Historie Nurnské družiny VIII

---

VI. Palaš

---

[Světen 1062, Jorchen Kierke]

Ten den byl černý jako boty, jak škorně válečníka na konci tažení. Lehounce mžilo a louky nad Liscannorem byly zahaleny oparem studené mlhy, která líně vtékala do údolí. Chalupy přikrývalo houstnoucí šero a jejich obyvatelé začali rozžínat svícny v obytných komorách a sednicích.
Horác Lipový čvachtavě přeběhl náves a zabočil kolem sousoší Hrochojezdců po několika schodech vzhůru a rozrazil dveře. Jeho deštěm zplihlé vlasy se zaleskly v náhlém přívalu světla a hlahol přiopilé společnosti jej zcela pohltil. Byl zase večer, ta správná doba poklábosit a zaradovat se s přáteli. O to více jej to sem táhlo, když po vsi se nemluvilo o ničem jiném, než o Heftově svatbě.
“To byla zase jednou ostuda”.
“Jo, to teda byla”.
Ale popořádku.
Heft Taras, jak známo, nežil v Liscannoru, ale ve městě Naglin, které jeho formanské živnosti skýtalo více možností k získávání zakázek. Jako živnostník si nežil špatně, zvláště když se vetřel do přízně zkorumpovaného naglinského starosty, pana Ómorky, skrzeva jeho dceru. Fiala Ómorková nikdy nevynikala chytrostí, avšak čím nebyla obdařena na inteligenci, to příroda vyrovnala na kráse. Alespoň pan Ómorka si to myslel a Heft Taras byl stejného názoru.
Nebylo větším přáním hloupé Fialy, než se vdát. O to se pokusila už jedenkrát a její plánované vdavky málem skončily tragédií. A právě tehdy se sblížila s trpaslíkem Heftem, který ji spolu se svými přáteli vyrval ze spárů obchodu s bílým masem. Za záchranu Fialy byl Heft vděčný hlavně Gerllodu Moskytovi, kterého požádal, aby se stal svědkem na jeho plánované svatbě. Takovou nabídku přijal mladý Moskyt s pýchou a začal plánovat, jakým svatebním darem novomanžele poctí. Jenomže svatba ještě byla daleko a Heft Taras se věnoval obchodu. Pan Ómorka Heftovu formanství dohodil několik velice lukrativních zakázek a spolupráce oběma vyhovovala. Ale Heft byl též srdcem dobrodruh a jednoho krásného dne na zapřenou odjel s Nurnskými na výpravu. Fiale řekl, že odjíždí na vzdálené obchodní jednání a jeho nepřítomnost se protáhla na dva měsíce. Fiala zatím začala koketovat s jistým důstojníkem od armády, čemuž Heft po svém příjezdu učinil přítrž. A tehdy se rozhodl pro spěšné stanovení dne svatby a sezvání přátel.
“Takže teda požádal přítele Gerlloda, aby mu šel za svědka”.
“Jo. A byl na tu projevenou čest náležitě pyšnej”.
“A z toho svědkování se vyklubal základní pilíř tý ostudy”.
“Přesně tak”.
Ale popořádku.
Tou dobou se na Ómorkovic statku přiživoval jistý Erlich Kačabaj, šestnáctiletý zběh ze studií čarodějných věd v Malvoru, který se přes partu Karbon a čeledína Metúda s trpaslíkem Tarasem velmi spřátelil, a majitel formanství mu nabídl střechu nad hlavou a drobný plat. A právě Erlich to byl, který měl na starosti přípravu svatby. Pověřil tedy čeledína Metúda Loupáka, aby vyrazil s onou šťastnou zprávou o chystané svatbě do Liscannoru. Erlich Kačabaj si říkal Ohněžár.
* * *
Brzy po návratu z poslední výpravy Rien Gwardit s Dolwenem Mukurským podnikli utajovaný a krátký výlet do kraje Kree. Co bylo jejich cílem nikdo neví, nedozvěděl se to ani hobit Adon, který tou dobou zakoupil od obce dům číslo popisné 33 a začal spřádat plány na postavení udírny. Getdovi Ruindorskému se o sedmnáctých předradostinách narodil syn, což Liscannor přivítal s bouřlivými ovacemi, protože poslední léta byla poznamenána úbytkem stavů nejmladší populace. Narození chlapce bylo velice dramatické. Když na starostovu ženu Riu přišly porodní bolesti, doslova se sesypal. Situaci zachránil duchapřítomný mladík Gerllod Moskyt, který vyvedl ze stáje koně a dojel do Nurnu pro porodní bábu. Novopečený otec byl štěstím natolik bez sebe, že zaplacení porodního zákroku zůstalo opět na Gerllodovi. Porodní stařena odešla utržené peníze propít do hostince U hrocha, kde šťastnou novinu zvěstovala ostatním.
“Starostovi se narodilo dítě”, řekla bába.
“Holka?”.
“Ale kdeže. Kluk je to, pane krčmáři. Kluk jako lusk”.
“Výtečná novina!”.
* * *
V době Metúdova příjezdu do Liscannoru byla část liscannořanů účastna nurnského bálu k oslavě výročí založení městské radnice. K oné kratochvíli pozval druhy Rien Gwardit, který se již vrátil ze záhadného výletu do kraje Kree. Přivítal dobrovolníky na srazišti u kašny na hlavním náměstí. Byl voňavý a upravený, vždyť strávil celý půlden u lazebníka.
Metúd Loupák zastihl ve vsi pouze hobita Adona. Předal mu tedy trpaslíkův zvací dopis a ubytoval se v hostinském pokoji. Jelikož bylo třeba spěchat, Adon sebral Dolwena a Menhoriana, a všichni tři se vydali do Nurnu hledat tančící zbytek Nurnských.
Je pravda, že pan Adon ve svém odrbaném vesnickém úboru měl jisté problémy s vpuštěním do plesového sálu, ale nakonec se mu podařilo umluvit olivrejované dveřníky a brzy dohonil zbylé dva své kumpány. Nurnští se nakonec našli, utvořili houf a v jednom klidnějším zákoutí se domluvili, že následujícího dne, až nakoupí nějaké svatební dary, vyrazí směrem na Naglin. Potom se rozprchli po svém. V zásadě se všichni chovali mravně, až na Riena Gwardita a Fionna Ruindorského, kteří posilněni vínem tloukli klíny do hlavy dvěma městským slečinkám. Mukuřan Dolwen si vyhlédl jistou starší paní, se kterou už delší dobu udržoval náhodný milostný poměr, a zavěšeni jeden do druhého se brzy z hlučného sálu vytratili. Hobit Adon, kterému zřejmě zdejší zábava příliš nesedla, raději odešel ke starému přístavu, kde strávil bouřlivou noc v jednom z levnějších nevěstinců.
Následujícího dne tedy Nurnští pod Metúdovým vedením vyrazili vstříc Naglinu, naloženi spoustou darů. Zvláště je třeba uvést dar nemovitý, a to dům po Melchizedechovi, stojící na okraji Liscannoru. Liscannořané totiž, v touze přesídlit oblíbeného Hefta z Naglinu do obce, po několika kořalkách přemluvili starostu Getda, aby dům i s pozemkem přepsal na novomanžele darovacím glejtem. Nutno podotknout, že ačkoli Getd pod nátlakem ústně souhlasil, jmenovaný dům se nakonec trpaslíkovým majetkem nestal. Velmi objemný dar přivezl Gerllod s Rienem, a to obrovský závěsný svícový lustr ve tvaru loukoťového kola formanského vozu. Gerllod Moskyt se ještě tenkrát cítil být Heftovi velmi zavázán. Vždyť byl vybrán za svědka. Nutno ještě podotknout, že pan Moskyt představil družiníkům svou přítelkyni Lilien a vzal ji na výlet s sebou.
“Já se tak těším, až toho kluka podsaditýho povedu k oltáři”, svěřil se Gerllod.
“Bude to určitě krásná svatba”, odvětila Lilien.
“Jo, o to se postarám”.
Nurnští vůbec nebyli pozváni na Ómorkovic statek. Heft Taras se totiž bál, aby se Fiala nedozvěděla, že občas s Nurnskými jezdí na dobrodružné výpravy. Aby si prostě někdo nepustil pusu na špacír. Proto svým kumpánům zajistil ubytování v nedaleké krčmě a komunikoval s nimi jen přes čeledína Metúda. Svatební obřad měl proběhnout na starostenské radnici. Nurnští měli proto několik dní na to dát se do gala a dokoupit zbytek darů. Klabzej Myšilov zakoupil pro novomanžele stádečko koz, které později přihnal přímo do obřadního sálu.
Svatba byla skutečně velkolepá. Gerllod Moskyt celý zářil a organizoval Nurnské. Heft Taras se choval trochu roztržitě, ale nebylo divu. Člověk se přeci nežení každý den. Erlich Kačabaj se ihned s Nurnskými spřátelil, zejména však s Rienem Gwarditem, se kterým zabředl do hlubokých debat o magii a jejím významu v moderním světě.
“Magie je ta nej… nej… největší věc na světě”, snažil se vymáčknout Rien.
“Jo, to je pravda”.
“Je hrozně mocná”.
“Mocná a záludná. Silná. Všepojímající”.
“Co to znamená - všepojímající?”, zeptal se Rien.
“Jako že pojme všechno. Že je nade vším”.
“To jo. Líp bych to asi neřek”.

Oh, magie, magie
Pro Riena Gwardita složil Klabzej Myšilov

Oh, magie, magie
ty tajemná sílo
vždy mi z hlavy upiješ
a já konám dílo.

Konám dílo nadlidské
nad nímž dech se tají
mé schopnosti magické
cizím život sají.

Sají život v krůpějích
až dočista zhasne
oh, to se mi nepřejí
je to prosté, jasné.

Jasné jsou i plaménky
v očích, vzruchem hoří
když se moje myšlénky
v cizí mozek noří.

Noří se a vrtají
chlap si háže mašli
byť jsem stál vždy na kraji
přec mne Chlié našli.

