Historie Nurnské družiny VII
XI. Odkaz Joachalentův
[Traven 1057, Kutouš Králík]
“Murek Mezdech, chábe. Sirotek. Od útlého věku vychováván v Achránu. Ta nejlepší doporučení…”. “Věrný a oddaný?”.
“Věrný, oddaný a navíc schopný. Při závěrečné zkoušce s ním měl potíže i bratr představený Čulym. Kdyby mu nepomohli bratři
Hlídači, možná by jej i zabil…”. “Čulym stárne, odstraňte ho a nahradtě ho Bazbejem Čekatelem!”. “Jistě, chábe… a Murek?”.
“Seznamte ho s úkolem, dejte mu vybavení a ať mu požehná Šarmad Chaledovec!”. “Považujte to za vyřízené, chábe. Dále tu
máme hlášenu dohodu s Čugem Čagajským. Výměnou za syna nám vydá Jižní Cholymu a podepíše Pakt krve”. “Skvěle, syna mu
vydejte, ale nejprve ho podrobte lámání duše”. “Dále mám hlášeno, že v Choradoru byl chycen armidenský špeh, výslech proběhl
jako obvykle”. “Nepodstatné, je to součást dohody. Cože to heralionští udělali naposledy s naším špehem?”. “Upálili ho v kleci”.
“Tak vy tohodle panáka dejte Masákům. A dále?”. “Proběhlo šedesát sedm poprav, otevřeli jsme nový důl na Kalibanově poli a
bylo vztyčeno sedm vašich nových soch…”
Kapitola 1 - Život běží dál
Léto bylo
v Gwendarronu toho roku krásné. Pole těžkla úrodou a bylo jasné, že tento rok bude plný hojnosti. Nurnští se vrátili do Liscannoru a
Vranigostu připraveni užívat si zahálky a pohodlí. Pouze Rien Gwardit nesdílel všeobecné veselí a dobrou náladu. Navrátivší se
dobrodruzi jej totiž seznámili se situací v jeho rodném Trindindolu. Hovořili o skřetech, kteří se chystají napadnout tuto izolovanou
zemi, kde vládnou xenofobní elfové. Dobrodruhům to bylo srdečně jedno a někteří dávali dokonce najevo své sympatie se skřety.
Gwardit odjel, ale předtím si nechal najatými řemeslníky budovat na břehu moře ve Vranigostu věž…
I v Liscannoru bylo živo.
Kde se vzal, tu se vzal hobit Krubrok Krouk, který se již nějaký čas toulal. Nikomu nevadilo, že si tento hobit nesl již odmalička
prokletí své matky, které se projevovalo především jeho skrčenou postavou a nadměrným ochlupením. Krouk se začal dožadovat
svých pozemků, které si prý kdysi v Liscannoru koupil u bývalé Čagdanovy věže, a které mu starosta Myšilov vytrvale odpíral.
Myšilov se nakonec dohodl s bývalým starostou Darlenem, že Krubrokovi ty pozemky skutečně patří, a Krubrok si tedy mohl začít
stavět příbytek. Celá záležitost vznikla značným nepořádkem ve starostenské knize, který po sobě zanechal neschopný starosta
Darlen, a částečně i Myšilovovou tvrdohlavostí, která se občas projevovala tím, že neměl-li tento druid na všechno pět lejster a deset
ověřených pečetí, odmítal se o čemkoliv bavit. Alespoň jako starosta. Bylo by však spravedlivé dodat, že jako starosta si tento
bývalý uprchlík z Armidenu vedl velmi zdatně. Dokázal napravit veškerý nepořádek, který zbyl ve starostenském úřadě po jeho
předchůdcích, nechal postavit dvě dřevěné lávky přes potok a dokázal konečně dovést do konce myšlenku vlastního liscannorského
znaku, což byla věc, ve které liscannorší trapně pokulhávali za ušmudlaným Vranigostem. O svůj úřad se tedy Myšilov staral
opravdu dobře, i když si z něj někteří občas utahovali, že je byrokrat a ouřada. Myšilov však musel také řešit jiné záležitosti. Totiž
výchovu dítěte. Nikoli vlastního, ale kdysi dávno se stal kmotrem malého Melatara Vranta, kterému umřeli úplně všichni příbuzní.
Myšilov, který k dětem a vůbec k rodině neměl pražádný vztah, si výchovu Melatara vzal doopravdy k srdci. Tedy, alespoň pokud
byl doma a ne na výpravě s ostatními. Vždy, když byl Klabzej Myšilov mimo vesnici, dával malého Melatara k paní Moskytové,
která měla děti ráda a navíc vlastnila v obci dům, kterému se škodolibě říkalo hrad, takže měla dost a dost místa. Melatar se u ní měl
dobře a žil si v přepychu, který hraničil s rozmazlováním. Paní Moskytová, vdova po Krochtovi, se mezitím opět provdala, tentokrát
za Jona Teninga, obchodníka z Nurnu, ale v obci trávila dost času i se svojí dcerou Nariou, která začala pravidelně navštěvovat
kouzelnický kurs u Getda Ruindorského, zatímco syn Gerllod sloužil v gwendarronské armádě. Melatar se tedy vždy musel stěhovat
z “hradu” do Myšilovova obydlí, které neslo všechny klady i zápory, které obvykle vykazují druidská stavení. Toho léta se Klabzej
rozhodl, že si do domu opět přivede nějaká užitečná zvířata, o která se z výchovných důvodů v případě jeho nepřítomnosti bude
starat právě malý Melatar. I druid si tedy přihnal z Nurnského trhu tři prasata a stádo strakatých koz, mezi nimiž byl i kozlík, což
vzbudilo mezi liscannořany bouři veselí, totiž že Myšilov bude “chodit s kozlem”.
Toho léta padesátého šestého roku se staly i
jiné věci. Své stavení si začal stavět i Kutouš Králík, který zároveň přebral ve vsi i funkci rybníkáře po vesnickém opilci Arkussi
Dettorovi. Více nežli stavba Králíkova stavení však ostatní zajímalo, že se tento hobit odhodlal konečně naučit se plavat, na což si
zjednal dva zkušené námořníky z nurnského přístaviště. “Výuka” probíhala v liscannorském rybníčku a bývala pravidelně
zakončována v hostinci U hrocha, kde si zpola udušený Králík vynahrazoval veškeré vodní utrpení za asistence obou námořníků
plnými korbely piva. Tento způsob léčby se líbil i dalším. Vynikal v něm zvláště nový liscannorský hrobník Beryl Sekera, trpaslík,
který odpovědný úřad hrobnický přebral po padlém Nebuči Kanimůrovi. Sekera se v Liscannoru zabydlel, získal občanství a koupil
si v obci již postavený hotový dům. Občanství také získal překvapivě okamžitě elf, kterého druzi potkali v jížních pralesích, a tím
nebyl nikdo jiný nežli Šírkéz. Elf Šírkéz byl zajímavou postavou. Na výpravě vynikal především svojí obětavostí, která byla
ostatními velmi ceněna, narozdíl od jeho teologických přednášek, jejichž ústřední postavou byla jakási “Velká matka”. Naopak na
své občanství čekal stále marně Dyni Longodon, starý a protřelý družiník, který měl tu smůlu, že kdysi byl zapáleným obhájcem
Vranigostu, odkud se také do Liscannoru přistěhoval. Dyni byl sice zasloužilý družiník, o jehož schopnostech nepochyboval snad ani
Králíkův sysel Čuček Choroš, ale jehož rodinný život stíhala jedna tragédie za druhou. Jen co se trochu vzpamatoval ze ztráty své
první manželky, umřela mu i jeho nová družka. Longodon se rozhodl neúčastnit se družinového dění s tím, že zatím musí
vychovávat svoji maličkou dcerku Anju a adoptovanou Dany. Rozhodnutí to sice bylo chvályhodné, ale družina tím byla značně
oslabena. A tak se Dyni toulal s oběma dcerami, vlastní i nevlastní, po Liscannoru a zatím marně doufal, že mu starosta Myšilov
někdy udělí občanství. Ti dva spolu vedli tichou válku, která stále neměla konce. Starosta Myšilov si toho léta také lámal hlavu, co
má udělat s bývalou otrokyní, kterou z otroctví vykoupil nebožtík Nebuč Kanimůra a s níž se nikdy neoženil. Velmi si oddechl, když
se ukázalo, že dotyčná je v jiném stavu a otcem dítěte je bezpochyby (možná nějaké pochyby byly, ale nikdo je nevznesl) právě
mrtvý Nebuč. Jeho dům měl tedy dědice a starosta nemusil nikoho vyhazovat. Vztahy v družině byly v tento čas na velmi dobré
úrovni a znovu se ukázalo, že Nurnská družina dovede býti velmi soudržná a přátelská. Vždyť zahrnovala skutečně osoby s velmi
pestrou minulostí. Od panského synka Longodona až po Darlena Moorheda, o jehož kriminální minulosti kolovaly legendy.
Léto pomalu končilo, většina druhů se stále věnovala lenošení. Světlou výjimku představoval Beryl Sekera, který každé ráno
odcházel k Nurnu, kde se snažil, aby z něj byl konečně pořádný bijec, ze kterého si každý nebude utahovat…
Dech léta zrání
Klabzej Myšilov
Dech léta zrání chutí medovou
vzduch
opojil a jeho něžný van
se dotkl tváře dlaní laskavou
a zapudil zlá křídla černých vran
co perutěmi mrazí,
žahají
pod rouškou ztichlých nocí potají
by temnou stranu mince světa krás
zde připomněly, až nadejde čas
že
nic tu vskutku není napořád
a libá vůně promění se v smrad
A začal podzim a Rien Gwardit se stále nevracel z toho svého Trindindolu. Prošvihl tak dokončení stavby domu Kutouše
Králíka, která byla zakončena mohutnou oslavou nazvanou “Od jitra do jitra”. Nakonec se však Gwardit objevil. Potrhaný a notně
zhublý. Nikdo z něj však nedokázal vypáčit, co že se to v Trindindolu vlastně událo. Rien pouze nakvašeně odpovídal, že by to stejně
nikoho nezajímalo. A tak ostatní alespoň připili na zdraví trindindolských trpaslíků a přestali se o to starat.
Čas běžel a
Gwendarron pokryla bílá přikrývka. Nastal čas koulovaček a pravidelného rokování v hospodě. Zdálo se, že časy hojnosti a zahálky
nemůže nic ohrozit. Tak krásný rok Nurnští nepamatovali. Jaro bylo takové jarní, léto takové letní, podzim podzimovatý a zima? Ta
byla taková zimovatá…
Hymna Bílé ruky
Klabzej Myšilov
Bílé
bílé
bílé
myšlenky
bílé
jsou spanilé
Je to tak milé
když čile
plynou
až
s oblohou
splynou
Bílé
bílé
bílé
všechno bude jen bílé
čisté
Ta chvíle
se
čile
blíží
nelidi hnusné
tíží
Hřeznou
hřeznou
hřeznou
vnitřnosti
hřeznou
kanou
Jsou totiž nutnou
slzou
slanou
v bělostné
víře
pranou
Kvílej
kvílej
kvílej
mutante kvílej
sténej
a ty mi
nalej
Modrookej
sklínku
jsi na mě tak hodnej
synku
Ve dvou
ve dvou
ve
dvou
tančíme ve dvou
melodií tklivou
A jejich žilou
kapky krve
kanou
s nečistou
vinou
zhynou
Bílé
bílé
bílé
všechno bude jen bílé
i jejich tvář
v té chvíli milé
se naše
dlaně
spojí
tvá s rukou mou
a moje s tvojí
Kapitola 2 - Vražda
“Koho to sem zase Draplák nese?”, zaklel Jeremiáš Čipera, když mu někdo
zabušil časně zrána na dveře. Otevřel a v závěji spatřil ohromnou postavu krolla zabaleného v hadrech. “Co je? Eště nenalejvám”,
nevlídně si příchozího prohlédl hobit Jeremiáš. “Jí… jí… jíst. Pí… pí… pít. Ééé… pra… pra… pracovat za to, tóóó”, houklo to
nešťastné stvoření zpoza prahu. Jeremiáš byl za svoji kariéru zvyklý na ledacos, a tak vrazil krollovi koště a lopatu a ukázal mu, kde
má odklidit sníh a kde může naštípat hromadu dříví. Kroll všechno svědomitě vykonal, za což byl odměněn polévkou od včerejška,
kusem flákoty s bramborem a jedním pivem. Měl radost. Pomocí své pomalé řeči se dohodl s Jeremiášem, že tento jej ponechá
přespávat v hostinci a bude jej krmit, za což bude pracovat až do jara. O novém příchozím se doslechli i ostatní obyvatelé a byli rádi,
že za drobný peníz za ně někdo udělá tu tolik nepříjemnou činnost, která se nazývá práce. Kroll se představil jako Egh a ještě z něj
vypadlo, že pochází odněkud z Rugornských skal, což jeho popularitu u obyvatel zvýšilo.
U Myšilova se toho večera svítilo,
druid poskakoval okolo kotlíku a připravoval k večeři žaludové placky se zeleninou. Míchal, míchal, a tu jeho oko padlo na malého
Melatara, který si v koutě olizoval prsty. “Co to máš? Ukaž!”. Malý Vrant stydlivě ukázal ruce. “Co je to za drobky?”. “Cukroví”.
“Jaký cukroví, kdo ti ho dal?”. “Pán...”. “Jakej pán?”. “Za vesnicí, když jsem byl v lese na šiškách”. “A to nevíš, že od cizích se nic
nebere?! Co po tobě chtěl?”. “Nic...”, začal Melatar natahovat moldánky. Druid to s dětmi příliš neuměl. Mávl rukou a nechal
malého Melatara, aby alespoň dohlédl na přípravu večeře, navlékl si na sebe odrbaný kožich a vyrazil za řídícím Getdem. Domluvil
se s ním na tom, že následujícího dne udělá dětem přednášku o tom, že nemají nic brát od cizích lidí. Getd to slíbil.
Následující
den padla na Liscannor mlha, hustá jako mléko. Všichni zůstali zalezlí v duchnách, pouze kroll Egh radostně štípal dříví a děti se
ploužily ke škole, kde je pan řídící Getd skutečně poučil o tom, že si mají dát pozor na cizí lidi, kteří jen tak rozdávají pamlsky.
Melatar klopil oči a bylo mu do breku. Odpoledne mlha ještě zhoustla.
Kroll Egh po těžké celodenní práci i po teplé večeři
spal na pokoji v podkroví hostince U hrocha spánkem spravedlivých. Náhle se posadil. Jeho citlivé krollí ucho něco zaslechlo.
Dupot! To nebyl přirozený hluk v tomto místě. Egh se vyhrabal z přikrývek a ztěžka zapálil lucernu. Aby tak někdo kradl v hostinci!
v hostinci, kde se měl tak dobře! Egh začal sestupovat ze schodů dolů. Světlo lucerny obletovalo stěny a posléze dopadlo na
otevřené dveře v prvním patře. Pokoj číslo jedna byl otevřený. Egh věděl, že v něm bydlí ten příjemný starý pán, který jej vždy
vlídně pozdravil, kdykoliv se míjeli. Egh zvedl paži s lucernou a pomalu nahlédl dovnitř… Všechno bylo v pokoji rozházené, pak se
kroll podíval na podlahu a ustrnul. Ten dobrý starý pán ležel na zemi v kaluži krve! Egh vytřeštěně zíral na sevřenou paži v poslední
křeči a na zeširoka rozříznuté hrdlo, ze kterého se valila krev… Egh chvíli stál, a pak se rozběhl k domu Jeremiáše Čipery. “Po…
po… pomóc, po… po… pomóóóc! Vra… vra… vražda!”, křičelo krollisko a mlátilo do dveří. Jeremiáš otevřel a zíral na ječícího
krolla. Pak na sebe natáhl kabát a běžel do hostince. Tam se při pohledu na mrtvé tělo málem zhroutil. “Mu… mu… musíme ně…
ně… něco dě… dě… dělat! Ho… ho… honit vra… vra… vraha!”. “Má… má… máš pra… pra… pravdu. De… de… deme pro
starostu!”, odtušil vyděšený Jeremiáš a oba pádili k domu Klabzeje Myšilova. Ten tuto noc spal neklidně, převaloval se z boku na
bok a často se probouzel. V polospánku se mu zdálo, že prasata i kozy se nechovají tu noc normálně. A pak se i na jeho dveřích
ozvalo bušení…
“Tady je krev, táhne se po schodech dolů! Musí patřit vrahovi. I on byl zraněnej”, rozklepaný starosta se
snažil uklidnit, zhluboka se nadýchl a nechal poslat pro Darlena a pro Gwardita. Myšilov s Eghem zatím stáli nad mrtvolou a
přemýšleli. Kdo mohl zavraždit starého Joachalenta? z přemýšlení je vytrhli příchozí. Dostavili se za chvíli, Darlen pouze s mečem,
a Rien Gwardit na sebe sotva stačil natáhnout nějaký přehoz. Darlen s Myšilovem vyrazili po stopě. Po stopě krve! Venku se válela
mlha a nebylo vidět na krok. Nohy se všem bořily do bláta a vlhko jim zalézalo pod oblečení. V blátě byly patrné krůpěje temné
krve. Hledání v mlze však šlo pomalu. Stopa ale byla jasně čitelná a směřovala k lesu. Když dorazili na jeho okraj, zastavili se. Rien
náhle zaslechl slabé ržání. Potichu na ně upozornil ostatní a všichni se vydali směrem, který jim Gwardit ukázal. Došli na malou
mýtinu a spatřili… U jednoho stromu byl přivázán černý jezdecký kůň, osedlaný a s ohlávkou. Před ním leželo mrtvé tělo. Druzi
opatrně přistoupili blíže. Myšilov nohou obrátil tělo, přičemž svojí druidskou hůl měl připravenou k ráně. Spatřili snědou tvář, která
se šklebila křečí. Na pravém boku mrtvoly prosakovala temně rudá krev a jedna noha byla zaklesnuta ve třmeni. “Vniřní zranění”,
konstatoval Darlen, a pak všichni muže prohledali. Byl oblečený do jezdeckého oděvu černé barvy a šedivého pláště. Za pasem měl
dýky a malou jednoruční kuši. Dále u něj nalezli nějaké cennosti, peníze, trochu opia a mapu jakési Mukurské říše. Ten muž očividně
nepocházel ze západních přímořských zemí. Naložili jej na koně a vydali se k vesnici. Ta již byla na nohou a většina obyvatel stála
shromážděná před hostincem. Myšilov jim oznámil, co se stalo. Na Liscannor padl stín a chmurná nálada. Kdo mohl mít zájem na
smrti toho starého pána? Mrtvé tělo bylo zatím umyto a upraveno k poslednímu odpočinku. Beryl Sekera, nový hrobník, měl první
smutnou práci. Vzal lopatu a šel kopat hrob, pak zajel do Nurnu a na přání ostatních zakoupil obelisk, na který nechal vytesat nápis.
Tak zemřel Joachalent Sallent z Jalennu. Pamětník starých časů a muž, o jehož minulosti se mnoho nevědělo, ale který měl u všech
autoritu, způsobenou jakousi vnitřní silou, která z něj vyzařovala i přes jeho vysoký věk…
“…a nad tvým hrobem přísaháme,
že pomstíme tvoji smrt a dopadneme tvého vraha… tedy toho, kdo jej poslal”, zakončil starosta vesnice Myšilov pohřební řeč a nad
rakví se pomalu začala kupit zemina. Myšilov si dobře vzpomínal, kde mrtvého spatřil poprvé. Bylo to v Mrzákově, v chudičkém
starobinci, a ten muž jim tehdy za dobré slovo dal nezměrné bohatství. Vzali jej tenkrát s sebou do Liscannoru. Vedle Myšilova stál
malý Dyni Longodon. Ano, on to tehdy byl, který to navrhl první. A ti dva tam stáli vedle sebe s ostatními a pranic nemysleli na své
ubohé a malicherné spory o nějaké občanství. Mysleli na muže, který právě odešel z jejich světa. A na všechny se začal snášet
mrazivý déšť a oblohu proťal blesk a v mlžném oparu ozářil okolí. Na náhrobku se zlatě zaskvěl nápis: “Já viděl věci, které vy
smrtelníci nikdy nespatříte…”. A kdesi daleko na východě podobný blesk ozářil i Trostanské hory…
Kapitola 3 -
Na cestu
Po pohřbu se všichni sešli U hrocha. Nikdo mnoho nepil. Jeremiáš totiž místo piva donesl kožené
pouzdro. “Tohle mi dal pan Joachalent asi před rokem”. Starosta odpečetil pouzdro a vyňal z něj drahocenný prsten s diamantem,
nějaké mapy a list papíru. Odkaz. Pomalu si odkašlal a začal předčítat…
Nurnským rekům...
Je tomu již
několik let, co mi díky Vaší dobrotě bylo umožněno, abych zbytek svého předlouhého a bouřlivého života prožil ve Vaší milé vsi,
obklopen přáteli a pohodlím. A ačkoliv jsem mnoho nepromlouval, vždy jsem velmi pozorně naslouchal a radoval se ve svém nitru
z Vašich úspěchů a bolestně prožíval tragédie, které se někdy nevyhnuly Vám nebo Vašim rodinám.
Můj čas, prodlužený
Mollgovým požehnáním, se pomalu nachyluje. Starý člověk cítí, stejně jako kterýkoliv jiný živý tvor, kdy přijde jeho čas. Nevím,
jestli mě čekají ještě léta, měsíce nebo snad jen dny, ale mám předtuchu, že odejdu z tohoto světa stejně jako mých jedenáct
druhů, z nichž žádný nezemřel přirozenou smrtí. Ne, nemám strach ze smrti, po tak dlouhém životě bude pro mě spíše
vysvobozením, ale v mém srdci je obava z něčeho strašného a temného. Snažil jsem se na to na sklonku svého života nemyslet a
zažehnat tuto noční můru pohledem na veselejší věci a neznepokojovat se věcmi, které se možná ani nestanou, ale příslušnost
k řádu Cahirských věrných mi velí předat své obavy dále. Předám je tedy Vám…
Narodil jsem se roku 665 jako jediný syn
vévody Kargasse z Jalennu. Náš hrad stával pod Marenským štítem na jižních svazích Trostanských hor. Mé dětství bylo
nezajímavé a nudné. Otec byl moudrý muž a připravoval mě na převzetí vlády nad jeho panstvím, které náleželo do Lismorrského
království. Nijak zvlášť mě to nezajímalo a raději jsem se zajímal o lov a dívky. Roku 690 se Lismorrským králem stal Mollg
z Casheru a následně vypukla občanská válka, ve které hned zpočátku padl můj otec, když velel 6. kohortě “Železobokých”
v jedné z prvních bitev nastávající dlouhé války. Nepřátelská střela mu probila lebku. Otec byl mrtev a bylo na mně, jak naložím
s jeho odkazem. Navštívil mě tehdy otcův přítel Enell Arkow a vyzval mě, jako jalennského dědice, abych se přidal k Walldoru
Cahirskému a pomohl v boji proti nepřátelům mladého krále Mollga. Otcův odkaz mě zavazoval a já se přidal i s přeživšími
“Železobokými” na Mollgovu stranu. A tak jsem se roku 690 stal nejmladším členem těch, kteří později obdrželi přízvisko
“Cahirští věrní”. V jejich čele stál Walldor Cahirský, muž věrného srdce a postrach nepřátel.
Byla vybojována bitva
o přístupovou cestu ke Casheru a prolomeno obklíčení Mollgova města. Mollg ustanovil Walldora velitelem svých vojsk a
jmenoval jej do čela Řádu, který tvořilo tucet šlechticů, kteří v těžké hodině dokázali přijít mladému králi na pomoc: Walldor
z Cahiru - vrchní velitel, Dramor Kistran z Grodu - jeho pobočník a zároveň velitel těžké pěchoty, tzv. “Ocelokrkých”, Enell
Arkow - starý otcův přítel a velitel Mollgovy osobní stráže, tzv. “Nepoddajných”, Krutt Jednooký, jehož “Zelenopláští” se
proslavili již za bojů s armidenskými kmeny, Emred Mulled, dvoumetrový obr, který nevelel nikomu, neboť bojoval vždy sám a
v takových chvílích byla jeho sekera “Kardega” nebezpečná každému, Lugr Mull z Nuby - jižan a velitel lehké jízdy, tzv.
“Větronohých”, Wojchred z Kamy, který velel nejméně početným oddílům, které však patřily k těm nejvíce úspěšným a
nejdůležitějším, slavným “Dlouhým nožům”, Vanrook Mossar, jehož lehká pěchota, tzv.”Ostrohlaví”, zastavila nejeden nápor
mukurských jezdců, Jassor Gardez, který nebyl vojákem jako ostatní, ale jehož válečné a obléhací stroje patřily k tomu
nejlepšímu, co bylo tehdy využíváno, Lubart Gubin, velitel tzv. “Kalených”, což byli střelci z těžkých kuší (zlé jakyky však tvrdí,
že se spíše nazývali podle toho, co dokázali po boji vypít), kteří společně s “Ostrohlavými” tvořili páteř Mollgových armád, a
konečně já, velitel “Železobokých”.
Od roku 690 následovala dlouhá série bitev, ve kterých se Mollgovi postupně dařilo
vytlačovat východňany z Lismorru. Zrádci byli vyhnáni nebo pověšeni, a jen nemnoho se jich spasilo útěkem k našim úhlavním
nepřátelům - k mukurským Machrakům, jejichž říše představovala vždy nebezpečí. Jejich vládce, nazývaný “cháb”, Pajšl
Koňská hlava, se tak snadno nevzdával. Až roku 698 se podařilo porazit jeho vojsko v šestidenní bitvě u Kirwallu a definitivně
zabezpečit východní hranici Lismorru. Možná, že se i Vám doneslo, že této slavné bitvy se účastnily i oddíly z několika západních
království, mimo jiné i Graddogova Černá legie nurnských kavaléristů, 8. a 11. prapor gwendarronských horských ostrostřelců
Hanuše Largeva i Druhá kohorta marrburských palašníků Fardaše Dulleho. V této bitvě se podařilo pobít většinu Pajšlova
vojska a jeho zbytek zahnat do bažin i s Pajšlem, který tam potupně utonul na útěku.
Mollg upevnil svoji moc a za odměnu
věnoval “Cahirským věrným” místo zvané Morwen. Pramen, který zde vytékal, měl kouzelnou moc a tomu, kdo z něj pil a měl
Mollgovo požehnání, umožňoval nesmrtelnost. Teoreticky tedy ten, který z nás by podlehl uspokojení a lenosti, mohl od této chvíle
žíti věčně. Nestalo se. Všichni z nás dali přednost službě Mollgovi a Lismorru. Roku 753 zemřel Mollg v Údolí bílé zloby vinou
léčky, kterou mu nastražil Šanchar Lstivý, mrzácký syn Pajšlův. V té době již nejsou na živu ani všichni “Cahirští”. Jeden po
druhém jsme umírali v boji s Mukurskými…
Roku 820 dochází k velmi důležité události, která mě vlastně nutí psát tento
odkaz. V tomto roce se Dramon Kistran a Wojchred z Kamy vydávají do samotného srdce Mukuru - do Choradoru, aby zde
pátrali po tajemství, které Machraky vždy doprovázelo. Nejednou jsme při střetech s jejich armádami narazili na množství
nemrtvých. Vždyť již u Kirwallu pomáhalo Pajšlovi několik legií ghoulů a prostomasých, a šamané, kteří nám působili takové
ztráty, bezpochyby používali síly záhrobí. Postupně se ukazovalo, že vše může mít spojitost s Choradorem, proto se tam Dramon a
Wojchred vypravili. Několik měsíců jsme o nich nevěděli. V té době nás bylo již jen šest, i s Dramonem a Wojchredem. Vrátil se
pouze Dramon…
Vrátil se raněn a jeho tělo spalovala horečka. Mluvil zmateně, Wojchreda prý dostali při útěku a on sám
umírá. Mluvil o příšerných věcech a mnoha podivnostech, hlavně se však zmiňoval o “Černé knihovně”. A pak zemřel a z jeho
úst vytékala černá krev…
Roky míjely a nás bylo stále méně a méně. Lismorr byl i nadále hrází proti pronikání mukurských
na západ, ale někdy okolo roku 860 došlo k dalšímu náporu. Mukur se dokázal vzpamatovat ze série porážek a jeho nový cháb,
Balchaš Svalovec, hnal své legie dál a dál. Pomocí zlata dokázal to, co před ním nedokázali jiní ohněm a mečem. Lismorr byl
obsazen a rozdroben, stejný osud potkal i Monghyr a Karwell. Roku 874 pronikli vojáci Kalibana Machrackého až na Morwen a
zničili Leknínové jezero, zemřeli poslední “Cahirští věrní”, Lubart Gubin a Vanrook Mossar. Masakr se tehdy podařilo přežít
pouze mně. Zničil jsem všechny dostupné písemnosti a vydal se na předlouhou cestu, jako nuzák bez další víry a naděje. Není
důležité, abych se zde rozepisoval o podrobnostech. Až vy jste mi umožnili dožít klidně a důstojně…
V úvodu jsem psal
o obavách, které mě pronásledují. Možná jsou to obavy liché, ale jedno je jisté. Značná část vědění a strašná magie mukurských
chábů pochází z Choradoru a jeho srdce - Černé knihovny. To, co zažil Dramon s Wojchredem, muselo jistě být otřesné. Mukur
vždy představoval ohrožení pro své okolí díky svým obrovským lidským zdrojům, lstivé politice, a jeho vládci se dovedou učit ze
svých chyb.
Za svého pobytu v Liscannoru jsem měl možnost seznámit se s Nurnskou družinou. To poznání mě utvrdilo
v jedné věci. Takových, jako jste vy, mnoho není. Je nepodstatné, že spoustu těch hrdinských činů jste vykonali pro peníze, neboť
mnoho jste jich také vykonali pro dobrou věc. Mukur musí být oslaben! Vést proti němu otevřenou válku je zdlouhavé, nejisté a
vyčerpávající. Družina, jako Nurnská, by mu mohla zasadit ránu mnohem rychleji a možná i účinněji. Zničte Černou knihovnu,
prosím. Prosím ve jménu časů, které teprve přijdou. “Cahirští” to již nedokážou…
Nebudu Vám míti za zlé, jestliže se
rozhodnete moji prosbu ignorovat, ale jestliže ji přijmete, budu Vám neskonale vděčen.
Váš Joachalent Sallent z Jalennu
Přikládám vše, co vím o Mukuru. Stručnou mapu a hlavně plánek místa, kde stával hrad Dramona Kistrama - Grod. Je to
na východní hranici Karwellu. Dramon tam podle všeho zanechal mnoho poznatků, které nasbíral o Choradoru, ještě předtím,
než dorazil na Morwen, kde zemřel. Já již neměl vůli, abych ty věci vyzvedl. Asi jsem byl již příliš zbabělý. Prsten, který naleznete
v mém odkazu, je Váš. Je to poslední cennost, která mi ještě zbyla.
Starosta dočetl. Některé věci začínaly dostávat
jasnější obrys. “Pomstíme ho a zničíme tu proklatou knihovnu!”, vykřikl Rien Gwardit. Ostatní se postupně přidali. “Co mlčíš,
starosto?”, obrátil se na Myšilova Krubrok Krouk. “Možná o tom vím víc než vy. Už jsem se s tím tenkrát setkal, pamatujete tam
v Karwellu? Pamatujete? Gleriáš Had, Grachor Černý, Machrakové? Víte, o čem to vlastně mluvím?! Četl jsem ty jejich knihy, co
jsme tenkrát našli u Gleriáše. Mám strach! Ale pojedu, no jasně, že pojedu. A ty, Gwardite, prosím tě, dohlídni na mě. Kdybych se ti
nezdál normální a propadl něčemu divnému, tak se o mě postarej. Víš, co mám na mysli?”. “Jo, vim”. “Já to taky čet”, ozval se
Darlen Moorhed. “To je jedno, co si čet, hlavně jim rozbijem držku”, vpadl do rozhovoru Lúin, který byl již celý navlečený v železe.
