Historie Nurnské družiny IX

III. Záborcův plán

[Hodovan 1070, Jorchen Kierke]


Matvej Žíla

Svoje skutečné jméno už dávno zapomněl. Kdyby mu je někdo řekl, považoval by je za jméno nějakého cizího, neznámého člověka. Už v tom byl příliš dlouho. Léta strávená v terénu jej nevratně poznamenala na duši i vzhledu. Kdysi dávno sloužil v mallikornské armádě. Z těch časů zbyla mu v hlavě nejasná vzpomínka v podobě neuchopitelného slitku. Výcvik, kasárna, stejnokroje, každodenní dril. Potom přišla válka se severním sousedem, během níž pracoval v utajení na gwendarronské straně hranic, v týlu nepřítele. Jako vyzvědač. Tehdy navázal ceněné gwendarronské kontakty. Tehdy pochopil, jak funguje podsvětí, tehdy si začal říkat Matvej. Z dnešního pohledu tenkrát jakoby se podruhé narodil. Na šedovské časy si vzpomínal mnohem barvitěji. Válka ale netrvala věčně, válka skončila a vlast si jeho služeb žádala jinde. Jeho bezpříkladné schopnosti a zkušenosti byly využity u argyllského soudního dvora. Pronikl do městského podsvětí, vzrostlého z podhoubí politických třenic, zvratů a nestability. Trvalo to dlouho, ale byl v tom dobrý. Sledoval cvrkot, stal se jedním z nich. Zločinnou lůzou. Věděl, že jediný chybný krok by znamenal krutou smrt. Z jedné či druhé strany. Přejal jejich zvyky, styl života, mluvu. Argot podsvětí. V žargonu se takovým lidem říkalo šnůra. Práskač. Ačkoli pronikl až tak hluboko, stále byl na začátku. Už byl hodně unavený. Pořád si říkal Matvej. Začínal pochopitelně jako čódl, tak velí nepsané zákony tlup. A jako čódl se nakonec dostal až ke Kušbabovi. Pracoval pro něj, ačkoli ho tenkrát ještě pochopitelně osobně nepotkal. Věděl, že Kušbaba není skutečné jméno. Nikdo z jeho světa skutečné jméno nepoužíval. Matvej byl přičinlivý, věděl, na jakou stranu se v které chvíli přidat, a stoupal výš. Časem se vypracoval. Už nebyl pouhý bezejmenný čódl, pěšák, už to byl čódl Matvej, Matvej machr. Matvej Žíla, ten od Kušbaby. Žíla se mu říkalo podle toho, že když byl nervózní, nabíhaly mu žíly na krku a na spáncích. Těžko vzpomínat, kdo s tím tenkrát v Šedově poprvé přišel. Prostě Žíla. A když byl v potížích, jedna velká mu vyskočila přímo uprostřed čela. Matvej Žíla. Někdy mu žertem říkali Mrtvej Žíla. Že byl svým způsobem dávno mrtvý, o tom neměl žádných pochybností.
“Dyž se to zle migne, budu mrtvej Žíla”, řekl si, “A dyž si nedám foržicht, migne se to nasichr”.
Taky věděl, že když se něco může mignout, obvykle se to migne. Před mignutím musel být člověk pořád o krok napřed. Uvažovat, co přijde dřív, než to přijde.
“Žíla ale eště porád žije”, ucedil skrze zuby.
Byl opravdu unavený. Umínil si, že si nedá pokoje, dokud tu věc nedotáhne do konce. Tušil, že teď se k tomu naskytla příležitost. Kdyby to vyšlo, možná by jej stáhli z aktivní služby. Ti od soudního dvora. Jeho totožnost by byla vyzrazena a stal by se nepoužitelným. Dostal by rentu, usadil by se. Jenomže to by znamenalo především dodělat práci. Úspěšně. Musel by to být ale majstrštych. Dokončit tuhle záležitost, při které buď zemře, nebo se prozradí. Zašlo to už moc daleko.
Když dělal obyčejného čódla, bylo to mnohem jednodušší. Tenkrát v Argyllu. Město bylo rozdělené do teritorií. Kušbaba s Hamousem uzavřeli obchodní dohody. Sousloví obchodní dohoda vyloudilo na Žílově tváři bezděký úsměv. Totiž. Kušbabovi patřil západ včetně přístavu, a Hamousovi východ. Obě bandy navzájem dodržovaly pravidla a dařilo se. Skutečně se dařilo. Občas někdo padl do spárů spravedlnosti, ale zdroje tu byly vždy. Tenkrát po válce byl v zemi velký zmatek a řemeslo zažilo nebývalý rozkvět. Zlaté časy netrvaly ale neomezeně dlouho a žádaly si přizpůsobivost a strategii. Po stabilizaci státní moci a složek výkonu spravedlnosti přišla stagnace vystřídaná záhy úpadkem. U Hamouse navíc odhalili šnůru. Zamordovali ho dost odporným způsobem. Říkalo se, že šnůrův vyřízlý jazyk nosí Hamous na krku. Aby každý kolem něj věděl, že šnůrovat se krutě nevyplácí. Toho si byl Matvej samozřejmě vědom. Bandy se načas stáhly z terénu. Došlo k dočasnému rozvolnění skupin. Bylo třeba nechat uklidnit situaci a vyčkat, koho seberou a koho ne. A potom, nedávno, byl Žíla pozván na schůzku bandy. Přímo ke Kušbabovi. Všichni mluvili o nějaké velké ráně. Kšeftu, po kterém by bylo možné se zahojit na celý zbytek života. Konečně měl tu čest poznat Kušbabu osobně. Kušbaba Matveje Žílu přijal mezi vyvolené. Mělo jít o něco skutečně velkého. Kušbaba se prý dohodl s Hamousem, že do toho půjdou spolu, ale bylo třeba zafinancovat přípravné práce. Náklady měly být pokryty z pokladnice městského serbuse, což byl Hamousův nápad. Nebylo na tom nic divného, zmíněný kolaturní úředník žil v Hamousově teritoriu, ale jeho dům měl být na důkaz společné vůle vybílen oběma bandami společně. Matvej Žíla celou věc samozřejmě našnůroval příslušným místům a dostalo se mu varování, aby se držel stranou. Soudní dvůr už byl o chystané loupeži informován. Teprve později Matvej Žíla pochopil, že celé to byla Hamousova hra. Serbusův dům byl obklíčen a Kušbabovi lidé padli do léčky. Byli zatčeni či zabiti během zásahu mallikornské armády. Vyvázl pouze Kušbaba a jeho účetní Prášil. A Matvej Žíla. Hamous se svými lidmi opustil město. Kušbaba byl vzteklý jako pes. Věděl, že pokud zůstane v Argyllu, je jeho zatčení otázkou hodin. Prášil s Kušbabou uprchli do Gwendarronu, Matvej jim dohodil echo na ferštek ze starých časů. Mínili zařídit nějaké záležitosti a nějak se srovnat. Matveje Žílu, který s událostmi v serbusově rezidenci neměl doložitelně nic společného, nechali v Argyllu sledovat situaci. Po pár dnech se měl s torzem bandy spojit v Nurnském hostinci U kotvy. O tom všem pochopitelně Žíla zpravil nadřízené. Dostal příkaz, že je třeba s Kušbabou dále spolupracovat a zjistit totožnosti všech dalších zúčastněných a další podrobnosti o tom velkém kšeftu. Takže v tom byl dál.
Hamous skutečně zradil, o tom nebylo pochyb. A nebylo pochyb o důvodech, které jej ke zradě vedly. Zbavil se argyllské konkurence, úspěšným zatýkáním ukojil státní moc, a podíly z plánovaného kšeftu měly připadnout pouze jeho lidem.
V Nurnu se Matvej Žíla znovu setkal s Kušbabou a Prášilem. Kušbaba už byl klidnější. Zařídil několik nutných věcí a měl evidentně plán, jak se dostat zpátky do hry. S tajemným plánem se mu vrátila i nálada. Tenkrát v hospodě U kotvy Matveje Žílu pověřil, aby oprášil své dříve proklamované gwendarronské kontakty a dal dohromady asi tucet lidí. Právě tolik mužů bylo totiž zapotřebí, aby Kušbaba doplnil početní stav tak řečené Kušbabovy bandy. Jedině v plném počtu mohl své muže přivést tam, kam zamýšlel. Tolik Žíla pochopil. Kušbabovu bandu členové podsvětí znali spíše podle jmen, ne tak podle ksichtů, a navíc Kušbaba vykládal něco o nějakém seznamu. A tenkrát Žílův předák poprvé řekl, že té velké věci, toho velkého kšeftu, se spoluúčastní gildy z jiných koutů světa. Byl toho názoru, že když bude odstraněn Hamous s jeho lidmi, nikdo záměnu osob nepozná. A to měl jistě pravdu. Na odstranění Hamouse a jeho mužů měl také plán. Plán, kterým se sice vydá z peněz, ale pokud by vše šlo podle představ, finanční zahojení by přiteklo z tučné kořisti. Z kořisti nabyvší valem větších rozměrů už jen tím, že proklatý Hamous bude zprovozen ze světa. Žíla byl tedy pověřen dvěma věcmi. Sehnat tucet schopných a poddajných mužů a převzít zásilku, kterou Kušbaba očekával. Až zásilka dorazí, Kušbaba se sám ozve. Žíla už věděl, kam se vrtne. Do malé špinavé díry jménem Liscannor. Tedy mimo Nurn. Nechtěl se v Nurnu příliš dlouho ukazovat, aby jej někdo nepoznal - přeci jen jistota je jistota a válka nebyla tak dávno. Udal svému chlebodárci adresu. Účetní Prášil předal Matveji Žílovi zálohu na nutné výdaje. Potom se rozloučili.
To, že Kušbaba obratem poslal Prášila na cestu, už se Žíla nedozvěděl. Nebyl úplně zasvěcen. Prášil tedy ještě téhož dne nasedl na koně a odjel do Turmegu. Bylo tam třeba zajistit vše potřebné, aby se Hamous lapil do osidel smrti. Turmeg je malé město na severu centrálního Gwendarronu. Ospalá díra v blízkosti pobřeží.

Liscannor

“Co to smolíš, starosto?”, přisedl si Menhorian Blathel ke stolu, na němž měl předák obce rozložené papíry.
Hostinský Jeremiáš pobíhal po lokále hostince U hrocha a obsluhoval hosty.
“Dávám do pořádku starostenskou knihu”, odvětil smutně Klabzej Myšilov, “Mám v tom nějaký zmatky”.
Starostenská kniha byla ve značném nepořádku, protože bývalý starosta Moskyt se z Kardamské výpravy vrátil v povážlivě špatném psychickém stavu a za nemalé finanční prostředky, na něž se formou půjčky složila celá Moskytovic rodina, se musel dlouhodoběji léčit. Dnes už byl jakž takž v pořádku, ale tehdy v závěru nebyl schopen úřad vůbec vykonávat. Končilo mu, naštěstí pro obyvatele obce, úřadovací období a dalších voleb se nezúčastnil. Obecní záležitosti však vinou nemoci nebyly řádně předány a Klabzej Myšilov měl s napravováním stavu věcí obecních velkou práci. Jednalo se hlavně o doplnění starostenské knihy a sepsání novinek. Takže stručně a jasně: starostenská kniha byla v nepořádku a druid Myšilov byl až chorobný pedant.
“Můžu ti s tím nějak pomoct?”.
“Sám ti nějak nevim”, odvětil starosta, “Teď zrovna si potřebuju hodit tady na papír seznam důležitejch momentů, který se od konce léta přihodily”.
“Zemikosa si koupil barák po Drsoulovi”, vzpomněl si elf.
“To je pravda. Dům po Drsoulovi. Píšu si”.
Totiž, stala se taková věc. Zoltar Zemikosa odkoupil od obce hladký srub po nedávno zesnulém veteránovi Drsoulu Roahanském. Nebožtík Drsoul byl ve vsi velmi vážen, ačkoli poslední výpravy v řadách Nurnských se zúčastnil na úsvitu družinových dějin ve dvacátých letech. Zoltar Zemikosa zachoval ráz stavení včetně pověstné letité hrušky před zápražím. Ano, té slavné hrušky, po níž s oblibou tajně lozíval Sarimův synek. Jak už to bylo dávno.
“A další barák si koupil ten mladej barbar. Ten Tjure…”.
“Jo, někde to tu mám. Moorhedovo stavení”.
Darlen Moorhed býval družiníkem. Potom se ale jednou beze slova rozloučení vypařil neznámo kam. Dům dlouho chátral a po několika letech liscannorský úřad značně zchátralý objekt zabavil a odprodal za zbytkovou cenu barbaru Tjuremu. Takovým záborům a následným odprodejům říkalo se ‘vypořádání s mrtvými stavbami’.
“Dobře. Co dál?”.
“Nevim”.
“Ale já vim”, přitočil se zloděj Yasper, o kterém se říkalo, že má uši všude.
“A co?”.
“No, já jsem si přece postavil dům”.
“To je pravda”, přitakal starosta, “Povolení ke stavbě bylo řádně uděleno na základě žádosti z… počkej… bylo to… teď to nemůžu najít”.
“Neni ani tak důležitý, kdy to bylo, ale proč to bylo”, odtušil Yasper.
“A proč to bylo?”.
“Protože jsem si chtěl vzít za ženu Nariu Moskytovou. A Naria si chtěla vzít mě. Z lásky”.
“A jak to spolu souvisí?”.
“Hodně to souvisí”, řekl Yasper, “Moskytovic famílie mi celkem zřetelně dala na pamětnou, že jako bezdomák mám smůlu. A tak jsem musel šáhnout hodně hluboko do kapsy a nechat postavit dům. Abych nebyl bezdomák, kapišto?”.
“Kapišto”.
Yasper, který neměl příjmení, po svatbě převzal příjmení své ženy. Teď to byl jednou a provždy Yasper Moskyt. Ale je pravda, že jeho nové příjmení bylo vyslovováno potichu.
“Dáš si ještě pivo, Yaspere?”, zeptal se hostinský.
“Jo”.
“A ty?”.
“Jalovcovou…”.
Běžný liscannorský den. Psal se devátý hodovan roku 1070.

Moskyti
Klabzej Myšilov

K obci mám poznámku: Za dobu pobytu
všim jsem si sílící invaze moskytů
Marné jsou postřiky, řízené sběry
rozdávat budou se moskytiéry


Tichý host

“Jo, abych nezapomněl”, řekl Jeremiáš Čipera přítomným, “Včera se tu ubytoval nějakej Žíla”.
“Host?”.
“Jo. Takovej tichej chlápek”.
“A co je na tom?”.
“Nic. Jenomže se dost zajímal o vesnickej cvrkot”.
“V jakým smyslu?”.
“V takovým tom smyslu, jako že se doslech, že by tady mohli bejt lidi, co by je mohlo zajímat, že on se zajímá”, ztišil hlas Jeremiáš, “Moc konkrétní teda nebyl a já samosebou ještě míň. Znáte ty tanečky kolem horký kaše. Buď je v tom nějaká kulišárna nebo práce”.
“Práce pro nás?”.
“Nevim. Snad”.
“A kde ten Žíla je?”.
“Včera šel hned spát. Vypadal dost strhaně. A dneska brzo odjel. Věci má ale pořád na cimře a zaplaceno do konce tejdne”.
“Aha”.
* * *

Matvej Žíla vstoupil do hostince U hrocha v podvečer. Koně nechal uvázaného u žbrlení před lokálem. Tiše pozdravil a prošel po schodech do pokoje. Nurnští jej nedůvěřivě sledovali.
“Fakt je to divnej chlap”, řekl Bolbuch.
“Divnej a podezřelej”, kývl hlavou Gerllod Moskyt.
“Co s tim uděláme?”.
“Asi nic”.
Žíla se objevil za necelou hodinu. Sedl si k prázdnému stolu, objednal si večeři a korbel piva. Seděl tiše a poočku sledoval zaražené štamgasty.
“Dobrý večer”, houkl poté, co jej Jeremiáš obsloužil, Zoltar Zemikosa.
Zoltar býval vždycky k neznámým lidem bodrý.
“Brej večír”, odvětil tiše a nervózně cizinec.
“Na cestách?”.
“Jo”.
“Prý máte zaplaceno na tejden”.
“Záleží na tom, kdo se ptá”.
“Zemikosa. Zoltar Zemikosa”, řekl alchymista.
“Jo”.
“Nějakej nespolečenskej, co?”.
“Nevandruj do mě!”.
Matvejovi naběhla na čele žíla.
“Já nevandruju. Jen se zajímám”.
“Hele, chlape, o co ti de?”, přidal se věkovitý trpaslík Bolbuch.
“Vo nažrátí. A vo klid”.
“A o nic jinýho?”.
“Možná”.
“Jak to myslíš, možná!?”, dotázal se barbar Tjure.
“Jak sem řek. Možná. Na něco čekám”.
“Na co?”.
“Na něco”.
Tím rozhovor skončil. Podivín snědl večeři a odešel na pokoj.
“Divnej patron, ten chlap”, postěžoval si kouzelník Wulfgaard.
“Jo”, přitakal Jeremiáš, “Říkal jsem vám to”.
* * *

Té noci Matvej Žíla vešel do lokálu ještě jednou. Tou dobou už byl hostinec téměř prázdný. Jen Ran s Tjurem podroušeně žvanili o zážitcích z minulé výpravy.
“Můžu si přičapnout?”, zeptal se Žíla.
“Co by ne?”, odvětil Tjure.
“Kořalu chlaščete?”.
“Jo”.
“Krčmáku, nalej”.
Jeremiáš nalil. Matvej Žíla mu dal pohledem na srozuměnou, aby se vzdálil.
“Řikaji mně Žíla. Matvej. Nebo prostě Mrtvej Žíla. Ale moje méno neni podstatný”.
“Tjure”.
“Ran”, řekl kroll.
“Snad bych měl ňákou fachu, kdyby byl zájem”, ztišil hlas Žíla.
“Jo?”.
“Něco vyzvednout a vodvízt. Kápnou z toho mergle”.
“Co jsou mergle?”, zeptal se Tjure.
“He!?”, utrousil Ran nechápavě.
Žíla učinil výmluvné gesto.
“He…”, kývl kroll na srozuměnou.
“A co se má vlastně odvézt?”.
“Něco. Dozvim se, až přinde čas”.
“A kam se to má odvézt?”.
“Dozvim se. Až přinde čas”.
“To je teda dost divný”, odtušil barbar Tjure.
“Hákuju pro persónu, kerý méno nejsem voprávněnej sdělit…”.
“Aha”.
“Ani jinak naznačit…”.
Tjure užasle sledoval, jak Žílovi tepe modrá čárka na čele zrychleným pulsem.
“Byla by tu jedna facha, kerou je nutný zmáknout. Starý lejstra, víme?”.
“Knížky?”, svitlo Tjuremu, “Převoz knížek? Starejch manuskriptů?”.
“Má to ale jeden hák”, řekl Žíla, “Hák jako šabli”.
“Hm”, odtušil Ran, ale Tjure pořád jevil zájem.
“Je to těžký jak sviňa”.
“Jak moc těžký?”.
“Pro deset dvanáct chlapů”.
“Cože?”.
“Žold v šmukách nebo chechtákách, jak libo. No, pudu chrápat. Hoďte vo tom řeč. Všecko musí bejt sichr”.

Kušbabův dopis

Na druhý den byl Žíla zase pryč. Kůň také. Odjíždět ho nikdo neviděl. V hostinci to bzučelo jako v úle.
“Ten chlap je skutečně divnej”, shrnul Tjure na závěr popisu noční debaty, “A mluví jak starej kriminálník”.
“Dal bych mu ránu!”, přidal se kroll Ran.
“Takže ten chlap chce, abysme mu možná něco odstěhovali, jo?”, řekl Gerllod Moskyt, “Něco těžkýho, na co je potřeba deset chlapů, jo?”.
“Jo”.
“A to pro někoho, jehož jméno nám neřekne, a za plat, kterej nespecifikoval, jo?”.
“Přesně tak”.
“A o tý práci se dozvíme, až přijde čas, jo?”.
“Tak”.
“No tak to ani neni zas tak divný. To prostě jenom totálně smrdí”.
Nurnští se dohadovali, dokud nepřijel pošťák. Pošťáka vždycky viděli rádi. Byl to vlídný veselý člověk, říkali mu Šmatlach. Vždycky poseděl, přinesl nějaké novinky z Nurnu. Dnes přivezl list. Pro jistého Mžílu. Adresát byl psaný bytem v hostinci U hrocha.
“Mžíla?”, podivil se hostinský Jeremiáš, “Ne. Jmenuje se Žíla. Jako krvevod, chápete? Pronajal si tu pokoj”.
“A je tu k zastižení, pane krčmáři?”.
“Není, pane Šmatlachu, není. Dejte mi to psaní. Osobně mu je předám”.
“Dobrá”, řekl pošťák a předal Jeremiášovi zapečetěné lejstro.
Když pošťák odjel, Nurnští se na krčmáře slétli jako vosy.
“Dej to sem!”, houkl Bolbuch.
“Nemůžu, chlapi, to nejde”.
“Jen se juknem. Nemusí nic poznat”, řekl Zoltar Zemikosa nesmlouvavě.
“Ale co čest podniku?”.
“Tenhle podnik má ještě nějakou čest?”.
Stejně mu dopis vytrhli z rukou. Na obálce stálo:

HROCHOVA HOSPODA
MŽÍLA
LISKANOR
GVENDARON


Pisatel evidentně při psaní písmene G učinil několik nepovedených pokusů.
“Jo, tak tohle bude nejspíš dílo pologramotnýho primitiva”.
Bylo. Kušbaba nikdy nechodil do školy. Těžké kostrbaté písmo tomu přesvědčení dávalo za pravdu. Ale i tohle byl malý zázrak, za kterým stála píle Kušbabova kumpána Prášila.

PÍSEMNOSTĚ DORUČENÝ
NURNSKÉ DOKY POŠTOVSKÝ OUŘAD
PŘEVZÍT DODAT
HOSPODA U PLAVCU TURMEG
SPĚSNÉ
KUŠBABA


A ještě z listu vypadl vyzvedávací lístek. Psaný na jistého Kušbabu dočasným ubytováním v hospodě U kotvy. Vyzvedávací lístek sbalil barbar Tjure. Sbalil a posléze i ztratil.
* * *

Matvej Žíla se v lokále objevil před polednem. Už když si smetal listí z kabátu, bylo mu jasné, že se něco děje. Sedl si ke stolu a na čele mu naběhla žíla. Nurnští jej tiše sledovali.
“Nepídil se tu po mně někdo, krčmáku?”.
Jeremiáš zbledl jako stěna.
“Jenom pošťák…”, vyjekl Menhorian Blathel.
“Počták?”, rozhlédl se Žíla pátravě, “A co chtěl?”.
“Dopis jakejs…”, zaštkal Jeremiáš, “Pro vás”.
Jeremiáš jako oukropek donesl potrhané psaní a vysílal vyděšené pohledy.
“Co to má bejt?”.
“List…”.
“List?”.
“Ano”.
Matvej Žíla zrudl jako rak.
“Nechej to bejt, Žílo”, houkl Zoltar Zemikosa, “Musili jsme se podívat, s kým máme tu čest”.
Cizinec chvíli mlčel. Nemělo valného smyslu vyvolávat roztržku. Štamgasti byli v přesile. Když se jakž takž uklidnil, stočil pohled na Tjureho.
“Mluvils s něma?”.
“Jo”.
“A co?”.
“Chěli by vědět víc. Třeba pro koho děláš”.
“Hákuju pro persónu, jejíž méno nejsem oprávněnej sdělit”.
“To jsem jim taky říkal”, přitakal Tjure, “Ale přišlo jim to málo”.
“A taky nejsem oprávněnej ho jakkolivě naznačit”.
Zoltar Zemikosa si přistrčil židli.
“Takže, milej Žílo”, pravil alchymista, “My teďka už víme, že ta osoba si řiká Kušbaba”.
“Čtete cizí písemnostě…”.
“S tim už nic nenaděláš. A ta Kušbaba žádá, abysme vyzvedli nějakou zásilku a odvezli jí do Turmegu. Do hospody U plavců…”.
“Jo. Ale je to chlap. Je to ten Kušbaba…”.
“Dobře teda”, usmál se Zemikosa, “A víš ty co, Žílo?”.
“Ne”.
“My ti tam tu zásilku dovezeme”.
Matvej Žíla se trochu uklidnil.
“Ale budeme za to něco chtít”.
Smlouvali. Smlouvali dlouho a nakonec domluvili Žílův strop. Částku, kterou mu oproti podpisu vyplatil účetní Prášil. Víc už neměl. Nezbylo mu ani na jídlo po cestě.
“A kolik vás bude?”.
“Devět”.
“To je málo”.
“My jsme silný”.
“Porád je to málo na tu fachu, co má bejt vykonaná. De vo to, že shánim pro svýho šéfa lidi, kerý se nebojej. Všeho schopný maníky, co se nebojej v pravej čas přidat na pravou stranu, kapišto?”.
“Lepší bys nenašel. Nech to na nás”.
Nurnští netušili, že jde o počet hlav, nikoli o svaly. Ale Matvej Žíla si řekl, že ta drobná nesrovnalost se vyřeší až cestou. Případně v Turmegu. Nebyl čas řešit takové drobnosti.
Nurnští si s Matvejem Žílou tedy plácli. Zásilku přivezou během zítřka a potom se připraví na cestu.
“Ještě něco k tej zásilce”, upozornil Žíla, “Ne, že se s ní stane to, co s tim lejstrem”.
“Neboj”.
“Ty lejstra se nesměj namočit. Kdyby chčilo, tak se musej vézt v suchu”.
“Žádný strachy”, upokojil jej Zemikosa, “Ke knížkám mám vztah. Povezem je jako v bavlnce”.
“Žílo?”, zeptal se Menhorian Blathel.
“Co?”.
“Jaks na nás vlastně natrefil?”.
“Po čuchu”.
Dobře věděl, že tahle banda za války v barvách GKA s utajeným posláním překročila hranice jeho domoviny.

Zásilka

Po ránu Nurnští vyrazili s povozem, zapůjčeným od řídícího obecní školy, směrem na Nurn. Předpokládali totiž, že zásilka, k jejíž manipulaci je třeba dvanácti chlapů, bude objemná.
“V Nurnu se od vás odpojím”, řekl Gerllod Moskyt, “A sejdeme se na hlavním náměstí před radnicí”.
“Dobře. Co máš v plánu?”.
“Zajedu do Agerru. Mám tam známý”.
Gerllod Moskyt byl vojákem Gwendarronské královské armády. A jako činný ve službě se věnoval fortifikacím.
“Co z toho plyne?”.
“Chci se poptat, jestli někdo o tom Žílovi něco neslyšel”, odvětil Gerllod, “Na Kosu se mi vyloženě nechce. Nemáme v ruce vůbec nic”.
“To je fakt”.
* * *

Na poštovním úřadě měli Nurnští drobné potíže. Barbar Tjure totiž někde ztratil ten vyzvedávací lístek. Situaci se snažil zvládnout Zoltar Zemikosa. S využitím svých nezměrných vyjednavačských schopností a za pomoci fragmentálních informací sebraných od ostatních nakonec přesvědčil výdejčího objemných zásilek, že se jednalo o balík písemností ve formě bedny pro jistého pana Kušbabu, a vzpomněl si také, že na lístku byl uveden hostinec U kotvy a že tamní hospodský zásilku odmítl s tím, že dotyčný příjemce se již odstěhoval. Bylo to nevýslovné štěstí. A tak měli Nurnští možnost vyzvednout poctivou dubovou truhlu s bytelným železným kováním. Byla opravdu velmi těžká, ale zase ne tolik, aby ji muselo nést dvanáct chlapů. Dva bohatě stačili. Nurnští naložili bednu na vůz a odjeli na náměstí.
Gerllod Moskyt se dostavil na sraziště nedlouho po nich.
“Tak co? Zjistils?”.
“Ne přímo. Můj člověk mi dá zítra vědět, co vyštrachal z agerrskejch armádních archiválií. Třeba z toho ale nic nebude”.
“Za pokus to každopádně stálo”, řekl Yasper.
“Taková otázečka”, ozval se hobit Horác Lipový, “Co je vlastně v tý bedně?”.
“Těžko říct. Ale knihy to asi nebudou”, odtušil Menhorian.
“A nekouknem se, co?”.
“Myslíš?”.
“Já bych to radši nedělal”, řekl Wulfgaard, “Aspoň ne teď”.
“Asi máš pravdu. Opatrnosti nikdá neni nazbyt”.
V Liscannoru oznámili tomu podivnému Žílovi, že na Turmeg se vyrazí až pozítří. Že je třeba pořádně se připravit na cestu. Nelíbilo se mu to.
* * *

Druhý den odpoledne proběhla tajná porada v Moskytovic domě. Hospoda nebyla bezpečná. Žíla mohl mít uši všude. Gerllod Moskyt usadil hosty a rozlil víno do pohárů. Mocně se napil a otřel pysky rukávem košile.
“Nezjistil jsem toho moc, ale něco přeci”, začal vyprávět to málo, co mu o tajemném panu Žílovi zjistili známí z Agerru.
Nutno dodat, že některé informace, i když naprosto neoficiálně, měly původ v archivech Kanceláře. Ten Žíla totiž sedmašedesátém, za války, působil v prostředí šedovské spodiny. Nebylo pochyb, že šlo o nepřátelského zvěda, který měl za úkol rekognoskovat situaci v hlavním městě Gwendarronu a hlásit veškerý vývoj a novinky. Kancelář pro ochranu státních aktivit i Agerrští měli tenkrát na Žílu navěšené špehy.
“Ten Žíla je špína chlap, lůza, co do šedovskejch uliček zapadla jak kostka do skládačky”.
“Hm”.
“Ale je jistý, že jeho dřívávější minulost byla noblesnější”.
“Jak to, Gerllode, myslíš?”.
“Ten Žíla má totiž nesporně armádní výcvik. Musel sloužit v mallikornský armádě”.
Nurnští zamručeli nevolí.
“Jednomu ale, švagře, nerozumím”, ozval se po chvíli svorného mlčení Yasper.
Gerllod Moskyt mu věnoval kyselý pohled.
“Když teda našinci věděli, že je to špicl, proč ho teda nezatkli a s velkou parádou nepověsili na náměstí Uzdrvených?”.
Gerllod Moskyt nad Yasperovou nechápavostí nesouhlasně zavrtěl hlavou. Vysvětlil mu, že takhle se to dělá - někdy je lepší špicla znát a převzít kontrolu nad jeho kroky, než špicla neznat a nemít na jeho aktivity žádný vliv.
“Popravíš jednoho a přijde další, chápeš? Někdy je lepší využít toho, že ty víš, že on neví, že ty víš”.
Yasper pořád nechápal. Nebylo divu, nebyl to voják, jen prostý venkovský zámečník. Gerllod zase nechápal, jak si jeho sestra mohla vzít za muže takovou nulu. Dodnes byl z té svatby nevrlý.
“Měli bysme zvolit vůdce”, navrhl Wulfgaard a dolil si číši.
“Jo”, přitakal Bolbuch a promnul si bílý vous, “Vod toho se vodpíchnem”.
Vůdcem Nurnských byl hlasy družinictva vyvolen Gerllod Moskyt. Je možné, že z důvodu odhalení Žílovy vojenské minulosti. Voják lépe pochopí vojákovo uvažování, o tom není sporu. A Gerllod Moskyt byl kapitánem GKA.
“Kdy teda vyrazíme, vojvodo?”, zeptal se kouzelník Menhorian Blathel.
“Jak bylo domluveno. Zejtra”, odvětil vůdce, “Sbalte si na cestu. A na převoz bedny si pučim od mámy starej vůz”.
“Hm”, protáhl Ran.
“Jak to myslíš, to tvý hm?”, obrátil se na krolla barbar Tjure.
“Chceš ránu!?”.
“Ne”.

Do Turmegu

Cesta do Turmegu trvala Nurnským skorem čtyři dny, ale vzhledem k tomu, že Liscannor opouštěli za kuropění, dostali se na dohled města k večeru čtrnáctého hodovanu. Turmeg je malé město na nepříliš rušné obchodní cestě. Ani by o něm nebylo příliš vědět, nebýt ravsko-turmegského sváru, který vyvrcholil známou ostudou, jež se odehrála před deseti lety. Turmeg a Rava jsou znesvářená města, jež se mezi sebou odnepaměti haštěří. Turmeg leží na dříve hojně využívané obchodní cestě, Rava je zase přístavem na pobřeží. Města jedno bez druhého by nemohla prosperovat, spjata svou historií jako dvojče s dvojčetem. A odnepaměti města vedou svár, které z nich je pro království důležitější. A právě roku 1060 k uctění výročí založení obou měst tamní radní uspořádali bujaré oslavy, jež měly být korunovány simulovanou bitvou, v níž měli proti sobě stanout na jedné straně turmegští a na straně druhé ravští zástupci a v rámci přísných pravidel ukázat, které z měst je připravenější hájit svou čest a čest koruny. Radní obou měst však vzali oslavnou bitvu příliš osobně, a to, jak moc, se ukázalo, až když byla bitva zahájena. Jak později vyšlo najevo, turmegští radní na úkor přísných pravidel na svou stranu najali nějaké žoldáky, a ti ravští jakbysmet. A na bitevním poli potom došlo ke krveprolití, bitva skončila bez výsledku velkou ostudou, o níž se mezi lidem vypráví dodnes. Meziměstský svár se vinou této události, jež měla i soudní dohru, jen utužil. A právě jedno z obou měst, Turmeg, se zjevilo Nurnským před očima. Den pomalu šíral, ale nebyly to městské hradby, které zaujaly jejich pozornost. Míjeli zrovna malý lesík po levici, když si všimli velice podezřelého ležení stranou cesty. Byli to žoldáci, rozvalení a odpočívající mezi vojáckými stany. Nikde nebyli vidět koně. Několik mužů na dvou ohních klohnilo v kotlících večeři mužstva. Nurnští nabyli nezvratného dojmu, že ti muži jsou dobře organizovaní. Všimli si hlídky, procházející ležením, a dvou divokých barbarů, zevlujících rádoby nezaujatě u cesty. Okamžitě, co je Žíla spatřil, zalezl dovnitř vozu k truhle a zatvářil se kysele.
“Divný, co?”, prohodil Bolbuch koutkem úst k Ranovi.
“Hm”, odvětil Ran a ujistil se, že má zbraň pohotově.
“Koliks jich napočítal?”, položil dotaz vůdce.
“Kolem dvacítky”, odvětil šeptem bystrý Zoltar, “Samý chlapi, východňáři. Většinou barbaři, ale támhle u těch kotlů jsem zahlíd i nějaký hobity”.
“Co jsou zač?”, obrátil se Wulfgaard dovnitř vozu.
Matvej Žíla jen pokrčil rameny. Na čele mu tepala silná modrá čárka.
“Viděls ty dvě hovada?”, upozornil Yasper na přítomnost krollích kolohnátů.
“Jo. A radši mlč. Žádný zbytečný hrdinství”.
“Nekoukejte jim do vočí”, zamumlal trpaslík Bolbuch, “Muklům se nikdá nekoukejte do vočí, nebo přitáhnete zbytečnou pozornost”.
O muklech Bolbuch věděl hodně. Sám byl kdysi trestaný. Drtil pro krále štěrk v kamenolomu a vyspravoval jím cesty podobné té, po níž se kodrcali k městu.
Nurnští projeli kolem vartujících barbarů a nemohli si nevšimnout pohledů, jimiž je doslova propichovali. Když se dostali ke strážným u brány, Zoltar Zemikosa oznámil vůdci, že procesí pravděpodobně sledují dva muži.
“Jsou z toho ležení, tím jsem si skoro jistej”, kývl hlavou Zoltar, “Mám na to čuch”.
Když Nurnští vjeli do města, už si tím, že je někdo sleduje, nebyli zas až tak jistí. Věnovali se tedy cíli své cesty, což znamená najít hospodu U plavců. Ale byli obezřetní. Zastavili povoz na tržišti a nechali u něj silnou hlídku. Gerllod, Bolbuch, Ran a Tjure se rozptýlili a pomalu se šourali směrem, který jim označila stará trhovkyně s cibulí a česnekem. Kráčeli volně hlavní ulicí a zanedlouho našli cíl své cesty. Hospody U plavců si nebylo možno nevšimnout. Ne snad, že by byl podnik nějak zvlášť okázalý, to nikoli. To, co budilo pozornost, byla rozvalená skupina krollů na schodech. Tucet nemytých kolohnátů se špinavými pingly na zádech líně sledoval kolemjdoucí, kteří obcházeli vchod do nálevny uctivým obloukem. Jeden z krollů se zarýpal v nose, užmoulal kuličku a cvrnkl. Ostatní se rozchechtali. Nurnští, každý sám, oddělili se od vozu a poschovávali se v loubí protějších domů, aby poočku sledovali počínání té nevzhledné skupiny, která zevlovala a na něco čekala. Ti divocí muži vypadali jako kočovníci, z batožin jim trčely zbraně a zavěšené kusy plátů.
“Guchreb huch”, zařval jeden a praštil druhého přes hlavu.
Ten rozšklebil držku od ucha k uchu a udělal silnějšímu samci místo na schodech. Krollí banda zase propukla v hlučný smích.
* * *

Rozlétly se dveře z lokálu, vyřítil se rozevlátý muž a nakopl prvního z krollů na schodech. Ten vyjekl a s temným zamručením se schlíple odkulil stranou.
“Vladach, Vladach”, zamručeli krollové sborem a zvedli se na nohy.
V jejich ksichtech se zračilo cosi jako úcta.
Muž seběhl ze schodů a bylo vidět, že je velmi rozlícený. Divoce šermoval paží směrem k hostinci a řval. Nebyl to kroll, ale člověk. Člověk velmi divokého zjevu, svalnatý s černými divokými vousisky a kučeravými nepěstěnými vlasy. Přes jedno oko se mu táhla hluboká jizva, to oko bylo zakalené slepotou. Z toho muže šel strach, a jeho kumpáni, kteří jej mnohdy převyšovali o dvě hlavy, zřejmě cítili to samé. Muž byl navlečen v plátech a ve svalnaté pravici třímal trojzubec. Potom přeběhl k nejbližšímu Turmeganovi, kterého spatřil, drapl jej pod krkem a odhalil řadu zkažených zubů. Měšťanovi se strachy rozklepala kolena a ukazoval kamsi ulicí dál. Černovous jej odhodil a křikl na své muže. Potom se volnou chůzí vykolébal směrem, kterým nešťastník ukázal. Krollové se neochotně vydali za svým velitelem a po cestě na měšťana, stále ještě přibitého hrůzou k zemi, plivli. Když podivná společnost zmizela z dohledu, Nurnští opustili stinné bezpečí loubí.
“Co chtěl ten grázl, drahej pane?”, zeptal se Tjure, když pomáhal poplivanému muži vstát.
“Pta… ptal se na nějakou kr… kr… krčmu”.
“Vždyť před jednou stáli, hovada”, podotkl Gerllod Moskyt a ukázal na znamení v podobě voru.
“Ma… mají pl… plno. Ří… říkal…”.
“Plno?”, zakroutil nevěřícně hlavou Ran, “Hm”.
Pach krollů byl dosud čpavě cítit.
Gerllod Moskyt vešel dovnitř, ale za chvíli se vrátil.
“Plno mají, ale když jsem se zeptal na tu truhlu, co jí sem vezeme, tak se ukázalo, že až tak plno tu zase není”.
“Jak to?”.
“Někdo v hotovosti zaplatil pokoje pro formanskou společnost Olaf”.
“A to je zase kdo?”, povytáhl obočí barbar Tjure.
“Hádám, že to jsme my”, pokrčil rameny vůdce Nurnských, “Formanství Olaf - doprava zásilek z daleka”.
“A ta truhla?”.
“Snad si ji někdo vyzvedne. Někdo, kdo zaplatil ty pokoje”.
“Hm”, zaduněl Ran, “To se mi nelíbí”.
“Líbí nelíbí, spát se musí. A lepší spát v teplý posteli, než na dlažbě plný krollů”.
“Chceš ránu!?”, houkl kroll Ran a výhružně nakrabatil čelo.
“Nechtěl jsem se tě nějak to…”.
“Hu!?”.
“Dotknout se tě… to jsem fakt nechtěl…”.
“Hu!”, zamával kroll vítězoslavně pěstí.
“Skočíme teda pro našince a ubytujeme se?”, zeptal se Tjure.
“Jo. Za chvíli bude tma”.

Hostinec U plavců

Hostinec to byl poměrně velký. Celé přízemí zabírala rozlehlá pivnice a v patře byla spousta pokojů. Jen co Nurnští ustájili koně a povoz a vynesli Kušbabovu truhlu, hostinský Plavec ukázal pánům pokoje. Několik pokojů bylo obsazeno jinými hosty. Vůdce Moskyt rozdělil muže do dvoulůžkových pokojů, jenom kroll Ran dostal jednolůžkový. Když se ubytovali, zjistili, že zmizel Matvej Žíla. Ani si nevšimli, kam se poděl, ale do hostince jistě přišel s nimi.
“Menhoriane”, otočil se vůdce na družinového kouzelníka.
“Co bys rád?”.
“Zneviditelni, prosím tě, Zemikosu”.
“To nejni žádná potíž”.
“A ty, Zoltare, se porozhlídni, ve vší slušnosti ovšem, po těch pokojích”.
“Co mám hledat, Gerllode?”.
“Především Žílu”.
Potom vůdce přidělil hlídku k truhle a ostatním zavelel k večeři. Yasper si dřepl na truhlu a vybalil sušené maso a ztvrdlý skrojek chleba. Byl přesvědčený, že jej vůdce trestá za to, že si vzal jeho sestru. Nevěděl, co si o svém švagrovi má myslet.
* * *

“Dělejte, jako by se nic nedělo”, ozval se Zemikosův hlas.
Horác Lipový se lekl tak, až mu málem zaskočila kost z kuřete, a otočil se na volné místo na lavici. Nurnští seděli rozvaleni kolem jídelního stolu a cpali si břicha.
“Říkám, abys dělal, jako by se nic nedělo, Libovej!”.
“Dyť já nic nedělám”, ohradil se hobit, “A jmenuju se Lipový. Horác Lipový. Lípa je silnej strom, co na něm roste lipovej květ…”.
Bolbuch se uchechtl a podíval se významně na Wulfgaarda, který zápasil s morkovou kostí.
“Tak ten Žíla tady má pokoj. Spí na dvojce”.
“Aha”.
“Ale má tu známýho. Nějakýho Prášila”.
Nurnští zájmem přestali žvýkat. Zoltar vypověděl, kterak Matvej Žíla zaklepal na pokoj číslo osm a vešel. Zoltarovi se podařilo do pokoje dostat. Pochopil, že ten Prášil patří ke Kušbabovi a hierarchicky stojí nad Žílou. Zajímal se, jak se odvíjela cesta a zda zásilka dorazila. Žíla mu odpověděl, že zásilka je na místě, ale neví ve kterém pokoji. A ptal se po Kušbabovi. Ten Prášil vypadal zasvěceně a řekl Žílovi, že Kušbaba se raději uklidil do domu U houslí a také řekl, ať za ním neprodleně zajde a oznámí mu, že zásilka je na místě.
“Pochopil jsem, že ten Prášil se nechce moc ukazovat po městě, aby ho náhodou někdo nepoznal”, vysvětlil Zemikosa, “Ten Prášil si vyžádal od Žíly předložit účty za cestu, takže dostal ten úpis na peníze, co nám Žíla vyplatil v Liscannoru”.
“Takže je něco jako účetní?”, zeptal se Menhorian.
“Nejspíš. Každopádně Žíla je jenom malá ryba”.
Zoltar řekl, že potom ten Prášil vysvětlil Žílovi, jak dům U houslí najde.
“Má to bejt byt ve zvýšeným přízemí, ale cestu jsem si nezapamatoval, i kdybyste mě rozkrájeli”.
“Tak se na toho Žílu pověs, ne!?”, houkl trpaslík Bolbuch.
“A co asi, Dědku, dělám?”.
“Žvaníš…”.
“Asi čekám na Žílu, až vyrazí, ne!? Jseš zase chytrej jako knihovník”.
“Jakej zase knihovník?”, zdvihl obočí Horác Lipový.
“Ty radši jez”.
* * *

Zoltar Zemikosa sledoval pomalu se šinoucího Matveje Žílu a dával pozor, aby si zapamatoval cestu.
“První ulice doprava. Příčná”, mumlal si potichu a dával pozor, aby nešlápl do výmolu a neprozradil se. Všiml si, že po městě chodí dvoučlenné vojenské hlídky. Matvej Žíla zabočil.
“První ulice doleva. Rybničná. Takže Příčná a Rybničná”.
Pozoroval Matveje Žílu, jak kráčí ulicí a sleduje domovní znamení. Potom se ten muž zastavil.
“Housle!”, zašeptal alchymista, “Příčná, Rybničná, Housle! Dům U houslí”.
Zoltar následoval Matveje Žílu do tmavého průjezdu a dál po několika postranních schodech k oprýskaným dveřím ve zvýšeném přízemí. Žíla několikrát krátce zaklepal.
“Kdo je?”, ozval se drsný hlas.
“Žíla, šéfe”.
Zoltarovi se podařilo proklouznout dovnitř.
* * *

Byt sestával z malé haly a jediného pokoje s krbem. Krb byl vyhaslý, byla tu tma. Zoltar cítil pach tabáku a alkoholu. Venku už byla také tma, ale i tak, zavřené okenice by nepustily o mnoho více světla. Kromě zválené postele, nedovřené skříně a křesla tu nebylo nic. Holobyt. Kromě Žíly už tu byl jen ten muž. Když muž zapadl zpátky do hlubokého křesla, Zoltar ucítil, jak se zvedl prach. Šimralo ho to v chřípí a chtělo se mu kýchnout. Chvíli s tím vtíravým pocitem zápasil.
“Zásilka je na místě?”.
“Všechno podle plánu, Kušbabo, všechno sichr”.
“Chlapy máš?”.
“Sou tam. Chlapi v plný síle, co se kor moc neptaj”.
“Dobrá, dobrá…”, pochválil si Kušbaba, “Tak není proč otálet. Hamous už je ve městě”.
“Viděls ho?”.
“Leccos jsem zaslech”.
“Cestou jsme viděli ležení rabiátů jakejchsi”.
“U lesa?”.
“Jo”.
“Chlapi od Šikmookýho Chálida”, řekl Kušbaba, “Táhnou od Marrburku”.
“Aha. A ty smrdutý krolli?”.
“Vy jste potkali krolly?”.
“Chlapi říkali. Před Plavcema. Tucet špinavejch kolohnátů, co jim velí divokej černovous. Došlo tam k jakýs potyčce s kaštanem”.
“S kaštanem?”.
“S rezidentem. Pajsroval tam do něj”.
“Aha, to musej bejt chlapi od Vladacha. Na Krvavýho Vladacha si dejte kór velkýho majzla”.
“Co mám teďko dělat?”, rozhodil rukama Matvej Žíla.
“Vrať se k Plavcům a drž se stranou. A počkej, až krysa vyleze z ďury. A krysa vyleze, o tom žádná”.
“A potom?”.
“Uvidíš”.
Matvej Žíla příliš nechápal, ale bylo mu jasné, že Kušbaba řekne jenom to, co si myslí, že by se mělo vědět. Kušbaba byl výtečný plánovač. A nebezpečný protivník. Někdy si říkal, kde se tolik duševní síly v tom malém tlustém muži bere.
* * *

“Šikmovokej Chálid, Krvavej Vladach…”, zopakoval Bolbuch Zemikosova slova, “O co tady, kurva, jde?”.
“To teda nevim”, pokrčil neviditelnými rameny neviditelný alchymista.
Nurnští seděli v pokoji, kde se dalo, rozložení kolem těžké truhly.
“Zajímalo by mě, co v tý truhle je”, zavrčel Wulfgaard.
“A neotevřeme jí teda?”, navrhl zámečník Yasper, “Nikdo nemusí nic poznat”.
Na důkaz svých slov zachřestil svazkem šperháků.
“Mám jí rozmlátit?”, zeptal se kroll Ran, “Co? Mám!?”.
Nezdálo se, že by v ty Yasperovy zahnuté dráty měl byť jen minimální důvěru.
“Ať to nikoho ani nenapadne!”, houkl vůdce, “Nic se votvírat nebude!”.
“Ale švagře…”.
“Ne!”.
Bylo vidět, že je také z celé té podivné situace zmatený. Nebyl sám.
“Je ta truhla spíš Kušbaby nebo spíš toho Hamouna?”, zeptal se Horác Lipový.
“Jmenuje se Hamous”.
“Tak toho Hamouse…”.
“Těžko říct…”.
“Mně se ten Kušbaba nelíbí”, odtušil Menhorian Blathel, “Je to asi pěknej gauner. Bohové vědí, co má za lubem”.
“To asi neví ani Žíla”.
“A co kdybysme zmáčkli toho Prášila?”, navrhl Tjure, “Ten by moh něco vědět”.
“Nikdo se mačkat nebude”, zavrtěl hlavou Gerllod, “Jsme placený za doručení. Tak tu bednu doručíme a uvidíme, co bude dál”.
“Ale vždyť jsme jí doručili”, ukázal Yasper na truhlici, “Akurát si jí nikdo nevyzved”.
“Třeba ten Kušbaba čeká, až bude čistej vzduch”, pravil kouzelník Blathel, “Třeba si chce bejt jistej, že ty krollové, co venku smrděli zvečera, jsou pryč”.
“Třeba…”.
“Hele, Zoltare”, zeptal se přemýšlivý Menhorian, “Jak to ten Kušbaba říkal přesně s těma krysama?”.
“Že krysy prej vylezou z ďury”.
“To nemusel říkat. To každej ví, že krysy vylejzaj z děr”.
“Na každej pád budeme truhlu hlídat a budeme držet hlídky”, rozhodl vůdce.
“Pro sichr”, pokýval hlavou trpaslík Bolbuch.
“Jo. Pro sichr”.

