Historie Nurnské družiny IX

---

IV. Rellské panství

---

[Poradostiny 1071, Jorchen Kierke]

Pantáta umřel

Bušení na dřevěný poklop neustávalo. V noře vládlo hluboké příšeří, ale venku musil být bílý den. A to doslova. Škvíry v prkenném obití u stropu propouštěly sporé paprsky světla a ještě něco - vtíravý zvuk meluzíny. Venku možná sněžilo. Muž se zachrul v hromadě kožešin a nasál vzduch. Protáhl údy… šlo to. Propil se do dalšího dne a hlava mu třeštila, jako by jej někdo přetáhl pohráblem. A ještě ke všemu to úporné bušení! Zarývalo se do mozku jako jehly. Neutuchalo.
“Kdo to, kurva…”, říhl muž a ucítil kyselost vlastního dechu.
Určitě byl ještě ožralý, ale už cítil, jak se mu po zátylku sune kocovina. Jako zlý lepkavý tvor. Potřeboval se nutně napít. Hrábl rukou potmě popaměti, nahmatal převrhnutou láhev, ale byla prázdná. Vztekle jí mrštil někam do rohu, zařinčelo tříštěné sklo. Bušení neustávalo.
“Dyť už jdu!”, zaječel Arkuss Dettor, “Tak už, bohové, přestaň!”.
Bušení ustalo, ale o to víc bylo slyšet hvízdání meluzíny. Zarývalo se do mozku jako střep. Opilec zaklel a zdvihl se z pelechu. Třesoucí se rukou zapálil svíčku, jejíž plamen odhalil hrozný nepořádek jediné komůrky podzemní nory. Připomínalo to tady pelech nějakého zvířete. Hobit zjistil, že se předešlé noci ani nesvlékl. Stávalo se mu to často. Vlastně - obvykle si uléhání k odpočinku nepamatoval. To už býval opilý tak, že se divil, jak v takovém stavu vůbec našel domov. Musel to být nějaký pud. Instinkt.
Ozvalo se krátké zabušení.
“No jo, porád…”.
Otevřel kulaté dveře a oslepilo jej bodavé světlo. Na tvář mu dopadly zmrzlé vločky sněhu a ze světla vystoupil obrys postavy. Byla to dívka. Dívka v letech.
“Strejčku…”, zaštkala.
Její slova slyšel Arkuss jakoby z veliké dálky, jako by ležel na dně velikého sudu. Ale mrazivý vzduch jej rychle vzchopil. Byla to Pamilla, Pamilla z hospody. Hospoda byla jeho druhým domovem. Po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy a hlasitě naříkala.
“Slyšíte mě, strejčku?”.
“Co… cos to říkala?”, zeptal se nechápavě Arkuss Dettor a odhrnul si mastné rousy z tváře.
“Náš pantáta… náš pantáta umřel…”.
Arkuss nevěřil svým uším. Věděl, že Pamilla v životě moc rozumu nepobrala.
“Ale děvče…”, chytil chlácholivě dívku za rameno, “To už je víc jak třicet let, co tvůj otecko umřel…”.
“Náš novej otecko. Pantáta Čipera”, spustila nářek Pamilla Nórienská a svezla se do závěje.
Teprve teď mu to došlo. Do očí mu vytryskly slzy.
* * *
Pohřeb Jeremiáše Čipery byl velkolepý, vždyť s tím dobrým mužem odešla část liscannorské a vlastně i družinické paměti. Jeremiáš totiž nebyl jenom oblíbený šenkýř z hospody U hrocha, kdysi dávno býval i aktivním členem Nurnské družiny. A teď byl pryč. Jeden večer roznášel mezi stoly pěnivé korbely a hýřil vtipem a optimismem, a na druhý den jej našla manželka Lúniel mrtvého ve sklepě. Byl ztuhlý chladem. Ti, co ohledávali nebožtíkovo tělo, tvrdili, že nejpravděpodobněji podlehl náhlé srdeční slabosti.
Nebylo tedy divu, že nálada mezi liscannorským obyvatelstvem se té zimy nesla ve smutečním duchu. A málo na tom zlepšila zvěst, že se Yasperovi a Narie narodila zdravá dcerka Eowyn. Eowyn Moskytová zdědila příjmení po matce, protože Yasper žádné neměl. Yasperovi se říkalo Zámečník, ale Zámečník nebylo skutečné příjmení. Yasperovi se říkalo Zámečník, protože to byl zloděj. Malé Eowyn šel za kmotra Klabzej Myšilov a cítil se být, věru, ve všech ohledech poctěn.
Ve stínu skonu Jeremiáše Čipery se Lúniel Čiperová chopila vedení hostince U hrocha. Její srdce zahořklo, a že se její hořkost velice záhy odrazila i na kvalitě poskytovaných služeb, to Liscannořané mlčky přecházeli s nadějí, že každé hoře jednou nutně přebolí. Překonat srdcebol se, seč jí síly stačily, snažila krčmářčina dcera Pamilla, ale až čas mohl ukázat, nakolik úspěšně.
* * *
A zatím opadly sněhy, přišlo jaro a po něm léto. A s létem se přemnožily vosy, tohoto roku nebývale. Snad že kruté zimní mrazy daly sílu ovocným stromům, a ta potom vytryskla návalem mízy do rašících pupenů, hojnosti květů a později bohatosti plodů. S hojnou úrodou a jejím přezráním a spadem se potom objevily vosy. A vosy se vlastně staly příčinou, proč Klabzej Myšilov dostal dopis. Myšilov byl starostou obce a adresovat list právě jemu bylo logické, i přesto, že odesilatel a příjemce spolu už od dob Longodonových neudržovali žádné zvláštní vztahy. Ty dávné tahanice měli lidé dosud v živé paměti, ačkoli jak šel čas, ze vzpomínek zbyly jen střepy. Nezřetelné obrazy. Proto byl liscannorský starosta překvapen, kdo mu to píše, a co mu nejspíš píše, nad tím se mu nedočkavostí třásly ruce. Roztrhl pouzdro, rozprostřel smotek na hrubě tesaném dubovém stole a ponořil se do textu. I v přítmí stavení jeho rybí oči dobře vnímaly tmavé kontury roztřeseného písma. Dočetl a pochopil. Tenhle rok byl od samého počátku prokletý.
“Předák Hlína zvostal sám”, mával Myšilov zamaštěným papírem, když vpadl do hospody U hrocha, “Dočista sám”.
V nálevně to vypadalo jako na pohřbu, takže chvíli myslil, že už to vědí. Ale potom pochopil. Chlapi rezignovaně civěli do prázdných korbelů, jen Horác Lipový z nudy zabíjel mouchy.
“Kde je vlastně stará pani?”, zeptal se druid, když na jeho strašné oznámení nereagovali.
Otočily se otrávené obličeje.
“Možná dóle umřela”, zaskuhral starý trpaslík Bolbuch, “Kdo ví…”.
“Neblbněte, chlapi…”, zbledl Myšilov.
To už by i na něj bylo moc.
“Esli bysme teda neměli postavit formaci a vzít to sklepení šturmem”, navrhl Ramar, “Třeba se eště bábu dá zachránit”.
“Je tam s ní přece Pamilla… A ta má svaly po fotrovi”.
“Mohlo je to klidně sežrat vobě. Nejdřív to vychlastalo pívo tady nahóře, sežralo to všecko dobrý, co tady za Jeremiáše bejvávalo, a teďka to řádí tam dóle”.
“Vobluda!”, výskl Horác a praštil do stolu.
Z mouchy zbyl jen šlem. Tmavé mastné kolečko.
“A co tam dóle teda ty dvě dělaji?”, chtěl vědět Klabzej, když si byl už zcela jistý, že se stal objektem funebrálního humoru.
“Narážeji sud”.
“Už nejmíň půl hodiny…”.
“A nebo je ta vobluda sežrala”, shrnul to Bolbuch, “Jiný vysvětlení tady nevidim”.
“Další!”, hýkl Horác.
“Nemlať mi tady do nábytku, mládenče!”, ozval se suchý hlas staré Čiperové z temnoty schodiště, “Jestli tady uděláš nějakou škodu, tak ti jí napočítám i s ourokama!”.
Chlapi ztichli a ohlédli se za hlasem, odkud se z přítmí vynořila voskovicově žlutá tvář ztrhané vdovy. Nejtišší byl Horác.
“Ty a ty”, ukázala žena, “Vynesete mi sem sud. Pamilla vám ukáže, kerej”.
Neprotestovali. Vypadalo to, že se nakonec dočkají. Pivo bude.
“Cos to prve řikal vo tý hlíně?”, zeptal se Ramar, když zchladil vyprahlé hrdlo mocným hltem a ještě mocněji si odříhl.
“Že předák Hlína zvostal dočista sám”.
“Kdo je to předák Hlína?”, chtěl vědět Horác Lipový.
“Viella se konečně odstěhovala z domu?”, skočil hobitovi do řeči Bolbuch.
“To udělala dobře a Aedd na druhou stranu přestane bejt línej, když se o sebe bude muset starat sám”.
“A třeba s náma vyrazí zase někdy někam…”, pokýval hlavou Menhorian Blathel, “Mám načtený, že dřívávějc nebejvával línej. Bejvával to dobrodruh. Hlína se mu neříká jen tak pro nic za nic”.
“Nevodstěhovala se”.
“A co teda udělala?”.
“Umřela”.
Byla to tragická událost. Viella chodívala do lesa vybírat med z hnízd lesních včel. Vyráběla z něj tátovi domácí medovinu. A přihodilo se, že zřejmě šlápla do hnízda vos, které se rozzuřily a pobodaly ji.
“Votek jí prej vobličej, až byl dvakrát tak velkej. Jako tuřín. Hlína píše, že jí ani nemohli poznat, když jí našli. Strašná věc”.
Aedd Ruindorský přišel nejdříve o ženu, krásnou Aelin, potom o syna Fionna, a teď tohle. Zůstal ve Vranigostu dočista sám. Víceméně. Vyjma poslední dcery Illayen, ale ta většinu času trávila v Nurnu.
“Měli bysme se asi ukázat na pohřbu”.
“To bysme teda, zatraceně, měli”.

Chlív nejlíp vyvětrá někdo s vidlemi

Trojice znavených jezdců se zastavila pod košatými stromy, které na odpočívadlo vrhaly blahodárný stín. Nepříliš vydatný pramen živil čůrkem napajedlo vyztužené zčernalým dřevem. Výztuha byla letitá, nasáklá vodou a porostlá houbou. V chladivém stínu nehybně trčela mlčenlivá socha, kterou z návětrné strany pokryl zelenkavý mech. Vlastně se jednalo o sousoší, znázorňující tři toporné mužské postavy se zbraněmi. O světce tedy zřejmě nešlo. Jeden muž mohl být dost dobře žena. Ale asi byl to muž, elf, jeho rysy byly jemné. Měl dlouhé kadeře, stejně jako z koně sesednuvší elegán v kroužkové zbroji. Mohl být i podobného věku, ale u elfů si člověk nemůže být nikdy jist. Elegán byl mezi jezdci nejmladší a zřejmě nejníže postavený. Minul kamenný podstavec a žíznivě se svezl k napajedlu.
Druhý ozbrojenec byl nesporně voják. Vypadal, že už v životě něco zažil. Zůstal sedět v sedle a obezřetně obhlédl okolí. Teprve potom odkryl lícnice a sňal přilbu. Měl úplně lysou hlavu, ale soudě podle věku si ji nejspíš pečlivě holil břitvou. Potom jej zaujalo sousoší. Nejprve ukázal na kamenné muže, potom na elegána. Vztyčil tři prsty.
“Znamení…”, řekl a v úsměvu vycenil řady zkažených zubů.
Elegán přestal pít a věnoval nechápavý pohled plešatému.
“Tendle hezoun vypadá uplně jako tady náš Borus”.
“Vod rána do mě jenom vartuješ, Dulgu”, postěžoval si elegán a přejel vlhké rty rukávem.
Z mokrých kadeří mu kapala voda. Dulg se jenom uchechtl a otočil se na nejstaršího z mužů.
Muselo mu být kolem padesáti let a ti dva mu zřejmě dělali ozbrojený doprovod. Sám kromě malé příruční zbraně ozbrojený nebyl a jeho tělo nechránila žádná zbroj. Měl černou špičatou bradku a pečlivě zastřižené vlasy pod ušima. Bradku i účes měl zpevněné vetřeným lojem, který jim dával tvar a lesk. Byl tlustý a na člověka velmi malého vzrůstu. Jeho bohatý jezdecký šat však dával tušit, že se pyšní jistým postavením.
Slunce stálo vysoko na obloze a v letním horku se nehnul ani lísteček. Tlustý muž se velmi potil a dýchavičně lapal po dechu. Vyňal z torby šátek s monogramem a utřel si pot, který mu v čůrcích stékal po tukovité tváři. Potom šátek zase složil a zastrčil do torby.
“Nohu…”, řekl.
Elegán strnule civěl na kamenného muže s kadeřemi.
“Neslyšels pána?”, houkl plešatý Dulg, “Podrž mu nohu!”.
Elegán sebou cukl.
“Ano, pane Turgusi”.
Tlustý muž se rozvalil na odpočívadle a přikázal kučeravému Borusovi připravit oběd. Borus urovnal staré ohniště, nalámal klacíky a vykřesal do troudu jiskru. Za chvíli už hořel oheň a pod Borusovýma hbitýma rukama se v kotlíku škvířila slanina s vejci. Dým z ohně stoupal k nehybným tvářím bezejmenné kamenné trojice.
“Na podstavci nemaj ani žádný jména”, řekl mladík, “Kdyby to byl hrob, jména by tu byly. Takže hrob to neni”.
“Místní tady tomu místu řikaj Na škvarku”, připomněl Dulg, co se dozvěděli v Nurnu, “Prej tady kdysi někoho zabil blesk”.
“To je teda pech, když blesk sežehne tři chlapy naráz”.
“O třech chlapech nikdo nemluvil”, namítl Dulg, “Tihle tady s tim bleskem nemuseji souviset”.
“Ale kdyby jo, tak to by byl teda pech”, trval si na svém Borus.
“Jo, to by teda byl…”.
“Ještě že to dneska na blesky nevypadá”.
“Jsou i jiný nebezpečenství”.
Borus nerovnoměrně rozdělil smaženici do cínových misek a tu nejplnější podal tlustému muži. Ten na znamení díků kývl hlavou, nasál vůni a lačně naplnil ústa. K jídlu muži přižvykovali nalámaný chléb.
“Jak to ještě může být daleko?”, zeptal se pan Turgus, “Jakže se to vlastně jmenuje?”.
“Liscannor, pane”, zatápal v paměti Borus.
“Už jenom kousek”, odvětil Dulg, ”Za kopcem nebo za dvěma. Možná ale míň”.
Hion Turgus pokýval hlavou a vložil do úst chlebovou kůrku.
“Stejně pořád nechápu, proč ten rellskej zboj nepotřou naši”, neodpustil si Borus, když sebral nádobí a začal ho mýt u napajedla, “Vlanderský vojsko… nebo snad rovnou královská garda”.
Dulg se zašťoural prstem v zubech a odplivl si.
“Pěkně je pochytat a šup, hlavičky na kůly. Žádný s nima štráchy”.
“Omlouvá tě tvoje mládí, chlapče”, řekl tlouštík, “Ale my jsme povinovaní službě králi”.
“Ale…”.
“A král Haaken dobře ví, že situace si vyžaduje poslat do Rellu někoho zvenčí. Jeho postup je prozíravý”.
“Máme tam posádky… Co třeba Dorinská tvrz? Pod vlanderskou korouhví tam slouží aspoň půl tisícovky mužů”.
Holohlavý Dulg si znovu uplivl a proklál mladíka podmračeným pohledem.
“Tys v Rellu nikdá nebyl, co, mlíkosaji?”.
“Nebyl…”.
“Je to kraj skrznaskrz prolezlej kalonskejma špiclama a neni kroku, abys nezavadil o někoho, kdo je s něma spřáhlej”.
Hion Turgus si utřel mastnou pusu kapesníkem. I kapesník byl opatřený vyšitým monogramem. Na tom, že je pobočníkem krále Haakena III., si zakládal a nestranil se dávat to patřičně na odiv.
“Rell je totiž chlív světa, Borusi”, pravil válečník Dulg, “A chlív nejlíp vyvětrá někdo s vidlema”.
Pan Turgus souhlasně pokýval hlavou a ztěžka se postavil na krátké masité nohy.
“Jsme vyslanci krále a plníme jeho vůli”, řekl vzápětí, “Jdi a přichystej praporec, Borusi. Je čas vyrazit”.

Družina vyslance krále Haakena

Vesnice, která před nimi vyvstala z travnatého údolí, působila velice ospalým dojmem. Možná to bylo tím, že bylo horko až k padnutí. Na kraji vsi minuli polonahého muže. Nesl otep lískových prutů a přes rameno zastřeleného zajíce. Krev ještě nestačila zaschnout. Na zádech muži visel tisový luk, upevněný v koženém pouzdru, tětivu vzorně svěšenou, aby se jádro luku zbytečně nenamáhalo. Napříč zavěšený toulec s rozličně opeřenými šípy. Bezesporu lovec. Když ho slušně pozdravili, jenom něco zabručel a pospíchal dál. Na praporec, který Borus hrdě třímal, ani nepohlédl. Za chvíli jim muž zmizel z dohledu. Borus mužovu netečnost vůbec nechápal. Považoval se za urostlého, vždy elegantního muže. A vlanderské barvy považoval za nepřehlédnutelné. Žlutá a bílá z praporce žhnuly jako slunce a oblaka.
“Zatrub na roh, Dulgu”, přikázal Hion Turgus válečníkovi, “Ať se tady konečně něco pohne”.
“Jistě, pane”.
Troubení jako první přivábilo hrstku dětí. Ačkoli byly zvědavé, držely se v uctivém odstupu. Tři hoši se mračili a o něčem se mezi sebou tiše dohadovali. Nejstaršímu mohlo být tak jedenáct let. Čtvrtá byla dívka.
“Dobrý den, milostpáni”, ozvala se najednou dívka a vysekla pukrle, “Co vás přivádí do těchto míst?”.
“Jsme družina ctěného pána Hiona Turguse, pobočníka a vyslance krále Haakena III., svrchovaného vládce Vlander”, pronesl obřadně Borus a jeho vypnuté tělo připomínalo štíhlou voskovici.
Dulg s tlouštíkem po sobě rozpačitě pohlédli.
“Jak se jmenuješ, maličká?”, zabručel Hion Turgus.
“Luna, pane”, odvětila způsobně dívka, “Luna Nórienská”.
“Pojď sem, děvče”, usmál se Dulg a rozevřel lícnice přilby.
Gawin Ruindorský chytil dívku za rameno a jeho bratr Lotd se vyděšeně postavil po její druhý bok. Nejstarší chlapec popošel dva kroky dopředu a založil si ruce na hrudi, ačkoli bylo zřetelné, že je strachy celý připosražený.
“Ni… nikdo nikam ne… nepude, pa… pane”, řekl Chában Březinka.
“Ty seš asi předák tlupy, co?”, houkl pobaveně Dulg.
Chában se nejistě ohlédl za svými kamarády a odpověděl: “Jsem… jo…”.
“A jméno máš?”.
“Březinka, pane”, potáhl hoch.
Měl srdce v kalhotách, ale věděl, že ustoupit nesmí. Sklidil by posměch.
“Tak nám, Březinko, zavolej fojta týhle vsi. A řekni mu, kdo s ním chce mluvit”.
“Dondi pro druida, Lotde”, zachrčel Chában.
Lotd se otočil na mladšího Gawina a zdvihl obočí.
“Já nejdu”, ohradil se Gawin, “Ať jde holka”.
“Já se nebojim”, odsekla Luna, otočila se na podpatku a rázně vykročila ke vsi.
Chlapci zaraženě stáli a zkoumali praporec. Byl čtvercový, rozdělený napříč. Levé pole bylo bílé, pravé žluté. Uprostřed se skvěl bojový štít, také dělený, jen s prohozenými barvami. Pod štítem ležel šikmo ocelový meč. Ten znak jaktěživi neviděli. Koně pohazovali hlavami a tu a tam některý netrpělivě hrábl kopytem.
Nějakou chvíli to trvalo, ale potom ho spatřili. Jel na koni bez sedla a v ruce držel sukovici. Tu malou nechal daleko za sebou. Vedle koně běžel pes. Když se přiblížil natolik, že bylo možné rozeznat detaily, Borus znejistěl.
“Ale… to přece…”.
Hion Turgus jej gestem vybídl ke klidu. Dulg uplivl zpěněnou slinu.
Nebýt svazků amuletů a korálí, jež mu chřestily na krku, vypadal jako žebrák. Jeho divoký šedý vous vlál po ramenou a podél hrudi, stejně tak řídnoucí již vlasy. Děsivé byly jeho oči, jakoby potažené mrtvolnou mžurkou, snad mžurkou slepoty. Ale nebylo sporu, že ten divoký muž vidí věru dobře. Určitě mu bylo mnohem méně let, než na kolik se zdál. Na Borusově tváři se zračilo čiré překvapení a zděšení. Nejvíce ho mátlo, že Hion Turgus, jeho pán, se tvářil, jako by tohle víceméně čekal. Dulgovi neušlo brnění, které chránilo druidovo tělo. Tu zbroj netvořil kov, kalená ocel. Připomínala svrchní část krunýře obrovského kraba, vápenatou krustu. Vsadil by se, že matná místa v záhybech tvoří zbytky zaschlých řas.
“Dobrej den”, zamračil se muž, když zarazil koně, a zdráhavě zdvihl ruku na pozdrav, “Ta malá řikala, že se mnou chcete mluvit. Řikaji mi Myšilov”.
Hion Turgus se uklonil a otočil se na Boruse, který očividně ztratil řeč.
“Jsme družina ctěného pána Hiona Turguse, pobočníka a vyslance krále Haakena III., svrchovaného vládce Vlander”, zasténal mladík.
Dulg pokýval hlavou a podezíravě si Myšilova měřil. Ten muž na něj působil značně nedůvěryhodně. Ale za léta služby už věděl, že první dojem je sice důležitý, ale plnou váhu má teprve ten druhý.
“Rádi bychom s vámi a vašimi muži hovořili v jisté delikátní záležitosti”, řekl tlouštík, “Byl byste tak laskavý a pozval nás do vaší starostovny?”.
Klabzej Myšilov se ohlédl směrem ke svému domu a zadumaně si přejel nos rukávem.
“Mám tam něco rozdělanýho…”, zaskuhral, “Ale k těmhle účelům tady máme celkem slušnou hospodu”.
Kráčeli na koních v závěsu, chlapci vyrazili napřed zvěstovat novinu o cizincích ve vsi.
“Myslíš, pane, že jsme se rozhodli správně?”, pošeptal Dulg Haakenovu vyslanci.
“Uvidíme…”.
“Teď jsem teprve pochopil tu věc”, odtušil Borus, “Tu o tom chlívě a vidlích”.
Dulg si nenuceně odplivl.

Špinavá práce

“Nebudu vám, pánové, zastírat, že jde o poměrně špinavou a riskantní práci”, uzavřel Hion Turgus předestření základního rámce poptávaných služeb, “Práci víceméně bez zázemí. Jen velmi málo lidí je, pochopitelně, do panovníkova záměru zasvěceno”.
Dulg se pohladil po pleši a mlčky přitakal. Nurnští mlčky sledovali, jak ten cizí pán vyložil na hostinský stůl nadité měšce.
“Tohle je záloha… ehm, na cestovní výdaje a podobně”.
Nastalo dlouhé ticho, Nurnští po sobě vrhali poplašené pohledy.
“Mno…”, mlaskl Zoltar Zemikosa a nasucho polkl.
Ty peníze ho přitahovaly, ale přijetí práce skýtalo, jak se zdálo, i možná úskalí.
“Takže abysme to shrnuli”, zabručel po chvíli zaraženého ticha Bolbuch Dědek, “Chcete, abysme vykydlili bandu nějakejch rabijátů, co vašemu panu králi sajou krev…”.
“Dá se to tak říct…”.
“Proč na ně teda prostě nepošlete vlastní armádu?”.
“Chápejte, pánové… Rell je velmi výbušná oblast, a potom… nemáme v kraji dostatečné zdroje…”.
“Vy zase, při vší úctě, chápejte naši opatrnost…”, namítl Menhorian Blathel, “To neni jen tak, někam přijet a mordovat lidi…”.
“Správně…”, ozval se Gerllod Moskyt, “Nejdřív bysme měli znát reálie a teprva pak se rozhodovat”.
“Jo”, řekl Klabzej Myšilov a Yasper Zámečník taktéž mlčky přitakal.
Pan Turgus vyňal z brašny dvě mapy. Obě rozvinul na stole a zatížil rohy plechovými korbely. Potom gestem vyzval mladého Boruse. Ten se prodral k plánům.
“Tak podívejte se, pánové”, připíchl pergamen prstem, “Tohle je Rellské panství. A tady vidíte Vlandry a Kalon. Jako na dlani”.
Rellské panství bylo relativně malým územím, stěsnaným jako erteple mezi dvěma královstvími - Vlandrami a Kalonem, a vzhledem ke své nešťastné poloze, vklíněné uvnitř těchto států, bylo odpradávna objektem věčných územních svárů. Rozlohu Rellu podle kartografického měřítka odhadli Nurnští na třicet ku padesáti mílím. Nic velkého, prostě erteple. Erteple sváru. První velký územní spor se měl prý datovat do let 924 až 926, kdy na konci zmíněného období Kalon s Vlandrami svedli první regulérní a velkou válku. Od té doby obě království svedla dalších sedm krvavých válek, přičemž ta poslední byla dobojována roku 1064. Nurnští pochopili, že Rell nepřipomínal ertepli pouze vzhledem, on erteplí skutečně byl - s každou válkou připadl do područí útočníka a útočníkem byla vždy ta strana, v jejíž moci se právě tou dobou sporné území nenacházelo. Hion Turgus samozřejmě tvrdošíjně hájil právoplatný územní nárok Vlander, ale dalo se předpokládat, že Kalonští k celé věci zaujímají právě opačný postoj. Elegán Borus vysvětlil, že na počátku sporů byl sňatek, a to sňatek dcery pána z Rellu, jisté Kalisty, patnáctileté panny, s Rudenem Vlanderským, jenž třímal vlanderské žezlo. Součástí sňatku bylo i uzavření svatební smlouvy, velice obšírného a právně složitého dokumentu, jenž zakotvoval územní vypořádání a spoustu dalších souvztažných i nesouvztažných bodů. Rellské území se tedy stalo součástí Vlander.
“Jenomže potom přišly sňatkové problémy…”, upozornil Borus.
Barbar Ramar zdvihl údivně obočí.
“Prostě problémy ohledem té smlouvy…”.
To bylo tak. Roku 924 zemřel Ruden Vlanderský a Kalon napadl nejasnosti vyplývající ze zmíněné listiny. Vlastně napadl některé body pro jejich nepravomocnost, případně nesprávný výklad. Vlandry s Kalonem však nedospěly k smírčí dohodě a roku 926 došlo na řešení silou. Armády obou zemí se střetly na území erteple sváru.
“Vlandry”, připomněl pan Hion Turgus a lysý Dulg mu zasvěceně přitakal, “tenkrát dle práva uhájily Rell”.
Setrvalost stavu ale netrvala dlouho. V Rellu, respektive v severních horách, se našla ložiska zlatých rud, a to ložiska velice slibná. Erteple se záhy stala zlatým jablkem sváru a reakce na zmíněné zjištění na sebe nenechala dlouho čekat. V následných válkách se tedy Rellské panství stalo součástí Kalonu, potom zase Vlander, a tak dále. Šlo jen o nezbytný čas, jenž ten který poražený potřeboval k pořádnému nadechnutí.
“Dnes je Rell součástí Vlander”, řekl pan Turgus.
“Podle práva…”, podotkl vlanderský mladík.
“Podle práva!”, udeřil pěstí do zbrojních plechů válečník Dulg a zašklebil se.
Ačkoli těžba rud zlata byla hnací silou válek, Rell byl známý spíše těžbou dřeva a jílů, a z nich plynoucí výroby uhlí, řeziva a keramiky. Ale to nebylo pro důvod učinění předmětné pracovní nabídky, tedy meritum věci, až tak důležité. Meritem věci bylo, že vlanderský panovník, respektive jeho rádci, pojali závažná podezření, že Kalon významně změnil taktiku pro znovuzískání rellského kraje. Mezi obyvatelstvem území, znaveným neutuchajícími přesuny ozbrojených armád té či oné strany, jež neměly jiného efektu než jeho pozvolného zbídačení, začaly propukat lokální projevy odporu a rebélií. Nedobře se na stavu nálad projevily i poslední dva hubené roky, jež se nesly ve znamení extrémně špatné zemědělské úrody. Převládl předpoklad, a některé důkazy jej podepíraly, že Kalon spíše než další otevřené válce rozhodl se věnovat úsilí podpoře místních rebélií, a to podpoře materiální i personální. Dalším předpokladem, jakkoliv nepotvrzeným, bylo, že kalonská pokladnice přímo financuje a rekrutuje ať již vnitřní či vnější osoby, které se infiltrují do ohnisek nepokojů. V Rellu totiž za poslední dva roky nebývale vzrostla zločinnost, projevující se organizovaným řáděním lupičských band. Vlanderský panovník Haaken III. se po moudré rozvaze tedy rozhodl použít obdobné zbraně, to jest najmout někoho zvenčí.
“Někoho zvenčí, kdo zná způsob takového uvažování. Někoho, kdo zná ty praktiky a způsoby boje, chápete…”.
“Myslíte si snad, že jsme banda špinavejch lumpů?”, ohradil se Gerllod Moskyt, gwendarronský voják.
“Nebo prachsprostý zloději!?”, přidal se Yasper Zámečník.
“Nechtěl jsem, aby to takhle vyznělo”, omluvil se pan Turgus, “Chápejte… vy jako lidi zvenčí… a z venkova… dokážete zhodnotit situaci lépe než, takříkajíc, vojáci ve vlanderských uniformách”.
“Prostý lidi s váma budou mluvit… leccos se třeba doslechnete…”, doplnil Borus, “Zorientujete se, zhodnotíte… Zvážíte pro a proti…”.
“A co teda konkrétně byste požadovali?”, otázal se starosta Myšilov, “Omlouvám se, jestli jsem trochu nechápavej, ale chtěl bych to slyšet ještě jednou a nějak stručnějc”.
“Udělat pořádek, utnout to kalonský řádění!”, houkl Dulg, “Třeba i pobít, když to bude nutný!”.
Borus věnoval Dulgovi poplašený pohled.
“Hlavně se zorientovat”, pravil o poznání mírněji Hion Turgus, “A potom podle situace”.

