Historie Nurnské družiny VIII

---

XI. Zmořeňští duchové

---

[Zimosmeť 1066, Dwany Růžička]

Slyšte legendu strašlivou o Lebokarovi, pánu na Zmořni a území přilehlém. Tento rek se panství jako mladík ujal po smrti svého otce rukama lidu vlčího, národa barbarských divochů v lesích a skalách žijících jako divá zvěř. Lebokar byl odhodlán otce svého pomstít a ocelovou pěstí obořiv se na vlčí lid, mnoho divochů pohubil. Polevil však jeho hněv, nahrazen byv láskou, kterou velký válečník v Amalee nalezl, sličné dívce rodu urozeného. Tu za ženu pojal, a ona mu brzo dceru Zeniter povila. Lebokar obě vroucí láskou miloval a zapomněl na svou pomstu lidu vlčímu, proto se divoši opět smělejšími stávali a pod svého náčelníka Vurutara vedením začali opět nájezdy podnikati na pokojnou zemi zmořeňskou.
Lebokar opojen láskou nedbal nebezpečí, a brzo poznat měl pošetilost svou. Jednoho dne se jeho milovaná žena na výlet k rodičům odebrala, dceru vzavši s sebou, ale kočár jejich v mlžném lese přepaden byl lidmi vlčími. Zkrvavené tělo nejdražší Lebokarovy Amalei nebylo ještě hlínou zaházeno, když hrdinný rek rytíře své z brány hradní do boje vedl. Hnán zuřivostí ze smrti své milované zrozené vyjel krvelačné divochy potřít. Ohněm a mečem bil lid vlčí, potoky krve prolil a mnoho osad vypálil, až se se samotným Vurutarem utkal a osobně ho proklál mečem svým pádným.
Ale ani po potření lidu vlčího nenalezl Lebokar klid, a tak své panství opustil a jako potulný žoldák zemí se toulal. Dlouhá léta životem potulným strávil, než se znovu na Zmořeň vrátil přived s sebou Heilu z Meriku jako druhou ženu svou. Byla krásná, s dlouhými havraními kadeřemi a očima hlubokýma, ale ani po boku jejím se Lebokar nedokázal vzpomínek na první svou milovanou ženu zbavit. Přesto se jim chlapci dva narodili, starší Girbert a mladší slul Horyk, an však hrbáčem byl. Ani inteligence jeho mimořádná nedokázala v jeho otce očích napravit nedostatek tento, a tak si ti dva nikdy k sobě nenašli cesty. Ani vztah mezi Lebokarem a ženou jeho idylický nebyl, neboť pána hradního vzpomínky trápily na první milovanou ženu jeho, které Heila rovnat se nemohla.
Místo pána hradního však k Heile láskou Uriah Hebke zaplanul, boha Zuna kněz, an hrad po dobu nepřítomnosti Lebokarovy řídil. Ten ochoten byl pro novou paní modré z nebe snésti, ale dost odvahy nemaje lásku vyjeviti, raději opojení alkoholovému oddával se.
A paní hradní, nevšímaná mužem svým, oddávala se zatím vědám temným, kterým i opovrhovaného Horyka učila, což jim zkázu přinésti mělo. Tak studnu černou objevili, sídlo démona noci temnějšího, který našeptal jim, že velká oběť krvavá probudit jej může, a pak jim navěky sloužiti bude. A ti pošetilci sloužili mu nevědouce, že oni budou těmi, kdo stanou se služebníky jeho.
Právě tehdy zima tuhá byla, a zbytky lidí vlčích v horách vysokých a lesích nejhlubších se ukrývajících se znovu objevovat začaly. Hutar-Zeg je vedl, šaman kmene a bratr Vurutarův. Po boku jeho stála duchů lesních kněžka, kterou nikdo jiný nebyl než Zeniter, vlastní dcera Lebokarova před lety mnoha při zabití Amalei ztracená. Hutar-Zeg nemluvněte ujal se a jako vlastní je vychoval, takže nyní Zeniter pravou dcerou lidí vlčích byla, aniž by tušil kdo, že spřízněna pokrevně s nepřítelem jejich největším je.
A Lebokar neváhal. Po té, co zmínky o lidu vlčím znovu objevily se, zbroj navlékl a do dalšího boje vyrazil. A Heila, na manželku milující si hrajíc, svým uměním čarodějným Lebokarovi odhalit pomohla vesnici lidu vlčího, kde jen ženy a děti zůstaly, muži byvše na lovu potravu shánět. Neváhal Lebokar a večer již zástup lidí vlčích v řetězech přivedl, aby je jako rukojmí využil a donutil divochy navždy kraj jeho opustit.
Ale to nebyl temné hradní paní plán. Ta Uriaha láskou zmámeného nechala vylákat svého syna staršího Girberta do lesa, a tam ho zabít způsobem, který z lidu vlčího viníky činil by. Když Lebokar tu strašlivou zvěst se doslechl, zajatce na nádvoří vyvést nechal a všechny do jednoho je pobít kázal. Zeniter, spatřivši svého lidu masakr, proklela Lebokara, svého nevědomého otce, kletbou strašlivou. A tehdy udeřil démon, byv potoky krve lidu vlčího vyvolán, a Zmořeňský hrad i všechny, kdo žili na něm, ovládl.
A vládne tam dodnes a bude tomu tak, dokud světlo nenávistí zaplněné duše neosvětlí a šlechetná Zeniter svému otci zbrklému jeho čin krvavý neodpustí. Až se tito dva usmíří, démona moc nad dušemi lidí nebohých se rozplyne a nad Zmořní znovu slunce se rozzáří.

* * *

Stalo se to sychravého podzimu roku 1066, kdy do poklidné vísky liscannorské dorazil mladý pán Osvarr, bratranec krále mallikornského. A jak už to bývá, nepřijel náhodou, nepřijel ani proto, aby ochutnal Jeremiášovy pověstné nakládané tvarůžky, přijel proto, že měl v úmyslu najmout si služby Nurnské družiny.
V hostinci U hrocha se samozřejmě záhy sešla vybraná společnost dobrodruhů poslechnout si, proč mallikornský šlechtic vážil cestu až do dalekého Liscannoru. A ten pochopitelně neotálel a vyložil posluchačům, co ho trápí.
“No to víte, pánové”, začal Osvarr své vyprávění po té, co objednal rundu, “nemohu samozřejmě říci, že bych dosud žil nějak spořádaně. Tedy, nestěžuji si, jako vysoce postavený šlechtic jsem měl vždy všeho dost, nejlepší výchova, nejlepší učitelé, žádné starosti. Posledních několik let jsem trávil nezřízeným opilstvím a flamendrováním ve společnosti Sarika, králova bratra. Užívali jsme si ve společnosti šlechtičen i děveček, na bálech i v nejhorších putykách. A jednou došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Pili jsme v nějaké přístavní krčmě, když si šel opilý Sarik užít s holkou na seník. Jenže otevřel špatné dveře a co bohové nechtěli, ocitl se přímo v doupěti pašeráků. Šlapka to odnesla životem, ale Sarikovi se podařilo prchnout a společně jsme se zabarikádovali v patře. Chvíli jsme odráželi útoky, než se mi podařilo vyklouznout z domu zadem a přivést pomoc”. Osvarr si při vzpomínce povzdychl a zhluboka se napil.
“Takže to dopadlo dobře”, zhodnotil vyprávění Gon.
“Ne tak docela”, pokračoval Osvarr. “Král samozřejmě oficiálně ocenil, že jsem zachránil život jeho bratra. Jenže mě na druhou stranu vinil, že ho kazím a za všechny Sarikovy ztřeštěnosti můžu já. Takže mi jako odměnu za záchranu Sarikova života věnoval hrad Zmořeň a přilehlé panství”.
“A to je dobře nebo špatně?”, zeptal se jako vždy zmatený Horác.
“Tady jste o Zmořeňském hradě asi neslyšeli”, pokýval hlavou Osvarr. “Tak tedy, Zmořeň leží v jihovýchodním Mallikornu na samé hranici. Vždycky to byla zapadlá hraniční oblast, málo osídlená a pustá. Nicméně zhruba před sto lety byl podle pověsti tamní hradní pán proklet svou dcerou, a od té doby na hradě straší a na hrad ani do nejbližšího okolí se nikdo neodvažuje”.
“Rozumím”, zamnul si bradu Gerllod. “Aby zachoval dekórum, daroval vám král hrad jakoby za odměnu, ale vlastně to bylo za trest”.
“Přesně tak”, přitakal Osvarr. “Jistě chápete, že jsem nemohl dar odmítnout, to by byla smrtelná urážka krále a u dvora bych se už nemohl nikdy ukázat. A nemohu ani nečině sedět a nepřevzít své panství. Proto jsem přijel za vámi. Doufám, že s vaší pomocí se mi podaří zjistit, co je pravdy na pověstech o Zmořni, a snad se tam i usadit”.
Dobrodruzi chápavě pokývali hlavami. “Je tu ale ještě otázka ceny”, nadhodil myšlenku všech Klabzej. Osvarr pokýval hlavou, věděl, že Nurnští zadarmo nepracují, a byl na to připraven. Za pomoc při cestě na Zmořeň nabídl družině celou svou momentální hotovost, která činila pět tisíc zlatých, a k tomu veškerou kořist, kterou by na hradě našli. K jeho nesmírné úlevě si plácli.