Vzpomenu si na Chlié
ve snech každé noci
oh, magie, magie
jsem jen v tvojí moci.
Starosta Ómorka osobně zahájil svatební obřad. Lepost oslav ale poněkud zkalily tři excesy. O první se postaral druid Myšilov, který se dostavil k obřadu se stádem koz s rudými mašlemi a ještě byl na starého pana Ómorku po lesácku drzý. Situace se nevyhrotila jenom díky včasnému zásahu výřečného Riena Gwardita. Druhým excesem se stalo předávání darů, kdy nadšení přátelé během gratulací oznámili Heftovi, že získal darem dům v Liscannoru, načež se zjistilo, že starosta Getd vůbec do Naglinu nepřijel a žádný darovací glejt nevystavil. Nato mírně přiopilý Fionn Ruindorský prohlásil, že strýček Getd Hefta vůbec nezná, tak nemá proč by jezdil a daroval ještě ke všemu mu nějaký dům. Ke třetímu incidentu vlastně došlo těsně před obřadem, ale pro jeho vážnost je lépe uvést jej ve výčtu na posledním místě. Když do sálu obřadně vkráčela nevěsta s ženichem, okamžitě k Heftově straně přiskočili místo jednoho svědka svědkové dva. Adon a Gerllod se na sebe zaraženě podívali.
“Co se sem prsíš?”, ohradil se Gerllod Moskyt.
“Můj svědek je Adon”, řekl suše Heft Taras s odvrácenou tváří a začervenal se až ke kořínkům vlasů.
Gerllod Moskyt se k smrti urazil, sebral Lilien a odjel domů.
Byla to povedená svatba. Zvláště pro svědka Adona, který navázal slibný vztah s blízkou přítelkyní Fialy Ómorkové, vlastně teď už Tarasové. Jmenovala se Maila Permonová. Hobitka v nejlepších letech.
* * *
Ten den byl tedy černý jako boty, jak škorně válečníka na konci tažení. Lehounce mžilo a louky nad Liscannorem byly zahaleny oparem studené mlhy, která líně vtékala do údolí. Horác Lipový vpadl ke Hrochovi a objednal si horkou medovinu.
“Nazdar, svědku”, pozdravil Moskyta.
Ten zbrunátněl a vyskočil ze židle.
“Ať to všichni vědí”, zařval, “Heft je u mě normální podrazák a křivák!”.
Lokál propukl v bouři veselí.
“Čovek se mu shání s darama, a on se odvděčí po trpajzlicku”, ječel dopálený voják, “Už si o něj nevotřu ani boty! Nikdá!!!”.
Gerllod byl rozčilený právem.
* * *
“Du dom”, rozloučil se hobit Adon, vyšel do tmy a zamířil k domovu.
Měl trochu naváto a v hlavě se mu honily plány na stavbu nové udírny. Už mluvil s Erlichem Kačabajem, který se nabídl, že mu ji za drobný peníz dle návrhu postaví. Adon otevřel dveře, potmě zašátral po věšáku, na který pověsil provlhlý plášť, a vešel do hlavní světnice.
“To je dost, že deš, smrade!”, vyštěkl hrubý mužský hlas.
Adon pomalu rozpoznal siluety dvou mužů, usazených v křeslech.
“Co… co tu děláte?”.
“Drž hubu a zaplať”.
Jeden z mužů vstal a přiblížil se k hobitovi. Adon byl proti němu velmi drobný. Druhý muž rozžehl svíci.
“Kdo… kdo jste?”, pípl.
“Já sem Já a von je Von”, zahřímal ten větší, “A ty seš Mrtvola, páč kdo mně necáluje, bejvá mrtvola!”.
Adon zesinal, protože mu došlo, že odtud neuteče. Potřeboval získat čas.
“Seš z Nurnský družiny, Mrtvolo?”.
“Nó, to sem…”.
“Tak vidíš, smrade!”, houkl chlap a napřáhl ruku k ráně.
“Počkej”, zarazil ho ten druhý, “Myslím, že se s pánem dohodneme”.
Adon vyděšeně pohlédl na toho druhého.
“Můj přítel je poněkud prudší povahy”, řekl muž a mírně se usmál, “Víte, jde přeci jenom o dost peněz a on je z toho trochu rozčilený”.
Jmenovali se Lošňák a Laban, vymahači dluhů. V královském městě to byla pro některé chvalně a pro jiné nechvalně známá dvojice, která znala, jak efektivně odvést svou práci. Šli metodou nejmenšího odporu. A Adon měl tu smůlu, že se stal náhodně vybraným objektem jejich práce. Každý měl svou roli a Laban dnes hrál roli toho zlého. Lošňák měl v kapse dlužní úpis, podepsaný mezi Nurnskou družinou a nějakým Motoulíkem. Byla tam i adresa a cifra čítající sumu dvou tisíc zlatých. A jelikož Adon peníze neměl, surově jej zbili a vymlátili z chudáka doznání, že správu veškerých osobních financí svěřil svému účetnímu, jistému Dolwenovi. A informaci, že ten muž touhle dobou nasává v nedaleké krčmě. Pochopitelně, že si to celé Adon vymyslel, ale co měl dělat? Z huby mu tekla krev a na levé oko, které mu napuchlo jako báň nurnské radnice, skoro neviděl. Dolwen je drsný chlapík, Mukuřan. Ten ví, jak se s takovou vyděračskou chamradí vypořádat!
* * *
“Jsem ňákej Lošňák a posílám mě pan Adón. Vy ste prej jeho účetní?!”, postavil se před Mukuřanem uctivě vymahač, když jej výčepní správně nasměroval.
“Co?”.
“Tak vemte, prosím, měšec a deme to vyřídit”.
* * *
Lošňák šel první a bodře tlachal o počasí. Dolwen kráčel za ním a tvářil se sveřepě. Byl ostražitý a pořád se rozhlížel.
Lošňák vstoupil první, Dolwen za ním. Za dveřmi čekal Laban a okamžitě začal pouštět hrůzu.
“Takže za toho smrada zaplať a my vypadneme!”.
“Hovno”.
“Cos to řek!?”
“Hovno sem řek”.
Dolwen zbrunátněl. Tasil a taktéž ti dva, kterým došlo, že vyjednávání s tímhle cápkem by nikam nevedlo. Vrhli se na sebe. Dolwen se neohroženě bil jako lev. Ti dva sice byli v přesile, ale neměli takový výcvik. Drsný výcvik mukurského vojáka. Ačkoli barbar ustupoval směrem do kuchyně, přesto cítil převahu. Bitka netrvala dlouho. Laban i Lošňák brzy skončili tak, jak si pro své metody zasloužili. Bez života v krvi. Ze sklepa vylezl Adon, celý pomlácený, a plakal. Mukuřan Dolwen prohledal mrtvé, hobita si nahodil na záda a odnesl jej ke Hrochovi.
* * *
“Dlužní úpis, hm. Vypadá jako pravej”, odtušil Fionn Ruindorský, když prohlížel lejstro nad plamínkem svíce.
“Vystaveno jednadvacátýho minulýho měsíce. Podepsáni Motoulík a Nurnská družina”.
“Jak se někdo může podepsat jenom Nurnská družina? Copak byl ten Motoulík na hlavu padlej? Podepsal to snad někdo z nás?”.
“Ne”.
“Na mě nekoukejte. Já to nebyl”.
“Tak toho Motoulíka někdo podfouk”.
“Mně je ňákej Motoulík ukradenej. Ale někdo si tady drze bere méno Nurnskejch do huby a podepisuje úpisy!”.
“Co teda uděláme?”, zeptal se Horác Lipový.
“Zejtra najdem zmetka, co pošpinil naše dobrý méno”, pravil Gerllod Moskyt, “A rozbijem mu držku”.
“Přinejmenšim”.
“Ujednáno”.
* * *
Druhého dne se Nurnští srotili u Janternu. Přišel i Erlich Kačabaj, ten nový, co Adonovi sliboval udírnu. Zajeli pro Gwardita do vranigostské věže a potom si to namířili k místu vystavení směnky do věhlasné nurnské obchodní čtvrti.
“Počkejte, chlapi, to je přece Ličongův krám”, zarazil se Moskyt, když porovnal adresu na úpisu s měděnou číslicí nad obchodem, před nímž zastavili.
“A co má bejt?”.
“No, Ličongova dcéra si vzala jednoho družiníka. Už nevim, jak se jmenoval, bylo to dávno, za časů mýho taty asi”.
“Jo, takže chlapi”, ozval se Menhorian Blathel, “Žádný násilí, jo?”.
Dolwen se lišácky zašklebil.
A vstoupili.
* * *
Motoulík byl takový vyzáblý kluk. Příručí pana Ličonga, vypomáhal mu v krámě. A teď seděl v koutě, držel si hlavu v dlaních a plakal.
“Pan Ličong mě zabije. Taková ostuda!”.
“Mohli jsme tě zabít my. Tak buď rád a nebul!”, řekl Fionn.
Dolwen přitakal.
Z Motoulíka toho mnoho nedostali. Pouze tolik, že před několika dny se tu stavili čtyři muži, kteří začali nakupovat zásoby na cestu, zbraně a takové ty věci. Pan Ličong tenkrát na krámě nebyl. Jeden z nich byl určitě cizinec a říkali mu pane Palaš. A diskutovali mezi sebou a ti tři zbylí mluvili, jako že na Nurnské je spoleh a ať si nedělá žádné starosti. Motoulík pochopil, že Nurnská družina, to jsou ti tři, ten malý kudůk, i ti další, a že pro toho pana Palaše mají něco vykonat. Proto taky kupovali ten proviant. O Nurnské družině Motoulík věděl. Jeho mistr a chlebodárce, pan Ličong, provdal svoji dceru za jednoho z nich. Takže oni byli vlastně taková rodina. No a oni na krámě pořád spekulovali, co všechno by bylo potřeba, a potom se ukázalo, že nemají moc peněz. Tak Motoulík se sám nabídl, že jim posečká, když jsou vlastně z rodiny majitele. To se přece patří. A ten výřečný kudůk, ten hned byl samý úsměv a žert a tak že to vybavení vezmou tedy najednou a ne po kouskách, jak měli v plánu. A přijeli si pro to vozem. Motoulíkovi se všechno trochu rozleželo v hlavě a nechal si podepsat dlužní úpis. No a potom se po nich slehla zem. Pan Ličong samozřejmě na rozdíl v pokladnici přišel a Moutoulík musel s brekem s pravdou ven.
“Nebýt toho úpisu, tak už teďkonc hniju ve vězení pro dlužníky”, zaštkal kluk.
Nurnští se dohodli, že navštíví pana Ličonga a vysvětlí, jak se věci mají. Tím by měla být jejich čest očištěna. A potom popátrají po tom cizinci, po tom Palašovi. Zdálo se totiž, že s těmi třemi a s podvodem neměl nic společného, takže by se nemusel skrývat. Záležitost se směnkou se ale odehrála už bezmála před dvěma týdny.
Pan Ličong bydlel nedaleko a vcelku rychle se s Nurnskými dohodl, že šlo, bohům žel, skutečně o omyl. Nurnští se chovali uctivě a dávali si bedlivý pozor, aby ani náznakem nepokazili dobrý dojem. Od Ličonga se dozvěděli pouze tolik, že za pět dnů po nešťastném Motoulíkově obchodu poslal osobní list s výzvou o splacení dlužné částky. Kam byl dopis zašantročen poštovním úřadem, zjištěno nebylo. Třicátého, tedy před čtyřmi dny, pan Ličong postoupil směnku vymahačům. Sice by tratil, ale Lošňák a Laban bývají ve vymáhání úspěšní. Taková je obestírala pověst.
“Hmm”, usmál se Dolwen a po očku mrkl na Adona.
Adonova tvář hrála všemi barvami.
* * *
Nalézt místo, kde se ubytoval tajemný pan Palaš, netrvalo zase tak dlouho. Stačilo se rozejít po městě a dle chuti prolézt známé hospody a knajpy s ubytováním a v každé si dát pivo. Nebylo překvapením, že Palaš, jehož osoba Nurnské stále více zajímala, bydlel U supího pařátu; vždyť zmíněný zájezdní hostinec s ubytovnou je v cizině doslova profláknutý. A pokud člověk přijede a netuší, kam se vrtnout, ochotně jej nasměrují u městské brány. Ne nadarmo majitel Pařátu odvádí do Agerru podíly z ubytovacích služeb.
Vyjednavačská zručnost Riena Gwardita je nedozírná. Po několika pohárech vína si tykal s dobrou polovinou štamgastů a hostinský se kolem něj točil s úsměvem v promaštěné tváři. O Palašovi se druzi nedozvěděli více, než že to byl dobrý a tichý host, který tu pobýval jen několik dní. Platil však povětšině mincemi s marrburskou ražbou, která je zvláštní tím, že na rubové straně skví se prsten navlečený na meči. Znak Marrburku.
“V Marrburku je silná gwendarronská posádka”, ozřejmil Gerllod, který o gwendarronském vojenství leccos ví, “Chrání zemi před nebezpečenstvími z východu”.
A vztyčil varovně prst.
“Aha”, sykl Dolwen Mukurský.
Palaš, což se jevilo být zajímavým, asi dva večery trávil u stolu s několika místními. Pár štamgastů znalo jménem jednoho z těch lidí. Kudůka. Nějakého Lipku z Šedova. Takového výřečného podvodníčka. Ale jinak veselou postavičku nurnskou.
“Tak tomu Lipkovi trošku skřípneme krček, ne?”, houkl Dolwen.
“Jasně”, pravil Fionn.
“Hlavně žádnou krev!”, radil Menhorian, elfí kouzelník.
* * *
Lipka, to byl pojem, a pojem nabýval na významu, jak se blížili k obávanému Šedovu. Měli trochu strach, tak kráčeli poklidně a semknutě. Hlídali si kapsy a odháněli smrady, kteří se na ně lepili. Dětští kapsáři byli pověstní. Bezprizorní spratci vzniklí z nočních pitek levných kurev a špinavých povalečů. Sirotci Šedova, organizující se do pouličních tlup, nahrazujících jim ztracené a mnohdy nikdy neexistující rodiny. Tyto děti však byly i studnicí informací takřka nepřebernou, jejichž praménky prýštily za levný peníz. Lipka, známý zloděj, člen jakési obávané Hubrchovy bandy. Hubrchova banda žije s rodinami v domě, kterému se neřekne jinak, než Hubrchův dům.
Nurnští vytušili možné potíže a rozhodli se nejprve prozkoumat okolí. Nalepil se na ně nějaký mladík, odraný a pohublý. Ale nežebral. Tak jej Nurnští vzali do služeb jako šedovského průvodce. Ten je neomylně dovedl křivolakými špinavými uličkami k Hubrchovu domu. Muž se jmenoval Džorján Motyka.
“Je to támhleten oprejskanej barák”.
Do večera Nurnští druzi roztroušeně zevlovali kolem a pozorovali dění. Dům byl dvoupatrový vprostřed zástavby. Okna v přízemí byla zatlučená hrubými prkny, patníky u vchodových dveří pomočené od opilců. Dá se říci, že do soumraku nikdo nevešel ani nevyšel. Liscannorští byli pouze přítomni, jak nějaký řezník domáhal se skrze zamřížované okénko ve vstupních dveřích nějakých splátek za maso. Žena pohlcená bezpečnými útrobami domu na něj vyjekla několik sprostých nadávek a řezník nasupeně odešel. Že šlo o ženu, bylo poznat skutečně jen podle hlasu. Okénkem toho mnoho vidět nebylo. Na druhou stranu, dost dobře mohlo jít také o tlustého hocha v období dospívání a mutace.
Nurnští se rozhodli, že až padne tma, vlezou dovnitř a udeří na Hubrcha, ať vrátí peníze a omluví se.
“Hlavně žádnou krev!”.
“Jasně, v klidu”.
“Myslím to vážně. Jsme přeci jen v Nurnu”.
“Neboj”.
Džorján Motyka stále zevloval kolem Nurnských.
“Můžu jít s váma? Můžu vám bejt užitečnej”.
“Jasně, místní znalec poměrů se hodí”.
“Ale zadarmo, Motyko, aby bylo jasno”.
“No jo…”.
* * *
Dveře do domu, to byla vlastně vrata, zajištěná závorou zevnitř. Motyka ale uměl, vždyť byl ze Šedova. Vyhákl jištění kusem drátu a zatvářil se rozpačitě, jako by udělal něco špatného. Nurnští se vhrnuli dovnitř.
V průjezdu byla tma, bylo však jasné, že někde před nimi vede průjezd do dvora. A tam pomalu zamířili. Džorján Motyka kráčel v odstupu za nimi. Když jeho oči přivykly příšeří, všiml si prosklených dveří. Spatřil něco se tam mihnout. Vytáhl kudlu a vstoupil do chodby, kde stoupalo točité schodiště.
Nurnští se zatím rozestavěli po dvorku a rozhlíželi se po pavlačových ochozech. Náhle se ozval hlasitý chropot. Džorján Motyka proletěl skleněnou výplní skrz naskrz propíchnutý v oblasti žaludku. Zhroutil se na zem a nevěřícně čuměl na krev, bublající mu z břicha. Potom zvrátil hlavu a jeho bídný život vyhasl. Na ochoz vyběhl nějaký muž a začal pálit. Někdo ho odstřelil a Nurnští se vrhli jako lavina rozmlácenými dveřmi na schodiště. V průjezdu zanechali pouze zadní voj, který měl za úkol zabít každého, kdo by chtěl proběhnout na ulici.
Na schodišti se srazili se dvěma ozbrojenými ženami. Vypadaly divoce a cvičeně. Jistě to nebyly gwendarroňanky, již podle tmavé pleti a černých vlasů. A jisto bylo, že zastrašujícím výkřikům Nurnských, kteří se povětšině stříhali mordovat ženy, vůbec nerozumějí. Meč jedné byl ještě lesklý tmavou Motykovou krví. A ty divoženky prudce zaútočily na čelo, tvořené Gerllodem a Dolwenem. Ti je zmasakrovali. A Nurnští byli tak rozhněvaní, že se jali vybít celý dům, celé to povedené doupě nějakého Hubrcha, jehož obyvatelé vítají příchozí mečem a šípy.
Družina probíhala komůrkami a byty domu, ale ten byl velmi prázdný. Vypadalo to, jako kdyby Hubrchova banda dům opustila a nechala tu jenom ženy a mrzáky. Tedy čtyři ženy, pět dětí a nějakého starce, který kouzlil od krbu a ani nevstal z křesla. Možná ani nemohl, ale to se už nikdo nedozví. Všechnu tu lůzu do jednoho pobili, protože s nimi nebyla žádná řeč. A Nurnskými cloumal hněv.
Rabování domu nepřineslo mnohé, jen něco peněz jistě pochybného původu. Žili asi dost v bídě, a pokud nějaký majetek zůstal, odvezl ho Hubrch s sebou. Kořist nestála za řeč. A potom někdo v truhličce na krbu objevil tu závěť a hezké drahé šperky, které do ubohosti tohoto domu jakoby vůbec nepatřily. Ale hlavně našli tu závěť, závěť dobrodruhovu, takovou, jakou kdekdo z Nurnských už spisoval, když odjížděl do dálav a zanechal grunt bez dozoru. Erlich Kačabaj odstrčil mrtvolu starce z křesla, přitáhl se k lucerně a začal číst věty plné lásky a citu k ženě, jejíž tlusté nehybné tělo leželo ztuhlé opodál. Jmenovala se Liběna.

