Historie Nurnské družiny VII

---

VII. Výlet do Kokrhelova

---

[Světen 1054, Klabzej Myšilov]

“To je vážně dílo s velkým Ď”, upřímně se tenkrát na jaře roku 1055 rozhořčil Rien Gwardit nad cárem papíru, který zesnulý Lagran Paskal odkázal družině.
Zbytek pozůstalosti ani nestál za řeč. Aby bylo jasno, Lagran Paskal jako člen družiny dostal za úkol sepsati stroze do družinové kroniky zápis o výpravě z loňského roku. Jednalo se o výpravu do Wilfského království, které dnes nikdo neřekne jinak než výlet do Kokrhelova. Lagranův výklad slova ‘strohý’ upřímně rozčílil i takového po literární stránce nepříliš tvůrčího pána, jakým je výše jmenovaný čaroděj. Nurnští seděli v hospodě a přehrabovali se v cetkách po mrtvém, které starosta vysypal na jeden z hostinských stolů.
“Tak teda alespoň na památku”, řekl mladý Allen Moskyt a vzal z hromady otlučený rendlík na vaření fazolí.
“To je teda vážně dílo s velkým Ď”, zavrtěl hlavou kouzelník Rien, “Poslouchejte…”.
A přečetl několik vět.
“Kapitola: Probuzení Kickahalovo…”
“Kapitola první, ne?”, ozval se Nebuč Kanimůra.
“První a asi i poslední… Ba ne, jenom zapomněl číslovat”.
“Nepřerušuj, Kanimouro”, řekl Darlen Moorhed a pohledem vybídl přítele, aby četl dál.
“Probuzení Kickahalovo. Havraní peří, havraní peří… Co to jen bůže znamenat?…”.
“Bůže? Co je to, u všech bohů, bůže?”.
“Každej ví, že Paskal psal jako prase”, namítl Moorhed, “Nerušte pořád. A ty, Riene, pokračuj”.
“Aha… Co to jen může znamenat? A co já teď? Žiju… Ale vlastně ne. Selhal jsem. Lupiči, buďte prokleti. Doufám, že neselhali jiní. Co já ale teď bez prostředků… Kapitola druhá: Liscannorský přírůstek”.
Druzi se zatvářili nechápavě.
“Nad vesničkou Liscannor se vyhouplo sluníčko a slibovalo krásný slunečný den. Jen Harez, známý lenoch a hospodský povaleč, zase jako obvykle vyspával kocovinu do poledne”.
“Roztlouk bych mu držku…”, postěžoval si barbar.
“…Musel být večer čilý, plánoval opět návštěvu hospody U hrocha. Když tu ho probudilo něco, co nedokázal přesně identifikovat. Řev. Dětský řev. ‘Co to, u všech skřetů, je?’, zavrčel Harez a otočil se na druhý bok. Řev ale neustával. ‘Do Nurnu, tady se nedá spát’, zařval Harez…”.
“Harez by spíš zařval: Do prdele!”, namítl Dyni.
Harez se tvářil souhlasně.
“Nežvaň, Longo!”, ohradil se Darlen Moorhed.
“…S velkým žuchnutím se svalil z postele a pootevřel okenici. Škvírkou vnikl do místnosti paprsek a zaplavil místnost denním jasem. ‘Fuj, světlo’, zavrčel zlostně Harez. Chňapl svojí šlachovitou pazourou svůj meč a došoural se ke dveřím. Pomalu je otevřel a rozhlédl se. Venku nikdo nestál, jen od prahu se stále ozýval řev z nějakého uzlíčku na zemi. Harez do něj nedůvěřivě píchnul mečem. Teprve teď si všiml, že na uzlíčku je tento dopis:…”.

Toto dítě, prosím, dobří lidé, předejte Harezovi, mé velké lásce.
Toto je její plod a já věřím, že se o svého chlapečka
dobře postará, když já toho nejsem schopna.
Iriga

“Kráva blbá”, odplivl si Longodon, “Je mi blivno, když si na to vzpomenu. Vodložit svý dítě může jenom…”.
“Můžu už mluvit?”, skočil mu do řeči Harez a obrátil se na Darlena. “Dobře. Takže Paskal byl podle mě blbec. Předevšim: malý děcko položili ke dveřím hospody a našel ho Jeremiáš. Pravda?”.
“Jo, to je pravda”, odvětil hospodský Jeremiáš zpoza pípy, “Bylo to po ránu, krčma byla ještě zavřená”.
“No proto. Za další: co bych asi tak dělal v hospodě, když sem spal na pláních. Barbaři dycky spěj na pláních, obzvlášť když se nad Liscannorem houpe sluníčko a slibuje krásnej slunečnej den. Pravda?”.
“Pravda pravďoucí”.
“Takže jedinej, koho by bylo nutný píchnout mečem, aby se probral z kocoviny, je jedině Paskal”, zabouřil barbar Harez, “Kdyby teda nebyl mrtvej. Ale nikdá sem nepíchal mečem do dětí a rozhodně sem neřval: fuj, světlo. Co může bejt asi tak na světlu fuj, kurva?”.
“A jak to teda bylo s tím Iriginým děckem?”, dotázal se Rien Gwardit.
“No, co asi!? Měla se mnou dítě a nechtěla ho”, zaúpěl barbar, “Já se vo něj taky neprosil, ale když už tu jednou bylo, tak sem ho vzal a vodvez tam dólu ke svýmu kmeni. Tam se vo něj postaraj, vo to se nestrachujte. Kmen se dycky umí postarat vo svoje lidi. A až z něj bude chlap jako já, tak bude bojovat, stejně jako já. Co je na tom, chlapi, tak nepochopitelnýho?”.
“Jasně, jasně”, pokýval moudře hlavou Dyni, “Jo, a má von, kromě toho, že je to tvůj syn, vůbec nějaký jméno?”.
Harez se odevzdaně svezl na židli. Potom zaúpěl: “Jak může mít ňáký méno, když eště neni chlap?”.
“Kapitola třetí: Příchod Kickahaly do Liscannoru”, přečetl Rien Gwardit poslední úryvek z Paskalova lejstra.
Chvilku bylo netrpělivé ticho.
“No a co dál?”, zeptal se pan Moorhed.
“Dál už nic”.

