Historie Nurnské družiny VIII.

Historie Nurnské družiny VIII

XII. Válka

[Přednovorok 1067, Dwany Růžička]

Klabzeje Myšilova probudilo soustavné bušení na dveře. Chvíli se převaloval na posteli a snažil se zavrtat pod deku, kde by se mu rány nezdály tak hlasité, doufaje, že dotyčný odejde. Bušení ale neustávalo, a tak byl ospalý druid přinucen vstát z postele a dojít ke dveřím.
“Dobrý den, pane Myšilov, doufám, že jsem vás nevzbudil”, pozdravil ho pošťák Hlůva, přestože ho pohled na druidovu rozčepýřenou hlavu musel přesvědčit o opaku. Klabzej jen něco nesrozumitelného zabručel, pročež pošťák pokračoval. “Mám pro vás doporučenou zásilku, prosil bych to tady podepsat… děkuji. Poroučím se”. Hlůva pozdravil a rychlým krokem odkvačil k dalšímu domu.
Myšilov si teprve teď všiml, že pošťák má přes rameno přehozen obrovský a zjevně naplněný pytel. Podivné, pomyslel si, obvykle Hlůva doručení zásilky zapil několika korblíky U hrocha, než se vydal dále.
Klabzej upřel pozornost k zapečetěné obálce. Co mu kdo může chtít, vždyť mu nikdo nepsal od… vlastně ještě nikdy mu nikdo nepsal. Rozlomil pečeť, otevřel obálku, vytáhl lístek a četl. V tu chvíli se zcela probudil a nevěřil vlastním očím. Pro jistotu si celý text přečetl znovu.
Vtom se za plotem objevila střapatá hlava trpaslíka Hefta. “Myšilove”, volal, jen co druida spatřil, “to neni možný, dostals to taky?”.
“Jo”, odvětil Klabzej. “Povolávák”.

* * *

Lide Gwendarronu, Moji poddaní.

V hodině, která udeřila, obracím se na vás jako na hrdé a oddané občany naší krásné země. Stín zmaru padl na naši hranici a hrdá gwendarronská krev byla prolita. Nemohu strpět pohanu a bolest, jež nám byly způsobeny, a hodlám smést drzé nájezdníky z území, které je nám tak drahé. Leží mi na srdci osud každého občana Gwendarronu ať už doma nebo v cizích krajích. Proto, abych uchránil svoji drahou zemi a milovaný lid, neustoupím ani o krok. Věřím, že tyto mé ideály spojují všechny mé poddané. Jedině tím, že budeme společně a rozhodně postupovat a budeme odhodláni podstoupit oběti nejvyšší, zachováme si svou čest a svobodu. Žádám všechny občany a obyvatele této země, aby spojili své síly tváří v tvář zákeřnému nepříteli. Nařizuji každému, kdo bude vyzván vojskem, aby byl hotov bránit svou vlast se zbraní v ruce.

Linthold, syn Torganův

Územní vojenská správa Nurnského kraje vyzývá pana Myšilova Klabzeje, aby se dostavil k odvodní a rozřazovací komisi na Náměstí maršála Buštěráda č. 12 v době mezi 7 hodinou ranní a 4 hodinou odpolední do dvou dnů po obdržení. Neuposlechnutí rozkazu bude posuzováno podle vojenského práva.

Velitel odvodní a rozřazovací komise, kapitán Pakosta

Odvedenci budou rovnou převeleni k jednotkám. Každý nechť si s sebou vezme:
- jídlo na 2 dny.
- jedno civilní oblečení.
- peníze do výše 10ti zlatých.
Ostatní osobní věci odvedenců budou uloženy ve vojenském skladu a vydány odvedencům nebo oprávněným osobám po propuštění ze služby.

