Historie Nurnské družiny VII
IX. Gorganský převrat
[Zimosmeť 1055, Getd z Ruindoru]


“Začalo to úplně jednoduše. Prostě jsme takhle seděli v hospodě…”. “Jako vždycky”. “…a popíjeli pivo, když tu náhle do vesnice přicválal voják”. “Jak víš, že to byl voják?”. “Poznám vojáka, né”. “A podle čeho?”. “No, že prostě vypadá jako voják, to je jednoduchý”. “Nechte toho, prostě přicválal nějakej chlap”. “Chlapi cválaj?”. “Na koni, samozřejmě”. “Aha, přicválal kůň, nesa vojáka, o kterém nevěděl, že je to voják”. “Tomu koni to asi bylo jedno, nebo ne?”. “Když to byl vojenskej kůň, tak mu to asi moc jedno nebylo, přece vojenskej kůň neponese nějakýho podomka nebo tak něco”. “Kde by podomek sebral vojenskýho koně?”. “Třeba válečná kořist”. “Od kdy získávají podomci válečnou kořist?”. “Třeba od tý doby, co vojáci cválaj vesnicí”. “Tak dost! Necháte mě to už konečně dopovědět?”. “No jasně, jen povídej, jenom se do toho tak nezaplétej”. “Já se do ničeho nezaplejtám, já vim moc dobře, jak to bylo”. “No tak už to konečně řekni”.
“Přicválal voják”. “Kůň s vojákem”. “Kuš!”. “No jo, už mlčim”. “Tak tedy dojel až před hospodu, a tam se zhroutil. My jsme tedy vyběhli z hospody a chtěli mu pomoct. Když jsme ho zvedli, zjistil tady Myšilov, jako nejlepší felčar…”. “Druhej nejlepší”. “Co? Jak druhej…”. “Ticho! Já vyprávim”. “No, já jen…”. “Tak radši mlč. Takže Myšilov, jako felčar, zjistil, že ten chlap má horečku a v zádech zlomenej šíp”. “Nezapomeň dodat, že ten šíp už tam měl dobrý tři dni”. “No jo, porád. A taky kůň byl pěkně zpocenej, zřejmě hodně spěchal. Tak jsme ho vzali do hostince a Klabzej ho tam vošetřil”. “Toho koně?”. “Ale houbec, chlápka. Koně sme dali do stáje. No a chlápek se probudil až druhej den vodpoledne, byl asi pěkně unavenej, ale hned, jak se probral, nám řek, že jede z Gorganu a že tam nastal převrat”. “Přesně tak. Prej tam zavraždili krále a moci se chopil uchvatitel”. “Gorandira zavraždili?”. “Ne, ten už prej umřel před časem, ale jeho syna”. “Von měl syna?”. “No jasně, jinak by musel Halk nastoupit na trůn, když si vzal Manwing”. “A vo to právě šlo”. “Že si Halk vzal Manwing?”. “Ne, že Arnúthien, jako Halkova dcera, se stala právoplatnou následnicí, respektive její manžel”. “Vona má manžela?”. “Ne, ten umřel krátce po svatbě, to si možná ještě někdo pamatuje”. “No aby ne”. “Ano, třeba Darlen. Ale teď manžela nemá a o to právě jde. Kdo by se s ní oženil, získá právoplatný nárok na trůn”. “Třeba tady Darlen?”. “Ale Darlen né. Někdo z těch vzbouřenců”. “A co jako vy s tim?”. “No, a to je důvod, proč ten voják přijel, protože princezna…”. “Jaká princezna?”. “Arnúthien přece”. “Halkova dcera je princezna?”. “To víš, že je. A už mlč. Takže princezna zmizela”. “To znám, to je jako když Grundyg nechal zmizet Dirriena”. “Ale houbec, prostě někam utekla a nikdo o ní nic neví, takže potřebujou někoho, kdo by jí našel. A to jsme měli bejt my”.
“A kdo nakonec vlastně jel?”. “Tak především tady Myšilov, Darlen, taky Rien, Dyni, Wulpin…”. “Pak kuchař Králík, Nebuč Kanimůra, Kardaš Pipril”. “A támhleten, co se zase válí vožralej pod stolem?”. “Ne, to je starej ožrala Beryl Sekera, ten se připojil až cestou”.

