Historie Nurnské družiny VIII

---

VII. Za Bořimsko!

---

[Chladen 1063, Otakáro Vesta]

Kapitola 1 - Svatba

„…a já ti teda přeju Adone, aby na tebe vobčas Smrken spočinul vlídnym pohledem, ale bohové ať tě chráněj, kdybys někdy pytlačil. Hm, a tady máš vode mě dárek“, Klabzej Myšilov s těmito slovy poplácal po hlavě hobita Adona a předal mu do ruky provaz, na jehož konci se zmítaly tři kozy. Tedy, dvě kozy a jeden kozel. „Mééé“, zamečela zvířata sborem a vypustila hromadu kouřících bobků.
Svatba Adona s naglinskou hobitkou Mailou Permonovou byla připravena velkoryse. Nebylo tam možná tolik cetek a naglinské honorace jako na svatbě trpaslíka Hefta, když si bral dceru místního starosty, ale o to byla tato svatba útulnější. Pronajatý sál jedné naglinské hospody byl zcela zaplněn svatebčany, kteří se vydatně ládovali domácími koláčky, jitrnicemi, šunkou a dalším jídlem, které pokrývalo hodovní stoly. A také se hojně pilo. „Máte to nějaký hlučný kamarády. A opravdu k nim patří i ten divnej zarostlík?“, naklonil se v jedné chvíli otec nevěsty, vážený důlmistr Permon, k již přiopilému ženichovi. „Patří, patří. To víte, pane otče, les dělá zázraky“. „No aspoň ty pitomý kozy mohl nechat venku, dyť to tady všechno poserou! Svatba je přeci jenom slavnost, a teď mě sousedi pomluvěj, že tady šlápli do toho tentononc, fuj!“. Adon něco tchánovi odtušil, políbil nevěstu a odkvačil si natočit korbel piva.
„A teď tu naši!“, zařval Dolwen, dezertér z mukurské armády. Za chvíli již vyděšení hosté museli poslouchat oblíbenou píseň nurnských dobrodruhů ‘Zas mě láká vůně mordu’, kterou za chvíli vystřídala táhlá balada o Torpu Katzbalgerovi. Starý Permon by v té chvíli nejraději vrazil své jediné dceři facku, co že to přivedla do rodiny. Maila však seděla opodál a něco si špitala se svojí kamarádkou Fialou Ómorkovou, ženou trpaslíka Hefta, který jako jediný neseděl s Nurnskými, ale se svojí ženou, a tajně upíjel z flašky, kterou ukrýval pod stolem. Měl vztek, neboť mezi hosty zahlédl i svého podomka, stařičkého trpaslíka Bolbucha, kterého nikdo na svatbu nezval. Nebyla to sice Heftova svatba, ale i tak se to Hefta dotklo. Co si má jeho podomek, kterej se válí někde na slámě v maštali, chodit po svatbách a obracet do sebe jednu láhev za druhou? On, ‘Heft Taras z Naglinoj’, je přeci někdo, za ženu má starostovu dceru, on sám je majitel prosperujícího povoznictví, tak co se tady má koukat na to, jak se zpíjí jeho slouha. Jeho slouha! Nějaký Bolbuch, kterého družina sebrala na konci minulé výpravy. Už bylo dávno po všem a kořist byla napytlovaná a připravená k dělení, když tohohle starce potkali. S těžkým kladivem štěrkoval cestu. A to prosím z trestu Koho to tenkrát vůbec napadlo se s ním dát do řeči? A výsledkem bylo dokonce Bolbuchovo přijetí do družiny. Že prý jeho syn Bušchal byl kdysi členem společenstva. Povídačky Prej družiník Heftův podřízenej, především A že je to našinec, to je úplně jedno!
Bolbuch skutečně pil všechno a vydržel toho strašně moc. Pil ty nejstrašnější dryáky, byl schopen celé dny hladovět, ale bez alkoholu vydržel většinou jen ve spánku, a i v tom šátral rukama kolem sebe a hledal láhev. Za společníka pro tento večer si vybral druida Myšilova, ke kterému se svojí vizáží docela dobře hodil. Myšilov byl rád, že má s kým pít, a vydatně Bolbuchovi naléval z cizího.
„Deme domu!“, pronesla okolo půlnoci Fiala Ómorková k Heftovi, který sice na kamarády z Nurnské družiny hodil výsměšný pohled, ale poslušně se zvedl a začal hledat, kde nechal klobouk. Vypukl smích. „Ale no tak, eště chvíli, nech nám ho tu, Fialo“, začal se za Hefta přimlouvat ženich Adon, který zatím měl o manželství pouze mlhavé představy. „Hodinu! A pak hybaj domu“, nechala se obměkčit Fiala a odešla naštvaně sama. „Děkuju, děkuju vám, kamarádi. Vy ste všici fajn chlapi. Dobrá muchér což, ale já si to s ňou dóma srovnám. To budete čubrnět, nebo vám to spíš radši povijóm“, Heft z radosti nad krátkou svobodou do sebe obrátil půl láhve kořalky. Ale za hodinu již poslušně běžel za ženou.

Kapitola 2 - Hobitě

„…ach jo, měl bych si asi radši vobjednat vůz s dřevem z Nurnu. Tohle mě nebaví“, Rien Gwardit, starý mládenec z Vranigostu, si vykračoval po řídkém lesíku, který obklopoval Vranigostskou samotu. Byl konec hodovanu a všude ležel bílý sněhový povlak. Tu a tam sebral ze země spadlou větev. Náhle jej něco zaujalo. „Stopa!? A je nějaká divná“, pomyslel si elf, který sice nebyl žádným stopařem, ale instinkt dobrodruha v něm náhle zapracoval. Sklonil se k zemi a rukou, ze které si sundal kožešinovou rukavici, zašmátral po zemi. „A další. A je tu dokonce krev!“. S narůstajícím údivem si prohlížel půdu. Táhla se po ní podivná stopa. Krvavá stopa malého dítěte! Gwardit se přikrčil k zemi. Zahodil nasbírané klestí a začal stopu sledovat. Mírně sněžilo, ale udržet stopu nebylo žádným problémem. Vedla do nedaleké smrčiny. Rien odhrnul větve a spatřil schoulenou postavičku hobitího dítěte. Mělo na sobě jen noční košili a přes rameno mělo malou mošničku. Bosé nohy pokrývala zaschlá krev. „Chudák, chudáček“, Rien se sklonil k děcku a začal zkoumat, zda ještě žije. Po chvíli se mu ulevilo. Malé srdíčko ještě bilo. Rychle dítě popadl, zabalil je do svého pláště a rozběhl se k věži.
Ve spěchu přiložil do krbu několik březových polen a začal dítě masírovat vlažnou vodou. Vytřel je dosucha a uložil je ke krbu do peřin. Neznámé dítě těžce sípalo a lomcovala jím horečka. Rien si začal prohlížet jeho noční košili. Byla z dobré látky a měla na okraji nití vyšitý monogram M.R. Pak jeho zrak padl na odloženou mošničku, které předtím nevěnoval pozornost. Otevřel ji a vypadl z ní nedojedený koláč, kapesník, a pak ještě něco. Zlatý čtyřboký jehlan! Rien si jej začal prohlížet. Byl z masivního zlata a celý jej pokrývalo drobounké písmo, které neznal. „Má určitě větší cenu než jenom to zlato“, pomyslel si. Odložil jej, zkontroloval, zda je dítě příkryté, a běžel pro svého souseda Fionna. Ten bydlel společně se svým otcem Aeddem a dvěma sestrami nedaleko. Byli to společně s Rienem jediní obyvatelé Vranigostu.

Ruindorský Aedd chytá sumce
Klabzej Myšilov

Ruindorský Aedd chytá sumce
jeho syn Fionn zas lelky
Tatínek naložen v džunce
synák, jsa na loďku velký.

naložen bývá spíš v pivě
Zatímco ztuhlost má v oku
Gwardit-mág tváří se živě
ačkoliv drahných je roků.

Podvolen kázání Chlié
naučen očistné kázni
pečlivě oudy si myje
válí se naložen v lázni.

Viella, z dívky dnes žena
bohové, jak ten čas letí
tak ta je též naložena
vynáší kyblíky smetí.

U sklepa na sedmém schodě
chráněn magickými kruhy
buřt zraje naložen v sudě
pospolu s dalšími druhy.

A o to jde, však se cení
soudržnost těch, co tu zbyli
byť jsou různě naloženi
najdou si na sebe chvíli.

Fionn se s Rienem zřeli
s nimi pak Aedd, jeho dcera
v Nálevně k sobě jsou vřelí
žerouce buřty do večera.

„Dělej, dělej. Našel jsem v lese dítě!“, zakřičel Rien na Fionna, když se před ním po hodné chvíli otevřely dveře. „No, tak zavři. Táhne nám do baráku“, ve dveřích se zjevila vysoká postava Fionna Ruindorského, oblečená do dlouhé košile a masivních papučí. V ruce držel korbel. „Dělej, poď se mnou, já si nedělám srandu“. „Tak počkej, voblíknu se. Doufám, že nesvítí slunce“. Netrvalo ani tak dlouho, jak Rien očekával, a Fionn s ním vyšel k věži. Po cestě mu elf stručně vyložil, co se stalo, a Fionn se nabídl, že dojede do Liscannoru pro Klabzeje Myšilova, který se vyznal v léčení. Ještě před tím však poslal svoji starší sestru Viellu, aby se postarala o neznámé dítě.

„Hm, nevim, nevim. Děti já moc léčit neumim. Eště tak nacpat střeva zpátky do břicha, přiložit lopuch a slepit to magií“, Myšilov si prohlížel hobitě a netvářil se nijak nadšeně. „Hele, Fionne, neznáš ňákýho felčara v Nurnu, já fakt dětem nerozumim. Eště mu ublížim“. „Jo, znám. Léčil mě, když sem měl jednou horkost“, odtušil Fionn a sedl znovu na koně.
Vrátil se, když již byla tma, a s ním i starší pán, který jel v bryčce. „Tak ukažte mi toho malého pána“, spustil felčar ve dveřích a Rien ho dovedl až k hobitěti. Felčar dítě prohlédl, pochválil všechny za příkladnou péči, vyndal několik lahviček, něco naškrábal na papír a zase odjel. Ostatní nechali Viellu u pacienta a otevřeli si láhev vína. ‘Červeného’, jak podotkl Gwardit. Fionn se ještě hodně po půlnoci dopotácel domů a Klabzej přespal v Gwarditově věži. Dítě blouznilo celou noc. Bylo na tom však mnohem lépe, než když jej Rien nalezl.
Ráno. Viella nakrmila dítě horkým hovězím vývarem. Sice toho většina skončila v peřinách, ale něco přeci jenom dítě pozřelo. Opět si začalo něco mumlat. Rien Gwardit, starý a zkušený mág, který již vedl magické souboje s hromadami kamení i s kočkami, začal soustředit svoji mysl a vnikl svým vědomím do zmatených myšlenek churavého děcka. Pomalu mu vyplouvaly na povrch nesourodé obrazy. Viděl nějakou rakev, okolo níž byli shromážděni nějací hobité, viděl podivné bytosti, které se pohybovaly zvláštní trhavou chůzí, i takové, kteří vůbec chodit nemohly, pouze se zmateně kývaly ze strany na stranu. Viděl moře, viděl velkou loď a také staršího hobita, který se k němu nakláněl a říkal mu: „Uteč, uteč“. Rien se odtrhl. Vypověděl vše Myšilovovi a oba počkali na Fionna. Společně pak zkoumali zlatý jehlan, ale k ničemu rozumnému se nedobrali. „Počkáme, až bude moci mluvit, třeba se dozvíme něco víc. Ale jisté je, že to děcko uteklo z Nurnu a rozhodně to nebylo žádné chudé dítě, podívejte se na tu noční košili, je to dobrá látka. Ten monogram M.R. bude označovat jeho jméno, asi připluli na lodi do nurnského přístavu, a pak je někdo přepadl. Možná”, shrnul myšlenky všech Rien a nalil si pohár vína.
Večer se dítě skutečně částečně probralo. Nedostali z něj mnoho, ale něco přeci. Dítě se jmenovalo Meduna Rumělec. Meduna žil se svým otcem na ostrově Rodochu, kde se jeho otec staral v Domě uniklých o jakési lidi. Jednoho dne se k nim uchýlil neznámý hobit, který potřeboval pomoc. Jeho tatínek se jej ujal a pomoc mu přislíbil. Do Nurnu se dostal na lodi, která měla na přídi dřevěnou sošku krokodýla. Tatínek mu řekl, aby se s nikým nebavil, a podle všeho neodpluli správnou lodí, neboť museli před někým utíkat na jinou loď, která je odvezla do Nurnu. V Nurnu se ubytovali v hostinci a chtěli jet zpět. Přede dvěma dny je kdosi přepadl v hostinci a tatínek jej na poslední chvíli vystrčil z okna a okolo krku mu dal jeho mošničku, ve které byl ten podivný zlatý jehlan. K čemu je, Meduna netušil, ale pravděpodobně je důležitý, neboť tatínek mu to řekl, když utíkal. Meduna si však vybavil obličej jakéhosi beznosého elfa, který s nimi byl již na lodi.

Kapitola 3 - Tápání

„A kdy uvidím tatínka?“, upřel Meduna své oči na Riena. „Zítra jej najdeme“, slíbil Rien a významně se podíval na Myšilova. Ten kývnul hlavou a odjel do Liscannoru, kde vše vypověděl ostatním družiníkům. Následujícího dne se větší část Nurnských vydala do Nurnu, kde chtěla zjistit více. Nurnští věděli, že se mají ptát po lodi se soškou krokodýla a po beznosém elfovi. V Liscannoru zůstal elf Menhorian, který ovšem v předtuše, kterou kouzelníci oplývají, poslal cvičeného holuba do Naglinu trpaslíkovi Heftovi s tím, aby přijel, že se možná něco chystá.
„Tady se zeptáme. To je pravá námořnická knajpa“, oznámil až příliš hlasitě ostatním hobit Adon, čerstvý ženáč, když si sundal teplou pruhovanou šálu, kterou ho na cestu vybavila jeho žena. „Hm, U psa, to zní drsně. Ostatně to je hrozně zajímavý, že se tady každá hospoda menuje jinak. To u nás v Mukuru se každá menovala skoro stejně. Třeba U chába nebo U velikého chába. Jo a taky třeba u Největšího chába…“, barbar Dolwen toho měl najednou spoustu na jazyku. „A co třeba U ještě většího chába?“, napadlo hobita Horáce, který si ještě vydloubával ospalky z očí. „To ne, vono tam stejně moc hospod nebylo, když vo tom tak přemejšlim“. „Tak nepřemejšlej, stejně ti to moc nejde“, rýpnul si Klabzej a otevřel dubové dveře. Bylo ještě brzy, ale i tak okolo stolů z neohoblovaných prken sedělo několik námořníků. Zpovídání cizích osob bylo doménou elfa Riena Gwardita. Bylo někdy až neuvěřitelné, jak se tento vzdělaný pán dokázal seznámit s kýmkoliv a kdekoliv. „Hola, hospodo, jedno pívo pro tady toho mořskýho vlka“, zahlaholil Gwardit na líného hostinského v kulichu, který již dávno ztratil tvar i barvu. „Tak sem slyšel, že tady nedávno přistála loď s krokodýlem na přídi…“. „No to byl asi Krokodýl“, odpověděl Rienovi postarší námořník, který s povděkem přijal nabízený zrzavý mok. „Jak byl?“. „Už zase vodplul“. Následně se Rien a Klabzej, který se také zapojil do debaty, dozvěděli, že loď s přihlouplým názvem Krokodýl je velká obchodní loď, která celkem pravidelně vozí náklad i cestující mezi Nurnem a ostrovem Rodoch, který se nalézá severně od Erkrachtu. Takových lodí existuje více, neboť Rodoch, ačkoliv je velmi malý, má důležitou strategickou polohu. Jedná se sice o nezávislé území, které spravuje baron Tydrach, ale trvalá přítomnost gwendarronské válečné flotily v jeho přístavu dává tušit, kdo o tomto území skutečně rozhoduje. Rodošský přístav Medra slouží také jako přestupiště při plavbách v jižních mořích. Medra ostatně zabírá většinu jeho území. Námořník ovšem také sdělil, že on sám na Krokodýlovi nebyl, ale že možná v sousední putyce by se možná mohl někdo z jeho původní posádky nalézat. Jak bylo zvykem na větších námořních lodích, posádky se často v přístavech měnily.
V té chvíli již nebyl s družinou lupič Fionn, který se rozhodl pátrat na vlastní pěst. Nurnský přístav plný tržišť byl hotovým rájem podivných individuí, která se živila drobnými i většími krádežemi. A právě tam hledal Fionn své kamarády. Našel je a nebylo pro něj větším problémem zajistit si jejich spolupráci za pár zlatých.
Ostatní se přesunuli o hospodu dále, kde skutečně našli námořníka, který připlul z Rodochu na lodi jménem Krokodýl. Informace, které byl schopen za pár piv sdělit, nebyly obsáhlé, ale poskytly družině cennou informaci. Námořník si skutečně pamatoval, že na lodi se plavil jistý hobit s malým dítětem a že mezi ostatními cestujícími byl i onen beznosý elf. A ještě jednu informaci prozradil. A totiž, že cestující, kteří vystoupí z lodi, se dosti často ubytovávají v hostinci U třešně, který se nalézá již v lepší Nurnské čtvrti. Rien zaplatil a spokojeně se i s ostatními zvedl ze židle. Venku na ně již čekal Fionn, který také přinesl informaci o hostinci U třešně. Navíc pověřil své pochybné známé, aby i nadále pátrali po beznosém elfovi.
Šestice dobrodruhů se vydala k Třešni. Vše připomínalo všemi tolik oblíbené toulky od výčepu k výčepu. Hostinec U třešně na první pohled prozrazoval, že je příjemnějším místem než ty námořnické putyky, které ten den družiníci navštívili. Uvítalo je teplo krbu i vůně jídla. Nurnští obsadili volný stůl. „Zdravíčko, pánové, co to bude? Pívo, víno, kořalička, a co si dáme na zub?“, plácl příjemný hostinský utěrkou o stůl a smetl tak imaginární drobky ze stolu. Všichni si objednali, a hned se začali vyptávat na pana Rumělce a jeho syna. „Slušnej pán, takovej tichej. Zrovínka jako ten jeho klučina. Nó, zaplatil si na čtrnáct dní dopředu. Ubytoval se na čtyřce v patře, pěknej pokojík, ale už sem ho dva dny neviděl. No, asi má ňáký běhání. To víte, takový hosty mám nejradši“, odvětil hostinský a přinesl několik pěnivých korbelů. „A neptal se na něj tady někdo?“, optal se hned Dolwen. „No jó, taky takovej slušnej pán. Určitě boháč to byl, ňákej důstojník. Krásný pláty, totiž pancíř měl. Móc slušněj pán. A co, že vás to zajímá?“. „Ale to víte, máme se tady s panem Rumělcem setkat. Dlužíme mu nějaký peníze“, plácl Rien první věc, která ho napadla a která tak nějak vycházela z jeho podvědomí. „Jo, jo. Dluhy se máj splácet“, pokýval hlavou hostinský. „Počkejte, počkejte. Doneste mi ještě ňákou klobásu. A na co ho sháněl ten pán v tom pěknym brnění?“, jakoby nic se zeptal Klabzej, ale ostatním bylo jasné, že mu o žádnou klobásu nejde. „Jo, jo. Mluvil něco o svatbě“, odtušil hostinský a uháněl do kuchyně. Rien s Myšilovem využili situace, kdy se jim nikdo nevěnoval, a odebrali se záchod, který byl na dvorku. Oba se zneviditelnili a pomocí dalšího kouzla pronikli na uzamčený pokoj číslo čtyři. Zkušeně pokoj prohledali a pod postelí našli to, čeho se obávali. V látkovém přehozu nalezli mrtvého staršího hobita, kterého někdo zabil ranou do srdce. „Tak Meduna je bez táty“, pokýval hlavou Rien a Myšilov pouze přikývl. Místnost byla prohledána a pakliže v ní někdy bylo něco cenného, tak to již vrazi odnesli. Oba Nurnští opustili pokoj a přidali se k ostatním. Nurnští dali hlavy dohromady a hned poté co Klabzej dojedl klobásu, se vydal s Rienem na radnici, kde tušili stopu ohledně té údajné svatby. Ostatní si povolili opasky a začali se nacpávat. Pouze Fionn se vydal opět na vlastní pěst zjišťovat něco více.
Na radnici se doptali na úředníka, který má na starosti svatby, a hned se začali vyptávat. Nejprve to zkusili oklikou. V menší místnosti seděl naprosto průměrný panáček s naškrobeným límcem, který se ovšem, jak už to u lidí jeho stavu bývá, tvářil velmi důležitě. Dnes se již pravděpodobně nikdo nedoví, proč se Rien Gwardit rozhodl hrát blázna. „Ugh, huh, bu“, zašklebila se plešatá hlava a úředníček popojel na židli o pár desítek coulů dozadu. „To je v pořádku. Helejďte, něco bychom potřebovali. Tady kamarád se bude ženit, já mu du za svědka, takže bychom potřebovali poradit. Co je k tomu potřeba?“, zachránil situaci Klabzej, který sám vypadal, jakoby se právě zvedl z poctivého lože z jehličí (a že to možná byla pravda), a zkušeným pohybem nasypal překvapenému panáčkovi deset zlatek. ‘Magoři to budou oba, ale jsou to hodný magoři’, pomyslel si úředník, shrnul zlatky do šuplíku a zatvářil se vlídně. „No, potřebuju vědět, jak se tady pán jmenuje, koho si bere, jestli žije tady a vůbec. Nebojte se, není to složitý“. „Hm, hm, hm“. „A jestlipak se mohu zeptat, ehm, nevěsta je taky, hm?“, ukázal úředník nenápadně na Riena a zaklepal si na hlavu. „Taky“, usmál se Klabzej a Rien radostně zahýkal. „A neměl tady někdo v poslední době svatbu, třeba hobit, tak dva dny zpátky“, kul železo dokud je žhavé Myšilov. Uplacený úředník zašmátral v knize a sdělil, že neměl. „A nějaký člověk v takovém pěkném brnění“, pokračoval druid. Úředník opět odvětil, že neměl. „A máte tu knihu v pořádku?“. Úředník sdělil, že samozřejmě má. „Hu, húúú, ble, bubu“, zapojil se do debaty Rien, kterému se očividně nová role zalíbila. „No podívejte, se pánové, jedinej, kdo tady měl teď svatbu, byl syn truhláře Kariče. A kdyby vás to zajímalo“, úředník významně škubl obočím, “tak se ženit musel a to mu je sedmnáct a jí pětadvacet, ha, ha, ha“. „Tak tedy všechno si obstaráme a zítra jsme tady kuliva tej veselce“, ukončil přihlouplou debatu Myšilov a Rien se rozloučil táhlým zamečením.
Doptat se na to, kde bydlí truhlář Karič, nebyl žádný problém. Širokou ulici našli snadno, zrovna jako hostinec Na rohu, kde byla před dvěma dny veselka. Jak Myšilov s Rienem již tušili, na svatbě žádný hobit ani pán v ‘hezkém’ brnění nebyli. „Tak tady cesta nevede. To s tou svatbou byla blbost“, řekl Rien, který se již vzdal role blba a někde opodál si jistě hlasitě oddechl truhlář Karič i celá jeho rodina. Ani nevěděli proč.
Klabzej se vydal nazpět do hospody U třešně, ale Rien se od něho odpojil a vydal se na Nurnskou univerzitu. Komplex budov, ve kterých ležela slavná Nurnská univerzita, byl značně rozsáhlý, ale Rien se v něm snadno orientoval. Kolikrát tady zmateně pobíhal a hledal nějaký zapomenutý sešit, to by již nikdo nespočítal. A tady v tom parčíku mnohokrát dopisoval nějakou úlohu, kterou si sice pokaždé slíbil napsat hned večer, ale nějak mu to nikdy nevyšlo. „Jo, to byly časy, ta studentská léta. No snad se sem ještě někdy vrátím“, pousmál se Rien a pohledem zkušeného mazáka přejel skupinku mladých studentíků. „Tak, chlapci, jak vám to jde? Jó, studium neni žádná legrace. Hlavně svědomitě, hlavně pilně a svědomitě“, pokáral zvednutým prstem nějakého nešťastníka, který sbíral po zemi papíry a snažil se je s nevalným úspěchem očistit od směsi bláta a rozbředlého sněhu. A pak již Rien vešel do jedné z budov, vyběhl po schodech, očistil si boty a zaklepal na bohatě vyřezávané dveře. „Pojdťe dál, pane Riene“, ozvalo se zpoza dveří. Rien se šťastně usmál a vešel. „Dobrý den přeju, pane Heredychu“, pozdravil hned poté, co se ocitl ve velké knihovně. Bylo v ní příjemně zatopeno a za stolem plném povalujících se lejster a knih seděl ve starém křesle prošedivělý člověk. „Jak vy to vždycky děláte, že mě poznáte, aniž byste mě viděl?“, zeptal se Rien, který jakožto mág to sice dobře věděl, ale chtěl starému pánovi udělat radost. „Posaďte se, hochu, dáte si čaj nebo víno?“, vlídně se ‘čtyřicetiletého hocha’ otázal. „Víno, víno“, Rien se pohodlně usadil. „Vidím, že si nežijete špatně. Takové věci stojí strašně peněz“, podotkl mág a ukázal na Rienův těžký plášť. „Abych pravdu řekl, já to nekupoval“, popravdě přiznal Rien. „Chápu, tak co byste, hochu, potřeboval?“. Rien sáhnul za opasek do příruční torby, vyňal z ní zlatý jehlan a opatrně jej předal svému učiteli. Starý mág Heredych, který na univerzitě přednášel kaligrafii a lingvistiku, si předmět začal pozorně prohlížet. „Pijte, hochu, nalejte si a chvíli počkejte“, nepřítomně kývl na Riena. Ta chvíle trvala asi dvě hodiny. „Kdepak jste k tomu přišel, hochu?“. „Ale to víte, nějak se to ke mně dostalo, souhra náhod“, usmál se Rien a dal najevo, že více prozradit nehodlá. „Chápu, chápu. Je to nesmírně zajímavá věcička. Víte, tady to písmo, již jsem se s tím kdysi setkal. Riene, to je písmo dračích lidí“, mág položil důraz na poslední slova. „Hmmm, psssk, co?!“. „Nebo také dračí písmo, je to strašně dávno, co s tím psala jistá komunita na západním kontinentě. Vlastně nikdy jej nikdo nepřeložil a nerozluštil, ale nalezl jsem o tom nějaké poznámky od mého předchůdce. Zajímavá věcička, nesmírně zajímavá. Asi vám nemusím říkat, že má mnohem větší cenu než ten kus zlata. Musela absorbovat spoustu magie. Opatrně hochu, opatrně!“, s těmito slovy vrátil jehlan Rienovi. Ten poděkoval a srdečně se Heredychem rozloučil. „A nezapomeňte mi říct, jak ta událost dopadla, hochu“, podal Rienovi ruku a vyprovodil jej ke dveřím.

