Historie Nurnské družiny VIII

X. Ohnivý had

[Jarn 1066, Al-Rahem]


‘Takže, to máme brnění, štít a meč. Jasně, jasně. Dýka, druhá náhradní. Olej a hadřík proti reznutí. Náhradní vycpávka. To je támhle ta hromádka. Torna s jídlem, na začátek čerstvá, a pak suchary a fazole. Mám. Voda, jasně’. Gerllod Moskyt v duchu přemítal. ‘Náhradní oblečení, teplý plášť, dvoje fusekle, když jedeme na sever’. Gerllod spočinul pohledem na další hromádce a v duchu si jí odškrtnul. ‘Tak, co tu máme dál? Obrok pro koně, náhradní uzda. Sedlo, postroj. Dál. Užitečné bezmegy, ty mám tuhle. Ty si ale potom ještě raději projdu podruhé’, zašklebil se v duchu. ‘Jojo, tohle je dobrý mít pořádně zkontrolovaný’. Večer pomalu plynul, ale bylo jasné, že bude ještě čas skočit na jedno pivo před spaním. Gerllod měl rád pořádek, a tak mu balení věcí nedělalo problém a vesele ubíhalo.
‘Dopis, bude práca. Énem co s Fialou? Tož to asi pojedu někam vobchodovat s karbonem. To je včíj jasný. Vobchod se mosí hébat’. Heft měl jasno, dorazil posel s dopisem. Z Liscannoru. Takže bude moci vypadnout z domova. Za obchodem, jak to měl rád. Ale doma musel mluvit o oficiálním obchodu. Ale co už. Jede se na sever a tam určitě Naglinskej karbon neznaj. Nevědí, o co přicházej. A on, Heft Taras, jim nějakej může doručit. Aspoň pět vozů měsíčně, ať je Fialka spokojená. Ale na dnu vozu, to je jiná, tam musí připravit tu svojí starou dobrou tornu, zbroj a zbraň.
Goran přemýšlel. Už měl dávno zabaleno. Stejně všechno důležité jako korále, nejrůznější větvičky, listí a krysí lebky měl u sebe a zbytek se vešel do jedné torny, kterou měl u postele. Akorát to chce nové suchary, ty z Álfhaimu už byli notně tvrdé. Ale teď musel myslet na to, co se stalo dopoledne. Vůdce. Oni mě zvolili, že jim budu velet. To nečekal. Ale přikládal to svému mazanému plánu při dělení truhel na konci minulé výpravy. Prostě není žádnej hlupák a ostatní to poznali. Dobrá parta. Budu přísný a spravedlivý. Tak jako u nás. Ti nejlepší šamani mohli být i náčelníky, tak proč ne on. Dneska se bude dobře spát. Duchové jsou jistě potěšeni. A krom toho, jede se na sever, tam jsou duchové silní.
“Jo, ještě bych poprosil koně. Toho prej taky budu potřebovat”.
“Ale jistě, pane. A jakého si ráčíte přát? Máme jich ve stáji na výběr několik…”. Obchodník se musel usmát, když viděl malého hobita. “Ale jestli vám můžu doporučit, tak máme i několik krásných jízdních poníků”.
“Aha… no… říkali, že si mám sehnat koně”, byl poněkud zmaten Horác, “ale asi máte pravdu. Na poníkovy se mi pojede lépe”.
Horác se spokojeně usmál, jako kdyby vyřešil složitý rébus, a po chvíli si již mohl odnášet objemný balíček věcí a vést za uzdu strakatého poníka. Tak, to by mělo být všechno, co říkali. Kůň, teda poník, jídlo na týden, voda, náhradní oblečení a balíček šipek do kuše. Všechno mám, pomyslel si. Horác byl spokojený. Všechno si obstaral a mohl jít v klidu spát. Ale předtím si zaslouží několik piv, to dá rozum. Aby se dobře spalo.

Za chvíli jedem
Klabzej Myšilov

Vstanu a zabalim baťoh z poctivý kůže
ze spíže vytáhnu salám a pecen chleba
nacpu tam veteš a všechno, co hodit se může
posnídám zbytky, co zbyly mi od oběda.