* * *

“No tak já ti teda povyprávím, jak to vypadalo, když jsme šli do války”, povídá takhle jednou Gerllod Moskyt starému trpaslíku Bolbuchovi v hospodě U hrocha nad korblíky pěnícího moku.
“Mě povolali k mojí jednotce, a Gona taky, kdežto ostatní občani byli povolaný k odvodu. Po odvodu jim rovnou přidělili jednotku a všichni šli. Klabzej byl poslanej k polní kuchyni škrábat brambory, jako zamlada doma v Armidenu. Blathela poslali ke kopiníkům, kde se učil pochodovat s píkou a štítem, ten si užil svoje. Horáce tam původně poslali taky, ale desátník zjistil, že ať na něj řve sebevíc, hobit neudrží štít ani píku dost vysoko, tak ho poslali pryč a převeleli do úřední písárny. Škoda, že Zemikosa ještě neměl občanství, tak se vojně vyhnul, a ten by jí zrovna potřeboval jako sůl”.
“A co Heft?”, zeptal se Bolbuch na svého trpaslického kolegu.
“Heft?”, zasmál se Gerllod, “tak toho neodvedli, protože prej má plochý nohy”.

* * *

Roku 1067 se proradný Gwendarronský král, nechť na jeho hlavu naplijí všechny haterie světa, pokusil ovládnout naší krásnou zemi, když zákeřně zavraždil našeho milovaného panovníka, krále Horena, nechť mu bohové dopřejí věčné spočinutí. Avšak zle se přepočítal, kořistník, neboť lid se jako jeden muž postavil uzurpátorovi a hájil svou svobodu, o níž měl být lačnými spáry připraven. Mladičký potomek zesnulého krále, princ Armant, který na svůj věk překypoval moudrostí i odvahou, se nezalekl nebezpečí a v těžké době se chopil povinností, jak mu velela památka předků jeho rodu. Postavil se do čela svého lidu a v epických bitvách na hlavu porazil lupičská vojska toužící znásilnit naši překrásnou domovinu.
Byly to těžké boje, ale zlovolný nepřítel se staženým ocasem prchl, aby zalezl do svých doupat a lízal si rány. Hromady mrtvol zůstaly ležet na bojištích, proud vyplavil na pobřeží vraky tisícovek lodí. Měly koho oplakávat vdovy, ale dobře jim tak, nebudou se již vlci sápat po naší zemi, poznavše odvahu našeho lidu a udatnost našeho krále.

* * *

“Takže Hefta neodvedli”, pokračoval Gerllod v načatém vyprávění, když před něj Pamilla Nórienská postavila další korbel chutného piva. “Ale on si myslel, že by měl zajít za Kallestem a zjistit, jestli by nebylo možný získat nějakou práci pro armádu jako družina. To ale nevěděl, že zrovna předtim Kallesteho někdo kuchnul, takže milýho Hefta zabásli a strčili do lochu jako podezřelýho. Pak se to ale nějak vysvětlilo, a Kallesteho agendu převzal někdo jinej, nějakej Čargot, a ten začal organizovat tajný operace do Mallikornu, tak Hefta vyslechli a pustili. Mezitim kontaktovali taky mě, takže se postupně situace vyvrbila tak, že jsem měl sestavit jednotku k proniknutí do Mallikornu. Dovolili mi odvolat i družiníky přidělený k jednotkám, takže jsme se zase sešli tady U hrocha”.
“A kdo teda jel?”, otázal se Bolbuch.
“No tak jel jsem já, jako vůdce výpravy, pak Klabzej, Zoltar, Heft, Yasper, Horác, Nug, Frynn, Blathel a Gon”.
“Jojo”, ozval se malý hobit, který právě vešel a přisedl si k dvojici veteránů, “odvolali mě od mý jednotky. Původně jsem sloužil na severu jako ostraha hranic, ale když začala válka, tak nás převeleli na jih. No ale náš kapitán v podobnejch situacích zjevně nebyl nováčkem a věděl, jak v tom chodit, takže jsme to zapíchli pár mil před Nurnem v bordelu, a tam jsme kempovali na státní útraty asi tejden, než nás našli, a to jenom proto, že hledali, co je se mnou, jinak by si asi nikdo ničeho nevšim”.
“To je prosim armáda”, podotkl zakaboněný Gerllod. “Doufám, že toho vašeho kapitána na místě degradovali, ne-li popravili. Taková neposlušnost ve válce by měla bejt co nejpřísněji potrestána”.
“No to zrovna né”, reagoval hobit, “ve skutečnosti ho povýšili a dostal medajli za statečnost, ale to asi nebylo za tohle”.
“Cože? Já bych to hnal vejš, bejt ještě v armádě”, rozčiloval se Moskytovic hrdina.
“Klid, Gerllode”, konejšil ho Bolbuch. “Pěkně se zhluboka napij a povídej, jak to bylo dál”.