Přepadení

Nurnští nešli spát. Tušili, že se něco stane, cítili to v kostech. Dřepěli na cimrách v plné zbroji. Na centrálním schodišti drželi hlídku. Co chvíli někdo bouchl dveřmi, když zašel netrpělivě zjistit situaci. Wulfgaard byl také netrpělivý. Měl strach o koně, zalezl si k nim. Pod osiřelý vůz od Gerllodovy dobrotivé matky si natahal trochu slámy a uvelebil se tam. Byla zima, venku začal padat sníh.
Před jednou hodinou v noci jej vyrušil zvuk. Někdo hodně šikovný u průjezdových vrat do špinavého dvorka vyhákl závoru. Otevřelo se křídlo vrat, v příšeří z ulice zahlédl siluety tří postav. Ti muži takřka neslyšně vběhli mezi koně. Pochopil, že nařezávají sedlová řemení.
“Je zima jak v psírně”.
“Hubu drž a dělej…”.
Jeden z mužů se vyhoupl na vůz. Potmě tam štrachal.
“Neni to tu”.
“To se dalo čekat. Doběhni pro Hamouse a vrať se”.
Wulfgaard na nic nečekal a zamumlal zaříkadlo. V mžiku tu po něm zůstala jen otep slámy, vytlačená a vyhřátá od jeho zad.
* * *

“Je to tady! Jsou u koní!”, křikl Wulgaard na strážícího Tjureho, který překvapeně zamrkal očima, “Hledaji truhlu!”.
Potom se oba dva rozeběhli po pokojích varovat Nurnské. Druzi se počali srocovat u schodiště.
“Yasper, Horác a Wulfgaard budou strážit truhlu!”, zavelel Gerllod, “Ostatní za mnou do stájí!”.
Nurnští se hrnuli po schodech dolů, ale pak je zarazil hluk z lokálu. Ozvala se rána a ržání koní, potom kdosi tam dole vyrazil dveře. Vzápětí se za jejich zády ozvalo řinčení skla, následované ženským jekotem.
“Ústup!”, řval vůdce Nurnských, “Ústup!”.
Lokál pod nimi se naplnil dusotem nohou. Už zahlédli na schodišti první muže, ozbrojené od hlavy k patě. Připravili se ke střetu na ústí širokého schodiště do patra. Schodiště bylo široké čtyři sáhy. Řady se srazily, došlo ke kruté řeži. Ran, Bolbuch, Gerllod a Tjure se semkli v hráz. Této hrázi sekundoval Zoltar Zemikosa, který vypomáhal tam, kde bylo zrovna třeba. Hluk prudké a děsivé šarvátky vyděsil hlídače truhly. Horác Lipový zvědavě vykoukl ven. Bylo to jen chvíli předtím, než se rozlétly dveře z pokoje číslo jedenáct, z nichž se vyhrnuli tři muži se zkrvavenými šavlemi. Nelenil a vyběhl jim v ústrety. Z druhé strany spatřil žlutavý záblesk. To Menhorian Blathel zaútočil magií. Gerllod Moskyt pochopil, že se v zádech něco nepěkného děje a opustil formaci. Uvědomil si, že zadek je nebezpečně odkrytý. Tito tři potom trojici, která se do hostince dostala pomocí žebříku přes okno a pomordovala nic netušící párek hostů, svorně pobili. To už se ale situace na schodišti začínala stávat velmi neudržitelnou. A dole pod útočícími muži zjevil se malý tlustý chlápek s velikým kloboukem, chřestící zlatými řetězy navěšenými kolem krku. Velmi nóbl muž beze zbroje blýskl leskem svých prstenů a opíraje se o honosnou berlu roztáhl tvář do zářivého úsměvu.
“Vylez, Kušbabo! Přišel jsem si pro tebe!”.
Tři barbaři kolem něj drželi strategické pozice.
“Kušbabóóó, ty kanální krysóóó!”.
Třesk čepelí jenom zesílil. Gerllod Moskyt se opět vrátil do formace, ale seznal, že jeho pardi začínají umdlévat. Na schodišti se vršila hromada mrtvol. A potom se to stalo. Kroll Ran se dostal do kleští a čepele nepřátel zdeformovaly jeho pancíř.
“Uf”, hýkl překvapeně a vyvalil oči.
Potom se liscannorský kroll otočil směrem k vůdci a křečovitě se usmál. Jeho ústa byla plná bublající krve. Zachroptěl a sesul se k zemi.
“Uf”, vydechl naposledy.
“Vzdejte to, kanálníci!”, ječel chlápek, “Kušbábóóó, stará bábóóó’!”.
Ranovo místo obětavě zastoupil Zoltar Zemikosa. Nebyl čas na citové výlevy. Horác Lipový se vrhl do boje a na nějakou truhlu zapomněl. Menhorian Blathel z dobrého výhledu vysílal spršky blesků a Wulfgaard nezůstával pozadu. Potom se něco zlomilo a Nurnští najednou získali převahu. Ten okamžik je zřetelně pocítitelný v každé vyrovnané šarvátce. Ten okamžik je hmatatelný a konečný. Malému nóbl muži ztuhnul úsměv, jeho muži počali ustupovat. Ústup se změnil v úprk. Nurnští vyrazili. Byli sice u konce s dechem, ale vycítili šanci. Teď a nebo nikdy. Tlustý mužík měl krátké nohy a rázem se dostal na ocas. Chránili ho ti tři barbaři, pravda, ale zanedlouho byli pobiti a tlustý muž dostal plochou stranou meče přes hlavu a omdlel. Zbytek jeho mužů prchl na ulici.
“Ran je mrtvej!”, křičel barbar Tjure, “Ran je úplně mrtvej!”.
“Bafněte někdo toho tlustoprda a odtáhněte ho nahoru”, ječel vůdce, bledý hněvem, “A čapněte toho Prášila. Chci ho tady spoutanýho!”.
Prášil byl pochopitelně vzhůru. O tvrdé šarvátce věděl a čekal na její výsledek. Nurnští vyrazili dveře a Zoltar Zemikosa Prášila skolil na zem. Spoutaného jej Nurnští dovlekli k tlusťochovi.
Když tlustý mužík přišel k sobě a spatřil Prášila, začal ječet jako pominutý.
“Prášile, ty chlíve! Tohle tě bude mrzet! Toho budeš litovat!”.
“Jseš pes, Hamousi, zrádná sketa! Šnůra, práskač, udavač!”.
“Chcípni, ty gaunere!”, ječel Hamous, vzteky celý brunátný.
“Vyříznu ti jazyk! Pověsim si ho na krk, svině udavačská!”.
Hamous se zachechtal a uplivl si.
“Pusťte mě na něj!”.
“Držte huby”, houkl Bolbuch, “Vobá dvá…”.
Kdyby nebyli spoutaní, vrhli by se bezesporu na sebe. Nurnští stáli kolem nich a snažili se zorientovat v situaci. Nedocházelo jim všechno do důsledků, ale pochopili, že Kušbaba udělal na Hamouse nějaký podraz. Něco, co Hamouse přinutilo k přepadu hostince U plavců. A co je sířilo nejvíc, že Kušbaba udělal podraz i na ně.
“A nejde vám, pánové, náhodou o tu truhlu?”, zeptal se od zábradlí Menhorian Blathel.
Ani si nevšimli, že Matvej Žíla stojí na ochozu a tiše sleduje krvavé tratoliště pod ním. Byl bledý a bledost jeho tváře jenom zvýraznila modrou žílu na jeho čele, pulsující divokým tepem.
“Co nevidět přindou vachtři”, křikl Žíla naléhavě, “Berem kramle! Nechte truhlu truhlou! Na ňákou truhlu sere pes!”.
Nurnští obrátili tázavé pohledy k vůdci. Ten se ještě úplně nerozhodl.
“Chcete skončit na špagátě, volové!?”, štěkl Žíla a přejel pohledem hromadu mrtvol.
Když pochopil, že s Nurnskými není řeč, začal se drát po schodišti dolů.
“Já teda nasichr beru kramle”, křičel vzteky bez sebe.
Nurnští mu ustupovali z cesty. Možná čekali na příkaz nebo alespoň na smluvené heslo. Totiž že Žíla nemá čepici. Signál k útoku. Vůdce Nurnských ale Matveje Žílu nepovažoval za nebezpečného.
“To mě tady s něma necháš, Žílo?”, zaječel Prášil.
Matvej Žíla ledabyle mávl rukou.
“Vrať se! Čódle jeden umolousanej! To tě bude mrzet!”.
Matvej Žíla vyběhl na ulici.

Obchod

Nurnští se krátce poradili. Ti dva zajatci po sobě vysílali nevraživé pohledy.
“Měli bysme asi rychle vypadnout”, zvýšil hlas Menhorian Blathel.
“Jo, ale nejdřív vyřešíme tu truhlu”, opáčil vůdce, “Zoltare, ujmeš se toho?”.
“Jasně”.
“Hamousi”, založil si alchymista ruce na prsa, “Asi ti došlo, že na tebe tuhle Kušbabovi pohůnci narafičili boudu”.
Tlustý Hamous nervózně přešlápl, co mu pouta dovolila, a zkřivil tvář do nejistého úsměvu. Přitakal.
“A na nás jí ty parchanti narafičili taky. Takže… dalo by se říct… jsme, takříkajíc, na jedný lodi”.
Účetní Prášil zesinal. Začínalo mu docházet, kam ten proplešatělý chlápek míří.
“Pustíme tě”, protáhl Zemikosa slova a uhladil si řídké vlasy, “A můžeme uzavřít i obchod”.
“Jakej obchod?”.
“Tu truhlu. Prodáme ti jí”.
Hamous se zasmál. Dohodli se na penězích, jež byl Hamous s to v krátké době sehnat, a umluvili se, že k předání dojde za městem. Hamous sám navrhl lesík asi míli na sever. U cesty. Prášil se snažil protestovat, ale Bolbuch ho umlčel.
“A co bude s tímhle chlívem?”, otázal se Hamous.
“Toho si vezmi jako dárek”.
“Né! To né!”, vřískl Prášil a orosil se, “Bude ze mě mrtvej muž!”.
“To jseš už teď”.
* * *

Hostinec U plavců nurnští druzi opustili kvapně. Severní bránou projeli snadno - městské stráže ještě neměly tušení, co se v Turmegu dnes v noci stalo. Než všechno praskne, tomu dávali tak hodinu, maximálně dvě. Museli spěchat. To samé bylo jasné i Hamousovi.
Nurnští si na smluveném místě sotva stihli připravit strategické pozice, kdyby se něco zvrtlo, a už zaslechli dusot koní. Zbytek Hamousovy tlupy přijel v plné parádě. Netrvalo to ani tři čtvrtě hodiny. Tedy zbytek - jednalo se o ubohé torzo. Torzo sestávalo z šestice mužů. Nurnští to neprotahovali. Převzali peníze a vydali vůz Gerllodovy mámy i s tažným koněm a truhlou. Hamous se usmál.
“Nafurt dobrý?”, zeptal se vůdce Gerllod, aby se utvrdil, že Hamous nechová postranní úmysly.
“Nafurt dobrý”, odvětil zločinec, “Bylo mi, takříkajíc, ctí”.
“Co se stalo s Prášilem?”, neodpustil si Yasper.
“Doprášil”.
“Aha”.
Potom Nurnští zadumaně pozorovali, jak Hamousova skupina zajela s vozem po lesní cestě do lesa.
* * *

“Nějak nemůžu pochopit, proč jsme si tu truhlu nenechali”, zaprotestoval nahlas Horác Lipový.
“Nebyla naše… A navíc, celý to bylo nějaký divný”.
“Vždyť jsme ji ani neotevřeli”, namítl barbar Tjure.
“No právě. Někdy je lepší nevědět”.
“Nechtíc jsme se dostali mezi dva mlýnský kameny”, pravil starý Bolbuch, “Mohlo nás to rozemlejt. Ale nerozemlelo. A mlýnský kameny se takříkajíc rozpadly v prach. Vyšli jsme z toho vlastně dobře”.
“Umřel Ran…”, připomněl Wulfgaard.
“To je pravda, kurva”.
“Ran byl fajn chlap”.
“To byl”.
“Ale tu truhlu jsme si mohli stejně nechat”, nedal se Horác.
“Já ti nevim”, opáčil Zemikosa, “Já ti mám od začátku ohledně tý truhly takový divný tušení”.
“Já taky”, ozval se do té doby mlčenlivý vůdce.
A potom se v dálce ozvala detonace.
* * *

“Jó, tak Hamousova tlupa už definitivně neexistuje”, pronesl Zoltar Zemikosa nad kráterem.
Nurnští při svitu lucerny obhlíželi nehybné trupy. Kůň ležel na zemi s rozpáraným bokem a slintal.
“Dobijte někdo toho nebohýho koně”, hlesl účastně Menhorian.
“Já to udělám”, řekl barbar Tjure a tasil.
“Škoda jen toho vozu od mámy”, postěžoval si Gerllod.
“Byl starej. Není ho škoda”.
“I starý věci jsou užitečný”, namítl bělovousý Bolbuch a rýpl špičkou boty do toho, co zbylo z Hamouse, “To si, chlapče, pamatuj”.
Nebylo proč tu dál otálet. Nurnští se rozhodli vrátit urychleně do města, než městská posádka začne řádit, a vyřídit si to s Kušbabou.
* * *

Jeli mlčky směrem k městu.
“Už chápeš, proč je lepší některý truhly neotvírat?”, zeptal se Zoltar Zemikosa Horáce Lipového.
“Jo. Už asi chápu”.
Horác Lipový byl bílý jako sníh, co se valil v mokrých těžkých vločkách z nebe. Ty vločky připomínaly spíše ledové plivance, než sníh.
Město bylo ozářené rudým svitem. Ale Nurnští ještě netušili, že hostinec U plavců zahořel jasným plamenem. To jistý Hledejš, poslední, kdo zbyl z tlupy, vykonal poslední Hamousův příkaz. Požár měl zahladit stopy, nebo aspoň ztížit práci vyšetřovatelům. Vyšetřovatelům z městské posádky.

Dům U houslí

Zoltar Zemikosa si nakonec vzpomněl, kde ten dům stojí. Už cestou Nurnským bylo jasné, že město je na nohou. Koně zavedli na špinavý dvorek a nechali tam hlídat Wulfgaarda. V hlídání koní se vyznal. Potom zámečník Yasper v tichosti odemkl dveře a Nurnští vtrhli do ztemnělého bytu. Kušbabovo hnízdo ale bylo prázdné. Menhorian Blathel tedy své pardy zneviditelnil a takto vyčkávali, zda a jestli vůbec se Kušbaba vrátí. Čas se vlekl jako tlustý nemotorný slimák. Ale potom přišli - Kušbaba s Matvejem Žílou. Nurnští se na ně sesypali jako vosy na med a spoutali je. Vše se odehrálo během okamžiku. Zavalitého Kušbabu Gerllod hrubě usadil do křesla, Žíla zůstal na podlaze. Horác Lipový rozdělal v krbu oheň. Kušbaba byl vzteky bez sebe, Žíla očekával ránu z milosti.
Začal výslech. Kušbaba rychle pochopil, že je mrtvým mužem, pokud nebude spolupracovat, a také mu bylo jasné, že pokud se s těmito muži nespojí, je ze hry venku. Takže šel s pravdou ven a vyprávěl věci, z nichž některé i Matvej Žíla slyšel poprvé. Tehdy v noci také poprvé padlo to zvláštní jméno. Záborec.
O Záborci Kušbaba hovořil s neskrývaným uznáním. Ačkoli jej nikdy tváří v tvář nespatřil, byl to pro něj evidentně pojem hodný úcty. Záborec byl Turmegan, obchodník, který kolem sebe vybudoval síť čódlů, tipařů, zlodějů všelikých specializací, pouličních nevěstek, překupníků s kdečím. Říkalo se, že má v moci i nájemné vrahy a lovce hlav. Byli to Záborcovi lidé, stala se z nich neviditelná kasta, a s tím, jak Záborec systematicky ničil konkurenci, stával se bohatým a váženým měšťanem. Jeho vliv dosáhl i do Ravy a říkalo se, že na udržování neutuchajících svárů obou měst má svůj podíl, že je vleklý svár živnou půdou pro jeho obchody. Záborec musil být vskutku rozený stratég, neboť myšlenka soustavného přilívání oleje do ohně, kdy městští radní, ovládající městskou stráž, soustředí se více na meziměstské půtky, než na potření zločinnosti, byla vskutku geniální. Záborec byl prostě dle Kušbabova mínění génius, ikona řemesla. A ten Záborec ve svém vizionářství vymyslil plán, kterým zamýšlel mohutně zmnožit svůj majetek, a pokud jako chorobně bohatý nevstoupit přímo do rady města, potom jistě vstoupit do nepsaných dějin řemesla zlodějského. O té velké věci se šuškalo jako o Záborcově plánu.
Záborec v intencích své geniality nemínil nic ponechat náhodě. Oslovil několik renomovaných zlodějských band z různých koutů země i z ciziny, band, které dokázaly svou organizovaností a úspěchy, že jsou hodny jeho plánu. Těm vybraným mělo být dovoleno uloupnout ze Záborcova plánu svůj díl a vstoupit do povědomí lidí od fochu. A spolu s tím požívat úcty a bohatství. Ale Záborcův plán šel ve své genialitě ještě dál - úspěšné provedení plánu mělo stmelit odborníky z různých koutů světa a položit tak základy fungující sítě přesahující hranice zemí. Kušbaba byl přesvědčený, že Záborec záměrně do svého plánu nezahrnul nikoho z obávaného šedovského podsvětí. Zřejmě mínil vybudovat síť pod plnou kontrolou, která by Nurn a jeho okolí jednoho dne prostě spolkla. Genialita Záborcova prostě v Kušbabových očích neznala mezí. Kušbaba však netušil přesně, kdo se stal součástí Záborcova plánu, tedy kdo byl vybrán, ale věděl, že osloven byl on i Hamous, tedy skuteční vládci argyllských ulic. Ale už skutečnost, že byl osloven on sám, chápal jako nedocenitelné uznání. Potom si byl téměř jistý, že účastnit se má i někdo od Marrburku, ale tak daleko jeho obzory nesahaly.
Na konci úspěšného provedení Záborcova plánu tedy mělo být veliké bohatství. Kořist, dělená rovným dílem. Čeho konkrétně se měl plán týkat a kde přesně měl být proveden, to však Záborec choval jako přísně střežené tajemství, jež mělo být vyjeveno pouze těm, kteří se dostaví. Záborec však byl i velmi opatrný, což jeho genialitu zas a znova potvrzovalo, a zároveň Kušbabu neoblomně utvrzovalo v přesvědčení, že provedení plánu pod Záborcovým vedením bude i úspěšně završeno. Záborec měl podmínku. Účast na jeho plánu musí být písemně potvrzena s přiloženým jmenným seznamem osob, které se plánu zúčastní. Banda, která neposkytne alespoň dvanáct lidí, bude z plánu vyloučena. Záborec pravděpodobně nic neponechával náhodě a jména osob si mínil nechat prověřit. A osobil si právo kohokoli ze seznamu vyškrtnout.
Nurnští naslouchali Kušbabovu vyprávění jako u vytržení. Když domluvil, postavili hlídky a šli na kutě. Byli k smrti unavení.
* * *

Před polednem Gerllod vyslal dosud neviditelného Wulfgaarda k obhlídce města. Mladý kouzelník brzy přinesl zvěst, že městské brány jsou silně hlídané a všichni pocestní jsou podrobováni důkladné prohlídce. Město je prý vůbec vzhůru nohama, všude chodí zesílené hlídky, lidé na ulicích jsou prověřováni a dotazováni.
“Hospodu v noci sice uhasili, ale je neobyvatelná”, řekl Wulfgaard, “A všude pátrají po mužích od formanskej společnosti Olaf”.
“Takže jdou po nás”.
“Mám pocit, že jdou po každým, kdo je jakkoli podezřelej”.
Vůdce rozhodl, že na ulici se nebude nikdo zbytečně ukazovat a že Kušbabův byt, pokud se budou chovat tiše a pokojně, jim poskytne na pár dní, než alarm utichne, dostatečně bezpečné útočiště.
* * *

Po skrovném obědě se Nurnští sešli k poradě u koní.
“Co budeme dělat?”, zeptal se Menhorian Blathel.
“Navrhneme Kušbabovi, že s ním do toho půjdeme?”, navrhl hobit Horác.
“Blázníš?”, zdvihl huňaté obočí Bolbuch, “Chceš skončit v lágru? Nebo na šibenici?”.
“Jsem rychlej. Šikovnej…”.
“Jseš zločinec! Neštítíš se ničeho!”.
“Nápodobně!”.
Bolbuch nasupeně zavrčel a mávl rukou.
“Nehádejte se, chlapi”, pravil Yasper.
Gerllod Moskyt usilovně přemýšlel. Zoltar Zemikosa také. V myšlenkách každého z nich bylo ale nejspíš něco úplně jiného.
“Já myslím…”, pronesl Gerllod a zarazil se.
“Co myslíš?”.
“Já myslím, že můžeme jít s Kušbabou, a přitom neskončit jako zločinci”.
“Jak to myslíš?”, nechápal Tjure, “Půjdeme v kumpanii gaunerů a vrahů někam krást a nebudeme zločinci?”.
“To záleží na úhlu pohledu”, řekl Gerllod., “Na tom, jak to kdo chápe”.
A vysvětlil, že mají jedinečnou příležitost, která se už nezopakuje. Příležitost rovnýma nohama vstoupit do struktur vznikající organizace a splynout s ní. A potom, až bude doba příhodná, ji rozbít a zločince předat spravedlnosti.
“Počkej”, zarazil se Menhorian Blathel, “To je ale hrozně nebezpečný a na hraně. Může se nám dost dobře stát, že skončíme na šibenici nebo v nějakým bezejmenným hrobě”.
“Jo, je to vošajstlich”, přitakal Bolbuch, “Budeme mezi mlýnskejma kamenama, ale ne mezi dvěma, ale hnedle několika. Stačí jeden chybnej krok a je z nás paštika”.
“To je pravda”, odtušil vůdce, “Ale když se to povede, uděláme hodně záslužnou věc”.
Gerllod Moskyt byl voják. Vypadal jako voják, choval se jako voják a přemýšlel jako voják. Byl to kapitán Gwendarronské královské armády. Ne tak ostatní.
“Já stojim za Gerllodem”, řekl Zoltar Zemikosa a v očích měl prazvláštní třpyt.
“Mám pocit, že nám právě v provaznickym krámě začali plést oprátku”, namítl Bolbuch, “Ale jo, jdu do toho. Koneckonců mukl jsem už byl a muklovství je cejch. Mukl si muklovství nese až do hrobu”.
“A co vy?”, vybídl Zemikosa ostatní.
“Já jsem zámečník”, řekl Yasper, “Mám blízko k tomu, pohybovat se na tenkým ledě. A navíc jsem teďkonc z rodiny Moskytů, takže je pochopitelný, že stojim za švagrem”.
“Mně je všechno jedno”, přitakal Tjure.
“Já nevim. Smrdí to. Volil bych radši nějakou třetí cestu”, hlesl Menhorian, “Ale když je Zoltar pro, tak já nejsem proti”.
“Stojím za Menhorianem”, ozval se kouzelník Wulfgaard.
“A co ty?”.
“Já?”.
“Jo. Ty, Horáci”.
“Já jdu. Jasně, jdu”.
“Máš alespoň nějakou hrubou představu, na co jsi kejv?”, zeptal se hobita Bolbuch.
“Ne”.
“Vlastně máš recht. Někdy je to lepší”.

Znovuzrození Kušbabovy bandy

Nurnští se domluvili s Kušbabou na pravidlech hry. On sice bude formální hlavou bandy, ale mužům velí Gerllod Moskyt, odnynějška Kušbabův pobočník. Kořistné bude děleno dle počtu hlav rovným dílem. Veškeré kroky bude Kušbaba konzultovat se svým pobočníkem. Žádné informace nebude zatajovat a při pokusu o jakýkoli podraz bude popraven. K Matveji Žílovi vůdce Moskyt pociťoval spíš soucit, i když ani na okamžik nezapomněl na to, že během války stál na straně nepřítele. Ale to, že kdysi sloužil v řadách mallikornské armády, v něm vzbuzovalo jisté zanedbatelné sympatie. S touto dohodou byli oba zajatci zbaveni pout.
Kušbaba provedl krátké poučení, jak se Gerllodovi muži mají v neznámém prostředí organizovaného zločinu chovat. Potom přinesl seznam se jmény.
“Všichni musíte zapomenout na svý pravý jména”, řekl vousáč, “Přijmete nový jména a nový osudy”.
Položil před Nurnské seznam, který proškrtal o prokazatelně mrtvé nebo arestované před příjezdem do Turmegu. Nurnští si dle důležitosti svého místa na slunci vybrali jméno ze seznamu a Kušbaba každému něco o jeho novém životě řekl. Přitom se mu leskla slza v oku, jak vzpomínal na dávné časy a mistrovství toho kterého z nich. Nurnští se snažili zapamatovat si každičký detail.
Tak se stalo, že kouzelník Wulfgaard se stal účetním, ačkoli peněžním počtům příliš nehověl. Začal si říkat Prášil. Zoltar Zemikosa přijal přízvisko Hadinec, starý Bolbuch se stal Otrusinem, barbarovi Tjuremu začali říkat Pajsr, což přijal s viditelnou pýchou. Yasper si začal zvykat na jméno Glajch a Gerllod Moskyt jako vůdce družiny zvolil příznačné přízvisko Stařena. To takový Menhorian, když na něj vyšla řada, si vybral jméno Halabus. Byl na něj natolik pyšný, že jej začlenil do svého oficiálního dlouhého jména a usmyslel si, že jej bude používat i poté, až se vrátí opět na dráhu slušného člověka. Jestli se tedy vrátí a nepolíbí dříve šibenici. Menhorian Nocturno Halabus Blathel z Cairn znělo skutečně úctyhodně a ryze aristokraticky. Horác Lipový přišel na řadu poslední. Chvíli váhal mezi Malým Hrůzou a Velkým Hrůzou, ale nakonec zůstal při zemi a stal se Muženou.
“Je nás ale málo”, řekl Kušbaba, šéf bandy, “Musí nás být aspoň dvanáct”.
“Schrastíme ňáký kaštany a dyž nebudou svolný, tak je pak krocnem”, navrhl Matvej Žíla, “Ňáký bezdomáky, co se po nich nikdo nebude shánět. Mrtvej bezdomák, žádnej frmiš, kapišto?”.
“Dobře”, řekl Stařena, kdysi Moskyt, “Wulfgaard a Blathel vyrazej po městě a přivedou ňáký dvě postradatelný existence”.
“Wulfgaard a Blathel?”, zdvihl obočí v hraném údivu bělovousý Otrusin.
“No jo, vlastně. Halabus a Prášil pudou. Jste šikovný, vemte to kalupem. A žádný hrdinství, jo?”.
“Ale já jsem přece účetní”, ohradil se kouzelník Wulfgaard.
“Kasu tlupy s konečnou platností přebírám já”, udeřil se v prsa vůdce Gerllod, “Já, Stařena. Jasný?”.
“Jasný, šéfe”.
Poprvé po dlouhé době se Kušbaba usmál. Jak se mu všechno zhroutilo jako domeček z karet, teď zase ucítil příležitost. Ale bude to s těmi chlapy těžké. Bude si na ně muset dát pozor a držet je na distanc. Od těla. Zato Matvej Žíla vypadal strhaně a odevzdaně. Byl čím dál zamlklejší. Jeho sen se v podstatě rozplynul. Uvědomil si, že z celého argyllského panoptika vlastně zbyl jeden jediný. Kušbaba. A toho se mu triumfálně odhalit nepodaří. Dá se říci, že v tomto okamžiku Matvej Žíla vzdal svůj boj o poklidné dožití pod odpovídající rentou mallikornského soudního dvora.

Když do sna uvadám…
Klabzej Myšilov

Když do sna uvadám, přízraky ožijí
obludně zhmotnělé včerejší momenty
s navlhlým ubrouskem přisátým na pyji
děsím tu sebe sám, své spící fragmenty


* * *

Navečer Wulfgaard Prášil a Menhorian Halabus přivedli do dobře utajeného bytu v domě U houslí dva otrhance. Byli to žebráci, oba hubení jak lunt. Barbar se představil jako Ramar a obratem dostal přízvisko Klemecht. Ten druhý, nějaký Ábrcht, byl pojmenován Kroutvorem. Dost se to všechno pletlo. Ani si nevšimli, že Matveji Žílovi při pohledu na Ramara přelétl po tváři stín. Koutky úst mu zacukaly křečí.
Zoltar Hadinec poplácal Kroutvora po rameni a řekl: “Vítej, hováde”.
Kroutvor se na nového přítele usmál bezzubými dásněmi. Byl rád, že je o něj zájem.
V přeplněném bytě, kde zejména příchodem posledních dvou členů Kušbabovy bandy počalo být nedýchatelno, přečkali Kušbabovci nepohodlnou noc. Nad ránem se Kušbaba vytratil.

Shromáždění cechu drátenického

U houslí už to bylo k nevydržení.
“Prášil, Neprášil, já se na to můžu vykašlat”, povolily nervy Wulfgaardovi, “Na tenhle smrad já nejsem stavěnej. Já jsem magikus”.
“Ále, pan Prášilík je nějakej kách”, uchechtl se Zoltar, “Panu Prášilíkovi to tady nevoní, co?”.
“Víš ty co? Jdi se vycpat, Halabuse, jo? Jdi se vycpat a nevartuj do mě!”.
“Co tě sejří? Halabus je von. Já jsem Hadinec. Hadinec, kapišto?”.
“Táhni…”.
“Chlapi, neblbněte”.
“Tak ajť do mě nevartuje”.
“Aby ses, Stařeno, neposral…”.
Nová identita se bezesporu některým zalíbila. A nepokrytě byli i tací, kteří se s ní zcela ztotožnili.
* * *

Kušbaba se vrátil celý udýchaný. Když popadl dech a polkl lok žitné, vyžádal si pozornost. Chlapi se přestali hádat.
“Sbalte si sakypaky a večer razíme”.
“Kam?”.
“Na Železným rynku v taverně Na vinglu se koná shromáždění drátenickýho cechu”.
“A co je nám do dráteníků?”, ohradil se Zoltar, řečený Hadinec.
“Je nám do nich to, že o žádný shromáždění dráteníků nejde”.
“A o co nám teda jde?”, dotázal se nechápavě Wulfgaard Prášil.
“Jde nám o to, že tam bude pan Záborec, jasný?”.
“Jo”.
Kušbaba vysvětlil, že ho zkontaktoval jeden ze Záborcových pouličních čódlů, takový vytáhlý spratek, a řekl mu, že ve městě se dějí divné věci a že pan Záborec si Kušbabovy muže žádá.
“Budete se chovat, jak žádá mrav…”, ujistil se Kušbaba nervózně.
“Neměj strachy, Kušbabo”, vycenil zuby trpaslík Bolbuch, “Starej Otrusin ví, co se sluší a patří”.
“Bať”, přitakal nesměle barbar Ramar, řečený Klemecht.
* * *

Železný rynek našli snadno. Kušbaba kráčel najisto. Sice pluli městem po dvojičkách, aby nevzbudili pozornost, ale přesto zůstávali v očním kontaktu. Pod nohama jim čvachtal rozbředlý sníh. Občas museli zalézt do průjezdu, aby se vyhnuli strážím a zbytečnému vyptávání. Zbraně a zbroje měli přivázané na neforemných tlumocích, překryté spacími plachtami. Kroutvor se držel Ramara Klemechta a tvářil se, že nechápe, co se kolem něj děje. Rychle se šeřilo, obloha připomínala kalenou ocel.
Před hostincem Na vinglu, dvoupatrové budově utopené v zástavbě, hořel železný koš a u něj se hřáli dva vytáhlí spratci. Okno vpravo od vstupních dveří bylo zakryto dřevěnou tabulí zvoucí na shromáždění cechu drátenického. Na mřížoví byl uvázán proděravělý hrnec, který se klimbal ve větru a narážel o kov. Nurnští strnuli v bezpečném odstupu, Kušbaba se ke spratkům líně doloudal a zavedl s nimi hovor. Potom mávl směrem ke svým mužům. Když se Nurnští přiklátili, jeden z kluků už třímal v ruce zmačkané lejstro a opatrnicky se zubil.
“Jeden po druhým se tady chlapcům představte”, řekl povýšenecky Kušbaba.
“Stařena”, vysekl Gerllod Moskyt.
Kluk bloudil pohledem po papíře, přitakal a udělal značku. Potom následovali další. Nikdo se kupodivu nespletl, ani Kroutvor, žebrák mdlého rozumu.
“Takže plnej tucet, pane Kušbabo?”.
“Plnej tucet, chlapče”.
Kluk trhl hlavou směrem k druhému. Ten přikývl, přestal si hřát ruce nad plamenem z olejem a býčí krví napuštěných trámků, zastrčil ruce do kapes a ledabyle se vyšoural.
“Jen račte, vašnostové”.
Následovali malého čódla do lokálu. Nebylo tu ani nějak zvlášť plno, ale zprava slyšeli halas a zpěv nějaké veselé společnosti. Tušili, že spolek dráteníků zasedá v odděleném salónku. Čódl však vedl Nurnské kolem záchodků a malými dveřmi vstoupili do tmavého průjezdu. Průjezd je dovedl do zpustlé zahrady. Začalo se valem smrákat.

Zahrada

V železných koších hořely ohně, u nichž se hřáli prokřehlí muži. Pára jim stoupala od úst, jak se polohlasně dohadovali. Šírání umocňovalo rozlehlé listoví mnohaletých stromů. O zahradu se ale Záborec nestaral - trávy tu bylo poskrovnu, a když, tak byla bídná. Zbytek dvora pokrýval hliněný prach, který muži vířili nohama. Zpustlá zahrada byla obehnána vysokou kamennou zdí s oprýskaným omítnutím a východní straně vévodil dvoupatrový dům. Okna v přízemí byla zakryta okenicemi, v horních patrech se nesvítilo.
“Co to sem přitáhlo za sběř?”, uchechtl se divoký barbar v kůžích.
“Městskej potěr. Vyzáblí panáci”, odplivl si druhý a propíchl příchozí pohledem.
Bolbuch Otrusin se zhluboka nadechl, ale Stařena Gerllod jej zarazil.
“Nechceme potíže”, sykl.
“Hm”.
“Nacálujeme se někam do rohu a budem tichý jako myše”.
“Jo”, špitl účetní Prášil.
“Hlavně nikomu nečumte do vočí”, pravil Otrusin, “Takovej je hlavní zákon lágru. Nečumět do vočí”.
“Jo”.
Procházeli zahradou k odlehlému koutu, kde hořel oheň. Míjeli tiše divoké cizince a snažili se s nimi nenavázat oční kontakt. Osudový kontakt, před nímž je trpaslík varoval. Přesto jasně vnímali bodavé pohledy cizinců. Pohledy divokých východních barbarů, krollů z bůhvíjakých smrdutých děr, i jiných navýsost podivných a nebezpečných existencí. Dvojice uťáplých čódlů jim bez reptání vyklidila prostor. Ti kluci sice vypadali jaksi uskříple, ale tam venku, tam ve svém důvěrně známém teritoriu jistě byli nebezpečnějšími protivníky, než mnozí z těch kolohnátů tady kolem.
“Co teď?”, zeptal se Menhorian Halabus, když vztáhl dlaně nad pableskující plameny.
“Teďkonc je čas ohlásit příchod”, odtušil Kušbaba, “Ajť starej Záborec ví, že jsme dorazili. Stařeno, pudeš se mnou a budeš mi krejt záda”.
“Dobrá, šéfe”.
Nurnští sledovali dvojici předáků Kušbabovy bandy, jak míří ke dveřím velikého dvoupatrového stavení. Gerllod Stařena rukou v ocelové rukavici pevně třímal jílec meče, zasunutý v pochvě. Několik mužů, které cestou minuli, jim neochotně uhnulo z cesty. Z Gerllodovy vzpřímené figury, z toho jak kráčel i jak se oblékal, jak mimoděk, ač ledabyle, srážel podpatky v přítomnosti autority, z toho všeho byl cítit sice vyčpělý, ale voják. Prostě z něj smrděl voják a vytříbeným chřípím cizáků ten smrad neušel, ačkoli to, co jim na něm vadí, nedokázali ještě správně pojmenovat. Ale zločinec nutkání svého tichého šestého smyslu věří, i když mu nerozumí. Ten, který nevěřil, býval v těch časech rychle mrtvý.
Menhorian Halabus si hřál ruce nad plamenem a s vážnou tváří odhadoval výšku zahradní zdi.
“Bez žebřů nemáme šanci”, pravil Bolbuch Otrusin.
“Starče?”, ozval se znenáhla Ramar, kterému teď říkali Klemecht, “Můžu něco říct?”.
“I jen povídej, chlapče, povídej…”.
“Ňák se mi nechce stát tady jako oukrop a čekat, kdy se ze tmy vynoří krollí morda nebo pěst”.
“Věř mi, chlapče, že to se nechce nikomu”.
“Má pravdu, starej Otrusin”, přitakal Yasper Glajch.
“Šel bych to tu trochu vočíhnout… hlavně teda ten barák”, řekl Ramar, “Kdyby to teda pánům ňák kór nevadilo. Kdybych tim někomu nelozil do kytiček… chápete…”.
“Chápeme…”, sykl řídkovlasý Hadinec a usmál se, “Chápeme to úplně…”.
“Mně bys tim teda do kytiček určitě nelez”, řekl Yasper Glajch, družinový zámečník.
Yasper byl vyučen v řemesle zlodějském, ale chodit někam do tmy na zapřenou, na to nikdy příliš nebyl. Snad proto vždy tvrdošíjně trval na tom, že je zámečník. Zámečník bylo přeci vždy počestné řemeslo, není-liž pravda? Matvej Žíla si Glajcha nedůvěřivě prohlížel od bot až po divokou kštici. Čelo mu pulsovalo tepem. Horác Lipový přestal štrachat v batohu, kde předtím něco usilovně a bezúspěšně hledal, a vztyčil se do celé své hobití výšky.
“Mám takovou otázku, pánové”, ozval se hobit, “Jednomu úplně nerozumím. Jsme tady přece s tim tlustým pánem kvůlivá tomu jeho pokladu, ne? Tak proč se tady bavíte o pitomejch kytičkách? Copak jsme ženský ňáký?”.
“Zabal si baťoh, Muženo, a radši mlč”, okřikl hobita účetní Prášil, “Nebo tě vyškrtnu z výplatní listiny…”.
“Ty mě odnikad vyškrtávat nebudeš, Kardamče! Vůdce je Moskyt!”.
“Muženo!”, zamračil se Zoltar Hadinec.
Horác Mužena se zarazil.
“Počkej… Já jsem přece Horác… Horác Lipový…”.
“Mu-že-nó!!!”, zahrozil alchymista pěstí.
Hobit nechápal nic, ale vyklidil prostor.
“Tak teda nevadí nikomu, když to vočíhnu?”, připomněl se Ramar.
“Ne”.
“Tak teda já jdu…”.
“Jo”.
“Klemechte?”, čapl jej za rameno trpaslík.
“Co?”.
“Jestli tě chytěj, tak jseš mrtvej, a my s tebou. Takže si dávej velkýho majzla, co děláš…”.
“Hm”.
Nurnští sledovali, jak Ramar Klemecht tiše přešel ke kmeni stromu. Odložil zbytečné věci, obrátil plášť. Potom vyrazil směrem k domu.
“Pohybuje se jako duch…”, zamžoural Menhorian do tmy, “Hotovej přízrak”.
“Teď jsem ho ztratil…”, ozval se Tjure zvaný Pajsr.
“Támhle, támhle je… U zdi…”, pohodil hlavou Menhorian, “V tom květinovým záhonu pod oknama…”.
“Kytičky?”, zabručel vztekle Horác Mužena od svého rozbředlého batohu, “Kytičky! Nejsem blbej a hluchej ještě míň…”.
Druzi pomatenému hobitovi nevěnovali pozornost a pokradmu sledovali záhon. Ani Menhorian už si nebyl jistý, že Ramara vidí.
“Ten chlap je divnej”, sykl Matvej Žíla.
“Jak to myslíš?”, zeptal se Pajsr.
“Tak”.

Ramar obhlíží terén

Ramar v naprosté tichosti proklouzl do domu. Za války takovým domům říkali sledovaný objekt. A Ramar se cítil jako za války a byl ve svém živlu. Věděl, že na jeho rozhodnutích závisí utajení a úspěch skupiny. Proto byl rozhodnut zjistit maximum možného, ale zbytečně neriskovat. Byl si dobře vědom, že v přímém střetu nemá šanci. Byl školen na získávání citlivých informací a v tom tkvěla jeho mistrnost. Ramar byl kouzelník, ačkoli jeho specializace vycházela z ryze specifických dovedností. Nejprve bylo třeba objevit onoho tajemného Záborce. Tak velela poučka z příručky armádního zvěda. Najdi hlavu, nasaď brouka.
Zmíněného Záborce zahlédl Ramar velmi záhy v rozhovoru s Kušbabou a Gerllodem. Že šlo o Záborce, o tom nebylo pochyb, a Kušbaba nejednou jeho jméno uctivě zmínil. Stáli v obrovském sále, ze kterého byly vyzáblými chlapci, o nichž nepochyboval, že jde o Záborcovy čódly, odklízeny stoly a židle. Pohyb mnoha osob ale vystavoval Ramara nebývalému riziku prozrazení, a tak se spokojil s holou skutečností, že Záborec je starší mužík, tyjící z překupnictví, a vydal se prozkoumat o poznání prázdnější temné chodby. A udělal dobře.
Dům byl skutečně prázdný a Ramar si o něm učinil následující obrázek. Celé přízemí, tedy kromě mohutného schodiště, zabírala v zásadě obrovská jídelní místnost, jakási hodovna. Zde Záborec krmíval své chlapce, jak jim říkal, své čódly. Sirotky, utečence, žebravé spratky, které mu osud přivál z ulice, on je vykrmil a dal jim zakusit pocitu, kterého se jim nedostávalo ponejvíce. Pocitu rodiny, pocitu sounáležitosti. A potom vracel je na ulici a oni z ulice přinášeli mu zisk. Pro čódly Záborec v domě vyhradil celé první patro. Byly zde pokoje, špinavé kutlochy s palandami. Ramar osiřelé ubikace čódlů seznal nezajímavými a vstoupil do patra pod půdou, kde žil Záborec. Záborec byl starý, napohled jistě nezajímavý muž, a soukromé kvelby tomu odpovídaly. Co Ramara zajímalo nejvíc, to byly cennosti, peníze a hlavně… pracovna. Nějaké místo, kde by mohl zjistit více o Záborcově tajemném plánu.
Vše nasvědčovalo tomu, že Záborec byl velmi opatrný muž. Neliboval si v přepychu, musil to být velice škudlivý stařec, nedůvěřivý k nikomu, natož k čódlům. Jestli vlastnil nějaké bohatství, jistě jej neshromažďoval doma, ale na bezpečnějších místech. Ramar po obhlídce matrací nabyl názoru, že Záborec nabytý majetek otáčí a investuje. Navíc byl přesvědčen, že stařec je velmi akurátní muž, o čemž svědčily obsáhlé účetní knihy, na jejichž obsahu neseznal ničeho zásadního, co by jej přesvědčilo riskovat a knihy odnést. Ramarovi šlo tedy hlavně o Záborcův plán, a drobet poznání dostal se mu po prohledání zásuvek a desky pracovního stolu.
Tedy především, ta velká rána, o níž mluvil Kušbaba, ten Záborcův plán měl se týkat nějakého ostrova. Ramar objevil mapu, byla to slepá obrysová mapa s vyznačením písčitých pláží a skalnatých útesů. Žádná města, vesnice, jména, nic. Od jihozápadního pobřeží do dobrých tří čtvrtin se ostrovem táhla rozeklaná puklina připomínající tenkou čepel vrahovy dýky. Jakoby obrovská síla v dávných dobách pokusila se ostrov rozervat ve dví, avšak neúspěšně. Na severozápadním cípu v mapě nakreslena byla hora se sopouchem. Všechno nasvědčovalo tomu, že pobřeží ostrova je velmi nehostinné a jen málo míst skýtá možnost hladkého vylodění. K mapě se vztahoval stoh pergamenů, ale ty byly plné značek, piktogramů a číslic, ze kterých nebylo možné pochopit nic. Ramar si tedy mapu narychlo obkreslil, ale nevěřil, že by mu to mohlo být k něčemu dobré.
Potom narazil na jmenné seznamy a našel na nich svoje jméno, tedy vlastně svoje nové jméno. Klemecht. Byla to soupiska mužů z Kušbabovy bandy. Stálo tam, že Kušbabova banda čítá třináct plus tři hlav a využiti budou na obchod a prodej. Na prodej čeho, to Ramar vůbec netušil a netušil ani, proč třináct plus tři a ne rovnou šestnáct. Na pergamenech věnovaných Kušbabovi a jeho mužům bylo několik poznámek, vztahujících se k minulosti, a také spousta záhadných značek a útržkovitých odkazů. Záborec si zde možná poznamenával pozitiva a negativa, rizika nebo bohové vědí co. Ale jedno bylo jisté - na obchod a prodej Záborec kladl veliký důraz, neboť tuto část svého plánu pojistil hned na dvou frontách. K obchodu a prodeji se řadil i seznam mužů z Hamousovy skupiny, celých jedenadvacet. Z poznámek Ramar zcela jednoznačně vyvodil, že rivality mezi Hamousem a Kušbabou si byl Záborec upřímně vědom a tuto rivalitu zakomponoval do svého plánu. Ale proč? To Ramar vyvodit nedokázal, a pokud snad ano, tak teď už to mohlo být jedno, když Hamous už nebyl mezi živými a jeho kumpáni jakbysmet. I když - mělo jich být jedenadvacet…
Potom tu byli zmíněni Záborcovi lidé, sedmadvacetihlavý seznam čódlů, jistě to museli být čódlové, i když, kdo ví, každopádně lidé, které Záborec vytipoval jako hodné jej následovat. Jednalo se o skupinu plánovací a zajišťovací. Ramar si byl jistý, že Záborcovými hlavními charakterovými rysy bude nejspíš zbabělost a nedůvěra. Ten muž prostě chtěl být u zdroje, mít vše pod kontrolou a přitom se jaksi držet stranou. Celkem pochopitelné.
Štůsek lejster pojmenovaný jako “Námořnictví a navigace” odhaloval v zásadě Záborcovy propočty nákladů na pronájem rozličných lodí, propočty zásob, velikosti, nosnosti. Některé papíry byly přeškrtané, možná i vzteky, ale vévodilo jim jméno Hlavatka. Ten Hlavatka musil mít něco společného s přístavem v Ravě, bylo tu množství citací a poznámek, jako: “Hlavatka říká…” a “Hlavatka si myslí…”, ale dohromady nic kloudného. Námořnictví a navigace se zřejmě nakonec scvrkly do pojmu: “Hlavatka zařídí…”. Tedy Hlavatka a dvacet lidí, jejichž jména tu kupodivu nebyla zmíněna vůbec. Jen holá cifra.
Potom tu byl Šikmooký Chálid a jeho devatenáct mužů, původem z Marrburku a dál, přičemž slovo “dál” bylo dvakrát podtrženo. Byli dedikováni pro boj zajišťovací a obsazovací, z čehož Ramarovi vůbec nebylo dobře. A ještě hůř mu bylo, když rozložil listy nadepsané Krvavý.
Krvavý byl jistý Vladach, Vladach Krvavý, doplněný třinácterem jmen, kde jedno vypadalo jako druhé, jedno, maximálně dvouslabičných, s hrdelními hláskami, jako by je náhodně rozesel po papíře a seskupil je do třinácti hromádek. Byla to jména krollů, jeskynních oblud, které ten Vladach přitáhl bohové vědí odkud, ale jeho banda musila být proslulá, protože byli vybráni pro obzvláště honosný úkol. Bylo zde trojsloví, kde je jedno, které slovo je na kterém pořadí. Boj. Tvrdý. Vyhlazovací.
Ramar byl bledý jako stěna. Už věděl dost. Záborcův plán byl nalodit se, doplout na nějaký ostrov, tvrdě jej vyhladit, něco obsadit a zajistit, naložit a prodat. Někde blízko. Zásoby se zdály být propočteny na deset dní. Pět dní tam, pět dní zpátky. I když je klidně možné, že zásoby Záborec počítal pouze na cestu tam.
Ramar uvedl papíry do původního pořádku a vydal se na cestu zpátky. A dole, v chodbě v přízemí narazil na Záborce a dva čódly. Tedy narazil - štěstěna při něm stála a stihl se schovat za nějakou skříní. A díky tomu náhodnému setkání zjistil, že z domu vede nějaký boční východ, asi do ulice. Úniková cesta. Záborec ty dva kluky vypouštěl ven a kladl jim na srdce, ať se bez Hlavatky nevracejí. Ozvěna Záborcova skřehotání se tříštila zvnitřku tmavého průjezdu. Potom se vrátil s jiným čódlem, kluk zavřel vrata a zajistil je závorou.
“Kolodíro! Chlapče můj…”.
“Jo, pane Záborče?”, smekl kluk umaštěnou čapku.
“Běž za klucima, ajť rozsvítí lanterny v hodovnici a pak ajť se zdekujou na cimry. Nechci vo vás vědít, smrádci, kapišto? Začneme i bez Hlavatky. Dneska je velkej den, je tu moc vzácnejch a netrpělivejch pánů”.
“Jo, pane Záborče. Dondu za klucima, ajť se zdekujou…”.
“Dneska je velkej Záborcův den, den lišky všema mastima mazaný…”.
“Jo, pane Záborče, nejmazanější ze všech lišek, co sem vokolo města kdy zmerčil”.
“Zavři hubu, Kolodíro, a udělej, co sem řek. Nebo tě sjedu potěhem”.
“Jo, pane Záborče. Jo”.
Kluk nasadil čapku a rozklátil své kostnaté tělo do běhu.
Ramar chvíli počkal, až odsupí i Záborec, a vypařil se za ním.