Druhý den z Liscannoru vyjela skupina jezdců k jihu. Po nakoupení nezbytných zásob na tržišti v Nurnu pokračovala výprava k Černým vrchům oddělujících Gwendarron od království Mallikornského. Chladný podzimní vítr vál do tváře těmto hrdinům: v čele výpravy měl jel Gerllod Moskyt, důstojník gwendarronské armády, který s Osvarrem probíral historii Mallikornu. Za nimi seděl na poníkovi Heft Taras, zavalitý trpaslík, který před ženou maskoval cesty na dobrodružné výpravy zakázkami své obchodní společnosti. Rozmlouval s hobitem Gonem, nováčkem, který se teprve nedávno objevil v Liscannoru sháněje práci, o správném nakládání uzených ryb, za věčných dotazů Horáce Lipového, který se, přestože byl družinovým veteránem, stále marně snažil získat nějakou vážnost a byl pokládán za družinového hlupce.
Následoval člověk Yasper, který přibyl do Liscannoru v létě, když se nechal najmout starostou a ředitelem školy Getdem Ruindorským na opravu školní budovy, jelikož po několika letech byla znovu slavnostně otevřena obecní jednotřídka. Po dokončení nutných oprav získal Yasper v obci placené místo školníka, jehož úkolem bylo provádět běžnou údržbu školy. Práci vykonával poctivě, škola se jen leskla čistotou, a tak Yasper dostal volno, aby mohl na vlastní kůži okusit dobrodružného života, o kterém za svého pobytu v obci tolik slyšel od ostatních v hostinci U hrocha. Cestu si krátil rozprávěním veselých historek s hobitem Frynnem Konopkou, synem provazníka a nadějným alchymistou.
Následovala nepřehlédnutelná dvojice dobrodruhů. Dlouhý nepěstěný vlas a vous, klobouk, který ztratil tvar a barvu již před mnoha zimami, zdobné korále z lesních bobulí, plášť záplatovaný tolikrát, že nebylo poznat, zda je některá vrstva ještě původní, z nějž i přes chladné počasí čouhaly holé nohy v sandálech, to byl Klabzej Myšilov, liscannorský druid. Bylo s podivem, že takový otrhanec seděl na nádherném zvířeti, které by mu mohl závidět leckterý panovník. Vedle slovutného druida jel na svém vytrvalém koníkovi Goran, barbarský šaman ze severu, toho času jediný družinový kouzelník. Jeho vzhled si nijak nezadal se vzhledem Myšilovovým, jeho zcuchané vlasy byly protkávané ptačími pery, kolem krku mu visely náhrdelníky z umě zdobených kostí a ptačích lebek, ale též z lidských uší, a všemu vévodila sušená lidská hlava zavěšená u pasu. Průvod uzavíral mohutný kroll Nug, málomluvný válečník, který pro ránu nechodil nikdy daleko.
Že by to bylo vše? Ba ne, ještě tu byl někdo. Ano, támhle, poněkud opožděn za ostatními si v klidu kráčel chlupatý poník ověšený čutorami, v jehož sedle podřimoval starý trpaslík. Už z dálky udeřil náhodného pozorovatele do nosu silný pach lihoviny. Tím trpaslíkem nebyl nikdo jiný než Bolbuch, ostřílený bojovník a nestor Nurnských, který byl také vůdcem této výpravy.

Po několika dnech putování dorazila družina do Isselu, velkoměsta a hlavní obchodní křižovatky kraje mallikornského, kde si Osvarr chtěl vyřídit několik věcí a ostatní měli v úmyslu doplnit zásoby. Celé společenstvo se tedy ubytovalo v hostinci U hroznu, což byl podnik pro lepší společnost. Osvarr se sice netajil tím, že svým nezřízeným životem nadělal značné dluhy a většinu zbylých peněz utratil za financování zmořeňského podniku, ale přesto byl šlechticem a nehodlal spát jako nějaký žebrák.
Jeho věřitelé ovšem měli na rizika dobývání Zmořně vlastní názor a neměli v úmyslu připustit, aby se dlužník vrhal do sebevražedného podniku dříve, než splatí všechny pohledávky.
Nurnští právě seděli u oběda, když se otevřely dveře do lokálu a dovnitř vpadla skupina asi patnácti ozbrojenců, která zajistila všechny východy. Na to vstoupila statná žena v drahých černých šatech bohatě vyšívaných zlatem ověšená lesknoucími se šperky, po boku s mohutným krollem v plné zbroji.
“Kupřena”, zašeptal Osvarr a viditelně zbledl.
Žena na králova bratrance ukázala prstem a přísně se mu zahleděla do očí. “Pamatuj si, že před Kupřenou neutečeš ani na konec světa, neschováš se ani v nejhlubší díře. Teď vrať, co dlužíš, a pak si táhni”.
“Ty peníze nemám”, špitl Osvarr. “Ale seženu je, dej mi ještě čas”, dodal kvapně.
“Žádný čas nebude”, prohlásila tvrdě Kupřena. “Jestli nemáš peníze, půjdeš se mnou, a my už se nějak postaráme, abychom je z tebe dostali”.
“Ale… já nemohu, mám povinnosti”, namítl Osvarr, ale nevypadalo to, že by to na lichvářku zapůsobilo.
“Chopte se ho”, pokynula svým pochopům.
Tři ozbrojenci přiskočili a popadli Osvarra, ale takové chování ke svému zaměstnavateli si Nurnští nenechali líbit. Vzduchem se mihla Bolbuchova sekera a jeden z troufalců byl rázem o hlavu kratší. To byl signál i pro ostatní dobrodruhy a vzápětí se hospoda změnila v bojiště.
Heft s Gerllodem se rozběhli směrem k lichvářce, ale cestu jim zastoupil statný kroll, po jehož ráně Moskyt odlétl přes půl místnosti a tvrdě narazil do nálevního pultu. Ani Kupřena nebyla žádná nezkušená dáma. Peníze získané lichvou jí sloužily k financování jejího velkého koníčka, alchymie. Její šperky byly protkány nejrůznějšími kouzly a blesky z jejích prstenů popálily několik dobrodruhů.
Naštěstí Kupřena nečekala, že Osvarra bude chránit skupina všeho schopných hrdlořezů, a krom svého osvědčeného krolla si najala pouze několik pouličních rváčů nedostatečně sběhlých v boji na život a smrt. Dvěma rozmlátil hlavy Nug, pár padlo střeleno šípy Gona a Frynna, jednomu rozbil o hlavu židli Yasper, aby ho Goran kopancem do slabin vyřadil z dalšího boje. Jen Horác někam založil střely do svého arbaletu, a tak vystřelil po nepřátelích alespoň několik knedlíků.
Bolbuch dvěma ranami rozpáral dva nepřátele snažící se odvléct Osvarra, a přiskočiv na pomoc Heftovi v boji se statným krollem, bylo o výsledku souboje brzy rozhodnuto. Následně nelítostný Heft jedinou ranou sklátil bezbrannou Kupřenu, která se již svíjela v bolestivých křečích po Klabzejově prudkém psychickém útoku.
To už zbylí lichvářčini pohůnci nevydrželi a rozprchli se všemi dostupnými směry. Ve výčepu tak zůstali jen Nurnští, neboť ostatní hosté včetně hostinského zmizeli už dávno. Vypadalo to tu jako na jatkách. Podlaha byla kluzká krví, která stékala do mezer mezi prkny.