Moje Liběno

Kdiš to čteš asi víže sem tuhej. Tuhej jak prkno. Nebosi mislíš že mně někde krocly a strčily do báně kde teť hniju. Takovej je uš život a tysi to věděla kdiš sis mně pojímala za chotě. Chci abysy věděla že žití s tebou bylo pěkný a žesem na tebe myslil i v nejtěších okamžikách jako na osobu milou kerá mi dala tři zdravý silný syny co začaly kráčet v mejch šlápotách aby byly jako já a byly na to po právu hrdý. Hubrchovu tlupu založil muj tata a jásem po něm převzal celou tu tíhu votpovědnosti za tu pakáž a tlupa se rozrostla a doteť je semknutá jako nikdá dřívějc. Nežilysme si Liběno vůbec špatně ikdyž prachy buť byly nebo ne a jídlo buť bylo nebo ne ale dycky sme měly střechu nad hlavou a pomáhaly sme si jak to šlo a tady v Šedově to dycky ňák šlo přežít. Píšu ti Liběno závěť jako sem jí dycky psal kdiš sem vodjel z Hubrchovou tlupou po ňáký tý kořisti ale tys to nikdá nečetla pač sem se dycky vrátil i kdiš někdy zjizvenej aš hrůza. Dycky sem ty závětě pálil v krbu šťasnej že sem spátky doma s tebou a chlapcema a starym tatou. Esli tu závěť čteš taksem teda asi tuhej ale možná taky ne to nevim čas ukáže. Na každej pát chci abis převzala mý řemeslo a zbytek co zbyl s Hubrchový tlupy tata ti pomůže ale nemá do toho co kecat. Mý přání je abis doučila nejstaršího chlapce Štíru co nezná aby převzal votěže rodu. Chlapy sou celkem dobrý ale sou to parchanti kerý je potřeba vobčas zlískat srovnat do latě. Mislim tim starý pardály co maj právo bydlet v Hubrchově domu těm mladejm moc nevěř sou neprověřený letama jako ty starý. V truhle sem nechal pět tisíců zlatejch co sme dostaly jako zálohu na poslední práci to si nech. Kdiby se někdo s Tlupy po těch penězích scháněl tak to zatluč umíš to líp neš já kdištak jim něco pusť ale nebuť zase blbá. Jávim že nebudeš. Bylo by taky dobrý se z ledařem Krákorou co je ledařem v starejch dokách domluvit aby naše chlapce vzal do učení a ukázal jim jak se holí bít i železem. Eště nejsou tak dobrý a mohlyby přijít k ouhoně. Liběno nejsem písmák abich tu dlouze spisoval uš budeme musit vyrazit. Jenom chci říct pokuť neuvidíš naše mrtvoly a neuslyšíš vodněkoho komu se dá věřit žesme tuhý pošli chlapce nebo ti co zbily aby nás našly. Prototi tu píšu cosme udělaly za průser.

Sedělysme z Lipkou u píva u supího pařáta a byl tam cápek ňákej Palaš prej vod Marburku co se děsně vochomejtal kolem krčmáka furt do něj ryl že schání nějaký chlapy vůbec je neznal a že prej si řikaj nurnský a že von je teda hledá vnurnu a kdesicosi a krčmák na něj sral že v taverně se nejdřív chlašče a pak žvaní a Lipka ucejtil prachy a vůbec tak si toho Palaše votchyt na dvorku močily tam spolu. Znáš Liběno Lipku nedal pokoj a prej proč ty nurnský co sou z nurnu hledá a tak a ten pinoch vyklopil že má ňákou práci a že se nebojí platit. A Lipka že prej dyž se platí a je facha takje jedno esli to dělá tamten nebvo tendle ale Palaš že ne že není čas skoušet že chce abivše dopadlo takjak plánuje a že nechce žít v nejistotě kdiš není času nazbyt a že dostal echo že nurnský sou ty pravý protože udělaj co se řekne a držej slovo a nesmlouvaj. A Lipka nato že víkde by se s nima moch setkat že z jednim tady chčije a šéf je v šenku a zvopatrnosti mlčí. Nurnský sou vopatrný řek Lipka a uš byla ruka v rukávě a teť máme kšeft vo kterym se nám nezdálo moc toho nevíme de snat vo ňákýho chlapa co má zmizet nebo co víc uvidíme v Marburku v ulici Ploská v domě Palašovu. Prej s tim chlapem to nebude vubec lehký řek Palaš a žese máme dobře vyzbrojit a tak a to je právě ten průser číslo dva. Sebralysme chlapy s Tlupy a štrádovaly si to po nákupech Palaš v patách A radil a tudle támdle lana a vejbušniny a zásoby jak kdibisme šli chytat smečku vobrů divokejch no zabrousili sme do Ličonkova obchodu kde se dá sehnat kdeco kvalitně a dobrejch cen byltam takovej hejsek že je důvěřivej a blbej se ukázalo aš kdiš si Palaš asi šťasnej že našel koho hledal pustil hubu našpacír že sme nurnský a že všecko platí. A ten hejsek v krámu se rospovidal že pan Ličonk nurnský zná ze starejch časů snat krze céru a že by jim pozhověl i na sekeru. A to uš sem si všim jak Lipkovi mrkají voči dyť ho Liběno znáš. Dycky to byl hajzl ale ku prospěchu tlupy hajzl. A tak co sme se rozloučily s Palašem že za dva dni razíme vod Pařáta Lipka sebral s kolny povos ten s těma postranicema vzal eště Loudavýho a Samka Kulavu a drkocaly si to rovnou k Ličonkovy že budou brát tovar na sekeru když pán nabízel aže to do dvouch dnů splatěj. Vrátily se s vozem plnym žrádla a chlastu a to víže Liběno zaplatily hovno. Takže ti jenom řikám že dyby se někdo dochmát pravejch věcí tak Liběno nikomu nevodvírej kdobi se domáhal ňákejch splátek. Snat uspokoj řezníka abychom zas byly v dobrym a v Pajdalově putyce. Ten Ličonkův dloužek je tučnej a je to Lipkova věc. Tak proto se Liběno teťka máte tak dobře kuliva Lipkovy kuliva blbýmu trhovcovy a kuliva ňákýmu Palašovy co tak dlouho hledal aš našel.

Liběno tady sou ty co vyrazily

Já
Lipka
Loudavej
Samek Kulava
Šalich Guzmeg
Němej Vadach
Peršic
Krumbl Zubatý
Farujan Naomaa
Smraďoch

Liběno pomuckej za mně chlapce hlavně malího Jouzu Liban a Štíra se asi pomuckávat nedaj takjim dej zamně pár tatovskejch facek.

Muj dech ti bude dycky poblýš.

Tvuj milovanej Hadym Hubrch, přeďák Hubrchovi tlupy
* * *
U Hrocha to bzučelo jako v mušinci.
“Takže ňáký šedovský svině nás vobraly vo kšeft a vokradly našim ménem poctivýho obchodníka!”, houkl vranigosťan Fionn Ruindorský.
“A to je neodpustitelný”, ozval se Moskyt.
“Co neodpustitelný! To si žádá pomstu!”.
“Vždyť se chovali stejně, jako bysme se nejspíš chovali i my”, namítl Menhorian Blathel, “Prostě nájemný chlapi, co se chytli příležitosti k přivýdělku”.
“No, stejný nebyli”, namítl Gwardit, “Třeba neuměli psát. Ten Hubrch snad ani nechodil do školy. Dyť si to přečtěte. Třeba tady - poblýš. Poblýš! Dyť to je strašný!”.
“Takže abych to zrekapituloval”, ozval se přiopile Horác, “Takže ňáký chlapi vám vyfoukli kšeft a voháněli se vašim ménem? A co vám eště tak hroznýho udělali?”.
“Nám, Lipovej, udělali to nám! Už si konečně uvědom, kdo jseš”, opravil zmateného hobita Blathel, “Jseš Nurnskej, tak se podle toho chovej”.
“Tak co nám teda eště udělali?”.
“Přebrali kšeft!”.
“Zhanobili méno!”.
“Říká se - dehonestovali”, podotkl Kačabaj.
“Jasně, ale taky zhanobili”.
“A to si žádá krev!”.
“Krev!”, praštil pěstí do stolu mukuřan Dolwen a rozzářily se mu oči.
Nurnští dali dohromady, co se dozvěděli z Hubrchovy závěti. Hubrchova banda tedy vyrazila směrem na Marrburk. Nejspíš neodjeli společně s Palašem, protože to by neřešili, kde se znovu sejdou a Lipka by dodatečně nedohrával ten svůj kousek s Motoulíkem. Takže tedy jeli evidentně vozmo do Marrburku, kde Palaš bydlí v ulici jménem Ploská. Tam bylo třeba vyrazit. Nurnští se dohodli, že vyrazí hned zítra na cestu.
“A cestou se stavíme v Naglinu pro Hefta”, řekl Erlich Kačabaj, “Třeba půjde rád s náma“.
“Jasně, a vůdce zvolíme až tam”.
* * *
Naglin. Hezké město. Řemeslem kovářským proslulé. Pod správou starosty Ómorky stále vzkvétající. Nurnští seděli v zakouřeném lokále.
“Tak hraješ, nebo ne?”, dotázal se jakýsi trpaslík od vedlejšího stolu Hefta Tarase a zadýmal z opukové faječky. Byl členem pověstného karbanického spolku Karbon. Bývalý horník, jako většina tady.

Nacionalisticka piseň trpasličich kopačov
zapsal Heft Taras

Kopáčom som od rodu, v trpaslickym národu
Nebuďem už nikdá růbat , sobě na škodu

Rež a růbaj do krve, do krve
Nebuďe to poprve, poprve
Pokjal ogar, dolej v baňi kopat zostane