Podle situace

Podle situace, to mohlo znamenat leccos, ale hlavně to znamenalo, že ti tři, co přicválali z Vlander a přinesli nabídku špinavé práce, nemluví úplně na rovinu. O tom Nurnští neměli pochyb, způsob takto položené práce zase měl na druhou stranu i své nesporné výhody. Mohli očekávat, že práce bude přicházet postupně, postupně budou i vypláceni a oni budou mít vždy volbu - přijmout nebo nepřijmout. Nic jim v takovém případě nebránilo, pokud by usoudili, že je někdo tlačí za hranu, kam už nechtějí, říci ne a sbalit si sakypaky. Navíc fakt, že pracují pro krále, respektive v intencích jeho záměrů, jim snad skýtala jakés takés záruky beztrestnosti, kdyby se něco vymklo kontrole. A tady se vymknout kontrole, jak se zdálo, mohlo kde co. Nurnští si tedy vzali čas na rozmyšlenou a požádali, aby se pánové zatím ubytovali v hostinských pokojích. Potřebovali se v klidu poradit.
“Tak co teda?”, zeptal se Klabzej Myšilov.
“Smrdí to”, odtušil Bolbuch a zamračil se, “Svrbí mě nos a na ten já dám”.
“Smrdí to věru fest”, přitakal Menhorian Blathel.
“Ale myslete na to, co si můžeme vydělat”, podotkl Zemikosa, “A těží se tam zlato… víme!?”.
“Já bych tam jel”, řekl Horác Lipový, “Moh by to bejt hezkej vejlet”.
“I kvůliva krvavýmu zlatu?”, zavrtěl hlavou Yasper, který měl asi největší povědomí o způsobech loupeživých band, a tedy volil střízlivou opatrnost.
“Zlato je jenom jedno”, zaburácel Zemikosův výkřik, “Zlatý!!!”.
“Jak se to pozdává tobě, Ramare?”, zeptal se Menhorian Cairnský.
“Hm”, odtušil zadumaně Ramar.
Ramar z toho, co slyšel, nebyl na pochybách, že Kalon rebélie i loupeživé tlupy podporuje. Sám byl za mallikornsko-gwendarronské války infiltrován přímo v srdci nepřítele. V královském městě. Bylo mu jasné, že tohle vůbec nebude lehká práce. Nejhorší na takové práci je, že kohokoli potkáte, nemůžete si být do poslední chvíle jistí, na čí straně skutečně stojí a kdo ho případně platí. Vlastně nemůžete si být jistí naprosto ničím.
Ačkoli to tak na začátku bouřlivé debaty nevypadalo, nakonec se většinový názor přiklonil na stranu nabídku přijmout. Možná v tom hrál roli požitý alkohol, možná roztěkanost, protože Nurnští si museli pořád hlídat starou paní Pitkovou, aby je nenechala na suchu. Ať to bylo jakkoli, rozhodli se sepsat prezenční lejstro, vyvolit vůdce a dohodnout nezbytné.
Vůdcem výpravy byl toho večera zvolen starý trpasličí veterán Bolbuch. Bijec každým coulem a moudrý chlap. Spolu s ním měl válečnické jádro tvořit příslušník GKA Gerllod Moskyt. O magickou podporu se měli starat sečtělý mistr řemesla Menhorian Nocturno Blathel z Cairn, po poslední výpravě řečený též Halabus, a válečný veterán Ramar, jenž své umění směřoval spíše do oblasti průzkumnictví. Podporou špinavé magie, respektive jejími výpotky, ale i mnohým jiným, měli být ku prospěchu věci alchymisté Zoltar Zemikosa a hobit Horác Lipový. I když zmíněný Horác spíš mnohým jiným než zrovna mistrovstvím svého oboru. Horác Lipový byl především veselý a velice zmatený muž. Byl tu však i jeden řemeslně zručný člověk, zloděj, jehož znalosti mohly být v daných reáliích neocenitelné. Jmenoval se Yasper, Yasper Zámečník. Byl příbuzensky spjat s rodinou Moskytů jakožto Gerllodův švagr. Zdraví spoludruhů a taktéž orientační či stopařské záležitosti měly padnout na hrb druidu Klabzeji Myšilovovi. Je však důležité vzpomenout i nápomocné zvíře, Ramarovu sojku. Svoji sojku měl Ramar velmi rád a staral se o ni se vší pečlivostí. Byla jeho přítelem a byl s ní spjat i myslí. Není třeba dodávat, že zmíněný pták se jakožto animálio nevylíhl z vejce. Byl zhmotněn.
“Děkuju za důvěru”, zabručel Bolbuch.
Nurnští se dohodli, že oficiálně přijmou nabídku, a odjezd byl stanoven na zítřek. Sraz, jako obvykle, u Janternu. Všichni měli mít koně, osobní zásoby a vybavení a ovšemže překontrolované zbraně. Menhorian Blathel, který už pečlivě prozkoumal mapu, navrhl plán cesty. Mělo se jet přes Naglin a Marrburk.
“Tady po obchodní cestě na Rast překročíme hranice Vlander”, ukázal elf směr, “A tudy na Kilt. Kilt je hlavní město Vlanderskýho království”.
“A Rell je kde?”.
“Tady… po cestě z Kiltu. Areg je sídelní město panství”.
Navečer, když vůdce Bolbuch oznámil Hionu Turgusovi přijetí práce a převzal zálohu, dozvěděl se, že Vlanderští pojedou s nimi. Takže se vůbec nezdálo, že by někde cestou měli tápat, ať již v kraji, tak při výběru nocležen či hospod k přenocování. Peníze vůdce předal Myšilovovi, aby je uložil do bezpečí svého domu, hned vedle starostenské pokladnice, aby o ně Nurnští po cestě nepřišli. Druid vysvětlil ženě Nilwě, že se jedná o peníze družiny a ať je Nurnským vydá, kdyby se náhodou z dálek nevrátil. Loupalo ho v kostech a měl takové prazvláštní tušení.
“Komu konkrétně bych měla ty peníze vydat?”, pohodila hlavou Nilwa Myšilovová.
“Podle situace”, zabručel druid.

Na seně
Klabzej Myšilov

Jednou tak na seně válím se po ženě
ani ňák nevzdychá, vypadá koženě
očima skelnýma dívá se do mraků
Vždyť vůbec nedýchá… Klabzeji! Chlíváku!!!

Nadivoko

Nurnská kumpanie vyrazila na cestu osmého dne měsíce poradostin. Po obloze plula hřmotná oblaka, která čas od času zakryla slunce. Bylo horko a dusno, ale mouchy létaly vysoko, takže se nedalo předpokládat, že by v dohledné době měla přijít bouřka. Hion Turgus se potil a co chvíli si otíral z tváře krůpěje potu. Nurnští jeli mlčky a naslouchali Menhorianovu zasvěcenému vyprávění o magických obrazcích a jejich významu. Mladý Borus hltal každé učencovo slovo, ale holohlavý Dulg co chvíli podmračeně zavrtěl hlavou. Buď elfovu vyprávění za mák nerozuměl, nebo je považoval za žvásty. Jízda mířila cestou na sever, v průběhu několikadenní pouti se kurs přiklonil k severovýchodu. Druzi směřovali neomylně k Naglinu, tuto cestu znali jako své boty.
“No a dostáváme se ke kruhu…”, navázal Menhorian Blathel tam, kde včerejšího večera přestal, “Kruh je taky magický obrazec, a ač se to na první pohled nezdá, je velmi výjimečný, mezi obrazci jedinečný a ve své podstatě vlastně i velice složitý”.
“Ty myslíš jako kolo?”, zeptal se hobit Horác, “Jako kolo vod vozu třebas?”.
“Nikoli. Mám na mysli kruh… Kruh vyniká svou pravidelností, střídmou a ladnou, prostou veškerých anomálií. Kruh nemá konce ani začátku. Je definován jediným středobodem, což je jeho specifikem především, leč jeho výhodou i nevýhodou zároveň…”.
“Žvásty!”, ujely nervy Dulgovi.
Zpupně si odplivl, kopl koně do slabin a předjel do čela. Zanedlouho se k němu připojil i Hion Turgus. Ti dva si něco vykládali. Borus zůstal, mladík byl elfova výkladu lačný.
Navečer se družina utábořila pod širým nebem, protože to tak zrovna vyšlo. Kdyby přespali v poslední hospodě, dorazili by zítra do Naglinu až pozdě v noci. A oni si chtěli ještě pořádně užít v knajpě, kam kdysi tolik rádi chodívali slavit s Heftem. Heft Taras se tam s Nurnskými setkával na zapřenou, to kvůli své žárlivé ženě Fiale, a o to bývaly pitky bouřlivější. Zakázané ovoce vždycky nejvíc chutná. A tak se druzi těšili, že něco z těch dávných časů zase okusí, alespoň závan dávné atmosféry. Věděli ale dobře, že stejné jako kdysi už to nikdy nebude, když trpaslík Heft už dlel na onom světě.
Nurnští dřepěli rozvalení u ohníčku a povídali si. Yasper pekl dvě kachny, které udolali Klabzej s Ramarem, a Gerllod Moskyt radil, jak nejlépe zajistit, aby kůrčička byla vypečená a křupavá, a přesto ne zuhelnatělá.
“Nejlepší jsou samozřejmě na jabkách, pěkně v peci pečený”, olízl si rty voják, “Jak to umí naše máma”.
“Mám rád i nadivoko…”, řekl Zoltar, “Vlastně nadivoko je, hádám, eště lepší”.
“Nadivoko?”.
“Ty neznáš nadivoko? Chlapi! Von nezná nadivoko! Nadivoko je když… představ si to…”.
“Jo”.
“Prostě vemeš kachnu tak jak je”.
“I s peřím?”.
“Přesně tak. Prostě vemeš kachnu i s brkama, vyválíš jí v blátě a tu kouli zahrabeš do žhavýho popela. Tomu jídlu právě se řiká nadivoko”.
“A dál?”.
“Dál už nic. Dál už prostě čekáš. Nebo si skočíš třeba něco nutnýho vobstarat, a pak se vrátíš”.
“A dál?”.
“Dál už vopravdu nic”, nechápal Zoltar směr dotazu, “Vyhrabeš to, rozklepneš krustu a jíš”.
“Divoký barbaři to tak dělaji”, přitakal Ramar, “Tam na východě, v pláních. Peří zůstane v tom spečeným jílu a vlastně se vodloupne vod kůže”.
“Tak vidíš. Řiká se tomu nadivoko a je to moc dobrej dlabanec”.
“Hele, Zoltare…”, ozval se druid, “A co pajšl?”.
“Jak jako pajšl?”.
“No pajšl… Vnitřnostě”.
“To jsem neřek? Ty se museji samozřejmě vyndat předem, na to se musí prostě myslet”, zagestikuloval alchymista, “Jó, nadivoko neni vůbec jednoduchý jídlo. Musí se umět. Ale vo to víc chutná. Nadivoko se dá vařit z různejch věcí”.
“Zítra už budeme v Naglinu, pánové”, ozval se znenáhla Hion Turgus, “A to znamená, že se budeme muset rozdělit”.
Nurnští překvapeně vzhlédli k tlustému chlapíkovi, jehož mastný obličej pableskoval plameny ohýnku.
“Jak to myslíte, rozdělit?”, opáčil vůdce Bolbuch.
“Myslím to přesně tak, jak to říkám. Z důvodu bezpečnosti nás všech…”.
Hion Turgus vysvětlil, jak si to rozdělení konkrétně představuje. A představoval si to tak, že by nebylo dobré objevit se ve Vlandrách s cizími žoldáky a být v budoucnu s jejich pozdějším pohybem po zemi a obzvláště po Rellu jakkoli spojován. Zřejmě se obával, že pobyt Nurnských v jeho domovině a špinavá povaha zadané práce nutně vyvolá jisté nepříznivé reakce. Pan Turgus vyjevil přesvědčení, že je z taktických důvodů nanejvýš záhodno, aby se on a jeho doprovod vrátili domů tak, jak z Vlander odjížděli - tedy ve třech. Zřejmě doma uvedli nanejvýš uvěřitelné a chvályhodné vysvětlení důvodů své spanilé jízdy do ciziny, jež s největší pravděpodobností nekorespondovalo s pravým stavem věcí. Turgus nemínil ani úplné drobnosti ponechat náhodě. Nurnští se měli do Vlander vyloupnout od Nabatelu či alespoň Carentanu a působit dojmem potulných námezdních žoldnéřů prostých jakékoli soustředěné vize. Nápad Nurnských zpít se v Naglinu do němoty podpořil, poněvadž pijatyka samotná i zdlouhavější cesta do hlavního města Vlander garantovaly Turgusův náskok v řádu dní. Dní nutných také k tomu shromáždit další informace a podklady pro přesné vymezení oné stále ještě mlhavě deklarované špinavé práce.
“Sejdeme se v Kiltu, pánové, v sídelním městě Vlander”, řekl Hion Turgus, “Ubytujte se v hostinci U jestřába. Tam si vás najde můj člověk”.
“Jakej člověk? A jak nás pozná?”, zeptal se Bolbuch.
“To nechte na mně…”.
Menhorian Blathel vyňal z příruční mošny značně ušmudlaný a potrhaný plán marrbursko-tmarstských krajů. Přisvítil si zažehlou lucernou, jezdil prstem po mapě sem a tam a nespokojeně pobrukoval. Yasper mu zvědavě nahlížel přes rameno a taktéž Bolbuch z druhé strany.
“Je to tu dost nepřesný, hlavně tady nahoře kolem Carentanu…”.
Kus mapy mezi Tmarstem a Cahirentem byl politý zřejmě červeným vínem a kartografické značky v těch místech částečně překryla tmavá skvrna.
“Hádám, že bysme měli jet do Tmarstu a potom po tejhle cestě. To by měla být hlavní cesta do Carentanu, takže bysme nemuseli bloudit”, navrhl elf, “Do Tmarstu bych to hádal tak čtyři, pět dní, a potom tak dva na hranici”.
“Porád mi neni jasný, kudyma to chceš vzít”, odtušil vůdce nespokojeně, “Žádnou cestu na hranice tady nevidim, a vobjíždět celej flák cesty přes Gorgan a Nabatel mi přinde dost divoký”.
“Uhneme ještě před Carentanem. Tady… tady, co se cesta přibližuje k Aydaře”, ukázal Blathel, “Přebrodíme řeku a pak krzeva lesy. Ale divoký to bude, to jo. Bude to takřikajíc přechod nadivoko”.
Zoltar Zemikosa mlaskl a navrhl, že je nejvyšší čas pustit se do těch kachen.
“Nadivoko…”.
“Nadivoko je to prostě nejlepší”, řekl jízlivě Gerllod.
“Nepochybně…”, pravil Bolbuch, “V Tmarstu dokoupíme zásoby”.

Vlandry

O dvaadvacátých poradostinách se Nurnská kumpanie vynořila z hraničních lesů a ještě téhož dne jezdci na znavených koních přebrodili říčku Carimu. Byli ve Vlandrech. Nechali se vést masivní linií rozeklaných štítů Querrských hor, kterým se zde nepochopitelně říkalo hory Carenské. Mohlo jít o místopisnou chybu v Turgusově mapě, mapa sama o sobě působila nepříliš seriózním dojmem, jako by ji nakreslil spíš lidový umělec než zkušený kartograf. A v čem umělec tápal neznalostí profese, to se snažil dohnat pestrostí palety barev. Hory byly červené, lesy žluté a popisky modré nebo sytě oranžové. Modrou barvu autor zvolil jak pro vyznačení řek, tak i hranic. Což bylo z praktického hlediska poněkud matoucí a na první pohled se zdálo, že Vlandry jsou krajinou řek. Co se týče zmíněného pásu hor, možné je, že označení Carenské vycházelo ze zkomoleniny slova Carentan. Carentanské hory. Možná, snad. Na každý pád v Gwendarronu se jim říkalo Querrské, kam až paměť sahá.
Nurnští drželi neomylně správný směr a o den později projeli branami Kiltu, hlavního města Vlanderského království. Města, kde se měli setkat s mužem Hiona Turguse v hospodě U jestřába. A ten muž, jak předpokládali, jim měl zařídit audienci u panovníka Haakena III. Zmíněnou hospodu nalezli bez obtíží a kvitovali s povděkem, že šlo o navýsost slušný a zavedený podnik. Jelikož bylo do večera, kdy Nurnští předpokládali, že budou s největší pravděpodobností kontaktováni, ještě dost času, ustájili koně, ubytovali se a rozešli v malých hloučcích po městě trochu se obeznámit s pouličním kolotem. Nasát atmosféru, jak tomu s oblibou říkali.
Už když projížděli volnou krajinou, bylo Nurnským jasné, že půda Vlander je zemědělsky velice úrodná. Všude, kam oko dohlédlo, táhly se lány pomalu zlátnoucího obilí. Obilnice země zdála se být natolik úrodnou, že by bylo divu, kdyby přebytek sklizní nebyl vyvážen do okolních méně úrodných zemí. A bylo tomu tak. Obilí se jevilo být hlavní vývozní komoditou země, jak se ujistil Menhorian Blathel v kiltské knihovně. Ne nadarmo byly Vlandry označovány Obilnící středu. S podobným zjištěním přispěchal i Zoltar Zemikosa, který to vzal přes tržiště. Z obilné produkce vyplývala i bohatá trhoveční nabídka produktů z pekařských pecí, pivních varen a pálenic. Tedy kořalek všemožných názvů, odvozených od užitého druhu zrna. A že byla místní pálenka výtečná, to Zoltar potvrdil, protože k Jestřábovi dokráčel krokem lehce již rozevlátým a s úsměvem od ucha k uchu. Kilt ležel na křižovatce obchodních cest, poloha města měla s kvetoucím obchodem hodně co společného.
“Maji tu pěknej hrad”, řekl Bolbuch, “Ten Haaken po svejch předcích nebude žádnej chudák. Všechno v kameni, poctivý hradby, no řekni, Ramare…”.
“Vo tom žádná”, přitakal barbar, “Ale na můj vkus tu maji hodně vojska… pořádek tu udržujou za každou cenu…”.
“Když jsou závislý na obchodu, tak je jasný, že se staraj”, ozval se Yasper, “Kdyby se nestarali, šlo by všechno od desíti k pěti. Vemte si třeba Šedov”.
“S Šedovem přece nemůžeš srovnávat”.
“Jak nemůžu? Můžu. A věřte, že vim, o čem mluvim”, zdvihl ruce Yasper Zámečník, “Taky jsem kdysi žil na ulici… a v těchhle věcech se prostě vyznám… kde neni pořádek, tam se zdvíhaji různý šikovný ručičky… tam si kdejakej myslitel vymejšlí šikovný přilepšeníčka k živobytí… na úkor druhejch, samozřejmě…”.
“Vojensky jsou na tom dobře, řek bych”, pravil Gerllod, “Jenom ty uniformy maj takový mdlý”.
“Troška historie, pánové, aby řeč nestála…”, vzal si opět slovo kouzelník Menhorian, “Vyzjistil jsem pár doplňujících drobností… historie Vlander sahá do roku 784…”.
Ano, historie Vlander v současné podobě sahala skutečně do roku 784. Tehdy zemi sjednotil Hoorf I., jenž je považován za zakladatele současné královské dynastie. Otcem Haakena III., jenž vládne od roku 1067, byl Arthoor II. Arthoorovým otcem byl Josp, čtvrtý svého jména. Od samotného ustavení Vlanderského království panovníci soustředili a udržovali silnou centralizovanou moc a pomocí vojska, obchodních styků a diplomacie postupně pohlcovali okolní kraje až do současné podoby hranic. Tato politika se osvědčila především na západ a na jih od Kiltu., avšak suverénní Kalon za východní hranicí byl příliš velkým soustem, které se nikdy Vlanderským nepodařilo ukousnout.
“Vzájemný střety vyvrcholily v desátým století první rellskou válkou, ale to už nám Hion Turgus říkal”, připomněl Menhorian, “Jenom mi tu trochu haprujou datumy”.
“Jak to myslíš, haprujou?”, zajímal se Ramar.
“No, Turgus tvrdí, že válka o Rell začala roku 926, a v knihovně tvrděj, že to bylo o čtyřicet let pozdějc, konkrétně mezi lety 967 a 971".
“Možná to starej pán jenom poplet”.
“Problém může být i v tom, co kdo považuje za první rellskou válku a vlastně za válku vůbec”, namítl Gerllod Moskyt, “Zda se míní válka oficiálně vyhlášená či nikoli”.
“Mohlo by to tak být”, souhlasil Menhorian, “A každopádně to není moc důležitý. Další hodně velkej konflikt nastal v letech 1021-1023".
Na datech skutečně mnoho nezáleželo, důležité bylo, že Vlandry nad Kalonem v přenici o Rell získaly převahu, a to nejen vojensky, ale i díky ekonomickým tlakům v podobě blokování obchodních cest. Konflikt, jak se Menhorian dozvěděl, skutečně měla na svědomí ona nešťastná svatební smlouva, jejíž právoplatnost napadl po smrti Rudena Vlanderského rellský baron Trian, dědic panství. Zdálo se to být zamotané a takhle od stolu ne úplně pochopitelné. A ještě zamotanější situace nastala po baronově smrti, která proti sobě postavila dva dědice, Trianovy syny a dvojčata, jistho Firga a Derrena. Vlanderský panovník v nárocích na Rell podpořil Derrena, ačkoli podle baronovy závěti to měl být právě Firg, kdo se měl správy hmotných statků ujmout. Navíc se po podrobném zkoumání ukázalo, že závěť je umně zhotoveným falsem. Podezření z osnování podvržení falsa poslední vůle padlo na jistého Dotela, baronova bratra.
“Bratra dvojčat?”, zeptal se nechápavě Horác Lipový.
“Strýce dvojčat”, vysvětlil Yasper, “Bratra barona Triana. Alespoň tak to chápu já”.
“Chápeš to dobře”, kývl hlavou elf.
Ten Dotel si totiž z nějakého nejasného důvodu přál vidět na baronském stolci právě Firga. Ale dnes už nebylo známo, a ani Nurnským to nebylo jasné, čí a jaké motivy za blamáží se závětí mohly stát, respektive nebylo jasné ani to, zda závěť byla opravdu falsem. V té době ale převládlo podezření, že za Dotelem stojí Kalon, a skrze Firga tak mělo dojít k posílení kalonského vlivu v Rellu. Na každý pád se to už dnes nikdo přesně nedozví, poněvadž Dotel byl na příkaz vlanderského krále bez milosti popraven a Firg se veškerých nároků vzdal ve prospěch svého bratra. Údajně dobrovolně.
“Pochybuju”, nesouhlasil Gerllod Moskyt.
“Trianův rod beztak časem o svý nároky přišel úplně”, dokončil vyprávění Blathel, “Současnej baron Hyumin Gallen totiž s Trianovou krví nemá nic společnýho”.
“A to může bejt dost dobře důvod rellskejch rebélií”.
“To může”, souhlasil vůdce, “Stejně jako cokoliv jinýho. Na každej pád tam došlo za ty léta k pěknejm zmatkům a zmatky vždycky vyvolávaji jenom potíže”.
“Lidi nemaj rádi zmatky”, pravil moudře Zoltar Zemikosa, “Zmatky přitahujou lůzu”.
“Šedov…”, řekl Yasper Zámečník.
“Každopádně nás to zjištění nikam kór neposunulo”, ozval se Myšilov.
“To ne, ale vždycky je lepší vědět, než bejt potom překvapenej”.
“To zasejc jo”.
* * *
Navečer Nurnské skutečně kontaktoval jistý muž, o němž Nurnští neměli pochyb, že je to právě ten člověk, kterého avizoval Hion Turgus.
“Pan Moskyda?”, oslovil cairnského učence, právě toho, jenž se opět hlasitě zaobíral letopočty, “Pan Moskyda z Nabatelu?”.
“Moskyt, pane”, odvětil Menhorian Blathel, “Ale já jsem Menhorian Blathel. Pan Moskyt je tenhle pán”.
“Moskyt. Gerllod Moskyt”, napřáhl ruku k pozdravu gwendarronský voják, “Ale vede nás tuhle starej pán”.
“Menuju se Bolbuch”, zavrčel trpaslík a gestem vybídl muže, aby přisedl, “A vy jste nejspíš ten, co nám má zařídit audienci u pantáty krále”.
“U krále?”, podivil se kilťan.
Nurnští rychle pochopili, že žádná audience u krále Haakena III. se konat nebude.

