Historie Nurnské družiny VII

---

VIII. Po stopách Čmelichových

---

[Traven 1055, Zarn Hadrigern]

Kapitola první – Život v družinické obci

Podzim roku 1054 byl pro Liscannor nesmírně žalostný. Jakoby snad osud chtěl vyrovnat to, že nikdo z občanů nezemřel na výpravách, zasel neštěstí přímo do poklidné vesnice a obecní hrobník Nebuč Kanimůra měl práce nad hlavu. Nejprve spadla s koně paní Glassal Vrantová a zlámala si vaz, zanechavši po sobě malého synka Melatara, potomka Melchizedechova, o nějž se od této chvíle starala jeho babička Melanita.
Brzká zima, nevalné hygienické návyky občanů a chabá lékařská péče způsobily vážná ochuravění několika vesničanům, a tak krátce po sobě zemřeli na zápal plic Wenora Rugornská a řídící obecné školy Rhandir Hekhlem. Už po dobu páně řídícího těžké nemoci spravoval školu bývalý družiník a dlouholetý vyučující Getd Ruindorský, který se následně stal po Rhandirově smrti jejím novým ředitelem.
Neštěstí však nezasáhlo jen Liscannor. Na horkou nemoc zemřela Aelin, žena Aedda Ruindorského, předáka Vranigostu, a tak ani druhá družinická osada nezůstala ušetřena zármutku.
Oslava novoroku byla tentokrát skromná a proběhla v očekávání, že příští rok bude lépe. Každou chvíli byl očekáván přírůstek do rodiny Dyniho Longodona, což vnášelo optimismus do srdcí liscannořanů. Ten se ovšem
ukázal jako lichý, neboť ač Dyniho milovaná žena Anja porodila zdravou dceru stejného jména, vyčerpáním z porodu a oslabena dlouhou zimou zakrátko skonala. Dyniho neštěstí hluboce zasáhlo i ostatní družiníky, neboť přestože je smrt doprovází na každém kroku, smrt někoho blízkého v poklidu vesnice jim připadala nepatřičná.
Nešťastná zima však ještě stále nesečetla svůj krutý účet. Pod dětmi hrajícími si na obecním rybníku se prolomil led a ledová voda pohltila Belehatha Linfalase, syna Griffinova. Než se ho podařilo vylovit, bylo pozdě. Krátce nato pak našel lovec Lambard v lese mrtvolu Melanity Vrantové, která neunesla ztrátu své druhé dcery, Glassal. Jak známo, její první dcera se před lety změnila v nemrtvou. Malý Melatar Vrant tak v krátké době přišel o celou svou rodinu. Ujal se jej jeho kmotr, druid Myšilov, což bylo ostatními obyvateli obce hodnoceno rozporuplně. Nakonec převládl názor, že to druid udělal z dobrého srdce a že pro Melatara to bude alespoň pořádná škola života. Melatar se každopádně začal dívat druidovi pod ruce a zdálo se, že se v něm vidí.

Štkaná s nadějí
Melatar Vrant

Tak mám zase špatný spaní
otírám pot z čela, z dlaní
Kde jste, vy, co měl jsem rád?
tiše zkouším neplakat
Je mi zima, mám i hlad
komu si mám stěžovat?
Potom taky celé týdny
pasu tyhle kozy bídný
Vždyť se mi chce skoro brečet
jak ty mrchy slyším mečet
copak pást už jenom bych
musel, u všech rohatých?
Nechtějte si vyzkoušet
že to není žádný med:
Jak z večera, tak ráno
od koz všude nasráno
Chtěl bych se tak dožít dní
kdy měl bych někde zastání

Však já jednou budu velkej
les mi řekne: hochu, nelkej
pojď mi pošeptat svůj žal
dobře, že jsi neplakal
Tohle bude šťastná chvíle
hvozdy usmějí se mile
Vyrazím pak mezi stromy
sbohem lidi, sbohem domy
Stromy jako vojska řady
uvidí mě vždycky rády
když za zvěří tam a sem
budu běhat za lesem
Budou na mně vidět zdáli
moje silný, lesklý svaly
A pak jistě řeknou lidi
jen pojď dál, já rád tě vidím
Každý bude mě mít rád
k sobě domů pozývat

A až opustím svůj les
přejdu potok, přes náves,
stavení tam bude stát
pěkné, pevné jako hrad
Malované kolem oken
spravované každým rokem
Pak chci, ať má kdekdo vztek,
latrínu jak domeček
Na zahradě z mojí péče
porostou i stromy, kleče
Mezi nima možná by
taky ňáký kouzelný
Mít tak pěknej čistej dům
chodit budu k sousedům
na návštěvu, na kus řeči
nebo třeba vdovy léčit
moh bych taky, co já vím
vládnout kouzlem hojivým

Určitě mi přijde k duhu
v očích všech těch dobrodruhů
to, že budu čestný, smělý
zrádce kopat do prdelí
a všem blbcům vytřu zrak
až budu druid – zálesák

S nástupem jara se v Liscannoru přiblížila volba nového starosty. Vzhledem k obecné nespokojenosti občanů s úřadováním dosavadního starosty Darlena Moorheda byla při volbě účast hojná. Pro mnohé usedlíky byla nepochopitelná drzost páně Moorheda, který se rozhodl znovu kandidovat a ve své předvolební agitaci označil své starostování jako úspěšné. Voliči byli nicméně jiného názoru, a tak nedostal ani jediný hlas. Hlasy se rozdělily mezi ostatní kandidáty, totiž Klabzeje Myšilova a Getda Ruindorského, kteří vesměs postavili svou kandidaturu na požadavku vnést znovu pořádek do rozhádané vesnice, srovnat neudržované starostenské knihy a dát do pořádku obecní finance, jelikož bývalý starosta byl podezřelý ze zpronevěry. Starostou byl pak zvolen přísný druid Klabzej Myšilov a ihned se s vervou chopil svých povinností. Nakonec vše vyřešil k obecné spokojenosti, když donutil Darlena Moorheda ze svého zalepit díru v obecní pokladně. Dnes už je ale těžko říci, zda byl tehdejší schodek financí způsoben opravdu defraudací či účetní chybou.
Gerllod Moskyt, mladší ze synů Attrien Moskytové, přestoupil z oddílů mládeže, nazývaných Orlíci, do gwendarronské armády. Nastoupil do kadetky a upsal se k pětiletému závazku. Zdá se, že narozdíl od svého bratra, který skočil rovnýma nohama do školy života, se Gerllod hodlá na všechno dobře vyškolit. Inu, uvědomělý Gwendarroňan. Snad mu absolvování liscannorské jednotřídky dalo dost na to, aby se v armádě neztratil.

Kapitola druhá – Jak to všechno začalo

Jaro už sice nějakou dobu vládlo nad přímořskými kraji gwendarronskými, ale rána byla pořád ještě lezavá. Nakonec, traven se právě dnes začal. Dírami ve střeše, kterou Myšilov považoval za absurdní opravovat, citelně táhlo. Myšilov se chvíli vrtěl v dekách, z nichž měli on a jeho domácí prasata udělaný pelech, a pak se rozhodl vstát. Nešlo to snadno. Jeho kvílivé zazívání probudilo jedno z prasat, které po druidovi zle louplo okem. Myšilov zahnal ještěrku, která se mu na noc usadila na prsou, a s lupáním v kostech se napřímil na dekách. Byly vlněné a Klabzej doufal, že při jejich výrobě ovce nijak netrpěly. Pak si vzpomněl, že večer nechal na plotně hrnek s trochou silného žaludového vývaru, kterým se ve chvílích rozmaru napájel, ale vzápětí si uvědomil, že vývar asi přes noc vypila havěť, která instinktivně tíhla k jeho domu. Vstal, opatrně se vyhnul spícímu jezevci a zamířil do kuchyňského rohu. Doufal, že se k žaludovému dryáku nedostaly veverky, měl ještě v živé paměti, jak musel dvě rezavé na podzim křísit poté, co mu snědly jalovcový koláč. Hrnek ale nebyl prázdný. Žaludovice tam sice nebyla, zato na dně spala, obtočená dokolečka, zelená chlupatá stonožka. Myšilov ji vyklepl pod okno na podlahu a přitom jeho šedým šlemem potažené oko zachytilo venku jakýsi pohyb. Podíval se pozorněji skrz blánu napnutou na zimu v okenním rámu, a v tu ránu v něm zmizely poslední zbytky ospalosti. Jarním mlhavým jitrem se Liscannorem ubírala křepkým krokem k lesu mužná postava. Lambard z domu Zivrilova, manžel ctěné Wulpin, vdovy po Eodelu Zivrilovi. Kdyby měl nějaký přídomek, byl by nejspíš Lambardem Opovrhovaným. “Si nedělej srandu s tím lukem”, procedil Myšilov mezi svými několika zuby a hmátl po plášti a holi. Lambard se mu mezitím ztratil v mlze za domem Erinských. Klabzej na sebe vzal jen to nejnutnější (tedy v podstatě svazek amuletů, plášť a toulec, jinak spal oblečen) a svůj věrný Gleriášův luk. Když ve spěchu vyrážel ze dveří, vyprovázelo ho rozhořčené chrochtání probuzených vepřů a bachyní.
Na Lambardovu stopu narazil pár metrů před prvními stromy lesa. Ačkoliv Myšilov neměl ten les rád a několikrát o něm prohlašoval, že v něm sídlící duch jej nikdy nepřijme jako vítaného hosta, natožpak za svého pána, nemohl dovolit, aby Lambard bezuzdně pytlačil, kde se mu zlíbí. S klením přeskočil pár výmolů a peprnou nadávku adresoval těm, kteří okraj lesa důkladně vyčistili od palivového dříví, neberouce přitom ohledy na živé stromy, o čemž svědčilo množství olámaných pahýlů. Sledoval křepce rázujícího Lambarda do hloubi lesa. Nechtěl ho ztratit. Po nějaké době se nalevo v mlžných chuchvalcích počaly rýsovat obrysy rozpadlých budov, ale Myšilov o ně nejevil zájem. (Jako ví čtenář, věděl i Myšilov, že se musí jednat o rozvaliny Sarimova tajuplného Kouzelného domu, ale nic na světě, ani představa minimálně sedmi hromad zlata, které se dle pověstí ukrývaly ve sklepě - pokud je Rion neodvezla pohnutého roku 1040 na Asker - jej nemohlo přinutit, aby vstoupil do zdí, které viděly Sarimovy rituály, zrození Synka a snad i vznik Skrekhova kultu). Namísto toho proběhl přikrčen mladou smrčinou a zalehl v ostružiní. Lambard se s podivným svitem v očích rozhlížel lesem a druid neměl zájem, aby na něj přišel dřív, než jej bude moci odhalit jako pytláka. Lambard našlapoval křepce a svižně mechem a od úst mu do ranní mlhy vystupovaly obláčky páry. Viditelnost nebyla valná a les byl dosud tichý a nehybný. Lambardovi se i pod jeho lněným oděvem rýsovaly vypracované svaly, díky nimž si jej dobrodruzi dobírali. Mnozí z nich mu jeho mužnou sílu záviděli, ale tahle síla byla u manžela Wulpin jakási jalová. Lambard nebyl dobrodruh. Už byli skoro půldruhé míle hluboko v lese, když tu Myšilovovi došla trpělivost a začala mu být zima k nepřekousnutí. Bylo mu už jedno, jestli jej Lambard uvidí, proplazil se hložím a dofuněl k Lambardovi přikrčenému blíže starého, ohromného vývratu. Lovec jej ale jen zarazil gestem ruky a naznačil, aby byl tiše. V mlze byly vidět laně, pomalu jdoucí lesem. Lambard je zjevně neměl v úmyslu lovit, jen je zaníceně pozoroval. Myšilov si v duchu pomyslel, že má za souseda pořádného úchyla, a zalitoval, že opustil teplo svých zapařených ovčích dek. Otevřel hubu k pořádnému zanadávání, vzpřímil se a ukročil stranou. Náhle pod nohou přestal cítit pevnou zem. To, co se tím spustilo, bude předmětem delšího vyprávění.
“No a co se teda přihodilo, když jsi zjistil, že náš Lambard je tak trochu magor? Já si furt říkám, že najít kosti v lese zase není nic tak zvláštního. Jeremy, dej mi raděj kořalu, to studený pivo mi po ránu tahá zuby z dásní. A ty, druide, nedělej tajemnýho, když už si to nakous, tak vyprávěj”. “Tady je ta kořka, Nebuči, ale nevymlouvej se na zuby, beztak ti jich už moc nezbejvá”. “Hele, já jenom říkám, že ty kosti jsou lidský, viděl jsem i lebku. Když jsem zapad do toho starýho vejvratu, tak jsem si nejdřív myslel, že tam zdechlo nějaký zvíře, poněvadž jsem viděl ohromný žebra, ale jsou to koňský kosti smíchaný s lidskejma. Postroj, třmeny, sedlový brašny a tak. Nechal jsem to zatím tak a Lambarda poslal domů, nedělal mi naštěstí problémy. Ty věci jsou už ale rozpadlý, musí to bejt už hodně zim, co to tam je. Celý to bylo, říkám vám to ještě jednou, ve vejvratu, a bylo to pod vrstvou hlíny a jehličí. Kdoví, jestli to nebyl nějakej nebožák, co se připlet do cesty tomu, jak se mu říkalo... Jozlinovi, skřetovi, co tam bydlel s rodinou”. “Tak na co čekáme?”, ozval se Darlen Moorhed, do té doby mlčící. “Jdeme tam, doufám, že si pamatuješ, kde to bylo, Myšilove?”. “Ďasi vědí, celej tenhle les je jako chrchel na louži. Raděj se v něm nešťourat”. Dopili a vyrazili. Představa, že se jim kousek od vesnice, za jejich humny, dělo něco, při čem přišel o život jezdec, jim vrtala hlavou. Těm méně zkušeným též naháněla husí kůži. Jmenovitě se jednalo o tyto pány: v Nurnu studovaného čaroděje Allena Moskyta, šestnáctiletého prvorozeného syna slavného Krochty, pro své půvaby obdivovanou zlodějku Wiki, potulného kejklíře Lagrana Paskala, původem zřejmě z Lybbsteru, a hobitího kouzelníka Krubroka Krouka. Z těch zkušenějších, bez husí kůže, by bylo na místě jmenovat druida Myšilova, barbarského válečníka Hareze, který se nedávno opět objevil v Liscannoru, zkušeného chodce Darlena Moorheda, hobitího válčníka Nebuče Kanimůru a především mága Riena Gwardita.
“Zlomený žebra”. Druid seděl mezi rozhrnutými haluzemi a vrstvami jehličí a probíral se začernalými lidskými kostmi. “Za života, ne až po smrti. To se pozná. Teda druidi to poznaj. Ty zkušený”, poznamenal Myšilov. Nebuč Kanimůra vytáhl z úst smrkovou větvičku, kterou používal jako párátko, a utrousil: “To pozná každej, raděj řekni, jestli je něco v těch brašnách. Nebo mě tam pusť, zjistím to”. “Hele, vopatrně, vopatrně, poslední, co můžu potřebovat, je, aby sem do vejvratu naskákali všichni a zničili veškerý stopy. Tohle je důležitý, dá se z toho zjistit, co se tady přihodilo. Takže... ééé... Zlomený žebra. U člověka. Byl to chlap, to poznám podle tvaru pánve. Ženský maj jinou pánev totiž. Byl dospělej, podle dýlky kostí takovej sáh sedumdesát, pětasedumdesát. Ha, tahle kost je taky lomená zaživa, leda bych se mejlil, a já se teda nemejlim. Koňská, levá zadní noha, to je vidět. Lidský kosti ležej vespod, je to sice různě promíchaný a zasypaný a asi tady taky nadělala paseku lesní zvěř, ale lidský kosti ležej dycky pod koňskejma. Kůň ležel na levym boku...”. “Hele, tak co bude s tim prohledáváním? Musel u sebe něco mít. Támhle vidim něco jako měchy”. “...a chlap pod nim. Kůň měl zlomenou nohu a chlapa rozleh. Jasná zpráva. A tuhleta kost... Cože? Jo, měchy tady jsou, no. Úplně napadrť. Tady máte tornu, už se to ale sype, je to celý shnilý a prožraný, mám pocit, že si v tom udělalo něco pelech. Chytej, Gwardite”. “Dávej pozor, Myšilove, trousí se ti z toho něco”. “Tyhle zbytky budou drátěný brnění, ale kroužky už jsou taky napadrť, nedrží to při sobě. Hele, meč!”. “Podej mi tu tornu a polez ven, jsi od toho jak čuně. Tu rezavost zahoď, dyť je to k ničemu”. “Železo”, utrousil pohrdavě druid a opustil za pomoci Hareze s Darlenem vývrat.
Tornu prohledali v hostinci a nalezli: svazek rezavých klíčů, odlomený kus kamene s vytesanými runami a hlavně voskem zapečetěný tubus na dokumenty. Ten mohl skrývat klíč k záhadě. Nejdříve pečlivě obkreslili pečeť, na které se skvělo loukoťové kolo, pak rozbalili obsah. Pergamen vytažený z tubusu spatřil opět po mnoha letech světlo. Byl zprohýbaný, vlivem vlhkosti celý rozmazaný a měl tendenci se při sebemenším dotyku trhat, ale přečíst se dal bez větších problémů. Ujal se toho Myšilov, nálezce.