Kapitola 4 - Baltazar Blume

Rien Gwardit dorazil do hospody U třešně právě včas, aby si poslechl, co vypátral Fionn Ruindorský. Ten, zatímco někteří běhali po radnici, univerzitě nebo prostě jen seděli v hospodě, zjistil od svých ‘známých’ velice důležitou věc. A sice, že beznosý elf se společně s dalšími třemi společníky ubytoval v hospodě U lilie, což byla nejenom hospoda, ale i vykřičený dům v přístavní čtvrti. „A byl mezi nima asi i ten chlápek v tom fajnovym brnění“, významně dokončil své sdělení Fionn, syn Aeddův, a zhluboka se napil z korbele.
Družina se začala radit o dalším postupu. Hned zkraje byl ze stolu smeten nápad lupiče Fionna, který zněl asi takhle: „Dáme kluka na vůz a uděláme z něj volavku“. Místo tohoto plánu byl přijat jiný, méně drastický, zato však rozumnější, a sice nejprve pořádně obhlédnout putyku U lilie, případně ještě něco zjistit o nastávajícím protivníkovi. Lidech, kteří mají na svědomí smrt hobita Zildra Rumělce. Že u toho poteče krev bylo téměř jisté.
Následujícího dne se hned po ránu všichni sešli U hrocha v Liscannoru. Cílem schůzky bylo zvolit vůdce a doladit ještě některé detaily následující akce. Do Liscannoru přijeli i Rien Gwardit a Fionn Ruindorský z Vranigostu. Malého Medunu nechali v péči Fionnovi sestry Vielly. “Tak eště mi ten malej kluk řek, že jeho tátu teď zastupuje v Domě uniklých ňákej Holda, kterýho nemá rád. A ten hobit, co ho jeho táta schoval, se jmenuje Lichrt Vous, prej je umístěnej na samostatný cele“. „Helejďte, pánové, já si myslim, že ten Dům uniklejch je prachvobyčejnej blázinec“, ozval se z kouta hobit Horác, který se právě probudil. „To nám došlo taky“, okřiklo ho hned několik hlasů. „Ták volíme, volíme vůdce, a já vám k tomu přinesu pívo, i když sem kvůli vám musel tak brzo vstávat“, připomněl hlavní důvod ranního sezení U hrocha hostinský Jeremiáš. Z volby vyšel vítězně starý veterán Klabzej Myšilov, který porazil barbara Dolwena, na jehož rozdělení kořisti z předminulé výpravy se již asi zapomnělo. Potěšený Myšilov se ujal slova a začal vymýšlet plán, do čehož mu začali brzy zasahovat i ostatní. Oproti tomu, co již bylo vymyšleno v hostinci U třešně, se toho mnoho nezměnilo. Obhlédnout knajpu U lilie a pokusit se zaujmout hlasitým hovorem o hobitu Rumělcovi společnost beznosého elfa, a pak se je pokusit vylákat mimo město do přímořské osady Molákov, která se nacházela mezi Nurnem a Vranigostem. Cesta do Molákova vedla z hlavní cesty okolo staré lípy a stejný název neslo i toto místo. Aby ještě vylepšili svůj plán, rozhodli se nechat na této lípě vzkaz psaný dětskou rukou. Dětské písmo hravě napodobil Horác Lipový. A pak již družina po částech odjela do Nurnu.
Barbar Dolwen doprovázený mágem Rienem Gwarditem a Menhorianem Blathelem dorazil k hostinci U psa, kde se rozhodl zatím počkat. Zbytek se začal jednotlivě trousit k Lilii. Venku postával (nebo spíše pospával) hobit Horác Lipový (nebo spíše Libový) a dával pozor na koně těch družiníků, kteří vcházeli dovnitř. Pouze občas své hlídání přerušil a došel si pro korbel piva.
Jako první dorazil dovnitř lupič Fionn, dovedně maskovaný za přístavního povaleče. Do nosu jej udeřil pach nevětrané místnosti, rozlitého piva a přepáleného tuku. Lokál byl téměř prázdný, pouze u dvou stolů se povalovali nějací námořníci, jeden z nich s lehkou holkou na klíně. Fionn si objednal pivo nevalné chutí a posadil se do rohu. Tušil, že tady bude sedět delší dobu. Asi za půl hodiny dorazil Klabzej Myšilov, který dělal, že k Fionnovi nepatří a posadil se opodál. To samé učinil zanedlouho i Adon. Jako poslední se v lokále objevil i stařičký trpaslík Bolbuch. Usedl u výčepu, poručil si láhev třešňovice a začal se napájet. Nutno podotknou, že měl jakožto starý notorik neuvěřitelné a normálnímu člověku nepochopitelné potíže, aby do sebe láhev neobrátil najednou. A tak tam seděl, pomaličku se mučil pomalým upíjením z láhve a čekal jako ostatní. Ostatně to byla těžká šichta pro všechny. Jediný Fionn s lupičským výcvikem se s nudou vyrovnal relativně dobře. Adon začal metat kostkami o pár stříbrných s nalitými námořníky a Myšilov byl nucen konverzovat s hodně vysloužilou přístavní prostitutkou. Byla stará a šeredná. Slibovala Klabzejovi hory doly a co všechno mu ukáže. Myšilov raději pro ní objednal láhev kořalky, aby dala pokoj, ale mnoho to nepomohlo. Hodiny se líně vlekly. Tu a tam někdo přišel a někdo odešel. Lokál se postupně zaplňoval. Okolo třetí dorazil Menhorian Blathel, který to již U psa nemohl vydržet. Kývnul na Fionna a za chvíli se oba setkali u záchodků.
„Prohlídneme pokoje, třeba tam něco najdeme o tý bandě“, navrhl Menhorian a Fionn přikývl. Už ho svrběly ruce. Překonat chatrné zámky ve dveřích pokojů nebyl pro Fionna problém. Nikde nic nenašli. Pouze v jednom na Fionna zaútočil jakýsi tlustý námořník, vyspávající opici, který se domníval, že ho jdou okrást. Fionn ho umlčel jedinou ranou do brady. Fionnovým pokusům odolal pouze jediný zámek. Ovšem nutno podotknout, že to byla pouze shoda náhod a ještě větší náhoda byla, že tento pokoj byl tím pravým, což Blathel vytušil a rozhodl se jednat.
Právě na tomto pokoji se ubytovali lidé, kteří měli na svědomí hobita Rumělce. Bylo jich pět a velel jim jistý Baltazar Blume. Karnolský žoldák. Muž vybraného chování i kultivovaného vzhledu. On i jeho lidé připluli společně s Rumělcovými z Rodochu. Přede dvěma dny vnikli nepozorovaně do jejich pokoje U třešně a zabili starého Rumělce. Malý Meduna jim ovšem unikl i s tím, co hledali. Zlatým jehlanem, který byl popsán podivnými runami! Od té chvíle nedělali nic jiného, než že malého hobita hledali. A mnoho se jim nevedlo. Shodou šťastných náhod se jim Meduna ztratil ve městě. Baltazar určil jednoduchý plán. Vždy čtyři pátrali ve městě a jeden hlídal jejich věci. Ten den připadla hlídka na karnolského vraha Sulicha. Ležel na kavalci, když jej vyrušil podivný šramot. Za svůj bohatý život vytušil, že se něco chystá. Připravil si zbraň a čekal. Jeho zbraní byla rukávová kuše. Ďábelská věcička v rukách zkušeného zabijáka. Dala se nosit ukrytá pod rukávem a nikdo nic nepoznal. Dala se snadno nabíjet a Sulich s ní byl velice rychlý. Navíc jeho střely byly otrávené.
Menhorin Blathel zamumlal jednoduché zaklínadlo a přenesl se za dveře. Ještě než se stačil na novém místě rozhlédnout, pocítil palčivou bolest v břiše. Zabodla se do něj otrávená střela Sulichova. Menhorian spatřil svého protivníka a hned věděl, že jeho život visí na vlásku. Prudká bolest mu projela tělem. Jeho protivník horečně znovu nabíjel. Menhorian si uvědomil, že podcenil situaci. Kdyby si před teleportací vyvolal obranné kouzla asi by nyní měl navrch a usmažil by protivníka mávnutím ruky. Jenomže on tak neučinil a nyní si připadal jako nahý. Ve zlomku sekundy se rozhodl pro únik a opětné přenesení se zpět. Ale rychle jednal i Sulich. Svist! Další střela opustila malou kuši. Menhorian nestačil vyvolat zaklínadlo a zhroutil se v křečích na zem. Sulich nelenil a začal jej prohledávat.
Fionn, který čekal za dveřmi, zpozorněl, když uslyšel Menhorianův výkřik, a znejistěl ještě více, když uslyšel pád těla na zem. Rozhodl se jednat okamžitě. Proběhl druhým pokojem a dostal se na pavlač. Přikrčený nahlédl do okna místnosti, kam se předtím teleportoval Blathel. Spatřil muže v černém, kterak prohledává jeho kamaráda. Tasil starou rodovou sekeru a přes okno jí po neznámém protivníkovi mrštil. Ozval se břinkot skla a Sulich se s těžkým poraněním ramene vymrštil od bezvládného Blathela. V tu chvíli ale již byl Fionn, posílený lektvarem, uvnitř a vyvolával blesky ze svých prstenů. Sulich padl mrtev k zemi. Fionn se sklonil nad Menhorianem, zjistil, že dýchá, a několika fackami jej přivedl k životu. Menhorian byl bledý a otřesený. Zakoktal na Fionna, že odchází zpátky ke Psovi a vypařil se. Fionn ve spěchu prohledal zavazadla, která se nacházela na pokoji. Nenašel nic důležitého. Fionn opustil pokoj a sešel dolů do lokálu. Nikdo si ničeho nevšiml. Mrtvola Sulicha zůstala ležet v pokoji.
Menhorina Blathel se s tváří zkřivenou bolestí přesunul zpět ke Psovi. Stačil ještě informovat o situaci Horáce Lipového. Ten všechno vypověděl Rienovi a Dolwenovi. Společnými silami se pak všem podařilo Menhoriana alespoň trochu ošetřit. Teprve nyní došlo Blathelovi, jak blízko byl smrti, zezelenal a důkladně se vyzvracel na podlahu.
Mezitím se hospoda U lilie zaplnila lidmi. Venku již byla tma, když do lokálu přišli tři muži. Dva lidé a elf. Elf bez nosu! Všichni měli na sobě pancíře. Na první pohled bylo vidět, kdo jim dává rozkazy. Vysoký opálený muž v brnění zdobeném mořskými hady. Nurnští si okamžitě všichni uvědomili, že tohle jsou ti, na které celý den čekají. Trojice se posadila ke stolu v rohu a začala něco probírat. Někde blízko u nich se zavlnil vzduch, ale toho si nikdo z Nurnských nevšiml. K té trojici patřil ještě jeden muž. Člověk, který vládl magií. Kouzelník Sonechor, který byl celou dobu, kdy pátrali po malém Medunovi, neviditelný. Bylo to pro něj i jeho druhy lepší. Neviditelný kouzelník, který se znenadání zapojí do bitky, může zcela zvrátit její průběh.
Klabzej Myšilov od sebe odehnal starou děvku a přisedl si k Adonovi. Pozorovali, co se stane. Tušili, že se něco semele hned, jak ti lidé zjistí, že nahoře v jejich pokoji leží mrtvola. Přesně to se také asi za tři směny stalo. Muži udeřili na hostinského. Ten se zuřivě bránil, že o ničem neví. Shodou okolností právě v té chvíli dorazil na místo i Rien Gwardit doprovázený Dolwenem. A Nurnští začali hrát předem domluvené divadlo. „Héj, pané, už vim kde najdeme toho Rumajzla nebo Rumělce!“, zahulákal na Gwardita přiopilý trpaslík Bolbuch. „Jo, tak to je paráda, že si Rumělce konečně našel“, zbytečně nahlas mu odpověděl Gwardit. Dolwen zarytě mlčel. Muž ve zdobené zbroji rozhovor zaslechl. Musel by ostatně být hluchý, aby se tak nestalo. Chytil se. Otočil se a zamířil přímo k Rienovi. „Můžeme se posadit? Promluvíme si“. „Hm, hm. A có?“, dělal chvíli opičky Rien, ale místo přijal. Přisedl si k nim i Klabzej a trpaslík Bolbuch. Výsledkem dohadování byla nejistá dohoda. Rien nakonec připustil, že má doma ve Vranigostu v péči malého Medunu Rumělce, existenci zlatého jehlanu však popřel. Cizí muž za něj nabídl osm tisíc zlatých. „A jinak, já jsem Baltazar Blume“, nabídl Rienovi pravici. „Gwardit, Rien Gwardit“, přijal ruku Rien. Baltazar si podal ruku i s Myšilovem, ale ten se mu představil jako Dřevák. „Hned mi bylo jasné, že patříte k sobě, zavolejte si své další lidi, já řeknu svým a hned vyrazíme do vaší domoviny. Tu věc nutně potřebuji. Nemusíte se bát. Nemám v úmyslu malému nějak ublížit. To s jeho otcem byla nešťastná náhoda. Jde mi čistě jen o tu věc. Jestli se náhodou ocitla ve vašich rukách, zaplatím vám za ni“, zakončil rozhovor Baltazar Blume, karnolský žoldák. Rien něco zakoktal a Klabzej se ještě pokusil hádat, že k sobě ale opravdu nepatří. Baltazar pokynul svým lidem, beznosému elfovi, kterého představil jako Ruducha, a staršímu člověku jménem Rakvák Rubiš. Zatímco si všichni začali chystat koně, Baltazar ještě dal pokyny neviditelnému Sonechorovi. Sdělil mu, kam jedou. Sonechor se rozhodl skupinu zpovzdálí sledovat až k severní bráně. Pak by si ho však museli již všimnout, a proto se vrátí a vyčká dle událostí.
Nurnští s Baltazarem a jeho dvěma muži vyrazili za tmy směrem k Vranigostu. Ve skupině jeli vůdce Klabzej, Rien, Adon, Horác a Dolwen. Již předem vyrazila skupina tvořená Fionnem, a Menhorianem. Ta měla připravit ve Vranigostu případný přepad. Jediný, kdo se nastávající akce neúčastnil, neboť neměl koně, byl trpaslík Bolbuch. Sebral zbytek flašky, natáhl si starý kožich, který ráno vyžebral u Attrien Moskytové, a mlčky se loudal zpět do Liscannoru.
Baltazar hnal koně rychle a všichni se mu museli chtě nechtě přizpůsobit. On i jeho lidé měli koně vypůjčené v Nurnu. „Tak jsme tady“, ukázal po hodině jízdy Rien na věž, ve které ve Vranigostu bydlel. „Ne, tam jednat nebudeme, nepolezu do žádné čarodějné věže. Jednat budeme tady“, ukázal Baltazar na ponurou stavbu vranigostské nálevny. Vůdce Myšilov horečně přemýšlel, zda mají pokračovat ve vyjednávání nebo ne. Všechno přemýšlení bylo zbytečné, když Rien Gwardit zakřičel na Baltazara, že nemá čepici. Byl to starý družinový signál k útoku. Většina nepřátel Nurnské družiny, kteří byli takto označeni, nepřežili dlouho. Vzduchem prolétly šípy vystřelené Adonem, Fionnem a Horácem. Zvlášť Adon posílený lektvarem se činil. Svist! Rakvák Rubiš s prostřelenými zády se skácel mrtev k zemi. Beznosý elf Ruduch se v sedle udržel jen o chvilku déle, ale další šípy a Klabzejova magie vykonaly své. Pouze Baltazar se utkal s Dolwenem, zle jej porubal a bozi vědí, jak by Dolwen dopadl, kdyby byl sám a nebyl posílen kouzlem od Gwardita. To se ale nestalo a v dalším okamžiku byl Baltazar sražen šikem Nurnských do sněhového poprašku. Když padal k zemi, proklínal se, že byl příliš důvěřivý. On, takový zkušený žoldnéř! Nebyl však mrtev. Pouze poraněn, přesně tak, jak chtěli Nurnští. Ti jej popadli a dovlekli do Gwarditovy věže. Spoutali jej a šli si až do rána zdřímnout.
„No, tak se prober. Popovídáme si“, uslyšel jako první věc Baltazar, když se probral. Ležel spoutaný na podlaze. Neměl zbraň ani brnění, hlava mu třeštila a cítil, že má obličej celý ulepený od krve. Bylo mu jasné, že situace, do které se dostal, je vážná. Nebyl v ní poprvé ve svém životě. „No dobře, co potřebujete vědět?“. „No to ti nezávidim, hm“, pohrával si hobit Adon s nožem. Cítil se nesmírně důležitý. Ostatně jako vždy. „Tak to vyklop. Méno, co tady děláš, kdo tě posílá a k čemu je ten zlatej jehlan?“, výslechu se nyní ujal Klabzej Myšilov, současný vůdce družiny. „Najal si nás jistej Marluš Hřeb. Je to černej trpaslík, stolin. Asi je budete znát, maj takový ty černý držky plný zubů. Najal si nás v Karnolu, v Barratu…“. „Počkat, počkat. To začíná bejt ňáký složitý“, přerušil Baltazara Myšilov, „tady máš papír a tužku a pěkně maluj!“. „Copak, malovat dovedu, ale když mám svázaný ruce, tak mi to de ňák blbě“, opáčil Baltazar a ušklíbl se. „Je ňákej drzej, hošíček. Že bych mu uřízl prst?“, šklebil se Adon. „Drž hubu, tvůj vůdce ti nedal slovo!“, ujelo Baltazarovi. Ani nevěděl proč, ale ten mrňavec mu strašně lezl na nervy. „Uklidni se! Tady teď poroučíme my. A jestli budeš drzej, tak ti ty prsty vopravdu uřeže! A nezkoušej si tyhlenty fintičky!“, ujely nervy pro změnu Myšilovovi. „Omluvám se, pane Dřevák“. „Co?!“, Myšilov již málem zapomněl, kterak se vlastně Baltazarovi U lilie představil, ale ještě se včas zarazil. Nechal mu rozvázat pravou ruku. Baltazar začal malovat plánek a při tom vyprávěl.
Pocházel z Karnolu, země ležící na pobřeží západního kontinentu. Karnol sousedil s Darfellskou říší, kde kdysi dávno předchůdci současné Nurnské družiny již byli. Na západ od Karnolu leželo hobití vévodství Bořimsko, které bylo ze dvou stran obklopeno hornatými územími, Divokým Damburem a kraji Šarun. Tato území byla obývána mnoha stoliními a skřetími kmeny. Ty se podle všeho nyní spojily a chtějí Bořimsko napadnout. Baltazar byl v Karnolu kontaktován stolinem Marlušem Hřebem. Chtěl po něm, aby dal dohromady skupinu žoldnéřů, kteří společně s ním budou pátrat po jisté hobití výpravě, kterou vedl nějaký Rabich Zlatoústý. Tato výprava měla nést zlatý jehlan, a právě o ten Marlušovi šlo. Marluš Hřeb věděl, že se tato hobití výprava vydala za moře do Lismorru, a věděl, že se bude vracet přes ostrov Rodoch. Právě tam na ně Marluš s Baltazarem a jeho lidmi čekali. Hobiti skutečně připluli a došlo k jejich přepadení. Téměř všichni padli a jejich vůdce Rabich Zlatoústý byl zajat. Zlatý jehlan však u něj nalezen nebyl. Mučením z něj dostali, že jej ještě stačil předat poslednímu žijícímu hobitovi z výpravy a že jeho jméno je Lichrt Vous. Ten se podle všeho skryl v Domě uniklých na Rodochu, což byl honosný název útulku pro duševně choré. Dům uniklých měl zvláštní postavení. Blázni byli všeobecně považováni ve spoustě zemí za lidi nebezpečné, ovlivněné prapodivnými kulty a božstvy. Na druhou strany se tradovalo, že zabití takového člověka přináší smůlu a prokletí, a tak za nejlepší řešení byla považována naprostá izolace takového jedince. A právě k tomu sloužil Dům uniklých na Rodochu, kam byli tito lidé soustřeďováni za určitý poplatek z různých zemí. Marluš nechtěl vyvolat na Rodochu nějaký konflikt, a tak nechal Dům uniklých pouze sledovat. Za tím účelem podplatil jednoho dozorce. Ten Marlušovi oznámil, že se náhle představený Domova uniklých, jistý Rumělec, chystá někam na cestu do Karnolu. Rumělec byl také hobit a Marluš si dal dohromady, že právě on převzal zlatý jehlan a snaží se jej dopravit do Bořimska přes Karnol. Dal hlídat přístav, ale Rumělec, který se na cestu vydal i se svým synem Medunou, si jich pravděpodobně všimnul, zpanikařil a nastoupil na jinou loď, která shodou okolností v tu chvíli také z Rodochu odplouvala. Marluš stačil pouze přikázat Baltazarovi a jeho lidem, aby se na tuto loď také nalodili. Baltazar tak věděl, koho sleduje. Nechtěl však nic podniknout na otevřeném moři a vyčkával na svojí chvíli až do přístavu. Tím přístavem byl Nurn. Zde si Baltazar zjistil, kde se Rumělec ubytoval, a dva dny po přistání jej přepadl. Zlatý jehlan mu však opět těsně vyklouzl z rukou, a to díky malému Medunovi.
„A zbytek již víte“, skončil Baltazar své povídání. Řekl vlastně celou pravdu, pro sebe si nechal pouze informaci, že Nurnští je všechny nedostali a že někde poblíž je kouzelník Sonechor. Na toho se Baltazar spoléhal, neboť věřil, že ho ze zajetí dostane. Musel však přežít co nejdéle.
„A k čemu je ten zlatej jehlan?“, otázal se Baltazara Rien Gwardit. Baltazar, který před tím odložil brk, kterým maloval mapu, si ruku pomalu zastrčil pod provazy. Proč zbytečně upozorňovat ty chlápky, že ji má volnou. „Nemám tušení, myslím, že to nevěděl ani Marluš Hřeb“, odvětil Baltazar pravdivě. „No jo, co s tebou? Zabil si Medunovi tátu, hajzle! Jako voják taky za moc nestojíš“, začal opět rýpat Adon. „Na člověka, kterej střílí zezadu, bych si tak nevyskakoval“, odsekl mu Blume. „Seš pořád ňákej drzej“, šklebil se Adon. „Jistě pane, omlouvám se“, zaskřípěl zuby Baltazar Blume. Hrál o všechno, musí vydržet co nejdéle, pak ho možná Sonechor zachrání. V nejhorším má ještě volnou ruku a o svůj život se dokáže porvat. Svázat se podruhé nenechá. Pomalu odhadoval své protivníky. „Helejďte, pánové, nemám tušení, jak jste se do té věci zamotali vy, ale myslím si, že se tak moc nelišíme. Řekl jsem vám všechno“. „Hm, hm. No, my tě teď necháme tady s tím malým pánem. Ten si s tebou pohraje. Tak se měj“, odpověděl mu Myšilov a společně s ostatním se odebral o patro výše. Svázat Baltazarovi ruku zpět nikoho nenapadlo. Myšilov si přál Baltazarovu smrt. Na druhou stranu měl přeci jenom nějaké zábrany a to samé věděl i o ostatních. Kromě Adona. Toho si Klabzej mnoho nevážil, považoval jej za uřvaného a neustále se vytahujícího jedince. Ale pro tento účel se hodil. Adon neměl zábrany ostatních. Klidně by odpravil svázaného člověka a ještě by to dával k lepšímu v hospodě.
„Hm, no tak co, jak se cejtíš?“, vychutnával si svojí domnělou převahu Adon. Baltazar v duchu zajásal. Ty moulové mu dali šanci! A ještě si to může vyřídit s tim hajzlíkem. Teď jenom kecat a kecat. „Eště můžu něco nabídnout“. „Hmmm a copak?“. „Mám eště ulitý prachy?“. „No a?“, Adon se začal chytat. „Patnáct tisíc“, plácl Baltazar. „A kde je máš?“. „V hostinci U lilie. Hostinskej vo nich ví“, opět nazdařbohové střelil Blume. Jen počkej, skrčku, až se přiblížíš a přestaneš na mě mířit tou kuší, tak tě popadnu za krček! „Jo, ahá, a to se nebojíš, že ti je ukradne?“. „Ne. Lidem, jako sme my, se peníze radši nekradou. Ten zloděj by špatně dopadl. Jsou schovaný pod uvolněnym prknem v našem pokoji“, Baltazara napadlo, že právě tady by se jej mohl pokusit osvobodit Sonechor. „No vidíš, jak jsi pěkně zpíval“, Adon se nafoukl. A pak přišel ten okamžik, na který Baltazar čekal. Adon se přiblížil, aby jej opět svázal. Buch! Adon dostal dobře mířenou ránu do obličeje a složil se k zemi. Baltazar nelenil, popadl nějaký kuchyňský nůž, rozvázal si zbytek pout, potichu otevřel dveře, vyšel před věž, odvázal jednoho koně a vyrazil tryskem k Nurnu. Napadlo ho sice, že by mohl Adona zabít, ale ta dobře mířená rána do toho protivného ksichtíku jej docela uspokojila. Ne, ne, nebude nic riskovat. Spojí se se Sonechorem a vypadnou oba pryč. Jehlan sice nemá, ale život je důležitější. Nakonec z toho vyvázl bez peněz a věcí, ale to se holt v životě občas stane. Nebude dál pokoušet osud.
Zbytek družiny se vesele bavil o patro výš a většina pila víno. Čekali, až Adon udělá, co od něj čekali a co sami udělat nechtěli. Vůbec jim nedošlo, že se to nějak vleče. Uplynulo něco přes směnu, když se otevřely dveře a dovnitř vpadl Adon. „Poplach“, řekl hobit tiše a provinile. Z obličeje mu kapala krev. „Co?“, zaječel Myšilov. „Utek“, hlesl Adon a nasadil výraz jelimana. To, že se Baltazar zmínil o patnácti tisících, si nechal pro sebe. „Ty idiote! Keců máš plnou hubu, ale jinak seš úplně na hovno!“, pokračoval v lamentování Myšilov. „Byl rozvázanej, třeba ho eště chytnem“, namítl chabě hobit a dál si ve snaze očistit si obličej rozmazával krev. Všichni se rozeběhli ke koním a jali se pronásledovat uprchlíka. Nechytli ho. Na to byl Baltazar moc zkušený, aby se podruhé nechal hloupě chytit. Koně téměř uštval, ale u Lilie narazil na Sonechora, ten zaplatil útratu a oba okamžitě zneviditelnil. Když zanedlouho přijeli Nurnští, nebylo po Baltazarovi nikde ani stopy. Prohlédli si pokoj, Adon se neopomenul podívat pod podlahu, ale nenašel ani to uvolněné prkno, natož nějaké peníze. Baltazar ho přelstil.
„Tak jestli z toho bude někdy ňáká kořist, tak toho moc nedostaneš“, vytáhl si Myšilov svůj vůdcovský pergamen a něco si na něj poznamenal. Adon pokrčil rameny. Jistě, byl to on, komu zajatec uprchl, ale vina padala na všechny, když nechali tak nebezpečnému protivníkovi rozvázanou ruku. Myšilov se ještě zcela nevzdával naděje na Baltazarovo dopadení. Družina se posadila do lokálu již známé hospody U psa a rozdělila si úkoly. „No, když na to tak myslim, tak je jasný, že vyrazíme na Rodoch. Najdeme toho Lichrta Vouse v tom blázinci, a pak uvidíme, co dál. Myslim, že to všechno zatim zapadá dohromady. Nevíme, k čemu je ten zlatej jehlan, ale je asi důležitej, jak pro ty z Bořimska, tak pro ty černý trpaslíky. Lichrt by nám měl říct víc, pokud ještě žije“, shrnul všechno Menhorian Blathel, který se již vzpamatoval ze zranění, které utrpěl v hospodě U lilie. „Jo, takže tady Adon teď pude do přístavu a zjistí, kdy odplouvá nejbližší loď na Rodoch, a zjistí cenu lístků. Ostatní budou hlídkovat zatím ve městě, jestli nenarazí na toho Baltazara. Docela rád bych mu eště rozbil rypák“, vydal Myšilov rozkazy a sám se rozhodl hlídkovat právě U psa.
Adon zjistil, že loď jménem Osten bude odplouvat za deset dní z Nurnského přístavu. Zakoupil lístky pro Nurnské i pro malého Medunu, kterého se rozhodli vzít s sebou. Smrt jeho otce před ním stále zapírali. Družiníci tak měli dost času na zabalení toren a nákup proviantu. Z Naglinu dorazil i trpaslík Heft, kterému jeho žena sice mnoho nevěřila, že má zase nějakou obchodní výpravu, ale co měla dělat. Koneckonců, doma jí Heft poslouchal na slovo, tak proč by si jednou za čas nemohl někde povyrazit. Jen když nebude kazit dobré jméno rodiny Ómorků. Po Baltazarovi se slehla zem.