Já nežertuji

“Vítejte! Vítejte ve Vlandrech, moji drazí přátelé!”, zvolal Hion Turgus z vysokého stolce, když vrchní komoří obřadně uvedl družinu nabatelského vyslance Bolbucha Bělovousého do sálu. Nurnští neuspořádaně prošli do středu sálu a zaraženě mlčeli. Trpaslík Bolbuch se dokonce nevraživě mračil. Hion Turgus pokynul sloužícím, aby přinesli lehké jídlo a džbány s vínem a komoří uvedl Nurnské k hodovnímu stolu pod vysokými vitrážovými okny. Teprve když bylo vše, jak má být, Hion Turgus povstal a třikrát tleskl, čímž dal služebnictvu i dalším přítomným na srozuměnou, aby opustili jednací sál. Kromě Nurnských a pana Turguse v místnosti zůstal pouze muž nevýrazného vzezření, jehož hlavě vévodil vysoký čepec. Zřejmě Turgusův písař, tedy pokud se dalo soudit podle stohu lejster, který svíral v podpaží. Všímavý Ramar si zmerčil ještě plešatého Dulga, který mlčky a nehybně postával u sloupu pod obrazem honitby, jakoby tady nebyl, jakoby jenom na chvíli vystoupil z plátna a za chvíli se měl zase vrátit. Lovci na výjevu ze sedel zpěněných koní klátili opeřenými šípy krvácejícího medvěda, šíleného bezvýchodností situace.
“Můj děd”, řekl Hion Turgus, když pomalu sestoupil k Nurnským a všiml si Ramarova utkvělého pohledu, “Ten třetí zleva. Podzim 1029".
Než dosedl do čela stolu, ukázal pyšně směrem vpravo od vstupních veřejí. Na stěně tam cenila zuby trofejní hlava medvěda. Pod hlavou byl stříbrný štítek, ale co je na něm vyryto, to odsud nebylo zřetelné. A o to míň důležité. Důležité bylo to, co Hion Turgus řekne, aby konečně a jednou provždy deklamovaná špinavá práce dostala definitivní a jasné obrysy.
“Jsem rád, že jste tady”, usmál se Hion Turgus, “Cesta byla příjemná? Bez potíží?”.
Nurnští nespokojeně zamručeli.
“Můžeme mluvit?”, optal se Bolbuch, “Myslím tím mluvit před ním?”.
“Ano. To je můj písař. Omlouvám se, že jsem jej nepředstavil”, přitakal pan Turgus, “Pan Heregar Mšic, pánové, moje třetí ruka, abych tak řekl”.
“A před nim?”, pohodil Ramar hlavou k nehybné postavě mezi sloupovím.
“Dulg ví o všem. Věrný Dulg je můj štít, meč a zbroj”.
Dulg se ani nepohnul, jen takřka neznatelně mrkl.
“Takže když teda můžeme mluvit otevřeně, tak by bylo dobrý nějak konkrétnějc vysvětlit rozsah tý práce”, nadhodil vůdce Bolbuch, “Prostě rozptýlit pochyby a nejasnostě”.
“A říct, kolik teda za to”, ozval se Zemikosa.
“Prostě tak nějak na rovinu…”.
“Dobrá tedy”, přitakal pan Turgus, “Tak tedy bedlivě poslouchejte. Nebude přílišný prostor dvakrát to opakovat”.
Pan Heregar Mšic vyhledal ve stohu papírů mapu Rellu a mlčky ji položil na stůl. Už od pohledu bylo jasné, že ji vypracoval stejný autor jako tu, kterou už vlastnili Nurnští. A Hion Turgus začal vyprávět a pan Mšic, když uznal za vhodné, vypsanou rukou do mapy dokresloval souvztažné značky či heslovité poznámky.
Tenkrát během prvního setkání v hostinci U hrocha Hion Turgus nezastíral, že práce, kterou mají Nurnští vykonat, bude v jistém smyslu špinavá. Jeho tehdejší obecné konstatování, že však půjde především o to zorientovat se v rellském problému, proniknout do podhoubí tamní rezistence a podle situace pokusit se je vhodným způsobem rozložit, prodělalo ve světle současného výkladu jistý nezanedbatelný obrat. Ano, Vlanderským bezesporu šlo o to učinit pořádek a utnout kalonské řádění, ale Dulgova dávná poznámka o případném pobití, když to bude nutné, se ve světle nového poznání smrskla na jediné slovo - pobít. Zkrátka a jasně, Hion Turgus zde u stolu nenechal nikoho na pochybách, že pod onou špinavou prací si nepředstavuje nic jiného, než vpadnout do Rellu a bezpodmínečně zabít každého, kdo je součástí vedení hnutí odporu, případně podmíněně každého poblíž, kdo k němu vyjádří byť jen náznak sympatie.
“Takže je to tak, jak jsem meldoval prve”, neodpustil si vůdce Bolbuch, “Nechcete nic menšího, než prostě vykydlit bandu rabijátů, co vašemu panu králi sajou krev”.
Ani toto trpaslíkovo shrnutí však nebylo zcela přesné. Ta banda nebyla jedna, bylo jich několik. A tím se Hion Turgus plynule dostal k rellské mapě a písař Heregar Mšic mohl začít zakreslovat značky.
“Především víme o tlupě, která sužuje přímo Areg…”.
“Areg je hlavním městem Rellu”, ukázal Mšic, “Sídelním městem barona Gallena”.
“Je zde nezpochybnitelně dokladovaná spojitost s přepady kupeckých vozů podél obchodní cesty na Silden. Tato tlupa bude velmi početná a my víme, že v jejím čele stojí jistý Dyjego”.
Menhorian Blathel vznesl dotaz, zda je o zmíněném Dyjegovi známo něco bližšího, ať už popis, odkud se vzal, konkrétnější místo jeho pobytu či příbuzenské vazby. Prostě cokoli, co by se dalo případně využít. Nebylo však známo vůbec nic. Dyjego byl jako přízrak, jméno, které nahánělo hrůzu v obchodních kruzích a rylo vrásky do tváře barona Gallena. Dyjego byl prostě hlavou Aregské bandy, která byla pravděpodobně početná, a dodat cokoli navíc by bylo jen čirou spekulací.
Další bandou, která sužovala rellský kraj, byla banda, přepadávající obchodní karavany v nepřehledném terénu v oblasti Modrých skal. Pan Mšic podotkl, že Modrými skalami prochází důležitá obchodní spojnice mezi Rellem a vlanderskou Brázdou, respektive Filkem.
“V Bílém průsmyku, přesně tady, bylo zaznamenáno nejvíce přepadení”, ukázal Heregar Mšic a zakreslil do mapy křížek.
O této bandě nebylo známo víceméně nic, jen tolik, že oblast sužuje asi dva roky. Nurnští si pro účely přehlednosti zmíněnou bandu pojmenovali jako Modroskalští a pečlivý Yasper požádal písaře, aby toto označení vepsal nad zakreslený křížek v Bílém průsmyku.
“K Modrým skalám se váže taková libůstka, krajová zajímavost”, podotkl písař, “Legenda o Kazimské pevnosti”.
Legenda o Kazimské pevnosti však byl pouze lidový příběh, že snad kdesi v horách stojí prastará a zapomenutá pevnost. Co však konkrétně mělo být pointou lidové povídačky, to buď Nurnští nepochopili nebo se Heregar Mšic nepříliš zřetelně vyjádřil. Na každý pád nikdo nevěděl, kde přesně a zda vůbec nějaká pevnost leží, a nezdálo se, že by její více než sporná existence jakkoli s řáděním Modroskalských souvisela. Nicméně poznámka se do mapy dostala i s velkým otazníkem, vyvedeným úhledným Mšicovým kudrlinkovým rukopisem. Zasloužila se o to preciznost Gerlloda Moskyta, vojáka GKA.
Povídačka o Kazimské pevnosti ale nebyla jediným příběhem, který byl toho dne zmíněn. Historka o Dagonském hvozdu už s rellskými rebeliemi mohla mít více co společného. O Dagonském hvozdu se mezi lidmi říkaly skutečně hrozné věci. Vybereme-li ty, které mohly mít s požadovaným tažením Nurnských po Rellu nějakou souvislost, pak to byly nesporně zkazky, jež upozorňovaly na záhadná mizení lidí. Dagonský hvozd byl totiž pro Vlanderské důležitým zdrojem těžby dřeva, suroviny, jež byla dále zpracovávána na dřevěné uhlí či řezivo pro truhlářské účely. A těmi, kdo se záhadně ztráceli, byli právě dřevorubci, muži z dřevorubeckých osad a táborů. Klabzej Myšilov při zmínce o Dagonském hvozdu pochopitelně zavětřil a po několika dodatečných otázkách už si byl více než jistý. Vyprávění o tajemstvím opředeném hvozdu a údajně oživlých stromech si krajně podezřívavý druid nemohl vyložit jinak - Dagonskému hvozdu vládne konkurent, druid. A to ne druid ledajaký. Muž samotář, stojící za mizením lidí, muž značné moci, který dokáže rozhýbat stromy. Obávané huorny.
“Druidi jsou nejhorší nepřátelé. Jsou hrozně záludný”, sykl nenávistně Myšilov, “Věřte nebo ne, je to tak”.
On totiž věděl. V tomto směru rozhodně více než ostatní.
Na pravděpodobný výskyt huornů přišla řeč ještě jednou. To když Hion Turgus barvitě popisoval řádění bandy z Bukodubské oblasti, kterou měl vést jistý Leon Buřič, a Heregar Mšic přidal k dobru pár lokálních historek. Potom už liscannorský druid viděl nekalé rejdy zlého konkurenta v jakémkoli slově, které odvozovalo svůj základ od čehokoli, co mělo nějakou souvislost s lesem. Bukodubská banda, respektive její označení, odvozovalo se od obcí Dub a Buk, což už samo o sobě druid považoval za krajně podezřelé. Běs jeho očích vystřídal čirý strach. Při vyslovení jména Buk pan Mšic zmínil jedno jméno - lovec Krand z Buku. Ale v jaké souvislosti, to zapadlo ve vzrušeném hovoru o huornech a podobných stvořeních.
“Lovec!”, hvízdl Klabzej a podezřelé jméno si zapsal.
Ať už byl pan Krand kdokoli, jeho osud se možná začal naplňovat.
Nurnští hučeli jako starý splav.
“To není zdaleka všechno, pánové”, pokračoval dále Hion Turgus, “Potom tu máme tu nešťastnou oblast Východního lesa…”.
Klabzej Myšilov zesinal a rozdrtil kusuhli. Heregar Mšic udělal značku, vlastně značek několik, a ty spojil čarou.
“Situace v této oblasti je značně nepřehledná, ohraničuje ji trojúhelník tvořený Morkem, Černou Vodou a Mokrými Vrchy, a vlastně ani nevíme, zda zločinnost zde provozuje jedna tlupa, nebo tlup několik. Nevíme ani, nakolik jsou na sobě závislé či nezávislé”.
Hlavní odpovědnost za nepokoje v oblasti Východního lesa svalovali Vlanderští na jistého pana Lý, který byl stejně tajemný, jako již zmíněný Dyjego. Zároveň ale Turgus jmenoval osoby, které se zdály být méně přízračnými. Jednalo se o jistého Bernarda Zarostlého, bývalého starostu Morku, a Ruprta Kováře z Montery. Na závěr výčtu Hion Turgus upozornil, že poslední dobou také narůstají potíže v oblasti mezi vesnicemi Hrnčíře, Zelená a Hnědá, ale to bylo vše, co mohl k tamní problematice říci. Nurnští označili tuto oblast za Hrnčířskozelenskohnědský trojúhelník a požádali pana Mšice, aby těžiště trojúhelníku opatřil značkou a zmíněným popiskem.
“To by k dnešnímu dni mohlo být víceméně všechno…”.
“Víceméně?”, zdvihl obočí Ramar.
Heregar Mšic pokýval hlavou a lehce pokrčil rameny.
“Jinejma slovama vy po nás chcete, abysme táhli Rellem a vykydlili půlku obyvatelstva”, namítl Yasper Zámečník, “Chápu to dobře?”.
“Nikoli. Žádáme, abyste zabili, nebo ještě lépe zajali předáky zločinných holportů a předali je vlanderské spravedlnosti”.
“A ovšemže všechny ty, kteří budou mít tu drzost stavět se se zbraní na jejich stranu”, doplnil Mšic.
“A pokud se vám spolu se zajatci podaří zajistit důkazy o spolčení s Kalonem, tím lépe”, dodal Hion Turgus, “Důkazy, pánové, důkazy pro spravedlivý a exemplární veleproces. To je to, oč tu také běží”.
“Budeme mít v Rellu vůbec nějaký zázemí?”, otázal se Gerllod Moskyt.
“Ne”.
“Ne?”.
“Vlastně… baron Gallen je rámcově a zhruba informován”.
“Zhruba?”.
“O skupině nabatelských žoldnéřů beroucích se za pohledávky jistého tamního obchodníka. Obchodníka oloupeného v Bílém průsmyku”.
“Myslím skutečný zázemí”, zavrtěl hlavou Moskyt, “Někoho, komu můžeme věřit. Někoho, komu můžeme předat ty zajatce. Prostě někoho, kdo ví, co tady po nás ve skutečnosti chcete”.
“Jediný muž v Rellu zná naše záměry”, odpověděl Hion Turgus, “Jmenuje se Efeng”.
“Efeng?”.
“Efeng. Velitel Dorinské tvrze”.
“Takže voják? Králův voják?”.
“Ano. Čistokrevný Vlandeřan. Vlandeřan srdcem i duší…”.
Gerllod Moskyt si ztěžka oddechl a dlaní otřel orosené čelo.
“Kde toho Efenga můžeme najít?”, zeptal se Menhorian.
“V Dorinské pevnosti… nebo v jeho domě v Aregu…”.
“Tady a… tady”, zakreslil pohotově do mapy Heregar Mšic značky zkřížených mečů.
Hion Turgus ale cítil potřebu výslovně upozornit, že velitele Efenga je možné kontaktovat pouze v nadmíru omezených a nezbytně nutných případech. Na slovo nezbytně kladl obzvláštní důraz.
“Jednomu ale pořád málo rozumim”, neodpustil si Gerllod Moskyt poznámku, která mu vážně vrtala hlavou, “Jste Vlanderský a máte v Rellu vojsko. Proč na potření rebélií prostě a jednoduše nevyužijete armádu? Proč tam posíláte hrstku cizích chlapů vodnikud?”.
“Z Nabatelu…”, podotkl Yasper.
“Neznáte reálie, v jakých se současný Rell a jeho obyvatelstvo nachází”, řekl Turgus, “Chápejte, jaké nálady mezi prostým lidem za ta léta válek a nejistot panují. Představte si, jak asi na vlanderskou armádou nahlížejí, jak spolupracují…”.
“Nespolupracují…”, řekl Mšic, “A navíc naše tamní zdroje jsou značně omezené”.
“A baron Gallen?”, nevěřícně zavrtěl hlavou Bolbuch.
“Baron Gallen je prostě baron Gallen. Dosazený panovníkem, to ano. Pro naše je to Rellan a pro tamní vlanderský dosazenec. Na baronově loajalitě při nejlepší vůli stavět nelze”.
“Dobře… zpátky k vojsku”, nedal se odbýt Gerllod, “Velitel Efeng… byl by schopen a ochoten poskytnout pár desítek mužů?”.
“Chápejte nás, pane Moskyte”, vykřikl netrpělivě pan Turgus, “I kdybychom chtěli v daném záměru zapojit armádu, a to my nechceme, nemáme prostě dostatek mužů… Heregare, kolik máme v oblasti posádek?”.
Heregar Mšic divoce zalistoval lejstry a vyňal soupis rellských stanovišť.
“Jedná se pouze o rámcová čísla, pane. Mohou se od prostého evidenčního stavu lišit. Dovolenky, marodky, přesuny mužstva…”.
Hion Turgus se na písaře zamračil a nevrle zachrčel.
“Dobře… tak to máme… post Bělá - padesát mužů… Brázda - dvacet mužů… Černá voda - třicet…”.
Gerllod Moskyt se mračil čím dál víc a barbar Ramar jakbysmet.
“…Filk - dvacet mužů ve zbrani… Potom Dorinská tvrz, Efengova posádka, nejsilnější pozice v oblasti…”.
“Kolik…”.
“Pět set mužů, pane…”.
“No vidíte…”, ozval se Gerllod, “Tady by brát šlo…”.
“Musíte pochopit… S Dorinskou tvrzí naše přítomnost v Rellu stojí a padá… Jako voják musíte chápat, že čísla, která jste slyšel, jsou už tak alarmující”.
S tím musel Gerllod chtě nechtě souhlasit. Pokud byla situace v Rellu taková, jak se Nurnští v Turgusově domě dozvěděli, tak Vlanderská nadvláda nad oblastí stála na vodě.
“Ještě máme Areg…”, vyčetl suchým hlasem Heregar Mšic a hlasitě polkl, “Posádku v Aregu”.
“Kolik mužů?”, zeptal se bezvýrazně pan Turgus.
“Neznámý počet…”.
“Neznámý počet!?”.
“Nedostali jsme hlášení… Je to vlanderský post, to ano… ale posádka spadá pod barona Gallena…”.
“Tak tady to máte! Rell! Neznámý počet!”.
Jedno bylo Nurnským jasné. Na posílení družiny o jakékoli muže cvičené ve zbrani mohli zapomenout.
“Zeptám se takhle”, nadechl se vůdce Bolbuch, “Chápu to tak, že kdybysme tu práci teďkonc nevzali, tak můžeme mít jako nabatelský žoldáci jistý potíže?”.
Hion Turgus pomalu přitakal. Nedalo se nevšimnout, že od sloupu pod obrazem ubíjeného medvěda se odloupl plešatý Dulg a pár kroků popošel. Jeho pravice spočívala na hlavici jílce meče.
“Vezmete tu práci?”.
“Je to hodně vošajstlich”, zabručel Bolbuch, “Tady můžou dost dobře padat i hlavy”.
“Já si ale porád dělám hlavu s tim, kolik za to”, ulízl si nervózně zbytky vlasů Zoltar Zemikosa.
“Přesně tak”, oddechl si pan Turgus, “O hlavy tady půjde především”.
Řešit otázku ceny znamenalo, že ti s vidlemi, tedy Nurnští, nakonec práci vezmou a udělají, co je nezbytné. A panovník Haaken III. vyčlenil finanční prostředky, které rozhodně mohly být takovými, jako jsou oni, považovány za zajímavé. Z důvodu zasažení největšího možného a přitom i reálně proveditelného úderu rellským rebelům byla případná platba vztažena nikoli na úkol či likvidaci skupiny, nýbrž na konkrétní osoby. Vymezit skupiny v jejich rozsahu mohlo být sporné a těžko vysvětlitelné, navíc nebylo jasné, kolik jich vlastně v Rellu zločiny proti koruně páchá. Zato byly doložitelné konkrétní osoby, byť nakrásně některé z nich jaksi přízračné a jiné bezejmenné, jejichž zatčením či likvidací by došlo k rozložení zločinných struktur. Po zatčení těchto osob a ochromení sítě by už věc mohla převzít armáda a jménem vlanderského zájmu zahájit úřední vyšetřování. Dalo se předpokládat, že při zatýkání zmíněných osob by přišlo k úhoně mnoho jejich přívrženců, kteří by se aktivitě nabatelských žoldnéřů snažili zamezit. Jiní by se odvrátili od svých vůdců a útěkem spasili holý život. Alespoň takové byly Turgusovy predikce a záměry v hrubých obrysech. Heregar Mšic vyhledal příslušné lejstro, soupisku osob, které je nutno zadržet a předvést ať už živé nebo mrtvé. Živý zajatec byl vždy honorován násobně více než mrtvý, u mrtvého stačilo doložit hlavu nebo dokladovat jiným prokazatelným důkazem jeho likvidaci. Dokladování a předávání mělo být provozováno přes velitele Efenga, jenž měl podávat pravidelná hlášení přímo Hionu Turgusovi do Kiltu, kterýžto potom měl obratem Nurnské skrze Efenga po zásluze vyplatit. Nurnští nakonec tedy po dlouhé a vášnivé debatě při zvážení všech pro a proti souhlasili. Nebylo radno obrátit proti sobě Vlanderské v samém srdci Vlander. V Rellu, tam už situace mohla být dost odlišná - a navíc, vymezení Turgusovy špinavé práce a způsob odměny za její vykonání dávaly Nurnským v jistých mezích a ohledech jedno pozitivum. Pozitivum jistého prostoru sami si zvolit příhodný okamžik, kdy zmíněnou práci z objektivních důvodů ukončí. Pokud by přerostla hranice jejich možností. Nurnští tedy návštěvou Rellu zdánlivě neměli co ztratit.
“Ještě jednu otázečku”, zeptal se přidrzle Horác Lipový, “Nějak mi uniklo, kolik je za Efengovu hlavu”.
“Deset až patnáct let”, odvětil Turgus.
“Tak to beru…”.
“Já nežertuji!”.
“Ale já, drahej pane, já žertuji…”, zachechtal se hořce Horác, “Jsem už prostě takovej od přírody”.
Kdyby hořce nežertoval, byl by zamlklý. Jako většina z Nurnských. Hra, kterou s nimi ten zpropadený Turgus rozehrál, se jim pranic nelíbila. Bolbuch byl zastáncem rozvážného postupu, a zřejmě měl pravdu. Tady a teď nebylo záhodno stavět se na odpor. Horácův odvážný žert audienci v kiltském sídle pobočníka krále Haakena III. pod obrazem honitby z podzimu 1029 ukončil.

Pytle

Nurnští v poměrně rozmrzelé náladě přespali v kiltském hostinci U jestřába a na druhý den vyrazili na Rell. O dva dny později v pokročilém odpoledni překročili říčku Modravu a vstoupili do městečka jménem Gorell. V Gorellu se ale kumpanie nezdržela, pouze Ramar upozornil na malou vojenskou posádku, která v Mšicově výčtu vlanderských postů nefigurovala. Mohlo to znamenat jediné, totiž že baron Gallen vládne vlastní silou rekrutující se z řad obyvatel panství, nebo to, že vlanderská vrchnost dělí fortifikace na posádky s velením výhradně loajálním a posádky bez něj. To bylo rozhodně dobré vědět a bylo to drobným, leč důležitým střípkem do mozaiky obrazu honitby z léta 1071. Ničím jiným než honitbou totiž Turgusova špinavá práce zřejmě neměla být. A navečer znavení dobrodruzi dorazili do vesničky sloucí jménem Silden. Jelikož se blížila noc, vzali Nurnští zavděk obecní nocležnou a ve společném pokoji na pryčnách polohlasem rozjímali, odkud, až zítra dojedou do Aregu, nejlépe začít.
“Určitě nebude od věci najít dobrý zázemí a ubytovat se”, ozval se Ramar, “Očuchat si místo, kde bysme se srotili, kdyby se něco miglo”.
“To je dobrý dycky”, souhlasil Yasper, “Vočíhlá brložna je základ zamezení pozdějších zmatků”.
“Mohli bysme se vytrousit po městě ověřit si pár Turgusových informací”, navrhl Blathel, “Vždycky se nám takovej postup vyplatil. V těch rellskejch bandách mám trochu čardáš v hlavě. A taky jistý pochyby”.
“Mohli bysme popustit tu historku o nabatelskejch žoldácích, co hledaji zadostiučinění”, navrhl Klabzej, “Ta myslim zase nebyla tak špatná”.
“Chceš, aby nás jednoho po druhym vodkráglovali po temnejch průjezdech?”, nesouhlasil Yasper.
“Lepší než honit se za přízrakem je, když si tě přízrak najde sám. I když tě to může bolet”.
“Pustit bysme tu vábnici mohli”, přitakal Gerllod, “Ale šarvátkou ve městě bych nezačínal”.
“Máš recht. Jsem spíš pro ten Bílej průsmyk”, ozval se vůdce Bolbuch, “Koho že to tam máme lapit?”.
“Jejich bezejmennýho šéfa”, připomněl elf Menhorian.
“Výborně”.
“Jo, pustý hory by mohly bejt dobrej začátek”, souhlasil Ramar, “Mám sojku, už se nám osvědčila”.
Bolbuch pochvalně zamručel. To by mohlo vyjít.
“Horáci, spíš?”, zeptal se trpaslík.
“Skoro ne…”.
“Ráno ve vsi nakup nějaký pytle”.
“Čeho pytle?”.
“Prázdný pytle”.
“Na co?”.
“Na hlavy přece”.
“To už zase budu vláčet hlavy?”.
“Už to tak vypadá”.
“Ach jo…”.
* * *
Do Aregu, sídelního města rellského pána, dojela Nurnská družina následujícího dne o šestadvacátých poradostinách v jednu hodinu po polednách. Cesta proběhla bez zvláštních událostí, jen Klabzej Myšilov po celou dobu nevraživě vraštil obočí na Dagonský hvozd, jehož temná silueta se skoro po celou dobu táhla daleko na východě. Nespokojeně bručel pod vousy a upokojil se až nedaleko před městem, kdy les na horizontu ustoupil do mlžných dálav. Areg Nurnské překvapil svou rozlehlostí, tedy v porovnání ke Gorellu a Sildenu. Město zřejmě soustředilo většinu obyvatelstva kraje, leželo na obchodní křižovatce. Kamenné budovy a dlážděné ulice dávaly tušit, že kdysi zažívalo časy hojnosti a slávy. Dnes však byl na oprýskaných fasádách budov patrný zub času, nedostatku financí a válek. Sídlo barona Gallena bylo tvořeno neuspořádaným shlukem měšťanských domů propojených a obehnaných hradební zdí. Vnější hradbení spoluutvářely i baráky Mšicem zmiňované aregské posádky s oním deklarovaným neznámým počtem uniformovaných vojáků uvnitř. Gerllod Moskyt zkušeným okem usoudil, že by zdi oné fortifikace mohly skrývat něco kolem dvou stovek ozbrojenců. K ubytování si Nurnští vybrali hostinec U valounu, který se jim zdál co do strategického umístění i nabízených služeb jako nejpříhodnější. Kumpanie si pronajala tři sousedící pokoje a ustájení pro koně v maštali ve dvoře na týden dopředu.
“Proč vyhazujeme peníze voknem?”, zeptal se Horác Lipový, “To mi, Bolbuchu, pověz”.
“Protože do hor pudeme pěšky a nechceme, aby nám ty koně zatim někdo líznul”.
“Jak ale víme, jak v těch horách budeme dlouho?”.
“To, Horáci, samosebou nevíme…”.
Druzi si objednali oběd a dohodli se, kdo kam zajde kvůli informacím. A tak se i stalo. Jednalo se o vcelku běžný postup. S tím rozdílem, že součástí zmíněných průzkumných aktivit bylo i vypustit informaci o nabatelských žoldnéřích, zaobírajících se satisfakcí pro významného kupce.
* * *
Poté, co se druzi vrátili z pochůzek, a po vydatné večeři ovšem, se odebrali do pokojů. Vlastně sešli se v tom prostředním, přičemž na stráži nechali hobita Horáce, aby debata nad zjištěními, závěry a plánem pro následující dny byla vystříhána přítomnosti nepovolaných uší. Nejprve vůdce Bolbuch přidělil hlídky pro nadcházející noc, a potom už udělil slovo jednotlivým mužům.
“Našel jsem ten Efengův dům”, oznámil průzkumník Ramar a přibližně popsal, kde stavení velitele Dorinské tvrze leží.
Nebylo to daleko odsud. Barbar nicméně také potvrdil, že chudoba aregských obyvatel mu připadá skutečně znatelná a markantní a že tedy není divu, když nálada ve společnosti připomíná vřící kotel s přinýtovanou poklicí. Bylo víc než jisté, že na barona Gallena se tady nahlíží skrz prsty jako na zaprodance, ačkoli nikoli výlučně ve vztahu k Vlandrám či Kalonu, ale jako na zaprodance obecně. Barbar při vší snaze nebyl schopen jednoznačně popsat převládající názor místních lidí, zda většinovou podporu má obecně vzato příklon k jedné či druhé straně, nebo snad vize samostatnosti.
“Tenhle kout světa spěje k občanský válce, to mi věřte”, podělil se Ramar se svým subjektivním pocitem.
“Z jinýho soudku…”, přihlásil se o slovo Yasper Zámečník, “Vůbec se nedivim, že Bílej průsmyk kdejaký lumpy tolik přitahuje”.
A vysvětlil, že v jižních svazích Modrých skal jsou zbudované zlatodoly a tavicí pece. Právě z těchto míst Rellu pocházela většina tolik ceněné suroviny pro vlanderskou královskou mincovnu v Kiltu. Zlaté pruty, to bylo to, oč běží v Bílém průsmyku především, a Yasper si byl jistý, že přepady kupců jsou jen vedlejším projevem. Zámečník také vyjevil názor, že loupeživé bandy v rellském kraji zjevně udržují jistá vymezená teritoria a navzájem si nekonkurují.
“Jakoby existoval nějakej úzus…”.
“Trochu jsem se zaměřil na to, co nám všechno navykládal ten Turgus, a jsem toho názoru, že…”, ozval se Menhorian Blathel a potom se významně odmlčel.
“Povídej, kouzelníku…”.
“No, jsem toho názoru, že jak má čardáš v datumech, tak že má čardáš i v těch bandách. Jsem prostě toho názoru, že…”.
“Že co!?”.
“Že je nutný důsledně oddělit řádění nějaký bandy od projevů lidový rebélie… A taky že nemusí bejt banda jako banda… Není sporu, že v tomhle kraji se za ty léta napáchalo hodně křivd… A nejspíš není naším cílem dekapitovat půlku Rellu, že ne?”.
“To máš recht… ale co máš konkrétně na mysli?”.
“No, trochu jsem o tom všem přemýšlel… a tak ňák jsem si znovu prošel svý poznámky…”.
Menhorian položil na stůl kus papíru počmáraného poznámkami. Rozvážně vysvětloval, co si o tom všm myslí. Tak především vydělil skupiny pod velením těch dvou přízračných pánů, pánů Dyjega a pana Lý, které sice nikdo nikdy neviděl, ale jejich jména byla jaksi ložená. Dokladovaná činnost jejich spolků nesla veškeré rysy podvratných piklí, které více než co jiného připadaly Blathelovi, že mají destabilizovat obchodní a státní struktury, tedy jaksi tvořit podhoubí než nějaký zisk. U zločinných spolčení by se naopak mělo očekávat, že se úžeji specializují na některý z konkrétních oborů zlodějského řemesla, jak bývá u takových zločinných spolků zvykem, a že se s obchodními a státními strukturami spíše prolne. Rozhodně se však, pokud je zde uvažováno o vysoce protřelé formě organizace, nedá očekávat, že by v takovém případě dobře tyjící zlosyn nechal vědomě vykrvácet svoji dojnou krávu. Právě naopak. Proto byl Menhorian toho názoru, že pokud za něčím hledat kalonský zájem, tak právě za osobami pana Lý a Dyjega, protože jinak si důvody jejich existence nedokázal vysvětlit. Za úplně odlišné označil počínání Modroskalských. Jejich vzestup panem Turgusem dokladovaný do dvou let zpátky mohl být už produktem vzrůstající destabilizace a o motivaci zmíněné bandy neměl Blathel žádných pochyb. Šlo nesporně o rellské zlato plynoucí do Kiltu skrze Bílý průsmyk. A podle známých stavů vojska na rellských postech se dalo předpokládat, že transporty ceněného nákladu byly i prachbídně střežené.
“Hm…”, pokýval Yasper Zámečník zadumaně hlavou.
Pan Lý byl ale podle všeho spojen s Východním lesem, vlastně s širokou oblastí táhnoucí se od Morku až k Černé Vodě a Mokrým Vrchům, a s ním byla spojována další jména.
“Jenomže je asi potřeba odlišit příčinu, která tvoří podhoubí, a následek…”.
Menhorian vysvětlil, že ti dva další, které v Kiltu Hion Turgus jmenoval ve spojitosti s panem Lý, s ním velice pravděpodobně nic společného nemají. Upozornil na skutečnost, že do přízračnosti toho Lý mají věru hodně daleko, ba co víc, zdají se být naprosto reální.
“Ten Bernard Zarostlý, pánové, není Zarostlej z rodový linie. Říkají mu Zarostlý Bernard, což je trochu rozdíl. Po fotrovi má příjmení Tůje”.
“Tůje?”.
“Přesně tak. Tůje. Bernard Tůje”.
Elf byl toho názoru, že Bernard je možná zarostlý, možná na protest proti nějaké nepěknosti přestal pečovat o svůj vzhled a nechal se obrůst divokým vousem a vlasem. Ale dřív, dřív to přeci býval starosta Morku, tedy sice na nízkém postu, ale přesto se jednalo o představitele státní moci. Té moci, proti které dnes vystupuje. Menhorian si prostě a jednoduše myslel, že tomu Bernardovi se stala křivda, která jej obrátila proti vrchnosti a postavila do čela rebélie.
“Že je spojovanej s panem Lý je pouze spekulace, zjednodušení a možná i záměr, ale asi to není fakt. A o tom kováři z Montery to platí jakbysmet”.
“Myslíš toho Ruprta? Kováře Ruprta”, zeptal se Gerllod Moskyt.
“Jo, právě toho. Myslím si, že kdybysme se na to koukli pěkně zblízka, tak se můj předpoklad potvrdí…”.
“A co z toho podle tebe plyne?”, otázal se Myšilov.
“Plyne z toho to, že bysme se měli soustředit především na to, co už od prvního pohledu smrdí. A podle mě to rebélie, ať už z jakýchkoli důvodů vedená, prostě není”.
“To máš víceméně recht”, souhlasil Bolbuch.
“Pak tu jsou ale ještě ty Bukodubský s Leonem Buřičem v čele”.
Ano. Leon Buřič. Už přízvisko Buřič nemohlo nikoho nechat na pochybách, co je zámyslem lidí, kterým velí. Bouřit za své a proti všem. Rebélie jak vyčtená z učebnic. Vesnice Buk a Dub dal Menhorian do souvislosti s přilehlým Dagonským hvozdem, o kterém se zase nevědělo nic víc, než že tam straší, hýbou se tam oživlé stromy a mizejí tam lidi.
“Prostě pohádka jako vyšitá pro zlobivý děcka, aby byly hodný a nechodily kam nemaj”.
“Jenom aby”, zachrčel Myšilov, “A co ten zlej druid, kterej tam vládne?”.
“Jsem toho názoru, že žádnej druid neni. A ty mizející lidi, to jsou možná přeběhlíci do Buřičova tábora. Ale spíš, spíš jsou to holý povídačky…”.
“Takže podle tebe se povstalci kolem Leona Buřiče sbíraj po Dagonským lese?”.
“Přesně tak”.
“A co ten lovec? Lovec Krand?”.
“Vo lovci Krandovi nevíme lautr nic”, podotkl Ramar.
“Přesně tak… může to bejt takříkajíc kdokoli”, ozval se Zoltar, “Od rozprávkový postavy po povstalce samotáře, co bohatejm bere a chudejm dává…”.
“Tak…”.
“Turgus ale varoval ještě před Hrnčířema”, připomněl Gerllod.
“Před hrnčířema?”, nechápal Horác Lipový, “Tak voni povstali i hrnčíři?”.
“Ne… Mám na mysli ten Zelenskohnědskej trojúhelník, no, spíš pás…”.
“Přesně tak. Podívejte se do mapy. Tahle oblast zabírá rozlohou třetinu Rellu”.
“Jinejma slovama Rell se začíná houfovat k občanský válce…”, ozval se Ramar.
“Jako vřící kotel s přinejtovanou poklicí”.
Znělo to logicky a velice pravděpodobně.
“A kdo si myslíš, že v tom má prsty?”, zeptal se Klabzej Myšilov.
“Kalon a nebo někdo jinej”, pravil Gerllod, “Ale trouf bych si říct, že Kalon. Skrze nasazený lidi”.
“A na nás je, abysme ty lidi našli a předali vlanderský spravedlnosti”, řekl vůdce Bolbuch, “I s nezvratnejma důkazama o jejich rejdech. Teď jde jenom o to, kde začít”.
“Ještě se ale nabízí jedno vysvětlení”, zamyslel se Gerllod.
“A to jaký?”.
“Že my jsme ti, co mají přilít volej do vohně. Ať to prostě pořádně buchne”.
Debata byla bouřlivá, ale výsledek nakonec o to jasnější. Bílý průsmyk. Podle všeho Bílý průsmyk mohl být pro začátek snazším soustem, než přízračný pan Lý či Dyjego s Kalonem v zádech. Po dlouhé době nečinnosti bylo potřeba zase se do toho dostat. Alespoň tak zněl náhled vůdcův, tedy náhled rozvahy stáří. A kdo ví, třeba se to všechno zatím nějak vykrystalizuje.
“Po kom z těch Modroskalskejch ten Turgus vlastně touží?”.
“Po jejich bezejmenným šéfovi… Takže asi vlastně po všech…”.
“Dostanem je”, bouchl pěstí do stolu barbar Ramar, “Živý, nebo vodhlavený”.
“Dekapitovaný…”, opravil ho kouzelník, “Vlastně detrupený, nebo jak se to…”.
“Pytle mám”, řekl Horác, “Dost jich mám”.
“Jo”.