Aréna

Ramar se připojil k Nurnským, kteří sledovali krvavé divadlo. Za tu dobu, co tu nebyl, se Záborcova zahrada proměnila v rozvášněnou arénu. Muži různých ras stáli v semknutém kruhu, hlasitě řvali a mávali zbraněmi. Vlastně dřevěnými holemi. Koho tam mlátí teď, to Ramar neviděl.
“Kde je šéf?”, zeptal se průzkumník.
“Myslíš Kušbabu?”, vycenil Kroutvor sežrané dásně, “Pan Kušbaba vsadil na toho malýho staříka. Je někde támdle. A starýmu tečou střeva nosem”.
“Myslim malýho šéfa. Stařenu”.
“Stařena dostal do držky…”, ukázal Yasper Glajch ke stromu, kde s hlavou podloženou Lipového batohem sténal zkrvavený Gerllod Moskyt, obskakovaný Tjurem, řečeným Pajsr, a Menhorianem Halabusem.
“Sanice ti sice zmodrá, ale bude to dobrý”, sáhl zmlácenému válečníkovi na opuchlé místo kouzelník Menhorian, “Ale zmodrá to asi hodně. Nebo zfialoví… Nebo něco mezi…”.
“Vkydnu ti na to psí mazadlo”, pravil Tjure, “Psí mazadlo je zázračnej všelék”.
Otevřel pouzdro a Gerllod hlasitě zasténal. Dav zaburácel.
“Zvedněte mě někdo, ať to vidim!”, zaječel Lipový Mužena, “Ať to vidim, povídám!”.
“Tak si vylez na strom, Muženo”, zakroutil hlavou Zoltar Hadinec.
“Co?”.
“Na strom si vylez…”.
“A vidíš, to bych moh. Vylezu si na strom…”.
“Cos tam zjistil, Klemechte?”, obrátil se Hadinec na Ramara.
“Jak se to vezme. Málo a dost”.
Tak teda povídej.
Ramar těm, co kolem něj utvořili hlouček, povyprávěl. Ne všechno ale bylo slyšet, některá slova zanikla v burácení davu, který přihlížel dosud nerozhodnutému zápasu mezi kušbabovským Otrusinem a vladachovským Chábrdem. Kroll trpaslíka převyšoval o několik hlav, ale zase byl pomalejší.
Dav znovu zařval.
“To muselo bolet! Au!”, zapištěl Lipový z rozsochy, “Myslim, že z Bolbucha je paštika”.
“Jmenuje se Otrusin, hováde!”, zamračil se Hadinec.
“Tak ne! Von vstává. Von vstává! Buch! Krollí hovado se votáčí… Jebni ho mezi uši!!!”.
“Sundejte ho z toho stromu někdo!”.
“Jau! Řek sem jebni ho a ne nech se jebnout! Aha… jo… jóó”.
“Je docela vysoko. Já bych ho sestřelil”.
“Potácí se a… výpad! Na koleno! To muselo bolet! Jóó. A ještě!”.
“Kdo ho teda sestřelí? Ty nebo kdo?”.
“A hejbej se, dědku pomalej! Jó! Hejbej se! A výpad. A buch!”.
“Vemeš si ho na starost, Tjure?”.
“Když řikám výpad, myslim tim vopatrnej výpad! Kurva! Jau! Ne!”.
“Jo”.
Tjure nasadil do tětivy šíp.
“Tak pánové”, zaječel Horác Lipový, “Mám pocit, že klání skončilo. Dědek to vodpískal…”.
“Nebo víš co?”.
“Co”.
“Vykašli se na to”.
“Tak dobře”.
Dav zaburácel potleskem, v jásotu převažovaly hluboké artikulace krollí mluvy.
“Slez dólu, hobite!”, křikl na Lipového Zoltar Hadinec.
Hobit poslušně slezl, úsměv od ucha k uchu.
“Ani nevíte, o co jste přišli”.
“Ani nevíš, o co jsi přišel ty”.
Bolbuch se připlazil po svých, v patách se mu táhl Kušbaba a hrozivě se mračil. Gerllodu Moskytovi se za pomoci pardů podařilo postavit se na nohy.
“Myslel jsem si, že jste větší ranaři”, posteskl si Kušbaba, “Přišel jsem zbytečně vo sázku”.
“Musel jsem brát, co bylo k mání”, pokrčil rameny Matvej Žíla.
“Jak to, do prdele, myslíš, k mání?”, rozčílil se Tjure Pajsr.
“Dyk víš, jak to myslim. Nic ve zlým, jo?”.
“Hm”.
Žílovi na svraštělém čele rozrušením tepala modrá klikatice.
“Hele, Klemechte?”.
“Copak, Žílo?”.
“Ale… nic. Vlastně nic”.

Záborcův plán

Záborec, opírající se o sukovitou hůl, vystoupal na vyvýšené pódium. Hodovní místnost praskala ve švech. Muži Vladacha Krvavého, nabuzení úspěchem ze soubojů, byli hluční a dávali své vítězství patřičně najevo. Oslavovali Chábrdovy železné pěsti. Špičkovali se se sebrankou Šikmookého Chálida a nálada byla značně uvolněná. Nurnští zaujali strategickou pozici ve vzdáleném rohu blízko vstupních dveří. Bolbuch a Gerllod setrvávali v ponurém mlčení. Snad jediný, komu nezmizel humor, byl Horác Lipový. Jak by ale nebyl veselý, když setrvával v blaženém nevědomí. Tradovalo se o něm, že Nurnské doprovází kamkoli, ale nikdy neví, kam a proč jede. On prostě s Nurnskými jezdil. Takoví lidé bývají šťastní.
“Vážení, vážení, vážení…”, zdvihl hlas Záborec, “Vážení, takříkajíc, obchodní přátelé!”.
Přítomná sešlost pomalu utichla, ale je pravda, že Vladach Krvavý musel rozdat pár ran a záhlavců.
“Vážení obchodní přátelé!”, zopakoval starý muž, “Vítám vás na dnešním významném a přelomovém shromáždění…”.
Sál zašuměl.
“A zejména vítám takové věhlasné osobnosti, jakými jsou mužové, kteří mne jistě obohatí svou přítomností tuna v čele, tuna tady nahoře”.
A potom jmenoval jednotlivé předáky zločineckých tlup, které nazýval obchodními skupinami, a jak se jmenovaní pánové prodírali davem vpřed, pohovořil krátce pár slov na úkor jejich obchodního záběru a položení. Když krollové svými chlupatými tlapami poplácávali svého předáka Vladacha Krvavého a postrkovali jej vpřed, zpívali přitom jakousi hrůzu nahánějící píseň beze slov, byl to hrubý chór, při němž krev tuhla v žilách. A když jejich předák toporně přijal nabízenou Záborcovu pravici a řekl: “Já sem Vladach Krvavej a i s mejma chlapama sme teda tady”, jeho muži zaryčeli neskrývavým nadšením a tloukli vším, co bylo po ruce, plech na plech.
“Sum tu ja a sum tu moji luďa”, uklonil se divoký muž východního zjevu, “Jag sum řek, tag sum řek, sum tu moji luďa a sum tu ja. Chal-lid. Chal-lid iz Marrbrga i dal”.
“Chal-lid”, zopakoval a uklonil se.
“Chal-lid! Chal-lid!”, zaječeli divocí.
A tak to šlo dál. Představen byl i Kušbaba, jehož muži si dnes vybojovali opovržení, a představen byl i jistý Hlavatka, který se dosud nedostavil, ale jistě se dostaví, jen jej zdržely jisté přípravné záležitosti. Potom pan Záborec pohovořil o Hamousovi a jeho lidech, kteří ve městě způsobili pozdvižení a zřejmě se rozhodli hrát na vlastní pěst, za což byli z plánu okamžitě vyloučeni.
Záborec potom obšírněji pohovořil o nepříliš dobře se vyvíjející situaci v Turmegu a důrazně varoval před potyčkami ve městě a konflikty s městskou stráží. Vinou ostudných událostí v hostinci U plavců a dalších na severu od městských bran, což dal do přímé souvislosti s vyřizováním si účtů a bojem o moc uvnitř Hamousovy kumpanie, jež přivodily její zánik a vyloučení z vybrané společnosti, došlo k zostření městských hlídek a vyšetřování.
“Město vlivem těhdle politováníhodnejch událostí je na nohou. Prostě je tam maglajs, ale mám tam svý lidi, co to šmírujou, všechno je sichr, ale na hraně nože…”.
Zkrátka Záborec dal jasně najevo, že nejlépe bude, když vysvětlí svůj plán a potom se všichni v osamocených skupinách ještě za noci přemístí do Ravy, prostě co nejdál od Turmegu a jeho hlídek. A pokud někdo bude zadržen, nebo ještě hůř něco rozdmýchá, tak že bude vyloučen ze seznamu a půjde to na jeho vrub.
Potom Záborec začal vykládat plán. Čím byl čas pokročilejší, tím stále nervózněji pomýšlel na toho Hlavatku a co se s ním stalo. Tu a tam do sálu vstoupil některý z vybraných čódlů, ale na otázku: “Našli?”, dostalo se mu zatím vyhýbavé odpovědi: “Eště ne…”.
Tedy ve stručnosti k Záborcovu plánu. Ve vodách na severu poblíž ostrova Chainor nalézá se malý neúrodný ostrůvek jménem Zvar. Je pustý, ale hojný na nerostné bohatství, zejména na rudy zlata. Na ostrově je malá vesnice, kde žijí dělníci a sídlí zde malá posádka chainorských. Ostrov je natolik bezvýznamný, že jediné pravidelné spojení kromě rybářských člunů zajišťuje nákladní loď z Chainoru, jež zde kotví přibližně čtyřikrát do roka. Loď převáží zlaté slitky, jež taveny jsou ve vsi a skladovány tamtéž. Záborcův plán spočívá v tom vylodit se na ostrově a zásoby zlata převzít před převzetím Chainorem.
“Ano, převzít, pánové… To je to správný slovo…”.
Záborec sdělil čím dál pozorněji naslouchajícímu shromáždění odhadovanou zásobu ve zlatých slitcích. Byla skutečně závratná. Čímž došlo na diskuzi o dělení, která postupně byla umluvena tak, že každá ze zúčastněných tlup získá rovný díl, o který se potom podělí uvnitř v rámci svých vlastních zvyklostí a pořádků. Vladachovi ani Chálidovi se toto rovnostářské dělení příliš nezamlouvalo, ale Záborec měl v rukou trumf, kterým je přesvědčil, že nakonec souhlasili. Náklady Záborcova plánu půjdou za ním. Potom Záborec seznámil zúčastněné předáky i jejich muže s obecnými úkoly, respektive posláním. Konkrétnosti budou z důvodu utajení detailně rozpracovány a prodiskutovány po vyplutí.
Do místnosti vběhl čódl.
“Našli?”.
“Našli”.
“A proč tu není?”.
“Něco má… Něco chce… Nebo, něco… Prostě něco…”.
“Na chvíli vás opustím, pánové”, omluvil se brunátný Záborec a opustil sál.
“Tak já bych něco teda řek”, ujal se slova Vladach Krvavý, “Někerý se teda známe, ale většinou teda vůbec ne”.
Šikmooký Chálid si zadumaně mnul spletený vous.
“A některý teda úplně vůbec ne. A esli tady někde běhá krysa, tak jí rozšmelcuju, že ani vocas nezvostane”.
“Boj!”, zařvali Vladachovi kolohnáti sborem.
“Máte recht, chlapi. Boj je boj a musí bejt zacálovanej podílama jak se sluší a patří. Ale zase recht maj ty, co řikaj, že dohoda je dohoda a že dohoda je víc než boj”.
“Ano”, sípl Kušbaba.
“Ale boj je porád boj a síla, rozumíš, chlapi, síla je to, co dělá chlapa chlapem, prostě… prostě takhle… chlap bez síly není chlap… neni chlap, neni boj, neni dohoda. Tak nějak jsem to chtěl, kurva, říct…”.
“Neni chlap, neni boj!!!”, zařvali příslušníci krollího etnika.
“So ty chtil tym řict?”, sevřel žlutavá víčka do tenkých čárek Šikmooký Chálid, “Neny chlab neny boj? Tag sum ja sum tu. Sum chlab velechlab sum ja. A ty chlaby sum tam sum jag ja. Velechlaby! Chtiš boj? Ju?”.
“Boj!”, zaječeli muži od Chálida.
“Boj!”, zaječeli Vladachovci.
“Chlapi, v jednotě je síla”, zaštkal Kušbaba, “Vyčkejme Záborce”.
“Ty nejsi chlap!”, obořil se naň Vladach, “Už podle ména nemůžeš bejt chlap!”.
“Tag tag. Ty neny chlab. Ty kusbaba. Ty Babakus. Ju!?”.
“Ba-ba-kus… ba-ba-kus…”, skandovali Chálidovi přívrženci.
Kušbaba takticky ustoupil a odevzdaně naslouchal bojové písni těch dvou kohoutů. Nurnští pochopili, že ať tady bude uzavřena dohoda jakákoli, tahle sebranka se při první příležitosti po sobě vrhne a Záborcův plán se změní na urvi, co můžeš urvat. A to nebyla vůbec příjemná představa.
“Ať se bude dít cokoli”, řekl Gerllod Stařena, “Musíme držet při sobě a hlavně - držet se stranou”.
“Máš pravdu. S těma gaunerama půjde dnem i nocí o život”, přitakal Bolbuch.
“Takže žádný hrdinství, jo?”.
“Jo. Žádný hrdinství. A už žádný arény a vytahování svalů…”.
“Pánové, jenom taková otázka”, ozval se Horác, “Kdo je to ten pan Babakus, kterýmu tady provolávají slávu? Ten je s náma nebo proti nám?”.
“Ten by měl být s námi, Lipovej”, odvětil útrpně Menhorian.
Postranními dveřmi se vbelhal do sálu udýchaný Záborec a holí před sebou hnal takového čiperného mužíka středního věku, který působil značně neurotickým dojmem.
“Dobrej večír, dobrej večír”, napřáhl pravici směrem k Chálidovi, který jeho přítomnost zcela ignoroval, “Hlavatka jméno mé”.
Záborec mu něco řekl a muž se obrátil k sálu.
“Dobrej večír. Já jsem ňákej Hlavatka. Hlavatka jméno mé…”.
Někteří propukli v smích, ale hlahol brzy utichl, jak Záborec mávl berlou, aby si zjednal pozornost.
“Toto je pan Hlavatka a nese důležitý zvěsti, který krapet pozměňujou plán”, přednesl Záborec, “Změna je plánů koření, abych tak řek, a proto dávejte pozor, co vám tady Hlavatka řekne - hlavně teda vy přespolní…”.
“Pšespolny?”, podivil se Chálid, ačkoli jeho žlutá líc zůstala kožená.
Kušbaba se mu jal něco pološeptem vysvětlovat, přičemž Chálid si zadumaně mnul vous a přikyvoval. Nurnským se zdálo, že Kušbaba se moudře pokusil vetřít do Chálidovy přízně, což kvitovali s povděkem.
“Pšespolny…”, potvrdil Chálid a ukázal prořídlé zuby, “Tag tag…”.
“Takže jak řek tady pan Záborec, věci se krapet změnily. Trošku se něco posralo, nó trošku… trošku víc… prostě Rava je teďkonc mrtvá a Turmeg vlastně skoro taky… Takže já sem nějakej Hlavatka a řešim tady pro pana Záborce ňáký ty mořský věci, prostě ty věci spojený s mořem a tak…”.
“K věci, Hlavatko”, osočil se naň Záborec.
“A hlavní mořská věc… teda loď… tak ta teda neni… teda byla by, moc nechybělo, ale teďkonc neni, celý se to miglo a miglo se to tak zle, že spousta chlapů plave bradou hore, a to chlapů těch i tamtěch, prostě se to, kurva, miglo, a Rava je teďkonc mrtvá… A to, myslim, ouplně…”.
V sále to zašumělo a Záborec Hlavatkovi něco pošeptal. Bylo na něm vidět, že se mu třese brada a stařecký třas to nebyl.
“Dobře… takže loď neni… ale bude… Jako že se Hlavatka menuju, tak loď bude… už je to ošéfovaný jinde… proto jsem taky přišup vopožděně… teďkonc jsem vlastně rád, že beru kramle, protože kramle vzít musim, to je jasný…”.
“Pánové”, ujal se slova Záborec a odstrčil Hlavatku stranou, “Řeknu vám to stručně a jasně…”.
Loď, která podle Hlavatky měla být, ale ještě nebyla úplně, se měla jmenovat Rujná oliheň. Ta Rujná oliheň vzhledem k ne příliš tichému převzetí nevyzvedne účastníky Záborcova plánu v Ravě, ale v Zámoři, což je rybářská ves na severu od Ravy. Vzhledem k tomu, že okamžik nalodění nelze přesně stanovit, což je dáno i skutečností, že momentální stav lodi není úplně známý a podléhá improvizaci Hlavatkových lidí, dojde k nalodění během některé z následujících nocí. Signál k nalodění bude dán za příhodného počasí z tamního majáku červeným světlem.
“Majákmistr je náš muž a signál vydá rudým světlem”, zopakoval Hlavatka, “A tedy pane Záborče, chtěl bych nárokovat pětatřicet peněz ve zlatě za improvizační nákup alchymistickýho bahýnka, co z vobyčejnýho vohně udělá červenej voheň. To bahýnko je na cestě po spolehlivým člověku a zakoupil jsem ho z vlastních zdrojů v krámě Zaručeně bezpečné substance pyroforické, petardy a ohně J.Arquaha v Ravě, Okrouhlé náměstí, doklad můžu doložit ihned…”.
“To vyřešíme později”, hýkl Záborec, “Teď k tomu lesejku…”.
“Lesejk? Jo, lesejk. Nad Zámoří je lesejk. Přes lesejk vedou tři cesty, co se potkávaj u mohylky. Je to taková mohylka ňákýmu zabitýmu snad bleskem, nebo co, prostě pár navršenejch kamenů. A když se dáte u tej mohylky vpravo, ale kdybyste šli cestou od moře tak vlevo, prostě tou cestou jakoby trochu na sever, tak potkáte seník… Je to poctivej seník, vlastně taková prkenná chajda…”.
“Co budeme, kurva, dělat u seníku?”, došla trpělivost Vladachu Krvavému.
“Ten seník je náš. Je v něm seno, to je pravda, ale starý seno…”.
“Starý seno…”.
“Ale hlavně… nahoře na trámkách jsou pramičky. Máme tam pramičky. Pramičky pro nalodění…”.
“Hm”.
“Jinak když už jsme, pane Záborče, u těch pramiček”, obrátil se Hlavatka na šéfa plánu, “Tak ty pramičky taky nebyly zadarmo. Máme je tam dlouho, to je pravda, ale porád sloužeji dobře… jsou to šikovný poctivý pramičky…”.
V sále to bzučelo nervozitou.
Záborec znovu zrekapituloval podstatu sdělení, tedy maják, signální světlo, Rujná oliheň, noc a seník s pramicemi. Potom se rozrazily dveře do sálu a vběhli dva udýchaní čódlové.
“Co sem lezete?”, zařval Záborec, “Seřežu vás potěhem…”.
“Na… našli…”, zaštkal vyzáblý kluk.
“Koho našli?”.
“Nás…”, řekl ten druhý.
“Vo… vojáci!”.
Do sálu jako když udeří hrom. Vladach Krvavý se rozeběhl po pódiu a skočil dolů. Přitom se ramenem otřel o starého Záborce a ten ztratil rovnováhu. Hlavatka se chytil za hlavu a křičel, že jestli ho chytí, bude viset. Nastal nepopsatelný zmatek. Šikmooký Chálid volal své muže k sobě, čímž masa těch, co se hrnuli ven, se srazila s masou těch, co se hrnuli k pódiu. Okna měla zavřené okenice a Tjure zjistil, že jsou přibité hřeby.
“Co teď?”, ozval se Menhorian Blathel.
“Musíme se dostat ven, na dvůr”, křikl Gerllod, “Snad se nám podaří přelízt zeď a zmizet dřív, než nás pozatýkaj”.
“Ta zeď je dost vysoká”, připomněl vzrůstem malý trpaslík Bolbuch, “Mám na mysli nedosažitelně…”.
“A co Kušbaba?”, zeptal se Yasper.
Nebylo jej nikde vidět. Tam, kde předtím stál, se srocovali muži Šikmookého Chálida a divoce mávali šavlemi. Divoký jim udílel nesrozumitelné rozkazy.
“Na Kušbabu kašlem”.
Nurnští se dostali do hlavního proudu v tlačenici u dveří a promíchali se s rozšklebenými muži Vladacha Krvavého. V tomto mumraji už se potom nedalo měnit směr. Roj vhřezl na zahradu a dál kolem doutnajících palivových košů k průjezdu. Do průjezdu se ale šik nedostal. Dovnitř vběhli vojáci městské stráže, po zuby ozbrojení. Srážka byla děsivá a bylo zřejmé, že vojáci, alespoň do té doby, než dostanou věc pod kontrolu, nebudou brát zajatce.
“Zpátky!”, zavelel Gerllod Moskyt, “Zpátky!!!”.
Bylo mu jasné, že pokud budou bojovat, budou spoluvinni za mrtvé příslušníky společenství, jehož struktury ctil nade vše a jemuž přísahal věrnost v parádní uniformě, před nadřízenými, druhy ve zbrani a nurnskými residenty. Přísahal tehdy věrnost před matkou, otcem a všemi sourozenci. Věrnost Království gwendarronskému, věrnost koruně.
“Dokud živ budu… Tak přísahám…”, vzpomněl si Gerllod na závěrečná slova přísahy a znovu zařval: “Zpátky!”.
Nurnští se srotili u dřevníku a odhadovali výšku zdi.
“Porád vám melduju, že ta zeď je vysoká…”, zahromoval Bolbuch.
“Kdybysme tady našli nějakej žebřík…”, ozval se Yasper a vykopl vrátka, “A vono možná…”.
“Mám ho!”, křikl zámečník zevnitř s neskrývanou pýchou.
“Jenomže tam na druhý straně je zase nějakej dvorek a může to už bejt vobšancovaný…”.
“Chlapi, ještě je tu jedna cesta…”, ozval se Ramar.
Vypověděl krátce druhům o tom, jak Záborec posílal čódly bočním vchodem z domu.
“Jdeme tam…”.
U vrat museli dát přednost mužům Šikmookého Chálida, kteří se vyhrnuli ven a utvořili nacvičenou bojovou formaci. Potom pod vedením Ramara družina proběhla chodbou k druhému východu z liščí nory. I když Nurnští by nebyli vůbec překvapeni, kdyby liščí nora měla východů víc. Záborec byl liška podšitá, o tom nebylo sporu.
A tam, v průjezdu, na Záborce narazili. Měl kolem sebe skupinku čódlů a právě jim vysvětloval, že se na náměstí musí rozprchnout na všechny strany a působit zmatek. Za ním stál Kušbaba, všecek ve tváři bělavý, a když spatřil Nurnské, viditelně se zaradoval.
Brzy mu otrnulo.
“Držte se nás, Záborče, a my vás z toho srabu s chlapama dostaneme…”.
“Hm”, broukl nenávistně Bolbuch.
“Nikoho nezabíjet”, varoval Gerllod, “Žádný zbytečný krveprolití”.
Čódlové otevřeli vrata a vyběhli do liduprázdné křivolaké uličky.
“Za nima”, přikázal Moskyt, “Doběhneme si pro koně k Houslím a potom pryč z města…”.

Rychle pryč!

K první srážce s městskou stráží došlo na konci ztemnělé uličky. Okolí Záborcova domu bylo evidentně obšancované. Vůdce Gerllod stihl jen udělit pár stručných rozkazů, že proti vojsku ani měšťanstvu nesmí být v žádném případě použito hrubé síly, ale to už je vyrušil hluk šarvátky vpředu. To Záborcovi čódlové vpadli do zad vartující skupince uniformovaných a pustili se s nimi do křížku. Čódlové však byli kluci z ulice, věděli, že v tuhle chvíli je nejlepší vzít kramle, jak s oblibou říkali, prostě rozprchnout se do všech směrů a ztratit se v ulicích klidnějších částí města. Takový byl zákon ulice - zdrhat na vlastní pěst a tím vlastně chránit ostatní. A pokud se nespasit, tak alespoň držet jazyk za zuby. Čódlové se rozprchli do stran, proběhli směrem k Železnému rynku a za nimi s varovnými výkřiky vyběhli strážci městského pořádku. Zbyli tu dva, kteří rychle seznali, že se blíží další nebezpečí. Nurnští. S tasenými zbraněmi vyšli do středu ulice a ten služebně starší vyzval úředním hlasem ke klidu a složení zbraní.
Gerllod Moskyt znal služební postupy a věděl, že musí jednat rychle. Vrhl se na prvního, následoval jej Bolbuch. Zbytek Nurnských se zastavil a vyčkával, jak tohle skončí.
“Hlavně né břitem!”, sykl Stařena na svého parda ve zbrani, “Ber ho přes nohy! Přes nohy!!!”.
Jeden z vojáků byl záhy sražen na kolena a ten před Bolbuchem se vzdal.
“Mám rodinu, pánové!”, zaštkal voják, “Rodinu, chápete?”.
“Lehni si na zem!”, zakoulel očima trpaslík, “Slyšíš!?”.
“A žádný hlesy, nebo…”.
Turmegští si pomalu lehli na dláždění a nejistě se ohlíželi směrem k náměstí. Pokud by měla odtud někdy přijít pomoc, rozhodně to nebude brzy.
“A co teď s nima?”, zeptal se Menhorian Halabus.
Gerllod pokrčil rameny a podíval se na Bolbucha.
“Zabte je, svině!”, zaskuhral Záborec, “Ať zaplatěji, co sou mi dlužný…”.
“Mám ženu a děti…”.
“Žílo!”, ozval se Kušbaba, “Kuchni je!”.
“Nikdo se kuchat nebude!”, houkl Stařena Moskyt.
“Srovnej si chlapy, Kušbabo!”.
“Hele, Stařeno… Co je ti do takovýho… do takovýho šmíry?”.
“Vraždit se nebude, jsem řek. Když to neni nutný, tak se bez toho obejdem. Nejsme vrazi. Jsme jen…”.
“Hrdlořezové?”, ozval se Horác Lipový.
“Svlíkněte se!”, přikázal najednou Wulfgaard Prášil, účetní.
“Ale pane…”.
“Chceš, abych ti uříz kebuli!?”.
“Mám ženu…”.
“Tak se, kurva, svlíkni… A hned!”.
Jeden z vojáků se začal neochotně svlékat. Na dlažbu spadl plášť turmegské městské stráže. Zařinčela kroužková košile. Wulfgaard mlčel a hněvivě se mračil. Poté, co se snesla noc, se citelně ochladilo. Obloha byla zatažená nízkými mraky.
“Myslíš, že máme čas na takovýhle divadlo?”, dloubl jemně účetního do žeber Pajsr Tjure.
“Nešťouchej do mě, barbare, a voblíkni si ty hadry. Dělej”.
Nurnským začalo svítat. Do druhé uniformy se nasoukal samotný Wulfgaard a přitom zasyčel, aby někdo ty strážné spoutal na rukou i nohou a zavlekl do průjezdu. Gerllod Moskyt vydal potřebné příkazy.
“A teď se navzájem spoutejte”, přikázal Nurnským voják Prášil, když dopínal drátěnou košili, “A zbraně ať zmizeji v báglech”.
Pajsr Tjure, ztepilý vojín, založil ruce na hrudi a počastoval své bývalé spoludruhy tvrdým a neúprosným pohledem.
“A teď se seřaďte do dvojic, holoto zlodějská! A alou do šatlavy!”.
* * *

Vojenská eskorta vedla zatčené přes Železný rynek, kde vládlo čiré dopuštění a zoufalý zmatek. Hostinec U vinglu byl obšancovaný a uvnitř dvorů zřejmě hořel lítý boj. Průvod eskortovaných vězňů nevyvolal u příslušníků městské stráže, zaujímajících strategické pozice v loubích domů, žádné podezření, ba naopak. Procházející eskorta byla častována pochvalnými výkřiky, a to obzvláště poté, co někteří z přihlížejících poznali sveřepou tvář Záborcovu.
“Dostali jsme Záborce!”, zajásal nějaký voják na palpostu ze dvou sudů, z nějž čněla vpřed ramena těžké kuše, “Dobrá práce, chlapi! Dobrá práce!”.
“Udělejte místo, hoši!”, křikl vpředu Wulfgaard, “Ajť se nám nevymknou kontrole”.
Mířili rychle pryč z náměstí. První ulicí na jihozápad. Vůbec netušili, jak se může jmenovat.
“Proklatě dobrá práce!”, slyšeli za sebou, “Ať žije Turmeg a jeho branná moc!”.
“Sloužíme koruně!”.
Gerllod Moskyt byl vzteklý. Cítil, že jeho služba koruně se, na rozdíl od eskortovaných zajatců, kontrole už poněkud vymykala.
“Kam si myslíte, že jdete?”, ozval se po hodné chvíli, když se dostali z vosího hnízda do nezvykle vylidněných ulic, nespokojeně pan Záborec.
“Jdeme k Houslím”.
“K jakejm Houslím? K jakejm, do prdele, houslím?”.
“Do domu U houslí, Rybničná ulice. Máme tam koně…”.
“A co si jako myslíte, že s těma konima budete dělat?”.
“Nasedneme a vodjedeme, Záborče, to si myslíme…”, odvětil Tjure.
“Vy si myslíte, že jsou úplně na hlavu padlí?”, rozčílil se stařík, “Vy si myslíte, že nenechali zavřít brány? Vy si myslíte, že nasednete na koně a projedete branama a voni vám ještě uctivě popřejou pevnýho zdraví na dalekejch cestách? Vy jste se dočista zbláznili!”.
“Chceš zčernat v lochu, chuligáne?”, skočil na Záborce barbar Tjure a chytil jej pod krkem, “Chceš pohrdat státní mocí, jo? Chceš to?”.
“Počkej Tjure, pusť ho!”, křikl spoutaný vůdce Nurnských.
Barbar se zarazil a zakoulel očima.
“Promiň, nechal jsem se unést. To asi dělá ta uniforma…”.
“Von má pravdu”, řekl Zoltar, “S těma koněma nemáme šanci projít. Brány budou krutě hlídaný. Co ty na to, Stařeno?”.
“Taky bych řek, že touhle dobou tudyma neproklouzne ani myš”.
“Takže co teda navrhuješ?”, zeptal se kouzelník Menhorian.
“Nechat Housle Houslema a koně koněma…”.
“To jsem pochopil…”.
“Dostat se někam na druhej konec města. Na nějakej klidnej konec města…”.
“Hm”.
“A tam v tichosti a poklidu přelízt hradby…”.
“To by šlo”.
“A ještě jednu věc bych udělal, a s ní bych teda neotálel”, dokončil Gerllod.
“A to jako co?”, zdvihl obočí Bolbuch Otrusin.
“Sundal bych nám pouta…”.

Cesta na Zámoř

Byla černočerná tma a z nebe se sypal mokrý sníh. Černý pás stromů hučel ve větru. Trpaslík Bolbuch si dýchal na zkřehlé dlaně a pozoroval, jak se horký dech sráží v jiskřivý obláček. Přemýšlel, jestli to nebyla hloupost, v Turmegu se roztrhat do malých skupinek, vlastně do dvojic. Záborec říkal, že takhle to bude nejbezpečnější, ale dalo se tomu nabubřelému starci vůbec věřit? Asi sotva. Bohové vědí, jakou hru tady hraje. I když překvapení z vojenského zátahu na jeho usedlost zdálo se být neskrývané a tedy upřímné. Někdo určitě musel práskat, ale kdo? Že by někdo ze Záborcových čódlů? Nebo někdo od Hamouse? Věděli toho dost, a někdo přeci musel přežít. Trpaslík přemítal a počítal, kdo jim ještě chybí. Potom zaslechl na cestě čvachtavý zvuk chůze a tichý hovor.
“Tady by to mělo bejt… teda doufám. Ten les v noci vypadá úplně jinak”.
“Jsem vyčerpanej, pane Glajchu, víme? Už nemůžu…”.
“Už to nemůže bejt daleko… prostě nemůže…”.
Bolbuch hodil na cestu sněhovou kouli.
“Co to bylo?”, zaskuhral Záborec.
“Kdo tam? Zde my!”, sykl Yasper Glajch tím směrem.
Také krátce sloužil v gwendarronské armádě. Mobilizovali ho za války. Věděl, co se patří. Některé návyky prostě z hlavy už nedostal.
“Zde Bolbuch… Otrusin…”, vztyčil se vartující trpaslík zpoza keře.
“To jseš tu sám?”, zděsil se Yasper.
“Ne. Ležení je v lese tam, co jsme leželi minule. Po vejbuchu, kapišto?”, odvětil starý trpaslík, “Hlavně tady moc nehamtejte. Jděte asi padesát sáhů rovně a potom uvidíte přes pangejt vpravo stopy. Po nich dojdete k našincům”.
“Maji voheň?”.
“Maji voheň. Je zima jako v pivovarským sklepě. Už aby mě vystřídali”.
“Kdo tě střídá?”.
“Hadinec”.
“Kdo?”.
“Krteny syn přece…”.
“Aha. Už vim”.
* * *

Nurnští dřepěli kolem malého ohýnku zabalení ve zmokvalých houních. Nadohled ohně vyrostlo několik improvizovaných přístřešků z nepromokavých pláten. Nepromokavé plátno je nepromokavé jenom názvem. Jinak promoká. Hůře, ale promoká. Sněhu té noci sice bylo poskrovnu, ale byl těžký a čvachtavě mokrý. Když Yasper doprovázený Záborcem vstoupili do kruhu světla, Nurnští se s nimi vřele přivítali. Yasper vztáhl ruce nad plamen a povyprávěl, jak se jim podařilo dostat z města.
“Ze střechy nějakýho vybydlenýho domu jsme přelezli na hradbu”, dokončil vyprávění, “Dolů to pak bylo asi nejhorší. Pan Záborec je už starší pán… Musil jsem ho pořádně sichrovat”.
Pan Záborec se tvářil, že podruhé by už tu cestu neabsolvoval v žádném případě a snad by se raději nechal čapnout.
Kušbaba nabídl panu Záborci místo pod svou houní. Teprve teď Nurnským došlo, že ten Záborec je vlastně na dalekou cestu úplně nevybavený. Kromě té své mošničky neměl v zásadě nic.
“Kdo vlastně chybí, chlapi?”, zeptal se zámečník.
“Žíla tu neni, potom chybí Kroutvor, taky Klemecht, no a tradičně Libovej…”, řekl Menhorian, který měl vše spočítané do puntíku.
“Libovej?”, zamumlal nechápavě Kušbaba.
“No, Mužena, nó. Náš zmatenej Mužena”.
“Mužena je schopnej se ztratit”, zasýčkoval Wulfgaard Prášil, “A jestli se ztratil, tak netrefí ani domů, natožpak sem”.
“Opakoval jsem mu aspoň třikrát, že sraz je tady u lesejka. Tady u toho lesejka, kde Hamous vypustil duši, rozumíš?”.
“A co von na to?”.
“Jo. Říkal jo. Říkal jasně. Jako, že ví”.
“A tvářil se, že chápe, co mu říkáš?”.
“Tvářil se nemlich stejně jako vždycky…”.
“Tak trochu nechápavě?”.
“Když o tom tak přemýšlím, tak asi trochu jo”.
“Klid, chlapi”, namítl barbar Tjure, “Je s nim přece Kroutvor, ten smradlavej bezdomák. Ten se o něj postará”.
“Ale Kroutvor tady nikdy nebyl…”.
“Aha… Tak zbejvá jedině Žíla. Matvej Žíla…”.
“Jo, ten jo”.
* * *

Druzi už pochrupávali přerušovaným nepříjemným spánkem, když k ohni dorazil Zoltar Zemikosa, který držel na cestě hlídku po trpaslíku Bolbuchovi.
“Hadinec hlásí příchod a taky hlásí, že přivedl poztrácenej zbytek mužstva”.
Matvej Žíla přihodil na oheň hrst klacků, aby se zahřál. Měl nohavice i boty úplně promáčené.
“Všichni jste někam zmizeli a nechali jste mě úplně napospas celýmu městu”, rozčílil se dotčeně Horác Lipový.
Nurnští se zachruli v houních.
“Kdybyste mi aspoň něco řekli, do háje zelenýho! Přelez jsem hradby, a tam žádnej les, chápete? Žádnej les! Jenom pole. Pole napravo, pole nalevo, ale les, kurva, ten les nikde!”.
“Vy jste se roztrhali?”, zeptal se Gerllod Moskyt Matveje Žíly.
“Museli jsme. Šli po nás vojcli. Tendle se jich šel zeptat, kudy se nejlíp leze přes hradby”.
“A co se stalo”.
“Jednomu z něch jsem musil šmiknout kejhák, než pochopil, že se ptát nemá…”.
“A pak”.
“Pak jsme vzali kramle, co jinýho!? Na čas jsem se musel skovat v ňákým dvoře, než se ten hukot přežene. No a tendle prezent, ten se někde ztratil”.
“Kdo je u tebe prezent?”, obořil se naň Lipový.
“A Kroutvor?”.
“Nevim. Ale mám pocit, že ho čapli”.
“A kurva…”.
“A Matveji?”, zeptal se Menhorian, “Kdes pak natrefil na ten prezent?”.
“V humnách. Zmerčil jsem jeho stopu, ten sníh ho spasil. Mířil, hovád jeden, k moři… Na západ… K Ravě…”.
“Měli jste mi to líp vysvětlit! Pořád se mnou mluvíte na půl huby a já abych se pak na vlastní pěst zachraňoval!”.
“Jo”, přitakal Wulfgaard, “Tak to nejspíš bude…”.
Důležité ale bylo, že se Nurnští šťastně shledali a mohli plánovat další postup. Ztráta Kroutvora byla rozumnou daní za to, že vše šlo víceméně tak hladce. Gerllod Moskyt rozhodl, že se do rána vyspí, jak to tedy počasí dovolí, a ráno se Nurnští začnou ve vší opatrnosti přesouvat směrem k Zámoři. A to nejlépe mimo hlavní cestu, kde je mohlo čekat jak vojsko, tak někteří z těch, co se dostavili na Záborcovu sešlost. A také se rozhodl, že pomalu začne přebírat velení nad Kušbabovou tlupou. Nebylo proč už déle hrát tu hloupou hru - vždyť Záborec byl sám a jeho lidé v nedohlednu.
* * *

Nurnští drželi v rukou trumf, kterým byl Záborec. Ten muž věděl to, co oni ne, respektive znal celý svůj plán. A byl místním rodákem, znal kraj jako své boty. Věděl, kde leží Zámoř a že cesta tam vede přes vísku jménem Tudybor. Cestu s přihlédnutím k okolnostem, tedy terénu mimo cestu, s přestávkami sypajícímu se sněhu a Záborcově stáří, odhadli na plné dva dny. Dva dny v rozumném tempu bez zbytečných přestávek.
“Jako za války”, liboval si vůdce, “Levá… pravá… v plný polní vstříc nepříteli…”.
“Hm”, zachrčel bez zájmu Ramar, který štrádoval vedle něj.
“A tamboři duněji do bubnů a šavle se blejskaji pod plácajícíma se praporcema. A hrudě vztyčený hrdě a píseň na rtech bojová, joj…”.
Barbar Moskytovu vášnivou vizi, jak se zdálo, nesdílel, a jemu to neušlo.
“Ty, Ramare…”, zeptal se barbara Gerllod, “A válku… válku zažils?”.
“Jo”.
“A nasazenej… Nasazenej byls?”.
“Byl”.
“Já byl u Štítonošů. Znáš? Pluk štítu štítem jednoty. A potom zvláštní oddíly a tak dál…”.
Ramar mlčky pokýval hlavou.
“A ty, Ramare, ty kdes byl?”.
“Zvláštní oddíly. V týlu nepřítele”.
“Jo?”, zarazil se Gerllod, “No to já taky. A kdes byl nasazenej konkrétně?”.
“V Nurnu”.
“Aha…”.
Gerllod se zastavil a protáhl obličej. Došlo mu, že Ramar byl vlastně za války nepřítel. Mallikorňan. Jako ten proklatý Žíla.
* * *

Šestnáctého hodovanu po půl sedmé večer, to už padla hluboká tma, utábořili se Nurnští na kopci porostlém vzrostlým hložím. V dálce pozorovali světla z oken tudyborských stavení. Gerllod Moskyt povolil rozdělat jenom malý oheň.
“Závidím těm sedlákům tam dole”, pravil Menhorian Blathel, “Roztopený pícky, na plotně horká polívka, všecičko provoněný vařeným uzeným a obilnejma plackama…”.
“Chceš taky uříznout klacek?”, zeptal se přítele Zoltar Zemikosa.
“Na co, u všech všudy?”.
“Utrhneš kus železný zásoby, krapet požmouláš, napíchneš a lehce to vočoudíš támhle na tom skomíráčku, co se snad Ramarovi nakonec podaří rozdělat. Když na to přinde, je to docela dobrý”.
“Neboj se. Voheň bude”, houkl Ramar, nadechl se a mocně foukl do jiskry v hromádce listí, větviček, mechu a březové kůry, “Něco prostě chytnout musí”.
“A když to nechytne, sníš to prostě studený. To je taky docela dobrý”.
“No…”, zakoulel útrpně očima cairnský elf.
Uzené s obilnou plackou pro dnešek zůstane jenom krásným, nedosažitelným snem. Snem za všechny peníze světa.
“Když dá počasí a něco se nesemele, tak zítra večír jsme v Zámoři”, řekl Záborec a rozchrchlal se.
Tento způsob života mu evidentně nedělal dobře. Kušbaba se zdál být z toho všeho rezignovaný. Mlčel a dělil se se Záborcem o tvrdé mokré lože a bídnou potravu. Většina z jeho věcí na cestu zůstala v nájemním pokoji v domě U houslí. Tam, co tou dobou hlasitě ržáli hladoví koně, tak hlasitě, že si toho nebylo možné nevšimnout.
* * *

Nurnští se odebrali na kutě a Ramar dřepěl na hlídce. Sněžení ustalo. Matvej Žíla se mlčky klacíkem rýpal ve žhavých uhlících. Na noc nechali doutnat jenom polena, tak, aby žhavé zcela nevyhaslo. Neměli v plánu, aby je čirou náhodou prozradily nečekaně vyšlehnuvší plameny.
“Ramare?”, ozval se znenáhla Matvej Žíla, “Můžu se tě na něco voptat?”.
Na čele mu tepala žíla, jak váhal.
“Hm. Jo”.
“Šmíroval jsem tě tam na Záborcově baráku… Jak ses tam vochomejtal… víš co mám na mysli…”.
“Jo. Asi jo…”.
“Chlapi říkali, že jseš Mallikornskej”.
“Bejval jsem, bejval. Teď jsem všudezdejší, řek bych”.
“Za války sloužils?”.
“Armáda. Týl nepřítele. Informace. Ošidná věc”.
“Proviantní zásobování? Sýpky, sklady, a tak dál? Překladiště a ty věci kolem?”.
“Jo”, pokýval hlavou Ramar, “Tak, tak”.
“Lunaroid, že mám recht?”.
“Teďs na to, chlape, káp…”.
Matvej Žíla si na skupinu Lunaroid, působící za války v Nurnu, živě pamatoval. Zřetelně si vybavoval i okamžik, kdy struktury Kosy prolomily její utajení a kdy byla krutě a exemplárně rozprášena. Některé muže z Lunaroidu od vidění znal, asi dva nebo tři, ale jména už dávno zapomněl. Stejně nebyla skutečná, šlo o přidělené identity a ti muži jsou beztak už pár let mrtví. Říkalo se, že se k nim dostal šnůra. Nakolik hluboko, to netušil a nezůstalo nikoho, kdo by o tom předal svědectví. Skupina Lunaroid po zásahu GKA přestala prostě existovat, byla vymazána z mallikornských vojenských struktur a nikdy se ji nepodařilo nahradit. Tedy alespoň pokud sahaly jeho vědomosti. Už ale nevěděl a vědět ani nemohl, že jistý Ramar tenkrát ještě zavčasu zmizel i s penězi, určenými na běžné výdaje a výplaty, a že při něm tenkrát stál plný věrtel štěstí.
“Hele, Žílo, co ty jseš vlastně zač?”.
“Jsem, co jsem nebejval, a nejsem, co jsem bejval”.
“Nějakej sdílnej, co?”.
“Ty jseš na tom nesrovnatelně líp. Ty jseš všudezdejší. Já nejsem nikdo, chápeš to? Nejsem nikdo!”.
A potom se zabalil do houně a lehl si vedle pochrchlávajícího Záborce, aby ho alespoň trochu zahřál z té druhé, z té nekryté strany. Stařík chrchlal skutečně ošklivě.
* * *

Na druhý den se Nurnští vydali na další pochod. Byli mlčenliví, náladu měli pod psa, jak se říká. Jenom Lipový občas prolomil mlčení, aby se zeptal, kdy už tam budou. Tam někde kdesi. Většinou se mu nedostalo žádné proň uspokojivé odpovědi. Ale nakonec odpoledne, mohlo být tak kolem třetí hodiny, oznámil Záborec, že za tím hrbem tam vlevo, za tím krajinným hupem, který tvořil lán zoraného pole, tam že leží Zámoř. Vůdce Gerllod se rozhlédl po vůkolní krajině a zrakem pátral po nějakém zřetelném markantu, nějakém příhodném terénním útvaru, kde by rozbili základní ležení a probrali si plán, jenž mu za tu dobu v jistých obecných obrysech vyvstal v hlavě. Vlastně plán byl prostý - někde se ukrýt a vyslat průzkumníka na důkladnou obhlídku Zámoře a mořského pobřeží. Moře čpělo ve vzduchu pachutí soli a písku.