* * *

Jelikož je pro mě ctí, že jsem byl pověřen zapsáním válečných událostí roku 1067 do Kroniky gwendarronského království, chopil jsem se tohoto úkolu s pílí a pečlivostí sobě vlastní.
Nejprve je třeba připomenout vztah obou států. Oba národy žily ve vzájemné schodě a míru už mnoho let a vzájemná spolupráce a obchod rostly. Za vlády gwendarronského krále Lintholda a mallikornského krále Horena, syna Aranova, se spolupráce ještě prohloubila, Linthold dostal za manželku Horenovu dceru Erennu a dokonce byla založena společná vojenská jednotka. Ne každému se však spolupráce obou států zamlouvala. Především pronikání rozvinutější gwendarronské kultury do mallikornského prostředí tradicionalisté těžce nesli. Horen navíc potlačil moc staré rodové šlechty ve prospěch rozvoje měst a samospráv podle gwendarronského vzoru, což si šlechta nechtěla nechat líbit. Ani obchodnické kruhy nebyly prosty opozice proti králově politice, neboť zrušení cel vedlo k zavalení trhu levným gwendarronským zbožím a snížením konkurenceschopnosti mallikornských obchodníků a řemeslníků. Další skupina odpůrců se rekrutovala z řad starého armádního důstojnictva, vesměs aristokratického původu, jehož moc byla omezena restrukturalizací armády podle gwendarronského vzoru a přijetím gwendarronských důstojníků kvůli vycvičení armády v moderních válečnických metodách. Tato opozice se zdála být zatlačena do pozadí, ale o to prudčeji a rázněji se rozhodla prosadit k moci.
Samotné události vedoucí k válce začaly v samém srdci gwendarronské říše, v královském paláci v Nurnu, kde byl na státní návštěvě mallikornský král Horen, který byl během této návštěvy zavražděn. Vrah byl na místě zabit královou osobní stráží. Vyšetřování činu se vedlo v tajnosti, proto nebylo v mých silách zjistit nic bližšího o totožnosti vraha. Jedna verze říká, že šlo o zcela neznámého člověka mallikornského původu, druhá verze praví, že to byl člen či bývalý člen královy osobní stráže. Je poměrně dobře možné, že pučisté z řad vojenského důstojnictva měli kontakty mezi členy královy osobní stráže a mohli tam najít jednoho či více zrádců. Pro to, že do činu nebyl zapleten jen samotný vrah, svědčí jeho okamžitá smrt na místě z rukou osobních strážců, která znemožnila jeho výslech na mučidlech.
Ihned po té, co do Mallikornu přišla zpráva o králově skonu, začali vzbouřenci jednat. Je zřejmé, že vše bylo dokonale připraveno a zorganizováno, o čemž svědčí hladký průběh převzetí moci. Rozsah operací také jasně ukázal, jak široká byla protikrálovská opozice, bez velkého množství zainteresovaných lidí by nebylo možné je v tak krátké době úspěšně provést.
