Historie Nurnské družiny VIII

I. Konjunkce Múra s Davýrem

[Jarn 1058, Chában Březinka]


Začátkem roku 1058 byla velmi krutá zima. Na Liscannor se stále snášel sníh jak z prokopnuté peřiny a každý raději zalezl za kamna, aby zahřál své prokřehlé oudy po celodenním vyčerpávajícím nicnedělání. Večery byly dlouhé a jediné rozptýlení otrlým Liscannořanům skýtla obecní hospoda U Hrocha. Ten den v ní s pár kumpány seděl i podsaditý hobit jménem Dyni Longdon. I když podsaditost by se dala vykládat i jako mírná otylost. Zkušený alchymista, který se ten večer snažil zahnat chmury lahví truňku, se tvářil poněkud znaveně. Chmury se týkaly jeho mrtvé ženy Anji a dcery Bianky, která zemřela na zápal plic před dvěma lety v podobně tuhé zimě. A jemu zůstaly na krku dva caparti - copatá Anja a zrzka Dani. Hlavou mu vířily otázky. ‘Jak to půjde dál?’. ‘Co si počnu bez ženy?’. ‘Děcka, a co děcka, stačím na ně?’. ‘Máma jim musí strašně chybět’, kladl si ty samé otázky stále dokola. ‘Dani, ta starší, půjde do učení, jako já, to je jasné, řemeslo musí pokračovat, i když jako holka to bude mít těžké. A Anja? No tak ta, ta se musí dobře vdát, jinak to nepůjde. Okolo Dani se už motá mladej Zivrilovic, ale snad má to třeštidlo rozum. Tak řekneš něco?’, ptal se v duchu své mrtvé ženy. Na otázky odpovědi nepřicházely, pouze Dynimu se kdesi v hloubi žaludku uhnízdil nepříjemný, pulsující a nezahnatelný pocit, o kterém si myslel, že pramení z pajcovaného truňku. Ale byl předzvěstí. Předzvěstí daleko černějších událostí.
“Dani, už špíš?”, houklo copaté hobitě zpod peřinky. Roztomilý kukuč s cůpky, které ji dělávala starší sestřička, kazil jen pohled na přední vypadlé mléčné zuby.
“Ne, přemejšlim”, řekla starší dívka na vedlejší postýlce.
“Chče še mi čůvat”.
“Mmm”.
“Dani?”.
“No?”.
“Žikám, že počebuju čůvat”.
“Tak běž sama”.
“Když já še bojim. V komože štraší bubák a v kvbu ohnivák”.
“Seš pitomá. Hele, Anjo, myslíš, že se Eonovi líbim? Tomu trpaslíkovi. Stará Zivrilová chtěla dneska Eona zase zbít, tak sme se schovali na půdě. Šahal mi na zadek, tak sem mu asi líbim”.
“Já šem viděla Eona pušinkovat še š Nilien”.
“Nilien je kráva”.
“Ty, Dani?”.
“No co?”.
“Pšeprala byš bubáka?”.
“Bubáci nejsou!”.
“Ani v komoře?”.
“Ani tam, a Nilien vyškrábu oči”.
“A Dani?”.
“No?”.
“A nešla by ši mě dopvovodit na žáchod, i když tam nejsou žádní bubáci?”.
Dani se moc nechtělo z vyhřáteho pelíšku, ale malá Anja by nedala pokoj. a pak by ji třeba musela přestýlat a převlíkat. “Ach jo, tak pojď, ty škvrně”.
‘Krutíbrko, táta zhasl všechny lucerny’, pomyslila si. ‘Musíme potmě dolů’.
“Dani? Dej mi ruku”.
A tak děti, šátrajíce potmě ruku v ruce, vyrazily z prvního patra. Sešly po schodišti, přidržujíce se zábradlí. Minuly tátovu laboratoř, prošly vedle kuchyně a komory. Mrazík jim přejel po zádech, protože v tmavém domě krb a kamna již vyhasla. Občas něco zaskřípalo a jen z dáli bylo slyšet probublávání kapaliny z tátovy laboratoře.
“Už budeš?”.
“Ee, eště chvilku”.
Dani čekání nebavilo a dostala chuť na něco dobrého, tak nakoukla do komory. Ale byla zklamaná. V komoře nic dobrého nebylo a kompoty dal táta až úplně nahoru, kam na ně ani Dani nedosáhla. Pak ucítila malou ručku Anji, jak jí vklouzla do té její. “Uš šem, deme”.
Šmátráním a po hmatu vyrazily zpět do postýlek. Jenomže když procházely kolem tátovy laboratoře, tak se pod pohyby malých ruček rejdících po stěnách ozval skřípavý zvuk dveří. “Vrrruíííííí”.
“Dani, já še bojim”.
“Psst, si pitomá”.
“Táta to vždycky žamyká, pojď plyč”.
“Počkej, třeba tam má táta ten červenej cukrovej špalek, co nám míchá”, řekla Dani v návalu vzrušení a vtáhla malou dovnitř.
Dyniho laboratoř a pracovna byla plná všemožných baněk a křivulí, polic a skříní. Na ponku v koutě tiše probublávala kapalina v destilační koloně. V mihotavém světle z kahanu se na sebe ohromené děti podívaly. Vzduchem se nesla vůně mandlí, vanilky a jehličí, která vehnala dětem sliny do úst. Malou Anju zaujala police s velkými skleněnými prachovnicemi a barevnými kuličkami.
“Bombóny”, ukázala prstem a zatahala sestře za živůtek.
“Jasan, takový maj v Nurnu”, přidala se Dani. Vylezla na židli a sundala skleněnou dózu. Tři bonbóny strčila hned do kapsy. “To mám pro Eona, Nilien pukne”, ušklíbla se. A sama hned jeden slupla. Sestře dala taky jeden.
“Dej, dej, víc”, natahovala Anja k sestře ručičky.
Dani se slovy: “už ne, táta to pozná a budem bity”, vkládá dózu zpět na polici. Dóza letí na zem a sklo se tříští. Je slyšet zrychlený tlukot dvou srdíček. Dani padá ze židle. Leží mezi střepy. Strop je křivý, zdá se. Motolice. Místnost se houpe jak na kolotoči. “Sestřičko”. Dani se kalí zrak. Vše je v oparu. Křeče. “Maminko, maminko…”. Obětí. Krev z nosu sestry ji chladí na prsou. Zima, tma a ticho.