Šachty, doly ogarom, pole, lány hobitom
Nenechaj si sedřít koži, blbym člověkom

“Ne, chlapi, dneska vážně ne”, odvětil trpaslík Taras, “Mám tady návštěvu”.
“Pěknou návštěvu, když se s ní ani nemůžeš ukázat doma”, obořil se naň Moskyt, který mu dosud nemohl zapomenout tu lapálii se svědectvím na svatbě.
“Rád bych, chlapi, věřte mi, ale nejde to”, zrudl Heft, “Fialka vás nemá ráda”.
“Jak, nemá ráda? Vona snad žárlí!?”.
“No jo, normálně žárlí!”.
“Nechce se o mě dělit, no”, bránil manželku Heft, “Nedivte se jí, po tom všem. Prostě je taková, no. Taková na mě opatrná”.
“Ale pojedeš s náma, že jo?”.
“No, pojedu, to víte. Jen to musim nějak zaonačit přes společnost”.
Heft totiž vedl v Naglinu povoznickou živnost, která byla díky propojení na radnici poměrně úspěšná. O zakázky nebyla nouze.
“A kam vlastně jedeme a na jak dlouho?”.
“Do Marrburku”, řekl Dolwen, “Dojedem tam, rozbijem těm cápkům huby a valíme zpátky”.
“Tak to by šlo”, rozhodl se Taras, “A kde je vlastně Prasečkář?”.
“Myslíš Myšilova? Ten zvostal v Liscannoru. Na nějakou nurnskou čest ho moc neužije”.
“Tak to je dobře. Nerad bych, aby ho tady někde na ulici Fialka, láska moje, zmerčila. Nemůže mu zapomenout tu ostudu s těma kozama. Samozřejmě říká, že smrdí, ale ve skutečnosti jde o ty kozy. I když o ten smrad asi taky”.
“Takže kdy?”.
“Ráno, chlapi, ráno”, řekl Heft, “Takhle navečír by jí to bylo podezřelý”.
Ráno se Heft Taras skutečně dostavil. A nebyl sám. Jako posilu přivedl nějakého známého, jistého Hvozdíka.
“Algo”, představil se ten nový, “Algo Hvozdík”.
“Blathel”, napřáhl pravici elf, “Menhorian Nocturno Blathel z Cairn”.
“Moskyt Gerllod, gwendarronská královská armáda”.
“Já jsem Rien Gwardit, čaroděj. Buď zdráv”.
“Adon”.
“Kačabaj. Erlich Kačabaj. Můžeš mi říkat Ohněžáre”.
“Dolwen… podáváš ruku jako chcíplou rybu!”.
“Fionn”.
“Co?”.
“Já?”.
“Aha. Představit se, jo? Jasně. Jsem Horác Lipový. Jsem z Liscannoru. Mám tam dům”.
Nurnští hned zvolili vůdce. Vůdce je vždycky potřeba. Vůdcem se stal Menhorian Blathel.
* * *
Pověstné hradby marrburské přivítaly Nurnské společenstvo čtyři dny poté. Pověsti nelhaly. Marrburk připomínal pevnost, byl druhým největším městem gwendarronským.
“Je tu velká vojenská pevnost”, ozřejmil Gerllod Moskyt, voják Gwendarronské královské armády, “Strategická bašta proti hrozbě z východu”.
“Z východu?”.
“Ovšem. Nedaleko jsou hranice království. ”.
“A dál?”.
“Kraje tíhnoucí k našim hodnotám a kraje tíhnoucí k hodnotám odlišným”.
“Odlišným?”.
“Karwellským, lismorrským… prostě jiným. Vy si tu žijete svý malicherný životy a nevíte. Ale my víme. My, pěšáci Lintholdových kohort. My, věrní, třímající králův praporec. To my jménem Lintholdovým hrozíme vztyčenou železnou rukavicí k východu, aby nevědomost vašich malicherných životů…”.
“Gerllode, nech toho!”, ozval se vůdce Blathel.
“…aby ta nevědomost mohla dál dlít v blaženosti, v ochranný mateřský náruči…”.
“Gerllode, mlč!”.
“Je to pravda!”.
“Co máš proti východu?”, ohradil se mukuřan Dolwen.
“Ty drž hubu, chábozemče!”, zrudl voják Moskyt.
“Ogaři, nechte toho”, usoudil Heft Taras, “Musíme nejčko najít toho Palaše”.
“Správně”, řekl Erlich Kačabaj, “V první řadě jde vo prachy. A teprvá potom můžem řešit nějaký ideový záležitostě”.
“Jasná věc”.
* * *
Na Ploskou ulici se doptali snadno a podle malého zbědovaného klenotnického krámku našli i Palašovo bydliště. V krámě dotyčný nebyl, ale v bytě nad krámem ano. Vtrhli tam rozhodně a neurvale, poslední zabouchl dveře. Byl vyděšený, tvář mu hrála podlitinami. Byl dobitý a nebylo těžké zjistit, že za jeho modřinami zbarvenou tváří stála Hubrchova tlupa. Šli po penězích, a když došli k závěru, že od Palaše se jim přímo žádných nedostane, ztloukli ho, vymlátili z něj informace a zařídili se po svém. Nurnští se rozesadili po pokoji a podrobili toho pána výslechu, dalšímu v řadě.
Jorda Palaš peníze neměl. Jeho krámek dole v loubí se potácel na pokraji krachu. Finančně byl tedy na dně, ale jeho rodina měla jisté nároky, které by jej mohly spasit. Proto si také Nurnské nedávno v Nurnu najal. S tím, že zaplaceno dostanou z peněz, které Palašově rodině po právu náleží a které úspěšně najdou. Neúspěch by pochopitelně znamenal pozbytí nároku na odměnu. Proto si také Nurnské vybral, proto vážil tak dalekou cestu. Potřeboval někoho, u koho by byl úspěch zaručen a kdo by jednal seriózně. Že vinou tragického omylu místo Nurnských zastala Hubrchova tlupa, to byla jen shoda nešťastných okolností.
“Kde jsou ty chlapi teď?”.
“To vážně nevím”.
“Jak nevíš?”.
“Řekli, že náš vztah skončil. Že už teď pro mě nepracují”.
Nurnští si nechali od nešťastného Jordy Palaše převyprávět příběh, s kterým tehdy do Nurnu přišel.
“Je to stará a neuzavřená záležitost”, řekl, “Budu muset začít trochu zeširoka”.
“Máme dost času”, kývl hlavou Fionn Ruindorský.
“Bude to dlouhé povídání”.
“Nevadí. Přespíme tady”.
Stalo se to před devatenácti lety. Za časů, kdy Jordův děd, Ziligaj Palaš, vedl úspěšný život obchodníka s klenoty. Jeho klenotnický krám byl vyhlášený. Natolik vyhlášený, že přitahoval nejen pozornost poctivých měšťanů a panstva, ale i lůzy. Tehdy po bouřlivém roce 1043, kdy vyvrcholila armidenská Svatá válka, se po světě pohybovaly různé existence. A kraje gwendarronské pochopitelně nezůstaly ušetřeny. Stalo se, že v marrburském kraji se jednoho dne zjevili dva východňáci, veteráni čagotajsko-armidenské války. Říkalo se o nich, že z těch hrozných masakrů na východě, o nichž přicházely velice úsečné a neurčité zprávy, dezertovali. Jeden se jmenoval Abdurej Šeleď a druhý Chacharaj Željeb. Šikmoocí čagotajci, oběti války. Nechali se příležitostně najímat na nádenické práce. Žili z ruky do huby. Tehdejší nálada obyvatelstva byla taková, že obětem krvavých nepokojů na východě je třeba pomáhat. A potkat běžence v té době nebylo řídkým úkazem. Ti dva žili na okraji společnosti, ale nepůsobili žádných nepřístojností, které by jim mohly přivodit kriminál či vyhoštění z města. A někdy v té době se museli poznat s jistým Tuljou Krowenem, který v pozdějším příběhu hrál zásadní roli. Tulja Krowen žil mimo město v malé vesnici. Býval to slušný člověk. Měl mladou ženu a dítě. Byl to sedlák a dobrodruh, plný ideálů. Kdyby nebyl idealista, nikdy by nevstoupil do družiny Zoltána Imryho. Byly to tenkrát divoké časy, tady v příhraničí. Tulja Krowen tehdy těm dvěma čagotajcům nabídl přístřeší. Těžko dnes říci, z jakého popudu. Už nikdy skutečnou verzi příběhu nevypoví.
“Kdo to byl, ten Zoltán Imry?”.
“Dostanu se k tomu. Dejte mi čas”.
“A ta jeho družina?”.
“Musím to vzít popořádku. Je to hrozně smutný příběh”.
Ti dva čagotajci tedy občasně bydlili v kůlně na pozemku Tulji Krowena. Co mezi nimi bylo, to už dnes nikdo přesně nezjistí. Důležité je, že jedné bezměsíčné noci došlo k vyloupení klenotnického krámku Ziligaje Palaše, Jordova děda. Došlo k vyšetřování a podezření padlo na cizáky, kteří se té noci vypařili jako pára nad hrncem. Po Šeleďovi a Željebovi bylo vyhlášeno pátrání ve městě a blízkém okolí. Zanedlouho padlo podezření, že by se hledaní snad mohli ukrývat ve venkovském domku Tuljy Krowena.
“A teď se pomalu dostáváme k družině Zoltána Imryho”.
“Aha”.
“Zbrklé jednání toho čestného muže mělo totiž na odvíjení celého příběhu podstatný vliv”.
Zoltán Imry vedl dobrodružný život. Táhlo mu už na čtvrtý křížek, když mu nečekaně spadlo do klína dědictví po pozdrevské tetě, malé venkovské léno. Venkovské příhraničí bylo tehdy divoké, ne takové jako dnes. Zoltán se tedy usadil a postupem času kolem sebe semkl několik přátel z dřívějších dob. Žili na statku a podnikali výjezdy do okolí, i do blízkých přeshraničních lesů. Říkali tomu jízdy. Napravovali křivdy a bezpráví. Byli to idealisté. Zoltán Imry neměl ženy ani potomků, neměl pro koho shromažďovat majetek, a tak jej utrácel. Říkali si Družina Zoltána Imryho. Posledním členem, kterého vzali mezi sebe, se stal Tulja Krowen, sedlák, hrombidlo s duší dítěte. Pomahatel trpících. V jejich očích dobro bylo oddělitelné od zla jasně definovatelnou hranicí. Na té hranici se pohybovali při svých jízdách a oddělovali příslušné díly na patřičné strany. Byli na svůj bláhový způsob života patřičně hrdí a mezi lidem okolního kraje požívali jisté úcty.
“No, to je teda fakt smutnej příběh”, odtušil Rien Gwardit.
“Ten teprvá přijde”.
Tulja Krowen se nějakým způsobem zapletl s těmi dvěma čagotajci. Zřejmě netušil, co plánují nebo co spáchali. Dá se předpokládat, že je považoval za potřebné, vykořeněné z daleké domoviny. Po vyrabování klenotnického krámku po něm žádali ještě další pomoc, žádali koně. Tulja Krowen jim je slíbil s tím, že okamžitě odtáhnou. Muselo v tom být ale víc. Mladý Krowen zřejmě pochopil,. co jsou ti dva zač a jak využili jeho dobroty. Sebral se a zajel na Imryho statek a tam se ke všemu doznal. Zoltán Imry tenkrát prý byl šokovaný a řádil jako postřelené zvíře. Vinou Tulji Krowena padl stín viny na celou družinu a její čest byla nenávratně zhanobena. Imry svolal své přátele a během noční porady vyloučili Tulju Krowena ze svých řad. Rozhodli se, že věc s čagotajci vyřídí sami. Tulja Krowen měl hrát roli volavky a vykonat pro společenstvo poslední čin, kterým by jakž takž vrátil čest svému jménu. Měl s nimi dohodnout schůzku kvůli slíbeným koním.Chlapi Zoltána Imryho měli vyčkat smluveného signálu a zaútočit.
“A co bylo dál?”, optal se nedočkavě Erlich Kačabaj, “Povídej, Palaši, povídej”.
Čagotajci byli ale protřelí životem. Kdo ví, jak vytušili, že s nimi Krowen hraje nečistou hru. Možná, že nic nevytušili. Mohli být rozhodnuti už dávno, že za sebou zametou stopy. Na každý pád, Krowen dát znamení nestihl. Ze stáje se vyřítili dva muži na koních a prchali směrem k městu. Zoltán Imry se svými muži vpadl do domu a nalezl plačícího Tulju Krowena objímajícího v náručí své mrtvé dítě. Jeho bezdechá žena ležela v tratolišti krve opodál. Sám Krowen byl těžce raněn. Vydali se tedy mužům po stopách, které ztratili v ulicích marrburských. Teď už nebyl čas na nějaké hrdinství a plány na očištění. Museli s pravdou ven a učinili tak neprodleně. Město bylo uzavřeno. Zpěnění koně byli objeveni poblíž náměstí, po čagotajcích však ani stopy. Teprve druhého dne byl úkryt čagotajců objeven školníkem místní školy. Ten nebohý muž byl posléze nalezen mrtvý v uhelném sklepě. Těžko říci, odkud poprvé přišla informace, že se skrývají ve škole. Škola byla obklíčena, čagotajci se zabezpečili uvnitř a vzali několik rukojmí.
“Tehdy při dobývací akci gwendarronské armády zemřelo několik dětí. Většina ale vyvázla”.
“Fuj”, odtušil Gerllod Moskyt.
Šeleď i Željeb byli zatčeni, vyslýcháni a souzeni. Jisto bylo, že mučení nebylo těmto individuím neznámé. Vydrželi a zatvrzele odmítali spolupracovat. Kořist nebyla nikdy objevena a navrácena původnímu majiteli. Ziligaj Palaš přišel na mizinu a oběsil se. Jeho tělo bylo nalezeno v místě, jemuž se dnes říká Ziligajova alej. Když přišli zatknout Tulju Krowena, byl již mrtvý. Podlehl těžkým zraněním. Čagotajci byli odsouzeni marrburským soudním dvorem k patnácti letům těžkého žaláře.
Během věznění při výkonu trestu byl čas od času na vězních proveden nový výslech. S užitím práva útrpného. Bylo zřejmé, že ty šperky nikdy neopustily kraj. Dosud tu někde leží.
“Gulo nepromluvil”, podotkl Palaš.
“Gulo?”.
“Tak si začal říkat ve vězení. V kamenolomu, kde otročil. Abdurej Šeleď”.
“A ten druhý? Ten Željeb?”.
“Chacharaj Željeb je mrtvý. Gulo ho zabil. Zřejmě se dostali do sporu. Gulovi byl prodloužen trest”.
“Takže Gulo je teď jediný, kdo o těch penězích něco ví”, shrnul Fionn Ruindorský.
“Jo. Ale hnije v lapáku”, ozval se Horác Lipový.
“Má být ale propuštěn. Trest mu vypršel”, řekl Palaš, “A proto jsem potřeboval vás”.
“Vypršel? A kdy?”.
“Propuštění má posvětit podpisem soudce Bracht”.
“A vy po nás chcete, abysme toho Gula zmáčkli kvůlivá tý skrejši”.
“Ano”.
“Dřívávějc než to udělá někdo jinej”.
“Ano. Jedná se o majetek naší rodiny. A o Gulu jistě bude zájem”.
“Aha”.
* * *
Soudce Bracht byl nepříjemný člověk, ale kupodivu vůdce Nurnských, Menhoriana Blathela, přijal. Když se dozvěděl, že se pan Blathel zajímá o osobu trestance Abdureje Šeledě, nerozmýšlel se dlouho. Bude jistě lepší, když situace bude nepřehlednější a zamotanější. A poslouží tak lépe jeho plánům. Proto se tvářil poměrně sdílně. Ano, byla pravda, že Abdureji Šeleďovi, zvanému Gulo, fakticky vzato vypršel trest, ale na druhou stranu jeho propuštění ještě nebylo signováno. A v zásadě ani nebude. Abdurej Šeleď je totiž nebezpečné individuum, které nejen že se odkroucením trestu prokazatelně neobrátilo na správnou cestu, ale navíc během dlouhého věznění a vlivem podstoupených výslechů přišlo o zbytky rozumu. Takže bude převezen do kvasovského zařízení pro nebezpečné choromyslné. Tedy blázince. Že byl Gulo nedávno převezen do marrburských kobek, o tom se soudce Bracht nezmínil. Snad proto, že veřejnost neměla být seznámena s tímto faktem, aby nedošlo ke zbytečné panice, možná z důvodů jiných. To nebylo podstatné. Každopádně Menhorian Blathel byl soudcem Brachtem seznámen s tím, že trestanec Gulo bude převážen v několika málo dnech, a soudce se dokonce v nějaké souvislosti zmínil i o vesnici jménem Pozdrev.
“Nejste první, kdo se o trestance Šeledě poslední dobou zajímal”, řekl soudce, když se měl Menhorian k odchodu.
“Kdo se ptal?”.
“Nějací Nurnští”.
“A co jste jim řekl?”.
“To samé co vám. Jedná se o veřejně dostupné informace. Soudní dvůr nemá co skrývat”.
Když se zavřely dveře, soudce Bracht si spokojeně zamnul rukama.
“Tak, to bychom měli. Gulo může být vypuštěn. Viníky si nebude třeba domýšlet”.
* * *
Na večeři zašli Nurnští do hospody. Hospoda Pod svícnem. Tam bývá tma. Usadili se stranou.
“A ten soudce mi řek ještě jednu věc”, ozval se Menhorian, “Asi to moc nesouvisí”.
“A co?”.
“Tomu Palašovi patří ještě alchymistickej krámek. Vlastně jeho otci”.
“On má otce?”, optal se hobit Horác.
“To bych řek. Ale nějak se o něm zapomněl zmínit”, řekl Dolwen.
“Prej se zbláznil. Říkal ten soudce, že snad je zavřenej v kvasovským blázinci”.
“Tam, co budou převážet Gula?”.
“Jo”.
“Stejně bych se na ten krámek podíval”, navrhl Heft, “Jen tak pro jistotu. Abysme měli zmapovaný zázemí. Ouplně tomu Palašovi nevěřim”.
“Dobrá. Jdi to tam očíhnout”.
“Pudu tam až na noc. Až bude klid”.
“Jo”.
“Čemu já ale nerozumim, je to, proč sme vlastně tady?”, ozval se Erlich Kačabaj.
“Jasně”, přitakal Adon, “Přijeli jsme sem jak na vejlet. Nikdo nás neplatí, nikdo po nás nic nechce”.
“Hubrchovci se za vás přece vydávali”, řekl Algo Hvozdík, “A to se nedělá”.
“To je pravda. Ale kvůli takový blbosti se přece nejezdí na vejlet, kterej něco stojí”.
