupí dovnitř. A kdo nevstoupí, bude sežrán Ilandrisem. A máchla zlobně paží směrem k vyčkávajícímu drakovi. A potom čarodějka Zelena vzkřikla kletbu a na dláždění zazářila modrá plocha. Náměstí bylo částečně dlážděno azuriony. A došlo k panice a do pukliny vtrhli lidé v černých horských zbrojích jednotné ústrojové kázně. Šlo o divoké zjevy, změť různých ras, mezi nimiž nechyběli ani skřeti. A ti nepřátelští žoldáci náměstí obklíčili.

Frivaé, ačkoli zmítána nemocí, začala čarovat a zaútočila na draka, smrdutého Ilandrise. Její magie byla mocná, avšak ze tmy vyšlehl bílý blesk a srazil ji na kolena. Musela být chráněna nějakým silným kouzlem, jinak by z ní zbyl jen doutnající škvarek. Frivaé vzápětí padla v bezvědomí na zem, a lidé pobíhali zmateně uvnitř obklíčení. A Zelena ukázala na Bránu a vzkřikla: “Všichni jděte tam!”. Rebenuk to všechno sledoval od dolu. Vypil lektvar neviditelnosti, který jako radní nosil vždy při sobě. A zpozoroval, jak se z nebe snesl okřídlený tvor a lidé vzkřikli: “Amon-Súr”, a potom oněměli hrůzou.

Rebenuk vyprávěl dál a mocně se potil. Amon-Súr v době zjevení nebyl velký. Později ano, ale teď byl malý. Muž ve zbroji a na zádech měl něco jako křídla, dalo by se říci. A lidé svěsili hlavy a ve frontě odevzdaně vešli do Brány. Zůstala jenom ležící Frivaé Gwarditová. A Amon-Súr si ji dlouze prohlížel a potom rozkázal, ať ji odnesou do Brány za ostatními. Branou postupně odešli všichni.

Puklina osiřela. Zůstali pouze Zelena, Ilandris a Amon-Súr. Rebenuk řekl, že ta Brána pořád září, ale už není aktivní. Brána v Puklině ale není skutečnou Branou. Jde jenom o malou souvztažnou branku k opravdové Bráně. K Bráně, kterou legendy označují jako Váles Dimoriel. Váles Dimoriel musí být někde blízko.

Po vyslovení prastarého elfského jména úžasem ožil trindindolan Cindren: “Váles Dimoriel? Kde, tady?”. Rebenuk odvětil, že to musí být někde blízko v horách. Cindren řekl, že Váles Dimoriel v překladu značí cosi jako “jižní les”, respektive “místo nad lesem”. Nebo také “pohled na daleké lesy”, či “lesy všude vůkol”. Jedná se o staroelfský výraz a je velmi obtížné jeho obsah vystihnout v chudém jazyce.

Rebenuk neuprchl, dění v Puklině dále pozoroval. Připlížil se na doslech postavy s křídly a Zeleny. Byli to spojenci. Ona k němu vzhlížela s očekáváním. Byl to skutečně Amon-Súr, ale čarodějka jej oslovovala jinak. Říkala mu Kalvoerm Sakratas. A pravila: “Máš všechno, cos chtěl”. A on se na ni vrhl, chytil ji, napadl. A přitom se zvětšil do výšky tří sáhů. Zařval na tu ženu, ať jej už nikdy nenazývá tím jménem. “Jsem Amon-Súr!”, ječel jako pominutý.

Kdo však mlčel, byl Cindren. Jeho smrtelně bledá tvář vystupovala ze tmy. A potom pomalu procedil skrze zuby, že jméno Kalvoerm Sakratas mu něco říká. Při vyslovení toho jména jeho ušlechtilá tvář ještě více zbělela. A potom nechápajícím Nurnským poodhalil roušku tajemství. Jedná se prý o jméno ze starých časů. Cindren se chytl za hlavu a pravil, že to není možné. Sakratas byl ten nejhorší z nejhorších. Byl to elf, asi dvacetiletý, který přivedl skřety do Trindindolu. Pokud je stále naživu a je to skutečně on, rozhodně prý nežije život obyčejného člověka. Musil jsem souhlasit - vždyť tomu stvoření ze zad trčela křídla! Obličej se mi orosil potem a cítil jsem, že jsem bledý stejně jako Cindren. A elf pokračoval ve vyprávění. Kalvoermu Sakratasovi musel býti dán dlouhý život. Ten muž je temnou součástí historie Trindindolu. Jeho jméno je spojeno s pojmem Entolorain. Entolorain byla totiž praříše, která přesahovala představu dnešní představy o říších. Entolorain je spjat s dávnověkem. Je tomu více než tisíc let, kdy existoval. Z té doby pocházejí brány. Elfové a magie tenkrát byli jiní než dnes, byli stokrát silnější. Ta říše však zanikla. Byla tak mocná a všudypřítomná, že se začala povyšovat nad bohy. Tehdy žili Dlouhověcí. Dnes se již neví, kdo nebo co pád říše přivodil. Zůstaly jenom legendy. A o Kalvoermu Sakratasovi tyto legendy dodnes vyprávějí. Všechny Brány Entolorainu vybuchly. Entolorain, to byla říše, ale také město. Brány byly centry, skrze něž elfové vládli světu. Byly všude. Tak praví legendy. “Ale je to pryč”, řekl elf Cindren, “Skončilo to, jako když foukne”. Síť Bran se rozpadla. Výbuch stál život všechny, kdo se poblíž nacházeli. Všechno bylo poháněno magií. Po rozpadu bran však i magie, ta mocná síla, oslabila do současné podoby. “Co bylo dál?”, zeptal se elf Vlka a odmlčel se.

Rebenuk vyprávěl, že Amon-Súr Zelenou mrštil o zem. Zvedla se a ten muž sykl, že má přeci své rozkazy, tak ať běží. A ještě dodal, že mají už jen dva týdny. Za dva týdny vše začne. Potom už spolu nepromluvili. To se tedy stalo před sedmi dny.

Dnes už v Puklině není ani Amon-Súr, ani Ilandris, ani Zelena. Puklina osiřela. Jediní dva obyvatelé zůstali: drak a gnóm. Ten drak není Ilandris, je to drak, který přiletěl později. Je nepoměrně menší. Zřejmě stráží Bránu. A gnóma, elementála země, vyvolal samotný Amon-Súr. Potom Amon-Súr s Ilandrisem odletěli neznámo kam. A brána se zavřela.

Rebenuk však dění v Puklině i nadále sledoval. Stejně neměl kam jít. Zjistil, že gnóm pracuje v dole a těží azuriony. Jeho azuriony v jeho dole! A před třemi dny, v pravé poledne, přišel k bráně a bránou prošel, aby se za půl hodiny vrátil. Rebenuk zjistil, že gnóm vynáší natěžené kameny, a že tak, zdá se, bude činit pravidelně, a to tedy jednou za čtyři dny ve stejný čas.

Není divu, že Nurnští naslouchali tiše a stáli jako zařezaní. Bylo ale třeba konat. Vzhledem k tomu, že strážní post, jak i Rebenuk potvrdil, byl liduprázdný a plný zásob, přesunuli jsme se tam. Na místě u koryta říčky zanechali jsme pouze vzkaz pro průzkumníky.

Průzkumníci dorazili na strážní stanoviště nedlouho poté, co jsme se uvnitř pohodlně zařídili, zrevidovali vybavení a doplnili zásoby. Ačkoli neviditelní, z hovoru poznali jsme, že jsou všichni. Obzvláště Obur neskrýval radost nad shledáním výkřiky: “Zarengo! Zarengo Rebenuku!”. Potom se dotázal, co se stalo s jeho synem a ženou, a ve světle poznání upadl do mlčení. Myslím, že zase začne chlastat. Průzkumníci podali hlášení, že v Puklině je drak a žere ovce.

3. traven 1075
Třičtvrtě hodiny po půlnoci pojedli jsme něco zásob a domluvili se, že s drakem se přímo poměřit nemůžeme. Otakáro Vesta navrhl, že je schopen připravit bombu. Sice poměrně primitivní, řeklo by se špinavou, ale bomba by to byla. Vysypali jsme tedy pytel, který kdysi patřil padlému Rudgessonovi, a Vesta do něj nacpal různé bahnité směsi ze své již velmi se vyprazdňující alchymistické truhly. Samozřejmě musel suroviny i míchat, vařit a všelijak plácat dohromady. Výrobek korunoval železnou bombičkou od Obura a dlouhou zápalnou šňůrou. Produkt byl nazván modelem Otis Železný, kteréžto označení plně vystihovalo jeho vzhled i předpokládaný účinek. Potom si utřel čelo a řekl, že je Otise Železného třeba nechat zamřít a uzrát, takže se šlo spát s tím, že ráno bývá moudřejší večera.

Budíček něco před jedenáctou. Krásný den. Otise bere Hadrigern, aby se s ním lépe seznámil. Plížíme se k Puklině. Takřka nadosah vysíláme stále ještě neviditelné průzkumníky obhlédnout situaci. Stanoven plán. Worrel Sovák zapálí Otise Železného. Zarn Hadrigern Worrela s hořícím Otisem v náručí teleportuje za záda draka, Worrel umístí výbušninu a okamžitě se teleportuje zpátky. Drak vybuchne. Pokud to přežije, což by nemusel, zaútočíme.

Zarn Hadrigern s Worrelem se přesunuli na okraj Pukliny. Worrel zapálil šňůru. Zarn Hadrigern se mocně nadechl, rozepjal paže, vyřkl magickou formuli a... nic. Worrel s nevyslovenou otázkou vytřeštil oči na svého elfího přítele, objímajíce přitom Otise Železného, jehož prskající rychle se krátící doutnák syčel jasným plamenem. Ti zbylí, když jim došlo, co se stalo, otočili se na patě a dali se na bezhlavý úprk.

Mlčky Nurnští dřepěli usazeni ve strážním postu a čekali na výbuch jako na smilování. Žádná detonace se však neozvala. Potom něco zarachotilo u vchodu, byl to neviditelný Babrak Teufel. A ten kroll řekl: “Kluci, nevyšlo to”. Za chvíli dorazil i zbytek úderné skupinky. Zarn Hadrigern rozpačitě přinesl poselství, že vinou nepředstavitelných výbojů Otis Železný nedostál svému úkolu a že bude tedy třeba plán zopakovat. Ukázalo se, že Otis Železný nejen že nedostál svému úkolu, ale jevil známky značného poškození. Měl úplně utržený a do půli vyhořelý doutnák. Vyslal jsem Babraka zpátky k Puklině, aby sledoval dění, obzvláště počínání gnómovo. Otakáro Vesta musel Otise, nástroj odplaty, uvést opět do funkčního stavu, tedy provést odbornou repasi. Tím pádem bylo všem zřejmé, že jsme dnešní možnost projít branou promarnili, a další a poslední nastane za čtyři dny. Domluven plán, že nezávisle na tom, zda se brána uzavře či nikoli, přesto se pokusíme likvidaci draka zopakovat. Odpal provede Zarn a Worrel podá svědectví. Vrátil se Babrak a potvrdil, že gnóm z Brány skutečně vylezl, a ta se zavřela, až když kolohnát zmizel uvnitř dolu. Odpal bude proveden zítra za rozbřesku. Rozdělil jsem hlídky a morálně zdecimované mužstvo šlo spát.

4. traven 1075
Nevlídné probuzení v sedm hodin. Mlhavo, slunce skryté za šedivou dekou, ale neprší. Nálada je mrazivá, mlčenlivá. Babrak řekl, že zoufalá situace si žádá zoufalých řešení, a Zarn Hadrigern dal Vestovi na pamětnou, že nepřijímá rozkazy od nikoho, kdo má míň než sto padesát coulů. S Babrakem souhlasím a Zarna chápu - Otakáro mu včerejší neúspěch dává pěkně sežrat. Jerome Skuld se najednou ošil a pravil, že včera viděl draka odletět. Muselo to být během hlídky, ale vzhledem k tomu, že byla v noci černočerná tma, vyhodnotil jsem informaci jako zapříčiněnou smrtelnými obavami, tudíž nerelevantní. Pokud se ještěr šel někam nažrat, už je jistě zpátky.

V půl osmé vyrazil Zarn Hadrigern s Otisem v pinglu, následován Worrelem. Za těmi dvěma vyslal jsem ještě Babraka, aby podal svědectví. To pro jistotu, že by se Zarn s Worrelem opět prohodili, a Worrel Sovák by tedy žádné nepodal.

V deset hodin zaslechli jsme vzdálenou detonaci a nedlouho poté kroll Babrak předal svědectví ve smyslu, že to vyšlo, ale žije. Ukázalo se, že žijí všichni, tedy i drak. Sice mu exploze utrhla nohu a kus křídla, ale je třeba jej dorazit. Nastala chvíle pro zoufalé řešení. Sestavil jsem z mužů rojnici a nařídil vytáhnout střelné zbraně. Babrak postaven v bezpečné vzdálenosti na ocase, aby v případě, že se něco zvrtne, podal svědectví.

Rojnice vtrhla do Pukliny. V dálce blízko Brány zřetelně rozpoznáno očouzené místo detonace, a to i nebýt přítomnosti ztěžka dýchajícího zraněného zvířete. Okamžitě, co drak zaregistroval blížící se nebezpečí, vychrlil oblak ohně, jenž se však vzhledem k vzdálenosti úplně minul účinkem. Potom zařval a na třech zbylých nohách vyběhl do boje na život a na smrt. Zahájena palba. Oburovi se zasekla kuše a Cindren nabil zlomený šíp. Asi mu někdo v noci šlápl na toulec. I přes tyto nepříjemnosti byla střelba velmi účinná, navíc se do boje přidali i zhmotnivší se kouzelníci. Babrak bedlivě sledoval situaci, aby mohl podat svědectví, ale svědectví naštěstí nebylo třeba. Drak byl Otisovým výbuchem pošramocen tak zle, že ani nestihl doběhnout a zemřel cestou.

Nad dračí mrtvolou proběhla rychlá rozprava. Babrak vyslán pro Rebenuka, aby vybral nějakou luxusnější ubikaci, kde bychom zbudovali hlavní stan. Rebenuk zvolil nějakou sněmovní prostoru uvnitř jeskyně. Objevena hromada zlata, kterou dobyvatelé ještě nestačili odvléct. Otakáro Vesta s Oburem pověřeni během následujících dní připravit vše nezbytné pro prostup branou a pro odnesení kořisti. Provedena zběžná prohlídka okolí a zabezpečovací práce. Rozhodnuto, že pro účely alchymistické bude provedeno vyvrhnutí dračí mršiny. Otakáro jmenuje kýžené orgány a já rozděluji práce. Jedná se o jazyk, oči, srdce, játra a žlučník. Pro účely pitvy od Rebenuka vyžádána pila a sekery.

V devět hodin večer po pitvě, která byla spíše dolováním než řezničinou, předány orgány alchymistovi Vestovi, aby je mohl odborně zpracovat. Pouze žlučník znehodnocen, poněvadž byl nedopatřením proříznut pilou. Ochotník Malwe uřízl drakovi ocas a řekl, že jej připraví k pozdní večeři.

Musím říct, že pečený dračí ocas je skutečně výtečný. Nevím, nakolik je to způsobeno tím dlouhodobým strádáním posledních týdnů, ale musím říci, že maso z ještěřího chvostu je velmi jemné a zajímavě chutné. Ocas byl mužstvem doslova zbodnut na posezení.

6. traven 1075
Včera byl vyhlášen volný režim k načerpání sil. Malwe se staral o vaření jídla z dračího masa a alchymisté se věnovali zpracování a zhodnocování vybraných ještěřích orgánů. Také jsme objevili Zelenin příbytek. S Babrakem jsme v jejím domě roztopili pod kotlem vody a připravili lázeň. Chápal jsem jako symbolické, že špínu, která se na naše těla nalepila Zeleninou zradou, smyjeme v její vlastní vaně. Nařídil jsem tedy povinnou očistu a stanovil pořadí. Uvolnění a čistí, vyrabovali jsme dům té ženy. Vzal jsem si na památku její spodničku. Je nasáklá její omamnou vůní. Když zavřu oči a přivoním, mám pocit, že Zelena stojí vedle mne. Musím se přiznat, že tato trofej je pro mne cennější než všechno to zlato tam v poradním sále.

