Historie Nurnské družiny VIII
V. Archimův testament
[Jarn 1062, Targes Zelgarad]
Na sklonku svého, veskrze zajímavého života, rozhodl jsem se sepsat, jak jsem se stal šlechticem, pro paměť svých potomků, aby se
nezapomnělo na minulost našeho slavného rodu. Hodlám tímto také napravit trestuhodnou nevšímavost k vlastní historii a historii
Gwendarronu, kterou jsem trpěl do doby, než přišel onen dopis zvoucí k návštěvě do kolébky našeho rodu.
Ano, ten dopis.
Tím to všechno začalo.
Tajemný a záhadný, zvoucí, slibující trochu vzruchu v mém pohodlném životě úspěšného obchodníka.
Moje žena mě zrazovala slovy, že od svého otce jsem nikdy nic nedostal, krom výčitek a kázání o zlatém dně řemesla, a že o to hůř
to bude s pradědečkem. Oba synové by mě na mé cestě naopak rádi doprovodili, ale těch jsem potřeboval pro řízení obchodu po
Gwendarronu.
Se svými syny jsem měl dobrý vztah, alespoň doufám, že mezi námi nezbylo nějakých křivd, jako mezi mnou a
mým otcem. Otec mě v mládí nutil do řemesla v jeho provaznické dílně. Tvrdil, že vyrábět věci, jež dobře slouží ostatním lidem, je
úctyhodné. Naopak opovrhoval pouhým kupčením a handlováním. A tak vyráběl své provazy s láskou a pro ostatní asi nezbylo. Ve
stáru dílnu prodal a později odešel ze svého šedého života, v němž nic nedokázal, krom toho, že odešel z rodného kraje do
královského města.
I já jsem si připadal na počátku roku 1062 trochu šedivý, nikoliv barvou kštice. To bude důvod, proč jsem
se nechal dopisem zlákat. Nedbal jsem opatrnických rad své milé ženy Norwici ani horlivých a bláznivých nápadů svých synů a
postupoval jsem rozvážně, jako celý život. Ani v této chvíli dobrodružství jsem nezapřel svého obchodního ducha a snažil jsem se
vyhledat radu v branži, již jsem neznal, a tím omezit rizika.
A riziko v sobě tato výprava měla, už od první chvíle, kdy jsem si
podivný dopis přečetl. Podle posla z juristické společnosti Bromadin a synové tento list ležel 62 let u nich. Za jakých okolností se
tam dostal samozřejmě nevěděl. Zde je opis dopisu, jenž stál na začátku cesty:
Moje milé dítě, můj
potomku,
Ne, nelekej se, nepíši vám ze záhrobí, i když, kdo ví?
Doufám, že tento dopis se k tobě jednoho dne
dostane. Tvoji otcové nebo dědové mne neměli příliš v lásce, a tak jsem byl nucen žít mimo královský dvůr, pomlouván vašimi
předky. Nevím, jaký je tento rok, či si na mne pamatuješ nebo nikoliv, kolik o mně víš, chováš-li ke mně nenávist nebo cit opačný,
proto nemohu být stručný.
Snad je ti známo, že mne můj nejstarší syn vyhnal z mého rodiště a sám jej obsadil. Naštěstí můj
druhorozený se mne zastal a uvítal mne na svém hrádku, kde, jak se zdá, jsem dožil, snad šťastně. Ale je to místo pro mě
nehostinné a nepříjemné a nepřeji si zde spočinout na věčnost. Proto tě prosím, abys vyzvednul moje pozůstatky, jež by měly být
uloženy v hradní kryptě, a převezl je tam, kde břeh omývá moře a kde je dostatek slunce. Nejlépe na můj rodný hrad, ale to po
tobě nemohu chtít, neboť nevím, jaké vztahy vládnou v naší rodině.
Vím, že to pro mě neuděláš jen z úcty k předkům, zvláště
pak, nemáš-li o mně žádných zpráv. Ale jedno se dozvíš určitě. Byl jsem bohatý, velmi bohatý, jen se poptej svého otce, určitě mi
bude ještě dnes říkat Archim Krkoun. A bude mít pravdu, neshromáždil jsem své poklady, aby je podědili synové, co mne vyženou.
Mé poklady dostane potomek poslušný, nelitující námahy pro mne, starého kmeta. Už se jistě ptáš, kde zlato je, dozvíš se jistě, kde
leží. Ale zapřísahám tě, pohřbi mě tam, kde si přeji, i kdyby to nebylo na mém panství, ale ať je tam slunko a vzduch. Jestliže mě
uposlechneš, honosný pohřeb na krásném místě bude jen nepatrnou položkou tvého bohatství.
Nuž tedy k oněm penězům.
Nechal jsem se pohřbít s koženým pouzdrem, v němž jsou spisy nutné k rozluštění nápisů na mé rakvi. Obé dohromady dá ti
dostatek informací k nalezení mé pozůstalosti a uvidíš sám, že vskutku není malá. Á propós, vezmeš-li mi rakev, kterou budeš
potřebovat, neboť nápisy jsou uvnitř pod černým suknem, ulož mne do jiné, nejlépe malované ptáky a mraky.
Tedy
hodně štěstí,
Tvůj bohatý dědeček Archim “Krkoun” Zelgarad
PS: Nějak jsem pozapomněl říci, kdeže to jsem
pohřben. Hrad mého druhorozeného, Markvarta Zelgarada, se jmenuje Svorgarad a leží… Ale to už si, milý potomku, budeš muset
najít sám. Dostal-li jsi tento dopis do rukou a jsi na Svorgaradu, máš to nejlehčí, ale dopis se ti dostal do rukou asi jakožto
poslednímu.
A na toto jsem ještě zapomněl. Tento dopis dostali všichni mí potomci, tak hodně štěstí a
zábavy.
Spojil jsem se se svým obchodním partnerem Glenalem Ruanem, jenž v mládí patřil k sortě lidí nazývaných
prostě dobrodruhové. Ve zralém věku se usadil, asi i na nátlak své ženy Penelin (jež se mi jevila vždycky trošku tajemnou), založil
obchod, později též rodinu. Já rodinu i obchod měl, tak jsem vstoupil na novou cestu, neznámou a vzrušující.
Glenal mi
poradil vyhledat družinu (družina jest uskupením několika dobrodruhů) z obce Liscannor, s níž se někdy kolem roku 1032 setkal.