Přes hlavu přetáhnu kabát a dlaní si ulíznu vlasy
nasadim klobouk, co zdobí mě už hodně let
na nohy nazuju sandále nejlepší klasy
zavážu tkanice a můžu jet na vejlet.

Za chvíli jedem
na vejpravu
za chvíli jedem
na vejpravu.

Ještě natáhnu tětivu do luku, spočítám šípy
zkusmo si vystřelim do dveří od ložnice
vyberu nějaký korále, abych se líbil
špinavý nádobí naházim do police.

Nakonec zaskočim do chlíva, naposled nakrmim prase
přečtu mu pohádku O hloupým čuníkovi
kterýho zlej řezník Jelito uvěznil v base
jenže už musím běžet a tak mu to nedopovím.

Za chvíli jedem
na vejpravu
za chvíli jedem
na vejpravu.

Ve spěchu načmárám na kousek papíru kdo vlastně jede
a nad těma jménama vykoumám, komu dám hlas
vedoucím výpravy může bejt totiž jen jeden
ale na ňáký složitý komploty nemám už čas.

Takže vezmu hůl a před svým odchodem nalíčím pasti
kvůliva lasicím a nočním loupežníkům
v dětství mě pantáta učil železa klásti
když bylo na ňákej čas třeba opustit dům.

Za chvíli jedem
na vejpravu
za chvíli jedem
na vejpravu.

Konečně s přípravou spokojen na dvorku pohladim koně
kterej mě pozdraví cvakáním kopejtkama
než přivážu sedlový vaky tak shejbnu se pro ně
a lehce mi zakřupe v kostech pod lopatkama.

Nevadí - zaklapnu závoru, do očka zarazim kolík
letmo se rozloučím, ale jinak jsem na pohodu
v tom vidím souseda, kterej se pozeptá: “V kolik?”
já řeknu: “Za chvíli”, nahodim baťoh a du.

Za chvíli jedem
na vejpravu
za chvíli jedem
na vejpravu.