* * *

Ti ostatní, co tehdy před rokem zvečera seděli v hospodě U hrocha a následně i vyrazili na podivnou výpravu do Wilfského království, jména měli. Byli to drsní chlapíci, členové družiny, která si od nepaměti říká Nurnská. Psal se desátý den měsíce světna čtyřiapadesátého roku a ze sychravé šeřící se noci se ozvalo kvílivé ržání zmírajícího koně. Allen Moskyt, koňák každým coulem, vyskočil ze židle, rozrazil dveře a vyběhl ven.
Za chvíli se vrátil, pobledlý a zamlklý. Nebylo divu. Odmalička byl vychováván k lásce ke koním a k smrti zchvácenému koni tam venku nebylo už pomoci.
“Štamprdli žitný”, procedil skrze zuby a zamyšleně hleděl do tmavé díry ve dveřích, které za sebou nezavřel.
Po schodech kdosi pomalu stoupal a nesměle vstrčil hlavu do útulného světla lokálu. Nurnští pohlédli neznámému do tváře. Byl to elf, rozcuchaný a pohublý. Vlasy na temeni zřetelně prohrávaly marný boj s postupující pleší. Elfovy vyděšené oči těkaly po přítomných.
“Zdra… zdra… zdravíčko, pa… pa… pánové”, vykoktal ze sebe omluvně, “Jsem Ki… Ki… Ki… Ki…”.
“Zavři dvéře, táhne sem”.
“Kic… Kic… kahala… Kickahala”, vyblekotal z posledních sil, “Jsem já”.
Nebuč Kanimůra chytl muže za klopu a vtáhl ho dovnitř. Nohou zabouchl dveře. Teprve teď si všiml, že je oblečen ve směšný plášť barvy žabince, připomínající spíše než cokoli jiného Gwarditův lázeňský přehoz.
“Tady si sedni a Jeremy, dej mu na mě jednu horkou režnou”, řekl Dyni Longodon.
Rien Gwardit se přitáhl i s židlí blíže a poplácal elfa po rameni: “Já jsem ňákej Rien Gwardit, kamaráde”.
“Kic… Kic… Kic… Kic…”.
“A tohle je zas ňákej Kokoška”, vložil se jedovatě Klabzej Myšilov, “Kokoška v županu”.
Kickahalovi jméno Kokoška už zůstalo. Dokonce jej přijal za vlastní. Kokoškovi se po několika režných rozvázal jazyk a celou noc Nurnským vyprávěl, že byl vyslán králem Adeodátem, vladařem Wilfského království, aby hledal pomoc. Při průjezdu Černými vrchy byl však přepaden loupeživou bandou a přišel tak o všechny peníze, za které měl pomoc najmout. Ačkoli Kokoška vyprávěl velmi zmateně, dalo by se jeho vyprávění shrnout takto.
Wilfské království leží na jihu na cestě mezi Mallikornem a Nordwaithem. S Nordwaithem sdílí nezřetelnou východní hranici. Ačkoli je však Wilfské království co do rozlohy nerozsáhlé, jeho populace je silná a ryze elfská. Centrum veškerého dění je soustředěno ve Wilfordu, kde se tyčí bílé věže Adeodátova hradu, kde sídlí král spolu s královskou rodinou - otcem, manželkou, synem, synovým vychovatelem a třemi sty Tristandskými věrnými. Tristandští věrní jsou prý králova družina elfích jízdních válečníků, která je věrná. Většinu prostor hradu proto zabírají stáje.
“A potom je tam ba… ba… ba…”.
“Králova bába?”.
“Ne, ba… bard. Slepý bard”.
Kokoška zmateně vysvětlil, že když bard ještě nebyl slepý, král jej vyslal za starou vědmou jménem Podarga s prosbou o jistou radu ve věci jeho problému. Bard býval slavným válečníkem, ale při cestě do hloubi eralanské obory, kde prý Podarga žije, celý jeho doprovod zahynul. Bard se po několika týdnech, kdy už byl považován za mrtvého, v zuboženém stavu vrátil. Vyslyšel sice Podarginu radu, jakési temné proroctví, ale oslepl. Už nemohl být králi platný jako válečník a vojevůdce, ale z mládí uměl hrát na housle, a tak se stal královským bardem. Proroctví, které vyslyšel od Podargy, zhudebnil, a jeho zpěv, linoucí se chodbami wilfordských věží, je každodenní připomínkou temného poselství, které je v proroctví skryto.
“A v čem je teda ten záhadnej Adeotátův problém?”, zeptal se Allen Moskyt.
Kokoška vykoktal, že je to hrozně složité a že Adeodátus Nurnským všechno jistě rád vyloží podrobně. Druzi se svorně shodli na tom, že pokud wilfský král není stižen podobnou vadou řeči, jistě bude lepší se domluvit přímo s ním. Dále se rozhodli, že tedy do Wilfu zajedou a cestou se staví na Černých vrších, vyzvednout si u loupeživé bandy zálohu na výlet. Pokud tedy bandu najdou. Kokoška sice vypadal a choval se jako blázen, ale v tomto bodě určitě nelhal.
Brzy nad ránem, když ukoktaný Kokoška únavou a popíjením horkého alkoholu usnul na hospodském stole, rozešli se druzi sbalit si nejnutnější věci na cestu a před odjezdem zvolili vůdce. Stal se jím druid Klabzej Myšilov. Podivná výprava si žádala podivínského vůdce. Potom Harez podkopl dřímajícímu Kokoškovi židli, takže všichni byli probuzení a čilí, a nic nebránilo vyrazit vstříc kopcům na jižní hranici Gwendarronu. Klabzej Myšilov, Allen Moskyt, Darlen Moorhed, Dyni Longodon, barbar Harez, Nebuč Kanimůra, Rien Gwardit - jména těchto mužů hlásala jediné: Nurnská družina si jde pro svoje peníze!