“To je pravda. Mohli jsme si na ně počkat doma a rozbít jim držky, až by se vrátili”.
“A proč jsme teda tady?”, zeptal se Horác Lipový.
“Protože jsme si mysleli, že v tom něco bude”, řekl Adon, “A vono z toho zatim neni nic”.
“Ale možná tu jsou někde ty uloupený šperky”, podotkl Rien Gwardit.
“Uloupený před dvaceti rokama? Bláznem, co si slintá do bryndáku?”.
“Můžem teda ject domu”, pravil vůdce, “Nebo se tu porozhlídnout a potom ject domu”.
“Dva dny navíc nás nezabijou, když už jsme jednou tady”, řekl Gerllod, “A v nejhoršim to bude jenom zbytečnej vejlet. To se někdy prostě tak stane. Vždycky to nemusí bejt zrovna nalajnovaný”.
“Ale je tu hezky, což?”, pochválil Algo.
“Zajedem do toho Pozdrevu. Porozhlídnem se tam a uvidíme”.
“Třeba zabijem toho čagotajce”, navrhl Dolwen, “Čagotajce nesnášim jak kuří voko”.
Dolwen proti čagotajcům bojoval za časů mukurských. U čtvrtého ježgaru. Když ještě věřil, že za chába se patří položit život. Bylo to dávno.
“A v noci se Heft koukne do tý dílny”.
“Do jaký dílny zase?”, optal se Horác.
“Do toho alchymistickýho krámku starýho Palaše”.
“Jo”.
* * *
Byla tma jako v pytli, ale přesto bylo zřejmé, že ten krám je dlouho zavřený. Opuštěný. Zatlučená okna a dveře. Heft Taras tam vlezl přes dvorek. Došlo mu, že se mohl raději prospat. Tohle je ztracená věc. Uvnitř to bylo v dezolátním stavu. Jako by se tady někdo pral. Roztlučený nábytek pokrytý vrstvou prachu. Už to chtěl zabalit, když ve sklepě objevil ty dveře do nějaké místnosti. Kování nebylo zrezlé, ale používané. Zajímavé bylo, že kování, a hlavně petlice, jistilo dveře zvenčí. A masivní řetěz. Že tam byl zámek, to už bylo v pořádku. Urazil zámek kladivem, odsunul závoru a vstoupil. A pak se na něj vrhlo to divoké stvoření. Mělo hroznou sílu, vzduch byl nedýchatelný močovinou a výkaly. Ten muž byl šílený a při Heftovi stáli všichni trpasličí patroni včetně nezměrné lásky Fialy Tarasové, rozené Ómorkové, že nepadl na podlahu a nebyl roztrhán nočním tvorem. V poslední chvíli, kdy bublající krev hrozila zalít mu plíce, skolil muže na zem. Divoký muž upadl do bezvědomí. Svázal jej řetězy, které tu našel. Potom si místnůstku ve svitu lucerny prohlédl. Byla zařízena pro přebývání. Zvířecí brloh. A ten bezvládný stařec na zemi! Když si jej prohlédl pozorněji, vůbec nechápal, kde se v něm vzalo tolik síly. Určitě byl mladší, než vypadal. A vypadal strašně.
“Hrůza! Samej šílenec!”.
* * *
Hned, jak se tu novinu Nurnští dozvěděli, čapli Palaše a hnali jej tmavým ztichlým městem k alchymistickému krámu. Oči měli ještě zalepené spánkem, ne všichni plně chápali, co to vlastně Heft cestou houkal. Většinou samé kletby. Vešli dovnitř dveřmi. Jorda Palaš odstranil několik prken u dveří a odemkl.
“Je to dóle!”, křikl Heft.
“Spoutal jste ho pořádně?”, zeptal se Palaš.
“Aspoň myslim. Ale má sílu jako bejk”.
“Půjdu první”, špitl marrburčan.
Sestupoval pomalu po schodech s klackem v ruce. Nurnští utvořili formaci.
“Jordo?”, ozvalo se zdola.
“Jordo, seš to ty?”.
“Jo, táto, jsem”.
“Užs tu dlouho nebyl, Jordo”.
“Budeš hodnej, táto?”.
“Budu”.
“Opravdu?”.
“Slibuju. Sundáš mi ten řetěz?”.
“Nemůžu, vždyť víš”.
“Vim. Ale škrtí mě”.
“Musí to tak bejt, táto. Jseš nemocnej”.
“Já vim, Jordo. Už ale budu hodnej”.
“Nepřibližujte se k němu”, řekl Palaš příkře, “I kdyby se tvářil jako hromádka neštěstí. Nevěřte mu”.
Nurnští nechápali a vyjeveně civěli.
“Je to můj táta. Nemoh jsem ho prostě nechat odvézt do Kvasova. Sháním mu pomoc”.
“Aha”.
“Ale na to potřebuju peníze”.
Byl smutný. Zdálo by se, že před zhroucením.
Nezapíral. Jeho otec vystudoval alchymistické vědy, zabýval se theurgií. Byl tím, co se tenkrát stalo jeho otci Ziligajovi, Jordovu dědu, doslova posedlý. Mínil, že s pomocí hlubokého vědění dokáže odhalit, co se tenkrát stalo a kde ty Ziligajovy šperky leží. Trvalo to roky a zapletl se příliš. A dostal tu nemoc. Nemoc z povolání. Jorda si prvních příznaků všiml až loňského roku, po tom nepovedeném obchodu s těmi bratry.
“Bratři Kaerstagové si říkali. Vypadali jako slušní a majetní lidé. Trochu podivínští”.
Otec jej tenkrát požádal, že dělá velmi odbornou práci pro význačné zákazníky. Práce se týkala jeho oboru, ale bylo nasnadě, že se jedná o něco temného. A potřeboval nějaký klenot, šperk, nejlépe vznosný přívěšek s dvěma černými kameny, dostatečně velkými na to, aby mohly být k účelu použity. Obsidiánový klenot. Jorda Palaš nechal zhotovit požadovaný šperk ve svém klenotnictví. Bratři Kaerstagové však nikdy nezaplatili a otec dostal poprvé ty záchvaty. Záchvaty zuřivosti, střídání nálad. V těch temných chvílích jeho síla jakoby mnohonásobně vzrostla. Během jednoho záchvatu zuřivosti úplně zdemoloval krám. Ve chvílích jasnějších se Jordovi svěřil, že jej musí odvézt někam pryč. Do Kvasova. Jinak by mohl být nebezpečný. Mohl by prý i někoho zabít a přivést rod Palašů do věčné pohany. Jorda nechtěl. Příliš svého otce miloval. Ale věděl taky, že stavy se zhoršují. Proto jej nakonec byl přinucen držet zde ve sklepě. Obchod byl stejně k nepotřebě. Hledal zatím pomoc. Dosud neúspěšně. Věděl, že ty peníze, ty uloupené šperky tenkrát, by mu pomohly smutnou záležitost s otcem řešit. Na ty šperky měl přeci právo.
“Moh jste nám aspoň něco říct, pane Palaš”, vytkl mu Gerllod Moskyt, “Aspoň varovat. Mohli jsme přijít o kamaráda”.
“To henem, gurrva, mohli”, přidal si Heft.
“Já jsem nevěděl, že sem chcete jít. Rozmluvil bych vám to”.
“Dobře”.
A někde v Marrburku soudce Bracht dopředl své plány a nařídil převoz trestance Abdureje Šeledě, známého spíš jako Gulo, z marrburské cely do vsi jménem Kvasov. A nechal tu zajímavou zprávu uniknout mezi veřejné povědomí. Tak to mělo být, aby se Gulo dostal na svobodu a mohl být sledován. Byl to už čistokrevný pomatenec, ale soudce Bracht věřil, že tenhle plán vyjde. Že Gulo, konfrontovaný se známou krajinou, bude jednat pudově. A pud, instinkt, neutlumí sebehlubší mlhy šílenství.
“Ten Palaš podle mě chytil larvu”, řekl studovaný Gwardit.
“Co to je?”.
“Takovej červ, co tě hlodá zevnitř. Vyžere tě, až jseš dutej jako buben”.
“Z čeho se ten červ dá chytit?”.
“Z přemíry horlivosti a neopatrnosti. Z nepokory”.
“A není to nakažlivý?”, zeptal se Horác Lipový.
“V tvým případě ne”.
“Tak to se mi ulevilo. Vážně”.
* * *
V Pozdrevské Baště se Nurnští ubytovali navečer o den později. Byla to zájezdní krčma s ubytováním na cestě spojující Marrburk a Tmarst. Tudy počítali, že by mohl být převážen trestanec Gulo, tady někde se mohla pohybovat pravděpodobně i Hubrchova tlupa. Chtěli si to s nimi vyřídit a zchladit si žáhu, že se trmáceli do tramtárie, a neměli proč. Obzvláště do takové díry, jakou byl evidentně Pozdrev. Na severu se tyčily nevýznamné hory, zvané prý Kuní.
Co bylo zajímavé - většina pokojů byla obsazena pro nějakou cizí výpravu. Hostinský o tom nechtěl mnoho hovořit. Svěřil se pouze s tím, že jde snad o věc státního zájmu. Nurnští tedy museli vzít zavděk poněkud těsnou komůrkou v podkroví a ustájili koně.
“Že by Gulo?”, špitl Adon.
“Nějak narychlo, ne?”, nesouhlasil Gerllod Moskyt.
V hostinci nebyli sami, tady pod horami zřejmě bylo dost samostatných usedlostí a Pozdrev také nebyl nejmenší.
Asi ve čtvrt na osm se do lokálu vřítil stařík. Byl sešlý věkem, ano, ale svaly a šlachy na těle mu jen hrály. Byl v brnění, za pasem meč.
“Koně do stáje”, houkl přes lokál, “Ale neodsedlávat, prosím”.
“Imry přijel!”, houkl nějaký místní sedlák od stolu, “To jsou k nám hosti! Bláznivej Imry”.
Stařík nedal najevo pohoršení.
“Pořád bojuješ proti přeludům, starče?”.
“Korbel kvasu, krčmáři”, křikl a usadil se za stůl, “Ale řízni mi to vodou. Musím si udržet ducha”.
“Ty máš ještě ducha?”.
Zoltán Imry byl jako na trní, očka mu jen mžikala.
Rien Gwardit byl zvědavý. Pozval Imryho ke stolu Nurnských, čímž drzým řečem místních učinil přítrž.
“Jsem Gwardit. Rien Gwardit, starý pane”.
“Zoltán Imry. Dneska se držte zpátky. Budou se dít věci”.
“Jaký věci?”.
“Gulu vezou. Do Kvasova. Prej tady přespěj”.
“Kdo je Gulo?”.
“Vrah děcek. Krvavá zrůda, co nemá právo bejt uklizená do teplýho poklidu cvokárny”.
“A vy jste kdo, smím-li se zeptat?”.
“Poslední nositel konečný spravedlnosti. Vykonavatel. Strážce neposkvrněný bělosti duše”.
“Počkejte, vy toho Gulu chcete jako… to?”, zeptal se Menhorian Blathel a přejel si prstem přes krk.
“To se teprva uvidí. Každopádně si s nim nejprve promluvim”.
“Ale nejspíš bude mít eskortu. A ta vám to nedovolí”.
“To se teprva uvidí, mládenče, to se teprva uvidí. Ale jedno vám povídám, jako že se Zoltán Imry jmenuju. Držte se, chlapci, dál. Bude to mela”.
“Nabralo to nějaký podezřele rychlý obrátky”, ozval se Dolwen.
“Dyť jsem taky podezřele rychlej chlap”, odvětil stařec, který nepochopil.
“Neměli bysme zalézt na pokoj?”.
“Asi jo”.
“To byste, chlapci, udělali rozhodně nejlíp. Držte se máminy sukně”.
Nurnští si objednali několik lahví a odešli na pokoj. Bylo tam těsno. Jen Heft Taras se vytratil ven. Ve stájích našel Imryho koně. Byl to bělouš. Kromě koní Nurnských to byl jediný kůň navíc. Nařízl mu třmeny a sedlové popruhy. Pod sedlo vložil kámen. Pak se spokojeně vrátil k ostatním.
Stalo se to kolem půl dvanácté. Přijela spousta vojáků. Dusot po patře. Někdo zabušil na dveře.
“Co je?”, promnul si oči v hraném údivu Adon.
“Okamžitě vykliďte pokoj”, řekl voják a druhý mu stál za zády ve střehu, “Ve státním zájmu bude celé patro prázdné”.
“Ale my tu bydlíme”.
“Už ne. Náklady vám budou proplaceny”.
Vzali si pingly a šli. Vojáci gwendarronské armády pročesávali pokoje. Nurnští ve zmatku chvatně prošli chodbou na ochoz nad lokálem a sestupovali po schodišti. Těch pár zapomenutých pijáků opouštělo lokál. Hostinský stál v pozoru s utěrkou a uctivě se klaněl. Ale spokojeně nevypadal. Když vešli mezi stoly, Rien Gwardit zmizel. Prostě nebyl. Objevil se na nejzazší slepé části ochozu, přikrčil se a sledoval vývoj situace. Zvenčí se ozval křik. Potom Nurnské tři vojáci zatlačili do rohu, rozrazily se dveře a vpadla skupina vojáků, těsně obepínající postavu uprostřed. Ta osoba snad byla zabalena do nějaké pytloviny, ti muži ji chránili vlastními těly. Vběhli dovnitř, posledním vojákům trčely šípy ze zad.
“Jsou tam střelci!”, zařval kdosi a venku se cosi dělo.
Vojáci, kteří tlačili Nurnské ke zdi, jim udělali volný průchod ke dveřím a tasili.
“Ven! Všichni okamžitě ven!”.
Nurnští se nechtěli prát. Přeci jenom, toto byli příslušníci Gwendarronské královské armády. Vzpěčovat se by znamenalo celkem jisté problémy se zákonem. A nebo rovnou smrt. Gerllod Moskyt to věděl. Sám byl jedním z nich. Proto sám vybídl Nurnské k úprku. Podvolili se. A když se hrnuli ke dveřím, někde ze šenku se vyřítil Zoltán Imry s pěnou u huby.
“Pusťte mě na tu svini! Nechte průchod zasloužený spravedlnosti!”.
A to byla poslední kapka. Nurnští se vyřítili ke stájím a naskočili na koně. A potom pryč, někam, kamkoli, pryč z Pozdrevu. Zpěněné koně zarazili až u lesíka. Oddychovali.
“Rozbijeme ležení. Ty běž pro kameny”, přikázal vůdce.
“Já vyhloubím ohniště”.
“A my dojdeme pro dřevo”.
Rozdělali malý oheň. Tváře Nurnských ozářily plameny. Ty větrem ošlehané rysy vyhřezly ze tmy jako přízraky. Teprve teď si toho všimli.
“Chybí Gwardit”.
* * *
Riena Gwardita vojáci zatkli na ochozu. Stejně jako odzbrojeného Zoltána Imryho. Dva muže přivedli zvenčí. Vyslýchali je odděleně. Rien Gwardit v podstatě ale nic nevěděl, takže nemusel lhát. Byl zvědavý. Věděl, že jako kouzelník si pomůže vždycky. Pokud jeho schopnosti neprokouknou a nepojistí se jinak. Do rána ležel spoutaný.
Ráno byli zajatci naloženi na vůz. Zoltar Imry pěnil vzteky, jeho dva podruzi se tvářili sveřepě. Byl to vězeňský vůz, taková velká dřevěná bedna, ale uvnitř prostor ještě jištěný mřížemi. Jediná trocha světla dopadala dovnitř malým okýnkem vzadu. Zajímavé bylo, že žádný Gulo ve voze nebyl. Snad proto Rien Gwardit vyčkával. Chtěl Gula spatřit na vlastní oči. Ale nikdo takový se neobjevil. A potom se vůz rozjel, chráněný vojenskou jízdou.
* * *
Nurnští jeli vozu ve stopách. Nebylo to těžké, nebylo kam uhnout. Cesta vedla ke Kuním horám, kde měla projíždět starými tunely, zbudovanými trestanci. Možná, že některý z Gulových spoluvězňů z kamenolomu také zde z donucení přiložil ruku k mozolnatému dílu.
Riena Gwardita objevili asi šest mil od Pozdrevu. Schovával se v trávě.
“Hej!”, houkl z travin, když si byl jist, že jsou to oni.
“Gwardit! Starej dobrej Gwardit se našel!”, zajásal Gerllod Moskyt a seskočil z koně.
“Máte mýho koně?”.
“Jo, Heft ho ráno vyzvednul v hospodě”.
“Co se, Riene, vlastně stalo?”, zeptal se vůdce.
“Zatkli mě”, přiznal se kouzelník.
“A Imry?”.
“Ten je svázanej jak žok. Včetně svejch dvou kumpánů”.
“Co to celý vlastně mělo znamenat?”.
“Nevim. Ale ten Gulo ve voze zaručeně nebyl”.
“Ale vždyť v noci někoho vlekli”.
“To je fakt, ale žádnej Gulo ve voze prostě nebyl. Jen my. Já a Imryovci”.
“To je divný. Fakt divný”, odtušil Erlich.
“Pojedem za nima a uvidíme”, řekl Dolwen Mukurský.
Na Gula se vyloženě těšil. Chtěl si s ním pohrát, s čagotajcem jedním šikmookým.
* * *
Jeli ve stopách vozu vrklavou cestou přes podhorské louky. Na obzoru oblé travou porostlé a bezlesé kopce Kuních hor. Projeli prvním tunelem hrubě raženým skálou a vyjeli v Hluché rokli, utopené v lůně hor.
“Tohle museli razit muklové”, odtušil Erlich Kačabaj, “A co jich tu muselo zařvat!”.
“To už je holt úděl muklů”.
Přejeli přes planinu a čekala je temnota druhého. Byl o poznání delší. Když už viděli světlo východu, zpozorněli. Něco se tam dělo a ozýval se slabý třesk ocelí.
“Je tam nějaká mela”, upozornil Fionn.
“Jo, slyším zvonění mečů”, sykl Dolwen, voják.
“Tak, tak”, přitakal Moskyt.
Blížili se pomalu, opatrně. Skutečně, venku za ústím tunelu plála šarvátka muže proti muži. Zastavili. Čekali. Potom zvuky, tažené tunelem echem, jež se tříštilo o hrbolaté hrubé stěny, utichly. Počkali ještě půl hodiny. Potom vyrazili.
Paprsky podvečerního slunce Nurnské na okamžik oslepily, jak zalévaly Kamennou strž. Leželi tu mrtví gwendarronští vojáci. A několik neuniformovaných mužů. Vůz stál osamoceně a ztichle, jen koně pofrkávali.
“Tak tady mě vezli”, ukázal Gwardit k otevřeným dvířkům s mřížovým okénkem.
“Kde je Imry? A ti jeho kumpáni?”.
“Těžko říct”.
“A co je tohle za chlapy?”, ukázal Heft Taras na mrtvoly žoldáků.
“Že by Hubrchova banda?”.
“Tak pudem po nich, ne?”, navrhl Dolwen Mukurský.
“Jo”.
* * *
Stopu držel Fionn, lupič a pytlák, a tedy výborný stopař. Bylo zřejmé, že byli těžce posekaní a pohybovali se o poznání pomaleji. Někoho určitě nesli. Mířili do kopců.
“Myslim, že si ukousli větší sousto, než byli schopný pozřít”.
“Nevypadalo to tak”.
“Hledaj úkryt. Jako zvířata. Aby si vylízali rány”.
“Nejspíš jo”.