* * *


V roce tisícím padesátém druhém po téměř čtyřiceti letech vlády skonal gorganským lidem milovaný panovník Gorandir. Na léta jeho vlády se bude vzpomínat jako na léta rozkvětu a růstu. Lidu rodilo se dosti, pročež se rošiřovala města a byly založeny mnohé vsi a usedlosti. Levné zboží, zejména zemědělské plodiny a surové železo, se uchytilo na zahraničních trzích, především v sousední zemi gwendarronské, což přinášelo důležité zisky výrobcům, pěstitelům, obchodníkům a rovněž státní pokladně. To umožnilo mimo jiné zvednout počet jednotek vojenských, a tak zabezpečit nejen hranice státu proti vetřelcům, ale v neposlední řadě zajistit pořádek na cestách a tím zvýšit obchodní pohyb po takzvané severovýchodní cestě.
Po králově skonu se vlády nad Gorganem ujal jeho jediný syn Drumor. Mladý král ovšem nedosahoval autority Gorandirovy. Od počátku jeho vlády byla patrna snaha místní šlechty uzurpovat významnou část rozhodovacích pravomocí pro sebe na úkor královského dvora. Slabý král se více a více podvoloval síle šlechty, což ovšem vyvolávalo odpor zejména městských gild, ale i některých vyšších šlechticů blízkých královskému rodu, jejichž vliv klesal spolu s královým. Král nicméně neměl dost sil, aby zabránil rozpínavosti šlechty, pouze si podobnou snahou popudil proti sobě některé další vlivné rody. Králova moc, ale zároveň i popularita, valem klesala a vše skončilo jeho smrtí.