Skládka

Nurnští se utábořili v malém shluku javorů na takové nízké mezi, tvořící rozhraní mezi dvěma políčky. Místo to bylo za letních dnů zřejmě velmi vlhké a také bylo jasné, že vesničané sem s oblibou vyvážejí domovní odpad. Ze sněhu ve vysoké trávě trčela torza polámaných povozů, rozklížených troků a jiných vysloužilých předmětů denní potřeby. Vůdce Nurnských nařídil rozbít ležení a přísně zakázal rozdělávat oheň, což bylo věru zlé a muselo se to jistě dohledně odrazit na morálce mužstva. Do rozsochy stromu nechal Gerllod postavit hlídku, obratného zámečníka Yaspera. Yasper, kterému se ještě pořád říkalo Glajch, se bedlivě rozhlédl po krajině a předal první zjištění, pocity a závěry.
Zámoř se rozprostírala něco přes míli daleko. Tvořilo ji kolem dvanácti roztroušených rolnických domků a usedlostí. Z komínů sice stoupal dým, ale nikde nebylo vidět živáčka, jako by se zde život zastavil. Tedy až na ty vojáky. Yasper si ihned všiml provizorně zbudovaného palpostu ze sražených povozů před jedním z domů uprostřed vsi, a po chvilce soustředěného sledování zmíněného bodu si byl téměř jistý, že napočítal tři muže. Že jde o vojáky, to usoudil spíše ze zkušenosti a citu - přeci jenom, Zámoř se nacházela příliš daleko, aby si mohl být skálopevně jistý.
“Tři vojclové tam sou a zdá se, že v obranným postavení… A jsou to modrokabátníci, pánové…”.
“Takže Gwendarronská královská…”, zamnul si vous Gerllod Moskyt a zamyslel se, “Dobrá, dobrá…”.
Potom Yasper oznámil, že vidí horní třetinu majáku, na pláž ale že vidět není, protože tam padá dolů útes, a že k Zámoři vede z jihu vozová cesta, ale na ní je mrtvo taktéž. A dvě a půl míle, možná skoro tři vzdálený lesík, zřejmě ten, o kterém vyprávěl Hlavatka, protože jiný v dohledu nevidět, pokud tedy nebere v potaz pás hlubokých hvozdů daleko na východě, táhnoucí se do jižních dálav.
“Vypadá to tady chcíple, ale smrdí to průserem, pánové”, dokončil Yasper hlášení, “Na to mám zámečnickej čmuch”.
“Jasně. Takový chmatácký svrbění, co?”, neodpustil si štiplavou poznámku barbar Tjure.
“Víš ty, co mi můžeš!?”.
“Asi tušim. Mám na to čmuch…”.
“Ramare?”, přistoupil Gerllod Moskyt k barbařímu nováčkovi, “Půjdeš na průzkum?”.
“Hm. Jo”.
“Dávej si ale pořádnýho majzla, jo?”.
“Jo…”.
A šel. Tedy vlastně udělal pár kroků k posledním stromům. A potom zmizel. Prostě nebyl.
“Ten Ramar, to je ale třída, co?”.
“Nikdo nejni nevodhalitelnej”, ozval se Matvej Žíla, “Koukněte se pořádně na to pole. Nechává za sebou voťápy”.
“Myslíš jako stopy?”.
“Máš recht”.
A skutečně. Po neviditelném průzkumníkovi zůstávaly na rozbředlé vrstvičce nestálého sněhu tmavé kruhové stopy. Tenká čárka se líně přibližovala k Zámoři. Byla jako podpis.
* * *

Během čekání na Ramara se staly dvě důležité věci. Yasper Glajch ohlásil, že se spletl, a že ve vsi těch vojáků bude nejspíš víc. To byla změna, která mohla vážně ohrozit Ramara, nikoli Nurnské. Yasper odhadl stav vojska na deset hlav, možná trochu víc. Ta druhá změna se týkala pohybu na cestě.
“Z jihu se kodrcaj vozy”, oznámil Yasper, “Jsou tři. Ty koňové, co je vlekou, vypadaj dost říčně…”.
Nurnští byli zvědaví a sledovali procesí zpoza stromů. Ale stala se divná věc.
“To jsou naši…”, zaskuhral pan Záborec, když vozy znenáhla v bezpečném místě zastavily a zpod plachet vyskákalo několik postav, “Moji klucí… Moji klucí!”.
Byli daleko, ale přesto bylo jasně patrné, jak se tam na cestě o něčem dohadují. Potom se pětice postav oddělila a v rozvolněné skupině zamířila přes pole na západ. Zámoř evidentně obcházeli obloukem. Tam, kde narazili na Ramarovy stopy, se na chvíli zarazili a pohlédli směrem k lesíku. Zase se o něčem začali dohadovat.
“Zmerčili je…”, sykl dolů Yasper, “Vojclové je zmerčili… A čódlové si jich nevšimli a už ani nevšimnou”.
Záborcovi čódlové vyrazili dál.
“Voni mířeji asi k majáku…”.
“Správně… správně…”, pochválil si Záborec, “No a já už asi taky pudu… Když jsou tu ty moji klucí…”.
“Nedělejte to, Záborče. Jedině s náma jste v bezpečí…”, snažil se mu nápad rozmluvit Gerllod.
“Dyť se zase uvidíme, pánové, ne? A na voze s mýma klucima mi bude líp, než tady na mezi… Mám dojem, že jsem si uhnal chrchel a nudlák”.
Nebránili mu a sledovali, jak se pomalu plouhá k cestě. Občas zaslechli hlasitý kašel.
* * *

“A do hajzlu…”, upozornil Yasper po nějaké době na nový zvrat, “Něco se stalo. Čódlové se vraceji. Co, vraceji… voni prchaji…”.
A skutečně. Po hnědavě bílém poli v nastávajícím soumraku pádily dvě postavičky. Běžely, jako by jim za patami hořelo. Nurnští je sledovali celou dobu až do chvíle, kdy tmavé postavy dorazily k vozům. Něco se tam dělo, nějaké dohadování, z vozů začali vyskakovat další Záborcovi chlapci, mohlo jich být ke třiceti. Měli pytle, torny, nahazovali si bagáž na záda. A potom se kvapně vydali pěšky na severovýchod.
“Voni normálně berou kramle, pánové…”, zazněl Yasperův hlas z větvoví.
* * *

Co se vlastně stalo, to si Nurnští mohli dát dohromady, až když se vrátil Ramar. A on se vrátil v pořádku. Sice urousaný, zabahněný a mokrý, ale v pořádku. A působil ledově klidně.
“Jsou tu Záborcovi lidi”, začal stroze.
“To víme. Záborec nás opustil a odkráčel za nima”, odvětil Bolbuch.
“Aha”, zdvihl obočí Ramar, “Ale voni dostali na držku. A aspoň tři jsou krocnutý…”.
Potom vyprávěl, co viděl u majáku. Maják už byl tou dobou obsazený vojskem, tedy - ti vojáci byli poschovávaní kolem. Asi čekali, kdo se objeví. A objevili se ti Záborcovi kluci. Jenže nešli všichni dovnitř, jen jeden. Chvíli se tam dohadovali, ale šel jen jeden, a ti zbylí čekali. Jenomže vojákům začas došla trpělivost a šli po nich. Ten kluk, co byl uvnitř, se poté, co uniformovaní vtrhli do věže protáhl nahoře okýnkem a vylezl na římsu.
“Vůbec nechápu, co si ten kluk chtěl dokázat. Bylo to tam kluzký, von se šmejknul a rozbil se vo útes. Dočista napadrť. Byl to šerednej pohled. Fakt hnusnej”.
Potom zatkli toho strážce majáku, vyvlekli ho ven a odtáhli do vsi.
“Jenomže maják, to byl až závěr”, pravil průzkumník, “Předtím jsem vočíhnul pláž. A tam to teda vypadá dost bídně”.
Barbar naslouchajícím Nurnským v živých barvách popsal, že dole na pláži táboří asi dvacítka uniformovaných. Mají tam stany, udržují ohně a stráží přístaviště rybářských bárek.
“Jestli se tady plánuje nalodění, tak to bude hodně krvavý… Hodně krvavý… Pokud teda vůbec bude kam se naloďovat”.
Ramar si totiž všiml vojenské lodi křižující na volném moři na samé hranici viditelnosti.
“Jsem toho názoru, že o našem nalodění už věději, nebo aspoň tušeji. A to je zlý, věru zlý”.
Na závěr nurnský průzkumník popsal dům, o němž byl přesvědčen, že je hlavním stanem. Odtud byly s největší pravděpodobností manévry řízeny. Byl to dům, před nímž byl zbudován onen palpost.
* * *

Padla černá noc. V zámořských chalupách nežhnulo jediné světýlko, což bylo zvláštní.
“Nejspíš vesničanům přikázali zatemnit, víme?”, odtušil Gerllod Moskyt, kapitán GKA, “Je to účinná taktika pro zmatení nepřítele v neznámým terénu. Kde chybí markanty, tam je prachbídná orientace…”.
“Aha…”, zadumal se Zoltar Zemikosa, “Hm…”.
“Jenom mi neni jasný, co teďkonc budeme dělat”, ozval se Menhorian Halabus Nocturno Blathel z Cairn.
“Dřepět a mrznout asi”, odtušil Wulfgaard, “Bez vohně, v blátě a marastu”.
“A na co budeme čekat? Až zahřmí?”, zavrtěl nesouhlasně hlavou Bolbuch, “Nebo až se objeví Hlavatka s tou svojí galérou? A jak dlouho budeme čekat? Tejden? Měsíc?”.
“A co chceš teda dělat, trpaslickej? Vykydlit Zámoř?”.
“Nevim… Já nevim, no…”.
“A nezajdem se tam aspoň pozeptat, jestli by na noc nepřijali chudý a prokřehlý pocestný?”, zeptal se Horác Lipový s nevinným výrazem.
“Ty jseš ale vážně úplně blbej!”.
Gerllod Moskyt usilovně přemýšlel.
“Možná mám nápad. Možná…”.
“A co to je?”.
“Sám úplně nevim… Zemikoso, můžeme si promluvit někde stranou?”.
Nurnští pochopili, že vůdce nechce, aby Kušbaba cokoli z jeho nápadu zaslechl.

Ty ses úplně zbláznil!

“Ty ses úplně zbláznil!”, vykřikl Zoltar Zemikosa, “Ne, ty nejseš normální!”.
“Tiše… ať Kušbaba něco nezmerčí”, zarazil jej vůdce Nurnských, “A vůbec. Zatím to nikdo nemusí vědět. Třeba to ani nevyjde. Je to risk”.
“No to bych řek, že je to risk! Ne, to je čirý zoufalství. A ty ses dočista pomát na rozumu!”.
“Ale může to vyjít. Přemýšlej trochu…”.
“A co když to nevyjde?”.
“Tak mě v tom srabu snad nenecháte a přijdete si pro mě, ne?”.
“No ty ses pomát ještě napodruhý! Víš, co mi to tu vůbec vykládáš?”.
“Vím… a věřím ti…”.
“Věříš, jo?”.
“Jo”.
“Hm”.
“Tak co?”.
“No tak jo, no. Dobře, no. Ale varoval jsem tě”.
“Dobře, Zoltare”, uzavřel debatu Gerllod, “Vyrazím radši hned, ať nejsou zbytečný zvědavý otázky. A ty se vrať k našim a drž jazyk za zuby”.
“A když se mě budou ptát?”.
“Tak paroduj Libovýho”.
“Tak hodně štěstí, Gerllode. Budeš ho potřebovat”.
Notná dávka štěstí byla nezbytnou součástí plánu, dá se říci, že tou hlavní.

Stůj! Kdo tam!?

“Stůj! Kdo tam!?”, vyštěkl příkazník, když zaslechl pohyb u zdi Látalova statku.
Druhý střelec otočil nabitou kuši tím směrem, zatímco první ještě nechápal, co se děje.
“Kdo tam?!”, vyštěkl další povel, “Pomalu vyjdi vpřed s rukama nahoře!”.
“Moskyt Gerllod, Gwendarronská královská…”, ozvalo se ze tmy.
První střelec zamžoural do tmy a zacílil.
“Hodnost, domovská posádka!?”.
“Kapitán”, odvětil cíl, “Erennini štítonoši. Agerr…”.
“Početní stav?”.
“Jeden…”.
“Pomalu vyjdi vpřed. Dvacet kroků! Pomalu!”.
Gerllod Moskyt vyšel volným krokem. Věděl, že nesmí učinit žádných rychlých pohybů. Mířili na něj. Možná měli i strach, a strach, jak známo, ve spojení s nabitou zbraní je nejnebezpečnější protivník.
“Kryjte mě”, houkl příkazník směrem k prvnímu střelci, “Kdyby něco, okamžitě zahajte palbu”.
Setkali se tváří v tvář. Příkazník pevně třímal erární meč a nevraživě si cizince prohlížel. Vůbec nevěřil, že tohle může být voják. Vypadal jako prašivý civil. Ale zaráželo ho, že by prašivý civil měl v sobě tolik drzosti hrát takové nebezpečné divadlo.
“Kdo že jste říkal, že jste!?”, vypálil příkazník další otázku.
“Moskyt. Gerllod Moskyt”.
“Identifikujte se…”.
“Kapitán Moskyt od Erenniných štítonošů, posádkou Agerr, Nurn…”.
“Ústrojová kázeň…?”.
“Byl jsem vyslán ve státním zájmu, rozumíte? Ve věci velké důležitosti, a tedy v utajení…”.
“Nějaké dokumenty?”.
“Kancelář pro ochranu státních aktivit dokumenty nevystavuje, to snad pochopíte…”.
Příkazník znejistěl a v hlavě konstruoval další otázku, kterou by nachytal neznámého na švestkách. Gerllod ale pochopil, oč tomu vojákovi jde a přešel do protiútoku.
“Kdo je vaším velícím důstojníkem, desátníku?”.
To, že dotyčný i v takové tmavé noci dokázal poznat příkazníkovu hodnost, vojáka přesvědčila.
“Kapitán Slamich Gonda, pane”, vyštěkl a srazil podpatky, “Posádkou v Ravě, pověřený úkolem vysoké důležitosti…”.
“Tak mě k němu neprodleně zaveďte. Vaše jméno, vojáku?”.
“Malachar Žlábek, pane! Příkazník kapitána Gondy, pane! Následujte mě, pane”.
Gerllod jej následoval, ale zadnici měl staženou obavami. Na tohohle vyzrál, ale ten druhý, to bude tvrdší oříšek.
“Vyčkejte tady, pane”, řekl příkazník přede dveřmi do domu, “První střelec!”.
“Ano, pane! Zde, pane!”.
“Přebíráš velení!”.
“Na váš rozkaz, pane!”.
* * *

Kapitán Slamich Gonda seděl za stolem a nevraživě si prohlédl zarostlého cizince od hlavy až k patě a zase zpátky. Příkazník Žlábek stál v pozoru a očekával další rozkazy. Gerllod se rozhlédl po místnosti. Židle po jeho levici byla potřísněná čerstvou krví. Nebylo jí mnoho, ale ještě nestačila zaschnout. Hrdlo měl vyschlé na troud. Ten Gonda budil dojem ostříleného chlapa, muže se zkušenostmi. Odhadl jej, že jde o muže úkolu, muže, který neselhává.
“Nuže tedy?”, začal Gonda opatrně.
Gerllod cítil, jak se mu pohledem zavrtává pod kůži, jak se snaží odhadnout, co si o něm má myslet.
“Kapitán Moskyt, Erennini štítonoši, posádka Agerr”, vyšvihl Gerllod hlášení.
“Erennini štítonoši? Výtečný pluk. S prastarou historií…”.
“Neřekl bych, pane”, nenechal se nachytat Moskyt, “Náš pluk byl ustaven na počest sňatku Erenny Mallikornské s králem Lintholdem. Stalo se tak roku 1053, pane. Tento letopočet je vyšit purpurovým entlem na naší bojové zástavě. Pod heslem: Pluk štítu štítem jednoty”.
“Jo. A za pár let, bum ho - válka…”.
“V Mallikornu došlo k převratu… Napadli nás… Vyhlásili ji oni…”.
“A pluk štítu zůstal už jenom štítem… Jednota přestala existovat”.
“Jednota je hodnota a hodnoty existovat nepřestávají. Jde jenom o správný výklad”.
“To je pravda”.
Slamich Gonda se poprvé lehce usmál.
“To, co vám chci sdělit, je přísně tajné…”.
“Chápu…”, pokýval hlavou ravský kapitán, “Desátníku, můžete se vzdálit”.
“Ano, pane. Děkuji, pane”.
A Gerllod Moskyt využil příležitosti a začal chrlit informace, tu a tam mírně přibarvené, něco přebarvil úplně, něco si vymyslel a o něčem pomlčel. Ve stručnosti se dá jeho výpověď shrnout do následující konstrukce.
Celé se to točilo kolem utajeného státního zájmu, ve kterém jako ústřední osoba figuroval jistý Záborec, osoba zločinných a dosud ne zcela rozkrytých aktivit, rodák z města Turmeg. Tento muž, osoba veskrze protřelá a zákeřná, byl tajnými službami rozkryt jako hlava vznikající organizace s dosud nepevnou strukturou, využívající kontaktů s Mallikornem, respektive se silami zaměřenými proti gwendarronskému státu. Zpravodajskou činností bylo zjištěno, že zmíněný Záborec připravuje něco, co bylo vyhodnoceno jako potenciálně velmi rizikové pro vnitřní bezpečnost země a co vzhledem k nerozkrytosti dostalo obecný název Záborcův plán. Zpravodajská činnost však nepřinesla žádných prokazatelných důkazů o Záborcově činnosti, které by oprávnily stát Záborce zatknout a postavit před řádný soud s vizí úspěšného odsouzení. Kancelář na ochranu státních aktivit v kooperaci s GKA se tedy rozhodla Záborcovu organizaci infiltrovat; tato infiltrace měla zdokladovat nezvratné důkazy o Záborcově činnosti, využitelné pro postavení obžaloby vůči interesním osobám, rozbití skupiny a zejména pro varování cílů. Dosud však nebylo ani zřejmé, zda se cíle nacházejí na území státu, či mimo něj. A to byl zvláštní důvod pro zapojení vybraných mužů z řad příslušníků GKA s využitelnými zkušenostmi dočasně zbavených ústrojové kázně.
Gonda měl také zájem, který více než zájmem státním byl zájmem osobním. Byl to voják a toužil splnit své povinnosti. Jejich nesplnění si ani nepřipouštěl. Městská stráž v Ravě před několika dny ohlásila krvavý incident v ravském přístavu, kdy se skupina městských rabiátů pokusila neúspěšně vyloupit obchodní loď, připravující se na plavbu na jih do Kardamu. Původní podezření, že šlo o běžnou zlodějinu, však nabralo mnohem vážnějších obrysů, když z ravského přístavu zmizela loď jménem Rujná oliheň. Následně přišly alarmující zvěsti z Turmegu, kde došlo k masakru v jednom z tamních hostinců a dalším událostem, jež by nebyly tak důležité, kdyby zde s incidentem v Ravě nebyla spojitost. Několik zatčených osob, vyslýchaných mimo jiné ve věci loupeže Rujné olihně, shodně zmínilo jistého Krakatce a Hlavatku, kteří by dle všeho za loupeží měli stát. Informace ověřené z více zdrojů se shodovaly na tom, že Rujná oliheň v držení zmíněných zločinců by se měla vyskytovat někde v oblasti zámořského pobřeží a byl zmíněn jistý Sablák Klisman, jenž s tím má něco společného. Vzhledem k nebývalému rozsahu výjimečné události a také k tomu, že Zámoř nespadá pod kompetenci městské stráže v Ravě, byla oslovena tamní posádka GKA a její velení pověřilo kapitána Slamicha Gondu, převedlo pod jeho přímé velení čtyřicet mužů a malou loď a vybavilo jej povolením zažádat o posily z Dymorské pevnosti, kdyby bylo třeba. Rozkaz zněl jasně - zabavit Rujnou oliheň a zadržet a předvést osoby, které se na loupeži podílely. Především tedy podezřelé Hlavatku, Krakatce a Klismana.
Gonda rozkaz vzal velmi vážně a pochopil, že na jeho splnění závisí strmost jeho další kariéry. Přidělené muže uvedl do pohotovosti a na přidělené lodi s jednotkou co nejrychleji zamířil na Zámoř. S třicítkou mužů se vylodil na pobřeží, loď nechal korzovat v pobřežních vodách s úkolem zaútočit na Rujnou oliheň, pokud se objeví, a pěším pochodem obsadil Zámoř. Provedl výslechy obyvatelstva, ale ty se ukázaly jako nepřínosné, pročež zde zřídil hlavní stan, zakázal obyvatelům opustit ves a nařídil zákaz vycházení a povinnost zatemňovat světelné zdroje v nočních hodinách. Očekával totiž, že Rujná oliheň, pokud má v plánu u Zámoře přistát, přistane proto, že se má někdo nalodit, ne vylodit, a ten někdo že tedy přijde po souši. Jinak by to pozbývalo smyslu - v Zámoři nic zajímavého ani strategického není. Několik mužů poslal k majáku hlídat aktivity toho podezřelého strážce majáku, toho Klismana, a zbytek mužů odeslal k přístavišti, kde měli rozbít ležení, střežit lodě rybářů proti zneužití nepřítelem a zaútočit po přistání Rujné olihně.
Gerllod Moskyt Gondu upozornil, že Hlavatka je jenom malá ryba a ten Krakatec ještě menší, protože o něm dosud neslyšel, a že spiknutí je ještě větších rozměrů, než se zdá. Upozornil jej, že po okolí se touhle dobou potloukají velice nebezpečné a početné bandy, které na Rujnou oliheň netrpělivě čekají. Což byly informace věru závažného charakteru.
Kapitán Slamich Gonda se svěřil, že Sablák Klisman už byl vpodvečer kontaktován, ale že naneštěstí kontaktující osoby v šarvátce s jeho muži přišly o život a jeden že spáchal sebevraždu skokem z majáku. Nezbývalo, než Sabláka Klismana zatknout a podrobit výslechu.
“Zhroutil se tady jako domeček z karet”, pohodil Gonda hlavou ke zkrvavené židli, “Ale byl to jen uplacený prostředník. Signálník. V podstatě neví nic, než že přistane nějaká loď, na kterou se nalodí nějací lidé. Měl zachytit signál a signál opětovat. Nic víc”.
“Ten signálník není zajímavej. Horší je, že už žádný signál nevyšle”.
“A co se teda stane?”.
“Buď se to celý zhatí, nebo začnou improvizovat. Co jsem je měl možnost poznat, tak jsou v improvizaci zběhlí. Vlastně neznaj nic jinýho”.
“Pošlu pro posily. Když vyrazí hned, můžou tu být z Dymoru za čtyři hodiny. Což tedy samozřejmě nebudou, když vezmu v potaz papírování a koloritní nevraživost poslední výspy k nám z města. Ale nad ránem určitě… Rozkaz je přeci jenom rozkaz…”.
“No…”, pokýval hlavou Gerllod, “Ty posily určitě, ale já bych spíš…”.
A potom Gondovi něco navrhl. Něco, z čeho by mohl mít každý z nich prospěch. Ale stálo to na chlapském slovu. Jenom na jednom jediném chlapském slovu, které by musel do puntíku dodržet jeden i druhý. Navrhl něco, čím by nakrmili vlka, ušetřili kozu, a ve výsledku vše korunovali úplným úspěchem. Gonda Moskytův návrh vyslechl a váhal. Váhal dlouho, zvažoval všechna pro a proti. Kdyby toho muže, co tu před ním stál, zatkl, co by z toho měl? Zajatce, který pokud by potom potvrdil svoji totožnost, znamenal by pro Gondu přinejmenším zaražený kariérní postup a převelení do té špinavé dymorské díry, což byl obávaný trest neschopných důstojníků. A když by jej pustil, stávající situace by se v nejhorším případě nezměnila. Po zralé úvaze se rozhodl na Gerllodův návrh přistoupit. Zdál se mu reálný. A co víc, ten muž se mu čím dál víc líbil.
“Dobře, ujednáno”, rozhodl se kapitán Gonda, “Budu své muže držet na uzdě. Ale pálit naostro pochopitelně budou, o tom žádná. Musíte se držet vpředu, jasné?”.
“Jasné”.
“Dobrá tedy… Spojíte se se mnou v Ravě… A tam mi předáte loď i zajatce… A kdybyste mě chtěl snad nějak podfouknout - je vám jasné, co by se dělo potom?”.
“Jako facka, kapitáne”, odvětil Moskyt, “Jenom prosím, ať se tomu belhavýmu dědkovi nic nestane. Všechno nosí v hlavě… a my tu jeho hlavu potřebujeme jako sůl…”.
“Hm”.
“Takže ujednáno, kapitáne?”, napřáhl pravici Liscannořan, aby stvrdil chlapskou dohodu.
Slamich Gonda povstal a stiskl Gerllodovu dlaň.
“Tedy budiž… kapitáne…”.
Když Gerllod Moskyt vyšel na zápraží, hlasitě si vydechl. Příkazník Malachar Žlábek zcepeněl v pozoru, taktéž jeho dva služebně podřízení výrazně strnuli.
“Rozvolněte postoj, chlapci”, řekl blahosklonně Moskyt, “A hlavně: bedlivost. Bedlivost především…”.
“Ano, pane! Bedlivost především, pane…”.
Ztepilou postavu Gerlloda Moskyta pomalu pohltil temný příkrov noci. Byl sám se sebou spokojený. Věru ano.

Olbřímí sova

Zemikosa dřepěl v naprosté tmě a jediné, co svítilo, byla jeho temnotou rozšířená bělma, špikující okolní stíny. Vzal si dobrovolně hlídku, s vážnými obavami čekal na Moskyta. Bylo už po půlnoci. Ostatní spali, občas se někdo neklidně zavrtěl či hlasitě zakašlal. Zoltar váhal, jestli už není na čase svěřit se pardům a vytáhnout šílenému vojákovi na pomoc. Jak tak seděl zabalený do ovčí houně, s očima vykulenýma, připomínal olbřímí sovu. Jen zahoukat. Potom zapraskala větvička. Barvířův syn naučeným pohybem hrábl po zbrani.
“To jsem já…”, sykl Moskyt, “Moskyt…”.
Zoltar si nahlas vydechl úlevou.
“Abych řek pravdu, vůbec jsem nečekal, že se někdy vrátíš”.
“Ale vrátil jsem se. A zařídil…”.
“Zařídil, jo?”.
“Tak teda poslouchej…”, odvětil Gerllod a ztišil hlas, aby náhodou jeho vyprávění nezaslechly nepovolané uši.
Čím méně lidí o tom bude vědět, tím větší šance, že všechno dopadne tak, jak má. A Gerllod se příteli svěřil s tím, jak setkání se Slamichem Gondou probíhalo, i s tím, na čem se dohodli. Tedy že Gonda zařídí, aby Rujná oliheň, pokud se vůbec kdy objeví, nebyla vojskem obsazena, a že v rámci možností umožní nalodění.
“Ale pozor”, vztyčil voják varovně prst, “To vůbec neznamená, že nebudou pálit navostro, víme? Pochopitelně budou, protože nebudou zasvěcený, chápeš? Budou do puntíku plnit Gondovy příkazy, a jenom a pouze ty příkazy budou vydávaný s vědomím, že bysme se měli nalodit”.
“Hm”.
“Jenomže vždycky se může najít nějakej snaživej blbec, kterej si bude myslet, že sežral všecku moudrost světa… Takže velkej pozor, jo?”.
“Nejsem blbej…”.
Potom Moskyt vysvětlil, co musel slíbit a obětovat. Tedy především Záborce a Kušbabu a kohokoli dalšího z větších ryb, až se Rujná oliheň vrátí. Rujnou oliheň v ucházejícím stavu samosebou. A všechny Záborcovy lidi. Udal místo, kde sjeli z cesty. Museli tábořit někde opodál. Jejich stopa bude ve sněhové břečce nezahladitelná.
“To může bejt docela masakr…”, zachmuřil se Zoltar.
“Jo, to může… A nejspíš i bude…”.
“A Záborec?”.
“Toho nechaji prchnout. Je v našem zájmu, aby se spojil zpátky s náma”.
“Jo”.
“Jo a ještě jedna věc”, doplnil Gerllod, “Měli bysme se radši držet dál od toho lesejka… Řek jsem mu, že se tam kolem určitě budou motat ňáký lidi…”.
“To chápu…”.

Hlavatka

Yasper už zase dřepěl v rozsoše a ohlásil muže, blížícího se k jejich ležení od jihovýchodu.
“Von běží jako vo život”, ohlásil zámečník, “A nejspíš vo nás ví… Počkejte… to je přeci ten námořník…”.
Byl to Hlavatka. Nurnští se ani neptali, jak je našel. Musel v tom mít prsty Záborec.
“Chlapi! Průser!”.
‘Že by tak rychle?’, pomyslel si Gerllod a pohlédl na Zemikosu. Ten krátce zavrtěl hlavou.
“Průser jako vidle!”.
Hlavatka ze zalykal, jak lapal po dechu, a mezi mocnými nádechy trhaně vypověděl, že mistra Klismana, zdejšího majákmistra a vysílače smluveného signálu, zatkli. Potom řekl, že tamhle dole v té vsi, že tam číhá vojsko a má číhající zálohy i na pláži. A že kotviště je obšancované a že po moři křižuje vojenská plachetnice, která pátrá po čem asi jiném, než po Olihni. Ale Oliheň je prý rychlá loď a Hlavatkovi muži vědí, co dělají. Potom Hlavatka schématicky načrtl do hlíny okolí, tedy čáru pobřeží, přístaviště, maják, vesnici, lesík a cestu.
“Tady jste vy…”, zabodl prst někam poblíž cesty, “Tady jsou Záborcovi, tady Šikmovoký a tady… tady někde ty kolohnáti vod Krvavýho…”.
Podle všeho muži Šikmookého Chálida i Vladacha Krvavého tábořili v lesíku. Záborec někde stranou, hlouběji na východě.
“Měli byste si vzít nějaký ty moje pramičky, co jsou tady v lese, a najít místo, odkáď je vidět na móře. Vo ňáký pramičky jsme přišli, když ty krollí hovada s nima napochodovaly přímo na pláž. Chápete? Přímo sem!”.
Ukázal na rybářské kotviště.
“Chápete asi, že pramičky jsou v prdeli…”.
“Kolik bysme těch loděk asi potřebovali?”, zeptal se Horác Lipový.
“To jsou pramičky…”, zašklebil se Hlavatka.
“Dobrá. Pramiček teda…”.
“Tak dvě… Dvě postačeji bohatě…”.
Potom Hlavatka vysvětlil, že Rujná oliheň se musela stáhnout na širé moře a že se vrátí, až bude příhodné počasí. Signál bude vyslán přímo z paluby, a to vždy každou noc mezi dvanáctou a jednou hodinou. Přerušované světlo.

Pramičky

Přes den se sníh proměnil v hnědou kaši a postupně roztál. Pohyb v krajině ustal, na první pohled nikde nic podezřelého. Kdyby Nurnští nevěděli to, co věděli, řekli by si, že jde o učebnicový příklad ospalé díry za podzimní plískanice. Jenomže oni věděli, a bylo jim jasné, že pod netečným příkrovem to vře a klokotá a pára plní zemní výdutě, tlačí se a hromadí a vše směřuje k mocnému výbuchu.
Také si všimli, že zřejmě dorazila jízda z Dymorské pevnosti. Oddíl samotný nespatřili, ale do Zámoře dorazil jízdní předvoj. Moskytovi bylo jasné, že v nenápadném domku právě Slamich Gonda předestírá plán útoku.
“Jsme tu jak na divadle”, svěřil se Menhorian Blathel, “Úplně z toho mrazí”.
Gerllod věnoval vylekaný pohled Zemikosovi, ale ten zavrtěl hlavou. Nic mu neřekl. Kouzelník jenom sdělil momentální pocity, prostě co mu slina přinesla na jazyk. Mimoděčný a momentální výron. Možná šlo o vnuknutí, polapené z éteru. Takové věci se někdy stávají. O chystaném útoku vojska nic vědět nemohl. Ne, to skutečně nemohl, pokud něco nevytušil z řeči těla. Gerllod si znovu Zoltara přeměřil podezíravým pohledem.
“Prostě ne!”, houkl Zoltar.
“Co, ne?”, optal se Tjure.
“Prostě ne. Musíme odtud vypadnout. Jinak nás vyšťouraj. A potřebujeme ty loďky…”.
“Pramičky…”, opravil jej Horác, “Šikovný pramičky…”.
“Jo. A výhled na móře…”.
“Vyrazíme na noc”, řekl Gerllod, “Vezmeme si pramičky a přesuneme se někam k útesům”.
“Proč až v noci?”.
“Mám k tomu svý důvody”, řekl Gerllod, “Vážný důvody. Je tu kolem spousta vojáků a špiclů”.
“Myslíš těch pár tam v Zámoři? Nebo tu bandu pod majákem?”, nesouhlasil trpaslík Bolbuch, “Tak je prostě obejdeme vrchem…”.
“Je tu spousta jinejch existencí, víme?”, nedal se Gerllod, “Prostě mám svý dobrý důvody”.
“Jo, má svý důvody, vojvoda náš”, zastal se jej Zemikosa, “Prostě má svrbění v nose, je to znamení, a tak to znamení vyslyšuje. Je vopatrnej”.
Kušbaba pokýval hlavou na znamení souhlasu.
Od noční hlídky se Zemikosa s Moskytem velmi sblížili. Sblížilo je společné tajemství. A drželi při sobě jako články masivního řetězu.
Do soumraku se nic zvláštního nepřihodilo. Ale nešlo si nevšimnout odjezdu několika vojáků ze Zámoře a příchodu posil od majáku. Prostě něco se tam dole chrulo, a takové chrutí vždycky může znamenat jediné - potíže.
* * *

“Vybalte někdo lucerny s vokenicema… Halabus a Prášil je ponesou”, zašeptal vůdce, “Jo a chlapi… jenom na škvíru, jo? Jenom pod nohy, jasný?”.
“Jasný”.
Někdeblízko zahoukala sova. Potom ještě jednou.
“Co to bylo?”.
“Sejc”, hádal Yasper.
“Ba ne, zámečnickej”, sykl Bolbuch, “Todle bude Ramar…”.
A byl. Vynořil se jako duch.
“Šineš se jako duch!”, přivítal průzkumníka Zoltar.
Matvej Žíla přitakal: “Máš recht”.
Ramar ukázal rukou na černou hradbu stromů, trochu vlevo.
“Pěšina tam je… Támhle… Zatím klid…”.
“Veď nás, Klemechte”, přikázal mu Kušbaba, “Až k tomu seníku”.
Moskyt se na Kušbabu zle zamračil, ale v té tmě to nebylo dobře vidět.
“Tak nestujte a pojďte…”, plácl Zoltar Moskyta po zádech.
“Hm. Jo. Pojďte”.
* * *

Šlo se velmi špatně. Pěšina byla úzká, sevřená možná ve dne řídkým, ale teď v noci velmi tmavým lesem. Lucerny byly z důvodu bezpečnosti přivřené, co jen to šlo. Dá se říci, že druzi neviděli na krok a šli jako husy v dvojstupu. Procházka připomínala tápání slepce. Už dávno minuli rozcestí a zabočili po pěšině vpravo.
“Někde to tady musí bejt!”, zasyčel Zoltar, “Posviťte někdo trochu!”.
Pootevřené okenice pustily trochu více světla. Les šuměl chladným větrem z hor na severovýchodě. Při zemi se válel studený mlžný opar.
“Bouda!”, ukázal Žíla stranou od cesty.
Asi tam skutečně něco bylo. Ale co, to Nurnští už nestihli zjistit. Někde z lesa se ozval hluboký hrdelní výkřik. Zapraštěly větve.
“Tady Kušbaba!”, vyštěkl bývalý předák své tlupy.
V lese to nenávistně zachrčelo. Už byly tušit první míhající se figury.
“Krollové!”, pravil Ramar, “Jdou po nás…”.
“Tady Kušbabova skupina, chlapi! Tady vaši!”.
“Padáme!”, zařval Zemikosa.
“Šajněte naplno!”, zaječel Prášil a splnil rozkaz.
Menhorian ho v běhu následoval. Vytvářeli pardům ústupovou cestu.
“Bolbuchu, ke mně!”, křikl Gerllod, “Budeme krejt záda!”.
“A vy vostatní, kurva, padejte!”, řval trpaslík a rozmáchl se sekerou, “Kušbabo! Zmiz!”.
To už se před Bolbuchem ztopořilo obrovité monstrum s kyjem a on zaťal. Vychrstl proud krve. Gerllod Moskyt přiklekl a bodl ostrým koncem někam do pletence stehenních svalů. Kroll zaryčel, až se otřásla země. Prchající Nurnští připomínali dvě mihotavé bludičky, světýlka z blat.
* * *

Bylo to takřka magické. Stáli na kraji lesa a sípavě oddechovali. Vydechovaný vzduch se rychle přetvářel ve slouce páry, která tryskala jako chrlení obryb. Obrybí byly i vzdechy, které vydával les. Takové duté, vzdálené výkřiky, přetvořené těly stromů do podoby něčeho nepozemského. Wulfgaard Prášil občas blikl lucernou. Prostě klapl okenicemi. Brzy pěšina zaduněla běžícími kroky. Nurnští tasili, ale záhy zase zbraně sklonili. Byl to Gerllod a supící Dědek v závěsu za ním.
“Snad za náma nepůjdou…”, vydechl voják a bolestivě stáhl úsměv.
Chytil se za krvácející bok.
“Jeden mrtvej, jeden asi nejspíš”, zaburácel Bolbuch, “Pak jsme vzali kramle. Ale myslim, že za náma půjdou”.
“Byli to Vladachovi chlapi?”, zeptal se stále nechápající Kušbaba.
“To bych řek, že byli”, odvětil Bolbuch, “A móc dobře věděli, kdo jsme my”.
“Ale jsme přeci na jedný lodi…”.
“Na jedný lodi eště nejsme…”.
“No, ale o co jim teda šlo?”.
“Mám dojem, že o ty šikovný pramičky”, odvětil Bolbuch.
A jelikož les utichl a nezdálo se, že by Nurnským někdo šel po stopách, stáhli se trochu hlouběji do lesa a udělali provizorní ležení. Tedy - opřeli se zády o stromy a zahalení v houních se zbraněmi hotovenými pokoušeli se proklimbat noc. Předtím ale Gerllod přednesl plán. Rozdělil Nurnské na dvě části. Budíček bude za tmy, ještě před kuropěním. Jedna část za mlžného šera pronikne k seníku od východu a odvede pozornost Vladachovců. Druhá skupina pronikne k seníku po pěšině a pokusí se odnést dvě lodě.
“Sraz si dáme na severozápadním okraji lesa, nadohled moře. Takže na opačný straně, než jsme teď. Chápou to všichni?”.
Druzi zamručeli na souhlas.
“Chápe to i takovej Horác Lipový?”.
“Jasně, že to chápu… Ukradneme pramičky a skováme se na druhý straně lesa. Budeme tam čekat na loď”.
“Dobrá”, pochválil si Gerllod, “Všichni teda všechno chápou, takže hajdy na kutě. Bude to věru dlouhá a nepříjemná noc”.
“Dobrou…”.
“Dobrou…”.
“Přece jenom jednu otázečku bych měl…”, ozval se Lipový, “Co je to, pánové, vlastně ta oliheň?”.
“Oliheň? Jak bych ti to…”, podrbal se ve vlasech Wulfgaard.
“Oliheň je vlastně mořskej chapadlatec”, pravil barbar Tjure, “Něco jako chobotnice, krakatice nebo sépice…”.
“Sépie, Tjure, sépie…”.
“Jasně, promiň. Sépie”.
“Jo”, zavrtěl se Lipový, “A potom teda nevim, co to znamená rujná”.
“Tak to bych ti zase vysvětlil já”, zachechtal se Zemikosa, “Rujná je každá ženská - teda každá, která zmerčí vopravdickýho chlapa. Myslim tim chlapa, jako jsem já. Vybavenýho vod přírody, chápeš? Prostě rujná ženská, cha cha… Kapišto, Muženo?”.
“Určitě asi jo… Jo, asi určitě…”.
“Nechtěli byste už laskavě držet huby!?”, ucedil vůdce družiny, “Ráno nás čeká práce”.
“Jsem stejnýho názoru”, ozval se Kušbaba, “Držte huby, volihňové”.
“Hm…”.
* * *

Kupodivu to celé bylo snazší, než se zdálo. Vladachovi muži tábořili v lese nadivoko v nevzhledném roztahaném ležení. Zřejmě utrpěli citelné ztráty a mnoho z nich si z Turmegu odneslo šeredné šrámy. Bylo zřejmé, že tady došlo k nějaké šarvátce dle vysvlečených vystydlých mrtvol odtahaných stranou, ale nikterak mimo dohled. Někteří z těch nebožtíků evidentně říkávali pane Šikmookému Chálidovi. Že boj o lodě už začal bylo zjevné už z faktu, že byly vytahané ven a opřené o boudu, dvě tři prošlápnuté či s prolomeným bortem, jak se o ně chlapi přetahovali. A právě to pramicovým unašečům usnadnilo práci. Když Gerllod, Bolbuch a Tjure v dálce spustili řev a zalarmovali ležení Krvavého Vladacha, jehož muži obezřetně vyrazili bránit zdecimované torzo svojí tlupy proti celému světu, stačilo z odkryté strany učinit několik málo desítek přískoků, bafnout pramice a pelášit pryč. Mužena, Prášil, Kušbaba a Žíla pelášili s jednou, Klemecht, Hadinec, Glajch a Halabus jim pádili v patách s druhou. Volnýma rukama třímali vesla. Vladachovi muži, plně soustředění na hrozící nebezpečí, si ničeho ani nevšimli. Pomalu postupovali lesem a snažili se zmerčit nepřítele a odhadnout jeho sílu. Nepřítel však zmizel dřív, než se s ním stihli dostat do křížku.
* * *

“Myslel jsem, že budete víc na západě”, zvolal Gerllod, když zahlédl Zoltara s Horácem Lipovým, kterak mezi nízkými smrčky na hraně lesa obhlížejí pramici.
Válečníci kráčeli po kraji lesa ve viditelně dobré náladě.
“Takže toudle ďurou se to pádlo prostrčí, jo?”.
“Víceméně”, nasadil Lipový káravý výraz pomocného učitele, “Akorát, že ta ďura se jmenuje havlinka a to pádlo neni pádlo, ale veslo…”.
“Vono se pádluje veslem? Blázen aby se v tom námořnictví vyznal…”.
“Veslem se vesluje, víš?”.
Teprve teď si mohli Nurnští lodě v klidu prohlédnout. Pramice to tedy byly pořádné, bytelné, tak dobře pro deset mužů. Se čtyřmi vesly.
“Ten Hlavatka se v tom asi věru vyzná”.
“To teda bať”.
“Hlavně abysme to v tom zmatku dokázali ukočírovat”, nadhodil Bolbuch.
“Víte co?”, navrhl Menhorian, “Tak ať tady Mužena provede odbornej výklad s praktickým nácvikem. Stejně minimálně do večera nebude do čeho píchnout”.
“Na ňáký nácviky vám já kašlu”, ohradil se barbar Tjure, posílený tím, že Bolbuch se také netvářil dvakrát nadšeně.
“Prostě bude nácvik a basta!”, zatvrdil se Moskyt, “Je to rozkaz…”.
Vojáka Gwendarronské královské armády v sobě Gerllod nezapřel. A druzi věděli, že nemá smysl odporovat. Konec konců - myslel to dobře.
V pravidelných intervalech obměňovaná hlídka do večera sledovala moře. Ramar byl vyslán na průzkum a vytýčil nejbezpečnější cestu pod útes. Varoval ale, že na pobřeží pod majákem je vojáků víc, než čekal.
Ačkoli Nurnští doufali, že se této noci nalodí, žádný signál v čase, který stanovil Hlavatka, z moře nepřišel. A to ani předtím, ani potom. Nurnští se začali nudit a přemýšleli, zda nakonec nalodění nepromeškali. Nechtěli však pátrat po okolí po jiných zasvěcencích v Záborcově plánu - byli rádi, že jsou zatím v bezpečí.

Pláž

Následující noci už to vypadalo, že také k ničemu nedojde. Hlavatkův čas vypršel a druzi se rozmrzele zavrtali do houní. Moře bylo zahalené mlhou, monotónní šplouchání vln se jim zahlodávalo pod kůži a jitřilo už tak vyšílené nervy. Na hlídce dřepěl Wulfgaard Prášil a přemýšlel, jestli mu to za to stojí, choulit se tady v lezavém blátě v promáčené houni a civět do tmy. Potom něco bliklo, potom znovu. Wulfgaard měl pocit, že to jsou jenom mžitky ze soustředění, kterým se snažil udržet v bdělém stavu. Prostě halucinace. A potom to bliklo znovu, blikalo to pravidelně, ale nejasně, protože mlha světlo pohlcovala a rozptylovala.
“Chlapi… Chlapi! Poplach!”.
Nurnští se začali v houních vrtět.
“Poplach!”.
“Kapitán Moskyt, pane!”, vyskočil Gerllod jako napružená větev, jeho pohled byl dosud nepřítomný spánkem.
“Probuď se, Stařeno!”, houkl Wulfgaard, “Oliheň na obzoru!”.
Gerllod Moskyt si promnul oči a pohlédl na moře. Skutečně, to světlo nepravidelně blikalo. Navíc jej občas pohltila mlha. Potom se rozeběhl po ležení a špičkou jezdecké boty kopal do spáčů, kteří se ještě nesbírali na nohy.
“Skupiny jako u seníku, bijci kryjou postup! Jasný?”, zavelel vůdce.
“Jasný, vojvodo!”, odvětil neochotný chór mužstva.
Wulfgaard upozornil, že dole na pláži nejspíš zažehli ohně. Rudá záře se odrážela od mlžného oparu a působila věru nadpřirozeně.
“Ty vojcli se jistě přesunuli blíž”, varoval Ramar, “A potom tam může bejt ta vojenská loď, možná i víc. Bude to asi zlý”.
“Dělejte, padáme!”, houkl Gerllod, “Nebo to fakt bude zlý”.
“Jo. Bafněte ty lodě a padáme”, vyštěkl Zemikosa, “A nezapomeňte bafnout i ty pádla!”.
“Vesla…”, opravil jej nesměle Horác Lipový, ale to už sebou lodice, co ji držel na rameni, cukla vpřed a havlinka mu málem vyrazila zuby.
Gerllod Moskyt udal směr.
* * *

Běželi nízkou suchou travou, půda byla měkká a vlhká. Nemrzlo, ale chladno bylo tedy pořádné.
“Tam dál vpravo je útes, Gerllode”, zasyčel průzkumník Ramar.
Gerllod zahnul a přískoky běžel po svažujícím se terénu vpřed. Tam se zastavil. Spatřil ohně, praskající vatry, ozařující několik desítek sáhů volné pláže pod útesem, tedy vzdálenost, kterou bylo třeba urazit na nekrytém prostoru s pramicemi na ramenou, a ještě několik sáhů dál ledovou vodou na hloubku, kde by mohli naskákat dovnitř. Od pláže je dělilo tak dvě stě padesát, možná tři sta sáhů tmavého svahu, útes zde byl přerušen přirozeným zářezem, zřejmě tudy tekl nějaký potok, ale v té tmě nebyl vidět. Nejspíš ani nebyl vydatný, protože tam dole, v písku, žádné koryto vidět nebylo. Ale co vidět bylo, a pro zkušené oko vojáka zcela nezakrytě, to byly záhraby číhající gwendarronské armády. Dymorští už tu museli být - Gerllod odhadl sílu mužstva na něco ke stovce.
“Nikdo se dole nezastavujte, jinak je po vás!”, udělil doporučení, “Prostě jen běžte, běžte pořád, pak skočte do lodi a pádlujte, pádlujte, pádlujte o život, co to dá”.
“Ale…”, namítl Horác a zdvihl veslo.
“Prostě pořád pádlujte…”, zavrtěl hlavou vůdce.
Lipový zase veslo odevzdaně sklonil.
Potom se rozezněl řev. Byl to krollí bojový ryk, masa těl se hnula úžlabinou z protilehlé strany, někdo spadl, zařval, cosi se valilo dolů, ozval se nepříjemný praskot dřeva.
“Vpřed!”, zařval Moskyt.
Nurnští vyrazili. Spatřili, jak krollové vyběhli do půli vatrami částečně ozářené pláže, než je zasypala salva šípů. Pořádný výhled měli jen Moskyt, Bolbuch a Tjure, zbytek mužů se lopotil s loděmi. Všimli si, že šípy vylétly i z hrany útesu, seshora. Hořící ohně se táhly dopředu i dozadu, připomínaly ohnivého hada. Vojáci se pořád drželi zpátky v záhrabech. A potom Gerllod spatřil Vladacha Krvavého, který ukázal mečem k patě útesu a štěkl rozkaz. Větší část jeho mužů změnila směr a s tasenými zbraněmi se rozvila v rojnici, mířící k vojákům. Neměli ponětí, kolik jich tam je. Řvali a činili prostor pro nosiče pramic. Každou nesli dva krollové, jako by to byly třísky. Vladach kráčel k zpěněné vodě. Zazněl třeskot zbraní, napadení vojáci vyskočili z úkrytů a střetli se s nepřítelem. To bylo zlé.
Potom Tjure spatřil skupinu Šikmookého Chálida. Už seznali, že Vladachovi muži se pustili do křížku s muži zákona, a vyběhli s ječivým mnohohlasým pokřikem vpřed. Museli být poschovávaní někde v křovinách na jihozápadě, protože předtím je barbar určitě neslyšel. Nurnští se s Chálidovými muži srazili ve středu údolí a jejich řady se promíchaly.
“Příteli!”, zaskuhral něčí hlas za Prášilovými zády, “Příteli!”.
Byl to Záborec. Ten dědek byl pořád mezi živými.
“Kde jste se tu vyloup?”, ozval se Kušbaba z protilehlé strany.
“Příteli!!!”, zaštkal stařec.
V jeho hlase byla cítit naděje v moři zoufalství.
“Kde máte chlapce?”.
“Stala se strašná věc, Kušbabo! Strašná věc!”.
Někomu uklouzly nohy a zaklel. Potom spadl Kušbaba a vzal s sebou Záborce, který jej tahal za rukáv. Pramice se zhoupla. Štrůdl těl nabral na rychlosti a hrnul se na pláž do světla ohňů. Pramice Vladacha Krvavého vyrazila na moře, několik krollů se ještě sápalo dovnitř.
“Ústup!”, řval ten vousatý divoch, stoje na přídi.
Jeho muži se počali stahovat.
Potom GKA zahájila palbu. A to nejen zápalnými šípy, ale i ohnivými kulemi. Ty přilétaly z moře. Mlha obnažila obrysy malé lodi. Teď teprve začal masakr.