Vzbouřenci především vydali v celé zemi vyhlásit manifest, kterým odsoudili vraždu krále Horena jako dílo gwendarronského krále, který si přeje ovládnout Mallikorn. Již předtím doutnající protigwendarronský šovinismus vzplál naplno ve vlně vlastenectví a lid se vesměs postavil na stranu vzbouřenců. Mallikornským králem byl ihned korunován mladičký, ani ne osmiletý Horenův syn Armant, který se přirozeně stal loutkou v rukou vzbouřenců. V nastalém zmatku se vzbouřencům podařilo odstranit všechny vysoce postavené šlechtice a důstojníky prokazatelně věrné králi nebo se silnou vazbou na Gwendarron, řada z nichž ostatně byla jako nejbližší královi poradci v Gwendarronu s ním, pročež nemohli do vývoje v Mallikornu zasáhnout, a na jejich místa dosadit věrné lidi.
Důstojnictvo na hranicích ihned dostalo rozkaz podepsaný novým králem: zaútočit na gwendarronské vojáky v příhraničních opevněních. Dlouhý mír se podepsal jak na kvalitě opevnění, tak na pozornosti vojáků, jelikož mallikornské i gwendarronské posádky v podstatě splynuly. O to překvapivější byl náhlý útok a bylo dobyto několik gwemdarronských hraničních opevnění.
Další vojenskou akcí bylo vyplutí mallikornského vojenského námořnictva na sever směrem ke Gwendarronu a napadení gwendarronských lodí. Mallikornské námořnictvo pochopitelně nedosahuje velikosti a kvalit gwendarronského, ale moment překvapení udělal své a roztroušené gwendarronské vojenské lodě hlídkující spíše proti pašerákům než proti nějaké skutečné hrozbě nemohly odolat mallikornské flotile. Bylo potopeno několik menších vojenských plavidel, ale především vojenská galéra Pýcha Zámoře.
Od té chvíle nebylo cesty zpět. Válka vypukla, což umožnilo vzbouřencům vyhlásit po celé zemi výjimečný stav a odvody. Útok na hranicích byl navíc prezentován jako obrana před gwendarronským vpádem, což stavělo vzbouřence do role vlasteneckých obránců země.
Gwendarronská strana byla vývojem událostí zcela překvapena. Zatímco v paláci probíhalo přísné vyšetřování a mrtvola krále Horena se připravovala na odvoz zpět do vlasti k pohřbení, přišly zprávy z Mallikornu a z hranic. Členové mallikornského královského doprovodu byli vesměs zavřeni v paláci, později však bylo většině povoleno odejít, když se zjistilo, že nejsou do událostí zapleteni a mnozí byli současnou mallikornskou vládou vypovězeni jako zaprodanci Gwendarronu a zrádci a byl jim zabaven majetek.
Dále byly povolány posily a proveden odvod občanů. Válku v té chvíli ovšem přerušil náhlý brzký příchod zimy, který uzavřel průsmyky v Černých vrších a znemožnil námořní výpravy. Tak obě strany získaly čas. Gwendarron ho využil především k tomu, aby zjistil, co se v Mallikornu vlastně děje. Mallikornští vzbouřenci využili času ke stabilizaci a posílení své moci, dosazením vhodných lidí na patřičná místa a zlikvidování veškerého zbylého odporu. Navíc ještě zintenzivnila protigwendarronská propaganda. Obě strany zároveň posilovaly svou vojenskou moc.