* * *


Pochmurné události osmapadesátého ranily všechny obyvatele vsi. Následující dění se dá popisovat velice těžce, ale pro úplnost se o to alespoň ve zkratce pokusím. Pan Longdon se zhroutil, přišel o celou rodinu, o ženu Anju, dceru Bianku a teď i o to poslední, co ho drželo při zdravém rozumu. O poslední dvě dcery, Anju a Dani. On, který si vždy plánoval velkou rodinu, nakonec zůstal sám. Svůj nezměrný žal začal mírnit a utápět v lihu. Vlastně všichni víc pili.
Pohřeb dětí byl za tři dny a dovršil již tak příšernou tragédii. Obecní hrobník Beryl Sekera byl na pohřbu tak ožralý a nepřístojný, že ho staronový starosta Klabzej Myšilov musel okamžitě odvolat z funkce hrobníka. Za neúctu k mrtvým a nezřízené opilství, znělo oficiální vyjádření, ale skutečnost a chování Sekyry bylo navýsost odporné, že nevím, jestli by to pergamen unesl. Upřímně rozhořčený Krubrok Krouk projevil ochotu alespoň trochu zmírnit bolest všech a znovunavodit pietu tím, že vyjádřil zájem o funkci hrobníka. Nutno dodat, že se svého nového úkolu zhostil velmi svědomitě. Jeho úsilí při zvelebování hřbitova si uctivě pochvalovali všichni obyvatelé vsi.