“Kde je Horác? Už tu měl bejt, sakra. Jasně se řeklo za rozbřesku”. Goran se rozhlédnul po okolí, kde se již chystala družina, ale Horác jako by nebyl.
“Asi spí”, uchytl se Frynn Konopka, “včera si dal pár piv a nevypadal, že jen tak skončí”.
“Tak pro něj skoč, ale kalupem. To snad není možný, todlecto”.
Před hostincem u Hrocha byl zbytek družiníků již sešikován a věru, bylo radost pohledět na tu sestavu, která se ospalého rána sešla na další výpravě za slávou, ctí či penězi, jak kdo chtěl. Goran, barbaří šaman a novopečený vůdce. Jemu podobná postava nevrlého Klabzeje Myšilova a vedle učený elfí pán, Rien Gwardit. Parta ostřílených bijců Gerllod Moskyt, Bolbuch a Heft, doplnění o Nuga, který se zmateně rozhlížel kolem sebe. Silná skupina. Ještě pak Frynn, šikovný hobit. A Horác, dodal v duchu Goran. Ale to je snad jedno, jestli pojede, když zaspí i nástup k odjezdu. Vedle skupiny pak seděl na koni velký muž, Svegard Medvěd. Ten, který je najal.
“Zdravíčko, pánové”, rozesmátý Horác vedl svého strakatého poníka a zářil na všechny strany.
“To je dost, že jedeš”, utrhnul se na něj Goran. “V kolik se řeklo, že je sraz?”. Ale pak mávnul rukou.
“Hele, Horáci, a kde máš věci?”, Gerllod se podíval na Horáce, který neměl nic než poníka.
“Jaký…? A jo, moment. Za chvíli jsem zpátky. Hned to bude”.
Družina vyrazila na cestu. Jaro se již hlásilo o svá práva a cesta tak byla příjemná. Goran kousek za Nurnem dostihl Svegarda.
“Takže abychom si to ujasnili, pane Svegarde. Míříme na sever do země zvané Smalland. Co dál?”.
“Jak jsem již předestřel, vyslal mně náš panovník, Hakoon Bard, abych najal družinu. To kvůli tomu problému, co máme a na který se aktuálně nedostává lidí, které na to lze vyčlenit. Víte, naše zem se nachází severu, nad Argwarem. Na severu se rozpíná již jen oceán. Alespoň co je nám známo. A právě odsud, čas od času v relativně pevných periodách se z moře vynoří, dle vyprávění, ohnivý had, který pohltí rybářské vesnice. Nezanechá po sobě nic než trosky a pár mrtvých. Bohužel, přeživších je pomálu a jediné, o čem kdy hovořili, je právě to, že viděli dlouhého ohnivého hada, kterak vyleze z moře a ničí vše v cestě. Žel právě teď nadchází doba, kdy se obvykle vyskytuje a kvůli vnitřním problémům si nemůže náš král dovolit nechat hlídkovat vojáky podél pobřeží a čekat, co se stane”.
“Jo, takže zjistit, co se dá, a hadu hlavu useknout”, zašklebil se vedle přicválavší Rien. Ale oheň z moře, to je divný, to mi můžete věřit”.
“Jistě. Je to divné, ale jak jsem říkal, nemáme mnoho zpráv o tom, o co se jedná. Navíc se onen had objevuje jednou za zhruba deset let. Přičemž tomu bude zhruba 40 let, co se objevil poprvé. Je mi líto, že Vám nemohu poskytnouvíce informací. Něco více byste se mohli dozvědět ve Varbrotu, kde sídlí král”.
“A ty vnitřní problémy, to je co? Přeci jen je dobré vědět, kam tak ňák putujeme a kde se budeme pohybovat, že?” .
“Inu, někteří šlechtici nejsou spokojení a hledají záminky, kterak se dostat k moci. A pak je tu můj bratr, Rafald Vlk… Ten, který pase nejen po větší moci. Ale to je můj problém, tím bych Vás nechtěl zatěžovat”.
“No dobrá, tak jedeme na sever setnout hada. A pro odměnu”.
