Historie Nurnské družiny VIII
VIII. Kašgajci
[Jarn 1064, Dwany Růžička]
Venku bylo sychravo, kraj již začaly sužovat přízemní mrazíky, takže nebylo divu, že většina liscannořanů raději nevycházela ze
svých vyhřátých domovů. Někteří však přece jen překonali lenost a oblékli kabát, aby zašli do obecního hostince U hrocha
poklábosit s přáteli. Tak to jednoho odpoledne učinil i Gerllod Moskyt, syn významného družiníka a dlouholetého starosty
liscannorského Krochty Moskyta.
“Buď zdráv, Gerllode”, přivítal mladého válečníka Rien Gwardit sedící nad skleničkou
svařeného vína. Seděl tu od samého rána, neboť v jeho věži na pobřeží byla zima elf si nedovedl pořádně zatopit.
“Zdravím,
Riene”, pozdravil člověk a přisedl si. “Tak jak se daří?”.
“Ale dobře, krásně jsem si přes léto odpočinul”, přátelsky se usmál
elf.
“A jestlipaks už dodělal ten zápis do družinové kroniky, jaks slíbil?”.
“Ech, no, abych tak řekl, neměl jsem ti nějak
čas, to víš, samá práce, samá práce, pořád v jednom kole”, nasadil Rien svůj nejnevinnější úsměv.
“Takže nemáš ani čárku”,
zhodnotil Gerllod elfovo celoroční úsilí.
“Mno, už jsem skoro začal, ale mám spíš kaňku, nějak se mi rozlil inkoust a já
nemám čím psát”.
“To je takovej problém dojít si koupit novej?”, zamračil se Moskyt.
“No, mám moc práce a nějak mi
došly prostředky…”, vymlouval se elf.
“Cože jsem to slyšel?”, přitočil se ke stolu hostinský Jeremiáš, u kterého pil Rien
zásadně na dluh.
“Já, totiž…”, začal čaroděj rychle přemýšlet, “…jsem se zrovna ptal tady Gerlloda, jakými prostředky došli
domů z té daleké země? Slíbil mi totiž, že mi o tom povypráví”.
“Jen aby”, zamručel Jeremiáš a odešel natočit
pivo.
“Tak začni, Gerllode, už se nemůžu dočkat, až si ten příběh poslechnu”, obrátil se elf na mladého válečníka.
“No
dobře”, vzdychl Moskyt. “Koneckonců jsem to slíbil”.
* * *
Zdravím vás,
Nurnská družino,
Velice rád bych s vámi v soukromí projednal neodkladnou záležitost. Pokud máte zájem, zvu vás dnes
večer do svého domu. Odpověď ústní nebo písemnou zašlete po doručiteli.
S úctou,
Abdan Vhala,
obchodník
PS: Má adresa je Zlatá ulice 15
* * *
“Takže jednoho dne tuším začátkem Jarnu přišel do hospody chlápek s dopisem. Jakejsi Vhala nás zval k sobě domů a bylo jasný, že
to nebude zdvořilostní návštěva. Pochopitelně jsme přijali a večer jeli do Nurnu. Řeknu ti, nežije si špatně ten Vhala. Obrovskej dům
v nejlepší čtvrti, zařízení přepychový, krásný koberce, obrazy, sochy, prostě nádhera. A já vim, o čem mluvim, protože můj otec náš
dům taky bohatě zařídil, ale na tohle teda neměl. A toho služebnictva”.
“A co byl zač ten Vhala?”, zajímal se Rien.
“Nó, ten,
to byl takovej vysokej člověk, měl určitě přes dva sáhy, a na sobě měl takovej hábit nebo co, vod krku až ke kotníkům. Ale krásná látka,
celá prošívaná zlatem. Takže nás pozval ke stolu a nabídl nějaké lahůdky, moc dobré to bylo”, oblízl se Gerllod, o kterém bylo známo,
že je od dětství velmi mlsný.
“A pak začal vyprávět. V Nurnu žije už šest let a živí se tu obchodem, ale pochází z dalekého
Andeluru. Ten právě před těmi šesti lety dobyli Kašgajci, což jsou nějací východní primitivové, který považujou za čistou jenom lidskou
rasu”.
