Historie Nurnské družiny IX

---

I. Kardam

---

[Sečen 1069, Bolbuch]

1. kapitola - Dopis a Nurnští

Drazí přátelé!

Je tomu již osm let, co jsem zabouchl dveře svého domu a jen se svojí alchymistickou truhlou vydal se vstříc zapomnění. Fakt, že jsem si při tom notně pomáhal lahví, má mnohý z Vás ještě v paměti, a doufám, že mi to dnes nemáte za zlé. Stejně tak doufám, že mi nemáte za zlé to, že jsem o sobě nedal nějaký čas vědět. Však roky běží dál a mně se zastesklo po Vaší milé společnosti. Protože si myslím, že prostředí Liscannoru by stále oživovalo trýznivé vzpomínky v mé hlavě, zvu celou Nurnskou družinu na oslavu mých padesátých narozenin. Ta se koná 12. sečna 1069 u mých dobrých známých, rodiny Záhrušníkových. Nebojte se snad, že bych Vás nutil k cestování do Mallikornu, i když cesty jsou dnes již dle mých informací bezpečné. Záhrušníkovi žijí v kraji zvaném Domovina nebo též Úpatí. Ten najdete, odbočíte-li cestou na jih na úpatí Černých vrchů doprava a pojedete podhorským hobitím krajem až do vsi zvané Dobrá míra. Tam trávím léto a tam Vás budu také očekávat. Jmenovitě bych chtěl oslovit Kutouše, Klabzeje, Dolwena, Luncia, Bašár-Beje, Getda, Menhoriana a, pokud mu to živnost dovolí, i milého Jeremiáše. Ti a i Vy všichni ostatní, kteří nyní hájíte jméno Nurnské družiny, jste srdečně zváni.

S dokonalou úctou se na shledání těší

Dyni Longodon
Beraní dvory,
osmnáctých poradostin tisíc šedesát devět

Gerllod Moskyt složil dopis a dal jej zpátky do obálky. Byla na ní až přehnaně krasopisně vyvedena liscannorská adresa a byl určen Nurnské družině. Tváře obyvatel Liscannoru, které se nechaly při téhle příležitosti sezvat do hospody U hrocha, se na starostu dívaly poněkud rozpačitě.
“Takže zase žádná výprava?”, zeptal se za všechny Yasper. “V truhle na zlato se mi asi usadily myši”, dodal s vážnou tváří. Gerllod ho sjel pohledem.
“A já budu zanedlouho nosit měšec jen pro ozdobu”, podotkl Gon.
“Tož henem ale mohli bysme sa vydat na cestu, z ustavíčnýho sezení mi tvrdne prdél ha né ruce. Že”, vyslovil se Heft. Bylo ale jasné, že ten se potřebuje zdekovat z domu, z dohledu své milované, leč poněkud majetnické ženy Fialy.
“Kdo je, he, ten Longodon? Někdo, pro koho my dělali?”, otázal se Ran, kolohnát s prackama velkýma jako kovadliny. “Jsme asi, he, udělali dobrej dojem, ne? Taková dlouhá doba je to”.
“Nene”, děl Gerllod. “Bydlel tady ve vsi. V šestatřicítce. A měl ještě jedno stavení, co bylo mezi těma, co v devětapadesátým vzaly za svý při útoku Klogy”.
“No hlavně to byl alchymista, co votrávil svý děti”, podotkl Gon, malý mužík s poněkud potměšilým pohledem. Jeho pohled sice nebudil důvěru, ale ostatní už věděli, že to je jen taková maska pro chvíle, kdy důvěru budit nechtěl.
“Tak k tomu bych chtěl říct jedno”, řekl silným hlasem druid Klabzej, který též seděl u stolu s ostatními. “Já jsem toho pána znal. A už v roce padesát čtyři, kdy jsem s nim jel do Kokrhelova, to byl respektovanej družiník. No, že ho potom stihlo neštěstí, to je jiná. Já nevim, jestli si za to moh sám nebo ne, ale nes to teda těžce. Kdo to nepamatuje, já to pamatuju, tak on začal strašně chlastat, když mu celá jeho famílie pomřela. A samý ženský to byly. A pak jednoho dne koukám - barák zatlučenej a malej hobit nikde. Pokud vim, tak tohle lejstro je od tý doby první zpráva o něm”. Lupnul do sebe štamprli likéru, prohrábl si nepěstěný vous a zase se nadechl: “Já teda na tom s penězma nejsem taky nijak zvlášť dobře, ale tohle mě zajímá. A jestli nás zve, tak pohostit se nechám, to jo”.
Okolo se začalo nést mručení, jak dobrodruzi počali debatovat o tom, zda je lepší čekat v Liscannoru na nějakou seriózní nabídku práce, nebo jestli mají ještě dost našetřeno na cestu přes půl Gwendarronu na oslavu narozenin hobita, kterého velká většina Nurnských už nepamatovala. Ran se přitom šťoural v mezeře mezi zuby špičkou nože a hostinský jej se zájmem pozoroval, utíraje sklenice.
“Léto už je v plném proudu a mně se doma trčet nechce, když je tak hezky. Já se asi přidám k Heftovi, jestli mě vezme na vůz”, řekl Menhorian Blathel, kterému U hrocha nalévali speciální sortu vína. “A malýho pana Longodona jsem měl celkem rád, moc rád ho zase pozdravím”.
“Vezmu, co bych nevzal, elfskej”, otřel si trpaslík pěnu z kníru. “Ale vy všickni mě mušíte krejt, abych měl klidnej vodjezd. Oficijálně se jede na výpravu, jasný?”.
“Tak já jedu taky. Sice jsem toho pána neznal, ale už mě svrbí… nohy”, prohlásil Zoltar Zemikosa.
“Co tebe svrbí, si umim představit”, ušklíbl se Yasper. Po očku mrkal po Gerllodovi, jak ten se k výletu postaví. Vzhledem k tomu, že v Moskytovic rodině neměl zatím Yasper nijak silné slovo, raději chtěl vědět, jak se zachová jeho, jak doufal, budoucí švagr - starosta. Až pak řekne napevno, že odjíždí. Jestli je cesta do Domoviny na jih, rád by se přitom zastavil v Rozkolci za Nariou, Gerllodovou sestrou. Byla tam v ústavu pro výchovu mladých dam. Alespoň těch, jejichž rodiny si to mohly dovolit. Yasper už za ní byl na jaře na návštěvě. Při vzpomínce na to, co všechno se tehdy v jarnu v rozkoleckých hájích stalo, se mu ještě pořád točila hlava a nemohl tomu uvěřit.
Gerllod povstal. “No dobrá. Je tu nuda k zbláznění a tenhle kraj ještě neznáme, i když je to celkem blízko. Takže jo, já jedu taky. Koneckonců, z hlediska armády je nutný poznat všechny kraje státu. Hospodo!”.
Jeremiáš Čipera, hostinský, natočil a roznesl další rundu piv. Poslední dobou ho trochu zlobilo zdraví. Snadno se zadýchával a míval studené nohy. Rozhlédl se, jestli nikdo z hostů něco nepotřebuje, a šel připravit Blathelovi další pohár vína. To speciální víno se nazývalo křtěné a hostinský jej pro pořádek upravoval cukrem a rozdrceným semínkem jedné zvláštní byliny. Menhorian si občas pochvaloval, že v tomhle víně zůstává zvláštní “sedlinka”, což je prý známka kvality. Pro Jeremiáše to byla novinka, ale neměl chuť to nijak komentovat. Ale což, v životě už mu prošly horší věci.
O slovo se přihlásil Ran, u kterého překvapivě dřív než zub povolila špička nože, a tak jej provinile odložil. “Nějaký dary nečeká, he, že přivezeme, ne?”.
“Něco vymyslíme”, odtušil Gerllod. “Každej podle svejch možností”.

2. kapitola - Domovina a Ostuda

Krajina tu byla nesmírně malebná. Hobiti, vedení jakýmsi přirozeným smyslem pro krásu, obtočili opečovávané rybníky cestami na náspech, alejemi a remízky lesů. Tam, kde se kraj zvedal v nevysoké kopečky, byly ovocné sady střídány vinicemi a liniemi živých plotů. Do toho byl rozložen více než půltucet vesnic složených z roubených chalup s doškovými střechami a stodol, obklopených ohrazenými pastvinami. Skupina jezdců, rozhlížející se za pomalé jízdy, byla plná očekávání.
“Další ves by měla být ta Dobrá míra”. Gerllod otáčel mapu v rukou. Mapa byla vojenská a jen těžko mohla vystihovat krásu hobitího kraje, popsaného v mapě jako Kozlovršské úpatí. Nurnští věděli, že místní hobiti svůj kraj zovou Domovinou. Přijížděli od východu, směrem od hlavní severojižní cesty spojující Gwendarron s nyní nepřátelským Královstvím mallikornským. Domovina byla usazena ve stínu hor. Z jihu ji stínily mohutné a vysoké Černé vrchy, podle svého jména se černající masami lesů, zatímco západ byl zatarasen hradbou severní výspy Černých vrchů, geologicky mnohem mladší, rozeklanější a poněkud nižší masou kopců zaznamenanou na Gerllodově mapě jako Kozlí vrchy. Mapa Domoviny, kterou si Gerllod prozíravě nafasoval v armádním výstrojním skladu, obsahovala i plány této vrchoviny. Gerllod si mapy půjčil oproti podpisu a ručil za to, že se v pořádku vrátí armádě.
Klabzej Myšilov se vztyčil ve třmenech a zastínil si rukou oči.
“Zdá se, že ta hrozná díra je před náma!”, zahlásil.
“Dobrá míra”, opravil druida Horác.
“Jsem zvědav na Longodona”, řekl Menhorian.
“Já jsem zvědav na jejich kuchyni”, poškrábal se Yasper na břiše.
“Já jsem zvědavej na jejich hobitky, cha!”, vyštěkl Zoltar Zemikosa.
“Neměli bysme tam vyrobit žádnej průser”, poznamenal Gerllod Moskyt. “Už z úcty k Dynimu”.
“Prů-ser?”, zopakoval Ran. Jízda koňmo mu nedělala dobře a natřásání mu natřásalo myšlenky.
“Jako prů-jem”, nevinně plácnul kouzelník a příležitostný dobrodruh Selek Šáchor.
“Což je sračka”, dodal Yasper.
“Ano, má to stejný základ”, poznamenal Menhorian. “Prosrat průser. Projmout průjem. Prošvihnout průšvih”.
“Víš, Rane, co to znamená, když se něco posere, ne? Nebo někdo”, nejapně si někdo pokusil udělat z nepříliš bystrého Rana hrubý šprým. Ostatní se krátce zasmáli. Ranovi se z toho všeho pochopitelně začalo chtít do křoví. Měl v hlavě z natřásání guláš a ve střevech průšvih.

Nurnští vjeli širokými vraty do hospodářského dvora. Kolem jejich koní pobíhala s křikem hobiťata a hlásila jejich příchod. Dvůr byl největší ve vsi. Žebřiňáky stály zaparkované v pořádku, ze stodol vonělo seno, koně vyhlíželi ze stáje a před roubenou chalupou bylo pečlivě zameteno. K Nurnským, sesedajícím z koní, se blížila skupina hobitů. V jejím čele kráčel usmívající se tlouštík. Měl kudrnaté, předčasně prošedivělé vlasy, dvouřadou vestu a velkou zlatou sponu na opasku.
“Vítejte!”, zahlaholil dojatým hlasem a pevně si stiskl ruku s Menhorianem Blathelem. V oku se mu přitom vlhce zalesklo. Pevně sevřel i ruku Klabzejovu a Gerllodovu. S ostatními se radostně seznámil a též přivítal. Poté dobrodruhy představil ostatním hobitům, kteří usměvavě stáli okolo. Jmenovitě vyzdvihl stařešiny rodin Hopkalů, Záhrušníků, Drbonohů a Votroubků. Hobiti Nurnským tiskli ruce srdečně a také poněkud uctivěji, než byli druzi zvyklí. Zdejší v nich viděli nejen lidi z města, lidi, kteří byli znalí světa, jeho mravů, zvyků a povah. Viděli v nich i ty slavné, mocné a obdivuhodné dobrodruhy z příběhů, které jim jejich světem protřelý soused Longodon za dlouhých večerů vyprávěl. Proto jejich pohledy zářily poněkud více a jejich úklony byly o chlup hlubší. Teď měli tu čest hostit ve svých chalupách někoho opravdu výjimečného. Nurnští si nabídli z ošatek, držených statně rostlými mladými hobitkami, chléb, sýr a nakládanou zeleninu. Z rukou nejváženějších místních hobitů pak dostali skleničky s pálenkou, na kterou byli tito mužové hrdí. Byly vyměněny zdvořilostní fráze, proneseny přípitky a pak byli Nurnští zavedeni do chalupy, ubytováni a náležitě seznámeni se vsí. Zemikosa přitom mlsně šilhal po všech lýtkách, která holkám koukala zpod sukní. Byl hotov k jakékoli formě seznámení.

Láska
Nadiktoval Ran

Když láska přijít
tak všeho nechat
sebrat svá síla
a na kůžích hekat

Počasí bylo příjemné, jako stvořené pro zahradní slavnost. Oslava narozenin hobita Dyniho Longodona se konala za chalupami, na louce, ze které byl krásný výhled na rybník a les. Stoly byly pokryty bílými ubrusy, hobitky roznášely příbory a upravovaly židle, hobiti v hloučku se štaflemi rozvěšovali girlandy na stany, které měly poskytnout útočiště těm, které zmůže jídlo nebo pití. Staří hobití dědové seděli na štokrlatech opodál a, bafaje z dýmek, rozšafně komentovali přípravy. Dyni Longodon mezi tím vším procházel s Menhorianem, Gerllodem a Klabzejem a vyptával se jich na události, které se udály v Liscannoru od doby, kdy odešel.
“Ech, nějaký dům”, mávl marnotratně rukou nad osudem baráku, který mu patřil a který bylo nutné nechat strhnout. “Škoda je těch životů, co přišly nazmar při útoku Klogy. Dům tam mám přeci ještě jeden. A znovu postavit se dá cokoli”. V oku se mu zaleskla slza při vzpomínce na to, co se v Liscannoru přihodilo jemu. “Teď jsme tu, abychom se veselili. Vždyť už mi je padesát. Gerllode, považ, půl století! A ty jsi byl ještě nedávno malý pacholík”.
Gerllod tohle, jako každý jiný, nesl s rozpaky. “My jsme hlavně rádi, pane Longodon…”.
“Dyni”, opravil jej tlustý hobit.
“Jsme rádi, že jste v pořádku. Tolik let o vás nebylo slyšet”.
“Ech”, povzdechl si Longodon. “Byla to těžká doba, když jsem odešel”.
“Vypadá to na pěknou oslavu”, přenesl hovor jinam rozhlížející se Klabzej. “Těch stolů! Večer asi bude plno, co? Samej hobit…”.
“Pro vás jsou připraveny velké židle a stoly. Abyste se tu cítili dobře. A máte čestná místa po mém boku. To víte, místní se chtějí před vámi vytáhnout. A mám vám vzkázat, zda byste neměli zájem zúčastnit se zítra zdejší kratochvíle”.
“Oč jde?”, zeptal se Menhorian.
“Tebe se to asi netýká”, pravil Dyni. “Ale družinoví střelci by mohli změřit síly s místními šampióny”.

Klabzej Myšilov znalecky zhodnotil směr a sílu větru a s nimi i možný snos střely, zkušeným okem pečlivě odměřil vzdálenost, o které místní tvrdili, že je dvacet sáhů, potlačil škrundání oběda v žaludku, zatajil dech, ještě naposledy srovnal hrot šípu do správného úhlu a pustil tětivu. Zástupem čumilů proběhlo uznalé zamručení. Šíp byl skoro ve středu terče.
“Dobré”, zahlásil Blathel. “Ale budeš muset přidat, ten mladej Hopkal je pořád o dva body před tebou”.
Myšilov skřípal zuby, že to slyšela i hobiťata opodál. “Když dám dvojitej útok, budou se ty body počítat dvakrát?”.
“Co to maj za kuše?”, přitočil se k nim roztrpčený Gon. Byl přesvědčen, že místní vidláky rozmáznou svojí trénovanou střelbou jako nic, ale zatím byl výsledek turnaje na vážkách.
“Ty nemáš kouzelnou zbraň?”, zeptal se Yasper, který se střelby také účastnil.
“Mám, ale nějak to nestačí”.
“Kdyby měli střílet na pohyblivej cíl, tak se nechytaj. Natož pak v boji. Posrali by se strachy. Do terče na nás dělaj machry”.
“Jasně”, chytil se toho Myšilov. “Ať se jde navostro, a ukáže se!”.
“Bohové”, jal se Blathel uklidňovat situaci. “Jde přece jen o turnaj, jsme tu hosté”. Podíval se přísně po ostatních. “Dejte se do klidu, žádné vylomeniny”.
“Nenechám se zesměšnit od nějakýho hobita”, děl klidným hlasem Myšilov.
“Správně”, přisadil si Zoltar, který se ke střelcům přidal. “Tohle si nesměj dovolovat”. Zoltar byl pěkný provokatér.
Turnaj pokračoval a místní střelci, ať už to byli mladí hobití junáci nebo staří pupkatí otcové a dědové, si vedli čím dál znamenitěji. Počáteční nervozitu odhodili a ukázalo se, že svoje krásně zdobené kuše ovládají mistrně. Jak by také ne, kušařství a ostrostřelba měly v místním kraji tradici, děděnou po generace. ‘Hopkalská kuše’ byl pojem, který měl zvuk. Zejména v armádě, neboť místní řemeslníci zásobovali i gwendarronskou brannou moc. Zdejší kuše ovšem nebyly většinou svěřovány žádným čerstvým odvedencům, ale oddílům starých mazáků, kteří si těchhle zbraní i patřičně vážili. Ale samozřejmě, že nejlepší vyrobené kusy si výrobci z Domoviny nechávali pro sebe. Teď jimi poráželi pány z města. Když se poslední přesná rána ze zbraně nejmladšího z rodiny Bečkářů zaryla těsně vedle středu a když Yasper, kterému už se od nervů třásla ruka, terč takřka chybil, vypukli místní, sledující turnaj, ve veliký jásot. Nemysleli to zle, prostě měli jen radost a dobrou náladu. Soupeře se jim podařilo zdolat v čestném souboji, přesto jej ctili. Ale Nurnským to tak nepřipadalo. Alespoň někteří z nich se cítili ponížení, pokoření, zahanbení, zostuzení. Být ženskými, brečeli by. Nemít jasné pokyny od Menhoriana Blathela, kterého ctili, snad by i krev prolili, aby smyli hanbu. Takhle se ale celá frustrace z toho, že je přestříleli hobití sedláci, musela vyvalit ven jinak.
“Víte, co vy mě můžete, vy pakáži?”, zařval Klabzej Myšilov, aby na sebe přitáhl pozornost. “Tak se koukejte, vy nádivové!”, rozepínaje kalhoty, vylezl si na židli, trhnul opaskem dolů a vyšpulil na užaslé hobity, hobitky a hobiťata svoje bělavé pozadí. Obecenstvo zůstalo s čelistmi pokleslými.
“Hé, jasně!”, zařval Zoltar Zemikosa. Tohle byla jeho parketa. Na Halenii, hobitku ještě takřka školního věku, na kterou se pokoušel udělat dojem u hostiny, mu jeho dosavadní pokusy nevyšly. Ale takovýhle chlapácký čin by mu třeba odemkl komůrku jiné z hobitek, na které si dělal zálusk. Slaměnu, Vásku nebo Kardunku. Vyskočil na jiné ze štokrlat a jeho kalhoty už vlály u kotníků. Neopomněl kromě zadku ukázat zkoprnělým venkovanům i ledacos jiného. “Ha ha há, tady to máte!”.
A i jiní z Nurnských se té podivné kratochvíle zúčastnili, než jim to Blathel a Gerllod rozmluvili. Škoda na pověsti tak byla napáchána a manýry pánů z města bývají od té doby v hobitím kraji, zvaném Úpatí nebo též Domovina, vděčným tématem, rozebírají-li se večer u krbu neuvěřitelné historky.
To se rozumí, po tomhle výstupu bujará zábava rázem zvadla. Zdálo se, že hobitům je i trochu trapně za jejich hosty. O Dynim Longodonovi by se pak toto dalo říct s jistotou, ten byl rudý hanbou. Trapnost momentu ale zakrátko rozptýlil příchod člověka oblečeného do gwendarronských vojenských barev. Gerllod zaznamenal, že jeho šarže je stejná, na jakou sám aspiroval u vojska. Voják vypadal ustaraně a chvatně rozmlouval s předáky vesnic, které si vzal stranou. I Longodon jim naslouchal. Dyni také vzápětí osvětlil Nurnským, o co se jedná. Z cesty, která se od hobitích osad začala zakusovat do kopců na západě, přibyl odpoledne muž. Byl zcela zkrvaven a schvácen. Vyhledal s vypětím všech sil posádku, která ležela v tomhle zapomenutém koutě Gwendarronu, spíš jen z obezřetnosti než z nutnosti.
“Řekl jim, že je zaměstnancem dolu v horách. Pracoval na povrchu, když byl důl přepaden”, řekl Nurnským Dyni. “Vyvázl jen tak tak životem. V horách se něco děje. Místním bylo řečeno, že mají zvýšit ostražitost. Na noc zamykat, ženské a děti nepouštět samotné ven”.
“Jdu si s ním promluvit, utáhl si Gerllod Moskyt opasek a vykročil za vojákem.
“Gerllod”, napřáhl ruku liscannorský válečník. “Erennini štítonoši. Nyní na dovolené”.
“Strych”, odvětil voják. “Vyskytly se komplikace”.
“Prý v horách došlo k nějakému incidentu?”.
Voják se poškrábal na hlavě. “Je to nemilá věc. Jediný svědek vypověděl, že útočníky ani pořádně neviděl. A jak to tak vypadá, tak není dalek od smrti. Bylo by třeba konat s velikou rychlostí, než se lapkové stačí vzdálit do úkrytu, ale já nemůžu obětovat ani muže na patrolu do hor”.
“Byl prý přepaden nějaký zlatý důl”.
“Ale kdež”, mávl rukou Strych. “Je to důl na měď, navíc výnosy dolu tak tak stačí pokrýt náklady na těžbu, zpracování a dopravu sem, do Domoviny”.
“Ruda se vozí sem?”, zeptal se Blathel, který se k oběma vojákům připojil.
“Ano, Oslí důl sice správně patří pod Vrchovinu, tedy pod město Kardam, ale je mnohem blíž kraji Úpatí, tak se ruda vozí sem. Překládá se z mul a ke zpracování vozí do manufaktur ve vnitrozemí”.
“A Oslí důl je jak daleko?”.
“Den a půl pochodu. V horách nejsou dobré cesty pro koně, takže je lepší tam cestovat pěšky a nalehko”.
Gerllod vycítil šanci dostat se z hobitího kraje konečně někam za výdělkem. “Poslyšte, z vaší řeči cejtim, že byste chtěl, aby tenhle horkej brambor někdo vytáhnul z ohně za vás. Kolik by si armáda cenila, kdybychom se toho ujali a toho lumpa, co pobil ty kovkopy, vypátrali a dostali?”.
“Nevím, jestli jsem zmocněn…”, začal vyhýbavě Strych.
“Ale jste”, ubezpečil ho Blathel.
“Tři měsíční výnosy toho dolu bych vám přislíbit mohl”.
“Kolik to dělá?”, zeptal se Gerllod.
“Asi pět tisíc zlatých”.
“No, to opravdu není moc výnosný důl. Vytěží rudy za padesát zlatých denně. Když odečtu náklady na těžbu, platy havířů, náklady na transport a zpracování… Divím se, že se s tím někdo zabývá”, dumal Blathel.
“I lidé v horách potřebují nějakou obživu. Tak se těžba udržuje už dlouhá léta jen tak, aby měli lidé co dělat. Jsou to divní patroni, ti horalé”, děl voják Strych. “Vousatí a málomluvní. Ostatně nemluví obecnou řečí, ale nějakým pochybným nářečím, kterému slušný člověk nerozumí. Ale problémy s nimi nebývají, alespoň ne v poslední době”.
“A v horách nemá Gwendarron posádku?”, zeptal se Moskyt.
“I má, jsou tam nějaké oddíly, složené ovšem hlavně z místních, ale nemám s nimi pravidelné spojení. Nevím, jestli o problému v Oslím dole vědí. Vždyť přepad se udál teprve včera”.
“Abychom to shrnuli”, založil si Gerllod ruce na prsou. “Pět tisíc je ukrutně málo”.
“Snad osm tisíc by mi u nadřízených mohlo projít, v případě, že bude vaše pomoc skutečně účinná”, ošíval se Strych.
“No, dobře. Tak my se tam teda vydáme”.
“Dyni”, oslovil hobita Menhorian Blathel. “Vím, že to po dnešním excesu není úplně vhodná prosba, ale myslíš, že bychom si mohli u vás ve vsi ustájit koně? Tak na týden? Vypadá to, že jdeme na takovou menší výpravu”.
“Ale samozřejmě”, odvětil obtloustlý vysloužilý alchymista. “Výpravu? To mě zajímá”.
“Asi o nic nejde. V horách bude nějaká banda pobudů, kterým stálo za to uloupit pár krejcarů v dole na měď. Uvážím-li, že v dole samotném nemohly být žádné jiné peníze než výplaty havířů, tak opravdu žasnu, jak malou cenu má pro lapky lidský život”.
“Ech, to je smutné. Inu, kdy vyrážíte?”.
“Hned, jen se sbalíme”.

3. kapitola - Oslí důl a Hordaj

Nurnští si vzali z koní všechno, co jim připadalo jako užitečné pro cestování v horách a pro případnou potyčku s loupežníky. Utáhli řemení na bagáži a v odpoledním slunci se vydali cestou do kopců. Na rozloučenou jim mával Dyni Longodon.
“Kdo ví, kdy jej zase uvidíme”, poznamenal Blathel.
“Jestli vůbec někdy”, černě procedil mezi zuby Zoltar.
“V horách může bejt taky krásně”, řekl Šáchor. “Však nám trocha pěší chůze neublíží. A to čerstvý povětří tam nahoře”.
“A potoky plný ryb. A projdeme-li hory až k pobřeží, tak v moři budou tresky, jako je chytá Aedd ve Vranigostu…”, zasnil se Yasper.
“Treska, čili mník”, zadumaně poznamenal Blathel, který občas svoje niterní myšlenkové pochody maskoval za první koninu, která plula po okraji jeho mysli.
“Tak rybu bych si dal”, chopil se toho Gon. “Ale čilimníky nejim!”, otřásl se odporem.
“Jíst budeš, co se ti dá, žádný vodmlouvání”, zařval na něj Gerllod. “Odteď jsme na výpravě”.
“No, no”, vrátil se do reality Menhorian. “Jdeme jen kousek na támhleten první kopec. Tam má být Oslí důl. Zjistíme, jak to tam vypadá, případně se pustíme kousek po stopě. Uděláme, co jsme slíbili Strychovi a vrátíme se pro koně a domů”.
“He, to uvidíme”, hekl prorocky kroll Ran.
“Žádný uvidíme, však se sami postaráme o hladkej průběh”, rozhodl Gerllod Moskyt.
Ran si povzdechl. “He, když už, tak aspoň že hladkej”.

Hory byly zprvu řídce zalesněné, ale záhy se souvislé plochy stromů ztratily a z úbočí kopců jen tu a tam rostl jednotlivý strom či remízek zkroucených sosen. Křoviska a kleče převyšovaly trávu, ale ani ta nebyla všude. Kamenitá plocha kopců působila skličujícím dojmem. Na noc si Nurnští udělali tábor na cestě. Ta byla opravdu špatná a jedinými zvířaty, která by ji mohla zdolat, byly muly, na kterých se dopravovala ruda z hor ve velkých koších. Nurnští byli rádi, že nechali své cenné koně u hobitů. Před ustavením tábora je znervózňovali jen dva psi, kteří se objevili na dohled. Byli velcí a měli skvrnitou srst. Yasper je označil za zdivočelé pastevecké psy, ale Klabzej nabádal k ostražitosti. Nebylo pravděpodobné, že by se pokusili na početnou skupinu lidí zaútočit, ale přesto byly hlídky poučeny o možné hrozbě. Ráno po psech nebylo ani památky a Nurnští pokračovali bezútěšnými horami dále. Okolo poledního náhle Klabzej zarazil ostatní.
“Nějaký stopy”, křiknul. “Lidi, psi”.
“Prej v horách žijou pastevci, tak asi jejich stopy, ne?”.
“No jo, ale kde maj potom to stádo?”, položil otázku Myšilov. “Víte, jakou stopu udělaj takový ovce?”.
“Hele, co je to tady?”, zeptal se náhle Gon a shýbl se. Zpod velkého lopuchu vytáhl věc, jejíž lesk všechny ohromil. Byl to nádherný velký klíč. Těžký a podle barvy mohl být z ryzího zlata.
“Ukaž, dej to sem!”, vzkřikl Gerllod, ale pak se opravil a řekl: “Dej to vůdci”.
Za vůdce výpravy do hor byl totiž už předtím vybrán Menhorian Blathel jako přirozená autorita a muž oplývající rozvahou a zkušenostmi.
Ten byl sám překvapen, cože to vlastně nalezli. “To skutečně vypadá jako ryzí zlato. Zvláštní, ten, kdo tu nechal ty stopy, jej zde zřejmě ztratil”.
“Budu ho opatrovat”, vzal si Moskyt klíč k sobě a pečlivě ho hodil do batohu.
Myšilov při prohlídce místa našel i jinou zajímavou věc: malý medailonek z kovu. Byl na něm vyobrazen strom. Klabzej si ho prohlížel a nemohl věřit vlastním očím. Pak věc schoval do kapsy.
Pokračovali dál. Večer už měli stavby, lemující vstup do dolu, na dosah. Semkli se do šiku, ve kterém byli připraveni bojovat. Když minuli kopáčské šopy a ubytovací barák, bylo jim jasné, že tady se bojovalo. Vyházené věci, převržené ošatky s rudou. Na dveřích baráku cákanec od krve.
Gerllod, rameno na rameno s Heftem Tarasem, obešli dva důlní vozíky, z nichž v jednom ležela mrtvola vousatého muže v havířské kytlici, a vstoupili po úzkých kolejnicích do dolu samotného. Tam, sotva stačili rozsvítit lucernu a jejich oči si začaly teprve přivykat setmělým důlním chodbám, byli obestoupeni tlupou vousatých a divoce vyhlížejících mužů s meči v rukou a vyzváni silným hlasem ke složení zbraní. Byl to kritický moment, který vždy rozhoduje o dalším vývoji osudů. Ale Gerllod jakýmsi šestým smyslem rozeznal, že hlas, který jim vydal onen úsečný příkaz, je jaksi nápadně zvyklý udílet rozkazy. Třeba to byla intonace, kterou slýchával od svých velitelů v kadetce, třeba pohled na rozestavení bojovníků, kteří se kolem nich s napřaženými meči rojili. Byli to muži, cvičení Gwendarronem.
“Jsme tu z pověření Gwendarronu”, řekl. “Přicházíme vyšetřit, co se tady stalo”.
“Kdo vás posílá?”, řekl už mírněji velitel ozbrojenců.
“Strych, velitel posádky v Domovině”, odvětil Gerllod a sklonil zbraň.
Totéž na pokyn svého velitele udělali i vousatí mužové. Jak se ukázalo, etnicky to nebyli jen příslušníci horského nárůdku, charakterizovaného opálenější kůží, hustými černými vousisky a ježatým obočím. Byli mezi nimi i typičtí Gwendarroňané, ba i trpaslíci. Jeden z mužů měl zvláštním způsobem zarostlou a tvarovanou tvář, nos a rty. Jeho vous byl světlý, neobyčejně kučeravý a rostl i na místech, kde by růst určitě neměl. Blathel i jiní si nemohli pomoci, ale ze všeho nejvíc jim ve tváři připomínal ovci. Nebylo jasné, zda se jedná o nějaké postižení nebo o nemoc, ale nevypadalo to vůbec hezky.
Velitel oddílu, u kterého se zjevně pranic nedbalo na ústrojní kázeň, se Nurnským představil. “Jsem kapitán Hordaj”.
Gerllodovi to jméno něco říkalo. A rozhodně v dobrém. Jméno kapitána Hordaje mělo v armádě dobrý zvuk. Gerllodovi se teď při bližším pohledu zdálo, že malý, asi dvanáctičlenný Hordajův oddíl je složen ze samých sveřepých a zkušených mužů.
“Přibyli jsme sem teprve po poledni. Ale už jsme prošli větší část dolu a můžu říct, že útočníci se tu nikde neskrývají. Práskli do bot”.
“Co sebrali?”. Tázal se Yasper.
“Popravdě”, škrábal se na hlavě velitel oddílu, “Nebylo tu ani moc co ukrást. Tak ztratila se veškerá hotovost a cennosti havířů. Moc toho asi nebylo, ale mrtvoly mají obrácené kapsy. Z baráků určitě nějaké drobnosti, všechno jídlo, a z kůlen zmizelo i důlní nářadí a vybavení. A dole pod kopcem, kde jsou lavice, na nichž se ruda nahrubo proplachuje a třídí, bylo taky pár mrtvých. Někteří dokonce přišli o boty a části oblečení. Ten kdo tady vraždil musel být hodně zoufalý”.
“Řádí tu v horách nějaké bandy, Hordaji?”, chtěl vědět Gerllod Moskyt.
“Ne, respektive až donedávna ne”.
“Jak to, donedávna?”.
“No před nedávnem bylo vyloupeno jedno z posvátných míst, takzvaných vartovišť. Vartoviště se jmenovalo Elicin. Tam pobili všechny strážce esenia a místo následně utrpělo od ohně značnou újmu. Stalo se to před dvěma týdny. Vartoviště jsou místa, kde jsou pochováni zdejší svatí, kterým tu říkají Patroni. Těžko říci, kdo to mohl udělat, je to značně neobvyklé. Je možné, že to mají na svědomí stejní lumpové, jako tohle tady”, ukázal kolem sebe na zpustošený vchod do dolu.
“Máte zkušené muže”, ocenil Gerllod oddíl, ve kterém každý zjevně věděl, co dělat, a jehož disciplína byla v kontrastu s velmi volným přístupem k nošení gwendarronských barev.
“Vybíral jsem je sám. Sloužíme do roka tři měsíční turnusy tady v horách a je nutné, abych se mohl na kohokoli spolehnout. A zároveň každý musí být sám schopen přežít v obtížných podmínkách hor”.
“Kdy se vracíte do vnitrozemí?”, zajímal se Gerllod.
“Už jsme se měli vrátit. Služba nám sice skončila, ale protože jsme se dozvěděli o přepadu dolu, ještě jsme se sem chtěli podívat. Teď už jdeme cestou na západ k pobřeží a lodí se dopravíme do Nurnu. Ale ve městě Kardamu se podle všeho šíří nějaká choroba. Nebudu se tam se svými muži vyskytovat déle než bude nutné”.
“Hm, hm. A co ten chlap ve vašem oddílu, ten s tou chlupatou tváří, co ten je zač?”.
“Nenechte se mýlit, toho chovají ostatní členové mojí patroly ve vážnosti. Říkají mu Zmrzlej”.
“Hmmm, takže pan Zmrzlý…”.
“Ne, žádný pan, žádný Zmrzlý. Obracejte se na něj prostě jen jako na Zmrzlýho. Byť se to zdá jako žertovná přezdívka. Že mu byla taková zima, až si pořídil kožich po celém těle. Ale pro své názory a postoje je respektován. Jméno je vlastně podružné, alespoň tady v horách se s tím určitě setkáte”.
“Dobrá”, odvětil Gerllod.
“Ale doporučuju se ho na to moc nevyptávat. Víte, kdybyste měli takovýhle problém, tak byste to asi taky nesli těžce. Zmrzlej nemá ani rodiče, ani jiné příbuzné, a celý život pátrá po svým původu. Je ochoten tomu obětovat všechno. Ale je hrdej, a kdyby měl pocit, že se mu pošklebujete, tak vám dá okusit, že je vynikající válečník. Ostatně, kromě mužů v mojí jednotce nemá, pokud vím, kvůli svému porostlému obličeji ani žádné přátele. Je-li moje jednotka mimo Kozlí vrchy, Zmrzlej v tu chvíli zůstává v horách. Rád bych mu s jeho prokletím nějak pomohl, ale nevím jak”. Velitel oddílu se rozhlédl a ukončil debatu udílením rozkazů svým mužům. Ti zorganizovali hlídky a uspořádali ležení na noc. A pak z toren vousatých vojáků vyskočily lahve s pálenkou a začaly kolovat mezi všemi v ležení.
“Ble”, zkřivil hubu Klabzej a následně vyprsknul hlt, který měl v ústech.
I ostatním to moc nejelo. Místní olejovitá pálenka chutnala opravdu zvláštně. Jako když do špiritusu namícháte rybí tuk. Hordaj tvrdil, že se destiluje z jedné místní byliny, ale Nurnští dali přednost lahvím, které si přinesli s sebou. Poradili se, jestli mají Hordajovi ukázat nalezený zlatý klíč, a nakonec tak učinili. Na Hordaje to udělalo veliký dojem. Zdálo se, že váhá, jestli jim ho nemá zabavit, a i z toho bylo vidět, jak velký význam tomuhle nálezu přikládá.
Nakonec se umluvili, že Nurnští půjdou s Hordajem a jeho vojáky zpět do údolí a pak po cestě, procházející horami k městu Kardamu. A že se po cestě uvidí, třeba narazí na nějakou stopu. Tak vyšli společně.

Příkré svahy okolních kopců byly nad úrovní cesty, vinoucí se kamením podél vyschlého koryta, ještě řídce porostlé pokroucenými borovicemi, křovisky a býlím, ale po nějakých dvou stech sázích už přecházely v pustou kamennou stráň, kde měla v poledním slunci i tráva problém udržet život. Svahy byly prudké a jediný kloudný stín skýtaly ohromné balvany a rozsedliny, kterými byly kopce zbrázděny. Bylo šest večer osmnáctého světna a družina hleděla údolím k severu. “Rozbijeme tábor, ne?”, navrhl Yasper.
“Tyhle se moc netvářej”, kývnul k Hordajovi a jeho lidem Gerllod.
“Dyť to byli voni, kdo včera chtěl furt rozbíjet tábor, a dneska machrujou, jak jsou čerstvý”, postěžoval si Menhorian.
“Já jsem teda pěkně utahanej z toho sluníčka. Skoro spím za chůze”, usednul na kámen Horác.
“Mám pocit, že něco čujou, řekl Gerllod. “Podívejte, jak bedlivě pozorujou ty okolní kopce”.
Přistoupil k Hordajovi. “Chci se zeptat. Tady hrozí nějaký nebezpečí?”.
Ten se na něj nechápavě podíval. “A vy myslíte, že tady nic nehrozí? Před pár dny někdo vytloukl důl, na to nezapomínejte”.
“Nojo, nojo”, řekl Gerllod a šel zjevit tuhle skutečnost ostatním. Šli dál a dno údolí se začalo zvedat, stejně tak i kopce po stranách. Cesta byla obtížná, kolona musela zdolávat vymleté koryto řeky tu na jednu, tu zas na druhou stranu, muži obcházeli kusy skal, napadané sem ze strání. Stoupali kaňonem vzhůru. Kolona se nebezpečně roztahovala. Yasper s Gonem si rozložili mapu na velkém kameni a daleko za ostatními nad ní cosi řešili. “Veďte své muže k pořádku”, utrousil Hordaj ke Gerllodovi. “Ještě dvě nebo tři hodiny pochodu a pak si mohou dělat, co chtějí”.

Mezitím se dal do řeči Heft Taras s trpaslíkem z vojenského oddílu. “Tož co ty, ty jseš místní?”.
“Nenene, kdepak, vůbec. Já jsem Naglinskej. A vodkaď jseš ty?”.
“Taky, taky”, děl Heft.
“A kovářskej?”, vyptával se trpasličí voják.
“Ne, báňmistr”, bájel Heft.
“Aha, no já jsem od kovařiny, z velkejch hutí”.
“Poslyšte, utáboříme se, mě už opravdu bolí nohy a Yasper s Gonem nás mají problém dohnat”. Blathel si sedl vedle cesty na trs trav a bral to jako pokyn všem. Gerllod zbrunátněl, ale moc na výběr neměl. Kývnul na Hordaje a řekl mu: “Hodně štěstí, my zůstaneme dneska tady”.
“Inu”, odvětil voják. “Řeknu vám jenom jedno. Když natáhnete krok, tak jste zítra do večera v průsmyku a tam je vhodný nocovat”.
“Prů-smyk? “, štítivě zasyčel Ran.
“No, víte, vidíte sám, jak na tom náš vůdce je. Je to vůdce a je to jeho rozhodnutí”, řekl Gerllod.
“Moc se mi nechce se tady v horách dělit. Pojďte s náma ještě hodinu. S vaším vůdcem si promluvím”.
Nejeden z Nurnských oddechoval jako proražený měch. Měsíce zahálky v Liscannoru byly znát. Po kratší debatě se Menhorian nechal přemluvit. Naštěstí zatím nikdo neměl puchýře, takže stačilo jen posbírat sílu a dech a jít pomalu dál. Hodina byla maximum, co byl vůdce ochoten jít, ale vojáci přesto šli ještě dlouho poté. Až nakonec se vyčerpaná družina svalila. Blathel usnul prakticky okamžitě. Stejně vyčerpaní byli i Klabzej a Gerllod a Yaspera museli v poslední fázi pochodu vojáci dokonce podpírat. Myšilov měl pocit, že si je vojáci trochu hlídají a neměl z toho dobrý pocit. Polospícím Nurnským byla uvařena silná polévka s nakrájenou uzeninou a v zemdleném ležení zůstali z družiny hlídat jen Heft, Gon a Zoltar. Vyschlé koryto navíc znamenalo, že všichni pili jen teplou vodu z čutor. A zítra mělo být hůř.

“A co je to vlastně ta Esénie?”, zeptal se u praskajícího sporého ohně Heft Taras vojáka s černou bradou, střiženou do špičky. “To je vartoviště, jestli jsem to dobře pochopil, zasvěcený nějakýmu vašemu Patronu?”. Voják se na něj obrátil a lámaně mu naznačil, že obecnou řečí nerozumí. Byl to Vrchovec, horal. Obecnou řeč nikdy nepotřeboval, a tak jenom posunky naznačoval, že v horách je nestálé počasí.
To Zoltar měl větší štěstí, byl na hlídce s Hordajem a ptal se jej na jeho osobního Patrona. Hordaj ovšem Zoltarovi řekl, že jej otázky víry nezajímají, k čemuž použil ostré vojácké slovo. Ozřejmil mu, že jako voják už se tímto nezabývá a že jej výrazně více zajímá velitel jeho garnizóny, než svatí jeho předků. Ostatně vyrostl už od mala v Gwendarronu a vnitřní boj, kam vlastně patří, už si vybojoval. Nicméně po otevření láhve s kořalkou se přeci jen Zoltar něco dozvěděl.
“Víte, pane Zemikoso, víra v tomhle kraji je hodně svázaná s našimi Patrony. Patroni téhle země, a teď myslím Kardam, jsou ochránci, ke kterým se lze přimluvit, když je člověku úzko a když něco potřebuje. A zároveň se těm Patronům snáší dary. Když někomu snášíte dary, tak musíte vědět, kde je. A to myslím doslova, tedy kde leží kosti toho, jehož lid zbožštěl a kdysi určil za jednoho z Patronů země. No a já nevím, kde je pohřbenej můj Patron. A to je můj problém. Můj Patron je Kazard Jezdec. Kazard je Patron, symbolizující rod, neboli kořeny, ze kterých jsi vzešel. Tvoji předkové. Nebo když to pojmeš šířeji, tedy národ. A je to dost ironie, protože já zrovna tyhle nálady týkající se kardamského národa a kardamského státu, já je vůbec nesdílím. Já jsem věrný koruně. Jsem si vědom toho, že jsem Gwendarroňan. Silný Kardam jako součást Gwendarronu, to je moje heslo”.
Zoltar pokýval vážně hlavou. “Jojo, rodina, to je důležitý. To je základ”. Myslel přitom na Krtenu a přemítal, jestli on sám bude někdy nějakou rodinu mít.
“Pro mě Kazard Jezdec taky symbolizuje vzestup. Podle bájí žil v dobách, kdy v Kardamu ještě kvetl rybolov a kdy se tady stavěla polovina lodí na západním pobřeží z mohutných rovných stromů, které pokrývaly tyhle dnes úplně pusté kopce, a tehdy to byl prostý rybář”. Máchl do tmy do holých, erozí rozrytých hor. “Co je tady dneska? Z čeho můžeme stavět lodě?”.
“Hmmm”.
“A stejně tak já. Jako se z Kazarda prostého rybáře stal Patron, i já jsem se z prostého hocha z Kardamu stal někým. Mám svoje důležité místo v armádě, jsem důstojník. To pro mě něco znamená. Mít zodpovědnost za muže”.
“No, já jsem taky začínal jako sedlák”, řekl už trochu podroušený Zoltar. “Co sedlák, pchhh. Na poli! Vrtal jsem se v hlíně. A co jsem dneska?”. Na chvíli se zamyslel. “Jsem gwendarronskej občan!”.
“No, to je rozhodně co říct”. Nebylo jisté, jak to Hordaj myslel.
“Víte”, pokračoval Hordaj. “Každý z Patronů má svoje vlastní atributy. Kazarda symbolizují jeho chocholatá helma a jeho obouručný meč”.
Zoltar se toho chytil. “Ten klíč, víš, co jsme našli. To je taky jeden ze symbolů?”.
“Jo, to je atribut jednoho z bývalých Kardamských starostů. Ten starosta, ten se jmenoval Berg, později přezdívaný Spasitel. Ono vůbec skutečný jména v některých případech našich Patronů nejsou běžně známý. Spíše jsou vzýváni podle přízvisek, což jsou vlastnosti, které symbolizují, a také podle svých atributů. To je při jejich uctívání důležitější než jejich jméno. Berg Spasitel symbolizuje obětavost. Je to určitě jeden z našich nejmladších Patronů, ten člověk žil v podstatě v celkem nedávné historii. Ale jak říkám, na otázky víry já moc nejsem. Na to se radši ptejte Zmrzlýho”. A po chvíli odmlky dodal. “Ale tohle je podle mě určitě jeho klíč, a ten byl pochovanej spolu s ním”.
“To by třeba bylo dobrý ho vrátit”, řekl Zoltar.
“To by třeba bylo. Na druhou stranu, ten klíč asi někam pasuje”, odtušil Hordaj a šel vzbudit další hlídku.

Družina se ráno vzbudila odpočatější a uvítalo ji jitřní slunce. Spánek byl dlouhý, ale Blathel měl i přesto hluboko zapadlé oči. Nevypadalo to, že by byl schopen jít až do soumraku, ale když mu Heft nabídl plod stromu Janternu, znatelně pookřál. Zoltar mezitím vykládal vědomosti, které nabyl o Patronech.
“Patroni jsou lidi, který se nějakým způsobem zapsali do zdejší historie nebo se o něco významnýho zasloužili. A lid je tady prohlásil za takový jako svatý, neboli Patrony, a uctívá je. A každej z Patronů má nějaký jako přednosti a symbolizuje něco, nějakou vlastnost. A taky má nějaký atributy, neboli věci, který ho charakterizujou. A každej místní Kardamec má od malička vybranýho jednoho svýho Patrona, ke kterýmu si chodí pro přímluvu a požehnání. A taky mu nosí dary. Prostě takovej místní panteon složenej ze slavných rodáků”.
“Ty jsi úplnej vypravěč”, glosoval to Klabzej.
“Ale prej se máme zeptat Zmrzlýho, to je větší vodborník”, děl Zoltar.
“Zmrzlej”, oslovil po chvíli muže s chlupatým obličejem Menhorian. “Chtěl bych se tě zeptat na pár věcí, abychom se víc vcítili do krajiny a pochopili zdejší lid”.
“Ptejte se”, odvětil muž a jeho pohled byl vážný.
Teď se dopředu prodral Klabzej a vytasil se s amuletem s namalovaným stromem. “Co si myslíš, že je tohle?”, vybafl. “Jako, co to je na tom obrázku za strom?”.
“Inu, košatý strom je atributem jednoho z našich Patronů. Jméno toho Patrona není známo, ale je vzýván jako Věrná ratolest. Dalšími jeho atributy jsou srp a konývka”.
“Já říkám, že ten strom je Jantern”, děl Klabzej do pléna.
“Lepší konývka než kladivo”, zahučel Gerllod.
“Věrná ratolest je pochován přímo ve městě Kardamu, respektive na úbočí hory nad městem. Je to velice blízko místa, kde mám já svůj dům”.
“Takže ten medailónek je atribut, posvátná věc?”.
“Ne, to je jen lidové vyobrazení, je to jen přívěšek, který patřil někomu, jehož Patronem byl Věrná ratolest, nic víc. Ten medailón nemá žádnou hodnotu”, usmál se Zmrzlej, odvracející během hovoru svoji zohyzděnou tvář.
“A co ten klíč, to už je přímo atribut, ne?”, otázal se Selek Šáchor.
“Ano, jistě, to místo, kde byl uložen, bylo vypleněno, jak jste slyšeli od Hordaje. Klíč přitom zřejmě zmizel. A medailon se jen tak u cesty sám neobjevil, je to divné a musí to mít souvislost s přepadáním v horách”.
“A klíč je symbolem toho Berga Spasitele, že?”, ujistil se Blathel.
“Ano”, odvětil Zmrzlej. Ale ten má i další způsoby vyobrazení. Například je na malbách vídán v nadživotní velikosti, jak drží ochraňující ruku nad zástupy lidí.
Nurnští se během téhle debaty pokusili zakreslit několik jim známých míst do svojí krásné vojenské mapy. Už poněkolikáté se Yasper s Gonem zuřivě hádali o to, kde vlastně v mapě jsou. Nakonec mapu svěřili Zmrzlýmu, který v ní chvíli tápal, a pak prohlásil, že je to mapa dosti podivná. Na další dotazy odvětil, že esenií, neboli vartovišť je pět, alespoň pokud je mu známo. Patronů je sice výrazně více, ale u některých že se neví, kde jsou pochovaní, a na některých vartovištích je Patronů pochováno víc než jeden. Byl ochoten zakreslit do mapy přibližnou polohu vartovišť a několika horských vsí pro případ, že by to Nurnští potřebovali. Nicméně nad mapou kroutil hlavou a prohlašoval o ní, že není asi úplně dobrá. Což se v následujících dnech ukázalo jako velmi mírné hodnocení. Dále se Nurnští vyptávali na další Patrony a zjistili, že se jedná o velmi různorodou směsku postav historie země. Nejstarší Patroni jsou stovky let staří a jejich existence je možná jen mýtem, zato jiní jsou s jistotou doložení. Například od smrti Kazarda Jezdce neuplynulo určitě ani sto let, přičemž ovšem není známo, kde byl nakonec pochován. Dále se dozvěděli, že další z Patronů, Kalmyncr Věštec, se zabýval hvězdopravectvím a vyhledával samotu, zatímco zmíněný Berg byl starostou města. Poslední, co Nurnské zajímalo, byly nejnovější známé informace o situaci přímo ve městě Kardam. Nikdo se tam sice nechtěl pokoušet dojít, ale přesto to bylo dobré vědět. Bylo jim řečeno, že ve městě zřejmě stále zuří epidemie nějaké nemoci a že kudůčí čtvrť je izolovaná a uzavřená. Tam je prý nákaza nejhorší a ve zbytku města se daří nemocné odvážet do velkého domu za městem, kde jsou léčeni. V horách se ale prý nemusí nákazy bát.
“Během chvíle musíme vyrazit”, uzavřel debatu Zmrzlej. “Zkuste dojít do noci do průsmyku, jinak se na cestě nedá dost dobře nocovat”.
“Nemá cenu, abychom se s vojáky drželi pohromadě”, podotkl Blathel. “Nurnští se budou držet pospolu a půjdou tempem nejpomalejšího”.
Ještě k němu přistoupil Zmrzlej: “Víte, s tou vaší mapou… Já bych jí na vašem místě zahodil”.
“Tak nám půjčte vaší mapu, my si z ní překreslíme ty nejhorší části”.
“Dobrá, ale rychle”, řekl netrpělivě velitel Hordaj a vytáhl svou mapu hor z tubusu. Nurnští se jali přečmárávat svoji mapu, kterou zjevně namaloval armádní kartograf podle svojí vlastní barvité fantazie, zatímco v krbu Agerrské pevnosti mu k tomu vesele praskala hořící polínka. Když do ní začal Yasper rýt další linie, vstávaly Gerllodovi hrůzou zbytky vlasů na hlavě při pomyšlení, jak ji bude vracet.
“No jo, stupeň utajení 2W, tyhle opičárny vojenský. To je tajný just kvůli tomu, aby se nepřišlo na to, že to nesedí”, poznamenal Zoltar Zemikosa.
Hordaj poznamenal: “Na co se nedá spolehnout, to je vojenská kartografická služba, to si pamatujte. S tímhle bych si tak utřel zadek”.
“Zadek si s tím utřít nemůžeme”, zamumlal Blathel. “Nic lepšího nemáme”.
“Zadek si s tím utřít nemůžeme”, zabručel Gerllod v děsu z pomyšlení na možný kázeňský postih.
“Věřím tomu, že někdo tady byl a zhruba přeměřoval vejšky těch kopců, ale to je tak celý. Spousta údolí a míst je tam vycucaná z prstu”.
“A ta tvoje mapa?”.
“Je to mapa, který věřim. Zatím jsem se s ní v horách neztratil”, řekl Hordaj a zaroloval svoji mapu zpátky na její místo.