A taky jsem si konečně oholil bradu. Zarn Hadrigern obětavě zapůjčil vlastní břitvu, mýdlo, štětku a zrcátko každému, kdo si řekl. Myslím si, že ta očistná koupel přišla v pravý čas - vždyť zanedlouho možná vkročíme do Trindindolu!

Dnešní počasí bylo slunečné, ale chladné. Alchymisté připravili napytlovanou kořist i ostatní výrobky k použití. Zabalili jsme si batohy do pohotovostního stavu. A navečer kouzelníci zneviditelnili Nurnské. Pouze Obur, Cindren a Rebenuk zůstali v běžném stavu. Zda se tak stalo selháním kouzla či odmítnutím jeho efektu, jsem si zapomněl poznamenat. Možná, že kouzelníci už prostě jenom neměli sil. Zítra máme poslední možnost dostat se do Brány. Zítra se tedy ukáže, nakolik je možné zoufalou situaci vyřešit zoufalým řešením.

Na Puklinu padla noc a okolní krajinu zalilo měsíční světlo.

7. traven 1075
Ráno došlo skrze mozky kouzelníků k zneviditelnění zbytku Nurnské družiny. Na černého Obura se také dostalo.

Plán: srotit se u Brány, vyčkat prostupu elementála. Poté vstoupit v úchopu za ruce, nalézt úkryt. Al-Rahem s Jeromem Skuldem provést průzkum nepřátelského území s důrazem na nalezení panny Frivaé. Jádro družiny v úkrytu vyčká příchodu tmavé noci.

Rebenuk oznámil, že s námi nepůjde. S tím jsem počítal, stejně by nedostal na vybranou. Řekl, že půjde na sever do pralesů mezi divochy. Všiml jsem si, jak při slově “divoch” Jerome Skuld viditelně ožil.

Dle plánu vyčkali jsme v tichosti příchodu elementála. Dostavil se přesně na čas. Zvláštní věc - v oblasti hliněné hrudi se mu začala vzdouvat hlína, on do toho místa sáhl hliněnou pazourou a vytáhl svítící kámen. Prostě do sebe hrábl jako do prejtu. Obur sykl, že to je šajnunk jako blázen. Tedy nezvykle silný svit toho kamene. A elementál zářící azurion pokladl do nějakého důlku vedle Brány. Všiml jsem si, jak mezi sloupy probleskují blesky. Alespoň tak mi to připadalo. Taková silná modrá záře. Azurion v důlku se rozpadl v prach a elementál zmizel v Bráně. Chvíli po něm vstoupili jsme husím pochodem, držíce se za ruce, také. Ucítil jsem, jak ztrácím půdu pod nohama, a byl jsem oslepen září. Veden šestým smyslem, nalezl jsem opět pevnou zem. Museli jsme projít na druhou stranu, což dokladovala prudká změna teploty. Teplo. Octli jsme se v místnosti podivného tvaru, z níž vedla chodba. Na stropě užasle zpozorovali jsme prapodivnou průhlednou trubici, jíž šlehaly modré výboje. Něco takového jsem nikdy neviděl. Průhledná světélkující aorta. Stěny i podlaha jakoby polity glazurou bez smítka prachu.

Na kouzelníky padla taková tíseň, že odmítli jít dále. Elfy se mi podařilo přemluvit, ale u zatvrzelého Babraka jsem se musel uchýlit k vyhrožování, což někteří kverulanti nesli s neskrývanou nelibostí. Co jsem měl ale s tím kolohnátem dělat? Až krajní řešení - pohrůžka rozbitím huby, s ním hnula a krollisko se postavilo na ocas družiny. Rebélie, zdálo se, byla zažehnána. Sledovali jsme modří sršící aortu, která vedla místnostmi a chodbami a odbočkami. Objevena obrovská prostora, před kterou alchymista Vesta odtušil, že cítí šílenou koncentraci magenergie. V úděsu jsme se zastavili. Otakáro opatrně položil Otise Železného na zem a vydal se na průzkum. Po návratu ponuře pravil, že nastal čas rozhodnutí a činů.

Otakáro Vesta užaslým posluchačům nastínil apokalyptický předobraz obrovské místnosti, kterou vedou aorty. Uprostřed z cévního shluku k zemi klesá šroubovitá žíla, připomínající zkroucenou trubici destilačního chladiče. A tam v záři modrého světla levitují a víří azuriony. Nad prostorou dohlíží dva elementálové, malý a velký. A dvanáctero stráží dohlíží nad pracovníky - dětmi a ženami strkajícími kleštěmi do středového víru další kameny a vytahujícími je nabité ven. Nabité azuriony končí v truhlicích kolem. Dělníci Brány potom naplněné truhly lifrují chodbou pryč. Truhly jsou také černé, stejně jako strážci dílny.

Cindren řekl, že jsme se ocitli v Al-Drebekainu. Al-Drebekain je svěrač magie. Kvůli svěrači magie prý přišli skřeti do Trindindolu. A Obur zasyčel, že mezi těmi dětmi je nejspíš jeho syn. Ten Čabaj. Malý Čabaj, kalič azurionů. Přiznal jsem se Cindrenovi, že jsem se poněkud utopil v informacích. Vysvětlil mi tedy, že se říká, že Iriu Váhes, bájný trindindolský hvozd, vyrostl za jediný pouhopouhý den. A to, jak vznikl, bylo právě díky svěrači. A svěrač nabíjel i legendární Brány. Kalvoerm Sakratas se snaží ty dávné časy vrátit. Cindrenovi zaplály v očích podivné plamínky, když řekl, že svěrač magie je v Trindindolu uložený, ale nepoužívá se. Musím říci, že toto už je úplně mimo mé chápání. Zapisuji věty jak tečou, ale nerozumím jim. Svěrač je prý věc, jejíž ovládání leží mimo dosah moci lidí. A my jsme se dle Cindrena octli zřejmě tady. Ve Váles Dimoriel. Přičemž platí, že Váles Dimoriel s Iriu Váhes mají společný, respektive totožný zdroj energie. A potom Cindren odtušil, že svěrač se z Trindindolu neztratil, ale zmizel. Jediné, co jsem z přívalu slov pochopil já, je to, že bych v dalších poznámkách měl svěrač psát s velkým S. Svěrač je totiž něco, co s malým s prostě psát nejde. A Cindren s děsivým klidem dodal, že Svěrač rozhodně není nějaká kovárna. Je to cosi, co je třeba zničit. “Každopádně zničit!”, zopakoval Trindindolan, “Určitě ano”. A ještě řekl divnou věc, tedy že jestli tohle zničíme, tak já, Jorchen Kierke, budu sedět s radou u jednoho stolu. A nebylo pochyb, že míní Radu Trindindolu.

Nejsem blbec. Každé malé dítě ví, že lidem i neurozeným je přístup k Radě zakázán. A mezi urozenými pouze vybraní Dlouhověcí mohou mít tu čest. A kdo je ten Cindren? Obyčejný voják. Jeho zvláštní poznámku jsem nekomentoval a bral ji jako plácnutí do vody, které mělo podnítit naši loajalitu k Trindindolu ve vypjaté chvíli. Přesto jsem si dobře všiml zkřivených grimas některých souputníků. Ale ti vnímavější by si už mohli dávno všimnout, že moji loajalitu k Trindindolu nikdo podněcovat nemusí.

Toto si žádalo poradu, zejména za přítomnosti Trindindolana Hadrigerna. Nebylo však času nazbyt. Cítil jsem se velmi nejistý a potřeboval jsem se jednoznačně rozhodnout. Přiznávám, že jsem byl vývojem situace zaskočen.

Zarn Hadrigern pravil, že to všechno je hrozně čerstvé. Je třeba tu věc zničit, ale nějak bezpečně. To znamená, že je třeba se stáhnout do bezpečí. Cindren namítl, a jevil se být poměrně jistý v kramflecích, že se Svěrač nerozpadne naráz, ale bude se rozpadat v delším čase. Nazval to časem rozpadu. A slíbil, že nás zatím odvede do bezpečí, že určitě najde nějaký bezpečný úkryt, kde explozi Svěrače přečkáme.

Vyslal jsem ochotníka Malweho, civilistu, který se s námi táhne od Malykova katafalku, na rychlý průzkum, zda mezi civilisty v prostoře není Frivaé, a zatím jsem nechal ostatní družiníky vyjevit názory na věc.

Otakáro Vesta řekl stručně a jasně: připlížit se, zaútočit, zabít. Odvést zajatce. Vyhodit roury do luftu.

Zarn Hadrigern byl také stručný: pobít obranu kolem Svěrače. Svěrač zničit. Svěrač vybuchne.

Na další se nedostalo. Přichvátal Malwe a procedil alarmující zvěst, že se blíží elementál se strážnými. Zmlkli jsme, stáhli se do slepé chodby a vyčkávali. Prošli kolem a mířili zřejmě k Bráně do Pukliny. Elementál, plus skřet a člověk. Skřet si ledabyle pohazoval s azurionem. Jen co zašli za roh, přerušená debata pokračovala.

Dwany Růžička navrhl, že by nejdříve provedl průzkum přilehlých prostor a potom by provedl Otakárův plán.

Ochotník Malwe pravil, že Frivaé tam být může, ale také nemusí. Z toho jsem pochopil, že ji mezi dělníky neviděl. Opatrnicky navrhl, že být po jeho, tak by tady počkal do noci, jak se to tady vyvine. Netuším přesně, co tady v chodbách Svěrače tou nocí myslel.

Kroll Babrak zavrtěl hlavou, že s tím nesouhlasí. Vymlátit to tady. Vyspat se. Potom uvidíme, co dál. Takový byl jeho náhled na věc.

Al-Rahem zastával názor, že nejprve je třeba lapit doprovod elementála, to jest ty dva, co kolem nás prošli před chvílí. Potom je vyslechnout, a potom použít hrubou sílu. Pobít, odpálit.

Jerome Skuld zastával podobný názor: přepadnout doprovod elementála, potom podstoupit zneviditelnění stran kouzelníků. Následně hledat cestu. “Pak se můžem vrátit zničit trubky”, řekl Skuld, “A pobít je. Kdo přežije, přežije...”.

Rozhodl jsem se tedy pro útok do prostory a zničení Svěrače. Požádal jsem Otakára, ať vybalí ty rachejtle, co máme, ale druzi mne počastovali výtkami, že palba na dálku je nebezpečná zejména kvůli civilistům. Netajím se tím, že více než bezpečí civilistů leží mi na srdci bezpečí Nurnských. Respektive, abych byl přesný, civilisté mi na srdci neleží vůbec. Ale musel jsem ustoupit tlaku hlasů a nařídil jsem útok muže proti muži. Vtrhneme dovnitř a rozlijeme se do střelecké lajny. V zádech ponechal jsem pouze kouzelníky, protože se očekával příchod vracejícího se elementálova doprovodu. Kroll Babrak se holedbal, že si s nimi hravě poradí a očekávaný útok do zad odvrátí. Přesto jsem mu kladl na srdce, že pokud si s nimi náhodou neporadí, musí alespoň hlasitě křičet.

Dle plánu vpadli jsme do prostory, rozvili řadu a zahájili palbu. Obur zařval: “Čabaji, ke mně!”. Nepřátelé byli očividně překvapeni a než se stačili nějak zformovat, jednotlivci počali se stahovat k únikovým chodbám. Nastal zmatek, dělníci Svěrače pobíhali sem a tam. A do toho stěnami otřásala ozvěna Oburova řvaní, jímž oznamoval, že jeho žena se jmenuje Baryna. Řval jsem také jedno jméno, Frivaé Gwardit. To pro případ, že by dívka přeci jen mezi dělníky byla. Nevím, co jsem tím chtěl docílit, vyšlo to ze mně nějak podvědomě. Několik strážců padlo a ti zbylí rozhodli se pro bezhlavý úprk. Otakáro Vesta se odpojil z řady a doběhl pro Otise Železného. Ve chvíli, kdy s pytlem probíhal ke Svěrači, Al-Rahem s Malwem se odpojili z formace a jali se stíhat některé z prchajících vojáků. A v tu chvíli byli jsme napadeni zezadu navrátivším se elementálovým doprovodem.

To skřet s člověkem prošli obranou tvořenou oběma elfy a Babrakem. Ostraha týla neudělala vůbec nic, ani neupozornila na blížící se nebezpečí. Chlapi se prostě neviditelní přilepili ke zdi a koukali, co se bude dít. Linie se obrátila a střetla se s nepřáteli. Neměli šanci. Potom se ozvala děsivá detonace Otise Železného, která sice aortám Svěrače nepředpokládaně vůbec neublížila, ale rozmetala azurionový vír pod chladičem.

Po výbuchu se Al-Rahem s Malwem vrátili brunátní vzteky. Síla výbuchu je k smrti vyděsila. A Zarn Hadrigern se nechal slyšet, že provést výbuch byla čirá zhovadilost. Dal průchod přívalu slov a díky němu jsem se dozvěděl několik novinek, které jsou pro mě velmi zajímavé.

Dle komisařova syna je Cindren Tiaoré. Býti Tiaoré, to znamená býti služebníkem řádu Mantra Magne, vykonavatelem jeho vůle. Pro Mantra Magne Svěrač představuje strašlivou věc, kterou je třeba zničit. Pro Cindrena prý ve vztahu k Řádu neexistuje otázka volby. On musí konat tak, jak mu Řád velí, a to za jakýchkoli podmínek, včetně vlastní mučednické oběti. Má tu výchovu v sobě. Elf Hadrigern narozdíl od Cindrena Mantra Magne neslouží. Není tedy Tiaoré, takovou výchovu v sobě nemá. Zarn Hadrigern se přiznal, že dle jeho soudu výbuch Svěrače bude účinný na míle daleko. A co se týče odpalu, Cindren by byl ochoten slíbit cokoli, aby dostál své povinnosti. Z toho důvodu není možné Cindrenovi věřit. Přiznám se, že mě docela ta slova překvapila. A to jak svým obsahem, tak načasováním. Dosud jsem Cindrenovi věřil a neshledal jsem důvod pochybovat. Nicméně v otázce Trindindolu musím být obezřetný a nečinit ukvapených závěrů, jinak by mě to mohlo semlít. Už dříve jsem si všiml jakéhosi napětí mezi oběma trindindolskými elfy. Dosud jsem jej však přičítal jistým společenským rozdílům, do nichž nejsem zasvěcen.

Děsí mne Kalvoerm Sakratas, děsí mne Svěrač. Děsí mne vrtkavost situací, kterým jsme vystaveni jako pimprlata na divadle. Děsí mě pimprlata, vybíhající do hlediště. Pryč, pryč odsud, z těchto děsuplných míst! Ale kde leží prostory v okolí Svěrače? Jsme vůbec ještě v Kortosu? Jsme vůbec někde? Pověz mi, pověz, Worreli z Ostrova svobody! Poraď i ty, Zarne z Říše slavíka! Jsem bezradný jako kašpárek s rolničkami!

Ještě jedna věc se stala. V družině zahořela taková malá rebélie, jejímž účinkem byla smršť přímých i nepřímých výtek padajících na moji hlavu. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že prvopříčinou byl výbuch Otise Železného za ctihodnými zadky pánů Malweho a Al-Rahema, kterýžto výbuch je k smrti vyděsil natolik, že svému nakumulovanému šoku dali průchod skrze různá prohlášení a výtky stran různých nesouvisejících věcí, z nichž vyjímám nepřístojné chování k civilistům, hraničnický fanatismus, nezájem o Frivaé Gwarditovou, a tak dále, a tak podobně.

Rozhodl jsem se, že jádro Nurnské družiny okamžitě poběží po stopách uprchlíků směrem, kde jsem tušil východ z těchto proklatých míst, tedy směrem, kterým nosiči odnášeli černé bedny. Na místě zůstanou pouze Worrel, Otakáro a Obur, z nichž jeden je nemocný, druhý zraněný a třetí černý, jehož řešení situace se zúžilo na hledání Baryny s Čabajem, a potom rebelanti Al-Rahem a Malwe, kteří evidentně rozumějí jemnocitným duším civilistů. Tito dva posledně jmenovaní provedou výslech. Od výslechu dělníků jsem si mnoho nesliboval, ale byl jsem rád, že mi ti dva zmizí na čas z očí a nebudou rozhodující okamžiky brzdit výplody svých znavených mozků. Zejména Malweho názory připadly mi v tuto chvíli velmi nebezpečné. Vždyť ten ochotník se nechal slyšet, že toto obludné podzemí vypadá jako taková útulná kouzelnická dílnička!