Po nastoupení krále Armanta na mallikornský trůn vznikla rada, která měla ulehčit královým bedrům nést nápor povinností, přičemž bylo zřejmé, že v ní zasedají vůdci vzbouřenců, kteří skrze ní královým jménem vládnou. Jejími členy byli vrchní vojenský velitel, vévoda Drampand, starý aristokrat stojící proti reformám v armádě, velkohrabě Gebhran, bratranec krále Horena, představitel staré šlechty a odpůrce novot, baron Korlis Bucharar, vojenský velitel Isselu, velkoadmirál Horatioll, vrchní velitel mallikornského vojenského loďstva, a markýz Vikran, Horenův zeť, jehož choť, princezna Bria, byla druhou nejstarší dcerou Horena po Erenně, a jenž si tudíž zřejmě dělal naděje na možný zisk trůnu pro sebe. Neoficiálním členem rady byl navíc movitý obchodník Marius Dewolla, který zjevně pomohl financovat prvotní náklady vzbouřenců na přípravy převzetí moci. Hlavní slovo na řízení státu měli především první tři jmenovaní.
Když povolila zima, převzal iniciativu poněkud překvapivě opět Mallikorn. Zatímco gwendarronská armáda se shromažďovala na hranicích a připravovala odvetný úder, mallikornští pod vedením Korlise Bucharara, který během zimy posílil svou moc a převzal velení nad celou východní částí Mallikornu, vpadli do Gergelu, čímž obešli gwendarronské pozice. Naštěstí hrdinský odpor gergelských zpomalil postup mallikorňanů, takže gwendarronská armáda se stačila vzpamatovat a přeskupit, než nepřátelé dosáhli jejích hranic. Až na několik drobných průniků se mallikornští na území gwendarronu nedostali. Při protiútoku se již ukázala převaha gwendarronského vojska a mallikornská armáda byla nucena ustupovat.
Gwendarronská armáda zároveň zahájila postup v Černých vrších, kde bylo cílem zmocnit se hraničních opevnění, proniknout do Mallikornu a vytvořit tam předmostí. Během zimy mallikorňané opevnění vyspravili a posílili, takže boje byly velmi tvrdé, ale nasazení elitních vojenských jednotek se ukázalo býti nad síly obránců, a mallikornští byli nakonec zahnáni z hor.
Poslední útok se odehrál na moři, kde mallikornské loďstvo nebylo soupeřem pro připravenou gwendarronskou flotilu, a v podstatě bylo smeteno z vodní hladiny. Tato tvrdá porážka velmi oslabila pozici velkoadmirála Horatiolla, naopak vojenské úspěchy v Gergelu upevnily postavení Korlise Bucharara.
Zdálo se tedy, že gwendarronská armáda vítězí na všech frontách. Nicméně právě tehdy přišel z nejvyšších míst rozkaz k zastavení postupu a následně došlo k uzavření mírové dohody. Král Linthold se prý v Gergelu sešel osobně s Korlisem Buchararem a podepsali příměří. Dodnes se spekuluje, co vedlo k této dohodě, ale žádný názor nebyl spolehlivě doložen. Poměrně pravděpodobnou se jeví domněnka, že vzbouřencům padl do rukou některý z členů gwendarronské královské rodiny, ale kdo by to mohl být, o tom nepanuje shoda, a královská rodina o celé záležitosti mlčí.
Válka tím skončila. Podle smlouvy zůstaly hranice Mallikornu s Gwendarronem na původní úrovni, dobyté území Gergelu zůstalo Mallikornu, zatímco zbytek zůstal svobodný pod ochrannou gwendarronské říše.
Zatím je tedy mír. Je ovšem zjevné, že vzniklé nepřátelství mezi oběma státy nebylo uhašeno a budoucnost může přinést opětovné vypuknutí požáru válečného.