* * *


Ale čas je řeka a plyne si svým tempem dál, odnáší i přináší strasti i radosti. Život v obci pulzoval dál. Mukuřan Bašár-bej začal pomrkávat po Malině Březinkové. Kutouš Králík, obecní rybníkář, hodlal založit nový vinohrad. Luncius Nórienský začal plánovat stavbu nové kovárny. Přišel i dopis adresovaný Nurnské družině. Že by zase nějaká práce? Byl z Velkého laboratória, alchymistického cechu z Nurnu. Magnus Dlouhověký, vymítač III. řádu, představitel cechu, by rád pozítří přivítal Nurnské na půdě laboratória a probral s nimi obchodní záležitosti. Shodou okolností se týž den v Nurnu konala inaugurace Gerlloda Moskyta. Mladý Moskyt, liscannořan, který se dal na dráhu vojáka, bude slavnostně přidělen k jednotce její výsosti. Erennini štítonoši, to je vskutku elitní sbor, toho chlapce čeká skvělá budoucnost. Maršparáda se bude konat na náměstí Uzdrvených hnedle vedle laboratoria. U hrocha v knajpě se hned domluvilo, že se pozítří vyráží směr Nurn, kdo chce jet, ať je sbalen jako na výpravu. Pro jistotu, jako vždycky.
Osmého jarnu ihned po rozbřesku se na rynku sešli Nurnští. Jako první přišel Darlen Moorhed, tajuplný elf s pohnutým osudem. Z příkopu se vymotal hranatý trpaslík Beryl Sekyra, vousatý plešoun čpící cibulí a pivem. Východními rysy a širokou plecí se honosil barbarský mukuřan Dolwen. Přišoural se i kolohnát Egh s přihlouplým výrazem. Veselá kopa Kutouš Králík, obecní rybníkář, hobit s rozvětvenou rodinou ukazoval všem svého křečka. Krubrok Krouk, vždy vážný, ale i ochotný, přešlapoval opodál. Trpaslíku Lúinovi zakutém ve vybouchané zbroji, se žertem říká ‘kamna’, je to holt ‘držák’. Přišel i starosta, Klabzej Myšilov, na první pohled žebravý pocestný. Ale zdání klame, je to mocný druid a lesapán. Poslední, se zpožděním, přišel Rien Gwardit, elfí učenec a mocný čaroděj. Po krátké poradě se rozhodlo, že se zvolí vůdce. Překvapivě se jím stal Krubrok Krouk, který ihned zavelel směr Nurn.

* * *


Na náměstí Uzdrvených byla hotová tlačenice. Na vyvýšeném plácku u parku mezi kašnami byly postaveny otevřené stany čelem k náměstí. Nad prostředním, největším, vlála zástava královny. Na pravé straně vlály erby Nurnské šlechty a armádní praporce. Po levé pak znaky městské, cechovní a vyslanců z cizích krajů. Před stany jako železná hradba stála v pozoru palácová garda s tradičními modrými chocholy. Všemožná honorace s fraucimorem, důstojníci, všichni vesele klevetili a propírali nejnovější drby. Kolem poledního zazněly fanfáry. Městští biřici ratištěmi pík dělali místo, neboť na náměstí již přicházel ostrým pochodem vojenský útvar. Šarže první, za nimi tamboři a vlajkonoši. Zvuk bubnů a ostrý marš se odrážel od okolních domů.
“To jsou oni”, zašuměl dav.
“Erennini štítonoši”, řekl hobití tatínek své dcerce.
“To nejsou ledasjací vojáci, žádní kondotiéři a voluntýři”, bavili se trpasličí kovář s bednářem.
“Ba ba, prej berou jen rodilý Gwendarroňany”.
“Já zas slyšel, že to tam je prej samej panskej synek”, pravil kudůčí vozka ze šejtročku.
“Ale kdeže”, odvětil bednář , “vozim bečky do Agerrský pevnosti a co vim, šajby tam z těch junáků dřou kůži pěkně fest”.
“Hele, támhle je”, zvolal Darlen z davu směrem k Nurským, “čtvrtej zprava, to je Gerllod”.
“Saprlot, my nic nevidíme”, hlásili hobiti Králík a Krouk, oba vzrůstem půlvelcí a beznadějně utopení v davu. Lúin sice traky pendrek viděl, ale nebude přeci povykovat jak hobitě. Trpaslík Beryl viděl ještě méně, ale viděl by to tak na šest, sedm panáků režný.
“Já vám budu řikat, vo co tam de”, prohlásil vážně Rien. “Teď vstává nějakej barevnej paňáca a něco žvatlá”.
“Toje velkomožný pan místostarosta, radní Rorejs”, obořila se naň trhovkyně s makrelami”.
“Stejně nejni nic slyšet”, suše podotkl Klabzej. “Povídá asi něco o ovčině”, pokrčil rameny.
“Ty seš s těch zvířat úplně vyšahanej”, rozčílil se Králík. “Říká otčina, jako vlast, ty pako”.
Veškeré debaty utnul virbl asi třicítky tamborů a náměstí zašumělo a ztichlo. Pak povstala královna oděna v blankytnou modř a do hrobového ticha pravila: “Věrni budete”. “ Věrni budem”, odpověděla ji asi stovka hrdel. A slib doprovodil úder pravicí na vlastní hruď.