* * *


“Co vlastně víme? Že Arnúthien vodjela na sever s karavanou, ale pravděpodobně nedojela ani do Staledu”. “Karavana byla přepadená, takže by nebylo divu, že se odpojila”. “Hlavně musíme mít jistotu, že při přepadu nikomu nepadla do rukou”. “Všichni svědci tvrděj, že útočníci prchali, až se jim za patama prášilo. Neměli čas ještě při tom unášet princeznu”. “Anebo prchali právě proto, že už jí měli”. “Myslim, že né. Ti vesničani se vyjadřovali poměrně jasně. Každopádně do Staledu nedojela, takže je možný, že jela na západ k moři”. “Přesně. Podle toho, co víme, by mohla mít namířeno do Brionne, vodkať pochází ta její přítelkyně”. “Ale proč teda mířili s karavanou na sever?”. “To nevim, třeba chtěli bejt ve většim bezpečí”. “S přepadenou karavanou?”. “To asi nemohli vědět, že karavanu někdo přepadne”. “Ale je to stejně podezřelá náhoda, že přepadli karavanu zrovínka s princeznou. Dyť lidi řikali, že cesty tady jsou poměrně bezpečný”. “To nebyla žádná náhoda. Někdo po ní de a maj už pěknejch pár dní náskok”.
“Co sme vlastně zjistili? v Turstu nás kontaktoval ten chlap…”. “Rhen Akchlem”. “Jo, ten, a vysvětlil nám situaci”. “Což jsem vůbec nepochopil”. “No, já taky ne úplně zcela, ale pro pátrání to nebude moc důležitý. Hlavní je, že v Gorganu teď o trůn bojujou dvě frakce, a každá chce Arnúthien jako trumf při nárokování trůnu”. “A my jí máme přivést těm hodnejm”. “Přesně tak”. “To se mi nějak nezdá. Jak víme, že jsou ty hodný?”. “Protože ty druhý zavraždili krále, to ti nestačí?”. “No, stejně by v tom mohla bejt nějaká čertovina”. “Hele, to je teď jedno. Hlavní je, že před náma vyjela ještě nějaká jiná skupina, která princeznu honí taky a zřejmě nemá špatný informace”. “Proč myslíš?”. “Třeba ty dvě adresy, co jsme dostali na kontakt spolehlivejch lidí. Voba baráky byly prázdný, jeden chlap mrtvej a druhej zmizelej”. “Naštěstí nás kontaktoval sám”. “Jo, naštěstí, i když by to šlo vyložit taky tak, že jsme se chovali tak nápadně, až nás objevil”. “To je jedno, hlavně, že nám zjistil, kam Arnúthien vodjela”. “To nám bylo teda moc platný, teď už nevíme zase nic”. “Ale aspoň víme, kde neni”. “To nám při hledání moc pomůže”. “Nechte toho, aspoň se máme čeho chytit”.
“Ale je dobře, že jsme aspoň dostali toho chlapa”. “Myslíš, jak jsme mu vyplenili barák? Chachá, to byla prdel”. “Ani bych neřek, málem tam zakapal Darlen”. “Von nezakapal málem. Kdyby Gwardit neměl eště trochu grullu, tak by bylo po něm”. “No, ale jinak jsme to tam vyvraždili dobře, ne?”. “To jo. Zvlášť Klabzej pobil, co se jenom hnulo”. “Pravda, vzpomínám si, jak tý tlustý kuchařce zarazil hůl vostrym koncem do břicha a jak skučela a svíjela se po pokoji”. “A nebo ta mladá služtička. Schovávala se pod postelí, ale druidskej jí vytáh a rozbil jí hlavu. Bylo jí sotva patnáct”. “Vůdce řek všechny pobít a nebrat zajatce, kromě toho hlavního šéfa, a když vůdce řekne všechny pobít, tak to znamená všechny pobít. Stejně to byli zaprodanci nepřátel”. “No jo, už dlouho neobětoval dítě Smrkenovi, však já sem viděl ten lesk v jeho vočích”. “Jen počkej, taky na tebe dojde”. “Ták, a seš u Smrkena v nemilosti”. “Ty taky kušuj”. “Bejt tebou, tak vod teďka při Klabzejově hlídce nezamhouřim oka”.
“Nehádejte se, to už je teď jedno. Aspoň sme něco zjistili vo těch druhejch chlapech”. “Stejně toho moc nevíme. Jen že je jich asi deset a vede je zřejmě čaroděj”. “Je to přece jen přesnější, než co nám řekli trpaslíci”. “Jó, trpaslíci, kde je jim asi konec”. “Jdou po naší stopě”. “Nestraš”. “Ať si dou. Jak známo, karzadenští trpaslíci jsou největší sráči na světě”. “Já bych se tak nesmál. Kdyby Rien nedostal ty dva kouzlem, mohlo by to bejt horší”. “Aspoň sme měli zajatce, i když nám moc nepomohli”. “Ale jo. Víme, že Arnúthien se k trpaslíkům nedostala a že jí pronásleduje banda, která nějaký trpajzlíky pobila”. “A mysleli si, že sme to byli my a šli po nás. Ztratili sme spoustu času, když sme jeli na jih, abysme se vyhnuli dalším hlídkám”. “A teď ještě hrozí, že nás budou pronásledovat, když jim Dyni vyřezal nožem do tváře N”. “No co? N jako Nurnská družina”. “Já řikal, že je máme popravit. Takhle o nich eště uslyšíme. Dejte na má slova”.
“Hele, co je to za vojáky, jak teď vešli?”. “Hm, zajímavý uniformy, takhle světle zelený. A na štítech maj hlavu kozy”. “Koza? Počkej, to mi něco řiká. Ale co?”. “Kozí vršek. To je znak nějakýho chlápka z Gorganu. Jenom nevim, na který je straně”. “Já vim. To je ten neutrální”. “Počkejte, zkusim se jednomu nabourat do hlavy”. “To je nápad, zkus to”. “Tak co?”. “Když mě budete porád rušit, tak nic”. “Ticho, himbajs, nerušte ho”. “To platí i na tebe”. “No jo, dyť už mlčim”.
“Už to mám, ale moc toho neni”. “Tak sem s tim”. “Něco vezou do Gorganu a moc jim záleží na tom, aby to dovezli v pořádku”. “To by mohlo bejt zlato. Co je takhle vokrást?”. “Nesmysl. Nemáme čas. Musíme jet na druhou stranu”. “Co teda podniknem?”. “Pojedem do Zihnaru a odtamtud lodí do Brionne. Prej je to rychlejší, než po cestě, a taky můžeme zjistit, jestli tudy Arnúthien nejela. Někdo by si moh na něco vzpomenout”.