Glenal mě varoval, že tomu je téměř 30 let a jmény, jež jsem si zapsal, se vzhledem k povaze dobrodruhova řemesla budou spíše
honosit náhrobky než žijící lidé. Nicméně vzhledem k tomu, že družina sídlila v obci již poměrně dlouho, je pravděpodobné, že tam
budou žít pokračovatelé. Také skutečnost, že dobrodruzi vlastní několik domů, napovídá, že nepůjde o žádné potulné žoldáky nebo
dokonce lapky. S kamenným domem se špatně opouští království.
Glenal stejně nikoho jiného neznal, takže jsem Liscannor
zvolil za cíl prvního kroku na své cestě.
Liscannor jsem navštívil 17.3.1062. Obec na mne zapůsobila dobrým dojmem.
Jediný rozdíl od okolních vesnic byl, že okolní plochy nebyly obdělány ani jinak obhospodařovány. A zcela chyběly statky nebo
dobytek. Hospoda ale nechyběla. Nesla jméno jakéhosi bájného zvířete, jež bylo vyobrazeno na oprýskaném štítě.
Taktéž
družina na mě zapůsobila lépe, než různí lidé, které jsem musel najímat na ochranu obchodních vozů.
Jen pro pořádek uvádím
jejich jména. Snad mi paměť slouží dobře. Byli mezi nimi lidé méně důvěryhodní. Jedním byl Zarzan Světloplach, snad půlelf,
pichlavých očí, a druhým Klabzej Myšilov, jež by se snadno dal splést s bláznivým vykladačem, nebýt výzbroje. Sebejistým
dojmem na mne působil Gerllod Moskyt, podle svých slov Gwendarronský voják. Rozhodně důvěryhodná osoba. Dalším členem
byl Dolwen, prý Mukuřan, barbar divokého vzezření. Trpaslík Heft Taras, který se též živil jako povozník. Mistr magie Rien
Gwardit, elfího rodu, vytáhlý člověk Fionn Ruindorský a poněkud zmatený hobit Horác Lipový. A ještě druhý hobit
Adon.
Ukázal jsem jim rodokmen i podivný zvací dopis. Dohodli jsem se poměrně rychle a za pár dní vyrazili na
severovýchodní hranici Gwendarronu, do kraje Isleverského.
Čekal jsem problémy, ale ne tak brzo, jak se ukázaly. Bylo to
v kraji Isleverském, v severovýchodním hraničním kraji Gwendarronu. Koneckonců, Svorgarad byla hraniční pevnost. Ten pocit, že
vlastním hrad, nebo alespoň jeho část, mě udivoval velmi dlouho. Ale už jsem si na něj zvykl. Průvodce nám dělal Heft Taras,
trpaslík, který se též živil jako forman a vozil po těchto cestách převážně uhlí z Tehaly a do Isleveru nástroje a železo.
Ale
zpět k problémům. První střet nastal na cestě – prachsprosté přepadení. Čekali na nás a věděli, kdo jsme a kam jdeme. A proč. Byla
to Falemova banda. Falem, jeden z mých příbuzných, jehož příbuzenství by nejlépe vystihovalo slovo bratranec, ač jím nebyl, byl
dobře připravený. Rychlost a krutost srážky mě značně vyděsila. Lupiči byli rozprášeni, ale většina jich padla. Včetně mého
bratrance, o jehož příbuznosti svědčil jen rodokmen rodiny.
V obstarávání informací byl důkladnější. Jeho rodokmen byl
podstatně plnější, proto jej zde uvádím místo, toho, jež se mi podařilo dát dohromady v Nurnu.
Možnost dalších potenciálních
nepřátel narostla, což mi dělalo těžkou hlavu. Nurnským vůbec ne. Bylo znát, že na boj jsou zvyklí a jsou v něm
dobří.
Svorgarad jsme spatřili poprvé při západu slunce. Vypínal se majestátně na skalnatém ostrohu obklopen lesy.
Druhý den jsme jej spatřili zblízka. Již nepůsobil tak královsky. Jakoby jej zapadající slunce zvětšilo a zkrášlilo. Byla to spíše velká
pevnost se dvěma branami, obytnou a obranou věží a malým palácem mezi nimi. Jen jeden pruh hradeb a hluboký příkop. S hradem
sousedily i nějaké pastviny a sady a kupodivu k hradu přiléhal i hřbitov. Pod hradem vesnice s hospodou. V okolí se tu těžil
stavební kámen a vozil se do údolí. Chudé zbytky po kdysi bohatých stříbrných žilách. K hradu patřila ještě další vesnice Buřná a
okolní lesy, pastviny a pár menších rybníků.
Ještě jsme se ubytovali v místním hostinci, ve kterém se vařilo místní pivo. Bylo
to velmi dobré pivo, řekl bych to nejlepší, jaké jsme po cestě z Nurnu pili. Už tenkrát mi přišel na mysl nápad zdejší pivo prodávat
do Kartogu nebo i dál. Jak jsem později zjistil, pivo vděčí za svou chuť místnímu prameni, co pramení nad Svorgaradem a
podzemními cestami napájí i hradní studnu. Nemá pachuť vody z dolů, která je znát ve vesnici pod hradem. Ne, že by se voda
nedala pít nebo byla dokonce jedovatá. Jen z ní nejde uvařit dobré pivo.
Druhý den jsme se vydali na hrad. Místní
kastelán, Hortov, byl poněkud překvapen, když jsem se představil jako Targes Zelgarad s doprovodem. Jeho překvapení vysvětloval
náhlý sjezd Zelgaradů v posledních dnech. Nebyli jsme zde první. Poslední pán hradu, Mervel, zemřel před pěti lety a od té doby se
mužský potomek léna nechopil. Panství spravovala Archina, Mervelova žena, která se ještě stačila provdat. Vzala si místního
kováře, vdovce. Kovář zemřel před deseti měsíci, což starou ženu zdrtilo natolik, že se uchýlila do ústraní. Kastelán dál udržoval
chod panství a platil místodržícímu v Kartogu daně. Během posledního měsíce jsme byli již třetí návštěva.
Nastalo opatrné
oťukávání, při němž jsme zjistili, že Archina zemřela a je uložená v hrobkách již tři týdny. Lukvelos Zelgarad dorazil jen se
dvoučlenným doprovodem před měsícem a pomalu se seznamuje s hradem. I když prý poslední týden vychází ze svých komnat jen
příležitostně. Také dorazil Trever, můj bratr, se kterým jsem se již pár let nesetkal. Ale prý po pár dnech zmizel i s doprovodem.