Rujná oliheň

“Žíla…”, zařval Kušbaba.
“Tady!”.
“Nechápu to Gerllode”, křičel úplně mokrý a prokřehlý Wulfgaard, “Prostě to vůbec nechápu. Jsou skoro v přesile a zůstávaj zalezlý…”.
“Vojenská taktika. Prostě to neřeš, lež na dně a buď rád, že jseš rád”.
“Hadinec…”, ohlásil Menhorian Halabus z druhé lodi, “Chyť se mě…”.
“Dobrý”, vydechl Zoltar, když přepadl přes bort.
“Jak může bejt vojenská taktika střílet jako spolek starejch bab?”.
“Vytáhněte Záborce!”, byl slyšet Menhorianův naléhavý hlas, “Je támhle. Támhle!”.
“Tak dělej, dědku plesnivej!”.
Do bortu se zapíchl šíp a o kus dál zasyčela ve vodě ohnivá koule. Potom dostala přímý zásah jedna z pramic nalevo. Pohltil ji olejnatý oheň a hořící muži vyskákali s řevem do vody. Zasyčeli jako ta koule.
“Prášil? Tady… Mužena? Muženo!!!”, křičel Kušbaba na vyděšeného hobita běžícího ledovou vodou, “Naskoč, hochu!”.
“Pádlujte, dělejte!”, opřel se Moskyt do vesla.
“A proč teda neatakujou tu Voliheň?”.
Rujná oliheň v dálce vysílala smluvený signál, jako by se nic nedělo.
“Protože prostě proto!”, zařval Gerllod.
Někdo zařval.
“Dostali Tjureho!”, ječel Menhorian z druhé lodi.
“Slyšeli jste to? Dostali prej Tjureho”, běžela zpráva od úst k ústům.
Nurnští vypluli na volné moře a ukázalo se, že hlavní hrůza se odehrává na pláži. Tady byla voda zcela klidná. Vojenská loď, kterou z tohoto úhlu již pohltila mlha, pálila směrem k pláži. Gerllod by jistě dal Wulfgaardovi za pravdu, kdyby nebyl zasvěcen do tajemství, proč.
Blížili se k Rujné olihni. Trpaslík Bolbuch nevěřícně sledoval pobřeží.
“Měli jsme štěstí. Gwendarronský královský vyrazili na zteč. Něco tady smrdí. Mám na to čuch”.
* * *

Už viděli, jak dělají ten signál. V koši měli rozdělaný oheň a mávali před ním mokrou dekou.
“Támdle!”, křikl nějaký muž na palubě a ukázal směrem k Nurnským.
Vedle něj se objevil Hlavatka s Vladachem Krvavým.
“Kterýpak vy jste?”.
“Kušbabovi!”, zamával Kušbaba.
Gerllod nasadil bolestnou grimasu.
“Ho hó. Vítejte na palubě, pánové”, zvolal Hlavatka, “Chyťte se lana!”.
“Jak se ten cápek dostal na palubu Olihně, to mi teda neni jasný”, zachmuřil se barbar Tjure, když obě pramice šťastně přirazily k třetí, již prázdné.
“Počkej”, zarazil se Yasper, “Tak voni tě nakonec nedostali?”.
“Ne”.
Barbarova lněná halena byla v oblasti hrudi nasáklá krví. Jak Nurnští vylézali postupně na palubu, ve světle palivového koše bylo vidět, že Tjureho zranění nebylo jediným z té noci. Jenomže slaná voda a nebývalé vypětí přehlušily bolest. Ta se dostavila později.
* * *

Rujná oliheň vyčkávala ještě asi nějakých čtvrt hodiny, možná o chlup déle. Námořníci pomáhali vytahovat muže z poškozených pramic. Hlavatka si byl vědomý, že vody brázdí ne jedna, ale dvě nepřátelské lodi, ale to, že je dosud neobjevily, přikládal svému námořnímu umění. A také si byl jistý, že Rujnou oliheň vybrali dobře. Že je to rychlá, poctivá loď, na niž ty kocábky vojska nedosahují ani z poloviny. A potom, byla tu výtečná posádka. Výtečná, i když notně prořídlá. Hlavatkovi zůstalo všehovšudy pět mužů. Ostatní přišli o život nebo svobodu. Ale hlavně, že mu zůstal Krakatec. Kormidelník, jemuž bezvýhradně věřil. Potom, když si byl mořský vlk jistý, že už nikdo nepřipluje, přikázal Krakatci nabrat vítr do plachet. Palivový koš byl svržen do moře a Rujná oliheň potemněla. Záborec se přidružil k Hlavatkovi a Kušbabovy muže opustil.
Nurnští si zalezli někam do kouta a přikryli se plachtami. Postavili hlídku. Vůbec si nepřipadali jako v bezpečí. Navíc jim byla zima a byli mokří. Ale pluli, a to bylo hlavní. Kurs - severozápad.

Stav mužstva

Ráno vyšlo mdlé slunce. K Nurnským přišel nějaký námořník, představil se jako Ohlávek, Hlavatkův člověk, a nabídl Nurnským kotlík horké kořalky s vodou, aby se jim rozproudila krev. A pozval je na shromáždění na střední palubě, k němuž mělo dojít asi tak za hodinu. Prý se mají zatím spočítat.
Kušbaba tedy vyzval Prášila, aby vše zapsal, a hlásil jména jedno po druhém.
* * *

Panoptikum, které se toho rána srotilo na střední palubě, připomínalo výron nemrtvých zpoza hřbitovní zdi. Jako by se otevřely hroby. Ti muži byli bledí, nevyspalí, ztuhlí zimou, zakrvácení. Bylo zřejmé, že od Turmegu značně utrpěli. Na můstek nad hlavami prořídlého srocení vystoupil Hlavatka a představil sebe coby kapitána lodi, Krakatce coby jeho pravou ruku a kormidelníka a další čtyři muže. O zbytek mužů přišel v Ravě, toto bylo torzo jeho posádky. Oznámil tedy, že je dost možné, že bude třeba posílit stav z ostatních zdrojů, tyto muže zacvičit, vycepovat. Potom předal slovo starému Záborci, muži, který za těch pár dní, co utekly od shromáždění v Turmegu, zestárl a sešel snad o deset patnáct let. Starý pan Záborec hlasitě chrchlal a oznámil, že z jeho mužů nezůstal nikdo, že padli do léčky vojenské setniny tam nad Zámoří, a vyjevil přesvědčení, že ta státní lůza šla na udání, o čemž neměl nejmenších pochyb. A pravil, že jestli v tom měl někdo z přítomných prsty, že skončí věru zle. Potom vyzval další přítomné předáky, aby oznámili stav mužstva. Kušbaba ohlásil jedenáct mužů, jednoho nezvěstného. Vladach Krvavý dopadl velmi zle. Zůstali mu tři muži, sice muži jako hory, krollí kolohnáti odněkud z jeskyní, ale přišel o podstatnou sílu a to mu vzalo náladu. Šikmooký Chálid se naopak tvářil poměrně vítězně. Došlo mu, že se svými osmi muži, z nichž minimálně pět dosahovalo kvalit Vladachových kumpánů, ovládá podstatný díl bojové moci. Byl přesvědčen o své převaze nad Vladachem Krvavým. Kušbabu a jeho muže vůbec nebral v potaz. Od samého počátku je přehlížel. Minimálně od toho nešťastného souboje na Záborcově dvorku, což je ale vlastně jedno a to samé.
Potom se slova znovu ujal Hlavatka a dle početních stavů přidělil kajuty. Upozornil ale, že chlapi si tam budou muset napřed uklidit, protože loď je po převzetí ve velkém nepořádku. Veškeré nepotřebné věci mají hodit prostě přes palubu. Nurnští měli nárok na tři kajuty, což nebylo věru mnoho.
Co kapitán Hlavatka vlastně mínil tím nepořádkem a těmi nepotřebnými věcmi, seznali Nurnští záhy poté, co je Ohlávek přivedl ke dveřím.
“Bydlíte tadlejc, tadlejc a eště tadlejc…”, ukázal na dveře, “Dobrý bydleníčko vinšuju”.
A odplouhal se pryč. Kvapně. Věděl proč.
“Fuj, to je ale smrad!”, chytil se za nos Menhorian Blathel, když Yasper otevřel dveře.
“Á, do hajzlu!”, zbledl Horác Lipový, když to uviděl.
Na zemi ležela lehce již zamřelá mrtvola nějakého muže, zpod postele trčely nohy dalšího. Na první pohled nebylo pochyb, že v kajutě došlo k bitce na ostří nože.
“Asi námořníci ňáký”, odtušil Yasper, ten šikovný zámečník, co se přiženil do Moskytovic rodiny.
“Z Ravy, hm…”, špitl Blathel.
“Ukliďte někdo ten svinec”, přikázal Gerllod Moskyt.
“A kam s něma?”.
“No kam? Přes palubu přece…”.
“Bafni tu cejchu”, nařídil Zemikosa Bolbuchovi, když převalil nebožtíka na zažloutlé prostěradlo, “Tak bafni to přece…”.
“No dyť jo, porád…”.
“A vy vostatní tak blbě nečumte… To jste ještě nikdá neviděli pořádnýho chlapa uklízet?”.
Druzi mlčky utvořili uličku.
* * *

Když Nurnští dali kajuty jakž takž do obyvatelného stavu, bylo už po poledni. Během úklidových prací zaregistrovali, že naproti přes chodbu bydlí muži z posádky a Vladachovi krollové. Ti neuklízeli. Budovali hnízda, či přesněji řečeno pelechy. Nurnští se dohodli, že u svých kajut budou držet vartu a kajuty důsledně zamykat. Osazenstvo lodi zdálo se být velice nesourodým, ačkoli dosud vládla poměrně dobrá nálada. Dobrá proto, že se mužům podařilo šťastně opustit břehy, kde vládly gwendarronské zákony, s nimiž se dostali do křížku. Ta dobrá nálada podpořená skutečností, že Hlavatkův kuchař vydával pravidelnou teplou stravu, neměla ale trvat dlouho. Trvala do pozítřejšího večera, do okamžiku, než Rujná oliheň nečekaně a velmi prudce změnila kurs. Ani muži, neuvyklí pobytu na moři, si toho nemohli nevšimnout a zpráva se velmi rychle roznesla. Mezi pasažéry zavládla citelná nervozita, jež vyústila ve vynucené shromáždění na střední palubě, kde Záborec musil pustit něco informací. A informace, které pustil, spustily lavinu událostí. Přitom toho mnoho neřekl, jen tolik, že skutečným cílem plavby je souostroví Kodgick, konkrétně jistý Tichý ostrov. Hlavatka podotkl, že cesta tam bude trvat asi čtrnáct dní, podle toho, jak vítr a bohové moří dovolí, a že bude třeba šetřit se zásobami, poněvadž pro jistotu je nutné držet určitou železnou zásobu i na cestu zpátky, kdyby došlo k něčemu nepředloženému. Hlavatka byl mořský praktik každým coulem, ale na klidu to rozvášněné atmosféře nepřidalo.
Záborec řekl, že účelem podniku je vyrabování napěchovaného skladiště zlatých slitků, jež by se mělo nacházet ve vsi blízko přístaviště. To už ale dav pod Záborcem hučel a někdo vykřikl, že na Tichém ostrově je obávaný pracovní tábor a že silně pochybuje, že by ona dotčená vesnice byla jen tak obyčejnou vesnicí. Navíc Kodgičané si na zlato nenechají sáhnout, to je jisté. Záborec řekl, že nic se nejí tak horké, jak to přinesou, a přikázal Hlavatkovi, aby vyvalil soudek s kořalkou a že je výpravu třeba zapít.
“To podšup je sviňsky! Bežradlu neny chlab!”, vztyčil pěst Šikmooký Chálid, ale jeho tvář neodrážela jednoznačně záporné ani kladné emoce, “Bežradlu neny chlab!”.
Mezi jeho muži to zašumělo. Někdo z jeho druhů na něj něco křikl.
“Jag sum řek, tag sum řek. Sviňsky tag! Bežradlu neny chlab!”.
Postupně se zvedly další pěsti.
“Bežradlu neny chlab!”, křičeli jeho muži.
Nějaký krol se ohnal a vlepil jednomu z východňanů záhlavec. Začala strkanice, Nurnští se rozhodli pomalu vyklidit prostor. Potom ale námořníci vyvalili sud a narazili ho. Muži začali pít. Co pít! Chlastat!

Kdo drží vládu nad Rujnou olihní?

Situace na lodi během těch dvanácti dní, které nakonec plavba k Tichému ostrovu trvala, by se bez nadsázky dala nazvat vysoce turbulentní a dopředu těžko předvídatelnou. Že něco není úplně v pořádku Nurnským došlo tehdy, když se dostavili muži od Šikmookého Chálida s požadavkem na uvolnění dvou kajut ve prospěch jejich vlastních lidí. Požadavek byl oznámen ve vší slušnosti a velmi stroze a Nurnští si vzali čas na vystěhování. Namísto toho ale zamkli, slezli se v jedné z kajut, zajistili petlici a v dusné atmosféře rozvíjeli strategické debaty, jak si zajistit co největší bezpečí. A tehdy se definitivně řeklo a rozhodlo, že Hadinec není žádný Hadinec, ale Zoltar Zemikosa, a že Mužena je Horác Lipový, jemuž se někdy přezdívá Libový Horác, a že Kušbabova tlupa jednou provždy neexistuje, je tu jenom Nurnská družina, a té velí Moskyt Gerllod, kapitán GKA, tedy žádný Stařena, žádný špína chlap ani zločinec. A Nurnští dali Kušbabovi najevo, že má v zásadě dvě možnosti - tedy buď jít s nimi nebo proti nim. To dá rozum, že si vybral tu jedinou schůdnou, při které měl jakous takous šanci na přežití, a nijak zvlášť celou věc nekomentoval. Prostě beze slova, respektive jen s mírným brbláním, předal velení a schoulil se do sebe. Dost pravděpodobně toho už na něj bylo moc, skončil jeho sen, jeho vize, život měl v troskách a teď byl na cestě k Tichému ostrovu na lodi, ze které nebylo úniku. A z Kodgicku jej vždycky jímala takřka posvátná hrůza, mezi lidmi jeho zrna o souostroví kolovaly hotové legendy. Z Kušbabovy bandy jednou větou prostě nezbylo nic. Vlastně něco ano. Menhorian si přízvisko Halabus ponechal na věky věků. Byl na tuto epizodu svého nevzrušivého života zřejmě v zásadě pyšný. Menhorian Nocturno Halabus Blathel z Cairn. To jméno prostě mělo jaksepatří zvuk.
Někdy na druhý či třetí den zmizel Záborec a pár mužů, těžko soudit čí příslušnosti, klepalo na dveře a shánělo se po Krakatci. Nurnští postavili hlídku na chodbě a kontrolovali přístupový prostor, o nějž se dělili s posádkou i se smradlavými krolly Vladacha Krvavého. Potom přišla zpráva, že Záborec i Krakatec byli z rozhodnutí Šikmookého Chálida vzati do zajetí, Východňan údajně převzal kontrolu nad můstkem a především zásobárnou potravin. Potraviny stejně nikdo nevydával, zřejmě od okamžiku, kdy Krakatec či Záborec přestali vydávat rozkazy. Co se stalo s Hlavatkou, to nebylo jasné, ale objevily se spekulace, že zmizel. Následkem těchto nadmíru vážných zpráv Vladach Krvavý srotil své muže a opustil s nimi kajuty včetně osobních zavazadel. Dle hrdelních výkřiků bylo zřejmé, že jdou do ostrého střetu, tedy na šturm. Nurnští se do ničeho nepouštěli, strategicky drželi chodbu a veškerý jejich život se odehrával pouze v kajutách. Těžko říci, co se nahoře semlelo, ale do pozdní noci nikdo z Chálidových mužů nepřišel převzít nárokovanou kajutu. Dalo se tedy soudit, že Žlutí se věnovali činnosti vyššího významu.
“Hlavně žádný hrdinství…”, nabádal své muže vůdce Moskyt.
Tvář měl bledou únavou a přemýšlením, jak nejlépe z celé situace bez úhony ven.
Nejistota trvala pár dní. Nurnským nebylo zřejmé, kdo kormidluje loď a kdo jí velí, někteří z námořníků dřepěli zalezlí ve svých kajutách, ale nikdo do jejich chodby nepřicházel. Ramar se občas vyplížil na výzvědy, ale průzkum na malém ohraničeném prostoru byl obtížný a nebezpečný, proto zprávy, jež přinášel, byly kusé. Leč obrázek o situaci na lodi střípek po střípku skládal jako mozaiku.
Ukázalo se, že Šikmooký Chálid ovládá půlku lodi a Vladach Krvavý tu druhou. Ti dva předáci si po zřejmě krvavém střetu loď rozdělili dohodou. Muselo tomu tak být, protože důsledně kontrolovali svá teritoria, ale rozmíšky a střety nevyvolávali. Tím tedy nesporně přešel zajatý Záborec s Krakatcem, aniž by změnili celu, pod vládu Vladachovu. Potom se z nějakého důvodu stalo, že propustili Krakatce. Vladach nakráčel do podpalubí se svými krolly, Krakatec v jejich středu, a obsadili kajuty v levé části chodby, jež momentálně byly buď prázdné nebo v držení Hlavatkových mužů. Ramar špiclováním vyzjistil, že Hlavatka se už našel, vyhlásil loajalitu Vladachovi Krvavému a vynutil si propuštění Krakatce, který měl na námořníky zřejmě nemalý vliv. Kde se Hlavatka skrýval po celou dobu, co byl Krakatec držen v cele, to nebylo jasné, nicméně Hlavatkovi muži údajně jednomyslně vyslovili potěšení rozšířit řady mužů Vladacha Krvavého, čímž se počty hlav mezi jednotlivými uskupeními značně vyrovnaly. Toto dali Vladachovci najevo bujarou veselicí v těsné blízkosti ležení Nurnských, tedy přes chodbu, a Nurnští byli nuceni dát nesmlouvavě najevo, že mají silné a ostražité hlídky, a že polovina chodby včetně kajut vpravo je jejich nedotknutelným a výsostným územím.
A potom se zčistajasna objevil Záborec, byl bledý a ztrápený a vyjevil přání, aby se Kušbaba dostavil do kapitánské kajuty, teď už kajuty Šikmookého Chálida, kde mělo být dohodnuto příměří.
“Jdu já”, řekl Gerllod Moskyt, “Kušbaba už tady nešéfuje”.
Záborec se nejistě rozhlédl po tvářích přítomných, kteří pomalu přitakali.
“Jo”, řekl Kušbaba, “Už tady nešéfuju. Šéfuje tady pan Moskyt”.
“Řikáme si teďkonc Nurnský”, pravil Zoltar Zemikosa a založil ruce na prsou.
“Nurnský, hm… Dobrá tedy… Můžete se večer, pane Moskyde, dostavit?”.
“Můžu…”.
* * *

Šikmooký Chálid byl v dobrém rozmaru a usmíval se na celé kolo. Kapitánská kajuta se vybavením a rozmístěním dekorací změnila do podoby stepního stanu. Když vstoupil Krvavý Vladach, pozdravil Chálida coby kapitána lodi, a ten se rozzářil ještě víc. Bylo patrné, že Chálid uchopil moc a nezdálo se, že by byl připraven se jí vzdát. Během schůzky, která trvala asi hodinu a během které muži pojedli něco sucharů se špekem a popili červeného vína, se domluvili na nových pořádcích. Šikmooký Chálid je kapitánem této lodi a se svými muži její ozbrojenou ostrahou. Muži Vladacha Krvavého jsou Chálidovou posádkou. Hlavatka, který zde byl také přítomen, úslužně pravil, že se pokusí šéfovy kolohnáty v krátké době vyučit námořnímu řemeslu. Tedy pokud to bude v jeho silách. O Záborcovi nepadlo ani slovo. Na Gerlloda v zásadě směřovaly dva dotazy - tedy za prvé kde je Kušbaba, a za druhé zda má jakožto Kušbabův zmocněnec nějakých námitek k novým pořádkům. Na to Gerllod odvětil, že Kušbaba se necítí dobře a že námitek, pokud je mu známo, nemá, tedy určitě ne zásadních. O tom, že Kušbaba už není šéf, raději pomlčel. Necítil se příliš jistý v kramflecích a seznal, že není třeba zbytečně tahat všechny karty z rukávu. Prostě situace na lodi se změnila a to bylo nutné brát jako fakt. Když Gerllod opustil kapitánovu kajutu, všiml si, že Krakatec stojí na svém místě, tedy za kormidlem, a když jej míjel, slušně ho pozdravil. Kormidelník mu neméně slušně odpověděl. Kroll, který mu stál za zády ledabyle opřený o zábradlí, se velice zle zakabonil.
“Tak, pánové, dejte všechno jídlo, co máte v báglech, na hromadu”, řekl Gerllod, když se vrátil do kajuty, “A řekněte to i ostatním, a ať se sem urychleně dokolíbaj”.
“A vo co jako jde?”, zeptal se Bolbuch.
“Jde o to, že odteďka je všechno jídlo společný a bude se vydávat na příděl. Lodní kuchyně je totiž zavřená a už to tak zvostane, a zásobárna nám nepatří a evidentně patřit nebude… Tak to je…”.
Do kajuty se onedlouho doplouhali i ostatní z vedlejších kajut se skromnými kusy žvanců v podpaží a náručích.
“Hlásim předem, že toho moc neni”, řekl omluvně Wulfgaard na přivítanou.
“A já hlásím ještě míň”, ozval se Blathel, “A mám dojem, že tenhle klobás je už trochu zelenej”.
“Vyhoď to! Je to ouplně zamřelý!”.
“A co tu dělá tendle?”.
“Kdo?”.
“Tendle…”.
“To je přece Záborec”, odvětil nechápavě barbar Tjure.
“To vim taky”, zamračil se vůdce, “Ale co tu dělá?”.
“Neměl kam jít”, řekl Blathel, “Přišel k nám na cimru s prosíkem a my ho vzali pod ochranu”.
“Jo, pod vochranu”, přitakal Tjure, “Zželelo se nám ho”.
Záborec nasadil útrpný úsměv. Vypadal jako někdo, kdo skutečně pomoc potřebuje.
“A Kušbaba taky říkal, že by bylo lepší…”, pokrčil rameny kouzelník, “Že by prostě bylo lepší, kdyby byl na našej straně. Že když je teďkonc potřebnej… že máme bejt slitovný…”.
“Kušbaba nemá co říkat”, houkl vůdce Gerllod Moskyt, ale potom pravil: “Dobrá tedy. Ale bude spát s váma”.
Uvědomil si, že je lepší mít Záborce na své straně než na straně nepřátelské, a navíc, stařec toho mohl ještě hodně vědět.
“Jo”.
Kajuta, kterou sdílel nevzdělaný barbar Tjure s nerozhodným kouzelníkem Blathelem, zdrceným Kušbabou a ještě zdrcenějším Záborcem, byla situována jako nejbližší směrem k východu na palubu.

Nátlak

Asi o dva dny později se stala Kušbabovi ta velká nepříjemnost. Mladý Ohlávek to byl, kdo jednou vpodvečer uctivě zaklepal na dveře kajuty, kterou s Nurnskými sdílel pan Záborec, a když Menhorian Blathel otevřel dveře, ještě uctivěji smekl a pravil, že kapitán Chálid si přeje s panem Kušbabou osobně hovořit ve věci zásadního významu. Yasper, stojící tou dobou na vartě a vynořivší se z tmavého kouta chodby, sice zaprotestoval, zda by neměl být zpraven vůdce Gerllod, ale Kušbaba už stál ve dveřích a řekl, že věc není záhodno odkládat. Bylo na něm vidět, jak je potěšený tím nečekaným zájmem. Zřejmě se předtím cítil být nedoceněným a jaksi odstrčeným, což věru nebylo divu, a navíc Ohlávka zběžně znal, přes Záborce. Byl to Hlavatkův muž, údajně známá ravská přístavní figurka. No a někde tam pod schody na horní příďovou palubu se mu přihodila ta velká nepříjemnost, tam totiž dostal deku. Deka je vojácký výraz, ale deku znají i námořníci. Deku znají i příslušníci zločinných spolků. Deka je obávaná věc, protože když člověk dostane deku, je sám a nikdo mu nepomůže, a všichni ti tam kolem, kterým nevidí do tváře, jsou tu kvůli němu a chtějí se bavit a chtějí mu dát za vyučenou. A ti muži, kteří na Kušbabu hodili deku, se bavili notně, o tom nebylo sporu, zavlekli jej někam dolů a tloukli do něj tyčemi obalenými hadrem a kopali do něj, a když je to přestalo bavit, tak prostě odešli. Ale Kušbaba si byl jistý, že ti, co mu to příkoří přivodili, byli krollové. Vladachovi krollové. Smrděli věru odporně a ten jejich hrubý smích byl nezaměnitelný.
Nějakou dobu Kušbaba ležel tam, kde ho nechali, ale netušil, jak dlouho. Čas pozbyl podstaty. Nevraceli se, a to bylo dobré. Deka byla nasáklá krví. Po nějaké době, když nabral sil, pokusil se pohnout údy. Bolely ho, ale snad neměl nic zlomeného. Pomalu se vymotal z deky. Byla tma. Plazil se po schodech vzhůru, všechno ho bolelo, na jedno oko skoro neviděl, jak bylo napuchlé. Otevřel dveře na střední palubu. Tma. Jen naproti zahlédl komíhavé světlo lucerny. Poznal Ohlávka, jak tam sedí na bedně s provazy a ledabyle klátí nohama. Dýmil z kukuřičné faječky. Kušbaba v duchu zajásal a klátivým ztěžklým krokem se vydal vstříc mladíkovi.
“Zbili mě, chlívové…”, ucedil skrze napuchlé dásně.
Jazyk měl ztěžklý a zdřevěnělý.
Ohlávek na něj pohlédl a vyfoukl kouř.
“Dojdi pro kapitána!”, sykl Kušbaba.
“Mám pro vás vzkaz, Kušbabo”, pronesl Ohlávek a odplivl tabákovou slinu.
Kušbaba strnul.
“Do rána se máte rozmyslet, jestli patříte k nám nebo ne”.
“Ke komu jestli patřím?”.
“No k nám, přece, k Vladachovcům”.
“Ale to snad…”.
“Ještě vám mám říct, že při špatný odpovědi tamto byla jen dětská plácanice, chápete? Plácanice…”.
Kušbaba byl zlomený. Dopotácel se na cimru. Tjure držel hlídku, otevřel tomu nebožákovi dveře. Barbar probudil Blathela, společně pak Kušbabu uložili do postele a vyzvěděli, co se semlelo. Od této noci už Kušbaba odmítl opustit kajutu. Prostě se zařekl, že jediné jakž takž bezpečné místo je tady. I nočník mu spolubydlící museli nosit vylévat.
* * *

“Prostě ho vylákali a rozbili mu držku…”, dokončil Tjure vyprávění, když s Blathelem podávali hlášení vůdci.
“A z toho plyne co?”, otázal se důležitě Moskyt.
“Že jsou mazaní…”, pravil Menhorian.
“A silný…”, doplnil Tjure.
“Ne”, zavrtěl hlavou vůdce, “Plyne z toho poučení”.
“Poučení?”.
“Jo, poučení. Nikdy nechoď pryč. Zvlášť ne v noci a sám. A vyžaduju, aby to každej důsledně dodržoval”.

Záborec vypráví o Tichém ostrově

Záborec byl tím, co se minulé noci přihodilo Kušbabovi, jehož už za tu dobu považoval za přítele, neskonale zdrcen. Objednal se k rozhovoru s vůdcem Nurnských Moskytem a Gerllod svolal všechny, vyjma zesílené hlídky. Pan Záborec se dostavil i s mošnou, jediným to majetkem zde, a vyňal z ní několik lejster.
“Jsem vděčný za váš postoj, pánové”, začal a druzi postupně utichli, “Jsou informace, které jsem si mínil zachovat do poslední chvíle, ale nazrál čas, abych tak učinil dříve, než jsem zamýšlel”.
A s tím na pryčně rozložil mapu.
“Tichý ostrov, pánové”.
Nurnští semkli rozježené hlavy kolem starce. Šlo o mapu ostrova, o tom nebylo sporu. Bylo na ní zakreslené pobřeží, zdálo se, že i poměrně přesně, ale žádné jiné detaily, vesnice, usedlosti, lesy, kopce, prostě nic. Pouze v levé třetině táhla se do hloubky ostrova ostrá puklina až k bezejmenné sopce na severu. To, kde na mapě leží sever, druzi pouze tušili podle toho, jakým způsobem kartograf zachytil sopku. O vzdálenostech neměli tuchu ani zbla.
“Co to je?”.
“Mapa Zvaru... tedy, po pravdě, vlastně Tichého ostrova”, odvětil stařec, “Víc se mi nepodařilo získat. Mapa Tichého ostrova podléhá i na úplatky prolezlém Kodgicku přísnému utajení. Tedy alespoň mně se k žádné nepodařilo dostat”.
“To je teda dost divný”, odtušil Bolbuch, “K tomu by moh bejt jenom jeden důvod”.
“Co máš na mysli?”, zeptal se Zoltar Zemikosa.
“Muklovskej lágr”.
“Teď jste uhodil hřeb na hlavu, pane Bolbuch. Trestanecká kolonie Korima. Pojmenovaná na počest korunovace krále Korima Kodgického ve dvanáctém roce nového tisíciletí”.
“Hm. To se mi teda vůbec nelíbí”, řekl Wulfgaard.
“Mně taky ne”, usoudil Ramar.
“Korima ale nebude naším cílem”, snažil se uklidnit Nurnské pan Záborec, “Potřebujeme najít přístav. Zajímá nás skladiště. A skladiště musí být v blízkosti přístavu, to je jistý”.
“Jistý je, že když nás lapnou, skončíme v Korimě”, namítl Bolbuch, “Pouštět se do křížku s kodgickou mocí, to je vošajstlich. A to vůbec nemluvim rovnou vo šibenici”.
“Kdo se bojí šibenice, nemá tady co pohledávat!”, rozhořčil se Záborec, “Rozumíte, chlapi? Jenom tvrdý chlapy potřebujeme. Tvrdý, odvážný. Vobětavý…”.
“Klid, Záborče…”.
“Pro… promiňte, pánové”, zarazil se stařík, “Prostě jsem chtěl jen říct, že to bude jen šup sem, šup tam. Žádný zbytečný štráchy”.
“Tomu bych rozuměl”, pokýval uznale hlavou Zoltar Zemikosa a poškrábal se v rozkroku, “Prostě šup sem, šup tam. Chápete? Vlítnout tam, sebrat co se dá a zmizet. Navíc z tý mapy doslova cejtim zlato… A na to já mám čmuch…”.
“Jo, tak Zemikosův čmuch, to už je pádnej argument. To zas jako jo”, promnul si bílý vous bývalý trestanec Bolbuch, “Kvůli Zemikosovu čmuchu bych šel i do Korimy, kdyby bylo třeba”.
“Vy všichni s tim souhlasíte?”, zeptal se jen tak pro formu Gerllod, i když si byl dobře vědom, že jiná alternativa, než vylodění, se jim nenaskytne.
“I ty, Horáci?”.
“Já? Jasně”, kývl na souhlas hobit, “Vlítnem tam, vemem zlato a hajdy domů”.
“A víš vůbec, Horáci, kam to vlastně plujeme?”, optal se Wulfgaard.
“Ne”.
“Dobrá, něco vám řeknu”, ztišil hlas Záborec a posadil se na pryčnu, “Moc toho nevím, ale poslouchejte”.
Nejmenší z ostrovů Kodgického souostroví kdysi dávno nejspíš ani neměl jméno. Tehdy se vlastně ani Kodgickému souostroví neříkalo Kodgické. Neříkalo se mu zřejmě nijak, nebo prostě jenom Ostrovy. Už není mnoho známo, že největšímu z ostrovů se dříve říkalo Zvar. Nejmenší z Ostrovů, dosud bezejmenný, z anonymity zpěněných vln mořských vyzdvihl jistý Chalmán Kodgick, zvaný Mořské Zvíře, obávaný pirát a uchvatitel. Ten se svou krvežíznivou tlupou roku 742 zakotvil na zmíněném neúrodném, nehostinném ostrově a zbudoval na něm malé opevnění, jež pojmenoval po sobě, tedy Kodgick. Odtud podnikal nájezdy na okolní ostrovy, jež si po devítiletém úsilí podmanil. Období uchvacování nadvlády se později říkalo Chalmánova válka, ačkoli ve skutečnosti o žádnou regulérní válku nešlo. Chalmán Zvíře prostě podnikal nájezdy a drancoval a podstatou jeho úspěchu spíše byla legenda, která kolem něj vznikla a jež jej předcházela. Obyvatelé okolních ostrovů kolikrát raději Chalmánovi vyhlásili loajalitu a zahrnuli jej dary ještě dříve, než se objevily jeho lodě na pobřeží. Buď jak buď, Chalmán Zvíře sjednotil ostrovy pod svým vlivem a od těch dob se jim říká Kodgické souostroví. Roku 753 Chalmán přesídlil z nehostinného tehdy už Tichého ostrova na největší z ostrovů jménem Zvar a vědom si své velikosti, přejmenoval jej na Kodgick. Jméno Zvar připadlo mu příliš mdlé. Z časů Zvířetových nedochovaly se žádné písemnosti, veskrze je doloženo, že data a historické reálie z dob Chalmánovy války a dob po ní jsou historickou rekonstrukcí, jejíž zdroje pramení z legend o Chalmánu Zvířeti. Písemná dokumentace přišla až se vznikem Kodgického království, který je ve starých manuskriptech datován k roku 842, nicméně zajímavé je, že většina pramenů z dob pozdějších a absolutní většina pramenů současných uvádí jako vznik Kodgického království rok 742, v některých starších archiváliích je uváděn také rok 753. Jisto je, že z dnešního pohledu je Chalmán Kodgick, zvaný Mořské Zvíře, považován za prvního krále Kodgicku. Jisto je také to, že po Chalmánově smrti roku 783 bylo jeho tělo převezeno zpátky na Tichý ostrov a pohřbeno na místě, kde stálo v té době již opuštěné a polorozbořené opevnění Kodgick. V roce 892 k tehdy bouřlivě celebrovanému padesátiletému výročí vzniku Kodgického království byla na Tichém ostrově na místě, kde stálo opevnění, postavena Chalmánova mohyla s hrobkou. Ostatky vzácného muže byly v ní s pietou uloženy. O ostatky Otce Ostrovů, jak se Chalmánovi Zvířeti tou dobou přezdívalo, převzali péči girumští mniši, kteří zde položili základy kláštera a nového Chalmánova řádu. Chalmán Zvíře je dodnes považován za svatého muže a uctíván. K Chalmánovu vysvěcení došlo roku 895 po vystavění kláštera. Někdy v roce 1012 byla na Tichém ostrově, který do té doby sloužil k udržování památky Otce Ostrovů, vystavěna věznice pro zvláště nebezpečné zločince, jak lze usoudit z několika mlhavých údajů v historické literatuře. Dá se předpokládat, že neúrodný ostrůvek obývaný příslušníky Chalmánova řádu byl pro kodgické představitele vládnoucí moci vynikající volbou pro zbudování trestnice. Je ale nasnadě, že oněmi zvláště nebezpečnými zločinci byli míněni odpůrci momentálního panovníka a jím nastoleného režimu. Dle všeho se panovník, jenž nechal trestné zařízení vybudovat, jmenoval Korim. Král Korim vládl až do roku 1049, kdy byl svržen během puče známého jako Šavlový tanec. Moc převzal Korimův vzdálený bratranec Osirich Girumský a dal velkodušně zatčenému Korimovi okusit jeho vlastní medicíny, když jej v roce 1050 nechal převézt do Korimy. Osirich Girumský byl násilně zbaven vlády roku 1061 za takzvané Noci ohňů, kdy moc nad Kodgickým královstvím přešla do rukou uprchlíka z kobek Tichého ostrova a předáka odnože Břitvy, jistého Krutěcha, zovajícího se od těch dob Krutěchem Ostrým. Krutěch Ostrý vládne Kodgickému království dodnes, ale říká se, že má hodně nepřátel. Není divu. Po Noci ohňů svého předchůdce nechal poslat do korimských kobek.
“Co to byla ta Břitva?”, přerušil Záborcovo vyprávění Menhorian Blathel.
“Jistá girumská gilda, mladý pane. Zdá se, že velmi obávaná”.
“Co je to Girum?”.
“To je jeden z kodgických ostrovů”.
“Nám je ale vcelku jedno, kdo na Kodgicku vládne”, ohradil se Gerllod Moskyt, “My potřebujeme vědět hlavně o tom Tichým ostrově”.
“Moc dalšího toho nevím, pánové”, odvětil Záborec, “Vlastně už nic”.
“A když teda chlap z tý Břitvy, ten Krutěch, uzmul korunu, tak tam teďka ta Břitva vládne?”, zeptal se Wulfgaard.
“Zabíháme do přílišných podrobností, pánové”, odpověděl stařec, “Ale mám takový svrbění, že ten ostrý chlapík svý bývalý přátele začal pronásledovat. Jsem toho názoru, že nemálo z jeho kumpánů skončilo v Korimě”.
“Mám pocit, že na tom Tichým ostrově můžeme zažít poměrně krušný okamžiky”, vyslovil názor barbar Tjure.
“Projednou s tebou úplně souhlasím”, přitakal Bolbuch.
“Ale bude tam zlato, a to je přeci víc, než nějaký nepohodlí”, nechal se slyšet Zemikosa, “Zlato za to stojí”.
“Já ti teda nevim…”, řekl Yasper.
Wulfgaard se na barvířova syna podíval rozpačitým pohledem.
“Teď jenom, abysme se k ostrovu dostali bez potíží”, řekl Ramar a ukázal ke stropu.
“Zvládneme to, když dodržíme základní zásady bezpečnosti”, řekl vůdce, “To znamená: zůstávat v kajutách, držet zdvojený hlídky a udržovat se v situačním obraze skrzeva průzkumníky”.
“A kdo bude průzkumník?”.
“No Ramar přece. Už ukázal, co umí…”.
“Ale nemůže přece všechno voddřít jen Ramar…”, namítl Wulfgaard.
“Já bych moh”, nabídl se Matvej Žíla, “Kdyby vám to teda nevadilo”.
“Žíla!?”, věnoval vůdci nesouhlasný pohled trpaslík Bolbuch.
“Zastanu leccos, co Ramar”, zatvrdil se Matvej, “Mám zkušenosti. Jsme takříkajíc ze stejnýho vrhu”.
“No…”, vyhrkl Ramar.
“To jistě”, zamračil se Gerllod, “Vo tom neni sporu”.
“Tak jak teda?”.
“Tak teda jo”.
Té noci potom Matvej Žíla zmizel a od té doby jej nikdo nespatřil. Možná jeho zkušenosti přeci jenom nebyly tak velké.

Dva tucty hodin

Kouzelník seděl schlíple na pryčně a v duchu si nadával, proč sem vlastně vůbec šel. Proč neuposlechl vůdcova přísného zákazu opouštět kajutu. Mohl se bránit, mohl prostě zmizet. V hlavě na to měl. Ale na druhou stranu - měl vůbec právo zmizet a nechat tam Tjureho napospas osudu? Napospas smrdutým krollům? Navíc byl hospodárný, hospodárný k energii, již ukrýval spoutanou v hlavě. Nerad ji vydával, oslabovalo jej to. Ale co mohl dělat? Nebo snad bylo tu nějaké třetí cesty? Skryté a všespásné, jíž si snad nevšiml? Třetí cesty měl nejraději. Bývaly nejméně… nejméně vyhrocené. Bývaly schůdné. Vedly prostě, jak to jinak a lépe říci, prostě středem. Ale tady žádné, zdá se, nebylo. Nebo že by snad on, ten Tjure, o nějaké věděl? Pohlédl na barbara po levici. Tjure seděl s rukama zkříženýma na kolenou a tvářil se ještě schlípleji než kouzelník sám. Ne, ten ani žádnou nehledá.
“Tak jak, pánové?”, zaslechl Blathel hrubý hlas jakoby ze sudu nebo z veliké dálky.
Tjure se na Menhoriana podíval, otevřel ústa, ale nevydal hlásku.
“Slyšiš, hovade!?”, houkl kroll, který stál u dveří, “Pán Vladach se ptá. Hu!”.
A vrazil Menhorianovi políček. To jej probudilo. Tomu krollovi říkali Chábrd a jeho tlapy připomínaly lopaty. Elf pohlédl na Vladacha Krvavého, který dřepěl na židli obrácené opěrkou dopředu a hladil si černý vous.
“Ptám se, kurva, jak jste se rozhodli”.
Tjure se znovu otočil na Menhoriana.
“No, já…”, odvětil Blathel a věru z Halabuse v něm nezbylo nic, “Já se musím poradit s ostatníma… Musím jim to navrhnout… Taky nejsem vůdce… a… prostě… Ale zeptám se…”.
“Ne! Ty se nezeptáš!”, křikl Vladach a oba krollové v kajutě položili chlupaté pracky na zbraně, “Ty jim to nařídíš! Dávám ti den na to, abyste přede mnou všichni do jednoho poklekli a vyhlásili mi veřejně naprostou oddanost, rozumíš!? A ty to zařídíš, páč když ne, tak zmizíš a už tě nikdo nikdá nenajde!”.
“Ty rozumiš!?”, zopakoval jeden z krollů, “Pač esli nerozumiš, tak kch!”.
A přejel si rukou po hrdle. Gesto to bylo nadmíru výmluvné.
“Kchhh!!!”, houkl Chábrd, ten druhý.
Tjure se mračil, ale pomocnou ruku příteli nepodal. Civěl do zdi, pamětliv Bolbuchovy přednášky o očním kontaktu mezi mukly. Tenkrát v Turmegu, to byly ještě zlaté časy.
“Řekni mi… Rozumíš?”.
“Ano”.
“A ještě jedno mi řekni. Kolik má den hodin?”.
Krollové začali horečnatě přemýšlet, což bylo patrné z toho, jak jim škubaly mimické svaly.
“Dva tucty, pane Vladachu…”.
“Právě tolik času ti zbejvá…”.
“Ano…”.
“A teď vypadni”.
Menhorian s Tjurem se zvedli a kroll jim ustoupil z cesty.
“Ty ne, barbare”, rozkázal Vladach.
“Ale já…”.
Vladach Krvavý počkal, až se za zdrchaným kouzelníkem zavřely dveře do kajuty.
“Všim jsem si, že jseš zapšklej. To nemám rád”.
“Ale já… já ne…”.
“Budeš mi svojí oddanost muset dokázat pořádně…”.
“Ale…”.
“Jak se jmenuje ten váš šéf?”.
“Mo… Moskyt…”.
“Děláš si ze mě šoufky?”, zakabonil se Vladach.
“Vla… vlastně Kušbaba”.
Vladachova tvář se roztáhla do úsměvu a krollové se rozřehtali.
“Jo… tak ten Kušbaba, ten do tý doby, než přede mnou všici pokleknete, tak ten Kušbaba do tý doby prostě zmizí…”.
“Ale jak…”.
“A když nezmizí, tak zmizí tam ten Halabus”.
“A… a… a…”.
“A s nim jasně že i ty…”.
“A… ale…”.
“A teď už konečně vypadni, hovado blbý”.
Krollové se polekaně podívali na svého pána, ale ten se zdál být nadmíru spokojen. Tak se spontánně rozřehtali.
“Hovado blby, hehe”, smáli se kolohnáti, když přátelsky vystrkávali Tjureho ze dveří. Chábrd dal barbarovi štulec tlapou, až Tjuremu vyrazil dech.
* * *

Menhorian Blathel seděl zkroušeně na posteli a mlčel. Kušbaba ležel na kavalci a vyprávěl nějakou veselou příhodu o Prášilovi, o tom pravém, před Wulfgaardem. Tjure si dřepl vedle kouzelníka.
“Řeks mu to?”.
“Ne”.
“Co budeme dělat?”.
“Nevim. Máš nějakej nápad?”.
“Ne”.
“Co po tobě ještě chtěli?”.
“Ani se neptej”.
“Neptám se… ale chtěl bych to nejspíš vědět…”.
Tjure se podíval na Kušbabu a v okamžiku, kdy jej zlosyn nemohl vidět, přejel si rukou přes hrdlo.
“Ale ne!”.
“Ale jo…”.
“Co budeme dělat?”.
“To vopravdu nevim”.
“Asi bysme se měli někomu svěřit”.
“Asi jo…”.
* * *

Tjure zabušil na dveře hlavní kajuty Nurnských smluvené znamení a řekl: “Tjure…”.
“Dáte si s náma kartičky?”, zeptal se Wulfgaard a začal míchat, “Vo prašule”.
Zemikosa udělal chlapům místo. Tjure si sedl a zavrtěl hlavou.
“Co je s tebou, barbare?”, plácl ho po zádech Horác Lipový, “Když se to vezme kolem a kolem, tak je nám tady houby zle, ne?”.
Tjure pokrčil rameny a podíval se na Blathela. Ten zase pohlédl na vůdce Moskyta. Gerllod Moskyt se zarazil. Popíjel s Bolbuchem z polní láhve a byl už trochu vláčný.
“Co tak čumíte, vy dva?”.
“My?”, věnoval kouzelník pohled Tjuremu, ale ten to zase nechal na něm, “My jen… přišli jsme se jen zeptat…”.
“No a na co jste se přišli zeptat, co?”.
“Jen jestli je nějakej plán…”.
Bolbuchovi poklesla čelist.
“Jakej plán máš na mysli?”, nechápal vůdce Nurnských.
“Plán na to, ke komu se přidáme…”.
“Zbláznil ses? K nikomu se přidávat nebudeme. My jsme přece Nurnský, chápeš? Nurnský!”.
“Ale měli bysme se k někomu přidat…”.
“Nó…”, přidal se Tjure.
“Třeba k tomu Vladachovi…”.
Chlapi přestali hrát a užasle kouzelníka pozorovali.
“Ten Vladach vypadá jako docela rozumnej chlápek…”.
Moskytovi chvíli trvalo než pochopil, co se mu to tady Menhorian snažil navrhnout. Krev se mu hrnula do spánků.
“Nó…”, špitl Tjure.
Po barbarově připomínce vůdce vybuchl.
“Vypadněte vocaď!”, řval jako smyslů zbavený, “Ať už vás tady nevidim”.
* * *

Šli spát, nebo lépe řečeno zaspat to. Záborec s Kušbabou tušili, že se něco děje, ale nechápali, co. Nálada v kajutě vyděděnců byla stísněná. Ale ráno to bylo ještě horší. A navíc, čas se krátil.
“Co budeme dělat?”, zeptal se Tjure.
“Nevim… Já prostě nevim…”.
“No ale něco dělat musíme”.
“Já vim…”.
“Ale co teda?”.
“Nevim”.
“Když je přemluvíš, tak já tamtoho už nějak krocnu”.
“Budu to muset zkusit… Přemluvit je…”.
“Koho chcete krocnout?”, zeptal se Kušbaba.
“Někoho prostě… To je jedno…”.
“A neměl by to vědět tady pan Záborec, kterej to tu vede? A samosebou i já?”.
Bylo zřejmé, že Kušbabovi už otrnulo, našel v Záborcovi smysl svého života a upnul se na něj.
“Ne”.
“Tak jdem za nima?”, šťouchl barbar do elfa.
“Jo”.
Ať dělal, co dělal, žádnou třetí cestu neviděl. A přes noc se to samo nevyřešilo - alespoň se to nezdálo.
* * *

Tjure se zhluboka nadechl a spustil: “Gerllode, jdeme za tebou”.
Družinový vůdce strnul, Nurnští ustali v rozdělané činnosti.
“Tudle Menhorian by ti chtěl něco jako říct”.
“Vo co, do háje zelenýho, zase kráčí?”.
“Jsme slabí”, pravil namáhavě Menhorian Blathel a ve tváři se mu uhnízdila barva ovčího sýra, “Měli bysme se k někomu přidat. Řikali jsme si tudle s Tjurem…”.
“Jo, to jsme si řikali”, přitakal barbar a zatvářil se navýsost odhodlaně.
“Prostě jsme si řikali, že ten Vladach Krvavej, že je nám vlastně tak nějak kultůrně blízkej…”.
“Co že jste si řikali!?”, zahromoval Gerllod.
“Že bysme mu mohli jako říct, že za nim stojíme…”.
“Tak nějak jsme si to vopravdu řikali…”, potvrdil Tjure, “Víceméně”.
“Víceméně!?”, zdvihl obočí Bolbuch.
Zemikosa civěl jako vyoraná myš. Nevěřil vlastním uším.
“Vy dva jste se normálně zbláznili”, odtušil Wulfgaard, “Miglo se vám to v lebeních”.
“Prostě se nad tim zamyslete”, nedal se Blathel, “Jenom se zamyslete. Nic víc. Sami tady na lodi nemáme šanci”.
“A dost!”, zaječel Moskyt a vypadalo to, že se na kouzelníka vrhne. Zemikosa jej chňapl za jedno rameno a Bolbuch za druhé.
Menhorian si odevzdaně dřepl na pelest, doslova se zhroutil jako domeček z karet. A potom to neudržel a prostě všechno vyklopil. Tjure se tvářil jako hromádka neštěstí, rýpal se v nose a přitakával.
“Takže voni vás prostě sviňsky vydíraji, jo?”, zahrozil pěstí směrem ke dveřím Zoltar Zemikosa, “Tak to jim teda nedaruju. Jako že se Zemikosa jmenuju a jsem jistýho barvíře a Krteny syn!”.
“Proč jste to, vy volové, neřekli hned?”, zeptal se Gerllod Moskyt, “Proč jste si to tutlali jako nějakej velkej tajem?”.
“Páč jsme mysleli, že vás přemluvíme…”, řekl Tjure.
“A poněvadž jsem myslel, že tu bude nějaká hladká střední cesta”, odvětil Menhorian.
“Jako že se to všechno samo nějak vyřeší, jo?”.
“No”.
“Aha…”.
* * *

Nurnští jako by ožili. Konečně měli něco, čím by se zabavili. Konečně měli zřetelný a uchopitelný cíl. Bylo třeba jednat, a to rychle. Zbývalo už málo času. Dohodli se na tom, že zabijí Kušbabu. Už ho nepotřebovali, a s tím, jak se přilepil na Záborce a zase se začal domáhat svého postavení, začínal být věru otravný. Prostě ho zabijí a předloží Vladachovi, čímž rozptýlí jeho pochybnosti. A sestaví delegaci, která zatím učiní přesný opak. Nurnští vyhlásí loajalitu kapitánovi Rujné olihně, Šikmookému Chálidovi. To Vladacha Krvavého vyřídí.
A tak se i stalo. Vraždu Kušbaby si vzal na starost Zemikosa s Tjurem. Bylo to snadné. Prostě si jej zavolali do kajuty, utvořili kolem něj kruh, vůdce Moskyt pronesl několik vět o tom, že danosti bývají velmi vrklavé a proměnlivé a tudíž obvykle záhy neplatí, načež jej Tjure přetáhl přes hlavu tyčí a Zemikosa mu do zad vrazil kudlu. Pro jistotu. V dece potom jeho tělo přenesli před Vladachovu kajutu, Tjure zabušil a uctivě ohlásil splnění úkolu.
Potom, když hlídka oznámila, že na chodbě je vzduch čistý, vyrazil Gerllod Moskyt doprovázený Ramarem navštívit Šikmookého Chálida. Ten muž jim evidentně nedůvěřoval, ale když vyložili karty na stůl, tedy co kuje Vladach Krvavý a jak se Chálida snaží připravit o kapitánskou kajutu, přijal jejich vyjádření loajality a stal se nejsilnějším mužem na lodi. Nurnští učinili velmi dobrý tah, od té chvíle již pořádky na lodi zůstaly neměnné, nikdo nezmizel, nikdo nebyl zbit a nikdo vydírán. Navíc Hlavatkovi muži se po vzoru Nurnských přidali na stranu Chálida také a Krvavému Vladachovi zbyly oči pro pláč a tři smradlaví krollové, s nimiž musel sdílet jedinou kajutu, protože na další už neměl nárok. Přesto ale Vladach požíval u Chálida jisté úcty, nebylo divu, pořád ještě vládl silou, již bylo nutné zúročit na Tichém ostrově.
Do blízkosti Tichého ostrova Rujná oliheň doplula posledního hodovanového dne navečer, ale Hlavatka kázal spustit kotvy na volném moři a Krakatec mu to nerozporoval. Oba dva potom do setmění pozorovali horizont zahalený v mlhách a především ostrá skaliska čnící tu a tam z vln, a dlouze diskutovali. Kapitán Chálid vydal rozkaz, aby se všichni muži připravili na druhý den k vylodění.