Kapitola 5 - Rodoch

Jedenáctého dne třetího měsíce roku 1063 vyplula Nurnská družina i s koňmi a poníky na velké lodi jménem Osten z Nurnského přístavu v tomto složení. Vůdcem výpravy byl zkušený druid Klabzej Myšilov, dále barbar Dolwen, trpaslík Heft a stařičký trpaslík Bolbuch zastupovali bijce, kouzelnickou a tudíž důležitou část družiny tvořili Rien Gwardit a Menhorian Blathel, hobit Adon a člověk Fionn zastupovali zlodějské řemeslo a nesmíme zapomenout ani na věčně spícího alchymistu Horáce Lipového. Jako desátý člen jel i malý Meduna, který byl stále ještě nemocen. Na starost ho dostal Adon, který se zároveň neměl k ostatním hlásit, kdyby snad s nimi cestoval někdo nepovolaný. Loď byla prostorná a dobře zařízená pro přepravu cestujících. Společně s nimi cestovala na Rodoch ještě početná skupina mladých dívek doprovázená ovšem k nelibosti družiníků čtveřicí Darffelských vojáků, postarší dámou a komornou. Jak postupně družiníci zjistili, jednalo se o žačky ‘Darffelského ústavu pro mladé dámy Julietty Werrerové’, přičemž ona postarší dáma byla právě samotná Julietta Werrerová, a které byly na zimních prázdninách v ‘Ústavu mladých panen při Nurnské univerzitě’. Děvčata byla pod přísnou kontrolou a pocházela ze samých lepších rodin. Bylo to sice podivné, ale nikdo z družiny se ani příliš nesnažil o nějaké bližší seznámení. Dalším, kdo na lodi cestoval, byla parta mladičkých dobrodruhů. Byla to ovšem spíše parodie na dobrodruhy. Všichni měli naprosto nové vybavení, jejich brnění a meče se leskly novotou a až příliš všichni hlasitě vykřikovali o svých plánech na velké dobrodružství. Pocházeli s Mallikornu a očividně jim nechyběly peníze. Snažili se zapůsobit na darffelské dívky, což vedlo až k tomu, že v přemíře snahy vyprovokovali na souboj trpaslíka Hefta a Klabzeje Myšilova. Jednalo se o čestný souboj, který se za přihlížení celé posádky odehrával na otevřené palubě. Heft svého protivníka, který si říkal Arim Smělý, vyřídil prakticky okamžitě, když ho tupou stranou své sekyry poslal přes celou palubu. Smělý Arim v pomačkaném novém brnění stačil jen hlesnout, a pak upadl do milosrdné mdloby, takže neslyšel uštěpačné chichotání. Myšilovovi souboj s Darwenem Udatným trval jen o chvilku déle. Alespoň si vyzkoušel opět v boji svůj stříbrný scimitar. K dovršení ostudy této partičky se ještě dalšímu ‘dobrodruhovi’, který si říkal Balag Trhavina, podařilo při pokusu o výrobu obyčejné ohnivé hlíny zapálit jedné noci kajutu. Požár byl naštěstí uhašen, a tak nakonec všechno spravila tučná pokuta.
Nic podstatnějšího se během plavby nestalo. Medunovi dělal mořský vzduch dobře a pomalu se zotavoval. Za jedenáct dní přistál Osten v Medře, hlavním a jediném městě na ostrově Rodoch. Medra ostatně zabírala valnou část ostrova. Domy nestály pouze na několika skalách a v jižní části ostrova, kde bylo několik políček. V přístavu kotvilo mnoho lodí, mezi nimiž bylo možno zahlédnout i dvě gwendarronské válečné galéry. Široká, uměle navršená kamenná mola vybíhala daleko do moře a veliké dřevěné baráky sloužily nepochybně jako skladiště. Neustále někdo něco někam nosil, tahal a překládal. Družiníci se motali mezi zástupem obchodníčků, přístavních dělníků, nosičů i opilých námořníků. Na pořádek dohlížely hlídky unuděných vojáků v oranžovomodrých kabátcích. Nurnským se nakonec podařilo vymotat a zamířili do klidnější části města. Všimli si pouze velkého množství hospod a krámků se vším možným. Na Myšilovův rozkaz se však nikde nezastavovali a utábořili se až za městem v křovinách. Měli strach z lidí Marluše Hřeba, o nichž hovořil Baltazar. Družina rozbila jednoduché ležení a Fionn, Adon a Heft byli pověření, aby vypátrali, kde se nalézá Dům uniklých. Oba dva zloděje a trpaslíka ještě jistil neviditelný Menhorian Blathel.
Najít Dům uniklých nebyl až takový problém. Velká třípatrová budova obklopená vysokou zdí ležela stranou ostatního města. Heft zabušil na bránu. Za hodnou chvíli jim otevřel zřízenec ve špinavé kazajce. „Co chcete?“. „Potřebovali bychom mluvit s panem Holdou“, opáčil Heft a vsunul muži do dlaně zlaťák. Tentokrát nečekali tak dlouho. Vstříc jim přišel nesympatický člověk starý nějakých čtyřicet let. „Prý se mnou chcete mluvit?“. „Víte, potřebovali bychom vědět, jestli u vás nemáte nějakého Lichrta Vouse?“, zeptal se Fionn a povzbudivě se na muže usmál. „Nemáme, těšilo mě“. „Ale no tak. Já myslím, že byste mohl nahlédnout do vašich zajisté pečlivých záznamů“, usmál se znovu Fionn a nasypal muži do dlaně celých dvacet zlatých. „Inu podívám se“, usmál se muž a odhalil tak řadu zkažených zubů. Nechal si přinést ohmatanou knihu a dělal, že v ní listuje. „Inu, je tady takový muž, hobit. Je to velice nebezpečný psychopat. Zabiják dětí. Musíme ho držet pod zámkem a odděleně od ostatních“. „Potřebujeme s ním mluvit“. „To nejde, je nebezpečný. To víte, máme svoje předpisy a nařízení“. Další zlato se přestěhovalo do jeho kapes.
Holda je vedl dovnitř. Ocitli se na ošklivém místě, které snad kdysi mělo býti parkem. Byly zde polámané stromy a pohled na chovance tohoto ústavu rozhodně nebyl optimistický. Někteří vykřikovali různé bláboly, jiní se vlekli po zemi, další se komíhali sem a tam a někteří prostě jen tak odevzdaně leželi. Holda je vedl dovnitř domu, přičemž zřízenec, který je doprovázel, občas nějakého nešťastníka přetáhl obuškem. Došli až do třetího patra, kde byly samostatné cely opatřené těžkými dveřmi se špehýrkou. Jako ve vězení. Slunce, které se opíralo do střechy, vytvářelo téměř nedýchatelný vzduch. „Je zavřený támhle. Máte na to pět minut“, ukázal Holda na jedny dveře a otevřel špehýrku.
Nurnští spatřili neuvěřitelně špinavou místnost s trochou slámy na zemi. Uprostřed dřímal otrhaný hobit. Když Holda poodstoupil zavolal na něj Fionn. „Pane Lichrt, pane Lichrt. Jdeme vám pomoct“. Hobit se postavil a přikvačil ke dveřím. „No konečně, pánové, posílá vás Rumělec? Já nejsem žádnej blázen. Já sem tady ulitej. Víte, pan Rumělec mě tady schoval. Prosim vás, dostaňte mě vocaď, nebo se tady vopravdu zbláznim“. Družiníci se s ním ještě chvíli bavili a neviditelný Blathel si zatím všechno prohlížel. Zajímala ho okna, vzdálenosti a umístění zřízenců. Na více již nebyl čas. Holda si sice zlato vzal, ale o mnoho ochotnější nebyl. Vymlouval se na předpisy, ale nic dalšího již nedostal.
Fionn, Adon, Heft a Blathel se vrátili do provizorního ležení za městem. Co zjistili, řekli ostatním. Menhorian se nabídl, že by se mohl v noci ještě vypravit nazpět a dozvědět se více. Mezitím družina ještě zjistila, že nejbližší loď do Barratu odplouvá za pět dní.
Kouzlem se Menhorian přenesl až do horního patra budovy. Pečlivě naslouchal, a pak zaťukal na známou celu. „To ste vy? Dostaňte mě vocaď. Prosim vás!“. „Počkej, potřeboval bych vědět eště některý věci“, tiše promluvil Menhorian. „Co chcete vědět? Kdo ste? Řeknu vám všechno, jenom mě vocaď dostaňte“. Lichrt Vous pak vypověděl vše, co družina potřebovala vědět. Všechno to do sebe zapadalo.
Lichrt Vous byl vojákem v Bořimsku, což bylo hobití vévodství na západ od Karnolu. Před několika měsíci byly z Bořimska vyslány vévodou Otysem Měděným tři výpravy pro tři podivné zlaté jehlany. Jedna skupina byla vyslána do Assuaenské pouště, druhá do Šedých pustin a třetí do Lismorru. Lichrt byl členem té lismorrské, které velel Rabich Zlatoústý. Všechno probíhalo relativně dobře. Rabich měl podrobnou mapu, podle které byl jehlan skutečně nalezen. Pouze v lismorrském pralese přišla výprava o dva členy poté, co je napadli divocí zeburové. Hobiti se vraceli zpět do Bořimska přes Nurn a Rodoch. V Medře, kde čekali na loď do Barratu, však byli v jednom hostinci náhle napadeni přesilou ozbrojenců. Došlo k nerovné potyčce, ve které byla většina hobitů zabita. Přežil pouze Rabich a Lichrt. Rabich ještě stačil předat zlatý jehlan Lichrtovi, neboť tušil, že u něj bude bezpečnější. Jeho tušení jej nezklamalo. Byl chycen a od té doby o něm Lichrt neslyšel. On sám se ukryl v Domě uniklých. Seznámil se s představeným tohoto domu, Zildarem Rumělcem, a jeho synem Medunou. Měl štěstí, že Rumělec byl také hobit, a Lichrt se mu svěřil s tím, co věděl. Předpokládal, že zlatý jehlan musí být dopraven do Bořimska co nejrychleji, a proto o jeho doručení Rumělce požádal, neboť tušil, že Dům uniklých je hlídán a Rumělce nepřátelé neznají. Rumělec souhlasil a Lichrta zatím ukryl jako velmi nebezpečný případ v Domě uniklých. Rumělec se na cestu vydal i se svým synem Medunou, neboť ho jakožto vdovec neměl komu svěřit. Od té chvíle o něm Lichrt neslyšel.
Blathel si vše zapamatoval, občas se na něco zeptal, ale všechno se zdálo jasné. Pouze význam a funkci zlatého jehlanu Lichrt neznal a domníval se, že ji neznal ani Rabich Zlatoústý. „Tak už mě odsaď dostanete?“, začal znovu naléhat Lichrt. Menhorian se začal kroutit. Jednak v té chvíli netušil, jak by to provedl, a jednak se chtěl ještě poradit s ostatními. „Tak mě třeba vykupte, ten hajzl Holda se nechá podplatit. Vévoda Otys vám to bohatě vynahradí“, škemral dál Lichrt. „Budeš muset ještě počkat pět dní, pak tě dostaneme ven a poplujeme do Barratu. Pohybovat se s tebou po městě by mohlo bejt nebezpečný“, ukončil debatu Blathel a pouze nechal Lichrta napít kořalky ze své čutory. Pak opět zmizel, tak jak přišel. Lichrt začal pomalu upadat do beznaděje.
Nakonec se však dočkal. V noci před odjezdem jej z jeho špinavé cely dostali Menhorian a Gwardit pomocí několika rozličných kouzel. Oba kouzelnící jej pak přivedli do hostince U bílého holuba, kam se mezitím družina přestěhovala z křoví. Lichrt byl velice upovídaný hobit a svojí vděčnost projevoval neustálým vyptáváním se na to a ono. Radostně se přivítal s malým Medunou, kterému ‘strýc’ Gwardit neustále musel něco slibovat. Poslední slib zněl, že ‘teď ještě na jednu plavbu, pak kousek pěšky’, a potom že uvidí tatínka. Ráno dostal Lichrt přes hlavu kápi a družina se vydala do přístavu, kde se opět nalodila na loď. Nyní se jmenovala Medvěd a směřovala do Barratu v Karnolské říši. Medvěd nebyla tak velká loď jako Osten, ale i tak skýtala dostatek pohodlí.