“Jo, jasně, zvolíme vůdce a zjistíme si o tom Mukuru něco v Nurnu, třeba budou něco vědět v knihovně”, pronesl moudře Gwardit.
Volbu vyhrál celkem jednoznačně Klabzej Myšilov. Myšilov se změnil za ta léta, co byl v družině, do které kdysi přišel jako žebrák.
Již to nebyl ten starý neruda, který se stále urážel a stále poslouchal s nastraženýma ušima, co o něm kdo řekne, a ochotný se stále
hádat a každému nadávat. Ne, ne. Myšilov částečně vyspěl s tím, jak postupně získával odpovědnost. Až daleko za ním skončili při
volbě všichni ostatní. Zcela propadl při volbě poslední vůdce Lúin.
Další den se druzi vydali do Nurnu. Nakoupili zásoby a
zjistili si nějaké informace o Mukuru. Mukur je východní říše, kde vládnou machračtí chábové. Sousedí s Armidenem, Lismorrem,
Monghyrem, z jihu jej omývá Mrtvé moře a na východě není hranice zcela jasná, neboť tam stále dochází ke srážkám se stepními
kmeny, zvláště divokými Čagotajci. Je možné tam obchodovat, ale vládnou tam drsné poměry. Více se toho zjistit nepodařilo, a tak
mnohem více informací skýtal Joachalentův odkaz a obě mapy. Mapa Joachalenta byla méně podrobná a některé názvy se na obou
mapách značně lišily. To vše si druzi uvědomovali, ale zatím tomu nechtěli věnovat pozornost, neboť jejich první cesta se zdála jistá.
Jedou do Karwellu najít Grod, o kterém se zmiňoval Joachalent.
Na cestu se tedy vydali… Bude následovat taková ta pitomá a
otravná část zápisu, kde si každého popíšeme a něco o něm řekneme. Takže. Vůdcem výpravy byl druid z lidského rodu, Klabzej
Myšilov, ostřílený družiník, o kterém jsme si toho již pověděli spoustu v přechozích řádcích. Následoval Rien Gwardit, elfí čaroděj,
rodák z nacionalistického Trindindolu, který byl důležitou a zkušenou oporou družiny, taktéž pamětník mnoha výprav. Mnohem více
jich však pamatoval další člen družiny, elf Darlen Moorhed, takový družinový stopař. Darlen byl znám tím, že v okamžiku, kdy na
něm ležela jen trocha odpovědnosti, bylo jeho chování na hranicích trapnosti, jinak to nelze nazvat. Je takřka nepochopitelné, že po
všech životních zkušenostech byla autorita tohoto elfa u ostatních takřka nulová. A jistě, byl tu i hobotrpaslík Lúin Nórienský, ve
kterém měla družina oporu jakožto válečníkovi. Rozumem byl trochu mdlý a dokázal uvažovat pouze dopředu. Nikdy ho ani
nenapadlo se rozhlížet. Byl to takový hranol. Družina měla i další dva kouzelníky. Elfa Šírkéze, obětavce, který věřil v “Matku”,
jehož doprovázel podivný tvor, elfí hantýrkou nazývaný ďáblík. A dalším kouzelníkem byl relativně zkušený Krubrok Krouk, hobit,
kterého v mládí proklela vlastní máma. A ještě tu byli dva válečníci - trpaslík s pověstí ospalce a opilce, Beryl Sekera, a konečně
poněkud natvrdlý kroll Egh, kterému se ostatní velkoryse složili na koupi zbroje a meče. Celkem tedy osm druhů, kteří vyrazili pátý
měsíc v roce na východ pokusit se splnit prosbu mrtvého Joachalenta. Odjížděli za deště a kopyta jejich koní se bořila hluboko do
bláta…
Kapitola 4 - Grod
Následující dny se počasí zlepšilo a v době, kdy družina překračovala
gwendarronskou hranici, již svítilo slunce. Jeli po důvěrně známé cestě, kterou Nurnští používali často. Projeli Marrburkem, druhým
největším městem v Gwendarronu, které bylo vyhlášené šperkařstvím, a jehož pevnost Daggor, přilepená na skále, kryla východní
hranice království. Postupně z druhů spadla chmurná nálada, která na ně sedla po smrti Joachalenta. Vjeli do mírumilovných krajů,
kde se obyvatelstvo živilo převážně zemědělstvím a chovem dobytka. Po cestě nebyl žádný problém nalézt hostince různých kvalit a
o břicha dobrodruhů tak bylo postaráno. Kroll Egh, který měl hodně hluboko do kapsy, si občas na živobytí vydělal drobnými
pomocnými pracemi, ale většinou jej pozval někdo z družiny. V té vládla neobyčejně přátelská atmosféra, jakou nikdo nepamatoval.
Bylo to částečně způsobeno i tím, že druzi měli strach z nadcházejících událostí, a strach je, jak známo, dobrým
stmelovačem…
Za pěkného počasí cesta pokračovala až k hranicícím Karwellu. Měli za sebou asi dvacet dní jízdy. Karwell je
přivítal obvyklou průjezdní sazbou, ale to družiníkům mnoho nevadilo, vždyť co je pro dobrodruha pár zlatek! Karwell se opět
změnil k lepšímu. Stopy po občanské válce již dávno zmizely a země očividně bohatla. Říkalo se, že v horách se otevřelo několik
nových dolů a v okolí Sněžného jezera se dařilo zemědělcům. Nurnští však jeli dál na východ. Minuli vyhlášený zájezdní hostinec U
radosti, neboť Myšilov se nechtěl zdržovat hazardem a rajtováním s lehkými ženštinami. Nikdo kupodivu nic ani nenamítal. Že by se
i v tomto změnila družina? A za pár dní již byli v místech, o kterých se zmiňovala mapa od zavražděného Joachalenta. Našli i
hostinec Pod skálou, od něhož měla vésti odbočka na Grod…
“Koně si dejte tam a poďte dovnitř, máme dost místa”, houkl na
přijíždějící družinu barbar v kostkované zástěře. Blížil se večer a druzi byli rádi, že jsou na místě. Hostinec Pod skálou měl zděné
patro a zbytek byl z mohutných roubených klád. Žil hlavně ze své polohy na hlavní cestě a v rozlehlé nálevně plápolal oheň v krbu.
Nurnští se bez výjimky usadili k volnému stolu a automaticky přijali kalíšek s místní kořalkou, kozlorkou, která se pila po celém
území Karwellu a jejíž jediná přednost, pokud se to tak dá nazvat, byla její cena a síla. Snad kromě Egha v ní nikdo nenašel zalíbení,
ale brali to jako nutné zlo. “Pa… pa… pane host… hosti… hostinský. Má… má… máte pro mě ně… něja… nějakou prá… práci?”,
otázal se skoro zdvořile Egh, když do sebe právě nalil třetí pohárek. “Ne”, odvětil stručně hostinský, který nechápal, proč si někdo,
kdo nosí ocelový pancíř a meč, potřebuje přivydělávat na živobytí pomocnými pracemi. “Tumáš”, řekl Eghovi Myšilov a dal mu
váček s penězi. “Dě… dě… děkuju”, rozzářil se Egh a dál se o práci nestaral. Byl nadšen! Ti dobří lidé, ke kterým přišel na kost
zmrzlý v zimě, ho hostili, koupili mu brnění a ještě od nich dostával tučné kapesné. A v jeho krollí hlavě se vybavila vzpomínka na
říkačky jeho staré báby, z nichž jedna se jmenovala “O dobrákovi, který stále dával”. A pak se ještě napil kozlorky. Rien Gwardit
s kozlorkou spokojen nebyl, pálila jako pepř a navíc po ní zvracel. I objednal si tedy víno. Hostinský před něj nakonec dal pohár a
ostatním přinesl dokonce i pivo, ale zcela otevřeně dal najevo, že ten, kdo nepije kozlorku, je u něj zhýčkaný panák. To ostatně
platilo pro celý Karwell. Zde neexistovala úcta k pivu nebo vínu. V hospodách u hlavních cest tyto nápoje sice pro cizince měli, ale
pivo dokonce nalévali sběračkou! Gwardit se otřásl, to víno byl pěkný ocet. Měl ale pochopení. “Pane hostinský, podívejte se, já
vám opravdu dobře zaplatím. Nemáte nějaké opravdu dobré víno, značkové víno?”. “Červený a bílý”, zněla odpověď. “A jakápak to
je značka a jaký ročník?”. “Já nevim, já se podivám na flašku”, odtušil ten dobrý muž a s brumláním odešel do sklepa. Rien se vína
slušné kvality nakonec dočkal. Za příšerný peníz se pro něj našla jakási zapomenutá láhev na dně sklepa. Asi ji zde někdy nechal
někdo, kdo neměl na útratu. Hostinského potěšil alespoň Egh a Klabzej Myšilov, který si kozlorky koupil celou láhec kvůli údajným
léčebným účinkům. “A pane hostinský, jaký to je tam na tom vašem hradě, co tady má stát? Na tom Grodu?”, otázal se zdvořile
Krubrok Krouk. “Nestojí”, dostalo se mu odpovědi. “Jejda! A co se mu stalo?”, vložil se do duchaplné debaty Beryl Sekera
s červeným nosem. “Shořel, a pěkně dávno, eště za mýho děda”. “A to tam jako nikdo nežije?”, vyvalil oči Šírkéz. “Ne, to tam jako
nikdo nežije. Kdo by tam jako měl žít, když tam na vás prší?!”. “No nic, já jen tak. A kudy se tam jede?”, nedal se Šírkéz odradit.
“Nikdá sem tam nebyl, ale je to támhle v horách”, máchl hostinský rukou a dobrodruzi mu už konečně dali pokoj. Jenom si ještě
objednali přespání a snídani na druhý den.
Hned ráno za kuropění pojedli vajíčka se špekem a vydali se do hor. Celkem rychle
dojeli až na kraj lesa, který pokrýval zdejší hory. Po levici se zvedala vysoká hora, kterou podle mapy určil Darlen Moorhed jako
Mlžnou horu, vedle které stál kopec jménem Šibeniční vrch, což nikomu na náladě nepřidalo. Od lesa si to však k družině šourala
stará babka, která ale rozhodně nebezpečně nevyhlížela. “Buďte pozdravena, stará paní”, pozdravil, kdo jiný, nežli Rien Gwardit,
který měl ze všech největší vyřídilku a navíc působil relativně slušným dojmem, což se o ostatních nedalo vždy říci. Takový vůdce
Myšilov vypadal ve svém prapodivném koženém kabátci (a to ještě zlí jazykové tvrdili, že ten, kdo nosil ten kabátec před
Myšilovem, jej slátal z kůží mučených zvířat), zježených vlasech, orvaném klobouku a s mnoha amulety okolo krku dosti odstrašivě.
Darlen Moorhed se svým špinavým šátkem přes oko a tetováním přes druhé také nepůsobil dvakrát příjemně. Opilec Sekera se
svým červeným nosem a rozevlátým vousem se také nemohl počítat mezi krasavce. A ostatní? Ty vám popíši někde jinde, protože
teď se vrátíme k té staré paní a jejímu dialogu s Rienem Gwarditem. “Co? Já?”, odvětila plaše babka, neboť z tolika ozbrojenců
dostala strach. “Jistě, paní, nebo zde v těchto malebných končinách shledáváte snad někoho jiného, nežli nás a vás?”, Gwardit se
rozpovídal. “Ne, co si přejete?”, babka stále rozpačitě přešlapovala. “Jaképak to je ve zdejším lese?”. “Inu, stromy, zvířata, byliny a
tak”, babka se pomalu také rozpovídávala. “No, to je tuze pěkné. Byliny, zvířata, stromečky a tak. A copak ten hrad, ten… Grod?”,
Rien dělal, že si nemůže vzpomenout. Mezitím dojeli i ostatní a babka opět couvla. “To nic, to jsou moji přátelé”, máchl rukou
Gwardit a Egh se pokusil o úsměv. “Ach tak. Ten už dávno nestojí, to ste přijeli kapánek pozdě, panáčkové”. “Nóóó, my sme umělci
z daleka a tenhle, to je dokonce malíř, a on by si chtěl ty ruiny namalovat”, ukázal Gwardit na Šírkéze, který se souhlasně zašklebil.
“Ahá, to je tuze zajímavé, ale ten hrad je určitě nezajímavý. Já tam teda nikdy nebyla, ono je to moc v kopcích, ale co sem slyšela,
tak všechno použitelné odtamtaď již dávno odvezli”, zajíkla se babka. “Jedem dál, tady už nic zajímavýho neuslyšíme”, máchl rukou
vůdce. “A počkejte, paní. Nežijou tady v lese ňáký potvory, loupežníci, skřeti nebo kočovný barbaři?”, ozval se ještě plechovým
hlasem mladý Lúin. “Ne”. “Tak děkujem”, ozvala se ještě ta vychovanější část družiny a ostatní alespoň mlčeli.
Družina se
vnořila do hloubi smrkového porostu. Včele jel Darlen a Myšilov, kteří se snažili držet na lesní pěšině, jež kdysi mohla býti i cestou.
Stoupali. Po několika hodinách byli všichni nuceni sesednout z koní a poníků. Les se změnil. Náhle se okolo družiny poněkud
rozsvětlilo. Smrčí ustoupilo a objevilo se množství dubů, buků a olšin. Druzi pojedli něco k jídlu a pak se opět vydali na cestu.
Konečně se před nimi objevila zřícenina. Kdysi kamenné zdi byly na několika místech provalené, brána trouchnivěla v trávě a zcela
stála již jen jedna z věží. Darlen i Myšilov objevili několik stop. “Ňáký humanoidi tu žijou a maj ňáký zvíře”, oznámil Darlen,
přičemž použil populární výraz z příručky “Hledáme stopy a lovíme”, od Skruta Loviče. Družina přivázala koně a připravila si
zbraně, pak vyrazila skrze rozpadlou bránu dovnitř.
Ocitli se na zarostlém prostranství, kde stály již jen obvodové kamenné zdi,
zbytky baráku a asi osmisáhová věž. Ticho, takové to podezřelé ticho! Svist! “Auuu”, zaječel Beryl, když mu na pancíři vybuchla
malá koule. “Tam je, tam votaď střílel!”, zaječel Šírkéz a ukazoval na věž. Sekera, Myšilov, Lúin a Krouk se k ní rozeběhli. Ostatní
měli najednou také práci. Z několika míst na ně zaútočily prazvláštní bytosti, něco mezi skřetem a krysou. Běhaly po dvou a v rukou
měly většinou oštěpy a tesáky. Jednu sklátil do prachu kroll Egh, další dvě vyřídil Moorhed, kterému pomáhal Šírkéz. Na Riena se
rozběhla další, která před sebou hnala několik obrovských krys. Ani nestačily doběhnout, neboť učedník trindindolský je všechny
upálil čarovnými plameny. Největší starosti dělal druhům ten chlapík na věži. Stačil ještě poranit Krubroka svými výbušnými kulemi,
ale nakonec jej tam nahoře umlátil Beryl.
To již Darlen s Eghem pročesávali barák a společně zabili další dva z tvorů, z nichž
zvláště jeden odolával dosti značnou dobu a stačil oba zranit palcátem, z kterého trčelo několik hřebů. Jinak byl barák prázdný,
všude byl smrad, který pocházel ze špinavých pelechů. Egh se ještě rozběhl nahoru po schodech. Mezitím Myšilov, objevivší ve
věži ještě jednoho nepřítele, kterého oddělal lesním kouzlem, již ostatní svolával na nádvoří. Seběhli se všichni, kromě Egha a
Sekery, který si za hlasitého nářku látal nahoře ve věži utržené sečné rány. Začala systematická prohlídka okolí, ke které se za chvíli
připojil i Egh, jenž se vrátil z baráku. “To, to, to sem na… na… na… našel”, podával Egh s dobromyslným výrazem vůdci několik
drahokamů, které objevil v peleších. “Dobrý, tak je nes”, pochválil jej Myšilov a vytáhl si takový šikovný pergamen, kde si
zaznamenával družinovou kořist a kdo co nese. Egh byl spokojený, zabil dva nepřátele a ještě objevil poklad!
Nakonec z věže
slezl i Beryl Sekera, který měl okolo levého kolene ovinutý kus rozpárané deky. “Bolí to”, pajdal trpaslík. Myšilov a Moorhed
mezitím ostatním ošetřili i jejich zranění, naštěstí žádné nebylo příliš vážné. Až na Krubroka Krouka, který měl ošklivou popáleninu
na krku. Nastala porada. Joachalent se ve svém odkazu zmiňoval o tom, že někde tady měl jeho druh Dramon Kistran nechat nějaké
písemnosti ohledně Mukuru. “Sklepení je zavalené”, hlásil Darlen Moorhed. Jediné místo, kam se ještě dalo vlézt, byla studna, která
jediná vypadala udržovaně. “Dobrovolník!”, zařval druid Myšilov, vůdce a tudíž povolaná osoba. Kupodivu se ozvalo hned několik
hlasů. Nejvíce se ale o průzkum hlásil Beryl Sekera.
Druzi vymysleli následující plán. Beryl bude spuštěn dolů, vedle něj bude
souběžně spouštěna lucerna a hned za ní poleze Egh. Když byl Sekera asi pět sáhů hluboko, objevil náhle kolmou chodbu. Zařval to
nahoru a vydal se do ní. Za ním se houpala lucerna na laně a seshora se sápal Egh. Z tmavé chodby před Berylem se náhle vynořily
ruce s oštěpem a než se Beryl rozkoukal, cákala z něj krev. Trpaslík se začal bít a zasáhl. Jednou, dvakrát, ale pak se raději vrhl na
útěk, podklouzly mu nohy a on opět visel na laně ve studni. Když to spatřil Egh, začal se sápat nahoru, neboť chtěl Berylovi uvolnit
cestu. Ten se ale propadl hlouběji vise za lano, které měl uvázané okolo pasu, a snažil se zachytit o stěny nebo dalšího lana, které
tam viselo jako jistící. Ale nestačil to již provést. Fik! Nepřítel se vysoukal z chodby a lano odřízl! Beryl Sekera padal dolů. Propadl
se dobrých dvacet sáhů a plácl sebou do vody. Ještě štěstí, že jej úzké stěny občas zbrzdily v pádu, takže se jenom notně odřel.
Horší však bylo, že jej pancíř začal táhnout dolů. Sekera se zoufale snažil vzepřít nohama a držet se vystouplých vlhkých kamenů.
Lucerna visící na laně se rozbila. Druzi rychle spustili po laně další, ale tu vzápětí rozmlátil oštěpem zraněný nepřítel. Šírkéz
kouzlem a Darlen šípem jej sice přitom zabili, ale Sekera byl stále dole. Vůdce Myšilov se proto rozhodl rychle. Chňapl po druhém
laně a rychle po něm sjel dolů. Popálil si přitom prsty, ale k Berylovi se dostal včas. Nahmatal jeho ruku a dal mu na ni vzácný
prsten, který umožňoval pohyb po vodní hladině. Beryl byl pro tuto chvíli zachráněn. Myšilov, který si při lezení dolů stačil ještě
všimnout další postranní chodby v hloubce asi devíti sáhů, raději nic neriskoval a nahoru se dostal teleportací, kteréžto vzácné
kouzlo mu umožňovala jeho kouzelná druidská zkrácená hůl, kterou nosil zavěšenou u pasu.
A bylo. Sekera byl stále dole a
objevení nové chodby nevěstilo nic dobrého. Situaci vyřešil Šírkézův ďáblík, který připomínal takový uzlíček svalstva. Výhodou
tohoto malého tvora bylo bezesporu to, že mistrně ovládal právě kouzlo teleportace, takže se nejprve ocitl v té první chodbě, která
byla asi pět sáhů hluboko. Našel v ní mrtvého krysomuže, prohledal mu kapsy a objevil v nich drahokam. Ten si na příkaz svého
pána strčil do kalhot. Inu, to holt kouzelnící umějí, komunikovat se svým “přítelem”, aniž by je mohl někdo jiný poslouchat. Ďáblík
tedy sbalil kámen do kapsy a ještě prohledal celou chodbu, která končila špinavým pelechem. Pak se opět na příkaz pána přesunul
do nižší chodby. Tady to už tak jednoduché nebylo. Nežli ji stačil prohledat, musel se poprat ještě se třemi obřími krysami, ale to se
mu povedlo velice zdatně. Z celé potyčky vyšel pouze s několika škrábanci. V chodbě však nic nenalezl a její konec byl opět slepý.
A tak hupky šupky zase nahoru. Teď se podívejme za nešťastníkem Sekerou. Myšilovův prsten mu sice pomohl vyřešit zásadní
problém s tonutím, ale i tak kolem něj prosvištělo několik kamenů, které po něm vrhal jeho zraněný soupeř. Tedy do té doby, než jej
zabil Šírkéz a Darlen. Nakonec se přeci jen vydrápal po laně nahoru. Tou dobou už bylo dávno po boji. “Jak je?”, oddechl si nahoře
vůdce, když se zmáčený trpaslík ocitl na světle. “Mokře a blbě. Dal bych si panáka”, zaklel Beryl a hned si lokl z nabízené láhve.
Vzápětí si uvědomil ještě jednu věc, a totiž, že při pádu do hlubin ztratil zbraň, a to docela dobrou šavli. Tu, kterou si koupil na
poslední družinové dražbě, což ho mnoho nepotěšilo.
“A zase sme nic nenašli! Teď se rozejdem a pořádně to eště jednou
prohledáme. Přece nebudeme odhazovat ten zával ve sklepě”, nařídil vůdce a všichni se svorně rozeběhli po okolí. Asi po dvou
hodinách byl skutečně úspěšný Krubrok. U jedné stěny, ve změti zčernalých trámů a kopřiv, nalezl otvor, do něhož vedlo silné lano
s uzly. Lano bylo očividně pevné a používané. Družina se začala dohadovat, zda se do otvoru poleze hned nebo až po odpočinku.
Nakonec zvítězil odpočinek. Spalo se u díry a držela se hlídka.
Krubrok přiložil na oheň a podle hvězd se domníval, že za
chvíli bude moci vzbudit dalšího, když se mu stala nemilá věc. Přímo několik sáhů od něj se náhle zničehonic objevil nepřítel.
Přikrčená postava v hadrech porostlá šedivými chlupy se šklebila žlutými tesáky a v ruce držela krátkou hůl, zakončenou krysí
lebkou. A než se Krubrok stačil rozkoukat, tak se z té hole zeleně zablesklo a Krouk pocítil, kterak se mu škvaří kůže na těle.
Zareagoval však pohotově a zařval ze všech sil, a pak i on oplatil útočníkovi stejně. Však byl Krubrok kouzelník! Soupeře ale
nezabil, a ten znovu zaútočil blesky, které mu tentokrát vyšlehly z očí. Na Krubroka sáhla smrt a ještě štěstí, že se vzbudili Gwardit
s Darlenem zburcováni Kroukovým výkřikem. Oba se hned na útočníka obořili, co že to dělá jejich kamarádovi. Gwardit zaútočil
duševní silou a v soupeřově mozku způsobil silnou bolest. Ten nevydržel a dal se na útěk. Vzápětí jej však dohnal Darlen a ťal mu po
nohách. Krysomuž se zhroutil a z ruky mu vypadla jeho ohavná hůl. Mezitím se vzbudil i zbytek Nurnských, a někdo se hned chopil
lana a zajatce svázal. Došlo k výslechu, během něhož se družina dozvěděla, že opuštěný Grod se stal skvělým útočištěm pro bandu
krysích lidí, kteří se hodně podobali obávaným lykantropům. Byli ovšem velmi mazaní a obživu a loupení prováděli v dosti značné
vzdálenosti, a tak nikoho nenapadlo je hledat právě zde. A ještě ze zajatce, který se představil jako Usulák, zvaný Moucha,
vymlátili, že v hloubi se skrývá ještě jejich šéf, který si říká Adrik Špičatý.
“Ať mi donese tu mojí šavli, kerá mi spadla do
studny!”, vzpomenul si najednou Beryl. Byl přijat následující plán. Zajatec byl přivázán na lano a neprodleně spuštěn do studny. Ještě
bylo slyšet šplouchnutí a pak bylo lano náhle znatelně lehčí. “Jak se mohl dostat z toho provazu?”, podivil se Moorhed, ale na
vysvětlení nemusel čekat dlouho. Když lano vytáhli, bylo čistě přeříznuté. Zajatec u sebe nůž určitě neměl, a tak zbývalo jen jedno
vysvětlení. Pod vodou je ještě nějaký vchod a někdo krysího muže musel odříznout.
Vodou se nikomu nechtělo, a tak se Lúin
raději rozhodl, že poleze do otvoru se zauzlovaným lanem. Spouštěl se dlouho, ale měl výhodu v tom, že trpaslíci jsou schopni se
v temnotě alespoň částečně orientovat lépe, nežli ostatní (a Lúin byl trpaslík, alespoň po svém otci Páinovi). Hned za Lúinem lezl
Gwardit s lucernou, a pak Moorhed, Egh a další. Lúin slézal opatrně, díra byla těsná, ale nakonec se dostal dolů. Ocitl se v nějakém
starém sklepení, ale neměl čas se mnoho rozkoukávat. Před ním se objevil rozzuřený krysomuž se zubatou šavlí a máchl po něm.
Lúin byl sice celý v železe, ale rána jej přeci jen zasáhla. Tělem mu projelo zachvění a svět se mu zatočil před očima. Lúin se skácel
na zem jako špalek za hlasitého lomozu zbroje.
Gwardit se zarazil, vše viděl ve světle lucerny. Musel jednat rychle. Viděl
nepřítele, jak přelézá bezvládného Lúina a žene se k lanu. A za ním… Bohové, co to následovalo ještě za ním, ozářené mihotavým
světlem lucerny! Tvor ze snů a morbidních opileckých říkaček Alwyna Bělorukého. Něco mezi krysou a prasetem. V záhybech srsti
porostlé chomáči olezlých chlupů se šklebily otevřené boláky… Rien však neměl čas, musel jednat. Sebral v sobě sílu a v jeho hlavě
se uvolnila energie, která v podobě ohně zasáhla muže s šavlí. Ten vmžiku shořel na uhel. A vzápětí do trindindolského čaroděje
narazil ten hnusný tvor. Páchl močí a rozkladem a rozevíral tlamu plnou ostrých zubů. Gwardit byl samozřejmě obrněn oblíbeným
kouzlem, které působilo jakési optické rozmlžení, čímž se nechala většina soupeřů zmást, ale i tak začal zažívat horké chvilky.
Obluda zle dotírala a Gwardit musel znovu a znovu čarovat, používal i magický prsten, ale nepřítel stále žil a Gwardit začal po
jednom jeho úspěšném útoku ošklivě krvácet z břicha. Ještě štěstí, že mezitím slezl dolů Darlen a Rienovi pomohl. Konečně padla
bestie mrtvá k zemi. Darlen a Gwardit ji opatrně přelezli, aby za nimi mohli i ostatní.
Byli očividně ve starém sklepení. Pak
společně omyli Lúinovi tvář a omdlelý válečník se postavil na nohy, poté, co přemohl mdloby, které na něj padly po ráně způsobené
otrávenou šavlí. Rána vypadala ošklivě, ale Lúin řekl jen to svoje: “Hm, to je dobrý”, a ránu si pouze vytřel kusem hadru. Místo, kde
se ocitli, nebylo veliké. Sklepní prostory byly se světem nahoře spojeny starým kanálem, který ústil do vody ve studni, a umělým
komínem, který pravděpodobně prorazili noví obyvatelé Grodu. Staré schodiště bylo dávno zavalené. A ještě něco či spíše někoho
objevili. Starého známého, který se jim ztratil, když ho spouštěli do studny. Ta špinavá hromada hadrů se choulila v rohu a klela.
“Máš mojí šavli, bastarde?!”, zaječel Beryl Sekera. Odpověď zněla, že ne, a odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Krysák zemřel
na mnohačetné díry do hlavy způsobené některou z ostrých zbraní.
Ve sklepení, kde si jeho krysovití obyvatelé zřídili hlavní
doupě, našli Nurnští dvě truhlice. V obyčejné dřevěné bylo nalezeno množství nakradených cenností a podivný soudek, opásaný ze
všech stran železem. Druhá truhlice byla železná a nesla na sobě známky násilného otevírání, byla očouzená a částečně i poleptaná.
Byla zanesená haldou odpadků a jakékoliv pokusy o její otevření krysáci již dávno vzdali. Tak, a jestli teď čtenář zlomyslně čeká na
to, kterak si s otevřením truhlice poradí Nurnská družina, v tuto dobu složená pouze z mlátičů, lesáka, druida a kouzelníků, bude
zklamán. Darlen Moorhed prostě vytáhl jakousi zaprášenou lahvičku nejasného původu, nalil její smradlavý obsah do zámku pod
víko a chvíli počkal. Egh potom zapáčil a víko za mohutného vrzání odskočilo. Přítomným prsklo do tváří jen nějaké smetí. Truhlice
byla vypolstrována a obsahovala řadu užitečných a zajímavých věcí, jako jsou lektvary, cennosti a také několik písemností, z nichž
však byla zachována pouze mapa místa, nazvaného Chorador, a ještě list, ve kterém dávno mrtvý Dramon Kistran popisuje svým
druhům něco z historie Mukurské říše.
Historie Mukurské říše
Prvopočátky Mukuru jako jednotného
územního celku lze datovat do období cca kolem roku 150. Tehdejší náčelník kmene Mugaranů (neplést s Burany) sjednotil
kočovné a primitivní kmeny do něčeho, co lze nazývat jednotným státem. Ten náčelník se jmenoval Šagul Mukurský a odtud také
název celé země - Mukur. Šagul vládl asi do roku 200. Po jeho smrti se o vládu společně porvali jeho dva synové - Charuš a
Chorad. Charuš měl navrch a Chorada roku 208 přemohl. Chorad se uchýlil do horami obklopené přímořské oblasti, později po
něm nazvané Chorador, a založil si zde vlastní stát. Aby mohl i nadále čelit bratru Charušovi, spojil se se zdejšími obyvateli -
primitivními Gudrajovci, a jejich vůdcem, šamanem Chaledem. Chaled měl schopnosti navazovat styk se záhrobím v tom
nejstrašnějším smyslu. Na pomoc Choradovi poslal legie nemrtvých a v několikadenní bitvě u řeky Čelkavy (později známá jako
Chaledova stoka) roku 214 společně se zbytkem Choradových vojáků rozdrtili vojsko Charušovo. Charuš uznal svoji porážku a
uznal nadvládu svého bratra nad Choradorem. Mukuru tedy vládl Charuš a Choradoru Chorad. Jenže asi roku 225 se proradný
a mazaný Chaled tajně spojil s Charušem a pomocí léčky mu vydal jeho bratra Chorada. Ten skonal po několikaměsíčních
promyšlených mukách ve strašné podzemní mučírně v Mukurgradě. Charuš se zavázal respektovat Chorador jako území, kde
může Chaled provozovat své temné umění. Chorador se stal opět součástí Mukuru. Od této doby se traduje vzestup Mukuru.