4. kapitola - Přes hory do města Kardamu

Vojáci se následně oddělili a Nurnští s poněkud opravenou mapou začali pomalu vést muly po cestě vzhůru. Blathelovi začala během dne znovu stoupat horečka. Doufal, že voda, kterou pije, je zatím v pořádku. Novou tu každopádně nebylo kde nabrat. Šli tempem Blathelovým a pomáhalo jim, že bylo počasí vhodné pro cestování. Slunce bylo milosrdně zakryto mraky a na poměry vrcholícího léta vanul čerstvý chladivý větřík. Nicméně po čtvrté hodině byli Gon, Blathel a někteří další už tak unaveni, že nebyli schopni jít. Pot z nich lil a vody v měchách valem ubývalo. Po hodině se zvedli a velice pomalu se horami vlekli dál. Odpoledne je ale čekalo velké překvapení. Vysoko v kopcích se provizorní stezka podél vyschlé strouhy najednou změnila. Stala se z ní byť relativně úzká, ale přesto opracovanými kameny vydlážděná cesta. Zpomezi kamenů rostla tráva a plevel a bylo znát, že je cesta už dlouho neudržovaná, ale kdysi si dal někdo velkou práci ji tady nahoře postavit.
“Ha, trpasličí cesta!”, zvolal Heft. “Tohle je stará robota našich kameníků!”.
“Podle tebe je všechno, co je z kamene, trpaslický”, poznamenal Yasper.
“No a né?”, ohradil se Heft Taras. “Kde byste všichni byli, kdyby nebylo řemezníků z nážho lidu?”. Nadechl se k litanii. “Šecky města! Ty nejlepší mosty, hrady a přístavy! Šecko vybudovaný těmadle rukama”. Zašermoval rukama, jako by ta města a hrady postavil sám.
“Hoď se do klidu. Tys nikdy nepostavil ani hrad z písku, natož dvě cihly k sobě”.
“To neni můj problém, že nevíte, že všechna města maj trpaslický kořeně”, nakvašeně odseknul Heft, předstíraje, že neslyší. “Znova opakuju, to neni můj problém”.
Ostatní se jen tak pochechtávali a nechávali na samotném trpaslíkovi, aby se namíchnul.
“Třeba takovej Turfest, nebo teda dneska Therfast”, zahudroval trpaslík. “To po našom starom jazyce značí Pevná brána! No a taky”, trpaslík rozhodil rukama, aby dodal svým slovům důraz, “podle stejnýho mustru na severu Turmeg - Votevřená brána. A Nurn, a Kardam, sakum pikum trpasličí. Gharr Dam!”, zavyl.
“Khaer Diem”, podotkl s úsměvem Blathel. “I elfové měli pro ta místa svůj název”.
“Naglin”, zařval Taras. “Snad nechcete tvrdit, že Naglin nezaložili trpaslíci!”.
Ostatní měli sice v duchu z trpaslíkova rozčilení bžundu, ale tentokrát se nikdo nechtěl s Heftem moc přít. Přeci jen, vprostřed výpravy bylo lepší zachovat soudržnost a nebrnkat si vzájemně na citlivé struny. A že u Hefta vždycky rezonovaly silně.
“Jdem”, zasípěl po chvíli Menhorian a vydal se po trpaslické cestě, opíraje se ztěžka o hůl.
Po cestě se šlo o dost snadněji a také jakoby Nurnským vlila něco nových sil do žil. Přinejmenším na rovné cestě se dalo spát výrazně lépe, než na balvanu. Šli ještě nějakou dobu, ale do průsmyku nedošli. Rozložili ležení na cestě. Při té příležitosti udělali inventuru bot. Nejdražší boty na míru měl Blathel, ale nejpevnějšími se chlubil Heft, jehož paty byly podraženy podkovami. Zatímco kroll Ran, který přišel o boty už v průběhu včerejška, kdy se mu rozpadly, to nijak neprožíval a chodil prostě po zrohovatělých chodidlech, hobit Gon měl z levé boty žraloka, který se nedal dobře opravit. Sdrátování svých křusek věnoval celou svoji hlídku, ale výsledek nebyl příliš uspokojivý.
Noc proběhla bez problémů a dvacátého světna vyrazili Nurnští po trpasličí cestě znovu k průsmyku, v mapě označenému jménem Turošský, podle blízké horské vsi, kde se cesta lámala na druhou stranu kopců směrem k pobřeží a městu Kardamu. Znenadání potkali po dvou dnech zase člověka, byl jím zarostlý muž, vedoucí přes hory tři muly ověšené proviantem. Nevypadal jako jiní temně černovlasí obyvatelé vrchů. Zjevně k horalům nepatřil a byl dobře ozbrojen mečem a kvalitním dlouhým lukem. Na jedné z mul seděl krkavec, evidentně ochočený.
“Dobrý den”, zahlaholil Myšilov, zatímco Heft okukoval lopatu, zavěšenou na zvířeti.
“Nepotkal jste nějaké muže?”.
Muž, mající vlasy sepnuté koženou čelenkou a opírající se o bezmála tři sáhy dlouhou hůl, přisvědčil. “Ale ano”, řekl jazykem bez přízvuku. “Řekli mi o vás vojáci. To jste se o moc nezdrželi. Já jsem Šumichrast. Jsem obchodník, vozím zboží po horách a nabízím ve vesnicích a osadách. Cestuju sem a tam po týhle cestě”.
“Zemikosa”, prodral se dopředu Zoltar. “Kam jdete?”.
“Nu, vezu zásoby do vesnice jménem Dyffra. Jsou tam většinou horníci, taky nějací pastevci. Jdu z města Kardamu”.
“A jak to tam vypadá?”.
“No, říká se, že se kudůčí čtvrť vypálí… Ale starosta to nechce dovolit”.
Šumichrast se jevil být příjemným chlapíkem, který Nurnským potvrdil to, co věděli od Hordaje o vypálení vartoviště jménem Elicin a o tom, že tenhle přepad těžko udělal někdo z obyvatel Kardamských vrchů, kteří jsou všichni členy stejné víry v Patrony.
“A říká se, že se Patroni ztratili”, sdělil jim Šumichrast.
“Jasně, že neslyší na modlitby a jejich duch není přítomen”, pokýval hlavou v zadumání Blathel.
“Ne, že je někdo vodnes”, ozval se Myšilov.
“On to myslí obrazně”, povídá Gon. “Jako že následkem toho vypukl mor…”.
“Ale ne, on má pravdu”, ukázal Šumichrast na Myšilova.
“Jo, kradou mrtvoly”, odtušil druid.
“Jako že zmizela jejich těla?”, otázal se nevěřícně Blathel. Šumichrast vážně pokýval hlavou.
“Říká se, že tam byli nalezeni pomordovaní obyvatelé vartoviště a… kněží”, řekl s jistým váháním. “Ale těla Patronů tam nebyla”.
“Herdek”, zaklel Šáchor.
“Zmizela těla Berga Spasitele a Trúvise Jistoty”, pokračoval Šumichrast.
“Co nám můžete říct o těch Patronech?”, Zemikosa se na to ptal každého v dosahu.
“Inu, Trúvis je Patron - střelec, vcelku málo zajímavý z Patronů. Nemnoho lidí jej má zvoleno jako svého přímluvce. Ale Berg Spasitel je opravdu mocný Patron. Vartoviště, kde byli uloženi, bylo v porovnání s ostatními dosti mladé. Samozřejmě mluvíme o mnoha desítkách let”.
Do skládačky Patronů a jejich symbolů jim ke jménu Trúvise přibyly atributy lahve a dlouhého luku. Šumichrast dále řekl, že on sám ze zdejšího kraje nepochází a víru v Patrony nesdílí, ale protože byl za ta léta, co v Kardmské oblasti žil, dobře obeznámen s místními zvyklostmi, byl schopen popsat Nurnským důležitost uchování tělesných schránek mrtvých předků a najmě Patronů. Toho se docilovalo pohřbíváním do děr ve skalách, kde byli mrtví následně zazděni cihlami nebo kamennou deskou. Tělo se v těchto schránkách vysušilo a v rámci možností zachovalo. Ztráta těl Patronů je tedy místními vnímána se značnou nelibostí a hrůzou.
Rozloučili se ve velmi přátelské atmosféře a asi hodinu a půl poté, co Šumichrast se svými mulami zmizel po cestě dolů, došli do průsmyku. Tam nalezli velmi vlídné prostory, které vypadaly jako zručně přitesaná prostorná jeskyně s několika oddělenými prostorami a kde byly neklamné stopy nedávného pobytu vojáků kapitána Hordaje. S vděčností se tam rozložili, a zatímco venku se roztrhaly mraky a polední slunce počalo nemilosrdně pražit do skalnatých úbočí, v chladivé sluji Nurnští začali rychle načerpávat síly. Po pár hodinách byli natolik čerství, že se vydali ve značně zlepšené náladě dál, z průsmyku strmě dolů k západu, kam pokračovala dlážděná cesta. Asi den cesty odtud měl být podle Šumichrasta i dobrý zdroj vody, a tak šli takřka zvesela. Okolo páté hodiny odpolední narazili na odbočku, která vedla do vesničky jménem Turoch, která byla vidět v kotlině po pravé ruce. Rozhodli se tam jít a v rámci možností doplnit zásoby. Nebyla sice velká naděje, že by jim někdo z vrchovských vesničanů rozuměl, ale nedělali si z toho těžkou hlavu, neboť posunčinou se dalo domluvit všude. Nakonec dostali pečenou ovci, byť si na ni museli počkat do noci. Jinak byli vesničané bojácní a uzavření. Druzi přespali v salaši za vsí a ráno se vydali dál.

“Co to máš?”, vyjel najednou Myšilov na Šáchora. “Cos to kde sebral?”. Šáchorovi cosi kňouralo a kvíkalo pod kabátem. “Koukejte na něj”, zahulákal Klabzej na ostatní. “Von má s sebou nějaký zdravotní riziko!”.
“Myšilove, neblbni”, ohradil se Šáchor. “Dyk je to jenom štěně. Našel jsem ho mezi kamením asi hodinu cesty za tou vesnicí. Je ztracený, no. A je tak roztomilý”. Volnou rukou mu dával kousky chleba, vyfasovaného ve vsi.
“No jo, Šáchore” ozval se Horác Lipový. “Všim sis ale, jak vypadali ty dorostlí psi, co se potulovali kolem našeho tábora před pár dny? To byly hrozný potvory, velikánský s černejma pruhama a flekama. Učíněný bestie”.
Klabzej zavrtěl hlavou. “Přerostlí šakali to byli, nevychovatelný. Navíc budou prolezlí nemocema. Já s tímhle nechci mít nic společnýho. Je to jasný bezpečnostní riziko”.
Šáchor se svým dobráckým úsměvem ale ostatní chlácholil: “Nedělejte z toho vědu, je to ještě štěně. Sotva bude moct s náma běhat celou cestu. Stejně ho většinu cesty budu muset nést, nemějte o nás žádný starosti”.
“Myšilove, můžeš ho prohlídnout?”, vlídně se na Klabzeje obrátil Gerllod. “Jako jestli nemá parazity, nebo tak”.
“Já se toho štítim”, odmítl rázně Klabzej.
“Druid, co se štítí zvířat”, zamumlal slyšitelně Yasper.
“Je to Šáchorovo, ať si to prohlídne sám”, uzavřel debatu Myšilov. Od té doby Šáchor krmil štěně ze svých přebytků a nosil jej pod kabátem. Psisko ale rostlo a sílilo každým dnem a zanedlouho už raději běhalo na nemotorných nohou kolem družiny samo.

Cesta, která už od odbočky na Turoch postrádala ono pohodlné vydláždení, je vedla dál do údolí. Menhorian, který už rezignoval na nahlížení do mapy, byl rád, že mužstvo si odpočinulo a kromě problémů s botami bylo v poněkud lepší kondici, než při šplhání do průsmyku. Bylo dvacátého druhého sečna a polední slunce shlíželo na Nurnské, plahočící se vymletým údolím. Myšilov vedl filozofické řeči o tom, zda se stane z pavouka, kterému ulámete pár nohou, rázem brouk, zda je velká žížala už hadem a zda je hadem ještěrka, které někdo utrhá nožičky. Na závěr poznamenal, že heyna je hyena a není to pes. Díval se přitom úkosem na Šáchorův vzdouvající se kabát.
“Má maximálně blechy”, řekl dotčeně Šáchor.
“Na tom neni nic špatnýho”, poznamenal Ran a zavládlo ticho, během něhož se začali všichni nenápadně drbat. Ochranná krusta, tolik vzývaná všemi zkušenými dobrodruhy, asi přestávala fungovat.
Hory se zde, v nižších polohách, už zdály být bohatší na vodu. Koryto řeky tady bublalo a hučelo, občas napájené pramínky, zurčícími z úbočí. Po poledni je říčka, a s ní i cesta, dovedly do vsi, kde z komínů, vyčuhujících drnovými střechami, stoupal kouř kuchyňských ohnišť.
“Co takhle si pozvednout morálku?”, poznamenal jedovatě Myšilov a potěžkal Razítko. Zemikosovi zasvítily oči.
“Ne, nikdo se vraždit nebude”, rozčílil se Menhorian a další pořádek mezi mužstvem už zjednal Gerllod.
Vousatí muži a podsadité ženy zavírali před Nurnskými okenice a vrata, zjevně byli nedůvěřiví k velké ozbrojené skupině. Přesto se Nurnští pomocí posunků, několika drobných mincí a neumělých obrázků načmáraných do prachu domohli trochy nedozrálého ovoce, kozího sýra a chleba, ve kterém vrzaly otruby. Navrch jim starší ženština v šátku donesla každému v kalíšku hlt místní mastně chutnající pálenky. Ale přátelské vztahy navázány nebyly a Nurnští vyrazili dál po cestě k pobřeží. Svahy údolí byly pořád strmé a povětšinou holé. Soumrak je zastihl na málo příhodném místě, kde bylo těžké najít rovný terén k noclehu a kde řeka šuměním ztěžovala noční hlídku. Ale Yasperovi s Gonem se podařilo ulovit pár pěkných ryb a nálada se pozvedla. Zemikosa schrastil chrastí na oheň. Těsně předtím, než poslední světlo zmizelo, vyloupla se na cestě od západu skupina vousatých horalů. Nebyli ozbrojeni, a tak je Nurnští nechali přiblížit. Jeden z nich uměl obecnou řeč, a tak se dozvěděli, že do města Kardamu je to ještě tři dny cesty, ve městě samotném stále řádí zlá nemoc a že vojáci kapitána Hordaje už skoro do města došli. Ohledně kudůků ve městě a stavu ostatních vartovišť nebyli schopni podat informaci, anebo možná nechtěli říct. V šeru Vrchovci pokračovali dál na východ, aby rozbili tábor opodál. Nurnští se uložili k spánku. Celou svoji hlídku opět Gon věnoval opravám bot, ale byla to zbytečná práce.
Ráno bylo lezavé. Vlhké povětří a zatažená obloha nevěstily nic dobrého. Fučel studený vítr. Cesta teď míjela stále častěji lidská obydlí, kamenné domky, sušáky na seno, osamělá stavení nebo malé osady. Opět narazili na podivnou stopu, mířící zcela netypicky kolmo k cestě. Myšilov o ní prohlásil, že několik párů obutých i bosých nohou a několik psů zde šlo dnešní noci kolmo k cestě, z míst, kde se žádné sídlo ani jiný význačný bod nenacházel, přičemž mířili na přilehlý pustý hřeben. Dobrodruzi si už připadali lehce paranoidní, a tak informaci sice vzali na vědomí, ale velkou váhu jí přikládat nemohli. Nurnští se dále drželi cesty, která po čase opět začala stoupat k severozápadu, přes poslední hřeben, za nímž měl být přístav Kardam. V místech, kde se řeka oddělovala od cesty, byl krásný kamenný most.
“Trapaslická práca! Zase!”.
“Hmm, spíš co ta řeka”, poznamenal Blathel. Dravý proud, který tady už opravdu burácel, padal za můstkem kamsi do hlubiny skaliska. Dál už byla jenom stěna hory. “Podle mapy tady řeka končí. Teče někudy útrobami hor a nad městem Kardamem se zase vylévá na povrch a ve městě ústí do moře”.
“Myslíš přírodní průsak, nebo lidma udělanej průraz?”, zeptal se Horác.
“Možná přímo průvlak”, řekl Selek Šáchor.
Ran zhnuseně plivnul do proudu a tím ho to přestalo zajímat.
Druzi se kochali krásným a mrazivým pohledem na místo, v mapě označené jako Lačná zem. Země tu opravdu lačně pohlcovala vody a zdánlivě tok požírala beze zbytku. Když se dostatečně vykochali, začali zase stoupat. Bosý Gon cestou sykal bolestí pokaždé, kdy šlápnul na špičatý kámen. Tradiční povídačky o tom, že hobiti boty nepotřebují, možná platily pro louky Domoviny, ale rozhodně ne pro drsné stezky Kozlích vrchů v Kardamu. Noc strávená v provizorním tábořišti nepřinesla nic zvláštního, hvězdná obloha umožňovala spát bez ohně a hlídky se rozhlížely zejména po vzdálených světlech. Ale nic nebylo v dohledu. Devětadvacátého začali stoupat na příbřežní hřeben. O půl jedenácté dorazili druzi do veliké vesnice Samuilu. Samuil byl obklopený kamenitými políčky s hrachem, fazolemi a kořenovou zeleninou. Ze zelených bobulí stromků, které zde místní zjevně pěstovali, byl lisován, jak ostatní poučil Blathel, olej zvláštní chuti. Nurnští si na políčkách nabídli něco mrkve a jiných ingrediencí, které hodlali nasypat do polévky, a vstoupili do vsi.
“Zas nic nerozuměj, to je bída”, otřel si Zoltar čelo. “A to jsme v Gwendarronu. Zkusím to s penězma, tomu rozumí každej”. Ale místní nejevili zvláštní ochotu k domluvě. “Chtělo by to vyvolat nějaký veselý kouzlo, abychom prolomili ledy”.
“Můžeš si stáhnout kalhoty, to by mohlo fungovat”, podotkl Selek.
“A navíc už v tom máš praxi”, zašklebil se Heft.
“Jenže to fungovalo na hobity”, řekl Gerllod. “Ne na tyhle”.
“Aspoň bysme mohli z někoho stáhnout boty pro Gona”, rozhlédl se Zoltar.
Nakonec jedna z místních žen, která, jak se ukázalo, mezitím už pro Nurnské připravovala pohoštění, přinesla na dřevěném tácu chlebové placky a uzené maso. A ani nic za to nechtěla, takže Gerllod jí musel pár drobných doslova vnutit. Ale boty pro Gona se tu koupit nedaly, a tak musel malý chudák s nohama do krve šlapat dál. Úzká, leč zjevně používaná cesta stoupala teď už strmými serpentinami a po chvíli se Ranovi zželelo Gona a kroll vzal hobita na ramena. Pohodlné to nebylo pro oba, ale dalo se. Ran pod tíhou zbraní a živého nákladu funěl jako tur. Před soumrakem se jim podařilo dojít do průsmyku v hřebeni nad městem Kardam. Otevřel se jim nádherný pohled směrem k moři, do něhož zapadal sluneční kotouč. Město se krčilo v hloubce pod horou, na níž stáli, a od něj směrem na západ se leskla mořská hladina. Bohůmžel od moře dul též ostrý vítr, před kterým je předtím chránil hřeben, a jediné kloudné místo k táboření bylo právě na návětrné straně. O to lépe se zachumlali do pokrývek a houní a vzhůru zůstala jen hlídka.
“Proč nespíš?”.
“Ještě jsem neusnul”, odvětil Gerllod, zachumlaný do deky.
“Proč?”, vyštěkl Myšilov.
“To snad není povinný”.
“Měls jít spát, když jsi mě vzbudil na hlídku”. Myšilov vypadal umíněně. Noc už skoro končila. Čerstvý ranní vzduch sliboval krásný den. Ti dva se měřili očima a bylo mezi nimi napětí.
Ráno, když se vařila snídaně, stoupnul si Myšilov doprostřed ležení a vyhlásil silným hlasem: “Chtěl bych vám něco říct. Nemám rád, když někdo na mojí hlídce nespí, když má spát. Tak”.
“Co blbne?”, zeptal se Gon.
“Nevim, něco ho bere”, zabrblal Heft a balil tornu.
“Tenhleten”, ukázal druid na Gerlloda, “se na mě celý dvě hodiny mý hlídky blbě tlemil”. Gerllod se třásl potlačovaným smíchem. “A navíc jsem hlídal výrazně dýl, než ostatní. To není správný, ale budiž”. Dodal Klabzej. “Ale s tím chováním během hlídky… víte, co chci říct”.
Blathel si odkašlal. “Tak, zdá se, že Klabzej chce říct, že kromě pravidla o chození na záchod je tu další zásada. Během Klabzejovy hlídky musí všichni, kdo nehlídají, spát”. To už se nechechtal jen Gerllod, ale i všichni ostatní.
Klabzeje to namíchlo. “No počkejte, když bude ráno unavenej”, ukázal na Gerlloda, “tak ho zase ponese chudák Ran, nebo co? Ať jsou ty lidi trošku zodpovědný”.
“To je fakt”, řekl smířlivě Zoltar, ale smál se pořád.
“S tímhle materiálem se nedá pracovat”, zakroutil hlavou Myšilov a šel si dát polívku, ve které plavala čerstvá zelenina.
U snídaně dal Gerllod k lepšímu příběh o zážitku z výcvikového tábora, kdy, byv pověřen noční hlídkou, šel vzbudit dalšího k vystřídání. A ten nebohý vojenský adept se leknutím z probuzení pozvracel přímo Gerllodovi k nohám. Gerllod, jsa tehdy uvědomělým kadetem, celou věc obratem nahlásil. A tak se stalo, že měl kromě esteticky krajně nepříjemného zážitku ještě navrch povinnost odhlídat další dvě hodiny i za onoho nebožáka se slabým žaludkem.
Druzi se povedené historce s chutí zasmáli, neboť jejich žaludky byly uvyklé ledasčemu, a tím byla celá záležitost s noční hlídkou a Myšilovovým výstupem uzavřena.

Ubrousek
Klabzej Myšilov

Jak kráčím ku smrti, stávám se člověkem
ač vlastní proměny sleduji s úlekem
Zase jsem člověku blížeji… o kousek…
zbloudím-li na záchod, užiji ubrousek

Cesta padala velmi prudce směrem k pobřeží a okolní svahy byly pokryty klečí a sem tam rozesetou usedlostí nebo domkem. Gon sykal bolestí, než jej Ran opět vzal na ramena. Štěstí, že nikde nezakopnul, jinak by hobit letěl z veliké výšky hlavou rovnou na kamení. Během sestupu se boty rozpadly definitivně i Zoltarovi, ale naštěstí měl s sebou náhradní zimní s kožichem dovnitř. Později večer podle toho jeho nohy vypadaly. Stále častěji potkávali Vrchovce, většinou muže s černými vousisky. Někdy s nimi byly i ženy v šátcích, a to pak všichni táhli rance a mířili nahoru a na východ. Zjevně uprchlíci z nemocemi a nepřízní stíhaného města. Okolo poledne Nurnští potkali ve stínu nízké borovice sedícího muže. Jeho tvář zakrývala střecha širokého klobouku.
“Patroni s tebou”, pozdravil slušně po místním způsobu Zoltar.
“I s váma”, odvětil muž a vzhlédl. “Přisedněte”. Byl to Zmrzlej. Jeho kosmatá tvář už v Nurnských nevzbuzovala takový odpor, jako když jej viděli poprvé.
“Čekáš tu na nás?”, zeptal se Blathel.
“Tak, čekám. Hordaj a chlapi už odjeli lodí. Ke splnění úkolu ještě musí podat hlášení”. Povzdechl si. “A já tu zase zůstávám. Jsem sice členem jednotky, ale do Nurnu s ostatníma nemůžu, moje tvář by tam způsobila pozdvižení. Zbývá mi zas jen čekat, pokuřovat a dívat se na moře”.
“To není špatná práce”, řekl Gerllod bezstarostně.
“Vyměnil bys to se mnou?”, zeptal se jej Zmrzlej smutně.
“Ne”, otřásl se Moskyt. “To teda ne”.
“A nějaký vzkazy? Nebo něco novýho?”, Otázal se Heft.
“No, ve městě je to špatný. Hodně špatný. Kudůčí čtvrť je uzavřená. Garanténa, jestli víte, co mám na mysli. Nikdo dovnitř, nikdo ven. Ale nemoc není jenom tam, i když se to starosta snaží držet pod kontrolou a nemocné z jiných částí města lifrujou do velkýho domu za městem. Do bývalých kasáren. Tam je teď špitál. Gwendarronský vojáci hlídají kudůčí čtvrť. Tam to musí být kór hodně špatný, určitě mají problém odklízet svoje mrtvý. Posílají je po vodě na širé moře a tam pálí. Logicky jim docházejí lodice”.
Nurnští vyslechli dalších pár novinek o situaci a pak zmrzlýmu ukázali Šáchorova psa. “Co na tohle říkáš, na tu potvoru?”, zeptal se Klabzej.
“Vypadá, že až vyroste, bude to pěkně velkej hafan”. Zmrzlej na psa zkusil sáhnout, ale pes, jakkoli to bylo ještě štěně, mu to nedovolil. Cenil zuby a klopil uši. “Tohle není pasteveckej pes”, řekl Zmrzlej. Takový ve zdejších vesnicích nežijou. Musí bejt odjinud”.
“A ještě na jedno bychom se tě chtěli otázat”, zdvořile se zapojil Blathel. “Nalezli jsme stopy. Zhruba zde”, ukázal do mapy. “Šly kolmo k cestě, z jednoho hřebene na druhý. Ti lidé s sebou měli dva psy, velké psy. Pět lidí, jedny ze stop byly naboso”.
“To není možný”, rezolutně zavrtěl hlavou Zmrzlej. “V tomhle směru to nemohli být pastevci, to by nedávalo smysl. A naboso přece nikdo nechodí”. Pohlédl k přešlapujícímu Gonovi s palci, na kterých měl chlupy slepené krví. “Boty jsou základ”, prohlásil. “Bez dobrých bot se nikam nedostanete”.
Kdosi vylovil z kapsy řetízek s připnutým pozlaceným malým symbolem rohu, který nalezli dříve na cestě. “A co tohle?”.
“To je další ze symbolů našich Patronů”, odpověděl chlupatý muž. “Zase takový, jako nosí ti, kdo toho Patrona vzývají. Tohle konkrétně je symbol Blahuta Trubače. To je mimochodem zdaleka nejoblíbenější z Patronů, má ho za přímluvce hlavně spousta lidí odtud, z oblasti pobřeží”.
“A kde je pochovanej?”, zajímal se Klabzej.
“Tady, nedaleko”, řekl Zmrzlej. “Blahut má za úkol chránit slabé. A v horách ukazuje cestu. “Často bývá zobrazován, jak uprostřed hor s rukou u úst volá na poutníky a varuje je. Kde jste ten přívěšek našli?”.
“Před prvním průsmykem, tady u toho brodu”.
“Nešli jste ale daleko za náma, to je divné. Když jsme tudy šli my, tak jsme na něj nenarazili. Pochybuju, že by si toho tucet párů očí, navíc trénovaných, nevšiml. Takže se tam muselo stát něco mezi tím, kdy jsme tam šli my, a když jste tam šli vy. Mám pocit, že byste si potřebovali promluvit s Koblencem”.
“A to je kdo, ten Koblenc?”, otázal se Gerllod.
Zmrzlej se významně odmlčel. “Kdyby mě slyšel starosta města, tak mě vypráská. Kdyby mě slyšel Hordaj, tak mě nebude mít rád. Ale stejně bych vám měl říct, že Koblenc je člověk, který vám může pomoct nejvíc. On to vlastně člověk není, je to kudůk. Největší znalec vrchovské historie. Studoval zdejší historii a víru víc, než kdokoli ze zdejších lidí. Má přehled jako nikdo jiný. Bydlí, jak jinak, v kudůčí čtvrti”.
“No to je fajn”, zatvrdil se Klabzej Myšilov. “Já přece nepůjdu do morový díry. Kvůli tomu, abych si pokecal s nějakým kudůkem. Historii vědět ani nepotřebuju”.
“A dá se vůbec jít do kudůčí čtvrti? Nebo můžeme si odtamtud někoho vyvolat?”, zeptal se Šáchor.
“Na to zapomeňte. Možná, kdybyste na tom opravdu trvali, by vás náš starosta, Nunvář Pilatuša, nechal do té čtvrti vejít. Ale zapomeňte na to, že by vás pak stráže nechaly zase vyjít ven”.
“Proč jsi říkal, že by tě starosta nechal vypráskat?”.
“Milý elfe”, odvětil Menhorianovi vážně Zmrzlej, “Koblenc je kudůk. Starosta kudůky nemá rád. Zvlášť dneska”.
“Rasista”, zahartusil Heft.
“To ani ne. Jde o prachy. O velký prachy. Kudůci tu sice jsou usazeni teprve asi půlstoletí, ale za tu dobu už převzali víc jak tři čtvrtiny námořního obchodu v oblasti jižního Gwendarronu a severního Mallikornu. Starosta by se rád k jejich penězům dostal”. Po chvíli dodal: “Když Koblencovi řeknete, že mě znáte, tak by vám to asi mělo pomoct. Já ho znám, on zná mě. Já za ním byl kvůli… no, kvůli… to je vlastně vedlejší. Ale on mi nebyl schopen pomoct. Ale tak nějak jsme si padli do noty, když to tak řeknu”.
“Kdybychom dostali Koblence ven z města”, otázal se Menhorian, “Myslíš, že bychom jej mohli ukrýt u tebe doma?”.
Zmrzlej se zamyslel a řekl tiše: “Přátelé si mají pomáhat. Přiveďte ho ke mně, jestli se vám to povede. Ale upozorňuju vás, že Koblenc je hodně starej chlap. Na nějaký šplhání po horách moc nebude, i kdyby se mu nákaza vyhnula a byl zdráv”.
“Ještě mi pověz, jak bude starosta Kardamu reagovat na to, když se ho budeme ptát na vyrabovaný důl a vypálená vartoviště?”.
“No, starosta má teď víc než dost práce s městem samotným. Když se naskytne někdo, kdo za něj bude řešit to, co se děje v kopcích, bude jedině rád. Ale Koblence před ním nezmiňujte”.
Nurnští se vydali dál dolů k městu, přičemž Zmrzlej šel kousek s nimi. Po pár stech sáhů jim ukázal na maličký kamenný domek, usazený ve stráni asi sto sáhů od cesty. Řekl jim, že to je jeho dům. Pak se s nimi rozloučil.
Nurnští pokračovali dále a kus před městem narazili na křižovatku, jakoby zapuštěnou do skalního masivu. Cesty zde byly vysekány s ohledem na převýšení ve skále, jejíž masiv svíral křížící se cesty až do výšky čtyř sáhů. Odbočující větve křížení cest se zakusovaly do skály a točily se v zákrutu, do něhož druzi neviděli. Jedna z odboček byla poměrně hojně používaná, soudě podle stavu cest a stop. Sotva se Nurnští hnuli dále po cestě přímo, byli svědky zvláštní události.
“Blíží se nějaký průvod”, varoval ostatní Blathel, jdoucí vpředu.
Ran si preventivně zacpal nos. Nurnští se rozestoupili, aby měl blížící se zástup kudy projít. Procesí s plačícími ženštinami, zachmuření mužové, bručivě zpívaná píseň. Kára se zakrytými těly. Vpředu kráčel muž v černém rouchu, který dával průvodu pochmurně slavnostní váhu. Pohřební procesí zahnulo po oné užívanější cestě a ztratilo se druhům z očí. Poněkud zaražení Nurnští, kteří se mezitím snažili nedýchat morové povětří, pokračovali dále a zakrátko už svrchu byly ve městě jasně rozlišitelné domy a ulice, hradby s baštami i opuštěný přístav, dále náměstí i jakýsi chrám s kopulovitou střechou. Na vyvýšeninách nad městem, ale pořád ještě hluboko pod místem, kde stáli Nurnští, se tyčily dvě stavby. První byl nevelký hrádek, druhou pak dům na vzdálenější vyvýšenině. To byla zřejmě ona kasárna, nyní karanténa pro nemocné z města.

5. kapitola - Berg Spasitel a Trúvis Jistota

Hodinu a půl poté Nurnští vstupovali kamennou branou do města, které se zdálo být až nepřirozeně tichým. Stráže, rezignovaně se opírající o kopí, si odbyly formální otázky a vpustily druhy dovnitř. Ve městě bylo neveselo. Kouř z pálených hadrů stoupal zlověstně k obloze a ve vzduchu visel smrad nákazy a zoufalství. Blathel si mimoděk přitiskl vyšívaný kapesník k nosu a druzi se mlčky jali hledat nějaké náměstí, kde tušili radnici. Tu také záhy nalezli. Byla to výstavní budova, dominující centrálnímu rynku. Lomená vysoká střecha, točité podpěry držící balkón, honosné průčelí hlavní fasády. Zajímavá byla ale i druhá strana náměstí. Zde byla mezi domy též jakási brána. Alespoň průchod do ulice bránu připomínal, a to i tím, že byl strážen šesti ozbrojenci, podle vizáže z řad místní domobrany. Vousáči měli zbraně v pochvách a kuše ležely pohotově. Přes průchod branou byl zavěšen tlustý řetěz.
“Kudůčí čtvrť”, utrousil Gerllod a měl pravdu. Tady začínalo ghetto, kam zdravým nebylo radno vstupovat.
Na radnici visely na stěnách gobelíny s výjevy ze života Kardamského lidu. Sekáči trávy, výjevy lodí, horské planiny s ovcemi. Také výjev s mužem, nakročeným a s rukou u úst, jak volá. Visel na čestném místě. Blahut Trubač, nejpopulárnější osoba zdejšího panteonu. Nurnských se ujal úředník dobře znalý obecné řeči a vysvětlil jim, že starosta není přítomen. Je doma, ale kvůli Nurnské družině se rád dostaví na radnici. Po nějaké době byli druzi zavedeni do přijímacího sálu v patře, kde stanuli před hrazením z provazu, za kterým seděl na honosné vysoké židli starosta Nunvář Pilatuša.
“Chcete se mnou mluvit, říkali mi”. V židli byl rozvalen a Nurnské si podezřívavě měřil. “Kvůli Oslímu dolu”.
“Tak jest”, pravil Blathel.
“Včera se mnou kvůli tomu samému mluvil Hordaj, dneska chcete vy. Má to nějakou spojitost?”, otázal se Pilatuša. Gerlloda svrběl jazyk, aby se ho zeptal, zda skutečně kleští domácí zvěř, nebo jestli to je jen jméno po předcích. Ale nezeptal se.
“Hordaj mi říkal, že vás sem poslal nějakej snaživej gwendarronskej důstojník”. Odchrchlal si. “Upřímně”, protáhl, “jestli mi sem Gwendarron posílá nějaký svoje kuchaly…”.
“Cóó?”, vyjekl Gerllod
“…tak mám sto chutí vás posadit na nejbližší loď a odeslat do Nurnu”.
“Jak nás to nazval?”, čílil se Moskyt.
“Mě to neuráží”, sykl Myšilov.
“Ale tak třeba je to dobře míněná snaha nějakýho oficírka”, nedal se vyvést Pilatuša z míry. “Ale tohle vám musim zdůraznit. Ve chvíli, kdy budete Kardamu prospěšný, tak vás budu milovat. Zaplatim vám”.
“No tak fajn”, děl Gerllod.
“Ale ve chvíli, kdy budu mít pocit, že Kardamu škodíte, tak pro mě budete velkou přítěží”. Tím byla vymezená pravidla a také to, kdo tady vlastně, byť na území Gwendarronu, vládne. “A teď mi řekněte, co si o tom, co se děje v horách, myslíte, a co ode mě potřebujete. Ono v tomhle městě je dost špatný povětří poslední dobou. A bylo by i ve vašem zájmu se tu moc nezdržovat”.
Nurnští se dali do debaty. Pilatuša měl svoje informace od Hordaje, a tak zpíval jeho písničku: Přepadení Oslího dolu i vydrancování vartoviště měli podle něj na svědomí titíž lidé. Po Nurnských starosta chtěl, aby zjistili, kdo je tomu skutečně na vině, a případně se s viníky vypořádali mečem. Nabízel peníze z městské kasy. Navíc přidal informaci, že kdysi v horách byla tlupa lapků z ciziny, ne z řad Vrchovců. Vyslovil domněnku, že někteří z nich mohli přežít až do dnešní doby a znovu rozvíjejí svoji nekalou činnost. Jenže ono “kdysi” představovalo cirka dvacet let a to Menhorianovi připadalo jako hodně studená stopa. Nurnští se zase vyptávali i na Patrony a na možnou motivaci krádeže jejich ostatků. Navrácení těl Berga a Trúvise označil Nunvář Pilatuša jako jednu z nejdůležitějších věcí pro normalizaci situace ve městě po odeznění nákazy. Také se dozvěděli, že městský knihovník zemřel na nákazu, ale knihovna samotná je Nurnským otevřena k nahlédnutí. Nakonec se, jako obvykle, mluvilo o penězích. Za důkazy o pachatelích přepadů bylo nabízeno deset tisíc, za jejich eliminaci o tři a za navrácení ostatků o další čtyři tisíce navíc. Nurnští protáhli tváře.
“To se mi za takovou nebezpečnou tlupu zdá velmi málo”. Menhorian se zasmušile koukal starostovi do očí.
“Kolik byste si představovali?”.
“Za zabití té tlupy třicet tisíc”.
“Dobrá, domluveno”.
Starosta Nurnské vybavil lejstrem psaným místním jazykem horalů. Měli se s ním prokazovat místní domobraně. Nurnští doufali, že tam není nic, co by mohlo být namířeno proti nim, protože sami si to přečíst nedokázali.
“Bude to pro vás takový jako průkaz”, řekl starosta. Ran zbledl.
“Fajn”, řekl Gerllod a glejt schoval do pinglu.
Dále se Nurským dostalo základního ošetření a doporučení ohledně doplnění výstroje a zásob. O chrámu ve městě jim bylo řečeno, že byl před několika lety postaven pro nějaké cizí náboženství, které se ve městě snažilo nově uchytit, ale nějak se mu to nepovedlo. Uvnitř uprázdněného chrámu jsou tedy nyní sklady. Starosta měl také klíče od několika domů místních boháčů, kteří před nákazou včas odpluli do dalekých krajů. V jednom z domů, které měl takto nyní k dispozici, se uvolil Nurnské ubytovat. Také jim dal jednoho muže k ruce jako spojku.
“A jak to vypadá tam?”, mávl rukou Zemikosa směrem přes náměstí. “S kudůkama”.
“Inu”, rozhodil rukama starosta v dobrém rozmaru, “jestli všechno půjde dobře, tak zhruba do měsíce všichni pomřou”. Nurnské tahle upřímnost takřka rozesmála.
“Nechystá se nějaká akce?”, zeptal se bojechtivý Zoltar.
“Akce? A jo tak, vy myslíte… No, oheň nemůžeme použít, to by přeskočilo… A vojáky tam posílat nebudu”.
Debata zakrátko skončila. Na rozloučenou jim starosta nařídil, aby pili jen vodu rozdělovanou vojáky. Jídlo od městských pekařů a řezníků by mělo být kontrolováno a tudíž bezpečné.

Dům byl očividně opuštěn ve spěchu. Byl stavěný z kamene a měl plochou střechu, a Nurnští se v něm zařídili nejpohodlněji, jak to šlo. Poďobaný mladík, kterého jim starosta přidělil, je sice prosil, aby to tam moc nezničili, ale také jim řekl, ať se v domě chovají jako doma. Pak odešel, neboť Nurnští byli po týdnu lezení po kopcích a náhlém příchodu do naprostého pohodlí zralí strávit zbytek dne a celou noc spánkem. Mladíkovi řekli, ať se dostaví ráno v osm. Pokyn “chovat se jako doma” si následně vyložili po svém. Ve spižírně dokonce nalezli něco jídla. Zasmrádlá vejce, něco mouky, prosa a několik hlávek zelí sice nebylo žádnou výhrou, ale lepší než nic.
“Zelí nesnášim”, utrousil Klabzej. “A jestli se tu kdokoli ukáže před osmou ráno, tak ho sejmu”.

Místnost byla zjevně dámskou ložnicí, nyní zabraná jako nocležiště Nurnských.
“Pěkný bydlení”. Šáchor si hodil nožky v okopaných botách na pelest postele. Ležel v ní natažen v uprášených šatech.
“Bydlení, uh, bydlení”, vydal ze sebe Ran. Dřepěl na taburetce u titěrného stolku, na kterém byla změť líčidel, spon do vlasů, kartáčů a také zrcadlo. V zrcadle nebylo vidět nic jiné, než široká krollova záda.
“Starosta si nás považuje”, konstatoval vedle Šáchora ležící Gon a drobil do postele krajíc chleba. To nebylo to nejhorší, co v posteli prováděl, protože do čistého jemného povlečení měl zabalené nohy i s jejich praskajícími krvavými strupy. Vedle postele měl ale už připravené nové boty. Poté, co cestou do svého dočasného domova nalezli ševcův krámek zatlučený prkny, což značilo, že v těch místech řádila nákaza, prolezl následně hobit celý dům, kde bydleli, a v jedné ze skříní se na něj usmálo štěstí. Dětské boty mu padly jako ulité. Sice byly barevně pruhované a šlo o sváteční polobotky do města, ale i tak to byla výhra. Zatím ale chtěl nohy nechat volně odpočívat.
Gerllod vyhlížel ven otevřeným oknem. Dům byl v honosnější čtvrti, poněkud výše položen než zbytek města. Teď to znamenalo, že tady vál trochu svěžejší vítr než dole ve městě. “Jo, tady bydlej fajnový lidi. Teda bydleli”.
“Se nedivim, že odešli, už v celym městě není ani nic kloudnýho k jídlu. Pekař měl jenom pár posledních bochníků”. Myšilov strhával z okna ozdobný závěs s třásněmi. Bude se mu do něj zabalenému dobře spát. Rozložil si ležení před krbem a rovnou hbitě sbalil do kapsy zdobené křesadlo. “Potřebuju suvenýr. A křesadlo se tak jak tak hodí”, poznamenal.
“A řezníka jsme v krámě ani nenašli. Natož pak nějaký maso”, děl Horác Lipový.
“No dyť pekař říkal, že vůbec nemůže zadělat těsto, dneska se na něj nedostalo s přídělem vody od stráží. Městský studny se nedaj použít. Bez vody neupečeš”.
“Taky ty ceny podle toho vypadaly”, zavrčel Gerllod. “Za pár posledních pecnů od včerejška jsme dali třicet zlatejch. Takhle brzo přijdem na buben”.
“A estli nebude nic kloudnýho k jídlu, tak si budu muset nafasovat aspoň šráky”, děl Heft. Dobrá polovina dobrodruhů začla přemýšlet, jak to chutná.
“Ale stejně je tu krásný bydlení”, připomenul Yasper, který načínal láhev zrekvírovaného vína právě ve chvíli, kdy se pod Ranem s rachotem rozpadla taburetka.
“Ha teď tu sme my, nó”, uzavřel meditativní debatu Heft.

Kudůčí čtvrť zaujímala zhruba pětinu rozlohy města. Vůči zbytku města byla vymezena povětšinou hradbou, někde i řadou domů, které měly zezadu stěnu bez oken a dveří. Výška ohrazení kolísala okolo tří a půl sáhu. Hradby, jak ty vymezující kudůčí čtvrť, tak i samotné městské hradby, byly tu a tam zesíleny baštou. Později odpoledne vyrazili na obhlídku možností, jak se dostat ke kudůkům, profesionální zloději Yasper a Gon. Od domu, kde bydleli, vedlo dolů do města široké a poměrně strmé schodiště, které dělilo město na dvě části a bylo hodně markantní a výraznou dominantou. Spojovalo jednotlivé ulice a končilo až dole v přístavu. Nahoře končilo u vysokých arkád, kde se konaly trhy a nad nimiž začínala honosnější čtvrť.
Když Gon s Yasperem sešli dolů a rozhlíželi se po možnostech vniknutí do kudůčí čtvrti, slunce se pomalu blížilo k místu, kde se mělo dotknout vodní hladiny.
“Co teď?”, děl Yasper. “Potřebujeme způsob, jak se dostat ke Koblencovi. Ale hlavně způsob, jak se dostat zpátky do našeho domu a přivést ho s sebou. Ať je nemocnej nebo ne. A navíc nemusí spolupracovat”.
Gon se neklidně ošil. “Je to práce pro kouzelníka, to je jasný. Pak teprve pro lupiče. Ale kdyby se něco semlelo, tak musíme mít v grupě i válečníka. Menhorian trval na tom, aby do kudůčí čtvrti šel i Gerllod”.
“Na čelní postup to nevypadá”, řekl Yasper a ukázal na průchod do kudůčí čtvrti, přehrazený řetězem a hlídaný vousatými ozbrojenci. “Tihle tady budou vartovat celou noc. Silou to Blathel ani Gerllod nechtěj”.
Vojáci si udělali ohníček, kolem kterého posedávali či postávali, občas pár jejich zbrojných druhů přišlo či odešlo, hovořili mezi sebou volně, ale vždycky alespoň jeden nebo dva z nich nahlíželi do ulice, která ústila do brány. To aby nebyli překvapeni, kdyby se kudůci třeba pokusili silou prorazit ze svého ghetta. Gonovi s Yasperem ale nikdo nevěnoval pozornost.
“Tak asi jinudy”, konstatoval Gon a rozhlédl se. Z ulice, která na náměstí ústila od brány, jíž původně do města přišli, se v tu chvíli kymácivým krokem vynořily dvě postavy. Gon dloubl Yaspera do žeber. “Hele!”. A bylo na co se dívat.
Vojáci, střežící kudůčí čtvrť, zmlkli a ztuhli. Jednomu ze dvou nově příchozích trčely zpod čepice s ohrnutým kšiltem světlé vlasy a v ruce držel dlouhý luk. Držením těla připomínal elfa. Druhý pak, menší, jakoby v zamyšlení, stále vyndaval a zandával do kapsy velký žlutý klíč. Oba pak byli oblečeni v cáry šatů. Nohavice dole roztřepené, kazajky flekaté až hrůza a jeden z nich byl bos. Rozhlíželi se pomalu kolem sebe a klátivým krokem se pomalu blížili doprostřed náměstí. Vojáci u brány pochopili. Ale pochopili i Gon s Yasperem.
“Napadá tě to samý, co mě?”, zeptal se třesoucím se hlasem Yasper. Vojáci se dali na bezhlavý útěk. Rozprchli se do okolních ulic a někteří z nich řvali hrůzou. Měli ještě aspoň dost rozumu, aby nevběhli do kudůčí čtvrti.
“Berg Spasitel se vrátil do svýho města”, zašeptal Gon s očima rozšířenýma panikou. I na těch čtyřicet sáhů, které je oba od těch dvou dělilo, bylo možné říct takřka s jistotou, že to jsou nemrtví. “A Trúvise si vzal s sebou”. Trúvis, řečený Jistota, právě zakládal šíp na tětivu.
“Padáme!”, zaječel Yasper a oba se rozeběhli k nejbližšímu rohu ulice. Šíp zafrčel bohům do oken, ale oba nemrtví Patroni se znovu dali na příšerný klátivý pochod. I ostřílení dobrodruzi, jakými Gon a Yasper byli, byli tímto ponurým a náhlým setkáním značně vyvedeni z míry. Náhlé zjevení dvou ze svatých v podobě oživlých mrtvol, které po městě začaly rozsévat smrt horší než nákaza, bylo ovšem pro místní obyvatele naprostou pohromou. Vzhledem k jejich pevné tradiční víře se jim otřásla celá podstata světa i smyslu bytí a základní hodnoty, v něž věřili, přestaly existovat. Každý z Vrchovců i obyvatel města měl pro sebe vyvoleného jednoho Patrona. Ten jej dle tradice ochraňoval a provázel životem. Ti, kteří měli za svého přímluvce Berga, se tedy momentálně obraceli k nemrtvému. A to samozřejmě nešlo. Berg Spasitel, který byl Patronem města a který dle legend a učení o Patronech zachránil obyvatele před záhubou, stál nyní, desítky let po své smrti, uprostřed náměstí, a těkal kolem sebe, hledaje kořist.
Gon s Yasperem utíkali, až se jim za patami prášilo. Když uběhli kus dál od brány, ohlédli se. Vypadalo to, že hned za nimi nikdo není. Zastavili se a začali oddechovat po krátkém sprintu a po velkém leknutí.
“Teda, to bylo”.
“Jo, o chlup. Ti nemrcouši nebyli tak pomalý, jak to vypadalo. Uměli sebou mrsknout”, řekl Yasper. “Hele, nejsou ty uličky nějaký úzký?”. Vyčouhlý zloděj nahlížel do postranních ulic, kudy by neprojely dva vozy vedle sebe.
“Jo, a křivolaký. A baráky jsou velikostí tak akorát na mě”, řekl jeho maličký kolega Gon.
“Doprdele”, ulevil si Yasper. V panice vběhli rovnou do kudůčí čtvrti. “A teď honem šátek přes hubu, ať to nedejcháme”.
Zašli hlouběji mezi malé domy. Ulice byla tichá, mezi domy v nastávajícím večeru nikdo nebyl. Zpoza zašedlých oken tu a tam vyhlédla tvář. Pokračovali ulicí od brány dál a po několika desítkách sáhů přišli k malému ohni. Plameny tu stravovaly části nábytku. Oheň čpěl po laku, ale bylo to lepší, než morové povětří. Okolo ohně bylo několik kudůků se zbraněmi v rukou. Hlídka kudůčí čtvrti. Od chvíle, kdy dva z Nurnských proběhli branou, byla tahle hlídka na nohou.
Jen shodou náhod nedošlo ke střetu. Yasper, na něhož okamžitě mířily kuše a arbalety, se spasil tím, že zvednul ruce nejvýše, jak to jen dokázal. Gonovi byla ku prospěchu přirozená soudržnost malých ras a fakt, že ani on nebyl nijak viditelně ozbrojen. Dále to, že se oba začali okamžitě shánět po Koblencovi, nesvědčilo o tom, že se koná přepad kudůčí čtvrti. Přesto kudůkům málem ujely nervy a oběma by se asi vedlo zle, nebýt toho, že se v bráně objevili Berg s Trúvisem. Hobiti sice víru v Patrony nesdíleli, ale samotný fakt, že se chvíli před večeří dostavili zčistajasna nemrtví, přiměl kudůky k tomu řešit nejdříve tento akutnější problém. Zaveleli na ústup a Gon s Yasperem se k nim přidali. Oba nemrtví se ale otočili a zmizeli někde na náměstí.
“Co tady pohledáváte! Kdo vás poslal?”, vyštěkl na Yaspera jeden z kudůků. Ostatní dílem pokukovali po bráně na náměstí a dílem se snažili držet dvojici v šachu.
“Potřebujem mluvit s Koblencem. Neposlal nás nikdo”.
“Tak co jste zač? Vysypte to rychle a mluvte pravdu, nebo…”.
“My jsme Nurnská družina”, konstatoval Yasper, jako by doufal, že tím se všechno vysvětlí a urovná.
“Koblence já znám”, vmísil se do hovoru jeden z kudůků, nakupených kolem. “Starej chlap, bydlel u nás v ulici. Dělal jsem mu posluhu, protože nechodil moc ven”.
“Jo, to bude von”, řekl Gon. “Doufáme, že bude ještě naživu”.
“Jó”, opáčil kudůk. “Tak toho to skolilo jako vůbec jednoho z prvních. Neměl nikdy moc pevný zdraví”. Kudůk sklonil zbraň a pokračoval: “Ale odvezli ho do baráku nemocných, tam ho odvezli”.
“Moment, počkej”, zarazil jej předák hlídky. “Jakej barák nemocných, tyhle dva tady nemaj co dělat, ty přece nemůžou dovnitř”. Otočil se na Gona. “A co tady vůbec pohledáváte, co mu chcete? Víte, že je tady nákaza?”. Zjevně nebyl s to pochopit, proč někdo dobrovolně leze na takové místo.
Slova se chopil Yasper. Vzal to zeširoka. “Máme nějaký indýcie, tak jsme byli poslaný…”.
“Co to jsou indýcie a kde je máte?”.
“…z posádky v jižním Gwendarronu…”.
“Vybalte je, ať se na ně mrknem!”.
“Indicie je stopa”, přerušil neplodnou debatu Gon. Následně se pokusil kudůkům vysvětlit dosavadní průběh jejich anabáze, ale poté, co velitel hlídky seznal, že to, co se stalo v horách, se nijak netýká kudůků, a že Gona s Yasperem za ním neposílá starosta, ztratil o celou věc zájem.
“Ale jak si myslíte, že se odsud dostanete? Hlídaj nás. A jak jste se sem vůbec dostali, když vás neposílá starosta, he?”.
“Stráže u brány utekly před nemrtvýma”.
Do kudůků jako když střelí. Okamžitě běželi všude rozhlásit, že čtvrť už není hlídaná. Začal se připravovat exodus. Nemrtví se zatím asi u brány vyskytovali, ale v noci třeba odejdou. Bude třeba využít příležitosti.
Oba Nurnští byli v nastalém zmatku vzati na milost, jeden z kudůků se jich ujal a dovedl je k domu, kam kudůci dávali své nemocné, když ještě byla vůle s nákazou bojovat. Cesta uličkami byla naprosto bezútěšná. Postavy, jimž nemoc čišela z očí, z domů vyházené vybavení, ohně, na kterých se pálilo ložní prádlo. Na ulicích nazvraceno, puch všude ve vzduchu. Nejhorší to bylo kolem domu nemocných. Ten strážili dva kudůci s krátkými meči.
“Budem losovat, kdo půjde dovnitř?”, zeptal se tiše Gon. Pak se obrátil na jejich eskortu. “Pustí mě ven, když jednou vejdu dovnitř?”.
“Jestli mi slíbíte, že hned potom opustíte kudůčí čtvrť, tak jo”.
“Jak to vevnitř vypadá?”, zeptal se ještě Yasper jednoho ze strážných. “Stará se tam o ně někdo?”.
“No”, řekl rozpačitě kudůk. “Lidi si uvnitř pomáhaj navzájem. Ale poslední vodu, co jsme měli, jsme jim dali včera. Pokud vím, je jich uvnitř tak… třicet, čtyřicet. Nebude to tam nic přijemnýho. Vodu už nemáme ani pro zdravý. A že bysme měli čistou vodu, to už vůbec”.
Gon s Yasperem stáli před těžkým rozhodnutím. Nakonec šel Gon.
“Nic odtamtud nebudeš vynášet!”, poučil jej strážný.

Uvnitř bylo strašně špatně vidět. A samozřejmě se tam takřka nedalo dýchat. Sténání nemocných, vybuzené otevřením hlavních dveří, se neslo jako vytí zimního větru. Gon zalitoval, že s sebou nevzal alespoň měch vody nebo kus chleba. Po nějaké době se mu podařilo doptat se v prvním patře na Koblence. Na kudůka byl netypicky vousatý. Ležel na jakýchsi hadrech a chrčel. Nemoc mu ještě přidala léta v obličeji, zbrázděném vráskami a pokrytém červenými boláky. Sálala z něj horečka. Gon zauvažoval o tom, že by nebožáka osvěžil pár kapkami lektvaru rychlosti, ale tuto myšlenku zavrhl. Taky by tím mohl jen urychlit jeho skon. Jediné, co se mu podařilo ze starce dostat, bylo delirické: “Pít!”. Gon pochopil, že bez základního ošetření nebo alespoň napití se nedozví nic. Jelikož ale vodu neměli, z domu co nejrychleji vypadl a pak šli oba dobrodruzi pryč. Nechali si ještě ukázat Koblencův dům a pokusili se zapamatovat si cestu k němu. Když se přiblížili k bráně z kudůčí čtvrti, byli svědky srocení kudůčích uprchlíků. Nemrtví už na náměstí nebyli a vojáci také ne. Ženy, děti i muži s ranci plnými nejnutnějších nezbytností přebíhali jednotlivě či po menších skupinkách přes náměstí a pak prchali k bráně z města ven. Úprk začal.

Když Gon s Yasperem přiběhli do domu, ze všeho nejdřív se sháněli po vodě na omytí. Smývali ze sebe možnou nákazu a začali vyprávět zbytku rozespalých Nurnských.
“A jsou to opravdu oni, ti Patroni?”, zajímal se Šáchor. “Myslím jako jestli to nejsou nějaký anonymní těla, oživený jen tak, aby to vypadalo, že to je Trúvis s Bergem”.
“No, vypadají, jako kdyby se tělo nejdřív sto let sušilo někde v průvanu, pak týden macerovalo v lázni, aby tkáně zase nabyly objemu, a následně je někdo kouzlem zvednul a rozpohyboval. Takže asi jo, mohlo by to bejt. Navíc ten Berg si pořád tak prohlížel ten svůj klíč…”.

Už byla tma, když se Gon, Gerllod, Menhorian a Klabzej vydali zpátky do města. Nechtěli rozsvěcet světlo a město žádné velké osvětlení neskýtalo. Bylo tedy třeba zvláštní opatrnosti. Stanuli na vrchu schodiště, protínajícího město. Z města se neslo volání a řev. Buď se dole v ulicích bojovalo, nebo tam vládla panika. Tu a tam probleskovaly ohně v ulicích. Když došli na hlavní ulici křížící schodiště, začali nacházet rozházenou bagáž a mrtvé kudůky. Vojáci i v téhle kritické chvíli bránili kudůkům v útěku z města. Došli až k hlavnímu náměstí. Tady to bylo vyklizeno, v dohledu nebyl žádný voják ani kudůk. Bylo jasné proč. O kašnu vprostřed náměstí se opírala postava s beztvarým obličejem a s rozcuchem plavých vlasů, padajících zpod čapky přes obličej. Trúvis Jistota. Mimoděk se ráchal jednou rukou v kašně. Jeho toulec už byl prázdný, nebylo čím střílet. Stále se váhavě rozhlížel po náměstí chabě osvětleném ohněm planoucím opodál u brány ke kudůkům. Berg Spasitel ve svém rozedraném plášti a s hučkou na hlavě dorážel na dveře od radnice. Drápal do nich a ramenem se je pokoušel vyrazit. Zatím bez úspěchu, ale v radnici se tlumeně svítilo a vypadalo to, že je tam někdo zabarikádovaný. Jakmile Trúvis uviděl Nurnské, vyšel směrem k nim. Čtyři dobrodruzi vyrazili jako šíp k řetězem přehrazené bráně. Přeskočili pár mrtvých kudůků, natažený řetěz také a už byli uvnitř. Žádná hlídka už tam nebyla, ale u několika ohňů se v uličkách shlukovali kudůci, povětšinou držící sbalené nezbytnosti v uzlících a tornách. Nurnským už nikdo nebránil a Gonovi se povedlo dovést ostatní spletí uliček k domu nemocných. U dveří pořád stála hlídka, na které bylo vidět, že se důkladně dezinfikuje chlastem. Po krátké rozepři kudůčí hlídka konstatovala, že na všechno sere a ze svého stanoviště dezertovala. Gon si omotal šátek okolo obličeje, navlékl si rukavice a vstoupil do domu. Ostatní mezitím sehnali víko od truhly, na kterém hodlali Koblence odnést, a šli také dovnitř. Apokalyptické výjevy uvnitř domu otřásly všemi. Koblenc byl stále na stejném místě v patře. Gon začal omývat starcovu tvář a dával mu napít. V tu chvíli v sobě ti silnější z nemocných nalezli poslední zbytky sil a začali se sápat po Nurnských a po vodě. Vypukla krátká potyčka, která skončila tím, že Gerllod hodil do rohu měch s vodou, o který se následně ubožáci servali. Koblenc, hořící horečkou, nespolupracoval ani za mák, bylo zřejmé, že je naprosto zesláblý. Alespoň nekladl odpor, když ho nakládali na prkno, a jeho lehké tělo se dobře neslo. Nurnští se lokty a kopanci probojovávali z domu nemocných. Na chodbách se ploužily mátohy, vyburcované zdáním poslední naděje. Konečně si proklestili cestu a stanuli na ulici.
“A teď vzhůru do Koblencova domu”, zavelel Menhorian.
“Tudy”, určoval cestu Gon.
Za okamžik tam byli. Dům byl zatlučen.
“Gerllode, vylámej vchod”.
Gerllod vypáčil pár prken a protáhli se i s bezvládným Koblencem dovnitř. Uvnitř seznali, že mu trochu klesla horečka a delirický stav pominul. Teď spal.
V domě nalezli knihovnu plnou knížek a laboratoř s destilační soupravou.
Koblenc se mezitím sám probudil do bdělého stavu.
“Já bych si pospal…”, řekl slabým hlasem a mžoural kolem sebe. Poznával, že je doma.
Myšilov mu šel dát vodu, právě ve chvíli, kdy stařec začal kuckat krev. Klabzej okamžitě v panice uprchnul do opačného rohu místnosti.
“Posílá nás Zmrzlej”, řekl Blathel z bezpečné vzdálenosti. “Berg a Trúvis ožili, respektive někdo je oživil”.
“Spasitel města, dobrodinec zdejšího lidu… Berg… Leží spolu… pohřebeni…”, blábolil Koblenc.
“Tak jsme se proběhli po morový čtvrti a jediný, co z toho máme, je dorazit jednoho polomrtvýho kudůka”, řekl sarkasticky Gerllod.
“Musíme ho vzít k nám, tam mu dáme lepší péči”, rozhodnul Blathel.
“Já ho léčit nebudu, tohle není jako látat rány”, odmítl Myšilov, obhlížeje na dálku pomočeného a pokáleného pacienta.
“Vezměte nějaká lepší nosítka”, řekl Blathel. “Když vydržel až doteď, tak už nám přece neumře. Ne, dokud o tom nerozhodnem sami”. Blathel s sebou vzal pár knih z knihovny. “Teď by se nám hodil lektvar z janterníku”, poznamenal.
Koblence hodili na dveře vysazené z pantů, přes něj přehodili prostěradlo a šli zase na ulici.
“Připadám si jak nekromant začátečník”, nervózně poznamenal vůdce Nurnských. Myšilov s Gerllodem nesli ten strašný náklad a Gon hopsal okolo. No, byl to pohled pro bohy.
“Doufám, že o nás nebude nikdo jevit zájem”, utrousil Gerllod.
“Kdyžtak s tim praštíme a budem bojovat”, pokusil se ho upokojit Myšilov.
Ještě než prošli branou, vyrazil proti nim Trúvis. A došlo na Gerllodova a Myšilovova slova. Gerllod tasil. Druhou půlku dveří Myšilov namísto avizovaného praštění stále držel, a tak Koblenc letěl na dlažbu. Gon vypálil proud blesků z prstenu. Gerllod dostal ránu pařáty. Tak se po několik momentů potýkali, až nemrtvý náhle ztuhl a zarazil se. Blathel jej držel v nějakém tranzu napřaženou rukou.
“Běž ulicí dál!”, rozkázal nemrtvému Menhorian a zarazil Gerlloda, který jej chtěl dobít.
“Nech ho!”.
“Jseš magor? Dobijem ho!”, zařval Gerllod.
“Ne, řekl jsem! A ty běž!”.
Trúvisovo nemrtvé tělo se váhavě rozešlo směrem od Nurnských.
“Tak dem dál?”, zeptal se Klabzej, který stále držel svoji stranu dveří.
“Tak tu nečum a nalož ho! Sakra, doufám, že z těch ran nedostanu nějakou sněť. A měli jsme ho dorazit, děláme kravinu!”, zařval Gerllod na Menhoriana.
“Nech ho! Jdem dál”.
Gerllod chtěl ošetřit rány, ale ostatní mu to nedovolili. Ve vypjaté chvíli se Gerllod kousnul a začal se ošetřovat sám. Nadával na Myšilova, který mu v té chvíli odmítl léčení, nadával na Gona, protože mu nemohl pomoci, ale nejvíc nadával na Menhoriana, který neřekl nikomu, proč se rozhodl tak, jak se rozhodl. Ostatní prchali temným městem pod tenkým srpkem měsíce. Prchali i s nákladem umírajícího kudůčího starce. Gon statečně podpíral dveře místo Gerlloda. Když probíhali náměstím, viděli nemrtvého Berga Spasitele, an se dobývá do radnice. Asi chtěl opět zasednout ve svém úřadu. Voják Moskyt je doběhl až nahoře u domu. Ještě pořád byl na Blathela rozezlen doběla.