* * *

“No takže jsme byli znova pohromadě jako jednotka”, pokračoval Gerllod, když ho opustilo spravedlivé rozhořčení nad konáním vojenské povinnosti některých důstojníků. “K nám byl přidělenej nějakej Vernár Kotišan, původem mallikorňan, ale nějak dlouho žil tady”.
“Já si to pamatuju”, přerušil ho Gon. “Prej při hádce o peníze zabil věřitele, a tak musel prchnout, a prchnul sem. Mezitim mu zmizela manželka, takže tam šel taky proto, aby zjistil, co se s ní stalo. Proto tam taky zůstal, že jo”.
“No jo, tak nějak to bylo”, pokračoval Gerllod. “Ale to je jedno, prostě jsme měli průvodce, kterej zná Issel”.
“A proč zrovna Issel?”, zeptal se Bolbuch.
“Já to neřek?”, podivil se Gerllod. “No protože jsme měli za úkol jet do Isselu a najít tam gwendarronského vyslance, což byl nějakej Brandius Tolpin. To byl náš hlavní úkol”.
“A krom toho jsme měli zmapovat vojenský tábory v Mallikornu”, dodal Gon.
“No jo, pořád, vždyť bych to řek”, vyprskl Gerllod. “Tak dál. Měli jsme přejít Černý vrchy. Když jsme dorazili k tamnější posádce, tak nám řekli, že na přechod hor využívaj pašerácký stezky a pašeráky maj za průvodce. No co ti mám povídat, pašeráci nás sice převedli, ale nabonzovali to mallikorňanům, takže za horama na nás čekali a přepadli nás ze zálohy. Málem tam zakukal Zemikosa, ale naštěstí jsme se probili. Pak jsme na hlídku narazili ještě jednou, už dál v Mallikornu, a ty jsme pobili taky. A pak jsme už dorazili do Isselu. Oni se naštěstí všude pohybovali ozbrojenci a vojáci, takže jsme nebyli moc nápadní, byl tam pěknej zmatek”.
“A co vyslanec, našli jste ho?”, zeptal se Bolbuch.
“Jasně, že jo”, hned reagoval Gon.
“No, našli, ale ne hned”, uvedl věc na pravou míru Gerllod. “Jeho dům jsme našli prázdnej a hlídanej, ale zloději tam v noci pronikli, ale nenašli nic, jen, že barák byl důkladně prohledanej. Naštěstí Kotišan někde zjistil, že měl milenku, tak jsme zašli pátrat tam, a tam nám služebnictvo řeklo, že je oba zavřeli. Pak jsme sehnali adresu místního velitelova zástupce, jmenoval se tuším Dramiden, a kuchli jsme ho, protože u něj měly bejt vstupní povolení, ale nebylo tam nic”.
“To naštve, co?”, zasmál se Bolbuch a zhluboka si přihnul z pěnícího korbele.
“No naštěstí jsme tam pronikli neviditelný a taky jsme uplatili krysaře a našli starou stoku, která vedla pod vězení, takže jsme se do vězení dostali ze dvou stran. Tam stačilo krocnout stráže a dostali jsme Tolpina ven”.
“A s nim i nějakýho dalšího vězně, kterej nám dal tip na tu pokladnu”, dodal Gon.
“Dostanu se k tomu”, odsekl Gerllod. “Jo, vzali jsme ještě jednoho vězně, nějakýho Jegrena Dunna. Ukázalo se, že je to pěkný kvítko, dělal pokladníka a zpronevěřil nějaký peníze, a nám dal tip, že zrovna budou převážet žold, tak jsme to šli omrknout”.
“Ale mezitim nás teda opustil Kotišan”, ozval se Gon, “kterej šel hledat svojí ženu, jelikož našel nějaký zprávy o ní v papírech toho Dramidena”.
“No jo, a taky Tolpin zůstal, že dá dohromady lidi na místě, který jsou proti vládě”, přidal Gerllod.
“Já si teda myslim, že chtěl hlavně najít tu svojí milenku”, zasmál se Gon.
“To je možný, ale je to jedno”, prohlásil Gerllod. “Každopádně jsme se vydali mrknout se na ten žold, a fakt ho převáželi, ale ukázalo se, že je u něj dost velká ochranka a navíc s žoldem jel i nějakej velitel, nějak Buchar nebo jak se to…”.
“Bucharar”, doplnil Gon. “Jmenoval se Korlis Bucharar”.
“Jo, Bucharar”, přitakal Gerllod. “Tak jsme se na to vykašlali a vrátili se domů”.