* * *


Pohledy na smrt gorganského krále Drumora se v mnoha ohledech různí. Všeobecně se ovšem dnes předpokládá, že byl zavražděn, aby na jeho místo mohl být dosazen nový král. Odpovídají tomu zejména události po králově smrti. Především byl nový král jmenován ještě v den smrti krále Drumora. Dále zemřelo několik dalších lidí blízkých starému králi, někteří za podezřelých okolností, někteří zdánlivě přirozeně. Krom toho bylo mnoho lidí sesazeno ze svých funkcí a na jejich místa byli jmenováni lidé noví. To vypovídá o předem připraveném scénáři. Přesto uchvatitelé tvrdili, že král Drumor zahynul na lovu při pádu z koně, a valná část obyvatelstva v nastalém zmatku nevěděla, ke které verzi se přiklonit.
Novým králem byl jmenován Trimik, blízký příbuzný krále, který již nějaký čas předtím dlel na královském dvoře. Soudí se ale, že představoval pouze nastrčenou figurku, jelikož byl královské krve. Za převratem stál pravděpodobně především gorganský markrabě Soulit z Krozzinu a spolu s ním hlavní velitel vojska a palácové gardy, Darkel Zloden. Do všeho byl nejspíš zapleten rovněž velitel gorganské posádky, Dristin Ogden, soudě podle rychle provedené čistky ve své armádě mezi veliteli loajálními starému králi.
Krátce po jmenování nového krále se však vyrojilo mnoho dohadů a podezření, takže ne všechen gorganský lid ho akceptoval. Především na severu země se tamní posádka, vedená polním velitelem Blidze Markonem, postavila na odpor novému králi a místní guvernér Lidd Darrský jako první oficiálně prohlásil, že byl Drumor zavražděn. Tím se sever stal místem odporu proti novým pořádkům a sjelo se tam mnoho odpůrců uchvatitelů. Nakonec se tam objevil rovněž princ Dijard, bratranec mrtvého krále, který prohlašoval, že pokrevně je Drumorovi blíže než jmenovaný Trimik.
Podstatnou věcí také bylo, že nejbližší příbuzné Drumorovy, sestra Manwing a neteř Arnúthien, které měly trůnu nejblíže, zmizely beze stopy. Obě strany se navzájem obviňovaly z jejich zavraždění, ale o osudu obou žen nejsou žádné zprávy. Jisto je, že manžel kterékoli z nich by zajisté legitimizoval svůj nárok na gorganský trůn.
Ne všichni významní představitelé gorganští se však přidali k jedné či druhé frakci. Zejména je třeba jmenovati velitele jižní části vojsk, muže jménem Draff Simel. Ten sice formálně uznal nového krále Trimika, nově jmenované důstojníky do své části armády však poslal zpět do Gorganu a odmítl jakékoliv zásahy do svého vojska a svých kompetencí. Byl si dobře vědom, že jižní část Gorganu, bohatá na naleziště rud, skýtá značné příjmy gorganské koruně a její odříznutí by královskou frakci zbavilo mnohých prostředků. Král si to zřejmě uvědomoval rovněž, neboť odvolal všechny plánované změny ve složení jižní armády a potvrdil Draffa Simela jako hlavního velitele.
Další důležitou osobou, která se nepřidala ani k jedné frakci a zachovala absolutní neutralitu, byl baron Hynek z Kozího vršku. Baron disponoval poměrně značnou žoldnéřskou armádou, s níž bojoval na východě, proto se obě strany snažily získat ho na svou stranu. Baron v podstatě po pádu předchozí královské moci získal pod kontrolu značnou část východního Gorganu, která ovšem v rámci království nebyla nijak strategicky významná.

* * *


“Zdar, tak jsme tady”. “Kde ste, u všech bohů, byli tak dlouho? Čekali jsme vás už včera”. “No, totiž, my sme na vás čekali v Marionu”. “Cožé?! To si snad děláš prdel. Řeklo se, že sraz je v Brionne na náměstí u kašny”. “No, na náměstí u kašny jsme čekali, to jó…”. “…jenom v jinym městě, chceš říct. Vás tak někam poslat”. “Na mě nekoukej, Darlen to měl na povel”. “Myšilove, prosím tě, tebe nezajímá, kdy a kde je další sraz družiny?”. “Na náměstí u kašny”. “A v kterym městě, to né?”. “Náhodou, byl sem první, koho napadlo, že sme v blbym městě”. “A zjistili ste aspoň něco?”. “No, vlastně ani né”.
“A vy ste zjistili co, když ste tak chytrý?”. “Tak především. Noriane de Bon, jinak taky Noriane Kallová…”. “Cože? Počkej. To jako jak, Kallová?”. “No normálně. Je to dcera Coreye Kalla a gorganský šlechtičny”. “Vážně?”. “Jo, vážně, a už mě nepřerušuj. Takže, její matka se po smrti Coreye znovu provdala do Brionne a dcera rovněž přijala otčímovo jméno. Její rodiče se před několika lety utopili na moři a ona prodala panství v Brionne a přestěhovala se do Gorganu. Co se dělo tam, o tom tady záznamy nemají, ale pravděpodobně se tam dostala ke dvoru, kde se spřátelila s Arnúthien. Každopádně, její otčím měl sestru, která si vzala nějakýho Chrise da Boares. Ti se přestěhovali do Mondragonu. Takže teď nejspíš víme, kam míří”. “Jó, a kam?”. “Piprile, poslouchals mě vůbec?”. “No jasně, že poslouchal, jenom mi tak vrtá hlavou…”. “Tak dost. Konec řečí, jedeme do Marionu”. “Dyť my sme před chvílí vodtamtaď přijeli”. “No, a teď tam jedeme zpátky”.

