Historie Nurnské družiny VIII. - Gorganská královna

Historie Nurnské družiny VIII

III. Gorganská královna

[Traven 1060, Getd z Ruindoru]

Uprostřed asi stosáhové mýtiny stála zhruba třísáhová palisáda se třemi strážními věžemi. Mýtina byla plná pařezů ze stromů, které byly použity na stavbu palisády a několika domků uvnitř, kolem nichž se válely nepoužité klády a osekané větve. Mezi nimi rostlo divoké ostružiní a šípky. To vytvářelo přirozený úkryt pro králíky a drobnou zvěř, ale člověku téměř znemožňovalo dostat se přes mýtinu, aniž by byl zcela poškrábán a nezpůsobil přitom nadměrně hluku. Jediným schůdným místem byla cesta, která vycházela z lesa a mířila přímo k bráně v palisádě.
V opevnění zářilo několik pochodní, ale okolí osvětlovalo jen stříbřité světlo měsíce. Hlídka na věžích se rozhlížela do okolí, ale dlouhá služba bez zvláštních událostí se podepsala na pozornosti mužů. Když se z lesa vynořily dva stíny, oči vojáků byly upřeny jinam a jejich mysl směřovala k vlastnímu hovoru než k možnému nebezpečí. Stíny se pomalu plížily podél cesty, kde byl dostatek úkrytů před nepozornýma očima hlídek a zároveň se dalo pohybovat po poměrně pevném terénu.
Když se stíny přiblížily na třicet stop k palisádě, jeden z nich cosi zašeptal. Druhý stín se náhle oddělil od země a vznesl se do výše. Záře pochodní osvětlila rytíře v zářící zbroji s blyštícím se mečem v napřažené paži. Hlídka na věži se konečně vzpamatovala, zářící postavu řítící se na ně nešlo přehlédnout. Mýtina se rozezněla prudkým zvoněním zvonu. “Poplááách”, křičel vyděšený hlas.
Velký výr sedící na vysoké větvi vzrostlého jilmu otočil svou hlavu směrem k neobvyklému zvuku. Svým ostrým zrakem spatřil hemžení dvounohých tvorů, kteří nefigurovali v jeho pestrém jídelníčku, a proto se rozhodl je nadále ignorovat, a raději dával pozor na zajíce, kteří se polekáni ostrým zvukem jali prchat ze svých nor.
Strážní na věži kvapně tahali zbraně z pochev, ale to už byl rytíř mezi nimi a první voják padl s proseknutým hrdlem, aniž by se zmohl na pořádnou obranu. Druzí dva se však okamžitě vrhli do protiútoku.
Druhý stín dole se mezitím postavil doprostřed cesty. Měsíc ozářil elfa v dlouhém plášti, který nesl výrazné stopy častého používání, byl na mnoha místech roztrhán a jeho barva se ani při nejlepší vůli již nedala určit. Elf rozpřáhl ruce a zašeptal další tichá slova, která zněla jako modlitba. Chvíli tak stál v nezměněné poloze a jen měsíční světlo se mihotavě lesklo na jeho zpocené plešaté hlavě. Pak se brána do hradiště otevřela a masivní závora, kterou by do závěsů jen stěží pověsil silný muž, odlétla na dvacet stop daleko.
Za branou bylo vidět několik přibíhajících mužů, kteří s vytaženými zbraněmi vyrazili směrem k čarodějovi. Náhle se vzduch nad cestou zavlnil a před zmatenými vojáky se objevila čtveřice mužů. Dva vypadali jako vojáci, ale pak by každý z nich musel patřit k jinému vojsku. Jeden byl vysoký, druhý pomenší, ale podsaditý a svalnatý. Jeden měl přímý pohled a nehybné rysy jakoby vytesané do kamene, druhý měl šikmé oči, v nichž se zračila lstivost vrozená jeho rodu, a rty ohnuté ve věčném úšklebku. Jeden bojoval vzpřímený a svým dlouhým mečem vládl jistě a s přehledem, zatímco druhý byl přikrčen a poskakoval hbitě jako lasička mávaje svou šavlí kolkolem, a její ostří v měsíčním světle vykreslovalo velké oblouky. Oba však bojovali se smrtící účinností. Meč i šavle v mžiku prolomily kryt nepřátel, a ti klesli mrtvi k zemi. Třetím objevivším se mužem byl trpaslík. Byl neuvěřitelně špinavý, vousy si patrně nestříhal a nečesal od doby, co mu vyrašily, a laciná kořalka z něj táhla na sto honů daleko. Přes svůj stav vládl sekerou překvapivě dobře a jedinou ranou přerazil nepříteli vaz.
Poslední muž, který se objevil v otevřené bráně hradiště, byl šlachovitý člověk středního vzrůstu. Na sobě měl pouze nuzný plášť z pytloviny a na hlavě klobouk, jehož původní tvar vzal za své patrně již před narozením svého nositele. Muž byl ozbrojen pouze sukovitou holí, na konci zaostřenou. Odvážně se vrhl na jednoho ze zmatených vojáků a uštědřil mu tvrdou ránu holí, ale bylo vidět, že z útočníků má v bojovém umění největší rezervy. Pokusil se ještě o jeden úder, ale to už se jeho protivník vzpamatoval, snadno se druhé ráně vyhnul a provedl výpad na nekryté břicho soupeře. Čepel se zbarvila krví a trhan padl v křečích na zem. Voják ho chtěl nejprve dorazil, ale pak viděl, že jeho nepřátelé mají vrch, a pustil se do dalšího boje.
Z dřevěných srubů postavených v opevnění začali přibíhat další vojáci. Pro útočníky to vypadalo špatně, možná byli lepší válečníci, než jeden každý z jejich nepřátel, ale těch bylo příliš mnoho. Na dvůr však vkročil plešatý elf. Rozhlédl se, aby zhodnotil situaci, pak zvedl ruce a začal mumlat zaklínadlo. Vzduch mezi jeho rukama jakoby nabýval na hustotě, proudící energie byla téměř hmatatelná. Náhle čaroděj mávl rukama, dvorem prosvištěla obrovská ohnivá koule a vybuchla v hloučku vojáků. Tři ze zasažených byli na místě mrtví a další byli zle popáleni. Přesto se nehodlali vzdát.
Boj na věži byl zakrátko rozhodnut ve prospěch rytíře, který bez větší námahy pobil i zbylé dva strážné. Podíval se na řež dole, načež neváhal a skočil do klubka bojujících. Dvěma seky složil do prachu dva překvapené soupeře, načež se octl proti přikvačivšímu veliteli opevnění. Oba muži na sebe krátce pohlédli, a pak se na sebe s urputností lvů vrhli. Byl to úchvatný pohled. Jeden jako druhý byli vynikající šermíři, jejich čepele se pohybovaly téměř nepostřehnutelnou rychlostí a jejich setkání doprovázely drobné odlesky jisker. Oba válečníci kroužili kolem sebe a co chvíli jeden vypadl, jen aby druhý odrazil jeho čepel v bleskovém krytu a přešel do protiútoku. Výpad střídal kryt, po kterém následoval další výpad. Celá scéna jakoby představovala jediný smrtící tanec.
Oba rekové neúnavně bojovali, přestože jim po těle stékaly vědra potu a krev prýštila z mnoha ran. Pak náhle došlo k poslednímu třesku zbraní a nastalo ticho. Velitel pevnosti měl ještě stále meč napřažen ke svému protivníkovi, ale náhle jeho chvějící se ruka začala klesat. Už nedokázal udělat krok, krev mu proudila z těla a odnášela potřebnou sílu. Pak padl obličejem na zem a vydechl naposled. Vítězný rytíř se rozhlédl po ostatních bojujících, kde jeho druzi právě dobíjeli poslední obránce. Klesl na kolena. Byl zcela vyčerpán a rovněž jemu prýštila krev z četných ran. Věděl, že být o jediný úder srdce pomalejší, byl by to on, kdo by tu ležel tváří v prachu.
Vítězové se shlukli kolem svého druha v pytlovinových šatech, který ležel bez hnutí na zemi. Všichni byli zpocení a zkrvavení, přičemž ne všechna krev byla jejich protivníků. Přesto jim povinnost velela nejprve pomoci nejhůř raněnému. Ledaže by se šli přesvědčit, zda není mrtev a tím pádem by ho bylo možno okrást. Trhan však ještě slabě dýchal. Ostatní ho tedy začali provizorně ošetřovat.