Také jsem se rozhodl, že až bude čas a prostor, uskutečním veřejnou konfrontaci mezi oběma trindindolany, Cindrenem a Zarnem Hadrigernem. Ať se v plném světle ukáže, kde leží pravda.

Po prostoře bezprizorně pobíhali dělníci Svěrače. Úderná skupina, srotivše se do útočné formace, proběhla skrze zmatený hyb těl do chodby a poklusem jala se stíhat uprchlé strážné. Zarn Hadrigern poněkud zmírnil tempo a s vysvětlením, že si musí upšoukávat z hlavy, dostal se na ocas. Cestou udýchaně vysvětlil, že tím upšoukáváním mínil řízený a neškodný únik energie, jelikož je zlými účinky tohoto místa doslova přenabitý. Zakrátko střetli jsme se s dvěma číhajícími vojáky. Postříleli jsme je, Dwany ťal a něco bouchlo. To Zarn dal průchod magickému výboji. Potom řekl, že se možná brzy stane, že si na chvilku odběhne dohustit podtlak, což jsem vnímal jako fakt a nebylo třeba to nikterak komentovat. A Babrak, netuším nakolik se jednalo o jev samovolný, se zviditelnil. Padlým v běhu dupli jsme na hlavy, to pro jistotu, a zanedlouho Nurnští vpadli do válcovité prostory zdánlivě bez východu.

Prostora byla osvětlená velkým množstvím luceren, po obvodu táhla se šestisáhová stezka jak nahoru, tak dolů. Směrem do hloubky dóm padal nějakých padesát sáhů, ale výška vzhůru se nedala vůbec odhadout, jak byl komín nepředstavitelně vysoký. To ale nebylo důležité. Pozornost Nurnských upoutal zvuk tříštící se ozvěnou. Dupot nohou. A skutečně, dvě otáčky nad námi zjištěno osm prchajících strážných. Museli tedy cestou pobrat nějaké posily. Ale otáčku nad nimi překvapeně zmerčili jsme skupinu druhou, o poznání početnější a sestupující směrem dolů. Tedy, přesněji řečeno, řítili se proti nim. Bylo jich patnáct. A za nimi se kymácelo něco ohavného, strašného. Obluda, napůl člověk a od pasu dolů napůl plaz, máchající čtyřma rukama na všechny strany. A za příšerou v odstupu kráčel elf ve zdobené róbě, blyštící se ornamenty, a vedle něj žena taktéž v bílém. Ti dva připomínali svatební pár vycházející ze svatostánku, a v té ženě užasle poznali jsme Frivaé Gwarditovou. A žena zářila podivnou světélkující aurou.

Babraka vyslal jsem pro posily a hlavně tedy pro Otakára Vestu s rachejtlemi. A nezbylo než zahájit soustředěnou palbu na osmici nepřátel. Zarn Hadrigern mocně zakouzlil a potom, tak jak již dříve avizoval, odběhl pryč. Strážci se zastavili a opětovali palbu. Poté, co Nurnští vyřídili střelce, zbytek mužů se otočil a vyběhl směrem k našemu palebnému postavení. Jenom okrajově jsem zaregistroval, že plazovitá obluda nenadále zmizela.

Vrátil se udýchaný Babrak s tím, že posily jsou na cestě, a po obeznámení se se situací navrhl, že provede čarodějný transfer k panně Frivaé a dívku zkontaktuje. Byl jsem tomu velmi rád, obzvláště po Babrakových profesních selháních z poslední doby by bylo dobré, kdyby se mu také něco podařilo. A potom se situace úplně zvrátila, protože ten inertní elf, kráčející po boku Frivaé, vyštěkl rozkaz: “Na ně! A Sakratas je chce živý!”. Poslední slovo tříštilo se ozvěnou a padalo dolů do černé hlubiny až na dně válcovitého dómu úplně zaniklo a útočníci řvali v bojovém šílenství a hnali se jako lavina tam, kde jsme stáli, stříleli z tenčících se zásob šípů a očekávali tvrdý střet. A z chodby se vyřítily posily, včele se zsinalým Vestou a Al-Rahemem. Hobit Otakáro vybalil rachejtli a odpálil do shluku nepřátel. A Babrak zmizel.

Dwany Růžička se dostal do kleští útočníků, já se Skuldem v ústupu pálili jsme, ale někteří skrze hobita prošli a mávali zbraněmi jako zfanatizovaní šílenci. Všiml jsem si Babraka, který se zhmotnil u Frivaé, ale záhy se sesul k zemi jako bez života. Pak jsem viděl někde hroutícího se Malweho, který snad ani nestihl tasit. A potom jsem dostal obrovskou mordu do lebky a rozmlžil se mi svět, ten svět se vzdaloval v sevření černoty, až z něj byla nicotná tečka a potom zhasl.

A měl jsem sen. Ta čerň nicoty, toť nařasená opona na divadle a v jejím děleném středu objevila se rozmazaná tvář Malweho. A jeho bezústý obličej uvedl bezvýrazným vnitřním hlasem jedinému divákovi derniéru Štěstí. A potom vrzalo kolo, navíjející šňůru, jež táhla těžké plachtoví na drátu, až hlediště otevřelo svůj chřtán a Malwe se rozplynul i s kolem a já, užaslý a ztichlý očekáváním, zaplaven byl namodralou září, která vycházela z jediného herce, vévodícího kulisám vypiplaných detailů drebekainských trubek bzučících jak křídla hmyzů. Nebyl to on, ale ona, poznal jsem ji neomylně, ačkoli její tělo způli bylo tělem šupinatého plaza se čtyřmi pařáty a šesti nalitými vemeny. A jazyk měla rudý a rozeklaný a dštila kouř, jenž linul se do přítmí sálu a rozpřahoval plachetky aurické šedi. Ale od pasu dolů počínaje dolíčkem pupku byla tou, jakou jsem ji znával z dřívějších dob. Alabastrově svůdná Zelena, krotitelka pudů, čarodějka vlahých nocí, sladké děvčátko i chladná vražedkyně z drebekainských děr. Překrásná Zelena, dýchající živočišností a životem, tepajícím v modravých žilkách rýsujících se pod pružnou dívčí kůží té nezměněné poloviny, hladkou a holou až k prvním chmýrkům ohanbí, jež mne uhranulo, až nevnímal jsem šepot z budky nápovědy. Ale ona vnímala a vědoma si hloubky dramatu a jeho zamýšlené kontaktnosti, vyskočila a v tom prudkém hybu protnula tu neviditelnou a tenkou blanku oddělující diváka a herce a byla vážně dobrá, tak dobrá, že přibila mne vemenem, co jedním, celým šesterem svých šupinatých vemen a ukousla mi hlavu a sežmoulala a tu vyplivla. A už jsem byl ne vně, ale uvnitř toho nadějného kusu, a koulel jsem se na podestě prken jež jsou pro někoho světem a pocítil jsem závan skutečného štěstí, což zámyslem se stalo autorovým i výborného herce. Uzřel jsem tu zelenkavou krásku jak vrací se do bzučivého světla kulis k mému beztělému zpocenému já. A zastaviv se světácky tam vprostřed placu se zaslouženou pýchou popatřil jsem na diváka v zadní řadě jak vstává, jásá, aplauduje, jak vybíhá a kvapně vzdaluje se. A na chodbě pak, bezhlavý a němý, narážeje do stěn z hladkých kazet a oblých rohů, do chladného glazování důmyslných rour a tyčí, jež v celistvosti úchvatného propletence nemohl jsem do plnosti ocenit a vstřebat, když část mého já zůstala tam se Zelenou vzadu v nablýskaném lesku flitrů a modři světel a ve splynutí skutečného Štěstí, vnímal jsem je dotykem a hladil jejich důmyslnou ladnost forem. A úchvatné ty tvary vedly mne bezpečně a jistě jako zbloudilého bezlebého zatoulance čarovného hvozdu, jehož stromy postaveny kouzlem za pouhopouhý jeden den! A nakonec, pak ucítil jsem vůni luk a mezí skrze rozervaný hrdla chřtán, tam za posledním ztopořeným stromem, za glazovaným trsem sítin zaslechl jsem přátelský a známý hlas. To šatnář Malwe loučil se a navlékl mi přes krk pršiplášť, a jak vydal jsem se směrem domů, k městysu jenž ve štěrbinách pukliny jest očím skryt, dostihl mne jeho milý dobrý hlas. Nechal jste tu bágl, pane! A dvě v nadhlavníku žhnula purpurová slunce a slavík, usadiv se na oblohu, rozpadl se v polétavý prach...

A ohlušen mlaskavými údery zvolna procitl jsem a spatřil rozmazanou tvář, kterak nade mnou se sklání a cosi křičí. Hlava mi třeštěla ozvuky ran a s každým úderem pocítil jsem prudkou bolest. Jak jsem přicházel k sobě, poznal jsem, že ležím na kamenné podlaze a na hrudi dřepí mi kdosi a divoce fackuje mě.

Byl to Otakáro Vesta, smál se a volal: “Vůdče!”. A když poznal, že se probírám, otočil se kamsi dozadu a zaječel: “Obure, jistíš to?”. Posadil jsem se. Tělo mne bolelo a hlava ještě víc. Po ochozu právě sestupoval Babrak a před ním kráčela žena, obestřená aurickou září. Frivaé! A po nepřátelích ani vidu ani slechu, jen kvapné pobíhání Nurnských a jakési přípravy.

Bylo třeba zorientovat se v situaci, tak jsem chvíli vyčkával a zíral. “Slečno Frivaé, slečno Frivaé! Pojďte mezi nás!”, volal Vesta a divoce gestikuloval. Zarn Hadrigern pobízel k rychlému postupu. Obur řval, že to musíme zničit. A komisařův syn na mě nasupeně houkl, ať vydám rozkaz, ať jsou ti slabí neseni silnými. Frivaé Gwarditová se ke mně sklonila a pravila, že on nás najde. Vůbec ničemu jsem nerozuměl. Teprve políček, udělený mi stran ctihodného trindindolana Hadrigerna, probudil mne zcela. Ne snad, že bych důvod okolního mumraje a situace chápal více, ale bylo jasné, že musím rozhodnout. O čemkoli a jakkoli, hlavně však rychle. Uchovat si důstojnost, nenechat se fackovat kdekým a jít. Kamkoli, ale jít. Co se stalo, zjistím později.

Řekl jsem tedy, že slečna Frivaé nám sdělí svůj náhled na věc, co teď dělat. A ona se chopila slova a řekla, že musíme vypadnout. Sakratas je u Svěrače s tím ocasatým poloještěrem. Pověřil jsem tedy Otakára Vestu, který se zdál být zorientovaný v situaci, aby Nurnské vyvedl ven. A Frivaé na mě zakouzlila, tělem mi krátce projela divoká křeč, ale potom ze mě všecka omráčenost spadla.

Běželi jsme šroubovitou stezkou dolů do hlubiny, přičemž chvatný přesun doprovázel příval slov. Frivaé křikla, že Al-Drebekain je poškozený a Sakratas poškozený Svěrač opravuje. Potom pravila, že míle nás nezachrání. Vesta udýchaně vyštěkl dotaz, jestli jsme už v Trindindolu. Elfka opětovala, že ne, že toto je Váles Dimoriel, ale myslím si, že mluvila z cesty. Potom Cindren zařval: “Stát!”. Ti, co běželi za ním, narazili a namačkali se na sebe jako prejt. Cindren měl v očích divný svit.

Rozhodl jsem se, že toto je pravá chvíle na provedení konfrontace mezi oběma trindindolskými elfy. Musím se přiznat, že konfrontace nedostála kýženého efektu vyjasnění skutečného vztahu mezi těmi dvěma, ale postavila mě do trapné situace, kdy na mě všichni civěli, co to zase chci za hlouposti. Shrnu-li rozhovor elfů, pak nepřinesl nic víc, než následující: Cindren požadoval, že to musíme zkusit, tedy zřejmě odpal Svěrače. Také zopakoval obligátní větu, že není čas na půtky a že jeho děti v něj věří. Vesta položil doprovodnou otázku, kolik že má Cindren dětí, a ten odvětil, že žádné. Zarn Hadrigern pouze pravil, že Nurnští žádný Svěrač odpalovat nebudou a že je třeba odtud co nejrychleji zmizet. A Frivaé se přidala na Hadrigernovu stranu. Sice jsem si připadal jako naprostý chudák, ale jedno bylo jasné. Dva elfové ze tří chtějí pryč. Takže jsem požádal elfku, ať družinu co nejrychleji vyvede z drebekainských děr.

Zmatenou cestu popisovat netřeba. Ani Frivaé si očividně nebyla jistá tím, kudy nás má přesně vést. Všude místnosti, odbočky, chodby. Vše osvětleno sršivými výboji. Zahlédnut Sakratas, ještěr, taktéž rozpadlí elementálové. Zdálo se, že mají jiné starosti, takže s notnou dávkou štěstí pokračovali jsme nezpozorováni. Objevena jedna nefunkční brána, hledáme jinou. Zarn Hadrigern pomáhá Frivaé udržovat směr svými názory. Pomáhají i jiní, což není vždy ku prospěchu věci.

Musel jsem okřiknout Al-Rahema, aby se do rozhodování elfů o správném směru nemíchal. Konkrétně jsem mu řekl, ať drží hubu. Urazil se. Po nějakém čase objevili jsme aktivní bránu ven, stráženou již dobře známým ještěřím mutantem. Boji nebylo možné se vyhnout. Já jsem však z bitky musel prchnout, protože tváří v tvář tomu zjevení jsem si teprve uvědomil, že se mi šrámy táhnou po celém těle. Byl tam však Dwany Růžička, a ten se postavil neohroženě do čela a bil se jako lev. A kolem něj hvízdaly šípy palebné podpory. Ještěr padl do stříkanců vlastního zeleného tepenného slizu. Na okraj musím poznamenat: ať je ten hobit jaký chce, je to pilíř družiny!

Nad bublajícím tělem zabitého mutanta se elf Cindren zase nechal slyšet, že je potřeba Svěrač odpálit. Dávám mu poslední šanci. Má směnu na to, aby Svěrač odpálil. K tomuto účelu vybaven je Oburovou rachejtlí a Vestovou bombou. My projdeme ven a počkáme. Pokud se do směny nevrátí, Bránu zavřeme. Trindindolan souhlasil, převzal výbušniny a odběhl do tmy. A Nurnští vkročili do modré sršící aury a prošli Branou. Frivaé však obrátila a vykřikla nějaké zmatené věty: “Miláčku! Zemřete všichni! Zpátky! Moje lásko!”. Evidentně zase upadla do nějakého transu. Worrela Sováka a Zarna Hadrigerna pověřil jsem tedy, ať dívku provedou Branou násilím. Pan Hadrigern ji drsně čapl za vlasy a Jerome Skuld se přidal a tlačil ji zezadu.

Na druhé straně nějaké rozvaliny. Šumný hvozd. Před námi nějací překvapení skřeti. Překvapení jim z tváří nestačilo ani vyprchat, když padali mrtví k zemi. Prošli jsme všichni ven, jen Otakáro s jistým zpožděním. Udýchaně se přiznal, že se zdržel, protože Cindren se vrátil pro šňůru. Šňůra je odborný výraz pro doutnák.

Teprve teď jsme se mohli věnovat zevrubné prohlídce nejbližšího okolí. Všude kolem prastaré věkovité rozvaliny nějakého města, pohlcené pralesem. A my na nějakém náměstí ve svahu. Nějaká hmota se tu nakládá - objeveny vozíky s hlínou nějakou. A teplé, slunečné počasí. Obur pochválil, že vzduch je takový příjemně suchoteplý.

Frivaé při průchodu Branou omdlela. Chlapci ji tedy vyvlekli za vlasy. A teď se probrala, mlčí a drží se Zarna Hadrigerna. Ale prý je v pořádku.