Silní muži, dobrá skupina. Dobře jsem udělal, že jsem krále přemluvil k tomuto řešení. Svegard Medvěd rozmýšlel nad těmi, které daleko na jihu naverboval. Sice ho zklamal nezájem, když mluvil o svém bratru, ale co už. Vědí, na co byli najati, a na místě se pak může domluvit na dalším. Peníze byla strana, na kterou slyšeli, a toho se dá využít. Dokončí jednu práci, a pak budou volní a k dispozici. A pokud se stane něco po cestě, pokud bratr vyčenichal, kam a proč jede, mohlo by dojít k tomu, že je připoutá k sobě již dřív. Silná skupina.
Rien po cestě nemohl přestat myslet toho ohnivého hada. Oheň, to byl jeho živel. Živel, kterému zasvětil svůj život. Ale oheň z vody? To znělo divně. Sice slyšel o roztodivných substancích, které umí hořet na vodě, či dokonce z vody, ale to nebyl jeho obor. Takové nízké záležitosti alchymistů. On ctil Oheň, tu substanci, která hoří všude, jen jí uchopit. Nespoutaný a už vůbec ne připoutaný do nějaké substance. Ohnivý mořský had. Fascinující. To musí vidět, stůj co stůj. Náhlý ostrý zvuk vytrhnul Riena z přemýšlení. Jako když šíp prorazí ocel až do masa.
“Áááá, kurva. Přepadení!”, Bolbuch s šípem v těle zařval, a jako by tento výkřik spustil lavinu událostí. Rien si všimnul několika postav, které vyběhly z lesa, viděl Frynna, který nabil kuš a hledal střelce ukrytého na stromě. A pak uviděl dva jezdce, kteří vedli útok. Všude se začal ozývat třeskot zbraní, na tohle byla družina stavěná. Krátké zamyšlení a ve vzduchu kolem Riena zavoněl ozon. Pak se ale vynořila smečka psů a Rien se raději stáhnul hlouběji na kozlík vozu, na kterém během cesty odpočíval. Všude kolem látaly nadávky, křik a lomoz boje, a pak najednou, jakoby zhoustl čas kolem. Rien viděl druhého jezdce, snad velitele lapků, kterak napřahuje meč a míří na něj. Strašlivě pomalu se k němu blížil směrem na hlavu a on ještě pomaleji uhýbal nevyhnutelnému nárazu. Snad poprvé se začal modlit, ale slova byla pomalejší než meč. Slyšet křičet Frynna, viděl jeho kuši otáčející se jeho směrem a pak se čas opět uvolnil a přišla bolest.
“Áááá, kurva. Přepadení!”.
Na družinu dopadla sprška šípů zpoza stromů následovaných ozbrojenci. A smečkou psů. Vycvičené smysly družiníků reagovaly pohotově, a tak se po ztichlém okolí krátce nato rozlehly zvuky urputného boje. Každý dostal svůj podíl a každý svůj podíl rozdal. Nejvíc problémů nadělal družině střelec ukrytý v koruně stromu, zbytek pak byl dílem okamžiku. Dobře secvičení Nurnští si poradili se zákeřným útokem a zakrátko si mohli začít měnit dojmy z bitky.
“Jo, ta svině na stromě je tuhá! Určitě bude modrej ve ksichtě”, hlaholil Frynn Konopka.
“Tož štyři psiska a ten koňák, co ty, dědku?”.
“Ale, ňáký ozbrojenci, ani nevim”, odbyl Hefta Bolbuch, který se více věnoval šípu v rameni. “Sakra, nejde vůbec vyndat, co to ten šmejd střílel? Áaau, co to do prdele je. Za tyhle hroty musí bejt kriminál, au”.
“Rien. Rien… leží… tam”, ozval se po chvíli Nug.
Všichni druzi se otočili. “Cože?”.
“Dejchá. Ale je zrubanej”. Družinou proběhlo uvolněné oddychnutí.
“Hele, stačil se skrejt za ojí. Ta ztlumila náraz”, znalecky usoudil Gerllod a v ruce měl kus čerstvě přeraženého dřeva.
“Ošetřit, prohledat, zjistit, co se dá, a jedeme dál. Sakra. Jo a kdo je chlap a nebojí se, toho můžu vofačovat tadydle tim trollim srdcem”. Několik družiníků se pátravě otočilo na Gorana. “Jak ofačovat?”. Ale ten už nechával do srdce vsáknout krev z bojiště.