Kapitola 6 - Ztroskotání

Posádku Medvěda tvořila desítka ošlehaných námořníků v čele s kapitánem, kterým byl barbar jménem Dostrych. Byl to nerudný chlapík, který však podle všeho svému řemeslu rozuměl. Družina byla ubytována ve dvou kajutách na zádi společně s několika dalšími cestujícími. Největší pozornost na sebe přitahoval obtloustlý kudůk v pestrém oblečení, jménem Garon. Byl obchodníkem a nijak se netajil tím, že se vrací domů po dlouhé cestě po Assuaenu, kde se mu podařil dobrý obchod. Jeho doprovod tvořili dva obrovští krollové, kteří jej slepě poslouchali. Dalšími cestujícími byla pětice darffeslkých vojáků v čele s kapitánem Rapichem, kteří o důvodech své cesty nemluvili. Zbytek cestujících tvořili čtyři dobrodruzi - tři lidé a jeden hobit. Ani s nimi však zábava nebyla. Všechny skupiny se držely víceméně stranou a na lodi vládla především nuda. Pouze Rien Gwardit se občas dal do řeči s kapitánem Rapichem. Čas se líně vlekl až do pátého dne plavby.
„Hm, vypadá to na bouřku“, kysele oznámil navečer Dostrych. “Měli byste si vlízt do kajut, aby ste si nepoblili ty vaše fajnový voblečky!“. Obloha se zatáhla do ocelové barvy. Začalo pršet. Déšť postupně houstl a první blesky ozářily potemnělou oblohu. Většina Nurnských uposlechla kapitánovy rady a zalezla na kavalce. Menhorian Blathel měl hlavu zabořenou do deky a občas si ulevil do džberu. Okolo půlnoci začala býti situace vážná. Vlny se převalovaly přes palubu a všichni námořníci byli plně zaměstnáni. Kdo se pevně nedržel, riskoval smetení přes palubu. Veškeré plachty byly skasány, ale mnoho to nepomohlo. Loď byla ovládána jen s krajním vypětím a kymácela se ze strany na stranu. Jednoho námořníka poryv větru smetl do moře. Neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Loď se začala potápět. Teprve nyní všem došlo , že loď má pouze jediný záchranný člun. Posádka i cestující se shromáždili na palubě, kde se všichni zoufale drželi všeho, čeho se dalo. To, čeho se všichni obávali, se nyní stalo skutečností. Loď šla ke dnu. Do podpalubí se hrnula voda a potopení se dalo čekat každou chvíli.
Kudůk Garon se držel zábradlí a házel do člunu své balíky se zbožím. U něj stáli oba jeho krollové a sekyrami zaháněli ostatní pryč. Mezi ostatními vypukla panika, neboť bylo jasné, že jeden člun všechny nepojme. Kapitán lodi Dostrych se zachoval jako zbabělec, protože se vrhl rovněž k záchrannému člunu i s několika námořníky a spojil se s Garonem. Když se k nim přidala i čtveřice dobrodruhů začala býti situace Nurnské družiny kritická. Bylo jasné, že bez boje místo v člunu nedostanou. Naštěstí se na jejich stranu přidal kapitán Rapich i se svými čtyřmi muži. Vypukla strašlivá a krvavá potyčka na palubě zalévané masami slané vody. Oblohu stíhal blesk za bleskem a pro rachot hromů nebylo téměř nic slyšet. Trpaslík Heft propadl beznaději. Nenáviděl moře a náhle neviděl z této situace žádné východisko. Popadl ho nezadržitelný vztek. Zamával divoce sekyrou a vrhl se na jednoho z krollů. Šílené Heftovo bojové šílenství se nedalo zastavit. Kroll padl na palubu s rozseknutým hrudníkem a nic mu nebyla platná jeho ohromná síla. Do boje se zapojili i ostatní. Měli štěstí, že první nápor námořníků a cizí bandy zachytil kapitán Rapich se svými vojáky. Kudůk Garon se dosápal do záchranného člunu, ale tam jej zastihl blesk z Myšilovova magického prstenu. Tlusťoch pustil škatuli a zhroutil se na dno. Jeden z dobrodruhů vyčaroval magický blesk a poslal k zemi jednoho z darffelských vojáků. Menhorian a Rien okamžitě vycítili nebezpečí, které tento muž představoval. Spojili své úsilí a muže napadli mentálně. Takovému náporu nebyl cizí kouzelník schopen čelit a brzy podlehl. Nejprudší potyčka se odehrála ve středu paluby. Padl kapitán lodi Dostrych a většina jeho mužů. Zásluhou Hefta, Dolwena a Myšilova i všichni cizí dobrodruzi. Utlučen byl i druhý kroll. Padla však i většina darffelských i s kapitánem Rapichem. Kdyby nebyla paluba bičována deštěm a nepřelévaly se přes ní neustále vlny, byla by celá rudá od krve. Lupič Fionn se obětavě vrhl ke kormidlu a snažil se loď udržet ve směru vln. Rien Gwardit s Lichrtem Vousem se celou dobu bitky starali o malého Medunu, který to vše sledoval s úděsem v očích. Trpaslík Bolbuch si hned na začátku potyčky prozíravě opatřil prázdný sud, kterého se křečovitě držel a s kterým se nakonec i jako první vysápal do člunu. Žuchl přímo na Garonovu mrtvolu. Nurnští přežili, těžíce tradičně ze své sehranosti, ale někteří měli ošklivé šrámy a v otevřených ranách jim pulsovala bolest znásobená slanou mořskou vodu. Přežil i jeden z darffelských vojáků, který se s vyděšeným výrazem dopotácel k Nurnským. Bylo jasné, že loď bude muset býti opuštěna co nejdříve. Příď již byla pod vodou.
Myšilov stál na palubě a řval na ostatní, ať naskáčou do člunu. V záchranném člunu zatím zápasil s veslem trpaslík Bolbuch a snažil se udržet člun alespoň kousíček od lodi, aby se neroztříštil o její bok. Jednou nohou přitom stál na mrtvole kudůka Garona. Nurnští, darffelský voják a ještě jeden námořník, který se vypotácel z podpalubí, se shromáždili na palubě u záchranného člunu. Bylo jasné, že nastoupit do něj si vyžádá nadlidské úsilí. Lichrt držel malého Medunu v náručí. Do člunu mohli sestupovat vždy jen dva lidé najednou. Po mokrých lanech to vůbec nebylo jednoduché, i když starý Bolbuch se snažil ze člunu dělat všechno možné i nemožné, aby ostatním tento akrobatický sestup usnadnil. Relativně snadno se to povedlo Dolwenovi, jenž předtím ještě hodil do člunu Myšilovovu fenu, která se zoufale bránila, a Fionnovi, který se už vykašlal na držení hlavního kormidla. Jako první se do vody zřítil Klabzej Myšilov. Podjely mu nohy a vzápětí jej pohltila slaná voda. Snažil se dostat na hladinu a přitom kolem sebe zoufale kopal nohama. Cítil, jak se mu trhá popruh od torny a ta nenávratně mizí v moři. Nakonec se zachytil vesla, které mu podával Bolbuch, a dodrápal se do člunu. Jako druhý se zřítil do moře Menhorian Blathel. Cítil, jak jej vlny odnášejí od člunu. V hlavě mu hučelo a ústa měl plná mořské vody. Potřeboval vzduch a při nadechnutí se mu do plic dostala slaná voda. Ani nevěděl jak, ale náhle cítil něčí ruce, kterak mu pomáhají do člunu. Mezitím se podařilo sešplhat i Lichrtovi s malým Medunou. Stejně se vedlo i hobitům Adonovi a Horácovi. Odhodili na dno svá zavazadla a šli pomáhat ostatním. Rien Gwardit nehodlal riskovat krkolomnou cestu po laně a rozhodl se do člunu přenést kouzlem. Odhadl vzdálenost a směr, zamumlal zaklínadlo a vzápětí se ocitl v moři asi osm sáhů od člunu. Těžký plášť jej táhl do hlubin, prskal vodu, v hlavě se mu míhala zaklínadla, ale nenapadalo ho žádné použitelné. Žlutozelená kola se mu točila před očima, upadal do podivných snů, ale i jeho nakonec kamarádi ze člunu zachránili hozeným lanem. Jako poslední se do člunu dostal Heft Taras, který klel jako bývalý horník. A nakonec i darffelský voják. Pro námořníka již záchrany nebylo. Podobně jako někteří z Nurnských se i on zřítil do rozbouřeného moře, ale narozdíl od nich jej hned zpočátku spláchla ohromná vlna dále od potápějící se lodi i od záchranného člunu. Jeho řev byl brzy přehlušen rachotem bouře. Loď se již nořila do vln a člun odrazil na volné moře. Z oblohy se dále valily proudy vody a jeden blesk stíhal druhý. Fionn se posadil ke kormidlu, Heft s Bolbuchem k veslům. Nurnští zachránili sebe, Lichrta i Medunu. Byli ale sami na otevřeném rozbouřeném moři.

Kapitola 7 - Stav nouze

Den první
K ránu se bouře uklidnila. Celou noc pracovalo osazenstvo na vyrovnávání člunu a na věčném vylévání vody. Sloužil jim k tomu prázdný džber a helmy. Všichni se rozložili na dno, jak to jen šlo. Malého Medunu uložili na příď, kde bylo místo částečně kryté prkny. Mezi temnými mraky vyšlo slunce. Všichni začali sušit své věci. Myšilov si uvědomil, že kromě své torny, ve které měl družinové peníze i další věci, ztratil i svůj památeční klobouk. To jej mrzelo mnohem víc než nějaké zlatky. Menhorian s žalem na srdci přišel na to, že v moři utopil svojí kouzelnou dýku. Počáteční radost nad východem slunce byla brzy vystřídána kletbami na vzrůstající horko. Ve věcech kudůka Garona, jehož mrtvolu svrhli do moře, našli družiníci hromadu assuaenských hedvábných šátků, které použili jako pokrývky hlavy. Slunce pražilo. Myšilov kázal sepsat všechny zásoby vody a jídla. Prohlídka ukázala, že mají vodu asi na čtyři dny, když budou šetřit, a podobné to bylo i s jídlem. Byl pořízen pečlivý soupis zásob a od této chvíle se vše vydávalo na příděl. Až do večera všichni polehávali a snažili se šetřit silami. V noci se chopili někteří vesel a snažili se člun hnát směrem na jihozápad. Tušili, že jsou někde na sever od Kamenného ostrova, a doufali, že ani barratské pobřeží není daleko. Za celý den nespatřili ani jednoho ptáka.

Den druhý
Ráno byly vydány poloviční dávky potravin, které se skládaly především z nasoleného hovězího masa a rozmočeného chleba. Bolbuch vypil poslední hlt kořalky, kterou opatroval víc než vodu, a následně se rezignovaně složil na dno člunu. Rien Gwardit si ovázal hlavu kusem mokrého hadru. Menhorian s Myšilovem se snažili určit směr plavby. Byla zavedena služba na vybírání věčně prosakující vody. Záchranný člun byl ve špatném stavu. Jednak jej poškodila bouře, ale ani předtím o něj nebylo nijak dobře pečováno. Pod Heftem Tarasem praskla lavička. V noci se družiníci opět chopili vesel.

Den třetí
Poloviční dávky se zavedly i u vody. Pečlivě byla vyždímána všechna voda, která se v podobě rosy uchytila na rozprostřených kusech oblečení. Žízeň trápila všechny a do jídla se nikomu ani příliš nechtělo. Rien Gwardit začal mít hlavu a obličej pokrytý puchýři. Veslaři stěží udrželi vesla v rukách, neboť je trápily mokvající boláky, do kterých pronikala mořská voda. Trpaslík Bolbuch asi hodinu klel, že nemá žádný alkohol. Fionn a Adon se pokusili nachytat nějaké ryby, ovšem bez valného výsledku. Nebe bylo celý den bez jediného mráčku. V noci si Heft, Dolwen a Bolbuch ovázali ruce šátky a asi dvě hodiny veslovali.

Den čtvrtý
Fionn chytil rybu. Měla velikou hřbetní ploutev a velikostí připomínala většího kapra. Každý dostal kousek syrového masa na žvýkání. Vody byla opět půlka. U zpitomělého Horáce Lipového byla nalezena destilační souprava. Hobit dostal vynadáno a souprava byla následně uvedena do chodu. Lahví s olejem měla družina relativně dost a moře bylo klidné. Začala nekonečná práce destilace slané vody na sladkou. Šlo to ztěžka, skleněné trubice se zanášely, ale nakonec se podařilo naplnit několik měchů zteplalou vodou, která šla pít. Všichni byli povzbuzeni tímto úspěchem a věřili, že zanedlouho uvidí zemi. V noci se opět veslovalo, ale tempo bylo stále sporadičtější.

Den pátý a šestý
Země se neobjevila. Díky destilaci byly zavedeny plné dávky vody, ale i tak byla žízeň stále palčivější. Všichni měli okoralé rty a z pokožky, která nebyla kryta, se všem loupaly pruhy odumřelé kůže. Menhorian a Rien měli jako elfové zvláště problémy. Malý Meduna upadal po celé dny do neklidného spánku, ze kterého neustále něco mumlal. Adon chytil dvě ryby a Fionn dokonce tři. Pocit hladu byl tak alespoň zažehnán a syrové maso připadalo všem osvěžující. Na veslování se již nikdo nevzmohl.

Den šestý až jedenáctý
Obloha byla stále čistá a sluneční paprsky vysávaly ze všech nemilosrdně poslední zbytky sil. Došel veškerý olej a spalitelné dřevo pro destilační soupravu, a i ta byla tak zanesená, že skoro nefungovala. Naštěstí se podařilo nachytat opět nějaké ryby, zvláště osmý den měli lovci štěstí, když chytili rybu pro každého. Z jednotvárné a syrové stravy však někteří dostali křeče do žaludku a potravu i tolik drahocenné tekutiny vyzvrátili do moře. Někteří trpěli palčivými bolestmi hlavy. Devátý den se obloha zatáhla, ale pršet nezačalo.

Den dvanáctý
Nebyla chycena jediná ryba. Malý Meduna, i když dostával největší dávky vody, na tom začínal být hodně zle. Voda začala býti přidělována do prázdného flakónku dvakrát denně. Klabzejova fena Tehala začala být naprosto apatická vůči všemu. Všichni byli zcela zesláblí. Fionn se přestal starat o kormidlo a člun plul nyní zcela neřízeně. Nikdo již neměl ani sílu, aby upravoval primitivní plátěné přístřešky, které si někteří zřídili jako ochranu před sluncem.

Den třináctý a čtrnáctý
Pro některé ztroskotance začal být problém přijímat syrové maso z ryb, které se ten den podařilo ulovit Adonovi. Přitom právě tohle maso bylo to poslední, co mohli všichni žvýkat, kromě řemenů a opasků. Poslední voda v měchách páchla a měla odpornou slanou pachuť. Jediný zdroj drahocenné tekutiny nyní představovala voda sražená po ránu na kovových předmětech.Všem krvácely dásně a každý pohyb byl pomalý a bolestivý. Trpaslík Bolbuch, který se zpočátku jevil jako velice odolný, začal jednu noc chlemtat vodu z moře. Od dalšího pití ho zachránil Rien Gwardit, který si zatím ještě uchoval špetku zdravého rozumu. Bolbuch se zhroutil na zem a všechnu vodu vydávil v křečích zpět. Adon, Blathel, Lichrt Vous a Meduna omdleli a nebylo v ničích silách, aby je přivedl zpět k vědomí. Klabzej se začal modlit ke Smrkenovi, Bolbuch k prázdné flašce a Dolwen k chábovi.

Den patnáctý
Poslední zbytky síly vyprchávaly z téměř bezvládných těl. Kdo ještě mohl, žvýkal syrové maso. Obloha byla stále bez mraku, nikdo již dávno nebyl na hlídce. Člun byl unášen větrem a proudem na jihovýchod. Všech, kteří ještě byli při vědomí, se zmocnila naprostá apatie. Někteří blouznili. Někde vysoko v oblacích se mihla ptačí křídla, ale nikdo je neviděl.

Den šestnáctý
Trpaslík Heft ucítil mírné drcnutí. Otočil hlavu a zamžoural olepenýma očima ven. Pomalu si uvědomil křik racků na obloze a ještě pomaleji mu došlo, že člun přistál. Vrávoravě vstal a uviděl písek a křoviska. Začal budit ostatní. Některé družiníky bylo nutno ze člunu vynést a uložit je do provizorního stínu pichlavých rostlin. Někde na obzoru se rýsoval pás lesa. Z posledních sil vytáhli člun dál od břehu, neboť se obávali přílivu. Myšilov si uvědomoval, že člun budou asi ještě potřebovat. Byli zachráněni.

Kapitola 8 - Ostrov

Během následujících hodin družina našla potok se sladkou vodou a podařilo se chytit několik želv a velkých ještěrek. Dolwen nalezl i nějaké žluté plody na stromech, ale Myšilov je z obav před otravou zakázal požívat. Člun dopravili korytem potoka dále do vnitrozemí a obrátili jej dnem vzhůru. Pod jeho stín uložili téměř mrtvého Medunu a rozdělali oheň. Heft, Fionn a Dolwen se vypravili po pobřeží na průzkumnou výpravu.Chůze jim šla ztěžka, ale jejich výprava byla úspěšná. Dokonce mnohem více, než očekávali. O kousek dál nalezli na pobřeží vyvržený rybářský člun. Okolo něj leželo několik koster a jeden improvizovaný hrob. V nitru lodi je zaujalo kožené pouzdro. Byla v něm mapa a hrst peněz. Cestou zpět ještě polapili dvě líné želvy. V provizorním táboře rozbili želvám krunýře, maso nařezali na kostky a dali vařit do kotlíku. Ještěrky stáhli z kůže a začali je opékat.
„To je úplně jasný, ta mapa je rybářská a ukazuje rybolovný voblasti. Já myslim, že sme tady“, zapíchl Myšilov prst na místo v mapě. „Ostrov slepých želv, jasně, tenhle pidivostrůvek sme viděli a asi tam bude ještě za ním jeden“, přitakal Heft a nedočkavě utrhl kus nedopečeného masa. Po jeho pozření se většina družiníků pozvracela, neboť zesláblé žaludky nebyly schopny přijímat potravu. Nurnští se zachránili na opuštěném ostrově. Věděli však, kde jsou, byla zde sladká voda a potrava. Z nejhoršího byli venku. Z nedalekého pralesa se ozývaly znepokojivé skřeky, ale to bylo nyní všem jedno.
Následujícího dne se většina dobrodruhů jen povalovala ve stínu křovisek. Pomalu se jim vracela síla. Maso z velkých ještěrek, které svojí chutí připomínalo drůbeží, bylo prohlášeno za nejchutnější. Želvy, ryby a škeble tvořily další součást potravy. Po šíleném strádání na moři to byla hotová hostina. Citelně však chyběl chléb a zelenina. Většina družiníků měla zkrvavené dásně a některým se začaly citelně viklat zuby. Bylo jasné, že na ostrově, kde byla voda i potrava, budou muset zůstat několik dní. Následující den se družina přestěhovala i se člunem k vraku rybářské lodi, neboť se obávali možného útoku tvorů, kteří prokazatelně zabili ztroskotavší rybáře. Místo okolo trosek lodi bylo lépe chránitelné nežli otevřená pláň u potoka. Klabzej rozdělil hlídky. Adon se dobrovolně přihlásil k šití provizorní plachty, kterou látal z assuaenských šátků po kudůkovi Garonovi, Fionn se snažil nachytat na osamělém skalisku nějaké ryby a většina družiny se jen tak povalovala a dávala se dohromady.
Navečer se Heft, Rien a Bolbuch vydali k lesu pro dříví a nějaké jídlo. Sehnat vysušené dřevo nebyl žádný problém, zrovna tak jako chytit několik dalších ještěrek, a všichni se v pořádku vrátili zpět. Hůře dopadla průzkumná výprava Klabzeje a barbara Dolwena. Oba se pustili na druhou stranu k potoku, kde objevili stopy prasat, které se vydali sledovat. V zápalu stopování přehlédli několik stínů a zvědavé oči. Chrochtající prase rozrývalo bahno o několik set sáhů dále. Pro Myšilova a Dolwena nebylo i přes značné vysílení problém prase skolit několika šípy. Chtěli je odtáhnout do provizorního ležení zpátky k ostatním, když na ně zaútočili čtyři ohromné opice. Byly vysoké skoro jako člověk a mnohem těžší. I zkušeného lesáka Myšilova překvapila jejich agresivita. Oba osamělí dobrodruzi museli bojovat o holé přežití. Hned na počátku boje utekla z boje Klabzejova fena Tehala. Dolwen byl sražen na zem a Myšilov musel použít magii, ale nakonec se jim podařilo zvítězit. Oba byli ošklivě poranění, zvláště Dolwen unikl smrti o vlásek. Rychle popadli zabité prase a jednu opici a spěšně se vydali zpět do tábořiště. V něm Myšilov nalezl i svého psa, ale na nějaký výprask neměl sílu ani náladu.
Následujících několik dní prožili všichni v neustálém strachu před útokem agresivních opů, kteří se v menších skupinkách neustále potloukali po okolí. Opouštět tábořiště se odvažovali jen ve skupinách a do lesa si nikdo netroufal. Lekce, kterou divoké opice uštědřily Myšilovovi a Dolwenovi, byla pro všechny dostatečně varující. Lichrt Vous se zmínil, že se asi jedná o tzv. Aruchovy opice, které byly v minulosti vycvičeny k ochraně svatyň jakéhosi erkrachtského kultu.
I přes neustálý strach z opic, které byly dotěrné zvláště v noci, se však družiníkům podařilo nabrat nové síly. Opravili člun a vztyčili na něm provizorní stožár s plachtou sešitou z assuaenských šátků. Byla to asi nejdražší plachta na celém oceánu. Do nalezených sudů nabrali sladkou vodu, naplnili měchy a zásobili se rovněž nasoleným masem.
Po sedmi dnech strávených na ostrově pluli dále. Orientace byla podle nalezené mapy relativně snadná. Směr udržoval v noci podle hvězd Rien Gwardit, který doma ve Vranigostu vlastnil hvězdářský dalekohled. Počasí bylo na toto roční období velmi stálé a za dva dny opět přistáli. Na tomto ostrůvku se Nurnští zdrželi pouze jeden den. Obnovili zásoby vody, která se jim z rozbitých sudů povážlivě rychle ztrácela. Na Adonovo doporučení nasbírali také plný pytel nezralých plodů, o kterých Lichrt prohlásil, že jsou to lodyše, které jsou jedlé. Téměř všichni měli velké problémy se začínajícími kurdějemi. Padání zubů postihlo zejména Menhoriana a Adona. Riena naopak postihla silná střevní kolika. Překvapivě dobře na tom byl malý Meduna. Jednak se o něj Rien Gwardit a Lichrt Vous starali, jak to jen šlo, a i zdravá hobití nátura zřejmě vykonala své.
Další den zastihl Nurnskou družinu opět na moři. Všichni již netrpělivě vyhlíželi karnolské pobřeží. Cestování po moři začínali svorně nenávidět. Nakonec se dočkali. V mlžném oparu se pomalu začala rýsovat pevnina. Chvíli se drželi při pobřeží, dokud nenarazili na rybářskou vesnici. Přijetí trosečníků místními obyvateli bylo vlídné. Místní rybáři dobře věděli, co to je ztroskotání, vždyť s mořem se prali o obživu již celé generace. Poskytli družině všechno, co potřebovala. Ubytování, jídlo a pití. Družiníci odpočívali celé dva dny. Nakoupili si zásoby normální potravy. Nejvíce jim chutnal obyčejný chleba a naložené kompotované ovoce. Místní sice nechtěli za své pohostinství žádné peníze, ale i tak jim někteří, zvláště Rien, dali hrst zlatých. Navíc Nurnští nechali rybářům i svůj člun. Ještě si nakoupili nějaké zásoby a jednoho mezka a vydali se po cestě pěšky do přístavu Barrat.
Cesta po pobřeží byla pro všechny pastva pro oči. Všude se rozprostíraly broskvoňové a jablečné sady, která právě kvetly. U cesty se dalo bydlet v hostincích, a i když neskýtaly nějaké zvláštní pohodlí, po všech prožitých útrapách to celé družině připadalo jako ve snu. Zlatými rozhodně nešetřili. Gwardit si dal do pořádku pochroumaný žaludek. „Kulva, já užž žaše nemám dalšší žub“, zanadával Adon a vylovil z úst bílý zub, přičemž odhalil pusu, ve které mu skutečně mnoho dalších nezbývalo.
Po dvou dnech se cesta stočila do vnitrozemí. Les zhoustl, ale družina si toho nijak nevšímala. Všichni měli pocit, že po tom, co zažili v předešlých týdnech, se jim nemůže nic stát. O to větší bylo překvapení, když se náhle rozlehl na cestě výbuch a vzápětí byli někteří zasypáni sprškou šípů. Gwardit se zhroutil k zemi. Karnolské lesy dost často sloužily jako úkryt pro vysloužile žoldnéře, pro které čas od času představovali poutníci a osamělí obchodníci snadnou kořist. Nyní tomu ovšem tak nebylo. Sehraná družina ani nepotřebovala nějaké rozkazy. Za pár okamžiků bylo po všem a lapkové, kteří byli poschováni v korunách stromů, popadali na zem jako shnilé hrušky. Zvláště Adonova dvouranná kuše se činila a své vykonala i zaklínadla a magické prsteny. Družinoví bijci Dolwen a Heft se ke slovu ani nedostali. Dokonce se podařilo i zajmout vůdce lapků, jistého Lajdoše. Oprsklý chlapík se válel spoutaný na zemi a škemral o milost. Nedostal ji. Popravy se s chutí ujal bezzubý Adon, který si v této práci liboval.
Následujíci den dorazili do Barratu. Velkého přístavního města. Zde se s nimi rozloučil darffelský voják, který se vydal do své domoviny. Na místním tržišti nechal Adon přes tisíc zlatých za hrst perel, neboť mu přišla jejich cena výhodná. Myšilov rozhodl, že se ubytují na jednu noc, a nechal si od Lichrta doporučit nějaký hostinec. U místního handlíře si celá družina zakoupila koně a poníky. Nechutný zrzavý chlapík, který měl snad ještě méně zubů než Adon, je vesměs sprostě okradl, ale to bylo všem jedno. Hostinec U jehněte byl všemi shledán jako přijatelný a Lichrt všem nadšeně vyprávěl, že zítra již spatří onu pověstnou hobití Velkou stolovou cestu.