Ctěný Čmelichu!
Posílám ti klíč, který se mi řízením štěstěny dostal do rukou. Je naděje, že se v dohledné době dostaneme skrze bránu. Klíč zasluhuje naši pozornost. Prozkoumal jsem jej opatrně a tobě radím to samé. Zjisti, je-li brána tou pravou. Posílám ti také pět tisíc zlatých pro dokončení nutných prací. Při Sutemorovi, půjde-li všechno dobře a Unglorský spisek má pravdu, zakrátko budeme mít nejen peníze, ale i vše, oč požádáme, a všechny ty roky v Nurnu se nám bohatě vyplatí. Než použiješ klíč, dej mi včas vědět. Dávej ale pozor, klíč opravdu přitahuje a dějí se divné věci. Měj se tedy na pozoru a ať se ti daří.
Buď zdráv
Jolituren

Dosti zmatená zpráva, z níž ale mimo jiné vyplývalo, že se v lese válí ještě pět tisíc zlatých. “Jaktože u sebe neměl žádný prachy? Necestoval přece bez měďáku, kruci”, rozčiloval se starý hamižník Rien. “Říkal jsem to. Těch pět tisíc jsme tam museli nechat, Myšilove, vyraž tam, něco jsi přehlídnul”. Myšilov, ač odmítal z principu už od malička příkazy cizích lidí, zastával stejný názor, a tak se po jeho asi půlhodinovém snažení ve vývratu objevily sedlové brašny, ve kterých byl pytlík z dobře promaštěné kůže, který odolal zubu času a ukrýval v sobě podle zběžného odhadu něco kolem pěti tisíc zlatých ve špercích. Dobrodruhům se na tvářích rozlil šťastný úsměv.
Rien Gwardit převracel v ruce lístek s nakreslenou pečetí. Někoho napadlo, aby ji, dříve než ji rozlomí a rozdrobí, pečlivě obkreslili, a nyní to byl spolu se jménem nějakého chlapa Čmelicha jediný článek, jenž je spojoval s původem tajemného jezdce, který svou jízdu skončil před mnoha lety v Liscannorském lese. Moorhed pak převracel svazek klíčů a už podesáté se hádal s Lagranem Paskalem, který z nich je ten pravý, co na něm tomu Čmelichovi tak záleželo. Všechny ale byly rezavé až hanba a bozi vědí, jestli by s nimi ještě bylo lze něco odemknout. Nakonec se ti dva shodli, že muselo jít o ten největší klíč na svazku, obří primitivní práci s dvěma zuby. Myšilova zajímalo, co na něm mohl odesílatel onoho listu tak podrobně zkoumat.
* * *
Dovolím si malou odbočku: zhruba v té době se jistý mallikornský šlechtic rozhodl uspořádat menší kratochvíli pro obveselení své i svého znuděného hrádku a dal poslat do města Isselu pro zdejší vyhlášenou hereckou společnost. Dal jim slíbit nemalý obnos spojený s kompenzací nákladů cesty odměnou za týdenní pobyt a předvedené umění. Kdyby byl tehdy věděl, čeho se dočká, a že v konečném důsledku a souhrou náhod přijde o život jeho jediný syn, nejspíš by si to rozmyslel. Ačkoliv je možné, že se tím, co se nakonec přihodilo, vyhnul ještě horším následkům. Neboť konečných důsledků nedohlédne ani ten, kdo tvoří osud. A možná, že právě ten ze všech nejméně.
* * *
Krámek s mapami v nurnském Starém přístavu měl v těch dobách časy hojnosti. Plavci, kteří z nurnského královského přístavu mířili do celého světa, vždy potřebovali nějaké podrobnosti o mělčinách, útesech a pobřežích, popřípadě o kanibalech, kteří na ně netrpělivě čekali a zboží, které jim námořníci přivezli, byli hotovi ihned směnit za pobyt ve vařící olejové lázni. I vnitrozemských map se tady nemálo našlo a nutno dodat, že byly i mnohem přesnější než ty mořské. Výhodou námořních map nicméně bylo, že plavil-li se někdo podle mapy nakreslené kartografem s přebujelou fantazií a vřelým vztahem k domácímu krbu a dostal-li se do opravdu velkých nesnází, měl málokdy ještě příležitost navštívit obchod s mapami a uplatnit u vydavatele svoji stížnost. Do obchodu toho dne nevešli námořníci, ale Rien s Krubrokem.
O pár hodin později už tito dva byli zpátky v Liscannoru. “Erb s kolem by měl patřit mallikornským venkovským pánům”, oznámil Rien Gwardit. “Pán ze Sovího hradu, abych byl konkrétní”. “Stará mallikornská šlechta”, dodal Krubrok. “Venkovani. Bylo by dobře tam zajet a poptat se”. “Co nám z toho kápne?”, položil zásadní otázku Darlen Moorhed. “Pomalu, to nemusí bejt hned vidět, ten efekt”, řekl Myšilov. “Zatím se tam můžeme jet podívat, poptat se. Beztak je jaro a my nemáme co dělat”. O slovo se přihlásil mladý Allen Moskyt s návrhem, aby to nahlásili veliteli králových špehů Kwennu Kallestemu a zeptali se jej na názor. Moskytovi byli vždycky taková uvědomělá rodina. “No dobrá, to bychom nakonec také mohli”, pokýval hlavou Rien. Trindindolský mág dále navrhl, aby si všichni připravili vybavení na výpravu a zvolili vůdce. Zatím to nemělo valného významu, neboť cíl cesty byl zcela nejasný, ale protože pořádek musí být, usedli všichni výše jmenovaní a po krátkém hlasování se vůdcem výpravy stal na vlně popularity se vezoucí rozcuchaný a nemytý druid Klabzej Myšilov. Dále bylo rozhodnuto navštívit knihovnu ohledně ‘Unglorského spisku’, dále univerzitu a alchymistický cech.
V areálu magické univerzity bylo s Rienem a Krubrokem nakládáno poměrně málo vlídně, přestože tu oba dva studovali, ale prošli alespoň zdejší knihovnu, kde se dočetli, že Sutemor, jenž zahynul roku 1015 rukou Nurnské družiny, se zabýval především alchymií a hledáním nesmrtelnosti. Nic s názvem Unglorský spisek ovšem k dispozici nebylo. Místní kvestor, který zaslechl jejich vyptávání, se ale na oba pátrače podíval značně podezřívavě. Rien ani Krubrok tomu nevěnovali pozornost.
V alchymistickém cechu uspěli více. Jména Jolituren a Čmelich nalezli mezi posluchači pokročilých arkánů v ročníku 1025. Unglorský spisek, správně jmenovaný Tharugl eth Unglor, byl také v katalogu knihovny, ale knihovník jim s lítostí oznámil, že tento byl před třemi roky ukraden. V podezření byl tenkrát někdo ze čtveřice studentů, ale nic se nepodařilo prokázat a spis už není. Rien si poznamenal jména studentů, na nichž nebylo nic zajímavého, Krubrok zabučel poděkování a vyšli znovu na ulici.
Ze setkání s Kwennem Kallestem pak už žádné další informace nevzešly. Jen Rien Gwardit tam zapomněl list adresovaný Čmelichovi, a tak se pro něj musel z Liscannoru s ostudou do pevnosti vrátit. Jinak bylo jasné, že jestli chtějí rozplést okolnosti celého případu, musí si to namířit do Mallikornu a zkusit najít pány ze Sovího hradu, respektive pisatele listu Joliturena.