“Nesmějí utéct”, zařval Bolbuch, když se rozhlédl po místnosti a došlo mu, co dužina právě spáchala. Sám si ale držel silně krvácející ránu na stehně a nebyl schopen rychlejšího pohybu, většina ostatních na tom byla podobně, takže z hostince za uprchlými rváči vyběhl pouze Heft.
Heft zahlédl dva z nepřátel prchat boční uličkou a rozběhl se za nimi. Několikrát zatočil, jak se mu snažili zmizet ve spleti ulic, až vběhl na náměstí, kde málem vrazil do dvojice městských strážných.
“Co se děje?”, vyštěkl jeden z nich, když se vzpamatoval z počátečního leknutí, a oba namířili na trpaslíka halapartnu. Heft si uvědomil, že má stále v ruce zkrvavenou zbraň.
“Ech… tedy…”, koktal tázaný, než mu hlavou bleskl nápad. “Honim lupičoj”.
“Áno?”, nadzvedl obočí voják a podezřívavě si prohlížel Heftovu zkrvavenou čepel.
“Totiž… takhle… My jsme pótníci, heném jako na putovaňů”, vymýšlel si kvapně Taras, “a bydlíme U hrozna, a já si tak spijó, dyž tu ně cosejc zbudilo a já zrel, že v pokojó někto je a hrabe se vo věcóch, tak včil vyskočim, vézmu sekeroj, ale voni zdrhajó, zrel som dvoch, nejmíň, a ještě máchnó, zasáhnó jednóho do rukoj, ale stejně zrhá, až se mu za patama prášiló, tak uháňó za nim, ale někde se mi tu ztratijó…”.
“No tak na to se budeme muset podívat”, pokýval hlavou ozbrojenec.
“Nó, samozřejmě, samozřejmě, pánoj, ale já musim rýchlo nazad, co kdyby se vrátijó, já tam teď mám věcoj úplně nehlídanó”, začal se vymlouvat trpaslík.
“Zloďéééj, chyťte zlodějéééé!”, ozvalo se náhle od stánků tržiště.
“Tak běžte, my tu máme práci”, ohlédl se voják k ruchu mezi stánky. “Za chvíli tam dorazí hlídka celou věc vyšetřit”. Heft si vydechl a rozběhl se co nejrychleji zpátky.
“Musíme zmiznót, za chvíli tu budó vojákoj”, vyhrkl udýchaný trpaslík, když znovu vběhl do lokálu U hroznu.
“Jakto?”, podezřívavě se na něj zadíval Klabzej.
“No, chytnů mňa na ulicoj a vyptávajó se, tak jsem se vymluvijó, že nás tu okradló, ale přijdó to sem vyšetřót”, vysvětlil poněkud zmateně Heft.
“A tos je nemohl poslat někam jinam?”, zakroutil hlavou nevěřícně Goran.
“No jo, starej bonzák nás zase napráskal”, zavrčel Gerllod, který trpaslíkovi od jeho podrazu na svatbě nemohl přijít na jméno.
“Nekecat, balit, musíme okamžitě z města”, zavelel Bolbuch, kterému Myšilov právě zalátal poslední šrám.

Nurnští se tryskem vyřítili z města a hnali se po hlavní cestě k jihu. Jakmile byly městské hradby z dohledu, na radu Osvarrovu opustili hlavní cestu a odbočili na východ, aby se před slídivýma očima hlídek, které je jistě budou pronásledovat, ztratili v lesích na východní hranici země.
Družina minula obdělaná pole a pastviny a k večeru se skryla pod zeleným příkrovem pohraničních hvozdů. Cesta se tím samozřejmě výrazně zpomalila. V neobydleném kraji bez cest se družiníci museli často prodírat podrostem a prosekávat si cestu trním, obcházet rokle a skály a bloudit v nepřehledném terénu.
Během tohoto putování družina narazila na osamoceného poutníka, trpaslického válečníka Thygrama, který se tu v divočině odloučen od civilizace věnoval půstu a rozjímání. Byl totiž také knězem, ale mnoho toho nenamluvil, proto nikomu neřekl, v co vlastně věří a v čemže spočívá jeho kněžství. A nikdo se zamlklého trpaslíka neptal.
Po několika dnech náročného putování se navíc ukázalo, že družiníci nezametli stopy tak, jak doufali. Průzkumníci zahlédli dva vojáky, kteří sledovali jejich stopu, ale naštěstí si jich sami ještě nevšimli. Družina tedy připravila past. Využila Goranova dvojníka jako návnadu, a když ho vojáci začali honit, vyskočili z křoví válečníci. Bolbuch a Heft zabili prvního, Gerllod, Nug a Thygram prokláli druhého. Střelců, kteří zůstali v záloze, nebylo třeba.
“To byli královští gardisté”, podotkl Osvarr při pohledu na mrtvoly. “Ti se snadno nevzdají”.
“Jsi šlechtic, ne?”, podíval se na něj tázavě Gerllod.
“Ale nemám žádnou pravomoc, aspoň dokud nebudu právoplatným pánem na Zmořni”.
“Tak jedem dál, ne?”, nadhodil Yasper.

Trvalo ještě několik dalších dní, než společenstvo konečně dorazilo k cíli své cesty, aniž by potkalo kohokoliv krom lesní zvěře.
“Támhle je Zmořeň”, ukázal Osvarr na vzdálený pahorek. “Konečně”.
“A co je to támhle?”, ukázal pro změnu Frynn na opačnou stranu. Všichni pohlédli tím směrem. K družině se z kopce přibližoval mohutný vlk. Měl v kohoutku dobrých dva a půl sáhu a jeho šedá srst působila přízračně. Pomalu se blížil a cenil na dobrodruhy své zuby zvící krollích prstů.
Nurnští se připravili k boji, který se zdál neodvratný. Válečníci se postavili do první linie, střelci natáhli tětivy. Vlk se rozběhl. Řítil se přímo na dobrodruhy. Pak skočil. Vylétly šipky a šípy, zaleskly se čepele zbraní připravených udeřit. Ale k boji nedošlo. Vlčí tělo ve skoku náhle zmizelo, a jen lehký závan ovál tváře dobrodruhů očekávajících útok.
“Co to bylo?”, rozhlížel se kolem zmateně Gon, ale ostatní se na sebe jen bezradně dívali.
“Ať to bylo co to bylo, je to pryč”, prohlásil Bolbuch. “Nekoukat, hrad je támhle”.
Zakrátko se družina ocitla v troskách vesnice opuštěné jistě před mnoha desetiletími. Zbytky rozbořených zdí byly zarostlé klečí a býlím a jen stěží se dalo poznat, že je to dílo lidských rukou. Na kopci nad vsí se proti obloze rýsovaly trosky kdysi jistě pyšného hradu, na kterém však zub času již též zapracoval.
Náhle se ozval šramot a zpoza pobořených zdí se vynořilo několik postav. Podle trhaných pohybů polorozpadlých těl zkušení dobrodruzi jasně rozpoznali, že se jedná o zombie, nemrtvé, kteří páchnou. Tyto obludy patří ke slabším nemrtvým a družina čítající pět válečníků neměla vážnější problémy s jejich potřením.
Rozsekaná těla se již válela v prachu, když Goran ukázal na směrem k hradu a zavolal na ostatní: “Podívejte, támhle”.
Skutečně, od vesnice do stráně k hradu spěchala podivná shrbená postava v dlouhém černém plášti. Více družiníků napadlo, že by to mohl být nekromant, který na ně právě poslal krvelačné zombie. Nikoho naopak nenapadlo, že nekromantovým úkolem bylo přilákat další chutné duše pro současného vládce hradu.
“Rychle za ním”, kázal Bolbuch a vyrazil do strmého kopce. Ostatní za ním.