Zajímavé je, že kolem leží mrtvoly skřetů. A potom někdo objevil elementála, který nakládá hmotu a také nějaké azuriony do jednoho z vozíků. Je však tupý, vůbec si nás nevšímá. Můžeme na něj dělat opičky, vůbec nereaguje. Ale radši se stahujeme stranou a neprovokujeme. Čekáme na Cindrena.

Uplynula smluvená doba a Cindren nikde. Frivaé se rozplakala. Dali jsme elfovi ještě nějaký čas, ale neobjevil se. Místo toho vylezli nějací tři strážci. Zastřelili jsme je. Okamžitě potom poslal jsem Babraka se Skuldem vyjmout azuriony z důlků. Tedy zavřít Bránu. Zarn Hadrigern navrhl držet chvíli ticha za Cindrena. Přidal jsem se. Byla to, abych tak řekl, moje hraničnická povinnost.

Potom jsem se dotázal Vesty, co se vlastně tam dole v Al-Drebekainu stalo. Otakáro řekl, že nás z toho vysekal. Dwany Růžička stál jako žulový sloup a téměř nikdo skrze něj neprorazil. Nakonec ale dostal mordu a omdlel. Nepřátelé proběhli, jeden šel po Vestovi. Otakáro se rozhodl vzdát se nepříteli, ale potom došlo k nějakému výboji, snad ze strany Frivaé. A útočníka výbuch ochromil a Vesta prchl do chodeb a spojil se se Zarnem Hadrigernem. Potom se prý Obur s Cindrenem poprali. Cindren totiž vzal malého Čabaje jako rukojmí a Obura vydíral. Požadoval, aby do Svěrače odpálil rachejtli. Potom se ta situace tam nějak uklidnila a všichni vyrazili zpátky k zbytku Nurnských. Dorazili strážce a profackovali omdlelé. “A Frivaé normálně ožila”, řekl Vesta. Takže ta situace musela být hodně vypjatá, ale nakonec všechno dopadlo dobře. Jsou to výteční chlapci, ti Nurnští, když jde do tuhého. A jak se dokáží semknout! Radost pohledět!

Elementál čapl naložený vozík za ojku a mrtvo a ticho šumného hvozdu znesvětilo skřípání špatně namazaného kola. Tupý tvor z kamení a hlíny došel k vychládající Bráně, narazil. Neprošel. Potom pustil vozík a bezduše odkráčel do hloubi lesa.

UŽ VŮBEC NEPLÁČU...
Už vůbec nepláču... krutě však raněn
žal dávám najevo škubáním ramen
trochu jak z divadla loutkové pimprle
částečně živoucné, částečně umrlé...
Bezduše proplouvám výrony děje...
Lesk v očích vyhasl, hlas se mi chvěje
údy mám třaslavé... Psychicky znavený
koktám své repliky a škubu rameny...
Hlavou se míhají podivné běsy...
už vůbec nepláču... a to mě děsí...

Podrobněji prozkoumali jsme Bránu. Sestává ze dvou nyní neaktivních oblouků a tří rozbitých. Rozbili je buďto vandalové nebo nějaký výbuch, ale muselo to být hodně dávno. Nejsme jednotní v tom, zda se jedná o Váles Dimoriel či snad Euferial. Klíčem k rozluštění záhady může být jedině Frivaé Gwarditová.

V první řadě bylo třeba ošetřit nejvážnější šrámy. Sám jsem na tom nebyl nejlépe a musil jsem požádat Frivaé o pomoc. Rozdělala nějaké léčivé masti a potřela mi jizvy. Její dotyk byl frigidním dotykem leklé ryby. Ale účinným.

Na Vestův návrh se Nurnští konečně panně Frivaé jeden po druhém představili. Konečně jsem měl možnost pořádně si tu ženu prohlédnout. Dobře vědom si jejího skutečného věku, překvapilo mě, že skutečně vypadá ani ne na třicet let. A silně opaleskuje. Obur to opsal myslím si trefně, když řekl, že doslova svítí okolo tkáně. A je taková celá nazdobená. Al-Rahem jí za družinu předal dar - šminky, co jsme ukořistili po té příšerné Šárí z Burtan-Bašova statku.

Frivaé se přiznala, že o Nurnské družině už nemálo slyšela. Její dobrý bratr Rien býval členem společenstva. Býval, ale už zemřel. O Rienu Gwarditovi toho vím hodně, napsal jsem o něm vědeckou práci. Cítil jsem povinnost elfku na pojednání “Rien Gwardit: elfí velikán a vizionář” upozornit.

K místu, na kterém jsme se octli po průchodu Svěračem, sdělila následující. Zbytky bran se nacházejí na spoustě míst světa. Ale nejsou již funkční. A toto místo, to není určitě Váles Dimoriel. Váles Dimoriel je roztroušené místo, jedním z jeho fragmentů je Puklina. Toto místo se jmenuje Euferial. Tak tedy Euferial! Jsme pryč z Kortosu!

Důležité bylo zjistit, kde se nachází zulharadská armáda a jakou invazi plánuje. Elfka začala upadat zase do nějakého letargického stavu, když vzpomněla na Sakratase. Bylo patrné, jak se myšlenky v její hlavě jen melou. Žena pravila, že Sakratas prý hrozně rád mluví. Vyprávěl jí o svých plánech. Sakratas je elf. “Přeživší zrádce”, odtušila Frivaé. A zulharadská armáda je v Zulharadu. Připravená na invazi z Kortosu. Už mi zase nebylo jasné, kdo tady vlastně koho napadá. Stejný dojem jsem měl už několikrát v minulosti. Možná, že to nevědí ani aktéři sami. A elfka ještě řekla, že Zulharad je obrovská země, táhnoucí se na jihovýchod. Sestává z několika provincií. Je to taková říše. A daleko na jihu říše leží hlavní město jménem Zulharad. Zulharaďané využívají nemrtvé. Je to prý divná kultura. Kortos žil pod jhem Zulharadu celých sto let. A potom Frivaé řekla divnou věc, totiž že si zachovali kulturu a byli vybráni. Vybráni Amon-Súrem po epidemii bílé nemoci. Tak teď opravdu nerozumím. Kdo si zachoval kulturu? Zulharaďané tu svoji údajně divnou, nebo Kortosané tu svoji? A kdo byl vybrán? A proč? A co s tím má co dočinění bílá nemoc? Myslil jsem dříve, že byla zavlečena z Divokého Damburu trpaslíky. Čím více informací, tím více otázek vyvstává. A nedostává se těch, kdo by na ně dokázali jednoznačně odpovědět. Dost možná, že jednoznačné odpovědi ani neexistují. Na každý pád dle panny Frivaé se kortosská armáda sbírá na východním pobřeží Kortosu a hotoví se k invazi. Byla vyhlášena všeobecná mobilisace. Samaři té invazi říkají “Cesta domů”. Na cestu domů měl kortosské vyprovodit samotný Amon-Súr. Tedy Sakratas. A ti černí pochopové, které jsme viděli ve Svěrači, to jsou Sakratasovi muži. Osobní garda. Jsou to jediní lidé, kteří znají Sakratasovu skutečnou totožnost. A celé se to prý děje proto, že Sakratas se chce vrátit do Entolorainu. Chce zpátky prapůvodní místo. Začal jsem se cítit zmatený jako jelen dvanácterák.

Frivaé Gwarditová rozepjala paže a jako v transu pokračovala dutým hlasem dále. Entolorain neměl pevné hranice. Byla to roztroušená praříše spojená Branami. Entolorain byl tedy rozplizlý, což je z dnešního chápání státosprávního uspořádání světa jaksi těžko uchopitelné. Ale bylo tomu tak. Entolorain byl tedy napájen Svěračem a propojen Branami. Sakratas zamýšlí dojít kamsi do středu. “Do Svěrače?”, namanula se celkem logická otázka. A následovala opět nejednoznačná odpověď: ”Svěračů bylo vždycky víc”.

Nemělo cenu vyvozovat jakékoli závěry. Bylo třeba držet se při zemi a v první řadě dostat se někam, kde žijí úplně normální lidé. Všiml jsem si, že Zarn Hadrigern byl od událostí ve Svěrači jaksi uzavřen do sebe. A nesporný vliv na jeho stav ducha měl i příval již zmíněných divných vět o Zulharadu, Kortosu a Entolorainu. Rozhodl jsem se, že pro blaho družiny bude mít podstatně větší význam, když zástupcem vůdce bude Otakáro Vesta. Vím, je to hobit. Ale ví co chce. Chce do civilizace a je si vědom, že zaplétání se do těchhle elfských věcí je pro takové malé červy, jako jsme my, zhoubné. Ustanovil jsem jej tedy zástupcem vůdce. To není nic proti panu Hadrigernovi, jehož si nesmírně vážím. Jeho čas přišel ve Svěrači a přijde v Trindindolu. Na obyčejné a praktické věci se drzý hobit, který si v družině vydobyl jisté ostruhy, hodí podstatně více.

Sčítáním mužstva bylo zjištěno, že Obur sice vyvedl ze Svěrače malého Čabaje, ale manželku tam zapomněl. Bohové s ní! A potom jsme nahodili torny na záda a vyrazili do pralesa průsekem, který dříve vytvořil gnóm. Malwe panně Frivaé půjčil mužské šaty a kus kůže, aby si stáhla vlasy. Drát se podrostem ve svatební róbě, to by brzo kráčela nahá. A to by nebylo důstojné a mohlo by vyjít najevo, kolik že jí je vlastně ve skutečnosti let. Malý Čabaj se začal shánět po mamince, ale mlčení mu bylo jedinou odpovědí.

Snažili jsme se držet severního směru, což však vůbec nebylo jednoduché, a navíc se jevilo i jako těžko kontrolovatelné. Vpředu šli muži s meči a klestili divoký podrost. Gnómovu stezku jsme opustili velmi záhy, protože jeho směr se od toho našeho značně lišil. Myslím si, že to tupé stvoření zamířilo na Zulharad. Cestou Frivaé, stále ještě opalizující všemi póry pokožky, nezavřela pusu. Dozvěděli jsme se třeba, že Zelena byla zákeřná. Frivaé to opsala tak, že Zelenina duše a charakter se občas neodrážely v jejím obličeji. Vzpomínka na Zelenu připomněla mi, že jsem slíbil, že Zelenin obraz po opuštění Kortosu vyvoláme z azurionu. Řekl jsem to druhům a těšil se na večer jako malé dítě. Ale do večera bylo ještě daleko a Frivaé Gwarditová švitořila a švitořila. Třeba o tom, že Karabaš byl zulharadský pohůnek. Byl zmanipulovaný a plnil v Kortosu roli zvěda. A Zulharaďané toho pohůnka vybavili maskou. Maska - to byl takový artefakt. A Ilandris, to je drak. Sakratas kdysi získal Ilandrise nějak pod svou moc. Legenda boje mezi nimi byla Sakratasem uměle vytvořená. Mlčky Nurnští naslouchali vyprávění té ženy a les se zdál být neprostupnějším a neprostupnějším.

Večer rozbit tábor u malé světliny. Potom po večeři Malwe vybalil víno, které našel na dně pinglu. A byla Zelena, kterou vyvolali jsme uprostřed světliny. Vyvolavačem ustanoven Babrak. A kolovalo víno a také Zelenina spodnice, aby vnímat mohli jsme tu přízračnou krásku nejen očima, ale také čichem. A Zelena mlčky tančila kočičkapijemlíčko a kočičkasidrbezádíčka. Byl to hezký večer. Měl jsem pocit, jakoby Zeleninou krásou oživl les. V noci jsem měl oživlé sny.

8. traven 1075
Ráno. Bolest hlavy po Malweho víně. Zelena se nerozplynula, stále je s námi. Je to milé, ale co s ní? Podrost je tady všude ostrý a plný trnů - mohla by se nevratně poškodit.

Celý den ve znamení úmorného pochodu pralesem. Zelena kráčí přede mnou, jsem jí nablízku. Šlehnutí větve na kůži způsobuje jí nekrvácející, ale také nikdy se nezhojící rány. Jestli to takhle půjde dále, zbyde z ní jenom nevábné torzo. Toho bych nerad byl svědkem. Ale nejsem schopen se jí zbavit, tak moc mne uhranula. Jsem pevně rozhodnut vláčet ji s sebou, dokud to půjde.

Střídáme se v prosekávání stezky. Objeveny také stopy nějakých ještěrů. K večeru zaslechl Dwany Růžička vzdálené rány. Možná dřevorubci. Snad. Navečer objeven zurčící potůček. Vhodné místo k přenocování.

9. traven 1075
Koťata z jeskyní, která s sebou vláčí Babrak s Al-Rahemem, jsou na tom zle. Zoufale a táhle kňučí a padá jim srst. Není čas ani odbornost nějak se jimi zabývat. Buď cestu do civilizace vydrží nebo ne.

Další úmorná cesta. Zelena stále trvá. Před polednem zase někdo zaslechl zvuky dřevařů. Rozhodli jsme se odchýlit ze směru a jít spíše za zvukem. Kde jsou dřevorubci, mohla by být i nějaká cesta. Koťatům teče z očí nějaký nažloutlý maz, zejména to Al-Rahemovo působí zuboženým dojmem. Těžce dýchá a kníká. Zanedlouho objevena mýtina a tři dřevorubci v pilné práci.

Lesní dělníci vyděšeně zírají na to, co se vynořilo z hloubi hvozdu. Odraná skupina nurnských hrdlořezů, a v jejich středu nahá ženština jakási. Nedivím se jim, taky bych čuměl jako zjara být na jejich místě, obzvláště když ten s mečem vpředu houkl jejich směrem: “Buďte pozdraveni, dobří lidé”, a zašklebil se tak, až to nebylo hezké.

Ukázalo se, že jsme v Kasulu. Už jsem něco málo slyšel o tom kraji, a mnozí další také. To jméno vonělo civilizací. Lesní muži ukázali, kudy vede cesta a řekli, že ta nás dovede k mehajovým polím a vesnici jménem Teruba. Je tam prý i hospoda.

Opustili jsme tedy mýtinu a po cestě zamířili k Terubě. S každým krokem přibývalo známek lidské činnosti a les pozvolna řídl. Frivaé řekla, že nahá osoba bude ve vsi nápadná. Měla pravdu. Obul jsem Zeleně boty a přes ramena přehodil plachtu proti dešti.

Terubský kraj. Přes cestu táhnoucí se palisáda, vlastně plot, ohraničující pozemek. A brána, hlídaná dvěma ozbrojenci v kasulských barvách. Vybavím-li si kasulský znak, pak jde o světlemodré pole s černým pokosovým pruhem. Ozbrojenci si vyžádali jakési průvodky. Po chvíli dohadování a za úplatu jsme je přemluvili, ale dostalo se nám upozornění, že sice máme volný pohyb, ale náš status je status takzvaně “zatčených”. Po kortosské hysterii se subami toto bylo vysloveně směšné. Po několika hodinách pochodu mezi polnostmi, sestávajícími z keříků mehaje v úpravných řádkách, vynořila se na obzoru první vesnická stavení. Teruba.

Složení místního obyvatelstva vyznačuje se nezvykle značnou koncentrací krollů. Babrak viditelně ožil a je usměvavý a bodrý. Aby nám byl odejmut status zatčených, museli jsme veliteli místní posádky vysolit celých dvanáct set zlatých. Nebylo zbytí a byli jsme příliš unavení na to, s někým se handrkovat. Teď je náš status “průzkumník”. Na čerstvých glejtech se skví podpis: Velnar Běžec. Pěkně vykutálený chlapík, ten Běžec. A pořád okukuje Zelenu. Možná by za dvanáct set mohla být jeho.

Sehnali jsme léčitele skrzeva zvířata. Jmenuje se Klemen, takový tlustý ošoupaný dědula. Zpocený, plešatý, páchnoucí po kravách. Sešli jsme se s ním v hospodě u konečně pořádného jídla. Klemen pro změnu nemůže odtrhnout zrak od panny Frivaé. To tady nemají snad dostatek vlastních ženských? A nebo je tu tak vysoká koncentrace krollek, že by normální volnou ženštinu sotva pohledal? Děda Klemen vyjevil, že na koťata se musí pořádně podívat doma, kde má všechno potřebné. A to je dvanáct mil daleko. Takže Al-Rahem odstrčil talíř, sbalil koťata a následoval Klemena.