Bílý průsmyk

A tak se tedy stalo. Hned po ránu nurnská kumpanie vyrazila pěším pochodem po cestě k Modrým skalám. Právě po té cestě, která, pokud mapa nelhala, měla vést dlouhým kaňonem, jemuž se tady v kraji říkalo Bílý průsmyk. Koně včetně všech nepotřebných a obtížně přepravitelných věcí zůstali v hostinci U valounu. Už kolem poledního se poctivá cesta zařízla do rozeklaných skal a hlubokou soutěskou vedla Nurnské vpřed. Pochodovali ostražitě a bez ustání, jen kolem jedné hodiny po poledni zastavili na krátký studený oběd. Ačkoli hory působily divoce a zdánlivě opuštěně, každému z ostřílených dobrodruhů bylo jasné, že pokud tady někdo někdy číhal na kupce, neměl kupec ani s ozbrojeným doprovodem šanci. Příležitostí pro útok ze zálohy bylo nespočet a kaňon samotný nedával příliš prostoru ani pro zběsilý úprk. Jenomže Nurnští měli eso v rukávu a tím esem byla Ramarova sojka. Pták, který kroužil po blankytné obloze a zkušeným zrakem sledoval okolí. Ramar byl se sojkou propojen myšlenkami, měl ji vycvičenou a znal ji, a i kdyby ne, sojka nepocházela z tohoto světa. Byla animaliem, bytostí přivolanou magií, čirou vysokou magií, jež ji zformovala a vdechla jí život. Život existenčně závislý na životě jejího stvořitele. Mezi sojkou a barbarem tedy panovalo spojení animalia se stvořitelem. A Ramar nahlížel na soutěsku jejíma očima a tedy věděl, že vzduch je čistý. Tedy prozatím. Stav věcí se změnil až v pokročilém odpoledni. Sojka z nebeských výšin zahlédla ve skalách nad soutěskou liduprostý strážní post. Na hraně skalní římsy byly připravené balvany se zaklíněnými sochory. Průzkumník nezůstal na pochybách, k jakému účelu tyto primitivní, leč účinné zbraně slouží. Ramar podezřelou skutečnost sdělil vůdci a ten nařídil druhům zavčasu zalézt do úkrytu pod převisy. A barbar dostal za úkol zjistit, co se dá. K vlastnímu špatně skrývanému překvapení nezjistil však nic. Žádné známky tábora, horských stezek či alespoň osamělého pohybu. Hory se zdály být pusté.
“Někde tu ale sou”, odplivl si vztekle, “Na to mám prostě čuch”.
Po krátké debatě Bolbuch rozhodl, že když nemůže šachta za rubačem, musí tedy rubač k šachtě, a pod vedením Myšilova, který Nurnské vedl nejschůdnější cestou po úbočí rokle vzhůru, se kumpanie přesunula k opuštěnému vartovišti. Už cestou druid upozornil, že podle rozrytin v půdě soudí, že právě tudy Modroskalští podnikali závěrečný výpad na kupecké vozy ochromené svrženými balvany. Po zevrubné obhlídce strážního postu a dohodě s Gerllodem Moskytem trpaslík rozdělil pozice a potom kázal rozdělat oheň. Plameny druzi přiživovali mokrým chvojím a travou a mastný štiplavý dým brzy stoupal k obloze jako neklamná známka jejich přítomnosti. Tohle znamení by musel zmerčit i slepý. A Ramarova sojka dál střežila tiché vrcholky Modrých skal.
* * *
“Už jdou”, řekl suše Ramar a dodal několik holých vět s podrobnostmi.
Tou dobou už vládla hluboká noc. Muži se mlčky chopili zbraní a odebrali se na přidělená stanoviště. Horác Lipový s Yasperem přihrnuli na oheň připravené hromady chvojí a nalámaných dřev. Potřebovali, aby na to krvavé divadlo bylo pořádně vidět. Potom i oni dva následovali ostatní a zmizeli ve tmě. Menhorian Blathel se skrčil na své pozici a zamžoural směrem, kde tušil trpaslíka. Jeho úkolem bylo, až přijde správný čas, těsně před útokem obdařit vůdce účinky posilujícího kouzla. Stejný úkol měl i Ramar ve vztahu ke Gerllodovi. Gerllod a Bolbuch byli zkušení bijci a na jejich umění úspěch této fáze plánu stál především. Součástí úderné skupiny byl i Zoltar Zemikosa a Klabzej Myšilov, kteří se s těmi dvěma sice nemohli poměřovat, ale když na to přišlo a boj netrval příliš dlouho, byli schopni velkých věcí. A Menhorian Blathel byl zkušený kouzelník. Praktik. Dalo se předpokládat, že z jeho směru temnotu ozvláštní různobarevné výboje blesků. Blesky se daly očekávat i od Horáce Lipového. Vlastnil nechvalně známý sluneční prsten, který sprovodil ze světa nejednoho muže, bohužel i včetně vlastních. Takový barbar Goran, dej mu Harr Ghned lehké spočinutí, kdyby mohl promlouvat ze záhrobí, mluvil by jadrně a od plic. Z Horáce a jeho zmatenosti ve vypjatých situacích panovaly obavy největší. Aby v nastalé řeži zase nechybil v úsudku a neposlal na onen svět někoho ze spoludruhů. Ale vůdce byl toho názoru, že ve středu připraveného bojiště bude světlo od ohně a tedy i naprostý blbec pochopí, kdo patří ke které straně. Nurnští ztichli a oheň divoce prskal.
* * *
Modroskalští vpadli na vartoviště s tasenými zbraněmi a divokým řevem. Překvapení, že tu nikdo není, bylo natolik silné, že na několik drahocenných úderů srdce zmlkli. Oslepeni jasnými plameny ohně mžourali zaraženě do tmy kolem, která se z tohoto místa zdála být neproniknutelnou.
“Pal!”, zařval Bolbuch.
To byl signál pro zahájení střelby a práci kouzelníků. Následně vyběhla ze čtyř protilehlých stran útočná formace. Střet to byl tvrdý, ale víceméně rychlý. Ačkoli Modroskalští Nurnské počtem hlav převažovali, moment překvapení sehrál svou zásadní roli v konečném výsledku, který byl od prvních okamžiků jasný. Podpora bojové formace měla díky ohni zřetelný přehled, kde je třeba zasáhnout, a rabijáti z Modrých skal muže, ostřelující je zdánlivě ze všech stran, ani neměli možnost zahlédnout. Do posledního dechu zřejmě vůbec netušili, kolik Nurnských vlastně ve skutečnosti je a že je jich tak málo. A nebylo jim ani dáno později to zjistit. Brzy se jejich nehybná těla válela všude kolem plápolajícího ohně, který zatím už většinu paliva lačně pozřel, a jeho plameny znovu částečně ustoupily temnotě.
“Tendle dejchá…”, upozornil Yasper Zámečník na zhrouceninu muže, jemuž se prsty na rukou chvěly křečí.
Yasper poklekl a zajatce spoutal poctivým konopným provazem.
* * *
Výslech byl krátký a skončil nedlouho před půlnocí.
“Popravit”, houkl vůdce.
Horác Lipový se nadšeně úkolu ujal a zbitého muže podřízl nožem. Potom si vypůjčil sekerku a udělal to, co bylo nutné. Zbavil hlavy mrtvolu, kterou jazyk chvíli předtím označil za vůdce lumpů. Zabalil ji do hadru a potom tu kulatou věc uskladnil na dno pytle. Byl pyšný. Nurnští měli první hlavu, první hlavu pro Efenga.
Byla tu ale jiná věc, která Nurnské mátla. Ti muži, jak vyplynulo z výslechu, to byli skutečně zločinci, o tom žádná. Ale jediné, k čemu se vyslýchaný jazyk měl, bylo zlato z dolů. Modroskalské podle všeho zajímaly pouze vojenské transporty do Kiltu, nikoli kupci a obchodníci. Mohl lhát, ale proč by to dělal, když mu muselo být jasné, že skončí jako ostatní. Podle toho, jak hovořil, se nezdálo, že okrádání pocestných padalo na vrub Modroskalských. Nurnští měli nutkavý pocit, že muž, jenž ještě před chvílí dýchal, byl Rellan srdcem i duší, tedy alespoň v jistém smyslu, a že Modroskalští tady nevedli jenom nějakou sprostou protizákonnou činnost. Oni nejspíš bojovali svoji soukromou válku proti baronu Gallenovi a jejich živobytím bylo týt ze všeho, co tento muž dle jejich přesvědčení představoval. Žili v horách jako psanci a ze svého pohledu a dle svých možností zasazovali rány Vlandrám a jejich aregskému přisluhovači. Ke spolčení s Kalonem se ale muž nepřiznal, ani když mu Zemikosa hrozil vypálením očí. A hrozit, hrozit uměl alchymista věru přesvědčivě.
“Potom mi neni jasný, kdo má na svědomí kupecký karavany”, zamyslel se nahlas Yasper, “A že je přepadama Bílej průsmyk proslulej, o tom neni pochyb”.
“Můžeme najít tábor těchhle ptáčků a chytit dalšího jazyka”, řekl barbar Ramar, “Určitě tam někdo zvostal… a mohli tam mít taky svoje rodiny…”.
“Placený jsme vod chycení vůdce”, zavrtěl hlavou Bolbuch, “A toho máme”.
“Toho máme”, poplácal Horác pyšně pytel.
“Je to velká oblast…”, ozval se Gerllod, “Může se tu pohybovat i jiná skupina”.
“Možná”.
Nurnští se domluvili, že ráno zkusí projet průsmykem a hledat nějaké stopy po přepadech kupců. Po takovém přepadu přeci nutně musí zůstat nějaké stopy… Polámané součástky z vozů, rozbité předměty v trávě, prostě něco, co by určilo místo přepadení, a odtud potom navázat a směřovat další kroky.
“Za to nám ale Turgus neplatí…”, namítl Zoltar Zemikosa.
“Ale zaplatí nám především za důkazy o kalonským spiknutí”, nesouhlasil Ramar, “A řek bych, že po těch důkazech prahne víc, než po nějakejch hlavách”.
“Jseš si tím tak jistej?”.
“Úplně skálopevně ne…”.
“Když budou důkazy, zaplatí i za hlavy, který nebyly v plánu”, podotkl Moskyt.
“To asi jo”.
“Tak jo”.
“Jo”.
Bolbuch rozdělil hlídky pro zbytek noci.

Pevnost

Myšilov stopoval rád. Byl v tom za ta léta v družině dobrý a teď to bylo ještě ke všemu napínavé. Hledat někoho, o kom nevěděl zhola nic, vlastně ani to, zda vůbec existuje, to pomyšlení jej příjemně šimralo v zátylku. A navíc tu byl Ramar, muž zcela odlišného zaměření, ale se zajímavými možnostmi a především průzkumnickými zkušenostmi, z nichž se leccos mohl přiučit i takový světem protřelý druid. První úkol nebyl těžký. Najít místo, kde s téměř naprostou jistotou došlo k přepadu kupecké karavany, to bylo spíš otázkou času a vynaložené chůze, než otázkou schopností. Po rozbitých vozech zůstanou stopy dlouhé měsíce, ba i roky, pokud si tedy někdo nedá dostatek práce s jejich odklizením. Cesta Bílým průsmykem nebyla v dnešních časech příliš frekventovaná a lupiči se asi více zajímali o kořist než o nějaké zametání stop. A právě na takovém místě, které Myšilov s Ramarem označili za nedávné místo činu, vůdce Bolbuch vyhlásil přestávku na odpočinek a kumpanie shodila batohy a rozvalila se u kraje cesty. Ti dva průzkumníci se zatím sápali jižním svahem a za nějaký čas zmizeli z dohledu. Jen zvuk kutálející se suti, tříštící se ozvěnou o holé skály, dával tušit, v kterých místech se asi nalézají, ale i ty zvuky nakonec ustaly.
* * *
“Dá se tam docela pohodlně vylízt”, oznámil Ramar, když se s druidem vrátil z obhlídky, “Je to prudký, občas se podloží smejká pod nohama, ale jde to”.
Barbar přibližně ukázal směr výstupu.
“Nahoře na hřebeni už je to potom dobrý…”.
“Určitě přišli z týhle strany, ale už je to moc dlouho”, řekl druid, “Budeme muset chytit štěstí za pačesy… Zkusil bych jít po hřebeni na jih…”.
“A já zase vypustim sojku. To by muselo bejt, abysme na někoho nekápli”.
“Jo, to by muselo…”.
“Času máme habaděj”, kývl hlavou Bolbuch, “V nejhorším to prostě votočíme zpátky”.
“Jenom aby nás nechytla bouřka”, ukázal Menhorian na oblohu, “Bouřka v horách, to není nic příjemnýho”.
Skutečně. Nurnští si v hluboké soutěsce ani nevšimli, že obloha už dávno není blankytná jako včera. Po nebi táhla kupovitá oblaka, která čas od času skryla slunce.
“Sbalíme věci a dem”, pravil vůdce.
* * *
Po zbytek dne družina táhla horami, horami víceméně holými s travnatými plošinami, z nichž trčely skalisté zuby vrcholků. Sledovali kozí stezky, poněvadž to bylo jistější než trmácet se nazdařbůh a zřítit se do nějaké propasti. Navíc se dalo tušit, že pokud tudy kdy táhli členové loupeživé bandy, zvolili si jistě některou ze stezek. Kozu ale Nurnští do západu slunce nezahlédli jedinou, natožpak lidskou bytost. Když se slunce dotklo horizontu, rozbili Nurnští ležení. Tuto noc ale bez ohně. Nejenže tu kolem nebylo mnoho topiva, ale bylo bezpečnější v nebezpečném a neznámém terénu na sebe raději neupozorňovat.
* * *
Ráno obloha připomínala tlustou šedivou deku s takovými těmi hrubými chlupy, deku co škrábe a svědí jen co se dotkne holé kůže a možná i od pohledu. Byl poslední poradostinový den, ale s radostí neměl nic společného, spíš s kocovinou po flámu. Nurnští se opět vydali na pochod, ale cestou se už začínali ozývat reptalové. Bolbuch však trval na svém, že času je pořád ještě habaděj, a nebyl ochoten vydat rozkaz k návratu. Až potom Kalbzej Myšilov objevil v rozšláplých kozích bobcích lidské stopy. Po důslednějším ohledání se druid nechal slyšet, že ti muži byli dva a nesli velkou zátěž. Jejich boty měly podrážky pobité železem, což u nějakých pastevců, o nichž za celou dobu také nenalezli jediného dokladu, by se stěží dalo považovat za pohodlnou obuv. Nurnským svitla naděje a reptání ustalo. Se stopařem v čele po zbytek dne sledovali stopy dvou neznámých osob, mířících k jihozápadu. O jedné věci byl druid pevně přesvědčený - ti muži se tu vyznali a šli najisto. Ramar nechal nad zvolna se pohybující kumpanií kroužit sojku, která v širokých kruzích pozorovala zemi pod sebou. Barbar mlčel a plně se soustředil na vnukané obrazy, v nichž on a jeho druzi připomínali nicotného jablečného červa pinožícího se po hrbolaté slupce obrovského kožnatého jablka.
* * *
Leželi v těsném shluku za divokým netřeskem obrostlou skalkou a čekali, s čím přijde Mallikorňan. Byli mu vděční, že ji má. Sojku. Tam, asi půl míle před nimi, na nerozlehlé plošině utopené mezi skalami leželo nějaké sídliště. Zatím neznali přesné reálie, ale bylo jim jasné, že to, co je tam před nimi, není nic kalého. Čekali, až se Mallikorňan odpoutá od cizích vjemů a vrátí se do reality. Barbar Ramar. Průzkumník.
* * *
“Jsou tam kamenný ruiny nějakýho prastarýho opevnění”, řekl Ramar, “Ruiny vomletý věkama a děravý jak řešeto”.
“Kolik chlapů?”.
“Asi dvacet. Po zuby vozbrojenejch. Některý maji i zbytky mundúrů na sobě”.
“Vojáci?”.
“Spíš bejvalý. Ale vyhlížeji dost nebezpečně”.
“Žádný ženský?”.
“Ženský žádný”.
“Kazim”, odtušil Menhorian Nocturno Blathel z Cairn.
“Do pytle se vejde”, utvrdil druhy Horác Lipový.
“Kdo?”.
“No, ten Kazím přece… Teda jeho hlava… Ale s některejma hlavama jeho kumpánů už mi budete musit pomoct”.
“Kazim je pevnost, Horáci”, vysvětlil popletenému alchymistovi kouzelník, “Kazimská pevnost”.
“Pevnost z legend… vlastně legendární ruiny…”, připomněl Gerllod Moskyt, “Myslíš si, že je to vona, Menhoriane?”.
“Asi jo. Co by to mohlo bejt jinýho, když ne ona? V mapách nic zakreslenýho není”.
“Nějak si nemůžu tu legendu vybavit”, ozval se Yasper, “Co nám o ní Turgus říkal?”.
“Neřek o ní lautr nic”, zabručel Bolbuch, “Jenom že ta legenda existuje”.
“Souvisí ta legenda nějak s těma chlapama?”, zeptal se Zoltar.
“Asi sotva…”.
“Může nějak souviset s náma a s tim, co děláme?”.
“S náma ještě míň…”.
“Takže jde jenom vo to, vykydlit ty chlapy tam dóle”.
“Přesně vo to jde”.
“Musíme se teda poradit, jak na ně…”.
“Jo”.
“Bude to vošajstlich”.
“To teda sakra bude…”.
“Rád bych jenom připomněl”, pravil Horác, “Až ty chlapy vykydlíte, budete mi fakt muset pomoct s těma hlavama…”.
“Ty ale pudeš kydlit s náma…”.
“Já vim, že pudu kydlit s váma, já vim… Já jenom, abyste nezapomněli, že jsem malej hobit s velkejma pytlema, jo!?”.
“Neboj…”.
* * *
Druzi se pomalu a tiše pohybovali travou. Byli neviditelní, o což se z převážné míry zapříčinil kouzelník Menhorian Blathel, zčásti potom barbar Ramar. Tím byli ale kouzelníci pro další vývoj k nepotřebě a dostali za úkol přesunout se na nějaké vhodné vyvýšeniny a připravit si tam palposty. Stejným úkolem byl pověřen Yasper, který byl jako střelec výtečný. Střelci měli ve smluvenou dobu vylákat nepřátele z brlohu a v okamžiku, kdy by se dostali na dostřel, zahájit soustavnou palbu. Nic netušící Kazimští měli během postupu k palpostům narazit na tiše vyčkávající neviditelnou formaci semknutou kolem vůdce. Moment překvapení měl hrát při tomto střetu, jak se již osvědčilo dříve, alespoň pro začátek zásadní roli.
“Ve jménu vládce Vlander! Ve jménu krále!”, zařval Yasper Zámečník a jeho silueta se odlepila od vrcholku skaliska, “Vy chlívové a kolovpletenci! Vydejte se dobrovolně všanc králově družině!”.
Předchozí poklid mezi prastarými ruinami Kazimu panoval stěží na dva údery srdce. Vzápětí v táboře kazimských lumpů vypukla panika. Nurnští hotovili zbraně a připravili se na střet. A střet byl neodkladný. Z rozvalin legendárního Kazimu vyhřezl neuspořádaný hrozen jedenácti mužů. Yasper zmlkl a oni si zřejmě uvědomili, že s obklíčením a s početním stavem družiny vlanderského panovníka to nebude zase tak horké. Kazimští přešli do běhu a teď už víceméně jistí si svou převahou začali divoce řvát. Hrozen těl se během nekoordinovaného přesunu značně rozvolnil. Yasper zahájil palbu, Menhorian s Ramarem metali oštěpy, hvězdice a vše, co bylo po ruce. Palba způsobila, že se Kazimští ještě více rozdrobili, a neviditelní Nurnští se ve dvou skupinách počali přesouvat. Potom došlo k děsivé srážce a s tím, jak neviditelné čepele s kovovými ozvuky dopadly na zbroje Kazimských a siluety neviditelných druhů vyhřezly z průhledné nicoty, divokost ve tvářích nepřátel vystřídal úlek a překvapení. Po druhé ráně už někteří zranění střelbou palebné podpory podklesli v kolenou. S prchavým momentem překvapení se Nurnští ústupem opět semkli v jednolitou formaci, jejímž základem byli trpaslík Bolbuch a Gerllod Moskyt doplnění na protilehlých křídlech Zoltarem Zemikosou a Klabzejem Myšilovem. Trochu stranou se držel Horác Lipový, který poté, co jednoho protivníka dodělal svazkem zelených blesků z milovaného magického prstenu, přezbrojil na kuši a pálil po každém, kdo se mu dostal do zorného pole. Šípy z přilehlé skalky létaly dál a mnohé z nich byly otrávené alchymistickými jedy. Účinky jedů odvedly značný díl práce. A to ani nemluvě o starém Bolbuchovi, jenž po jednom děsivě vyhlížejícím zásahu, který mu proťal plech pod ramenem, propadl bojovému šílenství. Jeho vypoulená bělma se podlila krví a z bezzubých dásní kanuly sliny a odlétaly do všech stran, jak se divoce oháněl sekerou. Myšilov brzy vyčerpal magickou energii vyprošenou za kuropění od ducha Smrkena, v posledním výronu psychického kouzla zbavil života bezejmenného protivníka a počal se stahovat. Teď už byl v přímém střetu muže proti muži k nepotřebě a kostnatou rukou hrábl po luku. Zato Zoltar Zemikosa, ačkoli neválečník, ten držel. Rychle pochopil Myšilovovo vyhoření a záměr a přesunul se k němu, aby mu umožnil bezpečný únik. Netrvalo dlouho a poslední z útočného hroznu Kazimských padl.
Nebylo však možno vydechnout, ani se načas stáhnout zpět a pokusit se dobýt rozvaliny metodou mletého masa. Byl tu totiž Bolbuch, propadlý šílenství, a ten neviděl, neslyšel nic. V jeho hlavě duněla jediná jednolitá ozvěna nerozumového pudu, a ten pud hřímal: Zabít, zabít zabít! Trpaslík vyběhl směrem k ruinám, mával sekerou a řval. Ach, bohové, jak on řval! To, co mu vycházelo z hrdla, to nebyla slova, která spojena do vět nesla by hlasité poselství. Nikolivě. Z Bolbuchových poslintaných úst vycházel jednolitý hrdelní řev, řev tak strašlivý, až krev stydla v žilách. Avšak Nurnští Bolbucha znali, věděli, že teď je nevnímá, a tedy věděli, že jediné, co musí teď dělat, je běžet s ním, být mu nablízku, stát při něm. Ale nepřibližovat se zase až tak příliš. Dědek se v tomhle stavu neptal, kdo je kdo. A tak se řítili vstříc rozvalinám, i když někteří už opravdu nemohli.

Kde se stala chyba

Pršelo, voda padající z černé oblohy tvořila jednolité provazy. Tu a tam noc prozářil blesk a obnažil pitoreskní obrysy rozvalin Kazimské pevnosti. Hrom přišel až později, jeho zvuk následoval bělostný výboj ve stále kratším závěsu. Bouře se blížila. Nurnští se choulili mezi pobořenými zdmi, jež kdysi tvořily jednu z budov. Předchozí obyvatelé tady taky přespávali, chybějící strop byl přepažen několika kládami a přes ně Kazimští napjali vozovou plachtu. Plachta ale byla značně zteřelá, poněvadž takto silný déšť nebyla s to zastavit. Na druhy zabalené do houní a plachet z voskovaného plátna shora teklo dírami, jichž bylo stropní plachtoví hojné. Mnohde zteřelé plátno prostě jenom prosakovalo. Oheň uhasl brzy poté, co začalo cedit jako z konve, a druhům se jej nepodařilo běžným způsobem oživit. Plýtvat alchymistickou magií bylo zase škoda.
Co se týče kazimských lotrů, nedozvěděli se Nurnští mnoho nového, a to, co se dozvěděli, víceméně potvrdilo jejich předchozí předpoklad. Těch málo, kteří přežili boj a byli zajati a vyslechnuti, nechal vůdce popravit. Co také s nimi jiného. Nějaké eskorty zajatců do Aregu od prvopočátku nepřicházely do úvahy. Ruiny Kazimské pevnosti objevili dezertéři vlandersko-kalonských válek a toto místo se ukázalo být natolik odlehlým, že jím vzali zavděk a zařídili se tady po svém. Odtud podnikali výpady do podhůří Modrých skal, důležitým zdrojem obživy se stal Bílý průsmyk, kde přepadali kupecké vozy a brali vše, co bylo k mání. Pravdivost výpovědí zajatců podpořila i skladba zde nalezené kořisti, jež však pro účely Nurnských byla z podstatné části nepoužitelná. Nurnští tedy pobrali jenom cenné věci, které bylo možné unést. A těch nebylo zase tak mnoho. Něco peněz a pár šperků větší hodnoty. Důkazy o napojení Kazimské bandy na Kalon se však nenašly žádné, byl-li pominut fakt, že někteří z mužů dezertovali z kalonské armády. Ale to se celkem vzato dalo čekat. Byli to stejní chudáci jako vlanderští, a jejich osudy byly víceméně totožné.
Nurnští se choulili v houních, opírali se jeden o druhého a vyvalenou zdí sledovali světlo Horácovy lucerny. Občas šlehl blesk a ozářil Kazimskou pevnost, legendární místo, a siluetu malého hobita, který se skláněl k zemi a něco tam venku kutil. Ten dobrý muž plnil poslání, k němuž byl zmocněn. Řezal hlavy. Každou pečlivě omyl a uložil do vodou nasáklého pytle.
“Tohle sám neunese…”.
“Ne, to neunese…”.
“Budeme mu někdo muset pomoct”.
“Jo, to budeme”.
“No jo, ale kdo má na tohle žalůdek…”.
“No jo… kdo ho na to má!?”.
“Nějakej dobrovolník, chlapi?”, zeptal se Bolbuch.
Bylo ticho jako v hrobě. Potom bledé tváře Nurnských ozářil blesk.
“Tak nezbyde, než si hodit vrhcábem”.
Zahřmělo, až se zatřásla země.
* * *
K ránu sice déšť ustal, ale bylo pošmourno a mlha, která ne a ne se zvednout. Nurnští byli prokřehlí a polámaní. Zoltar Zemikosa byl ten, který hodil nejmíň, ale příliš mu to nevadilo. Tedy z estetického ohledu. Převazoval svůj díl nákladu, aby se mu cestou nerozpadl a aby se lépe nesl. Bolbuch rozhodl, že nejdůležitějším cílem je navštívit Efenga a zbavit se hlav. A zbavit se hlav bude třeba co nejrychleji, dokud si jich nevšimly mouchy. Kumpanie tedy záhy opustila rozvaliny a vydala se na pochod. Těžko říci, kde přesně se stala chyba. Ale chyba se stala. Byla mlha a šero a země byla rozmoklá nočním lijákem. Nurnští sešli z cesty a když to zjistili, bylo už příliš pozdě.
Druid to bral za své osobní selhání a i Ramar nad sebou samým nevěřícně kroutil hlavou. Kumpanie táhla nazdařbůh větrnými horami, které se táhly na všechny strany. Po dohodě druzi usoudili, že je třeba se držet na hřebenech a pokusit se mířit na východ. Trmáceli se věru dlouho a bez kloudného výsledku. Na noc se utábořili ve skalní průrvě, kterou zabezpečili plachtami, kdyby zase přišla průtrž. Oheň se ani nepokoušeli rozdělat, nemělo to valného smyslu. Všechno bylo nasáklé vodou.
* * *
Je s podivem, jak málo stačí, aby i takoví ostřílení dobrodruzi, jakými Nurnští bezesporu musili být, propadli trudnomyslnosti. Druid od rána nevraživě mlčel, Ramara co chvíli přepadl nával vzteku, který projevoval tím, že častoval okolní skály přívalem jadrných nadávek. Sojka z něj musila být zoufalá, nechápala myšlenky svého stvořitele a vládce a tu a tam vydala zajíkavý skřek. Zemikosa nesl hlavy a i přes chladné povětří se viditelně a zadýchaně potil. I Horáce už přešel humor. Teklo mu do bot a občas se vzmohl na hloupou otázku, kdy že už tam asi tak budou. Tam, někde, kdekoli. Třeba na konci světa, někde, kde je sucho a z krbového závěsu libě voní dušenina. Což ovšem jenom spustilo příval klení. Navíc zase začalo jemně mžít. Teprve navečer Ramar drcl do zkřehlého Myšilova a ukázal na otisk šlépěje. Druid si protřel vodou zalité oči a odhrnul z tváře pramen zplihlých vlasů.
“Kráva…”.
“Kráva?”, vycenil zuby barbar.
“Kráva. Co má bejt…”.
“No právě, kráva…”.
“No jo, kráva”, pochopil druid, “Kráva!”.
“Kráva?”, zeptal se Gerllod.
“Jasně že kráva!”.
“Jak stará moc kráva?”.
“Né moc stará, bych řek”, pokýval hlavou Ramar a otevřel dlaň jemnému dešti.
“A další kráva!”, zvolal Myšilov.
“Jak stará?”.
“Né moc… Ze včéra stará nanejvejš”.
“Co máte?”, zeptal se Menhorian Blathel.
“Krávy…”, vysvětlil Gerllod, “Čerstvý”.
“Kde?”.
“Všade”, houkl druid.
Horác si promnul oči. Zíral kolem. Nechápal.
“Krávy?”.
“No už to tak bude, Horáci… krávy… stračeny… a chlívy… a hospodáři… chápeš!?”.
“Aha… krávy…”.
“Kam šly?”, zachrčel Bolbuch.
“Tam…”.
“Tak dem za něma. Za krávama”, zatleskal Horác Lipový, “Ajť už jsme tam…”.
“Krávy počkaj. Šírá se”, zavrtěl hlavou Bolbuch, “Tma příde co nevidět”.
“Ne…”.
“Ale jo”.
Noc byla krutostiplná. Spánek bezesný, přerušovaný. Načvachtané deky nebyly s to zadržet jakékoli teplo, natožpak nějaké vydat.
* * *
Objevením kravích stop byla trestuhodná chyba, která se stala, napravena. Stádo bylo hnáno kvapně z hor, honáci si zřejmě byli dobře vědomi, že nepříznivé počasí v horách lidem ani dobytku nesvědčí a dokáže být velmi nebezpečné. Stopy dobytka dovedly prokřehlé Nurnské do podhorské vísky Malá, kde zabušili na vrata prvního statku, který jim padl do oka, a u krbu dobrých lidí se jakž takž usušili a zahřáli horkým medvědím mlékem. Tedy poté, co předtím schovali Efengovy hlavy do křoví na mezi a co o něco později Menhorian Blathel trpělivě vysvětlil Horáci Lipovému, že medvědí mléko nemá ve skutečnosti s medvědem a výpotky mléčných žláz obávané šelmy pranic společného. Medvědí mléko Nurnským zvedlo náladu.
Před polednem se kumpanie v dobrém rozloučila a vyrazila na další pouť. Z Malé už to nebylo daleko na sildenskou cestu a ve tři hodiny odpoledne dorazili Nurnští do aregského hostince U valounu. Letmou obhlídkou stájí a pronajatých pokojů s ulehčením seznali, že za dobu jejich nepřítomnosti se nic nepředloženého neudálo. Což tedy bylo samo o sobě potěšitelné, ale na druhou stranu to před ně položilo nutnou otázku, co tedy dál.