“To jsou teda poměry”, zavrtěl hlavou Rien, v jehož domovském Trindindolu jsou naopak lidé, a také ostatní rasy krom elfů,
považováni za méněcenné.
“Tenhle Vhala”, pokračoval Moskyt, “uprchl, ale ve spěchu nepobral všecny svý věci. A teď, když už
se snad situace uklidnila, chtěl po nás, abychom se do Andeluru vypravili a přinesli mu je. Chtěl teda hlavně dvě věci, a sice Abbharův
meč a schránku tvaru vejce, který měl mít schovaný v rodinné pokladnici. Od pokladnice nám dal klíč, ale ty klíče měly bejt potřeba
dva, druhej byl ukrytej v jeho bejvalym domě v tajný schránce v krbu. No a pak ještě chtěl, abysme předali deset tisíc zlatejch nějakýmu
chlápkovi jménem Čaghri, kterej mu tehdy pomohl uprchnout ze země. A za to všechno nabízel sedmdesát tisíc”.
“Fíha”, hvízdnul
Rien, který s penězi nikdy nedokázal vyjít a byl tedy stále na mizině.
“No to se rozumí, plácli jsme si. Další den jsme nakoupili
zásoby a vyrazili směr Kašgaj”.
* * *
Velký Kašgaj je země ležící východně od
Hymlajských hor a jižně od Mrtvého moře. Panovníkem je tam Umar Malikšáh ibn al Chatláb, který se honosí titulem malik al-mulúk
neboli král králů.
Západní Kašgaj přiléhající k Hymlajským horám tvoří step až polopoušť, je tu málo lesů a krajina je řídce
osídlena. Nejvíce lidí žije kolem řeky Sút, kde kvete zemědělství. Více na západ převládá pastevectví a v horách jsou naleziště železa
a diamantů. Ústředními městy oblasti jsou Chajban a Ragbád.
Ke Kašgaji byla tato oblast připojena ve třicátých letech a
obyvatelstvo, které dříve tvořily převážně kočovné kmeny barbarů a lidí, je pomalu začleňováno do kašgajské společnosti. Na tom mají
hlavní podíl kněží zvaní chalífové, kteří šíří víru mezi prostým lidem.
V celém Kašgaji převládá víra v Al-Achmala. Ten sjednotil
kašgajské kmeny na východě a vládl božskou mocí. Pod jeho vedením se Kašgaj začal rozšiřovat. Al-Achmal po sobě zanechal mešhed,
soupis zásad a způsobů, jakým se mají správní věřící chovat. Jednou z těchto zásad je šíření víry dále mezi nevěřící. Každý z věrných
je po smrti přiveden před Al-Achmala a pokud žil dobrý život a byl dobrým věřícím, Al-Achmal ho přiřadí ke své družině.
V
Kašgaji je zakázána magie a všechny její projevy. Jen chalífové, kteří jsou nadáni mocí Al-Achmala, mohou činit věci
neskutečné.
* * *
“Kdo teda vlastně jel?”, zeptal se Rien.
“No, takže vůdcem
byl Klabzej”, začal v duchu počítat Gerllod. “Válečníci jsme tam byli já, mukuřan Dolwen, dědek Bolbuch, bonzák Heft a ten přitroublej
barbar Rall. No a pak jel ještě Menhorian, Fionn a družinovej blb Horác Libovej. A s touhle sestavou jsme jeli a jeli, až jsme přijeli do
Kostence”.
“To je kde?”, podivil se elfí čaroděj, jemuž mapy nikdy nic moc neříkaly.
“Takový městečko pod Armidenem.
Vede tam obchodní stezka, takže celkem bohatne. Ale ani ti nevim, kdo tam vlastně vládne. Určitě tam byli nějaký kasulský, který
dohlíželi na bezpečnou dopravu mehaje”, vysvětloval Moskyt.