Padouch
Tuto morbidní píseň věnuje Nurnské družině Klabzej Myšilov

Padouch se ukryl ve křoví
ve zlatym lupu tlustý pracky ráchá
nikdo to na něj nepoví
kdo chce bejt živej, má si dávat větší bacha

Mrtvej se těžko dovolá
na tomhle světě nějakýho práva
ze zvyku každá mrtvola
nakonec stejně do hrobu jde skoro nahá

Padouch se svalil sedřenej
kořist svou vlekl dobrejch sedm mílí
za chvíli byl už kamennej
vo kus dál v lese jiný chlapi byli čilí

A ti hned po něm skočili
hlavu vod těla vodřezali pilou
mrtvolu strašně zhyzdili
jen kvůli tomu, aby zlato jejich bylo

Tak to jde pořád dokola
prachy se točej a krev na zem cáká
sotvakdo vůbec vodolá
na tomhle světě je nejlíp dělat funebráka

* * *

Najít loupeživou bandu v lůně Černých vrchů nebylo až tak těžké, jak Nurnští očekávali. Kokoška měl vcelku dobrou paměť a brzy družinu dovedl na místo přepadení. Družinoví stopaři se potom pověsili na nepříliš dobře maskovanou stopu chátry, kterou dal nejspíše dohromady hlad a neúcta k manuální práci. Těla mrtvých venkovanů se brzy navršila před ústím do tmavé vlhké jeskyňky, sídla jejich tlupy. Střet byl rychlý a živelný. Jediným padlým na straně Nurnských byl Myšilovův věrný pes, jehož tělo druid poté obětoval Smrkenovi. Po prohledání doupěte bandy se ukázalo, že přepadení koktavého Kokošky bylo za dlouhou dobu jediným jejím úspěchem. Nurnští okamžitě všechny peníze zabavili, Kokošky se neptajíce. Je však pravda, že dotyčný ani nic nenamítal.
“Tak a máme vyděláno”, pochvaloval si Darlen Moorhed.
“Kam teď?”, zeptal se vůdce Allen Moskyt, “Domů nebo do Wilfu?”.
“Já bych jel klidně domů”.
Kokoška se zatvářil dotčeně.
Po chvíli veselého dohadování došlo k hlasování. Nepříliš jasná většina rozhodla, zvláště po přímluvě Riena Gwardita, který v poskytnutí pomoci elfské komunitě spatřoval po právu cosi symbolického.
“Tak teda vzhůru na Wilf”, pravil Myšilov.

Mallikornská lidová
zapsal Dyni Longodon

Široké jsou naše lesy
tuhle smrk, tam bříza kdesi
však tím, jaký je tu lid
nenechte se ošálit

Lesy skrývají své tvory
co hrabou své malé nory
nory, v šeru tající
zlata plnou truhlici

Jednou kolem jeli hoši
zbrojnoši a vlajkonoši
byli drzí, byli smělí
zlato za své vzít si chtěli

Pospíchali, aby stihli
odnositi zlaté cihly
dřívě, nežli si ten hmyz
přijde sjednat kompromis

Však ti malí tvoři lesní
když chtějí tak umí běsnit
o čemž se na kůži vlastní
přesvědčit měl každý chasník

Bezbranní jak šatní moli
byli barbaři a krolli
lidi, ba i hobiti
do jednoho pobiti

Z toho plyne, že ty luhy
nelákají dobrodruhy
neb kdo malým krást chce mince
záhy prdí do krtince

* * *

To, co se budou snažit popisovat následující pasáže, je velmi obtížné k zaznamenání v písemné podobě. Obtížné proto, že autora popis událostí ve Wilfském království přímo vybízí, aby klouzal do parodie či jiného lehkého žánru. Přesto se pokusím takto nečinit - však vědí pouze bohové, zda je vůbec v lidských silách tohoto předsevzetí dosíci.
Cesta k hranicím království byla obvyklého nepříliš zábavného rázu, nebýt Kokošky, který, pokud zrovna nespal, se neustále snažil zpestřit dlouhé chvíle vyprávěním o zajímavostech wilfského kraje. Nurnští by možná přísun informací uvítali, kdyby je nepředával právě Kokoška. Přesto byli rádi, že s nimi jede takový blb, z kterého je možné si beztrestně utahovat a nic se nestane. Kokoška byl ale Kickahala, posel krále Adeodáta.

Družina již dávno opustila obchodní cestu a hnala si to po pláních, vedena Kokoškovým neomylným instinktem.
“Za… za… zátvora…”, řekl jednoho dne Kokoška a ukázal k bíle natřené budce vprostřed pláně.
“Tak jí vobjedem”, řekl Harez.
“To nejde”, řekl Kokoška a vesele zamával dvěma elfům, kteří, vábeni dusotem koňských kopyt, z budky vylezli.
Jeden měl roucho jasně červené, druhý jedovatě žluté.
“Zdravíčko, pánové”, řekl ten žlutý, “Kampak vedou vaše kročeje?”.
“Ta… ta… tam”, mávl neurčitě rukou Kokoška k jihovýchodu.
“Tak to vám přejeme šťastné pořízení”, pravil žlutý, zatímco červený zvedl závoru.