Myšilov se pobral z mrákot a pokusil se otevřít oči. Nebo že by se neprobral. Před sebou uviděl několik andělů. Je snad mrtev?
“Kurva, drž pořádně tu zasranou ránu, nebo ho nikdy nezašiju”, doneslo se k jeho uším jakoby z velké dálky.
Ne, tak nemluví andělé. To jsou siluety lidí ozářeny měsíčním světlem. Je tedy ještě živ. Ale stále nemohl rozeznat tváře, které se nad ním skláněly. Zvítězili přátelé nebo nepřátelé? Začal cítit, jak se znovu ubírá do říše snů. Jak se do této situace vlastně dostal?

“Pan Myšilov, starosta obce?”, otázala se žena středních let, když se otevřely dveře polorozpadlého domu, jehož stěny musely být podepřeny tlustými kládami, aby se nezřítily, a z nich vykoukla střapatá hlava.
“Ano ovšem”, odvětil dotyčný a zmateně pohlédl na několik ozbrojenců kolem.
“Jsem Arnúthien, možná jste již o mně někdy slyšel”.
“Ano, samozřejmě”, pokýval hlavou trhan. “Ééé, pojďte dál”, dodal po chvíli.
“Díky”, žena rázně vkročila do místnosti.

Myšilov kráčel směrem v hospodě. Z návštěvy gorganské princezny mu šla hlava kolem. Vysvětlila mu situaci v Gorganu a přestože jí mnoho nechápal, jedno bylo jisté: Arnúthien se rozhodla zmocnit trůnu. A k tomu potřebuje hrdinné vojáky ochotné bít se, a třeba položit život, za správnou věc. A také nájemné zabijáky schopné všeho.
Arnúthien se chystala vytáhnout do Goganu a potřebovala skupinu lidí, kteří by prováděli sabotáže v týlu. A na koho jiného se měla obrátit, než na Nurnské.
Svolal ostatní družiníky do hospody a tam jim vylíčil, co bylo třeba.
“Je někomu něco nejasného?”, zeptal se starosta nakonec.
“Bude tam chlast?”, ozvalo se z míst, kde proléval hrdlo starý opilec, trpaslík Beryl Sekera.
“To ne, ale za svůj podíl budeš moct určitě chlastat, co vydržíš”.
“Tak to abych si šel nabrousit svůj novej svazek dvouručních seker, co mi vyrobil Luncius”, zamyslel se trpaslík a šel balit.
“A neměli bysme nejdřív zvolit vůdce?”, ozval se Gerllod, důstojník gwendarronské armády, ale družinový nováček. “Každý oddíl by měl mít svého velitele, aby nedošlo ke zmatkům a hádkám, to se učí už na základní vojenské škole”.
“Nech si svoje rady”, otočil se na Moskyta Bašár-bej. “Stejně se ve vojenství vůbec nevyznáš”.
“Co plácáš? Nurnská vojenská katedra je nejlepší v zemi a možná na světě. To u vás na východě nemáte”, opáčil Gerllod.
“Che, my nepotřebujeme školy. Já na rozdíl vod tebe válčil s Čagotajci”.
“To je toho, pobíjet nějaký burany”, posměšně si odfrkl gwendarroňan.
“Ty toho tak víš s tý vaší školy”, ušklíbl se Bašár-bej. “Schválně, že nepoznáš, co je tohle za zbraně?”. Mukuřan vytáhl zmuchlaný pergamen s náčrtky několika zbraní.
Moskyt se na ně pečlivě zadíval. “Inu, tohle by moh být řemdich, tohle cepín a tohle je bojová zástava”.
“Všechno špatně”, zachechtal se východňár. “Tohle je přece jasný kropáč, budzogan a bunčuk”.
“Kecáš, to sou možná nějaký vaše klacky…”.
“Tak už toho nechte”, vložil se do hádky Myšilov, “jdeme hlasovat”.
“A co Sekera? Ten hlasovat nebude, když už šel balit?”.
“To je zbytečný, posledně odevzdal volební lístek, kde bylo napsáno jenom ‘ještě jednoho velkýho’, takže byl stejně neplatnej”.
“Ták”, upozornil na sebe Jeremiáš po sečtení volebních hlasů, “je jisté, že vůdcem této výpravy se stává Dolwen, válečník a mukuřan”.
“Bravo”, zvolal Bašár-bej, “bude velet našinec”.
“No, ehm, cože to teda máme dělat?”, otázal se vůdce, který byl svým zvolením poněkud překvapen a během Klabzejova vyprávění nedával zcela pozor.
“Máme dorazit do hospody Na provázku blízko gorganský hranice, tam se s náma sejde jistej Bral, špeh Arnúthien, kterej nám řekne, co a jak”, vysvětlil Dolwenovi Myšilov.
“Aha, tak mi ještě řekněte, kdo vlastně jede, ať si to můžu trochu srovnat v hlavě”, poškrábal se na neholené bradě novopečený vůdce.
“Tak určitě ty, potom já”, začal přepočítávat Rien Gwardith a rukávem si otřel zpocenou pleš, “dál Bašár-bej, Gerllod, Myšilov, Blathel. Pak tadyty nový, kroll Hrombuch a hobit Arki a nakonec tady Sekera”, kývl směrem k trpaslíkovi, který s batohem naloženým dobrým půltuctem těžkých zbraní a náhradním brněním, vešel do sálu.
“Hele, Beryle, máš vůbec koně?”, zajímal se Klabzej.
“Né, mám vlka”, odvětil trpaslík a poškrábal se na zadku.
“Já myslim koně na ježdění”.
“A co s takovim koněm?”, otázal se nenápadně opilec a nalil do sebe obsah sklenice, kterou před něj pohotově postavil hostinský Čipera.
“Kurva, to je hovado”, chytil se za hlavu Gerllod, “přece na koni pojedeš. Chápeš to? Pojedeš! Jak se tam chceš jinak dostat, pěšky?”.
“A jó, koně, to bych si moh koupit”, prohrábl si Beryl nemyté vousy.
“Tak mazej do Nurnu, protože zejtra ráno vyrážíme”.
“Až do Nurnu? A neměl by někdo koně tady?”.
“Neměl”, odvětil rázně Moskyt. “Mojí mamce všichni zařvali, když přitáhla Kloga”.
“Scháníte koně?”, otázal se pamětník Drsoul, který právě vešel do sálu, “právě mi nějakej chlápek jednoho nabízel. Když poběžíte, tak ho určitě chytnete”.
Několik lidí vystrčilo Beryla ze dvěří, aby tedy dohonil onoho pána, a sami vyrazili za ním.
Skutečně, u trosek bývalé radnice narazili na hubeného chlápka s koněm.
“Hej, chlape. Kolik chceš za toho koně?”, ozval se Gerllod.
“No jo, kolik?”, přidal se Sekera.
Muž se podíval po příchozích. Vypadali nebezpečně. Bude muset jednat opatrně. “Pětset zlatých”, nadhodil.
“Dobře, beru”, odvětil trpaslík. Nechtěl se zdržovat handlováním, protože právě dostal žízeň a svou pohotovostní lahev nechal v hospodě.
Příchozí pozvedl obočí. To ani nečekal. Když koně kradl handlíři Mákovi, nevšiml si, že je to herka nad hrobem. Ale nyní ho prodal daleko nad cenou.
Sekera na další nečekal a vyrazil k hospodě.
“A peníze?”, otázal se neznámý, ale trpaslík nedokázal myslet na nic jiného než korbel pěnivého moku. Handlíř i s koněm tedy vyrazil za ním.
V hospodě z něj peníze dostal, když se Beryl po několika locích uklidnil a dokázal opět chvíli chladně uvažovat. Cizinec se dal s ostatními do řeči a zaujal ho jejich způsob obživy.
“Jak se vůbec jmenuješ, chlape?”, otázal se po chvíli kdosi.
‘Zarzan Světloplach’, blesklo mu hlavou, ale pak si to rozmyslel. Přece ty lidi ještě moc nezná a nemůže jim důvěřovat. “Houba”, oznámil, vydávaje za své jméno kumpána z nurnského podsvětí.
“A nechceš jet s náma?”, navrhl Bašár-bej. “Jako živý štít”, pošeptal s úšklebkem vedle sedícímu Dolwenovi.
Zarzan zapřemýšlel. Potřeboval by se na nějaký čas z Nurnu ztratit, aspoň než se zapomene na tu trapnou záležitost s lidmi z gangu Leklé ryby. A taky to vypadalo, že pánové jsou při penězích, od nichž by jim mohl snadno odlehčit.
“No dobře, proč ne?”, odvětil s úsměvem.