Hobití lidová
Bolbuch

Mý obchody jsou výhodný
tak nevim, co se vztekáš
ať kupec nebo pohodný
teď padej, na co čekáš?
Tumáš!

Dneska jsme měli pohodu
a zejtra sečem louky
když neseberem úrodu
tak v zimě žerem brouky.

ref:
Dám, katům já tě dám, katům dám
budeš o chlebu a o vodě
dám, katům já tě dám, katům dám
budeš o chlebu a o vodě
Sám v cele, sám si usteleš
pod shnilejma dekama
dám, katům já tě dám, katům dám
budeš o chlebu a o vodě.

Zas u Gazdošů na rohu
už veselo je řácky
už někdo zvrací do hlohu
už slyším padat facky.

Uhrančivá holčina
tě kolem pasu bere
chlapi jí padaj do klína
od středy do neděle.

ref:
Dám, katům…

Kapitola 9 - Do Bořimska!

Velká stolová cesta byla skutečně impozantní. Pět sáhů široká cesta byla celá vytvořená z poctivých kamenných desek kulatého tvaru. „Právě proto se jí říká stolová. Protože ty kulatý desky připomínají takové ty naše hobití stolečky. Takový stoleček je v každé hobití domácnosti. U něj se debatuje, kouří a popíjí nějaký dobrý mok. Celou ji stavěli naši předkové, i tady v Karnolu. To budete v Bořimsku koukat. Podél té naší cesty jsou udělané kamenné přístřešky, kde se poutník může schovat před deštěm. A není jediného dne abyste nenarazili na hostinec. A my hobiti máme vyhlášené hostince. Však uvidíte, dnes přejedeme hranice. To bude ta cesta nejdříve stoupat do kopce. A někdy k večeru se ubytujeme v hostinci U včely”, vyprávěl Lichrt Nurnským po cestě. Družiníci se cítili odpočatě a všichni měli docela dobrou náladu. Snad až na Adona, který pozbyl většinu zubů a nyní se musel stravovat převážně kaší.
Okolo poledního překročili Nurnští hranice. Hraniční post stál v lese. Na Bořimské straně bylo vidět zvýšenou pohotovost. Družina neměla s průjezdem žádné problémy, neboť s ní jel Lichrt, který všechno vyjednal a zařídil. Zdržení nebylo velké. „Je to špatný. To, co jsem se dozvěděl, je hodně znepokojující. Černý trpaslíci už vypálili několik našich vesnic. Vévoda vyhlásil vojenskou pohotovost. A podle všeho se na nás vykašlali i Karnolský. Zřejmě je nemáme z čeho zaplatit. Musíme pospíchat“, sdělil družině novinky Lichrt. „Hele, a to s těma černejma trpaslíkama byly problémy už dřív?“, ptal se zvědavě Rien Gwardit. „S těma hajzlama byly problémy vždycky. Jenomže voni se vždycky prali spíš mezi s sebou nebo se mlátili se skřetama, což jsou už úplný primitivové. Ale teď je prý sjednotil nějakej Dugaš Jednovokej. Asi pěknej mizera, ale podle všeho chytrej, nebo spíš mazanej. Alespoň to se říkalo ještě před tím, než nás vévoda poslal za moře pro tu zlatou věcičku. Takže musíme spěchat a tu věc doručit vévodovi co nejdřív, protože je určitě hrozně důležitá“, vyprávěl Lichrt po cestě. „No a kolik těch trpajzlíků vlastně je? A to se s nima nemůžete ňák domluvit?“, otázal se trpaslík Heft. „To těžko. To nejsou slušný trpaslíci jako třeba vy, váženej pane. To sou černý trpaslíci, ty vypadaj jinak, myslej jinak a chovaj se jinak. Taky se jim říká stolinové, jestli vám to něco říká. Sou to strašný držky. Sou vysoký asi sáh a půl a hubu maj plnou takovej hroznejch zubů“. „Jo, takže to sou stolini a ne trpaslíci, to mi spadl kámen vod srdce“, ulevil si ještě Heft, který byl na svůj trpasličí původ patřičně hrdý. „A co ten váš vévoda, jakej je?“, vložil se do rozhovoru Myšilov. „Myslíte Otys? Otys Měděný. Já myslim, že je to dobrej chlap. Von je ze starýho rodu. Představte si, že má vousy. No hobit s vousama! Ale je to dobrej chlap. Však já sloužim v jeho gardě. Asi jsem vám to ještě neřekl, ale já jsem ze Železný gardy. My jsme vévodova osobní stráž. Taky jste si určitě všimli jak se mnou na hranicích všichni uctivě jednali. Jó, my Železňáci“. Mnoho dalšího se již družiníci nedozvěděli.
Velká stolová cesta vedla hustým lesem, o kterém Lichrt, který se projevil jako velice upovídaný chlapík, vyprávěl několik strašidelných historek. Na jednom místě vedla z cesty odbočka na jih. „Ták, tady pojedeme asi míli do lesa. Tam je vesnice Rabouchov a hlavně hostinec U včely, tam přespíme a zejtra už dorazíme do Železnýho hřbetu“. Cesta skutečně zavedla družinu do malé vesnice, která byla obklopená jednoduchou kolovou hradbou. „Proti dravé zvěři“, jak poznamenal Lichrt. Vesnici Rabouchov obývali hlavně sběrači medu a dřevorubci. Když družiníci projeli bránou, obklopili je hned zvědaví obyvatelé a hlavně malá hobiťata. Lichrt se srdečně přivítal se starostou Dlabákem a hostinským Koryšem a celou Nurnskou družinu představil jako ‘velké hrdiny ze země za mořem’. Všem se dostalo srdečného přivítání. Koně a poníci byli ubytováni ve stáji a družiníci obsadili ty nejlepší pokoje. Pak se všichni sešli v hlavní místnosti. Tak jako celá budova byla i hlavní místnost vyzdobená různými loveckými trofejemi, přičemž o každé z nich hned ochotný hostinský Koryš povyprávěl nějakou historku. Všemu vévodila vypelichaná medvědí hlava. Družiníci byli jedinými návštěvníky. „To víte, doba je zlá, nikdo teď po Stolové cestě moc nejezdí. Leda tak vojáci“, vysvětlil Koryš a nalil každému pohárek sladkého likéru na účet podniku. K večeři připravil Nurnským poctivou hovězí polévku, jehně a králičí pečeni s brusinkami. Pouze Adon si vyžádal kaši slazenou medem. Po večeři přišlo na řadu pivo a kořalka. Bolbuch a Dolwen si hned zakoupili několik lahví. „Na horší časy“, podotkl Bolbuch. Večer příjemně utíkal v lehkém alkoholovém opojení.

Chtěl bych být jelenem
Klabzej Myšilov

Chtěl bych být jelenem s velkými parohy
ale když po ránu zvedám se na nohy
co se spíš zdají být ztuhlými pahýly
lovcům bych neutek, když by mě honili
Nejspíše zakrátko padl bych střelen…
Proč chci být jelenem? Z toho jsem jelen.

Kapitola 10 - Banda Tuhého Žolucha

Rien Gwardit se šel projít ven. Rabouchov se jevil jako poklidná vesnička. Až do chvíle, kdy se ozval z lesa výkřik. Rien se s instinktem starého dobrodruha vrhl směrem, odkud hlas vyšel. Uběhl pouze asi dvě stě sáhů. Na zemi ležela mrtvá hobitka s proseknutou hlavou a u ní vyděšeně pobíhalo několik hobitů, kteří ji našli. U těla matky vzlykalo malé hobitě. Ženě již nebylo pomoci. Byla mrtvá. Z vystrašených výpovědí vesničanů se Rien dozvěděl pouze to, že žena byla v lese na chrastí a že se nikdy nic takového nepřihodilo. Více Gwarditovi pomohlo jeho osvědčené zaklínadlo, pomocí něhož pronikl do vědomí hobitěte. Rien chvíli soustředěně tápal v nejasných a zkreslených myšlenkách vystrašeného dítěte, přičemž mu položil několik cílených otázek. Touto metodou si zkušený mág dal dohromady obraz toho, co se stalo. „Přepadli ji černí trpaslíci a zabili jí. Asi jich tady bude pobíhat více. Pojďte se rychle schovat do vesnice“, oznámil vesničanům Gwardit a sám spěchal, aby to řekl ostatním družiníkům.
„Budeme držet hlídky, ty, Adone, půjdeš na tu zadní hlásku a my ostatní raději budeme spát tady na seníku, dá se z něj dostat rychleji než z hostince“, rozdělil úkoly Menhorian Blathel, neboť vůdce Myšilov se podle všeho zpil likérem z jehličí a nebyl k probuzení. Chrápal na stole a nezdálo se, že by se chtěl probudit. „Necháme ho spát. Znáte ho, když se špatně probudí, akorát bude protivnej. Třeba se koneckonců nic nestane a my se ráno normálně sebereme a budeme pokračovat do Železnýho hřbetu“, konstatoval Gwardit a hodil si houni na seno. Ale to se spletl.
Černí trpaslíci a skřeti se skutečně objevili. Bylo naprosto zbytečně držet organizované hlídky. Tlupa černých trpaslíků, které družina znala spíše pod názvem stolini, o sobě dala vědět sama. Nějaká koordinace útoku na vesnici neexistovala. Uprostřed hluboké noci se náhle ozval burácivý řev. Přímo k bráně se hnala horda asi třiceti stolinů. Byli velicí asi jeden a půl sáhu. Na sobě měli kožené hazuky, na kterých měli našity nejrůznější železné šupiny, hřeby, kusy kamenů, podkov a dalšího harampádí. V rukách třímali sekyry a kladiva. Někteří měli dokonce i jakési primitivní maskování z větví a trsů trávy, které ovšem bylo vzhledem k jejich řevu nyní naprosto zbytečné. V jejich středu běžela šestice stolinů, kteří vlekli poražený kmen stromu jako beranidlo. Byli si naprosto jistí tím, že odpor místních hobitů bude pouze symbolický. Hobiti z Rabouchova v čele se starostou byli shromážděni za kolovým plotem a na primitivní pozorovatelně. Většinou měli v rukách kopí na kance a někteří měli i kuše. Nurnští se rovněž připravili na útok. Adon, Horác a Fionn začali střílet z pozorovatelny do davu stolinů šípy. Mnoho jich však nevystřelili.
S mohutným zapraštěním hned na první ránu stolini s kmenem prorazili chatrnou bránu, která sloužila hobitům jen jako ochrana před lesní zvěří. Za branou se však útočníci setkali s tvrdou obranou, kterou tvořil Dolwen, Heft a Lichrt Vous. Oba Nurnské v pravou chvíli ještě posílili zaklínadlem Gwardit a Menhorian. Země se začala barvit krví. Na pomoc ještě přispěchal stařičký trpaslík Bolbuch s obrovskou krollí sekyrou, kterou ukořistil ještě na potápějící se lodi. Těžko říci, kde se s ní naučil tak ohánět, ale nyní se starý roztloukač štěrku činil jako pravý muž. Někteří stolini útočili roztříštěnou branou, další přelézali chabý plot. Vesničané za plotem se jim sice postavili statečně, ale valná část jich byla brutálními útočníky rychle rozsekána na kusy. Nurnští však byli z jiného těsta. Byli organizovaní, jeden o druhém věděl a děsivá síla Dolwenova a Heftova vykonala své. Ke slovu se dostala i Rienova a Blathelova kouzla a Fionnovy magické prsteny. Neobyčejně překvapil i Lichrt Vous, jehož povídačky o Železňácích do té doby brala většina Nurnských jako pouhé vytahovaní. Nyní ale tento hobit stál po boku Dolwena a jeho meč se zakusoval do stoliních těl. Svoji daň si vyžádala i Adonova dvouranná kuše.
Pak se však ze změti stoliních těl vynořilo ohromné hovado. Černý stolin, který mával ohromnou sekyrou, měl hlavu, kterou mu musel někdo dříve téměř rozseknout napůl. Celý obličej tak měl rozdělený na dvě půlky, z nichž jedna byla níž než ta druhá. Kryl se ohromným štítem, který byl celý ‘ozdobený’ uťatýma ušima nepřátel. Byl to Tuhý Žoluch, vůdce tlupy Kamenných hlav. Ještě jej doprovázel nižší podnáčelník, který bičem hnal ostatní do boje. Ten se sice stal vzápětí obětí Adonova přesně mířeného šípu a blesku z Fionnova prstenu, ale Tuhý Žoluch přeskočil plot a tvrdě se ohnal po Dolwenovi. Barbar zakolísal a snažil se krýt. Do nosu ho udeřil strašlivý zápach a zkušený mukuřan náhle pocítil strach. Vedle něj se těžce bránil Lichrt a někde opodál bylo slyšet šílený řev Heftův, kolem nějž kroužili tři nepřátelé. Dolwenova šavle opsala oblouk a Žolucha poranila do boku. Stoliní hovado vydalo šílený řev a vztekle odpovědělo. Vedle něj se několik jeho mužů snažilo vyvrátit kůly pozorovatelny, aby se dostali na její obránce, kteří je stále zasypávali šípy. Tuhý Žoluch jim ve svém vzteku pomohl a primitivní věžička se začala kácet. V tu chvíli mu však obratný Lichrt zasadil táhlou ránu do paže a Dolwen mu krkem prohnal šavli. Vzápětí do již mrtvého těla zajel svazek blesků od Riena. Útok tlupy se začal rozpadat, ale stále byl boj nelítostný. Pozorovatelna se zřítila k zemi. Její obránci začali utíkat neboť jejich střelné zbraně se nyní válely různě po zemi. Fionn s Adonem se stáhli za jeden dům. Horáce začali dva stolini pronásledovat. Na opačném konci dobíjel útočníky trpaslík Heft. Rovněž těžce zraněný Dolwen a Lichrt stále bojovali. Mezi nimi se potácel se šrámem na hlavě Bolbuch a stále rozdával rány. Drtivá většina hobitích obránců byla mrtvá.
Hobit Horác se válel na zemi a snažil se uhýbat ranám, kterými ho častovali jeho pronásledovatelé. Náhle se z hostince vyřítil vlasatý muž. Byl to Klabzej Myšilov, který se právě probral z opilosti. Máchl rukama směrem vzhůru a přivolal na oba stoliny mocné lesní zaklínadlo. Rovněž Menhorian a Fionn panu Lipovému přispěchali na pomoc. Pár posledních stolinů se dalo na útěk, ale většina jich padla s ranami v zádech. Posledního dostihl obratný lupič Fionn a dýkou mu podřízl hrdlo. Bylo dobojováno.
Z domů postupně vylézali ukryté ženy a děti. Začalo tolik bolestné oplakávání mrtvých, ale zazněla i děkovná slova. Obyvatelům Rabouchova bylo jasné, že bez pomoci Nurnských by byli asi všichni mrtví a jejich vesnička by byla vypleněná. V Adonovi se něco hnulo a věnoval pozůstalým celých sto zlaťáků. „Tenhle, eště dejchá“, zařval Heft, když obíral mrtvoly. Těžce zraněný stolin hluboce oddychoval. „Mluv, dobytku! Co tady chcete?“, vyjel na něj Rien. „My bojovat za nás, za tlupu. Malý lid nás utlačovat, my v právu. Říkat to náčelník“, odpověděl zkomolenou obecnou řečí stolin. „Di do prdele!“, odvětil mu Adon a prostřelil mu hlavu.