Vylodění

Ráno se muži srotili na střední palubě. Moře bylo zahalené mlhou, mlhou bílou jak mléko. Všude vládlo naprosté ticho. Zajímavé bylo, že bylo docela teplo, nezvyklé teplo na přednovoroční čas. Ale beztak pára stoupala od pusy. Šikmooký Chálid požádal Hlavatku, aby řekl, co a jak.
“Až trochu stoupne mlha, pokusíme se dobrat nadohled břehu”, zahlaholil z můstku, “Budeme hledat vhodnej flek pro vylodění, jasný?!”.
Dav pod ním zamručel.
“Každá tlupa má nárok na jeden člun, ty jsou támdlejc na zádi. Tak si tam nanoste věci, potom už nebude čas”.
Hlavy se otočily směrem, kterým ukazoval.
“Z pověření kapitána Chálida velení nad lodí převezmu já a až odplujete, vynajdeme nějaký vhodný kotviště v dostahu. Tam počkáme, dokáď se nevrátíte”.
Shromáždění zašumělo, ozvaly se i nějaké nesouhlasné výkřiky, ale ty postupně utichly.
“Čluny důrazně doporučuju na břehu zakrejt haluzema”, dokončil proslov Hlavatka, “Jo a chlapi… hodně štěstí, jo? A fest se sichrujte…”.
Když potom později Nurnští přebrali člun a počali u něj hromadit zavazadla, Záborec oznámil, že na břeh nevystoupí, poněvadž by beztak byl na obtíž, a raději posečká na Rujné olihni.
* * *

Mlha už tou dobou stoupla výš a lehce mrholilo. Kormidelník Krakatec navedl loď k pobřeží a potom stočil špici směrem k východu a kopíroval břeh. Několik mužů na přídi a bocích neustále měřilo hloubku a směrem ke kormidlu štěkalo cifry. Hlavatka zadumaně sledoval horizont a co chvíli Krakatci cosi pološeptem sdělil. Krakatec se tvářil sveřepě, visel na kormidlu a přikyvoval. Kolem člunů stály připravené hloučky, ten Vladachův byl tedy značně prořídlý. Železnými oky v bortech lodic dle Hlavatkových instrukcí muži protáhli lana a zavázali na uzel. Byli připraveni. Moře mělo stejnou barvu jako nebe, bylo rozbouřené, fičel vítr a déšť, který padal jakoby z pásu mlhy nad nimi, byl oproti vzduchu citelně chladnější. Útesy vypadaly bezútěšně a neobyvatelně. Až po nějakém čase plavby podél pobřeží hlídka ze strážního koše oznámila pláž. Krakatec navedl Rujnou oliheň co nejblíže to dle hlášení hloubkoměřičů bylo možné a Chálidův zmocněnec Hlavatka rozkázal svinout plachty. Loď se volně kolébala ve vlnách a muži za hlasitého hulákání spouštěli čluny. Hlavatka poslal několik námořníků pomoci Vladachovi Krvavému, jehož kumpáni nebyli schopni koordinované činnosti. Čluny pleskly na hladinu a chlapi se počali spouštět po lanech, spouštěli i zavazadla a udržovali se v kontaktu s Olihní pomocí pádel. A že to pádla byla, to potvrdil Horác Lipový, ačkoli se nezdálo, že by mu kdo věnoval pozornost. Jako poslední se spustil Šikmooký Chálid, ale předtím jej Nurnští zahlédli, jak vraští obočí, špikuje očima Hlavatku a cosi mu vykládá. Hlavatka horlivě kýval hlavou. Zdálo se, že Chálid si nechal potvrdit slib loajality.
Když Šikmooký pevně dostoupl oběma nohama na dno člunu, vztyčil pěst a zařval: “Naplaš! Naplaš!”.
“Co říkal?”, zeptal se Wulfgaard.
“Že máme pádlovat na tu pláž, chápeš?”, otíral si oči zalepené slanou sprškou vodní tříště trpaslík Bolbuch, “Na pláž, kapišto?”.
“Na-plaš!!!”, houkli Chálidovi muži sborem, “Chal-lid! Na-plaš!”.
Člun Šikmookého Chálida se dostal k oblázkové pláži jako první, jeho muži vyskákali do zpěněné tříště a vytáhli člun na břeh. To už tu byli i Nurnští. Vladach Krvavý se dostavil s jistým zpožděním. Bylo vidět, že ti čtyři ztracenci mají se souhrou, jež je k řízení tak složitého vynálezu, jakým je člun, velikou obtíž. Ale nakonec to zvládli, vytáhli špici na břeh a vztekle naházeli pádla na dno loďky.
“To dost že vy naplaš!”, chechtal se Chálid, “My naplaš strášny dlouh, strášny dlouh naplaš, he…”.
Dřepěl ve východňáckém sedu, šťoural se v černých oblázcích a potom hlasitě zívl. Asi chtěl dát Vladachovi najevo, že už tady na něj čekají opravdu dlouho.
“Víš ty co?”, zařval Vladach Krvavý, “Táhni do bažin! Jseš mi ukradenej!”.
Chálid se zakabonil a vstal.
“Skovat loti, ju? Jag sum řek, tag sum řek”.
Chlapi vytáhli lodě až pod útes, ale schovat se jim je nepodařilo, nebylo čím je zakrýt. Když Šikmooký Chálid uznal, že zamaskovat lépe čluny není možné, lámaně vysvětlil, že teď se všichni proplíží travnatým úvalem, který tu mezi útesy vyerodovala voda, tam nahoru a domluví se, co dál.
* * *

Gerllod Moskyt ležel zleva vedle Chálida, zprava ležel Vladach. Vladach Krvavý už byl klidný a soustředil se na okolní krajinu. Kdesi v dálce před nimi se táhl tmavý pás lesa, až k němu se mírně zdvihala zažloutlá lučina. Špičky stromů halila mlha, ale bylo vidět, že se pozvolna zvedá. Všechno vypadalo vlhce, smutně a zapařeně. Tam daleko doma už určitě napadly hluboké sněhy a mrzlo až praštělo. Ale tady, tady bylo zapařeno, ano, to bylo to správné slovo. Zapařeno. Jedinými viditelnými dominantami v danou chvíli tak jevilo se pouze několik roztroušených hájů.
“Vyhot”, dloubl Chálid do Vladacha Krvavého.
“Cože!?”.
“Zapat”, dloubl Východňan do Moskyta a lišácky na něj mrkl.
“Jasně”.
“Ščžřet”, ukázal na sebe a potom na pás lesa, “Zitra tu. Nanoc. Naplaš. Tag sum řek”.
“Já tomu, do hajzlu, vůbec nerozumim”, postěžoval si Vladach.
“Říkal, že si bere střed a že zítra v noci se tam dóle na pláži sejdem”, vysvětlil Gerllod.
“Aha. A já? Kam mám jít já?”.
“Máš východ”.
“Jag sum řek, tag sum řek. Vyhot. Ty vyhot. Ty zapat, ja ščžřet. Tag”.
“Hm”.
“Idme”.
“Jo”.
Skupiny se oddělily. Nurnští vyběhli po kraji útesu a když vůdce seznal, že jsou sami a vzduch je čistý, nařídil přestávku.
“Nevim, jestli si to uvědomujete, pánové, ale konečně jsme sami”, začal.
“Co máš za lubem?”, otázal se Bolbuch.
“Srovnat si myšlenky, to především. A pojistit se proti potížím”.
“Máme přeci na starosti východ”, namítl Zemikosa, “Tak teda potáhneme na východ. A třeba objevíme to zlato”.
“Co když ale žádný zlato neni?”, zavrtěl hlavou Yasper, “Co když jde o výplod jednoho stařeckýho mozku?”.
“To bych neřek. Na zlato mám čmuch. A cejtim ho… jo, už ho úplně cejtim…”.
“Mně se teda vůbec nelíbí ten Vladach”, pravil Menhorian, “Nevěřil bych mu ani nos mezi očima”.
Dobře si pamatoval, jak jej Vladach Krvavý vydíral a znemožnil před vůdcem Nurnských.
“Souhlas”, podpořil kouzelníka Tjure, “Je to zrádce”.
“Nevěřil bych radši nikomu”, řekl Ramar, “Jsou to gauneři jeden větší než druhej”.
“Správně”, shrnul Gerllod Moskyt, “A nejlíp uděláme, když odneseme loď a ukryjeme ji jinde”.
“Výbornej nápad”.

Supi

Kráčeli rozvití v neuspořádanou rojnici listnatým hájem. V mokvavém podnebí tohoto ostrova se velmi dobře dařilo plísni a houbám. Plísní bylo porostlé tlející listí na zemi a hrálo unylými barvami. Na stromech už bylo listí pomálu, poslední zbytky, které se zuby nehty bránily příchodu zimy. Ale jaké zimy?
“Nelíbí se mi to tady”, hlesl Wulfgaard, “Vůbec se mi to tady nelíbí”.
“Divný je, že jsem tady ještě nezaslech ptáka, teda kromě racků nad mořem”, posteskl si barbar Ramar, “Myslim tim vobyčejnýho ptáka, kukačku třeba, sojku, nebo bažanta”.
“To máš pravdu”, probral se Horác Lipový ze zadumání, “Je to tady takový nějaký mrtvý”.
“Zamřelý a mrtvý”, zafuněl Bolbuch.
“Nutně bysme potřebovali chytit nějaký jazyky”, posteskl si Menhorian Blathel, “Ta Záborcova mapa, co jsem jí obkreslil, o vnitrozemí ostrova dost mlčí”.
“Ňákou vesnici najít třeba, to by se šiklo”, pravil Ramar, “Samotu. Pár lidí. Vpadnout. Poptat se”.
“Může týct krev…”.
“Informace potřebujeme. Orientace v prostoru a souvislostech je důležitá. Je naprosto zásadní pro činění správnejch rozhodnutí”.
“Pták”, řekl Yasper Zámečník, “A hodně velkej”.
“Cože?”.
“Víc jich je… Je jich víc… Tři… Tam”.
Yasper ukázal k šedivé obloze. Pořád drobně mžilo. Na pokraji viditelnosti v mocných obloucích kroužili ptáci. Museli být obrovští.
“Vorli?”, odtušil Horác.
“Ba ne”, zavrtěl hlavou Ramar, “Supi. Kroužeji. Někde tam bude mršina”.
Šli dál, ale ne dlouho.
“Nelíběj se mi”, řekl Ramar, “Jako by kroužili nad náma”.
“Jsme v lese. Nemůžou nás merčit”, děl Wulfgaard.
“Ale asi merčeji…”.
“Taky mám ten pocit”, hýkl Menhorian Nocturno Blathel z Cairn.
“Klesaji…”.
“Jdou dólu!”, vykřikl Zoltar Zemikosa, “Připravte se k palbě!”.
Nurnští se postavili zády ke stromům a zapřeli se, aby měli jistější ránu.
“Je tam ještě čtvrtej!”, zařval Yasper, “A ten je velkej jako hovado!”.
Ale ten čtvrtý jenom kroužil. Tři ptáci padali z nebe s hlasitým svistotem, těsně nad zemí roztáhli široké letky a na Nurnské padl stín. Spatřili obrovské zobany a roztažené spáry s ostrými drápy. Zaútočili. Barbar Tjure nestačil ani tnout a ostrý zobák olbřímího supa se mu zabořil do hrudi a vyrval spletence vnitřností, z nichž jako hrůzné paprsky trčela žebra. Vyvalil oči, v nichž se zaskvěla nevyslovená otázka. Druhým cílem se stal Horác Lipový, jehož tučné tělo ptáku zřejmě vonělo. Ale blízko něj stál Bolbuch a pustil se s ptákem do křížku. Gerllod Moskyt byl zakutý v kovu, zbroj prvnímu záseku pařátů odolala a on ťal. Nurnští vypustili salvy šípů a neváhali ani riskovat, že trefí někoho vlastního. Bitka se supy byla rychlá, ale velice prudká. Nurnští byli navíc uondáni dlouhou plavbou na moři, od krvavé půtky v hospodě U plavců to byl víceméně první pořádný střet. Přesto se rychle dostali do tempa a supy rozsekali na maděru.
“Držte formaci!”, rozkázal vůdce Gerllod, “Ještě je tam ten velkej”.
“Ten po nás nepude, mám ten dojem”, pravil po chvilce Yasper, “Krouží a čumí”.
“Čumí a krouží”, přitakal otřeseně Horác.
“A teď… vidíte?”, přidal se Ramar, “Letí pryč. Na sever”.
“Je to divný… Hodně divný…”, pohladil si strniště Zoltar Zemikosa, “Tohle smrdí, na to mám čmuch”.
“Tjure je mrtvej, veliteli”, řekl Wulfgaard, “Skorem přeštípnutej vejpůl”.
“Já vim, chlapče, já vim”.
“Neměl, u všech ďur kamenolomnejch, žádnou šanci”, odplivl si Bolbuch, “Žádnou šanci neměl, to vám povidám. A chlap to byl jak hora”.
“Do vejšky…”.
“Do vejšky, to jo, ale jak hora”.
“Líbí se mně tady ještě míň než předtim”, řekl Zemikosa, “Potřebujeme nutně toho jazyka. Musíme najít vesnici ňákou”.
“Jo. Budem hledat vesnici”, zopakoval vůdce.
“A co s nim?”, pohodil hlavou k přelomenému Tjuremu Menhorian.
“Zakopeme ho. Tady…”.
Nurnští vyhrabali v listí mělký dolík, upravili Tjureho tělo a nahrnuli na něj listí. U hlavy chudého rovu zabodli meč.
“Byls dobrej chlap”, řekl Wulfgaard, “Vodpočívej v pokoji”.
“Vodpočívej v pokoji”, zopakovali shromáždění muži, a tím byl improvizovaný obřad ukončený.
“Stejně si myslim, že ho vyčmuchaj zvířata a roztahaj po lese”, postěžoval si Horác, když se druzi zvedli k další cestě, “Ten hrob je moc mělkej”.
Nikdo mu neodpověděl, ale každý to věděl. Ten hrob byl příliš mělký. Jenomže nebyl čas na to, zaobírat se takovými věcmi. Byli na pevnině sotva pár hodin a už přišli o jednoho muže.
* * *

Po události s Tjurem se v krajině pohybovali o poznání ostražitěji, nemluvili, nevtipkovali, pátrali po čemkoli podezřelém. V pláních poblíž lesního pásu narazili na cestu. Neměli s sebou ale žádného stopaře, který by mohl důkladně ohledat terén. Museli se tedy spolehnout na Ramara, který byl znalcem spíše městského prostředí. Řekl, že ta cesta příliš používaná není, ale cesta to bezesporu je. A kde je cesta, tam bývají i lidé.
“Každá cesta nakonec dycky končí v nějaký vesnici, tak to prostě je”, řekl Ramar, “Teďkonc jenom rozhodnout, jestli půjdeme vlevo nebo vpravo”.
“Tak doprava?”, navrhl vůdce.
Zemikosa mlčky přitakal. Nikdo neprotestoval.
* * *

Šli po cestě zvlněnou krajinou. Už si toho všimli dřív, ale u té cesty to bylo jasně patrné. Ležel na ní prach. Popel. Slabá vrstvička. Odfoukaná ze ztvrdlého povrchu větrem do stran.
“Je to vazký, mastný… Smrdí to sírou. Neříkal ten Záborec, že tu je nějaká sopka?”.
Menhorian Blathel vyňal z tlumoku mapu.
“Sopka je to jediný, co je na mapě kromě pobřeží. Na severozápadě”.
Na severozápadě se sice zdvihala nějaká hora, ale její vrchol byl zakrytý mraky nebo mlhou, nebo co to bylo.
Po polednách ustalo mrholení a oblačnost byla vyšší. Skutečně, daleko tím směrem, kterým předtím sledovali horu, strmě čněl k obloze sopouch, z něhož se linula tlustá kouřová clona.
“Hnusný místo”, odplivl si Bolbuch.
Ale potom spatřili něco ještě podivnějšího. Celý severovýchod ostrova pokrýval pás hlubokých lesů. Špičky stromů stále halil prstenec mlhy, který jakoby se nad hvozdem středil, jako by jej něco k lesu poutalo. A z pruhu mlhy, teď, když už od ní běžná oblačnost byla oddělena, tedy v tom vzdušném zamženém meziprostoru čněla z lesů vytrčena jakási neznámá skaliska, skalní masiv tvořený souhořím s ostrými vrcholy. To samo o sobě nebylo tak divné, zvláštní byl útvar, který stál na nejvyšším z vrcholků a hleděl do kraje.
“Vidíte to, co já!?”, ukázal Yasper tím směrem.
“To snad ne…”.
“Že by… že by…”, zesinal Menhorian Blathel.
“Že by co?”, žďuchnul do něj Zoltar.
“Ze by to byla socha toho Chalmána Zvířete?”.
Byla skutečně obrovská, monumentální. Trčela tam jako kamenný obr, vystupující z mlžných hor. Něco třímala v ruce, ale co, to na tu dálku nebylo úplně tak zřejmé. Nějakou zbraň asi. Takové jako provazy. Snad vícežilný bič.
“Prosim vás, pánové”, ozval se Horác, “Mám takovou otázečku. Ten Chalmáno Zvíře, to je kdo?”.
“Chalmán Zvíře”, odvětil útrpně Menhorian, “Otec Ostrovů”.
“A nemůže tam ten pan Otec mít postavenou nějakou tu vesnici, co jí hledáme?”.
“Možná. Snad. Ale jistě by tam moh stát ten klášter Chalmánova řádu”.
Do žádného kláštera ale Nurnské cesta nezavedla. Ramar přítomnost vesnice tušil o něco dřív než ostatní. Spatřili ji v dálce, vísku opevněnou podivnou necelistvou palisádou. Zalezli mezi keře.
“Ramare, půjdeš se tam porozhlídnout?”, zeptal se průzkumníka vůdce Moskyt.
Ramar už se stal nedílnou součástí Nurnské družiny a pokud bylo třeba zastat bezchybně tento typ práce, byl požádán právě on. A on tyto výzvy bral jako čest, hold svému umění.
“Pudu”, odvětil stroze, odložil přebytečné věci, které by mu překážely, a jen tak ze zvyku překontroloval obsah mošny.
Všechno leželo na svém místě. A tak to bylo správně, tak to mělo být. Wulfgaard k němu přistoupil a odříkal magickou formuli. Po Ramarově těle jakoby se od hlavy k patě rozlilo nic. A to nic ho úplně pohltilo.

Gavrat

Trvalo to dlouho, co byl pryč, tak dlouho, že vůdce Moskyt už horečně přemýšlel, zda nezavelet do šturmu. I Zoltar byl jako na trní. Vůbec se mu nelíbilo, že vesnice vypadá tak mrtvě, ačkoli zvuky domácích zvířat slyšet bylo, a ty zvuky bezesporu nezněly hladově. Takže lidé tam museli žít. Ale potom se Ramar konečně vyloupl, vlastně zazněl jeho hlas.
“Jsem tady…”.
“Ramar je prostě kabrňák”, pochválil druha Gerllod.
“Pojď sem ke mně, pojď”, zvolal šeptem Ramar, “Huša, huša, huša… pojď, pojď, pojď”.
“Na koho voláš?”.
“Na ptáka…”.
“Cože?”.
Wulfgaard zbledl. Došlo mu, že Ramar je vlastně kouzelník. Odborník podobného vzdělání.
“Ramare”, optal se roztrpčeně Wulfgaard, “Ty máš animálio?”.
“Jo”.
“Že ses nepochlubil”.
“Někerý věci neni nutný hned šířit. Bez svýho animália bych měl jen poloviční úspěch”.
“A že jsme ho ještě neviděli…”.
“Neni vidět. Dávám si na to dobrej pozor. Trumfy se nechávaj schovaný, víš? Do poslední chvíle. Takovej je zákon ulice”.
“Zmizneš si animália a potom za mnou chodíš a chceš, abych tě zmiznul? Kde to potom jsme?”.
“Chodíš na průzkumy, Wulfgaarde?”, zdvihl neviditelné obočí Ramar, “Nechodíš. Já chodim. A ty děláš jiný věci. Tak to prostě je”.
Wulfgaard upadl do zarytého mlčení.
“Ale řícts nám to moh”, odtušil Gerllod, “V tom má zase Wulfgaard pravdu. Jsme na jedný lodi, jíme z jednoho stolu, patříme prostě k sobě… Tak máme bejt votevřený”.
“Nikdo se mě na ptáka neptal…”.
“Páč ho, chlape, nikdo neviděl!”, houkl Bolbuch.
“Nenapadlo mě to. Nejsem chlubivej”.
“Taková otázečka, jestli můžu”, zeptal se Horác Lipový, “A ten pták, to animálio, ten je jakýho druhu, smím-li se teda optat?”.
“Havran”, odsekl Wulfgaard.
“Ne, ne. Sojka to je, sojka”, zavrtěl hlavou barbar, “Až přinde čas, ukážu vám jí v celý parádě. A parádní, to vona je, to ne že ne”.
“Kdes k tomu animáliu přišel?”, nedal pokoj Wulfgaard.
“V Mallikornu”.
“Aha”.
“Nechtěli byste řešit náhodou tu vesnici, co je před náma?”, vložil se do učené debaty Yasper.
“Jo, ta vesnice”, sdělil průzkumník, “Tak ta vesnice je věru podivná…”.
* * *

Trvalo to notnou chvíli, než Ramar všechno vypověděl a než zodpověděl hotovou nůši doplňujících otázek. Ramar v zásadě sdělil, že v té vesnici, sestávající asi z deseti budov vystavěných do jakéhosi znetvořeného kruhu, žije asi devatenáct mužů, mužů drsných, leč velmi vyděšených. A to z důvodů neznámých. Přitom na kus pergamenu, který mu podal Menhorian, kreslil náčrt a dělal do něj značky.
“Divný je, že většina těch divokejch mužů bydlí stísněná v tomhle domě…”, ukázala kusuhle třímaná neviditelnou rukou na jednu z budov.
“Asi tady i spěji, na tom samým místě… a pozor, bydleji uvnitř i s krávou, prasetem, několika kozama a psama…”.
“Jako Myšilov…”, hýkl Menhorian.
“Sice nevim, jakýho myšilova máš na mysli, ale já bych spíš řek, že tam žijou jako dobytci. Dost to tam smrdí”.
“Vždyť říkám”, přitakal cairnský kouzelník, “Jako Myšilov”.
“Dobře teda. Neni ani tak důležitý jako co, ale proč. Protože se evidentně bojeji. A za tim si stojim”.
Potom vysvětlil, že viděl několik lidí i jinde, ale tito lidé evidentně číhají na vartě jako hlídky.
“Oni číhaji na nebezpečí zvenčí, to je evidentní. A maji z toho obrovskej strach. Přitom působěji jako značný hranolové. A nejhorší, pánové, je tohle…”.
Potom se kusuhle roztančila po papíře a posela jej piktogramy, ať již uvnitř, tak i vně budov.
“Co to má bejt?”, zeptal se Zoltar, když průzkumník skončil.
“Pastě, pánové. Samý pastě. Železa, jámy, propadla, různý jiný nápady, prostě samý pastě. I tady na cestě”.
“Hm”.
“Vlastně ta vesnice je jedna velká past”.
“Vlítneme na ně šturmem? Tady na ten napěchovanej barák?”, navrhl Dědek.
“Blbost”, zavrtěl hlavou vůdce, “Voni se bojej. A bojej se něčeho, čeho bysme se asi měli bát i my. Měli bysme se s nima nějak spojit”.
“Ale voni vypadaji, že se s nikym bavit nebudou a rovnou pudou do útoku”.
“No tak to musíme nějak zavonačit a dát jim najevo, že je vraždit nechceme”.
“Jak bys to chtěl zavonačit?”.
“Nevim. Nějak”.
“Co kdybysme zajali nějaký ty jejich hlídky?”, navrhl Zoltar Zemikosa, “Prostě bysme jim zneškodnili hlídky, vyvedli je doprostředka vsi a dokázali jim tak, že kdybysme chtěli, tak nemají šanci?”.
“A dál?”.
“No, ty hlídky bysme samosebou bez zkřivenýho vlasu propustili”.
“Máme na to?”.
“Když se to dobře naplánuje, tak možná máme”, pokrčil rameny Zoltar, “Co ty na to, vůdče?”.
“Vyjít by to mohlo. Stačí se vyhnout pastem a lapačkám a ty hlídky likvidovat soustředěným útokem jednu po druhý. Máte někdo něco šikovnýho?”.
“Votrávený šípy třeba, mám pár šikovnejch jedů…”, řekl Zoltar.
“Jak moc sou ty jedy jedovatý?”.
“Řikám jim spacáky…”.
“Aha, tak to jo”.
“Jenomže…”, zaváhal alchymista, “Jenomže někdy i spacák to udělá na furt…”.
“To chápu”.
Plán byl stručný a jasný. Na plánu vůdce vyznačil trasu pochodu. Nurnské rozdělil na dvě skupiny - skupinu útočnou a skupinu přesouvací. Útočná skupina byla vybavena jedovými šípy a zneviditelněna Ramarem a Wulfgaardem. Čímž pádem se Ramar stal členem skupiny přesouvací. Ta sojka, kterou dosud nikdo neviděl, měla zkontrolovat terén před každým dalším přesunem. Každý přesun měl být zahájen oddělením útočné skupiny a jejím přesunutím k hlídce. Následovala likvidace hlídky, sojčina zpráva Ramarovi, Ramarova reprodukce, přesun skupiny přesouvací a sloučení se skupinou útočnou, jež s každým novým zajatcem nabývala původních viditelných podob. Nurnští měli plán, drželi se jej a všechno šlo hladce. Zanedlouho měli ve svém středu trojici spoutaných strážných, kteří leželi zhrouceni a zdánlivě bezduše pohrouženi v kómatická tenata účinků Zemikosových spacáků. Stáli v tichosti sroceni uprostřed jednoho vybydleného domu a nenápadně vykukovali ven. Ramar obešel místnost a deaktivoval napjaté samostříly.
“Pozor na tyhle dveře”, upozornil, “Je za nima sloupek, co šprajcuje podřezaný patro. Prostě se radši ničeho nedotýkejte”.
“Horáci! Dávej pozor!”, štěkl vůdce.
“Dyť dávám. Jo, dávám. Jenom jsem krapet unavenej”.
“Nerejpnul ses vo hlavici toho šípu?”.
“Myslim že ne…”.
“Jo a ještě jedna věc”, připomněl Ramar, “Až poženeme zajatce do půlky toho placu k tomu stromu, nezapomeňte, že hned vedle tý studny jsou zakrytý nalíčený železa. A sou to železa jak na medvěda…”.
“Slyšeli jste?”.
“Jo”.
“Na tom stromě viseji nějaký zvířecí trupy”, upozornil Yasper, který šmíroval oknem.
“Že by modlitebna?”, ozval se Ramar.
“Těžko říct”.
“Gerllode! Už se vošívaj!”.
Zajatci měli roubíky a pevně, leč ohleduplně spoutané končetiny. Když vůdce Nurnských usoudil, že všichni tři s jistotou vnímají, přidřepl před ně a promluvil jim do duše. Snažil se působit rovně, neústupně, chlapsky. Jako voják.
* * *

Nurnští vyšli na náves jako zjevení. Před sebou hnali zajatce. Zastavili se vprostřed návsi.
“Fuj, to je hnus!”, vyděsil se Horác Lipový, když uzřel, co to vlastně visí na stromě.
Bylo to prase. Ale věru velmi prapodivné. A zamřelé.
“Hej, vy tam!”, zařval Gerllod Moskyt co nejpanovačnějším tónem, který v sobě našel, “Chceme s vámi jednat! A máme vaše muže!”.
Střelci zaklekli a namířili zbraně. Bolbuch tasil, Zoltar Zemikosa také.
V domě, od nějž Nurnské dělilo nějakých čtyřicet sáhů, se ozval dupot.
“Jdeme si promluvit, chlapi! Slyšíte? Máme vaše muže!”.
Kožené závěsy v oknech se chvěly.
Gerllod sejmul jednomu ze zajatců roubík a pokynul mu.
“Ojsruchu! Ojsruchu! Mluví pravdu!”.
“Kdo řiká!?”, ozval se váhavě hrubý hlas.
“Já, Pikuna přece! Starej dobrej Pikuna! A Mojgel a Domziol jsou taky v cajku!”.
“Kdo řiká, se ptám!”.
Pikuna se otočil na Moskyta.
“Gerllod Moskyt řiká”.
“Ajť se tví chlapi stáhnou zpátky. Pikunu a ty dva nechte tam, kde jsou. A my dva se setkáme u studně”.
“Blbost”, šeptl Zemikosa.
“Je to na dostřel. Když mě budete krejt, tak to nemusí bejt blbost”.
“Tak jo”.
“Zemikoso, vezmi si mý krytí na starost”.
“Jo”.
“Dobrá”, křikl vůdce Nurnských a zavelel k ústupu.
Zatajce nechali tady. V domě Nurnští zaujali vhodné střelecké pozice a Gerllod Moskyt vyšel ven. Na protilehlé straně placu se otevřely dveře a nejistě vyšel postarší prostovlasý muž v kožešinách. U pasu se mu houpal meč. Potkali se na půl cesty, u stromu s prasetem. Muž si Gerlloda velmi dlouze a důkladně prohlédl.
Potom řekl: “Ojsruch”.
“Moskyt”, odpověděl Moskyt a nabídl Ojsruchovi pravici.
Potřásli si rukama.
“Připluli jsme dneska ráno. Jsme cizinci”.
“Hm…”, kývl hlavou šedovlasý.
Špikoval liscannořana pohledem.
“Kde to jsme?”.
“Gavrat”, řekl muž, “Vítejte v Gavratu”.

Lovci hlav

Byli to lovci hlav. Vesměs bývalí muklové, kteří si odpykali trest a nebylo jim po vůli měnit prostředí. Ale i jiní. Dobrovolníci. Pestrá směsice mužů hrubého zrna. Žili tu z ruky do huby, chovali dobytek, pěstovali proso. Občas někoho ulovili, když dostali echo z Korimy nebo Odrevu. Za hlavu kodgické vojsko platilo pět zlatek. Někdy byla odměna vyšší. Také se živili lovem kožešinových zvířat. Vydělávali kůže. Takovýchhle vesnic bylo na ostrově víc. Za vydělané peníze kupovali zásoby a materiál, jež jim ostrov nemohl poskytnout. Žili si vcelku dobře, po svém. Chyběly jim snad jedině ženské. Ale i bez ženských se tu dalo dobře žít. A pokud by nebylo zbytí, mohli se vydat do Viluhentu, Drevoru nebo Malé Pychle. Tam by se vždycky nějaká svolná špindíra našla. Jenomže teď, po erupci Markaly, se všechno změnilo.
“Přišlo to hrozně rychle. Jako černá smrt. Jako mor”, pronesl suchými rty Ojsruch, “Je to nákaza”.
Jeho muži seděli natěsnaní kolem stolu. Smrděli špínou a močí, bohové vědí, jak dlouho se už nemyli.
“Přicházejí ve vlnách a je jich čím dál víc”, pravil takový vyzáblý mužík, “Už se vobjevujou i ve dne”.
“Kdo?”.
“Zvířata, zrůdy. To, co z těch zvířat zbylo. A taky lidi”.
“Hm”.
“Pokaždé, když přindó, přindeme vo nějaké chlapiska”, křikl bělovousý kmet, “A když někoho kósnó nebo rafnó, nebo pařátem jebnó třebars, tak ti chlapiska chřadnó a měnijó se a jebnó pak nás…”.
“Nevěříme si, a to je větší mor”, přitakal Ojsruch, “Pořád jsme ve střehu a jsme unavený. Poslali jsme o pomoc do Odrevu, ale nikdo se nevrátil”.
“Co je to Odrev?”, zeptal se Menhorian.
“Vojenská pevnost na západ odsad. Přístavní pevnost…”.
“Všickni sou už tuhý, chápeš Ojsruchu?”, zaječel Pikuna, “Všickni do jednoho. A my tu dřepíme a voni nás krájeji jak lojovou hroudu!”.
“Nezbejvá nám než bránit se a čekat, až přijede zásobovací loď z Kodgicku. Nebo se můžeme sebrat a táhnout na Korimu. Tam je soustředěná největší síla”.
“Jo. Samej prznič a vrah”.
“A vojáci, Pikuno. Vojáci s výcvikem”.
“Hm. Tak kde jsou teda Odrevský?”.
Do dveří z vedlejší místnosti strčila hlavu vyzáblá kráva a táhle zabučela.
“Já tomu pořád moc nerozumim”, ozval se kouzelník Wulfgaard, “Mluvíte tady o lykantropech, nebo jsem úplně vedle?”.
Pikuna pokrčil rameny a podíval se nejistě na Ojsrucha.
“Řiká se to. Ale jsou to spíš zvířata z lesůch a, jak to říct, z hospodářstvích”.
“Takže ne jako vlci? Vlkodlaci?”.
“Né”, vložil se do debaty zase ten vrásčitý kmet, “Hlavně bravy. Ale taky škoty a škopy, beraniska, víme? A jeleně a mufloně a tak, chlupaté a zubaté, a jak tě ty svině jednó jebnó, tak ajť ťa jebnó řádně, páč dyž tě jebnó málo, tak zkrhavíš a jebnu ťa já, to si vytesej do plátů…”.
Nurnští se snažili pochopit, co se ti překřikující se muži vůbec snaží říct. Ojsruch zřejmě taky pochopil, že debata se točí v kruhu a nemá řád. V místnosti navíc bylo velmi zapařeno a smrduto. Ale teplo. Jako na hnojišti. Pod stolem běhaly slepice a vyzobávaly plesnivé drobky.
“Vlkodlaky jste teda opravdu neviděli?”, nedal se Wulfgaard.
“Né!”, chytil se za hlavu stařec, “Jsi hluché?”.
“Ale jo, jo… Těma to přece začalo…”.
“Kdo to řek!?”.
“Ticho!”, houkl Ojsruch, “Ajť promluví Ochloj. Nechte mluvit Ochloje!”.
Nurnští upřeli pohledy na svalnatého kluka s kuním obličejem.
“Ochloj přišel z Viluhentu. Poté, co se to stalo…”.
“Tak teda mluv, kluku”, vybídl Ochloje trpaslík Bolbuch, “A vy vostatní držte chvíli huby”.
Ochloj se nadechl a začal vyprávět.
Zřejmě všechno nezvyklé dění začalo chrlením Markaly a otřesy země, tedy pár dní po nich. Soupouch Markaly se probudil k činnosti po drahných letech před půldruhým měsícem. Nurnští pochopili, že sopečný výron zde na Kodgickém souostroví bývá sice vnímán jako znamení, ale nikoli nezbytně jako znamení zlé. Kodgické souostroví je sopečného původu, sopouchy lze nalézt na každém z ostrovů a menší erupce a občasné zemětřasy nebývají nezvyklým jevem. Chrlení Markaly ale následovaly jevy nezvyklé. Tedy alespoň ve Viluhentu ano. Viluhent, jak upozornil Ochloj, byl sídlištěm o mnoho, mnoho větším, než zde tu ta polozapomenutá osada. Než Gavrat. Viluhent měl značku i jméno v mapách a byl vesnicí. Ve Viluhentu žily i ženy. Ano, správně. Viluhent byl. Byl a není. Zkáza Viluhentu přišla rychle a během několika dní v něm nezbylo nic živého, tedy alespoň pokud mohl soudit. Jak to vlastně začalo? Někoho prý v lese pokousali vlci. Potom se viluhentští začali kousat mezi sebou, včetně domácích zvířat. Naprostá apokalypsa. Během pár dní. Bylo to jako mor. Rychlé a zničující.
“Vzal jsem kramle”, pravil Ochloj, “Nic jinýho nešlo dělat”.
Několik mužů u stolu na důkaz Ochlojových slov pokývalo hlavami.
“Dá se předpokládat, že to, co na nás dotírá, přišlo z Viluhentu”.
“Jestli je konec s Viluhentem, co potom Chalmánův klášter?”, odtušil Ojsruch.
Ochloj smutně pokýval svojí kuní hlavou.
“A Malá Pychle?”, křikl Pikuna, “Malá Pychle je co by kamenem dohodil přes les”.
“Co když už jsme sami?”.
“Vy máte loď, pánové?”.
“Jo”.
“Vzali byste nás na palubu?”, znejistěl Ojsruch, “Myslim tim odvoz na Kodgick?”.
“Mohlo by bejt”, ozval se Zemikosa, “Máme tady ale nějaký zařizování eště. Potřebujeme se dostat k tomu Odrevu, jestli někdo náhodou nepřežil a nemohl by podat nějaký zřetelnější vysvětlení”.
Zoltarovi bylo jasné, že pokud je Odrev přístavní pevnost, musí to být místo, o němž mluvil Záborcův plán.
“Do Odrevu je to přímo po cestě, dvě tři hodiny cesty”, řekl Pikuna, “Víc sotva”.
“Koukal jsem, že tu máte studnu”, ozval se Yasper, “Mohli bysme tady doplnit vodu? Ta naše je už trochu ztuchlá”.
“Jistě, pánové”, pokynul Ojsruch, “Co hrdlo ráčí. Vodu máme čistou, nezkaženou”.
“Jo a chlapi”, řekl Menhorian, “Nezakreslili byste nám tudle do tý mapy nějaký markanty?”.
“Cože?”.
“No, nějaký body, místa”, vysvětlil kouzelník, “Vesnice, lesy, hory a tak”.
“Jo, jasně. S tim nemám potíž”.

Brav, skot, skop

Nurnští rázovali po cestě k západu. Louky měly okrovou barvu, vysoké stvoly šustily ve větru. Nad lesem na severu se stále držel prstenec mlhy.
“Je to celý dost divný, to co nám říkali”, nadhodil Ramar, “To s tim Viluhentem a tak”.
“Do Viluhentu mě nikdo nedostane ani párem volů”, odtušil Yasper.
“Musíme mít na paměti, že náš plán je jenom a pouze Záborcův plán”, řekl Gerllod, “A zbytek, to jsou věci, o kterejch se sice můžeme bavit, ale až pak”.
“Správně”, potvrdil Zemikosa, “Jsme tu kvůlivá zlatu a zlato je v Odrevu”.
“Zlato je možná v Odrevu”, upřesnil Bolbuch, “A možná taky vůbec nikde. Třeba žádný zlato ani nejni”.
“A to zjistíme kde?”.
“No v Odrevu”.
“Tak vidíš, Dědku, v Odrevu”, sykl Gerllod Moskyt, “A proto rázujeme kam? No do Odrevu”.
“To zlato tam bude”, pravil odměřeně Zemikosa, “Ouplně ho cejtim. Mám na to víš co…”.
“Čmuch”.
“Přesně tak. Čmuch na to mám”.
“Pták”, ukázal Ramar k nebi, “A vopravdu vobrovskej”.
Kroužilo tam vzdušné hovado.
“Je divnej, ten pták…”, hýkl Horác, “Něco takovýho jsem ještě neviděl”.
“Jakoby tomu lezly žebra z kůže…”.
“Hnus”.
Pták kroužil vysoko na obloze vlným klouzavým letem. A potom se zprava ozval dupot. Nurnští spatřili, jak se k nim od lesa řítí prapodivné stádo.
“Brav, skot, skop…”, pronesl temně trpaslík Bolbuch a tasil.
“Střelba!”, zavelel vůdce Nurnských, “Střelba!”.
Vypuštěné tětivy vydaly mlaskavý zvuk, zasvištěla salva šípů. A další. A ještě jedna. Většina zvířat padla, ale některým se přesto podařilo prorazit. Hlavně prasatům, která byla rychlá, nízká a robustní. Některá z prasat byli rozhodně kňouři. Divočáci. Útočili jako smyslů zbavení, oči měli podlité krví. A jakoby potažené mžurkou. Nurnští se zšikovali kolem Bolbucha a Gerlloda, což byli jediní válečníci. Z původních čtyř, kteří se na výpravu vydali. Hlavní díl práce byl v tuto chvíli už jen na nich. Ale pozadu nezůstal ani Zoltar Zemikosa, který musel alespoň trochu zastat práci po mrtvých. Po boku mu sekundoval Horác Lipový, který se nikdy neorientoval příliš v boji, a tak se v takových chvílích raději nalepil na někoho, kdo se vyznal. A zůstal nalepený, dokud se situace neuklidnila. A potom tam byli kouzelníci. Menhorian, Wulfgaard a Ramar. Jejich podpůrná, ale i útočná kouzla byla nedocenitelná. Yasper byl zámečník, ale uměl to i s nožem. Pokryl Zemikosův druhý bok. Zemikosova skupina byla rozprášena splašenou krávou, která se pustila za Horácem.
“Střelte jí, střelte jí!”, ječel a pelášil, “Nebo mě zatlape kopytama!”.
Přiletěly šípy, kráva poklekla na přední a převalila se na bok.
Bolbuch s Gerllodem dobili posledního kňoura.
“Kousnul mě, kurva!”, křičel Gerllod, “Von mě kousnul”.
Bolbuch byl bílý jako jeho vous a ukázal na mokvající ránu na stehnech.
“Vzal mě klama…”.
Zemikosa krvácel také. Menhorian se zadumal a vážně pokýval hlavou.
“Jestli jsme nakažený, tak víte co máte dělat”, pravil vůdce, “Bez slitování”.
“Krocnout?”, zeptal se Horác.
“Svázat. Svázat a vodvýzt domu. Třeba to je léčitelný… Může bejt”.
“Jedno vám řeknu, pánové”, ozval se Wulfgaard, který zkoumal mrtvolu kance, “Lykantropie to neni, to mi můžete věřit. S nemrcoušstvím ani lykantropií to nemá nic společnýho…”.
“Jseš si jistej?”.
“Jistej si pochopitelně nemůžu bejt nikdy, ale tyhle zvířata teď, když jsou mrtvý, vypadaji víceméně docela normálně”.
Menhorian důsledně ohledal trup zvířete, něco si mumlal a pokyvoval hlavou. Potom potvrdil Wulfgaardova slova. Ta zvířata byla šílená, o tom nemohlo být sporu, měla zrudlé napuchlé oči a jaksi strnulé pysky, což mohlo způsobit výrazné odhalení dásní a slintavici, to znamená budit dojem velkých zubů.
“Řekl bych, že jde o nakažlivou nemoc s velmi rychlým nástupem”, pravil, “A nemoc, pokaď to teda nemoc je, by mohla být i léčitelná. Nebo by mohla sama odeznít…”.
“Pouhý domněnky…”, odvětil Yasper, “Ale kňouři útočili přímo… a byli nezvykle silný…”.
“Šílenství sílu násobí, to je přeci známej fakt…”.
“Co když jim to nějak zatmí mozek?”, přemýšlel nahlas Wulfgaard, “Prostě maj nutkání zaútočit na všechno co viděj? A přitom slintaj a roznášej nákazu?”.
“A po sobě navzájem přitom nejdou?”.
“Nevim… Třeba je irituje normálnost?”.
“Co to znamená irituje?”.
“Sere, Horáci. Sere”.
“Možná máš pravdu… Jo, na tom může bejt něco pravdy… Ale kde se ta nemoc vzala?”.
“Z tý sopky? Z Markaly?”.
“Blbost”.
“Co když to sem zavlek někdo?”.
“Pták!”, ukázal na nebe zámečník Yasper.
“Kde?”, vyjekl Wulfgaard.
“No právě. Kde!? Je pryč…”.
“Co když ten pták patří někomu stejně jako ta moje sojka?”.
“Ta sojka, co jí ještě nikdo neviděl?”.
“Jo”.
“No, to by mohlo bejt možný”.
“A co když ten někdo má něco společnýho s tou nákazou?”.
“Hm. Jo”.
“Chtěl bych vám připomenout, kvůlivá čemu tady jsme”, uzavřel dohady Zemikosa, “Jsme tady kvůlivá zlatu. Záborcův plán, vzpomínáte?”.
“Jasně”.
“A já bych vám chtěl připomenout, že jsem pořádně zraněnej a potřebuju si nutně vorazit”, řekl trpaslík Bolbuch.
Někteří na tom byli věru zle.
“Vrátíme se do Gavratu”, rozhodl Moskyt, “Dáme se tam do kupy”.
Vydali se na zpáteční cestu. Tvářili se zdrceně.
“Tu sojku vám večer už konečně ukážu”, houkl Ramar, který kryl zadek družiny, “Vážně. Slibuju”.