Chaled se o své vědomosti dělil s vládcem Mukuru a prospěch z toho měli oba. Kult Machraků stoupá a Chaledovo umění je
doprovází až po dnešní doby. Po Charušově smrti roku 271 vládl jeho nejstarší syn Čagaj a upevnil hranice říše, zvláště na
západě. I on byl provázen na své cestě Chaledem, který se zdál věčný a nesmrtelný. Po Čagajovi nastoupila poměrně nevýrazná
generace a v říši se nedělo nic podstatného. Postupně se na trůnu vystřídali Chubruj (312-343), Kadraš (343-408), Budaj Rocht
(408-460) a Pajachrt (460-462). Po Pajachrtovi nastoupil na trůn Sachula, zvaný Zubatý (462-530). Teprve za jeho dlouhé vlády
zemřel Chaled (?- 495). Veškeré své znalosti předal přímo Machrakům, a Sachula jej nechal obřadně pohřbít v ohromné hrobce,
kterou zbudovalo ohromné množství lidí uprostřed Choradoru. Ta hrobka nesla jméno Chaledovo lože. Ti, kteří se na stavbě
podíleli, byli temnou mocí a magií zahubeni, aby Chaleda doprovázeli i po jeho smrti. V mistě zvaném Gološgrad, které se nalézá
v horách obklopujících Chorador, nechal Chaled za pomoci Mukurských vládců zbudovat tzv. Černou knihovnu, kde bylo
shromážděno v mnoha svazcích, pergamenech a listech z lidské kůže temné vědění mukurské. Z Černé knihovny vede podzemní
chodba jednak do Chaledova lože a jednak skrz hory až do kláštera v Achránu. Po Sachulovi nastoupil Sarucha Krvavý
(530-608) a pod jeho vedením začal Mukur postupovat na západ. Za pomoci roztroušených, ale četných kmenů z východních stepí
pronikl přes Lismorr a Monghyr až do Karwelu. Jeho vojsko kráčelo od jedné vyhrané bitvy k další a další. V Monghyru vládl
jeho bratr Buchaj a na části lismorrského území přímo jeho syn Lazar. Roku 608 Sarucha zemřel a na trůn nastoupil jeho syn
Lazar Zlý (608-657). Ten připojil k Mukuru i svojí dosavadní državu, tzv. Východní Lismorr. Za jeho vlády byl Mukur napaden
Armidenem, kde v té době vládli Dragolští druidi. Lazar však zvítězil ve veliké bitvě - tzv. Lazarovo pole, a část zajatých druidů
byla dopravena do Choradoru, kde z nich bylo mučením doslova vydolováno jejich vědění. Lazar ho ovládl a částečně
skombinoval s učením Chaledovým. A Mukur stále sílil. Po Lazarově smrti roku 657 se trůnu ujal jeho synovec Pajšl, zvaný
Koňská hlava (657-698), syn Buchaje, neboť Lazar neměl mužské potomky. Pajšl se snažil napodobit své předchůdce a nadále
obsazoval další území na západě. Země však byla vyčerpaná a také Velký mor, který na Mukur udeřil v letech 670-673, mu v jeho
plánech nepomohl. Jeho plánu se postavil Mollg Mocný, král Lismorru, a v bitvě u Kirwallu roku 698 byl Pajšl na hlavu poražen.
Jeho vojsko bylo nahnáno do Velké východní bažiny a samotný Pajšl byl zabit nebo se utopil. Mukur se z této pohromy
vzpamatovával dlouhou dobu. Po několik let dokonce neměl ani krále a zemi hrozilo rozpadnutí. Až roku 704 se trůnu ujal
Šanchar Lstivý, nejmladší syn Pajšlův, který byl v mládí kvůli tělesné vadě doslova odložen do Choradoru a nikdo s ním
nepočítal. Šanchar zemi příliš nepomohl, neboť většinu prostředků věnoval na stavbu nového kláštěra v Achránu, kde je od té
doby proslavená škola mukurských zabijáků. Dokázal se alespoň pomstít Mollgovi a roku 753 mu nastražil léčku v Údolí bílé
zloby. Mollg byl zabit. Šanchar jej dlouho nepřežil a zemřel rok po něm. Po Šancharovi vládli postupně Guldur (754-770),
Dahomej (770-815) a Draguša (815-851). Za jejich vlády se země vzpamatovala, ale nic moc. Pak nastoupil Balchaš Svalovec
(851-922) a historie se opakovala. Byl obsazen téměř celý Monhgyr, Lismorr a dokonce i Karwell. V Karwellu vládl Kaliban
Machracký, který postupně pobil i tzv. Cahirské věrné (zničení Leknínového jezera) roku 874. Balchašův syn - Gradujen
Nerudný (922-970) však na odkaz svého otce kašlal a většinu území dobytých otcem vyhandloval s místními šlechtici za jejich
pomoc v boji proti Čagotajcům, kteří útočili na Mukurskou východní hranici. Čagotajci byli odraženi, ale Mukur se znovu stáhl
na svá původní území, což trvá dodnes. Postupně vládli Chudát (970-992) a Čurujcháb (992-1041). Pak nastoupil na trůn
Gulejman Drtič Machracký, a ten vládne až dodnes.
Druzi dočetli a jejich pohledy byly všelijaké. Opět se dostali
o něco dále, ale jejich budoucí návštěva Mukuru se jim ani trochu nelíbila…
Kapitola 5 -
Mlha
Během následujících hodin opustili Nurnští Grod. Již zde nebylo co pohledávat. Všechnu kořist rozdělil
vůdce mezi ostatní. I čaroděj trindindolský dostal do péče část kořisti. Dobrých osmnáct tisíc v klenotech. Rien Gwardit byl ovšem
tuze velký bordelář. Jak si tak balil tornu, kde měl naházené všechno páté přes deváté a druhé přes desáté či osmé před dvacáté
druhé, jak kdo chce, zapomněl si tam ty klenoty přibalit a nechal je válet vedle batohu… Druzi tedy opět sedli na koně a poníky a
vrátili se na hlavní cestu, aby pokračovali směrem na východ. Karwellsko-lismorrskou hranici přejeli bez problémů a pokračovali
obchodní cestou na jih. V těchto místech se stýkala hranice tří zemí - Karwell, Lismorr a Monghyr. Obchodní cesta nyní kopírovala
hranici Lismorru a Monghyru. Kraje zde byly divočejší, ale stále se zde dalo nalézt přístřeší, a pokud měl dobrodruh dostatek peněz,
rozhodně netrpěl nouzí.
“Taverna Pod vrškem, tady přespíme!”, rozhodl vůdce a ostatní radostně souhlasili. Zajeli dovnitř
opevněného dvorce. Stálo zde několik vozů krytých plachtou a o koně bylo postaráno v prostorné stáji. Nálevna byla plná kouře, ale
miska s masem, obilná placka, kukuřičný klas a kořalka tuto drobnou nepříjemnost spravily. Nurnští se najedli, povolili si opasky a
rozhlédli se okolo sebe. “Bylo by dobrý zjistit, jestli někdo nejede vod Mukuru”, navrhl Gwardit. “No jasně, vyptat se na všechno.
Když sem si prohlížel ty mapy, napadlo mě, že nejlepší by bylo dostat se do Achránu, k moři, a pak to vzít do Choradoru tudle
kolem Beďaru a Neštováku”, ukázal Myšilov ostatním některá místa na mapě. “Hele, tady je taky Průsmyk kurev, tam bych se
podíval”, ožil Lúin. “Obávám se, že tam žádný kurvy nebudou. Když tu mapu Dramon nebo Wojchred čmárali, tak jim rozhodně
bylo ouvej, takže bych řek, že ty názvy sou dávaný spíš podle momentálního duševního stavu”, podotkl moudře Darlen. “No, podle
těch názvů bych řek, že jim trošku ujížděly nervy”, řekl Krubrok a napil se. “Jo, vůbec se mi to nelíbí. Čekaj nás trable a průsery”,
ošil se Myšilov, který na sobě cítil těžkou odpovědnost. Ano, jistě, byl vůdce a jeho přirozená ješitnost tímto faktem byla ukojena.
Mohl být také navýsost spokojen s družinou, všichni táhli za jeden provaz a měli slušnou zásobu podpůrných lektvarů. To byly
klady. A zápory? Nikdo nevěděl, co je v Mukuru čeká. Bude to horší než Armiden? Projedou vůbec volně, nebo se budou muset
prosekat a probít? Kolik jich padne? Jistě, družina měla ve svých řadách tři bijce, z nichž Lúin se o sebe jistě postará, ale co Sekera
a Egh? Zvládnou to vůbec? Bylo jasné, že tyhle dva budou muset podporovat Krouk s Šírkézem pomocnými kouzly. Gwardit byl
potřeba na něco jiného. Musí využít své nesporné schopnosti v komunikaci s kýmkoliv a v případě potřeby to musí být právě on, kdo
zabije silného soupeře (pokud se ovšem nebude věnovat raději své “psychické” magii), tak, aby se nedostal ostatním na tělo.
Nevýhodou družiny byla také absence střelců. Jistě, Darlen Moorhed ovádal svůj luk mistrně a Myšilov také střílet dovedl, ale
Moorhed raději bojoval mečem a luk vytahoval spíše na lovu. A Klabzej také raději kouzlil a mlátil holí. “S tím kouzlením to ale
nesmím přehánět. Po boji bude třeba hojit rány”, probíral se Myšilov dále svými úvahami.
Vyrušil jej až Darlen. “Hele, právě
sem si pokecal s těma kudůkama, který seděj támhle u toho stolu. Sou to vobchodníci a vracej se z Mukuru”. “ Jo, jasně, a co říkali?
Dá se tam normálně project?”, trhl sebou Myšilov. “No, projet se dá. Je to prej pakárna, všechno se kontroluje, platí se strašný clo.
Musíš se držet hlavní cesty. Spát, kde ti řeknou. Ale když máš peníze, tak to de. Strašně se tam musí uplácet. No, prostě, čekaj nás
burani!”. Darlen do sebe kopl kořalku. “Ale de to! De to! Prostě se budem chovat slušně. Vo peníze nám taky nejde, těch máme
dost. Musíme se domluvit na tom, za co se budeme vydávat”, promluvil Gwardit. Začaly padat různé návrhy, ale nakonec bylo
rozhodnuto, že se Nurnští budou vydávat za obchodníky z Karwellu, z hlavního města Lonu, a jedou shánět do Mukuru obchodní
kontakty. A pak šli spát…
Následujícího dne začala cesta stoupat do zalesněného kopce. Cesta se klikatila a trvalo půl dne, než
vyjeli nahoru. Kolem nich byl listnatý les a před nimi vyježděné koleje od vozů. Cesta vedla dále. Pak začala padat mlha. Hnusná
mlha, která se v horách a kopcích vyskytuje často. Zanedlouho kolem nich bylo pouze vlhko a bílo. Vpředu jedoucí Darlen hlásil, že
ztratil cestu. Možná, že se motali kolem dokola. Vůdce poručil sesedat a rozbít tábor. Nebylo vidět na krok. Uběhlo několik chvil.
Šírkéz náhle zbystřil. Zaslechl funění nedaleko od provizorního tábora. Poslal do mlhy svého ďáblíka. V jeho mysli se začaly
objevovat živé obrazy. “Poplách!!!”, zařval náhle kouzelník. Ostatní rychle vyskočili, zahodili jídlo a popadli zbraně. Darlen stačil
dokonce vsednout na koně. Na Nurnské zaútočili obři! Obrovská hovada v hadrech, kusech železa a s podomácky vyrobenými
zbraněmi. Útočili živelně a bez organizace. Nurnští se semkli. Lúin vedle Sekery, Darlen před Šírkéze, Krubrok se schoval za kámen
a začal kouzlit. Stejně tak i Gwardit. Egh podlehl strachu a začal couvat. Myšilov se rozhodl, že nepřítele oběhne a vpadne mu do
zad. Z mlhy se ozývalo další řvaní. Moorhedův kůň se začal vzpínat a jen díky umu a štěstí se Darlen udržel v sedle. “Fííí”, zakouzlil
Krubrok a kde se vzala, tu se vzala, mezi družinou a dvěma obřisky vyrostla zeď z ledu. Naneštěstí oddělila i Myšilova, který se
chvíli nemohl orientovat. Vzápětí to však Krubrok napravil. Z hobita vyletěl rudý plamen a doslova propálil jedno obřisko skrz
naskrz. Obr se zhroutil a za ním se objevil krvavý cákanec masa, krve a vnitřností. Také Trindindolan se činil a častoval nepřátele
ohněm. Lúin složil jedno obřisko mečem, ale přiběhlo k němu další a zle jej ranilo. Po Lúinově boku se statečně bil Beryl, ale utržil
takovou ránu, že se raději dal na útěk. Vrcholné bojové umění předváděl Darlen. Točil se v sedle sem a tam, uhýbal ranám a díky
Šírkézově kouzlu rozdával i rychlé a přesné zásahy. Pak přiběhl i Myšilov a postavil se mu po bok. Pozvedl paži a seslal energii
přímo ze své hlavy. Jeden z obrů zakolísal, neboť mu náhlý náraz energie rval vnitřnosti. Postupně se podařilo nájezdníky pobít.
Z Lúina, Moorheda a Sekery kapala krev. “Jeden zdrhnul!”, ječel Šírkéz. A skutečně. Těžce poraněný obr, který na sobě měl
podivnou koženou zástěru, na které měl přidrátované kusy želez, řetězů a podkov, se rychle plazil pryč. “Džugáááš, Džugááš”, řvala
ta obluda na útěku.
Egh, který zatím vyvázl bez zranění, náhle v mlze vycítil něco mnohem horšího. “Je… je… je tady ně…
ně… něco stra… stra… strašný”, začal ječet. A vzápětí se Krubrokova ledová zeď rozletěla na kousky. Vzduchem prolétl řev.
Některým druhům se podlomila kolena. Z výšky sedmi sáhů se na ně šklebila nestvůrná hlava. Tohle nebyl obr. To byl obr obrů.
Stvůra svírala v pracce obrovskou větev, všude po těle měla nakradené předměty - soudky, lahve, štíty a tlumoky. Buch! Vedle
Sekery dopadla rána a vyhodila do vzduchu spršku kamení a drnů. Kdyby na něj taková rána dopadla, byl by okamžitě
v alkoholovém nebi. Družina se dokázala semkout a těžkopádná obluda začala mít problémy. Rána za ranou, kouzlo za kouzlem, a
obřisko padlo. Z těla mu crčela temná krev z mnoha ran. Všichni si již chtěli oddechnout a ošetřit zranění, když se objevil ještě jeden
nepřítel. Rozlícená obryně se sekáčkem v ruce se chtěla pomstít za smrt svých druhů (a že jejími druhy byli úplně všichni, na to
vemte jed). Padla jako ostatní…
Nurnští se vrhli na kořist a důkladně všechny nepřátele obrali. Bylo překvapivé, kolik tahle
banda měla u sebe cenností. O jejich původu nebylo pochyb. Nakonec bylo rozhodnuto, že se půjde ještě dobít uprchlík. Mlha se
začala zvedat. Netrvalo dlouho a družina objevila ve skalách jeskyni, kterou chránila primitivní kolová hradba. Tak sem družina
zabloudila v mlze! k obří jeskyni! Gwardit se rozhodl přelézt plot a otevřít bránu z druhé strany. Nečinilo mu to žádné problémy.
Hup, a byl na druhé straně. Obrovský trám, který sloužil jako závora, mu však potíže činit začal. Nemohl s ním pohnout. Svist!
Vzduchem prolétl kovový projektil a zasáhl čaroděje do hlavy. Gwardit se zapotácel a ohlédl se. U jeskyně se za koženým závěsem
krčilo obře a v ruce drželo primitivní střelnou zbraň. Do vydlabaného pružného prkna nabíjelo kovového ježka a chystalo se k další
ráně. Gwardit nelenil a vrhl se ke studni, aby se jí kryl. Svist! Další projektil jej těsně minul. V tom okamžiku přes hradbu přelezl i
Egh a vrhl se s mečem v ruce na obře. Kroll i obře byli stejně velicí. Obře se chopilo sekery a začalo se zuřivě bránit. Egh nakonec
boj vyhrál, neboť obře se vzdalo, ale měl namále. Mezitím se dovnitř dostali i ostatní. Poté, co vstoupili do jeskyně, nalezli v ní i
obra, který před nimi utekl tam dole v lese. Ležel na primitivním lůžku v tratolišti krve a snažil se zvednout. Dobili jej a obře zahnali
do kouta, aby jim neuteklo. Prohledali celou jeskyni a narvali si do toren a pytlů vše, co mohli unést. A pak v ní přespali. Obře se ani
nepokusilo utéct. Mělo strach. Druzi jej nechali na pokoji, asi měli pro tuto chvíli krve dost. Ještě o jedné věci je třeba se zmínit.
Mezi cennostmi nalezla družina i podivnou ebenovou truhličku. Bozi vědí, kde k ní obři přišli. Po jejím otevření z ní vyletěl netopýr.
Krubrok, Gwardit a Šírkéz okamžitě poznali, o co se jedná. To je stejný tvor, kterého jsou oni schopni si vyvolat při magickém
rituálu! Jenže tenhle byl zvláštní. Neměl pána. Podvědomě o něj svedli duševní boj. Snad jen Šírkéz, kterého doprovázel v tuto dobu
jeho ďáblík, neměl takovou snahu jako ti dva ostatní. Vyhrál Krubrok a netopýr se k němu přidal…
Dalšího dne opustila
družina hory a sestoupila do nížiny. Projeli lesem a před nimi se objevila hranice. Mukurská hranice! “Ještě se vrátíme do lesa a
necháme tam všechny cennosti a část peněz, abychom o ně třeba náhodou nepřišli”, rozhodl Myšilov a společně s Moorhedem
vykopal u velkého habru v hloubi lesa jámu. “Tak, a dáme do toho… Krubrok nese pět tisíc…”. “Jo, tady jsou”. “Dobrá, Gwardit
má u sebe osmnáct tisíc…”. “…ne, ne, nemám! Já nic takovýho nemám!”, zatvářil se Gwardit vyděšeně a začal se prohledávat. Ať
hledal, jak hledal, nic nenašel. Přidali se i ostatní, kteří tvrdili, že Rien ty cennosti skutečně má nést. “Já sem je asi zapomněl na
Grodu”, prohlásil Gwardit zdrceně a rozhodl se vrátit. “Počkejte tady na mě”. “Samotnej nepojedeš. Pojede s tebou…”. “Po… po…
poje… poje… du… du… já”, přihlásil se Egh a skutečně s Gwarditem odjel. Ostatní na ně čekali dva dny v lese. No co, alespoň si
utřídí myšlenky a odpočinou si před Mukurem. Gwardit se vrátil i s Eghem smutně. Nic nenašli. Někdo to očividně šlohnul. Po cestě
si Rien vzpomněl, že cennosti nechal s největší pravděpodobností ve sklepení, kde je nalezli, ale nic tam nebylo. Egh ho upozornil na
stopu v blátě. “Někdo tu musel z těch krysáků ještě zbejt a teď je fuč!”, pomyslel si Gwardit naštvaně. No, teď měl trindindolský
rodák vyděláno!
Kapitola 6 - Hranice
Družina odlehčená o část peněz, které nechala v lese, se
pomalu blížila k hranici. Hranice mezi Lismorrem a Mukurem byla ve stepi. Druzi minuli kamennou pevnůstku lismořanů, na níž
vlála vlajka se třemi stromy, pozdravili se s vojáky a již se ocitli na území nikoho. Asi za půl míle spatřili seskupení baráků
z vepřovic, kterým vévodila jediná kamenná stavba s mřížemi v oknech. Stála zde kolona povozů na obou směrech. Na stožáru se
třepotala žlutočervená vlajka, která měla na sobě zaťatou pěst! Spousta vojáků v kožených uniformách s šavlemi se mísila mezi
kupci a prohledávala jim vozy. Občas bylo vidět skupinu jezdců se psy, která mířila do stepi. Strážci hranic! Bylo slunné počasí, vál
suchý vítr a roznášel všude prach. Čekali asi hodinu. Pak k nim přišel voják. Uniformu měl ošuntělou, v ruce svíral hůl, za pasem
měl šavli a na hlavě mu nepořádně seděla kovová helmice s kožešinovým lemem. “Nemáte vozy?”, přivítal Nurnské. “Ne, jenom
koně. Chtěli bychom ve vaší zemi navázat obchodní kontakty”, spustil naučenou písničku Rien Gwardit, ale voják jej přerušil. “To
pozdějc, teď zajedete támhle k tý zdi a všechno ukážete!”. “Jak, všechno?”, podivil se Krubrok, ale nikdo jej už neposlouchal.
Učinili, jak jim bylo řečeno. U zdi z vepřovicových cihel si mohli u kovových kruhů uvázat koně. Opět čekali asi hodinu. Pak přišel
další voják a hodil jim štos plachet. Každý nafasoval jednu. Měřila asi tři krát tři sáhy a kdysi možná byla bílá. “Vysypat všechny
věci, peníze, zbraně, jídlo, prostě všechno”, poručil voják a odešel. “Do prdele, to je jak v kriminále”, ulevil si Darlen, který v mládí
určitě nějaké vězení poznal. “Hlavně, aby mi nic nešlohli, burani východňárský”. “Doufám, že mi nebudou čuchat k podvlíkačkám”.
“To by možná bylo dobře, protože by pak toho zaručeně nechali. Chcípli by na smrad”. “Nó, vod tebe to teda sedí. Ty znáš škopek
tak leda vod vidění”. “Chacha, já si zase myslim, že by to ani nepoznali, protože sami sou to prasata”. “Tss, radši držte huby, ať nás
neslyšej!”. Takhle a podobně si mezi sebou vyprávěli naši družiníci, snažili se žertovat, aby zakryli nervozitu. Všichni cítili, že jsou
pod neustálým dohledem.
“Tady máte žádosti o vstup do Mukuru. Čitelně vyplnit!”, podal jim opět úplně jiný voják, který sám
vypadal ovšem na to, že se neumí ani podepsat, štůsek papírů, každému jeden. Lejstro bylo nadepsáno: “Ponížená žádost
o laskavé svolení k pobytu na území říše Mukurské” a obsahovalo řadu podivných kolonek jako: jméno, věk, pohlaví, barva
očí a vlasů, jména rodičů i prarodičů, čím se živíte?, seznam majetku, kde žijete?, kde budete v Mukuru spát?, jaký je váš vztah
k Mukurské říši? a mnoho dalších. “He… he… hele já, já ne… ne… neu… neumim ps… ps… pssss... psát”, zavolal na vojáka Egh,
ale toho to očividně nezajímalo. Egh tedy požádal Lúina, absolventa nórienské obecné, aby mu s tím lejstrem pomohl. Družiníci se
chopili uhlů a brků a začali poctivě vyplňovat debilní kolonky. Voják nad nimi stál a dával pozor, aby se nedomlouvali. Vždyť
cizince je třeba kontrolovat! Je nutno podotknout, že jistí družinící s některými kolonkami značně zápasili. Většina neznala jména
rodičů, natož prarodičů. Beryl Sekera do kolonky “pohlaví” hrdě napsal - “mám”, Egh si nechal napsat do kolonky “barva očí”
celkem logickou odpověď - “tam si nevidim”. Několik dobrodruhů také do kolonky “čím se živíte” napsalo, že jídlem (Egh dokonce
poctivě Lúinovi nadiktoval, co všechno má rád k jídlu), a tak by se dalo pokračovat. Mnohem horší zádrhel nastal ovšem v celkem
logické (a pro mukurské velmi důležité) kolonce “kde žijete?”. Všichni napsali podle předchozí dohody, že jsou obchodníci z Lonu
v Karwellu. Všichni, až na vůdce Myšilova. Ten podle všeho zazmatkoval z přemíry odpovědnosti a poctivě napsal, že je
z Gwendarronu a z Liscannoru. Dostal totiž strach, že při jeho vizáži mu nikdo neuvěří, že je obchodník.
Za další dvě hodiny
od nich voják lejstra vybral a odnesl je kamsi. A pak přišel zpět a houkl: “Kdo je váš představený nebo vůdce? Každá skupina musí
mít svého vůdce”. Předstoupil Myšilov. “Tak poďte”, vyzval jej voják a vedl ho do nízkého baráku, kde jej zavedl dovnitř. Myšilov
se ocitl v nevětrané místnosti s nízkým stropem. V jednom rohu byl veliký stůl, za kterým seděl v křesle obtloustlý voják, zřejmě
nějaká vyšší šarže. “Vedu vůdce tý skupiny, rahoži”. “Jo, můžeš jít, chachloji!”, odporoučel tlouštík vojáka, dlouze se na Myšilova
podíval a pak jej vybídl, aby si sedl na takové hodně nepohodlné štokrle. V ruce držel Myšilovovu žádost o vstup. “Takže, pane
Myšilov, vy tady uvádíte, že ste z Gwendarronu. To znám, tam se žije dost bídně”. “Ano”, děl Myšilov a nijak nekomentoval
narážku. “Ostatní jsou z Karwellu. Jak je možné, že jste jejich vůdce?”. “Já nejsem vůdce, já jsem pouze průvodce”. “Aha, ale tady
uvádíte, že jste v naší zemi nikdy nebyl. Jak to, že jim tedy děláte průvodce po zemi, kde jste nikdy nebyl?”. “No, totiž, já dobře
znám cestu z Karwellu do Lismorru podél řeky Lyarpull…”. “Hmm, a kde jste se s těmi ostatními obchodníky seznámil?”. “No…
před Lonem v Karwellu… v hospodě”. “Jak se ta hospoda menovala?”. “Hospoda, hospoda, taverna… to si nepamatuju”. “Tak
nepamatujete, hmm. A když jste teda ten průvodce, podle čeho se tady chcete orientovat, když jste tady údajně nikdy nebyl?”. “Mám
mapu”. “Tak vy máte mapu! Ukažte!”. Myšilov u sebe nic neměl, a tak pod dohledem vojáka došel ke svým věcem a vzal tam mapu,
kterou našli u Joachalentova vraha. Tu pak ukázal. “Kde ste to sebral, člověče?!”, vybafl tlusťoch, který měl dle mukurského
označení hodnost rahože. “V Nurnu, v knihovně”. “Cóó? Tak v ňákym Nurnu maj takovýhle naše mapy!?”. “No, maj, a co?”, podivil
se naoko klidně Myšilov, ale v duchu zakolísal. Nemohl ovšem vědět, že mapa byla v Mukuru považována za přísně utajovanou
záležitost. A tahle byla podezřele podrobná. Ani takový rahož takovou nesměl vlastnit. Spatřil ji pouze občas, když byl u
nadřízených.
Ne, ne, tohle se mu nelíbí. Měl by to hlásit nahoru, nejlepší bude, když zavolá alespoň gadáta. Ó jé,
s tím budou problémy. Jeho slibná kariéra může být ohrožena. Jistě, může být pochválen za bdělost, ale také by se mohlo přijít na
ten nepořádek, který na hranici vládne, na vybírání úplatků, na to, že polovina jeho vojáků, chachlojů, nemá řádné uniformy
s předepsaným znakem. Nikdy je sice nenafasovali, ale rahož podepsal jejich převzetí. Vždyť kdo by také odporoval zásobovacímu
důstojníkovi velkého zarubaje! A to by také mohl skončit na Kalibanově poli, nebo… nebo… třeba také v kobkách Mukurgradu!
Rahožovi se orosilo čelo a snažil se přemýšlet. A co když je to jenom zkouška jeho bdělosti, nastražená někým od chába? Ne, to
ne. Ti cizinci vypadají opravdu příliš cize. Jsou to určitě lovci kůží, nebo opravdu chtějí obchodovat. Zná tyhle drsné typy od
západního moře. Ale pro jistotu je všechny pořádně vyslechne, a pak vše podrobně sepíše a pošle s těmi materiály jízního čardaje
do nejbližšího města, do Balchaše. A ten čardaj nedojede. Ano, tak to udělá, udělá si kopii těch materiálů a bude krytý. Vždyť
takového posla může po cestě potkat cokoliv, všude je takových nástrah, nepřátelé jsou všude. Však to na Dnech pravdy stále
Přednašeči říkají. Ano, tihle cizinci určitě chtějí jenom kšeftovat a on si od nich ještě nechá tučně zaplatit! v očích rahože Čugyna
svitl plamének při pomyšlení na bohatství, kterého si na úplatcích již nahrabal dosti. Měl to vymyšlené. Ještě pár let si bude tady
na hraničním přechodu hrabat, a pak uteče někam daleko od Mukuru. A ještě něco udělá, pošle s těmi cizinci Guzmána Makrelu,
aby na ně dohlédl. Guzmán ví mnoho věcí o něm, ale on také ví mnoho věcí na Guzmána…
“Můžete jít. Chachloji,
pošlete dalšího!”, poručil rahož vojákovi a Myšilovovi dal najevo, že pro tuto chvíli považuje rozhovor (či spíše výslech) za
skončený. Myšilov se vypotácel ven. Neměl dobrý pocit. Cestou minul Darlena Moorheda, který šel k vstupnímu pohovoru po něm.
Jen mu stačil pokynout. Darlen vstoupil a i on se posadil na to příšerně nepohodlné štokrle. Rahož, který se jmenoval Čugyn, si
zatím dokázal utřídit myšlenky. Vstupní žádost tohohle elfa se jevila v podstatě v pořádku. Preventivně Moorheda sice napomenul,
že by mohl míti k Mukurské říši poněkud vřelejší vztah, když v ní chce obchodovat (Darlen do kolonky “jaký je váš vztah
k Mukurské říši?” vepsal pouze - “ryze obchodní”), ale to byla pouze formalita. “… a odkud že to znáte toho, toho, nó… Klabzeje
Myšilova?”, hrabal se rahož v papírech a přitom bedlivě čekal na odpověď. “Toho… nó, toho znám, že jo, jak to už tak bývá,
z hospody”, odvětil Darlen vlastně podle pravdy. Na tuto odpověď mohl navázat jakkoliv. “A vy, tedy ta vaše obchodní skupina, vy
jste všichni z Karwellu?”. “Ano, vlastně ano, my se známe odtamtud”. “A toho, jak se kruci menuje, toho Myšilova, z jaký ho znáte
hospody?”. “… jo, vzpomínám si, vod Radosti”, Darlen začínal tušit, že Myšilov možná do žádosti napsal něco jiného, než na čem
se dohodli, a snažil se na všechno odpovídat maximálně neutrálně. “…á, od Radosti”, rahož se usmál. Ten podnik znal z vyprávění.
Na jedné pitce u jabana rozhodovatele z Balchaše o něm náležitě barvitě zcela opilý rozhodovatel mluvil ve všech podrobnostech.
Rahožovi se v duchu poněkud ulevilo.
Tak přeci se znají. No jistě, banda zbohatlíků, která si chce ještě více
nahrabat. Vzpomínal si na tyhle kupce ze západu. Jezdili si do Mukuru pro kůže, k moři pro perly a někteří dokonce až daleko do
stepí a pralesů pro prapodivné věci - hadí kůže, vzácné trofeje kouzelných zvířat a drahé kamení. A jedna skupina, nápadně
podobná těmhle, také takoví hrdlořezové bez povozů, se dokonce vypravila až daleko na východ, do země obrů. Alespoň to říkali,
a po roce se jich vrátilo jen pár. Ale ti byli boháči. Však jim také pořádně pustili žilou, zaplatili tučné clo a kolik toho ještě
skončilo v kapsách vojáků. No ano, zajímal se o ně dokonce i velký zarubaj Guchrak, velitel VII. Ježgaru.
Rahož
sebou opět trhl. “No jo, můžete jít”. Darlen odešel. A tak to šlo dále a rahož se čím dál tím více ujišťoval, že je to opravdu tak, jak si
myslí. Lúin mu v podstatě potvrdil, že jsou skupina obchodníků s ochrankou, která se zná z Lonu. Ostatně Lúin si vedl při výslechu
velmi obratně. Nadával na země na západě, že si tam vůbec neváží trpaslíků a že on pracuje pro pány Gwardita a Šírkéze jako
ozbrojený doprovod. Krubrok se vydával za bohatého obchodníka, který se společníkem vlastní v Lonu obchod a chce nakupovat
v Mukuru kůže. Naprosto skvěle si vedl Šírkéz. Hned po příchodu vrazil rahožovi úplatek tisíc zlatých a měl pokoj od všetečných
otázek.