* * *

Situace v Gorganském království se posledních několik let v podstatě nezměnila. Vojska krále Trimika a prince Dijarda spolu sváděly šarvátky, ale došlo jen k nemnoha řádným bitvám. Trimikova vojska se podvakráte v letech 1057 a 1059 pokusila proniknout přes linii hranic, nejprve na západě a později na východě. Roku 1057 při extrémě nízkém toku Ainasir postavili Trimikovi lidé provizorní most a pronikli na severní břeh. Dijardovi muži byli nuceni se stáhnout a útočníkům se podařilo proniknout i do městce Altruin, a než byli vytlačeni, dobrá čtvrtina domů lehla popelem. Pak se však prudce zhoršilo počasí a po několikadenním dešti most přes Ainasir spadl. Útočníci tak byli odříznuti od potravy a byli nuceni pokusit se opět o dobytí Altruinu. Byli však na hlavu poraženi a jen nemnohým se podařilo dostat se zpět na jižní stranu řeky.
Při druhém pokusu byl veden útok na brody říčky Břilá. Útočníci ovšem narazili na nečekaný odpor a přes říčku se dostali jen za cenu vysokých ztrát. Vyplenili několik blízkých vesnic, ale před posilami ze severu se stáhli zpět do původních pozic.
Dijard proti tomu podnikl jediný pokus o průnik na jih. Bylo to v zimě roku 1058, kdy jeho vojska využila neobvykle tuhé zimy a překročila zamrzlou Ainasir. Následně oblehla a dobyla tvrz Osk, jejíž posádku se podařilo nečekaným úderem překvapit. Původním záměrem zřejmě bylo tvrz dobýt a obsadit silnou posádkou, což by umožnilo kontrolovat značnou oblast jižně od řeky, ale při dobývání byla tvrz vypálena a nepoužitelná. Dijardovy oddíly svedly bitvu ještě s příchozími posilami, ale špatné počasí je donutilo stáhnout se zpět přes řeku.
Třetím nezávislým územím v Gorganu bylo panství barona Hynka z Kozího vršku. To však zůstávalo stranou pohledu obou hlavních stran. Jim bylo totiž jasné, že baron nemá možnost ucházet se o trůn a že jejich konečné vítězství by znamenalo i jeho podrobení. Jím ovládané území také nebylo příliš důležité. A jedna z důležitých věcí byla naděje obou stran, že se baron nakonec přikloní na jejich stranu a stane se rozhodujícím jazýčkem na vahách.
Baron se v Gorganu v podstatě nijak politicky neangažoval, naopak se zabýval svými záležitostmi na východě, kde dosáhl značného vlivu, a rovněž díky tomu ho ostatní nebrali jako rovnocenného protivníka v boji o nadvládu v Gorganu. Na jeho gorganském panství došlo jen k několika srážkám, zejména s lupiči a renegáty, ale rovněž z vojáky obou ostatních pánů, kteří chtěli plenit jeho území. Baron nemusel živit tolik početné vojsko jako ostatní a navíc měl přístup ke zlatým dolům a kupecké stezce na východě, a jeho poddaní tudíž nebyli zatíženi tak drakonickými daněmi, jako jejich soukmenovci v ostatních částech království.
K jediné významnější bitvě došlo roku 1058, kdy se baron Hynek vydal na území svého souseda hraběte Kralka. Ten v době Trimikovy vlády získal značný vliv a jako jeden z mála začal vyzývat k tažení proti Hynkovi, s nímž měl již dávno spory. Vše vyvrcholilo, když hraběcí muži oblehli ves Mertov na baronově území, a začali vybírat daně. Přivolané baronovy oddíly byly odraženy a Kralkovi vzrostlo sebevědomí. Baron Hynek však neváhal, svolal své muže a zatlačil Kralka do jeho hradu, který oblehl a vyplenil. Při obléhání padl Kralk i jeho dva synové a jeho rod tím pádem ztratil zcela vliv.
V tomto boji se prokázala užitečnost cesty na východ do Gennu, kterou baron nechal vybudovat, neboť po ní bylo možné v krátké době přivést posily. Z Gennu a ostatních východních měst si pak baron pozval inženýry, kteří pak postavili několik obléhacích strojů použitých při obléhání Kralkova hradu.
Jelikož Trimik nechtěl oslabovat své síly na severní hranici odvetou proti Hynkovi, která by tohoto také najisto vehnala do Dijardovy náruče, a možná byl i rád, že se zbavil nepohodlného a mocichtivého hraběte, řešil celou záležitost diplomatickou cestou a situace na hranicích s baronovým panstvím se uklidnila.