Ale kastelán má pokyn obdobné návštěvy přijmout a ubytovat.
Tak jsme se ubytovali. Očekávali jsme, zvláště po předchozích
bojích o nástupnictví, jež skončily krvavou lázní Falemovi bandy, další past a boj. Nic se nekonalo.
Hrad byl prostý, stejně
jako komnaty. Mnoho obyvatel neměl, neboť pohraničí bylo už dlouhá léta klidné a řemeslníci žili spíše v podhradí.
Den jsme
strávili obhlídkou hradu, opatrným prohledáním našich pokojů, zda neskrývají tajný vchod do zmiňovaných sklepení s Archimovým
tělem, a vyptáváním se na Lukvela. Prý nás večer poctí svou návštěvou. Ze strohých a opatrných odpovědí kastelána, který prostě
nevěděl, co si má myslet o náhlém ‘rodinném’ srazu, nebylo jasné, zda Lukvelos pradědečkovo tělo a podklad našel.
Na
Rienovu radu jsme se pro jistotu nedělili. Hrad nevypadal, že by skrýval další ozbrojence, a ti, co zde zbyli, by nepředstavovali pro
Nursnkou družinu hrozbu. Alespoň v přímém střetu.
Hrad měl zvláštní výzdobu, zcela nefunkční pro ochranu, ale pěknou.
Krakorce i žebra kleneb, portály dveří, nákolníky, které od dob založení hradu nestačily rozrýpat osy vozů, to vše bylo zdobené
spirálovými motivy, v nichž se topila a skrývala podivná stvoření. Mohli to být psi i draci bez křídel. I hradbu zvenku sem tam
zdobil kámen s rytinou.
Nastal večer. V chudě zařízené hodovní síni, jež v potemnělých vršcích skrývala další pokroucená
zvířata, byla servírována večeře. Dobrá domácí strava, ale nikdo chuť jídla nevnímal. Všichni byli ostražití a očekávali příchod
Lukvela. Až na Horáce, který se cpal a vypadal, že jej zajímá jen jídlo.
Lukvelos dorazil. Vypadal jako spokojený pán hradu,
trochu samolibý s nesympatickým zvykem se ušklíbat. Evidentně věděl to, co my, a věděl, proč tu jsme. Působil, jakože má nad
námi vrchu. Asi za ty tři týdny něco našel. Ale nic nám neprozradil. Myslím, že jsem dobrý vyjednavač a v obchodě se pohybuji
dlouho a úspěšně. Ale tady jsem narazil. Změnil jsem taktiku z opatrného vyptávání a doufání, že mu uklouzne nějaká informace,
nějaká drobnost, a otázal se ho přímo na poklad a Archima. Řekl jen, že o pokladu nic neví, ‘zatím’, jak přidal, ale že poklad
dostane ten, kdo jej najde první. Jakoby už věděl, že je jeho. Samolibý mladík mi pil krev. A nejen mě. Klabzej se ušklíbal snad víc
než Lukvelos. A Rien se tvářil značně zklamaně. Bylo dohodnuto, že se jakýmsi kouzlem pokusí dostat k jeho myšlenkám.
Nepodařilo se. Prý to zkusil několikrát.
Lukvelos vstal od stolu, poručil nám přinést soudek piva, džbán vína a dvě lahve
kořalky. Evidentně nás chtěl opít nebo zpomalit naše myšlení. Pak se odebral do svých komnat.
Za ním se plížil neviditelný
Adon, jehož družinový mistr kouzel zprůhlednil. Tenkát mě všechna ta magie děsila. Nikdy jsem se s ní nesetkal. I přesto, že je
v Nurnu Magická univerzita, kouzelníka při práci jsem viděl poprvé. Dnes je tomu již jinak. Sám se magii věnuji, spíše tak pro
zábavu, a i přes moje stáří se mi daří. Inu, předkové byli v magii dobří, někteří velmi dobří. Ale ještě dnes mi není příjemně, když si
vzpomenu na to, co se událo oné noci.
Adon sledoval Lukvela až do jeho komnat. Pak něco vrzlo a v pokoji bylo ticho. Bylo
nám jasné, že ví o tajných chodbách. Po rychlé poradě jsme se rozhodli vniknout do jeho komnat, najít dveře a sledovat ho do
sklepení.
Plán nevyšel. Dveře se nepodařilo odemknout a Rien, který se jedním ze svých kouzel dostal za dveře, tajný vchod
nenašel. A kdyby i našel, sám by se prý vstříc nebezpečí nevydal.
Lukvelos měl náskok, mysleli jsme tak pár dnů. Jestli zná
tajné chodby, určitě nás ubytoval v komnatách, kde nic nenajdeme. Začali jsme prohledávat další pokoje. Tiše, opatrně, sáh po sáhu.
Zabralo nám to spoustu času. Bezvýsledně. Další nápad byl prohledání hrobek, které byly pod hradem, kam vedla malá výpadní
branka. Na Fionna se usmálo štěstí a za chvíli jsme otevírali dveře, ze kterých vanul chlad. Sestupovali jsme po úzkých schodech,
kde Dolwen s Heftem co chvíli dřeli zbrojí o stěny. Sklepení nebylo příliš rozsáhlé. Rozhodně ne tak, aby se Lukvelos měl kde
schovat. Buď se vrátil do svých komnat nebo byl v jiné části sklepení.
Nález ve sklepě nás udivil. Nalezli jsme hromadnou
hrobku Zelgaradů. Jejich jména a data byla mimo můj nebo Falemův rodokmen. Roky 871 až 1062. Mezi nimi i Archim Zelgarad
922 –1000. Archimů zde bylo více, asi oblíbené jméno, ale rodokmen určil toho pravého. Měděný sarkofág, nezdobený, nerytý.
Přišla mi na mysl přezdívka Archim Krknoun. Hrany víka byly zapečetěny obyčejným voskem.
V očekávání jsme otevřeli
vnější rakev. Poté i vnitřní, obyčejnou dubovou a zašlou. Slunce se tou dobou jistě chystalo vyjít, my stále v temnotách, při světle
jediné lucerny patřili na mrtvolu. Archim Krkoun Zelgarad, jež ve svém posmrtném dopise sliboval hromadu pokladů, konečně ležel
před námi. Nebyl to takový problém, jak jsem očekával. Pobít Falemovu bandu se díky Dolwenovi a Gerllodovi ukázalo snadné.