Problémy nastaly s Berylem Sekerou. Věčně roztržitý a opilý trpaslík sice do žádosti napsal, že je z Karwellu a Lonu,
ale když to po něm nyní již spokojený rahož chtěl pouze zopakovat, tak prohlásil, že je z Liscannoru a pak, že zase ne, že je
z Mubarrathu. Zapletl se v tom dokonale. Rahož opět zpozorněl. Liscannor, to už někde četl, ano, to už mu do papíru napsal ten
Myšilov. “Takže odkud se znáte s tím Myšilovem?”. “No… já… jako přece z toho Lomu!”, skálopevně odpověděl Sekera. “…z
jakýho lomu?”. “No toho města, z hospody”: “Myslíte z Lonu v Karwellu”, napověděl Sekerovi rahož, kterému začínalo být špatně.
Bylo mu jasné, že tady něco nehraje. A nechal si zavolat ještě jednou Myšilova. “Tak, pane Myšilov, vy tvrdíte, že všechny ty pány
znáte z Karwellu, ale tady ten pán tvrdí, že se znáte už z toho… tady to mám napsaný… z toho Liscannoru. To mi ňák nesedí”. “To
neni pravda, nic takovýho sem neřek!”, vykvikl Beryl a začal obracet oči k nebi a rukama šermovat do písmene T. Asi se ten chudák
dožadoval pomoci jakýchsi opileckých božstev.
Rahož vsadil vše na kartu, pro kterou se již rozhodl před tím a které
koneckonců i uvěřil. Je to banda, která chce zbohatnout někde v divočině, pořádně se neznají a do papírů píšou, co je napadne.
Rahož si uvědomil, že jsou země, kde se žádný papír vyplňovat ani nemusí, a třeba tam skutečně psali, co je napadlo. Tak proč na
tom teď něco nevytřískat? Beryla propustil a tázavě se podíval na Myšilova. “… je pro vás hodně důležité dostat se do Mukuru?”.
“Ano, to víte, nemůžu si dovolit vypadat před ostatníma jako blbec, když sem ten jejich průvodce”. “A na kolik si ceníte takový
průjezd?”, rahož to vybalil už zcela bez obalu. “No… řekněme tisíc?”. Rahožovi zamžikala vychytrale očka a ztlumil hlas. “Jeden
z vašich mužů mi dal čtyři tisíce, a to měl žádost ve větším pořádku než vy”. “Tisíc a pět set”. Rahož neslyšel. “Povídám dvatisíce”,
přihodil Myšilov. “Jo, hned”, rahož si v duchu pomyslel, jak je mazaný. Myšilov zaplatil a vyšel ven. Ostatní stáli u věcí a tlumeně
se bavili. “Kdo mu zaplatil ty čtyři tisíce?”, zeptal se Myšilov. Všichni mlčeli, pouze Šírkéz se po chvíli přiznal, že dal tisícovku na
administrativní poplatky. “Já sem blbec”, zaklel Myšilov.
Povídání s Eghem vyřešil rahož rychle. Nad tímto krollem cítil
naprostou duševní převahu. Přesto se jej musil na něco zeptat . “Tak, pane Egh, vy píšete, že znáte Machraky? To snad nemyslíte
vážně?”. “Ne… ne… neznám os… os… osobně. Já ho… ho… hodně sly… slyšel. V Lism… v Lismorru se po… po… povídá, že
ta… ta… dy ži… ži… žijou”. Rahož Čugyn se ocitl najednou na hodně tenkém ledě. Jen tak klábosit o vládcích země s nějakým
polodementem! No, to tedy ne! Ještě jej někdo uslyší, oznámí to nahoru a on, mazaný rahož Čugyn, skončí v upalovací kleci! “Tak
už běžte, běžte, a když uslyšíte o Machrakách, tak vězte, že jsou to skvělí vládci!”. “Jo… jo… jóó”. Egh vypadl. Zbýval již jen
učenec Rien Gwardit. Vstoupil k rahožovi sebevědomě. Když si sedal na ono nepohodlné štokrle, úkosem se na rahože podíval.
V tom pohledu byla soustředěnost. Myšlenky rahože a Riena se promíchaly. Rozdíl byl pouze v maličkosti. Rien dobře věděl, které
jsou myšlenky jeho, a které patří rahožovi, a právě na ty se zaměřil. Rahož nic netušil. “Kdo ste?”, zeptal se Riena, přestože to dobře
věděl z papírů. “Rien. Rien Gwardit, obchodník”, slušně odvětil mág a dál se přehraboval v myšlenkách, které mu nepatřily. Pak
vstal a dal rahožovi padesát zlatých s tím, že moc dobře ví, co se sluší a patří, a jestlipak nezná nějaké dobré obchodníky. Rahož
odvětil, že nezná, a padesát zlatých sbalil do šuplíku. Gwardit se pouze usmál. Věděl, co potřeboval. Pronikl do rahožových obav
z jejich mapy, ale narazil především na jeho ziskuchtivost a někde se tam mihla i myšlenka na fingovanou vraždu jízdního čardaje,
ale ta byla příliš nezřetelná. “Můžete jít. V pořádku”, pokynul mu nakonec rahož. Gwardil odkráčel. “Zavolej mi Guzmána”, poručil
rahož vojákovi.
Celá družina se opět sešla u svých vysypaných věcí. A zase čekala. Ale jenom pár směn. Pak přišel jejich
známý, rahož, v doprovodu několika vojáků. Byli vybaveni holemi a začali se všem přehrabovat ve věcech. Nutno dodat, že již
předtím využili druzi krátkou dobu, kdy byli ponecháni bez dozoru, a část věcí ukryli do jedné jezdecké torny, kterou dostal na
starosti Šírkézův zneviditelněný ďáblík. Jednalo se především o část peněz, mapy a poznámky o Mukuru. Tušili, že kdyby byly tyto
věci nalezeny, asi by je těžko obhajovali. Vojáci se hrabali ve věcech, navzájem se upozorňovali především na obrovské množství
různých prstenů, které družiníci vlastnili, a zcela nahlas se smáli tomu, že družiníci vypadají jako ženské. Když mohli, tak i něco
ukradli. Nic cenného. Lúinovi jídlo, Myšilovovi provaz - byl to poctivý provaz, takový se dá dobře prodat, Gwarditovi dokonce jeho
malý plátěný přístřešek, Krubrokovi křesadlo a Šírkézovi jeden flakónek. Nakonce si družina mohla zabalit. Na krádež sice většinou
přišli, ale raději mlčeli. Byli rádi, že je snad konečně pustí.
Pak přistoupil rahož Čugyn a po jeho boku stál člověk. Takový
obyčejný člověk. Na sobě měl halenu, pruhované kalhoty a na nohou boty s chlupy obrácenými ven. Na hlavě mu trůnila šeredná
chlupatá čepice. Snad jen olivově zelený plášť působil relativně normálním dojmem. Rahož se usmíval od ucha k uchu. “Tak vás
všechny pěkně vítám v Mukuru”, spustil a až příliš důvěrně potřásl Myšilovovi rukou. “A dovolte, abych vám představil pana
Guzmána Makrelu, který bude vaším průvodcem. Bude se o vás starat, dávat pozor, aby vás nikdo neokradl, abyste nezabloudili a
vůbec”. Chlapík v chlupaté čepici se usmál a také potřásl Myšilovovi paží. Nurnští se po sobě kysele podívali. “Ten nám tady
chyběl”, pomyslela si větší část družiny. “Ale my žádného průvodce nepotřebujeme”, pokusil se namítnout Šírkéz. “Ale potřebujete,
potřebujete. Za třicet zlatých bidárů na den pro vás tento skvělý muž udělá všechno”, nepřestával se usmívat rahož. “Také si musíte
vyměnit peníze. To víte, tady máme své platidlo. Zlatý bidár!”, hrdě ještě pronesl rahož, a na jeho povel přišli dva vojáci, kteří nesli
celý stůl. Rahož si sedl na přinesenou židli a začal druhům měnit peníze.
“To sem teda na ten zlatej beďar zvědavej”, pohrdlivě
si pomyslel Lúin. Jeho tušení jej nezklamalo. Za tři poctivé gwendarronské zlatky dostal jednu šerednou železnou minci. Družina se
rozhodla směnit dohromady šest tisíc a pokladníkem se kupodivu stal Rien Gwardit, který již byl od té chvíle, co zapomněl peníze
na Grodu, pěkně v mínusu. Nafasoval tak dva tisíce malých železných mincí, z nichž valná část nesla stopy po rzi. Na lícní straně
měl “zlatý bidár” neuměle vyraženou korunu a na rubu byl pokus o něčí portrét. Po bližší prohlídce Krubrok zjistil, že se
pravděpodobně jedná o portréty chábů - místních vladařů, což mu Guzmán Makrela s nadšením potvrdil. Družina se cítila celkem
oprávněně okradena, ale všichni mlčeli. Ten pocit v nich ještě zesílil, když si rahož řekl o vstupní poplatek. Celých sto padesát
zlatých na osobu…
Začala padat tma. Na hranicích strávili skoro celý den! Chtěli rychle jet, neměli zájem na tom, zůstávat
v této zemi déle, než je nezbytně nutné. Chtěli do Choradoru splnit Joachalentův odkaz, ale nic víc. “Počkejte, přátelé, nemá cenu
jezdit na noc, ubytujeme se tady na hranicích v ubytovně. Všechno zařídím”, ozval se jejich průvodce Guzmán. “Radši mu nebudem
vodporovat, kreténovi. Matka ví, jak to tu chodí. Třeba se nesmí ani jezdit v noci a spát venku”, pošeptal ostatním Šírkéz. “Jo,
budem se mu ve všem podřizovat. Potřebujem do Achránu, a pak se uvidí”, potvrdil vůdce. “No, jako hlavně, aby nikdo
neprovokoval… nerozčiloval se a tak… no…”, pokračoval Šírkéz a díval se na Myšilova. “Hele, já vim moc dobře, koho myslíš.
Tak kolem toho nevobejduj. Myslíš mě!?”, tlumeně vyjel vůdce. “Jo”, odsekl Šírkéz. “Tak, dejte mně pěkně dvacet bidárů a já se
vám o všechno postarám. O noclech, o večeři…, no, prostě o všechno. Druzi pokrčili rameny. Konec konců hlad už měli a železná
zásoba není zrovna něco extra dobrého. Gwardit podal panu Makrelovi hrst mincí a ten odkráčel. “Dám si uzený, pěkně nakrájený na
plátky, placku a k tomu vokurku”, zamyslel se Darlen. “A já si dám flák masa a pivo”, přidal se Myšilov. “Jó, víno je víno. My
elfové máme vždycky sklony k pití vína. A k tomu pěkně kuřátko, co? A silnou polívku”, rozplýval se Gwardit. “No, radši uvidíme,
co tady maj, vypadá to tady dost chudě”, skepticky zamumlal Šírkéz. “Nech bejt. Když nám tak pouštěj žilou, tak musej taky něco
předvíst”, odbyl škarohlída Sekera.
“Ták, pojďte. Už jsem všechno zařídil”, zašveholil asi za dvě směny právě přišedší
Guzmán, který okamžitě většinu bidárů strčil do vlastní kapsy. Odvedl Nurnské k jednopatrové budově. Kdosi se jim postaral
o zvířata a oni byli uvedeni dovnitř. Nikde žádná cedule nebo nápis, že se jedná o krčmu, hospodu, tavernu nebo aspoň nálevnu.
Ocitli se v uboze zařízené místnosti. Byly zde pouze židle a lavice z prken, neomítnutá stěna a jakýsi člověk, který mohl být zrovna
tak podomek jako obsluha. Guzmán druhy vybídl, aby se posadili. Všichni tak učinili a napjatě čekali, kdy si budou moci objednat.
Krubrokovi začalo kručet v břiše. Guzmán něco řekl tomu člověku a ten za hodných pár chvil přinesl každému kalíšek s jakousi
tekutinou. “Gardašovka, pijte. Velice chutná kořalka”, usmál se Guzmán a okamžitě do sebe kalíšek obrátil. Nurnští se po sobě
podívali a následovali jej. “Éééégh”, vyplivl obsah Rien pod stůl. Měl pocit, jako by mu v útrobách vyšlehl pověstný trindindolský
oheň. “Cha, cha, cha! Ta píše, co? Je silná!”, zašklebil se Guzmán. Ostatní statečně polkli a na jazyku a v krku jim zůstala pouze
nepříjemná pachuť.
“Z čeho to asi pálej? Ani bych se nedivil, kdyby to byly kobylince”, pomyslel si Myšilov, který občas pil i
kozlorku. “Dal bych si víno”, zaškemral Gwardit směrem ke Guzmánovi. Ten dělal, že neslyší. “Neprovokuj. Aspoň ne dneska!”,
kopl Gwardita pod stolem Šírkéz. “No jo, doma jez, co máš, a v cizině, co ti dají”, zašklebil se na Riena Sekera. “Á, máme tu jaguš,
naše pivo”, zvolal opět Guzmán a před každého byl postaven kameninový otřískaný korbel s jakousi tekutinou. Lúin po něm hmátl a
zhluboka se napil. “Dyť je to teplý!”, vyjel vztekle. “A taky hrozně dobrý”, doplnil jej Guzmán s úsměvem. To dobré pivo byla hustá
kapalina, ve které plavalo ledacos, a ze všeho nejvíce připomínala zkvašený lák od okurek. Někteří Nurnští začali potajmu pít vodu
z měchů a nejistě očekávali jídlo.
Dočkali se. “Bošlev, pánové. Jezte, co hrdlo ráčí, naše země je pohostinná!”, začal se cpát
Guzmán rukama. Ostatní se po sobě podívali. Bošlev byla hrachová kaše nacpaná v obilné placce. Tu a tam špek. Jíst se to dalo, to
ano, ale že by to někomu chutnalo, to se říci rozhodně nedá. Mnoho toho také nebylo. Egh chtěl protestovat, ale byl ostatními včas
uklidněn. Po jídle šli spát. Vždyť co jiného také mohli dělat. Sedět na prkenné lavici a neustále se hlídat, aby neřekli něco
nepatřičného? Ubytování bylo v patře. V neomítnuté místnosti byly pouze dvoupatrové pryčny a na nich proležené slamníky. Ještě
štěstí, že Nurnští byli zvyklí spát často venku. Vzali si tedy deky a houně z koní. No co, aspoň nefoukalo a nepršelo. Spali
pohromadě a jejich průvodce Guzmán spal s nimi na samostatném lůžku. První noc v Mukuru…
Kapitola 7 - Cesta
Vstávali brzy. k snídani měli opět jaguš a bošlev. “Helejďte se, pane Guzmán. Dal bych si
koláčky”, zaškemral Krubrok Krouk, který již pochopil, že všechno se musí objednávat přes tohoto průvodce. Guzmán se zatvářil
nechápavě. “Máte bošlev. Tak jezte, je to dobrý”. On sám neměl žádné problémy, jedl bošlev odmalička a vůbec ho nenapadlo, že by
někdo mohl také chtít něco jiného. Krouk byl nešťastný. “Aspoň něco sladkýho. Já k snídani rád sladký. Zaplatim”, škemral dál.
Guzmán pořádně nechápal, co po těm ten protivný hobit stále chce. Ale co, je to cizinec, a když si to zaplatí? “No, koláče nemáme,
ale co takhle vařená kukuřice s cukrem? To je taky sladký”, odpověděl. Gwardit vyprskl a zamumlal nějakou nadávku. Se snídaní
byli všichni hotovi. Chtěli jet.
Následující dny se sobě podobaly jako vejce vejci. Přes den na cestě a večer přespání
v neútulné ubytovně. A stále bošlev, bošlev a bošlev. Někteří méně odolní jedinci dostali střevní potíže a všichni neustále pšoukali.
Krajina, kterou projížděli, byla nudná. Okolo družiny se většinou rozprostírala step. Občas se vnořili do nějakého lesa. Lesy byly
v Mukuru buďto řídké, nebo naopak husté, plné pichlavých křovisek a ostré dlouhé trávy. Na polích se pěstovalo obilí, luštěniny a
kukuřice. Starali se o ně zubožení vesničané, které ale bylo většinou vidět z dálky. Do styku s nimi družina vůbec nepřišla. Všechny
ubytovny (Guzmán jim ovšem hrdě říkal zájezdní hostince) byly stejně ubohé. Z obyvatel se potkali pouze s vojáky a oficiálními
představiteli vesnic - tzv. jabanem doziratelem.
Něco však přeci jen věděli, a to díky Krubrokovu netopýrovi, který dokázal
létat i ve dne. Létal na výzvědy a činil tak neviditelný. Krubrok tak přes něho mohl získat některé informace, které pak předával
ostatním. Tak především se vesnice, které byly při cestě, dosti lišily od těch, které bylo možné vidět zdálky. Typická mukurská
vesnice vypadala následovně. Uprostřed byl vždy kamenný dvoupatrový dům, který sloužil jako ubytovna pro jabana doziratele a
několik vojáků, kteří se sdružovali do tzv. chábovy milice. Jejich hlavním posláním bylo dohlížet na vesničany, aby odváděli
pravidelné dávky. Okolo tohoto domu bylo pečlivě uhrabané prostranství a vysoký dřevěný kůl. Teprve dále byly obyčejné domky
z vepřovic, obklopené ohradami s vyhublými krávami a kozami. A ještě něco bylo v každé vesnici, vyjma těch, které stály při cestě.
Vylepený papír:
!!! Vyhláška!!!
Vyhláška jeho nejvznešenější milosti, pronašeče víry, soudce a vykonavatele, patrona jediné pravdy, žehnatele a rozsévatele života.
Meče Východu a paže Osudu, Gulejmana Drtiče Machrackého.
Lide mukurský, pamatuj, že:
1 - Neplnění dávek se trestá 5 - 30 lety práce pro stát
2 - Hanlivé výroky se trestají částečným odnětím končetiny I.
stupně
3 - Urážka chába se trestá částečným odnětím končetin II. stupně
4 - Zločin I. rozsahu se trestá I. stupněm
bičování
5 - Zločin II. rozsahu se trestá II. stupněm bičování
6 - Zločin III. rozsahu se trestá ubičováním
7 - Krádež
majetku chába I. velikosti se trestá ztrátou oka
8 - Krádež majetku chába II. velikosti se trestá ztrátou očí
9 - Krádež
majetku chába III. velikosti se trestá I. stupněm upálení
10 - Neoznámení zločinu se trestá I. stupněm upálení
11 -
Napomáhání zločinu se trestá II. stupněm upálení
12 - Spolčování se s nepřítelem se trestá III. stupněm upálení
13 -
Organizování zrady se trestá v Mukurgradě dle uvážení
Tato vyhláška plně nahrazuje vyhlášku předešlou.
V Mukurgradě roku 907 chábova letopočtu
Celá tato vyhláška byla psána velice zeširoka, aby se do ní dalo zahrnout absolutně cokoliv a trest mohl být také jakkýkoliv.
“Tady bych teda vopravdu chtěl žít. Žral bych bošlev, chlastal bych jaguš a pak bych se z toho poblil a voni by mě za to upálili pro
urážku toho debila chába”, ulevil si trpaslík Sekera. “Chacha, jak asi tak ten cháb vypadá? Za manželku má chábovnu a kolem nich
běhaj chábata”, přidal se Lúin. “Držte radši hubu, eště nás uslyší Makrela!”, okřikl je Šírkéz.
Během cesty, po které je
Guzmán neustále krmil řečmi o velikosti jeho země, o statečných činech všech možných chábů, došlo pouze jednou k nepředvídané
události. Během dne se dalo do příšerného lijáku. Z oblohy doslova padala voda a všichni byli promáčení. Guzmán chtěl za každou
cenu pokračovat v cestě, neboť ten den měli dorazit do vesnice jménem Ujča. Nurnští však přes pole viděli vesnici, která byla
mnohem blíž, asi tak půl míle od cesty. Nastala rozepře a Guzmán byl družinou dotlačen k tomu, že ten den se ubytují tady. Nechtělo
se mu, stále se vymlouval na to, že tady nejsou na hosty zařízeni a nedělají tady tak dobrý bošlev atd., ale promáčení dobrodruzi
nepovolili. Guzmán se tedy rozjel k vesnici a nechal družinu stát na místě. Vrátil se asi za směnu a kysele oznámil, že tedy mohou
přespat na místě.
Dojeli tedy do vesnice a byli ubytováni v jediném kamenném domě, když prostory pro přespání jim vyklidilo
několik vojáků z chábovy milice. Vesnice se zdála naprosto po vymření. Nikoho neviděli a v místnosti s nimi byli pouze vojáci, jaban
doziratel a Guzmán. “Máte tady ňák málo hostů?”, otázal se Gwardit Guzmána. “I to víte, prší a nikomu se nechce ven”, odbyl jej
Guzmán. Nurnští se raději na nic dále neptali. Podvědomě jim bylo jasné, že veškeré normální obyvatelstvo dostalo příkaz
nepřibližovat se k cizincům. Humorná příhoda se stala pouze Lúinovi (pokud se to vlastně ale dá nazvat humorné), když po něm
jeden z vojáků chtěl, aby si vyměnili boty. Lúin měl poctivě šité boty a věděl, že je bude potřebovat, a proto na výměnu
nepřistoupil.
Následující den se opět vrátili na cestu a Guzmán se uklidnil. Dokonce slíbil, že ten den jim večer zajistí
pečeného berana. Skutečně tak učinil a za “pouhých” osmdesát bidárů ten večer družina pojedla pečeného masa. Krubrok si sice
uvědomil, že je ten beran přišel na dvě stě čtyřicet gwendarronských zlatých, za což by si doma pořídil celé pořádné stádo ovcí i se
salaší, ale z bošlevu se jemu i všem ostatním už zvedal žaludek, a tak se nad tím raději mnoho nezamýšlel. A všichni samozřejmě
pečeného berana řádně okrájeli a vzali si na další cestu do zásoby. Bylo jim jasné, že je Guzmán úmyslně zdržuje, aby jeli co nejdéle,
a on jim tak mohl neustále říkat o peníze na další a další nocleh a jídlo. Tedy bošlev. A ještě jedna neveselá příhoda je potkala. Ve
vesnici, kde si všichni nacpali břich beraninou, se nedobrovolně stali svědky výkonu mukurského práva. Ubytovna, ve které družina
bydlela, byla při cestě, ale vesnice okolo sousedila ještě s další. Nebylo to daleko. Jen asi směnu chůze přes pole. Když zapadlo
slunce, uviděli v té druhé vesnici záři ohně. A tak se tam šli podívat. Guzmán jim v tom těžko mohl zabránit. Nehledě na to, že byl
ten večer značně opilý jagušem a gardašovkou.
“Čaryne, pastevče ze Šenberu! Za hanlivé výroky, které jsi pronesl proti
Nejvznešenějšímu ze vznešených, proti Meči Východu a paži Osudu, chábu Gulejmanu Drtiči Machrackému, jedinému Vyvolenému,
jsi odsouzen k milosrdnému trestu, k částečnému odnětí končetin. Rozsudek budiž vykonán ihned!”, pronesl do ticha muž v uniformě.
Uprostřed prostranství byla železná klec, ve které ležel připoutaný muž v ošuntělých hadrech. A hned vedle hořela hranice. Vojáci
v uniformách místní chábovy milice klec okamžitě po vynesení rozsudku popadli a vstrčili ji do ohně tak, aby muž měl v ohni pouze
nohy. Ozval se strašný řev. Když se zdálo, že by muž mohl bolestí omdlít, přiskočil okamžitě pochop a muže polil z vědra.
Shromáždění obyvatelé příhlíželi. “Dobře ti tak, zrádče!”, zařval jakýsi muž v první řadě. “Ať žije cháb!”, zvolalo několik dalších.
Gwardit se otočil a začal zvracet berana. Znečistil tak stěnu domu, na kterém byla vylepená vyhláška. Naštěstí si toho nikdo nevšiml.
Bledá družina se vrátila do své ubytovny. Guzmán si oddechl a poloopileckým hlasem dobrodruhům sdělil, že by se neměli večer tak
toulat, že by se jim mohlo něco stát. “Jo, třeba by nás někdo upálil. To je tady běžný!”, vykřikl Sekera a popsal Guzmánovi exekuci.
“To… to… to víte. Nepřátelé jsou všude a my musíme být bdělí. Bdělí, přísní a spravedliví! Žádné slitování se zločinci! Přepadávají
naše vesnice, zabíjejí děti, kradou dobytek a paktují se s Čagotajci”, odvětil naštvaně Guzmán, který vůbec neměl radost z toho, co
družina viděla. Kdyby se to doslechli na příslušných místech, mohl by z toho mít problémy. Co na takovou odpověď říci. Druzi se
raději dali do ohlodávání kostí a mlčeli. Asi za hodinu se do místnosti vpotácel muž, ve kterém druzi poznali onoho vynašeče
rozsudku - jabana doziratele. Byl totálně opilý a přisedl si ke Guzmánovi. Začal vykřikovat něco o těžké a odpovědné službě a o tom,
že přísnost musí být. Myšilov toho využil a přisedl si. Třeba něco zjistí o místních poměrech. I když toho již viděl dost. “Kurvy,
kurvy zrádcovský… všechny zlikvidovat! Takový práce, takovýho papírování… a to sme před tejdnem odhalili dalšího darebáka!
Představte si…“, poplácal Myšilova po zádech, “že se ten hajzl spojil s Čagotajcema a otrávil čtyry krávy. Upálíme ho s celou
rodinou!”, stěžoval si dále jaban na svůj těžký osud. Guzmán se ho snažil klidnit, ale jaban měl ten večer zřejmě plačtivou náladu a
potřeboval se vypovídat. A tak stále mlel a mlel a družiníci si vyposlechli několik historek o odhalování zrádců a těžkém životě
chábova služebníka, a Guzmán se chytal za hlavu. “Bohové, to sme se teda ocitli v pěkný řiti”, zamumlal si pro sebe
Myšilov.
Následující den družina dojela do Mukurgradu. Dle Guzmána se mělo jednat o jedno z největších a nejkrásnějších
měst ve Starém světě. Inu, velké město to bylo, ale o kráse by se dalo diskutovat. Nejprve projížděla družina mezi obrovským
množstvím vepřovicových domků, kolem nichž se ochomýtalo množství nuzáků. Z kamene bylo postaveno pouze několik domů,
většinou kasáren a kontrolních stanovišť. Pak se objevila hradba postavená z kamenných bloků, průjezdní brána a několik hlásek.
S Guzmánem se družině projíždělo lehce. Vždy něco ukázal u brány a jelo se dál. Ocitli se ve městě, které již bylo vystavené
z kamene. Blížili se do středu. Objevila se mohutná kamenná hradba, chráněná systémem věží a bašt. Opět projeli a ocitli se v srdci
Mukuru. Domy byly holé, nahrubo pospojované vápnem, jeden jako druhý, bez jakékoliv fantazie. Všude byla špína a smrad. A nad
tím vším se tyčil hrad. “Chadotar!”, zvolal Guzmán hrdě. Oči Nurnských vzhlédly kamsi do výšky. Chadotar byla obrovská stavba
umístěná na skále přímo u moře. Zajímavá na ní byla pouze její velikost. Naprosto obludná velikost! Tak tady tedy sídlí mukurský
cháb! “Fakt, nádherný! To teda jo!”, pochválil Guzmánovi ze slušnosti jeho hlavní město Gwardit.
Ubytování bylo umístěno
přímo v srdci Mukurgradu. Podomek jim odvedl koně do stájí a druzi se rozprchli po městě. Aspoň chvíli bez Guzmána. Prohlédli si
námořní přístav, což byla opět úctyhodná stavba, alespoň co se týče rozlohy. Několik set sáhů do moře vybíhala kamenná mola, na
jejichž koncích byly kamenné věže. V nejspodnějších patrech těchto věží byly obrovské navíjecí bubny a na nich řetězy, které
propojovaly jednotlivé věže a umožňovaly přehradit přístup do přístavu. Pak se odebrali na místní tržiště, kde se alespoň najedli
pečených ryb a Gwardit dokonce nakoupil nějaké drahokamy za slušné ceny…
Zatímco družina obhlížela město,
seděl Guzmán v hostinci, kde byli ubytovaní, a cpal se bošlevem. Byl spokojený, neboť se mu již podařilo obrat ty podivné cizince
o pěknou hromádku bidárů. Schválně natahoval cestu. Ani si nevšiml, že se otevřely dveře a vstoupil do nich muž v mukurské
uniformě v hodnosti rahože. “Pane průvodče!”, dopadla na Guzmánovo rameno ruka, “komupak patří ty koně ve stáji?”. “…
cizincům, obchodníkům. Dostal jsem je na starosti na postu 4, Mukur - Lismorr. Zatím žádné problémy. Podle všeho míří do
Achránu pro perly”, odpověděl předpisově Guzmán a postavil se. Rahož byl sice stále jenom rahož, ze kterého si při svém
postavení chábova průvodce nemusil mnoho dělat, ale tohle byl rahož z Mukurgradu! A v hlavním městě sloužili vybraní chábovi
služebníci. “Potkala vás po cestě nějaká nehoda?“, zeptal se rahož neutrálně. “Ne, vše proběhlo podle plánu”. Guzmán nevěděl,
kam rahož míří. “Stala se tedy některému z těch cizinců nějaká nehoda s koněm?”. “… ne, nikoliv”. “Provázíte je sám?”. “Ano,
pane”. “Jak je tedy možné, že ve stáji jsou prokazatelně dva koně s naším mukurským postrojem, a beze všech pochybností i ti
koně pocházejí z naší země? Předpokládám, že jeden z těch koní je váš! Ale co ten druhý?”, rahož udeřil přímo. Guzmán pochopil,
že se dostal do vážného problému. Koně ho nenapadlo nurnským zkontrolovat. Kruci! “… samozřejmě, že o tom vím, zrovna jsem
to chtěl hlásit!”, rozhodl se Guzmán hrát hru dále. Rahož se jedovatě ušklíbl a podíval se na stůl plný jídla. “Hlásit jste to chtěl,
hm. Dáváte si s tím zřejmě na čas. To nevíte, že služba chábovi je na prvním místě?! Ale pro vás je zřejmě důležitější vaše
panděro!”. Guzmán zesinal. “Tak pudem do tý stáje, ne?!”, vyzval jej rahož a liboval si ve své převaze. Ve stáji rahož rovnou
ukázal na jednoho z koní. “Ten je můj”, prohlásil Makrela a očima okamžitě pátral po ostatních a snažil se najít toho druhého
z mukurského chovu. Jeho oči padly na Eghova oře. Jak si toho mohl nevšimnout! Jistě, i to sedlo byla mukurská práce! “… a
tady je ten druhý. Patří jistému Eghovi. Krollovi. Je to tuze velký primitiv. Podle vstupních papírů pochází… pochází…”, lovil
v paměti Guzmán, “ z ňákého, no, je z nějaké západní země”. “Vy to nevíte? Neprostudoval jste si materiály lidí, které provázíte?!
Bdělost! Patří to přece k vašim povinnostem průvodce!”, rahož se doslova pásl na Guzmánových rozpacích. “Nu, dobrá. Až ti
cizinci dorazí, tak mi toho Egha přivedete!”. “Jistě!”, souhlasil pobledlý Guzmán Makrela.
“Pojďte se mnou do
stáje”, naklonil se Guzmán k Eghovi, který se právě vrátil s ostatními z města. “P… p… pro… proč?”, otázal se Egh celkem
logickou otázkou krolla, který pocházel z normální země, v níž není zvykem občana neustále buzerovat vtíravými otázkami.
“Neptejte se a poďte!”, důrazně mu odsekl Guzmán. “N… n… no ta… tak j… tak jo”, vstal Egh od stolu, kde nechal ležet i kus
pečené ryby, kterou si koupil ve městě. Guzmán ho odvedl do stáje, kde stál rahož. “To je on. Egh, kroll”, zahlásil Guzmán zjevný
fakt. “Odkuď máte toho koně?”, zeptal se rahož Egha přímo a Guzmánovi nevěnoval pozornost. Egh věděl moc dobře, odkud toho
koně má. Dali mu ho ostatní družiníci v Liscannoru. Stál před hospodou U hrocha. ”Ko… ko… koupil sem h… ho… v L… Lo…
Lonu. V… v Ka… Ka… Karwellu”, odvětil však rahožovi důvtipně Egh. “Aha, tak můžete jít”, propustil milostivě krolla rahož.