* * *

Hostinec byl tichý a temný, až na pár mihotavých světýlek hořících svíček, které osvětlovaly několik oken. Nebylo sice ještě tak pozdě, ale přesto byl hostinec ztichlý. Žádný zpěv opilců a řinčení sklenic se tu dnes neozývalo. A zakrátko zhasla i poslední svíčka a hostinec se pohroužil do temnoty.
V té chvíli se od blízkého lesa oddělilo několik postav. Pět jich zamířilo přímo ke vchodu do výčepu, zatímco zbylé tři obešly hostinec zezadu a tam vyčkávaly. Mezi nimi byl elf v dlouhém obnošeném plášti s mnoha dírami, měsíční světlo rozpustile poskakovalo na jeho holé hlavě. Vedle něj šel člověk ve vysokém plstěném klobouku, který už dávno pozbyl svůj původní tvar. Spod něj trčely chomáče vlasů a vousů, které nikdy nepoznaly břitvy či nůžek, tím méně vonných mastí a vody pouze tehdy, když pršelo. Muž už dávno nevnímal drsný plášť z pytloviny, na jehož nepříjemné škrábání po těle si za léta jeho nošení zvykl. Skupinku vedl malý hobit, na jehož schopnost vycítit včas jakékoli nebezpečí oba ostatní muži spoléhali.
Druhou skupinu tvořili čtyři muži od hlavy po paty oblečeni v brnění. Tři byli lidé, jeden byl trpaslík. Ten šel o krok pozadu a nenápadně si přihýbal z malé lahvičky. Na pach kořalky, který ho obklopoval, si ostatní už zvykli. Dva muži vypadali skoro stejně. Stejné, vojenské držení těla, stejně strohé rysy, stejně sebevědomý výraz ve tváři. Jen ten vyšší z nich měl mírné východní rysy a trochu sešikmené oči, obličej druhého zas zdobila pěstěná bradka. Třetí muž byl východňár na první pohled. Šel přikrčen a neustále se rozhlížel na všechny strany, svou šavli stále pohotově připravenou k úderu. Posledním v této skupině byl mladý elf v temně fialovém hedvábném plášti. Jeho zelené oči se jako oči kočky leskly v temnotě a pečlivě učesané havraní vlasy mu spadaly na ramena.
Menší skupina obešla hostinec a došla k zadní brance na dvůr. Elf zkusil otevřít, ale závora byla zavřena. Jeho pokus však neunikl pozornosti.
“Kdo je tam?”, ozval se hlas ze dvora od stájí.
Odpovědi se mu však nedostalo, z hostince se ozvala rána a praskot dřeva, nepochybně značící vyrážené dveře. Za několika okny se rozhořely svíce.
Větší skupina došla ke vchodu do hostince a trojici mužů dveře nemohly odolat. Ti vběhli dovnitř a zaujali pozice u dveří pod schody do patra. Tudy museli nahoře ubytovaní sejít dolů. Slyšeli nahoře dupot nohou a křik a připravovali se na obranu. Vtom se otevřely dveře za výčepním pultem a objevil se v nich tlustý hostinský v noční čepici se svící v ruce.
“Co tu chcete, lotři? Okamžitě vypadněte”, zvolal ten dobrý muž, ale pohled na čtveřici po zuby ozbrojených mužů jeho hlasu na přesvědčivosti nepřidal.
“Umlč ho, Gerllode”, přikázal vysoký válečník.
Druhý válečník s bradkou se ladně přenesl přes pult a jedinou ranou jílcem za ucho poslal hostinského do říše snů.
Náhle se ve dveřích objevil trhan v klobouku, který oběhl hostinec. “Vyskakují z oken na dvůr”, zařval na ostatní a všichni vyběhli ven.
Před stájemi se střetli se sedmi ozbrojenci vyvádějícími koně. Ozval se skřípot mečů tažených z pochev a vzápětí muži stáli proti sobě. Obránci sice měli početní převahu, ale na straně útočníků stály větší bojové zkušenosti.
Dva muži padli při prvním náporu, ale zbylí kontrovali protiútokem a brzo všem zúčastněným tekla krev z několika ran. Pouze elf stál v pozadí a prováděl jakési zaříkávání. Vzduch nad hlavou se mu tetelil a jakoby houstl. Pak elf rozpřáhl ruce a vyslal neviditelný proud energie kupředu. Jeden z vojáků odlétl a narazil do zdi. Přiskočil k němu trpaslík a sekerou mu rozpáral břicho. Vzápětí však dostal ránu do zad a ucítil, jak mu něco stéká po těle. Soudek jeho nejoblíbenější slivovice. Otočil se, a jako smyslů zbavený se vrhl na nepřítele. Nekoukal se nalevo ni napravo, nevěnoval pozornost obraně, soustředil se jen na to pobít ty barbary, kteří mu zničili jeho jedinou lásku.
Náhle se na dvoře objevili další tři muži. Dva byli vojáci jako ostatní, ale třetí měl na sobě stříbrem zdobenou zbroj, helmu s velitelským chocholem a vyšívaný plášť. Všichni se vrhli na zkrvavené útočníky. Ve stříbře oděný velitel zaútočil na šílícího trpaslíka a zasadil mu těžkou ránu. Ten se otočil a v jeho očích se zračila touha po pomstě za rozlitou kořalku. Jeho sekera prosekla pancíř, jako by byl z papyru. Krev vytryskla a potřísnila drahocenný plášť. Muž zavrávoral, ale zranění nebylo smrtelné, a tak provedl další výpad. Trpaslík však jakoby necítil svá zranění. Brnění na něm viselo v cárech, na tváři měl hlubokou jizvu a na jedno oko zalité krví téměř neviděl, z rány na boku se mu draly ven vnitřnosti a na jednu nohu nemohl téměř došlápnout, ale to ho nemohlo zastavit. Stále stál na nohou a rozháněl se svou sekerou. Byl to strašný boj.
“Hele, tam už se nějak dlouho bojuje. Neměli bysme se tam podívat?”, zeptal se malý hobit plešatého elfa, zatímco oba stáli za zdí a slyšeli řinčení zbraní a výkřiky raněných. Trhan je opustil již před hodnou chvílí, aby varoval ostatní, že jejich oběti vyskakují z oken na dvůr.
“Máme hlídat tohle okno, aby nikdo neutek”, odvětil elf a dál pozorně sledoval nehybné stavení.
“Ale už bojujou docela dlouho, co když už tam je?”, namítl hobit.
Elf se zamyslel. Kdyby celý hostinec vypálili, byl by pokoj a nemusel by se namáhat přemýšlením. Vždyť je to tak pracné. To by se u nich v Trindindolu stát nemohlo. Tam nikdo nepřemýšlí.
“Tak co?”, přerušil jeho rozjímání netrpělivý hobit.
“Tak víš ty co, já tě vysadím na zeď, a ty zjistíš, co a jak”.
Jak, řekl, tak udělal, a zakrátko se hobit octl na zdi. Tam jen vyvalil oči.
“Tak co?”, elfa začala přemáhat zvědavost.
“Poď dovnitř a podívej se”, špitl hobit ze zdi. Tak se elf opřel do dveří a ztrouchnivělé dřevo pod jeho vahou rychle povolilo.
Naskytl se mu pohled na dvůr pokrytý mrtvolami, z nichž ne všechny byly jejich nepřátel.
“Zachráníš ho?”, ptal se zrovna černovlasý elf trhana v klobouku, který se skláněl nad válečníkem s bradkou a snažil se zastavit krvácení.
“Přežije, ale Bašár-bejovi a Sekerovi už nepomůžu”, odvětil smutně tázaný.
“Á, pán se přišel podívat”, všiml si příchozího elfa vysoký východňár a opřel se o stěnu, aby se udržel na nohou. Ostatní se k němu otočili.
“Kde si, kurva, byl?”, zařval trhan.
“Ech, hlídal sem, aby neutekli”, špitl elf. Hrozivá scéna mu vzala dech.
“To nám ale bylo hovno platný, měl si bejt tady”, křičel trhan, a kdyby právě neutahoval obvazy, možná by se na elfa vrhl.
“Omlouvám se”, zašeptal elf a skoro ho nebylo slyšet.
“Už se nehádejte. Měli bysme obrat mrtvoly a zmizet”. Vůdce život naučil být realistou.