Wilfské království bylo na první pohled zvláštní. Kam oko dohlédlo, spatřovali Nurnští tu a tam roztroušené bíle omítnuté chalupy místních obyvatel. Domy se neshlukovaly do osad a obcí, byly prostě jenom roztroušené. Lázeňské pláště, jásající pestrými barvami, byly zřejmě jakýmsi lidovým krojem. Mezi dobrodruhy se jim začalo přezdívat župany. Čím více se přibližovali k Wilfordu, sídelnímu městu, tím chalup přibývalo.
“Wi… Wi… Wilford”, výskl náhle Kokoška.
Jak poznal, že právě vstoupili do hlavního města, nebylo nikomu jasné, ale Nurnští to brali tak, že Kokoška je tady doma a tedy nejlíp ví, kde Wilford začíná.
“Hra… hrad”, ukázal před sebe.
Na skále nad městem se tyčily tři bílé věže. Tam ležel cíl cesty.

V královském hradě bylo o Nurnské královsky postaráno. Dostali pokoje, jídla a pití co hrdlo ráčí, kolem každého se točilo několik služebných. Většina družiníků navštívila místní lázně. Navečer Kokoška zařídil audienci u krále.

* * *

Nurnští nedůvěřivě předstoupili před krále. Byl to vysoký elf středního věku. Seděl na trůnu a v ruce svíral zlatou berlu, odznak moci. Kolem něj na nižších stolicích sedělo ještě několik lidí. Zajímavé bylo, že všichni měli na hlavách podivné kokrhely, na gwendarronské poměry dosti směšné. V těchto krajích však okázalost kokrhele zřejmě dokazovala míru moci. Královská rodina seděla jako vytesaná, kromě hloupého psíka, který králi hřál nohy a nepokojně se vrtěl. Kokoška se zlomil v uctivé pokloně, Nurnští za ním stáli jako opaření.
“Pa… pa… pane kr… kr… krá… krá…”, zaškobrtl se Kokoška a vysílal prosebné pohledy, “Krá… krá… králi, při… při… při… při…”.
“Mlčiž, Kickahalo”, usmál se vlídně Adeodátus, “Jdi a přiveď barda”.
Kokoška zrudl, vysekl poklonu a pozpátku se vytratil ze sálu.
“Jmenuji se Adeodátus, pánové”, řekl král a sestoupil z trůnu, “Povolal jsem vás a teď se nacházíte na mém hradě”.
Louskl prstem na sloužícího a ten přinesl obraz. Byl na něm vymalován wilfský hrad.
“Zde vidíte první, druhou a třetí věž”, řekl král s uspokojením nad zručností malíře, “Tady bydlíte… a tady jsme teď. Někde v těchto místech”.
“Hm”, houkl nechápavě Harez.
“Tohle je moje rodina”, ukázal král na přísedící, “Moje rodina právě odchází”.
Přísedící vstali a beze slova odešli.
“Chci si s vámi promluvit o samotě”, řekl omluvně Adeodátus, “Ale nebojte se, rodinu vám představím”.
Louskl prsty na sloužícího a ten přinesl další obraz. Byli na něm nějací lidé v županech a s kokrhely.
“Tak tohle jsem já. Vedle mě stojí Chryséis, moje žena”, pravil král, “Tohle je můj syn Asher, můj otec Agamnon. Tohle vzadu je Ngashu, synův vychovatel. Pán s houslemi je Tangis - za chvíli se s ním setkáte. No a pak už je tady jenom pes. Na tomhle obraze má moc velké uši”.
“Hm”, posteskl si Harez, o poznání výhružněji.
Adeodátus poslal sluhy s obrazy pryč. Zůstal s Nurnskými sám.
“Králi”, řekl Klabzej Myšilov, “Já jsem vůdce týhle družiny a tohle jsou moji chlapi”.
Král souhlasně pokýval hlavou.
“Můžu ti tykat?”.
Adeodátus se na chvíli zarazil, ale pak souhlasil: “Můžete”.
“Dobře”, řekl vůdce, “Aby se nám líp jednalo, budu ti říkat Kokrhel”.
Byl to od vůdce velmi nebezpečný návrh, ale král kupodivu nijak neprotestoval. Od té doby mu nikdo neřekl jinak, než Kokrhel.
“A teď nám řekni, co po nás chceš a kolik nám za to dáš”.
“Již přichází bard”, řekl Kokrhel, “Vyčkejte zvuku jeho houslí”.

Kokoška přivedl slepého muže s houslemi a řekl: “Ba… bard, pane”.
Bard měl prázdný pohled mrzáka, brnkl ukazovákem na strunu a přiložil skřipky pod bradu. Bez jakýchkoli řečí začal hrát.
“Jme… jme… jmenuje se to… to… Ta… ta… Tangis… gisův se… sen”.
Tangis mu věnoval nenávistný pohled prázdných očí a začal zpívat.