Do večera dřepěli Nurnští v hospodě. Kuchyně je tu dobrá, jídlo je vesnické, poctivé. Pokoje mají v Terubě čisté. Spíme po čtyřech.

11. traven 1075
Celý včerejší den čekali jsme na Al-Rahema a užívali si hospodského klidu. Assuaenec se vrátil až večer a jen s jedním kotětem. To druhé zemřelo cestou. Zda návštěva u Klemena zvířeti alespoň trochu pomohla netuším, ale moc živě se netváří. Co jsme tedy během včerejšího dne od krčmáře zjistili: je po válce. Když začala ta podivná zemětřesení, Kašgajci vletěli do Maghrebu. Co však mají Kašgajci a Maghreb společného s Kasulem, to netuším. Každopádně Kasulem ze západu proudilo, jak řekli místní, hodně materiálu. Jakého materiálu také nevím, ale asi šlo o potraviny a předměty denní potřeby, možná i zbraně. Válka musela být velmi krátká, možná šlo pouze o nějaký ostrý střet. Krčmář totiž řekl, že je už rok po válce, což je v porovnání k tomu, kdy došlo k prvním zmínkám o zemětřasech divné. Každopádně cesty jsou prý nebezpečné.

Zelena se navíc včera pomalu začala rozpadat. Brzy už nebude. Cítím se smutný a osamělý. A o to více skleslejší cítil jsem se ráno, když se rozpadla úplně zůstala po ní jenom plachta, boty a nepříliš vábně vyhlížející blíže neurčitelná hmota na podlaze.

Dnes kolem desáté hodiny dopolední se otřásla země prudkými záchvěvy. Šlo o sérii tří mocných otřesů, doprovázených panikou vesnického obyvatelstva a poškozením několika budov. Frivaé se zachmuřenou tváří pravila, že krajan Cindren nejspíš nesplnil svoje poslání. Azuriony prý totiž byly nabíjeny ve Svěrači a odváženy na jih. Magie v nich měla nakrmit nějaký Bhút. “Bhút. Bal-Bhút”, řekla Frivaé, jako by mluvila o něčem běžném a samozřejmém, “Elementhalio země”. A vysvětlila dále, že ho Sakratasovi lidé nejspíš i nakrmili. “Zemětřasení doprovází Bhúta krmení”. Amon-Súr, tedy ten Sakratas, měl v plánu nakrmit toho Bhúta, aby zpustošil Zulharad. Aby potom ve zpustošeném Zulharadu mohl snáze rozvíjet válečné plány. Bal-Bhút je podle panny Frivaé praotec všech elementálů. No, od těch věcí raději ruce pryč!

Krajová zvláštnost: v hospodě tu hodně pijou. To samo o sobě zvláštní není, ale jedná se o pijáky mehaje s černými zuby. Ten mehaj, to je černý horký nápoj, po kterém nejsou opilí, ale svěží. Mehaj se tu pěstuje všude kolem.

Začali jsme se shánět po nějakém povoze. Batohy máme totiž poměrně těžké nepeněžní kořistí a nohy znavené úmornou cestou. Vozy k mání však v Terubě nejsou. Zato jsou tu neobvykle drzí lidé - jsou po mehaji asi tak svěží, až jsou drzí. Naplánována cesta: velké město Kanz. Tamtudy vede cesta na západ.

Taky se stala milá věc. Otakáro Vesta, můj nový zástupce, se v soukromém rozhovoru přimluvil za elfa Malweho, abych jej přijal za člena Nurnských. Zmíněný ochotník se s námi totiž táhne už od Malykova dómu, ale jako běžný civilista bez práv a povinností. Ubezpečil jsem Vestu, že bych Malweho do družiny přijal, vždyť je to koneckonců elf, ale dotyčný dosud neprojevil pražádný zájem. Otakáro Vesta tedy nějak zařídil, že Malwe konečně zájem projevil a já jsem ho milerád přijal. Jsem rád, že počet civilistů klesl. Černý Obur s ufňukaným Čabajem bohatě stačí.

Vyrazili jsme tedy směrem k horám, které obklopují Chabrukovy lány. Za horami leží Kanz a velká obchodní cesta. Cestou panna Frivaé, evidentně potěšená, že je jedinou ženou ve skupině a tudíž centrem pozornosti, vyprávěla příběhy a zkazky ze své domoviny. Dozvěděli jsme se například, že před dvaceti lety vpadli skřeti do Trindindolu. Ona sice říká, že přišli, ale jako ženská tomu nemůže rozumět. Prostě tam někdy v polovině šedesátých let vtrhli, což si vybavuji. Tento vpád byl vlastně příčinou, proč vznikly hraniční oddíly. U hraničního sboru jsem později sloužil a konal svaté dílo. V jednašedesátém bili jsme se hrdinně se skřety v oblasti Holé strže. Ale to už je jiný příběh. Skřeti tedy vtrhli do Trindindolu a zničili Bránu. Když Frivaé vyprávěla o Trindindolu, Zarn Hadrigern vybalil trindindolskou šálu a omotal si ji kolem krku. Také to cítím. Takové příjemné mravenčení v zádech. Trindindol se blíží s každým krokem.

V horském průsmyku narazili Nurnští na opevněnou osadu. Předložené terubské dokumenty, dokladující naši průzkumnickou činnost, legalizují naši cestu dále. Průsmyk přešel v soutěsku, potom divoká říčka, padající po druhé straně hor do údolí. Kráčíme stezkou krollích nosičů mehaje. Navečer v dálce světla ubikací. Vojenský post obehnaný palisádou. Evidentně nějaké mehajové překladiště. Dokumenty z Teruby jsou jak kouzelný klíč. Otevírají všechny brány. Taky byly pěkně drahé, jen co je pravda.

Říkají tady tomu “Pod tesákem”. Je tu i krčma a noclehárna. Společná cimra je dokonce prázdná. A ani se tu nepozastavují nad tím, že Frivaé pořád září. V žertu tomu zvláštnímu úkazu říkáme bahenní plynatost. Co se týče Frivaé - všiml jsem si, že kroll Babrak na ni žárlí, respektive žárlí na malého Vestu, který se kolem ní motá. Vesta se kolem ní ale motá pouze proto, že je zvědavý a má spoustu otravných otázek.

Co se týče Obura, už mi příliš nevadí, že se s námi táhne. Obur je trpaslík, a ne ledajaký. Je černý jak bota. Jde tedy o vzácný úkaz. V Trindindolu bychom ho mohli výhodně prodat. Myslím si, že zájem by byl.

12. traven 1075
Potřebujeme nutně vůz. Kanz leží podle mapy asi padesát mil daleko vzdušnou čarou. V nedaleké vesnici jménem Jefina jeden vůz na prodej měli. Jak řekl Obur - byl to parádní vůz, který si už svoje projel. Tedy asi tak. A majitel navíc žádal nepřiměřenou peněžní náhradu. Nepomohlo ani smlouvání, ani vydírací narážky na téma žena a děti a jejich bezpečí. Takže Nurnští pěkně po svých pajdali dál k městu jménem Norbur.

13. traven 1075
Norburu dosaženo až kolem sedmé hodiny večerní. Ubytovali jsme se na smrt znavení v hospodě. Ale kotě, které vleče Babrak v batohu, tak to je na smrt skutečně. Když kočku v krčmě vybalil, ještě byla živá. Dýchala a třebala nožičkama. Ale zase ne tak moc. A ještě jedna poznámka o Babrakovi - ten kroll se po třetím korbelu piva svěřil, že je historik. Myslel to úplně vážně. Krollí učenec, historik. Já z toho chlapa jednou zatřepu nožičkama a na místě zcepením. Buď je ten kolohnát úplně pitomý a nebo se předvádí před Frivaé. Nejspíš ale obojí. Nesporně však sám sobě věří.

14. traven 1075
Do rána byla kočka pochopitelně mrtvá a koupili jsme konečně vůz. Vůz s dvěma koňmi. Babrak, který už nemá práci s kočkou, vylezl si na kozlík. Poslední živá šelma nalézá se v držení Otakára Vesty. Má ji, abych tak řekl, ve vestapytli. Je to nějaký vlastnoruční zateplený výtvor. Snad tam proudí i trocha vzduchu. Jsme my to ale učenci! Když se rozhlédnu kolem, je to tu samý přírodozpytec a historik!

20. traven 1075
Cesta na voze byla už oproti chůzi pěší velmi příjemná. Do Kanzu dostavili jsme se patnáctého a tam napojili se na obchodní cestu a po ní zamířili ke Kostenci. A tohoto vytýčeného cíle dosaženo dnes! Gwendarron se nezadržitelně blíží! Co se týče přespávání, učinil jsem kompromis měkkých a tvrdých. Někdy přespáváme po hospodách, někdy v přírodě. To proto, aby smysly dobrodruha zůstaly čilé.

8. předradostiny 1075
Dnes prošla utrmácená kortosská výprava branami nurnskými, hranice království překročeny před třemi dny přes Gergel. Dohodnuto, že v Liscannoru si před cestou do Trindindolu pořádně odpočineme. Nabídl jsem mužstvu k užívání svůj dům, další možnosti skýtá hospoda U hrocha.

Malwe se přiznal, že před dvěma dny měl narozeniny a úplně na to zapomněl. Takže všechny sezval na pitku, kterou uspořádá v liscannorské krčmě. Po polednách spatřili jsme panoramata stavení liscannorských. Musím říci, že mne ten pohled nebývale potěšil.

Tížila mne však strašlivá povinnost, povinnost vůdce, kterou jsem chtěl oddálit co jen to bude možné. Povinnost oznámit smrt Gerlloda Moskyta jeho rodině. Jenomže ještě než povoz v tichosti a nepozorován dokodrcal k mému domu, byl objeven a obklopen liscannorskými dětmi, a odkudsi se vynořil i Zoltar Zemikosa. Řekl jsem chlapům, ať si v mém domě udělají maximální pohodlí a seskočil k Zemikosovi. A tam v ústraní musel jsem s pravdou ven.

Okamžiky, kdy jsme se se Zoltarem loudali k Moskytovic stavení, byly pro mne úděsné. Ani jsem netušil, kolik těch Moskytů vlastně je. Napočítal jsem aspoň pět dětí různého věku a tři dospělé ženy. Myslím, že ta stará paní Attrien pochopila ihned, o co se jedná, jen co jsem se objevil u dveří. Okamžitě zahnala děti někam do útrob domu. A potom jsem to řekl. A Lilien Moskytová, Gerllodova vdova, se úplně zhroutila. Musím se přiznat, že nebýt Zoltara Zemikosy, buď bych se pozvracel nebo utekl někam do polí. Nejspíš ale obojí. Na tyhle věci prostě nejsem. A není snad ani divu. Velmi mi pomohl a o to více pomohl Moskytovic paničkám. V podstatě on to byl, který na sebe převzal většinu břemene a v pravý čas mi posunkem naznačil, kdy je záhodno zmizet. A za to jsem mu vděčný. A potom jsem pelášil domů a těšil se na to, až budu zase mezi svými.

S Nurnskými jsme se dohodli, že veškerou kořist sepíšeme a hodíme do sklepa, abychom do Trindindolu nepřijeli jako nějací kramáři z pouti. A že se hezky oblékneme a ráno provedeme povinnou očistu těla u liscannorského rybníčku. Mydlit se mýdlem ve vodách rybníka jsem povolil a dokonce i navrhl - to si mohu dovolit, jsem přeci rybníkářem. Aspoň obecní brouzdaliště přispěje dobré a vznešené věci! Do večera třídili a spisovali jsme kořist movitou i nemovitou a navečer v hostinci U hrocha zapili Malweho zrození. Ale výprava tím neskončila. Čeká nás Trindindol, země zaslíbená. Pevně věřím ve vyjednavačské a průvodcovské schopnosti Zarna Hadrigerna. Všiml jsem si, jak celou cestu od Euferialu byl nezvykle zamlklý a ponořený do vlastních úvah. Doufám, že není nemocný. Myslím, že se jen poctivě připravuje na svoji hvězdnou hodinu. Na velkou audienci trindindolskou!

9. předradostiny 1075
Na sraziště před hostincem U hrocha se dostavil i Zoltar Zemikosa. Jevil se značně nevyspale a pokladl podivný dotaz. Totiž jestli po zesnulém Gerllodovi Moskytovi, co zemřel během jarnu na moři, nezůstal náhodou nějaký předmět, nějaký symbol, co by se dal pohřbít. Měl na mysli jednu konkrétní věc, jakýsi prsten s hodinami a váhami. Ukázalo se, že se jedná o insignii smírčího soudce. Vzpomněl jsem si, že nějakou takovou věc jsem na soupisce zahlédl - a skutečně, na straně čtyři nalezl jsem zmíněný odkaz a poznámku, do které části mého sklepa byl artefakt uložen. Rozhodl jsem tedy o jeho vyřazení z družinového inventáře. Zemikosa vyjevil přání, jakožto organizátor, abychom se zúčastnili smutečního obřadu za Moskyta. Což znamenalo, že jsem musel plánovaný odjezd odložit na následující den odpoledne. Druzi se tedy odebrali do hospody.

Zoltar Zemikosa se u starosty Bolbucha domáhal odpovědi, kdože je vlastně současným liscannorským hrobníkem. Starosta se přiznal, že má strašný nepořádek v papírech a není schopen dohledat, kdo a zda vůbec někdo zmíněnou funkci zastává. Dwany Růžička řekl, že má pocit, že hrobníkem byl nějaký kroll. Operativně jako jeden muž nabídli Nurnští do služeb obce mozolnaté tlapy krollího učence Babraka, což starosta kvitoval s povděkem. Pravil, že je to jedno, kroll jako kroll, a odebral se s Babrakem na obecní krchov ukázat mu, kde má kopat.

Odpoledne zajel jsem s Vestou, Zemikosou a Babrakem na skok do Nurnu. Bylo třeba vyřešit Babrakovy nové šaty, nahlášení Moskytova úmrtí v pevnosti Agerr, Moskytův náhrobek a zakoupení druhého povozu do trindindolské karavany.

10. předradostiny 1075
Pohřeb se uskutečnil dopoledne. Smuteční průvod tradičně vyšel od hospody U hrocha, magického středobodu obce, aby zamířil na hřbitov a po obřadu se zase vrátil k malému pohoštění. Procesí vévodil Zoltar Zemikosa coby ceremoniář i nosič ostatku zároveň - ostatek zosobňovala dřevěná zdobená truhlička, v níž uložen byl prsten smírčího soudce. Za ceremoniářem kráčela nejbližší rodina v černém. Paní Attrien-matka, paní Lilien- vdova, paní Naria-sestra a šest dětí nejrůznějšího věku a pro většinu přítomných i nejasných příbuzenských vztahů mezi sebou. Za nimi obřadně kráčeli dva vyslanci Agerrské pevnosti, mlčenliví vojáci v parádních uniformách GKA s nablýskanými meči a modrým praporcem, tím gwendarronským s hradbami a rybou. Samozřejmě nechyběl starosta Bolbuch, liscannořané a Nurnští. Na hřbitově rozestoupili jsme se kolem jamky, vyhrabané Babrakem, do níž pietně uložen byl ostatek. Jamce vévodil hrubý žulový náhrobek s prostým textem ve zlatém písmu. A Bolbuch vedl řeč, v níž oslovil vážené pozůstalé, hrdiny, ostatní pozůstalé, zástupce armády a pravil, že zesnulý vždy nasazoval vlastní život pro životy nás ostatních. Pravil, abychom se zamyslili, kdo to vlastně byl. Než jsem se však stihl zamyslet, Bolbuch sám odpověděl, že drahý zesnulý byl čestný muž, otec, voják Gwendarronské královské armády, zářný příklad gwendarronských občanů a dobrodruh. Starosta řekl, nechť vzpomínka na nebožtíka nás živé vede k tomu, abychom byli lepšími a naši potomci následovali jeho světlého příkladu. Potom Zoltar Zemikosa uložil ostatek do kypré země a pravil: “Buď s bohy, příteli”. Potom všichni postupně naházeli jsme na hrob hlínu. Byl to hezký obřad.