Kapitola třetí - Dvě cesty na jih

Vydali se tedy na cestu. Všichni si vzali koně, kdo koně neměl, půjčil si nebo rovnou zakoupil. Zásob si nikdo mnoho nebral, protože se očekávalo, že celá společnost bude nocovat v hostincích, kde dostane i teplou stravu a alkohol. Tak putovali několik dní, až se dne třináctého travnu dostali po dobrých a udržovaných cestách gwendarronských k mallikornské hranici, tam, kde leží nejvyšší bod příbřežní zemské stezky v průsmyku uprostřed Černých vrchů. Byť výškou nebyly nějak vysoké, svojí mohutnou rozlehlostí a neprostupnou vegetací, bující v potemnělých údolích i na úbočích kopců, vzbuzovaly Černé vrchy u cestovatelů vždy obavy. Nurnští měli jako velká zbrojná skupina pro strach uděláno a nepředpokládali, že by nějací lapkové hodlali útočit na někoho jiného než na bohaté kupce, přesto však došlo blíže jedné z horských salaší k přepadu. Lítá řež nevynechala žádného z členů družiny a urputnost a systematičnost boje ukazovala, že útočníci jsou až podezřele dobře organizováni. Nicméně síla nurnských paží, jako i magie, znovu zvítězila. Několika útočníkům se podařilo prchnout a jazyk nebyl chycen žádný. Žel bohům, na bojišti zůstali, mimo několika ozbrojených nájezdníků, bez ducha i starší syn Krochty Moskyta, čaroděj Allen, a pouliční kouzelník Lagran Paskal. Všichni jejich smrti litovali a pomyšlení na to, jak Allenův skon oznamují jeho matce, bylo více než tíživé. Prohlídka mrtvol nepřátel nepřinesla žádné zajímavé skutečnosti, a tak se druzi sesedli, aby se poradili, co dělat dál. Nakonec rychle převážil názor, že je třeba vzdát úctu Moskytovic rodu tím, že bude Allenovo tělo se všemi poctami co nejdříve dopraveno do rodné vsi, aby jej rodina mohla řádně pochovat. Druzi se tedy vydali na smutnou pouť nazpět, aby ničím neohrožováni dorazili po čtyřech dnech do Liscannoru. Smutek, který tam přinesli, je asi zbytečné popisovat. Allenovi byl neprodleně vystrojen pohřeb. Hrobník Nebuč Kanimůra se zhostil svojí práce dobře. Allenův mladší bratr Gerllod spolu s matkou Attrien byli první, kdo na jeho rakev hodili hlínu. Attrienin novopečený manžel, nurnský obchodník Jon Tening, se pohřbu účastnil také. Nikdo nečekal, že bude družina tak brzo s takovým smutkem zpátky. Krátce po pohřbu odjela Attrien na pobřeží, kde se svým mužem postavili nový dům. Zůstala tam i s dospívajícím Gerllodem po zbytek léta, aby se pokusila zapomenout na žal. Jon Tening pak ale i nadále bydlel sám v Nurnu a za Attrien pouze dojížděl, když mu to obchod dovolil.
V Liscannoru se nicméně na cestu na jih nezapomnělo a družina, oslabená i o Wiki, kterou zřejmě celá událost natolik rozrušila, že raději zůstala doma, vyrazila opět devatenáctého travnu. Naopak družinu posílil veselý hobit Kutouš Králík, který se přihlásil na výpravu jako družinový kuchař. Cesta černovršskou stezkou již tentokrát proběhla bez problémů a po přenocování v horské útulně U berle pokračovali druzi dále mallikorským pohraničím, poklidným a v těch časech bez problémů prostupným. Sešli do nížiny a šestadvacátého dne měsíce travnu byli již ve městě Isselu.
Družinový kuchař Králík byl poslán obstarat zásoby a hned zmizel na tržišti mezi krámky. Zevlující dobrodruzi však za chvíli zahlédli Kutouše v jakési při s cizím hobitem. Když přišli blíž, dva hobiti se tam rvali jako divá zvěř a vzájemně si láli. Vůdce Klabzej zarazil družinu, dle obyčeje vedoucí koně městem za uzdu, a s pobavením k oběma přistoupil. Když si jej hobiti všimli, jak je zblízka upřeně pozoruje, pustili si vzájemně klopy vest a růžolící kudrnatý tlouštík Kutouš vzkřikl: “Chtěl mě okrást. Chytil jsem jeho ruku na svym měšci”. Druhý, taktéž růžolící kudrnáč trochu při těle, vypadal, že by nejraději vzal roha. “Kecy, to je lež jako věž”, odsekl. “Vymejšlí si”, dodal. “Já jsem Kutouš Králík”, nafoukl se hobit, “A jsem z dobré rodiny z Veselého kopečku a nic si nevymejšlim”. Začal si upravovat pomačkané oblečení. “Kardaš Pipril”, ošil se druhý hobit, “A jsem taky z nóbl rodiny, pche”. Bylo evidentní, že Pipril je zloděj, byť zřejmě ne úplně dobrý, a Klabzejovi nebylo proti mysli zaplnit díru po Wiki. “Kam máš namířeno? Nechtěl by ses se k nám přidat?”, vypálil na zlodějíčka Nebuč Kanimůra, který snad uměl číst vůdcovy myšlenky. “Ale jen když si ten chmaták bude dávat pozor na to, kam strká prsty”, odvětil povýšeně Králík, který už zřejmě získal povědomí, jak to v družině dobrodruhů chodí. Zloděj může prostě být i spojenec. Ale vocaď pocaď, jak se říká v dnešních časech. Pipril hned ožil, uctivě se Králíkovi klaněl a na jeho pokyn šel sehnat máslo a slepici. “A zééélí”, volal za ním ještě Králík a doufal, že tuhle posměšnou poznámku uslyší nějaký elf. Kutouš zřejmě dostal chuť na drůbež. Kdo ví, kde a jak to Kardaš sehnal, ale za chvíli byl s požadovaným zpět a bylo na něm vidět, že čeká pochvalu. Když tenhle výjev viděl vůdce Klabzej, dal Piprila Králíkovi na starost, řka, že je to jeho sluha a odteď za něj bude zodpovědný. Králík trochu protestoval, ale trochu ho to i těšilo. Touhle příhodou si zároveň i vysloužil funkci družinového zásobovače, která mu už zůstala.
Jeli všichni dále na jih a po dalších čtyřech dnech se dostali na odbočku oddělující se ze severojižní zemské stezky a vedoucí do zvlněných krajů východního Mallikornu. Na rozcestí tam stála formanská hospoda U smrtky. Tam přenocovali a kromě toho, že zde plánovali, jak se vlastně na Sovím hradě uvedou a co tam budou říkat, stojí za zmínku, že zde Nebuč Kanimůra za pomoci cinknutých karet obehrál Darlena Moorheda, nováčka Kutouše Králíka a Krubroka Krouka tak důkladně, že s ním od té doby nikdo nechtěl hrát. Krubrok tu prohrál celých deset tisíc zlatých! Bozi vědí, že o takové sumy hrát je nerozum.
Další putování vesnickou cestou necestou už bylo prosto všech zájezdních hostinců a druzi se museli spokojit s noclehem ve stájích bezejmenných venkovských putyk. Před polednem posledního dne měsíce travnu dorazili na dohled Sovího hrádku. Jednalo se spíše o velký dvorec, stojící na návrší za vsí. Jeho umístění na vršku nebylo zvoleno až tak z obranných důvodů, dvorec měl i v přízemí na všech stranách okna, ale spíše proto, aby odlišil svou nadřazenost a vyčleněnost z prosté vesnice. Klabzej Myšilov vzal do ruky bronzové klepadlo a zaklepal.
“Buďte nám vítáni”, uvítal Nurnské s rozpaženými pažemi v rukávech kožešinou obšitého kabátce burgmajstr, neboli správce. Dobrodruzi byli zmateni, neboť ihned po otevření brány se kolem nich sesypali sloužící a s vlídným úsměvem jim odebrali zavazadla a koně, o které bylo ihned postaráno, a bez řečí jim nabídli občerstvení a vodu, jak se činí váženým hostům po namáhavé cestě. “Nečekali jsme vás až tak brzy, nuž ale co, tím jen lépe. Povozy nemáte?”, podivil se správce. “Inu, jistě se tak cestuje lépe, ale co kulisy? Ale kostýmy máte výborné”, uznale prohlásil při pohledu na Myšilova a Riena. Pojďte, ubytuji vás, a pak budete představeni panstvu. A že ve vaší společnosti nejsou žádné ženy? Á, pravda, já vlastně slyšel, že i ženské role jsou většinou zastávány muži. Inu, umění. Máte už nějaký ten kus připravený, nebo si můžeme říci, co bychom rádi? Přiznám se, že já jsem spíše pro nějakou taškařici než pro drama”. Klabzej se pomalu začínal rozkoukávat. “Ééé... no, měla by to být taková spíše...”, nemoha se vyžvejknout, přišel mu na pomoc Nebuč: “Fraška!”. “Jo, tak nějak, na to jsme experti”, dodal Krubrok Krouk a ušklíbl se. Zdálo se, že šťastná náhoda přivedla Nurnským do rukou vítanou záminku, jak se vloudit do domu pána ze Sovího hrádku. Dost možná, že budou mít příležitost tu promluvit s Joliturenem a bude tak snazší pátrat po spojitosti tohohle místa s Čmelichem a dalšími věcmi, o které jim šlo.
Ubytováni byli v přízemí, v křídle, kde bydleli sloužící, ale místnost byla prostorná a postele čisté. Nurnští se krátce pobavili o tom, že příležitost chytí za pačesy a budou se vydávat za hereckou společnost, kterou zde zjevně očekávají. Představení nějak odehrají, na jeho vymýšlení budou mít ještě čas odpoledne. Zároveň s tím se pokusí něco zjistit a najít Joliturena. První ale bylo setkání s hradním pánem Selvenem Bradkou. Ten je přijal v prostorné přijímací místnosti s čistě bílým omítnutím, které se tak akorát hodilo k venkovské šlechtě. Pán tvrze, po jeho boku jeho žena a syn Hužvar, a kolem nich bylo málo početné služebnictvo, a dále rozloženo pár překrásných loveckých psů. “Inu, rádi vás tu vítáme. Vaše herecká společnost má už své jméno, a nejen v Isselu, to si nemyslete, až sem k nám dolehl váš věhlas. Slyšel jsem, že máte v plánu na dnešek uctít nás nějakou komedií. To jsem rád. Byl bych rád, aby to druhé představení bylo asi tak pozítří, nebo o den později. Nebojte, postaráno o vás bude dobře, také zaplaceno dostanete podle dohody. Ty dva dny buďte mými váženými hosty, budeme jen rádi, když nám tu někdo z města protrhne tu trochu nudnou venkovskou atmosféru”. Pán domu mluvil vznešeně a cizími slovy se snažil budit dojem světáckosti. Jeho syn Hužvar na Nurnské poulil oči, vypadal, že se mu divoká společnost líbí. “Což to, my rádi budeme, velectěný pane”, opáčil Myšilov. “Rádi s váma zapředeme hovor, se všema... I s Joliturenem”, vypálil hned od začátku ostrou munici. Pán Selven udiveně pohlédl na svoji choť a nechápavě odvětil: “Můj otec Jolituren je ale již léta na pravdě boží, to já jsem pro vás poslal. Nechápu, jak se to mohlo poplést. I ve zvacím listu jsem přece podepsán já”. Zavrtěl nechápavě hlavou. “Zvláštní, kdo to mohl poplést. Sluha, který tam za vámi byl, je úplně spolehlivý. Nikdy se v mých službách neopil”. Ještě jednou zakroutil hlavou. “No nic, nechme mého otce odpočívat v hrobě a mysleme raději na dnešní večer. Po představení bude následovat hostina. Slyšel jsem, že nemáte žádných kulis, ale to zřejmě nevadí. Kus odehrajete na nádvoří, zády k domu sloužících a kuchyni. Podél zdi paláce budou sesle s obecenstvem a z ochozu v prvním patře bude hru sledovat panstvo s přáteli”. V žertu Nurnským pohrozil prstem. “Hleďte se snažit! Sezval jsem dobrou společnost z celého okolí”.
Nurnští se zase sešli ve svém kumbálu a byl vytýčen nový úkol: zjistit toho co nejvíc o nebožtíku Joliturenovi. Kde jsou nějaké věci po něm, s kým se tu na hradě za života přátelil a tak podobně. Následně se šli podívat Nebuč a Darlen do stáje za štolbou a vozkou, Krubrok a Rien do kuchyně za kuchařem a Myšilov s Harezem za služebnými děvečkami, aby zapředli hovor a něco zjistili. Podařilo se jim jen s námahou vykoumat, že Jolituren byl starý podivín, který se víc než o lidi zajímal o alchymii, pokusy a staré knihy. Panství už dávno za jeho života spravoval Selven. Když Joliturenovi ještě zdraví trochu sloužilo, tak prý hodně cestoval, naposledy byl dokonce pár let až v dalekém Nurnu! Ale že zemřel v zimě před několika lety na horkou nemoc a že od té doby po něm sice všichni teskní, ale zase na druhou stranu že už nejsou ty propálené ubrusy od všelijakých pokusů a že ty fleky na košilích od chemikálií stejně nešly vyprat. S ještě větším úsilím se Nurnským podařilo vyzjistit, že Jolituren měl hodně rád malého Hužvara, který ho dětsky obdivoval. Nejzajímavějším zjištěním bylo, že Joliturenova laboratoř byla po jeho smrti uzavřena a nikdo tam nechodí. Polohu laboratoře se Nurnským podařilo určit jen přibližně, ale i to byl úspěch. Už bylo od čeho se odrazit. Dalším úspěchem bylo, že Myšilova napadlo ten největší z klíčů z vývratu vyzkoušet na hradní bránu – a pasoval přesně. Tajemný jezdec přijel tedy opravdu rovnou odtud. Zároveň s tím bylo možno říct, že tento klíč nebyl tím, o který se jednalo v listě. Teď Nurnské čekal další úkol, nastudovat hru. Měli na to asi dvě hodiny a hlavní slovo v tom měl nováček Pipril. Ten vypadal, jakoby už s účinkováním v nějakém spolku měl své zkušenosti.