Ondy
Klabzej Myšilov

Ondy jsem lenošil za statným bukem
když z houští vyběhl dlouhý chlap s lukem
a jak se objevil, tak zase zmizel
mám já to s pytláky odvěkou svízel.

A tak jsem pytláka stopoval, nevěda
zdali mi v revíru neklátí medvěda
po druidsku rozezlen chtěl jsem ho sejmouti
včil ještě netuše, jak mne on zarmoutí.

Ne však on, to spíše totožnost mužova
vždyť šlo o Fionna, synáka Aeddova
kterýžto po ránu hulákal z paluby
aby mu nalovil kus žvance do huby.

Jak známo, starý pán nemá se ku práci
celý den rozvalen v loďce se kymácí
kolébán mírnými přílivu proudy
od slunce všecek má malátné oudy.

Rázem jsem pochopil, že ten muž v džunce
touže po voňavé medvědí šunce
k pytláctví nabádal ubohé své děti
a Fionn pak, jeho syn, že je spíš obětí.

Jak jsem ho sledoval, lepil se na paty
pomalu vysychal můj kalich odplaty
toužil jsem zlomit hůl nad lumpem drzým
leč do očí studených vytryskly slzy.

Nakonec dřepěl jsem na skále pod věží
usoplen od pláče sledoval pobřeží
kde Fionn předával úlovek sporý
nějaké ku smrti ubité tvory.

Až příště lehnu si pod ňákým bukem
a z houští vyběhne tenhle kluk s lukem
jenom se zavrtím, převalím na bok
Fionn má výjimku, nepsaný nárok.