Když zadýchaní dobrodruzi vpadli branou na nádvoří, nespatřili ani živáčka. A ani si nevšimli, že se zšeřilo a padla tma, toho dne poněkud brzo.
Rozhlédli se kolem sebe po hradních budovách. Zevnitř z nádvoří nevypadaly tak zničené jako při pohledu zvenku. Kamenné zdivo působilo ponuře, ale pevně. Dobrodruzi kráčeli po nádvoří a rozhlíželi se po nějakých známkách života, když tu z domu vyšla postava, celá zakutá v brnění zdobeném mnoha bodci a čepelemi s mohutným obouručním mečem v ruce, a bez rozpaků se vrhla na družinu.
Hradnímu pánu se neohroženě postavil Bolbuch, paríroval svou sekerou, ale ta mu po ráně mečem vylétla z ruky, takovou měl rytíř sílu. Ze stran ihned přiskočili Heft a Gerllod, aby poskytli vůdci čas znovu se ozbrojit. Střelci se snažili pomoci palbou, ale šípy se neškodně odrážely od silné zbroje. Válečnické zbraně sice na několika místech zasáhly, ale majitel brnění stále jakoby neumdléval. Až kroll Nug se dokázal přitočit k nepříteli zezadu a silnou ranou svého kyje hluboko prohnul zádový plát. Válečník se zapotácel, a toho využil Bolbuch, který mu hluboko do hrudi zaťal sekeru. Rytíř klesl na kolena a zasypán dalšími ranami se s rachotem sesul k zemi.
“Klatě”, odplivl si vůdce. “Doufám, že tu takových neni víc”, pravil a pozorně se rozhlížel po dveřích do rozličných budov na nádvoří.
Oddychování bojem znavených dobrodruhů náhle přerušil bojový pokřik, a když se druzi otočili, spatřili právě zabitého rytíře vrhajícího se znovu do útoku. Tam, kde před chvílí leželo jeho tělo, nebylo nic.
Válečník zaútočil z týla a první se mu dostal do rány Horác, který se tradičně držel vzadu. Rána obouručákem ho odhodila o několik sáhů a malý hobit zůstal otřeseně ležet na zemi ztěžka lapaje po dechu. Naštěstí pro něj Goran poslal proti rytíři svého dvojníka, který odlákal jeho pozornost, a přestože byl vzápětí rozsekán, zaměstnal nepřítele na dost dlouho, aby se válečníci dokázali znovu postavit do bojové formace a udeřit. Teď už měli lepší představu o způsobu boje tohoto protivníka a zaútočili tudíž z více stran, čímž nepřítele zmátli a dokázali ho znovu udolat. Přesto si ale všichni odnesli několik sečných zranění.
“Tak co se to tu, sakra, děje?”, položil si spíše řečnickou otázku Klabzej, ale ostatní jen bezradně pokrčili rameny.
“A kde je zas ta mrtvola?”, vykřikl zděšeně Frynn, když si všiml, že tělo hradního pána v nestřeženém okamžiku opět zmizelo. Zpoza rohu věže se však ozývaly těžké kroky a cinkot kráčejícího rytíře.
“Ven, kvapem”, zavelel Bolbuch a družiníci se rozběhli přes nádvoří k východu. Jaké však bylo jejich překvapení, když na místě brány, kterou vstoupili, stála neprostupná zeď.
“Můžeš nás odsud dostat?”, podíval se Gerllod na Gorana.
“Já?”, podivil se barbar.
“No třeba nějakym kouzlem”.
“Mohl bych tě proměnit v ropuchu”, zamyslel se šaman, jehož kouzlení bylo poněkud primitivnější úrovně. Musel připravit složitý obřad a provést mnoho předepsaných úkonů, aby si naklonil nejrůznější přírodní duchy a ti vykonali jeho vůli. “Když si tu sedneš do dřepu a já ti na hlavu položím sušenou kůží z mloka, pak kolem tebe zapálim svíčky a rozsypu trochu máty a sušenýho jalovce…”.
“A k čemu mi asi bude, když budu ropucha?”, zlostně si odfrkl Gerllod.
“Třeba bys mohl odskákat a protáhnout se nějakou dírou”, pokrčil rameny Goran.
“Ten nesmrtelnej hajzl už se zas blíží, měli bysme zmizet”, ozval se Yasper.
“Támhle to vypadá jako nějaká svatyně, co se tam schovat?”, ukázal Thygram na postranní budovu. Vzápětí už kroky Nurnských směřovaly přes nádvoří udaným směrem.
Dobrodruzi vpadli do prostorné místnosti s vysokým stropem a okny vyplněnými barevnými skly. Válelo se tu několik lavic a u protější stěny stál oltář. Nurnští kvapně zavřeli dveře a vyztužili je několika lavicemi, ale dovnitř se nikdo nedobýval. Oknem viděli, že rytíř chvíli obcházel pod několika schůdky vedoucími ke dveřím svatyně, ale na ně nevstoupil a po chvíli odkvačil.
“Tak co teď?”, zeptal se Gon.
“Zdá se, že sem to za náma nemůže”, podotkl s nadějí v hlase Frynn.
“To je dobře. V tom případě nařizuji odpočinek”, prohlásil udýchaný a notně zkrvavený Bolbuch.
“Čí je to asi svatyně?”, rozhlédl se po místnosti Gerllod.
“Nemám tušení, nic mi o nepřipomíná”, zavrtěl hlavou Thygram, jediný družinový odborník přes náboženství.
“Toto je svatyně boha Zuna, pánové. Vítejte na Zmořni”, prozradil dobrodruhům duch, který právě prošel stěnou. Odpovědí mu byly vytasené zbraně Nurnských, a rovněž několik nepěkných zaklení, nepatřičně narušujících pietu místa.
“Asi bych se měl představit”, rozhlédl se duch po zaražených tvářích nurnských hrdobců. “Jsem Uriah Hebke, kněz boha Zuna na tomto hradě. Tedy, alespoň jsem jím býval, dokud jsem žil, ale dovoluji si považovat se za něj i po smrti”.
“Co se tu, u všech démonů, děje?”, vzpamatoval se z leknutí jako první Gerllod.
“Démony bych se na tomto místě příliš nezaklínal, být vámi”, odvětil duch. “Vše vám mohu vyložit, podle svých skromných vědomostí, ovšem. Ale upokojte se, odložte zbraně a ošetřete si rány, zjevně to potřebujete. Nebojte se, v těchto zdech stále zůstává alespoň drobný stín Zunovy moci a vyjma mé maličkosti není pro obyvatele tohoto prokletého místa možné sem vstoupit”.
Dobrodruzi se tedy uvolnili a posadili se na lavice, kde si začali léčit šrámy. Hlavně druid Myšilov měl práce nad hlavu s obvazováním raněných. A Uriah zatím stručně vyložil, co se na hradě děje.
Onen bojovník, s nímž se družina střela na nádvoří, byl samotný hradní pán Lebokar. Je poněkud nerudný, po sto letech strašení ostatně kdo by se mu divil. Nemůže umřít, ale také se může pohybovat jen na nádvoří a ve zbrojnici. Kromě něj se po hradě pohybují různí duchové z řad služebnictva a Lebokarovy družiny, kteří byli na hradě ve chvíli prokletí. Ta nastala zhruba před sto lety, Uriah to již dávno přestal počítat. Tehdy Lebokar nařídil na nádvoří hradu pobít ženy a děti vlčího lidu a byl proklet jejich kněžkou. Od té doby jsou hrad i všichni jeho obyvatelé prokletí a scéna masakru se tu odehrává každý den. Podle Uriaha by mohlo pomoci, pokud by se masakru a následné kletbě podařilo zabránit.
Během knězova vyprávění se dobrodruzi vyléčili a v relativním pohodlí kaple se uložili k odpočinku. Sem tam někdo prohodil nějaké slovo s moudrým duchem, ale většina hrdinů byla zamlklá, ztracena v myšlenkách o pomíjivosti bytí.
Po několika hodinách se zvenku ozval hluk dupajících nohou, hlasů a cinkajících zbraní. Nurnští se nahrnuli k oknům a spatřili přízračnou scénu, kdy byli zubožení a spoutaní duchové hnáni na nádvoří halapartnami vojáků, rovněž duchů. Na nádvoří stál přízračný Lebokar, kterému právě něco sděloval mlžný posel, a jeho tvář byla bílá jako čerstvý sníh, zkřivená žalem a nenávistí.
“Teď dá příkaz k masakru”, vykřikl Uriah. “Musíte jednat”.
Nurnští bezmyšlenkovitě poslechli a vyběhli na nádvoří utkat se s přízračnými vojáky. Jaké však bylo jejich překvapení, když někteří dobrodruzi zjistili, že jejich zbraně na nepřátele vůbec nepůsobí. Střelci vyslali několik salv, ale jejich šípy a šipky se neškodně roztříštily o protější stěnu. Jen Yasper, jenž po přečtení příručky začínajícího dobrodruha, kterou našel na nočním stolku svého pokoje v hostinci U hrocha, kde se již válela drahně let a předávala se z dobrodruha na dobrodruha, zakoupil šípy se stříbrnými hroty, dokázal zraňovat nehmotné postavy.
Někteří válečníci měli očarované čepele a podařilo se jim rozehnat pár vojáků, ale přízračné halapartny ozbrojenců je krutě zraňovaly procházejíce jejich hmotnými těly jakoby nic. Bolbuch musel chtě nechtě vydat příkaz k ústupu. Dobrodruzi se stáhli do svatyně, kam za nimi vojáci nemohli, a jali se sledovat scénu na nádvoří. Tam Lebokar dunivým hlasem vydal příkaz a následoval masakr spoutaných zajatců. Několik vojáků rozehnaných čepelemi Nurnských zjevně nehrálo roli. Když bylo dílo hotovo, objevila se na hradbách přízračná postava mladé dívky divokého vzezření a vysokým hlasem pronesla slova kletby. Přestože družiníci nerozuměli jazyku, slova jim zněla v hlavách jako zvon. Pak vše zmizelo a nádvoří bylo tiché a klidné.
“Tohle nedáme”, pronesl prorocká slova Konopka.
“Teď si hlavně potřebujem odpočinout”, prohlásil vyčerpaný Gerllod.
“Bať, ráno můdřejší večeroj”, přitakal Heft.