První mezihra – Nurnská herecká společnost

Osoby a obsazení:

Romelo, tragický milenec: Kardaš Pipril
Žůlije, tragická milenka: Kardaš Pipril
Ohnivý démon, otec Žůlijin: Rien Gwardit
Lesní démon, otec Romelův: Klabzej Myšilov
Ledový démon, do počtu: Krubrok Krouk
Přítel Romelův: Nebuč Kanimůra
V dalších rolích: Harez, Darlen Moorhed
Zvláštní efekty (chrápání ze zákulisí): Kutouš Králík

Podstatou této tragikomedie byla neomezená improvizace, jak je vidět z generální zkoušky:

Kardaš (křepčící): ona miluje jeho, on miluje jí, oba jsou krásní. A budu je hrát já.
Darlen: Ty budeš hrát ženskou a chlapa najednou?
Kardaš: Já budu šizofrenní osoba.
Klabzej (mne si vousy): Já budu lesní démon, jdu pro chvojí do lesa. (odchází)
Kardaš: A Rien bude ohnivej démon a Krubrok ledovej.
Krubrok (otráveně): Já démona nehraju.
Rien (ke Krubrokovi): Budeš metat kroupy někomu pod nohy.
Krubrok: Kardašovi?
Rien: Jo.
Krubrok (vesele): Tak jo.
Darlen: A já abych někomu v hledišti vsugeroval myšlenku, že je to dost dobrý představení.
Harez: To bude potřeba.
Kardaš: Jasně, všechno bude vsugerovaný.
Rien (zasněně): Vsugeruju jim kulisy, rozkvetlou louku...
Kardaš (skáče mu do řeči): Budeš s náma hrát únos ženský a pak všichni umřou.
Nebuč (se smíchem): Von bude hrát všechny postavy, to bude ta největší komedie.
Klabzej (polohlasem, vrací se s narvaným chvojím): Já ho zabiju ještě než to začne.

Panstvo ani nedutalo, když se na nádvoří zleva vyřinul zdánlivě odnikud oblak dýmu a zprava zaplálo jasné světlo. Dveře od hradní kuchyně, kde byli v improvizovaném zákulisí namačkáni herci, se s tajuplným skřípotem pootevřely. Vykoukla hlava principálova. Židle i ochoz byly plné lidí a očekávání. Všichni hleděli upřeně na Kardaše, který měl jednu polovinu obličeje zmalovanou jako flundra, na druhé měl nalepenou koudel jako vousy a huňaté obočí. K obecenstvu se točil vždy tou polovinou, kterou právě představoval. Vyskočil na nádvoří a zadeklamoval pár úvodních vět. Za ním se na improvizované jeviště vyšourali další herci.
“Můj otec, ohnivý démon”, zaštkal Kardaš, snaže se nevidět zlověstné pohledy, jež na něj zpod nánosu chvojí vrhal lesní démon Myšilov, “Mi nechce dopřáti mojí lásky”. Zakoulel očima. “Ach”, dodal. Otočil se do role Romela a opět zabědoval, tentokrát hlubokým hlasem. Po nějaké chvíli se do konverzace zapojili sami démoni a ostatní osoby. Nenechali se rozhodit tím, že Kutouš Králík z Veselého kopečku usnul krátce před začátkem představení, protože si dával ‘ještě na kuráž’. Sfouknou to bez něj. V hloučku démonů mezitím došlo k první z řady rozepří, které nakonec tento ‘kus’ charakterizovaly. Ohnivý démon začal metat sloupy ohně a vznesl se do výše. Hlediště vykřiklo v obavách o hradní krovy a také v úžasu nad triky komediantů. Kardaš se mezitím s ledovým démonem Krubrokem, který zatím jen tak lelkoval, snažil zapříst dialog. Krubrok se nemohl rozhodnout, zda bude na straně Romela, kterého nyní Pipril představoval, nebo zda se dá k lesnímu démonovi Klabzejovi, který se do něj navážel z druhé strany. Nápovědu mu podal levitující Rien: “Kroupu”, zasyčel shůry a vzápětí už Kardaš křepčil za zvuků hrudek ledu, bičujících dlažbu pod jeho nohama. Hlediště, dříve poněkud zaskočené podivnými a nevysvětlitelnými kousky ohnivého démona, přijalo tento výstup s ulehčeným potleskem.
Na jeviště vstoupil Kanimůra, jenž byl mezitím na jedné z pravidelných občerstvovacích přestávek, které si jednotliví aktéři hry vybírali, kdy jim zrovna napadlo. A vykročil, spíše se vrhnul ke Kardašově mužské polovině, bodře hlahole: “Buď pozdraven, šlechetný zachrrrr... ehm, hm”. “Šéfe”, napověděl Darlen. “Šlechetný šéfe”, zazdil to Nebuč. Hlediště řičelo smíchy. Hra měla sice svá hluchá místa, ale triky a akční scény stály za to. Horší byly ty konverzační mezihry. Vypadalo to, že každý mluví o něčem jiném, navíc buď moc potichu, nebo naopak hrozně nahlas.
Po nějaké chvíli začal o diskutující hlouček jevit zájem stále bezprizorní lesní démon. Klabzej chvíli obcházel kolem a pak se vmáčknul mezi Hareze a Nebuče. Chvíli se zdálo, že o něčem uvažuje. “Žereš maso?”, houkl nakonec na Kardaše. “Já?”, zeptal se zmateně hobit a rozhlédl se po trojici bijců. Ti společně zavrtěli hlavami. “Já ne, nikdy, jak bych mohl?”, začal démona ujišťovat o svojí duchovní čistotě. “A stromy jsi sázel?”. “Jasně, sázel”, horlivě přitakal Pipril, když mu to ostatní odkývali. “Tak jo, jdu to toho s tebou”. Tím ovšem zcela obrátil kabát, a tak se zdálo, že hra skončí šťastně. Ovšem stále tu byl Rien Gwardit, který je se zájmem pozoroval coby létající ohnivý démon. Vzápětí už kolem spiklenců Piprila, Klabzeje, Hareze, Nebuče a Moorheda zahučely plameny. Rozpoutala se bitka, v níž nebylo vždy úplně jasné, kdo je na čí straně. Klabzej Myšilov si upravil chvojí omotané kolem pasu a s vyčítavým výkřikem: “Žereš maso!” se vrhl na ohnivého démona, naoko prchajícího před dvojicí Harez - Darlen. Hole démonů se s rachotem hodným bytelnějších zbraní srazily. “Chcípneš”, zaburácel v odpověď Rien a vychrchlal plameny a čoud. Postupně se teatrálně k zemi skácel Krubrok Krouk a Harez v nestřeženém okamžiku utekl do kuchyně. Utlučeného ledového démona Krubroka to na zemi za chvíli přestalo bavit, a tak zamumlal zaklínadlo a objevil se v kuchyni. Harez si tam přiťukával korbelem se z bitvy tradičně dezertujícím Nebučem Kanimůrou a nevypadal, že by se chtěl zhostit svojí role hlavního zachránce Piprilovy zmalovanější poloviny. Kutouš Králík stále sladce chrápal, natažen na stole. Nějaký dobrák z čeládky jej alespoň přikryl ubrusem. Venku zatím lesní démon, zaskakující za Hareze, utloukl Riena, který se s přesvědčivým zachroptěním svezl k zemi a magicky uhasil ohně.
Hra končila. Nebylo sice jasné, jestli Romelo tu krvavou bitku přežil nebo jestli bude Žůlije obětována lesu, ale vzhledem k tomu, že se mrtvoly herců začínaly zvedat a trousit směrem ke kuchyni, tušíce tam připravené holby piva, bylo nutno zařídit konec. Kardaš vyskočil jak natažený na péro a několika rádoby obratnými veselými frázemi představení zakončil. Aplaus byl. Všichni tleskali spíš z úcty k hostiteli, ale tleskali. Po představení následovala hostina panstva. Nurnští se slezli na cimře a kuli pikle.

Kapitola čtvrtá –Joliturenův odkaz

Vzhledem k tomu, že družina trpěla absencí zkušených zlodějů a opilému nováčkovi Piprilovi nikdo důležitý úkol svěřit nechtěl, vydal se na průzkum hradních komnat Klabzej Myšilov. Proplížil se ztemnělými chodbami, přičemž poslouchal za dveřmi. Kde se ozývalo chrápání, tam se nepouštěl, ale jinak zkoušel kliky a nahlížel do temných zákoutí. Mnoho mu v tom pomáhal jeho zrak. To, že měl oči jakoby potažené nějakým zánětem, mu ve skutečnosti umožňovalo vidět i tehdy, kdy na obyčejného smrtelníka bylo už příliš tma. Stačil mu jen nepatrný odlesk světla, aby alespoň trochu viděl. Nakonec dorazil ke dveřím, za nimiž tušil cíl svojí cesty. Masivní, železem pobité dveře, u kterých bylo vidět, že takřka nejsou používané. Snad jen na zámku pár čerstvých škrábanců. Kouzlem se ocitl za nimi a rozsvítil lucernu. Místnost byla plná zaprášeného haraburdí. Nepřehlédnutelné alchymistické náčiní, křivule i destilační souprava, mezi tím stohy odrbaných knih a pergamenů. Pozůstalost po dědovi Joliturenovi. Na zemi stála truhla. Byla opásána železem. Zámky seděly nekompromisně ve svých uloženích. Nehlučné otevření bez pomoci čar nepřicházelo v úvahu, stejně jako možnost, že by truhlu dostal z místnosti ven. Náhle ho napadla spásná myšlenka a vyndal svazek klíčů od mrtvého jezdce z Liscannorského lesa. Hned první z menších klíčů seděl zcela přesně. V zámku cvaklo, pak ještě jednou a víko šlo lehce nadzvednout. Myšilovovi se rozlil na tváři samolibý a vítězný úsměv. Začal se probírat obsahem a cpát si do velkých kapes svého mantlu vše, co mu připadalo zajímavé.
“A víc jsi toho nevzal?”, řekl trochu zklamaně Králík. “Ne, to nemělo cenu, zbytek se nás netýkal, byly to různý alchymistický návody a tak. Tohle je důležitý. Deník toho Joliturena a dopis”. “Tak honem, už to přečti”, vyzval Myšilova netrpělivý Harez. Myšilov rozložil tuhý list složeného dopisu a dal se do čtení.

Joli, příteli,
Dva roky jsem zkoumal, dva roky nevěřil. Teď vím. Jisto jest, že část Dybh-endalského klíče je v mých rukou. Štěstí či náhoda, což? Je zhruba třetinou či čtvrtinou celku. Vrátil jsem se ve studiích zpět k Sutemorově ´tharugl eth unglor´. Nacházím stále další zajímavé skutečnosti. Kraj, v němž jsem se usadil, má zvláštní ráz. Rozkládá se na jižním okraji Gorganského království, blíže Medby. Nikomu o tomto kraji ani o klíči však ni slova neprozraď, neb, a teď se podrž, je tu i Brána. Vskutku, klíč si ji zjevně našel. Nezbývá než čekat, až bude klíč kompletní. Či jej snad hledat? Věřímť již, že se nám vše podaří. Zbývá vystříhat se nástrah, z nichž Kormulan je, dle Sutemora, nejnebezpečnější, a sehnat peníze na dokončení příprav. Snad ty bys v tom mohl pomoci.
Čmelich

V místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Teď měli jistotu, že jsou na správné stopě. S rozechvěním otevřeli další písemnost, útlý sešitek v černých deskách. Byly to jakési deníkové zápisky. Po popisu různých banalit a záznamů z alchymistických pokusů na poslední straně stálo:

Je konec. Služebník, kterému jsem nejvíc věřil, starý Vajčin Půlpalec, zmizel cestou na sever, do Gorganu. S klíčem, s penězi. Čmelichovi jsem poslal list. Nevěří mi. Zapřísáhl jsem ho, že jsem mu klíč poslal, ale nevěří mi. Viní mne, že se chci vstupu do brány zmocnit sám. Jaký je hlupák! Nevím, co mám dělat. Úsilí, které jsme věnovali studiu Unglorského dokumentu přišlo vniveč. Rád bych se za ním vydal sám a vše vyřešil osobně. Na jaře. Snad se mi podaří najít Vajčina a vše získat zpět.