Podivní duchové, kteří nám zastoupili cestu při přesunu na hřbitov, se nám taktéž nedokázali postavit. Naše cesta byla u konce. Již
v tu chvíli jsem se opájel možnostmi peněz, náměty, co s nimi, kam investovet. Už v tu chvíli jsem se viděl jako pán Svorgaradu.
Z bláhového snění mě vytrhl hobit Adon.
“Ta mrtvola má obě ruce levý!”.
Někdo nás předběhl, mrtvolu vyzvedl a nacpal
do rakve jinou. Hlavou mi vířily myšlenky proč, kdo, kdy? Za jakým účelem? Druzi začali mrtvolu převracect, prohlížet víko, dno i
boky rakve, jakoby se snažili nalézt črty uhle, jež by nás dovedly k slíbenému zlatu. Nic. Jen tvrdošíjná léta v dubovém
dřevě.
Někdo nás předběhl a napálil. Lukvelos, napadlo všechny. Pravda byla mnohem děsivější. Tento hrozivý klam, to
divadlo naplánováno na roky dopředu, ne, na desetiletí, vznikl již kdysi. Tou dobou ještě nežil nikdo z nás.
Nad scestím života nápisy neměnné
Klabzej Myšilov
Nad scestím
života nápisy neměnné
pod nimi veřeje žluté a zelené
černé a červené s klikami z mosaze
na prahu dobrodruh ve
chřípí dloubá se
louská ty nápisy, nevěda kudy kam
začne tím, který mu dřív padl do oka
‚Do dveří zelených, jestli
je otevřeš
vstup, zda dost silný jsi, jinak tam zahyneš’
‚Ve žlutých veřejích sklátí tě cholera
když nejsi odolný,
když jsi jen posera’
‚Červené dveře tu jsou jen pro obratné
kdo jednou klopýtne, do smrti upadne’
Jak ten chlap
hláskuje, hlava se otáčí,
nad dveřmi černými divit se nestačí
‚Černé jsou pro toho, kdo mozku užívá
jestli jsi
pitomý, pohřbí tě zaživa’
Byl by chlap protiva, kdyby se nesnažil
takové dilema však ještě nezažil
a teď tu v úděsu
chytá se za vlasy
zpátky už nemůže - v kapse půl klobásy
a k tomu chleba kus bez větší vady -
než by se vymotal,
chcípl by hlady
Vždycky jej děsily hádanky, přesmyčky
hrudníček propadlý, ruce jak hůlčičky
každičkou chorobu
od dětství odstonal
jaký div, že dosud na žádnou neskonal
darmo je mluviti o jeho balanci
toporný při chůzi,
příšerný při tanci
v oku stín tuposti a uvnitř hlavy tma
na druhou stranu měl vysoké charisma
jenomže s takovou
sotva se poměří
když na pět vlastností je pouze čtyř dveří
Pochopil, že to nic dobrého nevěstí
rázem je z chlapíka
hromada neštěstí
bere ty nápisy vážně a doslova
z hlediska možností doslova šokován
dožvýkal chleba a dojedl
klobásu
a že byl mamlasem z nejhorších mamlasů
za čas, když od hladu přestal být čilý
nožem si na rukou
podřezal žíly
Příběh je završen, čtenář se táže
jakáže pointa k němu se váže
Nebo snad o ničem bylo to
dílo?
Jak všechno nakonec skutečně bylo?
Bláboly ve verších s úmyslem nekalým
vyryli vandali, co tady
přespali
byli jak zvířata nejhorší sběře
pestrými barvami natřeli dveře.
Se zmatkem mysli jsme
pátrali dál. Nalezli jsme místnost, která připomínala alchymistickou laboratoř. Někdo v ní dělal pokusy a podle čoudu ještě této
noci.
Pak do místnosti vpadl Lukvelos se svými strážci a zaútočili na nás. Bez vysvětlování, vyjednávání. Dva ozbrojence
jsme již viděli v hradě, další se museli skrývat v podzemí.
Následující boj mám v naprostém chaosu a mlze. Tenhle den byl
pro mě příliš. Nejdříve oživlá noc duchů. Pak to, co se odehrálo v tajných sklepeních hradu. Stráže i Lukvelos, nebo spíše Archim,
jak již mohu s určitostí říci, byli všichni nemrtví. Mrtvá těla oživená temnou mocí skrytá ve schránce čerstvě zabitých. Iluze života
kryla smrt nedávnou i starou.
Boj byl strašlivý, vzduchem létaly šípy, čepele zbraní, neslo se sténání raněných. Na zátylku se
mi ježily vlasy, když Rien dal průchod magii, a po něm Archim. Rien zůstal ležet na zemi zakryt černou mlhou, která jej snad
vysávala a vtékala Archimovi do rozevřené dlaně. Do boje se vrhl Dolwen, Heft i Gerllod podporováni střelbou Adona, Myšilova,
Zarzana a Fionna.
Brzy padli všichni strážci a po nich i Lukvelos. Ale ouha. Byla to jen iluze žití. Slupka živých bytostí se
ztratila a pod ní se objevila mrtvá těla. Boj začal nanovo. Vyčerpáním padl Heft, Adon i Zarzan. Archimova mrtvola jakoby se
hojila před očima. Boj se přesunul dál ode mne, do úzkých chodeb. Do křivolakých chodeb.
Pak Archim prchl pronásledován
Dolwenem a Gerllodem a dalšími, co stáli na nohách. Zůstal jsem v místnosti sám s těžce oddechujícím Heftem a Adonem.
Prohlédli jsme Zarzana a Riena. Oba žili.
Nastalo ticho, nevěděli jsme, co dál, zda jít nebo zůstat. Adon se začal
probírat knihami a zápisky. Nevypadalo, že by tomu rozuměl. Čas plynul.
Ticho přerušil vpád Archima – vysušené mrtvoly
s planoucím ohněm v očích. Smetl mě do prachu jediným máchnutím pařátu. Obklopila mě tma, milosrdná to náruč pro mé nervy. I
kdyby se mě nedotkl, padnul bych do bezvědomí sám. Této noci toho na mne bylo již příliš.
Adon se vrhnul pod stůl
následován Heftem. Archim si jich nevšímal. V rychlosti pobral z alchymistické dílny, co mohl. Především truhlu, pár spisků, a
zmizel kdesi ve tmě. Neměl dost času nás dorazit. Nebo dost sil. Díky Moranes!