“Každopádně ve městě bylo spoustu obchodníků a žoldáků, protože
se tam formovaly karavany pro cestu na východ. Kraje jsou tam totiž nebezpečný, a tak jezdí obchodníci s ochrankou pohromadě, aby
se mohli líp bránit. No a v tom zmatku jsme hledali, jestli bychom se k nějaký takový karavaně nemohli nechat najmout, tak jsme se
rozešli. No a Fionn si všimnul nějakejch podezeřelejch chlápků, tak je chvíli sledoval a vyslech, že nějaká banda lupičů unesla ženu
velitele místní posádky, aby jim jako nedělal problémy”.
“Kam ten svět spěje?”, zavrtěl hlavou Rien.
“Tak jsme za tím
velitelem zašli. Byl to nějakej Zorban Drull, a když jsme mu řekli, co víme, strašlivě se rozčílil. Hned po nás chtěl, abysme ho dovedli
za těma chlapama, takže nás Fionn doved do Černý korouhve, to byl takovej hostinec dohromady s hampejzem a hráčskym doupětem.
Co ti mám povídat, vpadli jsme tam i s tim Zorbanem a srovnali to tam na jednu hromadu. Pak ten Zorban vzal pod krkem majitele
podniku, to byl nějakej kudůk, Čurcha Čardavec se jmenoval, a hrozil, že mu uřízne koule, když neřekne, kde je jeho žena. No jasně,
že to řekl. Takže koule mu zůstaly, ale šel bručet do báně.
Ta ženská měla bejt na ostrůvku v jezeře kousek od Kostence. Ten
Zorban sice chtěl jet hned pro ní, ale byl to voják a měl povinnosti. Slíbili jsme mu ale, že se o to postaráme. A tak jsme se vydali k tomu
jezeru. Trochu jsme bloudili, takže už byl večer, když jsme došli na takovej kopec, a najednou se na nás vyřítila smečka vlků. A nebyli
to nějaký obyčejný vlci, na to nás přepadli moc chytře. Pak nám někdo říkal, že v okolí řádí vlkodlak Severus a jeho smečka. Tak tam
dořádil. Jenže v tom boji padnul Fionn, roztrhali ho vlci. To byla velká ztráta, protože to byl machr na zámky a taky skvěle střílel z luku,
ale takovej už je život dobrodruha”.
“A co ta ženská, našli jste jí?”, hořel zvědavostí Gwardit.
“To víš, že jo. Neměli jsme
loďku, ale na ostrůvek jsme se dostali pomocí vodoměrek. Vždycky pár lidí přešlo a jeden pak donesl vodoměrky ostatním. Byl tam
takovej malej tábor a hlídalo ho asi pět chlapů, který jsme sejmuli. Ve vězení tam drželi tu ženskou a ještě pár lidí, mezi nima byl takovej
jeden hrozně divoce vypadající barbar. No a ukázalo se, že už družinu před lety potkal na severu, ale pak si šel po svých. Prej se toulal
po světě, až padl do rukou loupežníkům, takže když jsme ho osvobodili, tak se k nám zase přidal. Goran se jmenuje”.
“Jo, šamana
Gorana si pamatuju, potkali jsme ho v Olvornu”, pokýval hlavou Rien. “Kouzlí dost podivně, ale je to správnej chlapík”.
“To jo”,
pokýval hlavou Gerllod. “No abych pokračoval. Z těch lupičů jsme vytáhli, kdy a kde se chystá přepad další karavany, takže jsme to
jeli nahlásit Zorbanovi. Měl samozřejmě radost, docela slušně nám zaplatil a zajistil nám i místo žoldáků u tý karavany, to hodilo taky
pěknou sumičku. Ke karavaně se samozřejmě připojilo mnohem víc vojáků než obvykle, aby ti lupiči padli do léčky. A s tou karavanou
jsme se teda vypravili dál na východ”.
* * *
Po obsazení Andeluru se dalšímu
rozšiřování Kašgaje na západ postavily Hymlajské hory, které byly pro pravidelnou armádu prakticky nepřekročitelné. Kašgajci proto
soustředili svou sílu na dobytí města Maghreb, čímž by se jim otevřela cesta podél Mrtvého moře na západ. Hrdinství maghrebských
jim však prozatím zabránilo prorazit. Do Maghrebu proudili muži a zbraně dále ze západu, a proto se kašgajci rozhodli sabotovat
zásobování. Několik dobrovolnických oddílů bylo proto posláno přes Hymlajské hory.