“Vajčin Půlpalec”, řekl Rien. “Tak se zdá, že ta mrtvola z lesa má jméno. A další indicie je ten Unglorský spisek. A ten posel jel zjevně do Gorganu, tam se taky podíváme”. “A co ten Kormulan?”, zeptal se Nebuč, ale vtom se hrozně rychle stalo něco jiného. Klabzej vyskočil ze židle, popadl svou hůl a hnal se k oknu. “Špeh!”, zaječel. “Za oknem se někdo schovává!”. Rozrazil okno a vyskočil ven. Jejich místnost byla v přízemí, a tak ten, kdo chtěl nahlédnout do jejich okna, nemusel ani stoupat na špičky. Myšilov jej zahlédl, jak mizí za rohem dvorce. Poháněn magicky, vyrazil bleskem za ním. Po dalších dvaceti sázích už jej měl před sebou. Pozvedl v běhu svoji hůl a udeřil špeha jejím okovaným koncem, mezi družiníky známým jako razítko. Běžící muž se složil bez hlesu na zem a vyryl bezvládným tělem do mokré půdy rýhu. Myšilov si jej pohrdlivě změřil a pak jej obrátil, aby mu viděl do tváře. Byl to až příliš zvědavý Hužvar, syn a dědic pána ze Sovího hrádku. “Sakra”, zaklel překvapeně Klabzej, “To nám tak ještě scházelo”. Popadl mrtvé tělo, z jehož rozražené hlavy crčela krev, naložil si je na hřbet, rozhlédl se, aby se ujistil, že jej nikdo neviděl, a pak došel až pod okno Nurnských. Tam ostatní zpravil o stavu věcí. Nurnští se poradili a byli zajedno, že Hužvar asi neměl nic moc společného s alchymií, Čmelichem, klíči a podobně. Rozhodně se od toho kluka nedaly čekat nějaké nekalé úmysly. V době napsání listu Čmelichovi mu ostatně nemohlo být víc než osm let. Prostě byl jen zvědavý a mladicky nerozvážný. A teď byl navíc mrtvý, což nejenže znemožňovalo se jej na cokoli zeptat, ale i to značně komplikovalo jejich další působení na Sovím hrádku. Nurnským bylo jasné, že na panství už zůstat nemůžou. Smečka loveckých psů, které hradní pán choval, by nepochybně identifikovala pach toho, kdo se motal v noci kolem kaluže krve pod zdí tvrze, a jakékoli výmluvy by mohly být zbytečné. Bylo tedy rozhodnuto schovat Hužvarovo tělo do blízkého lesa tak, aby ráno zmizení komediantů a syna hradního pána nebylo dáváno hned do souvislosti s nejhorším zločinem, a případní pronásledovatelé vyrazili po jejich stopě co nejpozději. Následně se všichni sbalili a ještě dlouho před úsvitem vyrazili na cestu. Museli pěšky a navíc oknem, protože koně se jim ze stájí nechtělo vyvádět, aby nevzbudili pozornost. Úsvit je zastihl na cestě a vůdce rozhodl pro odpočinek po náročném dni a noci v lesíku u cesty. Byli o něco chudší, ale i o zkušenost a informace bohatší.

Když ztěžknou oči
Klabzej Myšilov

Když ztěžknou oči, spánkem se mi klíží
a kněžka noci do kraje se vplíží
by rozehrála dobu svojí vlády
já poklimbávám, k ohni stočen zády
Však přesto okem supa bedlivým
hlídám všechny kradmé pohyby
a šelesty a podezřelé okolnosti
jež mohly by být nepřátelskou troufalostí
mé spící druhy snadno oddělat
Dnes na stráži, jak předtím mnohokrát
když padl los a určil moji vartu
já vsadil všechno na tu samou kartu
že této noci nic se nestane
a úklady se skončí nezdarem
Pak není divu, když se někdo plouhá
ať mrzký vrah, či blbosti své slouha
a ruší v spánku moje věrné druhy
že zanedlouho bude nejspíš tuhý
v tom není třeba nic si namlouvat
Tak radím všem, ať nechají nás spát
a Nurnským druhům obloukem se vyhnou
i sebevrazi, co snad k smrti tíhnou
ať raděj plaší jiných ležení
neb v těchto klidných místech, zdá se mi
mohou se stát věci nemilé
tak jistý Hužvar zemřel omylem
a poslední, co Dot Trau hlavou kul
byla hněvná druidská hůl!

Druhá mezihra – Gwarditův sen

Dva muži, elf a muž. Viděl je jakoby z výšky, ale zároveň tam byl, přímo u nich, slyšel, co si říkají, dokonce měl pocit, že vnímá i jejich myšlenky. Gwarditovi ten pocit připomněl souboje mágů, i když si byl vědom, že tohle je jenom sen. Ale nějak se z něj nemohl, nechtěl probudit. Ten muž měl výrazně východní rysy a neustále přivřené, trochu šikmé oči. Pronesl k elfovi: “Nechce po nás, abysme je hned zabíjeli. Stačí mu ten šutr. Nejlepší na tom je, že odměna nemá bejt jen ve zlatě. Vědění, moc...”. “Jistě”, přerušil ho chladným hlasem elf. “Ale co když za to někdo zaplatí víc, Kuzmaji. Nebo co když samotná ta věc poskytuje moc a znalosti”. “Lepší jistý zisk než hněv někoho, kdo nám může pěkně zatopit, a nejen v Gwendarronu, Olme. Nemyslím si, že by dům Taubinků teď mohl pohrdnout zlatkou. Najmeme chlapy. Přepad uděláme, až budou dál od hlídek. Pán říkal, že pocestujou mimo Gwendarron”. “Nemyslím, že nám něco dají dobrovolně. Poteče krev, Jagodo”. “Tak ať”.

Kapitola pátá – Cesta do Gorganu

Tak prošli Mallikornem, ve dne se ukrývali po lesích a v noci šli zemskou stezkou. Až v Isselu si opatřili nové koně a do Liscannoru dorazili ničím neobtěžováni o čtrnáctých předradostinách. Jejich návrat byl tentokrát pro liscannořany radostnější, neboť se vraceli všichni zdrávi. Ovšem dobrodruhy trochu hlodala vzpomínka na zabitého Hužvara. To se nemuselo stát. V Liscannoru se teď ozývalo bušení kladiv, skřípění pil a vůbec stavební lomoz. Ukázalo se, že na léto rozjel Jeremiáš Čipera přestavbu hostince. Nechal strhnout starou kuželkárnu a přístěnek známý jako ‘ubytovna’, rozšiřoval hostinec o další pokoje a staré prostory renovoval. Nejenže při tom vzala za své i památná dřevořezba sousoší ‘Hrochojezdci táhnou’, ale nálevna teď byla zcela zabarikádovaná stavebním materiálem a Nurnští se tudíž museli sejít k poradě v domě Nebuče Kanimůry, protože u vůdce výpravy to z hygienických důvodů nešlo a Rien jako nejmocnější učenec v družině se demolicí obecní ubytovny stal de facto bezdomovcem. Jeho věci Jeremiáš Čipera nahrnul do kouta, kde na ně padala malta a prach. Riena to tak rozčílilo, že hned prohlásil, že se radši odstěhuje na pobřeží, do Vranigostu. Nurnská družina se tedy sešla v Nebučově noře. U Kanimůry v kuchyni se pouze formálně potvrdilo, že další kroky budou směřovat na sever. Tajemná formulace z Čmelichova listu, hovořící o penězích a dalších ziscích, každého lákala. V celé věci bylo ale mnoho neznámých. Tušili sice, co je klíč, a věděli, kde mají hledat Čmelicha, ale nevěděli, po čem Čmelich pátrá. A živý sen, který Gwardit všem vyprávěl, a ze kterého vyplývalo, že jim jdou po stopách elf Olm Taubink a člověk Kuzmaj Jagoda, nikomu také do celé věci nezapadal.
Gorganskou hranici přešli Nurnští v nezměněné sestavě o dvacátých pátých předradostinách po necelém týdnu pohodlné cesty na čerstvých koních. Gwendarronsko-gorganské pomezí se oproti tomu jižnímu nerozkládalo v kopcích, ale ve zvlněné venkovské krajině, ozvláštněné tu říčkou, tam zase rybníkem. Rozcestí, na kterém se octli asi po půlhodině cesty od mýtné celnice ve vesnici Věsba, kde se je nikdo ani nenamáhal zkontrolovat, leželo u jednoho takového rybníka. Směrem na sever ukazovala šipka na Turst a na hlavní město královstvíčka gorganského, na západ pak byl směr do Medby. Na břehu rybníka stálo několik stodol, dům porybného a poctivá formanská hospoda U tří nožů. Nurnští se tam zastavili na kus žvance, ale vzhledem k tomu, že do soumraku zbývalo ještě pár hodin, vydali se na další cestu do města zmíněného v Čmelichově listě, do Medby.
Medba je už dlouhá léta střediskem kraje, který je přilepen ke království gorganskému na jeho hranici s Gwendarronem a trpasličími zeměmi na západě. Stejně tak by mohl patřit ke Gwendarronu nebo pod vládu trpaslíků, kterých tu žije také mnoho, ale pro Gwendarron je to příliš odlehlý kus země a pro trpaslíky je tu málo skal a příliš rovinatý terén. Hlavním a přirozeným důvodem příslušnosti ke Gorganu jsou řeky Terga a Krutka, které tvoří přirozenou západní a jižní hranici. Byť na jihu jsou některé osady, hlásící se ke gorganské příslušnosti, už za řekou. Takže díky místnímu podhorskému kraji, oplývajícímu bohatstvím železných rud, a hlubinnému dobývání kvalitního uhlí nemusí Gorgan, kde se taví a zpracovává železo, všechny suroviny dovážet. Samozřejmě, největším producentem surového i opracovaného železa široko daleko je Kazzd, trpaslické souměstí, ale znalosti technologie jsou i zde a gorganské vysoké pece nejsou, co se surovin týče, závislé jen na importu od trpaslíků. Z kraje západně od Medby tak do Turstu a dále proudí ruda, uhlí, ale i železo, neboť část těžby se zpracovává i přímo ve zdejším kraji, v místě zvaném příznačně ‘Komíny’. V poslední době ale odbyt poněkud klesl, neboť trpaslíci snížili ceny železa a dobývání rud se tu pomalu přestávalo vyplácet. Ale jak byl kraj bohatý pod povrchem, tak se ukázal být úrodným i na povrchu, a tak místní lidé nouzí netrpěli. Medba sama byla toho důkazem. Poněkud více než běžně ospalé provinční městečko, které se ještě nevymanilo z venkovského rázu. Dlážděných cest tu nebylo a střed obce neměl ještě pevně daných ulic. Spíše to byl shluk domů, teprve si hledající formu, kterou mají města. Nurnští hledali dvě věci: hospodu a radnici. Před něčím, co radnicí mohlo být, zarazil Rien Gwardit koně. Kamenných domů ve zdejším kraji mnoho nebylo. Tenhle nenechával nikoho na pochybách, že patří správci tohoto kusu země. Patrová budova s boky krytými zdmi by se, kdyby to snad bylo někdy zapotřebí, dala vcelku slušně hájit, a už z toho a z absence jinak všudypřítomných žebřiňáků s úrodou se návštěvník mohl dovtípit, že tady nebydlí sedláci. A navíc stála před vchodem stráž. Tu tvořili dva muži s meči v pochvách a s kušemi na zádech. Od nich se dozvěděli, že zde skutečně sídlí pán zdejšího kraje. Jeho jméno bylo Tuchlap a byl správcem zeměkusu, neboli zeměpán. Podřízen byl přímo gorganskému králi a byl to zřejmě prostý muž, nikoli šlechtic. Stráže jevily malou ochotu vyjednat Nurnským audienci u svého pána, ale nakonec bylo Tuchlapem svoleno, že si na rozhovor s cizinci udělá čas. Rien Gwardit a Darlen Moorhed odložili zbraně a měli povoleno vstoupit.
“No”, poškrábal se Rien na hlavě, “Nijak vlídně nás nepřijal. Řekli jsme mu o Čmelichovi, že bysme rádi věděli, kde žije. Ale i když se mi zdálo, že na to reagoval a tudíž že ho zná, nahlas řekl, že si musíme poradit sami, že mu to jméno nic neříká. Celou dobu vypadal, že o něčem přemejšlí. Poslal nás nakonec na západ, tam prý se máme ptát, tady v Medbě že o nikom takovym neslyšel”. “Nepodařilo se nám úplně mu přečíst myšlenky”, rýpnul si ještě Moorhed, “Ale ten chlap určitě ví víc, než nám dal najevo. Ale nechal bych ho o všem popřemejšlet, je to přece jen zeměpán a nemůžeme to z něj páčit násilím. Navíc nevíme moc na co se ptát, kromě toho, jestli nezná alchymistu jménem Čmelich. Kde nebo co je vlastně ‘brána’, jsme se ho radši zatím neptali”. Do hovoru se ještě vložil Rien: “Jo, ale řekl nám, že místní kraj sužujou nějaký lapkové. Vede je prej nějakej Sambuch Mžoural a zřejmě maj ležení někde ve skalách v kopcích na severu. Kohoutí vrchy se to tam jmenuje. Ale nemyslím, že by to mělo něco společnýho s Čmelichem”.
Nurnští se ubytovali v místním hostinci beze jména, kde strávili klidnou noc. Ráno se vydal hobit Kutouš Králík ještě jednou k Tuchlapovi. “Nic novýho jsem se nedozvěděl, byl na mě víc než odměřenej. Asi nemá rád hobity”, ušklíbl se. “Ale koupil jsem si u něj mapu”, pochlubil se Kutouš a rozvinul barevný list s plánkem zdejšího kraje. “Koupil?”, zeptal se Nebuč, “Místní zeměpán obchoduje s mapama?”. “No, prej tady jinde žádnou než jeho oficiální mapu nekoupíme a on nemůže jen tak mapy rozdávat. Inu co, mapu jsme potřebovali”. Nurnští vsedli na koně a vyjeli západním směrem. Podle mapy vedla cesta na západ, po patnácti mílích procházela obcí Kopniště, stáčela se na jih podél lesa Pučelce a po dalších dvaceti mílích končila v obci Targol. Dál už nebylo nic. Nurnští se vydali na cestu. Kolem jedenácté minuli brod říčky, tekoucí z kopců na severu. Blíže něj stála veliká pila. Na cestě se proti Nurnským objevila skupinka žen. Poskakovaly, smály se a švitořily. Ale byly nějaké divné. Když druzi přijeli blíž, nemohli si nevšimnout velikých očí, až příliš širokých úsměvů s ústy plnými ostrých drobných zoubků. Později se dozvěděli, o co šlo. Byly to takzvané Diblice, bydlící v brlozích stranou od lidských sídel, ale na lidech parazitující. Vypadaly jako ženy nebo dívky - menší, výrazně ženských tvarů, s rozpustilou chůzí, která připomínala spíše poskakování dětí, oblečené v blůzy a barevné široké sukně, které kradly z luk, kde je místní ženy sušily. Ale v obličeji bylo vidět, že to obyčejné ženy nejsou. Spláclý a široký nos, nepřirozeně veliké oči s ohromnými řasami a především věčně rozesmátá, nebo spíše rozšklebená, neskutečně široká ústa plná ostrých drobných zoubků byla důkazem toho, že nejde o normální lidské ženy. Místní jim říkali Diblice, a když se ozval na dohled od vesnice jejich rozpustilý smích a kvičivé hlasy, hovořící jejich vlastním jazykem, připomínajícím jen několikaslabičné výkřiky, tak zavírali okenice a volali děti domů. Přes všechna podezření jim nikdo nemohl nic nekalého dokázat a nikomu se nechtělo jim ubližovat, byli to přece skoro lidé a místním jich bylo spíše líto, ale stalo se občas něco podivného. Že se ztratilo dítě, muž odešel z domu a už se nevrátil, ztrácely se věci. Na místě byla ostražitost. Nikdo nechtěl takové sousedy.
Odpoledne sedmadvacátých předradostin dorazili Nurnští do Kopniště. Byla to větší vesnice, která pamatovala lepší časy. Několik stodol bylo pobořených a i tady neměla hospoda název. Nurnští do ní vstoupili a ihned je zarazila pochmurná nálada. Z hovoru s místním staříkem, vysloužilým havířem Mrzenem, se dozvěděli, že se ve zdejším kraji dějí divné věci. Někteří lidé je připisují na vrub Diblicím, které se tu vyskytovaly odedávna, ale někteří mluví i o jiných, novějších hrozbách. O naříkavém pláči, který se nese nocí, o dlouhonohé, přes tři sáhy vysoké postavě, která rázuje krajem, o podivných zmutovaných zvířatech. O tom, že sedlákům z Targolu pomáhají čáry. A důkazem toho, že se něco děje, byla i včerejší vražda dvou vysloužilých kopáčů. Skutečně, jejich ztuhlá těla ležela na prknech v sousední místnosti a místní teď v hospodě právě zapíjeli podle tradice jejich smrt. Nurnští respektovali smutek vesničanů a s Mrzenem se šli bavit na náves. Tam z něj vytáhli velice zajímavou věc - Mrzen znal Čmelicha a dokonce jim v mapě ukázal místo, kde je jeho dům. “Ale pán Čmelich před létama umříl. Teda vlastně jeho tělo se nikdá nenašlo, ale bydlelť o samotě a už tenkrát tu přestálo bývat bezpečno. Dům huž bude v troskách, ale hdyž půjdete po severním okraji lesa Pučelce, nemůžete ho minout”. Nurnští se poradili. To, že je Čmelich po smrti, je zanechávalo v celé věci bez pomoci, jen s korespondencí a nějakými náznaky, které se druhům zjevovaly ve snech.
Vydali se tedy směrem, který jim udal Mrzen, a večer skutečně narazili na okraji lesa na ruiny domu. Stěny ještě stály, ale střecha byla propadlá a pod sebou pohřbila všechen obsah domu. Celým rumištěm už prorůstal plevel a křoví. Protože noc se blížila, rozbili Nurnští tábor a postavili hlídky. V noci pak byli napadeni. Přepadlo je to, co zmiňoval i Mrzen, třísáhová postava střílející šípy ze svého dlouhého luku. Nurnští byli varováni a střelbou se dokázali účinně bránit. Postava se zhroutila a ukázalo se, že je tvořena magickou hmotou, která se nyní bez užitku roztékala. Darlen Moorhed prohlásil, že podle něj je to ten Kormulan z dopisu Joliturena Čmelichovi. “Aspoň o jedno strašidlo míň”, poznamenal.
Ráno se dali do prohledávání trosek domu. Byla to těžká práce, při níž se všichni změnili v nádeníky. Vyklidili trámy, které dřív tvořily krov, fošny a latě stropu, a pod tím vším objevili zetlelé zbytky vybavení domu. V troskách skříně nalezli něco vybavení, alchymistickou destilační soupravu a také deník, ze kterého se zachovala pouze poslední strana, která se obtiskla na polici, zatímco zbytek deníku vzal čas. Krubrok Krouk zápis přečetl nahlas:

Nevím, co se se mnou děje. Nemám již důvěru ve své smysly. Spojení se sférou daří se mi vždy nadobyčej dobře, ale já mám Strach. To třeba ve mě hlodá červ, ten, jenž je odvěkou můrou pro všechny, kdož jako já obcují s démony. Bojím se, probouzím za nocí křičící. Štěstí, že můj dům stojí tak osaměle. Strašíce mne, dávají mé sny i nějaký smysl. Zjevuje se mi v nich Mistřech, ten zabitý. Stojí u kamene a má část klíče. Je takový klidný, usmívá se. Ale já vím, že je to jen odlesk dávných časů. Proč by mne potom budily ze spánku hromy, zatímco venku je čisté nebe? Jsou to sny z dob, kdy nebylo nutné obávat se démonů, kteří škodí. Těch v hlubinách země. Ani těch v nás. Démonů zrady a podlosti. Démonů přetvářky, klamu a falešného spojenectví. Ach, já hlupák, já hlupák! Jak jsem jen mohl důvěřovat těm zloduchům! Jolituren, ten podlý prolhaný démon, ten přítel-krysa, chamtivec. Je stejný jako ten zrádce Tuchlap, spíše skřetu než člověku podobný. Nectě úmluvu a čestně uzavřený obchod, vydírá mne jako sprostý darebák.
Dnes jsem však dospěl k rozhodnutí a řekl jsem si DOSTI JIŽ! Zbavím se své části klíče, neboť věřím, že by mne po čase sama zahubila. Samotné její držení mne již dnes těžce poznamenává. Proto jsem vyjmul svou část klíče z truhly, kde jsem ji po dlouhá léta opatroval, a vynesl na světlo boží. Přenesl ji přes lány a ukryl hluboko ve Štangru. Snad mi bohové budou v budoucnu více nakloněni a já budu mít možnost klíč znovu vyzvednout a zcelit.

Nazítří se Nurnští rozhodli vydat do onoho Štangru, kterým byl podle mapy les na sever a západ od Čmelichova domu. Do lesa vjeli koňmo po poledni.
Myšilov se rozhlédl pátravě mezi stromy. Jeho čelo se vraštělo starostí. Tenhle les nebyl vlídný. Něco viselo ve vzduchu. Jeli po jakémsi náznaku cesty při jižním okraji hvozdu. Jejich pátrání bylo, jako poslední dobou takřka neustále, poněkud tápavé. Ale věřili, že v lese naleznou nějakou stopu, náznak, kde se ten takzvaný klíč skrývá. Po hodině mlčenlivé jízdy lesem, kdy zvířata šla, klidně našlapujíce mezi kořeny a brodíce se loňským listím, najednou Darlen přidušeně vykřikl. Ostatní se podívali směrem, kam hleděla bledá elfova tvář. “Hleďte”, hlesl. Asi sedmdesát sáhů daleko, na větvi mohutného buku, necelých šest sáhů nad zemí, seděl pes. Koně, zadržení na místě, tiše zaržáli a zadupali. Psa to vyplašilo. Seskočil z větve, roztáhl více než sáh široká křídla a nízkým letem mezi stromy, nesen pomalým, mohutným mácháním křídel, zmizel v zeleném hvozdu. Dobrodruzi chvíli nevěděli, jestli to, co viděli, bylo skutečné. Ale bylo. V lese Štangru se dělo něco prapodivného. Ještě hodinu jezdili po podivně tichém lese, odvážili se i hlouběji od okraje, ale kromě stísněné atmosféry nenarazili už na nic zajímavého. Klabzej Myšilov si pod vous mumlal kletby, proklínající tohle nečisté místo. Padala už tma a nechtělo se jim přespávat na místě, kde se vyskytují tak podivní tvorové. Tak obrátili koně a na noc jeli zpátky ke Čmelichovu domu. V noci překvapil hlídku dušený nářek, který se nocí rozléhal ze tmy. Občas pláč střídaly hrozby, ale konkrétním slovům rozumět nebylo. Protože se nezdálo, že by z toho plynulo družiníkům nějaké nebezpečí, a protože hledat ve tmě původce nářku by bylo krajně obtížné, nechali to Nurnští být. Ostatně ten, kdo se v noci snažil narušit jim takhle spánek, už se jich od té chvíle držel a po většinu nocí strávených v tomhle kraji byly sny Nurnských druhů touhle nepříjemností rušeny. Snad i pod dojmem nepříjemně strávené noci se Nurnští druhého dne ráno rozhodli vydat posvítit si na loupežnou bandu, podle všeho sídlící v kopcích severně od Medby. Kopce se v Tuchlapově mapě jmenovaly Kohoutí a tekla z nich říčka, která jihozápadní Gorgan rozdělovala na dvě poloviny. Podél ní Nurnští vyrazili od pily, stojící u hlavní cesty, a po nějakých šesti mílích se dostali až na kraj lesa, kde stál dřevařský tábor. Tváře dřevařů nevzbuzovaly naději na přátelské popovídání, spíše to vypadalo, že svalnatí dělníci by uvítali vytržení z dřiny rvačkou s někým nově příchozím, ale k žádným konfliktům nakonec nedošlo. Navíc se Rienovi podařilo přimět jednoho z dřevařů k rozhovoru o údajné lupičské bandě. Bylo potvrzeno, že loupežnící skutečně trápí kraj a že se neštítí obrat ani chudé a těžce pracující lesáky. Tábor prý přepaden ještě nebyl, ale pár dřevařů, zkracujících si cestu do Věchovce přes Kouhoutí kopce, se s nimi už setkalo. Mezi lidmi se prý povídá, že je vede nějaký Sambuch Mžoural, odtud si říkají Sambuchova banda. Vyzbrojeni těmito zajímavými informacemi pokračovali Nurnští dále na sever, kde se zalesněný terén začínal čím dále zvedat a kde vůdce Klabzej Myšilov doufal, že se kromě Sambucha a jeho lapků bude nacházet i Čmelichem zmíněná brána nebo nějaké další vodítko. Protože byl právě večer Svátku radostin, ulehli Nurnští trochu dříve, když si předtím zbudovali v lese tábořiště. Nějaká ta láhev se načla, vládla dobrá nálada. Byla teplá letní noc a hlídky nezaznamenaly nic mimořádného. Dokonce i ten otravný plačtivý nářek dnes nocí nezněl. Nazítří už Nurnským začalo šplhání do pískovcových skal. Tam je zavedly prošlapané stezky, na kterých byl Darlen schopen najít nedávné stopy těžkých bot. Vzhledem k tomu, že se v kopcích nedala předpokládat přítomnost nikoho jiného než banditů, měli Nurnští za to, že jdou najisto.
“Pozor”, sykl varovně Harez, jdoucí vepředu, a zvedl varovně ruku. “Něco vidim. Můstek a za ním brána”.
“Brána?”, zvědavě se začal hrnout dopředu Rien. “To by mohla bejt Čmelichova brána!”.
“Kam se cpeš, krucajs?,” zasakroval Klabzej, a v tu chvíli byla přítomnost Nurnských prozrazena. Brána, nebo spíše dřevěná vrata v kamenném portále, vytesaném ve skále, kam vedl kamenný můstek přes průrvu v pískovci, měla po stranách dvě štěrbinovitá okna. Z nich se ozval řev: “Poplááách, vojácíííí!”, což sice nebyla pravda, ale šípům, které ze střílen vyletěly, to nijak neubralo na razanci. Harez vzal jako svoji povinnost vyrazit kupředu. “Bijte je, rubte je!”, zařval a vykopl dřevěná vrata tak, jak to umí jen on. Ostatní Nurnští se po počátečním zmatku vydali za ním. Řež, jako už tolikrát, byla krvavá. Bohům žel, tentokrát i na straně Nurnských. Nemá cenu vypočítávat zásluhy jednotlivců, každý měl na pobití Sambucha Mžourala a jeho kumpánů svůj podíl. Ale jeden člen Nurnské družiny musí být přeci jen zmíněn. Harez. Ten se bil tak statečně a nebojácně, že v souboji s přesilou nepřátel položil život dřív, než mu ostatní stačili přijít na pomoc.
“Do hajzlu”, ulevil si Gwardit, “Jedinej pořádnej bijec v družině”. “Co s tim? To to můžeme rovnou zabalit a jít domu”.
“Hele a ta brána moc nevypadá jako to, co měl Čmelich na mysli”, ozval se Nebuč, který zkoumal vchod, “Asi jsme tu ve slepý uličce”.
“Brána nebrána, Harez je mrtvej, kruci!”, zaláteřil Kutouš Králík.