* * *

Vojenské i diplomatické schopnosti barona Hynka z Kozího vršku se nedají nijak zpochybnit. Jistě mu velice prospěl objev zlata v okolí Gennu, které značně posílilo jeho moc a dovolilo najmout žoldnéřské oddíly. Lze jen spekulovat, co by se stalo, kdyby zlato zůstalo neobjeveno, ale schopnosti baronovy by ho jistě i tak dovedly na vrchol moci, jen by snad cesta byla komplikovanější.
Když baron vyhlásil nezávislost na gorganské koruně, mnozí prorokovali jeho rychlý pád. Byl nejslabší ze všech tří frakcí a nikdo tehdá netušil, že se konflikt protáhne na tak dlouho. Baron však dal chytře najevo, že neusiluje o zisk trůnu, čímž se pro ostatní nestal rovnocenným soupeřem. Nestal se překážkou v jejich boji o gorganský trůn a obě strany byly rády, že když už není jejich spojenec, není ani spojenec jejich nepřítele.
Baron jasně naznačil, že ho situace v Gorganu nijak zvlášť nezajímá, a věnoval se převážně politice na východě v oblasti nezávislých městských států. A věnoval se jí s mnoha úspěchy. Roku 1057 došlo ke střetu dvou měst v sousedství Gennu. Jednalo se o města Navami a Illakis. Navamští v této válce utrpěli katastrofální porážku a uvažovali o bezpodmínečné kapitulaci. Baron Hynek však tajným nátlakem, sliby i úplatky zajistil, aby městská rada požádala právě jeho o vojenskou pomoc. Jeho žoldnéřské oddíly tak vstoupily jako spojenci do města, a už v něm jako ochrana zůstaly. Illakisští se nového nepřítele nezalekli, ale podcenili baronovy žoldnéře i jeho válečné schopnosti. Jejich armáda byla poražena a město obsazeno.
Vojenské vítězství však bylo pouze prvním krokem ke zvýšení vlivu v oblasti, neméně důležité bylo si vydobytý vliv udržet. Baron však vynikal i v diplomatických schopnostech. V obou městech ponechal u moci volené rady, které stále spravovaly město, a do nichž baron zasahoval jen v důležitých otázkách. Rozpustil beztak zdecimované armády a nahradil je svými žoldnéři, za jejichž ochranu platila města poplatek. Také se zbavil svých vlivných odpůrců, většinu jich ovšem pod nějakou záminkou nechal odsoudit samotnou radou. V Navami se obvykle jednalo o vlastizradu, kdy baron využil nesouhlasu svých odpůrců s jeho pozváním, zatímco v Illakis bylo vhodnější použít cejch válečného štváče.
Díky faktickému obsazení těchto měst obsadil baron Hynek také severojižní obchodní cestu, která během gorganské války získala na významu a místo Gorganem se začasté jezdilo právě tudy. Kvůli ní také vlastně Navami a Illakis zahájily válku, z níž měl však právě baron největší prospěch.
Baron Hynek se i nadále věnoval politice na východě spíše než zamrzlé situaci v Gorganu. Smluvně navázal spolupráci s několika dalšími městy a velmi podporoval obchod vzkvétající o to víc, o co Gorgan chřadl.
Jeho protivníkem v kraji byl zejména městský stát Tilbar a jeho spojenci, kteří v baronově přítomnosti spatřovali hrozbu pro svou suverenitu. Tilbar byl dlouho nejmocnějším městským státem v oblasti, ale v době baronova příchodu jím zmítaly vnitřní spory. Roku 1057 se však tilbarští znovu sjednotili, i když přesnější by bylo říci, že jedna ze stran konečně jednoznačně zvítězila, a začali brojit proti baronově přítomnosti. Že dojde k válce bylo zřejmé, a ta také vypukla na podzim roku 1057. Došlo k několika střetnutím, ale k opravdu těžké boje nastaly až na jaře příštího roku.
Baron nehodlal nechat nepřítele převzít iniciativu a vypravil se svým vojskem na tažení na jejich území, ale po několika těžkých bojích byl nucen se stáhnout. Mezitím se však věnoval diplomacii. Baron využil staré spory mezi jednotlivými městskými státy a poštval je proti sobě. Jednota Tilbarské koalice tak dostala povážlivé trhliny. Tilbarští chtěli pozvednout morálku rozpadající se koalice a pokusili se dobýt Navami, ale odešli s nepořízenou a jejich ztráty byly značné. V létě pak konečně došlo k rozhodující bitvě. Té se baron do té doby snažil vyhnout, neboť zpočátku nebyl poměr sil pro něj příliš výhodný. Nakonec však zahnal nepřítele do kouta a Tilbarské porazil. Následně baronovy jednotky oblehly a posléze dobyly město Kapuk, které se přes smlouvu s baronem postavilo na stranu tilbarských, a toto připojil ke své doméně.
Pro barona tím válka skončila, podepsal výhodné smlouvy se svými nepřáteli a získal od nich vysoké válečné úhrady. Ne tak tilbarští. Ti museli čelit dalším útokům od těch, které kdysi porazili a jež se nyní po oslabení Tilbaru chtěli pomstít za spáchaná příkoří. Tilbar tedy neměl klid na pokus o ohrožení baronovy pozice a ten se stal hlavní silou mezi městskými státy.