O tom, jak se Gerllod Moskyt rozhodoval o svém budoucím povolání pod dohledem svého slavného otce
Tato píseň není z mé tvorby, na písně a poezii jsem příliš tvrdý. Vyslechl jsem ji při jedné veselici v Nurnu a natolik se mi zalíbila, že jsem napříště do taštice přibalil pergamen a kousek uhlu a sepsal jsem tato slova. Hrála ji nějaká skupina ze severu nebo z Lybbsteru, žel jméno si již nepamatuji. Menhorian Blathel

Vojákem být - jaká čest
boj ztvrdí rys i sval i pěst
Kdo k vítězství chce vojsko vést
ten dočká se jen slávy
Za vítězstvím žeň se dál
dbej, abys vždy v čele stál!
Vojna ztvrdí pěst i sval
a mozek ztvrdne záhy.

Gerllod Moskyt byl tvrdej chlap
jó, tvrdej chlap a žádnej srab
když nepřítele v boji drap’
tak byl s ním vždycky amen
Při souboji dostal křeč
protivník vyrazil v zteč
však při výpadu zlomil meč
o játra jako kámen.

Čím chceš být řekni, synku můj
dnes rozhodni se stůj co stůj
Víc doma planě nelelkuj
a nezahálej stále
“Chytrý nejsem, to vím sám
také k práci odpor mám
na vojnu se tedy dám
a budu kapitánem”.


* * *


“De Kree, Kree, co to je asi tak za kraj?”, zíral do mapy Darlen.
“No, nalézá se prý v podhůří Rullských skal, to je na hranici Armidenu”, odpověděl mu Kutouš, který byl společně s Rienem ve velkém Laboratoriu. “Prej to je samá divočina, strže a rokle”, vyprávěl dále. “Dřív se do osadní oblasti stěhovali kolonisté, hlavně z Mallikornu, samej dobrodruh, traper a zlatokop. Dneska si to tam říděj sami, ale nemaj ani pravidelnou armádu, jen dobrovolnickou milici, která se stará o pořádek”.
“No, taky bych nechtěl bejt vojákem ve stínu Armidenu”, dodal zádumčivě Klabzej.
“Dřív tam poroučel Mallikorn”, vypravoval dál Králík. “Nicméně jejich léní a vazalské nároky nebyly nějako jako dědičný či kýho vejra a Mallikorn jako suverén si nároky vojenskou cestou nevymáhal.
“To asi soused vycenil zuby”, uchechtl se barbar Dolwen.
“Nicméně, De Kree si vládne samo a prej se udržuje nějakej status kvó a jakejkoli nárok na předsvaží, tedyžto De Kree, by byl považován jako nějaká kauzusbelí, což je něco jako záminka k válce”.
“To je sice hezký, ale co se chce po nás?”, věcně poznamenal Lúin.
“No, tady v laboratóriu se domnívaj, že kdysi dávno se tam stala nějaká katastrofa”, rozpovídal se Rien.
“Konjunkse sfér”, doplnil ho učeně Králík. “Že prý před rokem tam poslali expedici na zmapování podivných úkazů a že se jim nevrátila. My prej dostanem zacálováno, když zjistíme, co se jim jako stalo”.
“Počkej, počkej, jakejch úkazů?”, se zájmem opáčil Myšilov.
“No těch astronomickejch, botanickejch a těch zoologickejch”, učeně odpověděl Rien.
“Rozveď to, to mě zajímá”.
“No prej tam má dojít k jakýsi konjunkci měsíců Múra a Davýra a bude tam to zatemění. To je takovej odbornej výraz, víš?”.
“A ty botanický a zoologický úkazy?”.
“Tak prvně tam užívaj nějakej kořen, švic tomu říkaj, je to nějaký narkotikum. Dále pak prý klasy na obilí maj víc zrn než u nás, sou tam taky třísáhový žahavý kytky. Některý kytky prej jedi maso a ták”.
“To fakt nejni samo sebou”.
“A co ta zvířata?”.
“Třebas ovce tam maj strakatý jako krávy, paroží jelenů je bílý jak múmačina, roděj se tam koně se dvěma hlavama. No, vlastně u spouty zvěře je pozorováno mnoho mutací”, uzavřel výčet Rien.
“Tý jo, co si budem povídat, všechno je tam tak trochu kách, tak dem na to”, zavelel vůdce Krubrok Krouk.