Sestra
Harez

Procházím širým světem
zákony mužů veden
Občas pocítím sílu
jež dodává mi víru
Když já poprvé spatřil
teplou krev tryskat z těla
tvou vůni jsem ucítil
Tys náruč rozevřela
Sestro

Kolo se pořád točí
klesajíc po úbočí
jednou dojede na dno
staleté stromy padnou
v zahradě růže rostou
jich vůně k nebi stoupá
potěší mysl prostou
ač vedle tma a stoupa
Sestro

Občas zdá se mi
že ani nejsem na zemi
kráčíš ve stopách mých
za sebou slyším smích
ohlížet se nemusím
tvůj hlas moc dobře znám
jednou tě uvidím
víš kolik času mám
Sestro

Cítím tě za sebou
jsi mojí oporou
jdeš se mnou nocí, dnem
navzdory marnostem
a jak jdu dál a dál
víc práce pro tebe
a uvnitř cítím žár
vznáším se do nebe
Sestro

Lemují cestu tvou
ti jež jsou prací mou
my jako jeden pár
stráví nás oba žár
jak rád cítím tvůj dech
když stojíš vedle mě
nehoň se není spěch
nejsi tu kvůli mně
Sestro

Životem prošel jsem
co všechno spáchal jsem
velkou část z toho znáš
co už teď naděláš
hledím ti do očí
mohla bys podlehnout
rty mé se odmlčí
mohu tě obejmout
Sestro
Smrti