* * *

“No, pánové. Jistě víte, že Draff Simell je velitelem všech jednotek situovaných v jižním Gorganu. Víme, že se nepodílel na zvraždění krále a naopak čelil pokusům o sesazení z tohoto postu Trimikem. Přesto se neodvážil novému králi postavit přímo a uznal ho. Disponoval, a dosud disponuje, velkou silou, ale neodhodlal se stát se samostatnou stranou v tomto konfliktu. I tak se jeho moc značně zvýšila. Za slib loajality si totiž od Trimika vymohl nevměšování do svých záležitostí a stal se tak vlastně pánem v jižním Gorganu.
V této situaci se ovšem dopustil několika, řekl bych, přehmatů. Většinou šlo o podivhodné rozsudky, úplatky či zpronevěry. Svého času se také zapletl s jistým Kryllem. O tom se tvrdilo, že prováděl nějaké nekromantské praktiky. Za to by ho, pochopitelně, čekala smrt, ale Simell vyšetřování zastavil a Kryll zmizel. Jak jsme zjistili, podařilo se mu uloupit několik kompromitujících dokumentů proti Simellovi. Ty dokumenty bychom potřebovali. Je nezbytné Simella přesvědčit, aby se se svým vojskem připojil ke královně a jakýkoliv argument je dobrý. Vypátrali jsme místo, kde se Kryll nejspíš skrývá a na vás bude, abyste tam dojeli”.
Bral dokončil řeč a svlažil hrdlo pivem. Hledělo na něj několik párů nelítostných očí.
“Tak nekromant, jo? To tam může mít taky nemrtvý”, nadhodil Rien Gwardit, trindindolský mudrc, i když spíše by se dalo říct mudrlant.
“Inu, dalo by se to předpokládat”, pokrčil rameny Bral.
“Ale co, těch už sme pobili”, ušklíbl se Dolwen, dezertér mukurské lidové armády.
“A kde to vůbec je?”, zajímal se Menhorian Blathel, mladý elf s nezkrotným zájmem o vědění jakéhokoliv druhu.
“Na jednom osamělém statku necelý den jízdy na východ. Zřejmě tam ale nebude sám”.
“Jo, budou tam s nim ty nemrtví”, doplnil Klabzej Myšilov, liscannorský trhan a také starosta.
“A jak to najdem?”. Blathel byl praktičtějšího rázu.
“Na to jsem vám přivedl tohoto pána. Ukáže vám cestu a může vám i pomoct”, ukázal Bral na vedle sedící postavu. Byl to elf rozcuchaných slámových vlasů v temně rudém, značně špinavém plášti. Co však na něm každého muselo upoutat na první pohled byl značný předkus. Jeho křivé řezáky trčely kupředu a hyzdily jeho elfí obličej.
“Ahoj, já fem Machiáf”, pozdravil dotyčný.
“Tak vítej, Machiáfi”, opětoval pozdrav Klabzej.
“Nedělej fi fe mě frandu, jó”, zamračil se elf.
“Co? Dyť si řikal, že se menuješ Machijáf”, podivil se druid.
“Machijáf. Ch jako chejfír nebo chuláf a f jako fnek nebo fotek”.
“Fnek nebo fotek?”.
“Nefikám fnek nebo fotek, ale fnek nebo fotek”.
“A to je rozdíl?”.
Ještě se chvíli dohadovali, zatímco Menhorian Blathel něco zuřivě škrábal na kus pergamenu. “Mám to”, vykřikl nakonec. “Je to gejzír, guláš a šnek nebo šotek. Ty si Magyjáš!”.

Byl krásný letní den. Osamělý statek stál uprostřed polí. Ta však nepoznala rydlo už po dlouhý čas a plevel již dávno zadusil všechny zárodky obilných plodin. Ale tak teď v Gorganu vypadala většina polí, muži bojovali ve válce a neměli čas na obdělávání země.
Kolem zmíněného statku byl klid. V dohledu nebyla živá duše. A přece jakoby se plevel ohýbal pod neviditelnou vahou. Vtom ticho prořízl výkřik: “Poplách!”. Na dvůr vyběhlo několik mužů s meči. Chvíli se dohadovali, a pak vyrazili bránou ven a oběhli několikrát statek dokola. Nakonec se sešli zase u vchodu a k nim se přidal malý hobit v zástěře.
“Já někoho cejtil, jsem si jistej”, řekl hobit ostatním.
“Ale nikde neni nikdo vidět”, odvětil jeden z ozbrojenců.
“Na rohu za kuchyní je trochu slehlá tráva, jakoby tam někdo šel, ale neni to moc dobře vidět”, oznámil druhý. “Těžko by se to dalo sledovat”.
“Ale je to podezřelý, řeknem to šéfovi a ten vymyslí, co dál”, zakončil další a všichni zmizeli opět ve statku.