Následující noc proběhla ve znamení záchrany Koblencova života. Střídali se u něj Klabzej, Šáchor i Gon. I Gerllod byl nakonec pořádně ošetřen. Ostatní se konečně mohli dosytosti vyspat. A že to všichni potřebovali. Domem se neslo hlasité chrápání až do doby, kdy oceán, rozprostírající se kam až oko dohlédlo z terasy před domem, olízly sluneční paprsky. To už bylo jasné, že nehrozí bezprostřední nebezpečí Koblencovy smrti. Přes den se tudíž do něj snažili postupně nacpat nejrůznější potraviny ze svých skrovných zásob. O kuchyni se pokoušel starat Yasper, který se holedbal, že se dokázal zaopatřit jako svobodný mládenec, a tudíž že pro něj není problém vyvařovat družině. No, podle toho to vypadalo. Ale alespoň polévka byla docela dobrá a ta nakonec odpoledne v Koblencovi jako první z jídel vydržela. Učinili další pokus o jeho vyslechnutí. Shromáždili se okolo něj. Stařec měl pootevřené oči, ale zdálo se, že nevnímá. Šáchor nevěděl, jak ho má šetrně probrat, aby jej bylo možno vyslechnout.
“Lizgni ho po škrani”, zabručel Heft. Selek Šáchor nechápavě zacivěl.
“Máš ho krapet profackovat”, povzbudil jej Blathel s úsměvem.
Šáchor, ruku omotanou z opatrnosti hadrem, poplácal Koblence.
Ten sice zaskuhral, ale bylo vidět, že potřebuje ještě zesílit, aby z něj něco kloudného dostali.

A tak si zatím dali Nurnští do pořádku výstroj a domluvili další postup. Před polednem se vydali znovu setkat se starostou Nunvářem Pilatušou. Za tím vyrazili Menhorian, Heft, Gerllod a Yasper. Cestou k radnici nenarazili na živou duši. Na nemrtvou také ne, ale dveře do radnice byly vyvrácené. Berg, nebo to, co z něj zbylo, se dostal nakonec dovnitř. Uvnitř radnice nalezli stopy nočního boje. U paty širokého schodiště do patra se válely mrtvoly dvou vojáků. Jeden z nich měl utrženou hlavu. Další mrtví vojáci byli ve zbytku přízemí i v patře. Nurnští prolezli dům, ale nemrtvé nenalezli, a tím méně živé. Ve velikánské zasedací místnosti v patře se zastavili před ohromným vyobrazením města, které se naproti oknu táhlo přes celou zeď. Veduta byla rozkreslena až do detailů jednotlivých domů, ale malba byla zjevně staršího data, neboť některé stavby současného města na ní zakresleny nebyly . Vysoká okna, obrácená k moři, byla v horních částech pestře malovaná a bylo jimi vidět až na maják, který na ostrově několik mil od přístavu ukazoval v lepších časech lodím cestu. Celkový slavnostní dojem z místnosti doplňovaly nádherně vyřezávaný a malovaný strop, na zemi krásné vypalované dlaždice s vyobrazeními bojujících vojáků, přičemž žádné dvě dlaždice nebyly stejné, a na zbylých stěnách zavěšené honosné koberce s vytkávanými nápisy v místním jazyce horalů.
“Hele, Hefte”, začal Gerllod. “Přečti nám to”.
“Copak umim tu místní hatmatilku?”, ohradil se trpaslík.
“Já myslel, že to je v trpasličtině”, odpověděl Gerllod. Potměšile se na Hefta kouknul. “A jo, oni vlastně trpaslíci neznaj písmo, oni maj jenom číslice, co?”.
Heft divoce koulel očima a supěl, ale tentokrát se vytočit nenechal.
“Prohledáme i zbylá patra”, pobídl ostatní Blathel. Nahoře, ve štítu vysoké střechy, nalezli starostův byt a podkroví. V suterénu pak archiv plný spisů a papírů, dále razítka, brky, inkousty a kalamáře. Nikde ani noha. Myšilov zabavil nějaká razítka pro možné budoucí použití a Blathel vzal pečetidlo. Peníze nikde nebyly, jediná stopa po nich byla odemčená a dokořán otevřená těžká okovaná skříň s několika zámky.
“Peníze někdo odnes”, konstatoval Yasper.
“Peníze, co jsme měli slíbený za práci pro starostu”.
“Kruci!”, ulevil si Zemikosa.
“Tak teď už to fakt musíme rozřešit, jestli chceme vejplatu”, konstatoval Gon.

Vypadli z radnice zpátky do města, které bylo zcela tiché a mrtvé. Teprve když se vydali k městské bráně, ústící na cestu do hor, narazili na hlídku vojáků. Starosta s nimi ale nebyl. Vojáci byli otřeseni ze setkání s nemrtvými Patrony a Nurnským doporučili zkusit to v severní části města. Dále upřesnili, že zbylí obyvatelé v noci buď uprchli, nebo jsou zabarikádovaní ve svých domech a sklepích. Uteklo i mnoho kudůků, čímž se město samotné takřka vylidnilo. Lidé měli pocit, že už neskýtalo ochranu. Nurnští se opět vnořili do ulic města a šli směrem k severní bráně.
Břinkot taseného meče proťal vzduch a čelo družiny se zastavilo. “Jdou!”, zařval Gerllod.
Ostatní se jako dobře zorganizovaná četa okamžitě hotovili k boji. Lektvary, kouzelné předměty, všechno, co mohlo pomoci přežít nebo zabít nepřítele, bylo rázem v pohotovosti. V tomhle fungovaly bezchybné instinkty dobrodruhů. Dvě postavy - podsaditý Berg v dlouhém kaftanu a světlovlasý Trúvis, který už někde zahodil svůj luk, šli vstříc družině. Vyletěly šípy, vyšlehly magické blesky, a už byli oba nemrtví u čela družiny. Gerllod dostal ránu, která by jiného smrtelníka rozetla ve dví, ale z něj jen tak vycáklo pár kapek krve. Magická pomoc tu byla potřebná a vítaná. Za okamžik už magie udolala Trúvise a Berg opět zaútočil na Gerlloda. Znovu škrábnutí, znovu magie a Berg, respektive kouřící, napůl zuhelnatělé torzo jeho těla se složilo Nurnským k nohám. Všichni si oddechli, že tihle nemrtví byli jen dva. Gerllodovi připadaly mrtvoly ještě málo zuhelnatělé, tak je pro pořádek polil olejem a zapálil. Klíč, který vypadl při boji Bergovi z kapsy, byl neuměle ze dřeva vyřezaný a následně barvou natřený. Ten klíč byl přihozen do ohně. Člověk, který Berga oživil, mu potřeboval dát jeho atribut. Ten atribut, který předtím v horách ztratil cestou z vyrabovaného vartoviště a který následně našli Nurnští. Gerllod ho měl v batohu a ten klíč byl nyní to jediné, co z Berga Spasitele, bývalého starosty města a ochránce zástupů, Patrona a zbožštělého vrchovského rodáka, později učinivšího krátkou kariéru nemrtvého, zbylo.

6. kapitola - Koblenc a Jantern

V době, kdy Gerllod cedil krev na dlažbu města Kardamu, v honosném domě nad městem se Gon a Zoltar sesedli okolo Koblence, který v polosedu srkal polévku, a kladli mu otázky. Selek, Ran a Horác se povalovali po domě. Koblenc si jasně uvědomoval, z čeho právě unikl.
“Nemoc přivezli námořníci. S největší pravděpodobností z dalekého jihu”. Odkašlal si a krve v hlenu bylo tentokrát jen trochu. “Dovezli koření, drahé kameny a krvácivý průjem. Na drahé kameny jsou u nás ve městě velicí experti”.
“Na nemoci teď už taky”, poznamenal Zemikosa.
“Co Berg a Trúvis?”, optal se Gon.
Koblenc mu potvrdil, že ví o přepadení esenia i o zmizení těl.
“A co si o tom myslíš?”.
“Někdo hledá vědění. Už před touhle nešťastnou událostí byly vykradeny knihovny”. Kudůk se znovu prudce rozkašlal.
“A co nekromancie?”.
“Ta je ve zdejším kraji, tak jako ve zbytku Gwendarronu a většině známých zemí, zapovězena. Navíc zdejší lid je silně fixován vazbami ke svým předkům, a proto by oživení nemrtvého bylo vnímáno s velikou nevolí. Toho, kdo by takovou věc provedl, by okamžitě vyhnali ze svého středu a zřejmě i zabili”.
“A co kdybych ti řekl, že mě včera po městě honili nemrtví Trúvis a Berg?”, řekl s úsměvem Gon.
Kudůk zbledl. “To nemohl mít na svědomí nikdo ze zdejších. V horách musí být někdo, kdo chce s místními krutě zatočit. A ten někdo ví jak, jde na to hodně chytře. Úcta k mrtvým předkům je základním kamenem zdejší kultury. Ale i v téhle zemi byl jeden známý nekromant. Ale i ten tohle praktikoval jen za mlada. A už je víc jak sto let mrtev. Byl to jeden z Patronů, takový, řekněme…, kontroverzní. Jeho jméno je dnes dochováno jen jako Pán stínu”.
Zoltar mu podal misku s vodou, aby se Kudůk mohl po delším proslovu napít.
“Pán stínu se k stáru přátelil s Patronem Kalmyncrem Věštcem, což byl jinak vyhlášený samotář. A výjimečný alchymista a hvězdopravec. S ním se naopak snažili vymýšlet prostředky, jak se nekromancii bránit. Pána stínu symbolizuje vědění získané studiem a dále jej symbolizuje snaha o nápravu škody, kterou člověk sám způsobil. Je to takový kající se Patron”. Kudůk se poněkud vztyčil na lůžku. “Vaši přátelé se, myslím, vracejí”.
Gerllod, Blathel a ostatní skutečně vpadli na terasu před domem. Obě skupiny si vyměnily informace.
“Starosta celkem koukal, když jsme mu ukázali ty zuhelnatělý nemrtvý”, řekl Yasper poté, co se dostatečně nachvástali svým vítězstvím nad Bergem a Trúvisem.
“Připadalo mi, že mu jich je skoro líto. Inu, víra”, dodal Menhorian.
“Dostali jsme od něj zásoby na týden, nějaké další vybavení do hor a tady tuhle mulu”, ukázal Gerllod na zvíře, okusující bodláky před terasou domu. “Ale taky nám řekl, že vzhledem k tomu, že městská pokladnice zmizela, nás nemá momentálně z čeho vyplatit. Ze zmizení městských financí je podezřelý ovšem ten, kdo do města poslal Berga s Trúvisem”.
“A heném zase na cestu”, dodal Heft. “Pouěřovací glejt máme, přislíbený peňouze taky, jesli teda starostovi přinesem zpátky jeho zlaťáky”.
Mezi druhy kolovaly dvě lahve místní olejovité pálenky, kterou se všichni dezinfikovali. Koblenc zatím znovu usnul.
“Vezmeme ho ke Zmrzlýmu”, rozhodl vůdce. “Až bude schopen jet na mule. To bude, doufám, zítra ráno”.
Yasper odpoledne zašel ještě dolů do města. Přinesl zprávy o tom, že po zlikvidování obou nemrtvých Patronů se vojáci vrátili k hlídkování u bran města a ke střežení kudůčí čtvrti. Kromě toho, že město bylo dosti vylidněno, se zdálo být vše ve starých kolejích. Vojáci se tvářili, jako by žádné nemrtvé Patrony neviděli, a jejich pozornost se teď obracela na možné nebezpečí, které mohlo přijít z hor, odkud předtím přišli Berg s Trúvisem. V osm večer se probral Koblenc a bylo mu zase o chlup lépe. Dokonce si řekl o něco k jídlu. Dostal kaši.
“Pane Koblenc”, začal Menhorian. “Vy jste nám říkal o Pánovi stínu”.
Koblenc se koukal vyjeveně. Na dopolední rozmluvu si nepamatoval. “Ne”, vyjekl.
“No to je jedno, prostě jsme o tomhle člověkovi slyšeli”, děl Zemikosa.
“No, vidíte. A to je zajímavá postava”, rozpovídal se kudůčí stařík. “Víte, já jsem místní historii dost studoval. A tak o tom ledacos vím”. Koblenc se zjevně nepamatoval na všechny jejich předešlé rozmluvy. “Pán stínu, který je Patronem kajících se hříšníků a těch, kdo prahnou po vědění, je dost specifickým svatým. Víte, když třeba propijete majetek, tak se od vás očekává, že se jako obrátíte k tomuhle Patronovi. No, není to zajímavé?”. Koblenc se rozhlédl po Nurnských. “Jeho atributem je zrcátko s kalným středem”.
“Protože každý má svoje hříchy”, děl temně Gerllod.
“Ještě bych si dal trochu těch jáhlů. Jo a ještě bych vám chtěl říct: víte, on tenhle Pán stínu, za mlada, jo, tak to on byl, jak se říká, temnej kouzelník”, protáhl Koblenc poslední slova a povytáhl přitom obočí. “Tak to je. A proto se pak musel dát na kajícnost, aby to odčinil”.
“A on někde sídlil?”, zeptal se Blathel.
“Jo, on sídlil, jak se to tam jmenuje, taková ta nejvyšší místní hora… No, na Blahutově hřebeni. A začasté tam měl návštěvou svého přítele Kalmyncra. Slavnýho hvězdopravce. Ten byl znám snad až v Merionu”.
“Zmínil ses o nějakých knihách, co už se předtím ztratily”.
“Já? Zmínil? Jste si jistý?”.
“Anebo se nám o tom možná zmínil Zmrzlej”.
Koblenc se rozzářil. “Vy znáte Zmrzlýho? To je moc zajímavej člověk”.
“Dostanem tě k němu. A neznáš tuhle rasu psů?”, ukázal Koblencovi Šáchorovo štěně.
“Ne, takové plemeno jsem tady nikdy neviděl”.
“Jeden z Patronů bývá také zobrazován se psem, ne?”, zeptal se Blathel.
“Ale to není takovýhle pes, pastevečtí psi nejsou skvrnití. A mají jinou stavbu těla. Tohle bude mnohem větší, až to dospěje. Patron se psem, holí a lampou je Demuis Pastýř, opatrovník pastevců ovcí a koz. Je to jeden z nejstarších Patronů. Moc nebývá zobrazován, mají jej v přízni totiž většinou jen u lidu z vesnic vysoko v kopcích. Symbolizuje pastevectví a také volnost”.
“A ty ukradený knihy?”, vyhrknul Gon.
“Nevím nic konkrétního, ale ve městě se říkalo, že některé staré knihy nejsou k nalezení. Krádeže se prý dály i v knihovnách na vartovištích”.
“A mezi Patrony jsou prý i příslušníci jiných národů a ras, než jen vrchovští vousáči. Třeba elf, Trúvis, nebo i jeden trpaslík. Je tomu tak?”.
“Ano, v tomhle jsou zdejší hodně otevření. Když měl být někdo duchem nebo silou natolik schopným, aby se stal Patronem, pak nerozhodovalo, byl-li původem místní, či nikoli. Rozhodující bylo, zda prospěl zdejší zemi a lidu. Haspor Tvůrce, například, byl podle všech náznaků oním trpaslíkem. Dostal jsem se k opravdu starým listinám, a ty byly zcela jistě psány Hasporem. Šlo o účty a pokyny pracovníkům. Poznámky, které tam Haspor připsal, byly trpasličími runami. Já je totiž také umím číst”. Koblenc se důležitě vysmrkal. “Je to Patron symbolizující řemesla a práci obecně a také zkušenost”.
“Kolik jich vůbec je, těch Patronů?”, přišoural se Šáchor s hrnkem bylinného odvaru.
“Já vím o čtrnácti”, děl Koblenc.
“Tak od začátku, jména, atributy, vlastnosti…”, překvapivě se takhle neozval Gerllod, ale Zoltar.
“Chcete seznam?”, zděsil se Koblenc a zdálo se, že zase začne kašlat krev.
“To dáte dohromady”, ubezpečil jej Zemikosa, kterého to začalo zajímat.
Koblenc začal přemítat a počítat na prstech. Mezitím přemýšlel nahlas i Blathel: “Mě by zajímalo, kdo mohl mít zájem na tom přepadnout důl na měď v horách, kde dohromady žádné velké bohatství nebylo, dál přepadnout poutní místo, neboli vartoviště, neboli esenii v horách, kde akorát udělal škodu na historických a pro víru důležitých místech a odnesl dva slavné nebožtíky. A na závěr ten samý člověk nebo skupina lidí ty dva zdejší polobohy oživila a poslala je jako dárek veřícím do města”. Menhorian Blathel rozhodil rukama. “A ještě ten samý člověk po cestách v horách ztrácí štěňata a nakradený věci, viz originál toho klíče Berga Spasitele. O co mu, u všech rohatých, jenom jde?”.
Koblenc se toho chytil, přestal přepočítávat Patrony a ohnivě se snažil vysvětlit Nurnským, že to podle něj je všechno jenom záminka, jak eliminovat kudůky z města Kardamu. “A tu nemoc, tu na nás taky někdo poslal!”, plály jeho oči spravedlivým rozhořčením. Nurnští tuhle teorii moc nepodporovali, ale také si sami úplně nebyli jisti, zda nemoc nebyla zavlečena záměrně.
“A vodkál ten klíč zlatej, co má tuhlenc Gerllod v bagoži, vodkál vlastně je?”, zeptal se až dosud mlčící Heft.
“Klíč souvisí s tím, co Berg udělal pro lidi. Tím zlatým klíčem dostal všechny do bezpečí. Odvedl lidi z města a ten klíč k tomu použil. Bývá zobrazováno, jak lidi jdou husím pochodem v řadě a Berg nad nimi drží ochranné ruce”.
“Ten klíč je opravdu funkční”, děl Myšilov a obracel přitom velký klíč, vyrobený ze zlata, v ruce. “Není opoužívaný, ale někam prostě pasuje, má zjevně funkčně vyrobený zuby s nepatrnými stopami používání. Je to natolik masivní, že se zlato neohne. Na rozdíl od tý trapný atrapy, kterou někdo vybavil toho nemrcoucha. Ta byla vyrobená jen proto, aby se ten nemrtvej moh ohánět svým atributem”.
“A co nějaká nejstarší historie Kardamu?”, vyzvídal ještě Zoltar.
“Základy města jsou nepochybně trpasličí”.
“Ha!”, zařval Heft.
Koblenc pokračoval. “Mnohé z nejstarších budov ve městě tomu odpovídají. Mnohé jsou pak jistě řemeslnou prací trpaslíků, ale jsou stavěny dle lidských předloh. Z toho vyplývá, že odchod trpaslíků a počátek lidské éry města byl pozvolný a pokojný. A ještě tak před sto až sto padesáti lety byly kopce v okolí zalesněné až do výše, kam stromy běžně rostou. Jenže neuvážená těžba dřeva, především kvůli zpracování ve výrobě lodí, způsobila masivní odlesňování. S tím nastal i úpadek zdejšího kraje. Stavba lodí zde byla zapomenuta. A v horách se teď provozuje jen pastevectví. A ovšem nějaká důlní činnost, ta tam byla vždycky, už za trpaslíků pochopitelně”.
“Vraťme se ještě k Bergovi a jeho klíči, prosím”, požádal Menhorian Blathel.
“Inu, k tomu už moc víc nejsem s to říct. Ústní podání i řídce dochované písemné prameny se shodují, že před nájezdníky z moře Berg lidi odvedl do bezpečí. Jestli to znamená, že je ukryl do nějakých dutin pod městem, nebo je odvedl do hor, případně zavedl do nějakého nedobytného domu přímo ve městě, to nevím”.
Klabzej se vmísil do hovoru. “Říká ti něco jeden druh stromu, má takovou zvláštní zbrázděnou kůru, nebo kmen, stočený spirálovitě. Je to velmi výjimečná odrůda”.
“Taky jsme ho tu už někde viděli vyobrazený”, připomněl Blathel.
“Jooo, vy myslíte Jantern?”, opáčil Koblenc.
“Jo, jo”, svítily oči Klabzeji Myšilovovi.
“No, to je atribut Věrné ratolesti”, řekl se samozřejmostí.
“Aha, to je ten takzvaný pěstitel dubů”, řekl Menhorian. “Myšilove, tys měl skutečně pravdu”.
“Ten strom roste tady nad městem”, děl Koblenc.
“Cože?”, řekl s nedůvěřivostí v hlase Myšilov.
“Je tam zahrada, kde jsou pochováni Věrná ratolest a také Blahut Trubač. Je to moc hezké místo na úbočí kopce. Je to vartoviště velmi blízko města. Má nádherný sad a výhled na moře”.
“Tak už nejsme výjimeční na tom světě”, povzdechl si druid.
“Co kdybychom je pomnožili?”, zeptal se Yasper.
“To nejde”, povzdechl si Myšilov. “To není jen tak”.
“Nebo bychom ten jejich mohli pokácet, abysme byli výjimečný”, špitl kdosi. Myšilovovi při představě kácení Janternu vstaly zbytky vlasů.
“Ukradnem plody a spojíme s těma našima”, děl zloděj Yasper.
“Ty musíš furt něco krást”, napomenul jej jeho skorošvagr.

Dobrodruzi se pozvolna uložili k dalšímu spánku v domě. Měl být jejich poslední na tomhle místě. Hlídka se usadila na terase na zápraží a ostatní obsadili postele, divany a gauče v domě. Na někoho zbyla podlaha, vystlaná obsahem šatních skříní. Gerllod si vystrkal svoje kanape na terasu, aby spal na čerstvém vzduchu. Smrad z města už skoro nebyl cítit. Noc započala.
Hlídku měl Klabzej Myšilov. Na hlídce řešil složitý matematický problém, týkající se možností množení Janternu. K tomu bylo třeba, dle Klabzejových znalostí, dvanáct plodů dvou různých stromů. Strom plodil, jak známo, od jednoho do šesti janterníků. Zatímco Blathel mu při večeři kategoricky tvrdil, že k takové možnosti dojde v průměru jednou za šestatřicet let, druidovi se to nezdálo. Stále si lámal hlavu a dělil to dvěma, případně vymýšlel jiné kombinace. Menhorian, který už se s ním o tom po delší rozepři odmítnul dál bavit, už dlouho spokojeně odfukoval, ale Myšilov měl svoji hlavu. Ta hlava mu nakonec po hodině přemýšlení vypověděla poslušnost a Klabzej byl zralý uložit se k spánku. Vešel do domu a namátkou zatřásl Yasperem.
“Hlídej!”, nakázal mu a šel se zabalit do závěsu.
Yasper byl zmatený. Čekal, že ho vzbudí někdo jiný. Ale než stačil pořádně zaprotestovat, Klabzej už se zavrtal do pelechu a Yasper věděl, že jej není radno provokovat, zvláště pak v noci. Odhlídal si hodinu, ale moc ho to nebavilo. Vždyť když hlídku od Myšilova přebíral, na západním obzoru byl ještě světlý proužek. Šel a zatřásl Selekem Šáchorem. Kouzelník si rozespale mnul oči. Nebyl zvyklý, aby jej budili na hlídku uprostřed noci.
“Proč mě budíš?”, ohradil se Yasperovi.
“Vstávej, máš hlídku”, houkl na něj Yasper a prchnul do vedlejší místnosti. Doufal, že jeho postel ještě nestihla vychladnout.
“Ale mě má budit Gerllod”, šeptem za ním zavolal Šáchor. Ale už mu nezbylo nic, než jít na terasu a ve společnosti Gerlloda, který chrápal, až se lístky bezu třepaly, odkroutit svoji hlídku.
“Koho mám teda budit?”, zabručel si pro sebe Šáchor. Teď, když došlo ke změně v budícím, nebyl si najednou vůbec jist ani osobou buzeného. “No nic, někoho vzbudim”, mlaskl a zadoufal, že na hlídce neusne. Za hodinu, to už byla půlnoc, Selek šel a z profesní kolegiality velice jemně probral Menhoriana Blathela.
Vůdce si sedl v přikrývkách a zeptal se: “Kolik je?”.
“Půlnoc”, děl Selek a čekal, co se stane.
“No”, podrbal se Blathel za uchem. Bylo mu jasné, že systém dělby hlídek je ve vážném rozvratu. “Tak mám hlídku”. A Seleka pokynem ruky propustil. Na terase na Gerlloda mlaskal plných jeden a půl hodiny, než jej i jeho vůdcovská zodpovědnost opustila a šel kopnout do Hefta. Samosebou, že jemně.
Ten s trpaslickou sveřepostí odhlídal celou jednu hodinu a v půl třetí šel vzbudit prvního, kdo mu přišel do rány. Byl to Yasper.
“Ale vždyť já už jsem hlídku měl, sakra!”, vykřikl dotčeně zloděj poté, co pochopil, co po něm Heft chce.
“Já jsem měl budit tebe, tak tě taky budim!”, zahulákal Heft, nebera ohledy na spící druhy. Ozvalo se neklidné vrtění z okolních peřin. “Nezajímá, nazdar!”, zarazil trpaslík otevírající se Yasperova ústa, obrátil se na železném podpatku a šel dospat. “Šmytec, tečka”, ozývalo se jeho vzdalující se brumlání.
Yasper se zvedl a šel odhlídat druhou směnu. Vydržel to půl druhé hodiny a v pět šel probudit Myšilova.
“Ses posral?”, otázal se ho ohleduplně tiše druid. “Já už jsem hlídal”, oznámil mu.
“Máš hlídku”, potvrdil mu Yasper.
“Nemám”, odtušil Klabzej.
“Onehdy jsi mluvil o zodpovědnosti”, pustil se zloděj na tenký led. “A teď máš hlídku”.
“Mám tě zabít?”, otevřel znovu oko Myšilov. “Já měl první hlídku, budil jsem tě, jestli si vzpomínáš”.
“Ne, já mám hlídku, já zabíjim”, odtušil Yasper dle Myšilovova pravidla, ale už se u toho culil pod vousy, protože mu bylo jasné, že tady by narazil na Razítko. Šel a vzbudil Gerlloda.
Ten se posadil a v prvních paprscích vycházejícího slunce se protáhl a zazíval. “Hele, už je ráno. Já měl přece hlídat někdy kolem půlnoci”. Opět zazíval, až si málem vyvrátil sanici. “To jsem se krásně vyspal. Vyskočil z otomanu, vymočil se z terasy a jal se zapínat si oděv. Výhled na úsvit zalévající moře a město stál za tohle ranní probuzení.
“No, byly tady trochu zmatky”, zabručel jeho nevyspalý švagříček a šel si ještě trochu lehnout.
“He he, tak koho vzbudíme v šest?”, zachechtal se gwendarronský voják šelmovsky. V šest šel a zatřepal Myšilovem.
“Jdi doprčic”, otevřel oko Myšilov. Připadalo mu, jako by to byla chvíle, co naposled usnul.
“A nevíš, kdo má mít teď hlídku?”, zeptal se ho rozjívený Gerllod.
“Zkus barvířova syna”, děl druid a přetáhl si závěs přes hlavu.
“Dobrej nápad”, uznale ocenil Gerllod Moskyt a zalomcoval Zoltarem Zemikosou, spícím v křesle.
“Vstávej”.
“Co chceš?”.
“Máš hlídku”.
“Já dneska nehlídám, vůdce mi večer potvrdil, že já hlídat nemusim, protože se celej den starám o toho poblitýho dědka. A stejnak už je ráno. Sbal se a běž někam”. Gerllod se stáhnul.
Menhorian rozlepil oči a zatěkal po Gerllodově tváři.
“Vůdče, kdo má hlídku od šesti do sedmi?”. Gerllod si teď už programově koledoval o problémy.
“Nikdo”, rozhodl Blathel. “Hlídky právě skončily. Vstáváme”. Tím celá noční šaráda skončila. Někteří druzi byli toho jitra poněkud nevyspalí.

Nurnští se sbalili a po vydatné snídani na vidličku se vydali ven z města. Koblenc byl opakovaně magicky přeléčen a zdálo se, že už by se mohl v sedle muly udržet. V deset byli připraveni a Koblenc seděl zapřený v sedle podsaditého zvířete. Menhorian instruoval Koblence ohledně plánu a vykřikl formuli, která jej zneviditelnila. Tak projeli bez problémů městskou branou a velice pomalým tempem začali stoupat po cestě do hor. Před polednem došli k domu Zmrzlýho. Domek vypadal opuštěně, ale po chvíli Zmrzlej otevřel. Byl velice podezřívavý, ale když zjistil, že to jsou opravdu Nurnští druzi a že vezou Koblence, odhodil nedůvěru a zavedl ostatní do sklepního prostoru svého domu. Ta byla přístupná zvláštními, velice bytelnými, avšak zvenku naprosto obyčejně působícími dveřmi přímo ze svahu. Sklep samotný byl vybaven jako nouzový úkryt a pro tenhle účel byl vybaven všemi nezbytnými potřebami. Menhorian mezitím učinil Koblence viditelným. Kudůk se znetvořeným Vrchovcem se srdečně přivítali, byť jen na dálku. Zmrzlej se zjevně bál nákazy. Zmrzlej byl Nurnskými informován o nájezdu dvou nemrtvých na město, kteréžto zjištění jím, jakožto pravověrným, značně otřáslo.
“Jaký je tvůj názor, Zmrzlej, na to, kdo mohl učinit to, co se stalo? Z Patronů, o kterých sám starosta říkal, že to jsou, jakožto základy víry, pilíře téhle země, učinil nemrtvé zabijáky, kteří kosí všechno. Má Kardam, mají Vrchovci nějakého opravdu velkého nepřítele?”, zeptal se Blathel.
Zmrzlej nakrčil svoji kudrnami zarostlou tvář a řekl temně: “Gwendarron”. Jakoby vtáhl hlavu mezi ramena a zahleděl se tupě stranou.
“Hmmm, tak tomu nevěřim”, děl Zoltar. “Gwendarron by to udělal jinak”.
Yasper se ujal slova: “Jak dlouho tady žijou Vrchovci?”.
“Odjakživa”, nasupeně odvětil Zmrzlej.
“A trpaslíci?”.
“To byla dřív minorita”, řekl přesvědčeně Zmrzlej.
“A dokdy se datuje nejstarší Patron?”, houkl kdosi směrem ke Koblencovi.
“Inu, to by mohl být právě Demuis Pastýř, tak dvě stě až dvě stě padesát let nazpátek”. Blathelovi připadalo, že to byl trochu odhad, střílený od boku.
Zmrzlej Nurnským dále poradil, že na vartovišti blíže města, kde roste Jantern, se pěstuje ovoce a také se vyrábí nějaké drobnější zbraně. Z toho důvodu tam zřejmě nebudou mít dovoleno vstoupit. Dále na dotazy Nurnských rozvinul svoji teorii o tom, že ve věci má prsty Gwendarron. V posledních letech, tak jako tomu vždy ve vlnách bývalo v minulosti, sílily v Kardamu hlasy po otevřené rebelii proti trůnu v Nurnu. Zmrzlej pravil, že i on je zastáncem odboje proti Gwendarronu, a to, že slouží v jednotce Vrchovců pod královskou korunou gwendarronskou, mu zjevně nebránilo smýšlet značně národovecky. Hordaje sice uznával jako velitele svého oddílu, ale měl prostě na Gwendarron jiný názor. Podle Zmrzlýho tedy Gwendarron současné dění v Kardamu vnímal a provincii, do značné míry odtrženou geografickou polohou horského masivu, potřeboval rázně umravnit. Nikoli vojenským zásahem, který by mohl tak jako v minulosti zažehnout nežádoucí jiskru, ale rozleptáním zevnitř. A snad se mu to i vymklo z rukou. Nurnští to sice chápali, ale moc tomu nebyli ochotni uvěřit. Pro dnešek měli ještě dva plány: podívat se na místní pohřebiště nad městem a přeci jen se pokusit pohlédnout na Jantern na zmíněném vartovišti. Nechali tedy Koblence a mulu s nějakými zásobami na místě a jali se opět scházet k moři a městu. Po necelé hodině došli na onu křižovatku zařízlou do skály a dali se vpravo. Po pár stech sázích se octli v místě, které vypadalo jako starý, nepoužívaný lom. Skály okolo byly opracované do svisla a tvořily třičtvrtěkruh okolo cesty, která do prostoru ústila. Skaliska ovšem byla provrtána dírami, které svým způsobem připomínaly hnízda nějakých obřích ptáků. Valná většina otvorů, které byly v několika patrech nad sebou, však byla zazděná a zazděné místo bylo vyvedeno v reliéfu nebo přímo v malbě. Tam všude byli pochováni nebožtíci z města Kardamu a z okolí. Na některých zazděných hrobech byly vyvedeny lodě, na jiných symboly sekery či srpu, na jiných byl přítomen jenom kratší či delší text v místní hatmatilce. Některé z čerstvě zatmelených otvorů byly bez nápisů a jiných zdobení. Ve skále byly též drobné vytesané schůdky a ochozy se zábradlíčkem. Tudy nosili pozůstalí svým předkům květy a jiné milodary, které zanechávali zaklesnuté ve skále kolem zazděných otvorů. Místo mělo pochmurnou, ale zároveň slavnostní atmosféru.
Nurnští místo opustili a vzali to přes křižovatku tentokrát rovně a šli o něco déle. Po stezce po malém hřebeni, který se ztrácel v úbočí kopce, se dostali do místa s krásným výhledem a travnatým svahem, který končil sadem na okraji skalního srázu. Jabloně byly obsypané jablky. O kus dál bylo u skály, pokračující vzhůru, několik dlouhých přízemních domů s doškovými střechami. Ve skále bylo několik vchodů a okolo se motal dobře tucet lidí v šedivých suknicích a tunikách. Nurnští šli po dobře posekané louce blíže. Jeden z pracujících mužů však vyšel Nurnským vstříc a hulákáním se je pokoušel odehnat.
“Místní řeč neumíme, bohům žel”, zakřičel na něj v odpověď Menhorian.
“Sem nesmíte, tohle je místo meditací. Sem je vstup zakázán, rušili byste tu”.
“V pořádku, nechceme rušit vaše kontemplace”, pokusil se jej upokojit Blathel.
“Tak tohle je i na mě moc”, ulevil si Myšilov.
“Co je to za slovo?”, rozhlédl se Gerllod po ostatních.
“Kouzelnický kontempláci, normálka, žijou tu. Nebudem je rušit”, Zoltar byl mistr hbitého jazyka.
“No, ještě že ty tomu rozumíš”, oddychl si Gerllod.
“Starosta nás posílá”, pokračoval Zemikosa v prášení.
“Starosta tady nemá žádnou pravomoc”.
“Ale ne, počkejte, vysvětlím vám to”, jal se zachraňovat situaci Blathel. Osvětlil zbožnému muži jejich situaci a snahu o objasnění násilností z poslední doby. Mnich vyslovil potěšení nad tím, že se starosta Kardamu činí a stará, ale zároveň se podivil, že si na to najímá cizáky. Proti tomuhle výrazu se ihned ostře ohradil Gerllod i jiní a atmosféra opět zhoustla. Ale nakonec Blathel rozvázal mnichovi jazyk a na louce před vartovištěm se dali všichni v hloučku do živé debaty o Blahutu Trubačovi. Mnich byl na tohoto Patrona náležitě pyšný a jeho sklony k vychloubání Nurnským v tomhle rozhovoru značně ulehčovaly situaci. Dál se mezi Nurnské dostala informace o Patronovi, kterému se říkalo Věrná ratolest. Ten zemřel okolo roku 910 ve velmi požehnaném věku a byl taktéž pohřben zde. Za života pak měl velikou zásluhu na zpomalení odlesňování kopců okolo města a z jeho zásluhy byl na tomto místě vysazen Jantern, velmi zvláštní, dalo by se říct až zázračný strom.
“On nemňál jméno, ten Patron?”, zarazil se Heft.
“No, nepochybně měl, ale jako Patron je znám jen jako Věrná ratolest”.
Nurnští se chtěli po areálu projít, ale mnich jim to kategoricky nedovolil. Nakonec po delších tahanicích svolili mniši, kteří se mezitím kolem Nurnských shlukli ve větším počtu, že se Gerllod s Klabzejem mohou jít podívat na Jantern, a ostatní byli pohoštěni na louce, kam jim přinesli lavice. Dostali místní kořalku, které i přes její nechutnost začali někteří přicházet na chuť.
Zatím se vrátili Gerllod a Myšilov a měli oči navrch hlavy.
“Fakt Jantern”, špital Moskyt. “A má šest plodů!”.
“Myšilov se jen zadumaně usmíval.
“Ale je teda takovej zakrslej ten jejich. Celej zkroucenej. A ty, ne že tady budeš krást Janterníky”, houkl na Yaspera varovně.
Zoltar Zemikosa mezitím pod rukou vyšmelil s nějakým bezskrupulózním mnichem tlustý svazek šípů do luku. Sice takový obchod podléhal schválení městské rady, ale v těchhle časech zjevně nebyl problém předpisy obejít. Yasper se zajímal i o nákup kuše, ale když zjistil, že se jedná o obyčejné armádní verze, o mnoho horší než kuše, které viděli u Hopkalů v Domovině, ztratil zájem.
“A taky ten jejich strom nesklízej! V tom si tady s druidskym náramně rozuměli. Normálně nechávaj plody spadat na zem”.
“My jsme loni sklidili, ne?”, poznamenal věcně Horác.

Od mnichů, z nichž dobrá polovina uměla obecnou řeč, se ještě dozvěděli, že vykradená knihovna v eseniu Elicin měla obsáhlou sbírku letopisů ze života jednotlivých Patronů. Také tam byly rukopisy Patronů, alespoň těch, kteří písemně tvořili a po kterých se nějaké takové památky zachovaly. Dále Nurnští chtěli opět, jako vždy, doplnit svoje statistické údaje o Patronech. Bylo jim divné, že jsou, kromě těch, u kterých není známo místo jejich posledního odpočinku, pochováváni vždy po dvou. Mniši jim tohle ovšem vyvrátili, když jim řekli, že na vartovišti severně od města Kardamu je pohřben pouze Zigrad Prozíravý, s atributem v podobě měšce. “Zigrad je považován přímo za zakladatele města. Jako takový je jedním z velmi starých Patronů, zemřel roku 830. Je Patronem obchodu a bohatství”.
“Prej zakladatel, chm. V městě je spousta starších staveb, trpaslickejch!”, hartusil do větru Heft.
“A tohle Zigradovo vartoviště bylo teda vyloupeno, co se týče knih, je to tak?”, pátral vůdce.
“Ne, vyloupeno bylo esenium Kalmyncra Hvězdopravce a Marvarda Tlapy”.
“A byly tam i nějaké spisy od Pána stínu?”.
“Ano, to určitě, jeho rukopisy odtamtud zmizely. Ostatně Pán stínu byl jedním z nejplodnějších Patronů, co se psaní týče. Jak před jeho vykročením na správnou cestu, tak i po něm”.
“A je to tu. Byly tam teda ukradený i nekromantský spisy”, děl Blathel k ostatním. “A to plus mínus čtyři měsíce, než byl vyrabovanej Oslí důl a následně oživený Patroni. Dost dlouho na to, aby se ten, kdo to tu má na svědomí, dostal do obrazu a připravil se”.
“Ale nevěřím tomu, že to má na svědomí Gwendarron, jak říká Zmrzlej”. Poznamenal Gerllod.
“A já nevěřím tomu, že to celý vzniklo proto, aby padla kosa na kudůky, jak říká Koblenc”, dodal Šáchor.
“No, tomu asi nevěříme nikdo”, podotkl Menhorian.
“Taky to může bejt msta trpaslíků, jejich křivdy nebejvaj zapomenutý ani za tři sta let”, podotkl kdosi a Heft temně zabručel.
“He, co je to támhle?”, ukázal Ran směrem k travnaté dvoraně mezi nízkými domy, odkud se už delší čas ozývalo rytmické klepání kladiva.
“Jestli mě zrak nešálí”, řekl Yasper, zakrývající si oči před odpoledním sluncem, “tak je to balista”.
“A jo, říkali přece, že tu vyráběj zbraně. Ale že až takovýhle? Pro koho to asi dělaj?”, zajímalo Gona.
“Většina zbraní odtud je pro město”, jal se vysvětlovat jeden z mnichů. “Něco jde ale i přes moře, do cizích zemí. Tahle”, máchl rukou k rozestavěnému bojovému zařízení, “je pro Gwendarron”.
Menhorian si v ten moment jasně uvědomil, že tady berou Gwendarron jako cizozemí. Jinak by přece zdejší mnich řekl ‘pro korunu’, nebo ‘pro armádu’. Ale on řekl ‘pro Gwendarron’. Inu, zajímavé. Bylo by skutečně vhodné, aby tady král získal větší respekt. Aby se s ním místní cítili ztotožněni. Ale Kardamci se cítí svázaní hlavně se svojí vírou, a skrze ni mají teď hodně potíží a král nikde. Vhodná dějinná doba pro správná rozhodnutí, pomyslel si ještě Menhorian. Namísto králových oddílů je tu kdo? Jen Nurnská družina.
“Možná tu máme větší zodpovědnost, než si myslíme”, pronesl nahlas, aniž by si to uvědomil.
Ostatní na vůdce pohlédli. Chvíli druzi mlčeli a přemýšleli, co to vlastně Blathel řekl. Ten mlčel také, styděl se za to, že mu myšlenka zase ujela nahlas.
Po chvíli promluvil pomalu Gerllod: “Ano, asi ano. Jen to správně uchopit”. Druzi se pohroužili v zadumané mlčení.

Zmrzlýho domek se slunil v odpoledních paprscích. Koblenc spal posilujícím spánkem a Zmrzlej kouřil svoji dlouhou dýmku před domem.
Heft, hned, jakmile dorazili, na něj udeřil ohledně dalších dvou jmen Patronů, které zaslechl.
“Werf Statečný a Marvard Tlapa, říkáš”, optal se Zmrzlej. “Nó…”. Měl pocit, že Nurnská družina už moc zabředá do zdejšího panteonu a hledá v něm nějaké domnělé souvislosti. Důslednost, s jakou se vyptávali na každý atribut a kladnou vlastnost toho kterého Patrona, mu sice lichotila, byl to přeci jen zájem o historii a víru jeho země, ale na druhé straně měl pocit, že Gwendarroňanům jde jen o to, sestavit si jakýsi přesný soupis svatých a z něj pak vyčíst řešení současného ohrožení. “Werf, ten bojoval s draky, milý trpaslíku”, řekl Heftovi. “Zahynul kolem roku 980, právě při boji s drakem. Ale to bylo už v jeho dosti pokročilém věku”.
“Celkem mladej Patron”, poznamenal Yasper.
“Ano, jestli chcete vědět, kdo byl posledním z Patronů, které nyní uctíváme, tak Trúvis Jistota zemřel okolo roku 1020", ušklíbl se Zmrzlej.
“S čímpak bejvá henten Werf zobrazován?”, Heft si chtěl udělat čárku do příslušné kolonky.
“S kopím a na koni”.
“A Marvard Tlapa?”.
“Ten symbolizuje práci a poctivost. Je zobrazován jako mohutný širokoplecí muž se sekerou v jedné ruce a s věnečkem lesního kvítí ve druhé. Zemřel někdy mezi lety 930 až 940".
“No a co takovej Kazard Jezdec?”, zahlaholil Heft.
Zmrzlej si jej odměřeně prohlédl. “No, ten je pohřben neznámo kde. Nemá žádné svoje vartoviště. Je to pochopitelné, když uvážíme, že zahynul v boji”.
“He, a s kým?”, hodil do placu Ran.
“S kým?”, řekl tiše Zmrzlej a upřel zraky na Gerlloda a Hefta, kteří byli ověšeni těžkými zbraněmi. “S gwendarronskýma nájezdníkama”.
“Že jo? Já si to myslel”, podotknul Klabzej.
“A kdy asi?”, nenechal se vyvést z míry vůdce.
“Roku 988, kdy při zoufalém pokusu o protiútok byla vybita celá naše armáda”. Zmrzlej ale vzápětí opustil nacionalistickou strunu a dál povídal o Patronech. “Není známé i pohřebiště Haspora Tvůrce, a také Dyglufta Větrného”. Když viděl tázavé obličeje, tak pokračoval. “Dygluft není úplně kladná nebo oblíbená postava mezi Patrony. Symbolizuje vychytralost. Skoro až úskočnost, prohnanost. Má velmi málo zobrazení. Pakliže na jeho zobrazení přeci jen narazíte, bude mít u sebe kolovrat”.
Následně se jal Heft vyjmenovávat všechny až doposud zmíněné Patrony. Ke třinácti jménům, která vyslovil, jim znetvořený Vrchovec doplnil ještě Bonrada Ochránce, symbolizujícího rodinu a zároveň i Patrona námořníků. Ten byl také i zakladatelem majáku na ostrově nedaleko kardamského přístaviště, kde později vzniklo vartoviště a kde Bonrad i navěky odpočívá. Tím byl seznam svatých mužů kardamské historie uzavřen a Nurnští se mohli soustředit i na jiné věci. Přesto se ještě chvíli vyptávali Koblence. Kudůk, který pomalu, ale jistě pookřával, se snažil z vděčnosti Nurnským vypovědět všechny informace, které měl, a přidal k tomu i některé své nepotvrzené vývody a dedukce. Na žádost Heftovu se rozvyprávěl hlavně o Pánovi stínu.
“Pán stínu se s Kalmyncrem snažili vymyslet způsob, jak zabránit nekromantům oživovat mrtvé. Pán stínu sídlil na hlavním hřebeni, v místě, které by se do obecné řeči dalo přeložit jako Hradisko. Nebyl to přímo hrad, jen opevněné místo, takové, dejme tomu, tvrziště. Dnes už to jsou ovšem rozvaliny. A Pán stínu není pohřben tam, ale na jiném místě v hlavním hřebeni, ve vartovišti několik mil vzdáleném. Já sám jsem tam nikdy nebyl, stejně jako na většině vartovišť. Kudůci nebyli mimo město vítání ani v minulosti, natož pak v poslední době”.
“A co vztah místních a Gwendarronu?”, zeptal se Gerllod ve chvíli, kdy si šel Zmrzlej zakouřit ven. “Nejsou zrovna koruně nakloněný, že ne?”.
“Nevraživost mezi Vrchovci a Gwendarronem vyplývá z historie”, nadechl se Koblenc k delší řeči. “Před stopadesáti lety byly Kozlí vrchy, jak bývá Kardamská vrchovina zaznamenávána na gwendarronských mapách, samostatným územím, přirozeně odděleným od okolí hradbou hor. Obyvatelé zde neměli ani jazykově, ani svým osobitým vzhledem co do činění s okolními národy. Je to s přihlédnutím k odloučení, vyplývajícímu z horských podmínek, vcelku pochopitelné. A Gwendarron, jakožto dopravně relativně nejschůdněji dostupné okolní království, se rozhodl tento nevelký kus země začlenit do struktury státu. To Kardamci nesli se značnou nevolí a otevřeně proti takové anexi vystoupili. Roku 935 byl tento spor vyřešen obsazením Kardamské vrchoviny gwendarronským vojskem. To za nemalých potíží obsadilo důležité horské cesty, významné osady a pochopitelně samotné město Kardam. Tím byl stav, kdy Kardam byl součástí Gwendarronu, definitivně potvrzen a místním obyvatelům bylo jasně dáno najevo, že jsou poddaní králi. Tehdy byla ještě stavba lodí v Kardamu v plném proudu, koráby zde vystavěné brázdily širá moře. Nejen stavbu lodí tímto Gwendarron dostal zcela pod svoji kontrolu. S tím i veškeré daně z loďařství, výnosu horských dolů a z obchodu. Koncem desátého století vyvrcholil zápas o kardamskou svébytnost tím, že Gwendarron nechal popravit nejhalasnější hrdla, která tvrdila, že Kardam a Gwendarron jsou sousedé a nic jiného. Mezi popravenými nebyl sice nikdo z pozdějších Patronů, přesto však šlo vesměs o vážené měšťany a význačné Vrchovce. Následně začalo přes hory proudit do země stále více gwendarronských vojáků, aby posílili posádky pro případ možné rebelie. Ta skutečně začala. Z řad místních povstal muž jménem Kazard, později blahořečený jako Kazard Jezdec. Ten shromáždil muže a s jejich pomocí gwendarronské vojáky dílem pobil, dílem vyhnal. Znalost horského prostředí jim v tom byla velkým spojencem. Následně spolu s tímto vojskem dobrovolníků vytáhl na hranice, aby zadržel očekávaný nápor gwendarronských vojsk. A tehdy Kardam vlastně přišel o takřka celou jednu generaci mužů. Protože toto vojsko se nikdy domů nevrátilo a jeho osudy nejsou úplně dobře známé. V Kardamu o osudu vojevůdce Kazarda není známo nic, v Nurnských archivech je pak z té doby zmíněno množství šarvátek a bojů se sousedními státy, v kterých se osud vojska Vrchovců nedá dost jasně vysledovat. Gwendarron poté seznal, že není moudré vyrábět další lokální mučedníky, a titulárně poddané území začal ponechávat stále více pod jeho vlastní správou v rámci říše. Zhruba od třicátých let našeho století pak byla kontrola nad znovuobsazeným Kardamem přenechávána postupně jednotkám, složeným z místních lidí, ovšem věrných králi. To je třeba i případ oddílu kapitána Hordaje, ve kterém slouží jako stopař a znalec hor i náš hostitel. Ve městě Kardamu je pak zárukou spolehlivosti vůči koruně starosta, který je z řad místních. A také je tam zástupce gwendarronského krále, říká se mu místodržící. Toho sem posílá přímo panovník a na chod města tiše dohlíží. Je-li ve vztahu ke Gwendarronu vše v pořádku, nijak nezasahuje. Pochopitelně byl mezi prvními, kdo prchli při vypuknutí nákazy. Ale obecně se dá říct, že s definitivním odlesněním kopců, koncem loďařství v Kardamu, značným úbytkem mužské síly po prohrané válce s Gwendarronem a celkovým poklesem aktivity obyvatelstva má dnes toto území pro Gwendarronského panovníka značně nižší význam. Král samozřejmě trvá na tom, že Vrchovina je součástí gwendarronského území, ale vybírat daně od kohokoli jiného než od kudůků a posílat sem vojsko už jaksi nemá cenu. Kardam je tak po prakticky více než jednom století trvajícím marném zápasu o svrchovanost trochu ponechán vlastnímu osudu. Což je v těchto zlých časech tuze špatné”. Koblenc se dlouze napil z dřevěného poháru.

Nurnští se sesedli a dali hlavy dohromady. Bylo třeba vymyslet další postup tak, aby nikomu nešlápli na kuří oko a zároveň se dopídili příčiny destabilizace kraje. Jak už to bývá, debata byla bouřlivá a zúčastnili se jí všichni. Zmrzlej se vrátil do domu, naslouchal a mlčel, Koblenc po vyčerpávající řeči tiše spal. Hlavní stopy, které Nurnští měli, byly nezvyklé otisky nohou a psích tlap, které našli v horách. A kde zároveň našli Bergův zlatý klíč, který stopy spojoval s vydrancovaným vartovištěm a nemrtvými Bergem a Trúvisem. Byly předloženy návrhy na prohlídku zbylých nevyloupených a dostupných knihoven v kraji, ale Blathel to odmítl, neboť bylo pravděpodobné, že naprostá většina knih zde bude psaná místním jazykem. Čekat na to, až se starý kudůk Koblenc uzdraví a bude moci jakž takž překládat, byla shledána jako nesmyslnou. I zdravý Koblenc by cesty po hřebenech hor nezvládl vzhledem k věku a celkovému zdravotnímu stavu. Zmrzlej pak svoji děsivě znetvořenou tvář nechtěl příliš ukazovat ani ve svojí vlastní zemi. Někdo z Nurnských také zmínil pozoruhodný fakt, že se ztratilo i nějaké důlní vybavení, krumpáče, lopaty, trakaře, lampy. Dále bylo probráno, že hory, mimo cesty, které používali Vrchovci, byly sice neprůchozí pro těžce naložené poutníky, ale pro někoho, kdo si nepřál cesty používat a cestoval nalehko, případně komu nevadilo, že mu cestování po horách bude trvat výrazně déle, se dalo jít i sráznými úbočími a překračovat hřebeny v místech, kde by to místní horaly ani nenapadlo. Takové a další úvahy kolovaly mezi Nurnskými i poté, co se rozložili uvnitř Zmrzlýho domu a uložili ke spánku. Debata postupně utichala, až nakonec zůstala vzhůru jen hlídka, postávající venku.

Noc proběhla klidně, jen Heft, který byl na hlídce opravdu ostražitý, napadl po cestě jdoucí skupinu kudůčích uprchlíků. Jedinou ranou skolil jednu z žen, plíživě pod pláštěm noci prchajících z města. Učinil tak za natolik temné noci, že si ani kloudně nebyl jistý, na co vlastně útočí. Chtěl protivníka jen omráčit, ale se svojí ohromnou silou kudůčce rozrazil lebku, rozdrtil rameno, zlomil několik obratlů a žeber a prorazil hrudník. Když zjistil svůj omyl, ukryl ji mezi kamením a dohlídal svoji hlídku. Ráno informoval ostatní o pohybu kudůků směrem do hor, ale o svém udatném činu se nezmínil. Několik dobrodruhů se rozhodlo vyrazit přes průsmyk do horské vesnice nakoupit zásoby. Blathel se za tím účelem naučil od Zmrzlýho několik základních výrazů, důležitých pro obchod. Heft se mezitím chystal vyrazit do města, poptat se na novinky, které se od včera udály.