“Ty, vůdče, já bych rád, se nebojím”. Bolbuch se přihlásil a za chvíli bylo vidět, jak Goran přistoupil se srdcem k Bolbuchovi a vymačkal z ní krev do jeho úst.
“Blééé, u všech Bohů. To je hnus”, Rien se probral a vida nechutné divadlo, zalitoval.
“Klabzeji, můžeš se na mě podívat ty? Na tohle nemám žaludek”.
“Hnus, hnus, funguje to? Funguje. Takže u mě dobrý”, viditelně pokřál Bolbuch. “V rámci mezí”.
“Hele, náčelníku. Ty psi. Voni jsou mezi nima i vlci. A to je jako divný, to není moc normální”, otočil se od Riena na Gorana Myšilov.
Goran chvíli přemýšlel, a pak se otočil na Svegarda. “Jak že jsi říkal to s tím bráchou? Vlk?”.
“No… to by mohla být jeho práce. Ale že by vědel, kudy pojedeme? Ale bylo by mu to podobné. Nevím”.
“Hele, nic, jedeme dál, co tady? Třeba tu ještě někdo může bejt, jestli to bylo připravený na nás”. Gerllod ani netušil, jak moudrá slova v tu chvíli vyřknul. Družina posbírala, co jí přišlo užitečné, ovázala nejnutnější rány a vydala se dál na sever.
‘Musel to být on. Dozvědel se, kam mířím’. Jak, to Svegard netušil. Jedno bylo jisté, vědělo se, za jakým účelem opustil Smalland. Vlastně, když tak nad tím přemýšlel, Rafald nemusel vědět, kam jede. Důležité bylo, že mohl předpokládat, kudy se bude nejspíše vracet. Rodinná rozepře, dědictví a ambice mladšího z obou bratrů byly dostatečným motivem, aby to stálo za nějakou tu námahu. A vraždu. Obzvláště někde mimo rodnou zemi. Ale jak se zdá, tak tahle skupina, Nurnští, byla skutečně trefou do černého. Budou sice drazí, to je jasné, ale co. Stojí za to. Jen, co splní to, proč sem vyrazili.
“Vítejte ve Smallandu, pánové”. Nebylo možně nevidět úlevu na tváři Svegarda, když družina překročila hranice. Alespoň to tak vypadalo, když nechali za sebou strážnici, která se objevila zničehonic na cestě, kraji lesa. Na večer budeme ve Vabrotu. Tam se ubytujete v hostinci u Sekery. Nejlepší podnik ve městě. A dopoledne bych Vás uvedl k audienci”.
”Dobře, to bude vyhovovat”. Nurnští byli spokojeni. Cesta uběhla rychle a dobře, až na ten přepad v divočině. A dobrý hostinec je přesně to, na co se již několik dní těšila. Druzi se zvědavě začali rozhlížet kolem sebe. Smalland vypadal jako poměrně drsná země. V Gwendarronnu již začalo jaro, ale tady se teprve začínalo hlásit. Tu a tam se dal zahlédnout sníh. Pole se začala obdělávat, ale práce to byla namáhavá. Lidé byli statní, uvyklí zimě, ale hodně jich bylo pohublých. Zima musela být dlouhá. Varbrot, sídelní město krále Hakoona Barda, bylo obehnáno vysokou, temně šedou kamennou hradbou, ale za ní město hýřilo barvami, jako by si místní chtěli vynahradit pohled šedobílou krajinu za každou cenu. Však, jak se družina dozvěděla, byla tato oblast vyhlášena barvícími dílnami. Hostinec U sekery se pyšnil žlutou fasádou a obrovskou sekerou pověšenou nad hlavním vchodem. Uvnitř bylo teplo a po krátkém hovoru mezi hostinským a Svegardem se mohli druzi zakrátko nastěhovat do tří pokojů. Někteří, jako Rien a Gerllod, se s nadšením vydali do připravených kádí s kouřící vodou. Myšilov pronesl něco o ochranné krustě a odebral se do lokálu, kde společně s Goranem začali probírat rizika pravidelné očisty. Bolbuch šel s nimi, ale daleko více ho zajímala ochutnávka místního silného piva a kořalky. Po chvíli se přidal Heft a Frynn, a tak se mohl večer nerušeně rozjet. Konec konců, zítřejší dopoledne je ještě daleko.