Po nějaké chvíli se na poli počalo ozývat chřestění, jako když se tře kov o kov. Stále ale nebylo nikoho vidět. Také se otevřela brána do statku, ale zavřela se, aniž by někdo vyšel. Nebo že by přece jen někdo vyšel?
“Někdo tady je”, ozval se náhle výkřik.
“Kde?”.
“Nevim, někde tady”.
“Ticho!”.
Zmatené výkřiky umlkly a kolem statku zavládlo opět ticho. Ale bylo to podivné ticho. Ticho plné očekávání. Ticho husté jako vzduch před bouří.
Náhle se na louce objevily dvě postavy. Vyšší patřila rytíři v lesklém brnění se zahnutou šavlí v ruce, jehož sešikmené oči prozrazovaly východní původ. Druhým mužem byl elf v otrhaném plášti, jehož holá lebka se v letním slunci začala rychle potit.
“Támhle jsou”, ozval se výkřik a vzápětí třesk mečů o sebe.
Náhle se na pláni objevilo několik dalších mužů a hned se pustili do boje. Vedle plešatého elfa se objevili další dva, jeden světlovlasý s neobvyklým předkusem a druhý s dlouhými, pečlivě rozčesanými havraními vlasy spadajícími na ramena v elegantních loknách. Kolem nich se do boje pustil další muž ve zbroji, na rozdíl od prvního ozbrojen mečem, a podivné individum v plášti z pytloviny a se špičatým kloboukem na hlavě, v ruce svírající zašpičatělou hůl. Proti nim stálo pět mužů ozbrojených meči a oděno do různých nesourodých kusů zbroje. Dále se objevili dva hobiti s kušemi.
Zadrnčely tětivy kuší, zasvištěly ostré čepele, vzduch se zatetelil, když čarodějové začali přepracovávat realitu a splétat smrtící kouzla. Do země se začala vsakovat první krev. A aby nebylo zmatku málo, opět se otevřela brána, a z ní vystoupila trojce postav. Nesnesitelný pach shnilého masa se šířil kolem nich a pohled na jejich rozpadávající se těla přinášel nutkání zvracet. Ghúlové, jedni z nejodpornějších nemrtvých. Ihned se potácivě vrhli do boje. První se objevil před východňárem v lesklé zbroji, a ten mu sekem obouruč rozpáral břicho i hrudník. Nemrtvého však nešlo zastavit tak snadno. Ještě padaje na zem stačil rytíři vytrhnout kus masa ze stehna. Ten pocítil palčivou bolest, ale nevěnoval jí pozornost. Náhle však zjistil, že ho svaly odmítají poslouchat, a svalil se do hlíny.
Druhý rytíř rovněž přiskočil a sekl do odporného tvora. Ten, necitlivý k bolesti, zaryl pařáty do svého nepřítele. Bojovník cítil, jak ho opouštějí síly, a plnou vahou nalehl na meč zaražený v těle obludy. Oba skončili na zemi a zůstali bez hnutí ležet.
Kolem třetí nestvůry náhle vyšlehly plameny. Tvor necítil bolest a vytrvale pokračoval vstříc svým nepřátelům, ale plameny stravovaly jeho, jen díky temné magii fungující svaly a šlachy, až konečně definitivně vypověděly poslušnost a tvor padl na zem, kde se změnil v hromadu spáleného masa.
V bráně se objevili další dva hobiti a vystřelili ze svých kuší po vetřelcích. Jeden však vzápětí padl s podříznutým hrdlem a vedle něj se objevil jiný hobit, oděný v kroužkovou košili s mečem zrudlým krví v ruce.
Nakonec na scénu vystoupil poslední aktér tohoto hrozného divadla. Člověk oděný v černém plášti, krátkých černých vlasů a pergamenově bílé pleti. A v jeho očích bylo lze přečíst moc a zlobu. Vystoupil z brány svého statku a pronesl slova moci. Hobit, který byl nejblíže, odlétl několik sáhů daleko a zůstal bezvládně ležet. Z koutku úst mu pomalu začal vytékat pramínek krve. I ostatním útočníkům se podlomila kolena pod náporem neviditelné síly, ale zůstali na nohou připraveni na rozhodující souboj. Plešatý elf zavřel oči a soustředil svou vůli na nepřítele s jediným úmyslem - zabít.
Nekromant zavrávoral. Takovou moc nečekal. Nečekal vůli, která ovládala tajemství tisíců generací elfích učenců. Ta ho přemohla a zatlačila zpět. Ale nebylo vyhráno. Temná postava spolu se dvěma hobity zmizela za branou, a ta se zavřela. Venku zůstal obraz zkázy. Ležící těla mrtvých i těžce raněných se mísila v podivné obrazy smrti a zmaru. A mezi nimi pouhá čtveřice hluboce oddychujících postav. Čekaly, co se bude dít, a nemusely čekat dlouho.
Brána se náhle rozlétla a vyjela trojce mužů na koních. V čele se řítila temná postava nekromanta skloněná na koňské šíji, a za ním se dva hobiti snažili udržet v sedle cválajících koní. Nejrychleji se vzpamatoval černovlasý elf, mávl rukou a vykřikl několik nesrozumitelných slov. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Vedoucí kůň náhle ve zběsilém trysku ustrnul, jak mu přestaly fungovat svaly na těle. Následoval hrozivý pád a kůň i jezdec skončili na zemi za odporného zvuku lámaných kostí. Kůň sebou ještě několikrát cukl, vykopl nohou a zdechl. Jezdec zůstal s nepřirozeně zkroucenými údy ležet bez hnutí. Všichni unaveně vydechli. Boj skončil. Bylo slyšet jen vzdalující se dunění kopyt koní prchajících hobitů a krákorání havranů, kteří se slétali hodovat na místě zkázy.

* * *

O tom, co se dělo s princeznou Arnúthien mezi lety 1055 a 1060, není mnoho známo. Jisto je, že po vraždě svého strýce Drumora prchla, a podařilo se jí ukrýt před pronásledovateli z obou znepřátelených táborů, které v Gorganu bojovaly o moc. Nevíme přesně, co dělala v tomto období, ale pravděpodobně situaci v Gorganu pozorně sledovala. Bylo více než jasné, že obě strany, které v konfliktu soupeřily, by ji použily jen jako manželku, čímž by legalizovaly svůj nárok na trůn. Byla tu však ještě strana třetí.
Kdy se spojila s baronem Hynkem z Kozího vršku není známo, ale jisto je, že se dohodli na tom, jak získat gorganský trůn pro jeho právoplatnou dědičku. Svatba proběhla patrně během roku 1059, ale oficiálně se Arnúthien objevila po boku baronově až na jaře roku 1060. Není však pochyb, že mezitím byly kontaktovány spolehlivé osoby na gorganském území. Arnúthien i Hynek dobře věděli, že lid je unaven válkou a touží po jejím ukončení. Ona by pak mohla být pro lid novým příslibem lepších zítřků.
Baron Hynek roku 1059 vykonal nezbytné přípravy na tažení do Gorganu. Najal množství nových žoldnéřů a vybavení. Ovšem všechny ponechal na východě, aby v Gorganu neměli ani stín podezření, že se chystá radikálně změnit svou politiku a obrátit se na západ.
Situace v Gorganu na jaře roku 1060 nebyla vůbec veselá. Úroda nebyla z nejlepších a ještě jí většina byla zabavena na výživu vojska. Stejně tak dobytek i koně. Cena jídla povážlivě stoupala a mnoho zboží nebylo vůbec k sehnání. Dezerce v armádě se množily a bandy uprchlíků rabovaly kraj. Přes vysoké daně byly vojenské výdaje ještě vyšší, a snad proto král Trimik nechal vyslat prospektory na západ, do oblasti bývalých trpasličích dolů, opuštěných od válek na počátku století, aby tam zkusili objevit zlato. To se skutečně podařilo a Trimik také nechal tuto informaci zveřejnit, což vyvolalo v jeho vojácích novou naději na řádnou odměnu. Ve skutečnosti však byla nalezená zlatá žíla velmi malá a zisk z ní prakticky nulový, ale to se ukázalo až po skončení války, během níž byl důl opět zavalen. Jestli šlo o záškodnickou akci Dijarda, Arnúthien nebo rozhořčených trpaslíků není známo.
Princ Dijard měl na severu obdobné problémy. Navíc důvěra jeho lidí v jeho schopnosti již dávno poklesla. Ač se původně stal pro mnohé symbolem boje proti uzurpátorům, později by mnoho lidí vidělo na jeho místě raději někoho jiného. Jediné, co spojovalo jeho vojsko, byl boj proti Trimikovi.
V této situaci se na jaře roku 1060 vojsko barona Hynka z Kozího vršku přepravilo přes východní kopce z Gennu do Gorganu a Arnúthien se prohlásila královnou.
Jen málo lidí bylo na tento okamžik připraveno, většinu dokonale zaskočil. Už několik dní po zprávě o příjezdu Arnúthien do Gorganu se zcela rozpadlo Dijardovo vojsko. Lidd Darský, guvernér severu ještě z doby krále Gorandira, se prohlásil za poddaného Arnúthien. Mnoho velitelů, zejména generál Den Griart, vedlo své oddíly na území barona Hynka, aby se připojili ke královně. Princ Dijard zůstal prakticky bez podpory a chtě nechtě musel Arnúthien uznat královnou.
Trimikovi muži však nemohli využít náhle nechráněných hranic a vtrhnout na sever. Od východu se blížila větší hrozba. Navíc v oddílech složených z gorganských vojáků došlo k mnoha dezercím, takže Trimik se teď mohl spolehnout již jen výhradně na žoldáky. Mnoho šlechticů, kteří nebyli namočeni do převratu a vraždy krále Drumora, ale uznali Trimika za krále, ho nyní opustilo a přidalo se ke královně.
Baron Hynek vedl svou armádu přímo k hlavnímu městu. Tam také Trimik shromáždil své vojsko, aby se postavilo na odpor. Není zřejmě náhodou, že v této době byl zavražděn generál Grantend z Heddu, jeden z nejschopnějších vojenských mozků na straně krále Trimika. Další velkou ranou pro Trimikovo vojsko byla dezerce Draffa Simella, vojenského velitele jižního vojska. Ten prohlásil Arnúthien za právoplatnou královnu a vytáhl z jihu na Gorgan.
K bitvě došlo 17. předradostin 1060 na dohled královského města Gorganu. Přes všechny rány, které Trimikovo vojsko postihly, představovalo toto ještě stále velkou sílu, s níž bylo třeba počítat. Boj však rozhodlo větší taktické umění barona Hynka a rovněž morálka jeho vojáků. Trimikovo vojsko bylo navečer již minulostí. Baronovy jednotky ovládly bitevní pole a okolí Gorganu. Samotné město Gorgan bylo prakticky nebránitelné, ale baronovy oddíly tam přesto vstoupily až druhý den a po krátkých šarvátkách dobyly královský palác.
Král Trimik byl nalezen mrtev ve svých komnatách, zavražděn neznámo kým. Většina ostatních vzbouřenců se zbytky vojska prchla na západ, kde se opevnili v Borenu. Ten padl o měsíc později. Některým se zřejmě podařilo z Gorganu uprchnout, ale nejdůležitější vůdci převratu, mimo jiné Darkel Zloden, Dristin Odgen i markrabě Soulit z Krozinu, buď padli v boji nebo byli popraveni.
V hodovanu 1060 už byl celý Gorgan definitivně ovládnut vojsky královny Arnúthien. Většinu obyvatel překvapilo, že hodlá vládnout sama a králem se tedy nestane její manžel, jak bylo v Gorganu do té doby zvykem. Většina obyvatel, kteří byli rádi za ukončení vleklého konfliktu, ji však podporovalo, a tradicionalisté raději moc nahlas nemluvili, aby zbytečně neupozorňovali na sebe a své činy za vlády Trimikovy. Tak se Arnúthien stala první královnou na gorganském trůně.