* * *


Pokud jde o boj Jésaiel a Achaiach, v podstatě se nejedná o boj v pravém slova smyslu, jde tady především o ‘konjunkci sfér’ nám známých jako Jésaiel (vědění toho, co je) a Achaiach (vědění toho, co bylo), které se sřetly podle mého někdy kolem roku 500 - 600 na východních pláních, přičemž epicentrum bylo na území dnešní osadní kolonie Kree, která dnes již těží z reliktů konjunkce.
V epicentru konjunkce se jisto jistě otevřely trhliny světů a celá zem byla ovlivněna působky těchto nevídaných změn. Na zem začaly pronikat nejrůznější bytosti, jak hmotné, tak i nehmoté formy bytí, které po zakonční těchto změn zůstaly uvězněny v našem světě. Viz mé teréní pozorování v oblasti Kree.
Svého času jsem udržoval spojení s lybbsterským badatelem N.K., který je toho názoru, že temná (přesněji nekromantská magie) je relikvií těchto dob. Nemohu to popřít, protože jeho znalosti v tomto oboru jsou nesporné.
KS (konjunkce sfér) je bezesporu těžko dokazatelná, ale rozhodně skutečná. Konzultoval jsem to i s mnoha odborníky, například Lawrenco y Celeb, který se odvolává na Teorii Chaosu a N.K. mu horlivě přizvukuje (viz traktáty o chaosu či Chaoso teoria).
Poznatky: formy bytí (fauna, flora, daemonia, elemethalia a morteria) mnou uznané jako nestandardní pro podnební pás a lokalitu osadní oblasti Kree:
Flora - zmutovaná forma celeru, domorodci nazývaná švič (dle mého názoru obsahuje urychlovače metabolismu plus nějaké halucinogeny) domorodci hojně užívaný.
- u většiny pěstitelských plodin (pšenice, luštěniny, a různá zelenina) jsem zjistil, že půda je pro ně velmi příznivá, šlechtění dokázalo nárůst produkce z jednoho plodu o 200%.
Fauna - v zemědělských chovech obrovský nárůst svaloviny u všech druhů (dá se též mluvit o mutaci).
- především jsem si všiml nepopsatelných mutací jedinců, běžných lesních, chovných, i vodních zvířat.
- horníci poukazují na značný nárůst podzemních (lunárních) bytostí:
humanoidní - budzog, maquaq a permon, skurut (skřet), ork (jedná se o nepodložené informace).
nehumanoidní (dle mého názoru uvězněné relikty) - bazilišek, mantikora, dragomor (též nepodloženo).


* * *


Cesta Gwendarronem ubíhala celkem poklidně. Zájezdní hostince a taverny cestou znali Nurnští jako své boty - blechy, smrad, močůvka, či snad pivo? Těžko odhadnout. Ale vše má svůj rub a líc, a tak i za kopu zlaťáků se dá přijít k luxusu. V tom vynikal především Kutouš Králík a Rien Gwardit, kteří si za pohodlí připláceli. Ba i za koupele. Ostatní z mužstva zastávali Klabzejovu teorii, nebo s ní alespoň mlčky souhlasili, že přílišná hygiena a čistota je zdraví škodlivá či životu nebezpečná. Teorie Klabzeje Myšilova ohledně osobní hygieny byla vskutku novátorská. Spočívala v tom, že osoba, aby se nejlépe bránila vnějším vlivům, musí si vybudovat tzv. ‘ochranou krustu tělních mazů’. Egh, Lúin a Dolwen rádi říkali, že ‘správný chlap má smrdět koněm a potem a ženský na to letěj’. Beryl Sekera smrděl nejenom koněm a potem, ale ledasčím jiným, ale při troše dobré vůle se to dalo přirovnat ke shnilým bandorám. “Červa je nutno vypálit”, říkával s oblibou, když načínal další lahev truňku.
Nurnští v družném hovoru přijeli na hranici De Kree. Vlastně se jednalo jen o provizorní závoru, u které vartovala osadní domobrana. Vybavena dlouhými luky a čapkami s liščími oháňkami nejevila o projíždějící družiníky valný zájem. U některých domobranců bylo vidět, že cosi žvýkají. A že reakce a pohyby žvýkačů jsou takové zrychlené, těkavé.
“Hola, hola, chlapi”, pozdravil zvesela Krubrok. “Kudy tudy do města Kree?”.
Dva žvýkači v chlupatých ohozech se zvedli z ležení a chytli Krubrokova koně za uzdu. “Vašnosto, nekoupěj švic?”.
“Máme tu nejlevnější, ze Svahů. Kvalitka”, přidal se ten druhý a zorničky mu kmitaly.
“No… ehm… já… nooo… asi ne”, koktal Krubrok rozpaky.
“No to já bych to zkusil”, ozval se Myšilov znenadání. “Eh, jako studijní materiál…”, dodal na vysvětlenou.
“Á, pán je znalec”, pookřál žvýkač a jal se směňovat své kořeny švicu s Myšilovem. “Do města Kree to máte na západ, tam je osada Svahy a odtamtud musíte na jih. Projedete Tregodou, tam pálej ze švice výbornou pálenku. Dál projedete okolo dolů Šagrad a Šamšaj, až přijedete k branám De Kree”.