“Budete ty lidi dále doprovázet do Achránu. Zajistím, co je potřeba!”, propustil po chvíli rahož i Guzmána. “Co ti chtěl?”, otázali se
Egha ostatní, když se vrátil. “Ko… koně. Chtě… chtěli vě… vě… vědět, vodkaď ho… ho… ho mám”. “Do prdele!”, zaláteřil
Myšilov, kterému okamžitě došlo, že je to kůň Joachalentova vraha. Tohle nikoho nenapadlo. A přitom se jim to sedlo zdálo
poněkud zvláštní. “Musíme dojet co nejdál, do Achránu, pak se zbavíme toho kreténa Makrely a pojedem do Choradoru na vlastní
pěst, ale musíme to vydržet co nejdál. Bez podezření”, zkonstatoval nakonec situaci Gwardit. Za chvíli se vrátil i podivně skleslý
Guzmán.
Mukurgradský rahož mezitím nelenil. Spěchal na vojenskou posádku. Zavolal si velitele osmnácté župy
dušabeje Širu a uložil mu pozatýkat celou družinu, a to okamžitě následující noci, kdy podle Guzmánova plánu měli spát ve
vesnici Bytoš. Raději nebudit nějaký rozruch v hlavním městě. Rahož neměl sice nějaké zvláštní podezření vůči družině, ale bylo
mu jasné, že koupit mukurského koně jen tak v Karwellu je krajně podezřelé. Myslel si, že se mu možná podaří odhalit spiknutí
v armádě ohledně černého prodávání koní za hranice státu. Je třeba být bdělý! z těch cizinců pak jistě vymámí nějaké informace a
pochopitelně i nějaký ten úplatek. Je třeba je řádně prověřit. Jen co odešel dušabej Šira, povolal rahož i spolehlivého posla,
kterého vyslal na lismorrskou hranici, aby přivezl vstupní papíry od družiny. Guzmánovi záměrně nic neoznámil. Občas je třeba
odhalit i nějakého nepozorného chábova služebníka! Rahož se usmál a pomyslel si, kterak mu bude slušet gadátská
uniforma…
Kapitola 8 - Vážné potíže
Družina vyrazila brzy zrána. Guzmán celou cestu
neobvykle mlčel. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Moc dobře věděl, že ta nemilá příhoda s koněm mu jen tak neprojde. Ale
když bude dostatečně pozorný, tak se z toho možná ještě dostane bez postihu. Ale až bude s družinou projíždět Balchašem, tak se
pokusí domluvit s místním zástupcem jabana rozhodovatele, který mu byl zavázaný za jakousi předchozí službičku.
Pozdě
odpoledne dorazila družina do Bytoše. Pojedli bošlev, neboť beranina jim již došla, a pak šli spát do patra na ty známé pryčny.
Nurnští si rozdělili hlídky po hodinách a usnuli. Spal tam s nimi i Guzmán. Někdy okolo třetí hodiny ranní zaslechl Lúin, který
poctivě hlídal vsedě na pryčně, dusot kopyt. Zaslechl nějaké rozkazy o obklíčení domu, nelenil a vzbudil Gwardita a Šírkéze. Dávali
si pečlivý pozor, aby přitom nevzbudili i toho bonzáka Guzmána. Šírkéz poslal ven ďáblíka. Ten okamžitě hlásil, že dům je obklíčen
asi dvěma tucty vojáků, kteří přijeli na koních. Vzápětí se ozvalo zabušení na dveře a následovala typická debilní vojenská výzva.
“Vzdejte se, ste vobklíčený!”.
Teď musela družina jednat rychle. Vzdát se a podstoupit zatčení v Mukuru se nikomu nechtělo.
Tak do Achránu jim to nevydrželo! Bohové znají, co už o nich mukurští vědí! No co, alespoň už nemusí stále řešit dilema, jestli
bojovat nebo ne! Nurnští tasili zbraně a postavili se ke dveřím. Guzmán se mezitím probudil a začal naříkavě družinu přemlouvat, aby
se vzdala. “Polib si prdel, hovado! Chcípneš, ty chábovče!”, zařval na něj Myšilov.
Pak chatrné dveře vyletěly z pantů. Ještě
jednou zopakoval dušabej Šira svoji výzvu, a když viděl, že na něj družina kašle, dal povel svým vojákům, čardajům. Byl si téměř
jistý svým postavením. Měli více jak dvojnásobnou převahu. A potření nepřítele se v Mukuru cení. Čardajové vystřelili dovnitř
zapálené šípy. “Jauuu, ty svině!”, zaječel Lúin a skočil k prvnímu z útočníků. Vzduchem zasvištěl meč a rozsekl prvnímu čardajovi
hrudník. Zpěněná krev vystříkla a to byl zároveň i signál k boji. Ostatní čardajové se tlačili na schodech a zbylí jistili dům. Krubrok
Krouk v první chvíli nevěděl, jestli se bude bojovat nebo ne, a udělal několik kroků mezi vojáky. Ti, hned jak viděli, že došlo k boji,
brutálně hobitího kouzelníka srazili násadami kopí pod schody a snažili se jej svázat. Ale to už nahoře tekla krev. Krev chábových
vojáků! “Fju, fju”, udělali Šírkéz a Gwardit, a pomocí kouzla zaútočili na vojáky, kteří stáli venku. “Za Velkou matku!”, zaječel
Šírkéz a počastoval dva vojáky bleskovacím kouzlem. Zakolísali, ale nepadli, a udeřili šavlemi. Opodál posílal Gwardit nepřátele
k zemi nějakým svazovacím zaklínadlem.
Nahoře mezitím Lúin a Darlen vyčistili dveře od vojáků a přenesli boj na schodiště.
Myšilov se Sekerou s potěšením ubili k smrti Guzmána Makrelu, který do poslední chvíle volal, aby se vzdali. Velící dušabej Šira byl
také mrtvý mezi prvními. Nejprve ho načal Myšilov, a pak jej dobil Darlen. Krubrokovi se mezitím podařilo teleportovat se pryč.
Mezi čardaji vypukla panika. Chábovi služebníci nebyli zvyklí, že by se jim někdo uprostřed země stavěl na odpor! A teď je
nemilosrdně kosili nějací cizinci takovým způsobem, že to nezažili ani staří veteráni z věčných válek s Čagotajci.
Lúin
s Darlenem vyčistili schodiště. Všude se válely mrtvoly. Venku se však dostal Šírkéz do kritické situace. Tohle přecenil! Nemohl se
ani pořádně soustředit na kouzlení. Šavle nepřátel se mu zaryly do těla a život z Šírkéze vyprchal tak rychle, jako mu jej kdysi Velká
matka dala. Gwardit mezitím složil k zemi další nepřátele, ale pro Šírkéze již nemohl nic udělat. Poslední dva čardajové se pokusili
uprchnout, ale byli dostiženi a zlikvidováni. Družina se vyřítila ven. Začalo svítat.
“Všechny podřezat! Nesmí zbejt žádnej
svědek!”, zaječel vůdce a sám šel ostatním příkladem. Zajatci se nebrali. “Vezmeme jejich koně a rozeženeme je někde na cestě. Egh
si vezme koně po Šírkézovi. Už takhle nám ten jeho zatracenej kůň nadělal dost problémů! A jedem, mizíme z cesty a jedem
k Choradoru divočinou!”, vydával Myšilov rozkazy. Družina se shromáždila, přichystala koně a všichni pobití byli nataháni dovnitř
budovy. “Vůdče, co se Šírkézem?”, optal se Myšilova, který právě dobíjel holí hostinského, Darlen. Myšilov si otřel obličej od
mozku a krve a pokrčil rameny. “Nic. Vobrat a hodit k vostatnim. Nemůžeme ho brát s sebou”. Tak skončil obětavý kouzelník
Šírkéz a s ním zmizel i nenahraditelný pomocník družiny, jeho ďáblík. Z budovy vyšlehly plameny a družina opustila hostinec. Asi po
směně rozehnali koně vojáků a zabočili přímo na východ do divočiny. Krajina okolo připomínala částečně step, ale byla plná
pichlavých křovisek, vysoké trávy a výmolů…
Plápolajícího ohně si brzy všimli vesničané. Nestačili již nic
zachránit, uhasili pouze zbytky domu. Rychle byl vzbuzen místní jaban doziratel. Směrem do Mukurgradu i do Balchaše vyrazili
poslové z místní chábovy milice. Nepřítel nesmí uniknout! Jaban doziratel byl vyděšený, ale vlastně nemusel mnoho přemýšlet.
Hlavní bylo okamžitě informovat jabana rozhodovatele v Mukurgradě a v Balchaši. Pak také musel zajistit všechny stopy a nechal
své podřízené vytahat všechny mrtvoly ze spáleniště. Však co nejdříve dorazí Hledači.
Kapitola 9 - Potíže
narůstají
“Jede se tady hodně blbě”, nazlobeně zasupěl Darlen, když družina musela již poněkolikáté sesednout
z koní a poníků. Krubrokův poník si dokonce málem zlomil nohu. Ostatně, byl to poník ze vzácného chovu a Krubrok nechtěl, aby se
mu něco stalo. Snažil se jej opatrovat jako oko v hlavě. Tohohle poníka si Krubrok koupil v Liscannoru u Attrien Moskytové za
slušnou hromádku zlatých. Což o to, poník to byl parádní. Hodně vydržel, poslouchal, ale spíše se hodil na přehlídku. Byl totiž celý
bílý. Krásný sněhobílý poník! Vidět jej bylo zdaleka. V této chvíli se však Krubrok nestaral ani tak o barvu svého jezdeckého
zvířete, ale spíše o to, aby informoval družinu o tom, co se děje v okolí. Naplno využíval svého nového netopýra, který díky své
magické podstatě byl schopen bez problémů létat i ve dne. A pro jistotu ho ještě jeho pán zneviditelnil. Netopýr kroužil několik set
sáhů nad družinou a do hlavy svého pána vysílal stále nové informace. Po několika hodinách se družina rozhodla opustit divočinu a
vrátit se na cestu. Chtěli jet co nejrychleji k Choradoru a s netopýrem v povětří počítali jako s případnou včasnou výstrahou. Do
večera se nic nestalo a družina strávila noc několik set sáhů vedle cesty. Najedli se ze svých železných zásob a po bošlevu jim to
přišlo jako neobyčejně chutná poživatina. Ráno svítilo slunce a a družina se rozhodla vrátit se na cestu. Krubrokův netopýr opět
vyletěl do výšek…
Na tomto místě by asi bylo vhodné, aby se čtenář dozvěděl něco málo o organizaci mukurské
armády. Nejmenší jednotkou byla tzv. Župa, kterou tvořilo asi 20 vojáků a velel jí nižší důstojník v hodnosti dušabeje. Pět Žup
tvořilo tzv. Jagodu, které velel důstojník - rahož. Pět Jagod tvořilo Zingaj, který spadal pod velení gadáta, a konečně šest Zingají
tvořilo Ježgar, kterému velel tzv. velký zarubaj. Číslování jednotek bylo jednoduché. Každý Ježgar tak tvořilo 150 Žup, které měly
čísla od 1 do 150ti, a podobně se členily i další nadřazené jednotky, takže jestliže se např. mluvilo o 76té župě, dalo se z toho
odvodit, že patří do 16té Jagody a do 4té Zingaje příslušného Ježgaru. Navíc v každé vesnici byl přítomen tzv. jaban doziratel,
který měl k dispozici několik vojáků z tzv. chábovy milice. Každému městu vládl jaban rozhodovatel, který byl přímým nadřízeným
velkého zarubaje. Ovšem platilo nepsané pravidlo, že dušabej 6té župy je více, nežli dušabej 112té župy. No, tak si to nějak
přeberte, ono to stejně není až tak důležité.
III. Ježgar se minulý měsíc vrátil zcela zdecimový z věčných
mukursko-čagotajských válek. Jeho vojáci museli v poli vytrvat o dva měsíce déle, než se původně očekávalo. Vázlo zásobování a
přísun posil, a tak byli vystřídáni VI. Ježgarem mnohem později. Dobrá polovina z původního počtu tří tisíc mužů byla natrvalo
vyřazena z boje. Část padla přímo v boji, několik jich bylo zajato, ale většina zemřela na následky zranění a epidemie tyfu, cholery
a úplavice. Péče o nemocné a raněné byla v mukurské armádě naprosto otřesná.
Vojáci, kteří měli to štěstí a byli vystřídáni,
byli posláni do města Balchaš, které leželo v samotném srdci Mukuru. Byli po většinu dne zavřeni v kasárnách, kde se měli
podrobit dalšímu výcviku, ale morálka byla nevalná a většina pěších chachlojů a jízdních čardajů se prostě někde zašívala, hrála
kostky a opíjela se alkoholem. Pouze tu a tam se podařilo některému z burgašů nebo dušabejů někoho odlapit a následně
zaměstnat nějakou stupidní prací, jako bylo například kopání a následné zahazování jámy, přenášení vody ve vědrech z jedné
kádě do druhé, čemuž se říkalo výcvik.
Čardaj Dolwen měl ten den vysloveně smůlu. Dušabej Radloch jej vyhmátl při
spánku několik směn po budíčku. Za trest byl ten den poslán společně s dalšími nešťastníky vynášet smradlavý obsah latrín.
“Radloch blbej, tendle tejden už je to potřetí, co musim tahat kýble se sračkama”, začal si stěžovat barbar Dolwen podobně
postiženému čardajovi, člověku Bašár-bejovi, kterému se říkalo Kulhavec, kvůli starému zranění. “Baš, máš pravdu, aby ho čubka
sežrala!”, ulevil si i Bašár-bej. Společně táhli dřevěnou tyč se zavěšeným vědrem, ze kterého to co chvíli vyšplíchlo na všechny
strany. Věděli, že tahle nevábná práce jim zabere celý zbytek dne.
Stalo se však něco, s čím nikdo nepočítal. Dokonce ani
velitel celého III. Ježgaru, velký zarubaj Hufgej, to nemohl čekat. Okolo oběda se do kasáren přiřítil posel od městského velitele,
jabana rozhodovatele. Podle obsahu tajné zprávy došlo údajně ke zmasakrování osmnácté župy dušabeje Širy, která spadala
přímo pod mukurgradského rozhodovatele v obci Bytoš. Podle prvních zpráv to měla na svědomí jakási tlupa cizinců. Velký
zarubaj Hufgej nelenil, zahodil kuřecí stehno pod stůl a nechal okamžitě vyhlásit poplach. Pak poslal pro jednoho z Hledačů.
Hufgej měl dostatek zkušeností, aby věděl, co má teď činit. Do své funkce se dostal především díky tvrdosti, kterou proslul během
čagotajských válek. Byl to on, který ještě jako velitel II. Zingaje dokázal prorazit obklíčení u Bodachškého jezera a ještě zajmout
dva čagotajské náčelníky.
První zpráva nehovořila o tom kolik, je vetřelců, ale to nebylo tak podstatné. Teď bylo důležité
hlavně zabezpečit cesty okolo Balchaše a poslat vojáky hlídat most přes řeku Chašel, a také vyslat posla až do Achránu. O oblast
okolo Mukurgradu se postarají jiní, kteří v tuto chvíli již zprávu zcela jistě také obdrželi. Hufgej poslal na všechny strany několik
svých jagod pod vedením rahožů. V Balchaši se v tuto chvíli nalézali i tři Hledači se svými supy. Hufgej je přidělil II., IV. a VIII.
Jagodě, které měly pátrat na jih od Balchaše. Právě tady se dalo tušit, že se někde v těchto místech budou ti cizinci nalézat po
svém odjezdu z Bytoše, což prokazatelně byla poslední stopa, kterou velký zarubaj Hufgej měl. Podobná opatření proběhla i
v Mukurgradě. Přímo do Bytoše dorazila z Mukurgradu skupina Bdělých, aby ohledala těla a případně něco zjistila. Mezi
ohořelými trupy se podařilo nalézti i tělo elfa Šírkéze a průvodce Guzmána…
Nurnští zatím štvali koně po cestě,
pouze Balchaš objeli velkým obloukem. Do města se neodvážili. Hlídkující netopýr okolo poledního upozornil svého pána na
přítomnost velkého supa. Hnusného ptáka, který v pravidelných kruzích začal nápadně oblétávat družinu. “Asi nás sledujou, vůdče”,
naklonil se Krubrok k Myšilovovi a ukázal mu ptáka na obloze. “Chábovci, podělaný chábovci! Nedaj nám na chvíli pokoj”, ulevil si
vůdce, ale nechal pokračovat v cestě. Krubrok se však rozhodl zariskovat a poručil svému netopýrovi, aby na pronásledovatele
zaútočil. Neviditelný netopýr se přiblížil a vyvolal blesk, který supa těžce poranil. Netopýr se zviditelnil a začal prchat dolů k pánovi.
Na další boj již neměl sílu. Sup se za ním vrhl a těžce jej poranil. Na poslední chvíli to raněný netopýr stihl a sup se k družině raději
nepřiblížil. Jeho úkol zněl pouze sledovat a jeho pán, jeden z chábových Hledačů, již věděl to, co potřeboval vědět. Byl to Hledač
přidělený ke IV. Jagodě.
Krubrok netopýra alespoň provizorně ošetřil a následně ho opět neviditelného poslal hlídkovat.
Možná, že si v tuto chvíli družina ani neuvědomovala, jaké má štěstí, že má Krubroka ve svých řadách. Nurnští popoháněli koně, ale
odpoledne jim Krubrok opět oznámil znepokojující informaci. Byli pronásledováni několika desítkami jezdců, kteří je bez problémů
během několika směn doženou. Družina neměla mnoho na výběr. Všem bylo jasné, že dříve nebo později dojde k boji. Rozhodli se
pro boj v lese, který je obklopoval. Byl to takový ten mukurský les pichlák. Listnaté stromy daleko od sebe a mezi tím spousta
vysoké trávy a křovisek. Tady jistě budou míti více šancí, než na otevřeném prostoru. Zajeli tedy do lesa asi půl míle. Nedaleko
spatřili vesnici, ale rychle zavrhli myšlenku na opevnění se v nějakém domě. V lese se dá snáze uprchnout. Sesedli z koní a poníků a
nachystali si zbraně. Krubrok je prostřednictvím svého neviditelného netopýra stále informoval o tom, co se děje. “Tak je jich asi
stovka, velí tomu ňákej chlap, kterej se pořád dohaduje s takovym divnym panákem. Ten je voblečenej do hnědejch hadrů s kapucí,
na mukurské poměry má pěkný boty… jo, a jede na příšerně velikym koni. A vsadil bych pečenou kachnu proti bošlevu, že ten
hnusnej sup patří k němu”, tlumočil Krubrok vjemy svého netopýra ostatním…
“Džugaji! Narušitelé opustili cestu a
uchýlili se do lesa. Sesedli z koní a zřejmě se chystaj k vobraně”, také chábův Hledač mohl podávat díky svému supovi přesné
informace o nepříteli. “Ha, chtěj se bránit. Blázni! Mám sto mužů a jich neni ani deset. I když na druhou stranu to chápu. Je lepší
padnout v boji, než se ocitnout v kobkách Mukurgradu!”, velitel IV. Jagody rahož Džugaj si byl jistý situací. “Dvacet čardajů
bude pokračovat po cestě a napadne zločince od východu! Dalších dvacet vjede do lesa hned a zaútočí od západu”. Příslušné
Župy se hned rozjely pod vedením svých dušabejů. Navíc rahož Džugaj vyslal i šestici jezdců přímo k družině, aby ji vyzval ke
složení zbraní…
Družina stála sešikovaná na zemi, koně uvázali ke stromům. Jako první se k nim přiblížili čardajové
z východu. Nebyl to boj, byl to masakr. Během několika okamžiků byli všichni jezdci pobiti. Proti ostřílené družině, která navíc byla
nadopována různými těmi čarovnými lektvary, prostě mukurští neměli šanci. Dva nebo tři odstřelil Darlen, který se mistrně ukrýval
v řídkém lese, a další padli pod Lúinovým, Sekerovým a Eghovým mečem. Zdatně se přidal i Myšilov se svojí sukovicí. Ostatní se
spíše šetřili. Více nemá význam tento boj popisovat, neboť by to bylo stále totéž…
“Co to je?! Co to je?! Všichni
sou mrtví! To si zodpovíš, Džugaji!”, řval vzteklý Hledač na velitele IV. Jagody. “Až se jim dostanem na tělo, tak je rozsekáme jak
Čagotajce v Hegajskym průsmyku! A kvůli pár čardajům snad nebude tak zle!?”, odplivl si Džugaj a vztekle se na Hledače
podíval. Ten se rozhodl poslat na družinu svého supa, aby je pomocí kouzla alespoň rozehnal…
“Letí! Letí na
nás!”, zaječel Rien Gwardit a ukázal na oblohu, odkud se snášel Hledačův sup. Kolem družiny náhle na krátký okamžik vzplál les,
když sup zaútočil magickým ohněm. Několik družiníků bylo popáleno, ale na oplátku vetřelce sestřelili. Hledač se mohl vztekem
zbláznit. Ale možná, že to pro něj bylo dobře, neboť se tak nestal přímým svědkem zlikvidování další vlny mukurských jezdců, kteří
se pokusili změnit tentokrát taktiku a pokusili se družinu postřílet. Došlo tak ke střeleckém souboji, v němž padla většina čardajů
z druhé vlny, ale v němž byl také těžce zraněn kroll Egh, kterému šíp probil rameno, takže spadl následně z koně. Pak do střelců vjel
Lúin na koni, a když zabil i velícího dušabeje této Župy, dal se zbytek nepřátel na útěk. “Kam sem to jenom střílel, kde sou ty
šipky?”, zaklel Rien Gwardit, který se také pokusil zapojit do střeleckého souboje s malou jednoruční kuší, jež kdysi patřila vrahovi
Joachalenta. Mnoho mu to s ní ale nešlo, a tak si na příští nájezd přichystal něco zcela jiného. A to něco jiného, nebylo nic menšího,
než velmi temná magie, kterou slušný mág raději nepoužívá. V temných knihách se toto kouzlo nazývá “vysávání
životů”.
“Bachť, Dolwene, teď deme do útoku my. Napícháme si střeva těch vetřelců na naše kopí”, otočil se
čardaj Bašár-bej ke svému spolubojovníkovi z 22. Župy IV. Jagody. “No, snad jo. Boj je lepší než vynášení sraček”, odpověděl
barbar Dolwen a upravil si kožený pás, který mu poutal pochvu na šavli. 22. Župa se přichystala k útoku. Čardajové sklonili jízdní
kopí a pod velením svého dušabeje vyrazili do útoku na les, kde se ukrývali Nurnští. I tahle župa tak opakovala předchozí chyby.
Místo, aby zaútočili všichni najednou, se tak útok mukuřanů rozdrobil a v boji muže proti muži neměli chábovi vojáci proti
ostřílené a magií podpořené družině šanci…
“…héj, tady se ňáký vzdávaj! Co s nima budeme dělat?”, zaječel Lúin
na vůdce Myšilova poté, co družina odrazila i třetí nájezd, “Podřežem je, jako ty vostatní?”. “Počkej”, zarazil válečníka v brnění
vůdce Klabzej Myšilov, druid s holí od krve. “Potřebujem jazyka! Hej, smradi! Jestli chcete, abychom vás ušetřili, tak řeknete, že
cháb je svině a žere hovna!”, zaječel na prvního čardaje, který se válel na zemi a skuhral o milost. “To nééé, nééé…!”, plazil se
čardaj. “Lúin napřáhl krvavý meč. “Jo, jóóó…!”. “Co jo?”. “Cháb je svině!”, zhroutil se čardaj. Tímto činem naprosto popřel celou
svoji výchovu a dosavadní přesvědčení. Stejně tak učinil i ten druhý. Zajatci byli svázáni. “Juchajdááá, vodjížděj!”, zaječel nahlas
Krubrok, který měl čerstvé zprávy od netopýra…
“To je práce pro Bdělý, nebo ty parchanty musíme vobklíčit
aspoň Zingajem. Jedeme se spojit s vostatníma”, zavelel rahož Džugaj, který pochopil, že další útok v tomto terénu nemá smysl.
Vedle něj klel Hledač. Ztrátu supa bude muset vysvětlit nadřízeným, a do toho se mu vůbec nechtělo. Bylo jasné, že situaci oba
podcenili, jednali sice podle rozkazu velitele celého III. Ježgaru Hufgeje, ale po prohře se bude hledat viník a Hufgej to jistě na
sobě nenechá. Zbytek jízdních čardajů IV. Jagody zamířil tedy zpět k Balchaši…
Kapitola 10 - Do
Choradoru!
Nurnští popadli zraněného Egha a zběžně mu ošetřili rány tak, aby mohl jet v sedle. “A vy dva nám
ukážete cestu do Choradoru!”, oznámil Gwardit oběma zajatcům. “Hu... tam se nesmí! To je svatá země!”, vypískl barbar Dolwen a
člověk Bašár-bej horlivě přikyvoval. “Na to se ti vyseru. Prostě ukážete a basta!”, odsekl zajatcům Myšilov a výhružně praštil holí
do země. “Jo, budete poslouchat, nebo na vás pustíme tohodle”, přisadil si Sekera a prstem ukázal na Egha. “Jasná věc. A
koneckonců už ste stejně řekli, že cháb je svině, vůl, paroháč, smrděj mu nohy, žere brouky, do dvaceti si sral do plenek, tečou mu
nudle po bradě, páří se s ovcema, prdí, krká, no, prostě, je to dement a z toho plyne, že v tom jedete s náma!”, zahulákal vítězoslavně
učenec Gwardit. “… to sme neřekli, to se nesmí”, zakňoural Dolwen. “Jo, neřekli. A vůbec, já sem náhodou bojoval s Čagotajcema a
brzo bych to dotáhl aspoň na dušabeje”, přidal se se zarputilým výrazem Bašár-bej. “Hele, hele, drž klapačku. Nebyl si tázán. Eště
slovo a rozšlápnu ti úsměv. Teď už to na toho fušaje, nebo jak se ta vaše přiblblá hodnost menuje, stejně nedotáhneš. Takže se
zvednete, sednete si na koně a převedete nás přes ten most, kerej je támhle v tom lese. Aspoň je to tady na mapě”, skončil vůdce
rozhovor. Družina chtěla jet co nejrychleji na východ.
Píseň o Puchaj-čagovi
Mukurský pochodový popěvek vojáků, pojednávající o nejudatnějším
vojákovi vzešlém z prostého lidu během mukursko-čagotajských válek. Přednesl Bašár-bej Kulhavec.
Zrozen von byl
z pouště písku
hřbet vohnuli mu jako lísku
vzteky natrh zadek psisku
že bošlevu mu sežral misku
Puchaj
bojec, Puchaj bijec, Puchaj čaga!
Čagotajci sjeli jeho vísku
přes voko teď nosí pásku
jaguš furt mu straší
v mozku
bije, pálí za chába v Mukursku!
Puchaj bojec, Puchaj bijec, Puchaj čaga!
Následně byl vymyšlen jednoduchý plán. Družinoví kouzelníci celou družinu zneviditelní. Zůstanou jenom koně, a ty povedou
zajatí čardajové. Všechno se povedlo. Pouze čardaj Bašár-bej se při tom, když spatřil, kterak mu druzi mizí před očima, vyděsil
natolik, že začal utíkat. Žádný problém pro Gwardita, který jej kouzlem zastavil a poněkud drsným způsobem uklidnil. Zajatci se již
raději ničemu nedivili a poslouchali na slovo. Večer se neviditelná družina uchýlila opět do lesa a brzy ráno vyrazila k mostu. Cestou
nepotkali nikoho, což si celkem logicky vyložili tím, že mukurští již všude okolo stačili vyhlásit poplach. Krubrokův netopýr to
potvrdil, neboť přinesl informaci, že most přes řeku Chašel je již hlídán vojskem.
Zajatci svůj úkol splnili dokonale a převedli
neviditelnou družinu přes most bez problémů. Byl v tom jistě i kus velikého štěstí, neboť vojáci se příliš nedivili různorodé směsici
koní a poníků a spokojili se s Bašár-bejovou odpovědí, že vedou náhradní koně pro jednu místní posádku. Přejeli. Bašár-bej
s Dolwenem si oddechli. Moc dobře věděli, že kdyby se plán nepovedl, tak je Nurnští odpraví jako první.
“Tfuj tajbl! To slunce
pálí jak rozpálený kamna!”, začal nadávat neviditelný Lúin. Před vedrem ho neviditelnost rozhodně nechránila. Kdyby byl vidět,
spatřili by ostatní vzteklého Páinova potomka, kterak si kostkovaným ušmudlaným kapesníkem otírá čelo. Družina se na návrh
Darlena Moorheda rozhodla, že do Achránu se nepojede a že do Choradoru se pokusí dostat od východní strany přes průsmyk, který
byl na Dramonově a Wojchredově mapě označen jako Skřetí šavle. Je třeba podotknout, že Darlen tento plán sice iniciativně navrhl,
ale vzápětí to, věren svému zvyku z Moorhedova bratrstva, zase popřel a snažil se hledat jiné řešení. Ale nakonec došlo ke shodě a
družina začala celý Chorador objíždět. Zatím toho mnoho neviděli, jen po pravé ruce měli před očima zamlžená skaliska porostlá
bujným porostem. Sále neviditelná družina sjela navečer z cesty. Vzhledem k počasí a případné potřebě se rychle sbalit, si
dobrodruzi hodili na zem pouze deky a určili hlídky. Myšilov a Darlen se přisunuli až úplně k cestě a rozhodli se střídavě bdít a spát,
aby družině opravdu nic neuniklo.
“Jau! Který nemehlo se to tady zase plete?!”, vykřikl neviditelný Krubrok toho dne již asi
popáté, když se srazil s Rienem Gwarditem, taktéž neviditelným. Neviditelnost, kromě jasných výhod, měla pro družinu i temnější
stránky. Podat někomu hrnek s vodou například znamenalo poměrně komickou událost. Kdyby na ni bylo ovšem vidět. A vidět byli
pouze Bašár-bej a Dolwen, mukurští vojáci, kteří momentálně ovšem byli nuceni táhnout s družinou. Zatím byli rádi, že jsou vůbec
naživu. Na družiníky pohlíželi zčásti jako na nepřítele, který musí být za každou cenu potřen, zčásti z nich ovšem měli obrovský
strach a cítili k nim takřka posvátnou úctu, neboť byli svědky naprostého rozbití celé IV. Jagody. A navíc se tito podivní cizinci
netajili ani tím, že chtějí proniknout na území posvátného Choradoru! A oba si také uvědomovali, že v okamžiku, kdy by utekli a
vrátili se ke svým, čekala by je řada nepříjemných otázek a s největší pravděpodobností by oba skončili v upalovací kleci za
spolčování s nepřítelem. Cháb nemá rád zrádce! Vyhlídky tedy oba viděli dost černě…
“Tss”, zatřásl spícím Darlenem
Myšilov, když se mu podařilo nahmatat neviditelné tělo. Moorhed se posadil. “Slyšíš?”, dloubl do něj Klabzej. “Jo”. A skutečně. Po
cestě od západu se ozval dusot mnoha koní. “Pronásledují nás!”, vzbudil ostatní družiníky, kteří tábořili o kus dál, Gwardit. Oba
mukurští se přikrčili, ale nebylo proč. Oni i koně byli dobře ukrytí v křovinách dost daleko od cesty. “To bude asi VIII. a XII. Jagoda
našeho Ježgaru z Balchaše”, pronesl do ticha Dolwen a Bašár-bej mu přikývl. Za pár chvil dusot utichl a opět se nocí rozhostilo
ticho…
Následujícího dne se Nurnští rozhodli zopakovat starý trik s neviditelnou družinou a Bašár-bejem a Dolwenem, jakožto
honáky stáda koní. Opět se vrátili na cestu a pokračovali okolo Choradoru k východu. Na cestě nikoho nepotkali a bylo jasné, že
poplach byl již vyhlášen všude okolo nich. Kolem poledního je dohnali další jezdci…
“Kurva, za náma je I. Jagoda, nejlepší
Jagoda celýho III. Ježgaru”, zaláteřil Bašár-bej. “Tak víš, jak se máte chovat! A pamatuj, že když budou problémy, tak první zařveš
ty!”, odvětil mu neviditelný vůdce. Jagoda docválala až k družině. Vpředu jedoucí rahož dojel až k Bašár-bejovi. “Dostali ste je! Kde
se to stalo?”. “…asi deset mil odtud v pustině!”, odvětil Bašár-bej neutrálně, neboť netušil zcela přesně, na co se ho rahož ptá.