V půl třetí se Zarn Hadrigern konečně nechal umluvit, že s námi do Trindindolu tedy pojede. Asi jsem to v deníku zapomněl zmínit, ale posledních několik dní panovaly jisté obavy, že slovutný elf družinu nedoprovodí. Nevím, nakolik v jeho váhání hrálo roli, že jsem obměnil post zástupce vůdce, ale pevně věřím, že vliv tato nutná změna neměla žádný. Každopádně to není důležité, když elf nakonec přeci zůstane věrně při Nurnských. Nezastírám, že jsem byl šťastný. Bez Zarna Hadrigerna by dle mého názoru cesta pozbyla jakéhokoli smyslu a šance na úspěch. Z původní sestavy tak nechali jsme v Gwendarronu pouze nemocného Worrela a černého Obura s Čabajem. Trpaslík Obur zřejmě nějak vytušil, že by s ním v Trindindolu mohlo být nakládáno všelijak.

Vyjeli jsme dvěma krytými vozy. Cesta naplánována přes Gorgan na město Skaugin a dále přes almemarský Smogril po almemarské stezce, jejíž malebnější část zbudovali trindindolští vězni pod dohledem hraničního sboru. Stavbě almemarské stezky, důležité obchodní tepny, jež se stala přelomovou historickou událostí, byl jsem coby hraničník přítomen a aktivně se na ní podílel.

23. předradostiny 1075
Z poměrně nevzrušivé dlouhé cesty poznamenal jsem si následující. Panna Frivaé se velmi zajímá o Bořimsko a jeho historii, a také o historii krollího národa. Elfka doslova prahne po vědění a všechno si zapisuje do takového tlustého deníku. Ohledně informací čerpáni jsou zejména ukecaný Otakáro Vesta a kroll Babrak. Zajímavé a odlehčující je, že panna Frivaé již není obklopena aurickou září, což si myslím je jedině dobře pro hladký průběh pouti. Sice nezáří, ale všiml jsem si, že občas je jí mizerně po zdravotní stránce. Zřejmě jde o podlomené zdraví z dreblinegského lágru.

Dnes nocovali Nurnští v gorganské Adře.

6. poradostiny 1075
Skaugin. Taková divná ospalá díra na tak velké město. Je léto a krásné slunečné počasí. Zanedlouho překročíme hranici almemarskou.

10. poradostiny 1075
Dnes jsme dosáhli Smogrilu, hlavního města Almemaru. Smogril je ohavné místo, jako almemarský rodák jsem to věděl už dříve, ale opět jsem si správnost vzpomínek potvrdil. Stále platí, že čím blíže Smogrilu se poutník ocitá, tím se zvyšuje koncentrace bláta a trpaslíků. Trpaslíky nemám rád. Znovu se mi oživily nehezké vzpomínky z dětství. V noci se mi zdál děsuplný sen o tetách Hiltraud a Emke a celý jsem se zpotil hrůzou.

Ačkolivě jsem nabádal Frivaé, že by bylo záhodno obstarat si potřebné průjezdní dokumenty v trindindolské kanceláři, jež byla ve Smogrilu zbudována po otevření almemarské stezky, Frivaé tento můj celkem logický návrh zavrhla. Elfka si stála za tím, že bez dokumentů to půjde, pokud jde s námi. A také řekla, že by to stálo spoustu peněz a času. To je pravda. Je známé, že čekací doba na vyřízení žádosti o průjezd se pohybuje v řádu týdnů a není nikdy jisté, zda bude kladně vyřízena. Bez nároku na vrácení záloh, ovšem. Práce úředníků je velmi pečlivá, a tudíž drahá.

Smogril se ale přeci jenom trochu změnil od doby, co jsem jím projížděl naposled. Město působí velmi přelidněně, a velkým dílem bezesporu vlivem obchodních karavan. Celý ten mumraj nejrůznějších ras připomínal mi ten nejhorší kosmopolitní sen. Také je zřejmé, že město na obchodu značně bohatne, ovšem s tím, že expanze města není evidentně řízena. Do ostrého kontrastu jsou tak stavěny honosné stavby zbohatlíků v těsném sousedství přikrčených chatrčí chudiny. Babrak řekl, že je tady docela slušný frmol. Souhlasím. A frmol ještě umocňují, jak jsme záhy měli možnost vysledovat, jakési almemarské pomocné oddíly, které frmol organizují tak, že se stává ještě nepřehlednějším. O těch pomocných oddílech jsem nikdy dříve neslyšel, ale zřejmě jde o nějaký pokus zavést řád za levný peníz. Jak se neskonale těším, až odtud vypadneme! Jak se těším na řád skutečný, trindindolský!

15. poradostiny 1075
Smogril jsme opustili okamžitě, co jen to bylo možné. Almemarská stezka, z této strany hranic úzká a plná výmolů, vedla nás neomylně k horám na obzoru. K Friuvannen, Stínovým horám, mé lásce! Celou cestu provázelo příšerné vedro. Žhnoucí slunce naštěstí ale vysušilo bahno, takže se jelo určitě lépe, než by tomu bylo v čase lijáků. To by se stezka změnila v rozježděné bahnité koryto.

Po cestě míjeli jsme trpasličí cestáře, narychlo vyspravující četné výmoly ručně drceným štěrkem. Byla to nevděčná a nikdy nekončící práce. A ty všudypřítomné pomocné oddíly! Polovojenské skupiny plné aktivních, uřvaných a úplatných žoldáků! Pryč odtud! Pryč z tohoto hnusného kraje bláta a trpaslíků!

Poznámka na okraj: vozy kupců směrem k Trindindolu jedou plné, zpátky se vracejí prázdné.

Dnes navečer ubytovali jsme se v osadě. Tedy - není to osada v pravém slova smyslu, spíš jde o takový tábor. Je rozložen v horském údolí a obklopen je vykácenými holinami. Jedná se o zaprášenou bahnitou skrumáž stanů a křížených srubů. Přítomnost velké spousty vojáků. Většinou jde pochopitelně o Almemarské. Zajímavé je, že jsou tu k vidění i vojáci ze sousedního Hamilkaru. Je to zajímavé, ale také hodně podivné. Tábor funguje jako jakési překladiště tovaru. A to jsem se ještě nezmínil o frontě, která k samotnému překladišti vede. Už tři míle před táborem míjeli jsme její konec, ale Frivaé řekla, že frontu předběhneme. Že to zařídí. Nebylo důvodu elfce nevěřit, i když dnes jí bylo obzvláště zle, až působila lehce letargickým dojmem.

Předjeli jsme frontu a minuli ono překladiště, jež se ukázalo být vlastně nějakou výkupnou kupeckého tovaru. To musí být nějaký nový pořádek, protože dříve bylo možné, samozřejmě s příslušnými povoleními, dojet až do trindindolského Cimrithu, kde byly sběrné dvory. Nicméně určitě má tento systém nějaký svůj prostý důvod a při troše zjišťování snadno bychom mu přišli na kloub. Jenomže nebyl čas a vozy nurnské karavany dokodrcaly k bytelné dřevěné bráně. Z přilehlého domu vyšli elfové! Trindindolané! Poznal jsem je hned podle modrošedých kabátců. Vojáci provedli důkladnou prohlídku vozů a Frivaé zatím odešla do posádkové budovy dojednat volný průjezd.

A vstoupili jsme do Trindindolu! Bylo to poznat už jen z toho, jak se almemarská stezka najednou jako kouzlem změnila. Už žádné výmoly a bláto. Pěkná stezka zpevněná kamennými deskami a lemovaná patníky. Bohům žel vzdáliti se z cesty a obdivovati almemarskou stezku z dálky nebylo nám dáno, protože to bylo přísně zakázáno. Na dodržování zákazu dávali bedlivý pozor dva všudypřítomní trindindolští vojáci, kteří byli u brány ke karavaně přiděleni. Průsmykem ve skalách po stezce klesla karavana do údolí, kde stál vojenský tábor.

Ukázalo se, že jde o párové překladiště k tomu tam na almemarské straně. Zboží z jedné na druhou stranu hranic je převáženo vojenskými potahy, které, jak se ve formanské hantýrce říká, jezdí takzvaná kolečka. Dále je už tovar do vnitřní země distribuován vlastní formanskou sítí. Pochopil jsem, že musela být zvýšena bezpečnostní opatření země a cizozemcům byl úplně omezen vstup. Až na nejnutnější výjimky, jichž se Nurnští díky panně Frivaé stali součástí. Je nám tedy dáno pocítit štěstí kráčet po svaté zemi jako málokomu na celém širém světě. Nejsem si však zcela jist, zda mí druzi zmíněné výsady dostatečně doceňují. Třeba takový Otakáro Vesta se chová jako utržený ze řetězu a nepomáhají ani výtky mé a Zarna Hadrigerna, aby už konečně sklapl.

V táboře Frivaé opět něco asi hodinu zařizuje. Je nám kázáno zdržovati se kolem vozů, na což dohlíží přidělený doprovod. Tak sedíme na zemi a pozorujeme ruch okolí, zejména procesí udřených a mlčenlivých hobitů a trpaslíků, kteří vykládají a nakládají povozy a přenášejí těžký náklad. Elfové nás také pozorují. Jejich pohledy jsou různé. Štítivé, zaujaté, netečné, povýšené. Je to pochopitelné, jsme víceméně jiní, odlišní. Někteří méně a někteří, bohům žel, více.

Otakáro Vesta se rozhodl, že bude šťourat do vosího hnízda, a oznámil vojákům, že potřebuje na záchod. Byl tedy eskortován do kadiboudy a pod přísným dozorem vykonal, co žádal. Dozoroval jej člověk, pro elfa taková práce není vhodná. Myslím, že šlo o hraničníka. Nejsem si ale úplně jistý a vyptávat jsem se nechtěl.

Potom karavana Nurnských vyrazila dále k jihu a minula osadu Cimrith. Otakáro se zase rozpovídal a kladl vojákům dotěrné dotazy na kdejakou blbost. Potom jeden z elfů krátce zapředl hovor. Řekl, že časy se změnily, ale není to tak zlé. Doba je prý dobrá. A obloha se zatáhla a zkazilo se počasí.

V devět hodin večer dorážíme do tábora v lese, obehnaného palisádami. V místě je i něco na způsob hospody, taková jakoby vývařovna. Polní jídelna, řekla Frivaé. Nahlásili jsme počet strávníků. Máme nárok na jedno jídlo na osobu. Za polní kuchyní je hobit - za jednu porci složenou z luštěnin, masa a sýra si nárokuje deset zlatých. Frivaé nás zve. Kdyby tak neučinila, za pár dní by z družinových peněz nezbylo ani na slanou vodu.

16. poradostiny 1075
Cesta po bytelné stezce vede přes les. Je až nepřirozeně vzrostlý a pravidelný. Po cestě minuli jsme dva podobné tábory. Žádný z nich nebyl pracovní. Navečer les stejně tak, jak se zjevil, tak skončil. Vysvětlím. Ten les nepřešel plynule do otevřené krajiny. Prostě najednou skončil. Jinak to skutečně ani opsat nejde. Myslím, že les byl ztopořen magicky.

A spíme v táboře, který ostatním táborům jako by z oka vypadl. A zase stejná vývařovna a zase stejný hobití kuchař. Stejné jídlo, stejná cena. Ty tábory jsou evidentně budované podle jednotného plánu schváleného armádním velením. Otakáro Vesta koupil dva soudky vína. Měli červené a bílé, tak koupil od každého po soudku. Stálo ho padesát zlatých. Ochutnal a řekl, že není zlé. Ještě aby bylo, za ty peníze! Bohům žel zdejším elfům mnoho nerozumíme. Hovoří staroelfštinou, jak ozřejmila Frivaé. Každý Trindindolan elfího původu hovoří staroelfštinou i obecnou řečí od útlého věku. Jediným Trindindolanem elfího původu v řadách Nurnských, nepočítaje Frivaé, je Zarn Hadrigern. Jak je dobré, že jej s sebou máme!

17. poradostiny 1075
Celý den zataženo, občas poprchává. Cesta se svažuje. Cesta je ale dobrá. Poctivá, kamenná, štěrkem vysypaná. Štěrk má barvu Stínových hor. Je pevný, nedrolí se. Pozdě odpoledne na východním horizontu spatřeny stavby. Špičaté věže města. Bělokamenný Trindindol stověžatý. A hladká vodní plocha, lesknoucí se jako zrcadlo. Jezero Máwe di Trindin, Jezero slavičího zpěvu. Tak jsem je spatřil na vlastní oči! Ani jsem nedoufal, že mi kdy bude dovoleno! Krásný kraj. Kdyby v paprscích slunečních tonul, jakou nádherou teprv oplýval by! Také myslím, že jsem spatřil slavíka. Letěl ale hrozně vysoko a proti šedivé obloze byl velmi nezřetelný. Frivaé byla očividně dojatá pohledem na srdce říše. Pravila se slzami v očích, že Máwe di Trindin není veliké, ale jezero to prý rozhodně je. Jezero to je bezesporu, o tom přeci není pochyb.

Trindindol. Město je to skutečně veliké. Kdysi však muselo působit ještě velkolepěji, protože dnes jsou na něm zdálky stále patrné stopy války. Frivaé řekla, a později jsme si její tvrzení mohli ověřit, že ve středu města, tam už je všechno opravené a vybudované, ale na okrajích stále lze nalézt vypálené neobydlené domy. K válce, kdy skřeti ochromili město, došlo, tuším, před nějakými dvaceti lety. Jak Nurnští procházeli ulicemi, všiml jsem si, jak je město nezvykle čisté na starosvětské poměry. Nikde ani stopy po nějakých zbytečnostech, splašcích, kostech. Takových věcí nikde nevidět. Také jsme spatřili pověstné veselé hobity. A spoustu dalších hobitů, vlekoucích zavazadla svých pánů. “Hobiti”, řekla Frivaé, “Jsou výteční služebníci, a tak dále”. Osobně bych to s tou chválou nepřeháněl. Hobiti jsou také drzí a užvanění. Jako ten můj zástupce třeba.

Byli jsme pozváni k Frivaé domů. Vedla Nurnské do čtvrti domů. Domů obytných velmi honosného rázu. “Zde žije elita města”, řekla elfka. Čtvrť obepínala vnitřní hradba. Babrak vykuleně pravil, že tohle mu doma v Kuních horách nikdo neuvěří. To je pochopitelné. Kdo nespatřil, ten neuvěří, tím spíš ne nějaký kuňohořan. Kumpanie kráčí městem a elfové ji sledují jako procesí komediantů. Nedivím se a částečně se stydím. Jsme nečisté a rušivé elementy, černé pohybující se bradavice na alabastrové kůži města.

Sídlo Gwarditů je skutečně výstavní. Veliká honosná budova obehnaná rozkvetlou zahradou. Vše je krásně zařízené, bělokamenné, čisté. Jsme zastaveni dvěma strážnými. Frivaé vystupuje z povozu. Panna Frivaé je přivítána elfím komorníkem, který má slzy v očích. Ptá se na otce, komorník zvážní, elfka běží rozlehlou zahradou k domu.

Rozkázali nějaké staré hobitce, aby se o nás postarala. Ta bába vypadá, jako když obyčejně zametá chodníky. Ale ví toho hodně, a jak tomu tak u hobitů bývá, okamžitě žvaní a co neví, to nepoví. Zjištěno, že pan soudce Iemarlien Gwardit na tom není zdravotně vůbec dobře a už vůbec nevychází z domu. Hodil jsem té babě svůj bágl a řekl, ať panu Zarnovi ulehčí také. Zavolala nějaké další hobití nosiče.

Ubytovali jsme se a komorník oznámil, že pan Gwardit by Nurnské rád uvítal. Tak jsme se umyli, převlékli a navoněli nějakými vonnými duchy.

Sál plný balustrád, sloupů s množstvím uměleckých detailů. Ano, rodina Gwarditova je nesporně zajištěna velmi dobře. Uprostřed ebenový stůl, pouze málo židlí. Služebníci musili nějaké donést, abychom se mohli všichni pohodlně rozesadit k jednání. Vyjednavačem za Nurnské byl ustanoven elf Zarn Hadrigern. Učinil jsem k Vestovi němý posunek, zda tomu rozumí.

