Historie Nurnské družiny VIII

V. Archimův testament

[Jarn 1062, Targes Zelgarad]


Na sklonku svého, veskrze zajímavého života, rozhodl jsem se sepsat, jak jsem se stal šlechticem, pro paměť svých potomků, aby se nezapomnělo na minulost našeho slavného rodu. Hodlám tímto také napravit trestuhodnou nevšímavost k vlastní historii a historii Gwendarronu, kterou jsem trpěl do doby, než přišel onen dopis zvoucí k návštěvě do kolébky našeho rodu.
Ano, ten dopis. Tím to všechno začalo.
Tajemný a záhadný, zvoucí, slibující trochu vzruchu v mém pohodlném životě úspěšného obchodníka. Moje žena mě zrazovala slovy, že od svého otce jsem nikdy nic nedostal, krom výčitek a kázání o zlatém dně řemesla, a že o to hůř to bude s pradědečkem. Oba synové by mě na mé cestě naopak rádi doprovodili, ale těch jsem potřeboval pro řízení obchodu po Gwendarronu.
Se svými syny jsem měl dobrý vztah, alespoň doufám, že mezi námi nezbylo nějakých křivd, jako mezi mnou a mým otcem. Otec mě v mládí nutil do řemesla v jeho provaznické dílně. Tvrdil, že vyrábět věci, jež dobře slouží ostatním lidem, je úctyhodné. Naopak opovrhoval pouhým kupčením a handlováním. A tak vyráběl své provazy s láskou a pro ostatní asi nezbylo. Ve stáru dílnu prodal a později odešel ze svého šedého života, v němž nic nedokázal, krom toho, že odešel z rodného kraje do královského města.
I já jsem si připadal na počátku roku 1062 trochu šedivý, nikoliv barvou kštice. To bude důvod, proč jsem se nechal dopisem zlákat. Nedbal jsem opatrnických rad své milé ženy Norwici ani horlivých a bláznivých nápadů svých synů a postupoval jsem rozvážně, jako celý život. Ani v této chvíli dobrodružství jsem nezapřel svého obchodního ducha a snažil jsem se vyhledat radu v branži, již jsem neznal, a tím omezit rizika.
A riziko v sobě tato výprava měla, už od první chvíle, kdy jsem si podivný dopis přečetl. Podle posla z juristické společnosti Bromadin a synové tento list ležel 62 let u nich. Za jakých okolností se tam dostal samozřejmě nevěděl. Zde je opis dopisu, jenž stál na začátku cesty:

Moje milé dítě, můj potomku,

Ne, nelekej se, nepíši vám ze záhrobí, i když, kdo ví?
Doufám, že tento dopis se k tobě jednoho dne dostane. Tvoji otcové nebo dědové mne neměli příliš v lásce, a tak jsem byl nucen žít mimo královský dvůr, pomlouván vašimi předky. Nevím, jaký je tento rok, či si na mne pamatuješ nebo nikoliv, kolik o mně víš, chováš-li ke mně nenávist nebo cit opačný, proto nemohu být stručný.
Snad je ti známo, že mne můj nejstarší syn vyhnal z mého rodiště a sám jej obsadil. Naštěstí můj druhorozený se mne zastal a uvítal mne na svém hrádku, kde, jak se zdá, jsem dožil, snad šťastně. Ale je to místo pro mě nehostinné a nepříjemné a nepřeji si zde spočinout na věčnost. Proto tě prosím, abys vyzvednul moje pozůstatky, jež by měly být uloženy v hradní kryptě, a převezl je tam, kde břeh omývá moře a kde je dostatek slunce. Nejlépe na můj rodný hrad, ale to po tobě nemohu chtít, neboť nevím, jaké vztahy vládnou v naší rodině.
Vím, že to pro mě neuděláš jen z úcty k předkům, zvláště pak, nemáš-li o mně žádných zpráv. Ale jedno se dozvíš určitě. Byl jsem bohatý, velmi bohatý, jen se poptej svého otce, určitě mi bude ještě dnes říkat Archim Krkoun. A bude mít pravdu, neshromáždil jsem své poklady, aby je podědili synové, co mne vyženou. Mé poklady dostane potomek poslušný, nelitující námahy pro mne, starého kmeta. Už se jistě ptáš, kde zlato je, dozvíš se jistě, kde leží. Ale zapřísahám tě, pohřbi mě tam, kde si přeji, i kdyby to nebylo na mém panství, ale ať je tam slunko a vzduch. Jestliže mě uposlechneš, honosný pohřeb na krásném místě bude jen nepatrnou položkou tvého bohatství.
Nuž tedy k oněm penězům. Nechal jsem se pohřbít s koženým pouzdrem, v němž jsou spisy nutné k rozluštění nápisů na mé rakvi. Obé dohromady dá ti dostatek informací k nalezení mé pozůstalosti a uvidíš sám, že vskutku není malá. Á propós, vezmeš-li mi rakev, kterou budeš potřebovat, neboť nápisy jsou uvnitř pod černým suknem, ulož mne do jiné, nejlépe malované ptáky a mraky.

Tedy hodně štěstí,
Tvůj bohatý dědeček Archim “Krkoun” Zelgarad

PS: Nějak jsem pozapomněl říci, kdeže to jsem pohřben. Hrad mého druhorozeného, Markvarta Zelgarada, se jmenuje Svorgarad a leží… Ale to už si, milý potomku, budeš muset najít sám. Dostal-li jsi tento dopis do rukou a jsi na Svorgaradu, máš to nejlehčí, ale dopis se ti dostal do rukou asi jakožto poslednímu.
A na toto jsem ještě zapomněl. Tento dopis dostali všichni mí potomci, tak hodně štěstí a zábavy.


Spojil jsem se se svým obchodním partnerem Glenalem Ruanem, jenž v mládí patřil k sortě lidí nazývaných prostě dobrodruhové. Ve zralém věku se usadil, asi i na nátlak své ženy Penelin (jež se mi jevila vždycky trošku tajemnou), založil obchod, později též rodinu. Já rodinu i obchod měl, tak jsem vstoupil na novou cestu, neznámou a vzrušující.
Glenal mi poradil vyhledat družinu (družina jest uskupením několika dobrodruhů) z obce Liscannor, s níž se někdy kolem roku 1032 setkal. Glenal mě varoval, že tomu je téměř 30 let a jmény, jež jsem si zapsal, se vzhledem k povaze dobrodruhova řemesla budou spíše honosit náhrobky než žijící lidé. Nicméně vzhledem k tomu, že družina sídlila v obci již poměrně dlouho, je pravděpodobné, že tam budou žít pokračovatelé. Také skutečnost, že dobrodruzi vlastní několik domů, napovídá, že nepůjde o žádné potulné žoldáky nebo dokonce lapky. S kamenným domem se špatně opouští království.
Glenal stejně nikoho jiného neznal, takže jsem Liscannor zvolil za cíl prvního kroku na své cestě.