* * *


Baron Gustav z Kozího vršku zemřel na podzim roku tisícího padesátého druhého, půl roku po vladaři země, králi Gorandirovi. Veškerý jeho majetek a tituly připadly jeho synu Hynkovi.
V žilách nového barona kolovala odmalička dobrodružná krev. Už jako mladík bojoval v žoldnéřském vojsku ve válkách městských států tarrských zemí, východně od gorganských hranic. Později je o něm známo pouze to, že se jako žoldnéř potuloval po světě, ale o tomto období jeho života nejsou žádné přesné záznamy a sám baron se k němu zřejmě nechce vracet.
Po smrti svého otce se ujal správy panství. Spíše ale využil zděděných prostředků, aby sestavil vlastní žoldnéřské vojsko. Tak se na královském území pohybovali v podstatě cizí organizovaní vojáci. Slabý král nebyl schopen tomuto jednání zabránit a baron se na královská rozhodnutí v podstatě neohlížel. Jeho moc stoupala, stejně jako ostatních šlechticů, zatímco králův vliv stále rychleji klesal.
Se svým vojskem se baron opět vydal bojovat na východ a dosáhl několika vítězství, čímž opět doplnil svou pokladnu. V roce tisícím padesátém čtvrtém se začalo proslýchat, že v kopcích poblíž města Gennu (které směrem na západ tvoří východní hranici Gorganu) se nalézá zlato. Baron nelenil a do těch míst se vydal. Město však odmítlo jakékoliv vyjednávání, a tak bylo nutno zahájit obléhání. Nakonec baron město dobyl a ustanovil zde novou správu, sestavenou ze spolehlivých lidí. Celou inkriminovanou oblast pak nechal vojensky uzavřít a vyslal tam své prospektory, aby potvrdili nebo vyvrátili existenci zlata.
Říká se, že baron Hynek je vynikající voják a ještě lepší diplomat. Nade vše mu ale je lesk zlata, pro které je schopen podniknout cokoli. I na pohled nemožné akce však často končily úspěchem, což velkým dílem přispělo k obdivu a věrnosti jeho podřízených.