Když jsem se probral, byl jsem v posteli,
ostatní se radili. A ovazovali si rány. Myšilov ošetřoval ostatní. Bylo jasné, že v současném stavu nikdo nemůže pronásledovat
Archima, zvlášť, když nevíme, kudy z hradu prchl. Skrz okenice již svítilo dopolední slunce a my uléhali.
Večer jsme pročítali
zbytky zápisků a knih, co si neodnesl Archim. Netušili jsme, co hledá, ale často se objevovalo jméno Moranes. Rowena Moranes.
Nalezli jsme nějaké její verše, či spíše jen volně ložené zápisky. Tady je něco na ukázku. I další byly melancholické, smutné,
podzimní.
Pomalu umírám, bez vůle k životu není život. Smrt přijde sama, až mi dojdou síly. Těch málo sil věnuji
uschování toho, čemu jsem vlastně obětovala život a své děti. Konat nemá smysl, osud obrací všechno mé činění proti mně, jsem
odsouzena k zatracení. Ať učinila jsem cokoliv, vše skončilo smrtí.
Smrt
Rowena Moranes
V tíži temnoty, v temnotě
tmy
stromy ve větru se hly,
nastal čas
V zeleni mechu, v hnilobě vzdechu,
poslové krajem šli
k
lidskému duchu
Vlhkost kamene, kamenná zeď,
šerosvit měsíce, knot svíce
krátí se
Písek
v hodinách, v písku krev,
soumrak vrcholu dne,
havraní slet
V hábitu vzduch, v hábitu duch,
ocel ocele,
konce čas,
kosou mách
Světlo světa, plamen života,
krve chlad. Život? Snad,
života
krach
Zvonů zvuk, nicoty pruh,
předků zdrav,
prach
Kdosi poukázal na to, že na
východ od Svorgaradu je klášter Moranes. Klášter zasvěcený obnově. Asi shoda jmen, mysleli jsme tenkrát.
Poněkud mě
zarazilo vzrušení, které vykvetlo mezi dobrodruhy poté, co nahlédli do rodokmenu, který končil tam, kde nám známý rodokmen
rodiny Zelgaradů začínal. Bylo to jméno Rovalia z Mostku, matka Archima. Jakoby jim to jméno cosi říkalo.
Byly zde jakési
opisy zmatených slov, jež snad měly tvořit věty. Vše psala jedna ruka, ruka Archima Krkouna. Nebyli jsme z toho příliš moudří.
Navíc se zdálo, že část slov chybí. Pravděpodobně šifra. Ale k jakému cíli by mohla ukazovat?
Bylo jasné, že Archim prchl
nějakou další chodbou z hradu. Kolik jich vlastně je, neměl nikdo tušení. Myslím, že do současnosti jsem už našel všechny. Tvoří
spletitý uzel postavený kolem svatyně s několika východy z hradu. Ale o tom později.
Padlo rozhodnutí, že se další ráno
pokusíme najít chodbu, kterou prchl Archim, a vydáme se po jeho stopách. Vlastně Nurnská družina se vydá. Rozhodl jsem se na
hradě zůstat. Další noc se nic nestalo a hrad vypadal již bezpečně. Bylo potřeba se ujmout hradu, zvednout morálku těch, co přežili,
pohřbít mrtvé, sehnat rozprchlý dobytek a připravit se na možný útok. Že by se Archim vrátil, o tom každý pochyboval. Ale spíše
jsem se obával dalšího dědice.
Ano, na hradě byli mrtví od pustošivého útoku duchů tu noc, co prchl Archim. Že za tím
útokem stojí Archim jsme tenkráte nevěděli, to přišlo až později a vyšlo najevo z událostí, které zažili Nurnští.
Další
události znám z vyprávění ostatních dobrodruhů. Nastal hon na dědečka. Družina po dlouhém hledání našla další dveře, jež vedly do
starších chodeb. Byla zde zpustošená svatyně a přilehlé pohřebiště. Elfí pohřebiště, jež kdosi vyčistil a mrtvoly naházel na jednu
hromadu. Některé mrtvoly byly původně v místech, která dnes slouží jako sklepy. Neúcta mých předků k mrtvým byla poměrně
velká.
Družina našla několik chodeb vedoucích z hradu. Dvě, vedoucí na jih a jihozápad, byly zavaleny. Obě vedly do kdysi
prosperujících dolů na isleverské stříbro. Severní neustále klesala a vedla druhy k jeskyni v lesích pod Svorgaradem. V cestě stály
dvoje mříže, obojí odemčené. Archim spěchal a bál se zastavit, byť jen na chvíli.
Když se druzi konečně nadechli čerstvého
vzduchu, Myšilov vedl družinu po stopě. Směřovala od hranic Gwendarronu do vnitrozemí, do obývaných částí. Archim totiž
potřeboval těla.
Asi bych se měl zmínit, proč těla potřeboval. Proč byl on a jeho pomocníci tvořeni slupkou života na mrtvém
těle. Nebyla to jen odporná nekromancie. Když se spojila s alchymií a zkušenostmi, dokázal Archim nebývalé věci. Jak stvořil své
probuzení ze smrti, to jsem z deníků nevyčetl, protože některé knihy zmizely z hradu společně s Archimem a ztratily se někde
v lesích. Jisto bylo, že když jej Lukvelos nelezl v rakvi, Archim se probudil, nějakým temným kouzlem vyhrabaným v zapadlém
koutě knihovny, jejíž majitel netušil, co všechno po předcích skrývá, dokázal zdvojit Lukvelovu živou část a přenést ji na sebe. Pak
Lukvela zabil (jeho mrtvolu jsme našli ve sklepeních). V podobě Lukvela, která kryla jeho pravé nemrtvé tělo, se mohl procházet po
hradě a bezpečně se vydávat za Lukvela. Stejně naložil s Lukvelovým doprovodem – zdvojil jejich živou podobu a tu otiskl na
mrtvá těla.
Archim coby Lukvelos mému bratrovi nalhal, že zatím nic nenašel a že též hledá. Nabídl mu ubytování a čekal, až
najde tajný vchod. Zdvojil živou schránku strážců a ty poté zabil a obalil je jejich vlastní iluzí. Měl tak silné a oddané ochránce,
které Nurnští nadvakráte rozsekali ve sklepích. Trever byl stále vězněn v tajných chodbách. Když jsme jej s kastelánem Hortovem
nalezli, nebyl zcela při smyslech. Trvalo dlouho, než nabyl jisté duševní rovnováhy a mohl se sám vrátit do vesnice k Naglinu, kde
předtím žil.