Mrtvý jazyk

Gavratští Nurnské přijali, ale když si všimli jejich zranění, začali Ojsruchovi muži hlasitě reptat. Ojsruch Nurnským vyčlenil jeden vzdálený dům, shodou okolností ten, ze kterého podnikli onen památný útok na osadu, postavil zvně domu zesílenou stráž a zakázal Nurnským vymezený prostor opouštět.
“Jestli vám vylezou klektáky, jste mrtvý”, řekl stroze.
Nurnští pokývali hlavami na znamení souhlasu.
“Chci se zeptat na jednu věc”, ozval se z hloučku nesměle Menhorian Blathel.
“Na co?”.
“Zešílí každej, koho pokoušou?”.
“Určitě ne”, odvětil Ojsruch, “To bysme už tady nebyli nikdo z nás…”.
Bylo cítit, jak si Nurnští oddychli. I když to vlastně ještě nic neznamenalo. Jen jistou naději. Ale naděje bývá velmi důležitá.
“Což eště nic neznačí, víme?”, vřískl ten omšelý stařec, “Jak ťa jednó jebnó, tak ťa prostě jebnó. Seš jebnoté a šlus! Šlus!”.
Pikuna se tvářil smrtelně vážně a ten kluk s kuním obličejem, ten Ochloj jakbysmet, možná ještě sveřepěji. Nebylo divu. Uprchl z Viluhentu.
* * *

Nurnští se dali jakž takž dohromady, samozřejmě že magie v tom hrála podstatnou roli. Ale i hrubé štupování jizev, jež vyučují veteráni GKA z Agerru. Provádí se režnou nití a jehlou z rybí kosti vymáčenou v žitné. Aby se rána nerozšklebila a nezůstala ohyzdná jizva hluboká jako kráter. Ránu je třeba zalít zbytkem režné, říká se vypálit, a namazat psím sádlem. Psí sádlo vytahuje horkost. Na štupování ran se používá plachtový steh. Plachtový steh bravurně ovládali i Gerllod a Bolbuch. Jinak o šití, pochopitelně, nevěděli nic. Nebyly to žádné baby. Bylo už pozdě odpoledne, když skrze ostrahu uvědomili Ojsrucha, že opouštějí Gavrat. Gavratským se viditelně ulevilo. Nurnští ale nezamířili po cestě přímo na Odrev, vzali to přes louky šikmo k lesu.
Ani si nevšimli, že Ramarův animálio už je vidět. Účinky kouzla pominuly dříve než očekával. Najednou mu přistál na rameni a zatřepal křídly.
“Tak to je von, můj animálio”, řekl pyšně barbar Ramar, “Vlastně vona. Sojka”.
“No jo, vážně sojka”, zatvářil se kysele Wulfgaard, který animália nevlastnil.
“No to je nádhera”, zajásal Horác Lipový, “Můžu mít jednu vtíravou otázečku?”.
“Jen se ptej…”.
“Nebylo by nějaký plonkový pírko do kloboučku? To malý modrý. Nebo dvě… tři…”.
“Nebylo”, křikl vztekle Ramar, “A propříště si takový pitomý otázky rozmysli”.
“Snad nebude tak zle…”, rozpřáhl ruce hobit, “Panáček je nějakej kách…”.
* * *

Bloudili lesem. Šli pomalu, v rojnici. Ramarova sojka vždy nějakých padesát sáhů před nimi. Bylo to divné. Les byl úplně mrtvý. Vlastně mrtvý ne, jen bez zvěře. Šli šikmo, na severozápad. Pořád měli v plánu dostat se k Odrevské pevnosti. Ukojit Záborcův plán. Ale přitom mínili ukojit vlastní zvědavost. Táhli lesem, pomalu, krok za krokem, rozvití do šířky. Ramar šel trochu vpředu, aby mohl dát signál, kdyby sojka zmerčila něco podezřelého. A něco zmerčila. Něco divného. Bylo to v místech, kde už byl les zahalen řídkou mlhou, jež se táhla při zemi. A Nurnští objevili příčinu mlžného oparu. Stoupal z úzkého, bratru padesát coulů širokého kanálu, vlastně rýhy vyhloubené v zemi. Na dně rýhy byla voda, vlažná, pára stoupala z vody. Voda jemně proudila, terén se tady sotva znatelně zdvihal k severu.
“Ty rejhy sou tam všude…”, ukázal Ramar do mlžného oparu, “Je to dílo lidskejch rukou…”.
“Ty lidský ruce musíme najít”, řekl Moskyt.
“A chytit jazyka”, přitakal Zemikosa.
“Přesně tak”.

Tichý sten ze rtů
Klabzej Myšilov

Tichý sten ze rtů se umrlce nevzedme
mrtvola nikdy už nepodá udání
snažím se vysvětlit pošesté, posedmé
že ten, kdo popraven, sotva se ubrání

Nač býti milostiv, chytati jazyky
propouštět zajatce napospas svobodě
z pohledu principu nesloužit pod nikým
otázku přežití ponechat náhodě

Duši kdo otevře učení Smrkena
snadno se dobere prostého poznání
že rujné laně jen vůdčího jelena
podlehnou po lásce tesknému volání


* * *

Asi po hodině pochodu lesem Ramar varovně zdvihl ruku v gestu. Nurnští se zarazili.
“Před náma skupina. Tři osoby”, hlesl barbar a ukázal do bílé mlhy, z níž jako mlčenlivé přízraky trčela těla stromů, “Tam…”.
“Jak daleko asi?”.
“Padesát, šedesát sáhů”, upřesnil, “Mám dojem, že čistěj rejhu”.
V těch rýhách byla voda, teplá, kalná, proudila od severu, čpěla sírou. Ze stružek v chladnějším vzduchu stoupala pára.
“Jdeme po nich”, zavelel vůdce, “A chlapi… Na plocho, jo? Potřebujeme jazyka…”.
Blížili se lesem směrem, kterým je naváděl Ramar. Když zahlédli tmavé siluety mužů, vyběhli a zaútočili. Střet to byl krátký, jen jeden z nich se stihl ohnat rýčem, než padl do vlhké prsti.
“Mrtvej…”, hlásil stroze Ramar, když sáhl bezvládnému muži na krkovici.
“A do háje…”, sykl vůdce.
“Mrtvej…”, zazněl další barbarův výkřik.
“Mrt… ne, počkejte. Žije. Tendle žije…”.
“Zemikoso, Bolbuchu”, houkl vůdce, “Bafněte ho za nohy a ruce a alou pryč. Až nebudete moct, houkněte, jo?”.
“Jo”.
* * *

“Hoďte ho sem k tomu křoví”, nařídil vůdce, když před nimi les prořídl a bylo zřejmé, že se Nurnští přiblížili k lukám. Tou dobou už byl muž při vědomí, měl spoutané ruce i nohy a v hubě roubík. Muž vypadal jako mnich, byl oděný do zablácené kutny přepásané lněným provazem. Na nohou měl sandály z vařené vepřovice.
Jenomže když mu sundali roubík, opřeli ho o kámen a prohlédli si jej pořádně, pochopili, že z tohohle jazyka toho moc nedostanou.
“Mám pocit, že tendle je přeci jenom mrtvej”, sykl Yasper, manžel Narii Moskytové, “Mrtvej jazyk je to”.
Zemikosa mnichovi vlepil facku. Tvář se mu zatřásla jako sulc, ale to byla jediná reakce. Tupě zíral před sebe, oči krhavé, nevydal ani hlásku.
“Je dočista zmrtvělej. Rozum mu uletěl”.
“Nezbejvá než vytáhnout na Odrev”, rozhodl vůdce, “Ale chlapi. Tohodle panáka bereme s sebou, jasný?”.
“Jasný…”.

Odrev

K Odrevské pevnosti přišli po setmění od severu, po cestě, na niž narazili nedlouho poté, co opustili les. Ta cesta byla o poznání širší a poctivější než ta gavratská. Určitě se tudy běžně pohybovaly i vozy. Mnich šel po svých a nevzpěčoval se, nohy mu Nurnští převázali tak, aby mohl dělat poměrně rozumné kroky. Kráčel bez hlesu a nijak se nevzpouzel. Jako by šlo o normální procházku, kterou podniká každý den, a Nurnští byli jeho bratři ve víře. Odrevská pevnost byla malé opalisádované opevnění, jenom dvě dřevěné věže byly znatelně vyšší než hradbení, zbytek staveb musil být přízemní či patrový se sníženým stropem. Sextagonální tvar ve vrcholech doplňovaly kryté palposty. Tam hořely pochodně. Už když se Nurnští blížili, pochopili, že něco není v pořádku. Kdesi na východě v lukách vyšlehl oheň. Mastný, olejový. Pak se ozval mnohohlasý řev. A vylétl roj zápalných šípů.
“Kdo to, u všech všudy, je?”.
Pochopili záhy.
“Chal-lid! Chal-lid!”, zazněl válečný pokřik, doplněný fistulózní trylkou.
Vylétla další salva.
“Jdem na ně?”, zeptal se Bolbuch.
“Na který?”, trhl ramenem Ramar.
“To je jedno”.
“Chálid je nepřítel, Odrev je nepřítel, zlato počká”, houkl Zemikosa.
“Přesně tak”, přitakal Gerllod Moskyt, “Počkáme, jak se to vyvrbí. Až se voslaběj, jedny nebo druhý. A potom zaútočíme”.
Přihrbili se a přískoky přiběhli blíž, kde zalehli po stranách cesty. Některé budovy uvnitř pevnosti už hořely jasným plamenem. Zvnitřku se ozývaly zoufalé výkřiky i výkřiky hněvu, tmavé postavičky se hemžily na hradbách. Odrevští tam museli mít ochozy nebo alespoň ploché střechy budov. A určitě hasili. Potom se s lomozem vyvalila brána a vyhřezli z ní obránci.
“Chal-lid! Chal-lid!”, ječeli Východňané a vyrazili jim v ústrety. Byla slyšet ocel.
* * *

Nurnští leželi v trávě a sledovali vývoj situace. Muži Šikmookého Chálida zatlačili Kodgičany do tvrze a zdálo se, že vítězí. Jejich bojový jekot se Nurnským zařezával do morku kostí.
“Aby si potom nedělali nárok na naše zlato”, strachoval se Zemikosa, “Neměli bysme už vyrazit?”.
Vůdce nestačil odpovědět, když pevností otřásl výbuch. Spatřili sloup jisker, oblak vymrštěného prachu a hlíny byl proti obloze jasně patrný. Z brány se vypotáceli muži, vrávorali, drželi se za hlavy.
“Pastě. Měli tam pastě”, odtušil Yasper, “Jako v Gavratu”.
“Jdeme”, rozkázal Moskyt, “Ale ne po cestě. Pěkně obloukem, po louce. A vpadnem na ně zezadu přes hradby, jo?”.
“Jo”.
Wulfgaard nečekal a vyběhl zprava. V patách mu někdo běžel, snad Yasper. O zbylých druzích brzy ztratil přehled.
* * *

Gerllod Moskyt kráčel pomalu travou, kopíroval krajnici, po boku mu chřestil Bolbuch Dědek. Vůdce po očku sledoval Ramara běžícího k Chálidovu ohni. Za ním běžel Horác Lipový a remcal něco o krátkých nohách. Gerllod se ale hlavně soustředil na otevřenou bránu, z níž vyběhlo několik Kodgičanů. Chálidovci vyběhli po cestě, oni prchali! A byl si téměř jistý, že tam běží i samotný Chálid. Ti muži vytvořili za jeho zády špunt, chránili ho. Oni ho normálně chránili! Trochu mu záviděl, ale jenom na okamžik.
“Běžeji skoro přímo na nás”, odplivl si Bolbuch, “Skoro úplně”.
Sevřel pevněji jílec meče, až zapraskaly klouby.
Jenomže potom se něco stalo. Na cestě se pod prchajícím Šikmookým Chálidem propadla zem a ozval se překvapený a poněkud zoufalý výkřik. V tu ránu se Kodgičané vrhli do bezhlavého útoku. Oni o té pasti věděli.
“Běžíme!”.
“Jo”.
* * *

Plameny už šlehaly vysoko k obloze. Wulfgaard přiběhl pod palisádu a otočil se.
“Vem to z tamtý strany a obsaď další palpost”.
“Jo”.
Ve tmě zaslechl další kroky.
“Kdo seš?”.
“To jsem já. Blathel”.
“Skvěle. Hoď tam někam hyperprostor, stejně jako já. Dostaneme je do křížový palby”.
A potom se nadechl a zmizel. Yasper dle domluvy přeběhl o jednu věž dál. To už měl v ruce lano s kotvou. Obvykle tvrdil, že je zámečník, ale ve skutečnosti měl školu ulice. Do cizích domů lezl po laně nespočetkrát. Jako teď. Stačilo dvakrát zatočit, hodit a prudce trhnout. Chtělo to grif, ale nebylo na tom nic těžkého. A už se jeho plášť míhal, jak se rychlými přískoky odrážel od klád a téměř neslyšně stoupal vzhůru.
Menhorian Blathel si to rozmyslel. Ne. Uvnitř to může být nebezpečné. Raději oběhne pevnost a vysleduje, jestli se někde kolem nepotloukají nějací nepřátelé.
Wulfgaard se účinkem kouzla objevil přímo u vojáka, držícího šípomet. Vlastně mu skočil rovnou do náruče. Ti dva se začali prát, a nutno říci, že Wulfgaard v boji na nože vůbec nebyl zběhlý. Za chvíli to vypadalo, že odbila jeho poslední hodinka. A Menhorian, ten kouzelnický kolega, na nějž v tuto chvíli spoléhal nejvíc, nikde. Neměl ani čas vnímat okolí, kde na vedlejším palpostu Yasper ubodal vojáka a svrhl jej z hradeb. Nakonec, když už se takřka loučil se životem, se Wulfgaardovi konečně podařilo úspěšně zakouzlit. Svazek barevných blesků, tlustý jako barbaří paže, ozářil vojákův překvapený výraz. Potom se muž bezhlesně svezl a Wulfgaard vzápětí za ním. Pach spálené kůže a vnitřností nevnímal. Byl rád, že dýchá, měl strach, že kdyby se pokusil slézt z věže, zřítil by se a zlomil si vaz. Tak strašně byl unavený. Chtělo se mu spát.
Yasper mezitím čapl jednomužný šípomet, a jal se ostřelovat vnitřek placu. Válela se tam spousta mrtvol, ten výbuch musel být věru silný a předtím tu nesporně řádili Chálidovi muži. Na protilehlé straně zaregistroval Ramara. Bylo mu jasné, že ten barbar už nesporně v životě jednomužný šípomet obsluhoval.
* * *

Gerllod s Bolbuchem se vrhli na Kodgičany okamžitě poté, co se Chálidovi muži zhroutili do prachu. Neměli šanci. Nurnští bijci pokračovali svižným tempem k bráně, kde zaregistrovali Zemikosovu siluetu. Alchymista metl něco, z čeho sršely jiskry, a zachechtal se. Vzápětí se ozvala detonace.
“Bombička, he he”, pochválil si a oči mu žhnuly očekáváním.
Potom tasil a přidružil se Gerllodovi po bok.
“Jdem je dokydlit?”.
“Jo”.
* * *

Bylo po boji. Nurnští stáli uprostřed té spoušti a rozhlíželi se kolem.
Do brány vešel Menhorian Nocturno Blathel. Kouzelník z Cairn.
“Nikdo tu už neni”, řekl, “Okolí je čistý”.
“Kde je Wulfgaard?”, zeptal se Bolbuch.
“Zhroucenej a sesutej támdle”, ukázal Yasper, “Odmítá slízt”.
“Musíme uhasit ty vohně, ať nám to tady všecko neshoří”.
“Zahlíd jsem nějaký džbery támdle u studny”, řekl Ramar, “A támdle na ubikacích je spousta dek”.
“Horáci!”, zavolal vůdce.
“Tady jsem!”.
“Doběhni pro toho mnicha. Leží spoutanej tam u cesty. Přiveď ho sem, jo?”.
“Jo”.
Pomocí namočených dek a věder Nurnští uhasili nebo alespoň dostali pod kontrolu, co šlo. Zbytek už dohasl sám.
“Teď se tady vyspíme a ráno to tu zrekvírujem”.
“Jo”.
* * *

Horác Lipový se vrátil se zcepenělým mnichem a zatímco jej přivazoval ke stožáru, jen tak mimoděk pravil: “Pánové, tak ten Chálid, pamatujete si na něj, jo? Tak ten Chálid kňučí támdle tim směrem ve škarpě”.
“Von furt žije?”.
Gerllod Moskyt vyrázoval z pevnosti a za ním vyběhlo několik druhů. Srotili se kolem pasti, ve které se svíjel Šikmooký Chálid a vydával zoufalé steny. Jeho tělo bylo probodeno ostrými kolíky, jimiž bylo dno pasti poseté.
“Takhle končej špína chlapi, Šikmovokej”, odplivl si Zemikosa.
“Přesně tak… Zastřelte ho někdo…”.
Horác Lipový nabil a zacílil.
“Chcípni, chlíve!”.
A vystřelil.
“Tim bysme měli Východňáky z krku. Teď zbejvá ten Vladach, a na toho mám větší pifku, to mi věřte”.
Menhorian Blathel horlivě přitakal.

Záborcovo zlato

“Vstávejte”, ozval se břitký Zemikosův hlas, “Vstávejte, hola, vstávejte!”.
Rozespalí druzi se začali vrtět v houních. Sotva se rozbřesklo.
“Tak vstávejte, chlapi! Zlato se na nás třese. Už vim, kde je. Už to vim”.
“A kde je, Zoltare, pověz”.
“Támdle v tý věži. V tý věži, co je zamčená na dvojitej řetěz”.
“Hm”.
“Yaspere, tak vstávej, dělej”, šťouchal alchymista do nebohého Yaspera špičkou boty, “Zvládnul bys takovej masivní zámek, co tam visí? No řekni, zámečníku, zvládnul? Nebo to radši vodpálíme po mym?”.
Yasper vstal, rozmrzele zahromoval, protáhl se a potom se odšoural k věži. Zoltar kolem něj poskakoval jako nedočkavé děcko.
“Běžná věc”, zívl Yasper Zámečník, “Velkej zámek, primitivní mechanismus. Chce to spíš svaly než hlavu. Jo, to nebude vážnej problém”.
Pak se odšoural ke svým věcem a chvíli něco hledal. Vytáhl takový zahnutý kus železa a podíval se na něj.
“Jo, to by mělo stačit”.
Nurnští se pomalu srotili kolem dveří. Řetěz padl.
“Lucernu! Lucernu!”.
“Tady, tady máš!”, řekl Horác.
“Zapálit!”.
“Jako panna”, houkl šťastně Zoltar, když vstoupil dovnitř.
Bylo jasné, že našel, co hledal.
Do oběda Nurnští třídili nález. Bylo těžko říct, jestli mají jásat či nokoli. Ruda byla vytavena do různě pokroucených slitků, už na první pohled ale bylo jasné, že slitky jsou polotovarem pro další tavbu a zvláště čištění od příměsí. Prostě surovina byla velmi bídné kvality a její prodej bude jistě problematičtější, než předpokládali. Problém byl také s váhou slitků - jejich přeprava nebude snadná, budou muset jít k lodi naněkolikrát. Ledaže by lodí připluli blíž k Odrevu. Ale jaká byla se slitky největší potíž - vůbec si nebyli jisti cenou. Ta mohla být velmi závislá na zájemci a mohla nabýt značného rozptylu. Každopádně původní Záborcovy předpoklady byly rozhodně odvážnější, možná svůj vliv měly i události na ostrově. Třeba práce v Korimě byly zastaveny. Kdo mohl vědět?
Ale Zemikosa byl přesto šťastný a druzi jeho dobrou náladu brzy přijali za svou. Menhorian Blathel, který s Wulfgaardem a Yasperem odešel na průzkum přilehlého okolí, se vrátil s tím, že kus odtud je útes a na něm opuštěný maják. Dole prý je kotviště lodí. A trčí tam vrak plachetnice. Určitě ne dlouho.
“Jako by vybuchla a potopila se”, řekl Yasper, “Teda někdo jí potopil”.
A stala se ještě jedna věc. Ten spoutaný mnich procitl. Přicházel k sobě postupně, ale evidentně vůbec nechápal, jak se u toho sloupu ocitl a proč je v poutech.
* * *

Byl to bratr Chalmánova řádu, řádu strážců posledního spočinutí Otce Ostrovů, Chalmána Zvířete, prvního krále. V tom měl vcelku jasno. Dál neměl jasno v ničem. Pořád dokola opakoval jedno jméno - Kurech. Při vyslovení toho jména se mu tvář pokaždé zkřivila bolestí. Nurnští pochopili, že ten Kurech by snad měl mít něco společného s tím, co se tady dělo. Mnich pořád opakoval, že Kurech probudil Markalu. Což tedy bylo dost nepředstavitelné.
Dali tomu nebohému muži najíst a napít a povolili mu pouta. Jmenoval se Siwalin. Bratr Siwalin. Mezitím se Nurnští usnesli, že slitky odtahají k jednomu z těch hájků na východě. Tam kořist zahrabou. Tahání kořisti jim trvalo do večera. Navečer bratru Siwalinovi rozvázali ruce a znovu se jej vyptali. Pořád byl zmatený, ale mocně přemýšlel. Teprve na druhý den byl schopen říct něco kloudného o Chalmánově klášteře.

Opat Kurech

Bratr Siwalin toho ale stejně mnoho nevěděl. Z použitelných informací jen tolik, že starý opat Šajmin byl přednedávnem zavražděn a jeho místo zastal nějaký bratr Kurech. Celé to Siwalinovo vyprávění jevilo se být značně zmateným, hovořil přerývaně a jaksi chaoticky; jednu chvíli tvrdil, že bratr Kurech byl novic, potom zase hovořil o dlouhodobém a pevném přátelství se starým opatem. Každopádně z opata Kurecha měl Siwalin bezesporu strach. Smrt opata Šajmina se zdánlivě shodovala s erupcí Markaly, respektive byla její předzvěstí, výbuch sopky brali mniši Chalmánova řádu jako vážné znamení. Opat Kurech svolal hromadnou mši, při níž kázal proti nepřátelům ve vlastních řadách. V událostech, jež následovaly, neměl Siwalin zřejmě vůbec jasno. Dalo by se říci, že si krom běžných událostí, jež se mohly stát stejně tak dnes jako před lety, nepamatoval nic. Nic konkrétního, zařaditelného. Ještě dvě informace padly - předtím, než se stal Kurech opatem, byl bratrem ptáčníkem. Rozuměl ptákům jako nikdo z bratří. Do té doby v klášteře ptáky nechovali. Teprve bratr Kurech s tím začal. Mladé si přivezl s sebou. A druhou věcí byla Šajminova smrt. Našli ho s podříznutým hrdlem. Ta rána byla čistá a hluboká. Hlava mu visela jen na kousku kůže, ležel tenkrát v tratolišti krve.
“Hnus”, posmrkl Bolbuch.
“Tohle vážně smrdí”, pravil Wulfgaard, “Neměli bysme ten podivnej klášter vočíhnout?”.
“A co bysme tam dělali?”, zavrtěl hlavou vůdce Gerllod, “Není to naše věc. Zlato máme, tak co?”.
“Ale mohlo by tam bejt další”, zamnul si bradu Zemikosa, “Mnišský řády bejvaj bohatý”.
“A jiný bejvaj chudý”.
“A jiný zase bohatý…”, nedal se Zoltar, “A tady mě trochu svrbí nos, víme?”.
“Ten Kurech je podezřelej. S ptákama to umí, jak se zdá, jako jedinej široko daleko”, protáhl slova Menhorian a mocně přemýšlel, “A pak tady přijdeme my a prd ho, divný ptáci na vobloze. A prd ho, jdou po nás a zaklobnou chudáka Tjureho. A potom… vždycky, když se něco děje, na vobloze ptáci… cvičený asi…”.
“A pak ty věci ve Viluhentu… a tak dál… chápete…”, připomněl Ramar, “Všecko nějak souvisí s vraždou toho starýho opata…”.
“Co je nám do Chalmánova řádu? A do nějakejch kodgickejch problémů?”, snažil se Gerllod utnout debatu, která začínala nabírat nežádoucí směr, “Víte vy vůbec, co je to Kodgick? Uvědomujete si, na jaký půdě to vlastně stojíme?”.
“A na jaký půdě to teda vlastně stojíme?”, zeptal se nevinně Horác.
“Ty se do toho nepleť! Ty ani zbla nechápeš, vo čem je řeč!”.
“No tak to teda pardón… Pardón…”.
“Ale tak můžeme jenom shromáždit nějaký informace… Pátračka, rozumíte, špicluňk nějakej”, navrhl Yasper, “Pak si dřepneme k vohni a znovu to rozebereme. Hlavně v klidu… S čistou hlavou”.
“Asi je ten Kurech nějak nakazil… Co když je dokázal nakazit při tý markalský mši?”, přemýšlel dál Blathel.
“Ty zvířata byly vysloveně agresivní… Tenhle ale ne…”.
“Já?”, hlesl bratr Siwalin, ale zjevně z řeči zde vedené nechápal vůbec nic.
“Třeba to má něco společnýho s rozumem. Čím rozumnější bytost, tím odevzdanější chování”.
“Takže buďme rádi, že se nenakazil Libovej Horác”, uchechtl se Bolbuch, “To by nás teďka trhal zubama”.
Horác Lipový byl občas považován za družinového blba.
“Co zas proti mně máte, chlapi?”, ohradil se hobit, “Co vás zase sejří?”.
“Jen jsme rádi, že seš zdravej…”.
“Hm”.
“Ta nemoc má rychlej nástup”, usoudil Wulfgaard, “Ale taky rychle opadá. Podívejte na tohohle Siwalina. Už je docela v cajku. Možná když tě něco znovu nenakazí, tak se z toho rychle vylížeš. A z toho plyne…”.
“A z toho plyne co?”, byl netrpělivý Zoltar Zemikosa.
“A z toho plyne, že to někdo musí furt přiživovat”.
“Kurech!”.
“Možná Kurech, možná někdo jinej”.
“Koukněte na mapu…”, rozvinul Menhorian pergamen, “Tady je Viluhent. Přišlo to vocaď, směřovalo to sem… Gavrat…”.
“Hm…”.
“Tady jsme byli napadený my… Řítili se vocaď… Pták se vracel tam…”.
“Což značí…”.
“Což značí, že to opravdu hřezne z kláštera. Dost možná, že na druhým konci ostrova nemají ani ponětí, co se tady děje”.
“Co teda uděláme?”, zeptal se Ramar.
“Měli bysme vomrknout ten klášter. Pro klid duše”, otočil se na vůdce Zoltar, “Co ty na to, Gerllode?”.
“Já? No tak jo. No tak teda jo”.
Bratra Siwalina propustili na svobodu a vysvětlili mu, kde leží Gavrat. A upozornili jej, ať je opatrný, ať se ohlásí zdálky hlasitým voláním o pomoc. Taky mu řekli o pastech a lapačkách.

Klášter Chalmánova řádu

Nurnští šli tentokrát po cestě a dávali si bedlivý pozor. Cestou se střetli s několika zvířaty, ale byli připraveni. Jak se přibližovali, mlha houstla. Teď za ni byli víceméně vděční. Oni věděli, kam směřují, a tamti netušili, že někdo přichází. Tedy snad. Pokud jejich pohyb neohlásili ti ptáci. Žádných si po celou dobu na obloze nevšimli, což ale nutně neznamenalo, že tam nebyli a nevšimli si jich oni. Cesta vedla zapařeným lesem a po nějaké době Nurnští stanuli na rozcestí. Dali se cestou vpravo a ta je za čas dovedla k jezeru. Z jezera stoupaly bílé cáry mlžného horkého vzduchu. Druzi se rozeběhli po břehu.
“Ta voda je horká!”, oznámil Ramar, když do bublin syté kalné vody ponořil ruce, “Je to vřící jezero… a ty stromy kolem jsou mrtvý… dočista mrtvý…”.
“Ale vyrůst tu musely…”, namítl Menhorian, “Musí to mít něco s erupcí Markaly… Možná stojíme na nějakým zřídle…”.
“Já bych to votočil a šel bych domů”, ozval se Horác Lipový, “Ani pít se ta voda nedá. Je slaná…”.
“Asi jdeme špatně…”, řekl Ramar, “K tomu klášteru nejspíš vedla ta druhá cesta…”.
“Tak proč nepošleš animália, chytrolíne?”, zakřenil se kysele Wulfgaard.
“Neni to nezbytně nutný. Je to tu nepřehledný a nerad bych o sojku zbytečně přišel”.
“Hm”.
“Vracet se nebudeme”, zavelel vůdce, “Střihneme to tady po břehu”.
“Dobře”.
“Držte se pohromadě, chlapi. Ať se nepoztrácíme”.
“Jo, dyť už jdu”, ohradil se Horác.
* * *

Klášter byl obehnán zdí. Nurnští se stáhli hlouběji do lesa a Ramar vyslal sojku s jasnými instrukcemi na průzkum terénu. Nemělo smysl vtrhnout tam naslepo. Nurnští posedali na blátivou zem a tiše vyčkávali. Barbar měl vážný výraz, soustředil se na pernatcovy vjemy.
“Stejně je dobře, že toho animália máme, co?”, pochválil si Zoltar Zemikosa.
“To je fakt. Bez sojky bysme teďkonc byli nahraný”, souhlasil Bolbuch.
“Abyste se náhodou samým blahem nezbláznili”, odsekl kouzelník Wulfgaard.
“Pergamen”, křikl Ramar, “Pergamen, kusuhli!”.
Menhorian zaštrachal v tlumoku.
“Rychle! Dokud to vidim!”.
“Tady… Tady máš…”.
Ramar začal čmárat po papíře. Před Nurnskými z papíru vyvstávaly budovy, sad, hřbitůvek, políčka. Poznali ubikace, chlévy, dobytčí výběhy, vývařovnu i centrum toho všeho, Chalmánův chrám - kamennou modlitebnu olbřímích rozměrů přilepenou ke skále.
“Těch mnichů je tam jak psů”, pravil Ramar, “Jak psů, povídám”.
“Kolik?”.
“Hodně moc. Plouhaji se z místa na místo, noseji předměty vocamcaď sem a pak zas táhmhle… Je to divný… Hodně jich je v tom chrámu… Tam jich je vopravdu hodně…”.
“Měli bysme tam vtrhnout, proběhnout středem, bafnout toho Kurecha a vytáhnout ho ven”, navrhl Zemikosa, “Třeba jsou ty mniši tak mimo, že nás ani nezaregistrujou”.
“Nebo nás vobklíčeji a sežerou”, namítl Bolbuch.
“Tak co teda uděláme?”, zeptal se Yasper, “No řekni, Gerllode?”.
“Když už jsme jednou tady”, řekl Gerllod, “Tak tam vlítnem. Postavíme pevnou formaci a vlítnem tam. Poběžíme šturmem na tu Chalmánovu modlitebnu. Kdo se nám postaví, ten bez milosti zhyne”.
“Jo! Bude šturm”, ožil najednou Dědek, “Šturm bude. Hoj hoj hoj!”.
Vůdce Gerllod načrtl do hlíny formaci a druzi se podle jeho pokynů počali houfovat.
* * *

Nurnští proběhli bránou a běželi, běželi vpřed. Řítili se po štěrkové cestičce jabloňovým sadem. Ovocné stromy byly smutné, bez listí. Smutné byly i pohledy mnichů, ustavších v úkonech podivného denního zaměstnání. Pomalu se ohlédli za neobvyklou dusající a chřestící skupinou. Ještě pomaleji jim v mozcích nebo v tom, co z nich zbylo, probleskla nutkavá myšlenka. Vetřelci! Mniši vyběhli vetřelcům v ústrety, šli holýma rukama, jen ti, kteří něco zrovna třímali v rukou, ohnali se tu džberem, tu fankou na dlouhé násadě. A Nurnští neměli slitování. Také měli velké obavy z nákazy. Kdyby se nakazil kterýkoli z nich, mohl by vzniknout velmi vážný problém.
Střelci se snažili, aby co nejméně šílených mnichů doběhlo až k válečníkům. Snažili se je odstřelit včas. Proto s napjatými kušemi a luky bedlivě kontrolovali terén na všech stranách. Supící formace, semknutá a sehraná, připomínala živého tvora. Dusajícího železného ježka. A ježek dosáhl až vstupních vrat do Chrámu Chalmána Zvířete, a tam se muži rozvili v dvojřad. Mniši spustili unisonní kvil a bezmyšlenkovitě, jako jatí tím nejprimitivnějším zvířecím pudem, tlačili se proti nim a sápali se po nich špinavýma rukama. Bolbuch propadl bojovému šílenství, tekly mu sliny po tvářích, vous mu zrudl krví. Sekal a sekal a sekal kolem sebe. Stejně tak Gerllod. Byl bledý v obličeji a nemluvil, už neříkal nic, jen rubal. Zemikosa vřískal nadšením a doplňoval tu sehranou válečnickou dvojici, seč mu síly stačily. Za nimi nabíjeli střelné zbraně jejich druzi a pálili jak o život. O magických výronech kouzelníků nemluvě. A Yasper, Ramar, Menhorian i Wulfgaard byli výtečnou palebnou podporou, když na to přišlo. I Horác, když založil šíp správným koncem. A pokud to, co založil, byl vůbec šíp.
Řada Nurnských pomalu postupovala jako nějaký válečný stroj, za nímž zůstávala bažina trupů.
“Kurech!”, zařval Menhorian a přerušil střelbu.
Ukazoval k oltáři. Muž v nazdobené kutně, který tam stál a divoce gestikuloval, nevypadal jako šílenec. Tedy jako bezmyšlenkovitý šílenec, jako ti, co tady bez mrknutí oka vypouštěli životy pro nic za nic. Ale šílenec to byl.
Ramar zahodil zbraň. Pochopil, co ten muž zamýšlí, a mocně se soustředil. Konečně přišla chvíle na využití jeho schopností. Viditelného se nestalo nic. Ramar opata pořád bedlivě sledoval. Kurech vyběhl směrem k nějakým dveřím za oltářem. Byl pryč.
* * *

“Hotovo”, pohlédl na zkrvavenou čepel trpaslík Bolbuch, když řev v sále víceméně definitivně utichl.
Gerllod se unaveně rozhlédl kolem sebe: “Jak v tomhle svinci najdeme toho Kurecha, to teda nevim”.
“K šípku s Kurechem”, odplivl si Bolbuch, “Jestli je mrtvej, tak ať. Hledat ho nemusíme”.
“Kurech přežil”, řekl Menhorian, “Zdrhnul tamtudyma. Ramar to viděl. Že jo, Ramare?”.
“Co?”, trhl sebou Ramar jako ze sna.
“Žes to viděl”.
“Co?”.
“Že Kurech zdrhnul”.
“Jo”.
“Tak si pro něj dojdeme, no”, hýkl trpaslík.
“Čtrnáct!”, křikl nadšeně Zemikosa, “Čtrnáct! Kolik ty?”.
“Šestadvacet”, odvětil Dědek, ale v jeho hlase nebyla ani stopa pýchy.
“A ty? Kolik ty?”.
“Nevim”, vyhrkl Gerllod.
Vůbec mu z toho tratoliště kolem nebylo dobře.
“Ale víš! Já vim, že víš! Řekni kolik!”, nedal se alchymista, “Já udělal celejch čtrnáct”.
“Sedmatřicet, když to chceš nutně vědět”.
“Kecáš!”.
“Nechci se vám plést do duchaplnejch počtů”, vložil se do debaty Wulfgaard, “Ale neměli bysme pronásledovat toho Kurecha?”.
“To nebude úplně tak nutný”, ozval se Ramar, “Proklel jsem ho. Vlastně očaroval, abych byl přesnější. Prostě uvalil jsem na něho takovou věc. Šmírovací kouzlo”.
“A von to neví?”.
“Zdá se, že ne”.
Proto byl Ramar tak zamlklý. Byl tady i tam. S Nurnskými i s Kurechem. A Kurech prchal tmavou chodbou někam pryč a nadával jako špaček. Vůbec to nebyl mnich, o tom byl Ramar přesvědčený. Skálopevně. Ta chodba, jak se ukázalo, byla zavřená kamennými dveřmi, vlastně dvoukřídlými vraty s vestavěným kovovým zámkem zvláštního mechanismu. Yasper Zámečník se pořádně zapotil, než přišel na kloub, jak tu věc otevřít.
“Machrovský ručičky”, pochválil si, když něco hlasitě cvaklo a veřej, o kterou se opřel, povolila, “Prostě hotový machrovský ručičky”.

Kurečaj Vracht

Ramar dřepěl na batohu, držel hlavu v dlaních a zdál se být duchem nepřítomný. Kdyby ho pardi neznali, mohli by si myslet, že je rozumu mdlého. Ale nebyl, jen se plně soustředil na to, co slyší a vidí. Co slyší a vidí skrze Kurecha. Nurnští si zatím čistili zbraně a připravovali se na možný tvrdý střet s něčím, co mohlo být podstatně horší než zmámení bratři Chalmánova řádu. Ten Kurech byl při smyslech, o tom nebylo sporu. Ten chlap věděl, co dělá.
“Připravujou se k vobraně. Hádaji se…”.
To byla nadlouho jediná věta, kterou Ramar řekl. Sojka mu seděla na rameni a ozobávala mu ucho. Nevěnoval tomu vůbec žádnou pozornost.
Nurnští Ramara ani slůvkem nevyrušovali. Na jeho schopnostech nyní záviselo mnohé.
* * *

“Takže abysme se v tom vyznali”, řekl Gerllod Moskyt, “Můžeš to říct ještě jednou a jaksi popořádku? A vy všichni dávejte bedlivej pozor”.
Ramar přitakal.
“Horáci!”.
“Co je?”.
“Přestaň si hrát s šípama a dávej pozor”.
“Dělám si pořádek…”, ohradil se hobit dotčeně, “Vobčas mi do toulce spadne něco, co tam nemá co dělat. Třeba tady. Kámen. Co má co v toulci dělat kámen?”.
Horác Lipový zavrtěl nechápavě hlavou.
“Nebo tady… Motouz nějakej… Zašmodrchanej eště ke všemu… Zašmodrchanej motouz…”.
“Horáci!”.
“No jo. Dyť jo…”.
Ramar se nadechl a začal vyprávět. Za těmi dveřmi vedla dlouhá tmavá chodba. Velmi dlouhá. Zřejmě neveřejné místo, kam měli přístup jen vyvolení bratři. Možná jen opat samotný, možná pár vyvolených. Těžko soudit. Ta dlouhá chodba vedla skálou, stoupala vzhůru a ústila v rokli, jejíž stěny tvořila strmě se tyčící vysoká skaliska. Na dno rokle padal vodopád horské bystřiny do malé tůně a plnil roklinu uklidňujícím zvukem. Toto byla svatyně Chalmána Zvířete, místo, kde možná byl pochován, ale především kde vedlo schodiště k jeho monumentální soše, čnící k obloze na vrcholu.
“Běžel nahoru. Po točitým schodišti…”, řekl Ramar.
“Opat běžel nahoru…”, zopakoval Zemikosa s očima propichujícíma Mallikorňana.
“Opat neni opat…”, děl dál barbar, “Teda je, ale vlastně neni, jestli mi rozumíte… A určitě se nejmenuje Kurech”.
“A jak se teda jmenuje?”.
“Kurečaj nebo Vracht. Tak na něj volaji. Možná Vracht Kurečaj nebo Kurečaj Vracht”.
“Kdo na něj volaji?”, chtěl vědět Bolbuch.
“Kdo je Kurečaj Vracht?”, zeptal se nechápavě Horác.
“Kolik je tam těch lidí, co volaji?”, položil jasnou otázku Wulfgaard.
“Kam zmizel pan opat Kurech”, pokrčil rameny Horác.
“Kurech je vlastně Kurečaj Vracht, víš?”, vysvětlil Menhorian, “Takže Kurech neexistuje”.
“Aha”.
“Kurech tam je vlastně taky…”, pravil Ramar.
“Cože? Opati jsou dva?”.
Horác bezradně zalomil rukama.
“Ne. Jak se zdá, tak Kurech je nějakej pták”.
“Tak teď už tomu nerozumim vůbec”, řekl Bolbuch.
“Pták to je… Asi sup…”.
“Mám otázečku, pánové. Takže mám to chápat tak, že pan opat je pták?”.
“A dost!”, vykřikl vůdce Nurnských, Gerllod Moskyt, “Vy se přestaňte ptát, a ty, Ramare, popiš souvisle situaci a tvůj názor na ní”.
“Pták to je…”, otřásl se Ramar odporem, “A šerednej… má tam hnízdo… v nohách…”.
“Ramare!”.
“Jo…”, trhl sebou průzkumník, “Kde bych ale tak nejlíp začal…”.
* * *

Kdo čekal, že Ramarovo vyprávění bude souvislým příběhem, který rozplete tu motanici, co před Nurnskými vyvstala, ten se ovšem mýlil. Ramar sám nevěděl o mnoho více a o to méně chápal. Prostě tam, z rokliny, která nesporně skýtala výborné útočiště a úkryt, vedlo skálou točité schodiště vzhůru. A tady očima opata vnímal prostory osvětlené mihotavým plamenem pochodně, kterou zapálil u ústí šachty, a slyšel zvuk jeho zrychleného dechu. Opat běžel, spěchal vzhůru. Občas minul odpočívadlo, tvořené nerozsáhlou celou. Nebylo sporu, že schodiště vede na vrcholek hory k úpatí monumentální sochy Chalmána Zvířete, již spatřili tenkrát od pobřeží. Jenomže muž až nahoru k soše nedoběhl. Schodiště končilo v soustavě komnat kdesi pod vrcholem, okenními průzory vanul ostrý vzduch. Muž vypadal, že se dáví. Zahodil pochodeň na podlahu a zlomil se v pase. Sípal jako zvíře. A tehdy si Ramar uvědomil přítomnost dalších osob. Byly tři a evidentně byly nějakým způsobem opatovi podřízené. Jejich mluva byla sprostá se stopami pouličního argotu. Ti muži říkali Kurechovi šéfe, a už bylo jisté, že Kurech není žádný Kurech, natožpak mnich. Zvali ho Kurečajem Vrachtem a v souvislosti s ním zmiňovali neustále nějakou břitvu.
“Břitva?”, zamnul si vous trpaslík Bolbuch, “Něco mi to připomíná. Jenom ne a ne to uchopit”.
“Třeba se chce voholit?”, děl Zemikosa.
“Von voholenej je”, odvětil Ramar, “Ti další ne”.
Kurečaj Vracht stále nemohl popadnout dech a zatím mu jeho kumpáni sdělili, že několik ptáků se nevrátilo. A tehdy se Vracht s úlekem zeptal na Kurecha. Když odvětili, že Kurech je na svém místě, nevěřil a šel se přesvědčit. Tehdy Ramar zjistil, že kobky jsou vytesané v samém vrcholku skály a že z nich vede východ na římsu u nohou monumentu. A mezi kamennými chodidly Chalmána Zvířete spatřil obrovské hnízdo, v němž dřepělo monstrum, kostnatý pták s jedním okem slepým, který Kurečaje Vrachta pozdravil táhlým zaskřehotáním. Kurečaj Vracht se vrátil a přikázal mužům, aby sbalili všechny věci, že je třeba vyklidit brloh. Že byl klášter přepaden neznámými žoldáky. Někdo se zeptal, jestli v tom nemůže mít pracky Vostrejš, ale Kurečaj Vracht zavrtěl hlavou, že muži Krutěcha Ostrého to nebudou. Ta loď s podivným jménem Rujná oliheň sice prý neplula pod žádnou vlajkou, ale určitě nevypadala, že by připlula z Ostrovů. Potom ten Vracht odešel do jedné komnaty, z velké truhly vyňal oblečení, boty, kroužkovou zbroj a přilbici, shodil mnišské roucho a začal se kvapně převlékat.
“Myslím si, že budou zdrhat, jenom nevim kudyma. A taky tam maji nějaký truhly. Budou asi muset jít navícekrát”.
“Co myslíš že v těch truhlách je?”, zeptal se Yasper, “Myslím hrubej odhad”.
“Ohledem těch truhel mluvěji s úctou. A zmiňujou jedno jméno”.
“A to?”.
“Osirich”, odvětil Ramar, “Osirich je to jméno”.
“Nebyl to nějakej kodgickej král?”, zapátral v paměti Menhorian Blathel.
“To by věděl Záborec”.
“Jenomže Záborec tu neni”, posteskl si Yasper.
“Král nekrál”, houkl Zemikosa, “Vlítnem tam, zrubeme je a truhly zabavíme. Souhlas?”.
“Souhlas”, zaduněla odpověď.
“A potom kalupem pryč co nejdál vocaď”, řekl vůdce.
“Přesně tak”.
* * *

Nurnští znali popis cesty a věděli, že na jejím konci jsou čtyři nebezpeční, ale osamocení a málo tušící muži. Měli převahu. Ramarovo šmírovací kouzlo už přestalo účinkovat, a i kdyby, neměl by čas plně se soustředit. Teď rázovala Nurnská družina chodbou k roklině. Menhorian Blathel svítil na cestu. Vpředu dusali Bolbuch s Gerllodem, v závěsu se hnali Ramar a Zemikosa. Za nimi hrozen semknutý kolem světla. Když ucítili závan čerstvého vzduchu, tasili zbraně. Onedlouho Nurnští vtrhli do rokliny. Ramar ukázal směrem, kde bylo ústí chodby ke schodišti. Tam se Nurnští zastavili a Gerllod vydal příkaz, aby dva muži pročesali dno rokle, zda je to tu čisté. Bylo.
“Jsou eště furt nahoře”, řekl Zemikosa.
“Nebo se zdejchli skrzeva toho ptáka…”.
“Myslíte, že by ten pták unes chlapa?”, zeptal se nevěřícně Wulfgaard.
“Tamti ne”, odvětil Ramar, “Ale tendle jo. Je fakt vobrovskej”.
“Štyry chlapy by ale nevodnes, že ne?”, ozval se Horác.
“Najednou ne. Postupně jo”.
“Nezapomeňte, že tam maji ty truhly”, namítl Zemikosa, “Furt tam sou, mám na to čuch”.
“Jak teda?”.
“Vlítnem tam”, rozhodl vůdce a určil pochodové postavení, “Ale pozor, je to tam ouzký”.
Pochodové postavení připomínalo hada. Schodiště bylo úzké, dva muži by si vedle sebe v boji překáželi. A na takovémhle schodišti byl nepřítel ve výhodě.
* * *

Nurnští už nějakou dobu dusali vzhůru. Supěli jako štvaní koně. Bylo tu houby vidět, měli mezi sebou dvě pochodně, ale poslední muž byl o dvě otáčky dál než ten první. Nurnským taky bylo jasné, že dělají takový kravál, že o nich musejí ti nahoře vědět, pokud jsou alespoň trochu ve střehu. A to se dalo předpokládat. Potom se najednou ozval Yasperův naléhavý hlas.
“Chlapi, stůjte! Co to je?”.
“Zastavit!”, houkl Gerllod.
Nurnští zaslechli někde před sebou pravidelný cvakavý kovový zvuk.
“Někdo vyťukává signál do skály…”.
“Měl ten Vracht hůl?”.
“Ani náhodou…”.
Zvuk se blížil.
“Chlapi, mně se zdá, že to nabírá na rychlosti a žene se to proti nám…”, křikl Wulfgaard.
“Syčí to!”, zařval Menhorian a obrátil se na úprk.
“Bohové!”, zařval alchymista, “Pryč!”.
Wulfgaard vzal nohy na ramena a strhl s sebou zmateného Horáce.
“Proč mě táhneš? Dyť si namelu…”.
“Bomba!”.
To už se ze schodů hrnuli všichni, nastal zmatek a strkanice. Nedlouho poté se ozvala detonace.