Vhodné působiště našly tyto oddíly
západně od Kasulu a severně od Barroldského hvozdu, kde došlo k rozpadu centrální moci a kraj ovládali jednotliví šlechtici a města,
svářící se o území. V oblasti bylo rozšířeno lupičství a kašgajci se přidali právě k těmto lupičským tlupám, aby podrývali zákonnou
moc, vnášeli do oblasti chaos a narušovali obchod. Jejich dalším úkolem bylo šířit víru v Al-Achmala, která se uchytila na některých
panstvích.
Veliteli těchto oddílů byli dva vysoce postavení kašgajci, a sice Ibn Chalíd a Kutlumuš. Jejich základnou se nakonec
stalo městečko Černoc, kde vládl pán Hudgor. Neblaze proslulý však byl především jeho bratr Rudous, jehož lupičská tlupa operovala
po širém okolí a nikdo neměl dost sil učinit jejímu řádění přítrž. Po příchodu kašgajců její síla a drzost ještě vzrostly a nikdo před nimi
nebyl v bezpečí.
* * *
Otevřely se dveře a do hostince vstoupil starosta Getd
Ruindorský. “Hospodo, dej mi pěkně teplej grog, a raději dvojitej. Už mi třeští hlava, Gawinovi rostou zoubky”.
“Buď zdráv,
starosto”, přivítal starousedlíka Rien. “Pojď si přisednout. Kolik už těm tvým ratolestem vlastně je?”.
“Díky”, přistrčil si židli
Getd. “Inu, Lotdovi už dva a půl a malý Gawin bude mít brzo rok. To si přece pamatuješ, jak jsme to loni zapíjeli. Zrovna bylo všude
mokro, a když starej Arkuss vodcházel, tak sebou praštil přímo do tý největší louže”.
“Na to si pamatuju”, zachechtal se Gerllod.
“A pak se nemohl postavit a nikdo mu nechtěl jít pomoct, aby tam nežuchnul taky”.
“Jo, to je ono”, rozesmál se Ruindorský. “To
zapíjení je snad na dětech to nejlepší. Ale teď? Že se nařvou, už aby vyrostly a šly z domu”.
“No to si ještě počkáš”, zasmál se
elf.
“A co vy dva tady vůbec kujete?”, podíval se starosta na dva družiníky.
“Nekujeme nic, ale tady Gerllod mi zrovna
vypráví o tom letošním putování na východ”, vysvětlil Gwardit.
“Aha, no to si taky rád poslechnu, tak povídej”, vyzval Getd
mladého Moskyta a usrkl z teplého nápoje, který před něj právě postavil hostinský.
“Takže jsme jeli z Kostence s karavanou”,
pokračoval Gerllod ve vyprávění. “Věděli jsme, že se nás chystaj přepadnout u Slunečního mostu, takže jsme se dobře připravili, a taky
že jo. Vyrazili na nás ze všech stran, měli to dobře naplánovaný, ale nečekali tolik vojáků. Z části to byli obyčejný lupiči, z části nějaký
východňáři v takovejch hábitech. Družina měla za úkol bránit týl, tak Klabzej sešikoval válečníky a žádnej nepřítel neměl nárok. Já
bojoval vedle Dolwena a rubali jsme to jako na jatkách. Vedle nás se bili trpaslíci a křídla jistil Myšilov a Rall. V záloze byli Goranovi
dvojníci s palicema a taky rozdali pěknejch pár ran. Teda on ten šaman kouzlí dost zvláštně, ale když na to přijde, tak je platnej. Když
byla situace vážná, tak zakouzlil i Blathel, no a z vozu střílel Horác. Jestli ten trefil nepřítele nevim, ale hlavně, že nezasáh nikoho
z našich. Byla to moc pěkná bitka, to teda jo, chvíli to vypadalo na hraně, ale nakonec jsme je dostali všechny. Pár vojáků vzalo přeživší
zajatce zpátky do Kostence a my jsme pokračovali s karavanou dál.