Tak Archim hledal další těla, která by mohl svým zrůdným způsobem oživit.
Myšilov v lesích narazil na
místo, kde Archim prováděl jakýsi obřad. Pár prázdných lahviček, čáry v zemi a prach z modrých kamínků, jaké se našly i ve
sklepení. Šlo o takzvané Smarfailovy kameny, kvint esence magie. Bylo jisto, že teď má Archim opět lidskou podobu, ale čí, to
nikdo nevěděl. Jisto bylo, že Archim spěchal a stopa vychládala. Kam mířil nikdo netušil.
Archimovu stopu šlo sledovat
podle ztracených lidí. Co ztráta v rodině, to člen Archimova podivného spolku živých nemrtvých. Neustále se
rozrůstajícího.
Po několika dnech, kdy Myšilov stopu ztrácel a opět nalézal a kdy se družina musela rozdělit, aby jim Archim
neunikl, se část družiny tvořená Fionnem, Gerllodem, Klabzejem, Zarzanem a Adonem dovtípila, kam Archim míří. Druhá část
zatím pátrala v Tehale.
Šel na staré elfí pohřebiště v kopcích nedaleko Tehaly. Co chtěl z mrtvých těl dostat družina netušila,
mě to došlo až za několik let, kdy jsem nashromáždil informace o historii kraje i naší rodiny. Archim potřeboval informace, co mu
scházely do skládanky, které se věnoval téměř půl života a kterou již nedokázal složit. Bylo mu jasné, že zemře dřív, než objeví
dílo, které započala jeho prabába Rowena Moranes. Velmi nadaná elfka, která měla hluboké znalosti alchymie i kouzelnictví.
Obratná čarodějka a léčitelka, jejíž věhlas sahal podstatně dál, než panství svorgaradského pána, za kterého se provdala. Pán na
Svorgaradu Murgered Zelgarad zvaný Jednooký byl člověk a Rowena elfka, krví věkovitá. Bylo jí jasno, že pokud jim láska vydrží,
čas jim nebude přát. Ale Rowena dokázala hodně. Dokázala to, o čem se sní všem bláznům, hledačům věčného života a mládí.
Svým umem, pílí a pokusy, vzácnými ingrediencemi, jež dnes neznáme, a Smarfailovými kameny, s kterými dokázala mnohem víc,
než současní alchymisté tvrdí, vytvořila nápoj, který dokáže člověka omladit. Dokonce jej vyrvat ze spárů smrti.
Rowena byla
žena předvídavá, lektvar vytvořila dřív, než byl potřeba, a s vyhlídkou na spokojený život po boku svého milovaného muže jej
ukryla v hradu a věnovala se léčitelsví po celém kraji. Učila ostatní, jak ovazovat rány, jak mísit masti, kterak se starat o hojivé
rostliny. Sbor učedníků rostl a Rowena žila spokojený život s vědomím, že její znalosti jsou všem ku prospěchu.
Dílo Roweny
by dokázalo bojovat proti Smrti nebo Času, ale tito dva věční lidští protivníci se proti Roweně spikli.
Bylo to v době, kdy elfí
populace v Isleveru ubývalo. Stydím se říci, že díky pogromům. Nenávist některých lidí a elfů byla pozoruhodná. Zvlášť namířeno
měly obě strany na smíšená manželství. Jakoby Osud tahal za nitky v celém Isleveru.
Murgered hájil Tehalu proti svému
roztahovačnému sousedovi Brahirovi.
Tehala byla několik dnů v obležení a marodérské jednotky živily zem krví a popelem ze
spálených špejcharů. Murgered se rozhodl pro riskantní tah. Hodinu poté, co marodéři vyrazili po okolí v domění, že se Tehala
bude nadále bránit, Murgered vyrazil do protiútoku namířenému na srdce vyprázdněného tábora kartogských. Tah vyšel, než se
jednotky uzavírající město stačily stáhnout proti místu výpadu, bylo pozdě. Svorgaradský pán sám uťal hlavu Brahira. Když padl
blankytný prapor kartogského pána, útočníky zachvátila panika a vojsko se dalo na zmatený úprk, který skončil jeho masakrem. Při
pronásledování zbytků vojska padl pod Murgeredem kůň, jeho jezdec spadl a narazil se na kůl. Po několika hodinách
zemřel.
Rowena během obléhání řídila panství ze Svorgaradu. Noc předtím, než padl její muž, byl na Svorgarad podniknut
noční útok elfího oddílu. Na straně obránců bylo jen pár mrtvých, elfové padli do jednoho. Hlavně díky strašlivým psům
Silharenovým.
Než byl Murgered dopraven k Roweně, bylo pozdě. Ani její lektvary by nedokázaly vrátit život mrtvému po
takovém čase.
Rowena se stáhla do ústraní, přestala se stýkat s lidmi, elfy i svými učni. Svého muže pohřbila na neznámém
místě stejně jako plody své práce. Po několika letech zemřela. Kde byla pohřbena nebylo jisté. Učedníci Roweny Moranes založili
klášter, který je centrem vzdělanosti v Isleveru. Místní kněží se vzdělávájí v léčitelství, bylinkářství a felčarství. Rowena je dodnes
uctívána jako matka zakladatelka.
Plod Roweniny práce hledal Archim. Doufal, že probudí ducha Roweny na hradě a dostane
z ní potřebné informace. Probudil jen desítky duchů lidí, jež zemřeli na hradě. Proto na nás první noc útočili mlžní elfové, lidé i
obrovští psi. Dozvěděl se pouze, že Rowena je pohřbena v kopcích mezi hrobkami své krve. Proto Archim spěchal do kopců, neboť
ne každá noc byla vhodná na rozmluvu s mrtvými předky. A za ním se opatrně vypravila část družiny Nurských.
Byl to
riskantní krok, jež stál život Zarzana Světloplacha, člověka s pichlavým pohledem. Vlastně ani nevím, jak
zemřel.
* * *
Družina se blížila k prostředku mohylových vrchů. Z mohyl zbyly jen
zarostlé hromádky překryté travou. Mlhy bylo po kolena. Všude ticho, naprosté nepřirozené ticho. Dvě hodiny po západu slunce,
tma. Družinu objímal strach, našlapovali tiše, vedli koně za sebou a jen občas prohodili pár slov. Vpředu šel Gerllod.