* * *

Válka Gwendarronu s Mallikornem vedená v letech 1067 - 1068 patřila k nejpodivnějším v dějinách Gwendarronského království. I několik let po jejím skončení zůstává stále mnoho otázek nezodpovězeno.
Především, jak je možné, že stráž nedokázala zabránit útoku na krále Horena přímo v prostorách královského paláce? Je všeobecně známo, že do královského paláce se obyčejný smrtelník vůbec nedostane, a i těch několik vyvolených prochází přísnou kontrolou. Je zhola nemožné si představit, že se po paláci volně pohybují cizí lidé, kteří číhají na cizí krále a podnikají na ně atentáty. Jediné přijatelné vysvětlení je zapojení bezpečnostních složek státu do celé věci a umožnění vrahům konat svou povinnost.
Také je podezřelé, že takzvaní pučisté převzali bez problémů moc nad Mallikornem. Díky sňatku gwendarronského krále Lintholda s mallikornskou princeznou jsou oba dvory provázány a je obtížné představit si, že takový náročný úkol jako je ovládnutí státu byl dílem jen několika málo jedinců, kterým by se podařilo vše utajit. Opět se vtírá myšlenka, že o tomto spiknutí musely odpovědné složky dávno vědět, ale nepodnikly nic k jeho potlačení, ba možná mu byly nápomocny, jak naznačuje zmíněná volnost vrahů.
Třetí věcí jsou podezřelé válečné operace. Boje se omezily na několik pohraničních potyček, nevelké námořní střetnutí a takzvanou bitvu o Gergel, která skončila rozdělením země mezi Gwendarron a Mallikorn. Všechny bojové akce zakončené podivným uzavřením příměří naznačují, že šlo o předem připravené divadlo sehrané jen proto, aby masy měly pocit opravdové války.
Takže tu máme otázku, jak došlo k tak snadnému atentátu na cizího krále přímo v nurnském paláci, otázku snadného převzetí moci a otázku podezřelých bojů svým rozsahem zdaleka neodpovídajícím silám, které mohly oba státy do války nasadit. Z nich plyne otázka, zda celá válka nebyla předem připravena a naplánována z nejvyšších míst.
Ptáte se, proč by k něčemu takovému mělo dojít? Důvodů je mnoho. Především byla válka důvodem k vypsání mimořádných daní, což pomohlo zalepit pošramocenou státní pokladnu, stejně jako vysoké clo uvalené na mallikornské zboží. Nemalým důvodem jistě byl územní zisk a obsazení nezávislého státu na gwendarronské hranici. Přestože je vojenská správa Gergelu zatím vydávána za ochranu, je jisté, že posádka už odtamtud neodejde a postupně získá území status provincie.
Zájem na vyvolání války měly jistě především vojenské kruhy a vysoce postavení velitelé, kteří tak získali další vliv v gwendarronské politice. Budoucnost ukáže, jak s tímto vlivem naloží, a zda budeme svědky podobných akcí častěji. Přestože to vláda popírá, je známo, že ne všichni branci byli po skončení války z armády propuštěni. Tím se vláda elegantně zbavila některých nepohodlných osob, které nyní podléhají vojenskému právu a nemají možnost dělat problémy. V neposlední řadě je třeba zmínit vlnu vlastenectví, která se přehnala zemí a vyvolala dobrovolné sbírky a množství dobrovolných rekrutů pro armádu, což dále posílilo moc armády i krále.
Ve světle těchto důkazů vidíme, že jsme byli všichni podvedeni a ke spiknutí vůbec nedošlo na dvoře mallikornském, ale právě naopak přímo v srdci samotné naší země. Všichni dobří občané by se měli vysmát tvrzení o válce a požadovat potrestání viníků této habaďůry sehrané na oblouznění našeho lidu.

* * *

“A to bylo všechno?”, zeptal se Bolbuch otíraje si rukávem pěnu z vousů.
“Všechno”, potvrdil Gerllod. “Zpátky už to šlo v pohodě, doma jsme odevzdali dopis od toho Tolpina a hlášení o postavení vojsk, dostali slíbenou odměnu a bylo. Dál už nás jako družinu zjevně nepotřebovali, svůj úkol jsme splnili na výbornou”.
“Ale my šli ještě do války, viď, Gerllode”, ozval se malý Gon, zatímco mával na Pamillu, aby mu donesla další pivo.
“Jo”, kývl Gerllod. “My dva jako dlouholetý vojáci jsme ještě narukovali ke svejm jednotkám”.
“Já dělal zvěda v horách”, vychloubal se Gon. “Těžká práce, hledat cesty, vyhýbat se pastem, a odhalovat přepady, ale uspěli jsme”.
“Ts”, ušklíbl se Gerllod. “Pomocné práce. To my jsme nesli hlavní nápor bojů. Měli jsme se probojovat jednim průsmykem do Mallikornu, tak jsme tam vlítli, a hnali jsme ty drnohryzy před sebou, až se jim za patama prášilo. To byla pane bitva”.
“A pak?”, zajímal se Bolbuch.
“Co pak?”, zkřivil obočí Moskytovský válečník. “Pak jsme vyhráli, a bylo po válce”.
“Jo”, potvrdil Gon. “Vyhráli jsme, a šli jsme domů”.