Vzápětí mu to ale došlo. No jistě, mají spoustu koní a dokonce poníků, kteří očividně nepatří mukurským! “Dostali jsme rozkaz
odvézt tady ty koně k nejbližší posádce. Ale je možné, že se tady ještě několik narušitelů potlouká po okolí!”, zahulákal ještě
Bašár-bej. Hrál o všechno. “Cože?! Co je to za hovadinu? Okamžitě se otočte o odvezte ty koně zpátky do Achránu! Kdo vám dal
ten pitomej rozkaz? Na ty koně se musej podívat Klášterníci, aby zjistili, odkaď sou. Co si s nima počnou na stanovišti?!”. “Rahož…
rahož Gulšava… nás poslal”, hlesl Bašár-bej, který si vzpomněl na jméno velitele XII. Jagody. “Tak to uděláte, jak sem vám řekl já.
A dám vám s sebou jednu Župu! Dušabeji Judlochu, přebíráš velení nad zajatými koňmi a dopravíš je do Achránu!”. Bašár-bej ani
Dolwen se neodvážili odporovat. Otočili koně a doprovázeni novými vojáky se obrátili zpět na Achrán. I. Jagoda za chvíli zmizela
v prachu na východě.
Neviditelná družina si oddechla. Vyřídit Župu nebude dělat žádné problémy. k tomu došlo hned poté, co
osaměli. Útok byl krátký a smrtelný. Druzi se sice opět zviditelnili, ale celá Župa se válela v krvi během několika okamžiků. Do
útoku se zapojil i Dolwen s Bašár-bejem, a tím se chtě nechtě dali definitivně na stranu Nurnských. Družiníci obrali mrtvoly
především o jídlo, které jim již pomalu začalo docházet. Těla naházeli do křoví a koně rozehnali do všech stran. A pak se opět dali
na cestu na východ, když družinoví kouzelníci opět zařídili zneviditelnění. Jeli až do soumraku, kdy se hory po jejich pravici začaly
stáčet na jih. Mapa odpovídala! Nurnští museli ovšem opustit cestu a vydat se do divočiny podél hor. Chtěli dojet až téměř k moři,
kde byl průsmyk, označený jako Skřetí šavle. Trvalo to následující dva dny, ale za noci se přiblížili k místu, kde byl mezi skalami
úzký průsmyk…
Krubrok vyslal na průzkum netopýra. Pomocí něj se podařilo zjistit, že průsmyk není prázdný. Byl uměle
zúžen tak, aby byl široký pouze asi třicet sáhů. A uprostřed stála kamenná věž, vysoká dobrých patnáct sáhů. Ta vévodila několika
barákům. Byla to věž chábova Hledače! A takové věže stály okolo celého Choradoru. A v každé byl Svatý kámen! Kámen z pórovité
horniny, který měl magické schopnosti. Pomocí něj mohl hledač pátrat po širém okolí! A kromě toho byl v každé věži přítomen i
chábův Vypalovač. Vypalovač byl vyškolen ve svém umění, podobně jako i Hledač, v klášteře v Achránu. A ovládal mnoho z temné
mukurské magie. Jeho zbraní byla ocelová tyč a čáry! Toho večera byl Hledač omámen opiem, ale přesto mu Svatý kámen odhalil
vetřelce. Něco létalo ve vzduchu, a to něco bylo magické podstaty! A rozhodně to nepatřilo mukurským.
Tento Hledač
momentálně neměl svého supa, neboť o něj přišel v boji s Čagotajci a obřad Předání v Achránu bude moci absolvovat až v příštítm
roce. A právě proto ho nemohl vyslat v ústrety Krubrokovu netopýrovi. Položil tedy dlaně na Svatý kámen a jeho povznesená mysl
vyletěla do výšek. Našel vetřelce a vyslal k němu ničivou energii! Mrtvý netopýr se zřítil k zemi. “A sem bez netopejra”, smutně
oznámil ostatním Krubrok. “Musíme okamžitě zaútočit. Vědí o nás. Tady bez boje neprojdem!”, zakřičel Gwardit a ostatní
souhlasili. Nurnští vyrazili k věži. Hledač o nich věděl a společně s Vypalovačem vzburcoval vojáky. Věž byla hlídána celou
Jagodou, ale mnoho vojáků bylo roztroušeno v okolí a mnoho jich bezmocně leželo na kavalcích, neboť na ně udeřila epidemie
úplavice. Hledač se však ten den cítil silný a mocný, neboť byl zcela pod vlivem opia. Vypadal ve svém plášti a s leštěnou holí v ruce
velice mocně a nebezpečně. Vedle něj kráčel Vypalovač, který vypadal odlišně. Na sobě měl zvláštní brnění z tvrdé kůže, které mu
nebránilo sesílat kouzla. Oba byli doprovázeni asi deseti vojáky. A tak se střetli!
Rien Gwardit se rozhodl zaútočit mentální
silou na Hledače. Svoji oběť ovšem podcenil. Chábův Hledač byl speciálně trénován v duševních schopnostech a odpověděl tvrdě.
Gwardit se z bolestí zhroutil k zemi a měl pocit, že se mu každou chvíli rozpadne hlava. Vypalovač vztáhl ruku a zamumlal temné
zaklínadlo. Obětoval na něj i část svého života. Ale o to více jej vyrval z Lúina. Válečník hlesl bolestí, ale běžel dál. Myšilov udeřil
psychickou silou, Krubrok blesky a ostatní ocelí! Rozrazili šik nepřátel a všichni chábovi služebníci se váleli v krvi. A v dálce stále
čněla kamenná věž a v jejím nitru se zbylí vojáci chystali k obraně Svatého kamene. Zabarikádovali se v posledním patře. Nachystali
vřící olej a baňky s jedem…
Družina obrala mrtvé a blížila se k věži.
A mnoho mil odtud na západě ujížděl od
lismorrských hranic posel se vstupními papíry Nurnské družiny. Štval koně, co jen mohl, a v každé vesnici jej měnil. Jel do
Mukurgradu a spěchal…
Kamenná věž čněla do výšky a zdála se opuštěná. Nurnští se rozhodli nejprve prohledat
oba přilehlé jednopatrové domy, o kterých usoudili, že se jedná o vojenské ubikace. Rozrazili dveře prvního a ustrnuli. Myšilov byl
sice napaden jedním vojákem, ale to nikoho nepřekvapilo. Když mukuřan padl k zemi, naskytl se družině příšerný pohled. Celý barák
byl naplněn umírajícími vojáky. Na primitivních kavalcích se bez pomoci váleli mukurští vojáci ve výkalech a zvratcích. Někteří
v horečkách blouznili, někteří apaticky hleděli do stropu a jiní možná již byli mrtví. Byl cítit strašlivý zápach. “Bohové!”, vydechl
Rien Gwardit a přiložil si kus pláště k obličeji. “Černá úplavice, to znám. Roznášej to Čagotajci!”, uplivl si Bašár-bej a ustoupil.
“Zavřete ty dveře, pak to zapálíme!”, vyštěkl vůdce Myšilov a Darlen dveře přibouchl. “Počkejte, já eště prohlídnu ten druhej
barák”, oznámil Rien, ale to už se Egh, Lúin, Darlen a Myšilov rozhodli vkročit do věže. Egh vyrazil svým tělem dveře a vpadl
s tasenou zbraní dovnitř. Nic. Nikde nic. Několik truhlic se zásobami a pak ještě poklop do sklepa a schody nahoru. Prohlédli sklep,
ale nalezli jen zásoby jídla - hrách, nějaké to maso, fazole a olej. S Eghem včele začali stoupat nahoru. Další patro, pak další a ještě
jedno. Nic. Egh se zarazil, protože ucítil zápach kouře. To nevěstilo nic dobrého. Na chvíli se zarazil, a pak přiskočil k poklopu do
posledního patra a otevřel jej.
“Chrst!”, do obličeje mu někdo vylil dávku vroucího oleje. Zasaženi byli i ostatní. Egh sletěl
dolů a bolestivě zanaříkal. Obránci ještě jednou zopakovali svůj trik s olejem a dokonce jeden z nich mrštil poklopem po družinících
prudce se odpařující jed v baňce, po jehož vdechnutí začal Myšilov zvracet krev. Následně však vyběhla po schodech železná piksla
Lúin, který naprosto chladnokrevně všechny zbylé nepřátele rozmatlal po zdech, za podpory Darlena. Všichni se nahrnuli dovnitř,
včetně Gwardita, který zanechal prohledávání druhého baráku a přiběhl právě včas, neboť bylo po boji. Nahoru do věže se dobelhal i
nadávající a skučící kroll Egh, jemuž částečně slezla z hlavy jeho nečesaná kštice. Místnost byla zařízená poněkud lépe. Na stěnách
visely koberce a bylo zde i několik kavalců. Všemu ale vévodil střed místnosti. Na dřevěném podstavci byl umístěn černý kámen -
Svatý kámen. Družina nevěděla, k čemu slouží, ale Gwardit a Krubrok vycítili jeho magickou podstatu.
Po chvíli dohadování
však situaci vyřešil popálený Egh. Kámen shodil ze soklu a postupně ho dokutálel až do sklepa. Jeho ztýrané duši se rozhodně
ulevilo! Druzi se rozhodli jet dál. Nabrali ještě nějaké zásoby, a pak se Darlen, Dolwen a Myšilov ujali nechutné práce. Vpadli na
marodku a bez milosti všechny nemocné postříleli! Nechtěli riskovat, že o Nurnských někdo bude někde podávat hlášení. A ještě
něco objevili. Ohradu s koňmi. Na tom by nebylo nic zvláštního. Asi třicet koní bez sedel a byli uvázáni k ohradě. Ale mezi nimi byli i
dva obrovští oři! Koně Hledače a Vypalovače. Pocházeli z temného mukurského chovu a místo normální koňské tlamy měli mordu
plnou ostrých zubů. Myšilov se rozhodl vlézt do ohrady a všechny koně odřezat. To se mu dařilo až do doby, než se pokusil přetnout
lano velikých koní. Mukurský oř se vzepjal a zasáhl druida kopytem do obličeje. Myšilov zavyl bolestí a s krvavou tváří se odplazil
zpět k ostatním. “Postřílejte je!”, hekl a ostatní rozkaz okamžitě splnili…
Kapitola 11 -
Pustina
Družina vjela do Choradoru! Někteří si ještě vzali náhradního koně a nabrali si něco ze zásob mukurské
armády. A také si ošetřili rány z boje. Kroll Egh se necítil již několik dní dobře. Jeho rány se odmítaly hojit. Naopak na několika
místech se mu ve šrámech usídlily velké boláky plné hnisu. Egh si ta místa poléval kořalkou a hojně pil medovinu. Ale jeho rány byly
stále zanícené a citlivé.
Jeli na koních vysokou ostrou travou, ve které byla spousta pichlavého trní a co chvíli se k obloze
vznesla mračna maličkých bodavých mušek. Koně, kteří cválali až po břicha v trávě, na sebe nachytali spoustu obrovských klíšťat a
jiného obtížného hmyzu. Co chvíli některé zvíře bolestně zaržálo a nepokojně pohodilo hlavou. Krubrokův překrásný bílý poník byl
celý špinavý a břicho měl rozdrásané do krve. Tak jeli až do večera. Ležení rozbili na stejně nehostinném místě. Odstrojili koně a
vytáhli houně. Rien Gwardit nejprve pečlivě vytrhal trávu na jednom místě, neboť věřil, že ho to ochrání před hmyzem. Místo na
zemi si pak vystlal houní. Přes sebe natáhl deku a okolo hlavy omotal tenký hadr. Lúin, když zjistil, že jeho kůň má obsypané břicho
nafouklými klíštaty, okamžitě je začal strhávat a krvavé boláky, které po nich na kůži zůstávaly, se snažil odstranit mečem. Skončilo
to celkem logicky kopancem a modřinou na válečníkově rameni. Inu, v okamžicích, kdy Lúin dělal něco jiného, než bojoval,
projevoval dosti omezené rozumové i praktické schopnosti. Ovšem jako bijec představoval v současnosti hlavní článek Nurnské
družiny, a to bylo rozhodující.
Egh se dopotácel do křoví a začal zvracet. Ten den již poněkolikáté. Boláky na jeho těle začaly
pukat a páchnout. Kroll, jinak chlap jako hora, se cítil strašně slabě a podlamovaly se mu nohy. Sotva se dopotácel zpátky. “He…
he… hele, Kl… Kl… Klabz… Klabz… eji. Je, je, je mi, mi bl… blbě”, zanaříkal kroll v ležení. Klabzej před ním poodstoupil, neboť
i jeho udeřil do nosu strašlivý zápach (a to Myšilov žil jednu zimu s prasaty ve společné místnosti!), ale pak k Eghovi přistoupil a
téměř se zájmem mu prohlédl rány. “To je dost zlý. Kdes k tomu přišel?”. “No… no… na Gr… Gr… Grodu př… př… přece”,
odvětil Egh. “A proč si nic neřek, sakra?! Máš to rozlezlý úplně všude. Co když je to nakažlivý?”. “Já… já my… myslel, že to to to
ro… ro… roze… rozeženu me… me… mééé… medovinou”, provinile hlesl kroll. “Hovno, debile! Darlene, pocem, poď se na to
taky podívat”, houkl vůdce na hraničáře, který o kus dál chroustal obilnou placku. “Tfuj, to je smrad! Sis, Eghu, nadělal do kalhot?”.
“No… no… to… to taky”, Egh klopil uši a tvářil se, jako by tady nebyl. Darlen si prohlédl boláky. “Hm, to znám, to sem měl před
tejdnem taky”, oznámil naprosto klidně a valil přitom modré bulvy. “Cože, cože si měl? A proč si to neřekl?”, vyjel na něj vztekle
Klabzej. “Sem si to vyléčil, no”. Druid si sedl na zem a přikryl si hlavu dlaněmi, načež si hlasitě povzdechl. Pak vstal, zašátral
v tlumoku a vytáhl několik lektvarů a nechal je pod dozorem krolla vypít. Bozi vědí, co by s tím byl medovinový samoléčitel
schopen provést. Pak jej poslal spát a rozdělil mezi ostatní hlídky.
Na Chorador padla tma. A nakonec ustalo i věčné otravování
hmyzu, takže většina družiny usnula. Bděla vždy jen hlídka, která si zvláště v těchto končinách dávala pečlivý pozor na to, aby
neusnula. Dávno byla pryč doba, kdy si hlídka dovolila spát, v čemž vynikal zvláště nepřítomný hobit Dyni Longodon. Krubrok
Krouk pozoroval nebe nad sebou a snažil se počítat hvězdy. Pak ho to přestalo bavit a začal si přepočítávat všechno jídlo, které měl
v batohu, a o celé proceduře sepsal seznam:
Zasoba železna-4ry krat
Placka obilna-7dum krat
Hrašek-2krat
pytlik
Fazule-3krat pytlik
Sušene mjaso-asi 2dny
Uzenka-3krat
Jabko-6krat
Mouka-2krat
saček
Kořalka-2krat flaška
Voda-šlus
Nad poslední položkou se hobit zarazil a zamyslel. “Kruci. To budu
někomu zítra muset říct o vodu”. Pak ale mávl rukou a chystal se vzbudit dalšího. Jeho ucho však zaslechlo bolestivý nářek. Krubrok
vstal a v křoví nalezl zhrouceného Egha. “Auu, auu”, naříkalo krollisko a Krubrok okamžitě poznal, že situace je vážná. Vzbudil
Klabzeje a Darlena. Ti se sklonili nad Eghem a obětovali veškerou duševní sílu a schopnosti, které pochytili v hraničářských kursech,
když zrovna dávali pozor. Eghovi se ulevilo a upadl do neklidného spánku. Občas blouznil. Nakonec přišlo ráno. Darlen i Myšilov
ještě jednou zopakovali noční proceduru. Konečně! Krollovy boláky se začaly zacelovat. Egh však byl schopen maximálně pomalé
chůze. O jízdě na koni, vzhledem ke krvavým opruzeninám, nemohla být řeč. Dosti nepříjemná situace na takovém
místě.
Uběhlo dopoledne, družina zdálky minula Chaledovo jezero. Tam alespoň rostly nějaké stromy, ze kterých Darlen
vyrobil primitivní nosítka mezi dva koně, kdyby se Egh opět zhroutil. Snažili se mířit k Chaledově hrobce, kde by možná byl
k nalezení průchod k Černé knihovně. Alespoň to tvrdil Dramon ve svých papírech. Ačkoliv byl den, začala na Chorador padat náhle
tma. Těžké mraky nevěstily nic dobrého. Zvedl se vítr…
Již delší dobu sledoval družinu neviditelný
pronásledovatel. Letěl z Karbachu, strašného města s dávnou minulostí. Ten pronásledovatel byl jedním z chábových Přízračných,
ohavný služebník temna. Letěl na mršákovi, zlé nestvůře, které vychovávali v Achránu z vajec divokých Krahujců, jejichž vejce
hledali chábovi služebníci v dalekých pustinách v Mrazivých horách. Samotný Přízračný byl člověk z masa a kostí, ale moc mu
dávala temnota a síly záhrobí. Přízračný neměl zrak. Oči mu byly vypáleny při obřadu zasvěcení v Achránu. I přesto však viděl
lépe, nežli normální smrtelník. Byl schopen “vidět” i věci, které jiní nevidí…
Nurnští se velmi pomalu blížili
nehostinnou krajinou k Chaledově hrobce. Uprostřed pajdal Egh, kterému však již začalo býti lépe. A pak se to stalo. Vzduchem
prolétl oheň a vybuchl mezi družinou ve žlutočervených jazycích. Koně se vzepjali a někteří družiníci se neudrželi v sedle a dopadli
do trávy. Na obloze se zjevil chábův Přízračný na mršákovi. Letěl vysoko v bezpečné vzdálenosti od družiny a ze své hole sesílal
oheň. Družina se rozprchla po okolí. Někteří se pokoušeli střílet, ale nikdo nedostřelil. Všude vládl zmatek. Někteří družiníci byli již
notně popáleni. Gwardit sesílal zaklínadla, ale příliš soupeři neublížil. Přízračný však neměl ve své holi Síly neomezené množství a
již se chystal odletět, aby podal zprávu v Karbachu, že vetřelci byli nalezeni, když tu náhle zjistil, že to nebude jednoduchá věc. To
kouzelník Krubrok Krouk, hobit, se odhodlal k šílenému činu. Teleportoval se na mršáka hned za Přízračného! A snažil se ho
strhnout svýma hobitíma rukama k zemi! Celá družina lapala po dechu, když to spatřila. Přízračný se začal bránit holí a rubal hobita
do krve, ale ten se stále snažil jej shodit. Jeho síla však byla příliš malá, aby se mu to podařilo. Hobit však naštěstí měl vymyšlený i
únikový plán. Sice riskantní, ale měl. Když poznal, že se mu dílo nezdaří, lokl si z připravené lahvičky a proměnil se v mlhovinu.
Buch, buch, buch, dopadly na zem hobitovy věci. V batohu se mu rozmlátila spousta flakónků a olejů, ale Krubrok samotný se ve své
nové formě dostal na zem bezpečně. A v dálce pomalu mizel Přízračný na mršákovi, pronásledován sprškou šípů.
“Ty magore!
Co tě to napadlo?”, přiběhl k právě se objevivšímu nahatému hobitovi Gwardit. “Škoda, nevyšlo to”, křenil se Krouk a rukama si
zakrýval rozkrok. Ostatní družiníci mu pomohli nalézt šaty a přátelsky jej poplácávali po zádech, přičemž kroutili hlavami. Bašár-bej
významně koukl na Dolwena. Panečku! Ti, ke kterým se nedobrovolně přidali, toho opravdu spoustu uměli. Odvážní chlapíci, tihle
Nurnští!
Kapitola 12 - Chaledova hrobka
Následujícího dne se družina ocitla u Chaledovy
hrobky. Obrovská stavba, tvarem připomínající pagodu, se rozprostírala v travnaté kotlině. Byl to čtvercový monument, jehož každá
strana měřila dobrých sto sáhů na délku a výška dosahovala ke čtyřiceti sáhům. Celé to bylo postaveno z obrovských kamenných
kvádrů popsaných ohavnými runami. Nikde se nic nepohnulo. Nurnští si tu stavbu mnoho neprohlíželi. Chtěli se dostat dovnitř.
Nakonec nalezli kvádr, který byl umístěný jinak, než ostatní. Byl vztyčen podélně a mezi něj a ostatní stěnu se dalo prostrčit ostří
nože. Nastalo obvyklé dohadování o způsobu otevření. Takový Darlen chtěl například vyškrábat maltu ze spár, a pak okolí kvádru
rozebrat. Krubrok Krouk začal sesílat otevírací zaklínadla, ale neuspěl. Nakonec se Rien Gwardit rozhodl zariskovat a teleportoval
se do neznáma přímo za kvádr. Uspěl a mohl tak ve světle lucerny spatřit přímou chodbu i rozšířené místo. Sem, ano, sem se ten
kvádr dá zasunout a jistě jej pak bude možné obejít. Zajímavé bylo, že nikoho nenapadlo pokusit se prostě ten kámen zatlačit dovnitř,
ale únava dobrodruhova bývá někdy veliká. Gwardit se teleportoval opět ven a sdělil ostatním, co viděl. “Tak vlezem dovnitř a
pokusíme se najít tu chodbu do knihovny”, rozhodl vůdce. “Chtěl bych jenom upozornit, že nemám vůbec žádnou vodu”, připomněl
se Krubrok Krouk. “Já taky ne”, ozval se další. Bylo rozhodnuto, že se Darlen s Gwarditem vrátí nabrat vodu k Chaledovu jezeru.
Myšilov byl navztekaný, ale nedalo se nic dělat. Bez vody se nelze obejít. Cesta pro vodu a zpět trvala sedm hodin a byla do značná
ztráta času.
Ve městě Karbach, kam mezitím doletěl Přízračný, se nic nedělo. Pak však Přízračný předstoupil před
vládce tohoto proklatého města a přednesl mu, co viděl. I povstal Velký Přízračný, Chugaj Machracký, a kázal ostatním
Přízračným, aby shromáždili Ghouly, Prostomasé, Churavce, Stažence a Rohovce, a pak se vydali vstříc vetřelcům, kteří proniklli
do Choradoru.
A to nebylo všechno. Ten den dorazili na hranice Choradoru, do míst, kde se Nurnští probili přes věž se
Svatým kamenem, i Bdělí…
“Ták, hej rup!”, zahulákal Beryl Sekera a družinící se opřeli do vstupního kvádru.
Podařilo se! Vstup do nitra hrobky byl volný. Na družiníky se sesypalo něco prachu a do nosů je udeřila zatuchlina. Družina
přivázala koně a sebrala z nich všechny cennosti, neboť Nurnští tušili, že je také možná již nikdy neuvidí. Vnitřek hrobky byl
vystavěn z černých kvádrů, které byly popsány zlým písmem. Někdo by možná prohlásil, že se jedná o úchvatnou stavbu. Záleží na
tom, z které strany se na to díváte.
Nurnští prošli chodbou asi třicet sáhů a ocitli se přede dveřmi, které vyrazili. Byla to doba
hrubé síly. Vnitřní prostory hrobky byly vysoké nejméně pět sáhů a skládaly ze z relativně širokých chodeb. Cesta vedla okolo
hrobky a stále se přibližovala ke středu. Hrobka byla stavěna otroky a zajatci, a již mnoho let do ní nikdo nevkročil. Chaledova
hrobka byla naprosté tabu a nikoho by nenapadlo do ní vstupovat. Její stavitelé, či spíše ti, kteří ji navrhovali, se přesto chtěli pojistit,
aby do ní nikdo nepronikl. Všude byly nalíčené pasti, zvláště hluboká propadla, do kterých za staletí natekla voda a bahno. Na dna
těchto propadel umístili mukurští věčné strážce z řad nemrtvých, obrovské beznohé zombie. Jejich pařáty zle pocuchaly Beryla
Sekeru, ale ostatní jej včas vytáhli. Nurnští neměli s těmito soupeři nějaké vážnější potíže, ale neustálé zdolávání překážek značně
vyčerpalo družinové kouzelníky, Gwardita a Krubroka. “Potřebuju si vodpočinout”, začal si stěžovat Rien, ale odpovědí mu bylo
Myšilovovo tvrdé “ne”.
Nakonec k odpočinku dojít muselo. Některé prostory hrobky měly celé stěny potažené kostrami
v okovech. To byli bývalí stavitelé, které mukurští obětovali svým božstvům. A právě v takovéto nehostinné místnosti si po jednom
boji již byli nuceni odpočinout, i přes vůdcovy protesty. Hobotrpaslík a slavný nurnský bijec, syn Páinův, Lúin Nórienský si ještě před
tím, než usnul v pancíři, na kus ušmudlaného papíru napsal:
“...Vstoupili sme dovnitř asi v poledne. Sekera hnedka sletěl
do propadla. Rubli sme jednu zombii. Pak sme šli dál. Bylo tam další propadlo a do něj sletěl zase trindindolskej, když se snažil holí
proťukávat podlahu. Jo, a potom se druidskej hyperprostořil na druhej konec a navázal tam lano, tak sme po něm ručkovali. Takže
sem dolu eště sletěl já a Krubrok Brouk. Měl sem bahno úplně všude, to svinstvo mi nateklo i za košili a spodky. Jo, a taky všichni,
kdo nosej v hlavě magický bahno, jako je Gwardit, Brouk, Myšilov a Moorhed, tak vo něj přišli, ponivadž to z nich vysála ta
vohromná zombie. A pak to konečně přišlo! Pořádná rubačka! Ze stěn se vodlepili duši. Fuj! Byli hnusný a takovej mukuřan
Bašár-bej na ně málem zakukal, stejně jako Egh. Jenomže ten si za to může sám. Protože si nechal brnění na koni a šel si jen tak
v košili. Že je prej vopruzenej a bolí ho tělo. Pch! Já sem pořád v brnění vod hlavy až po paty a žádný vopruzeniny nemám. No, a
nakonec sme to vyrubali a vobjevili sme schody nahoru. Jenomže to už si trindindolskej palič stěžoval, že už nic nevykouzlí a že
nejde dál. Tak sme si teda museli ustlat tady mezi těma kostma. Fuj tajbl. Sou tady třeba i celý koňský kostry. Myšilov porád bádá
nad tim, jak se sem dostaly. Mně je to uplně šumafuk, prostě tady sou...”
Lúin odložil papír a okamžitě usnul. V noci bylo
některým dobrodruhům, kteří byli zasaženi v posledním boji, špatně. Zvraceli krev. Ale ráno všichni vstali odpočatí, a dokonce i
poraněný Bašár-bej se po Klabzejově zákroku cítil lépe. Družina se sešikovala u schodů.
K hrobce však dorazil i
někdo jiný. Přízračný z Karbachu, který vedl své nemrtvé. Ti se lačně vrhli na uvázané koně a poníky a rozervali je na kusy.
Přízračný nezasahoval. O koně tomuto služebníkovi temna nešlo. Šlo mu o vetřelce a o splnění příkazu Velkého přízračného.
Ostatně, ten měl dorazit každou chvíli. A dorazil…
Družina vyrazila po schodech vzhůru. Schody se všelijak
klikatily a proplétaly mezi kamennými bloky. Nakonec to byl Lúin, kdo jako první vkročil do otevřeného prostoru. A za ním i ostatní.
Mihotavé světlo lucerny ozářilo ztichlé prostory. Světlo se odráželo od stěn a v jeho svitu spatřili družiníci veliký kamenný sarkofág.
“Jo, jo, sme asi na místě”, tiše podotkl Rien Gwardit. “Tak se na tu rakev podíváme pěkně zblízka”, řekl Krubrok Krouk a pomocí
jednoduchého kouzla se přenesl na sarkofág. “Poč…”, chtěl ho zarazit Klabzej, který si jako první všiml faktu, že v místnosti kromě
družiny stojí i tucet černých soch. Kdyby měl více času si je prohlédnout, možná by v těch sochách poznal, že se jedná o druidy.
Ano, byly to do kamene stvořené podoby starých armidenských druidů. Jenomže Myšilov ten čas neměl. Sochy se pohnuly a
napřáhly své kamenné zbraně. Bývalý příslušník mukurské armády Bašár-bej vyjekl strachy a začal se sápat nahoru na sarkofág za
Krubrokem. Hobit mu naštěstí pomohl rychle nahoru, ale i tak stačil jeden kamenný druid mukuřana ošklivě poranit na noze.
Ostatní se mezitím sešikovali do obvyklé bojové pozice. Rien Gwardit zakouzlil. Místnost ozářilo bílé světlo a některé sochy
se rozlétly na kousky. Opravdu pěkný příspěvek trindindolského mága do bojového snažení družiny! Pro ostatní však boj nebyl
zdaleka tak lehký. Zvláště Beryl Sekera byl zasypán mnoha ranami a byl přinucen stáhnout se až na schodiště. Barbar Dolwen byl na
pokraji úmrtí, ale ostatní se nakonec se strážci sarkofágu vypořádali se ctí a družina opět triumfovala.
Před družinou ovšem
nastal jiný problém. Bylo potřeba nějakým způsobem otevřít sarkofág z kamene. Měl na výšku dobré tři sáhy a víko vypadalo
bytelně. Družina měla k dispozici pouze lana a sílu svých paží. Navíc panovala silná obava, co se stane, až bude víko odděláno a
svrženo dolů. “Připravte se k boji. Je dost možný, že ten Chaled straší i po smrti. Podle těch spisků žil na normálního smrtelníka dost
dlouho”, varoval všechny vůdce. “Buch”, víko spadlo dolů a rozlomilo se na několik kusů. Když se usadil prach, odvážil se nahoru
elf Gwardit. “Tak co? Sou tam prachy?”, zaječel na něj zespoda Lúin. “Počkej, neřvi na mě. Nejdřív se musim porozhlídnout”,
odvětil mu zpátky Trindindolan a snažil se zorientovat. Měl obavy. Nic se ale nepohlo, a tak slezl dovnitř. Pravou nohou šlápl na
kostru. Trošku to zakřupalo. Gwarditovi se orosilo čelo. Nic. Stál u kostry, vedle níž se válelo několik věcí. A pod nohama mu
křupal prach. Zlatý prach! Gwardita však zajímalo něco jiného. U kostry, která spočívala na zlatém prachu, se válela šavle a hůl.
Obojí bylo zdobené a Gwardit zkušeným okem dobrodruha okamžitě vycítil vzácnou podstatu nalezených předmětů. Popadl oba
předměty a kouzlem se přenesl mezi ostatní.
“No, to bychom měli, a teď se musíme pokusit nalézt propojení mezi Chaledovou
hrobkou a Černou knihovnou, jak vo tom psal Dramon v tom svym papíru”, zamudroval Darlen Moorhed a jal se zkoumat stěny.