* * *


“Tááák. To pivo bodne. Konečně ve slušný zemi”. “Uf, ale Wenaren máme úspěšně za sebou”. “Že by úspěšně?! Ztratili jsme Piprila”. “Kdyby nebyl neschopnej vůdce, tak moh žít”. “Správně, koho to kdy napadlo, neviditelný napochodovat do pirátský vesnice a tam se vobjevit”. “Dyť sme nebyli úplně uprostřed. Mohli na nás běžet jenom…”. “Ze tří stran. Ano, to je pravda. To nám vopravdu pomohlo”. “Náhodou, jenom ze dvou. Zezadu přišel jenom neviditelnej velitel”. “Co já si pamatuju, tak sme měli zajmout velitele a zjistit, jestli něco neví vo Arnúthien”. “To měl předtim zjistit Gwardit, když tam šel neviditelnej”. “Jo, ale ten nic nezjistil, že jo?”. “Co se to tam vlastně stalo?”. “Dyť sem vám to řikal”. “No, já si pamatuju, že si přiběh celej zadejchanej, že prej po nás dou a že máme dostat toho chlapa, že asi něco ví. Ale moh bys nám to říct eště jednou v klidu”. “No, prostě sem tam neviditelnej vlez a našel sem toho velitele, a pak sem se zviditelnil. Von sice hned chtěl někoho volat, ale já mu řek, že chci vyjednávat, a tak se trochu uklidnil a začlo ho to zajímat”. “Asi se mu před vočima nezjevujou lidi každej den”. “To asi ne. Ale co dál?”. “Řek sem mu, koho hledáme, a von řek, že nic neví, ale za patřičnou úplatu by to byl ochoten zjistit”. “Počkej, to si předtim neřikal”. “No, von mě totiž potom začal vydírat”. “Jak to?”. “Totiž řikal, že jestli mu nezaplatíme, tak po nás pude”. “A když zaplatíme?”. “No, tak to by prej poslal lidi, aby se poptali a zjistil by nám to, ale já už sem se s nim potom nebavil a hodil sem se pryč”. “Aha, takže místo toho, abysme mu dali nějaký peníze, tak sme s nim museli bojovat, nedozvěděli sme se nic a eště chcíp Pipril”. “No jo, vloudí se chybička. Hlavně, že sme je dostali, ne?”. “To je sice hezký, ale zařval Pipril. Jestli já zjistim, že někdo měl eště nějakej grull, tak ho vlastnoručně zaškrtim”. “Sem řikal, že už nemám ani zbla, tak se tak na mě nedívej”. “Hm, jenom aby”.
“Hele, ale ten jejich velitel s tou maskou, nepřipomíná vám to něco?”. “Né, proč?”. “No, já totiž kdysi čet ve starejch spiskách, že s nějakym takovym pirátem se už někdo někdy tady ve Wenarenu utkal. Ale tehdá uplách. To moh docela dobře bejt von”. “To moh, ale taky to moh bejt kdokoliv jinej. V tý zemi byl zloděj a podvodník každej”. “Eštěže Arnúthien neskončila na trhu s votrokama”. “To bylo fakt hrozný, ty lidi tam. Já vám řikám, jestli získáme nějaký prachy, tak tady nějaký otroky koupim a pustim je na svobodu”. “Jo, jestli něco získáme, protože většinu peněz sme dali tomu podvodníkovi a vydřiduchovi otrokářskýmu, aby nám zjistil, co se s Arnúthien stalo”.
“No, řeknu vám, když nám v Marionu řekli, že loď s ní asi přepadli piráti, už sem myslel, že je po ní”. “Jó, měla docela štěstí, že jí vosvobodili nějaký jednotky z Mondragonu”. “Však nám to vysvětlovali, že vobčas pořádaj útoky na wenarenský pobřeží s cílem zničit piráty, ale nějak se to pořádně nedaří”. “Ten podvodník v tom Wenarenu byl ale dobrej. Prej: ‘podařilo se zachránit nějaké osoby ze ztroskotané lodi’. A pak: ‘přepadli a unesli je bandité z Mondragonu’. No, to bych se nasmál”. “Přece ti do vočí neřekne, že je tam místní piráti přepadli a pak je vosvobodila sousední domobrana”. “To asi ne, ale vymyšlený to měl pěkně”.

* * *


Bylo jasné, že frakce v Gorganu stojí před otevřeným střetem. Jediným důvodem odkladu byla přicházející zima a také, jak se tvrdilo, že obě frakce doufaly v objevení princezny Arnúthien, a tím v zisk převahy nad protivníkem. Obě strany využily zimu ke shromažďování žoldnéřského vojska.