Zas jedna bitva prohraná
už Meberskou plání
jak stín jde strašná Morana
už vzdávají se páni
Už v bahně Wilfské prapory
už poroba je jistá
jen u zdi staré obory
rve se jich ještě tři sta, tři sta, tři sta, tři sta, tři sta

Kdo nos má, z pole utíká
kdo oči má, ten tuší
že končí doba královská
a Gworům dlužíš duši
A že teď nejlíp pro Wilfa
když pokání si schystá
tak proč už toho nenechá
těch zatracených tři sta, tři sta, tři sta, tři sta, tři sta

Co to má vlastně za cenu
nechat si kuchat břicha
když bitvu vidět ztracenu
a bohové jsou zticha
Co to však tropí dějiny
v nichž bystu kácí bysta
ač u zdi nezbyl jediný
věčně žít bude těch tři sta, tři sta, tři sta, tři sta, tři sta

A dalších třista tři a třicet let
budou tu s námi stále
abychom si mohli podržet
svou zem a svého krále
Pravdě nastávaj těžké hodiny
však může si být jista
dokud jí hájí jediný
natožpak celých tři sta, tři sta, tři sta, tři sta, tři sta

Bard dopěl a vyčerpaně sklopil hlavu.
“Vidíte?”, řekl vědoucně Kokrhel, “Tady to máte”.
“A co jako?”, zeptal se nechápavě Rien Gwardit.
“No, proroctví o bitvě. Bude strašlivá bitva. Gworové vylejzají z hloubi Barroldského hvozdu a chtějí nás porobit”.
“Tak bude bitva. A co my s tím?”.
“Počkejte. To není všechno. To byl jen předzpěv o Tristandských věrných”, vložil se do debaty vyčerpaný bard, “Tohle byl jen sen. V tom snu jsem něco viděl, ale vůbec jsem tomu nerozuměl, takže jsem to aspoň zhudebnil”.
“Proroctví od Podargy teprve přijde”, řekl souhlasně Kokrhel, “A Tangis ho taky moc pěkně zhudebnil”.
“Nazval jsem to: Můj králi”, řekl bard a vyloudil první tóny skladby.

Tak vstávej, sladká lásko
vstávej, už je čas
už dávno nemám náskok
a jen v dálce cizí hlas
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy

Tvým bratrům z kmene Histaků
já před léty tě vzal
to já spálil jsem tou vísku
a rozdrásal tvůj žal
ale pak můj hrad i tvým se stal a tvá touha mojí

Tak lásko, proč teď mlčíš
a zapomínáš řeč
a hladíš kůži vlčí
a otevíráš klec
Žlutý pták nad Merbskou pláň vzlétá a zpívá

A tak král si sedlá koně
slyší sliby věrnosti svých tři sta
však nic nezmůžou zbraně
když zlá léčka se chystá
a poslední vteřina k království Wilfů se plíží

My prohráli tu válku
neboť slabá jsou ta kouzla
šíp nepřeletí dálku
když nepomáhá touha
A jen ty, králi můj, víš, kdo zlé dílo strojí

Vždyť ty víš, kde kvete láska
i kam chodí spát žal
a proč proroctví spásné
Dani Histakus ti lhal
Tak proč v zoufalství svém bezhlavě mu věříš

Že až přiblíží se řady
a padnou na zem šípy
Černý musí být skolen
ranou Adarské dýky
ten, co zdobí ho štít s havraním peřím

A tělo nechat vlkům
a vranám jeho duši
a zbroj sejměte z krku
a odřežte mu uši
A s tou kořistí na útěk spět z bitvy na Merbě

Na na ná na ná na
Na na ná na ná na
Na na ná na ná na
Na na ná na ná na
Ná na ná na ná na ná ná ná ná na

“Pokračuj, barde, není času nazbyt”, pobídl Tangise král.

La la lá la lá la
La la lá la lá la
La la lá la lá la
La la lá la lá la
Lá la lá la lá la lá lá lá lá la

“Může ten člověk už skončit tu debilnost?”, ujely Gwarditovi nervy.
“Může”, zaječel bard a přestal hrát, “Zapomněl jsem text!”.
“Vzpomeneš si, Tangisi?”, optal se vlídně Kokrhel.
“Nevím!”, odsekl hudec, “Ať mě Kickahala odvede. Až si vzpomenu, tak se ozvu”.
“Tak to vidíte, pánové. Je z té své slepoty celý nerudný”.
Nurnští stáli jako vytesaní.
“Pojďme si však ono proroctví rozebrat. Říká se v něm, že Gworové zaútočí a že jich bude mnoho. Povede je nějaký černý muž se štítem s havraním peřím”.
“Takže velkej svalnatej černoch s černým peřím povede nějaký tvory z bažin”, dovtípil se Allen Moskyt.
“Nejsou to tvorové, ale Gworové. Tak si říká kmen lesních elfů z Barroldského hvozdu”.
“A povede je ňákej černoch s peřím”, zrekapituloval Nebuč Kanimůra, “Jakže se jmenuje?”.
“To nikdo neví”, řekl král.
“Tak mu budeme říkat třeba Brkoš”, navrhl Myšilov.
“Hlavní je, že musí být zabit Adarskou dýkou”.
“Tak ať ho někdo kuchne”, navrhl Dyni, “Třeba ty Věrný”.
“To je právě ta potíž”, zatvářil se vážně Kokrhel, “Adarskou dýku nesmí použít elf, jinak by kouzlo neúčinkovalo. Proto potřebujeme vás”.
“Aha”, shrnul Darlen.
Král Adeodátus vysvětlil Nurnským, že musí vyrazit do bitvy a najít ve vřavě Brkoše. Toho je potřeba zabít Adarskou dýkou a přesně dle proroctví mu uřezat uši, a ty přinést jako důkaz. Nurnští tedy souhlasili a převzali Adarskou dýku, kterou měl král schovanou pod trůnem.
“Vnitřní prostora trůnu je hluboká”, řekl král, “Vidíte ty dvě bedýnky?”.
“Jasně”, odpověděl vůdce Myšilov.
“Tak si je taky vemte. Jsou to velmi silné výbušniny. Vyrábějí je naši mistři alchymisté a jejich výroba je tajná. Až budete mít uši černého muže, utíkejte soutěskou, která vede horami. Dostanete se do hradu rychleji. Soutěsku za sebou odpalte bombami”.
“To neni možný”, hvízdl alchymista Dyni, “To musej bejt hodně silný petardy”.