V tom vchod vyplnil tmavý stín. Postava, která jej způsobila, se celá matně leskla. Zpod brnění, snýtovaného cvoky, nečouhala ani špička vousů. Spokojené mručení, vycházející zpod helmice, vyjadřovalo uspokojení, že nově příchozí konečně nalezl to, co hledal. Byl to Lúin Nórienský.
“Hele, Lúja!”, zajásal Myšilov. Nurnští byli zázračně posíleni.
Traduje se, že v pozdějších dobách byl výkřik ‘helelůja’ synonymem pro zázračnou záchranu a výrazem úlevy. Lúin Nórienský, kterého nebavilo v Liscannoru poslouchat stále stejné kecy hostinského Čipery a sekýrování svojí matky Lúniel, vydal se na sever po stopách družiny. Dnes ráno jej nasměrovali dřevaři do kopců a po ostrém několikahodinovém pochodu dorazil právě včas, aby se mohl zúčastnit Harezova pohřbu. Podle zvyklostí barbarů bylo Harezovo tělo spáleno, aby se jeho duch mohl volně odebrat k Harr Ghnedovi, jeho patronu. Po skončení této smutné chvíle si Nurnští naplnili torny nakradeným zlatem loupežníků a vydali se do údolí. Začalo pršet. Nurnští se vydali do Medby, ale Tuchlap je vůbec odmítl přijmout. Jeli tedy zpátky do Kopniště, kam dojeli druhého dne poradostin už za tmy. Promluvili si s Mrzenem, který jim přál při odjezdu štěstí. Ten je vyslechl a pokýval hlavou.
“Bať bať, je to tu zlý, moc zlý. Od doby, kdy se zavřel Štangr, je skorem o strach vycházet ven, zvlášť za mlhy, nebo po setmění”.
“Počkejte, strejcu”, zarazil jej Darlen, “Jak to myslíte - zavřenej Štangr? Copak les se dá zavřít?”.
“Ale panáčku, jakejpak les”, odvětil sedlák, “Štangr je přecá důl a vždycky bejval, teda než ho zavřeli”. Usmál se. “Ten kus lesa má po něm akurát méno”.
Nurnským začalo svítat. Ale Mrzen pokračoval: “Ten důl zavříli, páč tam se kopalo uhlí a moc se nevyplácalo tahat ho přes řeku, lidi šli raděj kopat rudu. Akurát tam začal bejt velkej problém se starým důlmistrem, Kucmolachem”. Mrzen vážně pokýval hlavou. “Bať bať, ten sa tehdá zblázníl, už to je pár let. Vodmítnul vopustit důl a zvostal tam. Nechal sa zasypat. Říká se, že vobchází dodneška chodby v dole, do kterýho sa zamilovál, a žere tam uhlí. A taky sa říká, že sa za ním ňák dostávaj tuty... Diblice. Ale co já vim. Já jsem málo zvědavej na takovýhle věci. A proto ještě žiju”. Všichni si vzpomněli na dva zabité kopáče.
“A vchod do toho dolu bejval kde, strejdo?”, zeptal se slušně Krubrok Krouk.
“Za lesem teče k jihu řeka, co jí trpaslíci řikaj Oix. Ostatně hnedlem za ní začínaj už trpaslický země. No ale na tom druhým břehu byl právě vlez do šachty. Teď, co je důl zavřenej, říkáme jí už jenom Kucmolachova šachta”.
Dobrodruzi, naplnění novým poznáním, vzali znovu zavděk slámou ve stáji a šli na kutě.
Nazítří se Nurnští vydali na západ. Překročili gorganskou hranici tvořenou říčkou, kterou bylo nutno přebrodit. Hranice tu nebyla nijak hlídaná, mezi Gorganem a trpaslickými kraji to nebylo nutné. I když ze západu do Gorganu proudilo hlavně uhlí, ruda, případně surové železo, ve zdejším kraji nebylo dobrých cest a zboží se vozilo po hlavních cestách severněji. Za říčkou, pár set sáhů od břehu, bylo ve svahu kamenné stavení. Tam měl být, podle slov místních, vstup do zrušeného dolu. A skutečně. Po vylomení dveří, které tam byly spíše proto, aby tam nelezly děti z okolí, byl nalezen vstup do šachty připomínající studnu. Rumpál byl ale zničen a samotný otvor dolů zakryt fošnami, zatlučenými napříč. Opět si dobrodruzi museli vyhrnout rukávy a pustit se do práce. Ve světle luceren se pod fošnami začali prohrabávat skrz kamení a hlínu do samotné šachty. Jak se dostávali níž, začalo být ponuřeji a stísněněji. Nakonec se zbytek zavalené šachty sesypal dolů a Nurnští stanuli ve vstupním sále dolu.
Vzduch byl naplněn plesnivinou a zatuchlým smradem. Ze sálu vedlo několik štol, většina šla hned ostře dolů a některé z nich měly na zemi železné šíny. Dva rezavé a polámané důlní vozíky naplněné hlušinou stály opodál. Klabzej Myšilov zběžně prohlédl zem. Překvapeně vzhlédl k ostatním: “Jsou tu nějaký stopy”, řekl. “Bosý nohy, většinou malý. Stopy nemůžou bejt moc starý”. Ve světle lucerny, kterou držel Kutouš Králík, a louče, nesené Kardašem, bylo vidět, že ostatní vraští čela. Z výdřevy kapala voda a hniloba, která dokreslovala ponurou atmosféru, prostupující ztichlým podzemím. Nikomu se nechtělo do tmavých chodeb starého dolu, ale tam někde dole se mohlo schovávat něco, co tam zanechal alchymista Čmelich.
“Tam mě nikdo nedostane”, prohlásil Krubrok Krouk, hledě do temné díry, “Budu hlídat venku”. “Já taky”, k překvapení ostatních pronesl Darlen Moorhed. Měl nezdravou barvu. Už několik dní mu bylo zle, každou chvíli odbíhal zvracet. Ostatní se na sebe podívali, ale přes toto oslabení se odhodlali pokračovat.
Vůdce po krátkém zaváhání vydal pokyn, aby Gwardit začal kreslit mapu. Nikdo se nechtěl v dole ztratit. Lúin Nórienský se v obranném postoji vydal jako první do úzké chodby s kolejnicemi na zemi. Přes rameno mu nahlížel Rien, připravený kouzlit, a za nimi se Kardaš snažil držet lampu co nejvýš, aby vepředu něco viděli. Takhle se začali zanořovat do hlubin dolu. Otírali se o vlhké stěny, klouzali po mokrém kamení a čvachtali v bahýnku, tam, kde byly na zemi louže. Výdřeva, která byla tam, kde byla hornina nestabilní, už léty shnila, a v těch místech druzi postupovali zvlášť opatrně. Pak narazili na zajímavé místo. Chodba před nimi byla zavalena - stará výdřeva tu už neunesla tíhu horniny a nadloží se provalilo. Ale napravo byla vykutaná nová úzká chodba, která zával obcházela. Evidentně byla vyražena nově, nebo alespoň nověji, po uzavření dolu. Nurnským to bylo důkazem, že v dole se něco děje. Atmosféra vlhkého ponurého místa a představa mnoha a mnoha metrů horniny nad nimi byla skličující. Mapu bylo velmi těžké udržovat, vzhledem k tomu, že chodby byly naprosto nepravidelné a neměly žádný ucelený řád. Zakrátko byli dobrodruzi nuceni uznat, že ztratit se tu nebude žádný div, ba že to je takřka jisté.
“Tady už jsme přece byli”, konstatoval Myšilov, “Poznávám tenhle přelomenej trám. A támhleten vozejk plnej kamení taky”. Vůdce sklíčeně usedl do dřepu a začal hledat v torně další láhev oleje do lucerny. Vtom se odněkud ozvala rána, pak dunivý rachot a svět se začal chvět. Důlní otřes mohl znamenat jediné: těžké boty dobrodruhů způsobily na některém z podmáčených míst zhroucení výdřevy a zával. Bloudili dolem dál. K dalšímu závalu došlo přimo, když procházeli jedním z kritických míst. Několik dobrodruhů bylo zasaženo masami kamení a hlíny, naštěstí nikdo pod závalem nezůstal a zranění nebyla vážná. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že Nurnští jsou závaly zřejmě odříznuti od vchodu do dolu, byli navíc napadeni.
“Eh”, hekl najednou Kutouš Králík a padl dopředu. Lucerna, kterou držel, padla na zem a zhasla. Ve svitu té druhé, nesené Kadrašem Piprilem, bylo vidět, že Kutoušovi na zádech sedí malá postava, nahá, s hubenýma rukama a nohama a dlouhými drápy. Lúin a Nebuč se začali chápat zbraní. “Bacha, další!”, zařval Klabzej, jak další kumolče skočilo ze tmy mezi Nurnské. A ještě další a další, tvorové vnášeli chaos do řad dobrodruhů. Svými přerostlými nehty drásali potomci důlmistra Kucmolacha a Diblic tváře vetřelců v jejich dole. Špína, kterou měli pod nehty, pronikala Nurnským rekům do žil a otravovala jim krev. Situace byla víc než vážná, když zhaslo i druhé světlo. Kucmolčata viděla ve tmě zřejmě dobře. Z Nurských měl tuhle výhodu jen Myšilov, jehož oči, jakoby postižené nemocí, byly schopné vidět i ve světle doutnajícího knotu. Lúin, který zase viděl díky schopnosti rozeznat teplo od chladu, mezitím několik kucmolčat zabil.
Pak ale dorazil důlmistr Kucmolach. V ruce kutací motyku, celý život zvyklý těžké dřině v dole se svaly jako pletenci konopných lan. V jeho žilách už ani nekolovala krev, ta tekutina byla příliš černá. Jeho šílenství, které mu zabránilo opustit místo, se kterým svázal svůj život, mu zabránilo zemřít vyhladověním v opuštěném dole. Živil se krysami, plísní rostoucí na stěnách dolu a uhlím, ale hlavně ho drželo po celé měsíce a roky naživu jeho šílenství, které se přeměnilo v magii. Teď mu jeho důl chtěl zase někdo vzít. “Bacha, je tu někdo další”, zavřískl Rien, který mezitím vyvolal trochu magického světla. “Rube se zbraní”, dodal, když důlmistrova motyka dopadla na Lúinovu helmu a vykřísla něco jisker. Nurnští už dokázali utvořit jakous takous formaci a přesto, že několik dobrodruhů bylo ošklivě zraněných, s většinou kucmolčat už si dokázali poradit. Starý Kucmolach byl po chvíli boje udolán a zbylá kucmolčata se rozutekla do okolních chodeb.
Na Nurnské padlo vysílení jako deka. “Zdá se, že jsme tu pod závalem”, konstatoval Klabzej, “A dochází nám olej do lampy”. “Můžeš mi vysvětlit, proč ty s sebou žádnej nemáš?”, zeptal se jej Rien, “Dyť to je základní věc, aby šel člověk na výpravu vybavenej. Na co myslíš, když balíš? Teď tady zkejsnem úplně potmě, a to ani ty nic neuvidíš”. Myšilov se ošil: “Hele, nějak to zvládnem. Ještě se podíváme hloub. Zdá se mi, že ty raraši malí bránili spodnější patro. Tady už to ale vypadá hodně nebezpečně, ouzký chodby. Šíny s vozejkama už skončily dvě patra nad náma. Zajímal by mě pelech toho Kucmolacha”. A tak se vydali ještě níž. Dolem už bloudili celý den, potřebovali odpočinek, a ten si nakonec dopřáli v Kucmolachově brlohu. V něm nalezli mimo jiných zbytečností i v látce zabalený střep z kamenné destičky, popsaný nějakými písmeny. Pasoval přesně ke střepu nalezenému za Liscannorem u pozůstatků Joliturenova posla Vajčina Půlpalce. Vypadalo to, že chybí už jen jeden kus. Ale zatím nevěděli, co s tabulkou, o které už nikdo nepochyboval, že je právě oním ‘klíčem’ v dopisech obou mrtvých alchymistů, budou dělat.
Nurnští zhasli lucernu, aby šetřili olej, a šli spát. Po nějaké době, kdy všichni nabrali trochu sil, zjistili blouděním v dole a namáhavým mapováním chodeb, že je závaly opravdu odřízly od východu. To byl veliký, opravdu veliký problém. Odhrabávat závaly znamenalo jen na sebe strhnout další tuny horniny. Jediným východiskem se zdála být chodba, vytrvale směřující na severovýchod, zřejmě pod řekou směrem na les Štangr. Ale ta se po nějaké době stávala pouhou plazivkou, a pak se zužovala ještě více. Hobiti by jí snad mohli prolézt dál, ale úzký prostor těsné, snad míle dlouhé roury, byl i pro ně nesmírně nepříjemný. Nemá smysl dlouze se zde rozepisovat o hodinách zoufalství, o snaze vymyslet plán, jak se dostat ven. O další noci strávené ve vlhkých štolách. O tom, jak se Nurnští už takřka vzdávali naděje, že kdy ještě uvidí denní světlo. O tom, jak se pomocí zmenšovacího lektvaru chtěli tenkou chodbou dostat ven, i o tom, jak se jim nakonec podařilo důl opustit a uvidět nebe, poseté mraky. Klabzej Myšilov nabral plným dechem vzduch do plic, rozpřáhl ruce a v duchu děkoval Smrkenovi. Jeho vlasy, ještě před dvěma dny černé jako havraní peří, měly nyní barvu čerstvě ražených stříbrňáků...
Protože bylo jasné, že tenhle kraj je magií ovlivněn natolik, že se v něm dějí prapodivné věci, rozhodli se Nurnští podívat ještě trochu okolo. Namířili si to tedy na jih, do vesnice Targolu. Blíže vesnice obklopené poli, na kterých se vlnilo obilí, narazili na muže vedoucího pluh se dvěma volky. “Hej, chlape”, ozval se Myšilov, “Jak se jmenuješ? Chceme si s tebou o něčem promluvit”. “Jsem Franna”, odvětil sedlák a oral dál, “A nebudu se s váma bavit, mám práci, jak vidíte. Jste na mojí půdě, uděláte nejlíp, když odtáhnete, nemáme si co říct”. Zastavil svůj pluh. Kutouš zvolal: “Chcem si jenom promluvit, zdá se nám to tu nějaký divný. Byl jsi někdy poslední dobou v lese Štangru? Lítaj tam psi”. Franna se napřímil od pluhu a osmahnutou rukou opletenou svaly si zastínil oči.
Cizinci seděli na koních a čekali na odpověď. Kopyta hrabala jeho ornici. Kolem se vlnily lány jako tekuté zlato. Krubrok vzal jeden stvol do ruky. Rostly z něj tři klasy délky alespoň dvojnásobné, než jakou by se mohli chlubit sedláci v rovinatých mallikornských pláních. Celý kraj přímo bujel a vzkvétal neuvěřitelnou silou. Nic takového ještě Nurnští neviděli. Nemohli vědět, že Franna je ten, kdo má klíč k tomu všemu. Ten, kdo uvěznil démona, respektive tělesnou schránku, se kterou byl démon spojen, ve sklepě svého statku. Démon, ke kterému se bůhvíproč stahovala magie, mu zajišťoval dobrou úrodu. Franna neměl potuchy o tom, že tenhle démon je spjat s tím, o co usiloval Čmelich a ostatní. Že měl být vykonavatelem jejich vůle, prostředníkem mezi sférami a jejich magickým potenciálem, který měl být magickým klíčem uvolněn. Měl plnit záměry těch, kteří jej povolají ke svojí službě. Franna používal magii, která se v jeho okolí hromadila, podle svého sedláckého rozumu. A v tom byl dobrý.
Z Nurnských cosi tušil jen Krubrok Krouk, který svým šestým smyslem, svojí intuicí předvídal, že tady je něco nekalého. Ale teď nad drzým sedlákem všichni jen mávli rukou a jeli dále na jih. Tam narazili na řeku. Krutka byla teď v létě na nízkém stavu, ale i tak měla od břehu ke břehu nějakých patnáct sáhů. Sváděla všechnu vodu z kopců jižního Gorganu, ale tady, v rovinatých pláních se její tok valil velice líně a pomalu, místy se zdálo, že skoro stojí. Na břehu řeky pak našli Nurnští to, co tak dlouho hledali. Ve svahu na severním břehu stál kámen, veliký menhir, tyčící se osaměle čtyři sáhy nad ostřicí. V jeho stěně byl vytesán výklenek, do kterého přesně zapadaly díly kamenné destičky. Klíč našel svůj zámek. Místo, kam se klíč vkládal, mělo ohlazené okraje a vypadalo výrazně starší než nápis, vytesaný na jiném místě velkého menhiru. Nápis hlásal: Mistřech a Svineja. 3.5.1042. Nad tím byl vytesán obrázek držících se rukou, společně svírajících rašící větvičku nebo květinu. Nurnští si tohle všechno zapamatovali a navíc se rozpomněli na Čmelichův deník, kde stálo, že Tuchlap Čmelicha něčím vydíral. Rozjeli se do Medby, tentokrát rozhodnuti nenechat se odbýt. Když dojeli k brodu přes říčku, s překvapením zjistili, že veliká pila lehla popelem. V kraji opravdu začínalo být nebezpečno.
V Medbě se jim podařilo promluvit si s Tuchlapem. Ten už teď mluvil o poznání vlídněji, ale taky se ukázalo, že je to pěkný vydřiduch. Ke jménu Čmelich už se znal ochotně, potvrdil, že spolu mnohokrát hovořili. Nurnským prozradil, že má zbylou část kamenné destičky, kterou od něj chtěl před lety Čmelich koupit, ale tenkrát se nedohodli. Čmelich neměl dost peněz. Tuchlapovi bylo jasné, že o tu věc je zájem, a Nurnským sdělil, že se o ni zajímali před pár dny i jeden elf s člověkem. Kuzmaj Jagoda a Olm Taubink. Ani Tuchlap ale nevěděl, pro koho ti dva pracovali. Nurnští nakonec usmlouvali cenu za zbylou část klíče na patnáct tisíc zlatých a konečně měli celou destičku pohromadě. Rien zkusil, poté, co se v klidu sešli v hospodě, přečíst formuli, která se po složení kamenné destičky objevila. Ale nic se nestalo, destička zjevně odemykala cosi v menhiru. Šli spát a hlídku drželi po jednom.
Než dojeli ke kameni, obloha se úplně zatáhla. Naproti tomu vzduch byl naprosto nehybný a doslova nabitý magií a očekáváním. Rien Gwardit přitiskl všechny tři části destičky k sobě a zcelený klíč vložil do otvoru ve stěně menhiru. Nic se nestalo. “Přečti to”, zachraptěl Lúin. Rien Gwardit přečetl formuli. Ohromné množství magické energie, které se v kraji už dlouho sbíralo, bylo najednou vypuštěno. V bezprostředním okolí menhiru začal vzduch jiskřit a zafičely vzdušné víry. Koně Nurnských najednou začali měnit podobu. Z tlam jim vyrostly nestvůrné tesáky a koně se vrhli na své pány. Následovala potyčka o holý život, kterou ovšem Nurnští zvládli. “Sakra, koně, naše koně!”, nemohl stále uvěřit tomu, co se stalo, Rien. I ostatní se tvářili vyděšeně.
Těžko říct, jak se tvářil Lúin. Zpoza štěrbinek v jeho teď notně odřené helmě, zvané ‘hrnec’, mu blýskala očka, trochu chrchlal a mručel, ale jinak vypadal jako velký, silně používaný uhlák po tuhé zimě. Ani mrzutě, ani přátelsky, prostě normálka.
Přes všechny náhodné projevy a vedlejší příznaky uvolněné magie se ale naprostá většina magenergie z menhiru dostala tam, kam ji tvůrce tohoto mechanismu zamýšlel dopravit. K démonovi, kterého měl Franna přikovaného ve sklepení. Obrovská dávka magické síly, kterou měl najednou k dispozici, musela být využita. Ale nebyl nablízku nikdo, kdo by vydával příkazy. Démon se musel zařídit po svém. Tak se stalo, že o pár hodin později Nurnští, přicházející k Targolu, s údivem sledovali, že tam, kde býval statek sedláka Franny, se z jeho trosek, částečně splynutá s původním zdivem, tyčí veliká věž. Démon ji tam vztyčil, takovou, jakou si pamatoval z dob svého původního povolání ze své sféry. Jeho pán na tomto světě v takové bydlel. Ale tahle věž, kterou vztyčil démon během mžiku, byla tvořena temně černým pórovitým kamenem, beze spár, jakoby byla litá. Kámen byl náchylný k nasáknutí a rychle zvětrával, ale teď, ještě nová a doslova teplá, byla věž ve své náhlosti a monumentálnosti ohromující.
Myšilov sundal ze zad svůj neforemný druidský vak a zalovil v něm. Za okamžik už držel v ruce nevelkou truhličku. “Myslím, že je pravý čas použít Kokrhelovu bombu”, prohlásil a rozhlédl se po ostatních. Všichni přikývli na souhlas. Výbušninu do věže dopravil kouzelník Krubrok a po jeho bezpečném návratu ji Klabzej na dálku odpálil. Ozvala se ohlušující rána a věž doslova pukla. Země se zachvěla, když s dunivým burácením trosky dopadly. Když se prach usadil, vyrazili Nurnští k jihu.
Tak skončila historie, která Nurnským nepřinesla ani peníze, ani slávu. V příběhu touhy po moci, která charakterizuje všechny schopné muže, balancující na hraně mezi alchymií a magickými vědami, měli Nurnští natolik málo informací, že bylo téměř nemožné dosáhnout plného úspěchu. I když, pokud by jej dosáhli, moc, kterou by měli, by byla značná. Do Liscannoru dorazila družina pět dní před koncem poradostin 1055.

---