Vojensky na tom byla lépe frakce kolem krále Trimika, která měla k dispozici gorganskou posádku a vojska ve středu země, dále pak kontingent jižní gorganské posádky a žoldnéřské vojsko, které však pohltilo valnou část královských financí, jichž se Trimik jako král samozřejmě zmocnil. Na jaře měl Trimik k dispozici asi sedm tisícovek pěších a patnáct setnin jízdy. Ke královské frakci se nakonec přidal i baron Hynek, který měl pod svým vedením asi dvě tisícovky pěších a pět set jízdních. Říká se, že za svou pomoc obdržel od krále velice bohatý dar a slib na přechod rozsáhlých území pod jeho kontrolu.
Naproti tomu princ Dijard nedisponoval takovým množstvým peněz, takže musel přikročit k vybírání daní v severním Gorganu, který kontroloval, aby najmul dostatek žoldnéřů. Krom toho měl na své straně severní posádku. Na jaře nakonec disponoval vojskem o síle pěti tisíců pěších a tisíci jízdních.
Na začátku jara se obě armády střetly u vesničky Badín na durgské křižovatce. Po urputném boji se vojska prince Dijarda stáhla a ustoupila přes Ainasir. Část vojsk ustoupila opevnit se ve městě Durg. I vojska krále Trimika však měla velké ztráty, a tak nemohlo být zorganizováno včasné pronásledování ustupujícího nepřítele, čímž mu byl dán čas přeskupit své síly a opevnit se. Tato bitva vlastně rozdělila Gorgan na dvě části a další šarvátky, které spolu obě strany svedly, už na tomto rozdělení země nic nezměnily. Hranicí byla především řeka Ainasir a následně říčka Břilá, tekoucí z východu jižně od Durgu a vlévající se do Ainasir.
Po bitvě u Badínu se obě strany snažily vymyslet plán, který by jim dal převahu nad nepřítelem, ale ani jedna neměla dost sil k porušení statutu quo. Tak došlo k několika šarvátkám, ale žádná by se nedala nazvat bitvou v pravém slova smyslu. Dlouhý čas války však vyprazdňoval kapsy obou stran. Ani jedna strana si nemohla dovolit vojsko propustit, ale nebyly schopny ho také živit. Daně se zvýšily a byly často tvrdě vymáhány, což podrylo důvěru lidu v kteroukoliv z frakcí. Ani to však nepomohlo. Časem se zvýšil počet dezercí, ale i rabování a loupení, páchaných uprchlými nezaplacenými žoldnéři.
Nakonec bylo nutno žoldnéřské armády rozpustit, ačkoliv se tak stalo postupně na obou stranách. Mezitím však došlo k dalšímu rozdělení Gorganu. Baron Hynek obvinil krále Trimika, že mu usiluje o život, a vyhlásil své území za nezávislé. Sám označil, kudy vede hranice, a na tomto území jeho muži napadli královské vojáky. Trimik nemohl odvolat své muže z jiných částí hranic. Spolu s Dijardovým vojskem a muži, které do oblasti vyslal, byli vytlačeni baronovými žoldáky. Nakonec král přestal usilovat o zisk tohoto území vojensky, neboť vesměs zemědělské oblasti byly strategicky málo významné, narozdíl od obchodních cest, které držel Dijard, a navíc si král nemohl dovolit ztrácet další muže v boji s baronovou armádou, jež byla sice slabší než jeho, ale stále dostatečně silná a navíc soustředěná na mnohem menším území, aby mu mohla uštědřit nepříjemné ztráty, které by se mu v případě Dijardovy ofenzivy mohly krutě vymstít.
Baron, zabezpečiv své hranice, nechal vybudovat cestu na východ do Gennu a území v okolí města připojil pod své gorganské panství. Prostředků měl dost, neboť se ukázaly pravdivými zvěsti o zlatě v horách.
Tím byl tedy Gorgan během necelého roku rozdělen na tři části, z nichž žádná nebyla schopna získat vrch nad ostatními.