* * *

“Splnili sme tři úkoly a teď se můžeme flákat”.
“Jo. Důl sme zasypali, vojevůdce zabili a materiály sebrali”.
“A nedostanem už prachy?”.
“Ne, až princezna vyhraje”.
“Jestli vyhraje”.
“Kurva”.
“No jo, kurvy, to bysme si mohli něco užít, aby rychlejc ubíhal čas”.
“Můžeme se vožrat jako včera”.
“To při tom můžem taky”.
Vůdce Dolwen tedy sebral dosud utržené peníze a vyrazil do nejbližšího veřejného domu najmout několik společnic pro své druhy. Nakonec přivedl osm dívek, po kterých se družiníci lačně vrhli. Dokonce i Klabzej Myšilov se rozhodl zbavit tíže panictví, a k tomu mu posloužila pohledná prsatá zrzka. Romantický druid však netoužil pouze po slastech, ale také hledal družku na celý život. Druhý den požádal svou nevěstku o ruku.
“To myslíte vážně?”, zadívala se na něj dívka pronikavýma zeleným a očima.
“Ovšem. Víte, slečno, já žiju jako starý mládenec, je to na mě ostatně vidět, ale nejsem tak chudý. Opravil bych pro nás dům a udělal bych všechno, co byste si přála. Já jsem u nás ve vsi starostou”.
Dívka se zamyslela. Stát se paní starostovou by nebylo špatné. Získala by postavení, o kterém se jí mohlo možná snít, i když se jedná o starostování nějaké zapadlé vesnice. A stala by se taky poctivou ženou a pravděpodobně matkou. Konečně by si jí všichni vážili. Ten člověk sice smrdí a vypadá jako trhan, ale peníze zřejmě má a je celkem milý. A s trochou péče by ho jistě naučila způsobům. S muži za ta léta jednat uměla, věděla jak na ně.
“Dobrá”, odpověděla, “kdy bude svatba?”.
“Třeba hned”, nadhodil nonšalantně Klabzej.
“Tak jo”.
Nastaly však komplikace. Družiníci, zejména Menhorian Blathel, nepřáli Myšilovovi štěstí a všemožně ho přesvědčovali, aby nebláznil a tuto ženu si nebral. A postupně v druidu začaly hlodat pochybnosti. Nakonec uhasil v srdci plamen lásky a dal na řeči takzvaných přátel. Vzal sice dívku s sebou domů, ale tam ji od sebe odvrhl, pouze jí pomohl najít nuznou práci ve vranigostské nálevně. Tak Klabzej krásnými slovíčky obalamutil poctivou dívku, a pak ji od sebe odkopl.

Tokání tetřeva tluče mi do uší
Klabzej Myšilov

Tokání tetřeva tluče mi do uší
ačkoli k některým zvukům jsem hluchý
hlušcovo volání po lásce rozbuší
srdce mé kamenné. Však nemám tuchy
zdalipak jednou s mou láskou se najdeme
a jestli dospěla alespoň zrodu
lépe je zchladit žár touhy své plamene
chrstnu si na hlavu studenou vodu.

Stan byl prostorný a uvnitř bylo množství vojáků. Většinou jedli a někteří, zřejmě po službě, popíjeli. Nurnští obsadili jeden stůl a nechali si přinést jídlo a pivo. Po dlouhé cestě přišlo k chuti.
“Pan Myšilov?”. Do stanu vstoupil voják s žlutou šerpou přes rameno.
“Tady”, ozval se druid.
Voják přistoupil a uklonil se. “Prosím, račte mě následovat ke královně”.
“Omluvte mě, chce se mnou mluvit královna”, prohodil Klabzej k ostatním a zvedl se. Ještě si plivl do dlaně a slinou ulízl neposlušné vlasy, ovšem bez valného účinku, načež se vydal za vojákem.
Arnúthien ho přijala ve svém stanu. Byl zařízen tak, aby měla na cestách co nejvíce možného pohodlí. Myšilov mnoho neposlouchal, když mu královna vyprávěla o svém tažení, úspěchu i plánech do budoucna. Zajímaly ho pouze peníze. Klidně by válku o nějakou tu dobu prodloužil, kdyby to mělo vynést víc. Ale dočkal se. Arnúthien ho nakonec svěřila do rukou trpaslíka se zachmuřeným výrazem, patrně královského pokladníka, který druida odvedl do vedlejšího stanu, a tam mu předal truhličku plnou drahých kamenů. Při pohledu na jejich mihotavý lesk Myšilov zapoměl na své mrtvé druhy i na to, že sám byl nejednou blízek smrti, a nechal se unášet představou svých sklepů plných nezměrného bohatství. Oni už jsou druidi takoví. Žijí v nuzotě a vypadají jako trhani, ale ve sklepích skladují hromady zlaťáků. Čím větší hromada, tím lepší a váženější druid…