Na těch vozech se jelo pomalu, takže do Maghrebu jsme jeli
asi měsíc. Zvlášť cesta pouští byla úmorná, docela jsme si užili, když jsme se konečně mohli vykoupat v čistym moři. A pak už se blížily
hradby města”.
“To mě zajímá, ten Maghreb”, ozval se Getd. “Povyprávěj o tom městě”.
“Tak tedy, Maghreb je velký
kosmopolitní město na východě. V jednom místě dosahujou Hymlajský hory až téměř k moři a teče tam z nich řeka, a právě na tom
svahu stojí, takže je vlastně stupňovitý, což ještě zvýrazňuje několik okruhů hradeb, který dělej město na několik částí. Nejchudší část
je úplně dole, kde je v ústí řeky přístav, a tudy se do města vjíždí . Druhý patro tvoří kupecká čtvrť, a ve třetí, nejmenší, jsou kasárna
a vězení. Úplně nahoře je nejbohatší část pro místní elitu a vládu. Tam jsme se taky podívali, protože jsme měli svědčit před radou
o okolnostech útoku na karavanu. Ony ty karavany jsou pro město životně důležitý, neboť na Maghreb útočej kašgajci. To jsou ti
primitivové, co zabrali Andelur. Jeden velkej útok maghrebští zrovna nedávno odrazili, ale čekaj další. Proto je taky město plný vojáků
všech ras”.
* * *
Santhorův kult pochází odněkud z východu. Před mnoha lety
se podařilo Santhorovým kněžím pod vedením Zirvara proniknout do Maghrebu a tam otrávit místní vodovod Santhorovou krví. Část
obyvatel po požití vody zemřela, ale zhruba polovina se změnila v obludy, které poslouchaly Zirvarových příkazů a on díky nim
vyvraždil zbylé obyvatele a ovládl město. Město bylo dobyto zpět až Velkou maghrebskou výpravou pod vedením Zevola vir Waga.
Santhorovy přisluhovače tvoří proměněnci, což jsou lidé, které Santhorova krev proměnila na zvířata a oni nemají vlastní vůli
a jsou slepě oddáni kultu. Mnoho z nich věří, že věrnou službou Santhorovi se postupně promění v silnějšího a mocnějšího jedince.
* * *
“Jelikož jsme pomohli zachránit karavanu”, pokračoval ve vyprávění Moskyt,
“tak jsme dostali slušný ubytování. Byli jsme docela rádi, že si můžem pár dní odpočinout, jen Menhorian furt někam chodil a chtěl si
prohlížet místní architekturu. Prostě byl z toho města úplně vedle. A jednoho dne takhle přišel, že vyslech rozhovor nějakejch hajzlů,
co chtěli votrávit město. Bylo to v hospodě U krajáče. Hospodskej, nějakej Hrabán, byl totiž příslušníkem Santhorova kultu”.
“A
to je co zač?”, zajímal se Gwardit.
“To je kult nějakejch úchyláků”, stručně shrnul situaci Gerllod. “Uměj se proměnit na různý
obludy. V tý hospodě měli tajnou základnu a bylo jich tam několik, jeden vypadal jako medvěd, jinej měl oči jako moucha a štíří ocas,
další měl hlavu vrostlou do hrudi a dva měli pavoučí tělo. Hnus”.
“To teda jo”, odplivl si na podlahu Rien.
“No, ale zmákli
sme je a skřípli jsme hostinskou. Ta moc nevěděla, ale poradila nám, kde najdeme nějakýho Limvora Morlleho, což byl alchymista, ale
vydával se za zlatníka. Asi nemusim dodávat, že to jeho zlatnictví jsme vyplenili a ptáčka dostali, i když byl hrozně rychlej a měl
šupinatou kůži. Měl u sebe dost dokumentů, a z toho vysvítalo, že tenhle Limvor vytvořil lektvar, kterej chtěl vylejt do maghrebský
vodárny, čímž by se rozšířil po celym městě. Po tom lektvaru by část lidí umřela a část by se proměnila taky v nějaký takový stvůry.