“Menhoriane, stůj”, zvolal Gerllod, jdoucí vpředu. “Támhle něco je! Vypadá to jako kupa hadrů, ale mám pocit, že z toho čouhá noha”.
“Ha, už to vidím” potvrdil Yasper a šel blíž. “Chlapi, kudůčka. A dočista mrtvá”.
“Uprchlice. Mohla umřít na mor, moc se k ní nepřibližuj”, varoval zloděje vůdce.
“No, tohle na mor rozhodně nevypadá. Je rozmázlá. Má zpřelámaný snad všechny kosti v těle, někdo jí úplně rozdrtil”.
Gerllod se zachmuřil “Je to čerstvý. To znamená, že hlídce někdo přímo pod nosem zabil poutníky, co zdrhali z města horskou stezkou”.
Yasper se mezitím věnoval šacování. “V baťohu má majetek, hotovej majlant. Je tu celejch čtyři sta zlatejch! A krásný šaty, osobní věci… Vobrázek s dítětem. Ten, kdo jí zabil, jí zapomněl oloupit”.
Blížil se Heft, jdoucí do města. Ostatní jej na nález mrtvého těla upozornili. Heft se kroutil, snažil se celou věc bagatelizovat, mlžit a umést stranou, ale poté, co ostatní brali celou věc strašně vážně a byl povolán i stopař Myšilov, dostal strach, že ze stop vyjde najevo, že to on byl pachatelem smrti kudůčí ženy. A když už se k tomu nepřiznal v noci, bylo mu hloupé to teď vytahovat. I když o nic nešlo, bylo mu přece jen líto zbytečné smrti a styděl se za svoji nezvladatelnou prudkost. Nurnským ale svým bájením do hlav vnesl množství zmatků, a tak se vyrojily teorie o primitivních lidech, kteří v noci po horách tlučou lidi po hlavách kyji.
Nakonec, po opravdu dlouhé době, hodili mrtvou krůčku za hlavu, respektive do škarpy, a zásobovací výprava mohla vyrazit. Za tři dny se zásobovači vrátili a přihnali s sebou dvě ovce. V bagáži měli další zásoby v ceně takřka lidové - sto sedmdesáti zlatých. Nesmlouvali, zvlášť když si nesli i deset lahví místní olejovité samohonky, už osvědčeného prostředku k udržení stálého zdraví a dobré nálady.
Heft mezitím zjistil, že starosta ve městě není, neboť se uchýlil do táborů lidu na pobřeží severně od města, aby zkusil zorganizovat návrat těch, kteří toho byli schopni. Mezi strážemi, které zůstaly ve městě, se hovoří o tom, že vojsko bude muset kudůčí čtvrť vyčistit a obnovit normální chod města. Nákaza už je podle všeho na ústupu. O nemrtvých Patronech se s Heftem ale nikdo nebyl ochoten bavit, místní to evidentně vytěsnili z hlav v zájmu zachování zdravého rozumu.

7. kapitola - Hradisko a Vartoviště

S příchodem měsíce světna začalo opravdu špatné počasí. Liják skrápěl kamenité svahy a citelně se ochladilo. Dobrodruzi, vybavení původně na letní cestování po gwendarronských silnicích, vytáhli to nejteplejší a nejméně promokavé, co měli. Koblenc byl naložen na mulu a v rámci možností zabalen do pláště. Trmáceli se přes pobřežní hřeben celý den a večer se jim podařilo dojít do horské vsi, kde zásobovači předtím nakoupili ovce. Vrchovci se tu divili, co že tady po dvou dnech znovu dělají. Nurnští se opět dozásobili, byť bylo jasné, že budou muset hodně jídla brzy vyhazovat, aby se v tornách nezkazilo. Po přespání v seníku jednoho zdejšího sedláka nastalo deštivé ráno.
“Tak jestli jsme včera promokli na kůži”, poznamenal Gon. “Tak dneska budeme mokrý až na kost”. Provazy deště a potoky vody, cedící ze střechy, mu dávaly za pravdu.
“Nedá se nic dělat”, řekl tvrdě vůdce. “Půjdeme dál. Další vesnice se podle mapy jmenuje Samuil a mohli bychom tam dojít večer”. Nazul si boty a přepečlivě zavázal. “Oblečte se, jak nejlépe dovedete. Vyrážíme”.
Vzhledem k tomu, že v lijáku nemělo naprosto žádný smysl stopovat, měl Myšilov alespoň ušetřenou práci, a tak šli stálým tempem dál. Vůdce Menhorian Blathel je vedl k rozvalinám sídla, kde žil kdysi Pán stínu, na místo, které jim Koblenc označil jako Hradisko. Mezi jinými Vrchovci, řídce cestujícími po horské stezce, potkali v poledne i Šumichrasta, obchodníka cestujícího se třemi mulami. Krátce se s ním přivítali jako s dobrým známým.
“Velká objednávka, jdu si pro zboží do Kardamu. Doufám, že tam moje kontakty pořád jsou a nakoupím tam”.
“A kam to pak vezeš?”, optal se Horác.
“Do Turochu a do Samboru”. Šumichrast si vylil vodu z krempy a střechy klobouku. “Zdá se, že se horalé chějí předzásobit”.
“Kardam je vylidněnej”, konstatoval Heft. “Lepší nakoupit tady v Samuilu. Dokud něco maj. Lidi z města se stáhli na sever”.
“Aha”, překvapeně řekl Šumichrast. “Vojáci taky?”.
“Vojáci zůstali, šli jen obyvatelé. A co novýho na východě?”.
“Já jsem byl v Turochu a v salaších na druhé straně centrálního hřebene. Místní mu říkají Blahutův hřeben. A nic se tam neděje, je klid”. Šumichrast se uchechtnul. “No, klid… Vlastně Turošský chytli nějaký kudůky. Jo, podřízli je”, řekl tvrdě. “Turošský chtěj hlavně železo”, pokračoval nevzrušeně. “Hřebíky, skoby, pár krumpáčů. A ty seženu leda v Kardamu, já tam stejně budu muset. Lodě nepřijížděj?”.
“Ne, ani náhodou. Každej se bojí nákazy”, řekl Gerllod.
Heft si následně od Šumichrasta nechal ukázat v mapě nejsnazší cestu na vartoviště, kde byl pohřbený Pán stínu, a také do rozvalin Hradiska. Tam ale Šumichrast už dlouho nebyl, a tak nemohl cestu popsat úplně přesně. Ale na táhlých bezlesých horských úbočích nebylo moc šancí, jak zabloudit.
“Ale na tom vašem Hradisku nenajdete nic, to je rozpadlina. Budete se tam drápat celý den. A s tou mulou se rozlučte, ta se tam nevyškrábe”.
“A neviděl jsi v horách nějaký flekatý psy? Nebo divný lidi, bosý lidi?”.
“Gwendarronská armáda, pokud vím, používá psy. A divný lidi… to myslíte jako Vrchovce?”.
“Takovýhleho psa máme na mysli”, řekl Zemikosa a protestujícímu Šáchorovi vytáhl nohaté štěně zpod kazajky. Šumichrastovi už poněkolikáté zcela neznatelně blesklo v oku. Zvíře na něj udiveně mžouralo a slabě kňučelo.
“Nevím, takovouhle rasu jsem tu nikdy neviděl”.
Heft se snažil ze Šumichrasta dál páčit, kde je který Patron pohřbený.
“Helejte”, přerušil jej Šumichrast. “Já se tu snažím hledět svýho obchodu. Jestli je tady pohřbenej nějakej hvězdopravec, to mi nevydělá ani zlatku navíc”.
“Tak dobře”, děl temně trpaslík.
“Támhle to je kudůk, ne?”, vyhrknul Šumichrast.
“No a co?”, opáčil Gerllod.
“Nic, jen že jste se ptali, jestli je na cestě bezpečno. S kudůkem…, s kudůkem moc bezpečno není. Jste nápadný”.
“Máme bumážku od starosty”, bránil se Heft. “A máme za úkol vyřešit ty problémy, co byly ve městě”, pouštěl si trpaslík hubu na špacír a mělo být ještě hůř.
“Co bylo za problémy ve městě?”, ožil Šumichrast. Konečně se dostával k tomu, proč chtěl tyhle cizince potkat. “Kudůci zaútočili?”.
“Ale ne”, vstoupil jim do toho Gerllod se svým příspěvkem. “Nemrtví zaútočili na radnici! Jako oživlý mrtvoly! A my nevíme, odkud se tam vzaly”.
“Přímo by se dalo říct, že mrtvoly Patronů”, chtěl se i Zoltar pochlubit.
“Ale to radši nikde nevyprávějte. Nechte si to pro sebe”, nabádal Gerllod Šumichrasta. “Je to cenná informace”.
Šumichrast se tvářil překvapeně i vděčně, a pak pokýval přemýšlivě hlavou. “A starosta má podezření, kdo za tím stojí? Já si myslím, že kudůci jsou cháska prohnaná, takoví šmejdílkové. Neradno jim věřit a můžou mít na svědomí ledacos, čeho by se člověk nenadál”.
Koblenc klímal v sedle muly a bylo mu to jedno.
“Kdo ví, jestli jsem zrovna tohohle už v horách neviděl”. Šumichrast se nadechl a pokračoval: “Ono tohle oživování, to je magie. Čáry máry. Kudůci k tomuhle maj mnohem blíž, než ty místní pasáčci a kovkopové. Kudůci maj i víc času na takovýhle věci. Jako číst knížky a zkoušet věci. A tak. Je to pakáž”.
Nurnští vzali jeho slova za svá. Jen jeho doporučení, aby Koblence nechali jeho osudu, nevyslyšeli. Šumichrast se s nimi rozloučil a spokojeně odešel se svou malou karavanou k městu Kardam.
V průběhu dne se déšť postupně zmírňoval, což bylo dobře, neboť nebyla valná šance objevit suché nocležiště. Soumrak je zastihl na cestě, stáčející se k východu.
Po deštivém odpoledni a vlhké noci, kdy Nurnští pojedli provlhlé jídlo a spali na vodou podemletých kamenech podél cesty, se Menhorian s Gerllodem rozhodli družinu rozdělit. Nemocní a slabí měli zůstat v údolí, silná skupina pak byla vybrána k tomu, aby vypátrala místo, kde stálo Hradisko Pána stínu, případně navštívila i vartoviště na Blahutově hřebeni. Jako základnu si vybrali skupinku podivných dřevěných staveb, které se úzce a vysoce tyčily podél cest, tu řidčeji, tu zas třeba po pěti na dohled od sebe. Tyhle malé, jednoduché stavby, zbudované z bídných a namnoze i léty trouchnivějících prken, se ukázaly být sušáky sena. Seno horalé sušili pro skrmení ovcemi a kozami v zimě. V jednom takovém sušáku, ze kterého Nurnští vyhodili vnitřní konstrukci a senem se pokusili ucpat vysokou střechu před náporem neustávajících dešťů, se rozložili Menhorian Blathel, Horác Lipový a Yasper, kterého začínal trápit hexnšús. Zařídili se co možná nejpohodlněji, což v tomhle případě znamenalo izolaci před vlhkem a zimou, odspodu, svrchu a pokud možno i vnitřně. Pochopitelně zřídili též lože pro Koblence, který měl zůstat s nimi. Mulu pak uvázali opodál a krmili ji navlhlým senem z okolních sušáren. Tři dobrodruzi a Koblenc se dovnitř vešli jen tak tak, chtěli-li mít vleže trochu pohodlí.
“A jestli proti tomuhle regvírování někdo z místních jen cekne, tak uvidí, co je to Nurnská družina”, poznamenal výhrůžně Klabzej. Skutečně bylo až s podivem, jak slušně a bez násilí na obyvatelstvu se zatím Nurnští v kardamských kopcích chovali. Ale všechny už svrběly ruce k boji a Myšilovova poznámka toho byla důkazem.

Ostatní, to jest Heft, kterému Menhorian svěřil zastupování ve věcech vedení, pak Klabzej, Gerllod, Ran, Gon, Šáchor a Zoltar, se rozhodli opustit relativní pohodlí cesty, vlnící se horským údolím, a jali se škrábat do kopců, které se jim tyčily vysoko nad hlavami. Další dva dny se tak drápali suťovisky, balancovali po kamzičích chodníčcích a klouzali po kamenitých plotnách na úbočích hor. Byli přitom smáčeni prudkými dešti a následně vysušováni větrem, který byl na poměry doznívajícího léta nezvykle studený. Už první noc, kdy spali mimo cestu, to odnesl Gon. Ráno jej nalezli třesoucího se v horečce, s nudlí u nosu a s ošklivým kašlem. Klabzej Myšilov jej z nejhoršího přeléčil kouzlem, ale o mnoho víc, než jej následně zabalit do co nejteplejšího oblečení, se pro hobita udělat nedalo. Museli jít vpřed, cestou, kterou si vytýčili.
Nutno říct, že směr a cestu odhadli dobře. Navíc rady, které jim dal k nalezení Hradiska Šumichrast, se ukázaly jako cenné. Proto třetího světna vpodvečer stanuli na skalisku, odkud Gerllod shlédl dolů a zaradoval se.
“Hele, trefili jsme to, je to přímo pod náma”. A skutečně. Stačilo slézt ze zhruba čtyřicetimetrové skály a pod ní už se jasně rýsovaly ruiny. Z hradu opravdu mnoho nezbylo. V kamenitém terénu bylo sotva patrné ohraničení hradbami, které vzaly dávno za své. Jen brána stále stála a její kamenný oblouk dával tušit, že tady kdysi bylo pevné sídlo. Většina budov byla znát pouze v náznacích půdorysu, případně podle hromad kamenů. Jen z věže zbyl alespoň sporý základ, nepřevyšující výškou dospělého krolla. Nurnští chvíli postáli a dívali se dolů. Máloco dávalo tušit, že na tomhle místě vybojují Nurnští jeden z legendárních bojů. Takový, o jakých se ještě dlouhá léta vypráví u večerních ohňů. Proto byli zatím klidní a těšili se hlavně na táboření a večeři.
“No, zdá se, že Šumichrast to vystihnul přesně”, plivnul dolů Gerllod. “Nic tu není. Ale stejnak je zanedlouho tma, tak slezeme opatrně dolů a uděláme krátkou prohlídku. A pak už bude čas na jídlo a přípravu na noc. Jiný nocležiště už dneska neseženem”.
“Dag bojďbe”, pokynul ostatním nemocný Gon. Než se jim podařilo skalisko obejít a stanout mezi rozvalinami, slunce se už opravdu nořilo za obzor. Jdouce branou, uviděli Nurnští ještě něco. V travnatém, kameny posetém nádvoří se černal skoro zavalený vstup do sklepení, jehož oblouk se klenul pod jedním ze zbořenišť, které bývalo kdysi domem.
“Kdysi ten průchod býval mnohem vyšší”, nahlížel Klabzej znalecky do temnoty v půloblouku. “To deště tam dolů naplavily kamení a bláto”. Štěrbinou u stropu průchodu by dnes prošlo vzpřímeně leda tak hobitě. Zato Heft se tam musel sklonit, Gerllod prolézt v dřepu a Ran by tudy musel proplazit s námahou po čtyřech. “Bejvalý konírny, řekl bych”, dodal Klabzej, který si v tu chvíli neuvědomil, že do téhle nepřístupné výšiny by se kůň jen stěží vyšplhal. “Měli bysme to projít, aby bylo jasný, že noc bude klidná”.
“Idem!”, zavelel burácivě Heft a všichni se začali soukat dovnitř. Venku nechali jen bagáž a kouzelníka Seleka Šáchora, kterému se do zatuchlého sklepa nechtělo. Klabzej zapálil ještě venku kradeným křesadlem lucernu. V jejím světle se zjevila rychle se rozšiřující sklepní prostora, kde jim pod nohama rachotila napadaná suť. Zatuchle to tam smrdělo.
Co nastalo potom, dávali později dobrodruzi dohromady z útržků vzpomínek, které jim zůstaly v hlavě z překotného sledu událostí. Jak už to tak v opravdu těžkých bojích bývá, situace byla natolik nepřehledná, že je těžko říci, co předcházelo čemu, kdo na koho zaútočil dříve, kdo kdy komu kryl záda nebo kdo upozornil první na nové útočníky. Každý vidí boj jen ze svého úhlu pohledu, který může být značně jiný od pocitů ostatních spolubojovníků, a má-li dobrodruh pocit, že právě on nyní bojuje ten nejhrdinnější boj a brání ostatní družiníky před největším nebezpečím, jen pár sáhů od něj může jiný dobrodruh právě pokládat život za to, aby tomu prvnímu kryl záda. Jisto je, že v takový moment každý dělá, co je v jeho silách. Tak jako Ran, který, jsa na boku rozpárán jako ryba na tržišti, snažil se průlezem ze sklepení vysoukat ven, aby, v případě nejhorším alespoň zemřel na čerstvém vzduchu a ne v doupěti haterií. Ano, haterií. Když ta první šupinami a slizem pokrytá bestie líně napadla čelo voje, byli všichni přesvědčení, že se jedná o snadnou záležitost. Protože vpředu šel Gerllod a haterie nebyla příliš veliká a zuřivá. Jenže jak čas plynul, s hrůznou pravidelností se z postranních chodeb začaly pomalu řinout další, větší a mnohem nebezpečnější exempláře tohoto neblahého druhu. Heft se pokoušel procpat na čelo družiny s pomocí, ale nakonec, byv těžce zraněn jediným mocným útokem žabookého stvoření, raději zůstal krýt zadní voj. Bylo jej tam zapotřebí ne méně než na čele. Boj s nepřítelem se nepostřehnutelně, ale naprosto jasně změnil pro každého v boj o vlastní život. S výjimkou Šáchora, který zůstal hlídat venku, a Rana, který, velmi těžce zraněn, opustil bojiště v poslední chvíli, si všichni prožili hrůznou chvíli, kdy nebylo jisté, zda se nestanou potravou, která přišla hateriím až do pelechu. Pak ale nejsilnější z plazů klesl a s každou další ranou byli zejména Heft a Gerllod blíž a blíž k vítězství. Nakonec se všichni, udýchaní až hanba, zastavili v bodání a sekání, opřeli se o stěny sklepení nebo posedali na zem a hlasitě si ulevovali, nebo jen tak oddychovali.
“Teda”, načal to Gerllod. “Už jsem myslel, že na ně nemáme”.
“Dřízgnulo ňa tako, že áž hrču na lebeni mám”, upadl Heft Taras následkem zranění do dialektu, který se normálně blíž než na sto padesát sáhů k povrchu země nedostane.
“A můžeš to nějak zpeněžit?”. Zemikosa chytnul jen poslední slovo.
“Ehm, Zoltare, myslim že chtěl říct, že má na hlavě bouli. Hefte, Hefte Tarasi! Haló, vzpamatuj se, jsi mezi svejma… teda vlastně mezi náma!”.
Heft zatřepal hlavou, aby sjednotil myšlenky do jednoho proudu. “Hale huž sem dobrej, děcka… Huž jo. Ale mignulo mě to, tó jo”.
Zoltar se rozzářil v úsměvu, který dovedl jen on.
“Hen, bylo nám trocha ouvej, to jó”, glosoval Heft. “Hale dobrá práce, chlapi”, pochválil, coby vůdce odřadu, svoje spoludružiníky.
Gerllod se začal léčit, někdo jiný vybalil svačinu a začala kolovat čutora s vodou. Uvolněná nálada panovala celou půlhodinu, než si Gerllod zalátal rány z nejhoršího. Mezitím už světlo, které nepatrně procházelo polozasypaným obloukem vchodu, notně pohaslo a svítila jen Klabzejova lucerna. Někteří druzi už začali být ze zatuchlého sklepa nervózní.
“Zoltare, jdem nahoru? Chlapi, necháváme vám tu lucernu, jdem se podívat ven, tady uvnitř spát stejnak nebudem”.
Zoltar vzal Klabzeje kolem ramen a jal se mu už poněkolikáté vyprávět zážitky z posledního boje a jeho teorii o tom, kolik se dá z haterie vytěžit uncí magie pro alchymistické účely. Hodlal se na to podívat hned ráno, aby mu mršiny nezasmrádly. Klabzej jej poslouchal na půl ucha a soukal se úzkým průlezem ven. Jakmile se protáhl pod obloukem a vzpřímil se, dostal ránu do zátylku rohovitým pařátem, až se mu zatmělo v lebce. Úder byl natolik prudký, že klopýtnul dopředu a jen shodě náhod a vlastní trénovanosti vděčil za to, že se neocitl na zemi. To bylo jeho štěstí, neboť haterie, která mu ránu zasadila, z cihlového oblouku seskočila a zaútočila znovu, nemenší silou. Myšilov, ze kterého se řinula krev, se sice stačil otočit, ale ránu už vykrýt nestihl. Zoltar, který se dral ven hned za hraničářem, se zarazil a začal horečnatě rychtovat luk. Řval přitom jako pominutý o pomoc pro Klabzeje. Ten seznal, že další rána by už jej asi zabila, a za pomoci pořádného kusu štěstí a kouzelného amuletu se přesunul z dohledu zuřící haterie. Ta se mezitím obrátila k průlezu do podzemí, odkud na ní létaly Zoltarovy šípy. Nezdálo se, že by jí nějak zvlášť ubližovaly. Když viděl Gerllod, jak se haterie sápe dovnitř a na pařátech a zubaté mordě má Klabzejovu krev, zlekl se a couvnul. Toho využil Heft, který ve své zuřivosti nehleděl naprosto na nic a přímo v úzkém průlezu se s haterií pustil do křížku. Hlavně díky tomu, že naprosto nedbal na svoje hluboká zranění, umořil bestii během chvíle. Boj to byl zuřivý z obou stran. Ale Heft byl přeci jen silnější, odhodlanější a především opravdu zuřivější. Nakonec vylezli ven všichni. Zdálo se, že tohle byla poslední z haterií v tomhle hnízdišti. Už byla skoro úplná tma a byl nejvyšší čas zbudovat tábor a nocležiště. Vzhledem k tomu, že se zdálo, že v noci pršet nebude, dali Nurnští přednost spánku na čerstvém vzduchu před zatuchlým doupětem slizkých potvor. Obešli ještě Hradisko, především proto, aby našli Rana a Šáchora, kteří nebyli k nalezení. Klabzej, který se k ostatním připojil hned, jak poslední haterie klesla, nalezl u paty zbytků věže několik vykutaných jam.
“Někdo tu kopal”, ukázal ostatním poté, co se na jeho volání seběhli. “Celkem nedávno”.
“Tak asi ty haterie, ne?”, děl pokašlávající Gon. “Nebo jiný zvířata”.
“To víš”, opáčil Gerllod. “A tu pařátama vykutanou hlínu a kamení skládaly takhle pěkně na hromádku vedle. Tohle kopali lidi, respektive rozumný bytosti. A měli krumpáče a lopaty”.
“Grompáče a lopaty ukradený z Oslího dolu”, zabručel Heft.
“Co tu asi hledali?”, přemýšlel dál Myšilov.
Opodál nalezli ještě nějaké ostatky lidí a zvířat. Šlo o lebky a kosti, z větší části rozdrcené, polámané a obalené hateriím slizem. Zjevně nepocházely z nějakého starého hrobu, ale ani Klabzej Myšilov nebyl s to určit, jestli jsou staré tři týdny nebo tři měsíce. Vypadalo to, že šlo o nestrávené zbytky úlovků haterií.
Horší bylo, že po Ranovi ani Šáchorovi nebylo venku ni vidu, ni slechu. Ani po úplném setmění se na volání Nurnských nikdo neozýval. Šáchorův pes, vlastně ještě štěně, který s nimi bez úhony přežil řež ve sklepení, se vytratil do noci. Nurnští, znepokojení zmizením dvou spolubojovníků, se uložili ke spánku. V tmavé noci nemělo cenu v horách cokoli hledat. Samozřejmostí byly hlídky, které hlídaly bez ohně a zachovávaly nejvyšší bdělost.
Ani ráno se na opakované volání oba pohřešovaní neozvali. Nurnští se tedy sbalili a šli směrem, kterým zmizel v noci Šáchorův flekatý pes. Šáchora, alespoň to, co z něj zbylo, nalezli hned po necelých dvou stech sázích. Pes seděl u něj. Dobrá třetina Šáchorova těla chyběla a zbytek skýtal žalostný pohled roztrhaného masa, které ještě včera bylo družinovým kouzelníkem. Pomíjivost dobrodružného života tu na Nurnské křičela růžovými tkáněmi šlach a svalů a bělostí trčících kostí, zakončených roztrženými klouby. Vše zabaleno do cárů nepromokavé kazajky, kterou si ještě včera Šáchor pochvaloval, a naservírováno na krví zčernalé kamenité zemi.
Otřeseni pokračovali dále. Zoltar se pokusil ještě polaskat psa, který na něj ale vrčel a cenil zuby. V rozrušení ze smrti pána, který se jej ujal, k sobě nikoho nechtěl nechat ani přiblížit. Rana nalezli o poznání později. Procházeli kamenitou stráň, aby v mělkém korytu, vymletém přívalovými lijáky, našli hřmotnou postavu schoulenou do klubíčka a tiše skučící. Rána na Ranově boku mokvala a kroll se zdál být po noci strávené o samotě v pustině téměř ve stavu šílenství. Ale byl naživu a to bylo hlavní. Vzali jej zpátky do ležení na Hradisku, trochu ošetřili, usušili, nakrmili a pak rázně vyzpovídali. Asi na něj byli trochu hrubší, než museli, ale přece jen jednali s krollem, navíc s takovým, co v podstatě dezertoval. Vypověděl jim, jak po úprku z podzemí uviděl Šáchora, utíkajícího před haterií. Utíkal tedy také. Běželi chvíli společně, ale haterie byla rychlejší. Tak se rozdělili. No a Ran přežil. Řekl jim to po krollsku, svými jednoduchými, ale výstižnými slovy. Ostatně, následky svého otálení po boji ve sklepení viděli Gerllod, Heft a ostatní tam v kamení pod Šáchorovým ošacením. Ranovi nebylo naprosto co vyčítat. Gon mezitím řešil praktickou stránku věci a ruče šacoval Šáchorův batoh. Gerllod se na něj díval s odporem, ale tak to prostě vždycky chodilo, co Nurnská družina Nurnskou družinou byla.
“Co se psem?”, zeptal se dál Gon. “Nechce se od mrtvoly hnout”.
“Tož počkaj, zkusím to”, nabídl se Heft a jal se psa lákat na kus železné zásoby. Pochopitelně si vysloužil pouze roztržený rukáv.
Gerllod se kasal, že na to půjde líp. Chtěl psa zpracovat pěkně po vojácku a tvrdil, že pes nejlépe zkrotne poté, co je člověkem sám pokousán. Jen zázrakem to pro Gerlloda neskončilo kousanci v obličeji a pes byl tou dobou už rozezlen na nejvyšší míru.
Klabzej tyhle snahy sledoval s útrpným pohledem a zhnuseně dodal: “Je nevychovatelnej. Nezvládnutelnej. A neochočitelnej. A navíc to není ani pořádnej pes. A má blechy”. A odplivl si. Pes si ho přitom zamyšleně prohlížel.
Znovu prolezli pelech haterií ve sklepení a našli v něm i něco nestrávené potravy - konkrétně další úlomky kostí, z nichž některé byly zřejmě lidské.
Gon, který se v polorozleptaném hnusu rýpal, seznámil ostatní s výsledky svého bádání. “Tohle jsou jasně kosti humanoidní. Ale označil bych je minimálně za zvláštní. Tohle je třeba skoro celá kost pažní. Ale je krátká. Skoro jako by to bylo nějaký hobití dítě”.
Gerllod byl v ráži: “Obětovali tu kudůčí děti?”.
“Ne”, děl Gon a podal kost Myšilovovi, který ji štítivě převzal.
“No jo”, řekl hraničář. “Už to vidim. Tady je to zkroucený celý v kloubním zakončení. Tohle je kost, jako kdybys zavřel hobita na pár let do dolu a on z toho měl křivici”.
“Vyváželi sem kriply, já tomu rozumim”, rozumoval Gerllod.
“A proč by to dělali, he?”, děl Ran.
“Nějaký zbytky po Pánovi stínu a jeho pokusech”, nadhodil Heft.
“Kosti nejsou moc starý”, prohlásil Klabzej a bral do rukou další sporé fragmenty kostí. “Tohle je spíš taky úlovek haterie. Na lomu je měkký morek, kosti vůbec nejsou vyschlý”.
“Nevidím tu žádný lebky, škoda”, podotkl Gon. “Ty by nám řekly víc”.
“Hlavy asi ležej hateriím v žaludku”, zabručel dle svého zvyku trpaslík.
“Tak já nevylučuju, že to můžou bejt i lidský děti. Kostí k určení je tu málo, navíc jsou to jen zbytky, který prošly trávícím traktem haterie a jen náhodou je to nerozleptalo”. Klabzej hodil kosti zpátky do hateriích výkalů.
Nurnští ale také zjistili, že v samotném doupěti haterií, to jest ve sklepě, bylo také před časem kopáno. Tady se našly dokonce stopy po nástrojích a kupky hlíny a odvalené kameny svědčily o tom, že se tu někdo snažil něco objevit. Nurnským sice připadalo, že výkopnická činnost byla sice poněkud nahodilá a málo systematická, ale přeci jen šlo o činnost rozumných tvorů. Toto bylo zaznamenáno jako pozoruhodné. Měl by o tom být zpraven Menhorian Blathel. Tím se debata přesunula k tomu, jak družinu opět scelit.

Gerllod v poledne odešel sám dolů do údolí pro zbytek družiny. Doufal, že jej nějak dokáže dostat na hřeben. Obavy měl zejména z Koblence. Ostatní zůstali pod vedením Hefta. Tomu se v hlavě vylíhnul plán, se kterým před odchodem seznámil i Gerlloda. Měl v dobré paměti kopání sondážního výkopu nad Liscannorem a tady se mohly zkušenosti z prospektorské činnosti hodit. Chtěl pokračovat v díle, které někdo neznámý v podzemí hradiště načal. To jest kopání děr. Třeba něco najdou. Země občas skrývá různá tajemství. Heft si kritickým zrakem prohlédnul mužstvo. Ran, Klabzej, Gon a Zoltar. To tedy nebyla parta Karbon. Jen těžko si mohl vybrat horší grupu kopáčů. Zoltarova nechuť k práci už v těch dnech začínala být legendární. Klabzej Myšilov se jako správný druid štítil hrabat v hlíně a ostatně dělat jakoukoli manuální práci. Hobit Gon se svýma tenkýma ručičkama a chatrným zdravím byl předem omluven. A Ran byl tak neohrabaný, že bylo těžko po něm chtít, aby kutal a nezranil se. Ostatně, i kdyby to po něm někdo chtěl, těžko by se u kolohnáta setkal s pochopením. Heft se ale tady dostal do opravdové ráže a bez jakýchkoli použitelných nástrojů nakázal chlapům kutat v místech, kde mu to připadalo alespoň trochu nadějné. A tak všichni sakrovali a prskali a mezitím trochu i kutali. Kutal hlavně sám Heft Taras. Rukama to šlo těžko a zničit si zbraň se mu nechtělo. Tak se daleko nedostal. Selek Šáchor, jehož ostatky už trochu zasmrádaly, byl nakonec toho dne pochován na Hradisku. Nevyužili k tomu jednu z předpřipravených jam, ale Heft trval na tom, že bude navršena mohyla. Nebyla moc vysoká. Plynuly dny, kdy se čekalo na Gerlloda.

Menhorian Blathel, Yasper a Horác Lipový si mezitím značně odpočali. Ve svém zapoceném sušáku se sice nudili, ale při představě lezení po horách byli rádi, že jsou, kde jsou. Gerllod, poté, co jednu noc přespal sám v horách, dorazil do údolí a pokusil se přesvědčit Blathela a ostatní, aby se vyzbrojili v nejbližší vsi lopatami a šli také nahoru kutat. Menhorian se tvářil značně skepticky a Koblenc byl záležitostí překvapen.
“Kdo tam mohl co hledat?”, přemítal nahlas. “To místo je už opuštěné více než celé století. “Naprosto nic tam nemůže být, je to plýtvání silami na tak nepřístupném místě”. Mohl si v údivu hlavu ukroutit. “Jedině někdo, komu naprosto nezáleží na tom, jak dlouho a s jakou silou se bude hmoždit a jestli vůbec něco najde, mohl mít takhle bláznivou myšlenku. A jestli ho tam něco sežralo, tak dobře mu tak”.
“Nenašli jsme tam žádný nástroje. Ať už tam kopala jakákoliv parta, někdo z nich to přežil a odnesl s sebou nářadí a strhnul tábor. Krumpáče haterie nejedí”. Gerllod stál se založenýma rukama.
“Ty výkopy byly jak staré?”, ptal se Gerlloda Blathel.
“Bodláky už na hlušině nějaký rostly, ale ne moc. Hádám tak v řádu týdnů, určitě ne déle než dva měsíce. Dobře, tak nejdýl půl roku. Haldy hlíny a kamení venku ještě nebyly rozpadlý působením dešťů”.
“Hmmm”, analyzoval zamyšleně situaci vůdce. “To spíš asi opravdu ty týdny. Někdo tam něco hledal. Něco, o čem se dočetl v knihách a rukopisech, nalezených v knihovně, kterou vykradl na Kalmyncrově vartovišti”.
“To je ale spekulace”, namítl Gerllod.
“Možná”, připustil Menhorian. “Ale každopádně je hodně pravděpodobné, že krádež knih, přepad Oslího dolu, vyrabování vartoviště, oživení Patronů a tyhle výkopy má na svědomí ta samá parta”.
“S tím se dá souhlasit”.
“Umí být hodně nenápadní, protože o nich Vrchovci nevědí. Kopali na Hradisku, přitom je napadly haterie. Kopáči chvíli odolávali, ale když ztráty převýšily zisk, sbalili se a odešli. Haterie si tam z ulovených kopáčů udělaly hostinu a následně se usadily na příhodném místě”, uzavřel Blathel.
Pro lopaty byl k nejbližším domům vyslán Yasper. Ten se ale zatoulal a vrátil se bez lopat až po setmění. Od Gerlloda dostal řízný vojenský sprdunk, od Menhoriana vůdcovské vyčinění. V sušáku bylo té noci o jednoho chrápajícího navíc.

Další den bylo po delší době poměrně hezky. Heft pro dnešek zanechal kopání a jal se pečlivě prohledávat každý coul Hradiska. V jednom z vodou naplněných výkopů našel zbytky dalšího tvora. Jednalo se o žebra, temeno lebky a pár hnátů. Vypadalo to jako pozůstatky nějaké hodně drobné ženy, ale nejzajímavější na nálezu byly zbytky kožené vesty, které měly na vnitřní kapsičce všitou značku výrobce. Mazlavá a páchnoucí kůže byla vyrobena firmou Tré Busiek, Lurgraps, Terchov. Heft a ostatní to dlouze začali probírat.

Za další dva či tři dny dorazil Gerllod s ostatními. Nějakým zázrakem se jim podařilo na Hradisko vyvést i mulu s kudůkem Koblencem. Ten sice stále kašlal, ale krev už neprskal. Zato Horác Lipový vypadal, že by se mu hodil týden v nějaké pohodlné posteli. Menhorian prohlédl Hradisko a zvláštní pozornost věnoval nalezeným pozůstatkům. Pak vyrazili na vartoviště, které, jak doufali, nebylo daleko.
Gerllod s sebou také přivedl dalšího kudůka, kterého cestou nahoru nalezli, jak se skrývá v poli balvanů uprostřed stráně. Šlo o uprchlíka z města Kardamu jménem Tos Bedlam. Gerllod s Blathelem byli v dobrém rozmaru a bylo jim utečence líto, a tak mu nabídli, aby se k nim přidal. Tos souhlasil. Byl během svého útěku svědkem několika divokých útoků na skupinu, jíž byl členem, a neměl chuť pokoušet se přejít hory do Domoviny samotný. Po nezbytné vstupní zdravotní prohlídce, kterou provedl kritickým zrakem Klabzej Myšilov, byl zařazen provizorně do řad družiny. Myšilov neshledal známky nákazy a podle jeho názoru by Tos mohl být spíš přínosem než přítěží. Vydali se tedy hledat vartoviště a pes, který byl po pohřbení Šáchora bez pána, šel bezcílně s nimi.
Vartoviště nalezli k večeru. Už se šeřilo a Nurnští měli před sebou, jen kousíček pod hřebenem kopce, zdí ohraničenou skupinu domů, uprostřed které se vyjímal dlouhý a úzký dům se zvonicí. Zřejmě jakýsi svatostánek víry v Patrony. Domy se šindelovými střechami byly z většiny stavěné ze dřeva, ale bylo jasné, že jde o stavby věkovité, neboť dřevo bylo léty úplně zčernalé a podle všeho značně rozeschlé. Jen nepříliš vysoká hradba, která obepínala vartoviště, byla zčásti z kůlů a zčásti z nepříliš dobře vyskládaných kamenů. Místo mělo nádherný výhled do lůna hor a svým klidem a velebností vzbuzovalo chuť k rozjímání. Gerllod zabušil po vojácku na vrata v palisádě.
“Co si žádáte?”, zeptal se mnich poté, co se po delší chvíli u brány objevil, a poté, co byla odstraněna jazyková bariéra a dohodli se na užívání obecné řeči.
“Rádi bychom vaše vartoviště navštívili a promluvili s nějakým vaším předákem”, uvedl se Menhorian.
“Ha, pro začátek nám řekněte, jak se to tady menuje”, bafl na mnicha Heft, který si chtěl udělat poznámku do mapy.
“Vartoviště sluje jménem Terlin a je pod ochranou Patronů”, odtušil mnich, který stále ještě neotevíral bránu.
“Víme, je zde pochován Pán stínu. Chováme jej ve veliké vážnosti. Potřebovali bychom dovnitř”, opakoval prosbu Menhorian.
“Už je pozdě”. Mnich mluvil bezvýrazným hlasem. “Nechceme vám odepírat pohostinnost, ale dnes už není možné rozhodnout, jestli vás je možno vpustit na svatá místa. Doba je teď nebezpečná a o vstupu cizinců musí být nejprve svolána náležitá porada. Přijďte zítra. Je mi líto”. Bylo slyšet, že odchází od vrat.
Gerllod Moskyt sice navrhoval chatrná vrata vylomit a vojenskou botou prostě vstoupit na posvátnou půdu, ale Menhorian prohlásil, že ještě jedna noc pod širákem je nezabije, zvlášť když je bezmračné nebe. Tak se usadili sice ve značné vzdálenosti, přesto však ještě na dohled od brány vartoviště jménem Terlin. Vzhledem k absenci jakéhokoli použitelného paliva spali a hlídali bez ohně. K večeři byli dva ubozí svišti, které šípem ulovil Zoltar Zemikosa. Menhorian Blathel prohlásil, že se takovému pokrmu říká kažgajský biftek. Bylo těžko říci, kde se tomu tak říká. Asi v Cairn. Hlavní ale bylo, že se na obhlídku vartoviště vydal zloděj Gon. Ten přinesl informace především o dřevěném domě, v kterém jsou uloženy relikvie, upomínající na Patrony, a kde se zjevně konají shromáždění následovníků Patronů.
“Ta stavba je příšerně stará. Dřevo je pomalu hotový se rozpadnout. Když jsem tam šel, a to jsem byl neviditelnej”, připomenul, “celý to ukrutně skřípalo. Není to ani pospojovaný hřebíkama, všechno je to na kolíkách a čepech. Ale určitě je tahle stará ratejna naroubovaná ještě na něčem starším, jsou tam kamenný základy a schody někam dolů. To vypadá, že tam bylo snad ještě dřív”.
“No dobrá, tak teď spát”, rozhodl vůdce. “Snad nás tam zítra pustí všechny. Kdyžtak necháme venku Koblence a Tose, kdyby jim vadili kudůci. Ale snad budou mniši tolerantnější než venkovani”.

Okolo třetí předal Klabzej hlídku Gerllodovi a šel spát. Šáchorův pes jej čekal zabalen do jeho deky a vypadal, že mu hlídá batoh. Myšilov na něj zavrčel. Gerllod se posadil do hnízda z dek a houní, které bylo pro hlídku připraveno, a zazíval. Jeho hlídka bude trvat až do rozbřesku. Přemítal o posledních dnech, o tom, jak se nevinná cesta na oslavu narozenin jednoho hobita změnila v trmácení po výspách Gwendarronu. Také přemýšlel o svých hádkách s Heftem Tarasem v posledních dnech. Průběh byl vždy stejný. Gerllod pokaždé trpaslíka popíchnul nějakou dobře namířenou poznámkou a pak už jej stačilo jen umně udržovat ve stavu uraženého rozčilení. Nebylo to těžké. Většinou se mu dařilo otočit to tak, že za toho špatného byl Heft. Jen při poslední rozepři už mu Taras řekl, že jestli jej bude Gerllod ještě dál provokovat, půjde do něj zbraní. Gerlloda tahle hra nesmírně bavila, ale tohle už začínalo přerůstat. Asi na nějaký čas svůj ostrý jazyk zmírní…
Těsně před koncem Gerllodovy hlídky se náhle zhoupl tlak vzduchu a vypukla pravá horská bouřka. Blesk stíhal blesk a dunění hromu znělo takřka neustále. V lijáku, který se hned vzápětí spustil, dobrodruzi chvatně sbalili tábor a pelášili směrem k vartovišti. Brána byla takhle po ránu otevřená a Nurnští se vecpali k překvapeným mnichům do domu, respektive do přiléhající věže. Začali s omluvným úsměvem vylívat vodu z bot a ždímat ošacení. Jen mulu nechali venku. Obyvatelé vartoviště to celé vzali v klidu, dokonce Nurnským přinesli hlt pálenky na zahřátí. Nicméně přítomen nebyl žádný mnich, který by uměl obecnou řeč, a tak hovor poněkud váznul. Až přišel onen mnich, který s nimi mluvil včera u brány. S ním přišel muž s tradičními, přesto však i na Vrchovce výjimečně hustými černými vousy. Jmenoval se Alas a byl to zdejší předák. Snad by se dalo říct opat. Tlumočící muž se jmenoval Tanzi.
“Pěkně leje”, načal Tanzi hovor.
“Helejte, potřebovali bysme”, bez okolků spustil Zemikosa, “pomoct s naší prací, kterou jsme dostali od starosty. Jako zjistit, kdo vydrancoval vartoviště s Bergem a Trúvisem”.
“Co se s nima stalo, jistě víte”, podotkl Blathel.
Černobradý mnich pokýval hlavou, ale pak mávl rukou a dodal něco, co Tanzi přeložil: “Starostové přicházejí a odcházejí. Patroni zůstávají”. Nurnští pokývali hlavami a pomysleli si, že někteří Patroni nezůstávají. Pak se přeptali na Patrony místní, pro pořádek.
“Tady je pohřben Pán stínu. Patron kající se a napravující”. Mnich si mnul vousy a vážně hleděl na Nurnské, jako by čekal, že se sami začnou napravovat.
“A co Kalmyncr?”, bafl na něj Zoltar.
“Ten má k našemu vartovišti také zásadní vztah. Byl blízkým souputníkem Pána stínu a jeho průvodcem na cestě nápravy. Dokázal předpovídat budoucnost, určoval data, vhodná pro stavbu domů, lodí i pro zahajování cest. Těšil se velké úctě, ale když v relativně mladém věku roku 940 zemřel, nebyl pochován spolu s Pánem stínu, ale jinde, v severním hřebeni”.
Nurnští si tím potvrdili, co už věděli, a poprosili o zapůjčení krumpáčů a lopat pro případné kopání na Hradisku. Mniši jim řekli, že jakékoli kopání na tom místě nemá smysl. Také jim potvrdili, že mezi Bergem, Trúvisem a Pánem stínu neexistuje žádná přímá spojitost, žili v jiné době. Mniši ale vyslovili podezření, že ten, kdo vykradl knihovnu, zřejmě šel po vědění Pána stínu. Které asi i nalezl, o čemž svědčí to, že “mrtví chodí”, jak se pregnantně vyjádřil Alas.
Nurnští popili s místními pálenku a vyslechli si kázání o blahodárném účinku požehnání Patronů, zejména Pána stínu. Na popud opata Alase se většina z nich šla podívat i do modlitebny. Chodili tam jednotlivě. Ke spojení s božstvy nedošlo, ale zážitek to byl přesto neobyčejný. Někteří z dobrodruhů si na svatém místě přímo nahlas řekli o požehnání, jiní, jako například Yasper, spíše zkusili odemknout dveře do vedlejší místnosti a vyháčkovat prosklené skříňky s posvátnými relikviemi. Klabzej Myšilov stihnul obojí, ale toho spíš než drobné krádeže zajímalo, jestli někam nepasuje ohromný Bergův zlatý klíč, který si vypůjčil od Gerlloda. Nakonec se do prostoru, kde Nurnští tušili Patronovu hrobku, teleportoval v nestřežené chvíli Menhorian Blathel, vybavený světlem. Nalezl tam tradiční zazděný hrob s nápisem, který zjevně odkazoval na Patrona. I když všichni Nurnští měli z nějakého důvodu pocit, že by si odtud měli něco odnést, tedy zcizit, nevěděli, co by se jim tak nejvíc mohlo hodit štípnout. Všechno zase brát nechtěli, stále měli vůči místním zábrany a připadali si pořád jako ti “hodní”. Mniši je nakonec nechali v modlitebně samotné najednou všechny, aby měli dost času k rozjímání. Alas s Tanzim i ostatními si šli po své práci a Nurnští využili nenadálé příležitosti k prošmejdění celého svatostánku. Značnou část pozornosti věnovali okukování prosklených skříněk s milodary. Nemohli se shodnout, jestli všechny ty plastiky rukou, nohou, uší a nosů jsou ze zlata, nebo jen pozlacené. Po ukrutně skřípajícím a rozpadajícím se schodišti také Yasper vylezl do podkroví. Tam byla vrstva prachu, svědčící o tom, že tam už snad celá desetiletí nikdo nebyl. Kromě chomáčů prachu a červotoče tam zloděj nalezl skříň, jejíž zámek pro něj nebyl žádnou velkou překážkou. Uvnitř našel kladivo a železný špičák, které sbalil, a zároveň také asi sáh dlouhou mosaznou rouru se vsazenými sklíčky. Po kratším váhání se nerozpakoval tento okulus také zcizit. K tomu dostal vzápětí po návratu požehnání nejen od Klabzeje Myšilova, ale i od Menhoriana Blathela a zejména od Gerlloda Moskyta, který nápadníkovi svojí sestry okulus zabavil, zamotal do houně a nenápadně zastrčil do kalhot.
“Kalmyncr byl hvězdopravec, ne?”, houkl na Blathela.
“Ano, už mne to také napadlo. Tohle by mohla být samozřejmě nějaká replika, ale teoreticky by to mohl být přímo Kalmyncrův okulus, se kterým se před skoro dvěma staletími koukal na hvězdy”. Nikdo nevznesl poznámku, že se tedy vlastně jedná o svatokrádež, jen praktik Koblenc poznamenal, že se takové dlouhé sklo může v horách setsakramentsky hodit.
“Akorát to bude zapotřebí nějak rozebrat a vyčistit”, poznamenal Gon, sledující Gerllodovo snažení být s lupem nenápadný.
Yasper, jak byl tak v ráži, začal přeci jen páčit skříňky s milodary, ale Gerllod jej okřikl při představě, že by se náhle vrátili pohostinní mniši. Na vyloupenou skříň na půdě se snad ještě nějakou dobu nepřijde…
“Hen což, řeknem si o ty grompáče a lopaty, ať sa možme vrátiť na Hradisko a kopať?”, dožadoval se Heft pokračování jeho oblíbené činnosti.
“Kopání škrtáme”, řekl Blathel. “Posuneme se dál, zkusíme to na sever, zpátky do údolí. Je pět, tak ať dneska ještě kus ujdeme”.
Když si pro ně stále nikdo nešel, tak vyšli ven z dřevěnice. Alase nalezli, jak maluje jakýsi svatý obrázek na dřevěnou desku. Přetlumočili si vzájemné sympatie a následně Nurnští kvapně opustili vartoviště Terlin, dřív, než si někdo všimne stop, které v prachu na schodech na půdu nechal Yasper.
Pes, který byl teď jedinou připomínkou Seleka Šáchora, se stále držel s nimi. Motal se povětšinou okolo nohou Klabzeje Myšilova, který se jej příležitostně snažil zahnat kletbami a hrozením pěstí. Leč už se jej nezbavil. Druid psa začal po nějaké době ignorovat, což psovi nijak nevadilo a během přestávek na jídlo na Klabzeje oddaně hleděl.
“Hele, Myšilove”, volal na druida svačící Gon. “Nechceš mu dát aspoň občas najíst?”.
“Ať si najde sám něco”, zavrčel nervózně Myšilov.
“Fakt bys ho neměl nechávat hlady. Je to taky součást přírody”, uštěpačně do něj ryl Gerllod.

Pán z Lesa
Nadiktoval Ran

Svou hůl si nesa
kráčí od lesa
má v sobě běsa
na laně pesa

Babka již lysá
ani nehlesá
do křoví klesá
silně se třesá

To postrach lesa
v sandálech z losa
když chytí běsa
bodá jak vosa

8. kapitola - Kamení a Heft

Tak sešli v relativně příznivém počasí níže, strávili klidnou noc na úbočí a další den se octli v údolí u staré známé bystřiny, lemované cestou tu z jedné, tu z druhé strany. Vydali se po proudu, což znamenalo, že, byť se cesta v horách kroutila, převažoval západní směr. Postupovali společně, neprováděli žádný průzkum. Přeci jen už tudy šli a hory jim začínaly připadat důvěrně známé. Někdy odpoledne, brzy po krátké přestávce v pochodu vyplněné rychlou svačinou a tradičním ošetřením těžce zkoušených nohou, došlo k přepadu.
‘Puf’, ozvalo se tlumené buchnutí, doprovázené ostřejším třesknutím. Zvedl se oblak prachu a dýmu a k překvapení Nurnských se nad nimi, necelých dvě stě sáhů, odlomil kus skály a v lavině velkých balvanů, menších ostrých úlomků skal a prachu, který jako mračno halil vše s výjimkou čela náhlého sesuvu, se řítil úzkým korytem vyschlé bystřiny k nim dolů do údolí. Řeka, která byla po levé straně a hučela tu prudkým proudem mezi kameny, nakupenými v korytě, znemožňovala úprk do protějšího svahu. Několik úderů srdce Nurnští fascinovaně sledovali, jak se k nim řítí zkáza, a nebyli schopni reakce. Pak se každý zachoval po svém. Především začali skoro všichni řvát. Gon s Myšilovem se rozeběhli k trojici sporých stromů, které křivě rostly ve svahu nad nimi, ve směru přicházejícího nebezpečí. Doufali, že tam najdou záchranu. Gerllod vycvičeným hlasem křičel rozkazy, které nikdo neposlouchal. Yasper začal také šplhat nahoru, ale šikmo od směru, z kterého se k nim řítila kamenná lavina. Doufal, že stihne dostat se včas z cesty, kterou hrozilo, že se kamení vydá. Pár dalších se upnulo k velkému balvanu, vystupujícímu z tváře hory jen kousek nad korytem řeky. Domnívali se, že by za ním nalezli úkryt, zatímco se kolem něj kamení neškodně prožene. Ran zůstal nerozhodně stát a nejpasivnější postup zvolil Koblenc, sedící na mule. Ten vypadal, že je přikován ke svému zvířeti a zvíře zase přilepeno na místě. Kamení se blížilo. Sice zpočátku dosti pomalu, zato však neúprosně. Někteří, zvláště Gon s Myšilovem, změnili názor na svoje počínání a jali se prchat jiným směrem. To se jim povedlo a ve vypjaté situaci zmizeli ostatním na opačné straně kamenné laviny. Úkryt za balvanem se dalším nezdál jako jistý, a proto jej dobrodruzi začali houfně opouštět.
“Slez, ty kreténe!”, ječel na staříka Gerllod neurvale. Koblenc na konsternované mule nevypadal, že by byl mocen pohybu. Opozdilí Zoltar a Horác vynakládali maximální úsilí, aby se za ostatními dostali do bezpečí. Hrůza z pomyšlení, co by se stalo, kdyby je balvany zastihly u řeky, jim sice svazovala nohy, ale přesto se drápali statečně směrem k záchraně. Na pomoc Koblencovi přitom neměli ani pomyšlení. Čím déle se oddalovala kudůkova záchrana, tím jasnější bylo, že bez použití magie z něj zůstane akorát mastný flek. Země pod nohama se citelně otřásala a dunění přehlušovalo už i Gerllodovy povely. Kamenná lavina se poněkud stočila. Někteří museli vyvinout ještě trochu úsilí, aby se vyškrábali do svahu mimo její dosah. Mula konečně shodila starého kudůka, kterému zůstala noha zaklesnutá v improvizovaném třmenu. Zvíře se rozeběhlo, ale pohříchu špatným směrem. Byla by to Koblencova poslední minutka, kdyby se nakonec Gerllod nerozhodl k záchranné akci, kdy s použitím kouzelných lektvarů a amuletů a za nasazení vlastního zdraví Koblence zachránil. Všichni se, šokovaní, shromáždili ve svahu.
“Past, to byla jasná past”, děl nový družiník Tos Bedlam.
“Je otázkou, jestli na nás. Já bych řek, že past spíš na vetřelce obecně”, vyslovil domněnku Gerllod.
“Ale nemůžem to nechat jen tak”, poznamenal Zoltar holý fakt. “Chyběj nám Gon s Klabzejem”. Rozhlédl se. “Prach už se usadil. Pod kamením určitě neskončili a nikde je není vidět”.
“Buď šli bojovat s tím, kdo to na nás spustil”, řekl Blathel, “anebo je někdo zajal”.
“Spadlo to odtamtud, měli bysme tam vyrazit”, navrhoval Moskyt, který byl v ráži.
“Spousta lidí je vyčerpanejch”, namítal Horác, který, stejně jako jiní, nemohl popadnout dech.
“Hen já du”, děl Heft, který se v horách snad jako jediný cítil skutečně dobře.
“Půjdu také”, rozhodl se vůdce Blathel.
Gerllod s Heftem a Menhorianem, ke kterým se přidal Klabzejův pes-nepes, se jali pospíchat mírným obchvatem k místu, kde výbuch uvolnil to ničivé skalisko. Záhy uviděli něco, co jim vyrazilo dech. Daleko od nich, ještě víc jak sto sáhů nad místem, kam směřovali, se mezi dvěma pokřivenými stromy ukázala malá postava. I na tu dálku viděli, že má nohy do o a shrbená záda. I na tu dálku slyšeli její zlověstný chechot a viděli, jak jim hrozí pěstí. Pak se otočila a zmizela jim za terénní vlnou ohbí kopce. Trojice zjistila, že blíže místa, kde kdosi výbuchem uvolnil korunu skalisek, leží místo nesoucí stopy boje. Bylo tam tratoliště krve, které v nich probudilo obavy o osud Gona a Klabzeje. Krve tam bylo opravdu hodně. Tři dobrodruzi vyrazili dychtivě za křivonohým neznámým. Běželi usilovně nějakou chvíli, ale nikoho nedostihli. Neznámá postava zjevně utekla po stezce, kterou tu zřejmě ovce vyšlapaly do úbočí kopce. Cesta stoupala vzhůru a místy se stávala takřka nezřetelnou. Hora, pokrytá v těchto místech ohromnými balvany a vystouplými skalisky, neskýtala zrovna přehledný terén. Nebylo možno říct, co se skrývá dál než nějakých padesát nebo sto sáhů.
Blathel se zastavil. Jeho plíce, léta těžce zkoušené prachem z učených knih a čoudem z lojových knotů univerzitních knihoven, se nemohly měřit s trénovaným organismem spoludruhů. Oba válečníci, byť zatížení těžkou zbrojí a třímající železné zbraně, byli znatelně rychlejší. Menhorian supěl a funěl, pot se z něj jen lil.
“Nestačím”, vydechl kouzelník. “Nestačím vám. Pokračujte beze mě. Já půjdu za váma, pomalu”.
“Není bezpečný se dělit, jsme v boji”, řekl Gerllod, kontroluje svůj dech. Heftem očividně cloumala zuřivost, jen jen se rozeběhnout po stezce dál.
Menhorian mávl rukou. “Jen běžte”. Chtěli se rozběhnout, ale pes najednou začal štěkat směrem ze svahu dolů. Heft s Gerllodem sešli ze stezky a s napřaženými zbraněmi šli prozkoumat situaci. Pes vystartoval kupředu. Záhy našli tělo, zjevně svržené z ovčí stezky. Bylo strašlivě posekané a takřka nahé. Gon. A vzápětí se o kus dál objevilo i odhozené zcela nahé tělo Klabzeje Myšilova. Blathel přisupěl k válečníkům.
“Jsou mrtví?”, spíše konstatoval, než se ptal.
Gerllod chmurně ohledával hobita, ale pojednou se rozzářil. “Žije! Vypadá to, že ho někdo chtěl skutečně zabít, ale nedotáhl to do konce”.
“Druidskej taky nejni úplně v pánu”, zvolal Heft, hmatající po Klabzejově tepu.
“Asi pospíchali a odflákli to. Ale není v nich moc života, nejsou jen omráčení. Ztratili strašnou spoustu krve. Budou potřebovat důkladně sešít a vyléčit”. Blathel chápal, že postarat se o raněné bude hlavně jeho úkol. “Rány jsou způsobeny sečnou a bodnou zbraní”.