Utajený příjezd markýze Rudena

“Nezbejvá, než popustit tu historku o nabatelskejch žoldácích, co hledaji zadostiučinění”, připomněl Klabzej starou debatu, “Co taky jinýho!?”.
“Takže ty si nedáš pokoj?”, ohradil se Yasper, “Chceš, aby nás jednoho po druhym vodkráglovali po temnejch průjezdech?”.
“Lepší než honit se za přízrakem je, když si tě přízrak najde sám…”.
“Pustit bysme tu vábnici mohli”, přitakal Gerllod, “O tom žádná”.
“Jo, vábnici pustíme. Nemá cenu s tím otálet”, rozhodl vůdce Bolbuch, “A Horác s Ramarem zatím donesou hlavy tomu Efengovi. Řek bych, že už se v těch pytlích začínaji povážlivě hejbat…”.
* * *
Ramar si klestil cestu davem u trhoveckých stánků a Horác Lipový se loudal za ním.
“Nejsem si jistej, jestli nás Bolbuch pochválí”, ozval se hobit, “Možná jsme měli bejt míň oblomný”.
“Nešlo nic moc dělat”, odsekl barbar, “Nebo snad šlo? Jsem rád, že jsme se toho eklhaftu zbavili”.
“Jenomže Bolbuch nás asi nepochválí…”.
“No tak nás nepochválí, no. Co na tom sejde…”.
“Předtim jsme měli aspoň ty hlavy. Teď máme prd”.
“Prosim tě, mlč už! Zavři už hubu!”.
“Prostě nepochválí…”.
Ramar byl vzteklý a tím víc, že měl Lipový pravdu. Vraceli se zpátky k Valounu a neměli ani hlavy, ani peníze. Jen strohý příslib nějakého Sabga, že až se pan Efeng vrátí, tak záležitost urovná. Jenomže vrátí se někdy vůbec? Ten Sabg nevypadal, že by se v té věci nějak orientoval. Na druhou stranu ale zase ty smrduté pytle převzal bez mrknutí oka. Byl to voják s kapitánskou hodností. Voják v Efengově domě. Ten dům spíš než co jiného připomínal soukromou vojenskou posádku, ale bohové suďte, když je patrola u vrat vpustila akorát tak na dvorek. Jako nějakou chamraď. Ten Sabg tvrdil, že má v Efengově nepřítomnosti všechno na starosti. Že je jeho příkazníkem. To by mohl říct každý.
* * *
“Zdravíčko, pánové!”, slušně pozdravil Horác Lipový, když v závěsu za barbarem vstoupil do lokálu.
Otočilo se několik hlav, ale Nurnští, dřepící u rohového stolu ani nehnuli brvou.
Ramar rychle pochopil, že se něco děje, a než se hobit stihl nadechnout k dalšímu zvolání, včas jej zarazil.
“Dáte si pivo, pánové?”, zeptal se hostinský.
“Ne”, odvětil barbar příkře, “Jsme zvondaný. Deme si dáchnout na cimru”.
“Ale já…”.
“Jsme zvondaný, Horáci… Jak koně…”, sykl a tlačil Horáce lokálem.
Ten nechápal, ale nevzpěčoval se. Došlo mu, že Ramar má nějaký záměr.
Když vlezli na cimru, už tam na ně čekal Menhorian.
“Něco se děje, chlapi”, vysvětlil kouzelník, “Nalepili se na nás nějaký cápci. Šlo to nějak moc rychle”.
“Kolik?”.
“Jsou tři… aspoň ti, co o nich víme…”.
“Boural ses jim, Menho, do hlavy?”.
“Jsou jak hradební zeď”, pokrčil omluvně rameny mág, “Vůbec to nechápu”.
“Tak jak si můžeš bejt jistej, že jsou to voni?”.
“Právě těma okolnostma… Že jsou jak zeď, do jednoho… To není normální…”.
Ozvalo se krátké výstražné zaklepání a do pokoje vpadl Bolbuch.
“Chlapi!”, zahromoval, “Je to divný, ale viseji na nás jak slepice na flusu”.
“Šlo to nějak podezřele rychle”.
“Jo. Zatraceně rychle. Museji mít hnízdo někde hodně blízko, když to šlo tak rychle…”.
“Kde všude jste to roztroubili?”.
“Náměstí, tržiště, pár taveren v okolí…”, vypočítal vůdce, “Vyloupli se tu dřív, než se všichni stihli vrátit”.
“Co hostinskej, ten je čistej?”, zeptal se Ramar.
“Nejspíš jo”, pokýval hlavou Menhorian.
“Co u Efenga, jak jste dopadli?”, obrátil se Bolbuch na Horáce, když si všiml, že je bez pytle.
“Špatně…”.
“Jak špatně?”.
“Uplně nejšpatnějc”.
Ramar mu podal stručné shrnutí návštěvy Efengova domu. Bolbuch se zachmuřil a chvíli dumal.
“Nevadí. Na Efenga dojde pozdějc. Teď spíš jak to zavonačit s těma chlápkama tam dóle”.
“Já jsem zkusil, co šlo, ale jejich lebeně jsou pro mě nepřístupný”, pokrčil rameny Menhorian Blathel, “Jsem na ně prostě krátkej”.
“Sledovat je asi moc nemůžeme, věději vo nás”, zabručel nespokojeně Bolbuch, “A praštit je někde v temným průjezdu, to by se mohlo votočit proti nám”.
“Můžu na ně pustit ucho”, navrhl po chvíli přemítání Ramar.
“Pustit ucho?”, podivil se vůdce.
“Asi chápu”, přitakal mág Menhorian, “Jo, to by mohlo vyjít”.
“Dobře teda…”.
* * *
Hrozen Nurnských vpadl halasně do pokoje. Bolbuch vztekle práskl dveřmi a obrátil se na Ramara.
“Co to, kurva, bylo!?”.
“Co to do nich najednou vjelo?”, zvolal Yasper Zámečník a lomil rukama, “Proč vystřelili, jako když do nich píchne nožem?”.
Barbar byl bílý vzteky a divoce koulel očima. Menhorian na něm soustrastně visel pohledem a pokyvoval hlavou.
“Tak řekneš konečně, co to teda bylo?”, chtěl vědět Bolbuch, “To tvoje ucho to bylo, že vylítli, jako když do nich střelí!?”.
“Jaký ucho, u všech astrálů zalarvenejch?”, vykřikl Zemikosa, “Vo jakým uchu se to tady mluví?”.
“Věději vo nás”, bouchl pěstí do zdi Ramar, “Neptejte se mě, jak je to možný, protože to možný neni!”.
“Může někdo, herdek filek, konečně vysvětlit, co se tam dóle stalo?”, zeptal se Gerllod Moskyt.
Barbar znovu udeřil pěstí do zdi a nechápavě vrtěl hlavou.
“Dals na ně ucho, a co?”, chytil druha za rameno Menhorian Nocturno, “Řekni konečně něco, Ramare…”.
“Nic, právě že nic!”, zakvílel barbar, “Hodil jsem na ně ucho, a nic!”.
“Jak nic?”.
“Nic! Prostě nic!”, huhlal Ramar a třel čelo o stěnu, až mu vápno ulpělo na tváři, “Normálně se přestali bavit. Jako když utne!”.
“To znamená, že věděli, že tys…”.
“To nemohli vědět…”, namítl Menhorian.
“Ale asi věděli, když zmlkli…”, namítl Klabzej Myšilov, “Proč by jinak zmlkli?”.
“Zmlkli a vystřelili, jako by měli hořící koudel u zadku!”.
“Jestli jsme je neměli sledovat”, namítl Yasper, “Když už teda věděli a vystřelili”.
“Ale já je sledoval…”, zaúpěl Ramar.
“Tys je sledoval?”, zdvihl nechápavě obočí Horác Lipový, “Jseš si jistej? Vždyť…”.
“Hodil jsem na ně voko! Voko jsem na ně hodil!”.
“Voko?”, kroutil hlavou Zoltar Zemikosa.
“Bohové!”, zaštkal Bolbuch a promnul si ucho, aby snad lépe slyšel.
“Voko, chápu”, pronesl pomalu Menhorian, “A cos teda viděl?”.
“Viděl jsem to samý, jako jsem slyšel! Úplný prd! Přestalo to fungovat, jen co vypadli ze zárubně!”.
“To ale není možný…”, zvolal cairnský kouzelník, “To přece není vůbec možný…”.
“Dyť to celou dobu řikám!”, neudržel se průzkumník Ramar, “Neni to možný!”.
“Vyzývám všechny ke klidu, pánové!”, snažil se uklidnit rozvášněnou kumpanii vůdce Bolbuch, “Klid!”.
A potom rozvážně po dědkovsku shrnul všechno to, co se za poslední hodinu dvě stalo. Tedy vývoj celé té situace, která na první pohled nebyla možná, ale přesto reálně nastala. Připomněl, že je událost s uchem a okem třeba brát veskrze pozitivně, tedy jako varování. Varování o tom, že Dyjego je nesporně protřelým a nebezpečným protivníkem, a podle toho se zařídit. Nastala bouřlivá debata, co dál, ze které vzešlo jediné možné řešení - připravit na Dyjega a jeho zločinnou síť o poznání silnější a lákavější vábnici, než jakou mu předhodili dosud. A tehdy, těžko říct, kdo s tím nápadem přišel jako první, padl návrh na zorganizování fingovaného a tak řečeno tajného příjezdu vysoce postaveného vyslance z Nabatelu. Vůdce Bolbuch vybavil Horáce Lipového něco penězi z družinového rozpočtu a poslal jej do města pronajmout povoz alespoň trochu odpovídající danému záměru.
“Žádnej žebřiňák, Horáci, rozumíš?”.
“Jasně. Žádnej žebřiňák… To dá rozum…”.
“A dej si pozor na temný průjezdy… Yaspere, mohl bys mu krejt záda?”.
“Jo”.
“Tak jo”.
Když Horác s Yasperem opustili cimru, přistoupili Nurnští k budování plánu. Dohodli se, že nejprve je třeba zatím neznámému vysoce postavenému vyslanci dát odpovídající jméno.
“Co třeba Brloch?”, navrhl Zoltar.
“Blbost…”.
“Nebo Véna Barák”, napadlo Gerlloda.
“To zní jak jméno nějakýho druhořadýho šikovatele…”.
“Tak Járak Barák”, vytanula Ramarovi jakási floskule z kouzelnických kursů.
“To jsou přece žlutý blesky…”, zavrtěl hlavou Menhorian Cairnský.
“Hm”.
“Tak třeba pan Žlutý”, rozvinul myšlenku barvířův syn, “Pan Bleskaj Žlutý z Nabatelu”.
“Ne”, nesouhlasil Bolbuch, “Moc pitomý. Nedůvěryhodný”.
“A co třeba Ruden?”, ozval se znovu Menhorian.
“Ruden?”, zvažoval Gerllod, “A jak dál?”.
“Prostě Ruden. Ruden z Nabatelu”.
Nurnští pochvalně zamručeli. Jméno Ruden znělo věrohodně. Na tom se vcelku shodli. Shodli se také na tom, že by pan Ruden měl mít nějaký šlechtický titul, když už jede na utajenou schůzku k baronu Gallenovi. Pokud se s ním má rellský baron potenciálně vůbec kdy zabývat, musí to být osoba na úrovni. Nikdo z Nurnských si nevzpomněl, že jméno Ruden jim nevytanulo na mysli náhodou. Už to jméno slyšeli. V Turgusově sídle. Ruden Vlanderský, vládce Vlander, zemřel roku 924 a zanechal po sobě osudnou svatební smlouvu, prapůvodní předmět sváru o právoplatnosti nároků na rellské území. Z tohoto pohledu se nápad pojmenovat tajemného nabatelského šlechtice právě Ruden jevil být velice mazanou a promyšlenou provokací. Nicméně ve skutečnosti se jednalo o čirou náhodu.
“Myslim si, že ten Ruden bude nejspíš baron”, odtušil Ramar, “Ať se na Gallena nemůže povyšovat”.
“Dva baroni na jednom smetišti, to je zbytečná náhoda”, zavrtěl hlavou Bolbuch.
“Co třeba markýz?”.
“Markýz je víc nebo míň?”, zeptal se Klabzej.
“Ani ti nevim”.
“Ale zní to dobře”, lusknul spokojeně prsty vůdce, “Jo, bude to markýz Ruden”.
Markýz Ruden měl v noci přijet od Sildenu, po cestě, kterou už Nurnští dobře znali, a hlavně po cestě, která, jak dobře věděli, spadala do Dyjegova teritoria.
“Jenom mi není jasný, proč markýz Ruden přijede od Sildenu, když Nabatel je tady nahoře”, ukázal Menhorian Blathel v mapě, “Vidíte?”.
“O to právě jde. Velkej tajem”, pravil Bolbuch, “Záhada, která přitáhne pozornost”.
“Souhlas”, přitakal Gerllod Moskyt, kapitán GKA, “Bejt na Dyjegově místě Nurnský a dozvědět se to, tak po markýzi Rudenovi půjdou jak mouchy po kadinci”.
“To máš recht”, prohlásil spokojeně Zemikosa.
“Teď jenom pustit tu vábnici mimo zdi týhle cimry”.
Bolbuch rozdělil úkoly, které měly být vykonány okamžitě poté, co se dostaví Horác Lipový s vozem. Horác s Yasperem se totiž museli dostat do Sildenu dřív, něž se zprávy o utajeném příjezdu nabatelského vyslance dostanou k Dyjegovým uším. Zbytek Nurnských měl Areg opustit koňmo nazítří po obědě.

Přepadení

Panovala temná noc a Nurnští zase byli spolu, vlastně nadoslech. Malý vůz tažený Yasperovým koněm kodrcal po sildenské cestě. Dvě lucerny zavěšené nad kozlíkem se spolu s drkotáním vozu naříkavě kývaly a zalévaly mihotavým světlem Zámečníkovu podmračenou tvář. Markýz Ruden, vlastně Horác Lipový, hlasitě chrápal uvnitř vozu. Byl po celém tom dlouhém dni k smrti unavený. Zbytek kumpanie sledoval z bezpečného odstupu pableskující světlo lamp a byl hotoven při Yasperově signálu vyrazit na zteč.
“Hlavně pamatujte na to, že aspoň jeden dva to museji přežít”, nabádal druhy Bolbuch, “Jinak bysme zase byli tam, kde předtim”.
“Myslíš si, že to vyjde?”, zeptal se Menhorian Blathel kolegy.
“Mělo by”, odvětil Ramar, “I když po tom uchu a voku jeden nikdy neví…”.
“Ale pták není voko ani ucho. Pták je pořád pták. A tma je jako v řiti”.
“Jo. Pták je porád pták, to jo”.
* * *
Stalo se to necelé půl hodiny po půlnoci a semlelo se to nečekaně rychle. I přesto, že Nurnští čekali a pevně doufali, že markýz Ruden je věru silným lákadlem a že k přepadení tak či onak dojít musí, když se najednou jejich předpoklad naplnil, zchromli překvapením. Nejprve se rozprskla jedna z luceren, potom obloukem odlétla druhá a rozlitý olej se vzňal v trávě. Vzápětí zapraskalo dřevo a silueta vozu se prudce nahnula na stranu. Kůň se vzepjal a poplašeně zaržál.
“Vydej se bez boje, Rudene!”, ozval se neznámý hlas naléhavě, “Nebo uvidíš! Rozumíš!?”.
“Ušetřte chudého vozku, pánové!”, zazněl hlas Yasperův, “Mám ženu a děti…”.
“Slez dolu, chlíve! Na zem! Okamžitě!”.
Do kruhu světla vstoupily z temnoty obrysy postav se zbraněmi v rukou. Yasper se, aby získal čas, šmodrchal velice pomalu a neobratně z kozlíku dolů. Přitom chroptěl jako stižený rozedmou. Pohmatem se ujistil, že dýky jsou na svých místech, a uvolnil kabátec, aby nepřekážel, až vrhne.
“Rudene!!!”, zařval netrpělivě muž, který to tady zřejmě měl celé na povel, a letmo máchl rukou směrem k zadní straně vozu.
Dva muži přiskočili a prudce odhrnuli plachtu.
“Zdra… zdravíčko, pánové…”, ozval se z nitra nesmělý pozdrav, “Už jsme tam?”.
“Ty seš Ruden? Markýz Ruden z Nabatelu?”.
“Já?”, zaváhal Horác Lipový.
“Kdo asi, u všech prasečích kopyt, jinej!?”.
“Jo… já? Já jsem přece von, ten pán”, zaštkal hobit, “Ten pán, co jste říkal”.
“Tak slez dolu… teď patříš nám…”.
“Domarkýzovals, chlíve”, uplivl si muž se sochorem, “Nabatelče jeden koktavej…”.
“Do nich!”, zavelel Bolbuch a kopl poníka do slabin.
Nurnská jízda vyrazila nepříteli v ústrety. Onedlouho později druzi jako smršť projeli linií nepřátel. Nemálo jich padlo. Nurnští seskákali z koní a vrhli se do boje muže proti muži. Dyjegovi chlapi se němí překvapením srotili do obranných hloučků.
Yasper Zámečník pochopil, že přišel čas, bleskurychle hrábl po dýkách a ještě bleskurychleji obě vrhl. Muž, jemuž byly čepele určeny, nestihl ani zachroptět. Podklesla mu kolena, v němém pohledu se zračil čirý, falší nezkalený údiv dítěte. Zámečník se neslyšně vyhoupl na kozlík a hrábl po další kudle.
Hobit Horác byl také překvapený. Stál s povislou čelistí a zíral. Seběhlo se to na něj všechno příliš rychle. Teď už si jej ale víceméně nikdo nevšímal, Aregští se bili o holý život. Potom hobit chytil znovu dech. Vzpomněl si na magický prsten. Vytrčil pravici před sebe, tam, kde se divoce míhaly obrysy zápasících. Siluety postav. Zacílil. Nebylo možné zabývat se tím, kdo je kdo. Vyšlehl záblesk, ostrý a oslepující. Kdosi vykřikl bolestí a zhroutil se. Někdo další sprostě zaklel.
Nurnští se rozpadli na dvě útočné skupiny, které postupovaly protisměrně po elipse směrem k pohroucenému vozu. Bolbuch s Klabzejem se probíjeli k Horáci Lipovému, Gerllod se Zoltarem k Yasperovi. Nechtěli nic ponechat náhodě. Střelci a kouzelníci stáli na samé hranici dosvitu hořící kaluže oleje a likvidovali každého, kdo by chtěl utéct. Tedy kromě dvou těžce pochroumaných mužů. Ty nechali Ramar s Menhorianem uniknout skrze své posty. Domnívali se totiž, že ačkoli smysl plánu s markýzem Rudenem tkvěl především v získání jazyka, stane se znovu to, co nesčetněkrát předtím. Že nad stratégem převáží dobrodruh. Že opět převáží pud nad rozumem. Prvotní obavy vystřídané euforií. Zabij, nebo budeš zabit.
* * *
“Tendle je taky jak prkno”, ohlásil markýz Ruden, vlastně už zase Horác Lipový, a vztyčil se nad nehybným tělem, “Tuhej jako nikdo druhej”.
“Co támheten?”.
Yasper mlčky zavrtěl hlavou a utřel krev z prstů do pláště.
“Řikal jsem, že musíme chytit jazyka”, postěžoval si vůdce Bolbuch.
“Tos řikal”.
“A dopadlo to jak?”.
“Jako dycky…”.
“Pokaždý se mi udělá takový rudo před vočima…”, přiznal se Zoltar Zemikosa, “Takový úplný rudo, a jsem jenom já a von. Všecko vostatní ustrne, zastaví se čas. A vim, že von ví, že buďto já nebo von. A já vim úplně to samý. Jsem jenom já, von a to rudo. A když to rudo pomine, tak jsem většinou už jenom já”.
“Postřehli jste, jak jsem metal těma kudlama?”, ozval se pyšně Yasper.
“Kudly jsem teda nepostřeh…”, zamračil se Gerllod Moskyt.
“No právě… Jsem rychlej jak blesk z čistýho nebe…”.
“Blesku jsem si ale všimnul. Hvízdlo to klatě blízko… Viď, Horáci!?”.
“Nó, to jsem byl přece já, pánové”, zapýřil se pan Lipový a ukázal magický prsten, “Poctivá šleha, co?”.
“Víš vůbec, kams pálil?”.
“Do davu…”, odpověděl nechápavě hobit.
Pan Moskyt nasucho polkl a nespokojeně hýkl.
“Na každej pád jazyka nemáme…”, zabručel rozmrzele vůdce.
“Máme”, procedil skrze zuby Ramar.
“Pořád ještě máme?”, zdvihl obočí Nocturno.
“Porád máme”.
“Voba?”.
“Jo”.
“No tak vidíš”, poplácal kouzelník barbara bratrsky po ramenou, “Přece jenom se občas něco podaří”.
“Hm…”.
“Říkal jsem ti, že pták není voko ani ucho. Pták je prostě pořád pták”.
“Jo. Pták je porád pták”.
Beznaděj vystřídala naděje.
“No tak teda vyrazíme, ne?”.
“Co uděláme s vozem?”, zeptal se Horác.
“Co bysme s nim asi tak měli dělat?”, odvětil Myšilov, “Už nám není k ničemu dobrej”.
“Přenes si věci na koně a osedlej ho”, přikázal Bolbuch, “Jo a ten svůj prsten dej do báglu hodně, ale hodně hluboko”.
“Proč?”.
“Proto…”.
* * *
Jeli pomalu, krokem. Ti dva aregští lapkové krváceli a sotva se vlekli. Ramarova sojka je sledovala neslyšně a neomylně z bezpečné vzdálenosti. Ramar tu a tam zprostředkoval strohou informaci, která ale byla pořád stejná. Pajdali po cestě k městu co jim síly stačily. Byli zdrcení, vystresovaní neúspěchem. Ale jak se blížili k Aregu, poháněla je zřejmě i naděje, že ze vší té hrůzy nakonec přeci jen vyváznou se zdravou kůží. Dost možná, že je ale na druhou stranu brzdily obavy z Dyjegovy bezprostřední reakce. Až se to dozví. Že selhali a že markýz Ruden se s baronem Gallenem nakonec přeci jen setká. Že se jejich selháním, jejich vinou utajená schůzka přeci jen uskuteční.
* * *
Jelikož se sojka osvědčila, nechali to celé na ní. A na pěším Ramarovi, kterému dělal doprovod Myšilov. Dva omšelí poutníci přitáhnou v křivolakých uličkách města méně pozornosti než celá družina na koních. Zbytek kumpanie se utábořil na malém náměstí u kašny nadohled tou dobou již zavřeného hostince U námořnické kule. Koně lačně chlemtali chladivou vodu. Druzi v ní namáčeli klůcky a omývali si rány.
“Divný jméno”, podotkl Zoltar a poškrábal se účastně v rozkroku.
Nad vchodem se líně pohupovala těžká kamenná koule zavěšená na řetězu. Dost možná nešlo o atrapu, dost možná se dotyčnému kusu opracovaného kamene někdy v minulosti dostalo poznání, jaké to je, býti vmeten válečným strojem do nepřátelských řad.
“Taky si myslím…” přitakal Menhorial Blathel.
“Mně to zas tak divný nepřijde”, namítl Yasper, “Jsou podstatně divnější jména…”.
“Když jsme tehdy přijeli do Aregu a sháněli prvotní informace situaci v Rellu, v nějaký souvislosti mi v hlavě utkvělo i tohle jméno”, odtušil kouzelník.
“V jaký souvislosti?”.
“Vlastně v žádný. Jenom jsem narazil na poznámku, že tuhle hospodu údajně postavil nějakej námořník. A ta poznámka mi prostě uvízla v hlavě”.
“No a co?”, namítl Gerllod.
“No a nic. Jenom mě tak napadlo, že nejbližší mořskej břeh může být odsud tak tři sta mil daleko”.
“Proč by si námořník nemohl postavit hospodu tak daleko od moře?”, zeptal se Horác Lipový.
“A proč by měl”, uvažoval nahlas Bolbuch.
“Prostě mi to jenom tak uvízlo v hlavě”, odtušil omluvně pan Blathel, “Nemá to nic s ničím”.
“Ale jméno to divný je”, řekl Zoltar, “To prostě teda je”.
“Už jdou…”.
* * *
Ramar vypadal spokojeně. Myšilov pořád stejně. Jako člověk bez střechy nad hlavou.
“Co sojka?”, zeptal se nedočkavě vůdce Bolbuch, “Našla něco?”.
“Hm”, mlaskl spokojeně barbar.
“A co… co teda našla?”.
“Hm…”.
Klabzej Myšilov se pátravě rozhlédl po siluetách střech. Zahlédl pohyb.
“Umí tady někdo mluvit?”.
“Jo”, sykl Ramar.
Potom propletl prsty, přiložil propojené dlaně k ústům a vyloudil táhlý skřek. Zatřepotaly perutě a animalio dosedlo na rameno svého pána. Nurnští upřeli na průzkumníka dychtivé pohledy. Ticho bylo takové, že i koně přestali pít. Ramar podrbal sojku na zádech, sojka zavrněla.
“Tak co, teda?”.
“Máme to…”.
A potom stručně vypověděl, že ti dva poté, co došli k řece a chvíli zevlovali na břehu, zda je vzduch čistý, zapadli do rákosí.
“Co tam maji v tom rákosí?”.
“Maji tam vstup pod zem”, vysvětlil Ramar, “Vstup do kanálů”.
“Je tam celkem dost bahna a naplavenejch odpadků”, obrátil se Myšilov na Menhoriana Blathela.
Kouzelník tiše zaštkal.

Cítím se pokrytý seschlými kůžemi
Klabzej Myšilov

Cítím se pokrytý seschlými kůžemi
v hrudníku práchnivé kosti mi chrastí
bídným svým životem k smrti jsem zmožený
už jenom nadávám, pliju a vraždím

Kampak jsem zabředl na cestách s Nurnskými?
Krvavou pěšinou do bahna hlubin
Ti, co jsme potkali, prdějí do hlíny
a těm, co potkáme, jektají zuby

Kam se to béřeme?, snad kohos napadne
možná spíš bludně se točíme v kruhu
nad rovy mladými než slunce zapadne
ze slzí vykouzlí krvavou duhu

Chlív nebo chudák?