Jak hrozně zestárl Iemarlien Gwardit za dobu, co jsme se neviděli! Spíše nežli sešlého starce připomínal smrt, bělokamenný jako sál i město. I vlasů, zdá se, má méně než minule. Jak si je barví, jejich řídkost ostře kontrastuje proti mohutnící bledé pleši. A ten ctihodný stařec dýchavičně pravil: “Manthúlie. Manthúlie, přátelé”. Také řekl, že jeho oči Nurnské rády vidí a nechť vítáme v Trindindolu.

Slyšení bylo vzhledem ke zdravotnímu stavu starého pána poměrně krátké. Zarn Hadrigern poděkoval za služby pana Cindrena, který zmizel ve Svěrači, a vyjevil přání, aby onen muž nebyl nikdy zapomenut. Pan Gwardit se vyptal v krátkosti na cestu a potom řekl, že dnes je den, kdy budeme slavit a vyprávět a zítra přijdou povinnosti. Stejnou větou počastoval nás před několika měsíci jistý Kastor v kortosském Jerezu a následovala série hrůz, které mě ještě dnes budí ze spaní. Nicméně Iemarlien Gwardit není Kastor, to je nesporné. Přesto mne jeho představa nadcházejících povinností poněkud vyděsila. Dal Nurnským totiž na vědomí, že jsme povinováni podat vysvětlení, respektive zpravit jeho nadřízené ve výpovědích. Nadřízené prý bude eminentně zajímat výpověď každého z nás. “Ale dnes je čas radosti”, řekl starý pán, a potom byl odveden komorníkem do privátních komnat.

Zaraženě jsme se dívali jeden na druhého. Frivaé řekla, že výpovědi budou zajímat Radu a představené. Ona a další členové širší Gwarditovy rodiny výslechy předjednají. Co to znamená, nevím. Nezbývá než věřit. A zítra či pozítří prý budeme postupně a samostatně předvoláni. Je to prý dobré pro pořádek. A také je to čest, být předvolán. No, nejsem si zcela jist, ale podřídím se. Pokusím se, abych výslech považoval skutečně za čest. Provedu večer v komnatě nějaké duševní prostocviky. Výslechů se totiž ze své přirozenosti bojím. Myslím tím výslechy, při kterých mám být v roli vyslýchaného. Jinak se výslechů nebojím. Přiznám se, že někdy mohou přinášet i jisté potěšení. Frivaé pravila, že členové Rady jsou muži hodní respektu a my se nemáme ničeho obávat. Pro všechny případy Nurnské při večeři uvede do společenské etikety.

A poté byla večeře, sestávající z elfské krmě. Hodně ovoce, málo masa rozmanitých druhů, povětšinou z ryb. No a samozřejmě nechybělo nepřeberné množství omáček, do nichž se jednotlivá sousta namáčejí. A samosebou nechyběl ani sýr, na jehož konzumaci je trindindolské gurmánství založeno. Při té příležitosti uvedla nás panna Frivaé do slibované společenské etikety. Vůbec však nevím, k čemu mi ta etiketa bude u výslechu dobrá. Každopádně jsem si slíbil, že se musím zachovat jako chlap, důstojně a upřímně. Koneckonců svědomí mám čisté, není za co se stydět!

Během konzumace chutné elfské krmě vysvětlila Frivaé, jak je to s Radou. Rada vládne říši a sestává ze dvou komor. Existuje takzvaná Rada vyšší, elfsky Mea Torba, která má pět členů, a potom Rada nižší, tedy Tea Torba, která má členů sedmnáct. V Tea Torbě jsou účastni zástupci různých částí společenského života včetně jednoho hobita a jednoho trpaslíka. Trpasličí i hobití etnikum je totiž součástí společenského života, to je známý fakt. Iemarlien Gwardit je členem Tea Torby.

Poznámka: Dlouhověkost je dispozičně náhodná.

Členy Mea Torby jsou nejvyšší velitel armády, hrdina války proti algacharským kmenům a zastánce menšinové myšlenky otevřít Trindindol světu Gerim Felhan, univerzitní mistr magických směrů Alig Zabringemu, nejvyšší představená řádu Mantra Magne Ierianna Marte, nejvyšší soudce Tardik Zefimar a správce financí a představený Nadace pro rozvoj a podporu elfských komunit Ern Grigeri. Tea Torba je shromáždění, v němž jsou zastoupeni dva členové řádu Mantra Magne, dva členové soudního dvora, tři členové armádních složek, dva členové kongregace cechů, dva zástupci městské stráže, dva zástupci Trindindolské university, vyslanec Komisariátu, zástupce Nadace pro rozvoj a podporu elfských komunit a potom dva zástupci dělných menšin, tedy již zmíněný hobit a trpaslík.

Kroll Babrak požádal, zda bych jako vůdce mohl vydat nějaká oficiální doporučení, jak se u výslechu chovat. Pravil, že v případě absence takového návodu bude žvanit, co ho napadne. Pamětliv, co by se mohlo stát, kdyby ten rozumbrada popustil uzdu své bujné fantazii, vydal jsem následující doporučení:

1) Nelhat.
2) Neříkat, co mě napadne.
3) Neptat se.
4) Odpovídat pevným vyrovnaným hlasem.
5) Mluvit jen o věcech, jichž jsem byl očitým svědkem.
6) Odpovídat v holých stručných větách.
7) Odpovídat pouze na to, nač jsem tázán.
8) Mít na paměti, že vztah vyšetřovaný-vyšetřovatel není vztahem důvěrným.
9) Neudávat spoludružiníky.
10) Brát výslech i jeho případné dopady smrtelně vážně.

Potom Frivaé pozvala družiníky do salónku popít šálek mehaje a pokouřit z dýmky. Mají tu pěkné dýmky. A kouří různé tabáky. Před spaním mi Zarn Hadrigern důvěrně sdělil, že si v Trindindolu zařizuje nějaké privátní záležitosti. “Teď, anebo nikdy”, řekl.

18. poradostiny 1075
Ráno krátké setkání s Frivaé. Je oblečena cestovně a střídmě, odchází podat vysvětlení. Máme se zdržovati výhradně v Gwarditově domě a cokoliv, co budeme potřebovat, je nám dáno k dispozici skrzeva Livirela, komorníka.

Komorník Livirel kolem jedenácté hodiny Nurnské požádal, aby byli tak laskavi a vyrazili. Tedy vyrazili podat vysvětlení. Nezbývá než v rychlosti omýt obličej a ruce a stříknout do podpaží a za krk nějaké ty vonné duchy. Na dvoře už čeká eskorta, tvořená čtyřmi po zuby ozbrojenými vojáky. Tvoříme tedy štrůdl, dva vojáci staví se do čela a dva kontrolují zadek. Máme se prý rozloučit, tak nejistě máváme směrem k Livirelovi. Jinak není nikoho, s kým se loučit.

Kráčíme po nábřeží nad řekou. Míříme k nějakému paláci. Nejspíše se jedná o pověstný Palác Spravedlnosti. Trindindolané přecházejí na opačný kraj ulice a zvědavě náš mlčenlivý průvod pozorují. Mlčí i Otakáro Vesta. Konečně. Má strach. Také mám strach. Palác Spravedlnosti se majestátně tyčí k obloze.

Dovedeni do kulaté místnosti s překrásným výhledem na město. Jsou zde jenom čtyři židle, jinak je místnost holá. Vyčkáváme. Dlouho vyčkáváme. Nervy pracují. Potom přichází úředník, důstojný starý muž. “Vítám vás, pánové”, říká, ale jde z něj strach. Jmenuje se Frai Lervel a praví, že úřad si žádá informací, které máme. A ukazuje na Zarna Hadrigerna. Zná jej. A odvádí ho pryč. Bez Zarna Hadrigerna se cítím ještě skleslejší. Vesta mlčí, ale zabral si jednu z židlí. Skrze okno civí do kraje. Dwany Růžička se opírá o zeď a něco si mumlá. I ten Al-Rahem, věčně uřvaný nomád, je najednou ztichlý. Tak silně působí atmosféra tohoto místa!

Po nějaké době přišel Frai Levrel a z fasciklu přečetl: “Pan Jorken Chjerche. Pojďte, prosím, se mnou”. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že mluví o mně. Když mě odváděl, cítil jsem v zádech pohledy spoludružiníků. Kamarádů. Byl jsem vyděšený.

Lervel vedl mne chodbami plnými čilého ruchu. Takového odtažitého, administrativního kolotu. A uvedl mne, bledého a zsinalého, do prázdné kanceláře se dvěma židlemi a stolem, ukázal na tu rozvrzanější z nich a potom zaplavil mne otázkami. Žádal si vysvětlení událostí z jihu, tedy ze země zvané Kortos. Měl jsem vysvětliti, jaká byla moje úloha a jaké události se tam staly. Padlo hlavně jméno Cindren a Sakratas. Pamětliv notiček, které jsem sestavil pro Babraka, hovořil jsem stručně a jasně, ale rozhodně ne pevným vyrovnaným hlasem. A potom se Frai Lervel dotázal, zda bych byl ochoten podstoupit zobrazení. Zobrazení! Bylo to děsuplné slovo, ale o to děsuplnější zdála se mi představa, že bych odmítl a stal se tak neposlušným a nehodným. Souhlasil jsem tedy. A Lervel vzkřikl: “Výborně! Výborně!”, a přivolal nějakého mlčenlivého muže v kutaně. Jeho vzezření i výraz byly takové nijaké. Musel to býti jeden z Chlié. Po zádech mi přejel mráz a na předloktích vyskákala husí kůže. Lervel mě ujistil, že procedura zobrazení není bolestivá. Tedy prý. Podal mi ruku a rozloučil se. A ten mlčenlivý muž odvedl mě šest pater pod zem, kde už nevládl žádný čilý ruch, ale hrobové ticho a přítmí.

Zobrazení podstoupil jsem v malé kobce se dvěma židlemi. Z dálky zaslechl jsem něčí křik. A potom Chlié promluvil a sdělil mi, že se musím úplně uvolnit, jinak mohou nastat problémy. Uvolnit se mi tedy zcela jistě nepodařilo. A hlavně jsem se bál, aby se mi neuvolnil svěrač, čehož nebyl jsem nikterak dalek. A ten muž zahleděl se mi do očí, a mně se zachtělo spát, spát a už se neprobudit, a klížily se mi oči a někde daleko někdo kvílel, a potom i kvílení ustalo...

Probudil jsem se a pohlédl na Chlié, který mi poděkoval. Vůbec nic si nepamatuju, ani netuším jak dlouho nacházel jsem se v limbu, ale pocítil jsem neskonalé štěstí, že mám zobrazení za sebou. Chlié mě odvedl skrze několik pater vzhůru zase do jiné místnosti, kde jsem se setkal se Zarnem Hadrigernem. Hadrigern taky souhlasil a byl zobrazen. Asi hodinu na to přivedli Al-Rahema, který nesouhlasil, a tedy podstoupil dle svých slov drsný výslech, který vůbec nebyl veden v přátelském duchu. Ale netloukli jej, to přiznal, a proto byl při výslechu upřímný. Děsil jsem se toho, že až půjdou k výslechu Babrak a Vesta, také odmítnou podstoupit zobrazení a budou upřímní. Jenomže později se ukázalo, že oba dva souhlasili se zobrazením. Výteční chlapci, když jde do tuhého! Jenom ten Malwe nesouhlasil. Ale u toho mi je jedno, zda byl upřímný či nikoliv. Ten pořádně nic z našich záležitostí neví, a navíc je to elf.

Zarn Hadrigern si během výslechu dovolil položit otázku. A na to konto dostalo se mu podivného ujištění, že Iemarlien Gwardit je v péči lékařů a že nikdo není nesmrtelný. Temná výhrůžka, řekl bych! Nakonec však Nurnským povoleno bylo Palác Spravedlnosti opustit a navrátit se do domu Gwarditova.

Komisařův syn vyjevil přání ukázat nám, cizozemcům, město a pochlubit se skvostnou trindindolskou architekturou. Požádal tedy pannu Frivaé, zda by nemohla navrhnout nějaký menší exkurs města s možností nákupu suvenýrů. Do večera prohlédli jsme si tedy namátkou břeh jezera Máwe di Trindin a imposantní panorama slovutné Magické university. Zítra ještě navštívíme proslulé trhy. Navečer Zarn Hadrigern pozval Nurnské do studentské taverny, ve které za časů studií trávíval večery s přáteli u vína. Elf prozradil, že se jedná o příjemnou tavernu plnou študáků, diskutujících vážná témata. Po příchodu Nurnských ale v lokále nevládla příliš uvolněná atmosféra. Zarnovi muselo dát velkou práci přesvědčit personál, abychom byli vůbec vpuštěni a bylo nám umožněno zasednout v nejzazším koutě a v tichosti vypít skleničku lahodného elfského vína. Vína sladkého a těžkého. Jenomže Otakáro Vesta příjemný večer po těžkém víně pokazil, protože se postavil a na celé kolo zařval: “Ať žije Nurnská družina!”, a ještě provolával něco o tom, že Jorchen Kierke je hrdina Trindindolu, což místní pochopitelně vůbec neocenili a byli jsme nuceni kvapně tavernu opustit. Takže jsme si doprohlédli centrum města a dům, který patří širší Hadrigernově rodině, a obchod se zrcadly, který je taktéž jejich majetkem. Je známo, že Hadrigernové zbohatli na zrcadlech. Otakáro Vesta ihned jedno zakoupil, že prý je pošle do Bořimska darem otci. A potom exkurs pokračoval prohlídkou přístavu, který, jak upozornil Zarn, je významným zdrojem živin. Bylo však patrné, že domy kolem jsou stavěny na jiné velikosti, tedy hobití čtvrť nepochybně s nepoklidnou atmosférou. Takže krátká návštěva hobití putyky, ale potom rychlý přesun do Gwarditova domu, elfská večeře, víno, pivo, mehaj a splacení dluhů. Vyrovnání účtů si vzala na starost sama Frivaé, Nurnští byli vyplaceni, na což Zarn Hadrigern opáčil, že si takového přístupu váží, a poděkoval.

19. poradostiny 1075
Dnes jsme navštívili trh. Byl takový ryze potravinový. Spousta masa, ryb, luštěnin a koření. Ale v kamenných obchodech daly se nalézti i jiné věci. Otakáro Vesta si zakoupil kupříkladu elfský župan s vyšitým drakem. Teď už mu chybí koupit jenom papuče, a může se stát plnohodnotným liscannořanem. Dozvěděli jsme se, že župany jsou typickým trindindolským rukodělným produktem.

Po návratu začali jsme předbalovat na cestu zpátky. Ze strany panny Frivaé přislíben byl i doprovod k hranici almemarské.

20. poradostiny 1075
Loučení s panem Iemarlienem Gwarditem, který, zdá se, vypadá hůř a hůř. A samozřejmě vřelé loučení s Frivaé Gwarditovou. Na vrub otcova zdravotního stavu sdělila, že otec je nemocen. To samozřejmě víme od začátku, ale co jsme nevěděli je, že nebyl schopen se smířit se stářím, proto je na smrt nemocný. Bojoval prý totiž magickými prostředky nepovolenými. Proti tomu stáří. A zřejmě nevyhrál. Frivaé odtušila, že se jí o tom velmi špatně hovoří. Prostě je nemocný. Tak to řekla i u výslechu. A také odmítá návštěvy, ten starý pán. A padlo na něj podezření kvůli nepovoleným praktikám. Proto se vydala na cesty a proto se stalo to, co se stalo. Kvůli praktikám. A řekla ještě, že otec zemře a Oni to vědí. Oni prý nesmýšlejí dobře a postavení rodiny nebude již vzrůstat. Otec je sice členem Tea Torby, ale dlouho nebude. Buď smrtí nebo kvůli Nim. A členství v Tea Torbě se nedědí. To bylo poprvé, co jsem s pannou Frivaé nesouhlasil. Podle mého Oni právě smýšlejí dobře. Oni udržují Řád běhu věcí. V Řádu má každá věc svoje místo. Pokud svoje místo opustí, pozbyde smyslu. Je zakázáno užívati nepovolených praktik. Oni to zakázali, vedeni závažnými důvody. Bez Nich by Trindindol pozbyl smyslu!
A potom rozdrkotala se kola povozů a po poctivé almemarské stezce ladně se vinoucí malebným krajem zamířili jsme plni dojmů a pýchy nad dobře vykonanou prací k domovu. Jen Zarn Hadrigern v Trindindolu zůstal. Řekl, že se určitě vrátí, ale nejprve musí zde, v rodném kraji, zařídit nějaké bezodkladné rodinné záležitosti. Držel jsem mu palce, aby mu to vyšlo. Aby rodinné vztahy byly narovnány, aby navázal zpřetrhaná pouta s vlastí. S Trindindolem, zemí naděje a dostatku. Namarié, příteli!