Ostatní santhorovci se skrejvali v horách, a po týhle katastrofě by se město asi nemohlo bránit, tak by ho nejspíš dobyli.
Tak tyhle
nalezený důkazy jsme předali radě města, samozřejmě z toho bylo velký pozdvižení, protože nikdo nic netušil. Nějací vojáci pak šli
pochytat ty úchyly do hor. To se nás už ale netýkalo. Nám jako zachráncům města vyplatili slušnou odměnu a hlavně jsme se všichni
stali čestnými občany města Maghrebu”.
“Ha, mluví se tu o mně?”, vstoupil do lokálu trpaslík Bolbuch s lopatou v ruce. “I já
se totiž na stará kolena stal čestným občanem Maghrebu”.
“Tos měl teda na čase”, zachechtal se Rien.
“Hele, Bolbuchu,
na co máš tu lopatu?”, zeptal se udiveně Gerllod.
“No co, hloubim si svojí zemnici, abych se moh do zimy nastěhovat, když mi
tady starosta konečně přidělil k tomu čestnýmu maghrebskýmu taky normální liscannorský občanství”, sdělil trpaslík.
“To máš
co dělat, zima už je za dveřma”, zasmál se Getd.
“Však taky jo, jen mi už nějak prokřehly ruce, tak do nich potřebuju vlejt novou
sílu. Hospodo, kořalku”, poručil si Bolbuch.
“Hele, a viděli jste, jakej barák si to staví Menhorian?”, nadhodil Rien. “Vypadá
moc pěkně, a to si ho sám navrhl. Do zimy určitě bude stát, už se těším”.
“Určitě na to, abys měl kde bydlet, když ti do šikmý věže
táhne”, zašklebil se Gerllod.
“Náhodou umim ocenit pěknej barák”, ohradil se elf.
“Já jenom nechápu, proč Menhorian
škudlil a nekoupil si k domu ani sáh pozemku”, zavrtěl hlavou Getd. “Bude mít pěknej barák, to jo, ale kolem mu roste akorát plevel
a trní”.
“Když mu nevadí, že mu budou sousedi chodit vochcávat rohy, ať si pozemek nemá”, prohlásil Bolbuch a kopnul do sebe
velkého panáka pálenky. “Uch, to je žrádlo. Tak se tu mějte, já jdu zas pracovat. Ale nebojte se, brzo přijdu zas se trochu zahřát”.
“Tak, Gerllode, co kdybys pokračoval?”, obrátil se na válečníka Rien, když se za trpaslíkem zavřely dveře.
“No dobře”,
pokýval hlavou Moskyt. “Kdeže jsem to skončil?”.
“Jak jste se stali čestnými občany Maghrebu”.
“Jo, jasně. Takže pak jsme
začali bádat, jak se dostaneme do Andeluru”.
* * *
Andelur je náhorní planina
obklopená Hymlajskými horami. Země byla dobyta kašgajci a přičleněna ke Kašgajské říši. Následně začala být v zemi šířena víra
v Al-Achmala. Nevěřící obyvatelé byli vystěhováváni z měst a byl jim zabavován majetek ve prospěch přistěhovalců z východu, kteří
měli usnadnit pokašgajštění země. Obyvatelé si nicméně na novou víru rychle zvykli a většina, zejména ve městech, Al-Achmala přijala
za svého boha.
Někteří členové starých šlechtických rodů se ovšem nehodlali smířit s kašgajskou nadvládou a se zbytky poražené
armády vedli odboj z okolních hor. Pod vedením Siruvoje Sivarského se těmto vojskům podařilo dobýt Beden, ale po příchodu posil
z Kašgaje byla armáda poražena a Beden zabrán opět kašgajci, přičemž Siruvoj padl. Tím se rozpadl také veškerý odboj, jehož zbytky
se nyní místo boje za svobodný Andelur zabývají spíše lupičstvím.