Ale ráno nepřišlo. Když se Nurnští začali probouzet, panovala stejná tma jako předtím. Přesto nápad přišel.
“Kdybychom chytli Lebokara a zabili ho tady u oltáře, tak by už nemusel ožít”, představil ostatním svůj plán Gerllod. “Uriah přece říkal, že tady ve svatyni to prokletí nepůsobí”.
Ostatní souhlasili. Tohle by mohlo být řešení. Přinejmenším to stálo za pokus. A tak družiníci vyrazili znovu na nádvoří. V čele šli Bolbuch, Heft, Gerllod, Thygram a Nug, kteří měli hradního pána zaměstnat, zatímco ostatní nesli lasa, kterými měl být v nestřeženém okamžiku spoután.
A opravdu. Lebokar na sebe nedal dlouho čekat a vyrazil proti Nurnským. Ti ho obestoupili a dotírali na něj, ze všech stran, aby nevěděl, kam se obrátit. První vrhl laso šikovný Yasper a dobře mířenou ranou rytíře lapil do smyčky. Když se Lebokar snažil vyprostit, využili válečníci situace a srazili ho na zem. Tam byl pomocí dalších lan hradní pán spoután. Pak ho družiníci popadli, a přestože se vzpíral a klel, nesli ho do svatyně.
Bolbuch v čele právě vstoupil na první schod, když zavřenými dveřmi svatyně prošel Uriah Hebke a udeřil ho přízračnou dýkou. Trpaslík necítil ránu, ale jakoby mu nehmotná čepel z těla vysávala životní sílu.
“Braňte se”, zařval vůdce, pustil Lebokara a sáhl po zbrani. V boji se ukázalo, že nehmotný Uriah dokáže procházet nejen zdmi, ale i živými bytostmi. Tak se točil mezi dobrodruhy, procházel jimi, a přitom sekal na všechny strany zářící nehmotnou dýkou. Stejně jako přízrační vojáci, ani on nebyl zranitelný obyčejnými zbraněmi a boj byl tedy nesmírně náročný. Několik dobrodruhů neschopných pomoci ostatním se před pomateným knězem skrylo za vedlejší zídkou.
Gerllod znechucen tím, že jeho vojenská čepel nafasovaná v gwendarronské armádě není schopna duchovi ublížit, stál opodál a pozoroval boj, když tu k němu přistoupil Gon a podával mu tenký, ale dlouhý stříbrný řetízek. Válečník ho vzal a omotal kolem své ocelové čepele, načež zaútočil na ducha divoce šlehajícího kolem sebe svou přízračnou dýkou. Stříbrný řetěz se rozzářil, když Gerllodova čepel prošla Uriahovým tělem, a duch zařval překvapením a bolestí. Zlostně se otočil na liscannoského hrdinu, ale ten neváhal a ťal znovu. Poraněný duch prošel jeho tělem, přičemž mu zarazil dýku do prsou. Gerllod pocítil ledový chlad a na chvíli ho přepadla slabost, ale věděl, že nyní nesmí povolit. Skočil přímo na ducha a nehledě na svou obranu několikrát rychle sekl. Na Uriahově přízračné tváři se chvíli zračilo překvapení, než se s příšerným uširvoucím řevem duch rozplynul.
Bylo dobojováno. Bolbuch klečel na koleni a opíral se o sekeru snaže se popadnout dech. Všichni bojující byli zcela vyčerpáni. Místa, kam je zasáhla Uriahova dýka, byla zcela necitlivá a na dotyk ledová. Naštěstí byli všichni živí, ale Klabzej hnal zraněné do svatyně, aby je mohl odborně ošetřit. V tomto stavu se nemohli nikomu dalšímu postavit. Navíc prostým pohledem na dlažbu nádvoří zjistili, že po zajatém Lebokarovi zůstaly jen potrhané provazy, hradní pán však byl pryč. To však bylo dobrodruhům nyní srdečně jedno. Rozložili se ve svatyni k odpočinku a Myšilov běhal od jednoho k druhému, aby řádně ošetřil všechna zranění.
Později se družiníci nahrnuli k oknům, aby si znovu prohlédli děsivou podívanou na nádvoří, kdy Lebokar se svou ženou po boku nařídil svým vojákům zmasakrovat bezbranné zajatce z řad vlčího lidu. Vše proběhlo jako o den dříve, a po prokletí se nádvoří opět vylidnilo.