* * *

Co říci o roli takzvaných zvláštních oddílů během války s Mallikornem? Především je třeba zmínit, že po zavraždění Kwena Kallesteho se celá jeho sekce ocitla ve zmatku, neboť on byl hlavním článkem celé organizace. Jeho nástupci zjevně postrádali jak organizační schopnosti, tak cenné zkušenosti, a snažili se sestavit z nepřehledných stohů informací smysluplný celek, což se jim podařilo jen z velmi malé části. Přesto se v záznamech našly informace o několika osvědčených skupinách, které Kalleste využíval k nejrůznějším úkolům. Nutno ovšem dodat, že během této války došlo k naprostému selhání těchto skupin. Zda to bylo způsobeno nezkušeností vedení a špatným zadáním úkolů a cílů nebo nekompetentností těchto skupin zbývá zjistit. Přesto je zjevné, že Kalleste dosáhl značných úspěchů v používání těchto skupin, které jeho nástupci nedokázali napodobit.
Během zimy 1067-1068 bylo do Mallikornu vysláno celkem 12 skupin s různými úkoly. Vesměs měly zjistit celkovou situaci v Mallikornu, náladu obyvatelstva, velikost vojska, jeho rozmístění a podobně. Dále měly kontaktovat gwendarronské občany usídlené v Mallikornu, vyslance či lidi s vazbami na Gwendarron a loajální staré vládě. Některé skupiny měly také úkoly provádět sabotáže v týle a narušovat vojenskou mašinerii Mallikornu. Většina úkolů však byla definována velmi vágně, neboť zadavatelé neměli přílišnou představu o aktuálním dění v Mallikornu.
Možná proto byla míra jejich splnění katastrofální. Ze všech skupin se pouze dvě vrátily jakž takž v celku, několik skupin zmizelo zcela beze stopy, z některých se vrátilo jen několik jedinců a několik mužů bylo nalezeno v mallikornských žalářích. Dodané informace byly více než kusé. Obecné informace o bojechtivé náladě obyvatelstva a nenávisti ke Gwendarronu nebyly pro samotné vojenské operace příliš prospěšné. Důležité informace, jako počty vojska a jeho rozmístění, byly naopak zcela chybné a matoucí. Nejen, že mallikornská armáda byla značně větší, než bylo hlášeno, do Gwendarronu nepronikla ani zmínka o soustředění mallikorňanů na hranicích s Gergelem, a útok tam tedy přišel naprosto nečekaně a zastihl gwendarronskou stranu zcela nepřipravenou. Nepřekvapí proto, že ani většina dalších úkolů nebyla splněna.
Úspěchy tedy za neúspěchy značně zaostávají. Je třeba zmínit vypálení vojenského obilného skladu v Porsměrech a zlikvidování Kanice Treykalta odpovědného za zásobování severozápadní skupiny mallikornských armád, což narušilo dodávky jídla do některých posádek. Dále se podařilo kontaktovat některé osoby věrné gwendarronskému trůnu, od nichž se podařilo získat konkrétnější zprávy o celkové situaci, případně tyto osoby zorganizovaly ohniska odporu proti vládě či evakuaci pronásledovaných lidí z Mallikornu.
Celkově je však třeba přiznat, že použití zvláštních oddílů dopadlo v mallikornské válce fiaskem. Pro budoucnost je třeba se z této situace poučit a neopakovat chyby. Především je třeba podrobněji probrat zápisy zanechané tu Kwennem Kallestem, z nichž by mohlo vyjít najevo, jak se mu dařilo tyto skupiny úspěšně používat ve prospěch Gwendarronu. Až po vyhodnocení těchto zpráv by se mělo rozhodnout, zda se používání těchto oddílů v budoucnu vyplatí a za jakých podmínek…