* * *

“Kde jsou ti mužové?”, uhodil bard na Kokošku.
“O… o… o… odjeli do… do… do bitvy. Co… co… co…”.
“Co jsem jim chtěl?”.
“Jo… jo… jo…”.
“Vzpomněl jsem si, jak to proroctví pokračuje”.

* * *

“Slíbil nám vobrovskej pytel zlaťáků, tak se na nic neptám”, ozval se druid, když se houpal v sedle koně, “Prostě až uvidíme černocha, uříznem mu uši”.
“Ale může to tam bejt docela hustý, když už tam přesunul všechny svý vojáky, včetně těch Tristandskejch věrnejch”, namítl Kanimůra, “A kolik přitáhne Gworů, to radši nikdo ani neví”.
“Jde nám jen vo ty uši a dostat odměnu dřív, než to tady Gworové zplundrujou”, řekl mladý Allen, “Možná by to byl od nich záslužnej čin”.
“Sem elf, miluju elfí národy, ale tohle je moc i na elfa”, postěžoval si Gwardit, “A trochu mě děsí, že se v proroctví mluvilo o nějakým žlutým ptákovi. Proto jsem vypustil neviditelnýho havrana, aby hlídkoval”.

“Né”, zařval Gwardit a chytil se za hlavu, “Zdrhej!”.
Nurnští zarazili koně.
“Né!!!”, ječel dál.
Potom se jakoby probral ze sna a rozhlédl se po ostatních, kteří na něj nechápavě civěli.
“Je po něm”.
“Po kom?”.
“Můj pták je mrtvej”, pronesl smutně, ale klidně Rien, “Zabilo ho nějaký lítající žlutý hovado”.
“Takže to bysme měli”, uzavřel situaci Darlen Moorhed, “Brkoš už ví, že si pro něj jdeme. Tak hybaj, ať dlouho nečeká”.

* * *

Merbská pláň byl neúrodný kus pažitu za hraničními kameny. Za malým pahrbkem odpočívali Tristandští věrní a sledovali vývoj situace. Organizovali přesuny oddílů lučištníků a pěších. Po Gworech nebylo zatím vidu ani slechu. Nurnští volný čas věnovali mapování terénu a zjistili, kde leží ona Kokrhelem zmiňovaná soutěska. Kokrhelův plán se jim zdál dosti divoký, přesto se však rozhodli, že soutěsku pro ústup použijí. Bomby však měli v plánu si ponechat. V budoucnu by je mohli využít k lepšímu účelu, než je trhání nějakých skal.
Večer Nurnští postavili hlídky a ulehli.

Jak se dalo předpokládat, Gworové přitáhli za rozbřesku, kdy Merbskou pláň halil závoj mlhy. Nurnští nedbali nějaké koordinace s oddíly wilfských, které se zmateně začaly hotovit k obranné taktice, a pod rouškou mlhy, která se však nebezpečně začala zdvihat, zaútočili na několik menších skupinek Gworů na pravém křídle. Chtěli si nejprve nepřítele, jak se válečnicky říká, okoštovat. Už při prvním střetu bylo jasné, že Gworové jsou zubožení lesní elfové primitivního kmene. Jejich nedostatečná výzbroj anulovala to, že se mezi nimi mohli nacházet i výteční bojovníci.
Nurnští zvolili pro takový případ klasickou taktiku - našli prvního muže, který v tratolišti krve dýchal, a vymlátili z něj, kde by mohli Brkoše najít. Velkým obloukem obešli jedinou linii, kterou Brkoš plnou silou vrhl na wilské řady, a zaútočili přímo na skupinu, která chránila Brkoše. Standarta s černým, v lehkém vánku se třepotajícím havraním peřím, jasně označovala Nurnským cestu. Nepřátelské klacky a kamení se sotva mohly poměřovat s výtečnými čepelemi družiníků.
Bitvu není třeba mnoho popisovat, neboť bereme-li v potaz mlhu a chaotické velení na obou stranách, a připočteme-li nezájem Nurnských na konečném výsledku, družina ani okolní dění příliš nevnímala. Osobní garda černého muže byla rychle pobita a samotný Brkoš, který se sice snažil kouzlit, skončil s Aderskou dýkou mezi žebry. Harez rychle odřezal uši a družiníci se obloukem stáhli k soutěsce. V takovémto strohém popisu celá akce připomíná výlet na nurnský jarmark, ale čtenáři Historie Nurnské družiny vědí, že takových snadných okamžiků je v Nurnské družině poskrovnu.

* * *

“Vezem uši, Kokrheli”, vydechl vůdce Myšilov a Harez vytáhl z kapsy krvavé části Brkošova těla.
Kokrhel se samou radostí div nerozplakal. Věděl, že po Brkošově smrti se Gworové nejspíš stáhnou zpátky do hloubi hvozdu.
“Buďte tu jako doma, pánové”, řekl Kokrhel, “Jste mými hosty, jak dlouho budete chtít”.
“My bysme spíš tu odměnu”, namítl Nebuč.
“Všechno bude, pánové, ale až zítra. Až přijedou poslové”.