Liscannor jsem navštívil 17.3.1062. Obec na mne zapůsobila dobrým dojmem. Jediný rozdíl od okolních vesnic byl, že okolní plochy nebyly obdělány ani jinak obhospodařovány. A zcela chyběly statky nebo dobytek. Hospoda ale nechyběla. Nesla jméno jakéhosi bájného zvířete, jež bylo vyobrazeno na oprýskaném štítě.
Taktéž družina na mě zapůsobila lépe, než různí lidé, které jsem musel najímat na ochranu obchodních vozů.
Jen pro pořádek uvádím jejich jména. Snad mi paměť slouží dobře. Byli mezi nimi lidé méně důvěryhodní. Jedním byl Zarzan Světloplach, snad půlelf, pichlavých očí, a druhým Klabzej Myšilov, jež by se snadno dal splést s bláznivým vykladačem, nebýt výzbroje. Sebejistým dojmem na mne působil Gerllod Moskyt, podle svých slov Gwendarronský voják. Rozhodně důvěryhodná osoba. Dalším členem byl Dolwen, prý Mukuřan, barbar divokého vzezření. Trpaslík Heft Taras, který se též živil jako povozník. Mistr magie Rien Gwardit, elfího rodu, vytáhlý člověk Fionn Ruindorský a poněkud zmatený hobit Horác Lipový. A ještě druhý hobit Adon.
Ukázal jsem jim rodokmen i podivný zvací dopis. Dohodli jsem se poměrně rychle a za pár dní vyrazili na severovýchodní hranici Gwendarronu, do kraje Isleverského.
Čekal jsem problémy, ale ne tak brzo, jak se ukázaly. Bylo to v kraji Isleverském, v severovýchodním hraničním kraji Gwendarronu. Koneckonců, Svorgarad byla hraniční pevnost. Ten pocit, že vlastním hrad, nebo alespoň jeho část, mě udivoval velmi dlouho. Ale už jsem si na něj zvykl. Průvodce nám dělal Heft Taras, trpaslík, který se též živil jako forman a vozil po těchto cestách převážně uhlí z Tehaly a do Isleveru nástroje a železo.
Ale zpět k problémům. První střet nastal na cestě – prachsprosté přepadení. Čekali na nás a věděli, kdo jsme a kam jdeme. A proč. Byla to Falemova banda. Falem, jeden z mých příbuzných, jehož příbuzenství by nejlépe vystihovalo slovo bratranec, ač jím nebyl, byl dobře připravený. Rychlost a krutost srážky mě značně vyděsila. Lupiči byli rozprášeni, ale většina jich padla. Včetně mého bratrance, o jehož příbuznosti svědčil jen rodokmen rodiny.
V obstarávání informací byl důkladnější. Jeho rodokmen byl podstatně plnější, proto jej zde uvádím místo, toho, jež se mi podařilo dát dohromady v Nurnu.
Možnost dalších potenciálních nepřátel narostla, což mi dělalo těžkou hlavu. Nurnským vůbec ne. Bylo znát, že na boj jsou zvyklí a jsou v něm dobří.

Svorgarad jsme spatřili poprvé při západu slunce. Vypínal se majestátně na skalnatém ostrohu obklopen lesy. Druhý den jsme jej spatřili zblízka. Již nepůsobil tak královsky. Jakoby jej zapadající slunce zvětšilo a zkrášlilo. Byla to spíše velká pevnost se dvěma branami, obytnou a obranou věží a malým palácem mezi nimi. Jen jeden pruh hradeb a hluboký příkop. S hradem sousedily i nějaké pastviny a sady a kupodivu k hradu přiléhal i hřbitov. Pod hradem vesnice s hospodou. V okolí se tu těžil stavební kámen a vozil se do údolí. Chudé zbytky po kdysi bohatých stříbrných žilách. K hradu patřila ještě další vesnice Buřná a okolní lesy, pastviny a pár menších rybníků.
Ještě jsme se ubytovali v místním hostinci, ve kterém se vařilo místní pivo. Bylo to velmi dobré pivo, řekl bych to nejlepší, jaké jsme po cestě z Nurnu pili. Už tenkrát mi přišel na mysl nápad zdejší pivo prodávat do Kartogu nebo i dál. Jak jsem později zjistil, pivo vděčí za svou chuť místnímu prameni, co pramení nad Svorgaradem a podzemními cestami napájí i hradní studnu. Nemá pachuť vody z dolů, která je znát ve vesnici pod hradem. Ne, že by se voda nedala pít nebo byla dokonce jedovatá. Jen z ní nejde uvařit dobré pivo.