* * *
“Někdo
z maghrebský rady nám poradil, že skutečně existuje cesta pod horama”, pokračoval Gerllod ve vyprávění. “Dokonce byla značená
tajnejma značkama, který jsou vidět jen v modrym světle, tak jsme si pořídili modrý sklo na lucernu. A skutečně jsme takhle podle
značek šli. Nejdřív jsme prolezli starý trpaslický doly. Ono původně byl Maghreb hornický centrum a pod horama se těžily rudy, ale
dneska už je to vytěžený.
Takže podle těch značek jsme prošli těma dolama a dostali jsme se do takový obrovský přírodní trhliny.
Hluboko dole tekla láva a bylo tam vedro k zalknutí. Šli jsme to celejch pět dní, než jsme se dostali na druhou stranu. A tam jsme narazili
na podzemní prostory, který vykopal nějakej Ohněspár jako svou hrobku. Jenže asi nechtěl bejt rušenej, protože to tam hlídali nějaký
ohnivý démoni, takže nastala strašná řežba. Ono s třísáhovou ohnivou postavou se bojuje dost blbě, to pálí, i když do ní sám mlátíš. A
v tom boji taky zařval Dolwen. Byl popálenej k nepoznání. Ale když už jsme byli v hrobce, tak jsme ho tam pohřbili, přeci jen to byl
významnej družiník a skvělej válečník, i když byl z Mukuru”.
“No jo, je to neštěstí”, pokýval hlavou Rien. “Tou dobou jsme tu
pohřbívali Rollandu Rugornskou. Zemřela, chuděrka, stářím”.
“Jo, to byla tragédie”, přikývl Getd. “Navíc se ukázalo, že
hrobníkem je Dolwen, kterej byl na výpravě, to jsme samozřejmě netušili, že je taky po smrti. Tak jsem musel jmenovat novým
hrobníkem Haarduna Rugornskýho, aspoň má ten holomek pořádnou práci”.
“Je to smutný, že pamětníci starejch časů vymíraj”,
smutně pronesl Gerllod.
A jeden takový pamětník právě vstoupil do dveří, a nebyl to nikdo jiný než Drsoul Roahanský.
“Uf,
to je samec”, oklepal si starý hraničář jinovatku z vousů. “Zdravíčko, Gerllode, tak jsem slyšel, že tvoje matka zas vyhání Maju
s Blbůnem z domu”.
“Matka nikoho nevyhání”, ohradil se válečník. “Naopak, na vlastní náklady koupila Maje dům po Yallu
Reblledovi”.
“Jistě nezištně”, ušklíbl se Gwardit, který měl s vyháněním z domu své zkušenosti. Jeho samotného před lety
Jeremiáš vyrazil z pronajatého pokoje v hostinci, protože za něj nechtěl platit.
“Prostě se už nechtěla koukat na ten bordel na
vedlejší zahradě u tý polorozpadlý krollí kůči. Může se někdo divit?”.
“Já tedy ne”, přitakal Drsoul a přisedl k ostatním. “Ta malá
opice mi pořád lezla na hrušky. Proč vůbec není ve škole, starosto?”.
“Burbun už školu vychodil”, odvětil Getd. “Sice to byl
čtyřkař, ale základy čtení a psaní nakonec pochopil. No a teď nejsou děti, takže je škola zavřená”.
“Snad se to zas zlepší”, prohlásil
Drsoul. “Vždyť ty sám, starosto, máš už dvě děti, kováři Lunciovi ta malá taky roste jak z vody, pak je tu malej Chában, no a tady mladej
Moskyt pokud vím chystá veselku s tou pěknou Lilien, takže určitě ještě něco přibude”.
“Tady se taky nic neutají”, povzdychl si
Gerllod a zhluboka se napil.
“Však už jsi to taky úředně ohlásil”, obrátil se na něj starosta. “Mám to zapsaný ve svý nový
starostenský knize”.
“Ty máš novou starostenskou knihu?”, zeptal se Gwardit.
“Jasně, tu starou přece vzala loni velká voda,
když se rozvodnil náš potok”, odvětil Getd. “Tady Gerllod se pro ní vrhal do proudu. Pěkně se přitom vyválela v bahně, co proud
spláchnul z Myšilovovy zahrady. Ta vypadala. A ten puch. Pěkně dlouho se musela sušit, a pak byla děsná práce ty rozmazaný stránky
přečíst a přepsat, ale už je zase všechno, jak má být”.