* * *


“Ty Darlene, ve městě ti fakt řekli, že ta expedice jela tudy?. Tuhle cestu nikdo neudržuje”, obrátil se na hraničáře Krubrok, jehož kůň na nerovné cestě už nejméně posté klopýtl.
“No, říkali, že jela směrem na Starý jámy, což sou doly, který se nepoužívaj. Jede se tam prej tudy okolo milířů”, opáčil tázaný.
“Támhle z lesa de kouř, to budou ty milíře”, přemýšlel nahlas Myšilov a kousl do kořene švice. Za poslední dva dny sežvýkal skoro všechnu svou zásobu a sám hlídal celou noc, aniž zamhouřil oka.
“Počkejte, ty milíře maj bejt vopuštěný “, namítl Darlen.
“Tak asi nejsou”, prohlásil jako vždy věcně Lúin.
“To smrdí”, přidal se Dolwen.
“Tak šupem, pochodový sestavení a dem”, zavelel Krouk.
Když došli na kraj lesní mýtiny, uviděli nechutný obraz. Vykotlané koňské mršiny roztahané po pasece se mísily s údy a kusy lidských těl. Některé byly zuhelnatělé a seškvařené. Čmoud páchl spáleným masem. Ani zkušení dobrodruzi jako Nurnští nedokázali odhadnout, kolik lidí skončilo v té hromadě masa a kostí.
“Tipuju expedice?”, pokusil se o vtip Beryl Sekera. Nicméně z tváří ostatních vyčetl, že to byl asi hloupý žert, zvláště, když sedlové brašny nesly znaky Velkého laboratoria. V tu chvíli se z mršin zvedlo šest hodujících stínů. Těla měli pružná, řeklo by se lví, ale byli okřídlení, mordy plné zubů, kmitající se ocas škorpióna.
“Mantichóóóry, mantichóóóry”, ječel Králík.
Střet je rychlý a tvrdý. Dolwen z levé strany seká vůdčí samici. Lúin se v přední řadě kryje před nalétávající mantikorou a brání Králíka, který láduje kuši. Beryl dostává spárem přes hlavu, až mu odlétává přilbice. Řvoucí Egh mlátí nalevo a napravo. Rien řve a z dlaní mu šlehají plameny do klubka bojujících. Darlen vypouští šíp přímo do otevřené tlamy. Krubrok pálí ledové blesky ze své hůlky, než ho jedna z oblud přišlapuje k zemi snažíc se ho roztrhat. “Fíííííííí!”, sviští ocelová šipka z Králíkovy kuše a odmršťuje stvůru dva sáhy vzad. Vůdčí samice zabodává svůj škorpióní ocas Dolwenovi mezi pláty zbroje pod pravou paží. Další Darlenův šíp nachází skvělý cíl - oko bestie. Klabzej zuřivě mlátí sukovicí a nadopován švicem snadno uhýbá pokusům stvůry ho chňapnout nebo bodnout. Těžce zraněný Egh se chytá za rozpáraný bachor a snaží se udržet v něm vlastní střeva. Rien kouzlem sežehává jiné bestii ocas a blanitá křídla. Dolwen modrá v obličeji. Lúin seká hlava nehlava ve smrtícím mlýnku. Králík odhazuje nepotřebnou kuši a jde na nože. Berylova sekera amputuje tlapu a křídlo další mantikoře pomocí Dolwena, jehož záda slouží jako špalek. Rien klouže po krvi. Nurnským dochází dech, ale už stojí pouze poslední vůdčí samice. Myšliov jí úderuje psychicky. Samice v křeči buší křídly o zem. Králík jí zezadu bodá otrávenou čepelí do slabin. Darlenův šíp se zarývá mezi žebra. Samice se ohání a Králík dostává hluboký krvavý šlic přes prsa. Beryl a Lúin sekají každý z jiné strany. Samice klesá k zemi. Pokouší se ve smrtelné křeči zvednout, ale padá na bok mrtvá. Nurnští sípají a zhluboka oddechují. Krev ve spáncích jim tepe.
“Za to někdo zaplatí”, procedil skrze krvácející dásně Lúin. “Ty mrchy maj vobojky”.
“Takže co teď?”, obrátil se na vůdce krvácející Klabzej.
“No, ve Starých jámách asi najdeme páníčka”, prohlásil Krubrok. “Dem, fofrem”.