Druhý den jsme se vydali na hrad. Místní kastelán, Hortov, byl poněkud překvapen, když jsem se představil jako Targes Zelgarad s doprovodem. Jeho překvapení vysvětloval náhlý sjezd Zelgaradů v posledních dnech. Nebyli jsme zde první. Poslední pán hradu, Mervel, zemřel před pěti lety a od té doby se mužský potomek léna nechopil. Panství spravovala Archina, Mervelova žena, která se ještě stačila provdat. Vzala si místního kováře, vdovce. Kovář zemřel před deseti měsíci, což starou ženu zdrtilo natolik, že se uchýlila do ústraní. Kastelán dál udržoval chod panství a platil místodržícímu v Kartogu daně. Během posledního měsíce jsme byli již třetí návštěva.
Nastalo opatrné oťukávání, při němž jsme zjistili, že Archina zemřela a je uložená v hrobkách již tři týdny. Lukvelos Zelgarad dorazil jen se dvoučlenným doprovodem před měsícem a pomalu se seznamuje s hradem. I když prý poslední týden vychází ze svých komnat jen příležitostně. Také dorazil Trever, můj bratr, se kterým jsem se již pár let nesetkal. Ale prý po pár dnech zmizel i s doprovodem. Ale kastelán má pokyn obdobné návštěvy přijmout a ubytovat.
Tak jsme se ubytovali. Očekávali jsme, zvláště po předchozích bojích o nástupnictví, jež skončily krvavou lázní Falemovi bandy, další past a boj. Nic se nekonalo.
Hrad byl prostý, stejně jako komnaty. Mnoho obyvatel neměl, neboť pohraničí bylo už dlouhá léta klidné a řemeslníci žili spíše v podhradí.
Den jsme strávili obhlídkou hradu, opatrným prohledáním našich pokojů, zda neskrývají tajný vchod do zmiňovaných sklepení s Archimovým tělem, a vyptáváním se na Lukvela. Prý nás večer poctí svou návštěvou. Ze strohých a opatrných odpovědí kastelána, který prostě nevěděl, co si má myslet o náhlém ‘rodinném’ srazu, nebylo jasné, zda Lukvelos pradědečkovo tělo a podklad našel.
Na Rienovu radu jsme se pro jistotu nedělili. Hrad nevypadal, že by skrýval další ozbrojence, a ti, co zde zbyli, by nepředstavovali pro Nursnkou družinu hrozbu. Alespoň v přímém střetu.
Hrad měl zvláštní výzdobu, zcela nefunkční pro ochranu, ale pěknou. Krakorce i žebra kleneb, portály dveří, nákolníky, které od dob založení hradu nestačily rozrýpat osy vozů, to vše bylo zdobené spirálovými motivy, v nichž se topila a skrývala podivná stvoření. Mohli to být psi i draci bez křídel. I hradbu zvenku sem tam zdobil kámen s rytinou.
Nastal večer. V chudě zařízené hodovní síni, jež v potemnělých vršcích skrývala další pokroucená zvířata, byla servírována večeře. Dobrá domácí strava, ale nikdo chuť jídla nevnímal. Všichni byli ostražití a očekávali příchod Lukvela. Až na Horáce, který se cpal a vypadal, že jej zajímá jen jídlo.
Lukvelos dorazil. Vypadal jako spokojený pán hradu, trochu samolibý s nesympatickým zvykem se ušklíbat. Evidentně věděl to, co my, a věděl, proč tu jsme. Působil, jakože má nad námi vrchu. Asi za ty tři týdny něco našel. Ale nic nám neprozradil. Myslím, že jsem dobrý vyjednavač a v obchodě se pohybuji dlouho a úspěšně. Ale tady jsem narazil. Změnil jsem taktiku z opatrného vyptávání a doufání, že mu uklouzne nějaká informace, nějaká drobnost, a otázal se ho přímo na poklad a Archima. Řekl jen, že o pokladu nic neví, ‘zatím’, jak přidal, ale že poklad dostane ten, kdo jej najde první. Jakoby už věděl, že je jeho. Samolibý mladík mi pil krev. A nejen mě. Klabzej se ušklíbal snad víc než Lukvelos. A Rien se tvářil značně zklamaně. Bylo dohodnuto, že se jakýmsi kouzlem pokusí dostat k jeho myšlenkám. Nepodařilo se. Prý to zkusil několikrát.
Lukvelos vstal od stolu, poručil nám přinést soudek piva, džbán vína a dvě lahve kořalky. Evidentně nás chtěl opít nebo zpomalit naše myšlení. Pak se odebral do svých komnat.
Za ním se plížil neviditelný Adon, jehož družinový mistr kouzel zprůhlednil. Tenkát mě všechna ta magie děsila. Nikdy jsem se s ní nesetkal. I přesto, že je v Nurnu Magická univerzita, kouzelníka při práci jsem viděl poprvé. Dnes je tomu již jinak. Sám se magii věnuji, spíše tak pro zábavu, a i přes moje stáří se mi daří. Inu, předkové byli v magii dobří, někteří velmi dobří. Ale ještě dnes mi není příjemně, když si vzpomenu na to, co se událo oné noci.
Adon sledoval Lukvela až do jeho komnat. Pak něco vrzlo a v pokoji bylo ticho. Bylo nám jasné, že ví o tajných chodbách. Po rychlé poradě jsme se rozhodli vniknout do jeho komnat, najít dveře a sledovat ho do sklepení.
Plán nevyšel. Dveře se nepodařilo odemknout a Rien, který se jedním ze svých kouzel dostal za dveře, tajný vchod nenašel. A kdyby i našel, sám by se prý vstříc nebezpečí nevydal.
Lukvelos měl náskok, mysleli jsme tak pár dnů. Jestli zná tajné chodby, určitě nás ubytoval v komnatách, kde nic nenajdeme. Začali jsme prohledávat další pokoje. Tiše, opatrně, sáh po sáhu. Zabralo nám to spoustu času. Bezvýsledně. Další nápad byl prohledání hrobek, které byly pod hradem, kam vedla malá výpadní branka. Na Fionna se usmálo štěstí a za chvíli jsme otevírali dveře, ze kterých vanul chlad. Sestupovali jsme po úzkých schodech, kde Dolwen s Heftem co chvíli dřeli zbrojí o stěny. Sklepení nebylo příliš rozsáhlé. Rozhodně ne tak, aby se Lukvelos měl kde schovat. Buď se vrátil do svých komnat nebo byl v jiné části sklepení.
Nález ve sklepě nás udivil. Nalezli jsme hromadnou hrobku Zelgaradů. Jejich jména a data byla mimo můj nebo Falemův rodokmen. Roky 871 až 1062. Mezi nimi i Archim Zelgarad 922 –1000. Archimů zde bylo více, asi oblíbené jméno, ale rodokmen určil toho pravého. Měděný sarkofág, nezdobený, nerytý. Přišla mi na mysl přezdívka Archim Krknoun. Hrany víka byly zapečetěny obyčejným voskem.
V očekávání jsme otevřeli vnější rakev. Poté i vnitřní, obyčejnou dubovou a zašlou. Slunce se tou dobou jistě chystalo vyjít, my stále v temnotách, při světle jediné lucerny patřili na mrtvolu. Archim Krkoun Zelgarad, jež ve svém posmrtném dopise sliboval hromadu pokladů, konečně ležel před námi. Nebyl to takový problém, jak jsem očekával. Pobít Falemovu bandu se díky Dolwenovi a Gerllodovi ukázalo snadné. Podivní duchové, kteří nám zastoupili cestu při přesunu na hřbitov, se nám taktéž nedokázali postavit. Naše cesta byla u konce. Již v tu chvíli jsem se opájel možnostmi peněz, náměty, co s nimi, kam investovet. Už v tu chvíli jsem se viděl jako pán Svorgaradu. Z bláhového snění mě vytrhl hobit Adon.
“Ta mrtvola má obě ruce levý!”.
Někdo nás předběhl, mrtvolu vyzvedl a nacpal do rakve jinou. Hlavou mi vířily myšlenky proč, kdo, kdy? Za jakým účelem? Druzi začali mrtvolu převracect, prohlížet víko, dno i boky rakve, jakoby se snažili nalézt črty uhle, jež by nás dovedly k slíbenému zlatu. Nic. Jen tvrdošíjná léta v dubovém dřevě.
Někdo nás předběhl a napálil. Lukvelos, napadlo všechny. Pravda byla mnohem děsivější. Tento hrozivý klam, to divadlo naplánováno na roky dopředu, ne, na desetiletí, vznikl již kdysi. Tou dobou ještě nežil nikdo z nás.