Když si Nurnští řádně odpočinuli a vyspali, začala porada o dalším postupu.
“Takže je jasný, že Hebke byl zrádce a kecal”, shrnul situaci Gerllod.
“A co z toho plyne?”, otázal se Bolbuch.
“No třeba lhal i o tom, že se z hradu nedá dostat. Mohli bychom to nějak zkusit. Ty vážně něco neumíš?”, obrátil se válečník na Gorana.
“Tak ještě bych tě mohl nechat lítat, ale nevydrží to moc dlouho”, poškrábal se na bradě šaman.
“No vidíš, tak jdem na to”, zaradoval se Moskyt.
Dobrodruzi vylezli ze svatyně na nádvoří a před zmizelou bránu do hradu, kde Goran rozestavil několik voskových svic a zapálil je. Pak rozsypal po zemi jakýsi černý prášek a vytvořil z něj přitom prapodivné obrazce. Potom zapíchl do Gerllodových šatů a vlasů asi dvacet sokolích per, dvě nejdelší mu vložil do dlaní a postavil válečníka do středu obrazce.
“Tak, a teď klidně stůj, a až ti řeknu, tak začneš rychle mávat rukama, jasný?”, vysvětlil šaman Moskytovi fungování kouzla. Ten jen kývl na souhlas.
Ostatní nezúčastněně přihlíželi, když začal Goran kolem svící křepčit a prozpěvovat podivná neznámá slova. Tanec se stále zrychloval a brzo i přihlížející začali pociťovat sílící koncentraci magické energie. Heft raději poodstoupil a prohrábl si naježené vousy.
Po několika minutách frenetického křepčení dal Goran pokyn válečníkovi, a ten začal zuřivě máchat rukama. Šaman kolem něj ještě několikrát protančil, než zvedl ruce a vykřikl poslední slovo zaříkání. Prášek na zemi zajiskřil a se syčením vzplál, zahaluje Gerlloda do štiplavého dýmu. Když se kouř rozplynul, byl už válečník několik sáhů nad zemí a za mohutného máchání rukou stoupal stále výš směřuje nad zeď ohraničující hrad.
“Nejde to”, oznámil ostatním Gerllod, když šťastně přistál. “Všude kolem hradu je tma, neni tam nic vidět, a jakoby mi nějaká síla bránila přelítnout tu hradbu”.
“Dobře, tak na to musíme jinak”, prohrábl si vousy Bolbuch. “Mrknem se do těch baráků”.
Dobrodruzi přešli před hlavní vstup do rozlehlé budovy, který byl blokován masivními okovanými dubovými dveřmi. O jejich otevření se nejprve pokusil Yasper a po něm Gon, ale se složitým zámkem si ani jeden neporadil. Pak se proti dveřím rozběhli oba trpaslíci, ale kromě pomačkaných ramenních plátů nedosáhli žádného výsledku.
Nakonec si před dveře stoupl Goran. Namaloval na nich složitý znak křídou, načež před nimi začal křepčit a prozpěvovat si ve svém hrdelním barbarském jazyce. Někteří dobrodruzi sledovali šamanovo snažení, zatímco jiní se s přichystanými zbraněmi rozhlíželi, zda se někde nevynoří nějaký nepřítel. Zahlédli jen Lebokara, který se ale ostentativně držel na druhé straně nádvoří a dělal, že družinu nevidí.
Goran zrychloval svůj tanec a zpíval stále hlasitěji, až s posledním výkřikem máchl svou čarodějnou holí a bouchl do dveří. Ty se s hromovým zaduněním rozpadly na třísky a kusy zprohýbaného kovu. Cesta do hradní budovy byla volná.
Družina zaujala bojové postavení a přes rozpadlé trosky dveří vstoupila do hradu. Ocitla se v rozlehlém vestibulu s širokým schodištěm do patra a několika bočními chodbami a místnostmi. Když se družiníci vydali po schodech nahoru, náhle se odevšad začali hrnout duchové.
Družina byla napadena ze všech stran, což záhy vedlo k rozpadu bojové formace, neboť každý se bránil, jak mohl. Bolbuch s Heftem po boku se probili na ochoz v patře, kde byla koncentrace duchů největší, a rozháněli je svými ušlechtilými čepelemi. Goran se oháněl svou holí, která mu poskytovala nadpřirozené bojové schopnosti, a se svými vyčarovanými dvojníky po boku se probíjel sloupovím. Gerllod se pokusil zopakovat trik se stříbrným řetízkem, zatímco Thygram se po přízračných stínech oháněl stříbrným šípem, který si půjčil od Yaspera. Rovněž Osvarr se zapojil do řeže svým mečem děděným v jeho rodu po několik generací.
Kroll Nug nebyl s to pochopit rozdíl mezi kouzelnou a nekouzelnou zbraní, proto se po duších oháněl svým kyjem, ale dosáhl pouze toho, že rozmlátil dřevěný stůl, srazil sochu amorka na soklu nad schodištěm a prorazil zábradlí. Duchům nicméně neublížil a přes zoufalou obranu jejich nehmotným pařátům podlehl.
Klabzej Myšilov stál uprostřed schodiště a mával kolem sebe svou dubovou holí naplněnou čistou lesní mocí a navíc srážel duchy psychickými údery na jejich éterické schránky. Vedle něj se krčili Frynn a Gon, kteří na své šipky nasadili stříbrné hroty darované Yasperem, a tak mohli sestřelovat duchy objevivší se poblíž. Naopak velkorysému Yasperovi jeho stříbrné šípy záhy došly, a on se tak ocitl před nepřáteli bezbranný. Snažil se sice ukrýt v masivní truhle u stěny, ale nebyl dost rychlý a rozlícení duchové mu doslova vyrvali duši z těla.
Posledním bojujícím byl Horác, přestože slovo bojující je dosti nadsazené. Hobit nevlastnící magické zbraně většinu boje strávil kličkováním mezi sloupy a vyhýbáním se zlovolným nepřátelům, což se mu poměrně úspěšně dařilo.
Když se pod ranami ušlechtilých čepelí nurnských reků rozplynul poslední duch, sešla se družina u mrtvol dvou padlých. Přestože v boji netekla krev, byli dobrodruzi oslabeni pařáty duchů, jejichž zásahy z nich vysály životní sílu, a navíc vysíleni náročným bojem. Však se také Klabzej měl co ohánět, aby přízračná zranění patřičně magicky vyléčil.
“Tak co dál?”, zeptal se ostatních Bolbuch, zatímco mu Myšilov hojivou mastí mazal rameno, které mu po zásahu duchem celé mravenčilo.
“Já bych se stáhnul do svatyně a odpočinul si”, navrhl malý Gon, který jako nováček měl několikrát na mále a zatím dostatečně neuvyklý dobrodružnému životu byl zcela vyčerpán.
“Sotva jsme vstávali”, zavrčel Gerllod.
“A nebo bychom naopak měli co nejrychleji prohledat hrad”, podotkl Goran. “Aby tu zítra ti duchové nebyli zas”.
“To je dost o hubu, kdo ví, co tam může ještě čekat”, namítl Frynn.
“Všimli jste si, že ti duchové vypadali, jakoby na sobě měli livreje?”, nadhodil Yasper.
“Já si toho všim”, hlásil se Gon. “Bylo to asi místní služebnictvo”.
“Ten tlustej duch v přízemí byla nejspíš kuchařka a…”, začal Frynn, ale pak se zarazil a prudce se otočil s otevřenou pusou zíraje na Yaspera. I ostatní si v tuto chvíli uvědomili, že během porady se k nim Yasper s Nugem, jejichž těla chladla na podlaze, připojili a beze všeho stojí mezi ostatními, byť byli poněkud průhlední. Nurnští tasili zbraně, ale dvojice exdobrodruhů nevypadala, že by měla nepřátelské úmysly.
“Co blázníte?”, zeptal se překvapeně Yasper hledě na napřažené čepele a podezíravé pohledy ostatních, zatímco Nug si potěžkal svůj nehmotný kyj.
“Vy jste mrtvý”, ukázal na duchy Heft.
“Nug… necítí mrtvý”, zavrtěl rezolutně hlavou kroll. “Naopak… cítí se uvolněný… a lehký jako pírko”.
Yasper zvedl dlaň a dal si jí před oči, skrze ni stále pozoruje ostatní. “No, musím uznat, že jsou tu jisté náznaky k zamyšlení…”.
“Ale jak je tohle možný?”, divil se Horác.
“Hele, Yaspere, zkus projít tim sloupem”, navrhl Goran. A skutečně, nehmotný zloděj překážkou bez problémů prošel.
“Jaks to udělal?”, hned se ho ptal Horác. “To bych chtěl taky umět”.
“To se dá snadno zařídit”, podotkl Bolbuch a palcem překontroloval ostří své sekery.
“Vážně by to šlo?”, obrátil se na něj Lipový s bezelstným výrazem.
“Já bych moc nenaléhal”, upozornil hobita Goran. “Aby ses nedivil”.
“A jak je to teda možný?”, naléhal Horác na barbara.
“Tady kolega ti to vysvětlí”, odkázal šaman hobita na svého dvojníka, který přes nápor dotazů zůstal ledově klidný a s kamennou tváří zarytě mlčel.
Bolbuch zatím dospěl k názoru, že je zbytečné chtít porozumět všemu. “Prohledáme to tady”, přikázal. “Yasperovi a Nugovi se de facto nic moc horšího stát nemůže, takže půjdou první”.
Družina se pustila do prohledávání rozlehlého hradu. Poctivě prohledala všechny místnosti, i ty zamčené, kam bez problému pronikla dvojice Yasper a Nug, ale nic, co by vysvětlovalo podivuhodné dění na hradě, nenalezli. Až v nejvyšším patře hradní věže byl objeven obraz pohledné ženy.
“Amalea Zmořeňská, žena Lebokarova”, přečetl štítek Gon.
“Vypadá jinak než ta, co jsme viděli na nádvoří”, zamyslel se Frynn.
“No jo, asi jich měl víc, třeba se to tehdy smělo”, ozval se Horác.
“A nebo zemřela a oženil se podruhý”, navrhl pravděpodobnější vysvětlení Goran.
“Všimněte si ale”, zadíval se na obraz pozorně Yasper, “že tahle ženská spíš vypadá jako ta kněžka, co Lebokara proklela”.
“No jo, ty kluku jeden, tys na to možná káp”, zašilhal na obraz zblízka Gerllod.
“Že by Lebokarova první žena byla kněžka vlčího lidu?”, pochyboval Gon.
“Ta kněžka vypadala dost mladě, spíš by to mohla být jejich dcera”, podotkl Frynn.
“Pokrevní vazba”, pokýval hlavou Goran. “Ta může vytvořit velmi silné magické pouto”.
“Tak teď ještě, kde tu dceru lapit?”, zabručel Bolbuch.
“Co je to třeba támhle?”, ukázal Gerllod hledící z okna. Z hradní věže by mohl být rozhled do daleka, pokud by vše za hradbami nebylo zahaleno černočernou tmou, ale na jedné straně byla branka a za ní křovím zarostlá zahrada, na jejímž konci stál malý domek, z jehož okna se linulo bledé světlo.
“Jdem tam”, prohlásil Bolbuch, když se u okna vytáhl na špičky a pohlédl přes parapet. “Třeba tam bydlí někdo rozumnej”.