Rána
Nadiktoval Ran

Já ti dát ránu
a ty být v pánu
já ti dát druhá
a ty být tuhá

Heft s Gerllodem na sebe pohlédli. Pak pohlédli do úbočí nad sebou. Spatřili několik drobných teček, pohybujících se zhruba míli daleko. Vzdalující se nepřátelé. Zbytek Nurnských se objevil na cestě právě ve chvíli, kdy Menhorian Blathel do obou polomrtvých družiníků násilím nalil léčivý lektvar. Oba se se sténáním začali probírat z bezvědomí a volat po nějakém oblečení. Zvláště na Klabzejovo nahé a ukrutně zjizvené tělo byl děsivý pohled. Nurnští, opět všichni pospolu, viseli Myšilovovi s Gonem na rtech. Vysvětlení mělo přijít od nich.
“To bylo neuvěřitelný”, vydechl druid, kterého oddaně olizoval jeho pes. “Něco takovýho jsem v životě neviděl”.
Gon jen kroutil hlavou s bolestnou grimasou ve tváři, zatímco se mu dostávalo neumělého ošetření od Yaspera s Horácem. Ti dva se zrovna v léčení nevyznali.
“Tak co, kdo vám to udělal?”, naléhal Gerllod.
“Šumichrast je mrtvej”, učinil prohlášení Myšilov hned na úvod.
“Jakej Šumichrast?”, ptal se Horác Lipový.
“Ten obchodník, co cestoval po horách s mulama”, poučil jej Yasper.
“No, v tom to právě je. Muly. Potkali jsme hned za tou skalkou, co se sesypala dolů, Šumichrastovy muly. Tak jsme šli blíž”. Myšilov se nadechl a pokračoval. “No a když jsme k těm mulám přišli, tak se to stalo. Zpoza velikýho kamene se jakoby nic vyloupl Šumichrast. Měl takovej ten jeho prapodivnej úsměv a neříkal ani bé ani cé. Tak jsem mu řek, ať si lehne na zem, protože jsem samo měl hned podezření, kde se tu tak najednou vzal. A on si místo toho vytáhnul ten jeho dlouhej meč a šel do mě. Bojovat uměl, ale nijak zvlášť drsnej nebyl”. Naslouchající Gon si povzdechl a Klabzej pokračoval. “Jo, ale mezitím to přišlo. Ty jeho tři muly se proměnily naráz ve tři veliký skřety”.
“Co?”, zařval Gerllod. Měl pocit, že ti dva dostali takovou ránu do hlavy, že ani nevěděli, jak vypadá mula, natož skřet.
“Jo, a šli hned do nás”, přeskakujícím hlasem vyhrknul Gon. “Žádný vyjednávání, nic. Prostě měli v rukou šavle a rubali nás hlava nehlava”.
“Skřeti? Jste si jistý?”, ujišťoval se Gerllod a otočil se na Blathela, který vraštil čelo přemýšlením.
“Smysl to moc nedává, alespoň zatím”, děl mág zachmuřeně.
“Přísahám při Smrkenovi”, zaklínal se Klabzej. “Ty muly měly zbraně v sedlovejch brašnách. A když se z mul stali skřeti, tak ty železa hned popadli. To už byl Šumichrast mrtvej a já dost zrubanej”.
“Oni nejdřív sejmuli jeho”, ukázal hobit na Klabzeje. “A pak šli do mě. Myslel jsem v tu chvíli natuty, že druidskýho zabili. Zkoušel jsem utéct, ale v podstatě to nešlo. Semlelo se to ráz na ráz. Divím se, že žiju”.
“To asi neměli v úmyslu, nechávat vás naživu. Charakter zranění svědčí o tom, že do vás šli až do konce naostro. Měli jste štěstí, že jste klesli k zemi, aniž byste byli mrtví”.
“A pak už vás jen svlíkli ze všeho, co jste měli na sobě, a pohodili mezi šutráky”, doplnil elfa Gerllod.
“Utekli jsme hrobníkovi z lopaty”, jektal zubama drobný zlodějíček Gon.
Nurnští vytáhli z tlumoků náhradní oblečení pro oba zraněné. Boty ale k mání nebyly.
“Takže skřeti. Sebrali všechny vaše věci. A táhnou mrtvolu. To je zpomalí”. Gerllod si brousil zuby na pronásledování. “Hej, Hefte, ty stará svině”, obořil se na trpaslíka Moskyt. “Teď máš možnost se konečně ukázat a předvést!”.
Heft vztekle zabručel a přešel to sprosté oslovení. Byl samozřejmě hotov k boji, jeho nemusel žádný nedopečený holobrádek poučovat.
“Zajímalo by mě”, poznamenal ještě Yasper, “jak asi tomu skřetovi seknou ty Gonovy prouhatý dětský polobotky”.

Vyrazili. Všichni pospolu. Slunce se už klonilo k západu, ale do soumraku ještě riskli jít společně po horském chodníku a pronásledovat skřety. Jenže - hoňte si skřeta v horách. Navíc když máte s sebou nemocného kudůka. Nurnské ke vší smůle ani nenapadlo použít okulus, takže vzdálené tečky, pohybující se v kopcích, pro ně zůstávaly jen tečkami, o nichž bylo možno se jen dohadovat. Přišel soumrak. Blathel s Myšilovem odhadovali, že vzdálenost, která je dělila od skupiny skřetů, se do soumraku zkrátila na něco víc než půl míle. Jenže to bylo v tomhle terénu hodně. Obloha byla úplně zatažená a nadcházející noc slibovala být naprosto temnou. Nebylo možné očekávat, že by nepřítel na ústupu na noc zastavil. Menhorian Blathel odhodlaně rozhodnul o nočním pronásledování. Gerllod vydal praktické pokyny pro cestu v noci. Nicméně dlouho to nešlo, protože někteří byli naboso a jiní zcela vyčerpaní. Ustlali si tedy za temné noci jak se dalo a byly určené zostřené hlídky. U ohně, jak to tak bývá, se rozvinul hovor.
“Jestli se skřeti měněj v muly a obráceně, znamená to, že je mezi nimi někdo, kdo ovládá klasickou magii. A ten může taky ovládat nekromancii. I když oživování nemrtvých skřeti, pokud vím, opravdu běžně neholdují”. Blathel uvažoval jako obvykle nahlas.
“Negromant a ešče skřet. Tfůj!”, ohradil se Heft Taras.
“Nebo můžou prostě jen pro nějakýho nekromanta pracovat”.
“Jak do toho zapadá ten Šumichrast?”, zeptal se Yasper.
“Ideální osoba na nenápadné výzvědy v horách”, pravil Zoltar.
“Jestli pro ně dělal za peníze nebo z přesvědčení, to už se asi nedozvíme”, dodal nováček Tos Bedlam.
“Tré Busiek, Lurgraps”, připomněl ještě Menhorian. “Vzpomínáte? Ta nášivka na zbytcích oděvu”.
“No jo, v Lurgrapsu skřeti kdysi byli”. Gerllod si tohle připomněl ze vzpomínek na pročítání družinové kroniky.
“Před padesáti lety mohli pradědové těhle našich skřetů obrat o koženou vestu nějakýho nebožáka v Lurgrapsu. Pak byli z těch končin sice vypráskaný, ale vesta se mezi skřety dědila po dvě nebo tři generace a putovala s nima všude tam, kde se chtěli usadit. Až nakonec skřeti zakotvili tady a vesta s nima. Dokud její majitel nesešel blbou smrtí v tlamě haterie”. Klabzej Myšilov popsal situaci sice hrubým odhadem, zato to však vypadalo dost pravděpodobně.
Heft pokýval hlavou, až se mu vousiska třásla. “Hen ty mrňavý zkroucený kosti. Žádný děcka, skřeti to byli!”.
“Skřetům moc nevadily ztráty při kopání na Hradišti. Jsou známí neúctou k životu, i pokud se jedná o jejich vlastní lidi”, dodal Blathel.
Yasper Zámečník dále připomněl, že malé skupinky skřetů mohly projevovat těžko uvěřitelné mistrovství v nenápadném pohybu po horách. Zvláště, přesouvali-li se v noci.
Menhorian pokýval hlavou. “V Oslím dole se vybavili nářadím. O to jim tam hlavně šlo, ne o nějaký pochybný obnos, který měli kopáči u sebe. Aby mohli kutat všude, kde potřebují. A vyloupení knihovny na Kalmyncrově vartovišti - kdo jiný než skřeti, ti jsou v přepadech kovaní”.
Najednou se dílky skládačky pomalu začínaly zasouvat do sebe.

Noc proběhla klidně a hlídky marně pátraly po jakémkoli světle, které by signalizovalo táborový oheň. Za samého rozbřesku už byli zase všichni na nohou.
Na Gerllodův popud byl vůdce hotov rozdělit družinu. S argumentem, že budou-li postupovat rychlostí posledního nemocného, unaveného nebo bosého družiníka, nic se jim nepodaří. A v tuhle chvíli bylo už proti komu konat, koho stíhat.
“Dáme je”, houknul Heft.
Heft, Gerllod a Blathel byli nakonec sami, kdo se pustil po stopě skřetů. Kapky krve, které ji včera značily, už nebyly k dispozici. Museli tak jen hádat, kudy skřeti šli. Přesto však, poté, co se obloha ještě více rozsvětlila, spatřili v dálce před sebou znovu pohybující se postavy. Mohly být tak míli daleko, což znamenalo, že i skřeti v noci odpočívali. Ale míle v terénu, kde byli, znamenala alespoň hodinu času, spíše více. Menhorian měl zakrátko krátký dech. Oba válečníci to trochu čekali. Poslali jej zpátky za ostatními, aby pokračovali dál bez něj. Blathel, vracející se svahem, musel jít asi trochu jinou cestou než předtím nahoru. Nebylo divu, terén byl dost nepřehledný. Stalo se tak, že pojednou narazil na mrtvolu. Byla svlečená do spodků a dosti čerstvá. Zjevně patřila muži lidské rasy. Měla však rozdrcenou hlavu na kaši, smíchanou z mozku a štěpinek lebky.
“Šumichrast”, poznamenal Blathel pro sebe. “Táhnout jeho mrtvolu je zpomalovalo, tak ho obrali o všechno, co by se dalo identifikovat, a ve vzdálenosti, o níž si mysleli, že je bezpečná pro zanechání těla, ho odhodili. Ale pro jistotu znemožnili jeho identifikaci rozbitím obličeje. To, že postupují takhle, znamená, že nevědí, že jsou Myšilov s Gonem naživu. Jinak by věděli, že je prozrazeno, co jsou zač, a že byl Šumichrast jejich spojenec. Nezatěžovali by se zohavováním mrtvého”. Z myšlenek jej vytrhla palčivá bolest v rameni a před očima se mu zeleně zablesklo. Zprvu si myslel, že mu výboj před očima vznikl od bolesti, ale pak si uvědomil, že dostal zásah magickým bleskem. Černý pták, sedící opodál, kterého Menhorian považoval za mrchožrouta, čekajícího, až bude mrtvola volná, do něj napálil všechnu energii, kterou měl. Blathel by, kdyby mu to vrozená slušnost dovolila, zplna hrdla zaklel. Protože mu to ale nedovolila, tak raději zmobilizoval energii, kterou měl v hlavě, a vyslal ji k opeřenci v mentálním proudu. Vstoupil do mysli animália a vysál jeho životní energii. Krkavec se rozplizl v beztvarou hmotu, která se vpila mezi kameny. Menhorian se pozorně rozhlédl, a když nic dalšího podezřelého neviděl, sešel ještě níže z hory a přidal se k odpočívajícímu zbytku družiny. Tam si prohlédl svá zranění. Rána v rameni se mu propálila hluboko do masa a strašlivě pálila.

To Heft s Gerllodem zatím supěli za skřety. Gerllod popichoval trpaslíka a udržoval jej tím ve stavu průběžné zuřivosti. Drápali se takřka kolmo k hřebeni hory, přímo do kopce. Supěli a těšili se, že se z hřebene rozhlédnou a znovu uvidí ty, které pronásledovali. Ani v nejmenším je ale nenapadlo, že uvidí to, co nakonec uviděli. Ve chvíli, kdy se Gerllod konečně doškrabal na hřeben s Heftem skoro v patách, otevřela se před ním na druhé straně kopce mělká miskovitá proláklina, která teprve až pak přecházela ve strmý sráz dolů. V proláklině stál tábor.
“Co je?”, houknul Heft, supící ke Gerllodovi.
“Průser”, děl voják.
“Kurva”, potvrdil Heft, když to také uviděl.
Skřetí tábor nebyl velký a vypadal, že je postaven jen na léto. Obyvatelé tábora o nich zjevně věděli, a tak se k nim teď ze stran hnalo několik tečkovaných psů a za nimi spousta skřetů. Skřetů jak malovaných. Měli sotva čas připravit se k obraně. Gerllod se rozhodl neponechat nic náhodě a aktivoval veškeré magické bezmegy, co jich jen u sebe měl. Díky tomu jen výjimečně nějaká rána prošla až k němu na tělo. Ale nepoměr sil byl obrovský. Sami dva bez pomoci proti celému skřetímu táboru. A už se střetli. Nejstrašnější byli právě psi, jejichž obrovské mordy měly ohromnou sílu. Navíc dokázali povalit protivníka jen svojí vahou. A pak samotní skřeti, ozbrojení většinou šavlemi, vedení velkým skřetím bojovníkem, zakutým v plátové zbroji. Navíc Heftovi s Gerllodem neušlo, že skřeti používali zjevně i vybavení, které ještě nedávno bylo majetkem Myšilova s Gonem. Na jednom ze skřetů vlál Myšilovův plášť a jiný, kterému se nechtělo bojovat tváří v tvář, střílel z Gonovy kuše jedovaté šipky z hobitových zásob. Bylo velkým štěstím pro oba válečníky, že větší část jeho střel skončila v zádech spolubojovníků. Gerllod, který měl díky magii trochu lehčí pozici, odolával náporům skřetů a občas některého zabil, Heft od samého začátku měl kolem sebe nepřátel jako much. Vždy bojoval proti alespoň třem skřetům či jejich psům naráz. A každého zabitého nepřítele zaplatil pořádným stříkancem vlastní krve. I jemu na okamžik pomohl jeho pověstný kouzelný nákrčník, ale zuřivost a síla bez magie prostě samy na skřety nemohly stačit. Nakonec se mu podařilo velitele skřetů rozdrtit mocnou ranou a zazdálo se, že se zbytek protivníků zlomí a rozuteče. Ale i Heft nebyl dalek ústupu. Každá další rána už ho mohla srazit na zem. A skřeti se rozhodli přece ještě jednou zaútočit. Heftovi by se povedlo vyhnout se jejich ranám a ustoupit, ale v rozhodující chvíli podklouzl. Skřeti byli prostě rychlejší a udeřili. A to bylo špatně. Heft byl plný zuřivosti. Ta tam každopádně pořád byla a byla v míře neztenčené. Ale svaly, šlachy a klouby už byly tak posekané, potrhané a rozdrcené, že se jejich prostřednictvím zuřivost už nemohla vybít. A tak zůstala vevnitř. Naplněná nesmírnou nevybitou zuřivostí odešla duše Hefta Tarase za dušemi předků. Tělo, nebo spíš to, co z něj zbylo, zůstalo na kamenitém srázu.

9. kapitola - Zmatky a Wulfgaard

Nad ránem déšť zesílil. Gon s Klabzejem Myšilovem proklínali všechno. Nejvíc skřety a počasí. Jen co se tma okolo nich rozptýlila do podoby bílého mlžného oparu špikovaného provazci vody, se vydali kupředu. Ve směru, kudy předchozího podvečera odešli vůdce Menhorian Blathel, trpaslík Heft a sveřepý voják Gerllod Moskyt. Déšť smýval stopy z kamení takřka okamžitě, a i přesto se nějakým zázrakem dařilo Klabzejovi držet se otisků, které malá úderná skupinka za sebou zanechala. Ale po nějaké době musel Klabzej konstatovat, že stopu ztratil.
“Hele, nic si z toho nedělej”, řekl Gon. “Horší je, že se už úplně rozpadly ty provizorní onuce, co mám. To moje trápení s botama snad neveme nikdy konce”.
Myšilov si levačkou vyždímal vous a beze slova napřáhl k hobitovi nohu. Byla bosá, stejně jako ta druhá. Z náhradní kazajky, kterou mu půjčil Gerllod, crčela voda. Dole měl jen spodky, neboť náhradní kalhoty s sebou nikdo z jejich zachránců neměl. Gon na sobě měl jenom košili. Vypadal jako nějaké zubožené pachole.
“Není vidět dál než na sto sáhů”, podotkl Klabzej. “Ale je jasný, že museli jít k hřebeni. Zdá se, že vrchol už nebude moc daleko. Měli bysme se rozhodnout, jestli půjdem za nima, nebo to zabalíme a zkusíme najít zbytek lidí dole”. Znovu si vyždímal vous. “Jak jsi na tom?”.
“Ještě bych chvíli šel, jestli říkáš, že to na kopec není daleko”.
Tak šli. Opravdu to trvalo chviličku, když najednou se před nimi objevila čára, značící hřeben. A na tom hřebeni se něco černalo. Oba promočení druzi se zarazili, ale výjev před nimi byl nehybný. Přiblížili se tedy a husí kůže, kterou byla za studeného deště pokrytá jejich těla, ještě o poznání více vystoupla hrůzou. Mrtvoly skřetů válející se přes sebe, kaluže krve, které ani liják nedokázal naředit. Stany, přístřešky, překocené kotlíky táborového ohně. Stopy nedávného lítého boje. Bojiště pokryté pachem smrti. Ti dva to ale vzali pragmaticky. Oblékli se. Ovšemže zase do mokrého. I když neměli všechny svoje věci, alespoň ve zmatku vyrabovaného ležení našli svoje boty a něco z oblečení, které jim skřeti vzali. A hlavně se ozbrojili. Vzali si zubaté skřetí kudly a Gon si našel krátký luk. Zvedlo jim to náladu.
“Jasná práce Gerlloda, Hefta a Menhoriana”, děl Gon. “Akorát jsme je museli minout, když se vraceli. Pochybuju, že by šli dál. A než odešli, tak to prošacovali. Skřeti maj obrácený kapsy, jsou oholený. Jasná práce našich”.
“Raděj se vrátíme, válečníci choděj rychle”. Myšilov vzdal ždímání. “Aby po nás nebyla sháňka”.
Otočili se zpátky, odkud přišli. Šli nějakou dobu, když v tom se před nimi z mlh a deště vyloupnul obrys nevelké mohyly z navršeného kamení. Byla tak třičtvrtě sáhu vysoká, trochu podlouhlá. Chvíli ji obcházeli.
“Vypadá to úplně čerstvě”, Klabzej pohladil ploché kameny rukou. Pak pohlédnul na Gona. “Jseš zvědavej, co?”. Gonovi svítily oči. “Nevím, jestli je to dobrej nápad, ale taky mě zajímá, co je pod tim”.
Pustili se do rozebírání.
“Hele, tady”, výsknul Gon. “To je, to je…”, zarazil se, když uviděl topor známé zbraně. V úleku se zarazil a zakryl si ústa.
“To je Heftův čagan. No, pane jo”, dopověděl Klabzej, který stanul vedle něj. “Má cenu kopat dál?”, zeptal se chmurně.
“Jo”, řekl nejistě hobit. “Měli bysme mít jistotu”.
Tak ji odkryli. Bílou vousatou tvář, ztuhlou v grimase zlosti. Mlčky pak vrátili kamení tak, jak bylo předtím. Beze slova se obrátili k mohyle zády a sestupovali opatrně tam, kde tušili bezpečí a odpovědi na to, co se stalo.
Bylo to jako malý zázrak, ale po pár hodinách narazil Klabzej na stopu, mířící jejich směrem. Bez potíží identifikoval krok Gerlloda Moskyta. Divné bylo, že jej nedoprovázela stopa Menhorianova. Druid svraštil čelo a s myšlenkami a obavami se svěřil Gonovi.
“Jako že Menhorian mohl v tý mohyle bejt taky, jo? No, celou jsme jí nerozebrali, tak kdyby ležel pod Heftem…”.
“Vracet se nebudeme, stejně s tím nemůžeme nic dělat”.
“Modlit se k bohům”.
“Je jen jeden bůh a Melechor je jeho zvěstovatelem”, ucedil druid. Ve stopách před nimi teď četl jak v knize. Déšť konečně zeslábnul do mrholení a viditelnost se zlepšila.

V jednu odpoledne Gerllod, těžce naložený rozličnými krámy a ustavičně proklínající temná nebesa, dorazil do údolí. Zplihlé ležení ho sice nijak nevítalo, ale přesto pro něj znamenalo po dvou dnech plných nesmírného fyzického i duševního vypětí velikou úlevu.
“Vy se trousíte jako švábi na pivo. Vůdce přišel sám… Teď spí”. Yasper se tiskl zády ke skále, ale nemělo to valnou cenu. I po ní stékaly čůrky vody, které zatékaly za límec. “Je v tom pořádnej zmatek. Nikdo neví, kam má jít a co se děje. Už dva dny”.
Byla to pravda. Družina se po úbočích kardamských kopců povážlivě rozptýlila. I vinou toho, že vůdce vydal nejasné pokyny a mnohý družiník nevěděl, co má dělat. Dole v údolí, pod malým převisem blíže kamenné laviny, zůstali jen Ran s Tosem a Koblencem a s větší částí zbylých zavazadel. To, co bylo na mule, na ní také zůstalo, nyní zasypané kamením. Horác se na vlastní pěst vydal hledat do kopců ostatní. Yasper šel zpočátku s ním, ale pak se oddělil a po bloudění v mlze sešel zpátky dolů. Ani poté, co se objevil Menhorian, který přišel s úplně rozedranýma botama a špatnou náladou, se situace moc nevyjasnila. K smrti unavený vůdce beze slova usnul a Ran dál smutnil, protože nebylo ani pomyšlení, že by se dal rozdělat oheň.
Gerllod se začal odstrojovat. Táhl toho opravdu hodně. Menhorian se tím probudil. Počkal, až se voják občerství, a vyzval ho k hovoru. To, že chybí Heft, viděli všichni. Gerllod chmurně podal hlášení. Byl vojácky stručný.
“Dostihli jsme je. Narazili jsme na skřetí ležení. Tam padnul Heft. Zkoušel jsem ho táhnout, ale nakonec jsem ho pohřbil pod kamením. Měl jsem i jednoho zajatýho skřeta. Nemoh jsem ho vléct na zádech, i když jsem to zkoušel. Vlekl jsem ho na laně, ale pokusil se utéct a při skoku ze skály se zabil. Takže nemám jazyka. Ale hlavně - skupina těhle skřetů má zjevně co do činění s tím vším tady. A ve skřetím ležení nebyla Šumichrastova mrtvola, což je divný”.
“Šumichrastovu mrtvolu jsem našel já”, vmísil se Menhorian. “Skřeti jí zohavili, aby ztížili identifikaci. Nechtěli se s ní táhnout, ale taky nechtěli, aby tělo někdo našel”.
“Aha, jasný. Mám teda věci Heftovy, Gonovy, Myšilovovy, Šumichrastovy a něco od skřetů”. Rozhlédl se a zkonstatoval, že Gon s Myšilovem nejsou přítomni.
“Spal jsem v dešti na kamení, předtím jsem trochu bloudil, dostal jsem se do míst, kudy nešlo slézt. Vracel jsem se nahoru, abych mohl jít dál. Trochu jsem se ošetřil, ale jsem pořád dost zraněnej, hlavně tady na předloktí a na stehně”.
Nebyl tu ale Myšilov, aby se mu na rány podíval, prohmatal je a za mumlání magických formulí zafačoval. Gerllod se beztak nejvíc ze všeho potřeboval usušit a vyspat.
“Chybí teda Gon, Klabzej a Horác? Počkáme na ně, nebo je půjdeme zítra hledat?”.
Menhorian Blathel se plácnul do čela. “Bohové, já zapomněl! Horáce jsem včera dopoledne potkal. Tak dvě hodiny cesty nahoru. Řek jsem mu…”, promnul si čelo. “Co jsem mu to vlastně řekl?”.

“Řekl mi, že tu mám hlídat”. Gon s Myšilovem se na sebe pochybovačně podívali. Stopy je před polednem zavedly po svahu dolů, ale jen proto, aby jejich původce zjistil, že se musí zase vrátit nahoru a zkusit to jinde. Slepě ho následovali a ztratili tím tři hodiny. Pozdě odpoledne už byli unaveni tak, že si museli odpočinout. Tehdy narazili na Horáce Lipového. Gon s Klabzejem se jej pokusili přimět k tomu, aby šel s nimi, ale Horác, protřelý hlídač koní, věděl, co je jeho povinností. Zůstal hlídat na místě, které mu bylo určeno. Gon s Klabzejem spíše silou ducha, protože v tělech už jim žádná nezbývala, dorazili za soumraku k převisu za ostatními. Tam byli uvítáni s ulehčením. I Gon a Myšilov si vydechli, když uviděli Menhoriana, kterého v duchu už viděli pod mohylou. A byli radostí bez sebe, když jim Gerllod vrátil zbytek jejich zbraní a vybavení, které dotáhl od skřetů.
“Už si vybavuji, jak to bylo”, ohlásil Menhorian Blathel. “Přepadl mě!”.
“Kdo?”, zeptal se Yasper.
“Horác přeci. Přepadl mě. Byl jsem na cestě dolů, když najednou někdo vlevo mezi kamením zařval: ‘Stůj nebo střelim’. Tak jsem se vrhnul na zem a začal se rozhlížet, odkud to šlo. Ale pak se ozvalo: ‘Vlastně nevystřelim, dyť já jsem svojí kuši pučil Myšilovovi’. To už mi svitlo, o koho se jedná, záměna byla vyloučena. A on mi potom řekl, že šel s Gonem a Myšilovem, ale že pak už nemohl, a oni mu poté řekli, ať tam počká. A já nevěděl, že se tam nemají v plánu vrátit, tak jsem nechtěl vnášet zmatek a udílet nové rozkazy bez znalosti situace. Tak jsem ho tam nechal, respektive jsem ty pokyny potvrdil. A pak jsem na něj dočista zapomněl. Ale myslím, že říkal, že se po dvou dnech vrátí, když se nic nestane”. Vůdce optimisticky máchl rukou: “Tak to by měl zítra dorazit”.

Provlhlý Lipový, hlídač koní, skutečně dalšího dne před polednem sestoupil z hory. Družina se po delší době opět scelila. Počasí ukázalo poněkud přívětivější tvář. Přesto ale chmury ze ztráty Hefta Tarase přebíjely všechno ostatní. Tehdy se Gerllod Moskyt rozhlédl kolem po ostatních. Připadal si trochu hloupě. Najednou nebylo na koho se uštěpačně obrátit a provokativním popíchnutím otočit atmosféru. Nikdo z dobrodruhů by mu tuhle hru nehrál. Jen Heft. Gerllod se najednou mohl pyšnit přízviskem ‘nejsilnější válečník v družině’. Ale bylo oč stát? S úšklebkem si trpce připomněl, že by to raději vyměnil za to, aby mu mohl Heft v dalších bojích krýt bok. Jakkoli byl Gerllod a jiní, kteří stáli na jeho straně, často s trpaslíkem v ostrém sporu, nikdy to nedošlo tak daleko, aby si přáli jeho smrt. Heft byl prostě součástí ducha Nurnských a s ním část svébytnosti těch časů také odešla. Staří družiníci si tohle dobře uvědomovali. Bývá tomu vždy tak, když odejde někdo z dobrodruhů, na nichž jako na základních kamenech stojí stavba toho starého společenství. A pevná Nurnská družina, to je něco, co nestojí vyměnit za “klid na práci” a “pořádek v družině”. Nebo za večery, za nichž je možné omílat domnělé či skutečné charakterové vady toho, kdo se už nemůže bránit. I Gerllod a jiní si tohohle byli vědomi. Heftovi v duchu nakonec vysekli poklonu. I za hrdinný způsob, kterým odešel.

“Pane Koblenc, helejte, nebyl tady v horách historicky popsán výskyt nějakých skřetů?”, obrátil se na kudůka Gerllod. “Narazili jsme na tlupu asi patnácti vysoko v horách, na hřebeni”.
“Tam se za normálních okolností dostanou leda pastevci”, mínil kůdůk.
“Skřeti měli u sebe taky různý drobnosti, pocházející od místních. Medailón s vyobrazením Berga a další cetky”.
“Snad z lupu…”, řekl Koblenc a zarazil se. Vítr k nim zanesl cinkání zvonců a vysoký tón píšťalky.
“Ssst”, syknul Gerllod. “Bacha”.
Ale nezdálo se, že by hrozilo nebezpečí. Zvuk se ozval z druhé strany, než odkud by čekali hrozbu. Přicházel odspodu, od cesty v údolí. Píšťala hrála jednoduchou melodii, která se po chvilce začala opakovat. Objevily se první ovce a zanedlouho jimi byla družina obklopena. Objevil se pasák, doprovázený dvěma psy, a zamířil k Nurnským. Bača měl na sobě beraní kožich s chlupem ven a na hlavě mohutnou huňatou čepici šitou do výšky. Jeho celkově divoké vzezření doplňovaly husté černé vousy a jiskrné tmavé oči nefalšovaného Vrchovce. Došel k nim a na znamení pozdravu sklonil píšťalu a dotkl se svojí úctyhodné pokrývky hlavy.
Pro Nurnské to byl první místní pastavec. A naštěstí uměl lámaně obecnou řeč.
“Já Wulfgaard”, řekl hrdě poté, co se vzájemně ujistili o přátelských úmyslech. Slovní zásobu v obecné řeči měl bača tak na úrovni krolla Rana, ale dalo se s ním domluvit, a to bylo hlavní.
“Wulfgaard Koženej. Z koželužny z vrchu”.
“Prima”, děl Zoltar. “Prodej ovci”. Když nemyslel na ženské, myslel na ovce.
“Já prodám, co by ne”.
Pokud mohli Nurnští odhadovat, jeho početné stádo mohlo mít sedmdesát kusů.
“A odkud jsi, kde je ta tvoje koželužna?”, pátral Yasper.
Wulfgaard se pokusil popsat polohu svojí osady, ale bez detailní znalosti místních kopců Nurnští tápali. A Wulfgaard viděl mapu poprvé v životě.
“Kožená bába taky umět řeč, i Koženej dědek. U nás se to dědit. A hojení ran, to taky dědit”.
Nurnští zavětřili. Medik byl potřeba vždycky. Wulfgaard sice smrděl tak, že to i otrlým a nemytým Nurnským připadalo dost na hraně, ale lidské kvality se poznají jinak, než nosem.
“Hele, já bych se nechal vošetřit”, ukázal Gerllod jeden ze svých nedávných šrámů.
Wulfgaard vytáhl ze záhybů kožichu okrouhlou krabičku, ve které, jak se ukázalo, byla mast ještě smradivější než samotný bača. Ale smrad se zdál být přírodního charakteru a chlapík vypadal, že si zaslouží důvěru.
“Když to štípat, tak to léčit”, upozornil Gerlloda předem. Ten se zapřel a vydržel to. Štípalo to hrozně. Ale nezdálo se, že by to uškodilo. Wulfgaard se tím dostal do přízně družiny. Ta se s ním následně vydala na další cestu horami. Stádo ovcí je nijak nezdržovalo, a to ani na cestě údolím, natož pak poté, co cestu opustili a jali se šplhat po úbočí. Wulfgaard jim cestou řekl, že Šumichrastovo jméno zná jen z doslechu, že se mu poslední dobou občas ztrácí ovce a že, půjdou-li s ním, dorazí k němu do salaše někdy druhý den v poledne. Ležení Nurnských uprostřed svahu bylo té noci ozvláštněno cinkáním ovčích zvonců, což bylo spíše příjemné než rušivé. Bača spal jako zabitý a hlídky nezaznamenaly nic zvláštního. A protože i počasí se definitivně umoudřilo a trochu se i oteplilo, bylo ráno docela příjemné.

V rozlehlé drnové salaši bači Wulfgaarda nalezli Nurnští: Koženou bábu, Koženýho dědka, jakéhosi Gobruše Hluchotu a dvě siroty. A, samo sebou, dalších třicet ovcí. Gerllod Moskyt jen uštěpačně poznamenal, že by nechtěl znát pohlavní život místních.
“Bába vařit kyselo!”, Wulfgaard se řehtal, že má čím pohostit návštěvu. Po udusané podlaze se nerušeně proháněly myši.
“Symbióza s přírodou”, konstatoval Myšilov, rozhlížející se po zasmrádlé salaši. “Naprostej ideál každýho druida. Těmhle lidem není z ideologickýho hlediska co vytknout”. V domě evidentně žili lidé a zvěř se stejnými právy.
Na Nurnské se se zbožnou úctou vytřeštěně dívaly dvě zdejší osiřelé, už trochu odrostlejší děti, kterým tu říkali Béčivec a Jufinka. Zoltar je kupodivu nechával na pokoji. Namísto toho šmejdil po zákoutích salaše, až se dostal do kuchyňského rohu, kde velké ohniště proráželo drnovou střechu komínem. “Ale hele”, radostně křiknul na ostatní. “Křivule. Baňky. Tady byl nějakej alchymista. Je to ukrutně zašlý, ale tohle neni kuchyňský nádobí. A byliny tu vidim, celý svazky. Tady se někdo pokouší něco vařit. A když říkám vařit, tak myslim vařit”.
“Šmáknout si, kyselo bude”. Kapusta smrděla prostorem a dávala za pravdu Wulfgaardovi ohledně vaření Kožený báby.
“Je to dost přesušený. Některý svazky tu musej viset léta. Ale něco je použitelný. Třeba tady, kaburka záhrobní. Vzácná věc. Mám to v herbáři”. Zoltar žasl.
Nurnští si skutečně docela šmákli. Během večeře jim Wulfgaard lámaným jazykem pověděl, že by si je rád najal. Vzhledem k tomu, že se mu už nějaký čas ztrácely ovce, byl ochoten dát celých pět ovcí, když družina “najít potvorák, který ovce rdousit a žrát”.
Zdálo se to absurdní, ale přejedení Nurnští naslouchali téhle fantaskní myšlence apaticky a beze smíchu. Potřebovali se znova chytnout nějaké stopy.
“Aspoň jedna ovec tejdně. A dycky úplně zmizet, nikdy žádnej zbytek”.
“No jasně, skřetí provianťáci”, zabručel potichu Gon.
Wulfgaard označil jako nejhorší místo, kde se ovce ztrácejí nejvíc, okolí osady Celiba. V improvizovaných mapách Nurnských se tohle jméno vyskytovalo.
“Nejlepší by bylo chytit jazyka”, mudroval Tos Bedlam.
“Skřetí jazyk nám bude k ničemu”, namítl Koblenc. “S tím se nedomluvíme”.
“Jsou možnosti…”, oponoval Zoltar a Ran pochybovačně zamručel.
“No, věčná škoda toho Šumichrasta”, posteskl si Gerllod.
“Víte”, navázal Koblenc. “Já myslím, že bychom neměli ztrácet moc času. Je tady nebezpečí z prodlení”.
“Bude zima”, vpadnul mu do řeči Gerllod Moskyt.
“Ano, zima by pro nás byla nepříjemná. Ale hlavně - jestli je tu někdo, kdo má nějaké plány, kdo chce situaci k něčemu využít, tak ten bude konat dřív, než zima začne. Možná už velice brzo”.
“Inu…”, poškrábal se Gerllod na hlavě. Menhorian měl sklopený zrak a přemýšlel.
Koblenc pokračoval: “Ten, kdo by chtěl třeba zaútočit na samotné město Kardam, by to udělal tehdy, kdy tam bude zmatek, všeobecný rozvrat. No a to je teď”.
“Má pravdu”, řekl Gerllod a plácnul dlaní do stolu. “Měli bysme se vrátit”.
Všichni se podívali na Blathela.
“Ano, půjdeme do města. Riziko toho, že se ocitneme mimo hlavní proud událostí, je veliké”.
“Zase se mi nechce se vracet s prázdnýma rukama”, řekl ještě starý kudůk. “Chtělo by to najít něco, co by pomohlo s obranou proti tomu, co se na město chystá”.
“No jo, ale co by to mělo bejt…”.
Debata vyšuměla do prázdna.
Oproti tomu hovor s Wulfgaardem byl sice vzhledem k jeho lámané řeči poněkud komplikovaný, ale bylo jasné, že bača tak trochu klame tělem. Jeho mysl byla velice bystrá a bylo zjevné, že ten jarý muž má za ušima. I ohledně jeho věku si druzi opravili názor. Kožich, papacha i černá vousiska jej dělaly staršího, než se zdálo. Ale byl to junák velmi mladý. Takový se Nurnským mohl hodit. Wulfgaard se dále ukázal být uctívačem Dyglufta Větrného. Svědčil o tom kolovrat, symbol tohoto Patrona. Kolovrat byl v salaši na čestném místě, ve výklenku, na kusu prosté barevné látky. Bylo zjevné, že na něm celou věčnost nikdo nepředl a že slouží jen jako jakýsi oltář.

Nurnští pak dlouho do noci uvažovali, jestli se před cestou do města Kardamu nemají vrátit nejdříve na vartoviště Terlin a vyloupit tamní hrobku. Motivovalo je ověřit si, jestli jsou tamní Patroni ještě stále na svém místě, a případně prověřit, jestli by nějaký jejich atribut, nebo něco, co mají u sebe, neukázalo směr, kterým se vydat. Objevil se i názor, že by tam mohl být tajně pochován Pán stínu. Toho, podle názoru družiny, hledali skřeti, respektive nekromant, který jim zřejmě mohl velet. Proti plánu násilím útočit na místní posvátnou půdu byl především vůdce, který byl jinak velice tichý a do hovoru se příliš nezapojoval. Nicméně dohodli se, že Terlin ještě jednou alespoň navštíví, neboť to není velká zacházka na cestě k pobřeží.

Ráno se tedy, opět posilnění kyselem od Kožených, vydali Nurnští za mohutného vzdouvání trávicích traktů na další cestu. Wulfgaard šel s nimi, zatím jenom jako horský průvodce. Kdosi poznamenal, že Dygluft se ke svému přízvisku nepochybně dostal po hojné konzumaci speciality Kožený báby. Takové už bylo šprýmování Nurnských. Nepršelo, jen občas mrholilo, ale šaty, které byly ještě vlhké, stihly přes noc v salaši uschnout. To byla příjemná změna po mnoha dnech strávených v provlhlém oblečení. To už také začalo povážlivě zasmrádat. Druzi ještě po probuzení absolvovali jednu z naučných přednášek vojáka Gerlloda Moskyta. Ten doslova a do písmene prohlásil, že nejlépe se sere ve volné přírodě, ovšem na svahu, obrácen tváří do údolí, kam je krásná vyhlídka. A když lze přitom dřepět na nějakém příhodném plochém kameni, je to tak prý nejlepší.
“Tomu se říká poezie”, dodal k tomu na závěr instruktáže Gerllod.
Druzi se podivili, co že to v gwendarronské armádě učí kadety za znalosti, ale většina se zařídila dle vojákovy rady a nutno dodat, že všem, kdo tak učinili, tahle zkušenost zvedla náladu.
Ještě předtím Zoltar od babky Kožený zakoupil svazky sušených bylin, které jej zajímaly. Sliboval si od toho nějaké magické bahno do svojí truhličky, kdyby místní kvítí prohnal destilací. Stálo jej to nezanedbatelné peníze, ale doufal, že to bude stát za to. Alespoň Wulfgaard prohlašoval, že jde o vzácné léčivé byliny. Nebylo jasné, jestli v kšeftu jede s bábou napůl, nebo jestli má o bylinách skutečně tak dobré mínění.

10. kapitola - Patroni a Loupení

Nurnští šli celý den a Gerllod se rozhlížel po kraji odcizeným okulusem. Ukradený předmět se ukázal být velmi užitečným a s jeho pomocí se hory ukazovaly jako na dlani i s podrobnostmi, které by jinak zůstaly z velké dálky skryty. Další noc je zastihla v Turošském průsmyku. Tak ulehli v útulně, zbudované v jeskyni, a strávili tam chladnou, ale příjemnou noc. Konec světna se valem přibližoval.
Další noc už museli spát na kamení, pár hodin cesty pod vartovištěm Terlin. Noc i tam proběhla v klidu. Wulfgaard, kterého doprovázeli jeho dva pastevečtí psi, se na kudůky v družině netvářil nijak nevraživě. Anebo měl před ozbrojenými Nurnskými takový respekt, že to nijak nechtěl rozebírat. Nurnští pod poledním slunkem vstoupili do Terlinu a přivítali se s mnichy. Ti jim ovšem zhola nevěřili, když jim Nurnští oznámili přítomnost skřetů v horách.
“Není možná”, horlivě tlumočil Tanzi Alasova odmítavá slova.
“Není možná?”, rozhorlil se Moskyt. “Sám jsem jich pobil docela dost. A ten malej, co tu s náma byl, tak ten na ně umřel!”.
“Nikdy jsme tady skřeta neviděli”, podivoval se Tanzi.
“A co víte o jistém Šumichrastovi?”.
“A to kdo?”, lámaně reagoval Alas.
“Ten obchodník, co cestuje po horách”, upomněl se Tanzi. “Není zdejší, a je dost nespolehlivý. My si raději svoje pochůzky vyřizujeme vždycky sami”.
“V horách nebezpečno, he!”, zahučel Ran.
“Nemáte se čeho bát, přátelé. Zde v eseniu jste v bezpečí, pod ochranou Patronů i nás, zbožných mužů”. Yasper a někteří další udusili smích hned v zárodku.
“V souvislosti s nenadálým nebezpečím bychom chtěli opětovně navštívit místo rozjímání, vaši svatyni”. Menhorian šel raději rovnou k věci. Vzhledem k tomu, že na krádež okulusu a dalších věcí se zatím očividně nepřišlo, bylo nutné vytřískat z návštěvy co nejvíc. Svoji zdrženlivost ke svatému místu už začínal v duchu přehodnocovat.
“Přízeň našich Patronů je trvalá, není třeba o ni žádat opakovaně”.
“Errr… Ale my bychom si rádi vyprosili radu. Opravdu bychom rádi opět stanuli před místem odpočinku Patronů. Třeba nám sešlou vnuknutí, pane. Víme, že mají takovou moc”. Blathel sice nebyl pořád přesvědčen o užitečnosti toho, oč žádal, ale jako moudrý člověk věděl, jak na to.
“Těší nás váš zájem a horlivost v ctění Patronů, zvláště pak těch zdejších”, zapýřil se prostřednictvím Tanziho Alas.
Začaly kolovat štamprle s pálenkou.
“Chcete-li se poklonit našim Patronům, tak, prosím, běžte”.
“Děkujeme, tak my jdeme”.
“Všichni?”, zděsil se opat.
“No jo, proč ne?”.
“Tak v tom případě s čistou myslí a v tichosti”, štamprlata byla Nurnským promptně zabavena.
Nurnští byli odvedeni do rozeschlého, vrzajícího a praskajícího dřevěného svatostánku. Uvnitř se dobrodruzi cítili docela stísněně.
Alas pak jednoho po druhém vodil do sklepení a tam je ponechával rozjímat po dobu, kterou si přáli. První Wulfgaard, po jeho návratu pak Menhorian. Ten se jal místo znovu zkoumat magicky. Teleportační schopnosti mu umožnily dostat se až do hrobky samotné. V báglu, který měl s sebou, měl i půjčený železný pajcr od Yaspera. Tímhle nástrojem se pak začal dobývat do hrobky Kalmyncrovy. Šlo mu to úplně báječně, malta mezi cihlami se drolila více než ochotně. Po nějaké době bylo možné dvě cihly vyndat. Prostorem hrobky zavanul puch. Objevily se dvě rozpadající se boty. Nekromant Blathel vyndal další dvě cihly a rozžal magické světlo z hůlky Gerlloda Moskyta. Jal se zkoumat Patronovu mrtvolu. Když na mrtvém těle nenašel žádné zvláštnosti, pokusil se neuměle zamaskovat stopy vloupání a přenesl se kouzlem k druhé hrobce na opačném konci krypty. Tam byl mrtvý zazděný důkladněji. Blathel se rozhodl pokusit se k tělu druhého z Patronů opět přenést kouzlem, ale nezdařilo se mu to. Prostora byla příliš malá. Pečlivě si otřel krev, která se mu po neúspěchu spustila z nosu, a vrátil se k ostatním. Nebyl v kryptě o moc déle než Wulfgaard.
“Je tam to, co jsem říkal”, sykl k ostatním.
“Mrtvola”, konstatoval Zoltar.
“Byla to blbost se tam vlámat”, šeptal dál Blathel. “Akorát si tu zaděláváme na problémy”.
“Ještě někdo chce poprosit Patrona o přízeň?”, vtíral se Alas, který nerozuměl neklidu Nurnských.
“Ano, já půjdu”, řekl si Yasper o příležitost.
“A co tam teda je?”, rozčiloval se Gerllod na Blathela. Nemohl pochopit, že kromě dvou hrobů není dole pod svatyní nic.
“Chápej to už. Bylo zbytečné sem chodit. Zůstala tam po mně akorát paseka. Vyndané cihly ze zdi nikdo nepřehlídne. Ještě že je hrobová zeď uzavřená za dveřmi, takže to na první pohled snad nebude vidět “.
Yasper mezitím dole v kryptě dokonával spoušť, kterou načal vůdce. Dveře, kryjící zazděné hroby, kam se Blathel teleportoval, otevíral zámečník paklíčem, případně násilím. Dole také rozškrábal prastarou malbu Marvarda Tlapy ve snaze najít případné skryté ovládání tajných prostor a nahoru se vrátil celý zpocený takřka po hodině, kdy už všichni včetně Alase byli značně nervózní z toho, co se asi dole děje.
“Už bude čas večeře”, hodlal uzavřít Alas pro dnešek příležitosti k rozjímání, ale Gon a za ním Zoltar se ještě z nějakých nepochopitelných důvodů hodlali nacpat na prohlídku krypty. Alas je požádal, aby to urychlili. Gon dokonal drásání omítky se svatým obrázkem a na závěr se pokusil alespoň zamknout to, co nechal Yasper odemčené. Žel se mu to nepodařilo, a tudíž nebylo moc nadějí, že by se jak na vykutané Blathelovy cihly, tak i rozškrábanou malbu nějakou chvíli nepřišlo. Nurnským na vartovišti začínala trochu hořet půda pod nohama.
Alas odešel na večeři a k Tanziho překvapení se ještě přihlásil Blathel.
“Bojím se hněvu našich Patronů!”, zvolal mnich. Ale Blathel měl teď jasný plán. Yasper našel v kryptě jedno duté místo, které mohl bezpečně prozkoumat jedině kouzelník.

“Byl to krajně hrůzný zážitek”, ulevil si po večeři Blathel. Nejdřív jsem se přenesl do tajných zazděných prostor. Moje lucerna tam ozářila ty místní pseudorealistické malby. Ve stěnách jimi pomalovaných jsem identifikoval zazděné otvory, očividně hroby. Pajcr mně i tam hodně pomohl, i když nevyhnutelně jsem tam strávil spoustu času. Po odstranění omítky a vyrýpnutí několika cihel jsem se dostal dovnitř”.
“Do toho hrobu?”, s otevřenými ústy se ptal Wulfgaard. Pro něj byla taková představa svatokrádeží.
“Ano, do hrobu”. Menhorian se kradmým pohledem ujistil, že je mniši neposlouchají. “Prostě jsem skrz zeď udělal průraz”.
Ran se zhnuseně zašklebil.
“Uvnitř nebylo dost dobře vidět”, pokračoval vůdce. “Zkoušel jsem sáhnout dovnitř, ale jako by mi nějaká neviditelná síla bránila se tam dostat. Bylo to zvláštní. Trochu to jakoby pružilo”, zabručel si pro sebe a na moment se odmlčel. “A pak jsem pokračoval k druhému z hrobů v tajné části krypty. Ten jsem otevřel také. Do něj se sáhnout dalo, ležel tam nebožtík. Vysušené tělo”.
“No jo, však jsi taky byl dole skoro hodinu. Tanzi vypadal, že mezitím usnul”.
“Což bylo dobře”.
“Což bylo dobře”, pokýval Blathel. “Byl jsem si vědom, že nás stavím do špatného světla a že napínáme trpělivost mnichů k prasknutí. Ale pořád mi připadalo, že v těch tajných prostorách dole může být něco zajímavého”.
“A bylo?”.
“No, něco tam jistě je. Ale byly to nervy to zjišťovat. Sáhnout k nebožtíkovi do hrobky nataženou rukou a šacovat ho po hmatu… Čekal jsem, kdy se co stane”.
“Brrr… trnou mi zuby jen při tom pomyšlení”.
“A co teda jsi tam sbalil?”, zajímal se Gon.
“Nesbalil nic, nechal jsem to tam”.
“Bohové!”, zaláteřil Gerllod.
“Nemohl jsem vynést nenápadně dvousáhovou hůl”, zaskřípal zuby Menhorian. “A na důkladnou prohlídku toho nebožtíka nebyl čas. Chtělo by to tělo vytáhnout”.
“Takže jen jedno tělo?”.
“Ano, jak jsem řekl, v jednom z hrobů tělo chybí. A nějaká síla tam brání sáhnout. Ale je tam uvnitř vidět nějaký rozpadlý dřevěný mechanismus. Ten hrob byl celý takový… podivný”.
“Kolovrat Dyglufta?”, nadhodil Koblenc.
Wulfgaardovi zasvítily oči. Místo posledního odpočinku jeho Patrona nebylo až dosud známo.
“U toho hrobu byla vymalovaná krajina za soumraku, takový ponurý obraz hor”.
“Žádný Patron vymalovaný na hrobce? Jen krajina?”, otázal se Koblenc.
“A mimořádně depresivní. Jako v podzimním nečasu”.
“No, Dygluft Větrný nebyl nijak zobrazován. Navíc se říká, že se mohl učinit neviditelným, což i často činil. Tak to by možná mohlo odpovídat”.
“Aha, tak leda že by byl neviditelnej i po smrti. Něco tam je, něco jsem hmatal, i když jsem to neviděl”.
“Takže asi máme hroby Pána stínu a Dyglufta Větrnýho”, konstatoval Gerllod.
“No a co z toho?”, zeptal se Klabzej. “Dyť nám to k ničemu neni”.
“Měli bysme to každopádně vytěžit, prohledat důkladně. Když už o nich víme”.
“Zvlášť Pán stínu by mohl mít něco u sebe. Potíral nemrtvý. Třeba ta jeho hůl”. Zemikosa vedl debatu.
“Je dost pravděpodobný, že po hrobu Pána stínu jdou i ti skřeti”, připomněl kudůk Koblenc. “Hledají jeho vědění, nebo nějaký jeho artefakt?”.
Slovo si vzal Wulfgaard: “Odedávna se zdejším mrtvým dává do hrobu lodyha jedné místní byliny. Kalmyncrův lopuch. Je to taková pověra, tradice. A ani nevím, proč se jmenuje po Kalmyncrovi. Ale co když to souvisí s Kalmyncrovým bojem proti nemrtvým, který vedl s pomocí Pána stínu?”.
“A proč by skřeti hledali způsob, jak nemrtvé potírat”, oponoval Koblenc. “A vyvolávat je zjevně už umějí”.
“Spíš chtějí zabránit, aby někdo nalezl způsob, jak ty nemrtvé účinně hubit a bránit se jim. A tohle vědění Pán stínu podle legendy měl”.
“S tím by se dalo souhlasit”, pokýval Koblenc.

Nurnští zalehli v domě, přiléhajícím ke svatyni, poté, co je Tanzi ujistil, že v horách zcela jistě žádní skřeti nejsou.
“Domnívám se, že tady došlo k nějakému jazykovému nedorozumění”. S vlídným úsměvem dál vysvětloval: “Nepochybně jste potkali skupinu kudůků, kteří prchali na východ z přímořských krajů. Skřet je ale výraz, který my pro ně neužíváme. Nicméně chápu, že zde mohlo dojít k záměně. Jsem rád, že se vše tak vysvětlilo”.
“Ale hovno”, utrousil Zemikosa.
“Nelamte si s tím hlavu”, blahosklonně přešel Tanzi Zoltarův komentář a odebral se na lože. Klid mnichů za této situace byl rozčilující.
Druzi se dlouho radili, jak svatostánek jejich hostitelů nejlépe vyloupit a vyzískat z něj všechno, co se dá. Blathel rozhodl, že je třeba dočerpat magické síly a tudíž že se bude pokračovat ráno.

“Hele, jak to vlastně dneska v noci bylo s hlídkami?”. Venku kokrhal už dobrou hodinu neodbytný kohout.
“Jó, Yaspere, potencionální švagře můj”, protáhl Gerllod Moskyt. “Hlídání jsem se musel nakonec ujmout já sám, dobrovolně”.
“Vždyť vůdce večer říkal, že je tu bezpečno, že hlídky nebudou”, namítl kdosi.
“To nikdy nevíš. Radši jsem se toho ujmul. A budil jsem tady Rana. To bylo přesně o půlnoci”.
Gerllod měl, jako ostatně všichni protřelí dobrodruzi, nadobyčej vyvinutý smysl pro přesné sledování času. Jedna nebo dvě výpravy a muž byl schopen v kteroukoli denní i noční dobu určit, kolik je hodin. Za bezmračné noci stačilo mrknout na hvězdy, přes den pomáhalo slunce, ale v temné sluji to chtělo prostě cvik. Nurnští ho měli všichni. Teď se Moskyt díval na Rana, aby se vyjádřil, co bylo dál. Kolohnát se ale jen culil a snažil se tvářit, že tu není. Vypadal jako upejpavá panna.
Místo něj se ozval Horác Lipový. “No, mě budil Ran, to je pravda. Ale to bylo o půlnoci. Maximálně pár minut po ní. Já budil ve dvě tady nováčka, Tose”.
Tos mlčel jako hrob a přemýšlel, co mu ti hrdlořezové provedou. On přece nestál o to být členem toho jejich spolku. Chtěl se jen vymotat z toho nebezpečného kraje. Ovšemže jej ten koňmi smrdící trhan vzbudil. Ovšemže mluvil něco o hlídce. Ale co je mu, kudůkovi z dobré kardamské rodiny, po tom? Jen se posadil na posteli, v polospánku zvážil pro a proti, a jednoznačně usoudil, že posilující snění je to nejlepší, co může do rána udělat. A za pět minut už zase spokojeně pochrupoval.
“Vládne tu nějaká uvolněná morálka”, řekl vůdce, když seznal, že se pokračování příběhu o hlídkách nedočká. Ale žádné závěry z toho nevyvodil. Namísto toho si sedl na svou postel, čelem ke zdi, dlaně položil na svá ramena, hlavu nachýlil kupředu a znehybněl. Jeho způsob pohroužení do meditace byl prostý, ale účinný. Mnozí z Nurnských už viděli podstatně efektnější, ale také prapodivnější meditační postupy. Po době, za kterou by se slušný měšťan stihl tak akorát nasnídat, sebou Blathel škubl a povstal. Na první pohled nyní vzbuzoval větší respekt, než tomu bylo hned po probuzení. Byl připraven.