Nad scestím života nápisy neměnné
Klabzej Myšilov

Nad scestím života nápisy neměnné
pod nimi veřeje žluté a zelené
černé a červené s klikami z mosaze
na prahu dobrodruh ve chřípí dloubá se
louská ty nápisy, nevěda kudy kam
začne tím, který mu dřív padl do oka
‚Do dveří zelených, jestli je otevřeš
vstup, zda dost silný jsi, jinak tam zahyneš’
‚Ve žlutých veřejích sklátí tě cholera
když nejsi odolný, když jsi jen posera’
‚Červené dveře tu jsou jen pro obratné
kdo jednou klopýtne, do smrti upadne’
Jak ten chlap hláskuje, hlava se otáčí,
nad dveřmi černými divit se nestačí
‚Černé jsou pro toho, kdo mozku užívá
jestli jsi pitomý, pohřbí tě zaživa’
Byl by chlap protiva, kdyby se nesnažil
takové dilema však ještě nezažil
a teď tu v úděsu chytá se za vlasy
zpátky už nemůže - v kapse půl klobásy
a k tomu chleba kus bez větší vady -
než by se vymotal, chcípl by hlady
Vždycky jej děsily hádanky, přesmyčky
hrudníček propadlý, ruce jak hůlčičky
každičkou chorobu od dětství odstonal
jaký div, že dosud na žádnou neskonal
darmo je mluviti o jeho balanci
toporný při chůzi, příšerný při tanci
v oku stín tuposti a uvnitř hlavy tma
na druhou stranu měl vysoké charisma
jenomže s takovou sotva se poměří
když na pět vlastností je pouze čtyř dveří
Pochopil, že to nic dobrého nevěstí
rázem je z chlapíka hromada neštěstí
bere ty nápisy vážně a doslova
z hlediska možností doslova šokován
dožvýkal chleba a dojedl klobásu
a že byl mamlasem z nejhorších mamlasů
za čas, když od hladu přestal být čilý
nožem si na rukou podřezal žíly
Příběh je završen, čtenář se táže
jakáže pointa k němu se váže
Nebo snad o ničem bylo to dílo?
Jak všechno nakonec skutečně bylo?
Bláboly ve verších s úmyslem nekalým
vyryli vandali, co tady přespali
byli jak zvířata nejhorší sběře
pestrými barvami natřeli dveře.


Se zmatkem mysli jsme pátrali dál. Nalezli jsme místnost, která připomínala alchymistickou laboratoř. Někdo v ní dělal pokusy a podle čoudu ještě této noci.
Pak do místnosti vpadl Lukvelos se svými strážci a zaútočili na nás. Bez vysvětlování, vyjednávání. Dva ozbrojence jsme již viděli v hradě, další se museli skrývat v podzemí.
Následující boj mám v naprostém chaosu a mlze. Tenhle den byl pro mě příliš. Nejdříve oživlá noc duchů. Pak to, co se odehrálo v tajných sklepeních hradu. Stráže i Lukvelos, nebo spíše Archim, jak již mohu s určitostí říci, byli všichni nemrtví. Mrtvá těla oživená temnou mocí skrytá ve schránce čerstvě zabitých. Iluze života kryla smrt nedávnou i starou.
Boj byl strašlivý, vzduchem létaly šípy, čepele zbraní, neslo se sténání raněných. Na zátylku se mi ježily vlasy, když Rien dal průchod magii, a po něm Archim. Rien zůstal ležet na zemi zakryt černou mlhou, která jej snad vysávala a vtékala Archimovi do rozevřené dlaně. Do boje se vrhl Dolwen, Heft i Gerllod podporováni střelbou Adona, Myšilova, Zarzana a Fionna.
Brzy padli všichni strážci a po nich i Lukvelos. Ale ouha. Byla to jen iluze žití. Slupka živých bytostí se ztratila a pod ní se objevila mrtvá těla. Boj začal nanovo. Vyčerpáním padl Heft, Adon i Zarzan. Archimova mrtvola jakoby se hojila před očima. Boj se přesunul dál ode mne, do úzkých chodeb. Do křivolakých chodeb.
Pak Archim prchl pronásledován Dolwenem a Gerllodem a dalšími, co stáli na nohách. Zůstal jsem v místnosti sám s těžce oddechujícím Heftem a Adonem.
Prohlédli jsme Zarzana a Riena. Oba žili.
Nastalo ticho, nevěděli jsme, co dál, zda jít nebo zůstat. Adon se začal probírat knihami a zápisky. Nevypadalo, že by tomu rozuměl. Čas plynul.
Ticho přerušil vpád Archima – vysušené mrtvoly s planoucím ohněm v očích. Smetl mě do prachu jediným máchnutím pařátu. Obklopila mě tma, milosrdná to náruč pro mé nervy. I kdyby se mě nedotkl, padnul bych do bezvědomí sám. Této noci toho na mne bylo již příliš.
Adon se vrhnul pod stůl následován Heftem. Archim si jich nevšímal. V rychlosti pobral z alchymistické dílny, co mohl. Především truhlu, pár spisků, a zmizel kdesi ve tmě. Neměl dost času nás dorazit. Nebo dost sil. Díky Moranes!
Když jsem se probral, byl jsem v posteli, ostatní se radili. A ovazovali si rány. Myšilov ošetřoval ostatní. Bylo jasné, že v současném stavu nikdo nemůže pronásledovat Archima, zvlášť, když nevíme, kudy z hradu prchl. Skrz okenice již svítilo dopolední slunce a my uléhali.
Večer jsme pročítali zbytky zápisků a knih, co si neodnesl Archim. Netušili jsme, co hledá, ale často se objevovalo jméno Moranes. Rowena Moranes. Nalezli jsme nějaké její verše, či spíše jen volně ložené zápisky. Tady je něco na ukázku. I další byly melancholické, smutné, podzimní.