Počítám ovečky…
Klabzej Myšilov

Počítám ovečky… nebo spíš štěnice
proklouzly škvírami až do mé ložnice
a teď tu perou se o místo u stolu
Ležím na talíři hned vedle příborů
ve vlastní omáčce, ve šťávě tepen
z potních žláz kaší jsem obložen, slepen
A tak mi zbývá jen bránit se panice
snažit se usnouti, počítat štěnice
a v duchu nadávat, jaký jsem debil
že jsem se poslední měsíce nemyl.


“Vítejte, pánové, vše, co budete potřebovat vědět, vám zodpoví můj sekretář. Přeji vám úspěch”.
‘Tak, tolik ke králově osobě’, pomyslel si Goran, audience je u konce. Takže sekretář.
“Dobrý den, pánové. Hogur, jméno mé. Dovolte mi, abych vám doplnil, co bude třeba. To, co se nazývá Ohnivý had, se poprvé objevilo před čtyřiceti léty, a od té doby jsou o něm zprávy co deset let. Až na dnešní rok, ale kvůli tomu jste zde, že? Objevuje se v rybářských vesnicích, které zcela vyplení. Škody jsou velké. Zejména tedy na lidech”. Sekretář Hogur se odmlčel, a když nepřišel žádný dotaz, pokračoval. “Poprvé se objevil ve vesnici jménem Treska. O deset let později, a nebylo to přesně deset let”, dodal, když viděl pátravý pohled Gerlloda, “ale o deset let a tři měsíce později. To napadl vesnice Rybářská a Bílý útes. Další útok se odehrál bez dvou měsíců opět po deseti letech, v tomto případě to odnesl opět Bílý útes a Zářná”. Sekretářovy prsty ukazovaly místa na mapě. “A poslední útok se odehrál ve vesnici Kamenná blata. Ve všech případech zmizela drtivá většina obyvatel, včetně těl. Zrovna tak jako hospodářská zvířata. Majetek nebyl obvykle dotčen, vyjma několika spálených domů. Ale těžko soudit, co všechno mohlo zmizet, když je minimum svědků. Obvykle přežil nějaký pasáček či někdo, kdo v době útoku nebyl na místě. Všechny útoky se odehrály večer, již za přicházející tmy. Ti, kdo přežili, vypověděli, že se z moře vynořila ohnivá čára a pohltila vesnici. Tolik tedy k Ohnivému hadu. Máte nějaké dotazy?”.
“Aha, takže nevíte, kdy se letos objeví, nicméně to má být letos. Prostě si máme někde počkat a doufat, že nám neuteče, jo?”. Goran byl poněkud rozčarován.
“Ano, to je trefné. Bohům žel”.
“Hm”.
Odměna byla sjednána a družina se odebrala do hostince. Nakonec se druzi shodli na tom, že napadené vesnice představují jenom menší část pobřeží a že si prohlédnou potencionální oblast. Snad najdou vhodné místo, odkud by šlo krajinu pozorovat co nejlépe či zřídit jakási stanoviště v odlehlejších místech. Přeci jen, podle popisu by had měl být viditelný z dálky a než pobere všechno živé, musí mu to nějakou dobu trvat. Snad to přinese úspěch. Na nic jiného nikdo nepřišel, a tak druhého dne ráno Nurnští vyjeli na sever prozkoumat oblast.