“Tak, co jste dělali vy?”, nechal Blathel ostatní ještě chvíli napínat.
“Gerllod se válel na sluníčku”, prásknul vojáka Gon.
“No a co, buď rád, že dneska trošku svítí”.
“A vyžebrali jste nějaké jídlo, zatímco jsem byl dole? Pamatujte, že zásoby nám pomalu docházejí”.
“No jo, jasně, toho se ujali Yasper se Zoltarem, ty maj vyřídilku. Hele vůdče, nenapínej nás a podej hlášení, prosim tě!”.
Blathel po něm loupnul očima. “Dobrá. Předem říkám, že i když dole není nic, s čím by se bojovalo, teleportace v tak malém prostoru jsou značně riskantní. Ale celkem mi to vycházelo”.
Zoltar řekl: “Bohové jsou nám nakloněni, zatím”.
“Doufejme, že to tak vydrží. Takže, z hrobu Pána stínu jsem vytáhl tělo. Rozpáral jsem šaty. Našel jsem jeho atribut, zrcátko. Tady. Radši bych se do něj moc nekoukal, Yaspere, nevíš, co to může způsobovat. Nech to kolovat”. V zrcátku byl střed jakoby kalný. Buď byla odrazná plocha špatně ulita, nebo bylo se zrcátkem ještě něco dalšího v nepořádku. Vprostřed totiž nebylo jen rozmazáno, ale občas jako by se sám obraz podivně hýbal, tu přes něj přešel stín, tu se zase rozjasnilo. Koblenc ale nebyl s to říct o tomhle artefaktu víc, než že dle pověsti je v zrcátku uzamčena stará, nedobrá stránka Pána stínu.
“Tady je hůl. Mám jí navázanou na svojí, kvůli nenápadnosti. Nepotřebujeme tu dělat rozruch, než definitivně vypadneme”.
“Tak vyrazíme do města?”.
“Drobné pozitivum, teď víme s určitostí, že Pán stínu je mrtvej”, řekl Yasper.
Wulfgaard ale smutně vrtěl hlavou: “To se nemělo stát, nemělo stát. Loupěž u Patronů”.
“Jo, a málem bych zapomněl”, řekl ještě vůdce. “Našel jsem utrženej svitek s nějakym nápisem”.
“Tak to přečti, ne?”.
“Rád bych, ale je to v místním jazyce”.
“Tak Wulfgaard”, nařídil Gerllod.
Vrchovec byl sice v šoku a rozčilení z vyloupení hrobky jednoho z Patronů, ale nechal se přesvědčit a jal se překládat rovnou do obecné řeči.
“Aby nám nelhal”, šeptem se svěřil Gon Myšilovovi”. Může nám ledacos zatajit”.
Wulfgaard se ale s textem chvíli potýkal. Škrábal se ve vlasech a bezhlasně pohyboval rty. Tak, jak to přemýšlející bačové dělají. Gerllod se s Yasperem mezitím přeli o známých bitvách, konkrétně v které bitvě hrála roli bažina a kde se naopak bojovalo u statku.
Do toho pronesl hlasitě Wulfgaard: “Dyť je to návod, jak povolávat nemrtvý! Píšou tu:”, slabikoval, “směs dvanácte hodin svař a množství rovnající se jedné unci hmoty nalej mrtvému do chřtánu!”.
“Počkej, počkej”, brzdil jej vůdce. “Ještě jednou a pomalu”.
“… použité ingredience, dvojtečka”, dodal Vrchovec.
Menhorian, který se koukal zkoumavě na Wulfgaarda, hmoždícího se s textem, dodal. “A tam je to utrženo”.
“Utrženo”, potvrdil Wulfgaard.
“Hmmm, tak tohle asi skřeti hledaj”, zabručel Gerllod. “Návod na vyvolávání nemrtvých”.
Ran namítl: “Leda nějakej jednodušší, než jakej už sami uměj, he?”.
“No, to nevíme, zatím”.
“A když Pána stínu pohřbívali, tak tady nechali jenom půlku návodu. Ta druhá bude asi jinde. A tu druhou půlku už třeba skřeti maj”. To byla odvážná konstrukce, ale pro takové nechodili Nurnští nikdy daleko.
“Helejte, ale tohle je mi divný”, ozval se Koblenc. “Proč by měl v kapse Pán stínu návod na vyvolávání nemrtvých. On přece dělal tyhle věci jen za mlada. Pak proti tomu, alespoň co legenda praví, celý život bojoval. Proč by…”.
“Někdo ho chtěl zdiskreditovat!”, bafnul Gerllod.
“Řekni nám to ještě jednou. Co tam přesně je?”, vyzval Wulfgaarda Blathel.
“Dvanáct hodin svař a nalej…”.
“Ale to přece nic neříká o tom, že se tím oživují nemrtví. To je jen tvoje domněnka. Může to být, co já vím, třeba lektvar skutečně oživující mrtvé, respektive způsobující jejich přivádění zpět k normálnímu životu”.
“To už Nurnští zažili”, ozval se kdosi.
O slovo se zase přihlásil Koblenc. “Pán stínu se s Kalmyncrem Hvězdopravcem o všechno vědění dělili a Kalmyncr by mu rozhodně nedovolil, aby nemrtvé oživoval. Tak praví legenda”.
“No dobrá, ale o přivedení mrtvého takříkajíc ze záhrobí zpátky k životu by jít mohlo”.
“O tom legendy nic neříkají”.
Menhorian se zamyslel. “Ale musel to být on, mrtvý měl u sebe hůl a zrcátko”.
“Já si spíš myslím”, rozvíjel Koblenc svoji linii myšlenek, “že to spíš bude návod jak ZABRÁNIT tomu, aby se z nějaké mrtvoly mohl stát nemrtvý”.
“A jo, no to je taky možný”, pokýval Gerllod.
“Určitě funguje rozsekat mrtvole hlavu namaděru. Tak jako to udělali skřeti se Šumichrastem”.
“To si nejsem úplně jistý, pane mágu, jestli tohle pomůže”, oponoval starý kudůk. “Každopádně, vykládejte pozůstalým nebožtíka, že se taková věc musí v zájmu prevence udělat. Nalít nebožtíkovi nenápadně do úst nějakou tinkturu je mnohem schůdnější”.
Debata byla pomalu u konce.
“Takže žádná Celiba?”.
“Žádná Celiba. Stavíme se v nějaké té knihovně. Takže vartoviště v severní části kopců. A pak do města”.
“A v Blahutově skrýši, tam on přece žil. Něco by tam mohlo být. Půjdeme skoro okolo”.
“Nic tam není”, zamítl návrh vůdce.
“Jen naivní obrázky na zdech”, uchechtl se Zemikosa.
“Žádný naivní obrázky”, zahudroval Wulfgaard, kterému byl před očima znesvěcován jeho panteon.
“Hlavně se musíme přestat motat v kruhu. Sbalte se”, rozhodl Blathel.
“Helejte, mládenci”, ozval se najednou váhavě Koblenc. “Já tady zůstanu, já se na tu vaší cestu necejtim. Nohy mě bolí, sotva jsem se vyléčil z té lapálie, už zase mám pocit, že na mě leze nějaký kašel. Tady se dám dohromady, počkám, až se všechny nepříjemnosti přeženou”.
Menhorian si promnul nos. Koblenc by se jim hodil. Ale musel na něj jít opatrně. Nejlíp přes jeho lásku k vědění. “A nechcete s námi do té knihovny? Měl byste tam spoustu zajímavého materiálu k bádání. Cestou do Kardamu se mrkneme ještě do jednoho esenia, toho, co se odtamtud ztratily ty knížky”.
Koblenc už ale byl o tom, že zůstane, zřejmě přesvědčen. Zavrtěl hlavou: “To jsou příšerný kopce a navíc, jako kudůk bych tam mohl přijít k úhoně. Pamatujte, jak to vypadalo ve městě Kardamu. Ani na všech vartovištích nebudou tak tolerantní jako tady”.
Blathel seznal, že Koblenc má pravdu. A tudíž že s ním nehne.
“A já tady zůstanu s nim”, řekl Tos Bedlam, taktéž kudůk. “Mám k tomu stejný důvody. Asi to chápete”.
Gerllod syknul. Tohle si nováčci nesmí dovolovat.
“On tu zůstane se mnou”, postavil se za Tose Koblenc. “Tady budeme v bezpečí”.
Gerllod se tvářil dost nasupeně. A Tos pokračoval.
“Já bych teda šel spíš pryč, nejlíp do Gwendarronu. Vy lozíte po horách, furt se něco může semlít. Přitahujete nebezpečný situace”. To měl ovšem pravdu. Tos sám nebyl z dobrodružného těsta.
“No, aby ses nesplet”, řekl Zoltar hlasem, oscilujícím mezi upozorněním a výhrůžkou. “Ono všude je něco”.
“Nechte je tady”, vložil se do toho Wulfgaard. “A pojďte do Celiby zjistit, co se stalo s mejma vovcema”.
“No, měli bychom se každopádně pohnout, než začne být skutečně chladno”, dodal Menhorian.
“Tyhle hory v zimě mohou být věru kruté”, konstatoval kudůk Koblenc, asi aby Nurnské popohnal.
Tose se druzi ještě chvíli pokoušeli přemluvit, řka, že jsou jeho šťastní Patroni, kteří ho zachránili. Ale kudůk byl ochoten jít kamkoli, jen když to bude směrem na východ, do kraje hobití Domoviny.
Menhorian se s Koblencem ještě domluvili na tom, že se v případě nějakých problémů potkají u Zmrzlýho v jeho domě.
“To je taková dobrá spojka u města”, poznamenal k tomu voják Gerllod, zatímco Koblenc se netvářil nijak nadšeně při představě návratu do Kardamu, odkud byl vyrván ze spárů smrti.
Wulfgaardovi se ale také nechtělo opouštět blízkost svojí salaše, a jestliže nebyli Nurnští ochotni vyslyšet jeho opakované žádosti o to, aby se šli do okolí Celiby zabývat mizením jeho ovcí, postavil si hlavu a chtěl zůstat s oběma kudůky v Terlinu. Menhorian i ostatní ale cítili, že by bylo zapotřebí mít s sebou alespoň jednoho průvodce, který umí místní řeč a zná zdejší reálie. A protože Koblencovy argumenty byly pádné a nebylo jej možno vzhledem k jeho chatrnému zdraví nutit cestovat v nečase po horách, bylo nutné mladého Vrchovce přemluvit. To se jim nakonec podařilo a vousáč si zabalil svůj skrovný uzlík. Nakonec, jeho dva psi se s flekatým psem nepsem, pletoucím se pod Klabzejovy nohy, docela snášeli.

Vyrazili tedy z esenia. Šli celé dopoledne a počasí jim docela přálo. Ve dvě odpoledne dorazili do Blahutovy skrýše. Tři suché a zavětrované místnosti vytesané ve skále, čistá podlaha a na stěnách reliéfy. Chlap, přikládající roh k ústům a troubící, chlap volající na pozadí hor. Prostě Blahut, Patron z nejrespektovanějších. K lítosti většiny družiníků ale dal vůdce pokyn pokračovat v cestě. Bylo ještě brzo na to, pomýšlet na tábor pro nocování, a počasí jim dnes přálo. Takže pokračovali dál. Noc se rozhodli strávit na hřebeni. Když se začalo smrákat, ustanovili ležení. Večerní červánky poskytovaly malebné obrazy hor a druzi se celý večer přetahovali o možnost rozhlédnout se po kraji ukradeným okulusem. Wulfgaard jim k tomu ze skrovných zásob vařil v mosazném kotlíku večeři. Zemikosa mu do jeho činnosti notně žvanil. “Zoltare, vždyť ty vařit přece neumíš”, napomenul jej Blathel.
“Se ví že umim”, hrdě pohodil hlavou Zemikosa. “Každej dobrej alchymista umí vařit”.
“No jo”, střízlivě poznamenal Gon. “Ale lektvary a jídlo, to je něco dost jinýho”.
A tak došlo na Zemikosův proslov o vaření a o receptech. Protože Zoltar byl adept umění alchymistického, vztáhl svoje ponaučení na výrobu lektvarů.
“Základem každýho pořádnýho lektvaru je, to se rozumí, voda”, začal zeširoka Zoltar Zemikosa. “Dešťová, pochopitelně, protože voda, která propluje v podobě mraků nad krajem, získá ten správnej magickej cink”.
“Voda z louže”, utrousil potichu Yasper.
“Jo, z louže je dobrá”, kývnul zcela vážně Zoltar. “Když není k mání žádná voda”, podrbal se za uchem, “musí stačit moč. Ale pokud možno ne starší než den, nebo nejvýš dva”.
“He?”, vyrazil ze sebe kroll Ran.
“Dál je pro odbornou destilaci lektvaru mlhoviny nutný dát tam lidský ucho. Jestli nemáte lidský ucho, tak tam vražte psí”.
Pes-nepes podrážděně štěknul.
“Jestli nemáte ani psí, tak aspoň kus starýho hadru, to je podobný”.
Menhorian Blathel se plácnul nevěřícně do čela.
“Dál tam hoďte trochu speciálního kvítí. Mateřídouška je fajn. Anebo rozrazil. Přinejhorším bodlák. Nebo trochu mechu. Ale plíseň ze starýho jídla udělá taky službu”. Zoltar se mocně nadechl. “No a teď to nejdůležitější. Magická esence! Sedm uncí. To se musí přesně odměřit, kvůlivá tomu s sebou taky tahám to složitý vybavení. Jo a předtím, to jsem zapomněl říct, je to celý třeba přejít prudkym varem. A zmínil jsem se už, že tý esence musí bejt aspoň šest uncí? Každopádně míň jak pět bych si tam dát netrouf”.
Zoltar udělal významnou pauzu a Gon do ticha zakašlal.
“Nakonec se lektvar musí takzvaně zatáhnout. Na to se použije hrst květů stříbrnýho jetele, natrhanýho za úplňku o půlnoci. Je jasný, že ten neni většinou k mání, takže normální lipovej květ může bejt alternativa. A když žádnej květ nemáte, tak tam nedávejte nic”.
“Nezataženej lektvar”, poznamenal Yasper.
“Hele, nekafrej mi do oboru!”, utrhl se na něj Zoltar. “Kde jsem to přestal? Jo, tak to pak vznikne takzvanej nezataženej lektvar. No, a pak už jenom zcedíte hadr, zchladíte a pijete, nebo flakónkujete. To je odbornej výraz, kdy se plní sklo pro pozdější použití”.
“Tak to bysme měli”, ozval se chmurně Gerllod Moskyt.
“Chtěl jsem říct”, uzavíral alchymista debatu, “že i když je to vysoce kvalifikovanej a náročnej proces, tak se při pečlivym dodržování postupu, kterej jsem vám nastínil, nemůže stát, že vám zpod ruky vypadne nějakej zfušovanej lektvar”.

11. kapitola - Oheň a Déšť

Ráno ale bylo všechno jinak, než si druzi večer plánovali. Krásné počasí se, jak to už v horách bývá, změnilo mávnutím proutku na vichr a déšť, viditelnost se snížila natolik, že okulus nemělo význam vytahovat, a Gerllod s Menhorianem, kteří se k sobě nad ránem při poradě tiskli, vymysleli změnu plánů.
“Zpátky na vartoviště?”, tázal se nevěřícně Gon. “Už zase?”.
“Ano, přesně to máme teď v plánu”, potvrdil mu Gerllod s kamenným výrazem.
“No tak snad víte, co děláte”, řekl Myšilov, který jinak plány postupu moc nekomentoval.
V lijáku druzi balili svoje skromné ležení. Yasper hudroval: “Připadám si jako pitomec, porád sem a tam”.
“Jo, Alas s Tanzim se na nás budou dívat jak na chudé duchem”, pokýval hlavou Menhorian. “Ale i přesto bychom se tam podívat měli. Může to být důležité”.
“A říkali jsme si taky”, přerušil mága Gerllod. “Že průzkum v kryptě je tak náročnej, že ani Blathelovi by nemusel stačit všechen jeho um a ty… kejkle”, dodal. “Takže šup, vybalte všichni, co máte za užitečný bezmegy, magický a jiný, potřebujem toho našeho vůdce nadít vším, co máme”.
“Cože?”, ozval se Yasper, zatímco ostatní se na sebe překvapeně dívali a ošívali se. Tohle nebylo nikdy zvykem. “To mu mám jako půjčit svoje paklíče?”.
“Teď mám na mysli, že by mu třeba moh Myšilov půjčit tu svojí slavnou teleportační hůl”.
“To není teleportační hůl, to je druidská hůl. Odznak moci”, vysvětloval klidně Myšilov.
“No jo”, namítl Gerllod, “To my samozřejmě respektujeme. Ale ono je to zapotřebí, víš? Pro průzkum”.
“A ty bys jí nemohl postrádat?”, otázal se Blathel, zapomínaje na kouzelné slovíčko.
Myšilov se uchechtl. “Což o to. Já bych jí postrádat moh, ale ty s ní budeš akorát tak klackovat”.
“Cože?”, nechápal Gerllod.
“Já tomu rozumim”, děl Blathel. “Znamená to, že nám kouzelníkům je ta hůl k prdu”. Mág pobytem na výpravě poněkud zhrubnul.
“Jo ták, tak to je nešikovný”.
“Ale můžu ti půjčit magický flakón, ten je pro uživatele magie”.
“Což je Blathel”, dodal Gerllod.
“Což jsem i já”, vmísil se do hovoru Zemikosa.
Klabzej zavrtěl hlavou. “Dobíjí magickou energii do hlavy”.
“Lajcky řečeno”, na to zase Zoltar.
“Přesně řečeno”, opravil jej Gerllod.
“No jo, pane chytrej”.
“Ale jo”, děl spokojeně Menhorian. “To je moc šikovný”.
“Jmenuje se to amulet Lázně moci”.
Menhorian od Klabzeje převzal plochou skleněnou fiálu na šňůrce.
“A tady je prsten magického výboje”.
Blathel si se zájmem prohlížel další podávaný šperk.
“Taky prsten pytláka Fionna”, pokračoval druid v rozdávání svých cenností.
“A já ti pučim svůj řemdih, he!”, nabídl zcela vážně Ran.
“Ne, děkuji, rád bych se vyhnul střetu”.
“A pak ještě klabzejovej list”, hrabal se druid hluboko po kapsách, až našel tuhý kožnatý lístek. “Když ho zlomíš, dostaneš požehnání”.
“To se věru může hodit”.
“A ještě tu pro tebe mám prsten zrakového bludu”, Klabzej s obtížemi sundával kroužek z prstu svých kloubnatých rukou.
“Zajímavé…”.
K hloučku debatujících se připojil černobradý Wulfgaard. Když spustil obecnou řečí, měl silný vrchovský přízvuk.
“No a moh by mi Gerllod nebo Blathel vysvětlit, co tam vlastně čekáte, že ještě najdete? Myslel jsem, že už jste to tam celý prohledali. Byli jste tam dole loupit už dvakrát”. Znesvěcení hrobů Patronů se ho dotýkalo.
“V kostce”, začal Menhorian Blathel. “Jde o to, že Zemikosa si myslí, a podle mého docela správně, že k půlce toho pergamenu, který jsme nalezli u nebožtíka Pána stínu, musí existovat druhá půlka papírku”.
“Nebo třetina, nevíme jak je to celý veliký”.
“To je možné, Gerllode. Prostě další část může být u Kalmyncra Věštce”.
“Pohřbenýho v Terlinu”.
“Jo. A já si ještě myslím, že další část může být taky u Dyglufta Větrníka”.
“Větrnýho!”, zařval pohoršeně Wulfgaard.
“Je to další temnej Patron, kterej…”.
“Ale prd temnej”, přerušil mága syknutím Wulfgaard.
“To je ten neviditelnej?”, zeptal se Gon.
“Ano, to je on. Ten leží v té druhé půlce utajené hrobky. Už je mi jasné, na co jsem to v jeho hrobu narazil. Na jeho neviditelné pochované tělo”.
“Přesně tak”, uzavřel hovor Gerllod. “Nebudeme za sebou nechávat nějaký nedodělky, Větrníka jsme ještě nevybrali. Tak!”.
“No, co dělat, tak pojďte, vyrazíme. Cestu na Terlin už známe skoro zpaměti”. Gon se s povzdechem zvednul a začal pakovat tornu.

U Blahutovy skrýše se Blathel oddělil a vyrazil směr Terlin. Družina byla ráda. Ve vytesaných prostorách Blahutovy poustevny bylo možno spoléhat, že noc bude v naprostém suchu. Uondaní Nurnští to naléhavě potřebovali. Blahutova skrýš také poskytovala lepší obranné možnosti než otevřený terén. Na možné nebezpečí se stále nesmělo zapomínat. Do Terlinu odtud vyrazil vůdce sám.
Za posledního světla došel Menhorian Blathel na dohled brány vartoviště. S uspokojením provedl inventuru veškerého vybavení, kterým byl ověšen. Počkal ještě hodinu. Denní světlo pohaslo a dál bylo vidět už jen nemnoho osvětlených oken esenia. Zvedla se mlha a už jen drobně mžilo. Mág kradmo přišel až ke zdi vartoviště, seslal na sebe magickou schopnost letu a pronesl zneviditelňovací formuli. S vědomím naprostého bezpečí přelétl přes chatrnou hradbu a snesl se na zem na nádvoří, do temného kouta, k věži dřevěného svatostánku. Terlin byl tichý. Klid a mír posvátného místa nerušil ani křik nočních ptáků, ani hovor lidí. Blathel vyřkl další magickou formuli, po níž se sice zviditelnil, ale zároveň přenesl dovnitř chrámu. Počkal, až se jeho oči přizpůsobily takřka úplné temnotě, a opatrně sešel po kamenných schodech dolů, do krypty. Teprve tam se odvážil zapálit plamínek ve své lucerně s okenicemi. Poprvé ulehčeně vydechl, když zjistil, že vše je tak, jak to při posledním vloupání zanechali. Tedy dveře k hrobům jsou zavřené, ale odemčené, a cihly jsou ponechané tak, jak je Nurnští vypáčili ze zdi. Na jejich vloupání se tedy zatím stále ještě nepřišlo. Teleportoval se tedy do tajné poloviny krypty a šel tam, kde chmurný obraz tmavých hor značil hrobku Dygluftovu. Neopomněl si přes ústa převázat šátek, ale zalitoval, že mezi svým vybavením nemá rukavice. Sáhl tedy holou dlaní skrz díru ve zdi do hrobu a nahmatal v něm cosi neviditelného. S odporem to pořádně ohmatal. Byly to boty. Zatáhl za ně. Slyšel šustění vyschlého těla, které táhl po maltovém loži hrobu. Sáhl výše a vzal za práchnivou látku nohavic a posléze i kazajky. Neviditelné tělo pomalu soukal ven z hrobu, až se mu s odporným chrustnutím složilo k nohám. Mrtvola, jak ji táhnul, byla extrémně lehká, vysušená. Ale hmatal pergamenovou kůži na rukách, svraskalý obličej i vyceněné zuby nebožtíkovy. Srdce mu přitom tlouklo jako splašené. Jal se umrlce prohledávat, jen tak, po hmatu. Z mrtvoly se pojednou ulomilo chodidlo i s botou. Okamžitě se stalo normálně viditelným. Pak Blathel stáhl z mrtvoly nohavice a nakonec i kazajku. Vše se náhle zviditelnilo. Při pohledu na nebožtíkovu tvář Menhorian skoro zalitoval, že nezůstal neviditelným. Dygluft zjevně nebyl Vrchovec, neměl černá vousiska ani hřmotnou postavu. Byl to člověk, podle zbylých chomáčů světlých vlasů ulpělých na lebce, snad ze severu. Kazajku, která se ukázala být vestou, obšitou barevnými nitěmi, se spoustou zašlých kovových knoflíků, sbalil do torny. Byla na hubenou postavu a stála za podrobnější prozkoumání. Několik prstenů, jednoduchých lesklých kroužků, které stáhl z mrtvoly, dál na krku jakési korále, snad pro štěstí. Jinak nic. Ještě jednou prošel všechny kapsy, důkladně si posvítil do hrobu samotného skrz vydlabaný otvor po cihlách. Po druhém útržku pergamenu ani stopa. Vytáhl alespoň ony dřevěné zbytky. Neklamně představovaly trosky mechanismu, který byl dřív kolovratem na předení nití. Zklamán tedy opustil hrobku Dygluftovu. Pokusil se poklepem najít ještě nějaké skryté prostory, ale nebyl úspěšný. Skrytý vnitřní smysl mu napověděl, že noc pokročila. Přesunul se tedy do mnichům známé poloviny krypty a jal se hledat hrob Kalmyncra Hvězdopravce. Ale v zákoutí krypty narazil na Marvarda Tlapu, tedy alespoň na malbu, značící jeho hrob. Veden přesvědčením, že vyloupit musí tak jako tak hroby všechny, zkusil dveře, které byly po předchozí návštěvě Gona s Yasperem taktéž odemčené. Marvardovo tělo spočívalo v hrobě rozhodně důstojněji, než tomu bylo u Dyglufta. Tlapa, byť byl vysušený jako každý takto pohřbený nebožtík, byl za života zjevně chlap jak hora a byl to mimo veškerou pochybnost Vrchovec. Jeho vousiska i po smrti vypadala úctyhodně. Nebylo mu to ale nic platno před nájezdem Menhoriana Blathela. Ten Marvarda nekompromisně vytáhl na světlo lucerny. S krku mu svěsil mohutný zlatý řetěz a, zklamán z dalšího průběhu osobní prohlídky, prošmejdil hrob samotný. Tam mu bylo přáno více. Velká kulatá helmice s nánosníkem kryjící i nositelův krk a těžká obouruční sekera zatížily sice mága víc, než by se mu líbilo, ale určitě stálo za to je odnést. Blathel se poté odebral konečně ke správnému hrobu Kalmyncrovu. Jeho mrtvola šla vyšoupnout ven snadno. Vznešenost a jistou úroveň nebožtíkovu prozrazovaly šaty z brokátu, které byly očividně do zdejších chudých krajů kdysi dovezeny z daleka. Nyní se ovšem už notně rozpadávaly a Blathel je nehodlal z mrtvoly svlékat. I proto, že hned v první jejich kapse se na něj usmálo štěstí: papírek, popsaný místním kostrbatým písmem. Blathel vyndal z kapsy svůj útržek, přiložil oba díly tak, aby utržená strana pasovala k sobě, a s uspokojením z toho, že z papíru už žádný kousek nechybí, sfoukl lucernu. Ve velmi nezřetelném světle, dopadajícím na konec chodby, vedoucí do krypty, trefí po schodech nahoru do chrámu i bez lampy. Byl se sebou spokojen.

“Slyšel jste to?”.
“Ummmhmmm…”. Starý kudůk se jen obrátil a přitáhl si peřinu. V noci dost chrápal. Ten mladý ale už spát nehodlal. To, co jej probudilo a donutilo vztyčit se v přikrývkách, nebylo starcovo chrápání, ale něco jako výkřik, zakončený chroptěním. Tos už na svém útěku horami slyšel chropět vražděné lidi. Vstal z postele a přistoupil k oknu. Něco mu nehrálo. Zvenku byl slyšet nějaký shon. Vtom pod oknem, kde s Koblencem bydleli, přeběhly tři postavy. V rukou měly šavle a hnaly se za roh. Noc vzápětí vybuchla rykem boje.
“Šmarjá, pane Koblenc, vstávejte rychle!”. Tos Bedlam nepotřeboval další varování, aby se začal balit. “Dělejte, vzbuďte se! Začíná tady bejt dost nebezpečno!”.
“Uhhhmmm, uáááá”, zívnul stařec a jal se mnout si oči.
“Co se děje?”.
“Skřeti, do prkýnka! Skřeti!”.
Koblenc se překvapivě rychle vzpamatoval a ve chvíli byli oba připraveni opustit dům, ve kterém byli ubytováni. Tos mezitím oknem vypozoroval, že se mniši stahují směrem k chrámu a že vchod do něj je otevřený. Vřava bojujících skřetů, kterým se pokoušelo vzdorovat několik ozbrojených Vrchovců, byla ale všude. Ve světle ležících pochodní byly vidět hloučky zápolících, jakožto i osamocené dvojice, bojující na smrt. Velká část mnichů byla zachvácena panikou a nemilosrdně porubána již v prvních chvílích skřetího přepadu.
“Heršvec, to byl ale blbej nápad, zůstávat tady”, zaláteřil Koblenc. Otevřenými dveřmi viděl, že k překonání nádvoří plného bojujících bude potřeba rychlost a štěstí. Boje se už účastnili i skřetí psi, jejichž vrčení a štěkot hřměly nocí.
“Nemáme na výběr”, syknul Bedlam. “Běžíme, teď!”. Vyběhli přes nádvoří a jejich cílem byly otevřené dveře chrámu, jevící se jako jediná prozatímní spása. Oběma se podařilo proběhnout hloučkem bojujících, přičemž koutkem oka zaznamenali, že od brány se řinou další a další skřeti. Oba kudůci se octli ve stísněné a ztemnělé chrámové lodi. Byli tam zatím sami. Tos, bohové vědí, co jej k tomu vedlo, v téhle vypjaté situaci rozbil vitríny a ukradnul z nich pozlacené milodary. Koblenc byl ale jako na trní. Kamenné schody, vedoucí dolů, neskýtaly mnoho nadějí. Ale ty dřevěné, co vedly na půdu a do věže, nemusely být jen beznadějnou pastí. Dovnitř najednou vběhli dva Vrchovci a v odlescích ohňů zvenku bylo vidět, že jsou hotovi k obraně svatostánku. Měli s sebou lehké kuše a jali se pálit ven. Obou kudůků si ve tmě ani nevšimli. Koblenc s Tosem se tedy vyplížili nahoru. Dole bylo slyšet, že se už bojuje u samého vchodu do chrámu. Tos, který seznal, že ve zvonici jsou jen uzounká okénka, kterými by se ani maličký kudůk neprotáhl, začal zkoušet pevnost střešních šindelů. Rány, kterými se snažil střechu prolomit, byly slyšet i v hluku boje.
“Počkejte”, zarazil jej po chvíli Koblenc. “Vemte si zbraň, někdo jde k nám nahoru”.
Tos se zarazil. Neměli naději. Jestliže jsou skřeti už za nimi, nezbývalo než zemřít. Vzal do ruky svůj krátký mečík. Praskání letitých schodů se neúprosně přiblížilo. Někdo si pro ně přišel.
“Skloň, prosím tě, to železo”, ozval se hlas Menhoriana Blathela. “Co tady vy dva blbnete? Ty rány je slyšet až v Kardamu”.
Oběma kudůkům spadl balvan ze srdce.
“A řekněte mi, co se to tady, u všech cípů pentagramu, děje?”. Menhorian vypadal opravdu poněkud zmateně. Když stoupal z krypty, zarazily jej zvuky boje odehrávajícího se venku. V chrámu pak zahlédl několik mnichů, bránících vstup, ale sám se šel opatrně podívat, co že se to děje ve věži.
“Skřeti napadli vartoviště”, konstatoval zjevnou skutečnost Koblenc.
“Kolik jich je?”.
“Hodně”, řekl neurčitě Tos, snažící se úzkým okýnkem zhodnotit situaci venku. Přes rozlehlou střechu, zakrývající výhled, toho nebylo moc vidět. “Určitě víc než dvacet. Snad sto”, řekl rezignovaně.
Koblenc byl ve světle loučí úplně bílý a už zase vypadal chorobně.
“A co tady děláš ty?”, opáčil Blathelovi Tos. Blathel mu to řekl.
“Už zase další průzkum krypty? Po dvou dnech?”.
“No, ano. A ostatní na mě čekají v Blahutově skrýši”.
“Takže to jsme v prdeli, ti nás nezachráněj”, konstatoval Tos. “Hele, pojďte mi pomoct s těma šindelema. Prorazíme průlez skrz střechu”.
“Ran by ti dal”, neopouštěl humor Blathela ani v téhle chvíli.
“Ale jak teda odsud pryč? Mám pocit, hraničící s jistotou, že skřeti už chrám zapálili a dveřma už se odtud asi nedostanem”.
Podle sílícího ryku skřetů se dalo hádat, že obránci dole začali valem řídnout. Čpící dým naznačoval, že chrám skutečně hoří.
“Pomůžu vám”, řekl Blathel. “Vezmeme, jak se říká, magické kramle”. Rychlým pohledem ven zhodnotil situaci. Okénky sice opravdu nebylo mnoho vidět, ale i to, co stačil zahlédnout ve tmě a houstnoucím dýmu, mu stačilo.
“Dejte mi všechny vaše věci. Svlíkněte si šaty a nacpěte je tuhle k tý helmici do pytle”. Kudůci na něj koukali jako opaření. I v chladné noci bylo v podkroví stále tepleji. Okýnkem teď bylo vidět hlavně plameny, olizující šindele.
“Evakuace. Sraz je v Blahutově jeskyni”, rozhodl rázně Blathel. “Tímhle směrem odleťte jako mlha. Zůstaňte zformovaní. Nenechte vítr, aby vás rozvál”. Pokračoval v udílení instrukcí. “Musíte se soustředit na pohyb ve formě oblaku”.
“Cože?”, Koblenc se na děj díval s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima. Ale poslušně zvolna začal stahovat kalhoty. Chápal, že jediná možnost je důvěřovat Menhorianovi.
Menhorian jim podal dva flakónky. Jejich pečetě nesly značky Zoltara Zemikosy. Menhoriana napadlo, že jestli tohle dobře dopadne, bude to nepochybně zázrak hodný Patronů. “Držte se při zemi a pokud možno u sebe. Je to vaše jediná šance. Zhmotníte se po nějakém čase. Nazí se pak musíte dostat co nejdál pryč. Musíte to zvládnout”.
“Jak, my? A co ty?”, ptal se zoufale Tos Blathela. Ten si právě nasazoval čelenku s orlím zobákem.
“O mě se nestarejte. Pokusím se vás venku najít a pomoci, jak jen to půjde”. Starý kudůk byl stále příliš konsternován, aby byl mocen nějakých otázek, ale Tos to alespoň rámcově chápal. Budou na to sami.
“Vždyť je tam strašná zima a prší. Zabije nás to”.
“Ne tak jistě jako skřeti nebo oheň”. Blathel si upravil výstroj a naposledy na nahé kudůky pohlédl. Stáli tam a třásli se, v rukou křečovitě svírali flakóny s lektvarem, který je měl zachránit. Blathelovi jich bylo líto, ale nebyla jiná možnost. “Jdu se pokusit přemluvit Alase, aby taky utekl. Pijte”. A, zatížen nacpaným pytlem, seběhl po praštících schodech. Vzduch byl prosycen štiplavým pachem hořícího dřeva.

Ještě zbýval nějaký čas do půlnoci, když Zoltar zalarmoval ostatní. Směrem na jih zaplanulo světlo. Bylo jasné a bylo řádově míle daleko. Gerllod odhadl, že směr i vzdálenost by odpovídaly vartovišti, kam se vydal vůdce. Okulus jim v mírném dešti a tmě nebyl nic platný, ale Gon i Wulfgaard svorně tvrdili, že takhle plane dřevo.
“Vůdce měl takových kouzelných bezmegů, a nakonec použil starý dobrý křesadlo a láhev s olejem”, poznamenal cynicky Yasper.
Zoltar navrhl jít potmě světlu vstříc a na hlídce tu ponechat jen Horáce Lipového. Ale většina byla proti, ze suché skrýše se jim nechtělo. Nakonec asi po čtyřech hodinách požár postupně uhasnul. Za svítání se vydali všichni na jih a doufali, že se jim podaří nalézt Menhoriana živého a zdravého. V Blahutově skrýši ještě Zoltar nechal lístek se vzkazem.

“Nechtěli mě pustit dovnitř, tak jsem jim podpálil stodolu”, řekl šelmovsky Menhorian. Vrátil už ostatním všechny zapůjčené artefakty a spolu se zbytkem družiny měl lepší náladu. Mlha, která se nad ránem opět vrátila na hřeben hor, jim skýtala jakousi ochranu.
“To jako fakt?”, nedůvěřivě se otázal Klabzej Myšilov.
“Ne, přece za tím byli skřeti, jak jinak”, řekl s kyselým úsměvem vůdce družiny. “Terlin je vypálen, zřejmě do základů”.
Ostatní na něj hleděli obdivně. Tohle už nebyl ten Menhorian, který ještě před měsícem při první větší tělesné námaze churavěl. Pobyt v horách ho poněkud zocelil.
“Ještě úplně nakonec, předtím, než jsem opustil chrám a odletěl, jsem mluvil s Alasem. Tanzi byl tou dobou už mrtvý, proděravěly ho skřetí šípy. Alas se mě pokusil přimět, abych mu pomohl bránit kryptu. Neměl jsem to srdce říct mu, že jsem to tam už předtím vybrakoval”. Mezi Nurnskými zavládlo radostné veselí. “Stejně to byl marný boj, skřetů bylo nepočítaně. Ale Alas a poslední dva zbylí mniši to vzali jako povinnost, chránit své Patrony”.
“Takže Alas je taky v pánu”.
“Nepochybně. Zato tihle dva měli takové štěstí, že je to jen těžko k uvěření”. Oba promrzlí kudůci se snažili zahřát narychlo uvařeným čajem a vrhali na Blathela vděčné pohledy.
“Nejenže se jim podařilo přežít boj v eseniu. Nejenže se jim náhodou podařilo mě v pravou chvíli potkat. Nejenže se jim po vypití lektvaru mlhoviny nějakým zázrakem podařilo držet správný směr, ale dokonce ani neztratili jeden druhého. Museli se zhmotnit krátce po sobě a velice blízko sebe”. V duchu si Blathel ještě říkal, že největší klika byla, že lektvary fungovaly tak, jak měly.
“To byl…”, jektal zuby staroch Koblenc. “To byl strašnej zážitek”. Hrnek s čajem se mu klepal v rukách. “Dyť já neměl tělo. Já byl mlha, byl jsem jen kus vzduchu unášenej větrem. Pršelo SKRZ mě! A ta snaha o to, někam se hýbat… To bylo strašný”. Zavřel oči při té hrůzné vzpomínce.
“No a pak, nahý, v tom dešti, uprostřed noci, zima byla taková, že bych do rána jen těžko vydržel naživu”, jektal zuby Tos Bedlam.
“Naštěstí jsem je krátce nato našel a dal jim jejich věci”, usmál se spokojeně mág. “Oblékli se, dostali trochu kořalky. Pak jsem je nechal maličko vyspat. No a ráno jsme narazili na vás. Tak tohle nám teda vyšlo”.
“No a co jsi teda našel v kryptě?”, zeptal se netrpělivě Gerllod Moskyt.
“To nám taky vyšlo, poslouchejte…”.

12. kapitola - Střet a Kořist

“Za zneuctění Patronů je smrt”, zavrčel černobradý.
“To máš blbý, jedeš v tom s náma”, rýpl si hobit Gon.
“Já vás varoval”. Wulfgaardova slova zněla zlověstně. Možná až moc. Gerllod Moskyt povysunul meč z pochvy, ale Blathel zavrtěl hlavou.
“Víš, ber to tak, že vůdce zachránil všechny ty artefakty před skřetama”. Yasper byl pragmatik a stejný přístup čekal i od svého okolí.
Ale Wulfgaard měl před očima rudo. A teď po něm chtěli, aby jim přeložil i druhou půlku utrženého papíru.
“Hele, mladej”, řekl Zoltar, byť nebyl o moc starší než vzpurný Vrchovec. “Když nepudeš s náma…”.
“Tak pudeš proti nám”. Gon doříkával věty.
Menhorian mlčky vrazil papír Wulfgaardovi do ruky. Ten s povzdechem začal louskat písmena. Byl to ale problém. Nejenže Wulfgaard nebyl nějak zvlášť sečtělý. Ale papír byl psán vrchovštinou, která se používala před snad staletími. A navíc, podle Wulfgaarda ten, kdo to napsal, ukrutně škrábal.
“Tři díly hmoty. To je jasný”. Nahnul si papír, aby na něj lépe dopadalo světlo. “Půl dílu šťávy z… brouků? No jo, z brouků”.
“Ale z jakých brouků, to je strašně důležitý”, podivil se Klabzej Myšilov.
“Dva díly medu… a nebo mechu? Pak jeden díl paznehtů ovčího… a teď nevim. Tady je to nečitelný. Dál jeden díl lejna, ne ovčího”.
“Paráda”, uplivnul si Gerllod.
“Nakonec jeden díl síry, jeden díl oleje a jeden díl alkoholu. To už je jasný”. Wulfgaard se podíval po ostatních a povzdechl si. “Ale teda je to bez záruky”. Zoltarovi svítily oči vzrušením. Recepty, to bylo jeho.
“Snad ovčího muže?”, vypadlo z Wulfgaardfa po delší debatě s Klabzejem Myšilovem.
“No, to sice zní, jako že to dává smysl, ale co by tím chtěl autor říct?”, Klabzej vraštil čelo. “Paznehty z muže? A ovčího? Jako z bači?”.
“Já nemám paznehty”, ohradil se Wulfgaard.

Odvážili se dojít až ke spáleništi. Opatrně se ujistili, že skřeti jsou po úspěšném nájezdu opravdu pryč, a vylomenou branou vstoupili do Terlinu. Z budov zůstaly jen kouřící hromady dřeva a popela, které žhnuly tak, že se k nim nedalo přiblížit. Mrtví lidé leželi na místě skonu, skřeti z nich jen strhali to, co jim mohlo být užitečné. Klabzej obešel hradbu vartoviště a našel stopu. Stopu skřetí tlupy nebylo těžké poznat a ani se jí držet. Vedla po hřebeni přímo na jih. Menhorian tedy opět, už poněkolikáté, odložil cestu do vrchovecké knihovny a zpět do města, a druzi se vydali pronásledovat nájezdníky. Jenže, hoňte si skřeta po horách. Zvlášť když máte s sebou staříka Koblence a pár zbylých druhů se šmajdavýma nohama a rozbitýma botama. Ale šli. Vůdce tak zavelel, především s ohledem na bojechtivého Gerlloda Moskyta. Šli, rozhlíželi se přitom v obavách, aby nenarazili zase na nějaký větší skřetí tábor. Gerllod je všechny ustavičně popoháněl. Čas od času se koukal okulusem, zejména na jih, kde čekal, že se objeví pronásledovaní.
“Mám je!”, zařval s trubkou u oka pozdě odpoledne. Tou dobou už byli nad Hradiskem, kde zahynul Šáchor. Hřeben se tu začínal stáčet na západ.
“Ukaž, dej mi okulus”.
“Moment, musim to důkladně prozkoumat. Jsou tak tři míle. Hele a vůdče, ta tlupa je nějaká nesourodá!”.
“No, hlavně řekni, kolik jich je”, pravil Blathel, rozmrzelý z toho, že mu Moskyt nechce půjčit dlouhé sklo.
“Celkem tak patnáct. Ale dvě z těch postav jdou sice tak rychle jako ostatní, ale podle klátivý chůze to budou nemrtvý”.
“Marvard a Kalmyncr”, odhadl mág. “Ty zbylý dvě hrobky byly za tou tajnou zdí, na Větroplacha a Pána stínu nepřišli. I když je mi záhadou, jak se jim ty dva ještě podařilo vytáhnout z hořícího chrámu”.
“No, pozor, pánové”, řekl dramaticky Gerllod, “ale musim vám říct, že krom psů, který vidim pobíhat okolo jako malinký tečky, je tam ještě jeden obr. Nebo přinejmenším poloobr”.
“Hmmm, takže to bychom měli”.
Gerllod to nepochopil. “Makáme, dělejte. Vůdče, rozděl družinu”.
“Se zbláznil, he?”.
“Musíme je chytnout, zavel konečně!”.
“Jdou rozhodně rychleji, než Koblenc nebo Horác Lipový”, zavrtěl hlavou vůdce.
“No, tak právě, řekni, kdo zůstane tady!”.
“To už tady jednou bylo”.
“A jak to dopadlo”, dopověděl Gon.
“Nemůžeme se furt vohlížet na kriply!”, řval Moskyt.
“Ale já jsem mezi nima”, suše řekl Blathel.
“Tak se, kurva, postarej, abys nebyl!”, ujelo Gerllodovi.
“Neřvi na mě”, děl klidně vůdce. “Kromě tebe tady nikdo není schopen je dohnat a napadnout. Jestli se na to cítíš, tak si tam jdi sám”. Ostatní tiše stáli okolo. “Do tmy je stejně nedoženeš, smráká se za hodinu”.
Každému na výpravě občas ujedou nervy. Heftovi se to stávalo pravidelně, Klabzej to míval často. Menhorian jen naprosto výjimečně. Teď v tom byl Gerllod Moskyt. Ale už pochopil, že překročil hranici. Tak se radši začal vracet zpátky na zem.
“No jo, jasně”, řekl už klidněji. “I já jsem to tam měl o fous. Tam… s Heftem”.
Gerllod byl muž vpravdě ze železa. Ale ostatní, i když to byli pořád zocelení dobrodruzi, už mohli umdlít. A družina už se neměla dělit. Nebezpečí teď bylo konkrétní a blízké.
“Nemyslím si”, řekl Blathel, “že bychom měli pokračovat po jejich stopě. Jestli najdeme jejich hlavní tábor, nebude to nic platné, pakliže zahyneme a informaci nedoneseme do Kardamu. A určitě nemáme sílu na to, vybít všechny skřety v horách. Plus toho, kdo je ovládá a který umí vyvolávat nemrtvé”.
“A teď ještě obři do toho”, připomněl Zoltar.
“Víme, že tam v horách někde jsou. Ti, co chtějí kardamský kraj zničit. Ale pro dnešek nám musí to poznání stačit. Najděte místo pro nocleh”.
Vůdce se ten večer snažil, jako už poněkolikáté, spravit si boty. Wulfgaard na něj zamyšleně koukal a pak pravil: “Na tohle by to chtělo špagátek. Koženej dědek má takovou krabičku a na ní má napsáno: provázky krátké, zcela nepoužitelné. No a tyhle provázky by se ti teďka hodily. Z každýho by byl krásnej uzlík po obvodu podrážky”.
Blathel na něj nevraživě pohlédl. Kdyby uměl zavrčet, udělal by to.
“A teď spát, hlídky dneska budou zvlášť ostražitý”.

“Akers orgen! Unge sach! Desach to tam bach!”. Ohavná mluva zněla jako štěkot.
Vůdce se kryl za velikánským balvanem. O něj se opíral zády i Zemikosa. Ten měl nataženou kuši a čekal na Blathelův pokyn. Stejně jako ostatní, skrytí v kamenném poli okolo.
“Teď!”, kvíknul Menhorian. Střelci se vztyčili a zadrnčely tětivy luků i kuší.
“Zajla!”, ozvalo se bolestné zaječení.
“Jau”, zařval zároveň Yasper a vyrval si černě opeřený šíp z ramene. Skřeti také nestříleli špatně.
Menhorian se zamračil. Přestřelka trvala už dlouho a neměla naději střet rozhodnout. “Musíme něco udělat”, konstatoval. Přitom boj nezačal špatně. Výhody měli na své straně. Poté, co sešli z hřebene dolů a u cesty, vedoucí do jednoho ze zapadlejších horských údolí, minuli dávno opuštěné zbytky vesnice, uviděl Gerllod okulusem další skřetí tlupu. Nebylo jich moc, jen nějaký tucet. Mířili na jih. Měli s sebou sice dva velké psy, ale obra žádného, natož nemrtvé. A několik skřetů bylo viditelně zraněných, jeden z nich měl nepořádně zafačovanou hlavu a další si tisknul zchromlou ruku k tělu. Jak dobře odhadl Klabzej Myšilov, byl to zbytek hordy, vracející se z loupežného nájezdu. Skřeti už se viděli v bezpečí hor, nečekali, že jim někdo půjde po krku. Nebyli ostražití. Terén byl navíc pro Nurnské víc než příznivý. Tak dostali první dva skřety, kteří se vypravili se džberem pro vodu. Další dva, co je šli hledat, už byli varováni, ale přesto neměli šanci. Ovšem pak se to zadrhlo. Skřeti zaujali obrannou formaci, krytí velikými kameny, jimiž byla jinak holá stráň doslova poseta. Jejich luky měly sice menší dostřel než zbraně Nurnských, ale to nebylo rozhodující. Ostřelovali se tu tedy už hodnou chvíli, aniž by na obou stranách došlo k něčemu víc než pár škrábancům.
Gerllod byl očividně nervózní. “Kruci, tak zavel”, syknul na vůdce.
“Huyvé sach! Habe! Ta trranga!”, pořvávali skřeti. Obě strany byly jen nějakých deset sáhů od sebe, a přesto bylo občas vidět jen skřetí čupřinu, jak se mihla za buližníkem. A když pak někdo zařval povel, obě strany se zvedly a vypustily šípy. Na koho to zrovna vyšlo, měl smůlu. Flekatý pes vrčel a štěkal směrem ke skřetímu nebezpečí, ale zjevně se bál.
“Hugra hugra, ty mizero jeden!”, houknul Zoltar. Byl spokojený, při poslední salvě se mu podařil drobný zásah. “Čurky burky”.
“Ty umíš skřetsky?”.
“Hele, na tom nic neni, to odposloucháš za chvíli”.
“No tak jo, kdo může, tak ať provede čelní útok”, řekl bezvýrazně Menhorian Blathel.
“Ty vole, to mi jsou rozkazy”, ucedil Gerllod a nabral vzduch do plic. “Útóóók!”, zařval a vyrazil, až kamení od podrážek lítalo. V tom zafičel šíp a Gerllodovi se zabodnul do zad.
“Jejda, he!”, podotknul kroll Ran, který vyrážel za Gerllodem. Tenhle incident jeho nadšení zchladil. Ale do boje už vyrazil i Klabzej a za ním sám Blathel, a potyčka se skřety se tak proměnila z tichého, nervydrásajícího ostřelování v ryk a vřavu doprovázenou svištěním ocele ručních zbraní.

Proměny
Klabzej Myšilov

Nejsem-li zraněný, zásadně nekňourám
na chudé sedláky bývám až drzý
když cítím převahu, oddám se krutým hrám
dokavad nespatřím krev nebo slzy

Zrubán a poraněn zalezu do rohu
popelem poplením vousy i vlasy
schoulím se do klubka, proměním v mátohu
až by se ustrnul skalistý masiv

Jsem mužem proměny, náhlého pocitu
jednou tu stojím co dobrácký strýček
podruhé s vřískotem vrhám se z úkrytu
Připravte, hrobaři, rakve a rýče

“Vyndej mi to, Klabzeji, prosim tě. Já si tam sám nedošáhnu”.
Druid se přiblížil k válečníkovi a otíral si zkrvavené ruce do kusu hadru. Už prošel zběžně bojiště a ohledal mrtvé a raněné. Gerllod mohl počkat.
“Ukaž, necukej se”.
“Až dopadnu toho pitomce, kterej mi to poslal do zad, tak ho přetrhnu. A budu trvat na tom, aby ho vůdce zkrátil o podíly na kořisti”.
“No, nevim”, řekl Myšilov, zatímco opatrně vyndaval hrot z rány. Gerllod přitom syčel bolestí skrz zatnuté zuby. “Za tohle asi nikoho k zodpovědnosti nepoženeš”.
“Jak to, to byla střelba z našich řad! Ukaž ten šíp, to se pozná hned. No! Jasně! Gonův šíp. Teď ho nakopu! Gaunera malýho! Kde je!”.
“Támhle”, kývnul hlavou klidně Myšilov. “Má to za sebou”.
“Aha. A doprdele”. Gerllod nevěděl, jestli je víc smutný z toho, že nemá koho pohnat k exemplární zodpovědnosti, nebo že je jich zase o jednoho míň. “Co se stalo?”.
“To psisko. Ten jejich čokl byl tak třikrát těžší než on. Vypadá to, že mu rozerval hrdlo. Hned prvním útokem. Gon musel bejt mrtvej během pár okamžiků. Přetržená krkavice nadělá strašnej bordel”.
Skutečně, Gon ležel v obrovském tratolišti krve. Ta nebyla jen jeho, kolem se válely mrtvoly skřetů i toho velkého psa.
“No, pěkně”, řekl vůdce, když to uviděl.
“Byl to dobrej chlap. I když jenom hobit”, poznamenal Zemikosa věcně. “A dobrej střelec. Takovej by se nám ještě hodil”.
Ran obcházel mrtvoly a krev, vytékající z ran, napouštěl do svraskalé kožnaté věci. Ta se začala krví plnit a nafukovat, až získala mnohonásobně větší objem. Bylo to srdce z velkého trolla. Nachytaná krev získala tímhle rituálem magické schopnosti a po vypití léčila. Byla to strašlivá a temná záležitost, která s sebou nesla nepříjemný fakt, že uživatel byl od krve celý odporně zamazán, ale krollovi to moc nevadilo. Jeho zranění z boje byla více než těžká. Ostatně, nebyla to na téhle výpravě ta nejtemnější věc mezi Nurnskými.
“Tak co, obíračka?”, řekl zvesela praktický Yasper. Na jeho drsný humor ale nikdo moc neměl náladu. Obírání mrtvých byla jen prostá nutnost. Bylo třeba se zkonsolidovat a jít dál.
Ale bylo nutno ještě vyřešit pár věcí. Jednou byl přeživší zajatý skřet, podle ozdob, výrazu, mizivé výzbroje a tetování zjevně šaman. V průběhu boje se Nurnským snažil zatápět kouzly, ale moc mu to naštěstí nešlo. Teď tu ležel svázaný jak žok a dosud po pádné Ranově ráně nenabyl vědomí.
To se hodilo Gerllodovi, který chtěl zatím vyřešit druhou věc.
“Hele, vůdče, chci se tě na něco zeptat”. On i několik dalších družiníků stanuli tváří v tvář Blathelovi. “Nechceš náhodou složit vůdcování? Co? Dobrovolně? Jako chlap?”.
Blathel se zatvářil krajně překvapeně. “Hele, já ti nevím. Proč myslíš? Jsi jediný hlas, který něco takového požaduje”.
“No, jen se tak ptám”, řekl tvrdě Gerllod. “Mám totiž pocit, že tě to zatěžuje. V konkrétních situacích. Budu o tom požadovat hlasování, jestli to nesložíš sám”.
“Nechcete je nejdřív obrat?”, špitnul Horác, který chtěl pomoci vyřešit napjatou chvíli. Nebyl si jistý, jestli si náhodou druzi nepůjdou po krku.
“Počkej, vyřešíme tuhle věc”, řekl klidně Blathel. “Jaký je důvod toho, že mě chceš sesadit?”.
“Jako sólista jsi dobrej. Všechna čest. Ale jakmile dojde v družině na nějakou konkrétní situaci, tak vzniká chaos. Zbav se toho trápení”.
Do nastalého ticha bylo slyšet dávení Rana, hltajícího opodál krev.
Vůdce se nadechl a řekl pomalu: “Dobře. Je tu návrh od Gerlloda, že mám složit funkci. Zvedněte ruku, kdo jste pro… Čtyři, pět. Dobře. Takže nová volba vůdce”.
Gerllod, Zoltar, Klabzej, Yasper a s nimi i Ran si ulehčeně vydechli. Nakonec byli jednotní. Nehlasovali jen nováčci. Tos řekl, že by Menhoriana třeba i podpořil, ale že se do toho nechce míchat. Wulfgaard také nebyl ochoten zasahovat do věcí, do kterých mu nic nebylo. Koblencovi se Menhorian jako vedoucí muž líbil a dal to nahlas najevo.
“Tebe se nikdo na nic neptá!”, utrhl se na staříka Zoltar.
Ale Koblenc dostal v nadcházející volbě alespoň čestnou funkci sčítače hlasů.
Vyhlásil, kromě škodolibě konstatované pozoruhodné skutečnosti, že Zoltar dostal méně hlasů než vrchovský bača, že v těsném boji porazil v hlasování o vůdci Klabzej Myšilov Gerlloda Moskyta.

“Baye tó trranga”. Skřet zamlaskal a zaklapal prořídlými žlutými zuby. Probral se a zjistil, že je svázaný. Tak alespoň plival a po skřetsku nadával. “Tamba. Habe tú. Habe!”. Vrčel a nenávistně přivíral oči na Nurnské.
“Hele, máte někdo nápad, jak ho vyslechnout?”.
“Klabzeji, to asi nepude. Jazyková bariéra”.
“Tak ho aspoň vezmeme do Kardamu, jako důkaz o skřetech. Sice se bude vzpouzet, ale my si už najdeme způsob, jak ho donutíme jít”.
“Moje řeč, já se vo to postarám”, vesele potvrdil Zoltar a skřeta cvičně fiknul nožem přes ksicht, až se vyřinul pramínek krve.
“Nazach to tromba… Habe tú gasa”, zahučel skřet. Pak ještě něco zamumlal, z jeho očí vyšlehly zelené blesky a Zoltar odletěl stranou, celý popálený.
“Zabít! Okamžitě!”, změnil názor nový vůdce Myšilov.
Zoltar se zvednul, vytasil tenkou dýku. Tou nejdřív křičícímu zajatci vypíchal obě oči a následně zkonstatoval, že skřet tuhle jeho pomstu nepřežil.
“A pohřběte Gona. Mohyla stačí”, udílel další pokyny Klabzej. “A prohledejte všechny mrtvý”.
“A Ran by potřeboval vykoupat”, poťouchle radil Yasper.
Ran ležel, už celkem spokojenější, opřen o kámen. Krev, kterou byl skoro celý ulepen, už černala.
“Aspoň jim všem uřízněte hlavy”, velel rozmrzele Gerllod. “Třeba za ně dostanem peníze”.
“Ale jeden z nich zdrhnul”, připomněl Wulfgaard. “Hned na začátku boje”.
“Varuje ostatní”, konstatoval Koblenc. Pes-nepes zatím rval pomstychtivě těla mrtvých skřetů na kusy.
“Pojďme, jdeme to konečně prošacovat”.
Kořist byla velká. Gonovy věci si rozdělili nejdřív. Jeho zkrvavenou zbroj si oblékl kudůk Tos Bedlam, rukavice, ještě teplé, si chtivě navlékl Yasper.
V hrsti drobných mincí, které vylovili ze skřetích kapes, převažovala lurgrapská ražba. Nurnští to zaznamenali jako potvrzení Klabzejových domněnek o původu lupičů.
Kromě spousty věcí skřetího původu našli i něco, co bylo určitě lupem, který skřeti zcizili nedávno. Pozlacené údy, milodary a přívěsky s vyobrazením Patronů svědčily o nějakém dalším nedávno vyloupeném vartovišti. Dále nějaké napůl plesnivé skřetí jídlo, o které začal jevit až přehnaný zájem flekatý pes.
Ale hlavní pozornost byla věnována čtyřem věcem, které měli skřeti pečlivě zabalené. První z nich byla krátká hůl, která měla nahoře nasazovací hlavici. Hlavice měla uprostřed sklíčko, které zvláštním způsobem lámalo světlo. Kolem sklíčka byly do propleteného kování vyryty znaky, tvořící nápis. Runy vypadaly trochu jako trpasličí písmo, ale to, žel bohům, znal z Nurnských jedině zvěčnělý Heft.
Dalším z nálezů, které se zjevně vztahovaly k historii Kardamu, bylo srolované plátno, které skřeti zřejmě hrubě vyřízli nebo vytrhli z nějakého rámu. Malba byla následkem rolování i jiného nešetrného zacházení místy odrolená a obraz tím byl poničen, ale přesto byl výjev jasně patrný. Zobrazoval místnost, v jejímž středu stál muž. Vypadal lidského rodu a v ruce držel hůl. Tu hůl s kulatou hlavicí, kterou měli nyní v ruce. Ta na vyobrazení stála svisle na zemi, kterou tvořila dlažba. Za mužem byla okna, skrze ně bylo vidět ven na moře a na lodě. A také na zdroj světla, maják, stojící na ostrově. Na druhé straně byl za mužem reliéf města, s domy, ulicemi a nábřežími. V obraze se ještě, jakoby mimo zobrazovaný výjev, nacházela tabulka, na které bylo osmadvacet polí protkaných čarami. Obraz byl zčásti realistický, ale z části též vypadal jako nějaké mystické vyobrazení.
Třetí veledůležitou věcí byla mapa. Šlo o mapu podobného formátu, jakou používal Hordaj a jeho vojáci. Ale bylo na ní něco zvláštního. Kromě toho, že v ní nebyly vyznačeny žádné vesnice v horách a i jinak byla na psané údaje velice skoupá, vedla na ní z města Kardamu přímo na východ tlustá čára, ignorující profil hor. U čáry pak stálo jediné slovo: roura. Čára končila v lůně hor, daleko za centrálním hřebenem, v jednom z pobočných údolí.
V mapě byla též zaznamenána oblast jižně od osídlených horských dolin, u které bylo strašlivým škrabopisem nadrásáno: “Krvavé kůly”.
Čtvrtou pozoruhodností byla taktéž mapa, i když v tomhle případě to byl jen uhlem načmáraný plánek. Zobrazoval zjevně oblast okolo Kardamu s důrazem na křižovatku nad městem. Tam se v místech, kde byla cesta zařízlá do skály, odpojovaly cesty k pohřebišti a k vartovišti Věrné ratolesti. Okolo křižovatky byly načmárané šipky a u nich poznámky, které byly psány zcela nečitelným písmem. Všechno to naléhavě připomínalo plán úderu na město. Nurnští dlouze porovnali mapu s nakreslenou “rourou” se svými mapami.
“Bergovo místo, kam odvedl lidi z města?”, nadhodil Blathel.
“No, to je teď už asi jasný”, potvrdil Myšilov. “Roura bude záchranná chodba. Ale jak to tak vypadá, může se snadno stát pastí, když o ní vědi skřeti”. Tudy můžou vtrhnout do města”.
“A tady taky, podívej, šipky přes hřeben. Spousta poznámek u krchova. Křížek na eséniu…”, píchal Gerllod prstem do plánku. “Přijdou, to je jistý”.
Slovo si vzal Kobelnc: “My bychom měli rozbít tu hrozbu, která tady je, nebo minimálně eliminovat následky. Viděli jste krchov, co je před Kardamem? Jestli někdo oživí mrtvé na tom pohřebišti, tak už ani do města sám chodit nemusí, nemrtví tu práci udělají za něj”.