“Hele, vy dva mukurský”, obrátil se na Dolwena a Bašár-beje Lúin, “Co vo tom víte?”. “Jo, jo, jo, co, co, co, vo, vo, vo to… tom
ví… ví… víte?”, přidal se i Egh. Bašár-bej pokrčil rameny a Dolwen pípnul své oblíbené: “To se nesmí”. “Jestli vám to můžu
přetlumočit, tak voba věděj úplný hovno!”, vložil se do debaty absolvent trindindolského učiliště, elf Rien Gwardit. “No, to sem si
mohl myslet! Co taky může vědět ňákej čabaj!”, ulevil si vůdce. “Čardaj, čardaj”, zamumlal Bašár-bej v odpověď, ale nikdo ho
neposlouchal.
Družina se rozhodla pokusit se důkladně celou Chaledovu hrobku prohledat, i kdyby to mělo trvat třeba týden.
A tak hledali a hledali a hledali. Zkoušeli to všelijak, proklepávali zdi, malovali si náčrtky, a pak se družinoví kouzelníci dokonce
pokoušeli na vytipovaná místa hyperprostorovat, ale odnesli si ze svých pokusů pouze boule a šrámy. Nebyla to špatná taktika.
Chodba z Hrobky do Černé knihovny skutečně existovala, ale pro toho, kdo neznal její umístění, bylo takřka nemožné ji odhalit.
“Prdíme na to. Dojdem tam podle mapy”, rozhodl po dlouhých hodinách pátrání nakonec vůdce. “Jo, ale chtěl bych jenom
upozornit na takovou maličkost. Před vchodem na nás čekaj!”, oznámil ostatním Krubrok, který se v čase marného hledání odvážil
zneviditelněn vyjít před hrobku. “Co, cože?”, utrhl se na něho vůdce. “Je jich docela dost a velí tomu takovej dost nepříjemnej
chlapík. No, vlastně dva chlapíci. Sou to takový chlapíci, kerý se nápadně podobaj tomu, co na nás plival ten voheň ze vzduchu a co
sem se ho svym marnym hrdinstvim pokoušel sundat dolu”, pokračoval Krouk jakoby nic a šťoural se při tom v nose. “Jo, takže jako
se budem muset probít? No, to je dost blbý, protože sem dost unavenej a nedokážu si teď ani vykouzlit stoličku, na kterou bych
posadil ten svůj unavenej zadek”, posteskl si Gwardit. “Takže si eště pořádně všichni vodpočinem a pak na ně vlítnem. Myslim, že
voni se sem bojej taky, takže tu zatim sme docela bezpečný. Jenom mě štve, že sme přišli vo koně a já vo Turbana”, rozhodl vůdce.
Turban byl Myšilovův legendární kůň, který dovedl vyvinout neobyčejnou rychlost. Pocházel z bláznivého Adeodátova království a
někteří družiníci (či spíše všichni) o něm říkali, že má šest nohou.
Jak si naplánovali, tak udělali. Spánek byl opravdu
posilující, zrovna tak, jako láhev kořalky, kterou se posilnil trpaslík Sekera. Už už se družina chtěla pokusit opustit hrobku, když se
stala taková věc. Inu, družině se stala taková věc. Nebo nestala se jí taková věc, ale zkrátka musela hlídat koně. Nebo nemusela
hlídat koně, ale zkrátka ji potkalo takové štěstí v neštěstí. Že musela hlídat koně. No, tak už toho nechám… promiň, Gwardite (pozn.
aut.).
Velký Přízračný, samotný Chugaj Machracký, strážce Karbachu a jeden z členů početného rodinného klanu
Machraků, kteří ovládali Mukur již několik dlouhých staletí, dorazil k Chaledově hrobce na mršákovi. Byl pánem celého
Choradoru. Železnou vůlí vládl svým podřízeným, obyčejným Přízračným. Od ostatních Přízračných se lišil tím, že měl normální
zrak. Vystudoval v Černé knihovně a jako Machrak měl přístup i k těm nejtajnějším pergamenům, svitkům a knihám. Studoval
dokonce i devět svazků knihy Bolesti. Toto dílo se podařilo chábovým služebníkům ukořistit daleko na východě v tajemném
Guchradoru před mnoha desítkami let.
Zběžně vyslechl hlášení svého podřízeného, pohrdavým pohledem přejel rozsápané
mrtvoly koní, a pak se zamyslel. Uvědomil si, že musí dostat ty vetřelce pryč z hrobky. Měl k dispozici značnou přesilu ve svých
nemrtvých, ale s těmi do hrobky nemohl. Síly, kterými byla kdysi hrobka vystavěna, byly příliš nezkrotné a neprobádané, a Chugaj
Machracký si nebyl jist, co by se stalo poté, co by vstoupili dovnitř. Nechtěl ani příliš dlouho čekat. Vždyť pobyt vetřelců v místě
posledního odpočinku mocného Chaleda by mu na autoritě před chábem v Mukurgradě mnoho nepřidal. Byl sice jeho vzdálený
příbuzný, ale záhadná úmrtí byla mezi Machraky celkem běžnou věcí. Nakonec se odhodlal k riskantnímu činu. Načrtl do vzduchu
magickou formuli a upřel svoji mysl na hrobku. Trvalo mu to několik směn, než se jeho vůle opět rozmlžila. V hlavě cítil tupou
bolest, ale věděl, co chtěl. Určil přesně místo, kde se narušitelé nacházejí. Předal rozkazy podřízenému Přízračnému, zlehka
vyvolal obranná kouzla, a pak zmizel…
“…juj, hele, tý jóó. To teda čumim. Hele, Myšilove, někdo tady je a
vejrá… teda kouká na nás”, vystrašeně vykvikl Beryl Sekera a upustil na zem čutoru s kořalkou. Klabzej Myšilov se otočil a spatřil
v rohu postavu, která si pomalu prohlížela celou družinu. Chugaj Machracký, Velký Přízračný, držel v rukou dlouhou hůl a na sobě
měl podivné roucho. Jeho konce sahaly až k patám a byly pravidelně zatíženy podivnými železnými koulemi. “Dobrej vohoz, fakt.
To by mi padlo do šatníku”, pomyslel si Rien Gwardit v rychlosti, ale pak raději zaujal obranné postavení. “Tak tedy soudím, že ty jsi
vůdce těchto lidí?”, otočil se Chugaj na Myšilova. “No… no… a co?”, opáčil Myšilov a soustředěně pozoroval bláto na svých
druidských sandálech. “Neptám se vás, proč tady jste a co pohledáváte na svatém místě, a z jakého důvodu znesvěcujete místo tak
drahé mukurskému národu. Přišel jsem vám učinit nabídku!”. Chugaj upřeně pozoroval Klabzeje. “Hm, jakou?”, opáčil druid a prsty
mu nervózně bubnovaly po holi. Nesnášel takové vyjednávání, bolel ho z něj žaludek. “Zaručuji se vám, že budete moci svobodně
opustit Chorador a vrátit se, odkad jste přišli. Tedy kromě těchto dvou!”, Chugaj šlehl pohledem po Dolwenovi a Bašár-bejovi. Oba
se okamžitě stáhli do kouta a mlčeli. “Záruky? Jaký máme záruky?”, opáčil Gwardit. “Nemluvím s vámi, pane. Mluvím tady s vaším
vůdcem, kterého jistě všichni posloucháte a který má zajisté vše pod kontrolou. A jehož slovo je pevné jako skála, že?”, Chugaj
mluvil vznešeně a zdálo se, že i moudře. V duchu však kolísal, cítil nebezpečí. Bylo mu jasné, že ti, kteří dokázali proniknout až sem,
nebudou žádní jelimani. Zrakem klouzal z jednoho družiníka na druhého a snažil se odhadnout možnosti jednotlivých dobrodruhů.
“Hm, jasně, že je pevný jako skála. To si pište, váženej pane, ale potřebujem si to rozmyslet. Vono věřit někomu v týhle zemi je
pěkná blbost. Vostatně by mě zajímalo, co je s našima koňma?”. “Inu, malá nehoda. Mí služebníci se prostě neudrželi. Prostě se ty
koně ocitli na nepravym místě v nepravou dobu”, ušklíbl se Mukuřan. “Jo, myslel sem, že máte vše pod kontrolou a vaši služebníci
vás poslouchají”, snažil se druid Myšilov přejít do protiútoku. “Mí služebníci prostě měli hlad, kručelo jim v žaludku. A nemusíte
pochybovat o tom, že mě poslouchají! Prostě jsem jim dopřál takový malý předkrm před hlavním chodem. Pakliže se ovšem
nedohodneme!”. “Tak my se poradíme a přiďte se zeptat za chvilku”. “Ale jistě, pánové, těšilo mě!”. Chugaj
zmizel.
“Nevyjdou. Určitě ne dobrovolně. Hrobka je obklíčená. Neuniknou! Chodbu určitě nenašli! Je jenom
otázkou času, kdy budou muset vyjít. Ale my nesmíme čekat! Svaté místo nesmí býti déle znesvěcováno! A proto běž a zeptej se
jich, jak se rozhodli. A když nevyjdou, tak odprav některého z nich. Pak unikni zpátky. Takhle je dostaneme všechny!”. Tak kázal
Velký Přízračný, Chugaj Machracký, svému podřízenému, obyčejnému Přízračnému. Ten si vyvolal několik ochranných kouzel a
pak zmizel na rozkaz v hrobce…
“Hajzl! Auu… bolí to!”, klel Lúin a cpal si do otevřené rány kus hadru. U jeho
nohou ležel mrtvý Přízračný, který na něj poté, co se s družinou nedohodl, zaútočil. Útok znásobený čáry byl drtivý. Pronikl
Lúinovým pancířem a zle mu potrhal žebra a vnitřnosti. Únik se mu však již nepodařil. Družina byla rychlejší a na místě útočníka
ztrestala.
V družině zavládlo mlčení. Družiníci si pohrávali se zbraněmi a Lúin si vytáhl brousek a jal se zdokonalovat ostří
svého meče. "Já, já... já to řikal, že se sem nesmí", otřel si pot z čela Dolwen. "Teď skončíme v kleci! Já to vim, já to znám. Že sem
se k vám vůbec přidával. Ajajaj, já chudák. Nemáme šanci. Vy vůbec nic nevíte! Nevíte, jak to tady chodí! Všechny nás čeká pomalá
smrt!", přidal se ke svému druhu další mukuřan Bašár-bej. Nikomu jeho plačtivý projev na náladě rozhodně nepřidal. Napětí se
stupňovalo. "Drž hubu, nebo ti jí zacpu tady Gwarditovou vonucí", okřikl jej Lúin a dál si brousil meč. "Drž hubu, drž hubu... to se
řekne, drž hubu. Ale to se nedá vydržet! Lepší je to skončit hned. A…”. “Krucinál! Za… za… zavři už tu ku… ku… kušnu!”, zařval
náhle Egh a jeho mohutná krollí pravačka švihla vzduchem a zasáhla Bašár-beje přímo do obličeje. Mukuřan pouze hekl a složil se
k zemi. Měl zlomenou lícní kost, přeražený nos a těžký otřes mozku. Mnoho nechybělo a poslední, co by v životě viděl, by byla
chlupatá krollí pěst. "Hehe, dobrý na morálku, Eghu", zašklebil se vůdce a vytáhl upatlaný notýsek, do kterého zaznamenával
zásluhy jednotlivých družiníků při výpravě. Většinou se pak podle toho určovaly podíly na kořisti. Samozřejmě, bylo-li co
rozdělovat. Pomlácený Bašár-bej se za chvíli probral a Dolwen mu pomohl s ošetřením zkrvaveného obličeje. "Mohl si mě zabít",
pípnul Bašár-bej směrem ke krollovi. "Le… le… lepší než up… up… upal… upalov… upalovací kl… klec, he, he!", zavtipkoval
ještě Egh, a nutno podotknout, že jeho zásah pomohl družinové morálce. Alespoň pro tuto chvíli.
Velký Přízračný poznal, co se
stalo. Na životě jeho podřízeného mu nezáleželo, ale vetřelci byli stále uvnitř. Dlouho se nerozmýšlel a teleportoval se zpět do
hrobky. Boj byl krátký, ale krvavý. Kdoví, jak by to vše dopadlo, kdyby Chugaj v rozhodující chvíli neklopýtl a stačil by vyvolat
některé ze svých temných zaklínadel. To se mu však nezdařilo, a tak padl k zemi rozsekán a spálen na kusy. “A máš to, chábovče!
Nakopali sme ti prdel!”, ulevil si Sekera. “Jo, ten už nás těma svejma moudrejma kecama vobtěžovat nebude”, uchechtl se i Lúin a
pro jistotu mrtvole ještě rozdrtil hlavu okovanou škorní. Udělalo to takové malé křus. Rien Gwardit okamžitě z mrtvoly stáhnul plášť
a oblékl si jej na tělo. Pranic mu nevadil jeho značně umolousaný stav. Krubrok se zmocnil Chugajovy hole a ostatní si alespoň
posbírali své věci. “A teď ven. Ale vopatrně!”.
Družinu udeřilo do očí denní světlo. Zbraně měli připravené. Očekávali tuhý boj
s nemrtvými. Nestalo se však. Temní zplozenci černých kouzel se po zabití Přízračných nezmohli na nic, pouze bezcílně bloumali po
okolí Chaledova lože. Nurnští je pobili. Pouze dva mršáci, kteří patřili oběma Přízračným, kladli odpor, ale s tím si družina poradila.
Cesta ke Gološgradu a Černé knihovně se zdála býti otevřená…
Kapitola 13 - Černá
knihovna
Slunce pálilo a rozpalovalo zbroje nurnských poutníků. Ostrá tráva dosahovala místy až k obličejům a
nepříjemně zraňovala. Darlen Moorhed si vytřel krev z oděrek a zahleděl se do dáli. “Jedou, jedou na nás!”, vykřikl elf a ukázal
pravicí před sebe. Zdálo se, že družinu pronásleduje vytrvale smůla. Ale nebylo tomu tak. Skupina Bdělých již několik dní
pročesávala kraj Choradoru. Chábovi Bdělí! Chábova prodloužená ruka! Vynořovali se na svých ohavných koních a rozsévali teror
po celém Mukuru. Byli využíváni především proti vlastnímu obyvatelstvu. Vždyť nepřítel je všude a čas od času je potřeba to
obyvatelům připomenout! Byli to právě Bdělí, kteří prováděli tajné operace nazývané Paličády. Teď však dostal vůdce achránské
skupiny Bdělých, Raduš Čekatel, jiný úkol. Měl polapit vetřelce, kteří pronikli do Choradoru. On a jeho pět mužů, Zasvěcenců, se
teď přibližovalo k Nurnské družině. Dostanou je! o tom Raduš nepochyboval. Ale pochybovat o tom měl…
“Rojnici,
rojnici!”, zakřičel Myšilov a dobrodruzi se roztáhli do stran. Střelci natáhli tětivy, bijci tasili a kouzelníci se postavili dozadu. Darlen
Moorhed držel napjatý luk a tiše počítal. Pak vypustil šíp. Jeden z jezdců se zřítil z koně s prostřelenou plící. Pod dalším zastřelil
Moorhed koně. Vůdce Raduš se zřítil k zemi a snažil se vyprostit nohu ze třmenů. Jeden z Bdělých stočil koně a snažil se svému
vůdci pomoci. Moorhedův šíp mu probil lebku. k Radušovi se přiřítil Lúin a prosekl mu krk. Ostatní jezdci zarazili koně a vytáhli
luky. Jejich střely několik družiníků poranily, ale většinou se neškodně odrazily od pancířů. Klabzej a Rien Gwardit se pomocí kouzel
dostali útočníkům do zad. Vypukl boj, ve kterém byli všichni Bdělí pobiti. Ne však jejich koně! Mukurští oři se částečně rozprchli po
okolí, ale někteří se vrhli na Nurnské. Lúin utržil ránu kopytem do hlavy a mohl vděčit jen své bytelné přilbici, že přišel pouze o část
zubů. Rien Gwardit se dostal do svízelné situace. Nepodařilo se mu včas obnovit obranné kouzlo a rána kopytem mu přerazila páteř.
Trindindolan hekl a poroučel se mrtev na trávu. Dolwen a Bašár-bej za Krubrokovy podpory dorazili zbylé koně, ale to již Rienovi
nepomohlo. Ležel na zemi ve zkroucené poloze, prsty křečovitě zaražené v hlíně a z úst mu vytékal pramínek krve.
Družina se
seběhla okolo. Byla to vážná ztráta pro družinu, která byla obklopená nepřáteli na cizím území. Stalo se však, co nikdo nečekal.
Vůdce Myšilov si přičapl k mrtvému a začal mu prohledávat batoh. Ostatní si mysleli, že nastane obvyklé rozdělování majetku
mrtvého. Myšilov vysypal obsah batohu na zem. Objevila se kupa věcí v naprostém nepořádku. Rien Gwardit byl elf, kterého tajemní
Chlié naučili spoustu věcí, ale pořádku rozhodně ne. Na jedné kupě bylo promícháno všechno. Pergameny, vysypané jídlo,
kouzelnická kniha, deka, flakónky, měchy na vodu, staré smradlavé spodky, onuce, kus provázku, čísi roucho, peníze, skleněné
kuličky a spousta odpadků. Klabzej se jal nepořádek přehrabovat. Ostatní zírali. “Mám!”, zaječel po chvíli hledání vůdce a vytáhl
umatlanou láhev, která byla uložená v kusu hadru. Odšpuntoval ji a vymáčkl si na dlaň rosolovitou hmotu. “Jo, je to vono”, prohlásil
s uspokojením a podíval se po ostatních. “Svlíkněte ho. Úplně!”. Darlen poslechl a zbavil elfa šatů. Na nahé, neduživé tělo barvy
sýra napatlal Myšilov obsah ušmudlané láhve. Bašár-bej a Dolwen se v obavách stáhli o kus dál.
Gwarditova mrtvola se náhle
zachvěla. Myšilov spokojeně poodstoupil. Povedlo se! Zázračný lektvar pocházející z Ebelderských věží vykonal své. Rien Gwardit
žil! Motal se sice jako Sekera po několikadenní opici, zvracel, tělo měl zachvácené křečí a cítil se strašně sláb, ale žil! “He, hele,
proč sem tady nahatej? Udělalo se mi ňák šoufl. Co ste se mnou dělali, vy prasáci, vy chlíváci?!”, držkoval Gwardit a namáhavě si
přitom sbíral své věci. Darlen mu vše vysvětlil. “Jo, aha, no tak díky”, poděkoval nepříliš vděčně mág a vzápětí vyzvracel poslední
obsah svého žaludku. “Čekal bych trochu víc vděku”, utrousil Klabzej. “Jo, jo, díky. Fakt. Máš to u mě. Hele, tak pojedem do tý
knihovny? Určitě tam bude spousta zajímavejch věcí”. Myšilov jenom vztekle zaklel něco o tom, že čekal alespoň
poděkování…
Nurnští se dali na pochod. Snažili se jít maximálně rychle. Pro Darlena nebylo obtížné určovat směr. Mířili na
jihozápad k místu, označenému na mapě jako Gološgrad. Tam měla býti Černá knihovna ukrytá mezi skalami a lesy. Druhy lehce
zdržoval Rien Gwardit, kterému bylo přeci jenom po oživení dosti špatně. Z jeho očí však šel zvláštní svit. Svit maximálního
vzrušení. Rien se vzrušením celý klepal. Jeho tělo bylo pokryté studeným potem a náhodný pozorovatel by si všiml, že si něco
mumlá. Vždyť Černá knihovna byla na dosah! Co na tom, že byl před chvílí mrtvý. Co na tom, že byl v cizí zemi, kde by jej
v případě chycení čekalo dlouhé a bolestivé mučení! Vždyť někde tady blízko byla ona legendární Černá knihovna. A v ní spousta
svitků a čarodějných knih. “Ó jé, magie, magie, dalo by se o ní napsat spousta papírů”. “Magie, magie, ty vědo moje!”. “Jednou
napíšu spoustu učenejch a moudrejch knih”. “Zavřu se do věže a budu psát a psát, a taky psát”. “Jó, jednou, až nebudu línej jako
prase”. Takto uvažoval trindindolský elf v horečkách, přičemž měl na hlavě navlečenou špinavou onuci, která čistotu pamatovala
maximálně z dávného vyprávění plesnivé železné zásoby, kterou měl Rien uloženou v batohu hned vedle…
“Ták, héj rup”,
uslyšel Rien náhle hlas polotrpaslíka Lúina a do hlavy mu zajel ten výkřik jako rána ostrou šavlí. “Co? Co je?”, otázal se zmateně.
“Sme tady, koukej”, odpověděl mu přítel Darlen Moorhed. Rien Gwardit se probral úplně. Muselo uplynout moře času. Družina stála
někde v horách a před sebou měla obrovské kamenné dveře. Odhalili je až na několikátý pokus, když předtím prošli odporným
lesem, kde je neustále napadaly černé lysé opice. To všechno Rienovi uniklo.
Tyto dveře byly zbudovány ještě před
tím, než byla dokončena chodba z Achránu. Nyní je Machračtí již nepoužívali a nechali je pouze strážit…
Podařilo
se! Dveře se v oblaku prachu provalily dovnitř. Nebylo třeba dlouhých řečí. Dobrodruzi se téměř automaticky uspořádali do
bojového postavení. Vpředu nemohl býti nikdo jiný, nežli Lúin Nórienský. Vedle něj se postavil na výslovné vůdcovo nařízení Beryl
Sekera. A tak dál. Střelci, kouzelníci. Byla to rutina. Darlen Moorhed se ještě přesvědčil, zda má to nejdůležitější. Měl! Šílený
vynález pocházející z bláznivého Adeodátova království. Adeodátovu bombu! Bylo to již několik let, co si družina přinesla dva tyto
nástroje zkázy z té příšerné elfí aglomerace. Jednu bombu již Nurnští odpálili v Gorganu, kde z prachu povstávala pradávná věž, a
druhou chtěli použít právě zde. “Pokusíme se tam proniknout, vomrknem to a vodpálíme to co nejrychlejc! A pak mažem domu!
Žádný prohledávání!”, vydával vůdce rozkazy. Rien Gwardit ho však nevímal.
Do nitra skály vedla dlouhá chodba. Jevila se
zcela opuštěná. Zdání však klamalo. I když již nebyla využívána. Ichtaj Machracký, nejvyšší Pečovatel Černé knihovny, ji nechal
strážit ohavným tvorem, močálovým ještěrem, kterého odchytli chábovi služebníci v bezedných mokřadech u Mrtvého moře. Ještěr
byl krmen masem a jeho zuřivost byla tak veliká, že musel býti přikován v chodbě mohutným řetězem. Vzhledem k tomu, že
chodbou nikdo nechodil, bylo to ideální řešení. Nechodil? To možná platilo doposavad.
Ichtaj Machracký dostal
samozřejmě varování, že do Choradoru se dostala skupina vetřelců. Avšak nikdo nepočítal s tím, že jejich cílem je Černá
knihovna. Ichtaj Machracký se o takové věci nestaral. On měl na starosti knihovnu, shromažďování písemností, jejich pečlivé
studium a výchovu nových zasvěcenců. Černá knihovna využívala přirozené pukliny v horském masivu. Když tyto prostory byly
mukuřany objeveny, využil toho Chaled k vybudování impozantního díla. Ústřední místnost byla ohromná prostora, patřičně
upravená otrockou prací ke svému účelu. Měřila na délku dobrých sto sáhů, šířku měla poloviční, a do výšky dosahovala ke
dvaceti sáhům. Na dvou nejdelších stěnách byly v několika patrech uspořádány půlkruhové výklenky. Stovky a stovky výklenků!
Všechny byly naplněné knihami, tubusy se svitky, pergameny. V jejich rozložení panoval přísný řád, který udržovalo v chodu
několik desítek achránských Správců. Achránští Správci byli odchovanci pověstného kláštera, kteří se na svoji službu připravovali
již od útlého věku. Byli vzděláváni ve starodávných i současných jazycích, pěstovalo se u nich písmo, rychlý úsudek, řešení
různých hádanek a hlavolamů, a samozřejmě naprostá oddanost. Ti nejlepší pak byli posláni do Černé knihovny, kde se věnovali
studiu a posléze i vyhodnocování mnoha starých pergamenů tak, jak se je čas od času podařilo chábovým služebníkům získat. Své
znalosti pak sepisovali do zvláštních knih, opatřených stříbrnou pečetí. Z těchto knih pak Klášterníci v Achránu čerpali mnohé
informace a vymýšleli ďábelská zaklínadla.
Vysoko, až u samého stropu, měla knihovna zatlučené ocelové hřeby. Nehybně
na nich seděla šestice mršáků, která měla za úkol strážit Černou knihovnu proti případným vetřelcům. Ichtaj Machracký, který je
ovládal vůlí, čas od času přemýšlel, jestli je to vůbec nutné, aby tady ti ohavní ptáci vůbec byli. Rozčiloval ho puch, který se kolem
nich vznášel…
“Asi chcípnu, dělej… do hajzlu… u posranýho Drapláka… dělej, vodšpuntuj to!”, Lúin se válel
v kaluži krve v úzké chodbě a klel. Ta krev byla i jeho! Statečný rek Lúin však ještě před tím, než se ocitl v této nedůstojné poloze,
stačil v krátkém urputném boji zabít strážce chodby, močálového ještěra. Ten se s proraženou lebkou válel hned vedle a z jeho
mordy kapala ohnivá krev. Krev, která vypalovala do kamene klikaté cestičky. Myšilov konečně otevřel vzácný lektvar a celý ho vlil
Lúinovi do hrdla. Trpaslík po tatínkovi a hobit po mamince, Lúin Nórienský, si záhy uvědomil hojivou sílu toho lektvaru. Cítil, jak se
mu rány samy od sebe zatahují a bolest pomalu ustupuje. Vyplivl krvavou slinu a postavil se na nohy. Bašár-bej mu pomohl utáhnout
řemen od prsního pancíře a Egh mu podal meč. “Hm, tak na co čekáme?”, zakroutil Lúin očima a vykročil do nitra chodby. Ostatní
se opět sešikovali za ním, opatrně překračujíce ještěrovu mrtvolu.
“Nechlastej! Aspoň teď se na to pití vyser!”, vyštěkl Darlen
Sekerovi do ucha a vytrhl mu z rukou jeho oblíbenou čutoru. “Co, co? Jo, ahá. My už sme tady”, zamžikal trpaslík očima a podrbal
se na zadnici. “Si piš, že sme tady. Čum!”, Darlenova ruka ukázala před sebe. Chodba končila a před Nurnskými se zvedala kamenná
stěna, ale ještě před ní byl půlkruhový prostor plný orvaných kostí. Doupě močálového ještěra! Zhora na vše dopadalo mihotavé
světlo. Vůdce gestem družinu zarazil. “Počkejte, vomrknu to! Sem přece kouzelník. I když mě vlastní máma proklela!”, vyrazil
dopředu hobit Krubrok Krouk. Egh mu ustoupil z cesty a přátelsky ho poplácal po hlavě. Myšilov byl rád, že Krubrok se přihlásil
dobrovolně sám od sebe. A také byl rád, že na průzkum nejde Rien Gwardit. Už hodnou chvíli se mu trindindolský elf nelíbil. Rien
byl mrtvolně bílý, čelo se mu lesklo potem, nervózně si kousal rty a celý se klepal. Celý život toužil po vědění, po shromažďování
magických písemností, a teď byl u samého srdce Černé knihovny! Cítil magii v kostech a mozek mu doslova vibroval! Myšilov se
obával, že na tomto místě je Gwardit schopen všeho. Krubrok vpředu zatím zamumlal zaklínadlo a zmizel všem z očí.
Vrátil se
za několik dlouhých chvil. “Sme na místě”. “To vim taky, trumbero! A co? Sou tam knihy?!”, vyjel na hobita Rien. “Gwardit bude
držet hubu! A uklidní se, nebo mu rozmlátim hlavu holí”, vztekle sykl vůdce, aniž se na někoho podíval. “Ne… ne… nechce…
nechcete se… se uk… uk… ukli… uklidnit?”, zabručel kroll Egh. “Jo. Krubroku, pokračuj”. “Sou tam všude takový výklenky, sou
v několika patrech. Nahoře sou ty vohavný papagájové. No, takový ty, jak sem na jednom už jednou letěl. Je tam určitě přes tucet
ňákejch lidí. Maj kolem krku zlatý řetězy a vypadaj jak spolek buzerantů. A uprostřed je taková budka. Taková jako strážní, nebo
ne… spíš taková důležitá. No, prostě, já nevim. Je tam budka!”, Krubrok skončil. Myšilov se podíval na Darlena. Ten mlčky sňal ze
zad tornu a opatrně, velice opatrně z ní vyňal dřevěnou truhličku a zároveň si na prostředník nasadil i zvláštní prsten. Adeodátova
bomba! Dílo zkázy! Teď přišla vhodná chvíle na její použití. Krubrok bedýnku pevně sevřel v náručí. Ano, bude to on, kdo ji doručí
na to nejvhodnější místo. Měl souhlas celé družiny. Hobit si v duchu představil celý sál černé knihovny. V mozku se mu promítalo
vše, co viděl. Ano, již ví. Již ví, kam tu příšernou zbraň umístí. Soustředil se a náhle byl pryč. Jeho tělo se jakoby rozpadlo na
miliardu kousků. A za okamžik se zase složilo. Hobit Krubrok stál na střeše té budky, kterou neuměl ostatním pořádně popsat.
Položil bombu na zem a opět zopakoval stejné zaklínadlo, které jej sem dostalo. Ještě předtím si jej však všiml jeden z mršáků.
Vypoulil ohavné oko na lysé hlavě, vydal příšerný vřískot a snesl se na vetřelce. Hobit mu však připraveným kouzlem unikl. Družina
si oddechla, když byl Krouk opět mezi nimi. “Dobrý, můžeš to vodpálit!”. Darlen vyslal mentální signál do magického
prstenu…
Když se částečně usadil prach, vyběhla družina na zbytek ochozu, který sloužil jako příbytek močálového ještěra.
Zeď byla na jednom místě provalená. Před družinou se objevil úchvatný pohled, na který do konce života nikdo nezapomene.
Ohromná prostora Černé knihovny byla plná kouře, z něhož na mnoha místech vyskakovaly ohnivé jazyky, které měnily barvy od
světle žluté až po krvavě rudou. Na několika místech dlouhých stěn byly půlkruhové výklenky zachváceny ohněm. Hořely tisíce a
tisíce pergamenů, knih a svitků. Tu a tam se povalovalo roztrhané tělo chábova služebníka. Výbuch rovněž zahubil některé z mršáků,
ale hlavně zcela rozmetal ústřední místnost. Pod troskami umíral i Ichtaj Machracký, který vůbec netušil, co se stalo. Z rozbité lebky
mu unikal život a jeho černá duše se chystala na poslední cestu. Jeden z achránských Správců se držel za břicho a marně se snažil
nacpat zpět jeho obsah. Dalšímu výbuch utrhl obě nohy a on se nyní plazil jako nestvůrná housenka mezi troskami a barvil rozházené
pergameny na rudo. Mršák plácal ohromnými křídly do země a nemohl se zvednout kvůli přeražené páteři. Za několik chvil jej přibil
utržený hořící trám k zemi nadobro. Družina Nurnských fascinovaně zírala na dílo Adeodátovy bomby.