Blíží se Velký úplněk, je třeba nasytit krvavé Bohy severu. Opět se probudí a budou vyžadovat, co jim po právu patří. Nelze jim nic upřít, to by mělo strašné následky na další období. Smrt, nemoce, hlad. Kmeny se opět musí spojit, tak zní příkaz šamanů. Jícen musí být zkropen čerstvou krví. Od doby prvních vizí Thoga Moudrého a jejich uposlechnutí se Jícen zklidnil a život byl snazší. Rugh Vrána stál na přídi dlouhé veslice. Byl pověřen velením letošního nájezdu na jih, kde byl k nalezení dostatek potřebné krve. Jeho vize nebyly tak silné jako Thogovy, ale cítil se dobře, když byl vybrán. A konečně se dozví, jak končí sen, který ho již rok pronásledoval. O výsledku sice nepochyboval, ale byl zvědavý, jak se to stane a co na místě nalezne. Již brzy veslice přistanou.

“Hele, tady maj taky Trollí kopce. To je tady na severu asi nějaký častý, vzpomeňte si na tu bitku na Álfheimu”. Vzpoměl si Frynn na rok staré události.
“No jo, tak je to asi taky oblast, kde žijou, na celym severu”. Odpověděl mu Gerllod. “Ale my tam nepůjdeme. Je to moc na východ, my se budeme pohybovat spíš kolem Ostangu a na západ od něj. Leda bysme roupama nevěděli, co dělat, že jo, Gorane?”.
“Jasně. Uděláme tábor na oběd. Nug s Heftem přinesou dřevo z lesa, něco sníme, a pak jedeme na západ podél pobřeží”.
“Takže projdeme oblast, zjistíme, kde jsou jaký kopce a jestli nejde zlanařit nějaký pasáčky, aby nám dělali oči”.
“No, stejně asi nevymyslíme nic lepšího a krom toho…”.
“Co to bylo?”, Bolbuch se ohlédnul směrem k lesu, kam odešel Nug s Heftem a kde se náhle ozval řev. “Uff, popláách, do zbraně. Něco je honí”.
Z lesa vyběhla dvojice družiníků, za patami tři medvědi. Křičeli, aby upozornili zbytek, a snad i proto, aby je nohy nesly rychleji. Ale jejich varování přišlo včas a nikdo nebyl překvapen. I proto byl střet sice tvrdý, ale krátký. Zakrátko se tak mohla po okolí rozlinout slibná vůně.
“Medvědí tlapa, to je delikatesa, to vám řekne každej”, spokojeně poučoval Gerllod ostatní a otáčel improvizovaným rožněm nad ohněm.
“Ale daj pokoj s tlapiskama, hento, co mi udělá ďůru do břicha, to nežeru”. Mávnul rukou Heft a pokračoval v látání rány.
“A hele, tenhle kus je už hotovej, vypadá dobře propečenej”, usmál se Bolbuch na Riena.
“Jojo”, oplatil mu Rien úsměv. “Oheň je dobrej, víceúčelovej”.
“Tak, to byla třetí vesnice. Nikde žádný známky po tom hadu. Ale aspoň začínáme mít přehled, jak to tady vypadá. Aspoň něco”. Gerllod potřásl hlavou.
“Tož, co včíl? Já bych zalehnul, šak začíná bejt kosa jak v hluboký ďouře”. Heft začal cítit změnu počasí a po jeho slovech si i zbytek uvědomil, že docela přituhává.
“Přespíme tady, stejně se začíná blížit tma”, zavelel Goran a družina si to namířila do místní špeluňky nesoucí hrdý název U obryby. Druzi byli docela překvapení tím, jak byla uvnitř prostorná, horší byla už zjištění, že se spí dole, v lokálu. Ale co, bylo tu teplo, jídlo a místní i přes touhu popovídat si s cizinci věděli, že je třeba ráno brzo vstávat na rybolov. Ale i tak popili piva víc než bylo běžné.
“Tam je teda mlha, by se dala krájet”, hlaholil ode dveří po nějaké době Frynn, když se vrátil ze dvorka. Než to ale stačil kdokoliv okomentovat, ozval se výkřik. A po něm další. Had přicházel z mlhy.
Obyvatelé utíkali z vesnice a na opuštěném místě zůstali jen připravení Nurnští. A z mlhy blížící se Had. Očekávání bylo přímo hmatatelné, jak se z moře posouvala zřetelná ohnivá čára. Několik výkřiků jasně dokazovalo, že ne všem se podařilo utéci. Had se pomalu blížil a napětí rostlo, každý přemýšlel, kde má jaký flakónek, jaký prsten či jinou užitečnou věc. Družina se zformovala do bojové formace, když tu náhle Myšilov uviděl něco divného.
“Sakra! Sakra, sakra, to není žádnej had. Dyť to jsou lidi s pochodněma!”.
A skutečně, jak se Had dostal na blízko, bylo vidět, jak se jeho jednolité tělo rozpadá na množství jednotlivých bodů. Pochodně.
“Ústup! Do hostince a zabarikádovat dveře”. Jak Goran zavelel, tak se družina obrátila a zmizela v budově. Právě včas.

Rugh Vrána nebyl spokojen. Mlha, kterou přivolal, se na chvíli protrhla a hodně z vesničanů uteklo. Ale pak, stejně jako v jeho snech, dostal zprávu o tom, že se nějací pošetilí vesničané rozhodli bránit v té velké budově uprostřed. Proč ne. A pak přišla druhá, že je jejich obrana účinná. Dobrá, silná krev uspokojí bohy víc, než kdyby to byli obyčejní vesničané. Konec jeho snů se nachýlil. Teď se rozhodne.

“Gerllod a Bolbuch ke dveřím. Heft je jistí. Uvidíme, co vymyslí”. Goran přemýšlel, co dál. Obrana je jednoduchá, ale s čím můžou ti venku přijít? Co potom. Z toho, co viděl, byli to nějací divoši. Jejich bílé malovaní a černé tetovaní by mohlo leckoho zmást, ale jeho ne. I jeho kmen se takhle zdobil, aby nahnal strach nepřátelům. Ale důležité bylo, že tohle byli lidé. Možná divní, možná nezvyklí, ale lidé. S tím se dá pracovat.
“Au, co to bylo?”. Ostrá bolest v rameni vytrhla Gorana z přemýšlení. Kus ostrého kamene mu dopadl vedle nohy a Goran se podíval nahoru. Skrz střechu začali padat kameny, džbány a jiné těžké předměty.
“Pod lavice, kryjte se pod stoly a lavicemi”. To je teda materiál, tahle střecha.
Rien byl zklamný. Takže ten Had nebyl žádný had, žádný oheň, nic takového. Jenom pochodně. Tsss. A tolik se těšil na to, že potká tvora, který žhne, snad i hoří, ve vodě. A přitom někde v koutu duše věřil, že něco takového by mohlo existovat. Oheň silnější než cokoliv jiného. Ale ne tady, navíc musí být pod stolem, aby mu něco nerozbilo hlavu, zatímco válečníci drží dveře. Tohle čekání jenom umocňovalo zklamání z toho, co tu našel. Či spíše nenašel.