Pozornost Nurnských se znovu soustředila na obraz muže s holí.
“Kdo to je?”.
“Má hůl, to může bejt Pán stínu”.
“Kalmyncr?”.
Slovo si vzal Koblenc a řekl, že by to mohl být Zigrad Prozíravý.
“Kdo?”.
“To je údajný zakladatel města”, upřesnil Menhorian.
“Tady je nápis”, dodal starý kudůk. “Ve vrchovštině. Záchrana naše, po věky věků”. Rozhlédl se po ostatních. “To je divný, ten nápis vypadá spíš na Berga Spasitele. Ale tohle jistě není jeho vyobrazení. Chybí klíč, Bergův atribut. Ten Patron je Zigrad, zakladatel města”.
“A tohle vypadá jako maják?”, ukázal do malby Blathel.
“Asi ano, je to něco v okně…”.
“A co je tohle namalováno? To vypadá jako lidi…”.
“Vezmeme to do města, tam nám třeba řeknou, jaký to má význam”.
“Tam musíme každopádně, Yaspere. V horách už bude jen hůř”, rozkázal vůdce.
“Čekáme problémy, tak semknutej šik. A žádný loudání”. Gerllod byl voják.

Cestou k příbřežnímu hřebeni se stalo několik drobných příhod. Zaprvé se Ran, který už byl nějakou dobu zamlklý a pobledlý, začal ošívat a škrábat po celém těle. Když už bylo jasné, že tohle nejsou obyčejné blechy, nařídil mu družinový zdravotník Myšilov, aby se svlékl. Ran měl po těle fialové skvrny, které hrozily přejít v boláky. Celý hořel. Ostatní se okamžitě klidili stranou, i když Klabzej po opatrném prozkoumání řekl, že se mu nezdá, že by to bylo nakažlivé. I když si sám spíše myslel, že nejdůležitější je teď nešířit paniku, nahlas prohlásil, že to nejspíš bude buď od otrávených skřetích zbraní, nebo že se bude jednat o následek nějakého nečistého kouzla, kterými se šaman v předchozí bitce pokoušel Ranovi škodit. Každopádně Ran byl magicky i přírodně zaléčen, jak to jen bylo na cestě možné, a družina šla dále. I když noc proběhla bez komplikací, byla poznamenána roztržkou mezi Zoltarem Zemikosou a Tosem Bedlamem. Zoltarovi se nezdařila polní příprava nějakého lektvaru a hrubě se obořil na kudůka, který mu nahlížel přes rameno a přitom mu do delikátní přípravy magického nápoje údajně strkal a překážel. Tos jen přiléval oleje do ohně, když Zemikosu popichoval žádostmi, ať mu svěří svůj destilační aparát a magickou hmotu, aby mohl taky něco zkusit. Zemikosa byl tak doběla rozohněn, že jej musil klidnit Myšilov.
Dalšího dne nešli druzi dlouho, když dorazili znovu do větší vesnice Samuilu, ležící na úbočí. Byla taková zima, že se na střechách chalup a na trávě, spoře lemující cestu, držela jinovatka. Zachumláni, jak to jen šlo, vystoupali blíže. Bylo evidentní, že skřeti řádili i tady. Dva z domů na kraji vsi byly spálené. Zpoza trosek vyhlíželo množství černobradých mužů s kušemi.
Vpřed byl vyslán Wulfgaard, který zjednal mírové uvítání.
“Přepadení tady, pár dní”, oznámil, když se vrátil.
“Jasně, to je možný, že to byla ta grupa, co jsme se s ní střetli. Wulfgaarde, ještě se jich zeptej, jaký měli ztráty”.
Bača znovu odešel k hloučku Vrchovců a chvíli s nimi debatoval.
“Počtem obyvatel měla ves na to, odrazit i skupinu skřetů”. Menhorian odhadoval sílu místních. “Nejsou to takový chcípáci, jak by se zdálo”.
“Proti skřetí armádě nemaj šanci”.
“Měli bychom jim pomoct, teď, když už zřejmě máme návod, jak zabránit povstání nemrtvých z hrobu. Musíme to zkusit”, naléhavě říkal Koblenc.
“Ty myslíš ten přetrženej papírek?”, opáčil Klabzej. “To je hrozně na vodě”.
“Přesně. Nemáme navíc ty ingredience. Magy máme, to je v pořádku. Ale co šťáva z brouků, kde to chceš vzít? Anebo síru?”.
“Sirnej důl je v mapě”, přidal se k debatě Yasper. “Kousek na sever nad Kardamem. Tam by skřeti bejt nemuseli, jsou spíš na jihu”.
“Ale paznehty ovčího muže nemáme tak jak tak”, odsekl Gerllod.
Klabzej to shrnul: “I když je asi jasný, že skřetům jde o hřbitov a nebožtíky z něj, tak tohle není naše práce. My můžeme ten jakože návod i s upozorněním předat v Kardamu, ale ať si s tim naložej už sami”.
“A o rouře jim řekneme taky?”, zeptal se Blathel. “Pořád si říkám, jestli to není třeba jen vodovod”.
Gerllod se na něj kysele zašklebil.
“Hele, a co ten Jantern teda?”, zajímal se Yasper. “Berem ty plody? Stejnak už tady v podstatě rabujeme, třeba na Terlinu to bylo bez servítků”. Rozhlédl se po ostatních a rozhodil rukama: “No co? Měli bysme druhej strom, ne? To je lepší než jeden. A mohli bysme pak sami množit dál. A pak to třeba prodávat na kšeft! Neblbněte, buďte trochu podnikaví!”.
Ostatní se dívali a mlčeli. Viděli totiž do hlavy Klabzeji Myšilovovi. A Klabzej byl autoritou. Takže Yasperovi nakonec ani nikdo neodpověděl. Prostě o tom nebyla diskuse.
Mezitím se vrátil Wulfgaard.
“Jak to vypadá, skřeti šli od Kardamu. Byli na průzkumu. Značky do plánku udělali asi oni. Ten přepad tady skončil nerozhodně. Čtyři mrtví skřeti, hodně dalších mělo rány, když utíkali. Pět zdejších chlapů mrtvejch. Přepad byl ráno, ještě za tmy. Tak”.
“Jasně”, podotkl Menhorian. “Podcenili místní, dostali trochu na hubu, stáhli se a lízali si rány. Pak jsme je vyhmátli my”.
“Místní jsou neklidní, ani vám moc nevěří. Neprovokoval bych je moc, maj porád prsty na spoušti”. Wulfgaard se pořád ohlížel ke stále se rozrůstající skupině černobradých hlídačů.
“Jo, a ještě mi říkali, že ve vesnici už není žádné jídlo. Z rozkazu starosty města bylo nařízeno odevzdat všechny potraviny a následně vesnici opustit a stáhnout se do města. Jídlo už je odvezený. Místním se pryč nechtělo, ale po tom přepadu je jim jasný, že alespoň ženské a děti musí pryč”.
“Pryč musí všichni”, řekl Menhorian. “Jinak je to smete”.
Wulfgaard pokýval hlavou. “Ale důležitá věc, co mi řekli: u těch pobitejch skřetů se zas našly nějaký relikvie. Prej výjev, kde Berg Spasitel zachraňuje lidi, vede je někam do bezpečí. Prej je tam vidět vstup do tunelu”.
“Kterej je na mapě”, opustil Blathel svoji teorii s vodovodem.
“Jo”, přikývnul Wulfgaard. “Zachraňuje je před nájezdníky z moře. Jsou tam prej namalovaný lodice, ze kterých do města proudí ozbrojenci. Pod prapory s hvězdou”.
“Až budeme ve městě, nebylo by od věci podívat se po tý chodbě sami”, nastínil to, na co všichni mysleli, Menhorian.
Klabzej řekl: “Hlavně bysme měli místní navést na ochranu toho hřbitova, když o něj skřeti jeví takovej zájem”.
Wulfgaard trpělivě počkal, až bude moci pokračovat: “Další výjev, který měli skřeti u sebe, je prej pohled na mohylu, bojovníci vkládají mrtvého do mohyly, v pozadí je moře a město na pobřeží. Bojovníci skládají zbraně. Jsou tam vlajky s tlapou a vlajky s mříží”.
“Hernajs, ty výjevy bysme potřebovali vidět na vlastní oči”, řekl Gerllod. “Může tam bejt něco, co je pro nás důležitý. Aspoň vidět, ještě líp, kdyby nám to věnovali”.
Wulfgaard pokrčil rameny. “Jsou fakt hodně ostražitý. Zkusil bych jim něco nabídnout”.
“Řekni jim, že eskortujeme ty jejich baby do Kardamu. Ukaž jim ten papír od starosty, to by mělo pomoct”.
“Dobrej nápad, Blatheli”, řekl vůdce.
“Zkus to nějak, neradi bysme z nich ty čmáranice vytloukali násilim, že jo?”, popohnal baču Zoltar.
“Místní děcka nás budou zdržovat”, ozval se nespokojeně Gerllod. “Dávám jim půl hodiny na sbalení. A ne, že je budeme po cestě živit”.
Zakrátko bylo vidět, že Wulfgaardova mise měla úspěch. Ve vsi začalo v šíleném spěchu balení. Torny a rance, pytle a vaky, děti nejrůznějšího věku. Místní balili i hospodářské nářadí, kusy nábytku, obrazy svaté i prosté, peřiny. Když tohle viděl Gerllod, rozhodl se zakročit.
“Tohle nejde, tohle bysme táhli tři dny! Zejtra musíme bejt v Kardamu”.
“Prej jim s tim máte pomoct”, krčil rameny Wulfgaard.
“Si dělaj prdel, ne?”, zahučel výhružně vůdce.
“Hele, ty malovánky potřebujeme”. Blathel se poškrábal na skráni. “A tu eskortu jsme jim sami navrhli”.
“Jídlo už nemaj”, zahlásil Wulfgaard. “Ale snad do města nějak vydrží. A ty relikvie vám prej daj hnedka”.
Místní předák se objevil v doprovodu dvou dalších mužů a přinesl v bílém plátně dvě malby. Byl to moudrý muž, protože mu bylo jasné, že se s tím Nurnští začnou zabývat a vesnici tak zbyde více času na sbalení. K nevoli některých místních černobradých mužů se Nurnští hned shlukli a začali přinesená umělecká díla ze všech stran hodnotit. Jedna malba byla opět vyrvaným plátnem z rámu, druhé bylo pomalované prkno.
Plátno skýtalo pohled na temeno kopce značně homolovitého tvaru. Vrch byl zatravněn a zcela pokryt armádou v obranném postavení. Na rozvinutých praporcích se skvěla ostrv, na některých dalších otisk medvědího chodidla. Armáda, pokud bylo možné posoudit, čítala plus mínus tři sta lidí s tím, že valná většina postav byla umělcem jen načrtnutá. Pár pečlivě namalovaných postav ale bylo obrácených dovnitř obranného kruhu, kde stála, vprostřed vojů, připravená mohyla. Ti lidé ukládali nějaké tělo do útrob oné mohyly. Bylo to v podstatě klanění se při pohřbu. Ale to nebylo vše, co na skutečně rozměrném plátně bylo. Za kopcem, asi pět mil daleko, byla linie pobřeží a na něm vyobrazené město. Menhorian jen suše poznamenal: “To bude to vartoviště, jak je tam Jantern”.
Zatím vzal Gerllod do ruky dřevo, na kterém byl taktéž velmi podrobně vymalován Berg Spasitel. Ten držel dlaň nad zástupem lidí. Ony zástupy, vyobrazené ve značně menším měřítku než samotný Patron, kráčely do ústí nějaké zející díry. Za Bergem pak bylo vidět město, jak hoří. Plameny byly všude. Ale ještě dál za tím vším byly stěžně lodí, na jejichž stožárech byly vlajky. I přes to, že obraz byl poněkud vybledlý sluncem, zdálo se, že hvězdy na praporcích útočníků mají modrou barvu. Kromě nich byly na lodích i vlajky s ptákem, připomínajícím sovu.
“Co je to?”, zeptal se Yasper, ukazuje na vlajky.
“Máme tu několik vlajek”, konstatoval Blathel. “Vlajky na praporcích armády, hotovící se kdesi k obraně a pohřbívající svého velitele. A vlajky na lodích, zřejmě plenících město Kardam”.
“O státních symbolech Kardamu bych vám mohl udělat celou přednášku”, pochlubil se Koblenc.
“Státních?”, uštěpačně se otázal Myšilov, ale stařík tuhle marginalitu přešel.
“Nynějším hlavním symbolem Kardamu jako oblasti je ostrv, osekaný kmen. Ale černá tlapa na červeném pozadí je tradiční znak Vrchovců. Byl to rodový znak v linii válečníků. Traduje se to od Kazarda jezdce, bývalého rybáře, který se stal slavným vojevůdcem. Ten měl, podle mého soudu, za svého Patrona Marvarda Tlapu, proto si tenhle znak zvolil”.
“Patron měl někoho za Patrona?”, otázal se Bedlam. “To je zvrhlý”.
“A ty vlajky na lodích”, dodal ještě přemoudřelý Koblenc. “To jsou nepochybně vlajky mořských kmenů, nájezdníků zpoza oceánu”.
“Ale kterých?”, otázal se Klabzej.
“Nevím, jak to mám vědět?”, utrhl se na něj staroch, nervózní z toho, že něco neví. “Ale útoky mořských kmenů na město byly zaznamenány třeba roku 996, rozhodně se to dálo na přelomu století”.
Klabzej, studující pozorně výjev na plátně, najednou zadumaně prohlásil: “Hele, to město, to za tim kopečkem, to já bych řek, že znám”. Ukázal prstem. “Podívejte. Tady je Šedov. A tady na tom útesu, je Agerrská pevnost. Je to Nurn!”.
“Teda, asi jo”, prohlásil po chvilce zaraženého ticha Menhorian.
“Vy hajzlové!”, ucedil Gerllod. “Tak vy potáhnete s armádou na Nurn a my se vám tady budeme tahat po horách s peřinama. Nasrat!”.
Koblenc se pokusil zmírnit napětí: “Je to ovšem jen legenda. Podle ní to byla armáda, která vyrazila nájezdníkům vstříc. Z ní se vrátil jen jeden voják, který vydal svědectví, že armáda byla rozprášena a Kazard byl pohřben někde daleko”.
Gerllod si přesto s gustem odplivl. “No, je fakt, že kus za Nurnem je kopec, na kterym je nějaká stará mohyla. Bude na čase, aby to tam úřady strhly a zplanýrovaly”.
Koblenc ale svraštil obočí a ustaraně pokračoval. “Je fakt, že tahle informace má sílu střelného prachu. Nevím, odkud skřeti ukradli to plátno, ale kdyby Vrchovci věděli, kde je pohřben jejich vojevůdce, tak by to náramně pozvedlo jejich hrdost a identitu”.
“No, je to ale otázka, jak je ten obrázek reálnej a věrohodnej”, poznamenal Yasper.
“Lidi věří, čemu chtějí věřit”.
“Dobrá, pálit to zatim nebudeme, ale ukazovat veřejně asi taky ne. Každopádně nevim, k čemu nám jsou tahle informace dobrý”.
“Vůdče, to nevíš. Najednou ti to někam zapadne”, zafilozofoval Blathel.
“Určitě by to zajímalo starostu”, řekl Koblenc. “A taky by to mohlo zajímat úřady v Nurnu, to samozřejmě. Ty by nepotěšilo, kdyby se to tady veřejně rozkřiklo”.
“Právě proto tady budeme držet hubu”.
“Dobře, Gerllode, ale pro nás je určující, že nám je ta informace úplně na prd”, opakoval Klabzej.
“Ale je to strašně zajímavý”, snil pořád Blathel. “Podívejte se třeba na Wulfgaarda, jak mu svítí oči”.
“Právě proto už se to nesmí dozvědět nikdo další z těch špinavejch rebelů”.
Ženy a děti špinavých rebelů se mezitím dobalily a shromáždily okolo povykujících Nurnských. Naštěstí peřin a kredencí nebylo tolik, aby je to nějak fatálně zpomalovalo, a Gerllod se omezil pouze na nenávistné skřípění zubů. Celkem s družinou vyrazilo sedmnáct lidí, kromě dvou výrostků s meči pochybné kvality to byly samé ženy, malé děti, nebo staří lidé. Ale místní byli zdatní a na pohyb v horách zvyklí, a tak se nedalo říct, že by je zdržovali tak, aby byl důvod k tomu zrušit daný slib. Když se na hřebeni ukládala celá karavana k spánku, přešla Gerlloda dokonce zlost natolik, že se uvolil poskytnout dvěma dětem k spánku svůj spací vak. Sám spal zabalen jen v houni.

13. kapitola - Hádanka a Roura

Při pohledu na moře viděli ti, kdo stáli v noci na hlídce, krásně svítit maják. Také v samotném městě se sem tam objevovaly body světla. K poutníkům bylo počasí relativně mírné. Místní byli důkladně zabalení na ochranu před zimou a větrem, a déšť dal dnes pokoj. I Klabzejův skvrnitý pes jevil o Vrchovce zájem spíše přátelský, než agresivní. Mnoho toho společně nenamluvili a druhého dne odpoledne se octli v zatáčce, u které stál Zmrzlýho domek. Zabušili, a když se dlouho nic nedělo, už chtěli odejít. Ale pak se ozval podezřívavý hlas. Patřil Zmrzlýmu.
“To jsme my”, odpověděl bezstarostně Yasper.
“Ať nechodí dál nikdo, koho neznám”. Dveře se pootevřely. Zmrzlej mžoural v denním světle, aby si jeho oči přivykly. Jeho bílými chlupy zarostlá tvář vypadala ještě kudrnatější než jindy.
“Jasný. Civilové ať zvostanou na cestě, Nurnský dovnitř”, zavelel Myšilov. Wulfgaard na Zmrzlýho valil oči.
“Vypadá to, že se to ve městě nakonec nějak uklidňuje”, popsal místní situaci chlupatý Vrchovec. “Lidi se vracej, z hor i z pobřeží na sever od města, kde se skrývali. A vypadá to taky, že byla nějaká dohoda s kudůkama. Ale já zas tak moc informací nemám, do města nemůžu. Ale určitě připlouvaly nějaké kudůčí lodě”.
“Co ti říká”, udělal dramatickou pauzu Myšilov. “Kazard Jezdec?”.
Zmrzlej se udeřil do prsou. “Já stojím pevně za medvědí tlapou”.
“A chodíš k jeho hrobu?”, fikaně se zeptal Myšilov.
“Nechodim”, nenechal se Zmrzlej nachytat. “Kazard nemá hrob, je pohřben někde ve světě”.
“A co kdybysme ti řekli, kde je pohřbenej?”.
Zmrzlej se zatvářil zmateně. “No, to by byla velká věc…”. Rozhodil rukama. “To bych dostal impuls do života! Všichni kardamský válečníci mají tohoto Patrona. Kdyby se našla třeba jeho legendární přilbice, to by znamenalo mnoho! Anebo jeho meč!”.
Menhorian Blathel se vložil: “Ty asi byly pohřbené s ním”.
“To asi jo”.
“Dobře”, licitoval vůdce. “Kolik byste, teď teda mám na mysli Kardamce jako celek, ne tebe osobně, kolik byste byli ochotný za informaci a za relikvie zaplatit. Ve zlatě, samozřejmě”.
“Jo”, chopil se toho Zoltar. “Takovou národní sbírku na to udělejte”.
“No, moc peněz tady asi nezbylo. O sbírce asi nemůže být řeč, leda by starosta něco pustil”.
“A za informace o skřetech?”, pokoušel se Klabzej Myšilov, ovšem zjevně na nesprávném místě. Ale i vydírání bylo jistým způsobem, jakým šířit nové informace.
“Skřeti? Vy jste viděli nějaký skřety?”. Zmrzlej se pokoušel stačit tempu, kterým ho Nurnští zásobovali novinkami. “A má to něco společnýho s Bergem a Trúvisem, s nemrtvejma?”.
“No, viděli jsme skřety s oživlými nemrtvými”.
“Skřety? Ne kudůky?”.
“Ne, byli to skřeti”.
“Aha, no tak to je rozhodně dobrá zpráva. To rozhodně řekněte ve městě”.
“Co?”, nechápal Gerllod.
“Že s tim nemají nic společnýho kudůci”, upřesnil chlupatý muž.
“Aha, no to jo”.
“To byla od začátku pěkná blbost”, ošil se zlostně Koblenc.
“Je vám známo, kde maj skřeti v horách sídlo? Jste schopní to určit na mapě?”.
Gerllod se zatvářil rozmrzele: “Ne, jen jsme našli nějaký přechodný tábory”.
“Rozumím. Podle toho, co říkáte, tak jestli skřeti přijdou sem, tak by nebylo dobře tady zůstávat. Budu muset zmizet. Myslím, že to, že je tu teď větší klid, je asi jenom klid před bouří”.
“A našli jsme trpasličí mapu a je tam vyznačenej tunel”, prozradil vůdce.
Zmrzlej pokýval hlavou. “Jo, to je jeden z dohadů k legendě o Bergu Spasiteli. Těžko říct, jestli je to pravda s tím tunelem. Zajímalo by mě, v kterém tajném místě ti skřeti loupili, ale každopádně kořist, kterou si odnesli, byla nesmírně cenná. Štěstí pro nás, že jste jim ty cenné obrazy a mapy vyrvali zpět”.
“Vidíš, říkal jsem ti”, špitnul Klabzej ke Gerllodovi. “Kardamci maj velikou kliku, že maj skřety, jinak by věděli prd o tý svý slavný histórii. A taky že maj nás, abysme jim to naservírovali pod nos”.
“Hele, to nevíš. Třeba to tajej záměrně i před svejma”, opáčil polohlasem voják.
Zmrzlej mezitím uvařil horký posilující nápoj, o kterém tvrdil, že je z čekanky.
Druzi pili, zatímco venku čekající venkovany ze Samuilu omrzelo čekání a vydali se krátký zbytek cesty dojít sami, bez ochrany Nurnských. Tím jejich společné putování skončilo.

Nurnští dopili, rozloučili se jak se Zmrzlým, tak i s Koblencem, který i přes dobrou zkušenost a přátelství s Nurnskými chtěl raději zůstat se Zmrzlým.
“Kazard s váma”.
“Bohové s tebou”.
Před setměním prošli městskou branou. Na Tose Bedlama sice bylo nahlíženo nevraživě, ale byl vpuštěn. Snad i proto, že ve městě se nacházelo množství vojáků gwendarronských barev. A spousta uprchlíků, kteří sešli z hor. Byli na ulicích a náměstíčkách. Divocí a vousatí, nejistí v městě, které řada z nich v životě vůbec nenavštívila. Nikde ani známky nějakého rabování nebo vloupání se do domů měšťanů, většinou opuštěných. Nurnští zamířili přímo do radnice.
“Konečně”, ulevil si Gerllod.
Ve vstupní hale panoval krajní nepořádek. Muž v plášti se širokými rukávy se přehraboval v lejstrech.
“Co jste zač?”. Mluvil obecnou, ale ani se nenamáhal vzhlédnout od papírů. “Vy jste kupci?”.
“No, vypadáme tak snad?”, štěknul nakvašeně Gerllod. “Jdeme za starostou!”.
“No dobře”, sklapnul úředník složku s lejstry. “Tak vás musím ohlásit. Takže se mi laskavě představte”. Když se dozvěděl, co chtěl, nakvašeně vystoupal po schodišti. Dole zůstali Nurnští, taktéž v napružené náladě. Dva místní vojáci, hlídající v hale radnice, si je pohrdavě měřili. Klabzejovi se v hlavě honily myšlenky, jak dlouho by asi proti nim strážníci vydrželi v boji. Pak po notné době sešel dolů starosta Nunvář Pilatuša.
Myšilovovi se ulevilo. Teď se uvolní napětí, bude debata o penězích. “Máme pro vás závažné informace, pane starosto”.
“Výborně! Tak mi to řekněte”.
“Tady dole? Před těma vojákama?”.
“Ti stejně nemluví vaší řečí, ale pojďte tedy nahoru, když to bude na dýl”.
Nurnští se znovu octli ve velké zasedací místnosti radnice. Světlo vysokých voskovic, které starosta zapálil, osvítilo sál. Vysoká okna, na stěně veliký obraz města. Město, nahlížené z výšky a od moře. Na zemi dlaždice s reliéfem. V téhle místnosti byl zpodobněn Zigrad, držící hůl. Tady stál.
Debatu započal Klabzej Myšilov. “Vracíme se. Je nás míň. To vidíte. Město bude v nejbližší době napadeno”. Suše konstatoval, zatímco starosta se tvářil sebevědomě.
Klabzej sáhl do torny a vyndal hlavu skřeta. “Timhle!”, napřáhl paži ke starostovi.
Pilatuša zařval a vyskočil ze židle. “Dejte to pryč!”.
“No, tak takovejma. Tohohle jsme zajali, ale museli jsme ho podříznout, byl životu nebezpečnej. A tohle”, zandal skřetí hlavu do pytle a vyndal plánek s poznámkami od skřetů, “je plán útoku na město. Hlavní směry útoku. Tady. Městečko Samuil, nyní napadeno a částečně pobořeno”.
Starosta se postupně jakoby smrskával, až nakonec vypadal úplně zdrceně.
Klabzej pokračoval: “A dále. Předpokládáme, že útok bude veden dvěma směry”. Vyndal druhou mapu s vyznačenou rourou. “Tady, koukejte”.
“Co je to za mapu?”, zarazil jej Pilatuša.
“Tohle jsou staré tunely…”, chtěl Myšilov pokračovat, ale starosta jej překřikl.
“Co vy víte o tunelu? Dejte to sem, kde jste to vzali?”, starosta chvíli studoval obě mapy. “Aha, takže o tunelu vy víte”, chmurně si řekl spíš pro sebe.
“Víte, museli jsme sem pospíchat, riziko je akutní”. Gerllod nebyl s to sledovat tok starostových myšlenek.
“Počkejte, počkejte, kdo všechno ví o tom tunelu?”.
“No, asi teda my…”, začal opatrně druid, “a oni, jako ti skřeti. Tu mapu jsme ukořistili od nich”.
“A vy víte, kde se nachází ta chodba? Její vstup?”. Starosta vypadal, že na tomhle mu opravdu záleží.
“Inu, máme mapy. Ale to není podrobný. Takže… někde ve městě?”.
“Aha. No, to se mi trochu ulevilo. Znamenalo by to ohrožení naší bezpečnosti. A co se týče druhého konce roury, tak, podle pověsti, nebylo možné jej v horách nijak najít. O tom, kde bylo zbudováno její vyústění, nevěděli ani tehdejší představitelé města”.
“Tak jestli to dělali trpaslíci, tak tomu věřim. Ale minimálně ti stavitelé o tom museli vědět”.
“Ne”, zavrtěl hlavou starosta. “To bylo součástí stavební smlouvy. Ti, kdo dokončovali ústí, zemřeli. A ten kardamský konec, o tom věděli starostové a patricijové města. Žel, vědění se ztratilo léty, kdy nebylo potřebné. Víme jen to, že existuje, že tu někde je. Ale dnes už také netuším, kde přesně tady chodba začíná. Teď by nám to pomohlo, v čase nouze”.
“Podle legendy”, řekl pochybovačně Zoltar.
“Ale dosti důvěryhodné”, opáčil Blathel. “Pane starosto, je to ještě horší. Další dvě esenia byla vypleněna”.
“Jo”, přisolil si Gerllod. “Je to horší hlavně o to, že další minimálně dva Patroni byli vzatý z hrobu a kouzlem oživený jako nemrtvý”.
“A ještě horší je…”, konstatoval Klabzej Myšilov.
“…že už máme tři mrtvý”, skočil mu do řeči Gerllod.
“To taky. Ale vesnice Samuil už se dlouho neudrží. Touhle dobou už může být dobyta skřety. Ti se v horách chovají velice sebevědomě. Přivedli jsme odtamtud do města pár lidí, vyslechněte je tedy”.
“A ještě hůř”, předháněli se Nurnští v zvěstování zlých zpráv, “Skřeti určitě ten vzdálený konec chodby hledají, a jak je znám, tak ho najdou”.
“Blathel má pravdu. A pak začnou proudit k vám do města tou vaší chodbou”.
“Najít ten městskej konec roury by vám z půlky vyhrálo bitvu, ústí by bylo dobře bránitelný”, poznamenal stratég Moskyt.
“A ještě hůř”, přitápěl Klabzej, “Podívejte se do týhle mapičky. Vidíte? Tuhle značku”.
“Tam je naše pohřebiště”.
“A víte, proč je to pro ně tak důležitý, že si to poznamenali? Oni oživují mrtvý. A na tom pohřebišti si z vašich nebožtíků postaví armádu”.
“To znamená, že musíme bránit cestu, snad rovnou průsmyk”.
“No, s tím si asi neporadíte. Jsou to skřeti. Obejdou vás a napadnou město. Nebo sem vtrhnou tou chodbou”.
Pilatuša jej přerušil. “Ne, to opravdu není možné. Podle starostenských tradic, na něž je možné se spolehnout, je ta chodba nějak chráněná, aby s ní nikdo do města neprošel. Nevím jak, a je to jen podle toho, co se v úřadu předává. Ale prostě jí lze použít jen jedním směrem. Může sloužit jen k úniku. Ten, kdo to vyrobil, to nějak provedl”.
“Trpaslíci”, zabručel Menhorian.
Pilatušu to rozčílilo. “Jaký pořád trpaslíci? To jsme byli my! Byl to Zigrad, zakladatel města”.
“No jo, proto je to zakreslený na trpasličí mapě”, poznamenal Gerllod kysele.
“Nesmysl”, zopakoval starosta. “Na té vaší mapě je, kromě nějakých pochybných run, jasně napsáno obecnou řečí: Ku prospěchu pánů města Kardamu”.
Klabzej přehodil tok hovoru: “Stejně nerozumím tomu, jak může bejt chodba průchodná jen jedním směrem”.
Gerllod přitakal. “Tak jak tak by bylo dobře zjistit, kde ta chodba ve městě ústí”.
“No, zjistili jsme toho pro vás dost, pane starosto. Teď bych nechal chvíli mluvit vás”.
Starosta chvíli zmateně mlčel.
“Jde o to, že jsme toho už dost udělali”, pošťouchnul ho Klabzej.
“A vy jste nám něco slíbil”, dodal Menhorian.
“Zaplatím vám. Chcete to ve zlatě, předpokládám”. Mluvil tiše a třel si ruce.
“No, spíš nějak přenositelně bysme to potřebovali”.
“Dám vám úpis, na který dostanete vyplaceno…”.
“A to kde?”.
“V královské pokladnici, ve městě Nurnu”.
Klabzej se pochechtával. “Jak to vypadá? Takovej úpis, co vyplácej v Nurnu? Já že bych si jich taky pár napsal”.
“My bychom si představovali nějaké cennosti a drahokamy”, namítl Menhorian.
“Bude to samozřejmě mít pečeť a všechny náležitosti”.
“No, to si neumim představit, jakou byste vy mohl mít pravomoc nad penězma někde v Nurnu. Patří králi”.
“Naše peníze jsou částečně uloženy v Nurnu. Je to část městské pokladny. Ale něco mám už i zde. Můžu vám to dát i ve zlatě”.
“To si ale můžeme vzít dvoukolák a budeme vám odteďka k prdu”.
Nunvář pokrčil rameny. “No, ale co pak po mně chcete, mám zlato, nebo úpis. Nic jiného”.
Klabzej se podíval po ostatních. “Risknem to?”. Družiníci kývli na souhlas.
Starosta vzal velký kus pergamenu, používaný pro smlouvy a slavnostní listiny, a začal na něj psát.
“Na jaké jméno mám úpis vést?”.
“Na jméno Nurnská družina”, rozhodl Gerllod.
“No, to je takové krajně neurčité. Nemám tam dát přímo vás osobně?”.
“Hele, Gerllode, a co když třeba umřeš, to bude po penězích?”.
Nakonec se domluvili, že směnka bude vystavena prostě na doručitele. Zněla na částku třiceti tisíc a nesla ne jednu, ale rovnou dvě pečetě.
“Držiteli tohoto listu jménem města Kardamu, zastoupeného starostou Nunvářem Pilatušou, budiž neprodleně vyplaceno za služby městu Kardamu třicet tisíc zlatých gwendarronské ražby. Datum, podpis. Fajn”.
Gerllod dočetl, sroloval papír a třásla se mu ruka, když tu drahocennost dával do pinglu. Yasper přitom skuhral, že třicet tisíc za dva měsíce trápení v horách bylo po čertech málo.
“No, tak co dál”, odpíchnul se k budoucnu Klabzej Myšilov. “My jsme doposavaď měli v podstatě nějaké vlastní plány, ale vy asi budete vědět líp, co bysme tady ještě mohli udělat”.
“Vůdče, ještě ten návod”, napověděl Zoltar.
“Jo, to bysme mohli…”, zahučel Klabzej a začal šátrat po kapsách.
“Stačí opsaný půlpapírek”, napověděl Gerllod.
Vůdce vytáhnul opis první části se seznamem ingrediencí, nalezené u Kalmyncra.
“Nějaká čertovina”, bručel Pilatuša. “To vypadá jako nějaká směs. Mazání na vředy?”.
“Aha, tenhle díl nám nebude k ničemu. No, pane starosto, na druhý půlce toho utrženýho papírku se píše tohle: Mrtvému nalej. Takže na vředy to nebude. Část z nás si myslí, že to slouží k zabránění oživení nemrtvých. No, a taky jsme si říkali, že jestli tohle je základ vědění Pána stínu a Kalmyncra Hvězdopravce, tak by se s tim mělo něco udělat”.
Pilatuša tiše dumal.
Ozval se Gerllod. “Helejte, tak se pojďme domluvit takhle. Zatimco my se budeme pokoušet najít tu chodbu, tak vy si vezmete tenhle nákupní seznam a vyzkusíte, jak vy říkáte, ‘s tim něco udělat’. Anebo minimálně začít hlídat a bránit ten hřbitov. Určitě tady máte ještě spoustu schopných lidí. Vojáky z Gwendarronu třeba. Prostě sežeňte ty ingredience”.
“To určitě můžeme zkusit”, řekl rozvážně starosta. “Je tu tři sta mužů posil z Nurnu”.
“To nemusí vůbec stačit. K tomu, abyste přežili, musíte ubránit hřbitov a přístupy”.
“Abyste zabránili oživení vašich předků”.
“Anebo”, vmísil se do debaty Blathel se svým starým nápadem, “každé mrtvole na pohřebišti rozmašírovat hlavu”.
“To se nedá použít, raději vyzkoušíme stará moudra. Nevím ale, co je tady ta hmota?”, tápal Pilatuša v seznamu.
“To se musíte zorientovat sami”.
“Máme síry, alkoholu a oleje kolik chceme. Můžu sehnat i lejno, ovčí i neovčí. A i medu máme dost. Ale zbytek byste si museli sehnat sami. Tady to nepřečtu: jeden díl paznehtů ovčího… no, ovčí paznehty vám dát můžu. Ale ten klikyhák za tím nevím, co je.
“Dej mu originál”, syknul Gerllod a Klabzej vyndal to, co našli v kapse u Kalmyncra.
“Aha, tady stojí jeden díl paznehtů ovčího muže?! No, to je mi divná věc. To sice přečtu, ale nechápu. Poslyšte, jestli je tohle lektvar proti oživení, tak vy jste asi jediní, kdo to tady umí namíchat. I když, slyšel jsem o jednom kudůkovi z kudůčí čtvrti, který se taky zabýval věděním a alchymií. Ale to bylo před nákazou, Patroni vědí, kde je teď”.
“Jak se jmenoval?”.
“Myslím, že nějak od K”.
“Koblenc?”.
“Jo, to je dost možný”.
“To si děláte srandu”, ucedil Myšilov.
“Dyť se k tomu nehlásil”, řekl Gerllod Moskyt.
“Se ho nikdo asi neptal…”, konstatoval Tos Bedlam.
“Anebo to spíš prostě neumí”.
“Co se stalo vůbec s kudůčí čtvrtí?”.
“Kudůčí čtvrť je obsazená vojskem, nemocní jsou v karanténě. Kudůčí čtvrť už normálně funguje. Kudůci, co byli zdrávi, se vyplatili a byla uvolněna blokáda. Spousta jich odplula pryč”.
“Dobrá”, uzavřel debatu vůdce. “Takže zpátky k našim povinnostem. Vy sežeňte, co se dá z toho seznamu, my se pokusíme vyčmuchat začátek té vaší roury”.
“Akorát…”, zarazil jej Gerllod.
“Akorát se musíme domluvit na ceně, cha chá”, doplnil Zoltar Zemikosa.
“Jo. O to jde. Takže naše služby budou spočívat v nalezení chodby. Kolik za nalezení tý vaší díry”.
“Roury, pane Myšilov”.
“Nabídněte”.
“Deset tisíc?”.
“Bereme deset?”, rozhlédnul se vůdce po ostatních. Odpovědí mu bylo přikyvování. Z tohohle nekoukalo žádné zvláštní nebezpečí.
“Tak dobře”.
“Tak, kde budem hledat? Musí to bejt sakra stará zástavba, když to stavěli už za Zigrada”.
“Kdy žil Zigrad?”.
“No, to vám těžko řeknu přesně, to je nejstarší z Patronů”.
“Potřebovali bychom vědět, jak vypadalo město za starých časů. Nejlépe za Zigradova života. Kde jsou původní domy”.
Starosta máchnul rukou za sebe a prohlásil: “Tohle je, jak vypadalo město dřív. Tahle malba je stará jako radnice sama. Dvě stě let, dost možná i o dost víc”.
“Malba vypadá sice jako stará, ale mám pocit, že do ní bylo v průběhu času domalováváno ještě něco”, řekl pochybovačně Blathel. Starosta pokrčil rameny.
“Hele, Blatheli”, řekl Myšilov. “Je na čase vyndat ty malůvky”.
A před Nunvářem Pilatušou se objevily výjevy nalezené u skřetů. Starosta na ně hleděl s úžasem. Očividně je viděl poprvé.
Výjev se Zigradem Prozíravým se očividně odehrával v téhle místnosti. Sedělo všechno. Veduta na stěně, detaily vysokých oken, světlo majáku, viditelného okny, dlaždice na podlaze. Bylo cítit, že kolem kráčí dějinné události. Blathel poklekl a z torny vytáhl hlavici se sklíčkem. Tu pak našrouboval na hůl.
“Jsme blízko k řešení. Pojďme to zkusit tak, jako to dělal Berg Spasitel. Nebo spíš jeho předchůdce Zigrad”.
Starosta byl při pohledu na hůl u vytržení.
“Kde jste to našli? Taky ze skřetího lupu? Za to vám samozřejmě zaplatím!”.
“Se zdá, že bysme si tu mohli votevřít krám. Máme toho víc”, řekl vůdce. “Kolik za hůl?”.
“Tu teď handlovat nebudeme. Můžeme jí potřebovat”, zavrtěl hlavou Blathel.
“A co říct vám místo posledního odpočinku Dyglufta Větrnýho?”.
“Nejsem si jistý, jestli bych za tohle chtěl zrovna dávat peníze”, zatvářil se starosta odmítavě.
“Tak hrob Kazarda Jezdce”, pokračoval Myšlov.
Gerllod zaskřípal zubama.
“No dobrá, tohle mě zajímá. Kolik za tohle chcete?”.
“Padesát?”.
“No, řekněme pět”, zavrtěl odmítavě hlavou starosta.
“Tak to si to radši necháme pro sebe”, zasmáli se Myšilov s Moskytem.
Menhorian zatím obcházel místnost s holí. Ihned zjistil zajímavou věc. Patka hole přesně zapadala do důlků, které byly uprostřed každé dlaždice. Vrátil se k ostatním a upozornil je znovu na Zigradovo vyobrazení. “Jsme blízko”, zopakoval soustředěně. “Klíč musí být někde tady v tom obraze”, zapíchnul prstem do plátna se Zigradem. “Zakladatel města Zigrad dal vykopat záchrannou chodbu a nechal jí zabezpečit. A předal dál návod, který pak Berg použil a odvedl lidi. My to musíme jen zopakovat”.
Ostatní se utišili. “Tady v rohu, ten jakoby vznášející se obrazec, má čtyři krát sedm polí spojených čarami”. Ukázal na zem. “Stejně tolik je v místnosti dlaždic. Ta hůl do nich přesně pasuje. Zkoumal jsem je, jestli se nějaká nějak markantně neliší. Ale ne, jen je na každé různý počet postav. Glazura se časem setřela a některé dlaždice jsou skoro nezřetelné, ale dá se stále spočítat, kolik je na každé dlaždici mužů. A v tom to zřejmě bude. Najít podle schématu správnou. Do ní založit hůl. Světlo z majáku pak skrze krystal dopadne na obraz města na stěně. A tam to bude. Tam začíná chodba”.
Ostatní byli ohromeni.
“Jasný. Na stěně to udělá takovej jako průmět”.
“Hola, Rane, kam jdeš?”.
“Ta podlaha je původní, starosto?”.
“Ano, je už dost ošlapaná. Ještě jsme jí nestihli vyměnit”.
“Snad je to pro nás veliká klika. Zkusme na to přijít, nejlíp teď, když svítí maják. Pak budeme vědět”.
“No, takže mechanismus nám je asi jasnej”, konstatoval Gerllod. “Ale princip nalezení té správné dlaždice neznáme”.
Menhorian přikývl. “Ale myslím, že všechna dostupná vodítka máme před sebou”.
“Jestli si na to chcete odpočinout, tak k dispozici vám je pořád ten dům nad městem”, navrhnul starosta.
Myšilov zavrtěl hlavou. “Blathel má pravdu. Měli bysme to vyřešit, dokud je tma. Odpočinek počká”.
“Jsem si jistý”, pokračoval Menhorian Blathel, “Že by nám nesmírně pomohlo rozluštit nápisy na holi, i to, co je psáno zřejmě trpaslickými runami v částech toho obrazu. Ale Heft už není”.
“No jo”, mávnul rukou Gerllod. “Musíme si pomoct bez něj”.
“Ale Koblenc je hlava otevřená. A je hodinu cesty odtud”, poznamenal Blathel.
Gerllod zakřípěl zuby. “Jdu pro něj”, odvětil. Asi za půldruha hodiny byl i se starým kudůkem zpět. Celou cestu měl nepříjemný pocit, že ho okolní hory bedlivě pozorují.
Klabzej mezitím spočítal počty postav na jednotlivých dlaždicích a zanesl je do náčrtku, který pořídili. Ten bude základem pro vyluštění rébusu. Yasper s Tosem zatím zkusmo zapichovali hůl do jednotlivých dlaždic. Lom světla, dopadajícího skrz krystal z majáku na obraz města, opravdu krásně ukazoval na různé domy a ulice ve městě.
Starosta, který se mezitím někam vytratil, se po chvíli vrátil. Přivedl s sebou muže. Byl to více než dva sáhy vysoký barbar v těžkém pancíři. U pasu měl dlouhý meč a svaly se mu ve světle voskovic leskly. Jeho plavé dlouhé vlasy spínala zlatá čelenka. “Echm”, zakašlal starosta. “Přivedl jsem vám tady… pána. Chtěl tady ve městě práci, a tak jsem si říkal, že vy jste měli ztráty…”. Nikdo mu nevěnoval žádnou pozornost. Klabzej a Menhorian se plně věnovali schématu dlažby, ostatní si buď hráli s památeční holí, nebo se věnovali jiným, neméně důležitým činnostem. Ran se pořád drbal po celém těle.
“Připlul lodí”, zoufale se snažil upoutat pozornost starosta.
“Odkud jsi?”, houknul Klabzej, aniž by vzhlédl od stolu.
“Z Nurnu”, řekl hlubokým hlasem podivný barbar. Tím bylo konverzační slušnosti učiněno zadost a debata znovu utichla.
Nějakou dobu se tak tiše hmoždili s rébusem, který zřejmě pro zakladatele města připravili trpasličí stavitelé. Noc pokročila a Klabzejovi s Menhorianem se ve světle svic leskly oči, sále víc se zužující do štěrbin. Občas s nimi promluvil Gerllod, občas Koblenc, ale ostatní už jen posedávali, nebo přímo spali, opřeni čelem o desku rokovacího stolu. Starosta se svým barbarem už nepochybně dávno leželi někde v peřinách. Ta noc měla svoji magii. Snad i duchové zakladatele města Zigrada Prozíravého a zachránce zástupů Berga Spasitele nahlíželi Nurnským přes ramena. Občasné prsknutí voskovice, zakašlání. Pomalý dech a šustění obraceného listu papíru. Zahrčení odsouvané židle, skřípot brku po archu pergamenu. A pak jen myšlenky a cíl. A nakonec, když už se zdálo, že noc se rozplyne a Nurnským zůstane v myslích jen jako sen, shodli se Blathel a Myšilov a Koblenc na jedné z dlaždic. Náhlý ruch jejich počínání probudil ostatní.
“Tak”, řekl nahlas Menhorian. “Tady by to mělo být. Gerllode, podej hůl”.
Voják učinil žádané. Všichni druzi se rozestoupili okolo, aby mělo světlo z majáku volný průchod do krystalu v hlavici hole a dál k obrazu, vymalovanému na zdi.
Blathel uchopil pevně hůl a s tichým klapnutím ji vložil do otvoru. Světlý bod na zdi se zachvěl a pak se ustálil. Žlutavá tečka mířila do jednoho z oblouků arkád vyšších pater města, nad dlouhým schodištěm, protínajícím městské čtvrti od přístavu až po hradby nad městem.
“Co tam je dneska?”, zeptal se Yasper.
“Pokud mě paměť neklame, tak ty oblouky jsou zastavěný krámkama trhovců”, odvětil Blathel.
“Jo, šli jsme okolo do toho baráku, kde nás ubytovali”, potvrdil Gerllod. “Dřevěný boudy. Ale teď to vypadalo opuštěně, aby taky ne”.
“Jak moc jste si tou dlažkou jistý?”, zeptal se opatrně Horác Lipový.
“Popravdě”, pokrčil rameny druid. “Moc ne”.
“Ale je to to nejlepší, co se dalo vymyslet”, ucedil Blathel. Měl chuť dodat, že hlavním vodítkem pro tuhle konkrétní dlaždici byl Klabzejův pes-nepes, kterého v zoufalství žertem vyzvali, aby si někam sednul. Bez váhání si dřepnul na jednu z dlaždic, která jim připadala nadějná. A nechtěl se odtamtud hnout.
“Nic, jdeme. Nemá cenu to protahovat”, řekl Gerllod. “Spánek dneska už žádnej, čím dřív to tam prozkoumáme, tím líp”.
“Tím dřív vytřepeme ze starosty nějakou tu směnku”, upřesnil Klabzej. Spolu s Blathelem měl tělo celé ztuhlé, jak se celou noc hrbili nad rébusem. Ale Gerllod měl pravdu, nebylo nač čekat.
Obloha světlala do tmavě modré, pak do šedomodré, až po narůžovělou, když Nurnští ze ztichlé radniční budovy vystoupali k obloukům, zakončujícím horní řady domů starého města. Skutečně, z díla dávných stavitelů města, kteří v těchto místech promenádu nad městem, zpevňující svah, vyztužili řadou arkád, si novodobí obyvatelé města udělali trh. Každý z oblouků byl zaplněn dvěma či třemi stánky, více či méně bytelně stlučenými z prken a opatřenými výklopnými pulty a dřevěnými okenicemi. Někde byly i štíty, hlásající jméno zelináře či platnéře, a skoro každý stánek měl i dveře, opatřené visacím zámkem proti zlodějům, kteří by se chtěli vloupat dovnitř. Přesně to teď měli v úmyslu Nurnští.
“Kterej oblouk to byl, Klabzeji?”.
“Třetí zleva, barvířův synu. Třetí zleva”.
“Tak do práce”.
Pajcr neměli, takže se dovnitř stánku, opatřeného štítem s vyřezanou obří houskou, prostě promlátili meči a sekerami. Nadělali spoustu rámusu. Ale neměli obavy, že by jim za to něco hrozilo. Ne ve stavu, v kterém se město nacházelo.
Gerllod se protáhl dírou v rozštípaných dveřích dovnitř. Jako první, čistě pro jistotu. Za ním se vydal Blathel. Nurnští nervózně podupávali před stánkem. Město u jejich nohou se probouzelo. Dokonce bylo slyšet nějaký ruch. Nesl se z jihu, kde se ulice stahovaly k východní bráně do hor. Výhled tím směrem jim zakrývaly domy, ale zdálo se, jako by se ranním povětřím neslo jakési volání.
V troskách dveří se objevila Gerllodova hlava.
“Je to tam!”, zašklebil se radostně. “Nenápadný malý dvířka, celý železný. Něco přes sáh vysoký. Úplně zašitý”.
“Zlatý klíč Bergův tam padne jako ulitý”, ozval se zpoza Gerlloda mágův hlas. “Těžké dveře. Pochybuji, že by je šlo vylomit. Leda magií. Tou byly asi taky zamčené, klíč při odemykání opravdu podivně opaleskoval. Zkusili jsme nahlédnout dovnitř. Pokračuje to chodbou. Žel bohům, strop je tam dost nízko, nepřevyšuje půldruha sáhu”. Blathel se za těchto slov vysoukal ven z opuštěného krámku caletníkova.
“He?”, zaprotestoval Ran.
“Inu, trpasličí chodba”, dodal Blathel. “Ale nemáme v úmyslu tam jít. Jsme tu od toho, abysme o tom řekli starostovi”.
“Chyba”, opravil jej Klabzej. “Abysme za to od starosty vybrali peníze”.
Vydali se hledat starostu. Byli v jednom z nižších pater města, kráčejíce po ulici vedoucí k náměstí s radnicí, když tu se náhle ozvala dunivá rána, která zatřásla celými domy. Krátce na to se nad z míst, kde byla brána, směřující k horám, objevil sloup prachu a kouře.
“Kruci”, to znělo jako velkej vejbuch, poznamenal Yasper.
Ryk mnoha hlasů byl slyšet stále zřetelněji. Kolem Nurnských proběhla četa gwendarronských vojáků, spěchajících k místu detonace. Hlavním stanem posil ve městě byl zrušený chrám, kde byl zároveň i sklad všeho, co bylo pro lidi ve městě teď nejnutnější. Opačným směrem, než vojáci, teď pospíchali civilisté. Nurnští v obavách chvátali k radnici, dychtivi zjistit, co se děje. Ale teprve na náměstí před radnicí se Nurnským podařilo oslovit vojáka v barvách gwendarronu, který byl ochoten se s nimi bavit.
“Město je pod útokem! Za úsvitu se objevil nepřítel. Zřejmě v noci tajně podminovali bránu, ta je teď v rozvalinách. Zatím se nebojuje, ale byli prý vidět skřeti na dohled od hradeb. Zanedlouho začnou svištět šípy. Málo je nás…”.
“Jasný”, pokýval hlavou Myšilov. “Teď je otázka času, kdy v první lajně proti městu pomašírujou nemrcouši. Zdejší babičky a strejčkové, v milosti Patronů pochovaný a ve jménu skřetího kapitána povolaný do služby. Pozdě, pánové, pozdě”, obrátil se pateticky ke zmatku, panujícímu na náměstí, “na nějaký lektvary proti nemrtvejm z paznehtů ovčího muže. Teď už zbejvaj jen dvě věci”.
“A to, he?”, otázal se za všechny Ran.
“Tři”, opravil vůdce Menhorian. “Kromě hrdinné smrti při obraně města a uprchnutí tunelem zbývá ještě únik po moři. V přístavu byly shora vidět dvě lodě”.
“Za á to byly lodě dost malý”, oponoval mu Myšilov. “A za bé si umim představit, že místa na nich už jsou dávno dopředu obsazený. A s tim asi nic nenaděláme”.
“Kde je starosta?”, houkl na vojáka.
“Zeptejte se v přístavu”.
“Dyť jsem to povídal”.