Dobrodruzi sestoupili z věže zpět na nádvoří a vyrazivše branku, ocitli si v zeleném bludišti trnitých křovin. Jen Yasper a Nug neměli problémy projít, ostatní co chvíli zakleli, když je pružné větve šlehly přes nechráněnou pokožku. Navíc byla neznatelná stezka plná křižovatek a slepých odboček, takže dobrodruzi bloudili různými směry. Bludiště bylo zjevně daleko větší, než se při pohledu z věže zdálo.
Znenadání se z křovin vynořili podivní proutění panáci, jakoby změť křovin v podobě lidských postav, a vrhli se ze všech stran na družinu, bičujíce dobrodruhy větvemi. Šípy jim nepůsobily téměř žádné škody, zapichujíce se do nich jako do cvičných terčů, proto Konopka vytáhl láhev s olejem a jednoho panáka zkusmo zapálil. Ten vzplál jasným plamenem a během chvíle z něj zůstala jen hromádka popela. Touto účinnou taktikou se podařilo zlikvidovat většinu nepřátel, přestože Bolbuch s Heftem svými sekyrami nasekali pěknou hromadu dříví na podpal a činili se i ostatní, včetně družinových duchů s jejich nehmotnými zbraněmi.
Po vyléčení zranění způsobených švihajícími větvemi pokračovala družina v bloudění zahradou, ale trvalo ještě několik hodin pochodu, než se klející dobrodruzi prosekali na druhou stranu. A tam skutečně stál domeček, který viděli z věže. Heft se podíval na ostatní, pak pokrčil rameny a zabušil na dveře.
Otevřela pohledná tmavovlasá dívka, přesně ta, kterou dobrodruzi již několikráte spatřili hystericky proklínat Lebokara za povraždění jejích lidí. Nyní však její tvář zdobil milý úsměv, a aniž by se obtěžovala ptát se dobrodruhů, kdo jsou a kde se tu vzali, pozvala je dál.
Nurnští se začali hrnout do malé světničky, ale ta se ukázala dost velkou pro všechny. Přestože to zprvu vypadalo, že je v místnůstce jen malý stolek se stoličkou, byl stůl velký a dubový a kolem něj lavice, kam se dobrodruzi pohodlně usadili. Dívka hostům nabídla bylinkový čaj, a hnedle začala nalévat do šálků, které již byly připraveny před dobrodruhy na stole. Z nevelké konvice se linula příjemná vůně, a přestože to bylo s podivem, stačil její obsah pro všechny.
Dívka se usadila a začala dobrodruhům vyprávět o své zahrádce, o ptáčcích, s kterými se honí po louce, o mracích uhánějících oblohou, s nimiž občas rozmlouvá, a tak pokračovala a pokračovala, přeskakovala od tématu k tématu, a stále působila zasněně, jakoby ani nevnímala společnost kolem sebe.
“A co Lebokar?”, přerušil dívku Bolbuch, již netrpělivý, neboť čaj dopil a kořalka mu došla.
“Ach”, vzdychla dívka a trochu se zachmuřila. “Neříkejte to jméno, neznám žádného Lebokara”.
“Ale pani…”, začal Gon.
“Neřikej jí pani, je mladá”, okřikl ho Gerllod.
“Tak teda slečno”, poslechl hobit, “co to prokletí? Vždyť to jste řekla vy, viděli jsme to”. Dívka však jen zavrtěla odmítavě hlavou.
“Stalo se to hned po tom masakru”, naléhal Gon.
“Nevím nic o masakru ani prokletí. Nic si nepamatuji. Nic si nechci pamatovat. Jsem tu, abych si odpočinula. Je tu krásně, mám tu klid. Nebylo prokletí, nebyl masakr, nic nebylo”.
“Ale už tu odpočíváte sto let”, podotkl Goran. “To by pomalu mohlo jednomu stačit”.
“Slečno, vždyť jste tu úplně sama”, vložil se do jednání Yasper. “To vám nechybí váš lid, skutečný život, slunce?”.
“Slunce?”, podívala se na něj dívka a jakoby nad něčím přemýšlela.
“To jste neviděla už pěknou dobu, že?”, pokračoval vemlouvavý duch Yasper. “Víte, Lebokar je vaším otcem. Pravda, nezachoval se nejlíp. Docela chápu, že jste na něj byla naštvaná, ale čas všechno nakonec zhojí. Pojďte s námi za ním, ať si můžete vše vyříkat z očí do očí”.
“Ne”, odmítla bledá dívka. “Já teď žiju tady. Jsem spokojená. Nemůžu nikam jít. Nechci”.
“Podívejte, opravdu tu chcete žít na věčnost? Ve tmě, šeru a chladu? Už nikdy nespatřit slunce, necítit vítr ve vlasech, neprocházet se nočními lučinami? Být sama jen se svými sny, bez přátel, druhů, lásky? A necháte svého otce donekonečna se utápět ve své vině? Ani on si za své činy nezaslouží takový osud. Odpusťte mu. Konečně mu odpusťte, ať má jeho duše pokoj. A vaše též”.
Na dívčině tváři se zaleskly slzy. “Pojďte”, podal jí ruku galantní duch Yasper a pomohl jí vstát. “Je čas jít”.

Nurnští se ve společnosti Zeniter vrátili z trnité zahrady do hradu, kde už byli očekáváni. Heila, Lebokarova druhá žena, stojíc na balkóně navrhla dobrodruhům, že jim vydá všechny hradní poklady a poskytne volný odchod, když nechají dívku být. Odpověděl jí Bolbuch pěkně od plic po trpaslicku a následovalo několik šípů od družinových střelců. Čarodějnice zdvihla ruce a šípy jí neškodně minuly. Pak zamávala rukama a pronesla slova jakéhosi temného kouzla. Kolem ní zakroužila čtveřice čepelí, a pak se obrovskou rychlostí vrhla na družinu.
Válečníci měli co dělat, aby útočící zbraně odrazili. Byla to nezvyklá situace, čepele byly ostré jako břitva a kroužily kolem hrdinů, aby zaútočily v nejpříhodnějším okamžiku. Naopak Nurnští neměli na koho útočit, neboť zbraně nikdo nedržel, a tak jim nezbývalo než jen odvracet útoky.
“Kryjte ňa”, vyzval ostatní Heft a začal se přehrabovat v baťohu. Po chvíli vytáhl jakýsi magický bezmeg a nehezky se usmál. Pak pronesl jakési tajuplné slovo a zmizel, aby se zhmotnil hned vedle smějící se čarodějky. Té ztuhl úsměv na rtech, když viděla svištící sekeru mířící přímo na ní. Za okamžik její hlava poskakovala po dlažbě nádvoří.
“Vy vrazi”, ozval se zoufalý výkřik a zpoza rohu vylezl hrbatý mladík v černém plášti se zoufalým výrazem v tváři. Znatelně připomínal postavu, která dobrodruhy na hrad nalákala. Tím se ale nyní nikdo nezabýval, neboť mladíkovi vyšlehl z prstů svazek blesků a srazil na zem válečníky v první řadě. Pak se mu však do břicha zabodly dva šípy, a další nehmotný z Yasperova luku jím prolétl zanechávaje za sebou bolestivou stopu. Čaroděj chtěl seslat nové kouzlo, ale tok soustředění mu narušila rána koule z arbaletu mezi oči. Zapotácel se, a to už k němu přiběhl Klabzej a ranou do týla mu srazil vaz.
Blesky silně popálený Bolbuch se jen těžce zvedal ze země. “Rychle, už to začíná”, pokynul starý trpaslík směrem k nádvoří, kde se již Lebokar jako každý den chystal vydat pokyn k masakru. Dnes to však bylo jinak.
“Otče”, vstoupila na nádvoří Zeniter a s milým úsměvem došla k překvapenému hradnímu pánu. Co si mezi sebou říkali dobrodruzi neslyšeli, ale po chvíli spatřili, jak se dvojice objala. V tu chvíli se začali duchové shromáždění na nádvoří rozplývat a mizet.
Druzi viděli, jak Lebokar, jakoby konečně pocítil tíhu let, poklesl a ulehl na dlažbu, položiv Zeniter hlavu do klína. Prohodil ke své znovunalezené dceři ještě několik slov, než zavřel oči navždy. Dívka si ho k sobě přivinula a hladila ho po vousech. Muže, který konečně nalezl pokoj.