Kapitola 11 - U vévody

Následujícího dne dorazila Nurnská družina i s malým Medunou vedená Lichrtem Vousem, příslušníkem Železné gardy, do hlavního města Bořimska, Železného hřbetu. Jako jediné město v zemi měl Železný hřbet kamenné hradby. Celé město bylo obklopené vodním příkopem, který napájela řeka Bolná. Dominantou města byla skála, na níž se tyčila kamenná věž zvaná Půlnoční bašta. Do samotného města byl přístup po jednou ze čtyř mostů, které bylo možné v případě ohrožení zvednout. Většinu domů tvořila hrázděná stavení. Lichrt vedl družinu k vévodovu paláci. Ten stál hned u skály obklopený cihlovou zdí. Stráže s halapartnami zasalutovaly Lichrtovi a bez problémů všechny pustily dále. Ocitli se v útulné zahradě, kde je Lichrt nechal čekat. Sám pospíchal za vévodou. Co mu všechno povídal zůstalo Nurnským skryto, ale zanedlouho je přišel vévoda osobně uvítat. Vévoda Otys Měděný byl starší muž v přepychovém šatě. „Joj! Hobit s vousama“, ujelo Adonovi, ale asi ne naštěstí dost nahlas. Vévodu ještě doprovázela jeho stráž, a pak další hobit ve vysoké čepici. „Dovolte, přátelé, abych vás uvítal v Bořimsku. Je mi ctí potřást rukama takovým statečným mužům, kteří přijeli ze země za mořem“, s těmito slovy podal vévoda každému pravici a pozval je všechny dál do paláce.
„Prý pro mě máte jeden z Wadarských klíčů. Bohové vás odmění“. „Ano“, odpověděl vévodovi Rien a vytáhl zlatý jehlan, který ukrýval za šaty na hrudi. Myšilov po něm sice loupl okem, neboť zřejmě chtěl s vévodou začít smlouvat, ale Rien jehlan předal do vévodových rukou. Sloužící přinesli občerstvení a malého Meduny se ujala buclatá komorná. Nurnští se usadili do měkkých křesel. Následovalo pohoštění a oslavné přípitky. Lichrt Vous se omluvil a někde zmizel. „Ještě jednou připíjím na statečnou Nurnskou družinu, která nám, obyvatelům Bořimska, donesla poslední Wadarský klíč. Víte, my Bořimští zde stojíme na výspě civilizovaného světa a bráníme ho proti hordám primitivních černých trpaslíků, které, jak jsem slyšel, vy nazýváte stoliny“. „No dobře. Promiňte, že vás přerušuju, vážený vévodo, ale k čemu ten klíč teda vlastně je? Hrozně by nás to zajímalo“, přerušil vévodův chvalozpěv Myšilov. „…no to vám nemohu říct, to není pro vás důležité. To je tajemství, které zná pouze pár lidí. Avšak nebojte se. Odměnu, která vám náleží, dostanete ještě dnes. Dostanete sedmdesát tisíc zlatých za váš chrabrý skutek“, usmál se vévoda. Mezi Nurnskou družinou to spokojeně zahučelo, tolik nikdo nečekal. „No víte, ale nás by to strašně zajímalo. My vám samozřejmě chceme pomáhat i dále. My… tedy, já myslím, že mluvím za všechny, vám samozřejmě s těma černejma hajzlíkama pomůžeme, ale přeci jenom…“, snažil se Myšilov dále vyzvědět tajemství wadarského klíče. „… ne, ne, pánové, to ne. Ale to, že mi dále nabízíte své cenné služby, je pro mě velice důležité a rád je přijímám. Samozřejmě vše dostanete dobře a poctivě zaplaceno. Naše země je v těžké situaci. Černí trpaslíci, kteří žijí v horách na západě a jihu našich hranic, se nyní spojili pod vedením Dugaše Jednookého do hordy a chtějí nás zničit. Po celá staletí jsme se samozřejmě setkávali s jejich tlupami a klany, ba jednou na nás dokonce zaútočil i celý kmen, ale s tím jsme si vždy poradili. Zvláště, když nám pomohli Karnolští. Nebo spíše jejich žoldnéři. To víte, nechali si za to vždycky zaplatit, ale najednou nám nechtějí pomoct, že prý chtějí zaplatit dopředu. To se nikdy nestalo. A Dugaš teď sjednotil stoliní kmeny z Damburu i Šarunu. A takové síle budeme sami těžko čelit. No, již jsem toho řekl dosti. Teď mě omluvte, ještě se dnes uvidíme. Vaše pokoje jsou samozřejmě již připravené. A jezte a pijte“, s těmi slovy se Otys Měděný uklonil a odešel pryč.
Vrátil se asi za dvě hodiny. Byl zesinalý, bledý v obličeji a sotva šel. Doprovázeli ho čtyři vojáci, dva kapitáni a ještě starý hobit v obyčejném plášti. Družiníci, za kterými mezitím dorazil Lichrt Vous v krásném brnění, jenž byl povýšen na kapitána Železné gardy, byli již trošku v náladě a hned si změny ve vévodově chování nevšimli. „Ééé, cvakni si s náma“, opile se k vévodovi přitočil trpaslík Bolbuch a pouze napřažená halapartna strážce mu zabránila, aby vévodu polil z lahve.
„Pánové, prosím vás, ticho! Já vám nemám z čeho zaplatit. Alespoň ne hned, jak jsem vám slíbil. Stalo se něco strašného!“, vzchopil se vévoda ke slovu. Nurnským zaskočilo. „Eee?“, ujelo Rienu Gwarditovi. „Jak to?“. „Je mi to strašně trapné. Já, já vám dám alespoň svůj prsten. Taky vás mohu vyplatit v cennostech nebo v uměleckých dílech. Pokud tedy trváte na okamžité platbě. Uf, cítím se hrozně“, začal si vévoda stahovat svůj mohutný zlatý prsten, ale Klabzej jej přerušil. „Nechte si ten prsten. My vám věříme, ale co se tedy stalo?“.
„Tak já vám to tedy řeknu. Víte, kdysi dávno vládl v Bořimsku můj předchůdce, vévoda Rudys Moudrý, který je až do dnešních časů uctíván jako patron Bořimska. Za jeho panování se podařilo nashromáždit velice slušnou částku, velký Rudysův poklad. Rudys však nebyl takovým ideálním panovníkem, jak ho dnes líčí legendy. Zvláště ke konci života se z něj stal podivín zabývající se magií, pohádkami, pověstmi, legendami a babskými povídačkami. Ale hlavně podlehl dojmu, že je ten nejchytřejší na světě. Jeho domýšlivosti ještě hodně pomohlo setkání s umírajícím drakem Loffobekem, který tehdy žil v Šedých pustinách. Loffobek byl nad hrobem asi stejně pitomý a senilní jako vévoda Rudys. Z nějakého důvodu si ti dva padli do oka. A drak daroval Rudysovi Velkou Wadarskou pečeť. Řeknu to jednoduše. Wadarská pečeť je velice mocný artefakt, který umožňuje ohradit určitý prostor neprostupným magickým zámkem. Asi takhle. Rudys nechal vybudovat pod půlnoční věží pokladnici, a tu zavřel právě Wadarskou pečetí. K Wadarské pečetí patří tři wadarské klíče. Do této pokladnice pak veškerý poklad nashromážděný v Bořimsku ukryl. Že prý na horší časy. Úplně zblbnul, mám-li být upřímný. A k dovršení všeho ty tři klíče poslal do širého světa. Ve své pomatenosti totiž věřil, že až přijde čas, tak se všechny klíče podaří shromáždit a poklad bude Bořimsku opět ku prospěchu. Takové ty povídačky, že až bude nejhůř a podobně. Zanedlouho umřel a nenechal svému synovi Arysovi skoro žádné peníze v hotovosti. Ale tehdy to podle všeho bylo jedno. Bořimsko, kromě občasných pohraničních půtek a nájezdů černých trpaslíků a skřetů, nikdo neohrožoval a poklad nebyl potřebný. Rudys po sobě také zanechal rozsáhlou knihovnu přeplněnou různými knihami a spisky o mystice, magii, pohádkách. Je tam spousta knih o historii a pověstech. Také je tam spousta jeho poznámek. O Wadarské pečeti sepsal knihu o jejím významu, funkci a historii a tu nazval: ‘Pojednání Rudyse Moudrého, vévody Bořimského, o Velké Wadarské pečeti’, do které si ovšem podle všeho také spoustu věcí přimyslel a přibájil. Sepsal také tři spisky o jednotlivých klíčích a do nich naštěstí alespoň přesně popsal, kde se nacházejí a jak se najdou. Jenomže ta jeho knihovna byla tak rozsáhlá a divná, že se na ty věci po jeho smrti nějak zapomnělo. Vlastně za to, že se tyhle věci objevily na světě, vděčím tady svému knihovníkovi, panu Albychu Rezivounovi“, ukázal vévoda na starého hobita, který se mírně uklonil. Následovalo spousta ‘proč?’ a ‘jak?’, ale vévoda nakonec pokračoval. „Když jsme přišli na to, kde se klíče nalézají, okamžitě jsme vyslali tři výpravy, aby je donesli. Právě v té době začalo býti totiž jasné, že na nás sjednocení černí trpaslíci zaútočí. Nějak se to tak všechno najednou v tom našem poklidném Bořimsku na nás začalo hrnout. První klíč byl ukrytý v Assuaenské poušti, a zde jej kapitán Myllys Udatný bez problémů nalezl a přinesl jako první. Druhý klíč byl ukryt v Šedých pustinách, a zde přítomný kapitán Lubych Lodyha jej také přinesl. Na své pouti se několikrát střetl s černými trpaslíky, ale klíč sem nakonec dopravil. O výpravě vedené Rabichem Zlatoústým, která se vypravila do Lismorrského pralesa, jsme dlouho nic nevěděli. Až jste se objevili vy a Lichrt a všechno se objasnilo. Myslel jsem, že máme všechny klíče a že vám bez problémů zaplatím. Jenomže když jsme se teď pokusili pokladnici zapečetěnou Wadarskou pečetí otevřít, ukázalo se, že klíč z Šedých pustin je podle všeho falešný. My jsme si toho dříve nevšimli, neboť nás něco takového ani nenapadlo“, povzdechl si vévoda.
„U všech bohů, a to jste nepoznali hned, že je ten klíč falešný, a jak vůbec víte, že falešný je zrovna ten ze Šedých pustin?“, skočil mu do řeči Rien Gwardit. „Ty klíče jsou sice podrobně popsány v těch třech spiscích, ale nikoho nás nenapadlo to nějak ověřovat. Potíž je v tom, že magická podstata těch klíčů se projeví, až když jsou u sebe všechny tři. Když se na ně podíváte neuvidíte na nich žádné veliké rozdíly“, Otys opatrně ukázal družině všechny klíče. Rien je zvědavě za asistence Menhoriana prohlížel. „Hm, hm. Jo jasně, tenhle jsme přinesli my. Poznám to podle toho znaku tady nahoře. Ne že bych uměl dračí písmo, ale ten znak si pamatuju. Tenhle má na sobě podobné znaky. Jo, jo teď to vidim, tenhle má na sobě jenom nějaký vrypy. Jo je fakt, že to neni na první pohled poznat“, vrátil je zpátky Otysovi. „Víte, my jsme si mysleli, že jsme ten klíč dostali pouze díky své odvaze a umu, ale když na to teď vzpomínám, tak mám pocit, že některé věci šly až podezřele snadno. Čerňáci nás sice napadali, ale pak se vždycky najednou stáhli. Je to moje chyba, že jsem to neodhalil“, promluvil nyní Lubych Lodyha. „Nechte toho, kapitáne, všichni jsme udělali spoustu chyb. Kdyby se třeba jen o tu knihovnu někdo zajímal hned po smrti toho senilního pitomce Rudyse, tak ty klíče mohli mí předchůdci vyzvednout už dávno“, ulevil si Otys a stráž u vchodových dveří se tvářila, že nic neslyšela.
„Já jsem si v lismorrskym pralese hned myslel, že je to ňáký jednoduchý. To místo bylo přesně popsaný na mapě, kterou měl u sebe Rabich. Taková malá svatyně to byla. Sice úplně ztracená v džungli, takže kdo neměl ten plánek by nenašel nikdy nic ani za tisíc let. Ale přece jenom jsme čekali problémy. Ale vono nic, prostě jsme se akorát dobře zorientovali a lup ho. Už jsme ten jehlan, totiž klíč, měli“, ozval se se svým postřehem Lichrt Vous, novopečený kapitán. Otys pokýval hlavou. „Je docela dobře možné, že ten, kdo o našem plánu věděl, si opsal pouze část těch spisků, ale kdo, kdo?“. „No to je fakt, kdo o tom věděl?“, otázal se Klabzej. Otys pokynul strážím, aby je nechali osamotě. „Já, kapitán Myllys, kapitán Lodyha, kapitán Rabich, knihovník Albych. Za všechny ovšem ručím, tak jako za sebe“. „No dobře, ale ty knihy se v knihovně válely už celá staletí, kdo má všechno přístup do knihovny?“, otázal se Adon. „Ale no tak, to je spousta lidí, to není nic tajného, že ta knihovna existuje. Služebnictvo, členové vládnoucího rodu, no prostě spousta lidí. Navíc je možné, že tajemství wadarských klíčů někdo objevil už dávno, dávno před námi a teď toho chce nějak využít ve svůj prospěch“, dumal Otys a vypadal hodně nerozhodně. „No dobře, otázka tedy zní, kdo má ten pravý klíč z Šedých pustin?“, pronesl Menhorian. „Podle mého ho mají nyní černí trpaslíci, otázka je, zda znají jeho funkci?“, podotkl Lubych Lodyha. „V tom případě půjdou i po těch dvou zbývajících“, doplnil ho Klabzej. „Možná, že ne. Ten, kdo za tím stojí, si možná moc dobře uvědomuje, že peníze potřebujeme my, ne černí trpaslíci. Třeba za tím vším stojí snaha, abychom si nemohli zaplatit karnolské žoldnéře. Mě bylo strašně divné, že najednou chtěl Karnolský král Bardach Lezich peníze dopředu. Jakoby nám nevěřil, třeba mu někdo o našich potížích řekl. Vždyť nám karnolští vždycky věřili. Vždy, když jsme jejich pomoc potřebovali, tak jsme platili až potom“, pokračoval Otys. „A kolikrát to bylo? A to jste peníze měli? Vždyť ta pokladnice je přece již dávno zapečetěná“, nedalo Dolwenovi, aby se nezeptal. „To byly vždycky jenom nájezdy jednotlivých klanů a tlup, těch vojáků jsem potřebovali málo, většinou jsme to zvládli sami. Jak už jsem řekl, situace je teď úplně jiná. Jdou proti nám všechny stoliní kmeny sjednocené Dugašem a podporované jinak věčně rozhádanými skřety. A bez Rudysova pokladu si nemůžeme dovolit zaplatit celé vojsko. Jistě, nakonec peníze seženeme. Máme aktiva v zahraničí, spoustu peněz nám dluží Sirilští elfové, vybereme vyšší daně, nakonec to dáme dohromady. Bořimsko je dost bohatá země, ale my ty prostředky potřebujeme okamžitě. Musíme zaplatit minimálně několik tisíc vojáků“.
„Jo, a co když si z vás ten váš Rudys taky jenom vystřelil a v tý pokladnici nic není?“, uštěpačně se otázal lupič Fionn. Otys se na něho zdrceně podíval. „Na to nebudu ani radši myslet, naděje umírá poslední… Ne to je nesmysl. Podle všech historických účetních knih ty peníze skutečně existují“. „Jo, jenomže je třeba všechny probendil s holkama a nebo prohrál v karbanu“, ušklíbl se ještě jednou Fionn. „Nech toho, Fionne! Budeme vycházet z toho, že tam jsou. Pomůžeme vám získat ten třetí a doufejme, že pravý klíč. Takže, kde by mohl tak teď být? Víme, že je to ten z Šedých pustin. Podle všeho někdo předběhl výpravu tady kapitána Lodyhy a na její místo nastražil falešnou náhradu. Musel zhruba vědět, jak ten klíč má vypadat. Možná, že jim opravdu nejde ani tak o ten poklad, ale spíše o to, abyste vy neměli peníze na zaplacení armády. Ten, kdo tohle ukul, třeba nejdřív chce, abyste byli poraženi a obsazeni černými trpaslíky, a teprve pak se bude třeba starat o poklad“, shrnul všechny poznatky, které měl k dispozici, Klabzej Myšilov, vůdce Nurnských. Vévoda Otys pokýval hlavou. „Takže, já si myslim, že teď musíme něco vymyslet. Hlavně bychom se měli pokusit ten klíč získat zpět. To je úkol číslo jedna. Všechny ostatní teorie, kdo, co a jak, si zatím můžeme odpustit“, navrhl Rien Gwardit.
Zbytek večera strávil Otys, jeho kapitáni, knihovník Albych a Nurnská družina vymýšlením nějakého smysluplného plánu. Otys byl zřejmě úplně na dně, neboť zcela přehlížel, že s ním Nurnští jednali občas dosti neuctivě, přerušovali jej a vůbec mu občas kladli otázky, jaké se panovníkovi nekladou. Ale jednání bylo aspoň o to rychlejší. Nakonec bylo rozhodnuto, že se Nurnští společně s Lichrtem vypraví do Šarunských hor pokusit se najít sídlo stoliního náčelníka Dugaše Jednookého, u něhož se dalo předpokládat, že pokud třetí pravý wadarský klíč skutečně padl stolinům do rukou, tak jej bude mít právě on. Od Lichrta se dozvěděli, že Dugaš Jednooký, ještě než se stal náčelníkem hordy, vedl nejprve klan Silných paličníků a později celý kmen Useklé ruky. Bořimští sice neznali přesné vazby mezi jednotlivými kmeny a klany, ale věděli, že jim patří vždy určité území, které pak takové společenstvo obývá. O kmenu Useklé ruky se vědělo, že sídlí někde v Šarunu. Zcela na konci porady navrhl Myšilov, jestli by nemohli Nurnští jednat s vévodou o samotě. Otys z toho byl zmatený, neboť svým kapitánům i knihovníkovi bezvýhradně věřil. Trapnou situaci vyřešili nakonec kapitáni a Albych tím, že sami odešli. „Myslím, že by bylo dobré, kdyby ty klíče, co máte nyní k dispozici, byly dobře střežené. Nevíme, kdo o tom ví. Nemůžeme vyloučit, že to může být kdokoliv z vašeho okolí. Budeme proto předstírat, že jsou všechny pohromadě. Uložte je do nějaké truhličky a tvařte se, že jsou tam všechny. Ale pro jistotu alespoň jeden schovejte na jiné místo. Tím předejdeme tomu, že kdyby se nositel třetího klíče náhodou zmocnil zbývajících dvou, tak by měl přístup k pokladnici“, navrhl Otysovi Klabzej. „To se nemůže stát, i kdyby se to někomu podařilo, tak pokladnice je dobře střežená… ale možná máte pravdu. Vemte si tedy ten klíč vy. U vás mám skutečnou jistotu, že do toho nejste zapleteni. Vemte si ten, který jste mi přinesli. A ten zbylý i s tím falešným si vezmu já do své ložnice“, navrhl Otys a jeho návrh družina s rozpaky přijala.
„A já mám nápad, vyrobím taky jednu falešnou kopii, aby ta vaše truhlička skutečně obsahovala tři ty jehlany, teda klíče“, vykřikl náhle Horác Lipový, který až do této chvíle podřimoval. „A k čemu jako? A jak to uděláš?“, vyjel na něj vůdce Myšilov. „No mám takovou šikovnou soupravičku. To se prostě vodleje do formy z alchymistický hlíny zlato z mincí a pak do toho naškrábu ňáký ty klikyháky. Tak nějak byla vyrobená i ta falešná kopie, kterou přinesl Lodyha“, rozvíjel svůj plán dále Horác. „No dobře, tak si tu kopii udělej. Ale vezmeme jí s sebou, kdyby třeba čirou náhodou se někdo dozvěděl, že ten klíč máme stále my u sebe, nebo se nám může hodit, kdyby nás třeba v Šarunu zajali, pro vyjednávání. Bohové, to sem se do toho zamotal. Ale radši musíme bejt připravený na všechno. I na nesmysly“, schválil Horácovi jeho nápad Menhorian Blathel a nakonec i Myšilov. Jednání bylo u konce. Skončil den plný novinek. Otys se se všemi rozloučil a ani se netajil tím, že se na Nurnské výhradně spoléhá. Vsadil všechno na jednu kartu. Odešel i s truhličkou projednávat čistě vojenské záležitosti se svými vojáky. Možná dojde k nejhoršímu a hobité z Bořimska budou odkázani jen na sebe.
Nurnští se odebrali na přichystané pokoje a ráno chtěli vyrazit i s Lichrtem na nebezpečnou výpravu s nejistým koncem. Trpaslík Bolbuch si ještě s Lichrtem zašel do zbrojnice, kde dostal zdarma ocelový pancíř, štít, helmu a těžké boty. Byl z toho nadšený. Věčně opilý štěrkař si konečně připadal jako voják. Horác si ještě ráno sehnal v místních alchymistickém cechu potřebné propriety na případnou výrobu falešného wadarského klíče, a pak již družina vyrazila směrem k Šarunským horám.

Kapitola 12 - Do hor!

Ze Železného hřbetu, hlavního města, vyrazili dolů na Zelený úvoz, kde přespali. Následující den směřovali otevřenou krajinou k pevnosti Dub. Po jejich levicích se zvedaly hory Divokého Damburu. Na jednom vyvýšeném místě spatřili hobití vojáky, kteří toto místo střežili. Obranný post byl tvořen několika vozy. Jak všem Lichrt vysvětlil tyto vozy patřily k jedné z hlavních zbraní, které bořimští měli k dispozici. Těžký vůz byl uzpůsoben k vytvoření vozové hradby. Přes vysoké a vyztužené postranice se dalo bránit pomocí oštěpů a kuší. Součástí každého vozu byla i jednoduchá věžička, která šla snadno postavit a na níž se umisťovala balista. Před každým vozem bylo ještě nabodáno do země množství ostrých kůlů. Několik takových vozů mohlo vytvořit velice účinnou obranu.
Lichrt si krátce promluvil s velitelem. Tito hobité se již střetli s nepřítelem a dokonce při obraně několik černých trpaslíků zabili. Podle velitele patřili k Děrgovu klanu, o němž se vědělo, že žije na území Divokého Damburu. To Nurnské nezajímalo, neboť potřebovali někoho ze Šarunu. Po krátkém odpočinku pokračovali dále. Večer dorazili k pevnosti Dub. Pevnost byla vystavěná z kamenných kvádrů a Lichrt na ni byl patřičně pyšný, i když připustil, že ji stavěli trpasličí odborníci. Pevnost Dub byla skutečně impozantní. Měla čtvercový půdorys, v každém rohu mohutnou baštu a množství balist a vrhačů kamene se ježilo na zubatých hradbách. Stavbu pochválil Lichrtovi i Menhorian Blathel, který se ostatním svěřil, že ještě před tím, než se dal na dráhu dobrodruha, se zabýval fortifikacemi, neboli naukou o stavbě obranných zařízení.
V Dubu čekalo na družinu příjemné překvapení. Lichrt, který se jako příslušník Železné gardy znal z inspekčních cest s místním velitelem, se dozvěděl, že posádka má pod zámkem několik stoliních zajatců. Celé družině bylo přislíbeno, že je mohou vyslechnout. Ukázalo se, že jedním ze zajatců je i samotný náčelník jisté Uruchovy tlupy. Družina z něj posléze dostala, kde se nalézá místo, kde žije kmen Useklé ruky a kde sídlí většinou samotný Dugaš Jednooký. To místo je skutečně v krajích Šarun a nazývá se Černé jámy. Je tam i vesnice Garhon a Čadorská tvrz. Podle zajatce se právě tam scházejí náčelníci kmenů a klanů. Přesnější popis místa však zajatec nebyl schopen dát. On sám by tam sice trefil ‘po čuchu’, ale jeho vysvětlovací schopnosti se ukázaly k ničemu. Někteří z družiny sice chtěli zajatce vzít s sebou a donutit ho, aby je k tomu místu dovedl, ale nakonec převážil názor, že by to bylo moc riskantní.
Družina přespala v pevnosti a následujícího dne zamířila do městečka Lodyhy, kde se naposledy všichni pořádně najedli, odpočinuli, nakoupili zásoby a kde také zanechali koně. Vláčet zvířata do hor byl nesmysl. Pěšky začala družina stoupat po travnatých úbočích do Šarunských hor. Míjeli opuštěné salaše, ze kterých místní hobiti již utekli. Cesta vedla vzhůru a družiníci byli rádi, že si vzali hodně zásob, neboť všem bylo jasné, že v nepřehledných horách budou muset trávit ještě hodně času. Následující dny si družina ztěžka razila cestu horami. Občas narazili na nějakou stezku, ale ze strachu před objevením šli raději divočinou. Většinou pršelo a oděv nasáklý vodu na náladě nikomu nepřidal. Stravovali se pouze studenou stravou, pouze dvakrát navečer rozdělali oheň, na němž Lichrt uvařil čaj. Nurnští rozmazlení hobití stravou posledních dní naštvaně chroupali suchary a tvrdý sýr nebo nasolené uzené. Lichrt se se všemi s těžkým srdcem rozdělil o okoralý koláč, který měl v torně. Nebylo ho však mnoho.
Třetí den pochodu v horách narazili Nurnští na stoliní osadu. Neviditelný Klabzej šel na průzkum a za necelou hodinu oznámil ostatním, že se jedná pravděpodobně o pasáky koz, kterých není více než tucet a to ještě většina stolinů jsou ženy a děti. „Spíš samice a mláďata. Nebo, chcete-li, stolinice a stoliňata“, podotkl Lichrt s úšklebkem. Dolwen navrhoval zaútočit a všechny pobít, protože tak aspoň pár stolinů ubude, ale ostatní se nakonec shodli na tom, že na sebe zatím nebudou upozorňovat, a osadu obešli. Cesta vedla dále do srdce Šarunských hor.
Družina se rozhodla postupovat spíše v noci po kozích stezkách a přes den se vždy skrýt v nějaké rozsedlině. Nurnští tušili, že se sice blíží k Černým jamám, ale úplnou jistotu toho, kde jsou, nikdo neměl. Bylo rozhodnuto získat zajatce. „Až zase uvidíme nějakou vesnici, tak se pokusíme někoho lapit“, rozhodl vůdce Klabzej a hobit Adon se přihlásil na příští průzkum.
„Hele, Lichrte, ty pořád mluvíš vo těch černejch trpaslíkách jako o úplnejch primitivech, ale když se tady tak plížíme po těch horách, tak mám pocit, že voni žijou jako my. Maj vesnice, pasou kozy, sou tady stezky a tak“, zeptal se Lichrta Dolwen, když si připínal hrudní pancíř. „Ech“, zaskočil bořimskému hobitovi drobek v puse. „Vodkaď ty seš, barbare?“. „Já sem z Mukuru“, odvětil mu válečník a vypjal hruď. „Jo, tak to jo“, ušklíbl se Lichrt povýšeně a pokračoval. „To, že někdo žije ve slepenci chatrčí, umí podojit kozu a nechodí nahatej, ještě neznamená, že ho budu považovat za sobě rovnýho“. „Ale no tak jasně, každej nemůže bejt jako třeba my, elfové. U toho vašeho vévody jsem zaslechl něco o elfech, žijou tady někde poblíž?“, vložil se rychle do rozhovoru Rien Gwardit. „Elfové? No jasně. Na západ od nás je dokonce taková elfí zemička. Siril se jmenuje, pokračuje skrze ní velká stolová cesta. Sou to dobrý sousedi. Jejich země je hodně hornatá, vlastně úplně celá. Nemaj tam moc úrodnou půdu, ale víno tam pěstujou dobrý, taky tam chovaj hodně koz a ovcí. Jejich sýry jsou vyhlášený. A v jejich hlavním městě Irhannu je magická univerzita a je tam hodně šperkařskej dílen. My s nima docela dost obchodujeme. Jo a Sirilu se taky někdy říká Země vodopádů. To víte, tam v těch horách jich je hodně. Krása, já je viděl. A jejich domy jsou stavěný ze dřeva a jsou takový zdobený různejma řezbama. Ale taky tam maj s těma černejma primitivama potíže“, loupl okem Lichrt po Dolwenovi. Mukurský válečník ovšem narážku nepochopil a spíše se rozhlížel po okolí a odhadoval, kudy dnes družina půjde. „Dobře, dobře, ale přeci jenom je rozdíl mezi stolinem a skřetem, ne? To nemůžeš popřít“, otázal se Menhorian Blathel. „Jejda, mezi hnusnym jídlem a ještě hnusnějšim jídlem je taky rozdíl, ale to ještě neznamená, že tu budu jíst!“, prskl Lichrt. „Myslíte vy hobiti taky na něco jinýho, než na plný panděro?“, zeptal se Klabzej, který měl závažnější starosti. „Hele, nech ho mluvit, dyť má pravdu“, zastal se Lichrta hobit Adon, zatímco další hobit Horách Lipový něco stále hledal v ruksaku. “Ale no tak dobře, pánové. Samozřejmě, že je rozdíl mezi skřetem a stolinem. Stolini se třeba domluví běžnou obecnou řečí, uměj vyrábět zbraně a zbroje ze železa, provozujou obchod, vědí, co jsou to peníze. Do jisté míry s takovým stolinem můžete třeba uzavřít určitou dohodu. Umí stavět z kamene. A právě proto jsou nebezpečný! Stačí, pánové?“, rozhlédl se Lichrt po družinících. „Stačí. Jdeme, bando!“, zavelel Myšilov k odchodu.
Během noci přišli Nurnští skutečně na dohled dalších obydlí. Zalehli a pozorovali probouzející se vesnici. V jejím středu si pošimli větší chatrče, kde bylo několik ozbrojenců. Jinak spatřili pouze ženy a děti. „Tak já jdu na obhlídku“, přihlásil se Adon a Menhorian Blathel jej ještě zneviditelnil kouzlem. Obratný hobit se prosmýkl přes balvany, za nimiž zůstala družina, a začal se šoupat do údolí. Jeho cílem byla největší chatrč uprostřed stoliní vesnice. Pouze tu a tam zanechaná šlápota nebo ohnutá tráva mohla někomu naznačit, že něco není zcela v pořádku. Být neviditelný znamenalo téměř jistotu. Téměř. Stoliní šaman, který do vesnice dorazil před několika dny s malým doprovodem, zde byl vlastně náhodou. Směřoval na jedno ze shromaždišť stoliních kmenů táhnoucích na Bořimsko. Stoliních šamanů nebylo mnoho, ale vládli poměrně velkou silou a některá jejich zaklínadla a schopnosti, které byly čerpány z drsné divočiny, byly zničující a zákeřné. Podobně jako i jiní kouzelníci byli šamané občas doprovázeni létajícími služebníky, které získávali při magických rituálech.
Adon se prosmýkl okolo prvních chatrčí a sebevědomě si to štrádoval k největší chatrči, kterou chtěl prozkoumat. „Ááách“, vykřikl náhle hobit a chytil se za hlavu. Pak okolo sebe zoufale zašmátral a udělal několik zmatených kroků. V hlavě mu explodovalo prudké bílé světlo a Adon si s hrůzou uvědomil, že nic nevidí. Jeho tělo se zviditelnilo a za několik chvil se již ocitl pod hromadou stolinů, kteří na něj naskákali. Z chýše vylezl stoliní šaman a spokojeně si k sobě zavolal svého létajícího pomocníka. Malá sova dosedla na šamanovo rameno a zviditelnila se. „Špeh! Je tady špeh!“, vykřikl nějaký stolin a čekal na šamanovy pokyny. Ten vydal příkaz oslepeného Adona přivázat ke kůlu. Pak k němu přikročil a položil mu několik otázek primitivní obecnou řečí. Hobitovi tekla krev z očí a něco zmateně vykřikoval. Nic kloudného z něj však šaman nedostal. Nechal ještě svoji sovu proletět po okolí, ale družina byla dobře skryta, a tak se pták vrátil s nepořízenou. Šaman se rozhodl ponechat hobita v rukách vesničanů, převážně samic a nedospělých stolinů, ať si se špehem dělají, co chtějí. To znamenalo jediné. Nejdříve budou zajatce trápit, a až je to přestane bavit, tak jej zabijí. Šaman zalezl zpět do chatrče a začal se chystat na cestu.
„Chytili ho, chytili Adona!“, oznámil vzrušeným hlasem ostatním lupič Fionn a celé družině se tak naskytl pohled na jejich druha uvázaného u kůlu, kterak obklopený houfem stolinů čelí nejrůznějším ústrkům. Od ran a dopadajících kamenů měl celé tělo poseté ranami, ale nejhorší byl strach z toho, co přijde. Černí trpaslíci se zatím předháněli ve vymýšlení nejrůznějích darebačin, ale dávali si pozor, aby jim zajatec neumřel příliš brzy. Největší zábava přijde přeci až večer a hlavní roli při ní bude hrát oheň. Pouze jediná věc Adonovi ulevila. A to, když zjistil, že se mu navrací zrak. Pak omdlel.
Buch! Tělo hobita Adona žuchlo k zemi, když někdo odřízl provaz, který jej poutal ke kůlu. Pak jej někdo polil vodou a on se probral. Vytřel si krev z očí a rozhlédl se. Spatřil pobité stoliny a své druhy, kteří se dávali dohromady po bitce. Nurnští zaútočili na stoliny několik chvil poté, co zjistili, že jejich druh upadl do zajetí. Přepad byl úspěšný a stolini byli vesměs pobiti, včetně zákeřného šamana. Pouze několik obyvatel vesnice uprchlo do okolních hor. Klabzej hobitovi ošetřil rány a za několik směn již byla družina opět na pochodu do nitra hor.