Na starostu narazili skutečně v přístavu. Vydával rozkazy v místním jazyce na všechny strany, ale bylo evidentní, že sám počítá s rychlým únikem z města.
“Máme to! Našli jsme to!”, zařval na něj Gerllod.
“Vy jste něco ztratili?”, nechápal zpočátku zmatený Nunvář Pilatuša. Zmatek posledních hodin mu zcela zastřel to, na čem se s Nurnskými domluvil večer.
“Rouru!”, houkl na něj Klabzej Myšilov. Měl toho zatraceného pitomce dost.
“Ale! Dobře!”, překvapeně pochválil Nurnské starosta města. Bylo vidět, že s tímhle už tedy skutečně nepočítal. “Tak povídejte!”.
“Jakýpak povídejte, nejdřív budeme oučtovat”, řekl Klabzej a jeho hlas měl teplotu ledu.
“Tsss”, sykl Gerllod a rozhlédl se okolo po početných řadách vojáků vrchovských i gwendarronských.
“Tohle zavání kurevstvim”, zašeptal vůdci.
“Byli jsme tak domluvený. Směnka stačí”, trval Myšilov na svém.
“Dobře”, kývnul starosta a vydal několik dalších povelů. Námořníci, připravující loď k vyplutí, na jeho slova zareagovali zvýšeným úsilím.
Tou dobou do přístavu přibyla z města početná kohorta místních vojáků, která do přístavu nesla kromě jiného též přetěžkou truhlici.
“Tam bude městská kronika”, rozumoval Gerllod.
“A razítka”, zamumlal Klabzej.
“Tak v tom byste si mohli rozumět”, rýpnul si Gerllod. “Snad nás neseberou za to vydírání”.
“Ale prosim tě”.
Starosta znovu vydal několik rozkazů a vojáci se postavili okolo Nurnských.
“Bez obav”, rozptýlil neklid dobrodruhů Pilatuša. Půjdeme se tam podívat. Na tohle chcete taky papír, nebo ve zlatě?”.
“Kolik to bylo?”, rozhlédl se po ostatních Myšilov. “Pět?”. Gerllod kývnul. Ostatní, jak stádo, také. Paměť nebyla nikdy silnou stránkou Nurnských.
“Hotově, tohle uneseme”.
Eskorta vojáků i s městskou truhlicí se vydala s Nurnskými nahoru městem. Roztlouct označený stánek byla pro příslušníky vojska hračka. Blathel před očima starosty odemkl zlatým klíčem dvířka. Roura otevřela svůj, snad spásný, chřtán.
Starosta byl překvapen. “To je ono? Takováhle jenom… díra?”.
Nurnští krčili rameny. Co si Zigrad nechal postavit, to našli. Klíč pasoval, to bylo neodiskutovatelné.
Starosta v místech ústí roury zřídil malý štáb. Nurnští sice jeho pokynům vojákům nerozuměli, ale bylo jasné, že se původní plány na obranu města zásadně změnily. Útěk několika vyvolených po moři se změnil na řízenou evakuaci tunelem, za průběžného krytí zadržovacími oddíly. Hlídky se rozeběhly po městě vydat nové rozkazy a vlít novou naději do myslí obránců a uprchlých civilistů.
Nastal čas se poradit, co bude dál.
“Já do obrany města nejdu”, zavrtěl hlavou Blathel. “Už jsem jednou ve válce stál. A není to nic pro mě”.
“Jsem taky pro to zdrhnout. A nejlíp jako první”, řekl Myšilov.
“Až se tu začnou motat lidi, tak to bude chaos. Půjde to pomalu, nebo třeba vůbec. Bude líp, když půjdeme první”.
“Ty dveře musej zůstat zašprajcovaný otevřený. Místní nemaj klíč, mohlo by se to zavřít a měli by smůlu”.
“Jasný, o to se vojáci postarali”.
“Jdeme”, řekl vůdce a Nurnští se zanořili do tunelu. Někdo ochotněji, jiný jen s největším sebezapřením. Koblence museli dovnitř doslova vtáhnout a všichni psi by zjevně taky radši zůstali venku. Do nesmírně stísněného prostoru chodby se nešlo s klidným srdcem nikomu. Tunel byl vytesán hladce a čistě, ale zjevně nanejvýš úsporně. Jeho výška nikde nepřesahovala půl druha sáhu a k tomu, aby se v chodbě vyměnili dva lidé, bylo třeba velké trpělivost a šikovnosti.
“Teda, tady by ses s rakví nevymotal”, zahudroval Wulfgaard. Ostatní se nevesele zasmáli. V husím pochodu, dlouhém hadu postav, kráčejících většinou v předklonu, šli pomalu a vytrvale vpřed. Horác Lipový, který kráčel první a nesl lucernu, hleděl vpřed na osvětlených několik sáhů chodby, v které, jak se zdálo, už věky nikdo nešel. Pro ostatní byla cesta jen monotónním šoupáním nohou, s rukou položenou na zádech či hýždích druha před sebou. A cinkot zbrojí, funění, sípání, hlasitý dech v úzké chodbě, kde se neměl zvuk jak rozptýlit. Chodba vedla, pokud to mohli posoudit, přímo rovně, jak když střelí, do lůna hor. Bylo těžko říci, jak hluboko se nacházeli, ale po nějaké době se začalo zdát, že chodba mírně stoupá. Stěny, místy mírně vlhké, svíraly Nurnské jako kamenné kleště. Pochod byl vyčerpávající fyzicky, ale ještě mnohem horší byla tíseň z kamenné masy okolo.
“Míle a půl za hodinu”, odhadl Gerllod, který počítal kroky.
Ran měl rozedřené dlaně a kolena. Pro něj byla cesta podzemím pravým utrpením. Všichni byli unavení, takřka vyčerpaní. Někdo si dokázal trochu odpočinout během pár hodin, strávených v radničním sále, ale v podstatě všichni už od noci, strávené s uprchlíky na hřebeni, nespali.
“Jsem pro to jít, dokud někdo nepadne”, řekl tvrdě Gerllod.
“Blbost”, usadil ho Klabzej. “Zalehneme. Rozložit se za sebou v chodbě. Zhasnout. Hlídky nejsou. Kdyby se něco dělo, tak bysme to beztak uslyšeli”.
“Máme za sebou pět hodin pochodu, jsme někde pod hřebenem”, odhadl Blathel.
“Blbě se tu dejchá”, poznamenal Gerllod a Koblenc se viditelně třásl.
Krátce poté, co se uložili k spánku, skutečně uslyšeli ze směru, odkud přišli, velmi vzdálené zvuky. Odhadli to na začínající evakuaci města a první oddíl vojáků vedoucích uprchlíky. Ale ulehli a celých šest hodin spali. Pak zvuky značně nabyly na intenzitě. Tunelem se zjevně blížilo množství lidí. Nurnští se v průvodu vydali nevětraným podzemím dále. Tíseň padala na každého a jediná otázka, která všem tanula na mysli, byla: “Jak ještě dlouho?”.
Po další hodině cesty byl podivný monotónní pochod náhle přerušen. Chodba najednou ústila do podzemní komory. Horác Lipový ji hrdinně prozkoumal a po chvíli zavolal ostatní. Octli se v kruhové místnosti, ze které chodba pokračovala dál v přímém směru. Místnost jen stěží stačila pojmout všechny Nurnské. Především proto, že v jejím středu byl široký kamenný sloup. Ten měl ze stran, obrácených k ústí chodeb, dveře s vytesanými runami. Kamenné dveře neměly ani kliku, ani zámek. Ale očividně měly panty. Okolo sloupu bylo v podlaze kamenné korýtko. V něm se zašlou patinou leskly mince. Většinou matným leskem zašlého stříbra nebo zeleným povlakem mědi, ale některé i žlutým blýskáním zlata. Na vnější straně místnosti bylo vytesané sedátko, pokrývající celou stěnu.
“Odpočívadlo”, konstatoval Gerllod.
“Tady se nám stavitelé snažili něco sdělit”, řekl unaveně Menhorian Blathel, který si prohlížel reliéfy a obrazy, vytesané po stěnách.
Yasper se vrhnul na kolena a chystal se probrat obsah korýtka a naplnit si měšec. Gerllod jej okřikl.
“Ničeho se nedotýkej!”.
Koblenc zatím hladil povrch dveří. Kromě trpasličích run se mu zdálo, že nápisy kolem dveří jsou i ve velmi staré variantě psané vrchovštiny. Wulfgaard se to pokoušel přeslabikovat.
“Je to jasný”, udělal mezitím závěr Gerllod. V tom sloupu je žebřík na povrch. Anebo točitý schody”.
“A já myslím, že ne”, řekl Blathel, prohlížející si reliéfy.
“První obraz”, řekl hlasitě. “Dvacet tři trpaslíků. A ještě jejich předák, vyměňující si lejstro s nějakým Vrchovcem. Zigradem, nepochybně. Smlouva o zbudování Roury”. Přešel k druhému výjevu. “Tady je zahájení prací. Kopáči na čelbě. A tady průřez chodbou, rozdělení činností. Odvážení hlušiny. A na dalším výjevu čtyřiadvacet trpaslíků, před nimi Zigrad se čtyřiadvaceti kartami v ruce”.
“Oslava prorážky se nesla v duchu karbanu”, pokýval hlavou Gerllod. “Inu, trpaslíci”.
“To nechci spekulovat. Další obrázek, losování. Trpaslíci si tahají karty ze Zigradových rukou. A na šestém vyobrazení dvaadvacet trpaslíků. Prvnímu v řadě podává Zigrad měšec. Opodál za Zigradovými zády dva trpaslíci se sklopenými hlavami ukazují líc karet. Je na nich nejnižší hodnota”.
“A poslední výjev?”.
“Dva vozy. Dvaadvacet trpaslíků odjíždí. Ti dva se sklopenou hlavou odchází do roury. V rukou krumpáče”.
“Dodělat něco, co nepřežijou”, poznamenal Yasper. “Losovačka o zbohatnutí nebo smrt”.
“V zájmu utajení chodby”, dodal Menhorian. “Silný příběh”.
“Asi jsem to přeložil”, hlesl pobledlý Wulfgaard, luštící nápis kolem dveří.
“Ty, kdo procházíš, střez se nezaplatit těm, kdož životy svými prokopali tvoji cestu. Jednu svoji minci nám dej”.
“Tfuj tajxl”.
Gerllod okamžitě sáhnul do měšce a Klabzej hned nato.
“V tom korýtku je těch peněz celkem dost”, poznamenal Koblenc, když se zbavoval jedné ze svých posledních zlatek. Pohříchu Nurnští s sebou měďáky nenosili.
Na mincích, odložených zde dávnými uprchlíky, přečetl Myšilov letopočty ražby od druhé poloviny devátého po poslední čtvrtinu desátého století. Chodba byla možná použita víc než jen jednou.
“Já tu žádnej peníz nechávat nebudu”, obhrouble se ohradil Zoltar Zemikosa. Yasper mu přikyvoval. Gerllod Moskyt vytáhl váček a do korýtka hodil další dva zlaťáky a ještě další za družinové psy. Pak přistoupil těsně k Zoltarovi a zařval na něj z plna hrdla: “Kvůlivá tvýmu pitomýmu fanfarónství nebudu riskovat, že na nás pod zemí začnou působit nějaký podělaný trpaslický kletby! Koukej sekat dobrotu, ty haure! Sbal se a jdeme!”.
“Ještě bych poprosil o chvíli odpočinku, tohle místo je k tomu stvořené”, řekl slabě Menhorian.
Gerllod s Ranem tedy zatím zkusili otevřít dvoje dveře bez klik a zámků. Chvíli to trvalo, ale nakonec kamennou veřej posunuli. Posvítili si dovnitř a seznali, že uvnitř je zhroucené vysušené tělo trpaslíka, mající v nohách složený krumpáč. Tady se dva nešťastníci, kteří dokončili zakončení chodby v horách, dobrovolně sami pochovali. Taková byla smlouva.
“Tfuj, pardon - pardon, to jsem nechtěl. Nezlobte se, malej pane, mejto už jsem zaplatil”, začal blekotat Gerllod a rychle zasouval kámen zpátky na místo. “Fakt jsem myslel, že tam může bejt šachta nahoru”.
“Ještě chvíli budeme odpočívat”, vydal pokyn vůdce.
Nurnští se rozložili na kamenných lavicích i na zemi, ale stísněné místo, osvětlované lucernou a loučí, na ně nepůsobilo dobře. Povětšinou mlčky hleděli na masivní sloup vprostřed místnosti, na jehož tesaných reliéfech poskakovalo světlo lucerny, a snad mrazení z přítomnosti dvou vysušených zazděných těl těch, na které kdysi padl zlý los, je brzy přinutilo se zvednout.
“Blbě se tu dejchá”, rozhlédl se už podesáté Gerllod po svých druzích a, sedě na lavici, třel si dlaně o stehna.
“Oheň spotřebovává čerstvé povětří”, řekl Blathel. “Snad bude opravdu lepší, když půjdeme”. Důstojně vstal a uchopil hůl. Pokračovali tunelem dále.

“Jestli to Gerllod počítá aspoň trochu dobře, tak bysme mohli být osmnáct mil vzdušnou čarou od pobřeží”, řekl po několika dalších hodinách zoufalého lopotění Blathel.
“Vzdušnou čarou”, uchechtl se nepatřičnému výrazu Zoltar. “Ale je fakt, že bysme to po povrchu šli v horách dost dní”.
Několik dalších krátkých odpočinků a pár dalších hodin pochodu dostaly Nurnské s Horácem Lipovým v čele na dno psychických i fyzických sil, ale také ke třem schůdkům, vedoucím vzhůru, a kamenné desce, kryjící strop. Chodba končila.

14. kapitola - Oud a Gerllod

“Zhasni!”. Vůdcův rozkaz byl vydán šeptem.
“Průvan!”, sykl Zoltar. Ran se zarazil a chvíli se odmítal hnout. Čerstvý vzduch ale značil, že jsou venku.
Po odsunutí kamene se ve štěrbině objevila tma. Na obloze svítily hvězdy. Nurským ještě nikdy nepřipadaly tak jasné. Postupně se vysoukali ven. Těžký kámen zapadl nazpět a skryl ústí úzkého průlezu roury. Jeden velký kámen uprostřed hor. Nurnským už bylo jasné, že tohle místo nemohlo být nikdy náhodně nalezeno. I kdyby na kameni seděl skřet, nenapadlo by ho, co je pod ním.
“Co teď?”, zeptal se poněkud bezradně Blathel.
“Zpátky!”, velel Gerllod. “Reportovat, kde chodba končí”.
“No, to nevim, proč jako? Za náma jde zřejmě celej Kardam rourou, nevyhneme se. Ne jinde, než na tom jedinym odpočívadle. Uděláme špunt. Kde chodba končí zjistěj, až jí projdou. Nemůžou dojít jinam”.
“A kde teda chodba končí?”, rozhlédnul se Koblenc. “Uprostřed hor. V údolí. Nic tu není, žádný orientační bod”.
“Měl starosta pravdu, že chodba je jednosměrná”. Wulfgaard se tiše vysmrkal přes prsty. “Když tudy proudí lidi z města, nemá ceny to zkoušet proti nim”.
“Je možný, že jsme tu už byli. Podle mapy, na který je konec roury naznačen, jsme šli po támhletom hřebeni”.
“Tam jsme našli Tose Bedlama”.
“Na mapách, co máme, je tady v okolí jen jedna významná značka”.
“Demuisův oud”.
“To zní divně”, prohlásil Zemikosa.
“Takže, čeho jsme dosáhli?”, řekl Menhorian. “Zdá se, že jsme si jen zkrátili cestu do hor”.
“No, hlavně jsme zachránili sebe a asi i zbytek města před skřetama a nemrtvejma”, opravil jej Klabzej.
“Co ten Oud, pane Koblenc?”.
“To je, pokud vím, nějaký skalní útvar”.
“Jo, velká homole, vysoká, úzká. Proto ten název. Po Demuisovi Pastýři. To Patron Gobruše Hluchoty”, děl Wulfgaard.
“Tak se tam vydáme. Jestli nemáte lepší nápad”.
Myšilov si pomyslel, že mu ty kopce pěkně lezou krkem.
“Už mi ty kopce pěkně lezou krkem”, ulevil si Gerllod.
“Zrovna jsem chtěl říct to samé”, přitočil se k němu Menhorian.
“Jdeme k Oudu”, rozhodl Klabzej. “Za chvíli se tu z roury začnou řinout Kardamský, tak ať jsme mezitím pryč. Předpokládám, že budou pokračovat na východ do Domoviny, to je nejkratší cesta do bezpečí civilizace”.
“Myslíš Úpatí”, opravil jej Gerllod.
“Jo. A my se vydáme na jih k Oudu.

Už bylo světlo, když Gerllod okulusem identifikoval skalní útvar, o kterém byla řeč.
“Aspoň čtyřicet sáhů vejšky”, krčil zarostlý obličej, hledě do okulusu. Vypadá to jako tenkej úl nebo termitiště. Ale je to skála. Vytrčená v úbočí hory. Opravdu podivnej útvar. Ale je to zatím daleko, abych viděl něco bližšího.
“Jdeme blíž”, rozhodl Myšilov. Chladné zimosmeťové povětří věštilo brzký příchod zimy. Postup Nurnských se bude muset brzo stočit zpátky na severovýchod, k Oslímu dolu a východním výspám Kozlích vrchů. A pak dolů, do hobitího kraje. Než je v horách zasype sníh.

Kontury Oudu jasně vystupovaly proti bledému nebi. Už se přiblížili na zhruba jednu míli. V tu chvíli již bylo jasné, že Oud je tím hnízdem skřetů, které hledali. Kradený okulus jim poskytoval neocenitelné služby.
Nurnští zkřehlými prsty nechávali kolovat poslední zásoby vody a někdo dal do placu nedopitou láhev kořalky. Veškeré zásoby jídla byly u konce. Chybělo všechno, teplé oblečení asi nejvíc. Ale přesto ještě chtěli udělat jeden krok. Prozkoumat Oud. I když za to nekynula žádná odměna.

“Tady! Blatheli! Tady jsme!”. V dýmu dusících se ohnišť nebylo na mýtině před podivnou homolí, známou jako Oud, skoro vidět. Chuchvalce kouře se držely při zemi, štípaly v plicích a oslepovaly. Menhorian byl těžce poraněn.
“Zoltare!”.
“Tady. Už je dobře. Teda, crčí z tebe pořádně. Tohle jsou zranění jak pro válečníka, ne pro mága. Tumáš lektvar, ale víc ti nepomůžu. Potřeboval bys Klabzeje, aby ti to zavázal”.
“Ten nemůže. Ještě nemůže. Vevnitř bude potřebovat každou unci magie”.
“Ty vaše unce”, ušklíbnul se alchymista. “Zvážit se nedaj, a přece jim tak říkáte. Jste divný”.
“Neřeš to. Neřeš ani mě, já budu dobrej. Jsem hlavně na dně s magií, už bych jim vevnitř stejnak nebyl nic platnej”.
Koblenc mu podal alespoň čutoru s posledními kapkami vody.
Menhorian se rozhlédl. Zevnitř Oudu se sem nedostal otvorem, vylámaným do jeho útrob, ale riskantním přenosem svojí vlastní hmoty. Nadvakrát se mu to podařilo. Napoprvé se jeho pokus trefil do skalního masivu. To mělo nepříjemné fyzické následky. Ale z posledních sil to stihl ještě jednou a teleportoval se na mýtinu, plnou dohasínajících skřetích ohňů, ohlodaných kostí, hadrů a všelijakého bordelu. Mýtina měla víc než padesát sáhů v průměru a krajně nepravidelný tvar. Byla přilepená k homoli, která svým zřejmě vyvřelým původem nepatřila k okolním kopcům. Vypadala opravdu jako velký, ztopořený pinďour, jak trefně a poněkud s obdivem řekl Zoltar Zemikosa. Na jedné straně k mýtině přiléhal svah hory, obtížně slezitelný, ale holý. Na další straně se pak zase stejně obtížně slezitelně svažovala rokle dolů. Rokli skřeti používali jako smetiště. A konečně z poslední strany se černal les. Ne žádná kosodřevina, ale skutečně hustý jehličnatý les. Tady už začínaly Černé vrchy, obtížně prostupná zelená mallikornská hranice. Odtud, ze skrytu lesa, na skřety zaútočili. Nevypadalo to nijak obtížně. Skřetí pevnost, která byla z větší části opuštěná. Muži, schopní zúčastnit se nájezdu, teď zřejmě plenili město Kardam a vybírali si svoji odměnu. Ale Nurnským se podařilo udeřit přímo v jejich týlu. Jenže celé se to zase nějak zvrtlo. Skřeti před Oudem neměli nejmenší úmysl s nimi bojovat. V mžiku utekli do nitra kopce a Nurnští tak s řevem stanuli na opuštěném plácku. Uklidnili se, zformovali a zkusili jít dovnitř. Aniž by znali rozsah místa a sílu, která tu na ně čekala. Nakonec se to ukázalo být opravdu velkým soustem. Skřetic, skříťat a starých skřetů bylo nepočítaně. A s nimi i další skřetí psi, sice slabí na to, aby se je hlavnímu voji chtělo táhnout s sebou do bitvy, ale přesto silní dost na to, aby představovali hrozbu. A obr. Ten, na kterého v podzemí narazili, byl tak velký, že když v nitru Oudu ve skřetí péči vyrostl, zjistilo se, že už se neprotáhne ven. A tak tam musel zůstat. Krmili ho a dráždili. A teď se vybil na Nurnských. Hlavně na chudáku krollu Ranovi. Blathel si povzdechl a ještě jednou se rozhlédl.
“Bída”, zkonstatoval.
Zoltar Zemikosa a stařík Koblenc. Tos Bedlam, který neustále přemýšlel, jak se odpojit a jít pryč. Pes-nepes, který se tady cítil strašlivě nesvůj a kterého štvalo neustálé odmítání ze strany Klabzeje Myšilova. Tak začal raději vyhledávat společnost Yasperovu. Ošklivě posekaný Horác Lipový, který nějakou nadpřirozenou silou z boje vyvlekl mrtvé tělo krolla Rana. Ostatní byli někde uvnitř. Blathel se ohlédl k vstupu do skály. Průchod, vylámaný v Oudu, zjevně přecházel ve štoly, spojující přírodní jeskyně ve skále samotné. Narazili uvnitř na pravý labyrint chodeb. Přesto se ale zdálo, že skřeti se tu usadili jen kvůli tomu, aby parazitovali na něčem starším, co tu bylo už před nimi. Napovídal tomu i nepochybně velmi starý, krásně zdobený portál, který vedle Oudu ústil do nitra hory samotné. Tenhle vchod byl v ostrém kontrastu s nově vylámanou dírou do Oudu nejen naprostou rozdílností svého provedení, ale i tím, že na rozdíl od nechutně zdupaného prostoru celého plácku i nového vchodu kolem klenutého tesaného portálu rostla svěží, ničím neposkvrněná tráva. V portále samém pak byl sytě zelený polštář z jemného mechu. Touhle lákavou cestou zjevně už dlouhou dobu žádná noha neprošla. Ale neprošla tam ani noha Nurnských. Když se Gerllod Moskyt pokusil k portálu přiblížit, aby jím prošel, kouzelné prsteny na jeho rukou začaly žhnout takovým způsobem, že je musel rychle servat. I tak mu na prstech zůstaly zarudlé stopy. A jeden z prstenů praskl, už byl k ničemu. Tudy to tedy nešlo. Alespoň pokud nechtěli jít dovnitř takřka nazí.

Zatím Myšilov, Gerllod, Yasper a Wulfgaard procházeli zatuchlým podzemím. Prokopané propojky zpočátku spojovaly kaverny ve skále, ale teď už chodby, neuměle vytesané v měkkém masivu, tvořily samy o sobě celý labyrint. Po tvrdých bojích, které museli zpočátku absolvovat a v nichž přišli o Blathela, Horáce a především o mrtvého Rana, už teď postupovali jen chodbami a místnostmi, v kterých byly jen stopy po skřetech. Rozsáhlé pelechy svědčily o tom, že i tady uvnitř se shromažďovaly voje. Velká spousta zbytků jídla, rozsáhlé prázdné kotce, ve kterých byly nalezeny i zbytky lidí předhozených psům, aby si zvykli na lidské maso. Nurnským připadalo, že samotný populační přetlak tohohle místa musel způsobit, že skřeti byli nuceni vydat se hledat nové příležitosti a zdroje. A Kardam byl nasnadě. V jednom z větších skladišť našli i primitivní regály s jednoduchými dřevěnými bednami. Ty byly plné usušených cihliček, halabala uplácaných z hnědé hlínovité hmoty. Zatímco Wulfgaard je zkusil ochutnávat, Yasper opatrně kousek hmoty zapálil. Ozval se hlasitý třaskavý výbuch.
“A hele”, dodal Klabzej.
“No, prima. Timhle se tady zabejvali”. Gerllod znalecky odhadl potenciál skladiště. “Aspoň máme tohle místo čim vyhodit do luftu”. Množství třaskavin tady bylo opravdu veliké.
“Jdeme dál, támhle tím směrem to bude ještě rozsáhlý, chodba, co tam vede, je široká”.
“Já už ale nemám skoro žádný šípy”, upozornil Yasper, “Ten obr mi to všechno zlámal”.
“Oštěpy ještě jsou”, ujistil ostatní Wulgaard. Ale bylo jasné, že v tomhle slabém složení je další postup velice riskantní. Přesto ještě našli šachtu, vybavenou železným žebříkem. Spojovala prostoru s dalšími patry. Bylo ještě co objevovat a co dobývat. Ale nižší patra si nechali na později. Prošli skřetí černou kuchyní, pak velkou jídelnou. Našli množství zbytků skřetího jídla, kterého se i hladoví dobrodruzi odmítli dotknout. Stáhli se ven, odpočinuli, a v posílené sestavě se znovu vydali pokoušet štěstí dovnitř Oudu. I když už mleli z posledního, něco jim říkalo, že velká kořist je nedaleko.

“Odkud můžou být tak hovadské relikvie, jako plechový hrnek nebo korále?”. Menhorian kroutil hlavou.
Klabzej mezitím psal další položky do dlouhého seznamu kořisti.
Po objevení dalších rozlehlých prostor poskvrněných skřety narazili na místa, která vypadala, že byla obydlena někým čistotnějším. Ale vypadalo to tam věru podivně. Vedle vystavené rakve se seschlým tělem, které vypadalo, že je nějakým odcizeným a dosud neoživeným Patronem, byla nalezena velice bytelná a těžká truhla pobitá železem. Yasper ji chvíli opatrně zkoumal, než prohlásil, že je těžce chráněna pastmi. Ty se mu následně podařilo deaktivovat a poté, za stálého sakrování, celou truhlu i otevřít. Teď z ní tahal další a další věci.
“Další plátěný pytlík, co v něm něco chrastí”, oznámil. “To už je třetí”.
“V těch předtim byly korále dřevěné a náhrdelník z vlčích zubů. Mrkni do tohole”.
“Hele, prstýnky! Jsou čtyři, každej jinej. Nějakej lup”.
“To je mi divný. Proč někde ukradli takovou truhlu a ani se do ní nepodívali?”, lámal si hlavu Gerllod.
“No, spíš to bude jinak. Tady jsme v prostorách, kde sídlil ten, kdo skřety ovládal. A v zapasťované truhle to měl, aby mu do toho nelezli”.
“To zabezpečení bylo opravdu enormní”, potvrdil Yasper.
“Myslím, že skřeti už byli tak vytrénovaný, že sem k vrchnosti prostě nechodili. Věděli, že by tu dostali přes prsty”. Myšilov olízl tužku. “Tak dál”.
“Fujarku máš napsanou? Snůpek seschlýho obilí…”.
“To bylo u tý mrtvoly, ne?”.
“Jo, to neni z truhly”, potvrdil Yasper a pohlédl do rakve. Vysušená mrtvola starého, takřka plešatého muže mohla být opravdu hodně letitá. Mrtvý byl jen ve spoďárech a Yasper se otřásl odporem. “Tak dál. V plátně zabaleného něco tvrdého a těžkého. Jau! Ta kulička má ostny!”.
“Ukaž, dávej pozor. Je to nějaký zapatlaný, aby to nebylo otrávený. Dej to stranou, to pozdějc prozkoumáme”.
“Ještě je tu něco v plátně. Kudla. Ale je nějaká olámaná”.
“Ty zuby tam jsou schválně, tím se násobí zranění. Piš to, Klabzeji”.
“Vespodu je truhla něčím vystlaná. Mám to”. Yasper obracel v rukách krásnou lehkou zbroj, matně se lesknoucí ve světle lucerny. “Brnění kožené, vyšívané a zdobené vytlačováním, na střední postavu”.
“Tady ti z toho něco vypadlo”.
“Jo. A čelenka ze šňůrky, k uvázání kolem hlavy. Na čele to má nějaký symbol, vyrobený asi z kosti”.
“Píšu: čelenka s kostí”.
“To je ale krámů”.
“Bude bohatá dražba, Gerllode”.
“Jestli bysme to neměli spíš střelit místním. Ty by nám za plechovej hrnek po Patronech byli schopný dát majlant. Blbci pověrčivý. A to možná tohle ani nesouvisí s Patronama, třeba to jsou jen osobní věci toho, kdo velel skřetím vojům”.
“Poslyšte”, řekl Horác, který opatrně prohlížel železnou ostnatou kuličku. “Ty pícháky jsou dutý. A strašně ostrý. A taky umazaný od něčeho černýho, loupou se z toho šupinky”.
“Ukaž”, řekl Yasper. Odloupl trochu zaschlé špíny a v dlani na ni plivl. “To bude krev, podívejte na tu barvu”.
“Nějaká nechutnost”, odplivl si Gerllod. Yasper mezitím pozorně zčernalý artefakt zkoumal.
“Vedle v místnostech je sklad”. Ve dveřích se objevili Zoltar s Wulfgaardem. “A dál už to nepokračuje. Maj tam spustu věcí z loupení. Od peřin přes olej, lahve, měchy, oblečení. Trocha železářství”.
“Jídlo?”.
Zemikosa smutně zavrtěl hlavou.
“Ale kalamáře a papíry, a taky něco málo peněz”.
“Joj, ale tady je peněz dost!”, zvolal radostně Klabzej, který se konečně dobyl do poslední ze skříní v místnosti.
Gerllod střízlivě odhadl jejich možnosti. “Tohle nemáme šanci odnést. Zlatky tady necháme, vybereme jen cennější kusy. Ale tady jsme se, pánové, finančně zahojili. To je jasný”.
Cpali si těžké zlato do toren. “Ony ty úpisy maj svoje výhody”, poznamenal Myšilov.
“Ale i nevýhody”, odvětil Menhorian. “Voda, oheň, myši…”.
“Jde to otevřít!”, vykřikl Yasper. “Podívejte!”, ukazoval Nurnským dvě oddělené poloviny ostnaté kuličky.
“Já to tušil”, zamumlal Klabzej. “A neni vevnitř nějakej složenej papírek?”.
“Je!”, zamával kouskem pergamenu zámečník.
“Tak ať to Wulfgaard přečte. Asi to bude vrchovsky”.
“Ééé, tak: Toto jest kulička Hasporova. Ostny její klíčem jsou ku spočinutí tvůrce”.
“A jsme zase v pytli. Ta jejich blábolivá mystika”.
“Nevěš hlavu, Klabzeji”, upokojoval ho Menhorian. “Klíčem… Třeba tohle je Haspor”, kopl do ležící rakve.
“Haspor byl prej trpaslík, to není tenhle umrlec”.
“Nevadí, však to někam zapadne”.
“Anebo ne, stejnak už bude na čase vyrazit domů, než se skřetí voje vrátěj”. Gerllod si uplivl.

“No, a pak se Horáci Lipovému podařilo v hloubi skladiště najít alespoň několik pruhů sušeného masa. Pro dnešní den nám to bude k zasycení stačit, i když chuť není nic moc. Vezměte si, starý pane”.
Koblenc se natáhl pro kus tuhé sušiny. Zaváhal.
“Nebojte, Wulfgaard odpřísáhl, že tohle je maso skopový. A on by to měl poznat”.
Koblenc si olízl rty a lačně se pustil do žužlání. Okolo něj si stejně počínali Tos Bedlam a ti, kteří vyšli na plácek z Oudu s částí kořisti. Opodál, mezi stále trochu čoudícími skřetími ohništi, leželo zakryté mrtvé Ranovo tělo. Byla noc.
“Bylo nalezeno ještě něco zajímavého?”.
Úporně žvýkající Yasper zamumlal: “Zemikosa našel ještě balíček skřetích kostek a karty. Ty jsou parádní, vymalovaný jak od nějakýho skřetího Goljama”.
Zloděj urval zuby další kus nepoddajného masa. “A taky tam byla zbrojnice, ale zůstaly v ní jen aušusový kusy. Co bylo použitelný, to asi teď běhá po horách a po městě Kardamu”.
“Proč jsi, Klabzeji, vlastně nešel s ostatníma prozkoumávat spodní patra?”.
“Jsem bez energie. Oni si poradí i beze mě…”.
Najednou se ozvaly kroky a hlasy. Z krásně zdobeného portálu v hoře doslova vypadli dva muži. Gerllod Moskyt a Zoltar Zemikosa. Na sobě měli nějaké podivné potrhané drátěné košile a v rukou meče, na první pohled dosti pochybné kvality. Postrkovali se a na sedící hlídku Nurnských jen zahlaholili: “Nás si nevšímejte, my tu jenom procházíme!”. A znovu vpadli do Oudu vylámaným otvorem. Bizarní scéna připomínala dva rozpustilé školáky, kteří jdou provést nějakou lotrovinu, o které jsou přesvědčeni, že jim projde. Skupinka sedících okolo ohně se zmohla na slovo teprve, až když už byli oba výtečníci pryč.
“Co to mělo znamenat?”, zeptal se Bedlam.
“Asi se rozdělili. Procházet portálem bez magických předmětů je zřejmě pro našince bezpečné”, nadhodil Koblenc.
Nějakou chvíli tak mlčky seděli, dívali se do ohně a soustředěně žvýkali. Pak se ale znovu ozval dupot. Z Oudu vyletěl Zemikosa. Byl bez sebe.
“Je mrtvej! Mrtvej!”, přiběhl ke Klabzejovi a zatřásl s ním. “Udělej něco! Gerllod je mrtvej!”.
“Tys mu měl krejt bok, jestli jsem viděl správně”, poznamenal Yasper.
“A copak jsem moh, copak to šlo?”, zavyl Zoltar. “Krucinál! Je potřeba ho odtamtud dostat!”.
“Tak jestli už je mrtvej… Hele, a nejde někdo po tobě?”, plaše se ohlédl Tos. “Že bysme se sbalili…”.
Zoltar seděl s hlavou v dlaních. “Kurva! Taková snadná věc to měla bejt! Vyprostit mágy z obklíčení”.
“Co teď?”, řekl Yasper.
“Co se vlastně uvnitř stalo?”, zeptal se pan Koblenc.
A Zemikosa začal vyprávět. Nejdřív o tom, jak skupina tvrdého jádra, jak si sami vesele říkali, sestoupila do nižších pater. Jak tam objevili další magický portál, odstiňující magii. Jak se tam vydal Gerllod na průzkum, oděn jen v prostý oděv, a co tam našel. Že se v téhle části podzemí skřeti nikdy neobjevili. Byly tam zamčené letité dveře, vrstvy prachu na všem. Jak se následně všichni v halasném hlaholu vydali k šachtě se žebříkem, aby tudy vystoupali nazpět a vyšli ven Oudem. A pak jak se všechno posralo. Šachtou po nich začaly skřetice i úplně malá skříťata metat výbušniny. Došlo k ošklivým zraněním, mimo jiné Gerlloda Moskyta, když se snažil po žebříku vzhůru probít bez ohledu na následky. Museli se stáhnout ode dna šachty. Držely je v dokonalém šachu skřetí děti.
“A tím portálem jste ale vyjít mohli, ne?”.
“Jo, to se ví. Ale jen za cenu toho, že bysme tam nechali všechny magický bezmegy. A kouzelníci by museli z hlav vyždímat veškerou energii. Pak by snad bylo bezpečný projít”.
Koblenc pokýval hlavou. “A tak jste si ty a pan Gerllod řekli, že vás pár skřetích výrostků nemůže ohrozit. Vzali jste to jako pohanu. Ozbrojili jste se halabala nemagickými zbraněmi, které jste našli dole, a chtěli skřety obejít venkem”.
“Jo”, potvrdil Zoltar. “Chtěli jsme zajistit tu šachtu. Prošli jsme magicky odstíněnou částí podzemí. Vy sami jste nás viděli projít do Oudu. Jenže tam jsme zjistili, že skřeti, kteří se skrývali v neprobádané části podzemí a které jsme nechali za sebou, nelenili. Odpálili nálož, která způsobila zával. Nepodařilo se jim to dokonale, zával nesahal až ke stropu chodby. Dalo se prolézt. To jsme udělali. Pak se ale objevily hordy skříťat. Byli obzrojený… No dobře, byli ozbrojený jen kuchyňským náčiním, ale KOLIK jich bylo! A s nima byl i jeden ten skvrnitej pes. A to bylo zlý. Ustoupili jsme, ale prolízt tím závalem mi trvalo tak dlouho. A Gerllod se při plazení nemoh bránit. Dostali ho”.
Takže jestli tomu správně rozumim”, řekl klidně Klabzej, “máme teď hned dva problémy. První je mrtvej Gerllod a druhej je, že kouzelníci jsou s Horácem zaseklý někde dole v podzemí a nemůžou ven”.
“Se všema věcma. S kořistí, s mejma věcma, s Gerllodovejma věcma”, potvrdil Zemikosa a třel si dlaně. Nejednou se všechno tak zhroutilo.
“Rozhodně bychom neměli sami používat výbušiny. Jestli jsou naši dole, může je to zasypat”, konstatoval Yasper.
“Copak Horác, ten se zbaví všech věcí a vyjde portálem, ale kouzelníci a naše vybavení. To je problém”.
“Co takhle zkusit probít se závalem a zaměstnat skřety natolik, aby kouzelníci vylezli nahoru?”.
“Útočit na zával, kterým se jen obtížně proleze, bude sebevražda”.
“Viděli jste, kolik tam bylo výbušnin?”, ptal se Yasper. “Skřeti mají munice na několik let”.
“Hlavní bude spojit se s kouzelníky. Nevíme, jak jim můžeme pomoct”.
Mezitím vylezli z oblouku portálu Wulfgaard s Horácem.
“Nazdar chaso”, prohlásil Lipový. “Jestli je řeč o Blathelovi, tak ten si prý poradí sám. Poslal nás pryč. Copak se stalo? Zoltare, měls nás vyprostit”.
“Gerllod je mrtvej”, řekl sklíčeně alchymista.
“Kruci”, ulevil si Wulfgaard, který byl zjevně prost vší aktivní magie i toho, co míval akumulováno v mysli.
Klabzej Myšilov sepjal dlaně v týlu. Družina se mu drolila před očima. “Síla. Přišli jsme o všechny válečníky. Jednoho po druhym. Gerllod je pryč. Pořád tomu nemůžu uvěřit”. Zavrtěl hlavou. “A přitom se to vyvíjelo tak dobře”.
“Já mám hlad”, prohlásil Bedlam.
Myšilov se podíval na psa-nepsa.
“Já sem proti tomu, zabíjet toho psa bezdůvodně”, řekl Yasper rozhodně.
“Hlad je důvod”.

Najednou se jim nad hlavami objevil velký stín, zakroužil a zafrčel vzduchem. Pomalu se mezi dobrodruhy začal snášet Menhorian Blathel. Družina, nebo alespoň její zbytek, byla opět pohromadě. Blathel byl těžce ověšen tolika kouzelnými předměty, zbraněmi a kořistí, kolik jen pobral. Teď rozdal každému, co mu patřilo. I tak ale ledacos chybělo, zejména nějaké zbraně.
Vypadalo to, že neslavný konec dlouhé výpravy je neodvratný.
Sklíčenost všech najednou přerušil Wulfgaardův plnovous, který se zatřásl a Vrchovec huhňavě prohlásil: “Chtěl bych se pokusit oživit Gerlloda. K normálnímu životu, ne jako nemrtvýho”.
Čirý úžas se objevil na tvářích všech.
“Jak?”, vyslovil za všechny otázku Blathel.
“Snad by to šlo. Jen musim mít u sebe co nejvíc věcí od Patronů”. Wulfgaard trochu fabuloval, ale jeho cílem byla, kromě záchrany artefaktů Patronů pro Kardam, skutečně i Gerllodova spása.
“Jako fakt?”.
Vrchovec jen vážně kýval.
“Dobře”, prohlásil Myšilov. “Bereme to na vědomí. Ale nejdřív se na to vyspíme. Gerllod beztak leží přinejlepším někde vevnitř na tom závalu. Dostat jeho tělo ven nebude hračka, budeme se muset bít”.
Ale ještě si vzal slovo Blathel. I on byl, stejně jako ostatní, na konci sil. A z únavy a vyčerpání všech prostředků pramenily chyby. A hloupé nápady, které vedly k hrozným koncům.
“Taky mám něco”, řekl tiše kouzelník. “Ale je to dost… prasácký”, řekl opatrně nezvyklý výraz. “Mohu svitkem oživit nemrtvého skřeta. Poslat ho dovnitř, ať zabije, co najde. Pak se vydáme dovnitř my a vytáhneme Gerllodovo tělo”.

15. kapitola - Intimní a Neintimní

Ráno našel na dně ruksaku Klabzej Myšilov dvě lahve s kořalkou. Bylo to jako zázrak. Od Koblence si druid vysloužil pochvalu jako vůdce, co umí zvednout morálku. Ale k jídlu nebylo nic.
Dohodli se, že nejlepší bude uskutečnit Blathelův plán a zjednat si temnou pomoc. Protože venku nebylo, s výjimkou Ranova, žádné mrtvé tělo k oživení, vydali se do Oudu, kde nedaleko od vchodu bylo několik mrtvých skřetů, padlých v prvním boji ve zdejším podzemí. Komise, složená ze Zoltara, Menhoriana, Klabzeje a Wulfgaarda následně vybrala tělo jednoho velkého skřeta, podle hesla Čím větší mrtvola, tím silnější nemrtvý.
Ostatní mezitím hlídali, ale nikdo se neopovážil jít až k závalu, aby se přesvědčil, že Gerllodovo tělo tam stále je.
“Poslyšte, Gerllod mi řekl o jedné věci, kterou získal z truhly člověka jménem Akabe”, navázal Menhorian na temnou strunu.
“Akabe byl prase. Sloužil nemrtvejm a v truhle měl samý nechutnosti”, shrnul svůj pohled na věc Klabzej Myšilov.
Ale Blathel se nenechal odradit. “Jedná se o jehlici. Asi tak dvacet coulů dlouhou. Její pomocí se taktéž dá oživit nemrtvý. A dva pomocníci jsou lepší než jeden”.
“Ty s tím umíš zacházet?”.
“Zhruba vím, jak by to mělo fungovat”, přisvědčil Nocturno Blathel. “K použití těchhle věcí není třeba mít žádné zvláštní vzdělání, ani znát nějaké formule. Je to snazší, než přečíst svitek. Gerllod to nikdy nepoužil. Říkal, že až to bude opravdu špatné, tak to vytáhne”.
“No, tak teď je to hodně špatný. S ním, hlavně”, konstatoval Zoltar.
“Dobře”, schválil postup Klabzej. “Tak ještě jedno tělo vyberte”.
Oba mrtvé skřety vyvlekli ven. Jako by sama příroda tušila, co se chystá, zatáhlo se a ochladilo. Vítr ustal. Ptáci nezpívali, zavládlo tísnivé ticho. Menhorian poručil jednoho ze skřetů položit na záda, druhého na břicho.
“Jděte trochu stranou, všichni. Nebude to asi nic pěkného”.
“No, nevim”, zapochyboval Tos. “Já vím, že se říká, že účel světí prostředky. Ale tohle…”.
“Na tomhle nic svatýho nebude”, přisvědčil Wulfgaard. Sám ale pomlčel, že o temných rituálech také ledacos ví.
Blathel uvažoval, že by umístil svíce a načrtnul Pentagram. Byl vzrušen, že si vyzkouší tajné postupy. Pochopitelně, nechtěl nikomu sdělovat, že je adeptem temného učení, že absolvoval a že je zasvěcen. Nikomu do toho nic není. Pohyboval se v napůl nelegálních vodách. Proto ta šaškárna se svitkem. Ale bylo to nutné. Z torny vyndal příhodný kus papíru, popsaný runami, kterým nikdo z družiny bezpečně nerozuměl. Svíce a Pentagram zavrhl. Mohlo by jej to postavit do špatného světla, kdyby byl tak pompézní. Musí se soustředit na to hlavní. Na úspěch. V mysli soustředit energii takovou, aby byl nemrtvý pokročilý a dostatečně posílený. Nebude přece zvedat ze země nějakou křehkou zombii. Pronesl úvodní litanii. Světla potemněla. Blathel přiklekl k tělu, ležícímu na zemi. Pak to šlo ráz na ráz. Rychlým gestem napřáhl dlaň s široce rozevřenými prsty nad trup mrtvého. Okolní vzduch zavířil, až se větve nejbližších stromů zachvěly, ale Blathel ve svém soustředění ničemu kolem nevěnoval pozornost. Nedbale zašilhal do svitku ve své ruce a vykřikl hlasitě: “Vivificá mortum!”. Pak ruku stáhl a nemrtvý rázem otevřel oči. Blathel křepce vstal a oživenému skřetu jasným hlasem přikázal: “Vstaň a choď!”. Ze země se zvedla postava, která měla se skřetem pramálo společného. Obličej porostlý dlouhými štětinami, pronikavé, přesto jakoby kalné oči. Postava, nachýlená ještě víc než za života, přesto však s mohutnými rameny. A hlavně dlouhé svěšené ruce zakončené ostrými pařáty. Nurnští mimoděk ucouvli.
“Bez obav”, sykl Menhorian Nocturno Blathel. “Je mi zcela oddán, a tak to i zůstane”. Byl naprosto suverénní, jako by takovou věc dělal každý den.
“Tohle bych chtěl někdy umět”, zašeptal obdivně Zoltar.
“Ustup!”, vydal Blathel pokyn nemrtvému. “A vy, druhé tělo mi dejte blíže k ohni”, rozkázal Zoltarovi s Yasperem.
Ti bez odporu učinili žádané.
“Takhle nějak”, pomyslel si Klabzej, “takhle nějak fungují temní pánové. Silou své černé vůle. Ostatní si myslí, že poslouchat je nutnost. Že to jinak nejde. Nic jiného že není možné. Je těžké se tomu bránit, nebo si to jen uvědomit”.
Menhorian se rozkročil nad mrtvým skřetem a znovu zalitoval, že nemá rukavice. Poklekl mrtvole na záda a neurvale roztrhl rubášku na zátylku. Prsty pečlivě odpočítal obratle na krku zabitého a druhou rukou si připravil dlouhou a ostrou jehlici z Gerllodovy pozůstalosti. Špicí chvíli bloudil po šíji a pak, s použitím značné síly, nacpal jehlici otvorem v obratlích shora do páteře. Mezi prsty mu přitom z rány prýštila z těla nějaká tekutina. Ještě než jehlice celá zmizela v útrobách, odkud jí čouhala jen masivní kulatá hlavice, mrtvola křečovitě zaškubala nohama. Menhorian si utřel ruku do kapesníku a vzkřikl: “Vstaň a choď!”, aby nemrtvý věděl, kdo je jeho pánem. Ghúl, podobný prvnímu nemrtvému jako jeho vlastní bratr, se zvedl na všechny čtyři a následně vzpřímil. V poněkud nachýleném postoji visely nemrtvému ruce, které se změnily v pařáty, a ghúl čekal na rozkazy svého stvořitele.
Klabzej měl smíšené pocity. Ale přesto zavelel. “A teď akorát pro Gerlloda”.

Gerllodova škorně čouhala z mezery v závalu. S námahou jej vytáhli. Jeho tělo se jim podařilo vynést ven. Ghúly ponechali hlídat u závalu.

Wulfgaard si následně vyžádal vše, co jen trochu připomínalo artefakt či atribut Patronů. Nebo alespoň něco, co měl nějaký Patron někdy u sebe. Sednul si na plácek, zhruba do míst, kde před nedlouhou chvílí povstali dva ghúlové. Teď na zemi namísto skřetů leželi Gerllod Moskyt a Ran. Podobně bez ducha, podobně bledí jako ti dva skřeti. Skoro se zdálo, že se celá procedura bude navlas stejně opakovat. Ale Wulfgaard Gerlloda začal obkládat a ověšovat artefakty. Když s tím skončil, vypadalo Moskytovo tělo jako na nějakém šamanském pohřbu. Pak vzal Vrchovec do dlaně to nejdůležitější. Hasporovu železnou kuličku. Věděl, že to bude bolet, ale na takovýhle stupeň bolesti připraven nebyl. Vtiskl ostnatou věc do Gerllodovy dlaně, propletl s ní své prsty a pevně stiskl. Jehly zajely hluboko. Wulfgaard drmolil modlitby skrz zaťaté zuby, zatímco ze sepnutých dlaní začal vytékat pramínek krve. Drmolení nepřestávalo, ale zdálo se, že spíš Wulfgaardovi pomáhá zvládnout bolest, než že by bylo nezbytné pro obřad. Wulfgaard valem blednul. Žíly, které mu ponejprv vystouply, se zatáhly a celý Vrchovec se jakoby seschnul a zbělel takřka jako mrtvola. Bylo jasné, že potřebuje pomoc. Přiskočil Klabzej a magicky jej počal léčit.
“Gerllod, podívej”, upozornil Horáce Zoltar.
Skutečně, mrtvý válečník začal nepatrně nabírat barvu. Ale Wulfgaardovi sil valem ubývalo. Klabzej si povzdechl, vyjmul z kapsy klabzejový list a přelomil jej. Wulfgaarda bylo bezpodmínečně nutno podpořit. V zájmu soudržnosti, v zájmu přátelství. V zájmu Gerlloda Moskyta. Aby bylo možno se jeho rodině po návratu podívat do očí. Museli udělat všechno, co bylo v jejich silách.
Krev pod spojenými dlaněmi Gerlloda a Wulfgaarda už tvořila louži.
“Jde to strašlivě pomalu. Jen maličko nabral barvu”, řekl Koblenc, celý nervózní. Zdálo se, že Wulfgaardův plán funguje, ale bylo otázkou, jestli na to mají dost sil. Co na jedné straně Klabzej magicky do Wulfgaarda vpustil, to na straně druhé vyteklo do těla Gerllodova. Wulfgaardovi už bylo na omdlení.
“Gerllod začíná teplat”, zahlásil vzrušeně Tos Bedlam, držící mrtvého za ruku. “A řekl bych, že se mu trochu scelujou i rány”. Skutečně, mocná magie vykonala své. Myšilov zašátral po amuletu Lázně moci. Zuby vytrhl zátku a vypil jej. Mohl pokračovat. Ale už se cítil také blízko konce.
“Už to dlouho nezvládnu”, vzdychl skrz zaťaté zuby Wulfgaard. Trvalo to mučivě dlouho.
“Výměna!”, po chvíli vykřikl bača a pustil Gerllodovu dlaň.
Na jeho místo nastoupil Yasper. “Jau”, zařval, když se mu do masa zabodly jehly. Zámečník si nepomáhal modlitbou, jen tiše a se zavřenýma očima trpěl a poskytoval Gerllodovi naději. Gerllod sebou cuknul a lapnul po dechu.
“Pokračuj, nepřestávej!”, vykřikl Tos, který stále kontroloval Gerllodův stav.
Yasper to nevydržel příliš dlouho. Klabzej chvíli váhal, jestli použije pravou nebo levou dlaň. Přidřepnul si vedle Yaspera. Ten mu vrazil Gerllodovu dlaň s kuličkou rázně do ruky. Pak se v bolestech a vyčerpání odvalil. Krev, vpíjená do udusané hlíny, čpěla vzduchem.
“Snad to není natolik temný artefakt, aby z něj byl nemrtvý”, nadhodil Menhorian. “Kdyžtak ho skolím”, zamumlal a myslel to vážně. Snad by mu to poskytlo i trochu zadostiučinění.
Myšilovovi samotnému už připadalo, jako by Gerllodova ruka začínala tepat. V duchu se přimlouval ke Smrkenovi. Spojené dlaně byly celé zbrocené čerstvou krví. I Klabzejovi už ubývaly síly.
Gerllod po takřka třech směnách otevřel oči a zakuckal se. Oči vyvalil, jeho tělo se prohnulo v dávivých křečích, a pak s odporným bublavým zvukem vyzvracel spoustu hnědočerného šlemu, směs krve s bůhví čím, masu, kterou se tělo zbavilo nečistot a která ohodila kamení všude okolo. Naprosto nechutná záležitost, před kterou všichni s odporem odvrátili hlavy. Moskytovo krajně neintimní zmrtvýchvstání tím bylo takřka u konce. V momentu nejtemnějším nastala úleva. Gerllod žil. Ale byl to skutečné Gerllod?
“Vidíš mě?”, zeptal se Zoltar Gerlloda. Ten nepřítomně bloudil pohledem okolo.
“Tak nevím, jestli jsme nevzbudili spíš Haspora”, pochybovačně řekl Myšilov.
“Jak se jmenuje”, řekl hlasitě a pomalu Menhorian. “Tvoje sestra?”.
“Kdo jste?”, vyhrknul Gerllod.
“Aha, tak to je špatný”.
“Jak se jmenuješ?”, pokračoval Blathel.
“Já jsem”, Gerllod se zmateně zamyslel a sáhnul si na čelo. “Jsem Gerllod. Gerllod Moskyt jsem”.
“Tak to je lepší”.
Gerllod dostal napít a k zajedení poslední zbytky sucharů. Sice se třásl slabostí, ale rány způsobené psími zuby se viditelně zatáhly do tenkých štěrbin, které stačilo lehce sešít. I rána na jeho dlani vypadala po opláchnutí mnohem lépe.
“Ty jsi mi povědomej”, ukázal na Klabzeje Myšilova, který takřka bez života ležel opřený o kámen opodál. Svíral si paži, na níž se mu ostře rýsovalo několik stružek rychle zasychající a černající krve.
“Však ty mně taky”, s úsměvem opáčil druid. “Jsem rád, že jsi zpátky”.
Gerllod nebyl s to se rozpomenout takřka na nic. Neříkaly mu nic tváře většiny dobrodruhů. Nevěděl nic o Kardamu a o tom, co vykonali. Paradoxně si vzpomínal na město Nurn a na jméno svého posádkového velitele. Ale už ho nebyl s to nikam zařadit a neznal svoji hodnost. Jméno Liscannor mu nebylo neznámé, ale nevybavoval si svoji rodinu. Neznal se ke své zbrani ani zbroji, byl hotov odejít sám pryč. Návrat ze smrti byl těžce vykoupen.

“Co s Ranem, zkusíme to taky?”.
Menhorian otáčel kuličku opatrně v prstech a zkoumal ji. “Je asi otázkou času, kdy se ucpe a už dál nebude k potřebě. Opotřebení po tom, co jsme provedli s Gerllodem, je jasně patrné. Ale zkusit bychom to ještě mohli”.
Po odpočinku a vyléčení byl z krve Wulfgaardovy, Yasperovy a magie Klabzejovy na nohy postaven kolohnát Ran. Po procitnutí jevil ještě větší známky zmatenosti, než Gerllod.

Gerllode, ozbroj se. Vrátíme se dovnitř dodělat práci”.
“Nejdřív dojdeme tam, kde je v závalu průlez”, plánoval Zoltar. Ran si smutně povzdechl.
“Hele, přeci si něco pamatuje”.
“Co blbne?”, ukázal Yasper na vojáka. Gerllod se snažil obléct si svou zbroj, ale nevěděl, jak na to.
“Vezmi si ten meč”, nařídil mu Klabzej a podal mu jeho zbraň.
Gerllod uchopil železo jako příslovečné prase kost.
“Aha”, dovtípil se Blathel. “Takže sice máme živé Gerlloda s Ranem, ale družina je pořád bez válečníků. Tak to asi mění plány”.
Klabzej kopnul do šutru, až odletěl. “Sakra! Ale co, kořist už tady beztak žádná další nebude. A pomstu na skřeticích budeme v nejhorším muset oželet”.
“S tím bych dokázal žít”, pokýval hlavou Yasper.
“Než se vrátíme, uložím ty dva ghúly. S námi jít nemohou a tady je nechávat nechci”.

Menhorian měl plán. Byl mágem. A sebevědomým. Hodlal se nemrtvého zbavit prostřednictvím mentálního souboje. Každá příležitost k takovému procvičení byla vítaná. Ale to nešlo dost dobře přede všemi. Menhorian, doprovázen dvěma ghúly, odešel tedy za skalisko do mělké úžlabiny. Odcházel především z potřeby intimity. Ze studu. Ze stejného důvodu, který na konci léta nedovolil Heftu Tarasovi přiznat se k tomu, že v černočerné tmě omylem klepnul kudůčí uprchlici, až zůstala ležet mrtvá. Menhorian prostě bral otázku zacházení s nemrtvými jako soukromou a intimní věc. Měl zábrany. Něco, co by Zoltara Zemikosu ani nenapadlo, že může existovat. A navíc, tohle byli Menhorianovi vlastní nemrtví.

Když se Blathel dlouho nevracel, byl Yasper vyslán jej hledat. Za skaliskem je všechny našel. Dva ghúly, postávající nad postavou v černém. Šlo o nehybné tělo, ležící na zádech a s rozhozenýma rukama. V Menhorianových očích, obrácených do modrého podzimního nebe, se zračil úžas a úlek. Z očí, uší a úst mu vytékaly pramínky krve. Menhorian Nocturno Blathel z Cairn byl mrtev. Ghúlové vypadali, pokud se dalo říct, poněkud překvapeně a zaskočeně. Ale stáli zcela klidně.

“Pojďte, chlapi”, zavelel ještě naposledy Klabzej Myšilov. “Budeme potřebovat každého. Wulfgaard ať připraví kuličku. Stoupněte si do řady, tady. Jeden za druhým. Menhorian bude potřebovat krev. Hodně krve”.

Epilog

V polovině zimosmeti, v době, kdy z Kardamu do hobitího kraje už přestaly proudit zástupy uprchlíků, sestoupila z kopců ještě jedna malá skupinka otrhaných, hladových a nesmírně unavených mužů. Prohýbali se pod nákladem kořisti a jejich uvolněné chování připomínalo mírnou opilost. Jejich bezstarostná nálada byla způsobena tím, že za sebou definitivně nechali temný závěr svého bloudění po Kardamu. A také tím, že věděli, že před nimi už jsou jen měkké postele zájezdních hostinců a plné hrnce jejich kuchyní. Nalezli v pořádku své koně, a to i přesto, že doba, kdy si je měli vyzvednout, už dávno pominula. Koho ale nenalezli, byl malý hobit Dyni Longodon. Ten, na jehož popud vlastně celá tahle štrapáce začala.
“A kdepak je, pantáto?”.
“Jel za svojí sestrou, mladíku. Na zimu vždycky jezdí”. Starý hobit bafal z baňaté dýmky.
“A kampak to?”.
Klabzej se rozchechtal. “No do Gergelu přece! Lurgrapská ražba. Nášivky. Tady jsme mu zhatili plány, tak se vypařil!”.
Nurnští se sborově rozřehtali. Starý hobit si je s nepochopením prohlížel. “Do Mallikornu. Paní Mity Longodonová žije s rodinou v Mallikornu”.
Odjeli tedy volným tempem k domovu. Yasper se během cesty oddělil. Zamířil do Rozkolce, aby přemluvil Nariu k okamžité cestě do Nurnu a neodkladnému sňatku. Gerllod nebyl s to do toho zasáhnout. Mátlo ho, že se na něj druzi tak poťouchle dívají. A jméno Naria mu bylo nějaké povědomé. Naria sama ovšem byla hodnou dcerou a poslušnou sestrou. Yasperovi sice dala své slovo, ale odmítla školu ukončit předčasně. Věděla, že by na její útěk s mladým zlodějem rodina nahlížela s nevolí.
V Nurnu zamířil Klabzej Myšilov neprodleně do Agerrské pevnosti. Tam mu byla bez řečí vyplacena směnka kardamského starosty Nunváře Pilatuši.
Ještě předtím se na nurnském rynku s družinou rozloučil starý kudůk Koblenc. Bylo skutečně těžko uvěřitelné, že tenhle sporý děd přežil s Nurnskými všechno nebezpečné putování po kardamských kopcích. Se všemi si krátce potřásl rukou, a to bylo naposledy, kdy jej viděli.
Ze tří mužů, kteří byli na konci kardamské výpravy vyrváni ze spárů smrti, se k následkům svého znovuoživení každý postavil rozdílně. Gerllodu Moskytovi hodně pomohla rodina. Obklopil se blízkými, kteří mu pomáhali obnovit vzpomínky na jeho předchozí život. Zodpovědně a s vojáckou zarputilostí na sobě pracoval, aby nabyl zpět schopností a znalostí, které během života už jednou získal a které se ztratily v zásvětí jeho podmínečné smrti. Ne dosti tomu, vyhledal i magickou pomoc, oslovil učence a mágy, kteří jeho mysl podpořili magicky. Utratil za to ohromné jmění, ale jeho snaha byla účelná a měla úspěch. Než z pupenů dalšího roku vyrašily na stromech plody, Gerllod byl takřka takový, jako před tou osudnou nocí v Oudu. Oproti tomu Ran neměl valnou potřebu na sobě nějak pracovat. Jeho přirozenost mu nevelela být lepším, jeho společenské postavení po něm nic nežádalo. Zmatek, který se mu cestou zásvětím vytvořil v hlavě, byl prostě jen zmatkem větším, než tam byl předtím. Časem se Ran naučil poznávat a používat to, co jej obklopovalo, a žil s tím vcelku spokojeně. Nakonec, jednoduchá mysl toho tolik nepotřebuje a přijímá vše snadněji. Tak či tak, blízké, kteří by mu pomohli, žádné neměl, a peníze na léčbu také ne. Zarážející byl přístup Menhoriana Blathela. Ten se rozhodl, že si se strázní duševního propadu poradí sám. Uzavřel se před světem a pohroužil se do hlubokých meditací. Snad díky tomu, že byl tak zkušeným mágem a věděl, ke které sféře vědění se musí obrátit, snad díky přímluvě bohů, i on měl nakonec úspěch. Na jaře už bylo jasné, že i on z peripetií, kterými prošel, vyvázl bez větších následků.
Není pravda, že by Fiala pro Hefta neuronila slzu. Ale jisto je, že v Liscannoru nezůstala ani o den déle, než bylo nutné. Odjela s Kníklou na sever a už se nikdy neohlédla zpět...

---