Kdyby však místo něj spatřil jsem Aedda
sáhl bych po holi a zařval: “Běda!”
dál by mé chování bylo dost divoké
lesy jsou temné a strašlivě hluboké.
* * *
Dostihli je až na druhý den. Nebo to, co z nich zbylo. Polehávali ve vysoké trávě na vrcholu kopce, a když se vyřítili Nurnští v pečlivě uspořádané rojnici, postavili se na chabý odpor. Boj ani netrval nějak dlouho. Hubrchovi muži byli unavení, hladoví a jejich tlupa utrpěla citelné ztráty. Také byli rozhádaní, protože sen, pro který se táhli do těchhle nehostinných krajů, se pomalu rozplynul. Nurnští je do jednoho pobili.
“Víte, co mě na tom štve nejvíc?”, položil otázku Gerllod Moskyt, když se rozhlížel po bezvládných tělech ve zdupané trávě.
“Ne”.
“Že necítím ani žádný zadostiučinění. Spíš takovej jako smutek”.
“Jseš citlivka”, odtušil Dolwen.
“Ale houby, Mukuřane”.
“Já ti náhodou rozumím”, přitakal Heft, “Cejtim to samý”.
“Já taky”.
“Takže jsme vlastně přišli o to poslední, co nějak odůvodňovalo, proč jsme tady”, posteskl si Adon.
“To je pravda”.
“A proč jsme vlastně tady?”, zeptal se Horác Lipový.
“Z hecu”.
“Jo”.
Přesunuli se o kus dál a rozbili ležení. Potřebovali si srovnat myšlenky. Adona postavili na hlídku. Z vrcholu kopce viděl do Hluché rokle. Tou projeli včera. Všude dokola se táhly zelené kopce Kuních hor. Bylo tu vlastně docela hezky. A potom, během hlídky, zmerčil v dálce několik pohybujících se skvrn. Byli to jezdci. Stejnobarevní.
“Vojáci”, pomyslil si.
Byli to vojáci. Skutečná kolona, eskortující trestance Abdureje Šeledě, zvaného Gulo. Vyslaná soudcem Brachtem. Měli své rozkazy. Vypustit Gula za Kuními horami a na paty mu pověsit zvědy. Sledovat, kam půjde. To Adon samozřejmě nevěděl. Ani ostatní netušili, když jim podával hlášení.
“Takže brzo zjistěj, že jejich pobratimové jsou mrtvý”.
“Jo”.
“A po čem nejspíš pudou?”.
“Po stopě Hubrchovejch hrdlořezů”.
“A kam ta stopa vede?”.
“Vlastně k nám”.
“Jo”.
“Takže bysme se měli zdekovat”.
“Přesně tak”.
Sbalili ležení a sjeli z kopců do Hluché rokle. A projeli tunelem, kterým už jednou jeli včera. Mrtvoly vojáků tam stále ležely. Strážili je tři vojáci.
“Co se stalo?”, zeptal se Gerllod.
“Přepadení”.
“Strašná věc”, odtušil Menhorian Blathel a zatvářil se soustrastně.
To on uměl nejlíp ze všech.
“Měli byste se držet dál”, řekl gwendarronský voják vážně.
“Proč?”.
“Uprchl nebezpečný trestanec. Masový vrah”.
“Jaká je tady nejbližší vesnice?”.
“Tmarsting. Jedenáct mil po cestě”.
“Dojedem tam a přespíme”.
“A děkujeme za upozornění”, řekl Rien Gwardit na rozloučenou.
“To je naše povinnost”.
* * *
Nurnským to bylo divné.
“Jak moh Gulo utýct z vozu, ve kterým vůbec nebyl?”, kroutil hlavou Rien Gwardit.
“Taky mi to nějak smrdí”.
“Smrdí to jak bolavá noha”.
“Doslova”.
Dojeli do Tmarstingu. Malá vesnice na pokraji hlubokých lesů.
“Říká se tomu Tmarstské polesí”, přečetl Fionn Ruindorský z mapky kraje, “Lesy se táhnou až k Aydaře”.
“Aydarra je hraniční řeka, pokud si dobře pamatuju”.
“Tak”.
Z vesnice vedly dvě cesty. Na Tmarst a Hmili. Nurnští se rozhodli tu ubytovat a trochu se poptat. Zpráva o masakru v Kamenné strži a útěku nebezpečného trestance už sem kupodivu dorazila a nadmíru vyděsila místní obyvatelstvo. Tu novinu přinesli vojáci, kteří mířili do Olmyrské pevnosti.
“Tak, pánové…”, řekl hobit Adon, “Mám takový tušení, že brzo se to tu bude hemžit vojákama”.
“Ať si”, odtušil Gerllod, “Nic jsme neprovedli”.
“Až na ty mrtvoly tam v kopcích”, namítl Algo Hvozdík.
“Ty nikdo nenajde. A když jo, tak co? Byli to hrdlořezové”.
“Přespíme tady a ráno vypadneme”.
Přespali na seně ve stodole u tmarstingské nálevny. Drželi hlídky.
* * *
“Vstávejte, chlapi, něco se děje”, pobízel Nurnské druhy vůdce Menhorian Blathel.
Vylézali z houní rozcuchaní a pomačkaní. Z prostranství před nálevnou doléhaly do skromného družinového nocležiště vzrušené výkřiky.
“Vstávej, Horáci, dělej!”.
Hobit loupl okem.
“Co do mě kopeš?”.
“Vstávej!”, křikl Gerllod Moskyt, “Všichni už jsou na nohou”.
“A proč tak brzo?”.
“Protože je ráno”.
Venku se teprve začalo rozednívat. Odněkud se ozvalo první nesmělé skřehotání kohouta.
Vyběhli ven. Příčinou rozruchu byl nějaký člověk, obklopený hloučkem rozespalých zvědavců. Voják. Zkrvavený. Musel se připotácet z lesa. Přiběhl starosta. Ještě si dopínal opasek na gatích. Boty neměl. Boty nebyly důležité.
Voják byl těžce zraněný. Držel se za břicho a přerývaně vypověděl, ať si všichni dají velký pozor a neopouštějí vesnici. Vojenská hlídka včera v Tmarstském lese narazila na stopy uprchlého a velmi nebezpečného zločince. Mířil na sever. Štvali ho a v noci obklíčili. Trestanec ale zřejmě dobře znal nepřehledný terén. Podařilo se mu hlídku překvapit ze zálohy. Utloukl je sochorem. Když se voják probral z bezvědomí, s hrůzou seznal, že jeho spolubojovníci jsou mrtví a Abdurej Šeleď, řečený Gulo, je pryč. Podle vojenské mapy okolí vydal se hledat pomoc k první vesnici.
“Přeneste ho, lidi, do úřadovny!”, křikl starosta, “A ať se u mě přihlásí dobrovolník, který vyrazí pro pomoc do Hmili!”.
Dva vesničané vojáka podepřeli a vlekli ke starostovu domu. Muž se tvářil velmi zkormouceně. Nebylo divu. Nesplnil přímý příkaz soudce Brachta. Totiž sledovat Gula a o jeho pohybu sepsat naprosto podrobné hlášení. Proto jich bylo pět. Aby nepřerušený kontakt mohl být zajištěn. V žádném případě neměli vejít s Gulem do kontaktu a rozhodně mu nesměli ublížit. Proto jejich pozdější střet s Gulem byl tak nerovný. Voják si byl vědom, že soudce Bracht bude zuřit.
* * *
Těžko říci, zda by se to Nurnským bez stopaře Fionna vůbec podařilo. Zřejmě ne. Ale Fionn Ruindorský byl na stopy věru dobrý. Jeli koňmo nepříliš hustým lesem, občas v divočejších úsecích koně vedli. Šli po stopách zraněného vojáka a brzy objevili mrtvoly zbývajících čtyř. Byli potlučení, až hrůza pohledět. Ten Abdurej Šeleď musel být skutečně kus chlapa. Ale krvácel. Také pár ran schytal.
“Kulhá”, ukázal Fionn na nepravidelnou hloubku šlápot v bahnité prsti.
“Jdem po něm”, řekl vůdce.
“Sejmem ho?”.
“Jo”.
Pod vedením Fionna šli téměř najisto. Jako na lovu medvěda. Zvířete. A Gulo zvířetem byl před tím, než přišel o rozum, a o to více potom. Teď byl navíc zraněný.
* * *
Dohnali Gula až v lesích u kopce jménem Žluč. Zdálo se, že drží směr. Lesem na Hmili. Stranou cest. Jenomže Gulo o nich zase věděl dopředu. Jako zvíře. Číhal. A vyběhl. Nurnští ale stačili včas toho nebožáka ustřílet k smrti. Kdyby doběhl, mohlo se jim vést velmi zle. Abdurej Šeleď byl obrovitý lysohlavý chlap, ruce jako lopaty.
“Fujtajbl”, odtušil Gerllod Moskyt a sklonil těžkou kuši, “Až jsem se z toho orosil”.
“A co, henem, s nim, ogaři?”, položil otázku Herft Taras.
“Prohledat. A pořádně”.
Ujal se toho Rien Gwardit. U Gula ale nenašel nic. To ho rozčílilo. Svlékl mrtvému kazajku a pak košili. Kapsy kalhot obrátil naruby. A potom si všiml divných jizev na Gulově břiše. Zvláštní pravidelné jizvy. Bylo na nich něco zvláštního. Když Nurnští dávali do pořádku koně na další pouť, vyřízl ostrým nožem ten kus kůže. Zabalil krvavý plát do plátna a uložil do batohu. Práce to nebyla pěkná.
* * *
“Ještě, že jsme tu mapku kraje v Marrburku pořídili”, pochválil si Fionn.
“Ale stejně jsme ztracený jak veverky v pšenici”.
Nurnští se trmáceli hlubokým lesem. Fionn udržoval jakýs takýs směr podle slunečních paprsků, prosvítajících mezi stromy.
“Měli bysme se držet mimo cesty a lidský usedlosti”, řekl vůdce.
“Asi jo”.
“Co budeme dělat?”, zeptal se Heft Taras.
“Asi pojedeme tady do toho lesejka pod Hmili”, studoval Menhorian mapku, “Z toho Plochýho kopce by mohl být výhled do kraje”.
“Myslel jsem tak vůbec”.
“To teda nevim”.
“Asi krvácíš, Riene”, ukázal Dolwen na Rienův batoh, kde ulpěla krev.
“To jenom něco prosakuje”.
“Co?”.
“Něco”.
“Aha”.
Cestou potkali dřevorubce. Vousaté chlapisko. Ležel pod stromem, nepracoval. Když je spatřil, vstal, uchopil širočinu a pozdravil.
“Kudy k Plochýmu kopci, chlape?”.
“Znám, znám”, odvětil stroze, “Tamtudy”.
“Nechceš si přivydělat a ukázat nám cestu?”.
“Ale co by ne”, řekl, když shrábl zlatku, “Lidi si maji pomáhat”.
“Jo”.
Jmenoval se Levion. Horal. Na nic se neptal. Najali si ho jako průvodce.
Navečer vyjeli z lesa a přejeli cestu. Za loukou vjeli do dalšího lesa, z nějž se tyčila lysá homole Plochého kopce. Na vrcholu v trávě rozbili ležení. Levion si lehl jen tak na holou zem. Byl zvyklý.
Teprve u ohníčku Rien Gwardit vybalil zkrvavělé plátno.
“Co to máš za hnus?”.
“Kůži”.
“Kůži?”.
“Gulovu kůži”.
“Tys ho vobříz?”.
“Jo”.
“A kvůlivá čemu?”.
“Kvůlivá tomuhle”, řekl Gwardit.
Ukázal jizvy na cáru voskovicově zšedlé kůže.
“Pořád mi něco řikalo, že to neni jen tak. Že mi to něco připomíná. A teď už vim. Vypadá to jak mapa”.
“Mně to teda nic nepřipomíná. Je to jen hnusný”.
Rien Gwardit položil vedle kůže mapu.
“Já vim. Ale co kdyby…”.
“Kdyby co?”.
“Kdyby tenhle šlic byla cesta a tenhle taky… Pak by klidně tahle podivně vlnitá jizva mohla bejt řeka”.
“Ukaž?”.
“A tohle další řeka”.
Menhorian Blathel jel prstem po mapě. Po cestě na Hmili, potom doprava podél Tmary a tam u soutoku s Aydarrou po proudu na jih. Podél gwendarronských hranic.
“A tady, jak je ten křížovej šlic, co kus od něj něj vede zase nějaká čára, to je to místo, který chtěl nejspíš Gulo označit”.
Nurnští se zájmem sledovali výklad.
“Radešův potok”, vyhrkl vůdce, “Vtéká do Aydarry”.
“Proč by se ale ten Gulo jizvil, když by to moh mít prostě jen v hlavě?”, zavrtěl hlavou Erlich Kačabaj, “Nebo si to moh načmárat na kus papíru. Vždyť tohle muselo strašně bolet”.
“Vzpomeňte si, co o tom Gulovi víme”, nadhodil Moskyt, “Seděl v těžkým kriminále. Tam si asi o nějaký korespondenci moh nechat akorát tak zdát”.
“A taky ho mučili. Začínal z těch vejslechů blbnout. Třeba věděl nebo tušil, že by mu to mohli vymlátit z hlavy”.
“Třeba jo. Každopádně za pokus to stojí”, pravil Fionn, “Beztak v rukou nemáme vůbec nic”.
“To teda nemáme. A asi už ani mít nebudeme”.
“Levione?”, zeptal se Rien Gwardit.
“Co?”.
“Co by mohlo bejt v těchhle místech?”, zabodl prst do mapy.
“Kde?”.
“Hejbni zadkem a pojď sem”.
Levion líně vstal a koukl do mapy.
“Nó, tam nic neni”, řekl pomalu, “Tam je to opuštěný”.
“Opuštěný?”.
“Je tam starej zavřenej měděnej důl”.
“Tak proč říkáš, že tam nic neni?”.
“No, zavřenej je proto, že tam nic neni”, ohradil se dřevorubec, “Kdyby tam něco bylo, tak by ho asi neopustili, což?”.
“Takže důl”.
“Říkalo se mu Kalajka”.
“Aha”.
* * *
Menhorian Blathel stál stranou ležení a tiše hleděl do kraje. Západ slunce byl krvavý a krajina hrála dlouhými stíny a paletou barev.
Rien Gwardit pomalu došel až k němu. Nadechl se.
“Stejně je tu krásně, co?”.
“Je”.
Stáli vedle sebe mlčky. Už dlouho takhle nestáli. Vázalo je silné přátelství. Což se v dnešních uspěchaných dobách už tolik nevídá.
“Stejně nevim, co nás to pořád žene?”, porušil posvátnost ticha Menhorian.
“Jak to myslíš?”.
“Co nás to nutí vláčet se z místa na místo? Co nás to štve, že si nedáme pokoj…”.
“Jo takhle. Sám nevim. Asi červ nějakej v mozku, instinkt jakejs”.
“Spíme v blátě, po knajpách. A ty mrtvý, co lemujou naše kroky”.
“No, občas to holt ujede. Šmikne se cosi. Sem tam omyl, někdy zas neni zbytí…”.
“A ty hroby mrtvejch kdysi přátel, což už se nikdy neusmějou”.
“Hroby už se nedělaj. Málo času. Spíš kosti těch chlapů”.
“Vybělený kosti v pangejtech a temnejch roklinách. Bezejmenný místa…”.
“Líp bych to asi neřek”.
“Někdy to na mě padá. Takovej pocit beznaděje a zmaru. Smutek…”.
“Nesmíš se, Menhoriane, ohlížet zpátky, jinak tě to sežere. Dívej se dopředu. Do budoucnosti”.
“A o to taky jde. Žádnou nevidim”.
“A co ty palašovský šmuky, co tam na nás někde možná čekaj?”.
“Takhle jsem to nemyslel. Můžeme vůbec změnit svý životy?”.
“Proč?”, otázal se Rien, “Vždyť je nám dobře. No řekni, neni nám dobře?”.
“Prostě změnit. Usadit se. Věnovat se studiu, oddat se magii. Požívat úcty a důstojnosti. Mít postavení. Učit se od předchůdců a vyučit pokračovatele. Stát se součástí něčeho, co přetrvá věky ”.
“To bysme ale tohle všechno museli zahodit. To přece nejde”.
“A o tom právě mluvím”, pronesl tiše Blathel, “Museli bychom to zahodit a ono to nejde”.
“Líp bych to neřek”.
“Ale řeks to”.
“Vlastně řek. Jo, řek”.
“No a o to právě jde. Víme, že je něco špatně, ale změnit se to nedá. Ta věc nás pořád někam žene. Pořád nás nutí opisovat kruh. Ale co to je?”.
“Červ nějakej v mozku. Co na tom záleží?”.
“Kruh je magickej obrazec. Nekončí a nezačíná. Není z něj úniku”.
“Asi máš pravdu”.
“Kruh nemá budoucnost ani minulost. A my jsme štvanci kruhu”.
“Jo, málem bych zapomněl”, vzpomněl si Rien Gwardit, “Fionn už dovařil polívku ze sviště. Jestli chceš, aby na nás něco zbylo, tak pojď”.
Loudali se mlčky trávou k ležení.
* * *
Celý den byli na nohou. Důsledně se vyhýbali všem místům, kde by někoho mohli potkat. Levion je vedl. Už hodinu byla tma, když dorazili k místu, kde Radešův potok vtékal do potemnělé šumné Aydarry. Tam na druhé straně řeky už Lintholdovy zákony neplatily. Nurnští zajeli do Homolského lesa a utábořili se. Hledat Kalajku v černočerné tmě, to by mohlo být velmi nebezpečné. Pro jistotu nerozdělali ani oheň. Pouze se krátce uradili na plánech pro příští den.
“Jestli v těch dolech nic nebude, tak jedeme domů”, oznámil vůdce Blathel.
Spolubojovníci souhlasili. Už byli unavení.
* * *
Nurnští vstali časně ráno. Jeli koňmo mělkou vodou podél Aydarry. Asi po třičtvrtě hodině Levion, který seděl na koni za Gerllodem Moskytem, seskočil.
“Dál půjdeme lesem. Zkrátíme si cestu”.
“Břehy tu jsou strmý”, namítl vůdce, “Budeme muset koně vést”.
“Jo. Řeka tu tvoří meandry. Lesem to bude podstatně rychlejší”.