* * *

Když jde všechno snadno, jak se říká jak po másle, bývají Nurnští ostražití. Ne však v tomto případě. Po náležité nepříliš střídmé večeři a opakované lázni zalezli Nurnští do svých pokojů. Každý spal sám, jen Klabzej Myšilov, od přírody nedůvěřivý, se ze svého pokoje hyperprostoroval k Rienu Gwarditovi.
“Víš, ňák tomu Kokrhelovi nevěřim”, odtušil druid, “Na můj vkus je to moc velkej blbec”.
A s těmito slovy zalezl pod postel a zneviditelnil se.

Když druida ze sladkého spánku probudila strašlivá rána vyrážených dveří, ani se nedivil. Ve všech pokojích celá akce probíhala podobně, tak ji popíši na příkladu pokoje Gwarditova.
Rien Gwardit se posadil na posteli a zamžoural před sebe do míst, kde dříve bývaly dveře. Dovnitř vlítli čtyři trpaslíci v kožených zástěrách s kladivy a bílými páskami na rukou. Z chodby do pokoje proudilo světlo.
“Jsme trpasličí kováři a vy se vzdejte kovářskému právu!”, houkl ten nejstatnější.
Dva skočili za Gwarditem do duchen a přimáčkli ho k dubovému čelu. Zkoušel kouzlit, ale nic se mu nepovedlo. Za chvíli skončil s bolestivě zkroucenýma rukama a pouty. Stejně se dařilo i neviditelnému Myšilovovi. Kováři šli najisto a vyšťourali ho zpod postele. Také on neměl štěstí, zdálo se, že jakási záhadná síla ruší účinky veškerých kouzelných bezmegů.
Gwardit s Myšilovem byli hrubě vystrkáni na chodbu. Tam už dva kováři táhli Hareze, který jako jediný nerezignoval a silně se vzpouzel. Kováři mu rozbili hubu a téměř v bezvědomí ho vlekli dál.
Rozespalí a vzteky zsinalí Nurnští byli nastrkáni do cel. Prázdný žalář byl rázem plný k prasknutí. Jednotlivé cely byly rozmístěny do kruhu kolem středového placu. Z něj vedly schody vzhůru. Po prostoře přecházeli dva žalářníci a tvářili se nasupeně.
“Ještě že mi nechali všechny věci”, zaradoval se vůdce Klabzej, sundal tornu a rozbalil si deku.
Když uslyšel nenávistné syčení z ostatních cel, uvědomil si, že ostatní byli o vše obráni a drkotají zuby jen v podvlíkačkách.
“Cože, ty máš zbraně?”, zařval jeden ze strážných, “Hned to sem dej!”.
“Nedám, sou to moje věci”, procedil skrze zuby druid, “Jesli je chcete, tak si pro ně přiďte”.
Strážným se očividně nechtělo vstupovat do nějaké šarvátky, sami byli neozbrojení.
“To neni možný, ty věci ti měli nahoře logicky sebrat”, zkusil to ještě jednou po dobrém ten mladší.
“Ale nesebrali”, odvětil rezolutně druid.
“Tak víš, co?”, zatvářil se triumfálně ten starší, “Tak si je nech. Stejně ti k ničemu nebudou”.
Strážní se najednou otočili ke schodům, zaslechli kročeje. Do spoře osvětleného žaláře vstoupilo několik služek s talíři s jídlem.
“Jídlo!”, zašvitořily a položily misky na zem.
Potom zase odcupitaly. Mladší bachař roznesl příděly vězňům. Jídlo asi nebylo nejhorší, ale většina jíst odmítla.
“Ty misky jsou snad z voskovanýho pergamenu”, houkl do protestního ticha Dyni Longodon.
“A lžíce taky”, odpověděl mu mladší bachař, “Ty sou vystříhaný a vytvarovaný podle šablony. Je to proto, abyste nemohli zranit krále. Přijde se na vás podívat”.
“Buď už zticha”, umlčel ho starší bachař, “Za žvanění tě pán neplatí”.

Dalším návštěvníkem vězení byl slepý bard. Přihrnul se i se svými skřipkami, a aniž by to kdo po něm žádal, zahrál znovu celé proroctví, tentokrát i s pasáží, na kterou si tehdy na audienci nemohl vzpomenout.

To proroctví je však křivé
jak šavle v rukou Gworů
Králi, měl jsi poznat dříve
tu zhoubu Histakovu
Teď tvá láska i tvůj lid tiše na marách leží

Už jen slétají se vrány
a napíná se luk
a do hluboké brázdy
smrt zabodává pluh
a nahá těla pokrývá sníh, jen král se vrací

Zpátky z války domů
vítá ho však smutek
na rozetkaném plátně
nesvázaný útek
a pod plátnem tíživý stín mrtvého těla.

A jak zvedá bílý závoj
tak rozpoznává děj
ten chaos snů a náhod
má náhle pevný směr
Sebe jsem zachránit chtěl a zabíjel tebe

Znával jsem tě, lásko
jak stékala jsi nocí
sladká v kříži vlasů
a pevná v útlých bocích
Teď ve stínu paží nůž, vím, že jsi skrývala

I já byl tvoje láska
a teď jsem jen tvůj žal
když na půlnoční straně
tvých bolestí jsem stál
a každý z nás vedl svůj řad na Merbském poli

Tak vstávej, sladká lásko
vstávej, už je čas
už dávno nemám náskok
a jen v dálce cizí hlas
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy

V tu chvíli, kdy pošesté volal do zítřejší bitvy, jej zasypala salva pergamenových misek a lžic. Posedmé již do bitvy nezavolal, urazil se a odtápal. Doprostřed hromady misek se postavil samotný Kokrhel.