“To je dobře, a na to se napijeme”, pozvedl číši Gwardit. “Na novou
starostenskou knihu a na památku nešťastného Dolwena”.
“Tak, a teď bys mohl, Gerllode, pokračovat ve vyprávění”, pronesl Getd,
když se všichni napili.
“Dobře, už se blížíme k závěru. Takže z tý Ohněspárovy hrobky jsme vylezli ven, kde byly trosky jeho
domu. To už bylo v Andeluru. Tak jsme zamířili k Bedenu, kde dřív Vhala bydlel. Cestou jsme potkali Frynna Konopku. Zahlíd ho
Myšilov na hlídce, takže měl milej hobit docela štěstí, že ho hned nezastřelil. Chvíli na sebe mířili a pokřikovali přes takovou rokli, až
se do toho vložili ostatní a Frynna jsme vzali s sebou.
Ukázalo se, že ve Vhaleho domě bydlí jistej Hárum ar Rašíd. Dřív to byl
Vhaleho soused a prý nám mohl pomoct, akorát se ukázalo, že to je hajzl, kterej chce ty Vhaleho věci pro sebe. Jen celý ty léta nepřišel
na to, jak se k nim dostat. Taky byl zřejmě velký zvíře a pomáhal současný vládě. Takže do jeho domu se pak vloupal Myšilov a z krbu
vyzvedl ten druhej klíč. Jenže pak chtěl ještě krást a vlez k tomu Hárumovi do ložnice. Ten se probudil a zavolal vojáky, který tábořili
u něj na zahradě jako ochranka. Myšilov musel utéct na střechu a tam na sebe seslal nějaký kouzlo, takže uletěl.
S druhym klíčem
jsme šli do Vhaleho bejvalýho zámečku, kde měla bejt ta pokladnice. Zámeček byl vyrabovanej a vypálenej, ale Vhala nám popsal, jak
se dostat k pokladnici. Taky tam žili obrovský pavouci, ale to jsme taky věděli a od Vhaleho jsme měli lektvar, kterej je měl odpuzovat.
Nefungovalo to ale úplně stoprocentně, takže některý pavouci po nás vyjeli. Zvlášt, když se ukázalo, že přímo v pokladnici má hnízdo
jejich matka, takže tu jsme museli kuchnout. Bylo štěstí, že tam nikdo nezakukal, pár lidí mělo na mále.
Každopádně jsme věci
z pokladnice vyzvedli, ale když jsme vylezli ven, tak tam čekal ten Hárum s asi padesáti chlapama. My byli děsně porubaný vod těch
pavouků, takže jsme proti nim neměli šanci. Naštěstí ti pavouci šli za náma, ale díky tomu lektvaru nezaútočili na nás, ale na ty chlapy,
a za chvíli je rozehnali. To byla celkem sranda, jak pelášili pryč.
No a pak už jsme akorát vyhledali toho chlapa, toho Čoghrima.
Ten žil v Bedenu, ale nechtěl přijmout peníze od Vhaleho, chtěl, abysme ho vyvedli ven ze země. To už nebyl vcelku problém, cestu
jsme znali, takže jsme zas vlezli do toho Ohněspárova domu a podzemím jsme prošli zpátky do Maghrebu.
No a v Maghrebu jsme
ještě zašli za radou a varovali je před útokem kašgajců přes hory. V tom Bedenu jsme totiž viděli šikovat se kašgajský vojsko. Nebylo
problém zjistit, že kašgajci chystaj další útok na Maghreb a nějaký oddíly se maj pokusit překročit hory z Andeluru a napadnout
Maghreb z druhý strany. No, co vám mám povídat, vysloužili jsme si další odměnu, pár dní si odpočinuli ve městě, a pak už jsme jeli
domů. Však to taky byla pěkná dálka”, zakončil vyprávění Gerllod.
“Tak na činy veliké, na dálky nezměrné”, pozvedl číši Rien
a ostatní ho následovali…