Pomalu umírám, bez vůle k životu není život. Smrt přijde sama, až mi dojdou síly. Těch málo sil věnuji uschování toho, čemu jsem vlastně obětovala život a své děti. Konat nemá smysl, osud obrací všechno mé činění proti mně, jsem odsouzena k zatracení. Ať učinila jsem cokoliv, vše skončilo smrtí.

Smrt
Rowena Moranes

V tíži temnoty, v temnotě tmy
stromy ve větru se hly,
nastal čas

V zeleni mechu, v hnilobě vzdechu,
poslové krajem šli
k lidskému duchu

Vlhkost kamene, kamenná zeď,
šerosvit měsíce, knot svíce
krátí se

Písek v hodinách, v písku krev,
soumrak vrcholu dne,
havraní slet

V hábitu vzduch, v hábitu duch,
ocel ocele, konce čas,
kosou mách

Světlo světa, plamen života,
krve chlad. Život? Snad,
života krach

Zvonů zvuk, nicoty pruh,
předků zdrav,
prach


Kdosi poukázal na to, že na východ od Svorgaradu je klášter Moranes. Klášter zasvěcený obnově. Asi shoda jmen, mysleli jsme tenkrát.
Poněkud mě zarazilo vzrušení, které vykvetlo mezi dobrodruhy poté, co nahlédli do rodokmenu, který končil tam, kde nám známý rodokmen rodiny Zelgaradů začínal. Bylo to jméno Rovalia z Mostku, matka Archima. Jakoby jim to jméno cosi říkalo.
Byly zde jakési opisy zmatených slov, jež snad měly tvořit věty. Vše psala jedna ruka, ruka Archima Krkouna. Nebyli jsme z toho příliš moudří. Navíc se zdálo, že část slov chybí. Pravděpodobně šifra. Ale k jakému cíli by mohla ukazovat?
Bylo jasné, že Archim prchl nějakou další chodbou z hradu. Kolik jich vlastně je, neměl nikdo tušení. Myslím, že do současnosti jsem už našel všechny. Tvoří spletitý uzel postavený kolem svatyně s několika východy z hradu. Ale o tom později.
Padlo rozhodnutí, že se další ráno pokusíme najít chodbu, kterou prchl Archim, a vydáme se po jeho stopách. Vlastně Nurnská družina se vydá. Rozhodl jsem se na hradě zůstat. Další noc se nic nestalo a hrad vypadal již bezpečně. Bylo potřeba se ujmout hradu, zvednout morálku těch, co přežili, pohřbít mrtvé, sehnat rozprchlý dobytek a připravit se na možný útok. Že by se Archim vrátil, o tom každý pochyboval. Ale spíše jsem se obával dalšího dědice.
Ano, na hradě byli mrtví od pustošivého útoku duchů tu noc, co prchl Archim. Že za tím útokem stojí Archim jsme tenkráte nevěděli, to přišlo až později a vyšlo najevo z událostí, které zažili Nurnští.