Táhli vlhkou štolou zabředlí po kotníky v měkkém smrdutém blátě, které se skrze švy rychle dostalo do vnitřků bot. Bláto nepříjemně mlaskalo mezi prsty nohou. Jestli to ovšem bylo jenom bláto. Vprostřed štoly si mírně tekoucí voda vytvořila klikatou strouhu, tu a tam se rozlévající do rozlehlých kaluží plných odpadků. Odpadky se válely všude. Voda kapala ze stropu, skapávala po stěnách. Někde byly stěny pokryté bělavým chmýřím plísně, sanytru nebo slovy psanými vápennou hlinkou. Druzi v nich četli výkřiky hněvu, vyznání lásky, sprosté rýmovačky nebo podpisy a značky těch, kteří chtěli dát jiným najevo, že tu kdy vůbec byli. Bláto bylo rozčvachtané od spousty nohou, obutých i bosých.
* * *
Táhli stokou tam, kam je nabádal Myšilov. Druid držel stopu. Alespoň to tak navenek vypadalo, že je o svém správném úsudku neochvějně přesvědčený. Možná snad i umíněný. Pokud však v nitru choval nějaké pochyby, nedával je navenek jakkoli znát. Nurnští minuli nesčetně odboček a výpustí. Kromě několika notně již zamřelých mrtvol obíraných krysami však dosud nenalezli nikoho živého, nikoho, koho by mohli vyslechnout. Krysy vůbec neměly strach, byly spíš drzé a dotěrné. Na zetlelou kořist si zjevně činily nezpochybnitelný nárok a byly ochotny to dát vetřelcům zřetelně najevo. S několika krysími hejny se Nurnští museli bít, museli dokázat, kdo je tady nadřazený.
“Jako za starejch dávnejch časů…”, pravil Bolbuch, když otíral rudou čepel o hranu boty.
“Jako malej kluk jsem ty starý příběhy doslova hltal”, přiznal Gerllod, “Starý družinový kroniky…”.
“Chodby a křižovatky, bahno a smrad… Naslouchání, postupy bojem…”, děl dál trpaslík, “Krysy semka a krysy támhle. Hromady krys. Hromady jinejch věcí”.
“Stopy na klikách”, odhalil prořídlé dásně Klabzej Myšilov.
“Zelený hleni”, přidal se Yasper.
“Zelený ploštice…”.
“Plísně fialový třebas…”.
“A starý mrtvoly s kořistí po zteřelejch kapsách”, přitakal Menhorian Blathel, “A moudrý proroctví vytesaný do kamennejch zdí…”.
“Jako tady”, ukázal Horác na bílý kostrbatý nápis, “Smrd baronu slava dyjegu”.
“Nebo tady”, uchechtl se Ramar, “DYJEGO = N.P.N.V.N.V.V”.
“To nejsou proroctví, to jsou výkřiky. Výkřiky zoufalství”.
“I výkřiky zoufalství najdeš v kronikách…”.
“Na mě nekoukejte, já ty vaše kroniky nečet”, ohradil se Zemikosa, “A bohové vědí, že je číst ani nebudu”.
“A to jako proč?”.
“Protože prostě já na nějaký krávoviny nemám čas”.
“Není někdy dobrý vědět o věcech, co byly, abys snáz pochopil věci, co jsou?”.
“Věci, co jsou, prostě jsou. Věci co nejsou, jsou krávoviny!”, chytil se za hlavu Zemikosa, “My jsme tady, voni jsou někde tam. A my je deme vykydlit, jinak vykydleji voni nás. To je moje kronika, chápete? Kronika Zemikosy. Krtena moudrosti. A je tak jasná, že jí nemusim ani číst, ani psát. Tak moc je vona jasná”.
“Tak moc je vona jasná…”, smutně pokýval hlavou kouzelník.
“Jo. Jak řikám…”.
* * *
Ozvěna tříštila zvuky do zrůdné kakofonie a dávala tušit, že tam před nimi, nepříliš daleko, se nalézá nějaká obrovská podzemní prostora. A že je v ní spousta lidí. Bolbuch nařídil zhasit lucernu. Nurnští si šeptem dohodli formaci a způsob útoku. Šlo především o to správně identifikovat a zajmout Dyjega. Když oči Nurnských navykly temnotě, seznali druzi, že prostora vpředu bude zřejmě sice spoře, ale přesto poctivě osvětlena.
* * *
Nurnští druzi se blížili velice pomalu. Opatrně našlapovali, aby je neprozradilo čvachtání bláta nebo nějaký zbrklostí zapříčiněný překotný pád. Taženi hlaholem prošli esovitě se vlnící chodbou. Světlo sílilo, zrcadlilo se v zorničkách přihlížejících krys.
“Je tam asi dost lidí, budou to jatka”, poklepal vůdci na rameno Ramar.
“Až poznáme Dyjega, bafneme ho a vyvlečeme ven, do chodby”, sykl Bolbuch ke Gerllodovi, “My dva ho bafneme”.
“Jo, bafneme”.
“A vyvlečeme…”.
“Jo”.
“Vostatní to budou krejt palbou…”.
“V chodbě se zašpuntujeme a přeskupíme”, přitakal Moskyt na souhlas.
“A uvidíme, co dál”.
“Jasně”.
* * *
Vůdce zdvihl zaťatou pěst na znamení naprosté obezřetnosti. Kumpanie se se zbraněmi hotovenými ledva šourala vpřed. Střelci s kouzelníky se také připravili. Až čelo vyrazí, budou se muset držet bijcům těsně za zády a v pravý okamžik se rozvinout a pálit po všem nepřátelském, co se jen hne.
* * *
Jestli muž, jehož Nurnští označili za Dyjega, byl skutečný Dyjego, to už se dnes s naprostou jistotou sotvakdo dozví. Ale kumpanie se nakonec usnesla, že to byl on, vůdce Aregské tlupy. Hbitý mužík s černým knírkem a tmavýma, poněkud pidlavýma očima. Když Nurnská družina vpadla do velké prostory, jakéhosi soustočí s klenutými stropy, všimli si druzi na protilehlé straně hloučku osob, kterému vévodil právě tenhle snědý chlápek. Ti lidé, a Dyjego snad nejhlasitěji, se dožadovali odpovědí od dvou lamentujících mužů. Dalo se jenom předpokládat, že se jednalo o vzrušenou debatu nad neblahými zprávami z nočního uvítání markýze Rudena na sildenské cestě. Dyjego vřískal vzteky.
“Šťára!!!”, zaječela nějaká žena zleva.
V podzemním sále se to začalo hemžit. Nurnští rychle pochopili, že jejich očekávání se naprosto minulo s realitou. Tato sluj lůzy, tohle odporné hnízdo, bylo možná základnou Aregské bandy, ale zároveň bylo i útočištěm lidí bez domova, chudáků, žebráků, pouličních zlodějíčků, děvek ze ztemnělých průjezdů, prostě spodiny města. Na co Nurnští nebyli připraveni vůbec - na to množství žen a dětí. Ti chudáci v domnění, že na ně dopadla pěst biřiců barona Gallena, se zachovali tak, jak cítili za přirozené. Někteří ječeli a prosili o slitování, jiní se dali na zmatený úprk, další se postavili na chabý odpor proti panskému bezpráví. Byli tu ale i lidé, kteří zbraněmi všelikého druhu vládli velice hbitě, a ti svoji kůži nehodlali dát lacino. Do toho se někteří lidé v domnění, že udání chudinského brlohu přišlo od těch druhých, pustili do rvačky mezi sebou. Jedinou krátkou větou - zavládl nepředstavitelný chaos, soustočí naplnil burácivý ryk, slitý z jekotu a řevu jednotlivců do něčeho nepředstavitelného a hrůzného. Dyjego Nurnským zmizel z dohledu.
“Nešmatej na mě, šmejde!”, zařval Yasper a bodl nějakého muže do žeber.
Jak se muž s chropěním sesul, jeho ruka vyklouzla ze Zámečníkovy kapsy jako zplihlý had. Nebylo možné váhat. Bolbuch vydal příkaz k útoku. Gerllod Moskyt a vůdce tedy začali klestit cestu, střelci a kouzelníci o krok za nimi a po rozvinutí zahájili palebnou podporu. Nebylo možné zkoumat, kdo je kdo. Nebylo možné jakkoli váhat. Nurnští jako jeden celek, jako jednolitý válečný stroj postupovali vpřed a kolem nich padala těla. Řev narůstal a kakofonie nabírala vyšších tónů. Kumpanie se probila skrz stoku. Ramar vypustil sojku, aby měl Dyjega na očích, ale řev v podzemí byl natolik nepřehlušitelný, že ať zvolal cokoli, nikdo mu nerozuměl. Tak mezi magickými výboji, kterými posílal k zemi ty nejdotěrnější, alespoň gestikuloval, ukazoval směr.
Klabzej Myšilov přezbrojil na hůl, Zemikosa třímal meč dávno. Z pozice bezprostředně za bijci už nebylo možné střílet. Každou chvíli někdo vadil, nějaká zmatená žena, dítě, zoufalý stařec. Rány padaly na všechny strany, kamkoli, bez rozmyslu. Někteří lidé však tou dobou zřejmě pochopili, že v patách Nurnským už žádní další Gallenovi žoldáci nepřitáhnou a že cesta ven je snad volná. Tím pádem se proud lidských těl počal poněkud usměrňovat, přetlak pozvolna klesal a začal působit pomyslný protimagnetismus Nurnského soustrojí. Tím se postup Nurnských zrychlil.
“Dyjego!”, vykřikl Menhorian Blathel a směr označil žlutým výbojem.
Nějaký muž rozhodil paže a svezl se na zem. Za ním se zjevila zloduchova přičmoudlá tvář. Jeho pidlavý pohled dštil nenávistí.
“Vpřed!”, zavelel Moskyt tak, jak tomu byl zvyklý z armády, “Vpřéééd!”.
Bolbuch také chtěl zvolat něco euforického, ale nedostávalo se mu dechu. Tak aspoň koulel očima a chrčel. Ach, bohové, jak ten starý muž euforicky chrčel! Jako vzteklý jezevec!
* * *
Nurnští konečně stanuli před Dyjegem. Jeho muži, do té doby svírající jej ze stran, se kupodivu rozestoupili.
Bolbuch zahýkal a blýskl bělmem.
“Lehni na zem, chlíve”, přeložil vůdcův příkaz Gerllod Moskyt.
Dyjego zapidlal očima a strnul.
Přišlo to tak bleskurychle!
“Doprdele…”, zaklel Yasper Zámečník, který tyhle věci důvěrně znal.
Gerllod Moskyt zalapal po dechu a zhroutil se. Bolbuchovi to trvalo o trochu déle. Několik úderů srdce starý trpaslík nechápavě zíral na čepel nože, trčící mu z boku. Tam, kde nebyl krytý plátem a kde se na spodní haleně rozlil rudý květ. Ty čepele musely být otrávené.
“Zbite jich jak psy!”, štěkl Dyjego a uhladil si knírek.
Aregští se zase semkli před svým vůdcem.
“Doprdele!”, zaklel Yasper podruhé.
Situace se poněkud změnila, a to v boj muže proti muži. Bez základního pilíře družiny už nic nebylo tak jasné jako dřív. Šlo do tuhého. Nastal boj na život a na smrt. Dyjego odcházel někam pryč. Nezbylo, než aby se o něj postarali kouzelníci. Sojka nabrala směr a těsně kopírovala klenutý strop. Potom zmizel Menhorian Blathel. Hned po něm Ramar. Horác Lipový našel konečně dobrý úhel pro střelbu a poprvé dnešní noci se přesně zorientoval v situaci. Byl si naprosto jistý tím, že ví, kdo je kdo, a tato jistota se promítla i do účinnosti střelby. Yasper, povzbuzený Dyjegovou ukázkou vrhu dvoubřitou čepelí, toužil dokázat Aregským, že i on je původem kluk z ulice, že i on něco umí. Hrábl do závěsů s nožovými pouzdry a metl. A potom zas. Zašilhal očima a uhladil si knírek, který mu scházel. Jako Dyjego. Lepší než Dyjego.
Skutečnost, že Dyjego vešel do chodby, to Nurnští zaujatí tvrdou šarvátkou nepostřehli, respektive i kdyby snad nakrásně ano, bylo by jim to v dané situaci srdečně jedno. Že se odtamtud několikrát pestrobarevně zablesklo, toho si možná někdo i všiml, ale nebyl prostor dávat to do jakýchkoli konkrétních souvislostí. Menhorian Nocturno se ještě stihl připojit k boji, když poslední z Aregských definitivně marný boj vzdali a jejich pokoutné duše došly konečného osvobození ze svazujících tenat těla.
Druzi odložili zbraně a rukama zapření o kolena ryčně oddychovali. Z ran jim crčela krev. Tou dobou už podzemní soustočí opustili všichni, kdo měli příležitost. Ti zbylí byli mrtví. Smrdutým soustočným vzduchem se nesl slabý delirický nářek umírajících, ale bylo jisto, že takoví nejsou stavu podat žádných svědectví. A že jejich duše se už vyprošťují, neúprosně derou ven. Hřeznutí duší.
Ramar vybíral sojce z peří sanytr, který na ní ulpěl, když se otírala o strop. Sanytr a plíseň. Taky něco mastného. Sojka vypadala zuboženě a Ramar měl ustaraný výraz.
“Co Dyjego?”, zeptal se Yasper s obavami i zájmem současně.
“Na uhel”, pokrčil omluvně rameny Menhorian Blathel.
“Co ty dva?”, ukázal na družinové válečníky Horác Lipový, “Dejchaji?”.
“Dejchaji… voba dva”, řekl Myšilov, “Bohové zaplaťte”.
“Tak proč jsou tak černý v ksichtě?”.
“Jed, hobite, je zatrolená věc”, pohladil se po pleši Zemikosa, “Ten parchant házel votrávený kudly”.
“Dobře mu tak, parchantovi zákeřnýmu, že je na uhel…”.
“Tam vzadu, kde je parchant zpopelněnej, je takovej kumbál”, řekl Ramar, “Mohli bysme se tam přesunout a prohledat to tam”.
“Jo”, souhlasil barvířův syn, “Bafneme ty dva zcepenělý a vodvlečem je do kumbálu. A potom…”.
“Počkáme, až zbělaj?”, odtušil hobit Horác.
“A potom kumbál prohledáme. Kvůliva kořisti…”.
Zemikosa cítil povinnost se o věci postarat, když Nurnští dočasně přišli o velení.
“Yasper vodkrágluje kňouraly, už mě z nich bolí hlava…”.
“Dobře”.
“Druidskej bafne malýho tlustýho, já bafnu velkýho tenkýho”.
“Sám?”.
“Ramar, Menorian pomůžou…”.
“Jo”.
“Libovej svítí… Lucernu, křesadlo máš?”.
“Mám…”.
“Tak křesej”.
“Tady mám…”.
“Jdi s tim vohněm vode mě dál!”.
“Proč?”.
Ramar ukázal na bílé fleky na ptačím peří. Horác pochopil. Zbavit sojku nánosu si vyžádá ještě nějaké úsilí.
“Sanytrovej pták”, bručel si pod vousy Zemikosa, když vlekl velkého tenkého, “S tím by se daly dělat věci… Sanytrovej pták a doutnák. Tomu bezmegu bych říkal Krten. Po matce”.
* * *
“Dyjego je na uhel a kořist nestojí za řeč”, hlásil Zoltar Zemikosa otupělému vůdci, když předával zpátky velení nad skupinou.
“Du… důkazy žádný?”.
“Důkazy nejsou kořist. Našli jsme jen nějaký krávoviny, už hodinu se v nich tam vzádu hrabe Blathel s Ramarem”.
“Já tomu nějak ne… nerozumim…”, sykl bolestí Gerllod Moskyt, “Jaký krávoviny?”.
“No krávoviny, přece”, povzdychl si Zemikosa.
“Zemikosa má na mysli písemnosti. Věci, co nejsou”.
“No dyk to řikám. Krávoviny”.
* * *
Zajatce se tedy Nurnským získat nepodařilo, ale byly tu hlavy, spousta hlav. A Horác Lipový měl nějaké pytle, entusiasmus a znal cestu k Efengovu domu. Stačilo jenom jít od mrtvoly k mrtvole a usnést se, zda ten či onen trup patří Dyjegovu pobratimu, či nikoli. Zoltar Zemikosa a Horác Lipový se do rozhodčí skupiny přihlásili dobrovolně, Yasper to dostal od vůdce příkazem, aby skupina čítala lichý počet hlasů a nedostala se při hlasování o vině či nevině do patové situace. Zemikosa převzal nad skupinou záštitu a vytýčil za cíl nekompromisně naplnit pytle. Poněvadž plné pytle bylo možno považovat za jistý druh nejisté kořisti. Zbytek Nurnských se sešel nad tím, co objevil Menhorian Blathel. Snažili se dohodnout, co by mohlo a co naopak nemohlo být považováno za nesporný důkaz.
Některé písemnosti z tak řečeného Dyjegova kumbálu ukázaly, že Dyjego možná byl vůdcem Aregské tlupy, ale dost možná neměl na směřování její činnosti až tak výhradní vliv. Prokázalo se, že Dyjegův kumbál možná nebyl zas až tak Dyjegův. Minimálně některé písemnosti dokládaly, že někdo z okruhu Dyjegových nejbližších byl v přímém styku s kalonskými státními strukturami a že byl také za svou činnost z kalonské pokladny vyplácen. Výplatní listiny a korespondence svědčily o tom, že Dyjegova zločinecká síť byla infiltrována a využita, a její soustředění tak přesměrováno na struktury a představitele státní, tedy vlanderské moci. Cílem musela být politická destabilizace oblasti a narušení či úplné ochromení obchodu. Bylo tedy nesporné, že Dyjego měl vedle sebe, ať vědomě či nevědomě, kalonského našeptávače, který byl přímo řízen cizí mocností. Nurnští měli konečně v rukou důkazy, po kterých prahl Hion Turgus. Škoda, že identita našeptávače zůstala nerozkryta a že nemohl být podroben soustředěnému výslechu. Na druhou stranu byl zřejmě mrtvý a jeho hlava se s velikou pravděpodobností nalézala uvnitř jednoho z pytlů Horáce Lipového. Stačilo si jen vybrat.
* * *
“Chlív nebo chudák?”.
“Chudák”.
“Krávovina. Chlív to je. Chlív, co se za chudáka vydává”.
“I po smrti?”.
“Má chlívskej pohled. I po smrti. Co myslíš ty?”.
“Nevim…”.
“Nevim neplatí. Nevim je krávovina. Buďto chlív anebo chudák”.
“Asi spíš chlív…”.
“Tak jo. Horáci, krájej”.
“Jo”.

Rebélie je špatná věc

Nurnští vylezli z kanálů a táhli ztichlým nočním městem. Drželi se postranních uliček. Sojka varovala Ramara před pohybem strážních hlídek a ten zase varoval Nurnské. Kdyby je vojáci potkali, bezesporu by je bez diskusí zatkli. Vypadali příšerně. Páchli močí, výkaly a žluklým bahnem. Vlekli po zemi čtyři pytle, ze kterých crčela krev. Mířili k Efengovu domu. Když vzburcovaný komorník pochopil, že tihle lidé v žádném případě neodtáhnou a nepřestanou bušit do vrat, uvolil se, že tedy pána vzbudí, ale ten že zajisté nebude rád. Bylo načase probudit kapitánův hněv. Kapitán Sabg ale některé z Nurnských kupodivu poznal, hlavně toho zmateného hobita, a vpustil je na dvorek. Převzal hlavy, nezaplatil, a na vrub pana Efenga pravil, že dotyčný se pořád ještě nevrátil z posádky. Dovolil ale Nurnským se u kanálku umýt vodou ze studny. Voda byla ledová jako břit, ale v tomhle stavu by je do hostince, kde bydlí, jistě nevpustili. Takže museli zatnout zuby i ti méně otužilí, jako například Menhorian Nocturno nebo Horác Lipový. Ani takový Yasper nepatřil k nejotužilejším, a Gerllod Moskyt už také od dob, kdy býval pouhým vojákem bez hodnosti, značně zpohodlněl. Jenom Klabzej Myšilov pravil, že se mýt v žádném případě nebude, že raději oschne a opadá. Jako strom. Stál si za svým, že ztvrdlá krusta bláta, ať třebas jakkoli zapáchá, má svůj nezanedbatelný ochranný význam. A až jej pozbyde, sama se odloupe. Z porušení podstaty látky, z vůle přírody. Vůdce beznadějně zavyl a mávl rukou.
* * *
V hostinci U valounu, kam se nad ránem dopotáceli uondaní jako psi, si Nurnští dopřáli zaslouženého odpočinku. Nabrat nových sil věru potřebovali, proto vůdce vyhlásil dvoudenní volno. Vzhledem k tomu, že žádné zkazky o tom, co se událo tam dole, na povrch nedorazily, respektive Nurnským se žádný náznak pozdvižení či reakcí na masakr v kanálech nedonesl, neměl vůdce důvod platnost příkazu zkrátit. Během té doby, užívajíce si teplé stravy a pohodlí, se druzi umluvili, že po zkušenosti s panem Dyjegem ponechají pana Lý poněkud stranou a vynasnaží se raději zakousnout do menšího sousta. A tehdy přišla řeč na Dagonský hvozd, respektive Bukodubskou oblast.
“Leon Buřič a jeho cháska, to je volba jistoty”, souhlasil Gerllod Moskyt.
“Myslím si, že lidi kolem Buřiče jsou spíš rebelanti”, namítl Menhorian, “Nespokojenci”.
“Rebélie je špatná věc…”.
“Špatná, ale ne naše…”.
“Turgus platí za Buřiče, tak zabijeme Buřiče”, houkl Zemikosa, “Kdo platí, ten velí”.
“Pravda je, že se říká, že tam mizeji lidi”, vzpomněl si Yasper, “A to už je vážný obvinění”.
“Co když nemizeji?”, namítl Ramar, “Co když prostě prchaji? Co když se prostě bojeji a prchaji?”.
“Prchaji za Buřičem?”.
“Třeba za Buřičem. Je pak naše věc po něm jít?”.
“Rebélie je špatná věc”, zopakoval znovu Moskyt.
“Přesně tak”, přitakal Zemikosa, “Naše věc je kořist a kořist je Buřič. Tak to prostě je”.
“Dyť ho nemusíme hnedka mordovat”, navrhl vůdce, “Když se vydá dobrovolně, pude před Efenga jako víceméně svobodnej muž”.
“Ty by ses vydal, kdyby na tebe vlítli takoví, jako my?”.
“Asi ne”.
“Ale volbu má…”.
“Jo, to má”.
“Jak toho Buřiče plánuješ hledat?”, zeptal se opatrně Klabzej Myšilov.
“No jak?”, pokrčil rameny Bolbuch, “Vlezem do toho lesa a budem stopovat. Spolýhám na tebe, druidskej… a na Ramarova animália ovšem”.
“Pocouráme se po lese, posbíráme nějaký houby”, usmál se Horác Lipový, “Uklohníme kuláš…”.
“Kuláš nebo nadivoko. Nadivoko spíš…”.
“Střelíme srnu třeba do toho kuláše”, přidal se Yasper, “Zatáboříme v divočině… a pěkně v tichu a poklidu si na toho Leona Buřičů počíháme”.
“Jak lovci”, zamnul dlaně Zoltar, syn barvíře.
Myšilov zesinal a připomněl druhům, co se o Dagonském hvozdu povídá. Co jim vyprávěl pan Turgus a co potvrdili mnozí další. Připomněl druhům zkazky o oživlých stromech, tak řečených huornech. Vysvětlil, co jsou tahle staletá stvoření zač a kdo jim obyčejně vládne. Druid. Muž samotář, muž značné moci. Muž rozmrzelý a zapšklý.
“Druidi jsou nejhorší nepřátelé”, vztyčil varovně prst Myšilov.
“Zvlášť, když jim někdo šáhne na srnu nebo kopne do houby”, uchechtl se Zemikosa.
“Já tam rozhodně nejdu”, zavrtěl hlavou druid.
“Počkej, my tě potřebujem…”.
“Ne!”.
Po jisté době přemlouvání se Klabzej nechal umluvit, že ke kraji lesa by se odvážil, možná i trochu hlouběji, ale že při vycítění prvního náznaku nesouhlasu nebo nepřátelství ze strany hvozdu se obrátí na kramfleku a odpeláší pryč. Myšilova nemělo smysl přemlouvat, zatvrdil by se ještě víc. To o něm bylo všeobecně známo. Nurnští tedy nad mapou poněkud přehodnotili plán. Pátrání po Leonu Buřičovi a jeho kumpánech začnou ve vesnici Buk, nalézající se na jihovýchodním cípu lesa. Vyrazí tedy po sildenské cestě na jih, odbočí na východ přes planinu přímo k lesu a k Buku budou pokračovat po jeho hranici. Cestou se pokusí hledat známky čehokoli podezřelého, včetně pohybujících se stromů a zlého druida.
* * *
Dagonský hvozd se táhl k východu do nedohledna. Nurnští jeli koňmo, v poklidu, užívali si horkého letního dne. Dělali často přestávky, nebylo kam spěchat. Snažili se líným tempem především uklidnit druida. Ten ale vůbec klidný nebyl. Přestože dosud neobjevil žádný důkaz nebo alespoň trochu hmatatelnou známku věcí, jichž se tolik obával, byl o jejich existenci o to více přesvědčen. Nepřátelský druid v jeho mysli nabyl formy velice prohnaného a po všech ďasech mazaného tvora, který si s druidem a jeho kumpány tam na hranici lesa pohrává jako s loutkami, že i hvozd samotný je mu natolik podřízen, že své nepřátelství vůči vetřelcům tají ve svém nejhlubším a nejtemnějším srdci a není s to jej naprotiv svému vládci ani náznakem projevit. Myšilovovi chyběl důkaz a to samo se proň samého stalo důkazem. Neprokázání neexistence považoval za naprosto průkazný doklad existence a ševelivé mlčení hvozdu si vyložil jako aroganci moci. V tomto přesvědčení zůstal sice osamocen, ale jeho urputné přesvědčení vyvolalo jisté pochyby i v jiných. Nurnští začali být ostražití a už se přestaly ozývat návrhy na táboření v lese, sběr hub a lov srn. Původní plán, počítající s různými alternativami, se smrskl na cosi, co by se dalo shrnout jako: dojet do Buku a tam se uvidí. Navíc v tom horkém dni druhům značně vyprahlo a těšili se na pivo. Věřili, že v Buku nějakou slušnou hospodu mají.

Lovec Krand z Buku

Na lovce Kranda natrefili Nurnští čirou náhodou. Vlastně ta náhoda nemusela být nutně až tak čirá. Lovec Krand si totiž našel je. Tedy konkrétně Gerlloda Moskyta. Dost možná to vlastně nebyla vůbec žádná náhoda, Nurnští nejspíš sami upoutali jeho ostražitou pozornost. Včerejší pijatyka v bukské nálevně byla neobvykle bouřlivá, zřejmě to bylo dáno únavou i vědomím rozporuplnosti jejich poslání. Nurnští se zhádali ohledně chodících stromů a záludných druidů. A taky se hodně vyptávali. Až příliš. Na lidi, co mizejí v lesích, na rellské reálie, na rebélii proti vrchnosti a samozřejmě na osobu Leona Buřiče. Myšilov, posilněný jalovcovou pálenkou, si neodpustil pokládat dotazy, jak to tady vlastně mají zařízeno s lovci, jestli se tu vůbec smí volně lovit a jestli se lovci odváží lovit v lese, když se tam ztrácejí lidi. Také ho zajímalo, jak vrchnost naloží s lovcem, který je udán. Nebylo pochyb, že slovo lovec chápe jako hanlivý dehonestující výraz, slovo lovec vyslovoval tak, jako by říkal pytlák. Někdo si vzpomněl, jak Turgus ondy vyprávěl o lovci, co bohatým bere a chudým dává, a Menhorian upřesnil, že ten bláhový muž si nechává říkat Krand. Myšilov tápal v paměti, pak vytáhl z batohu notes, chvíli v něm listoval a potom pravil, že ten muž si nechává říkat lovec Krand z Buku, což je zvláštní, protože Buk se jmenuje právě tahle vesnice. Nikdo z místních o nějakém Krandovi pochopitelně jaktěživ neslyšel, ale ti dřevorubci se tvářili krajně nevrle, asi nebyli na návštěvy z města zvyklí, na návštěvy cizáků pak o to méně. Bolbuch vycítil, že by tady mohlo dojít ke zbytečné bitce, zvláště když druid dotíral, jestli on tady někdo čirou náhodou nebude s pytláky spřažený, a zavčasu zavelel k odchodu. Druzi sice remcali, ale zásadněji se nevzpěčovali. Asi půldruhé míle za vesnicí zapadla kumpanie mezi křoviska. Byla teplá letní noc, chlapi si polehali tak jak byli, koně nechali volně se popásat. Vůdce těm nejstřízlivějším přidělil hlídky a záhy zachrupl. Ještě chvíli se ozývalo vtipkování na vrub lovce z Buku, ale postupně hovor vázl až utichl docela.

Užovka
Klabzej Myšilov

Plazím se v kopřivách
podoben užovce
jat vášní loveckou
číhám tu na lovce

* * *
“Dojdu na dřevo a něco ulovim”, dýchl Gerllod Moskyt spícímu vůdci do tváře, “Zahlíd jsem králíka”.
Bolbuch provalil bělmo a nesrozumitelně zachrčel. Voják si ozvuk vyložil jako souhlas.
“Bude nadivoko?”, zívl Zoltar Zemikosa, ale oči neotevřel.
Alespoň pod víčky ať je aspoň ještě chvilku noc.
“Nadivoko… nebo ten kuláš”.
“Hlasuju pro nadivoko…”.
“Nežvaňte, volové”, postěžoval si Yasper, “Chci eště spát”.
* * *
Když zjistil, že je něco špatně, bylo už pozdě. Šíp jej zasáhl dřív, než zaslechl typický zvuk odpružené tětivy. Pustil náruč pracně posbíraných klacků, svalil se a odkoulel stranou. Stráň byla porostlá trsy hloží a trnek. Druhý šíp minul, dopadl tam, kde upustil otep. Nahoře na ostrohu zahlédl letmý pohyb. Někdo odtamtud slabě a rozverně pískl.
Gerllod zalomil šíp, který mu proklál předloktí a trčel na obě strany. Ten chlap měl nějaký krátký luk. Gerllod sykl bolestí a šíp zahodil. Hlavice byla malá, čistá. Stejně tak průstřel, který naštěstí minul kost. Znovu zahlédl nahoře pohyb, muž měl zelený klobouk a mihl se neuvěřitelně rychle.
Chvíli se nic nedělo, tak se Gerllod vyhrabal do pokleku, posunul se o pět šest sáhů vlevo. Naslouchal. Ticho. Opatrně se zdvihl, ale než se stihl pořádně rozhlédnout, zaslechl zvuk tětivy a rozlévající se palčivou bolest v boku.
“Kurva!”, sykl a chytl se za bok.
Jakl padal, další šíp mu prosvištěl kolem hlavy. Ten chlap zase slabě zapískal, jakoby to celé byla jenom klukovská hra.
Gerllodovi bylo jasné, že ten chlápek v zeleném klobouku, co se nahoře přesouvá ve vysoké trávě, si z neznámého důvodu usmyslel přivodit mu pomalou, ale jistou smrt.
“Co po mně chceš?”, zvolal Moskyt a převalil se několika kotouly doprava.
Kousl se do rtu bolestí, jak se šíp v boku zalomil. Další šíp prosvištěl travou. Gerllod pochopil, že mu jde o život. Že tam nahoře je šílenec, se kterým se nedomluví. Sebral veškeré odhodlání, vytrčil se a skočil plavmo vpřed. Potom se kutálel ze stráně dolů. Na horizontu zasvítil zelený klobouček a pleskla tětiva. Potom chlapík spokojeně pískl a zase zmizel.
* * *
Gerllod Moskyt se vbelhal do ležení a způsobil mezi polehávajícími druhy poprask. Připomínal lesní strašidlo, oživlý keř, a to nejen klátivou chůzí a neartikulovaným chropěním. Kštici měl rozcuchanou a plnou trávy a větévek, tvář rozdrásanou trny, jak se kutálel dolů, křoviska nekřoviska. Halena už dávno nebyla bílá, ale zmokvalá krvavými koláči. Ze stehna mu trčel šíp. Ztratil botu, možná o tom dosud nevěděl. Hlas mu vypověděl službu, zoufale lomil rukama ve snaze vypovědět nevypověditelné. Zhroutil se, snažil se popadnout dech. Druzi se kvapně chopili zbraní, druid přispěchal ohmatat zranění.
“Tam!”, zasténal Gerllod.
“Co se stalo? Mluv!”, sykl druid a vyňal ze záňadří hojivý hnědotmel, “Potkals druida!?”.
“Tam!!!”, ukázal voják znovu směrem k lesu.
“Ramare!”, křikl vůdce Bolbuch, “Moh bys to tam vomrknout?”.
“Moh…”, odvětil barbar a pískl na sojku.
Ta přestala oďobávat zemního červce, který se marně bránil a kroutil, a jedním mocným klovnutím ukončila jeho život. Potom rozepjala křídla a vznesla se.
Myšilov rozžvýkal kus hnědotmelu a vmázl jej do krvácející rány. Potom pochvalně zabručel.
* * *
“Vidím ho”, řekl Ramar, “Chlap v zeleným klobouku a kamizole stejný barvy. Hnědý hozle…”.
Dlel v podřepu u připraveného dosud nezažehnutého ohniště, oči měl zavřené, dlaněmi si podpíral hlavu. Snažil se soustředit na proud vjemů mezi ním a animaliem. Snažil se vstřebat obrazy viděné z ptačí perspektivy a správně je popsat druhům.
“Pohybuje se dost mrštně… sem a tam, tam a sem… má luk a několik toulců…”.
“Druid?”, zeptal se Myšilov během žvýkání další dávky hnědotmelu, jež mu nehezky obarvila zuby.
Gerllod Moskyt zavrtěl hlavou. Ramar taky.
“Spíš loupeživej parchant… ale proč je sám? A kde má batožiny?”.
Ramar popsal, že muž se sice pohybuje jaksi zmateně a cik cak, ale že spíš než co jiného kopíruje Moskytovy stopy, když sbíral klacky na oheň. Vůbec mu nebylo jasné, proč to dělá, když musel dobře vidět, kudy voják uprchl. Potom se mužík přemístil k hromadě klacků a rozházel je do všech stran.
“Nic naplat, vyrazíme”, řekl Bolbuch, “Půjdeme v rojnici. A apeluju na vás na všechny - tentokrát bych prosil toho pána živýho. Takže vyzývám ke klidu vášní, jo?”.
“Jo”, ozvalo se sborem.
Vůdce se obrátil na Zemikosu a tázavě zdvihl bílé obočí.
“Jasně, jo”, odvětil alchymista, “Jo, jasně, že jo…”.
“Bohové!”, zaječel barbar Ramar a otevřel doširoka oči, “Bohové!”.
Byl bledý jako stěna. Vyskočil, chopil se hole a rozeběhl se do houštin.
“Já ho zabiju, hajzla zelenýho!”, řval na celé kolo, “Já toho hajzla, přisambohum, zabiju!”.
Vůdce Bolbuch zavelel k útoku.
* * *
Ačkoli byl lovec Krand mrštný a všemi mastmi mazaný, s rozzuřenou rojnicí Nurnských se nemohl měřit. O to menší měl šanci, když seznal, že mezi těmi muži jsou i kouzelníci. Měl by určitě jistou naději, kdyby se zavčasu rozhodl vzít nohy na ramena a zmizet v lesích, ale po snadném vypořádání se s Gerllodem Moskytem a Ramarovou sojkou se cítil až moc na koni. Když se pak rozhodl pro útěk, bylo už pozdě. Menhorian Blathel jej spoutal kouzlem chvíli poté, co se mu podařilo teleportovat do Krandova týlu, odkud lovec žádný nápor rozhodně nečekal. Když lovci vypověděly údy poslušnost, pocítil čiré a ničím nezfalšované překvapení. Přesto stihl Nurnskou rojnici notně potrápit přesně a efektivně mířenými střelami.
* * *
Lovec Krand bezesporu trpěl mírnou formou duševní retardace.
“Vyklop, co jseš zač, zelenej panáku!”, houkl Zoltar Zemikosa a pohladil nůž po ostří.
“Jsem Krand”.
“Jakej, u všech čmoudů, Krand? Vodkaď seš!? Co jseš!? Mluv!”.
“Jsem lovec Krand z Buku, pánové. Znáte mě dobře. Každej mě tu zná…”.
Bylo zvláštní, že zajatec se po prvním šoku se svojí nepříliš nadějnou situací smířil a ztotožnil, a teď jako by se v ní zcela vyžíval. Přiznal se, že žije v lese, takříkajíc z ruky do úst, a bojuje osamělý boj proti vrchnosti, proti všemu, co sem nepatří. Druzi postupně dospěli k přesvědčení, že tomu Krandovi se muselo stát něco hrozného, že se kvůli tomu pomátl na rozumu. Působil jako velké dítě, jeho odpovědi byly nevyhýbavé, přímé a dětsky otevřené. Tak se Nurnští dozvěděli, že žádný druid není, že historky o pohyblivých stromech jsou smyšlené. Jediným, kdo tomu zatvrzele odmítal uvěřit, byl Klabzej Myšilov. Na Gerlloda Moskyta zaútočil Krand proto, poněvadž v jeho očích kradl dříví, jež mu jako cizákovi nepatřilo. Vůbec oni všichni sem nepatřili, neměli právo vstoupit do Buku a urážet jeho obyvatele svým nadřazeným hulvátstvím. Tak se lovec odhodlal jako mnohokrát dříve cizáky vytrestat a přechytračit, oloupit a potěšit chudé. Cítil se být legendou. Slavným lovcem Krandem z Buku. Zkazky o něm znali i v Aregu. A jistojistě i v Kiltu. A jistě se roznesly i v cizích krajích.
Při Krandově výslechu, který však více připomínal vyprávění u táborového ohně, vyšlo najevo, že les je sice bez druida a huornů, ale stal se útočištěm Leona Buřiče a těch, kteří k němu zběhli. Zběhové se rekrutují především z mužů z dřevorubeckých táborů, kteří nějakým způsobem dospějí k názoru, že s Buřičem jim bude za méně lépe. Lovec Krand ale s Buřičem zřejmě neměl mnoho společného, poněvadž pravil, že narozdíl od jeho ušlechtilého zámyslu, kdy se staví na odpor cizácké vrchnosti, Leon Buřič bojuje proti všem. A navíc ho nikdo pořádně nezná. Na stopy Buřičových lidí prý lovec Krand po bukodubských lesích naráží neustále.
Nurnští se usnesli, že toho podivína zde už k ničemu nepotřebují a že kdyby se jim ho zželelo a pustili jej jakožto blázna na svobodu, měli by záhy opět jeho šípy v zádech. A navíc - Ramar za odstřel milované sojky požadoval jediné - smrt. Smrt prostou slitování.
“Víš, co je to nadivoko?, protáhl významně Zoltar Zemikosa, když pochopil, že výslech skončil.
“Nevím, cizinče…”.
“Na nadivoko jsou potřeba hlavně tři věci… Bláto a voheň…”.
Pomalu počítal na prstech a levačkou se drbal v zátylku.
“Vobojí tady víceméně dáme dohromady…”.
“A ta třetí věc?”, zeptal se lovec Krand z Buku bezelstně.
“A ta třetí věc…”, ukázal prstem Zemikosa, “Je právě to nadivoko…”.
“Ne!”, houkl vůdce.
Druzi naň tázavě pohlédli.
“Popravte ho, u všech ďasů, někdo normálně…”.