Se smrtí Lebokarovou však přestávalo působit kouzlo, kterým byl hrad zahalen. Odpuštění zasadilo ránu démonu, který čerpal svou sílu z nenávisti a násilí a jen díky nim mohl držet hrad ve své moci. Věkovité hradní zdi se začaly hroutit a dobrodruhům se začala třást země pod nohama. Po chvíli otřásání ustalo a družiníci se opět mohli postavit na nohy. Uprostřed nádvoří zela velká černá díra.
Nurnští spustili lano a v čele s válečníky slanili dolů. Ocitli se v hradních sklepích, vlhkých, temných a ponurých místnostech sloužících jako kobky a žaláře. A v nich našli dobrodruzi příčinu zla na Zmořni, temnou bytost z nekonečných hlubin pekla.
Tvor sestával z beztvaré černé hmoty, jen vzdáleně připomínal obřího černého hlavonožce, jehož chapadla se snažila zmocnit se útočících dobrodruhů, kteří jejich konce odsekávali svými ušlechtilými zbraněmi. Na tvora se neohroženě vrhli především Nug a Yasper, kteří podvědomně cítili, že vězní jejich duše, které po jeho zabití mohou vyhrát zpět. Ostatní ale dvěma duchům zdatně sekundovali, do hmoty se zabořilo množství šípů družinových střelců, zasekly se do ní meče a sekery válečníků a tloukly do ní hole dvojníků povzbuzovaných Goranem. Temná chapadla sem tam některého hrdinů obtočila ve smrtícím sevření, ale vždy rychle přiskočil někdo z ostatních a slizký úd odsekl. Sehraní válečníci se tak probili až k hlavnímu centru temné hmoty, která po několika ranách ochabla, zesklovatěla a rozpadla se na kousíčky lesklého černého obsidiánu.
Bylo dobojováno. Vězněné duše byly nyní konečně svobodné. Když dobrodruzi vylezli z podzemí, vycházelo nad Zmořní slunce, jehož teplá záře mihotavě pableskovala na zlatém pokladu, který Nurnští ve sklepeních objevili. A na nádvoří vylezli také Nug a Yasper, tentokrát znovu v celé své živoucí kráse.
“Podívejte”, vyjekl náhle Gon. Všichni pohlédli směrem, kterým ukazoval. Hradní brána byla už zase na svém místě, a v ní stál onen obrovský vlk, s nímž se dobrodruzi setkali na pahorcích pod Zmořní. Když ho spatřila Zeniter, rozběhla se k němu, vrhla se mu kolem krku a zabořila hlavu do hustého kožichu. Vlk sklonil hlavu a láskyplně ji olízl.
Dívka se pak otočila a zamávala Nurnským. “Buďte s bohy”, rozloučila se, a pak s vlkem po boku vyrazila ven z hradu. Dobrodruzi ještě chvíli hleděli za ní, než dvojice zmizela z dohledu za dalším pahorkem. Tak se Zeniter po mnoha letech čekání vrátila ke svému lidu.
Pak Osvarr vylovil z torny svou osobní vlajku a vylezl na trosky věže, kde jí vyvěsil. Nyní se stal skutečným zmořeňským pánem. A to bylo nutno oslavit. Ve sklepě byly krom zlata také slušné zásoby vín a sem tam i nějaká pálenka, vše velmi archaických ročníků. V troskách hradní hodovní síně, již neobtěžováni kvílením duchů, tak Nurnští s novým hradním pánem zapili úspěch výpravy.
A na druhý den po důkladném odpočinku s glejtem zmořeňského pána vyrazila družina k domovu.

Rok se chýlil ke konci a sněhový příkrov zakryl kraj, když společenstvo obtíženo kořistí dorazilo zpět do Liscannoru. Vyšlapané pěšinky se ihned zaplnily obyvateli, kteří přišli přivítat své blízké, poslechnout si nové příběhy z cest a v neposlední řadě řádně oslavit, že se tentokrát vrátili všichni živi a zdrávi. I Yasper a Nug pomalu znovunalézali duševní rovnováhu, inu, strávit několik dní jako nehmotný duch by patrně otřáslo každým. Ale oslava v pohodlí útulného hostince U hrocha, o nějž hostinský Jeremiáš pečoval s láskou vpravdě otcovskou, dala zapomenout na prožité strasti.
A na druhý den následovala obvyklá dražba získané kořisti, oblíbené to zakončení dobrodružných výprav. Většinou zabere celý den, než hrdinové vše spočítají, přiznají, přinesou, zkontrolují, sepíšou, a než za neustálého překřikování a povykování kořist podle dávného družinového zvyku rozdělí.
Dalšího dne se ve vesnici odehrála všeobecná koulovačka. Vše vyvolal hobit Gon, který v dražbě zakoupil vzácnou náušnici s oblíbeným kouzlem zvaným dudu. Žel se ukázalo, že vazba udržující kouzlo již slábla a předmět mohl každým okamžikem svou kouzelnou moc ztratit, tudíž se hobit rozhodl využít ho alespoň k tomu, aby se díky kouzlu stal králem vesnické koulovačky. Trefit se do rozmlženého hobita skutečně nebylo lehké, nehledě na jeho přirozenou obratnost, nejvíc mu nakonec konkuroval houf liscannorských dětí, neboť prokřehlí dobrodruzi dali přednost teplým nápojům říznutým kořalkou podávaným Jeremiášem.
Gon pak z Liscannoru odjel, neboť nemaje peníze na školení u mistrů, rozhodl se upsat se armádě, kde se mohl školit zdarma oplátkou za službu. Byl zařazen do královské armády do oblasti severního Gwendarronu k pomocným jednotkám, kde sloužil jako stopař.
Zatím v Liscannoru proběhla oslava novoroku, a po té skončilo druhé funkční období starosty Getda Ruindorského, proto se občané sešli k volbě. Getd se chtěl nadále věnovat především ředitelování znovuotevřené obecné školy, proto se ve volbě utkali Klabzej Myšilov a Gerllod Moskyt.
Klabzej ve svém volebním projevu prohlásil, že chce přísněji postupovat proti zlořádu a tudíž se jako starosta zasadí o znovuotevření vyšetřování smrti Bzučana Kanimůry, v níž byl prý zapleten Burbun Šestý. Černý polokroll, který byl volbě přítomen, vyskočil a začal ječet na celé kolo, že s případem nemá nic společného. Chvíli se tak překřikoval s Myšilovem, až musel být vykázán.
Po této trapné události se chopil slova Gerllod Moskyt, který ozřejmil, že za svého starostování chce ulehčit vdovám a sirotkům a taktéž podpořit zalidnění vesnice. Na voliče jeho projev zapůsobil zřejmě víc než Myšilovova hádka s černým výrostkem, a tudíž se Gerllod Moskyt stal desátým starostou liscannorským a vydal se tak ve šlépějích svého otce, dlouholetého starosty Krochty.
Také hned začal plnit své sliby a na podporu porodnosti vyhlásil, že každý potomek, který se narodí rodičům s liscannorským občanstvím, obdrží od obce darem 1000 zlatých. Však měl na rozhazování. Po letech řádné správy starosty Getda byla obecní pokladna plná. Sám se právě v té době z jednoho potamka radoval, neboť v chladnu se mu narodil synek pojmenovaný po slavném dědečkovi, Krochta.
Vesnice však nerostla jen přírůstkem novorozenců, přistěhoval se také Heft Taras, který potřeboval peníze na školení u mistrů, a tak prodal svou obchodní společnost. Své ženě Fiale oznámil krach, což lakomá trpaslice nepřenesla přes srdce a s mužem se rozešla, zůstavši i s dcerou Kníklou v Naglinu u rodičů.
Tím pádem přibyl také Zoltar Zemikosa, ztroskotanec a milovník ovcí, jenž se s družinou potkal při výpravě na sever. Ten dělal u Heftovy společnosti závozníka a jejím zrušením přišel o práci, tudíž přišel za svým zaměstnavatelem do Liscannoru, kde od starosty dostal dobře placené místo rybníkáře.
A tak si dobrodruzi tvořící slovutnou Nurnskou družinu žili, užívali si svých nahromaděných peněz, někteří se školili u svých mistrů a všichni se opíjeli v hospodě. Nikdo dosud netušil, že do Mallikornu se brzo zase vrátí. Ale to už je jiný příběh…

---