Další události znám z vyprávění ostatních dobrodruhů. Nastal hon na dědečka. Družina po dlouhém hledání našla další dveře, jež vedly do starších chodeb. Byla zde zpustošená svatyně a přilehlé pohřebiště. Elfí pohřebiště, jež kdosi vyčistil a mrtvoly naházel na jednu hromadu. Některé mrtvoly byly původně v místech, která dnes slouží jako sklepy. Neúcta mých předků k mrtvým byla poměrně velká.
Družina našla několik chodeb vedoucích z hradu. Dvě, vedoucí na jih a jihozápad, byly zavaleny. Obě vedly do kdysi prosperujících dolů na isleverské stříbro. Severní neustále klesala a vedla druhy k jeskyni v lesích pod Svorgaradem. V cestě stály dvoje mříže, obojí odemčené. Archim spěchal a bál se zastavit, byť jen na chvíli.
Když se druzi konečně nadechli čerstvého vzduchu, Myšilov vedl družinu po stopě. Směřovala od hranic Gwendarronu do vnitrozemí, do obývaných částí. Archim totiž potřeboval těla.
Asi bych se měl zmínit, proč těla potřeboval. Proč byl on a jeho pomocníci tvořeni slupkou života na mrtvém těle. Nebyla to jen odporná nekromancie. Když se spojila s alchymií a zkušenostmi, dokázal Archim nebývalé věci. Jak stvořil své probuzení ze smrti, to jsem z deníků nevyčetl, protože některé knihy zmizely z hradu společně s Archimem a ztratily se někde v lesích. Jisto bylo, že když jej Lukvelos nelezl v rakvi, Archim se probudil, nějakým temným kouzlem vyhrabaným v zapadlém koutě knihovny, jejíž majitel netušil, co všechno po předcích skrývá, dokázal zdvojit Lukvelovu živou část a přenést ji na sebe. Pak Lukvela zabil (jeho mrtvolu jsme našli ve sklepeních). V podobě Lukvela, která kryla jeho pravé nemrtvé tělo, se mohl procházet po hradě a bezpečně se vydávat za Lukvela. Stejně naložil s Lukvelovým doprovodem – zdvojil jejich živou podobu a tu otiskl na mrtvá těla.
Archim coby Lukvelos mému bratrovi nalhal, že zatím nic nenašel a že též hledá. Nabídl mu ubytování a čekal, až najde tajný vchod. Zdvojil živou schránku strážců a ty poté zabil a obalil je jejich vlastní iluzí. Měl tak silné a oddané ochránce, které Nurnští nadvakráte rozsekali ve sklepích. Trever byl stále vězněn v tajných chodbách. Když jsme jej s kastelánem Hortovem nalezli, nebyl zcela při smyslech. Trvalo dlouho, než nabyl jisté duševní rovnováhy a mohl se sám vrátit do vesnice k Naglinu, kde předtím žil.
Tak Archim hledal další těla, která by mohl svým zrůdným způsobem oživit.
Myšilov v lesích narazil na místo, kde Archim prováděl jakýsi obřad. Pár prázdných lahviček, čáry v zemi a prach z modrých kamínků, jaké se našly i ve sklepení. Šlo o takzvané Smarfailovy kameny, kvint esence magie. Bylo jisto, že teď má Archim opět lidskou podobu, ale čí, to nikdo nevěděl. Jisto bylo, že Archim spěchal a stopa vychládala. Kam mířil nikdo netušil.
Archimovu stopu šlo sledovat podle ztracených lidí. Co ztráta v rodině, to člen Archimova podivného spolku živých nemrtvých. Neustále se rozrůstajícího.
Po několika dnech, kdy Myšilov stopu ztrácel a opět nalézal a kdy se družina musela rozdělit, aby jim Archim neunikl, se část družiny tvořená Fionnem, Gerllodem, Klabzejem, Zarzanem a Adonem dovtípila, kam Archim míří. Druhá část zatím pátrala v Tehale.
Šel na staré elfí pohřebiště v kopcích nedaleko Tehaly. Co chtěl z mrtvých těl dostat družina netušila, mě to došlo až za několik let, kdy jsem nashromáždil informace o historii kraje i naší rodiny. Archim potřeboval informace, co mu scházely do skládanky, které se věnoval téměř půl života a kterou již nedokázal složit. Bylo mu jasné, že zemře dřív, než objeví dílo, které započala jeho prabába Rowena Moranes. Velmi nadaná elfka, která měla hluboké znalosti alchymie i kouzelnictví. Obratná čarodějka a léčitelka, jejíž věhlas sahal podstatně dál, než panství svorgaradského pána, za kterého se provdala. Pán na Svorgaradu Murgered Zelgarad zvaný Jednooký byl člověk a Rowena elfka, krví věkovitá. Bylo jí jasno, že pokud jim láska vydrží, čas jim nebude přát. Ale Rowena dokázala hodně. Dokázala to, o čem se sní všem bláznům, hledačům věčného života a mládí. Svým umem, pílí a pokusy, vzácnými ingrediencemi, jež dnes neznáme, a Smarfailovými kameny, s kterými dokázala mnohem víc, než současní alchymisté tvrdí, vytvořila nápoj, který dokáže člověka omladit. Dokonce jej vyrvat ze spárů smrti.
Rowena byla žena předvídavá, lektvar vytvořila dřív, než byl potřeba, a s vyhlídkou na spokojený život po boku svého milovaného muže jej ukryla v hradu a věnovala se léčitelsví po celém kraji. Učila ostatní, jak ovazovat rány, jak mísit masti, kterak se starat o hojivé rostliny. Sbor učedníků rostl a Rowena žila spokojený život s vědomím, že její znalosti jsou všem ku prospěchu.
Dílo Roweny by dokázalo bojovat proti Smrti nebo Času, ale tito dva věční lidští protivníci se proti Roweně spikli.
Bylo to v době, kdy elfí populace v Isleveru ubývalo. Stydím se říci, že díky pogromům. Nenávist některých lidí a elfů byla pozoruhodná. Zvlášť namířeno měly obě strany na smíšená manželství. Jakoby Osud tahal za nitky v celém Isleveru.
Murgered hájil Tehalu proti svému roztahovačnému sousedovi Brahirovi.
Tehala byla několik dnů v obležení a marodérské jednotky živily zem krví a popelem ze spálených špejcharů. Murgered se rozhodl pro riskantní tah. Hodinu poté, co marodéři vyrazili po okolí v domění, že se Tehala bude nadále bránit, Murgered vyrazil do protiútoku namířenému na srdce vyprázdněného tábora kartogských. Tah vyšel, než se jednotky uzavírající město stačily stáhnout proti místu výpadu, bylo pozdě. Svorgaradský pán sám uťal hlavu Brahira. Když padl blankytný prapor kartogského pána, útočníky zachvátila panika a vojsko se dalo na zmatený úprk, který skončil jeho masakrem. Při pronásledování zbytků vojska padl pod Murgeredem kůň, jeho jezdec spadl a narazil se na kůl. Po několika hodinách zemřel.
Rowena během obléhání řídila panství ze Svorgaradu. Noc předtím, než padl její muž, byl na Svorgarad podniknut noční útok elfího oddílu. Na straně obránců bylo jen pár mrtvých, elfové padli do jednoho. Hlavně díky strašlivým psům Silharenovým.
Než byl Murgered dopraven k Roweně, bylo pozdě. Ani její lektvary by nedokázaly vrátit život mrtvému po takovém čase.
Rowena se stáhla do ústraní, přestala se stýkat s lidmi, elfy i svými učni. Svého muže pohřbila na neznámém místě stejně jako plody své práce. Po několika letech zemřela. Kde byla pohřbena nebylo jisté. Učedníci Roweny Moranes založili klášter, který je centrem vzdělanosti v Isleveru. Místní kněží se vzdělávájí v léčitelství, bylinkářství a felčarství. Rowena je dodnes uctívána jako matka zakladatelka.
Plod Roweniny práce hledal Archim. Doufal, že probudí ducha Roweny na hradě a dostane z ní potřebné informace. Probudil jen desítky duchů lidí, jež zemřeli na hradě. Proto na nás první noc útočili mlžní elfové, lidé i obrovští psi. Dozvěděl se pouze, že Rowena je pohřbena v kopcích mezi hrobkami své krve. Proto Archim spěchal do kopců, neboť ne každá noc byla vhodná na rozmluvu s mrtvými předky. A za ním se opatrně vypravila část družiny Nurských.
Byl to riskantní krok, jež stál život Zarzana Světloplacha, člověka s pichlavým pohledem. Vlastně ani nevím, jak zemřel.