Sůl

Družina se vrátila do Buku. Potřebovala sůl, hodně soli. Horáci Lipovému se u sedla houpal pytel, z nějž tekla krev. Byla to krev lovce Kranda, kterého Horác popravil a dekapitoval. Jenže bylo horko a návrat do Aregu se mohl protáhnout o mnoho dní. Proto vůdce rozhodl, že propříště se už budou brát výhradně hlavy význačných osob, ostatní osoby budou pouze zaznamenány na podrobný popisný seznam. I tak bylo nutné hlavy Kranda a případných dalších význačných osob nějak zajistit proti hnilobě. Někoho napadlo, že když se dají solit ryby, měly by se dát podle všeho solit i hlavy, že je to sice takový zoufalý nápad, ale mohl by alespoň trochu vyjít. Aby se nemusel Horác Lipový táhnout za družinou v uctivé vzdálenosti. Jenomže tolik soli, kolik bylo třeba, se mezi Nurnskými nenašlo. Proto padl návrh vrátit se do Buku a sůl si vzít. Dalo se tušit, že tolik soli, kolik bylo odhadem potřeba, vesničané dobrovolně nevydají, a že bude třeba pustit trochu hrůzy.
“Lidi!”, rozezněl se Zemikosův hlas náměstím, “Lidi, poslouchejte!”.
Ozvěna alchymistova naléhání se tříštila o zdi okolních budov.
“Nedaleko vaší vsi byl polapen zbojník jménem Krand, též řečený Lovec…”.
Horác vyjmul leb a zdvihl ji nad hlavu.
“Byl polapen a z vůle barona Gallena popraven…”.
Několik lidí vylezlo na zápraží a civělo jako u vytržení.
“Ta hlava musí být dopravena k baronovým rukám v dobrým stavu… a na to potřebujeme… sůl”.
Zemikosa si řečnění před publikem užíval. Řečnil rád.
“Kerou nemáme…”.
Lipový přivázal pytel s Krandovou hlavou zpátky k sedlu a utřel si ruce o poníkův bok.
“Lidi, pochopte to… My tu sůl potřebujeme!”.
Bolbuch sestavil výběrčí oddíl. Nurnští byli rozmrzelí a šel z nich strach. Nejstrašněji působil snad Ramar. Byl bledý a od tragické smrti milovaného animalia nepromluvil.
“Jak řikám. My tu sůl potřebujeme… a my si jí taky vezmeme…”.
Alchymista se usmál a rozpřáhl ruce ve všeobjímajícím gestu.
“Dejte nám tu sůl, lidi… A my hned vodejdeme… Slovo muže… Čestně…”.
Bolbuch kývl hlavou a výběrčí oddíl vyrazil k prvnímu domu. Zachřestily tasené zbraně.
Vesničané, i když někteří z chlapů by mohli skály lámat, kupodivu neprojevili žádný odpor. Možná tak moc byli konsternovaní řečí holohlavého muže, možná tak moc byli zaskočení úmrtím lovce Kranda z Buku. Legendy. Možná proto, že ti cizinci si nenárokovali nic jiného, než sůl.
S vybranou solí Nurnští odcválali do vesnice jménem Dub, rozkládající se několik mil od Buku na severní hranici lesa. V Dubu dovybrali zbytek soli, tentokrát za úplatu, a zaplatili ustájení koní. Najít úkryt Leona Buřiče se vydali pěšmo.

Zasmrádá to čím dál víc

Úkryt Leona Buřiče a jeho lidí našel druid. Sice pořád nevěřil, že hvozd není ovládán záludným konkurentem, ale už se bukodubské části lesa tolik neobával. Vždyť lovec Krand se tu celá léta proháněl zcela bezostyšně a Buřič se svými dřevorubci také. Myšilov věřil, že zlý dagonský druid by bezesporu mohl uzavřít nějaké teritoriální či jinak výhodné dohody s rebely, ale pokud se jejich jádro mělo rekrutovat převážně z lidí tyjících z těžby dřeva, existence jakékoli dohody ztrácela v jeho očích na reálnosti. Také nevěřil, že by si pán lesů pustil do revíru lovce. Žádný druid, byť sebezapšklejší a sebenepřátelštější, ani jeho pravý opak, by se nezpronevěřil prapodstatě druidství. O tom byl Myšilov skálopevně přesvědčen. Přišel tedy s vysvětlením, a zdálo se, že mu upřímně věří, že dagonský druid vládne jádru hvozdu, jeho prastaré západní části, a bukodubskou oblast laskavě přenechává místním lidem k hanobení jejich sekerami a neuctivou přítomností. Aby netříštil síly. Díky tomuto vysvětlení byl ochoten do bukodubského lesa vstoupit a dokonce i čarovat a pokusit se se zhanobenou částí lesa spojit. To byla dobrá zpráva pro ostatní družiníky. V situaci, kdy přišli o Ramarova animalia, by totiž byli odkázáni pouze na občasné stopování či zoufalé pokusy na někoho v lese nahodile narazit. Víceméně by asi neměli mnoho šancí na úspěch. S druidem v řadách to však bylo úplně jiné.
Menhorian Blathel měl nejspíš pravdu. Tihle lidé nesloužili Kalonu, tihle lidé nesloužili Vlandrám. Ti sloužili sami sobě, slepila je dohromady bída válek a ochromeného obchodu, beznaděj a bezvýchodnost dlouhodobě se horšící situace v zemi. Byli to zoufalci skrývající se v lesích a vydávající se ven z lesa jen kvůli obstarání obživy. Kvůli zásobám na zimu, kvůli přežití. A bláhové odplatě ovšem, odplatě každému, koho považovali za součást jsoucné danosti, koho činili alespoň zčásti zodpovědným za zbídačení venkovského lidu. A teď proti nim táhli po zuby ozbrojení cizinci, v jejichž středu kráčel druid, který už pochopil, že v této odlehlé části lesa je sám. A že les s ním promlouvá, že jej vede. K nim, k rebelům skrývajícím se v jeskyních a ničeho netušících. Buřičovi muži netušili a ani nemohli tušit, že jejich dny jsou sečteny a že za jejich zánikem stojí les, právě ten, který jim dal na tak dlouhou dobu bezpečné útočiště, který jim skýtal úkryt, potravu a teplo ohně.
* * *
Nejdříve překvapili hlídku. Vartující vzbouřenec dřepěl na pařezu, dýmil z fajky a naslouchal zvláštnímu šumění lesa. Připadalo mu tak nějak jiné než dřív. Přemýšlel, co mu na tom ševelu připadá tolik zvláštní. Potom ucítil tlak na hrudi, zakašlal, v ústech ucítil kovovou chuť krve. Z hrudi mu trčely dva šípy. Když se bez hlesu svalil, zahlédl nohy mužů, běžících k němu. Pak se všechny tvary a barvy rozpily do neurčita.
* * *
Lesní terén tu byl poměrně nepřehledný, zem tu jako jizvy v kůži brázdily úzké hluboké kaňony. Leon Buřič si pro svou skrýš nemohl vybrat lepší místo. Nurnští usoudili, že skrýš bude zbudovaná někde tam dole a hlídky budou rozesety tady kolem. O strategii se nemuseli nijak dohadovat. Byla jasná - pobít v tichosti hlídky a potom obklíčit jádro Leonovy bandy.
Hlídky pobili bez zbytečného hluku - ti muži neměli ani ponětí o nějakém hrozícím nebezpečí. Stačilo, aby se střelci připlížili a postříleli je. Vartující muži neměli ani zbroje.
* * *
Kumpanie ležela u hrany kaňonu a shlížela na Buřičův tábor. Mohlo tam být tak patnáct mužů. Kaňon připomínal jemně zdeformovanou kapku. V nejužším místě se zařezával do skály, v níž zel tmavý otvor. Vzbouřenci přebývali v primitivních chatrčích, ale ty využívali zřejmě jen v letních měsících. Za zimy a deště nejspíš přespávali v té díře. V chatrčích by zimu v žádném ohledu nemohli přežít. Bolbuch se poradil s Gerllodem a přednesl plán. Nurnští se rozmístí podél širší strany kaňonu, kde byl terén převážněji hlinitý a sráz méně příkrý. Na vydaný signál se úderná čtveřice vřítí dolů. V patách se jim pohrnou kouzelníci a podpoří je dole magicky.
“Rychlost, chlapi… Na mě a na Gerlloda hlavně”, sykl vůdce.
“Hyperio…”, přitakal Nocturno na srozuměnou.
“Hm”, řekl Ramar.
“Horác a Yasper, každej ze svý strany po hraně o pár sáhů před náma”, naznačil oběma pažemi Gerllod Moskyt, “Křížová palba…”.
“Křížovka. Rozumim…”.
“Horáci…”, zdvihl prst voják, “Palba před náma, ne do nás…”.
“Já to přece chápu…”, přikývl dotčeně Horác Lipový.
Yasper Zámečník mrkl na srozuměnou.
“Kdyžtak ho prostě skolim…”, pravil nakonec.

Maskot
Klabzej Myšilov

Spatřil jsem zmateně pobíhat po place
nurnského maskota, hobita Horáce
který jak šílený hulákal: “Příšery!”
Jat vlastní blbostí vídává chiméry

* * *
Za mocného válečného řevu se Nurnští skutáleli ze srázu a srotili do formace. Za jejich zády se vztyčili kouzelníci a vyštěkli zaklínací formule. Do Gerlloda a Bolbucha jako když vletí hejno vos a už se hrnuli vpřed. Půlkrok za nimi rozvinutí Myšilov se Zemikosou, každý z jedné strany. O dva kroky dál kouzelníci hotovení pražit blesky a postrkující se, kdo bude stát za Bolbuchem. Bolbuch, jakožto trpaslík malého vzrůstu, byl totiž u kouzelníků oblíbený. Kouzla se přes něj posílala dobře a bez velkého rizika, že skrz něj někdo projde. Stát Bolbuchovi v zádech měli v oblibě i družinoví střelci, ti, jejichž hlavy teď čněly nad oběma okraji srázu. Ti právě zahájili křížovou palbu. V ležení Buřičovy bandy zavládl chaos.
* * *
Buřičovi lidé byli tvrdí chlapi. Čím však vládli z hlediska odhodlání, to jim scházelo z pohledu vybavení. Ti muži víceméně neměli zbroje, nejoblíbenějšími zbraněmi byly všeliké upravené cepy, sochory s hřeby a dřevorubecké sekery. Už z jejich zmatečně postavené obrany bylo zřejmé, že se jim nedostalo ani pořádného výcviku. Pro Nurnské byli sice ztvrdlým, ale žvýkatelným soustem. A jako ztvrdlý pecen se pod soustředěným náporem zbraní Nurnských drolili a rozpadali na menší a menší hroudy, až z nich nakonec nezbylo víc, než chlebová drť. Nurnští druzi sice utrpěli pár nepěkných šrámů, ale s těmi se vypořádá hnědotmel a lesní magie. Nikdo nepadl a to bylo hlavní. Rutinní výslech těch málo přeživších sice potvrdil totožnost Leona Buřiče, na druhou stranu však nepřinesl nic závratně nového. Snad kromě informace, že baron Hyumin Gallen, dosazený vládce Rellu, je pokrevním synovcem krále Haakena III.
* * *
“Já to prostě nějak nechápu…”, posteskl si Menhorian Blathel, když družina čekala, až Horác odřeže a nasolí Buřičovu hlavu a vybrané lebeně dalších.
Kouzelník čím dál tím méně rozuměl, proč tu vlastně Nurnští jsou a čím zájmům vlastně slouží. Svěřil se se svými úvahami a pochybnostmi druhům. Barona Gallena dosadil na rellský stolec král Haaken III. Důvody jeho dosazení byly příbuzenské, když byl Gallen královým synovcem, tedy synem králova bratra nebo sestry. Jak tedy bylo možné, že se o baronovi ve Vlandrách hovořilo jako o Rellanovi? Proč o něm bylo hovořeno jako o osobě, o jejíž loajalitě k trůnu lze přinejmenším pochybovat? Proč král Haaken pověřil svého pobočníka, aby skrze cizí žoldáky prováděl čistku mezi obyvateli území, jehož lenní pán, syn králova sourozence, byl udržován v pouze v jakémsi rámcovém povědomí, tedy v nevědomosti? Z toho šlo usuzovat, že ve stejné nevědomosti byl udržován i králův sourozenec. Proč ale bylo vše řešeno pokoutně přes dva důstojníky vlanderské armády, kteří bez mrknutí oka přebírali krvavé důkazy poprav, skladovali je někde po sklepích a byli dost možná i vybaveni finančními prostředky na výplatu cizích žoldáků? Co vlastně Nurnští věděli? Věděli, že je najal pobočník krále Hion Turgus. Věděli, že do celé věci jsou zasvěceni tři Turgusovi lidé a dva vlanderští vojáci. Víc nic.
“Celý mi to prostě zasmrádá”, dokončil výlev pochybností Nocturno, “Zasmrádá to čím dál víc. Mám z toho všeho prostě divnej pocit”.
“Je fakt, že se mi to taky přestává líbit”, přiznal se Yasper, “Kydlíme lidi a asi ani nevíme proč. Prostě proto, že je někdo označil”.
“Kydlíme je kvůliva hlavám”, zavrtěl hlavou Zemikosa, “Kvůliva kořisti…”.
Gerllod Moskyt mlčel a přemýšlel o kouzelníkových slovech. Vážil, co by se muselo stát, aby gwendarronská armáda překousla pohyb cizích žoldáků na svém teritoriu. Dospěl k názoru, že by to nepřekousla. Tedy bez velice závažného důvodu určitě ne.
“Včera jsme brali lidem sůl”, souhlasil druid, “Kdyby se někdo vohnal, dostal by přes kebuli. A ta kebule by skončila v Lipovýho pytli”.
“Kolik je nás?”.
“Vosum… bez koní…”.
“Vy si myslíte, že tohle tady by nezvládla posádka z Dorinský tvrze?”.
Aby to bylo jasné, rozevřel kouzelník mapu a ukázal, kde tvrz leží. Pár hodin jízdy na severovýchod.
“Dorinská tvrz, nejsilnější pozice v oblasti…”, zacitoval Myšilov ze svých poznámek výpověď písaře Heregara Mšice, “Efengova posádka… Pět set mužů ve zbroji…”.
“Tohle smrdí jako zamřelá ryba…”, souhlasil Gerllod, “A my jsme se v tý rybě po krk vyváleli”.
“Je načase promluvit si konečně s Efengem”, přitakal Bolbuch, “Vyříkat si ty věci z vočí do vočí”.
“V Dorinský tvrzi si to s nim ale vyříkávat nebudeme, že ne?”, svěřil se s obavami Yasper, “Stačí, aby tam někdo takhle hejbnul prstem, a jaký jsme byli… Půl tisícovky chlapů je holt půl tisícovky chlapů…”.
“Tentokrát žádnej špinavej dvorek a žádnej kapitán Sabg”, slíbil vůdce, “Tentokrát se mu nakvartýrujeme do salónu a nevodejdeme, dokud se Efeng laskavě neuráčí”.
“A když se bude kroutit, přitlačíme na pilu…”.
“Že všechno vyklopíme baronovi…”.
“Přesně tak”.
“Tak jdeme”.
“Ještě bysme měli sepsat ten seznam pobitejch”, připomněl Ramar.
“To máš recht, to bysme měli. Horáci?”.
Hobit odložil kuši a doplouhal se k nejbližší mrtvole.
“Už můžu?”.
“Můžeš”.
“Takže to máme… Muž, liďák, asi čtyřicet, možná míň. Modrý voči, černý vlasy i plnovous. Zvláštní znamení - zahnutá jizva vod ucha k bradě, už zacelená… Kapsy gatí prázdný… náhrdelníky, korále žádný… jen přívěšek… beru to k sobě… zvíře ze dřeva… na kůži… asi kuna nebo lasice “.
Menhorian hlášení pečlivě zapisoval.
“Ha… tetování…”, výskl Horác Lipový, “Tetování slovem… u srdce… Piloslava… asi méno ňáký… Piloslava… nic víc… Máš to?”.
“Jo”.
“Další. Taky muž, barbar jak z učebnice… nadočnice vystouplé, čelo ploské, paže, kýty masité…”.

Kde se skrývá Ruprt Kovář?

Nurnští dorazili na křižovatku cest a Menhorian Nocturno Blathel z Cairn vyňal ze záňadří svitek. Mapu Rellu. Zadumal se.
“Doleva Areg, doprava Smrk a Dorinská tvrz… a rovně… Montera”, pravil pak.
“Montera, Montera… to jméno mi něco říká…”, přemýšlel Zoltar, “Připomeňte mi někdo, co mi to řiká”.
“Ruprt Kovář z Montery”, připomněl Yasper Zámečník, “Turgus nám slíbil odměnu za jeho hlavu”.
“Odměnu, říkáš? A jakpak je ta Montera daleko?”.
“Kousek. Tři čtyři míle na sever”.
“To je co by kamenem dohodil”.
“Nedohodli jsme se, že pojedeme za Efengem?”, namítl Ramar.
“Jen se poptáme, nic víc…”, přesvědčoval barvířův syn, “Nic tím neztratíme… A když už jsme jednou tady… Malá zastávka na vodpočinek neuškodí”.
“Poptat bychom se mohli, o tom žádná”, zauvažoval Nocturno, “Stejně v Monteře nebude, když je to zběh. V Aregu říkali, že má pletky s tím Lý”.
“S Lý?”, nepochopil Horác.
“Jo. S Lý. S tím tajemným panem Lý”.
Ale potom doplnil, že podle jeho soukromého názoru, jak už kdysi druhům vysvětloval, pan Kovář ani pan Tůje s panem Lý s největší pravděpodobností nic společného nemají.
“Pan Tůje?”.
“Bernard Tůje, řečený Zarostlý Bernard”.
“Ten je taky z Montery?”, chtěl vědět Zemikosa.
Na jeho soustředěné tváři bylo znát, že zoufale kalkuluje.
“Ne, ten by měl pocházet z Morku. Bývalej starosta”.
“Kde je ten Morek?”.
“Mork. Tady… daleko… až u Východního lesa…”.
“Nevadí. Montera zatim postačí”.
“Zatim? Co myslíš tim zatim?”, zaúpěl Klabzej.
“Neni to bláznivý?”, obrátil se na Bolbucha Gerllod, “Neni Efeng důležitější než nějakej kovář?”.
“Nic za to nedáme. A von by nedal pokoj”.
“To je fakt”.
“Přesně tak…”, uchechtl se spokojeně Zemikosa, “ Jak řikám… na každym šprochu je víte co…?”.
“Hm”.
“Pravdy trochu. Prostě, jak řikám… A jak taky řikala moje máma… Krtena…”.
Druzi pobídli koně.
“Jenom mi nikdy nedokázala vysvětlit, co je to ten šproch… Ale jak řikám, podstatnej je hlavně vobsah. Vo vobsah jde především”.
* * *
Monterská kovárna byla rozlehlá a bezesporu i vyhlášená. Sestávala z několika polootevřených dílen. Muži v kožených zástěrách bušili neúnavně do kovadlin, jen jim svaly hrály na zpocených tělech. Dým z výhní živených vzduchem z měchů stoupal k blankytné obloze a hutněl vzduch příznačnou nezaměnitelnou vůní. Nurnští dojeli ke studni a svezli se ze sedel.
Kolem procházel vyzáblý muž s kárkou. Táhl na ní dva sudy s olejem na kalení a popouštění.
“Zdráv buď, dobrý muži”, rozpřáhl bodře náruč Zoltar, “Hledáme jistýho muže, muže, kterýho byste moh i znát”.
“Hu?”, houkl chlap.
“Muže vod kovadliny, nebo muže, co si nechává říkat Kovář”.
“Hu!?”.
“Zběha a povstalce jménem Ruprt…”.
“Hu…”.
“Nevidíš, že nemá všech pět pohromadě?”, otočil se na Zemikosu vůdce Bolbuch.
“Pane”, pronesl vláčně Menhorian, “Poslouchejte mě dobře”.
“Huhu…”.
“Přiveďte sem pána, co mu to tady patří”.
“Hu”.
“Chceme s ním hovořit. Rozumíte?”.
Muž v úsměvu odhalil dásně a vycenil děravý chrup.
“Jsme přátelé…”, houkl Zemikosa a ošklivě se zašklebil.
Muž se otočil, drapl ojku a táhl kárku směrem k výhním.
* * *
Skupina zpocených a umouněných mužů, která líně přikvačila a mlčky se rozestoupila před Nurnskými, nepůsobila úplně přívětivým dojmem. Ti muži byli sice polonazí, ale svaly na vypracovaných tělech jim jen hrály. Třímali v rukou kladiva, kleště a rozličná železa neurčitého pojmenování.
“Vo co de!?”, zahučel neholený muž hlubokým hlasem, “Na zákazníky kór moc nevypadáte”.
Zřejmě předák. Nurnští vyčkávali, zda se jednání ujme vůdce Bolbuch nebo užvaněný Zemikosa.
“Chcem se poptat na jednoho chlápka”, zaskuhral trpaslík, “Možná že…”.
“Přesně tak”, skočil mu do řeči Zemikosa, “Hledáme zběha a rebelanta, dost možná i vraha, a někerý z vás byste ho mohli znát a mohli byste vědět, kde by se ten zlosyn moh ukrejvat”.
Kováři na Zemikosu třeštili oči.
“Co jste zač?”, zeptal se předák.
“Jsme zmocněnci barona Gallena, pánové”, zatvářil se Zoltar omluvně, “Jednáme na základě jeho osobní vůle”.
“Jsme takoví pátrači”, vysvětlil Yasper Zámečník, “Chytáme zločince”.
“Lovci hlav”, křikl Horác a ukázal na pytel, co se mu houpal u sedla.
“Přinášíme mír a pořádek do vašich vesnic”, roztáhl Zemikosa náruč a usmál se.
Gerllod se zaraženě ohlédl po alchymistovi. Začínal se obávat nejhoršího.
“Tady žádný zločinci nejsou!”, křikl člověk v kožené zástěře, “Nejsou a nikdá nebyli!”.
Muži výhně svorně zahučeli na souhlas.
“To je pravda”, zvolal podsaditý muž s kleštěmi a ingotem, “To je vopravdu pravda…”.
“Tady se tvrdě maká”, zamával pěstí jiný, “A někomu to asi nedochází!”.
Další zdvihli pěsti a souhlasně zabručeli. Menhorian obdařil vůdce napůl varovným, napůl vyčítavým pohledem.
“Vyzývám vás ke klidu!”, ztišil hlouček vůdce Bolbuch, “Rozvahu, pánové!”.
“Jak řikám…”, křikl Zemikosa, “Držte všichni huby…”.
“Hnedko vocajť vypadněte!”.
Ramar stiskl bojovou hůl, až mu zbělely klouby.
“Klid, pánové, klid!”, zaburácel Bolbuch, “Chceme se jen zeptat na jedno jméno. Nic víc”.
“Koho teda vlastně hledáte?”.
“Jo, koho hledáte?”, podpořily předáka výkřiky z davu.
“Hledáme chlapa, co je buďto kovář nebo se Kovář menuje”, vysvětlil Zemikosa, “Nebo ho tak možná jeho kumpáni přezdívaji”.
Dav zašuměl.
“Prostě jak řikám… Chcem zjistit, kde se skrejvá Ruprt… Ruprt Kovář z Montery”.
Dav ztichl.
“Zmalujte jim, chlapi, prdele!”, zařval kovář Ruprt z Montery a zamával kladivem nad hlavou.
Dav zaburácel a vyhrnul se vpřed.

Neuděláš nic

Nurnští táhli po cestě k sídelnímu městu Rellského panství a do zpěvu jim rozhodně nebylo. Už snad každému muselo dojít, že to, co se přihodilo v Monteře, byl zhola zbytečný masakr. Aspoň že ti kovářští tovaryši měli dost rozumu, aby pochopili, kdy je pravý čas dát se na útěk. Jinak to mohlo dopadnout všelijak i pro Nurnské. Chlapi z monterské kovárny se sice zbraní bít neuměli, ale když už jednou zasáhli, rána to byla drtivá, dechberoucí. Pěsti měli jako kladiva, klouby mozolnaté. Nejen Myšilova, ale i Yaspera museli druzi křísit z bezvědomí. O Horáci Lipovém ani nemluvě, tomu se míhaly hvězdičky před očima ještě teď. Když tam v Monteře na závěr hobit krví již úplně zhnědlou čepelí odřezával hlavu ubitého kováře Ruprta a následně ji válel v soli, napůl to ani nevnímal. Tak moc byl Horác otřesený. Zemikosa na dekapitaci monterského kováře trval a stál si neoblomně za svým, že hlava je prostě směroplatné regulérní platidlo.
“Jak řikám… Nechat peníze válet na zemi, to je hřích… To je prostě hřích”.
Seznamy se ale nevedly. Vůdce Bolbuch, jak předtím propadl bojovému šílenství, byl natolik vyčerpaný, že byl tak tak schopen vydat holovětý povel ke kvapnému odjezdu. On to tak má. Stačí, aby mu někdo zasadil tvrdou mordu, a Bolbuch propadne puzení touhy po odplatě. Po odplatě kolektivní, po odplatě komukoli, kdo se jen křivě koukne. Zatmí se mu v mozku, oči se mu podlijí krví a zvuky kolem slijí se v nerozpoznatelný hukot. Huhlání a chrchle. Záchvat válečného šílenství. Je to prokletí. Je to nemoc. Nemoc z povolání. Trpí tím spousta bojovníků. Bojový blikanec se tomu někdy říká. Nebo taky bersekření. Prostě se to někdy stane. Ani Bolbuchovi se čas od času blikanec nevyhne. Někdy se to v něm prostě probudí a je to tu, a to je pak pro každého druhého dobré držet se stranou. Nebo rovnou utéct. Jako ti dělníci z Ruprtovy kovářské dílny, co přežili. Ti pochopili, že tohohle šíleného slintajícího dědka nic nezastaví. Nic než jejich vlastní smrt.
“Ta věc v Monteře, to je zlý”, odtušil Menhorian Blathel, kymácející se v sedle, “Moc zlý”.
“Zamotali jsme se do toho až po uši”, přitakal Yasper Zámečník, “A kvůli komu, vlastně?”.
“Komu to vlastně sloužíme?”.
“Králi…”, řekl Zemikosa.
“Ale hovno, králi”.
“Sloužíme Turgusovi a jeho kumpánům, tak to je”, pravil Nocturno, “A jejich zájmům”.
“A jaký jsou vlastně jejich zájmy?”, zeptal se Horác.
“To právě není tak úplně jasný”.
“Jasný ale je, že v Monteře jsme pobili úplně nevinný lidi”, řekl Klabzej Myšilov.
“Zaútočili první”, namítl Ramar, “My jsme se jen bránili”.
“Tomuhle neříkám obrana. Vyprovokovali jsme je”.
“Jen jsme se poptávali…”.
“Co myslíte, že udělá baron Gallen, až se dozví o krveprolití v Monteře?”.
“Co by dělal? Bude rád”, řekl Zoltar, “Bude rád, že má kovářovu hlavu a že vzpoura byla potlačená”.
“Myslíš?”.
“A co si myslíš ty?”.
“Já si myslim, že o žádný vzpouře ani neví. Já si myslim, že žádnej Ruprt Kovář nikdy nebyl stran baronskýho stolce ani k vodpovědnosti popoháněnej. Myslim si, že Ruprt Kovář byl prostě jenom Ruprt Kovář. A jako takovej prostě jenom koval podkovy”.
“A proč tedy Hion Turgus toužil po jeho hlavě?”.
“To právě nevim. Jenom vim, že my nevíme lautr nic”.
“Možná měl v Monteře vliv… A to někomu vadilo…”.
“Tak teď už vliv nemá”.
“Mám pocit, že jsme se utrhli ze řetězu”, řekl Gerllod Moskyt, “A že baron Gallen to tak bude chápat, až se to dozví od monterskýho starosty”.
“Jak z toho teda ven?”, zeptal se Menhorian Blathel.
“Dojet rychle za Efengem a chytnout ho za flígr, ať zaplatí, co dluží”.
“A potom rychle domů?”, ozval se druid.
“A potom rychle domů”.
“A co Hion Turgus?”, chtěl vědět Zemikosa.
“Hion Turgus už nic”.
* * *
V Aregu se od doby, kdy tu nebyli, nic nezměnilo. Zdálo se, že pravdu o krveprolití ve stokách kanály samotné i s těly mrtvých zoufalců pohřbily pod zemí a nehodlaly ji vydat. Nebo Dyjega nahradil někdo jiný, nový, a ten tak rozhodl. Že pravda má zůstat skryta. Nurnští byli za tuto setrvalost stavu rádi. Dojeli koňmo až k Efengovu domu.
* * *
“Okamžitě přivedete pana Efenga, rozumíte?”, zaburácel nasupeně Bolbuch, “Tohle je už potřetí, co tvrdíte, že tu není, ale bude!”.
Vůdce Nurnské družiny divoce koulel očima, jeho tvář hrála všemi barvami. I ostatní byli silně potlučení a tedy pochopitelně značně mrzutí. Už toho měli všeho plné zuby. Masakr v Monteře se zdál být poslední kapkou do přetékajícího poháru trpělivosti. Ti chlapi od výhní svou žárem ztvrdlou kůži rozhodně nedali zadarmo.
“Prostě ho okamžitě přivedete a basta!”.
“Jinak nás odtud nedostanete!”, podpořil Gerllod vůdce a ukázal na špinavý dvorek okolo, “Klidně se vám tady ubytujeme, když bude třeba. Jsme zvyklí”.
“A nebo v baráku, jestli chcete…”, řekl Ramar a ukázal na své zablácené boty, “Jak je panáčkovi libo”.
“To nepůjde!”.
“Jak nepůjde!?”.
“Pan Efeng tu prostě není, pánové”, odtušil kapitán Sabg, “A co není, nemůže být, že!? Nicméně za Ruprtovu a Buřičovu hlavu vám jménem svého nadřízeného děkuji”.
“To snad nemyslíte vážně!?”.
“Za hlavu lovce Kranda ovšem také, a tak dále, včetně předaného seznamu. Ten ještě podrobíme přezkumu, aby mohla být stanovena odpovídající výše kompenzace a peníze uvolněny”.
Zemikosa zakoulel očima a podrbal se na kůži na zátylku.
“A dost!”, zařval Gerllod Moskyt.
“Teď budeš pro změnu poslouchat zase ty, chlíve!”.
* * *
Po dlouhém vyjednávání došlo k poslední dohodě. Nurnští vyřídí pro Efenga poslední záležitost. Odjedou na sever do oblasti mezi Morkem, Černou vodou a Mokrými vrchy a zapátrají po tajemném panu Lý. Pokud se prokáže, že pan Lý a lidé kolem něj skutečně stojí za zločiny, jež jsou jim připisovány pobočníkem krále, bude pan Lý dekapitován a jeho hlava dopravena do Aregu. V opačném případě Nurnští od jakékoli persekuce zmíněných osob upustí. Nurnská družina upustí od stíhání pana Bernarda Tůje, poněvadž se s největší pravděpodobností ničím neprovinil. Pokud snad ano, nechť si to baron Gallen vyřídí sám. Stejně tak bude stran Nurnských naloženo s Hrnčířskozelenskohnědským trojúhelníkem. Tedy nijak. Kapitán Sabg souhlasil. A nato slíbil, že během té doby zajistí přítomnost pana Efenga v Aregu. Pokud by jej nedostihl, bude osobně zodpovědný za vyplacení Nurnských za odvedenou práci. K předání peněz dojde neprodleně na místě Nurnskými určeném. Kumpanie podle posledních zkušeností odhadovala, že celou záležitost by bylo možné uzavřít v řádu tří až pěti dní. Vůdce Bolbuch zavelel k opuštění Efengova dvorku až tehdy, kdy si byl jistý, že kapitán Sabg bezvýhradně pochopil. A kapitán skutečně pochopil, že poruší-li dohodnuté podmínky, bude se muset strachovat o vlastní život.
“My nejsme žádný hrdlořezové”, pravil Zemikosa, “Ale jak řikám. Když na to přijde, tak na to prostě holt přijde. Neuděláš nic…”.
Kapitán Sabg přitakal na srozuměnou.
“Prostě jak řikám…”, zdvihl lysohlavý muž ruku na pozdrav, “Neuděláš nic…”.