“Vyražte dveře!”. Rugh Vrána zavelel svým lidem a připravil se. Připravil si vhodné kouzlo, a pak už jen čekal, kdy se dveře rozletí.

Dveře se rozletěly pod náporem seker a beranidla a družinoví válečníci věděli, že přišel jejich čas. To, čemu rozuměli. Boj na délku paže. Semkli se, a pak udeřili jako jeden muž proti přívalu nepřátel. Jenže ten přišel až o něco později. Nejdříve do prostoru vletěla docela malá koule plná ohně. A pak za nimi vybuchla, spalujíc vše, na co narazila. Vepředu to šlo, ale v zadních řadách družiny vypukl chaos. Instinkt válečníkům velel zneškodnit toho, co za tímto stál, dříve, než se pokusí o něco dalšího, tak, aby ochránili i ostatní. A začali si mechanicky prosekávat cestu vpřed. V podstatě nazí nájezdníci se nemohli rovnat oceli, a tak i přes velikou převahu padali a jejich nápor se začal bortit. Největší překážkou se tak ukázalo několik bojovníků kolem šamana a snad velitele divochů. Toho, který seslal onu ohnivou kouli a snažil se i nadále. Boj byl tvrdý a z válečníků za chvíli tekla krev doslova proudem. Ale i ostatní se přidali, a tak bylo o výsledku záhy rozhodnuto.
Šaman náčelník. To se Goranovi líbilo, navíc on byl ten, který uspěl. Usmál se, a pak začal organizovat druhy při obírání mrtvých. Kořist je věc, která spraví náladu. Veselí družiny bylo ale náhle utlumeno.
“On… nehejbe… Je… mrtvej”, zaštkal Nug a ostatní byli zamrazeni na místě.
“Kdo?”. Nesla se tichá otázka vzduchem. A pak to všem došlo. Rien.
Rien viděl, jak na něj míří ohnivá koule a usmál se. Tak přece. Oheň je jeho síla, jeho vášeň. A v duchu již připravil odpověď neznámému a rozhodil ruce v gesto, kterým ho hodlal smést. A pak už jen teplo, teplo měnící se na žár, až to začalo bolet. A pak už jen ticho, klid a laskavé plamínky všude kolem.
“Riena musíme vzít do Liscannoru. Zaslouží si to”.
“To nejde, nevydrží, je to daleko”.
“Ale Rien si to zaslouží!”.
Druzi se chvíli hádali, ale nakonec to byl Myšilov, který rozhodl. “Já bych ho spálil. Jemu by to nevadilo a popel můžeme vzít s sebou”.
“Tak dobře. Riena spálíme a pryč odsud. Vybereme odměnu, a pak domů. Tady jsme skončili”.
A jak řekli, tak učinili. A pak, když už Nurnští opouštěli kraj, rozhodli se zpestřit si jídelníček jehněčím.
“Hej, prodej nám jehně”. Na mladém pastevci bylo něco zvláštního. Notně poďobaný po neštovicích. Šaty omšelé, sešité z mnoha různobarevných kousků.
“Prodám, co bych neprodal”. A jak se ukázalo, mluvil tak nějak blízce. Jako kdyby byli už doma, v Gwendarronu. “A kam jedete? Vy nejste zdejší, co?”.
“Co je ti po tom?”, utrhnul se na něj Myšilov, ale to už kolem zaznělo jméno Gwerdarron.
“Jé, tam odsud pocházím. Já sem taky Gwendarroňan. Jmenuju se Zoltar. Zoltar Zemikosa. Sem syn barvíře”.
“Komu je kosa?” probudil se Horác. “Chceš plášť?”.
“Zemikosa, jméno mé. Vemte mě s sebou, budu vám vyprávět svůj příběh. Je to moc zajímavé povídání. A ty ovce si klidně snězte dvě. Mně je to jedno, když půjdu s váma”.
Družina se chvilku nezmohla na reakci, ale než stačil Myšilov něco říct, předběhl ho Goran. “Tak dobře, ale ať to stojí za to…”.