“Dobře”.
Nad dolem se objevili kolem páté hodiny odpolední. Levion jim to řekl. Rozbili v lese ležení a Fionn Ruindorský doprovázený dřevorubcem odešel učinit základní průzkum. Opatrnost byla vždy namístě.
Průzkumníci nešli dlouho. Snad maximálně půl hodiny. Celou cestu mlčeli. Potom stromy prořídly a ti dva se ocitli na obrovském srázu. Připlížili se na okraj a vleže pozorovali okolí. Důl byl přímo pod nimi, šachty ale neviděli. Jen obrovské písčité prostranství a rozbořené ruiny dávných ubikací a torza tavicích pecí. Už se tu netěžilo hodně dlouho. Měli také výhled na Aydarru, hladina se leskla v odpoledním slunci. Fionn usoudil, že měď se odtud odvážela lodicemi.
“Vozili to loděma po řece”, řekl Levion, “Až dolu do Hádova”.
“Jo”.
“Taky se tudy splavuje dříví. Z Plyje a Klestě”.
“Hm”.
“Sem se dá dostat jenom po vodě”.
“Počkej tady”, řekl Fionn, “Slezu to dolu omrknout”.
Ruindorský obešel srázy lesem až k vodě. Potom opatrně procházel po prostranství. Už viděl šachty ortu. Hledal stopy. A našel. Bylo mu jasné, že důl je sice uzavřený a všechno je tu v dezolátním stavu, ale dočista opuštěný není. Objevil velké množství stop.
* * *
“Někdo tam rozhodně žije”, oznámil stopař Nurnským, když se průzkumníci vrátili zpátky do ležení, “Našel jsem lidský stopy různýho stáří. Ale hodně, hodně čerstvý”.
“Kolik bys odhadoval?”.
“Hodně. Ale spíš, než kolik, by nás mělo zajímat, čeho”.
“Jak to myslíš, čeho?”.
“Mám takový tušení, že tam budou nemrtvý. Těžko se to vysvětluje. Je to pocit”.
“Pocit?”.
“No, způsob chůze, obutí, a tak”.
“Obutí?”.
“No, je hodně divný, když jde chlap a má třeba jen jednu botu. A tak podobně. Šouravá chůze. Těžko se to vysvětluje”.
“Dobře”, řekl Gerllod Moskyt, “Furt je lepší s tim počítat, než bejt potom překvapený”.
“To je pravda”.
“Kdy tam vlítnem?”.
“Až ráno”, rozhodl vůdce, “Za chvíli bude noc”.
“V dole nám to může bejt jedno”.
“Já vim. Ale aspoň přes tu pláň se dostaneme bezpečně”.
“Na tom něco je”, souhlasil Heft Taras.
“Nemrtvý…”, špitl Algo Hvozdík vystrašeně.
Byl bledý jako stěna a ani Levion se netvářil dvakrát nadšeně.
* * *
V noci bylo ležení Nurnských napadeno vlky. Bylo to divné, že zaútočili takhle znenadání. Nurnští se s nimi vypořádali vcelku rychle, což o to. Hlídky zafungovaly jak měly a družiníci si nenechali rozbít bojovou formaci, kterou rozvinuli kolem koní.
“Je to divný”, odtušil nad zabitými zvířaty stopař Fionn, “Takhle vlci neútočej, když nemusej nebo nemaj hlad. A hlad mívaj spíš v zimě”.
“Třeba jim někdo pomoh”, ozval se Rien Gwardit.
“Asi na těch nemrtvejch něco bude”.
“Já jsem říkal, že mám ten pocit”, kývl hlavou Fionn.
“Hned po rozbřesku tam vlítnem. A koně necháme tady”.
“Jo”.
Nurnští zdvojili zbytek hlídek a šli dospat.
* * *
Ráno se nasnídali a připravili na cestu. Koně pevně uvázali ke stromům.
“Dál už s váma nepudu”, řekl Levion, “Tohle pro mě neni. Jsem dřevorubec”.
“Dobře”, řekl Gerllod, “Ale nikomu o nás neříkej. Prostěs nás nikdy neviděl”.
“Jo”.
“Menhoriane?”, ozval se Algo Hvozdík.
Klepal se strachy.
“Co je?”.
“Když tady Levion odchází”, kníkal vysokým hláskem, “A když teda vás neviděl…”.
“Tak co?”.
“Tak já taky ne”.
“Co tím myslíš?”.
“No, že já pudu s ním. Já na to prostě nemám. Byl to omyl”.
“No tak to je skvělý”, houkl Gerllod Moskyt, “Je tady ještě někdo, kdo nás nikdy neviděl?”.
“Neni?”, uklidnil se trochu, “No tak to jsem rád, že to není nakažlivý”.
“Jdem?”, kývl Levion na Alga Hvozdíka.
“Hm. Jo”.
Odešli.
Menhorian Blathel nakreslil do písku formaci. Gerllod Moskyt si udělal jistý přehled o tom, kolik se po družině najde luceren, olejů, lan a tak podobně. Přeci jen, jde se pod zem. A to není žádná legrace. Kdo ví, co je tam všechno může potkat.
* * *
Babí léto zbarvilo okolní lesy pestrými barvami nadcházejícího podzimu. Liscannorský hostinec U hrocha byl našlapaný k prasknutí.
“A pak už to šlo ráz na ráz”, zařval Dolwen Mukurský a zakoulel očima.
“No, spíš na několik rázů”, opravil přítele Menhorian Blathel, “Museli jsme se několikrát stáhnout”.
“Ale vždycky jsme se vrátili!”.
“Jo. Vrátili… Jeremiáši, ještě pivo!”.
“Všem dokola?”.
“Jo”.
Hostinský se vrátil s dvěma napěněnými květy korbelů a postavil je na stůl. Potom si sedl.
“Tak vyprávějte, chlapi, nenapínejte mě. Jaký to v tom dole bylo?”.
“Drsný”, řekl Gerllod Moskyt.
“A nemohl bys to trochu rozvést?”, ohradil se hospodský Jeremiáš, “Abych si to moh nějak jasnějc představit?”.
“Tak teda poslouchej… A nepřerušuj”.
“Jako myška…”, usmál se Jeremiáš.
“Ten důl byl plnej nemrtvejch”.
Staré šachty byly skutečně plné nemrtvých. Kaerstagové si říkali ti muži, kteří je ovládali. Tři bratři. Narden, Lisdren a Garach. Upíři. Jejich totožnost si Nurnští dali dohromady postupně ze zabaveného majetku a písemností. Když to začalo, neměli vůbec ponětí, s čím se to vlastně dostali do křížku. Bratři Kaerstagové měli problém. Ten problém se jmenoval Gnach a Chadur. Gnach Kaerstag byl jejich milovaný děd, a Chadur otec. Jejich těla se opotřebením začala rozpadat a oni byli nuceni nalézt pro ně těla nová. Ale kde taková vhodná a dostatečně urozená těla najednou vzít? Uchýlili se tedy k riskantnímu kroku. Za pomoci vysoké magie nechali provést transfer duší svých drahých předků do kamene, kde černé duše měly vyčkat do doby, než budou vhodná těla připravena a bude možno započít transfer zpět. Aby duše milovaných nebyly vystaveny riskantnímu přetrvávání v nestálých schránách, nechali si pro tyto účely v Marrburku zhotovit šperk. Zlatý šperk, jehož ústředním středobodem byly by dva broušené obsidiány. Obsidián je velmi tvrdý kámen a pro kýžené účely zdál se být materiálem nejvhodnějším. A také jim vyhovovala barva. Práci pro transfer zadali u vyhlášeného marrburského theurga jménem Palaš. Ten také zařídil zhotovení zmíněného šperku.
“Aha”, špitl Jeremiáš Čipera, “A z toho transferu chytil starej Palaš toho červa”.
“Larvu”, podotkl Gwardit.
“Kdo ví, z čeho to ten chlap chyt”, pokýval hlavou Gerllod Moskyt, “Ten chlap si nejspíš zahrával na více frontách. Taky mu to mohli udělat sami Kaerstagové”.
“Dobře, ale tihle Kaerstagové za práci nezaplatili”.
“Přesně tak. Měli, co potřebovali”.
Potom Kaerstagové sháněli ta těla. Už nikdo nezjistí, kde a jak, ale jistě to musela být nějaká nechutná záležitost. Každopádně těla zřejmě alespoň vybrali. Někde v dosahu, avšak s největší pravděpodobností mimo Gwendarron. A tady v příhraničí vybrali místo dostatečně klidné a odlehlé s přístupovou cestou po vodě, kam by těla mohli přepravit a transfer duší v tichosti provést.
“A vybrali si Kalajku”.
“Jo”.
Místo opuštěné, dobře hájitelné. Neponechali nic náhodě. Vstupní šachty toho dolu doslova zamořili ghúly a jinými zplodinami nekromancie. Lisdren Kaerstag čekal v hnízdě a Garach s Nardenem zatím připravovali převoz.
“O tom, že v Kalajce leží ten dávnej Gulův lup, to nevěděli?”.
“Ne. To byl úplně jinej příběh. Tak hluboko se vůbec nedostali. Ani to neplánovali”.
Nurnští tedy do dolu vtrhli dopoledne dvaadvacátého. Ten den, co odešli Levion s Algem. Vtrhli a okamžitě seznali, že důl nejenže není prázdný, ale že byl přeměněn v takřka nedobytnou pevnost. Lisdren Kaerstag vedl své přisluhovače do lítého boje. Hájil svou baštu do úmoru. Věděl, že v sázce je příliš mnoho. Proto se Nurnští museli z řeže stáhnout. V lese ošetřili zranění a dali se dohromady. Už věděli, s jakou silou mají tu čest. Věděli, že dobývat kalajské díry budou jistě na několikrát. Výhodou bylo, že ta černá lůza z dolů striktně udržovala obrannou strategii. Ven za žádnou cenu nepronikali.
“Dalšího dne jsme tam vtrhli dvakrát”, řekl Gerllod Moskyt, “Jednou hned po ránu a potom asi kolem druhý odpoledne. Jinak to nešlo. Jejich síla byla obrovská”.
Teprve při odpoledním útoku se Nurnským podařilo prorazit do nitra dolů. Zabili přitom Lisdrena Kaerstaga. A zabavili ten Palašův šperk. Spousta nemrtvých se rozprchla po podzemí. Z nějakých zabavených dokumentů si druzi začali dávat dohromady dvě a dvě a přišli na to, o co těm Kaerstagům vlastně šlo. A věděli už, že těla jsou na cestě.
“A v tom boji padnul Erlich Kačabaj, zvaný Ohněžár”, podotkl Dolwen.
“Jo, zabil ho ghúl. Strašná věc”.
“A co jste udělali potom?”.
“Věděli jsme, že přivezou těla. Nejspíš po vodě”, řekl hobit Adon, “Tak jsme se tam zabarikádovali a ve tmě čekali”.
“A Fionn hlídkoval u ústí hlavní šachty”.
“Udržovali jsme tu vstupní část Kalajky pod kontrolou a čekali. Jako krtci. Občas se připotácela nějaká nemrcoušská mátoha a chtěla kousnout”.
Takhle čekali až do doby, než se objevily lodě. Bylo to dlouhé čekání ve tmě při lucernách. Nurnští věděli, že setkání se zbylými bratry Kaerstagovými nebude vůbec lehké. Jediné, co stálo na jejich straně, byl moment překvapení. Nurnští věděli, Kaerstagové ne. A dědek s fotrem uzamčení v obsidiánových klecích se houpali vůdci Blathelovi na krku.
“Potom se objevili proti proudu Aydarry”, řekl Fionn, “Kolem poledního. Dvě lodice. V každý jedna truhlice. Doběh jsem k našim a šli jsme na zteč”.
“Vy jste útočili ze břehu?”.
“Jo, bylo to nejlepší. Na lodích se nemohli moc bránit. A chránili ty těla”.
Hodně nemrtvých bylo pobito ještě než lodice přirazily ke břehu. To bylo velké štěstí. Potom Nurnští počali ustupovat směrem k dolu a v rozvité rojnici pálili. Nakonec došlo k závěrečné řeži v místech, kde měli pro účely obrany zbudován základní tábor.
“Bylo to hodně krutý”, shrnul Gerllod, “Ale měli jsme dobrou strategii a čas si všechno promyslet a připravit předem”.
Těla nemrtvých i Kaerstagů byla spálena na prostranství před Kalajkou. Včetně dvou mrtvých těl v truhlách. Lodice proděravěny a poslány na dno.
“To muselo bejt krutý, děsuplný”, odtušil Jeremiáš Čipera.
“Jo, to bylo”, řekl Heft, “Ale potom to ještě pokračovalo”.
“Dal bych si ještě pivo”, houkl Horác Lipový.
“Všem dokola?”.
“Jo”.
“Tak počkejte”.
“Potom už jsme hledali ty palašovský šmuky”, ujal se vyprávění Rien Gwardit.
“Věděli jsme, že to tam někde musí bejt”, doplnil Dolwen.
“Jo, ale leželo to tam už hrozně dlouho. Takže stopy žádný”.
“A žilo tam hrozný jeskynní havěti”.
“To si dovedu představit”, přitakal Jeremiáš.
“Myslim, že nedovedeš. Fakt to bylo hrozný”.
“Co ti mám povídat”, shrnul Gerllod, “V naprostý tmě jsme tam strávili dva a půl dne a šáhli jsme si opravdu na dno”.
Ano, sáhli si na dno sil. Šachty byly velmi úzké, mnohdy druzi lezli plazivkami a přitom museli bojovat. Mazlavý jíl jim slepil vlasy, vnikl do batohů, do jídla. Čisté vody měli málo a brzy se začaly povážlivě tenčit zásoby oleje. Přesto je stále cosi táhlo dál. Cítili vzácnou soudržnost, přátelství.
“Tekla tam spodní voda”, připomněl Menhorian Blathel, “Vlastně spodní patra byly pod vodou”.
“A potom to Gerllod našel”, řekl Fionn, “Místo, kde Gulo nebo některej z jeho kumpánů tenkrát ukryl lup”.
“Jo”, řekl Gerllod, “Asi se to tam celý propadlo. Musel jsem se potápět do hloubky a hmatat potmě po dně. V mazlavým jílu”.
“Zprvu nás tam šlo víc”, ozval se Dolwen, “Ale žily tam nějaký skoro průsvitný ryby. S tesákama jako nože”.
“Málem jsme tam pochcípali”, otřásl se vzpomínkou Heft Taras, “Bylo to hrůzostrašný”.
“Nakonec se tam teda potápěl jenom Gerllod”, pravil Rien Gwardit, “Nahej a jen s kudlou. Když něco našel, přines to. Bral jsem to vod něj a dával na hromádku”.
“Jo”.
“Koukal jsem, jestli jdou bubliny. Kdyby přestaly jít, táhli bysme”.
“Gerllod byl totiž na laně. Měli jsme znamení. Kdyby třikrát škubnul, tahali bysme. A nebo kdyby přestaly jít bubliny”.
“Jo, tak to bylo”.
“Několikrát jsme ho vytáhli polomrtvýho. Tekla z něj krev”.
“Vzpomínám si, že jsem byl strašně zmrzlej”, řekl Gerllod Moskyt, “Byl jsem studenej jak ropucha a cvakaly mi zuby”.
“Gerllod Moskyt je hrdina”, zhodnotil vůdce Menhorian Blathel.
“Jo, to je”.
“No a nakonec jsme to zabalili. Ty šmuky byly rozesetý po dně a jít dál bylo nebezpečný”.
“Dobře”, řekl Jeremiáš, “Já dojdu do sklepa pro kořalku, abysme zapili to hrdinství, a vy si zatím připravte, jako to bylo dál”.
Dál už toho mnoho nebylo. U řeky v písku pohřbili Ohněžárovo tělo. Na rov zarazili prkno, do něhož nožem vyrýpali jméno. Erlich Kačabaj. Na koních odjeli skrze lesy k Marrburku. S Jordou Palašem se už nesetkali. Neměli, co s ním řešit. Šperky z Kalajky považovali za svou kořist, kterou si vysloužili krví a potem. Nikdo o těch špercích tam neměl ani tušení. A Gulo byl mrtvý. Jediná věc, na kterou snad Palaš měl jakés takés právo, byl ten obsidiánový šperk. Trochu se kvůli němu cestou chytli. Nurnští jej považovali za svou kořist. Pouze Gerllod Moskyt cítil, že by jej měli vrátit. A Menhorian Blathel, vůdce Nurnských, neměl v této věci vyhraněný názor. Nakonec nechal hlasovat. Hlasování potvrdilo, že obsidiánový přívěšek patří Nurnským. Prodali jej v nurnském klenotnictví za zbytkovou cenu.
“Stejně si pořád myslím, že jsme to měli tomu Palašovi vrátit”, pravil Gerllod.
“Ale houby”, zavrtěl hlavou Rien Gwardit, “Jednou jsme to našli, tak to bylo naše”.
“Mohli jsme se s ním nějak domluvit”.
“Prdlajs”.
“Palaš nás neplatil”, řekl Menhorian, “Kdyby jo, bylo by to jiný. Ale jiný to nebylo”.
“Správně. Bylo to takový, jaký to bylo”, přitakal Gwardit.
“Já vim. Ale někdy jsou věci, který se prostě patří udělat. Tak nějak z pocitu”.
“Já mám pocit, že tam toho ještě spoustu zůstalo”.
“Aha”.
“Jsme lidi kruhu”, řekl s vážnou tváří Menhorian, “Štvanci”.
“Jo, to jsme”.
“Víme, že je něco špatně, ale změnit se to nedá”.
“Je to tak”.
“Ta věc nás pořád někam žene. Pořád nás nutí opisovat kruh. Ale co to je?”.
“Červ nějakej v mozku. Co na tom záleží?”.
“Asi nic”.
“Líp bych to neřek”…

---