27. sečen 1075
Návratem do Liscannoru dnes po polednách skončila výprava kortosská, výprava plná utrpení, zrad a smrti, ale korunovaná úspěchem. Měli jsme tu čest sloužit elfímu národu a já jsem měl tu čest být skrze Nurnskou družinu nositelem této služby. Myslím, že jsem šťastný. A pyšný samozřejmě. Jenom ten Malwe mě trochu mrzí. Dozvěděl jsem se totiž, že u divadla sice nestihli veřejně hrát, ale přesto v souboru nastudovali několik protitrindindolských her. Řekl mi to už tam v Zakázané zemi, ale nechtěl jsem ani pomyslet, abych nebyl náhodou zobrazen. Ale teď už pomyslet mohu, tady zobrazení nehrozí. Takže mě ten Malwe mrzí. Vždyť je to přeci elf! A co těmi svými pimprlovými protesty chtějí vlastně říci? Komu tím poslouží? Dá to ještě hodně práce, vychovat z Malweho alespoň člověka.

Dnes večer bude dražba. Poslední z mých povinností vůdce. A potom si konečně oddychnu a odpočinu. Před dražbou jsem ještě rozdělil peněžní kořist. Ty záležitosti kolem peněz jsou mi bytostně odporné, ale já jsem připravený. Na způsob dělení jsem připravený už od Euferialu. To bylo tam, co jsme vyhřezli ze Svěrače a přišli definitivně o Cindrena. Tam jsem si to hodil na papír... tady je.

Euferial, 7. travna 1075

Stále jsem tu zapeklitě těžkou záležitost odkládal. Rozdělení jebů, podílů na kořisti. Jenomže s tím, jak se blížíme snad k cíli, musím o této veskrze nepříjemné záležitosti stále intenzivněji přemýšlet. Abych byl připraven, až se zeptají (a oni se zeptají). Abych byl připravený a nekoktal. Na kořistném mi nezáleží. Jsem šťastný, že jsem přežil. Kdyby bylo po mém, rozdělil bych ty peníze rovným dílem a dál bych se tím nezabýval. Ale to by nejspíš spustilo lavinu rozhořčení. Ono ale ani tak nejde o to, jak velkou hromádku si kdo urve, ale o to, kdo ji má větší než ten druhý. Oni se podle velikosti hromádky poměřují navzájem - a podle toho určují důležitost svého místa na slunci a mohou se cítit nedocenění, pokud dostanou stejně jako někdo, kdo podle toho kterého nevykonal pro společné dílo tolik co on sám, a tím hůře, pokud je jejich kořistné menší. Jsou to malichernosti nečistých, ale tak už je to na tomto světě uspořádáno, a já musím své povinnosti vůdce dostát. To se totiž patří.

Dlouho a nesčetněkrát rozhodoval jsem se, jak dělit. Navíc jsem nebyl vůdcem od počátku výpravy, ale stal jsem se jím až před útokem na Dreblineg. Worrelovy poznámky se nedochovaly, respektive dochovaly se nějaké podivné čmáranice, ale byla z té zmatené soupisky cítit hořkost Worrelova ze závěru jeho působení coby velitele, tedy krátce před tím, než svou funkci ve vypjaté situaci složil. Předtím pochopitelně krátil na podílech každého, kdo se byť jen křivě podíval. Z jeho poznámek vycházet nepřišlo mi vhodné. Pokus dělit kořist podle toho, kdo jak dlouhou dobu na výpravě strávil, čímž bych se vyhnul řešení z pohledu rasového (což by mi bezesporu činilo nejmenší potíž, avšak o to větší potíže budoucí), také nebylo možné aplikovat. Za prvé totiž z původní družiny toho moc nezbylo a za druhé aktivita a úspěchy některých nováčků byly s výkony těch starších až nepoměřitelné. Rozhodl jsem se tedy jako základ vzít v potaz přínos jednotlivců v době mého vůdcování, tedy z pohledu jejich vlivu na mé účinkování v nové roli, avšak i letmo pohlédnout zpátky.

Worrel Sovák
Původní sestava. Je nesporné, že úspěšně dovedl výpravu z Nurnu až do dreblinegských jeskyní. Družinu jednotnou, nerozhádanou, ačkoli se její sestava značně obměnila. To je velmi těžké. Provozoval výzvědnou činnost, velel, vždy jsme měli cíl. Odborník na elfství v pohledu takové té lidové nebo rustikálnější roviny. V závěru vůdcování se však ozvalo podlomené zdraví a to mělo vliv na elfovu psychiku. Události kolem složení vůdcovství byly pro družinu velmi ochromující. Po složení fukce byl spíše odkázán na pomoc družiny, než že by byl nějakým přínosem. To ale nemůže zastínit to, co dokázal.

Zarn Hadrigern
Původní sestava. Ctihodný elf. Intelektuální základ družiny, studnice moudrosti, odborník na panelfskou a trindindolskou otázku, elfská autorita. Z těchto ohledů nepostradatelný. Bohům žel často zahloubán do sebe sama, tajemný. Občas provádějící akce bez pověření, což by v jeho případě nevadilo, pokud akce skončí úspěchem.

Dwany Růžička
Původní sestava. Řemeslník meče. Muselo být pro něj velmi těžké zůstat jediným válečníkem družiny a zastat všechnu tu práci, za níž se obvykle neděkuje. Řemeslo vykonával mlčky a poctivě a musím uznat, že mi bylo po chuti, že jej vykonával řemeslně zručně a bez takové té rabiátské touhy po zviditelnění. Z toho pohledu byl takovým tím žulovým sloupem, který sice nic závratného nevymyslí, ale člověk ví, že se o něj může opřít, protože tam kde měl stát prostě stát bude. Je to samozřejmě drzý hobit, ale je na něj spolehnutí. O velkých věcech si s ním člověk ovšem nepokecá. Neumí vyjednávat ani mnoho velet, což v době, kdy zastupoval nemocného Worrela ve vůdcovských povinnostech, nebezpečně ochromilo družinu.

Otakáro Vesta
Verbovanec z Bílé vlny. Učebnicově drzý hobit, jehož užvaněnou nevymáchanou hubu záhodno by bylo denně prolívat dehtovou vodou. Jenomže ta jeho užvaněnost a drzost má ve společenstvu i jistý pozitivní rozměr. Ačkoli ne vždy bývá mi po chuti, není v zásadě zlolajná, podporuje svým způsobem dobrou náladu, tedy i morálku mužstva. Což má zásadní význam. Byl vždy bezvýhradně obětavý a aktivní, loajální k družině, to se nedá popřít. Myslí na takové ty praktické věci, které běžný dobrodruh příliš neplánuje a nechává je plynout - mít co jíst, mít kde spát, mít čím si posvítit, když padne noc. Je to odborník na třaskavou alchymii a záležitosti praktického života. Umí pochopit vážnost situace a v pravý čas odložit drzost a postavit se na správnou stranu (zde míním stranu družiny, ne jednotlivce).

Jerome Skuld
Verbovanec z Travertu. Je mlčenlivý, často podřimuje. Kromě toho, že někde v travertských pralesích snad pobíjel domorodce, nevím o něm vlastně nic moc. Svěřené úkoly vykonává, ale někdy se nechá strhnout okolnostmi k samostatným nepromyšleným akcím, které působí dojmem neřízených rachejtlí. Z tohoto pohledu působí nevypočitatelným dojmem. V řadách družiny však prošel celý Kortos a určitě se nedá říci, že by nebyl platný. Určitě je loajální, ale nedokáži se zbavit dojmu, že by byl loajální ke každému pořádku. Skuld byl využíván hlavně jako střelec a průzkumník. Vzhledem k průměrnosti jeho výkonů však nemohu říci, na co by mohl být odborníkem.

Al-Rahem
Verbovanec z Jerezu. Jeho postava je pro mě tak trochu záhadou, a to nejen z pohledu vyznání a původu. Nemohu se zbavit dojmu, že to neví ani on sám. Považuji jej za odborníka na průzkum. Pokud někdo odvede kvalitní práci v tomto směru, bude to nejspíše právě Al-Rahem. Přesto si ale myslím, že slovo odborník není úplně tak na místě. Řekl bych spíše, že je v tomto směru řemeslně zručný. Co se týče prosazování vlastních vizí a ovlivňování chování společenstva, je to bohům žel muž bez ambicí. Působí stádním dojmem, ačkoli na druhou stranu jsem si všiml, že je to založením individualista, který nemá tuchy, co znamená řád a pořádek. Je nevypočitatelný, což se projevuje i tím, že řeší situace ne z nadhledu, ale řídí se momentálním stavem ducha. To se projevuje občasným podnikáním neřízených akcí, které jsou zejména jemu osobně velmi nebezpečné. Al-Rahem je také řemeslně dobrý střelec. Oscilace mezi aktivitou a nezájmem mu však velmi škodí. A také je velmi hlučný. Uřvaný, řekl bych.

Babrak
Verbovanec z dreblinegského lágru. Jako vězeň musel evidentně hodně trpět. Je naivní, hloupý, nešikovný, dobrácký, veselý. Mám pocit, že chová v oblibě všechny živé bytosti. Zdálo by se, že není odborníkem na nic. Na co sáhne, to pokazí, ale přesto je velmi důležitý. Svým v každé situaci pozitivním přístupem vlastně podporuje morálku družinictva. Dalo by se říci, že rozdává lásku lidem, ať už to zní jakkoli blbě. Nebýt Babrakova vlivu, mnoho situací mohlo se vyvinout jinak a hůře. Nazval jsem jej odborníkem na vězeňství, aby byl také na něco odborník, ale i o tom lágru blábolil tak protichůdně a zmateně, že to nemělo obdoby. Ale přesto si myslím, že odborníkem byl a je. Totiž odborníkem na tu zmiňovanou morálku mužstva. A to je velmi důležité, důležitější, než si kdo může myslet. A ještě jedno nesmím opominout. Všiml jsem si, že je velmi obětavý. To jsou hodnoty, které je třeba ocenit.

Malwe
Vězeň z lágru, civilista. Táhne se s družinou, protože nemá kam jít. Elfí skořápka naplněná kosmopolitním prejtem. Je pro mne novým poznáním, že i takový může být elf, ale možná to mají na svědomí krutý život mukla a moje fyzická i psychická únava v závěru kortosského tažení. Nevím o tom muži mnoho, jen tolik, že v Puklině upekl dračí ocas a rebeloval v drebekainských ďourách. Působí dojmem, že všechno ví a všechno zná, a to mě děsí. Když ale dojde na lámání chleba, tak mlčí. To potom mlčí tak nějak divně. Taky matně tuším, že chodil tam vzadu a třímal luk. Jo, a hraje na divadle. To nesmím opomenout.

Kdyby byla Nurnská družina jedna bytost, takový elementál z celistvé živomasy, hlavou by byli dozajista efové, respektive mozkem. Zarn Hadrigern by byl šedou kůrou, která je nejdůležitější z mozku, a Worrel Sovák by byl tou většinovou výplní, bez které by se šedá kůra rozpadla v nefunkční shluk tkáně. Elementál by měl dvě paže. Dwany Růžička by byl tou pravou, klidnou, silnou a drtící. Otakáro Vesta by pak byl tou levou, agilní, mrštnou a šikovnou. Al-Rahem se Skuldem by byli trochu neposlušnými, ale silnými nohami, bez kterých by se elementál nemohl hýbat vpřed. Al-Rahema bych viděl na té pravé straně, kterou považuji za nohu odrazovou, tedy silnější. Skuld by pak byl tou méně vypracovanou a trochu kulhající levou dolní končetinou. Babraka vidím jako jednoznačné srdce toho tvora, které by mu dalo lidskost a emoce. Já bych byl pochopitelně nervy. Občas vynervované, hysterické, ale jinak všepropojující, preferující mozek, jejž jsou prodlouženou odnoží. No a Malwe, pokud by toužil být součástí elementála (což zatím nevyjevil), byl by jeho prdelí. Zadek je taky důležitý. Spojuje nohy s tělem a skrze něj zplodina, tedy vše špatné, odchází. A vždycky přeci musí být někdo vzadu, ne?

Myslím si, že u elementála není mozek důležitější paží. Elementál nutně nemusí být z nejbryskněji uvažujících. Musí se ale ohánět pažemi, aby nebyl ubit nepřáteli bezprostředními. Teprve potom je možné o cílech a prostředcích přemýšlet a mudrovat. Cíl je třeba volit rozumem, ale i srdcem. A nohy jsou pak nutné k tomu, aby k cíli myšleného tělo donesly. Když hotovo je, na zadku pak možné spočinout a oddychnout dát oudům. A nervy mít jak ze železa, to je nutné. Takže tak bych dělil kořist, až nadejde čas.

A byla dražba a tímto posledním aktem padla definitivní tečka za mým vůdcováním Nurnské družině. Jaké to bylo vůdcování, ptám se? Inu, dobré bylo, myslím. Obstál jsem, nesesadili mě. Alespoň nemám nějaký pocit, že by někdo byl nějak viditelně nespokojen. Tedy až na Malweho, který si myslí, že jeho pět vystřelených šípů a nošení zanedbatelné části kořisti nebylo dostatečně doceněno. Jenomže Malwe je uzavřený tichý chlapík, který svou nelibost nedává najevo přímo, ale skrzeva prostředníky, takže je mi po tom, abych tak řekl, putna.

A Malwe navíc po dražbě někam zmizel. Nováčkové, kteří zaplavili Liscannor, naplnili kapacity hostince U hrocha a na Malweho se nedostalo. Takže zmizel. Bez rozloučení, nikdo neví, kam.

Otakáro vyslovil podiv nad tím, že liscannorský hostinec vypadá velmi bídně a nabízené služby jsou ještě bídnější. Postěžoval si na vysloveně hnusné jídlo. A ještě více se zdál být rozhořčen, když starousedlík Zemikosa dostal o poznání chutnější krmi. Otakáro Vesta žije v nejlepším hostinském pokoji, ale musel si jej uklidit, vybavit nábytkem a vybílit stěny. Jenomže mně je jasné, proč Zemikosa dostává lepší jídlo. Udržuje totiž s Pamillou Nórienskou, což je staré hostinské Lúniel dcera, občasný a nezávazný milostný poměr. To je všeobecně známý fakt, takže jsem o této věci hobita Vestu zpravil.

Podzim 1075
Od Gerllodova pohřbu jsem vůbec nepotkal starostu. To je ten starý trpaslík Bolbuch. Mezi lidmi se říká, že ztratil starostenskou knihu a on ji dnem a nocí hledá. Proto není vidět. Skrývá se před obyvateli a hledá knihu. Starostenská kniha je důležitým dokladem fungování obce, správy a evidence majetku a jsou v ní vedeny také obecní účty. Takže je dost dobře možné, že ztratil i obecní pokladnu. Nebo ji rozkradl a knihu ztratil, aby zahladil stopy. U Bolbucha je možné všecko.

Začal jsem docházet na studia k Mistru Horáčkovi. Rorejsův glejt přiznávající mi čestné občanství nurnské z počátku tohoto roku otevřel mi k němu cestu. Už mi ten Horáček tolik nevadí. Pomohl mi s výcvikem té jediné přeživší pumy, co jsme přivezli z Kortosu a já ji potom koupil v dražbě. Horáček mi řekl, že to není puma, ale horský lev. Tedy lvice. Jmenuje se Rút a je poměrně nevyzpytatelná. Nebezpečná, řekl bych. Až vyrazíme zase na nějakou výpravu, budu Rút muset vzít s sebou. V Liscannoru ji nechat nemohu. To by nejspíš došlo ke krveprolití. A já bych potom mohl být popotahován za nezodpovědný chov divokých zvířat a ublížení na zdraví v nepřítomnosti.