Kapitola 13 - Čadorská tvrz

Jeden za druhým šli družiníci další den po kozích stezkách divokých hor. Nyní již šli i za světla, ale dávali si pozor na okolí. „Krása“, shrnul při jednom odpočinku na jídlo své pocity Menhorian Blathel, když se rozhlédl po okolí. A skutečně, okolní krajina byla čarokrásná. Zelené svahy pokryté kobercem květin postupně přecházely až do holých skalisek, jejichž vršky byly pokryté sněhovými čepicemi. V hlubokých údolích se valily dravé vody a temné lesy obklopovaly četná jezera. „Jo, krása. A celá tahle krása bude jednou naše. Až vykopeme tu černou špínu“, ulevil si Lichrt Vous. „Já mám spíš pocit, že ta černá špína zatím kope do těch vašich hobitích zadků“, podotkl směrem k novopečenému kapitánovi Železné gardy vůdce Klabzej. „Tsss“, odtušil hobit a dál v načatém rozhovoru nepokračoval.
Následující den spatřili v dálce černého hada postupujících nepřátel. Několik dalších hodin strávili pozorováním kolony stolinů a skřetů, kteří se valili směrem na Bořimsko. Kožené zástavy se znaky jednotlivých klanů a tlup ponuře vlály nad zástupy ohavných nepřátel. Někteří stolini vlekli válečné stroje po narychlo zpevněné stezce. Když kolona přešla, vydali se Nurnští dále. Tušili, že se již blíží k cíli. V jednom údolí v dálce se zvedala oblaka černého kouře. „To musí být Černé jámy a Čadorská tvrz“, ukázal tím směrem Lichrt a ostatním bylo jasné, že má pravdu.
„Jsme tady“, ukázal vpředu jdoucí Fionn a padl k zemi. Družině se naskytl úchvatný pohled. V rozlehlém údolí stála veliká stoliní vesnice na břehu jezera, které přecházelo do mokřadu, a tím tak krylo jednu stranu před případným útokem. Na okraji jedné ze skal byla přilepená hrubá kamenná tvrz a stezku vedoucí z vesnice hlídala dobrých dvacet sáhů vysoká věž. Bylo vidět několik kováren a koželužen, ze kterých se linul odporný zápach. Houfce nepřátel opouštěly údolí po té samé stezce, kterou již družina viděla. „Počkáme, až jich co nejvíc odejde, pak to prozkoumáme a pokusíme se vniknout do tý tvrze“, rozhodl Klabzej a rozestavil hlídky. Fionn se postaral o nějaké to zamaskování. Ostatní s úlevou složili torny na zem a udělali si ležení. Následující den strávili v úkrytu, a když padl soumrak, bylo víceméně jasné, že se stoliní údolí vyprázdnilo. Bylo vidět pouze pár hlídek a několik dělníků, kteří k večeru přestali pracovat a zalezli do svých chatrčí. „Tak já jdu, prskni na mě to svoje kouzlíčko“, utáhl si Adon, který se již zcela vzpamatoval, opasek s dýkami a přelezl balvan. Neviditelný se sešoupl dolů, a pak se již mohli ostatní pouze dohadovat, kde se asi nachází. „Má kuráž, prostě hobit“, okomentoval Adonovo počínání Lichrt a zahodil pod sebe ohryzek od jablka.
Adon se rozhodl, že nejprve vyleze na tu vysokou věž. Byla to hrubá stavba, kterou schodiště obtáčelo z vnější strany. A nikde žádné zábradlí. Na samém vrcholu byl vidět prostor, z kterého vycházelo světlo. Hobita ten prostor nějak přitahoval.
V malé místnůstce na vrcholku věže držel noční hlídku stoliní šaman. Jeho smysly byly posílené halucinogenními bylinami a jeho duševní sílu ještě zvyšoval černý kámen, na který čas od času pokládal šaman své žilnaté pracky. Mezitím se Adon sunul vzhůru po kamenném ochozu, přičemž se snažil nevnímat narůstající hloubku pod sebou. Šaman sebou náhle trhnul, vycítil přítomnost cizí magie a vyšel na ochoz. Vnitřním zrakem spatřil hobitího vetřelce. Adonovi se zježily chlupy po těle a bylo mu okamžitě jasné, kolik uhodilo. Pokusil se na šamana zaútočit vrhací dýkou, ale drsné kouzlo bylo rychlejší. Tohle již Adon před několika dny zažil. Bolest v hlavě, zviditelnění se a následná slepota. Zoufale se obrátil na útěk. Bez zraku to šlo těžko, snažil se levou rukou dotýkat se zdi, aby měl alespoň nějakou oporu při útěku do hlubin. Šaman vyběhl za ním a jal se jej pronásledovat. Náhle Adon zavrávoral a udělal krok do prázdna…
„Do prčic!“, vzkřikl polohlasem Heft Taras, který držel hlídku a pozoroval potemnělou vesnici spoře ozářenou několika výhněmi. Jeho trpasličí zrak byl však dost bystrý na to, aby uviděl padající hobitovo tělo. „Je na placku!“. Družina se chvíli radila, co dál, ale nakonec převážil názor, že přepadnou poloprázdnou vesnici útokem hned a nebudou již provádět žádné průzkumy. Teď to šlo rychle. Bojový šik Nurnských vpadl do vesnice a začal pobíjet vše živé. Stoliní otroci jim nebyli rovným soupeřem a několik ozbrojenců rovněž ne. Šaman se sice pokusil organizovat odpor, a než družina dorazila k pevnosti, utržila několik nepěkných šrámů, ale nikdo nepadl. Když šaman viděl bezvýchodnost situace, raději se ukryl pod ochranu kouzla a zcela vyčerpaný prchl do tmy. Nurnským to bylo jedno. Pomocí lan přelezli hradbu a takřka bez odporu vnikli do Čadorské tvrze.
Čadorská tvrz nebyla pevností v pravém slova smyslu. Byla postavená z nahrubo opracovaných kamenů pospojovaných primitivní maltou. Kámen na mnoha místech nahrazovalo dřevo a celá stavba byla přilepená na skále, která byla protkaná navzájem pospojovanými jeskyněmi. Vládl v ní stoliní náčelník Dugaš Jednooký svému kmeni Useklé ruky a nyní i všem spojeným stoliním a skřetím kmenům. Dugaš zde ovšem nyní nebyl, neboť s celým vojskem již před několika dny odpochodoval dobývat Bořimsko. Na místě tak zůstal pouze jeden podpůrný oddíl, který byl nyní masakrován Nurnskou družinou. „A kudy teď?“, hodil okem na ostatní družiníky trpaslík Heft a utřel si sekeru. Vůdce ukázal na dlouhou tmavou chodbu, která směřovala do nitra hory. Nurnští se uspořádali do bojového postavení a vyrazili vpřed. Chodba mírně stoupala a dno bylo pokryté páchnoucím slizem. Někde před nimi se ozval hrozivý štěkot a řinkot řetězů. Vzápětí se museli utkat se smečkou obřích skřetích psů a několika stoliními strážci, kteří vztekle zaútočili, přičemž se mohutně povzbuzovali řevem. Ale i tento boj skončil pro Nurnské vítězně.
Nakonec se ocitli v ohromné duté prostoře, která místo stropu měla hvězdné nebe. Někteří citlivější dobrodruzi se málem pozvraceli z odporného puchu, který zde panoval. Pak zaslechli tlukot kožnatých křídel a kvílivý hrdelní skřek. S hrůzou zvedli oči nahoru. Nurnští byli napadeni dvěma šarunskými saněmi, které zde stolini drželi jako strážce Černých jam. Byly to těžko zvladatelné bestie s vizáží menšího draka. Nedaly se zcela ochočit, a tak zde sloužily spíše jako strážci tohoto místa. Sami stolini se jich báli a pokud k tomu nedostali přímý rozkaz, tak se k tomuto místu ani nepřibližovali. Saně na tomto místě ovšem vydatně přikrmovali kozím masem a dosti často i některým se svých slabších druhů. Čepele vyletěly z pochev a závěsníků, střelci natáhli luky a kuše, kouzelníci rychle mumlali zaklínadla. Střet byl prudký a krvavý, ale na jeho konci se na zemi válely dvě saně rozsekané na kusy. Družiníci si ošetřili rány, zvláště Klabzej Myšilov zde projevil své druidské umění.
Boj však nebyl marný. Uprostřed prostory nalezl Fionn kamenný sarkofág, po jehož odklopení zde Nurnští nalezli hromadu zlata a masivní lebku ze stejného kovu. „Tak jsme se aspoň trochu zahojili, když nám pan vévoda nic nedal“, šťouchl si do Lichrta Vouse Dolwen. „Vévoda je čestný muž a svému závazku dostojí, nemusíš mít strach, barbare“, odtušil mu hobit z Železné gardy a nešlo si nepovšimnout, že slovo barbar by nejraději nahradil slovem primitiv. „Mně spíš zajímá tohle. To je věc!“, vyzvedl nad hlavu Rien Gwardit zlatou lebku. „Úplně z ní cejtim magickou sílu, úplně to se mnou vibruje. Jó, magie, magie…“. „Mlč, kouzelnickej! Dál ty tvoje rádoby učený řeči známe“, okřikl jej Klabzej, ale to neměl dělat. Náhle ucítil stisk na pravé ruce a když se ohlédl ke svému údivu zjistil, že se mu tou rukou snaží kroutit druhý družinový kouzelník Manhorian Blathel. „Co blbneš, modrovokej! Chytil tě amok?!“, rozkřikl se na Blathela vůdce, když mu došlo o co se kouzelník pokouší. „Nech Riena na pokoji! Nech Riena na pokoji“, sípal Menhorian, ale nakonec vůdcovu ruku pustil. „No, to je pěkný, že se hned po boji začnete skoro prát, ale možná vám už došlo, že jsme ten wadarskej klíč nenašli. A to je dost blbý. Když ho stolini nedali tady k tomu svýmu rádoby pokladu, tak ho asi musí mít u sebe přímo Dugaš. A to je zlý“, začal lamentovat Lichrt. „Hm, to je pravda. Akorát co teď s tim?“, přidal se trpaslík Bolbuch. Nurnští se začali radit a nakonec došli k závěru, že honit vrchního stoliního náčelníka po horách je podnik s hodně nejistým koncem, a rozhodli se vrátit zpět k vévodovi a informovat jej o nezdaru této akce. Chtěli tohle místo opustit co nejdříve, neboť věděli, že zde jsou v přímém ohrožení. Lichrt chtěl ještě pohřbít Adona, neboť tvrdil, že hobit má být řádně pohřben, ale družina se obávala návratu nepřátel a pro nedostatek času tento návrh odmítla. Čadorskou tvrz a Černé jámy opustili stejnou cestou, kterou sem přišli. Jako had se vinul zástup Nurnských, když pochodoval po kozí stezce skrz hory. Uprostřed si něco zaníceně výpravěli Menhorian a Rien. Když to spatřil vůdce Myšilov, vzpomněl si na nedávnou situaci po boji se šarunskými saněmi a jenom zakroutil hlavou.

Kapitola 14 - Tížívá situace

Mezitím se situace v Bořimsku vyostřila. Stoliní a skřetí bandy se vyrojily z hor a začaly plenit hobití vesnice a usedlosti. Hlavní voj vedený Dugašem oblehl pevnost Buk na západě Bořimska a po týdenním obléhání a hrdinské obraně ji dobyl. Část hobití posádky se ovšem probila z obležení a nyní se připojila k hlavnímu vojsku Otyse Měděného, které se šikovalo v Železném hřbetu. Jižní pevnost Dub naopak stolinímu vojsku stále odolávala a vázala tak část Dugašova vojska. Černé dny přišly na bořimské hobity.
„Támhle hoří další“, ukázal před sebe Fionn. Družina mezitím sešla ze Šarunských hor a na vlastní oči tak Nurnští viděli spoušť napáchanou nájezdníky. Lichrt družinu během několika dní provedl přes lesy až do Železného hřbetu. Cestou mnoho nemluvili, neboť odhadnout budoucnost bylo těžké. Zamlklý byl zejména Lichrt Vous, ale i na některé družiníky dolehla špatná nálada.
Železný hřbet přivítal družinu zavřenými branami. Lichrt však rychle zařídil vstup dovnitř a audienci u vévody Otyse Měděného. Na Otysovi byla patrná změna. Na první pohled z něj sršela energie, udával rozkazy, organizoval nezbytné věci pro nadcházející dny a vedl si jako pravý panovník. Nurnské přijal s úctou a nabídl jim pravici. „Předpokládám, pánové, že jste neuspěli. Ani se tomu nedivím. Mnohé se vyjasnilo. A mám-li být upřímný, tak se vlastně celá situace zjednodušila. Jsme sami!“. „Jak sami? A co se stalo?“, otázal se Myšilov nechápavě. „Není mnoho času, ale ve stručnosti vám mohu sdělit zhruba toto. Celá ta událost s těmi pitomými wadarskými klíči se má takto. My teď máme v držení dva, tedy i s tím, co teď máte u sebe vy. Takže bych vás požádal o jeho vrácení. Hned!“, natáhl Otys ruku k vůdci Nurnských a výraz v jeho tváři nepřipouštěl odpor. „Jistě, pane. Stejně si myslim, že byla blbost ho vláčet do těch pitomejch hor“, Myšilov odevzdal zlatý jehlan a dál s ostatními naslouchal. „Ten třetí, který byl ukrytý v Šedých pustinách, podle všeho někdo vyzvedl dříve a nahradil ho falzifikátem. Nemám celkem pochyb, že za tím stojí Dugaš, ten stoliní hajzl. Někdo mu ovšem musel dát k tomu informace. A ten někdo byl beze všech pochybností můj bratranec. Dullák se to prase jmenuje. Takovej zakomplexovanej mužíček. Šedivá myš našeho rodu. Měl přístup samozřejmě i do knihovny. Celá léta si tam chodil studovat. Všechno to do sebe začalo zapadat, když mi předevčírem mí lidé v Barratu přinesli zprávy, že ten, kdo pustil Karnolským informace o naší znepokojivé finanční situaci, byl právě Dullák. Bohové vědí, co jim ještě navykládal. Proto ta náhle zaražená pomoc, proto požadavky na platby předem…“. „No počkejte, to mi chcete namluvit, že se hobit spojil s černejma stolinama? Dokonce se skřetama? To je mi nějaký divný?“, skočil vévodovi do řeči Horác Lipový. „Dullák byl vždycky divnej, nejvíc se staral o peníze. Von je to navíc bratranec z druhýho kolene. Nemá ani vousy jako naše linie“, pohladil si hobití vévoda pěstěný vous, „vždycky žádal víc, než na co měl nárok. Určitě si myslel, že vládnout by měl on sám. No to by to dopadlo! Tfuj! Blbý je, že vono to už vlastně dopadá!“. „Já taky nemám vousy, vono ostatně vy jste první vousatej hobit, kterýho vidim. Teda jako pardon. Ale paktovat se s tou černou havětí, to jako je dost silnej mehaj!“, poněkud neslušně pokračoval pan Lipový. „Libovej, sklapni kušnu! To teď neni důležitý. Spíš nám, vévodo, řekněte, co se teď chystá? Kde je ten Dullák?“. „ To netuším a ani to pro tuhle chvíli neni ani důležitý. To budeme řešit později. Teda doufám, že to bude mít kdo řešit. Taky neni jasný, jestli ten třetí klíč má von nebo Dugaš, ale jak říkám, teď se budou řešit jiný věci!“ „.Válka?“, otázal se Menhorian Blathel. „Válka tu je už dávno, milej pane! Se vším, co k tomu patří. To jste si možná všimnul!“, poněkud vztekle odvětil vévoda, ale za chvíli opět přešel do klidnějšího tónu. „Takže, pánové, bylo mi ctí s vámi spolupracovat a samozřejmě bych o vaší práci stál i nadále. Tady máte aspoň zálohu. Je z peněz, které jsme zatím dali dohromady“, s těmito slovy podal Klabzejovi naditý váček. Klabzej Myšilov coby vůdce družiny rychle zkušeným okem dobrodruha odhadl jeho hodnotu. „Drahokamy ze Štěrků, maji poctivou hodnotu“. „Dobře, budeme pokračovat. Takže jaký pro nás máte pokyny?“, zastrčil si vůdce Nurnských váček za opasek. „Pane Lichrte, připojte se ke gardě. Díky! A pro vás nic konkrétního nemám, budu rád když se přidáte k vojsku. Vyrážíme pozítří. K Zálukám. Tam se rozhodne o dalším osudu Bořimska. Dugaš tam bude za pár dní. Pokud chce dobýt Železný hřbet, tak musí táhnout tudy. Takže ho předejdeme a vybudujeme obranu. Díky, pánové, to je vše“, vévoda pokynul rukou a Nurnští opustili místnost.
„To sou teda věci. Bratranci z druhýho kolena. Stolini, skřeti, hobiti. Zlatý klíče. No já nevim, já bych radši chlastal“, ulevil si v přiděleném pokoji Heft Taras. „Je to nějaký zamotaný, ale je jasný, že nám ten Otys neřekl všechno. Nakonec, proč by nám to měl vykládat? Má svejch starostí dost“, rozumoval Rien Gwardit. „Myslíte, že dostaneme zbytek těch peněz?“, otázal se trpaslík Bolbuch, známý škudlil. „Když ta bitva dopadne dobře, tak jo. Když ne, tak berem kramle. My máme, narozdíl vod těch místních hobitů, kam jít“, uzavřel večerní debatu trpaslík Heft a přihnul si z láhve.
Družinu ten večer čekalo ještě jedno malé překvapení. Pozdě v noci zabušil někdo na dveře cimry. „No, račte vstoupit“, houkl hobit Horác opile. Do místnosti vstoupil barbar, což byl v Bořimsku dosti neobvyklý jev. „Rall, Rall Ther. Mám se u vás hlásit do služby “. „Do jaký služby? My si pro nikoho neposlali“, rozmrzele loupl po barbarovi Klabzej Myšilov. „Povidal to ten… no ten… Vousáč. Že prej se vám budu hodit a taky k vám tak nějak líp zapadnu. Do žádnýho hobitího regimentu mě nechtěj přijmout. Umim to s mečem“. „Vousáč? Jo, ty asi myslíš Lichrta“, zkoumavě si nově příchozího prohlížel Rien Gwardit. „Živý štíty se vždycky hoděj, sundej si bágl a támhle se můžeš natáhnout na pár hodin na kavalec. Ráno vyrážíme“, ukázal vůdce Nurnských Rallovi volnou pryčnu a dál si jej nevšímal. Ostatní ještě z barbara dostali, že se v Bořimsku před několika lety ocitl jako doprovod jedné obchodní karavany a pak zde zůstal ve službě jako pacholek na jenom statku.