Zánik země pana Lý

Východní les se rozkládal na severu země. Jevilo se to být s podivem, ale bylo tomu skutečně tak. Nurnští už nad takovými věcmi nehloubali, nepřišly jim důležité. Přemýšleli o tom, jak se nejsnáze dostat k dlužným penězům a jak nejrychleji z Rellu, potažmo Vlander zmizet. A k tomu potřebovali hlavu pana Lý, tedy pokud měl na svědomí to, co mu bylo Turgusovými lidmi přičítáno. Už od Morku si ale byli víceméně jisti tím, že alespoň v tomto Hion Turgus a potažmo i kapitán Sabg nelhali. Přízračný pan Lý a jeho loupeživá banda, to byl skutečně pojem. Lidé v Morku, včetně váženého starosty, jehož Nurnští navštívili, potvrdili, že o tom Lý koluje nepřeberné množství zkazek, které se víceméně točí kolem toho, že loupeživá banda se zjevuje znenáhla, stejně tajemně také mizí a na místech přepadů nechává za sebou vyrabované kupecké vozy, oloupené pocestné a nezřídka i zmrzačené a mrtvé, to když nějaký šperk, náušnice či prsten nebylo snadné z původního majitele odejmout, či se ho dotyčný bláhovec odmítal vzdát. Pan starosta Bernard Tůje, muž s dlouhým vousem, ubezpečil Nurnské, že mnohokrát žádal barona Gallena o ozbrojený zásah proti zločinnému řádění, mnohokrát se oficiální cestou domáhal přesunutí části ozbrojených sil země právě sem, do Morku, ale váhavé mlčení bylo mu vždy odpovědí. Posílal depeše i do Kiltu, ale marně. Nurnští se dozvěděli, že Černou Vodu, Třísku, Pálenou ani Mork loupeživá banda přímo nenapadá, ale pan Lý si za to nechává platit vymáháním tak řečených poplatků za ochranu. A to ať již formou potravinových odvodů, či odvodů peněžních.
“Říkáme tomu zlodaň”.
“Zlodaň?”, otázal se Menhorian Nocturno.
“Ano”.
Bernard Tůje vysvětlil, že název zlodaň se odvíjí od osoby pana Lý. Když se v kraji objevil, prapůvodně si nechal říkat pan Zlý. Ochranu nad krajem tenkrát převzalo společenstvo pana Zlého. Pan Zlý tehdy deklaroval, že bude zlý jenom k těm, kdo se nepodřídí. Kdo se podřídí, k tomu se bude chovat jako pan Hodný. Jako ochranitel. Podřídili se takřka všichni. Někteří, ale nebylo jich mnoho, měli tu čest se s panem Zlým osobně setkat. Takoví tvrdí, že pan Zlý trpěl silnou vadou řeči. Proto se mu časem mezi lidem začalo říkat pan Lý. Tajemný pan Lý. Už se to nějak ujalo, pan Lý možná sám nové přízvisko s blahosklonností přijal, poněvadž si při jeho vyslovení nešlapal na jazyk.
“Byl malý a tlustý”, řekl starosta, “Chyběly mu horní přední zuby… tady všude…”.
“Von ten chlap normálně šišlá!”, chytil se za hlavu Gerllod, “A je připrcatělej”.
“Takoví jsou nejhorší…”, pravil Yasper, “Maj mindrák”.
“Ochranitelskej komplex…”.
“Tohle nevypadá na ochranitelskej komplex”.
“Ale mindrák to je určitě”.
“To asi jo…”.
“Mindrák je slabina. Dá se využít”.
“Jo, to dá”.
“Pan Lý!”, zachechtal se nad představou mužíka s vykotlanými zuby Gerllod, “Ted fem lý a a ted afe doblý… a ted afe lý…”.
“Eště ho nemáme”, upozornil Bolbuch, “Vyzývám k naprostý ostražitosti”.
“A ke klidu?”, připomněl Horác Lipový.
“A ke klidu…”.
“Dokud bude Mork nucen odvádět zlodaň, neoholím se”, pravil Bernard Tůje hrdě, “To je projev mého nesouhlasu a v tomto smyslu jsem se vyjádřil i směrem k Aregu i Kiltu”.
“Tak to si připravte holidlo”, řekl Zoltar, “Připravte si holidlo a mazák”.
“Myslíte, že byste…”.
“Berte to jako hotovou věc”.
* * *
Nurnské družině se ale pana Lý a jeho kumpány objevit nepodařilo. Oni si vyčíhali je. Jeho lidé se objevili zčistajasna, jako přízraky, a druzi nejenže netušili, ale vůbec nebyli hotovení k boji. Byl jich víc než tucet, když se vynořili z vysoké trávy na mýtině, kterou procházela cesta k Třísce a Dorinské tvrzi, odhodlaní a po zuby ozbrojení. Za pláty, opasky a přilbicemi měli zastrkané snůpky suché ostřice. Neucítili je ani koně, snad vítr toho dne nebyl Nurnským nakloněn. Anebo Východní les, ovládaný zlým druidem, sál vítr k sobě, se všemi podezřelými pachy. Tak by to možná vnímal druid Myšilov, kdyby bylo možno položit dotaz. Ale nebylo času nazbyt, Nurnští byli přepadeni ze zálohy, strnuli překvapením nadostřel těch mužů.
“Jste v zemi pana Lý!”, křikl jeden z mužů, “Zaplaťte daň”.
“Jakou daň?”, vymohl vůdce nesmyslnou otázkou trochu času na nadechnutí.
“Především daň cizáckou, jak se zdá”, odvětil křikloun, “A potom daň z koní, daň z ozbrojování, daň z používání cesty a daně další, jako třeba daň shromažďovací, daň vzdušnou, tak řečenou dejchovnou, daň z osoby, z cestovního zvířete, z hospodářskýho zvířete, ze zvířete pro potěchu, z celkovýho počtu údů osob i zvířat dotýkajících se země, daň potoční, tak řečenou žíznivou, a nakonec ovšemže poplatek za ochranu, a to všechno samozřejmě z osoby i ze zvířete, to dá rozum…”.
“Kolik by to tak mohlo dělat?”, zeptal se přidrzle Yasper, “Když nás tak teda shlídnete zkušenym zasvěcenym vokem”.
“Řek bych tak… všecko?”.
“Úplně všecko?”.
“Včetně koní”.
“Na ně!”, zařval Bolbuch a svezl se z valacha.
To už Ramar a Blathel vypražili svazek blesků. Myšilov seskočil na zem a pevně drapl druidskou sukovici. Rozevlátý kabátec neurčité barvy na okamžik odhalil jeho bledé sýraté nohy. Zemikosa v mžiku stál vůdci po boku s podivnými čepelemi zdviženými ve výšce očí, než jej odstrčil Gerllod Moskyt.
“Tohle je moje místo”, zavrčel voják a nastavil čepel směrem k nepříteli.
“Nic vám nedáme!”, křikl Yasper a vystřelil.
Horác Lipový pochopil, že se nejspíš schyluje k boji a ujistil se, jestli to, co považuje za toulec, je skutečně toulec a zda je v něm to, co by v něm mělo být. Potom se jal nabíjet kuši.
Lidé pana Lý zařvali a hnuli se vpřed.
Nurnští zařvali a učinili to samé.
Šípy létaly z obou stran.
Muž, který se vyznal v daních, zařval, vypoulil oči a tělo se mu zlomilo a strnulo bolestivou křečí. To se stal obětí neviditelného nepřítele, nechvalně proslulého úderu nenávisti. Myšilov byl šílený hněvem a nebyl rozhodně sám.
* * *
Pokud některé z předešlých střetů zde v Rellu byly tvrdé a nelítostné, s šarvátkou s Lýovou bandou se jejich tvrdost a úpornost nedala srovnat. Hned, když se hrozny těl drtivě srazily a zaklesly do sebe v boji muže proti muži, bylo jasné, že tady jde opravdu do tuhého. Když se od lesa odloupla další skupinka těch lumpů, došlo Nurnským, že dnes se i na jejich straně bude nevyhnutelně umírat. A bylo také zřejmé, že těm lidem ze země pana Lý se dostalo výcviku, a to výcviku ne jen tak pro formu. Ti muži věděli, co činí, a také dokázali odhadnout sílu soupeře.
Hlavní síla Nurnských stála na Gerllodovi s Bolbuchem, které kouzelníci podpořili účinky kouzel. Zemikosa se bil, jakoby prodělal stejný výcvik, v té chvíli nějaké alchymistické poučky vytěsnil z hlavy, nebyl na ně čas. Stal se z něj válečník. A jako válečník si také sáhl na dno. Myšilov vypražil všechny bezmegy, co měl, chřestil svazky korálí, z některých se kouřilo, některé zdánlivě nevykazovaly žádný viditelný účinek. Druid slintal a chrčel a byl zlý. Yasper odhalil plášť, hrábl pod něj a blýskl se kov. A potom znovu. Zámečník jakoby tančil a plně se soustředil na úspornost a vytříbenost pohybu. Potom vyskočil a bleskurychle kopl protivníka do obličeje. Po té ráně by jej už nepoznala ani vlastní matka. Muž se bezhlesně svalil do trávy. Ramar po Zemikosově pravici poodstoupil do strany a metl nějakou výbušninu. Když to buchlo a rozstříklo se, vzduch naplnil slabý odér přezrálého ovoce. Horác Lipový střílel jako o život a podporoval palbou levé křídlo. Když se k němu jeden z protivníků přiblížil nebezpečně blízko, vypálil mu do hrudi díru žhavým výbojem energie, který mu vylétl z prstů. Menhorian Blathel předváděl to nejlepší, co uměl. Byl to zkušený kouzelník, muž na svém místě. Dobře si byl vědom, že zhroutí-li se pilíř formace, zhroutí se i on. A tomu cele podřídil své umění. Bolbuch s Gerllodem silně krváceli, stejně tak i druzí, přesto pocítili, že tlak z protistrany mírně povolil. Dokonce se Nurnským podařilo o pár kroků postoupit vpřed, tlačit nepřátele hlouběji na mýtinu. Ti zareagovali tak, že se více semkli a soustředili se především na jádro skupiny. Pochopili, že rozdrcením bojového jádra by se Nurnská formace zcela rozpadla. To ale netušili, že bělovousého staříka popadne amok.
Ano. Na Bolbucha už to zase přišlo. Blikanec. Oči se mu podlily krví a povisla mu čelist, ze které skanula slina. Vlastně odlétla, jak se starý muž vší silou rozmáchl a neartikulovaně zachroptěl. Gerllod stihl včas uhnout, jinak by jím vůdcova čepel prošla při cestě zpátky také. Bylo mu jasné, že když to na Bolbucha přišlo, jenom sporadicky rozlišuje kdo je kdo. Pokud vůbec. Vzplanutím trpaslíkova záchvatu se nurnská formace poněkud rozvolnila a Lýovi lidé se naopak semkli. Střelci postoupili po křídlech a pálili do shluku hlava nehlava. Řady nepřátel počaly neúprosně řídnout. Jeden z mužů se vydal na bezhlavý úprk. Myšilov si jej všiml. Běžel směrem k lesu, ke skalce, kterou obnažili dřevorubci, když vykáceli mýtinu.
Druid si umínil, že nikdo z téhle vyděračské chamradi nemá právo spasit si život. Vzhledem k tomu, že ostatní družiníci se zdáli být příliš zaneprázdnění, vyběhl za utečencem sám. Vytáhl luk. Kráčel neomylně. Vedla jej zdusaná tráva potřísněná krůpějemi krve.
* * *
Zemikosa se rozhodl pro krycí manévr a ústup, už nedokázal držet lajnu, a na uvolněné místo se vtlačili dva protivníci. Ramarův pohled se střetl s pohledem muže, který pochopil to samé, co zjistil i on. Paradox vzdálenosti. Paradox, jehož nesmyslnost a podstata tkvěla tom, že aniž by se jakkoli pohnul on nebo jádro družiny, vzdálenost ke středu formace, tedy do relativního bezpečí, se najednou jakoby neúměrně znásobila, co dím, stala se nedostižitelnou. Muž s trávou za opaskem napřáhl zbraň a vyrazil. Ramarovi už nezbývalo sil, chvatně vzkřikl formuli útočného kouzla. Muž zavrávoral, ale nezastavil se. Vzápětí čepel ťala Ramarovi přes klíční kost šikmo dolů.
* * *
Myšilov měl strach, ale zloba byla silnější. Měl toho všeho dost. Ten chlap nesměl za žádných okolností zmizet a varovat svého bezzubého chlebodárce. Žádný šišlavý polotvor mezi útočníky nebyl, v lese tedy musela mít Lýova banda ještě nějakou skrýš. Brloh. Jako zvířata. Druid si přemýšlel a zároveň sledoval stopy. Dostal se mimo dohled Nurnských, za skálu. Že boj vrcholí, to se dalo vyposlouchat jen z tlumených ozvuků. Že zemřel Ramar, to Klabzej vůbec netušil.
Najednou se před druidem z trávy vztyčily postavy, zařvaly a vyběhly s čepelemi tasenými. Na jakýkoli útěk bylo pozdě. Myšilov se pokusil o ochranné kouzlo z bezmegu, který mu visel na krku, ale nebyl dost rychlý. Selhal, nestihl to. Čepele mu projely tělem skrz. Druid vytřeštil oči a zachroptěl. Podklesla mu kolena. Hůl dopadla na zem. Víc už nevnímal.
* * *
Nurnští se hnali za prchajícími muži, vlastně torzem Lýova úderného oddílu, který zamířil do lesa. On to nebyl ani tak úprk, spíš belhavé zoufalství doprovázené bolestnými vzdechy. Občas se někdo ohnal zbraní, ať už prchající nebo útočník, ale dechu se nedostávalo oběma stranám. V lese se Nurnští střetli s malou skupinkou Lýových mužů, zřejmě strážním oddílem. Většina z těchto nepřátel byla nezraněna. Přehradili Nurnským cestu, ale ne nadlouho. U mohutného stromu, po jehož kmeni vedl žebřík do koruny, došlo k pobití zbylých mužů. Nezbývalo jim na krkolomnou cestu nahoru sil. Pochopili, že je konec, a víceméně rezignovali. V poslední zoufalé obraně si kryli záda kmenem stromu.
“Na… nahoru”, vydechl Zemikosa, “Mu… musíme na… nahoru…”.
Bolbuch se pod stromem zase trochu zklidnil, přestal běsnit. Zíral mlčky do vrchních pater lesa a utíral si krví slepené vousy.
“Já teda jdu. Všichni za mnou…”, křikl Yasper, strčil si kudlu mezi zuby, pevně skousl a drapl se první špricle.
Potom se svižně jako lasice sunul vzhůru.
Bolbuch vsrkl obsah nějakého flakónu, který mu obětavě podal Zemikosa. Pak se zašklebil a otřepal. Gerllod provedl něco podobného. Horác Lipový zatím stoupal po žbrdlinách vzhůru, na zádech se mu bimbala kuše a toulec naditý šípy. Mohl si krk vykroutit, aby zahlédl Yaspera, ale ten už byl ten tam. Lasice je holt lasice a Zámečník byl prostě mrštný chlapík, to každý věděl.
Gerllod Moskyt šel před Bolbuchem, nechtěl se sápat až za ním. Neměl v úmyslu riskovat, že staříka cestou nahoru potká nějaká příhoda a ten jej při pádu strhne s sebou dolů. A byl rád, že se tak rozhodl. Bolbuch hekal a supěl, jeho tvář byla rudá jako v posledním tažení.
Menhorian zůstal dole, na stráži u věcí. Tohle pro něj nebylo, lézt někde po výškách. Byly činnosti, které rád přenechal jiným. A bylo také třeba nasměrovat Myšilova, až se objeví.
* * *
Zbytek Lýovy bandy Nurnští překvapili stejně, jako předtím Lýovci Nurnské tam dole na cestě. Ti lidé v podstatě strádali. Skrývali se v nuzných chatrčích vklíněných do rozsoch stromů, chatrče se tvářily neprostorně a nepohodlně. V zimě asi museli, popravdě řečeno, strádat zimou, kouř z topenišť by jejich skrýši dříve či později nutně prozradil. Jednotlivá hnízda, protože jinak bídným příbytkům těch námezdných zoufalců při vší úctě nešlo říkat, byla propojena vratkými provazovými lávkami. Kymácivé lávky byly tak vratké, že se dobývání Lýova hnízda omezilo především na střelbu a magické výboje bezmegů. Samotný Lý byl zabit víceméně náhodnou, leč otrávenou střelou skrze okenní průduch. Když ho druzi našli, ležel nehybný a zmodralý v obličeji. Ústa rozšklebená a ztuhlá křečí odhalila bídný chrup toho polomuže. Skutečně podstatná část zubů z horní dásně byla ta tam, zející dírou trčel dušením ztmavlý a oteklý jazyk. Nurnští se srotili v Lýově hnízdě a důsledně jej vyrabovali. O napojení skupiny na Kalon nebylo nejmenších pochyb. O kalonském původu většiny z Lýových kumpánů hovořilo mnohé, mnoho písemností a osobních věcí Nurnští oddělili jako důkazní materiál pro předání panu Efengovi v Aregu. To, co pan Lý vybral na svých takřečených daních a poplatcích za ochranu a nestihl odeslat svým chlebodárcům za hranicemi, Nurnští beze zbytku zabavili jako právoplatnou kořist. Do té Efeng ani Turgus, ani jim podobní neměli co mluvit. Země pana Lý přestala jednou provždy existovat, s konečnou platností zanikla, daně ze všeho a na všechno byly bez výjimky zrušeny. Nurnští nabyli konečně dojmu, že likvidací těch zloduchů vykonali správnou věc. Trup pana Lý družiníci svrhli z výšky dolů, aby tam Horác Lipový na mrtvém těle provedl poslední nezbytný úkon. Dekapitaci tentokrát přihlížela celá kumpanie. Kruhová srocenina sledující v naprosté tichosti hobitovo již velmi zručné počínání vzdáleně připomínala obřadní shromáždění temných druidů.
“Druid, pánové…”, porušil takřka posvátné ticho Gerllod Moskyt, když Horác ukládal ztmavlou hlavu do pytle, “Měli bysme se po něm povohlídnout”.
* * *
O tom, že padl barbar Ramar, věděli. Byla tu sice nicotná naděje, že nebyly zasaženy pro život důležité fragmenty pajšlu a že zcela nevykrvácel, ale když nad ním znovu stanuli, bylo jasné, že je průzkumník ztuhlý jako prkno. Byl mrtvý, o tom nebylo pochyb, děsivě rozšklebený a krvavý šlic se táhl od klíční kosti až někam do středu ohrudí.
“Chudák Ramar”, posteskl si Menhorian Nocturno Blathel z Cairn, “Takový neštěstí…”.
“Musíme najít druida”, potáhl Bolbuch, “Viděl ho někdo?”.
“Běžel tamtím směrem”, ukázal Yasper Zámečník, “Tam k tý zubatý skalce”.
“Proč tam, u všech ďasů, vyběh sám!?”.
“Honil chlapa, co vzal kramle…”.
“Jdeme! Rychle!”, houkl Gerllod Moskyt a vyběhl vpřed.
Nechal se vést vyšlapaným pruhem trávy a stopami krve.
* * *
“Doprdele”, zaklel kapitán GKA po vojensku, když to uviděl.
Bolbuch byl malého vzrůstu, všiml si té věci o několik úderů srdce později.
“Je to to, co si myslim?”, zeptal se Yasper Zámečník.
“Asi jo…”.
“A kurva…”.
“Co tam vidíte, pánové?”, zvolal hobit Lipový.
Divoce máchal pažemi a rozrážel suchou ostřici do stran. Ostřice tu rostla vzácně vysoká, jistě pár coulů přes sáh. Její klásky pleskaly Horáce bolestivě přes obličej. V zemi pana Lý se květeně bezesporu dařilo, když sem lidská noha skorem nepáchla.
“A jejda…”, vypískl hobit, když to uviděl.
Připomínalo to hnědý jutový pytel, nebýt těch bledých kostnatých nohou, trčících z hromady hadrů ven. K mužským chodidlům byly plochými koženými řemeny připoutány ploché skrojky tvrdé kůže ledvinovitého tvaru. Nebylo pochyb. Jednalo se o pověstné druidské sandále. Tam před nimi ležel bezduchý studený Klabzej Myšilov. Veškeré oživovací pokusy byly marné.

Obláčky
Klabzej Myšilov

Po zšeřelé obloze plovají obláčky
válím se na poli rozsekán na sračky
Pole je bitevní a rány bolí
Proč jsem jen vybíhal? A proč jenom s holí?!

“Přišli jsme šmahem vo kompletní průzkum…”, podotkl Bolbuch na účet dvou padlých, “A vo stopaře…”.
“A o léčení…”, připomněl Menhorian, “A o polovičku magický podpory…”.
“Přišli jsme vo hodně”, řekl Gerllod Moskyt, “Měli bysme je důstojně pohřbít”.
“Nevim, jestli si to uvědomujete”, připomněl Bolbuch, “Ale přišli jsme vo starostu Liscannoru”.
“To je vlastně pravda…”.
“To si žádá funus na úrovni”.
“Navrhuju pohřeb žehem”, pravil Zoltar, “Je to dobrý, hezký místo”.
“Jo, postavíme hranici…”, přitakal Gerllod, “Velkou hranici velkejm chlapům”.
“A ty chlívy kalonský roztaháme po lese, ať si je najde zvěř”.
“Jo, to uděláme. Času už máme dost”.
“Za Liscannor!”.
“Za Nurnský!”.
“A zrevidujem kořist”, nadhodil Zemikosa a pohodil hlavou k Myšilovovu nehybnému tělu, “Jak řikám. Tradice je holt tradice”.
Tuto konkrétní tradici, narozdíl od tradic jiných, za krávovinu nepovažoval.
Té noci mýtina hořela velikým ohněm. Té noci se také vzpomínalo a revidovaly se věci po mrtvých. Jak káže zvyk, železná košile.

Vyrovnání

Definitivní tečka za rellským tažením byla učiněna v krčmě U konve. U konve, nebo Konev, jak nálevnu nazývali místní, byl špinavý podnik na jižním okraji Aregu v chudé čtvrti jménem Klepanda. Nurnští obsadili největší stůl a uplatili hostinského, aby pro účely jednání zavřel lokál. Tentokrát se k Efengovu domu vypravili válečníci, Gerllod s Bolbuchem. Bylo nutné nepovolit, pokud by Sabg zkoušel zase nějaké vytáčky.
“Nechápu, jak může Horác s takovou vervou a nadšením tahat porád ty hlavy”, postěžoval si Moskyt.
Vyloženě hnusný pytel nesl jen s největším odporem. Snažil se mazlavou pytlovinu držet daleko od těla, aby si nepotřísnil šaty, ale dařilo se to prachbídně.
“Buď rád, že ho máme”, namítl Bolbuch, “Kdo by to jinej dělal”.
“Vždyť já jsem rád. I když v zádech ho cejtim nerad”.
“V boji?”.
“Jasně že v boji”.
“Ale zastane práci, kterou by jinej neudělal”.
“To teda zase jo”, přejel voják pohledem po pytli a zašklebil se odporem.
“Je rád když může bejt platnej”.
“Každej je rád, když je platnej”.
“To nás pojí… že jsme platný”, pravil Bolbuch, “Že jsme platný jedem druhýmu”.
“Jestli to není spíš ze zoufalství, jestli nás prostě nepojí zoufalství…”.
“Zoufalství z čeho?”.
“Z toho, že vždycky vememe nějakou práci a vono se to vykotí. Vykotí se to a zvostaneme v tom sami”.
“Nevim, co to je, ale pojí nás to…”.
“Řek bych, že se to kotí proto, ponivač bereme všechno”, podotkl Gerllod, “Bereme všechno z čeho čouhá vejdělek”.
“Jo, to máš asi recht”, přitakal bělovousý trpaslík, “Stačí ten vejdělek slíbit a už do toho jdeme. Co jdeme… hrneme se… s vervou”.
“Nekoukáme napravo, nalevo… Jak bejci zabejčený…”.
“To jo, jak bejci. To máš recht…”.
“Ale je to tak správný, to zabejčení?”.
“Asi jo… pojí nás to jako klovatina. Jako klíh nás to spojuje”.
“To zabejčení mi právě připadá jako zoufalství”.
“Klíh to je”, zavrtěl hlavou vůdce, “Zabejčení je klíh…”.
* * *
“Jsme zpátky!”, zamračil se Gerllod Moskyt a nabídl pytel, “Tady je Lý”.
“Tak co!?”, zachrčel Bolbuch, “Kde je?”.
“Koho máte na mysli?”, zažertoval nejistě kapitán Sabg.
Temné mlčení mu bylo odpovědí. Bolbuch položil ruku na zbraň.
“Ach, pan Efeng, jistě”.
“Je v domě?”.
“Ovšem… vše je připravené… Musíme ještě ztotožnit poslední zásilku”.
Sabg významně potřásl lněným pytlem.
“U konve… znáte to tam?”.
“Ovšem”.
“Do hodiny tam celou věc uzavřeme”.
“Vyřídím to…”.
“Uzavřít tu záležitost je důležitý hlavně pro vás”.
“Chápu”.
“Takže U konve. Jen vy a Efeng. Nikdo další”.
“Jistě. U konve”.
* * *
Šestice Nurnských u hostinského stolu hlasitě diskutovala varianty, jaké kroky podniknout, kdyby se Efeng s odměnou nedostavil. Padaly rozličné více či méně troufalé návrhy od útoku na Efengův dům po noční přepad sídla králova pobočníka v Kiltu. Slyšet bylo ale i jiné, rozumnější názory, kupříkladu obeznámit o všem barona Gallena a doufat, že z toho něco kápne, nebo prostě uznat tuto výpravu za nevydařenou, sbalit se a co nejrychleji odcválat k jihu, dokud je ještě jakýs takýs čas. Situace se ale tentokrát vyvinula nekomplikovaně. Pan Efeng i s panem Sabgem přijeli na Klepandu v bryčce a zastavili u plechového vývěsního štítu, jejž tvořila květy pomalovaná rezavá konev. Vývěsní štít se kýval v mírném vánku a vydával nepříjemné ozvuky.
“Jsem Efeng, velitel dorinské posádky”, napřáhl pravici k pozdravu muž v uniformě.
Gerllod Moskyt vyskočil, podal přichozímu ruku a sklapl podpatky: “Moskyt. Gerllod Moskyt, pane”.
“Vemte místo”, odsunul trpaslík Bolbuch nohou volnou židli od stolu, “Já to mám tady na povel”.
Sabg přitakal, mlčky potvrdil jeho slova.
“Tady jsou vaše seznamy, pánové”, rozložil pan Efeng po stole umolousaná lejstra, “Vaše papíry s našimi poznámkami”.
Menhorian Blathel se přisunul blíž a potvrdil pravost svého kudrlinkového písma.
“Zúčtujeme tedy?”.
“Zúčtujeme”, přitakal vůdce.
“Kapitán zatím přinese pokladnu…”.
“Ano, pane”, vypjal prsa kapitán, “Jistě, pane. Zvládnu to? Pane?”.
“Tak někoho požádejte, Sabgu, u všech bohů! Jste snad pitomej?”.
“Já! Já! Já se hlásim do služby!”, vyskočil plešatý muž, “Zemikosa Zoltar! Zemikosa Zoltar!”.
Kapitán se otočil na patě a vykročil. Zemikosa jej předběhl a přidržel vojákovi dveře.
“Až po vás, příteli”, usmál se v mírném předklonu a pokynul Sabgovi, “Až po vás!”.
Když potom ti dva vláčeli kovovou pokladnici, dmul se Zoltar Zemikosa bezbřehým štěstím. Jeho rozesmátá hlava připomínala zářivý sluneční kotouč…

---