Koně
uvazovali ke kruhu stromů, který svíral mohylové vrchy, když tu jeden kůň zaržál, dlouze a bolestivě, začal podupávat a snažil se
utrhnout. Všichni se podívali tím směrem, až na Zarzana. Ten jim pohled oplácel se zakrvácenou dýkou.
“Do prdele, co to
děláš?”, křiknul Gerllod.
“Co do něj bodáš?”, přidal se Klabzej.
“Je to můj kůň a můžu si s ním dělat, co chci”, opáčil
klidně Zarzan.
“Klidně si ho rozkrájej, ale doma. Tady ani náhodou”.
“Prozradíš nás Archimovi, je někde blízko
v kopcích”, podpořil Gerlloda Fionn.
Zarzan pokrčil rameny a rovnal si tornu na zádech. Potřeboval čerstvou krví napojit svůj
kouzelný prsten, aby mu pomáhal v boji. A na boj se připravovala celá družina. Pak bodl znovu. To nevydržel Gerllod a vrazil
Zarzanovi pěstí, Klabzej jej strhnul na zem a společně jej přivázali ke stromu.
“Až se vrátíme, tak tě odvážem”, řekl Gerllod a
měl se k odchodu. Zarzan se mu zpříma podíval do očí a pomalu chladně řekl: “Za tohle mi zaplatíš, člověče. A ty taky,
Klabzeji”.
Družina odešla, teď oslabená ještě víc. Začali stoupat do prvního svahu.
“Myšilove, něco jsem nechal u koní,
pojď se mnou”, špitl Gerllod. Myšilov jen zachmuřeně pokýval hlavou. Šli zpět sami dva. Báli se pomsty.
Když se vrátili,
Zarzan smotával lano, kterým jej dobrodruzi svázali - byl šikovný i mrštný a dokázal se z provazů vykroutit. Pak smotané lano
pohrdlivým gestem vrhnul dvojici k nohám.
“Tak jste se pro mě vrátili, co?”.
Odpovědí mu byly dva proudy blesků, co
vyšly z napřažených rukou Gerlloda a Myšilova. Spálená mrtvola padla do kapradin. Za chvíli se nad ní zavřela rozvířená
mlha.
* * *
Družina vystoupala na druhý vrcholek a spatřila Archimovu skupinu.
Stála ve světle lampy na plochém vrcholu pohřebiště. Měsíc v úplňku dával věcem a stínům jinou podobu. Vypadalo to, jakoby byl
Archim obklopen desítkami duchů, kteří naslouchali jeho projevu. Když se družina přiblížila, měsíční klam zůstal. Archim byl
obklopen duchy, či spíše dušemi zemřelých. Archim v prostřed žlutého kruhu světla rozprávěl s duchem Roweny Moranes.
Zjišťoval poslední části mozaiky, poslední části své cesty životem, teď již dlouho za prahem smrti. Zvěděl místo, kde je pohřben
Rowenin muž, a především, kde se skrývají elixíry života. Už věděl, kde je svatyně Esklerath, svatyně elfího boha života, jež se
čtyřikráte ročně proměňuje. Boha cyklů, boha zrození,vzrůstu, plodů a umírání. Svatyně, jež byla po pogromech zapomenuta a
v dnešních dnech zcela ztracena.
Druzi se museli stáhnout, neboť se snažili přiblížit, jak se dalo, ale pak si jich začali všímat
duchové a v následujícím boji asi zemřel Zarzan. Družině bylo jasné, že teď se s Archimem nemůže popasovat, a proto se stáhla.
Ráno se po stopě Archima vydali dál - směrem pod Svorgarad do lesů pod hradem. Cestou vyzvedli zbylou část družiny.
Archim spěchal dnem i nocí. Věděl, že do letního slunovratu nemá mnoho času. Neboť podle částí rukopisů, které jsme našli, mělo
slunce dopadat na místo, jež sloužilo jako střed chrámu
Stopa je zavedla do malé vísky slující jménem Smolnice. Ves smolařů,
kolomazníků a milířů. Vesničané byli vyděšeni. A nápadně si ukazovali na Riena. Archim měl Rienovu podobu. Ozbrojená skupina,
co dorazila do vesnice před dvěma dny, si násilím vzala nástroje a začala kopat kousek za vesnicí na místě, který ukázal sluneční
paprsek. Černá díra vchodu jasně ukazovala, že Archim je u cíle. Zbytek skupiny hlídal vchod a měl odehnat každého, kdo by se
chtěl dostat blíž.
Nurnská družina okamžitě zaútočila. Po kruté řeži nechala za sebou několik dní mrtvá těla ubožáků, co se
Archimovi připletli do cesty.
Pak začalo prohledávání podzemí. V podivně tvarovaných místnostech byli podivní tvorové – jen
hromady kamení, které napadaly každou živou bytost. Živé kosti země, jak jim říkala Rowena. Boj to byl drsný.
Na konci
svatyně byla veliká podzemní místnost, kam se družina spustila po provaze. Tam ležel hrob Murgeredův s poklady od Roweny. Tam
také čekal Archim. Již ne jako vysušená mrtvola, ale jako třicetiletý muž s vlasy bez jediné šediny. Archim vyhrál, našel to
nejcennější, co může člověk dostat. Druhý život. Ale za jakou cenu?
Ale Archim udělal chybu. Ve své nedočkavosti vypil
lektvar okamžitě. Z mrtvé hmoty držené v pohybu pouze magií se změnil na živého člověka. Kosti země hlídající poslední
odpočinek Murgereda se na Archima okamžitě vrhly. S těmi si ještě dokázal poradit, dál už nic. Seděl ve tmě nahý a vyčerpaný již
několik hodin. Jediné, co měl, byla vyprázdněná alchymistická truhla, pár knih a zápisků a jeho dýka.Tak ho našla Nurnská
družina. Také vyčerpaná.
Nastalo vyjednávání. Krátké. Archim jim nechá vše, co našel, a vše, co měl s sebou, za šaty,
zapálenou lucernu a volný průchod. Jak se obě strany dohodly, tak se také stalo. Archim zmizel neznámo kam. Družina dostala
několik vzácných knih týkajících se alchymie a esenciálních lektvarů. Trochu peněz, meč, štít a zrezivělou zbroj, ze které zůstala
netknutá hrudní puklice. A hlavně několik menších lektvarů, které už Archim k navrácení se mezi živé nepotřeboval.
Družina
se stavila ještě u mě na hradě pro slíbenou a hlavně zaslouženou odměnu.