Vejce

Skála Nurnské vyhřezla do roklinky po částech jako krvavé hlísty. Než se dostali dolů, vybuchla ještě jedna bomba. V nastalém zmatku nebylo jasné, jestli tam někdo nezůstal.
“Chlapi!”, vykřikl Gerllod Moskyt, “Hlašte se! Yasper…”.
“Tady”.
“Wulfgaard, Blathel”.
“Po kouskách, ale komplet”.
“Halabus přítomen”.
“Ramar…”.
Ticho.
“Ramar!”.
“Proč se nehlásíš, když volá tvoje jméno?”, šťouchl Zoltar do schouleného Ramara, “Je asi votřesenej, vojvodo! Ale je tady. A Zemikosa Zoltar taky”.
“Libovej… Dědek… Blaťáka už jsem říkal, a já, tak to je asi všechno”, počítal na prstech Gerllod Moskyt a přemýšlel, zda nějaké jméno nezapomněl.
“Co?”, zakníkal Ramar.
“Už nic, už jsem tě nahlásil”, usmál se Zoltar, “Sčítání zmordovanýho lidu, chápeš?”.
“Nedával jsem pozor. Poslal jsem nahoru soječku, víte?”.
“A?”.
“Ten opat, vlastně ten Kurečaj Vracht, toho vobrovskýho ptáka poslal do nebe. A sám si vlez za to vobří hnízdo. Je tam skovanej”.
“Tak ho půjdeme vyšťourat”, odplivl krvavou slinu Bolbuch a přejel výhrůžně palcem po ostří zbraně.
“A taky tam má nějaký vejce”.
“Vajce?”, zdvihl obočí Zoltar Zemikosa, “Vajce povidáš?”.
“Vobří vejce”.
“Vajce musíme za každou cenu zabavit”.
“Proč?”.
Zoltar si odhodlaně založil ruce na vypjaté hrudi: “Protože to sou vajce…”.
“Já tam nejdu”, ozval se Menhorian Blathel, “Jsem na šrot”.
“Já si připadám jako karbanátek”, pokrčil rameny Wulfgaard, “Jako vyteklej z presu”.
Nurnští se dohodli, že většina zůstane tady, tedy vlastně v chodbě pod schody. Přeci jenom někde kolem létal ten obrovský pták a každý měl ještě v živé paměti, jak neslavně dopadl barbar Tjure. Nahoru půjdou Bolbuch s Gerllodem, chránění účinky ochranných kouzel z učených myslí družinových kouzelníků. Půjdou tedy nahoru neviditelní. S jistým zpožděním za nimi vyrazí Zoltar Zemikosa s Ramarem. Jako podpora.
“Když se tu ukáže sojka, tak je to znamení, abyste vystoupali nahoru”, upozornil Ramar, “Jasný?”.
“Zas tak votřesenej nejsem, abych nepoznal animália”, odsekl Wulfgaard, “A natvrdlej jsem ještě míň”.
“Jasný”, řekl stroze Menhorian Nocturno Blathel.
* * *

Gerllod šel první, Bolbuch supěl v závěsu za ním. Chodbu strážili dva muži, jeden někde ve třetině výšky vzdušnou čarou od dna rokliny, druhý asi o devět sáhů výš. Teď už byli druzi připravení a nepletli se navzájem pod nohy. Šli potmě, což bylo výhodou i nevýhodou zároveň. Byli pomalí, výhody ale převažovaly. Taktika nepřátel byla totožná jako prve - tedy svrhnout ze schodů zapálené bomby. Jenomže co mohlo být proti skupině nic netušících mužů účinné, to proti poučeným jednotlivcům nemělo naději. Prvního muže vyřídili vcelku snadno, ani nestihl zažehnout zápalnou šňůru. Ale účinky ochranného kouzla pominuly. Pak nurnští bijci zaslechli známý cvakavý zvuk. Po schodech se rozeběhlo několik kovových kulí.
“Je tam nad náma další”, sykl Bolbuch, “A pustil bomby”.
Gerllod sebral ze země hořící pochodeň.
“Poběž! Rychle!”.
Syčící kovové předměty potkali cestou, přeskočili je a hrnuli se dál. Když došlo k explozi, ucítili v zádech tlakovou vlnu a upadli na zem. Ale vzápětí už zase stáli na nohou a kvapili vzhůru. Jasně slyšeli, že muž nad nimi se dal na úprk. Na odpočívadle, kde měl zbudovaný post, sebrali zbylé bomby a počkali na Zemikosu s Ramarem.
“Budou tam ještě tři, takže pozor!”, upozornil Bolbuch.
* * *

Nurnští vtrhli do skalních komnat v pevné formaci. Bolbuch s Gerllodem drželi střed, Zoltar a Ramar kažý o úkrok vzadu na křídlech. Střetli se s dvěma muži, kteří se jim postavili na odpor. Číhali v plné zbroji a ihned bylo jasné, že se zbraní to umějí. V jejich očích se zračila nenávist, pohybovali se tiše a byli sehraní. Nicméně Nurnských bylo víc. Gerllod Moskyt toho svého načal a potom jej přenechal Zemikosovi. Věděl, že venku je ještě ten Kurečaj Vracht a měl strach, že uprchne na ptákovi. Na tom Kurechovi, jak předtím varoval Ramar.
Když vyběhl ven, zchladil jej proud svěžího větru, silnější, než čekal. Zavrávoral a rozhlédl se kolem. Venku se zatím sešeřilo, ale Gerllod jasně vnímal vrcholky hor kolem sebe. Vypadalo to tu přibližně tak, jak si během Ramarova vyprávění představoval. Stál na rozlehlé skalní římse vykládané kamennými bloky. Kus od něj vlevo se tyčilo chodidlo monumentu. Za tím chodidlem muselo být někde vměstnané to hnízdo. A ukrytý Kurečaj Vracht. Ptáka nikde nespatřil. Potom zachřestila zbroj, jak někdo seskočil shora. Byl to Vracht s taseným mečem. Pustil se s Gerllodem do křížku. Střet to byl velice tvrdý, ale na Moskytovi byl znát vojenský výcvik. Ten Vracht byl v posledních letech zvyklý spíš velet než bít se železem. Oba muži tančili v krvavém tanci po římse, ale Kurečaji Vrachtovi pomalu docházely síly. Když se zvnitřku skály vyřítil rozvášněný Bolbuch, Vracht už klesal na kolena. Potom jej vůdce Nurnských definitivně proklál mečem.
“Vajce!”, houkl Zemikosa, jehož hlava se vynořila ze tmy, “Vajce našels!?”.
Gerllod si otřel z čela pot a zavrtěl hlavou: “Všechno má svůj čas”.
“Nesměji vychladnout!”.
A už tu byl a bylo ho tu plno.
“A ptáka… ptáka viděls?”.
“Ne”.
“Tak bafnem vajce a mažem vocaď”.
Gerllod pověřil Bolbucha, aby uvnitř vytřídil kořist, kterou odnesou, a aby řekl Ramarovi, ať skrze animália svolá zbytek družiny.
Zemikosa se zatím sápal po kamenném podstavci a volal: “A hnízdo viděls? Kde viděls hnízdo?”.
“Tam, mezi nohama”.
“Tam?”.
“Přesně tam”.
Gerllod se vydal za druhem. Jenomže potom se nad oběma rozprostřel stín temnější než okolní soumrak. Tichý a velký. Tichý stín Kurecha, animália mrtvého Kurečaje Vrachta. Stín obrovského ptáka zdrceného ztrátou družek a vyšíleného nenávistí ze ztráty svého pána. Než zaťal spáry, mocně zaskřehotal a Nurnské ovanul mrtvolný puch. Kurech byl mrchožrout, a na první pohled ne ledajaký. Zoltar Zemikosa dostal ránu pařátem a zhroutil se do hnízda vedle vajec. Gerllod Moskyt stihl tasit a tak tak zaujmout obranný postoj. Kurech zaútočil. Na jeho krku a hlavě se blyštělo stříbro.
Gerllod ťal, ale vzápětí ho orlosup drapl za rameno a silně a bolestivě stiskl. Nebýt poctivých plátů, vymáčkl by z válečníka veškerý vzduch a rozdrtil mu hrudník na krvavou kaši. Gerllodu Moskytovi vypadl z ruky meč a zazvonil o kamenné dlaždice. Pták se přikrčil a Gerllodovi došlo, že zamýšlí vzlétnout. Rozhodl se pro to poslední, co mu v tu chvíli zbývalo. Magie, spoutaná v prstenech. Magii z prstenů věřil, nebránil se jejímu využití a věděl, že prostá síla mečů není samospasitelná. Alespoň v tom byl po otci. A v tuto chvíli se tedy soustředil a levá ruka zazářila jasným zášlehem usměrněného proudu energie. Kurech vydal skřek a v překvapení upustil oběť. Gerllod tvrdě dopadl na zem a z lehu vyslal další výboj. Pták se zvedl do výšky a počal klouzat v dlouhém oblouku. Gerllod nahmatal meč a uchopil jej pevně oběma rukama. Přimkl se zády ke stěně. Kus před Moskytem pták prudce rozepjal křídla, aby zbrzdil svůj let, a vytrčil před sebe spáry. Od stěny vyšlehl poslední svazek blesků. Pach spáleného peří byl ostřejší než smrdutý zápach mrchožroutova těla. Gerllod Moskyt vstoupil do souboje, který mohl mít jenom jediného vítěze. A výsledek se netroufal předjímat. Letmo zaletěl vzpomínkou k matce. Nejspíš se s ní loučil.
* * *

Zemikosu probral k životu intenzivní pocit hroutící se skály. Vzduch smrděl mrtvolami a spáleninou.
“Pták!”, vykřikl, když mu tupá bolest připomněla Kurechův útok.
Alchymista se vytáhl na okraj hnízda z větví, lišejníku a hlíny. Pohlédl dolů, v té tmě si všiml jenom tmavé hromady čpící spáleným peřím. Někde vpředu se rozzářilo mihotavé světlo. Vzpomněl si, že tam vede vstup do podzemních síní.
“Gerllode!”, zaburácel trpaslíkův hlas, “Gerllode!”.
Ano, byl to Bolbuch.
“Tady! Tady!”.
“Zemikosa?”.
“Jo. Tady nahoře…”.
“Ale co Gerllod?”, znejistěl Bolbuchovi hlas obavami.
To už světlo lucerny ozářilo nehybný trup Kurechův. Kouřilo se z něj. Hlavu měl vyvrácenou na stranu, jeho strnulý zoban působil opravdu děsivě. Vůbec celý Kurechův zjev byl děsivý. Zřejmě mu chybělo oko. Přes hlavu se mu táhla páska ze stříbrného řetízku, oční jamku kryla stříbrná záklopka s bohatými vzory. Pták měl kolem krku ostnatý obojek jako nějaký pes. Stříbrné okrasy zdobily mu i pařáty, drápy na spárech měl navíc zakončené stříbrnými bodci.
Ne, útok tohohle tvora nemohl vůdce přežít.
“Gerllode?!”, zvolal trpaslík už víceméně odevzdaně.
Levá letka Kurechova se zachvěla a ozvalo se zachrčení. Bolbuch zdvihl zbraň. Zemikosa strnul. Potom ukázal na malátně se zdvihající postavu.
“Gerllode…”.
Moskyt beze slova vykročil k trpaslíkovi. Strašlivě krvácel.
“Vnímáš mě, příteli?”, zeptal se ustaraně trpaslík a sklonil zbraň, “Poznáváš mě?”.
“Hm…”, zachrčel Gerllod a odsunul jej paží stranou.
Bolbuch sledoval, jak se vůdce vrklavě potácí směrem ke dveřím.
“Kam, u všech všudy, jdeš?”.
“Ra… Ramar…”, odvětil Moskyt a mávl rukou směrem před sebe.
“Vajce!”, vykřikl Zemikosa a zmizel v hnízdě.
Bolbuch nevěřícně zavrtěl hlavou a vykročil směrem zpátky. Ale byl rád, že to takhle dopadlo.

Kořist

“Je tu spousta zajímavejch věcí”, zahlásil Ramar, když spatřil vůdce Nurnských ve veřejích, “Spousta”.
Byli tu všichni. Mrtvoly už někdo odtáhl pryč, o místě jejich skonu vypovídaly jen tmavé koláče vsáklé a rozšlapané krve. Naopak se u schodiště navršilo několik beden.
“Ti chlapi měli docela dost peněz”, hlásil Ramar, “Těžko říct, k čemu jim tady na ostrově mohly bejt užitečný, to suďte bohové, ale teďkonc už je to jedno. Teď je všechno naše. Cennosti jsou tady a mince tady”.
“Kolik toho je?”, zeptal se Wulfgaard.
“Hodil jsem to odhadem tady na papír”, odvětil Mallikorňan.
Menhorian Blathel vyvalil oči a Wulfgaard tiše hvízdl.
“Potom jsem vytřídil nějaký zřejmě alchymistický bezmegy a věci, o kterejch jsem přesvědčenej, že by šly dobře zpeněžit”, pokračoval Ramar, “Nacpal jsem to tuhle do tý nůše a obalil hadrama”.
“Jo”.
“Nejzajímavější věci jsem ale dal támhle na tu deku…”.
Na pokrývce ležela skříňka vykládaná perletí, stříbrná koruna, drahocenný plášť, meč ve zdobené pochvě, kroužková košile a žerď praporce.
“Co to má bejt?”, zeptal se Yasper.
“Začnu tou truhličkou. Podívejte se”.
Ramar otevřel skříňku, kde na černě sametovém polstrování ležela otevřená břitva s rukojetí taktéž vykládanou perletí.
“Břitva…”, řekl Horác.
“Krásná práce”, podotkl Wulfgaard.
“Je vostrá”, přitakal Ramar, “Ale nadto bych řek, že jde spíš o nějakou insignii. Odznak postavení, rozumíte?”.
“Myslíš jako v cechu lazebnickým?”, zamračil se Wulfgaard, “Že by Vracht byl vrchní holič?”.
“Břitvou se daj podřezávat krky…”, dloubl do něj Yasper Zámečník, “Břitva je znamení tichejch vrahů”.
“Záborec přeci vo tý břitvě mluvil”, připomněl Bolbuch, “Nebo se mejlim?”.
“Poptáme se ho pak”, houkl Gerllod, kterému se už vrátila řeč, “A co ty další věci?”.
“Ty další věci jsou ještě zajímavější”, odpověděl Ramar, “Patřeji totiž k sobě”.
Opravdu, ty předměty ladily jak barvou, tak provedením. Patřily k sobě. Převažovala barva stříbrná a černá.
“Připadá mi to jako královský insignie. Podívejte…”.
Ramar rozvinul praporec namotaný na žerdi. Byl na něm zobrazen stříbrný orel.
“Vypadá jako ten Kurech”, přejel Gerllodovi mráz po zádech, “Akurát voči má obě”.
“Vy si myslíte, že ten pan opat byl král?”, zeptal se Horác Lipový.
“Nesmysl…”.
“Kurečaj Vracht byl žoldák. Ale ty insignie pro někoho mohl přivézt”.
“Nebo někomu ukrást”.
“Mluvili předtím přece přece o Osirichovi, ne?”, připomněl Ramar, “A Osirich je král”.
“Není. Byl…”, vzpomněl si Bolbuch, “Myslím, že Záborec tenkrát na Olihni o něm mluvil jako o králi Kodgicku. Přišel o vládu během nějakýho převratu”.
“Takže už je král Osirich touhle dobou mrtvej, ne?”, řekl Yasper, “Takže už žádný insignie nepotřebuje”.
“Nebo ho, jak je na Kodgicku nejspíš zvykem, arestovali. V Korimě třeba”, řekl Bolbuch, “Ten pracovní tábor tady přeci je, to víme. A skončil tam přeci nejeden odpůrce pořádků”.
“Takže tady ten Vracht plánoval osvobodit panovníka?”.
“Možná. Záborec by jistě věděl víc”.
“Žádnej Osirich, nebo jak se ten chlap jmenuje, s náma nemá nic společnýho”, připomněl Gerllod Moskyt, “Do věcí, kterejm nerozumíme, nemá cenu se plést”.
“Ani kdyby nám třeba zaplatili?”, namítl Yasper.
“Uvědom si, že jsme na Kodgicku”, odsekl vůdce, “Tady je přijít k úhoně snadný pro větší honoraci, než je nějakej zámečník z Nurnu. Už teď jsme zašli dál, než bylo nezbytně nutný. A Korima je určitě střežená mnohem víc než nějaký překladiště na pobřeží”.
“Nejsem jenom tak nějakej zámečník z Nurnu”, hlesl sotva slyšitelně Yasper, “Jsem teďkonc už taky Moskyt”.
“Jseš leda tak prd”.
“I ten Vracht měl evidentně obavy”, podpořil vůdcovu původní myšlenku Menhorian, “Vždyť byl, dá se říct, pořád ve fázi příprav”.
Po zvážení všech známých pro a proti se nakonec Nurnští dohodli, že je načase pobrat co půjde a zmizet. Přeci jenom, během výpravy přišli už o dva muže, což znamenalo citelnou polovinu válečníků. Vůdce Gerllod přikázal, aby co nejvíce z kořisti skončilo v batozích. Zbytek ponesou v jedné z truhel a nůši.
Na Zemikosu úplně zapomněli, dokud o sobě nedal halasně vědět. Vtrhl do místnosti, oči mu zářily štěstím a úsměv měl od ucha k uchu.
“Vajce!”, pohazoval hlavou ke své náruči, “Vajce!”.
Choval je láskyplně jako miminka. Tři velká vejce z Kurechova hnízda.

Oliheň je v tahu!

“Já to věděl!”, zavyl Bolbuch, když se připlazil k okraji útesu a pohlédl na moře, “Oliheň je v tahu!”.
“Cože?!”, křikl Gerllod Moskyt a vztekle odhodil těžký batoh.
Nevěřil svým očím, ale dalo se to čekat.
“Jsme v háji zelenym. Můžeme jít rovnou muklovat do Korimy”, spílal dál Dědek, který o muklovském životě leccos věděl a vůbec se mu taková vyhlídka nelíbila.
Gerllod se otočil na roztroušené Nurnské, kteří dosud nic netušili. Vlekli těžké batohy a pytle s kořistí nejen z kláštera, ale i z pevnosti Odrev. Byli demoralizovaní úmornou dřinou a nepřidala jim ani návštěva u Tjureho hrobu minulé noci. Některým se také nelíbilo, že Gavrat, ačkoli jeho obyvatelům v jistém smyslu přislíbili pomoc, zůstane bez ní. Většina Nurnských se usnesla, že zatahovat gavratské do jejich záležitostí by mohlo být spíše ku škodě než k užitku. Také se na náladě nemalým dílem podepsalo počasí. Už od Chalmánova kláštera jemně, leč usilovně pršelo. A teď ještě tohle.
“Co se tváříte jak na funusu, chlapi?”, zeptal se Zoltar Zemikosa, když dorazil k předvoji, “Nestačilo, že jsme ho vobrečeli včera?”.
Shodil opatrně ze zad batoh, ale na zámotek z hadru, který držel v náručí, dával bedlivý pozor. V zámotku byla uložena vejce.
“Vo Tjureho nejde…”, řekl Bolbuch, “Oliheň je v tahu”.
“Cože?”.
“Loď”, vysvětlil odevzdaně Gerllod, “Je pryč”.
“Tak nám nezbyde, než postavit hnízdo”, odvětil alchymista, “Moje vajce museji bejt v teple. I potom, až se vyklubaji, museji mít hnízdo…”.
Když se Nurnští zprávu o lodi dozvěděli, neměli daleko k naprosté rezignaci. Ramar se ale nikdy nevzdával. Proto přežil válku. Zavolal sojku, ta mu přistála na rameni a ždíbla ho zobákem do ucha. Zřejmě s ní nějak mluvil. Nějakým vnitřním hlasem. Poněvadž když ho ždíbla podruhé, roztáhla křídla a vzlétla.
“Najde jí”, řekl barbar, “Jestli tu někde je, tak jí najde. A nebo nějakou jinou”.
Ramarův pták byl v dané situaci nedocenitelný.
* * *

Rujná Oliheň kotvila v zátoce na dohled vyhaslého majáku. Nedaleko tří mečovitých skalisek trčících z vln. Vůdce vyslal dva průzkumníky, konkrétně Ramara a Yaspera, prohlédnout pobřeží pod útesem, zda jsou tam čluny. Čluny Chálidových a Vladachových mužů a potom ten jejich, co přenesli stranou. Objevili jenom dva.
“Jeden člun chybí”, hlásili, když se vrátili z průzkumu, “Asi ten Vladachův”.
Dalo se předpokládat, že Chálidovi muži byli do jednoho pobiti u Odrevu.
“To znamená, že Vladach Krvavý má v moci loď”, odtušil Menhorian Blathel, který tomu muži vůbec nedůvěřoval, “Což značí, že máme problém”.
“Co navrhuješ, vůdče?”, zeptal se Wulfgaard.
“Slezeme na pláž a naložíme čluny”, odpověděl Moskyt, “Potom se podél pobřeží přemístíme na dohled lodi”.
“Nesměji nás vidět”, zaškaredil se Zemikosa a přitiskl si vejce blíž k tělu.
“Taky neuviději. Ubivakujeme se někde v závětří a počkáme na rozbřesk”.
“A za rozbřesku co?”, chtěl vědět Horác Lipový.
“Zaútočíme”.
Ramar byl požádán, aby pověřil sojku důležitým posláním. Posláním podrobně prozkoumat situaci na Rujné olihni.
* * *

Nurnští zabezpečili kořist v obou člunech a přesunuli se podél břehu až do blízkosti zmiňovaných tří skal. Na útesech viděli ztemnělý maják, ale pomalu se šeřilo. Gerllod Moskyt nařídil zbudovat ležení a zabezpečit čluny. Na člunech závisel jejich úspěch. A na taktice. Wulfgaard s Blathelem byli požádáni, aby se nepřetěžovali, že jich ještě bude třeba. Jejich kouzelnické umění bylo důležitou součástí plánu. Toho večera byla nálada v kumpanii poměrně skleslá. Stále pršelo a muži byli mokří na kost. Také byl vydán přísný zákaz rozdělávat oheň a používat jakékoli zdroje světla.
Ramar vážným hlasem uvědomil Nurnské o situaci na lodi. Rujná oliheň byla dle všeho v držení Vladacha Krvavého, který muže, co mu neslíbili věrnost, buď rovnou hodil přes palubu nebo arestoval. Kdo prokazatelně byl připoutaný ke stěžni, to byli Záborec s Krakatcem. O Hlavatkovi zpráv nebylo, ti tři Vladachovi krollové evidentně vládli palubě a střídali se v hlídkování. Ve strážním koši dřepěl jeden z Hlavatkových mužů a nezdálo se, že by se tam ukrýval. Takže to byl zřejmě jeden z těch loajálních, ale nevypadal, že by se s ostražitostí nějak přetrhl.
“Ještě za tmy vyplujeme”, řekl vůdce, “Vylezeme na Oliheň od jihu. Tam nás budou nejmíň čekat”.
“Jak to bude s ochrannejma kouzlama?”, zeptal se Bolbuch.
“Co chlapi zvládnou, udělaj dneska. Zbytek ráno”.
“Ve člunech povezeme i kořist?”.
“Necháme ji tady. Kdyby se něco nepovedlo, aby neskončila na dně”.
“Mám nějaký kotvičky na lana”, navrhl Yasper.
“Dobře. Yasper nahodí lana a potom tam vlítnem”, řekl vůdce, “Po dvojicích. Nejdřív já a Bolbuch”.
“V podstatě největší vořech jsou ti krollové”, řekl Bolbuch, “Jsou tři a potom Vladach. To je náš hlavní a prekérní problém”.
“Hlídaji vždycky dva”, připomněl Ramar, “Jeden vpředu, druhej na zádi. Střídaji se postupně. Taky jsou jenom tři, že jo…”.
“A Vladach?”, zeptal se Zemikosa.
“Vladach bude chrápat. Proto tam vlítnem za kuropění”.
“Bolbuchu”, obrátil se na trpaslíka vůdce, “Nejdřív rubneme toho jednoho a potom se přemístíme, jo?”.
“Jo”.
“Další dvojice bude Zemikosa s Ramarem. Půjdete nám ihned pomoct”.
“Hm…”.
“Co zbytek?”.
“Budete držet čluny, abysme vo ně v žádným případě nepřišli. Bez člunů by nebyla ani kořist”.
“Neměli bysme spíš odrazit a pálit z vody?”.
“Možná jo. Jo…”.
“Ujednáno”.
Vůdce rozdělil hlídky a popřál všem klidné spaní. Bylo třeba načerpat sil na ráno. Menhorial Blathel s Wulfgaardem Koženým zneviditelnili část družiny. Moře šumělo a nebýt toho deště, mohla to být příjemná noc. Ale nebyla. Bylo málo těch, kteří neměli pocit, že jim v botách rostou houby.

Útok

Nurnští obepluli Rujnou oliheň, loď trčela z ranní mlhy jako bledý mlčenlivý přízrak. V ráhnoví se houpala lana a lanové kování vydávalo monotónní klapavý zvuk. Nurnští skrze Ramara znali postavení obou krollích hlídek. Ten na zádi, kterého měli Nurnští v merku jako prvního, dřepěl na sudu s něčím a tupě pozoroval klimbající se volné lano. Šlo nesporně o Chábrda. Ten na přídi vsedě podřimoval. Muž ve strážním koši spal a tu a tam hlasitě zachrápl. Krakatec se Záborcem dřepěli v poutech přivázaní ke stěžni a byli už vzhůru. Jejich spánek musel být za poslední dny nevalný, protože připomínali oživlé mrtvoly. Konkrétně Záborec vypadal jako samo zosobnění smrti. Měl tmavé kruhy pod očima a co chvíli se nezdravě rozkašlal. Čluny Nurnských opatrně přirazily k Olihni a druzi udržovali distanc pádly. Vlastně to pádla sama opírala se do boku Rujné olihně, nurnští druzi byli do jednoho neviditelní.
První kotvičku musel o bort zaháknout Yasper, kdo by to mohl být jiný. Lano se divoce rozkomíhalo, jak se po něm neviditelný zámečník jal šplhat vzhůru. Chvíli poté už dolů spadla další lana. Soudě z jejich tenze se dalo předpokládat, že Bolbuch a Gerllod jsou už na cestě. Lehké chřestění zbroje tomu přesvědčení dávalo za pravdu. Lana se rozkomíhala znovu, potom jejich pohyb znovu ustal. To se už na palubu vysápali Zemikosa s Ramarem.
“Hlavně rychle, ať mi nevystydnou vajce…”, špitl známý hlas.
Kurechova vejce dlela na břehu na vrchu nůše zabalená do ovčí houně. Celou noc je alchymista zahříval vlastním tělem.
“Odrazit!”, zazněl příkaz v jednom ze člunů.
“Odrazit!”, ozval se druhý.
Pádla jednotným pohybem šťouchla do boku Olihně a čluny se odlepily. Byl to zvláštní, jak pádla sama tančí a zabírají a čluny bez posádek se houpou ve vlnách a plují na hranici dostřelové vzdálenosti.
Potom se ozvaly údery, jak Nurnští zlikvidovali nic netušícího krolla. Stihl ale ve smrtelné agónii zachrčet, čímž probral k aktivitě nejen kolohnáta na přídi, ale i muže ve strážním koši, který dva tři údery srdce poté začal bít na poplach. Nunští, teď už viditelní, dusali po palubě.
Ve vzduchu se objevila sprška šípů, která námořníka v koši přibila ke stěžni. S posledním výdechem tence říhl a znehybněl ve vzpřímené poloze. Už neviděl, že na člunech na moři se zhmotnily postavy nějakých mužů se střelnými zbraněmi v rukou. Střelci vypálili další salvu, tentokrát směrem k běžícímu kolohnátovi, který se za bojového řevu rychle pohyboval z přední paluby ke středu lodi. Snad proto jej část šípů minula. Střet s Nurnskými bijci byl ale drtivý, kroll neměl naději. Nepomohla mu ani skutečnost, že z podpalubí vyběhl sám Vladach Krvavý s posledním ze svých souvěrců. Došlo k poslednímu boji. Ten boj Vladach Krvavý nemohl vyhrát. Nurnští věděli, že pokud Vladacha zabijí, jejich kořist už nikdo a nic neohrozí. A tak se také stalo.
Když Vladachovo tělo spolu s jeho mrtvými kumpány svrhávali přes palubu Rujné olihně na poslední cestu, námořníci, kteří během plavby několikrát změnili strany, přicházeli a utvrzovali vůdce Nurnských o své loajalitě a bezvýhradné podřízenosti. Odněkud se objevil i Hlavatka, poklekl před Nurnskými a poděkoval za vysvobození. Nešlo si nevšimnout, že spoutaný Krakatec po svém bratru ve zbrani šlehl nenávistným pohledem. Když Nurnští propustili na svobodu i Záborce a kormidelníka Krakatce, kormidelník počastoval pana Hlavatku nějakou nevybíravou nadávkou. Záborec si mnul zápěstí a zahrnul Nurnské bezbřehými díky. Potom se zeptal na kořist.
“Slabota, šéfe”, odvětil Bolbuch, “Pár slitků špinavýho zlata”.
Nurnští se už předem dohodli, že přiznají jenom to, co se jim nevejde do osobních zavazadel. Hlavatka se zatvářil velmi rozpačitě a kormidelník Krakatec neskrýval tichý hněv. Záborec během chvíle zestárl o několik let.
Potom Gerllod Moskyt vybral muže, kteří doplují pro náklad ponechaný na pobřeží. Byl mezi nimi pochopitelně Zoltar Zemikosa. Když čluny vypluly, stál na přídi jednoho z nich, sledoval pobřeží a komandoval pádlaře.
“Tam! Tam! Víc vpravo, chlapi! Řikám víc vpravo!”.
Nurnští si zabrali kajuty a vyklidili nepořádek, který se v nich nastřádal. Místa tu najednou bylo habaděj. Zoltar si zabral vlastní kajutu a přejmenoval ji na Hnízdo. Stala se jeho hnízdem, jako hnízdo brzy také vypadala. Alchymista posbíral po lodi volné pokrývky a zachumlal je ve veliký smotek. Hnízdo. Do hnízda uložil vejce.
“Tady budete jako v bavlnce, vajce moje!”, pohladil Zoltar láskyplně kropenaté skořápky, “Pěkně v teploučku, pěkně v smrádečku jako v hrádečku…”.
Znovudosazený kapitán Hlavatka se souhlasem vůdce Nurnských odpoledne vydal příkaz k vyplutí a Rujná oliheň se vydala na zpáteční plavbu. Na plavbu do Ravy. Gerllod Moskyt se začal duševně připravovat na řízení s kapitánem Slamichem Gondou.

Král Vajcin

Teprve když Tichý ostrov definitivně zmizel z dohledu a Rujná oliheň se pod plnými plachtami kolébala na širém moři, Nurnští si pozvali Záborce, aby zjistili něco víc o tom Kurečaji Vrachtovi, případně o Osirichovi, co byl nejspíš kodgickým králem. Ty informace už nebyly důležité a nemohly nic ovlivnit, ale nurnští druzi byli od přírody zvídaví. Přesto jim toho pan Záborec mnoho nesdělil, snad jen tolik, že jistý Vracht se stal šéfem kdysi velmi obávané kodgické gildy zvané Břitva. Právě od zdroje z této obchodní organizace, jak gildu vznosně nazýval, se mu dostalo informací ohledně Tichého ostrova a velkého bohatství ukrytého v armádních skladech.
“Který neexistuje”, připomněl Bolbuch.
“Baže…”, přitakal Záborec.
“Našli jsme u Vrachta nějakou břitvu vykládanou perletí. Skvostnou práci”, řekl dobrosrdečný Menhorian Blathel.
“Řekl bych, že půjde o odznak jeho postavení v hlavě organizace”, odvětil Záborec, “Musil mít v zámyslu někomu se prokázat”.
“Našli jsme taky zmínky o nějakým Osirichovi”, dodal Wulfgaard, “Asi se s tou osobou nějak znali”.
Pan Záborec to jméno dobře znal.
“Myslím, že jsem vám to už dříve říkal”, zaskuhral stařec, “Osirich Girumský byl kodgický král”.
Pan Záborec ozřejmil, že Osirich Girumský vládl Kodgicku od roku 1049, kdy svrhl vládu Korima Kodgického, do roku 1061, kdy byl sám svržen. Byl svržen předákem girumské odnože organizace jménem Břitva, jistým Krutěchem, který uchvátil moc a stal se králem známým jako Krutěch Ostrý.
“Co se stalo s tím Osirichem Girumským?”, položil jasnou otázku Gerllod Moskyt.
“Co by s ním bylo? Skončil v Korimě. Tam, odkud předtím uprchl Krutěch Ostrý. Skončil na stejném místě jako mnoho jiných, ostatně dopadl stejně jako samotný král Korim”.
“Počkejte”, zamyslel se Menhorian, “Ale když Břitva odstranila Osiricha, proč Břitva toho samého Osiricha hledala?”.
Záborec upozornil Nurnské na několik zásadních věcí. Tedy především, že Krutěch byl předákem pouze té girumské odnože, která byla v té době ovšem nejsilnější částí Břitvy. Důležité ale je, že Krutěch Ostrý po uchopení moci samozřejmě začal považovat Břitvu a její potenciál za bytostně ohrožující jeho vládu. Proto, znalý jejího zázemí a záběru činnosti, nastolil persekuci členů zmíněné organizace. Docílit jejího úplného zničení se mu však, jak je vidět, nepodařilo. Jisté je, že Břitva už nezažívala dny své slávy, ale snažila se o kontakt, možná i osvobození Osiricha Girumského z kobek Korimy. Nurnští se na sebe dívali částečně nechápavě.
“A pro pochopení je tu věc nejzásadnější, pánové”, upozornil stařík, “Uvědomte si, že hovoříme o Kodgicku, kolébce organizovaného zločinu. Tedy kolébce obchodu s tovarem rozličným, jestli mě chápete”.
Gerllod Moskyt se zle zamračil.
“A ještě jedna věc”, řekl Záborec, “Ta břitva, co jste o ní mluvili, ta skvostná insignie, tak tu mi předejte”.
“A to jako proč?”, houkl na drzého dědka Bolbuch.
“Je to součást kořisti. Bude předmětem vyrovnání”.
Wulfgaard se nechápavě podíval na Menhoriana. Bolbuch zajel rukou k jílci příruční zbraně.
“Nevidím v tom potíž, pane”, odvětil Gerllod Moskyt, “A teď nás, prosím, omluvte”.
Jeho druzi po něm nechápavě civěli. Když Záborec odešel, Gerllod pokrčil rameny.
“Nezabejvejte se tím. Ono se to beztak vyřeší takříkajíc samo, víme? Záborec je vlastně mrtvej muž”.
Dobře věděl, o čem mluví. Zdaleka ne všichni ale chápali, co má na mysli. Ale byl to vůdce, o tom nebylo sporu.
V noci se Nurnští druzi slezli v kajutě, otevřeli soudek rumu a opili se jako zvířata. Nebylo divu, po všech těch dnech napětí a nervů z nich všechno spadlo jako mávnutím kouzelného proutku. A přišel i král.
“Pánové a dámy!”, zaduněl holí o podlahu kouzelník Wulfgaard a tvářil se obřadně, “Přichází král…”.
Otevřely se dveře a v nich stál Zoltar Zemikosa s úsměvem od ucha k uchu.
“Král Vajcin přichází…”, zvolal Wulfgaard a znovu třískl holí, “Poklekněte a vzdejte mu hold…”.
Menhorian Blathel vyprskl smíchy.
Zoltar Zemikosa vkráčel, na hlavě měl Osirichovu korunu, v ruce třímal žerď praporu, v druhé kameninový pohár.
“Přijměte pozdravení prostého poddaného lidu, vaše veličenstvo!”, poklekl Gerllod Moskyt.
“Ať žije král Vajcin!”, skandovali chlapi, “Ať žije král Vajcin!”.
Zoltar blahoskonně pokynul pravicí: “Král Vajcin, král žen…”.
“Narážim sud!”, zařval Bolbuch, “Poháry ke mně!”.
Nurnští nechali Vajcina Vajcinem a vrhli se k Bolbuchovi.
“A co já?”, ječel Zemikosa, “Jsem král! Král má dostat jako první!”.
“Začala noc ohňů!”, rozchechtal se Yasper, “A ty pomažeš do Korimy!”.
Byla to konečně zase jednou bujará veselice. Na závěr ale Zemikosa zvážněl.
“Pěkný to bylo”, řekl, “Ale budu už muset jít, chlapi”.
“Kam, u všech kolovpletenců?”, zeptal se Ramar.
“K vajcim. Zahřát je. Aby nevystydly… Kdyby vystydly, zamřou. Kdyby zamřely, zpuklavcujou… A to nesměji. Mám ty vajce moc rád…”.

Rava

Vítr vál příznivý a stabilní, ale byl velmi mrazivý. Nurnští nebyli na sníh a zamrzající vodu v dížích z podnebí na Tichém ostrově uvyklí, ale příroda je brzy přesvědčila, že zima zatím udeřila naplno. Vzhledem k tomu, že početní stav školené posádky byl bídný, museli se Nurnští přiučit něco z námořního řemesla a být kapitánovi k ruce, kde bylo třeba. Tedy kromě trpaslíka Bolbucha, který se netajil tím, že moře a vše, co s ním souvisí, z hloubi duše nenávidí. Ten se na palubě ukazoval jenom při výdeji jídla, pokud se tedy nenašel někdo, kdo mu jeho nárokovaný příděl donesl do kajuty. Zoltar Zemikosa také příliš ruku ke společnému dílu nepřikládal. Staral se o vejce a věnoval jim takřka mateřskou péči a veškerý čas. Musel udržovat oheň v kamínkách, aby kajuta s hnízdem nevychladla. Spal přerušovaně, často se budil, aby přiložil do kamen a zkontroloval vejce. Po devíti dnech Rujná oliheň dorazila nadohled Ravy. Gerllod Moskyt si svolal Nurnské do kajuty.
“Jsem tu jenom na skok”, řekl omluvně Zemikosa, “Musim připravit vajce na transport”.
Gerllod Moskyt vysvětlil, že Nurnští musí mít na paměti, za jakých okolností Hlavatka získal Rujnou oliheň a co jsou vlastně ti lidé nahoře na palubě zač. Pověřil Bolbucha, aby zakázal komukoli opustit loď a v žádném případě nedovolil, aby kdokoli vešel do konfliktu s přístavními úředníky či vojáky. Pravil, že vystoupí z lodi sám a navštíví kapitána Slamicha Gondu.
“Co je zač ten Slamich Gonda?”, zeptal se Horác Lipový, “Navíc mám za to, že naším kapitánem je pan Hlavatka”.
“Pan Hlavatka je především zločinec, Horáci”, odsekl vůdce Nurnských, “A Gonda je kapitán gwendarronský armády, co jsem s nim uzavřel dohodu u Zámoře”.
“Jakou dohodu?”.
“Prostě dohodu”, řekl Zoltar Zemikosa, “Dohodu, která nám dost možná zachránila životy”.
Nikdo nic nenamítal. Moskyt byl koneckonců vůdce družiny a na určování taktu měl nárok.
* * *

Ihned po přistání v ravském obchodním přístavu Gerllod Moskyt opustil loď a Bolbuch přikázal mužům držet Záborce a Hlavatkovy muže pod dohledem. Hlavatka spoléhal na Záborce a Záborec se velice hlasitě dožadoval respektu a poslušnosti. Ale trpaslík Bolbuch zůstal neoblomný.
Gerllod Moskyt se zatím ve městě poptal na sídlo místní vojenské posádky GKA a brzy nato už žádal o přijetí u pana kapitána Slamicha Gondy. Ohlásil se jako kapitán Gerllod Moskyt, posádka Agerr, což mu sice na bráně málokdo uvěřil, ale když se ta veskrze podivná informace dostala k uším Slamicha Gondy, byl Moskyt okamžitě přijat.
Oba muži se přivítali jako staří přátelé. Bylo znát, že Gerllodovi spadl kámen ze srdce a Gondovi ještě víc. Oba vsadili na správnou kartu a byli nadmíru spokojení. Gerllod přijal nabízenou židli i pohár horké medoviny ovoněné hřebíčkem a začal vyprávět. Slamich Gonda pokyvoval hlavou, občas si něco poznamenal. Kodgické události jej ale mnoho nezajímaly. Zajímal ho především Záborec a jeho kumpáni.
“Tak půjdeme si pro ně?”.
“Jistě…”.
Dle ústní dohody měli být zločinci vydáni přímo do rukou ravského kapitána. Kapitán měl celou věc úředně nahlásit svým nadřízeným v Nurnu a zmínit zásadní úlohu kapitána Moskyta v této věci. Kapitán Moskyt měl spolupracovat na Záborcově usvědčení z organizovaného zločinu. Kapitán Gonda tedy vyhlásil pohotovost a na dvoře osobně vybral oddíl zkušených mužů. S takto sestaveným oddílem vyrazili oba kapitáni napříč městem k obchodnímu přístavu.
* * *

Cestou se ale Gerllodu Moskytovi naskytl zvláštní pohled. Proti nim zasněženou hlavní ulicí táhl rozvášněný vojenský oddíl ve volné formaci, ženoucí uprostřed skupinu zajatců. Lidé na ulici ustupovali z cesty, čumilové vyhlíželi z oken. Slamich Gonda zarazil muže rázující v jeho patách. Gerllod Moskyt zbledl. Všiml si tváře, kterou dobře znal. Byl to Wulfgaard. Tekla mu krev z prasklého rtu a hlasitě nadával. Měl spoutané ruce za zády. Jeden z vojáků ho praštil plochou stranou meče přes lýtka. Potom si Gerllod všiml dalších známých tváří. Trpaslík Bolbuch měl nehybný nic neříkající a zároveň strach nahánějící výraz mukla. Kráčel vedle Záborce, který naopak vyhlížel velice vyděšeně. Vyděšený byl i kapitán Hlavatka, naopak kormidelník Krakatec hlasitě vykřikoval, že je nevinný. Yasper, řečený Zámečník, určitě nevypadal, že by současná situace proň byla něčím novým. Snažil se neupoutat na sebe pozornost a šel. Prostě šel. Ale bylo vidět, jak mu očka jen hrají, jak usilovně přemýšlí a hledá skulinku, příležitost.
“Kam nás to vedou?”, halekal Horác Lipový, “Kam nás to vedete, smim-li se ptát?”.
“Zavři zobák!”, okřikl jej Zoltar Zemikosa.
Alchymista kráčel s hlavou vzpřímenou a hnízdil mu ve tváři lehce ztvrdlý úsměv. Bylo vidět, že kdyby se někdo šprajcnul, určitě se přidá. A pro ránu by nešel daleko. Muži byli seřazení do dvojic. Mezi námořníky kráčel i Menhorian Blathel. Vypadal nešťastně. Gerllod si uvědomil, že nikde nevidí Ramara. Ani tu jeho sojku.
“Kapitáne!”, zahlaholil voják, co šel včele průvodu, když poznal Slamicha Gondu, “Kapitáne! Pane! Máme Oliheň, Rujnou oliheň máme!”.
“Přebírám přímé velení nad transportem”, vydal Gonda rozkaz.
Jeho podřízený se zatvářil uraženě, ale odvětil suché: “Ano, pane…”.
“Zatkli jste i moje muže, Slamichu”, zaštkal Gerllod.
Slamich Gonda kývl na srozuměnou.
“Roztřídíme je v pevnosti”.
“Gerllode! Gerllode!”, zvolal Wulfgaard, když si přes oteklé oči všiml svého vůdce, “Dostali nás, Gerllode”.
Menhorian vyslal k Moskytovi němý prosebný pohled.
“A maji vajce!”, zahřímal Zoltar, “Moje vajce maji…”.
Potom dostal štulec do žeber a zmlkl.
Hnali je jako stádo sviní do ravského vojenského opevnění. Teprve tam si Gerllod Moskyt nechal vytřídit svoje muže a zbavit je pout. To už byli odděleni od těch ostatních.
“Kdybysme se bránili, dopadlo by to jinak”, promnul si zápěstí bijec Bolbuch, “Ale my se raděj nebránili”.
“Já se teda bránil”, ohradil se Wulfgaard.
“A koukni, jaks dopad”, ukázal na jeho barvící se obličej Yasper, “Když tě lapaji, je lepší se nechat. Obzvlášť když Ramar bez povšimnutí vzal kramle”.
“Kde je vlastně Ramar?”, zeptal se vůdce.
Nikdo nevěděl. Náhle kde se vzala, tu se vzala, na rameno mu dosedla sojka a ďobla ho jemně do ucha.
“Aha…”.
“Já se náhodou taky bránil”, přiznal se nesmlouvavě Zemikosa, “Bránil jsem hnízdo. Museli se ke mně prolámat skrzeva zalígrovaný dvéře. A i potom jsem se bránil, víme? Něco mi dávalo neuvěřitelnou sílu…”.
“Víme…”.
“Tak chlapi”, řekl Gerllod Moskyt, když sojka zase roztáhla křídla, “Odskočim se ještě rozloučit se Slamichem Gondou, a potom alou domů”.
“Takže to už definitivně skončilo?”, oddechl si Yasper.
“Jo, skončilo”, odvětil Moskyt, “Skončilo to, chlapi. Skončilo”.
“A co bude s nima?”, pokývl Bolbuch hlavou směrem, kterým předtím odvedli torzo Záborcových lidí.
“S nima? S nima už to půjde tak nějak mimo nás. Už to bude víceméně věc úřadů”.
“Myslíte, že je pověseji?”, ozval se Menhorian Blathel.
“Těžko říct. To záleží na obvinění, který proti nim vznesou”.
“Já myslim, že je pověseji”, řekl Yasper.
“Nebo pošlou do kamenolomu kámen lámat”, děl Bolbuch.
“Nebo je osvoboději”, pokrčil rameny Wulfgaard, “Znáte tyhle soudy. Je to tam jak na houpačce. Jednou nahóře a jednou dóle. A navopak…”.
“Nic, chlapi”, uzavřel dohady Zemikosa, “Tady už nás nic nečeká. Mažeme na loď vzít si svý věci… Mám strach, aby mi nezastydly…”.
“Věci?”.
“Vajce přece…”.

Krten, po matce…

Cesta do Liscannoru proběhla bez dalších zvratů a Nurnští dokonce jeli na koních. Většinu koní, které tak kvapně opustili té bouřlivé noci v Turmegu na dvorku domu U houslí, se jim nakonec podařilo získat zpět. Stačilo jenom trochu vyhrožování a soustředěného nátlaku na handlíře, kterému obyvatelé domu hlady řičící zvířata levně odprodali. Hodně se v té věci angažoval Zoltar Zemikosa, který se za tu dobu s Nurnskými stal obratným vyjednavačem, co ovládal nepřeberné množství rozličných vyjednávacích taktik. Pokrývaly celou škálu postupů, jež alchymista dokázal vhodně kombinovat.
Liscannor byl zapadaný sněhem a bělostný vzhled dělal milovanou vísku velice malebnou. Navečer v hostinci U hrocha proběhlo dělení kořisti následované dražbou. Ve zmíněné dražbě se Zoltaru Zemikosovi podařilo vykoupit tři Kurechova vejce a byl šťastný jako malý kluk. Ani si nepřipouštěl, že by se dostala do držení někoho jiného. Byl pro jejich získání ochoten učinit takřka cokoli, což nevylučovalo užití celé škály vyjednávacích postupů. Alchymista je něžně uložil do batohu a pyšně si je odnesl domů. Byl tak soustředěný, že se ani nerozloučil.
* * *

Gerllod Moskyt byl jednoho dne na základě listu od kapitána Slamicha Gondy předvolán do pevnosti Agerr podat vysvětlení a uvést doklady o tak řečeném Záborcově plánu. Gerllod na tuto událost netrpělivě čekal a byl jako na trní. Když byl tedy vyzván, odjel do Nurnu splnit svoji povinnost a obšírně vyložil vše, co s případem souviselo či mohlo souviset. Pochopitelně zatajil pouze informace, jež by Nurnské mohly postavit do nepřívětivého světla, ale těch bylo veskrze málo. Asi o měsíc později se stal jedním z hlavních svědků obžaloby vedené u Nurnského soudního dvora vůči třem obžalovaným ze zločinného spolčení a celé řádky dalších zločinů spáchaných na území koruny. Na obžalovaných Záborci, Hlavatkovi a Krakatci bylo znát, že dosavadní věznění jim srazilo hřebínek. Gerllod je ale nelitoval a vypovídal, nač byl tázán, a parádní uniforma Gwendarronské královské armády dávala jeho slovům patřičnou váhu. Po několika stáních soudce uznal všechny tři obviněné vinnými a odsoudil je k odstrašujícím trestům. Krakatec byl za zločinné spolčení a krádež lodi odsouzen k třem stům šedesáti dnům těžkého žaláře a nucených prací v kamenolomu poblíž Nurnu. Hlavatka byl za zločinné spolčení, krádež lodi a loupežnou vraždu odsouzen k pěti letům těžkého žaláře a nucených prací v naglinských dolech. Záborec, strůjce plánu, byl za zločinné spolčení a organizování masové vraždy několika desítek civilních i necivilních osob odsouzen k trestu nejvyššímu, tedy trestu smrti. Přišili mu i krvavý incident, jenž se odehrál v turmegském hostinci U plavců. Trest smrti měl být vykonán oběšením na náměstí Uzdrvených do třiceti dnů od vynesení rozsudku. A rozsudek byl ve stanoveném termínu skutečně vykonán. O tomto byl Gerllod Moskyt zpraven listem od Slamicha Gondy, jenž mu ještě jednou vřele poděkoval. Exekucí na náměstí Uzdrvených se definitivně uzavřel Záborcův plán. Ramar a Gerllod byli v Agerrské pevnosti za zásadní podíl na odhalení Záborcovy skupiny oceněni vyznamenáním. Ale stala se ještě jedna věc. Zoltar Zemikosa vyseděl vejce.
“Je to tady! Už je to tady!”, křičel od svého nevzhledného domku na celou vesnici a jeho křik se rozléhal a tříštil údolím, “Už je to tady!”.
Netrvalo dlouho a před alchymistovou chatrčí se začali srocovat zvědavci. Zoltar Zemikosa je řadil do fronty. Jeho domek byl věru malý, byl to jeden z nejstarších domků v obci, a nebylo tedy možné vpustit dovnitř všechny naráz.
“Nešahat, jen koukat! Držet lajnu a pomalu postupovat, je vás tu hodně”, vysvětloval šťastně Zoltar a dělal přitom trhaná gesta, “A hlavně nevětrat, zavírat dvéře. Na každýho se dostane… na každýho se dostane…”.
“A co teda uvidíme?”, zeptal se opatrně Bolbuch, který to nechtěl dávat příliš najevo, ale zvědavostí byl napnutý jako tětiva.
“Puklavce”, řekl Zoltar, “Dva jsou puklavce…”.
“Puklavce?”.
“Jo, puklavce. Ale stala se taková věc, že to třetí vajce…”.
“To třetí vejce co?”.
“Puknulo… To třetí vajce puknulo… Prostě puknulo to vajce…”.
“A zasmrdělo?”.
“Ne…”, usmál se Zemikosa, “Narodilo se. To vajce se normálně narodilo. Taková věc se stala. Zázrak. Takový růžový holátko se z toho vajce narodilo…”.
“Můžeme se teda jít podívat?”.
“Běžte se podívat, lidi, běžte. Jenom klidně běžte…”.
Někdo vzal za kliku, otevřel opatrně dveře a vstoupil. Zvnitřku se ozval hladový pískot.
“O ptáka se ale musíš pořádně starat”, řekl zadumaně Ramar, “Zvlášť když je to ještě pískle. A krmit ho musíš a zahřejvat…”.
“Budu, budu”, sliboval Zoltar, “Všechno všecičko dělat budu, slibuju”.
“A dát mu jméno musíš, abys k němu přilnul. A von zase k tobě…”.
“Jméno už má”, usmál se alchymista, “Jmenuje se Krten. Po matce”.
“Tvoje matka se jmenovala Krten?”.
“Jo. Krtena. Moje máma se jmenovala Krtena… Mojí mámu jsem měl rád… Proto jsem mu dal jméno Krten… Chápete, lidi? Krten…”.
“Po matce…”.
“Přesně tak…”, zjihl Zoltar Zemikosa, “Po matce, lidi… Krten, po matce…”.