* * *


Odkazuji se na výňatek z velké Wajšininy věštby. Wajšina, věštkyně z Mallikornu, ještě před veřejným upálením během tortúry upadla do věšteckého transu a předpověděla civilizovanému světu příchod jakéhosi mesiáše či proroka, který utopí zem v krvi (obrazně řečeno).
Naproti tomu Slavný Astrologus, Magnus Dlouhověký, říká, že hvězdy a cosmos a jejich konjugatůra vzájemně ovlivňují dění (tedy i konjunkci sfér) na středobodu světa (naší celozemě). Tedyžto nepřímo lze předvídat katastrofy rozličných rázů.
Snažil se dokonce určit i přesný středobod, a jeho výpočty se dokonce shodují s mými, (studoval jsem pod tímto rektorem a dlouhý čas spolupracoval na jeho astrologických pokusech). Určili jsme středobod na západ, asi 24-36 námořních mil západně od ostrovní říše Erkracht. Ostatní přední astrologové, příkladně Horácius Dogvel, Morgela aep Walden, Jiquel Nastrog a Fiox da Oinox s námi rozhodně nesouhlasí, odvolávají se na vlastní výpočty. Dokonce Horácius nestoudně tvrdí, že celozemě je prý kulatá, ta hloupost a omezenost, jen si to představte.


* * *


Kamennými sály se nesla monstrózní hudba varhan. Muž oděn v šarlatový háv plně zabrán hrou na trojřadé klávesnici varhan se zprudka otočil. Upřel své rudé oči na nově příchozí a vycenil tesáky.
“Zdrávas Elone”, pronesla příchozí, až nadpozemsky krásná žena s vlhkými rty”.
“Zdrávas”, odpověděl muž a pokračoval ve hře. “Kdes byla?”.
“Múr a Davýr jsou již v příznivé konstelaci. Musíme se připravit na příchod Matky. Byla jsem usměrnit nějaké slídily a lov byl úspěšný, nechala jsem tam dokrmit smečku”.
“Nezapomínej”, rozladěně promluvil muž, “že já, já jsem tu primal phyllostomatidae ultor. Inicioval jsem tě jako secundu do naší rodiny Katakanů, ale vládnu zde já a musím o všem vědět. Nemůžeš tu jen tak svévolně běsnit po kraji, nezapomínej na kodex! Infiltrace a parazitace, to je naše jediná možnost”, poučoval.
“Ale…”.
“Dost! Běž se připravit, příchod Matky Elone je pro nás klíčový. Svolej akolyty, začneme”.

* * *


Má podmanivý hlas
jako srpky luny štíhlý pas
hlavu zdobí vraní vlas
děvče mnoho má to krás
až jde z toho mráz.