Já jsem na hradě dodnes. Stal jsem se lenním pánem
Naglaverského místodržícího, vybírám daně z okolních vesnic a odvádím je do Naglaveru, správního centra isleverského kraje. Žiju
zde spokojený život se svou ženou. Pátrám v historii.
Až po letech jsem si dal celý příběh dohromady. Cenné lektvary a hlavně
postup jejich výroby kdesi zmizely. Část odešla s Nurnskou družinou, část jich mám já, zbylé části jsou jistě po lesích nebo leží
v podzemí Esklerathu, který, jak jsem se přesvědčil, vesničané zahrabali.
Můj hrad a panství dostane starší syn.
Jen
doufám, že se nevrátí dědeček Archim. Že se umí vracet velmi nečekaně nám již jednou ukázal.
Targes Zelgarad v.r.
roku 1076
PS: Na závěr uvádím deník Archima Krknouna Zelgarada, jak jej vedl v letech 952 až
971.
16.3. 952 Právě jsem oslavil třicáté narozeniny a rozhodl jsem se zapsat si věci hodné zaznamenání.
Uvidíme, nakolik budu pilný v psaní deníku.
12.9.953 Daně jsou letos mírné a lid je celkem spokojen. S penězi do Naglaveru
pojedu raději s několika vojáky, kraj je značně nebezpečný.
9.10.955 V Naglaveru, když jsem byl odevzdat daně, jsem
v knihovně narazil na zajímavou věc. Týká se mé rodiny, resp. někoho z mých předků. Až v zimě nebudu mít co dělat, zkusím
sestavit náš rodokmen. Musím také využít toho, že otec ještě žije, chudák. Jestli přežije tuhle zimu a dočká se jara, tak se z toho
dostane. Je to s ním špatné a v Moranes jsme již byli.
11.11. 955 Dokončil jsem studia v cechu v Kartogu, zkusím
experimentovat, třebas z té bídy otce dostanu.
30.11. 955 Otec se cítí lépe a dali jsme dohromady, co věděl, na jaře
zajedeme spolu do města a zkusíme vypátrat něco víc, než jen smrt mého děda a jak jsme přišli o léno…
13.2. 956 Otec
zemřel, uložil jsem jej i s matkou do jedné rakve. Matka jej tolik milovala, nepřežila otcovu smrt ani o týden.
15.5. 956 To
s rodinou historií je velmi zajímavé, ale mluví se v ní o místech, která patrně neexistují, nebo se snad začnu učit elfsky.
13.4. 962 Tak se mi narodila dcera, ani jsem nechtěl mít syna, ještě by se s mým nejstarším rvali o dědictví. Je pěkná
a má se k světu. Snad neumře, jako moje sestra, ve dvou měsících. Pojmenovali jsme ji Stalvalia. Mám z ní opravdu
radost!
3.6. 963 Znovu jsem začal pátrat o Roweně a Tirsis, nakoupil jsem pár knih a po večerech je hodlám přečíst,
ale tak za měsíc. Teď jsou problémy se stříbrem v Tehale a pod Svorgaradem se také žíly tenčí.
12.9. V Nové Tehale opět
narazili na žílu, ale tady to je horší a horší. Ale při prospektorských pracích jsem narazil na zajímavého člověka. Dostal jsem pár
jmen, snad seženu mapu.
7.10. Mapu mám, ale stála mě pěkných pár peněz. Je pro mou potřebu až příliš stará, ale nevadí.
Tirsis tam je! Takže někde pod hradem jsou tajné chodby! Podle všeho tam musí být menší poklad nebo co. Ale kde?
9.10.
Prohledal jsem všechny sklepy, musejí mě mít za blázna a manželka mi nevěří, ale syna to baví.
15.10. Nic jsme nenašli a
nechávám toho, manželka má pravdu, buď jsou zničené nebo už to jsou naše sklepy.
30.5. 966 Doly pod Svorgaradem
jsou zcela hluché. Musím do Naglaveru, bez nich nejsem schopen zaplatit daně a z letošní úrody se vrátí sotva to, co lidé
zaseli.
15.6. Podařilo se, daně mám snížené!
11.9. 967 Narodil se mi druhý syn, Markvart. Zatím je můj nejstarší
u přítele v Naglinu na zkušené. Opět mám chuť hledat po knihovnách, asi si udělám na hradě malou laboratoř a budu se věnovat
alchymii, od otcovy smrti jsem hodně zapomněl.
13.2. 968 Probíral jsem se knihami v Kartogském cechu a opět jsem
narazil na Rowenu, podle všeho to nebyla jen schopná čarodějka. Nějaké její poznámky o léčivých lektvrech tam mají, a pak
teoretické dílko na téma elixír mládí, taková hloupost! Ale s těmi léčivými lektvary bych mohl experimentovat.
27.4. 968
Rowena musela být všestranná žena, narozdíl od jejího muže. Naglaverský pán, Alaver, má ve své knihovně i její poezii, sice mě
nijak nezaujala, je příliš smutná a blízká smrti.
12.11.968 Navštívil mě nějaký chlapík a donesl mi pár starých knih,
nějak se o mě dozvěděl. Dostal vcelku dobře zaplaceno, ani jsem nekoukal, co v těch knihách je. Podle plísně jsou tak sto let
staré.
8.12. Podařilo se mi zopakovat pokus s elixírem. Opravdu funguje a navařil jsem jich pár do zásoby.
3.2.
969 Hrad se pokusila přepadnout tlupa nějakých zoufalců. Všichni byli do jednoho pobiti, ztráty na hradě byly malé a lektvary se
opravdu hodily.
13.2. Tak jsem konečně dočetl těch pár knih, asi se dám na studii kouzel, koneckonců, magii mám v krvi po
prabábě Roweně. Syn je dost starý, aby mě zastal. Na jaře odjedu.
11.5.971 Moje žena Stalavia zemřela před
měsícem. Během týdne rychle chřadla, nikdo jí prý nedokázal pomoci. Když jsem přijel, už bylo dávno po pohřbu. Syn se činí a
spravuje sídlo i léno dobře. V Naglinu se dost naučil, jsem na něj opravdu pyšný.
13.6. 971 Opět odjíždím do Nurnu,
studium mě opravdu baví a hlavně mi jde, i přes můj vysoký věk, samozřejmě ve srovnání s ostatními mladíčky, co studují magii
od útlého věku. Těm všem se vyrovnám. Ale elixír mládí od Roweny by se opravdu hodil…