Kapitola 15 - Záluky, Traven 1063

Pro obranu bylo okolí městečka Záluky ideální. Na severu se nacházelo několik jezer a jižní stranu krylo menší pohoří. Krajinu zde tvořilo několik kopců. Nebyly příliš strmé, ale jejich stráně byly pokryté velikými zarostlými balvany. Několik strží rovněž dávalo jistotu, že stoliní útok narazí na přirozené překážky a nebude moci proběhnout drtivý frontální útok, kterého se vévoda Otys obával. Hobití vojsko se na těchto kopcích rozložilo a horečně připravovalo obranu. Na kopce byly vytahány válečné vozy pospojované řetězy, byly vykáceny březové hájky, aby nic nebránilo střelcům ve výhledu. Na místech předpokládaných útoků byly vykopány jámy plné špičatých klacků a před vozy se začaly ježit nabroušené kůly. Válečné vozy byly ostatně pýchou bořimského vojska. Byly dostatečně mobilní, každý byl tažen několika páry těžkých poníků, měl vyvýšené zpevněné postranice, které chránily elitní střelce z kuší a luků, a většina vozů byla vybavena i provizorními věžemi z kulatiny, které byly osazeny balistami. Snad na každičké volné místo v hobití linii byly umístěny balisty chráněné proutěnými koši s hlínou. Zcela vzadu se nacházely katapulty připravené metat do útočníků spršky balvanů a zápalné koule. Na všechny balvany a skaliska se pomocí žebříků a lan vysápali střelci s dostatečnými zásobami šípů a šipek. Obrana těchto osamocených ostrůvků před hlavní linií vyžadovala zvláště statečné muže, neboť bylo jasné, že budou muset vydržet bez pomoci po celý čas střetu. Na příhodných místech byly také vyhloubeny strouhy, které byly připraveni odborníci z řad příslušníků Vysokého alchymistického učení z Železného hřbetu těsně před předpokládaným útokem naplnit hořlavou směsí. Příslušníci tohoto oddílu si říkali Zelené čepice a společně s vévodovou Železnou gardou tvořili elitu bořimského vojska. Část Zelených čepic navíc již operovala v týlu postupujícího Dugašova vojska a narušovala jeho postup. Bylo jich však málo, a tak jejich odvážné, převážně noční přepady znamenaly pro stoliny pouze malé zdržení. Největším úspěchem Zelených čepic byla likvidace několika stoliních katapultů, což byla zbraň, které se Otys Měděný obával nejvíce. Těžké kameny metané těmito stroji byly největším nebezpečím pro hobití obrannou linii. Za tento přepad však Zelené čepice draze zaplatily smrtí téměř třetiny svých členů.
Při plánování bitvy vsadil Otys na obranu. Nemohl jinak. Běžný hobití voják, snad z několika málo výjimkami, se těžko mohl postavit tváří v tvář stolinímu válečníkovi. Otys vsadil na to, že Dugašovi bude dělat největší problém udržení jednoty stoliního vojska. Tato armáda byla založena na klanovém principu a jednotlivé kmeny spolu měly často nevyřízené účty. Přítomnost mnoha skřetích tlup také nebyla zrovna zárukou nějaké soudržnosti. Zatím to však Dugašovi vycházelo a kromě několika šarvátek postupovalo jeho vojsko při plenění Bořimska relativně jednotně. Dugaš však potřeboval rozbít hlavní bořimské vojsko co nejrychleji a Otys to věděl. Síla bořimského vojska spočívala v propracované defenzivě, výborné logistice a ve střelecké převaze. V případě prohry hodlal Otys ustoupit za hradby Železného hřbetu a tam klást poslední odpor. Kdyby nastal tento černý scénář, kalkuloval také s tím, že by se nakonec Karnolská říše rozhoupala a poskytla Bořimsku pomoc. To by ovšem znamenalo, že Bořimsko bude celkem bez odporu pleněno.
Dva dny budovali bořimští horečně obranu. Nad jejich hlavami vlály černobílé bořimské prapory se zlatou korunou. Střed tvořila Železná garda, a pak se táhla linie vojska tvořená pravidelnými oddíly, obrannými postaveními a zálohou, kterou tvořili nevycvičené houfce špatně vyzbrojených vesničanů. Celkem vojsko Otyse Měděného čítalo necelých sedm tisíc hlav.
Pak přitáhl Dugaš Jednooký a jeho hordy. Pod jeho karabáčem táhlo přes deset tisíc brutálních válečníků. Organizace stolinů značně pokulhávala za bořimskou. Jednotlivé tlupy a klany postupovaly vpřed a nebraly mnoho ohledů na nějakou koordinaci. Neexistovala společná výzbroj. Vedle sebe stáli stolini ozbrojení těžkými mlaty i dlouhými píkami, takže docházelo k vzájemnému překážení. O skřetech ani nemluvě. Určitý přehled měl Dugaš jedině podle četných zástav slátaných z různých kůží. Jeho podnáčelníci se sice snažili udržet jakýsi pořádek, ale dařilo se jim to jen částečně. Obrovské vojsko tak přitáhlo pod zálucké kopce jako jeden velký chumel. Mohutné stoliní katapulty obtížně manévrovaly a jejich obsluhy měly plné pracky práce s vyhledáváním cílů. Jejich hlavním terčem se měly stát bořimské vozy, ale obě vojska byla zatím od sebe ještě příliš vzdálená.
Vévoda Otys Měděný naposledy obešel své vojsko a promluvil k němu něco povzbudivých slov. Nebylo jich však příliš třeba. Každý bořimský hobit věděl, o co se v následujících hodinách hraje.
Okolo poledního zapráskaly biče a první skřeti vyrazili. Za mohutného řevu se prodírali vpřed, ale tento spíše zkušební útok skončil snadno odražený. Projektily vystřelované hobitími střelci z vyvýšených postavení drtivou většinu prvních útočníků zmasakrovaly. Pak se začaly zastřelovat stoliní katapulty mířící právě na osamocené palposty obránců, které byly umístěné na velikých balvanech a skalkách. Toto ostřelování bylo zoufalé nepřesné, některé humpolácky zhotovené stroje se samy od sebe rozpadly, neboť nevydržely námahu a navíc jejich pevnost již byla narušena během přesunu z hor. Pokud však vystřelované těžké kameny našly svůj cíl, byl jejich dopad pro obránce devastující. A pak již vyrazila celá masa Dugašova vojska bez ohledu na ztráty ve vlastních řadách. Začala vlastní bitva. Útočníci museli běžet do svahu, a to je zpomalovalo. Z bořimských postavení vyletělo mračno střel a hobití katapulty začaly metat spršky hrubých kamenů. Útočníci padali po velkých počtech a jejich postup začal váznout. Podařilo se jim však za pomoci vztyčených kmenů obsadit některé hobití palposty a jejich obránce rozervat na kusy. Pod přívalem střel však nakonec první vlna ustoupila a poskytla tak obráncům čas na oddych a doplnění střeliva.
Druhá vlna přišla vzápětí. Tentokrát se stolini dostali až téměř k hlavní bořimské linii. Hobité zoufale zapalovali jámy naplněné hořlavinami před svými postaveními a mnoho skřetů a stolinů tak uhořelo. Na některých místech již obránci vztyčovali dlouhé píky proti temné mase a připravovali se na možné prolomení linie. Nakonec však byla odražena i druhá vlna Dugašova útoku. Obsluhy hobitích balist a katapultů horečně přisouvaly další munici a snažily se ustupujícím stolinům způsobit další ztráty. Někteří hobité nevydrželi držet linii a vyběhli vpřed dobíjet raněné útočníky, ale rozkazy kapitánů je rychle odvolaly zpět do jejich postavení. Přísná kázeň a dodržování rozkazů byl hlavní důvod toho, že bořimská obrana dosud odolávala.
Těsně před soumrakem přišel další útok. Tentokrát se stolini snažili přivléci své zbývající katapulty co nejblíže. Mnohé jimi vystřelené projektily sice skončily ve vlastních řadách, ale zásah dostalo i několik hobitích vozů. Na několika místech se obranná linie začala rozpadat. Hobití střely si sice opět vyžádaly krvavou daň mezi útočníky, ale situace začala býti kritická. Nad bojištěm se místy vznášel dým a přicházející soumrak také začínal činit organizaci obrany těžko přehlednou. Na několika místech prorazily útočící oddíly obranu a donutily tak obránce ustoupit do předem připravených postavení. Mnoho hobitů však při tom bylo zabito a některé především pomocné sbory začaly kolísat na duchu. Vévoda Otys ze svého postavení na jednom ze záluckých kopců vydával rozkazy k znovuobnovení obrany. V skvostném pancíři bez helmy dodával svým příkladem odvahu všem okolo. Toto byla jeho hodina. Nakonec byla odražena i třetí vlna. Na bojiště padla tma. Obránci se zoufale přeskupovali a Otys Měděný, doprovázený částí své gardy, se vydal obíhat co nejvíce postavení, aby všem obráncům dodal odvahu. Pro obnovení linie učinili obránci, vděční za chvíli oddychu, maximum. Opatření to byla mnohdy více než provizorní. Ostřelovaní pokračovalo z obou stran. Hobité rovněž zapálili maximum ohňů, aby osvětlili bojiště. Tma byla výhodná pro útočníky a obránci to dobře věděli.

Je tma, och, temné nic
Klabzej Myšilov

Je tma, och, temné nic
a srpku půlměsíc
v něm větev, silueta - sýc
hou, hou, hou
houká sova tmou
Cosi karasí se pěšinou
hle, jakás divná osoba
jen pytláku se podobá
Tu strne jako neživá
zadrnčela tětiva
pic… pic… pic…
střela kalená
skolí jelena
Je ticho, sípot plic
Hoj
až příliš, příliš snadný boj
Znenadání šup, šup, šup
že by šustil starý dub?
Náhle hup
klackem rub
praští chrup
z něj letí zub
…a další zub
jak roztržený pytel krup
a zbitý trup
natošup
žuch bezvládně do jedlých hub
pak na něj vlhký sandál dup!
Hoj, hoj, hoj
mě se boj!
Jsem brunátný a rozhněván
já, mocný Klabzej, lesů pán!

Situace Dugašova vojska však začala býti také kritická. Stolini se skřety utrpěli v dosavadních bojích obrovské ztráty, způsobené převážně střelbou. Některé tlupy byly již zcela vyhlazeny a jejich zbytky začaly dezertovat ve tmě z bojiště. Proti dezercím sice Dugaš zakročil s maximální brutalitou, ale věděl, že pokud rychle nezvítězí, může to pro jeho vojsko mít fatální následky. Pořádek byl jakž takž obnoven a tentokrát se do útoku vrhl i samotný stoliní náčelník se svým klanem Useklé ruky. Do útoku se nyní valilo celé stoliní vojsko rozhodnuté obránce udupat brutální silou.
Noc byla pro obránce zoufalá, viditelnost byla mizerná a navíc jim začalo docházet střelivo. Střelba byla stále sporadičtější a šípy začaly létat stále nahodileji. Masa útočníků vycítila šanci a prodírala vzhůru skrze rozbité překážky a hromady mrtvých a raněných spolubojovníků. Na několika místech byli bránící se hobité zmasakrováni a stoliné se začali propracovávat stále hlouběji a hlouběji. Obránci vztyčili dlouhé píky a přeskupili se do čtverců na vyvýšeninách, kde kladli zoufalý odpor. Železná garda s vévodou zaujala rovněž obranné postavení, v němž se pomalu prosekávala bojištěm na nejohroženější místa. Okolo půlnoci se zdálo, že Dugašovo vojsko získává rozhodující převahu. Vévoda začal uvažovat o vydání povelu k ústupu do Železného hřbetu, dokud ještě může být proveden alespoň trochu organizovaně. Z obranných čtverců se stávaly trojúhelníky a mysl některých hobitích oddílů začala kolísat. Situace byla chaotická a železná pěst, která dosud vládla záluckým kopcům, začala ochabovat. Pravé křídlo obrany se zcela zhroutilo a nevycvičená domobrana se dala na útěk. Zkušenější vojáci však posílili obranná postavení ve středu bojiště a decimované čtverce opět uzamkly své řady. A pak, někdy nad ránem, se situace zlomila. Úsvit odhalil zdupané bojiště. Polorozbité hrozny obránců stále odolávaly. Dugašovo vojsko bylo vyčerpané. Proti obráncům již vybíhali pouze nejodolnější válečníci a ti vesměs končili nabodáni na píkách. Vzteklý Dugaš marně vyřvával povely, kromě několika nejvěrnějších jej již nikdo neposlouchal. Většina stolinů bezcílně pobíhala po bojišti nebo se obracela na útěk. Tohle nebylo snadné vítězství zakončené slibovaným pleněním. Tohle byl masakr.
Ten voják se jmenoval Kulivoj Babák a patřil k druhé kompanii Pohořínských střelců. Obličej měl zalitý krví a pořádně neviděl. V kuši měl založenou poslední šipku. Jeho kumpanie byla z větší části rozprášená a on se teď napůl v šoku potácel po bitevním poli. A pak uviděl velikého řvoucího stolina. „Tumáš, ty černoto černá! Chlíváku posranej!“, zamumlal si Kulivoj a bez nějakého velkého míření po nepříteli vystřelil. Pak se sesul na kolena a vyčerpáním se pozvracel.
Několik stovek karnolských kavaléristů dorazilo za svítání. Karnolský panovník Bardach Lezich se nakonec rozhoupal a opožděně bořimským pomoc poslal. Nepříliš rozhodného panovníka nakonec přesvědčili jeho generálové, že pád Bořimska by Karnolu přinesl jenom potíže, ať ekonomického nebo vojenského rázu. Karnolská jízda sice přijela do již rozhodnuté bitvy, ale její podíl na pronásledování a následném zmasakrování zbytku Dugašova vojska byl nezpochybnitelný. Byla to snadná práce. Do damburských a šarunských hor se vrátilo pouze několik stovek válečníků. Stoliní invaze skončila.
Bitva u Záluk z roku 1063 se stala legendou, která bude žít ještě po mnoho generací. Vévoda Otys si po této slavné bitvě změnil přízvisko z Měděný na Železný. Dugašovo mrtvé tělo bylo nalezeno až další den. Dugaš měl v pravém oku šipku z kuše, která mu vnikla hluboko do mozku. Kulivoj Babák se nikdy nedozvěděl, koho to tenkrát zastřelil.
Role Nurnské družiny v bitvě u Záluk byla pouze epizodní. Všichni Nurnští spolehlivě hájili svěřenou pozici mezi hobitími oddíly a neustoupili ani o píď. S trochou nadsázky by se dalo říct, že ten den se družina stala součástí bořimského vojska.

Bezhlavě rubaje toporem…
Klabzej Myšilov

Bezhlavě rubaje toporem do lidí
pro krve gejzíry doslova nevidím
pro krve cákance jsem skorem slepý
dlaně jsou mazlavé, vlasy se lepí
Žaludek chystá se okolí pohostit
zvedaný zápachem vyhřezlých vnitřností
brodím se zhnuseně bažinou trupů
krev se mi vpíjí do kůže a chlupů
Zadnice od strachu celá je stažená
taková tedy je krajina kýžená
toto je rekova krajina snová
k popisu dalšímu chybí mi slova

Kapitola 16 - Komáří bažina

„Díky, pánové! Díky za všechno!“, potřásl si s každým družiníkem pravicí vévoda Otys. Byly to již dva dny, kdy jeho vojsko slavně zvítězilo v bitvě u Záluk, než si bořimský panovník našel na družinu trochu času. Našel si ho rád. „Tak co? Máte ten klíč? Prej ten vrchní stolin padl v bitvě?“, otázal se vévody vůdce Klabzej. „Dugaš je skutečně mrtvej. Dá se to říct téměř s jistotou. Několik zajatců potvrdilo, že je to on. Ale nic u sebe neměl. Nic jsme nenalezli ani v jejich ležení“. „A co děláte s takovejma stoliníma zajatcema? Musej makat, co?“, skočil do rozhovoru zvědavý hobit Horác. „Ne, zajatci nemusej vůbec makat…“. „Libovej zalez! Takže teda jako klíč zase neni. Tak co teda ten Dullák? Toho jste chytili?“. „Zatím ho nemáme. Tak trochu si přestávám bejt jistej, jestli ten třetí klíč vůbec kdy najdeme. Ale Dulláka chci! Živýho nebo mrtvýho! Mám zprávy o tom, že byl viděnej někde tady. U Komáří bažiny. Je to takovej vošklivej močál u hor. Kdysi ta oblast byla obývaná, ale když tam začala před lety prosakovat voda, tak odtamtuď většina obyvatel utekla. Je dost možný, že jsou tam pak nějaký stezky do hor. To nevím, poslal jsem tam pár Zelenejch čepic, ale kdyby snad pánové sami chtěli…“. „No jasně! Vyšťouráme Dulláka! Bafnem ho za flígr“, zvolal Rien Gwardit. Družina souhlasně zabručela. „A co zbytek peněz?“, neopomenul se dotázat trpaslík Bolbuch. „Za pár dní budou připravený, ať se již vrátíte s tím klíčem nebo bez něj. Já bych toho Rudyse Moudrýho nejradši přejmenoval na Rudyse Tupýho…“, ujelo vévodovi, ale to se již družina odebrala z komnat.
„Tak, pane Dullák, teďkonc koukejte vysypat měšec a dát nám, co nám dlužíte!“, zařval na postaršího obtloustlého hobita mohutný stolin. Byl to Marluš Hřeb, oblečený do kožené vesty posázené cvoky, jehož krk chránil mohutný ocelový nákrčník. Na hlavě měl kulatou helmici s lícnicemi a obličej mu obvykle kryla kroužková zástěrka. Tu však nyní měl spuštěnou a odkrýval tak mohutnou držku plnou obrovských zubů, které byly typickým znakem jeho rasy, černých trpaslíků. Šel z něj strach. A okolo něj stáli jeho kumpáni tvořící pestrou směsku ras. Hobit byl ovšem také obklopený svojí družinou. Už se schylovalo k bitce, ale hobit nakonec couvl. „Tady máš, Hřebe. Vlastně nevim, proč ti to dávám. Válku jste prosrali a ze mě bude psanec!“. „Tu věc si dostal, ty malej sráči! A je mi upřímně jedno, že si jí teď už můžeš strčit maximálně do řiti! Připravte se, bando, k odchodu, práce je pro nás všude dost!“, houkl Marluš Hřeb na svoje kumpány. Zsinalý hobit Dullák se potil a tvářil se nerozhodně. Byl oblečený v drahý šat, na hlavě měl parádní baret s pérem a mohutná spona na opasku tvořila dominantu jeho pupku.
„Pane, pane, do zbraně! Jdou sem vetřelci!“, přiběhl k Dullákovi hobit s helmou na hlavě. „Jaký vetřelci, Honychu? Mluv!“, vyjekl na něj Dullák. „Cože? To je zrada! Kdo to je? Zelený čepice, kýho ďasa!?“, zařval Hřeb a hmátl po sekyře. „Nevím, pane! Je jich asi deset a sou po zuby vozbrojený…“.
Nurnští po několika dnech bloudění v mokřadu konečně našli to, co hledali. Zásluhu na tom měl především Klabzej Myšilov a jeho stopařské umění ve spojení se znalostí přírody. U polorozbořené věže objevili dočasný úkryt zrádce Dulláka. Družiníci utvořili rojnici a dali se do díla.
Předsunuté hlídky Dulláka tvořené několika hobity doslova smetli do vlhké půdy. „Živýho nebo mrtvýho!“, zařval Myšilov a kouzlem potrhal jednomu z protivníků vnitřnosti. Jeden z lidí v Hřebově družině rozpřáhl ruce a chystal se na útočníky seslat nějaké ohavné kouzlo. Neseslal. Barbar Dolwen mu vrazil meč do břicha dříve. Heft s Bolbuchem odpravili v mžiku dalšího z protivníků, snědého barbara, který ani nestačil tasit. Marluš okolo sebe shromáždil své lidi a vrhl se vpřed. Mával sekerou a řval. Ocel se střetla s ocelí a začala téci krev na straně Nurnských. Dullákovi hobité se rovněž zapojili do boje a to převážně střelbou. Naštěstí pro Nurnské tu byl Menhorian Blathel a většinu šípů dokázal kouzlem odvrátit. Rien seslal na muže s krysím obličejem záplavu ohně, ale ten ještě před tím, než uhořel, stačil vrženou dýkou těžce poranit Horáce Lipového. Fionn sestřelil dva hobity z věže a včas se stáhnul před prudkým výpadem barbara, který se okolo sebe oháněl kyjem. Vzápětí však Marluš Hřeb poslal k zemi těžce zraněného Bolbucha a další ranou odhodil i Hefta Tarase. Kritickou situaci zachránil Dolwen, ke kterému se připojil i vůdce Klabzej. Marluš padl k zemi a s jeho smrtí opustila odvaha i zbytek jeho lidí. Jeden se chtěl vzdát, ale nebylo mu to nic platné. Zbytek hobitů i s Dullákem se stáhl do staré věže. Nurnští dorazili zbývající protivníky. Jen jeden z Hřebových mužů jim utekl, ale na tom nezáleželo. Myšilov, Dolwen, Rien, Blathel a Fionn vnikli do věže za uprchlíky. Hobiti se v ponuré a vlhké prostoře zuřivě bránili vrháním výbušnin a hořícího oleje. Fionna se jim podařilo téměř upálit a rovněž Rien nevypadal dobře. Pak však zbytek pronikl ohněm a dýmem a všechny hobity pozabíjel. Tedy kromě Dulláka. Ten si klekl na kolena a vzdal se. Bylo po boji.
„Tak to vysol, ukaž kapsy!“, strčil do Dulláka Horác Lipový, který se již vzpamatoval z utržené rány a po vypití kouzelného lektvaru se mu vrátilo zdraví i odvaha. „Tady, pánové. Tady je to, co určitě hledáte“, vysoukal ze sebe upocený, ale nezraněný Dullák. „Jo, to je přesně vono!“, zajásal Menhorian Blathel když od zajatce převzal zlatý předmět. „Ukaž. Jo, je to vono a vypadá pravej“, zahlaholil vesele Rien Gwardit v očouzeném plášti. A tak Nurnští získali třetí klíč.
„Co s ním?“, ukázal na zlomeného Dulláka Menhorian Blathel. „Upálit, upálit!“, zavýskl Rien Gwardit a jeho výraz se stal hrozivým. „Ale hovno! Vévoda řek živýho nebo mrtvýho. Takže…“, kývl Myšilov na Dolwena a ten tasil. „Hlavu bereme! Obrat všechny důkladně a deme zpátky do Železnýho hřbetu“.

Kapitola 17 - Domů

„Takže máme tohle a tohle, milej pane“, položil na vévodův stůl, umístěný u obrovského krbu v zasedacím sále, zkrvavený balík Klabzej Myšilov. Vévoda zrovna něco řešil se svými nejbližšími dvořany a kapitány. Nurnští ke svému překvapení uviděli i několik elfů. „Pánové z Irhannské univerzity. Možná, že se s jejich pomocí dostaneme do pokladnice i bez toho pitomého klíče“, přivítal družiníky vévoda Otys Železný. “Ještě bych, pane vévodo, nepředbíhal událostem. Je to vskutku zapeklitý oříšek, řekl bych“, uklonil se jeden z elfů a vzápětí zděšeně vykřikl. Z látkového pytle, který na stůl položil Myšilov vypadla useknutá hlava. „No tak, pánové! Tohle svinstvo snad na stůl nepatří!“, okřikl družiníky jeden z vévodových kapitánů. „Patří, nepatří! Berte nebo nechte bejt!“, vykřikl elf Rien Gwarit, známý svým taktním a vybraným chováním. Klabzej Myšilov před něj rychle předstoupil a vytasil se se zlatým wadarským klíčem, který zabavili dekapitovanému Dullákovi. „Myslím, že tyhle pány už potřebovat nebudete! Máme!“, zvolal vůdce Nurnských triumfálně. Otys Železný opatrně předmět převzal a podrobil ho bedlivému zkoumání společně s ostatními přítomnými. „Počkejte zde, pánové. Prosím. Zatím se občerstvěte“, oznámil po chvíli Nurnským a se svým doprovodem se odebral pryč. Nurnští se rozvalili u stolu a vyčkávali, zatímco několik sluhů jim přineslo výtečnou krmi a pití. „Tohle miluju, takový to napětí těsně před tim, než budeme vyhlášený za hrdiny. A samozřejmě, na prachy se taky těšim“, rozlil se blažený úsměv na tváři Riena Gwardita. „Já myslim, že ten klíč musí bejt pravej, ale ještě bych nepředbíhal událostem“, mírnil svého kolegu Menhorian Blathel. Asi hodinu takhle družiníci nezávazně tlachali, když konečně přišel vévoda Otys zpět. Usmíval se od ucha k uchu a Nurnští věděli, že vše dobře dopadlo. „Jako po másle, pánové. Jako po másle“, patří vám dík celeho Bořimska, a tohle je pro vás“, položil vévoda na stůl naditý hedvábný váček. Bylo toho podstatně víc, než bylo původně dohodnuto. „A pane vévoda, kolik tam toho ten Ruda teda v tý pokladnici nechal?“, neopomenul se zeptat Horác Lipový. „Dost, pane. Myslím, že dost…“, smál se vévoda a společně s ním se rozesmáli všichni přítomní bořimští hobiti. I sirilští elfové z Irhannské univerzity se nakonec k všeobecnému veselí přidali. Nějaký sluha mezitím na vévodův rozkaz uklidil useknutou hlavu Dullákovu. Skončila v odpadní jímce.
V Železném hřbetu pobyla družina ještě několik dní. Všichni si užívali pohodlí a lenošení. Snad každý družiník přibral na váze. Pak je vévoda Otys Železný osobně za přátelského tlachání vyprovodil až k městským branám. A potom již jen cesta po stolové cestě, Barrat, Rodoch, Nurn a Liscannor.

Epilog

Na bořimské hobity čekala spousta práce. Země se vzpamatovávala z vpádu stolinů. Obnova trvala dlouhé měsíce. V den výročí bitvy u Záluk došlo o rok později v Barratu, hlavním městě říše Karnolské, k tzv. Velké dohodě z roku 1064 mezi karnolskými, bořimskými a sirilskými vyjednavači. Dohoda rozdělovala bývalá území známá kdysi jako Dambur a Šarun mezi tyto tři státy. Území bylo sice rozdělené, ale bylo nutno ještě vyhnat všechny černé stoliny, skřety a podobnou pakáž. Do hor vyrazily Zelené čepice…

---