* * *


“A jak to teda vlastně dopadlo?”. “Tak, do Mondragonu jsme dorazili už bez problémů. Tam jsme se ubytovali a hledali barák toho chlápka, toho Da Boares”. “Jenže nás tam nechtěli pustit”. “Přesně tak. Zjistili jsme, kde ten člověk bydlí, a měl teda pěkný luxusní sídlo, ale když jsme zabouchali na dveře a chtěli s nim mluvit, tak nás slouha poslal někam. Samozřejmě slušně”. “Jo, a když jsme se dožadovali vstupu, tak na nás zavolal místní biřice. Myšilov a Nebuč byli dokonce vykázaný z města”. “Bylo jasný, že se Arnúthien nechce nijak ukazovat, tak jsme provedli letákovou kampaň”. “Co že jste provedli?”. “Letákovou kampaň. Prostě jsme nakoupili pergameny a napsali na ně takovej text, jako že hledáme princeznu, a tak, a to jsme pak rozlepili po městě”. “A tak sme se poprvé setkali s Berylem Sekerou”. “Jo. Naproti hospodě, na hnojišti, se válel takovej trpajzlik, tak sme mu dali zlatku a pár těch pergamenů, aby je vylepil po městě. Pravděpodobně je někam zahodil a koupil si flašku, protože když sme se vraceli, tak už se zase válel před hospodou úplně vožralej”. “A to se k vám přidal?”. “Ale ne. To bylo až o pár dní pozdějc. Když ho hlídka taky vykázala z města, tak se potkal s Myšilovem a Nebučem a nějak se k nim vetřel, protože měli dost chlastu a akorát chlastali, když na nás čekali. A pak už se nás držel”. “No, ale mezitim se šel neviditelnej Gwardit podívat dovnitř a zjistil, že princezna tam neni, a ani nikdo jinej z panstva, jenom pár sloužících”.
“Podařilo se nám ale uplatit toho jednoho důstojníka místní stráže, a ten jim nějakym způsobem poslal dopis, a pak nám vyřídil odpověď”. “Moc nám toho ale neřek. Princezna se chtěla hlavně schovat a mít klid. To by se jí ale stejně nepodařilo, protože jí stále eště hledali ty druhý chlapi”. “Přesně tak. My sme totiž najali jednoho chlápka, kterej se vyznal ve městě a zřejmě měl dobrý kontakty, a nechal se najímat na takovýhle různý případy. Ten nám řek, že na stejnou práci si ho najali i jiný lidi, a podle toho si taky nechal zaplatit. Ale místo pobytu princezny zjistil”. “Jo, byl to jeden takovej zámeček na venkově, kam se všichni schovali. Nejdřív to prozkoumal Rien, neviditelnej, a pak sme se tam vydali všichni”. “Samozřejmě byli nedůvěřiví, ale pustili dovnitř Králíka a Dyniho k jednání”. “A tam jsme konečně potkali Arnúthien. Vypadala vopravdu jako princezna. I když byla určitě unavená, tahat se přes půl zeměplacky s pronásledovatelema za patama, na jednoho dopadne”. “No, a co řikala?”. “Počkej, na všechno dojde. Dyni se jí snažil zlanařit, aby se vrátila ke svému lidu a kdesi cosi, ale ona říkala, že v Gorganu jí obě strany chtěj použít jenom jako figurku, aby se prodraly k moci. A ona že je unavená a chce odpočívat a chvíli mít klid, a všechno si promyslet. Pak sme řekli, že do druhýho dne tu asi bude ta druhá banda a že jim rádi pomůžeme při obraně, což přijali, takže jsme se ubytovali v baráku vojska, protože asi třicet vojáků svýho doprovodu tam měli”. “No, a útok přišel další noc. To bylo drsný. Ozval se vejbuch a najednou byl všude zmatek a už se to rubalo”. “Voni přijeli evidentně neviditelný až k bráně, a tu pak nějakym kouzlem vyhodili do povětří. Potom vjeli na koních do dvora a všude házeli zapálený pochodně, takže zapálili střechy a vůbec všechno, co hořelo, takže nastal hroznej zmatek”. “Jo, naštěstí ty vojáci toho da Boares měli stejný pláště a pancíře, takže sme je poznali vod vostatních, jinak bysme asi trefili někoho z vlastních”. “A ukázalo se, že Sekera neni použitelnej ani jako živej štít”. “Jo, ten pajzl byl zase vožralej a vypotácel se z toho baráku, až když mu začala hořet postel. Pak se svalil na mez a usnul. Našli sme ho, až když se počítaly ztráty”. “No, dyť se na něj podívejte, von už zase chrápe. Sekero. Beryle. Vstávej!”. “To musíš pořádně zatřást”. “SEKERÓÓÓ”. “Eh, já nespim. Chrrr”. “To nemá cenu. Toho by probudilo jedině, kdyby sme ho hodili do rybníka, a i pak by se spíš utopil, než probudil”.
“No, ale nakonec to dobře dopadlo a všecky ty hajzly sme dostali. Eště jednou nám poděkovali a dobře zaplatili a jeli sme domu”. “A co princezna?”. “Nevim, tu už sme neviděli. Možná zůstala, nebo jela někam dál, kde by se líp schovala”. “Každopádně my sme jeli domu”. “Akorát sme se eště stavili ve Wenarenu na trhu s otrokama a pár jich koupili”. “Vážně? A budou pro vás pracovat?”. “Blázníš? Pustili sme je na svobodu. Teda kromě Dyniho, kterej si přived dvě hobitky, a Riena, kterej si do svýho pronajatýho pokoje natáh šest elfů”. “Co tam s nima dělá? Elfí orgie?”. “Asi. Sou to koneckonců jeho otroci, tak mu možná sloužej”. “Jo, jo, to sou ty trindindolský zvyky. Trpaslíka s sebou neměli?”. “Ne, ale v Šedově určitě nějakýho schrastěj. Tam zmizelýho člověka nepostrádaj. A ve Vranigostu je klid, tam ten jejich obřad ani nikdo neuvidí”. “Tak, tak. Třeba si tam zříděj nový sídlo. Poslední hlavní bašty vznešených elfů jsou Alfheim, Kokrhelov a Trindindol, a valem ztrácejí na významu”. “Zaplať bohům”.
“A co Dyni s těma hobitkama? To je něco jako Mija a Maja?”. “Né, jedna je eště malá a druhá je sice mladá, ale už by mohla bejt na vdávání. Možná, když Dyni ztratil Anju, že se zase ožení”. “To by sakra moh. Třeba by na tu tragédii zapomněl”. “Jo, jo, dneska už si člověk nemůže bejt jistej ani doma. Vždyť ve vsi umřelo za poslední léta snad víc lidí, než na výpravách”. “Jo, každopádně z týhle výpravy to bylo všechno”. “To jako, že je konec?”. “Jo”…