“Jste žalářováni, protože jste zabili moji ženu, krásnou Chryséis!”, zahřímal nahněvaně, “Ty uši jsou její”.
“Ten bard to věděl, sviňák”, hulákal Darlen Moorhed, “Teď nám to tady zapěl”.
“Tak na tohle už vážně prdim”, propadl Harez hysterii.
“Kokrheli, počkej”, řekl klidným hlasem Rien Gwardit, “Co kdybysme si promluvili jako elf s elfem. Někde v klidu, mimo tyhle nevlídný zdi. Možná, že jde jenom o strašlivý nedorozumění. A nebo tady někdo kuje temný pikle”.
Kokrhel zaváhal a potom souhlasil. Rien Gwardit byl propuštěn a následoval krále do jeho komnat.

* * *

Nikdo neví, o čem přesně si ti dva asi tři hodiny povídali. Ve vězení vládla truchlivá atmosféra, zvláště když se nevědělo, jestli se kdy odvážný Gwardit, jeden z mála chladnokrevných, vrátí. Ale vrátil se, už klidný a vyrovnaný. S ním se vrátil i Kokrhel, teď už relativně usměvavý a bodrý. Zřejmě již ztrátu manželky oželel.
“Propusťte je a vydejte jim jejich majetek”, rozkázal král staršímu bachaři, “A vám se, přátelé, omlouvám”.
Nurnští ale tak bodří nebyli. Mlčeli. Zvláště Harez se tvářil, že mu každou chvíli zakroutí krkem.
“Slíbené peníze vám samozřejmě vyplatím”.
“A co náhradu škody?”, ozval se přidrzle Myšilov, který chtěl z jeho blbosti vytřískat co nejvíc, “Při týhle povedený výpravě jsem přišel o psa”.
“Psa vám nedám, ale můžete si vzít kteréhokoli koně z mých stájí”.
“Dobrá, Kokrheli, to je solidní návrh”.
“Ale ještě pro mě vykonáte jeden úkol”, navrhl Nurnským Kokrhel, “Potřeboval bych, abyste zajeli za Podargou a…”.
“Tak to prr”, zařval Harez, “Za žádnou vědmou se nejede. Zaplať, a tim končíme! Uděláš z nás mukly a pak se lísáš!?”.
“Dobře”, sklaplo králi a dál už radši nic nenavrhoval.

* * *

“Ty, Gwardite, nevíš jak to teda všechno nakonec bylo?”, zeptal se Darlen Moorhed, když družina projela kolem strážní budky do normálních krajů.
“Dá se jenom dohadovat. Král, když byl mladej, miloval ňákou lepou děvu Chryséis, a do tý samý děvčice byl zaláskovanej eště ňákej Histákus. Stalo se to v jedný wilfský vesnici, vlastně Wilf je jedna velká vesnice. Prostě, stalo se to ve Wilfu. Cryséis to hrála na obě strany a ti dva se mohli přetrhnout, kdo bude lepší. Histákus nebyl tak bohatej, ale zase pobral víc rozumu. Kokrhel byl od narození spíš blbec…”.
“Jó, tendle příběh mi zní věrohodně”, pokýval hlavou Dyni Longodon.
“Počkej, teď to teprv přijde”, pokračoval kouzelník Gwardit, “Postupem času se Kokrhel domák, že Chryséis protěžuje spíš Daniho Histáka. A jelikož byl Kokrhel křivák a ještě ke všemu z bohatý rodiny, tak jednoho dne prostě Chryséis unes a přitom snad i někoho zabil”.
“Von ani snad někoho nezabil”, vložil se do vyprávění bystrý Darlen, “Von prostě vyvraždil její příbuzný a vypálil celou vesnici. Dyť to máš v tý slepcově písni”.
“Jo, jo. Ale Histákus to přežil a čekal na svůj čas. Zatim se Kokrhel s Chryséis oženil a zahrnul jí bohatstvím. Stal se králem a ona královnou. Dala mu syna a Kokrhel, nic netuše, byl šťastnej jako malý dítě. Jenže Chryséis se spaktovala s Gworama a slíbila bůhvíco jejich kmenovejm náčelníkům, aby svrhli Kokrhela z trůnu a ona mohla bejt veselou a bohatou vdovou. Jenže tohle se nějak domák ten Histákus a jelikož věděl, že Kokrhel je totálně blbej, usnoval takovou malou lest s Podargou. Prostě předhodil důvěřivýmu Kokrhelovi to takzvaný proroctví, aby jako zabil Brkoše. Dani Histákus totiž moc dobře věděl, že na to ten vůl skočí, a taky věděl, že Chryséis při kmenovejch poradách lesních elfů maskuje svojí pravou identitu hábitem z havraního peří a černou kalafůnou ve tváři. Plán byl vcelku prostej a díky Kokrhelově blbosti dokonale vyšel - Kokrhel vlastně nechal zabít ženu, kterou miloval nade vše, a Chryséis, která Histáka zradila tím, že si Kokrhela vzala a mlčela o vraždění a pálení vesnic, potupně umřela ukuchána tupym nožem. Je to vlastně úplně jednoduchý”.
“Takže když to vezmu kolem a kolem, tak vlastně Kokrhel i ta jeho můra byli vlastně pěkný hajzlíci”, zauvažoval Nebuč Kanimůra.
“No co, máme peněz jako želez, a v podstatě za nic”, uzavřel debatu Dyni Longodon, “A vezem si dvě bomby, který by dokázaly rozmetat nurnskou radnici na prach. Prostě neni nač si stěžovat”.
“A já jsem dostal koně, kterej ještě vstoupí do dějin”, řekl vědoucně Klabzej Myšilov.
Byl šťastný, že jedou domů…

---