* * *


Družina se blížila k prostředku mohylových vrchů. Z mohyl zbyly jen zarostlé hromádky překryté travou. Mlhy bylo po kolena. Všude ticho, naprosté nepřirozené ticho. Dvě hodiny po západu slunce, tma. Družinu objímal strach, našlapovali tiše, vedli koně za sebou a jen občas prohodili pár slov. Vpředu šel Gerllod.
Koně uvazovali ke kruhu stromů, který svíral mohylové vrchy, když tu jeden kůň zaržál, dlouze a bolestivě, začal podupávat a snažil se utrhnout. Všichni se podívali tím směrem, až na Zarzana. Ten jim pohled oplácel se zakrvácenou dýkou.
“Do prdele, co to děláš?”, křiknul Gerllod.
“Co do něj bodáš?”, přidal se Klabzej.
“Je to můj kůň a můžu si s ním dělat, co chci”, opáčil klidně Zarzan.
“Klidně si ho rozkrájej, ale doma. Tady ani náhodou”.
“Prozradíš nás Archimovi, je někde blízko v kopcích”, podpořil Gerlloda Fionn.
Zarzan pokrčil rameny a rovnal si tornu na zádech. Potřeboval čerstvou krví napojit svůj kouzelný prsten, aby mu pomáhal v boji. A na boj se připravovala celá družina. Pak bodl znovu. To nevydržel Gerllod a vrazil Zarzanovi pěstí, Klabzej jej strhnul na zem a společně jej přivázali ke stromu.
“Až se vrátíme, tak tě odvážem”, řekl Gerllod a měl se k odchodu. Zarzan se mu zpříma podíval do očí a pomalu chladně řekl: “Za tohle mi zaplatíš, člověče. A ty taky, Klabzeji”.
Družina odešla, teď oslabená ještě víc. Začali stoupat do prvního svahu.
“Myšilove, něco jsem nechal u koní, pojď se mnou”, špitl Gerllod. Myšilov jen zachmuřeně pokýval hlavou. Šli zpět sami dva. Báli se pomsty.
Když se vrátili, Zarzan smotával lano, kterým jej dobrodruzi svázali - byl šikovný i mrštný a dokázal se z provazů vykroutit. Pak smotané lano pohrdlivým gestem vrhnul dvojici k nohám.
“Tak jste se pro mě vrátili, co?”.
Odpovědí mu byly dva proudy blesků, co vyšly z napřažených rukou Gerlloda a Myšilova. Spálená mrtvola padla do kapradin. Za chvíli se nad ní zavřela rozvířená mlha.

* * *


Družina vystoupala na druhý vrcholek a spatřila Archimovu skupinu. Stála ve světle lampy na plochém vrcholu pohřebiště. Měsíc v úplňku dával věcem a stínům jinou podobu. Vypadalo to, jakoby byl Archim obklopen desítkami duchů, kteří naslouchali jeho projevu. Když se družina přiblížila, měsíční klam zůstal. Archim byl obklopen duchy, či spíše dušemi zemřelých. Archim v prostřed žlutého kruhu světla rozprávěl s duchem Roweny Moranes. Zjišťoval poslední části mozaiky, poslední části své cesty životem, teď již dlouho za prahem smrti. Zvěděl místo, kde je pohřben Rowenin muž, a především, kde se skrývají elixíry života. Už věděl, kde je svatyně Esklerath, svatyně elfího boha života, jež se čtyřikráte ročně proměňuje. Boha cyklů, boha zrození,vzrůstu, plodů a umírání. Svatyně, jež byla po pogromech zapomenuta a v dnešních dnech zcela ztracena.
Druzi se museli stáhnout, neboť se snažili přiblížit, jak se dalo, ale pak si jich začali všímat duchové a v následujícím boji asi zemřel Zarzan. Družině bylo jasné, že teď se s Archimem nemůže popasovat, a proto se stáhla.
Ráno se po stopě Archima vydali dál - směrem pod Svorgarad do lesů pod hradem. Cestou vyzvedli zbylou část družiny. Archim spěchal dnem i nocí. Věděl, že do letního slunovratu nemá mnoho času. Neboť podle částí rukopisů, které jsme našli, mělo slunce dopadat na místo, jež sloužilo jako střed chrámu
Stopa je zavedla do malé vísky slující jménem Smolnice. Ves smolařů, kolomazníků a milířů. Vesničané byli vyděšeni. A nápadně si ukazovali na Riena. Archim měl Rienovu podobu. Ozbrojená skupina, co dorazila do vesnice před dvěma dny, si násilím vzala nástroje a začala kopat kousek za vesnicí na místě, který ukázal sluneční paprsek. Černá díra vchodu jasně ukazovala, že Archim je u cíle. Zbytek skupiny hlídal vchod a měl odehnat každého, kdo by se chtěl dostat blíž.
Nurnská družina okamžitě zaútočila. Po kruté řeži nechala za sebou několik dní mrtvá těla ubožáků, co se Archimovi připletli do cesty.
Pak začalo prohledávání podzemí. V podivně tvarovaných místnostech byli podivní tvorové – jen hromady kamení, které napadaly každou živou bytost. Živé kosti země, jak jim říkala Rowena. Boj to byl drsný.
Na konci svatyně byla veliká podzemní místnost, kam se družina spustila po provaze. Tam ležel hrob Murgeredův s poklady od Roweny. Tam také čekal Archim. Již ne jako vysušená mrtvola, ale jako třicetiletý muž s vlasy bez jediné šediny. Archim vyhrál, našel to nejcennější, co může člověk dostat. Druhý život. Ale za jakou cenu?
Ale Archim udělal chybu. Ve své nedočkavosti vypil lektvar okamžitě. Z mrtvé hmoty držené v pohybu pouze magií se změnil na živého člověka. Kosti země hlídající poslední odpočinek Murgereda se na Archima okamžitě vrhly. S těmi si ještě dokázal poradit, dál už nic. Seděl ve tmě nahý a vyčerpaný již několik hodin. Jediné, co měl, byla vyprázdněná alchymistická truhla, pár knih a zápisků a jeho dýka.Tak ho našla Nurnská družina. Také vyčerpaná.
Nastalo vyjednávání. Krátké. Archim jim nechá vše, co našel, a vše, co měl s sebou, za šaty, zapálenou lucernu a volný průchod. Jak se obě strany dohodly, tak se také stalo. Archim zmizel neznámo kam. Družina dostala několik vzácných knih týkajících se alchymie a esenciálních lektvarů. Trochu peněz, meč, štít a zrezivělou zbroj, ze které zůstala netknutá hrudní puklice. A hlavně několik menších lektvarů, které už Archim k navrácení se mezi živé nepotřeboval.
Družina se stavila ještě u mě na hradě pro slíbenou a hlavně zaslouženou odměnu.
Já jsem na hradě dodnes. Stal jsem se lenním pánem Naglaverského místodržícího, vybírám daně z okolních vesnic a odvádím je do Naglaveru, správního centra isleverského kraje. Žiju zde spokojený život se svou ženou. Pátrám v historii.
Až po letech jsem si dal celý příběh dohromady. Cenné lektvary a hlavně postup jejich výroby kdesi zmizely. Část odešla s Nurnskou družinou, část jich mám já, zbylé části jsou jistě po lesích nebo leží v podzemí Esklerathu, který, jak jsem se přesvědčil, vesničané zahrabali.
Můj hrad a panství dostane starší syn.
Jen doufám, že se nevrátí dědeček Archim. Že se umí vracet velmi nečekaně nám již jednou ukázal.