“Hik… to tedy… hik…
čumim”, vyndal Beryl Sekera láhev z pusy. “Bacha!”, zahulákal náhle Darlen a vypustil šíp někam do kouře. Přeživší, vesměs těžce
poranění mršáci zaútočili. Vůdce vyštěkl povel, družina se seřadila do bojového postavení, a pak to šlo samo. Jako vždy. Tedy skoro
jako vždy. Střelci vypustili šípy a co nezkosili oni, dobili ostatní. Dolwen si utřel šavli o kus pláště a jeho mukurský druh, donedávna
oddaný čardaj Bašár-bej, vydaj bojový pokřik. “Tak, a teď eště zničíme, co nezničila ta bomba! Za směnu ať ste zase všichi tady!”,
zařval vůdce. “Na co čekáte, chábovci?”. “Na rozkazy!”, odvětil Dolwen i Bašár-bej jedním hlasem. “Che, právě si ho dostal!”,
zasmál se Lúin, přeskočil hromadu trosek a s mečem v ruce se rozeběhl někam do kouře a plamenů. Dolwen sice ještě nesměle
namítl, že se to nesmí, ale pak se připojil k ostatním.
Nurnští se rozeběhli na všechny strany. Před plameny se někteří chránili
namočenými šátky přes obličej. Většina se vybavila loučemi a s chutí pobíhala mezi policemi s knihami a zapalovala a zapalovala.
Rien Gwardit se vrhl do ohně. Nevadilo mu, že mu doutná plášť. Šel jen po použitelných knihách a pergamenech. S výrazem šílence
kupil knihy na hromady a snažil se zjistit, co v které je. Krubrok se k němu připojil. Ječeli a řvali na sebe. Krubrok se v jednu chvíli
hyperprostoroval do jednoho ohněm zatím nezachváceného výklenku a přinesl plnou náruč pergamenů. Gwardit se k němu vrhl a rval
mu úlovek z rukou. Hladovýma očima hltal obsah. Pak vztekle zaječel a všechno rozházel po zemi. Jednalo se o staré oslavné texty
k příležitosti čtyřicátin chába Čurujchába. O kus dál se pohyboval kroll Egh a dobíjel raněné, přičemž jim rval z krků odznaky
funkcí, zlaté řetězy. Stejně činil i Dolwen, který sice věděl, že se to nesmí, ale na druhé straně nějak podvědomě tušil, že tím, že se
přidal na stranu Nurnských, se na něj nevztahuje mukurský trestní řád. Tedy pokud nepadne svým zpět do rukou.
Nejrozvážněji se choval vůdce Myšilov a elf Darlen Moorhed. Tu a tam něco přiložili do plamenů a oběma se dokonce
podařilo také ukořistit nějaké pergameny, o nichž se domnívali, že by se z nich dalo něco přiučit. Zato Lúin byl ve svém živlu.
S mečem v ruce se vřítil do postranní chodby a hledal vše živé. Jedinou ranou utnul obě ruce nějakého mukuřana, který se pokoušel
zcela proti zdravému rozumu něco hasit. Dalšího srazil ranou štítu, a pak se na něj vrhl, přičemž ho rukama popadl za uši a bil mu
hlavou o zem, až se mozek chábova služebníka roztekl po podlaze. Podobným způsobem zmasakroval ještě několik dalších, než se
vrátil k ostatním. Sípal a koulel očima. Mezi troskami se líně poflakoval i Beryl Sekera a vykřikoval, že už bude platit. Myšilov za
pomoci Darlena se jal družiníky postupně shromažďovat na jednom místě. Oddechl si, když se všichni vrátili. Špinaví od sazí, kouře
a krve…
“Balíme. Má někdo nějakou kořist?”, otázal se zběžně Myšilov. Někteří družiníci vytáhli několik zlatých řetězů, které
sebrali u mrtvých. Vůdce pokýval hlavou a chystal se dát povel k odchodu. “Ehm, ehm. Vůdče!”, přitočil se ke Klabzejovi
Bašár-bej, “Egh má těch řetězů eště několik a Dolwen taky!”. Myšilov na to nic neřekl a v duchu si o čardaji Bašár-bejovi pomyslel
něco opravdu nehezkého. Po chvíli se otočil na dva označené a bez potíží od nich zbytek kořisti vybral…
Kapitola
14 - Návrat
Návraty bývají různé. Triumfální a slavné, pokořující a smutné, hlučné a veselé, se slzami, s kořistí,
s prázdnýma rukama nebo se také vůbec nekonají. Návrat Nurnské družiny od Černé knihovny, z Choradoru a Mukuru by se dal
nazvat úlevným. Takový úlevný návrat…
Družina jako jeden muž vypochodovala zpět chodbou před starý vchod. Po dohodě
bylo rozhodnuto vrátit se nejbližší možnou cestou. Přes průsmyk nazvaný na Dramonově mapě zcela prozaicky Beďar a Neštovák.
Pak se Nurnští chtěli obloukem vyhnout Achránu a mířit přímo na sever do Monghyru. Pěšky, neboť o koně a poníky přišli před
Chaledovou hrobkou. Dobře tušili, že hranice budou střežené a po celém území Mukuru jsou teď hledáni. A také si uvědomovali, že
by bylo lepší vypít ardasanský lektvar, než padnout chábovcům do rukou. To, že se jim podařilo splnit poslední přání Joachalentovo,
si v tuto chvíli nijak nepřipouštěli. Nemysleli na to. Pajdali otlučení a popálení přes choradorskou planinu. Nadávali na puchýře,
dotěrný hmyz, opruzeniny od řemenů a několik týdnů neměněného prádla (pokud ho tedy někteří nosili), a samozřejmě na rány a
zranění z boje. Nejspokojeněji vypadal kroll Egh, kterého již netrápila ta hrozná choroba, na niž před několika dny málem zemřel. A
samozřejmě trpaslík Sekera, kterému momentálně neměl nikdo sílu zakazovat jeho oblíbený alkohol. A tak Sekera ověšený dvěma
meči, dvěma sekerami, jedním řemdihem, těžkou šavlí, štítem, zlomenou halapartnou a osmi čutorami s kořalkou, dvěma měchy vína
a jedním docela malým měchem s vodou (s největší pravděpodobností prázdným), klopýtal s červeným nosem a důkladně si přihýbal
z otlučeného plechového hrnku. Plecháčku důvěrně říkal “Přítelíček” a ve zvláště důvěrných chvílích “Lásko moje nejdražší”. Elf
Gwardit se již částečně uklidnil a pouze se neustále třesoucíma rukama ubezpečoval, že má všechny ukořistěné písemnosti stále na
svém místě. A tak by se dalo pokračovat, ale to bych ten prokletý zápis asi nikdy nedokončil (pozn. aut.)…
“Č… ču… čum…
čumte!”, přerušil náhle ticho Egh, který si byl právě ulevit stranou v nějakém křoví. Většina družiny se otočila a sledovala směr,
kterým ukazovala krollova chlupatá pracka. Za družinou se objevilo několik polonahých postav s bíle natřenými obličeji a s oštěpy a
luky k rukou. “Ajaj, Masákové. Ty nám tady chyběli!”, zakvílel Darlen Moorhed a sevřel pevněji zbraň. “Bachť! Dyť nemaj žádný
zbroje, takovejm vyrvu srdce z těla jedna dvě. A to možná na ty dvě ani nedojde!”, ušklíbl se Lúin a spokojeně se uhodil do poctivé
ocelové zbroje. “Já to povídal, že se sem nesmí. Masákové nás teď budou štvát”, podotkl mukuřan Dolwen, ale dle příkladu
ostatních i on vytáhl luk. Darlen vyslal k divokým Masákům několik šípů jako varování. Ani jeden sice nedoletěl, ale daly divochům
jasně na srozuměnou, že přiblížit se k družině by mohlo míti šeredné následky. Masákové se stáhli a někteří se rozeběhli pro posily.
Nurnští si pouze hlídali, aby je neočekávaně nenapadli, a kvapem se vydali na cestu z Choradoru. Tak to šlo několik dlouhých hodin.
Počet Masáků se zvýšil alespoň na stovku, ale útočit na vetřelce se jim zjevně nechtělo. Jejich projev se tedy omezil na dosti stupidní
řvaní, vystrkování nahých zadků a poukazování na různé trofeje, vesměs dosti podezřelého původu. Průsmyk se však přibližoval a
podle očekávání se to v něm hemžilo mukurským vojskem. Strážní věž čněla do daleka a přítomný Hledač měl dlaně přiložené ke
Svatému kameni. Řev Masáků Mukurské upozornil na blížící se vetřelce.
“Neni čas na hrdinství. Gwardite, Krubroku! Víte, co
máte dělat”. Oba to věděli. Družina použila starý dobrý trik se zneviditelněním. Masákové vyjekli zděšením a Vypalovač zaklel.
Nyní se již musel spoléhat pouze na Svatý kámen. Ruce mu vibrovaly po černém kameni a Vypalovač pouze vykřikoval přibližná
místa, kde se neviditelní protivníci asi vyskytovali. Mukurští zoufale stříleli na všchny strany doufajíce, že se možná některý trefí.
Netrefil…
Družině trvalo několik dní, než se dostala k hranici. Všichni byli otlučení, nevyspalí a samozřejmě stále neviditelní.
Na tomto místě bych rád podotkl, že se v žádném, ale opravdu žádném případě nesnažím zápis zkrátit, ani ho jinak ošidit. Ale
uznejte na druhou stranu sami, že popisovat, jak jde Nurnská družina několik dní neviditelná, je opravdu nadlidský, natož nadhobití
úkol, a je to navíc něco zcela zbytečného (pozn. aut.).
Nurnští se zarazili. Před nimi byla step. Nalevo poznali hraniční post.
Leželi přikrčení a stále neviditelní v pichlavém křoví a pozorovali okolí. Čekali na noc. Nechtěli nic riskovat. Na hranicích vládl
rozruch. Každou chvíli bylo vidět skupinu jezdců se psy, jak někam míří. Na Krubrokovo upozornění si všimli i vysoko ve vzduchu
se vznášejícího mršáka s jezdcem. Věděli, že před ním je jejich neviditelnost nechrání. Ale měli štěstí. Nevšiml si jich a po chvíli
odletěl někam dále na východ.
Mukurská branná moc byla na nohou. Zpráva o výbuchu a následném požáru Černé
knihovny se k povolaným dostala za několik hodin. Hledač v Achránu nejprve nemohl v určený čas navázat spojení se Svatým
kamenem v Černé knihovně. Podal o tom hlášení. Za normální situace by se pravděpodobně ještě nějaký čas počkalo. Za daného
stavu věcí, když bylo Mukurským známo, že v Choradoru se s největší pravděpodobností pohybují vetřelci a navíc se podobným
způsobem nehlásil ani Svatý kámen v Dubovém průsmyku (na Dramonově mapě označený jako Skřetí šavle), a k tomu všemu
Hledač z Karbachu oznamoval, že se stále nevrátil Chugaj Machracký, bylo rozhodnuto vyslat do Černé knihovny podzemní
chodbou okamžitě úderný oddíl složený z Bdělých a Vypalovačů. Uprostřed chodby narazili na jednoho ze Správců Černé
knihovny, který je o všem informoval a zároveň sdělil, že Ichtaj Machracký je mrtev. Následně byly zablokovány hranice a byly na
ně povoláni všichni Hledači na mršácích, které bylo možno postrádat. Všechno to ovšem tak trochu připomínalo hledání jehly
v kupce sena. Mezery byly příliš veliké. Při Mukurských by musela stát náhoda a štěstí, aby se jim podařilo odhalit neviditelné
vetřelce…
“Ták, eště krok a sem v Monghyru!”, zajásal Beryl Sekera, když míjel hraniční kámen. “Ták a teď krok, a
sem zase v Mukuru. A teď sem v Monghyru!”. Beryl se jal přeskakovat hraniční kámen s takovou zarputilostí, že zapomenul pro tuto
chvíli i na alkohol. “Drž hubu, kreténe”, zařval na něj vůdce. “Co je, co je? Už sem přece z Mukuru pryč ”, láteřil trpaslík. “Nó, voni
se tě tak budou ptát, kde tě chytili! Koukejte eště zůstat všichni neviditelný”, pokračoval Myšilov, ale kdyby byl vidět, tak by i na
něm byla znát pořádná úleva.
Družina pochodovala neviditelná ještě hezkých pár hodin. Teprve až když došli k jezeru, o němž
věděli, že se nachází již hluboko v Monghyru, odhodlali se ke zviditelnění. Uf, to byla úleva. Nacházeli se na břehu jezera, ve vysoké
trávě obklopení nízkým remízkem. “Jááj, sme pryč!!!”, začal ječet Rien Gwardit a vřítil se i v šatech do vody. “Chábovci zasraný,
žerou potkany!!!”, přidal se Krubrok Krouk. Lúin a Sekera si stáhli kalhoty a po trpasličím způsobu obrátili nahé zadky směrem
k Mukuru. Byl to výraz nejvyššího trpaslického pohrdání. Když je spatřil Rien Gwardit, okamžitě tak učinil také. Myšilov si šel
blaženě ulevit do křoví, přičemž křičel něco o “svobodném lejnu”. “To čumíte, kluci mukurský, jak je to pěkný, bejt v normálnim
světě”, popichoval Bašár-beje a Dolwena hobit Krouk, když si zouval boty. “Cháchá, to se nesmí! To se nesmí!”, ječel barbar
Dolwen a Bašár-bej se k němu přidal. V mělké vodě na břehu se natáhl nahý kroll Egh a blaženě vypouštěl z pusy pramínky vody.
Připadal si jako šťastný hroch. Darlen ulovil tři sviště, jednu ondatru a jednoho králíka, takže se ten večer všichni alespoň jakžtakž
najedli.
“Hm, masíčko, masíčko! To je něco jinýho, než ten váš bošlev. Jó, eště kdyby tak byla ta moje trindindolská ostrá
vomáčka, to bych se voblíz”. “Jaká vomáčka, hňupe?! Já bych si dal bukvicovej koláč, sypanej kozim sejrem. Takovym tim, jak
strašně smrdí”. “To… to… má… máte je… jedno. H… h… hla… hlavně a… aby to… toho by… bylo ho… ho… hodně”. “No, víc
sem toho neulovil”. “Jo, a až dorazíme do první pořádný hospody, tak já si dám pečený prase s bramborama a pivo”. “A já, já si dám
jehněčí kotletky s šípkovou vomáčkou, snim toho tři talíře, pak si rozepnu gatě, vyvalim cejchu a budu chlastat. Všechno budu
chlastat. Pivo, bílý, červený, zelený, růžový, strakatý... a kořalku, jo. Pak se vodvalim na kompost, vybleju se a budu se cpát znova!”.
“Nechci vám do toho kecat, ale až tohle všechno do sebe nacpete, tak vám po několikatejdenní konzumaci bošlevu bude pěkně blbě.
Řek bych, že dostanete všichni sračku!”. “Hubu drž! A co? Tak budu mít podělaný kaťata! Jako kdybych je teď neměl!”. Takto a
podobně se dobrodruzi bavili až dlouho do noci. Hlavně o jídle a ženských. V noci sice vůdce určil hlídky, ale kdyby si je
zkontroloval, asi by z toho moc radost neměl.
Následujícího dne se družina vydala podél jezera na západ. A večer se na
Nurnské usmálo štěstí. Narazili na vesnici. Chudičkou monghyrskou vesnici, ve které žilo několik desítek zemědělců. Hrozivě
vyhlížející tlupa dobrodruhů došla na udupaný plácek uprostřed vesnice a zastavila se před největším domem. Někde bylo slyšet
prásknutí okenice. “Co je? Hospodóóó, nalej!”, zaječel Sekera a ostatní se přidali. Někde vrzla vrátka a zjevil se pomenší mužík,
který rozpačitě žmoulal čepici. “Copak byste si přáli, vašnostové? Jsme chudí vesničané, daně platíme a jsme rádi, že nestrádáme
hlady. Já jsem starosta”, vykoktal mužík. “Nalej, né, starosto?!”, začal hulákat Sekera, ale Gwardit ho gestem uklidnil. Vyjednávání,
to byla jeho parketa, kterou mu ostatní velkoryse ponechávali. Dokonce i ješitný vůdce Myšilov. “Dovolte, abychom se představili.
Jsme skupina poutníků, která putuje od východu k západu a od severu k jihu. Někdy taktéž od jihoseveru k východozápadu a
obráceně. Zkoumáme přírodu, různé krajové zvyky domorodého obyvatelstva, jídlo… a taky potravu, stravu… totiž, abych to
zkrátil. Máme hlad!”. Mužík si částečně oddechl, byl připraven na nejhorší. “Tedy, nó… tavernu zde nemáme, ale snad bychom vám
mohli sehnat něco na zakousnutí”. “Hele, starostovskej, víš ty co? Tady máš zálohu, svolej celou vesnici a vystrojte nám hostinu.
Poražte ňákej dobytek, provětrejte kurníky a sýpky. Jo, hostinu pro celou vesnici!”. S těmito slovy podal Gwardit starostovi váček se
zlatem. Za jeho obsah by si v chudém kraji mohl koupit celé stádo dobytka, statek, pořádný lán pole a ještě by mu zbylo na koně.
Starosta zaváhal. Ještě před chvílí si myslel, že přišla jeho poslední chvilka, a nyní se vše začalo obracet k lepšímu…
Inu, co
vám mám vyprávět. Vesničané se opravdu snažili. Porazili tele, zařízli berana a tři jehňata, spoustu kuřat, několik husí, napekli
koláče a čerstvý chleba, vyvalili sud s vínem a mohlo se slavit. A slavilo se. Až do rána. Nepodávaly se žádné vybrané lahůdky, ale
všeho bylo hodně. Vesničané neopomněli pozvat i své příbuzné z okolí (koneckonců platili to Nurnští). Někteří z dobrodruhů využili
příležitosti a jali se obluzovat místní děvy. A v několika případech se jim podařilo dostati je na seník či do lánu obilí.
Druid
Klabzej Myšilov, vůdce a starosta v jedné osobě, toho již ve svém životě zažil opravdu hodně. Žebral, kradl, vraždil, starostoval,
vedl výpravy, staral se o nezletilé dítě, choval vepře... ale ženy, ženy ještě blíže nepoznal. I rozhodl se, že s tímto stavem skoncuje, a
to hned. Šel na to s druidským zápalem. Nejprve se ve škopku důkladně umyl, vydrhl si kůži, vyhnal vši z vlasů, zastřihl si vous,
vyprášil oděv a u tůně si pečlivě nacvičil něco, co považoval za příjemný úsměv. A pak si dal kořalku na kuráž. Nejprve jednu, pak
druhou a třetí, posléze čtvrtou a pátou. A tak pokračoval až do půlnoci, kdy se již kolem válelo několik zcela opilých jedinců a
zábava byla v plném proudu. Pak sebral odvahu, vrávoravě vylezl na stůl a zařval: “Sem panic! Já sem eště panic! Kerá si to se mnou
rozdá!”. Jeho jekot zanikl ve všeobecném hluku, a tak to druid poté, co si znovu dodal odvahy hltem vína ze džbánku, zopakoval.
“Ták teda žádná si to se mnou nechce rozdat! Tak to rozpočítáme!”, vrávoral druid na stole. “Enyky benyky kliky hec, chytni krolla
za palec. A když smrdí nech ho bejt, krollí držka nejde smejt!”. Myšilovův prst se zarazil na ošklivé starší ženštině. “… a taky nejde
umejt!”, vyhrkl rychle ještě druid a přesunul ukazovák na vedlesedící mladici. S jejím vzhledem byl už druid spokojenější, a proto
slezl ze stolu a přisedl si k ní.
Klabzejovo rozpočítávadlo naštěstí neslyšel Egh, který právě blaženě funěl v nedalekém lánu
pšenice, jejž sdílel s pomenší zrzavou vesničankou přezdívanou “Kobylí zadnice”. “Ha, to když sedíme takhle vedle sebe, tak se
napijem”, dýchl Klabzej na svou vyvolenou závan kořalky. “No…”, špitla ona. “A taky si zatancujem. Dubovej dupák!”. Klabzej na
nic nečekal, popadl dívku a jal se s ní tancovat na udupaném plácku šílený druidský tanec, který připomínal spíše vítězný álfheimský
pochod po úspěšné krádeži. Když to spatřili ostatní družiníci, kteří byli u stolu, okamžitě všeho nechali a jali se tlouci obrácenými
noži do stolu a zpívat tolik populární píseň “Álfheim, Álfheim, rubajdá”. Myšilov se rozpálil a začal k sobě dívku tisknout stále víc a
víc. Oj, to byla vášeň! Teď, a nebo nikdy! Dívka si však byla vědoma přítomnosti svého otce a do ničeho se mnoho nehrnula.
Nakonec se dala přemluvit alespoň na skleničku vína. Netušila ovšem, že jí chtíčechtivý druid do něj nasypal opium, které s sebou
stále vláčel v batohu. Domníval se, že tím zlomí její dosavadní odpor. Nebohá dívka do sebe skleničku obrátila, a pak ještě jednu,
taktéž ochucenou opiem. Účinek se dostavil onedlouho. Ne však takový, jaký Klabzej očekával. Omámená dívka se pozvracela pod
stůl a vzápětí omdlela. Klabzej pochopil, že jeho snažení nebude míti žádaného výsledku, a šel raději pít s Berylem Sekerou. Třeba
to Klabzejovi vyjde příště.
Píseň rozvášněnejch álfheimovců
Klabzej Myšilov
Pokojně si
rabujem
buch, buch, vylupujem sklepy
civilisty mordujem
pro myšlénky velkolepý
Co to slyšim, co to
je
buch, buch, vojáci nás mlátí
proč nás nutí do boje
tohle se jim nevyplatí
buch
Burácí píseň
rozvášněnejch álfheimovců
smrdí tu plíseň panskejch pochopů
žili jsme v hnízdech nuzáků a bezdomovců
to, co jste
zaseli, dnes vážem do snopů
A naše krev jak vlčí máky rudá
vodráží sílu i spravedlivej vztek
a teď si, páni, vyberte
lichá nebo sudá
jednoho podřežem, druhej jde na špalek
Přitáhli jsme po čuchu
buch, buch, přes doly a
vršky
abysme všem v přepychu
rozkopali tlustý držky
Nedáme si pošlapat
buch, buch, svatosvatý
právo
tak nás nechte rabovat
nebo zaplatíte vlastní hlavou
buch
A pak už šlo všechno podle představ našich dobrodruhů. Ještě pár dní šli po svých, ale pak se jim poštěstilo koupit povoz
s párem koní. Vrátili se ještě jednou do Karwellu, skoro až na hranici s Mukurem, aby si vyzvedli část zakopaných cenností a peněz,
a pak už se obrátili domů. Domů, do Gwendarronu, do Liscannoru a do Vranigostu. Cesta na voze jim sice trvala déle, ale byla to
cesta příjemná, přerušovaná častými návštěvami všech hospod při cestě, kterých, když se blížili k domovu, neustále
přibývalo…
Epilog
Hobit Kutouš Králík (musím krucinál taky napsat něco o sobě, když jsem
ostatním věnoval tu spoustu předešlých stránek. A na tom nezmění nic ani fakt, že zatímco ostatní bojovali o svůj život, tak já jsem
sázel keře, sekal trávník, stavěl plot, chytal ryby, mazal karty s Jeremiášem, pil pivo s Getdem, vyrobil si novou kadibudku, česal
maliny, chodil do lesa na houby, lovil křepelky a zajíce, zavařoval kompoty, učil liscannorské děti základům vaření, nakupoval na
Nurnském rynku, jezdil do Vranigostu kontrolovat zedníky, kteří stavěli Gwarditovu věž, čistil rybníček od žabince a sekal na něm
rákosí, a spoustu dalších velice užitečných věcí) seděl na hrázi u liscannorského rybníčku, klátil nohama, hlava mu klimbala a chytal
ryby. Z příjemného lenošení ho náhle vytrhl dusot kopyt a rachot přijíždějícího vozu. A vzápětí se ozval řev. “Zajíc, hele, Zajíc chytá
ryby!”. “Chachá, ulovíme si Králíka, bude pečínka!”. “Králíku, uvař bošlev!”. “Hik, napij se se mnou z Přítelíčka”. Bylo to radostné
shledání. Celá vesnice se seběhla a vítala navrátivší se dobrodruhy. Děti, ženy, vdovy... a ze své chatrče se vykolébal i starý veterán
Drsoul Roahanský, kterému někde na seníku možná již docela zrezavěl meč. A pak jim Králík uvařil něco móc dobrého k jídlu (viz.
původní zápis z pera Sarima Gorůdyjského - pozn. aut.).
“Tři tisíce!”. “Čtyry!”. “Pět a půl!”. “Pět a půl poprvý, pět a půl
podruhý…”. “Šest!”. “Šest tisíc poprvý pro Krubroka, šest tisíc podruhý…”. “Šest tisíc dvě stě…”. “Á, šest dva poprvý, šest dva
podruhý a šest dva potřetí! Vydraženo pro Gwardita. Gwardit vydražil krásný ocelový meč. Pro kouzelníka jak dělanej”. “Pověsim
si ho na zeď ve věži”. “Ták, a co to tu máme dál? Kožený pytlík naplněný něčím. Tak, kdo kolik dá?”. “Co? Vodkaď to je?”. “To
pochází vod těch vobrů”. “Jo už vim. Džugaš a spol.”. “Takže, kožený pytlík vod vobrů. Kdo kolik dá?”. “Tisíc!”. “Jeden a půl”.
“Tisíc vosum set”. “Tisíc osm set poprvý, podruhý”. “Tři tisíce!”. “Áno, správně, pán s červeným nosem tři tisíce poprvý, podruhý
a… a potřetí!”. “Dále ocelová hůl s píchákama na konci…”. “Jo, vod Vypalovače, dám pět tisíc”. “Sedm!”. “Deset!”. “…dobře,
dobře. Tady malej pán, deset tisíc zlatých poprvé, podruhé…”. “Dvanáct a půl!”. “Výtečně, pán se slamákem dvanáct a půl tisíce
gwendarronských zlatých poprvé…”. “Patnáct!”. “Skvěle! Patnáct tisíc poprvé, podruhé a…”. “Šestnáct!”. “Takže znovu. Šestnáct
tisíc poprvé…”. “Osmnáct!”. “Hohó, osmnáct tisíc poprvé, podruhé…”. “Dvacet. Dám dvacet!”. “Dvacet poprvé. Dvacet podruhé a
dvacet tisíc potřetí. Vydraženo pro Darlena”.
Dražba skončila až k ránu. Vyčerpaní dobrodruzi si rozdělili hromadu zlata, a
hned následující den vyrazili do města do Kaštanové ulice, kde měl své honosné sídlo věhlasný učenec Marbus Bagatel, zvaný Zlatý.
Marbus Zlatý se specializoval na odhalování ukrytých vlastností různých předmětů, pokud tedy dotyčný předmět něco takového
vůbec měl. Zaměstnával dalších asi deset odborníků rozličného vzdělání a vedl velice výnosnou živnost. Na své služby poskytoval
narozdíl od jiných i jisté záruky, a proto měl stálou klientelu mezi význačnými osobnostmi království, a své služby poskytoval občas
dokonce i královskému dvoru. Byl to jinak dosti nerudný patron a starý mládenec, pro kterého byla jeho práce zároveň i jedinou
zábavou.
Nurnskou družinu dobře znal, však pro ni pracoval již hezkých pár let. “Takže, pánové, jako vždycky. Zde zanecháte
své předměty, tady můj asistent, pan Buličvoj, s vámi sepíše předávací protokol a za takový týden si můžete přijít. Já vás vyrozumím
jako vždy. Děkuji a přeji hezký den. Zálohu, prosím, jako vždy v pokladně u pana Nažirase”. Nurnští vytvořili frontu, navzájem se
pošťuchovali a pokoušeli se předbíhat. Vždyť každý byl velice netrpělivý v očekávání, zda koupil v dražbě vzácný magický předmět
nebo jen hromadu smetí. Někdo by se možná mohl ptát, proč si družina nejprve nenechala nalezené předměty identifikovat před
dražbou, ale současný postup měl dávnou tradici a byl považován za nesmírně zábavný a tajemný.
Za několik dní se již první
zajemci mohli hlásit o své věci. To se potom ozývaly radostné i zklamané výkřiky a rozběhlo se mezi družiníky čilé
obchodování.
Rien Gwardit se stěhoval do své nové stavby. Jeho obydlí bylo již dokončeno. Vysoká třípatrová věž byla
postavená ve Vranigostu na mořském útesu, kde se o skály tříštil příboj. V každém patře byla jedna místnost s vysokým stropem.
Nepraktický elf se rozjel asi po měsíci do Nurnu, pořídil si zde několik kusů nábytku a všem vykládal o tom, kterak si své obydlí
luxusně zařídí. Většinou zůstalo jen u řečí. Ve veliké dubové knihovně, kterou si nechal postavit v horním patře, se skromně krčilo
pouze několik knih a také těch několik svitků, které Gwardit ukořistil na svých cestách. Nejvíce ohmataná kniha měla na deskách
zlatým písmem vytlačený nápis v elfštině: “Nugarow magia hid edrba”, což by se dalo přeložit jako “Ohnivá magie pro pokročilé”.
S touto knihou v ruce a v rudém rouchu vítal Rien případné návštěvy, kterých však nebývalo mnoho. Ve skutečnosti však honosné
desky ukrývaly dosti prostý a mnoha obrázky doplněný román “Krvavá pouť Ruduchova od krčmy do pajzlu za šera a za úsvitu,
aneb příhody opilcovy”, který byl považován za jednoduché čtení dosti sprostého obsahu. Ve věži bylo dosti chladno a vlhko, a Rien
se časem uchýlil do jedné místnosti, do které natahal spoustu dek a houní, z nichž vytvořil jakési hnízdo, ve kterém spal většinou až
do času pozdního oběda. Pak vstal a šel v papučích do nálevny, kterou ve Vranigostu spravovala Swianna Bělomorková, tlustá
hobitka, která se o Riena starala ještě v dobách, kdy v nálevně bydlel. V nálevně pak Rien kul velké plány o tom, kterak si to ve věži
krásně zařídí, až, až… až jednou… A zatím věž zarůstala kopřivami a plevelem…
Následky vypálení Černé
knihovny byly rozsáhlé. V ohni shořela více než třetina vzácných mukurských písemností. Nurnští zlikvidovali dva členy
machrackého vládnoucího klanu, bylo pobito mnoho chábových vojáků. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Bylo
popraveno několik desítek domnělých viníků. Rahož Čugyn již za hranice utéct nestačil a skončil v upalovací kleci. Velký zarubaj
Hufgej, velitel III. Ježgaru, byl obviněn ze zrady a neschopnosti a byl umučen v kobkách Mukurgradu. Hledači, Vypalovači a
všichni vojáci ze strážních postů na choradorské hranici byli neprodleně nahrazeni novými a posláni do krvavých čagotajských
válek jako příslušníci trestních oddílů do první linie. Byla provedena rozsáhlá zabezpečovací opatření na hranicích říše i
v Choradoru. Vesnice v okolí hlavní cesty byly vypáleny a jejich obyvatelstvo bylo částečně deportováno do povrchových dolů
ležících na Kalibanově poli na otrocké práce a částečně posláno do východních stepí kolonizovat území dobyté na Čagotajcích.
Obchodní styk s okolními zeměmi byl omezen a většina cizinců byl obrána o majetek a vyhnána ze země. Dvě obchodní karavany
byly zmasakrovány a o jejich členech již nikdo nikdy neslyšel. Starý vchod do Černé knihovny byl zcela zasypán a
znepřístupněn.
“Zjistili jsme všechny dostupné informace o těch vetřelcích, chábe”. “…a?”. “To, co uváděli ve vstupních
papírech, byla většinou lež. V Lonu nikoho takového neznají, jak zjistili naši špehové a věrní. Jistým vodítkem může být, že jistý
Klabzej Myšilov uvádí, že je z jakéhosi Liscannoru v Gwendarronu. Podle všeho se jedná o to samé místo, kde žil i Joachalent
Sallent a kam byl vyslán Murek Mezdech…”. “Vše prověřit a pak uvidíme, co dál!”. “Jistě, chábe”. Snědý muž se hluboce
poklonil, a pak opustil honosný sál mukurského vládce…