* * *


Chodbou se nese spěšný pleskot sandálů. Akolyta v černé runové kutně vbíhá do auly, která nemá strop. Na obloze jsou vidět oba měsíce, Múr i Davýr, vzájemně se překrývajíce. V aule jsou rozestaveni akolyté a za svitu měsíců zpívají rituální chorál. V prostřed na zemi jsou do sebe zapletená těla. Vampýr pravidelně přiráží a cení zuby. Vampýrka tiše sténá.
Udýchaný přiběhnuvší akolyta spustí: “Běda, ó vědoucí, běda, běda nám. Táhnou na nás solaroidi, smečka je mrtvá. Již pronikli do komplexu Jam”.
Nahý vampýr vztekle vstává. “Bratři a sestry. Za Matku, za rodinu, do boje. Katakááán!”.

* * *


Nurnští se dovnitř dostali lehce, u schodů do podzemí nikdo nehlídal. I dále v komplexu narazili jen na chabý odpor a těch pár sloužících vyřídili bez problémů. Horší už to bylo, když se dostali do obytného komplexu. Tam se probíjeli ztuha. V jedné z chodeb se na družiníky vyřítili akolyté ze tří různých stran, z čela, zezadu a zboku. Nepřátelé oděni jen rouchách nebyli vážnými protivníky pro obrněné Nurnské. Útok nepřátel probíhal ve vlnách a družiníci byli v presu. V jednu chvíli metnul Kutouš Králík ohnivou hlínu, snad v domnění, že uvolní boční nápor. Nicméně mířil nepřesně. Škvířící se tělo Krubroka Krouka dopadlo na zem. Smrad a puch vehnal Nurnským slzy do očí. Ale ani tato tragická událost neměla na vývoj situace vliv a těla mrtvých akolytů pokryla podlahu.

Pohřební epitaf
Egh

„Vůdce, to je kůže líná“,
Králík si tak brouk
Klika cvakla, letí hlína,
umřel Krubrok Krouk.


“Já, já to nebyl”, opakoval stále dokola nevěřícně Králík hledě na roztrhané tělo Krubroka Krouka.
“Musíme fofrem zvolit nového vůdce”, pravil Klabzej a olůvkem na pergamen už čmáral jemné runy.
Vůdcem se po směně handrkování stal Lúin, který zavelel: “Krouka zabalit, pohřbíme ho později. A teď kalupem dál”.
V bezstropé aule narazili na vampýra s vampýrkou, kteří se chtěli vytratit v netopýří podobě. Střet byl velmi rychlý. Metamorfóza ještě zcela neproběhla. Zde mocný kouzelník Rien Gwardit použil své umění a zpražil oba pořádnou blýskavicí. Podporoval ho svým střeleckým uměním Darlen používaje šípy se stříbrnými hroty. A když doběhli na délku meče chrabří válečníci Dolwen, Lúin a Egh, bylo záhy po boji.
“Tak to bychom měli”, oddechoval znavený vůdce Lúin. “A teď to příjemnější, všechnu kořist sem na hromadu”.
Nurnští se rozprchli pátrat po cennostech a obírat mrtvoly. V zadním traktu potkal Myšilov Králíka nad jakousi bedýnkou.
“Co to je?”, zeptal se.
“To je bahno, magy v ryzí formě a je ho tu mraky”, odvětil nadšený alchymista.
“Tak to schovej, pak se šábnem”, navrhl druid zatajit nález před ostatními.
“Jasňačka”, souhlasil Kutouš s ulitou bokovkou s úsměvem na rtech.
Cestou domů do Liscannoru se nic vážnějšího neudálo. Jen Myšilov začínal být poněkud náladový a vzteklý, často žvýkal řemeny. Bolela ho hlava a potil se. Začal zvracet. Na dotaz, jestli někde něco chytil, odsekával, že mu nic není a že jako léčitel to musí vědět. Prý by mu pomohl švic, poněvadž je to prý přírodní ‘antinemocikum’. Pak později v Nurnu si musel připlatit za substituční léčbu, aby se z toho dostal.
Tečku za výpravou udělal pohřeb ohořelých ostatků Krubroka Krouka na liscannorském hřbitově. Organizace se chopil jeho vrah, Kutouš Králík, jehož nešikovnost hobitovu smrt způsobila, za pomoci nově jmenovaného hrobníka Dolwena Mukurského. Obřad byl vskutku důstojný, hodný památky poctivého a obětavého kouzelníka…

Epitaf na hrob Krubroka Krouka
Dolwen

Na výpravy chodíval,
statečně se bil,
jednou se však nedíval,
smrtí zaplatil

Válel se tam na kameni
jako mrtvej brouk,
zde leží náš kamarád,
hobit Krubrok Krouk.