Targes Zelgarad v.r. roku 1076

PS: Na závěr uvádím deník Archima Krknouna Zelgarada, jak jej vedl v letech 952 až 971.

16.3. 952 Právě jsem oslavil třicáté narozeniny a rozhodl jsem se zapsat si věci hodné zaznamenání. Uvidíme, nakolik budu pilný v psaní deníku.
12.9.953 Daně jsou letos mírné a lid je celkem spokojen. S penězi do Naglaveru pojedu raději s několika vojáky, kraj je značně nebezpečný.
9.10.955 V Naglaveru, když jsem byl odevzdat daně, jsem v knihovně narazil na zajímavou věc. Týká se mé rodiny, resp. někoho z mých předků. Až v zimě nebudu mít co dělat, zkusím sestavit náš rodokmen. Musím také využít toho, že otec ještě žije, chudák. Jestli přežije tuhle zimu a dočká se jara, tak se z toho dostane. Je to s ním špatné a v Moranes jsme již byli.
11.11. 955 Dokončil jsem studia v cechu v Kartogu, zkusím experimentovat, třebas z té bídy otce dostanu.
30.11. 955 Otec se cítí lépe a dali jsme dohromady, co věděl, na jaře zajedeme spolu do města a zkusíme vypátrat něco víc, než jen smrt mého děda a jak jsme přišli o léno…
13.2. 956 Otec zemřel, uložil jsem jej i s matkou do jedné rakve. Matka jej tolik milovala, nepřežila otcovu smrt ani o týden.
15.5. 956 To s rodinou historií je velmi zajímavé, ale mluví se v ní o místech, která patrně neexistují, nebo se snad začnu učit elfsky.

13.4. 962 Tak se mi narodila dcera, ani jsem nechtěl mít syna, ještě by se s mým nejstarším rvali o dědictví. Je pěkná a má se k světu. Snad neumře, jako moje sestra, ve dvou měsících. Pojmenovali jsme ji Stalvalia. Mám z ní opravdu radost!

3.6. 963 Znovu jsem začal pátrat o Roweně a Tirsis, nakoupil jsem pár knih a po večerech je hodlám přečíst, ale tak za měsíc. Teď jsou problémy se stříbrem v Tehale a pod Svorgaradem se také žíly tenčí.
12.9. V Nové Tehale opět narazili na žílu, ale tady to je horší a horší. Ale při prospektorských pracích jsem narazil na zajímavého člověka. Dostal jsem pár jmen, snad seženu mapu.
7.10. Mapu mám, ale stála mě pěkných pár peněz. Je pro mou potřebu až příliš stará, ale nevadí. Tirsis tam je! Takže někde pod hradem jsou tajné chodby! Podle všeho tam musí být menší poklad nebo co. Ale kde?
9.10. Prohledal jsem všechny sklepy, musejí mě mít za blázna a manželka mi nevěří, ale syna to baví.
15.10. Nic jsme nenašli a nechávám toho, manželka má pravdu, buď jsou zničené nebo už to jsou naše sklepy.

30.5. 966 Doly pod Svorgaradem jsou zcela hluché. Musím do Naglaveru, bez nich nejsem schopen zaplatit daně a z letošní úrody se vrátí sotva to, co lidé zaseli.
15.6. Podařilo se, daně mám snížené!

11.9. 967 Narodil se mi druhý syn, Markvart. Zatím je můj nejstarší u přítele v Naglinu na zkušené. Opět mám chuť hledat po knihovnách, asi si udělám na hradě malou laboratoř a budu se věnovat alchymii, od otcovy smrti jsem hodně zapomněl.

13.2. 968 Probíral jsem se knihami v Kartogském cechu a opět jsem narazil na Rowenu, podle všeho to nebyla jen schopná čarodějka. Nějaké její poznámky o léčivých lektvrech tam mají, a pak teoretické dílko na téma elixír mládí, taková hloupost! Ale s těmi léčivými lektvary bych mohl experimentovat.
27.4. 968 Rowena musela být všestranná žena, narozdíl od jejího muže. Naglaverský pán, Alaver, má ve své knihovně i její poezii, sice mě nijak nezaujala, je příliš smutná a blízká smrti.

12.11.968 Navštívil mě nějaký chlapík a donesl mi pár starých knih, nějak se o mě dozvěděl. Dostal vcelku dobře zaplaceno, ani jsem nekoukal, co v těch knihách je. Podle plísně jsou tak sto let staré.
8.12. Podařilo se mi zopakovat pokus s elixírem. Opravdu funguje a navařil jsem jich pár do zásoby.

3.2. 969 Hrad se pokusila přepadnout tlupa nějakých zoufalců. Všichni byli do jednoho pobiti, ztráty na hradě byly malé a lektvary se opravdu hodily.
13.2. Tak jsem konečně dočetl těch pár knih, asi se dám na studii kouzel, koneckonců, magii mám v krvi po prabábě Roweně. Syn je dost starý, aby mě zastal. Na jaře odjedu.

11.5.971 Moje žena Stalavia zemřela před měsícem. Během týdne rychle chřadla, nikdo jí prý nedokázal pomoci. Když jsem přijel, už bylo dávno po pohřbu. Syn se činí a spravuje sídlo i léno dobře. V Naglinu se dost naučil, jsem na něj opravdu pyšný.
13.6. 971 Opět odjíždím do Nurnu, studium mě opravdu baví a hlavně mi jde, i přes můj vysoký věk, samozřejmě ve srovnání s ostatními mladíčky, co studují magii od útlého věku. Těm všem se vyrovnám. Ale elixír mládí od Roweny by se opravdu hodil…